U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

argo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Czech edition © Argo, 2019Copyright © 2017 by Victoria SchwabAll rights reserved.Translation © Lukáš Houdek, 2019Design © by Julia Lloyd / TitanIllustration: Dreamstime / Funny little Fish

ISBN 978-80-257-2865-9

Přeložil Lukáš Houdek

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

Pro ty, již našli cestu domů

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

Ryzí magie nemá žádné já. Existuje jednoduše jako síla přírody, jako krev našeho světa, mo-rek našich kostí. Vtiskujeme jí tvar, ale nikdy jí nesmíme propůjčit duši.

MISTR TIERENpředstavený londýnské Svatyně

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

9

K A P I T O L A P R V N Í

SVĚT V ROZVALINÁCH

I

Delilah Bardová – odjakživa zlodějka, odnedávna mág a jednou, jak doufala, pirátka – utíkala, co jí nohy stačily.

Vydrž, Kelle, říkala si v duchu, řítila se ulicemi Červeného Londý-na a v ruce přitom pořád ještě svírala úlomek kamene, který býval součástí čelisti Astrid Daneové. Byl to klíč, který ukradla ještě v ji-ném životě, kdy pro ni magie a existence různých světů byly dosud něčím novým. Stalo se to v době, kdy teprve zjistila, že lidé mohou být posedlí, svázaní jako provaz, nebo proměnění v kámen.

Zdálky zaburácel ohňostroj provázený jásotem, zpěvem a hud-bou, zvuky města, oslavujícího závěr magického turnaje Essen Tasch. Města, které nevědělo nic o hrůze, jež se právě odehrávala přímo v jeho srdci. V paláci zatím umíral arnéský princ Rhy, což znamenalo, že někde v jiném světě umírá také Kell.

Kell. To jméno jí znělo v hlavě s naléhavostí rozkazu, s naléha-vostí prosby.

Lila konečně dorazila do cíle a se škobrtnutím zastavila uprostřed úzké uličky. Nůž měla připravený už dávno a teď čepel zatlačila do masa dlaně. Otočila se zády k hluku města a přitiskla krvácející dlaň i s kusem kamene, který pořád ještě svírala mezi prsty, k nejbližší zdi. Srdce jí divoce bušilo.

Podobnou cestu už Lila absolvovala dvakrát, ale pokaždé v roli pasažérky, vždy s použitím Kellovy magie, nikdy své vlastní.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

10

A nikdy sama.Teď ale neměla čas nad tím dumat, bát se, a už vůbec ne čekat.

Hrudník jí nadskakoval, srdce divoce bušilo, přesto polkla a pronesla zaříkadlo tak sebevědomě, jak v tu chvíli dokázala. Byla to slova, která patřila na rty krevním mágům a nikomu jinému. Antariům, jako byl Holland.

A jako byl Kell.„As Travars.“Cítila, jak jí magie zpívá v paži a pak prostupuje hrudí, načež se

kulisa města zachvěla, gravitace změnila podobu a okolní svět se rozklížil.

Lila si myslela, že to bude jednoduché, nebo aspoň jasné – něco, co člověk prostě buď přežije, anebo ne.

Jenže se mýlila.

I I

V sousedním světě se topil Holland.Sotva se probojoval k hladině své vlastní mysli, hned ho zase vůle

pevná jako ocel strhla do temné hlubiny. Nevzdával se, bojoval zuby nehty a zoufale lapal po dechu, ale kdykoliv sebou divoce škubl, kdykoliv se zoufale pokusil vzepřít, opouštěla ho další síla. Bylo to horší než umírání, protože umírání se po nějaké době promění ve smrt, ale tohle se smrti nepodobalo.

Nikde žádné světlo, vzduch, trocha síly. O to všechno byl při-praven, od toho všeho byl odříznut. Zůstávala jen temnota a hlas, vznášející se kdesi nad vším tím drtivým tlakem, hlas, který volal jeho jméno.

Kellův hlas…Byl ale příliš daleko.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

11

Holland polevil a cítil, jak sklouzává a propadá se zpátky do hloubky.

