36

což nás oba dva

překvapilo. Zde

jsem fotil, jedl a

povídal si se

Sašou (48 let) a

jeho 13tiletým

synem. Společně

jsme také pomalu

sestupovali dolů.

Bylo to velmi náročných 1500 m nahoru i dolů, když dopoledne jsem už

měl v nohách 200 výškových metrů k vodopádu. Celkem 28 km horskou

tajgou a 8,5 hodiny v akci! Saša si přál zakončit výstup u nich na terase,

kde bydleli o WK a

kde nás čekalo

příjemné přivítání.

Jeho přátelé

v počtu asi sedmi

lidí nám šli

parkem naproti a

pro každého byla

připravena kytice

a zpívali oslavný

chorál na „naše

vítězství“ nad

horou Pik Ljubvi, vysoký 2222 m. Celý večer mi bylo s nimi moc dobře a

ochutnávali jsme samé dobroty. Nakonec mne Saša doprovodil domů,

kde jsme ještě popili Becherovku na družbu. Já ještě pojídal dorty, které

mi dali na cestu, a popíjel víno. Na ráno koupené ryby nebylo místo, ani

chuť. Náročný, ale překrásný den s novými přáteli. A tak jsem si říkal, že

přátelství se kdykoliv může zakládat mezi dobrými lidmi a dnes jsem jich

potkal mnoho. Skoro každý byl můj přítel, moc se o to snažil a to mne

37

těšilo nejvíce. Znalost ruštiny mi všude otevírala dveře ke všem lidem a

to jsem skoro 30 let ruštinu nepoužíval.

30. 9. ne až v půl desáté jsem se probudil do zamračeného dne

s teplotou 8°C a dokonce trochu poprchávalo. Při vzpomínce na včerejší

překrásný den mi to vůbec nevadilo a spíše jsem to uvítal, neboť jsem

měl dostatek času na přípravu

nedělního oběda. Dost práce

mi dalo vykuchání tří ryb, na

které jsem se těšil, připravil

jsem si je společně

s brambory, vínem a ještě

velkým kusem dortu ze

včerejška od přátel. Byl čas i

na přeprání prádla, které bylo zcela prosolené. Počasí se nezlepšilo a

tak jsem odpočíval a luštil křížovky. Na chvilku jsem zašel na zdejší

lázeňskou promenádu, abych se ještě zlepšil v ruštině při konverzaci

s pacienty. Před večeří jsem zase klábosil s majitelkou domu, který

momentálně přestavují (současně mají obchod se zbožím drogerie + náš

bývalý Kovomat). Říkala, že práce je i zde dostatek pro ty, kteří chtějí

pracovat, ale každý pracovat ochotný není. Lidé jsou tu ale mnohem

38

skromnější a podmínky k životu nesrovnatelně těžší. Dnes to byl opravdu

odpočinkový den, takový, kterých mívám málo. Dopil jsem víno i vodku

Bajkal a šel jsem spát, zatímco v té době doma odcházeli od nedělního

oběda.

1. 10. po Už v 9 hodin jsem byl po snídani připravený se rozloučit s paní

domácí, ale první maršrutka odjížděla až v 10.30 hodin. Proto ještě

procházka po kolonádě, kde jsem chutnal postupně studené, teplé a

horké minerální vody od

12°C až po 44°C a

sledoval, jak mongolští

prodavači rozbalují své

stánky se suvenýry, kde

prodávají i 5 litrové

lahve na minerální

vodu. Převažují tu výrobky z kůže, vlny a dřeva. Nad horami bylo ráno

zataženo, mlha a teplota 8°C. Ještě dnes jsem cítil namožení některých

svalů po strmém výstupu i sestupu, nohy však nebolely. Maršrutkou jsem

se vrátil za dvě hodiny

do Sljudjanky společně

s dvojicí mladých lidí

z ukrajinského Kyjeva.

Podobný výlet absolvují

letecky, ale až za týden.

Byli na Olchonu jen dva

dny, včera se prošli

k vodopádu, dnes

Kruhobajkalskou železnicí do Port Bajkalu a zítra už poletí z Irkutska

domů. Mladý Timofej, programátor, projevil přání, až budu na Ukrajině

(možná v září 2013 s Mirkem na kole), abych ho navštívil a proto mi

dal vizitku s mailovou adresou. Počasí dnes zatím nebylo slunečné a tak

39

místo 3 dnů

pochodu kolem

jezera jsem se

rozhodl, že část

bývalé okružní

bajkalské železnice

pojedu vlakem. Za

pouhých 61 Rb =

40 Kč jsem si koupil

jízdenku na

atraktivní

Kruhobajkalskou

železnici až do

konečné stanice

Port Bajkal,

dlouhou 94 km.

Prochází úchvatnou

přírodou na pobřeží

Bajkalu. Jde o dnes

slepý úsek podél západního břehu jezera s desítkami tunelů, nejdelší

měří 850 m a trať je vtesána do strmého srázu a nabízí nádherné

výhledy, bohužel dnes se zataženou oblohou. Je to stará, již

nepoužívaná TSM.

Cesta vyhlídkovým

vlakem s mnoha

dlouhými

zastávkami 10 až

15 minut a pomalou

rychlostí trvá

neuvěřitelných 6

hodin. Je tu totiž

40

nebezpečí častého padání kamenů na trať. Zastávky jsou prakticky u

každého domku na pobřeží, jediné spojení těchto lidí se světem, každý

druhý den. Zásobil jsem proto dostatkem jídla i pití. Měl jsem štěstí,

neboť vlak odjížděl necelou hodinu po mém příjezdu maršrutky. Jen tři

čisté vagóny, šest turistů a snad dvě desítky Rusů, to bylo celé obsazení

vlaku. K večeru se

počasí umoudřilo,

dokonce začalo

prosvítat slunce a

tak jsem se

rozhodl, že

vystoupím u nějaké

otevřené turbázy a

poslední třetinu

dojdu další den

raději pěšky. Podobný nápad měla i další dvojice turistů a to Francouz

s mladičkou Japonkou, kteří mne následovali, a 27 km před konečnou

vlaku vystoupili. Ještě na nádraží jsem s ubytovatelem, 55tiletým

Sergejem vyjednal příznivou cenu za pouhých 300 Rb se spacákem, bez

něho s nárokem na

lůžkoviny 500 Rb.

