MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Obor Mezinárodní vztahy

Vliv ortodoxního judaismu na izraelskou zahraniční

politiku:

Aplikace Putnamova modelu na události mírových procesů

s Egyptem a s Organizací za osvobození Palestiny

Bakalářská práce

Jan Blažek

Vedoucí práce: JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D.

UČO: 170669

Obor: MV

Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008

1

Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vliv ortodoxního judaismu na

izraelskou zahraniční politiku: Aplikace Putnamova modelu na události mírových procesů

s Egyptem a s Organizací za osvobození Palestiny“ vypracoval samostatně a jen na základě

uvedených zdrojů.

V Brně dne 16. prosince 2008 …………………………

Jan Blažek

2

Chtěl bych na tomto místě poděkovat vedoucímu mé práce, JUDr. PhDr. Marku

Čejkovi, Ph.D., za trpělivost a podnětné postřehy.

3

Obsah

1 Úvod 4 2 Soudobá ortodoxie 7 2.1 Radikální antisionisté 8 2.2 Náboženští sionisté 9 2.3 Ultraortodoxní pragmatici 11

3 Putnamův model : Diplomacie a domácí politika : Logika dvouúrovňové hry: Obecný rozbor 12 3.1 Dvě úrovně hry 12 3.2 Ratifikace 13 3.3 Win-sets 13 3.4 Determinanty určující šíři win-sets 14

4 Egyptsko–izraelský mírový proces 17 4.1 Aplikace modelu 18 4.2 Mezinárodní úroveň 18 4.3 Domácí úroveň 20 4.3.1 Relativní moc 21 4.3.2 Preference a formování koalice 21 4.3.3 Vládní Koalice 22 4.3.4 Opozice 23 4.3.5 Neparlamentní hnutí 24 4.3.6 Formální ratifikace 25

4.4 Vyjednávání na mezinárodní úrovni 27 4.4.1 Povaha jednání 27 4.4.2 Autonomie vyjednavače 27 4.4.3 Výsledek jednání 28

5 Izraelsko-palestinský mírový proces 30 5.1 Mezinárodní scéna 31 5.2 Domácí scéna 33 5.2.1 Relativní moc 33 5.2.2 Vládní koalice 34 5.2.3 Opozice 35 5.2.4 Neparlamentní hnutí 37 5.2.5 Formální ratifikace 38

5.3 Vyjednávání na mezinárodní úrovni 39 5.3.1 Povaha jednání 39 5.3.2 Výsledky jednání 40

6 Závěr 42 7 Zdroje 44 7.1 Monografie 44 7.2 Články ve sbornících 44 7.3 Články v časopisech 45 7.4 Internetové zdroje 46

4

1 Úvod

Námětem této práce je snaha postihnout vliv ortodoxního judaismu na zahraniční

politiku Státu Izrael. Pokusím se využít jednoho z modelů využívaných při analýze zahraniční

politiky, který po té aplikuji na dva případy mírových procesů, kterými Izrael prošel na konci

sedmdesátých let, resp. počátkem let devadesátých.

Onen vliv se pokusím zkoumat skrze model Dvouúrovňové hry1 Roberta Putnama. Je

pravdou, že použitím modelu zužuji zahraniční politiku na sféru diplomacie, resp.

mezinárodního vyjednávání, ovšem prostor bakalářské práce není s to poskytnout prostor pro

širší analýzu celého zahraničně politického konání.

Analytický model Two–Level Games je vynikajícím nástrojem jak pozorovat vliv

domácích aktérů na oficiální representaci na mezinárodní úrovni. Putnam se připojil

k autorům, kteří považují za podstatné zabývat se vzájemnými vlivy mezi domácí a

mezinárodní úrovní. Ovšem nepovažoval je za separované a nepovažoval závěry akceptované

na jedné z nich za determinující pro počínání aktérů na té druhé. Jak sám říkal „je zbytečné

diskutovat, zdali domácí politika opravdu determinuje mezinárodní vztahy či opačně.

Odpověď je jednoduše „Platí oboje, někdy. Zajímavější je „Kdy?“ a „Jak“.“2 V tom se lišil

od jiných, kteří si všímali vlivu jedné roviny na druhou, ale neuvažovali je současně.

Není v možnosti bakalářské práce a mým záměrem aplikovat Putnamův model na celá

historická období, ve kterých mírové procesy probíhaly. Jako v každém sociálně vědním

výzkumu musím provést redukci sociální skutečnosti a vymezit ji tak, aby byla pozorovatelná

a její výzkum uskutečnitelný.

Aby bylo aplikování Putnamova modelu smysluplné budu redukovat historickou

realitu především na léta samotných podpisů nejznámějších dohod, tj. na rok 1978 při podpisu

Dohod z Camp Davidu a rok 1993 při schválení dohod z Osla.

Samozřejmě si uvědomuji, že je příliš omezující redukovat proces na jeden rok a

vyjmout jej z řetězce příčin a důsledků a samozřejmě to musí být v práci reflektováno, tím že

v určitých momentech, budu toto omezení překračovat.

Ještě třeba zmínit, že budu nazírat skutečnost, na kterou model aplikuji poněkud

odlišnou optikou, než pro kterou byl model vytvořen. Rozbor mezinárodního vyjednávání mi

zde není samotným cílem studie, ale pouze jako jakési pozadí, na kterém jsem mohl

1 Anglicky – Two – level Games. 2 Putnam, Robert D.: Diplomacy and Domestic Politics: The Logic of Two-Level Games, str. 427.

5

pozorovat vliv „jedné“ domácí skupiny na zahraniční politiku jedné z jednajících stran, snad

mi bude odpuštěno, že jsem ho neaplikoval v celé jeho šíři a komplexnosti.

Východiskem mé práce je přesvědčení, že i přes dalekosáhlý význam a moc, jíž

ortodoxní disponují na domácí politické scéně, je jejich vliv na zahraniční politiku

nevýznamný. Zahraniční politika Státu Izrael není určována jejich zájmy vyplývajícími do

značné míry z teologických argumentů, nýbrž se řídí tradičními sionistickými cíli usilující

především o zajištění státní suverenity, bezpečnosti a udržení židovského charakteru státu,

definovaného národnostně. Jsem přesvědčen o tom, že jejich vliv jim dozajista dává prostor

vyjadřovat se k zahraničně politickým otázkám a snažit se tlačit sionisty k určité jejich

zájmům nakloněné politice, ovšem věřím, že pro jejich naplnění není v izraelské zahraniční

politice místo. Dalo by se říci, že přikláním k tradičnímu pohledu3, v jehož „rámci jsou

zahraničně politické záležitosti považovány za patrimonium elit4, tím, že jsou obzvláště

komplikované koncepčně a technicky […] popravdě byly považovány za ztělesnění „vysoké

politiky“ ku které byl přístup vždy limitován na několik jedinců.“5

Určitými dílčími hypotézami je také přesvědčení, že ačkoliv náboženští sionisté přijali

za svou myšlenku sekulárního demokratického státu, díky reinterpretaci teologických základů

jejich učení jsou mnohem větší překážkou v zahraničně politickém konání, než ultraortodoxní.

Ti naopak mohou být pro Izraelskou vládu mnohem menší překážkou, protože z teologického

hlediska Stát Izrael odmítají a považují ho za stát jako každý jiný. A pokud respektuje jejich

zájmy – jako náboženské vzdělávání a výluku studentů Tóry z branné povinnosti –

ultraortodoxní jsou vůči němu shovívaví a dokáží být dost flexibilní vůči ním formulovaným

zahraničním postojům. Vidím tak paradox v tom, že religiózní, kteří stát uznávají a respektují

jeho ideologická východiska jsou mnohem větší překážkou v jeho konání, než věřící jež jej –

z ideologického hlediska – razantně odmítají.

Blíže se ideologickými východisky jednotlivých ortodoxních proudů budu zabývat

v prvé kapitole.

Bude též zajímavé sledovat jestli se jejich vliv různil při jednáních vedených pravicí,

representovanou Menachemem Beginem v Camp Davidu či levicí, představovanou Jicchakem

Rabinem u Dohod z Osla.

Je důležité upozornit, že obě jednání se odehrála po roce 1967, což byl ve vývoji

ortodoxních proudů v Izraeli zlomový bod. Po šestidenní válce a okupaci posvátných míst

3 Alespoň v případě Izraele ano. 4 Ony elity jsou definovány tradičními sionistickými pohledy. 5 Hermann, Tamar – Yuchtman – Yaar, Ephraim: Divided Yet United: Israeli – Jewish Attitude toward The Oslo Process, str. 598 – 599.

6

nastala totiž radikalizace náboženských sionistů a do určité míry i větší politizace původně

spíše apolitické ultraortodoxie. Obecně pak nastává posun k pravé části politického spektra.

Mohli bychom tedy připojit ještě jednu dílčí hypotézu, a to že ačkoliv dochází ke sbližování

náboženské – ortodoxní - a sekulární – (ultra)nacionalistické – pravice nemělo to vliv na

vzestup významu ortodoxního judaismu v zahraniční politice.

Musím zde ještě zdůraznit, že pojem zahraniční politiky, jsem poněkud zúžil a dovolil

si navrhnout jakési tři fáze zahraničně politického procesu, ve kterých budu nahlížet vliv

ortodoxního judaismu. Jsou jimi fáze vymezení priorit zahraniční politiky; jednání na

mezinárodní úrovni a ratifikační proces. Jednotlivé fáze nebudou rozebírány chronologicky,

nýbrž v souladu s mou aplikací Putnamova modelu.

7

2 Soudobá ortodoxie

Na počátku práce bych chtěl zdůraznit nutnost rozlišovat mezi různými proudy

ortodoxního judaismu. Je důležité si uvědomit, že podobně jako judaismus samotný není

jedním velkým monolitem6, ortodoxie neexistuje jen jedna, ale naopak nalezneme ortodoxie

mnohé, v mnohém se názorově rozcházející.

Pokud chceme ortodoxii nějak vymezit je nutno zvýraznit jeden podstatný rys a tím je

přesvědčení, že „Mojžíš přijal na Hoře Sinaj všech 613 micvot (přikázání a zákazů) tóry

přímo od Boha […] Zákony dané jednou Bohem a komentované autorizovanými osobami,

jsou po všechny časy neměnné […]“7

Klíčové je též uvědomit si, že pro ortodoxní není dostačující jen „víra v absolutní

pravdu jejich náboženské doktríny, ale fundamentální důraz na dodržování náboženské praxe

tak jak je vyložena v židovském náboženském právu.“8

Ačkoliv se může jevit tato podoba religiózního judaismu jako autentická, opak je

pravou. Kořeny sice tkví v klasickém rabínském judaismu, ovšem současná ortodoxie -

podobně jako sionismus - byla „v jistém smyslu reakce na emancipaci, která díky osvícenství

poskytovala Židům lepší, svobodnější podmínky k životu […] Až do konce 18. a začátku 19.

století ortodoxie v podstatě neexistovala […] Teprve když vznikly nové proudy jako reformní a

sekulární židovství museli sebe sama zbožní označit přívlastkem ortodoxní.“9

Neexistuje nějaká kodifikovaná typologie židovské ortodoxie, ale pro začátek můžeme

využít členění Čejky, dle přístupu k světu kolem nich.

Čejka10 je vymezuje takto:

Moderní ortodoxie – Je mnohem otevřenější vůči modernitě. Zmiňme, že ačkoliv se

eschatologie této skupiny blíží té náboženských sionistů a často jsou zaměňovány, nejedná se

o ten samý proud. Ne vždy musí moderně ortodoxní žid přijímat ideu sekulárního státu Izrael.

6 Mimo ortodoxie existují i neortodoxní proudy judaismu nazvané jako reformní, liberální či konzervativní. Jelikož však v Izraeli nehrají téměř žádnou úlohu ve své práci je opomíjím. Pro bližší pochopení viz. Munch, Theodor – Pfeifer, Karel: Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím, str. 20 – 26; 30 – 34; 68 – 83. 7 Tamtéž, str. 30 – 31. 8 Maiba, Hermann: Judaism, Fundamentalism. In: Brasher, Brenda E.(eds.): Encyclopedia of Fundamentalism, str. 255. Což je mimochodem rys typický i pro Islám. Pojem, který by se pro fundamentální judaismus – i islám – dal uplatnit je tedy pojem Ortopraxie. Na rozdíl od ortodoxie odvozené z křesťanství, kde klíčové je víra – latinsky doxa. 9 Spiegel, Paul: Kdo jsou Židé?, str. 95. 10 Čejka, Marek: Judaismus, politika a stát Izrael, str. 58 - 59

8

Ultraortodoxie - Charedim11 - Na rozdíl od některých židů usilujících o smíření víry a

praxe s moderními hodnotami. „Charedim oponují asimilaci a kompromisům se sekularitou.

V protikladu k moderním formám ortodoxie, se Charedim odsuzují k rozhodné separaci.“12

V dalším výkladu bych tuto klasifikaci rozvinul. A vymezil ortodoxní proudy dle jejich

teologického postoje vůči Státu Izrael.

Dosti důležitým pojmem, který definuje postoje ortodoxie vůči státu Izrael je

mesianismus13. Obdobně jako pojmy Izrael, Sión či Shromáždění exulantů byla i koncepce

mesianismu zbavena svého metafyzického hávu. Byl to důsledek toho, že sionisté na straně

jedné revoltující proti náboženské tradici pasivity, využívali na straně druhé symbolů a mýtů

vycházejících právě z této tradice.14

2.1 Radikální antisionisté

Po vzniku státu definovali svůj postoj zcela jednoznačně, když zůstali věrni „víře

v mesianistickou pasivitu a přesvědčení, že sionismus a jeho legitimní „dcera“ [uvozovky JB],

Stát Izrael, jsou zjevnými vyjádřeními proti Bohu.“15

Současný Stát Izrael považují jakožto produkt antimesianistického sionismu za zcela

nelegitimní. „Kdokoliv nazývající toto [vznik Státu Izrael] spásou Izraele ukazuje, že odmítá

podstatu Lidu Izrael16 a nahrazuje ji jinou, pozemskou materialistickou, podstatou a

předkládá tak před ně [Židy] pozemskou materialistickou „spásu“[…]“17

Stejně jako odmítali sionismus i jejich odpor vůči státu Izrael nevyplývá jen z jeho

sekulárnímu charakteru, nýbrž z hlubších teologických postojů. Obviňují sionisty ze snahy

„uzurpovat mesianistické výsadní právo […Nejsou v opozici] protože stát je sekulární nebo

vydává ofenzivní zákony, ale kvůli tomu, že vůbec existuje, ne proto, že se chová tak či onak,

ale protože jeho samotný vznik je veřejnou urážkou„“18 Svým antimesianismem představuje

stát překážku na cestě k vykoupení.

