8

530–800Vstup do dějin

ÚSVIT HISTORIE | VSTUP DO DĚ JIN

VI. STOLETÍ VII. STOLETÍ

550

podrobení Čech

a Moravy Avary

530

příchod

Slovanů do Čech

620

vznik

Sámovy říše

Mýty obestřená hora Říp, jak ji v letech 1882

až 1883 viděl Julius Mařák. (ČTK)

Mnoho lidí dosud vnímá slovanský dávnověk

prismatem romantického historismu 19. století,

například pod vlivem malíře Mikoláše Alše.

V návrhu lunety Žalov, určené pro cyklus

Vlast, posílá Morana slovanského hrdinu

do míst posledního spočinutí jeho předků.

(Západočeská galerie v Plzni)

Snad každý čtenář zná krásnou pověst, popr-vé písemně zachycenou v první čtvrtině 12. století kronikářem Kosmou, o praotci Čechovi, který přivedl svůj lid pod horu Říp, aby se usadil v zemi zaslíbené, oplývající mlékem a medem.

Pranic nevadí, že půvabný příběh prozrazuje autorovu literární inspiraci putováním starověkých Židů pod vedením Mojžíšovým. Nevadí, že se v latinském originále Čech jmenuje Bohemus, aby kronikář objasnil, jak pustá země, již jeho před-kové obsadili, dostala jméno Bohemia. Vzdělaný děkan Kosmas zaznamenával a zřejmě i spoluvy-tvářel mýtus, a proto událost záměrně nedatoval. A přece je na bájném podání zjevně kus pravdy. Slované, kteří přišli do Čech snad kolem roku 530 po Kristu, se skutečně usadili v zemědělsky příhodných nížinách kolem soutoku Labe a Vltavy i v blízkosti soutoku Ohře a Labe. Hora Říp se asi nacházela uprostřed jejich osídlení; kdo vylezl na vrchol, měl pod sebou slovanská sídliště jako na dlani. Říp jako hora středu (a střed uctívaly už starověké civilizace) se stal kultovním místem.

Všechny další Kosmovy údaje o příchodu Čechů se ale s historickou realitou rozcházejí. Slované, kteří při své expanzi, tvořící součást takzvaného stěhování národů, do země pronikli, zdaleka nebyli jejími prvními obyvateli. Nemá smysl vyjmenovávat zde všechny pravěké kultury. Stačí připomenout Kelty, žijící tu před zlomem le-topočtu, a po nich germánské kmeny Markomanů, Langobardů a Hermundurů. Pojmenování Boio-haema (odtud latinské Bohemia) i některé dodnes užívané názvy (například řeka Jizera) pocházejí z keltských časů. Co se stalo po příchodu slovan-ského obyvatelstva s Germány, není jisté. Buď odešli, nebo jich část zůstala a postupně splynula s příchozími kmeny. Kvůli Čechám bychom však neměli zapomínat na Moravu. Slovanské osídlení je zde stejně staré a stejně jako v Čechách se sou-střeďovalo v nížinách, hlavně v úrodných úvalech podél toků řek. Staří Slované byli zemědělci, avšak žádné holubičí povahy. Žili ve vesnicích tvořených jednoduchými, do země zapuštěnými obydlími, vybavenými uvnitř kamennou píckou.

Tehdejší vesnice i s polnostmi byly ovšem pouhé nepatrné ostrůvky uprostřed rozsáhlých lesů a stepí.

Pro další vývoj bylo nesmírně důležité, že české země nikdy nebyly součástí antického civilizační-ho okruhu. Nacházely se až za pověstnou hranicí Římské říše (limes Romanus), jejíž předsunuté vojenské tábory se pouze lehce dotkly nejjižnější Moravy. Civilizační jádro evropské civilizace leže-lo v prvních stoletích po Kristu na Západě, v ny-nější Itálii, Francii, severním Španělsku a Porýní. Jeho jednotícími znaky byly užívání latiny jako kulturního jazyka a křesťanská víra obsahující univerzální poselství. Bohemia, zapomenutá kdesi na okraji Germanie, se rozkládala za periferií kul-turního světa; podle mínění západních vzdělanců to byla barbarská, pohanská krajina, v níž lidé neznali ani písmo. Toto zpoždění a dlouhodobé postavení na periferii západní civilizace nadlouho poznamenaly české dějiny. Obyvatelé českých zemí pozvolna, leč vytrvale ukrajovali z kulturní-ho náskoku evropského Západu, až jej v průběhu 14. století téměř smazali.

