160

25. Revoluční rok 1848

V Evropě před rokem 1848 rostlo napětí mezi vládnoucími eli-

tami, které se vrátily k moci na základě rozhodnutí vídeňského kon-

gresu, a těmi, kdo se s cenzurou, zákazem sdružování, či hlásání

odlišných názorů odmítli smířit. Opozice vůči stávajícím vládám,

složeným z aristokratů a bohaté buržoazie, volala především po

ústavě a uzákonění základních lidských a občanských práv,

republikáni odmítali monarchii, Italové a Němci usilovali o

sjednocení politicky roztříštěných území, nesamostatné národy

chtěly získat větší míru autonomie.

Vypuknutí revolucí urychlila vlna neúrody obilí způsobená opa-

kovanými suchy v letech 1844–1847. Situaci zkomplikovala i ná-

kaza brambor, které byly hlavním zdrojem obživy v mnoha chudých

oblastech Evropy. Nedostatek potravin zvýšil jejich cenu, většinu

výdělku dělníků pohltily výdaje na základní obživu, ostatní výrobky

proto nešly na odbyt. Továrny musely vinou nižší poptávky po prů-

myslovém zboží omezit výrobu a propustit část zaměstnanců.

Ačkoliv k prvním ozbrojeným konfliktům došlo na

Apeninském poloostrově, nejsilnější ohlas a největší úspěch měla

revoluce ve Francii. Odtud se „revoluční vlna“ rozšířila do většiny

evropských zemí, s výjimkou Velké Británie a Ruska.

Francie Francie byla sice po červencové revoluci v roce 1830 ústavní

monarchií, nespokojenost s vládou, která byla jen v rukách

nejbohatších, bankéřů, majitelů burz, železnic, dolů či továren, nebo

velkostatkářů, přesto narůstala. Volební právo mělo pouze jedno

procento obyvatel z celkového počtu 30 milionů Francouzů, k

požadavkům opozice proto patřilo především rozšíření volebního

práva. Vláda tzv. červencové monarchie byla předmětem veřejné

kritiky pro svou zkorumpovanost a omezování svobody

shromažďování a tisku. Vedle přívrženců republiky proti ní stáli i

bonapartisté, obdivovatelé sesazeného císaře Napoleona I. Rostoucí

počet nezaměstnaných radikalizoval dělnictvo, které žádalo levný

chléb a právo na práci.

Nashromážděné politické a sociální napětí ve Francii přerostlo

v revoluci, bezprostředním podnětem k ní se stal zákaz opozičního

banketu, svolaného na 22. února 1848 do Paříže. Na veřejném

protestním shromáždění hodlala buržoazie za účasti svých příznivců

kritizovat poměry v zemi a požadovat volební reformu, která by

dala volební právo i méně bohatým. Zákaz měl opačný účinek, než

vláda zamýšlela. Proti shromážděným dělníkům, řemeslníkům a

studentům zasáhla národní garda, došlo k pouličním bojům, které

přerostly v tzv. únorovou revoluci – během krátké doby vyrostlo

v pařížských ulicích na 2 000 barikád. Když se na stranu nespo-

kojenců přidala i většina gardistů, vláda kapitulovala a Ludvík Filip

se vzdal trůnu.

25. února 1848 byla vyhlášena druhá francouzská republika.

Revolucionáři vytvořili prozatímní vládu, která pod tlakem paříž-

ských ulic odstranila nenáviděnou cenzuru a zrušila zákaz sdružo-

vání, vyhlásila rovnost všech občanů a vypsala volby do Národního

shromáždění na základě všeobecného hlasovacího práva.

Nákaza brambor způsobila v Irsku neúrodu a následný hladomor,

kterému podlehlo více než 1 milion obyvatel. Stejné množství lidí se kvůli obživě vystěhovalo z rodné země do zámoří – zejména do USA a Austrálie. Jaké bylo politické postavení Irska v rámci Velké Británie? Zjistěte, co je typické pro většinu irských příjmení, podle nichž lze i dnes poznat v USA potomky irských přistěhovalců.

► Proč právě Velká Británie a

Rusko byly v Evropě takřka

jedinými státy, v nichž nedošlo v

letech 1848–1849 k žádným

revolucím?

Ludvík Filip Orleánský (1773–

1850) byl představitelem vedlejší dynastie Bourbonů a tzv. červencové monarchie. Po únorové revoluci 1848 se vzdal vlády a odešel do Velké Británie, kde strávil tento poslední francouzský král zbytek svého života.

161

Důležitou úlohu hráli i nespokojení dělníci, vedení socialistou

Louis Blancem [lui blankem] (1811–1882), vláda jim slíbila, že

každý z nich bude mít právo na práci a že se stát postará o

nezaměstnané. Pro dělníky bez práce byly zřizovány tzv. národní

dílny, které měly za státní peníze vytvářet nová pracovní místa.

Národní shromáždění, které se sešlo na základě voleb a v němž

měli převahu přívrženci monarchie a umírnění republikáni, však

sociální sliby prozatímní vlády pro nedostatek financí odmítlo.

Právo na práci bylo zrušeno, národní dílny byly rozpuštěny, o práci

tím přišlo více než 100 000 lidí. V červnu proto dělníci v Paříži

znovu povstali, ale v krvavých čtyřdenních bojích byli poraženi.

Podle nové ústavy vypracované Ústavodárným shromážděním

měl v čele republiky stanout prezident, volený po vzoru USA na

čtyři roky lidovým hlasováním. V prosinci 1848 byl prvním prezi-

dentem zvolen Ludvík Bonaparte (1808–1873), od něhož

buržoazie očekávala, že skoncuje s dělnickými nepokoji a bude

vládnout v duchu ústavy a zákonů, ale pevnou rukou. Mnozí si od

jeho podpory slibovali, že bude jako synovec Napoleona I.

pokračovat v jeho úspěšné zahraniční politice. Jako prezident

Francie obcházel Ludvík Bonaparte parlament často tím, že se

obracel v závažných rozhodnutích nikoliv na něj, ale formou

referend přímo k občanům. S pomocí armády provedl 2. prosince

1851 státní převrat a parlament rozpustil. Využil své popularity a

dal si v lednu 1852 potvrdit plebiscitem nejen uskutečněný státní

převrat, ale i zásadní ústavní změny, jimiž si prodloužil

prezidentský úřad na deset let. O jedenáct měsíců později se nechal

po vzoru svého strýce prohlásit císařem Napoleonem III. – období

druhé Francouzské republiky tak skončilo.

Itálie a Německo Ještě dříve než ve Francii propuklo několik revolucí na Apenin-

ském poloostrově, už v lednu 1848 se vzbouřil lid na Sicílii a

v Neapoli proti absolutistické vládě krále Ferdinanda II., na kterém

si povstalci vynutili vydání ústavy. Brzy se nepokoje rozšířily i do

ostatních částí Itálie, zejména do těch, které ovládalo Rakousko –

Milán i Benátky vyhlásily nezávislost a vyzvaly sardinského krále

Karla Alberta, aby jim s pomocí papeže pomohl sjednotit Itálii. O

sjednocení politicky roztříštěné Itálie – italsky tzv. risorgimento

[risordžimento] (obrození, vzkříšení) – usilovali vlastenci sdružení

v různých tajných spikleneckých spolcích (asi nejznámější bylo

hnutí Mladá Itálie) už od konce napoleonských válek.

Napoleon III., vlastním jménem

Charles Louis [šárl luj] Napoleon Bonaparte, byl synem Ludvíka, mladšího bratra císaře Napoleona I. a po smrti syna prvního francouzského císaře byl považován za jediného legitimního dědice císařství. Dvakrát se neúspěšně pokusil o svržení červencové monarchie Ludvíka Filipa, za což si odseděl šestiletý trest ve vězení, odkud se mu ale roku1846 podařilo uprchnout do Velké Británie, kde žil až do vypuknutí únorové revoluce v roce 1848.

V prezidentských volbách konaných ve Francii 10. prosince 1848 se utkali dva hlavní protikandidáti – generál Eugène Cavaignac [eužen kaveňak] (1802–1857) a Ludvík Bonaparte.

Jak ukazuje dobový obrázek z tisku, šlo o velmi tvrdý souboj mezi tábory příznivců obou politiků. Napoleonův synovec nad svým protivníkem jednoznačně zvítězil – získal 74,4 % ze všech odevzdaných hlasů. Ke Cavaignacově porážce bezesporu přispělo, že byl hlavním strůjcem masakru dělnického povstání z června 1848.

► Z jaké dynastie pocházeli

vládci Království obojí Sicílie

(Neapolska)?

◄ Boje na pařížských barikádách 22.–24. února 1848.

162

Povstání Italů na rakouských územích v severní Itálii úspěšné

nebylo. Rakušané v čele se zkušeným maršálem Václavem Radeckým

(1766–1858) potlačili nejprve odpor v Miláně a v červenci 1848 porazili i

armádu sardinského krále v bitvě u Custozzy [kustozi].

Pod dojmem vítězného postupu Rakušanů se hnutí za sjednocení Itálie na podzim

roku 1848 silně zradikalizovalo. V únoru 1849 byl z Říma vyhnán papež a na

území bývalého církevního státu byla vyhlášena Římská republika, v jejímž čele

stáli vůdci hnutí Mladé Itálie – Giuseppe Mazzini [džuzepe macíny] a Giuseppe

Garibaldi.

V březnu 1849 obnovil sardinský král válku proti Rakousku, ale

už 23. března byl u Novary Radeckým opět poražen. Tato porážka

rozhodla o konečném neúspěchu pokusu o sjednocení Itálie (v létě

1849 rakouské vojsko dobylo i Benátky), bylo však jen otázkou

času a příznivějších okolností, kdy se odvěký sen italských vlas-

tenců konečně splní.

Revoluční Itálie roku 1848 se podobala mozaice, jejíž kamínky se nechtějí spojit:

vladaři, a král Karel Albert především, zase jednou jednali hlavně v zájmu svých

států a zklamali tak naděje federalistů. Na povrch zase vypluly staré regionální

nesváry, kdy Lombarďané nedůvěřovali Piemonťanům, Benátčané z vnitrozemí

Benátčanům na laguně, Sicilané se bouřili proti neapolské nadvládě, Turín

soupeřil s Janovem, Florencie s Livornem...

Porážka hnutí osmačtyřicátého roku nepochybně znamenala vážnou ránu pro boj

za italskou nezávislost a svobodu, ten však postoupil již tak daleko, že nebylo

myslitelné jej zastavit. (Giuliano Procacci – Dějiny Itálie, s. 250)

Vyhledejte v textu uvedené zeměpisné názvy oblastí i měst na mapě dnešní

Itálie ve školním atlasu světa.

► Která území v Itálii byla na

základě rozhodnutí vídeňského

kongresu ať přímo, nebo

nepřímo pod kontrolou

rakouských Habsburků?

Jezdecký pomník Karla Alberta v Římě

Karel Albert (1831–1849) vládl na Sardinii, v Savojsku a Piemontu [pjemontu], kde leželo i hlavní město Sardinského království Turín. Pocházel ze savojské dynastie, jediného původem italského panovnického rodu vládnoucího na Apeninském polo-ostrově, a proto do něj vkládali italští vlastenci naděje, že zemi sjednotí.

Václav Radecký z Radče (1766 –

1858) byl český šlechtic a od roku 1836 rakouský maršál. Zjistěte, kolika panovníkům habsburské monarchie tento úspěšný vojevůdce sloužil.