Nová ubytovna byla

s koberci a vše

vzorně čisté, na

mnohem vyšší

úrovni než

ubytování

v soukromých

penzionech. U jezera naprostý klid, kromě nás široko daleko nikdo,

opravdová idylka. Francouz uměl trochu rusky tak jako někteří Rusové

umí francouzsky, což trvá už skoro 100 let od carských dob, kdy byly

41

vztahy obou zemí asi nejlepší, a tak mi moc děkoval za skvělý nápad

přerušit cestu právě zde. Mladší lidé zde žít nemohou, neboť škola není

poblíž žádná; žijí tu jen rybáři. Sympatický Sergej byl dokonce dvakrát

v Praze a moc na ni vzpomíná. V předvečer narozenin jsme ochutnali

zbylou becherovku, abych to měl zítra po kolejích lehčí. Pokud by zítra

jel nákladní vlak, je možné na něj zamávat a on určitě zastaví, poučil

mne večer Sergej; stopovat vlak jsem zatím nikdy nezkoušel .

V Rumunsku jsem však jel jak na střeše vagónu, tak po kolejích drezínou

se spolužákem z fakulty.

2. 10. út den mých narozenin. Loni jsem je slavil s přáteli na treku kolem

Annapuren v Nepálu, letos skoro stejně daleko od domova, ale sám.

Musím se poopravit, neboť všichni kolem mne berou za přítele; samotné

mé jméno Ivan je pro ně běžné a prý mluvím dobře rusky a tak si

porozumíme. Navíc jsem velký optimista a to také oceňují. Nevěří, že mi

je právě tolik, kolik mi opravdu je, což těší.

V noci svítil měsíc a hvězdy a tak jsem se těšil na dlouhou procházku po

dřevěných pražcích do Port Bajkalu. Vím, že v protisměru pojede dnes

odpoledne osobní vlak, ale zda nějaký nákladní, nikdo neví. Do tunelů

mám čelovku a jsou dostatečně široké.

Po snídani již v 8 hodin jsem se vydal na dobrodružné putování. Ještě na

mne volala Japonka, aby mi stiskla ruku, dala polibek a jako první přála

k narozeninám. Včera večer totiž sledovala, jak Sergej vypisoval

podle pasu puťovku včetně data narození. Sergej čekal o 100 m dále na

prahu svého dřevěného domečku a

měl připravené dva stakany vodky a

rovněž mi přál k narozeninám, stálé

zdraví a šťastný návrat do mé

krásné země, kterou mohl poznat;

pěkné zahájení dne. Střídavě jsem

šel po pražcích mezi kolejemi, ale

42

vzdálenost pražců

nevyhovovala mému

kroku. Proto jsem

častěji, kde to bylo

možné, šel vedle kolejí;

do očí svítilo

vycházející slunce, za

mnou měsíc v úplňku,

vlevo skalní svah

střídající se s lesem,

kde převládají břízy. To

nejhezčí bylo na pravé

straně; průzračná hladina Bajkalu, který šuměl u břehů jako moře a za

ním horské pásmo až 2000 m nad hladinou, pocukrované čerstvým

bílým sněhem, někde strmé svahy přímo do jezera a opuštěné

romantické zátoky s písčitými a oblázkovými plážemi a mnohá místa

vhodná pro stanování; vodu lze pít přímo z jezera. Bajkal je pohádkový

a neopakovatelný. Po 9 km, kdy jsem prošel pět tunelů postavených už

v letech 1900 – 1902 dlouhých 350 – 500 m, jsem se zastavil, abych se

kochal krásou jeho břehů, což u mne zanechalo nesmazatelný dojem.

Vstřebával jsem tu krásu, klid, svěží vzduch, rozjímal a přemýšlel

43

o životě, o sobě samém a komu všemu vděčím za to, že mohu být právě

nyní zde. Trochu melancholie bylo v mé hlavě, nikoliv stesk po domově;

potkalo mne velké štěstí! Omlouvám se všem, kteří to čtou, za

sentimentální náladu, když sedím na hranici dřeva z břízy. Píši jen to, co

jsem prožíval. Teprve po 16 km jsem potkal dvě dvojice mladých lidí

z Irkutska a Moskvy, s kterými jsem se dělil o zážitky z cesty. Po 17 km

byla první vlaková zastávka, neboť tu je osada a tři hezké domky. 10 km

před sebou už jsem poprvé uviděl cíl cesty, Port Bajkal. Bylo asi 14°C a

slunce příjemně hřálo. V 14.30 hodin jsem vstoupil do malé vsi s 500

obyvateli a ubytoval se u Naděždy v malém dřevěném domečku, která

mi nabídla polévku k obědu. Vše velice skromné, umyvadlo na zahradě a

konev vody vedle, ale milí lidé a přijatelná cena 300 Rb = 200 Kč.

V malém obchůdku jsem si

nakoupil a před dřevěným

domečkem na slunci

poobědval. Přicházelo mnoho

SMS, přestože doma bylo

teprve 8 hodin a tak jsem

postupně na všechny

odpovídal. Po příjezdu domů

44

jsem četl další gratulace na internetu. Dovolím si alespoň jednu přiložit.

„Milý Náš Ivan. Dovoľ aby sme sa aj my s Matúšom pripojili k Tvojim

gratulantom. K včerajším nádherným narodeninám Ti prajeme

predovšetkým pevné zdravie, (aby si aj na "staré" kolená vládal :) žiť s

takým životným nasadením ako dnes, nekonečnú lásku, (aby ťa motýlie

krídla šteklili v bruchu ako za starých čias :))) a cítil si, že Ťa vždy niekto

miluje), úprimnú radosť (aby si nezabúdal na to bláznivé dieťa, ktoré

ukrývaš v sebe a radoval sa neustále zo života),

nákazlivý optimizmus, (aby ti dodával svetielko nádeje aj v

zamračených dňoch a mal si ho vždy aj na rozdávanie),

hlbokú vieru (aby Ťa tvoja viera Ivan postavila vždy na nohy a aby si

ňou dokázal aj hory prenášať), úprimných priateľov (aby si sa nikdy

necítil osamelý) ... a život plný krásnych okamihov.