Toužil přitom po jediném – po návratu magie. Chtěl ušetřit svůj svět před pomalým a nevyhnutelným rozkladem, umíráním způ-sobeným nejdřív strachem z jiného Londýna, a pak také strachem ze sebe sama.

Holland si nepřál nic jiného než vidět, jak jeho svět znovu po-vstane.

Obživne.Dobře znal báje (možná spíš sny) o mágovi, jehož síla by to doká-

zala. O mágovi tak silném, že do umírajících plic svého světa dokáže znovu vdechnout čerstvý vzduch a probudit jeho skomírají srdce.

Kam až Hollandova paměť sahala, bylo tohle jeho jediné přání. A co si vzpomínal, vždycky toužil po tom, aby tím mágem byl právě on.

Přál si jím být dokonce ještě předtím, než mu v oku rozkvetla temnota, a ocejchovala ho tak znamením síly. Už jako dítě stával na břehu řeky Sijlt, házel kameny, které klouzaly po zmrzlé hladině, a představoval si, že jednou bude tím, kdo tlustý led prolomí.

Později jako dospělý chodil do Stříbrného lesa, kde se modlil, aby měl sílu ochránit svůj domov. Nikdy netoužil stát se králem, i když bájný mág jím ve všech legendách byl. Nechtěl získat nad světem vládu, chtěl ho jen zachránit.

Když krvácejícího a skoro bezvědomého Hollanda přivlekli prv-ního večera do komnaty nového krále, považoval to Athos Dane za povýšenost. Arogantní a pyšný, tak Hollanda káral, když mu hluboko do kůže vyrýval svou kletbu.

Věci, které je třeba zlomit.Přesně tak s ním Athos také nakládal. Lámal Hollanda, den po

dni, kost za kostí, rozkaz za rozkazem. Holland si postupně začal ze všeho nejvíc přát (dokonce víc než dokázat zachránit svět, víc, než

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

12

získat sílu, která by znovu přilákala magii, víc než cokoliv jiného), aby už konečně bylo po všem.

Bylo to zbabělé, to si uvědomoval, jenže zbabělost se na rozdíl od naděje alespoň zdála být na dosah.

Když tam na mostě na okamžik polevil v obezřetnosti a dovolil tomu rozmazlenému princátku Kellovi, aby mu probodl hruď ko-vovou tyčí, cítil ze všeho nejdříve (ale vlastně i potom, jako by nic jiného ani neexistovalo) úlevu.

Úlevu, že je konečně po všem.Jenže ono po všem nebylo.Zabít Antariho totiž vůbec není jednoduché.Když se Holland probral, ležel v mrtvé zahradě, v mrtvém městě,

v mrtvém světě, a ze všeho nejdřív ucítil bolest. A hned nato svobodu.Sevření Athose Danea povolilo a Holland žil – byl pochroumaný,

ale živý. Trosečník.Byl lapený v poraněném těle, ve světě bez dveří, vydaný na milost

a nemilost jinému králi. Ale tentokrát měl alespoň na vybranou.Měl možnost dát věci do pořádku.Polomrtvý stanul před onyxovým trůnem. Hovořil s králem vy-

tesaným z kamene a vyměnil svobodu za šanci zachránit svůj Lon-dýn a vidět ho znovu rozkvétat. Holland na ten obchod přistoupil a zaplatil za to vlastním tělem, vlastní duší. S pomocí síly krále stínů pak konečně přiměl magii k návratu, viděl, jak jeho svět rozkvétá barvami, viděl znovuzrozenou naději svého lidu, viděl své město vstávat z popela.

Udělal všechno, co bylo v jeho silách, a vzdal se všeho, co měl, jen aby mu zajistil bezpečí.

Jenže ani to nestačilo.Rozhodně to nestačilo králi stínů, který chtěl pořád víc, byl den

ode dne silnější, dychtil po chaosu, po magii v její nejryzejší podobě, po ničím neomezené moci.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

13

Obluda, která na sebe oblékla jeho kůži, se začínala vymykat kontrole.

