Název: Navždycky

Autor: Jude Deveraux

Nakladatelství: Baronet, 2003

Stav: od nakladatele

Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.

Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.

Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.

* * *

PROLOG

Žena skloněná nad dítětem začala klást otázky. Cos

dělala celý den? Mluvila jsi pravdu? Koho jsi viděla?

Co ses dneska naučila?

Celkem vzato to mohla být scéna z kteréhokoli z milionu

běžných domovů, jenže tu byl jeden rozdíl.

Místnost sama byla prostá, spoře zařízená, žádné

měkké hračky na muchlání, ani panenky, ani hry. Na oknech

byly železné mříže. Byl tu psací stůl s úhledně

uspořádanými knihami, papíry a pery. U jedné stěny stála

malá knihovnička, ale nebyly v ní žádné dětské tituly.

Místo toho pojednávaly knihy o runách a symbolech,

o druidech. A bylo tu mnoho knih o ženách z minulosti,

které dobývaly země a vládly národům.

Tři ze stěn byly pokryty vystavenými zbraněmi: starými,

novými, noži, meči, zbraněmi, do nichž je zapotřebí

střelný prach. Byly uspořádány v dokonalé symetrii,

v kruzích a osmiúhelnících, obdélnících a čtvercích.

Nad úzkým lůžkem dítěte byl obrovský obraz, vycházející

z karty věže v tarotovém balíčku: karta smrti.

Po několikaminutovém výslechu usedla žena na židli

vedle dítěte a jako každý večer mu začala vyprávět příběh

před usnutím. Vyprávěla každý večer stejný příběh,

který se nikdy nelišil ani o řádek, protože chtěla, aby se

dítě naučilo příběh zpaměti a poučilo se z něj.

"Bylo nebylo," začala žena, "byly jednou dvě sestry,

jedna se jmenovala Heather a ta druhá se jmenovala

7

7

Beatrice. Vlastně nebyly opravdové sestry, tedy ne pokrevní.

Otec Heather zemřel, když jí bylo dvanáct,

a matka Beatrice zemřela, když jí byly teprve dva roky.

Když bylo oběma děvčatům třináct, jejich rodiče se vzali

a Beatrice a její otec (kteří spolu byli dlouho sami) se

přestěhovali do domu, který bohatý otec Heather zanechal

své ženě a jedinému dítěti.

I když dívky byly věkem od sebe jenom tři měsíce,

byly odlišné. Některé nelaskavé duše (a bylo jich v tom

městečku hodně) říkaly, že Heather se dostalo všeho,

kdežto na Beatrici nezbylo nic. A vypadalo to tak. Heather

byla krásná, chytrá, nadaná, a měla dokonce i trochu

jasnovideckých schopností, které zdědila po své

praprababičce. Ale nebylo jich tolik, aby z ní udělaly

hříčku přírody a aby o ni byl zájem na každém večírku.

Heather dokázala vzít někoho za ruku, zavřít oči a předpovědět

dotyčnému nebo dotyčné budoucnost – která

byla vždycky dobrá. Pokud Heather viděla v něčí budoucnosti

něco zlého, nechávala si to pro sebe.

Na druhé straně Beatrice byla dost ošklivá, průměrně

inteligentní, neměla žádný talent, o kterém by se vědělo,

a rozhodně ne psychotronické schopnosti.

Po celou školní docházku lidé Heather milovali a Beatrici

přehlíželi. V posledním roce střední školy odjela

Heather na školní výlet do Francie a vrátila se jako jiný

člověk. Zatímco předtím to byla přívětivá, společenská

slečna a chodila na schůzky s mnoha chlapci, po návratu

z Francie se začala zamykat na celé hodiny do svého pokoje

a odmítala všechna pozvání. Vzdala se hlavní role

ve školním divadelním představení; přestala brát hodiny

zpěvu. A držela se stranou od chlapců, jako by to byli

nepřátelé.

Jiní lidé se sice domnívali, že je to od Heather chvályhodné,

když se stala tak pilnou a seriózní studentkou,

Beatrici to připadalo prostě a jednoduše divné. Proč by

se její sestra, jež má všechno, o čem kdy Beatrice snila,

toho všeho vzdala? Beatrice se zeptala sestry, co se dě-

8

8

je. Chlapcům se nedá věřit, že se budou chovat slušně,

byla jediná odpověď, kterou jí Heather poskytla, načež

vklouzla zpět do svého pokoje a zamkla dveře. Beatrici

to připadalo jako hodně divná odpověď, protože ona nechtěla,

aby se chlapci chovali slušně, ale na druhou stranu

ji nikdy nikdo na schůzku nepozval. ‚Moc divná,‘ říkali

chlapci o Heather.

A tak se Beatrice rozhodla zjistit, co se děje. Když

byla jednou Heather sama v domě, vběhla Beatrice do

domovních dveří s křikem, že jejich milou maminku

právě srazil náklaďák a že volali z nemocnice, že je její

život ohrožen. Jak Beatrice předpokládala, Heather popadla

klíče od otčímova auta (jezdil do práce vlakem)

vyběhla z domu a odjela, v slzách a zmítána žalem.

Heather se samozřejmě nezdržovala zamykáním dveře

své ložnice, takže Beatrice věděla, že bude mít dlouhou,

ničím nerušenou příležitost zjistit, co v ‚sestřině‘

pokoji je.

Po hodině pátrání nenašla Beatrice nic zvlášť zajímavého

ani nového – a přitom znala v pokoji Heather

všechno, dokonce i věděla, kde schovává pod uvolněným

prknem v podlaze svůj deník.

Jediná nová věc v pokoji Heather bylo staré zrcadlo,

které, jak se Beatrice dohadovala, sestra koupila v nějakém

starožitnictví ve Francii. Tolik krásných šatů a mužů

tam v té Francii muselo být – a Heather patrně celou

dobu chodila po starožitnictvích – to je celá ona, říkala

si Beatrice.

Ať se ale dívala sebepozorněji, Beatrice nedokázala

najít na zrcadle nic zajímavého. Jenomže pak s povzdechem

– dopálená, že ji protentokrát Heather porazila –

řekla Beatrice nahlas: ‚Kdypak se asi vrátí?‘ Jakmile ta

slova pronesla, objevil se v zrcadle obrázek Heather

v autě, jak ujíždí zpátky domů a tvář má zuřivou. Ne že

by hněv Heather nad tou lží Beatrici nějak vadil. Ne,

Beatrice se už dávno poučila, že existují způsoby, jak se

s Heather vypořádat; protože, víš, Heather patřila k těm

9

9

hloupým lidem, kteří milují. A Beatrice zjistila, že lidmi,

kteří milují, se dá manipulovat. Stačí jen jim vzít –

nebo pohrozit odebráním – to, co milují, a dotyčný člověk

se stane vaším otrokem.

Takže teď, když Beatrice hleděla do zrcadla, konečně

pochopila, proč Heather trávila tolik času o samotě ve

svém pokoji. Na co se v tom zrcadle dívala? ‚Ukaž mi,

co teď dělá tatínek,‘ řekla Beatrice a okamžitě se objevil

obraz jejího otce a jeho pěkné sekretářky v posteli. To

Beatrici rozesmálo, jenomže ona odjakživa věděla, že

její otec se oženil s pošetilou matkou Heather kvůli penězům,

které jí odkázal její první manžel.

Beatrice se nestihla zeptat na víc, protože zezdola

uslyšela, jak do domu vstupuje matka Heather, a Beatrice

věděla, že musí sejít dolů a předstírat, že ji ráda vidí.

Dokonce musela předstírat, že si myslela, že ji doopravdy

přejel náklaďák. (Beatrice si dávala pozor, aby budila

ve své maceše domněnku, že je milujícím dítětem.)

Dva večery poté, co Beatrice objevila zrcadlo, našli

Heather oběšenou na trámu ve sklepě. Zdálo se, že vylezla

na převrácený kbelík, navlékla si smyčku kolem

krku a pak kbelík odkopla.

V zoufalství, jež ve městě zavládlo po smrti někoho

tolik milovaného, věnovalo městečko na krátkou chvíli

Beatrici veškerou pozornost, o níž se jí zatím jen

snilo. Jenomže pak si Beatrice začala všímat, jak se na

ni lidé dívají a šeptají si, a tak požádala zrcadlo, aby jí

ukázalo její budoucnost. Majitel pohřebního ústavu

zřejmě pojal podezření, když uviděl rudé, rozedřené

stopy na zápěstích Heather, a vytušil, že jsou to spáleniny

od provazu. Skoro to vypadalo, jako by měla

Heather ruce svázané za zády, když vystoupila na ten

kbelík.

Beatrice uviděla v zrcadle sama sebe, jak ji nakládají

do policejního auta s želízky na zápěstích.

Následujícího dne Beatrice zmizela. Nikdo, kdo ji

znal, už ji nikdy nespatřil. V sedmnácti letech začala žít

10

10

životem plným ukrývání a přetvářky, které neměly nikdy

skončit.

To, co Beatrice ve svém krátkém životě poznala, byla

moc peněz. Ona a její otec byli dost chudí, ale ona viděla,

jak lhal, podváděl a půjčoval si, aby si mohl opatřit

kvalitní šatstvo a dobré auto (to ukradl), takže se mohl

představit jako vhodný nápadník bohaté vdově. Beatrice

viděla rozdíl mezi sebou, dívkou, jež vyrůstala v chudobě,

a Heather, která vyrostla v bohatství.

A tak následujících šest let Beatrice využívala zrcadlo

k hromadění peněz. Záhy zjistila, že zrcadlo jí ukáže

všechno, co potřebuje vědět, ať už z minulosti, nebo z budoucnosti.

Jenže co jí záleželo na minulosti? Bylo snad

důležité vidět, jak její otec vystrčil matku z okna? Ona

chtěla vědět, které akcie a společnosti si dobře povedou.

Nakonec zakoupila za hotové mnoho akrů pozemků

v Camwellu ve státě Connecticut a odstěhovala se do

malého domku na okraji areálu.

Tady se ale příběh obrací. Víš, zrcadlo dovede být záludné.

Když jde o to, vidět do budoucnosti, zrcadlo ukáže,

co se může stát – a patrně i stane – ale nezmíní se

o tom, jestli to je dobré nebo špatné. Na to se musíš podívat

daleko do budoucnosti. Protože však Beatrice používala

zrcadlo jen k získávání peněz, tohle nevěděla.

Nakonec to dopadlo tak, že Beatrici bylo šestadvacet

let, byla velmi bohatá, ale stále ještě panna. Protože se

však nikdy nepodívala do zrcadla daleko dopředu, nevěděla,

že její panenství je podmínkou pro to, aby v zrcadle

viděla vize.

Jenže její sestra Heather to věděla. Říkala jsem ti přece,

ne, že Heather byla chytrá?

A tak se jednoho dne Beatrice dívala v zrcadle na

kurz akcií, když tu vyhlédla z okna do krásného jarního

dne a zašeptala: ‚Jestlipak bude někdy v mém životě nějaký

muž?‘ Zrcadlový obraz kurzu akcií vystřídala vidina

jí samotné pod kvetoucí hrušní, kde se milovala s nějakým

hezkým mužem. Protože tou dobou už Beatrice

11

11

poněkud uspokojila svou touhu po bohatství, ten mladík

ji zaujal. A tak toho dne Beatrice opustila svůj osamělý

dům a rozhlížela se po kraji, dokud nenašla tu hrušeň,

kterou viděla v zrcadle, a celé dny pod ní sedala od časného

rána do pozdního večera a čekala.

A během těch dní se nedívala do zrcadla, což byla

velká chyba, protože kdyby to byla udělala, byla by

spatřila výsledek svého snažení.

Nakonec se ráno čtvrtého dne ten hezký mladík ukázal.

Jel stopem napříč přes Spojené státy, jak to mladí muži

někdy dělávají, ale toho rána měl smůlu a nikdo ho nesvezl.

Měl hlad a žízeň a špatnou náladu, když vtom vyšel

zpoza rohu a uviděl nehezkou mladou ženu s plným piknikovým

košem, jak sedí pod kvetoucí hrušní. Zastavil se

tedy, a když se dosyta najedl, začal se s ní milovat.

Nicméně Beatrici se stalo něco divného. Zatímco se

s ní ten mladý muž miloval, po čemž už velmi dlouho

toužila, říkala si: už se nemůžu dočkat, až budu zpátky

u svého zrcadla a vydělávat peníze. Také si říkala, že celému

procesu ‚milování‘ se přikládá nepřiměřený význam

a na místě se v duchu zapřisáhla, že už to nikdy

dělat nebude. Takže jakmile se mohla od toho mladíka

odpoutat, utíkala zpátky domů ke svému milovanému

zrcadlu.

Protože už ale nebyla panna, nemohla vidět v zrcadle

obrazy.

Ubohá Beatrice. Zrcadlo bylo konečně něčím, co

mohla milovat, a zradilo ji. Vztekala se, dostala tak divoký

záchvat vzteku, že se zrcadlo rozhoupalo, až málem

spadlo ze stolu.

Několik týdnů poté Beatrice onemocněla a nevěděla,

co si počít, aby se uzdravila. Byla pravda, že měla víc

peněz, než kdy mohla utratit, jenomže tehdy si uvědomila,

že má vlastně ráda moc, ne peníze. Začala tedy

přemýšlet: jak bych mohla získat tu moc nazpátek? Zrcadlo

pořád mám, a já v něm sice číst nemohu, ale někdo

jiný by třeba mohl.

12

12

Tehdy Beatrice zjistila, že za peníze se dá koupit

všechno. Snadno našla muže, kteří pro ni unášeli mladá

panenská děvčata. Jedno za druhým je Beatrice stavěla

před zrcadlo, ale pokud dívka nic neviděla, Beatrice se jí

zbavila. Zpátky k rodičům ji poslat nemohla, ne po tom,

co viděla, že?

Konečně po roce nebo ještě delší době našla Beatrice

holčičku, která dokázala spatřovat v zrcadle vize,

a tak si Beatrice to dítě nějakou dobu ponechala. Vidiny

holčičky však byly mlhavé; neviděla toho ani z poloviny

tolik, jako kdysi dokázala spatřovat Beatrice.

‚Kdo může vidět líp než ty?‘ dotazovala se Beatrice

vyděšeného dítěte. Holčička si říkala, že bude-li opravdu

pilně pracovat – z hledění do zrcadla ji bolívala hlava

– a najde někoho jiného, kdo se bude ‚čarodějnici‘,

jak Beatrici v duchu nazývala, dívat do zrcadla, pak ji

‚čarodějnice‘ určitě pošle domů. A opravdu, právě tohle

Beatrice slibovala té důvěřivé, ale nepříliš bystré

dívence den co den.

Dítě se tedy dívalo a ptalo, a ptalo a dívalo, a jednoho

krásného dne je navštívila jasná vidina. Beatrice si zapsala

do písmene všechno, co jí dítě sdělilo.

Dítě řeklo, že ta, která uvidí v zrcadle jasně, je dívka,

kterou Beatrice unese. Vidělo Beatrici krást dívku v jednom

obchodě a dopodrobna jí vylíčilo, jak ta dívka vypadá,

kde je onen obchodní dům, co ta dívka bude dělat

a jak Beatrice obelstí její matku. Vyprávělo o všem, co

vidělo. Dokonce i vidělo, jak Beatrice vypaluje dívce

cejch na prsa. ‚Cejch?‘ řekla si Beatrice, pak pokrčila

rameny. Proč ne?

Beatrice tedy poslala dítě ‚pryč‘, protože příliš mnoho

vidělo, a pak dělala všechno, co holčička viděla v zrcadle.

Nicméně teprve když vypálila řvoucímu prckovi znamení,

sdělil jí jeden z jejích nohsledů, že unesla dítě

mužského pohlaví.

Vztek, který Beatrice pocítila, byl opět děsivý. Nemohla

přimět to zatracené dítě, které mělo ono vidění, aby je

13

13

objasnilo, protože holčička byla ‚pryč‘. Tentokrát, aby

se ochránila pro případ, že by ho ještě potřebovala, nechala

Beatrice vložit bezcenného chlapce do bedny, zatímco

uvažovala, co dál. Trvalo jí celý den, než přišla na

to, že ten chlapec, kterého unesla, má určitě sestru. Neukázalo

jí snad zrcadlo, že únos povede k dívce, která

dovede číst ze zrcadla? Jak se ale k té sestře dostat? Stačila

jen jedna cesta do New Yorku, aby zjistila, že chlapcovi

rodiče už jsou obklopeni policií.

Protože byla Beatrice tak velice nehezká, nikdo si jí

nevšiml. Bylo jí teprve sedmadvacet, ale byla nachýlená

od toho, jak se léta ohýbala nad zrcadlem. Snadno proklouzla

vchodem pro služebnictvo do elegantního činžovního

domu spolu s několika služkami a záhy zjistila,

která z nich pracuje u chlapcových rodičů.

Bylo pro ni taky snadné ‚zbavit se‘ skutečné služky,

pak si obléct její uniformu a jít do bytu. Ve výtahu cestou

nahoru do bytu však zjistila, že chlapec, kterého

unesla, byl jedináček. Po několika minutách paniky si

Beatrice řekla, že jí zrcadlo lhalo. Pak se ale usmála,

protože si uvědomila, že jeho matka je asi těhotná s dcerou.

Její dcerou. Dítě ženského pohlaví patří Beatrici! Je

tou holčičkou, která umí číst ze zrcadla.

A tak vstoupila Beatrice do bytu a řekla, že její sestřenka,

jejich stálá služebná, je příliš rozrušena, než aby

mohla jít do práce, protože chlapečka tolik milovala.

Chlapcův otec na Beatrici bedlivě pohlédl, příliš bedlivě,

než aby se jí to zamlouvalo; pak pokynul, že může jít

dál. Zřejmě věděl, že mu chce Beatrice něco povědět,

a chtěl si poslechnout, co mu řekne.

Potom už to bylo velmi snadné. Když Beatrice dokončila

úklid – a moc dobrou práci neodvedla – naskytla

se příležitost a Beatrice předala otci dopis. Stálo tam,

kam mají on a jeho žena nazítří odjet. Opustila byt stejně

nepovšimnuta, jako by tam nikdy nebyla.

Následujícího dne podle pokynů přistálo letadlo,

v němž cestovali chlapcovi rodiče, na Beatricině soukro-

14

14

mém letišti. Muž byl okamžitě odstraněn, jelikož byl

k nepotřebě, a letadlo rozebráno kus po kuse a zahrabáno

nebo spáleno. Avšak žena, která byla skutečně těhotná,

byla držena v relativním pohodlí – ačkoliv si toho

nevážila, jak si říkala Beatrice – až do doby, kdy se dítě

narodilo; pak i ona následovala svého manžela.

A nakonec zbyla Beatrici roztomilá holčička, kterou

vychovávala v přepychu a pohodlí. A věrno předpovědi,

dokázalo dítě spatřovat vize v zrcadle tak jasně, jako by

se dívalo na televizi.

A Beatrice věděla, že jestli nemůže opravdu číst ze zrcadla

osobně, má tu druhou nejlepší možnost. Jedinou

chybou na jejím plánu bylo to, že ten spratek kluk uprchl

z bedny, do které ho dala. Koho by napadlo, že tak malé

dítě bude dost mazané, aby dokázalo otevřít složitou

a silnou západku?

Několik měsíců poté, co chlapec uprchl, sledovala Beatrice

v novinách a televizi, co se dalo zjistit o dítěti, jež

bylo nalezeno, jak se potuluje v connecticutských lesích.

Bylo samé klíště a mělo horečku a nějakou dobu bylo

hospitalizováno. Když se ale Beatrice dozvěděla, že si ten

prcek nepamatuje nic z toho, co ho potkalo, uklidnila se

a soustředila pozornost na holčičku, která jí nyní náležela.

Záhy zjistila, že holčička, kterou pojmenovala Boadicea

– po jedné válečnické královně, o níž psala kdysi

Heather referát a Beatrice si ho přivlastnila – tedy že ta

holčička je velmi inteligentní. Napadalo ji hledat v zrcadle

věci, které se Beatrice nikdy ani nepokusila uvidět.

Postupně začala Beatrice používat zrcadlo prostřednictvím

Boadicey jako způsob k získání moci, nejen

jako cestu k vydělávání peněz. Beatrice začala ovládat

lidi i podnikání.

A především využívala zrcadlo k hledání magických

předmětů, protože se rozhodla, že touží po nesmrtelnosti.

Pokud se dá získat, pak ji bude mít ona."

Tenhle příběh dítěti vyprávěla a po mnoho let šlo

všechno dobře. Beatrice měla velké množství následov-

15

15

níků mezi lidmi, kteří žili jen a jen pro ni. Vlastnila několik

významných osob a našla formuli nesmrtelnosti. Nasbírala

šest z devíti potřebných předmětů, když jí zrcadlo

ukázalo mrňavou holku, hubeného drobečka s plavými

vlasy, modrýma očima a devíti mateřskými znamínky na

levé ruce, a ta dívka měla znamenat její konec.

Potom se jediným životním cílem Beatrice stalo zbavit

se té hubené holčičky.

16

16

1. KAPITOLA

Darci si znovu prohlédla přihlášku do zaměstnání,

zkontrolovala, zda je každá věta naprosto pravdivá,

jestli nikde "nepopustila uzdu představivosti". Maminka

říkala, že "představivost" Darci je jako rodinná kletba.

"To musíš mít po někom z otcovy strany," říkala Jerlene

Monroeová pokaždé, když její dcera udělala něco, čemu

nerozuměla. Dalo se počítat s tím, že strýček Vern polohlasem

dodá "aťsi to byl kdokoli" – a pak následovala

hádka. Když to dospělo tak daleko, kdy strýček Vern

řval, že jeho neteř není "samá představivost", ale jen

prachobyčejná lhářka, Darci tiše opouštěla místnost

a otevírala knihu.

Nyní však byla Darci v krásném městě New Yorku,

v kapse měla pohádkové vysokoškolské vysvědčení

a hlásila se do místa zaručeně nevídaně krásného. A já

tu práci dostanu! říkala si v duchu, když na okamžik

zavřela oči a přitiskla si k hrudi složené noviny. Vložím

do toho své Opravdové Přesvědčování a postarám se,

abych tu práci dostala, myslela si.

"Není vám nic?" zeptala se mladá žena před ní. Darci

rozeznala jakýsi yankeeský přízvuk.

"Kdepak," usmála se Darci. "A vám?"

"Po pravdě řečeno, připadám si jako idiot. Chci říct,

věřila byste tomu?" zeptala se, zvedajíc tytéž noviny,

které třímala v ruce Darci. Byla to vysoká mladá žena,

mnohem vyšší než Darci, a v porovnání s ní byla přímo

17

17

tlustá. Jenomže lidé vždycky o Darci říkali, že je kost

a kůže. "Je ‚módně hubená‘," říkala maminka. "Jerlene!"

odsekla na to pokaždé její sestra Thelma. "Tys tu

holku nikdy nekrmila ničím jiným než marmeládou

a pocukrovanými vločkami. Patrně umírá hlady." Toto

konstatování Darcinu matku velice rozhněvalo a pak následoval

vodopád slov o tom, jak je pro osamělou ženu

těžké vychovávat dceru. "Tys ji nevychovala; vychovali

ji sousedi," říkal na to strýček Vern; poté se hádka vystupňovala.

Teď se Darci usmála na ženu před sebou. "Podle mě

je to zázrak," řekla. Darci byla křehce hezká, s modrýma

očima daleko od sebe, maličkým nosíkem a drobným

poupátkem rtů. Měřila jen stopětapadesát centimetrů

a vážila tak málo, že na ní šaty vždycky visely. Momentálně

měla černou sukni, na pozadí oblýskanou, v pase

sepnutou velkým zavíracím špendlíkem.

"Přece si nemyslíte, že to místo doopravdy dostanete,

že?" zeptala se žena před ní.

"Ale ano." Darci se zhluboka nadechla. "Já věřím na

pozitivní myšlení. Když si něco myslíte, tak toho můžete

dosáhnout, tomu já doopravdy věřím."

Žena otevřela ústa, užuž chtěla něco říct; pak se poťouchle

usmála. "Tak jo, tak co je to podle vás přesně za

práci? Sex to být nemůže, protože se za to moc platí.

Neumím si představit, že by šlo o distribuci drog nebo

že potřebují pistolníka, protože to ohlašují moc veřejně,

tak co podle vás ve skutečnosti shánějí?"

Darci zamžikala. Teta Thelma vyprala Darci její jediný

kostým v mýdlovém prášku, který koupila ve výprodeji,

a pak ho vyndala z pračky dřív, než začal cyklus máchání.

"Takhle se šetří peníze," řekla teta Thelma. Možná to vyšlo

levněji, ale zaschlé mýdlo v látce teď svědilo Darci na

nahých pažích v nepodšitých rukávech kostýmu, protože

její růžová blůza s rýžky byla bez rukávů.

"Myslím, že někdo potřebuje osobní asistentku," řekla

Darci, která ženině otázce neporozuměla.

18

18

Nato se žena zasmála. "Vy si vážně myslíte, že je někdo

ochotný zaplatit sto táců ročně sekretářce a že vy tu

práci dostanete, protože… jakže to bylo? Protože věříte,

že ji dostanete?"

Než Darci stihla odpovědět, žena stojící ve frontě za

ní řekla: "Nechte ji být, jo? A když si myslíte, že tu práci

nedostanete, tak proč sakra stojíte v téhle frontě vy?"

Darci neschvalovala klení, v žádném případě ne,

a chtěla něco říct, promluvila však žena o tři místa za ní

ve frontě. "Má tady někdo představu, co to je za práci?

Já už čekám čtyři hodiny a nic mě nenapadá."

"Čtyři!" řekla nahlas žena o několik míst vpředu. "Já

jsem tady šest hodin!"

"Já strávila noc na chodníku," křikla žena stojící o půl

bloku napřed.

Poté si všechny ženy začaly mezi sebou povídat,

a protože fronta byla skoro přes čtyři bloky dlouhá, nadělalo

to slušný rámus.

Darci se však nezúčastnila dohadování, o co v té práci

vlastně jde, protože v hloubi duše, v nejhlubším koutě

srdce věděla, že je to práce pro ni. Bylo to vyslyšení jejích

modliteb. Už čtyři roky, po celé vysokoškolské studium

se každý večer modlila k Bohu, aby jí pomohl ze

situace, v níž byla s Putnamem. A včera večer, když uviděla

tenhle inzerát, pochopila, že je to odpověď na její

modlitby.

"Kvalifikaci na to určitě máš," řekl strýček Vern, když

mu Darci ten inzerát ukázala. Tvář měl zkřivenou

úšklebkem, který Darci už tuze dobře znala.

"Nikdy nepochopím, proč tě tvoje matka nechala vybrat

tuhle nabubřelou nóbl školu," opakovala už po tisící

teta Thelma. "Mohlas chodit do školy pro sekretářky,

abys pak sehnala opravdovou práci – ne že bys to po

svatbě ještě potřebovala."

"Já…," začala Darci, ale pak zmlkla. Už dávno se poučila,

že snaha o vysvětlování je zbytečná. Místo toho

prostě nechala strýčka Verna a tetu Thelmu pokračovat;

19

19

pak odešla do šatny v jejich bytě, která byla nyní její

ložnicí, a četla si. Ráda četla literaturu faktu, protože se

ráda ledacos dozvídala.

Strýček Vern měl ale pravdu: inzerát byl napsaný, jako

by byl ušit Darci na tělo.

OSOBNÍ ASISTENTKA

Znalost práce na počítači není nutná. Musí být ochotna

cestovat, takže žádné rodinné závazky. Musí být mladá,

zdravá, mít zájem o práci. Nástupní plat 100 000 dolarů

ročně plus zdravotní a stomatologická péče. Přihlášky

osobně, 8.00 ráno, West 17 Street č. 211, apartmá 1A

"Jak to myslíš, že je na tu práci ta pravá?" zeptala se

včera večer teta Thelma. "Tady stojí ‚žádné rodinné závazky‘.

Jestli Darci něco má, tak je to rodina."

"Z matčiny strany," ušklíbl se strýček Vern. Teta

Thelma nebyla hádavá jako její sestra, Darcina matka,

takže jen sevřela rty, zvedla dálkový ovladač televize

a přepnula z programu na Discovery Channel, který

Darci sledovala, na QVC. Teta Thelma znala životní příběhy

všech moderátorů na všech teleshoppingových

programech. Říkala, že díky teleshoppingu si připadá jako

doma dokonce i v tak velkém a rušném městě, jako je

New York. Často Darci mezi čtyřma očima říkala, že neměla

nikdy odjet z Putnamu, nikdy se neměla provdat za

ctižádostivého muže a odstěhovat se před deseti lety až

do Indianapolisu. A když před třemi lety Verna jeho šéf

požádal, aby odjel do New Yorku dohlédnout na partu

líných svářečů, Thelma říkala, že s ním měla odmítnout

jet. Ale odjela, a neuplynula ani minuta, aby netrpěla ve

městě, které nenáviděla.

Když teď čekala ve frontě, Darci se snažila neposlouchat

hněvivá slova, která se ozývala kolem ní. Místo toho

zavřela oči a soustředila se na obrázek toho, jak jí

sdělují, že tuhle dokonalou práci dostala.

20

20

Jak den plynul, probíhal frontou tenký pramínek informací.

Jakmile vstoupily do budovy, byly vpuštěny do

čekárny a nakonec je pustili do místnosti, kde se konaly

pohovory. Do té vedly těžké dřevěné dveře, kterým se

začalo říkat Dveře s velkým D. Pokud šlo o to, co se dělo

uvnitř té místnosti, slyšely jen málo, patrně proto, že

žádná žena nechtěla ohrozit možnost, že by takovou

ohromnou práci dostala sama.

Už byly skoro čtyři odpoledne, když byla Darci konečně

vpuštěna do nitra budovy. Přede dveřmi v čekárně

stála nějaká žena a ta vpouštěla do místnosti jen tolik

žen, kolik tu bylo židlí. Před několika hodinami všichni

ve frontě pochopili, že pro muže tato práce skutečně není

určena. Muži vyšli po schodech nahoru, ale už po pár

vteřinách se zase vraceli dolů.

"Já vám to říkala," pravila žena blízko Darci. "Sex. Je

to kvůli sexu."

"A copak máte, že to stojí za sto táců ročně?" zeptala

se nějaká žena, která držela střevíc v ruce a třela si nohu.

"Nejde tak o to, kolik čeho mám, jako co s tím dovedu."

"Spíš dovedla," řekl někdo jiný nahlas a Darci si

chvilku myslela, že už dojde na pěsti. Kdyby ta slova

padla v jejím rodném městě Putnam ve státě Kentucky,

rvačka by nepochybně následovala, ale už se poučila,

že seveřanské ženy bojují spíš slovy než pěstmi.

"Bylo by daleko příjemnější majznout je do nosu,"

pravila její matka poté, co vyslechla hádku dvou yankeeských

dívek.

"Další!" řekla ostře žena, když se dřevěné dveře otevřely

a ven vyšla ta mladá žena, co jako první na Darci

promluvila, když stály ve frontě. Darci k ní tázavě

vzhlédla, ale mladá žena jen pokrčila rameny, jako by říkala,

že neví, jestli při pohovoru uspěla nebo ne.

Když Darci vstala, náhle se jí zatočila hlava. Nejedla

od časného rána, kdy opouštěla byt strýčka Verna. "Chci,

aby ses pořádně, důkladně nasnídala," říkala teta Thel-

21

21

ma, když podávala Darci tyčinku z lisovaného kandovaného

ovoce a plastikový kelímek plný teplé pepsi-coly.

"Ovoce je pro tebe lepší než ty vločky, co ti dává matka.

A potřebuješ kofein a cukr a něco teplého do žaludku,

když jdeš shánět práci," dodala vlídně.

Ale teď, když Darci příliš rychle vstala, připadalo jí,

že snídaně už byla hodně dávno. Párkrát se zhluboka nadechla,

narovnala se, ovládla nutkání sáhnout si pod kabátek

a podrbat si svědící místo na rameni a vstoupila do

otevřených dveří.

Jedna strana místnosti byla lemována okny tak špinavými,

že stěží viděla budovu na druhé straně ulice. Na

podlaze pod okny byla na hromadě změť kovových skládacích

židlí, většina z nich byla rozbitá.

Uprostřed místnosti byl velký dubový psací stůl toho

druhu, jakých mají zřejmě všechny obchody s použitým

nábytkem neomezené zásoby. Za stolem seděl na jedné

z kovových židlí muž a nalevo od něj, stranou, seděla

žena. Byla to padesátnice, oblečená do hezkého twinsetu

a dlouhé bavlněné sukně, a kolem krku a na rukou se

jí třpytilo zlato a diamanty. Měla naprosto obyčejnou

tvář, takovou, jaké si v davu nikdo nevšimne, až na to, že

měla ty nejpronikavější oči, co kdy Darci viděla. Nyní,

když sledovaly, jak Darci vstupuje do místnosti, ty obrovské

hnědé oči ani nezamžikaly.

Po jediném pohledu na tu ženu však Darci odvrátila

zrak, protože muž za stolem byl tím nejnádhernějším

člověkem, jakého v životě viděla. No, možná nebyl

krásný jako filmová hvězda, ale byl to ten typ muže, co

se Darci odjakživa líbil. Především byl starší, aspoň pětatřicetiletý.

"Otce si neopatříš tím, že se za něj provdáš,"

řekla jí matka nejednou, ale to Darci nebránilo,

aby ji nepřitahovali muži po třicítce. "Přes třicet už je

stejné jako přes sedmdesát," byla teorie její matky, jenomže

přátelé Jerlene jako by byli rok od roku mladší.

"Prosím, posaďte se," vybídl ji muž a Darci si pomyslela,

že má krásný hlas, hluboký a sytý.

22

22

Byl vysoký, aspoň vypadal, že bude vysoký, když

vstane, a měl krásné černé vlasy, spousty vlasů s šedými

pramínky nad ušima. Jako lví hříva, říkala si a upírala na

muže oči tak dokořán otevřené, až jí začínaly slzet. Nechtěla

však mrknout pro případ, že by to byl produkt její

představivosti a ve skutečnosti neexistoval.

Kromě krásných vlasů měl silnou čelist s pěknou hranatou

bradou, rozdělenou mělkou rýhou (přesně jako

Cary Grant, říkala si), malé ploché uši (vždycky si všímala

mužských uší) a hluboko zasazené modré oči. Naneštěstí

to byly oči někoho, kdo nese tíhu světa. Ale koneckonců,

třeba je jen unavený od toho, jak kladl tolika

ženám tolik otázek.

"Smím vidět vaši přihlášku?" zeptal se a vztáhl k ní

ruku přes stůl.

Smím? pomyslela si Darci. Ne "mohu?", ale vychované

"smím", jako by žádal o svolení. S úsměvem mu

papír podala a on začal číst. Darci se posadila. Zatímco

čekala, zastrčila Darci ruce pod kolena a začala houpat

nohama. Přitom se rozhlížela po místnosti, ale když pohlédla

na ženu po mužově levici, přestala houpat nohama

a seděla nehybně. V očích té ženy bylo cosi, co ji

trošičku znervózňovalo. "Pěkný den," řekla Darci k ženě,

ale na její tváři se nedalo poznat, zda Darci slyšela,

i když na ni upřeně hleděla.

"Vám je třiadvacet?" zeptal se muž a znovu tak na sebe

upoutal Darcinu pozornost.

"Ano," odpověděla.

"A vysokoškolské vzdělání?" Nato si ji prohlédl od

hlavy k patě a jeho oči sdělovaly, že jí nevěří. Na to byla

Darci zvyklá. Tak docela to nechápala, ale často se stávalo,

že se lidé podívali na její v pračce vypraný kostým

a jemné, rozevláté vlasy a říkali si, že takhle vysokoškolačka

nevypadá.

"Mannova vývojová vysoká škola pro mladé dámy,"

vysvětlila Darci. "Je to hodně stará škola."

"Myslím, že jsem o ní ještě nikdy neslyšel. Kde to je?"

23

23

"Je to vlastně kdekoli," odpověděla. "Je to korespondenční

škola."

"Aha," pravil muž, pak položil její přihlášku na stůl.

"Tak mi o sobě něco povězte, Darci."

"Jsem z Putnamu v Kentucky a prožila jsem tam celý

život. Nikdy jsem se z Putnamu nevzdálila víc než padesát

mil, až před čtrnácti dny jsem přijela sem do New

Yorku. Bydlím u tety, maminčiny sestry, a jejího manžela,

dokud si nenajdu práci."

"A čím se chcete stát, až…" Zarazil se, ale ona věděla,

že chtěl říct až budete dospělá? Její drobnost často způsobovala,

že si ji lidé pletli s dítětem. "A co jste studovala?"

"Nic," řekla Darci vesele. "Studovala jsem ode všeho

trochu. Ráda se dozvídám o různých věcech." Když na

to muž ani žena nereagovali, Darci dodala pokorně:

"O počítačích nevím nic."

"To nevadí," pravil muž. "Tak mi řekněte, Darci, máte

chlapce?"

Darci začaly v hlavě drnčet poplašné zvonky. To už

se prozradila? Poznal ten krásný muž, že Darci přitahuje?

Myslí si, že v ní nezíská pracanta, nýbrž nějakou

láskou potrefenou děvenku, co nad ním bude nýt od rána

do večera?

"To ano," řekla Darci vesele. "Jsem zasnoubená.

S Putnamem. On je…"

"Stejné jméno jako vaše město?"

"Ano. Putnamovi to město patří." Pokusila se zasmát,

doufala, že rafinovaně, velkosvětsky. "Ačkoliv na Putnamu

není moc co vlastnit, to, co tam je, patří Putnamovi.

Anebo aspoň jeho rodině. Ono jim to patří všem, to

město, chci říct. A samozřejmě továrny."

"Továrny? Kolik továren?"

"Jedenáct, dvanáct," odpověděla, pak se zamyslela.

"Ne, myslím, že už je jich patnáct. Putnamův otec je staví

rostoucím tempem."

"Rostoucím," řekl muž, pak sklonil hlavu a Darci si

nebyla jista, ale měla dojem, že se trošičku usmál. Když

24

24

ale znovu vzhlédl, byla jeho tvář opět vážná. "Jestli se

máte provdat za boháče, pak práci nepotřebujete, ne?"

"Ach, ale potřebuju!" řekla Darci prudce. "Víte…,"

začala, ale pak se zarazila a kousla se do dolního rtu.

Maminka ji neustále upozorňovala, aby každému nevykládala

všechno, co se o ní dá vědět. "Nech kousek záhady,"

říkala maminka. Pokud kdy byla vhodná situace,

pak si Darci byla jista, že teď je vhodná chvíle k tomu,

aby ponechala kousek záhady. A možná neuškodí dodat

trochu "představivosti". "Putnam nebude dědit ještě léta,

takže si musíme vydělávat sami. Přijela jsem do New

Yorku vydělat co nejvíc, abych se mohla vrátit do svého

milovaného domova a provdat se za muže, kterého miluji."

Řekla to všechno jedním dechem, přičemž za zády

měla zkřížené prsty na pravé ruce.

Muž na ni chvíli upřeně hleděl a ona jeho pohled opětovala

stejně neochvějně. Pokud šlo o ženu, ta ani nepromluvila,

ba ani nemrkla, aspoň pokud to Darci mohla

pozorovat.

"Pokud jste do někoho zamilovaná, nebudete moci

cestovat. A máte-li příbuzné tady v New Yorku, stýskalo

by se vám po nich, kdybyste byla třeba kolik týdnů

pryč."

"Ne, nestýskalo!" odpověděla Darci až příliš rychle.

Nechtěla však, aby si ten muž myslel, že je nevděčnice,

rozhodně ne po tom všem, co pro ni teta a strýc udělali.

"Oni, hm…," začala. "Oni mají vlastní život, a i když je

mám moc ráda, myslím, že se beze mě docela dobře

obejdou. A moje matka…" Co má říct? Že maminka má

nového přítele, o dvanáct let mladšího, než je sama,

a patrně by si nevšimla, ani kdyby Darci spadla do propasti?

"Moje matka má také vlastní život. Kluby, dobročinné

akce a tak." Dá se putnamská hospoda považovat

za "klub"?

"A váš hoch?"

Musela okamžik uvažovat, než pochopila, koho myslí.

"Aha, Putnam. No, ten má spoustu zájmů a… chce,

25

25

abych měla celý rok…" Málem řekla "volnost", což by

bylo blízko pravdě. "Chce, abych měla rok pro sebe, než

zahájíme společnou celoživotní cestu plnou lásky."

Darci připadalo, že ten konec byl docela pěkný větný

obrat, ale všimla si, že muži se maličko zvlnil horní ret,

takže vypadal, jako by se mu něco nelíbilo. Nebyla si

jista, co dělá špatně, ale poznala, že je na nejlepší cestě

tenhle pohovor zkaňhat. Zhluboka se nadechla. "Já to

místo opravdu potřebuju," řekla tiše. "A budu pro vás

usilovně pracovat." Věděla, že její hlas je prosebný, takřka

žadonivý, ale nemohla si pomoct.

Muž se obrátil k ženě, která seděla mírně za ním.

"Máte, co potřebujete?" zeptal se a žena maličko kývla.

Když se muž obrátil zpátky k Darci, zvedl její přihlášku

a položil ji na ostatní. "Tak dobrá, slečno, hm…"

"Monroeová," doplnila Darci. "Nejsem příbuzná."

Když se muž zatvářil nechápavě, dodala: "Té druhé."

"Aha," řekl. "Té herečky." Nepředstíral, že mu vtip

připadal legrační, nýbrž zachoval si svůj vážný výraz.

"Jak jste viděla, máme mnoho zájemkyň, takže kdybychom

s vámi chtěli hovořit znovu, zavoláme vám. Napsala

jste sem své telefonní číslo?"

"Ach ano, ale nevolejte mezi osmou a desátou. To se

strýček Vern dívá na televizi a on…" Hlas jí vyzněl do

ztracena. Zvolna vstala, pak se zastavila a pohlédla na

muže. "Já tuhle práci potřebuju," opakovala.

"Jako všechny ostatní, slečno Monroeová," pravil

muž, pak se vrátil pohledem k té starší ženě a Darci pochopila,

že je propuštěna.

Vyžadovalo od ní veškerou sílu vůle, aby udržela ramena

vzpřímená, když opouštěla kancelář a pohlédla

do nadějeplných očí žen, sedících v malé čekárně. Jako

všechny ostatní, které viděla odcházet z kanceláře,

i ona pokrčila rameny v odpověď na jejich němé otázky.

Neměla zdání, jak u pohovoru pochodila. Jakmile se

ocitla znovu na ulici, otevřela kabelku a zkontrolovala

si peněženku. Kolik jídla se dá koupit za pětasedmdesát

26

26

centů? Někdy si zelináři účtují velmi málo za pomačkané

banány, které nemohou prodat.

S hlavou vztyčenou Darci vykročila. Třeba tu práci

dostane. Proč ne? Má veškerou kvalifikaci, ne? Chtějí

někoho, kdo toho moc neumí, a tenhle požadavek ona

rozhodně splňuje. Vykročila zase pružněji a s úsměvem

zrychlila, zaneprázdněna v duchu plánováním, co řekne,

až jí ten pán zavolá a oznámí jí, že tu práci dostane. "Budu

jednat vlídně," řekla nahlas. "Vlídně a překvapeně."

Znovu se usmála a přidala do kroku. Musí se dostat domů,

aby mohla na tenhle problém aplikovat své Opravdové

Přesvědčování.

Adam pokynul ženě u dveří, aby žadatelky na okamžik

pozdržela. Potřeboval se protáhnout a pohnout. Přistoupil

k oknům a sepjal ruce za zády. "Tohle nefunguje,"

pravil ženě za svými zády. "Nenašli jsme ani jednu, která

by byla i jen přibližně ta pravá. Co mám dělat, pročesávat

obecné školy?"

"Ta poslední lhala," odpověděla žena za jeho zády tiše.

Adam se na ni obrátil. "Ta? Ta buranka z Kentucky?

Chuděra. Ten kostým, co měla na sobě, vypadal, jako by

ho prala v potoku. A kromě toho má chlapce, bohatého.

V tomhle lhala? O těch továrnách, co prý patří jeho rodině?

Patrně je to nějaký dvacetiletý klouček s dodávkou

a flintou na korbě."

"Lhala ve všem," řekla žena a zadívala se na Adama.

Užuž chtěl promluvit, ale už dávno se naučil, že Helena

používá svou mysl a způsoby komunikace, jichž

se normální člověk děsí – což znamená, že strašně nerada

mluví. Mnohokrát od ní slyšel "já jsem ti to říkala".

Potom si namáhal mozek, až se nakonec rozpomněl,

že skutečně pronesla jednu krátkou větu, kterou

mu sdělila vše.

Nyní však Helena tu jednu větu opakovala, takže věděl,

že je to velmi důležité. Přestože byl unavený, málem

přeskočil místnost, aby strhl dívčinu přihlášku z vršku

27

27

hromady a podal ji ženě. Zahleděna do prázdna papír

převzala a přejížděla po něm rukama, nečetla, jen se ho

dotýkala. Po chvíli se usmála; pak se její úsměv rozšířil.

Vzhlédla k Adamovi. "Lhala ve všem, v čem se dá

lhát," řekla radostně.

"Nemá přítele, ani tetu, ani strýce. Nepotřebuje tu

práci? V čem přesně lhala?"

Helena ledabyle mávla rukou, jako by pro ni tyto

otázky byly bezvýznamné. "Není, co se zdá, není to, co

si myslí, že je, vůbec není tím, co v ní vidíš."

Adamovi dalo práci, aby udržel jazyk za zuby. Nenáviděl

tyhle zakuklené, kryptické řeči jasnovidců. Proč ta

ženská prostě nemůže říct, jak to myslí?

Helena jako vždy četla Adamovi myšlenky a jako

vždy ji pobavily. Měla na něm ráda to, že nežasne nad

jejími schopnostmi. Většinu lidí děsilo, že jasnovidci

dokážou přečíst jejich nejniternější tajemství, ale Adam

se snažil objevit svá tajemství sám, i tajemství druhých,

takže v něm žádnou bázeň nebudila.

"Nechceš mi říct, co vlastně povídala?" zaškaredil se

na ni.

"Je to ona."

"Ten podvyživený siroteček? Ta Mansfieldovic holka?"

Helena nechápavě pohlédla na papír. "Stojí tu ‚Darci

T. Monroeová‘. Ne ‚Mansfieldová‘."

"To byl vtip," řekl Adam, protože věděl, že to není

schopen vysvětlit. Helena dokázala poznat, co v kterém

okamžiku dělá váš zesnulý pradědeček, ale pochyboval,

že v životě viděla jediný televizní pořad nebo film.

Vzal od Heleny přihlášku, podíval se na ni a snažil se

rozpomenout na všechno, co mohl, o té drobné dívce,

která před ním seděla před pouhými několika minutami.

Protože za dnešek zhlédl stovky žen, všechny mu v myšlenkách

splývaly dohromady.

Malá, jemná, čišela z ní chudoba. Ale stejně byla hezoučká,

jako nějaký drobounký ptáček. Stehlík, říkal si

při vzpomínce na plavé vlasy, které jí zplihle visely ko-

28

28

lem ramen laciného kostýmku. Měla sandály bez punčoch

a rozpomněl se, jak si říkal, že její nohy mají dětskou

velikost.

"Nevím…," začal a pohlédl na Helenu. Ta ale měla ve

tváři "ten" výraz, ten, který znamenal, že je v polovičním

transu, jak do něčeho hluboce nahlíží. "No dobrá,"

vzdychl, "ven s tím. Co vidíš?"

"Pomůže ti."

Adam čekal, že to rozvede, ale pak spatřil, jak si na

jejích rtech pohrává úsměv. Pomoz mu pánbůh! Tohle je

jasnovidecký humor. Ta ženská předvídá něco, co ji pobavilo.

Zkušenost mu říkala, že to může znamenat něco

tak dobrého, jako je výhra v loterii, ale také něco tak

zlého, jako že uvízne ve sněhové vánici na tři dny. Pokud

všichni přežili, považovala Helena takové zoufalé

zážitky za zábavné. Po pravdě řečeno, jakékoli dobrodružství,

které člověk přežil, jí dělalo radost. Kdopak by

potřeboval filmy a televizi, když se mu honí hlavou takovéhle

věci?

"Nic víc neřekneš?" zeptal se Adam, ústa stažená do

rovné čáry.

"Ne," odpověděla Helena; pak ho obdařila jedním ze

svých vzácných širokých úsměvů. "Má hlad. Nakrm ji

a pomůže ti."

"Mám jí říkat Fido?" zeptal se Adam, pokusil se být

protivný, ale jeho tón jen zvětšil Helenin úsměv. Vstala.

"Je čas, abych šla do práce," řekla, neboť trávila nejtemnější

hodiny každé noci v transu, kdy nahlížela do

životů a budoucnosti svých klientů.

Přes to všechno, jak mu šla na nervy, pocítil Adam

paniku, protože se měla k odchodu. "Víš jistě, že je to

ona? Dokáže to? Udělá to?"

Helena se zastavila u dveří, a když na něj pohlédla,

byla její tvář vážná. "Budoucnost se musí vytvořit. Podle

toho, jak to teď vypadá, můžeš v tom selhat stejně

dobře jako uspět. Nedokážu vidět výsledek, dokud nebudeš

s tou Mansfieldovou a…"

29

29

"Monroeovou," odsekl Adam.

Helena se maličko pousmála. "Nezapomínej! Nesmíš

se jí dotknout!"

"Cože?" vyděsil se Adam. "Dotknout? Vypadám jako

zoufalec? Té chudinky malé? Patrně vyrůstala v chatě

nějakého příštipkáře. Do jaké školy že to chodila? Mannovo

kdovíco? Dotknout se jí! Vážně, to bych radši…"

Zmlkl, protože Helena opustila místnost, zavřela za

sebou dveře, ale její smích se dál vznášel kolem něj. Ještě

nikdy ji neslyšel smát se.

"Nenávidím jasnovidce!" řekl Adam, když osaměl;

pak se znovu podíval na přihlášku. Copak asi znamená

to T? pomyslel si a s nevolí potřásl hlavou. Dneska, pokaždé

když vstoupila nějaká nádherná, dlouhonohá kráska

z Jižní Dakoty nebo odjinud, Adamovi málem přestalo

bít srdce. Kdyby to byla "ona", pak by s ní trávil dny

i noci, společně by s ní jedl, společně by s ní prožíval to,

z čeho se možná vyklube dobrodružství, společně.

Jenže pokaždé, když ta kráska vyšla z místnosti, pohlédl

na Helenu a ta s posměšným výrazem, neboť viděla

všecičky jeho lascivní fantazie, zavrtěla hlavou na

znamení, že ne. Ne, tahle kráska není "ona".

Ale tahle! uvažoval Adam. Tahle Darci T. Monroeová

– ne příbuzná té druhé – se nezdá dost silná na to, aby

mu pomohla něčeho dosáhnout. Možná je pravda, že je,

no, fyzicky kvalifikovaná – tomu rozhodně věřil – ale

jak by mohla…?

"Ale k čertu s tím," řekl si, zvedl sluchátko a vytočil

číslo, které napsala na přihlášku. Zatímco telefon zvonil,

říkal si: mám ještě čtrnáct dní. Možná se ukáže některá

jiná s patřičnou kvalifikací, myslel si, když se ve sluchátku

ozval ženský hlas.

30

30

2. KAPITOLA

Ten Háj v Camwellu ve státě Connecticut byl nejkrásnějším

místem, co kdy v životě Darci viděla.

Zájezdní hostinec a pozemky, které k němu náležely,

bývaly kdysi farmou nějakého boháče. Jako Mount Vernon

George Washingtona, pomyslela si, když to poprvé

uviděla. Hlavní budova s hlubokou verandou a četnými

okny byla postavena roku 1727. Uvnitř byly podlahy ze

širokých dubových prken a nalevo od vstupní haly, kde

se zaregistrovala u hezké malé recepce, byl velký pokoj

s tlustými čalouněnými křesly a dvěma pohovkami, to

vše obráceno k masivnímu kamennému krbu.

"To je krása," pravila k mladému muži, který nesl její

jeden malý kufřík.

"Budete v domku pro hosty Kardinál, vy a pan Montgomery

společně," řekl muž a prohlédl si ji od hlavy

k patě.

"Ale?" podivila se. "Jezdí sem pan Montgomery často?"

"Pokud já vím, ještě nikdy tady nebyl," odpověděl

mladík, zatímco procházeli hlavní budovou a zadem

ven.

Když Darci spatřila okolní areál s pěšinkami lemovanými

květinami, které vedly k několika malým domkům

téměř skrytým pod stromy, usmála se. "Dependance,"

řekla.

"Přesně tak," usmál se na ni muž. "Tohle slovo moc

lidí nezná. Máte ráda dějiny?"

31

31

"Mám ráda spoustu věcí," řekla Darci. "Pan Montgomery

už je tady?"

"Zapsal se před několika hodinami." Muž zahnul na

pěšinu vlevo. "Všechny domky pro hosty mají jména po

ptácích, ale mezi námi, ten váš býval ledárna. Neměl

bych vám to říkat, ale…" Ztlumil hlas. "Podívejte se

pod postel a najdete tam padací dveře do sklepa. Tam

mívali led."

"A je tam taky potok? Něco, co udrží led studený?"

"Býval, ale myslím, že už tam neteče," řekl. "Tady je

to." Otevřel nezamčené dveře a vstoupil do domečku.

Byla to zmenšená verze velkého domu, s dvěma ložnicemi,

dvěma koupelnami, maličkou, plně vybavenou

kuchyňkou a velmi hezkým obývacím pokojem. Nábytek

byl směsicí starého s novým, ale všechno bylo krásně

udržované, přepychově upravené. "To je krása," vydechla

Darci tiše. "Určitě tady hrozně rád pracujete."

"Něčím se člověk živit musí," podotkl. "Který pokoj?"

"Ale, hm, já nevím. Nejspíš ten, co je volný," odpověděla

a pak uviděla, jak se mladík maličko usmál, než

zahnul do ložnice po pravé straně. Darci vzdychla. Vyznala

se v maloměstech, takže si byla jista, že všichni

obyvatelé maličkého městečka Camwell budou záhy vědět,

že ona a její nový šéf sem nepřijeli na sexuální rande.

Škoda, říkala si, protože by byla ráda, kdyby si lidé

mysleli, že tu dělá něco sexy.

Mladík žuchl jejím zavazadlem na stoličku v nohách

postele, pak se k ní vyčkávavě obrátil a Darci okamžik

trvalo, než pochopila, že chce spropitné. Zvolna otevřela

kabelku, vytáhla dva čtvrťáky a podala mu je.

Mladík okamžik v úžasu zíral na mince ve své ruce;

poté se vrátil pohledem k ní a usmál se. "Mockrát děkuji,"

řekl. Něco ho zřejmě ohromně pobavilo.

Když osaměla v domku pro hosty, Darci usedla na postel.

Co teď? říkala si. Protože ty poslední dva týdny byly

ty nejpodivnější v jejím životě, nebyla si jista, co může

čekat dál.

32

32

V první řadě se to, že tu práci dostala, dozvěděla od

tety Thelmy, jelikož telefon brala ona.

"Co říkal?" zeptala se Darci. "Kdy se mám hlásit do

práce? Kde?"

Teta Thelma nic z toho nevěděla. Myslela jen na tu radost,

kterou pocítí, až bude říkat svému manželovi "já ti

to říkala". Když ale strýc Vern dorazil domů, měl starost

jen o to, kolik bude účtovat Darci za byt a stravu – za tu

výsadu, že u nich může bydlet.

Pokud šlo o Darci, neslyšela ani slovo z diskuse, která

kolem ní probíhala. Cítila jen zadostiučinění, protože její

přesvědčení, že se všechno vyřeší samo, se ukázalo jako

pravdivé.

Následující dva týdny se jí však muž, s nímž se setkala

tak krátce, ozval jen s požadavkem, aby mu sdělila

číslo svého sociálního pojištění a další důvěrné informace,

potřebné k tomu, aby jí mohl poukázat první výplatu

předem. Od té doby uplynuly dva týdny a nic dalšího se

nedělo. Strýček Vern začal Darci říkat, že věděl od začátku,

že ta práce je jen taková chytačka na holky, jako

je ona.

"A to znamená co?" odsekla teta Thelma. Protože dcera

její sestry se uchytila v zaměstnání, kde se platí sto tisíc

dolarů ročně, měla pocit, že její místo v životě je teď také

výš, takže se manželovi častěji postavila. "Co znamená to

‚holky jako je ona‘, Vernone?" zeptala se Thelma, ústa

stažená do tenké čáry. Strýček Vern odvětil: "Jaká matka,

taková dcera," a tehdy Darci opustila místnost.

Nakonec však přišla obálka a v ní byl dopis a šek na

tolik peněz, kolik jich Darci ještě v životě neviděla.

A právě v tom okamžiku strýček Vern zjistil, že

v Darci skutečně je kousek Jerlene Monroeové – ale ne

ta vlastnost, o které se domníval, že ji podědila. V tom

okamžiku, kdy Vernon ten šek uviděl, přišel s plánem

uložit to všechno na jeho vlastní bankovní účet. "Tak

dostaneš větší úroky," pravil strýček Vern hlasem, z nějž

odkapávala upřímnost.

33

33

"Já ti něco řeknu, strýčku Verne," odpověděla Darci

s úsměvem. "Co kdybych si otevřela účet a ty by sis uložil

svoje peníze na moje konto?"

Nastalo velké horlení a prskání a Darci musela vyslechnout

spoustu nepěkných slov, ale na to byla zvyklá.

Kdyby neměla nouzi o peníze, kdyby neměla potřebu,

která určí celý kurz jejího života, byla by víc než ochotna

se s ním o své jmění podělit. Jenže se nemohla s nikým

podělit ani o zlámanou grešli.

"Však víš, jaké má Darci dluhy," pravila teta Thelma,

ale Darci poznala, že teta není moc ráda, že si její jediná

neteř hodlá nechat všechny ty peníze pro sebe. Kromě

toho Darci tuze dobře věděla, že žádný z příbuzných,

pokrevních ani přiženěných, nepovažuje Darcin "dluh"

za tak nesnesitelné břímě jako Darci.

Nakonec jim Darci řekla, že se nad požadavkem

strýčka Verna vážně zamyslí a dá jim do zítřka vědět.

Neřekla jim však, že dopis přiložený k šeku byl od nějakého

Adama Montgomeryho, což byl, jak se Darci dohadovala,

ten muž, se kterým se setkala při pohovoru

a který byl nyní jejím šéfem. V jeho dopise bylo uvedeno

datum a čas, kdy pro ni prý pošle auto, aby ji zavezlo

do Háje v Camwellu ve státě Connecticut. Bylo tam také

telefonní číslo, ale když na ně Darci zavolala, ozval se jí

jen záznamník. Nechala vzkaz se žádostí, aby pro ni to

auto nepřijelo do strýcova bytu, nýbrž o šestnáct bloků

dál, do mnohem hezčí části New Yorku.

Ráno toho dne, kdy měla nastoupit do nového zaměstnání,

zabalila si Darci všechny věci do svého jediného

starého kufříku a odnesla ho o šestnáct bloků dál,

na místo, kam pro ni mělo přijet auto. Ačkoliv mělo

přijet až ve dvě odpoledne, zůstala tam celé dopoledne,

v obavách, aby je nepropásla. Jen jednou si došla

na roh pro tuňákový salát na opečeném celozrnném

chlebu; pak utíkala zpátky na své místo. Černý

lincoln s béžovými koženými sedadly pro ni přijel

přesně ve dvě.

34

34

Po celou cestu do Connecticutu seděla Darci na krajíčku

zadního sedadla a kladla řidiči otázky. Než dorazili

do odlehlé končiny severního Connecticutu, kde bylo

město Camwell, věděla o něm víc než jeho dosavadní

dvě manželky.

A tak teď byla tady, ale Adama Montgomeryho nebylo

nikde vidět. Byla příliš nabitá energií, než aby zůstala

v domku pro hosty a vybalovala si kufr. Kromě toho

jí to celé zabere tak pět minut. Zatoužila vyjít na průzkum

– a první místo, které hodlala prozkoumat, byla

druhá ložnice.

Jeho pokoj byl o dost větší než její a byly v něm dvě

široké postele. Přejela dlaní po přehozu a zauvažovala,

ve které z nich asi bude spát; pak přistoupila k šatníku.

Byl plný šatstva. V Nové Anglii byl podzim a garderoba

v šatníku pana Montgomeryho vypadala, jako by byla

zhotovena přímo pro tuto roční dobu a toto místo. Když

přejela dlaní po jedné z jeho košil z pracího sametu, nemohla

si nevšimnout, že na jediné cedulce uvnitř jsou

jeho iniciály. Jinými slovy, bylo to šatstvo zhotovené na

zakázku jen pro něj. Byly tu flanely a manšestry a vlna

a bavlněné košile přímo nemožně měkoučké. Na podlaze

šatníku stálo šest párů bot, ve všech dřevěná kopyta.

"Jen si to představte," řekla Darci nahlas. "Šest párů

bot."

Proslídila zásuvky v místnosti, vstoupila do jeho koupelny

a všechno si prohlédla. Otevřela každou lahvičku,

přičichla k obsahu, dotkla se každého předmětu. Když

opouštěla jeho pokoj, věděla, že by ho dokázala poznat

už jen podle vůně, kdyby musela.

Problém teď byl, kde je? V šest večer se vrátila do

hlavní budovy hotelu a prošla všechny místnosti, které

nebyly zamčené. Pozdravila kuchyňský personál a vyptala

se ho na jména. Představila se lidem od údržby a ti

ji nechali prozkoumat suterén domu. V osm vyšla zase

ven a pevně si přitáhla k tělu kabátek kostýmu, protože

bylo dost chladno. Znovu zkontrolovala domek pro hos-

35

35

ty, ale pan Montgomery tam ještě nebyl, a tak Darci vyšla

opět ven. Měl ve skříni tlustou flanelovou košilovou

bundu, kterou by si byla moc ráda oblékla, ale říkala si,

že by tím možná překročila meze, takže si zapnula kabátek

a kráčela rychleji.

Dvakrát znehybněla, zavřela oči a soustředila se v duchu

na podobu muže, s nímž se setkala. Kde je? Když

uslyšela něčí kroky, ne na pěšině, ale v suchém listí mezi

stromy, Darci se zastavila a nadechla. Našla ho. Bez

rozmýšlení ho začala sledovat.

Nepoužíval chodníky ve městě, nýbrž se pohyboval

z trávníku na trávník, a ona ho sledovala po Camwellu

skoro hodinu, než promluvila: "Co hledáte?"

Adam div nevyskočil z kůže, když uslyšel její hlas

z takové blízkosti, ale jen co si uvědomil, kdo to je,

vzpamatoval se. Stála pod pouliční lampou, oblečená do

téhož tenkého, obnošeného kostýmku, ve kterém ji uviděl

poprvé, a vypadala tak křehce, až ho napadlo, že

kdyby kýchl, patrně by odletěla dozadu. "Proč nejste

v hotelu?"

"Chtěla jsem vás najít a zeptat se vás, co ode mě chcete.

Totiž jakou práci," usmála se na něj. Vypadá ohromně,

říkala si. Měl na sobě módně omšelou koženou bundu

přes vzorovaný svetr a džínsy měl dokonale vyšisované.

"Měl jsem v plánu mluvit s vámi o vaší práci, až vás

uvidím," řekl hlasem značně dotčeným.

"Tak co jste dělal tady venku?"

Adam už měl na jazyku sdělení, že jí do toho nic není,

ale pokud s ní měl trávit svůj čas, nechtěl ji rozhněvat.

Po pravdě řečeno by bylo lepší dostat ji na svou stranu.

Přinutil se k úsměvu. "V pravý čas se všechno dozvíte."

"Pokud pátráte ve městě po sexuálních radovánkách,

byla bych klidně ochotná," pravila Darci a pak na něj

zatřepetala bledými řasami.

Na okamžik si Adam nebyl jist, zda slyšel správně,

takže na ni jen zamžikal.

36

36

Když pak na ni shlédl, jak si objímá rukama ramena,

aby se zahřála, představa důvěrností s touhle roztřesenou

holčičkou mu náhle připadla velmi zábavná. Nedokázal

zadržet smích. A když se smál, rozladěnost ho opustila.

Čeho se jí nedostává v jiných oblastech, to očividně dokáže

vynahradit dobrým smyslem pro humor, říkal si.

"Pojďte," vybídl ji dobrosrdečně, "tamhle přes ulici je

bufet. Dáme si něco, co vás rozehřeje."

Pár minut nato už byli uvnitř a on ji vedl do boxu.

Číšnice, hubená, vysoká žena v modré uniformě s malou

bílou zástěrkou, se zeptala, co chtějí. "Kávu?" obrátil se

Adam k Darci a ta kývla.

"Něco k jídlu?" otázala se číšnice znuděně.

"Ne," řekl Adam, pak pohlédl přes stůl na Darci.

"Vlastně byste nám mohla přinést dva kusy koláče, jablkového,

pokud máte."

"Je říjen, jsme v Nové Anglii a vy se mě ptáte, jestli

máme jablkový koláč," zachechtala se číšnice a odkráčela.

Adam se obrátil k Darci. "Díky. Takhle jsem se už léta

nezasmál."

Číšnice před ně postavila dva tlusté zelené hrnky a naplnila

je kávou. Adam usrkával svoji černou a pozoroval

Darci, jak si do své dává tři lžičky cukru a pak přidává

čtyři maličké papírové kelímky smetany. Když měla kávu

podle své chuti, napila se zhluboka a uchopila hrnek

do dlaní, aby si je zahřála.

"Rádo se stalo," Darci k němu vzhlédla velkýma očima.

"Tak copak jste dneska večer hledal?" Když před ně

číšnice položila dva velké klíny koláče, Darci se vrhla na

ten svůj, ale to jí nebránilo tázavě k Adamovi vzhlížet.

"Jak jste mě našla?" zeptal se, vyhýbaje se její otázce.

"Nasadila jsem na vás Opravdové Přesvědčování."

"Aha," rty mu zacukaly v úsměvu. "A co to je?"

"Když na něco dost usilovně myslíte, tak se to stane. Já

jsem prostě úporně myslela na to, že se přiblížíte k místu,

kde jsem já, a vy jste přišel."

37

37

,,Aha," Adamův úsměv se ještě rozšířil.

"Tak co jste hledal?"

"Abych řekl pravdu, to vám ještě nemohu povědět,"

usmál se, jak doufal, otcovsky. "Aspoň dosud není důvod,

abych vám to pověděl."

"Budete jíst ten koláč?" zeptala se.

Stále s úsměvem jí přistrčil svůj nedotčený talíř.

"Chcete, abych pro vás pracovala, ale nechcete, abych

věděla, co děláte. Rozhodně zatím ne. Tak co musí přijít,

abyste mi to mohl povědět? Zemětřesení? Hurikán?

Microsoft koupí Čínu?"

Zachechtal se. "Moc legrační. Nic se nemusí stát. Prostě

musím nejdřív něco najít, než vám to budu moci povědět."

"Aha. Chápu," řekla.

"Co chápete?" zeptal se, dotčenější, než mu bylo milo.

Proč tahle mrňavá holka necouvá?

"Mytický hrdina. Musíte nejprve najít poklad, pak si

na něj stoupnete a budete se vítězoslavně bít do hrudi,

zatímco hrdinka vám omdlévá u nohou."

"Bít do…" Okamžik nebyl Adam schopen ničeho jiného

než na ni mžikat. Takhle s ním obvykle ženy nemluvily.

Ženy obvykle… no, ženy mu nikdy v životě nedělaly

problémy. Přinutil se ke klidu a usmál se na ni.

"No dobrá, nejspíš vám to budu muset dřív nebo později

povědět." Vstal, rozhlédl se po restauraci, aby se přesvědčil,

že blízko jejich boxu není nikdo, kdo by ho

mohl uslyšet. Když si byl jist, že je nikdo neodposlouchává,

zase si sedl, naklonil se k ní a pošeptal jí: "V téhle

vesnici je čarodějnický konvent a já se snažím zjistit,

kde se schází."

Darci klidně dál usrkávala svou kávu. To, jak nereagovala,

ho dopalovalo. V očích se jí nemihl ani záblesk

zájmu.

"Ptal jste se někoho?"

"Neslyšela jste, co jsem říkal? Je to čarodějnický konvent.

Tenhle je obzvlášť zlý. Konvent není zrovna něco,

co by se konalo veřejně."

38

38

"Ale tohle je malé město," řekla Darci, zatímco hranou

vidličky vyškrabávala talířek. Snědla už oba kusy

koláče.

"Co s tím má velikost města společného?"

"Podle mých zkušeností na malém městě nemůže nikdo

nic udržet v tajnosti. Kdybych chtěla vědět, co má

moje matka za lubem – ne že by mě to někdy zajímalo,

víte – stačilo by zavolat do Putnamu komukoli staršímu

než sedm let a zeptat se."

"Připomeňte mi, abych to vaše rodné město nikdy nenavštívil.

Nicméně značně pochybuji, že by se ve vašem

městě dělo něco, co by se blížilo zlovolnosti tohohle

konventu."

"No, bylo tam…"

Než stihla Darci dokončit větu, číšnice jim plácla na

stůl účet. "Ještě něco?" zeptala se s pohledem na dva dokonale

vyčištěné talíře před Darci. "Zbyl nám kus třešňového."

Darci se rozzářily oči. "Jé, to by bylo…"

"Vlastně už musíme jít," řekl Adam a podal číšnici

několik bankovek.

"Nejsou tady v okolí nějaké čarodějnické konventy?"

zeptala se Darci, hlavu odvrácenou od Adamova zděšeného

výrazu.

"Jasně. V Háji je jeden velký."

"Myslíte tam, co bydlíme?"

"Jo. Vy jste v Kardinálu, že? Vyjděte zadními dveřmi,

zahněte doleva, pak po pěšině ke staré ubytovně pro

otroky. Nemůžete to minout."

"Nemyslím, že zrovna…," začal Adam.

"Je to opravdu zlý konvent?" zeptala se Darci.

"Omluvte ji, ona neví…"

Číšnice se chovala, jako by Adam vůbec nepromluvil.

"Je fakt hnusný. Za poslední čtyři roky zmizeli tady

v okolí čtyři lidi – samozřejmě nikdo z místních –

a všichni si myslíme, že provádějí tam dole v šachtách

nějaké techtle mechtle s krví. Šerif se tomu vysmál, jen-

39

39

že jeho dům patří té jeho šeredné švagrové a každý ví, že

ta se na té věci značně podílí. Poslouchejte, vy dva, dávejte

si pozor, anžto už je skoro konec roku a oni patrně

budou chtít dotáhnout počet zmizelých cizích lidí ze čtyř

na pět. Tak dobrou noc a doufám, že vás ještě někdy uvidím.

Ha ha. Dělám si jen srandu," dodala, sebrala peníze

a obrátila se k odchodu.

Když se Darci otočila k Adamovi, viděla, že se opírá

zády o lavici a zírá na ni s ústy otevřenými úžasem.

Vzpamatoval se ale dost rychle.

"Můžeme jít?" zeptal se a Darci poznala, že se na ni

zlobí.

Jakmile byli venku, kráčel tak rychle a tak dlouhými

kroky, že musela utíkat, aby s ním udržela krok. "Chcete

mě vyhodit?" zeptala se.

"Měl bych!" odsekl. "Nechtěl jsem, aby někdo věděl,

proč tu jsme, ale vy… Vy…" Rozhodil rukama v bezmocném

gestu, jako by ho nenapadalo nic dost hrůzného,

čím by označil to, co právě udělala.

"Ale stejně se to každý dozví," opáčila Darci, dosud

běžící po jeho boku. "Věděla, že bydlíme v Háji, ne?

Znala dokonce i jméno našeho domku pro hosty."

"Vy to očividně neberete vážně."

"Chtěl jste vědět, kde se ten konvent koná, a já vám to

zjistila. Co jiného má osobní asistentka dělat než pomáhat

všude tam, kde je její pomoc zapotřebí? Ale pravda

je, že nevím, co se ode mě opravdu požaduje, a když na

to přijde, proč jste mě vůbec najal? Ledaže jste byl odpovědí

na mé modlitby, takže možná… Jé, děkuju," řekla,

když jí otevřel dveře domku.

Jakmile byli uvnitř, otočila se k němu a čekala.

"Nemám zdání, kterou z těch otázek mám zodpovědět

jako první," odpověděl škrobeně.

"Nechcete se vydat po té pěšině a jít se hned podívat

na ten čarodějnický konvent?" zeptala se a v hlase měla

dychtivost.

"Ne, to nechci. Abych řekl pravdu, asi vůbec nechci,

40

40

abyste se mnou chodila vy. Já možná…" Zmlkl, odvrátil

se od ní.

"Možná co?" zeptala se tiše.

"Nic," odpověděl a pak předstíral zívnutí. "Už je pozdě

a jsem unavený. A zítra musím…" Zarazil se a pohlédl

na ni.

Darci čekala a mlčela, protože chtěla, aby jí pověděl

to, co, jak vycítila, skrýval.

Adam jí však nehodlal povědět víc, než zatím musí.

"No," řekl zvolna, pak se rozpomněl na to, jak ho dnes

večer rozesmála. "Dobrou noc, slečno Mansfieldová."

Když se ani neusmála jeho vtipu, pomyslel si, že nerozumí.

"Monroeová? Mansfieldová?" zeptal se. "Došlo

vám to? Marilyn… Jayne."

"Došlo mi to, hned když jsem to slyšela poprvé, a to

mi byly čtyři," řekla Darci vážně. "Co to vlastně tajíte?"

Adam vzdychl, jednak proto, že jeho vtip neuspěl,

a jednak proto, že byla tak zatrachtile vnímavá. "Promluvíme

si ráno, ale teď bychom asi měli jít spát. Dobrou

noc, slečno Monroeová."

"Dobrou noc, pane Montgomery," řekla hlasitě, když

se k ní obrátil zády.

Adam se k ní okamžitě otočil a okamžik to vypadalo,

jako by se chystal něco říct. Jenže ho zřejmě už nic nenapadlo,

a tak se odvrátil, vstoupil do své ložnice a zavřel

dveře.

Darci také vešla do svého pokoje a deset minut nato

už byla v posteli a spala. Probudil ji však zvuk otevíraných

a zavíraných dveří. Pohlédla na budík u postele

a zjistila, že jsou tři ráno. Byl snad pan Montgomery celou

tu dobu vzhůru?

Obrátila se na záda a zavřela oči. Zahájila Opravdové

Přesvědčování, aby pocítil ospalost. Během pár vteřin

uviděla, že světlo, viditelné pod jejími dveřmi, zhaslo,

a cítila, jak v domečku zavládl mírumilovný klid. S úsměvem

zase usnula.

41

41

3. KAPITOLA

Tak co budeme dělat dneska?" zeptala se Darci ráno.

Protože měla na sobě stejné šatstvo, ve kterém byla

včera a také v den pohovoru, Adam svraštil čelo. "Spala

jste vůbec? Neříkejte mi, že jste taky nespavec?"

"Já bych usnula i na hromadě jehel," usmála se. "Není

venku krásně?" Za oknem tvořilo novoanglické listí

mozaiku zářivě červených a oranžových odstínů.

Adam však nikdy nevěnoval scenerii valnou pozornost.

"Proč máte na sobě ten tenký kostým?" otázal se.

"Potřebujete bundu nebo aspoň tlustý svetr."

"Žádný nemám." Darci neopouštěl úsměv ani na chviličku.

"Se mnou si nedělejte starosti, mně zima nevadí. Maminka

říká, že jsem moc pohyblivá, než abych ji cítila."

Adam otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak je zase zavřel.

Sám měl na sobě manšestrové kalhoty, košili z bavlněného

flanelu a přes ni tlustý svetr. "Pojďte," řekl a nechal

si pro sebe poznámky, které ho napadaly na adresu

Darciny matky. "Máte hlad? Dáme si něco k snídani, pak

se dáme do práce."

,,Vždycky," odpověděla, když procházela dveřmi, které

jí přidržel otevřené. "Já mám hlad skoro vždycky. Tak

co budeme dělat dneska?"

Adam neodpověděl, protože ho ještě nenapadlo, kam

by ji poslal, zatímco on sám bude dělat to, co musí. Ale

nejprve, uvažoval, když pozoroval podzimní vítr, jak na

ní rve tenké šatstvo, potřebuje něco teplého na sebe.

42

42

U snídaně, ve slunné útulné jídelně Háje, toho snědla

dvakrát víc než on. Lekalo ho však, že se zřejmě přátelí

se všemi v hotelu, jak s hosty, tak s personálem. "Děkuji

vám, Allison," řekla dívce, která nalévala kávu. "Děkuji,

Rayi," řekla mladíkovi, který před ně stavěl talíře. "Co

dělají dneska ráno vaše záda, paní Dobbsová?" otázala

se návštěvnice hotelu, sedící u sousedního stolu.

"Pověděla jste všem, proč jsme tady?" zeptal se tiše,

když sáhla po dalším kusu chleba z košíku uprostřed

stolu. Darci však už snědla všechen chléb, a také omeletu

ze čtyř vajíček a tři párky.

