fra

Antonio GamonedaTohle světlo

Agite/Fra

A. GamonedaCervantesova cena 2006

fra.cz

fra

Antonio GamonedaTohle světlo

Agite/Fra

fra

Antonio Gamoneda se narodil roku 1931 v Oviedu na severuŠpanělska. Následujícího roku mu zemřel otec a brzy nato ses matkou přestěhoval do Leónu, kde žije dodnes. Kvůli nuz-ným poměrům nastoupil do práce už ve čtrnácti letech. Půso-bil v hnutí odporu proti generálu Francovi. Uznání se dočkalteprve v osmdesátých letech dvacátého století. V roce 2006 zís-kal nejvýznamnější ocenění španělsky píšících autorů – Cer-vantesovu cenu. Kromě poezie napsal knihu esejů Tělo symbolů,vzpomínky na dětství Skříň plná stínů a jako svébytné básnickédílo převedl do současné španělštiny lékařské pojednání zešestnáctého století Kniha jedů.

Antonio GamonedaTohle světlo

4

Antonio GamonedaTohle světloPřeložil Petr Zavadil

fra

Agi

te/

Fra,

201

0

Edice světové poezieAntonio GamonedaTohle světloZe španělského origináluEsta luz. Poesía reunida (1947–2004)(Círculo de Lectores, Barcelona 2004)vybral, přeložil a doslov napsal Petr ZavadilVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2010 jako svou 86. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Agite/Fra, 2010© Antonio Gamoneda, 2004Translation, selection & afterword © Petr Zavadil, 2010Cover photo © Jiří Thýn, 2010ISBN 978-80-87429-01-3

Kniha byla přeložena s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království.

Esta obra ha sido publicada con una subvención de la Dirección General del Libro, Archivos y Bibliotecas.

AB015

Obsah

První básně (Země a rty)Odpoledne 14Veliký 15Vedou 15Mé slzy 16Samota 16Prohnal se 17Vyrvi tu 18Je to muž 19Červne 20Co se tvým rukám 21Zaživa a v tichosti 22

Nehybné povstáníHustota 24Jako hebounký 25Hlava myslí 26Krása 27Kdyby mi někdo 28Komorní hudba 29Vysrážen ve světle 31Z poklidu pták 32Jako plod temnoty 33Slepý ve světle 34Ve svém hrobě 35Tohle 36

Nezařazené 1Dělily vás 38V osm ráno 40Matko 42Kastilské bluesŠpatné vzpomínky 44Padám do něčích rukou 46

7

Sdílení zla 47Zemědělství 48Krajina 49Blues o hřbitově 50Blues o pánovi 51Blues o domě 52Blues o schodišti 53Mluvím s matkou 54Zima 55Odpolední návštěva 56Svoboda v posteli 57Na severní silnici 58Jeden vlak na zemi 59Cítím vodu 61Noc až k pádu 62

Nezařazené 2V rudé džungli 66To je on 67Do nejodolnějšího 68Noc je utkána 70Světlo roztroušené 71Odpoledne náhle 71Hle tady jsou 72V téhle majestátnosti 72Rozprostřený Bůh 73Křivka ořešáku 73Nehybný les 74Prostor neustále 76

Popis lži 78

Náhrobní deskyVýkřiky nad trávou 120Poté co přihlíželi 121Viděl jsem stín 122

8

Do nehybnosti šedi 123Slyším ocel vřít 124Ve vypouklině Boha 125Ty v ponurém smutku pisoárů 126Byl to čas 128Žádné zdraví 129Kdo se to s řevem 130Ten vzduch 131Z balkonu nad temnými vraty 132Jedna za druhou 133Byly to dny 134Silnice nebyly cesty 135Přivoláno ženami 136Vyvolávání pronikající rohožemi 137Procesí oslů 138V ulici stoupající ke katedrále 139Topoly 140Na lenivých procházkách 141Přilétají a svým letem 142Ševelení struh mezi ovocnými plody 143Vyrůstá na zimních pastvinách 144Existuje den 145Z jejich rtů kanul nejistý úsměv 146Soucit a hanba 147Viděl jsem přátelství bez něhy 148Černá výstraha 149Vdovská jídelna 150Ty kalichy 151Přicházejí čísla 152Nevinní podléhají svodům 153Věku, věku 154