Udělal tedy to jediné, co mu zbývalo.Nabídl Osaronovi jinou nádobu.„Dobrá,“ odpověděl mu král, démon, bůh, „ale pokud se ho nepo-

daří přesvědčit, nechám si tvé tělo.“Holland souhlasil. Mohl snad jinak? Pro Londýn by udělal cokoliv.A Kell, rozmazlený, dětinský, umíněný Kell, Kell zlomený, zba-

vený síly, uvězněný v tom strašném obojku, odolával.Samozřejmě že se odmítal podrobit.Jak jinak…Král stínů se usmál Hollandovými ústy a Holland bojoval z po-

sledních sil, které se mu ještě podařilo zmobilizovat. Ale smlouva je smlouva a oni se na něčem domluvili, takže Holland cítil, jak se Osaron jediným prudkým pohybem prodral k povrchu a jeho, Hol-landa, zatlačil do temných propastí jeho vlastní mysli, silou vůle krále stínů ho potopil pod hladinu.

Holland byl bezmocný, uvězněný ve vlastním těle smlouvou, kterou sám uzavřel, a mohl jen nečinně přihlížet, vnímat a tonout.

„Hollande!“Kellův hlas zněl zlomeně a jeho zmučené tělo se vzpouzelo sevře-

ní kovového rámu, stejně jako kdysi Holland, když si ho k sobě Athos Dane poprvé připoutal. Když ho zlomil. Klec vysávala z Kella většinu jeho sil a obojek, který měl kolem krku, ho odřezával od zbytku. V jeho očích viděl Holland hrůzu a zoufalství, které ho překvapilo.

„Hollande, ty hajzle, bojuj!“Holland se o to pokusil, ale jeho tělo už nebylo jeho a jeho mysl,

jeho unavená mysl se nořila čím dál hlouběji a hlouběji…Vzdej to, řekl král stínů.„Dokaž mi, že nejsi slaboch,“ probojoval se k němu skulinami

Kellův hlas. „Dokaž, že už nejsi otrok cizí vůle!“

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

14

Mě nemůžeš přemoci.„To jsi opravdu došel až sem jen proto, abys teď takhle prohrál?“Už teď jsem zvítězil.„Hollande!“Holland Kella nenáviděl a v tu chvíli cítil nenávist tak silnou,

že málem stačila k tomu, aby se konečně prodral na povrch, ale i kdyby chtěl vyrazit za návnadou nastraženou druhým Antarim, Osaron se nevzdával.

Pak Holland zaslechl svůj hlas, který ale samozřejmě nebyl jeho – byla to jen jeho znetvořená nápodoba z úst stvůry, která na sobě měla navlečenou jeho kůži. Holland svíral v dlani karmínovou minci, klíč k jinému Londýnu, ke Kellovu Londýnu. Kell nepřestával klít a vrhat se vší silou proti okovům, až se mu hruď divoce zvedala a ze zápěstí se mu řinula krev.

Marnost. Všechno bylo marné.Opět se stal vězněm ve svém vlastním těle. Kellův hlas se nesl

temnotou jako ozvěna.Jenom jsi vyměnil jednoho pána za jiného.Dali se do pohybu, Osaron vedl Hollandovo tělo. Dveře se za

nimi zavřely, ale Kellovy výkřiky nepřestávaly narážet do dřeva a rozbíjely se do polámaných slabik a přidušených stenů.

V chodbě stála Ojka a brousila si nože. Zvedla hlavu a odkryla tak jizvu ve tvaru půlměsíce na tváři a také své dvoubarevné oči – jedno žluté, druhé černé.

Antari ukutý velkorysostí Hollandových vlastních rukou.„Vaše Veličenstvo,“ řekla a napřímila se.Holland se pokusil vystoupat co nejblíž k hladině, procedit svůj

hlas přes jejich – jeho – rty, ale když promluvil, slova patřila Osa-ronovi.

„Hlídej ty dveře. Nikdo jimi nesmí projít.“

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

15

Na rudé rozšklebené ráně Ojčiných úst se zableskl úsměv. „Jak si přejete.“

Palác se mu míhal před očima jako rozmazaná šmouha a už byli venku a procházeli kolem soch vytvořených dvojčaty Daneovými u paty schodiště. Hbitě kráčeli pod oblohou, která měla barvu čerstvé podlitiny, a prolétli zahradou lemovanou už nikoliv těly, ale stromy.