"Nestihla jsem to," odpověděla. "Dozvěděla jsem se

to teprve včera večer."

Usmívala se, ale Adam nevěděl, zda žertuje, a to mu

dělalo starosti. Jak by jí mohl vštípit vážnost toho, oč se

tu snaží? "Můžeme jít?" zeptal se, pak vykročil před ní

do vstupní haly. Zastavil se však u dveří ven, protože

Darci se zastavila na kus řeči s recepčním. Byl to velmi

starý pán, pokožku tenkou a hnědou jako cibulová slupka,

ale Darci se na něj usmívala, jako by byl mužem jejích

snů.

"Tak mi povězte, slečno Darci T. Monroeová, co znamená

to T.?" ptal se starý pán.

"To je takové staromódní jméno," řekla. "Dostala

jsem jméno po jedné hvězdě němého filmu, ale vy jste

o ní určitě nikdy neslyšel. Theda Bara."

Nato se muž suše zasmál. "Něco tak sexy už dneska

člověk na plátně nevidí."

Darci se naklonila přes stůl. "Ale vy nezbedo," zapředla.

"To tenkrát ještě neexistovala cenzura."

Starý pán se tak rozesmál, až měl Adam obavy, aby

jim nevypustil duši před očima.

Darci s úsměvem opustila recepci a následovala Adama

ven.

"Děláte to vždycky?" zeptal se, když se ocitli na

chladném vzduchu.

"Co jestli dělám?"

43

43

"Flirtujete a dráždíte," odpověděl a i jemu samému to

znělo pokrytecky a svatouškovsky.

Když k němu vzhlédla, mračil se. "Já nic takového

nedělám!" odsekla. "Já jen ráda…" Odmlčela se a okamžik

uvažovala. "Mám ráda, když se lidé cítí dobře.

Myslím, že je to jako zrcadlo. Když se cítí dobře, tak se

to odráží zpátky na mě. Vy takový pocit nemíváte?"

"Ne," pravil Adam stroze, zastavil, sáhl do kapsy, vytáhl

náprsní tašku a podal jí tři stodolarové bankovky.

"Chci, abyste šla tam do toho krámu přes ulici a koupila

si nějakou bundu," řekl. Pak, vědom si hrdosti současné

ženy na to, že si platí sama ze svého, dodal: "Můžete si

ty peníze odečíst od mzdy."

Darci mu bankovky vrátila. "Ne, díky. Tak co budeme

dělat dneska?"

"Jde o ty peníze, nebo máte nějaký jiný důvod k tomu,

abyste si nekoupila bundu?"

"Nechci utrácet," odpověděla a usmála se na něj; pak

se mimoděk zachvěla, jak jí studený vítr pronikl skrz

tenké šatstvo.

Naklonil hlavu ke straně a shlédl na ni. "Ještě nikdy

jsem neviděl ženskou, která by si hrozně ráda nenakupovala

oblečení. Tak proč jste nevzala svou první výplatu

a nenakoupila si za ni celou novou garderobu?"

"Na něco šetřím." Darci se otočila a vykročila po

chodníku. "Podívejme se, jestli je ve městě knihovna.

Třeba najdeme něco o místních dějinách. Možná bychom

si také mohli projít místní noviny a zjistit, co se

dá, o těch čtyřech lidech, co tu zmizeli. Ráda bych věděla,

jestli to byli muži nebo ženy."

"Ženy," řekl, ale neudělal ani krok. "Na co šetříte?"

"Na svobodu," odpověděla, otočila se a kráčela pozpátku,

vzdalujíc se od něj.

Adam vzdychl. Možná je snob, ale je nad jeho síly

ukazovat se s někým, kdo je oblečen tak chudě a nedostatečně

jako ona. "Tak dobrá," pravil s povzdechem.

"Jsou vaše. Nestrhnu vám ty peníze ze mzdy."

44

44

Nato se Darci široce usmála, přikročila k němu překvapivě

rychlým krokem, vyškubla mu peníze z prstů,

pak přeběhla ulici, jen taktak že ji nepřejela dvě auta,

a vstoupila do krámu s oblečením. Adam nehybně stál,

ústa zkřivená ke straně. "Že ale tu zdráhavost překonala

rychle, co?" mumlal si, zatímco kráčel k lavičce v parku,

aby si sedl a čekal. Upřímně doufal, že to nepotrvá

moc dlouho.

Sotva si však sedl, Darci už utíkala přes ulici, vyhýbajíc

se řídkému provozu způsobem, nad kterým se mu tajil

dech.

Měla na sobě rozhodně nejšerednější svetr, co kdy

v životě viděl. Byl tlustý a patrně teplý, pravda, ale vypadal,

jako by na něj nějaké dítě vymačkalo deset tub

s temperami. A byl jí tak velký, že rukávy přesahovaly

ruce.

"Co je tohle?" zeptal se.

"Svetr," odpověděla, vytáhla si rukávy a přejela si

dlaněmi po pažích. "Je teplý."

"Prosím vás, řekněte mi, že jste za tu věc nezaplatila

tři sta dolarů."

"Ne, kdepak," opáčila Darci vesele. "Dvacet devět devadesát

devět, po třetí slevě. Plus daň, samozřejmě. To

znamená, že mi zbylo 268,21 dolaru, které si dám na

spořitelní účet."

Adam s ní nechtěl diskutovat, ale jeho svědomí nepřipouštělo,

aby byl někdo z jeho zaměstnanců nedostatečně

oblečen – nemluvě ani o tom, že se na tu ohavnost

bude muset dívat. "Pojďte za mnou," řekl přísně a pak ji

vedl na roh ulice. Když na světlech – v Camwellu jediných

– naskočila červená, přešel ulici a Darci utíkala,

aby mu stačila.

Adam otevřel dveře do krámku. Za výlohou bylo krásné,

drahé šatstvo, střevíce a kozačky. Prodavačka uvnitř

vzhlédla a v okamžiku, kdy spatřila draze oblečeného

Adama, přívětivě se usmála, když však za ním vstoupila

Darci, její výraz se změnil – teď vyjadřoval nevoli. To, co

45

45

měla Darci na sobě, spolu se skutečností, že si před pouhými

několika minutami koupila něco tak laciného, způsobovalo,

že ta žena nad Darci ohrnovala nos.

Za celý jeho život se na Adama nikdo nepodíval tak

jako tahle žena hleděla na Darci, která – pokud dokázal

rozeznat – byla lhostejná k opovržlivému pohledu prodavačky.

Zvedl platinovou kreditní kartu a hlasem, který jen

stěží skrýval jeho hněv, řekl: "Projeďte to."

"Prosím," odpověděla prodavačka, oči dosud upřené

na Darci, která hleděla na věšák plný blůz. Žena se tvářila,

jako by si myslela, že Darci něco ukradne.

"Projeďte to přístrojem na čtení kreditních karet,"

zavrčel Adam a ukázal na hromadu staromódních účtů

navršených za pultem.

Ten hlas plně upoutal její pozornost a hbitě ho uposlechla.

Nechápavě mu podala předtištěnou účtenku,

kterou pak Adam podepsal. Nebyla na ní částka, jen jeho

podpis.

"Teď ji oblečte od hlavy k patě," požádal tlumeným

hlasem, určeným jen pro její uši. "A ten děsný svetr si

vezměte zpátky. Jestli jí vnutíte ještě jednu takovou věc,

tak tenhle zatracený obchod koupím a spálím ho –

a u všech čertů, doufám, že v něm nebudete, až začne

hořet. Vyjadřuju se jasně?"

"Ano prosím," řekla pokorně.

46

46

4. KAPITOLA

Za celý svůj život Adam nikdy neviděl, že by měl někdo

z něčeho takovou radost jako Darci ze svých nových

šatů. Když vyšla z obchodu, nesouc v každé ruce tři

nákupní tašky, už měl na jazyku sarkastickou poznámku

o tom, jak se jí očividně daří utrácet peníze, které jí nepatří.

Výraz, který spatřil v její tváři, však Adama přiměl

nechat si svou poznámku pro sebe. Oči měla obrovské,

naplněné úžasem, jaký vídal jen u batolat pod vánočním

stromečkem. Adam strávil značnou část svého života

touláním po světě a viděl toho hodně. "Otrávený," říkala

o něm jeho sestřenka Elizabeth. "Přišel, viděl, nudil se,"

prohlašovala rodina o svém členovi-černé ovci.

Teď měl ale Adam dojem, že ještě nikdy neviděl nic

takového jako Darcin obličej. Dívala se přímo před sebe

a její oči jako by neviděly nic než jakousi vnitřní vizi,

která ji činila nezemsky šťastnou.

"Mám vám to nést?" zeptal se, neschopen zabránit

svému hlasu, aby zněl pobaveně.

Když Darci neodpověděla, natáhl se, aby jí odebral

jednu z tašek, ale měla prsty tak pevně zaťaté na provázkových

držadlech, že by jí je musel zlámat, aby ji přiměl

ty tašky pustit. "Třeba bych mohl nést místo toho vás,"

řekl, ale nezareagovala ani na ten vtípek. Ještě pořád zírala

do prázdna, oči plné úžasu.

"No tak," pravil dobrosrdečně, "půjdeme zpátky do

hotelu. Je čas na oběd. Máte hlad?"

47

47

Když ji ani zmínka o jídle nepřiměla k odpovědi, zamával

jí rukou před obličejem. Darci nezamžikala.

Adam okamžik uvažoval o tom, že by si Darci přehodil

přes rameno a odnesl ji; tašky patrně vážily víc než

ona. Byli však na veřejné ulici a on skutečně nechtěl

způsobit víc klepů, než bylo zapotřebí. Položil jí ruce na

ramena, obrátil ji směrem k chodníku a pak do ní trošičku

strčil, aby se jí nohy rozhýbaly; poté ji kormidloval

k nároží.

Když přeskočila světla na semaforu, musel Adam strčit

do Darci silněji, aby se znovu dala do kroku, a musel

ji chytit, aby neupadla, když sestoupila z obrubníku. Na

světlech čekalo jedno auto a žena uvnitř stočila okénko

a vystrčila hlavu ven. "Není jí nic?"

"Kdepak," odpověděl Adam. "Nové šaty." Ukázal na

šest nákupních tašek, které Darci svírala, jako by obsahovaly

aparaturu, na níž závisí její život.

"To chápu," odtušila žena, zatáhla hlavu zpátky do

auta a Adam slyšel, jak říká: muži po svém boku. "Proč

ty mi nikdy nekoupíš nic nového?"

Když dorazili na druhou stranu ulice, Adam nedokázal

Darci přimět, aby vystoupila na obrubník, vzal ji tedy

rukama kolem pasu a zvedl ji. Byl zvyklý na ženy,

které vážily víc než Darci, takže když ji zvedl, vznesla

se asi čtvrt metru nad obrubník a její hlava ho málem

praštila do brady. Jakmile byla opět na chodníku, mohl

ji nakormidlovat zpátky k příjezdové cestě, která vedla

do Háje, a pak kolem hlavní budovy k jejich bungalovu.

Jakmile prošli dveřmi, Darci se zastavila.

Tak co teď mám dělat? říkal si Adam. I když se v životě

dost nacestoval, i když mnohé věci viděl a dělal, rodinné

situace nebyly něčím, s čím by byl důvěrně obeznámen.

Co… no, co by udělal v téhle situaci manžel?

Na druhé straně, chovají se normální, obyčejné ženské

takhle, když přijdou z nákupu?

Ramínka, to bylo jediné, co ho napadlo. Možná by ji

mohl přimět, aby si ty nové šaty pověsila. Možná by ji ta-

48

48

kový úkol vytrhl z transu. S touhle myšlenkou vstoupil

Adam do ložnice Darci a otevřel dveře jejího šatníku. Ve

skříni byla ramínka, ale žádné šatstvo. Absolutně žádné.

Kde má šaty?

Adam zvědavě přistoupil k prádelníku na druhé straně

místnosti a otevřel zásuvku. Uvnitř byly jedny mnohokrát

prané bílé bavlněné kalhotky, pár ponožek, které

byly na patě prořídlé, jedny úhledně složené modré

džínsy a dlouhé tričko, které, jak usoudil, sloužilo jako

noční košile. Adam se cestou do koupelny začínal mračit.

Na poličce byl zubní kartáček, který musel být aspoň

pět let starý – štětiny byly tak opotřebované, že téměř

přiléhaly k rukojeti – a krabička jedlé sody, kterou

nejspíš používala namísto zubní pasty. A byla tam plastiková

nádobka s deodorantem, která vypadala jako ty,

co se dávají v hotelu zdarma.

Cestou zpátky do obývacího pokoje si Adam pro sebe

polohlasem klel. Poslal jí přece peníze, tak proč si nekoupila

něco slušného na sebe? Proč?

Stála přesně tam, kde ji zanechal. Nevěřícně potřásaje

hlavou, popadl ji Adam znovu za ramena a otočil směrem

k její ložnici. Když stál u nohou postele, začal vytahovat

obsah jejích tašek; nehodlal se pokoušet uvolnit

stisk, jímž svírala držadla.

Když vyndával z jednotlivých tašek šatstvo, přemýšlel

nad tím, že on měl peníze po celý život, takže pěkné

šatstvo pro něj nebylo ničím neobvyklým. Nikdy nepřemýšlel

o nových košilích a kalhotách. Ale co tyhle šaty

znamenají pro někoho, kdo má tak málo?

Když vybaloval její nové věci, s radostí pozoroval,

že šatstvo je špičkové kvality. Jestliže se v městečku

jako Camwell uživí takový obchod, je zřejmé, že obyvatelé

určitě mají peníze. Převládajícím materiálem šatů

byl kašmír. Byly tu měkké svetry, tvídové sukně,

které byly podšité a měly kapsy (jedna z jeho sestřenic

říkala, že sukně nestojí za koupi, pokud nemá podšívku

a kapsy), a byly tu kalhoty, které připadaly Adamovi

49

49

moc malé i na dítě. Cedulka uvnitř zvěstovala, že je to

velikost 2. Také tu byl námořnicky modrý blejzr se

stříbrnými knoflíky, dva tlusté svetry přetahovací přes

hlavu ("ručně pleteno v Maine", stálo na cedulce), jeden

na zapínání a dost hustě pletený a teplý, že by

uchoval v teple i orchidej ve sněhové bouři. V menší

tašce byly šperky zabalené do hedvábného papíru. Nebyly

to samozřejmě skutečné šperky, jen bižuterie, pozlátko

a nikl, ale poznal, že byly vybrány tak, aby se

hodily k šatstvu. Jedna taška byla také plná čehosi, co

zřejmě bylo spodní prádlo, ale tuhle tašku jen otevřel,

nic z ní nevyndával.

Jakmile rozložil všechno šatstvo na postel, obrátil se

k Darci. Ještě pořád třímala rukojeti tašek, až jí bělely

kotníky na rukou, dosud zírala nevidoucíma očima přímo

před sebe. Co teď?

Zvedl ji a hodil na postel, na všechno to šatstvo.

To ji probudilo! Ve vteřině byla dole z postele. "Ublížíte

jim. Rozmačkáte je. Vy…" Hlas se jí zlomil, když

se sklonila, aby se dotkla jednoho z kašmírových svetrů.

Byl temně fialový a vedle byla kostkovaná sukně, na níž

se vyskytovala tatáž barva.

Když Adam pozoroval, jak se dotýká šatstva se zbožnou

úctou, kterou vídal pouze u lidí dotýkajících se posvátných

předmětů, zjistil, že je trošičku dotčený. No,

možná ne dotčený, ale, no, možná v tom byl maličký

kousíček žárlivosti. Koneckonců, to on jí nakoupil

všechny ty šaty, tak by snad mohla…

"Můžeme jít na oběd?" zeptal se a pak se dopálil ještě

víc, protože jeho hlas zněl drsně, téměř pohněvaně.

"Ach ano," vydechla Darci. "Ano, ano, ano. Za minutu

jsem hotová."

"No jo, jasně," řekl a opustil ložnici, aby na ni počkal

v obývacím pokoji. Deset minut nato se vynořila a znovu

svírala svých šest nákupních tašek. Bylo zřejmé, že

do nich opět dala své nové šatstvo. "Snad je nechcete

vrátit?" zeptal se zděšeně.

50

50

"Ovšemže ne," usmála se. "Jen chci ukázat všem

v hotelu svoje nové šaty, nic víc."

"Vy chcete ukázat…?" začal, pak musel zatřepat hlavou,

aby se vzpamatoval. "Vždyť ty lidi ani neznáte. Co

jim záleží na tom, jestli vy, cizí člověk, máte nové šaty

nebo ne?"

Darci na něj okamžik nevěřícně mžikala. "Vy jste ale

divný," řekla, proklouzla kolem něj a ven domovními

dveřmi, přičemž kliku stiskla špičkami prstů, aniž by

pustila svých šest tašek.

Několik minut stál Adam nehybně a uvažoval, zda ji

má následovat nebo ne. Je to dítě, říkal si, a celá tvář se

mu stáhla do zamračeného výrazu. Co neví o lidech, to

by zaplnilo celou knihovnu.

O několik minut později, když Adam dorazil do jídelny

v hlavní budově, však zůstal pár minut stát vedle dveří

a naslouchal.

"A tenhle svetr jde taky k tamté sukni," uslyšel říkat

nějakou ženu.

"To mě nenapadlo," přiznala Darci. "Vy jste ale šikovná,

že jste si toho všimla."

"Mně osobně se líbí k téhle blůze tenhle náhrdelník,"

říkala jiná žena.

"A jé, tadyta sukně má mou oblíbenou barvu," pravila

zase ta první.

"To proto, že tvoje oči mají přesně stejný odstín

modři," ozval se mužský hlas.

"Ale Harry, necháš toho," odtušila žena koketně.

S ní je každému dobře, pro každého má nějaký kompliment,

říkal si Adam, když procházel dveřmi.

"A tady je muž, který to způsobil!" řekla vysoká, tmavovlasá

žena, když ho uviděla. "Vy jste ale ohromný šéf.

Podívejte se na to! On se červená."

Adam měl sto chutí něco odseknout, štěknout na to

shromáždění, které tvořilo, jak se zdálo, veškeré obyvatelstvo

hotelu včetně personálu, že se nikdy v životě nečervenal.

Chtěl jim sdělit, že je člověk s posláním, s po-

51

51

sláním nanejvýš tajným, a že není z těch, co by se červenali

nad hromádkou nového šatstva.

Nic z toho však Adam neudělal. Místo toho popadl

Darci za loket a táhl ji ke dveřím. "Jdeme na oběd ven,"

mumlal.

Darci se však zapřela patami tak, že kdyby ji chtěl

Adam dostat z místnosti, musel by ji vléct nebo nést.

Zprvu se domníval, že nechce opustit ostatní hosty, ale

pak pochopil, že ji tam drží její nové šaty.

Jedna z žen se smíchem poplácala Darci po rameni.

"Jen jděte, zlato. Postarám se, aby vám všechno to šatstvo

uložili do vašeho pokoje." Teprve když to Darci

uslyšela, dala se znovu do pohybu a následovala Adama

do vstupní haly.

Zrovna když vyšli ven, přicházely dvě ženy a zastavily

se před Darci. Obě byly oblečené jako muži, v těžkých

pracovních botách, džínsech a baloňácích. "Přišly

jsme o módní přehlídku?" zeptala se jedna z žen a Adam

v duchu užasl, jak o ní mohou vědět, když byly venku.

"Nazdar, Lucy a Annette," řekla Darci, jako by ty ženy

byly její staré kamarádky. "Ne, moje nové šaty tam

ještě pořád jsou." V Darcině hlase nemohlo být víc teskné

touhy, ani kdyby byla kojící matkou, opouštějící své

novorozené dítě.

"To je dobře," pravila menší žena. "Hnaly jsme se

zpátky, abychom je viděly. Mimochodem, chtěla jsem se

tě zeptat, co znamená to T ve tvém jméně?"

"Tennessee," odtušila Darci okamžitě. "Po Tennessee

Claflinové, té sufražetce."

"A vyznavačce volné lásky," dodala vyšší žena. "To

máš dobré, holka!"

Se smíchem vstoupily obě ženy do hotelu a Darci

znovu vykročila. "Kam chcete jít na oběd?" zeptala se,

pak se zastavila, když viděla, že Adam nekráčí po jejím

boku. Stál dosud u dveří.

"Tak co tedy opravdu znamená to T? Theda, nebo

Tennessee?" Mhouřil na ni oči, ale když Darci otevřela

52

52

ústa k odpovědi, zvedl ruku. "Ne, já to nechci slyšet. Patrně

bych uslyšel nějaké třetí jméno."

Darci se s úsměvem odvrátila. "Chcete jít do bufetu?"

zeptala se.

"Jasně. Proč ne? Myslím, že v Camwellu není moc na

vybranou."

"Mohli jsme zůstat v Háji."

,,A nechat se ode všech očumovat? Ne, díky," řekl.

Když jí otevřel skleněné dveře bufetu, aby mohla

vstoupit před ním, podotkla číšnice: "Už jste zpátky?"

"Nemohli jsme to vydržet, Sally," odpověděla Darci

cestou do téhož boxu, kde seděli včera večer.

"A odkud znáte její jméno?" vyštěkl Adam, když se

vsunul na sedadlo na protější straně stolu a zvedl jídelní

lístek.

"Má je na jmenovce," odtušila Darci. "Přečetla jsem

si je."

Adam se musel smát tomu, jak mu odpověděla. "No

dobrá, máte bod." Podal jí jídelníček, protože byl zřejmě

na stole jen jeden. "Vidíte něco, co máte ráda?"

"Všechno," odpověděla Darci po pravdě. "Ale asi si

dám prostě specialitu."

"Tak jo, copak to bude?" zeptala se číšnice, když před

ně stavěla sklenice s vodou, pak si vyndala z kapsičky

na zástěrce bloček a pero.

Adam věděl, že specialita je to nejlevnější na jídelníčku,

a měl tu zkušenost, že "specialita" bývá něco, čeho se chce

kuchař zbavit. "Máte nějaké bifteky, třeba filet mignon?"

Sally žvýkala žvýkačku a její černé vlasy vypadaly,

jako by si je už dost dlouho nemyla. Černá barva také

nadmíru kontrastovala s bělostí její pleti. Nepůsobila dojmem

stoupenkyně sportování v přírodě. "Bifteky nemáme,

ale vedle je obchod s potravinami. Má tam někdo

skočit?"

Adam pohlédl na Darci. "Není na vás biftek k obědu

moc těžký?"

Darci němě zavrtěla hlavou.

53

53

"Dva z toho nejlepšího masa," řekl. "A všechno, co

k tomu patří. Můžete udělat v mikrovlnce pár brambor?"

"V mikrovlnce?" podivila se Sally, přežvykujíc na

jedné straně chrupu a tváříc se znuděně. "Né, my v Camwellu

mikrovlnky nepotřebujeme. Kuchař je čaroděj a se

svou kouzelnou hůlkou…" Adamův pohled jí zabránil

dokončit větu, ale odcházela se smíchem.

"Tak dáme se dnes odpoledne do práce?" zeptala se

Darci, jen co osaměli.

"Abych řekl pravdu," Adam znovu zvedl jídelní lístek

a začal ho číst s hlubokým zájmem, "musím dnes odpoledne

zařídit něco osobního, takže vy se můžete pustit

do práce až od zítřka."

Když Darci nic neřekla, vzhlédl k ní. "Osobního?" zeptala

se tiše, zarývajíc se do něj pohledem. "To chcete

říct, že zase půjdete slídit, takže chcete, abych seděla

a čekala v hotelovém pokoji."

"Ne," řekl Adam zvolna. "Chtěl jsem říct, že musím

vyřídit nějakou osobní záležitost, takže máte odpoledne

volno. Můžete se věnovat všem těm přátelům, co jste si

tady nadělala. Už vím! Co kdybyste zašla do místní

knihovny a zjistila všechno o těch ženách, co zmizely.

Anebo byste si třeba mohla najít 212 slov od T, abyste

mohla říkat lidem, co znamená to T ve vašem jméně."

Darci měla celoživotní zkušenost s lidmi, kteří hrozně

rádi začínali hádky, takže nehodlala na jeho vnadidlo

skočit a obhajovat se, ba ani vysvětlovat. "Pokud ode mě

nechcete nic, než abych čekala v hotelovém pokoji, proč

jste si mě vůbec najal?"

Adam zvedl sklenici s vodou a zhluboka se napil.

Darci uvážlivě přimhouřila oči. "Jste ke mně tak milý,

protože máte v plánu mě obětovat těm čarodějnicím?"

Nato se Adam málem udusil a celou Darci polil vodou.

Ani se nepohnula, ale on popadl ze stojanu hrst

ubrousků, natáhl se přes stůl a osušoval jí vodu z hrudi,

pak si to ale rozmyslel a žvanec ubrousků jí předal.

Otřela si bradu a potom hodila ubrousky na stůl.

54

54

"Na něco jsem kápla, že?" řekla hlasem stěží silnějším

než šepot, nespouštějíc z něj oči. "Dneska odpoledne budete

dělat něco, co souvisí s čarodějnictvím, viďte?"

"Co já dělám se svým časem, do toho vám nic není,"

naklonil se tak daleko k ní, až se dotýkali hlavami.

"Najal jste mě jako osobní asistentku, takže pokud

hodláte dělat něco osobního, pak vám budu asistovat."

"Správně jste postřehla to ‚najal‘," zaškaredil se na ni

hrozivě. "Najal jsem vás, což znamená, že půjdete tam,

kam já chci, a…"

"Nemohli byste mi udělat trochu místa?" zeptala se

Sally. Stála u stolu, obtěžkána velkými talíři a košíkem

potravin.

"To šlo rychle," opřel se Adam dozadu.

"Máme tam vzadu dva draky, co plivou oheň. To se

pak všechno vaří rychlejc."

Když před ně postavila talíře, Adam se hrozivě podíval

na Darci, aby jí dal na srozuměnou, že tyhle posměšky

zavinila její nevymáchaná pusa. Darci však upírala

oči na talíře s jídlem.

"Dala jsem všechno dvakrát," sdělila Sally Adamovi.

"Viděla jsem včera, jak jí chutná, tak jsem si říkala, že

budete potřebovat nášup. A vím, že když můžete utrácet

tak, jak jste utrácel dneska v Oděvech, tak na to máte."

Nato odešla.

"Každý o nás ví všechno," zamumlal Adam, zvedl

nůž a vidličku, a než uřízl první sousto, Darci už v sobě

měla půl talíře, naloženého biftekem, brambory, zelenými

fazolkami a zelným salátem. V košíku byly plátky

dýňového chleba, dvě vaničky másla, na dalším talíři jeřabinové

dortíčky a placičky z lisované dýně, z nichž kapalo

rozpuštěné máslo a hnědý cukr.

"To ten můj vedlejší obor, viďte?" řekla Darci s plnými

ústy.

"Vaše co?"

"Vedlejší obor z vysoké školy. Najal jste mě kvůli tomu

vedlejšímu oboru, viďte?"

55

55

Adam na ni chvilku konsternovaně mžikal, než začal

znovu jíst. "Jo, jasně, máte pravdu. Přesně proto jsem

vás najal. To byl ohromný kurz. To bylo…?" vložil si do

úst obrovský kus bifteku, pak mávl rukou, aby mluvila,

zatímco sám žvýkal.

"Čarodějnictví."

"Cože?" užasl Adam, ale potom se přiměl dál klidně

žvýkat. On tu psychotroničku Helenu zavraždí! Tohle

tedy myslela tím, když říkala, že Darci není, čím se zdá?

"Vy jste studovala na vysoké škole čarodějnictví?" Nevěděl,

že školy nabízejí takové kurzy.

Darci na něj uvážlivě hleděla. "Vy si nepamatujete, že

jste to četl na mé přihlášce, že? Takže když jste mě kvůli

tomu nenajal, tak proč tedy?"

"Určitě to bylo tím vaším Opravdovým Přesvědčováním,"

usmál se. Zvedl ruku, roztáhl prsty, pak udělal pohyb,

jako by táhl, jako by byl kouzelník a snažil se ji začarovat.

"Přesvědčila jste mě, abych vás najal."

Darci se neusmála. "Zavolal jste dřív, než jsem

stihla nasadit své Opravdové Přesvědčování, abych tu

práci dostala. Když jste zavolal tetičce, seděla jsem na

lavičce v parku a jedla banány. Povíte mi pravdu, nebo

ne?"

"Co vy víte o pravdě?"

"Vím, že jste nečetl mou přihlášku, takže asi máte jiný

důvod, proč jste mě přijal."

"Samozřejmě že jsem četl vaši přihlášku. Jen jsem na

chvilku zapomněl podrobnosti, to je vše. Myslím, že

jsem asi v životě nejedl lepší zelný salát. Chutná vám?

Nebo chutnal?" dodal, když spatřil její prázdný talíř.

"Přijel jste sem pátrat po čarodějnickém konventu,

najal jste si asistentku, která studovala jako vedlejší obor

čarodějnictví, ale ‚zapomněl‘ jste, co studovala. ‚Zapomněl.‘

Na chvilku."

"Tak co jste se na vysoké o tom čarodějnictví naučila?"

zeptal se s úsměvem. "Tedy korespondenčně? A kde

jste si v Putnamu opatřila ty jasnovidné oči?"

56

56

"V Putnamově drogerii, samozřejmě," odpálila bez

úsměvu. "Tak kdy začneme pátrat po těch čarodějnicích?"

"Vy se mnou nepůjdete," řekl Adam, ústa sevřená do

tvrdé čáry. "Pracuju sám."

"Chápu. A co uděláte, až vás nějaká čarodějnice začaruje

zenobyrovým kouzlem?"

"Čím?" zeptal se a sáhl po plátku dýňového chleba,

pak počkal, až si Darci také vezme. Pojídal svůj, zatímco

ona si mazala krajíček vrstvou másla.

"Zastavovací kouzlo," řekla. "Nedovolí vám uprchnout."

"To jsou tlachy. To nikdo na světě nedokáže."

"Ovšemže ne. Neustálé selhávání čarodějnictví je důvod,

proč trénink přetrval celá staletí."

Adam postrkoval po talíři jeřabinový dortíček. Tohle

je možná skutečný důvod, proč mu to médium řeklo,

aby ji najal, říkal si. Možná něco ví.

Vzhlédl k ní. "Nemáte nic vhodného na sebe do míst,

kam jdu."

"Pod tím spodním prádlem, kterého jste se nedotkl, je

černý lycrový trikot s leginami." Darci s úsměvem snědla

poslední kousek dýňového chleba na dvě zakousnutí.

"Myslíte, že mají dneska nějaký moučník?"

57

57

5. KAPITOLA

Tak jak vypadám?" zeptala se Darci, když se vynořila

ze své ložnice, oblečena do černé pružné kombinézy.

Adam byl dotčený. Měl pocit, že byl zmanipulován

dvěma ženami, nejprve psychotroničkou a teď touhle

mrňavou holčinou. Pomýšlel na to, že se pokusí Darci

vyklouznout, ale nepochyboval o tom, že by byla schopna

třeba zavolat místní policii, aby ho vypátrala. A už

jim bylo řečeno, že místní policie zavírá oči před tím, co

se v Camwellu děje. Zítra ji pošlu domů, říkal si. To je

jediná možnost. Později, až ji bude potřebovat, může ji

vyzvat k návratu.

Adam, divoce zamračený, se k Darci obrátil; pak mu

spadla brada. Šaty, ve kterých ji viděl předtím, byly moc

velké a tak dlouhé, že toho na ní kromě těch šatů moc

neviděl. Teď ale na sobě měla trikot vcelku, přiléhavý

jako druhá kůže. Byla oblá. Ne, byla velmi, velmi oblá,

samá křivka, se zaoblenými stehny, malým vyšpuleným

zadečkem, útlým pasem a malými, kulatými ňadry.

"Něco takového jako vy mám v rodině, ale je tomu

deset," řekl a odvrátil se od ní.

"Je to děvče, nebo chlapec?" Na zadní straně dveří

malé šatny na kabáty v obývacím pokoji bylo vysoké zrcadlo

a ona se před ním nakrucovala a prohlížela se. Není

to zlé, říkala si. Nahoře nic moc, ale jinak se zdá, že je

všechno na svém místě.

58

58

"Cože?" odsekl Adam.

"To desetileté, co máte v rodině, je holka, nebo kluk?"

"Holka."

"Víte, myslím, že tomu Andersonovic chlapci je asi

dvanáct. Myslíte, že bych se mu líbila?"

Adam se zasmál. "No tak, jdeme. Totiž pokud se můžete

přestat obdivovat sama sobě."

"Když to svedete vy, tak já taky," odtušila Darci vesele

a Adam v odpověď zavrčel a podal jí jednu svou bundu,

aby si ji oblékla přes trikot.

"Jestli někoho uvidíme, prostě se chovejte, jako bychom

byli na procházce. A prosím, prokažte mi tu laskavost

a neoznamujte každému, kam jdeme."

"Protože nemám tušení, nemůžu přece nikomu nic říkat,

ne?" odsekla a vyšla před ním ze dveří. Jakmile se

ocitli venku, zařadila se za něj. "Doleva," řekla okamžik

nato. "Sally říkala vyjít zadními dveřmi a pak zahnout

doleva k pěšině."

"Pravda," Adam odbočil. "A je to škoda, že nevíte,

kam jdeme."

Usmála se na jeho záda, jak šla po pěšině za ním,

a zabořila obličej do jeho bundy. Třela si tvář o měkkou

vlnu. Bunda voněla jako on. Je to nejvelkorysejší muž,

s jakým se kdy v životě setkala, říkala si a vzpomínala

na všechny ty krásné šaty, co jí nakoupil.

Pěšina byla téměř zakryta hlubokou vrstvou pestrobarevného

listí, napadaného z příkrovu stromů nad jejich

hlavami. Po několika minutách chůze se Adam zastavil

před řádkou malých domků, které byly zrestaurovány.

"Ubytovna otroků," zašeptala Darci a pak ztichla,

když se po ní Adam podíval. Neřekl nic, ale udělal rukou

gesto, z nějž pochopila, že má zůstat, kde je, zatímco

on vstoupil do jedné z chýší. Poté co uplynuly tři minuty

a on se nevracel, vydala se za ním. Stihla to právě

včas, aby viděla jeho nohu mizet za skrytými dveřmi.

Kdyby ho poslechla, byl by šel bez ní, říkala si. Zachytila

však dveře a vklouzla do tmy za nimi.

59

59

Měl baterku, takovou maličkou, která vrhala trochu

světla na schody, vedoucí dolů do tmy. Na úpatí schodů

opsal světlem oblouk. Před nimi byl tunel, vyhloubený

v černé connecticutské hlíně, naplněné tisíci kamenů,

z nichž některé trčely ze stěn. Každých pár kroků byl

vyztužen těžkými trámy a břevny. Asi o metr dál zatáčel

doprava, takže moc daleko před sebe neviděli. "Nechte

tu bundu," zašeptal Adam. "Možná se budete muset pohybovat

rychle, a to by vám překážela."

Vyklouzla z teplé bundy, podala mu ji a on ji schoval

spolu se svou pod dřevěné schody. Pak se vydal tunelem,

Darci těsně v patách za ním.

Nechtěla přiznat, že je z toho nervózní. Chtělo se jí

nahlas zpívat a tančit, cokoli, aby narušila to zlověstné

ticho. Ze všech sil se snažila myslet na muže a ženy, patrně

otroky, kteří hloubili tento tunel v kamenité zemi.

"Hloubili cestu ke svobodě," šeptala Adamovi. "Čím

myslíte, že kopali? Lasturami? Nebo holýma rukama?"

"Ticho!" okřikl ji přes rameno.

Jak Darci hleděla na ty temné stěny, byla si jista, že

slyší kolem šramotit myši. Anebo to možná jsou krysy.

Hlavu měla plnou jedné z povídek Edgara Allana Poea.

Byla tak těsně za Adamem, že mu pořád vrážela nosem

do zad. "Ne," šeptala, snažíc se sama sebe rozptýlit.

"Určitě vyškrabovali a vydlabávali cestu ke svobodě

vlastní duše svými okovy."

Adam se zastavil, otočil se a ona ve světle baterky

uviděla jeho divoký výraz, který ji varoval, aby byla

zticha.

Darci se chytla Adama za opasek a vydržela mlčet asi

dvě minuty. Když se tunel začal rozšiřovat, napadlo ji,

k čemu asi se využívá v současnosti. "Ale možná to udělaly

ty čarodějnice. Musely pracovat v nejtemnější noci,

v takovém utajení, že nemohly používat ani lucerny,

a hloubily tenhle tunel sekerou a teslicí."

Náhle se Adam prudce zastavil, až mu Darci narazila

do zad. "Au!" vyjekla a třela si nos. Kolem nich už bylo

60

60

světlo, ne tolik, aby se při něm dalo číst, ale dost na to,

aby viděla Adamovu tvář.

"Zůstaňte tady!" nařídil. "A ani slovo."

Darci kývla, ale když udělal krok, udělala ho také.

Znovu se zastavil. "Chcete, abych našel některý z těch

řetězů na otroky a nějakou skobu?" zašeptal jí.

Říkala si, že by něco takového neudělal, ale na druhou

stranu, její bratranec Virgil jednou… Kývla a pak se

dívala, jak Adam mizí za ohybem v tunelu.

Byl pryč patrně jen pár vteřin, ale Darci to připadalo

jako světelné roky. Když se konečně znovu objevil za

rohem, prapodivně se na ni usmíval. "Co?" zeptala se

a znovu se podrbala na nose.

Ještě pořád s tím zvláštním úsměvem Adam ustoupil,

aby ji nechal projít do tunelu před sebe. Baterku zhasl,

ale bylo tu dost světla, aby viděla na cestu. Asi po deseti

metrech se tunel rozšiřoval ve velkou podzemní místnost,

jež byla ověnčena elektrickými světly a na jedné

straně byl jeden z těch malých bagrů na přemisťování

zeminy, po kterém všichni Darcini mužští (a někteří

ženští) příbuzní tak vášnivě toužili: Bobcat. Tenhle tunel

se nehloubil ani lasturami, ani okovy. Místo toho byl vyhlouben

moderním strojem.

Rozhlédla se po zbytku velké, prázdné místnosti. Nebyly

tu židle, žádný nábytek, jen ten Bobcat, a kupodivu,

u protější stěny dva prodejní automaty. V nejvzdálenější

stěně byly tři velké černé díry, tři vstupy do dalších

podzemních chodeb.

Nyní tedy Darci pochopila jeho podivný výraz. Nebylo

to nic než úšklebek, posměch tomu pošetile ženskému

výrazu – kterýžto se rozhodla ignorovat.

Viděla však také, že Adam je ohromen stejně jako ona

tím, jak je zřejmě konvent veliký. Že se vůbec dala vyhloubit

takhle velká místnost a hlína někam odstranit, to

znamenalo, že se na tom podílelo mnoho, přemnoho lidí.

Darci měla znovu sto chutí vzít nohy na ramena, ale

místo toho se přiměla předstírat, jak je udatná. Nehodla-

61

61

la říci ani udělat nic, co by v Adamovi probudilo myšlenku

na to, že by ji mohl poslat pryč.

Nasadila úsměv, napřímila ramena způsobem "čert to

vem" a přistoupila k prodejním automatům. "Nemáte

drobné?"

"Ne, žádné nemám…," řekl a pak se zarazil, protože

oba uslyšeli nějaký zvuk. Jednu vteřinu stála Darci před

automatem a vzápětí byla vlečena vzduchem za Bobcat,

do pozice v dřepu, a Adam ji ochranitelsky zaštítil vlastním

tělem. Záda měla přitisknuta k jeho hrudi a Darci

dokázala myslet jen na to, že jeho srdce buší na jejích

zádech. Na okamžik zavřela oči a říkala si, že kdyby

v tuhle chvíli umřela, umírala by šťastná.

Velmi brzy však do místnosti vkráčela černá kočka,

rozhlédla se a pak odešla, kudy přišla.

Darci cítila, jak se Adamovo tělo uvolnilo, a pochopila,

že chvilka důvěrného fyzického kontaktu je

u konce. Než ji ale docela pustil, vstala. "Nikdy v životě

jsem se tak nevyděsila," řekla, když se zapotácela.

Přiložila si hřbet ruky k čelu. "Mně je táááák…

Ach, můj ty smutku," dodala a pak se pod ní podlomila

kolena.

Adam však ustoupil stranou, právě když Darci padala

– což způsobilo, že přistála tvrdě na pozadí.

"Lidé, co omdlévají, obvykle předtím zblednou," řekl,

shlížeje na ni. "Nejsou celí zrůžovělí vzrušením."

"Budu se snažit si to zapamatovat," třela si pohmožděnou

část těla a odmítala vzhlédnout k Adamovi. Nechtěla

znovu vidět ten úšklebek.

Když Darci vstala, uviděla, že Adam zkoumá ty tři

otvory do dalších tunelů. Vypadal jako zvěd na číhané,

jedno koleno měl na podlaze, druhým si podpíral loket,

zatímco hledal na podlaze vyjeté koleje a další stopy,

podle nichž by mohl určit, kterou cestou se vydat. Aby

našel to, co hledá, ať už je to cokoli, říkala si Darci

s grimasou, protože jí nic neřekl. Zatím. Zatím jí nic

neřekl.

62

62

Znovu přistoupila k prodejním automatům. Její

strach, činnost a blízkost Adama v ní spojenými silami

probudily velký hlad. Po pravdě řečeno, myslela na to,

že jestli nedostane čokoládu, a to hned, tak prostě asi

umře. "Víte jistě, že nemáte žádné drobné?"

"Šlo by to nějak udělat, abyste deset minut vydržela

bez jídla?" Adam nevzhlédl od podlahy tunelu. Zkoumal

nyní druhý otvor.

Darci se podívala na něj, pak na automat, pak zase

zpátky. Věděla, že venku je světlo, a která sebedbalá čarodějnice

trénuje přes den? A Adam to samozřejmě ví

taky, jinak by tady teď neslídil. Celkem vzato, říkala si,

je vysoce nepravděpodobné, že by tady dole v tuhle denní

dobu na někoho narazili.

S touto myšlenkou obešla automat na cukrovinky zezadu

a třikrát ho ostře nakopla přesně do toho místa, které

jí ukázal bratránek Virgil. Naneštěstí její kopance

a následné bouchání padajících čokoládových tyčinek

natropily v podzemní místnosti dost velký rámus.

"Co sakra…?" vyskočil Adam právě včas, aby viděl,

jak půl tuctu čokoládových tyčinek vyklouzlo zepředu

z přístroje.

"Já věděl, že vás nemám brát s sebou," řekl Adam,

popadl Darci za paži a už ji vlekl od přístroje.

Darci však už měla druhou ruku v otvoru automatu,

zaháknutou na třech čokoládových tyčinkách, které se

zasekly uvnitř přístroje, takže vyjekla bolestí.

Adam okamžitě pustil její paži. "Jděte!" zasyčel na

ni skrz zaťaté zuby a ukázal směrem k otvoru do třetího

tunelu.

Darci popadla tyčinky a přitiskla je k sobě, zatímco

utíkala směrem k otvoru. Skutečnost, že se nikdo neobjevil,

aby prošetřil ten rámus, ji uklidňovala. Byla si

jistá, že nikdo jiný v tunelech není. Ale na druhé straně,

možná Adam zaslechl něco, co ona ne.

Poslušna Adamova rozkazu spěchala tunelem těsně

před ním, ale když jí jedna z čokoládových tyčinek

63

63

upadla, zastavila se, aby ji sebrala. Když se zvedla, viděla,

že se na ni Adam škaredí způsobem, který tuze dobře

znala: Rozhněvaný Samec.

Obdařila ho nesmělým úsměvem, ale jeho tvář nezněžněla.

Místo toho baterkou mlčky ukázal do tmy

před nimi a Darci vykročila.

Není však snadné jít po nerovné hliněné podlaze,

když člověk nese devět čokoládových tyčinek. Také ty

tenisky, které si dnes ráno koupila v krámě, jí byly trošičku

velké, takže jí klouzaly po patách nahoru a dolů.

Díky čokoládě a botám zůstala dost pozadu, ale co nejtišeji

spěchala kupředu, až byla po jeho boku.

"Mohla bych vám dát něco z toho do kapes?" šeptala

mu.

"Ne," odtušil Adam stroze.

"Ale kombinézy nemají kapsy," řekla Darci kvílivě.

"Právě proto ženské, které mají postavu na to, aby nosily

kombinézy, nejedí čokoládové tyčinky," sdělil jí

Adam koutkem úst.

Když Darci málem ztratila další čokoládovou tyčinku

(Snickers, svou nejmilejší), stáhla přední zip kombinézy

a nacpala si za ni všechny čokolády.

Když Adam uslyšel ten hluk, obrátil se k ní zpátky,

připraven ji uškrtit, jestli nebude zticha. Když ale spatřil

její hrbolatou hruď a Darci s paží pohrouženou za trikot,

jak loví nějakou konkrétní tyčinku, hněv ho přešel. Nevěřícně

potřásl hlavou a přes rameno se zeptal: "V Kentucky

jste takoví všichni?"

"Ne," řekla Darci, dosud pátrající po tyčince Snickers

v hlubinách svého přiléhavého úboru. "I v Putnamu

jsem ojedinělá." Vzhlédla k jeho zádům. "Právě proto je

do mě Putnam tak poblázněný," dodala.

"Miluje se s vámi šílený vášní, co?"

Jeho tón se jí nezamlouval, neboť naznačoval, že nelze

uvěřit, že by se někdo šíleně, vášnivě miloval zrovna

s ní. "Nejšíleněji, nejdivočeji. Celý den a celou noc. On

je dost mladý, víte?" Při té poslední poznámce Darci ne-

64

64

unikl maličký pohyb Adamových ramen, jako by mu zajel

šíp přímo mezi lopatky.

"Hm!" pravil. "Má to dítě nějaké křestní jméno?"

Když Darci mlčela, Adam se zastavil a obrátil se k ní.

Dosud měla ruku pohrouženou za trikotem, a být to

jindy a jinde, patrně by mu taková póza připadala zajímavá,

ale nyní měla na tváři výraz tak hlubokého zamyšlení,

až ho to zaujalo.

"Víte," řekla Darci, "já jsem se asi nikdy nezeptala.

Jestli Putnam má nějaké křestní jméno, pak si nejsem jistá,

jestli jsem je někdy slyšela. Je prostě tuze snadné

označovat tím jedním slovem všechno."

"No ano, vy jste ta, co má chlapce s továrnami, viďte?

Patnáct jich bylo?"

"Osmnáct," opravila ho a vytáhla ruku z kombinézy.

Pak se usmála, když spatřila tyčinku Snickers, a začala

sloupávat obal. "Dostala jsem od něj dopis a jeho otec

postavil několik dalších," dodala a ukousla si. "Chcete?"

"Poslouchat o Putnamovi?" zeptal se Adam. "Nebo

cukroví?"

"Obojí," odpověděla Darci. "Obojího je dost. Putnam

hrál fotbal v týmu hvězd. Měří stopětaosmdesát centimetrů,

váží pěkných pár kilo."

"Ale vy…," zarazil se Adam a prohlédl si ji od hlavy

k patě. Silně pochyboval, že by i s těmi čokoládovými

tyčinkami vážila víc než padesát kilogramů.

"Ale žádný strach," řekla neomaleně. "My si poradíme."

Doufala, že to zní světácky, nebo aspoň světaznale.

"Máte čokoládu na tomhle zubu," ukázal Adam na

vlastní řezák, pak se s úsměvem zase otočil.

Chvilku si Darci představovala sama sebe, přeměněnou

v Úžasnou Ženu, tvora nadaného mocnou silou, který

vytahuje ze stěn kameny a hází mu je na hlavu. Když

se k ní ale Adam obrátil opět, sladce se usmála a dojedla

třetí tyčinku.

O několik minut později Adam prudce zastavil a natáhl

paži dozadu, aby mu Darci nepřistála na zádech. A když

65

65

otevřela ústa, aby promluvila, přiložil jí na ně svou teplou

dlaň. To ji tak potěšilo, že neřekla ani slovo.

Sehnul se, aby měl oči na stejné úrovni jako ona, přiložil

prst ke rtům na znamení, že je třeba mlčet, a pak

zvedl tázavě obočí. Porozuměla?

Darci kývla; pak Adam svraštil čelo, vzal jí půlku tyčinky,

kterou ještě nesnědla, a zasunul ji vpředu za trikot.

Pak jí nehlučně zapnul zip až ke krku. Ukázal k protější

zdi a pokynul jí, aby si tam stoupla a zůstala stát.

Darci se nechtělo připustit, že ji jeho chování děsí, ale

bylo to tak. Po pravdě řečeno, srdce jí bušilo v hrudi, zatímco

sledovala Adama, jak mizí za rohem tunelu. Když

byl z dohledu, udělala přesně to, co jí nařídil, mlčky tam

stála a čekala. A čekala. Pak ještě chvíli čekala. Nic.

Nikde ani hlásku. Možná kdyby si recitovala nějakou

báseň…

Za noci temné, bezměsíčné, začala v duchu, pak se

přiměla přestat. Třeba se dostal do nesnází, napadlo ji.

Třeba ho zajaly zlé bytosti. Možná.

Celkem vzato si říkala, že bude lepší takhle neuvažovat,

když stojí v temném tunelu. Ze směru, kam se prve

Adam vydal, přicházelo trochu světla, ale baterku neviděla.

Neopustil ji? Nebo snad…

S rukama na kamenité stěně se sunula směrem, kam

odešel, její boty nevydávaly na hliněné podlaze žádný

hluk. Zvolna se pohybovala a na každém kroku se víc

a víc děsila toho, co uvidí na konci tunelu.

Když se ale ocitla v šeru a začala vidět, měla sto chutí

zařvat na Adama Montgomeryho, že nemá právo ji takhle

děsit.

V zemině podél jedné strany tunelu byla vyhloubena

místnost se železným plotem v průčelí. Za ním byly police,

pokryté kartonovými krabicemi, na nichž byla napsána

slova jako šálky a talíře. Bylo to obyčejné skladiště,

komora. Pravda, bylo pod zemí, a pravda, bylo

odděleno silnou železnou mříží, ale jinak bylo docela

obyčejné. U zdi, hned za mříží, byl stůl a několik polic,

66

66

na nichž byly další krabice, ale nic z toho, co viděla, nebylo

neobvyklé, ba ani zvlášť zajímavé.

Co tedy její ctěný šéf dělá před tou bránou? Tělo měl

ohnuté do nemotorné pozice, opíral se o plot na levé

straně a polovinu levé ruky měl za plotem. Neviděla, co

drží, ale vypadalo to jako rukojeť koštěte. Není divu, říkala

si, vzhledem k tomu, kde jsou. Na copak se to tedy

snaží dosáhnout?

Nehlučně přistoupila až k němu. "Co jste…," začala,

ale neměla možnost pronést jediné další slovo, protože

náhle se vzduch naplnil ohlušujícím skřekem pisklavé

sirény. Darci si přitiskla ruce k uším a vzhlédla k Adamovi.

Viděla, že na ni řve, ale neměla zdání, co to říká.

Ach ano, už mu to dokázala přečíst ze rtů: "Spustila jste

alarm," říkal. Věta pokračovala ještě nějakými dalšími

slovy, ale ta se raději nepokoušela dešifrovat.

Chtěla se omluvit, ale za ním spatřila, že se k nim blíží

nějaké malé kulaté světélko: baterka, a vypadalo to tak, že

ten, kdo ji drží, se pohybuje rychle. Ukázala tam, Adam

se otočil a spatřil světlo. Vzápětí popadl Darci za ruku

a vlekl ji směrem ke konci tunelu, odkud právě přišli.

Darci se však nepohnula. Nohy se jí pohybovaly, ale

hlava zůstala, kde byla. Zařvala bolestí, ale přes jekot sirény

neslyšela ani sama sebe.

Adam okamžitě postřehl, co se děje: Darci se zachytily

vlasy do zámku na brance.

Adam jednal rychle. Prostrčil paži skrz mříže, popadl

nůž, k němuž se tak horlivě snažil dostat, aniž by spustil

alarm, a jedním šmiknutím odřízl Darci vlasy z týla, ponechávaje

jich velký kus uvízlý v zámku. Vzápětí ji zvedl

a hodil na jednu z vysokých polic za plotem mezi několik

krabic. Darci se stočila do klubíčka, aby byla co

nejmenší. Potíž však byla, že nic neviděla. Neviděla, co

Adam dělá, ani kde je. Přece by neudělal něco hrdinského,

leč pitomého? ptala se v duchu.

Když alarm ustal, musela Darci vynaložit veškerou sílu

vůle, aby zůstala stočená, kde byla, a nepohnula se. Moc

67

67

se jí chtělo drbat si uši, drbat si bradu a protáhnout nohy.

Nejvíc ze všeho však toužila vidět, kde je Adam.

"Tohle nesnáším!" řekl nějaký mužský hlas. "Proč to

nedají opravit? Ta zatracená věc spustí dvakrát za noc."

"Je to opravené. Takhle se jí to zamlouvá. Citlivé."

"Citlivé, sakra," řekl první muž. "Stačí kýchnout a už

to spustí. A přísahám, že ty kočky to dělají naschvál."

"Podívej se na tohle," ozval se druhý muž.

"Co je to? Já nic nevidím."

"Tak si vyměň brejle. Jsou to dva dlouhé prameny

vlasů. Bylo to v zámku."

"Někdo dělá nějaké kouzlo, nepochybně."

Chvíli bylo ticho a Darci zoufale toužila vědět, co dělají,

ale neodvažovala se pohnout, aby na sebe neupozornila.

Pokud nenajdou ji nebo Adama, všechno dobře

dopadne. Ale proč mají jen pár pramínků jejích vlasů?

Když je Adam uvolnil, připadalo ji, jako by jich odřízl

polovinu.

"Víš ty co," řekl druhý muž tiše. "Já myslím, že ty

vlasy jsou od přírodní blondýny. Nevidím žádné tmavé

kořínky."

"Ty máš ale ohromný smysl pro humor. Přírodní blondýna.

Piješ moc toho, co vaří ve východním tunelu."

"Možná," odpověděl druhý muž zamyšleně, "ale stejně,

vezmeme ty vlasy šéfce."

"Beze všeho. Možná nám zvedne plat."

"Jo, no, jen se nevzrušuj. Tam, kde je, se nedostala

přes velkorysost. Jdeme?"

"Jo, jasně. Tady mi naskakuje husí kůže."

"To proto, že toho moc víš," pravil druhý muž a pak

se hrdelně zachechtal vlastnímu vtipu.

Darci slyšela muže odcházet, ale stejně se ze svého

"hřadu" na polici ani nehnula. Nezvedla hlavu ani nepohnula

nohama, i když už měla obě přeleželé.

Nepohnula se, dokud se Adam nenatáhl nahoru, nestáhl

ji z police dolů a nepostavil na zem. Když jí ale

otupělé nohy vypověděly službu, Adam jí vložil ruce

68

68

pod paže a vytáhl ji do vzpřímené pozice. Darci s úsměvem

ukázala dolů na své nohy na znamení, že se odkrvily.

Obdařil ji hodnotícím pohledem, aby zjistil, zda to

předstírá nebo ne, pak si ji přehodil přes rameno a dal se

do klusu tunelem, odkud přišli.

Než dorazili do velké místnosti s prodejními automaty,

Darci už mu mohla sdělit, že nohy má v pořádku

a může jít sama, ale držela jazyk za zuby. Místo aby protestovala,

objala ho pažemi kolem pasu – vzhůru nohama,

pravda, ale byl to jeho pás a její paže – a opřela si

hlavu o jeho kříž. Rameno to nebylo, ale lepší než nic.

Postavil ji, když dorazili ke schodišti. S prstem na

rtech ji upozornil, aby mlčela; pak jí nastrkal paže do

příliš velké bundy a tehdy si uvědomila, že se na ni zlobí.

Patrně velmi zlobí, jak tak znala muže.

Navlékl si svou bundu a postrčil ji ke schodům. Když

vyšla do relativně jasného světla v přestavěné chýši

otroků, zhluboka se nadechla, pak vyběhla ze dveří na

čistý vzduch.

69

69

6. KAPITOLA

…ze všech pitomých oslů, co jsem kdy v životě

viděl," cedil Adam Montgomery mezi

zuby, už když byli pár metrů od chýší otroků. "Tihle

lidé jsou nebezpeční, ale vy to všechno berete, jako by

to byla hra. Prodejní automaty! Čokoládové tyčinky!

A pořád mluvit. Řekl jsem vám, abyste zůstala, kde

jsem vás nechal, a čekala na mě, ale co vy uděláte?

Strčíte hlavu do cesty laserovému paprsku a spustíte

alarm! Máte vůbec představu, co vás mohlo potkat,

kdyby vás chytili?"

Darci nedokázala potlačit zívnutí. Dneska by asi měla

jít dřív spát, uvažovala.

Když už Adam nic neříkal, vzhlédla k němu. Hněvivě

na ni zíral.

"Vidím, že moje slova na vás nemají žádný účinek,"

řekl chladně.

"Jasně že mají. Jsem k smrti vyděšená." Znovu musela

násilím potlačit zívnutí.

Několik minut kráčeli bok po boku, on o čtvrt metru

vyšší než ona, oba mlčky.

Náhle už se Adamovi nechtělo dál hněvat. Nechtělo

se mu přednášet Darci o vážnosti toho, čím právě prošli

a co se mohlo stát. Od svých tří let se pořád zlobil, a někdy

se zdálo, že ho od té doby hněv neopustil ani na pár

vteřin.

Na Darci však bylo něco, co ho přimělo vidět jenom

70

70

přítomnost. Když jí byl nablízku, jako by z něj odsávala

minulost i budoucnost.

Ano, ten čarodějnický tunel byl hrůzný. Když si člověk

pomyslí, že něco takového mohlo vyhloubit zlo. Pomyšlení

na to, o čem věděl, že se někdy na takových

místech odehrává.

Ale teď, v tomto okamžiku, byl vzduch čistý a svěží,

listy krásné a on věděl, že tenhle malý lesní ženský duch

vedle něj má smích na krajíčku. Už se poučil, že Darci

je vždy ochotna nalézat humor v každé situaci.

"Kdyby se byli podívali nahoru na tu polici," řekl

Adam tiše, "za copak by vás asi měli? Za jednu z těch

svých koček?"

Se zdviženým obočím na něj pohlédla. "Kde jste

byl vy?"

"Schovaný pod stolem za nějakou bednou. Ale nemohl

jsem se tam vejít, takže jsem měl nohy na jedné straně

té bedny, ruce na druhé a hlavu…" Natočil hlavu do nepohodlného

úhlu, čímž dokonale předvedl, jak byl pod

stolem zaklíněn.

Darci se rozesmála. "Aspoň jste si mohl protáhnout

nohy. Mně usnuly. Nemohla jsem se ani postavit."

Adam si položil ruku do křížové krajiny, jakoby v bolestech.

"O tom mi povídejte," udělal grimasu.

"Chcete říct, že jsem na vás moc těžká?" otázala se

Darci s líčeným rozhořčením.

"To bylo asi těmi tyčinkami." Usmál se na ni jedním

koutkem úst. "Nejsem si jistý, ale klidně bych se vsadil, že

ta černá věc, co máte na sobě, je zevnitř celá od čokolády."

Darci se nemusela ani dívat, protože to cítila. Čokoládové

tyčinky se rozmačkaly a úlomky roztrhaly obaly,

když ji Adam nesl ven. Zatřepetala na něj řasami. "Není

libo ochutnat?"

"Máte vždycky tak nemravné myšlenky?" zeptal se.

Usmála se na něj. "Když ne vy, tak myslím, že ten milý

mladý pán ze 4B by si možná dal," řekla a udělala dva

dlouhé kroky před něj.

71

71

Chytil ji za rameno a přitáhl nazpátek. "Ať vás ani nenapadne

jít po…," začal, ale pak spatřil v jejích očích

cosi, co mu dalo na srozuměnou, že vydá-li se po téhle

dráze, bude toho litovat.

"Víte co, dal bych si něco k jídlu," řekl. "Co kdybychom

zašli do samoobsluhy a podívali se, co by se tam

našlo, pak to odnesli do domku pro hosty a udělali si

hostinu?"

Darci na něj chvilku jen mžikala. "Myslíte jako koupit

si všechno, co chceme?"

"Všechno," usmál se. "Z pekařství, z lahůdkářství, to

je jedno. V domě je mrazák, takže zbytky máme kam

dát."

"Zbytky?" zeptala se. "To je nějaké yankeeské

slovo?"

"To je…," začal Adam, pak si uvědomil, že ho škádlí.

"Můžeme koupit dokonce i pár pytlů halloweenových

bonbonů."

"Kdo tam bude první!" zaječela Darci a dala se do

běhu.

Adam ji s úsměvem následoval. Nemusel moc spěchat,

aby s ní udržel krok, když utíkala po pěšině kolem

hlavní budovy Háje a pak ven na ulici. Znovu přeběhla

vozovku přímo před dvěma auty, aby byla první v camwellské

samoobsluze.

Adam došel na roh a počkal, až na světlech naskočí

zelená, než přešel ulici. Skrz velké výkladní skříně samoobsluhy

viděl, jak postrkuje vozík a prohlíží si zboží

na regálech. Budila v něm pocit… no, vděku, říkal si.

Měla takovou radost i z těch nejprostších věcí v životě,

jako bylo třeba jídlo a šatstvo, až začínal chápat, do jaké

míry sám bral tyhle věci jako samozřejmost.

Zatímco se ale blaženě usmíval, Darci se otočila a on

uviděl její zátylek. Chyběl jí velký pramen vlasů! Podle

toho, co už v tomhle městě zažil, jestli někdo uvidí její

vlasy, za pět minut bude celé město vědět, kdo dneska

slídil v tunelech.

72

72

Když naskočila zelená, Adam už byl uprostřed vozovky

a čtyřmi dlouhými kroky se ocitl uvnitř obchodu.

Chytil Darci, právě když zvedala plechovku něčeho,

označeného jako "ďábelská šunka". A uličkou se blížila

nějaká žena. Jelikož znal Darcin sklon povídat si kdekoli

s kýmkoli, neměl Adam pochyb, že Darci s tou ženou

naváže rozhovor.

Protože neměl po ruce nic jiného, připlácl Adam Darci

do týla dlaň, aby zakryl chybějící vlasy. "Tady jsi,"

řekl hlasitě. "Všude jsem tě hledal."

Jedno musel Darci přiznat: nehnula ani brvou. Každá

jiná ženská z těch, které Adam znal, by chtěla vědět, co

ho to napadá, držet ji rukou za hlavu stiskem, který musel

bolet.

"To jsem moc ráda, žes mě našel," odpověděla Darci

vesele a usmála se na ženu, která strkala vozík kolem

nich. Darci zvedla obě ruce a položila je na Adamovu

dlaň. "Nevydrží beze mě ani minutu," sdělila ženě.

"Vlastně je to náramně protivné. Každou chvíli slyším:

‚Kde je Darci? Neviděl někdo Darci? Potřebuju mou

Darci!‘ Nemám ani chvilku klid."

Žena obdařila Darci nesmělým úsměvem a zamířila

se svým vozíkem na nejvzdálenější konec uličky. Když

byla za nimi, málem doběhla na konec a zahnula.

"Nechala byste toho laskavě?" zasyčel Adam na Darci

a silou vyprostil ruku, z jejího sevření. "Proč musíte

každému o nás všechno vykládat?"

"Takže je to pravda? Vy beze mě opravdu nevydržíte?"

Adam si třel ruku, neboť Darci ji svírala tak pevně, až

mu zaškrtila krevní oběh. Zoufale potřásl hlavou. "Ne,

to není pravda. Schovával jsem vám vlasy. Velký kus

jich chybí a já nechci, aby to lidé viděli."

Darci si sáhla na vlasy. "Pravda. Ty blond pramínky,

které chce ten člověk dát nějaké čarodějnici. Opravdu

má jen ‚pramínky‘? Mně připadá, že chybí obrovský

kus." Darci si hned všimla, že Adam sklapl ústa způsobem,

který znamenal, že nehodlá na tu otázku odpoví-

73

73

dat. Zjistím to později, slibovala si v duchu; pak ztlumila

hlas a zatřepetala na něj řasami. "Víte, já jsem opravdu

přírodní blondýna."

"A tudíž tuze snadno rozeznatelná," řekl Adam. "Dělejte,

vypadneme odtud. Zítra něco uděláme s vašimi

vlasy. Co je tohle?" zeptal se s pohledem do nákupního

vozíku.

"Jídlo," odpověděla nechápavě.

"Ne, tohle." Zvedl balíček sýra s jednotlivě zabalenými

plátky a další balíček "pizza křupek".

"To je…," začala.

"Já vím, co to je," přerušil ji nedůtklivě. "Vidím, co to

je. Jen jsem myslel…" Už víc neřekl, ale nabral do náruče

všechno, co měla ve vozíku, a nacpal to do police

před konzervovaný hrášek.

"To byste neměl dělat," zamračila se Darci. "Vrátím

všechno zpátky, kam to patří."

"A předvedete celému tomuhle městu svoje vlasy?

Řekl bych vám, abyste se vrátila do domku pro hosty

a tam na mě počkala, ale vy byste asi neposlechla. Jděte

si najít nějakou takovou tu svazovací věc, co děvčata

používají, a stáhněte si vlasy, aby nebylo vidět ten chybějící

kus. Já obstarám nákup."

"Vy…?" Darci vyvalila oči, jako by v životě neslyšela

nic zvláštnějšího.

"Nechte mě hádat," řekl Adam polohlasem. "Podzemní

tunely vás nepřekvapují, ale představa chlapa, co

nakupuje potraviny, ano?"

Darci dokázala jen němě přikývnout.

"Jděte," přikázal. "A neukazujte nikomu zezadu hlavu.

Sejdeme se venku. Stoupněte si někam, kde vás nebude

vidět, a s nikým se nebavte. Rozumíte?"

Darci se ani nepohnula. "Za ta spínátka do vlasů budu

muset zaplatit."

Adam chtěl užuž říct něco sarkastického o tom, jak

málo budou stát, ale pak vzdychl a podal jí desetidolarovku.

74

74

Třímajíc bankovku, Darci k němu jen vzhlížela a nehýbala

se. "Jak vám vrátím drobné?"

"Budu vám důvěřovat, dokud se nevrátíme na pokoj."

Darci se stále ještě nepohnula.

"Tak si ty zatracené drobné nechte!" řekl mnohem

hlasitěji, než měl v úmyslu; pak se Darci rozběhla uličkou

tak rychle, až mu to připomnělo postavičky z kreslených

grotesek.

"Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by miloval peníze

tak jako ona," zamumlal Adam. Odstrkal vozík do

lahůdkářského oddělení samoobsluhy a začal ho plnit,

počínaje sýrem Brie a krabicí marocké omáčky. "Na copak

šetří?" mumlal si pro sebe. "Na svatební dar pro

svého velkého, silného, mladého Putnama?"

"Pardon. Neslyším, co jste říkal," pravil muž za pultem

a Adam byl v rozpacích, že ho přistihl, jak si povídá

pro sebe. Objednal tři čerstvé saláty a po čtvrtlibře od

čtyř různých druhů masa. "Když tak o tom uvažuju, dejte

mi radši od každého půl libry," dodal vzápětí

Nakonec nakoupil dvakrát víc jídla, než měl. Ale pak

se přistihl při myšlence, jestlipak Darci někdy jedla granátové

jablko? Když procházel sem a tam uličkami malé

samoobsluhy, pořád přihazoval do vozíku další a další

věci a celou tu dobu usilovně přemýšlel. Musím ji

poslat pryč. Nechápe, jak by to mohlo být nebezpečné.

Jé! Jestlipak by jí chutnaly uzené ústřice? Ona to všechno

bere jako žert. Zítra můžeme zajet do Hartfordu

a najít tam nějakou dobrou kadeřnici. Musím ji poslat

pryč, dokud ji nebudu potřebovat. Kdyby měla nějakou

opravdu dobrou čokoládu, možná by nechala těch děsných

čokoládových tyčinek. To poslední ho napadlo,

když vkládal do košíku pětadvacetidolarovou krabici

čokolády Godiva. Pak se přistihl, jak bere šest kytic

podzimních květů, vystavených podél zdi, když strkal

vozík k pokladně. Jestli pojedou do Hartfordu, možná

budou mít čas podívat se na dům Marka Twaina. To by

se Darci asi líbilo.

75

75

"Kreditkou, nebo v hotovosti?" zeptala se žena u pokladny

a Adam se musel vrátit zpět do reality.

"Je tu někde blízko obchod s lihovinami?" zeptal se.

"Kde by se dala koupit láhev vína?" Usmál se, když mu

bylo řečeno, že obchod s alkoholickými nápoji je o dva

vchody dál.

Když se vrátili do domku pro hosty, Darci na pár minut

zmizela, aby odstranila rozmačkané čokoládové tyčinky

z nitra svého trikotu, a Adam doufal, že si na sebe

vezme něco méně prozrazujícího. Místo toho, když se

znovu objevila, měla na sobě stále ještě těsně přiléhavou

kombinézu. Jejím jediným ústupkem cudnosti bylo, že

vyndala ze skříně jeho mikinu a přetáhla si ji přes trikot,

ale nohy obtažené lycrou se pod ní stále ještě výrazně

rýsovaly.

"Nenašla jste nic vlastního, co byste si vzala na sebe?"

zeptal se úsečněji, než měl v úmyslu.

"Nechci si nic zmačkat," řekla, zatímco vyndávala

z tašky potraviny a odnášela je do kuchyňky.

Adam měl v plánu udělat sendviče s co nejmenšími

cavyky, ale Darci ho zahnala a ujala se toho. Neprostřela

jídlo na malý stůl v rohu místnosti, nýbrž

místo toho odstranila z konferenčního stolku látkové

květiny v květináči a prostřela tam talíře, nože a vidličky

a sklenky z kuchyňských skříněk. V kuchyni

začala vykládat jídlo z plastikových sáčků. Štrachala

ve skříňkách, dokud nenašla vázu, a on překvapeně

sledoval, jak se chopila nůžek ze zásuvky a odborně

zkrátila stonky květin. Během několika vteřin je měla

naaranžované, takže květy tvořily nad vázou dokonalý

ovál.

"Kde jste se to naučila?" zeptal se.

"Putnamské květinářství. Pár měsíců jsem tam pracovala."

"To je šikovná věc, tohle umět," podotkl. "Má sestřenka

Sára by to ráda uměla. Má v zahradě tisíce květin,

ale ani zdání, jak je uspořádat."

76

76

"Tisíce?" podivila se Darci, když květiny odnášela do

obývacího pokoje.

"Jo, no, je to velký dům," vysvětloval Adam v rozpacích.

Nerad na sebe něco prozrazoval a byl rád, když mu

Darci nekladla žádné otázky. Ustoupil a díval se, jak vytahuje

ze sáčků dlouhé francouzské bagety, otevírá nádobky

s jídlem a pečlivě je rovná na talíře, které přinesla

z kuchyně. Pokud šlo o tohle, on by jedl z krabiček, ale

Darci zřejmě chtěla mít tabuli co nejelegantnější.

Když skončila, pokynula mu, aby zaujal místo na polštáři

gauče na protější straně konferenčního stolku

a okamžitě začala klást otázky stran všeho, co nakoupil.

Když neměl ostrý nůž, aby jí rozřízl granátové jablko,

vyskočila a donesla mu ho; pak soustředěně sledovala,

jak je rozřezává a začíná vybírat semínka. Bez zaváhání

si nasypala hrst zrníček do úst a prohlásila, že jsou výtečná.

Ochutnala všechno a nad vším vykřikovala blahem,

nad každým chodem a Adam se přistihl, že mluví čím

dál víc o jídle. Chtěla vědět, kde se který sýr vyrábí,

jak se udí ústřice a proč se vodovým sucharům říká

vodové suchary. Adam se snažil zodpovědět všechny

její otázky, a když neznal odpověď, podal jí nádobku

na potraviny a ona si přečetla, co je na ní vytištěno.

A hodně se diskutovalo o vinicích a o tom, jak se vyrábí

víno.

Nakonec jídlo zabralo přes dvě hodiny a potom si

Adam uvědomil, že se ohromně bavil. A i když se mu

nechtělo tomu uvěřit, snědli spojenými silami všechno.

Přesto však zjišťoval, že mu jaksi zbylo místo na čokoládové

bonbony Godiva a okamžik pozoroval Darci, jak

zavírá oči a nechává si sytou čokoládu rozpouštět v ústech

a stékat do hrdla.

Adam věděl, že by měl něco říct, jinak se po ní natáhne.

"Proč neztloustnete?" zeptal se.

Darci otevřela oči. "Nemám tukové buňky. Jako dítě

jsem si nikdy žádné nevypěstovala a mám velmi rychlý

77

77

metabolismus. Maminka říká, že to mám určitě po otci,

protože ona, když prý sní list salátu, hned po něm přibere

na váze."

"Jaké zaměstnání má váš otec?"

Darci se zadívala do velké krabice čokolády a neodpověděla.

"Byl jsem jen zvědavý," řekl Adam. "Často se zmiňujete

o matce, ale o otci nikdy. Žije taky v Putnamu?"

"To nevím," odpověděla Darci tiše. "Někdy se v malém

městě dá udržet tajemství, protože já nevím, kdo je

můj otec." Zvedla hlavu a usmála se na něj. "A co ten

váš?"

"Můj otec? Mrtev. Oba rodiče jsou mrtvi. Zemřeli,

když mi byly tři, takže jsem je vlastně ani moc nepoznal."

"Jak zemřeli?" zeptala se, ale jakmile tu otázku položila,

hned viděla, jak se na Adamově tváři objevil

odmítavý výraz. Už se učila, že když se dostane moc

blízko k místečku, kam nikoho nepouští, oněmí jako

skála.

Takže věděla, že jestli nechce, aby teď vstal a opustil

místnost, měla by změnit téma – a zjistit, co chce vědět,

méně přímou cestou.

"Já taky rodiče moc nepoznala," řekla Darci. "Tedy

matku jsem moc nepoznala. Byla pořád v práci nebo…

no, měla moc práce."

"Tak kdo vás vychovával?"

"Celé město, říká strýček Vern. Předávali si mě z ruky

do ruky. Většinou jsem slýchala: ‚Nemohla bys dneska

odpoledne pohlídat Darci, že bych si odpočinula?‘"

Dívala se na něj, jako by očekávala, že se jejímu vtipu

usměje, ale Adam v tom, co říkala, nic humorného nespatřoval.

"Nedívejte se na mě se soucitem v očích," pravila,

stále s úsměvem. "Byla jsem vynalézavý malý démon.

V osmi letech už jsem znala veškerá tajemství všech lidí

ve městě. Kdykoli jsem chtěla vidět nějaký film, sta-

78

78

čilo jen říct: ‚Chcete, abych počkala venku, než si s panem

Nearlym odbydete to svoje odpolední… povídání?‘

A bác ho! Už jsem měla v ruce peníze na kino. Nebo

šaty nebo kus koláče. Co jsem potřebovala, to jsem

dostala."

Adam se neusmál ani tomuto pokusu o humor. Snažila

se to zlehčovat, ale on si dovedl představit osamělost

jejího dětství. Naučila se vydírat lidi, aby jí dali potravu,

ošacení a přístřeší, ještě než dosáhla věku osmi let. Ale

nic neřekl. Přece ho požádala, aby na ni nehleděl se soucitem.

"Tak co vás přimělo k rozhodnutí zasvětit celý život

boji proti zlu?" zeptala se.

Nato se Adam usmál. "Má Superman nějaký důvod

pro to, co dělá?" zvedl jedno obočí.

"Jasně. Chce běhat po světě v trikotu a pláštěnce," odpověděla

tak rychle, až se Adam rozesmál.

Byla u třetího kousku čokolády. "Tak kdy mi ukážete

ten nůž?"

"Ten co?" hrál o čas.

"Víte přece, ten nůž, co jste ukradl za tím železným

plotem dole v tunelu. Ten, co jste mi s ním uřízl vlasy.

A mimochodem, co se stalo s tím velkým kusem mých

vlasů? Ti dva muži říkali, že našli pramínky, ne tak velký

kus, jaký jste odřízl."

"To bylo od nich chytré, že poznali vlasy od přírodní

blondýny, že?" poznamenal Adam tiše. "Říkal jsem si,

že zítra zajedeme do Hartfordu a necháme vás ostříhat

jaksepatří, aby se nějak zakryla ta díra vzadu. Možná

bychom měli nechat vaše vlasy taky obarvit. Třeba byste

se mohla stát rudovláskou."

Darci se na něj ani neusmála. Místo toho se mu upřeně

zadívala do očí, aby mu dala na srozuměnou, že jeho

změna tématu nebude fungovat.

"V kapse kabátu," řekl s grimasou. Proč nemohla zapomenout

na ten nůž?

Darci byla během pár vteřin na nohou a málem utíka-

79

79

la ke skříni na kabáty. Když se vrátila ke stolku, třímala

nůž v natažených rukou. Adam měl co dělat, aby jí ho

nevyškubl, protože umíral touhou pořádně si ho prohlédnout.

Měl však v plánu podívat se na něj sám ve své

ložnici, až bude Darci spát.

