filosofický ústav akademie věd Čr v.v.i....issn 1803-7860 (online) issn 1803-7879 (print) 3...
TRANSCRIPT
-
1
Filosofický ústav Akademie věd ČR v.v.i.
Praha 2009
-
2
Redakce časopisu Aithér
Filosofický ústav AVČR
Jilská 1
Praha 1
110 00
www.aither.cz/casopis
ISSN 1803-7860 (Online) ISSN 1803-7879 (Print)
-
3
Časopis pro studium řecké a latinské filosofické
tradice
Journal for the Study of Greek and Latin Philosophical
Traditions
Ročník I
Číslo 2
-
4
-
5
OBSAH
Předmluva...................................................................................... 7-13
Rozhovor s Pavlem Baranem...................................................... 15 -35
TEXTOVĚ KRITICKÉ STUDIE
Helena Kurzová.............................................................................37-77
Ke čtení a výkladu Hérakleitova textu
ČLÁNKY
Kryštof Boháček........................................................................ 79- 107
Ísokratova praktická filosofie a její závislost na Gorgiovi
z Leontín
Matyáš Havrda......................................................................... 109-128
Duše a intelekt v Klementově interpretaci via eminentiae
Katarina Petrovićová................................................................ 129-148
Vztah Macrobiových Saturnálií k Platónovu Symposiu
-
6
DIALOG
Pásmo z kolokvia Filosofického ústavu Akademie věd ČR s tématem:
Jak psát o starší filosofii?.................................................. 149 -235
Vilém Herold; Pavel Hobza; Kryštof Boháček; Efrem Jindráček; Daniel
Špelda; Vladimír Urbánek; Marek Otisk; Helena Kurzová; Jaroslav
Daneš; Pavel Blažek; Ota Pavlíček; Tomáš Vítek
RECENZE
Kryštof Boháček
Hledání intuitivní ženské chytrosti v jádru tradic antického
modelu výchovy......................................................................237-239
Hawhee, D., 2004, Bodily Arts: Rhetoric and Athletics in Ancient
Greece, Austin.
ABSTRAKTY
Dle pořadí textů.........................................................................241-245
-
7
PŘEDMLUVA K DRUHÉMU ČÍSLU
Ohlédnutí za prvním rokem
Váţení čtenáři, na sklonku roku 2009 Vám předkládáme
v pořadí druhé číslo našeho elektronického časopisu Aithér,
věnovaného řeckému a latinskému myšlenkovému odkazu i všem
jejich filosoficky relevantním souvislostem – tedy oborům tak
klasickým, jak si jen klasická studia lze představit. Velice nás těší, ţe
se nový časopis setkal v odborné veřejnosti se zájmem a ţe si
postupně nachází čtenáře i mezi širší, neakademickou komunitou
zájemců o filosofii. Členové redakce i autoři textů jsou vesměs
universitní učitelé, i proto nejsilnější ohlas přichází z řad studentů
zejména humanitních oborů. Je to pro nás samozřejmě velká podpora i
doklad toho, ţe zaměření časopisu i jeho forma mají přesně tu podobu,
která na české filosofické a vůbec humanitně-badatelské scéně citelně
chyběla.
Zároveň nás naplňuje jistou hrdostí, ţe se nám v uplynulém
roce podařilo časopis nejen zaloţit, přivést k ţivotu a představit jej
veřejnosti na odborné úrovni, ale také hned v počátku získat do vínku
status neimpaktovaného odborného recenzovaného periodika, tedy
vysoce hodnoceného akademického časopisu, v němţ mají zájem
publikovat badatelé zainteresovaní na universitách i v Akademii věd.
Dvojnásobnou hrdostí nás ovšem naplňuje Vaše kladná odezva, která
vyvrací známé malomyslné nářky nad úpadkem klasické vzdělanosti a
utilitaristickou či dokonce konzumní orientací současných čtenářů.
Není tedy pravda, ţe český odborný časopis s řečtinou a latinou nemá
-
8
v dnešní době místo, máme v Čechách i vzdělané čtenáře, můţeme na
ně být právem hrdí a jsme povinni usilovat o rozšiřování jejich řad.
Jistěţe se doba mění a jistěţe je třeba tomu adekvátně přizpůsobovat i
formální stránky našich oborů. Uplynulý rok ukazuje, ţe vyjdeme-li
zvyklostem a podmínkám zejména studentské části našich čtenářů
vstříc právě v podobě zdarma a odkudkoli dostupného elektronického
média, můţe právě v tomto novém a pro klasická studia snad stále
poněkud netradičním prostředí dokázat klasická vzdělanost svou
nehynoucí sílu a relevanci. Vidíme, ţe staří autoři se na elektronické
scéně probouzejí k novému ţivotu, a to vzhledem ke globálnímu
internetovému kontextu v netušených a často zajímavých
souvislostech. To vše nás samozřejmě nesmírně těší, neboť to je
hlavním cílem našeho snaţení.
Poslední věcí, kterou bych na úvod rád zmínil, je širší kontext
popsaného zrození Aithéru. Rok 2009 byl pro českou akademickou
komunitu v kaţdém případě tím nejtěţším od sametové revoluce
v roce 1989 a zřejmě jedním z nejdramatičtějších v dějinách české
vědecké i kulturní tradice. Projekty a trendy, nastoupené před dvaceti
lety spolu s vytvářením svobodné občanské společnosti, byly
vystaveny intenzivním a nečekaným tlakům, mnohdy i přímým
atakům, nevybíravě prosazujícím sporné koncepce úřadů i zájmy jak
politických tak soukromých ekonomických uskupení. Ţe v tomto
ovzduší tradiční akademické bádání nevzkvétá, ale spíše ţivoří
utlačováno krátkodobě zúročitelnými technickoprůmyslovými
zlepšovatelskými projekty, je nad slunce jasnější. Nejeden z kultur-
ních i klasicko-badatelských projektů nepřízeň právě končícího roku
nepřestál, ohroţení čelí dokonce i záštita našeho časopisu, tedy
Akademie věd a její součásti, mezi které samozřejmě spadá i náš
-
9
vydavatel Filosofický ústav. Na druhou stranu ale právě v tomto
pohnutém roce vznikl náš časopis a dokonce ihned získal onen
klíčový status periodika generujícího akademickým institucím
publikační body. Situace bádání o starověkých a středověkých
základech naší evropské současnosti tedy není černobílá a uţ vůbec ne
beznadějná. Vyţaduje ovšem od všech zúčastněných zvýšený aktivní
podíl a bdělost vůči negativním průvodním jevům, a to včetně čtenářů
z nejširšího okruhu.
Představení obsahu druhého čísla:
V souvislosti se zmíněnými turbulencemi na akademické půdě
a vůbec v celém českém kulturním prostředí otevírá druhé číslo
našeho časopisu rozhovor šéfredaktora Kryštofa Boháčka
s Pavlem Baranem, ředitelem Filosofického ústavu Akademie věd.
Pan ředitel je přímým účastníkem mnoha klíčových jednání a jako
vrcholný akademický funkcionář v rozhovoru dokázal velmi
zasvěceně zodpovědět nejpalčivější otázky, které si k aktuální situaci
všichni naši čtenáři nutně kladou. Pohled Pavla Barana propojuje pro
nás klíčové oborové prisma s pohledem celé Akademie, navíc jakoţto
myslitel zaměřený na filosofickou reflexi politické sféry je pan ředitel
i povolaným odborníkem. Rozhovor přináší prostřednictvím odpovědí
na patnáct otázek zajímavý pohled na roli Akademie v české
společnosti a kultuře, na úkol filosofie ve vztahu k probíhajícím
společenským turbulencím, i na moţnosti bádání v našich oborech
v blízké budoucnosti. Čtenáři se dozvědí, jak je financována
Akademie věd i vysoké školství, na základě jakých koncepcí překotné
-
10
peripetie roku 2009 probíhaly a co stálo v zákulisí. Hloubavější čtenář
pak v rozhovoru objeví i zamyšlení nad širšími hodnotovými posuny
v celé společnosti.
Po rozhovoru následuje textově kritická studie Heleny
Kurzové, která zahajuje naši koncepci představování filosofické práce
„při díle“, tj. v okamţiku jejího zrodu při podrobném čtení a
překládání originálního textu. Textově kritické studie tedy nejsou
klasickými články, ale budou přinášet nově pojaté či úplně první
překlady důleţitých pasáţí z určitého spisu zvoleného autora, nebo
nové alternativní výklady problematických míst; vţdy se tedy bude
jednat o přísně textově vázané příspěvky, v nichţ neznatelně přechází
filologie ve filosofii a naopak. Prostor pro publikaci textů tohoto
multioborového typu na pomezí filosofie a řady dalších disciplín se
zatím u nás příliš nenabízí, ačkoliv za kaţdým kvalitním
publikovaným článkem v oboru bádání o antickém a středověkém
myšlení podobná hermeneutická práce nutně musí stát. První
vlaštovkou je tedy prof. Kurzová, která čtenářům ve své textově
kritické studii představí alternativní čtení několika Hérakleitových
zlomků.
Následují klasické články seřazené podle historického
zařazení interpretovaného autora od nejstarších po nejmladší. Prvním
je filosofická interpretace Ísokratova spisu Antidosis od Kryštofa
Boháčka. Boháček se ve výkladu v češtině nedostupného spisu
zaměřuje na typická témata Ísokratovy praktické filosofie a ukazuje,
nakolik je podmíněna starší a filosoficky hlubší naukou Ísokratova
učitele Gorgii z Leontín.
-
11
Druhý článek od Matyáše Havrdy je věnován
epistemologické metodě pozdějšího platonismu, nazývané via
eminentiae, nejprve tak jak je dochována u Alkinoa v jeho svébytné
interpretaci dvou Platónových textů. Jádro článku je pak věnováno
přenosu této tradice do křesťanského prostředí Klémentem
z Alexandrie, jenţ Abrahamovu cestu reinterpretuje jakoţto cestu
konverze směřující k od etiky ke vzkříšenému logu.
Katarina Petrovićová se ve třetím článku zabývá
Macrobiovými Saturnáliemi ve vztahu k jejich ţánrovému archetypu,
Platónovu Symposiu. Autorka zkoumá Macrobiovu úmyslnou
manipulaci s ustavenými formami, topoi i postavami sympodiální
literatury a klade si zajímavé otázky, nakolik je záměrem Saturnálií
konkurovat Platónovi a v čem by to vůbec bylo myslitelné, a dále
v jakém světle Macrobiovy širší římské tradice se nám Platón jeví.