Neakceptovali by stát, ani kdyby se všichni jeho obyvatelé obrátili k Tóře a přijali

Halachu jako základ uspořádání společnosti, neboť samotné vytvoření státu je natolik velkým 11 Hebrejsky – Bohabojní; Ti, kteří se chvějí při slovu božím. 12 Hurd, Peter A.: Haredim. In: Brasher, Brenda E. (eds.): Encyclopedia of Fundamentalism, str. 207. 13 Přesvědčení, že jen Mesiáš může znovuvytvořit Židovský stát a přinést vykoupení. 14 Munch, Theodor – Pfeifer, Karel: Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím, str. 49. 15 Friedman, Menachem: The State of Israel as a Theological Dilemma. In: Kimmerling, Baruch (eds.): The Israeli State and Society: Boundaries and Frontiers, str. 201. 16 Jež tkví ve spojení s Hospodinem. 17 Why Ortodox Jews are opposed to a Zionist state, Neturei Karta, on – line text. 18 Ravitzky, Aviezer: Messianism, Zionism, and Jewish Religious Radicalism, str. 68 - 69.

9

prohřeškem, že nemá právo existovat v jakékoliv podobě. Neuznávají ani halachické principy

zařazené do izraelského právního systému. Je to pro ně degradace Tóry, neboť i když jsou

principy přejaty doslova, jsou schvalovány – nelegitimní - sekulární institucí a jen výběrově.

Platí zde paradox, že čím sekulárnější Stát Izrael bude, tím snazší život to bude pro

antisionistickou ortodoxii.

Nejlepším řešením tohoto sporu je eliminace státu Izrael. Ovšem většina aktivit

antisionistů je zaměřena spíše na „verbální radikalismus, který nikdy nedosáhl takové

intenzity násilí jako u některých radikálních nábožensko- sionistických komunit.“19

Když shrneme jejich postoj do několika vět můžeme říci, že Rabíni této menšiny žijící

v Izraeli „zakazují přijímat jakoukoliv sociální pomoc od státu, školy odmítají jakoukoliv

formu finanční pomoci od ministerstva školství a neplatí samozřejmě ani daně. Zcela se

odmítají účastnit i izraelského politického života.“20

2.2 Náboženští sionisté

Narozdíl od předchozího proudu přijali ortodoxní sionisté za svou myšlenku, že vznik

Státu Izrael je klíčovým zlomem v židovských dějinách.

Ovšem zatímco názorová linie antisionistů je poměrně konzistentní, již od raných

sionistických dob, pozice religiózního sionismu se značně proměnila oproti svým počátkům.

Hnutí prošlo vývojem od umírněného učení Avrahama Kooka, přes radikalizaci vyvolanou

názorovým posunem jeho syna Cvi Jehudy Kooka, až po jejich následovníky chápající

náboženský sionismus dosti radikálně a relativně omezeně.

Kook starší viděl sionismus jako „lidskou odpověď na božské volání“, aniž by si to

uvědomovali. Stát, o jehož vznik sionisté usilovali, neviděl, narozdíl od antisionistů jako

hřích, nýbrž jako „piedestal pro Boží trůn“. Tvrdil, že ortodoxní by neměli „považovat

sekulární sionisty, kteří budují Zemi Izrael […] za „zkažené“ dle Halachy, ale raději za

„smělé“, kteří naplňují Boží misi v procesu Vykoupení.“21

Podstatnou součástí jeho učení, kterou později jeho následovníci včetně jeho syna

opustili byla určitá vnitřní dimenze. Říkal, že kompletní vykoupení „bude záviset na

19 Čejka, Marek: Rabínové a světské autority v současném judaismu. In: Fiala, Petr – Hanuš, Jiří – Vybíral, Jan (eds.): Autorita v Abrahámských náboženstvích: Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, str. 49. 20 Tamtéž, str. 48. 21 Friedman, Menachem: The State of Israel as a Theological Dilemma. In: Kimmerling, Baruch et al.: The Israeli State and Society: Boundaries and Frontiers, str. 171.

10

transformaci ducha a mysli, nejen na rekonstrukci vnějších historických a politických

okolností.“22

Kromě nezájmu o onu vnitřní rovinu otcova učení „Cvi Jehuda došel [v reinterpretaci

učení svého otce] tak daleko, že ztotožnil věčný Izrael a jeho transcendentní moc explicitně

s politickou a vojenskou mocí státu Izrael.“23 Stát považoval za svatý a bez jakéhokoliv

hříchu. Nahlíží na Stát Izrael jako na mesianistický ideální stát, který měl přijít na konci dějin.

Takto definovaný je svatý nehledě na konání jeho politiků či obyvatel. Není to jen dočasná

entita, která se ke spáse musí propracovat, za kterou ji měl Kook starší. Na rozdíl od svého

otce, nepracuje s pojmem „advent vykoupení“, nýbrž „považuje Stát Izrael za realizaci

vykoupení samotného, ačkoliv ne úplného.“24 Všechno co bylo původně směřováno k národu

– lidu Izrael - přesměroval Kook mladší ke Státu Izrael jako jeho politickému vtělení.

Ačkoliv závěry, ke kterým dospěli, jsou zcela protichůdné, mají ideologie separatistů i

religiózních sionistů jednu spojnici a tou je determinismus – ne však v původním učení

Kooka staršího. Přesvědčení, že Stát Izrael je – nezvratnou - cestou ke spáse, která leží na

dosah ruky, činí z tohoto proudu dosti výbušný prvek izraelské společnosti.

Čím více se ideální a současný Stát Izrael oddalují, tím roste radikalizace

náboženských sionistů, především pokud je diskutované stažení, neboť na rozdíl od

antisionistů, je pro ně podstatná držba historické Erec Israel25, která povede k vykoupení.

Zajímavé politické důsledky může mít i vnímání míru. „Mír už není jen podmíněný

politický koncept, dosažitelný v průběhu dějin, ale ahistorický, utopický mír, mír konce

dní[…]založený na harmonii a bratrství, ne na rovnováze mocí“26 Tedy i mír je vnímán

mesianisticky. Částečný „nebiblický“ mír je nepřijatelný. Mír se stává ne otázkou klasické

diplomacie ale hry s nulovým součtem. Buď mír podle jejich podmínek nebo nic.

Na rozdíl od charedim27 ospravedlňují i války vedené státem, ty už nejsou nahlíženy

jen „v termínech národního přežití […] nebo znovu nabytí země předků. Jsou zobrazovány

v etických a teologických termínech, jako velký boj za vykořenění zla a dosažení universální

nápravy.“28 Takové úvahy jsou důsledkem ztotožnění politické entity státu Izrael a

teologického konceptu božského Izraele.

22 Ravitzky, Aviezer: Messianism, Zionism, and Jewish Religious Radicalism, str. 135. 23 Tamtéž,str. 131. 24 Friedman, Menachem: The State of Israel as a Theological Dilemma. In: Kimmerling, Baruch et al.: The Israeli State and Society: Boundaries and Frontiers, str. 203. 25 Hebrejsky – Země Izrael 26 Ravitzky, Aviezer: Messianism, Zionism, and Jewish Religious Radicalism, str. 140. 27 Pro Charedim je otázka lidského života nadřazena kontrole území. Stát Izrael je stejně jen jakási entita, která nepovede ke spáse, proč tedy zabíjet ve jménu „falešného mesiáše“. 28 Ravitzky, Aviezer: Messianism, Zionism, and Jewish Religious Radicalism, str. 83.

11

2.3 Ultraortodoxní pragmatici

Na rozdíl od separatistů většina charedim přijala jiný postoj vůči Státu Izrael. Rozlišují

mezi „oddělující teoretickou sféru principů a sjednocující pragmatickou sférou; mezi

zakázanými idejemi a hodnotami na jedné straně a přípustnými politickými institucemi a

organizačními nástroji na straně druhé.“29 Stručně řečeno Charedim uznali stát de facto, ne

však de iure.

Vznik státu pro ně neznamenal přelomovou událost v židovských dějinách. Nezaujali

normativní postoj, tvrdíc, že Stát Izrael je hřích odsouzení k zániku, ani nevyhlašovali, že je

cestou ke spáse. Postavili se za pojetí konstatující „kategorické jednoznačné odmítnutí

jakékoliv pozitivní náboženské hodnoty pro Stát Izrael[…]“30 Díky tomuto faktu jsou

charedim mnohem méně náchylní k prosazování náboženského práva, než religiózní sionisté.

Posuzují jej jako státy, jichž byli Židé obyvateli před jeho vznikem, jen s tou výjimkou, že

tento je vedený Židy. Aby toto bylo možné, přimkli se k teologickému konceptu „exilu“.

Exilu, který už neprobíhal mimo území Palestiny, ale přímo na něm. „Stát [Izrael] je

nejextrémnější manifestací exilu – „Exilu mezi Židy“.“31

Vůči státu a jeho jednání vystupují ad hoc, záleží jestli je počínání státu ku prospěchu

studentů Tóry či přibližuje ty Tóru nevyznávající jejímu obsahu. Podobně ad hoc se staví i

vůči principu ochrany životů Židů. Je to poměrně konzistentní postoj bez složitých

teologických prací. Je to stát jako každý jiný.

Je podstatné si uvědomit, že toto všechno jsou jen teologické argumenty. Ovšem díky

vlivu mnoha faktorů se Charedim stali důležitou součástí izraelského establishmentu. Existuje

tak u nich určitá „propast mezi jejich ideologickou opozicí vůči sionismu a jejich tupým

kriticismem izraelské společnosti na jedné straně a jejich držením klíčových pozic a účastí na

kritických národních rozhodnutích na straně druhé.“32

29 Tamtéž, str. 151. 30 Friedman, Menachem: The State of Israel as a Theological Dilemma. In: Kimmerling, Baruch et al.: The Israeli State and Society: Boundaries and Frontiers, str. 166. 31 Friedman, Menachem: The State of Israel as a Theological Dilemma. In: Kimmerling, Baruch et al.: The Israeli State and Society: Boundaries and Frontiers, str. 197. 32 Ravitzky, Aviezer: Messianism, Zionism, and Jewish Religious Radicalism, str. 177.

12

3 Putnamův model : Diplomacie a domácí politika : Logika

dvouúrovňové hry: Obecný rozbor

Prvním klíčovým východiskem Putnamova modelu je přesvědčení, že stát není

unitární aktér. Proto kromě snahy analyzovat orgány exekutivy, jako nejčastější zástupce na

poli diplomacie, navrhuje podrobit studiu i celou škálu politických stran, byrokratických

orgánů, sociálních tříd, zájmových skupin a dokonce i veřejné mínění, které ovlivňují postoje

vlády33.

Východisko číslo dvě vyplývá z toho prvního. Díky tomu, že stát není unitární aktér,

nemůže své počínání zaměřit pouze na mezinárodní úroveň, nýbrž musí se zúčastnit další

„hry“ na domácí scéně.

3.1 Dvě úrovně hry

Rozeberme si nyní podrobněji ony dvě partie, které musí vyjednavač sehrát. Jedna se

odehrává národní úrovni a druhá na rovině mezinárodní.

Na první úrovni „domácí skupiny usilují o své zájmy skrze vytváření tlaku na vládu za

přijetí jim výhodných politik a politici se snaží získat moc vytvářením koalic mezi těmito

skupinami.“34

Na poli mezinárodním pak „usilují národní vlády o maximalizaci svých schopností

uspokojit domácí tlaky, a současně o minimalizaci nepříznivých okolností zahraničního

vývoje.“35

Mezinárodní a domácí politika nejsou od sebe odděleny, případně nejsou ovlivněna

jedna druhou až jako důsledek předchozího jednání, ale jsou ve vzájemné interakci. A politik

se musí zabývat oběma současně.

To co odlišuje Putnama od snah jiných, je všímání si komplexnosti vyjednávacího

procesu. Nejen, že provazuje obě „hry“, ale uvědomuje si, že co se může jevit jako rozumný

tah na jedné z těchto šachovnic, může být z hlediska jeho zájmů netaktické na šachovnici

druhé. Zajímavým prvkem, který Putnam registroval, je i možnost spolupráce obdobně

naladěných aktérů z protějších táborů. Jen podtrhující východisko neexistence státu jako

unitárního aktéra.

33 Není v možnostech této práce pojmout celé toto spektrum. 34 Putnam, Robert D.: Diplomacy and domestic politics: The Logic of Two Level Games, str. 434. 35 Tamtéž.

13

3.2 Ratifikace

Prvek ratifikace je velmi podstatnou součástí konceptu. Ratifikace vytváří klíčové

pojítko mezi mezinárodní a národní rovinou. Ratifikace zde není užívána pouze jako

schvalovací proces v parlamentním prostředí. Putnam tento termín používá „všeobecně

k označení jakéhokoliv rozhodovacího procesu na Úrovni II36, který je nezbytný ke schválení

či implementaci dohody z Úrovně I, ať už formálně či neformálně .“37

Konečná ratifikace je proces vyslovení se pro či proti. Nelze dosahovat kompromisů

na již vyjednané dohodě, aniž by se otevřela jednání na Úrovni I. Je proto třeba snažit se

uspokojit domácí tlaky, aby dohodu poté podpořili. Proto může být vyjednavač omezena už

jen vědomím toho, že určitá dohoda prostě neprojde, aniž by došlo k angažování Úrovně II.

3.3 Win-sets

Win–sets by se daly poměrně jednoduše definovat jako určité sady možných dohod,

které jsou schopny „vyhrát“ podporu domácích entit na Úrovni II. Putnam definuje dvě

pravidla.

a) Čím šíře pojaté win–sets jsou, tím se zvyšuje možnost dosažení dohody.

b) Relativní velikost win–sets jednotlivých domácích scén ovlivňuje distribuci

společných zisků z mezinárodního vyjednávání.

Ad a) Pokud jsou win–sets jednotlivých domácích entit definované dostatečně široce, roste

pravděpodobnost, že se jejich názory překryjí a bude dosaženo dohody. Pokud naopak jsou

win–sets vymezeny úzce, hrozí, že dojde k tzv. nedobrovolnému selhání. Tj. neschopnosti

exekutivy, prosadit vyjednanou dohodu, kvůli odporu domácí scény. Nedobrovolnost spočívá

v tom, že exekutiva opravdu usilovala o její implementaci.

Ad b) Čím větší je vyjednavačův prostor pro dosažení dohody, tím horší vyjednávací pozicí

disponuje. Naopak vyjednavač, jehož podpora na domácí scéně je vymezena úzce má na

mezinárodní úrovni výhodu. Putnam to velmi jednoduše shrnul do prohlášení „Rád bych

přijal vaši nabídku, ale nikdy by se mi nepodařilo, aby to bylo přijato doma.“38

36 Na Úroveň I mezinárodní vyjednavači uzavřou případnou dohodu. Na Úroveň II domácí aktéři schvalují onu případnou dohodu. Zjednodušující termíny, s kterými Putnam pracuje, aby zjednodušil popis komplexního procesu Dvouúrovňové hry. Ve skutečnosti jsou ony úrovně ve vzájemné interakci. Viz výše. 37 Putnam, Robert D.: Diplomacy and domestic politics: The Logic of Two Level Games, str. 436. 38 Tamtéž, str. 440.