Jako by věděla, nač myslí, nůž mu podala a pak začala

uklízet zbytky po jídle. Dávala Adamovi čas, aby si

prozkoumal nůž o samotě. Přestěhoval se s ním na gauč

a přidržel ho pod lampou na příručním stolku. Nůž nebyl

moc velký, jen nějakých osmnáct až dvacet centimetrů,

s ocelovou čepelí, na níž bylo několik rezavých

skvrnek. Rukojeť byla zlatá a černá, a když ji obracel na

světle, uvědomil si, že vyvýšené zlaté části tvoří nějaký

nápis. Nápis byl složitě ovinut kolem rukojeti, takže vypadal

spíš jako vzor než nápis, ale Adam si byl jist, že je

to nějaký cizí jazyk.

Až příliš hbitě usedla Darci vedle něj. Po pravdě řečeno,

seděla tak těsně u něj, že mu mohla stejně dobře sedět

na klíně, a mikina, kterou si vypůjčila, ji přespříliš

odhalovala.

"Nenosíte nikdy žádné vlastní šatstvo?" vyštěkl na ni.

"Tak rychle jste přece nemohla uklidit, a proč si nesednete

na tamtu stranu gauče?"

"Už jsem vám říkala, že si nechci zaneřádit svoje nové

šaty. Myčka nádobí. Na téhle straně je lepší světlo,"

odpověděla, usmívajíc se na něj. Po chvilce natáhla ruku

dlaní vzhůru.

Adam jí s povzdechem podal nůž. Byl by se od ní odsunul,

ale pravý bok měl přimáčknutý k područce pohovky

a nebylo kam se pohnout. Chováš se jako školák,

Montgomery! káral se v duchu, pak se násilím uvolnil.

"Studovala jste čarodějnictví. Znáte některé z těch

symbolů ze studií?" zeptal se.

Darci na okamžik podržela nůž u světla, převracela ho

v rukou. "Zlo. Ohromné zlo."

"Doufám, že jste za to svoje vzdělání moc nezaplatila,"

podotkl Adam.

80

80

"Ani cent."

"Měla jste stipendium?"

"Ne. Abych řekla pravdu, vzdělání mi zaplatil Putnam,"

odpověděla Darci s úsměvem a zívla. "Víte,

i když je tahle věc fascinující, asi si budu muset jít lehnout."

Adam byl na chvilku dotčen. Napůl se mu chtělo

probrat s ní ten nůž. Dnes večer, když rozprávěli o jídle

a víně, zjistil, že ho baví povídat si s ní. Vždycky měla

na každou otázku pohotovou odpověď.

"Tak kde chcete, abych dneska spala?" zeptala se

Darci a zívla tak široce, až slyšel, jak jí luplo v čelistech.

"Kde?" řekl Adam. Pak se ale rozesmál, všechna

špatná nálada ho opustila. "Ve vlastní posteli. Běžte, vypadněte

odtud. Uvidíme se ráno."

Darci se zastavila ve dveřích své ložnice. "Pane

Montgomery, dneska jsem se měla dobře," pravila tiše.

Užuž chtěl říct, že on by se měl daleko líp, kdyby

zůstala nahoře a nemluvila celou cestu dolů tunelem,

pak nepředstírala mdloby, poté si málem nezlomila ruku

ve snaze vytáhnout z automatu čokoládové tyčinky,

nato ho opět neposlechla a nespustila alarm. Nedokázal

to však říct, protože to nebyla pravda. Místo toho

se usmál a řekl: "Já jsem Adam. Dobrou noc, slečno

Mansfieldová."

Darci si vykasala na boku mikinu a vystrčila bok

v póze sexbomby 50. let. "Dobrou noc, Adame," řekla

zadýchaným hlasem, který byl překvapivě dobrou napodobeninou

Marilyn Monroeové.

Adam se znovu rozesmál a mávnutím ruky ji propustil.

Darci vstoupila do své ložnice a zavřela dveře.

Když osaměl v obývacím pokoji, uviděl, že mu připravila

malý tácek se sýrem a crackery a plnou sklenici

červeného vína. S úsměvem vzal víno, upil z něj, vytáhl

z aktovky papír a tužku a začal kopírovat vyvýšená písmena

z čepele nože. Když skončil, šel do své ložnice

a odfaxoval kresbu jednomu svému příteli do Washing-

81

81

tonu. Průvodní dopis zněl: "Podívej se, co se o tomhle

dá zjistit, ano? Jestli je to nápis, jaký a co znamená?"

a podpis "A. Montgomery".

Když se osprchoval a oblékl si pyžamo, zmocnilo se

ho pokušení otevřít dveře k Darci a zkontrolovat, jestli jí

nic nechybí. Pomyslel si ale, že bude lepší to nedělat.

Místo toho vlezl do postele a stejně jako předchozího

večera okamžitě usnul.

82

82

7. KAPITOLA

No, co říkáte?" zeptala se Darci, když vzhlédla

k Adamovi, ruku na svých čerstvě ostříhaných

a obarvených vlasech. "Líbí se vám to?"

Adamův užaslý výraz však hovořil za vše. Měla na

sobě poprvé něco ze svého nového šatstva: tmavě zelenou

vlněnou sukni, vínový kašmírový svetr a kostkované

sako v obou barvách. Tmavohnědé kozačky, které

měla na nohou, byly podšité beránkem a byly báječně

teplé a pohodlné.

Když Adam dnes ráno vstal, Darci už byla oblečená

a čekala na něj, dychtivá odjet do Hartfordu ke kadeřníkovi.

Než se oblékl, doběhla do hlavní budovy a vrátila

se s croissanty, kávou a ovocem, jimiž ho krmila cestou

v autě. "Já z vás ztloustnu," řekl s plnými ústy.

"Komu jste posílal včera večer ten fax?" zeptala se,

když mu přidržovala u úst kelímek s kávou.

Nato si Adam vyprskl kávu na svetr, a zatímco ji utíral

ubrousky, které mu Darci podala, převzala volant auta

z půjčovny.

"Strkáte nos do všeho?" zeptal se.

"Mám velmi dobrý sluch," odvětila. "Tak komu jste

posílal ten fax?"

"Své přítelkyni," řekl, dosud si otíraje kapičky, a vzal

od ní volant nazpátek.

Tohle konstatování umlčelo Darci tak účinně, až toho

skoro litoval. "No dobrá," dodal po několika minutách

83

83

ticha. "Udělal jsem otisk těch znaků z nože a odfaxoval

jsem je jedné kamarádce do Washingtonu. Vyzná se

hodně v jazycích, takže možná bude vědět nebo dokáže

zjistit, co je na tom noži napsáno. Totiž pokud to je nějaký

nápis. Nejsem si tím jistý."

"Možná je to magický nůž a splní nám tři přání." Darci

tu nesmyslnou větu pronesla, aby zakryla dotčenost

z toho, že má kamarádku. Adamovo mlčení ji však

přimělo důkladně se na něj zadívat. "Hmmm," řekla.

"Co to znamená?" vyštěkl.

"Vidím, že pan Nenaladěný už je zase tu."

Adam vzdychl. "No dobrá, ven s tím. Copak straší

v tom vašem kentuckém mozečku?"

"Vlastně nic," odpověděla zvolna. "Ale pokaždé když

pronesu určitá slova, začnete se chytat stropu."

"Já se ‚nechytám stropu‘, jak jste se neelegantně vyjádřila.

Abych řekl pravdu, mohu vás ujistit, že jsem se

nikdy v životě ‚nechytal stropu‘."

"Ovšemže ne. Ale reagujete dost, no… silně, když

použiju slova jako oběť nebo magie."

"Ovšemže ano. Včera jsme vstoupili do podzemních

tunelů čarodějnického konventu. Na to jste zapomněla?

Existují jistá slova spojovaná s čarodějnicemi a dá se

očekávat, že…"

"Koště!" řekla Darci nahlas. "Kotlík! Černá kočka!

Ne, ne, vidím, že tahle slova na vás nijak nepůsobí. Ale

představa magického nože a oběti, zvlášť mé oběti, vás

málem rozhodí." Soustředěně se na něj dívala a očividně

čekala na odpověď.

"Chtěl jsem se vás zeptat, proč máte velmi slabý jižanský

přízvuk. Abych řekl pravdu, zní to skoro, jako

byste pocházela z téhle části Spojených států."

Darci od něj odtrhla oči, obrátila se na sedadle a zadívala

se z okna. "Tak jo, tak mi to nechcete povědět.

Zatím. Zatím mi to nechcete povědět. Můžu počkat."

Zhluboka se nadechla. "Lekce výslovnosti. Mannova

vývojová vysoká škola pro mladé dámy pořádá lekce

84

84

výslovnosti. Poslouchala jsem magnetofonové pásky

a napodobovala je."

"To je ale zajímavé," řekl Adam. "Co kdybyste mi

o té vaší škole pověděla všechno?"

Přimhouřila oči. "Já bych si radši poslechla, oč vám jde

a proč jste najal mě místo všech těch ostatních slečen."

Adam si dlouze povzdechl. "Nejsou ty stromy v tuhle

roční dobu překrásné?"

Potom už se nemluvilo o ničem důležitém, a když

dorazili do Hartfordu, zašel Adam do kadeřnického salonu

a deset minut nato vyšel a sdělil Darci, že jsou na

ni připraveni. Nezeptala se, jak se dostal do takového

na pohled exkluzivního kadeřnictví bez objednání, však

už v Camwellu viděla, že je schopen lidi k ledačemu

přimět.

Takže teď, o několik hodin později, měla vlasy upravené

a říkala si, že vypadají dobře. Po pravdě řečeno,

jedna z ostatních kadeřnic řekla té, která upravovala

Darci vlasy: "Myslím, že je to nejlepší střih, co se ti kdy

povedl."

"Já taky," odpověděla kadeřnice v úžasu, když pohlédla

na Darci do zrcadla.

"Líbí se vám to nebo ne?" zeptala se Darci Adama.

Adam na ni hleděl, jako by ji viděl poprvé. Rovné, po

ramena dlouhé plavé vlasy měla ostříhané nakrátko

a navrstvené tak, aby jí rámovaly obličej. A byly obarveny

na jahodově blond barvu, která dokonale doplňovala

její bledou pleť. A oči měla taky jiné. Neviděl na její tváři

žádné líčidlo, ale oči měla určitě jiné.

"Tomu střihu se říká bubikopf, aspoň to říkaly. A na

vlasech mám obrácený melír. To znamená, že části

ztmavily místo zesvětlily, což se obvykle s ženskými

vlasy dělá. Posloucháte mě?"

"Každičké slovo." Dosud z ní nespouštěl oči.

"Jen co jsem sedla do křesla, zapůsobila jsem na tu

kadeřnici svým Opravdovým Přesvědčováním a řekla

jsem jí, aby mi udělala ten nejlepší střih, co kdy komu

85

85

za celý svůj život vyrobila." Darci si prohrábla vlasy

rukou; dokonale zase odpružily na původní místo.

"Myslím, že to asi dokázala. Říkala, že ta dlouhá

část mých vlasů, ta část, co ostříhala, byla ve špatném

stavu, ale ty nově narostlé jsou husté a zdravé. Sáhněte

si."

"Ne."

Darci obdařila Adama pousmáním. "Bojíte se, že

když se dotknete mých vlasů, zešílíte vášní?"

"Dejte mi pokoj, ano?" zamračil se Adam; když pak

k němu dál vzhlížela, vzdychl a kapituloval. Darci se

předklonila a Adam jí položil ruku na hlavu.

"Pěkné."

"To myslíte vážně?"

Adam se usmál. "Jo, to myslím vážně," řekl, otočil se

a vykročil k zaparkovanému autu.

Když si ale uvědomil, že Darci už není po jeho boku,

zastavil se a ohlédl. Četla jídelníček vyvěšený před italskou

restaurací.

Adam se nenamáhal podotknout, že by mohli odjet

zpátky do Camwellu a najíst se tam. Nezmínil se ani

o tom, že snídali před pouhými třemi hodinami. Kromě

toho pravda byla taková, že sám byl trošičku hladový.

Vrátil se k ní, otevřel dveře do restaurace a následoval

ji dovnitř. Poté co si objednali (Darci si objednala lilek

Parmigiana se slovy, že ještě nikdy lilek nejedla), sdělila

mu, že se v kadeřnictví dozvěděla veškeré klepy.

"Všichni v tomhle městě a možná všichni ve státě

považují Camwell za strašidelné místo. A Háj je začarovaný.

Nikdo, kdo žije v okruhu sta mil kolem toho

města, by tam nezůstal přes noc. A ta číšnice v Camwellu

mluvila pravdu: každoročně už po čtyři roky tam

někdo zmizel."

Darci mluvila tak tlumeným hlasem, že ji sotva slyšel.

Když se jí zeptal, proč mluví tak potichu, bylo mu sděleno,

že lidem ve "velkoměstě" se nedá věřit. Chvilku mu

86

86

trvalo, než toto konstatování strávil. Darci žvatlala

s každým o všem. Ale tady ve "velkoměstě" Hartfordu

ve státě Connecticut se chová, jako by byla restaurace

plná špehů.

Adam nehodlal snažit se pochopit její "logiku". Místo

toho sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl hromádku papírů.

"Zatímco jste zaříkávala tu kadeřnici, zašel jsem do

knihovny a pořídil pár fotokopií článků o těch čtyřech

ženách, co zmizely."

Darci se na něj přívětivě usmála. Líbilo se jí, že řekl

"fotokopie", a ne "xerokopie". Natáhla se po papírech,

ale Adam ucukl. "Ne, teď ne," zašeptal. "Náš stůl může

být odposloucháván. Nikdy nevíte, čeho jsou tihle Hartforďané

schopní."

"Moc legrační," řekla, ale očima na okamžik zajela

do strany. Když po něm nežádala žádné další informace

o těch papírech, odložil je.

Vzhledem k Darcinu přesvědčení, že by neměli ve

"velkoměstě" probírat nic důležitého, zasvětili hovor při

obědě jednomu z jejích nejmilejších témat: jídlu.

"Byl jste někdy v Itálii?" zeptala se, a když kývl,

začala na něj chrlit otázky. Jaké je jídlo v Itálii v porovnání

s italskou kuchyní ve Spojených státech? Poznal

nějaké Italy? Jak se liší od Američanů? Její otázky

a jeho odpovědi je zaměstnávaly po celou dobu

oběda.

Ticho mezi nimi zavládlo jen ve chvíli, kdy se ho zeptala,

proč toho v životě tolik nacestoval. "Netoužil jste

mít domov? Děti?" zeptala se. Jak se však stávalo tak

často, Adam přestal mluvit a mlčky se zadíval do talíře.

Čekala, doufala, že jí poví něco o sobě, a dvakrát se

už zatvářil, jako by chtěl užuž promluvit, ale pak znovu

sklopil oči a neřekl nic.

Po několika trapných chvilkách se ho zeptala, jestli

byl někdy v Řecku.

Pokud šlo o Adama, ten dospíval k bodu, kdy jí chtěl

o sobě něco povědět, ale nedokázal se k tomu přimět. Lí-

87

87

bilo se mu, jak se často společně smáli, a nechtěl riskovat,

že by se to změnilo.

Když na něj přestala zírat a zeptala se na další zemi,

usmál se úlevou, pak zvedl hlavu a podíval se na ni.

Šaty, vlasy a to, co si udělala s očima, ji změnilo. Nemohl

uvěřit, že tahle pěkná slečna je táž osoba, která seděla

na kraji židle a houpala nohama, když se poprvé

setkali.

Později, v autě cestou do Camwellu, se Adam nedokázal

nezeptat: "Co jste si to udělala s očima?"

"Obarvili mi řasy, aby byly černé jako saze," odpověděla,

obrátila se a zatřepetala na něj brvami. "Líbí se

vám?"

"Vypadají afektovaně," podotkl Adam škrobeně. Její

chování bylo hravé, ale současně i svůdné.

Jeho chlad Darci urazil. "Ale?" řekla a sevřela rty.

"A vy máte nejspíš rád přirozené ženy: ty sportovní typy

s čistě vydrhnutou pletí, rybářským prutem přes jedno

rameno a brokovnicí přes druhé."

Adam se usmál představě, kterou v něm probudila.

Neuměl si představit typ ženy, který by se mu zamlouval

méně. "To je přesně můj typ. Jak jste to uhádla?"

"Je takováhle ta Renée?" odpálila Darci.

Nato Adam málem sjel ze silnice. "Kde jste sakra slyšela

její jméno?" řekl, když vůz zvládl.

"Neklejte. Není to hezké."

Adam pohlédl na ni, pak zpátky na vozovku. "Kde

jste vyčenichala její jméno?"

"Mluvíte ze spaní."

"A jak to víte?"

"Mluvíte ze spaní velmi hlasitě."

Adam chviličku mlčel. "O čem ještě jsem mluvil?"

zeptal se tiše.

"Nic moc," usmála se. Jeho neklid ji očividně bavil.

"Jen o Renée."

Pohlédl na ni a snažil se zjistit, zda mluví celou pravdu

nebo jen zčásti. "Co jsem říkal?" zeptal se velmi vážně.

88

88

"No… počkejme… jestli si dobře vzpomínám… říkal

jste: ‚Ach Renée, miláčku, miluju tě z celého srdce

a móóóóc se mi po tobě stýská.‘"

Adamovi zacukaly rty potlačovaným smíchem. "Určitě

jste slyšela dobře, protože přesně to k ní cítím."

Darci se přestala bavit. "Tak jak vypadá?" Paže měla

složené a přitisknuté k hrudi a rty sevřené do tvrdé čáry.

"Dlouhé hedvábné vlasy, obrovské hnědé oči, roztomilý

nosík," vyprávěl radostně.

"Vzdělaná?"

"Ještě líp, je poslušná."

"Cože je?!" vybuchla Darci; pak se při pohledu na něj

usmála. "Aha. Jak dlouhé má uši?"

"Nejmíň patnáct centimetrů," řekl Adam a společně

se zasmáli.

"Váš pes?"

"Irský setr. A moc se mi po ní stýská."

"Kdybyste chtěl, aby vám někdo jiný – totiž kromě vašeho

psa – dělal v noci společnost…" začala Darci tiše.

Adam se na ni neodvažoval pohlédnout. Ta bezbarvá

holčička, co seděla před ním v newyorském skladišti, ho

nezajímala. Avšak vzpomínka na Darci v trikotu a nyní

s tím novým zástřihem v něm začínala budit, no… nervozitu.

Radši zpátky na správnou kolej. "Mám malou

černou listinu," řekl, "a vy máte zůstat věrná muži, kterého

milujete z celého srdce. Vzpomínáte si? Vsadím se,

že Putnam je vám věrný."

Tohle konstatování Darci tolik rozesmálo, až myslela,

že se zakucká. Ale ať se snažil, jak chtěl, nedokázal

ji přimět, aby mu pověděla, co je tak nesmírně zábavného

na tom, co řekl. Jeho opakované dotazy "Putnam

vám není věrný?" mu vynesly asi tolik odpovědí, jako

získala ona na svoje dřívější otázky od něj. Bylo to protivné

pomyšlení, že má možná stejné množství tajemství

jako on.

O několik minut později sjel Adam z dálnice na úzkou

okresku. "Myslím, že vám nevadí, jestli se vrátíme

89

89

do Camwellu zadem, že?" pravil, jak doufal, normálním

hlasem. "Tyhle stromy jsou prostě tak krásné, že si je

chci pořádně prohlédnout."

Darci se však nedala obelstít. Uvážlivě na něj hleděla.

Jestli se nic jiného o Adamu Montgomerym nedozvěděla,

pak rozhodně věděla, že scenerie ho nezajímá. "Některá

z těch žen, co zmizely – stalo se to někde tady?"

Nato Adam nevěřícně zavrtěl hlavou nad přesností jejího

odhadu. "Kdybych chtěl někdy z někoho dostat nějakou

informaci, pošlu to vyšetřit vás. Ano," vzdychl.

"Dvě z žen zmizely podél téhle silnice."

"To jste zjistil předtím, než jste dneska zašel do

knihovny, nebo potom?"

"Dneska. Nevěděl jsem o městě Camwell moc dlouho,

ani o tom, co se tu událo. Já…" Zarazil se, protože jí

nechtěl říct víc, než bylo nutné. Čím méně toho ví, tím

víc bude v bezpečí, uvažoval. "Podívejte!" řekl, jako by

viděl dosud nepoznaný div světa. "Tamhle je krám a já

potřebuju… hm, pastu na zuby."

"Máte plnou tubu," odsekla Darci dřív, než se stihla

zarazit.

Když Adam vypnul motor, pohlédl na ni. "A jak tohle

víte?" Zvedl ruku, když chtěla užuž promluvit.

"Ne, neříkejte mi to. Slyšíte zubní pastu, jak mluví ze

spaní."

Darci se usmála a Adam vystoupil z auta; pak se otočil

a nahlédl dovnitř, právě když vystupovala. "Možná

bychom měli koupit zubní pastu vám. Pokud nepoužíváte

potravinářskou sodu, protože ji máte ráda."

S pocitem, že právě vyhrál v souboji o to, kdo bude

mít navrch, zavřel Adam dveře a vyšel na dřevěnou verandu

maličkého venkovského obchodu. Na verandě

byly dvě omšelé houpací židle a několik beden, které

vypadaly, jako by tu už nějakou dobu stály. Zadní stěna

byla ověšena dokonale zestárlými koženými postroji,

které vypadaly, jako by tu visely už od časů prezidenta

McKinleyho. Adam však poznal, že ve skutečnosti je

90

90

všechno nové. Po pravdě řečeno, když se důkladněji

podíval na dekorace na verandě, viděl, že jsou to samé

reprodukce, a v duchu se ptal, zda majitel obchodu nenajal

nějakého newyorského bytového architekta, aby

vytvořil "autentický" venkovský obchod, který by přitahoval

turisty.

Když Darci vystoupila na verandu za ním, řekl: "Vypadá

to jako kentucký obchod?"

"Nebesa, ne!" vyjekla. "Když tam má nějaký obchod

verandu, majitel ji pokryje videohrami. A když v Kentucky

kůže na koňském postroji shnije, tak ho vyhodíme."

Adam se uchechtl, otevřel síťové dveře a vstoupil dovnitř,

Darci v patách za ním.

"Dobré odpoledne," zavolal šedovlasý muž zpoza

vysokého dřevěného pultu. Před pultem byly otevřené

nádoby plné tvrdých bonbonů a sušeného ovoce. Napravo

stály sudy plné jablek a pomerančů. Všechny

police v krámě byly z hrubě obroušeného borového

dřeva a moderní předměty byly promíšeny se staromódními

krabicemi věcí jako Oživující elixír matky

Jasperové.

"Přejete si?" zeptal se muž a vyšel zpoza pultu. Měl

na sobě džínovou zástěru a těžké černé boty, jako by měl

v plánu každou chvíli se vrátit za pluh.

"Všechny tyhle krámy patrně objednal přes internet,"

zamumlala Darci, když se Adam sklonil, aby se podíval

na jednu krabici v regále.

Adam s úsměvem pohlédl zpět na prodavače. "Zubní

pastu," řekl.

"A deodorant a co ještě máte," dodala Darci rychle,

pak tázavě pohlédla na Adama.

Věděl, že se ho mlčky ptá, jestli to všechno zaplatí.

Kývl, ale v duchu si připomínal, že se jí bude muset zeptat,

co to má za problém s penězi. Je jenom škrťa, nebo

má důvod, proč nikdy neutratí z vlastních peněz ani

cent?

91

91

"Přímo tamhle," pravil muž, pak podal Darci košík,

o němž si byl Adam jist, že byl ručně zhotoven v Appalačských

horách a stál celé jmění.

Zatímco Adam čekal, potuloval se po krámě, nakukoval

do nádob a vnitřních skříněk. Když otevřel jedna

dvířka z borového dřeva, na okamžik ho polekalo zjištění,

že pod nimi se skrývá moderní lednice s prosklenými

dveřmi. Vyndal dvě limonády Snapple, pak uviděl

Darci stát u pultu, konečně připravenou k účtování.

Když přistoupil k pokladně, uviděl, že si nakoupila toaletních

potřeb za 58,68 dolaru! Byly to většinou vlasové

produkty včetně kondicionéru; jedna lahvička stála

osmnáct dolarů.

"Kadeřnice mi všechny tyhle věci doporučila, abych

si udržela vlasy v dobrém stavu," vysvětlovala Darci,

vzhlížejíc k Adamovi, a opět se ho němě tázala, zda takové

drahé věci zaplatí.

Adam pokrčil rameny, podal prodavači padesátidolarovku

a desetidolarovku; pak vzal dvě velké tašky plné

zboží a natáhl ruku pro drobné.

"Udržet dámy krásné, to stojí hodně," podotkl prodavač

a uchechtl se při pohledu na Adamův rezignovaný

výraz.

Když ale prodavač měl drobné připravené, Darci také

nastavila ruku. Nato se prodavač nahlas rozesmál. "Je

hezčí než vy," řekl Adamovi, otočil se a podal drobné

Darci.

Když však muž spatřil Darcinu levou ruku, všechna

barva mu z tváře vyprchala. Vyvalil oči a ruka, držící

drobné, se roztřásla. Jako by chtěl něco říct, a i když několikrát

otevřel ústa, nevyšla z nich žádná slova. Místo

toho třes sílil, až peníze, které držel, spadly na podlahu,

a když dopadly, muž se otočil a vyběhl dveřním otvorem

se závěsem.

Adamovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval z šoku.

Pozoroval mužovu reakci s úžasem, a když vzal do zaječích,

Adam upustil tašky a rozběhl se za ním. Proto-

92

92

že však musel přeskočit dva sudy a stoh umělecky navršených

starých bedniček od pomerančů, než se dostal

do zadního skladu, muže už nebylo nikde vidět.

Byly tu zadní dveře, ale když je Adam otevřel, nebylo

venku nic než prázdné štěrkové parkoviště a za ním

akry connecticutských lesů. Po prodavači nebylo nikde

ani stopy.

Adam se dopáleně vrátil do obchodu; pak prožil

chvilku paniky, když neuviděl Darci. Nebyla unesena?

byla jeho první myšlenka, zběsilá, až se mu srdce rozbušilo.

Tep se mu ale zase zpomalil, když ji uviděl na

všech čtyřech za pultem.

Když vzhlédla a uviděla Adama, vztáhla ruku se čtvrťákem

a dvěma centy. "Rozhodně jste udělal dobře, že

jste za ním běžel," řekla rozhněvaně. "Myslím, že nás

natáhl o desetník. Anebo je někde na podlaze."

Adam se sklonil, zvedl její levou ruku a otočil ji dlaní

nahoru. Pokud viděl, nebylo na její ruce nic neobvyklého.

Byla malá jako ruka dítěte a dlaň byla zarůžovělá od

toho, jak ji tiskla k podlaze. Jediná výrazná věc, kterou

na ní uviděl, bylo to, že má na dlani několik mateřských

znamínek. "Co to je?" zeptal se.

"Myslím, že ho vidím," řekla, vytáhla ruku z jeho

a začala lézt ke druhému konci pultu.

"Slyšela jste mě?" vyštěkl. "Co to máte na ruce za

znamínka?"

Darci přestala lézt, sedla si na podlahu, zvedla levou

ruku a podívala se na dlaň. "Mateřská znamínka.

Ta má každý. Vy taky. Máte tři malá u pravého ucha

a další u…"

"Ten člověk se vám podíval na ruku, zbledl a pak odtud

utekl. Pokusil jsem se ho chytit, ale…"

"Mohl byste zvednout nohu?"

"Co to tam dole děláte?"

"Hledám ten desetník," řekla Darci. "Buď nás vzal na

hůl, nebo se pod něco zakutálel a…"

Adam netrpělivě vytáhl peněženku, vyndal dvacetido-

93

93

larovku a podal jí ji. "Teď už laskavě vstanete? A neopovažujte

se mě ptát, jestli si smíte nechat drobné."

Pevně svírajíc dvacetidolarovku a drobné, které našla,

vstala Darci z podlahy, ale očima pořád zalétala k zemi,

jak dál hledala ten niklák.

Adam jí však už nedopřál víc času k pátrání. Popadl ji

za nadloktí a doslova vyvlekl z obchodu. Darci svírala

tašky, obsahující jeho i své nákupy. Cestou zpátky do

Camwellu neřekl ani slovo.

Teprve když byli zpátky v Háji a uvnitř svého domku

pro hosty, Adam se k ní obrátil. "Věděl jsem, že mi něco

pořád vrtá v hlavě, ale nemohl jsem se rozpomenout, co

to je." Vyndal ze saka balíček fotokopií novinových

článků, které jí ukazoval u oběda, pak si sako svlékl

a hodil je na opěradlo židle. Pár vteřin nato už rozprostřel

články na konferenční stolek, sedl si na pohovku

a dal se nanovo do čtení.

Zvolna, aniž by se ptala, proč je tak rozčilený, pověsila

Darci jeho i svoje sako, zašla do koupelny, pak se

vrátila, sedla si na pohovku vedle něj a čekala. Když bude

zticha a bude prostě čekat, třeba jí poví, co ho tak

rozrušilo.

"Přečtěte si tohle," podal jí články.

Darci trvalo několik minut, než články pomalu a pečlivě

přečetla. Když ale dočetla vše, co jí dal, nevěděla,

co tam měla hledat. Byly to všechno smutné články

o mladých ženách, které se z toho či onoho důvodu ocitly

v okolí Camwellu a pak zmizely. Jedna žena byla fotografka,

která pořizovala snímky starých kostelů v oblasti

Nové Anglie; dvě další byly na dovolené. Jedna

mladá žena byla v Háji na svatební cestě.

Ačkoliv byly články samy o sobě hrozné, Darci nechápala,

co na nich konkrétně Adama tak rozčiluje. Hleděla

na něj s němou otázkou.

"Podívejte se na to, odkud ty dívky jsou," řekl.

Prošla jednotlivé články. "Virginie, Tennessee, Jižní

Karolína a… tahle je z Texasu." Stále nechápala.

94

94

"Teď se podívejte na ty fotky."

Všechno to byly hezké dívky, nejmladší byla dvaadvacetiletá

a nejstarší bylo osmadvacet. Ale copak nejsou

na všech fotkách obětí masových vrahů a násilníků

a dalších sociopatů hezké mladé ženy? uvažovala.

"Všechno jsou to drobné jižanské blondýny," pravil

Adam tiše.

Darci na něj zamžikala, konečně pochopila. "Jako já?

To chcete říct? Myslíte si, že příště zmizím já? Pročpak

si tohle myslíte? Kvůli tomu jste mě najal? Abyste mě

použil jako návnadu?"

"Neplácejte nesmysly!" odpověděl Adam rychle,

přecházeje její výkřiky jako příliš absurdní, než aby

o nich uvažoval. "Myslíte, že bych vás sem přivezl,

kdyby to připadalo v úvahu?" Vzal její levou ruku do

své a zadíval se na ni pod světlem. "Rád bych věděl,

proč toho člověka málem ranila mrtvice, když uviděl

vaši ruku."

"Třeba jeho dřívější dívka měla taky mateřská znamínka

na dlani," odsekla Darci, odtáhla se od něj, pak

vstala a šla do kuchyně. Chtěla být chvilku sama a přemýšlet.

Ze všech sil se snažila zachovat klid při tom

všem, co viděla a zjišťovala, ale nebylo to snadné. Malé

blond jižanky, které zmizely tady v okolí, to mohla být

náhoda, ale také to mohlo znamenat, že, jak se Adam

zřejmě obává, terčem je ona.

Anebo jdou opravdu přímo po ní, zachvěla se obavou.

Proč, ach proč si Adam vybral právě ji? Ze všech těch

nadaných, vzdělaných žen, co se o tu práci ucházely –

proč právě ona?

Poté co se zase ovládla, naplnila dvě sklenice ledem

a limonádou Snapple a odnesla je do obývacího pokoje.

Adam seděl na pohovce a zíral na články před sebou

s tímtéž temně zadumaným výrazem, který měl ve tváři,

když ho uviděla poprvé. Litovala, že ji nenapadá nic,

čím by ho rozesmála, ale momentálně nedokázala připadnout

vůbec na nic zábavného. Hlavu měla plnou tvá-

95

95

ří těch pohřešovaných mladých žen. "To, jak ten člověk

reagoval, když uviděl mou ruku, nemohlo nic znamenat,"

řekla Darci tiše. "Mohla to být náhoda nebo něco,

co s těmi čarodějnicemi vůbec nesouvisí. Abych řekla

pravdu, nechápu, jak dokážete přeskočit od nějakého

chlapa ve snobském obchodě přes ženy, které zmizely,

až k…"

Zarazila se, když Adam vstal, odešel do své ložnice

a vrátil se s adresářem. Byla to knížečka vázaná v kůži,

která vypadala, jako by už procestovala pěkný kus

světa. Když ji otevřel, uviděla, že stránky jsou ohmatané

a adresy a telefonní čísla často přeškrtávané

a měněné.

Adam nalistoval P, pak vybral jeden telefon a někomu

zavolal. "Jacku," řekl okamžik nato, "tady je Adam

Montgomery. Potřebuju laskavost. Můžeš něco zjistit

o zmizení čtyř mladých žen v průběhu posledních čtyř

let v Camwellu, ve státě Connecticut?" Odmlčel se a naslouchal.

"Ano, já vím, že policie je přesvědčena, že jejich

zmizení má něco společného s údajným provozováním

čarodějnictví v této oblasti. Ano, přečetl jsem

všechno, co vyšlo v novinách, ale taky vím, jaká vyšetřování

vedete, a vždycky víte o případě víc, než co komu

řeknete. Já chci vědět, jestli nebylo něco pozoruhodného

na rukou těch mladých žen. Konkrétně na levačkách."

Znovu čekal a naslouchal. "Tak jo, jasně. Zavolej mi na

mobil," dodal Adam, pak zavěsil a pohlédl na Darci.

"Zavolá mi, jen co něco zjistí."

"To je policista?" zeptala se Darci.

"FBI."

"Aha," řekla, pak se odmlčela. Ani za život Darci nenapadaly

žádné otázky, které by mu položila. FBI? Na

FBI ve skutečném životě nikdy nenarazila. Po chvilce ticha

nasadila svůj nejradostnější obličej. "Tak co budeme

dělat, zatímco budeme čekat? Musíme vám něčím uklidnit

nervy. Třeba bychom mohli spolu zalézt do postele

a milovat se celé odpoledne. Mohli bychom…" Ale po-

96

96

hled, jímž ji Adam obdařil, jí vzal řeč. Očividně mu

zrovna teď nebylo do smíchu. A pravda byla, že sama

byla taky trošičku nervózní, než aby si povídala.

Záhy si všimla, že když Adamovi něco dělá starosti,

změní se v zamlklého muže, který chce jen to, aby mu

všichni dali pokoj. Znovu zvedl fotokopie novinových

článků a začal jeden po druhém bedlivě pročítat. Darci

se přestěhovala do křesla vedle pohovky, sebrala tři časopisy,

které byly na poličce pod konferenčním stolkem,

začala si je prohlížet a jen čekala, až zazvoní telefon.

Myslela si, že dokáže zachovat klid, ale když se kýžené

zazvonění ozvalo, vyskočila tak vysoko, až jí časopisy

sklouzly z klína a dopadly na koberec. Ještě než doznělo

první zazvonění, Adam popadl malý černý telefon

z konferenčního stolku, stiskl knoflík, řekl "ano?" a pak

naslouchal.

Darci sledovala, jak zbledl v obličeji, a nebyla si jistá,

ale měla dojem, že jedna ruka se mu maličko třese. Neříkal

takřka nic, jen poslouchal a párkrát řekl "ano".

Darci připadalo, že uplynuly celé hodiny, než konečně

zavěsil. Ale ani potom ještě nepromluvil. Místo toho

tam jen seděl a upřeně na ni hleděl.

A Darci čekala, až promluví. Zoufale toužila, aby jí

pověděl, co mu řekl ten agent FBI jménem Jack, ale

obávala se, že když se zeptá, Adam se třeba zasekne

a odmítne jí to povědět. Ne, bude lépe počkat, až vyjde

s informacemi na světlo dobrovolně.

Adam však nepromluvil. Místo toho po dlouhých

minutách ticha vstal a odešel do její ložnice. Darci utíkala

za ním a stojíc ve dveřích, viděla, jak otevírá dveře

šatníku a vytahuje její odrbaný starý kufr. Když se na

něj ale podíval, prošel kolem Darci a přes chodbu do

své ložnice, vyndal ze šatníku své dva kufry a pak je

odnesl zpět do její ložnice. Celou tu dobu z něj Darci

nespouštěla oči.

Teprve když Adam položil své kufry na její postel,

otevřel je a začal do nich skládat její nové šaty, postavila

97

97

se Darci mezi něj a otevřená zavazadla. "Chci vědět,

co se tu děje!" řekla hlasem naplněným veškerým rozhořčením

a zoufalstvím, které pociťovala nad tím, že se

dozvídá tak málo o tom, o co tady jde.

"Ne, nechtějte," odpověděl, když sundával její námořnicky

modrý blejzr z ramínka a ukládal ho do kufru.

"Chci!" řekla. "Chci to vědět!" Ke své hrůze si uvědomila,

že užuž začne plakat. Posílá ji pryč, ale ona se

nechce vrátit do New Yorku, k tetě a strýci. Ne, pravda

je taková, že nechce opustit jeho. Nechce být nikde jinde

než tady s Adamem Montgomerym. "Proč mě vyhazujete?"

zeptala se hlasem plným slz, které se snažila

potlačit.

"Já vás nevyhazuju," pravil klidně a vložil do kufru

dvě sukně. "Já vás ochraňuju."

"Ochraňujete? Proč mě musíte ochraňovat?" Když

neodpověděl, řekla: "Jestli mě posíláte pryč kvůli nějakým

mateřským znamínkům na ruce, můžeme zajít

k doktorovi a nechat je odstranit. Existují spousty jiných

možností než můj odchod. Mohli bychom bydlet někde

jinde a do Camwellu jen dojíždět, když bude třeba.

Mohli bychom…" Když uviděla, že její slova ho nedonutí

přestat balit, pokračovala: "Prosím vás, neposílejte

mě pryč." Hlas měla prosebný, téměř zoufalý. "Potřebuju

ty peníze. Potřebuju." Nadechla se. "Vy nechápete, co

pro mě tahle práce znamená. Potřebuju…"

"Když budete mrtvá, nebudete potřebovat nic," řekl

Adam bezvýrazně.

"Prosím vás," opakovala, přistoupila k němu, položila

mu ruce na paži a vzhlédla k němu velkýma očima,

v nichž se třpytily neprolité slzy. "Povězte mi, co říkal

ten pán do telefonu. Aspoň ať vím, co se děje a proč mě

posíláte pryč. To si snad od vás zasloužím, ne?"

Adam na ni shlédl a musel bojovat s nutkáním přitáhnout

si ji do náruče. Možná by ji mohl chránit vlastním

tělem. Zhluboka se nadechl, pak usedl na postel. "No

dobrá," pravil tiše. Nedíval se na ni. Nechtěl jí nic říkat,

98

98

takže z něj slova vycházela nesnadno. "Určitě víte, že ve

většině případů si policie nechává něco pro sebe, něco,

co nesdělí veřejnosti. To aby se chránili před…"

"Magory, co se přiznávají k vraždám, které nespáchali,"

doplnila Darci a sedla si vedle něj na postel.

"Ano, přesně tak." Slabě se usmál. Je tak malá, říkal

si při pohledu na ni; bylo by snadné ji přemoci. "Můj

kamarád u FBI zavolal pár lidem a zjistil, že v tomto případě

se toho skrývá hodně. Totiž skrývá před veřejností.

Starosta Camwellu řekl, že tohle půvabné městečko už

zažilo dost ošklivé publicity, a o víc nestojí. Nechtěl,

aby jeho město neslo vinu za čtyři vraždy a znetvoření,

o nichž nikdo nemůže dokázat, že k nim došlo v jeho

městě."

"Vražda?" vyvalila Darci oči. "Znetvoření?" Bezděčně

jí ruce vylétly k hrdlu.

"Ano." Adam opět musel bojovat s nutkáním ochranitelsky

ji obejmout. Nechtěl však zlehčovat to, co říkal.

Musí pocítit dopad těch slov naplno, aby pochopila vážnost

situace. "Ty dívky zmizely v tomhle kraji, ale

všechny ty mladé ženy byly nakonec nalezeny. Mrtvé."

Okamžik počkal, až jí to dojde. "Jejich těla byla nalezena,

jedno po druhém, přes sto mil odtud, každé v jiném

směru od Camwellu."

"Ale co…," začala Darci, pravou rukou si třela levou.

Adam ji uchopil za levou ruku, okamžik ji podržel,

pak zvolna obrátil a podíval se na dlaň. "Zmizení těch

žen se dostalo na titulní stránky novin, protože k nim

došlo poblíž Camwellu, ale o jejich smrti se psalo jen na

zadních stránkách, protože…"

"Protože jiná místa nejsou poskvrněna spojením s čarodějnictvím,

takže ať se ty mrtvoly našly kdekoli, nebylo

to tak vzrušující jako v Camwellu." Darci sledovala,

jak drží její ruku ve své. Chtělo se jí položit si hlavu na

jeho rameno a nechat se od něj objímat. Obrazy, které jí

běžely hlavou, ji děsily.

"Ano, přesně tak." Hlas měl velmi tichý a palcem jí

99

99

hladil dlaň. "V novinách to nebylo, ale všechny čtyři ty

mladé ženy, jejichž těla se našla, měly amputovanou levou

ruku."

Nato se od něj Darci téměř odtáhla, ale držel ji pevně.

Musí vyslechnout všechno! "Jejich levé ruce se nenašly,"

pokračoval Adam. "Dosud se nenašly. Jejich ruce

nebyly nikdy nalezeny."

Darci vyprostila ruku z jeho sevření a ochranitelsky si

ji přidržela pravičkou. "Vy myslíte, že hledali něco konkrétního?"

vypravila ze sebe po chvilce.

"Myslím, že hledali vás."

Po tomto konstatování bylo Darciným prvním popudem

vyskočit, utéct z místnosti a nastoupit do prvního

letadla, odlétajícího z Connecticutu. Místo toho však na

okamžik zavřela oči a použila na sebe Opravdové Přesvědčování,

jak nejlépe dovedla. Teď musí zůstat klidná.

Musí… musí vědět, co se tu děje!

Darci pomalu vstala, založila si ruce v bok a zamračila

se na něj. "No dobrá, Adame Montgomery, už to trvá

dost dlouho. Chci vědět, proč jste si vybral mě. A na co

jste si mě vybral? Ven s tím. Hned!"

Adam jako by chvíli zápolil sám se sebou, než promluvil.

"Nejspíš jsem vám tím povinován. Abych řekl

pravdu, když budete vědět víc, možná budete ochotná

v klidu odjet." To poslední dodal, jako by jí sděloval, že

ať už odjede v klidu nebo ne, rozhodně odjede.

"Pamatujete se na tu ženu, co se mnou byla ve skladišti

ten den, co jste dělala pohovor na tu práci?"

"Na tu paní s velkýma očima?" Darci si sedla zpátky

na postel vedle něj.

"Ano. Jmenuje se Helena Gabrielová a je psychotronička.

Řekla mi, že dokáže nalézt tu pravou ženu, aby

mi pomohla v boji s těmi čarodějnicemi, a když řekla, že

jste to vy, najal jsem vás."

Darci několik minut čekala, ale zdálo se, že podrobnějšího

vysvětlení už se jí od něj nedostane. To je všechno?

chtělo se jí na něj zařvat. To je všechno, co mi řek-

100

100

nete? Ale neřekla to, protože si byla jistá, že po těch slovech

už by jí Adam odmítl sdělit víc. Místo toho se rozhodla

použít jedno ze slov, která na něj působila. "Chápu,"

řekla a vstala. "Takže jste opravdu měl v plánu mě

obětovat."

"Nic takového jsem neplánoval!" odsekl Adam. "To

je strašný nápad. Vypadám jako člověk, co…?"

"Pak jste měl patrně prostě v úmyslu jim mě přenechat,

abyste mě mohl na poslední chvíli zachránit. Je to

tak?" Zadívala se mu upřeně do očí. "Jste od FBI? Takhle

můžete získávat tajné informace?"

"Kdybych byl, nemusel bych si chodit do knihovny

pro novinové výstřižky o pohřešovaných ženách, že?"

"Ale už jste o nich věděl, nebo snad ne? Ten první večer,

kdy nám číšnice povídala o těch pohřešovaných lidech

– tak to řekla: lidech. Ale vy jste věděl, že to byly

ženy."

"Vy ale máte paměť!" odpověděl a dával si pozor, aby

neprozradil žádné další informace.

"Takže když nechcete, abych vám dělala návnadu, tak

na co mě potřebujete?" zeptala se a znovu se na něj zaškaredila.

Adam se několik minut snažil zformulovat odpověď

a pak poraženecky rozhodil rukama. "Tak jo, zatím

jsem vám to nechtěl povědět. Ve skutečnosti…" Musel

se zhluboka nadechnout, než dokázal pokračovat. "Síla

tohohle čarodějnického konventu se zakládá na… no,

existuje jeden předmět, a dokud tu věc mají, budou

mocné. Mým cílem je odebrat jim ten předmět, a tím je

učinit bezmocné." Potom se Adam pousmál, jako by říkal:

Tak. A teď víš všechno.

Darci však nevěděla ani jedno procento z toho, co vědět

chtěla. "A co to má společného se mnou?" zeptala

se. "Co já mám co dělat s tím ‚předmětem‘?"

"Mohou ho otevřít jen jistí lidé," odvětil Adam vesele.

"Já ne. To médium, Helena, mi řeklo, že jestli dám

inzerát do novin, ta pravá žena na něj odpoví a ona, He-

101

101

lena, mi řekne, kterou ženu mám najmout." Adam obdařil

Darci dalším pousmáním. "Má naivní představa byla,

že zůstanete tady v domku pro hosty a počkáte, až ten

předmět najdu, donesu vám ho a vy ho pak takříkajíc

‚otevřete‘."

Darci sepjala ruce za zády a začala přecházet sem

a tam po místnosti. Měla pocit, že Adam mluví pravdu,

ale také věděla, že si toho spoustu nechává pro sebe.

Chtěla vědět, co je to za předmět, ale nejprve potřebovala

jiné informace.

"Zřejmě vědí, že se chce někdo pokusit ten předmět

jim odebrat," uvažovala. "A zdá se, že v podstatě vědí,

jak vypadám. Jestliže to vědí, musí existovat nějaké

proroctví nebo předpověď, kde stojí, že malá, hubená

blondýna z Jihu s pihovatou levou rukou jim ten mocný

předmět sebere. Nejspíš nic neriskují, takže proto každá

malá, hubená blondýna z Jihu, která se ke Camwellu

přiblíží, zmizí."

Darci měla ze sebe docela radost, že přišla na tuto dedukci,

když se ale obrátila k Adamovi, vypadal trošičku,

jako by mu bylo špatně. Beze slova vstal a začal znovu

dávat její šatstvo do svého kufru. "Vypadnete odtud. Jedete

hned domů."

"A ten muž v tom krámě ještě nejspíš nepověděl celému

konventu, co viděl. Koho viděl. Takže ano, radši odjedu,

protože určitě ten, komu to pověděl, nemůže promluvit

s nikým v tomhle městě a zjistit, že jsem

z Putnamu v Kentucky. A je vyloučeno, aby našli byt

strýčka Verna v New Yorku. A především jsem si naprosto

jistá, že nedokážou nalézt takového bohatého

chlápka, jako jste vy, a pomocí nějakého čarodějnického

kouzlení vás přimět říct, kde jsem."

"Nesnažte se mě oblafnout. Vypadnete odtud, a to

hned!"

"A co potom?" zeptala se Darci tiše. "Zmizí nějaká

jiná malá hubená blondýnka z Jihu?" Zhluboka se nadechla.

"Podívejte, my to můžeme zarazit. Vy a já spo-

102

102

lečně s tím můžeme něco udělat. Neměl jste to snad

v plánu? Nenajal jste mě kvůli tomu? Můžeme."

"Ne!" řekl Adam. "My nemůžeme nic. Vy pojedete

někam, kde budete v bezpečí."

Okamžik na něj mrkala. "Znamená to, že vy hodláte

zůstat tady?"

Adam zvedl její nové střevíce z podlahy šatníku a položil

je do kufru. "Řekněme prostě, že já mám osobní

zájem na tom, aby se to vyřešilo."

Náhle pochopila z jeho tajemství vše, co pro tu

chvíli mohla. "A co to je?!" napůl vykřikla. "Proč tohle

děláte? Jaké je to vaše velké tajemství? Proč mi

nemůžete říct, jak zemřeli vaši rodiče? Jací démoni ve

vaší hlavě, ve vašem životě vás dohnali k tomu, abyste

šel po těch čarodějnicích? Co je vám do toho? Proč je

to tak důležité, že jste si najal médium, aby vám pomáhalo?

A proč já?! Co na mně ta ženská viděla, podle

čeho poznala, že jsem to já, kdo může otevřít

ten… ten předmět?"

Čekala na jeho odpovědi a on užuž chtěl něco říct, ale

pak přistoupil k prádelníku, otevřel jednu zásuvku

a vyndal její noční košili. Viděla, že nehodlá odpovědět

na její otázku, a chtělo se jí řvát bezmocí. Jako vždy jí

řekne co nejméně, a teprve až bude muset.

"Mám… osobní… zájem," dodal nakonec. Zdálo se,

že je klidný, ale ona viděla, jak mu na spánku tepe žilka;

i tohle maličké přiznání pro něj bylo těžké.

"No to já taky!" křikla.

Obrátil se k ní, ve tváři upřímné překvapení. "Jaký vy

máte osobní zájem?"

Náhle jí vzplanuly oči. Tohle nebyla ta vtipkující, rozesmátá,

bezstarostná Darci, kterou viděl až do nynějška.

"Tohle je moje jediná příležitost udělat něco se

svým životem, tak je to. Co mě čeká s diplomem ze školy,

kterou většina lidí ani neuznává jako školu? Jakou

mám šanci konkurovat takovým ženám, jako jsou ty,

které jsem viděla v New Yorku? Ty mají vzdělání a zku-

103

103

šenosti. Mají schopnosti, které se v práci cení. Ale co

můžu dělat já? Opravdově Přesvědčovat někoho, aby…

aby…" Prudce se odvrátila, už nedokázala říct víc. Kdyby

se o to pokusila, rozplakala by se.

Když se otočila zpět k němu, byla klidnější. "Berte to

takhle," řekla tiše. "Jestli mě pošlete pryč, vrátím se sem

do Camwellu a rozhlásím po městě, že chci vstoupit do

toho konventu, a…"

"Vy mě vydíráte?"

"Ano," odpověděla prostě.

Adam na ni prosebně pohlédl. "Mám příbuzné, kteří

by vás mohli ukrýt," řekl tiše. "Mohl bych jim zavolat

a oni by si pro vás přijeli. Budete u nich v bezpečí, dokud

tohle neskončí."

"Ale beze mě to přece neskončí?" vyjekla. "Jestli

chtějí mě, pak se tahle věc beze mě nedá vyřešit, že?"

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Co kdybyste

mi pověděl všechno, co potřebuju vědět? Neznám vás

dlouho, ale určitě jste z těch lidí, co by použili médium

jen jako poslední útočiště. Neumím si představit, že

byste se zúčastnil kouzel a zaklínání. Jak dlouho jste

pracoval na tomhle… co to je, než jste byl tak zoufalý,

že jste zašel za psychotroničkou a udělal to, co vám

řekla?"

"Tři roky," odpověděl tiše.

Darci zamžikala. "Vy jste na tom pracoval tři roky,

než jste mě našel?" Měla sto chutí ho přimět, aby jí pověděl,

co ho po všechna ta léta hnalo do té práce. Nechtěla

však už vidět ten uzavřený výraz v jeho tváři, nechtěla

riskovat, že zase zmlkne. "A teď všechna ta léta

v jediném okamžiku zahodíte?" zeptala se tiše.

"Nemohu vystavovat jiného člověka nebezpečí. Tihle

lidé už udělali…"

"Udělali vám něco osobního," řekla bezvýrazně,

v hlase hněv nad tím, že jí dost nedůvěřuje na to, aby jí

to vysvětlil.

"No ano," odpověděl tiše. "Velmi, velmi osobního."

104

104

"Pak musím zůstat a pomoci vám," dodala, ruce obrácené

dlaněmi vzhůru v prosebném gestu. "Prosím, nechte

mě tady. Potřebujete mě. Beze mě to nedokážete.

Prosím."

Adam se musel odvrátit od výrazu v jejích očích. Věděl,

že každé slovo, které pronesla, je pravda. Opravdu ji

potřebuje. Věděl, že bez ní ničeho nedosáhne.

Instinktivně však také věděl, že nejdéle do roka zmizí

další, jak je označovala, "malá hubená blondýna z Jihu".

A později bude nalezeno její tělo daleko od Camwellu.

Ale její levá ruka…

Jak Darci řekla, chtěl to ukončit. S každým nadechnutím

to chtěl ukončit. Otočil se k ní. "Budete mě muset

poslouchat," ozval se posléze. "A budete se muset držet

pořád u mě. Nemůžete si obléct ten svůj trikot a utéct na

vlastní pěst."

"Nezmínila jsem se snad, že jsem zbabělec do morku

kostí?" řekla tiše, v očích jí svitlo.

Adam zavrtěl hlavou. "Na vás nic zbabělého není,

Darci T. Monroeová. Nic, co by i jen vzdáleně připomínalo

zbabělost."

Okamžik stála a hleděla na něj. "Není tohle snad ta

chvíle, kdy si hrdina a hrdinka padnou do náručí a šíleně,

vášnivě se milují?"

Adam se zasmál a v tu chvíli pochopila, že vyhrála,

skutečně a doopravdy vyhrála. Nechá ji tady. Nepošle ji

zpátky, aby musela poslouchat, jak strýček Vern říká "já

věděl, že si takovou práci nedokáže udržet". Nebude

muset poslouchat slova tety Thelmy: "Už jsem na tebe

chtěla být hrdá, ale vypadá to, že přece jen budeš celá

po matce." A nebude se muset dívat na to, jak si ji matka

prohlíží od hlavy k patě, vyfukuje jí kouř z cigarety

do obličeje a pak se usmívá tím způsobem, při kterém

měla Darci pocit, že bez ohledu na to, kolik vysokoškolských

kurzů absolvuje nebo jak dobrou má výslovnost,

nikdy se nepovznese nad prostředí, do kterého se

narodila.

105

105

"Víte co?" řekla Darci nakonec. "Chci se osprchovat.

Dovolil byste…?" Důrazně pokynula směrem ke

dveřím.

"Jasně." Adam byl zřejmě rád, že ohromné pohnutí

posledních minut skončilo. "V klidu si to promyslete,"

dodal. "Já to taky udělám. Možná oba usoudíme, že to

nestojí za riziko. Možná se rozhodneme, že…"

Zavřela za ním dveře ložnice, protože nechtěla slyšet

jeho záporné argumenty. A pravda byla taková, že toužila

zajít do sprchy a plakat. Chtělo se jí plakat, protože se

bála. Vážně a doopravdy se bála.

106

106

8. KAPITOLA

Poté co se Darci osprchovala, osušila se, oblékla si

noční košili, vklouzla do tlustého froté koupacího

pláště, který měl na kapse napsáno "Háj", a pak vstoupila

do své ložnice. První, čeho si všimla, bylo, že v nohách

její postele nejsou žádné kufry plné šatstva. A když

nahlédla do skříně, viděla, že je prázdná, zásuvky prádelníku

otevřené a prázdné.

Okamžitě se jí zmocnila panika. Přece si to nerozmyslel?

Přece ji nakonec nepošle pryč?

Darci rozrazila dveře své ložnice a rozběhla se k obývacímu

pokoji. V místnosti však byla tma. Na okamžik

zmatena se Darci obrátila nazpátek a uviděla, že dveře

Adamovy ložnice jsou pootevřené a uvnitř se svítí.

Zvolna je otevřela. Seděl vzpřímeně na posteli u dveří

ložnice, na sobě měl tričko, dolní polovinu těla zakrytou

přikrývkou, a četl.

"Račte si lehnout," řekl, aniž by vzhlédl.

"Vážně?" Darci vstoupila do místnosti. "Víte přece,

že spím nahá."

"Už ne!" odpověděl Adam hbitě, pak na ni přísně pohlédl.

Když tam Darci jen stála se širokým úsměvem na

tváři, Adam odložil knihu a bez úsměvu na ni pohlédl.

"No dobrá, myslím, že by bylo lepší, kdybyste nechala

těch… těch předeher a těch…"

"Výzev?" usmála se Darci.

"Říkejte si tomu, jak chcete, já myslím, že byste toho

107

107

měla nechat. Pokud hodláte zůstat a pomoct mi s tím,

nepustím vás z očí ani na pár minut. A nehodlám vás nechat

spát o samotě v místnosti s okny, kde by kdokoli

mohl…" Znovu umlkl, jako by nedokázal ani pomyslet

na to, co by se jí mohlo stát. "Teď vlezte do té postele

a zůstaňte tam," vyzval ji.

Darci však dosud stála na místě a široce se usmívala.

"Jasná věc," řekla, sundala si župan a vklouzla pod přikrývky.

"Zjistil jste už něco o tom noži?"

"Ne," odpověděl, hlavu sklopenou, dosud četl. "Zítra

budeme celý den zjišťovat. Rád bych věděl víc o…" Pohlédl

na ni, pak bezděčně zalétl očima k její levé ruce.

"Já taky," dodala Darci a přestala se usmívat. Myšlenka

na to, co dnes viděla a slyšela, způsobila, že se náhle

cítila vyčerpaná. Otočila se na bok, vytáhla si pokrývku

k ramenům, řekla "dobrou noc, Adame" a pak se úplně

uvolnila. Záhy dýchala tiše, pomalu, jako spící člověk.

Adam na ni nevěřícně hleděl. Dokáže vůbec někdo

starší čtyř let takhle snadno usnout? žasl v duchu. Vrátil

se pohledem ke své knize, věděl, že chce ještě číst, potřeboval

to, ale pak zívl. Byl to vyčerpávající den, tak

možná dokáže taky takhle brzy usnout.

Zhasl lampičku na nočním stolku, zachumlal se do

přikrývek, zavřel oči a okamžitě usnul.

Ve vedlejší posteli se Darci usmála. Opravdové Přesvědčování

zabere pokaždé, říkala si, a pak usnula doopravdy.

"Nic," podotkla Darci znechuceně. "Nenašla jsem absolutně

nic. Rozhodně aspoň ne nic, co by bylo pro nás relevantní."

Ramena měla rozbolavělá a oči ji pálily, jak

strávila celý den v camwellské knihovně, kde se snažila

zjistit něco o nějakém proroctví, které by říkalo, že nějaká

hubená blond jižanka bude znamenat pád čarodějnic

v Camwellu.

Původně chtěli odjet provádět průzkum do knihovny

v jiném městě, ale po letmém pohledu do camwellské

108

108

knihovny pochopili, že by nenašli větší výběr knih

o okultismu než v této knihovně. "Pro naše knihy sem

jezdí z široka daleka," zajiskřilo v očích knihovnici.

"Skoro neuplyne den, aby nevolali z Yale a neptali se,

jestli máme to či ono."

,,A máte?" zeptala se Darci.

"Co jestli máme?"

"Ty knihy, co je potřebují v Yale."

"I propána, ano. Ještě jsem neselhala. Kdybych ten

který titul neměla, tak vím, kde ho opatřit. Musím říct,

že jednou mi dělalo potíže najít knihu, která naposled

vyšla roku 1736, ale nakonec jsem ji našla."

"Kde?" zeptal se Adam, a když na něj knihovnice pohlédla,

dodal: "Kde jste našla tak starou knihu?"

"Přece…," začala žena, pak se zarazila. "Zvoní telefon.

Omluvte mě, já to musím vzít."

Žádný telefon nezvonil.

"To ji asi volá ta černá kočka," zamumlala Darci.

Ani v této rozsáhlé sbírce však Darci nenašla nic o levé

ruce s mateřskými znamínky.

Zatímco byla Darci uvězněna v knihovně, Adam strávil

den na internetu a u telefonu. Snažil se získat co nejvíc

informací – o čem, to Darci nevěděla, protože přiklopil

víko laptopu, kdykoli se k němu přiblížila. Se

svolením knihovny si připojil počítač k telefonní lince

v knihovně, aby měl Darci pořád na očích. Značnou část

dne však strávil venku na slunci, kde mluvil do mobilního

telefonu – a celou dobu sledoval Darci oknem. Jednou

ho vyzkoušela tím, že strávila celých deset minut na

toaletě. Když však znovu vstoupila do knihovny, stál

přede dveřmi.

"Pomohlo by, kdybyste mi řekl, co je to za magický

předmět," řekla Darci, když si udělali přestávku na

oběd. Přeběhla přes ulici do krámu a koupila sendviče

a lahve džusu. Poobědvali vsedě na schodech knihovny.

Adam si ani neřekl o drobné. "A jak je to s tím, že zrovna

já mohu otevřít ten… tu věc?" zeptala se a zakousla

109

109

se do celozrnného pšeničného sendviče s krocanem. "Co

to vůbec je? Nemůžu pořád říkat ‚to‘. A jak to mám

otevřít?"

"Patrně to budete tak dlouho otravovat, až to povolí,"

zamumlal Adam.

Ale aťsi naléhala sebevíc, Adam jí neposkytl víc informací

než včera večer.

A navečer, když se vrátili do domku pro hosty, byla na

něj Darci víc než dopálená. "Strčil jste mě do knihovny,

jen abyste mě měl na očích, že?" zamračila se na něj.

"Nenašla jsem nic o žádném proroctví a rozhodně nic

o čarodějnicích-levačkách. Ani o mateřských znamínkách.

Nic. A vy jste věděl, že nic nenajdu, viďte? Věděl

jste to, protože toho víte asi tisíckrát víc, než co mi řeknete,

viďte? Ale chcete mi dát dost práce, abych se zaměstnala

a nepletla se vám do cesty, dokud nenajdete to… tu

věc, a co pak já? Otevřu vám to, vy zjistíte, co chcete vědět,

pak mě pošlete zpátky do Putnamu? To je váš plán?"

"Do Putnamu k Putnamovi? Vy se netěšíte?" zeptal

se Adam ve snaze vtipkovat a odlehčit náladu. Nebyl

však tak dobrý žertéř jako Darci a jeho pokus o humor

neuspěl.

"Asi to dneska zapíchnu brzo," řekla Darci, oči chladné

a zuby zaťaté.

Adam se uličnicky usmál. "Určitě? A co takhle na

biftek do bufetu? Třeba byste dokázala dostat nějaké informace

ze Sally."

"Ne, děkuji," odsekla Darci, pak se otočila na patě,

zašla do vlastní ložnice a zavřela za sebou dveře.

Adam zůstal stát v obývacím pokoji s ústy dokořán.

Darci právě odmítla jídlo?

Dobrá, pomyslel si. Zlobí se na mě. Teď bude snazší ji

odtud dostat. Už je na čase celé to ukončit. Měl by je

oba posadit do příštího letadla z Connecticutu a vrátit se

domů.

Ale kde je domov? říkal si. Je domov tam, kde vyrůstal,

u tety a strýce a bratranců? Místo, kam nikdy ne-

110

110

zapadl? A není tenhle výlet pokusem zjistit pravdu sám

o sobě? Dozvědět se, co se stalo s jeho sestrou?

A co Darci? Vrátí se do Putnamu ke svému velkému

silnému snoubenci a provdá se? Nebo se vrátí k tetě

a strýci a… Jak Darci řekla, má velmi málo profesních

schopností. Nedovedl si ji představit jako sekretářku.

Snad jako osobní asistentku nějakého tlustého dědka, co

by ji honil kolem psacího stolu nebo…

Než stihl ještě něco vymyslet, přistoupil Adam ke

dveřím Darciny ložnice a zvedl ruku, aby zaklepal, ale

nezaklepal. "Je to zrcadlo," řekl skrz zavřené dveře. "Ty

čarodějnice mají zrcadlo, které ukazuje budoucnost –

a minulost: co se stalo a co se stane. Pochybuju, že by

o tom bylo někde zapsáno nějaké proroctví. Někdo, kdo

teď čte v tom zrcadle, vás v něm patrně viděl a viděl taky,

že vy budete příští čtenářka."

Čekal několik minut, ale z nitra místnosti neslyšel ani

hlásek.

"Co chcete vidět v tom zrcadle vy?" ozval se posléze

skrz dveře její hlas. "Minulost, nebo budoucnost?"

"Nepokoušejte štěstěnu," odpověděl Adam.

Okamžik nato se klika pohnula a z místnosti vyšla

Darci. Nepodívala se přímo na něj, ale připadalo mu,

že se na něj dosud zlobí. A Adam myslel jen na to, aby

jí zase zlepšil náladu. Tichá Darci nebyla moc zábavná.

"Dozvěděla jste se dneska něco v knihovně?" zeptal

se, když otevíral skříň na kabáty a vyndával její sako.

Bylo temně vínové a kůže byla měkká jako… no,

skoro tak jemná jako Darciny vlasy. "Chci říct něco

kromě čarodějných praktik? Viděl jsem, že hodně čtete,

a položila jste knihovnici pěkných pár otázek. Říkal

jsem si, že třeba čtete ještě o něčem jiném." V očích

mu zajiskřilo. "Neměla jste vespod schované nějaké

filmové časopisy?"

Když jí pomohl do rukávů, pohlédla na něj přimhouřenýma

očima. Od rána věděl, že nic nenajde, protože

to, co hledala, neexistovalo.

111

111

Zatímco jí přidržoval dveře, obdařila ho sladkým

úsměvem. "Abych řekla pravdu, pár věcí jsem zjistila,"

řekla, vzhlížejíc k němu očima plnýma nevinnosti.

"Dozvěděla jsem se, že vaše rodina je jedna z nejbohatších

na světě, a to už několik staletí. O vaší rodině

jsou zmínky nejméně v tuctu knih. Prý můžete vysledovat

svůj původ až ke středověkým rytířům, kteří

dobře bojovali, ale taky měli talent brát si bohaté manželky.

Dům, kde jste vyrůstal, postavil jeden z těch

loupeživých baronů, nějaký Kane Taggert, který…"

Zasmála se, když jí Adam položil ruku na záda a vystrčil

ji z místnosti.

"Měla jste zjišťovat něco, co já nevím," pravil upjatě,

jakmile byli venku. "Jste placená za to, abyste mi pomáhala,

ne abyste slídila v mém osobním životě. A co víc…"

"Mimochodem, nedlužíte mi výplatu?"

"Když odečtu všechny šampony a jídla, která jsem

vám zaplatil, nedlužím vám nic."

Na ta slova se Darci otočila a zamířila zpátky

k domku pro hosty, očividně ochotna nejíst, pokud by

to znamenalo, že si bude muset něco zaplatit. Adam ji

ale popadl za paži a přitáhl zpátky, takže znovu kráčela

vedle něj, a když ještě váhala, zavěsil se do ní a společně

pokračovali v cestě do bufetu. "Copak je to vůbec

s vámi a penězi? Šetříte na něco? Tedy kromě

svobody."

Když hned neodpověděla, pochopil, že natrefil na jedno

z jejích tajemství. "Aha!" řekl. "Tak teď jste v horkém

křesle vy. Možná bych si měl na internetu vyhledat

vás namísto Putnamových továren na auta."

V tu chvíli, kdy to řekl, pochopil, že udělal chybu.

Třeba si Darci nevšimla, co právě řekl. Třeba si bude

myslet, že…

Darci se prudce zastavila a vzhlédla k němu. "Vy jste

si vyhledal Putnama, co? Někdo mi říkal, že internet je

horší než Soudná kniha. Nemůžete před nikým nic utajit.

Abych řekla pravdu."

112

112

A pak, než Adam stihl mrknout, Darci mu rozhalila

bundu, strčila ruku dovnitř a vytáhla hromádku papírů,

které měl ve vnitřní kapse.

To už je moc! "Vraťte mi je!" křikl a hrábl po papírech.

"Měla jsem pravdu!" Darci přidržovala papíry na

světle. "Na všech je Putnamovo jméno. Vy jste si ho

prověřil!"

Adam se natáhl přes její hlavu, vyškubl jí papíry z rukou,

nacpal je zpátky do kapsy bundy, pak si zapnul

vpředu zip až ke krku. "Byl jsem na něj zvědavý, nic

víc," řekl Adam upjatě. "Jste tak posedlá penězi, ulakomíte

se na každý cent, tak jsem si říkal…" Pohlédl na ni

koutkem oka. Nechtěl přijít o tuhle příjemnou lehkovážnost.

"Říkal jsem si, že vás možná Putnam vydírá," dodal,

pokoušeje se ji rozesmát.

Jeho pokus o humor však opět neuspěl. Místo aby se

tomu nesmyslu zasmála, Darci neřekla nic. Odtáhla se

od něj, pak utíkala napřed, k přechodu pro chodce,

a stiskla knoflík. Jako vždy nečekala, až naskočí zelená,

a přeběhla ulici, až nějaká žena ve velkém černém mamutu

SUV dupla na brzdy.

Pár minut nato, když Adam vstoupil do bufetu, celý

zamračený a připravený pronést přednášku o bezpečnosti

silničního provozu, promluvila Darci dřív, než stihl

otevřít ústa. "Někdo je v našem boxu." Ukázala na dva

lidi, kteří tam seděli se šálky kávy před sebou.

"Jsou tu čtyři prázdné boxy." Adam si svlékl bundu

a hodil si ji přes rameno. "Můžeme si sednout do některého

z nich."

"Ne," řekla Darci tiše a zadívala se na lidi v "jejich"

boxu. "Tam jsme vždycky seděli a tam chci sedět i teď."

Její hlas se zjemňoval a mezi slovy byly odmlky. "Nasadím

svoje Opravdové Přesvědčování a… oni… se…

přestěhují."

Adam s úsměvem potřásl hlavou. Uviděl, jak Darci

hledí s intenzivním soustředěním na postarší pár v boxu,

kde vždycky sedávala ona a Adam.

113

113

"Tak!" pravila po chvilce. Adam vzhlédl a uviděl, že

dvojice odchází. Ale samozřejmě, pravděpodobně dopili

kávu, takže jejich odchod souvisí asi spíš s tím, uchechtl

se. Nehodlal to však pronést nahlas a riskovat, že by ji

znovu rozhněval.

"Dobrá práce," usmál se na ni; pak počkali, až pikolík

uklidí box, aby si mohli sednout.

"Tak mi povězte všechno o tom zrcadle," řekla, jakmile

seděli.

"Vy dva chcete specialitu, nebo mám přinést prostě

všechno, co je na jídelníčku?" ušklíbla se jako obvykle

číšnice Sally.

"Dáme si, co nám doporučíte," odpověděl Adam

a usmál se na ni tak, že na okamžik ustala ve svém mlaskavém

přežvykování.

Sally se naklonila k Darci a řekla spiklenecky:

"S tímhle máte určitě plný ruce práce, zlato. Možná byste

na něj měla civět tak jako na ty starý lidi. Hned by se

choval líp." Nato se smíchem odešla.

"Ta ženská je moc vlezlá!" podotkl Adam po jejím

odchodu.

"Maloměsto," mávla rukou Darci. "Tak už mi všechno

povězte."

"Jestli je Putnam tak bohatý a vy si ho budete brát,

proč musíte počítat každý cent?"

"O Putnamovi už všechno vím," řekla Darci netrpělivě.

"Chci vědět, jak je to s tím zrcadlem. Jak jste se

o něm dozvěděl?"

"To je dlouhá historie." Pohlédl na manžetu košile,

která mu vyčuhovala zpod svetru. "Už jsem vám říkal,

že barva toho svetru, co máte na sobě, vám sluší? Jde

vám k očím."

Zamračila se na něj. "Ten svetr je fialový, a pokud nejste

barvoslepý, snažíte se změnit téma."

Adam s odpovědí chvilku počkal a potom promluvil

tak tiše, že ho sotva slyšela. Předklonila se stejně jako

on, až se skoro dotýkali rukama. "Už jsem vám řekl, že

114

114

to zrcadlo ukazuje minulost. Ukazuje, co se stalo,

a v minulosti se stalo něco, o čem chci vědět."

Když už Adam nic víc neříkal, Darci se opřela dozadu

a přemýšlela o tom, co slyšela, a také o tom, co o něm

ví. "Vaši rodiče?" odpověděla tiše. "O to jde, viďte? Říkal

jste, že zemřeli, ale jak zemřeli?"

"To nevím," odpověděl Adam tak tiše, že ho opět stěží

slyšela. "Podívejte, pravda je taková, že celá ta věc se

zrcadlem je legenda. Možná je to lež. Možná ta věc

vlastně neexistuje. Možná…" Znovu sklopil oči a jako

by uvažoval, zda jí má či nemá povědět něco víc. "Je to

Nostradamovo zrcadlo," řekl jedním dechem.

Darci spadla brada. "To zrcadlo je…"

"Ano," hlesl Adam. "Právě to. Podíval se do něj, uviděl

budoucnost a napsal o tom."

Darci měla v očích nepřítomný výraz, když promluvila.

"Ale předpovídání budoucnosti bylo ve Francii v šestnáctém

století protizákonné, takže to, co zapisoval, tak zamotal,

že ani dnešní lidé nevědí, co předpovídal. Během Kennedyho

funkčního období vyšlo půl tuctu knih s tvrzením,

že mnohá Nostradamova čtyřverší se týkají téhle rodiny.

Jenže samozřejmě o dvacet let později se ty zápisy interpretovaly

docela jinak, úplně bez Kennedyho. Jenomže

Dolores Cannonová říká… Co je?!" vyštěkla, protože

Adam na ni civěl, jako by jí právě rašila další hlava.

"Jak to, propána, že toho o tom zrcadle tolik víte?!"

Darci pokrčila rameny. "Moc věcí mě zajímá a hodně

čtu. V Putnamu není moc co dělat a věřte tomu nebo ne,

je tam veřejná knihovna."

"Komu patří?" zeptal se Adam hbitě.

"Putnamovi, samozřejmě. Staršímu, ne mladšímu, ačkoliv

Putnam dává svému otci seznam knih, které by

podle jeho názoru měla knihovna nakoupit."

"Aha," řekl Adam zamyšleně. "A kdo vybírá knihy,

které na ty seznamy přijdou? Junior, nebo senior?"

"C’est moi," pravila Darci radostně, až se Adam rozesmál.

115

115

"To mě mohlo napadnout," řekl. "Takže vy přimějete

svého snoubence, aby nakoupil všechny knihy, které

chcete, a zařadil vám je do knihovny. Povězte mi, když

je tak bohatý, proč nenosíte zásnubní prsten?"

"Nechci ho," odsekla Darci rychle a způsobem, který

sděloval, že o té záležitosti nechce mluvit. "Takže

jste našel to zrcadlo," pokračovala hlasem plným

úžasu. "Neumíte si představit, kolikrát jsem se v duchu

ptala, co se s ním asi stalo. Abych řekla pravdu,

uvažovala jsem, co se stalo se všemi magickými předměty.

Aladdinova kouzelná lampa má patrně pravdivý

základ. A co létající koberec? A co se stalo se zrcadlem,

které říkávalo královně, že je ze všech nejkrásnější?"

"O čem to mluvíte?" zeptal se Adam.

"Víte přece, ve Sněhurce. Ta královna."

"Sněhurka. To je ta, co spadla do králičí díry? Ne, to

byl Bílý králík. Nebo ne? Tak co to má společného se zrcadlem?

Copak…"

Umlkl, protože Sally před ně položila talíře s jídlem.

Byly tu plátky krocana s jeřabinovou omáčkou, dýňová

kaše, opečené brambory, směs zelené kukuřice s fazolkami

a vepřovým masem a košík plný maličkých bochánků,

z nichž trčely kousky cukety. "To by jí mělo

chvíli vydržet," sdělila Sally Adamovi. "Ale stejně jdu

připravit dýňový koláč."

"Ta ženská má zvláštní smysl pro humor," svraštil

Adam čelo.

"Připomíná mi tu čarodějnici z ‚Perníkové chaloupky‘,

co si vykrmovala děti."

"Na co?" Adam sáhl po bochánku. Říkal si, že si radši

vezme jeden hned, než je Darci všechny sní.

"Na co?"

"Na co ty děti vykrmovala?"

Darci na něj nevěřícně pohlédla. "Aby je snědla, samozřejmě.

Kde jste vyrůstal, že neznáte pohádky? Neznáte

‚Sněhurku‘ ani ‚Perníkovou chaloupku‘?"

116

116

Adam chtěl užuž promluvit, pak zase zavřel ústa a podíval

se na své jídlo.

"Co kdybyste mi prostě pověděl pravdu, místo abyste

si vymýšlel nějakou lež?" navrhla.

"Udělám to, jen co mi povíte, jak je to s vámi a s penězi

a s Putnamem," odsekl.

Darci začala něco říkat, ale vzápětí si vložila do úst

velké sousto krocana s omáčkou a pak zamávala rukou,

že nemůže mluvit.