... veríme, že si včerajší sviatok úžasne oslávil, mysľou sme boli s tebou,

a že Tvoja oslava gradovala minimálne tak ako minulý rok. Ja som si

veru v duchu zaspomínala za krásne strávený nepálsky čas so skvelými

ľuďmi, na ktorý NIKDY nezabudnem a to aj vďaka TEBE Ivan

PS: v prílohe mailu Ti posielame malý darček.

papa cmuuuuuk, objímam Ťa na diaľku a zdravíme aj Jitku.“

Bydlel jsem asi 100 m od jezera s výhledem na zasněžené pohoří za

Bajkalem. Civilizace v celé části dnešního výletu byla minimální, spíše

žádná a tak kontakt s domovem a přáteli potěšil dvojnásobně. Do večeře

jsem už jen relaxoval a připravil večeři. Chuť na šašlik jsem si musel

nechat zajít, neboť ve vsi žádná restaurace nebyla a tak výběr

v obchodě byl jednoduchý: uzená ryba omul, zmražená slepice nebo

karbanátky, které jsem nakonec koupil, usmažil na oleji, i když doma to

nikdy nejím.

3. 10. st vzhledem k časovému posunu o 7 hodin přicházely SMS celou

noc. Jako vždy nejdelší od mladšího syna Štěpána, kde bylo mimo jiné:

“když koukám ke kolikátým narozeninám Ti přeji, tak mi to nějak nesedí

s Tvým životním stylem, který Ti může závidět téměř každý třicátník…“.

Bylo jich neuvěřitelných 18!, ale potěšily moc. Přitom má žena mi často

připomíná, že svým kritickým postojem k lidem všechny přátele ztratím.

45

Jsem rád, že tomu zatím tak není. Podobně kritický je ke mně Mirek J.,

který to nejen říká, ale dokonce to o mně i píše. Přesto už se těšíme oba

na podzimní a zimní přechod Šumavy, na jaře za teplem na Sicílii zrovna

jako v létě na východní Slovensko a Podkarpatskou Rus a Ukrajinu.

V noci jsem se ve spacáku hodně potil, ale nohy stále byly studené.

Zřejmě jsem odpoledne na sluníčku podcenil oblečení a prochladl. Vstal

jsem až v 8 hodin; neboť

přívoz z Port Bajkalu přes

řeku Angaru, jedinou, která

vytéká z Bajkalu, jel až

v 10.40 hodin. Naopak do

Bajkalu vtéká 136 menších

řek. A Angara se později

slévá s řekou Jenisej, kterou

jsem přejížděl na TSM. Na

druhé straně je městečko

Listvjanka, která má 18 000

obyvatel a stále se rozrůstá.

Zprvu po silnici při severním

pobřeží Bajkalu jsem šel asi 4

km kolem přístavu a poté se

vydal pěší neznačenou

stezkou tundrou, což je

zelená tráva, bílé břízy a

olše do vesničky Bolšije

Koty. Začal jsem stoupat

skoro o 300 m výše nad

jezero po úzké stezce a

bohužel zase klesal až

skoro k jezeru. Žádná

značka, žádní lidé a tak

46

jsem hledal tu nejvíce vyšlapanou stezku podél jezera, ale marně. Tyto

pěšinky zřejmě používají jen rybáři. Po skoro 3 hodinách bloudění

krásnou romantickou tajgou, kde jen zvířata chyběla, medvěd či rys,

jsem se raději vrátil do Listvjanky. Na pobřeží bylo mnoho stánků

s občerstvením a tak jsem neodolal a dodatečně se odměnil výborným

šašlikem a pivem k tomu. Jen 10 m od břehu jezera jsem si tak

pochutnával ve společnosti

bohatých Rusů, kteří se tu

cítí jako na západní riviéře

v Evropě, a mluvil jsem

s nimi dlouho. Je tu

postaveno mnoho nových

luxusních vil a také tu jezdí

velká moderní auta ze

západní Evropy nebo Japonska. Žádná silnice do osady Bolšije Koty

nevede a tak jediné spojení s civilizací kromě neznačené turistické

stezky je parochodom, tzn. parníkem. Necelý kilometr odtud byl přístav,

ale pravidelná linka mimo sezónu už nejezdí. Měl jsem však opět štěstí,

neboť po 17. hodině přijela loď, na kterou překládali z nákladního auta

stavební materiál, překližky a trámy a odjížděla do mého vysněného cíle

Bolšije Koty. Jako jediný pasažér jsem za více jak hodinu vystoupil

v malé staré sibiřské vesničce vzdálené asi dvacet km a dal kapitánovi

47

250 Rb a pohlednici

Prahy. Obec má jen

40 obyvatel, ale do

školy chodí tři děti!

V létě tu bývá až

500 turistů a i zde

začíná výstavba

nových dač

bohatých Rusů. Od

kapitána jsem dostal

doporučení na turbázu u Toma, který mne okamžitě s radostí ubytoval ve

svém velkém chatovém komplexu za 300 Rb. Novější dřevěné domky,

dvě větší kuchyně a v nich mnoho zbylých potravin včetně konzerv;

vydržel bych tu asi i déle. Byly tu ubytovány jen dvě mladé Číňanky.

Před vystoupením z lodě jsem se dotázal kapitána, v kolik hodin se

budou zítra vracet do Listvjanky a první odpověď byla děsivá: „záleží na

tom, zda bude nějaký náklad na přepravu, třeba až za tři dny“. Při

vystupování mě trochu uklidnil, neboť řekl: „přijď zítra v 15.30 hodin do

přístavu, možná pojedeme“. Boháči sem zajíždějí na svých lodích či

jachtách, ale co já? Dal jsem si proto za úkol na další den prozkoumat

jistější, širší cestu podél jezera zpět nebo odjet taxi – lodí za větší

peníze.

4. 10. čt včera večer jsem se seznámil s děvčaty z Číny, která jsou v této

osadě už třetí den. Konverzace pochopitelně vázla, ale po ochutnání

čerstvě zakoupené vodky Bajkal, abych předešel případné infekci, jsem

dívkám naznačil potřebu masáže studených nohou. Přestože jsme se

představili, jejich jména jsem okamžitě zapomněl. Jedna z nich s masáží

začala a dokonce si přinesla hřejivou emulzi anebo měla hřejivé ruce;

bylo to příjemné. Každý jsme měli samostatný pokoj, ale všichni

společnou umývárnu, kde nesvítilo světlo. Když jsem šel o půlnoci na

48

WC, tak se tam jedna z nich právě myla celá nahá, dveře měla otevřené

na chodbu a tak stačila říci pouze: „sorry“.

Jako obvykle jsem vstal v 8 hodin, bohatě posnídal a vydal se na

procházku do tajgy, opět kolem jezera. Počasí ještě lepší než včera;

teplo, obloha čistá,

bez mráčků, ještě

měsíc svítil a

slunce začalo

olizovat hřebeny

hor na protější

straně jezera.

Teplota vyšplhala

na 15°C neboli

nastalo „babí léto“. Děrevnja v sibiřském stylu, jen dřevěné domky

obklopené horami ze všech stran; úplná idylka. Vydal jsem se na lehko

podél severního pobřeží proti

slunci východním směrem.

Úzká pěšina občas vystoupala

výše do hor, aby znovu klesala

až k jezeru. Voda průzračná,

čistá, vhodná k pití. Po 2

hodinách jsem se vrátil do vsi a

šel na obrácenou stranu podél

jezera směrem Listvjanka pro

případ, že by nejela loď a já

musel jít zpátky pěšky. Začátek

cesty byl mnohem širší,

pohodlný, ale po 5 km se cesta

dělila. Zde jsem měl štěstí,

neboť se tu toulal 37letý Voloďa se psem, provozovatel blízké turbázy

ležící 300 m odtud. Podél moře vedla stezka také, ale širší a pohodlnější

49

je prý delší cesta odbočující

do hor. Tuto mi doporučil

pro případný návrat, i když

je o 2 km delší. Choval se

přátelsky a jeho pes mi

předvedl, jak plave v jezeře.

Vyprávěl, že v zimě, když je

Bajkal zamrzlý, je tu ještě

více turistů než v létě; turisté - pěšáci, lyžaři, bruslaři, motorkáři, ale i

cyklisté! Odtud jsem se vrátil do ubytovny, kde jsem si připravil bohatý

oběd. Ještě jsem dostal pozvání na čaj od majitele dači, který dokončuje

její přestavbu. Do kuchyně turbázy přišly dvě Rusky si připravit oběd a

usmažené bramboráky nabídly jak Číňance, tak i mně. Rozloučil jsem se

se stejně mladým ubytovatelem jako jsem já, profesorem Tomem, a

odešel do přístavu vyčkávat loď pro zpáteční cestu. Měl jsem opět štěstí,

neboť loď odjela, i když na jezeře byly tentokráte velké vlny jako někde

na moři. Rychle jsem se ubytoval ve velké turbáze nedaleko přístavu za

350 Rb v samostatném přetopeném pokojíku s vyhlídkou na jezero. Po

večeři jsem seděl u jezera a rozjímal o dnech prožitých i těch sedmi

nastávajících a sledoval, jak velcí rackové loví z jezera ryby. K večeři na

rozloučenou s Bajkalem jsem si nemohl dát nic jiného než typickou rybu,

omula, tentokráte pečeného ve stánku na samém břehu jezera a pivo

Zlatý bažant; ryba 50 Rb,

pivo 50 Rb. Za použití

plážových besídek ke

konzumaci doneseného

jídla se platí 100 Rb za

hodinu; já to měl

samozřejmě zdarma .

Bylo už 19 hodin a zapadající slunce ještě příjemně hřálo a vítr se utišil.

Chvilku jsem pohovořil s náčelníkem velké ubytovny pro cca 90 turistů.

50

Evidentně se styděl, že nemají

na ubytovně sprchy, jen suché

WC na dvoře, umývárna jen

žlab a málo tekoucí vody ze tří

trubek, v kuchyňce elektrický

vařič a voda ve kbelíku nebo

velkém hrnci s naběračkou.

Vodovod a kanalizace ve

městě velkém jako Jičín není!

5. 10. pá po snídani jsem odešel na autobus odjíždějící v 9 hodin do

Irkutska. Těšil jsem se již potřetí do hotelu, kde si mohu vyprat,

vysprchovat se a

hlavně využít

kuchyň k vaření.

První cesta vedla

na centrální rynok

(tržiště), kde jsem

nakoupil jídlo a pití

na dva dny.

V hotelu už jsem byl očekáván, neboť jsem měl opět rezervaci pokoje.

Báječnou koupel a ještě lepší oběd jsem si dlouho vychutnával. Počasí

opět přálo;

slunečno,

teplo.

Odpoledne

řidiči

tramvají

stávkovali

a tak jsem

šel kolem nádraží po mostě přes řeku Angaru do města pěšky.

51

Střídavě jsem okukoval byzantské

kostely a sledoval ruch

velkoměsta, fotil staré dřevěné

domy, až jsem přišel na bulvár

Gagarina, kde je i jeho busta. Dále

po nábřeží řeky s památníkem

imperátora Alexandra III., potom

parkem, kde jsem se bavil a fotil

s nevěstou, která se mne

vyptávala, jak se mi v Irkutsku líbí

a co jsem v okolí navštívil. Další

nevěsta se fotila před východem

ze sibiřského muzea u velice

dlouhé rudé limuzíny.

Pokračoval jsem po

bulváru Karla Marxe,

kde stojí už 115 let

nedávno opravené

52

divadlo. Hned naproti je

obrovský palác

Východosibiřské

železniční dráhy, díky

níž jsem do Irkutska

vlakem přijel. Teď

v říjnu slaví 135. výročí,

kdy přijel první vlak.

Dále je pomník Lenina, jakých je

v Rusku velmi mnoho. Stará je

budova muzea irkutské přírody.

Pěkná děvčata bylo vidět na

zdejších ulicích a byla moderně

oblečená. Po třech hodinách

53

procházky po městě jsem byl více unaven než na horách a tak jsem se

vrátil do hotelu tramvají za 12 Rb = 8 Kč. Připravil jsem si závěrečnou

večeři: aperitiv vodka Bajkal,

vepřová kotleta na cibuli a zelený

hrášek s vařeným bramborem,

kečup, rajčata, pivo Zlatý bažant,

sladké rohlíčky s bílým vínem,

preclíky a bílé hroznové víno.

Rusové od vedlejšího stolu mi

nabídli ještě slaninu a ryby, které

jsem již odmítl. Těšil jsem se už

na zítřejší večer, kdy nastoupím dlouhou cestu domů.

6. 10. so – výborně odpočatý a

vyspalý sám v pěkném pokoji

jsem vstal už v 7.30 hodin, kdy se

teprve začalo rozednívat. Po

snídani jsem jel opět do města na

prohlídku starých dřevěných

staveb. Pomocníkem mi byl rusky

psaný průvodce.