14

3.4 Determinanty určující šíři win-sets

Putnam definoval tři základní faktory.

a) Rozdělení moci, preference a formování koalic na Úrovni II

b) Instituce na Úrovni II

c) Strategie vyjednavače na Úrovni I

Ad a) S preferencemi souvisí další pojem, a to tzv. náklady na ne-dohodu. Pro některé

entity na Úrovni II je snazší dohodu odmítnout, zatímco pro jinou skupinu by náklady

způsobené nepřijetím dohody z Úrovně I byly vysoké, a proto raději usiluje o její ratifikaci,

než o udržení statu quo. Čím snazší je pro entity na Úrovni II možnou dohodu odmítnout, tím

se zužuje manévrovací prostor pro vyjednavače na Úrovni I. Jinak řečeno, čím nižší jsou

náklady na ne–dohodu, tím užší je win–set.

Mohou nastat dva případy podle toho jaké jsou zájmy vůči řešené problematice na

Úrovni II.

1) Homogenní - Buď řešení vyjednané na mezinárodní všichni akceptují, ale liší se

v postoji „kolik“ by se měl snažit vyjednavač „usmlouvat.“ „Čím více vyjednavač může získat

na Úrovni I […] tím větší jsou jeho vyhlídky na dosažení ratifikace.“39 „Jestřábové“ mohou

přivézt dohodu k nedobrovolnému selhání, tím že budou požadovat víc než je dosažitelné.

2) Heterogenní konflikt – Logika „čím více, tím lépe“ už tu neplatí. Protože mají

odlišné zájmy, jednání které povede k podpoře určité entity, povede pravděpodobně ke ztrátě

podpory u jiné. Zajímavé ovšem je, že „se v určitých případech tyto linie štěpení mezi

entitami Úrovně II potáhnou po dělící čáře Úrovně I a vyjednavač Úrovně I, tak může najít

tichého spojence v domácím táboře jeho oponenta.“40

To, že různé skupiny mají různé zájmy vede k tomu, že ne všechny za všech okolností

usilují stejnou měrou o ratifikaci určitého řešení. Některé entity se vůči danému jednání

nebudou vyjadřovat, jiné tak naopak budou činit o to vehementněji. Nezájem určité entity

může značně omezit ratifikace dohody.

Zajímavost takového konfliktu ještě narůstá, pokud se jednání nezabývá jen jedním

problémem, ale vícero spornými otázkami, tzv. multi issue vyjednávání. Pokud se jednalo jen

o jednom sporném bodu, úspěch jedné entity, znamenal ztrátu další. Pokud se však

projednává vícero otázek vyjednavač pomocí umného součinného spojování – synergistic 39 Putnam, Robert D.: Diplomacy and domestic politics: The Logic of Two Level Games, str. 444. 40 Tamtéž, str. 444.

15

linkage – může dosáhnout uspokojení požadavků domácích entit. Kroky na mezinárodní

šachovnici mohou vést ke vzniku koalice, která před uskutečněním kroku nebyla

předpokládaná. Ono synergistic linkage Putnam vnímá jako „propojování témat na Úrovni I,

které pozměňuje přijatelné výsledky na Úrovni II.“41 Vyjednavač tak může dosáhnout

rozšíření win–sets a pravděpodobnost ratifikace. Toto propojování problematik je vynikající

ukázkou vzájemné provázanosti domácí a mezinárodní roviny.

Ad b) Za touto formulací se skrývá snaha zjistit jaká jsou procedurální pravidla

schvalování v institucích, jež povedou formální ratifikaci. Jelikož se většinou jedná o

parlamenty, můžeme to formulovat i jinak. Kolik hlasů je třeba k tomu, aby byla daná

smlouva formálně přijata. Čím větší je kvórum nezbytné pro schválení, tím více se zmenšuje

win–sets.

S institucionálním zázemím souvisí i autonomie vyjednavačů na domácích aktérech.

S rostoucí autonomií na tlaku domácích entit, roste i jeho win–sets a pravděpodobnost

dosažení dohody, ale současně to může vést k dojednání špatných podmínek, díky neexistenci

možnosti vymluvit se právě na onen domácí tlak, jak už jsme popsali výše.

Ad c) Už jsem zde zmínil problémy spojené s postavením vyjednavače. Jeho cílem je

dosažení dohody. Pravděpodobnost dosažení dohody roste s rostoucím win–set, ale současně

s tím oslabuje jeho pozice oproti opozičnímu vyjednavači.

Jeden z přístupů může být, předjednání určitého postoje s domácími aktéry, aby se tak

vyjednavač minimalizoval případné neratifikování dohody. Současně tím, ale limituje svou

autonomii a tím i sílu své vyjednávací pozice na Úrovni I.

Pokud navíc dojedná určitý kompromis, odchylující se od pozice předem projednané

na Úrovni II, může to vést k odmítnutí dohody, protože nesplnil, co slíbil. Pokud tedy

vyjednavač disponuje předjednanou pozicí, jejíž naplnění povede k ratifikaci, je to dosti

svazující prvek, činící jeho postoj dosti rigidním a může vést ke krachu jednání na Úrovni I.

Pokud považujeme za klíčové dosažení dohody, může tomu vyjednavač napomoci

prostřednictvím tzv. vedlejších plateb. Už jsem se o tom částečně zmínil dříve, když jsem

vzpomínal, že pomocí určité náhrady vyjednané na Úrovni I, může „uplatit“ domácí entity a

zajistit tak ratifikaci, aniž by nutil domácí entity ke změně názoru. Současně může pomocí

chytrých nabídek zvýšit podporu ratifikaci na domácí scéně svého protějšku a umně ho tak

dotlačit k podpisu dohody.

Současně i dobrá vůle – snaha dosáhnout dohody i za cenu ústupků - aktéra napomáhá

rozšíření win–set a tím dosažení dohody. Do značné míry souvisí s popularitou daného 41 Putnam, Robert D.: Diplomacy and domestic politics: The Logic of Two Level Games, str. 448

16

vyjednavače. Čím výše postavenou osobou je vyjednavač a čím více populární, zvyšuje se

jeho podpora na domácí půdě, což může podpořit jeho ochotu poskytnout určité vedlejší

platby a ústupky vůči protějšku, aby tak rozšířil jeho win – set a zajistil ratifikaci dohody na

jeho domácí scéně.

Nakonec je nutné si uvědomit, že vyjednavači mají vždy své představy a cíle. Ty hrají

o to větší úlohu, čím výše postavený vyjednavač je.

Skrze vyjednávání se může snažit zvýšit své politické zisky na domácí půdě; prosadit

politiku, kterou pouze na domácí půdě neprosadí, ale mezinárodní tlak mu to umožní či

prosadit vlastní koncepci národního zájmu.

Jedna věc je důležitá. I když je vyjednaná dohoda doma ratifikovatelná, neboť leží ve

win–set Úrovně II, pokud nevyhovuje záměrům vyjednavače, může dojít k jejímu krachu.

Je proto podstatné znát co nejvíce z vyjednavačova ideologického zázemí a zájmů, pro

hlubší pochopení daných jednání.

17

4 Egyptsko–izraelský mírový proces

Pro vytvoření určité představy o situaci před samotným jednáním v Camp Davidu,

zmiňme některá základní fakta. Egyptsko–izraelské jednání nezačalo na zelené louce, ale

předcházely mu mnohé diplomatické snahy a návrhy. Připomeňme např. Jarringovu misi pod

záštitou Spojených národů42. Předpoklady výměny okupovaných území za mír a rezoluce 242

jako základ mírové dohody se později staly hlavním pilířem jednání. Avšak mise skončila

neúspěchem. Podobně skončily i americko-sovětský Rogersův plán, Dajanova nabídka

částečného stažení a současného otevření Suezu podpořená i Sadatem či Ženevská

konference43.

Po Válce na Jom Kipur, kterou někteří vnímají jako reakci na izraelskou neschopnost

jednat o výměně okupovaných území za mír, se zvýšila iniciativa Spojených států. Kissinger

pomohl vyjednat prozatímními dohodami mezi Egyptem a Izraelem z let 1974 a 197544

částečné stažení izraelských vojáků.

Domácí vývoj sehrál svou roli a napomohl možnosti budoucího jednání. Sadat musel

čelit rostoucím socioekonomickým problémům. Rostoucí ekonomická vyčerpanost spojená

s neustálým válčením, začala vyvolávat v egyptské společnosti napětí, které se rozhodl řešit

přeorientováním ke kapitalismu. Navíc poté co se odpoutal od Sovětského svazu, si chtěl

naklonit Američany, aby si zajistil ekonomickou pomoc, což značně ovlivnilo jeho postoj

vůči Izraeli.

Izrael čelil celé řadě problémů od morálního úpadku po „Jom Kipuru“, slabému

Rabinovu vedení Labouristické strany, problémům s koalicí či hlubokým změnám v sociální

struktuře45, které nakonec vedly k podkopání výsadní pozice Labouristů a historickému

vítězství pravice vedené Menachemem Beginem 17. května 1977.

42 Mise speciálního representanta Spojených národů usilující o dosažení dohody po Šestidenní válce. Skončila neúspěchem pro vzájemnou neústupnost. Izrael odmítl opustit území dokud nebude dosaženo trvalého míru. Arabské státy naopak požadovaly izraelské stažení z okupovaných území jako předpoklad jednání. Viz. Např. The Jarring Mission, Jewish Virtual Library, on – line text. 43 Mezinárodní konference konaná pod záštitou Spojených národů na základě rezoluce 338, usilující o vyřešení celého komplexu blízkovýchodních problémů, přerušená v roce 1973. Viz. Např. Geneva Conference, Knesset, on – line text. 44 Známé též jako Sinaj I a II, v nichž Kissinger dokázal vyjednat částečné stažení izraelských vojáků, zapojení amerických techniků a sil UN. Viz. Např. Tristam, Pierre: The Egyptian-Israeli Disengagement Treaties of 1974 and 1975: How Kissinger's Shuttle Diplomacy Ended Hostilities Between Two Rivals, on – line text. 45 Především demografickému vzestupu Sefardů, kteří se cítili marginalizovaní v zemi, jež byla vytvořena především na symbolice a přístupu Aškenázů. Zajímavou úvahu o tom, jak to že se v důsledku hlubokých sociálních změn nezměnil náležitě i stranický systém, nýbrž vydržela klasická struktura bloků stran levicových, pravicových a náboženských poskytují Shlaim, Avi – Yaniv, Avner: Domestic Politics and Foreign Policy in Israel, str. 251 – 252.

18

V tomtéž roce 1977 nastoupila nová Carterova administrativa, která považovala

vyřešení blízkovýchodních problémů za jeden z klíčových cílů zahraniční politiky.

Všechny tyto faktory napomohly tomu, že 17. září 1978 došlo k podpisu Dohod z Camp

Davidu.

4.1 Aplikace modelu

Aplikaci modelu rozdělím do dvou částí. V první se pokusím popsat spíše statické

prvky – a to výchozí preference aktérů a institucionální rámec. To nám napomůže hledat

odpovědi na to, zdali mají ortodoxní vliv na formování priorit a jak je to s jejich váhou

v ratifikačním procesu.

Druhá fáze bude zaměřena na povahu jednání samých. Zaměřím se na to, zdali se

ortodoxní zapojili do jednání a jak bylo případně na mezinárodní úrovni přihlíženo k jejich

zájmům.

Nutno zdůraznit, že nehodlám pojímat mírové procesy jako chronologický sled dat,

neboť o nich, již bylo napsáno mnoho, ale spíše budu zdůrazňovat fakta, která budou

podstatná pro námi probíraný předmět.

4.2 Mezinárodní úroveň

Egypt representoval jeho president Anvar Sadat. Sadata k jednání s Izraelem nepřivedl

nějaký nově nalezený kladný postoj, ale přehodnocení dosavadního názoru na eliminaci

Izraele, jež se jevila – především po další prohrané válce z roku 1973 - jako nerealizovatelná.

A tak se prioritou číslo jedna namísto eliminace stala snaha získat egyptská

„okupovaná území zpět a konečně seriózně rozvinout svou vlastní zemi […].“46

Klíčovým cílem bylo dosáhnout zisku celého území Sinaje. Ne ani tak, že by si

nedovedl představit určitý územní kompromis, šlo spíše o symbolický dopad jaký by mohl

mít fakt, že „Egypt. první arabská země, jež podepsala mírovou dohodu s Izraelem, postoupila

formálně Izraeli egyptské území na Sinaji.“47

Možno argumentovat vznikem silného Hnutí za demokratickou obnovu, ovšem to bylo spíše krátkodobou záležitostí. Uvidíme jak se bude vyvíjet osud současné Kadimy. 46 Primor, Avi: Herzl’s Dream is Our Goal. In: Romberg, Otto R. – Urban – Fahr, Susanne: From Vision to Reality: 50 Years of Izrael, str. 181. Sinaj totiž disponoval značnými zásobami ropy, které mohly tomuto rozvoji napomoci. 47 Avineri, Shlomo: Peacemaking: The Arab – Israeli Conflict, str. 62.

19

Před jednáním z Camp Davidu usiloval Sadat o komplexní vyřešení sporu a vyzval

všechny arabské státy, aby se připojily k jeho postoji. Ačkoliv jej žádný z arabských států

nenásledoval, rozhodl se, že jakoukoliv dojednanou dohodu bude „vydávat za dohodu

dosaženou i jménem nepřítomných. Mělo to být podle jeho slov, „první krok k všeobecnému

míru“.“48

Jak říkal Putnam dobrá vůle je prvek výrazně zvyšující možnost dosažení dohody.

Sadat jí definitivně prokazoval. Podobně i Jimmy Carter lakonicky konstatoval po úvodním

rozhovoru se Sadatem v Camp Davidu, že „jeho první prioritou bylo očividně urovnání.“49

Současně to pro něj bylo nezbytností, neboť vyjednáváním s Izraelem se dostal do izolace

v arabském světě. Pokud by tedy dohody nedosáhl a nezajistil si pomoc od Spojených států,

což bylo jedním z cílů, jichž chtěl dosáhnout, jednalo by se o totální politické fiasko.

Těžko ocenitelnou úlohu v celém mírovém procesu, a o to větší v samotném Camp

Davidu, sehrál president Carter. Mnozí sdílejí názor, že bez americké mediace by k podpisu

dohod takového rozsahu nemohlo vůbec dojít. „Izrael a Arabské státy byly přivedeny

k smluvním dohodám pouze pokud bylo zprostředkování asertivní […] Když bylo přehnaně

přátelské a pasivní jako [např. Jarringovo] objektivní potenciál dohody nebyl plně

objeven.“50 Carter nabízel přesně ten aktivní přístup, kterého bylo třeba. Netajil se tím, že jeho

„přímým cílem je písemná mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem [a dodává] Byl jsem

přesvědčen, jestli my tři vůdci nemůžeme vyřešit složité otázky, z nichž některé nebyli dosud

otevřeně adresovány, potom žádná skupina ministrů zahraniční či diplomatů nemůže uspět.“51

Jelikož jeho cílem bylo vyřešení celého sporu a nejen dočasná dohoda bylo zřejmé, že

zaujme pozici podobnou spíše Sadatovi, než Beginovi. Jeho cíle zahrnovaly např., že „Egypt

mít nespornou suverenitu nad [celým] Sinajem [ačkoliv uznával, že] Izrael musí být bezpečný,

zahrnujíc tak určitou přítomnost na Západním břehu [Konstatoval též, že] Jordánsku a

Palestincům bude dána hlavní vyjednávací role [v pozdější fázi implementace dohod].“52

Carter se snažil zaujmout flexibilní postoj, který by napomohl dohodě. Současně, ale měl

vlastní představu konečného urovnání sporu a kladl dost důraz na vznik určité suverénní

palestinské entity na Západním břehu, což na druhou stranu zmenšovalo možnost podpisu

dohod, neboť něco takového se zcela míjelo s vymezením Beginova win–setu, neboť něco

takového by kromě religiózních či nacionalistů nepřijali ani Labouristé.

48 Gilbert, Martin: Izrael: Dějiny, str. 480. 49 Carter, Jimmy: Keeping the Faith: Memoirs of a President, str. 328. 50 Eban, Abba: Camp David – The Unfinished Business, str. 348. 51 Carter, Jimmy: Keeping the Faith: Memoirs of a President, str. 321. 52 Tamtéž, str. 325.

20

Konečně se dostávám k postoji Menachema Begina. Přední „osobnost následující

dogma revizionistického sionismu, že územní a politická integrita [celé] Palestiny je

nevyhnutelná“53. Ultranacionalista, od kterého všichni po nástupu k moci, očekávali vyostření

sporu. Jaké byly jeho cíle, které napomohly odhalit, že i přes svou ideologickou vyhraněnost,

byl schopen pragmatičtějších kroků než předchozí levicový premiéři?

Begin na počátku jednání konstatoval, že se bezprostředně stáhne z celého Sinaje,

kromě území, na němž byly osady a letecké základny, jež by si podržel až do konce tisíciletí.

Kromě toho, že byl vystaven tlaku osadníků, byl zcela jistě rozhodující strategické význam

území „mezi Egyptem kontrolovaným Sinajem a Palestinskou populací v pásmu Gazy

[obzvláště pokud] bezpečnostní problémy spojené s nebezpečím Palestinského terorismu,

nebyly stále vyřešeny.“54 Podobné úvahy se vztahovaly i k letištím poblíž Akabského zálivu,

které byly nesmírně výhodné díky poloze na půli cesty mezi Egyptem a Sýrií.

Měl odlišný názor co se týkalo práva na sebeurčení. Byl ochoten udělit Palestincům

určitou míru autonomie, ne však právo na sebeurčení, neboť by to znamenalo, že dříve či

později dojde k jednání o právu Palestinců na svůj stát, s největší pravděpodobností na území

Západního břehu a pásma Gazy.

Věřím, že klíčovým cílem, jako by za vším výše zmíněným, byl především velký

symbolický prvek uznání práva na existenci nejmocnějším arabským státem. Jakési dodání

legitimity existenci izraelského státu.

4.3 Domácí úroveň

Dle Putnama je pro vymezení win–setu vyjednavače na Úrovni I podstatné definovat

několik faktorů na Úrovni II. Jsou jimi preference domácích entit; jejich relativní moc; um

vyjednavače zajistit si dostatečnou podporou mezi těmito entitami pro ratifikaci; s čímž úzce

souvisí institucionální podmínky formální ratifikace vyjednavačovy strategie.

Výše zmíněné faktory nám napomohou odhalit odpovědi na vliv ortodoxie ve fázi

tvorby priorit a jejich váhu v ratifikační etapě.

53 Perlmutter, Amos: Begin’s Strategy and Dayan’s Tactics: The Conduct of Israeli Foreign Policy, str. 360. 54 Avineri, Shlomo: Peacemaking: The Arab – Israeli Conflict, str. 62.

21

4.3.1 Relativní moc

Nejjednodušší způsob jak určit, zdali strana či hnutí disponuje vlivem, resp. mocí55 je

zjednodušit tuto složitou otázku, tím že se budeme zabývat především jednotkami účastnícími

se politické soutěže a voleb. Můžeme tak kvantifikovat jejich význam ve společnosti skrze

počet mandátů, které získaly ve volbách. Problém spojený s tímto postupem je, že nejsem s to

určit relativní moc extraparlamentních hnutí.

Podívejme se tedy na výsledky voleb z roku 1977. Jak už jsem konstatoval, volby

z května toho roku byly zlomem v dějinách politického života Izraele. Poprvé v historii

zvítězila pravice sdružená v bloku Likud, který získal přes třicet tři procent hlasů, což

znamenalo čtyřicet tři mandátů. Opoziční Labouristé, tehdy vystupující v bloku „Seskupení“

získali „pouze“ třicet dva křesel. Překvapením voleb se stalo Demokratické hnutí za změnu56

s významným ziskem patnácti míst v Knessetu. Tradiční člen všech vládních koalic o Národní

náboženská strana si vydobyla dvanáct mandátů a stále si držela pozici nejsilnější náboženské

strany. Ještě je třeba zmínit, dvě strany, které hráli roli jazýčku na vahách a to Šlomcijon,

vedená Šaronem, jež získala 2 křesla a po volbách se navrátila do lůna Likudu a

ultraortodoxní Agudat Israel s 4 pozicemi v parlamentu.57

Z těchto dat je těžké určit, jaké toto rozložení Knessetu mělo vliv na Beginovu

schopnost prosadit vyjednanou dohodu a jak to ovlivnilo samo vyjednávání. Více nám snad

napoví preference jednotlivých entit, které pomohou poodhalit, jak se poté jednolité strany

stavěli k vyjednávání a jeho závěrům.

4.3.2 Preference a formování koalice

Když použijeme Putnamovu rozdělení vztahů ve společnosti podle toho jaké zájmy

vymezují vůči mezinárodnímu vyjednávání, můžeme zcela jasně konstatovat, že izraelská

domácí scéna ve vztahu vůči jednání s Egyptem byla heterogenní. Tj., že nebylo možné, aby

Begin při jednáních dosáhl určitého cíle, na němž se všichni shodnou a pak se jen snažil získat

co to dá. Naopak, kroky které vedly k uspokojení jedné skupiny, nemusely být po chuti jiné.

55 I když samozřejmě vliv není to samé co moc. 56 Zajímavé centristické hnutí usilující např. o reformu volebního systému, ale i o hlubší socioekonomickou přeměnu izraelské společnosti. 57 Elections to the Ninth Knesset (17 May, 1977), on – line text.

22

Současně je nutné si uvědomit, že štěpící linie neprobíhala jen mezi jednotlivými entitami, ale

i uvnitř nich. Abychom pochopili více, věnujme se nyní postojům klíčových entit.

4.3.3 Vládní Koalice

Zde trošku přizpůsobím model a spojím dva body dohromady. Zatímco budu

vymezovat postoje jednotlivých entit, vymezím současně i vládní koalici jakožto tábor, jež

byl nakloněn Beginově politice a mohl zajistit ratifikaci případné dohodě. Jak už bylo

zmíněno nejsou to jen parlamentní strany, jež rozhodují o osudu vyjednávání, ale i různé

zájmové skupiny, intelektuálové, průmyslové lobby apod., ovšem pouze parlamentní skupiny

mohou své postoje vyjadřovat přímo a jsou tím pádem nejvíce relevantní.

Podívejme se nyní, kdo formoval Beginovu vládní koalici. Mimo jím vedeného

Likudu, se účastnilo taktéž reformní Demokratické hnutí pro změnu58, přijato spíše pro

zvýšení legitimity vlády, samozřejmě nemohla chybět nábožensko-sionistická Národní

náboženská strana59, a ultraortodoxní Agudat Israel.

Abychom lépe pochopili Beginovo zázemí, upřesněme, že Likud nebyl strana, ale blok

velmi různorodých stran. Základním stavebním kamenem je však Beginem původně založený

Chérut60. „Základní ideologická zásada zahraniční politiky se během let změnila jen málo.

Především vyjadřuje izraelský nárok na celé území Palestiny […] a po šestidenní válce jeho

program zdůraznil význam pokračování Židovských osad v Judeji, Samaří, Gaze, na Sinaji a

Golanech.“61

Chérut se v roce 1965 spojil s Liberální stranou, zabývající se téměř výhradně

ekonomickými otázkami a zahraničně politické postoje nechávala čistě na Beginovi.

Před volbami 1977 se k výše zmíněným jako součást Likudu přidala strana La’am, což

byl mix „odpadlíků“ z různých stran, většinou se však jednalo o bývalé Labouristy,

s odlišnými ekonomickými názory.

Poslední součástí Likudu byl navrátivší se jestřáb Ariel Šaron, který sloučil svou

stranu Šlomcijon s mateřskou platformou. Jím vedená strana v předvolební kampaní např.

hlásala, „že nejúčinnějším řešením by bylo svržení hášimovského království v Jordánsku a

jeho nahrazení palestinským státem na východ od Jordánu.“62

58 Anglicky Democratic Movement for Change – DMC. 59 Jež byla poprvé od založení státu součástí koalice, již nepředsedali Labouristé. Hebrejsky - Miflaga Datit Le'umit – akronym – Mafdal – bude se vyskytovat v textu 60 Hebrejsky – Svoboda. 61 Arian, Asher: Politics in Israel: The Second Generation, str. 91. 62 Gilbert, Martin: Izrael: Dějiny, str. 469.

23

Podstatným, i když ne stranickým prvkem Beginovy koalice byl Moše Dajan. „Kdysi

skalní přívrženec a opora labouristického hnutí […] souhlasil, že se připojí ke koalici vedené

Likudem jako ministr zahraničí.“63 Dajan byl zajímavou protiváhou proti územním

maximalistům v koaličním táboře. Sice „byl nejprominentnější jestřáb v táboře Strany práce,

mocný obhájce izraelské kontroly Západního břehu. Ale jako arcipragmatik nepřikládal žádný

mystický význam Sinaji.“64

Konečně se dostávám k tomu co nás zajímá. I zástupce sionistické ortodoxie se stal

součástí vlády. Byl to velký politický skok, neboť do té doby, byl Mafdal součástí všech

vládních kabinetů vedených Levicí. Na druhou stranu se nebylo čemu divit, neboť již brzy po

šestidenní válce nastal zlom v interpretaci jejich učení a ortodoxní se pomalu začali pomalu

přiklánět k pravici, pod vlivem sílícího nacionalismu. Především mladší část Mafdalu byla

ideologicky nakloněna Guš Emunim. Jejich hlasy se mu podařilo získat, tím že „rabi Chaim

Druckman byl povolán do řad Národní náboženské strany pro volby 1977 a bylo mu dáno

druhé místo na kandidátce.“65

I přesto, že se do popředí dostala mladší razantnější linie vůdců jako Hammer či Ben-

Meir, dokázali tito politici rozumně oddělovat otázku osadnictví od celého mírového procesu.

Navíc se jeho přístup od radikálů odlišoval tím, že „Mafdal nikdy nebyl ochoten přijmout

pozici „af ša’al“ [ani jeden palec] Mafdal byl vždy pro základní dalekosáhlý ústup ze Sinaje

ve prospěch míru…To není Země Izrael.“66

Ultraortodoxní Agudat Israel se jevil jako dosti apolitický vůči tématu mírového

procesu, dokud Begin, zajišťoval financování náboženského vzdělávání a vylučoval studenty

ješiv67 z branné povinnosti, měl podporu ultraortodoxie v otázkách světských, včetně vzdání

se Sinaje.

4.3.4 Opozice

Nejsilnější opoziční entita, totiž Labouristé, nebyli v situaci, v níž by mohli podstatně

ohrozit Beginovu politiku. Strana se ocitla v „nejednotnosti a zmatku, ne nepodobného tomu

v tehdejších stranách vlády. Její lídr, Šimon Peres, nedokázal udělat pořádek ve svém domě

63 Gilbert, Martin: Izrael: Dějiny, str. 469. 64 Sachar, Howard M.: Dějiny Státu Izrael, str. 636. 65 Newman, David: Gush Emunim: Between Fundamentalism and Pragmatism, on – line text. Mimo jiné byl duchovním otcem sionisticko-náboženského mládežnického hnutí Bnei Akiva, které bylo historicky spojeno s Mafdalem, i když po vzniku Guš Emunim se jejich preference často přiklonily k němu a jeho razantnější linii. 66 Ben-Meir, In: Drezon-Tepler, Marcia: Interest Groups and Political Change in Israel, str. 217. 67 Náboženské školy věnované studiu Talmudu a Tóry.

24

[Především díky sporům s Jicchakem Rabinem o hlavní postavení ve straně ] a málo se

udělalo proto, aby byly vyvinuty sady relevantních a důvěryhodných domácích a zahraničních

politik.“68 Strana tedy nebyla schopna poskytnout adekvátní politiky odpovídající

zahraničnímu kursu současného kabinetu.

Tak po tomto výčtu základních parlamentních – ať už vládních či opozičních - pozic

se můžeme pokusit analyzovat, jaký mohly mít vliv na Beginův win–set. Tedy ačkoliv byl

konflikt ohledně tématu stažení ze Sinaje a vyjednané autonomie pro Palestince

heterogenního charakteru, pokud uvažujeme vládní tábor nebyly rozpory až tak ohromné.

Paradoxně největšími odpůrci procesu byli ultranacionalisté v samotném Chérutu. Menší

strany – především členové Likudu – se de facto podřídily Beginovu kursu. DMC se

zahraniční politikou příliš nezabývalo a i kdyby, díky povaze svého členstva, jako byly

akademici a lidé znechuceni vývojem politiky, toužícího po změně, dozajista bylo mírovému

procesu nakloněno.

Pokud se pokusím shrnout, zdali se projevoval vliv ortodoxie na formování

zahraničněpolitických priorit, dovolím si tvrdit, že nikoliv. Ve vztahu ke stažení ze Sinaje se

jak Agudat tak Mafdal pragmaticky přizpůsobili Beginově linii.