V polovině 6. století tomu bylo jinak. O Slova-ny se v bývalé Západořímské říši nikdo nezajímal. Tehdy pronikl z východních stepí do Karpatské kotliny kočovnický kmen Avarů, kteří zde pod vedením kagana (chána) Bajana vybudovali svou říši (kaganát, chanát) a podrobili si též Čechy a Moravu. Odpor proti Avarům byl jedním z důvodů vzniku slovanského kmenového svazu, v jehož čele stanul po roce 620 Frank Sámo a je-hož centrum zřejmě leželo v moravských úvalech. Existence Sámovy říše, která se vojensky postavila i mocnému franskému králi Dagobertovi, je však natolik záhadná, že se raději přesuneme do dal-ších staletí.

9

VIII. STOLETÍ IX. STOLETÍ

Slované a AvařiAvarský kaganát měl své centrum, nazývané podle kruhového tvaru hring (der Ring znamená v němčině kruh či prsten), v kraji mezi řekami Dunajem a Tisou. Stepní oblast kočovníkům vyhovovala, přesto se museli pouštět do dalších a dalších výbojů. Jinak totiž nomádská říše nemohla přežít. Většina Avarů se věnovala pastevectví, řemeslné výrobky i většinu zemědělských produktů si opatřovali kořistěním. První na ráně bylo okolní slovanské obyvatelstvo, které si Avaři buď podmanili, nebo donutili ke spolu-práci. Přesto soužití Slovanů s Avary neprobíhalo výhradně nepřátelsky. Doklad vzájemného ovlivňování dodnes poskytuje jazyk. Turkotatar-ského původu jsou například slova kazaq, tj. svobodný člověk, zbojník, kočovník, kozák, či bán (išpán, žu-pan), tj. svobodný bojovník (zde má původ české substantivum pán). Těžkou porážku uštědřila Avarům v roce 796 vojska franského krále a od roku 800 císaře Karla Velikého. Tehdy padl i hring. Kaganát sice zcela nezanikl, přestal však hrát významnější mocenskou roli. Pro české země to byl moment zásadní-ho významu. Franská říše je začala pokládat za sféru svého zájmu.

796

porážka

Avarů Franky

800

Karel Veliký císařem

Slovanská nádoba s rytou výzdobou z 6. až 8. století byla nalezena na území nynější Prahy. (Muzeum hlavního města Prahy)

List z Budyšínského rukopisu Kosmovy Kroniky české naleznete v příloze pod č. 1.

S počátky českého osídlení je spojován praotec Čech, s kořeny slovanského Polska pak Lech. Živé vědomí etnické příbuznosti

dokládá i vlepená iluminace obou bájných postav v Budyšínském rukopisu Kosmovy Kroniky české. (Knihovna Národního muzea)

10

805–870Oslabení avarského kaganátu umožnilo

západoslovanským kmenům a jejich náčel-níkům (knížatům) svobodněji dýchat. Jejich vzestup v těsném sousedství Franské říše však císař Karel Veli-ký nehodlal připustit.