◄ Pomník maršála Radeckého

(na kolorované fotografii z roku 1900) Ačkoliv pomník Václava Radeckého z Radče v Praze již nestojí, našli bychom památky připomínající tohoto slavného českého vojevůdce na mnoha jiných místech bývalé habsburské monarchie včetně samotné Vídně. O popularitě tohoto českého generála svědčí i slavný, dodnes oblíbený Radeckého pochod, kterým každoročně ukončuje svůj novoroční koncert Vídeňská filharmonie. Zjistěte, kde v Praze stál památník maršála Radeckého a co se s ním stalo. Kdo složil „Radeckého pochod“?

► Ferdinandovo štěstí nad vítězstvím reakce v Neapolském království

Tato dobová karikatura velmi dobře vystihuje situaci většiny italských zemí po porážce revolučních pokusů v roce 1848. Panovníci se zde vrátili k absolutistické vládě a tvrdě pronásledovali všechny, kteří usilovali o občanské svobody.

163

Na řadě míst Německého spolku propukly na jaře 1848 revoluční

bouře. Vystrašení panovníci odvolávali neoblíbené ministry a

vyhlašovali rovnost občanů, svobodu tisku, povolovali zřizování

občanských gard a slibovali ústavní vlády. Podobně si počínal i

pruský král Fridrich Vilém IV. (vládl v letech 1840–1861), který po

úspěšném ozbrojeném březnovém povstání v Berlíně musel

přislíbit, že svolá ústavodárný sněm a bude podporovat snahu o

sjednocení Němců v jednom státě.

Politickému sjednocení Německa bránila především vzájemná rivalita Rakouska a

Pruska, obě země soupeřily o dominantní postavení v Německém spolku, v němž

bylo sdruženo více než 30 různě velkých států. K největším z nich vedle

habsburské monarchie a Pruska patřily i Sasko, Bavorsko a Hannoversko.

Do Frankfurtu nad Mohanem byl svolán celoněmecký parla-

ment, který měl vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. První

celoněmecké ústavodárné shromáždění, vytvořené na základě všeo-

becných voleb, začalo zasedat v květnu roku 1848. Od samého

počátku byla jednání komplikovaná, poslanci se dlouho nedokázali

dohodnout na podobě sjednocení a státoprávní formě nově

vytvořeného státu. Stáli tu proti sobě stoupenci republiky a zastánci

konstituční monarchie. Část poslanců usilovala o koncepci tzv.

„Velkého“ Německa zahrnujícího území celé bývalé Svaté říše

římské národa německého (tedy včetně rakouských a českých

zemí), druhá skupina prosazovala vznik „Malého“ Německa, tj.

sjednocení pouze německých území v čele s Pruskem. Pro odpor

rakouské vlády se poslanci nakonec usnesli na „maloněmecké“

variantě sjednocení.

V březnu 1849 dospěli poslanci frankfurtského parlamentu ke

schválení říšské ústavy, podle níž mělo být Německo císařstvím.

Císařskou korunu nabídli pruskému králi Fridrichu Vilému IV.,

který ji však z rukou revolučního parlamentu odmítl, korunu byl

ochoten přijmout jen od králů a knížat zemí Německého spolku.

Negativní postoj pruského krále předznamenal konec

frankfurtského Národního shromáždění.

Revoluce v mnoha německých státech (v Prusku, Sasku, Báden-

sku a Falci) byla potlačena již na jaře 1849, v červnu téhož roku

rozehnala pruská vojska i frankfurtský parlament. Pokus o

Giuseppe Mazzini (1805–1872)

byl italský revolucionář a politik, který usiloval o sjednocení Itálie a patří právě proto k největším italským národním hrdinům. Založil revoluční spolek Mladá Itálie, jehož cílem bylo vyhnat Rakušany a zrušit italské monarchie. Svého snu vytvořit ze sjednocené Itálie republiku se však nedožil.

► Zjistěte, v čem bránila

politická roztříštěnost Německa

jeho většímu hospodářskému

rozmachu.

◄ Zasedání frankfurtského parlamentu v kostele sv. Pavla –

v letech 1848–1849 zde jednalo na 600 poslanců zvolených z celého Německého spolku kromě zástupců Čechů.

Germania (Philippe Veit [filip fajt])

– symbol silného jednotného státu všech Němců v Evropě

164

sjednocení Německa svobodnou volbou zástupců lidu všech

německých států se nezdařil. Země zůstala rozdrobena a většina

králů a knížat se znovu vrátila k absolutistickému způsobu vlády a

omezení občanských práv a svobod.

Habsburská monarchie Pod vlivem revolučních hnutí v zemích západní a jižní Evropy

přišli se svými požadavky i obyvatelé mnohonárodnostní

habsburské monarchie. Usilovali o odstranění absolutistické vlády a

přebudování podunajské monarchie na nových, federativních

základech.

Revoluční hnutí v rakouské monarchii začalo v Praze. 11. března

1848 se v pražských Svatováclavských lázních konala schůze

občanů, kteří si zde zvolili Svatováclavský výbor. Jeho úkolem

bylo vypracovat petici rakouskému císaři Ferdinandovi I.

s českými požadavky. Češi usilovali především o zrovnoprávnění

češtiny s němčinou, rozšíření občanských svobod a zrušení

roboty za náhradu.

Budova Svatováclavských lázní na Novém Městě pražském, kde se v březnu

1848 v tanečním sále konalo veřejné shromáždění, svolané prostřednictvím letáků tajného klubu Repeal [ripíl].

Dříve než vyslaní zástupci Pražanů dorazili do Vídně, vypukla

v hlavním městě monarchie 13. března revoluce. Ještě téhož dne

byl odvolán neoblíbený kancléř Metternich, se svými

autonomními požadavky se přihlásili i Maďaři. Ferdinand I. byl

nucen souhlasit s účastí rakouských poslanců na jednáních

celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Nová vláda

slíbila, že svolá ústavodárné shromáždění. Na základě dohody mezi

delegací uherského sněmu a vídeňskou vládou byla 17. března

ustavena samostatná uherská vláda, jedním z jejích

nejdůležitějších členů byl demokrat Lajos Kossuth [lájoš košút]

(1802–1894). Revoluční zmatek ve Vídni napomohl uherské

samostatnosti, v této době byly Uhry na rakouské vládě v podstatě

nezávislé.

Liberálové a radikálové v Čechách Po březnových událostech ve Vídni přestala i v Praze fakticky

existovat cenzura a ve větších městech vznikaly národní gardy.

Všichni s nadějí čekali na slíbenou ústavu, na venkově lidé odmítali

robotu a očekávali její zrušení. Císař v dubnu odpověděl na praž-

skou petici tzv. kabinetním listem, v němž souhlasil se zrovnopráv-

něním češtiny i se svoláním českého zemského sněmu, který měl

zaručit posílení pravomocí českých zemí.

Lajos Kossuth byl hlavní postavou

revoluce v Uhrách v letech 1848–1849. Po sesazení Habsburků se stal prezidentem nezávislých Uher. Po porážce revoluce se mu podařilo ze země uprchnout a zbytek svého života strávil v cizině – v USA, Velké Británii a Itálii. Celý svůj život zasvětil boji za úplnou nezávislost uherského státu. V roce 1851 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Po rakousko-uherském vyrovnání se do své vlasti mohl kdykoliv vrátit, to ale odmítl. V současném Maďarsku je Kossuth považován za jednoho z nejvýznamnějších národních hrdinů, o čemž svědčí i to, že celá řada ulic a náměstí nese jeho jméno. Je po něm pojmenován i první okruh maďarského veřejnoprávního rozhlasu (viz logo níže). Jak se jmenuje román Julesa Verna [žila] inspirovaný postavou Lajose Kossutha?

Účast Čechů na jednání frankfurt-

ského parlamentu odmítl přední

český politik a historik František

Palacký v Dopisu do Frankfurtu

z 11. dubna 1848 s tímto

odůvodněním:

Sem Čech rodu slovanského i se

vším tím nemnohým, co mám i co

mohu, oddal sem se zcela i navždy

ve službu svému národu. Tento

národ malý sice jest, ale odjakživa

zvláštní a sám o sobě stávající;

panovníci jeho účastnili se od

věkův ve svazku knížat německých,

národ ale sebe sám nikdy k národu

německému nepočítal, aniž také od

165

Císařská odpověď uspokojila umírněné liberály, kteří hájili sta-

novisko zemské šlechty a bohatších středních vrstev. Patřili k nim

např. František Palacký, František Ladislav Rieger [rígr] (1818–

1903) nebo Karel Havlíček Borovský. Liberální politici věřili, že o

další modernizaci monarchie rozhodnou poslanci ústavodárného

říšského sněmu, zvolení v letních volbách roku 1848. Představitelé

mladé generace zastávali vůči vídeňské vládě mnohem radikálnější

postoj. Jejich mluvčí, zejména Josef Václav Frič (1829–1890)

nebo Karel Sladkovský (1823–1880), požadovali zapojení co

nejširších vrstev obyvatel do veřejného života, tlumočili požadavky

dělníků a usilovali o odstranění dětské práce. Neměli však žádný

politický vliv a ve svých snahách zůstali osamoceni.

Karel Havlíček Borovský Josef Václav Frič Karel Sabina

Mnohonárodnostní společnost u nás rozdělovala i otázka účasti

poslanců z Českého království na sněmu ve Frankfurtu nad Moha-

nem. Zatímco čeští Němci pozvání přijali, František Palacký ho

naopak jménem česky mluvících obyvatel rezolutně odmítl.

Rozdílné vnímání snahy o sjednocení Německa vedlo

k definitivnímu rozdělení českého obyvatelstva podle jazyka na dva

nesmiřitelné národy, český a německý.

Slovanský sjezd a červnové povstání v Praze Společným zájmem českých politiků bylo v rámci habsburské

monarchie vybojovat českému národu rovnoprávné postavení.

K zajištění tohoto cíle hledali Češi spojence v řadách dalších slo-

vanských národů v říši – Poláků, Ukrajinců, Slováků, Jihoslovanů.

Společné zájmy slovanských národů v rakouské říši měly být pro-

jednány na Slovanském sjezdu, který se sešel 2. června 1848

v Praze. Mezi více než 300 delegáty byli i zástupci Poláků, Rusů a

Srbů žijících mimo Rakousko. Slovanský sjezd byl od počátku

vnímán jako protiváha frankfurtského sněmu, proti jeho konání byli

proto jak rakouští, tak i čeští Němci, a dokonce i Maďaři.

Mezi účastníky sjezdu převažovali příznivci tzv. austroslavismu,

jehož hlavním mluvčím byl František Palacký. Podle Palackého

mělo být silné federalizované Rakousko v čele s císařem a ústavní

vládou zárukou existence malých slovanských národů žijících na

území habsburské monarchie ohrožených tím, že budou pohlceny

sjednoceným „velkým Německem“, nebo rozpínavostí carského

Ruska.

Přes nezdar, který v revoluci myšlenka austroslavismu utrpěla, zůstala snaha o

federalizaci říše dlouho programem českých politiků. Tento politický program

jiných po všecka století kdy k němu

byl počítán.

… I kdyby se zouplna za pravdu

přijalo, že koruna Česká kdy byla

říší Německou ve svazku lenním... ,

nemůže žádnému skutečnému

znalci dějin přijíti na mysl, aby, co

se dotýče záležitostí vnitřních,

pochyboval o někdejší suverenitě a

svézákonnosti vlády a země České.