Další část druhého čísla je, v našem časopise jiţ tradičně,
věnována kritickému dialogu mezi větším počtem badatelů, tím či
oním způsobem svázaných s Filosofickým ústavem AV. Výchozím
impulsem bývá koloquium pořádané Oddělením pro dějiny starší
české a evropské filosofie, které vţdy stanovuje námět společných
úvah a ze kterého pochází drtivá většina zúčastněných autorů. Náměty
z koloquia pak jednotliví myslitelé předloţí ve formě kratších, kriticky
vyhraněných příspěvků do širšího diskusního pásma, které Vám po
určité redakční úpravě nabízíme. Námětem dialogu druhého čísla
byla otázka: „Jak psát o starší filosofii?“ V odpovědi na tuto otázku
se představí dvanáct autorů, z nichţ kaţdý representuje svébytný
pohled, jiné východisko, či specifickou metodu, mnohdy kriticky či
polemicky vyostřenou proti dalším příspěvkům obsaţeným
-
12
v diskusním pásmu. Čtenář tak získává jedinečnou moţnost přehledu
o celém spektru současných filosofických přístupů, případně o
výsledcích jejich konfrontace.
Závěr druhého čísla pravidelně náleţí recenzím. Tentokrát
pro Vás Kryštof Boháček recenzoval knihu Debry Hawhee Bodily
Arts, pojednávající o významu tradičního atletického tréninku
v archaickém a klasickém athénském výchovném modelu.
PODĚKOVÁNÍ NA ZÁVĚR
Drazí čtenáři a příznivci, děkujeme Vám za Váš zájem a
podporu, které Jste nám v prvním, právě končícím roce projevovali.
Bez Vaší přízně a setrvalé pozornosti by náš časopis brzy ztratil
veškerý smysl a místo zářivé kvintesence by se stal pouhou mrtvou
vyhořelou struskou na hrobě evropských tradic. V uplynulém roce se
nám podařilo časopis úspěšně přivést k ţivotu, bez Vás bychom jej ale
při ţivotě neudrţeli. Tradice nemůţe skomírat v knihovnách a
kabinetech, nemá-li nakonec vymřít s posledním klasickým učencem.
Vedle Vaší přízně má lví podíl na úspěšném dotaţení druhého
čísla zejména ředitel Filosofického ústavu Pavel Baran, jehoţ podpora
a zájem nás vţdy znovu a znovu příjemně překvapuje. Ne vţdy jsou
tradiční instituce zkostnatělá monstra, nedopusťme, aby ty dobře
fungující příklady nezanikaly a spíše, aby se stávaly paradeigmaty pro
ty méně podařené.
-
13
Do nadcházejícího roku přejeme všem našim čtenářům
stabilizaci dlouhodobého horizontu jejich akademického zájmu, který
ať z té či oné strany nás nakonec všechny dovádí ke společnému
jádru. Koina ta tón filón!
Za redakci a redakční radu časopisu Aithér
Kryštof Boháček
šéfredaktor
-
14
-
15
ROZHOVOR
POKUD NIC NEVYSOUTĚŢÍME, JE TO NAŠE CHYBA.
SPOLEČNOSTI MUSÍME VRACET, CO JÍ PATŘÍ.
Rozhovor s Pavlem Baranem, ředitelem Filosofického ústavu
Akademie věd ČR.
Rok 2009 byl v akademické oblasti rokem nejistot, tápání a
překotných změn. Univerzity byly vystaveny dlouho ohlašovanému
tlaku na zvyšování počtu publikací, který v duchu známého
ironického úsloví „publish or perish“ vede přinejmenším v humanit-
ních oborech nutně k vítězství kvantity nad kvalitou a ke zbytečnému
vršení jalových textů, ještě více znepřehledňujících jiţ tak neobsáhnu-
telnou oblast sekundární literatury.
V oblasti Akademie věd byl vývoj ještě dramatičtější a
probíhal ve zvláštních amplitudách mezi krajními body moţnosti statu
quo (který ještě ke konci minulého roku byl i vládou označován za
nevyhovující podfinancování a bylo přislíbeno významné navýšení
pro rok 2009) a na druhé straně postupnou likvidací do roku 2012.
-
16
V obdobném tlaku se rovněţ ocitla kulturní fronta zejména
v Praze. Všem těmto turbulencím bylo společné, ţe o jejich
uskutečňování rozhodovali převáţně lidé, kteří s danou oblastí nemají
mnoho společného, tedy úředníci bez dlouhodobého hlubokého vztahu
a porozumění dané (ve všech třech případech školství, kultury i vědy
unikátní) problematice. Protoţe se vůči kaţdé snaze o zásah zvenčí
zvedla vlna odporu jak odborné, tak i širší spřízněné veřejnosti, a do
věci se vţdy nešťastně promítaly předčasné volby, měnily se plány,
koncepce a s nimi často i perspektiva celých oborů, mnohdy i
pracovišť nebo fakult a chvílemi dokonce osud celé Akademie věd tak
často a tak nesystémovým způsobem, ţe i odborná veřejnost ztratila
pojem o celkovém směřování. Základní přehled je k disposici zde.
Poţádal jsem proto pana ředitele Filosofického ústavu AV
Pavla Barana, zda by byl ochoten poskytnout našemu časopisu
rozhovor v co nejaktuálnějším moţném termínu vzhledem k plánova-
nému datu publikace druhého čísla Aitheru, a neodpověděl na
základní otázky týkající se bytí a perspektivy našich oborů
v nejbliţších letech. Naši čtenáři, po kauze plzeňské Právnické fakulty
dokonce i ti studující z nich, totiţ pociťují značnou nejistotu ohledně
budoucnosti humanitní vzdělanosti nepřinášející patenty, průmyslové
inovace nebo alespoň smysluplnou moţnost masové universitní
výuky. Tedy centrálních oborů našeho časopisu. Pan ředitel souhlasil
a tak jsme se sešli v posledních dnech roku 2009 k následujícímu
http://www.vedazije.cz/
-
17
rozhovoru, kterému byl ještě přítomen redaktor Jakub Ráliš, díky
kterému si můţete záznam z rozhovoru stáhnout zde. Kolega Ráliš
během rozhovoru rovněţ poloţil tři doplňující otázky (v pořadí
čtvrtou, devátou a dvanáctou).
* * *
Pane řediteli, moje první otázka musí chtě nechtě
směřovat k aktuální situaci, k tomu, co naše čtenáře a koneckonců
nás všechny momentálně trápí. To nejpalčivější akademické téma
dneška je samozřejmě otázka financování. Vývoj byl v posledních
měsících poměrně překotný – jak je to s finančním zajištěním
Akademie, resp. Filosofického ústavu na konci roku 2009?
V případě Akademie věd jako celku platí, ţe původní zhruba
miliardové krácení rozpočtu bylo rozhodnutím vlády sníţeno na
půlmiliardu; rozhodnutí prošlo parlamentem, coţ znamená, ţe má
nyní povahu zákona o státním rozpočtu a Akademie věd na tomto
základě dostala do své kapitoly „pouze“ o půlmiliardu méně. Před
Vánoci zasedal Akademický sněm, coţ byl další důleţitý krok, neboť
mohlo případně dojít k „nesolidárnímu“ rozdělení přidělených
prostředků a následně jednak k rozkolu uvnitř Akademie, jednak
k nepředvídatelnému zásahu do fungování jednotlivých ústavů. Sněm
nicméně rozhodl o solidárním rozdělení, tedy ţe ono krácení o 10%
proti původnímu plánu se promítá plošně do rozpočtů všech pracovišť
http://www.aither.cz/casopis/audio/1.mp3
-
18
Akademie věd, včetně servisních sloţek. To platí i pro Filosofický
ústav: pro příští rok to znamená krácení celkového objemu financí o
10% oproti roku 2009.
To je ovšem výhled pouze na příští rok. Ale ty nejhorší
scénáře či obavy se vázaly na léta 2011 a 2012…
Ano. Podle informací, které já mám, nesměřuje zatím situace
ke katastrofickému scénáři. Ten scénář je prozatím spíše v mlze.
Vychází na jedné straně z říjnového rozhodnutí vlády, které praví, ţe
Akademie by v roce 2011/12 neměla být krácena původně
zamýšleným drastickým způsobem. Je tam ovšem dovětek: „…za
předpokladu systémových změn v celém systému vědy, výzkumu
etc.“ Nikdo zatím neví, co se za formulací dovětku všechno skrývá.
Na druhé straně se část Rady vlády (RVVI) současně pokouší
prosadit účetní trik, kterým by obešla zmiňované rozhodnutí vlády.
Ten trik spočívá v tom, ţe se účelové prostředky včetně evropských
prostředků započítají jako prostředky státního rozpočtu. Pokud by
tento trik byl v příštím roce vládou akceptován, vedlo by to nutně
k další destabilizaci. Všechny účelové prostředky, včetně těch
evropských, jsou samozřejmě vázány na účelové projekty a logicky
tedy s nimi není moţné volně nakládat: pokud nějaké pracoviště získá
prostředky z evropských fondů na vybudování nějaké velké
infrastruktury někde za Prahou, tak formálně, ani účetně a dokonce ani
-
19
morálně není moţné ty peníze přemístit do jiného praţského ústavu,
ať uţ je to ústav první, druhé nebo třetí oblasti vědy. Jinými slovy se
nyní hraje o výklad onoho usnesení vlády z října 2009. V prvních
měsících příštího roku se ukáţe, která interpretace převáţí a zda bude
případně nutné proti té méně příznivé variantě, pokud by zvítězila,
vést nějakou kampaň.
Právě Jste našim čtenářům objasnil onu základní otázku
financování, na kterou se velmi často současné problémy
Akademie a vůbec celé naší vědecké a badatelské obce redukují.
Rozdělení finančních prostředků je ovšem vţdy aţ výsledkem
nějakých procesů, které jsou i odborné veřejnosti mnohem méně
zřejmé a přístupné. Vy Jste z titulu své funkce přímým
účastníkem mnoha takových jednání a o dalších máte spolehlivé
informace, takţe máte celkovou představu o onom procesu
rozhodování. Kam se tedy ubírá vývoj v otázce postavení a
moţností české vědy, bádání a výzkumu? Jaká je celková
tendence z pohledu zákulisí oněch komisí, rad a kulatých stolů?
Já jsem zapomněl dodat jednu důleţitou věc: objem
prostředků do vědy a výzkumu pro příští rok se nemění, zůstává stejný
jako v letošním roce. To je důleţitá věc. Tím padá „argument krize“,
který zmiňované problémy označuje za důsledek současné finanční
krize. Tak to samozřejmě není! Objem prostředků zůstává stejný,
dochází pouze k redistribuci ve prospěch aplikovaného výzkumu,
-
20
takţe základní výzkum, jehoţ jsme my na Filosofickém ústavu
součástí, de facto oslabuje. Odtud vyplývají zmiňované problémy.
Ekonomická krize se nicméně akademické sféry dotýká, protoţe
původní předpoklad byl naopak navýšení celkových prostředků na
vědu a výzkum. K tomuto navýšení nedošlo a za současného stavu
ekonomiky ani nemohlo. To ovšem nijak nevysvětluje plánované
přesuny v stávajícím rozpočtu. To je první věc.