V letech 805 až 806 uskutečnil jeho stejnojmenný syn vojenské výpravy směřující do Čech, snad k soutoku Labe a Ohře. Právě z této doby zřejmě pochází takzvaná daň míru (120 volů a 500 hřiven stříbra), již museli čeští náčelníci po několik století odevzdávat mocným panovníkům v západ-ním sousedství. Čechy i Morava byly poté považo-vány za součást državy bavorského a od roku 843 východofranského krále Ludvíka Němce. Vý-chodofranská říše uplatňovala svůj vliv v oblasti nejen přímým vojenským tlakem, ale také šířením křesťanství z významných podunajských center. Do vlastních Čech přicházeli misionáři z Řezna (Regensburg), na Moravu z Pasova a ke Slovanům obývajícím Panonii (část pozdějších Uher) z pod-horského Salcburku. Čtrnáct českých knížat se roku 845 dobrovolně dostavilo k Ludvíku Němco-vi, asi do Řezna, aby přijalo křesťanství, v domně-ní, že tím zamezí expanzivní politice východo-franského panovníka. Byl to naivní pokus. Čeští náčelníci se po návratu domů nové víry ihned vzdali a vrátili se k náboženství svých předků. Rozhodně však jejich vystoupení svědčí o existen-ci poměrně pevných správních struktur na českém území, ač není jasné, zda čtrnáct knížat zastupo-valo jednotlivé správní obvody vázané na hradiště, či zda šlo o místní náčelníky. V každém případě tehdy Čechy ještě neměly jednoho vládce.

Na Moravě tomu bylo jinak. Archeologické výzkumy doložily rozvoj sídelních aglomerací v moravských úvalech již během 8. století. V letech 820 až 830 zde vznikl státní útvar pod vedením knížetem Mojmíra, zakladatele první panovnické dynastie. Mojmír připojil pod svou svrchovanost i Nitransko, jehož kníže Pribina dal po roce 830 vystavět kostelík sv. Jimrama, vysvěcený dokonce salcburským arcibiskupem

Adalramem. V staromoravském státě, kterému obvykle ne zcela správně říkáme

Velká Morava, zapouštělo křesťanství kořeny už od samého počátku 9. století. Tím, že křesťanskou víru, přinášející do střední Evropy

též vyspělejší kulturu, přijal vládce, jeho rod i ozbrojená družina, posílila Morava svůj politický i kulturní předstih mezi západními Slovany a vcelku zákonitě rozšiřovala své území.

Tato tendence se nutně musela střetnout se zájmy Východofranské říše, která hodlala udržet sousední oblasti pod svou kontrolou. Stát slovanských Korutanců se jí podařilo vyvrátit, Morava si však uchovala politickou svébytnost. Přispělo k tomu i rozhodnutí Mojmírova nástup-ce Rastislava, jenž se ve snaze oslabit výcho-dofranský vliv obrátil roku 863 na byzantského císaře Michala III. s žádostí o vyslání učenců, kteří by křesťanství zvěstovali ve slovanském jazyce. Dosavadní misionáři ze Západu sice ovlá-dali slovanský jazyk, avšak bohoslužbu sloužili latinsky. Změnu moravské politické orientace potvrdil příchod vzdělaných bratří Konstantina a Metoděje, původem Řeků ze Soluně. Jazykově nadaný Konstantin vytvořil na základě jihoslo-vanského dialektu církevní slovanštinu (staro-slověnštinu). Vytvořil pro ni též zvláštní písmo hlaholici, již později nahradila takzvaná cyrilice, základ azbuky. Oba bratři přeložili do staroslo-věnštiny snad i celou Bibli. Bavorská biskupství ztrátu vlivu na Moravě obtížně snášela. Papež však oprávněnost Konstantinova a Metodějova postupu uznal a slovansky slouženou liturgii po-volil, nepochybně jako ústupek polopohanským poměrům ve střední Evropě. Z jeho hlediska bylo nejdůležitější, aby celá oblast byla rychle chris- tianizována. Konstantin se již na Moravu nevrátil, vstoupil v Římě do kláštera, přijal řádové jméno Cyril a v roce 870 zemřel.

Rozkvět říše Moravanů

ÚSVIT HISTORIE | ROZKVĚ T ŘÍŠE MORAVANŮ

IX. STOLETÍ

Doklad pronikání křesťanství na Moravu:

pozlacený relikviář ve tvaru knihy z Valů

u Mikulčic. (Archeologický ústav AV ČR –

Brno, v. v. i.)

Stříbrné nákončí s rytou kresbou kněze,

nález z Valů u Mikulčic. (Archeologický

ústav AV ČR – Brno, v. v. i.)