Celému světu jest povědomé, že

císařové němečtí, co se této jich

hodnosti dotýče, odjakživa s

národem českým ani dosti málo

činiti neměli, že jim v Čechách ani

nad Čechy nepříslušela moc ani

zákonodární ani soudní ani

exekutivní ... země Česká spolu se

svými korunními zeměmi

nepočítala se k žádnému

z někdejších desíti krajův

německých, ... že tudíž celé

dosavadní spojení země České s

říší Německou pokládáno i

považováno býti musí nikoli za

svazek národu s národem, ale za

svazek panovníka s panovníkem.

Žádá-li ale kdo, aby nad tento

dosavadní svazek mezi knížaty nyní

spojil se národ český sám s

národem německým, jest aspoň

toto vždy požadavek nový, nemající

žádného historického základu

právního, jemuž já o své osobě

hověti oprávněna se necítím,

pokud neobdržím k tomu

výslovného i platného mandátu.

(Minulost našeho státu

v dokumentech, s. 206)

► Jak s konaným Slovanským

sjezdem v Praze souvisejí

termíny „panslavismus“ a

„pangermanismus“?

► Proč Maďaři nesouhlasili

s konáním Slovanského sjezdu

v Praze?

František Palacký

166

◄ Účastníci Slovanského sjezdu v Praze

– slovenskou inteligenci na sjezdu zastupoval Ľudovít Štúr. Patřil k malé skupině radikálů, usilujících o rozbití monarchie. V rámci kritiky Rakouska Štúr pronesl: „Náš cieľ je zachovať rakúsku ríšu? Náš cieľ je zachovať nás ... Pádom Rakúska nepadáme my...“

podrobně rozpracoval František Palacký v sérii osmi článků s názvem Idea státu

rakouského z roku 1865.

Jednání sjezdu bylo přerušeno 12. června, neboť v Praze toho

dne propukly po velké sbratřovací mši ozbrojené boje. Po skončení

mše, jíž se u sochy sv. Václava na dnešním Václavském náměstí

vedle delegátů Slovanského sjezdu účastnilo i mnoho Pražanů, se

část shromážděného davu vydala k budově zemského vojenského

velitelství v Celetné ulici, kde sídlil generál Alfred Windischgrätz

[vindyškréc] (1787–1862). Demonstranti se před zemským

velitelstvím střetli s vojskem – v Praze vypukla revoluce. Ve městě

vyrostlo na 400 barikád hájených hlavně studenty a dělníky.

Ačkoliv vídeňská vláda nechtěla, aby do konfliktu zasahoval,

generál Windischgrätz pražskou revoluci tvrdě potlačil. Po pěti

dnech bojů se Praha vzdala, byl v ní vyhlášen stav obležení.

Slovanský sjezd se rozešel, aniž by jeho účastníci dospěli

k nějakému závěru, v zemi zavládla vojenská diktatura, která

znemožnila svolat slibovaný český zemský sněm.

UČITEL: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve

Svatováclavských lázních.

HYNEK: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší.

UČITEL: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme…

SMYL: Pomalu, pomalu! Co je to petice?

UČITEL: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba.

SMYL: …poslali z lázní ostrou prosbu… a dál?

UČITEL: ...že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si chceme sami volit vládu…

HYNEK: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník?

UČITEL: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy!

Kníže Alfred Windischgrätz

zahájil svou vojenskou kariéru za napoleonských válek, v roce 1840 byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem v Čechách. K tvrdému potlačení pražského červnového povstání ho vedly i osobní důvody, neboť při první srážce demonstran-tů s vojskem v Celetné ulici zbloudilá kulka zabila jeho manželku a těžce poranila i jeho syna. Stejně nelítostně skoncoval i s říjnovou revoluci ve Vídni. V revolučních letech 1848–1849 patřil spolu s generály Radeckým a Jelačićem k hlavním „oporám trůnu“ a „zachráncům monarchie“.

◄ Bombardování Prahy z Letné

Dělostřelecký útok na Prahu, který nařídil generál Windischgrätz, způsobil velké hmotné škody (na obr. hoří Staroměstské mlýny a vodárenská věž). Cílem útoku bylo především zastrašit obránce barikád a donutit Pražany ke kapitulaci.

167

Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co

mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl

konstituční.

SMYL: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky?

HYNEK: To nepiš.

VEVERKA: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje,

nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne.

UČITEL: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský

sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže

po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se

střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po

ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši

začali stavět barikády.

VEVERKA: Co začali stavět?

UČITEL: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební,

kredence, pytle s pískem, povozy…

VEVERKA: Vozová hradba.

UČITEL: No, jsou to spíš krámy.

VEVERKA: Ale né, to je vozová hradba, tomu nerozumíš.

UČITEL: K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný

kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal

jsem na Vlašim a rovnou k vám.

HYNEK: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší?

UČITEL: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v

Praze…

VEVERKA: Kolik má Windischgrätz mužů?

UČITEL: Deset tisíc.

VEVERKA: A kolik je našich?

UČITEL: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se

díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí

Suchánek s učedníkem. (ukázka ze hry Blaník Divadla Járy Cimrmana)

Zrušení poddanství a nástup Františka Josefa I.

Ve Vídni se uprostřed července roku 1848 sešel nově zvolený říš-

ský sněm, který měl pro západní část habsburské monarchie vypra-

covat ústavu. Společně s volenými zástupci dalších národů ra-

kouské říše se tohoto sněmu zúčastnili také čeští poslanci – mezi

jinými i František Palacký a František Ladislav Rieger. 7. září 1848

přijali poslanci historicky významný zákon, který definitivně zrušil

poddanství a s ním spojenou robotu. Další jednání říšského sněmu

přerušilo počátkem října nové ozbrojené povstání ve Vídni,

k němuž daly podnět uherské události. Vídeňané, kteří sympati-

zovali s maďarskou revolucí, povstali, aby zabránili rakouským

vojákům v pochodu do Uher. Proti vzbouřené Vídni úspěšně zakro-

čil generál Windischgrätz. Ústavodárný sněm byl přesto přeložen

do poklidné moravské Kroměříže, navíc v nedaleké Olomouci sídlil

po útěku z Vídně císařský dvůr.

Po porážce říjnového povstání ve Vídni nahradil 2. prosince

1848 „slabého“ a ústupky vůči revoluci zdiskreditovaného císaře

Ferdinanda I. jeho osmnáctiletý ctižádostivý a rozhodný synovec

František Josef I. (1830–1916).

Rozehnání kroměřížského sněmu a májové spiknutí 1849 Mladý císař František Josef I. (vládl v letech 1848–1916) se

rozhodl obnovit co nejrychleji starý pořádek v říši. 7. března 1849

na jeho příkaz vojsko rozehnalo kroměřížský sněm, který již nestihl

schválit dojednané znění velmi liberální ústavy, podle které se

Rakousko mělo stát konstituční monarchií s dvoukomorovým

parlamentem.

Zjistěte, proč se červnovému pražskému povstání také někdy říká „svatodušní bouře“.

► Které dílo Aloise Jiráska líčí

mimo jiné i události roku 1848?

Jaká pověst se váže k hoře Blaník u Vlašimi?

František Josef I. se dostal k moci

především díky své matce Žofii, která iniciovala rodinnou dohodu, na jejímž základě se nemocný a bezdětný císař Ferdinand I. vzdal trůnu ve prospěch svého mladšího bratra Františka Karla Josefa. Ten pak své právo na nástupnictví pod vlivem manželky přenesl na svého nejstaršího syna Františka Josefa.

168

Neúspěchem skončilo i povstání připravované českými radikály

na květen 1849. Tzv. májové spiknutí bylo prozrazeno a jeho aktéři

pozatýkáni policií. Josef Václav Frič, Karel Sabina a řada dalších

byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na

dlouholetý žalář; uvězněno bylo asi 1000 osob, v Praze a okolí byl

opět vyhlášen stav obležení.

Porážka revoluce v Uhrách Na jaře 1849 vzdorovala revoluce už pouze v Uhrách, kde se Ma-

ďaři v čele s Lájosem Kossuthem postavili císaři i jeho armádě. V

boji však zůstali zcela osamoceni. Tím, že odmítli respektovat práva

nemaďarských národů v Uhrách – Slováků, Rumunů, Rusínů či

Chorvatů, které stejně jako oni usilovaly o zrovnoprávnění, docílili

toho, že se Chorvati a většina Slováků přidali na stranu císařské

armády. Maďaři v dubnu 1849 sesadili Habsburky z trůnu a

vyhlásili samostatnou uherskou republiku. Císař František Josef I.

v této situaci požádal o vojenskou pomoc ruského cara, teprve

s jeho pomocí se podařilo rakouské armádě porazit 13. srpna 1849

uherská vojska v bitvě u Világose [világoše]. Maďaři byli

poraženi, v Uhrách byl vyhlášen výjimečný stav, vojenské soudy

odsoudily k trestu smrti několik set maďarských revolucionářů.

Další tisíce jich byly uvězněny, pokud se jim nepodařilo, jako např.

Kossuthovi, včas ze země uprchnout. Revoluce v Uhrách a i v celé habsburské monarchii mohla mít úspěch

jedině jako společná akce všech národů, které zde žily. Osamocený postup

naopak vedl k postupné porážce všech revolučních ohnisek a k obnovení

centralistické absolutistické vlády v celém Rakousku. Přes celkový

neúspěch přinesla revoluce z let 1848–1849 trvale pozitivní změny –

zrušení poddanství a roboty znamenalo konec feudalismu a počátek

občanské společnosti. Zrušení ghett a dalších omezení Židů vedlo k jejich

postupnému úplnému zrovnoprávnění.

1. Které důvody vedly v roce 1848 k vypuknutí revolucí v mnoha

evropských zemích?

2. Co vedlo k pádu tzv. červencové monarchie ve Francii a jaký byl

další vnitropolitický vývoj v období tzv. druhé republiky?

3. Jaké byly politické a státoprávní poměry na Apeninském

poloostrově na počátku roku 1848?

4. Proč se sešel v květnu 1848 frankfurtský parlament a co bylo

výsledkem jeho jednání?

5. Proč byl pokus o sjednocení Itálie a Německa v letech 1848–

1849 neúspěšný?

6. Jaký byl cíl Slovanského sjezdu a jak jeho jednání dopadlo?

7. Proč byly pokusy o revoluční změny v habsburské monarchii

v letech 1848–1849 nakonec neúspěšné?

8. Jaké pozitivní změny u nás revoluční rok 1848 přinesl?

Památník v Trenčíně věnovaný

třem významným slovenským politikům a vlastencům – v popředí stojí bronzová socha Ľudovíta Štúra (1815–1856), za ní jsou postavy Hurbana a Hodži.

V letech 1848–1849 bojovali za zájmy Slováků. Podíleli se na zformulování petice „Žiadosti slovenského národa“ z 10. května

1848 v Liptovském Mikuláši. Jejich požadavky na národní rovnoprávnost, zřízení samostatné-ho slovenského sněmu, nebo zavedení spisovné slovenštiny do všech typů škol uherská vláda odmítla a na všechny tři vůdce národního hnutí vydala zatykač.

banket – zde opoziční

shromáždění ve Francii usilující

zejména o volební reformu

nacionalista – člověk nekriticky

upřednostňující svůj národ před

ostatními

petice – prosba, žádost

stanné právo – totéž jako

výjimečný stav; mimořádné

opatření vyhlášené vládou ke

zvládnutí mimořádné situace,

provázené často omezením osobní

svobody a zvýšením pravomocí

policie či armády

Otakar Frankenberger – Václav

Radecký z Radče (Slovo k historii

č. 2)

Alois Jirásek – Filosofská historie

Jiří Kořalka – Pozvání do

Frankfurtu (Slovo k historii č. 24)

Otto Urban – Kroměřížský sněm

1848–1849 (Slovo k historii č. 16)

Filosofská historie, režie: Otakar

Vávra (1937)

169

26. Evropské mocnosti ve druhé polovině

19. století

Velká Británie Ve druhé polovině 19. století prožívala Velká Británie období

největšího hospodářského rozmachu a velmocenského vzestupu

ve svých dějinách – její postavení mezi ostatními státy bylo zcela

výjimečné. I když měl rozhodující postavení v zemi parlament, celé

období je označováno jako viktoriánský věk, podle královny Vikto-

rie, která délkou své vlády předčila všechny své předchůdce.