Druhá věc je, co je tedy v pozadí. Na to nejsou, na rozdíl od
čísel, ţádné jednoznačné indicie. Mně se ta situace jeví tak, ţe určitá
část politického spektra v ČR (a záměrně nemluvím o odborných
kruzích) došla k závěru, ţe neuniversitní výzkum (lhostejno, zda
kvalitní nebo nekvalitní, jestli v Akademii nebo někde jinde) je
vlastně něco, co si nemůţeme nebo spíš nechceme dovolit. Jsou tam
velmi snadno dosaţitelné prostředky, které by se daly transponovat
někam jinam, zejména z oblasti základního výzkumu do oblasti
aplikovaného výzkumu, průmyslu etc. Aniţ bych mohl doloţit
jakékoliv indicie, domnívám se, ţe se jedná o jakési a priori části
politického spektra, které v podobě spojité nádoby tlačí v jiné formě i
na vysoké školy. Výsledkem je pokus vyvést alespoň část prostředků
z Akademie věd někam jinam.
Pane řediteli, mluvil Jste o určité části politického spektra
v pozadí té apriorní snahy přesouvat peníze od základního
k aplikovanému výzkumu a do průmyslu. Ta druhá část
-
21
politického spektra snad ale argumentovala tak, ţe peníze
vynaloţené právě v době krize na základní výzkum jsou tou
nejlepší cestou a ţe naopak protoţe je krize, tak by se měly peníze
na vědu, výzkum a vzdělání přidávat…?
To je určitě správné doplnění, já sám jsem často svědkem
jednání, kde tyto argumenty zaznívají. Myslím si nicméně, ţe se u
části spektra opravdu jedná o a priori: jakákoli fakta či údaje vloţíme
do jejich informačních kanálů, ve výsledcích vţdy nutně vychází ono
a priori.
Tím předjímáte moji další otázku: co se to vlastně ve
společnosti děje? Je jasné, ţe do vědy a výzkumu teče čím dál více
peněz, i skrze EU a etc. Přesto stále nedosahujeme procenta
státního rozpočtu běţného v zemích EU a v zásadě je procento
věnované v ČR na tuto kapitolu jiţ dvacet let stále stejné. Dvacet
let tomu nikdo nevěnoval pozornost! Čím to, ţe najednou se na
tuto sféru pozornost upírá? Vţdyť moţnost převést ty prostředky
z vědy do průmyslu tu byla i dříve a ţádná z tehdejších vlád, ať
pravicových či levicových, nic takového doposud nezkusila a
nebyli jsme ani svědky pokusu o ekonomizaci celého prostoru
veřejného zájmu. Je tu tedy nějaký širší pohyb ve společnosti,
jehoţ jsou zmíněné pokusy o ovládnutí akademického prostoru
projevem?
-
22
Hm, pěkná otázka! To je ale téma na delší pojednání, a moţná
vyţaduje i lepší argumenty, neţ které mám k disposici jenom já. Ale
pokusím se nějak stručně odpovědět. Já si myslím, ţe první důleţitá
věc je kontext krize, která se, byť zprostředkovaně, do celé situace
promítá. Druhý kontext je kontext evropských peněz, tam je ta situace
jiná neţ byla před lety, kdy se ještě vůbec nečerpalo nebo se teprve
s čerpáním začínalo a nebyla potřeba kofinancování projektů. To je
velký rozdíl.
Třetí věc je, ţe zcela určitě - ať se mi to líbí nebo ne - musím
konstatovat, ţe situace se radikálně změnila po nástupu Topolánkovy
vlády. Samozřejmě k horšímu. Za společného jmenovatele tohoto
směřování bych označil útok na veřejný prostor jako takový, ať se to
týká záleţitostí kultury v Praze, které máme v dobré paměti, nebo
dimenze pedagogické, dimenze akademické ve smyslu Akademie věd,
i dalších dimenzí, např. zdravotnictví etc. Na jedné straně všechny ty
procesy spojuje oprávněný tlak na racionální vyuţívání veřejných
prostředků. Na druhé straně ale, přinejmenším v případě vědy a
kultury, se jedná o naprosto nekoncepční a nepromyšlený pokus, jak
to zacházení s prostředky racionalizovat.
V oblasti vědy chybí to základní. Aby bylo moţné něco řídit,
tak je třeba mít jasně definovaná základní východiska. V tomto
případě je to národní politika a nějaké priority, protoţe není moţné,
aby tento stát s touto ekonomikou financoval všechno, tak jak to bylo
-
23
rozběhnuto třeba před patnácti lety. To prostě není moţné, to chápu i
já jako ředitel jednoho z ústavů Akademie věd. Ale změnit to
vyţaduje mít nějaká východiska, která se dají sladit s tím, jak to dělají
jinde v Evropě, co se dělá ve světě, co moţné je a co moţné není. To
se nestalo. Zůstal z toho vlastně jen tenhle redukovaný pokus, jak ty
kapitoly takzvaně „očesat tam, kde se to očesat dá“. Všimněte si, ţe
tam, kde se to povedlo zablokovat, tak to v zásadě uvízlo na statu quo.
Kapitola „věda a výzkum“ je v tomto ohledu bohuţel tím nejslabším
hráčem, takţe se v ní „podařilo“ s těmito snahami doklopýtat nejdál.
Tedy do situace ke konci letošního roku, kdy vlastně nikdo neví, jak
se v tom má pokračovat a jestli vůbec. Dokonce se domnívám, ţe to
nevědí ani ti, kteří s celým procesem začali.
Nutně se dostáváme k otázce, jakou roli v celém procesu
hraje Rada pro výzkum, vývoj a inovace (bývalá Rada pro vědu a
výzkum), RVVI?
Ta rada je nositelem právě popsaných změn jiţ od samého
počátku. Postupně na sebe převzala celou tuto úlohu a ta role tomu
odpovídá. Na začátku byl tedy pokus o nějakou změnu, který byl
v něčem i sympatický. Bylo přinejmenším zapotřebí zmapovat, co
všechno se v oblasti vědy a výzkumu děje, a to si myslím, ţe bylo
správné východisko. Od počátku tomu ale chyběla koncepce
rozumného nasměrování jakýchkoli změn. K té se dodnes nepodařilo
dojít. Mezitím se ale spustily změny a tato nekoncepčnost se tak
-
24
obrátila v poměrně katastrofickou situaci posledních měsíců, kdy
dominovala snaha o redukci za kaţdou cenu, bez ohledu na
srozumitelnost z hlediska širší veřejnosti a akceptovatelnost pro
odborníky. Podle mého názoru ta reforma v této fázi zcela ztroskotala.
Nicméně vzhledem k tomu, ţe proti ní ani za současné situace
neexistuje dostatečně silná opozice, tak lze očekávat, ţe aţ do
nejbliţších voleb bude nějak ze setrvačnosti skomírat. Mezitím se
totiţ politická situace polarizovala; jsou tady evidentně politické
subjekty, které ty změny rozhodně nebudou podporovat, ale jsou i
politické skupiny, které je zřejmě budou podporovat i přes ony
katastrofické dopady, pokud k tomu budou mít moţnost. Z tohoto
pohledu jsou i politické strany vnitřně polarizovány, např. část
poslanců ODS nesouhlasí s kroky RVVI za poslední půlrok. Situace
po volbách je nicméně nejistá.
Na druhou stranu není myslitelné, aby se vědecké ústavy
nebo výzkumné projekty, které jsou rozplánovány na řadu let,
vţdy znovu zakládaly nebo rušily s kaţdými novými volbami.
Polarizace společnosti je momentálně velmi ostrá, téměř v poměru
„padesát na padesát“, a pokud by vítězná polovina vţdy zrušila
minulá rozhodnutí té opačné, tak bychom kaţdé čtyři roky vše
stavěli „na zelené louce“!?
-
25
Přesně tak! A nejsmutnější na celé věci je, ţe to politické
ukotvení v současné podobě prostě neumoţňuje saturovat dlouhodobé
potřeby této společnosti, které je třeba vidět i v kontextu evropském a
snad celosvětovém jako do jisté míry nadčasové a přesahující horizont
momentálních volebních výsledků, ať uţ budou více doleva nebo
doprava. Tak to ale v naší situaci bohuţel není. Myslím si, ţe naopak
jsou zde indicie, ţe příští volby budou mimo jiné i o tom, co bude dál
s oblastí vědy a výzkumu. Coţ ovšem neznamená, ţe ty volby něco
vyřeší. Při Vámi zmiňované polarizaci je dost pravděpodobná nějaká
podoba povolebního patu, v němţ se obě strany budou nadále
zákulisně přetahovat o vliv a prostředky v kapitole věda a výzkum.
Naše čtenáři jsou jako studenti, nebo universitní učitelé a
badatelé, popřípadě i jako akademicky graduovaní bývalí
studenti, všichni podstatným způsobem svázáni s akademickou
půdou. Tuto nejširší akademickou veřejnost pochopitelně zajímá,
jak hodnotíte její roli v těchto procesech: je obětí, účastníkem,
nebo pouhým přihlíţejícím svědkem?
Kaţdý je především tím, jak je schopen v rámci popsaných
procesů sám sebe zařadit. Nikdo z nás není jenom obětí. Já jsem
přesvědčen, ţe nejenom jako občané, ale i jako členové
akademických, tedy universitních či badatelských komunit, máme –
naštěstí – moţnosti, jak na tu situaci reagovat. A to i s vědomím, ţe se
nám nemusí všech cílů, které si klademe, podařit dosahovat. Zní to
-
26
jako klišé, ale demokracie je opravdu proces, není to nic hotového.
Jestliţe nejsme spokojeni, nebo máme jasnou představu, jak se věci
mají vyvíjet minimálně v těch oborech, do kterých jsme schopni
vstupovat a zasahovat, pak je dokonce naší povinností se vyjadřovat,
podávat návrhy, a případně se obracet na veřejnost a ţádat, aby ti,
kteří o ní rozhodují, brali naše názory, postoje a stanoviska v úvahu.
To zdaleka přesahuje roli oběti, takţe bych rozhodně odmítal takové
ty defétistické hlasy typu „uţ zase si s námi dělají, co chtějí, jako za
bolševika“. Samozřejmě, výsledek je nejistý. Ale na druhé straně
máme v tomto smyslu odpovědnost ze svobody, kterou přece jenom
máme. Je třeba usilovat o to, aby procházely názory, stanoviska a
jednání, které jsou v souladu s tím, co pokládáme za správné. Pokud
pak někdo demokraticky rozhodne jinak, tak můţeme to rozhodnutí
přijmout s tím, ţe se nám nelíbí, ale dělali jsme, co jsme mohli. To si
myslím, ţe je třeba.
Takţe rozhodně nejsme pouhými oběťmi. Ale na druhé straně
se pohybujeme v omezeném rámci moţností a musíme se snaţit ten
rámec toho prostoru pro naše jednání rozšiřovat. Já jsem v tomhle
poměrně náročný: z mého pohledu platí, ţe pokud za této sloţité
situace nic na té společnosti nevysoutěţíme, tak si myslím, ţe je to
především naše prohra. Ţe za to v takovém případě budeme moci ne
jako oběti, ale jako nedostatečně aktivní aktéři. Je to samozřejmě
poměrně tvrdé konstatování a já si to uvědomuji. Na druhé straně ten
-
27
rok nám všem ukázal, ţe je řada těch, kteří si uvědomují tuto
demokracií danou moţnost, ale ţe je – i mezi mladými lidmi – řada
těch, kteří naopak vycházejí z toho, ţe se vlastně na situaci nic moc
měnit nedá a ţe je lepší šetřit energii na jiné úkoly a účely.