805–806

franské vojenské

výpravy do Čech

820–830

Mojmír založil

moravské knížectví

11

Moravská hradištěOpevněné sídelní útvary, dnes zvané hradiště či hradiska (někdy se i v těchto případech užívá slovo hrad) a prozrazující ohrazené místo, byly běžným sídelním typem na celém slovanském území od 7. až do 12. století. Moravané zakládali svá hradiště v nížinách nebo na mírných vyvýšeninách, vždy uprostřed osídlené krajiny a poblíž vodních toků. V mnoha případech na moravská hradiště plynule navázala vrcholně středověká a posléze novověká zástavba (Olomouc, Přerov, ve značné míře i Uherské Hradiště), jež fakticky znemožňuje provedení úplných archeologických výzkumů. Nejlépe proto známe hradiště opuštěná. K nim patří především Valy u Mikulčic nad řekou Moravou, zpravidla pokládané za rezi-denci moravských panovníků, dále pak Pohansko a dílem i Staré Město, součást uherskohradišťské aglomerace. Výzkumy v Mikulčicích odkryly kamenné základy několika křesťanských kostelíků. Za cen-trální svatyni celého moravského státu se pokládá komplex objevený v lokalitě Sady (část Uherského Hradiště). Přestože chybí důkaz, není vyloučeno, že právě zde měl svůj metropolitní chrám biskup Metoděj. Dalšími významnými hradišti byly Staré Zámky u Líšně (nyní součást Brna) a Hora sv. Hipolyta u Znojma.

Ukázka hlaholského písma – takzvané Pražské zlomky

pocházejí z 11. století. (Archiv Pražského hradu)

Rub nákončí se stylizovanou postavou z moravského hradiště

Valy u Mikulčic. (Archeologický ústav AV ČR – Brno, v. v. i.)

845

křest 14 českých

knížat v Řezně

863

příchod

Konstantina a Metoděje

Doklad pronikání křesťanství na Moravu: stříbrný křížek

s postavou ukřižovaného Krista, nalezený u trojlodní baziliky

na hradišti Valy u Mikulčic. (Archeologický ústav AV ČR –

Brno, v. v. i.)

12

870–906Sláva a pád Moravy

IX. STOLETÍ

885

zemřel

arcibiskup Metoděj

870

nástup

knížete Svatopluka

894

zemřel

kníže Svatopluk

Zlatý gombík z pohřebiště na Pražském

hradě i další nálezy dokládají provázanost

velkomoravské kultury a politiky s kořeny

české státnosti. (Archeologický ústav AV ČR –

Praha, v. v. i.)

Stříbrná náušnice blíže neznámé manželky

knížete Spytihněva I., zesnulé asi roku 918.

(Archeologický ústav AV ČR – Praha, v. v. i.)

Kníže Rastislav sice na odpor vůči Východo-franské říši osobně doplatil (byl zajat, uvězněn a oslepen), nicméně jím budovaný stát si svébyt-nost udržel. Za panování Rastislavova synovce Svatopluka dosáhl svého maximálního rozsahu a zahrnoval nejen Moravu, ale i Krakovsko, nyněj-ší Slovensko, Panonii a také část území dnešního Rakouska. Celá tato oblast byla obývána Slovany. Hlavou církevní organizace v moravské říši a ga-rantem slovansky sloužené liturgie byl Metoděj, ustanovený papežem jako moravsko-panonský arcibiskup.

Brzy po roce 880 uznal Svatoplukovu svrcho-vanost pražský kníže Bořivoj, když při pobytu na Moravě přijal křesťanství a po svém příchodu do Čech dal na hradišti Levý Hradec (na návrší nad Vltavou severně od Prahy) vybudovat původ-ně zřejmě dřevěný kostelík, zasvěcený sv. Klimen-tovi. Bořivoj je poprvé připomínán roku 872 jako jedno z českých knížat, o deset let později již byl zřejmě nejvýznamnější. Křest, který obdržel z ru-kou Metodějových, vyvolal sice vůči němu v Če-chách vzpouru, ta však dosáhla jen krátkodobého úspěchu. Jako Svatoplukův spojenec se Bořivoj vrátil na strategicky významné pražské hradiště (na místě pozdějšího Pražského hradu) kontrolu-jící důležitý brod přes Vltavu i tržiště rozkládající se v podhradí na levém břehu řeky. Archeologické průzkumy doložily, že toto kupecké centrum bylo s největší pravděpodobností opevněno již na kon-ci 9. století. Spolu se svou manželkou Ludmilou založil Bořivoj na pražském hradišti kostel Panny Marie.

Nejpozději v této době se tak Praha stala cen-trem knížectví, které zahrnovalo pražskou kotlinu i její okolí a jež v následujícím století postupně rozšířilo svůj rozsah na celé Čechy. Bořivoj je nejen první průkazně doložený český vládce, ale také první známý příslušník dynastie, která svůj původ odvozovala od bájného knížete Přemysla Oráče a jeho manželky Libuše. Tuto pověst ve struč-né podobě, bez uvedení Libušina jména (mluví se jen o jakési hadačce), poprvé zaznamenala latinská legenda takzvaného Kristiána, sepsaná

v posledním desetiletí 10. věku. Pro českou historii má Bořivojova vláda, byť do značné míry závis-lá na vůli moravského panovníka Svatopluka, zásadní význam. Bořivojovo středočeské knížectví se profilovalo jako křesťanský útvar s pevným po-litickým, ekonomickým i náboženským centrem (Praha). To umožnilo jeho vzestup, stejně jako fakt, že Bořivojovi potomci udrželi vládu ve svých rukou déle než čtyři sta let.

Bořivojovu předvídavost potvrdilo následující dění. V roce 885 zemřel arcibiskup Metoděj. Jeho skonu využili protivníci slovanské bohoslužby, v čele s jeho nástupcem Wichingem, který přiměl Svatopluka k vyhnání Metodějových spolupracov-níků a žáků. Ti odešli do jihoslovanských oblastí, kde rozvíjeli odkaz soluňských bratří. Slovanská bohoslužba tak sice na Moravě ani v Čechách nezanikla, obrat však nezadržitelně směřoval k posílení vlivu východofranského duchovenstva a latiny jako kulturního jazyka. Roku 894, asi čtyři nebo pět let po Bořivojovi, skonal Svatopluk. Smrt velkého vládce přinášela raně středověkým říším vždy komplikace. Také na Moravě propukl boj o následnictví, který byl tím tragičtější, že na mojmírovskou říši od konce 9. století soustav-ně útočily maďarské kmeny. Ugrofinští kočovníci zdolali Karpaty, ovládli rozsáhlé pusty v Potisí i Podunají a vydávali se na kořistné výpravy hluboko na západ. Pod jejich ataky se na počátku 10. století rozpadl také moravský stát, byť Maďaři vlastní Moravu neobsadili. Moravské politické i kulturní dědictví přejalo přemyslovské knížectví, což prokazatelně dokládají archeologické nálezy na pohřebištích v areálu Pražského hradu i exis-tence slovanské bohoslužby v raně středověkých Čechách.

ÚSVIT HISTORIE | SLÁVA A PÁD MORAVY

13

X. STOLETÍ

Bořivojův křestK přijetí Bořivojova křtu zachovala legenda takzvaného Kristiána, sepsaná zhruba sto deset let od události, pozoruhodnou historku. Svatopluk sice českého knížete pozval na hostinu, ale jako pohanovi mu vyhradil místo před stolem na podlaze. Arcibiskupu Metodějovi přišlo Bořivoje líto, a tak knížeti doporučil křest, jehož přednosti podmanivě vylíčil: „Jestliže

se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících /…/, staneš se pánem pánů

svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé

každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy

rozličných potoků.“

Přestože je Metodějova řeč literární fikcí, není důvodu pochybovat, že v podobném duchu misionáři na pohanská knížata působili. Bořivoj se hned nazítří dal, smíme-li věřit podání, pokřtít i s celou svou třicetičlen-nou družinou. Metoděj s ním pak na cestu do Čech vyslal kněze Kaicha, který měl knížete, jeho manželku Ludmilu a rodinu poučovat i utvrzovat v křesťanské víře. Bořivoj Kaicha příznačně usadil na Levém Hradci. Přijetí křesťanství pražským knížetem bylo mimořádně důležitým historickým činem, který nabízel české zemi a jejím obyvatelům možnost sdílet spo-lečné kulturní hodnoty s vyspělejšími oblastmi Evropy.