Před odjezdem jsem dostával často otázku, zda se nebojím jet na tak

dlouhou náročnou cestu sám; okradou tě už ve vlaku, přepadnou tě,

sežere tě medvěd atd.; co budeš dělat? Skoro v den odjezdu musím

konstatovat, že jsem se nebál a nebyl k tomu ani žádný důvod. Cítil jsem

se stejně bezpečně jako při poutních cestách po Španělsku, na trecích

v Nepálu, mezi lidmi v Íránu. Snad jen ještě více radosti jsem měl při

setkání s pěkně barevně oblečenými ženami v nejchudším africkém

Madagaskaru, kde nemají skoro co jíst, ale kde žádné dítě neplakalo.

Zde všude jsem dostal klíče či zámek od pokoje, kde jsem spal, ale ani

jednou jsem ho nepoužil. Pokládal jsem to za zbytečné, zrovna jako

54

doma nezamykám náš dům. Skoro každý den jsem odcházel na

celodenní putování a měl sebou jen doklady, peníze a fotoaparát; vše

ostatní zůstalo na pokoji. Když jsem potkal někoho po dvou či třech

hodinách v tajze, tak jsem pokaždé zdaleka zdravil, usmíval se a snažil

se navázat kontakt a mluvit s ním. Vždyť ani ten vlk na ostrově Olchon

mne nenapadl ! A bezpečnost ve vlaku TSM? Neznám větší

bezpečnost než v těchto vagonech, kde je pokaždé děžurná a jen ona

otevírá a zavírá jediné dveře vagonu a pečlivě kontroluje každého, kdo

do vlaku vstoupí na každé stanici. Předtím ještě očistí hadrem madlo u

vchodu dveří. V rychlíku např. ze Slovenska do Čech taková bezpečnost

není. Nedávno v kupé mi ve spánku někdo ukradl zuté boty a já musel

vystoupit v Pardubicích v ponožkách!

Další stručnou informaci chci ještě přidat o zemi jako takové se

zaměřením na oblast Irkutska, kde jsem dva týdny pobýval.

Z předchozích mnoha rozhovorů s Rusy musím konstatovat, že většině

lidem není co závidět. Životní standard je mnohem nižší než u nás. Stačí

uvážit, že průměrný plat mají nižší než je u nás a 1 Rb je cca 0.70 Kč.

Levnější mají pouze energie jako je elektrický proud 1 kW asi 3 Kč, 1

kubík plynu asi 4 Kč, benzín za litr 20 Kč, naftu za 18 Kč a z toho

vyplývající levnější dopravu autobusem nebo vlakem; prodražují to však

lehátka, neboť většina vlaků jezdí lehátkových vzhledem k velké

vzdálenosti mezi městy. Potraviny jsou dražší, pivo asi 2x, víno asi 4x,

maso 1.5x, ovoce a zelenina skoro 2x víc než u nás! Ubytování na

mnohem nižší úrovni (kromě Moskvy a některých větších měst), chybí

vodovod a kanalizace, někde nejsou asfaltové silnice.

Závěr: 80 % lidí je chudých, 18% bohatých a možná 2 % jsou milionáři.

Jak říkal jeden z občanů Irkutska: “Rusko je bohatou zemí; od nás ze

Sibiře, kde máme mnoho nerostných surovin jako je zlato, rudy, atd. a

teče odtud ropa a plyn do zahraničí, peníze za vše „dotečou“ pouze do

Moskvy a Petrohradu“.

55

Ale vrátím se

k procházce.

Prvním

objektem byl

tzv. „Dům

Evropy“, 350

let starý, ale

renovovaný

stejně jako

další budovy.

Bohužel na velkou většinu peníze asi

chybí a tak postupně chátrají nebo už

skoro padají; některé jsou už jen trosky

vhodné pro buldozer. Nedaleko odtud

jsem navštívil pravoslavný chrám

Hospodina. Vedle je jedno z mnoha

muzeí ve městě -

Děkabristů, kde

připomínají právě 200

let občanské války

Kazaků z roku 1812

v Papuže. Zde se mi

nabídl místní

profesor, že mi ukáže

ještě další památky,

které jsem neviděl.

Autem mne odvezl ke

Znamenskému

monastýru, kde stojí

56

teprve 5 let nová

socha Kolčaka.

Kroužili jsme

městem dlouho a

on vyprávěl o

nových

dominantách

města a nakonec

jsem se s ním

rozloučil u

chrámu Krista

Hospodina z roku 1747. Jediný

katolický kostel Spasitele

v Irkutsku je Bogojavlenský

chrám. Na oběd jsem se vrátil do

hotelu tramvají. Odevzdal jsem

klíče od pokoje a batoh uložil ve

skladu (kámera chraňénija)

v hotelu. V posledním odpoledním

volnu jsem si dal úkol vyhledat

památník padlých

československých legionářů z 1.

světové války. Přes velkou snahu místních jsme ale zjistili, že byl

nedávno přeložen z důvodů stavby silničního obchvatu města neznámo

kam se souhlasem české vlády. Vím, že českoslovenští legionáři město

Irkutsk nazývali Paříží východní Sibiře. Návštěvu nedávno obnoveného

památníku ve Vladivostoku ponechám na přítele Josefa Kužela, neboť

to byl právě on, kdo mne informoval o deníku jeho prastrýce legionáře,

který zde bojoval, a který jsem četl před svou cestou na Dálný východ.

57

Už jsem se jen toulal

městem, v tržnici

nakoupil jídlo na cestu

do vlaku. Vyhledal jsem

park k odpočinku,

neboť slunce opět

prohřálo vzduch

z ranních 4°C na 15°C.

Vedle parku je opět chrám církve boha z Jeruzaléma a naproti se

dokončuje nová čtvrť města z dřevěných domů ve starém sibiřském stylu

58

a jsou zde luxusní kavárny, cukrárny a obchody se suvenýry. Večeřel

jsem ještě v kuchyni svého hotelu a recepční mi dokonce nabídla před

odchodem na vlak volnou koupelnu. Vlak na nádraží přijel skoro o

padesát minut dřív a nikoliv z Vladivostoku, ale ze 450 km vzdáleného

hlavního města Burjatska Ulan-Ude. Zde k němu připojili další 4 vagony.

Do kupé jsem nastoupil jako jediný, ale po 2 hodinách jízdy přistoupila

dívka jménem Suši, která cestovala s dvouletým chlapečkem do

Novosibirska (26 hodin jízdy) na operaci srdce. Pracuje jako zdravotní

59

sestra v dětském domově, ale o

chlapečka se starala jako opravdová

máma. Bylo ji 25 let, sympatická, ale

s chlapcem měla dost práce a tak jsem

občas vypomohl s jeho hlídáním.