K tomu bych rád udělal jednu důleţitou poznámku. Ano, jistě
můţeme na této společnosti leccos chtít, ale musíme si být vědomi
odpovědnosti, kterou k ní máme. A je to i odpovědnost za určitou
míru svobody, kterou nám poskytuje. To je jedna z mála věcí, které si
myslím, ţe je třeba hájit takřka za kaţdou cenu. Na jedné straně hájit
svobodu v rámci procesů, o nichţ tady celou dobu mluvíme, ale na
druhé straně i s vědomím, ţe to není nic pohodlného a ţe nám nikdo
nic v tomto smyslu zadarmo nedá! A to je jedna z věcí, která podle
mne stojí vţdy za připomenutí a stále je třeba velmi poctivě usilovat o
to, abychom v ţádném ohledu nezpohodlněli.
To je ovšem velmi střízlivý a racionální přístup, který
mnozí lidé mimo Akademii, často i lidé z universit, prostě nevidí a
v Akademii právě vidí tu zpohodlnělou instituci, která jen
nastavuje dlaň a čeká, aţ jí stát dá peníze.
Jistě, to si většina lidí neuvědomuje. Málokdo například ví, ţe
třetina prostředků, se kterými Akademie jako celek hospodaří, pochází
z mimorozpočtových zdrojů. Nejsmutnější na tom je – a to je
doopravdy špatné – ţe spousta lidí v Akademii si zvykla, ţe za ně
-
28
směrem k veřejnosti někdo ten problém vyřeší. A teď uţ vůbec
nemluvím jen o získávání prostředků. Jde o celkovou úlohu Akademie
ve společnosti, kde se objevuje mnoho kritických hlasů, vysoké školy
někdy pohlíţejí na Akademii závistivě – „někdo“ by měl veřejnosti,
jak laické, tak široké akademické veřejnosti přínos Akademie
vysvětlit. A kdo? Někdo by se měl – s prominutím – „ohavit“ tím, ţe
by to těm lidem vysvětloval. Mnohé badatele nezajímá, ţe je potřeba
to vysvětlit, chtějí si dělat „své věci“ – to je úplně jedno, jestli
jadernou fysiku, nebo filosofii - hlavně aby je nikdo „neotravoval“. A
v tom vidím opravdový problém na straně Akademie.
Je zjevné, ţe tohle je v rámci Akademie úkol filosofie…?
Mimo jiné. Ano, proto jsem o tom také mluvil. A je velmi
obtíţné to badatelům vysvětlovat. Ti starší mají špatné zkušenosti
s popularizací vědy z totalitní minulosti. Mladší to zase vnímají tak, ţe
se jim brání v jejich práci, protoţe jsou hluboce přesvědčeni – ne
neprávem, to si přiznejme - ţe vlastně se ta jejich práce, dovedená
často do špičkové světové úrovně, tím přivádí vniveč, kdyţ se budou
muset z velké části zabývat něčím, pro co nemají ani vzdělání ani
předpoklady, co je jakoţto popularizátory z hlediska odborné prestiţe
diskredituje a s čím koneckonců jejich odborný zájem nemá nic
společného.
-
29
Abych se tedy od své poznámky vrátil zpět k těm několika
vrstvám oněch akademických aktérů, o kterých jste mluvil, tak je
prostě zapotřebí neustále hledat společná východiska a průniky zájmu.
A těch je hodně. Byla by hrozná škoda na to zapomínat, bez ohledu na
to, zda má někdo větší část svých pracovních aktivit na škole, v ústavu
Akademie, nebo někde v novinách.
To Jste ovšem výborně připravil půdu pro moji další
otázku, která se týká vztahu vysokých škol a Akademie. Jak ze
sdělovacích prostředků, tak přímo z některých kroků RVVI lze
usuzovat, ţe je tu určitá snaha rozdělit badatele v Akademii na
jedné straně a pracovníky na universitách na druhé straně, a
presentovat jejich zájmy jako protichůdné…?
Já myslím, ţe to říkáte přesně. Ten nejjednodušší doklad toho,
co říkáte, je výjimečně snadno verifikovatelný. Vezměme argumentaci
o finančních prostředcích a zdrojích. Ten jeden balík, o kterém jsem
uvedl, ţe se nemění, je rozdělován mimo jiné mezi vysoké školy , tj.
do financování vědy na školách, a mezi ústavy Akademie. A tam se,
zejména k rektorům, argumentuje ze strany RVVI velmi jednoduše:
v případě, ţe byste hájili i zájmy Akademie věd, tak tím poškozujete
vlastní instituce. Protoţe kaţdá koruna, která půjde do kapitoly
Akademie věd navíc, o tu budete mít méně ve vašich budgetech. To je
pěkný příklad, jak rozdělovat. A celkem úspěšně se to daří, protoţe
míra solidarity klesá s výší funkční pozice: snadno se domluvíme
-
30
s kolegy na úrovni kateder, ještě se nějak domluvíme s kolegy na
úrovni děkanů, ale uţ se nelze jednoduše domluvit s kolegy na úrovni
rektorů, kteří jako špičkoví funkcionáři vysokých škol „stojí na těch
korunách“. Tam je ten výsledek onoho neblahého působení evidentní.
Co se týče vztahu Akademie a vysokých škol, tam je podle
mého názoru zapotřebí se chovat rozumně: úkoly i pracovní závazky,
které lze běţně řešit na universitách, není důvod z těch vysokých škol
kamkoli přemísťovat. A naopak, Akademie věd jako pracoviště
neuniversitního výzkumu by se podle mého názoru měla soustředit –
teď mám na mysli hlavně tu naši oblast věd – na to, co se na vysokých
školách dá řešit poměrně obtíţně, nebo co vyţaduje zvláštní
infrastrukturu a náklady, které si ty vysoké školy za stávající situace
nemohou dovolit. Neříkám, ţe by nebylo moţné některé výzkumné
činnosti dublovat, to asi má i svůj smysl, ale principiálně si myslím, ţe
i na příkladu našich oborů můţeme najít určité typy činností, kterým
sluší více neuniversitní badatelské prostředí, prostě pro specifický
charakter těch činností. Nemluvím jen o vydávání časopisů a knih etc.,
ale i např. syntetické práce a tak podobně. Existuje ovšem i celá řada
oblastí výzkumu, který by měl být zcela samozřejmě provozován na
vysokých školách a nikde jinde.
Právě Jste, pane řediteli, zmínil specifickou infrastrukturu
Akademie věd, která by měla poskytovat zázemí pro na
universitách obtíţně realizovatelné úkoly, jako je např. vydávání
-
31
takových časopisů, jako je ten náš. Myslíte si, ţe Akademie můţe
být také pojítkem? V oboru, ve kterém se pohybujeme, je většina
badatelů Filosofického ústavu zároveň zainteresována i na
universitách, mnohdy dominantní měrou. Nepřináší jim i celému
oboru jejich participace na instituci Akademie zajímavé propojení
a další rozměr spolupráce, který by v rámci mnoha samostatných
universit byl těţko moţný?
Já myslím, ţe ano. Je tu totiţ ještě jedna důleţitá věc – zase to
souvisí s finančními prostředky – a to je určitá svoboda. Nemám teď
na mysli svobodu tvůrčí v takovém tom aţ metafysickém slova
smyslu, ale spíše svoboda finanční a personální. V České republice
nemáme patnáct-dvacet špičkových universit, mezi kterými by ti
badatelé mohli cirkulovat podle toho, jak a co řeší, i podle
personálních a jiných podmínek, ale do jisté míry to mohou suplovat
pracoviště Akademie věd. Uţ proto, ţe ty finanční zdroje jsou, jak
jsem dříve vysvětlil, odlišného charakteru.
A pak je tady ještě další věc. Tento styk učitelů a badatelů
můţe přinášet i přidané hodnoty navíc. Jinými slovy je přeci jen
moţné v těch ţivotních periodách člověka občas přenést těţiště z té
pedagogické do nepedagogické činnosti a tak trošku kombinovat ty
moţnosti. V případě, ţe by došlo k nějakému pádu těch pracovišť
v masovém měřítku, tak by tato moţnost zanikla, aniţ by byla
nahrazena čímkoliv, co by se tomu mohlo nějak podobat. Takových
-
32
společných pracovišť je řada. Filosofický ústav podporuje např.
Centrum mediaevistických studií, Centrum teoretických studií
s Archivem Jana Patočky a další, celkem pět. Kaţdé z těch pracovišť
osvědčuje, ţe tento typ kontaktu nejen ţe má smysl, ale přináší právě
tu přidanou hodnotu, která by se za jiných okolností jen velmi těţko
generovala.
Vidíte nějakou roli našeho časopisu tady v té úloze
Akademie věd?
Určitě. Myslím si, ţe nejen tento časopis, ale takovéto
časopisy obecně, představují určitou platformu, kde můţe docházet
k velmi ţivému styku universitní a neuniversitní badatelské veřejnosti,
i té zainteresované odborné veřejnosti. V tomto ohledu je takový
časopis i přes relativně přísně odborně vyměřenou a zaměřenou
tématiku takovým pěkným příkladem toho jak průnik různých zájmů a
východisek můţe přinést něco, co tu přidanou hodnotu samo o sobě
dává. A dokonce o to více, ţe jeho elektronická forma, zdá se mi,
umoţňuje snáze a rychleji překračovat formální hranice těch institucí.
A je úplně jedno, jestli jsou to školy mimopraţské, praţské, tento
ústav Akademie věd nebo ještě nějaké jiné pracoviště. Kdybyste mne
na to teď nenavedli, tak bych tento typ časopisu vzápětí uvedl jako
jeden z příkladů.
-
33
Pane řediteli, blíţíme se k závěru roku a pomalu i k závěru
rozhovoru, je tedy čas bilancovat, nejprve v obecnější rovině.
Předposlední otázka zní, jaká je z Vaší pozice ředitele
Filosofického ústavu Akademie úloha Akademie věd v české
společnosti, české kultuře a českém veřejném prostoru vůbec?
