Download - Мирон. Лисипп. Издательство 3. И. Гржебина, Берлин-Петербург-Москва 1923by О. Ф. Вальдꙅауер
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Мирон. Лисипп. Издательство 3. И. Гржебина, Берлин-Петербург-Москва 1923 by О. Ф. ВальдауерReview by: Josef R. LukešListy filologické / Folia philologica, Roč. 52, Čís. 6 (1925), pp. 370-373Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449989 .
Accessed: 16/06/2014 00:40
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
370 Úvahy.
byla poloha svatyně této bezpečně zjištěna, práce výkopné, na
nichž měl spis. sám podíl, byly přerušeny válkou a dosud ne
obnoveny. Spis. pracuje tedy ve značné míře s materiálem novým; ví dobře, že tento materiál je neúplný, někde bohužel až příliš
mezerovitý. Methoda srovnávací, které užil, probíraje poměry a osudy dvou svatyň sobě blízkých a do jisté míry spřízněných,
pomohla leckde překlenout! povážlivé mezery a získati nové po
znatky; je ovšem jisto, že by obraz nabyl kontur výraznějších,
kdyby stav materiálu dovoloval sledovati vývoj každé svatyně zvláště. Čtenáři, který nezná půdy maloasijské z vlastního názoru, musí působiti značné obtíže nedostatek jakýchkoli pomůcek ná
zorných v tomto díle; sebe primitivnější mapka severního území
ionského a plánky obou svatyň, o něž především jde, ulehčily by čtenáři studium tohoto rozsáhlého a nesnadného díla značnou měrou.
Spis. je si velmi dobře vědom, že půda, na níž stály ve
starověku tyto řecké svatyně, nebyla před tím půdou panenskou; snaží se proto, aby pronikl v nesnadných problémech křížení
živlu řeckého s živly předřeckými až к jádru věci, a projevuje
při tom rozsáhlou a bezpečnou znalost prací, jimiž zejména v po slední době spletité tyto vztahy byly osvětleny. Líčí dále osudy
svatyň i kultů v dobách historických až do jejich zániku a ne
opomíjí všímati si také podrobně vlivu těchto kultů na tradici
křesťanskou.
Stane se snad, že další objevy změní v jednotlivostech, a to
i důležitých, výsledky, ke kterým spis. došel cestou jistě nikoliv po
hodlnou; tím se však nestane bezcenným dílo, které patří к nej
důležitějším pracím poslední doby o dějinách řeckého náboženství. Srovnávací věda náboženská, pracující především s prvky získa
nými u kmenů primitivních, vyžívá se dnes, nesplnivši ani zdaleka
očekávání, jež při počátku vzbuzovala; zájem vědecký vrací se
к náboženstvím národů kulturních, především národa řeckého, kde čeká svého řešení nekonečná řada problémů, řada, jež spíše vzrůstá než se menší pokrokem vědeckého poznání, problémy,
jež se stávají stále naléhavějšími a palčivějšími. Prací podobných tomuto dílu bylo by potřebí i pro celou řadu svatyň jiných; pro mnohé z nich nejsou vykonány ani nejzákladnější práce pří
pravne. A. Salač.
О. Φ. Вальдгауер: Мирон (45 str. + XXXII, 29 obr.). —
Лисипп (47 str. + XXXII, 30 obr.). Издательство 3. И. Грже бина, Берлин-Петербург-Москва 1923. Oba sv. po 210 zl. mk.
Obě monografie ruského profesora Valdhauera týkají se dvou
význačných osobností řecké plastiky, Myrona a Lysippa; vznikly až roku 1920 ještě za pobytu autorova v Petrohradě, avšak vy
dány byly teprve roku 1923.
V prvé kapitole monografie o Myronovi: »Myron ve světle
antických spisovatelů* vychází autor od stručných zpráv Plinio
This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Úvahy. 371
vých a Pausaniových o Myronovi a podle nich přehledně načrtává
jeho život. Těžiště práce tkví v kapitole následující: »Antické
kopie výtvorů Myronových«, v níž podán popis a rozbor všech
soch přičítaných Myronovi, počínajíc jeho známým »Diskobolem«.
Jsou to: Marsyas (v Lateráně), Athéna ze skupiny »Athena a
Marsyas* (nyní ve Frankfurtě η. M.), opilá stařena držící sud
(v mnichovské glyptothece), sedící Dionysos (v fiímě), soška sto jícího Heraklea (v soukromých sbírkách v Anglii), kolosální socha
sedícího Heraklea (v Palazzo Altemps v Římě), sochy Herma a
Poseidona (ve Vatikáne), Asklepios (v sbírkách Ermitáže), hlava
athleta (též z Ermitáže), к níž se druží nerozlučně — podle Valdhauera — hlava neznámého stratéga, snad Kimona, z glypto
theky mnichovské; vedle toho hlava t. zv. Persea v městských sbírkách římských a hlava Dia-Ammona v Neapoli.