Vzpomínal jsem přitom na malého

Jáchyma, mého nejmladšího vnuka,

který ač teprve půlroční, se vzrůstem

moc nelišil od tohoto chlapečka. Dívka

se s ním moc nevyspala, ale mně

nevadil. Spíše to bylo zpestření cesty a

uvědomil jsem si, kolik práce má nyní

má snacha se synem. V nemocnici s ním bude Suši asi měsíc a za to

pobírá plat 15 000 Rb, tj. 10 500 Kč. Tentokrát jsme měli výhodu, že

jsme obsadili pouze dolní lůžka a horní byla volná.

7. 10. ne – vstávali jsme až v 9 hodin (stále uvádím irkutský čas až do

Moskvy a až ve středu ráno v Moskvě odečtu 5 hodin). Po ránu venku

bylo zataženo, což mi vůbec nevadilo, neboť fotit cestou zpět jsem už

nechtěl. Konverzaci se Suši jsem střídal s koukáním z okna vlaku na

tajgu, ale už jsem se jí docela nabažil a tak jsem luštil zbývající křížovky.

Pro někoho dlouhá jízda vlakem, ale já si ji zvolil dobrovolně; sám jsem

dal přednost cestě vlakem před letadlem, abych mohl poznávat lidi, jejich

osudy, štěstí i neštěstí, což všechno

patří k životu. Dívka Suši byla nesmírně

pozorná a milá k malému dítěti, které

nebylo její vlastní, ale stále se usmívala,

i když musela být unavená a nevyspalá.

Každému dítěti bych takovou maminku

přál. Když chlapeček na chvilku usnul,

tak ještě začala vyšívat.

60

V poledne už slunce ozářilo celou tajgu stejně jako při cestě na začátku.

Jen dlouhých nákladních vlaků na východ jezdilo velmi mnoho, skoro

v intervalu 7 minut. K večeru jsme přijeli do Krasnojarska po mostě přes

širokou řeku Jenisej.

Zde byla zastávka 35

minut a tak všichni

guljajem po peróně a

já si koupil pivo

k večeři, neboť vše

ostatní jsem měl. Zde

přistoupil do našeho

kupé muž středních

let vracející se po 2

měsících domů

z práce a čeká ho jen

35 hodin cesty

vlakem. Pracuje na

61

stavbě osobních lodí pro zámožnější ruskou klientelu, práce ho baví a

vydělává 20 000 Rb, tj. 14 000 Kč měsíčně Ale za cestu tam i zpět

zaplatí 6 000 Rb! Ukazoval prospekty lodí od délky 9 m až po 15 m,

pěkné, a nejsou prý moc drahé – od 4 milionu Kč! Na podobné lodi jsem

se plavil po Jadranu s kamarádem Jirkou H. z Moravy, když jsem

využíval jeho penzion na chorvatském pobřeží. Odmítnul bych možnost

nákupu podobné lodě kdykoliv, i kdybych měl peníze „navíc“. Pokládám

podobné nákupy za nešťastnou investici zrovna jako koupit dnes

relativně levný dům na pobřeží Španělska nebo chatu v Alpách. Kolik

dnů v roce bych tam asi trávil? Kdo to bude využívat, resp. se o to

starat? Tito lidé si dle mého názoru kupují pouze starosti. Hmotné statky

nezlepšují kvalitu života. Největší hodnotou života pro mne je čas, který

je k životu dán a je třeba ho využít. Sám cestuji proto, abych poznal co

nejvíce lidí; proto opakuji své poutní cesty, zrovna jako si užívám tuto,

která zanedlouho skončí. Hledám nové přátele, kteří obohatí můj život.

Kdo žije bez přátel, žije jen napůl. A přátelství je součást mého štěstí. Mé

největší bohatství je přiměřené zdraví, svoboda a volný čas, který se

snažím dle možností využít.

8. 10. po nad ránem vlak zastavil ve velkém městě Novosibirsk, kde

jsem se rozloučil se Suši. Překvapilo mne, že na peróně čekala

pracovnice nemocnice, kde bude malý chlapec operován. A znovu si

sám pro sebe říkám, jaké štěstí, když se dítě narodí zdravé! Najednou

bylo v mém kupé trochu smutno. Znovu jsem se vracel ke knize

křížovek, neboť krajina byla dosti jednotvárná, střídala se tajga

s březovými lesy. Po ránu byla obloha zatažená, teplota 7°C. Na další

větší zastávce jsem si koupil pirožky a černý chléb, který vydrží až do

Moskvy. Z dlouhé chvíle jsem nahlédl do restauračního vagonu a viděl

třetinku plzeňského piva za 170 Rb = 120 Kč! A to mne přešla chuť a na

další zastávce v Omsku jsem si raději koupil půllitru v plechu dánský

Tuborg za 80 Rb. V poledne se počasí zlepšilo a slunce osvítilo listnaté

62

lesy a bylo zajímavé se dívat z okna. Zde do našeho kupé přistoupily dvě

dívky, 24 a 29 let,

které cestovaly do

Moskvy. Rychle se

zapojily do hovoru a

tak jsem zapomněl na

oběd. Starší Elena je

vdaná a má tříletou

okatou hezkou

holčičku – dle fotky,

mladší Ilina je zadaná

a jedou do Moskvy na třídenní seminář v kosmetice. Elena už má

kosmetický salon v Omsku a Ilina u ní teprve začíná. Vyprávěly mnoho

zajímavého a dokonce došlo i na politiku, když se vyjádřily, že

inteligence není spokojena s poměry v zemi a dlouhodobě připravuje

změnu ve vedení státu; dokonce mluvily o blížící se revoluci. Byl jsem

rád v jejich společnosti, neboť jsme se stále bavili a cesta rychleji

ubíhala. Uváděly, že Moskva je sice drahá, ale také platy tam jsou

nejméně dvojnásobné, ale žít by tak žádná nechtěla.

9. 10. út od rána

krásný slunečný den

a tak jsem se kochal

pohledy z oken na

obou stranách vlaku.