Vraťme se k zmíněné národní politice. Radou (RVVI), nebo
nějakým jiným grémiem by měly být formulovány priority jak
universitního, tak neuniversitního výzkumu. Pracoviště Akademie věd
by měly být přiměřeným způsobem integrovány do plnění vybraných
priorit tak, aby se na jedné straně vyuţilo kapacit, které tady jsou, a
nepřišly vniveč nemalé prostředky, které do těch pracovišť byly za 20
let vloţeny. Na druhé straně by se mělo přihlíţet k tomu, aby se
výsledky bádání těch institucí a jejich působení směrem k veřejnosti
(včetně aplikovaného výzkumu) v zásadě podporovaly. Aby se
dosahovalo synergických efektů a ne aby se vedla „válka všech proti
všem“ s cílem prokázat vlastní nezbytnost a malost toho dalšího
partnera. To je totiţ ten nejvýraznější negativní trend současnosti:
nezájem o jakoukoli synergii zmiňovaných procesů, pokus o prosazení
kaţdého proti všem zbývajícím, a to naprosto bez ohledu na to, co to
stojí společnost, a co to té společnosti můţe vracet. Myslím, ţe
smyslem existence pracovišť Akademie věd (a samozřejmě i všech
ostatních podobných pracovišť na vysokých školách) je naopak, byť
v delším horizontu, vracet společnosti to, co z těch veřejných
-
34
prostředků ta pracoviště získávají. Vracet to do oblasti vědy, vzdělání,
ale i kultury, a troufnu si tvrdit i do nějakého hodnotového ukotvení
společnosti. Tak aby v situaci, kdy svět sám o sobě se mi zdá
dostatečně destabilizován, se hledala určitá jednotící a pojící materie,
která by tyto trendy nějak vyvaţovala.
Je třeba od té společnosti něco poţadovat, ale s vědomím ţe je
třeba jí vracet, co jí patří. Skoro v tom biblickém „Co je císařovo,
císaři, co je Boţího, Bohu.“ Zadarmo nám nikdo nic nedá a ani to
nesmíme chtít.
Poslední otázka je takříkajíc „na tělo“, i kdyţ se mezi
řádky vine celým naším rozhovorem: jaký je v rámci právě
popsaného obecnějšího rozvrhu úkol Filosofického ústavu a
filosofie vůbec, zvláště pak oborů našeho časopisu, čili bádání o
antice a latinské filosofické tradici?
K tomu poslednímu bodu byste se spíše měli vyjadřovat vy
z redakce Vašeho časopisu! Návrat k nejen tradici, ale k tradičním
hodnotám evropské vzdělanosti, kultury a civilizace je podle mne
jednou z nezbytných součástí pokusu se vyrovnat se současným
světem a místem České republiky v něm. Čili tato odpověď je pro
mne relativně nejsnazší.
Nyní k posici Filosofického ústavu a filosofie, to je mnohem
sloţitější - na filosofii nevím, jestli si troufnu. Myslím si, ţe v situaci,
-
35
kdy se kritické myšlení skloňuje ve více pádech, neţ kterými
disponuje čeština, tak obory jako filosofie představují vcelku
nevyčerpatelné téma a ţe v tomto ohledu nebude filosofie a její
schopnosti vykládat svět z různých úhlů nikdy dost – a zejména ne
v současné době! Filosofický ústav je mnohooborové pracoviště, které
by mělo osvědčovat to, ţe česká společnost na jedné straně je schopna
podporovat z veřejných prostředků věci, které snad mají z tradice a
z povahy smysl. Na druhé straně by ústav měl být dokladem toho, ţe
je naše společnost schopna poţadovat, aby výsledky, které se jí vracejí
zpět, byly ne snad měřitelné nějakými body a podobně zavádějícími
simplifikacemi, ale aby dlouhodobě – dá se říci po generace – té
společnosti přinášely to, co jí patří. To znamená nějaké hlubší
ukotvení. V tom vidím smysl existence podobných pracovišť, jako je
Filosofický ústav. A je jedno, jestli jsou to historická pracoviště,
literárněvědná pracoviště nebo jazyková, v tom bych velký rozdíl
neviděl i díky multioborovosti Filosofického ústavu.
Pane řediteli, děkuji Vám za rozhovor.
Rozhovor připravil: Kryštof Boháček
-
36
-
37
TEXTOVĚ KRITICKÉ STUDIE
Ke čtení a výkladu Hérakleitova textu
Helena Kurzová
Hérakleitův text má ve značně části zlomků více inter-
pretačních variant i na úrovni elementárního jazykového porozumění.
Podmínky pro tuto nejednoznačnost poskytuje sama řečtina poměrně
rozsáhlou homonymií a polyfunkčností morfo-logických forem a
neformalizovanou syntaxí (slovosled, volnost kombinací, neformali-
zovaná rekce). i V Hérakleitově stručném gnómickém stylu jsou tyto
rysy řečtiny vyhroceny, nejednoznačnost je nadto často úmyslná. Také
sémantika slov je mnohdy nesnadno uchopitelná, odlišná sémantická
strukturace řeckých slov je novostí myšlení, které si hledá svůj výraz,
opět vyhrocena a její přístupnost znesnadněna. Nadto chybí
v zlomkovitém a citovaném textu spolehlivý kontext.
Interpretační varianty jsou ještě silně rozmnoţeny textově
kritickými zásahy do Hérakleitova textu. Mnohé z nich nejsou
nutnými emendacemi, ale návrhy, které jsou výsledkem subjektivního
vyrovnání s obtíţným textem. Editorská a interpretační tradice
některým z nich propůjčila nepřiměřenou autoritu a stávají se tak
uznávanými variantami rukopisného čtení, v řadě případů neprávem.
i O syntaktické nejednoznačnosti v Hérakleitových zlomcích viz Kurzová 2006a
-
38
V následujícím výběru zlomků je tomu tak zejména u zlomku B 41, B
50 a B 80, téţ B 26 a B 33.
Zde přeloţený návrh čtení a interpretace některých zlomků je
soustředěn na zlomky, kde se mi podařilo navrhnout novou
interpretacii nebo argumentačně podpořit některý z dosavadních často
upozaděných výkladů. České překlady, které pro zlomky navrhuji,
srovnávám systematicky s překladem Svobody 1944 a Kratochvíla
2006 a v některých případech i jiných interpretů.
Zlomek B 18
ἐὰλ κὴ ἔιπεηαη, ἀλέιπηζηνλ νὐθ ἐμεπξήζεη, ἀλεμεξεύλεηνλ ἐὸλ θαὶ
ἄπνξνλ.
„Jestliţe nedoufá, to, v co nedoufá, nenalezne. Je to nenalezitelné a
nepřístupné.“
Zlomky, kde Hérakleitos přisuzuje důleţitost volním
momentům, víře, snaze a úsilí, jsou spíše v pozadí zájmu badatelů .
Tento zlomek se k nim přiřazuje, ale jeho smysl není dostatečně
i Nový interpretační návrh mám i k úvodnímu zlomku B1, jejţ podrobně
rozebírám v Kurzová v tisku . V tomto pojednání jednám téţ o sémantice výrazu
logos a m.j. ukazuji, ţe dominantní rys zvýslovnění, tedy řeč, jazyk, výklad je
přítomen i ve zlomcích, které se často chápou jinak, zejména ve zlomku B 115.
-
39
výrazný, pokud se nerespektují některé syntaktické a sémantické rysy:
Negované sloveso ἔιπεηαη je uţito absolutně ve smyslu „nedoufá“, tj.
nemá víru a snahu. Ἀλέιπηζηνλ není tedy objektem k ἔιπεηαη ale
k νὐθ ἐμεπξήζεη. Pokud by se přiřadilo ἀλέιπηζηνλ jako objekt k κὴ
ἔιπεηαη a čárka kladla aţ za ně, jak činí někteří interpreti, muselo by
mít modální význam „nedoufatelné, nečeka(tel)né“, tedy „nedoufat
v co doufat nelze“. To je však smysl, který pro výpověď zlomku není
přijatelný. Ἀλέιπηζηνλ nemá modální význam, který mívají verbální
adjektiva na -tos,i neznamená tedy „več nelze doufati“ (Svoboda) či
„beznadějné“ (Kratochvíl), ale „v co nedoufá“, „nečekané“ (tak
Pokorný v překladu Husseye) 2008).ii
V překladu je třeba volit takovou formulaci, z které by bylo
jasné, ţe ἀλεμεξεύλεηνλ ἐὸλ θαὶ ἄπνξνλ platí jen pro toho kdo
nedoufá, pro toho, kdo doufá, se to můţe stát nalezitelným a
přístupným. Vyjádření příčinou nebo důvodovou větou, které se tu
i U Homéra je nemodální uţití běţné, ale i později moţné, zvláště v imperfektivním aspektu. ii Hussey 2008, s. 24. Hussey 1982, s. 46 však klade „the unexpected“ hned
za sloveso „If one does not expect the unexpected, one will not find it out,
untracktable as it is and pathless“. V češtině přiřazením jako objektu za κὴ
ἔιπεηαη dostává výraz „nečekané, neočekávané“ modální význam ve smyslu
„nečekatelné“. Tak je tomu v překladu díla Kirk-Raven-Schofield 2004, s.
248, pozn. 12 (k zl. 210): „Neočekává-li neočekávané, nenelezne to, neboť je
to nevypátratelné a nepřístupné.“ Srov. Kirk-Raven-Schofield 1983, s. 193:
„if one does not expect the unexpected one will not find it out, since it is not
to be searched out, and is difficult to compass“.
.
-
40
nejčastěji volí, v českých případech „neboť “i(Svoboda i Kratochvíl),
nevyjadřuje jasně, ţe závěr neplatí obecně, ale jen pro toho, kdo
nedoufá. Smysl zlomku, chceme-li dosadit příčinnou souvislost je:
„Protoţe nedoufá, nenalezne.“ Nikoliv: „Nenalezne, protoţe to nelze
nalézt.“ To překlady s příčinnou (důvodovou) spojkou v závěrové
části zlomku zatemňují.
Lépe je tedy překládat řeckou participiální klauzi jako
samostatnou větu, jak je tomu ve výše uvedeném překladu. Tak také
překládá Pokorný v překladu podle Husseye (viz pozn. 9) „Pokud je
nečekáš, nenalezneš nečekané: nelze je vystopovat a nevede k němu
ţádná cesta.“ Tento překlad se liší od našeho tím, ţe klade k nečekáš
zájmenný kataforický objekt je. Podobně mají Diels-Kranz, kteří také
kladou čárku hned za ἔιπεηαη, zájmenné es (participiální klauzi však
překládají jako důvodovou větu s da). Při absolutním chápání slovesa
je moment doufání a víry výraznější, kdeţto dosazením objektu je
aktualizován vztah k určité neočekávané věci.
i Uvádím zde oba překlady, s nimiţ svá řešení soustavně srovnávám,
Svobodův a Kratochvílův:
„Nedoufá-li, več nelze doufati, nenalezne to, neboť je to skryto a
nepřístupné“ (Svoboda).
„Nemá li naději v beznadějné, nenalezne to. Neboť je to nevypátratelné a
nepřístupné“ (Kratochvíl).
-
41
Zlomek B 26
ἄλζξσπνο ἐλ εὐθξόλῃ θάνο ἅπηεηαη ἑαπηη ἀπνζαλὼλ ἀπνζβεζζεὶο
ὄςεηο, δλ
δὲ ἅπηεηαη ηεζλεηνο εὕδσλ, ἀπνζβεζζεὶο ὄςεηο ἐγξεγνξὼο ἅπηεηαη
εὕδνληνο.
„Člověk v noci/v radosti dosahuje světla pro sebe, mrtvý, s vyhaslým
zrakem. Ţivý se dotýká mrtvého spící, s vyhaslým zrakem, probuzený
se dotýká spícího.“
Ve zlomku byly navrţeny Wilamowitzem eliminace, které se
dosti obecně přijímají. Odstraňuje se [ἀπνζαλὼλ], a druhé
[ἀπνζβεζζεὶο ὄςεηο]. Výraz [ἀπνζαλὼλ], který byl eliminován, je však
naopak určující pro celou strukturu zlomku, základní pro ni je
protiklad mrtvý – ţivý, ţivý má uvnitř protiklad spící – probuzený.
Ζλ, ţivý naprosto vyţaduje předchozí ἀπνζαλὼλ, partikulí δὲ je
vyzdviţen tento základní protiklad. O eliminaci by se dalo uvaţovat
při druhém ἀπνζβεζζεὶο ὄςεηο, i kdyţ se metaforicky o vyhaslých
očích spícího můţe mluvit.
Nutně přítomné ἀπνζαλὼλ však vyţaduje interpretaci.
Základní čtení podle kterého si člověk v noci zapaluje pro sebe
světlo, není s „mrtvým“ snadno slučitelné. Často se interpretuje ve
-
42
smyslu „jakoby mrtvý“, „pro sebe mrtvý“ a pod. Je však třeba
s Robinsonem vycházet z toho, ţe jde o noc smrti, kdy mrtvý ztrácí
fysický zrak, ale získává náhradu. i Ve zlomku B 26 lze moţná počítat
i s jinou rovinou čtení, neţ je dána v běţném čtení s ἐλ εὐθξόλῃ ve
smyslu „v noci“. Hérakleitos zřejmě vyuţil příbuznosti a
pravděpodobné zaměnitelnostiiis εὐθξνζύλε a můţeme tak číst ἐλ
εὐθξόλῃ ve smyslu „v radosti“.iii
Získáváme tak čtení naznačené
v překladu, které na rozdíl od povrchového tradičního čtení
nevyţaduje navrţené eliminace, naopak doloţený text zhodnocuje.
Zlomek se tak přiřazuje ke zlomkům, kde Hérakleitos mluví o
posmrtném ţivotě duše (hlavně 27, 24, 25, 29). Vţdy jen v náznacích,
„abychom o velkých věcech nesoudili lehkováţně“ (zlomek B 47 κὴ
εἰθῆ πεξὶ ηλ κεγίζησλ ζπκβαιιώκεζα).
i Srov. Robinson 1987, s. 93. ii Pro εὐθξόλε = εὐθξνζύλε srov. u Hésychia: εὐθξόλε· λὺμ θαὶ εὐθξνζύλε
(Eur. Rhes. 518), srov. téţ rukopisnou variantu v Eur. Hel. 1470. V našem
zlomku je v Klémentově textu rukopisně εὐθξνζύλῃ, εὐθξόλῃ je emendace.
Stejně je to však i v textu zlomku B 57 (z Hippolyta), kde je přitom význam
„noc“ jednoznačný.
iii Εὐθξνζύλε můţe být uţito o radosti blaţených, i kdyţ nejjasnější doklady
jsou aţ u Porfyria, Vita Plotini 22, 49 εὐθξνζύλεο πιείσλ θαζαξῆο, pl. 22,
58, sg. 23, 29, pl. 23, 38.
-
43
Zlomek B 29
αἱξεῦληαη γὰξ ἓλ ἀληὶ ἁπάλησλ νἱ ἄξηζηνη, θιένο ἀέλανλ ζλεηλ· νἱ δὲ
πνιινὶ θεθόξεληαη ὅθσζπεξ θηήλεα.
„Nejlepší volí jednu věc místo všech ostatních: věčnou slávu místo
smrtelných věcí; ale mnozí se cpou jako dobytek. “
Θλεηλ můţe mít tři různé platnosti, hraje zde roli
homonymie morfologická (gen. pl. mask. nebo neutra) a při platnosti
maskulinní dvojí sémanticko-syntaktický vztah. Dáváme přednost
interpretaci, která je u Dielse-Kranze, a pojímáme ζλεηλ jako
neutrum specifikující ἀληὶ ἁπάλησλ, stejně jako θιένο ἀέλανλ
specifikuje ἓλ. Předloţka ἀληὶ se před ζλεηλ neopakuje. To je
známé a dosti rozšířené konstrukční pravidlo, kterého např. vyuţil
Hérakleitos ve zl. B 44 κάρεζζαη ρξὴ ηὸλ δῆκνλ ὑπὲξ ηνῦ λόκνπ
ὅθσζπεξ ηείρενο „ Je třeba bojovat o zákon jako o hradbu“; předloţka
ὑπὲξ se před ηείρενο neopakuje.
Pokud jde o interpretace pojímající ζλεηλ jako maskulinum,
je dosti rozšířena interpretace, zastoupená i v mnohých autoritativních
dílech jako Kirk-Raven 1957, Kirk-Raven-Schofield 1983, Kahn
1979, podle níţ volí nejlepší „věčnou slávu mezi smrtelnými“. Tato
interpretace byla navrţena Wilamowitzem 1904: 14-15, který
poznamenává, ţe zde Hérakleitos reprodukuje názor nejlepších
-
44
(ἄξηζηνη), ne názor svůj. Záměrné oxymoron ἀέλανλ ζλεηλ
zdůrazňuje podle Wilamowitze nicotnost takové ambice „nejlepších“.
Tento Wilamowitzův výklad většina badatelů, kteří přijímají jeho
interpretaci „mezi smrtelnými“, nesdílí, nýbrţ počítají s tím, ţe jde o
názor Hérakleitův. Poukazují na jiné fragmenty oceňující postoj
„nejlepších“ a jejich hotovost postoupit slavnou smrt v boji; srov.
Zlomky B 24 a B 25.
Interpretace ζλεηλ jako „mezi smrtelnými“ však naráţí na
závaţné obtíţe. Prostý genitiv není po θιένο a synonymních výrazech
v tomto smyslu doloţen, doloţeny jsou jen předloţkové vazby: ἐλ
ἀλζξῴπνηο, παξά s gen. nebo dat., πξόο s gen., θαηά a ἀλά s akuz.
Wilamowitz si neobvyklost prostého genitivu uvědomoval, παξά
s gen. označil jako očekávanou formu. (není ale doloţena ve spojení s
θιένο, je doloţena u εὐθνδνκεῖλ v Isocr. 5, 79, 5: ηὸ παξὰ πᾶζηλ
εὐθνδνκεῖλ). Pokouší se motivovat uţití tohoto neobvyklého genitivu
poukazem na oxymoron ἀέλανλ ζλεηλ, bez předloţky se dosahuje
bezprostředního spojení obou částí oxymoru. Naprosté nedoloţení
genitivu v tomto smyslu a moţnost chápat genitiv jinak však tuto
interpretaci zpochybňuje.
Pouhý genitiv je u θιένο doloţen. ve dvou funkcích. Označuje
osobu které sláva náleţí nebo vlastnost, která slávu působí (např.
θιένο ηλ Ἀζελαίσλ Plut. Nic. 13, 2; νὗ κέγα δἐ ἀλδξείαο κέγα δὲ
ζνθίαο θαὶ δηθαηνζύλεο θιένο Plut. De tranq. An. 471B, 2 – v tomto
dokladu je zastoupen genitiv osoby νὗ i genitivy vlastnosti). Pro
genitiv maskulina plurálu tedy připadá v úvahu interpretace
s genitivem subjektu ve smyslu „slává smrtelných“. V systému
aktantových rolí tak připadá genitivu role benefaktivu, tj. osoby nebo
-
45
osob, kterým je sláva přidělována, ne agentu, tj. „kterými je sláva
udělována“ nebo lokativu „mezi nimiţ sláva existuje“ . Interpretace
ve smyslu„sláva smrtelných“ dává dobrý smysl, co νἱ ἄξηζηνη
preferují, je sláva, kterou smrtelní mohou získat. Záměrné oxymoron
ἀέλανλ ζλεηλ má platnost i v tomto čtení. Přitom není tato
interpretace („sláva smrtelných“), která je při maskulinním chápání
ζλεηλ velmi dobře přijatelná, brána, pokud je mi známo, v úvahu na
rozdíl od interpretace „mezi smrtelnými“, která není dobře přijatelná.
Zlomek B 33
λόκνο θαὶ βνπιὴ πείζεζζαη ἑλόο
„Zákonem je i vůle poslouchat Jedno“
V tradovaném čtení se čte zlomek s dativem βνπιῇi a překládá
překládá se „poslouchati vůle jednoho“, srov. „Je zákon, poslouchati
téţ vůle jediného“ (Svoboda), „Zákon – také důvěřovat úradku
jednoho“ (Kratochvíl). Hodně rozšířená interpretace je politická, ve
smyslu monarchie.
Klémens Alexandrijský však uvádí zlomek v kontextu s řeckými
výroky o jednom bohu, a to bezprostředně po zlomku B 32: ἓλ ηὸ
i Je to vlastně emendace, v rukopisech se čte nominativ. Iota adscriptum je však
zvláště u Η málo zřetelné a jde tedy v tomto smyslu o regulerní textový zásah.
-
46
ζνθὸλ κνῦλνλ ιέγεζζαη νὐθ ἐζέιεη θαὶ ἐζέιεη Ζελὸο ὄλνκα „Jedno
jediné moudro/é nechce i chce být zváno jménem Zéna/Dia“. Nabízí
se tedy spojovat tento zlomek se zlomky pojednávajícími o ἓλ (ηὸ)
ζνθόλ .i Vzhledem k tomu, ţe v těchto zlomcích je připisována
„jednomu moudru“ vůle a myšlení, bylo by i při čtení s dativem
spojení s těmito zlomky platné. Je však na místě dát přednost
rukopisnému nominativu, zvláště kdyţ je πείζεζζαη s genitivem dobře
doloţeno (podle slovníku Papeho, srov. Pape 1902 s.v., u Hérodota,
Thukydida a jako v.l. v Iliadě) a zde můţe být uţití genitivu
motivováno i homonymií dativu ἐλί s ἐλί jako variantou za
předloţku/adverbium ἐλ a (při zanedbání přízvuku) s ἔλη = ἔλεζηη.ii
Zlomek B 35iii
ρξὴ γὰξ εὖ κάια πνιιλ ἵζηνξαο θηινζόθνπο ἄλδξαο εἶλαη θαζ'
῾Ηξάθιεηηνλ
„Podle Hérakleita je nutno, aby znalci velmi mnoha věcí byli
milovníky moudra/muţi milující moudro.“
i Souvislost se zlomkem B 32 také zdůrazňuje Kratochvíl 2006, s. 297. Rozebírá
podrobněji moţné interpretační souvislosti, zejména souvislost s jedním
boţským zákonem zlomku B 114. ii Také Bollack-Wismann 1972, s. 139-140 čtou s nominativem βνπιὴ a
πείζεζζαη s genitivem. Překládají „Loi, le voloir aussi de suivre une chose“.
Pokud jde o une chose, poukazují na spojení se zlomkem B 29. iii K tomuto zlomku srov. Kurzová 2003-2004.
-
47
Nejednoznačnost rozlišení subjektu a predikátu, daná volným
řeckým slovosledem, dovoluje dvojí čtení tohoto zlomku. V běţném
čtení se θηινζόθνπο ἄλδξαο pojímá v rámci akuzativu s infinitivem po
ρξή jako subjekt, εὖ κάια πνιιλ ἵζηνξαο jako predikát. Překládá se
„Podle Hérakleita je nutno, aby muţi filosofové byli znalí velmi
mnoha věcí“ (Svoboda), „Je totiţ velmi potřeba, aby muţové milující
moudré byli znalci mnohých věcí“ (Kratochvíl). Dáváme přednost
čtení se slovosledem subjekt – predikát, které navrhli Lallot 1971: 17i
a Bollack-Wismann 1972 : 143, nedostalo se mu však náleţitého
ocenění .
Většina interpretů čte ve smyslu „muţi filosofové“ jako
subjekt a „znalci velmi mnoha věcí“ jako predikát, ačkoliv se tak
zlomek dostává do rozporu se zlomky zavrhujícími πνιπκαζίε,
mnohoučenost: πνιπκαζίε λόνλ ἔρεηλ νὐ δηδάζθεη· ῾Ηζίνδνλ γὰξ ἂλ
ἐδίδαμε θαὶ Ππζαγόξελ αὖηίο ηε Ξελνθάλεά ηε θαὶ Εθαηαῖνλ
„Mnohoučenost nenaučí rozumnosti, vţdyť by byla naučila Hésioda a
Pythagoru, jakoţ i Xenofana a Hekataia.“ B 40; Ππζαγόξεο
Μλεζάξρνπ ἱζηνξίελ ἤζθεζελ ἀλζξώπσλ κάιηζηα πάλησλ θαὶ
ἐθιεμάκελνο ηαύηαο ηὰο ζπγγξαθὰο ἐπνηήζαην ἑαπηνῦ ζνθίελ,
πνιπκαζίελ, θαθν-ηερλίελ. „Pythagoras, syn Mnésarchův, se věnoval
zkoumání nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si ty spisy, učinil z nich
svou vlastní moudrost – mnohoučenost, prohnanost.“
i Lallot upozorňuje na vztah mezi ἱζηνξίελ zlomku B 129 a ἵζηνξαο našeho
zlomku, důleţitý jako podpora čtení ἵζηνξαο subjekt – θηινζόθνπο ἄλδξαο
predikát.
-
48
B 129
V námi preferovaném čtení je naopak obsah zlomku v souladu
se zlomky kritizujícími mnohoučenost (πνιπκαζίε) a zařazuje se do
širší skupiny zlomků ukazujících kontrast mezi myslitelem a
nemyslícími a nechápejícími πνιινί a jejich učiteli, kteří se pouze
pyšní mnohoznalstvím, ale nechápají souvztaţné nutně se navzájem
předpokládající spojitosti (den a noc, bdění a spánek, ţivot a smrt) a
nevědoucí, co je ἓλ (ηὸ) ζνθόλ (zlomek B 108).
Kleméns Alexandrijský ve svých Strómata chápe větu jako
výrok o filosofech, tedy v souhlase s tradiční interpretací. Pro něj byl
θηιόζoθνο běţný termín poplatónské tradice.i To však neplatilo pro
Hérakleita. Nebyl by to jediný příklad, kdy je Hérakleitos jiţ v antické
tradici dezinterpretován.
Také syntaktický rozbor mluví ve prospěch čtení ἵζηνξαο
subjekt – θηινζόθνπο ἄλδξαο predikát. Akuzativ v pozici po ρξή
vyjadřuje agens infinitivu ve vazbách akuzativu s infinitivem
dějového slovesa. Tedy i v nominální větě s kopulí εἶλαη je první
akuzativ adeptem pro funkci subjektu.
i Srov. téţ v této tradici, bez citování Hérakleita: ἵζησξ γὰξ πνιιλ ὁ ὄλησο
θηιόζνθνο Porph. De abstinentia 2, 49; cituje v sousislosti se zlomkem B 35
Kratochvíl 2006, 388.
-
49
Zlomek B 41
A
εἶλαη γὰξ ἓλ ηὸ ζνθόλ, ἐπίζηαζζαη γλώκελ ὁηέῃ θπβεξλῆζαη πάληα
δηὰ πάλησλ
„Neboť jedno je moudro/é: znáti myšlenku/princip, jak všechno
veskrze řídit. “
ΟΤΕΗ (εγ)θπβεξλῆζαη cod.i
B
εἶλαη γὰξ ἓλ ηὸ ζνθόλ, ἐπίζηαζζαη γλώκελ ὁηέε ἐθπβέξλεζε πάληα
δηὰ πάλησλ
„ Neboť jedno je moudro/é, znáti myšlenku, jeţ všechno veskrze řídí.
“
Svoboda: „Neboť jedno jediné jest moudré: znáti myšlenku, jeţ
všechno veskrze řídí. “
Kratochvíl: „To jedno moudré: vědět, ţe důmysl řídí všechno skrze
vše. “
i OTEH KYBERNHSAI v P1B, OTE EGKYBERNHSAI v F.
-
50
Ve zlomku 41 jsou zbytečné konjektury a lze se řídit
rukopisně doloţeným čtením γλώκελ ὁηέῃ θπβεξλῆζαη ve smyslu
„myšlenku, kterou řídit, jak řídit“, jak je v překladu sub A, sub B je
tradované znění. Textově kritický zápis je zjednodušený, je tam více
návrhů, ale Dielsova konjektura je široce přijímána. Diels čte s
nominativní formou ὁηέε a tzv. gnómickým aoristem (aoristem
vyjadřujícím obecnou platnost) ἐθπβέξλεζε místo doloţeného
infinitivu θπβεξλῆζαη a překládá „sich auf den Gedanken zu
verstehen, als welcher alles auf alle Weise zu steuern weiß”, tedy
„myšlenku/princip, která/ý všechno veskrze řídí“, jak je to uvedeno
sub B. Nominativní forma ὁηέε je však těţko přijatelná, protoţe kmen
ote- je doloţen jen v nepřímých pádech maskulin, hom. ὁηέῳ. Mohlo
tedy být analogicky utvořeno snadno pro femininum dativní ὁηέῃ
podle maskulinního ὁηέῳ.i Ale pro nominativ takový analogický
základ chybí. Pokud jde o infinitiv, ten se objevuje po zájmenech,
hlavně tázacích a vztaţných i v textech po Homérovi (kde je infinitiv
po zájmenech dobře doloţen), ale často se neodůvodněně odstraňuje
různými konjekturami. Toto je jedno z takových míst.ii
i I kdyţ není jinak femininní forma s neflektovanou první částí doloţena (coţ je
obtíţ platící i pro interpretaci nominativní), je u dativu analogie pravděpodobným předpokladem, kdeţto nominativ ὁηέε místo ἥηηο ţádnou
takovou oporu nemá, je jen ὅζηηο i u Homéra. ii Dielsovo odstranění infinitivu θπβεξλῆζαη a jeho nahrazení finitním aoristem
ἐθπβέξλεζε je projevem stereotypních představ o řecké syntaxi. V
gramatikalizované podobě nacházíme v řečtině infinitiv po ὥζηε „takţe“ v
účinkovém smyslu. Této vazbě se dostalo v řecké syntaktické paradigmatice
pevného místa. Ale původně byla tato konstrukce součástí staršího systému
infinitivních konstrukcí, v nichţ měl infinitiv sám směrový význam, jehoţ
realizací byl význam konsekutivní či finální. Takové infinitivy mohly stát po
relativních zájmenech a adverbiích, ale i po jiných zájmenech (a jménech). U
-
51
Právě v podobě s dativem a infinitivem uvedené pod A „znáti
myšlenku/prinzip (γvώκεv), jíţ lze všechno vším řídit/jak všechno
vším řídit“i („ jak/jíţ se všechno veskrze řídí“) dává výrok dobrý
smysl. Sémanticky není nerelevantní, připisujeme-li řízení všeho
přímo moudru nebo myšlence, principu, který zná. Důleţité je tedy, ţe
v rukopisném čtení s infinitivem ὁηέῃ θπβεξλῆζαη, je řízení všeho
připisováno moudru – ζνθόλ a ne myšlence, principu – γvώκε, jako
ve čtení a interpretaci „znáti myšlenku, jeţ všechno veskrze řídí“. Tím
se dostává ζνθόλ do paralelních vztahů k jiným klíčovým výrazům,
jímţ se připisuje uspořádávání všeho jsoucího. Je to především
θεξαπλόο ve zl. B 64 z Hippolyta (Hippol. Refut. 9, 10): ηὰ δὲ πάληα
νἰαθίδεη θεξαπλόο „To všechno řídí blesk“.
Homéra je to ještě doloţeno. Po ústupu adverbiálního významu infinitivu byla
dále uţívána a gramatikalizována ta konstrukce, v níţ samo relativní příslovce a
z něho vzniklá spojka ὥζηε mělo konsekutivní význam. Na základě
stereotypních představ o řecké syntaxi jsou místa, kde stojí infinitiv po jiných
relativních zájmenech a příslovcích neţ ὥζηε emendována nebo interpretována
jinak. Tak je také ὅζελv ζαπκαζζῆλαη v Diog. Laert. 7, 16 pokládáno za korupci
a jsou předkládány interpretace velmi násilné, např. ţe zde ὅζελ odkazuje na
nespecifikovaný pramen, kde byla o obdivu Zenóna k Filónovi zmínka, jak interpretuje Döring 1972, s.126. pozn. 6. Při chápání infinitivu jako směrově-
konsekutivního určení závislého na ὅζελ má však věta dobrý smysl:᾽Επηκειο
δὲ θαὶ πξὸο Φίισλα ηὸλ δηαιεθηηθὸλ δηεθξίλεην (Ζήλσλ ὁ Κηηηεύο) θαὶ
ζπλεζρόιαδελ αὐηῶ· ὅζελ θαὶ ζαπκαζζῆλαη ὑπὸ Ζήλσλνο ηνῦ λεσηέξνπ νὐρ
ἧηηνλ Δηνδώξνπ ηνῦ δηδαζθάινπ αὐηνῦ. „Horlivě diskutoval (Zénón Kitijský)
také s dialektikem Filónem, jehoţ byl spoluţákem. Byl proto (Filón) mladším
Zenónem obdivován neméně neţ jeho učitel Diodóros.“
i Základní představa spojená s primárním významem „řídit, kormidlovat loď“
je tu pravděpodobně podtrţena: všechno vším provézt.
-
52
Jako ve zlomku B 32 citovaném výše v souvislosti se
zlomkem B 33 je i ve zlomku.B 41 (ηὸ) ζνθόλ charakterizováno jako
boţské. Jenom bohům, ne lidem lze totiţ podle zlomku B 78
připisovat γvώκαο, směrodatné, řídící myšlenky, záměry”, jak vhodně
překládá Kratochvíl : ἦζνο γὰξ ἀλζξώπεηνλ κὲλ νὐθ ἔρεη γλώκαο,
ζεῖνλ δὲ ἔρεη „Lidská povaha nemá záměry, boţská však má“.
Zlomek B 50
A
νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθὸλ ἔζηηλ ἓλ
πάληα εἰδέλαη
ιόγνπBernays : δνγκη (superscr cod. – ἓλ Wendland : ἐλ
cod. – εἰδέλαηcod.
εἶλαηMiller
„ Vyslechnou-li ne mne, nýbrţ logos, je třeba aby řekli (v souhlase s
logem) o moudru, ţe ono jedno/jediné ví všechno. “
-
53
B
νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα
εἶλαη
Svoboda: „Vyslechnou -li ne mne, nýbrţ rozum (logos), pak je
moudré, aby uznali, ţe vše jest jedním.“
Kratochvíl: „Jestliţe vyslechli ne mne, nýbrţ řeč, je moudré, aby
souhlasili, ţe všechno jest jedno. “
Při mém výběru zlomků, kterým se přednostně věnuji a
pokouším se je nově interpretovat, jsou mi praktickým vodítkem dvě
hlediska. Soustředila jsem se na zlomky, které se nějak vymykaly
tomu, co je řečeno u Hérakleita jinde, a tedy rušily celkovou představu
utvořenou četbou textu. A zároveň šlo o zlomky, které dovolovaly jiné
čtení neţ se traduje, buď pro porušené rukopisné podání, nebo pro
mnohoznačnou syntaktickou stavbu, dovolující jinou interpretaci.
To všechno se sdruţuje ve zlomku B 50. Jsou tam koruptely,
tradovaný text je výsledkem konjektur; je tam moţnost jiného
morfosyntaktického členění, a jde o zlomek, který v tradovaném čtení
obsahuje tvrzení, jeţ je podle mého názoru v rozporu s pojetím, které
nacházíme v jiných zlomcích. Jde o větu (respektive v řečtině
infinitivní klauzi) ἓλ πάληα εἶλαη „vše je jedno“, která podle mého
názoru neodpovídá Hérakleitovu pojetí protikladných souvztaţností.
Ta věta/klauze není doloţena rukopisně, je výsledkem konjektury, jak
-
54
ukazuje textový aparát. Pokouším se interpretovat rukopisně doloţené
čtení s infinitivem εἰδέλαη (znáti, věděti), místo konjekturou
dosazeného εἶλαη (býti). Čtení, které zastávám, a jeho překlad je sub
A. Tradiční čtení a interpretace je sub B.
Textové zásahy k tomuto zlomku uvedené v textovém aparátu
pod A jsou příkladem toho, jak rozdílné jsou navrhované textové
změny, kterých je v zlomcích Hérakleita poměrně hodně. Někdy jsou
to skutečně motivované emendace, jindy zásahy ne nutné a v řadě
případů poškozující sémanticky lepší rukopisné čtení. Přesto jsou
někdy takové návrhy, jeţ nelze jednoznačně povaţovat za emendace,
v edicích a v interpretacích přijímány. K nezbytným emendacím zde
jednoznačně patří ἓλ místo rukopisného ἐλ. Přijala jsem jako téměř
všichni interpreti Bernaysovui konjekturu ιόγνπ místo rukopisného
δόγκαηνο, obsahově by sice „souhlasit ne se mnou, ale s názorem“,
dávalo také smysl, ale bylo by to ojedinělé doloţení výrazu dogma ve
smyslu mínění, názor před Platónem (jinak usnesení a také aţ po
Platónovi). Formálně lze koruptelu vcelku dobře pochopit jak
vzhledem ke grafice (-os je nad mt nadepsáno), tak vzhledem k
výskytu dogma v Hippolytově době i v jeho textech. Λόγνπ je také
atraktivní vzhledem k následujícímu ὁκνινγεῖλříkat s logem, v
souhlase s logem“. Emendace je obecně přijímána a vyuţívána v
interpretacích zohledňujících souvislost s filosofickým významem,
který má logos v jiných zlomcích. Held 1980:179 k tomuto zlomku
poznamenává, ţe mnozí poslouchají Hérakleita jako by také měl
pouhý Ansicht, názor (ἐκνῦ) nepostřehnou, ţe má Einsicht, vhled
(ιόγνπ) do nεskrytosti fysis, ţe zde mluví logos neskrývaně.
i DK mají chybně Bergk místo Bernays.
-
55
Jiného rázu je návrh εἶλαη místo rukopisného εἰδέλαηi. To patří
ke sporným návrhům, i kdyţ většina edic a interpretů tuto konjekturu
přijímá.ii V interpretaci sub A je rukopisné εἰδέλαη zachováno.
i
i Heidegger 1954, s. 218 a s odvoláním na něj Thurner 2001, s. 307 čtou
zlomek bez infinitivu [εἶλαη], tedy νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ ἀθνύζαληαο
ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα „Vyslechnou -li ne mne, nýbrţ řeč, je
moudré, aby souhlasili: vše jedno. “ K tomu je třeba říci, ţe vazba ἓλ πάληα
po slovese mluvení musí mít planost výpovědi. Nelze ji pojímat jako
juxtapoziční výčet spojitostí, jak jej nacházíme v některých zlomcích .
ii Byly i jiné ojedinělé a pokusy o zachování rukopisného εἰδέλαη . V obou mě
známých případech se vědění připisuje těm kdo slyšeli, ne moudru jako v
našem pojetí. A ponechává se výpověďˇ ἓλ πάληα „Jedno vše“ (bez εἶλαη
Gomperz 1910, s. 967-970 v návaznosti na Bergka vkládá δίθαηνλ, které
v Hippolytově textu předchází, do textu zlomku, který tedy začíná δίθαηνλ νὐθ
ἐκνῦ, dále čte δείγκαηνο místo navrţeného ιόγνπ a rukopisného δόγκαηνο a
interpoluje θαί po ἐζηη,získává tedy čtení:δίθαηνλ νὐθ ἐκεῦ ἀιιὰ ηνῦ
δείγκαηνο ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα εἰδέλαη „Billig
ist es, wenn man nicht mich sondern das Beispielvernommen hat, ein Weises
anzuerkennen und zu wissen `Alles ist eins'.“ „Je správné, kdyţ nenaslouchají
mne, ale příkladu, uznávat moudré a vědět `vše je jedno'.“
Bollack-Wismann 1972, s. 175-177 čtou νὐθ ἐκνῦ ἀιιὰ ηνῦ ιόγνπ
ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα εἰδέλαη a chápou text tak, ţe
ζνθόλ ἐζηη je predikativní fráze, ale ne impersonální, nýbrţ s nominálním
ζνθόλ ve smyslu „umění je“, to je predikátem k ἀθνύζαληαο … εἰδέλαη „ţe
vyslechnuvše umějí“, na němţ závisí další infinitivní vazba ὁκνινγεῖλ …ἓλ
πάληα „souhlasně říci jedno vše“.„L' art est bien d' écouter, non moi, mais la
raison, pour savoir dire en accord toute chose-une.“, „Umění je vyslechnuvše
ne mne, ale logos umět říci jedno vše.“
-
56
Vyţaduje to však jiné syntaktické pojetí textu. Dost nejednoznačná a
nepřehledná struktura textu je také vysvětlením, proč se konjektura
mohla tak ujmout. Hlavně tu hrála roli představa, ţe Hérakleitova
syntax se odbývá ve větách konstruovaných jako celek. Je to však
syntax gnómická, kde jsou jednotlivé klauze uváděny do vzájemných
vztahů sice podle pravidel platných pro řeckou syntax, ale netvoří
kompaktní větný celek.
V tradiční interpretaci sub B je ζνθόλ ἐζηη povaţováno za
neosobní predikát s infinitivem ve smyslu „je moudré aby“, ačkoliv
tato vazba nepatří k běţně uţívaným impersonálním predikátům jako
jsou δηθαηόλ ἐζηη, καλόν ἐζηηatd., které jsou s infinitivem hojně
doloţeny: „je spravedlivé, je krásné něco udělat“. Impersonální vazba
K tomuto jejich návrhu je třeba říci, ţe se jednak neodstraní problém výpovědi
„vše je jedno“. I kdyţ se nečte spona, musí mít vazba ἓλ πάληα závislá na
slovese mluvení platnost výpovědi, jak jiţ bylo řečeno v pozn. 24. Nelze ji
pojímat jako juxtapoziční výčet spojitostí, jak jej nacházíme v některých
zlomcích . Dále je předpokládán nepravděpodobný slovosled, pozice predikátu
ζνθόλ ἐζηη, pokud by to bylo subjektové jméno se sponou, je nepravděpodobná.
Jednak by bylo spíše na počátku věty jako ve zl. B 31, ale hlavně je nemoţné,
aby oddělovalo na sobě závislé infinitivy ὁκνινγεῖλ ... εἰδέλαη „souhlasit ...
umět“. i Kolega Václav Němec mě v diskusi k mé přednášce na oddělení Filosofického ústavu upozornil, ţe nejjednodušší způsob, jak odstranit
identifikaci „vše je jedno“ by bylo ponechat rukopisné εἰδέλαη místo
konjekturou dosazeného εἶλαη a číst ὁκνινγεῖλ ζνθόλ ἐζηη ἓλ πάληα εἰδέλαη ve smyslu „je moudré souhlasit, ţe jedno ví vše“. O této moţnosti uvaţuje
Robinson 1987 v komentáři ke zlomku. Mé řešení však umoţňuje odstranění
ojedinělého impersonálního ζνθόλ ἐζηη a spojení se zlomky s nominálním
(ηὸ) ζνθόλ.
-
57
ζνθόλ ἐζηη není dokonce, pokud jsem byla schopna to zjistit, vůbec
doloţena. V naší interpretaci sub A je ζoθόλ chápáno jako
substantivizované neutrum, doloţené ve třech dalších zlomcích s (ἓλ
ηὸ) ζoθόλ, zlomku B 32 (viz výše v souvislosti se zlomkem B 33), B
41 (viz rozbor výše) a B 108 (viz níţe). Σνθόλ je v našem pojetí
součástí vazby akuz. s inf. ζνθόλ… ἓλ πάληα εἰδέλαη, která závisí na
tzv. „modálním“ infinitivu s ἔζηηλ: ὁκνινγεῖλ… ἔζηηλ (ζνθόλ… ἓλ
πάληα εἰδέλαη) ve smyslu „jest říci, má/musí se říci“ (ţe moudro
jediné všechno ví). Na rozdíl od impersonální vazby dosaţené
konjekturou je vazba ἔζηηλ s infinitivem typu „jest říci“, s modálním
významem, běţná, a vyskytuje se i u Hérakleita ve zl. B 91 o řece:
πνηακῶ γὰξ νὺθ ἔζηηλ ἐκβῆλαη δίο ηῶ αὺηῶ „Nelze dvakrát vstoupit
do stejné řeky“. Akuz. s inf. (ἀθνύζαληαο ὁκνινγεῖλ, �