Pluralitní parlamentní monarchie

Během vlády královny Viktorie (vládla v letech 1837–1901) se ve

Velké Británii upevnil parlamentní demokratický systém. Výkonná

moc se soustředila v rukách vlády, která byla odpovědná parlamentu.

Vládu řídil premiér, zastupující politickou stranu, která zvítězila ve

volbách. Ve Velké Británii existovaly pouze dvě politické strany,

které mezi sebou soupeřily o přízeň voličů. Konzervativní strana,

která prosazovala dodržování tradic, získávala podporu zejména mezi

velkostatkáři, aristokracií, členy královské rodiny a u anglické církve.

Naproti tomu liberální strana, podporující svobodné podnikání a

obchod, hájila zájmy průmyslové a obchodní buržoazie.

Britský politický systém se vyznačoval pozoruhodnou vnitřní stabi-

litou. Přes mnohá radikální hnutí, demonstrace, ba často i násilnosti,

nebyla od 17. století Velká Británie na rozdíl od většiny evropských

zemí zasažena žádnými revolucemi. Moderní demokracie se zde pro-

sazovala prostřednictvím postupných změn, reformní cestou bylo

postupně rozšířeno volební právo nebo přijato několik zásadních soci-

álních zákonů.

Právo volit zástupce do parlamentu bylo původně privilegiem založeným na vlast-

nictví majetku určité hodnoty. Volební reformy v průběhu 19. století postupně

snižovaly hodnotu majetku nutného k přiznání volebního práva a původní privile-

gium se tak rozšiřovalo na stále větší okruh lidí. Do konce 19. století se mohlo par-

lamentních voleb zúčastnit více než 60 % Angličanů, včetně mnohých kvalifikova-

ných dělníků a pracovníků v zemědělství. Ženám a nemajetným bylo však volební

právo přiznáno až po skončení první světové války.

Velký vliv na politický život ve Velké Británii mělo silné odborové hnutí, usilující o

zlepšení pracovních a životních podmínek dělníků. Odbory přispěly roku 1900 ke

vzniku nové politické strany – Labour Party [lejbr párty], která v parlamentu prosa-

zovala všeobecné hlasovací právo a další rozšíření sociálního zákonodárství.

Jak by zněl český překlad této dodnes fungující britské parlamentní strany?

Viktorie (1819–1901), královna

Velké Británie a od roku 1877 císařovna indická, měla velmi konzervativní názory na společnost. Odraz však nenašly vzhledem ke konstitučnímu způsobu vládnutí ani tak v ekonomice a v politice, jako spíše v životním stylu. Z literatury je nám dobře známá upjatá a navenek mravně bezúhonná společnost viktoriánské Anglie. Viktorie, jako první z panovníků Británie, užívala Buckinghamský [bakinghemský] palác jako své londýnské sídlo. Kteří spisovatelé druhé poloviny 19. století kritizovali tuto strnulou, pokryteckou a předsudky svázanou britskou společnost? Kde sídlili britští a angličtí panovníci předtím?

Britská královna a indická císařovna Viktorie na dobové fotografii z roku 1882. Nástupci královny Viktorie se stali Eduard VII. (vládl v letech 1901–1910) a Jiří V. (vládl v letech 1910–1936).

◄ Benjamin Disraeli [benžemin dyzrejli]

(1804–1881) byl vůdcem konzervativců a několikanásobným premiérem, ke kterému měla královna Viktorie názorově velmi blízko. Jeho jméno bylo spojeno s koloniálními výboji (např. dosáhl připojení Indie k britské říši a připravil obsazení Egypta). Disraeli prosadil jako odpůrce liberálního kapitalismu přijetí řady sociálních reforem (např. stanovením maximální pracovní doby) a opatření v oblasti veřejné hygieny (státem podporované ozdravění městských čtvrtí, výstavba vodovodů a kanalizace, kontrola nezávadnosti vody a potravin atd.).

170

Dílna světa Klidný politický vývoj Velké Británie byl umožněn i díky hospo-

dářské stabilitě. Anglie měla velký náskok před ostatními státy, pro-

tože průmyslová revoluce začala právě zde. Těžiště výroby se od tex-

tilního průmyslu postupně přesunulo k průmyslu těžkému, hutnictví a

strojírenství. Ostrovní království mělo nejvíce zmechanizovanou vý-

robu na světě, angličtí výrobci byli díky tomu schopni vyrábět zboží

levněji a mohli snadno porazit jakoukoliv mezinárodní konkurenci. Po

celé 19. století zůstala Velká Británie světovou průmyslovou vel-

mocí. Její technickou a hospodářskou převahu měla demonstrovat

první světová průmyslová výstava, která se v roce 1851 uskutečnila

právě v Londýně. V hospodářské vyspělosti předstihly Velkou

Británii na počátku 20. století Spojené státy americké a Německo.

Křišťálový palác

Většina exponátů první světové průmyslové výstavy v roce 1851 byla umístěna v Křišťálovém paláci, unikátní stavbě, která byla smontována během šesti měsíců z připravených železných a skleněných dílů v londýnském Hyde Parku [hajd]. Stavba výstavního paláce, jenž se rozkládal na ploše 70 000 m

2, byla projektována tak, aby

mohla pojmout i vzrostlé stromy v parku. Po výstavě byla stavba rozebrána a přenesena. Slavný Křišťálový palác, jeden z prvních projevů vskutku moderní architektury, byl nakonec v roce 1936 zničen požárem. Ve které zemi a v jakém roce se uskutečnila zatím poslední výstava EXPO?

Britské impérium

Velká Británie byla největší koloniální říší na světě. V roce 1889

žilo v britských koloniích 347 milionů obyvatel (v samotné Velké

Británii v té době žilo pouze 38 milionů lidí), do první světové války

se jejich počet zvýšil téměř na 400 milionů. Kolonie se staly zdrojem

surovin, odbytištěm britského zboží a cílem investic. Kromě toho

znamenaly pro mnoho Britů příležitost, jak získat v britských mimo-

evropských državách nový zdroj obživy, ať už ve sféře podnikání či v

armádě nebo v koloniální správě.

Nejvýznamnější kolonií Velké Británie byla Indie. Do mateřské

země odtud proudily ročně miliony žoků bavlny, juty a obilí, rychlé

lodě přepravovaly zásilky čaje, kávy a koření. Opačným směrem mí-

řily dodávky látek či průmyslového zboží. Britové bránili rozvoji

indického průmyslu všude tam, kde by jim mohl konkurovat.

Britové nechtěli opakovat zkušenost s americkými koloniemi,

které díky necitlivému přístupu vlády v Londýně nakonec

William Gladstone [viljem

gledstoun] (1809–1898) byl jako vůdce britských liberálů přesvědčeným stoupencem volného obchodu, rovnosti před zákonem bez ohledu na vyznání či původ a nevměšování se státu do záležitostí občanů jak v případě podnikání, tak i jejich osobního života. Jako předseda liberálů byl celkem čtyřikrát britským premiérem, naposledy v roce 1892, kdy mu bylo již 82 let. Byl odpůrcem násilné koloniální expanze. Jeho snaha prosadit samosprávu Irska však nakonec neuspěla. Kde má sídlo úřadující ministerský předseda Velké Británie?

► Proč byla v roce 1864

I. internacionála založena právě

v Londýně?

Dobová karikatura britské koloniální politiky – rozpínavost

britského impéria, které až do roku 1914 ovládalo více než jednu pětinu zemského povrchu, nekritizovali jen příslušníci jiných států, ale i někteří Britové si uvědomovali, že jejich vysoká životní úroveň byla vykoupena zbídačováním domorodého obyvatelstva v koloniích.

171

vyhlásily nezávislost. Většině zámořských osad s převahou

britských přistěhovalců se proto dostalo samosprávného

postavení. Obyvatelé Kanady, Austrálie či Nového Zélandu tak

mohli o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami.

K podobnému kroku se však britská vláda neodhodlala v případě své

nejstarší kolonie – Irska. Když se irským vlastencům nepodařilo pro-

sadit svébytné postavení své země parlamentní cestou, začali se ve svém

boji uchylovat i k násilí. Na únor 1867 připravovalo „Irské republikán-

ské bratrstvo“ rozsáhlé povstání, které mělo svrhnout britskou nadvládu.

Jejich plány však byly prozrazeny a pokus o povstání Irů byl v zárodku

potlačen.

Irsko bylo jedinou evropskou zemí, která zaznamenala v letech 1850–1870 úbytek

obyvatelstva. Velké množství vystěhovalých Irů z ostrova bylo způsobeno opakova-

nými neúrodami brambor a z toho plynoucími hladomory. O úbytek obyvatelstva se

postaral i nesmlouvavý přístup londýnské vlády, která ve velkém přidělovala irskou

půdu anglickým velkostatkářům a ti z takto získané půdy vyháněli původní nájemce,

kteří tak ztratili základní zdroj obživy.

Od roku 1801 bylo Irsko spojeno zákonem o unii s Anglií ve Velkou Británii. I přes

sjednocení obou zemí bariéry mezi oběma národy zůstaly – jak v oblasti náboženské,

tak i politické.

V čem se Irové liší od Angličanů v otázce náboženského vyznání?

Velká Británie díky svým koloniím a převaze na moři ovládala světový

obchod. V roce 1870 činil její podíl na světovém zahraničním obchodu

22 %. K ekonomickému růstu přispělo zejména prosazení svobodného

podnikání a obchodu. V zemi se soustřeďoval obrovský kapitál, který britští

podnikatelé investovali do podnikání v cizích zemích, např. v USA, nebo

v koloniích (stavba železnic, zakládání plantáží, budování těžebního i

spotřebního průmyslu).

◄ Britské koloniální panství

Čajový klipr – typ rychlé

plachetnice, která se snažila maximalizovat účinky větru; sloužila především k dopravě čaje z Asie do Velké Británie.

Znak „Irského republikánského bratrstva“ s výmluvným heslem „Irsko pro Iry“.

◄ Z hospodářského vzestupu a rozšiřování britského impéria netěžily všechny vrstvy britské společnosti. Stát se musel potýkat s vysokou kriminalitou v průmyslových centrech, zejména v Londýně, doprovázenou např. dětskou prostitucí. Za těmito negativními společenskými jevy stála chudoba (na dobové fotografii zástup dětí čekající na příděl polévky), způsobená vysokou nezaměstnaností, i velmi rozšířený alkoholismus. Velké množství volných pracovních sil a zavádění strojní výroby snižovalo cenu lidské práce. Liberální kapitalismus vedl k představě, že za své společenské postavení je zodpovědný každý sám. Nejvíce na tento systém doplácely právě děti ze sociálně slabého prostředí, které měly jen minimální šanci změnit svůj těžký osud.

172

Francie V prosinci 1852 se Ludvík Bonaparte prohlásil jako Napoleon III.

(vládl v letech 1852–1870) dědičným „císařem Francouzů z boží

milosti a z vůle národa“. Ustavení tzv. druhého císařství schválilo v

lidovém hlasování 97 % francouzských voličů. Za svůj strmý vzestup

vděčil Ludvík Bonaparte nejen svému jménu, ale i slibům, které dával

bohatým i chudým. Zatímco dělníkům slíbil práci, podnikatelům

svobodu podnikání a nedotknutelnost jejich majetku. Všichni od jeho

vlády očekávali zachování základních občanských práv, politickou

stabilitu, hospodářský vzestup a úspěšnou zahraniční politiku, která

měla z Francie znovu učinit první kontinentální velmoc.

Od bonapartismu k ústavní vládě

Zpočátku vládl Napoleon III. téměř absolutně, ve svých rukách sou-

středil v podstatě veškerou moc. V 50. letech ostře pronásledoval své

odpůrce, zejména z řad republikánů. Pro styl vlády, který se

v mnohém podobal politice Napoleona I., se vžilo označení bonapar-

tismus. Jeho hlavním rysem bylo propojení autoritativní vlády

s přímou demokracií – pro svá zásadní rozhodnutí hledal Napoleon

Bonaparte podporu přímo u občanů, využíváním plebiscitu tak

obcházel rozhodování parlamentu. Zákonodárná moc byla potlačena

ve prospěch moci výkonné a sloužila v podstatě jako kulisa pro

diktaturu jednotlivce.

Napoleon III. se opíral o majetné vrstvy, armádu, katolickou církev a především o

funkční byrokratický aparát. Loajalitu dělnictva si zajišťoval metodou „cukru a

biče“. Jakékoliv politické dělnické organizace byly přísně zakázány, stávka byla po-

stavena mimo zákon. Pokud tato pravidla dělníci neporušovali, zajišťoval jim Na-

poleonův systém veřejně prospěšné práce, podporoval fungování charitativních

dělnických spolků apod.

Navenek se všemocnost císaře Napoleona III. projevovala jeho oká-

zalým vystupováním, i vedením velkého a honosného dvora, který

stál Francii mnoho peněz.

Od počátku 60. let 19. století postupně Napoleon III. přesouval

zákonodárnou moc zpět do rukou parlamentu, uvolňoval svobodu

slova a shromažďování, umožnil dokonce činnost opozice. Do roku

1870 se tak Francie stala parlamentní monarchií.

Hospodářský vzestup Císař Napoleon III. byl přesvědčen, že povinností státu je zajistit

hospodářský růst a přispět k blahobytu pro nejširší vrstvy obyvatel.

Státní podpora výstavby železnic, kanálů a přístavů přispěla k rozvoji

ocelářství, k těžbě uhlí a strojírenství. Rozmach moderní dopravy

umožnil rolníkům lépe uplatnit zemědělské produkty i na vzdálených

trzích. Ve snaze omezit nezaměstnanost podpořil Napoleon III.

program veřejných prací. Nejznámější byla přestavba Paříže, která

měla město zmodernizovat a zkrášlit.

Druhé císařství trvale poznamenalo podobu současné Paříže. Podle

představ císaře Napoleona III. se Paříž měla stát „hlavním městem

světa“, městem pro několik milionů obyvatel, kde by bylo příjemné a

zdravé žít. Chtěl ji přetvořit na metropoli, která by důstojně reprezen-

tovala druhé císařství před ostatními evropskými monarchy.

Proč se Ludvík Bonaparte prohlásil císařem Napoleonem III., ačkoliv jeho předchůdcem byl Napoleon I.? Co o politice Napoleona III. vypovídá heslo, kterým se řídil: „Ordre et gloire“ – „pořádek a sláva“?

Součástí užitkových i uměleckých předmětů byly často symboly jak druhého císařství, tak i samotného Napoleona III. (na obr. nádobí z té doby).

Císařovna Evženie (1826–1920)

udávala spolu s císařským dvorem tón světové módě. Dámy začaly po vzoru císařovny nosit krinolíny a velké toalety s volány.

173

Zahraniční politika

Vedoucí roli na evropském kontinentu měla zajistit Francii výbojná

zahraniční politika. Francie pokračovala v budování koloniální říše,

co do rozsahu třetí největší na světě, a zasahovala do všech vážných

světových konfliktů, např. v Číně, Mexiku, severní Itálii nebo na

Blízkém východě.

Součástí zámořské expanze bylo i otevření Suezského průplavu v

roce 1869, který výrazně zkrátil spojení Evropy s jižní Asií a Dálným

východem a byl vybudován především díky francouzskému kapitálu.

V letech 1853–1856 bojovala Francie po boku Velké Británie a Sar-

dinského království na straně Turecka v krymské válce proti Rusku.

Mír mezi znepřátelenými stranami byl z iniciativy Napoleona III.

uzavřen právě v Paříži. Za podporu při sjednocování Itálie získala

Francie roku 1860 jako odměnu Savojsko a Nizzu.

Výbojná zahraniční politika měla vyjít vstříc zájmům armády, která Napoleonovi III.

pomohla k moci, umožnila mu posílit prestiž císařství a v neposlední řadě odvést

pozornost Francouzů od domácích vnitropolitických a sociálních problémů. Ačkoliv

tato Napoleonova politika stála státní pokladnu mnoho peněz, významné úspěchy

Francie na mezinárodním poli příliš neslavila, velkým fiaskem skončila např. fran-

couzská výprava do Mexika.

◄ Přestavba Paříže

– na místě křivolakých uliček vyrostly v metropoli nad Seinou [sénou] přímé a široké bulváry lemované parky a novými budovami. Postavena byla nová nádraží, ústřední tržnice, budova opery, byl otevřen moderní obchodní dům. Široké bulváry neplnily jen estetickou funkci, ale i vojensko-strategickou, propojovaly totiž kasárny na okraji města s vládními budovami v centru, navíc šířka ulice znemožňovala stavbu barikád. Pařížská asanace, jíž padly za oběť historické, ale i chudinské čtvrti se stala vzorem pro modernizaci i jiných evropských měst.

Eiffelova věž [efelova] – železná,

300 metrů vysoká vyhlídková věž nazvaná po svém tvůrci, francouzském inženýrovi Alexandru Gustavu Eiffelovi (1832–1923) byla postavena v roce 1889 na počest stého výročí pádu Bastily a u příležitosti deváté světové průmyslové výstavy. Stavba měla oslavit úspěchy vědy a techniky své doby a dodnes tvoří typickou dominantu Paříže.

Suezský průplav

Autorem technického řešení stavby Suezského průplavu, slavnostně otevřeného roku 1869 za účasti císařovny Evženie, byl francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps

(1805–1894).

◄ Jeden z nejstarších a nejznámějších pařížských obchodních domů – obchodní dům Printemps – vznikl v roce

1865. Honosná budova se sochami a velkými okny byla již v roce 1881 osvětlena plynovými lampami, které o sedm let později nahradilo elektrické osvětlení.

◄ Budova Pařížské opery měla

demonstrovat slávu a lesk druhého císařství. S její stavbou se začalo roku 1861, byla však dokončena až pět let po pádu císařství.

174

Pád císařství Stále častějších nezdarů v zahraniční a hospodářské politice využí-

vala opozice ke kritice režimu Napoleona III. Protestní hnutí vyvr-

cholilo na začátku roku 1870 dvousettisícovou protivládní demon-

strací v Paříži, která byla zorganizována pod heslem „Ať žije repub-

lika!“ Vláda se domnívala, že nejlepší způsob, jak oslabit vnitřní ne-

pokoje v zemi, bude začít válku proti Prusku – na jehož mocenský i

hospodářský růst hleděl Napoleon III. s obavami. Přesvědčen o síle

francouzských armád se nechal francouzský císař při první

příležitosti vlákat do válečného konfliktu a v červenci 1870 vyhlásil

Prusku válku. Jeho cílem bylo zabrat nová území na levém břehu

Rýna, zabránit sjednocení Německa a oslabit Prusko. Vláda se také

domnívala, že úspěšné rychlé války využije k nacionalistické

propagandě a upevnění režimu. Zatímco na stranu napadeného Pruska

se přidala většina německých států, Francie zůstala v nastávající válce

bez spojenců.

Vinou nešťastně vedené zahraniční politiky se druhé císařství před osudovým kon-

fliktem s Pruskem dostalo do mezinárodní izolace. Vztahy s Velkou Británií byly

napjaté kvůli budování Suezského průplavu, s Ruskem od skončení krymské války a

s Rakouskem, protože Francie podpořila italský odboj proti němu. A nakonec i se

Sardinským královstvím kvůli vyslání expedičního sboru, který měl na příkaz Na-

poleona III. chránit papeže a zabránit připojení církevního státu k nově vzniklé Itálii.

Válka mezi Francií a Pruskem začala v létě 1870, francouzská vojska na

ni nebyla dostatečně připravena, záhy proto utrpěla řadu porážek. Sám

francouzský císař byl po bitvě u Sedanu 2. září 1870 zajat. Napoleonova

kapitulace prokázala vratkost císařského režimu – o dva dny později

vypukla v Paříži revoluce, která svrhla císařství a byla znovu

vyhlášena republika.

Pařížská komuna a třetí republika

Prozatímní vláda republiky se rozhodla pokračovat ve válce a její

vojenské jednotky několik měsíců neúspěšně čelily německé armádě,

která pronikla až k samotné Paříži. Za této nepříznivé situace

francouzská vláda na konci února 1871 předběžně souhlasila

s návrhem mírové smlouvy s Německem. Kapitulace prozatímní

vlády a ponižující podmínky předběžné mírové smlouvy diktované

vítězným Německem se hluboce dotkly národního cítění Francouzů.

Na základě mírové dohody definitivně podepsané 10. května 1871 ve Frankfurtu

nad Mohanem musela Francie odstoupit Německu své východní oblasti, Alsasko a

značnou část Lotrinska, a zavázala se zaplatit do tří let válečnou náhradu v astro-

nomické výši pět miliard franků. Některé pohraniční oblasti Francie zůstaly

Která opera byla složena k příležitosti slavnostního otevření Suezského průplavu?

Stavitel Suezského průplavu,

Ferdinand de Lesseps, se po

několika letech pustil do budování

dalšího významného průplavu.

Tento jeho pokus však zkrachoval.

O jakou stavbu šlo a který stát ji

místo Francie nakonec dokončil?

Poražený a vítěz – zajatý císař Napoleon III. a pruský ministerský předseda Otto von Bismarck

Druhé císařství ve Francii se

vyznačovalo bouřlivým kulturním

rozvojem. Pro většinu tehdejších

umělců byla Paříž „mekkou“,

kterou toužili navštívit a kde chtěli

pracovat a žít.

Kde leží skutečná Mekka?

Vilém I. (1797–1888) byl předtím,

než se stal německým císařem, od roku 1861 pruským králem. Z jaké dynastie pocházeli pruští králové?

◄ Poprava císaře Maxmiliána Habsburského v Mexiku (E. Manet)

Maxmilián Habsburský (1832–1867), mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., se stal obětí nešťastné Napoleonovy zahraniční politiky. Napoleon III. jej s pomocí armády dosadil do funkce mexického císaře. Mexičané nechtěnou cizí vládu svrhli a Maxmilián (vládl v letech 1864–1867) byl roku 1867 vzbouřenci popraven. Zjistěte, jaký byl osud Maxmiliánovy manželky Charlotty Belgické [šarloty].