Kniha chladu1 Georgica 1562 Hlídač sněhu 1603 Ještě 164

9

4 Nečistá pavana 1695 Sobota 1746 Chlad hranic 1827 189

V žáru ztrátPřichází zapomnění 192Hněv 203Za hranicí stínu 210Jas bez ustání 213

CeciliaSpíš pod kůží 228Plynulas v temnotě 228Jako by ses mi usadila 229Pod vrbami 229Přiblížil jsem své rty 230Za některých odpolední 230Jsi jako holubice 231Vrátíš se 231Prší zlatými vlákny 232Rukama vedenýma hudbou 232Vejdi do své matky 233Na tvých rtech 233Tvoje tvář vychází 234Slyším tvůj pláč 234Jazykem prostoupeným 235Byl jsem slepý 235Tvé vlasy v mých rukou 236Jsi v sobě sama 236Díváš se na sníh 237Nad rybníkem 237Sníš 238V tvých očích 238Zapomínáš se na mě dívat 239Jako hudbu 239

10

Není to křik ptáků 240Bojíš se mých rukou 240Uprchl ode mě 241Říkáš: „přijde světlo“ 241Budu v tvých myšlenkách 242Jsi jako květina 242

Rozkoš smrti, mýtus života (Petr Zavadil) 243

11

12

První básně (Země a rty) 1947–1953 a 2003

13

Odpoledne, na mých ramenou,má barevný odstín tvých paží.

Já stíny plnými hrstmipřinesu tobě v dlaních,

ty pro mě ze stínů korunusobě položíš na klín.

Uhasím tvoje odpolednerty, jež se snesou jak sníh.

Pomalu se ti setmí v očích;ve tmě utopené v pláči.

14

Veliký noční vítr vane,pomalý, do obilných polí.

Ponech svou ruku v mé,vždyť jsou to naše zásnuby.

Beru si tě, neboť má mukamají barvu tvých očí;

protože můj chléb je snědýjak tvé tělo, jako ty.

Vedou cesty hořkostiod mých úst k tvým tvářím.Nahota tvých ňader misype popel do dlaní.

Snad mezi tvůj pohleda můj hlas mrtví zavlají.

15

Mé slzy vcházejí do světla.

Dívám se na svou lásku: je toholé ptáčátko, černé, studené.

Samota se svléká v tvých očích,dívko bez konce, v hořkosti širá;snad v tobě prchavý mrtvý hnízdía krví se ti hrne a, v krvi, stmívá se.

16

Prohnal se tichem;už se mu vysrážel na rtech třpyt matkya objevuje cesty lilií a stínu.

Přišel v noci. Prohnal se tichem.Za neviditelnými větvemi, netušeševelení krve, postával.

Neříká nám, jaký pláč, jaké slovo, jaký vítr;v jaký den, v jakém sněhu, v jakých dalekých horáchpřekročil mrtvé.

17

Vyrvi tu záři, co ti v očích plane.Dobří andělé klesli na dno moří.Toužení hnízd i mraků v nebi shořína popel úsvitu, co nevyvane.

Vyrvi tu záři, neboť vichrem hnanénebe už se pod prasklou klenbou boří,dři žárem své rty, co se zapitvořídole na zemi láskou podebrané.

Dole je země. Mrtví se toulajív kovech jak líné lodě milování,leží a pláč je jim cizí: zpívají.

Jsou to rty Boha. Rozpraskané třasem,vášněmi pouště rvané bez ustání,po tvém životě prahnou horkým hlasem.

18

Je to muž. Osaměle jde polem.Slyší své srdce, jak buší,a, náhle, se ten muž zastavía svalí se v pláči k zemi.

Mládí bolesti. Houstne hořkáa zelená míza jara.

K soumraku míří. Smutný ptákzpívá v černých větvích.

Ten muž už skoro nepláče. Ptá se,co ta chuť mrtvého na jazyce.

19

Červne, tady jsi, jak hřejivýpes s měkkýma očima.Přicházíš a celá zeměse plní světlem a sněním.A také, tak jako ulice,osamělá v záři poledne,najednou výkřikem vzplane;tak jako, pravím, ulicebez času, světlem šílená,osamělá, pod nožem ryčí,tak tvé psí jméno, Červne,pracuje v mém srdcia náhle se rozehřmíbouře vzpomínky.

20

Co se tvým rukám asi teď zamane?Jaká se v jejich blízkosti dme hmota?Doléhá k tobě z temnoty notalidí, do teskného okna zavane?

Léto mohlo být jiné, a ono ne:kyne mi srdce, mám chuť do života.Celý týden jen dřina a sprostotaa ani teď nemohu! Ach občané!

Je jedenáct hodin v noci. A snadještě později v životě. Nevidímžádné řešení. Hrůza zčistajasna.

A co ty, smrtelná královno, kamsteleš své oči, do vápna? Zaslídímkolem jak pes; žíznivý, bez cíle, sám.

21

Zaživa a v tichosti. ZtrápenéhoBoha skrz oči rvali z mého těla.Na petlici ho tam krev zadržela,až po krk v lásce: Boha spoutaného.

Teď do sebe zírám, jestli tam z něhoaspoň malá sedlina neulpěla:echo hlasu, stěna doruda celá,niterná strana z kůže staženého.

Světlem ho vyrvali; moje slepotapod jediným pohledem tála jak meda táhlo tu po nich podivné chladno.

A všude světlo a led a nicota!Nyní tam, kde Bůh z plamenů ohně vzlét,kde dřív mluvila bolest, pláče prázdno.

22

Rozkoš smrti, mýtus života

V roce 1977 vyšla v Leónu jedna z klíčových básnic-kých knih španělské poválečné literatury. Kolem Po-pisu lži se vzápětí rozhostilo naprosté ticho. Vroucía nesmiřitelně upřímný zpěv prošel bez povšimnutí.Její autor nebyl překvapený. Básnické ticho provázeloAntonia Gamonedu dlouhá léta. Po dvou sbírkách sesám v roce 1967 odmlčel. Osm let jen vstřebával hrů-zy života v ilegalitě, ztráty svých přátel z hnutí odporuvůči generálu Francovi, jejich náhlá zmizení, šílen-ství, rozpady hodnot. Zároveň v něm ale poezie neu-stále proudila, živená právě tou krví, která mu dočas-ně ochromila hlas. Popis lži je ten zázračný okamžik,kdy vrstvy všeho, co k němu doléhalo zvenčí, znovuvytryskly ven: prožité, protrpěné, zvnitřnělé.

Už jsem si nakladl dny do očí a mé činy jsou jakovůně pryskyřice na nějakém hlubokém místě.

Světlo jsem viděl pouze v pokojích smrti.

Čteme tu básníkův autoportrét. Je jím celé jeho dí-lo. Každý verš – ať už jakkoli hermetický – odkazujena prožitou skutečnost. Čtenář ji nemusí znát, veršobstojí sám o sobě, jako odkaz na sebe sama. Přestojeho vnitřní síla jasně naznačuje, že za ním stojí pro-žitek pro autora neskonale významný. Některé obra-zy jako třeba skříň plná stínů se vracejí s maniakálníúporností. Přestože obraz má vlastní básnickou sílu,plnokrevným se stává teprve ve chvíli, kdy zjistíme,že básník mluví o jedné konkrétní skříni: o skřínisvé matky, kterou otevřel po její smrti. Hranice me-zi psaním a skutečností u Gamonedy vlastně neexis-tuje.

Narodil se v Oviedu v roce 1931. Už o rok pozdě-

23

ji mu zemřel otec (zapomenutý autor jediné básnic-ké sbírky psané v modernistickém duchu) a v roce1934 se odstěhoval s matkou do Leónu. Obě postavyzaujímají v jeho poezii výsadní postavení: otec jakožtotichý, ale o to silnější prožitek prázdnoty; a matkajakožto vytrvalá přítomnost od prvního do poslední-ho textu, nástroj citu a poznání. Dětství prožil na děl-nickém předměstí, na hranici venkovského světa,v nuzných podmínkách. Navíc tam v útlém věku pro-žíval krvavé kapitoly občanské války a poválečnýchrepresí, jak o tom svědčí básně v próze ze sbírky Náh-robní desky. Po krátkém vzdělávacím období v nábo-ženské škole nastoupil v pouhých čtrnácti letech jakoposlíček v bance, kde potom působil na různých po-zicích dvacet čtyři let. Jestliže většina básníků jeho ge-nerace pocházela z blahobytných měšťanských a uni-verzitních kruhů, jeho osobnost i poezii formovaldělnický úděl.