Také jsem nahlédl

poprvé do vagónu

tzv. plackartaja, kde

54 cestujících

odpočívá na

lehátkách pohromadě. Bílé ložní prádlo, a tak mi to trochu připomínalo

63

nemocnici, spíše LDN včetně odéru. V této chvíli jsem byl rád, že mám

jízdenku jiné třídy. Znovu jsem si řekl, jaké mám štěstí. Co mne asi čeká

za 3 dny doma? Elena říkala: “V górach charašó, dóma lúčše“. S děvčaty

jsem pokračoval skoro celý den v intenzivním kurzu ruštiny, ony si občas

napsaly několik českých výrazů a večer jsme se odměnili několika

doušky lahodné vodky Bajkal a všem se nám spalo dobře. Vyprávěly

mnoho o jejich městě, o hokejistech, kteří společně s Jágrem a dalšími

Čechy vítězili nad hokejisty z Moskvy, což byl pro Omsk svátek.

Na oběd jsem si dopřál čerstvé pečené kuře s bramborem a večer jen

šproty, ale také jsem dostal sladkosti od dívek z jejich domova. Větší

zastávka byla večer v Kazani, 1.5 milionu obyvatel, kde je nádraží

v rekonstrukci, ale velmi blízko středu města. Bylo tak možné shlédnout

památky, tj. muslimské modlitebny, přímo z rozjíždějícího se vlaku.

10. 4. st do Moskvy jsme přijeli brzy ráno ve 4.42 hod MČ, což bylo

doma už jen o 2 hodiny méně. Absolvoval jsem 84 hodin jízdy ve vlaku

a 5235 km. Ještě včera večer Elena telefonovala Borisovi do Moskvy,

64

zda má stále zájem se mnou se setkat na nádraží, jak jsme se

domlouvali před cestou do Irkutska. Moc si to přál. Metro začíná ráno

provoz až v 6 hodin, ale nebylo nutné jej použít, neboť nádraží

Jaroslavskaja je jen 10 minut chůze od nádraží Kasanskaja, kam jsem

přijel. V 6 hodin jsme se začali

loučit, ale polibky bylo nutné

opakovat, neboť se žena musí

políbit třikrát. Potom jsem

vyčkal Borise a společně jsme

se vydali pěšky do

moskevských ulic. Ráno bylo

zataženo, teplota jen 7°C a

velká oblačnost. Celé

dopoledne jsme se toulali

starou Moskvou s pěknými

starými domy ze začátku 20.

století, podobnými jako u nás

v Pařížské třídě v Praze. Boris

velmi obsáhle mluvil o historii města od doby, kdy tam bojoval Napoleon,

o Stalinovi, který nechal zastřelit pět ze sedmi nejlepších a nejvyšších

generálů, o Katyni atd., až po současnost. Na oběd mne pozval domů na

okraj Moskvy a

na odpoledne

nabídl několik

variant

programů: od

návštěvy

jeho

dači po

prohlídku

monastýru.

65

Vybral jsem si nakonec odpočinkový program v bazénu a v ruské bani,

což byl příjemný zážitek, zvláště když jsem celou dobu mohl mluvit

s jeho přáteli o všem možném. Vstupné 500 Rb bylo vysoké, ale Boris

má roční předplatné, neboť chodí pravidelně třikrát týdně, což je

výhodnější. Seznámil mne jak s poléváním horkých kamenů, tak

s ochlazováním i masáží pomocí namáčených březových větviček.

Vyprávěl o neutěšené současné politické situaci v Rusku, o častých

demonstracích proti Putinovi na centrálním náměstí. „Jenom 5000

poradců má náš současný car“, říkal několikrát a „každý minimální plat

5000 €“, zatím co průměrný plat Rusů je pouhá desetina. Policii i justici

přirovnával k italské mafii. Zatímco metro funguje dobře, provoz na

přeplněných moskevských ulicích je neskutečně pomalý; z bazénu domů

jsme jeli

busem asi 7

km více jak

hodinu. Není

se co divit,

když Moskva

má 14 milionů

obyvatel, což

je desetina

obyvatel

Ruska. Navíc

tu pracuje mnoho lidí na černo. Po večeři přišla domů Borisova o 23 let

mladší čtvrtá manželka Jirina. Boris je už v penzi; je veselý, sportuje, rád

chodí na diskotéky, má rád děvčata a hodně cestuje po celém světě.

Dobře zná Česko, kde byl několikrát, ale rád by se mnou poznal i italské

Dolomity. Jeho Jirina večer nad lahví koňaku vyprávěla velmi zajímavě o

historii a lidech Skandinávie a Pobaltských republik, kde byla několikrát.

Nakonec mne Boris doprovodil na stanici metra. Na dotaz, proč se u nich

lidé v domě nezdraví, řekl: “Rusové jsou lhostejní k sobě navzájem, nic

66

je nezajímá, chtějí jen mít zaměstnání, tzn. mít peníze, jídlo, vodku a

TV. Neváží si ani sebe. V Rusku chybí inteligence, vzdělaní lidé

odcházejí stále častěji do zahraničí“. A ještě dodal: “stejně jako odešel v

Itálii Berlusconi, je třeba, aby odešel Putin! Je třeba nastolit skutečnou

demokracii!“

11. 10. čt nastoupil jsem do nevytopeného rychlíku, resp. vagonu a 4x

urgoval teplotu v kupé, kde topení nehřálo; bylo max. 16°C. Mladá

děžurná mne chlácholila doneseným horkým čajem, snad by mne i

zahřála, jen abych nedělal nepříjemnosti. Byla sice milá, ale neschopná.

Mými společníky zde byli dva mladí řidiči kamionů z Běloruska, kteří

v kupé mnoho nepobyli, ale vrátili se v podroušeném stavu. Naštěstí jeli

pouze do Minsku a tak jsem zbývající cestu byl v kupé už jen sám. Na

hranicích Běloruska a Polska v Brestu opět vyměnili podvozky všech

vagonů za evropské s užším rozchodem, což trvalo více jak 2 hodiny.

Současně probíhala kontrola běloruskými celníky a kontrola pasů, které

odebrali všem cestujícím. Další dlouhá zastávka byla ve Varšavě a

nakonec třetí při přejezdu do českého Bohumína. Cesta z Moskvy do

Jičína se tak protáhla na 35 hodin.

12. 10. pá po půlnoci

jsme překročili české

hranice a tak nad

ránem jsem vystoupil

v Pardubicích, kam

jsme přijeli poprvé se

zpožděním cca 20

minut. Pokračoval

jsem až dalším vlakem

do Hradce Králové a

před půl devátou ráno se vrátil domů, do Jičína.