175

do doby, než bude částka zaplacena, v německých rukou.

Potupné mírové podmínky vyvolaly mezi obránci obklíčené Paříže

odpor. Když se vládní vojsko pokusilo Pařížany odzbrojit, vypuklo

další povstání. V březnu 1871 byla ve městě vyhlášena revoluční

vláda drobných řemeslníků, dělníků a demokraticky smýšlející

inteligence nazvaná Pařížská komuna. Tvořili ji především mladí

lidé, republikáni a socialisté různých směrů. Cíle komunardů nebyly

jasné ani jednotné. Někteří byli vedeni vzpomínkami na Velkou

francouzskou revoluci, jiní vůlí pokračovat v boji proti Německu,

další se pokoušeli realizovat své představy o zavedení sociální

rovnosti.

Všechny spojovala nenávist vůči „vládě národní zrady“, tedy legální

vládě, která mezitím přesídlila do Versailles. Po dvou měsících vy-

čkávání se tato vláda rozhodla pro ráznou akci a zahájila útok proti

Paříži. V týdnu od 21. do 28. května 1871 byla revoluce krvavě po-

tlačena versailleským vládním vojskem, posíleným asi o 100 000 vo-

jáků propuštěných z německého zajetí. Při pouličních bojích a na

barikádách zahynuly tisíce lidí. Po dobytí města začaly masové

popravy – při brutálních represích zahynulo na 30 000 komunardů,

další desítky tisíc těch, kterým se nepodařilo včas uprchnout, byly

uvězněny, nebo poslány do trestaneckých kolonií.

Zeď komunardů – na slavném hřbitově Pére Lachaise [pér lašéz] byla obklíčena

poslední hrstka komunardů, kteří se bránili převaze vládního vojska podporovaného Němci. Zajatí komunardi byli u hřbitovní zdi postříleni.

Francie rychle splatila válečnou náhradu, a tím docílila odchodu

německých vojsk ze svého území. Tzv. třetí republika (1875–1940)

se přihlásila k odkazu Velké francouzské revoluce, její hymnou se

stala Marseillaisa a státním svátkem 14. červenec. Roku 1875 byla

Pařížská komuna měla velký ohlas po celé Evropě. Mezi levicově smýšlející inteligencí a v celém dělnickém hnutí vzbudila vlnu solidarity a sympatií s komunardy nejen hrdinskou obranou Paříže, ale především svou snahou vytvořit lepší a spravedlivější společnost.

Rada Komuny, zvolená v narychlo

uspořádaných volbách v Paříži,

vydala celou řadu opatření, kterými

chtěla odstranit největší sociální

křivdy v tehdejší společnosti, zlepšit

životní podmínky nejchudších

obyvatel Paříže, odstranit

nezaměstnanost, ulehčit práci

dělníkům v továrnách apod. Většinu

z navrhovaných opatření však

Pařížská komuna s ohledem na

krátkou dobu svého trvání (od 18.

března do 28. května – 72 dní)

nestihla realizovat. Komunardi

prosazovali zvýšení dělnických

mezd a omezení těžké práce žen ve

výrobě, předání dílen a továren

opuštěných jejich majiteli do správy

dělníků, stanovení pevné ceny

základních potravin, stěhování

chudiny do domů bohatých a

upravení cen nájemného ve

prospěch nejchudších. Místo

armády a policie měly bezpečnost

zajišťovat nově vytvořené

dobrovolnické sbory, státní úředníci

byli do svých funkcí voleni a jejich

činnost kontrolována lidem, školství

všech stupňů mělo být bezplatné.

◄ Vyhlášení německého císařství ve Versailles v roce1871

Porážkou a zánikem francouzského císařství padla poslední překážka, která bránila ve vytvoření jednotného Německa. 18. ledna 1871 bylo Německé císařství slavnostně vyhlášeno

v zrcadlové síni Ludvíka XIV. ve versailleském zámku u Paříže. Císařem nově vzniklého Německa se stal pruský král Vilém I. Vyhlášení císařství přímo v sídle francouzských králů pokládali Francouzi za velké ponížení.

176

schválena nová ústava a francouzský politický systém patřil k nejde-

mokratičtějším v Evropě. V čele republiky stál silný prezident a vláda,

jejíž ministři měli být odpovědni parlamentu, do něhož se volilo na

základě všeobecného volebního práva pro muže. Ve Francii byly

tehdy plně obnoveny všechny občanské svobody, zavedeno bez-

platné školní vzdělání a důsledné odloučení církve od státu.

V posledních desetiletích 19. století pokračoval rozmach průmyslu

a budování zámořského impéria – francouzský vliv pronikl do se-

verní a rovníkové Afriky. Francie spolu s Paříží zůstávala centrem

evropského kulturního a uměleckého života.

Hlavním rysem francouzské zahraniční politiky byla snaha po odplatě (revanši)

Německu za porážku ve francouzsko-pruské válce a pokořující mír. Soupeření re-

publikánské Francie a císařského Německa se stalo osou evropské politiky až do

první světové války. Nepřátelství s Německem vedlo Francii ke spolupráci

s carským Ruskem, ale i k urovnání koloniálních sporů a následnému spojenectví

s Velkou Británií (spojenecká aliance uvedených tří zemí se označuje jako

Trojdohoda).

Itálie a Německo Touha po sjednocení Itálie a Německa byla hnací silou revolucí v

těchto zemích v roce 1848. Porážka revolucí sjednocovací proces od-

dálila, ale nezastavila.

Do čela sjednocovacího procesu na Apeninském poloostrově se

znovu postavilo Sardinské království, hospodářsky nejvyspělejší stát

v celé Itálii. Sardinskému ministerskému předsedovi Camillo Cavou-

rovi [kamilo kavúr] (1810–1861) se podařilo malé království na další

konflikt s Rakouskem, jehož porážka byla nezbytná ke sjednocení

Itálie, mnohem lépe připravit. Cavour podporoval hospodářský rozvoj

(zejména v Piemontu se rozvíjel průmysl), posílil armádu a navázal

přátelské vztahy se sousední Francií.

Rakouské vojsko vedené samotným císařem Františkem Josefem I.

bylo spojenou sardinsko-francouzskou armádou poraženo v červnu

1859 u severoitalských měst Magenty [maženty] a Solferina. Na

základě míru uzavřeného v listopadu v Curychu byla Lombardie

připojena k Sardinskému království. Současně vypukla ve střední

Itálii lidová povstání, která svrhla za pomoci Garibaldiho

[garibaldyho] dobrovolníků zdejší prorakouské vládce. V plebiscitu

pak rozhodli obyvatelé Parmy, Modeny a Toskánska o připojení

k Sardinskému království. Francie za podporu ve vítězné válce

s Rakouskem získala od sardinského krále Savojsko a město Nizza

[nyca] s okolím.

Garibaldi se za pomoci dobrovolníků pokusil dobýt i papežský stát a připojit ho

spolu s Římem k Piemontu. Tento záměr se však Garibaldimu nezdařil, neboť se

Napoleon III. prohlásil ochráncem papeže a na jeho podporu vyslal do Říma fran-

couzský expediční sbor, který ve „věčném městě“ setrval až do roku 1870.

Velký podíl na další fázi sjednocení měl revolucionář Giuseppe

Garibaldi [džuzepe garibaldy] (1807–1882). Po vypuknutí povstání

na jihu Itálie proti neapolskému králi Františku II. na jaře roku 1860

se Garibaldi přeplavil s tisícovkou dobrovolníků z Janova na Sicílii a

s pomocí místních povstalců dobyl ostrov a posléze i sousední Nea-

Trojdohoda – ruský plakát

► Jaká byla politická situace na

Apeninském poloostrově po roce

1849? Kterých osm států zde

existovalo?

Camillo Cavour byl vzdělaný

liberálně smýšlející aristokrat. Jako dlouholetý předseda vlády Sardinského království omezil vliv církve, podporoval rozvoj průmyslu, výstavbu železnic, přístavů a kanálů, byl stoupencem svobodného obchodu. Dožil se naplnění svého snu – sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie.

Švýcarský spisovatel a politik Henri

Dunant [ánri dynó] (1828–1910) se

stal pod dojmem krvavé bitvy u

Solferina roku 1863 spoluzakladate-

lem Červeného kříže na pomoc

raněným a nemocným vojákům za

války. O rok později inicioval

zavření Ženevské konvence o

postavení raněných a armádách

v poli.

Kde má sídlo dnešní Mezinárodní

červený kříž a proč právě zde?

Co je cílem organizace označované

jako Červený půlměsíc?

177

polsko, Království obojí Sicílie zaniklo. Po plebiscitu se k Sardin-

skému království připojila i jižní Itálie. Do konce roku 1860 byla

většina Itálie sjednocena a v březnu 1861 bylo v Turíně vyhlášeno

Italské království. Na zasedání prvního všeitalského parlamentu se

králem sjednocené Itálie stal Viktor Emanuel I. (vládl v letech 1861–

1878). Sjednocení Itálie „shora“ bylo dovršeno připojením Benátska

pražským mírem roku 1866. V roce 1870 využili Italové francouzské

porážky ve válce s Pruskem a obsadili Řím, který se v lednu 1871 stal

hlavním městem Italského království. Papežům byla vyhrazena jen

část uprostřed Říma (dnešní Vatikán).

Italské království bylo liberální konstituční monarchií, která i přes

politické sjednocení zůstala vnitřně velmi nesourodým státem. Mezi

jednotlivými částmi Itálie i nadále přetrvávaly velké hospodářské

rozdíly. Proti sobě tu stály bohatý průmyslový sever a chudý země-

dělský jih, který trpěl velkou mírou vystěhovalectví nejen do bohat-

ších severních regionů, ale i do zámoří.

Prostřednictvím emigrace se zejména do USA rozšířila i sicilská mafie pod ná-

zvem „Cosa nostra“. Počátky mafie sahají do období napoleonských válek, kdy

tato tajná organizace nahrazovala neexistující státní správu. Po sjednocení Itálie

se snažila italská vláda mafii zlikvidovat, to se jí však nikdy nepodařilo. Nemalý

podíl na tomto neúspěchu měla i nedůvěra obyvatel jižní Itálie vůči ústřední řím-

ské vládě.

Jaký význam má označení „mafie“ v současné době?

Itálie se v dalších letech stala důležitou evropskou mocností, která se

po vzoru Velké Británie a Francie snažila vytvořit si vlastní koloniální

panství v severní Africe a na pobřeží Rudého moře.

▲ Sjednocování Itálie

Po roce 1848 začalo v Německém spolku nepokryté soupeření mezi

dvěma nejmocnějšími státy, Pruskem a Rakouskem. Prusko dosáhlo

významného úspěchu již roku 1834, kdy vznikl pod jeho vedením

celní spolek, který rušil cla v obchodu mezi členskými státy. Členy

tohoto hospodářského sdružení byla většina států Německého spolku.

Prusku se podařilo zabránit vstupu Rakouska a stanout v čele ekono-

micky sjednoceného německého území.

Klíčovou postavou politického sjednocení Německa byl konzerva-

tivní politik Otto von Bismarck [oto fon bizmark] (1815–1898), který

se stal v roce 1862 pruským ministerským předsedou. Usiloval o

Viktor Emanuel I. (1820 –1878)

byl prvním králem sjednocené Itálie ze savojské dynastie. Do roku 1861 vládl jako sardinský král Viktor Emanuel II.

► V čem byl rozdíl ve

sjednocování Itálie „shora“ a

„zdola“?