"To jsem čekal," podotkl Adam. "A pokud jde o ty

vaše pohádky, pokud jsou o čarodějnicích, které vykrmují

děti, aby je mohly sníst, tak jsem rád, že jsem je nikdy

neslyšel. Zní to hrůzně."

"Vážně, je to dost zlé. Jednou jsem psala referát o původu

pohádek a zjistila jsem, že od původního znění už

se značně pozměnily. Věděl jste, že většina říkanek

z Matky Husy začínala jako politické veršovánky?"

"Ne, povídejte," vyzval ji Adam a podal jí košík s bochánky.

Předevčírem byl on přednášejícím o jídlech

a vínu, ale dnes byla řada na ní, aby mu pověděla, co ví.

Zprvu měl Adam v úmyslu ji požádat, aby mu vyprávěla

o nějakých směšných dětských říkankách jen proto, aby

mu nekladla další otázky o zrcadle a odkud se dozvěděl

to, co ví. Jak ale naslouchal, Adam shledal, že ho její

vyprávění zajímá.

Celkem vzato musel uznat, že rozhovory s ní jsou daleko

lepší než to, co obvykle probíhalo, když s nějakou

ženou večeřel. Většinou si připadal, jako by do něj pražil

reflektor a někdo ho vyslýchal. "Kde jste vyrůstal?" "Jaké

školy jste navštěvoval?" ptaly se. "Ale? Jste nějak

příbuzný s tamtěmi Montgomeryovými?" To poslední se

pojilo s tím, čemu jeho bratranec Michael říkal Peněžní

Pohled.

Dnes se ale Darci dozvěděla o jeho rodině, a až na

to, že byla ráda, že zjistila něco, co nechtěl, aby věděla,

nepostřehl, že by se její postoj k němu nějak změnil.

S úsměvem ji vyzval, aby mu pověděla víc o těch

117

117

dětských rýmovačkách. Mezitím si v koutku mysli formuloval

Plán. Možná nenajdou nic v knihovně ani na

internetu, ale existuje někdo, kdo hodně ví: ten muž, co

utekl z obchodu, muž, který uprchl při pohledu na Darcinu

levou ruku.

Stále s úsměvem přikyvoval Adam tomu, co Darci

říkala.

118

118

9. KAPITOLA

Adam se neodvažoval nastavit budík na čtyři hodiny

ráno, protože si byl jist, že by ho Darci uslyšela.

Místo toho se silou vůle přiměl procitnout časně, a tak

se probudil ve tři čtvrtě na čtyři. To není zlé, říkal si při

pohledu na svítící ciferník hodin. Velmi zvolna, aby

nenadělal žádný hluk, odhrnul přikrývky a vylezl z postele.

Včera večer v bufetu, zatímco Darci mluvila a on jí

naslouchal, stihl si to všechno pečlivě naplánovat. Nechtěl

ji nechat samotnou a bez ochrany ani pár minut,

ale usuzoval, že musí-li ji opustit, pak je časné ráno lepší

než noc. Takže včera večer, zatímco se Darci sprchovala,

uložil si Adam nějaké šatstvo do dolní zásuvky stolu

vedle gauče v obývacím pokoji. Nyní se tam po

špičkách přikradl a nehlučně se oblékl. Když se od Darci

stále ještě neozýval ani hlásek, usmál se s pocitem, že

zvítězil. Ona je tak zatraceně všímavá! říkal si. Je to div,

že nenašla šatstvo, které si schoval, a nevydedukovala,

co má v plánu.

Když byl Adam oblečen do tmavé teplákové soupravy,

napsal vzkaz, že si šel zaběhat, ten pak položil na jídelní

stůl u okna. Zvolna a naprosto nehlučně otevřel

domovní dveře a po špičkách se vykradl ven. Pokud je

štěstí na jeho straně, říkal si, vrátí se dřív, než se Darci

probudí. Včera večer se mu podařilo vymyslet si záminku,

aby vyšel ven na dost dlouhou dobu, aby mohl pře-

119

119

parkovat auto. Chtěl, aby bylo dál od jejich domku pro

hosty, takže hluk motoru takhle časně zrána Darci neprobudí.

Jakmile seděl za volantem a motor běžel, uvolnil

Adam ramena a usmál se. To zas nebylo tak těžké, co?

Dvířka u spolujezdce se rozlétla a Darci naskočila na

prázdné sedadlo. Měla na sobě své tričko-noční košili,

šatstvo přehozené přes ruku. Ani se na něj nepodívala,

ale upírala oči přímo před sebe.

Adam otevřel ústa, aby jí sdělil, že nechce, aby jela

s ním, že musí udělat něco osobního a že ona musí zůstat

doma. Chtěl jí říct, aby vypadla z auta a počkala na

něj. Chtěl jí říct…

Věděl však, že by plýtval dechem. Místo aby jí udělal

přednášku podle svého přání, vzdychl a zařadil zpátečku.

"Vydržíte bez jídla?" zeptal se.

"Ach ano," odpověděla s úsměvem, který mu zvěstoval,

že je si vědoma svého vítězství. "Já vydržím bez jídla

kolik dní."

"Já nechci vědět, odkud to víte," řekl Adam, otočil

auto a zamířil k silnici, kde byl obchod.

Darci roztáhla džínsy a začala si je natahovat pod

dlouhou košili. "Lidé mě zapomínali krmit, dokud jsem

se nenaučila používat na ně Opravdové Přesvědčování,"

řekla a její hlas mu zvěstoval, jakou má radost, že ho

našla.

Adam se ze všech sil snažil nedívat se na ni, když se

oblékala. Zdálo se mu, že si díky ní opět připadá jako

nadržený středoškolák. "Tak jo," poznamenal. "Chytil

jsem se. Co přesně je to vaše Opravdové Přesvědčování

a jak to funguje?" Potřeboval se něčím rozptýlit. Svlékne

si tu noční košili, než si navlékne rolák?

"To se může naučit každý." Darci odkládala vrchní

část noční košile ve skrytu roláku, a tudíž neodhalovala

své tělo. "Když jsem byla docela malá, četla jsem jednu

knížku, kde stálo, že když si něco vezmete do hlavy, dokážete

to uskutečnit. Stačí jen myslet opravdu soustře-

120

120

děně na to, co od někoho chcete, a můžete ho k tomu

přimět."

"Jako třeba zírat někomu do zátylku, dokud se neotočí?"

"Ano, přesně tak."

"Ale vy jste to dotáhla až na uměleckou úroveň."

"Vy se mi smějete?"

"Ano. Ale kdybych nenalézal v téhle situaci trochu

humoru, mohl bych zastavit auto a svázanou vás strčit

do kufru. Copak si neuvědomujete, že když odjíždím,

aniž bych vám řekl, kam jedu, tak že asi nechci, abyste

jela se mnou?"

"Ovšemže si to uvědomuju. Ale kdybych dělala to, co

vy ode mě chcete, tak bych jen seděla a čekala bůhví na

co. Chcete se dozvědět něco víc o Opravdovém Přesvědčování,

nebo ne? Někdy by vám to třeba pomohlo. Po

pravdě řečeno, čím víc vás znám, tím víc si myslím, že

do života trochu Opravdového Přesvědčování potřebujete.

Jak jste mohl vyrůstat v takovém bohatství a přitom

být takový Pytel Neštěstí?"

Proti své vůli se Adam usmál. "Tenhle termín jsem už

dlouho neslyšel. Bohatství není všechno. V životě jsou

i jiné věci kromě peněz."

"Všiml jste si někdy, že to říkají jen bohatí lidé?" pravila

Darci. "Chudí se tolik soustředí na to, aby zaplatili

účty, že nedokážou myslet kromě peněz už na nic."

"Je to váš problém? Musíte platit účty? Proto lezete

po zemi a hledáte desetníky?" Když Darci neodpověděla,

Adam změnil tón. "Koukejte, jestli na něco potřebujete

peníze, můžu vám pomoct."

Chviličku trvalo, než promluvila. "Máte hromady

a hromady peněz?" zeptala se tiše.

Adam se otočil a viděl, že znovu zírá přímo před sebe

a ve tváři má vážný výraz. "Ano, mám," řekl. "Jak moc

potřebujete?"

"To nevím," odpověděla a obrátila se k postrannímu

okénku. "Musela bych to spočítat. Ale myslím, že je to

asi sedm milionů."

121

121

Nato Adam sjel s autem ke krajnici, vypnul motor

a obrátil se k ní. "Tak dobrá, a teď mi to zopakujte. Potřebujete

peníze. Kolik peněz potřebujete?"

"Asi sedm milionů dolarů," řekla, jako by to bylo

sedm dolarů. "Ale to nic; existují jiné způsoby, jak ty

peníze splatit. Asi radši pojedeme. Obchodníci vstávají

časně. Tam přece jedeme, ne?"

Adam čekal, ale Darci už nepronesla ani slovo. "Neřeknete

mi už nic o těch penězích, co dlužíte?"

"Když se tomu dokážu vyhnout, tak ne," odpověděla

Darci a pevně zavřela ústa.

Adam znovu nastartoval auto a vjel zpátky na silnici.

"Někdy si spolu budeme muset vy a já dlouze popovídat."

"To by bylo hezké," odsekla. "Co kdybyste začal vy?

Chci vědět všechno o vašich rodičích a proč nevíte, jak

zemřeli, a odkud víte o tom zrcadle a samozřejmě budu

chtít znát celou pravdu o tom, proč jste si mě najal. Kromě

toho se můžu totiž podívat do toho zrcadla a uvidím

budoucnost. A minulost. A jak vy víte, že ti lidé mají zrcadlo?

Nechcete mi to všechno povědět?"

"Asi tolik, jako vy mi chcete povědět svůj příběh," řekl

Adam upjatě; pak zpomalil jízdu, protože byli u odbočky

k obchodu. "Teď mě poslouchejte," dodal naléhavým

hlasem. "Chci, abyste zůstala tady v autě, zatímco

já si půjdu pohovořit s tím mužem."

"Pohovořit? Jestli s ním chcete hovořit, neměl byste

ho navštívit, když má obchod otevřeno?" Právě se začínalo

rozednívat.

"No dobrá, tak ho asi chci trošku zmáčknout. Pravda

je, že jsem ve slepé uličce. Myslel jsem si, že se to zrcadlo

najde snáz. Myslel jsem…" Zarazil se a úkosem

na ni pohlédl.

"Chápu. Myslel jste, že já budu takový nějaký magnet

na tu věc, viďte? Vaše médium vám řeklo, že vám to zrcadlo

najdu, takže jste si myslel, že to prostě přitáhnu.

Myslel jste si to, viďte?"

122

122

"Vy dovedete velmi protivně formulovat." Adam

otevřel dveře auta a opětoval její pohled. "Slyšela jste,

co jsem říkal, ne? Zůstanete v tomhle autě se všemi

dveřmi zavřenými." Adamova tvář na okamžik zbledla;

čtyři mladé ženy, které odpovídaly popisu Darci, zmizely

tady v okolí a později byla jejich znetvořená těla nalezena

daleko odtud.

"Nikam nejdu," řekl, zavřel dveře a sáhl po klíči.

"Tak jdu já!" opáčila Darci a vystoupila z auta dřív,

než jí v tom stihl zabránit.

Musel uznat, že by určitě dokázala přeběhnout connecticutské

lesy! Byla čilá jako jedna z těch laní, co se

tu volně proháněly a požíraly vše, co zdejší lidé vypěstovali,

a přitom za sebou nechávaly miliony bobků.

Adam utíkal za ní, chtěl na ni volat, ale současně nechtěl

polekat nikoho, kdo by mohl být v obchodě. "Já ji snad

zabiju," pomyslel si, když přeskočil padlý strom.

Chytil ji za zátylek, právě když vystupovala na štěrk

parkoviště za obchodem. Ještě než však Adam stihl něco

říct, uslyšel, jak se blíží auto. Rychle padl na zem a strhl

Darci s sebou. Jakmile byli na zemi, ovinul jí paži kolem

těla a dlaň přitiskl na ústa. Kdo ví, kdyby uviděla

prodavače, třeba by na něj zavolala a zeptala se ho, co

ví. Už ji v duchu slyšel, jak se toho muže vyptává na

"pihovaté ruce".

Auto však nezastavilo. Místo toho dvakrát obkroužilo

krám, podruhé zpomalilo a míjelo je takřka krokem. Přitom

Adam schoval hlavu a Darci vecpal pod sebe tak, že

skoro nebyla vidět.

Auto odjelo z parkoviště po druhém okruhu, ale

Adam počkal, až uviděl mezi stromy, že se vůz vrací na

dálnici. "Dobrá," pošeptal Darci, "jdeme."

"A kampak jdete?" ozval se za jejich zády hlas.

Adam se převalil, připraven kopnout člověka za nimi,

ale muž stál příliš daleko. Očividně využil jako maskování

zvuk auta na štěrku, aby ho neslyšeli přicházet.

I když byla mužova tvář skryta, Adam hned poznal, že

123

123

to není prodavač z obchodu. Tenhle člověk byl vyšší

a štíhlejší, a i když měl na sobě volný černý běžecký

oblek, vypadal, jako by byl v dobré kondici. Tvář mu

kryla černá lyžařská maska a v ruce držel, podle Adamova

odhadu, poloautomatickou osmatřicítku.

"Co kdybyste sebou hnuli?" Muž zvolna pokynul pistolí

mezi stromy.

Adam si stoupl před Darci. "Pusťte ji. Nemá s tím nic

společného."

Muž se opovržlivě uchechtl. "Pokud vím, jde tu hlavně

o ni."

"Ne!" ozval se Adam. "Ona není ta, co si myslíte. Je

to moje…"

"Mně je jedno, co s ní máte, do toho mi nic není. Já

jen mám… Hele!" řekl.

Ze svého místa Adam nevěřícně sledoval, jak muž

zvolna spouští paži, ve které třímal zbraň. Po pravdě řečeno

to vypadalo, jako by si nemohl poručit, jako by jeho

pravou ruku ovládalo něco mimo něj. Když se Adam

ohlédl po Darci, viděl, že má na tváři zase ten výraz intenzivního

soustředění, který už viděl. Včera večer, říkal

si. Takhle se dívala na ten starý manželský pár, když

chtěla, aby odešli z "jejich" boxu. Jakže to říkala? Použije

na ně své Opravdové Přesvědčování.

Zatímco si Adam tohle všechno myslel a pozoroval,

současně uvažoval, proč se nepohne. Proč se nevrhne

kupředu, aby využil toho, co přimělo toho člověka spustit

zbraň?

Kupodivu však měl Adam pocit, že se nemůže pohnout.

Jako by se celé jeho tělo od krku dolů proměnilo

v sochu a on přimrzl na místě. Mohl zvolna pohnout krkem

a přelétnout pohledem od Darci k muži a zase zpátky,

ale zbytkem těla hýbat nedokázal.

Po několika dlouhých minutách Darci, aniž by polevila

v soustředění, aniž by odtrhla oči od pistolníka, zvolna

k němu přistoupila a vzala mu zbraň z ruky. Držela ji za

pažbu, prst na spoušti. Rozhodně vypadala, jako by tu věc

124

124

dovedla používat, a zamířila pistolníkovi na hlavu. "Teď

sundejte tu masku," přikázala mu.

Jenže pak Darci kýchla.

A to kýchnutí jí porušilo koncentraci. A když měla

narušenou koncentraci, moc nad pistolníkem i Adamem

se také narušila. Pistolník se nepokusil sebrat Darci

zbraň. Místo toho vzal nohy na ramena a utíkal k lesu.

"Vy jste čarodějnice, dámo," zavolal přes rameno.

"A oni vás dostanou!"

Adamovi trvalo pěkných pár vteřin, než se vzpamatoval

jak na duchu, tak na těle, a pak se rozběhl za pistolníkem.

Bylo však už pozdě. Kromě toho se ten člověk

v lese vyznal, a Adam ne. Jako by zmizel v obláčku

kouře, pistolník byl pryč.

Adam se zvolna vracel k Darci. Seděla na kládě,

zbraň na klíně, a byla zsinalá vyčerpáním. Ramena se jí

třásla a vypadala, jako že každou chvíli omdlí.

Adam pochopil, že by jí měl poskytnout nějakou útěchu,

protože to, co právě udělala, ji očividně vysílilo.

Ale ani za život se Adam nedokázal přimět k tomu, aby

ji utěšoval. Ani ho nenapadalo nic, co by jí řekl. Především

si nebyl jist tím, co právě viděl – a cítil. To, co cítil,

bylo nanejvýš neuvěřitelné. Darci jaksi dokázala silou

vůle ochromit dva dospělé muže.

"Máte svetr obráceně," řekl, když se na ni chvíli díval.

"Ale jděte." Odložila pistoli z klína na kládu vedle sebe,

pak zvolna a opatrně vstala, vytáhla paže z rukávů

svetru a otočila si ho.

Adam zvedl pistoli a držel ji za zády. "Můžeme jít?"

zeptal se tiše. "Myslím, že už nic… nenajdeme," dodal.

Ačkoliv si dosud nebyl jist, říkal si, že možná právě zjistil

víc, než chtěl vědět.

Rozpomněl se, co o Darci říkala psychotronička Helena:

"Není, co se zdá, ani to, co si sama myslí, že je, ani

to, co v ní vidíš." A potom, co to řekla, se zasmála.

Adam kráčel za Darci k autu, připraven ji zachytit,

kdyby padala, ale nedotýkal se jí a nemluvil. Jakmile

125

125

byla v autě, opřela si hlavu o sedadlo, zavřela oči a vypadala,

jako by usnula. Když ale Adam usedl za volant,

pohlédl na ni a viděl, že je vzhůru, ale příliš vysílená,

než aby mluvila.

Nastartoval auto a vyjel na dálnici. Policie, říkal si.

Koneckonců, právě na ně mířil pistolí maskovaný chlap.

Jenže Adam věděl, že policie by se příliš vyptávala. Co

dělali v lesích před úsvitem? Kdyby byli ve městě, možná

by jim prošlo lživé tvrzení, že si vyšli na procházku.

Nepochyboval však o tom, že v tomhle maličkatém

městečku každý člověk ví, oč se zajímají.

Cestou Adam pokukoval po Darci. Kdyby ji vzal s sebou

na policii, kdyby došlo k vyšetřování a ten člověk

byl chycen, co potom? Adam v hloubi duše věděl, že

Darci je tou osobou, kterou hledá vrah těch mladých

žen. Kdyby šli na policii, nevystavili by tím Darci ještě

většímu nebezpečí?

Když dojeli do Camwellu, zaparkoval před samoobsluhou

a začal otevírat dveře auta.

"Zlobíte se na mě?" zašeptala Darci chraplavě. "Nechtěla

jsem…"

Zvedl ruku, aby ji umlčel. "Co kdybych nám zašel nakoupit

něco k snídani? A pak bychom si to odvezli do

domku pro hosty? Myslím, že bychom si měli pěkně

dlouze popovídat, co vy na to?"

"Popovídat o vás, nebo o mně?" zeptala se s letmým

pousmáním.

"O vás," řekl Adam pevně. "Rozhodně o vás. V porovnání

s vámi jsem nesmírně nudný chlapík." Snažil se

zůstat klidný a chovat se, jako by to, co právě prožil, bylo

něčím, co viděl už tisíckrát. Koneckonců, je přece

světák, ne? Ale po pravdě řečeno, měl sto chutí vystoupit

z auta a utíkat co nejrychleji a co nejdál. "Nezakládáte

požáry silou vůle, že ne?" zeptal se tiše, napůl žertem,

ale současně vážně.

"U vás se mi to ještě nepodařilo," odpověděla tak rezignovaně,

až se Adam rozesmál. A s tím smíchem ho

126

126

opustil ten pocit, no, strašidelnosti. Je to prostě Darci. Není

to žádná ujetá hříčka přírody ani postava z románového

hororu. Je to legrační mrně, které má čirou náhodou výjimečné

schopnosti.

S úsměvem, nevěřícně potřásaje hlavou, vystoupil

z auta, pak se naklonil zpátky do okna. "Chci, abyste zůstala

v tomhle autě, dokud budu v obchodě. Rozumíte?"

Darci kývla. Byla dosud bledá, stále apatická.

"A nechci, abyste provozovala Opravdové Přesvědčování

na ničem a na nikom. Je vám to jasné?"

Znovu kývla, ale vypadala tak zasmušile, až ji začínal

litovat. S úsměvem dodal: "Než jste přijela, koupil jsem

tady v tom krámě výborné skořicové rohlíčky. Co kdybych

jich vzal pytel, a také trochu čerstvě vymačkané

pomerančové šťávy a mléko? Jaké chcete ovoce?"

"Kupte něco moc dobrého, aby to vyjadřovalo poděkování

za to, že jsem vám zachránila život," odpověděla,

ale nepodívala se na něj.

Adam byl okamžik zaražen a užuž se chtěl obhajovat,

ale pak se napřímil a v úžasu zavrtěl hlavou. Možná mu

opravdu zachránila život. Dosud si nebyl jist, jak to dokázala,

ale nějak toho pistolníka zastavila. A jeho taky.

Slečna Darci T. Monroeová dokáže silou myšlenky přimrazit

lidi na místě.

Dosud potřásaje hlavou, dosud ve stavu nevíry vstoupil

Adam do samoobsluhy a vrátil se o čtvrt hodiny později

se čtyřmi taškami, z nichž jedna obsahovala pečivo,

džus a mléko a tři další byly naplněny veškerým ovocem,

které v tom krámě měli.

127

127

10. KAPITOLA

Ani za čokoládový dort se šlehačkou a malinami navrch,"

řekla Darci divoce. Pak dodala: "Viděla jsem

to jednou v nějakém časopise. Zní to docela dobře, co?

Představte si ten bufet."

"Můžeme se zeptat," odpověděl Adam dopáleně.

"Koukejte, chci jen udělat ještě jednu zkoušku, a tím to

končí. Chci zjistit, jestli umíte…"

"Co?" odsekla. "Mluvit se zvířaty? O to mě požádáte

příště?"

"Ne, ovšemže ne… to je absurdní. To… to přece neumíte,

že ne?" zeptal se Adam.

Darci se na něj zamračila. "Jdu na procházku. Na

dlouhou procházku. Sama."

"To zní dobře," odtušil Adam vesele. "Asi se k vám

přidám."

"Už jsem řekla, že chci být sama."

Adam ji obdařil falešným úsměvem. "Vy smíte sama

jedině do koupelny a do letadla. A i pak vám cíl cesty

vyberu já. Ale pokud zůstáváte tady, budete u mě; žádné

procházky o samotě."

,,A když si vzpomenu, že jsem si myslela, jak jste…"

Rozhodla se nedokončit větu.

"Že jsem co?" zeptal se, když ji následoval ze dveří.

"Hezký? Inteligentní? Co?"

Zastavila se a vzhlédla k němu. "Kdybych si něco

z toho myslela, tak bych se asi mýlila, co?"

128

128

"Nemůže být každý kuriozitka, že?" Myslel to jako

žert, ale v momentě, kdy to vyřkl, už toho litoval.

Darci bez odpovědi vykročila znovu, rychleji. Za

domkem pro hosty byla pěšina, která vedla opačným

směrem od chýší otroků, a po té se vydala. Adam zůstal

kousek za ní, nešel s ní. Pravda byla taková, že potřeboval

trochu času na přemýšlení o dnešku a o tom, co viděl,

a co bylo nejdůležitější, co podniknou dál.

Bylo teprve šest ráno, když se vrátili do svého domku

pro hosty v Háji. Adam nesl všechny čtyři tašky

s jídlem.

Jakmile byli uvnitř, obezřetně řekl: "Bylo by vám líp,

kdybychom šli na policii?"

"Jasně," udělala grimasu. "Pak bychom celé dny odpovídali

na otázky. ‚A jak jste unikli tomu člověku se

zbraní?‘ budou se ptát. ‚Ale,‘ řeknete vy, ‚ta moje ujetá

asistentka použila…‘"

"Chcete nejdřív kantalup, nebo mango?" přerušil ji

Adam.

Darci na něj zamžikala. "Je to mango dobré?"

Potom už nemluvili o policii, na tom se shodli beze

slov.

Rozložili jídlo na konferenční stolek; Adam si sedl na

pohovku, Darci na podlahu. "Teď," řekl Adam, jakmile

se uvelebili, "chci vědět, co přesně dovedete."

"Proč jsou některé grapefruity uvnitř růžové a některé

žluté?" zeptala se Darci. "Byly ty růžové nakříženy s nějakým

jiným ovocem, nebo myslíte, že je pěstitelé šlechtí

do růžova, protože průzkum trhu dokázal, že kupujícím

se víc líbí růžové grapefruity?"

"Aha," kousl do skořicového rohlíčku. "Měníte téma.

Znamená to, že chcete, abych si na to přišel sám?"

"Ne," řekla sladce a napíchla vidličkou plátek manga.

"Chci vás potrestat. Snažila jsem se vám povědět o svém

Opravdovém Přesvědčování od chvíle, kdy jsme sem

přijeli, ale vy jste se jen blahosklonně ušklíbal pokaždé,

když jsem se o tom zmínila. Takže pokud teď chcete ode

129

129

mě slyšet jediné slovo, budete muset žadonit." Nato se

zakousla do manga. "I propána, to je ale dobrota! Odkud

to pochází?"

Adam na ni okamžik užasle hleděl, protože neměl

zdání, co si má počít. Copak si neuvědomuje, že tahle…

tahle její "moc" musí být důvodem toho, proč médium

řeklo, že Darci dokáže číst ze zrcadla? Copak nechápe,

jak důležitý je tenhle objev?

Adam otevřel ústa, aby zahájil proslov, ale než z něj

vyšlo první slovo, představil si, jak Darci zívá. Ne, přednáškou

ji k řeči nepřiměje.

Cože to řekla? Tedy než upadla do extáze nad tím

mangem? Žadonit? Tak to řekla?

S mohutným zasténáním, jako by byl velmi starý,

vstal Adam z gauče, pak zvolna, vrzavě poklekl na koberec.

Napřímil se, přitiskl lokty k bokům, předloktí

zvedl, dlaně nechal bimbat před tělem, otevřel ústa, vyplázl

jazyk a začal funět. "Prosím povězte mi to," požádal.

"Prosím. Prosím pěkně. Prosím za… za všechna

manga a kivi, co kdy vyrostla."

Po počátečním leknutí se Darci rozesmála.

Konečně, říkal si Adam, dokázal Darci rozesmát.

Udělal – konečně – vtip, který se mu nevymstil. A bylo

překvapující, jak je to příjemné, vyčarovat úsměv na její

roztomilé tvářičce.

"Prosím," pokračoval v žertu. "Jen jediný malilininkatý

testík. Jen jeden. Jednu zkoušku a budu poslouchat všechny

putnamské historky, co mi navykládáte. Budu dokonce

poslouchat i povídání o vašem bratránku Vernonovi."

"Strýček Vernon, bratranec Virgil," opravila ho Darci,

"a z vyprávění o Virgilovi byste se mohl o ledačems poučit.

Ten mě naučil střílet."

Adam vstal. "Aby mě to neporazilo," poznamenal

a vrátil se na pohovku. "Takže v Putnamu všichni vědí

o tom… o tom… o té věci, co umíte?"

"Lidi v Putnamu jsou stejně dobří posluchači jako

vy," odtušila Darci okamžitě.

130

130

"Auvajs. Ale to pak nejspíš znamená, že to nemusíte

často, hm, používat."

"Používám, ale nikdo si toho nevšiml."

Adam zamžikal. "Chápu," řekl a znovu se snažil, aby

to znělo světácky. Ale pak si pomyslel: Proč se pokoušet

o něco, čeho nejsem schopen? "Ne, vlastně nechápu.

Chcete říct, že odmalička dokážete zastavit lidi takhle

na místě a nikdo si toho nevšiml?"

Darci se natáhla přes stůl a napíchla plátek manga

z Adamova talíře. "Abych řekla pravdu, navzdory tomu,

co si zřejmě o mém dosavadním životě myslíte, tohle

bylo poprvé, co na mě někdo namířil pistolí, takže jsem

nevěděla, že dokážu přimět člověka ztuhnout." Odmlčela

se, žvýkala a polkla. "Dneska ráno jsem všehovšudy

jen ze všech sil myslela na to, že chci, aby ten děsný člověk

pustil pistoli. Ale současně jsem nechtěla, abyste vy

udělal nějakou hloupost, jako třeba abyste se s ním popral

o tu zbraň. To je všechno. Myslela jsem si to a ono

se to stalo."

"Chápu."

"Mohl byste to laskavě přestat říkat?" ozvala se.

"Mluvíte jako Abraham Lincoln."

"Toho neznáte, že ne?" vyvalil oči.

"To byl vtip?"

"Pokus o něj. Ledaže byste se dokázala stýkat s lidmi…

odtamtud. To médium, se kterým jste se setkala,

Helena, ta mluví s mrtvými pořád."

"To je divné," pravila Darci.

Adam chtěl užuž říct: a co z toho, co děláte vy, není

divné? Usoudil ale, že moudřejší bude nechat si to pro

sebe. "Prozkoumala jste už své schopnosti?"

Sebrala Adamovi z talíře poslední dva plátky manga.

"Co kdybyste šel prostě s pravdou ven a řekl, co po mně

chcete, ať už to máme za sebou?"

"Chci zjistit, co dokážete," odvětil Adam upřímně.

"Hodně by vám vadilo, kdybych provedl pár experimentů?"

131

131

Darci se zarazila s plátkem manga na cestě k ústům.

"Myslíte jako krysy v laboratoři?"

"Ne," odpověděl zvolna. "Spíš jako…" Zvedl hlavu.

"Jako první přítel, kterého jste kdy měla a který si všiml,

že dokážete dělat něco mimořádného, a chce o tom

všechno vědět. Chce vědět všechno o vás."

Darci seděla, mžikala a uvažovala o tom. Viděl, jak ji

vzdor opouští. "Tak jo," řekla tiše. "Co mám udělat?"

Zprvu Adam neměl zdání, co po ní chce nebo co chce

zjistit. Nebyl si ani jist, co chce vědět. Po pravdě řečeno,

psychotronické zkušenosti a paranormální zážitky ho nijak

nezajímaly. Někteří z jeho bratranců a sestřenic milovali

strašidelné historky, ale ty Adama nikdy nezajímaly.

Jediný důvod, proč měl zájem o znovuobjevení

zrcadla, byli jeho rodiče. A protože…

"No dobrá," odvětil Adam zvolna, pátraje v duchu po

zkoušce, které by jí podrobil. "Nejdřív… Už vím! Napíšete

něco na kus papíru, otočíte ho, pak použijete sílu

svých myšlenek a uvidíme, jestli mě dokážete přimět

udělat to, co je na tom papíře. Chci vidět, jestli dokážete

lidi přinutit, aby uposlechli vašich pokynů."

"Tenhle nápad se mi líbí," souhlasila Darci s nadšením.

Vzala z příručního stolku blok a tužku.

"Žádný sex," řekl Adam.

"Prosím?"

"Nehrajte si na neviňátko, slečno Monroeová. Nepište

na ten papír, že chcete, abych s vámi šel do postele a promiloval

celý den. Ani že vás mám políbit na krk a…"

Darci se na něj usmívala způsobem, který hrozil, že se

začne červenat. "To mi ani na mysl nepřišlo," řekla.

"Zato vám zřejmě ano. Ale pokračujte, ať se nedá říct, že

já jsem někoho přerušila. Políbit mě na krk a pak co?"

"Nejsem si jist, jestli je tahle konkrétní činnost moc

dobrý nápad." Adam odvrátil pohled.

"Ale ne, chtěl jste to, tak to uděláme. Teď už mi to nerozmluvíte."

Napsala něco na papír, otočila ho a pak se

zadívala na Adama s hlubokým soustředěním.

132

132

Okamžik od ní nemohl odtrhnout oči, ale pak si řekl:

mně se tyhle experimenty nelíbí a myslím, že by měly

přestat. Možná by bylo lepší, kdybych nevěděl, co všechno

dokáže.

Chtěl mít trochu času na rozmyšlenou, vstal a přistoupil

k ledničce. "Chcete nějakou limonádu?" zeptal se.

"Jasně. Seven-Up."

Stále ještě zamyšlený, ve snaze rozhodnout se, zda

v tom chce pokračovat nebo ne, vyndal Adam z košíku

pochoutek, které zanechala v pokoji hotelová služba,

pytlík preclíků, pak vzal dvě plechovky limonády a to

vše odnesl zpět na konferenční stolek. Vzápětí si uvědomil,

že Darci bude chtít pití do sklenice s ledem. Na venkovskou

holku má rozhodně ušlechtilé způsoby, pomyslel

si. Když došel pro sklenku a led a nalil jí, stále

přemýšlel o tom, že by měl možná na celý ten projekt

zapomenout.

"No tak?" postavil pití na stůl. "Zrovna jsem si říkal,

že si nejsem jistý, jestli do toho máme jít. Po pravdě řečeno,

mám dojem…" Zarazil se, protože Darci obrátila

papír. Stálo na něm: Přineste mi pití, skleničku, led

a preclíky a uvažujte o tom, že byste toho celého nechal.

"Jejda." Adam dosedl na konec pohovky. Nevěděl,

zda si má připadat pošetile, ustrašeně nebo povzneseně.

Právě ho přiměla vykonat, co si přála. Jako cvičenou

opici, říkal si.

Ale ještě víc ho ohromovalo, že ho pomocí svých

myšlenek přiměla myslet si to, co ona chtěla, aby si

myslel.

"Jestli se na mě budete pořád takhle dívat, tak…"

Darci nevěděla, jak svou pohrůžku ukončit, ale věděla,

že má slzy na krajíčku.

Adam měl dost co dělat, aby se ovládl. Zhluboka se

nadechl a snažil se uklidnit. "Tak proč jste nepoužila tuhle…

tuhle svoji moc na toho, komu dlužíte těch sedm

milionů dolarů?" zeptal se a žasl nad tím, že vůbec dokáže

formulovat slova. Stále hleděl na ten papír na stole.

133

133

Darci začala uklízet nádobí od snídaně a přitom prohlásila.

"To jsem udělala. Přiměla jsem Putnama zaplatit

za veškeré moje vzdělání."

"Takže to dlužíte jemu? Putnamovi? Vašemu snoubenci?"

"Jeho rodině," řekla a pak změnila téma. "Myslela

jsem, že chcete, abych něco dělala."

"Chci to všechno pochopit," pravil Adam vážně a odtrhl

oči od papíru, aby se na ni podíval. Jak může být tahle

maličká ženská obdařena takovou mocí? Dělalo mu

potíže pochopit, co dokáže. Dokáže pomocí svých myšlenek

lidi přimět, aby dělali – a mysleli si – to, co ona

chce. Copak nemá zdání o možnostech, které s sebou taková

moc nese?

"Co jste dělala s těmi svými schopnostmi?" zeptal se

tiše. "Jak jste v životě využívala tuhle moc? Kdy jste si

poprvé uvědomila, že to dokážete? Jak jste to pilovala?

Pracovala na tom? Kdo o tom ví?"

"Kterou z těch otázek mám zodpovědět první?" zeptala

se Darci. Seděla na podlaze a usrkávala svůj nápoj.

"Chci, aby bylo od začátku jasno. Nikdy jsem nevyužila

to, čemu říkáte má moc, k tomu, abych někomu uškodila.

A pravda je, že až do dneška jsem nevěděla, že dokážu…

že dokážu lidi znehybnět." Na okamžik odvrátila oči,

a když na něj znovu pohlédla, její pohled ho prosil o pochopení.

"Víte, já jsem vždycky věřila, že Opravdové

Přesvědčování může uplatnit každý, ale lidé se rozhodnou,

že je nepoužijí. Radši kňourají, že to a to nemohou,

protože jim někdo něco nedal nebo je nemá dost rád nebo

jakou mají jinou záminku pro to, aby něco neudělali."

"Přece nemůžete věřit, že normální lidé…" Zarazil se,

když Darci začala vstávat. "Pardon," řekl rychle. Zase si

sedla. "Podívejte, je pěkné věřit, že kdokoli kdekoli dokáže

to, co dokážete vy, ale on to opravdu každý nedokáže.

A já jsem rád, že to tak je. Kdyby každý uměl

to, co vy…" Přejel si dlaní přes obličej, jako by chtěl tu

myšlenku vymazat z hlavy.

134

134

Znovu se na ni zadíval a nadechl se. Sám to všechno

potřeboval pochopit. "Fajn, takže jste možná tuto svou

schopnost naplno neprobádala. Jste mladá, takže jste neměla

čas. A nesvěřila jste se s tím nikomu, protože jste

nevyrůstala ve vřelé, milující rodině, se kterou byste si

mohla sednout a ledacos vysvětlovat a…"

"A vy ano?" odsekla. "Neslyšela jsem od vás nic vřelého

a milého o vašem dětství. Co se stalo s vašimi rodiči,

že to bylo tak hrozné, až o tom nemůžete mluvit?

A už mi neříkejte, že ‚nevíte‘. A jak jste vůbec starý?"

"Tady nejde o mě," řekl hlasitěji a hněvivěji, než měl

v úmyslu. "Tady jde o vás a jak dokážete lidi přimrazit

na místě. Ale ne, to ne!" dodal, když spatřil, jak upřeně

se na něj Darci dívá. "Opovažte se." Ale vzápětí se naklonil

přes stůl a políbil ji na tvář.

Trochu byl dotčen, ale spíš pobaven tím, co právě

udělala. Opřel se zpátky do pohovky a pohlédl na ni.

"Chci, abyste mi všecko pověděla. Chci vědět, co dokážete,

co jste udělala, a chci zjistit, o čem ani nevíte, že to

dovedete."

"Proč?" zeptala se. "Řekněte mi jediný dobrý důvod,

proč bych vám měla svěřovat své celoživotní tajemství,

když jsem je nikomu jinému nesvěřila."

Adamovi chvilku trvalo, než zformuloval odpověď.

"Když jsem zahájil tohle pátrání, bylo to osobní. Chtěl

jsem jen vědět, co se stalo s mými rodiči." Darci chtěla

promluvit, ale on zvedl ruku, aby ji zarazil. "Ano," řekl,

"to chci vědět. Ale taky chci vědět, co udělali mně. Ne!

Do toho teď nemohu zabíhat. Teď na to není vhodná

chvíle. Na každý pád, od té doby, co jsem začal pátrat,

dozvěděl jsem se o několika ohavných věcech, které se

v tomhle světě dějí, a rád bych těch ohavností co nejvíc

zarazil."

"Chcete říct, že mě hodláte využít k tomu, abyste získal,

co chcete."

Adam se zhluboka nadechl. Má lhát? Nebo má říci

pravdu a riskovat, že ji rozhněvá natolik, že odejde?

135

135

"Možná," rozhodl se pro pravdu. "Napadá mě, že byste

mohla zůstat někde v bezpečí a využívat svou mysl, zatímco

já…" Zvedl dlaně vzhůru, jako by chtěl říct, že

přesně neví.

"Chcete říct, že vytvoříme tým," usmála se Darci.

"Svého druhu takřka manželství."

Adam se usmál. "Nejspíš."

"To chápu," řekla Darci zlehka. "Tak kde chcete

začít?"

"Vaší minulostí," odpověděl rychle. "Povězte mi, co

už jste udělala a co víte." Vytáhl aktovku, kterou měl

vedle gauče, a vyndal z ní notes a pero.

Když tentokrát začala mluvit, Adam naslouchal.

Předtím mu vyčetla, že ji neposlouchá, a věděl, že měla

pravdu. Jakmile se dala do vyprávění, pátral v mozku

a snažil se rozpomenout, kdy se zmínila o svém Opravdovém

Přesvědčování, pokoušel se vybavit si, co řekla –

a co se stalo. První večer v Camwellu vyprávěla, že ho

našla pomocí Opravdového Přesvědčování. Co dokáže

najít? napsal si do notesu. Darci prve řekla, že ji překvapilo,

když jí tu práci nabídl, protože na ni ještě Opravdové

Přesvědčování nenasadila. V Hartfordu je využila vůči

kadeřnici, aby jí udělala ohromný střih vlasů. Použila

je na lidi, kteří seděli v "jejich" boxu. Aplikovala je

v dětství na lidi, které přiměla, aby ji nakrmili.

A s jeho pomocí paralyzovala dva dospělé muže.

"Kýchla jste a porušila kouzlo," přerušil ji Adam.

"Jak dlouho dokážete to kouzlo udržet?"

"Já nejsem čarodějnice," řekla Darci. "Já nekouzlím.

Já jen…"

"Přimějete lidi udělat to, co od nich chcete. Jak dlouho

je dokážete udržet pod tím," pracně hledal vhodný

výraz, "přesvědčením?"

"S některými je to snadné a s některými těžké. Myslím,

že záleží na tom, jak moc jsou tvrdohlaví. Ale když

se opravdu důkladně zamyslím, skoro vždycky dokážu

přesvědčit i ty nejtvrdohlavější. Ale někdy nedovedu ně-

136

136

koho přesvědčit, takže musím zmanévrovat ostatní lidi

kolem něj."

"Co to znamená?" Adam se ze všech sil snažil zabránit,

aby mu jeho pocity nebyly vidět na tváři. Zřejmě neměla

zdání, jak opravdu nevěrohodné je to, co říká. Věděl

však, že kdyby projevil zděšení, přestala by mluvit.

Držel pero pohotově, aby si zapsal její odpověď.

"Co chcete dělat s tím, co si zapisujete?"

"Vydám váš životopis a vydělám miliony," odtušil

hbitě. "Buď vás budou nenávidět, nebo uctívat. Rozhodně

budete celebrita."

"Náramná legrace," řekla, ale nezasmála se. Místo toho

na něj upřeně hleděla.

"Snažíte se mě přimět, abych vám něco přinesl, nebo

se mi pokoušíte číst myšlenky?"

"Číst myšlenky," odsekla, "což, mimochodem, neumím.

To byl žert s tím životopisem? Já nikdy nepoznám,

kdy si děláte legraci."

"Ano, byl to vtip. Víte, někteří lidé si myslí, že mám

výtečný smysl pro humor. Oni. No, to je jedno. Chci,

abyste mi povídala o tom, co dovedete. Co takhle kdybyste

mi uvedla příklad? Vezměte jednu věc, co jste

udělala, a povídejte mi o ní od začátku do konce. Povídejte

mi o nějakém případu, kdy jste pracovala na někom

tvrdohlavém."

"No dobrá," souhlasila Darci zvolna. "V Putnamu žil

jeden člověk, jmenoval se Daryl Farnum a měl moc zlého

psa. Pan Farnum měl vlastně spoustu psů a někteří

z nich byli patrně moc hodní, soudím. Jenomže ty hodné

psy, co pan Farnum měl, nikdy nikdo neviděl, protože je

držel vzadu v domě, kam nikdy nikdo nechodil. Totiž až

na pana Farnuma. Na každý pád toho zlého psa měl přivázaného

na řetěze na zahrádce a to zvíře chňapalo po

každém, kdo prošel kolem jeho domu. A protože bydlel

hned vedle základní školy, byla tam spousta vystrašených

dětí. Taky ten pes celý den štěkal, takže učitelé na

té straně budovy takřka neslyšeli vlastního slova."

137

137

"Tak k čemupak jste pana Farnuma přiměla?" zeptal

se Adam.

"Odstěhoval se z Putnamu."

Z Adamovy tváře čišelo zklamání z její odpovědi.

"Nebylo to snadné," řekla vzpurně. "Pan Farnum měl

v domě i na pozemku chlívek, takže v první řadě jsem

opravdu soustředěně myslela na to, aby si to pan Farnum

uklidil. Ale k tomu jsem ho nedokázala přimět. Pokud

jsem se o něčem poučila, pak o tom, že ani všechno

Opravdové Přesvědčování na světě nedokáže změnit povahu.

Ten chlap byl lenoch do morku kostí, a já bych mu

mohla vysílat pracovité myšlenky až na věky věků, ale

myslím, že změnit bych ho nedokázala. Takže jsem musela

zapracovat na putnamském starostovi, aby to tam

chtěl mít čisté; pak jsem se pustila do Putnamova otce."

"Taky se jmenuje Putnam?"

"Ano," přimhouřila oči. "Pracovala jsem na Putnamovi

v Putnamu. Už jste spokojen?"

"Na Putnamovi v Putnamu," odříkával Adam a zapisoval

si to. Pak k ní opět vzhlédl. "Pokračujte."

"Už chápu, proč jste tak starý a svobodný. Žádná ženská

vás nechce."

"Nic si nenamlouvejte," opáčil vesele. "Tak co udělal

ten Putnam z Putnamu?"

"Všechno zaplatil, samozřejmě. Od toho jsou Putnamovi.

Platí. Pracovala jsem na tom, aby si starosta začal

myslet, že dům pana Farnuma je ostuda města – věděla

jsem, že je velmi občansky uvědomělý – a pak jsem zapracovala

na Putnamovi, aby chtěl zaplatit bagr."

"Bagr?" Adam zvedl obočí.

"Už jsem vám říkala, že tam byla špína," pravila Darci

rozhořčeně. "Už zase neposloucháte?"

Adam odložil notes a pohlédl na ni s upřímným zájmem.

"Vedle základní školy byl dům, který byl tak,

ehm, zaneřáděný, že se musel vyklízet bagrem?"

"Soukromý majetek je v Putnamu posvátná věc, takže

se lidé nevměšují do práva každého dělat si na vlastní

138

138

půdě, co chce. A Farnumovi odjakživa chovali psy," řekla.

"Spousty psů. Generace. Generace Farnumů a generace

psů, všechno na půldruhém akru pozemku."

"Dovedu si to představit," pravil Adam, ale rozhodně

si to představit nechtěl. Ani cítit. Nos se mu zacukal už

jen při pomyšlení na ten zápach. "Takže jste přiměla

Putnama, aby zaplatil ten, hm, úklid. Vsadím se, že pan

Farnum byl rád. Celá ta… psí, ehm, záležitost musela

být protivná."

"Abych řekla pravdu, pan Farnum to tam vlastně uklidit

nechtěl. Byl to staromódní člověk a říkal, že co bylo

dost dobré pro jeho taťku, je dost dobré i pro něj, takže

chtěl, aby všechno zůstalo tak, jak je. A právě kvůli tomuhle

postoji jsem pochopila, že to nemůže dopadnout

dobře, zůstane-li pan Farnum ve svém domě denně od

rána do večera, jak to obvykle dělal. Kromě toho měl

pěkných pár brokovnic, některé ještě z dob… no, kdy se

vynalezly brokovnice, a dovedl si s nimi poradit. Nikdo

ve městě nikdy pana Farnuma moc neotravoval, aby…"

"Jsem zvědavý. Čím se ten člověk živil?"

"Prodával psy. Všichni Farnumové měli oko na psy.

Ti psi, které chovali, vyhrávali na všech výstavách. Ne

že by Farnumovi někdy vystavovali psy, které chovali.

Ne, oni byli spíš… přes ten chov. A když chtěl někdo

přespolní koupit psa, pan Farnum poslal vrh štěňat do

domu své sestry v Lexingtonu. Slyšela jsem, že to tam

měla pěkné, takže žádný kupec nikdy neviděl, odkud jeho

milé štěňátko pochází."

"Takže jste musela dostat pana Farnuma pryč, aby nemohl

nikoho zastřelit, ano? Poslala jste ho k sestře?"

"Nebesa, ne! Daryl Farnum se svou sestrou nemluvil,

protože se odstěhovala na sever a provdala se za

Yankeeje."

"Ale já myslel, že jste říkala, že žije v Lexingtonu,

v Lexingtonu ve státě Kentucky?"

"Severně od Lexingtonu," řekla důrazně. "Sever, Yankeejové.

Jasné?"

139

139

"Aha. Tak jak jste dostala pana Farnuma z domu, aby

se tam dalo uklidit?"

"Věděla jsem, že pan Farnum rád pije kořalku, tak

jsem si říkala, že kdybych ho dost opila, šoupli by ho na

pár dnů do putnamské šatlavy, a tím pádem by město

mělo čas u něj uklidit."

"Ale není to protizákonné? Není to neoprávněný

vstup na cizí pozemek?"

"Přesně tak. Ale pracovala jsem na tom tak pilně, že

ti, kterých se to týkalo, na to vůbec nepomysleli. Kromě

toho, když v tom jel Putnam, co by s tím mohl někdo

v Putnamu udělat?"

"Nevím, proč mě to nenapadlo. To město, Putnam, je

ve Spojených státech amerických, že? Platí tam státní

i federální zákony?"

"Jen orientačně," odpověděla Darci a nakvašeně se na

něj zamračila, aby ji nechal pokračovat ve vyprávění.

"Takže jste opila pana Farnuma."

"To dalo práci, protože, víte, v Putnamu je prohibice,

takže jsem nejdřív nevěděla, jak tomu člověku opatřit

kořalku. Byla jsem si jistá, že žádný majitel obchodu

s lihovinami nebude chtít přijet z Tennessee a darovat

panu Farnumovi bednu něčeho, takže jsem musela zapracovat

na místním paliči."

"Na místním…," začal Adam, pak zavřel ústa.

"Musela jsem přimět pana Gilbeyho, co pálí kořalku,

aby navštívil pana Farnuma, což nebylo snadné, protože

prapradědeček pana Gilbeyho připravil prapratetu pana

Farnuma o panenství, když jí bylo třináct, takže mezi

oběma rodinami panovala značná nevraživost. A než něco

řeknete, nikomu nevadil ten věk, šlo o to, že to děvče

bylo tak hezké, že bylo zasnoubeno s jedním z Putnamů.

Rodina pana Farnuma se zlobila, protože říkali, že rodina

pana Gilbeyho je připravila o jejich jedinou příležitost

spojit se s Putnamovými, protože, no, víte, obecně

platí, že Farnumovi obvykle nepřivádějí na svět pohledné

ratolesti."

140

140

Adam měl obočí zdvižené tak vysoko, až mu málem

mizelo pod vlasy, a musel potlačit nutkání říci "chápu".

"Ale vám se podařilo svést ty dvě válčící rodiny dohromady?"

"Ano. Věděla jsem, že pan Gilbey má rád psy, tak

jsem se opravdu silně soustředila a sdělila mu, že absolutně,

jednoznačně musí mít psa od Farnuma. Nemůže

žít bez psa od Farnuma."

"Fajn," Adam zvedl notes a pohlédl na svých pár poznámek,

"počkejte, schválně, jestli to dovedu rozlousknout.

Nejprve jste se snažila přimět pana Farnuma, aby

si uklidil na svém pozemku, ale když se to nezdařilo,

vnukla jste starostovi myšlenku, že Farnumův dům je

skvrnou na kráse Putnamu, a to vinou těch všech psů…

odpadky a tak dále. Pak jste přiměla pana Putnama – ouha,

ne pana, jen Putnama. Když mluvíte s někým místním,

ne cizím člověkem, jako jsem já, dodáváte někdy

ke jménům starší nebo mladší, aby váš posluchač věděl,

o kterém Putnamovi mluvíte?"

Darci zavrtěla hlavou. "Ne, to každý ví."

"Ovšemže ví. Takže Putnam slíbil, že zaplatí úklid

bagrem a…"

"Přijel na to buldozer. Bylo to horší, než kdo čekal."

"Aha. Ano. Buldozer. A ten úklid proběhl, zatímco

byl pan Farnum v šatlavě za… co? Výtržnictví?"

"Nemravné obnažování před okny putnamské základní

školy."

"Ani se nebudu ptát," řekl Adam. "Tak co se stalo potom,

co to tam seškrábli buldozerem?"

"Pana Farnuma pustili z vězení, a když uviděl svůj

dům, čistý a čerstvě natřený, opravdu se rozzlobil. Říkal,

že jeho milovaný domov, dům jeho předků, byl zničen."

"Ale nemohl podnikat žádné právní kroky, protože se

na tom podílel Putnam, je to tak?"

"Je to tak. Takže dům spálil a pak odjel. Nevím kam.

Měl příbuzné v Západní Virginii, tak jel možná tam. Ale

dobré na tom bylo, že své psy vzal s sebou, takže potom

141

141

už učitele bylo slyšet. Ačkoliv spousta dětí říkala, že to

není dobré."

"Ale nezlobily se na vás, protože nevěděly, že jste to

všecko udělala vy, viďte?"

"Kdepak." Darci na něj hleděla, jako by v životě neslyšela

nic hrůznějšího. "Dávala jsem si pozor, aby nikdo

nevěděl, co dokážu. Kdyby někdo ve městě věděl,

že bych mohla… Propáníčka, ne. Byla bych v obležení."

"Pravda," zamyslel se nad tím Adam. "Ale copak to

nikdo nevěděl? Ani vaše matka?"

Nato se Darci ušklíbla. "Jerlene byla ta poslední osoba

v Putnamu, u které bych chtěla, aby věděla, že dokážu

Opravdovým Přesvědčováním lidi k něčemu přimět.

Kdyby to věděla… No, řekněme prostě, že existovalo ve

městě několik mladíků, kteří by nebyli v bezpečí."

Celkem vzato Adam usoudil, že na tohle se raději nebude

vyptávat. "Tak jak stará jste byla, když jste tohle

udělala?"

"Osm."

Adamovi spadla brada. "Vám bylo osm let, když jste

tohle udělala?"

Darci kývla.

Po tomto odhalení z jejího dětství Adam usoudil, že

na jeden den už toho o Putnamu slyšel dost. Místo toho

se rozhodl zjistit, co Darci dokáže, takže ji začal testovat.

Řekla, že neumí číst myšlenky, ale chtěl to vědět

jistě. Koneckonců, teprve dnes ráno zjistila, že má

schopnost udělat něco, o čem dříve nevěděla. Kdyby se

díval na symboly na kartách a soustředil se, nemohla

by "vidět", co jí vysílá? Testování s karetními symboly

trvalo tři hodiny, než jí uvěřil. Pokud dokázal zjistit,

nebyla ve čtení myšlenek o nic lepší než každý průměrný

jedinec.

Pak, po dlouhém přesvědčování, aby to Darci zkusila,

ji Adam přiměl, aby se pokusila přesunout pár předmětů

po konferenčním stolku. Nedokázala to. Nebo, jak si

Adam v duchu říkal, nechtěla. Darci měla zřejmě jasné

142

142

představy o tom, co je "ujeté" a co ne. Dokázat přesouvat

tužku po stolku silou myšlenek by bylo podle ní

"moc divné".

Aťsi ale bádal sebevíc, Adam se nedokázal přimět,

aby vyzkoušel nějaké další experimenty, kterými by mu

nařizovala, co má dělat, nebo podsouvala nějaké myšlenky.

Jednu chvíli Darci zoufale zakvílela: "Ale vy mi zadáváte

samé úkoly, které neumím!"

Její slova přiměla Adama pochopit, že ve skutečnosti

se trochu bojí toho, co ji viděl provádět dnes ráno. A nemálo

se bál zjišťovat rozsah jejího nadání.

Kvůli svému zklamání z toho, jak se snaží dělat to, co

neumí, usoudila Darci v pět hodin odpoledne, že už toho

má dost, a vyšla z domku pro hosty s tím, že odmítá dovolovat

Adamovi, aby na ní zkoušel ještě nějaké další

experimenty. Ani za "čokoládový dort se šlehačkou

a malinami navrchu".

Nyní ji tedy Adam mlčky sledoval a přemýšlel. A nezamlouvalo

se mu to, co se mu honilo hlavou. Oni – aťsi

jsou ti "oni" kdokoli – patrně vědí, kdo nebo co je Darci

zač. A poté co viděl a slyšel, co Darci dovede, Adam nepochyboval,

že mladé ženy, jež byly zavražděny, byly

uneseny proto, že byly považovány za Darci. Dokonce

i prodavač v obchodě věděl, že "správná" žena má na levé

ruce mateřská znamínka.

A Adam ji sem přivedl. Ve své honbě za vlastní minulostí

sem tuto mladou ženu přivedl a vystavil ji smrtelnému

nebezpečí.

Tak co udělá teď? Adam si byl jist, že jak řekla Darci,

kdyby odjeli nyní, byli by pronásledováni. Někdo už byl

vyslán za… Za kým? Co to říkal ten pistolník? "Dostanou

vás." Někdo ji očividně chce.

Adam prudce zvedl hlavu a pohlédl na Darci, kráčející

před ním. Jestli o ní někdo ví dost na to, aby mu bylo jasné,

že má moc, jejíž rozsah podle Adamova názoru nezná

ani sama Darci, pak… Nadechl se. Pak někdo někde ví

143

143

mnohem víc o tom, co Darci dokáže. Patrně toho vědí víc

než sama Darci. A rozhodně mnohem víc než Adam.

Znovu se zhluboka nadechl, aby se zklidnil. Tak fajn,

kdyby měl víc času, řekněme tak rok, možná by dokázal

přesně zjistit, co dokáže a jak by se její moc dala využít.

Jenže nemají čas. Blíží se konec roku. Už je to skoro

rok, co "zmizela" poslední žena. Podle zákonů statistiky

to znamená, že mají jen pár týdnů, nanejvýš osm, aby

zjistili, co Darci dokáže a jak to použít. A do té doby

musí být ochraňována každou vteřinu.

A jak by to mohl dokázat on, jeden člověk? Po pravdě

řečeno, je to od nich pitomost, zůstávat tam, kde zrovna

jsou. Kdyby měl trochu rozumu, posadil by Darci do

prvního letadla a… Co? Poslal ji zpátky do Putnamu?

Jak řekla, jak dlouho by tam vydržela? Jak dlouho, než

by ji našel ten, kdo poslal dnes ráno toho pistolníka?

Adam si rozhořčeně přejel dlaněmi přes obličej. Co

od ní chtějí? Jak by mohl zjistit jejich úmysly? Jak by

mohl celý tenhle proces urychlit? Dokázala by je porazit.

Tím si byl jist. Jenže jak? Jaká je její síla? Nemůže

nechat celý konvent zkamenět. To, že zadržela pouhé

dva muže na několik minut, ji dnes ráno vyčerpalo do té

míry, že trvalo několik hodin, než se vzpamatovala.

A stačilo jen kýchnutí, aby se síla kouzla přerušila.

Ale má moc je porazit, jinak by se jí tolik nebáli. Jenže

co je to za moc?! ptal se znovu sám sebe. Je to jeho

vina, že je teď Darci tady a ve smrtelném nebezpečí, takže

je jeho povinností ji ochránit. A jediný způsob, jak

bude ochráněna, je ten, že její – a jeho – nepřátelé budou

poraženi.

Na okamžik pohlédl Adam k nebi a krátce se pomodlil.

Prosil boha o pomoc. Pak se zadíval na Darcina záda.

Měla klacík a táhla ho spadaným listím. Určitě někde

existuje někdo, kdo ví, co Darci dokáže, říkal si. Třeba

má babičku, která měla takovéhle nadání. Nebo nějakého

příbuzného. Zřejmě má v tom svém městě mnoho

příbuzných.

144

144

Dvěma dlouhými kroky se ocitl po jejím boku. "Jste

jediná v rodině, myslím v širší rodině, tj. – sestřenky,

bratranci, tety, tihle všichni – kdo má tuhle sílu?"

Darci byla zřejmě otázkou překvapena. "Nevím. Vím,

že příbuzní z matčiny strany neměli v životě tyhle

schopnosti, ale nemám zdání, jaká je otcova rodina."

"Chci se vás na něco zeptat, ale nechci vás urazit,"

řekl Adam zvolna.

"Jen do toho. Mám hroší kůži," odpověděla, ale zvedla

ramena, jako by se ji chystal udeřit.

"Je možné, že vaše matka měla něco společného s…

někým z podsvětí? Myslím mytologického podsvětí?"

Darci se uklidnila a v koutcích úst jí zacukal úsměv.

"Chcete říct, jestli je možné, že se moje matka vyspala

s nějakým čarodějem a počala mě?"

"Zní to trochu hloupě, když to řeknete nahlas," uznal.

"Ale jo, nejspíš to tak myslím. Víceméně."

"Záleželo by na tom, jak by vypadal. Maminka má ráda

mladé a krásné muže. Takže pokud takový byl, tak to

patrně udělala."

Adam se zamračil, ale zdržel se poznámek o morálce

Darciny matky. "Jestliže jste dokázala uchovat své

schopnosti v tajnosti, možná to dokázal i váš otec. Možná

má ještě někdo stejné schopnosti jako vy. Ale vy nevíte,

kdo z Putnamu by to mohl být?"

"Neomezuje se na Putnam. Matka někdy jezdí až do

Louisvillu na ‚oslavy‘, jak tomu říká. Maminka moc ráda

oslavuje."

"Darci, já si myslím, že jste možná přišla k tomuhle

nadání prostřednictvím otcovy rodiny, takže třeba na

téhle straně existuje někdo, kdo ví něco o tom, co dovedete.

Ti lidé tady se vás bojí. Ale proč? Co přesně dokážete,

aby jim to všem mohlo uškodit? Neumíte číst myšlenky.

Dokážete nechat lidi zkamenět, ale vyčerpává vás

to a nevydržíte to moc dlouho. A nemáme čas provádět

to, co jste udělala panu Farnumovi, takže…" Bezmocně

pokrčil rameny. "Tak jsem si říkal, že by třeba nějaký

145

145

příbuzný mohl něco vědět. Jestli to není z matčiny strany,

pak by možná něco věděli na otcově straně. Ale musíme

vědět, kdo je váš otec. Myslíte, že byste dokázala

přesvědčit maminku, aby vám to pověděla?"

Darci sjela pohledem ke straně. "Ptát se, to by nebylo

k ničemu. Ona si nepamatuje ty svoje… oslavy. A myslím,

že by nechtěla vzpomínat na to léto, kdy jsem byla

počata. Když jsem se narodila, nechala si podvázat vejcovody,

protože říkala, že tuhle chybu už udělat nechce."

Adam na Darci letmo pohlédl, ale nespatřil ani stopu

sebelítosti. "Nemohla byste jí zavolat?" naléhal.

Darci píchla klacíkem do hromady suchého listí

u skály vedle pěšiny. "Nechápu, k čemu by to bylo. Kromě

toho bývá doma jen zřídka."

"Ona nemá mobil?"

"Ano, má, ale…" Darci se zarazila, vzhlédla k němu

a spatřila, že ji upřeně pozoruje. "Ale ne," ucouvla od

něj. "K téhle práci nepatří telefonování mé matce."

Adam na ni překvapeně zamžikal. Tahle slečna má

moc paralyzovat muže, ale bojí se zavolat vlastní matce?!

"Čím dřív se zeptáte, tím dřív to zjistíme."

Darci ještě pořád couvala. "Matka nemá ráda, když ji

někdo obtěžuje. Ona…," zarazila se, zhluboka se nadechla,

pak si přiložila ruku k uchu, jako by držela telefon.

"Co jí mám říct? ‚Mami, zrovna jsem se dozvěděla, že

mám nějakou záhadnou, divnou moc. Jo, přesně tak,

umím zaklínat lidi. Jo, přesně jako v Začarovaných. To

je paráda, co? No, a tady ten chlápek, můj šéf… Jo, je

krásný, ale na tebe je moc starý, mami. No tak ten můj

šéf chtěl vědět, jestli jsem třeba nezdědila tuhle schopnost

po nějakém otcovu příbuzném, tak ho napadlo, jestli

by sis snad nevzpomněla, kdo s tebou byl tenkrát v létě

a kdo by mohl být můj otec. Tak jo, mami, to byl jen

takový nápad. Mami, nemusíš řvát tak moc nahlas a nemusíš

používat tyhle výrazy. Nejsou pěkné. Ne, mami,

já ti neodmlouvám. Ne, mami, nechtěla jsem tě nijak

146

146

znevažovat. A ne, mami, už tě nebudu obtěžovat. Přeju ti

pěkný život.‘"

Darci zavěsila svůj imaginární telefon a vzhlédla

k Adamovi.

Adamovi několik vteřin trvalo, než se vzpamatoval

z obrazu, který mu vytvořila před očima. "No dobrá,"

řekl zvolna, "jestli to nejde přes vaši matku, jak zjistíme,

kdo je váš otec? Řekla jste mi, že v Putnamu nikdo nedokáže

udržet tajemství, takže kdo by věděl, s kým byla

vaše matka tehdy v létě?"

"Její sestra Thelma," odpověděla Darci okamžitě.

"Teta na maminku dost žárlí a vždycky mezi nimi panovala

nesmírná rivalita. Myslím, že teta Thelma by si patrně

pamatovala všechny muže, se kterými moje matka,

ehm, chodila."

"Zavoláme jí?" zeptal se Adam tiše. "Tetě byste přece

mohla zavolat, ne?"

"Beze všeho. A když není doma strýček Vern, aby ji

slyšel, teta Thelma si o matce s radostí zdrbne."

Ať se snažil sebevíc, Adam se nemohl tomuto konstatování

usmát. Po tom, co až dosud slyšel o lidech z Putnamu,

by byl nejradši zajel do onoho městečka s plamenometem.

"No dobrá," řekl. "Tak tedy teta Thelma.

Zavoláme z hotelu? Možná si budeme muset dělat poznámky."

Věděl, že je k ní přehnaně milý, a očekával, že

mu odsekne, že o jeho soucit nestojí. Nedokázal však

pustit z hlavy představy o Darcině dětství.

Když kráčeli bok po boku, Darci klopýtla o kámen

a on ji instinktivně chytil. Když na ni pohlédl, napadlo

ho, že v životě neviděl nikoho hezčího, než je ona.

Měla na sobě velký růžový huňatý svetr, který měl

přesně stejnou barvu jako její líčka. Nedokázal se

ovládnout, aby se nedotkl jejích vlasů, které jí spadly

do obličeje.

"Promiňte, že jsem vás do toho dostal," pravil tiše

a zastrčil jí pramínek vlasů za ucho. "Je toho na vás

moc. A je to příliš nebezpečné." Jak na ni hleděl, její rty

147

147

mu připadaly velmi lákavé a on se nedokázal ubránit,

aby se nesklonil k polibku.

Když se jeho tvář přiblížila na pár centimetrů od její,

skutečně se jí podíval do očí. Zorničky byly tak zúžené,

že vypadaly jako špičky jehel. Soustředila se tak usilovně,

až se jí oči zcela uzavíraly před světlem. A on zatraceně

dobře pochopil, na co se tak soustřeďuje: na něj!

"Ty spratku jeden," řekl tiše, pak se rozhlédl po něčem,

co by narušilo její soustředění. Jestli má líbat ji nebo

kohokoli jiného, pak to udělá, až on bude chtít, a ne

když ho k tomu donutí nějaké voodoo.

Když jeho slova její soustředění nenarušila ani ho nezbavila

nutkání ji políbit, uchvátit do náruče a zlíbat ji

tak, jak jsi ještě nikoho v životě nelíbal, nikdy! – což

byla slova, která mu plynula hlasitě a jasně v hlavě –

popadl ji a přehodil si ji přes rameno. V okamžení, kdy

se jí nohy odlepily od země a soustředění se narušilo,

opustila ho i ta nezdolná, nepřekonatelná "potřeba" ji

líbat.

"Poslouchejte mě, vy spratku," řekl a začal se s ní

otáčet dokolečka. "Už nikdy, nikdy nezkoušejte to…

to, co máte, proti mně! Slyšíte mě? Vyjadřuju se dost

jasně?"

"Mně asi bude špatně," vyjekla Darci, jak s ní Adam

točil.

Roztočil se rychleji. "Chci váš slib."

"Budu zvracet," hlesla. "A budete to mít všecko na

zádech."

"Tak mi dáte ten slib, až si vyprázdníte žaludek," nevzdával

se. "Myslím to vážně, Darci T. Monroeová.

Chci vaši nejposvátnější, vážně míněnou přísahu, že už

nikdy nepoužijete tu svou moc proti mně." Přestal se točit.

"Slibujete?"

Uslyšel dávivý zvuk, ale když se ohlédl přes rameno,

nic z ní nevyšlo.

Postavil ji na zem, položil jí ruce na ramena a pohlédl

na ni. "Mám váš slib?"

148

148

Darci se předklonila, opřela se rukama o kolena. "Nenávidím

točení," řekla a zhluboka dýchala. "Byla jsem

jediné dítě v Putnamu, které na pouti nesnášelo kolotoč."

Dosud sehnutá natočila hlavu, aby na něj viděla.

V Adamově tváři však bylo vidět, že s ní nijak nesoucítí.

Oči mu plály hněvem. "Chci váš slib. Nevyužijete

svou sílu proti mně. Nikdy."

"Ale potřebujete se vyspat," podotkla Darci, hlavu

stále skloněnou.

"Cože?"

"Spát. Moc nespíte, tak se soustředím a pomáhám

vám uvolnit se."

Adam nevěděl, proč ho taková odpověď rozvzteklila,

ale stalo se to. Mohl by jí odpustit, že v něm vzbudila

touhu ji líbat; koneckonců, to je přece lichotivé, ne?

A taky, možná ji opravdu chtěl políbit. Ale když si představil,

že využívá své… své schopnosti, aby ho uspala.

Tahle myšlenka ho rozzuřila!

Darci nepotřebovala jasnozřivou schopnost, aby pochopila,

že řekla něco špatného. Okamžitě se napřímila.

"Tak jo, slibuju," vyhrkla rychle. "Přísahám. Moje svatosvaté

čestné slovo. Fajn?"

Adam se bál toho, co by řekl, kdyby otevřel ústa.

Místo toho vrazil ruce do kapes a vracel se k domku pro

hosty tak dlouhými kroky, že Darci musela utíkat, aby

mu stačila.

"Vy se zlobíte jen proto, že nechcete přiznat, že jste

mě chtěl políbit. Z celého srdce a duše mě chcete líbat.

Chcete mě vzít do náruče a říct: ‚Darci, miláčku, nikdy

jsem nepotkal nikoho, jako jsi ty, a vím, že nikdy nepotkám.

Nikdy jsem si se žádnou ženou tolik nepopovídal

jako s tebou. Nikdy jsem toho o sobě žádné ženě neprozradil

tolik jako tobě. A taky jsem…‘"

Adam se však jejím slovům neusmál. Místo toho se zastavil

u dveří a shlédl na ni. "Jestli to má mezi námi klapat,

musím vědět, že nebudete pracovat proti mně. Musím

vám důvěřovat. Potřebuju váš slib. Žádné žerty. Váš slib."

149

149

"Ani…," začala, ale jeho výraz ji umlčel. "No dobrá,"

řekla konečně. "Můžete se potulovat celou noc a já vám

nepomůžu. Už jste spokojený?"

"Víc než předtím," odpověděl, otevřel jí dveře a nechal

ji vstoupit první.

"Ale chtěl jste mě políbit, viďte?" řekla přes rameno.

"Nemusela jsem vkládat moc energie do toho, abyste

mě chtěl políbit."

Usmívaje se proti své vůli, následoval ji Adam dovnitř.

"No dobrá, vyhrála jste. Umíral jsem touhou vás

políbit od chvíle, kdy jsem vás poprvé uviděl. A teď zavolejte

tetičce."

Darci se naklonila k telefonu na odkládacím stolku

a začala mačkat knoflíky. "Dávám vám svůj slib, ale chci,

abyste věděl, že je to pro mě těžké. Mám ve zvyku…"

"Já k vašemu ‚zvyku‘ nepatřím." Adam přešel přes

místnost a stoupl si vedle ní.

"Ovšemže ne," řekla Darci, pak shlédla na telefon.

"Obsazeno," konstatovala a zavěsila sluchátko. Škoda

že mu nesmí nasazovat do hlavy myšlenky, říkala si,

protože zrovna teď by mu ráda pověděla: Darci je tak

báječná, že jí chci koupit k večeři biftek a tři tucty žlutých

růží.

"Nevím, jak je to s tou ‚báječnou‘," ozval se Adam,

"ale biftek zvládnu. Ale po tom kousku, o který jste se

zrovna pokusila, si nezasloužíte ani hrst lebedy, natožpak

žlutých…" Umlkl, když uviděl Darcinu tvář.

Jako v transu k němu vzhlédla.

Zprvu Adam nechápal její zděšený výraz, ale pak mu

svitlo. "Vy jste to neřekla nahlas, co?"

Dokázala jen zavrtět hlavou.

"Řekněte mi ještě něco. V duchu."

Chci, abys mě vzal do náručí a…

"Tohle ne," řekl nedůtklivě. "Něco, abych to slyšel

a…" Vyvalil oči. "Ale já vás prostě slyšel, že? Slyšel

jsem, co jste říkala. Řekněte ještě něco. Ne, počkejte

moment. Zajdeme si do bufetu pro něco k jídlu a vezme-

150

150

me si to sem. Zavoláme znovu vaší tetě, pak se napojíme

na internet a uvidíme, co se dá zjistit o všech jménech,

která od tetičky dostaneme. Totiž pokud pro nás nějaká

jména má. Musí existovat někdo, kdo ví něco o tom, co

dokážete."

S tebou se nedá nic dělat, pomyslela si Darci s grimasou,

pak ji dopálilo, že se Adam směje. Dokáže snad číst

její myšlenky? Slyší každou její myšlenku? Nebude už

mít nikdy žádnou tajnou myšlenku? Když na Adama pohlédla,

poznala podle jeho samolibého úsměvu, že si

myslí přesně totéž.

Usmála se na něj a pokusila se před ním uzavřít svou

mysl, pak si pomyslela: Hoří ti vlasy. Když se Adam nepohnul,

ale jen se dál usmíval, uklidnila se. Ne, slyší její

myšlenky, jen když to ona chce – anebo když je příliš

uvolněná, než aby se měla na pozoru.

Na odchodu z domku pro hosty Darci vydechla

úlevou.

151

151

11. KAPITOLA

Kolikže to bylo?" zeptal se Adam znechuceně. "Číslo

dvanáct? Nebo to bylo číslo dvě stě šest?"

Darci pohlédla na seznam jmen, která dostala od tety

Thelmy, a počítala. "Čtrnáct."

"Ještě pořád nemůžu uvěřit, že si vaše teta všechna ta

jména zapamatovala."

"Ona si vede deníky." Darci se zadívala na displej

Adamova laptopu, který měla na kolenou. Asi čtvrt hodiny

jí ukazoval, jak se používá internet, a pak už se toho

chopila sama. Adam psal dvěma prsty a palcem, ale

Darciny prstíky po klávesnici jen létaly.

"Já myslel, že nic neumíte," řekl, když ji viděl psát na

klávesnici. "A že o počítačích nic nevíte."

Věděla, že je ještě dotčený, protože kápla na to, jak

mu zablokovat četbu svých myšlenek. Měla dojem, že

by chtěl slyšet její myšlenky, aby věděl, co má za lubem

od rána do noci. "Tenhle internet není žádná věda, že?"

"Je to jako velká poštovní schránka. Napíšete adresu,

a vida, už je to tady."

"Vy nejste hloupá, co?"

"Vy jste myslel, že jsem?" odsekla.

Na tuhle otázku Adam raději neodpověděl.

Jakmile se vrátili do domku pro hosty obtěžkáni jídlem,

Darci zavolala tetě Thelmě a sdělila jí, co chce. "Nevím,

jestli by Jerlene chtěla, abych ti to pověděla," namítla

Thelma, ale i Adam, který ji neznal a poslouchal na

152

152

vedlejší lince, rozeznal v jejím hlase neupřímnost. Thelma

umírala touhou vyprávět o sestřiných milostných

vztazích.

Když se Darci neobtěžovala s odpovědí na řečnickou

poznámku, Thelma spustila: "Jenomže děvče by mělo

vědět, kdo jsou jeho rodiče, že? To jsem říkala Jerlene

už tenkrát a teď to říkám tobě. Říkala jsem ‚ta holka by

měla vědět, kdo jsou její rodiče‘. A víš, co na to řekla

tvoje matka?"

"Ne, ale dovedu si to představit," odpověděla Darci

unaveně. Očividně už poslouchala hádky mezi oběma

sestrami po mnoho let.

Thelma si neteřina tónu nevšímala. "Jerlene řekla:

‚Tak si spočítej, který z nich je její otec, a řekni jí to ty.‘

Ať se nikdy neřekne, že bych já někdy něco udělala bez

souhlasu své sestry. Takže si schovávám jména všech

těch chlapců, co jsem si za to léto tehdy napsala. Všichni

se motali kolem tvé matky a já měla předtuchu, že se

něco stane, a když se to stalo, měla jsem ta jména. Ne

že bych je někdy někomu ukázala, to mi věř, ale věděla

jsem, že jednoho krásného dne se možná zeptáš ty.

Pravda je, Darci, zlato, že jsem se ze všech sil snažila

přimět tvou matku říct, který z nich byl tvým otcem,

a chtěla jsem se ho pokusit přinutit, aby na tebe platil

výživné. Víš, jaká je tvoje matka, takže mi budeš věřit,

když ti povím, že někteří z těch mladíků jezdili cadillacem.

Ale znáš Jerlene, ta se mi jen vysmála a utrousila

něco dost sprostého o tom, co si mám s tím seznamem

udělat. Takže teď, Darci, je na tobě, abys kápla na to,

který z nich je tvůj taťka. Máš papír a pero a v něm hodně

inkoustu?"

Darci strávila deset minut u telefonu s tetou, než si

jména všech těch mužů zapsala. Jakmile byl seznam úplný,

Thelma pravila: "Já vím, že je to tvoje matka, Darci,

zlato, ale řekni mi, co si myslíš o ženské, která…"

"Mockrát ti děkuju, teto Thelmo," řekla Darci. "Přesně

tohle jsem potřebovala." Pak zavěsila.