Mohli bychom konstatovat, že Mafdal byl neústupný vůči vzdání se Západního břehu

a pásma Gazy, v tomto bodě byl ovšem Begin, jako zapřísáhlý revizionista usilující o celou

Erec Jisrael, stejně orientován a jejich postoj tak mohl potvrdit jeho přesvědčení, nebyl však

hnací silou této priority.

4.3.5 Neparlamentní hnutí

Z hlediska zájmu o vliv ortodoxie je pro nás neparlamentní část Úrovně II mnohem

zajímavější než výše rozebíraná. Mimo parlament totiž byla jednou z nejsilněji se

angažujících skupin zástupce sionistické ortodoxie, ovšem s ideologií více radikalizovanou,

než zmiňovaný Mafdal. Byla jí poměrně vlivná skupina radikálních osadníků z hnutí Guš

Emunim.69

Guš definoval své cíle poměrně jasně. Žádné opouštění Sinaje. Žádná likvidace

místních osad. Jako tvrdil Putnam, pokud se jedná o heterogenní konflikt, ne každá složka

populace se bude angažovat stejně. Těm, kterým jde o dosažení určitého cíle více, budou

68 Shlaim Avi–Yaniv, Avner: Domestic Politics and Foreign Policy in Israel, str. 261. 69 Hebrejsky – Blok věrných. Fundamentalistické sionisticko–mesianistické hnutí usilující o osídlení celé Erec Israel.

25

mnohem angažovanější. „Guš Emunim a jeho příznivci převzali vedoucí úlohu v kampani

Zastavte stažení ze Sinaje.“70

Zajímavé bylo, že oficiální patron hnutí Guš Emunim, Mafdal, se postavil za

osadnickou aktivitu i během mírových jednání, ačkoliv sám usiloval o dosažení dohody.

„Navzdory odlišným postojům NRP71 a Guš Emunim vůči mírovému procesu, Mládežnická

frakce72 podporovala osadnické snahy […].“73

Působení Guš Emunim je ukázkou toho, jak důležitá je snaha budovat koalice nejen

na oficiální úrovni, ale i mimo státní instituce. Neformální ratifikace, nemalým dílem přispívá

především k usnadnění implementace dohod a napomáhá tak vyhnout se nedobrovolnému

selhání. Opět bych mohl připomenout prvek nedohody. Pro Guš Emunim byly totiž náklady

na odmítnutí velmi nízké. Odmítnutím, by se situace vrátila do statu quo, což mu zcela

vyhovovalo.

Zásadní zájem formulovaný hnutím, vyjádřený heslem „Žádné stahování ze Sinaje“,

byl při formování zahraničně politických priorit téměř dokonale ignorován. Otázka eliminace

osad, vůči níž se Guš Emunim stavěl taktéž negativně, už byla spornější, neboť Beginovou

výchozí pozicí byla snaha uchovat tyto osady, jak jen to půjde, ovšem opět se jednalo o

Beginovu strategickou prioritu, nezávislou na postojích Guš Emunim. Můžeme tedy shrnout,

že jejich vliv na formování zahraničněpolitických priorit byl téměř nulový.

4.3.6 Formální ratifikace

Jak už jsem naznačil chronologická posloupnost není tím nejdůležitějším v této práci,

podívejme se tedy nyní na fázi ratifikace. Jak už bylo zmíněno výše, čím větší je kvórum

potřebné pro přijetí určitých dohod, tím více se zmenšuje vyjednavačův win–set , neboť

přijatá dohoda musí vyhovovat co největšímu počtu lidí, což svazuje vyjednavače na

mezinárodní scéně. V Knessetu „plénum nevyžaduje kvórum, aby se mohlo usnášet a je velmi

zřídkavé, že se je přítomno všech 120 členů Knessetu.“74 Rozhoduje tedy jen nadpoloviční

většina přítomných, což je relativně nízký práh, vzhledem k dosahu případného schválení či

odmítnutí.

70 Newman, David: Gush Emunim: Between Fundamentalism and Pragmatism, on – line text. 71 Anglicky – NRP - National Religious Party – Národní náboženská strana Často užívaná zkratka v anglicky psaných textech odkazující k Mafdalu. 72 Jedna z frakcí v rámci Mafdalu. V té době na mocenském vzestupu ve vnitrostranické hierarchii. 73 Drezon-Tepler, Marcia: Interest Groups and Political Change in Israel, str. 214. 74 The Plenum – Introduction, Knesset, on – line text.

26

Úspěšná ratifikace se uskutečnila 28. září 1978, kdy byly dojednané dohody

podpořeny drtivou většinou členů Knessetu v poměru osmdesát čtyři ku devatenácti, při

sedmnácti absencích. Do rozhodování byl vnesen zajímavý prvek, když „většina politických

stran v Izraeli povolila svým členům svobodné rozhodování a nevyžadovaly stranickou

disciplínu.“75 Vedlo to totiž k ukázání existence štěpících linií i uvnitř stran. Především u

Chérútu.

I přesto, že labouristé, jako vůdčí opoziční strana, skrze ústa svého předsedy

„kritizovali vládní vedení jednání a že cena byla příliš vysoká“76, dohodu v drtivé většině

podpořili77.

Jak se ale k dojednané dohodě postavili ortodoxní? Jak už jsem naznačil pro

ultraortodoxní Agudat Israel nebylo toto téma problémem. Při mírovém procesu s Egyptem se

jeho členové chovali spíše podle modelu „stále v exilu“ a chápali to jako otázky státu, ke

kterému necítí žádnou speciální vazbu a jelikož Begin udržoval „status quo“78, neomezovali

jeho win–set a napomohli tak přijetí dohody.

V Mafdalu se začalo projevovat vnitřní štěpení mezi umírněnějším křídlem, stále ještě

držícím klíčové pozice a radikálnějším, jež ovšem pomalu a jistě začalo získávat na síle. Tři

členové NRP se postavili proti dohodě, mezi nimi např. již několikrát zmiňovaný Rabi

Druckman.

Můžu tak usuzovat na částečné potvrzení mé dílčí hypotézy, že ultraortodoxní –

z teologických důvodů nemající vůči státu Izrael žádné speciální nároky – jsou

pragmatičtějším spojencem, než náboženští sionisté, kteří – z teologických důvodů – mají

speciální vztah k okupovaným územím a Státu Izrael jako nástroji napomáhajícímu spasení.

Klíčovou úlohu v omezování Beginova win–setu, však sehrála spíše extraparlamentní

frakce Guš Emunim, která byla v 70. letech na vrcholu sil a dokázala mobilizovat poměrně

značnou kampaň, proti přijetí Camp Davidských dohod. I když navíc disponoval vlivem na

některé členy Mafdalu, jejich radikalismus se u většiny míjel účinkem, alespoň ve vztahu vůči

Sinaji.

75 Reply by Menachem Begin in the Knesset at the close of the debate on the Camp David Agreements, 28 September 1978, on – line text. 76 Tamtéž. Především ekonomická „daň“ vyplývající ze vzdání se ropných polí na Sinaji. 77 Vznikl tu tak zajímavý paradox, kdy levice, která je tradičně přístupnější mírovému procesu, kritizovala vládu vedenou klasikem sionistického revisionismu za přílišné ústupky. 78 Neformální dohoda mezi sekulárním státem a ultraortodoxií o vztahu státu a náboženství. Vyjednaná Ben–Gurionem a zástupci Agudat Israel ještě před vznikem státu, která mu zajistila podporu starého Jišuvu..

27

Dokonce i výrazné postavy samotného hnutí konstatovaly, tváří v tvář ratifikaci

Dohod v Knessetu: „Máme vliv na hishyatvut [osady] ale na politický proces nemáme vliv

žádný.“79

Dle mého názoru je role ortodoxie v ratifikačním procesu mnohem podstatnější než při

tvorbě národních priorit. Ačkoliv v tomto konkrétním případě se opozice postavila na stranu

vládního postoje a hlasy ortodoxních tak nebyly až tak podstatné, v tak polarizovaném

politickém systému jako je ten izraelský, podléhá politická scéna u mnoha otázek nesmiřitelné

stratifikaci, při které náboženské strany často hrají roli pomyslného jazýčku na vahách, což

jim přidává na váze.

4.4 Vyjednávání na mezinárodní úrovni

Opět zde připomenu, že se nejedná o historickou práci, takže následující řádky

nebudou věnované historickým datům a rozebírání jednání den po dni. Spíše se pokusím

načrtnout obecnou podobu jednání a Beginovu strategii, která napomůže odhalit, zdali měli

ortodoxní šanci ovlivňovat jeho názory či jestli Begin některé z nich akceptoval. Uvedu zde i

stručné shrnutí výsledků jednání, aby bylo vidět, jestli dohoda korespondovala s ortodoxními

požadavky.

4.4.1 Povaha jednání

Jelikož jsem se rozhodl zaměřit především na jednání odehrávající se v samotném

Camp Davidu, kde se odehrály klíčové rozhovory, popišme si nyní v několika větách jak

jednání probíhala.

Jednání probíhala zcela separovaná od světa a médií, pak tedy vlivem mohli

disponovat jen jedinci přítomní jednání. Když se podíváme, kdo spolu s Beginem

representoval Izrael80, zjistíme, že v ní nejsou žádní zástupci ortodoxní komunity.

4.4.2 Autonomie vyjednavače

Toto složení náležitě ukazuje na fakt, který zdůrazňují mnozí akademici. Totiž, že

zásadní vliv na formulování zahraničněpolitických rozhodnutí má tzv. vnitřní kabinet tvořený

z ministerského předsedy, ministra zahraniční a ministra obrany – případně dalších ministrů. 79 Drezon-Tepler, Marcia: Interest Groups and Political Change in Israel, str. 217. 80 Carter, Jimmy: Keeping the Faith: Memoirs of a President, str. 326.

28

„Ve vnitřním kabinetu pak ministerský předseda obvykle hraje hlavní roli při tvorbě

[klíčových] rozhodnutí a na ně navazující politiky, pak implementuje ministr zahraničí.“81

S tímto souvisí i obecnější trend konstatující, že pokud je dostatečně zdatnou

politickou figurou má „ministerský předseda nadřazené postavení, jak v právu tak politice a

je nepopiratelným ohniskem moci.“82

S tímto úzce souvisí Putnamem rozebíraný prvek autonomie vyjednavače. Čím větší

autonomie na domácí scéně, tím lze snadněji dosáhnout dohody na mezinárodní úrovni,

ovšem současně, hrozí větší riziko nedobrovolného selhání.

Díky kumulaci všech výše zmíněných faktorů byla jeho pozice dosti autonomní. I díky

tomu, že si byl vědom, že opozice bude nakloněna míru i kdyby podmínky byly dojednány

hůře.

Autonomie na domácí scéně byla do značné míry demonstrovaná tím, že výsledná

podoba dohody, nevyhovovala zcela ani religiózním ani opozici. O to spletitější pak byla

cesta k naplnění zásadních bodů.83

Můžeme tedy pozorovat, že zatímco autonomie schopného ministerského předsedy je

značná a pokud opravdu chce, může relativně snadno dosáhnout dohody, současně ale

poměrně často v důsledku velké heterogennosti zájmů na domácí scéně skončí tato dohoda na

tom, že premiér není schopen ji řádně implementovat, neboť heterogennost mu vymezila úzký

win–set.

Díky vysoké autonomii a způsobu vyjednávání, kterému byli přítomní pouze nejbližší

spolupracovníci, jež nebyli z ortodoxních kruhů, nepřicházelo téměř v úvahu, že by ortodoxní

mohli zajistit reformulaci Beginových postojů. Jejich vliv během samotných jednáních byl de

facto nulový.

4.4.3 Výsledek jednání

Můžeme i z obsahu Camp Davidských dohod vyčíst, zda se projevil jejich vliv?

Připomeňme jen ve stručnosti základní body dohody.

Zásadním východiskem jsou resoluce Rady bezpečnosti číslo 242 a 338, jejichž

nejpodstatnějším poselstvím je „stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných

81 Chapin-Metz, Helen: Israel - Historical Background. In: Marshall, Edgar S. (eds.): Israel: Current Issues and Historical Background, str. 212. Možná je zajímavé zmínit, že nemálokrát v historii Izraele se stalo, že pozice premiéra a ministra zahraniční byla zastávána toutéž osobou. Premiér tak měl plně pod kontrolou i realizaci svých strategických rozhodnutí. 82 Arian, Asher: Politics in Israel: The Second Generation, str. 91. 83 Evakuace osad se musela potýkat s ozbrojeným odporem.

29

v nedávném konfliktu […a] respektu k suverenitě, teritoriální integritě a politické nezávislosti

každého státu v oblasti a jejich právo žít v míru uvnitř bezpečných a uznávaných hranic

osvobozeni od hrozby či užití síly.“ 84

Je to jakési východisko pro blíže definované body dohody, vymezující „uplatnění plné

egyptské suverenity až k mezinárodně uznávané hranici mezi Egyptem a mandátní Palestinou

[a] stažení izraelských ozbrojených sil ze Sinaje.“85

Egypt a Izrael se zavázali neužívat sílu pro řešení sporů, dosažení mírové smlouvy

během tří měsíců od Dohod a normalizace vztahů – záměr byl otevřen všem sousedům.

Klíčovým bodem bylo zavázání se ku stažení Izraele – vojska i civilistů – ze Sinaje a

upravení bezpečnostních podmínek, včetně vytvoření demilitarizovaných zón, upravení

podmínek vzdušného a námořního prostoru a rozmístění sil a pozorovatelů UN.

Zabývali se i osudy Západního břehu a pásma Gazy. Konstatovaly, že „Izraelská

vojenská vláda a její civilní administrativa se stáhnou jakmile budou svobodně zvoleny

samostatné vládní orgány.“86 A do uplynutí přechodného období – tedy pěti let od ustavení

autonomních orgánů – má být za asistence Egypta a Jordánska dojednán konečný status

Západního břehu pásma Gazy.

Především pro ortodoxní osadníky, kteří měli největší problémy se stažením ze Sinaje

to byla značná prohra, neboť Sinaj měl být navrácen v celé své velikosti. I ustanovení o

okupovaných územích vzbudili dosti pochyb, zdali to není závazek vytvoření suverénního

státu Palestinců, ale většina si uvědomovala, že se jedná spíše o jakési vágní formulace.

84 Čl. 1, odst. i – ii, Security Council Resolution 242, on –line text. 85 Framework for the Conclusion of a Peace Treaty between Egypt and Israel, Čl.1 a 2, Camp David Accords, on – line text 86 Oddíl A, čl. 1, odst. a, Camp David Accords, on – line text.

30

5 Izraelsko-palestinský mírový proces

Počátky mírového procesu z devadesátých let a příčiny, jež k němu vedly jsou dle

mého zajímavější a komplexnější než události podobného charakteru z let sedmdesátých.

Dominantní role Spojených států po pádu komunismu a Bushova snaha urovnat

blízkovýchodní spor byla jednou z příčin. Hrozba Sovětského svazu, již neexistovala a USA

si tak mohly dovolit být vůči Izraeli asertivnější. To se projevilo v Bakerově iniciativě,

usilující o využití „arabské a izraelské vděčnosti [po válce v Zálivu] k tomu, aby přiměl obě

strany k jednání, které by vyřešilo jejich patovou situaci.“87 Madridská konference zahájená

31. října 1991 a na ni navazující jednání - odehrávající se ve Washingtonu - trvající až do

podepsání dohod jako jakási oficiální paralela vůči tajným jednáním, stále ukazovala limity

jednání. Hlavní překážky v jednání byla vzájemná neschopnost uznat legitimitu Izraele a

neochota uznat OOP jako oficiální representaci palestinského lidu. „Madrid“ sice nedosáhl

konečného urovnání, ale oproti Ženevské konferenci z Carterových dob, dosáhl alespoň

přímého jednání Izraele s nepřáteli.

Na obou stranách existovala řada problémů, které do značné míry přispěly k tomu, že

jednání začala, i když tyto problémy samozřejmě automaticky negenerovaly jednání.

Palestinci trpěli pádem Sovětského svazu, který je dosti podporoval jako svou páku

proti Izraeli a vlivu USA. Značnou ránu pro ně znamenala i Válku v zálivu, kde se Arafat

postavil na stranu Saddáma Husajna. Mnoho arabských států tehdy zastavilo svou pomoc

Palestincům či vykázaly Palestinské pracující ze svých států. Podobně i rostoucí význam

Hamásu, který se ověřil jako životaschopná alternativa, napomohl zvýšit aktivitu OOP.

Na izraelské straně byla situace ještě komplikovanější. Především pak vnitřní

problémy měli velký vliv na přehodnocení přístupu k zahraniční politice a mírovému procesu.

Pád sovětského svazu umožnil statisícům tamějších židů přestěhovat se do Izraele, kde část

z nich zvýšila volební základnu Labouristů. Neutěšené socioekonomické podmínky značné

části Sefardů, kteří tvořili významnou část voličstva Likudu, vyvolaly nechuť k Šamirově

sociální politice, která byla zaměřená na výstavbu osad, namísto podpory infrastruktury

„doma“. Morální úpadek pod tlakem událostí z války v Zálivu a neutuchající Intifády a

rostoucí citlivost na ofenzivní nasazení vojenských sil, to vše napomohlo „mimo jiné

87 Sachar, Howard M.: Dějiny Státu Izrael, str. 735.

31

přesvědčit většinu Izraelců, že status quo v podobě okupace je neudržitelný. Nastala další

polarizace izraelské veřejnosti ve vztahu k tomu, jaké polické iniciativy je třeba učinit.“88

Zatímco pravice pod vedením Šamira byla stále radikálnější. Levice se pod vedením

Perese stala stranou spíše „holubičí“ 89. Současně se ale vzchopila a vnitřně sjednotila. Nové

vedení bylo voleno legitimnější cestou primárek, v kterých zvítězil Jicchak Rabin, který

respektoval nový trend, ovšem těžko se dalo tvrdit, že by byl „holubicí“90.

Za této situace se 23. května 1992 odehrály volby. Tyto volby byly podobným zvratem

jako ty z roku 1977, ovšem tentokráte v opačném pořadí, když se po patnáctileté dominanci

Likudu navrátila levice jako vedoucí síla.

Rabin jako ministerský předseda se udobřil s Peresem a vytvořili tandem, který si –

podobně jako kdysi Sadat vůči Izraeli – uvědomil, že Palestinci nezmizí a se snižující

legitimitou vůči „ použití síly a odstrašování, existovalo pro tvůrce politik méně a méně

jiných možností než deeskalovat konflikt.“91

Všechny tyto trendy nakonec vedly k vytvoření Deklarace principů, dojednané skrze

Oselský kanál a podepsané ve Washingtonu 13. září 1993.

5.1 Mezinárodní scéna

Povaha jednání byla od těch vedoucích k podpisu Dohod z Camp Davidu dosti

odlišná. Jednalo se o dlouhodobý proces tajných vyjednávání, která nebyla vedena na nejvyšší

úrovni a zpočátku ani nebyla na úrovni oficiální. Tím, že byla tajná, do značné míry zaručila

separaci domácí a mezinárodní úrovně. Což je poněkud nepříjemné, jelikož náš model se

zabývá právě interakcí během jednání, i přesto si myslím, že díky způsobu, kterým jej

aplikuje, můžeme pozorovat klíčové prvky i za této situace. Nápomocno nám může být i to,

že souběžně probíhali stále Washingtonské rozhovory, které byly zcela veřejné a domácí

scéna se k nim mohla vyjadřovat. Jejich neúspěšnost byla také jedním z motivů, proč bylo

povoleno vést ony tajné rozhovory.

88 Aronoff, Myron J. – Aronoff, Yael S.: Peace Process from the Declaration of Principles to the Oslo Second Interim Agreement. In: Freedman, Robert (eds.): The Middle East and the Peace Process: The Impact of the Oslo Accords, str. 12. 89 Které napomohli např. Peresovo obsazení mladších a umírněnějších politiků do důležitých postů ve straně či větší demokratizace činnosti strany. 90 Viz jeho slavný výrok : „Polamte jim kosti!“ – Odpověď na to , jak se mají vojáci vypořádat s mladými vrhači kamení. 91 Levy, Yagil: After Rabin and Peres: The Personal Dimension of Israel’s Turn to Peace, str. 470.

32

Pokud bychom mohli vytknout jeden bod, o který Rabin usiloval především, pak to

byla bezpečnost92. Ale pod tlakem mnoha skutečností si uvědomil, že vojenská řešení

nevedou k tomuto cíli, tak přijal fakt, že „nejvýznamnějším garantem dlouhodobé bezpečnosti

pro Izraelce a Palestince je jejich vzájemné formální uznání.“93 Přesto neuznával jejich právo

na suverénní stát a dlouho nerespektoval OOP jako oficiálního representanta.

Izraelské ideje do značné míry navazovaly na závěry Camp Davidských jednání.

Izraelci chtěli naplnit závazek udělení autonomie, ale tuto ideu posunuly o krok dál. Přijali

strategii, původně navrženou Peresem už v osmdesátých letech, tzv. Gaza plus jedna, z něhož

vyplývala „izraelská záruka uskutečnit „první krok“ v podobě vojenského stažení z pásma

Gazy a města Jericha na Západním břehu.“94

Tento tah byl takticky zajímavý i z toho pohledu, že jím mělo být naznačeno, že

komplexní dohoda není na místě. Právě naopak klíčové problémy jako „utečenci v diaspoře,

palestinští občané v Izraeli, Palestinci žijící v Jeruzalémě a především Palestinci žijící v tom,

co Izraelci označují za životně důležité oblasti osadnictví na Západním břehu“95, neměly být

součástí jednání.

Správa „opuštěných“ oblastí měla být pod společným dohledem Jordánců a Egypťanů.

Palestinské návrhy byly de facto reakcí na izraelské rozhodnutí. Požadovali stažení

Izraelců do dvou až tří let a požadovali mezinárodní dohled nad těmito územími.

Palestinci se hodně zajímali o ekonomickou dimenzi. Snažili se vymoci tzv. „Mini-

Marshallův“ plán pro oživení ekonomiky a navázání intenzivní hospodářské spolupráce mezi

Izraelem a palestinskými autonomními úřady.

Problematika, která vzbuzovala největší odpor ze strany Palestinců byly osady. Proto

během jednání „Palestinci chtěli explicitní závazek zmrazení výstavby osad.“96

Dohod z Osla bylo dosaženo bez působení USA, což je značný rozdíl oproti

aktivistickému přístupu Cartera v sedmdesátých letech. Klíčovou úlohu sehrála jiná země, a

to, Norsko. Jeho působení bylo podstatné protože, „sponzorství tohoto

malého státu dávalo legitimitu neoficiálním representantům obou stran, a současně

Larsenova97 umná facilitace napomohla posunout jednání produktivním směrem.“98

92 Jako politik spíše jestřábího střihu a pod tlakem intififády a vzpomínek na raketové útoky Sadáma Husajna. 93 Khouri, Rami G.: Arab – Israeli Peace Process: Lessons from the Five Years since Oslo, str. 343. 94 Usher, Graham: Palestine in Crisis: Struggle for Peace and Political Independence after Oslo, str. 8. 95 Usher, Graham: Dispatches from Palestine: The Rise and Fall of the Oslo Peace Process, str. 37. Což sice umožnilo uzavření dohody, neboť jinak by mu odpor na domácí půdě pravděpodobně nedali podporu, ovšem současně to vedlo k vyvolání starých problémů. Právě těch, kterým se chtěl vyhnout. 96 Makovsky, David: Middle East Peace Through Partition, str. 34.

33

5.2 Domácí scéna

Oproti sedmdesátým letům byla izraelská společnost z let devadesátých mnohem

polarizovanější. Tedy zájmy, které mohli jednotlivé skupiny vůči vyjednávání definovat byly

mnohem heterogennější než při vyjednávání Camp Davidu. Toto lze pozorovat i na složení

tehdejšího Knessetu a značné křehkosti vládní koalice. Právě i díky této křehkosti proběhla

jednání způsobem, jakým proběhla.

5.2.1 Relativní moc

Podobně jako v předchozím jednání vymezíme si, jak vypadalo rozložení moci

vyjádřené skrze počet mandátů. Vítězové voleb, Izraelská Strana práce získala téměř třicet

pět procent hlasů, což jí vyneslo čtyřicet čtyři křesel. Ačkoliv utrpěl ztrátu, obsadil druhý

Likud třicet dva mandátů. Podobně jako v roce 1977 DMC, se i v roce 1992, kdy lidé toužili

po změnách, objevila nová dynamická strana usilující o reformy a posun na poli vyjednávání

míru. Byl jí blok Merec, který získal dvanáct mandátů.

Náboženské strany si udržely své tradiční volební zisky99. Ovšem rozložení těchto

mandátů bylo zcela jiné než při volbách 1977. Mafdal postupně od osmdesátých let ztrácel

své výsostné postavení nejvýznamnější náboženské strany a v těchto volbách si udržel jen šest

mandátů. Naopak na vzestupu byl Šas100, který získal obdobný počet křesel jako Mafdal.

Agudat Israel, tentokrát v koalici s Degel ha-Tora nazvané Jahudat ha-Tora101, získal 4

pozice v Knessetu.

97 Norský akademik zabývající především studiem urovnávání konfliktů a člověk jež udržoval vztahy s Josi Bejlinem, který poté co se stal náměstkem ministra zahraničních věcí Perese napomohl s jeho pomocí ustavení tzv. Oselského kanálu. 98 Watkins, Michael – Lundberg, Kirsten: Getting to the Table in Oslo: Driving Forces and Channel Factors, str. 131. 99 Tradičně mezi šestnácti a ž osmnácti mandáty dohromady. 100 Šas vznikl jako reakce Sefardů na nedostatečné zastupování jejich zájmů stranou Agudat Israel, které do 1983 svěřovali většinu svých hlasů. Šas je stranou, získávající svůj potenciál díky hlasům socioekonomicky slabších tříd izraelské společnosti, většinou židů orientálního původu. Je sice ultraortodoxní, ovšem její pojetí vyplývá více z tradicionalismu, než z reakce na modernu. Současně si získala Sefardů i díky tomu, že se nesnažila vykořenit jejich etnické zvyky či specifika a nenahrazovala je aškenázskými, které se staly státními při založení státu. 101 Hebrejsky - Sjednocený judaismus Tóry

34

5.2.2 Vládní koalice

Jak tedy vypadala Rabinova koalice? Mimo zázemí, které mu skýtala Labouristická

strana, se ke koalici připojil blok stran Merec, dosti levicově vyhraněný. Díky přiklonění se

k pravici a jejímu odporu k mírovému přístupu Rabina, nepřicházel v úvahu Mafdal. Ovšem

na druhou stranu ultraortodoxní Šas, pod vedením Arje Deriho se stal součástí vládního

tábora, i když ji asi po roce opustil. Navíc Rabin počítal s podporou arabských stran, které ze

zcela zřejmých důvodů preferovaly jakékoliv ústupky vůči Palestincům. Nebyly však součástí

kabinetu. To bylo nemyslitelné.

Ovšem šíře dohod, které by byli přijaty na domácí scéně s nadšením, byla velmi úzce

vymezena. Samozřejmě především díky tomu, že se jednalo především o teritoriální ústupky,

které mnozí územní maximalisté odmítali. Vliv na omezení win-set měly i psychologické

faktory spojené s demytologizací tabu, jako uznání OOP za oficiálního representanta

palestinského lidu a kvůli obavám, že i úzce vymezená autonomie povede dříve či později

k ustavení suverénního státu na okupovaných územích.

Postoje Labouristů jsme si rozebrali, již v kapitole mezinárodní scéna, ovšem

nezmínili jsme několik jmen z jeho vlastní strany, bez kterých by jednání nedopadla, tak jak

se stalo.

Podobně jako Begin obsadil klíčové pozice jmény, které sdílela velmi obdobné

názory, i když historicky mezi nimi existovaly spory, tak se i Rabin se po transformaci

mocenských struktur ve Straně práce konečně udobřil se Šimonem Peresem a pověřil ho

vedením ministerstva zahraničí. Peres pak jmenoval jako svého náměstka Josi Bejlina, jednu

z klíčových postav při utváření tajného Oselského kanálu. Role každého z nich byla odlišná a

přesto nepostradatelná.

Jejich postoje se lišily mírou holubičí povahy i flexibilitou vůči odstraňování tabu.

Josi Bejlin, největší holubice ze všech třech zmíněných, udržoval již řady let neoficiální

kontakty s Palestinci z OOP. Peres umírněnější než Rabin „vytvářel různé možnosti a

přechodné návrhy, zatímco Rabin mohl hrát roli konzervativního ochránce izraelské

bezpečnosti.“ Rabin tedy poskytl svou autoritu a celkovou strategii, jako krytí pro původní

iniciativu Bejlina a širší taktický rámec Peresův.

Jak daleko si mohl dovolit jít ve svých tajných jednáních, aby nepřekročil bod, ve

kterém už by nedostal po podpisu dohod domácí podporu?

35

Hlavní koaliční partner Merec byl blokem tří původně samostatných stran. Původně

marxistické Mapam, která „se klonila k silné obraně […] zatímco obhajovala stažení z většiny

okupovaných území a zahájení jednání s Araby.“102

Šinuj, druhá část bloku, usilovala především o volební reformu a vymanění

společnosti z vlivu náboženství v každodenním životě, což později vyvolalo spory se Šasem.