► Zjistěte, odkdy je Vatikán

samostatným státem.

► Které italské oblasti patří k

hospodářsky nejvyspělejším

v současné době?

Giuseppe Garibaldi – italský

národní hrdina, bojovník za svobodu, který se zbraní v ruce vybojoval pro Italy národní samostatnost. Už v mládí se zapojil do činnosti revolučního hnutí Mladá Itálie, proti Rakušanům bojoval už v roce 1834. Před pomstou nepřítele musel utéct do Jižní Ameriky. Účastnil se revoluce roku 1848 i boje proti Rakušanům, se svými dobrovolníky se roku 1859 už jako generál vyznamenal ve vítězných bitvách u Magenty a Solferina, o rok později velel legendárnímu pochodu tisícovky vlastenců v červených košilích, se kterými inicioval připojení Neapolska k Sardinskému království.

178

vojenské posílení Pruska a sjednocení středního a jižního Německa (bez

Rakouska) pod pruskou vládou. Stejně jako v případě Itálie bylo i ně-

mecké sjednocení závislé na vojenské porážce Rakouska, které jako

předsednická země Německého spolku mělo v regionu velký vliv.

Proto roku 1866 vyprovokoval Bismarck, vědom si vojenské převahy

na válku dobře připraveného Pruska, Rakousko k válce.

Prusko-rakouská válka byla sledem pruských vítězství, lépe vy-

cvičená a vyzbrojená pruská armáda měla nad Rakušany jasnou

převahu. Rozhodující bitva byla svedena 3. července 1866 u Hradce

Králové. Po ní se otevřela vítězným pruským armádám cesta na

Prahu a na Vídeň. Pruské tažení podpořili na jihu Italové, ale byli

Rakušany poraženi, přesto jako spojenci vítězných Prusů získali od

Rakouska Benátsko. Bismarck zastavil postup pruských armád na

Vídeň na jižní Moravě a nabídl rakouskému císaři velkorysý mír. Ra-

kousko se muselo „jen“ vzdát zasahování do německých záležitostí a

souhlasit s vytvořením nového Severoněmeckého spolku, sdružují-

cího státy severně od Mohanu, v čele s Pruskem, které posílilo svůj

vliv i tím, že zabralo území některých menších spojenců Rakouska.

Pruský ministerský předseda Bismarck dosáhl svého hlavního cíle –

vytlačil Rakousko z německého prostoru, pokračovat v dalším

nepřátelství s ním proto bylo zbytečné. Naopak se tu naskytla možnost

navázat v budoucnu mezi oběma středoevropskými konzervativními

monarchiemi strategické partnerství.

K dokončení sjednocení „shora“ bylo ještě třeba získat velké jiho-

německé státy (zejména Bavorsko), dosud stojící mimo vliv Pruska,

které byly pod ochranou Francie, jež si na své východní hranici ne-

přála vznik silného souseda. Posledním dějstvím německého sjedno-

cování byla válka s Francií v roce 1870. Bismarckovi se podařilo

postavit Francii do role útočníka a vyvolat u německé veřejnosti vlnu

vlastenectví, která donutila jihoněmecké panovníky souhlasit v prů-

běhu války se vstupem do Severoněmeckého spolku.

▲ Severoněmecký spolek (1866–1870)

Hned na počátku ozbrojeného konfliktu se projevila jasná pruská

vojenská převaha, Francouzi byli poraženi a zajetím Napoleona III. se

druhé císařství zhroutilo. Dne 18. ledna 1871 bylo v Zrcadlovém sále

ve Versailles na slavnostním shromáždění knížat a vojevůdců vyhlá-

Otto von Bismarck vládl německé

politice po tři desetiletí jako pruský ministerský předseda (1862–1890) a německý „železný kancléř“ (1871–1890). Tuto přezdívku si vysloužil pro způsob, jakým sjednotil Německo. Bismarckovým heslem bylo rčení „Síla přemáhá právo“. Co to o jeho způsobu vlády vypovídá?

Bismarck „cvičí“ severoněmecký parlament (soudobá karikatura)

30. září 1862 krátce po svém

jmenování pruským ministerským

předsedou pronesl Bismarck na

půdě parlamentu:

„Německo nehledí na liberalismus

Pruska, nýbrž na jeho moc...

Hranice Pruska, utvořené

vídeňskými smlouvami, se nehodí

pro zdravý státní život; veliké otázky

doby se neřeší řečmi a rozhodnutím

většiny – to bylo velkou chybou let

1848 a 1849 – nýbrž železem a

krví.“

Zrcadlový sál zámku ve Versailles, v němž bylo v roce 1871

vyhlášeno Německé císařství. Kdo nechal zámek ve Versailles

vybudovat?

179

šeno Německé císařství. V jeho čele stanul pruský král Vilém I.

(vládl v letech 1871–1888). Následná mírová smlouva s poraženou

Francií přinesla sjednocenému Německu pět miliard franků válečné

náhrady a zisk Alsaska-Lotrinska na levém břehu Rýna.

V novém federativním státě složeném z 22 monarchií a tří svobod-

ných měst si rozhodující roli podrželo Prusko. Předseda pruské vlády

byl současně i německým kancléřem (označení pro předsedu celoně-

mecké vlády). Po sjednocení nastal v Německém císařství velký hos-

podářský rozmach, díky kterému začalo záhy hrát vůdčí roli na evrop-

ském kontinentě. Na konci 19. století patřilo Německo spolu s Velkou

Británií a USA k průmyslově nejvyspělejším státům světa.

Německé císařství hodlalo vést jako hospodářská velmoc i světovou

politiku. Předpokladem této „světovosti“ měl být i zisk kolonií a bu-

dování silné námořní flotily k jejich ochraně. Urychlení německé

zámořské expanze bylo spojeno s panováním císaře Viléma II. (vládl

v letech 1888–1918). Do konce 19. století získalo tzv. vilémovské

Německo své državy v rovníkové a jižní Africe a na tichomořských

ostrovech. Ve srovnání s ostatními koloniálními mocnostmi však bylo

německé zámořské impérium slabé a ekonomicky bezvýznamné. Více

zisků přineslo jen hospodářské pronikání do Turecka a Číny.

Kromě nepřátelských vztahů s Francií se na přelomu 19. a 20. století

velmi zhoršily i vztahy s Velkou Británií, která se cítila novým eko-

nomicky silným státem na kontinentě ohrožena. Německo našlo po

odchodu Bismarcka z politiky spojence v Rakousko-Uhersku a Itálii,

které s ním měly podobné mocenské zájmy.

Rusko Rusko bylo v 50. letech 19. století zaostalým zemědělským státem,

založeným na neefektivním nevolnictví, s nepatrně rozvinutým prů-

myslem. Na světový trh dodávalo Rusko pouze obilí a další zeměděl-

ské produkty. Třicetiletá vláda cara Mikuláše I. (vládl v letech 1825–

1855) byla dobou společenské stagnace. Hned po nástupu na trůn

musel nový car čelit povstání děkabristů, tato zkušenost ho pozna-

menala na celý život. Tajná policie pronásledovala sebemenší ná-

znaky svobodomyslných projevů, cenzura dohlížela, aby nevycházely

spisy o svobodě, či přirozených právech člověka. Po červencové

revoluci ve Francii carské Rusko omezilo kontakty zejména se

západoevropskými státy – např. Rusové mohli cestovat do ciziny a to

včetně studijních cest pouze výjimečně.

První polovina 19. století byla i obdobím dalších ruských koloniál-

ních výbojů, kterými se rozloha ruského impéria značně zvětšila.

Ruská vojska si postupně podrobovala Kavkaz, pronikala do Střední

Asie a na Dálný východ, zejména se však Mikuláš I. pokusil využít

úpadku Osmanské říše a proniknout přes Balkán k Egejskému moři a

na Blízký východ.

Krymská válka (1853–1856)

Krymská válka byla největší střetnutí evropských mocností od dob

napoleonských válek, jejím prostřednictvím chtělo Rusko řešit tzv.

východní otázku. Konflikt vyvolalo Rusko, v červenci 1853 vpadla

ruská vojska bez vyhlášení války do podunajských knížectví

Moldavska a Valašska a obsadila je. Když Rusové zničili na konci

téhož roku turecké loďstvo v Černém moři, stála Osmanská říše téměř

na pokraji porážky. Západoevropské mocnosti si však nepřály, aby

Válečný křižník Bismarck – jedna

z nejobávanějších válečných lodí nacistického Německa za druhé světové války. Zjistěte, které další objekty nesly nebo nesou Bismarckovo jméno.

Na rozdíl od USA v Německu

zapustilo hluboké kořeny

socialistické hnutí. Německá

sociální demokracie se stala svou

širokou členskou základnou a

organizovaností vzorem pro jiné

socialistické strany v Evropě, včetně

českých zemí. Navzdory zákazům a

zatýkání síla strany trvale rostla. Od

90. let 19. století byli sociální

demokraté jednou z nejsilnějších

stran v říšském sněmu. Bismarck

podobně jako Napoleon III. ve

Francii uplatňoval vůči dělnictvu

politiku „cukru a biče“. Ve snaze

oslabit politický vliv dělnické strany

prosadil v prospěch dělnictva

v říšském sněmu celou řadu

sociálních reforem (např. zavedení

rozsáhlého sociálního pojištění,

které zahrnulo všechny vrstvy

obyvatelstva a mělo hmotně

zabezpečit občany v případě

nemoci, úrazu či stáří).

Přes cenzurní zákazy byla desetiletí

vlády Mikuláše I. „zlatým věkem

ruské literatury“. Ruští spisovatelé

jako např. Puškin, Gogol či Tolstoj

se stali světově uznávanými autory.

Zjistěte, kterými díly se tito autoři

proslavili.

180

Rusko zvítězilo a získalo většinu Balkánu pod svůj vliv, proto Velká

Británie a Francie, později i Sardinské království, vystoupily na

obranu Osmanské říše. Rusko zůstalo osamoceno, na jeho stranu se

nepřidalo ani Prusko, ani Rakousko.

Zejména od Rakouska se pomoc očekávala a jeho postoj byl vnímán jako zrada,

neboť to bylo právě Rusko, kdo v roce 1849 pomohlo rakouskému císaři Františku

Josefovi I. potlačit revoluci v Uhrách. Rakušané naproti tomu dokonce obsadili

Valašsko a Moldavsko, které předtím museli Rusové vyklidit. I když habsburská

monarchie po celou dobu krymské války zachovala neutralitu, Rusko bylo nuceno na

svých západních hranicích ponechat početné vojenské síly, které mu ale scházely

jinde. V průběhu krymské války se definitivně rozpadla Svatá aliance, rakousko-

ruské spojenectví se změnilo v nepřátelství.

Spojenci Turecka postupně ovládli Černé moře a později se vylodili

na Krymu, kde proběhly hlavní vojenské operace (proto se mluví o

krymské válce), které rozhodly o výsledku války.

▲ Krymská válka byla prvním konfliktem v dějinách, o němž byla evropská

veřejnost informována prostřednictvím fotografií a zpráv od prvního válečného zpravodaje Williama Howarda Russela [viljema hauárda rasla] (1820–1907), jehož válečné reportáže vycházely v listu The Times [d tájmz]. O kterých válečných konfliktech přináší informace sdělovací prostředky v současné době?