V poslední kapitole zabývá se Valdhauer vrstevníky Myro
novými a uvádí některá jejich díla, která prozrazují vliv Myronův.
Všecky výtvory umělecké hodnotí autor se stanoviska ryze umě
leckého, všímaje si každého tahu tváře soch i sebe nepatrnějšího
napjetí svalstva, proporcí tělesných a výrazu oéí, snaže se tak
abstrahovati zásady, podle nichž umělec pracoval, a zkoumaje,
jak svůj úkol pojímal a s jakým zdarem dovedl vtisknou ti svou
myšlenku v bronz nebo kámen. Jakýmsi východiskem, ba skoro
kanónem, je mu při tom hlava a celý postoj >Diskobola«. Sochy
Myronovy třídí na stojící, pohybující se a sedící a všímá si umě
lecké komposice u každého z oněch tří druhů. Uznává u Myrona částečné vlivy školy argejské a iónské, jejímiž ideami byl sice
Myron proniknut, ale nedostoupil až tam, kam došli mistři iónští, totiž к úplnému rozvití volné a svobodné polohy figury. Vedle
jisté ztrnulosti vyznačuji se sochy jeho též plochostí, jakoby byly
reiiefy. Podle Valdhauera je Myron »novator«, který sice přijímal cizí myšlenky, ale zpracovával je po svém a tak vlastně byl v umění osobností, jež připravovala cestu skutečným uměleckým
geniům, jako byl Feidias. Skoro úplně stejnou methodou postupuje spisovatel i v druhé
své monografii o Lysippovi. Předmluva je až na jediné slovo
stejná jako v knize o Myronovi. Také rozvržení látky je celkem
totéž: I. Literární tradice o Lysippovi. II. Antická provedení soch
Lysippových. III. Lysippos jako umělecká osobnost.
Lysippa vybral si Valdhauer jako protějšek к Myronovi. Jako
Mvron zůstavil nám své nejlepší dílo, sochu »Diskobola«, v němž
uložil všecko svoje umělecké cítění, tak učinil Lysippos v soše
» Apoxyomena*.
Lysippos, jenž žil a tvořil v druhé polovině IV. stol. př. Kr., byl nejspíše žákem. Polykleitovým; pocházeje ze Sikyonu, měl
ovšem blíže к mistrům peloponneským než Myron. Tradici školy
argejsko-sikyonské zůstával věren také svými pracemi z bronzu.
Je všeobecně známo, že jediný Lysippos směl zobrazovati Alexandra
24*
This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
372 IJvahv.
Velikého. Dosti vtipně praví Valdhauer, že Lysippos byl Alexandru
Velikéma tím, čím byl později Michelangelo papeži Juliu II. Vedle
portrétů, soch bohů a genrových obrázků sáhl Lysippos také
к allegorii. Toho dokladem byl jeho »Kairos«, jehož nezachovanou
sochu snaží se Valdhauer rekonstruovati ze dvou reliefů musea
v Turině a v Ermitáži (viz obr. 6). Avšak od Myrona se liší Lysippos téměř diametrálně v umě
leckém podání. Ztrnulou posu myronovskou zaměnil motivem téměř
genrovým, jak nejlépe patrno z jeho Poseidona v Lateráné (obr. 9).
Sochy Lysippovy jsou vzdáleny klassického klidu a urovnanosti,
jsou spíše majestátním výrazem čistého lidství i s jeho strádáním
a utrpením. Ve zraku Poseidona Lateránského místo božské ve
lebnosti a vznešeného klidu jeví se týž výraz stesku, jaký se
zračí v očích člověka, jenž stojí na břehu moře a dívá se v ne
konečné jeho dálavy (str. 26). Pojetí boha Poseidona je u Lysippa nahrazeno typem člověka Poseidona. Autor charakteřisuje výraz téměř všech soch Lysippových jako » smíšení stesku s pathosem·*
(str. 36) a dochází к závěru, že Lysippos při svém tvoření vyšel z pathosu a pathosem skončil. V portrétu začal hrubým realismem
(obr. 23: portrét athleta), přešel к nervósnímu podání portrétu Sokratova (obr. 27), až konečně vytvořil zdařilé, oduševnělé typy hlav dvou velkých myslitelů, filosofa Bianta (obr. 28) a tragika
Euripida (obr. 29). V celkovém postupu svého výkladu je autor poněkud příliš
zaujat myšlenkou oceňování esthetického, takže místy v popisech
jednotlivých soch zabíhá až do minuciosností a tím stává se
někdy výklad jeho trochu únavný. Jinak však nelze mu upříti, že je upřímně zanícen svým tbematem, jak možno zvláště pozo rovat! na charakteristikách celých období (Мирон, str. 7—11
úvod; Лисигш, str. 8 n, 41 n) a v konstrukci uměleckého kréda
Myronova (v závěru str. 44 n) i Lysippova (str. 45 η). O někte
rých sochách, které uvádí autor mezi pracemi Myronovými, je ovšem nesnadno tvrditi, že by pocházaly bezpečně z dílny Myro
novy. Tak socha opilé stařeny (Мирон, obr. 9) podle katalogu
Helbigova (Fiihrer durch die óffentlichen Sammlungen klass. Alter
tiimer in Rom 1912/13, I3 str. 429) není dilo Myronovo, nýbrž
jiného umělce nám neznámého. Ostatně typ opilé stařeny byl v umění II. stol. po Kr. tak známý, že ho užívala i keramika.