Jak by teď asi vypadala, nebýt Osarona, nebýt jeho… Vzkvétalo by město dál, nebo by se zhroutilo jako tělo zbavené života?

Prosím, žadonil tiše. Svět mě potřebuje.„Bylo by to zbytečné,“ odpověděl Osaron nahlas a Hollandovi

se udělalo zle z pomyšlení, že v jejich společné mysli není už ani slovem, ale pouhou myšlenkou. „Stejně už je mrtvý,“ pokračoval král. „Začneme znovu od začátku. Najdeme si svět, který je hoden naší síly.“

Došli až k zahradní zdi a Osaron vytáhl z pouzdra u jejich spo-lečného pasu dýku. Štípnutí oceli do masa Holland skoro necítil, jako by byl odříznutý i od svých smyslů, pohřbený v takové hloubce, že nevnímal nic kromě Osaronova pevného sevření. Když ale král stínů smočil prsty v krvi a pozvedl Kellovu minci ke zdi, Holland se naposledy pokusil probojovat na hladinu.

Tělo nazpět získat nemohl, tedy alespoň zatím ne a určitě ne celé, ale možná to nebylo ani třeba.

Ruka. Pět prstů.Vrhl poslední špetky síly, drobty své vůle do končetiny, která se

na půli cesty ke zdi zastavila a zůstala trčet ve vzduchu.Po zápěstí mu kanula krev. Holland znal slova, kterými se dalo

tělo zlomit, proměnit v led, v popel nebo v kámen.Stačilo jen navést ruku k vlastní hrudi.Stačilo vtisknout magii ten správný tvar…Holland cítil, jak Osaronem projela vlna nevole. Nevole, ale ni-

koliv vzteku, jako by tenhle poslední odpor, to obrovské vzepětí, nebylo víc než obtěžování hmyzu.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

16

Jak zoufale nudné.Holland neustával v boji a dokonce se mu podařilo rukou pohnout

o tři, možná o pět centimetrů.Pusť, Hollande, varovala ho bytost v jeho hlavě. Holland vyslal

do své ruky zbytky vůle a s námahou ji posunul o dalších pár cen-timetrů.

Osaron si vzdychl.Nemuselo to takhle skončit.Osaronova vůle ho najednou zasáhla takovou silou, jako kdyby

tvrdě narazil do zdi. Tělo zůstávalo nehybné, ale jeho mysl sebou prudce trhla nazad a zůstala uvězněna pod drtivým náporem bolesti. Nebyla to ale bolest, jakou zažil už tisíckrát předtím, bolest, s kterou se naučil žít, žít mimo ni, bolest, z jejíhož dosahu se dalo uniknout. Tahle bolest vyvěrala ze samotného jeho nitra. Zalila ho jako náhlá a jasná záře a každý nerv mu hořel žárem tak prudkým, že se uvnitř své hlavy zmohl jen na dlouhý, zdánlivě nekonečný výkřik, než se nad ním konečně a milosrdně zavřela temnota, přikryla ho a stáhla s sebou do hlubin.

Tentokrát se Holland ani nesnažil probojovat zpátky na hladinu.Topil se, ale už se nesnažil plavat.

I I I

Kell se nepřestával vrhat proti své kovové kleci ještě dlouho poté, co se dveře s hlasitým zaduněním zavřely a cvakla západka. Ozvěna jeho hlasu se stále ještě odrážela od bledých kamenných stěn. Křičel až do ochraptění. Nikdo ale nepřišel. Cloumala jím hrůza, ale úplně největší strach měl z pocitu, že cosi v jeho hrudi povolilo – jako by se v něm vyviklalo něco, co mělo držet pevně, a po těle se mu rozlil pocit hluboké ztráty.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 5 2 5 3

17

Bratrův pulz už skoro necítil.Necítil vlastně už skoro nic kromě bolesti v zápěstích a strašné-

ho, otupujícího chladu. Zkroutil tělo tak, aby se co nejvíc vzepřelo kovovému rámu, bojoval s okovy, ale ty držely pevně. Strany mu-čicího nástroje byly popsány zaříkadly, a když jeho kovový povrch už skropilo dost Kellovy krve, měl Antari kolem krku obojek, který ho odděloval od všeho, co potřeboval. Od všeho, co měl a čím byl. Ten obojek vrhal stín do jeho mysli, potahoval mu myšlenky vrstvou ledu, naplňoval ho chladným zoufalstvím a smutkem a nad vším čněla absence naděje. Nepřítomnost síly. Vzdej to, šeptal mu v krvi. Nic nemáš. Nic nejsi. Jsi bezmocný.

Ale on přece nikdy nebyl bezmocný.Vlastně ani nevěděl, jaké to je, být bezmocný.Místo magie cítil vzrůstající paniku.Musel se z toho nějak dostat.Z té klece.Z obojku.Z tohohle světa.Rhy si vyryl do kůže celé slovo, jen aby se Kell vrátil, ale on se

jen otočil na podpatku a zase odešel. Ukázal záda princi, koruně i městu. Následoval ženu v bílém skrz dveře mezi světy, protože mu řekla, že ho potřebují, že by jim určitě dokázal pomoci, že je to celé jeho vina a že to musí napravit.

Kell cítil, jak mu srdce začíná v hrudi vynechávat.Ne, to nebylo jeho srdce. Bylo to Rhyovo srdce. Život připouta-

ný k tomu jeho prostřednictvím magie, které byl teď zbaven. Zno-vu pocítil nával paniky, horký dech uprostřed všudypřítomného chladu. Kell se zkusil té vlny chytit a zatlačil s její pomocí proti vyprázdněnému zoufalství obojku. Napřímil se v kovovém rámu, zaťal zuby a ze všech sil zabral proti sevření pout, až ucítil uvnitř zápěstí křupnutí kosti, rozervanou kůži. Na zem dopadaly kapky

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

18

husté červené krve, probuzené, ale nepoužitelné. Cítil, jak se mu kov smýká po kůži a proniká do ní. Polkl výkřik. Paží mu vystřelila bolest, ale nepřestával tlačit. Kov mu dřel tkáň i kost, ale pak se pravá ruka konečně uvolnila.

Kell zalapal po dechu, jeho tělo povolilo a zkrvavené, zmučené prsty se zaklesly kolem obojku. Sotva se ale dotkl kovu, paží mu projel chlad tisíce hrotů a jehel a stejný pocit měl i v hlavě.

„As Steno,“ zaprosil. Zlomit.Nestalo se nic.Jeho slovům nevyrazil vstříc ani záchvěv síly.Kellovi sklouzl ze rtů povzdech. Jeho tělo v ocelovém rámu

ochablo a celá místnost se zdánlivě naklonila na stranu. Jako by se ocitl v tunelu a cítil, jak mu mysl pomalu sklouzává směrem k tem-notě. Přesto ale zůstal stát a s odporem polkl žluč, která se mu drala vzhůru hrdlem. Pak svou zmrzačenou rukou, napůl staženou z kůže, chytil druhou, stále ještě uvězněnou paži a začal tahat.

Než se konečně s trhnutím osvobodil, trvalo to několik minut, které se táhly jako hodiny či roky.

Vypotácel se z kovového rámu a vrávoravě se zastavil. Kovová pouta se mu zakrojila hluboko do zápěstí, příliš hluboko, a bledý kámen pod jeho nohama byl rudý a kluzký.

To je tvoje? zašeptal čísi hlas.Vzpomínka na obličej mladičkého Rhye zkroucený hrůzou při

pohledu na Kellova poraněná předloktí. Princ měl tvář pocákanou krví. Ta všechna je tvoje?

Teď se do ruda barvil obojek, kterým Kell zuřivě cloumal. Prs-ty zjitřené chladem konečně našly pevný úchyt a zapřely se, ale obojek nepovoloval. Pohled se mu rozostřil. Uklouzl po své vlastní krvi a padl na kolena – pád zastavily až pochroumané ruce. Kell zanaříkal a stočil se do klubíčka, i když pořád nepřestával poroučet svému tělu, aby vstalo.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz