7/84 Malá revue pro umění a kritiku

Bondy Bukowski lirons Jünger Komanec Kryl Pospíšilova Sediiy Tatarka Vydra

OBSAH

Karel Kryl SNĚHURKA V HADŘÍCÍCH

2 Pavel Komanec

VETRÉNE 7

P O E Z I E Charles Bukowski

ŽLUTÝ TAXI 11

Egon Bondy O POČASÍ'

17 P R Ó Z A

Dominik Tatarka ZBOJNICKÁ PI'SEŇ

21 Luboš Vydra

ZLÁ ELEKTRIČKA 30

Ivan M. Jirous PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PLASTIC PEOPLE

40 H U D B A

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ'JAROSLAV A "ERNOUŠE" ŠEDIVÝHO 56

T E O R I E Ernst Jiinger PŘIBLÍŽENI'

68 F O T O G R A F I E

Helena Willson-Pospíšilová PORTRÉTY INDIÁNSKÝCH UMĚLCŮ

93

TOTO ČÍSLO VYŠLO S PŘISPĚNÍM NADACE CHARTY 77

SE SÍDLEM VE STOCKHOLMU

Fragment 2 nehotového rukopisu

Sněhurka v hadřících hladově hltá stř ídku a doba ledová dští z plátna biografu. Led ulpěl na dřících sloupů — a sedm skří tků přisáto na karafu bojara Smirnova.

2

Oběti objetí: zplodiny, porno, drogy a břehy na obzoru v mlčení s ozvěnou. Skrčená souvětí. Dvojité monology přes deku skleněnou — — namísto rozhovoru.

Alkohol — tablety. Led ohně v žáru Etny — — obkládek z žíraviny na úsměv ztrhaný. T v ů j svět. Svět bezhřbetý, bezhlavý, nepříčetný. Modlíš se s t rhaný: Odpusť nám naše viny...

Charakter rozláme samota v karanténě. Daleko kdesi šílí rytmické kytary. Neznámé neznáme a známé ještě méně. Lidové safari, kde na lidi se střílí.

Svět trotl , oděný v šat pro švýcarskou gardu, obleček kašpara a čapka s rolničkami. Zkřivené kořeny s lichými zpěvy bardů.

Sílený Albert Camus překročí Lazara,

jda noční Paříží bez bot a bez haleny — — a mistr Robert věší zpocené kacíře. Entrecôte s lanýži a život, zahalený výpary po síře dehtu a po veteši.

Prý — měl bys vyprávět! Hnís t ze slov Iliadu či ódu na pokoru Terezy z Avily. Příběh? Ne! Lepra vět, opěvující zradu — — a paškleb, zavilý jak hrana v čase moru.

Svět slepých poetů, zřících jen světlo denní, zděšených soumrakem zapírajících noci v třaslavém falzetu smíchu a zapomnění. Obojživelní mloci nad lahví s koňakem.

Svět katů, katyní a šifrovaných šifer, prolhaných pamětí

a nudných archetypů. A stvůra v svatyni: Neanděl — Nelucifer. Lhostejná krutost vt ipů — vyrážka na pleti

Milónské Venuše. Svět světem ještě stojí. Rošády, gambity a paty diplomatů. Zrak mistra Hanuše, zrak smrti na orloji vsazený do dramatu — — do prázdna přibi tý.

Cvakají závěry. Jestřábi pod nebesy, čtyřlístky pro štěstí a provaz z oběšence. Svět linek důvěry, kde jeden nahrabe si z pýchy a indolence — — a druhý z neřesti.

Svět hrubství , lakoty, chrapounství , arogance, zapřených ambicí a potlačených vášní. Svět — stejný jako ty. S drzostí samozvance žoldnéři prostopášní a panští biřici

•

zasedli ke kostkám v taverně Paranoia. Pach levné pálenky a stydnoucího potu. Svět zmrzlý na kost. Kam zmizeli Hals a Goya? Z Dantů a Diderotů laptě a válenky

sibiřských barbarů . Houf vyděračů daní, fízlů a veksláků nadává na poměry s děvkami u baru. Je doba vinobraní; viny — a nedůvěry, vězeňských tepláků.

Táhne čas ledový — — táhne čas ze Sibiře do země bezzemků, do země bez jazyka. Co dáti bardovi? Jeskyni v Altamiře — — předepsat narkot ika a rytmus odzemku.

6

^ Pavel Komanec VETRÉNE

Snad že u h o d i l y k r u t é mrazy , přišel jsem ještě d o m ů p ražskou silnicí, ale nebyl to n á v r a t z t raceného syna, z k t e rého dosud páchne k o ř a l k a , aby se mísi la s m a t č i n ý -mi s lzami a v ů n í b r a m b o r o v ý c h placek, k te ré já tak rád . Vracel jsem se pečlivě oblečen a vymydlen , ale n i k o m u z čeledi jsem se nel íbi l , ba pod le názo ru čeledína J i n d r y jsem ku lha l . Snad měl p r a v d u v t om smyslu, že n a v z d o r y m é m u zevnějšku , k t e rý byl bez chyby, by lo na mě cosi pokř iveného . K a ž d ý to pozna l , ale každý se na to díval j inak . H a j n ý Polášek tv rd i l , že k o u k á m p r o t o tak h l o u -pě, že m á m skleněné oko . Bětka, k te rá pok l í z í h n ů j , p r o -hlašovala, že p á c h n u . Z k r á t k a nel íbi l jsem se n i k o m u a ne jméně sám sobě, p ro tože jsem cítil , že čas, kdy jsem se mohl v rá t i t , už m i n u l . J e n o m m a t k a , k te rá ne jdá le v idě-la, zakrýva la si p ropas t , jež se před ní m ý m p ř í j ezdem otevřela, o b r a z e m malého chlapce, k t e r ému ze všech jejích dětí nejvíce ubl íž i l i . Snaži la se, ubohá , v rá t i t mi ted ve t řech dnech d l u h , k t e rý se domníva l a , že u ní mám.

A tak došlo na prase; obě toval i je jako d o m á c í h o Kr is ta , aby v y k o u p i l o jejich v inu , nap ln i l o m ů j ža ludek a usmí ř i -lo mé srdce.

7

T e n den zamrz ly ruč ičky u h o d i n , p táci pada l i mrazem, a lovci v r a n p o d u p á v a l i na zápraž í , pi j íce d r á t e n i c k o u . T e n den se z va lachů kou ř i l o , sněhuláci obs toup i l i náš d v ů r a o k r u h ž ivota se stále úži l . Ctveráci! Ne řek l i mi nic, aby m n e zase p r o b u d i l o b r a t r s k é p o b r u k o v á n í m l ý n k u , k t e rý mele kořen í , j ako v děts tví . J a k o v děts tví , ano, ale kde je tedy Zár í , k d e je d o b r ý p a s t ý ř a k a m jste schovali m é h o b r a t r a Jana , k t e r ý p ředs t í r á spánek?

K d y ž jsem přišel do kuchyně , n a f u k o v a l už řezník mě-chýře na t l ačenku s výrazem muže , k t e rý p r o r o k u j e konec světa. N a poličce měl t ř i nedop i t é lahve r u m u . O tec se oko lo nich p l íž i l do k o m o r y jako nebezpečný st ín, aby t a m v závět ř í vybafa l c igarety, na k te ré chod í do cizích k a b á t ů v síňce. Pak zase navr t áva l špun ty u d e m i ž o n ů s domác ím v ínem, doli l vodou kol ik up i l a š inul se z p á t k y do k u c h y n ě j ako z p r á s k a n ý pes. M a t k a se dala do pláče a hlas i tě p laka la , za t ímco já se pus t i l do čerstvých škva-rečků.

P ř e h n a n á ci t l ivost všech ze dvora způsob i l a však hyste-r ický p r ů b ě h téhle pos lední zab í jačky . I p řespo ln í ně jak tuši l i , že není vše v p o ř á d k u , a věci j im pada ly z r u k o u . Když vyváděl i vepře , ja tého n á h l o u nedůvě rou , a řezn ík Sahul držel k n ě m u ch láchol ivou řeč, nab í j e j e p ř i t o m po-zo rně k r á t k o u p u š k u , zmocn i lo se p o m o c n í k ů a d i v á k ů z imničné chvění . Řezn ík udělil vepř íkovi pos lední pochva-lu za jeho mí rnos t a ušlecht i lý tva r r y p á k u , l ichot ivě ho poplácal a vystřel i l . A za chvíli už t rous i l i se p r v n í c ikáni z ve lkos t a tku i z p ivova ru na čerstvou krev. Řezn ík dělal divy. „ T a k co, mis t rová , to je ve t réne" , volal vesele, ucpá-vaje š i rokým palcem d í ru jako vra ta , ze k te ré bub la l a krev. U p l a k a n á m a t k a př ispěchala tedy s p a ř á k e m a řezník za jásavého p o k ř i k o v á n í d i r igova l ten zma tek . Ale snad že se s o tcem př í l i š napi l i , zpychnu l a t ř í skal n a j e d n o u do prasete jako H e r k u l e s za p o k ř i k u , k te rý byl stále sprostší . T u po jedné m o h u t n é ráně poroučel se t r i ang l i s prase tem do b lá ta , a t o p ů r k o t ř íma l zamyšleně v ruce, za t ímco se-

8

kyrka jako va rovný p t á k pře lé t la ně jakých šedesát m e t r ů p ros t rans tv í , rozb i la o k n o a zasekla se na t ř i p r s ty do stolu v ý m ě n k á ř e J o h a n a . Musel i jsme m u za to posla t p r e j t u . Ano, ale m a t k a , má u b o h á mát i to l ik se polekala , že po-padla prasečí h l avu a dala se s ní do běhu . Sahul po lap i l ji t eprve u kostela a S t u d n i č k a s pomahač i nadb íha l i si jí kolem r y b n í k a . T o nás ovšem stálo další ja ternice a matč i -ny oči už d o večera neoschly. Ale pak se kou ř i l o z necek a ze z m a t e n é h o p o b í h á n í vyn ika l zase ve terán Jaros lav S tudn ička , k t e rý ob le tova l prase jako p i lná včelka, rados t í bez sebe z pachu krve , ze zpěvu ře tězů a škrabek na prase-čím těle, z v ů n ě smůly . O k o l o necek se roj i l i c ikáni , po-cestní, nádeníc i z k o v á r n y , objevi l se docela urč i tě učitel P luzenek a s h r o m á ž d i l v k ů l n ě děvčá tka zemědělských dě ln íků k j akémus i cvičení. A skutečně už po chvíli ozý-val se z k ů l n y zpěv „ K d y ž jsem chodi l do školy, učil jsem se p ísmeny, j edna dvě, t ř i č tyř i , to jsou moje p í smeny!"

Řezník jako v í tězný vojevůdce stál nad válem, z ova ru se kouř i lo , a on, rukávce v y h r n u t é , př idě loval porce masa s gestem Kar la Vel ikého, k t e rý dělí svět mezi své vasaly. Něk te ř í hosté, kos tna t í a zasmuši l í , na jedl i se tak dobře , že i s m a l ý m i dě tmi žer toval i . T y dět i byly tak p řekvape -ny, že nestačily ani zap laka t , k d y ž je náhle zezadu p o p a d -la surová r u k a a p ř i m á č k l a je ke zdi nebo j imi zatoči la ve v z d u c h u a nechala d o p a d n o u t na zem za všobecného ve-selí t ak p rudce , až j im praštěly kost i .

Mezi t ím běhala m a t k a p o ř á d p r o pivo v b láhové naděj i , že m n e ještě p o z d r ž í a pozvo lna opět získá alespoň skrze t u t o moj i s labost . C h y t a l a se té myšlenky jako tonouc í stébla, a cesta mezi dvorcem a hospodou N a S l a m n í k u se t o h o dne ne t rh l a . O p r a v d u jsme jí ale k l idu nepopřá l i , ani se oh řá t nestačila a d ž b á n k y byly už zase p rázdné , t ak jsme se s k a m a r á d e m činili . A že jsme si p ivo stále více vy-lepšovali k o ř a l k o u , záhy objevi l i jsme v p ř í s t ěnku ba rvu , k t e rou tu zanechal i k l empí ř i , a rodiče si kvapem odváděl i své plačící děti s p ř i m a l o v a n ý m i vousisky. Nejdé le jsme

9

se smáli j edné holčičce, k te rá v y p a d a l a jako Bedřich Fal-cký, a i k d y ž ji zbavi l i t l u s t ého k n í r u , n e m o h l a se ještě d l o u h o ut iš i t .

N a k o n e c jsme vyběh l i jen t ak v papuč ích a ve vestě, že den zakonč íme v hospodě , k d e n á m b u d e ještě veseleji. T u , k d y ž jsme obcházel i m o k ř i n u a mí ř i l i přes ze l inářskou z a h r a d u , že si nade jdeme, ohlédl jsem se na d ů m . A t am, n a h o ř e ve v ikýř i , zdá lo se mi , že v id ím svou m a t k u , vz ty -čenou jako p ř í z r a k , k t e rak mává d l o u h ý m a k o s t n a t ý m a r u k a m a jako l o p a t a m a b o ž í h o mlýna a o tev í rá n a p r á z d n o černá ús ta . P ř i d a l jsem do k r o k u . Věděla, že už se ne-v rá t íme .

H o s t i n s k ý Bulko-Báči př i ja l nás v l ídně . K d y ž jsme p r o -pil i pos lední k re j ca r i ka lho ty , vážně se pok ř i žova l a se-jmu l n á m se stěny žebrácký pyt l íček , svůj vlas tní ma je tek . Dokonce n á m otevřel dveře, d l o u h o za n á m a hleděl do h l u b o k é noci a jeho slzy kapa ly pak do p ivn í pěny až do zavření .

Ale přece jen, k d y ž t ak n ě k d y sedím a chou l ím se u ka -men, kde se už po léta ne top í , mys l ím si: „ T a k jsem sešel, že už na m n e i ptáci sedají . A to je zlé. Ležím tu j ako shni lá noha , a d o m a ma j í m o ž n á ve t réne . "

10

poezie

charl e s bukowski žlutý taxi jedna 2 nějžhavějších

měla platinovou paruku a její tvář byla červená a napudrovaná a rtěnkou namalovala velikánská ústa a její krk měl vrásky ale pořád měla zadek mladý holky a dobrý nohy. nosila modrý kalhotky a já je sundal zdvihnul jí šaty, a s blikající televizí vzal to na stojáka.

11

jak jsme se o b t í ž n ě snažil i oko lo poko je (já k l á t í m h r o b , myslel jsem, p ř i v á d í m mr tvo ly k ž ivo tu , n á d h e r a t aková n á d h e r a jako jíst s t udený olivy ve 3 r á n o s p ů l k o u města v ohni ) já se uděla l .

chlapci nechte si svoje p a n n y dej te mi žhavý s tarý ženský na vysokých p o d p a t k á c h se z a d k y k t e rý z a p o m n ě l y s t á r n o u t .

samozře jmě , p o t o m odejdeš nebo se ožereš což je to též .

pí l i jsme v í n o h o d i n y a kouka l i na televizi a k d y ž jsme šli d o postele se z t o h o vyspa t nechala si z u b y celou noc.

v pasti

z imy k ráč ím po s t ropě moje oči vel ikost i pou l ičn ích l a m p . m á m 4 nohy jako myš ale peru si v las tn í p r á d l o — zarost le j a opice a stoj í mi p t á k a ž á d n ý h o a d v o k á t a . m á m obl ičej j ako ž í n k u . z p í v á m p ísně lásky a nos ím k u d l u .

já bych radši umře l než brečel, nesnesu honce n e m ů ž u bez nich ží t .

12

svěsím h lavu p r o t i bí lé lednici a chci křičet navěky jako poslední ná řek ž ivota ale jsem větší než ho ry .

Bee Í* 5th

slyšel jsem ji p o p r v é k d y ž jsem píchal b l o n d ý n u k te rá měla největší ška tu l i v Sc ran tonu .

pos louchal jsem ji znovu k d y ž jsem psal matce o 5000 d o l a r ů a ona poslala z p á t k y 3 z á t k y na láhve a d ř íky dědových ukazováčků .

Pá tá tě zab i je v t rávě nebo na závodn í dráze , řeklo kotě , k te ré šlo přes n a b u b ř e l ý koberec.

k d y ž tě pá tá nezabi je desátá ano, řekla děvka z Cal ien te . jak vztyčoval i k rásně kečupově červenou v l a j k u 93 z lodějů slzelo ve f ia lovém p r a c h u .

pá tá je jako mravenec ve v ý k l e n k u na sn ídan i p lném

špacírek a ch rous tů sajících úsvi tu p o m e r a n č o v é šťávy p ř í chod .

A já vzal ty 3 zá tky na láhve od mé m a t k y a snědl je zabalené ve s t r á n k á c h z časopisu C o s m o p o l i t a n .

Ale jsem unaven t ou pá tou a řekl to ženský v O h i u j edenkrá t , já z rovna nanos i l uh l í do 3. p a t r a po schodech já byl opi le j a závrať, a ona řekla :

jak můžeš říct že je ti j edno něco vě tš ího než ty k d y budeš?

a já řekl:

to je s n a d n ý .

a ona seděla v zelené židli a a já seděl v červené židli a p o t o m jsme se nemi lova l i už n i k d y .

* Bee j ako včela j ako Beethoven

14

žlutý taxi

mexická tanečnice na mě zatřás la je j ími vě j í řky a prde l i , nežádal jsem ji o to, a moje ženská se naš tva la a vyběh la z café a začalo pršet a by lo to slyšet na střeše a já neměl práci a zbe jva lo mi 13 dní činže. někdy k d y ž ženská t akh le uteče si člověl ř íká jestli to není ekonomi í , nelze j im to zazl íva t — k d y ž už mě n ě k d o musí voje t radši ať mě vojede n ě k d o s penězi . bo j íme se všichni ale k d y ž jsi oškl ivej a moc ti t o h o nezbývá dos taneš ku ráž , a já p ř ivo la l číšníka a řekl, já mys l ím že o b r á t í m tenhle s tůl v z h ů r u n o h a m a , já se n u d í m , jsem šílenej, p o t ř e b u j u akci, zavolej svýho vazouna , já m u pochči ju kl íční kos t .

vyhodi l i mě rychle, pršelo . zvedl jsem se v dešti a šel p r á z d n o u ulicí j ako cukrová va ta s l adký b lbý sračky na p rode j , všechny ty malý k r á m k y zamčený na W o o l w o r t h o v y z á m k y za 67 centů .

došel jsem na konec ulice p rávě včas a viděl ji nasedat do ž l u t ý h o taxi s j iným ch lapem.

upad l jsem vedle popelnice , pos tavi l se a počal na ni chcát , cít i l smu tek a ne smutek , věděl že ti n e m ů ž o u udě la t všechno, chcanky k louza ly do lů po v ln i t ém plechu, o t o m h l e už musel i m í t co říct f i losofové, ženy. jejich štěstí p ro t i t vému osudu , ví těz vem Barcelonu, další bar .

pes

j ed iný pes sám na žhavém c h o d n í k u léta zdá se mí t i moc deseti tisíc b o h ů .

p roč to je?

Charles Bukowski — frajer a kofr. Jeden z hlavních představi-telů současné americké literární scény. Narozen roku 1920 v An-dernachu v Německu, v USA od roku 1922. Autor více než třiceti knih poezie a prózy, přeložen do mnoha jazyků. První povídku publikoval ve dvacetičtyřech letech, v pětatřiceti začal psát poezii. Pracoval na jatkách, jako poštovní úředník, atd. Díky životu přestal psát asi na 10 let. Má jednu dceru. Vybrané básně jsou ze sbírky Láska je pekelnej pes. Pro PATERNOSTER vybral a přeložil Josef Vykydal z To-ronta.

16

Udělat z díla tak výrazně deníkového charakteru, jako je Bondyho sb í rka O POČASÍ (básně z let 1979-1982) výbor, musí být nutně matoucí. Přesto přinášíme aspoň začátek a konec, mezi něž umisťujeme dvě přibližně datované básně z téhož díla.

Red.

Egon BONDY O POČASÍ

4. 3. 79 Jdou dlouhou cestou jdou úzkost! jedna za druhou od Prahy do Vietnamu na levou I na pravou stranu jdou dlouhou cestou jdou vzpomínky jedna za druhou kaidá přináší píseň svou dlouhou ach předlouhou od Starého města na Malou Stranu čím se jen po té cestě stanu dlouhou jdou cestou předlouhou a vláčej blátem duši svou maj tebe svoji předlohou už nepřekonáš mili stou ode Dvou Slunců ke Hradčanům jak pořád jsi měl ještě v plánu jen dusným kouřem zaplanou svou písní málo příjemnou a jdou a maji zelenou jdou dlouhou cestou za tebou krávy jdou mlíko pod vodou chtě nechtě hudiáš píseň svou v které je nechtě tolik klamu vzdor všemu nejiepšímu plánu a dozadu tě odvedou a tam budou chtít duli tvou

17

3. 79 i malé srdce řěješ se čím dál více toli máž být už svobodné

>kne tě v ruce přes půl mésíce

nbůh od toho dne

y jsi prudce sklo jako ta svíce ed tím než ve tmě utone

ro 79 dím nejiepší lidi této generace ikončovat akorát pivinnou Školní docházku hýbat se práci :lat noční hlídače dět u piva i lásku nedbat ypichali jim oči »zbili ušní bubínky přelámali hnáty oni dál seděj a ž(jou ro svý mládí ještě nezničitelný itf jim vybourávaj mozek o míchy šerou punkci Mladýho světa voni seděj dál a íijou

le naprostý kriplové a vozejčkách otva se dohrabou k tomu hltu lyť maj mozek rozsekanej bejvá jim žvást a nic nedělat k zatím se usoplení irací celí upocení :enou televizní skřeti M pracujou pro svý děti

aro 79 President Jimmie Carter první Američan? Tak jsem aspoň vyrozuměl z řečí dr. Němce a ze spisku Ceramova (e to on který nám přlnáši poselství bohů a vzpomínky na budoucnost

8

Bude dál prodávat buráky a přitom vládnout světové politice jako chartisti vládnou politikou Střední Evropy chartisti nemaj buráky nahraziyí je duchem Kdo z ducha pochází - jako dr. Němec - duchem schází

7. 12. 82 Letošní léto jsem si užil Na plovárně ve stínu sedací svaly tužil studoval čínskou filosofii která jak rýžové víno opíjí a v restauraci ve Hvězdě si připravoval román pěkně sám v koutě zahrady schován Už jsem byl moc nafoukaný -pánbůh mně dal facku na obě strany teď jen chcípám přes čtvrt roku sbohem je mému poskoku pryč je román čínská filosofie a přednášky místo piva konzumuji prášky plíce vykašlané klouby vykloubené už mne pod drn nemoc žene na Malvazinkách spočinu kde bratr Klima hřímá naposled zatřepu nožičkama svýma

7. 12. 82 Mděli jsme underground a máme prd Jakoby českem přešla smrt tak se to tu vylidnilo A přece v téhle době napsal Pánek dílo které je českým korunním klenotem vytaženým z hovna s blekotem zvracením a blitím nad orvaným českým kvítím

13. 12. 82 Do práce se nechce změklému rozumu Vysedávat u stolu a čumět do oken to se mi libí Nepřekonatelná lenost opět mne uchvátila snadnou kořist

sem línější než pan Pánek dr. Nřmec a Lopatka dohromady oA ie nemelu hubou

12. 82 )ůl létě v okamžiku >u si mž na kliniku )u si mě na TBC ostí jsem posrán všecek

MM

'ATERNOSTER PLAŤTE MEZINÁRODNÍ POŠTOVNÍ POU-KÁZKOU, EUROŠEKEM NEBO V HOTOVOSTI NA ADRESU REDAKCE. REDAKCE: PATERNOSTER c/o BENÝŠEK, ZINNERGASSE 27/1/31, lllOWIEN.OESTERREICH.

BANKOVNÍ SPOJENI: ZENTRALSPARKASSE UND KOM-MERZIALBANK, WIEN 1, SCHOTTERRING 1, KONTO: PA-TERNOSTER/BENÝŠEK No. 601 441 405

próza

Dominik Tatarka ZBOJNICKÁ PÍSEŇ

Díky sebepozorování, psaní, spisovatelům, nakonec psy-choanalytikům, všelicos, něco o svém vnitřním životě vím. C . G. Jung mi řekl, čím se vyznačují synové poznamenaní pozitivně svými matkami, jako jsem já poznamenán: homo-sexualitou, donchuánstvím nebo občasnou impotencí. T é t o občasné, zejména jí, vděčím, že jsem za svých studentských let v Praze a v Paříži pohlavně neonemocněl, nestal se nosi-telem všech možných pohlavních parazitů při své živelnosti, ba, dá se říci bezuzdnosti . . . Ve svých chlapeckých létech na-pájel jsem koně v řece a také z vědra. Když se koňům, zjevně žíznivým, něco v řece nebo ve vědru nezdálo, nozd-rami do vědra drcli, v řece kopyty hrabali, ale nenapili se. Koně, které jsem napájel v chlapeckých nebo mládeneckých létech, potrpěli si na čistotu. A já také tak, potrpěl jsem si na tělesnou i duševní čistotu. Jeden správný americký spisovatel ve své knize vypráví, že svým ptákem věčně stojatým napíchl každou ženu, k terou chtěl. Kdo chtěl? Je-ho

zerotizovaný, přesexualizovaný mozek chtěl jistě opí-chat každou ženu a bořit se do ní. Podle Balzakovy vize se na smetišti dějin ocitá množství uměleckých děl. Stejně tak se tu ocitá množství krásných žen. Vidíte, jsem tu, mladá, krásná, dělejte se mnou něco, aspoň mě opíchejte, za-hnízděte se ve mně na chvilku. — Když nechce, nemusí mi

21

nemusí mi t o nikdo věřit, ale nestalo se mi, aby mi ;terá žena něco odepřela. Naopak , ' v důvěrné chvíli se zeptala: Opravdu mě chceš?

Trpím, hřmotně , řinčivě, vřeštivě trpím, že si spí, že íula, dolů obličejem, dolů prsy, dolů klínem. Všechnu svou ženost si přilehla, pod sebe pochovala. Trp ím, divošsky >ím s t rukturou pokožky, oblinami jejího zadku, božskou isou těch tvarů, svítí v temnotách jako dvě luny v úplň-, uprostřed sépiová proláklina. Nalí t do ní, do té prolá-ny svou sklenku alkoholu. Jen ukápnu, dobrý je, ale jen aě do úst, tú ružu, ružu, ružu konváliu. Na trenčanském >stě konvalinka roste, popálím tě alkoholem, probudím

Co ti řeknu? Musím se před tebou propadnout . Surovec •ový; ale ne z potřeby, aby se mi ulevilo na duši, nýbrž i z rozmaru. Fuj. T o bys mi nikdy neodpustila, mami. kdy. Mami, už t o nikdy neudělám, to mě jen tak, bůhví kud, napadlo. Zapálím si cigaretu, do poháru — označeného modrým

uhem a zubním kartáčkem, že je pouze k t omu — naleju alkohol. Napi jú se, kouřím. Tak svou h řmotnou , vřešti-u trýzeň utiším. K ús tům si přiložím studenou skleněnou lenku, ten modrý kruh s kartáčkem na zuby. Odpusť, že tak to alkoholem, pro mě dobrým, ano, znásilňujú. Když takhle uklidním, poslouchám zase hlas Erinin, své milen-, té to ženy, která spí a mně tím říká: — Nemám. U ž nic nemám. (Pro tebe, rozumí se.) V tišině, do níž se ztišuji kouřením, obracím do sebe

vku dobrého alkoholu z poháru s kartáčkem na zuby a slyším , jak na celý pokoj , tam v našem domě, vykřikuju:

Mama, cici. Mama, cici. Máma jako tecf říká: Nemám. U ž nic nemám synáčku můj, ty můj chlapečku. — Nemáš? — bouř ím se, o podlahu biju stoličkou, kte-

iu jsem si k mámě dovlekl a přistavil. — Mama, máš, áš, máš. Daj.

(Máma právě nakojila mladší sestru, která přišla hned, 'íliš brzy po mně.)

Máma sestru položí do kolíbky, mne vezme do náruče, tiskne mě k sobě, objímá, pláče, utišuje mě: Synáčik môj, chlapča moje, ale když dál trvám na svém Mama cici, Mama cici, víc ani povědět neumím, řekne mi lítostivě:

— Bubo vzal cici, synáčik, chlapča... Tenkrá t jako teď slyším hubo vzal cici a konejšivá slova synáčik môj, chlapča moje. Máma mě jednou provždy odstavila. Máminy cici se skryly v rukávcích, jednou provždy patří Jožině, mladší sestře.

Máma, maminka, nadevše mě milovala, i teď ve věčnosti miluje, ale nedokážu si představit, třebaže toužím předsta-vit si to, že máma, když mě už jednou odstavila, dala by mi cici po Jožině (co na nich vlastně mám), že by je pro mne vyňala zpod rukávců, ze záňadří.

Jednou pro vždy, Bubo vzal cici. Moje tragédie, vyhnání z ráje, hláskově, intonačně, zní

přesně takto v pravěké, univerzální řeči Ma-ma, ci-ci, bu-bo. Mama a Bubo, Mama je ráj, blaženost, Bubo, který si vzal cici, je osud, smrt, Bubo mě nutí pochopit , že máma má cici, v krásných vyšívaných rukávcích, ale cici už nejsou pro mne.

Psaní je pro mne psaním prožitého; psaní je pro mne sebeuvědomováním. Křesťané zpytovali svědomí. Myslím si, že je škoda, že dnes nikdo v naší společnosti neučí lidi zpy-tovat svědomí. (Nejdřív by se musely vydávat knihy, které by lidi naučily slovům, jimiž by vyslovovali psychické děje, které se v nich dějí, jimiž se dějí i podějí.) Člověk je o sobě psychickým dějem. Člověk o sobě je dějem směřujícím z matčina lůna k předkům. Myslím si, že se zbytečně neurotizujeme, když si říkáme, že směřujeme k zániku, že nás pohlcuje prázdnota. Jsem rozhodně pro to, abychom zpytovali svědomí a říkali si, že spějeme k svým předkům do věčnosti. Génius řeči se přece ptá: Kam se podělo mé mládí? Kam se poděl můj život? Na to si můžeme od-povědět pouze my sami zpytováním, v bdělém stavu pokud možno, udržuce si své svědomí.

23

Byrokrat mě oloupil takřka o všechny možnost i mate-né se vyjadřovat. Například pěstovat růže, abych je hl podat ženě. (Mohl bych si je sice koupit , kdyby, kdy-kdyby. Koupit pro ženu růže a pěstovat pro ženu růže,

[om je přece jistý rozdíl.) Byrokrat mě oloupil též o •žnosti slovně, soukromě,-mlčky slovně se vyjadřovat, na-zí a plive do mých soukromých dopisů. Protože mě za-í z určitých mocenských ohledů nemohl dát zabít, ;htěně způsobil, že jsem v sobě objevil rozkoš, která ačívá čistě ve slovním udržování vlastního svědomí. Mu-

jsem se vrátit do stavu hmyzu, lidského či božího pa-uka, který ze sebe osnová síť slov pro svou milenku, esvědčuji se, sit venia verbis, že jsou stále na světě milen-, které se vždy volněji cítí v síti slov než v síti peněz, ají se z duše (i když peníze, darmo,..). Slovní a peněžní ilenec. Muž se rozdvojil pro ženu na dvě osoby: slovního peněžního milence. Slovní milenec, slovně vytvářející svo-)du pro jednu ženu, to jsem já, slovní pavouk. T o přece

slovním pavoukem přeci nejsem... Jedna žena, Erina, ě, nikoli slovně, nýbrž beze slov, mě bez peněz a beze ov, navzdory.. .

Ale chtěl jsem říci něco jiného. Kam spějeme... Nikoli o prázdnoty. Prázdnota nás nepohltí . Spějeme ke svým před-ům. Můj otec, kterého jsem neznal, s úsměvem pod fousy li řekne: Dobře, jak dobře, že jsi tu, žes přišel. (Jsi chlap iko já, s kamarády jsem jednou propil koně, co jsem kou->i 1 v Ni t ře na jarmarku. Tvá matka, kterou miluješ, chtěla ě vidět v Ni t ře , kdes byl na školách, a taky vidět, jaká je a Nitra , město, kde jsem s kamarády koně propil.)

Může se nazývat sebeprojekcí do věčnosti, že cosi musí 'ěčně platit. Ať si mě soudí, ať se i po tom líbím, ať mě pak uznávají, dědové, děti, ženy...

Moje máma, budiž jí věčná sláva, měla jednou sen, tako-/ýto, který nám dětem hned za čerstva vyprávěla (je zazna-menán v mé knize, jež vyšla, můžete si mě zkontrolovat) .

Naše stařenka (už nemohoucí) přišli do kostela, jako o vánocích, velmi pěkně oblečená. Kostel plný. Ale když při-šli, taková pěkná, lidé se rozestoupili, nechť jdou až k ol-

táři. T a m kostelník stáhl k zemi věčné světlo. Ale nebylo to věčné světlo, byl to broušený duhový karbunkul, v něm byl divan, červený. Stařenka v bílé plachetce a v krpcích se naň posadili. A věčné světlo se s nimi zvedlo...

Matka nás děti na ten sen probudila. T e d se pomodlíme za stařenku. Zemřeli, právě teď zemřeli, odešli do slávy ne-beské (jak se říkalo). Jdeme ji vyprovodit.

Jeli jsme prvním vlakem. Moje máma nečekala na tele-gram, až jí kdosi cosi oznámí, vnitřně děj umírání prožíva-la; v té, přesně v té chvíli, kdy se jí to zdálo, hned nás probudila: Děti , vstávejte, stařenka zemřeli. (Tam. Vzdále-nost třicet ki lometrů, dědina na polských hranicích, odkud jsme se před léty odstěhovali na úrodnější půdu. Nepsali jsme si však, navštěvovali jen zřídka.) Mámin sen mohu si vysvětlit jen její stálou účastí na matčině umírání.

Moje stařenka, naše stařenka tak to odešla (pro matku i pro mne) do slávy nebeské. Svátečně se oblékla, goralka, pl-no lidí v kostele, v obci se jí s úctou rozestoupili, ona si před oltářem sedla na divan v t om broušeném karbunklu a vznesla se jako věčné světlo. Moje matka stejně tak odešla k lehkovážnému otci, který v Ni t ře propil koně. T a m se na sebe usmáli úsměvem všelidského pochopení. A já? Proč bych si měl odpírat představu potěšeni, že i já se vznesu do slávy nebeské ke svým předkům, vyvoleným (mezi nimiž budou též ti a ti spisovatelé, sochaři, herci, mí přátelé, kteří se mnou vydrželi). Díky jedné ženě, která mi v ot-roctví gestem řekla: Všechno je tvoje, přestal jsem se mučit, přestal jsem si odpírat představu, že se vrátím ke svým předkům. Určitě mne při jmou mezi sebe. Určitě se už ze zoufalství nezabijú.

Někteř í činitelé zaručeně netouží vstoupit do věčnosti. Mu-seli by i tam poskakovat, tančit kozáčka. A proto oni, zneuctění, snaží se nás zotroči t , uzavřít do klece dogmatismu. Je nesmysl, je zakázáno promíta t se na věčné plátno. Ty poskoku činiteli, kdybych měl s tebou do věčnosti, radši hned všechno zradím, dám si postavit chatu, svůj soukromý úřad a kuplířství, do něho si koupím za šťastné peníze krásné ženy, mocensky, poživačným, zradou vyslouženým posta-

25

é

m udělám z nich kurvy, svým postavením je pokurvím, am se zabijú — ale nemám odvahu se zabít sám. Ať mě ;ji zabije světová mocnost , světová katastrofa.

Po smrti mě bude mrzet , že na stará kolena „jsem pro-1 mysticismu". Prostě jsem připustil, že jsou ve mně, v ké duši schopnosti t ak to momentálně pojímat, po jmout , pat total i tu, lidský osud od stvoření, vzniku jiskry ědomí až dodnes a do konce. Najednou obejmu kupku a, kterou můj neznámý otec nakosil, usušil, dal krávě 10 koni, kteří jeho seno požvýkají, nechají se podoji t , za-hnout , chci říci svobodně, s odprošením, zbožně: Osed-mě, zapřáhni, podoj, zabij. Vždyť tak jsme na t o m

:hni. Mně, který tě zapřahám, je stejně jako tobě — i já n jako ty zapražený, ba dokonce ještě hůř nežli ty. J inou jistotu nemám, že mě Erina od první chvíle milo-a, vzala si mne, než to, že se mi o t om zdálo. Lůnem sd napoprvé si začala tykat. Její lůno jsem pociťoval jako 11 věčného, svatého. Přimkla se na ústa mně, právě mně, 30t věděla, že jsem všechno, zvíře, N o x , fantasta člověk;

že jí neublížím. (Třebaže jsem tisíckrát ublížil v neode-ných a několikrát i v odeslaných dopisech, taktéž v t om

Erino, postupně hasnu, p ro to tě pos tupně o to hlouběji ápu. Kauzalita pro kočku. Ale je to tak. T e d mě máš asně, ale kdybych se pro tebe zabil nebo znemožnil , ro-a bys nade mnou slzy pochopení, psychickou vlhkost na. Protože ses dal zabít, zbojníku, gangstere, pláču pro be. D o kamene v krematoriu dávám ti vyrýt písmena tvé-) jména, př i tom pláču. Vdovy tak extatický se zachvívají d mrtvolami svých mužů. Vidím, jak moje nic v orgasmu >láčeš. Přijdeš, nad černou truhlou, kde nic nebude, která ide už jen atrapou, která se spustí do sklepa, ty protizá-)nná, ideologicky i existenčně, dávná už milenko, eroticky dané chvíli spustíš sprchu, mé věčné oplakání. Nad mým c vrcholně zavrtíš svou krásnou zadničkou. Ze jsi t o ty, : to budeš ty, Hebre jko , usmíříš se, usmíříš mne s osu-

dem, vrcholně blaženého mě propustíš. Ale nerouhám se. Ty víš, že tobě a ženám nikdy jsem se nerouhal.

Kolik roků mám ještě před sebou? Málo. Kukačky jsem se zeptal. A ta, nahněvaná že se ptám, já starý osel, odsekla mi že rok. N a konci života dostává se mi do rukou kniha muže, který mě ojaří, který mi říká, že muži — synové, kteří milovali své matky tak jako já, nepochybně, vyznačují se nebo trpí donchuánstvím nebo homosexualitou nebo im-potencí. Bude to pravda. T o všechno ve mně bylo, ale nej-radši se přiznávám k impotenci. Já, takový jaký jsem, příchodem vojsk utrpěl jsem osobně řeřavou porážku, která mě na těle, na duši, na mé představě, kterou mám o sobě, nepřestane nikdy pálit. Rozt rh l jsem si košili, odhalil hrud: Palte sem tovariša. Nezastřelili mě jako za chvíli Danu Košanovou. A proč jsem se pak sám nezabil? Protože.. . vy-nořuj í se přede mnou ženy, krásné, opilé, zdivočelé, v řece, v bazénu, na kůži mokré šampaňským, jak opilé zvracejí, jak křičí, vykoupej mě, osprchuj. Jeden, dva případy mé nečekané, propukající impotence mě trýzní, ale nad ostatní-mi se směju, moudře pokyvuju hlavou. Mami, věčně hubu-ješ, vyčítáš mi, že jsem neznaboh, ale řekni. Mami, ty jsi mé náboženství. Říkáš neznaboh. Ale kdy, kdy jsem se prohřešil prot i tobě!

Moje máma všechno o mně zaživa věděla, po smrti o mně všechno ví, pro tože jí všechno říkám. (Věřte, že se jí nechlubím, přiznávám se jí, že jsem se opil, že jsem řekl nepravdu, že si začínám s ženou, kterou nemiluji, pro kte-rou nedokážu nic udělat. Moje matka je věčné světlo, neo-mylné v cítění, zejména v tom, zda se k ženám chovám jako její syn. Moje máma chovala, léčila zvířata, z té zkuše-nosti ví, že muž a žena, že něžnost to je náboženství, které musí v člověku přetrvat.)

Moje matka, ve věčnosti, je mým předkem, živým, pří-tomným svědomím. Moje matka je ve mně má slovenskost, zbojnická píseň svobody zpívaná v mé řeči, slovenštině. Určitě jsem vznikl z protoplasmy slovanského-karpatského-

27

polsko-uhersko-mongolsko-valašského pronikání, znásilňo-vání a milování. Moje zbojnická duše i po smrti pozvedne sekeru, když mě budete označovat za etnikum, které má s kýmsi nesmyslně splývat, nebo když mne označíte za bur-žoazního nacionalistu, idiota, který v afektu zabíjí kohosi, kdo není takový, jako jsem já. Má duše slovansko-mongol-sko-valašská miluje s t řetnut í s' bytostmi rozdílného cítění, aby se o sobě dozvěděla jaká je, zda obstojí ne v násilí a slepotě, ale v něžnosti . Mou duši nejvíc při tahovalo cítění hebrejské ženy, ji jsem se chtěl líbit; zda mě ráčí obejmout , omilostnit za všecka násilí, která jsem spáchal v dějinách. Jedna ztracená Hebrejka se u mne probudila, svou judai-stickou nepamětí mne objala, řekla mi, že jsem člověk, muž, pěkný chlapec, který ten nesmysl skalpování má za sebou. Proč bych měl zase klesnout do stavu etnika, které v extázi vyvražďuje sousední kmeny a jejich nejkrásnější představitele. Mne Slováka, karpatského zbojníka milují svobodné národy. Velkolepě si umím s nimi posedět, napít se, porozprávět . Mrzí mě, že nemluvím německy ani ma-ďarsky, že je ruším v zábavě, když kvůli mně musí vykládat svou krásnou slovní, gestickou metaforu, kterou právě ob-jevili. — Nesrážej te mě do stavu etnického, nacionálního, masového. Já jsem ten a ten, jehož maminka a stařenka vznesly se na nebesa jako věčné světlo. I já tam navzdory všemu přijdu se svými přáteli,, například s českým a polským básníkem, Ďurem a Albertem, se svou sestrou Žofií.

Ta sebeprojekce do věčnosti, to je krásné. T o je píseň o svobodě, lásce a přátelství.

Vy, byrokrati , co jste se kdysi dali znásilnit, vy o tom nechcete nic vědět, na své dětství se rozpomenout . Čte te jen usnesení, čtete jen materiály. (A mezitím si zasouložíte se svou sekretářkou. O n a by se i tak před vámi svlékla, ale vy jí napřed rozkážete: Tak se svlékni!)

Velkého barbarství jsme se na sobě dopustili, zapomí-najíce na své předky. (Říkám, že zrazujíce, ideologicky zrazujíce své předky, zrazujete univerzální, nadčasová krité-ria. Zrada nutně zůstane zradou za všech okolností , něž-nost zůstává věčně něžností.)

28

Byrokrati, nerouhejte se bohům, předkům. Moji (naši) předkové věděli, že je kdosi zotročuje, p ro to

zpívali o svobodě. Divadla byla odjakživa panská, p ro to vstupovali do krčem. T a m spolu svobodně byli, svobodně spolu obcovali, povykovali, rvali se, krvavili.

Scéna dějin našeho lidu. Můj otec na ní propil s ka-marády koně, panské koně, jež nebyli do formanky.

Vy si vs tup do krčmy, t ím méně do věčnosti, nemůžete dovolit. Však víte, že krčma, žena, věčnost, vás nepřijmou. Vy jen z drzosti , neslýchané, se tak tváříte, že kohosi přijí-máte do... Do, víme, to je to.

Inspektor životního prostředí (unesla mě zlost, že mi někdo nahlíží do poháru, i když piju dvě deci vína ve sto-je), mi začal tykat a řekl:

Starý, neblázni, dej se ostříhat na ježka a máš pokoj. Byrokrati. T o jste stále vy, stále vy. Nikdo, ani poraže-

ný Hindenburg se tak nestříhá, ale když spisovatel po-raženého národa se nechá ostříhat na ježka, démon pod-danství, který je ve vás, bude v orgasmu ječet.

Zavřel jsem nad ním oči. T o t o pokoření porážky musím nést až do konce. Aby měl pokoj, starý muž se má nechat ostříhat na ježka.

Byrokrati — tak vás nazývám — vy už nikdy ne-vstoupíte do věčnosti ke své matce. Ale přece, cosi dob-rého přece jen navzdory sobě uděláte (nebo už jste udělali): Vyvolali jste ve mně, v nás, nevyhnutelnost svobody.

(Úryvek z knihy Sám proti noci, která v českém překladu Ivana Binara právě vychází v mnichovské edici Arkýř.)

29

Luboš Vydra

Zlá električka

Tentokrá t to Ruda Knap s pit ím musel ale opravdu pře-inat, p ro tože mu jeho žena Lída v předsíni vnutila tu protiv-IOU beranici, k terou její strýc kdysi přivezl z Ruska a k terou likdo z nich nechtěl nosit .

„Daj na seba prosím ťa pozor. . . A ať nenastúpiš do zlé lektričky..."

Teprve venku si všiml, že ji má na hlavě. Mrzlo až praštělo a tu noc byl strašidelný vítr. Takové

ětry často vanou od zdejšího druhého pólu — od Alp. Brodil e závějemi na autobusovou zastávku a měl chvílemi pocit, že e vznáší a že co nevidět vylétne nad paneláky a šroubovité omíny výtopny. A to teplo, co tancovalo v žaludku a po ce-ém břiše. J ako by obsah každé ú t roby opouštěl své místo bez ihledu na fyzické omezení tělem.

0

D o města se dostal hladce — autobus se změnil v obří a po-někud drhnoucí sáně — teprve tam bylo možno přestoupit na tramvaj, která by ho nyní nedlouho před půlnocí odvezla na hlavní nádraží k pražskému rychlíku. Sotva ale stál venku, město mu připadalo změněné, nebyl si zcela jist, je-li ve správ-né ulici. Nad domy zářila aztécká lebka s fleky očních důlků a ran, které kdysi ztržila v pravěkém boji (Mare Imbrium, Mare Serenitatis, Mare H u m o r u m , Mare... Mare... etc.). Sníh mrazově jiskřil v nespočetnú mikroskopických hvězd. Rudu napadlo cosi o Hermově desce a podobě s vesmírem, ale ner-vozita byla posléze silnější, pro tože už dlouho nic nejelo a ulice bez aut a lidí. V té pus to tě se oslnivě leskly koleje zkrou-cené v mírném svahu. Obklopovala je záře oranžově žlutých výbojek s protivně monotónn ím bzučením. D o toho chrastily jako kosti suché větve nad opráskanou zídkou.

Konečně bylo slyšet temný hluk blížící se tramvaje. Vypa-dala starodávně a přízračně. Uprchlý alegorický vůz z nezná-mé slavnosti. Při vyběhnutí se Rudovi smekla berabice z hlavy a dopadla do kaluže s ledovou tříští, kde okamžitě strnula jako Nansenova „Fram". Když si ji opět nasadil na hlavu, přejel mu kolem nosu ošklivý pach rybiny.

Ani se nestačil podívat, jaké má tramvaj číslo a kam jede. Bratislavské hromadné dopravní prostředky oproti pražským nemají uvnitř již žádné označení, ani seznam zastávek. Bylo by však stejně pozdě měnit rozhodnut í . Dveře ho pozřely, tramvaj se rozjela. Obklopily ho zasmušilé pohledy balkánců, kteří měli ve tváři orientální lhostejnost a únavu, jakoby objeli celý svět. Jejich podivné a zašlé oblečení v něm vzbuzovalo dojem, že jsou to statisté vracející se z natáčení filmu o bídě prvé republiky.

Jakmile se usadil, oddal se svému pozorování s větší pečli-vostí. P ro to si všiml, že na dně jejich očí spočívá podivná vlčí nenávist, pro kterou marně hledal důvod. Ale ty pohledy ne-směřovaly př ímo do jeho tváře, nýbrž trošinku výš. Náhle pochopil, že je t o ta beranice s hrubou podšívkou, jejíž výroba se patrně od carských dob moc nezměnila, co je tak dráždí.

31

Je proč? Je na to odpověď? Dá se hledat zrovna u takových dí? — N a okamžik zahlédl fotografii ze staršího časopisu, terý si prohlížel, když ráno pil kávu. PAMATUJ NA MA-IARSKO! Nepodobá se ten to muž tomu, který kopal do bličeje jiného, jenž visel za nohy...? Ale ne, všichni jsou si tak podobni . Všichni mají knír, všich-

i jsou stejný dohányt. Ozvalo se „hlum, hlum, hlum".. . dunění, to od toho, jak

řejeli po starém městě Dunaj a Ruda si poprvé uvědomil, 5 tramvaj nejede na nádraží, ale kamsi jinam, patrně z Bra-slavy ven. A náhle mu to bylo jedno. U ž to chtěl. Náhrdelní-y světel. Náhrdelníky. . . t o je jedno. Jako žena když hledá áhrdelník a nalezne jej na svém krku... Světla se zrcadlila rozpíjela v řece. Město už nebylo víc než přelud. Zmáhala o sladká únava a pozvolna pocítil blaženost tělesné ztrnulos-. Sotva se bránil spánku. Vězel jen tak zaklíněn mezi jeho umny. Za okny ubíhaly obrovské koruny lužního lesa a kdesi lizoučko se ozvalo písknutí, skutečné písknutí parního vla-u. Jak to teplo zavonělo dětstvím. A už tu byli šedí motýli domků, zahrady, uličky, které

rilétly bůhví odkud; celý ten neopakovatelný svět, který už ívno zmnizel pod paneláky a betonovými cestami, nesmysl-ým chaosem automobilů, skladišť, továren a kurváren, vo-nských prasáren, které to tu proměnily v cosi cizího, řičící-3 hysterií práce, tady,- jako všude po naší vlasti, kterou nám ívno sebrali a proměnili v jakousi apokalyptickou Byzanc, :' tomu věříme nebo ne. T u byla opět zastávka, na které přistoupili další podivní atisté — muselo to být skutečně veliká akce, snad přímo ad patronátem vládního tajemníka, asi velkofilm — a od losiny hleděli na Rudu se stejnou nenávistí jako ti ostatní. Ten • mezitím obdivoval tomu, čeho si předtím nevšiml, anebo } se možná jakýmsi záhadným způsobem změnilo. Barvo-skové plakáty, které až dosud považoval za politická hesla která snad právě p ro to nevnímal, byly ve skutečnosti rekla-ly. Náhle to působilo, k člověku mluvilo a mělo smysl, že to

tam viselo, — T Ó R L E Y —maďarsky. Vedle malý satyr na vzpínajícím se kozlu. Pod nimi láhev piva a nápis kurentem::

Dreher BAK S Ô R

Bylo to rokokové, bylo t o svůdné; lákalo to neodolatelnou naivností, stejné jako ten nápis Baťa a pod ním boty se vzor-kovanou podešví, boty pro velkou rychlost, pro závodníky, pro letce, pro toho, kdo je tak úspěšný, že se musí př ímo řítit světem. Nabízelo se to, nevnucovalo. A jestli přeci jenom klamalo, tak naprosto nevinně. Jako když dva výrostci si sli-bují, že objeví neznámé ostrovy, že z nich budou cestovatelé, vládci světa či mstitelé bezpráví. K takovým prostoduchým snům měla ta to reklama mluvit.

Ba ne, Ruda poznal hned, že tohle není ten rozeběhnutý černý satyr s placatou čepicí, jaký stojí na vysokém podstavci v jistém městě ve středních Čechách. T e n t o satyr je vlastně miloučký hospodský anděl, který se vrhá do vlasů vrávora-vým pijákům a nic víc.

Odkudsi zepředu se objevil konduktér v tramvajácké uni-formě a uctivě ho oslovil: „Kérem a menetjegyetek!". Když však viděl, že se tváří nechápavě, zkusil to jinak: „Fahrkarten, bitte?"

Ruda zčervenal rozpaky a myslel s nelibostí na to, že bude muset zaplatit pokutu , když tu mužíček pohlédl na beranici, potřásl melancholicky hlavou a nenápadně si stranou odplivl. Ruda zaslechl p o t o m cosi jako: „BASZAMEG A BENGÁL TYGRIS CZIKOS FASZA!", ale — a snad to tak bylo lepší — nerozuměl maďarsky.

V dálce v popelavém svitu měsíce se klikatila linka obzoru, když tu pocítil na tváři závan svěžího vzduchu, jako by při-šlo jaro. Kdosi, snad řidič, vpředu otevřel ventilační okén-ko. Ruda se rozhlédl a zjistil, že okna jsou již pootevřená všude. Překvapila ho ta nečekaná obleva, vždyť bylo upro-střed ledna a čas patnáct is tupňových mrazů, ale tady těsně

33

J hranicemi t o vypadalo, že je prokazatelně nad nulou, em se mihla ZOL — CELNICE, bez ostnatých drátů,

sebevědomých vojáků, bez naježených samopalu a bez ližujícího prohledáváni. Celníci se obtěžovali pouze na ody, neboť měli čisté papuče a závora šla rychle nahoru, to bylo jako zázrak. Ještě tramvaji zamávali a Ruda cítil, se mu uvolňuje velký balvan v prsou a jak mu spolu s od-hnut ím odešel z těla. „Bože, tak takové to je, když člověk ká z toho strachu, nekonečného mlčení a bídy." Cítil, že celé tělo regeneruje a hleděl nadšeně na to, jak spolucestu-otevírají okna dokořán, smějí se a v t om smíchu ustupuje pozadí jejich přízračnost . Tváře se nafukují , vrásky vyhla-í, vše se nalévá svěží pulsující krví a těla se dávají do 'chleného pohybu. Nebe žloutlo blížícím se svítáním a všude kolem zpívali Lei. Vlahý vzduch vnášel do vlasů vůni trávy. Kolem každý cahoval z tašek lahvinku a skleničky, do kterých lil pití. •sele to všude cinkalo a žbluňkalo, ale Rudovi nikdo nena-11, jako by on byl t ed přízrakem v té beranici napařené na ivě, bledý v obličeji a v kožichu podobný zvířeti, probuze-mu ze zimního spánku. Vypadalo t o vše jako sen a tak ho to ani moc netrápilo, 'amvaj, jak tak uháněla uprostřed polí a chlumů, mu připo-ínala motorový vláček, který jezdíval k babičce do Dobruš-' kolem opočenského zámku. A snad v t om vzduchu bylo ríc kyslíku nebo co. U ž ani nebyl překvapen, když za oknem atřil rozkvetlé stromy. — Tady, za železnou oponou, je :čné jaro, říkal si. A ozval se v něm smutek z toho, že mu to /lo od dětství zatajováno a že ti lidé, kteří se náhodou vrá-li a nebyli t o zrovna agenti vlády, kteří uměli jen hanět, si >ho nejspíše ani nevšimli. N i k d o vlastně nemluvil o něčem .k samozřejmém a všedním, každý mlel jen o plných obcho-ích, o blahobytu, vlastně o hloupostech, které R u d u nezají-laly a kvůli k terým by ho rozhodně nenapadlo emigrovat, ik ho to mrzelo, že o t om tolik let nevěděl. Bylo mu nyní to toho času, který utratil . — Vlast. Stále jsme jen ve strachu

čekali, co nám z ní zase vezmou. Dávno jim patřila celá. Všech-no bylo manipulované, i náš protest byl určený tím, jakou nám nechali uličku, aby nás nakonec seřadili ke zdi pod reflek-tory a vybrali si zrovna ty, kteří něco uměli organizovat, a ty uvrhli do vězení. Bylo to marné, ale nebylo to zbytečné. J ako oheň uvržený do ledové vody, ač sám zhasne, t u t o vodu ohře-je, tak se tu nemůže nic ztrat i t . . . Je jen škoda, že nebyli lidé. A že chování průměrného člověka je tak snadno předvídatel-né. Proto ta velkovýroba průměrnost i .

Tuhnu l stále víc a konečně se mu zdálo, že je mrtev. Za-hlédl něco na prs tu levé ruky, otočil ji p ro to na světlo. Byl na ní červ. Ani se nepolekal. Bylo to zvláštní, úzkost jako by se týkala jen živých. — Emigrujú, emigruju, zpívaly v něm anděl-ské kurvy. Něco ho však rýplo: Kde máš Lídu?

To znamená navždy bez ní A navždy bez dědečka kterého vidí jít po poli shrbeného Bez babičky a jejích písniček od Hašlé-ra topoly pod vyšehradskou skalou trychtýře mraků nad Braní-kem bez starého pana Zemánka který ho malého houpal na klíně a zpíval mu prší prší jen se leje kam koníčky pojedeme po-jedeme na luka až kukačka zakuká okolo Hradce v malé za-hrádce tři růže Krkonošská poui a Porcinkule Jan Hus a husy na návsi Havlíček Borovský a toulky v 15 - 24 letech po borech a chlumech Trosky a Bezděz zahrada česká stáli sokolici 6. čer-vence hora Říp a Praha to nejkrásnější město na světě bratia slováci beíári od Dunaja Ta naše písnička česká je tak hezká tak hezká Palacký s palcáty husitů stařičký mocnář a hrdinové od Zborová Olgy Janové Standové a Frantové a Martinové a Václavové a Ivanové a Věry i Mirkové Syslíci Politá i Ču-ňás a Starej též Eunuch bez nich i bez Supů bez Dřevěnky a bez Alenky bez čehůnů bez Slováků bez Moravy bez Chodů bez Foglara bez Sázavy bez Sněžky i Opice bez Boženy Němcové bez knedlo-zelo-vepřové bez Kmocha i Jima Horáčka toho Švandy — harmoniky bez Alše a bez Jiráska bez S túra a bez Tatier bez Bati a bez Hradčan Zemský ráj to na pohled Západy a východy slunce Nesu nesu koledu upad jsem s ní na ledu Sme-tana a vdolky pivo jako křen Hašek a Kuděj Ladislav Klíma

35

vteřiny věčnosti a Karel Hlaváček Mstivou kantilénu lý pavědec F.X.S. všechno pozoruje okem dravce, který revír od neduživosti Nezval se dvoří Manon a Nejedlý školství Havel se dovolává spravedlnosti pro uvězněné

íky Mistr zenu se reinkarnoval do Magora Nikolaj je sršící k básnických novotvarů Chtěn a nevinné sotva narozené , které se dívají s důvěrou na jazyk, který se učí, Nevinné luční květiny, Copak se mohou tomu naučit a pak jít jinam ipomenout celou tu krásu která je ukryta v řeči zapomenout námé i neznámé co do toho vložilo život praobrazy předkůf ypalo se to odevšak na Rudu spolu s poryvy svěžího vět-T o určitě vzdušní sylfové tak na něho působili. Zmáhalo dojetí. Po chvíli se však s velikou rázností stáhly rolety, spadlá za krk proměnila se v ostří gilotiny a v mysli se to

istřilo novými kalnými obrazy. T o začali řádit sukkubové íkuby. Otrávená Cidlina a Labe až po Děčín Zničený sever bezlesé lorky Krušných hor zamínovaná Šumava vyrabované doly slíbené kněžnou Libuší Unifikované stavby zabetonovaná tjina Stromy zalité v asfaltu Po zuby ozbrojené milice s ra-omety s tanky s mínomety přecpaná řvoucí skandující ná-•stí Transparenty Přátelství na věčné časy i v pekle Nepořá-k Drahota Hromady špíny Stoky ulic Protekce Třídní původ látrající města Kolektivizace nahé jsou národy bez knih Ma-ialismus l., 2., 3. nápravné skupiny též na vypírání mozků míškování mozků paralýzy v mozku tuk v mozku I nízkost vzdělává obušky příslušníků Legitimování Špehování Po-

souvání Hlídání Vyšetřování Osmačtyřicítky Vazby Soudní škárny Ranní fronty na krmení denním tiskem § z carského uska Chuligánství Pobuřování Rozvracení Zvraceni Ctvrt->ní prémie Kádrování Úprava cen Generální linie Kulturní myje Hnusní roboši Hnusné lopaty blbé alkoholické ochlem-né vyznamenané a všude Spína a plebejské způsoby Bezpráví Bahno které vyhovuje zrůdám a škaredým lidským ropuchám 'ným infekčního hnisu a deformace charakterů už tam u ma-kh dětí které je nutno pokřivit dezorientovat a udělat z nich

6

poslušné otroky ideologií Jsme přeci na frontě Chceme mír a bojovat Všechno je boj Boj o zrno Boj s třídním nepřítelem Boj s nedostatky Boj s konzervatismem a oportunismem Boj v éteru Boj v kosmu Boj v tisku Boj ve školách Boj na dílech Boj v hutích Bojovat po boku osvobozeneckých gěrill za mír na světě Podporovat Araby Podporovat Latinskou Ameriku Zásobovat je a vyzývat je Bojujte Bojujte Bojujte Jen tak bude mír a Bůh není protože ho nepotřebujeme protože Říká Pokoj lidem dobré vůle protože říká Miluj bližního svého jako sebe samého A nečiň druhým co nechceš aby činili tobě a nepožádáš bližního svého ani statků jeho ani cožkoliv jeho jest a hlavně Bohu neodpustíme se stvořil Smrt která sráží do nicoty nás ty-rany třebaže stovky milionů se nás bály Jaká ostuda Nuž vzhů-ru aí žije Věda a její diktát skutečnosti Též pod jejím praporcem lze vést lidstvo do otroctví.

— Ta chuť žít. T a bezmocnost . Když víš, že si s tebou mo-hou hrát jako s loutkou. . . T o by mi tak nevadilo, ale až přij-dou děti. — Otče , proč jsi neudělal všechno proto, abychom to nemuseli snášet. Vždyť jsi to poznal na vlastní kůži a měl jsi možnost . . . — Ano, možnost . Kolik nepravostí člověk napáchal kvůli dětem. Co lidí prodává denně kůži a omlouvá to dětmi. Já, který nechci plivnout do tváře otcům, odmítám pomoci dětem? Budu s nimi chodit v průvodu? Budu nosit infantilní mávátka? N e b o je nechám zapomenuté v oslovských lavicích, kam chodí zamračená třídní učitelka — jako to udě-lal můj otec? T a m ve stínu... •— Ano, možnost .

Mezitím se lidé kolem přestali bavit a umlkli. Ruce, v nichž drželi skleničky, ztuhly jako na obraze. Pohledy se naň upřely s vážností, jako by se Ruda měl honem o něčem rozhodnout . Pochopil, co po něm chtějí. Z ruské beranice mu vytékala stružka potu. Jak byla v tom jaru na hlavě zbytečná. Z anděl-ských kurev byli náhle mrchopěvci zpívajíc! na pohřbech.

— Tak takhle to je. N ikdo ze známých a hlavně Lída dosud není. Všichni jsou neživí, nebo vlastně já pro ně a oni jsou nenarozeni. Jinak to neni možný. Trpce se usmál tak směš-ným paradoxům. Pohledy napjaté jako by už začalo divadlo,

37

:ré snad jedou do té barvotiskové Vídně z reklam, přes-venku svítá, se divně vytřeštily, když zařval „Ano!" nul si beranici, sálající prot ivným horkem. Pohlédl na zkřikl v novém návalu zuřivosti: „Která kurva mi tam en dábelský odznak?!" Kopl do beranice, vypadala ted :ár kůže z kozla — zapitvořila se dvěma rohy a spadla do špíny a bláta po zahnojených nohách balkánců.

ařily barevné kruhy jako na vodě a interiér tramvaje :ktričky do Vídně — se zprohýbal, až se docela roz-1. kudsi, kde se vzal, hleděl na něho palčivý pohled zná-modrých očí. Styděl se před t ím pohledem za to, že je

>zhodnutý zůstat tady za hranicemi. Ale nebylo kam

stavajte, no, prober te sa!" zaslechl nad sebou. Marně ažil strčit hlavu zpět a opřít o okno. Postava v tramva-uniformě s ním cloumala už s jistou netrpělivostí, stoupil do tmy a vítr mu vyfoukl poslední stopu tepla, íeného v kabátě. hlédl na hodinky. Bylo pět minut po dvanácté. D o tří i nic nejelo. Pauza. Tramvaj zhasla. Začala cesta s cva-lmi zuby a se slabým teplem z pohybu, které mu neustá-Iháněl ledový vítr. Po chvíli chůze, když mu mrzly uši, mněl si na beranici. V jeho paměti ležela pod sedadlem, ak se mu svezla z hlavy, když spal. Těžce si povzdechl, ž se pro ni nevracel, id obzorem tančily plamínky Slovnaftu. ior í vatra, horí. . ." zapěl do tmy chraplavým hlasem ú. ...

iva z prvorepublikánského tisku: 23. dubna 19.. se cestou z Bratislavy do Vídně zřítil do

aje vagón elektrické dráhy. Většina osob utonula.. .

Josef Janíček /Plastic People/ and his Dancing Orchestra 1978, Nová Víska /foto Iě/

- Silvestr

Ivana M. JIROUSE

mto čísle končíme - prozatím - otiskování pamětí Ivana "Ma-' Jirouse. Doprovázíme toto prozatímní zakončení větším poč-fotografií i z dob pozdějších, o kterých, jak doufáme, budeme v co nejbližší době otiskovat pokračování.

Veleňská omladina od té doby shlížela na Vráťu s obdivem. O dva roky později, to jsem i já pracoval u Vydřiducha v parku, jsem přišel ráno do práce a Vráťa s Marií mí líčili večer předchozího dne. Nakoupili ve Veleni potraviny a stavili se v hospodě na pivo a na pa-náka, seděli u stolu právě s těmi mladými obdivovateli, kteří ná-božně poslouchali Vráťovo vyprávění a tak si těch piv i panáků da-li víc. A když se stmívalo a byl čas jít domů, zavolal Vráťa přes ce-lý dlouhý lokál veleňské hospody: "Pane vedoucí, platím!" a — jak mi to sám líčil — rozpomněl se na své surrealistické mládí, shýbl se pod stůl do nákupní tašky pro vajíčko a když hospodský vyšel do kuchyňských dveří, povstal Vráťa, který seděl u dveří, a švihl po něm přes celý lokál vejce, které se rozprsklo na zdi, kousek od hla-vy hospodského. Hospoda strnula a štamgasti se začali zvedat, v té hospodě nás starší lidé nikdy nemilovali. Do zlověstného ticha Vráťa pronesl: "Se vomlouvám, sem vožralej, vožralej člověk, se holt netrefí."

Ale paní hospodská přispěchala se zářivým úsměvem, Bůhví jakou frustraci ji Vráťa právě kompenzoval, a zeptala se: "Ještě rum?"

Vráťa byl nucen přikývnout, aby si zachoval tvář, ale vypil rum, zaplatil a rychle vypadl.

Když jsme druhý den odpoledne jeli traktorem přes Veleň na zlatý kopec, zeptal jsem se ho: "Nezajdem na pivo?"

Ale Vráťa jenom přišlápl plyn, kocovina jím zmítala a neměl odvahu ani se na hospodu podívat.

ČÁST II. VRAŽDĚNI KOČEK

Motto: České Budějovice nevejdou do novin ve svém pokojném bytí. Musí tam mít vraždění koček nebo aspoň volby, aby se toto vážné město zjevilo světu v jakémsi vzrušujícím tragickém přísvitu.

. . . Názor kapely na Šulu byl v té době zřejmě už vykrystalizo-ván, na plakátku na koncert v Českých Budějovicích je charakteri-zován jako "decentní bubeník Šula dementní". Plakátky se rozší-řily po celém Česku i Slovensku a do Budějovic přijelo nevídaně lidí, odhady kolísají od několika set ke dvěma tisícům. Dana mi na návštěvě v kriminálu říkala: "Když jsme přijeli a viděli to, trochu jsme zbledli."

Nebylo to jenom publikum, které na Plastiky jezdilo už dřív.

41

bylo tam hodně lidí, kteří byli už v poledne ožrali, kouřili v autobu-sech městské dopravy, u pošty na náměstí rozbili nějací lidé pár lah-ví. Ovšem třeba na takových Žateckých slavnostech chmele se ději horší věci a nikdo tam nezmasakruje všechny návštěvníky. Pro ma-sívni policejní aparát, jaký má establišment k dispozici, by neměl být problém takové jednotlivé výstřelky zlikvidovat. Ale pocit mno-ha našich přívrženců byl, že se České Budějovice měly lip zorganizo-vat. Když jsem se vrátil, mluvili se mnou někteří z těch, kdo mě od-suzovali po Zruči, že jsem fašista, a říkali: "Kdybys tady byl ty, tak by se to nestalo."

Těžko říct, ale podle toho, co říkal předseda MNV Rudolfov na soudu, mám pocit, že by k tomu došlo tak jako tak.

V sále hospody Na Americe v Rudolfově - to je městečko, které téměř splynulo s Českými Budějovicemi - byla taneční zábava už den předtím a bylo na ní hodně lidí, všichni samozřejmě v Budějo-vicích zůstali a přes den přijížděli další a další. Vystoupení mělo za-čít v šest odpoledne, první měli hrát Adepti. Když začali hrát, sedě-li lidi v sále na židlích, jediný člověk tancoval — František Čéška z Brna, zvaný Křeček. Netancoval dlouho. Adepti zahráli jednu sklad-bu, když došlo k policejnímu zásahu.

Tuto fázi máme dobře zachycenou na filmu, který se o koncertu natáče, končí v okamžiku policejního zákroku. Z filmuje dobře pa-trno, že byl v sále naprostý klid. Tlampače policejních vozů vyzvaly účastníky koncertu, aby se rozešli. František Čéška vyšel na schody před hospodu a řekl: "Tak tohle má být ta svoboda?"

Byl zatčen a obviněn z výtržnictví a pobuřování. Lidé se chvíli domáhali vrácení vstupného, které zaplatili. Nikdo jim ho nevrátil a po opětovných výzvách k rozchodu začal masakr.

Příslušníci VB v přílbách a se psy - byly nasazeny Pohotovost-ní oddíly Ministerstva vnitra - začaly lidi mlátit a najíždět do nich vozy. Lidi začali bezhlavě utíkat. Heleně Kropkové, studentce jed-noho pražského gymnázia před maturitou se na útěku rozvázala tkanička u boty. Shýbla se, aby si ji zavázala a mohla utíkat dál. Dostala zezadu pendrekem přes hlavu: "Gestapo," ulevila si v šoku. Zatčena, obviněna z napadení veřejného činitele.

Z Rudolfova do Českých Budějovic vede asi kilometr dlouhá silnice vroubená rodinnými domky. Před nimi stáli řádní občané i s uspokojením sledovali hon na vlasatce. Jakýsi hoch se zkrvave-ným obličejem po ráně pendrekem prosil jednoho z nich o trochu vody.

"Támhle je louže," ukázal mu, "tam se můžeš napít." Ti místní lidé byli nejhorší na tom všem, říkali všichni, kdo se

z Budějovic vrátili. Ale všude žijí i lidé dobří. Na budějovickém

•2

náměstí stál jakýsi mladý muž, prý právník, chytal prchající vlasat-ce a dával jim adresy bytů, kde se mohou schovat. Nikdy jsme ne-zjistili, kdo to byl.

Hodně lidí se pokoušelo utéct do polí a pryč z města. Ale poli-cajti je chytali a naháněli na hlavní silnici k Budějovicům. Zabrali autobusy městské dopravy a všechny účastníky koncertu sváželi na českobudějovické vlakové nádraží. To bylo obklíčeno policií a vojsky Pohraniční stráže, která byla rovněž zmobilizována. Na nádraží vháněli vlasatce a jejich dívky dolů do podchodu. Tam byli esenbáci s pendreky a se psy, které pouštěli na lidi, kopali do lidí a mlátili. Nějaký hoch se jim vytrhl a utíkal zpátky po schodech na-horu. Kolegové těch dole z perónu ho skopli dolů, kde ho zmlátili znova.

Miluška Števichová, Přemyslova sestra, stála kousek opodál a všechno to pozorovala. Je to nenápadná tichá dívka, vždycky čis-ťounká a upravená. Zrovna před nedávnem mi o ní říkal při výslechu pan Duchač: "Ta jakoby k vám ani nepatřila."

Policajti ji nepovažovali za účastníka koncertu. Říkala si se za-ťatými zuby: "Musím to vydržet, nesmím nic říkat, musím to vy-držet."

Nakonec to nevydržela, šla ke kapitánovi v uniformě, který stál na perónu a zdál se celou akci řídit, a řekla mu: "Pane, prosím vás, udělejte něco. Vždyť ty Udí nic neprovedli, přijeli jenom poslouchat hudbu. Vždyť je to jako v Chille."

Byla zatčena a obviněna z napadení veřejného činitele podle pa-ragrafu 155 trestního zákona.

Věra Jirousová a Jiří Němec přicházeli k podchodu. Když Věra uviděla, co se tam děje, roztřásla se, říkala: "Já tam nejdu, já tam nejdu...'

Psycholog Starej nezaváhal ani okamžik, přistoupil k nejbližší-mu policajtovi a autoritativně mu nařídil: "Proveďte nás!"

Policajt je provedl a prošli bez úhony až do vlaku. O tom, co vi-děli se Starej vyjádřil stručně: "Bylo to moderní inferno."

Stejným vlakem ve dvou zvláštních vagónech byli do Prahy es-kortováni účastníci koncertu. Hlídali je vojáci se samopaly, během jízdy do Prahy byli fotografováni jako zločinci. Desítky lidí skon-čily v přecpané českobudějovické vazbě. Na nádraží byla zbita i sposta lidí, kteří o koncertu nic nevěděli, stačilo, že měli delší vlasy a neprozřetelně přijeli zrovna do Budějovic.

Ale staly se i humorné příhody. Jeden chlapík ze Žižkova, zná-mý pod přezdívkou výtvarník, byl také policisty v Rudolfově chy-cen. Ohradil se, že o žádném koncertu nic neví, že jde na sraz baptis-tů. Okamžitě ho propustili.

44

Nevím, je-li pravda, že v noci po zákroku musely uklízečky Míst-ního národního výboru uklízet podchod, který byl celý zlitý krví. Ale tu krev vidělo hodně mých přátel.

XXX

Když jsem se na konci května 1974 vrátil z kriminálu, byla v Pra-ze a mezi známými změněná atmosféra. Veřejně se potvrdilo, co jsme vždycky cítili, že po nás režim jde. Ale bylo jasné i to, že s ve-řejným vystupováním je konec. Ovšem establišment to formuloval ještě ostřeji: "Ta kapela si už nezahraje!" tvrdili v Budějovicích.

Že k masakru došlo zrovna v Českých Budějovicích mě tak dale-ce nepřekvapilo. Znal jsem je, ne snad dobře, ale znal, a již před mnoha lety mě tam upoutala místní rarita: v řádném jiném městě v Čechách nebo na Moravě nevisí v tolika hospodách tabulky se stro-hým oznámením "Zpívání zakázáno!", "Zákaz zpěvu" a tak podob-ně.

Kapela samotná i blízcí přátelé, vyjma Milušky, vyvázli v Budějo-vicích bez pohromy. Nechali je dokonce naložit aparaturu a odjet. Dvakrát zatkli Knížáka, připadal jim asi moc nápadný, dvakrát už seděl v policejním voze, ale podařilo se ho zase dostat zase ven. Jel do Budějovic samozřejmě na DG a nikoli na Plastiky, o kterých vždycky tvrdil, že jsou kavárenská kapela. Všechno vypadalo na to, že šlo o akci na zastrašení publika. Žastrašit kapelu se nepodařilo, už ve vazbě roku 1973 mi můj advokát oznámil, že trestní stíhání proti mně ve věci nedovoleného podnikání bylo zastaveno.

Aby establišment nějak ospravedlnil v očích veřejnosti zásah pro-ti vlasatcům, bylo-li to vůbec třeba - "Obyvatele," jak říká Egon Bondy v Invalidních sourozencích lidem ze Společnosti, "zmlácení vlasatců vždycky spíš potěší," - začal se svojí zrůdnou imaginací šířit o koncertu nejhnusnější lži. Od jedné učitelky vím, že na ško-lení inspektorů Jihočeského kraje jim krajský inspektor vykládal, že všichni tancovali v sále rudolfovské hospody nazí a srali - ten ušlechtilý muž to řekl asi jinak - na společnou hromadu v koutě sálu. Jak vznikly pověsti, které vím od jednoho studenta Vysoké školy zemědělské, že tam Plastici hráli skladby Panenská moč a Men-struace, to jsem nevypátral.

Advokát Kříženecký, který hájil výtržníky v českobudějovickém procesu, měl bratra zástupcem náčelníka 0 0 VB v Táboře - byli také zmobilizováni na zákrok a aby do toho šli s patřičnou chutí, řekli jim nadřízení mimo jiné, že vlasatci přivázali hospodského k pípě a sami si čepovali pivo. U kašny na náměstí v Českých Budějo-vicích byl údajně ušlapán esenbák, ale to už nemusí jít navrub zá-

45

Jam session 1978 - The Hever and Vaselina Band /foto K/

měrně rozšiřovaným lžím, to mohl obstarat ochotný hlas lidu sám. Ale zprávy o chcíplých krysách, kterými Plastici prý bubnovali na bicí, vycházely přímo z rudolfovského MNV, kde ty krysy údajně chovali jako corpus delicti v lednici. Nijak nevadilo, že Plastici v Rudolfově nakonec vůbec nevystoupili.

Stovky lidí dostaly od rudolfovského MNV složenky na zaplacení pořádkové pokuty ve výši několika set korun — za účast na koncer-tu, který byl řádně schválen tímtéž národním výborem. Spousty lidí vyházeli ze škol, některé přímo od probíhající maturity. Učední-kům, kteří měli před vyučením, nedali výuční listy. Ti, kdo chtěli jít na vysoké školy, se tam nedostali.

Samozřejmě, že jsem po tom pátral a mluvil jsem s řadou těch lidí. Byl jsem tím zdrcený.

"Co budete dělat?" ptal jsem se jich. "Ať si to vzdělání strčej do prdele," odpovídali mi klidně. Tehdy jsem si uvědomil jasněji než jindy, že nám režim hodil ru-

kavici. Mám pocit, že jsme ji zvedli. Jestliže je teď sere hnutí under-groundu, ať si vzpomenou, kdy si na ně zadělali těsto. Těm několika stům lidí, které zmlátili, nebo kteří se dívali, jak mlátěj jejich kama-rády, už nemusí nikdo složitě teoreticky vysvětlovat zrůdnost a ne-lidskost systému, ve kterém žijeme.

XXX

Ještě štěstí, že jsme znali Milušku Števichovou, jinak bychom se vůbec nedověděli o procesu proti osmi výtržníkům. Jak se akce od-bývala s velkým rachotem, tak bylo kolem chystaného procesu ticho po pěšině. Obhajoby Milušky se ujal doktor Kříženecký z advokátní poradny v Bolzanově ulici. Den před soudem se mi podařilo sehnat fotografii rudolfovské hospody, putovala přes několik lidí až ze Slo-venska, byla na ní situace ve chvíli, kdy dorazily policejní vozy. Před hospodou stál klidný zástup, nebyla tam jediná zdvižená ruka nebo jakékoli gesto či činnost odůvodňující zákrok. Dal jsem foto-grafii advokátovi.

Vydali jsme se na soud s Danou Němcovou. Na autobusovém nádraží na Florenci jsme potkali Petra Fastera, kterého jsme před-tím neznali.

"Nejedeš náhodou na soud do Budějovic?" ptali jsme se ho. "Jedu", odpověděl. Pak jsme se dozvěděli jeho příběh. Přijel do Budějovic osobním

autem, šofér si dal nějaké pivo, předpokládali, že pojedou do Prahy až druhej den po koncertu. Policie vydala skrze tlampače svých vozů mimo jiné příkaz, že všichni účastníci koncertu musí opustit Budě-

47

jovice do 20 hodin. Zákaz pobytu v nějakém místě takto vyslovený je sice nezákonný, musel by ho udělat soud, ale dodržováním záko-nů si moc u nás jak známo neláme hlavu. Fasterovi a jeho přátelům se podařilo uniknout svozu na nádraží, stáhli se do jedné hospody, dali si večeři a pivo a šofér pil kafe a čekal až bude moct odjet bez alkoholu v krvi. Byli v té hospodě perlustrováni, šťáry byly ve všech budějovických hospodách, zapsali si jejich adresy a Fastera odvedli a ostříhali a obvinili z výtržnictví. Neudělal vůbec nic.

"Máš advokáta?" ptali jsme se ho. "Nemám, na policii mně říkali, že to není potřeba." Jenom jsme se posupně zasmáli a doktor Kříženecký ho na místě

vzal jako svého mandanta. "Neměl jste náhodou nejdelší vlasy z té vaší společnosti?" ptal

se ho. "Měl", přiznal Faster. Ta otázka ukazovala, že doktor Kříženecký je bystrý advokát.

Také nám cestou v autobuse říkal: "Nedělejte si iluze, že vás neod-soudí, ale jde o to ukázat jim, že nejsme ovce."

Na českobudějovickém náměstí jsme potkali Helenu Krápníko-vou, také jsme ji předtím neznali. Uv si nevzpomínám, jestli se dr. Kříženecký stal jejím obhájcem hned, nebo až na odvolací soud. A v budově soudu jsme našli Křečka. Hlásil se k Daně, pamatoval se na ni, ona na něho. Doktor Kříženecký ho zařadil do své kolekce.

Po příjezdu jsme nechali vzkaz výtvarnici P., naší staré známé, která bydlela v Českých Budějovicích, aby přišla na soud. Jak nám pak řekla, nevěděl tam o tom chystaném procesu nikdo z veřejnosti.

Dostali jsme se s Danou bez obtíží do soudní síně, tenkrát byly ještě veřejné soudy opravdu veřejné, establišment ještě netušil, že mu někdo může koukat do jeho falešných karet. Když začal soud, přivedli nešťastníky, kteří byli ve vazbě. Roman Janeček divně mžoural, taky nevypovídal nijak slavně, ale pak jsme se dozvěděli od jeho advokátky ex offo z Českých Budějovic, že má asi šest dioptrií a neměl ve vazbě brýle. To mě vyděsilo - mám čtyři di-optrie a bez brýlí jsem vyřízený. Tu paní doktorku nenapadlo nic chytřejšího, než si nad tím postesknout, že je to hrozné. Roman ni-koho neměl, s otcem se nestýká, tak mu neměl kdo brýle poslat. Hned jak jsme přijeli do Prahy, sestra Olafa Haněla, která dělá v Oč-ní optice, nám je na počkání udělala, Honza Ságlů je zaplatil a při dalším stání už je Roman měl.

Ve vazbě byl také nějaký Pyšný /na jméno si už nevzpomínám/. Den před koncertem byl legitimován v jednom budějovickém parku, seděl tam se svojí dívkou na lavičce a údajně j í obnažoval ňadra, nakonec proč ne, a zaplatil za to pokutu 50 Kčs, opět říkám proč

48

Mejla Hlavsa, J. Brabec /bicí/ - koncert pro L. Klímu, N. Víska 79 /foto 16/

ne. Jenomže druhý den, kdy byl při rozhánění účastníků koncertu opět legitimován, si nějaký příslušník vzpomněl, že ho den předtím pokutoval a byl dodatečně obviněn z výtržnictví. Za čin, za který již předtím zaplatil pokutu a byl propuštěn. Jeho dívka, rovněž ob-viněná z výtržnictví, pracovala jako uklízečka Na Bulovce, se k sou-du nedostavila. Rozzlobený soudce na místě vydal příkaz, aby ji vzali do vazby.

No a pak začalo to, čemu právní praxe ve státě reálného socialis-mu říká soud. Že přijel advokát z Prahy a má tolik mandantů, soud zjevně zaskočilo a znervóznilo. Mysleli si, že to odbudou daleko hladčeji. Ale i tak stálo to, co jsme viděli, za to: proti Milušce svěd-čili asi čtyři příslušníci VB kromě toho kapitána. Každý říkal něco úplně jiného. Neshodovali se ani v čase ani v místě, ale soudu to vů-bec nevadilo, jak se ukázalo při rozsudku. Ten kapitán - "napade-ný" - vypovídal, že se mu obžalovaná zdála "Taková naivní." Bo-dejť by se nezdála, když žádá vůdce biřiců o ochranu před biřici.

Co mě nejvíce potěšilo, bylo čtení protokolů zadržených lidí, nikdo z nich nebyl za svědka volán. Vyšetřovatelé především pátrali po tom, jak se o koncertu dozvěděli. Síla lidí z celé republiky je sa-mozřejmě zarazila. Ostatně Daně Němcové říkali na Národním vý-boru v Rudolfově, kde vysvětlovala, proč ona a její dcery nezaplatí uloženou pokutu: "Neříkejte nám, že to nebylo organizovaný! My, když pořádáme nějakou schůzi, tak nám dá práci tam dostat lidi a tady byli lidi až z Košic!"

Pravdu má Egon Bondy v Invalidních sourozencích, když říká o steblišmenťácích: "Ale největší horor, na jaký se neodváží ani pomyslet, je představa, že by se lidé mohli řídit sami. Že by důstoj-níci třeba mohli nebýt."

A vlasatci, které nikdo neškolil, jak mají u výslechu vypovídat, nabízeli tato vysvětlení: "Dozvěděl jsem se to v restauraci U med-vídků, bavili se o tom u stolu dva mladí lidé, které neznám."

Nebo: "Šel jsem přes Karlův most a náhodou jsem zaslechl lidi, kteří o tom mluvili."

V Praze to věděli všichni. Vyšetřovatelé a soud nezískali jediný plakátek a moc by ho bývali chtěli. Mluvili o nich tak, že měl člo-věk dojem, že to byly nejmíň nějaké protistátní letáky. S rozhořče-ním konstatovali, že i v uzamčené skříňce Osvětové besedy jeden visel. "To znamená, že musej mít svoje lidi i tam!" Viděli v tom ce-lém dílo nějaké podvratné organizace. Ostatně o nějaký rok později jsem se v Rudém právu dočetl o odsouzení nešťastného ing. Ganse za špionáž a v tom článku tvrdili, že byl organizátorem protistátního hudebního srazu mládeže v Českých Budějovicích v roce 1973. Chu-dák Gans, i tohle mu přišili, ačkoli z nás se s ním nikdo neviděl.

Jediné světlo naděje pokud jde o plakátek svitlo vyšetřovatelům

50

Vráťa Brabenec /sax/, J. Janíček - koncert pro L. Klímu 1979 /foto Ič/

v jedné jediné výpovědi: "Ano, mám plakát doma a přinesu vám V dalším protokolu s tím člověkem: "Než jsem přišel domů, ma-

minka mi ten plakát našla a spálila. Takže nemohu splnit svůj slib a plakát vám přinést."

Fasterova kamaráda Neumytky z Humpolce se při výslechu vy-ptávali, proč na Plastiky jezdí. Řekl jim, že se mu liběji - hudba a taky texty písní. Po tom samozřejmě, skočili: "Tak nám nějaký ře-kněte..."

A Neumytka jim zarecitoval: "Jaro, léto,podzim zima... Č i je to vina?"

Když vyslýchal soud Fastera, osopil se na něho přísedfcí, jak si to dovoluje přijít k soudu oblečený. Fastera měl čisté texasky a ze-lenou bundu, vypadal úplně normálně. Tomu přísedícímu čouhaly zpod taláru neuvěřitelně sladěné doplňky, kterým vévodila švédská košile s rozhalenkou. Faster nevzrušeně řekl, že jeho koníčkem je fotografování, což je dost nákladné, než aby si mohl pořizovat ně-jaké drahé oblečení.

Jediný svědek, který se dal označit za svědka z naší strany, byl kapelník Adeptů. Mluvil dobře a s rozvahou. Hodně se ho vyptáva-li na finanční stránku hraní. Když jim to všechno vyložil, kolik sto-j í doprava, aparatura, atd., říkali: "To moc výdělečné není..."

"Ne, moc se tím nevydělá," potvrdil a útrpně se na ně podíval. Dneska jsou prý Adepti ve Švédsku, zřejmě jim českobudějovic-

ká zkušenost k chuti žít tady nepřispěla. Asi po hodině trvání soudu přišla P., která dostala náš vzkaz a

sedia si k nám. Soud přerušil jednání a soudce se zeptal: "Kdo jste?"

Řekla mu své jméno. Když mu řekla název jedné kulturní instituce, znervózněl soudce

ještě víc. Řekl j í , aby otevřela kabelku, myslel snad, že tam má mag-netofon.