906

poslední zmínka

o moravské říši

Výjev z přemyslovské pověsti: příchod

Libušiných poslů k Přemyslu Oráčovi

v představě výtvarníka z 15. století.

(Moravský zemský archiv v Brně)

Kněžna Ludmila – náhrobek

ze 14. století v bazilice sv. Jiří

na Pražském hradě. (Správa

Pražského hradu, foto: Jan Gloc)

14

895–955Skon moravského vládce Svatopluka, stejně

jako v případě smrti jiných mocných panovníků, znamenal oslabení velké říše. Nástupnické krize využil Spytihněv, syn českého knížete Bořivoje, aby se vymanil z politické závislosti na Moravě.

Již v roce 895 jej nacházíme v Řezně, kde se podrobil východofranskému králi a pozdějšímu císaři Arnulfovi. To byl krok stěžejního histo-rického významu. Čechy se jím začlenily nejen do bavorské sféry vlivu, ale zároveň také natrvalo do okruhu západokřesťanské civilizace, neboť uznaly svou příslušnost k řezenskému biskupství. Toto rozhodnutí nemělo na charakter křesťan-ského náboženství dlouho vliv. V zemi působili kněží, kteří bohoslužbu konali jak latinsky, tak staroslověnsky.

Do období Spytihněvovy vlády spadá vznik vlastní přemyslovské mocenské domény ve střed-ních Čechách. Nejstarší přemyslovská hradiště (Pražský hrad, Levý Hradec a možná též Budeč) obklopila v tomto čase síť pěti hradišť v průměr-né vzdálenosti 30 kilometrů od Pražského hradu. Na jihozápadě to byl Tetín, na severozápadě Libušín, severně pak Stará Boleslav, respektive Mělník, a na jihovýchodě Lštění. V jejich areá-lech vznikaly i kostely, z nichž se dodnes nejlépe zachovala rotunda sv. Petra na hradišti Budči, později začleněná do rozšířeného kostela sv. Pet-ra a Pavla. Obdobně si počínal Spytihněvův bratr Vratislav I., jenž se ujal vlády roku 915 a založil kostel sv. Jiří na Pražském hradě. Jeho panování ukončila smrt již roku 921.

Vratislav po sobě zanechal vdovu Drahomíru, pocházející ze slovanského kmene Havolanů, snad čtyři dcery a nezletilé syny Václava a Boleslava. Jejich jména byla vlastně synonyma, neboť v západoslovanštině i východoslovanštině znamenají obě složeniny „více slávy“. Poručnicí obou bratří, a tím i nejmocnější osobou v českém knížectví se však stala, snad vzhledem k věku a autoritě, Ludmila, vdova po dávno zesnulém Bořivoji. Drahomíra se ale s poměry nesmířila. Po večerním soumraku 15. září 921 její družiníci Tunna a Gomon (či Goman), původem Vikingové,

Ludmilu na hradišti Tetíně zavraždili. Mezi lety 924 až 925 se ujal vlády kníže Václav. Ve zjevné snaze prohlásit Ludmilu za svatou dal převézt tělo své babičky z Tetína do kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Výmluvně se tak distancoval od matky Drahomíry.

Dramatické události v Čechách se odehrávaly v širších středoevropských souvislostech. V roce 911 zemřel poslední východofranský panovník a slábnoucí pozice Bavorska, na které se česká knížata orientovala, využilo Sasko. Jeho vládce Jindřich I. Ptáčník vpadl vojensky do Čech a do-nutil Václava ke změně politické linie. Český kníže se nyní již neměl ohlížet na vůli Řezna, ale musel uznat převahu Sasů a odvádět jeho panovníkům tradiční poplatek. Na znamení přátelských vztahů předal Jindřich novému spojenci (údajný) ostatek svatého Víta, jemuž Václav zasvětil nový kostel budovaný na pražském hradišti.