67

Před vlastním domem jsem potkal přátele, kteří odjížděli s manželkou do

lesa na houby. Nemuseli mne dlouho přemlouvat, odložil jsem batoh a jel

s nimi. V lese bylo překrásně, dokonce i houby jsme přinesli.

Doma mnoho dalších gratulací maily a několik přivítání, z nichž alespoň

jedno uvádím:

Ahoj Ivane,

Jsem velmi rád, že ses v pořádku vrátil. Tím

"pořádkem" mám na mysli nejen fyzický stav, ale

hlavně celkové uspokojení z cesty a z poznání krás

Ruska a Rusů. Já obdivuji Tvou odvahu nepřipustit si

předem žádné problémy, rizika či nepříjemná

překvapení, pouze se těšit na příjemnosti a ono to

pak dopadne podle očekávání.

Deníček, prosím, udělej, to by byla škoda, kdyby si

to pár lidí alespoň zprostředkovaně neprožilo s

Tebou. Samozřejmě, že autentické pocity a dojmy,

které sis přivezl Ty, nemůže nic nahradit.

Zdraví Miloš

Díky Milošovi jsem napsal tento deníček, i když je to jako vždy můj

subjektivní pohled na celou cestu.

68

Přehled kilometrů ujetých dopravními prostředky a našlapaných v pohorkách: 17.9. pěšky P 8 km, metro Me 15 km, tramvaj Tr 12 km

17.-19.9. vlak V 2050 km

19.9. P 16 km, M 40 km

2O.-23.9. V 5185 km, P 13 km, T 12 km, bus B 9 km

24.9. B 300 km, P 5 km, loď L 3 km

25.9. P 28 km

26.9. P 24 km

27.9. Maršrutka Ma 300 km, L 3 km, P 3 km

28.9. V 126 km, Ma 130 km, P 6 km

29.9. P 28 km (převýšení 1700 m)

30.9. P 4 km

1.10. Ma 130 km, V 94 km, P 5 km

2.10. P 27 km

3.10. P 18 km,L 2 km(převýšení 800 m), L 20 km

4.10. P 18 km, L 20 km

5.10. P 10 km, Tr 15 km, auto 20 km

7.-9.10. V 5235 km

10.10, P 12 km, Me 45 km

11.-12.10. V 2010 km

Celkem vlak 14700 km, maršrutka – taxi 560 km, Bus 309 km, pěšky 225

km, metro 55 km, tramvaj 49 km, loď 48 km, auto 20 km

Celkem 15 966 km

Závěr:

Život je má cesta, mé cestování se tentokrát naplnilo vrchovatě a tak

jsem spokojený, nadšený. Skoro měsíc jsem byl z domova, stále na

cestě a navíc dva týdny v okolí Bajkalu a v Sajanských horách. Každý

den jsem si vymýšlel pro sebe svůj program. Měl jsem dostatek času,

který mnohým chybí, a tak jsem si to maximálně užíval. Každý den byl

jiný, každý den jsem někoho zajímavého potkal, každý den jsem řešil

novou situaci, což mne stále těší. Nenechal jsem se vozit po ostrově

Olchon taxíky s průvodci jako Japonci či Američané a ještě za to platit.

69

Zvládl jsem v pohodě 225 km pěšky, 14 700 km vlakem, 309 km

autobusem, 560 km taxi - maršrutkou, 55 km metrem, 49 km tramvají, 48

km lodí a 20 km autem; celkem 15 966 km. Hlavně stále s lidmi, kteří

můj život obohatili a zpříjemnili. Za to, na dálku, chci všem poděkovat.

Tato cesta mi v mnohém připomněla mé předchozí poutní cesty do

Santiaga de Compostella a Vatikánu. Hlavně ve vztahu Rusů ke mně,

ale i ostatních ke mně, jak byli milí, příjemní a všichni se snažili mi

pomoci. Nezapomenu na Sergeje v turbáze, který, když zjistil, že mám

narozeniny, mi chtěl vrátit 300 Rb za ubytování, neboť mi to chtěl dát

jako dárek k narozeninám; zde jsem měl dojetím slzy na krajíčku.

Můj život se skládá z drobného štěstí; i z náhodného setkání s milým

člověkem, s nímž si mohu a také chci vyprávět. Nebo se projet na kole

nebo uskutečnit společně výlet do přírody, do hor zvláště.

Možná se zeptáte, proč se vydávám na cesty, riskuji život? Má odpověď

je snadná: kvůli zábavě, výzvě, zvědavosti, učení, radosti, samotě,

obtížím a svobodě. Kdo chce, může také.

Často mne inspirují lidé, kteří žijí v bídě a i přes zdrcující podmínky jako

např. na Madagaskaru, kde chybí i pitná voda, nacházejí v každodenním

žití radost a na svůj úděl si nestěžují. Toto jsem poznal nyní i na Dálném

východě, na Sibiři. Cítil jsem se tu jako vítaný host. Už jen za ten pocit

jsem rád tuto dlouhou cestu absolvoval. Nejdůležitější je pro mne čas,

pochopit alespoň trochu cizí kulturu, jak lidé žijí, jejich tradice. Můj syn

říká: “čas nikdy nedohoníš“. V posledních dvou letech, když sleduji

žabomyší válku na radnici ve městě, kde žiji, boření a hanění všeho, co

bylo uděláno, je mi z toho smutno.

Smyslem života je sám život; a člověk by neměl ztrácet čas pouhým

udržováním se při životě, jak to bohužel často vidím kolem sebe; jsou

padesátiletí starci, ale také šedesátiletí mladíci. Jsem ryzí pozitivista,

každá cesta mne příjemně překvapí zrovna jako tato. Mám pocit, že

prožívám něco neopakovatelného a nepopsatelného a beru si převážně

to dobré. Cítím se dobře všude, všude se ke mně chovají slušně, dají mi

70

najíst a nechají mne vyspat. Často najdu příjemnou hospůdku, kde mi je

tak dobře, že si to ani nezasloužím. Rád se ale vracím domů do

Českého ráje, pro mne nejhezčího místa na světě, jsem velký patriot

Jičína. Snažím se chodit na světě s otevřenýma očima, i když to stále

ještě neumím.

„Člověka poznáš na cestách“.

V Jičíně 17. října 2012 Ivan

Praha - Irkutsk 7 285 km

Jitka Press

Jičín Copyright © Jitka 2012