153

153

A tak už byla skoro půlnoc a Adam i Darci byli unaveni,

ale stejně pořád zásobovali jmény dvě vyhledávací

služby na internetu. Bylo však těžké získat informace,

protože neměli nic než několik mužských jmen. Neměli

žádná čísla. Neznali ani stát, odkud dotyční muži mohli

pocházet. Bylo to dlouhé, úmorné, bezútěšné pátrání,

jak jeden vyhledávací program za druhým vyhazoval

jména kvůli "nedostatečným údajům".

Jednu chvíli Adam řekl: "Vaše matka… víte… ona se

všemi těmi muži? Chci říct, během jednoho léta…"

"To pochybuju. Teta Thelma si patrně zapsala jméno

každého mužského, se kterým moje matka za to léto

promluvila. A maminka hrozně ráda dopaluje svou sestru

tím, že souhlasí – ano, se všemi těmi mužskými páchala

nemravnosti."

Ve snaze ty muže najít museli vyzkoušet postupně

všechny státy a všechny způsoby, jak se jejich jména

mohla psát. A trvalo dlouho, než databanky prohledaly

své záznamy.

"Kolik ještě?" zeptal se Adam.

"Jen jeden," zívla Darci. Už chtěla jít spát. Adam je

možná noční sova, ale ona ne. Podívala se na seznam,

který se jí před unavenýma očima začínal rozmazávat.

"Taylor Rayburn," zívla znovu. "Taylor je můj."

"Jděte si lehnout, jestli chcete," Adam od ní převzal

počítač. "Tohle můžu udělat sám. Do pr-" začal, ale zarazil

se.

Darci napsala jeho jméno jako "Rayburn", ale požadavek

byl přesměrován na "Raeburne". Na jméno "Taylor

Raeburne" bylo 821 odkazů.

"To nemůže být ten samý," zamumlal Adam, když

kliknul na první odkaz. "Co by takovýhle superúspěšný

chlápek, jako že zřejmě je superúspěšný, dělal v Putnamu?

Au! To byla moje noha."

"Vážně?" zeptala se Darci. "A co jste to říkal o Putnamu?"

"Muži, chlapci, nebo městě?" zeptal se Adam, oči

154

154

upřené na obrazovku; pak se náhle odtáhl a otočil počítač,

aby viděla. Natáhl krásnou webovou stránku, kde

bylo napříč přes obrazovku velkými modrými písmeny

napsáno "Taylor Raeburne". Nalevo byl seznam možností,

obsažených v rámci webových stránek. "Taylor

Raeburne, autor čtyřiceti dvou knih o okultismu", stálo

na obrazovce.

"Přece si nemyslíte…," začala Darci.

"Že je to zlý čaroděj?" dokončil Adam za ni.

"Zase mi čtete myšlenky?" pokusila se vnést do situace

trochu humoru.

"Ne. To bylo z mé hlavy." Sjel po seznamu, hledal životopis

autora. Když spatřil na konci obsahu slovo životopis,

umístil na ně kurzor, pak pohlédl na Darci. "Můžu?"

"Jasně," odpověděla. "Proč ne? Jak jste řekl, co by

člověk jako on dělal v Putnamu? Určitě se tam všeho

všudy zastavil natankovat u pumpy a teta si ho zapsala

na seznam. Mohu vás ujistit, že má matka není z těch, co

by si potrpěly na chlapy, kteří píšou knížky. Ona má ráda…

ach propána," vyjekla Darci.

Na obrazovce se objevila velká fotografie muže.

A dokonce i Darci byla podoba mezi nimi jasná. Byla to

její tvář, starší a dost mužná, ale byla to skutečně tvář

Darci.

Žuchla na pohovku, oči vyvalené leknutím, neschopna

promluvit. Dokázala jen upřeně zírat na snímek na

obrazovce.

"Asi jsme ho našli," řekl Adam a v jeho hlase bylo

nadšení. "Jste jak jeho otisk. Znáte to staré rčení, že první

dítě je vždycky podobné otci. V tomhle případě…"

Když pohlédl na Darci, umlkl. "Není vám nic?"

Neodpověděla, jen dál zírala na fotku na obrazovce.

Adam tedy klikl na "exit", vypnul systém a zavřel počítač.

"Myslím, že to na jeden večer stačí," pravil, ale

když Darci pořád nereagovala, učinil to, co mu velel instinkt:

přitáhl si ji do náruče a objímal ji, s tváří zabořenou

na jeho rameni.

155

155

"Šok, co?" zeptal se tiše.

Kývla.

"Celý život jste měla jednoho opravdu špatného rodiče

a…" Nato začala zvedat hlavu, ale přidržel ji, dokud

se neuklidnila. "Ano, jednoho opravdu špatného, nedbalého

rodiče, a teď se ukáže, že jste po celou tu dobu měla

i druhého."

Odtáhl se, otočil hlavu, aby na ni viděl, přiložil jí

špičky prstů pod bradu. "Nechcete mě z toho teď vyšachovat,

že ne?" zeptal se. "Budeme ho přece kontaktovat?"

"Třeba se mu nebudu líbit," řekla Darci tenkým

hláskem.

Tomu se Adam usmál. "Vy že byste se mu nelíbila?!

Jak byste se mu vy mohla nelíbit? Jste chytrá, což jste

očividně podědila po něm; máte tak ohromný smysl

pro humor, že dokážete rozesmát i takového starého

suchara, jako jsem já, a hospodařit umíte, až… No, na

každý pád, lidé vás mají rádi. Spřátelíte se všude s každým

a… Přestaňte se na mě takhle dívat!" Odtáhl ruku

od jejího obličeje a vstal z pohovky. "Už jsem vám říkal,

že na mě nesmíte používat svou moc. Žádné líbací

myšlenky!"

"Já žádnou moc nepoužívala!" namítla Darci. "Jen

jsem si moc, moc přála, to je všechno. A proč ne? Já

myslela, že mě máte rád. Říkal jste o mně nádherné

věci."

Na chvilku se od ní Adam odvrátil, pak se k ní vrátil

pohledem, a když promluvil, byl jeho hlas klidný. "Jste

rozkošná. Zpočátku jsem si to nemyslel, ale… prosím

vás, přestaňte se na mě takhle dívat. Snažím se být

upřímný. Vy jste báječná. Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho,

jako jste vy. Potloukal jsem se po světě a nikdy

jsem nepoznal nikoho s vaším… s takovou chutí do života.

Pravda je, že vás mám raději než… no, víc, než

bych měl." Náhle umlkl. "Abych řekl pravdu, asi bychom

si o tom měli raději promluvit jindy."

156

156

"Už se zase červenáte?" Darci vyvalila oči.

"Ne, ovšemže ne. Muži se nečervenají. Jdeme spát,"

řekl dopáleně.

"Ááách, ano," zapředla Darci.

Adam se rozesmál. "Vstávejte a jděte si obléct pyžamo.

A vemte si to velké, ne tu malou černou věc, co jste

si koupila, doufám, že je vám to jasné? A chovejte se

slušně!"

Darci s úsměvem vstala z pohovky a vstoupila do ložnice.

Do jejich společné ložnice, říkala si. Když se

v koupelně připravovala do postele, usoudila, že je lepší

myslet na Adama než na zprávu, že právě nalezla svého

otce. Otec nebyl zrovna to, o čem by Darci dokázala

uvažovat. V putnamské škole ji ostatní děti často trápily

tím, že jejím otcem může být kterýkoli muž v Kentucky.

Darci držela hlavu vzhůru a Opravdovým Přesvědčováním

dokázala děcka zapudit. Když se teď schoulila do

postele vedle Adamovy, rozpomněla se, že jednou odvedla

s Opravdovým Přesvědčováním ohromný výkon

na jednom chlapci, kterého utišila tak, že celé tři dny nebyl

schopen promluvit. Když se mu řeč vrátila, všem

vykládal, že mu to udělala Darci. Díkybohu mu však nikdo

nevěřil. Lidé přece takovéhle věci nedovedou, že?

říkali. Ale stejně jako by od té doby putnamští obyvatelé

vycítili, že Darci je "jiná". Nevěděli, v čem je jiná, ale

věděli, že je.

A právě díky téhle odlišnosti po ní zatoužil Putnam.

Navzdory veškerému zmatku ve své mysli Darci

usnula takřka dřív, než zavřela oči.

Když se Darci nazítří v pět ráno probudila, pronikalo

do ložnice pootevřenými dveřmi světlo. Už je Adam

vzhůru? podivila se v duchu. Otočila se, pohlédla na jeho

lůžko a uviděla, že v něm vůbec nespal.

Skulila se z postele, vešla do obývacího pokoje a mnula

si rozespalé oči. Závěsy byly dosud zataženy a Adam

se stále skláněl nad laptopem a zkoumal obrazovku.

157

157

"Víte vůbec, že už je ráno?" zívla a usedla vedle něj.

Adam neodpověděl, ale ukázal bradou na hromadu

papírů na konferenčním stolku. Stála na něm nyní malá

tiskárna, napojená tlustým kabelem na Adamův počítač.

"Kde jste k tomu přišel?" zeptala se.

"Vypůjčil ze 3B," odpověděl, aniž by vzhlédl. "Přečtěte

si to."

Darci znovu zívla a zvedla papíry.

Zprvu nevěděla, co má před sebou, protože to byly

jen seznamy jmen a adres. Nahoře na první stránce bylo

jméno Taylor Raeburne a na konci název společnosti,

v němž figurovalo slovo špion. Za titulní stránkou následovalo

mnoho listů informací o různých lidech.

Jakmile pochopila, co má před očima, posadila se

zpříma a začala se zájmem číst. Adam provedl pátrání

po Tayloru Raeburnovi pomocí údajů z webové stránky

a Darci vyděsilo, kolik informací se podařilo získat. Na

papírech byla bydliště pana Raeburna za posledních

dvacet let. Byl tu seznam jeho sousedů, jejich adresy, telefonní

čísla a zaměstnání. Byl tu třístránkový seznam

osob, které "by eventuálně mohly být spřízněny nebo jinak

spolčeny s Taylorem Raeburnem".

Za stránkami popsanými adresami jí spadla brada ještě

víc při pohledu na stránky, věnované finanční situaci

Taylora Raeburna.

Darci polekaně položila papíry zpátky na konferenční

stolek, posledních několik zanechala nepřečtených. "Tohle

je vtírání do soukromí," řekla.

"Ve Spojených státech už žádné soukromí neexistuje,"

odtušil Adam, aniž vzhlédl od obrazovky. "Stačilo

jen dát jim číslo mé kreditní karty, počkat šest hodin

a všechno mi to poslali e-mailem."

"To se mi nezamlouvá," podotkla Darci upjatě. "Do

toho nikomu nic není."

"Do mých soukromých záležitostí strkat nos vám

zřejmě nevadí," řekl Adam. "Tak chcete něco vědět

o svém otci, nebo ne?"

158

158

"O mém…?" ozývala se Darci, která se dosud dost

neprobudila na to, aby o této nové myšlence uvažovala.

"Ano, o vašem." Adam se zarazil, konečně se otočil

a pohlédl na ni. "Řekl jsem vám, abyste nenosila tu černou

věc. Řekl jsem vám…"

Měla na sobě velmi roztomilou černou hedvábnou

noční košilku, kterou si koupila spolu s ostatním šatstvem.

Byla to naprosto ctihodná noční košile a krátký

župánek, lehká košilka se špagetovými ramínky s průsvitným

krajkovým kabátkem, který jí zakrýval paže.

Nebyla krátká ani příliš neodhalovala.

Adam zvedl ruku a ukázal ke dveřím. "Jděte. Oblečte

se. Udělejte si něco s vlasy. Dojděte mi pro něco k jídlu.

Udělejte to hned!"

S úsměvem a velmi spokojena sama se sebou ho Darci

uposlechla. O pětačtyřicet minut později už byla zpátky

ze samoobsluhy – Adam neustále po jejím boku, aniž

by přestal číst ze svých sjetin – a naaranžovala krásně

snídani na barový pult v kuchyni. Připravila talíř ovoce,

teplé croissanty a kávu, podala mu to a pak si sedla na

podlahu na protější stranu konferenčního stolku se svým

talířem jídla.

Když teď byla Darci slušně oblečená, nálada se mu

zlepšila. "Tak co chcete vědět nejdřív?" zeptal se.

"Cokoli, všechno," odpověděla s plnými ústy.

"Píše knihy o psychotronickém výzkumu, ale není

šarlatán. Chci říct, nepíše populární knihy o začarovaných

místech, kde číšnice uvidí v rohu lokálu šedý kouř

a hned si je jistá, že to je strašidlo, a tak. Ne, tenhle pán

má tři doktoráty, jeden z nich z filozofie, a je hodně vážený

v akademickém světě. Nedokážu připadnout jen na

to, co dělal v Putnamu ve státě Kentucky a proč…?"

Stačil mu letmý pohled na Darci, aby zmlkl.

"…si zaskotačil s mou matkou?" zeptala se.

"Tak bych to neformuloval, ale, no…"

Darci na okamžik zvedla ruku, než dožvýkala; pak

159

159

vstala, přistoupila ke své kabelce, otevřela peněženku,

vytáhla fotku a podala ji Adamovi.

Adam zvědavě fotku přijal a podíval se na ni. Byl to

obrázek neuvěřitelně krásné ženy v bílých plavkách.

Dlouhé, medově plavé vlasy hladily dokonalá ramena.

Po pravdě řečeno, nebyla jen krásná, byla oslnivě nádherná.

Byla vysoká a štíhlá, ale oblá, s dlouhatánskýma

nohama. Pokud šlo o její tvář, bylo to něco mezi Grace

Kellyovou a Angelinou Jolie. Měla výraz syrového sexu,

ale také v ní bylo něco z čisté a nevinné hospodyňky,

kterou zanechal doma voják z 2. světové války.

Adam si byl jist, že on – ani zbytek světa – nikdy nic

takového neviděl.

Tlumeně hvízdl a vzhlédl k Darci. "Vaše matka?"

"To je máma."

"Jak stará je ta fotka?"

"Asi tři týdny."

"Vaše matka takhle vypadá teď?"

"Vy jste pro ni moc starý," řekla Darci okamžitě

a beze stopy humoru v hlase.

Adam si prohrábl rukou vlasy. "Možná bych mohl zakrýt

šediny, shodit pár kilo a…" Měl v úmyslu Darci rozesmát,

ale dívala se na něj bez humoru.

"Určitě byste to mohl zkusit. Protože už se považuje

za starou a šerednou v porovnání s tím, jak vypadala,

když mě přivedla na svět, možná byste měl šanci."

Adam se vrátil pohledem k fotce. "Stará a šeredná,

hm? Tak už chápu, proč přitahovala muže, jako je váš

otec. Jakpak se asi poznali?"

"Patrně u benzinové pumpy," usoudila Darci.

"Vaše matka se zdržovala u benzinky, když jí bylo,

kolik, devatenáct nebo dvacet?" To se mu nechtělo věřit.

Tahle žena měla být nesmrtelná díky obrazovce. Na fotografiích.

Na…

"Bylo jí sedmnáct, když mě porodila, v šestnácti otěhotněla,"

řekla Darci bezvýrazně. "Po škole a o víkendech

pracovala u benzinové stanice svého otce, což bylo

160

160

na křižovatce dálničního nájezdu s mezistátní silnicí,

která vede přes Putnam."

"Čerpala benzin?" Nemohl tomu uvěřit.

"Ano. Nosila růžovou kombinézu, o které teta Thelma

říkala, že ji tak obepínala, až jí bylo vidět pupík.

A teta Thelma taky říkala, že máma si ten obleček dvakrát

za den namáčela, aby ji obepínal ještě víc."

Adam měl opět obočí vysoko pod vlasy. "Aby se seznamovala

s muži? Hádám, že o to stála."

"Moje matka stála o to, vypadnout z Putnamu," podotkla

Darci divoce. "Říkala, že jediná možnost, jak se

seznámit s mužským, který nežije v Putnamu, je jít za

ním, což pro ni znamenalo auta cestující po dálnici."

Adam potřásl hlavou, nechápal to. "Proč si prostě nenašla

práci v jiném městě a neodstěhovala se?"

Darci pokrčila rameny. "Nejspíš se to tak nedělalo.

Její matka jí říkala, že nejdůležitější ze všeho je vdát se,

takže se o to moje matka snažila. Ale místo toho si opatřila

mě a nikdy se za nikoho neprovdala."

"Chápu," podotkl Adam a vzápětí toho litoval. Promluvil

však dřív, než mu Darci mohla znovu sdělit, že

mluví jako Abraham Lincoln. Soudě podle výrazu

v Darcině tváři a podle toho, jak měla zaťaté pěsti, si říkal,

že asi bude lepší přestat mluvit o Jerlene Monroeové.

"Mám telefonní číslo vašeho otce. Zavoláme mu?

Učí na univerzitě ve Virginii a možná má přednášky po

celý den, takže teď, časně ráno, by se možná dal chytit."

"Snad bychom s tím měli počkat," odvětila Darci rychle.

Adam však už sahal po telefonu, a když se hovor spojil

a druhý telefon začal zvonit, přepnul amplion tak, aby

Darci slyšela, o čem je řeč.

"Ano?" ozval se nabručený hlas, který očividně nechtěl

být obtěžován.

"Vy jste Taylor Raeburne?" zeptal se Adam a překvapilo

ho, když uslyšel ve svém hlase nervozitu. Svitlo

mu, že si zjistí o vlastních rodičích cokoli, teď chce

hlavně pomoci Darci nalézt jejího otce.

161

161

"Tomu voláte?" odsekl muž. "Koukejte, já na tohle

vyptávání nemám čas. Za deset minut mám být na přednášce.

Pokud jde o…"

"Jde o Jerlene Monroeovou z Putnamu ve státě Kentucky

a o léto roku…" Tázavě pohlédl na Darci.

"Devatenáct set sedmdesát osm," řekla.

"…1978," dodal Adam do telefonu.

"Nemám zdání, o čem to mluvíte. Nikdy jsem neslyšel

o Putnamu ve státě Kentucky ani o Jenny Monroeové.

Už musím jít. Můžete mi zavolat do kanceláře a promluvit

s mou sekretářkou. Ta…"

"Jerlene Monroeová pracovala u benzinové pumpy

u dálnice, která vede přes Putnam. Nosívala růžovou

kombinézu, která byla podle její sestry tak těsná, že jí

bylo vidět pupík. Měla přirozeně blond vlasy." Pohlédl

na Darci, aby si to ověřil, a ta kývla. "Přírodní blondýna.

Myslím, že na tuhle ženskou jste nezapomněl, i když

jste ji přes třiadvacet let neviděl."

Na konci linky bylo tak dlouho ticho, až si Adam říkal,

že ten člověk snad zavěsil. "Jste tam?"

"Ano, jsem tady," odpověděl, tentokrát beze spěchu.

"Ano, jednou jsem poznal takovou ženu. Jenomže každý

mladík dělá věci, které…"

"Myslím, že plodem toho spojení je možná dcera,"

skočil mu Adam rychle do řeči. Pak viděl, jak se Darci

nadechuje a zadržuje dech.

"Jestli je tohleto pokus vytáhnout ze mě peníze,

pak…," začal Taylor Raeburne.

"Má sedm malých černých mateřských znamínek na

dlani levé ruky a…"

"Kde jste?" zeptal se muž rychle.

"V Camwellu ve státě Connecticut."

Taylor se zajíkl. "Dobrotivý bože, víte vy, že to město

je plné…"

"Čarodějnic?" zeptal se Adam. "To samozřejmě vím.

Potíž je, že tihle lidé zřejmě k něčemu chtějí vaši dceru,

ale my nevíme k čemu – anebo rozhodně nevíme všech-

162

162

no. Zabili už čtyři mladé ženy, protože se jí podobaly,

a zbavily je levých rukou. Obávám se, že další obětí má

být vaše dcera. Chci, aby odtud odjela, ale když už vědí,

kdo je, obávám se, že asi neexistuje na světě místo, kam

by se schovala."

Znovu nastalo dlouhé ticho.

Kdyby mezi Darci a Taylorem Raeburnem neexistovala

taková podoba, až si byl jist jejich příbuzenstvím,

neodvážil by se Adam říci to, co vyslovil poté: "Včera

na nás jeden člověk vytáhl pistoli a Darci, vaše dcera, ho

zastavila silou myšlenky – a mě taky – takže jsme se nemohli

hnout z místa. Oba jsme byli paralyzovaní. Totiž

dokud nekýchla a nenarušila spojení."

Raeburne promluvil bez zaváhání. "Budu tam tak

rychle, jak jen se tam dokážu dostat."

"Bydlíme v…" Adam nedokončil větu, protože telefon

oněměl.

Zavěsil, pohlédl na Darci, ale podle výrazu její tváře

nemohl rozeznat, zda se rozesměje nebo začne plakat.

Vážně si myslíte, že se mu budu líbit? řekla mu Darci

v duchu.

"Ano," odpověděl Adam. "Opravdu si to myslím.

Koukejte, co kdybychom si dneska někam vyjeli a trochu

se porozhlédli po kraji? Pokud se sem váš otec nedostane

na koštěti, máme kolik hodin času, než dorazí."

Darci se ani neusmála Adamovu pokusu o humor.

Místo toho na něj upřeně pohlédla. "Jestli chcete, abychom

tady dneska nebyli, pak máte nějaký důvod. O co

vám doopravdy jde?"

"Abychom odtud oba na pár hodin zmizeli. Abychom

to celé pustili z hlavy." Darci na něj zírala tak

upřeně, že pochopil, že nevěří ani slovu z toho, co říkal.

Adam rozhodil rukama na znamení kapitulace. "No jo,

tak mě žalujte. Chci vás odtud dostat. Netuším proč.

Leda snad proto, že vás chce někdo zabít. Anebo vás

možná chtějí unést a využít, protože dokážete dělat

úžasné věci silou myšlenky. Máte neuvěřitelnou moc,

163

163

ale zřejmě nemáte zdání, jak nebezpečné by to mohlo

být v nesprávných rukou. Vy… Ale k čertu s tím!" dodal.

"Vemte si kabát. A neopovažujte se mi říkat, abych

neklel. Jestli tohleto přežijeme, možná se klení stane

mým koníčkem."

Darci nezaváhala. Rozběhla se k šatně a vyndala si sako.

Deset minut nato už byli v autě z půjčovny a směřovali

na dálnici.

164

164

12. KAPITOLA

Tak kam chcete jet?" zeptala se Darci, když seděli

v autě. "Co je tady kolem k vidění?"

"Já nevím," odpověděl Adam. "Jen si chci odpočinout

od počítačů a vědeckých knih. Už toho bylo… no, všeho

moc."

"Chcete říct, že mě máte po krk, co? Mě a mých příbuzných,

Putnamových příbuzných a teď i mého otce."

Poslední slovo pronesla tlumeněji. Ještě pořád se nedokázala

sžít s myšlenkou, že se záhy setká se svým

otcem.

Adamův smích ji vrátil do současnosti. "V životě

jsem se tak nebavil. Kdyby si to vaše městečko někdo

vymyslel, nikdo by mu neuvěřil. Co kdybyste si přestala

dělat starosti ze setkání se svým otcem a pozorovala

okolí? Na podzim je v Nové Anglii krásně."

Místo aby se dívala z okna, otevřela Darci přihrádku

na přístrojové desce a nahlédla dovnitř. "Proč si myslíte,

že mi dělá starosti setkání s mým otcem?"

"Kolik nehtů jste si okousala za poslední hodinu?"

Darci schovala nehty do dlaně. "Vždycky si koušu

nehty. Nervózní návyk. To neznamená…"

"Ha! Každý večer si nehty pilujete. Jsou vždycky dokonale

vytvarované do malých růžových oválků bez jediného

zubatého okraje. A teď jsou…" Zarazil se, protože

Darci na něj zádumčivě zírala. "Co to je!" vybafl,

když něco vytáhla z přihrádky.

165

165

"To je mapa Connecticutu." Darci ji s úsměvem rozevírala.

"Vám se moje nehty líbí, co?"

"Proč se díváte do mapy?" Adam svraštil čelo. "Já to

tady znám. Nemusíte se dívat do mapy."

"Co je na tom špatného, že se dívám do mapy?" zeptala

se, užuž k němu chtěla vzhlédnout, ale cosi na mapě

ji upoutalo.

"Co takhle kdybychom zajeli do Bradley?" řekl nahlas.

"Je to hezké městečko a já mám dojem, že je tam

pár pěkných obchodů se starožitnostmi. Máte ráda starožitnosti?"

"Mám přece ráda vás, ne?" odpověděla Darci nepřítomně,

dosud zahloubaná do mapy, přičemž prsty sledovala

vzdálenost z Bradley do dalšího města.

"Moc legrační," poznamenal Adam. "Copak vás na té

mapě tak uchvátilo?"

"Nic," odpověděla hbitě, složila mapu a vrátila ji do

přihrádky na přístrojové desce. "Klidně beru Bradley.

Abych řekla pravdu, protože je to přímo před námi, skoro

věřím, že jste měl v plánu tam jet."

"Dostala jste mě," pravil Adam klidně. "Už jsem

tam byl, takže vím, že je tam hezky. Bude příjemné,

když nebudeme mít celý den nic společného s čarodějnicemi

a…"

Zbytek toho, co říkal, Darci neslyšela, protože se dívala

na jeho profil a soustředila se. Stačí jen zbavit se ho

na pár hodin. Jestli ho dokáže přimět, aby si chtěl na

chvíli vyrazit někam sám.

"Nechte toho!" řekl Adam, aniž by spustil oči ze silnice.

"Nejdřív jsem si toho nevšiml, ale když se do toho

pustíte, začne mě maličko pobolívat pod levou lopatkou.

Není to vlastně ani bolest, jen takový pocit, ale stačí to,

abych poznal, když… když se mě snažíte manipulovat

a ovládat." Vrhl po ní pohled, který jí sděloval, co si

o jejím konání myslí. Pak s dalším, tentokrát divokým,

pohledem dodal: "Vaše ‚svatosvaté čestné slovo‘ pro vás

moc neznamená, co?"

166

166

Darci se usmála, nijak nedotčena jeho pokusem vzbudit

v ní pocit provinilosti. "Já jsem nic neudělala. Ale

zdá se, že když na něco opravdu usilovně myslím, tak vy

to vycítíte. Možná jste médium vy. A vůbec, tu maličkou

bolest, co cítíte, dokážu o hodně zhoršit. Dokonce

vám můžu způsobit bolest hlavy. Chcete to vidět?"

"Zkuste to a budete litovat," řekl okamžitě.

Darci se zadívala z okna, aby před ním skryla úsměv.

Je to zvláštní, je to děsivé a je to báječné, to vše zároveň,

když někdo ví, co ona dokáže. Ale je jen a jen… příjemné,

když to někdo ví a nemyslí si o ní, že je zrůda – toho

se vždycky obávala, a právě proto nikdy nikomu neřekla,

co dokáže. Věděla, že lidé v rodném městě ji považují

za "jinou", i když neměli ani zdání o tom, jaká je skutečnost.

V průběhu let Darci téměř přesvědčila sama sebe,

že to, co dokáže ona, dovede kdekdo. Teď to ale vyšlo

najevo a tenhle člověk, který o ní všechno ví, se chová,

jako by její "moc" byla něco téměř normálního.

Za pár minut byli v Bradley a Darci viděla, že je to

opravdu roztomilé novoanglické městečko, zvlášť proto,

že bylo celé oděno v podzimním listí pohádkových barev.

Bylo tu několik rozkošných krámků, které by byla

hrozně ráda navštívila, ale věděla, že to nejde. Poté co se

podívala na mapu a oči jí padly na jedno jméno, věděla,

že má dnes na práci ještě něco jiného.

Adam zaparkoval auto a vystoupili.

"Musím si dojít na dámy," řekla Darci prudce, a než

stihl pronést slovo, přeběhla přes ulici k benzinové

pumpě.

Dopálený, protože ignorovala dopravní provoz, zůstal

Adam na druhé straně ulice a čekal na ni. Při pohledu

na hodinky si všiml, že čas běží rychle, a pochopil,

že potřebuje co nejdelší dobu na to, co dnes musí udělat.

Nyní ale plýtvá vzácnými minutami čekáním na

Darci, než se…

Dobrotivé nebe! pomyslel si při pohledu přes ulici.

Copak to dělá? Stojí u čerpadel a mluví s nějakým mla-

167

167

díkem, který čepuje benzin do volva jakéhosi zákazníka.

Musí si povídat s každým, koho potká, uvažoval

dotčeně. Copak by nemohla…?

Ne, počkat, řekl si, tohle je dobré. Pohlédl na chlapce,

se kterým mluvila. Bylo mu kolem dvacítky a byl tuctově

hezký. Dokázal by Adam přesvědčit Darci, že žárlí na

takové dítě? Ne, na to by jakživa neskočila, pomyslel si.

Ani za milion let by neuvěřila, že on, Adam Montgomery,

by žárlil na toho zakrslíka se špatnou pletí.

Když ale Adam znovu pohlédl na hodinky, pochopil,

že nemá čas vymýšlet jiný důvod, aby začal hádku.

Když uviděl, jak se Darci od chlapce odvrací, zhluboka

se nadechl. Doufal, že jí příliš neublíží, když se s ní začne

hádat. Musí však být chvíli sám, a ze zkušenosti

věděl, že o tu chvíli nemůže Darci jen tak požádat. Ne,

bude muset začít hádku a pak bouřlivě odkráčet, aby se

na dnešní den mohli rozdělit. Dobré na tom je, že jsou

mnoho mil od Camwellu, takže asi nehrozí velké nebezpečí,

zůstane-li pár hodin bez ochrany.

"Kdo to byl?" otázal se Adam, jakmile se Darci vrátila.

"Někdo, koho znám," odpověděla. "Co chcete vidět

nejdřív? Tamhle jsou dvě starožitnictví."

"Proč jste se s ním bavila tak dlouho?"

Darci k němu vzhlédla, tvář plnou vzteku. "Víte co?

Už je mi nanic z vaší žárlivosti, zkrátka a dobře nanic!

Nemůžu si s nikým ani promluvit. Ani mě nenecháte jíst

v hotelu v jídelně, protože nechcete, abych se stýkala

s jinými lidmi."

"Nic takového nedělám," odtušil Adam překvapeně.

"Můžete si jíst, kde chcete. Myslel jsem, že se vám líbí

v tom bufetu a že máte ráda naše… naše pikniky v bungalovu."

"Ale nikdy jste se mě nezeptal, co chci já, že? Pro vaši

informaci, daleko radši bych jedla v jídelně. Tam bych

si aspoň mohla objednávat já. Když jím sama s vámi, tak

mě pořád jen komandujete. ‚Podejte mi jídlo,‘ říkáte. Je

168

168

to proto, že máte pocit nadřazenosti nade mnou, protože

pocházím z Jihu? Je to rasismus?"

"Rasismus?" podivil se Adam. "Co to melete? Vy a já

jsme stejná rasa! A můžete si jíst, kde chcete! Neměl

jsem zdání, že jíst se mnou o samotě vás uráží." Držel se

tak zpříma, až ho začínala bolet záda.

"Mohu vás ujistit, že bych daleko raději jedla s lidmi,

kteří mě nekomandují. Po pravdě řečeno, daleko víc se

pobavím kdekoli jinde než s takovým starým, puritánským,

zakyslým sucharem bez smyslu pro humor, jako

jste vy," řekla. "To bych se víc bavila na sjezdu mrtvých

opic než s vámi."

"S… Na…" řekl hlasem stěží silnějším než šepot.

"Tak tedy dobrá, mohl bych navrhnout, abychom se rozešli?

Po pravdě řečeno, navrhuji, abychom se po návratu

do Camwellu rozloučili natrvalo, ale dneska bych si

rád prohlédl Bradley. Sám. Vlastně chci koupit někomu

dárek." Stáli před klenotnictvím. "Možná diamanty,"

dodal. "Pro jednu ženu."

Darci neřekla nic, jen se na něj hněvivě zamračila.

A Adam nemohl uvěřit, že ho slova takové mrňavé

holky mohou tolik bolet. Ne že by mu ještě nikdo neřekl

chcípáčku – bratranci ho tak oslovovali dokonce s oblibou

– ale nenapadlo ho, že ho Darci může mít za… Ani

nechtěl pomyslet na to, co o něm právě prohlásila.

"No dobrá," procedil Adam skrz zaťaté zuby, "pro

dnešek jste zbavena mé společnosti. Sejdeme se tady na

tomhle místě v pět hodin. Myslíte, že vám to poskytne

dost času, abyste se ‚pobavila‘?" To poslední slovo vyřkl,

jako by šlo o nějakou neřest.

"Ano," odpověděla Darci. "Času habaděj."

Myslel by si, po tom, co mu řekla, že od něj bude utíkat,

ale místo toho tam jen stála a vzhlížela k němu.

Možná by se také neměl vzdálit, říkal si. Možná by jí

měl dát čas, aby se omluvila.

"Zkontrolujte si hodinky," vybídl ji, "ať víme, že ukazují

správně."

169

169

"Já dovedu uhádnout, kolik je hodin," odsekla nepřátelským

hlasem, jako by to, co právě řekl, bylo další

urážkou jejího charakteru.

"Tak tedy dobrá. Uvidíme se později."

Žádný z nich se však ani nepohnul; jen tam stáli a zírali

na sebe. Koneckonců, už několik dní se od sebe neodloučili

ani na minutu a Adam uvažoval, že bude, inu,

možná postrádat její společnost. Ale ne, řekl si. Je za ni

odpovědný. Ona ho potřebuje.

"Máte peníze?" zeptal se Adam upjatě. "Hotovost?

Protože já vím, že byste radši umřela hlady, než utratila

něco z vlastních peněz, a nedopustím, aby někdo říkal,

že své zaměstnance nenakrmím."

Darci neodpověděla, jen se na něj dívala.

Adam vyndal náprsní tašku a podal jí desetidolarovku.

Když si Darci peníze nevzala, vyndal padesátidolarovku.

Darci vzala obě bankovky, otočila se na patě

a rychle odcházela. Jak se za ní Adam díval, pocítil nutkání

rozběhnout se za ní. Nestane se jí nic? Kdo se o ni

postará, když s ní nebude každou minutou on? Kdo ho

rozesměje?

Pak se ale rozpomněl, co mu řekla, že chce pryč od

něj a jeho "puritánského" chování. Rád by jí ukázal to

"puritánství"! pomyslel si. Kdyby teď zrovna nepodléhal

omezením, životně důležitým omezením, k nimž

patří i to, že se Darci ani nedotkne, tak by jí ukázal.

Jenže Adam neměl času nazbyt, aby uvažoval o tom,

co by rád Darci ukázal. Jestli má udělat to, co si zamanul,

pak musí spěchat, aby byl do pěti zpátky v Bradley.

Když se ale znovu podíval na hodinky, pochopil, že důvod,

proč se Darci na svoje nepodívala, je ten, že žádné

nemá. Otočil se a měl přímo před sebou třpytivou výkladní

skříň klenotnictví. Když otevíral dveře obchodu,

neuvažoval o tom, co dělá, ani proč, ale o čtvrt hodiny

později se odtud Adam vynořil s malou krabičkou, obsahující

zlaté hodinky od Piageta. Pak, dost rozpačitý

z toho, že jí koupil tak krásný dárek i po tom, co mu

170

170

řekla, došel zpátky k autu a celou tu dobu se rozhlížel

po Darci a ujišťoval se, že ho neuvidí odjíždět z městečka

Bradley.

"Nevím, jak vám poděkovat," říkala Darci skrz okno

auta mladému muži, sedícímu za volantem.

"Ale víte," hlas mu překypoval náznaky. "Mně napadá

spousta způsobů, jak byste se mi mohla odměnit.

Mohli bychom…"

Darci s úsměvem ustoupila zpět na chodník. "Ještě

jednou díky," pravila hlasem, z nějž zněla rozhodnost.

"Radši už jeďte, aby se o vás šéf nebál."

"Né," odpověděl muž. "Ta benzinka patří strejdovi

a… Hele! Asi máte pravdu. Asi bych se měl vrátit."

Když odjížděl od obrubníku svým autem, pokrytým

rzí a základovou barvou, Darci vydechla úlevou a chvíli

si třela spánky. Musela ho Opravdově Přesvědčovat tak

usilovně, až ji bolela hlava. Ale na druhou stranu, pomyslela

si, by to mohlo být taky hladem, protože už kolik

hodin nejedla.

Sáhla do kapsy sukně, vytáhla kousek papíru a podívala

se na adresu, která na něm byla napsaná. "Susan

Fairmontová, Ethan Way 114," přečetla si adresu a pak

i telefonní číslo. Darci však nechtěla té ženě zavolat ze

strachu, aby na její žádost neřekla ne.

Přešla pěšky dva bloky a zahnula doleva. Ten mladík

říkal, že ulice Ethan Way je kousek odtud. Chtěl ji zavézt

až na příslušnou adresu, ale Darci stačil jeden pohled

na stinnou ulici lemovanou stromy a zdvořile řekla:

"Ne, děkuji, dojdu pěšky." Už měla dost jeho rukou, které

"náhodou" bloudily z řadicí páky k jejímu kolenu.

Kolikpak je hodin? napadlo ji. Vzhlédla ke slunci, jako

by to mohlo pomoct. Do pěti musí být zpátky v Bradley

a jen nebesa vědí, jak se tam dostane. Její plán – pokud

se něco tak narychlo spíchnutého dá nazývat

"plánem" – spočíval v tom, že zaplatila mladíkovi pětadvacet

dolarů za okružní jízdu. Chtěl patnáct za to, že ji

171

171

doveze jen do Appleby, ale ona si říkala, že jakmile bude

v autě, dokáže ho Opravdovým Přesvědčováním přimět,

aby ji za pětadvacet odvezl i zpátky. Jenže jeho ruce

a skálopevná víra, že ve skutečnosti nezatoužila po

projížďce, nýbrž po něm, jí znemožnily soustředit se dostatečně

na to, aby ho Opravdovým Přesvědčováním

k něčemu dovedla.

Takže teď je v Appleby, ale nemá jak vrátit se zpátky

do Bradley. Ale na druhou stranu, třeba by to mohla

použít jako záminku, aby zaklepala na dveře Susan Fairmontové.

"Místo telefonního automatu," mumlala Darci.

"No ano, to je ohromný nápad. Určitě mi tak dovolí

vstoupit do domu."

Na rohu uviděla tabulku s názvem ulice, Ethan Way.

Otočila se a zadívala se na čísla domů. Sto třicet dva byl

první dům. Znovu pohlédla na papír ve své ruce a zkontrolovala

číslo domu, který hledala.

Protože měla hlavu sklopenou a soustředila se na

jiné věci, neuviděla muže, vystupujícího zpoza metr

osmdesát vysokého živého plotu, dokud do něj nevrazila.

"Promiňte," omluvila se, pak vzhlédla a spatřila Adama

Montgomeryho.

A Darci pochopila, že v tom lítá.

"Tohle jste si naplánovala," začal polohlasně. "Vy intrikánko,

vy poťouchlá…"

"Já?" řekla stejně klidným, ale naléhavým tónem.

Bylo teplo a některé domy měly otevřená okna. "Vy

jste tady taky, takže to znamená, že jdete po tom samém

jako já! A vy…" Zamyšleně na něj pohlédla. "Vy jste si

to naplánoval včera večer, viďte? Když jste byl celou

noc vzhůru." Její hlas se proměnil ve falzet. "Vy jste

jen chtěl ‚odtud na pár hodin vypadnout‘, že? Neřekl

jste to tak nějak? Chtěl jste ‚to celé pustit z hlavy‘. Ale

teď tady…"

"Vy jste řekla, že je zábavnější být s partou chcíplých

opic než se mnou," vyčetl jí škrobeně.

172

172

"A vy jste tomu věřil?!"

Adam otevřel ústa k odpovědi, zavřel je, pak je znovu

otevřel. "Ovšemže ne, ale… ale nebylo to nic hezkého."

Darci na něj zamžikala. "Hezkého? Ti lidé vraždí

ženy a…"

Svíraje pevně její nadloktí, odtáhl ji Adam pár kroků

ulicí, pryč od nároží. "No dobrá, pohrála jste si, takže si

můžete jít sednout do auta a počkat na mě."

"To je ale dobrý nápad. Přesně to asi udělám," řekla

sladce.

Adam pustil její paži, napočítal do deseti a pak se

zhluboka nadechl. "No dobrá, jaký máte plán?"

"Neměla jsem čas nějaký vypracovat. Na rozdíl od

vás, já nezůstávám celou noc vzhůru, abych si plánovala

zrádné záludnosti proti někomu, s kým mám spolupracovat.

A kromě toho ten kluk v tom autě měl tolik rukou,

že jsem nemohla přemýšlet, a předtím jste byl tak

děsný, že jsem taky nemohla pořádně myslet."

"Já byl děsný?" Adam na ni nevěřícně hleděl. "Neříkejte

mi, že jste vlezla do auta s tím umaštěným žokejem

a…"

"Vy opravdu žárlíte!" vyvalila oči.

"Já nejsem…," začal Adam, pak se zarazil. Stáli ve

stínu pěkné rezidenční čtvrti a za zády měli nízkou betonovou

zídku, nad ní vysoké živé ploty. Adam couvl a sedl

si na zídku. "Tak dobrá, jste tady, tak se aspoň budu

moci postarat, abyste se nedostala do maléru. Takže bychom

snad mohli spolupracovat a…"

"Prosím?" zeptala se Darci. Dosud mu nehodlala odpustit,

že byl takový podrazník. Jedna věc byla udělat

něco z okamžitého popudu, ale udělat si plán, pak naschvál

lhát… No, to je prostě rozdíl mezi zabitím a vraždou.

"Jakže bylo to slovo, co jste právě řekl?" přiložila

si ruku k uchu. "Nepostřehla jsem to. Nezačínalo to na

s? Spolupracovat? Vy a já?"

"Náramná legrace," řekl Adam. "Chcete, abych vám

pomohl, nebo chcete vtipkovat?"

173

173

"To vám oplatím."

Adam přimhouřil oči.

"No dobrá," vzdychla. "Co navrhujete? Co jste měl

v plánu udělat sám?" Nedokázala odolat poslednímu

ďobnutí.

"Myslel jsem, že bych to nějak zimprovizoval, ale

když jsem teď tady, nemám zdání, jak na to. Ledaže…"

"Ano?"

"Jste víceméně stejného věku jako ta dívka, co zemřela,

takže byste snad mohla říct její sestře, že jste byla

přítelkyně té mrtvé. Mohla byste jednat, jako byste nevěděla,

že je mrtvá, a pak byste se mohla vyptávat. Myslíte,

že to dokážete sehrát dobře?"

"Dneska ráno jsem přece dostala i vás, ne?" usmála

se Darci. "Věřil jste každičkému slovu, co jsem říkala,

viďte?"

"Ovšemže ne," řekl Adam, ale díval se jí přes hlavu,

a ne do očí. "Já jen…" Když na ni opět pohlédl, uličnicky

se usmívala. "Jestli toho nenecháte, zavolám toho

vašeho kamarádíčka-chobotnici a řeknu mu, aby si vás

přijel vyzvednout."

Na okamžik Darci zbledla. "Děláte si legraci, že jo?"

"Vy jste mi věřila?" zeptal se stejným tónem jako

ona, když se ptala, zda jí uvěřil, že je nudný.

"Tak jo," souhlasila Darci, "máte bod. Tak co uděláme?

Mám předstírat, že jsem kamarádka té dívky. A vy?

Kdo jste vy? Můj otec?"

"Jestli toho nenecháte, nedostanete ten dárek, co jsem

vám koupil."

Nato Darci zavřela pusu a už ji neotevřela.

Adam s úsměvem načrtl plán, který vypracoval během

posledních několika minut. Po pravdě řečeno, když

teď o tom uvažoval, bylo daleko lepší, že tu Darci je, neboť

si říkal, že sestra mrtvé dívky bude spíš mluvit

s Darci než s ním.

"Připravena?" zeptal se, když nastínil svůj plán.

Darci kývla a vykročili směrem k rohu, aby zahnuli

174

174

do Ethan Way. "Vážně pro mě máte dárek?" zeptala se

tiše.

Adam byl chviličku v rozpacích. Proč jí koupil dárek?

V době, kdy ho kupoval, si říkal, že je to možná dárek

na rozloučenou. Myslel si, že Darci chce odejít z jeho

života navždy – ne že by jí to dovolil. Hrozilo by jí příliš

velké nebezpečí, kdyby zůstala bez ochrany. Ale myslel

si, že od něj chce odejít.

"Abych řekl pravdu, koupil jsem to kvůli sobě," zabručel.

"V sebeobraně. Možná nastanou situace, kdy si

s vámi budu muset domluvit schůzku v nějaké konkrétní

době, takže musíte vědět, kolik je hodin."

"Vy jste mi koupil hodinky?" zeptala se tiše.

Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo, vytáhl z kapsy

bundy malou krabičku a podal ji Darci. Šli dál a Adam

pozoroval Darci koutkem oka.

Když krabičku otevřela a uviděla uvnitř krásné zlaté

hodinky, zastavila se. Stála tam, hleděla na hodinky

v pouzdře a nehýbala se. Zdálo se, že ani nedýchá. Kdyby

na místě přimrzla, nemohla být nehybnější.

"Líbí se vám?" usmál se Adam, zastavil se a shlédl na

ni. Když neodpověděla, řekl hlasem plným pobavení

"Darci?" Neodpovídala, jen tam stála a zírala na hodinky.

"Darci, není vám nic?" zeptal se, tentokrát s obavou

v hlase. Pak spatřil, že jí z tváře mizí barva. Jednou jí

řekl, že lidé zblednou před omdlením, a právě to teď

Darci potkalo. Před jeho očima jako by jí kolena vypovídala

službu; klesala na zem!

Jediným hbitým pohybem ji Adam zvedl dřív, než dopadla.

Vsunul jí paže pod nohy a pod záda; pak ji držel

a nevěřícně hleděl, jak jí hlava v mdlobě sklouzla ke

straně.

Stále však smrtelným stiskem třímala krabičku s hodinkami.

"Není jí něco?" ozval se ženský hlas. Adam se otočil

a uviděl, že tam stojí žena zhruba v jeho věku – a Adam

okamžitě pochopil, kdo to je. Fotky dívek, které byly

175

175

v Camwellu prohlášeny za pohřešované, měl vpálené do

mozku, a tahle žena byla starší verzí jedné ze zmizelých

dívek.

"Vy jste Susan Fairmontová, viďte?" zeptal se Adam

tiše. "Jste sestra Laurie." Ukázal na Darci, ležící mu

bezvládně v náručí. "Tahle dívka a vaše sestra byly přítelkyně.

Právě se dozvěděla o Lauriině smrti."

Žena o tom zřejmě chvilku uvažovala a Adam poznal,

že přemýšlí, co dělat. Zaplavil ho pocit viny. Kolik hledačů

senzací už se pokoušelo k ní přiblížit, vyptávat se jí

na její mrtvou sestru?

"Pojďte dovnitř," pravila žena nakonec a vykročila

před ním po pěšině ke svému domu.

"Policie řekla, že to nebyla vražda. Laurie prý mohla

spáchat sebevraždu," vyprávěla Susan Fairmontová s trpkostí

v hlase a její měkký přízvuk prozrazoval jižanský

původ. "Anebo možná usnula za volantem svého auta,

a proto narazila do toho stromu."

Uplynulo dvacet minut a oni byli stále uvnitř Susanina

domu, obklopeni americkými starožitnostmi. Darci

a Adam seděli na pohovce, jaká mohla být používána

ve Williamsburgu. V ušáku naproti nim seděla Susan,

v rukou šálek s podšálkem. Udělala jim čaj a naservírovala

ho v roztomilé květované konvici. Darci byla

dosud bílá jako stěna a pořád se jí trochu třásla kolena,

takže Adam seděl těsně u ní pro případ, že by se rozhodla

znovu ztratit vědomí. Držela šálek čaje jednou

rukou, ale on věděl, že v levičce, schované pod sukní,

dosud pevně třímá krabičku obsahující ty hodinky, co

jí dal.

"Jste trošičku podobná Laurii," řekla Susan Darci,

hned jak si sedli, a když Darci jen kývla, Susan se tím

zřejmě spokojila, což jen prohloubilo Adamův pocit viny.

Oni téhle milé, důvěřivé ženě lhali.

"Bylo to hrozné." Susan postavila šálek s čajem.

"Laurie zmizela, když fotografovala jeden starý kostel

176

176

v tom odporném Camwellu, a svět okamžitě usoudil, že

v tom jsou čáry a kouzla."

"Vy si to nemyslíte?" zeptal se Adam.

Několik dlouhých vteřin Susan jen seděla a mlčky na

ně hleděla. Zřejmě o něčem rozvažovala. "Neříkám, co

si myslím, protože, víte," zašeptala, že ji stěží bylo slyšet,

"byla jsem varována. Byla jsem varována, abych držela

jazyk za zuby."

"Kdo vám to řekl?" vybafla Darci dopáleně a konečně

ožila.

"Policie a jeden pán od FBI."

"FBI?" zeptala se Darci. "Co ti s tím mají společného?

Zvlášť když místní policie řekla, že podle nich to

byla sebevražda?" V Darcině hlase bylo takové opovržení,

až na ni Adam zadumaně pohlédl. Je to doopravdy,

nebo to hraje?

"Myslím, že FBI už léta prošetřuje čarodějnictví

v Camwellu a…"

"Tak proč s tím něco neudělali?" zeptala se Darci

rychle. "Kolik lidí ještě musí zemřít, než je doopravdy

zarazí? Věděla jste, že mají podzemní tunely, kde se

scházejí? Obrovské tunely."

Adam měl sto chutí položit Darci dlaň na ústa.

"Ano, ovšemže to vím," řekla Susan. "Každý, kdo žije

takhle blízko Camwellu, to ví. Je to velká organizace

a verbují lidi, aby se k nim dali. Vyhlídka na velikou moc

je silné lákadlo."

"Tak proč FBI…"

Teď byla řada na Susan, aby ji přerušila. "Proč tam

nevjedou s buldozery a nesrovnají ty tunely se zemí

a všechno to nezarazí?"

"Můžete zničit úl, ale když nedostanete královnu,

prostě to postaví znovu," ozval se Adam tiše.

"Nejste vy agent FBI?" vypálila na něj Susan.

"On jen tak uvažuje," uklidňovala ji Darci. "Tak co

nemáte říkat?"

Adam znovu žasl nad Darcinou neomaleností. Tento-

177

177

krát už ho však nepolekalo, když Susan odpověděla. Už

viděl, že Darci ví, jak na lidi.

"Bylo mi řečeno, že moje teorie jsou jen moje osobní

názory a že když je budu šířit, způsobí to spoustu problémů.

Jeden ze šerifových zástupců z Camwellu se mě

zeptal, jestli mám v pořádku daně. Naznačil, že se postará,

aby na mě poslali kontrolu."

"Júva!" vyhrkl Adam. "Vydírání nejubožejšího druhu.

Kterýpak Američan se nebojí berňáku?"

"Přesně tak," potvrdila Susan. "Tak jsem držela jazyk

za zuby celé dva roky od té doby, co Laurie zmizela.

A držela jsem jazyk za zuby i potom, co se o několik

měsíců později našlo znetvořené tělo mé sestry v autě,

které narazilo do stromu. Řekli, že patrně poznala

v Camwellu nějakého muže, utekla s ním a později při

jízdě usnula za volantem a bourala."

"Anebo se s tím mužem možná rozešla a zabila se ze

zoufalství," řekla Darci tiše.

"Přesně tak. Přesně to mi řekli. Ale já znám Laurii.

Byla to má sestra! Ten večer, co zmizela, sem měla přijít

na oslavu třetích narozenin mé dcery. Laurie miluje…

moc milovala svou neteř, mou dceru, a oslavu by si

nenechala ujít ani za nic. Oslava byla hektická, bylo tady

šestnáct dětí do tří let, ale i tak se stydím, když musím

přiznat, že jsem si ani neuvědomila, že tu moje

sestra není. Později, když jsme s manželem uklidili, šla

jsem zkontrolovat dceru do postýlky a ona plakala.

Když jsem se jí zeptala proč, řekla, že pláče proto, že

tetička Laurie nepřišla na oslavu."

Když Susan umlkla, zeptala se Darci tiše: "Co jste

udělala?"

"Uklidnila jsem dcerku nějakými sliby, které jsem nemohla

dodržet, ale v duchu jsem zpanikařila. Věděla

jsem, že se něco stalo. Neumíte si představit, jak moc se

Laurie a moje dcera měly rády. Bylo mi jasné, že jen něco

hrozného by Laurii zabránilo, aby tu zrovna v tenhle

den nebyla. Popadla jsem telefon a zavolala Laurii na

178

178

mobil, ale nebrala to. To už jsem byla skoro hysterická.

John, můj manžel, řekl, že možná nechala telefon v autě

a sama zatím spí někde v hotelu."

"Ale vy jste věděla, že to není pravda," hádal Adam.

"Ano. Laurie měla své zvyky. Moc ráda měla všechno

rozplánováno a věděla, kde bude, až čtyři měsíce předem.

Jenomže ona takhle musela žít, pokud měla být

takovou fotografkou, jakou chtěla být. Ona…" Susan

umlkla, vstala, přistoupila ke knihovně za svými zády,

vytáhla vysokou, tenkou knihu, pak se otočila a podala

ji Darci. "Možná jste to už viděla."

Byla to velká kniha nazvaná Čas a místo, s fotografiemi

a textem od Laurie Handlerové.

"Říkala, že jde o to, být na pravém místě v pravý čas,"

dodala Susan, "a k tomu je zapotřebí umět věci načasovat

a vzdát se pomyšlení na nějaký osobní život. Kromě

své práce měla Laurie jen mou dceru a mě."

Darci položila velkou knihu na konferenční stolek

a otevřela ji. Uvnitř byly velké černobílé fotografie

a každá vyprávěla nějaký příběh. Na první, kterou nalistovala,

byla dvojice objímající se před domem, zničeným

hurikánem. Navzdory tragédii se však od mužova snubního

prstenu odrážela maličká jiskřička, jako by paprsek

slunce zasáhl jen ten prsten a nic jiného. Prsten se muži

zařezával do masa, bylo vidět, že už ho nosí velmi dlouho.

Prsten zavedl oko pozorovatele k tomu, jak se muž

a žena objímají, tváře skryté ve stínu, s naprostou důvěrou

jednoho k druhému, jako by se znali od narození.

Laurie Handlerová jaksi dokázala proměnit fotografii

přírodní katastrofy v portrét lásky, skutečné lásky, ne

chtíče, nýbrž takové lásky, jaká vydrží navždy. Když se

na něj Darci dívala, říkala si – a nemohla odolat, aby to

nevysílala také Adamovi – Kéž by mě někdo takhle miloval.

Někdo, kdo by mě miloval pořád a navždy. Když

ale na Adama pohlédla, měl ve tváři výraz, jímž jí nařizoval,

aby se chovala slušně a hleděla si toho, kvůli čemu

sem přišli.

179

179

Všechny obrázky v knize byly stejné. Ať byla situace

jakákoli, ať sebehorší byl fotografovaný objekt i pozadí,

Laurie jako by říkala, že dosud existuje láska na světě,

hluboká, vytrvalá láska.

"Můj ty smutku." Darci zavřela knihu. "Z těch obrázků

mám pocit…"

"Jako že láska všechno přemůže?" zeptala se Susan

trpce.

"No, ano, nejspíš," kývla Darci. "Je to chyba?"

"Je, pokud jste agentka FBI. Ti řekli, že tyhle fotky

jsou důkazem, že Laurie byla romantička, a tím se prý

dokazuje, že patrně utekla s nějakým mužským; tudíž

její zmizení asi nemělo nic společného s tím, zda existuje

v Camwellu čarodějnický konvent nebo ne."

"Ale vy víte, že to není pravda, viďte?" zeptal se

Adam. "Víte to jen proto, že by si Laurie nedala ujít narozeniny

své neteře, anebo máte ještě nějaké důvody,

proč uvěřit, že šlo o falešnou hru?"

"Laurie nebyla z těch, co s někým ‚utečou‘," řekla

Susan, pak pohlédla na Darci. "Znala jste ji. Povězte

mu, jaká byla."

Nato zůstala Darci neschopna slova. Otočila se a zamžikala

na Adama. Pomozte mi, žádala ho v duchu. Co

mám říkat?

"Darci je…"

"Ach, neobtěžujte se lhát," mávla Susan ledabyle rukou.

"Já vím, že žádný z vás Laurii neznal. Nejste její

typ. Oba jste moc hezcí, moc upravení, moc průměrní

Američané. A z vás," pohlédla na Adama, "koukají peníze.

Mám pravdu?"

Nato se Adam napřímil, jako by spolkl pravítko, ale

Darci se rozesmála. "Má jich hromadu," řekla radostně.

"Má jich tuny a tuny. Staré peníze, a on…"

"S dovolením!" ozval se Adam škrobeně.

"To nic," podotkla Susan. "Nevím přesně, proč jsem

vás pustila dovnitř, ledaže jste můj typ. Hádám, že jestli

jste předvedli tu malou maškarádu, abych vás pozvala

180

180

dovnitř, asi je to něco osobního." Na okamžik se odmlčela.

"Tak o co vám vlastně jde?" zeptala se.

Darci promluvila jako první. "Chce rozehnat ty čarodějnice.

Má nějaký osobní důvod, proč o to stojí, ale nechce

mi říct, o co jde. Ještě jsem to z něj nedostala, ale…"

Adam ji přerušil. "Darci chce říct, že je to pro mě

skutečně velmi osobní záležitost. Vlastně pro nás, a byli

bychom vám vděčni za jakoukoli pomoc, kterou byste

nám mohla poskytnout. Kdybyste nám mohla říct cokoli,

co víte, nebo dokonce i něco, o čem se domníváte, že

by mohlo mít souvislost s Lauriinou smrtí, byli bychom

vám vděčni. Cokoli." Obdařil Darci drtivým pohledem,

aby jí sdělil, že nemá příliš mnoho prozrazovat.

Darci ho ignorovala. "Nebylo něco zvláštního na Lauriině

levé ruce?"

Nato Susan vyvalila oči a prudce se nadechla. "O levou

ruku… přišla při té bouračce. Policie tvrdila, že jí

ruka projela předním sklem a byla odříznuta. Ale nemohli

tu ruku najít. Protože k nehodě došlo na venkovské

silnici a trvalo několik hodin, než ji někdo našel, tak

podle jejich názoru snad… snad… možná divocí psi."

"Chápu," přikývl Adam.

Zeptej se na mateřská znamínka, říkala Darci v duchu.

"Rád bych vám položil jednu prapodivnou otázku.

Neměla vaše sestra na levé ruce něco neobvyklého?"

"Ne." Susan svraštila čelo. "Neměla žádné mateřské

znamínko podivného tvaru, neměla malíček navíc, jestli

myslíte tohle. Na mé sestře nebylo vůbec nic zvláštního.

Totiž až na její talent."

"Nemyslel jsem něco špatného," naléhal Adam. "Měl

jsem na mysli…"

"Něco takového." Darci napřáhla levou ruku dlaní nahoru.

Susan okamžik jen seděla, mžikala a nechápavě pozorovala

Darcinu dlaň. Pak pochopila. "Ano," zašeptala.

"Laurie měla na ruce přesně takovéhle pihy. Tvořily

kachničku."

181

181

"Cože?" zeptal se Adam.

"Když jsme byly malé, vždycky jsme vzaly tužku

a pospojovaly znamínka na Lauriině ruce, a když se spojila

určitým způsobem, tvořila kachničku. My jsme…"

Susan umlkla, oči se jí naplnily slzami. "Byla to pošetilost,

ale říkali jsme jí Kačka Blátotlačka a ona tak pokvákávala

jako…" Susan nemohla pro slzy pokračovat.

"Asi bychom měli jít." Adam vstal a Darci také. "Děkuji

vám," zašeptal, pak shlédl na Darci a viděl, že upřeně

zírá na Susan, která měla hlavu skloněnou, u očí papírový

kapesníček. Adam pochopil, že Darci na ženu

nasadila svou moc, své Opravdové Přesvědčování, a první,

co ho napadlo, bylo udělat něco, aby jí narušil soustředění

a přiměl ji přestat. Intuice mu však říkala, že ať

dělá Darci cokoli, Susan tím neublíží.

Okamžik nato Susan vzhlédla a usmívala se. V očích

měla dosud slzy, ale úsměv byl opravdový. "Budete si

myslet, že jsem blázen, ale zrovna jsem měla takovou

prapodivnou myšlenku, že je tady Laurie se mnou a říká

mi, že je jí dobře. Kéž bych tomu mohla věřit a…"

"A co?" zeptal se Adam. Darci stále hleděla upřeně

na Susan.

"Kéž by se to dalo zarazit. Víte, že za poslední čtyři

roky zmizely v Camwellu kromě dospělých žen i nějaké

děti? Nikdo nemůže dokázat, že by s nimi něco udělaly

ty čarodějnice, ale když pomyslím na svou dcerušku a…

Není vám nic?" zeptala se Susan Adama.

"To je dobré," odpověděl, ale hlas měl chraplavý.

"Děkujeme za čas, který jste nám věnovala. Děkujeme

za všechno." Prudce se otočil a vyšel z domovních dveří.

Darci nechal za sebou.

182

182

13. KAPITOLA

Nechcete mi říct, o co tady šlo?" spustila Darci, když

se k němu připojila venku na chodníku. "Odešel

jste kapánek zprudka, ne?"

"Ta děcka." Adam měl hlas tak ochraptělý, že mu stěží

rozuměla. "Nevěděl jsem, že ještě používají děti."

"Ještě?" podivila se Darci. "Co to znamená? Ještě?

Nikdy jste se nezmínil, že ti lidé ‚používali‘ děti. Na co

ty děti používají?"

"To vědí jen oni. Jakmile ty děti zmizí, už je nikdy nikdo

neuvidí. Anebo pokud ano, nepamatujou si, co se

s nimi dělo. Můžeme odjet z tohohle města?" zeptal se

a vykročil tak rázně, že mu Darci nestačila.

Klusala po jeho boku. "Co ty děti zapomenou? Jak si to

pamatujete vy? Nevzpomínám si, že bych něco četla o dětech,

když jsem se probírala těmi archivy v knihovně."

"Patrně to tam nebylo." Adam pořád kráčel tak rychle,

že musela utíkat, aby mu stačila. "Dají se ty vaše pihy

na dlani spojit do nějakého obrysu?"

"Nemám zdání. Abych řekla pravdu, nikdy jsem si

jich moc nevšímala. Brala jsem to spíš jako ‚mám na

dlani pihy‘, než ‚páni! Nemůžu uvěřit, že mám na dlani

pihy!‘ Mohl byste laskavě zpomalit?"

"Pardon." Adam zpomalil tempo. "Už je pozdě, musíte

umírat hlady. Co chcete dělat při obědě?"

"Jíst a mluvit. Chci, abyste zkrotl a řekl mi absolutně

všechno, co víte o těch čarodějnicích a o Camwellu,

183

183

a zvlášť proč vás tak rozčililo, když Susan Fairmontová

řekla, že zmizelo několik dětí. Copak nečtete, co je na

krabicích od mléka? Nedostáváte poštou ty letáky, na

kterých jsou fotky pohřešovaných dětí? Děti se ztrácejí

každý den."

"A kvůli tomu bych měl být otrlý vůči tomu, co se

s nimi děje?" Na tváři i v hlase se mu odrážel stěží ovládaný

vztek. "Protože jich každoročně zmizí tisíce, mělo

by mi to být jedno?"

Darci na něj upřeně hleděla a on cítil, že ho silou svých

myšlenek uklidňuje. Napůl měl sto chutí na ni zařvat, že

mu dala své čestné slovo, že na něj nebude používat svou

moc, ale na druhou stranu byl vděčný za konejšivé účinky,

které to na něj mělo. Ani mu nevadila ostrá bolest,

kterou mu její soustředění způsobovalo v levé lopatce.

Promluvili, teprve když dorazili k autu z půjčovny.

Než Adam nastartoval motor, byl už mnohem klidnější

a chtěl odlehčit náladu. "Cestou sem jsem zahlédl jednu

hospůdku. Měli tam nápis, že tam ta budova je od roku

1782. Nechtěla byste tam zajít na oběd?"

"Moc ráda." Darci si opřela hlavu o podpěrku. "Možná

to bude vypadat jako v anglické hospůdce. Byl jste

někdy v Anglii?"

"Mnohokrát." Adam couval z parkoviště. Momentálně

vypadala vysíleně. Udělalo to s ní to, co jim řekla Susan?

Anebo ji o tolik energie připravilo to, jak ho uklidňovala?

Věděl, že by jí měl udělat přednášku o nedodrženém

slovu, jenže když byl tak pohlcen hněvem, nedokázal

jasně uvažovat. Znal to, protože strávil značnou část života

příliš rozhněvaný.

Takže to možná byla zbabělost, nezmínit se o tom, že

právě porušila dané slovo, ale Adam se nedokázal přimět

k tomu, aby ji vyplísnil.

"Putnam říká, že mě vezme do Anglie, až mu dám syna,"

řekla Darci. "Jeden týden v Anglii. Ale řekl, že jestli

budu mít nejdřív holku, vezme mě na dva týdny do

Nebrasky. V srpnu."

184

184

Adam svraštil čelo a vjel na silnici. "Až tohle skončí,

vezmu vás do Anglie já. Na šest týdnů. A objednám

ubytování ve venkovských domech. Ty stojí jmění, ale

stojí to za to."

"Povídejte mi o Anglii," poprosila Darci, zavřela oči

a opřela se dozadu.

Adam viděl, že dosud drží v levé ruce pouzdro s hodinkami.

Pustí je aspoň ve sprše? "Co chcete slyšet nejdřív?"

"O Cambridgi. Prý tam mají pohádková knihkupectví

a tamní koleje jsou krásné. A chci slyšet něco o Bathu.

Ráda bych viděla… Jé!" napřímila se. "Nemohli bychom

zůstat na jednu noc v Clarendonu? Je to šíleně drahé?"

"Ano," souhlasil. "Clarendon. Na tři noci. Nejlepší

pokoj bude váš." S úsměvem sjel na štěrkové parkoviště

před hospůdkou a vstoupili do restaurace.

Jakmile si však objednali žebírka a bylo jim řečeno,

že to chvíli potrvá, cítil se Adam o tolik lépe, že udělal

další pokus o vtip. Darci přemýšlela opravdu usilovně,

ne s tím výrazem, který mívala, když ho podrobovala

Opravdovému Přesvědčování, ale zdálo se, jako by vší

mocí o něčem uvažovala.

"Ukážu vám to, když to ukážete vy mně," řekl bodře.

Darci vzhlédla. "Nechovám naději, že mluvíte o sexu,

takže asi máte na mysli, abych vám ukázala nebo prozradila

své myšlenky."

Adam vzdychl. Byl odjakživa takhle špatný, pokud

šlo o humor? Vzpomínal si, že v minulosti leckoho rozesmál.

Tak proč se většině jeho vtipů nedaří rozesmát

Darci? "Darci, s tím… s tím sexem," začal nemotorně.

"Ne že byste mě nepřitahovala, jenomže…" Umlkl.

"Jenomže co?"

"Myslím, že bude lépe, jestliže mezi sebou uchováme

striktně vztah zaměstnavatel – zaměstnanec. Měli bychom

vynaložit veškeré úsilí, abychom z toho vypustili

osobní pocity."

"To je pochopitelné," řekla. "Tak povídejte, spadá

pod vztah zaměstnavatel – zaměstnanec společné spa-

185

185

ní v jedné místnosti? A co to, jak jste mě zvedl a roztočil?

A co…"

"Fajn, máte pravdu."

"Existuje jiný důvod, proč si mě držíte od těla, že?"

zamžourala na něj, jako by se snažila číst mu myšlenky.

"Ještě před deseti minutami jste mluvila o dětech, které

budete mít s Putnamem, a teď…"

"Musím si Putnama vzít, to ano," řekla. "Ale to neznamená,

že nemohu…"

"Co to znamená?" vyštěkl Adam. "Proč si ho ‚musíte‘

vzít?"

"Proč jinak by se žena musela vdávat?" Vzhlédla

k němu a zatřepetala řasami. "Nosím pod srdcem jeho

dítě."

Adam se neusmál. "Vy mi nechcete povědět pravdu,

co?"

"A proč jste si tak jistý, že vám neříkám pravdu?" odsekla.

"Protože jste…" Zmlkl a odvrátil pohled.

"Co jsem?" Naklonila hlavu ke straně, velice chtěla

vědět to, co neřekl.

"Jste opravdu protivná, to jste. Co kdybychom omezili

své řeči na danou záležitost a přestali být osobní?"

"Jasně," kývla Darci a sklopila oči k příborům na stole.

Seděli v boxu, který byl špatnou kopií čehosi z Anglie

podle představ Američana o tom, jak by měla vypadat

anglická hospůdka, a stoly a sedadla byly pro Darci

příliš velké. Stůl byl tak vysoký, že jí dosahoval ke klíční

kosti. Momentálně s bradou dolů vypadala asi na deset

let.

Na druhou stranu, vlasy měla krásné a Adamovi se

velice chtělo vzít ji za ruku. Po pravdě řečeno, rád by

políbil tu jemnou bílou pleť a…

"Tak kdy sem podle vás dorazí váš otec?" spustil, aby

myslel na něco jiného.

Darci prudce zvedla hlavu a usmívala se, jako by konečně

udělal vtip, kterému se může zasmát.

186

186

"Co je?!" zeptal se.

"Právě jste navrhl, že už nepovedeme žádné osobní

řeči, ale v příští větě se zeptáte na mého otce. Mně to

prostě přišlo legrační."

"Však mě znáte, Vtipálka Montgomeryho," řekl,

a když se pak Darci ze srdce zasmála, nebyl si jist, zda

má být rád nebo dotčený. Cosi na jejím smíchu však bylo

nakažlivé a on shledal, že se směje s ní.

"Tak jo. Už žádné řeči osobní ani obchodní povahy.

Mluvme o cestování. Kam ještě byste chtěla jet kromě

Anglie?"

"To není osobní?"

"Jen mlhavě. Chcete se hádat o slovíčka, nebo si se

mnou povídat o cizích zemích? Byl jsem všude."

"Jasně. Prima." Darci chvilku uvažovala. "St. Lucia.

Víte, kde to je?"

"Byl jsem tam třikrát. Pohoda a klídek. Polévka

z mušlí je božská. Věděla jste, že když vytáhnou mlže

z mušle, musí maso pořádně naklepat, aby změklo? Ostrované

mají takové rčení: ‚Ztloukla ho jako mušli‘."

"Patrně si to zasloužil," podotkla Darci. "A co Tibet?"

"Mírumilovné místo. Mám v pokoji modlitební kolečko

odtamtud. Ukážu vám ho, až se vrátíme."

"Egypt."

"Tam jsem žil tři roky. Miloval jsem Egypťany. Ohromný

smysl pro humor, velmi inteligentní národ. Po pravdě

řečeno, Egypťané se hodně podobají Američanům."

Potom byla Darci nenasytná ve své touze vyslechnout

do posledního slůvka všechno, co mohl Adam říct

o svých cestách. Přinesli jim talíře s jídlem a oni pořád

mluvili. Záhy zjistila, že jí zodpoví veškeré otázky

o tom, kde byl, ale neprozradí, proč tolik cestoval. "Vandroval

jsem po světě", nic víc z něj nedostala.

"Nechtěl jste se usadit, mít skutečný domov?" zeptala

se nevěřícně.

"Ne," zněla jeho stručná odpověď, takže se vrátila

k neosobním dotazům na to, kde byl a co tam viděl.

187

187

"Povídejte ještě," prosila Darci, když Adam zmlkl.

"Pod jednou podmínkou," odpověděl. "Musíte položit

tu krabičku s hodinkami, otevřít ji, vyndat hodinky a dát

si je na zápěstí. Není obtížné krájet to hovězí jen jednou

rukou?"

"Ne," řekla Darci. "Maso je velmi křehké." Nato

zvedla sousto, které oddělila boční stranou vidličky,

a spolu s ním šel celý kus. Položila maso zpátky na talíř.

"Tak jo, hodinky na ruku."

Adam na okamžik přestal jíst a díval se, jak otevírá

krabičku a vyndává hodinky. Držela je, jako by to byl

posvátný předmět – zrovna tak se dívala na to šatstvo,

které jí nakoupil.

"Neomdlíte mi zase, že ne?" zeptal se a byl to další

žert, který padl na neúrodnou půdu. Vzdej to, dokud

máš náskok, Montgomery, říkal si v duchu; pak se natáhl

přes stůl, vzal jí hodinky z ruky a navlékl jí je na zápěstí.

Darci se sesula zády k opěradlu, levou ruku si přidržovala

pravou a upřeně zírala na hodinky. "To je ta nejkrásnější

věc, co jsem kdy v životě viděla," řekla tiše.

"Ale jděte." Adam znovu sklopil oči k jídlu a cítil, jak

mu růžovějí líce.

Darci se k němu naklonila přes stůl. "A až se vrátíme

do pokoje, poděkuju vám sexuálními styky. Hodlám…"

"Ano?" zvedl jedno obočí. "Pokračujte. Popište podrobnosti."

Darci se posadila zpříma, položila ruku s hodinkami

do klína a začala jíst opět jednou rukou. "Možná bychom

se mohli cestou domů zastavit v knihovně," navrhla.

"Potřebuju si něco zjistit."

"A copak to bude?" zeptal se škádlivě. "Snad divoké

sexuální styky? Pokoušíte se mi sdělit, že vy a Putnam

jste spolu neprovozovali žádné tvůrčí a novátorské sexuální

hrátky?"

S úsměvem opětovala jeho pohled. "Ne, neprovozovali,

jenomže my jsme ještě děti. Starý chlap jako vy bu-

188

188

de možná ochoten mě něco naučit, abych to pak mohla

naučit jeho. Berte to tak, jako že pomáháte mladší generaci.

Filantropický čin, takříkajíc."

Adam byl ušetřen nutnosti odpovídat, protože mu

zazvonil mobilní telefon. Darci měla takovou zkušenost,

že když má někdo mobilní telefon, pořád do něj mluví,

ale Adam ten svůj používal jen zřídkakdy.

Okamžitě vytáhl telefon z kapsy bundy. "Ano," řekl do

něj a pak naslouchal. "Děkuju za zavolání a za informaci."

Když Adam vypnul telefon a uložil ho, nespouštěl oči

z Darci. "Váš otec přijel a zapsal se v Háji. Požádal jsem

v recepci, aby mi zavolali, kdyby se ukázal."

"To je milé," řekla Darci a posunovala kousek hovězího

po talíři. Po chvilce odložila vidličku a pohlédla na

něj. "Víte, opravdu bych ráda viděla ještě kus Connecticutu.

Chtěl jste mi ukázat Bradley, ale to byl všechno

jen trik, jedna z vašich lstí, abyste…"

"Nebudete schopna rozpoutat se mnou další hádku,"

ujistil ji klidně. "Jedna pohnutá diskuse denně je můj limit.

Navrhuji, abychom se okamžitě vrátili do Camwellu

a setkali se s vaším otcem. Očividně se s vámi chce

sejít. Myslíte, že si vzal soukromé letadlo, aby to sem

stihl takhle rychle?"

"To nevím." Darci se opřela dozadu a pohlédla na své

nové hodinky.

"Tak tedy dělejte, dojezte oběd a pojedeme."

"Já nemám hlad."

"Neměl bych vás zavézt k doktorovi?"

Nezasmála se jeho pokusu o vtip a zamračila se na něj.

"Budu tam s vámi," slíbil.

"To má být útěcha? Patrně mu řeknete, že jsem balík

z Kentucky a že umím ochromit lidi silou myšlenky.

Řeknete mu asi, že vás překvapilo zjištění, že vůbec

umím číst, natožpak…"

"Jen do toho, urážejte si mě, jak chcete, ale do hádky

mě nezatáhnete. Takže pokud jste dojedla, jdeme. Váš

otec je určitě moc milý člověk a chce vás poznat."

189

189

"Co je to za člověka, který oplodní šestnáctiletou holku

a pak ji opustí?"

"Nechte mě hádat: to řekla teta Thelma?"

"Po pravdě řečeno, říká to celý Putnam."

"A co takhle člověk, kterému nikdy nikdo neřekl, že

za sebou nechává těhotné děvče? Ten člověk se zastavil,

aby si nabral benzin do auta, a byla tam taková nádherná

žena" – to slovo zdůraznil – "v růžové kombinéze, která…

No, mně přichází na mysl film Frajer Luke, kde si

ta vnadná holka myje auto a přivádí všechny vězně k šílenství.

A vlastně, viděla jste vůbec ten film?"

Darci němě kývla. "To matka dělávala. Ona je schopna

takřka všeho, aby upoutala pozornost nějakého muže.

Pozornost muže je prý to jediné v životě, na čem záleží,

říká."

"Ale vy víte, že to není pravda, viďte?"

Darci k němu vzhlédla a okamžik uvažovala. "Ne, nejsem

si jistá, jestli to vím. A jak dlouho se mnou budete

mluvit, jako byste si myslel, že jste můj otec?"

Nato Adam rozpřáhl ruce na znamení, že se vzdává, popadl

účet, počkal, až vyjde z boxu, a cestou ven zaplatil.

Při krátké cestě zpátky do Camwellu cítil Darcino napětí

a chtěl, aby se uvolnila. "Škoda že neumíte použít

Opravdové Přesvědčování na sebe," usmál se. "Mohla

byste se uklidnit, tak jako jste dnes uklidnila mě po odchodu

od Susan." Nedokázal odolat, aby jí nedal na srozuměnou,

že ví, co udělala.

"To ano," přisvědčila bez valného zájmu. "Vypadám

přijatelně?"

"Darci, jste krásná!" řekl Adam a jeho slova byla tak

upřímná, až ho to trochu uvedlo do rozpaků.

"To je dobře. Nejspíš," odpověděla Darci bez valné

energie, "se otci líbí krásné ženy. Jak myslíte, že bude

naše setkání vypadat?"

"Zprvu to bude asi obezřetné." Adam se snažil připravit

ji na to, co podle jeho představ nastane. "Neznáte se.

Když jsem strávil noc na internetu, na rozdíl od toho, co

190

190

vy si zřejmě myslíte, že jsem dělal, četl jsem o Tayloru

Raeburnovi. O něm osobně je tam velmi málo. Je univerzitním

profesorem a…"

"No právě! Co si bude myslet o dceři, která absolvovala

Mannovu vývojovou vysokou školu pro mladé

dámy?"

"To se mě ptáte doopravdy?"

Darci na něj nevěřícně pohlédla. "Co to znamená?"

"Jen chci říct, že jestli jsou ostatní slečny, co tu školu

absolvovaly, jen zpoloviny tak vzdělané jako vy, pak

bych řekl, že ta škola bude patřit mezi pět nejlepších ve

státě."

"Ale," odsekla lhostejně. "Ale to on neví, že?"

"Ani já to nevěděl, když jsem se s vámi poprvé setkal.

Teď máte aspoň na sobě slušné šaty a už nemáte ten

výraz hladového sirotečka." Jen to bylo venku, už toho

litoval.

"Takhle jsem vám připadala? Vsadím se, že vás rozčililo,

když ta vaše psychotronická kamarádka řekla ‚to je

ona‘. Určitě jste si pomyslel: ‚Ta hladová holka, ne! Ach

ne! Proč bych nemohl dostat nějakou vysokou, krásnou

dívku s diplomem z Yale?"

Mělo to tak blízko k tomu, co si tehdy Adam opravdu

myslel, až cítil, jak se mu krev hrne až do špiček uší.

"Je to tak!" řekla Darci polohlasem. "Přesně to jste si

opravdu myslel. Adame Montgomery, vy jste ten největší

snob, co kdy chodil po téhle zemi. Vy si myslíte, že

když jste od narození bohatý, tak…"

"Myslíte, že je to on?" zeptal se jí.

Darci byla tak zaneprázdněna láteřením na Adama,

že si neuvědomila, že dorazili do Camwellu a zastavují

na parkovišti před Hájem. Když vykoukla předním

oknem, uviděla muže stojícího pod stromem s tmavě

rudými listy. Protože k nim byl zády, neviděla mu do

tváře, ale věděla, že tohohle muže v dokonalém námořnicky

modrém vlněném svrchníku ještě v hotelu

neviděla.

191

191

Darci si položila ruce na obličej a spustila hlavu Adamovi

do klína. "Já to nedokážu," řekla. "Nemůžu to

udělat. Nebudu se mu líbit. Co mu řeknu? Bude chtít důkaz,

že jsem jeho dcera. Bude si myslet…"

Hned jak mu položila hlavu do klína, pocítil Adam,

jak jím projel takový elektrický náboj, že ji chtěl okamžitě

popadnout, zvednout a… no, říkal si, patrně znásilnit

na sedadle v autě. Ale po chvilce, kdy držel ruce

ve výšce a násilím se nutil nedotknout se jí, začal vnímat

její slova.

Položil jí ruku na hlavu, na jemné, hedvábné vlasy,

a když párkrát vydechl, aby se uklidnil, pohladil ji po

těch vlasech. "No tak, buďte statečná. Už jsem vám říkal,

že tam budu, abych vás chránil."

Darci zvedla hlavu tak prudce, že ho málem praštila

do brady. Tvář měla na stejné úrovni jako on, rty blízko

jeho. "Slibujete mi to?"

"Jasně," přisvědčil poněkud sípavým hlasem.

"Přísahejte." Popadla ho ze stran za koženou bundu

a zatahala, až měl tvář ještě blíž k ní.

Její dech voněl tak příjemně a Adamovi se na okamžik

zatočila hlava.

"Přísahejte!" řekla. "Přísahejte na… Co je vám posvátné?"

"Momentálně můj zdravý rozum."

"Nechte teď těch svých pitomých vtipů. Tohle je důležité."

"Přísahám na život své sestry, že vás neopustím."

Tohle prohlášení ho přimělo polohlasem zaklít, protože

prozradil něco, co neměl v úmyslu. Snad si jeho uřeknutí

nevšimne.

Darci však vyvalila oči, až bylo kolem nich vidět bělmo.

"Na internetu stálo, že jste jedináček, takže kdo je

vaše sestra?"

"Ona…" Adam se podíval přes Darci. "Lidi z hotelu

mu určitě řekli, v jakém autě jezdím, protože váš otec

sem jde."

192

192

"Ne!" napůl vykvikla Darci a Adam se div nerozplakal

úlevou, když se od něj odkulila na druhou stranu

auta. Úzkost z otce jí zabránila klást další otázky o jeho

sestře. Adam na okamžik zavřel oči a snažil se znovu

získat duševní rovnováhu.

Když se Darci neozývala, podíval se na ni. Seděla

vedle něj. Ve tváři byla bílá jako prostěradlo. Snad zas

neomdlí? napadlo ho a současně se v duchu ptal, kolik

času asi stráví jako zprostředkovatel mezi těmi dvěma

cizinci. Chtěl všehovšudy jen pracovat na daném problému,

ale teď bude muset dělat rodinného poradce. Pravda

byla taková, že původně doufal, že ten Taylor by mohl

Darci den dva pohlídat, aby se sám mohl vrátit do těch

tunelů. Na vlastní pěst by mohl zhotovit mapu. Na vlastní

pěst by mohl…

Když uslyšel, jak Darci otevírá dveře auta, nechal přemýšlení

a podíval se na ni. Zírala s výrazem, jaký ještě nikdy

neviděl, na muže, kráčejícího zvolna směrem k nim.

Ten člověk se Darci rozhodně podobá, uvažoval Adam.

Na prokázání otcovství by nebylo zapotřebí testů DNA.

Darci užuž chtěla vystoupit z auta.

"Počkejte moment, já půjdu s vámi," řekl Adam.

"Já… Zatraceně!" Bezpečnostní pás se zasekl, a ať mačkal

červený knoflík sebesilněji, nepovolilo to. Po chvilce

ale přestal mačkat knoflík a díval se z okna, co se děje.

S výrazem, jako by byla v transu, vystoupila Darci

z auta, nechala dveře otevřené a zvolna vykročila směrem

k muži, který kráčel k ní. Oči upíral na mladou ženu,

blížící se k němu, a čím blíž k sobě měli, tím víc zrychlovali

chůzi. Než byli od sebe deset metrů, už utíkali.

Vedle Adama na parkovišti zastavilo nějaké auto a vylézalo

z něj půl tuctu lidí, náruče plné nákupních tašek,

když však uviděli Darci a muže, jak se k sobě blíží, zarazili

se a také je sledovali.

Adam musel uznat, že je to náramná podívaná, tihle

dva, kteří si byli tolik podobní, jak k sobě běží s rozpřaženými

náručemi.

193

193

Když byla Darci asi metr od muže, vyskočila do výšky.

Na okamžik Adam zatajil dech; pak prudce škubl bezpečnostním

pásem a ten povolil. Jedním hbitým pohybem

byl venku z vozu, připraven rozběhnout se Darci na

pomoc, kdyby ji ten člověk nechytil.

Nemusel se ale bát, protože muž ji chytil a sevřel

v náručí. Darci mu ovinula nohy kolem pasu, hlavu zabořila

do jeho ramene a přitulila se k němu v naprosté

a úplné podřízenosti.

A lásce, neubránil se Adam té myšlence, jak je pozoroval,

a projel jím do běla rozžhavený šíp citového pohnutí.

Ten pocit byl trochu jako hněv, ne… po pravdě řečeno,

bylo to spíš jako vztek. Ale také to bylo jako…

Z myšlenek ho vyrušili lidé stojící u sousedního auta.

Oni tleskali! Jedna z žen si utírala slzy; dospívající chlapec

strčil prsty do úst a hlasitě hvízdl, pak ještě trochu

zatleskal.

Adama to dost dopalovalo. Měl sto chutí se na ty turisty

obořit, že je to soukromé shledání otce a dcery, kteří

se nikdy nesetkali, a tudíž…

Nic z toho však Adam neřekl. Neřekl dokonce těm lidem

vůbec nic, i když se rozplývali o tom, jak "romantické"

je to, co právě viděli. Když zavřel a zamkl dveře

auta, přešel Adam k místu spolujezdce, zavřel i druhé

dveře a zamkl je. Když měl dojem, že už to odkládal

dost dlouho, otočil se a zvolna vykročil k otci a dceři,

kteří nyní stáli těsně u sebe, Taylor Raeburne objímal

Darci kolem ramen a ona jeho kolem pasu.

Taylor Raeburne mohl měřit jen sto šedesát pět, možná

sto šedesát osm centimetrů, jak si Adam všiml, když přišel

blíž. Podle fotky se matka Darci zdála dost vysoká, takže

se prve divil, proč je Darci tak malá. Tehdy se dohadoval,

že je to podvýživou. Nyní však viděl, že to je dědičné. Po

pravdě, když je spatřil spolu, říkal si, že ještě nikdy neviděl,

aby si rodič a dítě byli víc podobni než tihle dva.

"Vy jste Montgomery?" zeptal se Raeburne, když

uviděl Adama.

194

194

Při pohledu do mužových očí Adam pochopil, že jen

málokdo by si asi troufl říct o Tayloru Raeburnovi, že

je malý. Připomínal Adamovi starodávného gladiátora:

malý, ale silný. Z tohohle muže čiší cosi, díky čemu si

ho lidé všimnou, ať je kdekoli.

"Ano." Adam se snažil nedívat se na Darci, která se

tuze těsně vinula k tomuhle muži. "Kdo jste vy, to se ani

nemusím ptát."

Nato na něj Raeburne jen zíral a mžikal, jako by

Adam mluvil cizím jazykem.

"Nevšímej si ho," řekla Darci. "On se pořád snaží dělat

vtipy a nejde mu to. Chtěl jen říct, že se pozná, že jsi

můj otec." Darci obdařila muže tak láskyplným pohledem,

že Adamem znovu projel ten pocit, tentokrát tak

silný, až musel na okamžik odvrátit pohled.

"Tak odkud začneme s vymýcením těch čarodějnic?"

zeptal se Taylor.

Adam se vrátil očima k muži, rád, že je zase na známém

teritoriu. "Myslel jsem, že byste třeba mohli s Darci

pobýt trochu spolu a poznávat se, zatímco já budu trochu…

no, mapovat."

"Tunely?" vyštěkla Darci a odtáhla paži od otcova pasu.

"Beze mě tam jít nemůžete!"

"Bez vás pořídím daleko lépe!" odsekl Adam. "Jen si

vzpomeňte, co jste provedla posledně!"

"Opatřila jsem vám ten váš nůž, to jsem udělala. Nemohl

jste na něj dosáhnout, ale já spustila poplach, a tak

jste měl čas po té věci sáhnout a sebrat ji. Ne že by nám

nález toho nože nějak pomohl."

"Vy mluvíte, jako byste si to připravovala," odpálil ji

Adam. "Jednáte, jako byste…"

"Z vás dvou se nestali milenci, že ne?" přerušil je

Taylor.

"S ním?" Darci téměř zavrčela. "Ne, on se šetří pro

Renée."

"Moc legrační." Adam pohlédl na Taylora. "Renée je

můj pes."

195

195

Taylor Raeburne se ani neusmál. "To je dobře, že jste

se nestali milenci, protože, jak jistě víte, má dcera musí

zůstat pannou, pokud má číst ze zrcadla."

Když to Taylor pronesl, Adam cítil, jak na něj Darci

upřeně hledí. Tak proto jsi mě najal! řvala v duchu. Najal

jsi mě, protože jsem… jsem… Ani v duchu to slovo

nedokázala vyslovit.

"Darci, já…" Adam se k ní obrátil. "Au! To bolí!" řekl,

když mu hlavou projela ostrá bolest. Bolest jako sekáček

na led zajela do jednoho spánku, přímo skrz mozek,

a druhým spánkem ven. "Nechte toho," zašeptal

a přiložil si ruce ze stran k hlavě.

Po celou tu dobu Taylor stál a mlčky přihlížel, ale nyní

pochopil, co se tu děje. Popadl dceru za hubená ramínka

a stoupl si mezi ni a Adama. "Darci," pravil, ale

výraz na její tváři se nezměnil. Oči měla velké, zorničky

zvětšené a pohled nevidoucí. "Darci!" nařídil, pak jí zatřásl

rameny. "Nech toho! Hned toho nech, nebo ho zabiješ!"

Z Darci okamžitě spadlo kouzlo a pohlédla na otce, jako

by nevěděla, kdo to je; pak spatřila za jeho zády Adama.

Adam klečel na trávě s dlaněmi přitisknutými ke

spánkům. Z pravého chřípí mu vytékal pramínek krve.

"To jsem udělala já?" zašeptala, držíc se otcových silných

paží, protože kdyby se něčeho nedržela, tak by

upadla. Celé tělo měla zesláblé, vyčerpané. Už v ní nezbyla

žádná energie.

"Ano," řekl Taylor, upíraje na ni soustředěně pohled.

Viděl, jak jí z tváře mizí krev. "Tys nevěděla, že to dokážeš,

viď?"

Opětovala jeho pohled. "Že dokážu zabíjet lidi myšlenkou?"

zeptala se, protože měla pocit, že kdyby dál

dštila svůj hněv na Adama, mohla by způsobit, že mu

exploduje hlava. Její hlas byl pouhý šepot. "Ne, nevěděla

jsem, že to dokážu. Nechci to vědět. Nechci být pouťová

atrakce. Ani nechci být… nechci… nechci…" Oči

se jí naplnily slzami, až se dusila.

196

196

Taylor ji k sobě přitáhl, skryl její tvář na svém rameni.

"Není vám nic?" zeptal se Adama.

Adam se skláněl, aby se opřel jednou rukou o zem,

druhou tiskl ke krvácejícímu nosu, ale vrtěl hlavou, že

mu nic není.

"Ze všeho nejradši bych si šel někam pohovořit, ale na

to asi nemáme čas," řekl Taylor. "Dneska je třicátého."

Darci i Adam na něj tázavě pohlédli.

"Prosím, řekněte mi, že vy dva víte, co to znamená,"

požádal Taylor.

"On mi nic neříká," odtušila Darci hněvivě.

"A ona mně ještě míň," řekl Adam chraplavě, dosud

neschopen vstát.

"Nejsem si tím jist," spustil Taylor zvolna, pohlížeje

z jednoho na druhého, "ale hádám, že ani jeden z vás toho

moc neví." Pohlédl na Adama. "Řekl jste mé dceři" –

Taylor se musel odmlčet, jelikož ta slova se mu zadrhla

v hrdle – "proč to děláte? Pověděl jste jí o tom únosu?"

"Ne." Adam zvolna vstával. Dosud se na Darci nepodíval.

Napůl ji chtěl ochraňovat, ale taky se mu od ní

chtělo utéct. Dokázala by skutečně zabít člověka myšlenkou?

Ale co hůř, obrátila svou moc proti němu.

"A ty?" Taylor od sebe odtáhl Darci na délku paže,

aby jí viděl do očí. "Co ty víš o tom, co dokážeš?"

"Myslím, že nic moc nevím," odpověděla, také aniž

by pohlédla na Adama. Cítila jeho hněv, ale co hůř, cítila,

že se jí bojí.

Taylor na okamžik odstoupil a pohlédl na oba. "Dobrá

srdce," zamumlal. "Vy dva máte dobrá srdce, ale moc

toho nevíte." Vzdychl, pak hlasitěji řekl: "No dobrá, já

vám to vysvětlím: musíme do jedenatřicátého, do zítřka,

opatřit to, co hledáte." Pohlédl na Adama. "Chcete víc

zrcadlo, nebo čtenářku?"

"Ona je fáma. Nikdo neví, jestli opravdu existuje," řekl

Adam s vyvalenýma očima.

"Ale existuje, jistěže existuje, a… Ukažte mi svou

hruď. Chci vidět, jestli jste ten, za koho se vydáváte."

197

197

"Jak o tom víte?" zeptal se Adam.

"Pracuje pro mě jedna žena, nějaká paní Wilsonová.

Ta žena dokáže zjistit cokoli o komkoli rychleji, než vy

nebo já stihneme přečíst svůj řidičský průkaz. Přijel

jsem autem z Virginie, a než jsem stihl dojet sem a zapojit

si fax, měla toho už hodně zjištěno." Upřeně pohlédl

na Adama. "Dost se o vás psalo. Jestli jste totiž ten, za

koho se vydáváte."

Adam o tom okamžik uvažoval. Hned v téhle vteřině

se musí rozhodnout, zda prozradit, či neprozradit, kým

je a po čem jde, tomuto člověku, tomuto cizinci. Viděl

však, že Darci se na tom podílí a už jen podle zevnějšku

poznal, že tenhle muž patří k Darci.

A tenhle muž věděl o zrcadle. O "čtenářce".

"Půjdeme do domku pro hosty?" zeptal se Adam.

"Myslím, že na jeden den už jsme pozornosti veřejnosti

užili až dost."

"Ano," řekl Taylor, "pojďme někam, kde budeme mít

soukromí."

Když Adam procházel kolem Darci, zašeptala: "Promiňte.

Nechtěla jsem vám ublížit."

Adam však nebyl ochoten jí odpustit.

198

198

14. KAPITOLA

Jakmile se ocitli uvnitř domku pro hosty, přetáhl si

Adam svetr přes hlavu a rozepnul košili. Na levé straně

hrudi, přímo nad srdcem měl jizvu. Ne, opravila se

v duchu Darci, když se na to místo podívala. Není to jen

jizva, je to vypálený cejch, znamení. V průběhu let se

zdeformovalo, jelikož to byla očividně stará jizva, ale

bylo ještě stále patrné, že původně mělo nějaký tvar. Nedokázala

však ten tvar určit.

Momentálně cítila, že se na ni Adam tolik zlobí, že

nechce, aby mu byla nablízku, a tak se k němu ani nepřiblížila,

aby se na tu jizvu podívala důkladněji.

"Víte, co to je?" zeptal se Taylor, aniž by se Adama

dotkl, ale bedlivě starou jizvu pozoroval.

"Věž," odpověděl Adam. "Z tarotových karet. Je to

karta smrti."

"Ano. Je to její osobní symbol. Musela vás hodně nenávidět,

když vám tohleto vypálila," řekl Taylor a zadumaně

pohlédl na Adama. "Ale ještě jste naživu. Jak jste

byl starý, když vám to udělala?"

"Tři roky." Adam si zapínal košili. "A nemá smysl se

mě vyptávat, co se událo, protože si to nepamatuju.

A než se zeptáte – několikrát mě hypnotizovali, nebo se

o to aspoň pokoušeli, ale stejně si nevzpomínám, co se

stalo."

"Kdyby vám nedokázala vymazat tu vzpomínku

z mozku, tak by za moc nestála, že?"

199

199

"Ona! Ona! Ona!" zvolala Darci. "Jaká ona?"

Taylor se při Darcině otázce zatvářil ohromeně. "Hotelový

personál říkal, že jste tady už pět dní. To jste spolu

ještě nemluvili?"

"Ona mluví bez ustání," řekl Adam, ale na Darci se

ani nepodíval. "Jenže mluví o samých Putnamech – muž,

chlapec, město."

"A o mém Opravdovém Přesvědčování," odsekla

Darci. Chtěla Adama litovat, litovat pro to, co mu udělali,

když mu byly pouhé tři roky, ale momentálně se na ni

tak zlobil, že vůči němu nedokázala cítit vůbec nic.

Taylor se podíval z jednoho na druhého. "Hádám, že

ani jeden z vás nemá představu, co se tu děje. To málo,

co víte, jste si zřejmě nechali pro sebe a nepodělili se

o to. Nejspíš ani nevíte, jaká je mezi vámi dvěma souvislost,

že?"

"Pokud myslíte, že mi ledacos řve do hlavy, ano, na to

jsme přišli včera večer." I sám sobě Adam připadal jako

trucovitý malý kluk.

"Darci, nejdražší, ukaž mi levou ruku." Taylor vyndal

z kapsy saka pero. "Sedm mateřských znamínek. Neříkal

jste mi, že má na ruce sedm mateřských znamínek?"

"Ano, tolik jsem napočítal. Myslím, že je sama nikdy

ani nepočítala."

Taylor uchopil dceru za ruku a jemně jí třel dlaň prsty.

"Myslel jsem, že nikdy nebudu mít vlastní děti," řekl tiše.

"Asi dva roky po tom, co jsem se setkal s tvou matkou,

jsem měl autonehodu. Jako všichni muži jsem si

myslel, že na to, abych měl rodinu, je času habaděj, ale

při té nehodě jsem byl zraněn, nijak hrozně, ale stačilo

to, aby se něco poškodilo, a i když jsem byl dvakrát ženat,

děti jsem neměl. Jedna manželka mě kvůli tomu

opustila. Ale pak dneska ráno přišel ten telefonát a…"

Láskyplně se jí zahleděl do očí.

Dosud třímaje dceřinu ruku, pohlédl Taylor na Adama.

"Má dcera pochází z dlouhé rodové linie mocných

žen. Psal jsem o nich i o tom, co dokázaly, ale myslel

200

200

jsem, že už žádné takové skvělé ženy nebudou. Myslel

jsem, že mnou ten rod končí. Věděl jste, že ona dokáže

vycítit, jestli jsou lidé šťastní nebo nešťastní? Cítí, co vůči

ní cítíte zrovna v téhle chvíli vy."

Darci vyprostila ruku z jeho sevření. "Tohle se mi nelíbí.

Já nechci být nějaká divná, zvláštní."

"Tak se nesnažte zabíjet lidi!" odsekl Adam, ale když

uviděl, jak se Darci hrnou do očí slzy, hněv ho opustil.

"Ale sakra," řekl.

"Neklejte," začínala vzlykat.

Adam udělal krok směrem k ní, náruč rozevřenou,

připraven ji ukonejšit, ale Taylor vstoupil mezi ně. "Ještě

ne," zarazil ho. "Ještě dva dny, pak vám ji odvedu

k oltáři, ale teď ještě ne."

"K oltáři?" Darci zvedla obočí.

"Je zasnoubena s někým jiným, a kromě toho, ona a já

nejsme – totiž my jsme ještě…"

"To vidím," řekl Taylor a očividně ho nesmírně pobavilo

Adamovo sdělení. Nedokázal se ubránit, aby se nahlas

nezachechtal. "Ano, rozhodně vidím, že vy dva

‚nejste‘…" S úsměvem se otočil, znovu zvedl Darcinu

levou ruku a začal na ni kreslit. Spojoval pihy na dlani

její ruky.

"Kačka Blátotlačka," zašeptal Adam, až se Darci

usmála.

Když na ni Taylor tázavě pohlédl, řekla: "Někdy ty jeho

vtipy nejsou tak pitomé." Pak vypustila překvapené:

"Jé!"

"To jsem si myslel," oznámil jim Taylor. "Těch znamínek

je devět, ne sedm. Ta dvě jsou níž, na zápěstí.

Vidíte?"

Měl bys mě chytit, vysílala Darci v duchu Adamovi

při pohledu na svou dlaň, protože kolena se pod ní opět

podlamovala. Na dlani měla přesně stejný tvar, věž, jaká

byla vypálena na Adamově hrudi.

Adam odstrčil Taylora, zvedl Darci do náručí a položil

ji na pohovku. "Přineste jí trochu vody," nařizoval

201

201

staršímu muži – a zastyděl se, jak je to příjemné, vložit

se mezi Darci a jejího otce. "Ve sklenici… s ledem."

Když se Taylor vrátil se sklenicí vody, zeptal se: "Víte

jistě, že nemá jen hlad? Je hrozně hubená. Krmíte ji

vůbec?"

Tohle bylo zapotřebí, aby povolilo napětí. Adam pohlédl

na Darci, ležící na pohovce, znovu napůl v mdlobách,

a dal se do smíchu. A jeho smích nastartoval Darcin.

Když Adam žuchl na jeden konec pohovky, Darci se

posadila a začala se smát ještě silněji. A čím víc se smáli,

tím méně mohli přestat, až se po sobě natáhli a sesuli

se jeden druhému do náruče.

Taylor stál a zadumaně je pozoroval; po chvilce se

prošel domkem pro hosty. Když uviděl, že šatstvo obou

visí v jedné skříni a že očividně spí společně ve stejné

místnosti, zvedl telefon, zavolal do recepce a požádal,

aby mu znovu sbalili zavazadla a přestěhovali jeho věci

do domku Kardinál. Vzhledem k Taylorovu hlasu a jeho

autoritativnímu vystupování mladík, který telefon bral,

neřekl, že balení a stěhování není v hotelu běžnou službou.

Mladý muž jen řekl: "Ano, pane. Postarám se o to."

Třicet minut nato se ozvalo zaklepání na dveře a Taylor

vpustil do domku pro hosty, jak se zdálo, veškerý personál

Háje. Každý z personálu nesl kufr nebo kartonovou

krabici či pouzdro podivného tvaru.

"Co propána…," začal Adam při pohledu na ten

průvod.

"Rozhodl jsem se zůstat tady – v tomhle domě," vysvětlil

Taylor důrazně a upřeně pohlédl na Adama. "Personál

bude muset dostat spropitné a vy si to určitě můžete

dovolit spíš než já."

Adam chtěl užuž promluvit, ale místo toho otevřel náprsní

tašku a rozdal čekajícímu personálu několik bankovek.

"Jaký otec, taková dcera," řekl si pod vousy. Personál

se s úsměvy vzdálil. "Nechcete mi říct, o co tady

jde?" zeptal se Adam, když se obrátil zpět k Taylorovi.

202

202

Taylor usedl do křesla naproti pohovce. "Neměl jsem

moc času plánovat, tak jsem přivezl všechno, u čeho

jsem měl pocit, že bychom to mohli potřebovat. Dnes

večer musíme zkusit získat zrcadlo. Zítra je jedenatřicátého,

takže…"

"Halloween," napadlo Darci. Seděla na jednom konci

pohovky, Adam na druhém. Uvědomila si, že tomu datu

nevěnovala žádnou pozornost.

"Ano, přesně tak," souhlasil Taylor. "Jestli budeme čekat

do zítřka, bude pozdě, jestli si uchová svou moc přes

půlnoc, její síla se zdvojnásobí. Použije při rituálu děti,"

pravil tiše. "Ale nevím, kde skrývá zrcadlo. Ona…"

"Šéfka?" zeptala se Darci, snažíc se nemyslet na to,

co její otec právě řekl. "Slyšeli jsme, že jí tak říkají."

"A kdy to bylo?" zeptal se Taylor a zvedl ruku. "Ne,

neříkejte mi to. Není čas. Dnes večer nás nebude očekávat.

Určitě už viděla Darci v zrcadle, takže…"

"Mě?" zeptala se Darci. "Proč mě?"

"Ty z něj umíš číst," připomněl jí Taylor dřív, než

Adam stačil promluvit.

"No jo, já zapomněla," přiznala Darci trpce. "Byla jsem

najata, protože jsem… jsem… Počkejte moment! Jestli ta

čarodějnice čte ze zrcadla, pak to znamená, že nikdy…?"

"To mě právě mate," řekl Taylor tiše. "Udělala ze sebe

jeptišku kvůli zrcadlu? Anebo je to jen legenda, že

z něj může číst pouze panna?"

"To nedává smysl. Nostradamus rozhodně panic nebyl.

Měl dvě manželky a děti," podotkla Darci. "Tak

proč musí být čtenářka… cudná?" Polkla. Až moc dobře

se pamatovala, kolikrát mluvila s Adamem o sexu. A on

přitom po celou dobu věděl, že ona neví nic. Jak se jí asi

v duchu smál!

"Jenomže možná že to zrcadlo bylo zhotoveno pro

něj," uvažoval Adam tiše, a to, jak to řekl, přimělo Darci

prudce se k němu otočit.

"Co ještě skrýváte?" zeptala se. "Kromě hrůzných jizev

a znalosti nejintimnějších lidských tajemství?"

203

203

Adam se zhluboka nadechl. "Existuje možnost, že ze

zrcadla čte má sestra. "Moje matka byla těhotná, když…

když zmizela. Bylo mi řečeno, že v letadle, se kterým

zmizeli moji rodiče, byli tři lidé, a jeden z nich je dosud

naživu. Mé sestře by teď bylo asi dvaatřicet."

Při tomto odhalení už Darci dokázala na Adama jen

zírat. Žádný div, že je tak hr do toho, aby se to zrcadlo

našlo. Kdyby našel zrcadlo, možná by našel i sestru.

Možná by našel ženu, která byla celý život držena

v zajetí.

"Á," pochopil Taylor. "Tím pádem je všechno ještě

naléhavější." Díval se z Darci na Adama a viděl, jak na

sebe oba civí. Taylor uvažoval rychle. Vzhledem ke

svým předkyním zasvětil život studiu leckterých ohavností,

k nimž ve světě dochází. Dvakrát dokázal proniknout

do konventů a rozbít je. Pokaždé tam však viděl věci,

ze kterých se mu dělalo špatně.

Když dnes ráno volal Adam Montgomery, Taylor si

ani nedopřál čas na to, aby se radoval ze zjištění, že má

dceru – dceru nadanou mocí, která se v jeho rodině vyskytuje

od nepaměti. Místo toho začal horečně jednat.

Popadl svoje záznamy o Camwellu – bylo jich několik

krabic – a přitom neustále diktoval své dávné asistentce,

paní Wilsonové.

To ona se rozpomněla na ty řeči o zrcadle. Taylor slyšel

o zrcadle už před léty od jedné své studentky, jejíž

sestra se přidala ke kultu. Ve snaze získat ji ke vstupu do

konventu jí hloupě pověděla o zrcadle. "Umožní nám

dobýt svět," řekla tehdy. "Má jednu starou pannu,

opravdu pannu – musí to být panna – která dokáže v té

věci vidět minulost i budoucnost."

Těchto několik málo vět se dozvěděl i Taylor a věnoval

co nejdelší dobu zjišťování, co tím ta dívka mínila,

ale dokázal zjistit jen málo.

Už byl na cestě sem do Camwellu, když mu volala

paní Wilsonová, co zjistila o Adamu Montgomerym a co

ho potkalo, když byl ještě dítě.

204

204

Paní Wilsonová říkala: "A tady je něco zajímavého:

Matka toho muže byla těhotná, když zmizela." Taylorovi

trvalo jen několik vteřin, než si dal dvě a dvě dohromady.

"Stará panna," řekla ta dívka. "Jak staré by bylo

její dítě teď?" zeptal se Taylor do telefonu. Paní Wilsonová

byla na otázku připravena; pracovali spolu už mnoho

let. "Tomu dítěti by teď bylo asi dvaatřicet."

Taylor se musel několik minut uklidňovat. Ať toho

slyšel o zlu na zemi sebevíc, nikdy nebyl zcela připraven,

když se dozvěděl o dalším. Byla snad ta dívka vychována

v zajetí? Byla vychována tak, aby dokázala číst

z magického zrcadla?

Než Taylor dorazil do Camwellu, získal několik kusých

informací, nebyl si však jist, jak do sebe všechny

zapadají. Neprozradil by informace ani na mučidlech,

ale často se s ním radila FBI, když existovala možnost,

že se na nějakém případě podílí takzvané čarodějnictví.

Díky těmto stykům se paní Wilsonové podařilo zjistit

tvar cejchu, který lékaři uviděli na hrudi malého chlapečka,

jehož před lety našli bloudit v lesích. Taylor

dokonce věděl, že FBI – se souhlasem Adamových

poručníků – nařídila doktorovi upravit ránu tak, aby

zjizvená tkáň zakrývala vypálené znamení. Adamovi

poručníci nechtěli, aby měl vizuální připomínku toho,

čím prošel.

A Taylor byl k případu přizván, když u Camwellu

před lety zmizela první žena. On byl tím, kdo připadl na

to, jak je to s těmi mateřskými znamínky, když zmizela

druhá.

Teprve dnes v autě však Taylor uhádl – na základě letitých

výzkumů a zkušeností – jaký tvar má Darci na ruce

a jaký cejch byl vypálen Adamovi na hruď, když byl

ještě dítě.

Nyní tedy Taylor věděl víc, než se mu zamlouvalo.

Tahle "šéfka", ta zlá žena, která unesla matku a její nenarozené

dítě a pak to dítě držela dvaatřicet let v zajetí,

jde nyní po Taylorově krásné – a velmi drahé – dceři.

205

205

Taylor vyslechl zkrácenou verzi toho, čím prošel

Adam Montgomery, ale je Adam opravdu připraven na

to, co ho možná čeká?

Je Adam připraven na to, co možná nalezne? Je Darci,

jež se zdá být vtělením nevinnosti, připravena na to, co

možná uvidí?

Na jednu stranu měl Taylor sto chutí s nimi promluvit,

varovat ta dvě neviňátka. Chtěl si promluvit s Adamem

o té mladé ženě, která strávila celý svůj život jako

vězeň. Bude stát za záchranu?

Taylor však neměl čas na filozofickou přednášku, ani

na líčení hrůz, které za svůj život spatřil při boji s těmito

zlými lidmi. A neměl čas na změkčilost. Jestli to mají

udělat, pak se to musí provést hned. Jestli to nezkusí,

anebo jestli to zkusí a selžou, pak bude zítra zabita další

osoba – nebo osoby.

Taylor se zhluboka nadechl. "Nejprve musí Darci

zjistit, kde je zrcadlo; pak tam musíme jít, nějak se pokusit

dostat dovnitř a tu věc získat. Ať je kdekoli, určitě

je pečlivě střeženo, takže jsem přinesl okuláry s nočním

viděním. Myslím, že ještě neexistuje kouzlo, které by

tyhle věci dokázalo zrušit," dodal, protože Adam a Darci

na něj nevěřícně hleděli.

Taylor zvážněl. "Adame, asi musíte být připraven na

skutečnost, že je-li to vaše sestra, kdo čte ze zrcadla, pak

se možná přiklonila… na opačnou stranu."

"Na stranu zla, myslíte?" zeptal se.

"Ano." Taylor na Adama upřeně hleděl a snažil se mu

číst myšlenky. Adam opětoval jeho pohled stejně upřeně,

jako by mezi nimi cosi probíhalo.

"Hrozně nerada ruším tohle rozkošné chlapácké posezení,"

řekla Darci, "ale nemohli bychom se vrátit k tomu,

jak jsi říkal, že ‚Darci musí najít to zrcadlo‘? ‚Darci‘

jako já? Anebo máš snad na mysli nějakou jinou

Darci?"

Adam pohlédl na Taylora a Taylor pohlédl na svou

dceru.

206

206

"Ty nevíš, že dokážeš nacházet věci?"

"Když jsem ji poznal, byla přesvědčená, že každý dokáže

to, co ona, jen když si to pořádně zamane," pravil

Adam.

"Děláte si ze mě legraci?" přimhouřila Darci oči. "Protože

pokud ano, tak…"

,,Tak co?" zeptal se Adam.

"Děti!" řekl Taylor, ale usmíval se. "Darci, miláčku."

"Že to zní krásně?" spráskla ruce a přitiskla si je

k srdci, oči zavřené v extázi. "Darci, miláčku."

"Škoda že to slovo nezačíná na písmeno T," řekl

Adam a znovu jím projel ten pocit. "Kdyby začínalo,

mohla byste říkat, že je to vaše druhé jméno. A ne,

neví, že umí nalézat věci. Celý den jsem se pokoušel

zjistit, co umí, ale očividně jsem nekladl ty pravé

otázky."

Taylor se na dceru láskyplně usmál. "Myslím, že když

má někdo nějaký talent, je těžké si představit, že ostatní

tuhle mimořádnou schopnost nemají. Já vím, co dovede,

jen proto, že jsem značnou část života věnoval výzkumu

svých předků a zjišťování, co dokázali. Každá generace

v naší rodině – a vzhledem k tomu, že generace bývá jen

třicet let, tak jich bylo hodně – přivedla na svět jednu

dívku, která měla stejný dar jako Darci. Nadání se však

nedědilo v přímé posloupnosti. Někdy žena, která je měla,

porodila několik dcer, které ten dar nezdědily. Anebo

přivedla na svět jednu dceru, která je měla, dítě však

zemřelo ještě jako nemluvně, takže se pak zdálo, že talent

jednu generaci přeskočil. – Chci říct, že zatímco některé

dívky dospívaly s matkou, která jim mohla ukázat,

co dovedou, mnohé z nich na tom byly jako Darci a vyrůstaly,

aniž by měly zdání o tom, jakou mají moc. A intenzita

nadání se lišila, byla u různých žen různá. Jen

některé z nich dokázaly předávat své myšlenky jinému

člověku jako Darci vám."

"To tedy dokáže," zamračil se Adam a podrbal se na

spánku.

207

207

Už jsem ti říkala, že je mi to líto! Co ještě chceš? řekla

mu v duchu.

"Co takhle poprosit za odpuštění?" odpověděl Adam

a Darci se usmála, protože věděla, že má na mysli to, jak

tenkrát padl na kolena a dělal prosícího pejska.

Ne, co živa budu, odpověděla, ale usmívala se.

"Chápu." Taylor se opřel dozadu a oba je pozoroval.

"Dokáže s vámi mluvit velmi jasně, nejen v obrazech

nebo myšlenkách, ale slovy. Musím říct, že žárlím.

Vždycky jsem byl jediný, s kým moji příbuzní mohli

takhle rozmlouvat. Dokáže způsobit, že si lidé něco

myslí a něco cítí, ale slovy může mluvit jen s jedním

člověkem – a většina z nich to nedokázala."

Tím byl proti své vůli Adam potěšen. "Používala někdy

některá z těch žen svou moc ke konání dobra ve velkém?

Anebo i zla? A jak to udržely po tolik staletí v tajnosti?"

"Ano na obě otázky," odpověděl mu Taylor. "Mezi

mými předky bylo několik děsných stvoření. Jedna žena

terorizovala svou mocí celé město, dokud jí někdo nedal

do polévky jed, a to byl její konec. A já jsem přesvědčen,

že ženy z mého rodu udělaly několik pozitivních

věcí ve velkém měřítku, ale nemohu to dokázat. Opravdu

jsem přesvědčen, že jedna moje teta se silně angažovala

v ukončení vietnamské války, ale jak už jsem řekl,

nemohu to dokázat. Jiné využívaly své moci ke konejšení

lidí a ke změně věcí k dobru."

"To udělala Darci se mnou," řekl Adam tiše. "A řeší

to její město, ten Putnam."

"Pokud jde o udržení tajemství, to záleželo na tom,

v jakém městě ta která žena žila. Někdy o tom věděli její

sousedé; někdy ne. Někdy byly známy a využívány

jen dvě nebo tři stránky jejího nadání. Jedna příslušnice

mého rodu nacházela ovce. Žila ve Skotsku a všeho všudy

jen nacházela ztracené ovce."

"Čímž se kruh uzavírá," dodal Adam. "Říkal jste, že

Darci by mohla nacházet věci, ale neviděl jsem nic, co

by to dokazovalo."

208

208

"Ne? Nenašla snad vás? Nesetkali jste se vy dva právě

takhle?"

Darci se usmívala. Já… Já jsem tě našla. Ne ty mě.

"Našla mě ten první večer," řekl Adam tiše. "Prohlížel

jsem si město, potmě, neměl jsem ani baterku, ale

ona mě našla."

"Ano." Taylor vstal. "Pojďte se mnou. Chci vám něco

ukázat."

Taylor je zavedl do ložnice, která měla být jeho, ale

když se na ni podíval, v duchu se ptal, jestli tam vůbec

bude spát. Pokud provedou noční invazi, nebudou se

sem moci vrátit. Zpřeházel několik pouzder, až našel

jedno malé černé. Odtáhl je do nohou postele, zatočil ciferníky

na kombinačním zámku, až se otevřelo, pak rozepnul

zip. Zvolna, jako by uvnitř bylo něco vzácného –

nebo snad děsivého – vytáhl malou červenou koženou

kazetu. Otočil se a podal ji Darci.

Darci se však kazety nedotkla. Místo toho couvala

z místnosti, couvala až do jasně osvětleného obývacího

pokoje. Taylor a Adam ji následovali.

"Mně se to nelíbí," řekla Darci, stále couvajíc. "Ať

tam máš cokoli, je to špatné. Putnam má sbírku zbraní

proslulých vrahů a těch bych se taky nedotkla. Ať tam

máš cokoli, je to stejné jako ty pistole."

"To, co tam je, je mnohem horší. Patřilo to jí. Trvalo

mi léta, než jsem sehnal něco, co jí náleželo, ale dokázal

jsem to. Darci, jestli to máme zarazit, jestli máme najít

Adamovu sestru, musíš nám pomoci."

Taylor zvolna otevřel červenou koženou kazetu

a Adam zadržel dech, připraven na to, co asi uvidí. Bude

to nějaký zlý amulet? Nebo "jen" něco starého a hrůzného?

Bude to nějaká část těla?

Když však Taylor kazetu otevřel, Adam uviděl uvnitř

jen staromódní jehlici, malou, dětskou věc s malým

smaltovaným obrázkem hezké holčičky ve zlatém rámečku,

zdobeném říčními perlami.

"To je ta čarodějnice?" zeptal se Adam, protože hol-

209

209

čička nijak zle nevypadala. Měla spoustu tmavohnědých

vlasů, velké hnědé oči a malá ústa s plnými rty. I na

obrázku vypadala, jako by jí bylo do smíchu. Celkem

vzato Adam nikdy neviděl předmět, který by vypadal

méně zlověstně než ta malá jehlice.

Darci se však ke kazetě ani nepřiblížila. A po jediném

pohledu na jehlici odvrátila pohled.

"Pověz mi, co vidíš, Darci," vyzval ji Taylor tiše.

"Nechci nic vidět," odvětila Darci. "Nechtěla jsem vidět

ani dělat věci, které jiní lidé nemohou." V hlase bylo

znát, že je jí do pláče.

"Já vím," říkal jí Taylor tichým, chlácholivým hlasem.

V průběhu let pracoval s mnoha jasnovidci a všichni

dobří pronášeli tatáž slova. Jen ti samozvaní "nejmocnější",

ti, kdo viděli příliš málo, než aby se děsili toho, co

spatří, byli za svůj malý dar vděčni. "Vím, že nechceš nic

vidět, a právě proto jsi po celá ta léta v sobě svoje schopnosti

dusila. Ale Darci, maličká, ty nejsi žádná zrůda ani

mutant. Jsi nadaná. To, co máš, je dar od Boha, a…"

Darci v rozpacích zvedla hlavu a pohlédla na Adama.

"Ne, ta holčička na obrázku není čarodějnice. Tu dívenku

zabil někdo velmi zlý. A…" Zarazila se a zamžikala

na Adama. "Já se setkala s jejím vrahem."

"S kým?!" zeptali se Adam a Taylor unisono.

"S tou ženou, co vede ten obchod se šatstvem, hádám,"

řekla Darci rychle. "Ta byla hnusná."

Ani Adam, ani Taylor nedokázali odhadnout, zda

Darci nežertuje, a soudě podle výrazu v Darcině tváři,

nevěděla to ani ona. A když už Darci nic víc neřekla,

Taylor i Adam pochopili, že z ní víc nedostanou.

V odpověď na Taylorův tázavý pohled Darci řekla:

"Ano, žertuju. Nevím, kdo ji zavraždil, ale mám pocit,

že ho znám." Přiložila si ruce ke spánkům. "To nedává

smysl. Když dokážu vycítit zlo z jehlice, jak bych se

mohla setkat se zlým člověkem a nepoznat ho?"

"Dokáže ledacos zablokovat, přestrojit se," upozornil

ji Taylor. Pak se odvrátil, aby mu nebylo vidět do

210

210

tváře. Kdyby byl věděl, že má dceru obdařenou mocí

žen z jeho rodin, mohl ji cvičit. Mohl jí vysvětlit, co

dokáže. Nikdy by neměla pocit, že je zrůda.

Jenže on o dceři nevěděl, nikdy v životě ho nenapadlo,

že rychlovka s oslnivě krásnou dívkou na pánské toaletě

benzinové stanice bude mít za následek dítě. Tehdy

chtěl být Taylor hlavně honem pryč. Byl znechucen sám

sebou, že provedl něco tak bezcharakterního. A starost

mu dělalo hlavně to, jestli nechytil nějakou nemoc od té

ženské, co žadonila, aby ji s sebou odvezl.

Co kdybych ji byl vzal s sebou? pomyslel si Taylor

nyní. Darci by byla všechna ta léta jeho. Mohl by ji milovat

a…

Otočil se zpět ke své krásné dceři. "Myslíš, že bys

nám dokázala najít něco na mapě?" zeptal se tiše. "Musíme

vědět, kde začít hledat to zrcadlo."

"Nevím, jak na to… nikdy jsem…," začala. Pak se zarazila

při pohledu na tváře obou mužů. Vypadali jako

děti, kterým někdo řekl, že nedostanou moučník. "Ale

mohla bych to zkusit," zvolala posléze.

"Nic víc nemůžeme žádat," vydechl Taylor úlevou.

211

211

15. KAPITOLA

Víte to jistě?" Adam hleděl na prachobyčejný dům,

který měli před sebou. Pravda, dům byl starý, jenomže

tohle byl Connecticut a v tomhle státě je spousta

starých domů. A pravda, dům byl obklopen akry posečeného

trávníku bez keřů, kde by se mohli skrývat vetřelci,

ale ve státě bylo obklopeno trávníky mnoho domů. Byla

to jednopatrová farma, velká a rozlehlá. Vypadala, jako

by se k ní několikrát přistavovalo za těch zhruba sto let

od doby, co byla vystavěna. Dům nevypadal jako sídlo

zla. A rozhodně nevypadal jako vězení. Nebyly tu žádné

vysoké zdi ani ploty, obklopující pozemek, nic, co by

člověk očekával při pomyšlení na čarodějnice a konventy

a ženu, která je celý život držena v zajetí.

"Ano," polkla Darci. "Tohle je ten dům." Copak oni

to necítí? říkala si. Oni necítí zlo, jež obklopuje tenhle

dům? Pro ni bylo zlo něčím, co bylo vidět, jako barvy.

Ne, ta zloba byla spíš jako plameny šlehající kolem starého

domu. "Ano, vím to jistě," opakovala. "Adame,

tam jít nemůžete. Nemůžete." Snažila se nemít v hlase

slzy, ale nešlo to.

Darci dokázala snadno zavřít oči, přejet prsty po mapě

okolí Camwellu a najít místo, jež odpovídalo tomu,

co cítila vycházet z malého smaltovaného obrázku zavražděné

dívky.

"Tohle neděláš poprvé," zadíval se na ni pronikavě

Taylor.

212

212

"Ne," řekla rezignovaně.

"Darci, ty víš o tom, co dokážeš, mnohem víc, než

komu řekneš, viď?" zeptal se jí otec.

"Ano," odpověděla. "Jenomže já jsem nikdy nechtěla

zjistit, co dokážu. Nikdy jsem nechtěla být jiná,

a zvlášť jsem nechtěla, aby to o mně věděli ostatní. Nikdy

jsem…"

"To nic." Taylor si ji přitáhl do náruče, hlavu jí opřel

o své rameno. "To je v pořádku. Jakmile tohle skončí,

můžeš se mnou odjet domů do Virginie. Mám moc hezký

dům a…"

"Ne," řekl Adam. "Půjde ke mně."

"Pojedeme do Anglie," sdělila Darci otci a odstoupila

od něj. "Adam mi slíbil šestitýdenní výlet," dodala přes

rameno, vycházejíc ze dveří domku pro hosty.

"Jestli ji někam vezmete, aniž byste si ji nejdřív vzal,

tak vás zabiju," sdělil Taylor Raeburne polohlasem Adamovi,

když vycházeli z domku.

Nato se Adam usmál, ale neodpověděl. Pravda byla

taková, že nebyl ochoten přemýšlet o tom, co k Darci

cítí. Věděl, že nikdy nepoznal někoho, jako je ona, a věděl,

že má schopnost dostat se mu na kůži tak, jak se to

nikdy nikomu nepodařilo. Vůči ostatním si od svých tří

let udržoval kolem sebe ochrannou ulitu. Nikdo ho nedokázal

přimět milovat, ostatně ani nenávidět. Poté co

mu ta zlá žena jako maličkému vypálila cejch, bylo to,

jako by se uzavřel před všemi emocemi, dobrými i špatnými.

Od té doby, co potkal Darci, se však dokázal smát.

Dokázal ji škádlit. A myslel i na jiné věci, než na stinnou

stránku života. Vzbudila v něm touhu kupovat jí

dárky a ledacos ukazovat. Chtěl jí ukázat svět. Jak jí už

řekl, potloukal se po světě, viděl spoustu věcí a poznal

spoustu lidí. Nikdy však na svých cestách nepoznal

radost. Jednou mu jeden stařec řekl: "Hochu, mně se

zdá, že něco opravdu usilovně hledáš. Ale asi nevíš, co

hledáš."

213

213

Starcova slova jako by byla shrnutím Adamova života.

A nevěděl, co hledá, až do toho osudného dne před

několika lety, kdy pozoroval své bratrance, jak hrají tenis.

Ten den a jedna náhodná poznámka ho vyslaly na

cestu, která vedla až sem.

Sem, k Darci, říkal si a s úsměvem následoval Taylora

ze dveří.

Darci vytáhla z Adama věci, které nikdy nikdo jiný

vytáhnout nedokázal. A on jí to chtěl oplatit.

Snažil se ji rozesmát, a když se mu to párkrát podařilo,

měl pocit, jako by její smích byl vzácný a drahocenný

dar. Chtěl ji ochraňovat a…

A chtěl se s ní milovat, napadlo ho s úsměvem. Rozzlobilo

ji, že ví, že lhala, když mu vyprávěla o svých sexuálních

zkušenostech z minula, ale jemu se líbilo, že

nikdy nepoznala jiného muže. Líbilo se mu, že může

patřit jemu a jen jemu.

To všechno však přijde později, říkal si. Nejprve musí

dokončit ten osudový úkol, který ho s Darci svedl.

Nyní tedy všichni tři leželi na břiše ve spadaném listí

na kopečku, několik set metrů od domu, o němž Darci

prohlásila, že je plný zla. Taylor dal kolovat brýle pro

noční vidění, ale neviděli nic neobvyklého. Nikde nepozorovali

žádné lidi. Venku nebyly stráže, ani psi, nic co

by se dalo považovat za zábranu tomu, aby vstoupili do

domu. V domě svítilo jen jedno světlo, a to nahoře ve

druhém patře, zřejmě na půdě. Bylo tam kulaté okno ve

štítu a zářilo odtud teple žluté světlo.

"To se mi nelíbí." Taylor se posadil. "Ten nedostatek

ochrany mě děsí víc než všechno, co jsem kdy v téhle

branži viděl. Myslíte, že město ví, že tenhle dům patří té

ženské, a proto jí dávají pokoj?"

"Patrně." Adam se také posadil. "Ale stejně je to strašidelné,

ne? Já myslel, že to bude věznice, se zdmi

a ozbrojenými strážemi. Jestli vlastní něco tak cenného,

jako je to zrcadlo, přece by to ochraňovala?"

"Nevíte, kdo ještě o tom zrcadle ví?" zeptal se Taylor.

214

214

"Mimo mě," řekl Adam, "myslím, že existuje hodně

médií, a podle toho, co jsem viděl, to patrně ví půlka

Camwellu. Odkud o tom víte vy?"

"Jedna moje studentka měla sestru, která se k tomu

kultu dala, a pokud vím, na zrcadle zakládají všechny

své naděje na získání moci."

"Média a zprávy z druhé ruky." Darci se posadila vedle

Adama. "Vy dva prostě říkáte, že si nejste úplně jisti,

zda ta věc vůbec existuje."

Moc světla nebylo, ale Darci viděla, jak Adam párkrát

otevřel a zavřel ústa, jako by se chtěl obhajovat. Pak se

ale podíval na Taylora. Nakonec se Adam vrátil pohledem

k Darci. "Správně. Tak nějak to je. Nejsem si dohromady

ničím jist. Celá léta jsem zkoušel získávat informace

lidskými metodami, ale nic moc se mi nepodařilo

zjistit. Tak jsem přešel na nelidskou stranu. Nebo spíš

paranormální stranu." Zatímco to Adam říkal, díval se

vzhůru do korun stromů. Poblíž nich byl dub, který musel

být několik set let starý. Měl husté, košaté větve.

"Taylore, starouši," řekl Adam, "myslíte, že byste mi

mohl udělat stoličku? Rád bych vyšplhal nahoru a zkusil,

jestli bych neviděl do domu. Třeba něco nebo někoho

zahlédnu."

"Starouši," zavrčel Taylor. Byl jen o sedm let starší

než Adam. "Pojďte, dítě, já vám pomůžu nahoru." Spojil

ruce a pohlédl na Adama.

Adam stoupl do dlaní staršího muže, pak mu vystoupil

na ramena a zachytil se nejnižší větve dubu. Začal

šplhat nahoru.

Ne moc daleko, říkala mu Darci v duchu. Prosím tě,

nespadni. Nechci, aby sis ublížil. Kdyby sis ublížil…

"Ticho!" zasyčel na ni dolů Adam. "Nemůžu myslet,

když tolik mluvíte." Opatrně vykročil po tlusté větvi, přičemž

se přidržoval horní, pak si lehl na břicho, nasadil si

okuláry pro noční vidění a zahleděl se do okna domu.

Co vidíš? Zavolala zezdola Darci, ale Adam neodpověděl.

215

215

"No?" zeptal se Taylor dcery.

Darci pokrčila rameny. Dokázala jen vysílat myšlenky

k Adamovi, ne je přijímat; neslyšela, nač myslí.

Pár minut nato slezl Adam ze stromu, zhoupl se z poslední

větve a seskočil na zem. "V té místnosti nahoře

někdo je. Je to žena a já vidím, jak přechází sem a tam.

Pohybuje se, jako by byla mladá."

"To není moc dobré vodítko," mínil Taylor.

Adam upřeně pohlédl na Darci. "Když jsem tam nahoře

a mám tohle na očích, vidím laserové paprsky napříč

přes trávník. Z tohohle úhlu je nevidíte. Není je vidět

ani z pěti metrů. Musíte být nahoře, kde jsem byl já.

Je to umělecký systém ochrany," dodal. "To se jí musí

přiznat. Má technologii, o jaké jsem ještě nikdy ani neslyšel."

Na okamžik se odmlčel, očima se zavrtal do

Darci. "Ale můžu se přes to dostat."

"Jak to dokážete, když nevidíte, kde ty paprsky jsou?"

zeptala se Darci okamžitě. "Víte, co bychom měli udělat

podle mě? Měli bychom zavolat policii a nechat ji, ať to

vyřídí. Anebo ještě lépe, zavolejme toho vašeho kamaráda

od FBI. FBI má s těmihle věcmi zkušenosti."

"A vy myslíte, že by to neuviděla v zrcadle?" zeptal

se Adam tiše.

"Když je uvidí přicházet, tak určitě uvidí i nás," odtušila

Darci rozhořčeně. Vzápětí dodala: "Aha. Viděla nás

v zrcadle." Vzpomněla si na Susan Fairmontovou a její

mrtvou sestru, která se Darci podobala.

"I když byly moudré, Nostradamovy předpovědi

nikdy nebyly nachlup přesné v čase," řekl Taylor. "I ta

čtyřverší, která lidé dokázali rozlousknout, byla o léta

posunuta. Zrcadlo jí tě určitě ukázalo, Darci, ale myslím,

že neznají přesně datum, kdy se objevíš. A hádal

bych, že tě očekávají v tunelech."

"Podle mého by v tunelech mohlo být bezpečněji než

tady," namítla. "Byli jsme v nich a já tam nic děsného necítila."

Třela si paže, jak jí po nich přebíhal mráz. "Jenomže

já jsem nikdy necítila nic tak… tak nešťastného jako

216

216

tenhle dům." Ani jeden z mužů jí na to neodpověděl, jen

se na ni dívali. Věděla, že od ní něco chtějí, ale nevěděla

co. Ignorovala je co nejdéle, pak se zeptala: "Copak?!"

Adam pohlédl na Taylora a němě se shodli, že jí to

řekne otec. "Darci, můžeš směrovat Adama kolem těch

laserových paprsků. Musíš vylézt na ten strom, nasadit

si okuláry a myšlenkami mu sdělovat, jak je obejít."

Stáhla ústa do tvrdé čáry. "Nemám ráda výšky. Nelezu

na stromy, a zvlášť nemám ráda, když někdo chodí do

domů plných moc ošklivých věcí."

Adam svraštil čelo. "Co kdybyste měla sestru a ta by…"

Taylor položil dceři ruku na rameno. "Co kdyby

Adam v tom domě uvízl? Co bys udělala, abys ho dostala

ven?"

Darci byla v rozpacích, že její otec, tento muž, kterého

poznala tak nedávno, do ní tolik vidí. "Nic," snažila

se zachovat si důstojnost. "Nehnula bych ani prstem,

abych ho odněkud dostávala. Znám ho teprve pár dní,

a celkem vzato, otravuje mě."

Zarazila se, protože Adam ji objal paží, přitáhl ji k sobě,

až se jí nohy zvedly od země, a políbil ji. Políbil ji se

vším, co k ní nyní cítil. Políbil ji se vzpomínkou na to,

jak ji poprvé uviděl v trikotu. Políbil ji se vzpomínkou

na všechny chvíle, kdy ho rozesmála. Políbil ji za všechny

okamžiky, kdy se jí toužil dotknout, ale nedovolil si

to. A především ji líbal kvůli… no, ještě si nebyl jist, ale

říkal si, že ji možná líbá z lásky.

Když ji postavil zpátky na zem, Darci se zapotácela

a Adam jí položil ruku na rameno, aby ji podepřel.

"Chceš vysadit?" zeptal se ochraptělým hlasem.

Darci dokázala jen přikývnout.

Místo aby jí nastavil ruce, sundal jí Adam bundu, takže

tam stála jen ve svém černém trikotu, a vyzvedl ji na

nejnižší větev. Když ji však zvedal, přejel jí rukama po

těle, dotkl se ze stran jejích ňader, sjel po žebrech k pasu

a pak dolů po stranách zadečku a po nohou. "Jsi ochotna

mi pomoct?" zeptal se, když seděla na nejnižší větvi.

217

217

Darci dokázala jen němě přikývnout.

"Hodná," pochválil ji Taylor, ale zamračil se na Adama.

"Jestli…," začal polohlasem.

Adam se k Taylorovi chladně obrátil. "Prověřil jste si

mou rodinu. Našel jste někde v její historii něco nečestného?"

"Ne," odpověděl Taylor. "Pár tragédií, několik selhání

a spoustu úspěchu, ale nikde nic o tom, že by nějaký

Montgomery zradil."

"Přesně tak," řekl Adam, "a mohu vás ujistit, že já

první nebudu." Obrátil se zpět a vzhlédl k Darci. "Teď,

malá, vyšplhej nahoru, kde jsem byl já. Dávej pozor, postupuj

opatrně a nespadni. Ale nezapomínej, že kdybys

padala, budu tady a chytnu tě. Dobrá?"

Darci opět kývla; pak zvolna začala šplhat na strom.

Nepohybovala se s takovou jistotou jako Adam, ale dokázala

si najít cestu a klást nohy tam, kam potřebovala.

"To je ono," zazněl zezdola Adamův chlácholivý hlas,

ale ona se na něj nepodívala, bála se, aby ji nepřemohl

strach. Momentálně cítila Adamovy rty na svých a jeho

ruce na těle, což jí dodávalo síly a zmužilosti. Kdyby se

ale podívala dolů a uviděla skutečnost, kdyby uviděla,

že země je asi šest metrů pod ní, nebyla si jista, zda by ji

kterákoli vzpomínka na světě udržela nahoře.

Jakmile byla na větvi, na níž byl prve Adam, zvolna

a opatrně se natáhla na břicho, nasadila si velké okuláry

a pohlédla směrem k domu. Jasně viděla křižující se

rudé paprsky laserového světla, jež obklopovaly dům

a ochraňovaly jej. Co se stane, kdyby někdo vstoupil do

jednoho z těch světelných paprsků? uvažovala. Vyběhnou

psi a zaútočí na vetřelce? Anebo se vyřítí ven ti draci,

co chrlí oheň, o nichž se zmiňovala hubatá číšnice

Sally, a narušitele pohltí?

"Nech toho!" zasyčel na ni zezdola Adam. "Myslíš

nahlas – a mně se nelíbí, co slyším!"

Darci se zhluboka nadechla. Vyžadovalo soustředění,

aby nevysílala své myšlenky Adamovi, a když myslela

218

218

na něco jiného, její myšlenky jako by prostě přirozeně

zabíhaly k němu.

"Hotovo?" ozval se zezdola.

Ano, odpověděla mu, pak se zhluboka nadechla, aby

se uklidnila a mohla se soustředit na úkol, který má před

sebou.

Hned si uvědomila, že snadné to nebude. V červených

paprscích světla nebyl žádný systém, a co hůř, bylo velmi

těžké rozeznat, jak daleko jsou od země. Ze svého

vysokého hřadu takřka nemohla určit, zda jsou paprsky

půl metru nebo tři metry nad zemí.

Stát! zařvala v duchu na Adama. Udělal teprve dva

kroky a už byl centimetr od prvního paprsku. Doleva,

teď doprava. Teď… počkat. Darci si musela sundat okuláry

a na okamžik zavřít oči. Dej mi sílu, modlila se. Dej

mi vědění. Znovu si nasadila brýle a pak znovu pohlédla

na paprsky. Mají různé odstíny červeně! napadlo ji.

Možná to bylo tím, jak si poprvé nasadila okuláry, nebo

snad, říkala si, je to tou modlitbou, ale teď skutečně viděla,

že paprsky mají různé odstíny červeně. Ty vysoko

nad zemí jsou světlejší než ty, co jsou těsně u země. Nyní

může říkat Adamovi, které překročit a které podlézt.

Dolů, řekla. Teď dolů. Níž. Po břiše. Darci dštila na

Adama rozkazy, krátké, staccatové povely, které mu

mohla vysílat s takovou silou, až ho rozbolela hlava. Nahoru!

nařizovala. Vstát a překročit. Nohu výš. Teď vytrč

nohu. Rovně. Zahnout doleva. Ještě víc. Ne, vrať se.

K zemi. Vztyk. Teď! Překroč. Pozor na nohu. Pomalu!

Taylor na zemi neslyšel nic. Stál na kopečku a pomocí

okulárů pro noční vidění pozoroval Adama, jak předvádí

cosi na způsob šamanského tance napříč trávníkem.

Trochu žasl nad tím, že Adam slyší Darciny pokyny

v duchu tak jasně. Nejprve Adam vstal a udělal vysoký

krok přes neviditelný provaz, pak padl na zem a plazil

se. Postoupil o metr kupředu, potom se o kousek víc

vracel. Pro Taylora, který to pozoroval, to bylo vzrušující

a děsivé zároveň.

219

219

Zabýval se nadpřirozenem po celý svůj dospělý život.

Jako dítě slýchal šeptané příběhy ze života svých předků

a o tom, co dokázaly ženy z jeho rodu. V rodině měl nač

být hrdý, ale současně se to muselo udržovat v tajnosti

za každou cenu. Roku 1918 mnoho členů jeho rodu skosila

epidemie chřipky a on už se nikdy nerozrostl do bývalého

počtu. Nikdy nebyli zvlášť plodní, ale po ztrátách

při epidemii se zdálo, že počet členů rodu se v každé

generaci zmenšuje. Matka mu tisíckrát říkala, že je na

něm, aby přivedl na svět dceru s "darem".

Když Taylor zjistil, že následkem automobilové nehody

bude neplodnost, začal se zajímat o okultismus

profesionálně. V průběhu let si však vytvořil teorii, že

nejnadanější z jasnovidců a dalších psychotronicky nadaných

lidí se drží stranou od takových, jako je on, kteří

je chtějí zkoumat a třídit to, co dokážou. Za všechny ty

roky výzkumu nikdy neviděl nic takového jako to, co

právě pozoroval; tu půvabnou dívku nataženou na větvi

stromu a pomocí svých myšlenek navigující muže přes

pole laserových paprsků.

Adamovi trvalo skoro pětačtyřicet minut, než se dostal

přes pole, a když dorazil k přední verandě domu,

Taylorovi se tak ulevilo, že si musel sednout. Co ale

teď? říkal si. Jak se Adam dostane do domu? Schovává

si čarodějnice klíč pod rohožku?

Adam, stojící konečně na verandě, si zřejmě myslel

totéž. Otočil se a pohlédl na strom, kde se skrývala Darci.

Zvedl ruce a ramena, jako by říkal: co dál? Vzápětí

kývl, takže mu Darci asi něco řekla.

Taylor viděl, jak Adam zvedl ramena, jako by se

připravoval k úderu, a zvolna natáhl ruku ke klice. Pak

ještě pomaleji začal kliku tisknout. Prozatím se žádný

alarm nespustil. Při pohledu na to, jak Adam dál tiskne

kliku domovních dveří, rozbušilo se však Taylorovi srdce

rychleji a zadržel dech.

Když se dveře otevřely, Taylor vydechl. S pohledem

nahoru na strom směrem k Darci zalitoval, že si spolu

220

220

s ní nemůže vítězoslavně zakřičet. Ale nešlo to. Otočil

se nazpátek a pozoroval Adama, jak mizí v domě.

"Nevidím ho!" ozval se Darcin výkřik ze stromu a Taylor

slyšel v jejím hlase bolest. Co se děje uvnitř domu?

Taylor ji chtěl uklidnit, ale nešlo to. Chtěl jí sdělit, že

všechno dobře dopadne, ale nemohl. Za ta léta viděl víc

hrůz, než by se v životě patřilo, a tak věděl lépe než ona,

co by se mohlo stát.

Teď už mohou jen čekat. Kdo je uvnitř domu? Čeká

tam někdo na Adama, aby ho přepadl ze zálohy? Čarodějnici

její první pokus o uvěznění Adama tehdy před

léty nevyšel, ale Taylor pochyboval, že si nechá ujít druhou

příležitost. Podruhé ho neztratí.

Vyžadovalo veškeré sebeovládání, jehož byl schopen,

aby se Taylor uklidnil a přiměl čekat. A čekat. Čas míjel.

Nemohl říct, zda jsou to minuty nebo hodiny. Pozoroval

dům, až ho oči bolely. Nahoře na stromě Darci

mlčela.

Náhle Taylor prudce zvedl hlavu. Něco se stalo. Věděl

to. Něco se stalo. Adamovi to trvá moc dlouho. Ale stalo

se ještě něco, něco, co nedokázal určit, ale cítil to.

Upravil si okuláry a rozhlédl se po domě a pozemcích.

Nic. Neviděl nic nepatřičného.

"Copak je?" zašeptala seshora Darci, která vycítila otcův

rychle narůstající strach.

Taylor zvedl ruku, aby byla zticha. Neviděl nic, ale

chloupky na šíji měl zježené jako dikobraz. Tiše kráčel

po svahu směrem k domu. Paprsky neviděl, a kdyby

Darci zjistila, že se dostal příliš blízko, nemohla by ho

varovat myšlenkou jako Adama. Mohla by na něj jen

křiknout, a on věděl, že by to mohlo způsobit rozruch,

který si nemohou dovolit. Nemohou nic riskovat, dokud

je Adam v domě.

"Tam!" řekl Taylor nahlas, když to uviděl. Bylo to tak

tmavé, že zprvu nic nerozeznával. Ano, čarodějnice je

očekávala. A věděla, co udělají. Zvolna, pomaloučku se

přes okna a dveře spouštěly ocelové mříže. Jejich poma-

221

221

lý sestup měl zabránit pozorovateli, aby si jich všiml

a vydal varovný výkřik, ať už hlasem nebo myšlenkou.

Žena určitě věděla, že někdo bude dům pozorovat a že

soustředí svou pozornost na ty rudé paprsky světla a nezamčené

domovní dveře.

"Darci!" řekl Taylor tak nahlas, jak se odvažoval.

"Okna! Podívej se na okna!"

V tom okamžiku chladný poryv větru smetl dolů vodopád

tisíců podzimních listů. "Cože?" zeptala se Darci,

která ho neslyšela.

"Okna!" opakoval. "Podívej se na ta okna. Dostaň odtamtud

Adama, hned!"

Když Darci otce konečně uslyšela, ohlédla se na okna

a uviděla, že mříže už jsou napůl dole. Mříže se pohybovaly

tak pomalu, že vlastně jejich pohyb ani nepozorovala.

Žádný div, že si ho nevšimla! Ven! Ven! Ven! Ven!

Řvala na Adama jak nejhlasitěji dovedla, ale když neviděla

v domě žádný pohyb, posadila se zpříma.

V panice zapomněla, že je na stromě a že přímo nad

ní je další větev. Darci se praštila do hlavy o větev a na

okamžik se s ní zatočil celý svět. Vzápětí spadla zpátky

na svou větev a lící prudce narazila o kůru.

"Ach bože," Taylor všechno viděl zezdola. Mysli! nařizoval

si. Teď je to na něm, copak může udělat on?

Všechny padající mříže už byly tak nízko, že stačí ještě

dva tři centimetry a Adam nebude moci z domu uniknout.

Kdyby Taylor mohl přeběhnout přes ty paprsky,

kdyby mohl zaklínit něco silného pod okno, kdyby dokázal…

Vzápětí už Taylor běžel dolů z kopce a děkoval Bohu,

že se rozhodl jet svým range-roverem namísto Adamovým

laciným autem z půjčovny. Range-rover byl

zvláštní vozidlo. Byl to tažný valach v porovnání s dostihovými

koňmi, jimž se podobala většina aut na silnici.

Range-rover byl pomalý a nemotorný; jezdit s ním po

dálnici bylo utrpení. Byl velký a neohrabaný a těžký jako

popelářské auto. Poctivý náhon na čtyři kola ztěžoval

222

222

zatáčení i s posilovačem volantu a na světlech dokázalo

patrně na zelenou vyrazit rychleji i dítko na tříkolce.

Velkolepé však na range-roveru bylo to, že dokázal

vyšplhat i na skleněnou horu. Mokrou. Taylor cestoval

se svým roverem po lesích Virginie, Severní Karolíny

a Kentucky a neexistovalo místo, kam by to vozidlo nedokázalo

zajet. Dokázalo jet do prudkého kopce, přes kameny,

přes vyschlá říční koryta. Dokázalo přebrodit vodní

toky tak hluboké, že se po nich dalo jezdit na lodi.

Dokázalo překonat klády, spadlé přes strmé horské cesty.

Pokud se rover dotýkal země jediným kolem, pořád jel.

Momentálně však Taylor ze všeho nejvíc potřeboval jeho

váhu. Bylo to těžké, přetěžké auto. Tisíce kilogramů

železa, s motorem, který se udrží v chodu děj se co děj.

V běhu vytáhl Taylor z kapsy klíče, skočil za volant

svého červeného range-roveru, nastartoval motor a zařadil

jedničku. Za patnáct let vystřídal tři range-rovery,

a i když s nimi šplhal po horách, nikdy, ani jednou nezařadil

jedničku, tu, kterou obchodníci s range-rovery

označovali za použitelnou v "opravdu těžkém terénu".

"Co takhle opravdu těžký dům?" řekl nahlas, když zařadil

rychlost a šlápl na plyn. Range-rover nikdy neposkočil

o nic víc, než kdy touží poskakovat sloní býk.

Příjezdová cesta k domu byla asi čtyři sta metrů odtud,

odbočovala ze silnice; drželi se stranou od hlavního

vchodu, ale Taylor o příjezdovou cestu nestál. Zapnul

reflektory, stiskl knoflík, jímž spustil blikání nouzových

světel, a pak vyrazil do kopce ležícího mezi ním a domem,

kde se Adam zvolna stával vězněm.

Range-rover snadno vyjel na kopec, a když se Taylor

ocitl na vrcholu, věděl, že má-li udělat do toho domu díru,

díru, před kterou by nebyla žádná ocelová klec, musí

narazit do zdi pořádně. Když překonal vrcholek kopce,

jel rover po dvou kolech a na zem na úpatí kopečku narazil

tak prudce, až to Taylora vyhodilo nahoru, ale

chválabohu byl dost malý, aby měl nohy pod volantem,

a to mu zabránilo praštit se do hlavy o střechu.

223

223

V tu chvíli, kdy Taylor vyrazil po úbočí kopce, byl

připraven, že uslyší vřískot alarmu, který se spustí, jakmile

narazí na laserové paprsky. Neozval se však ani

hlásek. Buď byly ty lasery falešné, nebo je Adam nějak

vypojil, když vstoupil do domu.

Taylor však neměl čas na přemýšlení, protože se rychle

blížil k domu – a snažil se připravit na nadcházející

náraz. Věděl, že před kolizí se z auta nedostane. Kdyby

sundal nohu z plynu, rover by se zastavil na místě a nevyrobil

by Adamovi únikový otvor. Ve světle reflektorů

viděl, že ocelové mříže už jsou jen pár centimetrů od parapetů.

Adam je uvězněn uvnitř!

Taylor projel bokem domu, velké auto v něm vyrvalo

pořádnou díru skrz naskrz, a ať se sebevíc snažil držet

hlavu vzpřímenou, když narazil na schodiště na protější

straně místnosti a zastavil se, hlavou udeřil o volant a po

té ráně zůstal v bezvědomí.

Adam stál na vrcholu schodiště, když auto narazilo. Přes

pravé rameno mu viselo tělo mladé ženy, spoutané na

zápěstích a kotnících – ženy, o níž byl přesvědčen, že je

to jeho sestra. Přes levé rameno měl kožený pytel, který

obsahoval staré, otlučené a docela obyčejné zrcadlo.

Náraz auta projíždějícího zdí domu až ke schodišti

Adama srazil na zem. Ze všech sil se snažil při pádu

ochraňovat ženu, kterou držel, ale stejně slyšel její tlumené

"UFairmont!", když Taylor s autem vrazil do

schodiště a oni dva dopadli na zem.

Adam nevěděl, co se děje. Slyšel Darci řvát, že má

vypadnout ven, ale v tu chvíli nemohl odejít, protože

ještě neměl ženu zajištěnou.

Předtím, když Adam stiskl kliku dveří u domu a shledal,

že není zamčeno, zadrhl se mu dech v hrdle. Byl si

tak jist, že alarmy začnou vřískat, až ho ticho na okamžik

ohlušilo. Když vstoupil do domu, měl zatajený

dech a všechny smysly nastražené a v natažené ruce třímal

pistoli, kterou měl předtím schovanou pod mikinou.

224

224

Nikoho však neviděl, nikoho neslyšel. Poté co chvilku

nehybně stál a naslouchal, vyšel z malé předsíně

a nahlédl do místnosti po pravé straně. Hledal případné

útočníky, ale nedokázal ovládnout zvědavost na vnitřek

domu. Jak taková ničemnice žije?

Adam vyrůstal v domě plném starožitností muzeální

hodnoty, ale i tak to byl pořád domov. Tady však hned

poznal, že tenhle dům není domovem. Zařízení obývacího

pokoje bylo zakoupeno v předváděcí síni a přeneseno

do domu bez valné starosti o útulnost. Pokoj nepůsobil

obývaně; nebyly tu žádné osobní maličkosti, žádné fotky

na krbové římse, žádné obrazy na stěnách, které by

působily jakkoli osobně.

Proti své vůli se Adam zachvěl při pohledu na místnost.

Čišelo z ní cosi záhadného, i když nic nebylo na

pohled přehnaně zlověstné.

S pistolí dosud napřaženou přešel do dalšího pokoje.

Tam to bylo stejné: nic osobního, nic, co by vypadalo,

jako by to používal člověk. Je snad tento dům pro tu ženu

jen zástěrka? Žije jinde v domě, který je ochraňován

zdmi a bránou? Je tenhle dům jen lest, která k ní má vylákat

Darci?

Na okamžik Adam ucítil, jak v něm stoupá panika.

Nechal Darci o samotě, ochraňuje ji jen Taylor. Při té

myšlence jeho panika ještě zesílila. Co on vlastně

o Taylorovi ví? Ten člověk napsal mnoho knih o okultismu.

Možná toho tolik ví, protože je součástí systému.

Možná.

Adam se musel několikrát zhluboka nadechnout, aby

se uklidnil, jinak nikdy nedokáže to, co si zamanul. Ať

totiž mluvil o zrcadle sebevíc, jeho opravdovým cílem

bylo dostat se k té ženě nahoře v domě a vypadnout

odtud.