Není vyloučeno, že právě změna politické orientace byla jedním z důvodů, proč se Václavův bratr Boleslav rozhodl panujícího knížete odstra-nit. Příčiny radikálního činu mohly být i jiné, například Boleslavova touha po moci podporovaná jeho družinou. Při návštěvě hradiště Staré Bole-slavi došlo k útoku v časných ranních hodinách v pondělí 29. září 935 (či 929). Před vstupem do zdejšího kostelíka byl kníže Václav zabit vlast-ním bratrem a jeho družiníky. Boleslav se oka-mžitě ujal vlády a po čtrnáct let válčil se Saskem, v jehož čele stál od roku 936 Jindřichův syn Ota I., obnovitel západního císařství. Posléze i Boleslav uznal saskou převahu. Roku 955 na tisíc českých bojovníků pomáhalo v bitvě na Lechu (nedaleko Augsburgu) Otovi I. při slavném vítězství, které fakticky ukončilo vpády maďarských kmenů západním směrem.

Vznik českého státu

IX. STOLETÍ

895

Spytihněv uznal svrchovanost

Východofranské říšeX. STOLETÍ

915

Vratislav I.

českým knížetem

ÚSVIT HISTORIE | VZNIK ČESKÉHO STÁTU

Kristus korunuje knížete Václava

mučednickou korunou, u světcových

nohou česká kněžna Emma, snad matka

knížat Jaromíra a Oldřicha. Vyobrazení

v Gumpoldově legendě o sv. Václavu vzniklo

před rokem 1006. (Wolfenbüttel, Herzog

August Bibliothek)

15

15. září 921

vražda Ludmily

924

Václav

českým knížetem

29. září 935 (929?)

vražda

knížete Václava

Svatý knížeO historickém knížeti Václavovi se dochovalo jen málo konkrét-ních zpráv. Četné legendy o něm a o jeho babičce Ludmile vznikaly přibližně od poloviny 10. století. Jejich cílem bylo uznání obou zavražděných za svaté mučedníky a zvýšení prestiže vládnoucí dy-nastie i celého českého státu. Oběť staroboleslavského atentátu však idealizují. Václav v nich vystupuje jako horlivý křesťan zasahující proti pohanským zvykům a zároveň vyznávající ideál nenásilí, takže boří šibenice i žaláře. Několik let po atentátu dal kníže Boleslav I. převézt bratrovy tělesné ostatky na Pražský hrad a uložit je v rotun-dě sv. Víta. Václavova prohlášení svatým tím ještě nedosáhl. Kdy se tak stalo, není jasné, nejpozději zřejmě v souvislosti se zřízením pražského biskupství, jehož ustave-ní v roce 973 se Boleslav I. nedožil. Již v průběhu 11. století byl Václav uctíván jako světec, jak o tom svědčí tehdejší české mince. Další věk pak zrodil představu Václava jako věčného vládce českého státu a jeho patrona na nebesích. Tuto ideu, dobře známou ze Svatovác-lavského chorálu pocházejícího již z 12. století, později pozoruhodně rozvedl a dotvořil král Karel IV.

Počátek legendy takzvaného Kristiána, sepsané na konci

10. století, v opisu ze 14. věku. Nad zdobenou iniciálou D

čteme latinský nadpis: Incipit vita et passio sancti Wenceslai

et sancte Ludmile ave eius, tj. Začíná život a umučení svatého

Václava a jeho báby svaté Ludmily. (Archiv Pražského hradu)

Rotunda sv. Petra na hradišti ve Starém Plzenci pochází

snad z 10. století. (Archiv města Starý Plzenec)

Rotunda v Budči u Prahy, dnes součást kostela sv. Petra a Pavla,

je zřejmě nejstarší stojící křesťanskou stavbou v Čechách. Před

rokem 915, či možná už na konci 9. století, ji na budečském

hradišti založil kníže Spytihněv I. (Sládečkovo vlastivědné

muzeum v Kladně)

Zavraždění sv. Václava v takzvané Velislavově bibli ze 14. století.

(Národní knihovna ČR v Praze)

Ilustraci z Velislavovy bible naleznete v příloze pod č. 2.