U nás se nepoužívá termínu "korunní svědek" a je to škoda, pro-tože předseda MNV Rudolfov, který předstoupil jako svědek, sku-tečně nasadil soudu korunu. Jako o normální věci mluvil o tom, že četl všech několik desítek protokolů zadržených, myslím, že jich bylo 130 nebo 160, ale neručím za to. Soud to nijak nezarazilo, ač-koli takový svědek vůbec nemá před soud předstoupit, alespoň po-dle práva. Ale kdo by si lámal hlahu s právem? Ty protokoly, které četl, ho opravňovaly k tomu, aby vykřikoval, že je to všechno lůza a chátra. Když ho tak člověk pozoroval, nabýval dojmu, že když mluví o lůze, ví velmi dobře, o čem mluví. Oba přísedící, kteří ce-lý soud nedělali téměř nic jiného než si fascinovaně a nevěřícně pro-hlí'eli album zločineckých fotografií zadržených vlasatců, s ním by-li evidentně stejného názoru.

52

A teď jsme se taky konečně dozvěděli, jak to bylo s tím policej-ním zákrokem. Tento "korunní svědek" seděl doma, na Americe vů-bec nebyl se podívat a tu k němu přišel jeho zástupce anebo někdo z rady MNV: "Byl jsi tam? To je hrozný, voni tam... jsou svlečený do půl těla!"

Byl krásný dubnový den, jakých se vydaří pramálo za život. Na trávníku kolem Ameriky někteří lidé leželi a opalovali se. Jestliže v autobusech městské dopravy nebo jinde byly nějaké výstřelky, tady panoval mír a klid. Předseda MNV Rudolfov nešel na Ameriku ani teď, když ho vyburcoval jeho poskok. Sedl k telefonu a vytočil číslo Městského oddělení VB a žádal je o zákrok.

"Byli jsme se tam podívat a k zákroku není důvod," řekli mu. Předseda se rozčílil a jak sám říkal u soudu: "Řekl jsem jim, že

okamžitě volám na kraj, a to jsem taky hned udělal." Kraj uvedl do pohybu vojska Pohraniční stráže, Pohotovostní od-

díly Ministerstva vnitra a osádky VB z okolních měst a budějovické oddělení zasáhlo samozřejmě taky, aby je nejebal někdo z nadříze-ných, jak to, že nezakročili. Takže celou akci rozhýbal, jak se k to-mu hrdě znal sám před soudem, člověk, který se ani nebyl na místě přesvědčit, co se tam děje. Ještě po několika měsících poté z něho vyzařovala hrdost nad tím, co způsobil. Nemluvil vlastně jako svě-dek, spíš jako prokurátor, hřímal: "Ať mi nikdo nevykládá, že to nebylo organizovaný, to bylo perfektně organizovaný. Oni si dávaj zprávy, telefonáty, dopisy, telegramy a během dvou dní ví celá re-publika, kde mají sraz. Četl jsem stošedesát výpovědí a znám už jejich heslo. Jejich heslo je - k o n c e r t. A na to slovo sednou na vlaky, autobusy, jedou stopem na svůj sraz."

Chvíli poté se předseda senátu ptaLsvědka, předsedy MNV, jak vypadala situace v sále ve chvíli, kdy tam přišel spolu s policií. P"ed-seda vypovídal: "Oni tam měli snesený židle na parketu, seděli na nich a p o s l o u c h a l i tu hudbu."

Předseda senátu se nevěřícně zeptal: "Cože, a netančili?" "Ne", řekl svědek vítězoslavně, "seděli tam a poslouchali." A senát se po sobě podíval s neskrývaným zadostiučiněním, jako-

by říkal: "Vida je, chátru... Sjedou se z celé republiky, heslo mají 'koncert' a pak ani netancuj í, sedí tam a poslouchají tu hudbu."

Padlo tam samozřejmě ještě víc pozoruhodných výroků. Advo-kátka se pokoušela Janečka hájit trapně tím, že sváděla vinu na orga-nizátory hudby. Slova Plastic People tam padla mnohokrát, vyslovo-vaná s temným podtónem, jakoby šlo o cosi hluboce zločinného a zřejmě stěží polapitelného - nikdo z Plastiků nebyl na soud pozván.

Kdosi ze strany moci tam říkal: "My víme, že zde v soudní síni nemáme ty skutečné organizátory."

Spokojeně jsme se s Danou na sebe podívali. Ale jinak mi do smí-

53

chu moc nebylo, jednu chvíli jsem se dokonce musel jít projít a dát si pivo, abych tam nezačal hlasitě řvát na senát. Ale to jsou pocity, které zná od našich soudů asi každý.

Doktor Kríženecký byl skvělý. Ke konci soudu říkal: "Je škoda, že Veřejná Bezpečnost vytahovala z fotoaparátů filmy a ničila je. Mohli jsme podle fotografií snadno identifikovat eventuální výtrž-níky. Ostatně," sáhl do náprsní kapsy, "mám tady jednu fotografii, je na ní zachycen okamžik, kdy začíná policejní zákrok a žádní vý-tržníci na ní vidět nejsou."

Podal fotografii předsedovi senátu a celý senát s neskrývaným úžasem zíral na fotografii z akce, o níž měli za to, že bude interpre-tovaná jenom tak, jak oni budou chtít.

Po čase následoval ještě odvolací soud. /.. Pardon, všechny tresty jsou tady nepřesně možná všechny/. Křečkovi se podařilo díky dobrým posudkům a psychiatrickému nálezu změnit nepodmíněný trest na podmínku, Fastera osvobodili, Miluška měla taky podmín-ku, Pyšný, jeho dívka a Janeček to odseděli.

X X X

Když v roce 1975 na koncert DG 307 přijela největší síla policis-tů, co jsme kdy viděli, dvěma antony odvezli s sebou řadu lidí, pak přijel najatý autobus, který odvážel lidi a měl se ještě vrátit pro zby-tek. Autobus byl narvaný k prasknutí a na přecpané schůdky se vr-hl jako šílený nějaký člověk, aby se ještě dostal dovnitř. Nakonec se mu to podařilo, dveře se zavřely a autobus odjel. Znechuceně jsem to pozoroval

nud ba

zmrtvýchvstání jaroslavajernou se' šedivýho

Pro PATERNOSTER připravil v New Yorku Bob Bohu-mil Krčil.

& Byla jednou kapela jménem Flamengo. A ta, kromě mnoha

jiných gramofonových desek, nahrála v Praze roku 1971 elpíč-ko s názvem Kuře v hodinkách. Pro ty, kteří o této desce ani o Flamengu náhodou neslyšeli, několik faktů:

Flamengo vzniklo původně v Praze roku 1964 a v době, kdy nahrávalo „Kuře v hodinkách" — tuto svoji nejúspěsnějsí desku, jíž se prodalo kolem tří a půl miliónu exemplářů (!) — sestávala kapela z těchto beatových muzikantů: Za mikrofo-nem zpěvák Vladimír Mišík, na kytaru hrál Pavel Fořt , ba-sovku „sjížděl" Vladimír „Guma" Kulhánek, Jan Kubík se „prolamoval" s f lé tnou a saxofonem, Ivan Khunt proháněl varhany a o bicí se staral pověstný Jaroslav „Ernouš" Šedivý, bubeník a skladatel, který všem svým československým příznivcům zmizel jaksi náhle z očí a z doslechu někdy v ro-ce 1973...

56

Stejný „Ernouš" Šedivý, který už v roce 1966 seděl za bicími při prvním a pak všech dalších vystoupeních pražské psychydelické skupiny T h e Primitives Group, ten samý „Er-nouš", jež po odchodu z Plastic people of the Universe a poz-ději po rozpuštění Flamenga v roce 1972 hrával také s další pražskou kapelou Energit , a kterého můžete najít na des-kách např. Dežo Ursiniho a mnoha jiných českých a sloven-ských hudebníků.

Právě ten bubnující občan, jenž byl během posledních deseti let československými úřady už několikrát prohlášen oficiálně mrtvým...

Bob Bohumil Krčil: Pane Šedivý, jste Vy živej nebo jak je to vlastně s Várna? Jaroslav „Ernouš Šedivý: Jsem živej! Bohu dík! Ještě jsem stále naživu. Ale nebudeme si vykat; já jsem Ernouš, ty jsi Bob, tak t o takhle necháme.

BBK: Myslím, že by neuškodilo, kdybychom začali tam, kde jsi se najednou ztratil československému hudebnímu publiku, tedy v Praze roku 1973. Kdy a proč jsi odjel z Českosloven-ska, co Tvému odjezdu předcházelo a kde jsi se potom — myšleno i v hudebním smyslu — usadil?

JES: N o dobrý, to je taková hustá otázka, jako koprovka.. . S Flamengem jsem najezdil hrozně moc a Flamengo dojezdi-lo, když se páni na různejch úřadech rozhodli, že to jaksi „nedodává vkus a tendenci", jakou by se to mělo ubírat pod jejich hlavičkou. N o a z ničeho nic se začaly ukazovat věci, jako že jsme vystupovali nazí a takový záležitosti, který v ži-votě nikdy neexistovaly. Ze Mišík vystupoval nahý atd. Tak prostě páni přijeli ráno jednoho dne.. ."

57

5BK: Páni v uniformách? [ES: Jo , jo. Ale voni neměli v tý době uniformy, voni měli :akový šusiáky... Sebrali nás opravdu s komfor tem, t o bylo jezvadný, to byl kvapík. Tak jsme se celá kapela objevili na :ízlárně, a pak nám dali jenom takovejdle papíreček, že už ja-t o tedy nejsme, no a... BBK: Tím Flamengo skončilof ]ES: A tím to skončilo. BBK: A potom? JES: Po tom nebylo nic, žejo. Pak mně zrušili i povolení vystupovat. Jako muzikant nemůžeš být zase jen tak, t o ne; na to musí být schválená licence. T o t o povolení mi hned se-brali a už jsem zase měl jít jezdit s ještěrkou, jako tenkrát v roce 1967 za Primitivů. T o už mi udělali jednou, t ed t o bylo po druhý. T a k jsem se rozhodl, že zmizím..." BBK: Počkej, jezdit s ještěrkou, na živé ještěrce? JES: Ne! Takovej ten vozejk v Č K D , taková ta ještěrka. BBK: Takže od bicích jsi se dostal do Č K D a tam jsi vozil bedny?

JES: Za ještěrkou, no. V Č K D jsem spával v ponkách; fa-noušci mě viděli v šest ráno zmydlenýho, t o když člověk pořád hraje a najednou se změní životní standart . Tak mě tam udělali „postel" a spával jsem v ponku, no. BBK: Místo deky pružinyŕ A oni za tebe fachčili? JES: Oni za mne jezdili s ještěrkou a dělali, že vypadají jako já.

BBK: A tys přitom skládal dál a plánoval budoucností JES: Dali jsme dohromady Energit, to s Ivanem Khuntem. T o právě já a Ivan Khunt , to bylo takový jádro Energitu, jádro vůbec čehokoliv, co se vždycky začalo bouři t — vždycky jsme to zpunktovali my dva. Tak jsme také udělali Energit, to bylo v roce 1972.

Energit byl hrozně pověstnej a moc se líbil. Jenomže nik-do ho nechtěl nikde kupovat , poněvadž jsme na jaře 1973

58

vystupovali v pražské Lucerně, na prvním koncertu se tam vymáčkly okna a vymáčkly se sklenený dveře a vyšoupla tramvaj z kolejí — nějak se lidem nelíbila, tak ji odnesli t ro-chu dál...

BBK: Začali jste známým způsobem? JES: N o jo, právě. A t ím to začalo. A když jsem začal nosit takový kalhoty, který mě přišly odněkud z Anglie, kalhoty z americký vlajky; šoupnul jsem si je na sebe a vystoupil v tom. N o a to byl konec. T o vypnuli elektřinu a všechno, a byl konec. Ale hlavně jsem se rozhodl k odjezdu z toho důvodu, že v Československu jsem nemohl dělat to, co jsem chtěl. A kdybych chtěl dělat to, co jsem dělal, tak bych to dělal jako všichni pánové, kteří t o tam dělají dnes, a to je, že hrajou úplný nesmysly pro lidi, kteří zpívají úplný nesmysly a to jenom z roho důvodu, že prostě nevědí, co jinýho dělat. Protekční záležitosti. A to mě nezajímalo vůbec nikdy v ži-votě, poněvadž já nedělám muziku pro peníze, já ji dělám pro radost a z žádnýho jinýho důvodu — a pro to jsem vod-tamtad prostě vodjel... BBK: A vodjel jsi kam? JES: Vodjel jsem do Dánska, do Kodaně. A tam jsem se setkal s plno muzikantama. Hlavně je tam tedy dost talentu. Vono všude v Evropě je talentu dost — takhle: abych to rozlišil, jsou dva druhy talentu. Jeden druh talentu v Evropě je — řekl bych — takovej neuhnětenej, takový to, odkud po-cházíme my. A p o t o m takovej uhnětenější, to jsou ty Dá-nové, Němci, Holancfani. Všechno je to dobrý, ale voni si t o berou od nás anebo z Ameriky či Anglie; Anglii bych spíš přiložil tomu našemu typu talentu. Ti muzikanti, kteří byli v Kodani, to byli docela dobří muzikanti , ovšem nic progre-sivního, co by někam šlo.

Takže jediná věc tam byla, že jsem se dostal k lidem z Již-ní Afriky a z Ghany. Kapela, která se dala dohromady s Joh-nym Diany — kterej dělal s Dollar Brand — která se jmenovala Witch doctor's Son — Syn čarodějův. S t ím jsme

59

jezdili na túrách po Skandinávii a to bylo hrozně zajimavý. Tadleta skupina byla hrozně originální, nepoužívali jsme vů-bec žádnou aparaturu, nic k zesílení, ani mikrofony. Nic. Všecko akustický — akustický piáno, saxofon, konga, všec-ky ty bubny, akustická basa.,

BBK: Co se Tvého stylu bubnování týče: co pro Tebe toto období znamenalo a co jsi dělal, když jste se s těmi Jihoaf-ričany a Synem čarodějovým rozešli?

JES: Takhle: ze všech lidí, kteří hráli s těmahle Afričanama, všichni měli takovej divnej vkus a úplně jiný cítění. Jedinej já, kterej jsem přijel z Čech, jsem měl to srdce tak nabubno-vaný k tý svobodě, zrovna jak voni měli k tý svobodě na-bubnovaný ta svoje. Takže se t o sešlo dohromady tím způsobem, že kdybych si na sebe bejval hodil galon černý barvy, tak jsem tam mezi ně absolutně zapadnul. Později se to všechno ukázalo na mým stylu bubnování, celej ten afric-kej přístup, poněvadž z toho já hrozně moc až dodneška. A v podstatě t ím jsem se dostal taky k muzikál-záležitostem — psaní a komponování. . .

BBK: Myslíš volným způsobem, vodvázaně, podle citu? JES: Přesně tak! Poněvadž počítání a psaní věcí, jak to „má" bejt, jak to tedy známe ze školních učebnic. Tyhle li-di, ty tomu nepřikládaj vůbec žádnou důraznost . Vůbec žád-nou váhu. Voni prostě píšou to, co přiletí ze s tromu, nebo seskočí, anebo se to vyřítí z vody, nebo to někde vonděkud vyleze — prostě je to normální, každodenní.. . BBK: Přirozenej způsob? Spontánní hudba? JES: Přesně tak — co den dál BBK: A z Dánska, kam jsi šel potom dál? JES: Potom jsem cestoval. V roce 1974 už jsem byl v An-glii. N o a tam jsem začal vyhrávat z různejma kapelama — Johny Mars Blues Band — atd., atd. S H o n z o u H a m m r e m jsem se dostal do styku taky v Anglii, to když byl s Beckem. BBK: S Jeff Beckem z bývalé skupiny The Yardbirds?

60

JES: Jo, s Jeffem. Taky jsme si pohrávali dohromady a vy-padalo t o velmi dobře. Jenomže mě Angličani vyhodili, poněvadž jsem tam v tý době neměl pracovní povolení. Na jednu stranu by to bývalo moc dobrý pro mne, poněvadž kdybych měl pracovní povolení, kdyby to klapalo, tak bych byl v tý skupině a natočil bych plno desek s Jeffem, jezdil bych všude po světě a dělal bych tyhle věci. A na druhou stranu bych nebyl s touhlenstou kapelou Invisible Pedes-trian, co jsem dodělal tedkon. A možná, že bych si škrábal hlavu. Takže.. . BBK: Osud trochuf

JES: Je t o taková osudová záležitost. Ale byla to s H a m m -rem a s Beckem moc dobrá zkušenost. K voboum jsem se později vrátil zpátky — v Americe.

N o v Americe toho bylo nejvíc, co se všecko stalo. V ro-ce 1975 jsem dostal povolení na výjezd do Ameriky. Moji americkou anabázi jsem v podstatě udělal tak, že jsem se rozhodl vzít si letadlo do New Yorku — na Novej rok. Tak-že jsem oslavil Novej rok v Anglii a když jsem přiletěl do New Yorku, tak jsem tady byl ještě hodinu a půl před N o -vým rokem — v Americe... Když jsem se objevil v New Yorku, tak zima, sníh všude, mráz. No , a po telefonu jsem mluvil se svým starým technikem, Iljou „Muromcem" Něm-cem, kterej dělával rekviziráře u Flamenga. Ten žije v Kali-fornii, žádný bedny už nenosí, akorát chodí a střílí jeleny. A tenhleten člověk mě dal do hlavy takovou můru; já jsem byl zmrzlej, zabalenej do tří kabátů a von tam trenýrky a že ja-ko poskakuje kolem baráku a že zrovna skáče do vody. Tak mě to nějak proletělo hlavou a navíc jsem si říkal, že jsem ještě nikdy nebyl na Vánoce v zemi, kde pálí sluníčko. A ta-dy sníh a vánoční stromečky s vozdobama. Tak jsem si říkal: Chtěl bych si t ím projít — tenhleten rok. A tak to bylo. Tady utrápenej H a m m e r na jedný straně a tam vířící Vitouš na druhý straně, takže jsem si řekl: Hurá na Západ!

Tak jsem si to hnal na Západ?

61

BBK: Zlatokop? JES: Zlatokop, jo jo. Tak jsem se tam dostal.

Tecf se vrátím k někomu, k dobrýmu člověkovi, kterej je úžasnej muzikant , a od jehož bratra jsem měl své první bub-ny, Premiery. A to je Mirek Vitouš.

Mirek Vitouš měl svoji kapelu v San Francisku, když jsem se tam vobjevil v roce 1976. Přes něj jsem dostal všecky ko-nexe a von byl v podstatě takovej táta za mnou, kterej nade mnou držel vochranou ruku, aby jako... Von je hrozně veli-kej člověk, přes šest stop, a dycky, když jsme někam přišli, tak říkali „Dlouhej a Bystrozrakej", pro tože já jsem drobné velikosti, von zase jak kolos; voba dva jsme mluvili česky, nikdo nám nerozuměl a bylo t o hrozně zajímavý. Rok 1976 v San Francisku — to byl vůbec zajímavej rok. Já měl inze-rát, kterej jsem dal do rádia — právě přes Mirka Vitouše — inzerát, že bubeník z Československa chce dát dohromady skupinu a že tady hledá muzikanty. Najednou, jednoho dne, se ozval telefon a tam někdo chce mluvit česky. Tak jsem zjistil, že je to Ivo Křižan, ten byl v Atlantisu, s Ulry-chovejma.

BBK: Té bývalé brněnské skupiny z konce šedesátých letf JES: Jo, Ivo Křižan. Potom, na Západě, dělal v „Ha i r " v Zá-padním Německu. Najednou jsme zjistili, že se známe, že jsme spolu vždycky plánovali udělat skupinu. A nejlepší je, že ještě před t ím, než jsem vodjel z Československa, jsme právě plánovali, že Flamego rozpust íme a že s Křižanem uděláme kapelu. N o a p o t o m jsem vodletěl a von vodletěl a všecko se změnilo, až ted najednou v Americe, po těch letech, v 1976 — telefonní rozhovor . T a k jsme se rozhodli , že to vopravdu dáme dohromady. Napsali jsme písničky, skupina Gypsy Ja-noš, čili Cikán Jánoš, zkoušela v podstatě jenom měsíc, šest neděl a hned jsme šli do studia a natočili LP desku pro Co-lumbii a CBS. Jenomže — deska je natočená, všecko je na-točený, ale nevyšla, poněvadž bylo prohlášeno, že je to „moc moderní" . A navíc, jak se tomu říká tady, „kapela je vhodná

62

pro odepsání daní" — berňák nám to sebral. Doslova! BBK: Cikána Jánoše vám sebral daňovej úřad? JES: N o ten americkej berňák nám sebral, zhltnul Cikána ]ánoše\ A tím to skončilo. Navíc tam byly ještě komplikace větší...eh, nějak se to nedalo pořádně dohromady, a tak jsme to skončili. S Křižanem jsem se rozešel, ovšem pořád jsou tady tendence, že spolu chceme dělat. Jenomže já jsem ted-kon okupovanej tady s mojí muzikou Invisible Pedestrian tím Neviditelným chodcem. Ale budu s ním něco dělat. Určitě!

BBK: Přirozenej způsob? Spontánní hudba? JES: Přesně tak — co den dá\

Jinak ale takhle: V Kalifornii jsou dvě města, Los Angeles na jedny straně, a na druhý straně San Francisko. V San Francisku je to daleko línější než v Los Angeles. V San Francisku je pořád ještě přechod z let, kdy byli, žejo, hippies a kdy se jely prostě kytičky. BBK: Květinová síla? Flower Power?

JES: Jo jo, Květinová síla, květinová polemika, dáš mi kyt-ku ty dobytku. BBK: A v Los Angeles? JES: T a m to vypadá úplně jinak. Atmosféra je tam větší. Tam je králem Frank Zappa, takže všecko to tam bublá úplně jinak. T a m Captain Beefheart a tyhle lidi a v San Francisku nahoře, tam jsou zase jiný záležitosti. V každým případě mě ale San Francisko v srdci zůstane pořád, poně-vadž kdykoliv se budu chtít jít někam uklidnit, tak pojedu tam...

Po tom, co nám berňák sebral Cikána Jánoše, potkal jsem tam ruskýho uprchlíka, z Litvy. Valeryho. N o a ten měl hrozně velikánskej hlas. A s t ím jsme se dohodli, že uděláme skupinu Deffect. jenomže nám to v San Franciscu nešlo dob-ře, tak jsme řekli: Pojedeme dolů!

63

Tak jsme se vybavili a vodjeli do Los Angeles. A tam jsem v tom Deffect, Deffectu použil stejného basistu jako v Ciká-nu Jánošovi, Dough Lunna. Ten hrával s Herbie Hancoc-kem a s plno známejma lidma. Štúdiovej muzikant . Pak jsme našli kytaristu, Micka Hof fmanna , kterej dělá s T o n y Wil-liamsem, s kapelou Lifetime, pracoval po Allanu Ho l th -woorthovi. N o úžasnej kytarista, velmi talentovanej.

A to byla tahleta čtyřka, kterou jsme dali dohromady — Deffect.

Ale p o t o m se zjistilo, že von tedy vopravdu Valery měl hlas vypitej nějak t rošku z vodky... BBK: Ruskej prízvuk? JES: No! A tak jsme vzali někoho jinýho. Navíc s těma Ru-sama, já nevím... Nějak mi to nedělalo dobře. Nešlo to nějak dohromady. Furt , ale fur t praskaly paličky, rozumíš, blány, fu r t něco praskalo, fu r t zuřivost. Hrozná zuřivost! N o a tak nakonec jsem se vyzuřil tak, že Valery prostě dostal vteřino-výho padáka.

BBK: A Deffect, tím pádem? JES: Defect tím pádem... to byl ten defekt. Místo Rusa Va-leryho jsme vzali zpěváka Billa Basse. Ten dělal s Alphoso Jonnsonem, basistou z Wheather Report. Tak toho jsem mu ukrad, von byl v jeho kapele, a tu jsem rozvrátil. Postavil jsem ho tam a začali jsme dělat nahrávky. C o ž se líbilo, hrozně. Ale zase — neorganisace! V celý kapele. A problémy alkoholický, žejo, muzikanti . . . BBK: Ten Rus za sebou něco nechalf

JES: N o , jo! Nechal tam vodkopar. Jo , nechal tam určitě opar. Tak se t o rozpadlo. V Los Angeles jsem už neudělal nic. Ale zato jsem hrál se všema možnejma lidma, jako Mil-cho Levievem, kterej byl od Bolia Cobhama. S Terry Boz-zioem jsem spal v podstatě na kanapi, to je ten, bývalej bubeník vod Franka Zappy. S Frankem Zappou jsem taky hrál; já jsem šel na „audition", na prehrávku, abych hrál v je-ho kapele. Neudělal jsem prehrávku z toho důvodu, že ne-čtu. 64

BBK: Notyf JES: Nečtu noty, jo. Jenomže jemu jsem se tak hrozně líbil, že jsme se spřátelili. A nahrál jsem plno „sessions" v ga-rážích. Jeho album Joe's Garage\7 T o vzniklo z toho, že jsme tam byli čtyři bubeníci. A ti čtyři bubeníci, to byli: Winnie Calouitta, kterej je dodneška s Frankem Zappem; druhej byl Terry Bozzio, kterej má tecfkon kapelu Missing Person; t řetí po tom Michael Barcemant, kterej t ed dělá s Eddie Jobsonem a kapelou U.K.; no a čtvrtej Jarda Šedivej, kterej to v pod-statě dal dohromady, poněvadž já jsem tu garáž sehnal a vo-ní se tam všichni nastěhovali, žejo.

BBK: To jste cvičili všichni najednouf To musel hejt rachot, ne? JES: J o jo jo, každej jsme měli v rohu svoje bubny. T o byl rachot, jo! Voni nás sousedi neměli rádi, poněvadž všechny slepice a kuřata utekly... BBK: Drůbež se plašila ? JES: Jo! T o bylo v Passadeně, tohle všechno. Zvěřinec utekl do hor. Takže nebyli jsme populární. BBK: Jak ses dostal vlastně z Kalifornie nazpět sem do New Yorku? Co Tě sem z té slunečné Kalifornie přilákalo? JES: Proč jsem se sem dostal? N o , lenost a neorganizace. V Kalifornii je jí většinou dost. A nemohl jem získat lidi, nemohl jsem to dát vůbec dohromady tak, aby to organi-začně bylo schopný produkovat nějakou hudbu. BBK: Nebyly peníze?

JES: T o ani ne, ale časový záležitosti s lidma tam, myslím pracovní, to je dost na dlouhý lokte. Voni přijdou, až se jim to hodí, víceméně. Ne , že povinnost láká, ale až cejtěj, že je to vopravdu dobrý, tak při jdou. Ovšem někdy je to někdy až za dva, tři dny. Dos t jsem byl z Kalifornie unavenej, dost je tam zpomalenej život. A navíc zemětřesení. Před zemetře-sením jsem se setkal s jednou dívkou. Pak přišlo zemětřesení a hned jsem zmizel. Rozhodl jsem se, že přejedu Ameriku — automobilem.

65

Tak jsem si koupil automobil , nacpal do toho bubny, no a s tou dívenkou jsem vodjel přes Ameriku. Dostali jsme se do Las Vegas, tam jsem se zastavil v nejbližší kapli a voženil se tam. Svatební noc jsme oslavili s mojí manželkou v kasi-nu, prohráli jsme strašnou spoustu peněz, načež ona se hrozně rozčílila, takže byla strašlivá hádka a už po tý první noci to vypadalo jakože... no.

Skončili jsme v Oklahomě, po tom, co mě automobil vy-bouchnul v Grand Canyonu. V Oklahomě jsem se snažil hrát, jenomže to neexistuje, tam nemůžeš hrát s nikým. Poněvadž Midwest (tj. Střední Amerika), tam prostě... tam je jeden muzikant z tisíce, s kterým se dá hrát. Tak tam jsem skončil tak, že jsem musel natírat baráky, abych se uživil a abych si vydělal peníze na další cestu. Ve vedrech přes 110 F...

Konečně po měsíci jsem to spakoval, přestal malovat bará-ky, omyl se petrolejem a vodjel sem, do New Yorku.

Dokončení rozhovoru a dva texty, které hraje skupina In-visible Pedestrian příště.

66

Invisible Pedestrian - "Emouš" Šedivý /uprostřed/ - plakát na newyorské představení

teorie d a c h

Úvodní poznámka k textu Ernsta Jüngera „Přiblížení"

Prozaik, kulturně-politický, filozofický a entomologický esejista Ernst Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelberku. 1913 utíká z domova s cílem vstoupit do francouzské cizinecké legie (epizoda je popsána v jeho knize Africké hry, 1936). 1914-1918 slouží v německé armádě na západní frontě. Čtrnáctkrát zraněn, vyznamenán řádem Pour le mérite. Zkušenost fronty bezprostředně zachycují jeho deníkové knihy V ocelových bou-řích, 1920; Lesík 125, 1925; Oheú a krev, 1925;: Roste z ní však celá jeho další tvorba, ať beletristická nebo esejistická. 1923-1925 studuje zoologii a filozofii v Lipsku a v Neapoli. Od roku 1925 žije jako spisovatel na volné noze. 1927-1932 spolupracov-níkem revolučních nacionalistických kruhů a spoluvydavate-lem jejich časopisů. 1930 vychází studie Totální mobilizace, 1932 obsáhlá studie Dělník. Obě prozrazují fascinaci totalita-rismem. Po převzetí moci Hitlerem odmítá Jünger členství v nově zřízené Pruské akademii umění. 1939 vychází Jüngerova nejznámější novela Na mramorových útesech. Je to výrazné svědectví jeho proměny po r. 1933. V mýticky bezčasné krajině, která však byla okamžitě pochopena jako současné Německo, se ukazuje protiklad mezi teroristickými mravy žoldnéřského tábora a hledáním duchovní cesty, kterou v knize reprezen-tuje mág Nigromontanus (= Heidegger). 1939-1944 služba v armádě. Od r. 1943 začala být tajně šířena Jüngerova knížka Mír, považovaná za zahraničně-politický program německých důstojníků, připravujících nezdařený atentát na Hitlera z 20. července 1944. 1951 vychází Chůze lesem (Der Waldgang, V. Klostermann, Frankfurt am Main, s. 142, § § 1-34), úvaha, jak překonat totalitarismus. 1956 Jünger vydává výbor z fran-couzského aforisty Rivarola s komentářem, kde otiskuje i vel-mi zajímavý Heideggerův dopis, týkající se jedné Rivarolovy myšlenky o čase. V r. 1959 zakládá s Mirceou Eliadem dvou-měsíčník Antaios. Z knih, které vydal potom, jmenujme aspoň Na zdi času, Astrologické úvahy neastrologa, 1959, a Přiblí-

68

žení. Drogy a opojení, 1970 (Annäherungen. Drogen und Rausch, E. Klett, Stuttgart, s. 502, § § 1-315). V obou se plně uplatňuje jeho schopnost typologického pohledu nafyziogno-mii dějin, resp. obrazné skutečnosti vůbec. Poslední kniha ob-sahuje mj. podrobné líčení vlastních zkušeností s jednotli-vými látkami, roztříděnými dle jejich geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevitelem LSD 25. Otiskujeme výbor čtyřiadvaceti odstavců z této knihy. Přelo-žil a uspořádal J.N.

Ernst Jünger

PŘIBLÍŽENÍ DROGY A OPOJENÍ

Ať ji sbírají pro něco „dobrého" nebo „zlého", mandragory se lidé bojí, nebo ji uctívají jako zázračnou rostlinu... Jsou v ní obsaženy mimořádné síly, které mohou násobit život nebo dávat smrt. Do jisté míry je tedy mandragora „bylinou života a smrti". Mircea Eliade: Le culte de la mandragore en Roumanie. (Zalmoxis, 1938)

13 Vliv drogy je ambivalentní; působí jak na jednání tak na

kontemplácii na vůli jako i na nazírání. Obě tyto síly, které se zdánlivě vylučují, bývají často vyvolány týmž prostředkem, jak ví každý, kdo někdy pozoroval popíjející společnost.

Je ovšem problematické, smíme-li počítat víno k drogám v užším smyslu. Možná že jeho původní moc byla za staletí jeho používáním ochočena. O něčem mocnějším, ale též démonič-tějším se dovídáme z mýtů, ve kterých se objevuje Dionýsos jako pán slavnosti se svým průvodem Satyrů, Seilénů, Mainad a šelem.

69

Vítězná výprava Dionýsova se dála opačným směrem než vý-prava Alexandrova: z Indie přes přední Východ do Evropy, a jeho výboje jsou trvalejší. Dionýsos platí, právě tak jako Adónis, za zakladatele orgiastických kultů, jejichž periodicita zasahuje hluboko do dějinného světa, a s nimiž byl spojen bujný falický kult. Ten nebyl obsahem Dionýsií, nýbrž jedním ze zjevení, která potvrzovala mystérium a jeho závažnou sílu. Oproti těm se mohly, podle starého autora, „slavnosti Afrodi-tiny na Kythéře zvát nevinnými dětskými hrami".

Tato původní síla vína zmizela; vidíme ji, jak se vrací zmírně-na v jarních a podzimních slavnostech vinorodých krajů. Jen zřídka vystupuje ze stupňování radosti ze života, barev, melo-dií, groteskních obrazů ještě stopa starého světa mystérií se svou démonicky nakažlivou mocí. Archaické rysy se pak vy-nořují v obličejích, skocích a tancích. Patří k tomu především maska, symbolon „převráceného světa".

Srovnáváme-li triumfy Alexandra a Dionýsa, dotýkáme se tím též rozdílu mezi mocí historickou a živelnou. Úspěch v dě-jinách, třeba dobytí Babylónu, je letmý a vázán na jména. Okamžik se v této formě nevrací; tvoří článek v řetězu his-torického času. Pro změny ve světě živlů naproti tomu nejsou důležitá ani jména ani data, a přece se dějí opět a opět nejen pod historickým časem, nýbrž také uvnitř něho. Vyrážejí jako magma ze zemské kůry.

Abychom zůstali při víně: Alexander musil z Indie ustoupit, zatímco Dionýsos panuje dosud jako bezejmenný Pán slav-ností. Víno změnilo Evropu silněji než meč. Ještě dnes má platnost jako médium kultických proměn.

Výměna nových jedů a opojení, i neřestí, horeček a nemocí, postrádá pevná data, kterými se vtisknou do paměti koruno-vace nebo rozhodná bitva. Zůstává to v temnu, ve spleti kořenů. Můžeme ony procesy tušit, ale nikoli změřit jejich rozsah nebo proniknout do jejich hloubky.

Když Cortéz 1519 přistál v Mexiku, bylo to pro Evropany zahrnuto do oblasti historie, pro Aztéky do magického svě-tového řádu. Tam je ještě sen silnější než bdělé vědomí, tušení poutá silněji než slovo. Při takových kontaktech se tká zrcad-lová síť pohybů tam a zpět, které jsou chápány brzo jako loupež, brzo jako dar, a potom opět jako vina a odpykání — třeba v obě-ti: zde Montezuma, tam Maxmilián, oba mexičtí císařové. Pod povrchem se dávají a přijímají zárodky, obrazy, sny ve změně, která ničí kmeny a jiné oplodňuje, ale jejíž působení se vymyká exaktnímu popisu a datování.

70

307

Statistika nemůže — i když je přesná — z daného problému vydobýt víc než čísla. Problém ve své hloubce jí není dotčen; zůstává ve vlastním smyslu slova spornou otázkou. To platí obzvláště pro oblasti, které hraničí s psýchou, tedy pro každé chování, i chování zvířat, a neméně pro naše téma: drogy a opo-jení. Tak byla získána, abychom se zmínili o jednom velkém daru Ameriky Evropě, tabáku, celkem přesná čísla, týkající se vztahu, který existuje mezi nikotinem a řadou nemocí. Taková zkoumání náleží do oblasti ekonomie; avšak abychom je uzna-li, musíme napřed akceptovat pojem „užitku", vzhledem k ně-muž byla konána.

Užitek je v tomto případě povahy hygienické. Ovšem v jiném ohledu by se mohl na kouření vázat také zisk — již slovo „požitek" to naznačuje. Dalo by se myslit na příjemnou náladu při rozhovoru, ukrácení nudné chvíle a ulehčení chvíle trudné, na nějakou asociaci, která sepovzbudí právě tímto způsobem — zkrátka na nějaký okamžik štěstí. Každé soustředění, ale také každý pohov vyžaduje zaplacení. Stojí ten požitek za to vydání? V tom vězí problém, pro který může statistika jen poskytnout údaje. Ten problém se vynoří v kuřákovi před každou ciga-retou.

Statistika potvrzuje jen skutečnost odedávna známou: že droga je nebezpečná. Kdo sej í oddá, bere na sebe riziko, které je tím větší, čím méně on kalkuluje. V tomto ohledu ovšem, pro srovnání výhry a sázky, má statistika svou cenu.

15 Jestliže bereme do úvahy i víno a tabák, tedy proto, poněvadž

se doporučuje, abychom vyšli od veličin co nejznámějších. K vlastnímu tématu náleží obojí jen okrajově. Týká se jich to tím méně, čím ostřeji vymezíme pojem drogy. Pro Baudelaira ote-vírá víno bránu k umělým rájům — kromě hašiše a opia. Právem se protiví příteli vína považovat je za drogu. Je mu také milejší, když se vínem zabývají vinohradníci a bečváři, než když to dělají chemici a fabrikanti. Stále ještě je mu od pěstování révy až po zmrtvýchvstání hroznu ze sklepa věnována péče a umění zahradníků a řemeslníků; stále ještě platí za dar bohů se zá-zračnou, proměňující mocí. Krev země, zároveň však krev bohů.

Kdybychom chtěli uvažovat o vínu jako o droze, bylo by to jen jedno konstatování mezi jinými, jako třeba to, že obsahuje alko-hol. Spíše se již zdá, že k světu drog má blíž tabák Nikotin dává

71

tušit to, co je možné ve sféře alkaloidů. V kouřových obětech, které jsou denně přinášeny na naší planetě, se ohlašuje leh-kost, osvobození ducha ve velkých snech o letu. Poskytuje však, ve srovnání s kouzelnou mocí opia, jen slabý počátek, mírnou euforii.

16 Jako mnoho etymologických vysvětlení je také výklad slova

„droga" neuspokojivý. Je obskurního původu. Tak jako slovo „alkohol" bývá odvozováno z hispanoarabštiny a ze středověké latiny. Odvození od nizozeriiského „drog", suchý, je pravdě-podobnější. Drogy byly látky, které z mnoha zemí cestou přes sušárny bylin, drogerie, přicházely do obchodu a byly použí-vány lékaři, kuchaři, voňavkáři a obchodníky kořením. Odjak-živa lpěl na tomto slovu náznak něčeho tajemného, magické operace, zejména orientálního původu.

V naší souvislosti je „drogou" látka, která způsobuje opojení. Musí k tomu ovšem přistoupit něco specifického, abychom tyto látky odlišili od těch, které slouží medicíně nebo pouhému po-žitku. Tuto specifičnost nelze hledat v látce samé, nýbrž v úmyslu, neboť jak léky tak i pochutiny mohou být používány také v tomto užším smyslu jako opojné drogy.

Shakespeare se zmiňuje ve Snu noci svatojanské o „obyčej-ném" spánku, který Uší od silnějšího, magického očarování. Ten první přináší sny, to druhé vize a věštby. Tak také opojení způsobené drogami vykazuje zvláštní, těžko definovatelné působení. Kdo o ně usiluje, sleduje zvláštní záměry. A kdo užívá slova droga v tomto smyslu, předpokládá srozumění posluchače nebo čtenáře, které se nedá definovat more geo-métrico. Vstupuje s nimi na pomezí.

17 Nálevy a koncentráty, odvary a elixíry, prášky a pilulky,

masti, pasty a pryskyřice mohou být v tomto specifickém smyslu používány jako drogy. Látka může být tekutá, pevná, v podobě kouře nebo plynu; může být jedena, pita, vtírána, inhalována, kouřena, šňupána, vstřikována.

Aby se dosáhlo opojení, je potřebí nejenom určité látky, nýbrž také určitého množství nebo koncentrace. Dávka může být příliš nepatrná nebo příliš silná — v prvním případě nepovznáší nad stav střízlivosti, v druhém působí bezvědomí. Při návyku na drogu se stává, jak známo, čím dál tím těžší zachovat střední cestu — na jedné straně hrozí větší deprese , na druhé dávka více ohrožuje. Cena, která je za požitek poža-

72

Fotografie H. Willson-Pospíšilové

dována, se stále zvyšuje. To pak znamená obrátit směr nebo zahynout.

Když působení drogy slábne, může se zvýšit buď množství nebo koncentrace. To je případ kuřáka nebo pijáka, který nej-prve stupňuje obvyklou spotřebu a potom přechází k silnějším druhům. Tím se současně projevuje, že mu čistý požitek už ne-dostačuje. Třetí možnost záleží ve změně periodicity — v pře-chodu od denního návyku k řídkému, svátečnímu excesu.

V tomto třetím případě se nestupňuje dávka, nýbrž vní-mavost. Kuřák, který se zmůže na takovou disciplínu, že se spokojí ráno s jednou cigaretou, si přijde nicméně na své, pro-tože docílí takové intenzity požitku, která mu byla doposud cizí přes mnohem silnější spotřebu. To ovšem zase přispívá k po-kušení.

18 Senzibilita může být krajně silná a duvka nepatrná, ba mini-

mální. Víme už od Hahnemanna, že i nejslabší stopy látek mohou nabýt účinnosti, a moderní chemie to potvrzuje. Vždy však musí receptu odpovídat i receptivní pohotovost. Proto homeopatické léky nepomáhají každému; předpokládají ho-meopatické naladění. Citlivému stačí náznak. To je všeobecný zákon, nejenom v rámci hygieny, nýbrž pro život vůbec. Na druhé straně platí přísloví: „Na hrubý špalek hrubý klín"!

Dávka se tedy může stát minimální. Za určitých okolností mohou opájet též látky, které platí za neutrální, jako vde-chovaný vzduch. Na tom se zakládá Idea doktora Oxe od Julese Věrna. Pod záminkou, že chce stavět plynárnu, změní doktor Ox v jednom malém městě importem čistého kyslíku opojným způsobem mentalitu obyvatel. Koncentrací se tedy stává .je-dovatou" látka, kterou vsáváme každým vdechnutím. Paracel-sus: „Sola dosis facit venenum".

Doktor Ox destiloval vzduch. To vede k předpokladu, že pro senzibilní povahy se může sám o sobě stát opojným. Tak tomu vskutku je. Je patrně málo lidí, pro které se nestal skutečností, alespoň na okamžiky, Goethův výrok „Mládí je opojení bez vína". Jistě je k tomu nutná neporušená pohotovost, vnější faktory, ať už jsou „vyšší potence" známých či neznámých látek nebo atmosférické vlivy. V románech se vyskytují floskule jako: „Vzduch byl jako víno". „Nevysvětlitelné veselí" vystu-puje z pramenů téměř nehmotných.

„Pěkná chvíle" může však také vzbudit melancholii. Má často sílu napomínat, varovat, a je tak neméně příznivá, neboť tímto způsobem se často ohlašují hrozící nebezpečí. Kromě vjemů,

74

které je právě tak nesnadno vysvětlit jako popřít, existují mnohé, k jejichž odůvodnění stačí zjemnělá vnímavost. Ale-xander von Humboldt se ve své „Cestě do krajin rovníkových" zabývá podrobně úkazy, které předcházejí výbuchy sopek a zemětřesení, a v této souvislosti i znepokojením lidí a zvířat, které lze právě tak dobře nazvat tušením jako vnímáním.

19 Vždy znovu až po dnešní den se prováděly pokusy získat

látky nebo psychogenní síly do jisté míry z atmosféry. Napří-klad Mesmer se, vycházeje z magnetismu domníval, že zjišťuje jakési „fluidum", které prý proudí z lidského těla a které lze hromadit v určitých předmětech jako v akumulátorech. Mesmerismus znamenal pro medicínu sotva víc než módu, v poetické literatuře ovšem jeho vlivy přežívají. Fascinoval především E.T.A. Hoffmanna. Již Mesmerova disertace vzbu-dila rozruch. „De planetarum influxu" by mohlo sloužit za titul také nějaké úvaze Novalisově nebo nějakému příspěvku do „Athenäa".

Méně známým se stal a přece významnější než Mesmer je Carl-Ludwig von Reichenbach, který se vyznamenal nejen jako přírodní filozof, nýbrž také jako geolog, chemik a průmyslník. Reichenbach se domníval, že v „odu" našel látku, jejíž síla nebo vyzařování se dá srovnat s Mesmerovým fluidem. Tento od, ačkoliv se vyskytuje všude v přírodě, je přece jen lépe vnímán bytostmi s citlivými orgány, které Reichenbach nazýval senzi-tivy nebo při obzvláštní citlivosti silnými senzitivy.

Reichenbach, u kterého bylo spojeno nadání pro přírodní filozofii s přírodovědeckou exaktností, se snažil dokázat od experimentálně a užíval k tomu senzitivů asi tak, jako krátko-zraký užívá svých brýlí. Vyvinul k tomu postupy, které bychom dnes nazvali testy, sice bez použití přístrojů, avšak s velmi jem-ným diferencováním. Tak například odpadl jako senzitiv ten, kdo neshledal rozdíl v teplotě mezi špičatým a tupým koncem vejce, které musil držet mezi dvěma prsty. Reichenbach se pod-jal odvážného pokusu proniknout do oblastí, které, ač nejsou vzdálené nebo uzavřené, jsou nepřístupné hrubým smyslům.

Fyzikové ovšem o odu nechtěli ani slyšet, právě tak jako psychiatři a neurologové o senzitivech. Reichenbacha to mrze-lo jako vědce, jako filozof se přes to mohl lehce přenést. Přišel se svými ideami do doby zcela nepříznivé. Ještě více to platí pro Fechnera, který pohlížel na matematicko-fyzikální obraz světa jako na „noční stránku" vesmíru a pro svou „psychofyziku" čerpal největší užitek právě ze spisů Reichenbachových.

75

Fechnerovy myšlenky o oduševnělosti nebeských těles a rostlin musily zapadnout v době, ve které si mechanistické teorie razily cestu s neslýchanou vehemencí. V medicíně se připravoval masívní pozitivismus, jehož hybris přiměla jedno-ho chirurga, aby se pochlubil, že při své práci ještě nikdy ne-spatřil duši.

Takovéto protiklady v nazírání budí dojem, jako by duch byl činný ve dvou křídlech domu, mezi nimiž nejsou dveře. Mohlo by se také myslit na dvojité zrcadlo, jehož strany jsou odděleny neprůhlednou vrstvou. Nicméně se znovu a znovu vracejí doby, které se přibližují jednotě nazírání. Ta se nemůže nikdy zdařit absolutně, neboť jak matematieko-fyzikální obraz světa, tak i přírodně filozofický Reichenbachův a Fechnerův jsou jen aspekty „nitra přírody".

20 Dávka, která přináší opojení, může být tedy minimální, jestli-

že pohotovost je dostatečná. Také v tomto ohledu existují senzitivové, kteří jsou k tomu obzvláště náchylní. Normy, které je nucen stanovit zákonodárce, třeba v dopravě, podávají jen hrubé měřítko. To se bude stále zpřísňovat, protože empirický svět denně přináší nové důkazy, že v opojení a technice se stře-tají dvě moci, které se vylučují. To ovšem neplatí pro drogu vůbec. Počet prostředků a oblast jejich aplikace se spíše nepře-tržitě množí. Přibývá výkonů, pro které přiměřené drogování je nejenom na místě, nýbrž je naprosto nutné. Z toho vzniká speciální věda.

Pohotovost, která vede k opojení, může zesílit do té míry, že stačí pouhé způsoby chování a prostředky se stávají zbyteč-nými. Tak je tomu především při askezi; její těsný vztah k extá-zi je odjakživa známý. K zdrženlivosti, k bdění a postu při-stupuje samota, která také znovu a znovu dodává síly umělci a učenci. Příliv obrazů v Thébaidě: televize které nejsou odká-zány na drogy, tím méně na přístroje.

Myslitel nebo vědec, který je v dobré formě, zná takové fáze, v nichž k němu proudí nové světlo. Svět počíná mluvit a od-povídá duchu prýštící silou. Věci jakoby se před něj samy sta-věly; jejich krása, jejich smysluplný řád vystupuje novým způ-sobem. Toto „být ve formě" je nezávislé na fyzickém dobrém rozpoložení; často je k němu v protikladu, skoro jako by ve stavu oslabení měly obrazy snadnější přístup než jindy. Ovšemže už Reichenbach varoval před zaměňováním senzitivity a nemoci — není to však tak jednoduché, vyhnout se zde omylu. To se ukazuje zvláště při disputacích, v nichž se podle díla usuzuje na

J 6

Fotografie H. Willson-Pospíšilové

psýchu umělce. Není náhodou, že právě naše doba je bohatá na takové sporné případy. Pravděpodobně předcházejí stavy zvý-šené pohotovosti nejen produktivním fázím v životě jednot-livce, nýbrž také změnám uvnitř kultur. Způsobují tak nutně nejen babylónský zmatek v řeči forem, ale v jazyce vůbec.

21 Jung-Stilling definuje pohotovost jako „schopnost tušení" a

míní tím zvýšenou vnímavost, která může být docílena životo-správou. „Konečně však také může čistý, Bohu oddaný člověk dlouhými cvičeními a životem s Bohem dojít vytržení a stavu magnetického spánku". Podle něho „duše je činná za přiroze-ného stavu pomocí mozku a nervů, ve stavu magnetickém bez obojího". Až po smrti nabude člověk plné síly jasnovidného spánku, poněvadž se teprve teď úplně odloučil od těla, a tato schopnost je mnohem dokonalejší, než jaké je možno dosáh-nout zaživa.

Lidé, obdaření podle Jung-Stillinga schopností tušení, při-bližně odpovídají Reichenbachovým silným senzitivům, podle dnešního způsobu vyjadřování bychom je mohli nazvat krajně vzácnými, avšak opět a opět se vyskytujícími mutanty. Schop-nost tušení lze rozvíjet, musí však být vrozena. Tím vykládá Jung-Stilling mimo jiné případy, při nichž se varovných snů nebo zjevení nedostává tomu, kdo je ohrožen, nýbrž někomu třetímu, který pro ohroženého hraje úlohu příjemce. Tato schopnost nemusí být sdružena s etickou nebo duchovní vlo-hou; může se projevovat právě tak v existenci omezené jako v geniální. V postavě knížete Mýškina líčí Dostojevskij typ s vy-soce vyvinutou schopností tušení, který na své okolí působí dojmem idiota.

V dávných i v novějších životopisech se opět a opět setká-váme s postavou senzitiva, který před požárem, úderem blesku nebo jiným neštěstím, zachvácen nepřemožitelným neklidem nebo nemožností dýchat, opustí místnost, ve které byl spolu s jinými, kteří bezstarostně zůstávají.

22 Stavy vzrušení nebo meditace, jež se podobají stavům opo-

jení, mohou též nastat, aniž se použije toxických prostředků. To ukazuje, že drogou jsou probuzeny síly, které jsou daleko-sáhlejší než síly specifické intoxikace. Droga je klíčem k říším, které jsou uzavřeny normálnímu vnímání, není to však klíč jediný.

Pro to, oč je usilováno, by nestačil pojem opojení, kdyby-

chom jej nerozšířili způsobem, který zahrnuje rozmanité a ta-ké protikladné jevy. Vyšli jsme přece od zjištění, že droga působí jak na vůli, tak na nazírání. V mezích této ambivalence existuje velká stupnice, která na obou stranách vede k bez-vědomí a nakonec k smrti. Drogy mohou být žádoucí jako exci-tancia a stimulancia, jako somnifera, narkotika a fantastika; slouží jak k omámení, tak k povzbuzení. Hasan Sabbah, Stařec z Hory, byl s touto stupnicí obeznámen v celém jejím rozsahu. Převáděl „fedavi", zasvěcence, kteří byli později též nazýváni „assassiny", z klidu umělých rájů do zuřivého amoku proti vla-dařům a místodržitelům. Něco ne přímo totožného, ale přesto podobného existuje v zapletenosti do dnešního technického světa. K jeho tendencím náleží jak únik do omámení, tak i stup-ňování motoriky stimulačními prostředky.

Zákonodárce musí tuto plnost zjednodušit. Hledí na opojení jako na „stav, způsobený omamnými jedy, zvláště akutní otra-vu alkoholem". Jemu přísluší rozhodovat, v kterém individuál-ním případě mělo opojení co společného s nějakým činem, nebo také s nějakým opomenutím, či nikoli. Posoudit, při jakém stavu vědomí začíná trestná úchylka, je obtížné již proto, poněvadž existují drogy, které alespoň částečně podporují technický výkon. Závodníci znali takové prostředky ve všech dobách, avšak hranice, která dělí doping od dovoleného po-vzbuzení, je plynulá.

Každoročně přicházejí do obchodu nové drogy, jejichž nebez-pečnost se pozná teprve tehdy, když už způsobily škodu. U ji-ných je škodlivost minimální, ale hromadí se za desítiletí po-lžívání způsobem často osudným. To platí jak pro povzbuzující drogy, jako je tabák, tak pro omamné, jako jsou například lehké uspávací prostředky. K tomu přistupuje to, že stimulancia a narkotika jsou často užívána vedle sebe nebo, lépe řečeno, proti sobě. Pila j ezdl sem a tam. Mohli bychom též myslit na zatížení váhy: ke každému závaží se přidá závaží na protější straně. Tak se udržuje umělá rovnováha, až se jednoho dne vahadlo zlomí.

23 Nezúčastněná, střízlivá osoba si všímá na spektru opojení

(„Rausch") především té strany, na které dochází k pohybu. Tam nelze odlišnou kvalitu ignorovat: zdaleka se ohlašuje očím i uším. Slova pro tento stav se vztahují, alespoň v zemích piva a vína, buď na nadměrné pití nebo na stupňovanou aktivitu. Vět-šinou se odvozují od latinského „bibo" a „ebrius", dále od staro-hornoněmeckého „trinkan" a gótského „drigkan".

„Rauschen" (hřmotit) značí naproti tomu živý pohyb, třebas

křídel, který je patrný též akusticky jako hluk („Geräusch"). Pohyb se může stát prudkým — sem náleží anglosaské „rush", „řítit se". Lze dále též myslit na zvýšenou, vibrující vitalitu. „Rauschzeit" je doba páření. O kanci se říká, že se pak stává „rauschig". Hmyz a ptáci se shromažďují v roje a hejna; hned po svatebním letu opadávají termitům křídla.

Doba opojení („Rauschzeit") je doba shlukování, rojení; lidé i zvířata se shromažďují. Již proto je aktivní, volní stránka opojení lépe známa. Opojený se nevyhýbá společnosti; cítí se dobře ve slavnostním ruchu a nevyhledává samotu. Často se chová nápadně, leč požívá, co se týče jeho chování, větší li-cence než střízlivý. Smějícího se vidíme raději než zarmouce-ného; kdo má špičku, na toho se díváme s blahovůlí, často už proto, že zahání dlouhou chvíli a oživuje náladu. Vstupuje posel Dionýsův a otvírá bránu k bláznivému světu. To působí i na střízlivého nakažlivě.

Tato stupňovaná aktivita, kterou nelze přehlížet, udělila slovu „rauš" svůj přízvuk. Zcela obecně si činí viditelná strán-ka věcí nárok na silnější podíl i v jazyce, než stránka skrytá. Příklad toho poskytuje slovo „den". Když jej vyslovíme, zahrnujeme tím zároveň i noc. Světlá stránka obsahuje zá-roveň tedy i stín. Obyčejně o tom sotva přemýšlíme. Zcela obdobně zahrnuje slovo „rauš", ačkoli zdůrazňuje do očí bijící vystupňování životních sil, také jejich útlum: stavy lethargické a nehybné, stavy podobné spánku a snu.

Opojení se projevuje v různých, často protichůdných for-mách; droga působí právě tak různým účinkem. Přesto se obojí doplňuje v komplex neobyčejně velkého rozpětí. Hasan Sab-bah prý uváděl jedním a tímtéž prostředkem, hašišem, do svě-ta šťastných snů, jakož i do světa vraždy.

Kdo se chce omámit, počíná si jinak než ten, kdo se zamýšlí opojit na způsob blouznivců. Nevyhledává společnost, nýbrž samotu. Je blíže náruživosti, proto obvykle skrývá své počí-nání, kterému též chybí slavnostní periodicita. „Tajný piják" je posuzován nepříznivě.

Kdo se omamuje vznačném stupni a návykově, je již proto od-kázán na utajování, poněvadž droga pochází skoro vždy z tem-ných pramenů. Její požívání vede od oblasti ilegality. Je tedy znamením počínající anarchie, jestliže ti, kdo se opájejí tímto způsobem, se již nevyhýbají veřejnosti. Tak bylo možno pozo-rovat po první světové válce v kavárnách lidi omámené droga-mi, kteří tam „bodali upřenýma očima díry do vzduchu".

Omámený se však nevyhýbá společnosti jen proto, že se jí musí z různých důvodů obávat. Je přirozeně odkázán na sa-

motu; jeho bytost není svou povahou sdílná, nýbrž receptivní. Sedí jakoby před magickým zrcadlem, nehybně pohroužen sám v sebe, a vždy je to on sám, jejž užívá, ať už jako čistou euforii nebo jako svět obrazů, které plodí jeho nitro a které k němu proudí zpět. Tak existují i lampy, jejichž fluorescenční světlo dovede změnit šedivý kámen ve zlatý stupeň.

Baudelaire, který nazývá hašiš „zbraní k sebevraždě", zmiňu-je kromě jiných účinků i mimořádný chlad po požití drogy, kte-rou zahrnuje do „třídy samotářských radostí". Toto mrazení, kterým působí také jiná fantastika, nemá povahu jen fyzickou. Je také příznakem samoty.

25 Narkissos byl syn říčního boha a nymfy Liriopy. Matka byla

právě tak uchvácena jeho krásou jako zděšena jeho chladnou povahou. Majíc starost o jeho osud, požádala věštce Teiresia o radu a uslyšela od něho věštbu, že jejímu synovi, nepozná-li sám sebe, je usouzen dlouhý život. Záhadné slovo došlo splně-ní, když Narkissos jednoho dne, vraceje se z lovu, sklonil se žízniv nad pramenem a uviděl v něm svůj obraz. Jinoch se za-miloval do tohoto fantómu a ztravoval se v neukojené touze po vlastním obraze, až zahynul. Bohové ho proměnili v květinu opojné vůně, narcis, která ještě dnes nese jeho jméno a jejíž květ se rád sklání nad tichými vodami.

Pravděpodobně se zachovaly z mýtu o Narkissovi, jako z tak mnoha jiných, jen rudimenty; zdá se, že jeho velkým tématem byla touha. Té podlehla též nymfa Echó, která marně toužila po Narkissově objetí a která se hořem utrápila, až konečně z ní nezůstalo nic než hlas.

Narkissos se seznámil se sebou, ale nepoznal se. „Poznej sám sebe!" stálo na chrámu Apollónově v Delfech; Narkissos ztroskotal právě tak jako mnoho jiných před ním a po něm na této nejtěžší ze všech úloh; hledal marně ve svém obraze sebe. Slovo „poznat" má dvojí význam; Narkissos se odváží dobro-družství erotického, tak jako Faust dobrodružství ducha.*

Právě tato zžíravá touha je také příznakem drogy a jejího používání; dychtění zůstává vždy pozadu za splněním. Obrazy lákají jako zrcadlení v poušti; žízeň se stává palčivější. Můžeme též myslit na vstup do jeskyně, která se rozvětvuje v labyrint chodeb čím dál užších a neschůdnějších. Tam hrozí osud Ělise Frôboma, hrdiny Hoffmannových „Falunských dolů". Ten se už nevrátí, je ztracen světu, a podobně se stalo mnichu z Heister-bachu, který bloudil v lese a našel cestu do svého kláštera teprve po třech stech letech. Tento les je čas.

81

307

Považujeme látky, které působí narkotické opojení, za jem-nější, éteričtější než ty, které vzpružují vůli. Faust je po veli-kém zaklínáni v noční studovně uveden nejprve ke zpustlým pi-jákům v Auerbachově sklepě a pak teprve do kuchyně čaroděj-nice.

Mluvíme o „narkotické vůni". Slovo pochází z řeckého „NARKOÓ", omamuji. Na jihu se vyskytují druhy narcisů, je-jichž vůně platí za nebezpečnou. Euforie a bezbolestný stav následují po vdechování prchavých substancí jako rajského plynu nebo éteru, který byl na přelomu století v módě jako pro-středek požitku a kterému jednu svou studii věnoval Mau-pasaant. V klasické magii se opět a opět mluví o dýmu, který nejenom omamuje, nýbrž slouží též jako jemné médium pro vize, které následují po omámení. Takové scény nalézáme v Tisíci a jedné noci, ale též u autorů jako Cazotte, Hoffmann, Poe, Kubín aj.

Je nasnadě domněnka, že tato stránka opojení, obrácená k nazírání, je též kvalitativně významnější. Chceme-li si o tom utvořit úsudek, musíme se vrátit ke společným kořenům, z nichž vyvstávají tak různotvárné formy imaginace. Riziko, kterého se s drogou odvažujeme, spočívá v tom, že otřásáme jednou ze základních mocí existence, totiž časem. To ovšem různým způsobem: podle toho, zda se omamujeme či stimuluje-me, prodlužujeme nebo komprimujeme čas. S tím zase souvisí, jak vcházíme do prostoru: na jedné straně je tu snaha, pohyb v něm stupňovat, na druhé straněje strnulost magického světa.

Srovnáme-li čas, jak se to odjakživa dělá, s proudem, tu se zdá stimulované osobě, že tento proud se zužuje, plyne rychleji, ve vírech a kaskádách se vrhá do údolí. To následují myšlenky, mimika a gestikulace; kdo je takto opojen, myslí a jedná rych-leji a impulzivněji než střízlivý, a také nevypočitatelněji.

Pod vlivem narkotických prostředků se čas naproti tomu zpo-maluj e. Proud plyne klidněji; břehy ustupují. Na ppčátku omá-mení vědomí jakoby vyplouvá ve člunu na jezero, jehož hranic už nedohlédne. Čas ztrácí břehy; stává se mořem.

Tak dochází k nekonečným opiovým snům, které popisuj e De Quincey. Zdá se mu, že je „po tisíce let pohřben v útrobách věčných pyramid". V Suspiria de Profundis, sbírce eseji, která vyšla čtvrtstoletí po Confessions, hledí zpět na toto nesmírné rozpětí času a praví, že k jeho vylíčení by nestačila astro-nomická měřítka. „Ano, bylo by směšné, určovrt čas, který člo-věk prožije během jednoho snu, generacemi — nebo i tisíci-letími".

82

Pocit oddáleni od lidského povědomí o čase vůbec potvrzují i jiný, například Cocteau: „Vše, co se v životě činí, i láska, děje se v expresním vlaku, který uhání k smrti. Kouřit opium znamená z vlaku vystoupit a jít pěšky; znamená to zabývat se něčím ji-ným, než je život a než je smrt".

27 Na animálním pólu čas plyne rychleji, na vegetativním po-

maleji. Odtud padá též světlo na vztah narkotik k bolesti. Většina lidí se seznámí s narkotiky dík jejich anestetickým účinkům. K návyku vede s tím spojený pocit štěstí, euforie. Propadají-li depresivní osoby snáze morfiu, se vysvětluje tím, že je jimi již existence jako taková pociťována bolestně.

Mnoho narkotik je zároveň i fantastiky. Sertürner oddělil tím, že v roce 1803 izoloval morfium, bolesti tišící potenci opia od jeho eidetické. Pomohl tím nesčetným trpícím, avšak zároveň oloupil šťávu máku, jak ji opěvá Novalis, o barvy.

Otázka, zda tyto účinky jsou pouze vyvolávány, anebo zda „přistupují", vede dál, než problémy, jež si kladou psycho-logové a chemici. Uznáme-li rostlinu za autonomní moc, která přistupuje, aby do nás zapustila své kořeny a květy, vzda-lujeme se o několik stupňů šířky od křivé perspektivy, která si namlouvá, že duch je lidský monopol a mimo člověka neexis-tuje. Po planetární nivelizaci musí přijít nový obraz světa; to je úloha, která bude zaměstnávat příští století. K tomu, aby jej připravovaly, jsou povolány'nihilistické a materialistické teo-rie; z této oblasti bere svou sílu jejich přesvědčivost, nepocho-pitelná jejich protivníkům. Ale i v bouři, která vyvrací lesy a od-náší střechy domů, nevidíme tah bezvětrných dálek — totéž platí i pro čas.

28 Zaklínání se tehdy považovalo za hrdelní zločin. Zjevení byla

věrohodnější než dnes. Pro Fausta není říše duchů, ačkoliv se již stala značnou měrou říší ducha, Ješ tě uzamčena", nýbrž jej trápí pouze starost, aby se zaklínání zdařilo. Náboženské nebo morální váhání ho však už netrápí.

Zcela obdobně stojí dnes člověk ducha a člověk múzický před otázkou, co může droga poskytnout. Nemůže mu v posled-ku záležet na motorickém vystupňování sil, na štěstí nebo dokonce na bezbolestném stavu. Nejde mu dokonce ani o zby-

83

střené a zjemnělé chápání, nýbrž jako ve Faustovu kabinetu 0 „to co přichází".

Toto přicházení nespočívá v tom, že se stávají známými nová fakta. Nejde zde o obohacení empirického světa. Faust usiluje dostat se ven ze studovny, ve které Wagner po celý život se-trvá a bude se cítit šťasten. „Vím sice mnoho, leč chtěl bych všechno vědět" — to nemá konce, a v tomto smyslu náleží i ob-jevení Ameriky k faktům; žádná vesmírná loď nevyvádí ze světa faktů.

Žádné zrychlení, i kdyby vynášelo až ke hvězdám, nemůže zbavit síly bytostné slovo: „Sobě nemůžeš uniknout". To platí 1 pro stupňování životní síly. Násobení ani umocnění nemění základní číslo. Od přicházejícího se očekává něco jiného než stupňování dynamického nebo vitálního rázu. Ve všech do-bách se od něho očekávalo rozmnožení, doplnění, připojení. To znamená nikoli umocnit, nýbrž přičíst.

Při zaklínání, ať pomocí askeze nebo jiných prostředků, se dříve nepochybovalo o tom, že přistupuje něco cizího. Mezitím nabylo myšlení takové moci, že je proti ní toto přesvědčení hájeno již jen ústupově. Má už jen význam zrcadlového obrazu, zda to, co přistupuje, přichází zvenčí nebo zevnitř, pochází-li tedy z kosmu nebo z vlastní hloubky.

Nerozhoduje bod, na kterém se sonda nasadí, nýbrž ten, kte-rého dosáhne. Tam přesvědčuje zjevení s takovou silou, že pro otázku po jeho realitě, natož pak po jeho původu, nezbývá ani místo, ani potřeba. Kde je potřebí důvodů, autorit nebo do-konce mocenských prostředků, aby byla zajištěna jeho realita, tam již zjevení ztratilo svou moc; působí pak dále už jen jako stín nebo ozvěna. Pohotovost však zde musí být vždy.

ROSTLINA JAKO AUTONOMNÍ MOC

29 Když se pronikají šťávy vegetativního a zvířecího původu,

vznikají nové molekuly, tvoří se řetězce a kruhy nejrůznějšího druhu. Odnedávna jsme schopni nahlédnout trochu do této jemné stavby — kdybychom to neuměli, změnilo by se v pod-statě málo anebo nic. Pravděpodobně toto nahlédnutí odvádí od důležitějších věcí, jak někteří předpokládají a mnozí tuší.

Je právě tak nesporné, že mnohé tyto molekuly tělo vyživují, jako že jiné jím procházejí neutrálně a konečně že některé vy-volávají duchovní účinky. Na tomto náhledu spočívá indiánské

84

Fotografie H. Will so n Pospíšilové

rozlišování stravy každodenní a božské, tak jako ve vyšších kulturách lišení přirozených a posvěcených látek vůbec.

Otázka, zda tyto účinky jsou pouze vyvolávány, anebo zda „přistupují", vede dál, než problémy, jež si kladou psycho-logové a chemici. Uznáme-li rostlinu za autonomní moc, která přistupuje, aby do nás zapustila své kořeny a květy, vzda-lujeme se o několik stupňů šířky od křivé perspektivy, která si namlouvá, že duch je lidský monopol a mimo člověka neexis-tuje. Po planetární nivelizaci musí přijít nový obraz světa; to je úloha, která bude zaměstnávat příští století. K tomu, aby jej připravovaly, jsou povolány nihilistické a materialistické teo-rie; z této oblasti bere svou sílu jejich přesvědčivost, nepocho-pitelná jejich protivníkům. Ale i v bouři, která vyvrací lesy a od-náší střechy domů, nevidíme tah bezvětrných dálek — totéž platí i pro čas.

Pohybujeme se tu na pokraji sporů o povahu večeře Páně, jež zaměstnávaly duchy po tisíc let a které občas houstly. Jde o víno a chléb, o rozdíl mezi přítomností a přiblížením. Když se opravdu něco stane, tak odpadají hrubé i jemné rozdíly. Navíc jsou to rozlišování, která nepronikají do „nitra" přírody. I když dáme ten největší rozsah jak tomu „toto jest . . ." , tak onomu „toto znamená...", v podstatě se v nějakém bodě stýkají.Ivten večer ustavení kromě své skutečnosti hostina ještě něco „zna-menala", i když ovšem jako vysoský. stupeň přiblížení.

Nás dneska trápí jiné starosti, především tyto: aby se touto cestou nevloudili opět bohové.

30 Izolace kokainu se podařila kolem roku 1860 ve Wóhlerově

slavném Góttinském ústavu, jedné z Pandořiných skříněk to-hoto světa. Takovéto vylučování a koncentrování účinných látek z organických substancí proniká celým 19. stoletím; po-čalo extrakcí morfinu z makové šťávy dvacetiletým Sertumerem, který tak vyvinul první alkaloid, doslovně vy-vinul.

Jako vždy při přiblížení k titánskému světu, narůstají zde za-huštění a záření. V tomto světě vystupují síly a látky, jež jsou sice získány z přírody, ale jsou příliš silné, příliš vehementní pro přirozenou mysl, takže člověk, nechce-li se zničit, je od-kázán na rostoucí odstup a větší opatrnost. Tyto síly a látky jsou viditelnými modifikacemi vstupu do nového duchovního světa.

Zkvašení, destilace, vyloučení a konečně získání zářivé látky z organické substance. Zářící látkou začíná 20. století — 1903 objev radia a polonia, 1911 Nobelova cena manželům Curieovým za izolaci čistého radia z obrovského množství jáchymovského

86

smolince. Tento Jáchymov byl v roce 1945 přenechán Ameri-čany Rusům, kteří tu získali velké množství štěpného materiá-lu.

Každý přechod je také zářez, každý zisk také ztráta. Kde je to v hloubi ne snad pochopeno, ale aspoň cítěno, je bolest zvlášť velká — především tam, kde se ještě trpí ústupem bohů před Titány. Zde se dělí úsudky tak jako den a noc. Pierre Curie patří k prvním obětem motorizované dopravy (f1906). Léon Bloy jásal při této zprávě nad „rozdrcením hanebného mozku".

31 Jako Goethe vidí v barvách jedno z dobrodružství světla,

mohli bychom opojení považovat za vítězné tažení rostliny psýchou. Tak nás mohutná čeleď lilkovitých neživí jen fyzicky, ale také ve snu. K jejich monografii by se musela systematika spojit s pohledem takového Novalise nebo Fechnera. Jejich ná-zev „Solanaceae" se odvozuje pravděpodobně od „solamen", utišující prostředek.

Jako se k nám rostlina neobrací jen fyzicky, ale i duchovně, tak to již mnohem dříve činila vůči zvířatům eroticky. Aby-chom to spatřili, musíme ji ovšem uznat za rovnocenného, do-konce spíše silnějšího partnera. Knejpodivuhodnějším jevům, skutečným divům naší planety patří tajemství včel, které je současně tajemstvím květin. Milostný duet dvou ve své výbavě a vývoji si tak vzdálených bytostí se musel jako mávnutím kou-zelného proutku po nespočetných důkazech náklonnosti jed-nou dosvědčit. Květy se přeměnily v pohlavní orgány, které se podivuhodným způsobem zcela přizpůsobily cizím bytostem — mouchám, lyšajům, motýlům, medosavkám a kolibříkům. Před-tím je opyloval vítr.

To bylo jedno z krátkých spojení mezi řadami předků a jejich zabezpečení. Velký Přechod. V takových obrazech se stává Isidin závoj průhledným. Kosmogonický eros překonává rozli-šení utvářeného světa. Nikdy by nás nenapadlo, že je něco ta-kového možné — kdybychom se o tom nebyli v myriádách pří-padů přesvědčili při chůzi po jarní louce, na každé kvetoucí stráni. Přitom to trvalo až do nedávné doby, než jeden člověk toto tajemství odhalil. Opět ředitel školy: Christian Konrád Sprengel — „Odhalené tajemství přírody" (1793). To, co na-zýváme tajemstvími, jsou ovšem jen manifestace, blíž jim při-cházíme v jasném bzučení pod rozkvetlou lípou. Poznání je sla-dění.

87

307 Rostlina, ač nepohyblivá, působí na pohyblivé nutivým kou-

zlem. Novalis to zahlédl ve svých hymnech. Bez rostlin by ne-bylo na světě života. Na nich je závislé vše, co dýchá a chce se živit. Kam až sahá jejich duchovní moc, lze jen tušit. Ne na-darmo se odvolává podobenství především na ně.

Co je vzbuzeno třeba čajem, tabákem, opiem, ale často již pouhou vůní květin — tato škála potěšení, od neurčitých snů až po bezbolestnost — je víc než paleta stavů. Musí vždy při-stoupit něco jiného, nového.

Tak jako květina vytváří pohlavní orgány, aby se mohla spojit s včelou, snoubí se také s člověkem — a dotyk mu poskytuje přístup k světům, do nichž by bez ní nevstoupil. Zde je také skryto tajemství všech drogových závislostí — kdo je chce léčit, musí poskytnout duchovní ekvivalent.

Z KAPITOLY PROČIŠTĚNÁ HMOTA

306 Cituji: „Co činí u mnoha pokusů s meskalinem jejich povahu

jako zjevení ještě spornější, je okolnost, že mystérium tremen-dum nejen vychází nerozlišeně ze všeho na světě, ale také z vě-cí vysloveně banálních" (Dr. Peter Ringger).

Autor např. uvádí při líčení autoexperimentu, že byl dlouho ponořen do pohledu na pootevřené dveře.. . . „Zdálo se mi při-tom, jakobych držel v rukou smysl světa".

Musím to posuzovat jinak. Takové vnímání nebo taková poho-tovost k vnímání ohlašuje, že jsme v přiblížení postoupili da-leko. Nějaké dveře se začínají otvírat — to je ovšem každo-denní banalita. Ale už u Rembrandta je to podivné. Ten ne-maluje jen dveře, ale i to, co je za nimi. Dveře se začínají otvírat — jsme voláni ke zkoušce nebo abychom vydali svědectví, vstupuje soud, aby vyhlásil rozsudek, lékař se vrací z rentge-nologické kabiny, zakoušíme úzkosti proskribovaného, roze-chvění milence, který čekal celý den na milenku. To vše instru-mentuje jasnými a temnými tóny symfonii osudu.

Dveře jsou jako zrcadlo — odrážejí nám známý obraz. Ale teď jsou průhledné. Nebo lépe: začínáme tušit, že mohou být prů-zračné. Nevstoupí ten či onen osud se svým proměnlivým štěs-tím či neštěstím. Teď bude stržen čas jako opona. Ne ten či onen osud, ale osud in summa, osud jako pohoří vrhá předem svůj stín.

88

307 „V okamžiku smrti vstupujeme do substance dějin". Jedno

z nejlepších dikt Léona Bloye. Při takovém přiblížení je epizo-dické bez významu, zatímco matérie začíná silněji zářit. Dveře, brána se stávají důležité o sobě — úzká stezka, temné údolí se zužují do mostu v Siratu, který dělí čas a věčnost jako ostří nože. Mezi bilióny časných přechodů platí jen jediný, který je — tak jako jednička v kosmu čísel — obsažen v každém z nich.

Kříž je zakoušen silněji a mocněji, když z něj ukřižovaný sestoupil. Proroci viděli více, evangelisté méně — tak je tomu s každým vyplněním v čase. Přistání na Měsíci je proto jeden z příkladů v čase našem. Zde je třeba mimo jiné hledat jeden z důvodů, proč Židé nepřijali Mesiáše. Právě tak těžko může být dnes přijat Měsíc v té podobě, v jaké je nabízen.

Přitom se ovšem tehdy zahustilo bytí do zjevu formou epi-fanie, zatímco dnes ve zjevu zploštělo. Pahorků a křížů byl nespočet. Když porazil Spartaka, nechal Pompeius silnici do Neapole lemovat krucifixy. Ale jednou se ukázal v pahorku pahorek světů a v kříži osud člověka vůbec. Na okamžik se dveře otevřely; opona se roztrhla. To vystačilo na dvě tisíciletí.

Tak je možno vidět dveře a tak je možno vidět kříž. Žijeme-li v matematickém světě, je tím fixován svět čísel — v kříži koor-dinát jako nástroji všech matematických a geometrických vý-počtů. V magickém světě je úlomek z jeho dřeva cílem křížo-vých výprav a poutí.

Bloy, který měl v naší epoše překvapivě ostrý zrak pro zna-mení a figury, říká v jednom ze svých deníků, že by se tvar kříže historicky realizoval všemi možnými způsoby. Kdyby byl Kristus popraven mečem, byla by jeho rukojeť uctívána ve for-mě kříže, kdyby byl ukamenován, zemřel by s rukama do kříže rozpřaženýma. To je jeden příklad z mnohých — a to příklad na zahuštění bytí při současném úbytku reality. Čím silněji proudí skutečnost, tím více v ní mizí jména a data. To lze prožít při zvláštním spojení pocitů zničení a rostoucí veselosti.

Z KAPITOLY SKEPSE DLE POTŘEBY

312 Skepticismus — od encyklopedistů až k textovým kritikům a

vysloveným nihilistům — navodil nahlodávání světa obrazů, které skončilo v kulturní revoluci. Bílení se ale dotýká jen po-vrchu. Stane-li se absolutním, proces se začíná měnit; mono-tonie začíná mnohé napovídat.

89

Kde dříve visely obrazy, nezůstává prázdný, nýbrž neobsa-zený prostor. Vyzařování odtud může být tak silné, že může začít oslňovat. To neplatí jen pro úbytek obrazů, ale i pro náklonnost, která jim byla věnována. Oběť, modlitba, vzývání sice ve svých předem daných formách a ceremoniích ustávají, ale zanechávají po sobě neukojenou potřebu. Tato potřeba není schopna sama sebe vyložit, protože koření hluboko v biotu a jeho instinktech: už květina uctívá, když se obrací k slunci.

V tomto bodě hrozí specifická nebezpečí, neboť když zvětra-lé nasákne nicotou, hrozí primitivní pády zpět. Tak lze vysvětlit nejen všude vzkvétající sektářství, ale i božskou úctu, prokazo-vanou politickým figurínám a jejich teoriím. Inteligentní sou-časníci se tu zbavují posledních zábran. Černoch, který jde do lesa, aby zasvětil svému fetiši hrst plodů, působí nejen ro-zumněji, ale je také mnohem méně nebezpečný.

Odtud též excesy, které mají užší vztah k našemu tématu. Jsou to průvodní jevy Velkého přechodu, obratu časů, času obratu.

314 Skepse nás provází jako Mefisto, a bez ní bychom byli ne-

klidní jako Peter Schlemihl, když ztratil svůj stín. Člověk beze skepse je dnes nahý, je to primitiv, snadná kořist posměváčků — v nejlepším případě muzeální kousek. Brýle jsou víc než pomůcka, je to součást odívání.

Brýle zbystřují; duchovidce najdeme už po dlouhou dobu jen mezi prosťáčky. Jenom ve snech skepsi nepotřebujeme a všechny pokusy vyčerpat obrazy nedosáhly dna. Staří se do-mnívali, že ve snu myslíme a jednáme jako bohové. Sen je sil-nější médium.

Konečně nechci zapomenout na odpočinek v absolutní mod-ři, která obrazy nerozpouští, ale pojímá do sebe, jako se roz-plývají kusy ledu v nehybném moři. Není to modř Adrie ani Egejského moře nebo Pacifiku — takový lesk snad mají jen středomoří v éteru nejvzdálenějších galaxií. V naší době už noc k odpočinku nestačí.

315 Ať už přistanu na té či oné ploše psychokosmu, hovořím

s bohy, kteří tam přebývají, s Thorem a Freiou, s Brunhildou a Judith, s odpočívajícím panterem nebo se skarabeem — nepo-chybuji o jejich síle a pokynech; nechávám stín odpadnout, stojíme v neporušitelném světle.

Ale při návratu si stín opět prisvojím. Nebylo to oslabení, ale

90

rozšíření vědomí — objektivní a vyhodnotitelný nález. Mohu referovat, mohu také zamlčovat, co jsem zažil — ať už z opa-trnosti nebo z namístě jsoucího studu. Nejen, že jsem pochopil, co hýbalo Velice Starými a Velice Vzdálenými — také jsem to viděl v jejich prostoru a jejich očima.

To je třeba nezaměňovat s přisedáváním k dávným časům a dalekým prostorům, jak se více méně dařilo romantikům. Je to také něco jiného, než archeologické, historické nebo etno-logické ohmatávání ducha času učenci.

Mezitím se vědomí se svými nemilosrdnými stíny ještě zost-řilo. Přitom nás vědomí provází také hlouběji do lesa. To nám dovoluje, abychom konturovali a zařadili setkání, jimiž ještě před krátkou dobou duch nedorostl. A ještě víc: abychom do nich vstoupili a prošli jimi.

Přiblížení se potvrzuje tím, co vstupuje, přítomné se do-plňuje nepřítomným. Setkávají se v zrcadle, jež má schopnost rozpouštět čas a neklid. Nikdy nebylo ono zrcadlo tak prázdné, tak bez prachu a bez obrazu — o to se postarala dvě století. K tomu klepání v dílně — opona se stává průhlednou; scéna je volná.

91

FOTO GRA FIE

FOTOGRAFIE HELENY WILLSON POSPÍŠILOVÉ

Autorka pracuje na fotografických portrétech a studiích indián-ských umělců východní Kanady. Pokouší se zachytit umělce v jejich prostředí, s přáteli, s rodinami a při práci. Letos fotografovala v re-zervacích Ontaria a připravuje se na Quebec a východní pobřeží.

1. /str. 73/ Blake Debassige - malíř z West Bay na Manitoulin Island Výrazná postava skupiny mladých umělců. Jeho práce je silně ovliv-něna legendami ostrova.

2. /str. 77/ Annie Hubbard-Parfey. Malířka a vychovatelka dětí v Sault St. Marie v severním Ontariu. Maluje většinou dětské motivy.

3. /str. 85/ Patricia Ningewance - malířka, spisovatelka a překlada-telka z angličtiny do o d j i b w a y. Pracuje pro indiánský místní rozhlas v Thunder Bay.

4. /str. 92/ Norwal Morrisseau - malíř a šaman, který jako první

zlomil tabu výkladu o d j i b w a j s k ý c h legend a zpracoval je písemně i malbou. Před 25 lety založil styl nazývaný_"Woodland School of Art", ve kterém mladší generace pokračují. Žije v Thun-der Bay.

93

LP DESKA ČESKOSLOVENSKÉ N O V É V L N Y

Tvůrčí skupina s názvem "XX CENTURY ZORRO" - Porden one, ITÁLIE, - byla natolik nadšena několika náhodně získanými nahrávkami ČESKÉ NOVÉ VLNY, že po obstarání dalšího materiá-lu a po jeho pracném vyčištění, zmixování a sestřihu vydává v nákla-du 1000 exemplářů dlouhohrající desku s devatenácti /!/ skladbami českých a moravských skupin. Deska v barevném, lakovaném obalu se jmenuje "CZECH - TILL NOW YOU WERE ALONE" a bude obsahovat skladby skupin:

Strana A: MAMA BUBO, EXTEMPORE, DVOULETÁ FÁMA, IEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI, ODVÁŽNI' BOBŘICI, JABLKOŇ, TŘIRY^H-LOSTNI'PEPIČEK, PLKNO, A 64, MARNO UNION, Strana B: PRECEDENTS, ZIKURRAT, MCH/e/ BAND, THE GAZ, SLEPÉ STŘEVO, JASNÁ PÁKA, NUKLEUS, VLNA BAVLNA, D1SHAR-MONIC BALLET.

Cena desky bude v obvyklé cenové relaci pro LP desky a je možné si ji už ted předběžně objednat na adrese:

JAROSLAV NEDUHA

Obere Donaustr. 17/6 A-1020 W i e n, Oesterreich

tel.: 35 93 19

94

N a b í z í m e V á m již třetí L P desku pražské undergroundov

skupiny The Plas t ic People of the Universe

" L e a d i n g H o r s e s "

Boží Mlýn Productions 150 Longboat Ave. U 803 Toronto. Ontario, M5A 4 G 4 Canada

Milí přátelé!

Sedmé číslo je o několik stran chudší než předchozí, o to obsahuje více fotografii. V příštím čísle, osmičce, které by mělo vyjít na za-čátku příštího roku, bude stran o to víc. Doufáme, že budeme mít konečně k dispozici dlouho slibovaný vý-běr z čínské podzemní prózy - tento příspěvek naráží stále na nové a nové překladatelské problémy. Dokončíme rozhovor s J. E. Šedi-vým, otiskneme překlady textů jeho nynější skupiny a k tomu při-neseme bohatou fotgrafickou dokumentaci. Představíme mladého slovenského autora J. Potoka a přineseme spoustu dalších textů. V obálce s PATERNOSTEREM 6 jsme vám poslali malý papírek s prosbou, abyste nám, pokud nechcete PATERNOSTER odbírat, zásilku vrátili anebo, v příznivějším případě, zaplatili. Mnozí tak učinili, mnozí ne. Jelikož naše revue je závislá především a hlavně na finanční přízni našich odběratelů.doufáme, že do konce roku bu-de vše k oboustranné spokojenosti vyřízeno. Tak či tak vám všem přejeme hezké Vánoce a do roku 1985 mnoho zdaru, radosti a co nejméně nepříjemných problémů.

Vaše redakce

96

Malá revue pro umění a kritiku PATERNOSTER

vychází ve Vídni, 4 x ročně.

Redakční rada: Zbyněk BENÝŠEK, Vratislav BRABENEC, Eugen BRIKC1 US, Martin HYBLER, Jiří NĚMEC,

Vlasta TŘEŠŇÁK a Paul WILSON.

Redakce, administrace a distribuce: PATERNOSTER, c/o Benýšek, Zinnergasse 27/1/311110 - WIEN, Österreich

Administrace a distribuce pro Kanadu a USA : Bob Krčil 175 Fifth Avenue, Suite 3196 NEW YORK,N. Y., 10010, USA

CENA» jednoho čísla roční předplatné

Plaťte laskavě E u r o š e k e m , Mezinárodní pošt. poukázkou nebo v hotovosti na adresu vídeňské redakce. Také převodem na bankov, konto 601 441 405 - ZENTRALSPARKASSE UND KOMERZIAL-BANK, Wien 1, Schottesring 1. V Kanadě a USA posílejte platby šekem, poukázkou nebo v hoto-vosti na adresu administrace a distribuse pro Kanadu a USA.

Čtenáři v Československu dostávají PATERNOSTER zdarma.

Veškeré příspěvky autorů a o autorech žijících v Československu jsou tištěny zásadné bez jejich vědomí a jakékoli účasti. Žádáme příslušné orgány, aby vzaly toto prohlášení na vědomí.

Os 4 5 , -DM 6,50

160,-24 , -

Cena pro USA, Kanadu a Austrálii /zvýšené poštovné/ US dol. 3,50 Can.dol. 4,40 Aust.dol. 5,

12,— 15 , -1 8 , -

PATERNOSTER, Kleine Revue für Kunst und Kritik, erscheint vier-teljährlich. Herausgeber und Eigentumer: Zbynek Benysek, Zinner-gasse 27/1/31, A - 1110 Wien.

Německý student f . BUTZBACH píše

v druhé polovině 15. stol. o Češích:

"PO TRHU CHODI'VENKOVANÉ DO HOSPOD A POPÍTEJÍ SILNĚJŠÍ'PIVO,

JEŽ NAZÝVAJÍ'STARÉ. K TOMU JEDI'BÍLÝ CHLÉB.

PO NĚKOLIKA POHÁRECH PIVA POBRUKUJÍ A ZPÍVAJÍ'PÍSNĚ."