Klíčovou součástí Merec však byl Rac, lidskoprávní hnutí, které od počátku intifády

„přijalo ideu, že Izrael a Palestina by měli existovat bok po boku, dva státy pro dva

národy.“103

Ačkoliv Šas asi po roce působení ve vládě odešel do opozice do značné míry i jako

vyjádření nesouhlasu s vládní mírovou politikou, dovolím si ho i přesto představit v koaličním

táboře, neboť umožnil vznik Rabinova kabinetu. Šas pod duchovním vedením Josefa Ovadia

a politickým vedením Arje Dériho měl poměrně umírněné názory, co se týče vztahu

k okupovaným územím. Ovadia se řídil principem, že „je přípustné učinit teritoriální ústupky

v Zemi Izrael, když lze očekávat, že to povede k zachránění židovských životů. [Na druhou

stranu] byl Šas silným odpůrcem jakýchkoliv kompromisů ohledně Jeruzaléma.“104 Bodem,

který mohl napomoci tomu, že Rabin usiloval o zisk Šasu na svou stranu bylo, že strana

nepodporovala osady, kromě těch ve východním Jeruzalémě, což bylo zcela v souladu

s Rabinovou vizí.

5.2.3 Opozice

Na rozdíl od dob Camp Davidu, kdy se hlavní síla opozice postavila za dohody i přes

určité výhrady, byl nyní Likud, jako klíčová síla v čele opozičního odporu. Byl proti územním

kompromisům. Co jej však připodobňovalo k labouristům v době největší síly pravice, bylo že

Likud „byl rozpolcený vnitřními spory, odštěpováním malých frakcí tvořících nezávislé kliky

v Knesetu.“105

Další z ultraortodoxních stran Jahudat ha-Tora, se podobně jako Likud stavěl proti

uzemním kompromisům. Především Agudat Israel, který dříve „zastával umírněnou

politickou linii, přijal nekompromisní pozici anexionistů během osmdesátých let.“106 Což je

102 Kanav, Hadash: Meretz from Rabin to Sharon, Challenge, on – line text. 103 Tamtéž. 104 Wagner, Matthew: Shas campaign to center on fighting for poor, saving Jerusalem, The Jerusalem Post, October 27 2008, on – line text. 105 Aronoff, Myron J. – Aronoff, Yael S.: Peace Process from the Declaration of Principles to the Oslo Second Interim Agreement. In: Freedman, Robert (eds.): The Middle East and The Peace Process: The Impact of the Oslo Accords, str. 18. 106 Fragmentation of political allegiance, Le Monde Diplomatique, on line – text.

36

poněkud zvláštní, neboť to dost odporuje jejich teologickému zázemí, které hlásá, že

ultraortodoxní stále žijí v „exilu“ a vůči Státu Izrael necítí žádné zvláštní vazby, protože je to

stát jako každý jiný. Ačkoliv cítí úzké vazby k Zemi Izrael, je nesmysl podporovat její anexi

státem, který je nepřiblíží o nic více vykoupení.

Nakonec se podívejme na Mafdal. Jeho význam od poloviny osmdesátých let značně

upadl. Značnou část voličstva jí totiž odlákaly extremně pravicové strany107 a též vzestup

Šasu. Navíc vnitřní půtky ve straně vedly nakonec k vítězství mladší a radikálnější generace,

která začala považovat „Biblickou zemi Izrael (identifikovanou se všemi oblastmi pod

vojenskou správou) jako fundamentálnější pro izraelskou identitu, než stát Izrael […] Vlast je

chápána jako nadřazený cíl a stát je [nahlížen ] pouze jako nástroj její kontroly.”108

Politická scéna na domácí scéně byla tedy poměrně značně stratifikovaná, především

ve vztahu k mírovému procesu a okupovaným územím. Rabinův přístup se překrýval jen

velmi úzce s win – setem, který definovaly postoje opozice, kde se názory pravice i

náboženských stran do značné míry překrývaly. Koalice, kterou vytvořil měla sice obdobné

postoje, ovšem byla v menšině. Náboženské strany posílené dlouhou vládou pravice, těžko

skousávaly Rabinovy vize.

Podle teorie by to Rabinovi mělo na druhou stranu přinést silnější pozici na

mezinárodní úrovni, ovšem protože jednání byla tajná neexistoval bezprostřední tlak, na který

by se mohl vymlouvat. Přesto si museli být palestinští vyjednavači vědomi toho, že určité

podmínky by nikdy na domácí půdě Izraele neprošly.

Prvek, který je třeba opět připomenout jsou tzv. náklady na ne-dohodu. Pro pravici a

náboženské strany, s určitou výjimkou Šasu, byly relativní náklady spojené s násilím a

ekonomickými výdaji na udržení okupovaných území, očividně nižší než ty vzniklé

postoupením části Země Izrael do rukou arcinepřátel.

Role ortodoxie byla definována celkem jasně vyjádřeným odporem vůči územním

kompromisům. Vztah k území ne jako k dobytému teritoriu, ale jako vůči zaslíbené Zemi

Izrael do značné míry ovlivnil jejich politické postoje, které na konci sedmdesátých let byly

mnohem umírněnější.

Sami tak eliminovali svůj koaliční potenciál, až na Šas, který díky tomu, že mu dobytá

území už tak nepřirostla k srdci, nastolil pragmatičtější politiku než Mafdal a Jahudat ha-Tora.

107 Jako byly Tehija, Comet, Moledet. 108 Ram, Uri: The State of Nation: Contemporary Challenges to Zionism in Israel. In: Kemp, Adriana – Newman, David: Israelis in Conflict: Hegemonies, Identities and Challenges, str. 315.

37

Podíleli se tedy náboženské strany na definování zahraničně politických priorit? Opět

se opovážím konstatovat, že nikoliv. Šas sice napomohl vzniku kabinetu, ale jeho postoj

k mírovému procesu nebyl přehnaně pozitivní. Mohli bychom tvrdit, že ovlivnil Rabina

k tomu, že je možné vzdát se Západního břehu, ne však východního Jeruzaléma, ale pravdou

je, že to jen korespondovalo s Rabinovým postojem samotným.

Ostatní náboženské strany, které definovaly svůj zájem zcela v opozici vůči Rabinovi,

asi ani neměly chuť pomáhat definovat národní priority pod tímto vedením.

5.2.4 Neparlamentní hnutí

Zatímco doposud zmíněné entity domácí scény byly radikální na politickém kolbišti,

neparlamentní uskupení se tentokrát uchýlila i k užití násilí jako prostředku řešení nedostatku

politického vlivu. Už během jednání ve Washingtonu kromě radikálních politických názorů,

které do značné míry korelovaly s těmi vyjadřovanými Mafdalem, se pouštěla i do provokací

vůči palestinskému obyvatelstvu, aby co nejvíce zkomplikovala jednání.

„V kampani proti Rabinově vládě byla zvláště aktivní rada židovských osad Ješa a

hnutí Guš Emunim.“109 Síla Guš Emunim začala upadat se silou NRP v osmdesátých letech. A

i když ideologické postoje osadníků se mohly podobat radikální rétorice pravice i

náboženských stran víc než kdy jindy, „aktivity organizované židovskými osadníky na

okupovaných územích neoslovovaly Židy žijící uvnitř Zelené linie, s výjimkou náboženských

extrémistů.“110

Po zveřejnění dohod se neparlamentní zájmové skupiny účastnily masivních

demonstrací, kde se často používala vyobrazení Rabina zahaleného v kufíji a označovaného

jako zrádce.

Objevily se i extremistické skupiny, které by se svým fundamentalismem a násilnou

akcí daly přirovnat k Hamásu či Islámskému džihádu – např. Židovské podzemí111. Ačkoliv

by se mohlo zdát, že tato hnutí nabírala na síle, spíše opak byl pravdou. Spíše se jednalo „o

vyjádření politické slabosti a zoufalství skupin v nich se angažujících.“112

Byla přikládána váha postojům radikálních neparlamentních religiózních frakcí?

Nikoliv. Tito byli zcela opomíjeni. I když by se mohlo zdát, že svou násilnou kampaní

109 Čejka, Marek: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 190-191. 110 Levy, Yagil: After Rabin and Peres: The Personal Dimension of Israel’s Turn to Peace, str. 472. 111 Později známí snahou vyhodit do povětří mešity na Chrámové hoře. 112 Aronoff, Myron J. – Aronoff, Yael S.: Peace Process from the Declaration of Principles to the Oslo Second Interim Agreement. In: Freedman, Robert (eds.): The Middle East and The Peace Process: The Impact of the Oslo Accords, str. 19.

38

zastrašili Rabina od jednání o permanentním statusu, kde osady byly jednou nejspornějších

otázek, domnívám se, že tomu tak nebylo. Otázka osad nebyla vyřešena ani v samotné

labouristické straně, natož pak napříč celým politickým spektrem a společností vůbec. Nebylo

tedy zásluhou extrémních extraparlamentních skupin, že byly osady vynechány z jednání.

5.2.5 Formální ratifikace

Jak už jsem řekl v druhé kapitole, není v Knessetu žádné pevné kvórum, které by

svazovalo ruce. Navíc dohoda ani nebyla předložena k hlasování, avšak i tak se nevyhnula

zkoušce. 23. září 1993 totiž bylo požádáno o vyslovení nedůvěry vládě, kde samozřejmě

jádrem sporu byly dojednané dohody. Pokud by tedy vláda padla, dohody by ztratily zcela

svou legitimitu a mírový proces, nehledě na to jak nešťastně dopadl, by skončil mnohem

dříve, než bylo zamýšleno.

Při hlasování o nedůvěře se „šedesát jedna členů Knessetu vyslovilo proti a padesát

pro, osm členů se zdrželo a jeden chyběl.“113

Nejspornější na celém hlasování bylo to, že vládní menšinová koalice Labouristé-

Merec se udržela nad hladinou jen díky hlasům arabských stran.

Jejich hlasy byly totiž nezbytné, neboť nebylo jisté jak se rozhodne Šas, který se

nakonec zdržel hlasování. Ovšem pokud by se rozhodl postavit proti vládě a koalice by

neměla podporu pěti hlasů arabských poslanců, opozice by vládu mohla přehlasovat.

Šas tedy prokázal svou pragmatičnost ve vztahu k zahraniční politice. Částečně tak

opět potvrdil mou dílčí hypotézu, o tom, že ultraortodoxie dokáže jednat pragmaticky i přes

odmítání samotných ideologických základů sionistického státu.

Na druhou stranu ultraortodoxní Aškenázové se postavili proti, neboť od šestidenní

války navázali zvláštní vztah k Zemi Izrael, který je do značné míry zpolitizoval. A tak

hypotézu, kterou jsem před chvíli vyřkl opět podkopávám. Na druhou stranu může se také

jednat i o reakci na jeden fakt a to, že koaliční partner Merec byl dosti zatížen na otázku

separace státu a náboženství a na snížení vlivu ortodoxie v životě občanů. Ultraortodoxní

Aškenázové totiž historicky podporovali vládu v závislosti na tom, jak moc vychází vstříc

jejich požadavkům na financování školství a přijímání halachou inspirovaných zákonů.

Můžeme se tedy dohadovat, že kdyby byl Rabin vstřícnější, mohl se dočkat větší podpory

aškenázské ultraortodoxie.

113 The Main Events and Issues During the Thirteen Knesset, Knesset, on – line text.

39

Mafdal již byl v devadesátých letech zcela v pravé části politického spektra. A čím

více opouštěl původní ideje Kooka staršího, tím radikálnější se stával a byla tak méně a méně

lákavým partnerem pro budování míru.

Jak už jsem naznačil při ratifikaci v sedmdesátých letech, v této fázi je role ortodoxie

velmi významná a v devadesátých letech se to potvrdilo. Pokud by se totiž nepodařilo

Rabinovi získat na svou stranu podporu arabských frakcí, pak by díky postoji náboženských

stran mohla padnout vláda. Na druhou stranu, jejich postoje se staly v devadesátých letech

poněkud předvídatelnější, díky příklonu k pravé části stranického spektra.

Abych to shrnul, na poli ratifikace disponuje ortodoxie relativně značným vlivem.

5.3 Vyjednávání na mezinárodní úrovni

Obdobně jako v první části práce, shrňme si stručně povahu jednání a jeho výsledky a

ukažme si, zdali se (ultra) ortodoxie zapojila či nikoliv.

5.3.1 Povaha jednání

Jak už jsem zmínil, povaha jednání byla tajná. V řetězci tajných rozhovorů se na

izraelské straně angažovalo jen velmi málo jedinců, na několika úrovních. Velkou úlohu při

formování Oselského kanálu na straně Izraele sehrál Josi Bejlin. Jelikož vůbec fakt, že by

Izraelci měli jednat přímo s Palestinci byl delikátní, tak garanti jednání, především Rabin a

Peres, chtěli mít – jak to definoval Bejlin – možnost „belt of deniability“, čili možnost

kdykoliv popřít před domácí scénou, že nejde o oficiální iniciativu, ale soukromou akci

neoficiálních jedinců114.

Důvod proč byla vybrána forma tajných jednání, bylo, že tak „byly strany schopné

uzavřít dohodu, která potom mohla být presentována jako fait accompli domácím entitám na

obou stranách […Utajení pomohlo] odložit vnitřní vyjednávání a marginalizovalo

odpůrce.“115

114 Těmi byli Bejlinem pověření akademici Yair Hirschfeld and Ron Pindík. Neměli jakékoliv vazby na ortodoxii a ani neměli zájem propagovat jejich cíle. 115 Watkins, Michael – Lundberg, Kirsten: Getting to the Table in Oslo: Driving Forces and Channel Factor, str. 131.

40

Jak praví předchozí věta, záměrem bylo vyřazení entit nepřátelsky nakloněných

závazkům vyplývajících z mírových jednání, mezi něž ortodoxie patřila. Není tedy příliš

složité rozebrat, zdali disponovali nějakým vlivem při samotném jednání či nikoliv. Dle mého

tedy ne.

5.3.2 Výsledky jednání

V následujících řádcích stručně vymezím hlavní body Dohod z Oslo, které posléze

porovnám z již vyřčenými cíli a postoji ortodoxních. Pokusím se porovnat, zdali některé

z hlavních bodů dohod korelují se jejich zájmy či naopak zdali byla dohoda definována i přes

jejich odpor, v protikladu k jejich zájmům.

Jaké tedy byly hlavní body dohod. Jak už bylo několikrát naznačeno, důležité body

vycházely z Camp Davidských dohod. Základem se opět staly rezoluce Rady Bezpečnosti 242

a 338.

Nejsymboličtějším bodem dohody bylo, že obě strany souhlasily na vzájemném

„uznání jejich legitimních a politických práv […] a dosažení trvajícího a celkového urovnání

a historického usmíření skrze sjednaný politický proces.“116

Za těmito vágními formulacemi se skrývá fakt, že Izrael přijal OOP jako oficiálního

representanta palestinského lidu, zatímco OOP vyjádřilo právo Izraele na existenci, a zřeknutí

se terorismu jako metody řešení jejich sporu.

Dále bylo dojednáno, že „se Izrael stáhne z pásma Gazy a Jericha“117 a jejich

postoupení nově zvoleným autonomním vládním orgánům, které měly disponovat autoritou

v následujících oblastech: vzdělání a kultura, zdraví, sociální systém, přímé daně a turismus.

Klíčové otázky jako osud Jeruzaléma, osad či uprchlíků byly odloženy na budoucí

jednání.

Můžeme tedy pozorovat soulad ortodoxních zájmů s výše nahrubo načrtnutým

obsahem dohod? Dle mého názoru nikoliv. Ačkoliv byla celá dohoda dosti vágní a vyřešení

klíčových otázek odloženo, formulace v ní obsažené, napovídaly, že dříve či později dojde

k okamžiku, kdy se území stanou samostatná. To bylo zcela v rozporu se zájmy, především

náboženských sionistů, kteří usilovali o trvalé připojení těchto území.

116 Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangements, September 13, 1993, on – line text. 117 Čl. 13, Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangements, September 13, 1993, on – line text.

41

Můžeme říci, že i při celkovém možném budoucím stažení, pravděpodobně zůstanou

některé osady trvalou součástí státu Izrael. Avšak jak slabý zlomek by to byl při absolutisticky

definovaném zájmu uhájit celou Zemi Izrael. Navíc i pokud osady připojeny budou, půjde

spíše o strategické body, které nebudou drženy z důvodu nábožensky podložené legitimnosti,

nýbrž z bezpečnostních či ekonomických zájmů.

42

6 Závěr

Na závěr si tedy shrňme poznatky, které vyvstávají na pozadí této studie. Pokusme se

odpovědět na otázku, zdali mají ortodoxní vliv na zahraniční politiku Státu Izrael.

Jak už jsem uvedl v úvodu rozlišil jsem pro potřeby této práce tři klíčové fáze

v procesu zahraniční politiky, ve kterých jsem pozoroval případný vliv ortodoxie. Byly jimi

fáze tvorby zahraničněpolitických priorit, fáze mezinárodního vyjednávání a konečně fáze

ratifikace. Uvažujme nyní každou jednu z nich.

Z rozboru, který jsem provedl, je myslím jasně vidět, že priority stanové oběma

ministerskými předsedy, resp. jejich kabinety, jako základ mírových procesů, nebyly

poznamenány zájmy, které by odpovídaly ortodoxním prioritám. Jak bylo naznačeno v práci,

doména zahraniční politiky je povětšinou v rukou ministerského předsedy a velmi úzce

definovaného okruhu nejdůležitějších ministrů, kdy často došlo k tomu, že jejich pozici

zastával sám ministerský předseda. I přes to, že ortodoxní religiózní mají důležité pozice ve

vládě, přece jen jejich místa nezaručují možnost podílet se na tvorbě klíčových priorit státu.

Můžeme tedy konstatovat, že po procesní stránce nemají vliv na tvorbu oněch priorit. Jak

vyplývá ze studie, klíčové body zahraniční orientace byly většinou kompromisy založené na

racionální úvaze zisků a ztrát. Priority definované religiózními vycházely povětšinou

z teritoriálních zájmů. Především pak náboženští sionisté definovali své postoje naprosto

absolutisticky ve snaze udržet celé území Erec Israel – de facto i Sinaj. Ultraortodoxní byly

tradičně povzneseni nad územní půtky, ovšem s postupem jejich politizace a nacionalizace i

oni pomalu začínají přijímat anexionistický diskurs, která je v rozporu s racionálními úvahami

o možných dopadech takovýchto postojů.

Je asi na místě zdůraznit jeden fakt, je třeba rozlišovat mezi ultra ortodoxií a

náboženskými sionisty, ačkoliv se rozdíly mírně smazávají a oba proudy sklouzávají

k většímu tíhnutí k Erec Israel a s tím spojeným radikalismem, stále mezi nimi existují

podstatné rozdíly, alespoň na ideologicko – teologické rovině.

Při analýze druhé fáze, neboli fáze mezinárodního vyjednávání, nám napomůže to co

jsem před chvilkou rozebral a to fakt, že klíčové pozice zahraničněpolitického aparátu jsou

zastávány obhájci tradičního sionismu, kteří pak nominují jedince na další pozice podle toho,

zdali sdílí, či jsou ochotni se přizpůsobit těmto postojům, aby byla udržena koherence

zahraniční linie, přijaté na nejvyšší úrovni. I kdyby jedinci v aparátu byli osobně přesvědčeni

o správnosti ortodoxních premis, pokud se nebudou držet hlavních priorit, budou z aparátu

43

vyhoštěni. Dle mého je tak po personální stránce zajištěna držba linie vymezené postojem,

který by šlo definovat v mezích tradičního sionismu, což minimalizuje možný dopad vlivu

ortodoxie.

Poslední fází již jsem vymezil je fáze ratifikační. Je pravdou, že jde spíše o faktor

domácí, ovšem pokud dojde k selhání na domácí půdě, může to mít pro zemi nesmírné

zahraničněpolitické důsledky. Díky významu, kterým ultraortodoxní a náboženští sionisté

disponují na půdě Knesetu a koalice, se mohou sát významnou silou, ovlivňující přijetí či

odmítnutí dohod vyjednaných mezinárodní úrovni. Mohli bychom tedy konstatovat, že

v ratifikační fázi mají určitou váhu. Avšak případné negativní stanovisko by pravděpodobně

vyplývalo i z odporu opozice, kdy za jakékoliv situace bude klíčovou tradičně sionistická

pravice či levice. A v případě reformulace závěrů na mezinárodní scéně, i kdyby se k jejich

požadavkům přihlíželo, bude se jednat o kompromis, což otupí hrany jejich nároků.

Pokud bych tedy měl říci, zdali disponují ortodoxní vlivem na zahraniční politiku,

říkám, že nikoliv. I když mohou způsobit vážné problémy při přijímání závěrů z mezinárodní

arény, v samotném procesu tvorby priorit a jejich reformulaci pod vlivem jednání na

mezinárodní úrovni nemají de facto vliv.

Nakonec se pokusím ještě odpovědět na dílčí hypotézy zmíněné v úvodu. Je

ultraortodoxie schopná pragmatičtějšího postupu, než náboženští sionisté? Zde je nutno

zmínit, že ultraortodoxní v tomto ohledu prodělali vývoj směrem k větší politizaci a

nacionalizaci, což vedlo k tomu, že ačkoliv vychází z principu „stále v exilu“ přibližují své

teologické postoje náboženským sionistům, což snižuje jejich pragmatický potenciál. Věřím,

že významnou roli hraje i rostoucí odpor značné části sekulární populace k výhodám, jimiž

ultraortodoxní disponují, což nutí vlády, do nich alespoň minimálně zasahovat, což pak

vyvolává onu určitou radikalizaci ultraortodoxie. Jak ukázal především Šas, je stále důvod

domnívat se, že tato dílčí hypotéza je správná.

Nakonec hypotéza, tvrdící, že i přes rostoucí příklon religiózních k pravé části

politického spektra, nevzrostla jejich role v zahraniční politice, ani v okamžiku, kdy je pravice

u moci. Uvědomuji si, že vyvozovat závěry pouze z mé studie, kde byla uvedena jen

Beginova vláda, je troufalé, ovšem tvrdím, že tato hypotéza platí. I když je pravice více

nakloněna názorům religiózních, je schopná uskutečnit kroky, které mohou být zcela

v protikladu s jejich tradičními postoji, pokud jsou v jejich strategickém zájmu a postavit tak

religiózní do opozice bez jakéhokoliv sentimentu. Jak například ukázal Begin na Sinaji či

Šaron v pásmu Gazy.

44

7 Zdroje

7.1 Monografie Arian, Asher: Politics in Israel: The Second Generation, Chatham House Publishers, New Jersey, 1989. Carter, Jimmy: Keeping the Faith: Memoirs of a President, Bantam Books, New York, 1982. Čejka, Marek: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Centrum strategických studií, Brno, 2005. Čejka, Marek: Judaismus, politika a stát Izrael, Mezinárodní politologický ústav MU, Brno, 2002. Drezon-Tepler, Marcia: Interest Groups and Political Change in Israel, State University of New York Press, NewYork, 1990. Gilbert, Martin: Izrael: Dějiny, BB Art, Praha, 2002. Munch, Theodor – Pfeifer, Karel: Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím, Themis, Praha, 2000. Ravitzky, Aviezer: Messianism, Zionism, and Jewish Religious Radicalism, University of Chicago Press, Chicago, 1996. Sachar, Howard M.: Dějiny Státu Izrael, Regia, Praha,1999. Spiegel, Paul: Kdo jsou Židé?, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, Brno, 2007. Usher, Graham: Palestine in Crisis: Struggle for Peace and Political Independence after Oslo, Pluto Press, Londo, 1997. Usher, Graham: Dispatches from Palestine: The Rise and Fall of the Oslo Peace Process, Pluto Press, London, 1999.

7.2 Články ve sbornících Aronoff, Myron J. – Aronoff, Yael S.: Peace Process from the Declaration of Principles to the Oslo Second Interim Agreement. In: Freedman, Robert (eds.): The Middle East and The Peace Process: The Impact of the Oslo Accords, University Press of Florida, Gainsville, pp. 11 – 35. Čejka, Marek: Rabínové a světské autority v současném judaismu. In: Fiala, Petr – Hanuš, Jiří – Vybíral, Jan (eds.): Autorita v Abrahámských náboženstvích: Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno, 2004, str. 42 – 55.

45

Hurd, Peter A.: Haredim. In: Brasher, Brenda E. (eds.): Encyclopedia of Fundamentalism, Routledge, New York, 2001, pp. 207. Chapin-Metz, Helen: Israel - Historical Background. In: Marshall, Edgar S. (eds.): Israel: Current Issues and Historical Background, Nova Science Publishers, New York, 2002, pp. 69 – 257. Friedman, Menachem: The State of Israel as a Theological Dilemma. In: Kimmerling, Baruch (eds.): The Israeli State and Society: Boundaries and Frontiers, State University of New York, New York, 1989, pp. 165 – 215. Hermann, Tamar – Yuchtman–Yaar, Ephraim: Divided Yet United: Israeli–Jewish Attitude toward The Oslo Process, The Journal of Peace Research, Vol. 19, No. 5, 2002, pp. 597-613. Maiba, Hermann: Judaism, Fundamentalism. In: Brasher, Brenda E. (eds.): Encyclopedia of Fundamentalism, Routledge, New York, 2001, pp. 255 – 258. Primor, Avi: Herzl’s Dream is Our Goal. In: Romberg, Otto R. – Urban–Fahr, Susanne: From Vision to Reality: 50 Years of Israel, Tribune–Verlag, Frankfurt a. M., 1998, pp. 173 – 182. Ram, Uri: The State of Nation: Contemporary Challenges to Zionism in Israel. In: Kemp, Adriana – Newman, David: Israelis in Conflict: Hegemonies, Identities and Challenges, Sussex Academic Press, Brighton, 2004, pp. 305 – 321.

7.3 Články v časopisech Avineri, Shlomo: Peacemaking: The Arab–Israeli Conflict, Foreign Affairs, Vol. 57, No. 1, Fall 1978, pp. 51 – 69. Eban, Abba: Camp David – The Unfinished Business, Foreign Affairs, Vol. 57, No. 2, Winter 1978/1979, pp. 343 – 354. Levy, Yagil: After Rabin and Peres: The Personal Dimension of Israel’s Turn to Peace, Security Dialogue, Vol. 28, No. 4, 1997, pp. 465-478. Khouri, Rami G.: Arab – Israeli Peace Process: Lessons from the Five Years since Oslo, Security Dialogue, Vol. 29, No. 3, 1998, pp. 333-344. Makovsky, David: Middle East Peace Through Partition, Foreign Affairs, Vol. 80, No. 2, March/Apríl 2001, pp. 28 – 45. Perlmutter, Amos: Begin’s Strategy and Dayan’s Tactics: The Conduct of Israeli Foreign Policy, Foreign Affairs, Vol. 56, No. 2, January 1978, pp. 357 – 372. Putnam, Robert D.: Diplomacy and Domestic Politics: The Logic of Two-Level Games, International Organization, Vol. 42, No. 3, Summer 1988, pp. 427 - 460. Shlaim, Avi – Yaniv, Avner: Domestic Politics and Foreign Policy in Israel, International Affairs, Vol. 56, 1980, pp. 242 – 262.

46

Watkins, Michael – Lundberg, Kirsten: Getting to the Table in Oslo: Driving Forces and Channel Factors, Negotiation Journal, Vol. 14 , No. 2, Apríl 1998, pp. 115 – 135.

7.4 Internetové zdroje Camp David Accords : The Framework for Peace in the Middle East, on – line text. http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/Camp%20David%20Accords Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangements, September 13, 1993, on – line text. http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace+Process/Guide+to+the+Peace+Process/Declaration+of+Principles.htm Elections to the Ninth Knesset (17 May, 1977), Knesset, on – line text. http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_res9.htm Fragmentation of political allegiance, Le Monde Diplomatique, on line – text. http://mondediplo.com/focus/mideast/a2365 Geneva Conference , on – line text. http://www.knesset.gov.il/lexicon/eng/geneva_eng.htm Kanav, Hadash: Meretz from Rabin to Sharon, Challenge, on – line text. http://www.challenge-mag.com/en/article__184/meretz_from_rabin_to_sharon Newman, David : Gush Emunim : Between Fundamentalism and Pragmatism, The Jerusalem Quarterly, No. 39, Spring 1986, on – line text. http://www.geocities.com/alabasters_archive/gush_pragmatism.html Resolution 242, on – line text. http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/240/94/IMG/NR024094.pdf?OpenElement The Main Events and Issues During the Thirteen Knesset, Knesset, on – line text. http://www.knesset.gov.il/history/eng/eng_hist13.htm The Jarring Mission, Jewish Virtual Library, on – line text. http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/jarring.html The Plenum – Introduction, Knesset, on – line text. http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_work_mel1.htm Tristam, Pierre: The Egyptian-Israeli Disengagement Treaties of 1974 and 1975: How Kissinger's Shuttle Diplomacy Ended Hostilities Between Two Rivals, on – line text. http://middleeast.about.com/od/arabisraeliconflict/a/me080421.htm

47

Wagner, Matthew: Shas campaign to center on fighting for poor, saving Jerusalem, The Jerusalem Post, October 27 2008, on – line text. http://www.jpost.com/servlet/Satellite?cid=1225036812825&pagename=JPost/JPArticle/ShowFull Why Ortodox Jews are opposed to a zionist state, Neturei Karta, on – line text, 2003. http://www.nkusa.org/AboutUs/Zionism/opposition.cfm