Po letech intenzivního samostudia a neméně inten-zivního psaní, kdy ho jazyk začal poslouchat natolik,že mu to nahánělo strach, přišlo zmíněné období ile-gality. Ztráta řeči, zoufalství. A nakonec spása v podo-bě návratu básnické řeči. Přesto se kolem Gamonedyještě dlouho mlčelo. Popis lži nezapadal do žádné šab-lony ani tvarem, ani obsahem. Až druhá polovinaosmdesátých let přinesla básníkovi uznání. Dnes jsousoučástí jeho životopisu veškerá nejvýznamnější lite-rární ocenění španělsky mluvícího světa.

Spása v podobě návratu básnické řeči. Zní to nabub-řele, v lepším případě romanticky. Jenže Gamonedo-vo vnímání poezie je skutečně romantické. Sebevětšíhrůza se pro něj v okamžiku, kdy se vtělí do básně,kdy je prohnána estetickou výhní, stává krásou, útě-chou a dokonce rozkoší.

24

Zkušenost vysílání – nebo přijímání – poezie zintenziv-ňuje můj život a já tuhle intenzifikaci prožívám jako ji-stý druh rozkoše. Tahle intenzifikace a tahle rozkoš jsounaprosto nezávislé na významu: poezie založená na utr-pení rovněž působí rozkoš.(esej Poezie v perspektivě smrti)

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stá-ří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétnízmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mno-ha podobách postupem času v jeho básních zabírajíčím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dálkrásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, ne-bo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Právětělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazi-vosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představukonce.

Co se mě týká, jsem upřímně přesvědčený, že celá mojepoezie není nic jiného než vyprávěním o tom, jak kráčímke smrti.

Jenže Gamoneda tohle tvrzení zároveň obrací naru-by: estetické gesto – báseň, socha nebo obraz – hrůzukonce potřebuje.

Poezie by nebyla možná – neexistovala by – kdybychomnetušili, že zemřeme.

Smrt se tak stává základním předpokladem a nástro-jem poezie, a tedy i rozkoše.

Autor ví přesně, jaká skutečnost se pod básnickým ob-razem skrývá. Zároveň je dnes jasné, že báseň vždyckyví víc než ten, kdo ji píše. Gamoneda nevypráví pří-

25

běh, i když to někdy sám tvrdí. Jeho skutečnost se tr-há na pocity, detaily vyrvané z kontextu, rozněcovanéjazykem, který místy nemá daleko k biblickým pro-roctvím.

Přilétají a svým letem kreslí kupole: opouštějí jasanya živí se bílými travinami. Jejich křídla se mi rozevírajína čele jako za dnů nemoci. Viděl jsem nákazu v měst-ských zahradách: viděl jsem šílené mravence na zakrvá-cených bavlnách, a přesto to byl den živený sladkostí.

Tohle není obyčejný popis pozdního odpoledne. Au-tor ho možná má před očima. Jenže čtenář vstřebávávizi, která má ze všeho nejblíže k mýtu. Slova, jež Ga-moneda používá, převádějí skutečnost na mytickouúroveň. Smyslové vnímání je sycené vědomím smrtia pamětí poháněnou představou konce. Mýtus opře-ný o trpké poznání, rozkoš poezie opřená o rozpadtěla.

Petr Zavadil

26

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stá-ří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétnízmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mno-ha podobách postupem času v jeho básních zabírajíčím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dálkrásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, ne-bo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Prá-vě tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazi-vosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představukonce.

9788087429013

fra.cz

Co

ver

ph

oto

© J

iří

Th

ýn,

2010

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stá-ří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétnízmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mno-ha podobách postupem času v jeho básních zabírajíčím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dálkrásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, ne-bo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Prá-vě tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazi-vosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představukonce.

9788087429013

fra.cz

Co

ver

ph

oto

© J

iří

Th

ýn,

2010

novinky

Lidia Amejko, Známé příběhyJonáš Hájek, VlastivědaDorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polskyCarlos A. Aguilera, Teorie o čínské dušipřipravujeme

Tašo Andjelkovski, MirnyFranz Wurm, Král na střeše VýpustkaKamil Bouška, Oheň po slavnostiViktor Špaček, Co drží NizozemíCarlos Victoria, Stíny na plážiYveta Shanfeldová, Americký deník fra