Po jedenáctiměsíčním obléhání byla v září 1855 dobyta největší čer-

nomořská základna Ruska – přístav Sevastopol. Nový ruský car Ale-

xandr II. (vládl v letech 1855–1881) si uvědomil nevyhnutelnost

porážky a požádal o uzavření příměří. Krymská válka definitivně

skončila uzavřením míru v Paříži v březnu 1856.

Pařížský mír z roku 1856 sice zaručoval Osmanské říši územní celistvost a

samostatnost, ve skutečnosti se však sultanát postupně měnila v polokolonii,

závislou politicky i hospodářsky na Velké Británii a Francii. Černé moře, včetně

úžin, bylo prohlášeno za neutrální území, poraženému Rusku bylo zakázáno obnovit

v Černém moři válečné loďstvo a muselo zrušit všechny pevnosti na jeho pobřeží.

Dále dočasně ztratilo jižní Besarábii, ležící při dunajské deltě, čímž přišlo o kontrolu

nad lodní dopravou na tomto evropském veletoku. V Moldavsku a Valašsku byla

obnovena turecká nadvláda.

Na porážce v krymské válce se vedle mezinárodní izolace Ruska

podepsala nemalou měrou i hospodářská zaostalost carského režimu.

Ke konečnému neúspěchu přispěly i nedostatky ve velení armády,

které byly znásobeny technickou zaostalostí ruských zbraní a zásobo-

vacími potížemi včetně rozkrádání potravin pro obležený Sevastopol.

Rozdělování „dědictví nemocného muže na Bosporu“

(dobová karikatura). Jako východní otázka se

v mezinárodních vztazích 19. století označovaly různé představy evropských velmocí o dalším osudu upadající Osmanské říše. Velká Británie spolu s Francouzi prosazovali zachování její územní celistvosti a nezávislosti, Osmanská říše měla být bariérou proti ruskému pronikání na Blízký a Střední východ. Západoevropské mocnosti chtěly současně prostřednictvím výhodných smluv ovládnout vnitřní trh Turecka. Rusko naproti tomu chtělo osmanský sultanát rozdělit. Usilovalo o ovládnutí většiny Balkánu a černomořských úžin včetně Cařihradu, což by carskému impériu umožnilo získat volnou cestu z Černého do Středozemního moře. Proč Velké Británii vadila případná ruská expanze do oblasti Blízkého a Středního východu? Jak se nazývají černomořské úžiny, kterými vede v současnosti uznávaná geografická hranice mezi Evropou a Asií?

„Náš vlastní korespondent – Muž pro Times“

William Howard Russel jako první „válečný zpravodaj“ na světě (dobová karikatura časopisu Punch z roku 1881)

181

Zrušení nevolnictví a další reformy Alexandra II. Nový ruský car Alexandr I. byl stejně přesvědčeným samovládcem

jako jeho otec, na rozdíl od něj však uznával, že pro zachování

samoděržaví je nezbytné Rusko modernizovat. Negativní zkušenosti

z krymské války a množící se rolnická povstání proti nevolnictví jej

vedly k přijetí reforem, které ruskou společnost výrazně proměnily.

Roku 1861 zrušil Alexandr II. nevolnictví, mužici se stali osobně

svobodnými, přestali podléhat šlechtické soudní a policejní pravo-

moci. Rolníkům byla přidělena půda, kterou však museli statkářům

zaplatit nebo si její cenu odpracovat. I nadále zůstali občany druhého

řádu, většina z nich nemohla např. svobodně opustit svou vesnici. Pro

rolníky byla reforma velkým zklamáním, neboť očekávali, že budou

osvobozeni od veškerých závazků a půdu dostanou od státu zdarma.

Přesto znamenalo zrušení nevolnictví zásadní společenský převrat.

Statkáři získali výkupem rolníků z poddanství finanční prostředky,

které mohli investovat do nově vznikajícího těžebního a těžkého

průmyslu.

Záhy následovaly další změny, snad nejpodstatnější byla reforma

soudnictví. Po západoevropském vzoru byly zavedeny porotní soudy

s nezávislými soudci, jednání se stala veřejnými, obžalovaní měli

právo na obhájce. Tělesné tresty byly až na řídké výjimky zakázány.

Uvolnila se cenzura, začalo se rozvíjet školství a vzdělání bylo zpří-

stupněno širším vrstvám obyvatelstva. Byly zavedeny místní, městské

a krajské volené samosprávy, o celoruském zastupitelském sboru

však car v žádném případě neuvažoval. Poslední velkou reformou

byla reforma armády, díky níž došlo k postupné modernizaci

pozemního vojska i válečného loďstva. Vojenská služba byla z 25

zkrácena na šest let a byla zavedena všeobecná branná povinnost.

Reformy zeslabily revoluční vření a alespoň částečně uvolnily cestu

ke kapitalistickému podnikání. Započalo se s výstavbou železnic, stát

usiloval o rozvoj průmyslu a vývoz obilí.

Rusko bylo obrovskou říší se 130 miliony obyvatel a i přes svou

hospodářskou slabost zůstalo evropskou a asijskou velmocí. Carská

expanzivní zahraniční politika směřovala i na Dálný východ, kde

Rusko získalo na úkor upadající Číny rozsáhlou oblast kolem řek

Amur a Ussuri, včetně přístavu Vladivostok. V Evropě usilovalo

Rusko o proniknutí na Balkánský poloostrov, kde se střetlo se

zájmy Rakousko-Uherska, které po porážce v Itálii a Německu mělo

zájem o expanzi do jihovýchodní Evropy. Rusko zpočátku usilovalo o

dobré vztahy s Německem císařstvím, ale později se začalo orientovat

na spolupráci s Francií.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–

1910) se jako mladý šlechtický důstojník podílel na hrdinné obraně Sevastopolu. Své zážitky z krymské války vylíčil v Sevastopolských povídkách.

Car Alexandr II. (1818–1881)

Oslabení ruského samoděržaví po

prohrané krymské válce se pokusili

využít Poláci a roku 1863 povstali

s cílem obnovit nezávislost Polska.

Povstání bylo stejně jako všechna

předchozí během jednoho roku

krutě potlačeno. Poláci ztratili

poslední zbytky své samosprávy,

násilná rusifikace pokračovala.

► Kterému státu prodal v roce

1867 ruský car za 7,2 miliónů

dolarů Aljašku?

► Jak jmenuje v současnosti

nejdelší železniční trať na světě,

která spojila na počátku 20. století

řídce osídlené, ale bohaté oblasti

Sibiře a Dálného východu

s evropskou částí Ruska?

◄ Florence Nightingalová [florans najtingejlová]

(1820–1910) byla britská ošetřovatelka, která se rozhodla od základu změnit špatné hygienické podmínky v polních lazaretech. Většina vojáků totiž umírala nikoliv v boji, ale následkem špatné hygieny na choleru, tyfus a krvavé průjmy. „Dáma s lampou“, jak ji přezdívali vojáci, svou obětavou prací zachránila tisíce vojáků. Henri Dunant na její adresu poznamenal: „Jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, které se mi dostalo, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet během války do Itálie a na bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence na Krymu dala.“

182

Atentát na Alexandra II. a návrat ke zpátečnické vládě

Pro většinu pokrokově smýšlející společnosti bylo však reformní

úsilí cara Alexandra II. zcela nedostatečné, na absolutistickém způ-

sobu vlády se přijatými reformami nic nezměnilo. Rusko i nadále zů-

stalo bez ústavy a parlamentu, veškerá moc byla v rukách cara,

označovaného též jako gosudar [gasudar], který se opíral o loajální

pravoslavnou církev, armádu, byrokratický aparát a tajnou policii,

tvrdě pronásledující jakékoliv kritiky režimu.

O svržení carského režimu usilovali mnozí ruští radikálové, často

nespokojení studenti. Tzv. narodnici (tajná organizace Narodnaja

volja = Svoboda lidu) se snažili agitací získat pro revoluci vesnické

masy, ale rolníci o ideály revoluce nejevili nejmenší zájem a dokonce

udávali agitátory carské policii. Poté, co pokus o vyvolání velkého

rolnického povstání selhal, přišlo nejradikálnější křídlo narodniků

s myšlenkou, že samoděržaví lze odstranit pouze přímou fyzickou

likvidací cara. Po mnoha neúspěšných atentátech byl car Alexandr II.

ruskými teroristy zabit roku 1881.

Zavraždění Alexandra II. k zavedení ústavní monarchie a parla-

mentního politického systému založeného na všeobecném volebním

právu však nevedlo, naopak Alexandrovi nástupci utužili samoděržaví

a celou řadu pokrokových reforem omezili či dokonce odvolali.

Nový car Alexandr III. (vládl v letech 1881–1894) připomínal

svými postoji svého děda. Atentátníci byli popraveni, řada dalších

odsouzena k těžkému žaláři či vypovězena na Sibiř. Revoluční

organizace během několika let tajná policie zlikvidovala, opět zesílila

cenzura, posílily pravomoci policie, univerzity se ocitly pod státním

dohledem. Změny ve společnosti, které vyvolalo panování jeho

předchůdce, však už nebylo možné zastavit. Nejdříve se jejich dů-

sledky projevily v hospodářské sféře. V posledních dvou desetiletích

19. století nastoupilo Rusko cestu urychlené industrializace.

1. Co bylo hlavní příčinou úspěchu britského impéria za vlády krá-

lovny Viktorie?

2. Které dvě hlavní politické strany ve Velké Británii soupeřily o

politickou moc a jaký byl jejich program?

3. Za jakých okolností vznikla Pařížská komuna a co bylo jejím

programem?

4. Kteří dva muži se nejvíc zasloužili o úspěšné sjednocení Itálie?

5. Jaké byly hlavní rysy zahraniční a domácí politiky Otto von

Bismarcka?

6. Jaké byl průběh a výsledky krymské války?

7. Jaké důsledky měla pro vnitropolitický vývoj v Rusku krymská

válka?

Dne 1. března 1881 bylo pěkné

počasí ohlašující jaro. Car Alexandr

II. si vyjel na slavnost výměny stráží.

Kolem třetí hodiny se vracel

v kočáře provázen kozáky do

Zimního paláce. Jel kolem

Kateřinského kanálu, když byla před

Michajlovským palácem hozena

bomba. Mnoho vojáků a civilních

osob doprovázejících cara bylo

raněno nebo zabito. Původce

atentátu Rysakov byl okamžitě

zadržen. Car zůstal nezraněn.

Vystoupil z kočáru a řekl:

„Prohlédněme si raněné.“ V tom

okamžiku mu padla pod nohy druhá

puma, která mu roztrhala obě nohy

a zohavila tvář. Car se v Zimním

paláci, kam byl odnesen, jen na

malou chvilku probral z bezvědomí.

Zemřel, aniž promluvil jediné slovo.

Bomba, která smrtelně zranila cara,

byla ukryta v mazanci.

(Dějiny Ruska, s. 265)

autoritativní – vyžadující

poslušnost vůči silnému jedinci

gosudar – z rus.: государь, od

poloviny 14. století označení

ruského vladaře; základem slova

государство = stát

Jaroslav Halada, Milan Hlavačka –

Světové výstavy – od Londýna

1851 po Hannover 2000 Franz Herre – Císařovna Evženie

Guy de Maupassant – Kulička

Libor Piruchta – Giuseppe

Garibaldi

Edvard Radzinskij – Alexandr II.

Lytton Strachey – Královna

Viktorie

Alan Percivale Taylor – Bismarck

Lev Nikolajevič Tolstoj –

Sevastopolské povídky

Královna Viktorie [The Young

Victoria], režie: Jean-Marc Vallée

(2009)

◄ Atentát na cara Alexandra II.

183