V zadní části domu byla kuchyně a Adam se okamžik

zdržel, aby otevřel pár skříněk. Prázdných.

Je-li tento dům jen kulisa, je-li nepoužívaný, tak proč

Darci řekla, že je "plný zla"?

225

225

Tiše, aniž by jeho střevíce vydávaly na podlaze z tvrdého

dřeva nějaké zvuky, vydal se Adam po schodech

nahoru. Ta žena je nahoře. Jsou tam snad nakladeny pasti?

Skrývá se tam to zlo, které Darci vycítila?

Nad schodištěm se Adam zastavil. Na konci chodby

byly čtvery zavřené dveře. Má pokračovat po schodech

do dalšího patra a dveře ignorovat? Nevyskočí zpoza

dveří nějaká armáda, jen co vyrazí nahoru?

Zvolna, nehlučně se plížil chodbou k prvním dveřím,

otevřel je, přirazil je až ke stěně. Byla to ložnice, opět

neosobní místnost, její obsah byl kompletně zakoupen

z výstavní síně nějakého obchodu s nábytkem. Závěsy

se na okna nehodily a nikdo se je ani nepokusil přizpůsobit

tak, aby sem padly. Prádelník byl do pokoje příliš

velký a přesahoval do okna. V místnosti opět nebyl ani

kartáč na vlasy.

Další místnost byla koupelna, s bílými obkládačkami

a bílými ručníky, jež vypadaly, jako by nikdy nebyly

používány.

Následovala další ložnice, tahle místnost ale byla jiná.

Nebylo v ní nic osobního, ani v sousední koupelně, ale

vypadala, jako by byla používána. Přehoz na posteli,

jednoduchý, bílý, bavlněný, vypadal, jako by se už mnohokrát

pral. Nábytek tvořily falešné starožitnosti, které

se výrobcům tak dobře daří, ale byl tak nablýskaný, jak

žádné opravdové starožitnosti nikdy nebývají. Adam

místnost rychle přelétl pohledem a opustil ji.

Další dveře vedly do místnosti, ze které se Adamovi

obrátil žaludek. Byla tu jediná železná postel, podobná

dětské. U stěn byl psací stůl a několik knihovniček. Byl

by to normální pokoj až na zdi. Ta nad postelí byla pomalována

obrazem věže z tarotových karet – obrysu,

který měl vypálený na hrudi, obrysu, který se dal vytvořit

z mateřských znamínek na Darcině dlani.

Na čelních stěnách byly uspořádané sestavy zbraní,

což bylo zřejmě okopírováno z podobných sbírek, které

viděl na středověkých hradech v Evropě.

226

226

Odporné na téhle místnosti bylo Adamovi to, že

v hloubi duše věděl, že to je dětský pokoj. A nepochyboval

o tom, že je to pokoj, ve kterém vyrůstala jeho

sestra.

Adam rychle prolétl sousední ložnici, pohlédl do té

sterilní místnosti a pak co nejrychleji odešel. Myšlenky

mu vířily v hlavě, byl plný toho, co právě viděl, a plný

toho, nač se ho vyptával Taylor. Nemohla jeho sestra

spojit své síly s tou ženou, jež stojí v čele tohohle konventu

zla?

Přestože Adam zoufale toužil dostat svou sestru pryč

z tohoto domu, věděl, že jí nemůže od počátku důvěřovat.

Bude si ji muset prověřit. Nemůže.

Když Adam došlápl na dolní schod, připraven vystoupit

nahoru, náhle se zarazil. Něco se mu pohnulo v koutku

mysli. Co to je? Na okamžik zavřel oči a nechal si

probíhat hlavou vidiny toho, co právě spatřil. Co to viděl?

Něco se děje; něco není v pořádku. Kde? křičelo

mu uvnitř v hlavě. Co se děje?

Nedokázal to přesně určit, ale když šlápl na druhý

schod, pochopil. Všechno v domě, až na zbraně na stěnách,

bylo nové a neosobní. Nebylo tu nic starožitného,

ba ani starého. Mnohé věci byly poškrábané a rýhované

a skvrnité od výrobců, kteří se snažili napodobovat starožitnosti,

ale Adam poznal, že jsou to padělky.

Ale ne všechny, řekl si vzápětí, pak se otočil a málem

běžel chodbou k ložnici s bílým přehozem. Na protější

stěně byly tři obrazy, na všech byly ty pochybné starofrancouzské

růže, které bytoví architekti tolik milují.

Když se však Adam zastavil ve dveřích a pohlédl na ty

obrázky, poznal, že poslední rám není falešná starožitnost;

byl pravý. Žádné umělé patinování na světě nedokáže

způsobit, aby dřevo vypadalo takhle.

Jedním skokem překonal Adam postel a strhl obraz ze

zdi. Jakmile ho držel, věděl, že měl pravdu: Byla to starožitnost,

přinejmenším z patnáctého století, jak odhadoval.

Rukama, jež se bezmála třásly, obraz obrátil a za-

227

227

ťukal na něj zezadu. Do ruky mu vypadlo sklo, k němuž

byl připevněn barvotisk růží.

Když Adam rám obrátil, uviděl, že drží v rukou

zrcadlo – a když do něj pohlédl, neuviděl nic.

Neměl čas blahopřát si ke své mazanosti, ale zastrčil

rám se zrcadlem za mikinu, pevně si kolem něj přitáhl

opasek kalhot a pak doslova vyběhl do schodů.

Nad schodištěm byly jen jedny dveře a on věděl, že

uvnitř na něj čeká ona. Se zbraní? ptal se v duchu. Otevře

dveře a bude zasažen výstřelem z brokovnice? Nebo

z kuše?

Rozrazil dveře, ukryl se bokem, pak čekal, ale zevnitř

se neozýval ani hlásek. Opatrně vystrčil hlavu za zárubní

dveří.

Seděla v křesle, čelem ke dveřím, a propána, vypadala,

jako by na něj čekala. Křeslo bylo proutěné, s vysokým,

kulatým opěradlem, takže vypadalo jako trůn.

Byl by ji poznal kdekoli. Měla rodovou podobu, zelené

oči a rýhu v bradě. Vlasy měla stažené dozadu do volného

copu, který jí visel přes rameno, přes hruď až do

klína, až ho napadlo, jestli jí vůbec někdy stříhali vlasy.

Na okamžik se opřel zády o zeď. Teď nebyl čas nechat

se ovládnout sentimentalitou. Tahle žena je s ním možná

spřízněna pokrevně, ale byla vychována tak, že o tom

raději nepřemýšlel. Určitě ji to postihlo.

S pistolí v napřažené paži vstoupil Adam do místnosti

a nespouštěl ji ani na okamžik z očí.

Její hezká tvář byla takřka bez výrazu. Jen k němu

vzhlédla, jako by věděla, nač myslí. Ne, říkal si Adam,

dívá se na něj, jako by věděla, co má za lubem. Když

k němu němě vztáhla paže se zápěstími u sebe, na chvilku

mu to nahnalo hrůzu. Je to pravda, říkal si. Všechno,

co mu říkali, je pravda: Byla unesena, aby mohla číst

z magického zrcadla, a v tom zrcadle viděla budoucnost.

Ví líp než on, co on udělá.

Neplýtval víc časem na přemýšlení o tom, jak nebo co

ona ví. Přes opěradlo velkého křesla bylo přehozeno ně-

228

228

kolik hedvábných šátků. Zastrčil pistoli do kapsy kalhot

a rychle jí šátky svázal ruce v zápěstí. Nepromluvila na

něj a on byl tomu rád.

Zatímco jí vázal kotníky, uslyšel, jak mu Darci v hlavě

řve, že musí vypadnout, hned! Co vycítila? ptal se

v duchu. Nebo co viděla? Že by cítila nebezpečí vycházející

z této ženy?

Adam rychle uvázal šátek ženě přes ústa; nemohl riskovat,

že by varovala toho, kdo na něj může číhat někde

v úkrytu.

Teprve když byla svázaná a v ústech měla roubík, otočil

se a všiml si malého proutěného stolku a stoličky

u zdi. Na stole bylo malé zrcadlo v rámu. Rám byl zlatý

– opravdové zlato, to poznal – a byl posázen nebroušenými

diamanty, rubíny a smaragdy. Věděl, že ten rám

má cenu mnoha set tisíc dolarů, přinejmenším, ne-li víc.

Adam o takovou okázalou kořist nestál, ale věděl, že to

sem někdo postavil kvůli němu. Ale kdo? Pokud to sem

dala tahle žena, jeho sestra, udělala to s úmyslem obelstít

ho? Pokud ano, pak dělá dobře, jestliže jí nedůvěřuje.

S pousmáním, adresovaným jí – s úsměvem, o němž

doufal, že v ní vzbudí domnění, že věří, že právě nalezl

pravé zrcadlo, zvedl je a podíval se do něj. Neviděl však

vůbec nic.

"Čímž se dokazuje, že nejsem panic," řekl nahlas, pak

uslyšel nějaký zvuk zpod ženina roubíku. Asi zešílel,

pomyslel si, protože to znělo skoro jako smích. To není

možné. Přece se nesměje jeho vtipu.

Adam však neměl čas na okounění. Určitě připravený

na to, aby mohl zrcadlo odnést, tu byl na háku na zdi zavěšený

kožený pytel. Adam ho popadl, vložil do něj zrcadlo

ve zlatém rámu a pak, obrácen zády k ní, pokradmu

vyndal zpod trička to druhé zrcadlo a rovněž je

vsunul do pytle. Když měl vak přes rameno, sklonil se

a přehodil si ženu přes druhé rameno – což rozhodně nebyla

žádná radost, vzhledem k tomu, že byla skoro stejně

vysoká jako on.

229

229

Byl na vrcholu schodiště do prvního poschodí, když

se rozpoutalo peklo a domem se probouralo velké červené

auto.

Adam posbíral pytel a ženu, pak se znovu postavil,

pohlédl dolů a uviděl temeno Taylorovy hlavy, opřené

o volant. Takové jednání u Taylora mohlo znamenat jediné:

že čas vypršel. Schodiště bylo zničeno, takže tudy

se Adam dolů dostat nemohl. Neměl čas váhat. Jediným

ohromným skokem se ocitl na střeše range-roveru, pak

opatrně položil ženu na střechu. Zle se na něj škaredila

a zoufale se pokoušela něco říct. Adam to však nechtěl

slyšet. Sděluje mu, že toho bude litovat, že ji unesl?

Anebo mu chce poděkovat, že ji zachránil? Momentálně

neměl Adam čas, aby to zjišťoval.

Sešplhal přes bok auta, otevřel dveře a hrubě odstrčil

Taylora na sedadlo spolujezdce. Momentálně neměl čas

na jemnůstky.

Co se to ale děje? ptal se v duchu Adam. I když byla

zeď domu probouraná, pořád ještě se nespustily žádné

alarmy. Ale co bylo ještě horší, žádná Darci mu nekřičela

v hlavě, že musí vypadnout. Žádná Darci mu nesdělovala,

co musí udělat, aby se dostal ven. Kde je?

Adam stáhl ženu ze střechy a položil ji na zadní sedadlo,

pak nasedl za volant. Prosím tě, jeď, modlil se

v duchu. Motor dosud běžel, tak se snad auto rozjede.

Zařadil zpátečku a vůz se pohnul. "Děkuji," zašeptal,

oči obrácené k nebesům, vycouval s autem přes sutiny

a dírou ven co největší rychlostí. Pneumatiky poněkud

klouzaly po něčem rozbitém a viděl, že zpod kapoty vystupuje

kouř, ale velké auto pořád ještě jelo.

Když dorazil na vrchol kopce, Adam vyskočil. Nebylo

už třeba zůstat zticha, takže křikl na strom: "Darci!"

Tady, zazněla zpátky slabá odpověď, jsem. "Ííííí," zaječela,

když padala. Probrala se, když Adam zavolal, ale

ztratila rovnováhu a sklouzla dolů.

Adam ji chytil, ale síla nárazu ho srazila naznak na

tvrdou zem.

230

230

"Adame, miláčku," řekla Darci, uchopila jeho tvář

oběma dlaněmi a začala ho líbat. "Není ti nic?"

"Nic," vypravil ze sebe. "Ale musíme jet. Můžeš

vlézt do auta?" Byl omráčen nárazem, jak na něj dopadla,

ale nechtěl, aby to věděla. Když pak vstal a nadechl

se, měl dojem, že má asi zlomených pár žeber.

"Ty jsi poraněný," řekla.

Adam viděl, jak se natáčí ke straně. I ona skrývala poranění.

"Můžeš nastoupit?" opakoval. "Musíme odtud

vypadnout. Rychle."

"Ano, ovšem," odpověděla.

"Dozadu," Adam si držel bok a otevíral jí dveře.

"A dávej pozor. Je tam ona."

Na jeden děsivý okamžik se Darci domnívala, že má

Adam na mysli čarodějnici, šéfku, ale pak nahlédla do

auta a uviděla svázanou ženu s roubíkem, ležící napříč

přes sedadlo. Darci okamžitě poznala, že z téhle ženy

žádné zlo nevychází. Bez rozmýšlení ženě jemně zvedla

hlavu a položila si ji na klín. Darci poznala zlo, když bylo

nablízku, a tahle žena nebyla zlá.

Co nejrychleji nastoupil Adam za volant. Taylor přišel

k sobě a zvedal se. "Kam jedete?" zeptal se chraplavě.

"Co nejdál odtud," odpověděl Adam. "Mám, proč

jsem přišel, takže odjíždím."

"Provede protiúder," řekl Taylor hlasem stěží silnějším

než šepot. "Pusťte mě ven."

"Cože?!" zeptal se Adam. Auto bylo těžce poškozeno

a dlouho už nevydrží, takže se odtud musí dostat co nejrychleji.

"Bude se chtít na někom pomstít, takže mě hned pusťte

ven!" řekl Taylor důrazněji. Námaha mu však brala

sílu, a tak se opřel o kožené sedadlo a zavřel oči.

"Dostanu nás odtud všechny," slíbil Adam tiše.

"Už ví, kdo je Darci," řekl Taylor hlasem tichým, ale

naléhavým. "Darci nebude už nikdy v životě v bezpečí.

Aťsi půjde kamkoli, ta ženská půjde po ní."

231

231

"A vy ji zastavíte?" zeptal se Adam. "Jak byste to

mohl udělat? Ani nevíte, jak vypadá. A jste zraněný."

"Ale já to dokážu," ozval se ze zadního sedadla hlas,

hlas, který Adam ani Taylor ještě nikdy neslyšeli.

,,Tys jí vyndala roubík?" otázal se Adam s hrůzou,

pohlížeje na Darci do zpětného zrcátka.

"Bolelo ji to," odtušila Darci vzpurně.

"Nic o ní nevíme. Možná je…"

"Ale vždyť o mně víš všechno, ne, bratře?" řekla žena.

Pak se s Darcinou pomocí napřímila a podívala se na

Adama do zpětného zrcátka. "Mohu pomoci," dodala.

"Mohu ji pomoci svrhnout, ale nedokážu to sama. Už

skoro svítá. Musíme si odpočinout. Můžeme si někam

jet odpočinout? Dnes v noci. Jestli ji nikdo nezastaví

dnes v noci, její moc se zdvojnásobí." To, jak mluvila,

bylo zvláštní: každé slovo pečlivě vyslovené, jako by se

učila mluvit spíš četbou než tím, že by poslouchala mluvit

jiné lidi.

"Proč?" Taylor se k ní otočil. Měl však příliš velké

bolesti, než aby se mohl obrátit naplno, takže jí neviděl

do tváře. "Jak? Co naplánovala?"

"Věděla o tom. Něco z toho viděla. Já to viděla všechno,

ale lhala jsem jí, jako častokrát. Má však už i jiné,

které vidí do zrcadla, takže si mě prověřuje. Nemáte to

pravé zrcadlo. Má je ona. Má pod zámkem děti a dnes

v noci je hodlá obětovat. Musím ji zastavit."

"Nebudete sama!" řekl Taylor, pak se musel opřít dozadu,

aby chytil dech.

"A já vám taky pomohu," ozvala se Darci tiše.

"A sakra!" zaklel Adam hněvivě.

"Neklej," řekla Darci ve stejném okamžiku, kdy žena

řekla "neklej", pak se na sebe obě ženy podívaly a navzdory

situaci se usmály.

Taylor se na předním sedadle usmál také, ale Adam

ne. Kdyby byl sám, ochotně by souhlasil, že se tam vrátí

za tou zlou ženou, ale teď má Darci. A při pohledu do

zpětného zrcátka si říkal, že má taky sestru. A když po-

232

232

hlédl na Taylora, který očividně trpěl bolestmi, Adam

uznával, že s Darciným otcem už má rodinu, vlastní rodinu,

ne takovou, kde by byl vetřelec, člověk odjinud.

Teď měl vše, po čem kdy v životě toužil, a přitom bude

riskovat, že to všechno ztratí za jedinou noc.

233

233

16. KAPITOLA

Bezpečnější už to nejspíš nebude," prohlásil Adam

rezignovaně, když zastavil s těžce poškozeným range-

roverem vzadu na parkovišti laciného motelu. Zaparkoval

mimo štěrkovou plochu, pod stromem, kam nebylo

na auto vidět ze silnice, ba ani z auta, které by

parkovištěm projíždělo. Ostatní nechal v autě, probudil

majitele motelu a zaplatil v hotovosti za jeden pokoj se

dvěma širokými postelemi.

Zatímco to zařizoval, přemýšlel, co by tak mohl říci

Darci, aby ji odradil od účasti na dnešní akci. Adam věděl,

že půjde do tunelů nebo kde se "to" má dnes v noci

konat – zmínka o dětech rozhodla – ale nechtěl, aby se

toho zúčastnila Darci. Pokud ještě dýchá, udělá, co se

dá, aby nepřišlo k úhoně další dítě, ale nechtěl, aby se do

toho zapletla Darci nebo Taylor nebo dokonce tahle nová

osoba, jeho sestra.

Pokud šlo o sestru, když se na ni díval, viděl pořád jen

ten pokoj s věží namalovanou nad postelí. S ohledem na

to, jak byla vychována – co on ví, ta žena může být stejně

ďábelská jako čarodějnice, u které vyrůstala. Připustila,

že zrcadlo, které ho viděla brát, není to pravé zrcadlo,

ale Adam se nedokázal přimět, aby jí ukázal to druhé,

které nalezl. Věděl už, že sám v něm žádné vidiny nespatří.

Možná by to dokázala Darci; možná ne. Jediná

možnost, jak to zjistit, je ukázat jí ho – a to momentálně

potají udělat nemohl. Rozhodně zatím ne. Možná dnes

234

234

v noci, až budou ostatní spát, najde způsob, jak ukázat

Darci zrcadlo mezi čtyřma očima.

Když se Adam vrátil s klíčem od pokoje, ostatní stáli

vedle auta a čekali na něj. Zkoumal je pohledem v drsném

žlutém motelovém světle. Taylor vypadal špatně.

Na čele měl obrovskou, tmavnoucí modřinu a jednu paži

držel nějak divně. Darci měla zarudlé oči a vypadala trochu

jako v závrati, dezorientovaně.

Vedle Darci stála žena, o níž si byl Adam jist, že je to

jeho sestra. Musel uznat, že je to na pohled heroická postava,

jak tam stála s rukama spoutanýma před tělem.

Byla mimořádně vysoká a během té mely se jí černé vlasy

uvolnily. Nyní jí spadaly v obrovských vlnách až

k pasu, splývaly po volné bílé blůze, nabrané u krku.

Měla na sobě dlouhou bavlněnou sukni a na bosých nohou

sandály.

Dívala se na něj s takovým vzdorem, až si Adam pomyslel,

že by se s takovouhle ženskou nerad dostal do

křížku. Ačkoliv až dosud zněla její slova dobře, přestože

to byla jeho sestra a třebaže se nebránila, když ji zajímal,

byl stále přesvědčen, že se ještě musí osvědčit.

Adam otevřel dveře motelového pokoje, pustil ostatní

napřed, ale když ho tato žena míjela, nedokázal se ubránit,

aby jí neřekl: "Nevěřím ti."

"To jsi tedy hlupák," prohlásila a prošla kolem něj,

hlavu vysoko vztyčenou.

Jakmile byli uvnitř místnosti, Adam zavřel dveře.

"Myslím, že bychom se měli prospat," řekl s pohledem

na dvě postele. Za jiných okolností by bylo rozumné

uložit ženy do jedné postele. Nehodlal však nechat

Darci nablízku té ženě, která měřila skoro metr osmdesát.

Darci se k němu prudce otočila. "Adame!" pravila

hněvivě. "Ty jsi magor."

"Musím souhlasit." Taylor usedl do jednoho ze dvou

křesel v místnosti. "Myslím, že vaše sestra toho už zažila

i tak dost bez toho barbarského zacházení, kterému ji

235

235

podrobujete. Vážně! Jen se na ni podívejte!" Otočil se

k ženě, stojící u dveří. Byla vysoká, krásná, majestátní,

oblečena staromódně, a ruce měla svázané před tělem.

Vypadala jako romantická hrdinka z nějakého příběhu

o klanech, bojích a cti.

"Někoho mi připomíná," řekl Taylor podivným hlasem,

který Darci přiměl, aby se na něj podívala. Od té

doby, co ji poprvé spatřil, jako by nebyl schopen odtrhnout

oči od této hrdé, sošné ženy.

"Mně taky," prohlásil Adam, "ale nenapadá mi koho."

"Královnu." Darci se na ženu vlídně usmála. "Vypadá

jako nějaká královna."

Nato se žena na Darci trošku usmála, ale neohnula šíji

– a hněvivý pohled, který upírala na bratra, neztratil

nic ze své arogance.

"Boadicea," řekl Adam. "Válečnická královna. Tu mi

připomíná."

Ženu opustil nadutý výraz a usmála se; pak se dala do

smíchu. Po pravdě řečeno, smála se tak silně, až si musela

sednout na okraj jedné postele.

"Někdo se směje tvému vtipu," podivila se Darci.

"Jestli jsi měl nějaké pochybnosti, že je to tvoje pokrevní

příbuzná, tady máš důkaz."

Adam byl potěšen sestřiným smíchem, ale ani za život

nechápal, v čem je ten vtip. Boadicea byla královna

z prvního století, která vedla Brity v boji proti Římanům,

ale co je na tom tak humorného?

Žena se otočila k Adamovi. "Boadicea je mé jméno."

"Příhodné," řekl Taylor, nespouštěje z ní oči.

V tu chvíli se Darci uklidnila. Možná se Adam chová

vůči sestře nerozumně, ale jestli se ona dokáže smát

Adamovým nehumorným vtipům, pak si byla Darci jista,

že záhy přijde k rozumu. "Má ještě někdo kromě mě

hlad?" zeptala se.

Muži jí neodpověděli. Adam zíral zadumaně na Boadiceu,

jako by se snažil přijít jí na kloub. A Taylor na tu

ženu hleděl, jako by se do ní zamiloval.

236

236

Boadiceinu pozornost však Darci upoutala. Vypadalo

to, jako by přehlížela muže coby bezvýznamné. "Myslíte,

že bychom si mohli koupit něco, čemu vy říkáte nezdravá

strava? Mám velikou touhu něco takového vyzkoušet."

"Já na tom vyrostla," opáčila Darci vesele. "Přes ulici

je obchod s potravinami a…"

"Já tam dojdu," řekl Taylor. "Přinesu vám, co chcete."

"Ne, půjdu já," namítl Adam. "Myslím, že je to má

povinnost."

Darci se k mužům překvapeně otočila. Jako by se

hádali o to, kdo smí donést jídlo téhle nadmíru krásné

ženě.

Darci udělala obličej, pak pohlédla na Boadiceu.

"Slyšela jste už někdy výraz ‚Muži jsou prevíti‘?"

"Ještě hůř," odtušila Boadicea. "Ona říká, že jsou

k ničemu."

Nato se obě ženy společně rozesmály.

Adam, nehodlaje se vyjadřovat k tomu, čemu se smějí,

pohlédl na hodinky. "Jsou čtyři hodiny ráno a já myslím,

že bychom se měli všichni trochu prospat. Později

můžeme naplánovat… to, co uděláme večer. A pokud

jde o to jídlo, musíme počkat, až v samoobsluze otevřou.

S tím spaním myslím…," umlkl. Jestli je tahle žena

jeho sestra a není nepřítel, pak by bylo rozumné, aby

Darci ložírovala s ní.

Pravda však byla taková, že Adam toužil držet Darci

v náručí. Jen nevěděl, jak tohoto cíle dosáhnout, aniž by

řekl, že o to stojí.

Taylor zvolna vstal. Věděl, co Adam chce, a také věděl,

že na jemnůstky už je pozdě. "Myslím, že Boadicea

je neznámá, a tudíž se jí nedá věřit." Když na ni

pohlédl koutkem oka, viděl hněv, který v ní začínal

doutnat. "Proto myslím, že mezi ní a dveřmi by měl

spát nějaký muž."

"On?" Boadicea ukázala spoutanýma rukama na Adama.

V jejím hlase bylo opovržení.

237

237

"Ne!" řekl Adam. "Já bych…" Ani za život ho nenapadal

důvod, proč by to měl být on, kdo bude spát s Darci.

Koneckonců, nebylo by rozumné dát otce a dceru do

jedné postele a sourozence do druhé?

"Vy dva byste se na jednu postel nevešli," řekla Adamovi

Darci. "Podívej se na ni. Je stejně velká jako ty.

Celou noc bys visel přes pelest."

Okamžik všichni tři hleděli na Darci nechápavě. Postele

byly dost velké. Pak se ale všichni chápavě usmáli.

"Ano," řekl Adam. "To je dokonalé řešení. Fajn, tak

kdo jde první do koupelny?"

"Já!" zaječela Darci a rozběhla se.

Darci procitla z tvrdého spánku stulena v Adamově náruči.

Zprvu byla příliš unavená a příliš dezorientovaná,

než aby porozuměla jeho tlumeným výkřikům. Před

několika hodinami, když vlezla s Adamem do postele,

byla si jista, že umře radostí. Nikdy, jakživa nedokáže

usnout.

"Kdybychom byli moc, moc zticha," pošeptala mu,

když mu vklouzla do náruče, "mohl by ses se mnou

hned teď milovat."

Adam jí přiložil rty k uchu. "Něco ti slíbím, Darci

T. Monroeová," řekl. "Jestli se z toho dostaneme živí,

přísahám při všem, co je mi svaté, že nebudeš panna víc

než pět minut po tom, co mi řekneš, co chci vědět od toho

zrcadla. Hele! Že mi zase neomdlíš?"

"Možná," odpověděla. "Vynese mi omdlévání víc polibků?"

"Nemůžu tě líbat a uchovat si zdravý rozum. Už jen

že tě objímám…," usmál se, "…jsem jak smyslů zbavený.

A nech toho! Vrtět se je zakázáno."

Přestala se hýbat, ale dál tiskla tělo těsně k němu. Nikdy

neřekl, že ji miluje, ale měla pocit, že možná ano.

Po pravdě řečeno, možná cítila jeho zájem o ni od první

chvíle. Vždycky se na ni díval, jako by byla něčím jedinečná.

238

238

"Nechceš si sundat hodinky?" zašeptal. Byla dosud ve

svém jednodílném trikotu, na ruce měla pořád ty krásné

hodinky, které jí dal.

"Ne," řekla. "Hodlám je nosit každý den až do smrti.

Pohřbí mě s nimi."

"Do té doby ti koupím tucet hodinek a tahle ubohá věcička

už tě nebude zajímat."

Darci se musela zhluboka nadechnout, než na to odpověděla.

Věděla, že mluví o… stěží se odvažovala si to

slovo pomyslet… manželství. Chtěla tomu snu uvěřit,

ale také k němu chtěla být upřímná. "Za jiných okolností

bych se ti možná nelíbila. Teď potřebuješ, abych četla

ze zrcadla, tak jsem pro tebe důležitá. Ale já vyrůstala

v chudém prostředí a jsou věci, kvůli kterým si to možná

rozmyslíš. Já…"

Umlkla, protože ji Adam políbil. Nepolíbil ji jako

dřív, protože za okolností, v nichž se nyní ocitli, nevěděl,

zda by dokázal přestat. Políbil ji však dost na to,

aby jí zabránil dokončit větu. "Ať už od tebe nikdy nic

takového neslyším," řekl. "Měl jsem tě rád dlouho předtím,

než jsem věděl, že máš vůbec nějakou schopnost šéfovat

lidem kolem sebe myšlenkami. A pokud jde o to,

odkud pocházíš, nezapomínej, že jsem projel celý svět

a poznal spoustu lidí. Tohle mi věř, Darci: jsi jedinečná

bez ohledu na to, kde jsi vyrůstala."

"Je to dobře, nebo špatně?" zeptala se vážně.

"Je to dobře. Mimochodem, myslíš, že bys mě mohla

naučit zenobyrové kouzlo?"

"Co to je?" zeptala se ospale.

"To zastavovací kouzlo," řekl. "Učila ses o něm na

vysoké, pamatuješ? Vedlejší obor čarodějnictví."

Darci se usmála, jak se jí začal zmocňovat spánek.

"Nestudovala jsem čarodějnictví. Studovala jsem

poezii."

"No tedy, ty prohnilá, ničemná, prolhaná…," parodoval

její dřívější slova, ale vycítil, že Darci už spí, takže ji

políbil do vlasů a zavřel oči.

239

239

Darci však nespala. Nebyla si jistá, ale říkala si, že

možná má v plánu počkat, až ona usne, a pak jít do tunelů

sám. Klidně by byl schopen zamknout je v motelovém

pokoji a nechat je tu bez dopravního prostředku.

Věděla, že Adam byl odjakživa vlk samotář, a tentokrát

to nebylo jinak. Nemůže riskovat, že by se pokusil zachránit

všechny sám a sám. Přitulila se těsně k němu

a použila Opravdové Přesvědčování, aby ho zkonejšila

a uspala.

Ale teď, o několik hodin později, ji probudilo jeho

zmítání a sténání.

"Není mu nic?" zeptal se Taylor, skláněje se nad postelí.

"Dokážeš ho uklidnit?"

"Ne," svraštila Darci čelo. "Už jsem to zkoušela, ale

je v jakémsi hlubokém transu a já se k němu nemůžu

dostat."

"Adame," Taylor se naklonil přes dceru a pokusil se

ho probudit. Viděl, že se Darci soustřeďuje, snaží se dosáhnout

myslí k Adamovi – ať už aby ho znovu zkonejšila

do spánku, anebo probudila, to Taylor nevěděl. Za

jeho zády zůstala Boadicea v druhé posteli zticha, ani se

nezavrtěla navzdory rozruchu.

Adam náhle vyrazil pěstí a jen taktak netrefil Taylora

do brady.

"Probuď ho!" nařídil Taylor dceři. "To, co prožívá,

musí být hrozné."

Darci celý život používala svou moc jen tuze povrchně.

Přimět místního vinopalníka, aby zatoužil koupit

psa, to nevyžadovalo žádné opravdu hluboké soustředění.

Ale dostat se teď k Adamovi do spánkového transu,

ve kterém byl, to vyžadovalo velikou námahu. Hlavu

už měla rozbolavělou, jak se bouchla o větev – ne že

by o tom někomu vykládala – a využíváním Opravdového

Přesvědčování ji rozbolela ještě víc. Potlačila

však bolest, pohroužila se hluboko do sebe a soustředila

se, až místnost jako by zmizela. Nebyla už v těle, ale

byla pouhou energií, energií své mysli, a tato energie se

240

240

dokázala přesunout, kam se jí zachtělo, dělat, co bylo

zapotřebí. Nalezla Adamovu mysl a vstoupila do ní, jak

nejlépe dovedla. I když bolest v její hlavě tou velikou

námahou narůstala, odpoutala se od toho nepříjemného

pocitu ze strachu, aby Adam její bolest neucítil. Místo

toho se soustředila na chlácholení jeho trýzněné mysli.

Myslela na zlaté světlo pokrývající jeho tělo a navozující

v něm pocit klidu.

"Darci!" řekl její otec. "Darci! Vyjdi z toho."

Zvolna otevřela oči a vzhlédla k otci. Držel ji za ramena

a třásl s ní. Když otevřela oči, objal ji a přitáhl

k sobě. "Už jsem myslel, že tě ztratím. Darci, vypadalas

jako mrtvá. Necítil jsem tvůj pulz. Zdálo se, že ani

nedýcháš."

Darci se zvolna, protože ji bolel krk, obrátila k Adamovi.

Spal teď klidně, ale vycítila, že má blízko k probuzení.

"Není ti nic?" Taylor na ni hleděl ustaraně. "Nikdy

jsem neviděl nikoho upadnout do tak hlubokého transu

jako teď tebe. Myslím, že kdyby přes tebe přejel vlak,

ani bys to neucítila."

"Nic mi není," pokusila se Darci usmát a zbavit ho

obav. "Ale potřebuju zajít do koupelny."

"Jasně," Taylor odtáhl přikrývku, aby mohla vylézt

z postele.

Darci musela napnout veškerou sílu a soustředění,

aby neupadla, když došlápla na podlahu. Nechtěla však

zvětšovat otcovy obavy. Modřinu na čele už měl velmi

tmavou a levou paži držel těsně u boku. "Vážně je mi

fajn," opakovala. "Jen…" Udělala gesto ke dveřím koupelny

a on ustoupil stranou.

Darci se měla co ovládat, aby pomalu zavřela dveře

koupelny, a když osaměla, padla na kolena a vyprázdnila

své útroby do toalety. A když už z ní nic nevycházelo,

dávila nasucho, až jí to zmítalo celým tělem a žaludek se

jí křečovitě stahoval, že měla dojem, jako by ho měla

u páteře.

241

241

Beze spěchu si vypláchla ústa a pokusila se vyvětrat

pach svých zvratků. Nechtěla, aby ostatní věděli, že

zvracela. Nechtěla ani, aby věděli, jak silně se udeřila

včera večer o větev do hlavy. V autě, zatímco Adam řídil

a diskutoval o tom, že nechce pokračovat, seděla Boadicea

mlčky vedle Darci a ta byla ráda, že sestřina přítomnost

Adama rozptyluje. Neviděl, jak si Darci otírá krev

z hlavy papírovými kapesníčky z krabice, kterou našla

vzadu v otcově autě. A když vstoupili do motelového

pokoje, šla Darci první do koupelny, aby si mohla umýt

krev z vlasů a temene. Ale nyní, o několik hodin později,

stále ještě prýštila krev z rány, která jí způsobovala

značnou bolest.

Nechtěla však, aby jí zranění zabránilo zúčastnit se

dnešního večera, stejně jako si v tom její otec nechtěl

nechat zabránit svou poraněnou paží. A i když Adam

předstíral, že mu nic není, věděla, že má zraněná žebra.

Z nich čtyř byla v pořádku zřejmě jen Boadicea.

Když se Darci vrátila do pokoje, Adam seděl v posteli.

"Promiňte, že tak otravuju," řekl, a ona poznala, že se

snaží, aby to znělo lehkovážně.

V druhé posteli Boadicea tiše ležela, oči otevřené,

a Darci napadlo, že je zvyklá být zticha a naslouchat.

"Chci, abyste nám pověděl, co vás potkalo, když jste

byl dítě. Chci, abyste nám pověděl, jak jste přišel k tomu

znamení na hrudi," požádal Adama Taylor. "Myslím,

že si to všichni zasloužíme." Když to říkal, zahrnul

pohledem mezi oslovené i Boadiceu, a to, jak kývla,

vzbudilo v Darci zvědavost, k čemu asi mezi těmi dvěma

v noci došlo. Pověděl otec Boadicee o sobě? O Darci?

O Adamovi?

Ať se mezi nimi událo cokoli, Darci už cítila, že mezi

touto krásnou ženou a jejím otcem vzniklo jakési pouto.

Darci měla chuť se ho zeptat, co cítí ona, ale otec měl

pravdu: teď potřebují informace jiného druhu. Všem by

jim pomohlo, snad i dodalo odvahy, kdyby Adam vypověděl

celý příběh o tom, co se s ním stalo, když byl dítě.

242

242

Zprvu Adam protestoval, ale stačil jeden Taylorův pohled

a přestal. I potom, co souhlasil s tím, že jim to poví,

Adamovi chvilku trvalo, než začal, protože celý příběh

nikdy nikomu nevypověděl.

"Když mi byly tři roky," začal Adam, hlas měl slabý,

rozechvělý a plný pohnutí, "řekli mi, že moji rodiče zahynuli

při leteckém neštěstí, a tak mě poslali, abych žil

v jednom obrovském domě v Coloradu se svými hlučnými

příbuznými Taggertovými, kteří měli spoustu dětí."

Zhluboka se nadechl. "Pravda však byla taková, že když

mi byly tři roky, byl jsem unesen a v důsledku toho zemřeli

mí rodiče."

Zde se Adam musel odmlčet a Darci měla co dělat,

aby neřekla něco o tom, jak mu asi bylo, když musel po

celý svůj život nést takové břemeno viny. Ne, nepřeruší

ho. Pomocí svých myšlenek se ho však snažila uklidnit,

říci mu, že je v bezpečí a mezi lidmi, kteří ho milují.

"Až do dnešního dne nikdo nevěděl, co se skutečně

událo," pokračoval Adam. "Byl jsem odjakživa nezávislé

dítě, hrozně rád jsem si hrál na schovávanou a schoval

jsem se i mamince, když mi v New Yorku nakupovala

šatstvo. Později matka sdělila policii, že viděla mou botičku

vyčuhovat pod věšákem s oblečením, takže měla

pocit, že se nic neděje. Viděla, kde jsem, takže dál nakupovala.

Ale asi tak po deseti minutách, když se chystala

zaplatit, přikradla se po špičkách k věšáku, rozhrnula

šatstvo a řekla: ‚Baf!‘ Jenže tam byla jen moje botička."

Darci si dokázala představit hysterii, kterou asi jeho

matka pociťovala, tu hrůzu. Natáhla se a vzala Adama za

ruku.

"Asi tak po hodině prohledávání celého obchodu byla

povolána policie, pak FBI. Uplynuly ale dva dny a nic se

nedělo. Nikdo nepožadoval výkupné, nic. Únosci nenavázali

žádný kontakt.

Po třech dnech čekání se však moji rodiče vykradli

z domu a zmizeli. Do dnešního dne nikdo neví proč. Dostali

od někoho zprávu? Pokud ano, od koho?"

243

243

Darci i Taylor mlčky čekali, až bude Adam pokračovat,

oba cítili to mnohaleté utrpení, které Adam tak zoufale

prožíval v touze vědět kdo. Proč?

"Po zmizení mých rodičů vyslýchali všechny policisty.

Jedna policistka řekla, že si vzpomíná, jak moji rodiče

vstoupili do své ložnice a na pár minut zavřeli dveře.

Když vyšli ven, vypadali prý zachmuřeně, jako by se

k něčemu rozhodli. Říkala, že tehdy té příhodě nepřikládala

žádný význam. Teprve později se rozpomněla, jak

se tvářili.

Dvě hodiny poté, co byli moji rodiče sami ve své ložnici,

řekl otec jednomu z mužů od FBI, že už před léty

přestal kouřit, ale teď potřebuje cigaretu, půjde si tedy

dolů do místního obchodu koupit balíček. Ten člověk od

FBI nabídl otci ze svých, ale ten odmítl a prohlásil, že to

není jeho značka. Později ten agent řekl, že mu otec připadal

velmi nervózní, ale to se za daných okolností dalo

očekávat.

Nikdo neví, kdy vyklouzla maminka. Pár minut poté,

co tatínek opustil byt, zazvonil telefon, všichni vyskočili

a utíkali k němu, připraveni sledovat hovor, pokud by

se ukázalo, že volají únosci. Když se však po čtvrtém

zazvonění matka neobjevila, aby telefon vzala, shledali,

že v bytě není. Všichni po ní pátrali, ale nikdo ji nemohl

najít na chodbách, ve výtahu, na schodech, nikde.

A když se vydali hledat otce, taky ho nenašli.

Později se FBI pokusila poskládat dohromady, k čemu

došlo. Rodiče šli do ložnice a můj otec sešel po požárním

schodišti do bytu mého bratrance, odkud zavolal společnost

provozující helikoptéry. Helikoptéru někdy pracovně

používal. Když byl čas k příletu helikoptéry, tatínek

odešel z bytu, údajně pro cigarety. FBI usoudila, že vyjel

výtahem nahoru na střechu, pak zavolal do svého bytu

z telefonu ve výtahu. Jen telefon zazvonil, lidé od FBI se

k němu rozběhli a matka mezitím vyklouzla hlavním

vchodem a utíkala po schodech na střechu. Byli s otcem

v helikoptéře, ještě než FBI zjistila, že jsou pryč.

244

244

Bylo docela snadné zjistit, že helikoptéra přistála ve

státě New York na jednom malém letišti, kde měl otec

vlastní čtyřsedadlové letadlo. Pilot vrtulníku, který neměl

zdání, že se něco děje, jim zamával na rozloučenou,

když otec roloval po rozjezdové dráze a vzlétl."

Adam na okamžik zavřel oči. "Mé rodiče už nikdy nikdo

neviděl."

"A co ty?" zeptala se Darci. "Jak ses dostal od toho

únosce?"

"To nevím," řekl Adam. "Tři dny poté, co moji rodiče

zmizeli, zavolala jedna žena z Hartfordu ve státě Connecticut

na policii. Byla velmi rozrušena. Říkala, že našla

v lese za svým domem malého kluka."

"Tebe." Darci mu stiskla ruku ve svých dlaních.

"Ano. Mě. Byl jsem nahý a plný klíšťat a později

jsem dostal vysokou horečku, patrně šlo o lymeskou

boreliózu."

Darci a Taylor ho mlčky pozorovali. Čekali, co bude

dál.

"Nepamatuju si nic o tom, co se dělo, když jsem byl

unesený. Vím, že děti si prý nepamatují moc z toho, co

bylo před jejich třetími narozeninami, ale já ano. Abych

řekl pravdu, hodně se pamatuju na rodiče a na náš společný

život – tolik, že mi to po létech ten cvokař, u kterého

jsem skončil, ani nevěřil. Volal mým příbuzným, aby

si ověřil, co jsem mu povídal."

"Ale měl jste pravdu," řekl Taylor tiše.

"Do písmene. Pamatuju si…" Adam se zarazil a zhluboka

se nadechl. "Řekněme prostě, že kdyby moji rodiče

právě teď vstoupili do dveří, poznal bych je."

"Co zjistila FBI, když vyšetřovala vaše zmizení?" zeptal

se Taylor.

"Nic. Domnívají se, že moji rodiče nějak obdrželi

zprávu o tom, co se mnou je. Patrně tam stálo ‚řekněte

to policajtům a kluk je po smrti‘, nebo něco takového.

Mohli se jen dohadovat, protože nic nevěděli najisto. Nedokázali

ani určit, jak jim byl ten tajný vzkaz předán."

245

245

"Kam vaši rodiče odletěli, poté co nasedli do letadla?"

otázal se Taylor.

"Nikdo nemá zdání. FBI se domnívá, že letadlo spadlo

do vody. Nikdo nic neviděl ani se nikdy nic nenašlo,

ani kus trosek, které by mohly pocházet z jejich letadla."

"A co ty? Byl jsi tak maličký," řekla Darci. Zvedla jeho

ruku a na okamžik si ji přitiskla k líci.

"Byl jsem na tom… špatně," odpověděl Adam. "Byl

jsem prochladlý, hladový, dehydrovaný a měl jsem vysokou

horečku, když mě našli. A na hrudi jsem měl

zhnisaný bolák, který se infikoval. V době, kdy mě našli,

pátraly stovky lidí po mně i mých rodičích." Pohlédl na

Taylora. "FBI se podařilo udržet únos v tajnosti, ale

když zmizeli moji rodiče, rozpoutalo se hotové peklo

a média se toho chytila."

"Takže po jejich zmizení vás poslali k příbuzným,"

řekl Taylor znechuceně. "A hádám, že vaše rodina usoudila,

že pro klid vaší mysli bude lépe, když vám nic neřeknou."

"Ano. Určitě to mysleli dobře. Domnívali se, že jsem

dost malý, abych na všecko zapomněl, zvlášť když nebudu

dál žít na místě, které by mi rodiče připomínalo.

A považovali mě za příliš malého, než abych měl nějaký

názor na to, kde chci žít."

"Ale tys ho měl, viď? Už ve třech letech jsi měl názor,"

podotkla Darci prudce.

"To ano. Pamatuju si, jak jsem plakal a říkal, že chci

na loď a jet hledat mámu a tátu."

Já taky, říkala mu v duchu Darci a tiskla Adamovu ruku

silněji. Kdysi jsem chtěla jít hledat maminku. Skutečnou

maminku. Tu, co mě šíleně milovala. Když Darci uviděla,

jak zvědavě na ni otec hledí, jako by se v duchu ptal, jaké

myšlenky asi Adamovi vysílá, odkašlala si a pustila Adamovu

ruku. "Takže ses odstěhoval do Colorada?"

"Ano. Žil jsem u příbuzných Taggertových v obrovském

domě, postaveném v 90. letech 19. století. V krásném

domě."

246

246

"Ale jako ztracený," dodal Taylor.

"Jako ztracený," potvrdil Adam. "V rodině bylo osm

dětí, žádné nepronásledoval žal. Jejich matka, sestřenka

Sarah, se snažila začlenit mě do rodiny, ale nešlo to.

Ne. To není spravedlivé. Já jsem se odmítal začlenit do

rodiny. Vím, že většina lidí považuje jedináčka za osamělého,

ale já nebyl." Pokřiveně se pousmál. "Hrozně

se mi líbilo, že mám stoprocentní pozornost obou svých

rodičů."

Darci se neusmála. Poznala osamělost, jako dítě i jako

dospělý. "Tak co s tebou bylo?" zeptala se. "Totiž potom,

cos přijel do Colorada."

"Nic. Vyrostl jsem. Příbuzní brzy pochopili, že mi

mají dát pokoj. Já nebyl jako oni. Nebyl jsem týmový

hráč. Po pravdě řečeno, když je kolem mě moc lidí, jsem

z toho… no, nervózní. A stísněné prostory…"

Adam se chvilku uklidňoval. "Když mi zkrátka bylo

dvanáct, začal jsem mít noční můry. Ty byly… dost zlé.

Křičíval jsem tak hlasitě, že jsem probudil celou domácnost,

a když se mě Sarah – nikdy jsem jí nedokázal říkat

maminko – snažila objímat, bránil jsem se, kopal, škrábal.

Jednou měla modřinu odtud až sem," přejel si rukou

podél čelisti. "Potom už přicházeli jen muži, když jsem

začal řvát. A když ty sny neustávaly, poslali mě k psychiatrovi."

"Pomohl vám?" zeptal se Taylor.

"Vlastně ne. Pokoušel se mě hypnotizovat, ale nešlo

to. Přiměl však mé příbuzné říct mi pravdu o tom únosu

a povědět mi to málo, co věděli o zmizení mých rodičů.

To mi ale udělalo ještě hůř. Nebýt mě, nezemřeli by."

Taylor chtěl Adamovi zabránit v těchto myšlenkách;

slyšel z jeho hlasu úzkost. "Copak se stalo s tím psychiatrem?"

"Po roce snažení to vzdal. Nemohl ze mě nic dostat,

protože jsem si nepamatoval – a nepamatuju – co se dělo

potom, co mě unesli. A noční můry přestaly stejně náhle,

jako začaly."

247

247

"Takže jste se vrátil k rodině a vedl normální život,"

usmál se Taylor vlastnímu žertu.

"Ne tak docela. Nikdy jsem to nikomu neřekl – totiž

až dosud – ale potom, co ty sny přestaly, strašily mě

vzpomínky na rodiče. Jako bych si vzpomínal na každou

chvilku, kterou jsem s nimi prožil." Adam na okamžik

zavřel oči a Darci cítila, že se brání slzám. "A stýskalo

se mi po nich. Stýskalo se mi po maminčině smíchu

a jak vždycky…"

Zhluboka se nadechl. "Prostě se mi po nich stýskalo

a…"

"…chtěl jsem vědět, co se s nimi stalo," doplnil

Taylor.

"Ne, tenkrát ne. Během těch let jsem… se stáhl do

sebe."

"Uvědomil sis, že se lišíš od ostatních lidí, takže sis

vytvořil vlastní svět uvnitř sebe," řekla Darci tiše.

"Chtěl ses vyhnout vnějšímu světu."

Adam na ni chvilku hleděl mlčky. Zablokovala svou

mysl, aby mu nevysílala žádné myšlenky, ale on věděl,

že si říká: stejně jako já. Adam neměl sílu, nebo "dar",

jak říkal Taylor tomu, co dokázala Darci, ale hrůza Adamova

dětství ho odlišila od ostatních stejně jako ji.

"Ano. Přesně tak," pravil po chvíli. "Šel jsem na vysokou,

a zatímco se moji příbuzní stávali lékaři nebo

právníky či ekonomy, já studoval dějiny starověku. Nevěděl

jsem, co si s takovým vzděláním počnu, ale přitahovalo

mě čtení o dávných civilizacích. Když jsem pak

vyšel ze školy, zůstal jsem viset ve vzduchu. Nabídli mi

díky rodinným stykům několik učitelských míst, ale já

ve skutečnosti chtěl… Dává nějaký smysl, když řeknu,

že jsem chtěl zmizet? Chtěl jsem utéct sám před sebou."

"Ano, velice," řekla Darci, než stihl Taylor promluvit.

"Mám rodinné peníze, ale nedotkl jsem se jich.

Abych řekl pravdu, nikomu jsem neřekl, kde jsem nebo

kam jedu – ne že bych to věděl. Bral jsem zaměstnání,

kde jsem na ně narazil. Čtyři roky jsem dělal lodníka na

248

248

parníku. Pracoval jsem dva roky na ranči v Argentině.

Jen jsem se potuloval po světě, žil tu i onde, ale

vlastně jsem vůbec nežil. Nějakou dobu jsem myslel, že

chci psát, ale co jsem dal na papír, jako by čerpalo z nějaké

černé části mé duše, do které jsem nechtěl nahlížet,

a tak jsem toho nechal."

"Co vás přimělo pustit se do tohohle? Do tohohle hledání

zla. A zabývat se čarodějnickými konventy?" zeptal

se Taylor.

"Jedna z mých příbuzných Taggartových na mě vylila

šálek čaje. Ironie, že? Cestoval jsem po celém světě

a hledal… nevím jistě, co jsem hledal, ale vím, že jsem

to nenašel. Pak jsem byl na jedné ze svých vzácných návštěv

v Coloradu a několik nás bylo venku u tenisového

hřiště. Ostatní se smáli a povídali, ale já tam jen seděl

a pozoroval je, byl jsem tam, ale ne mezi nimi. Všichni

jsme měli chlazené nápoje, ale moje sestřenka Lisa pije

horký čaj, jak je rok dlouhý. Vstala, aby fandila svým

bratrům při tenisovém utkání, a horký čaj se mi vylil na

levou stranu hrudi. Vlastně to nic nebylo, ale Lisa kolem

toho dělala velké cavyky a přinutila mě svléknout košili,

aby viděla, jestli se mi nic nestalo."

Adam se zhluboka nadechl. "Jenže ten čaj mi moc neublížil,

protože na tom místě hrudi jsem měl tlustou zjizvenou

tkáň."

"Po tom ‚mokvavém boláku‘," poznamenal Taylor tiše.

"Ano. Byla to jizva, kterou jsem měl od nepaměti

a málo jsem na ni myslel. Sestřenka Sarah říkala, že

podle všeho jsem spadl někde ze skály, ale nevěděla to

jistě. Protože jsem si velký kus života nepamatoval, té

jizvě jsem nepřikládal žádný význam. Byla stažená a někdy,

když jsem zvedl ruku nad hlavu, to trochu tahalo,

ale vlastně jsem si toho nikdy nevšímal."

"Až do toho dne," řekl Taylor.

"Je to tak," odpověděl Adam. "Toho dne jedna z mých

sestřenic, která byla o rok mladší než já, a tak se na únos

vůbec nepamatovala, řekla, že je to šeredná jizva a měl

249

249

bych si ji nechat opravit od plastického chirurga. Potom

její bratr, který je o šest let starší než já, řekl: ‚Možná by

měl vidět, co je pod tím.‘"

"Cejch," ozvala se Darci. "Zakryla ho zjizvená tkáň."

"Ano. Jakmile to bratranec řekl, jeho matka si ho poslala

do domu pro svetr, i když bylo pětatřicet ve stínu."

"Zeptal jste se bratrance, co tím mínil?"

"Ne. Podle výrazu jeho matky jsem poznal, že ona nechce

mluvit o únosu a o tom, co se stalo. Vždycky mi jí

bylo líto, protože se opravdu hodně snažila začlenit mě

do rodiny, ale nešlo to. Vím, že si vyčítala…"

"Tvůj smutek?" zeptala se Darci.

"Ano. Můj smutek a můj pocit, že nikam nepatřím."

"Tak co jste udělal?" zeptal se Taylor.

"Další den jsem odletěl do New Yorku, kde jsem se

poradil s plastickým chirurgem. Řekl jsem mu, že chci

tu zjizvenou tkáň odstranit opatrně, protože pod ní je něco,

co chci vidět. Nebyl to jen cejch. Kůže" – mluvil, jako

by šlo o někoho jiného, a ne o něj – "byla nejprve do

hloubky naříznuta a na značkovacím železe byl černý

pigment. Když se zjizvená tkáň odřízla, bylo jasně vidět

černou kresbu."

"A tehdy jste si uvědomil, že je tu toho víc, než vám

řekli." Taylor usedl do křesla a zamyšleně se na Adama

zadíval.

"Ano. Nejprve jsem začal pátrat po informacích ‚normální‘

cestou. Šel jsem k soukromým detektivům, a dokonce

jsem se dostal i do záznamů FBI, ale nic tam nebylo.

Nakonec, když jsem vyčerpal všechny ostatní

cesty, šel jsem za psychotroničkou. Ta mi ale řekla jen

tolik, že moji rodiče jsou mrtvi a že jejich smrt je obklopena

zlem. Bylo hodně protivné poslouchat takové pošetilosti.

Chtěl jsem vědět kdo, jak, a především proč.

Proč byli moji rodiče zabiti dřív, než se mohlo vyplatit

výkupné? Otec začal prodávat akcie v tu chvíli, jak se

dozvěděl, že se pohřešuju. Ale nic se nezaplatilo. Co se

stalo s jejich letadlem? Hlavou mi běžely tisíce otázek.

250

250

Ale psychotronici, s nimiž jsem se radil, pro mě neměli

žádné odpovědi, a tak jsem byl nakonec ještě zklamanější

než předtím, než jsem k nim šel.

Rozhodl jsem se, že už za žádným médiem nepůjdu,

když vtom mi jedno z nich zavolalo a řeklo, že se mnou

chce mluvit Helena Gabrielová. Protože jsem o té ženě

nikdy neslyšel, nic mi to jméno neříkalo, ale ta psychotronička,

co mi volala, řekla, že Heleně musím zavolat.

Podle toho, co jsem z ní dokázal dostat, byla tahle Helena

Gabrielová psychotroničkou psychotroniků."

"Skutečná oproti šarlatánům," řekl Taylor ze zkušenosti.

"Ano," odpověděl Adam. "Zdálo se, že tahle paní nebere

klienty. Chci říct, nemůžete se k ní objednat. Na sezení

s ní musíte získat pozvání." Adam pohlédl na Taylora.

"Znáte takové lidi?"

Taylor se s úsměvem zatvářil, jako by uvažoval,

zda má, nebo nemá prozradit, co ví. "Existuje dvanáct

žen…," pravil tiše.

"…které dokážou změnit svět myšlenkami," doplnila

Darci, oči oživlé vzrušením. "Avatárky."

Když se Taylor usmál na svou dceru, byla v jeho tváři

taková láska – a hrdost – až se Darci zarděla radostí.

"Později, až tohle skončí, chci, abys mi vyprávěla o tom

báječném vzdělání, které ti umožnilo získat tyhle utajované

informace."

Darci, nadmíru potěšena, pohlédla na Adama, který

měl ve tváři vepsáno "já ti to říkal". On to říkal, že její

otec pozná, jak je vzdělaná.

"Co vám tedy pověděla Helena?" zeptal se Taylor,

a podle toho, jak to jméno vyslovil, získal Adam jistotu,

že ji Taylor zná osobně.

"Nejprve mě zklamala, protože mi řekla, že neví, co

se stalo s mou rodinou. Jenomže pak mě úplně rozhodila,

protože mi sdělila, že jeden člen mé rodiny je ještě

naživu."

"Vsadím se, že vás to přivádělo k šílenství," řekl Taylor.

251

251

"Ach ano. Chtěl jsem najmout žoldnéře a zaútočit na

toho, kdo dosud drží v zajetí jednoho z mých rodičů, ale

nevěděl jsem, kde začít hledat ani koho napadnout.

A tehdy mi Helena řekla, že existuje na světě jen jediná

možnost, jak zjistit pravdu o minulosti. Řekla, že

v Camwellu ve státě Connecticut žije jedna žena, která

vlastní magické zrcadlo. Když mi to pověděla, málem

jsem se na to vykašlal. Odjakživa jsem byl realista. Už

jako malý kluk jsem nenáviděl ty historky o magickém

tomhle a magickém tamtom."

"To je pravda," usmála se Darci. "Vůbec nezná pohádky."

"Helena mi asi četla myšlenky, protože pak řekla, že

existuje i reálná magie. Pověděla mi, že to zrcadlo kdysi

patřilo Nostradamovi. Po pravdě řečeno, nemohl

jsem uvěřit tomu, co mi povídala. Řekla ale, že jestli se

k tomu zrcadlu dokážu dostat, pak by se dalo uvidět to,

co se stalo s mou rodinou. Všimněte si, prosím, že pořád

říkala ‚rodina‘, a ne ‚rodiče‘. To jsem si uvědomil

až později."

"A s tím zrcadlem se do toho dostává Darci, že?" zeptal

se Taylor.

Adam nemohl pohlédnout přímo na Darci, protože

nechtěl, aby slyšela, co bude říkat dál. Když konečně

promluvil, byl jeho hlas stěží silnější než šepot. "Bylo

mi řečeno, že zrcadlo mohu ukrást, ale vidiny v něm

může vidět jen panna starší dvaadvaceti let. Jestli neseženu

pannu, bude to zrcadlo jen starým kusem skla. Takže

mi poradila, abych dal inzerát do New York Times

a našel pannu, která dokáže číst ze zrcadla."

"Chceš říct, že žádná z těch žen, se kterými jsi dělal

pohovor, nebyla…?" ozvala se Darci.

"Ani jedna," odpověděl Adam s úsměvem, ale nehodlal

jí říkat, že kuriózní je ona, ne ony.

"Úžasné," vydechla.

Adam se po ní ohlédl. "Ne že bych si stěžoval, ale

proč jsi…? Však víš."

252

252

Darci pokrčila rameny. "Nikdy jsem nepoznala nikoho,

kdo by mě lákal," řekla upřímně. Co neřekla, ani nahlas,

ani v duchu, bylo "dokud jsem nepoznala tebe".

"Tak proč jsi zasnoubená s Putnamem?" zeptal se

Adam hněvivěji, než měl v úmyslu.

"Aha," řekla Darci. "To je obchod."

"Co je to za obchod, že se kvůli němu musíš zasnoubit

s…?"

"Jak jste zjistil, že máte sestru?" přerušil ho Taylor.

Neměl rád hněv a nechtěl ztratit přehled v Adamovu

vyprávění. Čas na rozpravu o Darciných problémech

v Putnamu bude později. Protože to, co Adam ví, jim

dnes v noci možná pomůže, jeho příběh je důležitější.

Adam neochotně přestal vyslýchat Darci. "Jak už

jsem řekl, nevšiml jsem si, že Helena pořád říká ‚rodina‘

namísto ‚rodiče‘, jenomže jednoho dne řekla

‚všichni tři‘. Zeptal jsem se, jestli míní mě jako třetí

osobu. Helena se zatvářila překvapeně a pravila: ‚Ne,

myslím vaši sestru.‘ Myslel jsem, že se pomátla. Chvíli

mi trvalo, než jsem z ní dostal, že pro ni pouhá skutečnost,

že holčička byla ještě zárodek, když došlo

k únosu, neznamená, že se dítě nepočítá jako živá

osoba. A pořád mě zlobí, že se nikdo z mé rodiny nenamáhal

mi sdělit, že maminka byla těhotná, když mě

unesli."

Adam se nadechl. "A tím se dostáváme k dnešku."

Posledních několik minut se na Darci nepodíval, jelikož

se bál, že to, co jim povídá, by ji znovu rozhněvalo. Najal

ji pod určitou záminkou, s tím, že hledá osobní asistentku,

ale místo toho ji zapletl do něčeho, při čem se

vraždí lidé. Najal ji kvůli její "kvalifikaci", jejímu panenství.

Darci věděla, nač myslí, a věděla také, proč se na ni

nepodívá. "A to mně lidé vyčítají, že jsem lhářka," podotkla

polohlasem; dřív než stihl zareagovat, se zeptala:

"Myslíte, že ta samoobsluha už má otevřeno? Bo a já

umíráme hlady."

253

253

Nato se Boadicea posadila na posteli a pohlédla na

Darci s podivným výrazem. "Bo," zašeptala. "Tomu se

říká přezdívka?"

Viděla ze světa méně než já, vyslala Darci Adamovi

užasle.

"Myslím, že tvůj otec jí chce ukázat svět," řekl Adam

Darci do ucha a pak ukázal na Taylora, který se starostlivě

skláněl nad Boadiceou. Ruce už neměla svázané

a hleděla na Taylora doširoka rozevřenýma očima, očima,

jež jako by říkaly, že by za ním šla kamkoli.

"Budu jí muset něco povědět o mužích," podotkla

Darci znechuceně.

"A co víš ty?" zeptal se Adam. Bylo to zvláštní, ale

náhle se cítil tak lehce – a šťastně – jako už léta ne. Právě

vypověděl svůj hrůzný životní příběh a nikdo ho nelituje.

Nikdo na něj nehledí očima, které by říkaly: Chudáááčku

Adame. Ubohý, unesený, osiřelý Adame.

Kdyby neutekl mamince, když byl batole, byli by jeho

rodiče dneska naživu. Ne, místo toho byli v této místnosti

další tři lidé s minulostí stejně znepokojivou, jako

měl on sám.

Darci její krásná matka nechala na starost každému,

kdo se jí ujal. A celý život musela skrývat své mimořádné

schopnosti.

Adam nechtěl myslet na to, jak asi bylo Taylorovi,

když se dozvěděl, že je neplodný. Matka mu vtloukala

do hlavy, že je na něm, aby předal dál rodinné "nadání",

ale selhal. Celý život se snažil vynahradit skutečnost, že

přerušil dědičnou posloupnost.

Pak Adam pohlédl na tuhle ženu, která byla jeho sestrou,

a nedokázal si představit, jak vypadal její život

v uvěznění, opravdu a vážně si to nedokázal představit.

Je to od něj sobecké, uznával, ale mezi těmihle lidmi

je mu dobře. Když je s nimi, není černá ovce. Je jeden

z nich, patří k nim.

"Slyšelas mě?" zeptal se Adam. "Co ty víš o mužích?"

254

254

Darci na něj nechápavě pohlédla. To myslí vážně?

Anebo ji škádlí? U Adama, a s jeho nezbadatelným

smyslem pro humor, se to nedalo poznat.

"Hmm?" zeptal se Adam; pak vykročil směrem

k Darci, ve tváři zlověstný výraz.

Instinktivně couvla. "Já nevím nic." Vzápětí vykvikla,

jak ji Adam popadl kolem pasu, zvedl a hodil na postel.

Tyčil se nad ní jako nějaká ohromná příšera, skláněl

se nad ní, ruce zaťaté jako pařáty.

A pak ji začal lechtat.

Zprvu Darci nevěděla, co se děje, protože ji nikdo

v životě nikdy nepolechtal. Byla vážné dítě a nikdo se

nenamáhal narušit její vážnost ve snaze ji rozesmát.

Adam to ale udělal a během chvilky se Darci kutálela

po posteli a vřískala smíchem. "A co chceš povídat mé

sestře o mužích?" ptal se jí.

"Že jsou hodní a báječní," Darci přitahovala kolena

k hrudi a pištěla.

"A laskaví a milující?" Adam jí přejížděl rukama po

žebrech.

"No ano. Ano, ano, ano."

"Tak tedy dobrá," řekl Adam vážně a odstoupil od ní.

"Myslím, že jsme si to vyjasnili."

Boadicea, která se až do nynějška držela od ostatních

stranou, teď stála v nohách postele a pozorovala to divadlo

s uchvácením antropologa, pozorujícího domorodce

v jejich přirozeném prostředí. Když Adam přestal Darci

lechtat, řekla: "Zajímavé. Ale teď bychom si snad mohli

opatřit to jídlo." A obrátila se ke dveřím.

Paní Komenská, vyslala Darci Adamovi, až se nahlas

rozesmál, když všichni zamířili ke dveřím. Sundal si mikinu

a natáhl ji Darci přes kombinézu. "Jestli si myslíš,

že takhle vyjdeš na veřejnost, tak se pleteš," řekl.

"A co je špatného na tom, co mám na sobě?" zeptala

se přes rameno, když vycházeli z motelového pokoje.

"Na tom oblečení není nic špatného," odpověděl

Adam. "Mně vadí to, co je uvnitř."

255

255

"Vážně?" usmála se na něj Darci. "O co, že mě nechytíš,"

hodila po něm a dala se do běhu, až se Adamovi

málem zastavilo srdce, jak utíkala přes rušnou silnici.

V malé samoobsluze se všichni pobavili pozorováním

Boadiceina úžasu nad tím, co tu viděla. A všichni se

snažili představit si, jaké by to bylo, kdyby člověk nikdy

neviděl obchod s potravinami. Všichni se jí chtěli vyptávat,

ale Boadicea jen odpovídala: "Ještě ne. Teď není čas

mluvit o mně." Poznali už, že se v ní zvláštním způsobem

pojí nesmírná nevinnost a věkovitost. Adama dopalovala

a Darci fascinovala. Jen Taylor ji bral takovou, jaká

byla, nežádal po ní nic víc, než co chtěla dát.

Navzdory svým nesnázím a navzdory tomu, co je čeká

v noci – anebo možná právě proto – tvořili radostnou,

rozesmátou skupinu, když nakupovali tašky jídla, jídla,

o němž věděli, že je nikdy nesnědí. Aťsi se v noci stane

cokoli, sem se už nevrátí.

Protože se tolik smáli a zajímali se jen o sebe navzájem,

neviděli stařenu, která vyšla ze zázemí obchodu

a hleděla na ně. A kdyby ji viděli, nic by je nenapadlo.

Dokonce ani Darci by necítila z té ženy zlo, neboť stařena

se už dávno naučila blokovat vibrace, které vyzařovala.

Takřka každému člověku na planetě by připadala prostě

jako obyčejný starý člověk. Nikdo si nevšiml, když

vklouzla zpět za závěs. Nikdo neviděl, jak zvedla sluchátko

a zavolala na číslo, známé jen třem dalším lidem

na celém světě.

A nikdo neslyšel, jak říká: "Jsou tady."

256

256

17. KAPITOLA

Jídlo si prostřeli na postel u dveří. Adam a Darci seděli

těsně u sebe, se zkříženýma nohama na posteli, zatímco

Taylor si k posteli přitáhl křeslo. Boadicea seděla opodál,

v křesle kousek od nich. Po několika minutách si

však Taylor přesunul křeslo tak, aby seděli s Boadiceou

naproti sobě, a jedli společně u úzkého stolku pod oknem.

Jak tak Darci seděla na posteli, nohy složené pod tělem,

jedla a krmila Adama kousky jídla, říkala si, že nikdy

v životě nebyla šťastnější. Adamovy oči ji teď škádlily

a napovídaly, jak báječné věci ji čekají. A Darci

pořád myslela na tu noc, jak ležela stulená těsně u něj

a v jeho náruči.

Nikdy v životě se jí ani nesnilo, že najde někoho, jako

je tenhle člověk. Tenhle muž ji dokáže milovat navěky

a za všech okolností, jak o tom vždycky snila.

Když tu teď s ním seděla, myslela na to, jaký život

očekávala, když přijela do New Yorku; navzdory tomu,

co se snažila Adamovi namluvit, nebyla moc

šťastná. Lidé v Putnamu neviděli Darcinu budoucnost

tak černě – ale ona ano.

Teď ale, možná proto, že odpověděla na inzerát v novinách,

se její život změní. Navždy.

"Nějak divně na mě koukáš," řekl Adam. "Snažíš se

usoudit, na které straně opravdu stojím?"

Jako vždy se nezasmála jeho pokusu o vtip, ale místo

toho na něj jen hleděla. Prohlížela si jeho tmavé vlasy

257

257

a modré oči, dívala se na rýhu v bradě. Pro ni to byl

krásný, překrásný muž. Tolik opravdové zábavy, jako od

té doby, co ho poznala, nezažila za celý svůj předchozí

život dohromady. Je velkorysý a laskavý a…

"Hele!" vyzval ji Adam tiše. "Přestaň se na mě takhle

dívat. Přivádíš mě na moc neslušné myšlenky." Odtrhával

kousky chleba z bochníku (zjistila už, že Adam nesnáší

chleba předem nakrájený na krajíčky, požádala tedy

v krámě, zda by neměli bochník nenakrájeného).

"Tak jsem si říkal, jestli bych tě nemohl přesvědčit,

abys…" Adam zaváhal.

"…s tebou měla sex dřív než dneska večer, abych

ztratila panenství a nemohla číst ze zrcadla?" zeptala se,

oči rozjasněné nadějí.

Adam nad tím chvilku uvažoval. "I kdybys nemohla

číst ze zrcadla, pořád bys měla svou moc, a ty jsi ta osoba,

kterou bylo v zrcadle vidět. To o tobě si myslí, že budeš

znamenat její pád."

"Takže chceš říct, že můžeme klidně počkat, až budeme

mít opravdové zrcadlo, a pak teprve…"

"…jo," doplnil Adam a pohlédl na ni skrze řasy.

"Kromě toho, rád si dávám načas."

"To zní…" Zarazila se, protože měla dojem, že zaslechla

zvenčí nějaký hluk. Prudce se otočila a pohlédla

na velké okno, přes které byl zatažen závěs.

Když spatřila Darcinu tvář, Boadicea odložila jídlo,

které měla v ruce, vyskočila a vyhlédla z okna. "Nikdo

tam není," řekla, ale dívala se na Darci velmi

upřeně.

"Snad to bylo nějaké auto," poznamenala Darci tiše.

"Což mi připomíná…" Taylor pohlédl na Adama.

"Nemáte představu, jak se dnes večer dostaneme zpátky

do Camwellu? Myslím, že můj rover už to nezvládne."

Adam nechtěl myslet na večer a noc. Chtěl nechat obě

ženy v bezpečí. Chtěl…

"A půjdeme do toho neozbrojeni?" zeptal se ještě

Taylor.

258

258

"Adam má pistoli, vzal ji jednomu muži, který se nás

pokusil unést," řekla Darci. "Kam jsi ji dal?"

Adam okamžik mlčel. Věděl, že Darci a Taylorovi

může věřit, ale Boadiceou si nebyl jist. Ano, je to jeho

sestra a jedná, jako by byla na jejich straně. Ale stejně si

nebyl jist, zda se této ženě dá důvěřovat. Upřeně se jí zadíval

do očí. Mohla by říct ostatním, že Adam vstoupil

do jejího pokoje s pistolí v rukou, ale neřekla to.

A Adam jim nepověděl, že pistole je nyní na parapetu za

závěsem, kam na ni snadno dosáhne.

"Máš nůž?" zeptala se Boadicea tiše. "Je její. Rozzlobilo

ji, žes ho vzal. Má jistou moc."

"Adam udělal otisk rukojeti," řekla Darci, která očividně

o Boadiceině důvěryhodnosti vůbec nepochybovala.

"A poslal kopii někam nějaké paní, ale ta vůbec

neodpověděla," pokračovala Darci; pak pohlédla na

Adama, který měl sklopenou tvář. "Ale ty ničemný, podlý,

prolhaný," začala Darci. "Ona ti řekla, co je napsáno

na té rukojeti, viď? Ale tys to neřekl mně."

Adam si přesedl na druhou postel. Tohleto prozrazování,

co ví, mu bylo cizí, a v důsledku toho velmi

obtížné. Teď na něj ale vyčkávavě hleděli tři lidé.

"Je…," začal zdráhavě, "…je to nůž, který byl kdysi

používán k vykonávání obětí. Je to obětní nůž. Darci,"

pohlédl na ni prosebnýma očima, "nechci, abys s námi

dnes večer šla."

"Jen já," řekla bezvýrazně. "Ostatní s tebou mohou

jít, ale já ne. Je to tak? Takhle jsi to myslel?"

"Nebezpečí hrozí jen a jen vám," ozvala se Boadicea

vážně jako vždy. "Nás mohou zabít, ale vás by obětovali."

Tohle konstatování úspěšně vzalo ostatním řeč.

"Promiň mi mou hloupost, ale v čem je sakra rozdíl?"

vyštěkl nakonec Adam, pak střelil po Darci pohledem,

aby mu neříkala, že nemá klít.

Před Adamovým nepřátelským vystupováním Boadicea

zavřela ústa a zatvářila se, jako že už nikdy neřekne

ani slovo.

259

259

"V délce trvání," řekl Taylor tiše. "Umírat rychle je

jiné než umírat pomalu."

Adam vstal. "Darci nikam nejde," řekl bezvýrazně.

Pojď ke mně, slyšela Darci v hlavě. "Cože?" vzhlédla

k Adamovi.

"Řekl jsem, že nejdeš, a tím to končí. Podívej, domlouvám

s majitelem tohohle motelu, že dnes v noci

použijeme jeho auto. Tím se dostaneme do Camwellu

a zpátky, ale myslím, že to, co potřebujeme, můžeme

udělat bez Darci. Ty," řekl své sestře, "vyznáš se v tunelech?

To jest, pokud to… to s těmi dětmi chce udělat

tam."

"Ano," odpověděla Boadicea, "používá na to tunely.

Nikdy jsem v nich nebyla, ale znám je zpaměti."

S každou myšlenkou, která mu prolétla hlavou, byl

Adam čím dál rozhněvanější – a jeho hněv směřoval

k Boadicee. "Nemohlas něco udělat, abys ji zarazila?

Bylas u ní léta. Nemohla ses za tu dobu aspoň pokusit

uprchnout? Nemohla jsi…"

Umlkl, protože Boadicea vstala, vykasala si sukni

a odhalila jednu dlouhou, štíhlou nohu. Na té noze

však bylo mnoho jizev, některé dlouhé, jiné kulaté

a vyvýšené.

"Mám ti ukazovat víc?" zeptala se, bez hněvu v hlase.

"Snad bys rád viděl má záda. Vzdala jsem se pokusů

o útěk, když si přestala vylévat vztek na mně a začala si

ho vylévat na ostatních. Přinesla mi část těla jednoho dítěte

a řekla, že další dostanu pokaždé, když se pokusím

uprchnout. Potom jsem se zeptala zrcadla, jestli se od ní

někdy dostanu, a tehdy jsem uviděla vás tři. Čekala jsem

na vás tolik let. Čekala jsem klidně, a tudíž kvůli mně

nezahynuly žádné další děti."

Naklonila hlavu ke straně. "Udělala jsem chybu?

Kdybys byl na mém místě, utekl bys znovu s vědomím,

že když to uděláš, bude kvůli tobě kdovíkolik nevinných

dětí mučeno a pak zavražděno? Řekni mi to, zajímá mě

tvoje odpověď."

260

260

Všichni tři nevěděli, zda je Boadicea sarkastická, nebo

zda skutečně klade otázku, ale ať tak nebo tak, nikdo

neměl na tuto hrůznou otázku odpověď.

"Je mu to líto," řekla Darci. "Je moc vzteklý a někdy

říká věci, které tak nemyslí. Prosím, odpusťte mu." Pojď

ke mně, slyšela znovu v hlavě. Nech je být a pojď ke

mně. Darci si přiložila ruku na čelo a pochopila, že ta

slova zní uvnitř v její hlavě a nepocházejí od nikoho

v této místnosti.

"Vám není dobře." Boadicea na ni pohlédla.

"Ne, to nic není," namítla Darci. "Je mi fajn. Jen jsem

se včera praštila do hlavy a ještě to trošku bolí, nic víc.

Zraněni byli muži. Adame, co dělají tvoje žebra? A…

tati, co ruka?"

"Dobrá," usmál se Taylor, byl rád, že ho oslovila "tati".

Pojď ke mně, nebo je zabiju.

Ta slova byla každou slabikou jasnější – a Darci věděla,

kdo to k ní mluví uvnitř hlavy. Tohle je mezi tebou

a mnou, ne? odvysílala Darci zpět hlasu ve své hlavě;

pak pohlédla na Adama, zda neslyšel její myšlenky.

Adam však dosud hleděl na sestru a rozjímal nad tím, co

jim řekla.

Darci zvučela v hlavě ozvěna smíchu, až jí tepalo ve

spáncích a oči mžikaly silou toho zvuku. Ach ano, říkal

hlas. Ty a já. Nikdo jiný. Pak následoval zase smích. Pokud

je nechceš všechny ztratit, přijď ke mně.

Darci řekla: "Omluvte mě, já musím…" Vstala z postele

a šla do koupelny. Jakmile v místnůstce osaměla,

sedla si na víko toalety a zavřela oči. Skrz dveře slyšela

tlumený, jednotvárný tón Boadiceina hlasu a uhádla, že

vypráví mužům něco o své existenci v zajetí.

Nyní seděla Darci mlčky a naslouchala, čekala, až jí

ta osoba poví, co má udělat. Bála se říci hlasu ve své

hlavě víc ze strachu, aby ji neuslyšel Adam.

Darci v tom nebyla zběhlá, ale opřela si hlavu dozadu

o porcelánovou nádrž, zavřela oči a ze všech sil se snažila

naslouchat.

261

261

Tohle je mezi tebou a mnou, řekl hlas. Mezi námi

dvěma čarodějkami.

Ne, myslela si Darci. Ne, ne, ne! Já nejsem čarodějnice.

Ta síla, kterou mám, je dobrá.

I když Darci nevysílala své myšlenky, jak se to naučila

s Adamem, bylo to, jako by ten hlas slyšel, co si myslí.

Tahle osoba – ta žena, neboť to působilo spíš jako

ženský hlas – slyší všechno, co si Darci myslí.

Jestli jsi dobrá, pak je zachráníš. Mám ti ukázat, co už

jsem udělala?

"Ne!" vyhrkla Darci nahlas.

"Darci, malá, není ti nic?" zavolal Adam za dveřmi.

"Kdepak," odpověděla. "Mohla bych si vlézt na chvíli

do vany?"

"Jasně," uchechtl se Adam. "Nepospíchej."

Darci otevřela oba kohoutky u vany naplno, aby hluk

zakryl veškeré zvuky, které vydávala. Nechci s tebou

mít nic společného, myslela si. Nic.

Mimoděk se jí však v mysli vynořila vidina. Bylo to,

jako by se jí v hlavě přehrávala videonahrávka. Viděla

záda té ženy, vysoké, hubené ženy se složitou pokrývkou

hlavy a rouchem z čehosi, co vypadalo jako rudý samet.

Před ní byl vysoký kamenný oltář a na něm dítě,

přidržované třemi muži v kápích.

Ne, ne, ne, říkala Darci v duchu a přiložila si ruce

k obličeji. Tu tvář by byla poznala kdekoli, v jakémkoli

věku. Dítě na oltáři byl tříletý Adam.

"Darci?" ozval se znovu Adamův hlas. Zlehka zaťukal

na dveře.

"Copak si děvče nemůže v klidu poplakat?" odsekla.

"No dobrá," řekl tiše, "ale kdybys mě potřebovala,

jsem tady."

Darci byla v myšlenkách u vize, která se jí odehrávala

v hlavě. Ať to zmizí, říkala si. Prosím, bože, ať to

přestane. U strašidelného filmu člověk může zavřít oči

a krvavé části nevidět, ale nyní nemohla vidění zablokovat,

neboť video se jí přehrávalo v mysli. Ne, prosím.

262

262

Přistoupila k okénku koupelny a vyhlédla ven, ale vyhlídka,

kterou měla před sebou, nezastavila to, co viděla

vnitřním zrakem.

Hubená žena uchopila nůž a udělala hluboké zářezy

do pokožky dítěte. Pak zvedla do ruda rozpálené značkovací

železo z ohně a… "Ach bože," povzdechla Darci,

padla na kolena, ruce na obličeji. Když se železo dotklo

jemné dětské pokožky, musela Darci popadnout

ručník a nacpat si ho do úst, aby nezařvala nahlas. Bylo

to, jako by byla tam. Všechno viděla. Slyšela křik dítěte.

Ach bože. Cítila spálené maso.

Náhle pohled na místnost a oltář zmizel a vystřídala

je vidina muže. Tvář měl ztrhanou, takřka šedou

obavami a únavou. Darci okamžitě pochopila, že vidí

Adamova otce. Před Darcinýma očima muž vystoupil

z malého letadla a chvilku se rozhlížel; pak se otočil

a pomohl z letadla hezké mladé ženě. Když sestoupila,

položila si ruku na břicho tím ochranitelským gestem,

jak to dělávají těhotné ženy. Zdálo se, že kolem nich nikdo

není, jen přistávací plocha a okolní les. Darci však

viděla mezi stromy pohybující se stíny. Bezmocně pozorovala

muže a ženu, jak kráčejí směrem ke stromům.

Viděla, jak se na muže vrhli zezadu a před očima ženy

mu podřízli hrdlo.

Už ne, žadonila Darci. Už ne.

Ale ještě to neskončilo. Přišla další vidina, tentokrát

Adamovy matky v pokročilém stupni těhotenství, připoutané

k lůžku. Rodila a křičela, ale ne porodními bolestmi.

Ne, křičela, protože z ní dítě vyřezávali.

Darci to všechno viděla – a cítila ženinu bolest. Cítila,

jak z ženy uniká život spolu s krví, jež prýštila z jejího

těla. Nikdo se nepokusil ten proud zastavit. "Mé děti,"

říkala žena zas a znovu, dokud nevykrvácela. "Mé děti."

Mám ti toho ukázat ještě víc? řekl hlas.

"Ne," zašeptala Darci. "Ne, prosím, už ne." Byla na

podlaze, kolena přitisknutá k hrudi, a třásla se.

Tohle je mezi tebou a mnou, bez nich. Rozumíš mi?

263

263

Darci kývla, pevně si objímala kolena, cítila chlad

dlaždičkové podlahy pod sebou. Byla jí taková zima, že

věděla, že už se nikdy nezahřeje.

Uspi je, řekl hlas. Uspi je, pak odejdi. Budeš přivedena

ke mně. Rozumíš?

Ano, kývla Darci. Ano.

Několik vteřin bylo požehnané ticho a v hlavě měla

jen vzpomínku na to, co viděla. Nebyla už uprostřed něčeho

nepředstavitelně hrůzného; podílela se na něčem,

co nebylo v její moci zastavit.

Zvolna, s tělem ztuhlým a rozbolavělým, vstala Darci

z podlahy, přistoupila k vaně a zavřela vodu. Pak, stále

pomalu, přistoupila k umývadlu a podívala se na sebe do

zrcadla. Na lících měla hluboké, krvavé škrábance, které

si asi způsobila během těch vizí. Už není třeba, abych se

dívala do magického zrcadla, říkala si, protože může

Adamovi povědět, co potkalo jeho rodiče.

Darci mu to však nechtěla povědět. Ještě méně si však

přála, aby se totéž stalo jemu.

Tohle dokážeš, říkala si. Třeba má tatínek pravdu

a ona se celý život snažila potlačit to, co se svým "darem",

jak to nazýval, dokáže. A možná je pravda, že se

celý život ze všech sil snažila být co nejnormálnější, ale

na druhou stranu, dokázala přece zadržet Adama a toho

ozbrojeného muže na místě. Dokázala je přimrazit, takže

se nemohli ani hnout. Kdyby to dokázala zopakovat…

kdyby dokázala využít každičkou unci té moci,

kterou má, aby tu děsnou ženskou zadržela na dost

dlouho.

Po pravdě řečeno, Darci nevěděla, co udělá nebo co

dokáže, ale pořád se jí vracela otcova slova: "Tys nevěděla,

že to dokážeš, viď?"

"Že dokážu zabíjet lidi myšlenkou?" zeptala se tehdy.

Dokázala by někoho zabít? uvažovala Darci. Jenomže

vidiny jí znovu probíhaly hlavou. Otřela si tvář, aby

je zaplašila. Na ruce jí zůstala krev ze škrábanců na

obličeji.

264

264

Krev měla na levé ruce, na té ruce, na níž devět mateřských

znamínek tvořilo Věž, stejný obrys, jaký byl

vyříznut a vypálen Adamovi na hruď, když byl ještě

dítě.

Ano, říkala si, dovedla by zabíjet. Dovedla by zabíjet,

aby zachránila muže, kterého si zamilovala.

Párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, pak si

sedla na víko toalety a zavřela oči. Dej mi sílu, bože,

modlila se. Veď mě, hlídej mě a dej mi sílu, kterou potřebuju,

abych tuhle hrůzu ukončila.

Řekla nahlas "Amen". Pak soustředila svou mysl na

to, aby uspala tři lidi v sousední místnosti. Vyžadovalo

to čas i soustředění, neboť všichni tři byli nervózní a zjitření

a plni adrenalinu, ale podařilo se jí to. Cítila, jak se

uvolňují. Slyšela, jak usínali.

Když byl na druhé straně dveří klid, Darci uslyšela

křupání štěrku, jak před motelem zastavovalo auto. Věděla,

že to auto čeká na ni. A věděla také, že musí vzít

ten vak, který Adam vynesl z ženina domu.

Darci nehlučně opustila koupelnu a zůstala na okamžik

stát, hledíc na lidi, spící na posteli. Otec a Boadicea

byli stočeni k sobě stejně jako nedlouho předtím ona

a Adam. Darci zvolna přistoupila k Adamovi. Zůstala

chvíli stát, shlížejíc na něj. Poprvé od chvíle, kdy ho poznala,

neměl mezi obočím hlubokou rýhu; i když se

smál, neztrácel ten ustaraný výraz.

Ten teď ale zmizel a ona pochopila, že k tomu došlo

proto, že se konečně svěřil se svým příběhem.

S úsměvem se sklonila a políbila ho na čelo, pak přiložila

své rty na jeho a chvilku je tam podržela. "Ať se

teď stane cokoli," pošeptala mu, "budu tě milovat navždycky."

Dotkla se jeho vlasů, pak se od něj odvrátila a šla ke

dveřím. Na opěradle křesla tam visel kožený vak, který

Adam vzal z ženina domu. Boadicea prve řekla, že to zrcadlo,

které Adam vzal, není to magické zrcadlo, tak

proč to má brát Darci s sebou? Otevřela vak, nahlédla

265

265

dovnitř a uviděla, že uvnitř jsou dva předměty, oba vypadaly

jako obrazové rámy. Jeden byl zlatý a krásný,

druhý starý a otlučený. Darci neměla pochyb o tom, který

z nich je magické zrcadlo.

Když odcházela z místnosti, nedokázala potlačit pocit

ironie. Nostradamovo zrcadlo měli celou dobu u sebe.

266

266

18. KAPITOLA

Adam se probudil, zívl a první, co udělal, bylo, že

sáhl po Darci. S očima ještě zavřenýma se rozpomněl,

jak její zadeček dokonale zapadal do křivky jeho

těla. S úsměvem se opět natáhl. Možná se s ní bude milovat

a čert vem čtení z nějakého zrcadla, pomyslel si.

Právě myšlenka na zrcadlo ho přiměla otevřít oči. Protože

v místnosti byla tma a on nic neviděl, zprvu nevěděl,

kde je. Postupně se mu však všechno vracelo. Zašátral po

nočním stolku, rozsvítil a rozhlédl se. Boadicea a Taylor

byli na druhé posteli, stuleni k sobě jako dvě štěňata.

Adam si promnul oči, omámený, jako by měl kocovinu.

Zdálo se, že Darci je dosud v koupelně, máčí se ve

vaně a možná pláče. Když řekla, že pláče, sáhl Adam po

klice, ale Taylor ho zarazil. "Ať má trochu času pro sebe,"

zašeptal a odvedl Adama ode dveří.

A to bylo poslední, nač se Adam pamatoval. Teď mžikal,

snažil se procitnout a pohlédl směrem ke koupelně.

Dveře byly pootevřené a on viděl, že v místnosti se svítí.

To je ještě pořád ve vaně? usmál se nad marnivostí žen.

Že dokáže sedět ve vaně celých…

Podíval se na hodinky. Byly skoro dvě odpoledne a…

Vzápětí se posadil na posteli a promnul si oči. To bylo

po osmé ráno!

Jedním krokem byl v koupelně a rozrazil dveře, až

narazily na zeď s hlasitým bouchnutím. Koupelna byla

prázdná.

267

267

Otočil se zpět do pokoje a uviděl, že Taylor i Boadicea

se probouzejí.

"Je pryč," řekl Adam bezvýrazně. "Darci je pryč."

Z Taylorovy tváře zmizela krev, jak mu hlavou proudilo

všechno to, co se naučil celoživotním studiem. Věděl

a nepochyboval o tom, že je Darci uspala. Ale proč?

"Kde je ten pytel?" Boadicea pohlédla na křeslo, kde

prve visel vak.

"Komu záleží na…," začal Adam, pak vyvalil oči.

"Ne," vypravil ze sebe šeptem.

"Co v něm bylo?" Boadicein hlas stoupal.

"Na to teď nemáme čas," odsekl Adam. "Musíme najít

Darci a ty nám musíš ukázat cestu."

"Tys to našel, viď?" zeptala se Boadicea, oči doširoka

rozevřené. "Tys nějak našel opravdové zrcadlo."

Taylor položil ruku Boadicee na rameno, ale odtáhla

se od něj.

"Proč jsi mi je neukázal? Nebo jí? Jedna z nás mohla

vidět…"

"Tobě?" zavrčel Adam na sestru. "A jak mám tobě

věřit? Viděl jsem ten pokoj. Jak mám vědět, co se z tebe

stalo?"

Boadicea na něj hleděla očima plnýma ohně. "Jestli

jsi viděl ten pokoj, pak jsi věděl, že jsem musela bojovat

o přežití."

"Nechte toho!" křikl Taylor. "Tady jde o Darci, o mou

dceru, ne o vás dva. Boadiceo, jak ji najdeme?"

"Nevím," Boadicea se vzpamatovala ze svého hněvu.

"Je dobrý člověk; to ji snad bude ochraňovat. Vím, že

jen Darci dokáže tu ženu zastavit. A jestli to neudělá,

pak ta žena získá větší moc, než už má. Za léta se mnoho

naučila a získala síly, o kterých ani já nic nevím.

A ovládá mnoho, mnoho lidí. To, co dělá, dělá teď potají,

ale jestli ji Darci nedokáže dnes v noci zastavit, pak

nevím, co se stane."

"Připravte se," vyzval je Adam. "Nemáme čas na další

řeči." S tím vyšel z motelového pokoje a šel do recep-

268

268

ce pro klíče od majitelova auta. V chůzi otevřel mobilní

telefon a vyťukal číslo, které dobře znal.

"Mikeu?" řekl. "Tady je Adam, ano, ještě jsem

v Camwellu. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že možná budu

potřebovat pomoc? Už je to tady. Chci, abys sem přivedl

co nejvíc lidí a co nejrychleji. A Mikeu? Přivez

arzenál." Zavřel telefon a vstoupil do kanceláře motelu.

"Nelíbí se mi to tady," řekla Boadicea, rozhlížejíc se po

špinavých stěnách, které měli nad sebou a kolem sebe.

"Mohla by to tady zaplavit. Mohla by sem poslat oheň.

Její nohsledi se mohou skrývat kdekoli. Ona…"

"Nech toho!" nařídil jí Adam přes rameno. Darci, říkal

v duchu ze všech sil, ale odpověď nepřicházela.

Proč, ach proč si neprocvičovali vysílání myšlenek sem

a tam místo jenom od ní jemu? Teď ji toužil volat, křičet

její jméno. Chtěl vědět, kde ji najde.

"Kudy?" zeptal se Adam, jakmile dorazili do velké

místnosti s prodejními automaty. Když tu byl ještě před

několika dny s Darci, působila tato místnost takřka útulně,

a teď…

"I mně to tady připadá strašidelné," řekl Taylor. "Neříkala

Darci, že vy dva už jste tady byli na návštěvě?"

"Ano," odpověděl Adam, "jenomže to bylo…" Co

měl říct? Že tu byla zábava? Mohl by jim povídat o tom,

jak si Darci cpala čokoládové tyčinky za trikot? Mohl by

vyprávět, jak se stočila do klubíčka na polici?

"Proč je to teď jiné?" otázal se sestry. Když ji poznal,

byl nepřátelský, protože jí nedůvěřoval, ale teď začínal

chápat, že Darci měla pravdu a že měl důvěřovat této

ženě, která toho tolik zažila. Kdyby byl důvěřoval své

sestře, kdyby jí pověděl o zrcadle, které našel skryté pod

laciným barvotiskem, možná se do něj mohli podívat

a uvidět, co se děje s Darci. Adam slyšel, že zrcadlo ukazuje,

co by se mohlo stát; předpovědi se dají změnit.

Poté co vyšli z motelu, odvezl je Adam zpět do Háje.

Prudce zabrzdil na parkovišti a vyskočil z auta dřív, než

269

269

se motor zastavil. Taylor a Boadicea běželi za ním,

vstoupili do domku pro hosty a uviděli prázdnou místnost.

Bouchnutí z ložnice, jež patřívala Darci, je však

přimělo rozběhnout se tam. Adam převrátil postel a už

klečel a otevíral padací dveře.

"Tady bývala ledárna a pod domem tekl potok," vysvětloval

Adam. "Požadoval jsem tenhle domek, protože

jsem potřeboval úkryt." Sáhl do tmy pod padacími dveřmi

a vytáhl náruč zbraní, pistolí, pušek, revolverů.

"Co chcete?" vzhlédl k Taylorovi.

"Já jsem nikdy…" začal Taylor, pohlížeje na zbraně

s hrůzou.

Boadicea však ostýchavá nebyla. Postoupila kupředu,

vybrala si z hromady, kterou Adam vynášel ven, devítimilimetrový

luger a natáhla ho.

Oba muži na ni hleděli neschopni slova. "Má ráda

všechno, čím se dá zabíjet," vysvětlovala. "Neměla jsem

jako dítě hračky."

Adam hleděl na sestru s úctou. Poprvé si říkal, že

možná její nenávist k té ženě bude hlubší než jeho.

"Řekni mu, co má dělat," nařídil Adam sestře a ukázal

na Taylora; pak šel Adam do svého pokoje, aby si

navlékl černý lycrový běžecký úbor, který se velmi podobal

Darcinu trikotu. Po návratu do ložnice hodil podobný

oděv Boadicee. "Obleč si to. Budeš se v tom moci

lépe pohybovat. A vy máte něco, co si můžete vzít na

sebe?" zeptal se Taylora. Jeho zavazadla byla navršena

v rohu místnosti.

"Ano," odpověděl Taylor a o deset minut později už

byli všichni tři ze dveří venku.

A už byli v tunelech. Neodvažovali se použít baterky,

ale měli brýle pro noční vidění.

"Kudy?" zeptal se Adam sestry, když stanuli v ústí tří

tunelů v hlavní místnosti.

"Tudy," řekla a pak první vyrazila nejmenším tunelem.

Adamův běžecký úbor jí přiléhal k tělu. Měla široký

kožený opasek s pouzdry na munici a tři pistole. V rukou

270

270

měla krátkou pušku, kterou ve Spojených státech zákon

zakazoval.

Adam nesl tytéž zbraně, ale za tričkem skrýval také

nůž, který sebral v kleci.

Nedošli daleko, když je Adam zarazil. "Něco slyším,"

řekl. Všichni tři se okamžitě zastavili a naslouchali, ale

nic se neozývalo. Na žádném konci tunelu nebylo světlo,

ani pohyb, nic.

Adam jim pokynul, aby vyrazili kupředu, ale po několika

krocích dorazili na křižovatku a on se znovu zastavil,

znovu naslouchal.

Adame? slyšel.

Na okamžik se mu oči zamžily slzami. Je naživu! Darcin

hlas byl slabý, dokonce mdlý, ale byla naživu. Tady! Tady!

Chtělo se mu křičet na ni, ale nemohl jí předat vzkaz. Prostě

musí věřit, že je jí nablízku, a musí pořád mluvit.

"Slyšíte ji?" zeptal se Taylor.

"Ano, jen taktak," zašeptal Adam, opřel se zády o zeď

a usilovně naslouchal. Mluv, Darci, malá, mluv na mě,

snažil se jí vysílat. Dej mi vědět, kde jsi.

Adame? Jsi tam? doléhala k němu slova, pokud možno,

ještě slabší.

"Tudy," ukázal Adam. "Já myslím, že je tam."

Boadicea mu však položila ruku na rameno a zastavila

ho. "Tam to není. Něco se děje. To není cesta ke komnatě,

kde provádí oběti."

"Už to slovo neříkej!" odsekl Adam. "Slyšel jsem

Darcin hlas a slyšel jsem ho odtamtud. Jdeš se mnou,

nebo ne?"

Boadicea nad tou otázkou dlouhou chvíli rozjímala.

"Chci, aby její hrůzovláda skončila," řekla. "A to dokáže

jedině Darci."

Adame, jsem tady. Slyšíš mě?

"Darci na mě mluví," zašeptal a vykročil rychleji.

Adame, pojď ke mně. Bojím se.

"Něco se děje," řekla Boadicea za jejich zády. "Něco

ošklivého se děje."

271

271

Adam znehybněl a uvažoval o rozhodnutí, o němž věděl,

že ovlivní několik životů. Na jedné straně téhle vysoké

ženě nedůvěřoval, ale na druhé straně se snažil představit

si, jakou nenávist v sobě asi chová. "Veď nás,"

vyzval ji nakonec, ale s obavou, co udělá, jestli mu lže.

Boadicea nezaváhala a vedla je tunely. Pohybovala se

hbitě, ani jednou se neohlédla, zda ji oba muži následují.

"Naučila se cestu nazpaměť," řekl Taylor Adamovi,

když se na okamžik zastavili a čekali, až Boadicea zjistí,

zda je chodba prázdná. "Prožívala tenhle únik v duchu

po léta a její víra v tento útěk – a v nás – jí pomohla nevzdat

se naděje."

Když jim Boadicea pokynula, aby ji následovali,

Adam vyrazil za ní, Taylor jako poslední. Zarazil se

ale, když se Boadicea prudce zastavila před ztemnělým

dveřním otvorem. "Já tomu nerozumím," zašeptala.

"Tohle je ta komnata. Tady by měli být."

"Vypadá to, že věděla, že jí lžeš," řekl Adam, "a taky

si zalhala."

"Ale zrcadlo mi ukázalo…," začala, ale nechápavě

umlkla.

"Neříkalas mi, že zrcadlo ukazuje, co by se mohlo

stát, a ne nutně to, co se stane?" zeptal se jí Taylor, sáhl

do kapsy a vytáhl zapalovač. V mosazném držáku připevněném

ke zdi byla svíčka. Zvedl zapalovač a rozsvítil

svíčku, pak ji držel před sebou a prošel dveřmi, Boadicea

a Adam za ním. "Připadá to jen mně, nebo ještě

někomu divné, že v těch tunelech nejsou žádní lidé? Nejsou

tu ani žádné stráže."

"Udělala něco nečekaného," řekla Boadicea a držela

se těsně za Taylorem.

Zapálil další dvě svíčky, dost na to, aby viděli na

místnost, ve které se ocitli. Podél stěn ve vyhloubeném

prostoru byly rozmístěny vysoké panely vytesané z kamene.

Se svíčkou ve výši prozkoumal Taylor jeden

z nich. "Někdo vyloupil nějaké krypty. První století, řekl

bych."

272

272

"Ano. Pracuje pro ni mnoho zlodějů," vysvětlila Boadicea,

pak se obrátila zpět ke dveřím po krátkém pohledu

na kamenný oltář, který stál uprostřed místnosti.

Zrcadlo jí ukázalo, k čemu se ten oltář používá, a ona

věděla, od čeho jsou na něm ty tmavé skvrny.

Taylor následoval Boadiceu ven z místnosti, ale

Adam zaváhal a fascinovaně zíral na oltář. Pamatoval si,

že jednou viděl takovouhle děsivou hromadu z kamene.

Pamatoval si…

"Pojď, bratře," vybídla ho Boadicea tiše a vzala ho za

ruku. Dobře věděla, že stojí na prahu vzpomínky, neboť

zrcadlo jí ukázalo, co postihlo jejího bratra, když byl

ještě dítě.

Jakmile byli z komnaty venku, všichni tři se po sobě

podívali. Jeden druhého se beze slov ptali: co dál?

Boadicea si přehodila přes rameno těžkou pušku, kterou

nesla.

"Jak zjistíme, kde drží Darci?" zeptal se Taylor

a hlas se mu trošičku třásl. Obrátil se k Adamovi. "Slyšíte

ji?"

"Ne," řekl Adam, bradu strnulou. "Její hlas mlčí."

"Nebo byl umlčen," uvažovala Boadicea, ale nechala

toho, když se na ni Adam zamračil.

"Kdybychom mohli najít to zrcadlo," ozval se Adam,

"řeklo by nám, kde je."

Boadicea narovnala záda. "Zrcadlo už nám nebude

k užitku."

"Ale ty bys mohla vidět."

"Ne," řekla. "Nemohla bych vidět. Nejsem už panna."

Adam na ni dokázal jen užasle hledět; pak se zvolna

obrátil k Taylorovi.

Taylor se nejdřív Adamovi vyhnul pohledem, v očích

měl provinilý výraz. "Já myslel, že Darci se může dívat

do zrcadla, až je najdeme. Já…"

Adam měl sto chutí dát oběma co proto, ale nebyl čas.

Co se stalo, stalo se. Zhluboka se nadechl pro uklidnění,

než pohlédl na sestru. "Neříkalas, že má další čtenářky,

273

273

aby tě mohla kontrolovat? Třeba má jednu z těch čtenářek

u zrcadla i teď."

Boadicea se maličko pousmála, očividně ráda, že ho to

napadlo. "Existuje místo, kam chodí, aby měla soukromí.

Třeba neměla čas dát zrcadlo do jiného úkrytu. Pojďte

se mnou." Nato se otočila a dala se do běhu zšeřelou

chodbou po jejich levici, Taylor za ní, Adam vzadu.

Adam se nemohl ubránit myšlence na to, co se dozvěděl.

Kdy k tomu došlo, že už Boadicea není panna?

Adam několik hodin spal. Zůstali snad Taylor a Boadicea

vzhůru? Mysleli si, že je Darci celou tu dobu v koupelně?

Nebo snad díky tmě v místnosti uvěřili, že je

Darci v posteli a spí vedle spícího Adama?

Adam přistoupil zezadu těsně k Taylorovi. "Někam ji

vezměte, aniž byste si ji dříve vzal, a já vás zabiju," zacitoval

tiše to, co prve Taylor říkal o Darci.

Taylor se s úsměvem ohlédl v domnění, že ho Adam

škádlí, ale Adam byl smrtelně vážný. Taylor kývl, pak

spěchal kupředu, aby dohnal Boadiceu.

Vedla je ke složitě vyřezávaným dubovým dveřím, na

kterých nebyla klika ani zámek. Boadicea se dotkla dveří

na třech místech: levého oka šeredného tvorečka, jednoho

listu a středu vyřezávaného medailonu a dveře se

otevřely.

Boadicea vstoupila první dovnitř a rozhlížela se po zrcadle,

ale Taylor a Adam, třímajíce zbraně v pohotovosti,

nedokázali odolat, aby se nerozhlédli po místnosti.

Tato místnost byla stejně složitá, jako byly pokoje v domě,

kde nalezli Boadiceu, holé. Byla tu ozdobně vyřezávaná

postel, která vypadala, jako by patřila do muzea.

Byly tu stoly z vyřezávaného a zlaceného dřeva. Zdi

a strop pokrývaly hektary bohatých brokátů a těžkého

hedvábí – vše v odstínech červené.

Magické zrcadlo stálo na mahagonovém prádelníku,

jasně viditelné. Boadicea je popadla, podívala se do něj

a pohlédla na Adama. "Nic," zašeptala a v hlase měla

bolest.

274

274

Adamovi se nezamlouvalo pomyšlení na spojení, které

asi mívala se zrcadlem, protože se do něj celý život

dívala. "Proč jste sakra nemohli počkat?" řekl, vyškubl

zrcadlo sestře z rukou a hodil je na postel. "Ani se nemohu

dozvědět, kdy…"

"Ty jsi nikdy v životě nestrádal," odsekla Boadicea

hněvivě a udělala krok k němu, jako by se s ním hodlala

poprat. "Všechno jsi dostal zadarmo; nikdo ti nic nevzal."

"Nevíš, o čem mluvíš. Ztratil jsem všechno. Nemáš

zdání, jaký jsem měl život. Nevíš nic o…"

"Tady je," řekl Taylor tiše. Zatímco diskutovali, přistoupil

k posteli, aby se podíval na zrcadlo, o kterém tolik

četl.

Adam nevěnoval pozornost tomu, co Taylor říkal, ale

Boadicea se k němu otočila.

Taylor třímal zrcadlo ve výšce a hleděl na ně s úžasem.

"Vidím je," řekl šeptem. "Vidím místnost a lidi. Tady, podívejte."

Nastavil zrcadlo, ale když do něj Adam a Boadicea

nahlédli, neviděli nic, ani vlastní odrazy.

"Co vidíš?" zeptala se Boadicea. "Popiš mi to."

"V místnosti je tma; moc toho nevidím. Jsou tam lidi,

všichni v černých rouchách. Tváře mají zakryté, takže

nevidím, kdo je kdo. Nevidím Darci a nevidím nikoho,

kdo by mohl být vůdce." V hlase měl posvátnou úctu

a oči vyvalené, jak hleděl do zrcadla.

"Mají někteří z těch lidí nějaké šperky?" chtěla vědět

Boadicea.

"Co na tom sakra sejde?" zeptal se Adam, ale utichl,

když Boadicea zvedla ruku.

"Ano, vidím na jedné ruce snubní prsten. Je to mužská

ruka, a je starší, protože na té ruce jsou stařecké

skvrny. A vidím mateřské znamení na hrdle toho muže."

V úžasu vzhlédl k Boadicee.

Boadicea se obrátila k bratrovi. "Vidí jasněji než já. Já

viděla rozmazaně, s nezřetelnými detaily. Ale on není

panic."

275

275

"Tohle nechápu," řekl Taylor. "V mé rodině mají

okultní síly jen ženy. Žádný z mužů nikdy žádnou moc

neměl."

Když na něj Boadicea pohlédla, měla oči vřelé, hladivé.

"Možná ti Bůh nahlédl do srdce a dal ti, co si zasloužíš."

"Kde je Darci?" zeptal se Adam netrpělivě.

Taylor pohlédl zpět do zrcadla. "Nevím. Nevidím ji.

Vidím tam jenom chodit lidi. Mám před sebou dav. Nevidím,

co se děje vpředu."

"Zeptej se zrcadla," řekla Boadicea. "Musíš žádat

o to, co chceš vidět."

"Kde je Darci?" zeptal se Taylor; pak s panikou v hlase

řekl: "Zmizelo to!"

"Čekej," poradila mu Boadicea trpělivě, "ale nebuď

zklamaný. Ta věc má vlastní uvažování. Ukazuje, co chce."

V příští vteřině se Taylorovo tělo uvolnilo. Sedl si na

postel a civěl do zrcadla. "Vidím ženu. Nemá roucho.

Má na sobě…"

"Co?!" ptal se Adam netrpělivě. "Kdo je to? Kde je?

Je s ní Darci? Je to čarodějnice?"

"Já…" Taylor usilovně hleděl do zrcadla. "Darci nevidím.

Vidím jen tu ženu. Je ke mně zády. Má na sobě

krátký bílý kabát a černé leginy, ale ten kabát má kapuci.

Ona… počkat! Shrnuje si kapuci. Má…"

Taylor se odklonil od zrcadla a civěl na ně s otevřenými

ústy, ve tváři zděšení. "Je to…"

"Kdo?" zeptali se Adam a Boadicea jednohlasně.

Taylor se zhluboka nadechl. "Ta žena má dlouhé plavé

vlasy," řekl tiše, "a já už jsem ji jednou viděl."

"Kdo je to?" zeptala se Boadicea.

"Darcina matka," odpověděl Taylor a vzhlédl k Adamovi.

Okamžik na něj Adam jen mžikal. "Jerlene? Ale ta je

v Putnamu."

"Proč by matka nepřijela, když ji dcera potřebuje?"

namítla Boadicea a nevšímala si úžasu obou mužů. "Co

ještě vidíš? Je tam oltář?"

276

276

"Ukaž mi místo, kde je tahle žena," nařizoval Taylor

zrcadlu, pak vyvalil oči, jak "kamera" poodjela a on viděl,

že Jerlene Monroeová stojí před čímsi, co vypadá jako

kamenný oltář. "Ano, oltář tam je," řekl Taylor tiše.

"Jsou v kameni nějaké značky?" zeptala se Boadicea

rychle.

"Ano. Jsou… vypadají jako…" Taylor k ní vzhlédl.

"Myslím, že jsou to egyptské hieroglyfy."

"Vím, kde jsou." Boadicea vyrazila ke dveřím. "Pojďte.

A vemte tu věc!" nařídila už v běhu.

Adam se rozběhl za ní; Taylor si dal zrcadlo do batohu

a následoval je. Ve chvíli, kdy vyšli ze dveří, dostali

však prudkou ránu do hlavy a šli k zemi.

Když se Adam probral, bolela ho hlava, a když se pokusil

pohnout rukou, nešlo to. Otočil se a spatřil, že má obě

zápěstí přikovaná ke stěně, stejně jako kotníky. Byl nehybný.

Byl v malé podzemní místnosti a proti sobě měl těžké

dřevěné dveře, okované železem. Na stěnách, na poličkách

a ve výklencích byly stovky bílých svíček. Před

ním byl malý dubový stolek a na něm nůž, který sebral

ve skladišti. Adam se soustředil na železné okovy kolem

zápěstí. Kdyby tak dokázal dostat jednu ruku ven…

"Dobrý večer," řekl hlas, který ho přiměl otočit se.

"Nebo mám říct dobré jitro? Ach, ale ne, ještě není půlnoc,

protože, pokud vím, tvá maličká je dosud naživu."

Zamžikal bolestí, která mu burácela v hlavě – a se

zdviženými pažemi ho trápila i žebra – a pohlédl na ženu,

kterou měl před sebou. Protože měla na sobě dlouhé

tmavé roucho bohatě vyšívané zlatou nití, která se třpytila

ve světle četných svíček v podzemní místnosti, minutu

mu trvalo, než ji poznal.

"Sally," řekl posléze.

"To je jedno z mých jmen, ale ano, byla jsem jednou

vaší číšnicí." To ji zřejmě na chvilku pobavilo, ale pak

její tvář zvážněla. "Pracovala jsem v tom ponižujícím

277

277

postavení skoro pět let, zatímco jsem čekala, až přijede

ona." Vyprskla slovo "ona", jako by jí bylo odporné.

"Poznala jsem ji v tu chvíli, kdy vstoupila do dveří. Koneckonců,

dost jsem se v hledání pocvičila, ne?" usmála

se ošklivě.

Adamovi připadalo, že vidí v jejích očích šílenství.

Nebo si to jen namlouval? Musí být všichni zlí lidé nepříčetní?

Tahle žena udržovala pod svou nadvládou rostoucí

říši zla po mnoho let.

"Kde je?" zeptal se Adam.

"Čeká na hrdinu, který ji zachrání." To ženu zřejmě

zase pobavilo.

Kráčela k Adamovi. Byli v místnosti sami, jen on

a tahle žena. Kdyby byl volný, mohl by ji přelomit vejpůl

jednou rukou. Když nyní přistoupila blíž k němu,

viděl, že je starší, než předpokládal. Nad víčky měla maličké

jizvičky. Při svém výzkumu zjistil, že tento konvent

v Camwellu existuje už dlouho, a protože se říkalo,

že od počátku je jeho vládkyní jedna žena, hledal někoho

staršího. Jenže tahle žena měla určité přestrojení:

plastickou operaci.

"Kde jsou ostatní?" zeptal se.

"Prozatím v bezpečí." Přistoupila těsně k němu, zvedla

hůlku, kterou prve neviděl, a sjela mu jí po hrudním koši.

Když dorazila k poraněnému místu, trochu ho šťouchla.

Adam málem omdlel bolestí, ale vůlí se přiměl zůstat

ve střehu. "Kde jsou?" opakoval.

Žena, tahle "Sally", se k němu obrátila zády a odcházela.

Uprostřed místnosti byl těžký dubový stůl a na ten

hůlku položila. Adam viděl, že ta věc je z oceli a stejně

jako nůž je pokryta znameními. Co je to za zlovolný

předmět? K čemu tu věc používala v minulosti?

"Věděl jsi, že jsem vychovala tvou sestru jako vlastní

dceru?" zeptala se. "Nikdy jí nic nechybělo. Měla to

nejlepší, co tenhle bezcenný svět může poskytnout."

"Až na svobodu," řekl Adam a pak se proklínal, že

byl tak pitomý a protiřečil jí.

278

278

"Pravda." Sally se k němu s úsměvem obrátila. "Tu

neměla. A neměla muže. Věděl jsi, že ty a ten druhý jste

první muži, které uviděla zblízka? Ale na tom už nesejde.

Bude potrestána, jak věděla předem. Ví, že mi nesmí

vzdorovat."

"Jak můžete ubližovat někomu, kdo byl pro vás jako

vlastní dcera?" Adam se ze všech sil snažil vymyslet něco,

co by na ni zapůsobilo. "Musíte ji moc milovat."

Sally o tom zauvažovala. "Ne, asi ji nemiluju. Ale

koneckonců, ona mě taky nikdy nemilovala. Kdybych

ti řekla, co jsem musela udělat, aby se chovala slušně.

No, možná počkám a ukážu ti to. Ano, uvidíš, co udělám

tvé sestře." Na okamžik naklonila hlavu ke straně,

jako by něčemu naslouchala. "Už musím jít. Něco se

naskytlo."

"Darcina matka." Adam chtěl říct nebo udělat něco,

aby získal víc času.

"Ano," pousmála se Sally. "Říká, že ona je zdrojem

síly své dcery, ale nepředvede to, dokud nepropustím

dceru. Samozřejmě lže, ale musím mít jistotu. Za dvě

hodiny bude půlnoc a já musím skoncovat s tou malou

čarodějnicí, co s tebou přišla. Ona…"

"Ne," zašeptal Adam, pak zvedl hlavu. "Podívejte,

jsem bohatý. Má rodina je velmi, velmi majetná. Můžeme

vám zaplatit, kolik chcete. Už nikdy nebudete muset

pracovat. Budete žít v přepychu a…"

Ustal, protože Sally se mu smála. "Bohatý? Ty nemáš

zdání, co je to bohatství. Mohla bych si celou vaši rodinu

koupit jen za hotové, co nosím v peněžence. Ne, moc

je všechno. Věděl jsi, že jí mohu odebrat moc a ponechat

si ji pro sebe? Vím jak. Jestli moc, kterou má, neopustí

zemi, pak si ji mohu vzít. Vidíš, to je klíč. Přečetla jsem

všechny knihy, které napsal ten Taylor Raeborne. Řekl

ti, že když se řetěz přeruší, není-li přímý potomek, pak

moc přejde na osobu, která si ji vezme? Alespoň podle

legendy. Doufám, že je to pravda, protože to hodlám

dnes v noci zjistit."

279

279

Nato vyšla z místnosti a zavřela za sebou těžké dubové

dveře. A když zmizela, vykřikl Adam bolestí, která

na něj málem strhla strop. Rval řetězy, až mu zápěstí

a kotníky krvácely.

Adame? uslyšel a zklidnil se, aby mohl naslouchat

Darcinu hlasu ve své hlavě.

Adame, jsi tam? Kéž bych to věděla. Jsi ještě naživu?

Můžeš mi odpustit, že jsem odešla a neřekla ti nic?

"Ano, ach ano, Darci, má lásko," odpověděl Adam.

"Odpouštím ti všechno a cokoli. Nemysli na to. Jen se

dostaň odtamtud, kde jsi."

Viděl jsi, kdo to je? vysílala mu Darci. Pamatuješ, jak

jsem ti říkala, že mi připomíná čarodějnici z "Perníkové

chaloupky"?

"Ano," zašeptal Adam a po lících mu začaly kanout

slzy.

Jsem v podzemní místnosti a oblékli mi bílé roucho.

Vypadám, jako bych byla připravená tančit a prozpěvovat

kolem Stonehenge.

Adam tahal vší mocí za řetězy a usmíval se mezi slzami,

které už mu volně kanuly. Vtipy, Darci vždycky dovede

dělat vtipy.

Ale nejspíš jsem v bílém proto, že jsem panna. Ale to

jsem jen tělem, vysílala mu. Mohu potvrdit, že mé myšlenky

nejsou panenské. Ach Adame, jsi tam? Slyšíš mě?

Přece tě nezabila?

"Ne, má lásko, jsem tady. Jsem blízko tebe," křikl

a horečně trhal řetězy.

Nebudu si myslet, že se ti stalo něco zlého. Každou

chvíli vtrhneš do téhle místnosti a zachráníš mě. Budeš

jako jeden z tvých středověkých předků a zachráníš

krásnou pannu, viď, má lásko?

Se slzami na tváři trhal Adam řetězy, až se mu okovy

zadíraly do masa. "Ne, ne, ne." Víc ze sebe nevypravil.

Adame! vysílala mu Darci. Slyším je. Už jdou. Ach

bože, zůstaň při mně. Adame, já se bojím. Já chci… už

jsou tady! Dveře se otevírají. Ach Adame, miluju tě. Mi-

280

280

luju tě z celého srdce. Budu tě milovat vždycky a napořád.

Ať se se mnou stane cokoli, budu tě navždy milovat.

Nezapomeň na to. Navždy. Já…

"Neeeee," zařval Adam a trhal řetězy, až mu na zápěstích

a kotnících nezbývala už žádná kůže. Ale aťsi

rval sebevíc, vyprostit se nedokázal.

Když se Adam probudil, bolela ho hlava k neuvěření.

Omámený, dezorientovaný pohnul rukou a přejel si jí po

tváři.

"Není vám nic?" zeptal se neznámý hlas.

Adamovi dalo práci, aby se posadil. Žebra ho pekelně

bolela a hlavu měl na prasknutí; kotníky a zápěstí měl rozedřené

a zkrvavené. "Ne," vypravil ze sebe a pohlédl do

tmavě modrých očí dítěte. Velkého dítěte. Měl před sebou

velmi velkého mladíka s pihovatou tváří a rozježenými

plavými vlasy nezbedného kluka, ale s tělem atletického

obra. "Kdo jste?" zasípal Adam, ruku v zátylku.

"Putnam," odtušil mladík.

Adam vyvalil oči ještě víc. "Vy…," začal, pak se na něj

vrhl. Po tom všem, co od Darci slyšel o Putnamech – otci,

synovi, městu – měl Adam sto chutí je všechny zničit.

"Jen klid, staříku," pravil chlapec a položil Adamovi

ruku na rameno. "Nejste ve formě, abyste s někým zápasil

ve volném stylu."

"Já ti ukážu…," začal opět Adam a odstrčil se od zdi.

"Měl by sis šetřit energii jinam," ozval se hlas jeho

sestry a Adam se musel prudce ohnout, aby viděl za Putnama.

Boadicea a Taylor seděli na zemi na druhé straně

místnosti.

Adam pochopil, že má pravdu. Pomalu zkoušel, jak

těžce je raněn. Vysunul se po zdi nahoru, až stál. "Kde

to jsme? Co se stalo?" rozhlížel se.

Byli ve velké podzemní místnosti, která jako by neměla

východ. Stěny byly z hlíny, ale protože měla místnost

vejcovitý tvar s kopulovitým stropem, nemohli

vyšplhat po stěnách. Teprve když se podíval nahoru,

281

281

uviděl, že vysoko nad jejich hlavami je otvor se železnou

mříží. Když se vrátil pohledem dolů, uviděl, že

místnost je holá, jen s hliněnými zdmi a podlahou. Boadicea

seděla na podlaze těsně vedle Taylora a ten měl

na klíně zrcadlo.

"Co vy tady děláte?" vrátil se Adam očima k Putnamovi.

"Jerlene chtěla jet zachránit svou dceru, tak jsem přijel

s ní. Darci a já se budeme brát."

"Jen přes mou mrtvolu," odtušil Adam.

"Podle zrcadla," řekl Taylor suše, "přesně k tomu dojde."

Adam si přejel dlaní přes obličej a snažil se uklidnit.

"Byl jsem přikovaný ke zdi. Viděl jsem čarodějnici. A slyšel

jsem Darci. Ale pak jsem omdlel. Co se dělo dál?"

"Hodili vás sem tamtou dírou." Putnam ukázal nahoru.

"A já vás chytil. Nevím jistě, ale asi tady máme zůstat,

dokud nezemřeme."

"Pěkná myšlenka." Adam kroužil zápěstími a kotníky,

aby zjistil, kolik škody bylo naděláno. Ještě pořád

mohl stát i chodit. "Tak jak se odtud dostaneme?"

"Uděláme žebřík," řekla Boadicea, pohlédla nahoru,

pak zpátky dolů na Putnama. "Jsem přesvědčená, že on

nás všechny udrží."

"Jasně že udrží," zazubil se Putnam a vypadal asi tak

na dvanáct.

Adam se obrátil k Taylorovi, který fascinovaně zíral

do zrcadla. "Proč jste neviděl, že nás zajmou? A proč

vám nevzali to zrcadlo?"

Než stihl odpovědět, Boadicea řekla: "Protože nekladl

správné otázky, a myslím, že ona neví, že to zrcadlo

máme."

"Co je to za věc?" zeptal se Putnam.

"To je zrcadlo, které ukazuje budoucnost," vysvětlil

Adam.

"Pohoda. Může nám říct, jestli se odtud dostaneme

ven?"

282

282

"Můžeme…," začal Taylor, ale Boadicea ho přerušila.

"Slyší tvé myšlenky. Mysli si svou otázku a ono ti

ukáže, co ti chce ukázat." V jejím hlase byla trpkost

a tón ženy, která má s magickým zrcadlem velmi mnoho

zkušeností.

"Ano, dostaneme se odtud," řekl Taylor tiše.

"Můžeme zachránit Darci?" zeptal se Adam.

Taylor po chvíli odpověděl: "Ne. Nemůžeme. Čarodějnice

je na nás moc silná. Všichni zahyneme."

"Kde je vůbec Darci?" chtěl vědět Adam.

"Je…" Taylor pohlédl do zrcadla. "Spí. Je…" Pohlédl

na Boadiceu. "Teď je připoutána k oltáři. Předtím byl

prázdný, ale teď…" Zhluboka se nadechl. "Teď je na

tom kamenném oltáři Darci."

"Kde je Jerlene?" zeptal se Putnam. "Nemůže Darci

zachránit ona?"

"Jak by ji mohla zachránit ona, když to nedokážeme

my?" ozval se Adam.

"Chtěla se obětovat místo Darci," odvětil Putnam.

283

283

19. KAPITOLA

Fajn, víte všichni, co máte dělat?" zeptal se Adam

a ostatní tři lidé kývli. "Myslíš, že nás udržíš, chlapečku?"

"Jasně, staříku," odvětil Putnam důrazně.

Adam to rýpnutí ignoroval a pohlédl na Taylora. "Na

té mříži ve stropě není žádný zámek?"

"Ne." Taylor pohlédl do zrcadla. "V takové výšce ho

není zapotřebí."

"Uděláme to pomalu," navrhla Boadicea. "Taylorova

ruka." Když to řekla, pohlédla na Taylora a přeběhla

mezi nimi vlna citu, skoro jako elektrický proud.

Taylor s mírným pousmáním kývl. "Ano, pomalu. Nepotřebujeme

další zranění. Adam je…" Umlkl, nechtěl

říkat, jak hrozně Adam vypadá s krvácejícími zápěstími

a kotníky. Taylor se obrátil k Putnamovi.

"Jo, jasně," odtušil mladík a zaujal pozici přímo pod

mříží. Sepjal ruce a pohlédl na Adama.

Adam pomalu vyšplhal Putnamovi na ramena. Pohyboval

se opatrně, bál se, aby si jedním ze svých prasklých

žeber nepropíchl plíce, a místa, kde se mu zařezávaly

do těla železné okovy, pekelně bolela.

"Jak jste se o tom dozvěděli?" zeptal se Taylor Putnama,

když pomáhal Adamovi nahoru. Chlapec byl masivní

jako balvan.

"Darcina teta Thelma volala, aby se pochlubila, že se

Darci konečně zeptala, kdo je její otec. Thelma je hnus-

284

284

ná a úplně churavá žárlivostí na Jerlene. Jerlene nejspíš

odjakživa věděla, kdo je Darcin otec, protože zavolala

k Vám do kanceláře a tam jí řekli, že bádáš někde

v Camwellu ve státě Connecticut. Takže Jerlene přišla

pro mě a jeli jsme celou noc, abychom se sem dostali."

Putnam nastavil sepjaté ruce Taylorovi, aby mohl vyšplhat

nahoru. Musí vylézt na Putnama a pak na Adama.

"Já tomu nerozumím," řekl Taylor. Chtěl mluvit, aby

odpoutal myšlenky od bolesti ve své paži. Nemyslel si,

že by byla zlomená, ale určitě byla těžce natažená. "Žil

jsem v domnění, že Darcina matka neví, kdo je otcem

jejího dítěte."

"Tak to všem vykládala Thelma. Ona svou sestru

opravdu nenávidí. Cestou sem mi Jerlene pověděla pravdu.

Ukradla vám z auta nějaké papíry, takže věděla, kdo

jste."

"Tak proč mě nekontaktovala, když zjistila, že je těhotná?"

zeptal se Taylor. Po pravdě řečeno, neměl zdání,

co by byl udělal, kdyby mu dívka, kterou sotva znal,

sdělila, že s ním čeká dítě, ale aspoň by byl všechna ta

léta o své dceři věděl.

Putnam sebou trochu škubl, když se mu Adamova noha

zaryla do ramene, ale nezakolísal pod břemenem,

zvýšeným o Taylorovu váhu. "Jerlene měla v plánu to

dítě porodit, a až se jí vrátí postava, ukázat se u vás doma

s roztomilým děťátkem. Jenže vy jste se oženil." Putnam

mluvil, jako by nedokázal pochopit, proč o něj někdy

Jerlene stála.

"Takže Jerlene řekla, že pár let počká, než se dostanete

přes líbánkové období v manželství, a pak vám vezme

Darci ukázat. Jenže to už byly Darci čtyři, byla fakt divná

a Jerlene si přečetla jednu z vašich knih, takže věděla,

že celá vaše rodina je banda příšer. Tak vám Jerlene nedala

vědět, že máte dceru, protože prý chtěla, aby její

děcko vyrůstalo normálně."

"Normálně!" vyštěkl Adam, zatímco pomáhal Taylorovi

zaujmout pozici na svých ramenou. "Darci šla

285

285

z ruky do ruky, zatímco její matka šla od chlapa k chlapovi.

Co je na tom ‚normálního‘?"

Kdyby Putnam mohl, byl by pokrčil rameny. "Jo. No.

Jerlene nedostane zrovna nějakou cenu pro nejlepší matku.

Zůstat krásná, to ji stojí všechen čas. Ale s tou krásou

jí to fakt jde."

"Ona…," začal Adam, v hlase hněv.

Taylor ho přerušil, vyrovnal rovnováhu na Adamových

ramenou. "Tak proč je teď Jerlene tady?"

"Aby zachránila svou dceru," řekl Putnam, jako by se

to rozumělo samo sebou. "Jenom to, že se Jerlene nikdy

nechtěla motat kolem takového divného děcka, jako byla

Darci, neznamená, že ji nemiluje. Darci je její krev. Jerlene

říkala, že usoudila, že kdybyste zjistil, že máte dceru,

udělal byste z ní stejnou čarodějnici, jako jsou vaše ostatní

příbuzné. Takže když se doslechla, že je Darci tady a že

jste tady vy a tohle město je plné čarodějnic, nemusela

být nijak geniální, aby si to poskládala dohromady."

Putnam pohlédl na Boadiceu, stojící před ním a čekající,

aby vyšplhala po lidském žebříku až na vrchol.

"Kdo jste vy?"

"To je moc dlouhá historie, než abychom se jí teď zabývali,"

namítl Adam. Než začali vytvářet tento žebřík,

poradil se Taylor se zrcadlem a zjistil, že jediná možnost,

jak porazit čarodějnici, je s pomocí Darci. Taylor

však viděl, že Darci je drogami uvedena do hlubokého

spánku, takže nemůže používat svou moc. "Jak Darci

probudíme?" mumlal Adam, když pomáhal své sestře

vyšplhat po něm a po Taylorovi. Snažil se soustředit na

to, co dělá, ale současně věděl, že jakmile se dostanou

ven, bude třeba překonat mnoho problémů.

"Stimulanty," řekl Taylor. "Kdybychom měli stimulanty,

mohli bychom ji probudit."

"To myslíte jako prášky na hubnutí?" zeptal se Putnam

a hlas měl napjatý váhou, kterou držel. "Jerlene má

plnou… tašku prášků na hubnutí," dodal. "Rozdrobíme

je a dáme Darci do pusy."

286

286

"Ale mohly by reagovat s tím, co jí dali, aby ji uspali,"

namítl Adam. Držel nyní Taylora i Boadiceu.

"Máš… lepší nápad?" zeptal se Putnam. V příštím

okamžiku Boadicea dosáhla okraje otvoru, odstrčila

mříž a vyhoupla se nahoru.

A jakmile se ocitla venku, v chladném nočním vzduchu,

spatřila Boadicea asi tucet mužů, přikrčených, kteří

běželi přes louky, a v hloubi srdce pochopila, že tohle

jsou ti muži, které Adam povolal. Viděla tyhle muže

v zrcadle už dávno. Odvážila se zariskovat a vykřikla to

jedno slovo, o němž věděla, že upoutá jejich pozornost:

"Montgomery!"

287

287

20. KAPITOLA

O rok později

Adam hleděl na svou novorozenou dceru a nemohl

se ubránit otázce, kterou si v duchu kladl – jaká

bude její budoucnost. Má matku se schopnostmi, které

dosud nebyly plně prozkoumány. Její dědeček se svou

schopností vidět budoucnost v magickém zrcadle řekl,

že člověk nikdy neví, kolik toho dítě z jeho rodiny

podědilo, dokud nedospěje. Nyní se Adam v duchu

ptal, zda bude jeho dcera stejně mocná jako její matka,

nebo…

Jemně uložil dítě zpět do postýlky a přešel přes místnost

ke druhé postýlce. Jeho sestra a Taylor přivedli na

svět holčičku a on si kladl otázku, jaké schopnosti zdědilo

tohle dítě.

Když se Taylor dozvěděl, že jeho manželka čeká dítě,

nevěřil tomu. Trpělivě vysvětloval doktorovi, jak to bylo

s jeho zraněním. "Chámovody jsou uzavřené," říkal

Taylor. Doktor s úsměvem odvětil: "To byly trubky u našeho

dřezu v kuchyni taky, ale stejně z nich trochu teče."

Když teď Adam hleděl na postýlky s předrahými děťátky,

vzpomínal na tu noc před rokem.

Jeho bratranec Michael Taggert spustil lano a pomohl

Taylorovi, Adamovi a Putnamovi z Cely smrti, jak se

později dozvěděli, že se místnost nazývala. V souladu

s Adamovým požadavkem přijel jeho bratranec s mnoha

muži a arzenálem zbraní, ale nepadl ani jeden výstřel,

protože než tam dorazili, bylo po všem.

288

288

Na základě popisu, který jí Taylor dal, Boadicea přesně

věděla, kde Darci drží, a rozběhla se tam dřív, než byli

ostatní z hluboké cely venku. Michael vyslal dva z jejich

příbuzných, aby ji následovali, zatímco sám zůstal

a pomáhal ostatním.

Adam se dal do běhu, jen co byl nahoře, a dohnal

sestru ještě dřív, než se dostala do komnaty, v níž věznili

Darci. Všichni měli co dělat, aby rozrazili obrovské

okované dveře na konci chodby.

A když se ty dveře otevřely, snažil se Michael zabránit

Adamovi uvidět, co v místnosti je, protože absolutní

ticho zevnitř v něm budilo jistotu, že nikdo nezůstal naživu.

Adam se jim však vytrhl a zvolna vstoupil do místnosti.

Darci tam vešla sama, a on to dokáže také.

Nalevo od něj byla přepážka – jakási prastará věc pokrytá

znameními a symboly – jež tvořila chodbičku.

S levou rukou na té hrůzné stěně, ačkoliv mu vadil dotyk

vyrytých znamení, se zastavil a nechal oči přivykat na

šero v místnosti.

U dveří byla klec, asi metr dvacet vysoká, s čtvercovým

půdorysem o straně metr osmdesát, a v ní bylo půl

tuctu dětí, samá batolata, nejstarší nemohlo být starší

než čtyři roky.

Adam mžikal na klec, nechápal docela, proč tu ty děti

jsou, a okamžik měl dojem, že jsou mrtvé. Byly navršeny

na sobě, ruce a nohy pokroucené.

Ale pak se jedno z dětí pohnulo a Adam pochopil, že

všechny spí. A neměl pochyb o tom, že Darci ty děti

uspala svými myšlenkami.

Adam několika kroky prošel kolem dětí, a když se

ocitl za přepážkou, uviděl na podlaze ležet tři lidi, dva

muže a ženu. Všichni měli na sobě dlouhá, tmavá roucha.

A každý z nich měl u jedné nozdry loužičku krve –

stejně jako Adam toho dne, kdy ho Darci bombardovala

svou silou.

Nalevo byl kamenný oltář – a když na něj Adam pohlédl,

rozpomněl se, co se mu stalo tehdy dávno. Pama-

289

289

toval si oltář, tu ženu a nůž – a do ruda rozžhavený konec

značkovacího železa, který se k němu blížil.

Adam musel okamžik nehybně stát, aby překonal tu

děsivou vzpomínku, pak udělal krok kupředu.

Přes okraj oltáře uviděl ženskou hlavu s černě obarvenými

vlasy rozprostřenými na kamenné podlaze. Tvář

měla od něj odvrácenou, ale Adam poznal, kdo to je: byla

to číšnice Sally, ta, která čekala, až jí přiveze Darci.

Když udělal Adam další krok kupředu, uviděl asi dvě

třetiny jejího těla a část obličeje. Až na maličký pramínek

krve u jednoho chřípí na ní neviděl žádné zranění,

ale její ležící tělo bylo bez života.

Při dalším kroku se mu srdce divoce rozbušilo. Kde je

Darci? Je naživu? Žena u jeho nohou svírala nůž, ten,

který tehdy ukradl zpoza železných mříží. Adam si uvědomil,

že ten nůž jí zpátky přinesl on.

Už byl jen krok od jejího rozhozeného roucha. Další

krok a uvidí, co je za oltářem.

Adam překročil mrtvou ženu. Za oltářem leželo Darcino

bledé tělo. Adam poklekl a něžně, jemně to tělo

zvedl do náručí. Nepoznal, zda je mrtvá nebo živá.

Taylor popadl Darci za ruku a našel pulz. "Myslím, že

je ještě naživu, ale musí okamžitě do nemocnice."

Michael řekl, že Darci ponese on, protože Adam není

ve formě, aby někoho nosil, ale Adam ji nepouštěl.

U dveří spatřil, jak se Putnam dívá po Darci zamilovanýma

očima. Ještě přednedávnem chtěl Adam tomuhle

mladíkovi ublížit za to, co všechno Darci provedl, ale

nyní viděl v Putnamových očích lásku. A poznal, že ten

mladík ví, že ztratil ženu, kterou miloval.

Když se Putnam odvrátil, zeptal se Adam: "Kam

jdeš?"

"Najít Jerlene," řekl.

Pro Adama to byl okamžik nerozhodnosti. Nechtěl

opustit Darci, ale věděl, že je velice závázán jak Putnamovi,

tak Jerlene. Zdráhavě vložil Darci do bratrancovy

náruče, zvedl pušku a následoval Putnama. Když za se-

290

290

bou někoho uslyšel, otočil se, připraven vystřelit, ale byli

to Taylor a Boadicea, pušky na ramenou.

Adam jim užuž chtěl říct, aby zůstali s Darci, ale neudělal

to. Když nic jiného, pak Boadicea se vyznala v tunelech.

Adam pokynul Putnamovi, aby nechal Boadiceu

jít v čele, pak se všichni čtyři přikrčili a dali se do běhu.

Když byla žena, jež konvent vedla, mrtvá, vládl všude

kolem nich hromadný chaos, jak její následovníci prchali

jako o život – ale i v běhu ještě stihli vyloupit mnoho

místností v tunelech.

Po hodině neplodného pátrání se Putnam opřel o zeď

a v očích měl slzy. "Je mrtvá. Já vím, že je mrtvá. Co

jsem to za Putnama, když nedokážu ochraňovat vlastní

lidi?" řekl.

"To přece nejsou…," začal Adam, ale když pohlédl

do Putnamovy tváře, neměl srdce pokračovat. Taylor

stál pod pochodní a vytahoval z batohu zrcadlo. Jak ho

Boadicea upozornila, zrcadlu se nechtělo spolupracovat,

a ať se ptal, jak chtěl, neukázalo se v něm, co je

s Jerlene.

Adam se obrátil k Putnamovi. "Proč Darci říká, že ti

dluží sedm milionů dolarů?" zeptal se tiše.

"Aha." Putnam hleděl do země. Všude kolem nich

byly známky hromadného útěku. U jedné zdi byla polootevřená

krabice papírových kelímků, u protější polámaný

stůl. "Řekl jsem jí, že když si mě vezme, odpustím

všem v Putnamu dluhy." Vzhlédl k Adamovi. "Víš, hypotéky,

půjčky na auta a takové věci."

Adam přimhouřil oči. "Ale ty jim ty dluhy stejně odpustíš,

i když si tě Darci nevezme, viď?"

"Jo, jasně," řekl. "Ale žádná není jako Darci. Nikdy

nenajdu…"

"Ale!" Taylor vzhlédl od zrcadla. "To není pravda.

Oženíte se docela brzy a já…" Pohlédl na Adama. "Protože

kostel v téhle vizi je plný, jak se zdá, vašich příbuzných,

myslím, že Putnam se ožení s nějakou vaší příbuznou."

291

291

Nato udělal Adam grimasu a Putnam se zazubil. "Můžu

ti říkat ‚tatínku‘?"

"Jestli to uděláš, nebudeš žít dlouho," pohrozil mu

Adam. "A teď se pohni."

O hodinu později našli Jerlene – a její krása byla oslnivá

– tak silně zdrogovanou, že později doktor prohlásil,

že je to div, je-li dosud naživu.

"To dělají ty pilulky na hubnutí," podotkl Putnam.

"Její tělo je tak zvyklé na drogy, že se dokáže poprat se

vším."

Když se Jerlene vzpamatovala, vyprávěla, jak mluvila

s čarodějnicí dost dlouho na to, aby stihla vyprázdnit

z kapes kabátu lékařem předepsané pilulky na hubnutí,

rozlámat je a nahromadit asi lžíci prášku. Zatímco

předstírala, že nad dcerou pronáší zaříkání, vložila prášek

Darci do úst. Stimulans oživil Darci dost na to, aby

dokázala pomocí své síly zastavit čarodějnici i její čtyři

nohsledy. Byli proti Darci čtyři, ale ona vyhrála. Pomocí

Opravdového Přesvědčování, svého velikého

a zázračného daru od Boha, je zabila. Pitva později

prokázala, že všichni čtyři zemřeli na masivní krvácení

do mozku.

Adamovi, Darci, Taylorovi a Boadicee trvalo dlouho,

než se vzpamatovali ze všeho, čím prošli. Darci byla

v komatózním stavu skoro týden. Doktor říkal v úžasu:

"Nebudete tomu věřit, ale ona spí. Je možné, že je tak

vyčerpaná?"

"Ano," řekl Adam s pohledem na Darci, spící mírumilovně

v nemocniční posteli. Naplnil celý pokoj žlutými

růžemi, seděl u ní a držel ji za ruku po všechny ty

dny, co spala. Několikrát ji v minulosti viděl používat sílu

a věděl, jak ji to vyčerpalo, takže si dokázal představit,

co to její tělo stálo, aby zabila čtyři lidi.

Zatímco Adam čekal, až se probudí, nechal si dát její

vlasy, jež potají uchoval z toho pramene, co jí odřízl tehdy

u brány, do malého zlatého medailonku, který nosil

pořád u sebe.

292

292

Když poprvé procitla, usmála se na něj a pokusila se

posadit, ale byla to na ni příliš veliká námaha, takže znovu

usnula. Nazítří ráno zasvítilo slunce do velkých oken

hezkého nemocničního pokoje, který jí Adam opatřil,

a Darci otevřela oči. Uviděla, že kolem ní stojí Adam,

Taylor, Boadicea, Putnam a její matka a pozorují ji.

Darci zamžikala na matku, pak pevně sevřela Adamovu

ruku.

"To nic," řekl. "Přijela ti na pomoc."

Darci se obrátila k Adamovi s očima plnýma nevíry.

"Divné dítě," prohlásila Jerlene. Pak opustila místnost.

O hodinu později Putnam požádal Adama, aby vyšel

na chodbu, kde mu sdělil, že Jerlene chce odjet domů.

"Co chce?" zeptal se Adam.

Putnam se tvářil nechápavě. "Jet domů," opakoval.

"Ne, myslím to tak, jestli existuje na světě něco, co by

ráda měla? Něco, co bych jí mohl dát?"

Putnam se usmál. "Mezi námi, myslím, že Jerlene by

ráda byla filmovou hvězdou."

"Uvidíme, co se dá dělat," usmál se Adam na Putnama.

"A chceš něco ty?"

"Né, peníze já mám. Spoustu. Chtěl jsem…" Umlkl

a pohlédl ke dveřím Darcina pokoje. "On říkal… totiž

Darcin táta říkal…" Putnam se zadíval pod nohy.

"…že viděl v zrcadle, jak si bereš nějakou moji příbuznou?"

usmál se Adam. "Myslíš, že bys vydržel pár

týdnů v domě mých příbuzných v Coloradu? Postarám

se, aby sezvali všechny Montgomeryovy a Taggertovy,

aby se s tebou seznámili. Takový skvělý mladík jako ty

by si měl v tom davu nějakou najít."

"Myslíš?" rozzářil se Putnam. "Holky doma o mě stojí

jen proto, že jsem Putnam. Darci byla jediná, která mě

nechtěla."

"Darci je jedinečná," řekl Adam tiše, podal Putnamovi

ruku a potřásl jí. "Díky za to, co jsi udělal. Nebýt tebe,

spousta lidí by už nežila." Ztlumil hlas. "Včetně

Darci a mě."

293

293

Putnam potřásl Adamovi rukou, ale odvrátil se, protože

byl ve tváři zrudlý rozpaky.

"Vrať se za hodinu a bude to zařízeno," slíbil Adam.

"A co kdybys vzal Jerlene s sebou do Colorada? Hele!

Třeba bys ji mohl vzít před odjezdem nakupovat do New

Yorku."

"Já myslel, že mi chceš poděkovat. A teď mě chceš

poslat s nějakou ženskou nakupovat?"

Adam se rozesmál. "Promiň. V Coloradu jsou taky

obchody. Postarám se, aby si užila nakupování tam."

Putnam se s úsměvem obrátil k odchodu.

"Počkej moment," zavolal za ním Adam. "Jaké je tvoje

křestní jméno?"

"Žádné nemám," odvětil Putnam přes rameno. "Nač

se s tím obtěžovat, říkal táta. To jeho nikdy nikdo nepoužívá,

takže mně ho ani nedal."

"Co znamená to T… v Darcině jméně?"

Putnam se usmál. "Taylor. Jerlene ji zřejmě pojmenovala

po tátovi."

Mladík zahnul za roh a Adam se opřel zády o stěnu.

Další tajemství, které mu Darci neprozradila. Když uviděla

otcův obraz na obrazovce počítače, neřekla mu, že

její prostřední jméno je Taylor.

Teď se Adam otočil, protože uslyšel, jak se dveře do

dětského pokoje otevírají, a vstoupila Darci. Ani když

byla těhotná, moc nepřibrala. Břicho jí narostlo do obrovských

proporcí, ale jinde na těle nepřibrala.

Před rokem, jakmile se Darci udělalo dost dobře, odletěli

do Colorada. Potřebovala klid a odpočinek, a Boadicea

se chtěla seznámit se svou rodinou.

Po počátečních několika dnech chaosu, když se všichni

Montgomeryové a Taggertové slétali z celého světa,

aby se seznámili s dávno ztracenou příbuznou, už to

však Boadicea nevydržela. Prožila celý život v samotě

a nedokázala snášet hluk bujaré rodiny. Jednou odpoledne

se s Taylorem tiše vytratili a dali se oddat; pak odletěli

zpět do Virginie, do Taylorova domova.

294

294

"Kéž bychom to mohli udělat taky," řekla Darci

Adamovi.

"Co?" zeptal se. "Odjet do Virginie?"

"Ne. V tichosti se vzít a mít vlastní domov. S kuchařkou."

"Svatba v tichosti?" S úsměvem ji vzal do náručí.

"Ale říkalas, že chceš mít tu největší svatbu, co kdy

Spojené státy viděly."

"To jsem chtěla, dokud ta ženská…"

"Svatební pořadatelka?"

"Ano. Ta. Zeptala se mě, jestli chci, aby z dortu vyletěly

růžové holubičky nebo modré holubičky. Adame, já

nechci na svatbě žádný takový humus. Já jen chci…"

"Co chceš?"

"Naši rodinu. Tebe, mě, tvou sestru, mého tátu a…"

Sklopila či.

Adam ji vzal za bradu a zvedl jí tvář. "A maminku?"

"Jo," odpověděla Darci. "Myslíš, že si teď najde čas,

když jsi ji dostal do toho filmu s Russellem Crowem?"

"Byla tu už dřív, když jsi ji potřebovala, takže myslím,

že tu patrně bude i tentokrát, když ji budeš potřebovat."

"Snad jo," řekla Darci tiše, pak odstrčila Adamovu

ruku ze svého stehna. "Chovej se slušně!"

Adam odtáhl ruku. "Co se stalo s tou holkou, co mi

nabízela své tělo při každé příležitosti?"

"To jsi mě ještě nemiloval," usmála se Darci. "Já měla

v plánu se s tebou vyspat a předvést tak divoké, vášnivé

milování, aby ses do mě zamiloval. Ale když mě

teď opravdu miluješ, nemusím se poskvrnit předmanželským

sexem."

"Poskvrnit?" podivil se Adam. "Uvědomuješ si, že žijeme

v jednadvacátém století?" Uchechtl se a zavrtěl

hlavou. "No dobrá, tak co mi tak toužíš povědět? Dokážu

ti skoro číst myšlenky."

"Kde budeme žít? Chci říct: ani ty, ani já nemáme zaměstnání,

takže můžeme žít, kde se nám zachce."

295

295

"A kde chceš žít ty?"

Když na něj Darci pohlédla, zorničky se jí zúžily jako

špendlíkové hlavičky.

"Ale ne, to ne," zvedl ji a přehodil si ji přes rameno.

"Nezkoušej na mě žádné svoje Opravdové Přesvědčování!

Kde chceš žít?"

Když Darci neodpověděla, postavil ji a pohlédl jí do

očí. Tentokrát byly otevřené dokořán. Němě se ho na něco

ptala, ale to mlčení nevydrželo dlouho. Když odpověděla,

vyslovila to nahlas a její myšlenky – a následný

zvuk – byly tak hlasité, až si Adam musel přiložit ruce

k uším. "Virginie!" vykřikla.

"Tak jo, tak jo," souhlasil Adam. "Tvůj táta, moje

sestra, je mi to jasné."

"Děkuju ti," řekla Darci a skočila na něj, nohy kolem

pasu, paže kolem krku.

A tak se odstěhovali do Virginie. Adam koupil velký,

starý jižanský koloniální dům na pětadvacetiakrovém

pozemku a dva týdny poté, co se s Darci vzali, ho požádala,

aby dovolil jejímu otci a Boadicee nastěhovat se

k nim. Zprvu se ta myšlenka Adamovi nezamlouvala.

Vyrůstal obklopen příliš mnoha lidmi, takže toužil po

svém soukromí. Ale měli toho všichni čtyři tolik společného,

že bylo pro ně těžké se odloučit.

Poté co všichni čtyři začali žít v tom velkém, starém

domě, stal se Adam tím, kdo seznamoval Boadiceu se

světem. A Taylor s Darci začali společně pracovat na

tom, aby zjistili, co Darci dokáže se svým Opravdovým

Přesvědčováním.

Darci porodila jejich dceru týden před prvním výročím

svatby. A tehdy jí Adam sdělil, že jeho bratranec

Michael koupil Háj v Camwellu a najal muže s buldozery,

aby zničili podzemní tunely.

Adam však své ženě nepověděl, co se našlo v některých

místnostech v tunelech. Jednou, když Darci ležela

v posteli s nekonečnou ranní nevolností, odjeli Taylor

a Boadicea – které nebylo v těhotenství špatně ani jed-

296

296

nou – do Connecticutu a probrali předměty, které dělníci

našli. Některé věci pohřbili – s modlitbami a bohoslužbou

– něco zničili, ale pár jich naložili do Taylorova nového

range-roveru a odvezli zpět do Virginie. Většina

předmětů byla uložena do krypty skryté uvnitř virginského

domu. Nostradamovo zrcadlo si však Taylor ponechal

ve své ložnici a denně se s ním radil. Pracoval se

svou dcerou na změně či předcházení věcem, které tam

uviděl.

Když nyní pohlédl na svou ženu, Adam se usmál.

"Šťastná?" zeptal se.

"Naprosto." Stoupla si na špičky, aby ho políbila.

"Ničeho nelituješ?"

"Ničeho," odpověděla; pak ho vzala za ruku a odvedla

k postýlce jejich dcery.

297

297

EPILOG

O tři roky později

Dvě malé holčičky, Hallie Montgomeryová a Isabella

Raebornová, nesměly u ničeho chybět. Byly najaty

dvě ženy, aby se o ně staraly, ale batolata pořád prchala.

"Kde jste?" volala zoufalá chůva, nahlížejíc za křesla

a dveře. "Až vás chytím, budete litovat." Věděla však, že

je to planá hrozba, protože holčičky dokázaly její hněv

rozptýlit, jen co se jí podívaly do očí. Během jediného

desetiminutového odpoledního výpadu dokázaly vyndat

z ledničky šest krabic jogurtu, všechny otevřít a vylít do

nádoby s moukou. Když do směsice naházely pár psích

sucharů, přidala se dvě štěňata irského setra, skákala do

lepkavého těsta a zase ven a dováděla po kuchyni.

Když chůva ten nepořádek uviděla, rozzlobila se tak,

že se rozhodla na místě dát výpověď. Jakmile k ní ale

holčičky vzhlédly velikýma očima, odpustila jim všechno.

Nakonec je ani nenutila, aby jí pomohly s úklidem.

Jemně je umyla a přitom jim zpívala jejich oblíbené písničky;

pak jim dala sušenky a mléko a sama se pustila

do drhnutí kuchyně.

Teď ale věděla, že je toho už dost. Šíleně děti milovala,

ale byla už unavena pátráním po nich, unavovalo ji

uklízet ten děsný binec. Unavovalo ji…

Chůva přestala přemýšlet, protože holčičky našla. Seděly

na koberci ve své herně a házely si míčem.

Chůva neřekla ani slovo, jen vycouvala z pokoje, až

narazila o zeď v chodbě, a dala se do běhu. Bylo jí ře-

298

298

čeno, že rodiče má rušit jen v nejnaléhavějším případě,

ale tentokrát nezaváhala. Bez zaklepání rozrazila dveře

pracovny.

"Musíte tam jít, hned!" řekla zadýchaně.

"Co se stalo?" Darci vstala z křesla. Před sebou měla

novinové články a snažila se vyřešit problémy, o nichž

ty články pojednávaly.

"Nikomu se nic nestalo," odpověděla chůva. "Vaše

dcery si hrajou s míčem!"

"To snad není důvod, abyste nás rušila," namítl Taylor.

"My…"

Boadicea pohlédla na Darci a vzápětí už obě ženy běžely

ke dveřím, Adam a Taylor za nimi.

V dětském pokoji si dvě malé holčičky skutečně hrály

s míčem. Jasně rudý míč se vznášel vzduchem od jedné

dívenky k druhé.

Neobvyklé na tom bylo jen to, že nepoužívaly ruce.

Děti si házely míčem sem a tam pomocí svých myšlenek.

"No to aby mě čert vzal," řekla Darci.

Přeložila:

JANA PACNEROVÁ

Jude Deveraux: Navždycky

Vydání první.

Copyright © 2002 by Deveraux, Inc.

Published by arrangement with Pocket Books,

a division Simon and Schuster, Inc.

All rights reserved.

Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Široká 22, Praha 1

v roce 2003 jako svou 770. publikaci.

Přeloženo z anglického originálu Forever

vydaného nakladatelstvím Pocket Books,

a division of Simon and Schuster, Inc., New York, v roce 2002.

Český překlad © 2003 Jana Pacnerová.

Přebal a vazba © 2003 Ricardo a Baronet.

Ilustrace na přebalu © 2003 Richard Carrasco.

Odpovědná redaktorka Zdeňka Grigarová.

Sazba a grafická úprava Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3.

Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín.

Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována

či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 80-7214-547-9

BARONET

Praha 2003