Také možno míti jisté pochybnosti o tom, že by hlava t. zv.
Persea v Římě (obr. 19) byla dílem Myronovým (Helbig I3, str. 586). Že hlava vousatého athleta ze sbírek Ermitáže (obr. 17) je dílem
Myronovým, je ovšem také jen pouhá domněnka Valdhauerova.
Za to snad možno Lysippovi připsati sochu feny, jež si líže ránu na
zadní noze, t. č. ve sbírkách »Museo Baracco* (Helbig I3, str. 628; v. též Plin. Nat. hist. XXXIV. 63), o níž se Valdhauer nezmiňuje.
Valdhauer měl jisté plus proti jiným archaeologům v tom
směru, že mohl podrobně studovati sbírky petrohradské Ermitáže
This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Úvahy. 373
a doplniti památky chované v jiných museích illustracemi posud méně známými. V úvodě obou monografií omlouvá se autor, že
z technických důvodů nebylo mu možno užiti odborné literatury
vyšlé v posledních šesti letech. Úprava obou knih, zvláště obra
zové přílohy, je slušná a vkusná a slouží ke cti ruskému nakla
datelství Gržebinovu v Berlíně, které—-jak naznačuje symbolem rozevřené knihy (na str. 1)
— chce usilovati, aby kniha se stala
κτήμα εις άεί. Josef В. Lukeš. Josef В. Lukeš.
Georg Lippold: Gemmen und Kameen des Altertums und der Neuzeit. Stuttgart 1922, J. Hoffmarm; str. XII., 167 tabulek, celkem 190 str. Cena neudána.
Z množství drobných výtvorů antické glyptiky, chovaných ve vitrínách všech větších sbírek,. pěkný výběr svým dílem vzorně
vypraveným pořídil G. Lippold. Kdežto většina uměleckého odkazu
starověkého, ať jsou io sochy, stavby či malby, jsou pouhými
troskami, poskytují gemmy a kameje úplného požitku, jsouce za
chovány celé. Mají cenu nejen historickou, nýbrž z velké části
jsou význačné i umělecky. Mají svůj vývoj, který jde parallelně s jinými odvětvími umění, svou techniku, často velmi pečlivou, své slavné mistry. Glyptika kretská a mykenská má cenu jedineč nou, neboť dává nám nahlédnouti do uměleckého chtění před řeckého národa. Mnohé slavné dílo je v miniaturních rozměrech
reprodukováno zde a leckde nahrazují nám tato intimně působící drobounká díla ztracené malby, portraity, sochy. Náměty jsou velmi rozmanité: prvky vegetabilní, živočišné, figurální, scény
mythologické, epické výjevy, obrázky genrové atd. I tu je patrný
vývoj od počáteční ztrnulosti a konvencionálnosti к výtvorům virtuosním a jemně provedeným.
Výbor uspořádán je látkově a při tom historicky, takže je možno sledovati vývojově řešení téhož úkolu. Skupina 100 antic
kých gemm rozmnožena je o 67 ukázek řezaných drahokamů
z doby renaissanční až po XIX. stol. Každý kus je stručně popsán a uvedena nutná bibliografie. Krátký úvod podává poučení o tech
nice glyptické. Kniha se hodí jako pomůcka к výkladu klassických autorů. Při vzácnosti a drahotě Furtwanglerova díla Die antiken
Gemmen, 1900, přichází tento výbor velice vhod. &. Hejzlar. G. Hejzlar.
D. Ε. Smith: Mathematics. (Our Debt to Greece and Rome) Boston, Marshall Jones Co., 1923, str. X + 175.
Za podpory četných příznivců vydávají universitní profesoři G. D. Hadzsits a D. M. Robinson kolekci padesáti vkusně upravených
monografií, osvětlujících spojitost moderního a antického života, z per anglosaských, kromě několika výjimek italských a kromě
monografie o astronomii a astrologii původu belgického. К mono
grafii Smithově napsal předmluvu známý anglický znatel řecké
mathematiky T. L. Heath. Kniha rozpadá se na 4. části: I. Stručný
This content downloaded from 62.122.72.154 on Mon, 16 Jun 2014 00:40:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions