geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch - vŠpj/geografie obyvatelstva a... · vysokÁ...
TRANSCRIPT
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
Geografie obyvatelstva a sídel
pro cestovní ruch
Petr Chalupa
Eva Janoušková
Dana Hübelová
2013
Katedra cestovního ruchu
Oponenti: Doc. RNDr. Svatopluk Novák, CSc.
RNDr. et PaedDr. Jaromír Rux, CSc.
Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor.
Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.
ISBN 978-80-87035-81-8
3
Obsah
Úvodem 4
Organizace předmětu 5 „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“
Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva (geodemografie) a geografie sídel. 12
Předmět studia geografie obyvatelstva (geodemografie). Definice, sídelní jednotky, sídla,
metody geografie sídel
Cvičení číslo 1 19 Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice.
Sídelní prostor planety Země a jeho geneze. 20
Fázové společenské změny. Diferenciace společenského vývoje, období a jejich
charakteristika. Agrární období. Industriální období. Přechod do postindustriálního období
Cvičení číslo 2 37
Sídelní prostor planety Země
Vesnická sídla. 38 Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel. Velikostní kategorie vesnických sídel.
Funkční klasifikace neměstských sídel.
Sídla přechodného charakteru 48
Cvičení číslo 3 49
Analýza modelového vesnického sídla
Městská sídla 50 Historický vývoj
Kritéria vymezování měst
Geografická poloha měst
Funkce měst
Prostorová struktura měst 65 Plán - půdorys města
Teorie prostorové struktury měst
Modely růstu
Cvičení číslo 4 68 Základní pojmy
Zázemí měst. 69
Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich
přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie
Cvičení 5 73
Základní pojmy. Základní informace o obyvatelstvu. 74
Antropogeneze, hominizace, sapientace. Rasy, rasismus. Reprodukční proces a faktory, které
ho ovlivňují. Obyvatelstvo České republiky v roce 2012.
Cvičení číslo 6 86 Základní pojmy, vývoj obyvatelstva ČR
4
Úvodem
V praxi se absolventi oborového studia „CESTOVNÍ RUCH“ Vysoké školy polytechnické
Jihlava zabývat také organizační činností při přípravě různých zájezdů a akcí a navíc mnozí
budou pracovat i jako průvodci. Realizace těchto činností probíhá v prostředí, kde tvůrcem a
spotřebitelem materiálních hodnot jsou lidé, kteří žijí na vesnicích a ve městech. Sídelní
systém patří mezi nejstabilnější prvky krajiny a má informační hodnotu historickou, sociální
a ekonomickou.
Základní informace a praktické poznatky získávají během studia v předmětu „Geografie
obyvatelstva a sídel“. Na rozdíl od obsahu, kterému se analogicky věnují studenti jiných
vysokých škol – např. budoucí geografové - jsou učební texty zaměřeny na specifickou
formu studia VŠPJ.
Učební texty „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“ jsou teoretickým doplňkem
přednášené problematiky.
S ohledem na časovou dotaci předmětu není možno při přednáškách plně pokrýt obsah učiva.
Přednášena je tedy vybraná část, která vychází z nejnovější literatury, aktuální situace
v daném modelovém regionu a obsahuje také složitější záležitosti, které vyžadují podrobnější
výklad.
Text těchto studijních materiálů rozšiřuje obsah přednášek a obsahuje navíc zadání
praktických úkolů (cvičení), které studenti zpracovávají ve formě protokolů podle zadané
rozšiřující literatury. V textu jsou zařazeny některé vybrané části učebních textů, které
připravili autoři pro studenty Přírodovědecké fakulty UKF v Nitře, Fakulty regionálního
rozvoje a mezinárodních studií MeU v Brně, Pedagogické a Přírodovědecké fakulty MU
v Brně.
Úkoly jsou zaměřené zejména na řešení aktuálních regionálně-geografických záležitostí a
mají spíše než teoretické zaměření orientaci k praktické činnosti a vedou k hlubšímu
proniknutí do specifických problémů kontinentu. Příklady různých typů sídel a příkladné
dokumentační demografické záležitosti jsou zaměřeny zejména na Českou republiku a –
z důvodů desetiletí trvajícího soužití v jednom státě – také na Slovensko a na náš kontinent.
Považujeme za milou povinnost poděkovat recenzentům za připomínky a poznámky, které
přispěly k tvorbě těchto studijních materiálů
5
Organizace výuky předmětu
„Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“
Na přednáškách bude prezentován základní přehled geografie obyvatelstva (geodemografie)
a sídelní geografie a detailněji vysvětlovány vybrané složitější záležitosti a uváděny novější
poznatky s ohledem na zaměření posluchačů (cestovní ruch).
V seminářích budou podle zadané literatury a pokynů samostatně zpracovávány jednotlivé
protokoly a v průběhu semestru vypracují posluchači závěrečnou semestrální seminární práci.
Řádně vypracované protokoly a na odpovídající kvalitativní úrovni zpracovaná semestrální
práce je podmínkou k udělení zápočtu.
Protokoly budou odevzdávány ke kontrole průběžně, semestrální práce bude předložena
v zápočtovém týdnu.
Studijní literatura pro přípravu ke zkoušce bude zadána na počátku semestru. Pro snadnější
přípravu ke zkoušce, která bude formou testu, jsou v učebních textech uvedeny základní teze.
Cílem učebního předmětu „Geografie obyvatelstva a sídel“ je:
poskytnout základní informaci o počtu obyvatelstva planety Země, zákonitostech
rozmístění obyvatelstva a o jeho struktuře a dynamice
objasnit příčiny regionálních rozdílů hustoty zalidnění, rozdílů ekonomických a
kulturních charakteristik na základě komplexní analýzy ve vztahu s geografickým
prostředím
vysvětlit prostorové aspekty forem, struktury, funkcí, vzájemných vztahů a zvláštností
sídelních jevů, v závislosti na geografickém prostředí a činnosti člověka.
Program přednášek a seminářů
1. týden
Přednáška číslo 1
Vývoj vědního oboru, předmět, metody
Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva a sídel.
Předmět geografie obyvatelstva a sídel.
Přehled základních metod výzkumu geografie obyvatelstva a sídel.
Definice, sídelní jednotky, sídla ve vztahu k cestovnímu ruchu.
2. týden
Cvičení číslo 1
Soupis odborných geografických prací věnujících se geografii obyvatelstva a sídelní
problematice.
6
3. týden
Přednáška číslo 2
Sídelní prostor planety Země a jeho geneze
Fázové společenské změny a jejich vliv na populační vývoj a sídla.
Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika.
Agrární období - demografická charakteristika a sídelní struktura.
Industriální období - demografická charakteristika a sídelní struktura.
Přechod do postindustriálního období - demografická charakteristika a sídelní struktura.
Sídelní prostor a jeho vymezení.
Regiony vhodné pro cestovní ruch a rekreaci z hlediska obyvatelstva a sídel.
4. týden
Cvičení číslo 2
Sídelní prostor planety Země. Počet obyvatelstva, hustota zalidnění, rozmístění obyvatelstva
planety Země.
5. týden
Přednáška číslo 3
Vesnická sídla, sídla přechodného charakteru.
Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel. Velikostní kategorie vesnických sídel.
Funkční klasifikace neměstských sídel. Vesnická sídla jako objekty pro realizaci cestovního
ruchu.
6. týden
Cvičení číslo 3
Analýza modelového vesnického sídla.
7. týden
Přednáška číslo 4
Struktura obyvatelstva, dynamika obyvatelstva
Struktura obyvatelstva podle znaků biologických, ekonomických a kulturních.
Dynamika obyvatelstva - procesy probíhající v obyvatelstvu.
Přirozený pohyb, pohyb mechanický a pohyb sociálně-právní.
Obyvatelstvo a jeho činnost jako valorita pro cestovní ruch.
8. týden
Cvičení číslo 4
Struktura a dynamika obyvatelstva České republiky ve srovnání se situací v Evropě a
ve světě.
9. týden
Přednáška číslo 5
Populační procesy, populační politika
Populační procesy, populační politika, demografická projekce a prognóza.
7
10. týden
Přednáška číslo 6
Městská sídla
Historický vývoj.
Kritéria vymezování měst.
Geografická poloha měst.
Makropoloha, mikropoloha.
Funkce měst.
Města jako objekty pro realizaci cestovního ruchu.
11. týden
Přednáška číslo 7
Prostorová struktura měst
Plán - půdorys města.
Teorie prostorové struktury měst.
Modely růstu.
12. týden
Cvičení číslo 5
Demografická a sídelní analýza vybraného modelového regionu s intenzivním cestovním
ruchem.
Pojmy.
13. týden
Přednáška číslo 8
Zázemí měst
Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu.
W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie.
Významná sídla z hlediska cestovního ruchu.
Odevzdání zpracovaných protokolů (1 až 5) a semestrální seminární práce.
Protokoly
Protokoly (cvičení číslo 1 až 5) jsou odevzdávány k zadanému datu vytištěné a také souhrnně
na CD.
Protokoly mají jednotnou úpravu, která na první straně obsahuje:
Jméno a příjmení studenta, ročník, studijní obor, elektronickou adresu
Číslo protokolu
Název zadaného úkolu
Datum zpracování
8
Každý protokol je doplněn:
- soupisem použité literatury a pramenů
- podle potřeby tabelárním přehledem a grafickými a kartografickými
přílohami.
Semestrální seminární práce
Podmínkou k udělení zápočtu je - kromě v termínu odevzdaných pěti protokolů - také
vypracování rozsáhlejší semestrální seminární práce. Student si zvolí na začátku semestru
z nabízených témat a vypracuje rozsáhlejší práci, která se týká modelové vesnice, města nebo
spíše teoretické problematiky. Téma semestrální práce je možno také volně zvolit
po konzultaci s vyučujícím.
Semestrální seminární práce bude odevzdána vytištěná (+CD) ve 13 týdnu (zápočtovém).
Témata seminární semestrální práce
Česká republika – VESNICE
1. Geneticko-morfologická charakteristika modelového vesnického sídla. (Historický
vývoj sídla a následné změny horizontálního uspořádání.)
2. Rozmístění vesnických sídel modelového okresu v závislosti na počtu jejich obyvatel
a na přírodních podmínkách. (Rozmístění početně různě velkých rurálních sídel
v závislosti na terénní morfologii, nadmořské výšce, hydrologických podmínkách,
zalesnění a dalších přírodních podmínkách.)
3. Typologie obydlí modelového vesnického sídla - charakteristika sídla podle délky
obývání obydlí a jejich velikosti. (Rozmístění trvale a sezónně obývaných domů
modelové vesnice a jejich klasifikace na jednogenerační a dvougenerační.)
4. Funkční klasifikace modelového vesnického sídla na základě demografická struktury
na základě diferenciace obyvatelstva podle ekonomických znaků a prognóza dalšího
vývoje v závislosti na ekonomickém vývoji zázemí. (Trvale bydlící obyvatelstvo
v produktivním věku diferencované podle ekonomických sektorů, monofunkční nebo
polyfunkční vesnické sídlo, předpokládaný vývoj.)
5. Stárnutí obyvatelstva modelového regionu. (Vyhodnocení cenzů 1991, 2001 a 2011
se zaměřením na věkovou strukturu obyvatelstva a proces stárnutí.)
Česká republika – MĚSTO
1. Stávající prostorová struktura modelového města (zóny, jádra) a prognóza dalšího
vývoje. (Územní plán města, prostorová kvalitativní diferenciace – předměstská zóna,
obytné zóny členěné podle kvality bydlení, průmyslová zóna, zóna služeb, zóna
s funkcí rekreační atd..)
2. Vývoj počtu obyvatelstva modelového města od roku ….. v závislosti
na ekonomických a politických podmínkách. (Příčiny změn počtu obyvatelstva
v intercenzálních obdobích od roku …. .)
9
3. Modelové město a jeho detailní makropoloha a mikropoloha. (Podrobná geografická
a topografická poloha městského sídla.)
4. Zippfovo pravidlo a jeho platnost na makroprostoru ČR popř. mezoprostoru kraje.
(Ověření, do jaké míry se v souladu s pravidlem města modelového území přimykají
k přímce probíhající pod úhlem 45 stupňů.)
SVĚT
1. Vyhodnocení sídelního prostoru na Zemi. (Nerovnoměrné rozmístění měst a vztahy
mezi rozmístěním sídel v závislostech na jejich zeměpisné šířce a nadmořské výšce,
vzdálenosti od pobřeží světového oceánu a v závislostech na přírodních
a ekonomických podmínkách.)
2. Proces urbanizace na Zemi. (Početní růst světových velkoměst a jejich rozmístění
na naší planetě, stupeň urbanizace jednotlivých kontinentů, vznik megalopolis
a ekumenopolis, proces ruralizace některých měst, důsledky urbanizace pro životní
prostředí velkoměstského obyvatelstva, deurbanizační procesy… .)
3. Klasifikace hlavních měst jednotlivých států a závislých území obydlených
kontinentů podle počtu obyvatelstva, přímořské a vnitrozemské polohy a nadmořské
výšky. (Tabelární přehled a kartografické vyjádření doplněné výkladem.)
TEORETICKO-METODOLOGICKÉ A INFORMAČNÍ PRÁCE
1. Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice České
republiky, včetně elektronických informačních zdrojů a obhájených habilitačních
a disertačních prací. Uspořádáno diferencovaně abecedně podle autorů
a diferencovaně podle krajů ČR za období posledních deseti roků.)
2. Soupis odborných geografických prací věnujících se geodemografické problematice
České republiky, včetně elektronických informačních zdrojů a obhájených
habilitačních a disertačních prací. Uspořádáno diferencovaně abecedně podle autorů
a diferencovaně podle krajů ČR za období posledních deseti roků.)
3. Geografie sídel – výkladový slovník pro pracovníka v cestovním ruchu. (Soupis
základních odborných termínů podle zadané literatury se stručným výkladem.)
4. Geodemografie – výkladový slovník pro pracovníka v cestovním ruchu. (Soupis
základních odborných termínů podle zadané literatury se stručným výkladem.)
5. Modelový atlas typových vesnických sídel ČR se stručnou charakteristikou.
(S využitím leteckého snímkování, stávajících kartografických zpracování, odborné
literatury a internetu vyhotovit dokumentační materiál s ukázkami silničních vesnic,
ulicovek, silničních řadových vesnic, okrouhlic a lesních návesních vesnic,
hromadných vesnic, řetězových kolonizačních vesnic, volných řetězových
kolonizačních vesnic, řadových a normovaných sídel atd..)
6. Modelový atlas krajských měst ČR s jejich stručnou sídelně-geografickou
charakteristikou jako základní informační materiál pro pracovníka CR. (Plány
krajských měst s doprovodným textem zpracovaným podle odborné literatury,
encyklopedií, turistických průvodců a internetu na základě jednotné osnovy
umožňující jejich srovnání v tabelárním přehledu. Počet obyvatel, rozloha,
nadmořská výška, rok založení, poloha v rámci ČR… .)
10
Pokyny pro zpracování
- Semestrální seminární práce budou doplněny tabelárními a kartografickými
přílohami a soupisem použité literatury a pramenů.
- Seminární semestrální práce budou odevzdány v tištěné podobě a na CD
k zadanému datu.
Struktura seminární práce.
1. strana: záhlaví nahoře - název katedry
uprostřed strany - název seminární práce (zadaný úkol)
- jméno, příjmení studenta, studijní obor
dole na první straně - datum dokončení
2. strana: obsah seminární semestrální práce
3. další strany: úkol, cíl práce, metody zpracování
4. další strany: vlastní zpracování seminární práce, včetně závěru
5. další strany: soupis použité literatury a pramenů
6. tabelární, grafické, kartografické a fotografické přílohy
Teze pro přípravu ke zkoušce
1. Vývoj geografie sídel
2. Předmět geografie sídel
3. Metody geografie sídel
4. Definice, sídelní jednotky, sídla
5. Přehled odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice
6. Sídelní prostor planety Země a jeho geneze
7. Fázové společenské změny a jejich dopad na sídelní systém
8. Agrární období a jeho sídelní systém
9. Industriální období a jeho sídelní systém
10. Přechod do postindustriálního období a jeho vliv na sídelní systém
11. Vymezení vesnických sídel
12. Geneze vesnických sídel
13. Velikostní kategorie vesnických sídel
14. Funkční klasifikace neměstských sídel
15. Sídla přechodného charakteru
16. Městská sídla
17. Historický vývoj měst
18. Charakteristika a srovnání měst v různých regionech planety
19. Kritéria vymezování měst
20. Geografická a topografická poloha měst
21. Funkce měst
22. Prostorová struktura měst
23. Teorie prostorové struktury měst
24. Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu
11
25. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní
geografie
26. Plán - půdorys města
27. Modely růstu
28. Zázemí měst
29. Výklad základních pojmů sídelní geografie
30. Informační zdroje, studijní literatura
31. Vývoj geografie obyvatelstva
32. Předmět geografie obyvatelstva
33. Informační demografické zdroje
34. Sídelní prostor a jeho vymezení
35. Struktura obyvatelstva
36. Dynamika obyvatelstva
37. Struktura a dynamika obyvatelstva ČR ve srovnání s Evropou
38. Demografická charakteristika jednotlivých světadílů
39. Urbanizační proces, globální problémy obyvatelstva
40. Populační teorie, populační politika
41. Hlavní města států světa
12
Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva
(geodemografie) a geografie sídel Předmět studia geografie obyvatelstva (geodemografie)
Definice, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel
Vývoj vědního oboru geografie
Geografie, patřící mezi nejstarší vědní obory, je vědou o krajinné (geografické) sféře planety
Země.
Naše planeta je tvořena z koncentricky uspořádaných vrstev, které jsou vzájemně propojené
svými vztahy. Ve své propojenosti tak tvoří geosféra celostní systém tvořený průnikem
fyzicko-geografické sféry (přírodní) a humánní sféry (socioekonomické).
Předmětem geografie jsou zákonitosti vzniku, vývoje, stavby a fungování krajinné sféry.
Při jejím zkoumání geografie uplatňuje dvě hlediska:
prostorovost - při níž používá regionální anebo strukturální princip
syntetičnost - při níž se zkoumají horizontální anebo vertikální vzájemné vztahy
Abychom správně pochopili současné komplexní pojetí geografie a její význam, je třeba
ve stručnosti prezentovat její vývoj.
Geografie vznikla z praktických potřeb člověka poznat krajinu, v níž žije a vyzkoumat
možnosti jejího ekonomického využití.
Nejstarší poznatky vznikly ve starověkém Egyptě a Mezopotámii, odkud je převzali a dále
rozvinuli v antickém Řecku. Soustavu prvních geografických poznatků najdeme v dílech
Erathostena, Ptolemaia a Strabóna. Řekové již tehdy v prostoru poznaného světa
upozorňovali na nutnost zkoumání odlišností geografických objektů.
Na řeckou geografii navázali Arabové, ale o renesanci geografie můžeme hovořit až od 15.
století. Přes odpor katolické církve znovu převládl názor, že naše planeta má tvar koule a je
součástí Sluneční soustavy. V důsledku toho bylo možno uskutečnit objevné plavby
a největší geografické objevy, které ovlivnily společenský vývoj až do dnešních dnů. Násilná
christianizace obyvatelstva Nového světa, vznik koloniální soustavy, zformování světových
obchodních cest a světových obchodních vztahů by nebyly možné bez geografických
poznatků. Tyto měly v té době především popisný charakter.
Rozvoj geografie, který si vyžádala společenská praxe, znamenal také rozvoj kartografie.
Mapa se stala do dnešních dnů základním informačním geografickým prostředkem, kterému
je možno rozumět bez překonávání jazykových bariér.
Nastupující industriální období si svými společenskými požadavky vynutilo změnu
geografických přístupů.
13
Geografie přestává být popisnou vědou, protože nutnost si žádala studium specifických
přírodních podmínek pro potřeby praxe. Toto nebylo možné bez komplexnějšího studia
symbiotické propojenosti mezi přírodní a společenskou složkou krajiny.
V industriálním období se pro rozvoj společnosti prvořadými staly nerostné bohatství, počet
obyvatel a úroveň průmyslu, zemědělství a dopravy.
Geografie industriálního období tak prodělala:
svoji vnitřní diferenciaci do dílčích fyzicko-geografických a humánních
geografických disciplín, které studují detailně jednotlivé složky krajinné sféry
vzrostl význam člověka jako významného činitele v krajině, tvůrce a spotřebitele
materiálních hodnot, což znamenalo rozvoj humánní geografie
skončilo poznávání tzv. bílých míst na mapě světa“ a nastoupilo komplexní studium
segmentů krajinné sféry (regionů), což znamenalo rozvoj regionální geografie
Současná geografie nastupujícího postindustriálního období se stále více zaměřuje na řešení
úloh, které před ni staví společenská praxe. Zabývá se nejen problémy životního prostředí,
řeší otázky trvale udržitelného rozvoje společnosti, ale studuje také záležitosti noosféry a
zabývá se podmínkami rozvoje lidských zdrojů. Úroveň lidských zdrojů je určována nejen
vzdělanostní úrovní jedince, ale mezi významné hodnoty patří i jeho zdravotní stav.
Důvodem takové kvalitativní změny je to, že v postindustriální společnosti nové hodnoty
vznikají především kreativní silou lidského mozku. A to na rozdíl od industriální epochy,
kdy hybnou silou společenského rozvoje bylo nerostné bohatství, velikost území, počet
obyvatel, strategicky významná poloha a úroveň národní ekonomiky.
Globální ekonomika, informační propojenost a technický rozvoj daly současné geografii
vznik třem vědeckým směrům:
prostorový směr, který se soustřeďuje na studium prostorových aspektů vzniku,
vývoje a vzájemným vztahů geografických prvků. Studuje symbiotické vztahy mezi
přírodním a společenským prostředím dané pohyby lidí a toky surovin, produktů,
energií a informací.
ekologicko-environmentální směr, který řeší prostorové vzájemné vtahy mezi
hospodařící společností a přírodou
regionální směr, který se věnuje komplexnímu studiu vyčleněných segmentů
krajinné sféry
Můžeme tedy říci, že na základě historického vývoje lidské společnosti a vlivem potřeb
společenské praxe se vytvořila dnešní geografie, která leží na pomezí věd přírodních
a společenských a je tedy v podstatě tvořena průnikem věd přírodních, společenských
a technických.
Současný význam geografie vyplývá z jejich třech funkcí:
teoretické - poznávací
praktické - aplikační
vzdělávací – školské, kdy vědecké poznatky a závěry vyplývající z aplikace těchto
poznatků ve společenské praxi jsou transformovány do didaktického systému učiva
geografie. Geografické učivo, vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků a studentů, plní
trojí funkci:
14
- informační - vzdělávací
- formativní - výchovnou
- aplikační
Vývoj geografie sídel.
Mezi vývojově nejstarší ekonomicko-geografické disciplíny patří geografie sídel. S ohledem
na její společenský a praktický význam je možno ji zařadit mezi základní disciplíny
humánní geografie. Významu a délce rozvoje odpovídá také velké množství odborné
literatury a zpracovaných studií, které vycházely a vycházejí z odborných geografických
pracovišť.
Popis sídel byl zahrnut v nejstarších materiálech starověkých a středověkých autorů, včetně
různých dobyvatelů, obchodníků a cestovatelů. Můžeme se z nich obvykle dozvědět o poloze
sídel v krajině, jejich velikosti, vzhledu a tvaru, stavebním materiálu domů, systémech
opevnění, tržištích, stavbách náboženského charakteru a počtu obyvatelstva v nich žijícího.
Již z tohoto výčtu vyplývá historicky vzniklý úzký vztah ke geografii obyvatelstva a dalším
disciplínám humánní a fyzické geografie.
Koncem 19. století, kdy došlo k postupné diferenciaci geografie, se jako samostatná
geografická vědní disciplína zformovala také geografie sídel. Zhruba do 90. let předminulého
století byla při studiu sídel pozornost autorů zaměřena především na polohu sídla, jeho
velikost a počet obyvatelstva.
Z důvodů hospodářských (např. daně, možnost obchodu), vojenských (např. počet zde
žijících mužů schopných vojenské služby, charakter opevnění) a dalších (např. církevní
středisko, univerzitní studium) převažoval praktický charakter prací.
S rozvojem industriálního období, které přinášelo nejen výrazné změny hospodářské, ale také
politické došlo k rozvoji vzdělanosti a věd. Geografie se transformovala z vědy popisné
na vědu explikující. Geografie sídel se postupně rozdělila na geografii měst a geografii
venkovských sídel.
Od prakticky prostého popisu sídel, přes geneticko-morfologické přístupy, převahu převážně
monografických studií měst, studií funkcí sídel různé velikosti, znamenalo zavedení
matematicko-statistických metod, aplikace systémového přístupu a užívání výpočetní
techniky a DPZ plnění nových – převážně praktických a prognostických – zadání
pro společenskou praxi.
Geografie sídel, kromě nesporně nejužších kontaktů s geografií obyvatelstva
a demografií, využívá výzkumných metod a terminologie urbanizmu, územního
plánování, plánování regionálního ekonomického rozvoje a poznatků fyzické geografie.
Znalosti z fyzické geografie jsou důležité zejména při vysvětlování základních znalostí
vývoje, rozmístění a polohy sídel.
Ještě větší význam má spolupráce s ostatními disciplínami humánní geografie, protože právě
v sídlech je koncentrována převážná část ekonomické činnosti obyvatelstva. Význam je
v tomto směru dán také historické geografii, zvláště při studiu rozmístění sídel v minulosti,
studiu změn jejich funkcí a vzájemných vazeb s prostředím.
15
Z ostatních věd využívá geografie sídel také poznatků z demografie, sociologie a historie.
Mnoho důležitých faktů poskytuje historie hospodářství, kultury, společenského rozvoje a
etnografie.
Odlišnost geografie sídel od ostatních věd zabývajících se sídly je v odlišném vymezení
předmětu studia, hlavních úkolů a důsledným uplatněním prostorových aspektů
výzkumů.
Sídelní problematikou se zabýval zakladatel antropogeografie Němec F. Ratzel (1844-1904),
který upřednostňuje při studiu geneze sídel význam polohy a její vliv na fyziognomii sídla.
Vliv etnické příslušnosti (Keltové, Germáni, Římané, Finové a Slované) na formu sídel
studoval v závěru 19. století německý historik A. Meitzen. Historickým předělem v geografii
sídel se počátkem 20. století staly práce F. Richthofena, které přinášely poznatky z různých
oblastí světa, především z Číny. Z počátku minulého století pocházejí také práce
R. Gradmanna, a O Schlüttera, který dospěl k závěrům o tom, že sídelní geografie má kromě
popisu sídla ukázat na možnost, jak člověk v daném prostoru využívá přírodní složku ke své
potřebě. Začlenil tak sídlo mezi významné složky krajiny.
Německá geografická škola přispěla zejména ke studiu geneze a morfologie sídel a němečtí
geografové (H. Dörries, W Geisler a K. Hassert) ovlivnili významně vývoj této geografické
disciplíny v první třetině minulého století.
Ve třicátých letech minulého století se objevila práce W. Christallera, který se zabýval
prostorovými a ekonomickými vazbami a jejich vlivem na prostorové rozmístění sídel. Teorii
centrálních míst prezentoval na modelu sídelní sítě Bavorska. Mezi jeho pokračovatele je
možno počítat Němce W. Lösche a povalečnou generaci sídelních geografů z německy
hovořících zemí. Mezi tyto lze zařadit K. Boeslera, O. Boustedta, R. Klöppera, H. Meynena,
G. Niemeirera, G. Schwarze a další z německých, švýcarských a rakouských geografů.
Závěrem 19. století vznikla vlivem Paula Vidal de la Blanche francouzská sídelně-
geografická škola upřednostňující analýzu sídel ve vztahu k širšímu zázemí. V třicátých
letech ve Francii vznikly nejen zajímavé monografie měst, ale probíhal i výzkum zákonitostí
prostorového rozmístění sídel francouzského venkova.
Studium venkovských sídel se rozvinulo zejména v období, kdy v čele Komise IGU
pro studium venkovských sídel stal A. Demangeon. Podařilo se mu rozvinout výzkum
venkovských sídel prakticky v celosvětovém měřítku, což přinášelo nejen praktické
výsledky, ale mělo velký vliv na rozvoj teorie sídelní geografie. Počátkem 50. let minulého
století se do čela formujícího se ekologického směru v geografii sídel postavil M. Sorre.
Průmyslová revoluce, která začala na Britských ostrovech, přinesla nejen místní rozvoj
průmyslu, ale i příliv obyvatelstva do měst, což znamenalo mnoho problémů, k jejichž řešení
přispěla rozvíjející se sídelní geografie. Úbytek zemědělské půdy vlivem rychle rostoucích
měst vedl ke studiu využití půd (land-use). Druhý impuls rozvoje sídelní geografie přinesla
ve Velké Británii druhá světová válka, která znamenala vážné zničení bytového fondu nejen
Londýna, ale i dalších průmyslových měst. Preferovány byly studie zaměřené na výstavbu
a rozvoj měst a krajiny.
Francouzská a německá sídelně-geografická škola ovlivnila rozvoj sídelní geografie
v Polsku. Po druhé světové válce, také vlivem obnovy destrukcí války zcela sídelního
systému, byl vypracován program výzkumu sídelní krajiny a obnovy měst. O rozvoj teorie
a praxe se zasloužil především K. Dziewoński.
16
Obdobná poválečná situace byla v tehdejším Sovětském svazu. Sovětskou geografickou
školu založil N. N. Baranskij a dále rozvinul J. G. Sauškin a I. M. Majergojz. Sovětská
geografická škola přispěla k rozvoji teorie a praxe studiemi zaměřenými na problematiku
městských funkcí a položila základy systémového přístupu v geografii. Nejvíce se o to
zasloužili V. Pokšiševskij, B. Chorev, J. Pivovarov a další.
Specifický způsob kolonizace současného území USA směroval objekt zkoumání americké
sídelní geografie k osídlování venkova a následně k specifickému rozvoji měst.
Ve spolupráci se sociology vznikaly nové koncepce týkající se akčních rozvojových jader,
sociální diferenciace městských sídel a rozvoji terciéru ve městech.
Američtí geografové obohatili sídelní geografii např. o teorii funkční prostorové struktury
a přispěli k užívání matematicko-statistických metod a modelování. V současné době
převažují studie přispívající k rozvoji ekonomické a komerční praxe. Kromě studia vlastního
území se zasloužili o poznání sídelní problematiky jiných zemí a oblastí.
V asijských zemích je díky výstavbě částí měst geografie sídel nejvíce rozvinuta v Japonsku,
a zemích tzv. „asijských tygrů“. Výstavba v ropných zemích Blízkého východu vychází
ze zajímavých architektonických studií.
V Latinské Americe je geografie sídel rozvinuta zejména v Brazílii.
Ještě před vznikem Československa mezi významné studie evropského významu patřila práce
V. Dvorského o poloze českých měst a malých horských sídlech. V meziválečném období
se sídelní problematikou zabývali v tehdejším Československu J. Pohl, F. Koláček,
F. Říkovský, J. Hromádka, J. Král a další.
Po druhé světové válce se prosadil funkcionálně-strukturální směr v geografii sídel, který
pojímá sídla jako socio-geografické jevy, které formují jednak ekonomické poměry místa a
jednak jeho přírodní podmínky. V odborných pracích se objevují ve větší míře matematicko-
statistické a matematicko-kartografické metody, které doplňují dosud spíše užívané
historicko-geografické metody.
V závěru století přibývá studií analyzujících sídelní strukturu ve vztahu k regionální struktuře
širšího zázemí.
Existuje velké množství prací českých a slovenských geografů, kteří se sídly zabývali. Řešili
velké množství praktických úkolů, přispěli k rozvoji teorie a mnozí – jako vysokoškolští
pedagogové – vychovali další generace sídelních geografů. Mezi nejvýznamnější slovenské
a české je možno zařadit např. J. Verešíka, K. Ivaničku, A. Bezáka, O. Bašovského,
V. Barana, C. Votrubce, B. Novákovou, M. Hampla a další.
Předmět geografie sídel.
Existuje celá řada různých definic, které odrážejí přístupy a pojetí různých odborníků
a zástupců různých národních škol. Mnozí považují geografii sídel spolu s geografií
obyvatelstva za jednu disciplinu humánní geografie.
17
V polské a sovětské odborné literatuře najdeme i přístupy (R. Kabo, Kielczewska-Zalewska),
které uvádějí geografii obyvatelstva a sídel – spolu s fyzickou, humánní a regionální
geografií – za samostatnou část geografie, tzv. „geografii člověka“.
Výstižně předmět studia sídelní geografie definují V. Baran a O. Bašovský. Podle nich
geografie sídel zkoumá z časoprostorového aspektu strukturu, vzájemné vztahy
a specifické zvláštnosti sídel.
Uvádějí, že cílem sídelní geografie je na základě hluboké a všestranné analýzy sídelní
struktury předložit náměty, koncepce a metody, kterými je možno dosáhnout co nejúčelnější
strukturu sídel a sídelní sítě, co nejúčelnější rozložení sídel s ohledem na rozmístění
ekonomických aktivit a co nejoptimálnějšího využití přírodního prostředí, ve kterém pracují
a žijí lidé.
Definice geografie sídel, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel
Definice
Geografie sídel se zabývá studiem prostorových aspektů forem, struktury, funkcí
a specifických zvláštností sídelních jevů. Zkoumá permanentně působící symbioticky propojené, ale s odlišnou okamžitou dynamikou
působící složky, a to:
materiální formy sídla
jeho obyvatelstvo.
Sídelní jednotky, sídla Sídelní jevy jsou materiální formy vznikající na místech trvalého nebo dočasného pobytu
člověka. Tyto materiální formy jsou lidmi k pobytu větší nebo menší měrou přizpůsobovány
a mají velmi rozmanitou podobu.
Patří k nim nejrůznější druhy sídelních jednotek - obydlí, a to od velmi jednoduchých (např.
jeskyně), až po značně diferencované (např. mnohobytové víceúčelové domy).
Pro označení skupin obydlí existuje celá řada různých termínů:
samota
vesnice
osada
městys
město
Každý z nich současně vyjadřuje i dané kvalitativní ohodnocení. Všechny můžeme souhrnně
označit termínem sídlo. Z geografického hlediska považujeme za sídlo každé obydlené místo,
včetně příslušných doplňkových ploch bezprostředně funkčně spojených s obydlími.
18
Sídlo je tedy značně složitým geografickým objektem, který vytváří ucelený kompaktní
areál aktivity obyvatelstva, který poskytuje tomuto obyvatelstvu nutné podmínky
pro život, práci a odpočinek.
Každé sídlo je současně elementárním prvkem určitého sídelního systému se specifickou
a zcela originální sídelní strukturou. Sídelní systém je souborem sídel určitého regionu, který
je propojen vzájemně mezisídelními vazbami a je tvořen sídly různé velikosti, funkce a typu.
Metody geografie sídel, praktické úkoly
Vztahy mezi sídly daného systému mají nejrůznější intenzitu, hierarchii a povahu.
Vztahy mezi sídly daného systému mají různou povahu, např.:
administrativní
dopravní
pracovní
Mají také rozdílnou hierarchii a intenzitu. Hlavním úkolem praxe geografie sídel je poznání
struktury a rozmístění sídelních jevů na zemském povrchu nebo jeho části a objevení
zákonitostí tohoto rozmístění. Využití těchto poznatků přispívá k formování takové struktury
osídlení, která spojuje možnosti dokonalého využití podmínek geografického prostředí
s realizací ekonomických a sociálních potřeb společnosti.
Geografie sídel, kromě nesporně nejužších kontaktů s geografií obyvatelstva
a demografií, využívá výzkumných metod a terminologie urbanizmu, územního
plánování, plánování regionálního ekonomického rozvoje a poznatků fyzické geografie.
Mezi fundamentální metody geografie sídel patří:
historická metoda
metoda terénního výzkumu
komparativní metoda
ekonomicko-kartografická metoda
matematicko-statistická metoda
metody modelování
V současné době, kromě problémů vyplývající z akcelerace urbanizačních procesů
a důsledků demografické revoluce probíhající v ekonomicky méně rozvinuté převážné části
planety Země, se sídelní geografové tradičně věnují monografickému zpracování sídel,
funkční klasifikaci a geneticko-morfologickým charakteristikám sídel.
Nezanedbatelné je množství studií řešících optimální rozmístění výrobních, bytových
a rekreačních aktivit obyvatelstva, studií šetřících symbiotické vztahy mezi určitými sídly
různé hierarchické úrovně, vazby mezi sídly a širším zázemím, transformaci sídel
a formování optimálně funkčních sídelních systémů.
V podstatě můžeme praktickou problematiku řešenou současnou geografií sídel shrnout
do několika základních tematických okruhů:
19
studium územní struktury osídlení a poznání základních mezisídelních vztahů, funkcí
a hierarchie sídel
studium měst se zaměřením na charakter jejich ekonomické základny, funkce
a vzájemného uspořádání
studium vztahů mezi městem a jeho zázemím
poznání specifických rysů urbanizace
studium transformace venkovských sídel v souvislosti se změnami jejich ekonomické
základny a funkce
studium struktury jednotlivých sídel a poznání vztahů mezi jejich dílčími složkami
propracování dílčích metod analýzy sídelních jevů a procesů
využití výsledků sídelně-geografických výzkumů pro potřeby praxe a prognózování
dalšího vývoje sídelních systémů
Cvičení číslo 1
Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní
problematice
Úkol: a) Zpracujte soupis odborných geodemografických a sídelně-geografických prací autorů
uvedených jmenovitě ve výše zařazené kapitole. (Možno vhodně využít učebních textů
BARAN, V., BAŠOVSKÝ, O. (1998): Geografia sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB
Banská Bystrica, s. 170, ISBN 80-8055-182-0 a elektronických informačních zdrojů.)
b) Podle elektronických informačních zdrojů zpracujte soupis významnějších publikovaných
odborných geodemografických a sídelně-geografických studií (monografií) týkajících se
obyvatelstva a sídelních poměrů České republiky za období posledních pěti roků.
c) Zpracujte soupis významnějších odborných geodemografických a sídelně-geografických
časopiseckých článků týkajících se České republiky uveřejněných za posledních pět roků
v geografických periodikách, včetně elektronických informačních zdrojů.
20
Sídelní prostor planety Země a jeho geneze
Fázové společenské změny
Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika
Agrární období
Industriální období
Přechod do postindustriálního období
Původ člověka
Původ člověka klademe do východní Afriky, odkud se postupně šířil na další kontinenty.
Po pevninských mostech z Asie proniklo lidstvo do Austrálie a v ledových dobách, při
poklesu hladiny světového oceánu, přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky. Odtud se šířil
postupně na jih amerického kontinentu. Existují i teorie o průniku člověka přes Oceánii
na západní pobřeží Jižní Ameriky.
Sídelní prostor – ekumena, subekumena, anekumena
Ekumenou nazýváme území, které je od nepaměti trvale osídlené.
Subekumenou označujeme území, které je osídleno přechodně.
Trvale neobydlené prostory na naší planetě tvoří anekumenu.
Sídelní prostor je území osídlené současným člověkem.
Areál sídelního prostoru.
Areál sídelního prostoru nelze vymezit ostrou nepřetržitou hranicí. Hlavními důvody jsou
vyloučení ploch moří a oceánů ze sídelního prostoru, nestejnorodost osídlení a nízká hustota
sídel v subekumeně.
Člověk dosud nevyužil jako sídelního prostoru rozlohu souše.
Limitujícími hranicemi rozšíření ekumeny jsou i hranice polárních oblastí, vysokohorských
oblastí a hranice suchých oblastí. Neuvažujeme-li vědeckovýzkumné stanice v polárních
regionech – poněvadž nemají vlastní ekonomickou základnu v oblasti výskytu – zasahuje
ekumena do vyšších zeměpisných šířek dále na severní polokouli, např. inuitská sídla
Gróňanů nebo hornické osady na Špicberkách.
Na jižní polokouli zasahují ostrůvky sídelního prostoru nejjižněji na ostrově Jižní Georgie a
na Ohňové zemi.
Na rozdíl od jižní polokoule, na níž i ve větších vzdálenostech od pólů nemůžeme vést delší
souvislou hranici sídelního prostoru, lze na severní polokouli tuto hranici orientačně vymezit.
Místní podmínky, např. oceánské proudy nebo hranice ledových ker, způsobují rozpětí kolem
21
18 šířkových stupňů mezi nejsevernější (západní pobřeží Severní Evropy) a nejjižnější
(východní pobřeží Labradoru) polohu hranice ekumeny na pevnině severní polokoule.
V historickém vývoji v oblastech, v nichž klimatické a půdní poměry umožnily rostlinnou
výrobu, především pěstování obilovin, začínala nejdříve převažovat trvalá sídla. V minulosti
byla hranice trvalých sídel vázána na hranici rolnictví, v současné době se tento vztah
výrazně neprojevuje.
Rozvoj společenské dělby práce a obchodu umožnil existenci sídel i bez vázanosti
na zemědělskou výrobu. Lze tedy říci, že rozvoj techniky a vědy umožňuje osídlovat
i regiony s přírodními podmínkami nepříliš vhodnými k obývání a zcela již neplatí, že
hranice ekumeny je shodná s hranicemi pěstování zemědělských plodin, zvláště obilovin.
Vysokohorská hranice ekumeny (výšková hranice) je ovlivněna především klimatickými
poměry a terénní morfologií. Nadmořská výška hranice ekumeny stoupá od úrovně oceánské
hladiny v polárních oblastech směrem k rovníku.
Obecně lze říci, že se vzrůstající zeměpisnou šířkou se snižuje nadmořská výška sídel.
Nejvýše položená sídla najdeme v horských oblastech tropických šířek v Mexiku, Bolívii,
Peru, Etiopii, Keni, Tibetu a Nepálu, v nichž přesahuje horní hranice subekumeny běžně
i výšku 5 000 m n. m. Nejvíce obyvatel nad 1 000 m n. m. žije v Číně. Z hlediska
maximálních výškových hodnot je možno za nejvíce horský stát světa považovat
jihoamerické Peru. Průběh vysokohorské hranice ekumeny je modifikován topografickou
polohou, např. reliéfem, expozicí svahu, geologickými a půdními poměry.
Hranice styku s aridními oblastmi je vázána na množství dešťových srážek a zásobování
vodou. V pouštních regionech nalézáme ostrůvky sídelního prostoru v oblastech
s vydatnějšími zásobami podzemních vod a územích lemujících řeky s dostatečným
množstvím vody, např. Nil. Při současném stavu techniky je možno získat zdroje vody
pomocí hlubinných vrtů a přiváděním vody na velké vzdálenosti, např. do míst s těžbou ropy
a zemního plynu na severním okraji Sahary.
Vedle zeměpisné šířky a nadmořské výšky je významným faktorem na utváření ekumeny
(hustoty osídlení) vzdálenost od moře. Zhruba 50 % všech obyvatel Země žije ve vzdálenosti
do 200 km od moře. Extrémním případem je Austrálie, kde kolem 80 % obyvatelstva žije
do 50 km od moře. V Africe zase je vlivem přírodních podmínek více obyvatelstva
ve vnitrozemí (500 až 1 000 km od pobřeží).
Menší neobydlené oblasti uvnitř ekumeny nalézáme také uvnitř ekumeny, např.
v rozlehlejších tropických deštných lesích, močálech a bažinách.
Můžeme tedy říci, že ekumena nezaujímá na naší planetě souvislé území, protože je
prostoupena regiony subekumeny a anekumeny. Plocha trvale osídleného prostoru tvoří něco
více než je 20 % plochy světové souše. Asi 75 % obydlené souše má hustotu zalidnění menší
než 1 obyvatel na kilometr čtvereční. Zhruba asi 2,5 % ekumeny má hustotu zalidnění větší
než 100 obyvatel na kilometr čtvereční. Mimo městské státy bychom mezi nejhustěji
zalidněné země mohli počítat např. Maltu nebo Bangladéš a mezi nejhustěji zalidněné
regiony řadit Nilskou deltu, povodí indických veletoků, pobřežní oblasti Číny, ostrovy Jávu,
Honšú, Kešú a Šikou nebo atlantské pobřeží USA.
22
Osídlení, sídelní jednotka
Osídlením označujeme výsledek procesu osídlování krajiny základními jednotkami osídlení,
což jsou obydlí – domy (budovy). Podle úrovně společensko-ekonomického rozvoje se
v obydlích odráží nejen stupeň rozvoje, ale také úroveň vazby k prostředí.
Sídlo je seskupení většího počtu obytných domů a nebytových usedlostí. Seskupení menšího
počtu domů tak ve skutečnosti tvoří vesnické sídlo. Seskupení vysokého počtu domů plnících
městskou funkci vytváří město. V tomto pojetí je sídlo obecným geografickým pojmem.
Rozmístění lidských sídel v krajině označujeme pojmem osídlení.
Sídlo a obec nejsou významově shodné pojmy. Obec považujeme za statisticko-
administrativní prostorovou jednotku. Je složena z jednoho nebo více sídel, vesnic nebo
samot. Ve statistických lexikonech jsou do tohoto pojmu zahrnuta také města. Slučování
některé obce představují teritoriálně rozsáhlé útvary zahrnující několik sídel, popř. blízkých
sídelních solitérů.
Sídelní jednotka je každé, i nestálé lidské obydlí, prostor trvalého nebo jen občasného
pobytu člověka, kde člověk pracuje, přespává, přechovává potraviny, nářadí, zbraně apod.
Sídelní jednotky sestávají budov, které jsou výtvorem lidské činnosti.
Stavebním pozemkem rozumíme pozemek, na kterém stojí stavba mající charakter hlavní
stavby, např. obytný dům. Charakter hlavní stavby nemají ty stavby, které plní doplňkovou
funkci, např. kůlna, studna, plot.
Budovy nebo sídelní jednotky můžeme dělit do různých skupin podle různých kritérií, např.:
a) podle svého účelu:
budovy užitkové – obytný dům, továrna, skladiště
budovy monumentální – divadlo, radnice, palác
budovy občanské – škola, nemocnice
budovy výrobní – dílna, továrna….
b) podle výšky budovy:
přízemní
patrová
c) podle funkce
zemědělské
rybářské
lesnické
turistické
obytné ….
Dům je budova určená pouze k bydlení nebo pro pobyt člověka, pokud se vnějším výrazem
blíží obytným domům.
Diferencujeme je do skupin podle různých kritérií:
a) podle seskupení bytů:
jednorodinný (jednogenerační)
23
vícerodinný (dvougenerační)
bytový soubor (činžovní dům bytový) ……
b) podle konstrukce např.:
zděný dům
kamenný dům
panelový dům
hrázděný dům
dřevěný dům ……
c) podle funkce např.:
obchodní dům
společenský dům
nápravné zařízení …….
d) podle délky obývání
trvale obydlený
občasně obývaný, např. salaše, dřevorubecká obydlí, letní rekreační chaty ….
e) podle tvaru – vertikálního a horizontálního členění
podle horizontálního uspořádání obytného domu a hospodářských stavení = tvar bodu,
formy U, L, O, I
podle vertikálního členění = jednopodlažní dům, dvoupodlažní, třípodlažní ….
Domy v jednotlivých částech Země odrážejí nejen historický vývoj společnosti, dané přírodní
podmínky a ekonomickou vyspělost, ale také danou kulturní vyspělost a etnické zvláštnosti.
Uvedeme si několik příkladů:
V muslimských zemích můžeme vidět dva typy obytných domů – domy dvorové a domy
blokové. Dvorové domy jsou běžné i v subtropických oblastech.
Ve Španělsku a v zemích Latinské Ameriky jsou nejběžnější pátiové domy s vyšší rezidenční
stavbou. Okna a balkóny většinou vedou do patia.
V Centrální Asii Iránu, Iráku a Pákistánu najdeme domy s označením íwán. Mají převýšené
místnosti při jedné straně otevřené do dvora a ze tří stran jsou uzavřené. Cirkulace vzduchu je
zajištěna gradientem teploty podlaha - strop, což je v těchto klimaticky horkých regionech
důležité.
Zcela jiný charakter mají berberské stavby v Africe, indiánská puebla nebo stavby ilitů
na kanadském severu. V andské části Jižní Ameriky jsou na vesnicích nejčetnější stavby
z nepálených cihel tzv. adobe (směs hlíny, slámy a plev), pokryté tradičně trávou.
Také japonský dům vychází z vlastních historických, tvarových, konstrukčních a funkčních
zkušeností, které od XVI. století vytvářejí charakteristický stylový projev japonské kultury.
Obvykle třípokojový dům na japonském venkově postaven ze dřeva, spočívá na sloupech
na kamenné podložce. Dům proto nemá sklepy. Vnitřní prostory jsou odděleny lehkými
24
stěnami ze dřeva a papíru. I v současné době je většinou pokryt slámou, rákosem došky,
šindeli nebo pálenými taškami.
Hustota sídel, zázemí sídel
Počet sídel na jednotku plochy (např. kilometr čtvereční, hektar) se nazývá hustota sídel.
Sídla v krajině mohou být různě uspořádána. Města a vesnice s domy blízko u sebe vytvářejí
osídlení koncentrické.
Samoty a vesnice s rozptýlenými domy tvoří disperzní osídlení.
Nejen v evropském, ale i v celosvětovém měřítku převládá spíše soustředěné osídlení. Je
dáno především společenským charakterem lidské práce, v minulosti hrála důležitou roli také
obranná funkce sídel. Sídelní jednotka je každé, tedy i nestálé lidské obydlí
Prostor tvořící zázemí sídel a obyvatelstvo sídel tvoří symbioticky fungující celek.
Společenské, institucionální, politické a ekonomické změny, technický rozvoj a populační
vývoj se navzájem ovlivňují. Osídlení se vyvíjí dlouhou dobu a odráží se v něm prvky
vzniklé často v poměrně dávné minulosti.
Sídelní struktura se tak stává prostorovým výrazem uspořádání společnosti. Protože má
v sobě v sobě značnou dávku setrvačnosti, můžeme říci, že sídla patří mezi nejstabilnější jevy
v krajině.
Stavební vývoj je v jednotlivých historických dobách výrazně ovlivněn nejen ekonomickými,
společensko-politickými a přírodními podmínkami, ale důležité jsou také vlivy etnické a daná
úroveň stavební techniky. Obecně můžeme říci, že regiony se starým osídlením mají mnohem
jednotnější sídelní ráz než oblasti osídlované později nebo osídlované v přerušovaných
sídelních vlnách.
Stabilita sídelní sítě je důsledkem ekonomické perzistence, protože když na určitém místě
existuje nějaké nákladné, obecně prospěšné zařízení (např. komunikační síť, vodovody,
energovody) je nevýhodné opouštět místo k osídlení již jednou vybrané.
Sídelní perzistenci můžeme zaznamenat např. při obnově válkou zcela zničených měst, která
byla obnovena na původním místě.
Člověk zhruba šest sedmin své existence migroval a teprve v souvislosti s neolitickou
revolucí se začal trvale usazovat v příhodných regionech s dobrými podmínkami
k zemědělské výrobě.
Vznikající agrární společnost dala vznik trvalým sídlům. V průběhu dalšího vývoje
specifické rysy sídelní struktuře vtiskla následná industriální společnost a formuje ji
i nastupující postindustriální období.
25
Fázové společenské změny
Fázové vývojové cykly - Kondratjev, Toffler, vývojové megatrendy
Na roli bazických inovací, které přinášejí zásadní kvalitativní ekonomické a společenské
změny, po nichž následuje poměrně dlouhé zdokonalovací období, poukázal již ve 20. letech
minulého století Nikolaj Dmitrijevič Kondratjev (Kondratěv) /4. 3. 1892 - 1938/. Kondratjev
byl autorem několika významných prací v teorii a analýze vývojových cyklů. Oponoval
násilné kolektivizaci a disproporčnímu vývoji průmyslu a zemědělství v SSSR. Byl popraven
v roce 1938 a plně rehabilitován v roce 1987.
Podle jeho teorie v průběhu vývojového cyklu probíhá kvalitativní přeměna generací
techniky a technologií, která přináší zcela novou kvalitu vyvolávající následně zásadní změny
kulturně společenské. Tyto se samozřejmě odrážejí v sídelní struktuře.
Dlouhý cyklus v sobě zaznamenává několik středních a malých oscilací v závislosti na
vstupujících inovacích odvislých jak na vstupních činitelích ekonomických, tak
vědeckotechnických.
Graf číslo 1
(podle Ivaničky, K.: 1996)
Na Konratjeva navázal a dále jeho teorii rozvinul zejména Alvin Toffler, jeden
z nejvýznamnějších světových futurologů. Tento vědec se narodil v roce 1928 a působil
na univerzitě v Ithace a v New Yorku. Prof. Toffler je jedním z předních členů Americké
asociace pro vědy. Světově nejvíce proslulé jsou jeho knihy “Future Shock”, “Future spasm
Report”, “Previews and promises” a “The Third Wawe”. Toffler je autorem teorie
nadindustriální (superindustriální) společnosti, která nahradí společnost industriálního
období. Vychází z existence vzájemně se střídajících a pohlcujících se civilizačních vln.
Na počátku byla první vlna, která dala vznik agrární společnosti. Postupně - do poloviny
20. století - byly síly první vlny nahrazeny novými, které zformovaly společnost industriální.
V současné době do ní proniká další vlna, která transformuje stávající industriální společnost
v kvalitativně vyšší postindustriální. Toffler také uvádí, že industrialismus, stejně jako
26
agrární období, prošly ve svém vývoji celou řadou menších návazných stádií (působení
malých vln).
Nosnými hybnými elementy třetí vlny budou podle tohoto autora tvořit čtyři ekonomické
skupiny:
výzkum, vývoj a výroba výpočetní techniky
kosmický průmysl, a kosmický výzkum
výzkum a využití dna světového oceánu
biologický výzkum a využívání biologických poznatků v praxi
V návaznosti na periodizaci dějin D. Bella rozlišuje Toffler podle určujících ekonomických
odvětví tyto etapy:
civilizace agrární
industriální
postindustriální.
Období trvající zhruba od poloviny 50. let minulého století do čtvrtiny tohoto století je
označované za postindustriální - informační. Podle Tofflera je tato civilizační vlna
charakteristická velkými změnami, kdy dochází k přechodu od masovosti k individualitě,
od analýzy k syntéze, od “zaměstnanosti v továrnách k zaměstnanosti v domovech”,
od centralizace k decentralizaci.
První vlna byla založena na fyzické síle, druhá na materiálním bohatství a třetí
na informacích a intelektu člověka.
Spolu s přeměnou technosféry, jak tvrdí Toffler, probíhá i revolucionalizace informsféry.
V podmínkách první vlny dítě, které vyrůstalo v rodině, formovalo svůj model světa
na základě nemnohých informačních zdrojů, které poskytovali převážně členové rodiny,
učitelé a faráři.
Ve druhé vlně se objevily noviny a časopisy, ve třetí vlně začal působit rozhlas a ve čtvrté
televize, kterou později doplňují počítačová media. Pochopitelně starší informační zdroje
s limitovaným rozsahem a intenzitou působení zůstávají. Podle Tofflera dochází k tzv.
“přeměně její hlubinné struktury”. Od druhé vlny probíhá vznik specializovaných tiskovin,
které jsou určené konkrétní skupině obyvatelstva, od třetí vlny sice rychle vzrůstá počet
rozhlasových a později televizních stanic, ale také dochází k jejich programové specializaci.
Programy se zaměřují na vybrané skupiny obyvatelstva. Vlivem nárůstu audiokuminakčních
prostředků došlo např. v USA v roce 1997 poprvé k poklesu počtu televizních diváků.
S nárůstem kabelové televize, videoher a internetu lidé přestávají být pasivními posluchači
a diváky a začíná se zvětšovat skupina, která se snaží pomocí těchto technických prostředků
a již existujících informačních zdrojů vytvářet samostatně svůj hodnotový systém.
Individualizace kultury přispívá k individualizaci osobnosti.
V průběhu let je možno zaznamenat od působení druhé vlny nejen zvyšování vlivu masových
sdělovacích prostředků jako celku, ale na druhé straně také jejich individualizování
a zaměření na určitou specifickou skupinu obyvatel.
Modelováním světa pomocí megatrendů se zabývali američtí prognostici John Naisbitt
a Patricie Aburdenová. Období 80. let minulého století považují za přechodné období, kdy
společnost přechází od industriální společnosti k informační. Dochází k intenzifikaci
techniky a k přechodu od extenzivního vývoje k intenzivnímu, k transformaci národních
27
ekonomik do světového komplexu a od krátkodobého plánování k prognosticky
strategickému řízení.
Ve shodě s uvedenými autory se v jejich pracích setkáme dále s tendencemi přechodu
zastupitelské - reprezentativní demokracie k demokracii participační, s posunem
hierarchických struktur k síťovým strukturám, s posunem center inovací od “Severu k Jihu” a
k přechodu od centralizace k decentralizaci.
Zajímavé jsou také jejich úvahy, které se týkají rozvoje tzv. tichomořské oblasti, postavení
žen ve vedoucích funkcích, oživení světových náboženství anebo privatizace státu
všeobecného blahobytu.
Uvedenými záležitostmi se v České republice zabýval např. Pavel Sirůček,
který za stěžejní trendy období 2000 až 2010, které však sahají svými kořeny
hluboko do druhého tisíciletí, pokládá mimo jiné také:
v rozporu s dřívějšími prognózami opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně
nových technologií nového dlouhodobého cyklu
ohrožení globální stability zostřením některých globálních problémů
prohlubování nerovnoměrnosti ekonomického vývoje planety, zvětšující se rozdíl
mezi bohatým Severem a chudým Jihem
globalizaci chudoby
sílící odpor proti neoliberální podobě globalizace, zejména v rozvojových zemích
a určitých skupinách obyvatel hospodářsky rozvinutých zemí
rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa
problémy s vojenskou a politickou hegemonií USA ve světě, zvláště v některých
regionech planety
problémy s nárůstem ekonomického a politického významu regionu Rusko – Čína
(možná + Indie), včetně narušení integrace Evropy
Z geografů se jako první záležitostmi fázových společenských posunů zabýval
v 80. A 90 letech slovenský geograf profesor Koloman Ivanička. Vycházel
zejména z prací amerického futurologa a sociologa Alvina Tofflera,
představitele koncepcí transformace kapitalismu, autora teorií postindustriální
společnosti. V pracích Ivaničky i manželů Tofflerových lze nalézt při
hodnocení prvních tří vln určité prvky marxistického materializmu, které se
objeví v případě, že budeme chápat antagonismus vln jako antagonismus tříd.
Odlišnost mezi nimi je v pojetí čtvrté vlny, zejména v přístupech
k centrálnímu plánování, k významu vzdělání a k soukromému vlastnictví.
Zajímavé prognostické studie u nás vznikly již v 80. letech v rámci Sekce
synergetiky při Slovenské ekonomické společnosti a návazně v 90. letech
ve sdružení NEZES, které jich vydalo několik desítek. Ve všech studiích je
zvýrazněn význam inovací pro ekonomický a sociální rozvoj společnosti.
Jako příklady pro toto tvrzení poslouží:
Na to, co koncerny typu Siemens, Thyssen, Krupp či další potřebovaly
generace, dokáží noví podnikatelé téměř za noc.
Šéf Microsoftu Bill Gates, dnes nejbohatší člověk na světě, potřeboval
na získání první miliardy dolarů dvanáct roků. Ale Jarry Yang a David Filo,
vynálezci internetového vyhledávače Yahoo, to dokázali za tři roky a Pierre
Omidyar, zakladatel webové aukční sítě eBay, za několik týdnů
28
Pro doplnění uvádíme, že roli vědomostí pro akceleraci svého ekonomického vývoje jako
první pochopilo Japonsko. V této zemi po druhé světové válce nastala specifická situce.
Poražená demilitarizovaná země nevynakládala velké finanční částky na armádu. Značné
finanční prostředky byly proto vloženy do školské soustavy. Vysoce vzrostla vzdělanost,
zejména žen, což také zcela změnilo jejich tradiční postavení ve společnosti. Japonsko se tak
stalo do značné míry prototypem státu 21. století. Stačí, uvědomíme-li si, že je to ostrovní
stát s vysokým počtem obyvatelstva /hustota obyvatelstva 335 osob/km2/, kde v některých
regionech můžeme hovořit dokonce o přelidnění. Hospodářství se dlouhodobě potýká
s omezenými surovinovými zdroji a s nutností - při rozvinuté průmyslové a zemědělské
výrobě a dopravě - věnovat vysokou pozornost ekologickým záležitostem. Nutná
miniaturizace výroby, s obrovskou přidanou hodnotou, minimální materiální a energetické
náročnosti, si žádá rozsáhlý výzkum, který vyžaduje kvalitně připravené kádry. Toto vše sice
potřebuje značné finanční investice, ale jejich návratnost je vysoká. Následná automatizovaná
výroba rozdělená do značného počtu dílčích operací je už méně finančně náročná.
V současném období fázového společenského přechodu - působení III. civilizační vlny -
najdeme mnohé shodné rysy s obdobím nástupu II. civilizační vlny, která vznikla
v předminulém století.
Pro snadnější pochopení tohoto tvrzení uvádíme několik příkladů:
1. Společnost se tehdy také dostávala do chaotického stavu, protože dané institucionální
uspořádání bylo stále více v rozporu s novými požadavky doby. Nosnými ideovými
pojmy (vycházely z probíhajích ekonomických změn), které se z Evropy šířily, se staly
„rozum, pokrok, svoboda, rovnost”. Tyto působily na změnu stávající politické situace
v mnoha zemích Evropy, včetně Rakouska-Uherska, jehož součástí bylo i naše území.
Již panovnice Marie Terezie byla novou situací nucena částečně uvolnit cenzuru,
kterou její syn Josef II. v roce 1781 úplně zrušil. Nové ideje byly též produktem
rozvíjejícího se studia přirozených zákonů o přírodě a společnosti. V této době např.
Karel Marx (1818 - 1883), filozof a ekonom, který vyšel z Hegelova filozofického
systému, Feuerbachova materialismu, francouzské socialistické teorie a anglické
ekonomie, vydává „Kapitál” /1867/. Charles Robert Darwin (1809 - 1882), britský
přírodovědec a zakladatel evoluční teorie, vydává knihy „O vzniku druhů přirozeným
vývojem” /1859/ a „O původu člověka” /1871/.
Tato převratná historická etapa rozvoje výrobních sil je označována jako první
průmyslová revoluce. (Termín použil jako první B. Engels v knize „Nástin kritiky
politické ekonomie” /1844/.
Nejdříve průmyslová revoluce proběhla ve Velké Británii, a to ve druhé polovině
18. století až ve 30. letech 19. století. První podmínkou realizace průmyslové revoluce
byl vznik volné pracovní síly - zbavení se feudálních povinností. Tímto uvolněním
byl zahájen migrační proces znamenající vylidňování venkova. Další podmínkou bylo
rozšíření a zevšeobecnění výrobních a obchodních vztahů. Prakticky toto probíhá
od 16. století v souvislosti s rozšířením evropského obchodu na celou planetu.
Koloniální systém 16. až 18. století zpočátku spočíval na královském monopolu
Španělska a Portugalska a následně na monopolu privilegovaných společností Anglie,
Francie a Nizozemska.
29
Nastupující II. civilizační vlna si postupně v dalších letech vynutila nejen zásadní
změny v institucionálním uspořádání, ale znamenala kvalitativní změny ekonomické
struktury. V českém zemědělství se objevil trojpolní systém. Potřeba zabezpečit
výživu uvolněného obyvatelstva stěhujícího se z venkova do rychle rostoucích měst
vyvolala masové pěstování brambor. Užívání nově těžených minerálních paliv zase
přispělo k rozvoji hutnictví a návazného strojírenství. Vznikly tak předpoklady
pro rozvoj dopravy, zejména železniční. Rozšiřující se průmysl si následně vyžádal
nutné změny ve stávající profesní přípravě.
Průmyslová revoluce přinesla nejen rozvoj techniky, ale díky zvyšující se životní
úrovni a většímu fondu volného času přinesla také rozvoj cestovního ruchu. (Nové
modernější dopravní prostředky, nárůst fondu volného času, uvědomělé trávení fondu
volného času a cílená regenerace narůstajícího počtu pracovních sil.)
2. Můžeme říci, že akcelerující ekonomický proces výrazně podpořil realizaci
zaváděných školských reforem Marie Terezie a Josefa II., které přispěly k výraznému
zvýšení vzdělanosti obyvatelstva. Toto bylo schopno následně reagovat na požadavky
fázového civilizačního přechodu, který přivedl českou společnost celkem
bezproblémově do industriálního období. Nově vytvořené ekonomické a politické
prostředí a kvalitativně vyšší úroveň vzdělání obyvatelstva přispělo k formování
nového kulturního prostředí. V něm zákonitě vznikaly zcela nové etické hodnoty,
které ovlivnily zrod a rozvoj národního obrození vedoucímu ke vzniku národního
sebeuvědomění.
V této souvislosti - jen jako doplněk - uvádíme, že někteří teoretici kvalitativně
rozlišují národy středověké a novodobé-industriální, vznikající i pod vlivem společné
ekonomiky. V 18. století, kdy se začínají projevovat vlivy existence nastupující
industriální epochy, se začíná u obyvatelstva formovat také citový vztah k národu
a můžeme hovořit o vznikajícím vlastenectví, stejně tak o nacionalismu a šovinismu.
Tabulka číslo 1
Některé objevy a vynálezy lidské historie od počátku 18. století
1705 Newcomen a Savery sestrojili první parní stroj
1745 Vacanson sestrojil tkalcovský stav
1748 Lomonosov vyslovil zákon o zachování hmoty a energie
1752 Franklin objevil bleskosvod
1776 Bushnell spustil na moře první ponorku
1782 Watt zdokonaluje parní stroj
1783 bratři Montgolfierové vzlétli v balonu
1785 Cartwright konstruuje mechanický tkalcovský stav
1797 Garnerin provedl první seskok padákem
1800 Volta vynalezl prototyp galvanického článku
1814 Stephenson postavil první parní lokomotivu
1825 zprovozněna první parní železnice Stockton – Darlington
1826 Niepce zhotovil první fotografii
30
1833 Babbage konstruuje výpočetní stroj na děrovací štítky
1839 buněčná teorie J. E. Purkyně
1843 na vodu spuštěna Great Britain, první velká loď poháněná lodním
šroubem
1866 položen transoceánský podmořský kabel mezi Evropou a Amerikou
1866 Siemens objevil dynamoelektrický princip
1867 Nobel vynalezl dynamit
1869 Mendělejev a Meyer sestavují periodickou soustavu prvků
1876 Bell zrealizoval vynález telefonu
1879 Edison vyvinul žárovku
1881 Pasteur objevuje princip ochranných látek (vakcína proti vzteklině)
1884 Nipkov patentuje první televizi
1887 Hertz objevil elektromagnetický princip
1888 Dunlop vynalezl pneumatiku nové konstrukce
1892 Diesel patentuje benzínový motor
1895 první kinematografická projekce bratří Lumiérů
1900 vznik Planckovy kvantové teorie
1901 objev krevních skupin
1903 první lety bratří Wrightů
1906 první rádiový lampový přijímač
1909 Blériot přelétl kanál La Manche
1911 Ruthefordův objev atomového jádra
1912 postavena první Kaplanova turbína
1913 Fordovy závody zahajují první sériovou výrobu automobilů
1916 postaveny první tanky
1916 vznik Einsteinovy teorie relativity
1918 postavena první helikoptéra
1921 Banting a Best objevují inzulin
1925 objev elektronového mikroskopu
1926 zahájena výroba syntetického kaučuku
1926 Baird představil barevnou televizi
1928 Flemingův objev penicilinu
1933 první záznam zvuku na magnetické pásky
1935 objev izotopu uranu (uran 234)
1942 Fermi řídí stavbu prvního atomového reaktoru
1945 svržení atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki
1946 Eckert a Mauchly sestavili první elektronický počítač
1946 první atomová ponorka
1947 první let nadzvukového letounu
1948 vynalezen tranzistor
1951 zrod projektu vodíkové bomby
1954 postavena první atomová elektrárna
1952 vyroben první počítač IBM
1954 vyvinut tranzistorový radiopřijímač
1957 vypuštěna první umělá družice země Sputnik I
1959 Luna – první raketa vyslaná k Měsíci
1960 Maiman sestrojil první laser
31
1961 Gagarin – první člověk ve vesmíru
1969 američtí kosmonauti vystupují na povrch měsíce
1969 zkonstruováno první nadzvukové letadlo Concorde
1972 Hewlett konstruuje první vědecký kapesní kalkulátor
1979 vznikají první kompaktní disky
80. léta
20.století vznik prvních laserových kopírovacích strojů
90. léta 20.století
masový rozvoj internetu
Na přelomu 19. a 20. století byla vytvořena vědecká a kulturní díla, která dala impuls
dalšímu ekonomickému a kulturnímu rozvoji, který ve svém souhrnu vytvořil od poslední
třetiny 20. století předpoklady pro nástup postindustriálního období.
Pro ilustraci uvádíme výběr významných osobností, jejichž obecná známost nevyžaduje další
porobnosti:
Wilhelm Röentgen, Alfred Nobel, Marie Curie-Sklodowská, Albert Einstein, Niels Bohr,
Ernest Rutherdorf, Gugliemo Marconi, Thomas Alva Edison, Edward Charles Pickering,
Georg Cantor, Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Jan Evangelista Purkyně, Gregor Mendel,
Louis Pasteur, Thomas Hunt Morgan, Sigmund Freund, Wilhelm Dilthey, Henri
Bergson, Sören Kierkegaard, August Comt, Ernst Mach, Richard Avenari, Wiliam
Morris, Henry van de Velde, Otto Wagner, Adolf Loos, August Rodin, Josef V. Myslbek,
Paul Cézanne, Paul Gaguin, Vincent van Gogh, Alfons Mucha, Henri Matisse, Edvard
Munch, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Anton Pavlovič
Čechov, Guy de Maupassant, George Bernard Shaw, Henrik Ibsen, Mark Twain, Jack
London, Joseph Kipling, Émile Zola, Anatóle France, Oscar Wilde, Hector Berlioz,
Ferenz Liszt, Richard Wagner, Johannes Brams, Petr Iljič Čajkovskij, Richard Strauss,
Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Antonín Dvořák a další.
První světová válka, v níž se uplatnila celá řada vědeckých objevů a technických vynálezů, ukázala,
že je možno vědy i zneužít. Týká se to nejen přírodních a technických věd, ale i humanitních, jejichž
poznatky se mohou stát součástí antagonistických ideologií. V období od roku 1918 do konce 30. let
20. století se světově uznávanými stali četní vědci a umělci.
Uvádíme opět výběr některých:
Jules Romain, Emil Durkheim, Pablo Picasso, Guillaume Apollinaire, Arnold Toynbee,
Oswald Spengler, Thorstein Veblen, Alfred Weber, John Dewey, Pitirim Sorokin, J. M.
Keynes, Alfred Marshal, Albert Schwitzer, Thomas Robert Malthus, Joseph Arthur
Gobineau, Fridrich Nietsche, Martin Heidegger, John Watson, Jaroslav Heyrovský, Ivan
Petrovič Pavlov, Alexander Fleming, René Sand, Carl Jung, Alfred Adler, Sigmunf
Freund, Bertrand Russel, Konstantin Ciolkovskij, Leoš Lanáček, Jaroslav Hašek, Karel
Čapek, Franz Kafka, Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Marc Chagall, Aldous
Huxley, Virginie Woolfová, Francis Scott Fitzgerald, André Gide, Louis Aragon,
Vladimír Majakovskij, Alexandr Blok, Boris Pasternak, Maxim Gorkij, Leonid Leonov,
Alexej Tolstoj, Michail Šolochov, Dmitrij Šostakovič, Georg Gershwin, Bertld Brecht,
Georg Bernard Shaw a další.
V první polovině 40. let, v období druhé světové války, byla vědecká a umělecká díla
výrazně touto událostí ovlivněna. Ve válečném úsilí došlo k úzkému propojení mezi vědou
a výrobou. Umělecká díla nabyla na ideovosti.
32
Svědčí o tom např. práce: Nielse Bohra, Jacoba Roberta Oppenheimera, Alexandra Fleminga, Jeana Paula
Sartera, Louise Aragona, Alberta Moravii, Konstantina Simonova, Ilji Erenburga,
Alexandra Fadějeva a dalších.
V industriálním období došlo nejen k nebývalému technickému rozvoji, ale také ke vzniku
kvalitativně jiné ekonomické, politické a sociální situace na naší planetě. 19. století zahájilo
epochu nástupu demokracie na naší planetě.
Koncem předminulého a počátkem minulého století využíváním elektřiny a výbušných
motorů přešel svět do etapy druhé průmyslové revoluce.
Racionalizovaná výroba, nově se tvořící odbytový systém a zvýšení rolí bank vedlo
k neobvyklému hospodářskému růstu. Za prvních 13 roků 20. století vzrostla světová
průmyslová výroba o téměř 70 %.
Skončila éra klasického liberalismu a nastoupilo období, kdy stát začal stále více zasahovat
do činnosti veřejných služeb, pracovně-právních vztahů, vzdělávání a sociální politiky.
20. století přineslo roztržku mezi politickou a ekonomickou mocí.
Vlivem toho v tomto století proběhly dvě ničivé světové války. V této souvislosti je třeba
připomenout tato fakta:
ekonomicky silné státy USA, Velká Británie a Francie předpokládaly expanzi
Německa na východ do tehdejšího Sovětského svazu
nedocenily vojenskou a ekonomickou sílu tehdejšího Německa
Sovětský svaz byl hlavním podílníkem porážky Německa, což bylo podmíněno reakcí
jeho obyvatel na danou situaci, nikoliv mimopřádnými schopnostmi představitelů
tehdejšího SSSR.
Svět po průmyslové revoluci
Je zajímavé sledovat, jak se svět od počátku průmyslové revoluce kvalitativně změnil.
Vždyť za posledních 45 let se počet lidí na Zemi zdvojnásobil a za dalších 50 let se může
blížit k 10 miliardám.
V současné době, na přelomu tisíciletí, žije v chudých zemích 85 % světové populace, ale
jejich podíl na světovém obchodu je pouze 25 %. Zahraniční zadluženost těchto zemí byla
před čtvrtstoletím zhruba 50 miliard dolarů, dnes činí 2,6 bilionu dolarů. Zdá se to až
neuvěřitelné, ale v letech 1982 až 2003 zaplatil chudý svět 54 miliard dolarů jen za dluhovou
službu, což je zhruba dvojnásobek současné výše jejich dluhu. 85 % populace, která žije
v chudých zemích, spotřebovává pouze 30 % světové energie, 25 % kovů a jen 15 %
vytěženého dřeva. V roce 2003 obdržel „třetí svět” oficiální pomoc 54 miliard dolarů, ale
za dlužnou službu platil 436 miliard dolarů.
Na druhé straně však nejvyspělejší země vynakládají ročně asi 300 miliard dolarů na dotace,
které zabraňují přístupu exportu z chudých zemí na jejich trhy.
Vidíme, že obyvatelstva Země přibývá, ale většině se kvalita života příliš nemění. Před 25
lety hladovělo na Zemi asi 500 milionů lidí, v současnosti asi 800 milionů. 325 milionů dětí
nechodí vůbec do školy, úmrtnost dětí do jednoho roku je v chudých zemích 12krát vyšší než
v zemích bohatých.
Denně v nejchudších rozvojových zemích umírá asi 33 tisíc dětí na nemoci, které jsou běžně
léčitelné. Roční světové vojenské výdaje stouply od roku 1948 (146,3 miliardy dolarů)
33
do období vrcholu tzv. “studené války” několikanásobně a v roce 1987 již dosáhly závratných
701, 4 miliardy dolarů. Tomuto vývoji odpovídají také zisky největších zbrojařských
společností. V roce 1995 např. Lockheed Martin (USA) vykázal zisk 13 800 mil. dolarů,
Mc. Donnel Douglas (USA) 9 620 mil. a British Aerospace (VB) 6 720 mil. dolarů.
Zdá se, že lidstvo při volbě budoucnosti nemá mnoho alternativ jak v současném
neoliberálním a globalizujícím se světě najít cestu z chaosu a krize, které přináší na jedné
straně snahu o co největší zisky a na druhé straně strach rodičů o přežití jejich dětí.
V Evropě v současné době lze zaznamenat dvě poměrně odlišné tendence:
1. snahy o vybudování sociálního státu
2. úsilí o prosazení konzervativního liberalizmu.
V prosazování první formy zatím mezi nejúspěšnější země Evropské unie patří Švédsko,
Finsko a další země, preferující sociální politiku. Tyto snahy jim od 90. let zajišťují produkci
inteligentnějších výrobků a služeb, které byly vytvořeny na základě rozvoje masového
vyššího vzdělání obyvatelstva a tím také návaznější vědecké základny. Země jdou cestou
náročnou na “rozvoj mozku”, ale méně náročnou na půdu, kapitál a práci. Švédsko má jen 6
% obyvatelstva pod hranicí chudoby, konzervativní liberální Velká Británie 16 %. Švédsko
dává z veřejných prostředků na vzdělávání 8 % HDP, Velká Británie kolem 4 % HDP.
Jestliže nosnými ideovými pojmy přechodu společnosti do industriálního období byly
„rozum, pokrok, svoboda a rovnost”, pak hlavní ideou budoucnosti bude úsilí o zachování
důstojného života pro celý lidský druh. Lidé k životu zatím mají jen planetu Zemi, kterou by
měli pro život dalších generací předávat ve stavu, který umožní její další nerušený vývoj.
Od přelomu 50. a 60. let se začala prosazovat třetí průmyslová revoluce s výraznou
“scienfikací hospodářských odvětví”. Výrobní síly a jejich rozvoj překračují nadnárodní
integrací stávající státní rámec, což s sebou přináší vznik dalších problémů, které označujeme
jako globální.
Tak, jako v 19. století ustupovalo zemědělství průmyslu, tak začal průmysl ustupovat expanzi
tercární sféry. Tento trend nenarušily ani dva velké ropné šoky v roce 1973 a 1979. Vědecký
výzkum, zejména v přírodních a technických vědách, vycházel ze scienfikace světové
ekonomiky. Umělecká tvorba ve druhé polovině minulého století reagovala zejména
na vojenský konflikt ve Vietnamu, do něhož byly prakticky zainteresovány obě dominantní
světové velmoci, na ekonomické a ekologické problémy rozvojových zemí, na politický
vývoj v zemích bývalého sovětského zájmového bloku a na jeho rozpad.
Mezi hlavní otázky (problémy) současného lidstva, žijícího v období přechodu
do postindustriálního období, můžeme - s ohledem na uvedené tvrzení – můžeme např.
zařadit:
1. Jak to, že nejsou zeměmi tzv. bohatého Severu /do této skupiny zařazujeme státy G7 a
většinu zemí OECD = Organisation for Economic cooperation and Development/
vytvářeny rovné podmínky pro řešení ekonomických, sociálních a politických
problémů v nejchudších zemích „třetího světa” a podíl těchto rozvojových zemí na
světovém exportu byl např. v roce 1998 menší než v roce 1953?
2. Jak to, že většina zemí bohatého Severu necítí morální odpovědnost za bídu
4,5 miliardy obyvatel zemí „třetího světa”, když tato bohatá a rozhazovačná část
Země si základ své ekonomické nadřazenosti vytvořila na základě práce desítek
milionů deportovaných Afričanů, otrocké práce 70 milionů indiánů, kteří nepřežili
34
conquistu a dlouhodobé exploatace surovinových a energetických zdrojů, jež si
přivlastnily?
3. Proč neexistuje volná soutěž a přístup k určitým technologiím, které jsou
monopolizovány zeměmi bohatého Severu,? Tyto země navíc suroviny a tvůrčí
talenty odčerpávají z nejchudších zemí.
4. Nedochází při globalizaci v důsledku stávající ekonomické nerovnosti k rekolonizaci
nejchudších zemí, po nichž je požadováno zaplacení dluhu ve výši asi 2,7 bilionů
dolarů (což je 33 % toho, co vynaloží USA na kosmetiku). Na druhé straně věřitelské
země každoročně utratí 800 miliard za stále dokonalejší a smrtonosnější zbraně,
400 miliard za omamné drogy a bilion dolarů za komerční reklamu?
5. Proč jsou vynakládány miliardy dolarů na komerční reklamy a zbraně, které by
mnohonásobně mohly zničit život na Zemi, namísto aby byly vynaloženy na vzdělání,
zdraví, zajištění pitné vody, odstranění hladu a bídy a na řešení problémů
nezaměstnanosti?
6. Jak to, že pomocí sdělovacích prostředků celosvětově dochází k ničení národních
kultur, k propagování konzumního stylu života, pojetí vlastenectví dostává jinou
podobu a koketuje s kosmopolitismem, smysl života je harpagonsky orientován
na hromadění peněz a majetku a způsob myšlení a maloměšťácký způsob života se
stávají prostřednictvím masmédií legitimní podstatou života?
7. Jak to, že sílí egoismus silných národů, Organizace spojených národů ztrácí svoji
autoritu a politika přestala být „iluzí ušlechtilého umění”, o němž současní politici
tolik mluví?
8. Proč v konzumní společnosti - s vysoce ziskovými nadnárodními podniky,
s narůstající filozofií egoismu a konkurence mezi lidmi a mezi národy - stále více
slábne smysl pro solidaritu a spolupráci a nevznikají podmínky pro skoncování
s rasismem, rasovou diskriminací a xenofobií?
9. V čích rukou jsou mezinárodní finanční organizace, kdo vlastní největší banky a
rozhoduje o umístění investic?
10. Jak to, že za neoliberální politiky zaznamenala světová ekonomika (v období 1975
až 1998) sotva poloviční globální růst oproti letům 1945 až 1975 s využitím
keynesiánské politiky regulace trhů a aktivní účasti států v hospodářství?
Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika
ve vztahu k obyvatelstvu a sídlům
Agrární období
V období paleolitu mají původ i některá sídla na Slovensku a v České republice (např.
Nemšová, Nitra, Dolní Věstonice, Pavlov). V zemědělských oblastech přinesl hospodářský
rozvoj nezbytnou změnu institucionálního uspořádání a prohloubil společenskou a sociální
diferenciaci obyvatelstva.
Nadprodukce potravin dala vznikl skupinám obyvatelstva, které se nezabývaly zemědělskou
činností. Tyto procesy vytvořily podmínky pro vznik měst v agrárním období. (např. Jericho,
Babylón), jejichž stáří je odhadováno asi na šest tisíc let. Před více než pěti tisíci roky
vznikly např. Théby. Nejstarší sídelní a civilizační vývoj probíhal při hranicích Asie, Afriky
a Evropy. Vznikla tak osídlená oblast táhnoucí se z Mezopotámie přes Palestinu do Egypta.
35
Další obdobné oblasti bychom objevili v té době také v povodí Indu a ve východní Číně.
Následoval vznik sídelních oblastí u Středozemního moře.
Zajímavou dlouhou historii mají na americkém kontinentě města z říše Aztéků, Mayů
(Mexiko, Guatemala) a Inků (Peru, Bolívie, Ekvádor).
V době existence antického Řecka a Říma činil podíl městského obyvatelstva necelá dvě
procenta. Už v té době některá města měla více než 100 000 obyvatel a podle odhadů
odborníků dosahovalo obyvatelstvo tehdejšího Říma milionu obyvatel. Podíl městského
obyvatelstva na celkovém počtu obyvatelstva určitého území je ukazatelem jeho stupně
urbanizace.
Stěhování národů v šestém století a expanze islámu v osmém století rozvrátilo městské
osídlení tehdy známého světa, což zapříčinilo, že sídla po dobu zhruba 700 let zůstala na
nízké úrovni.
Členění tehdejších domů a uspořádání sídel odráželo dané společenské a ekonomické poměry
a dokládají, že se jeho obyvatelé živili buď obděláváním půdy anebo pastevním chovem
hospodářských zvířat. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, protože se z něho převážně
stavěly konstrukce domů, krovy a někdy i stěny obydlí. Tehdejší stavitelé využívali stavební
kámen pro základy domů a pro výstavbu větších staveb a náboženských objektů. Od
římských dob a pak následně od 19. století se ve stavebnictví používá pálených cihel.
Pilířové stavby byly cihly a kámen doplněny dřevěným trámovím. Na venkově nebylo
neobvyklé, že se stavělo z drnů, využíval se bambus, rákos a sláma. Stavby, jejichž stěny
byly vytvořeny splétáním prutů, byly dále omazávány tzv. maznicí.
Archeologický výzkum dokumentuje obvykle základní a spodní část domů a střecha
je rekonstruována obvykle podle půdorysu nebo na základě statických úvah. Přilehlá pole
jsou rekonstruována obvykle podle nízkých náspů.
Industriální období
Rozvoj hospodářství si nutně vyžádal změny institucionálního uspořádání tehdejší
společnosti. Zrušení nevolnictví a roboty uvolnilo pracovní sílu a umožnilo imigraci do měst.
Rozvoj průmyslu, využívání vodní energie, síly páry a následně elektrické energie si žádal
změnu zemědělské výroby. Objevil se trojpolní systém a rozšířilo se pěstování brambor.
Když se hlavním energetickým zdrojem stalo minerální palivo (uhlí) a jeho doprava do měst
začala zdražovat průmyslovou výrobu, stala se blízkost uhlí lokalizačním faktorem průmyslu,
což znamenalo příliv obyvatelstva do měst v těžebních oblastech. Pára se nejlevněji vyrábí
ve velkém množství a její přenos na větší vzdálenost je obtížný, což zapříčinilo další
koncentraci obyvatelstva v blízkosti velkých továren. Železniční tratě se stavěly v závislosti
na dané terénní morfologii, takže se rozvíjelo osídlení v jejich blízkosti při říčních toků
v údolí a v nížinných plochých krajinách.
Rozvoj průmyslu a růst městského obyvatelstva znamenal výraznější kvalitativní diferenciaci
měst podle sociálního postavení jeho obyvatel. Na periferii, v blízkosti velkých továren a
přístavů se objevila seskupení nouzových obydlí (slum, villas, favellas…). Nouzové kolonie
mnohdy přešly dalším vývojem v periferní čtvrti doplněné zahrádkářskými koloniemi. Nízká
městská zástavba se změnila ve stavbu výškových budov a specificky se změnily centrální
části měst, kde začalo přibývat finančních institucí a správních budov. Imigrace do měst
se stala permanentním procesem.
Přechod do postindustriálního období
36
V průběhu let se v industriální epoše kvalitativně mění charakter ekonomické činnosti.
Zemědělství je stále více mechanizováno a uvolněné pracovní síly směřují do měst.
Dojížďka do měst vzrůstá tak, že v mnoha vesnicích se ekonomicky aktivní obyvatelé
pracující v prvním výrobním sektoru stávají menšinou.
Na vesnicích se objevují víkendová a rekreační sídla, která reprezentují tzv. druhé bydlení
městského obyvatelstva.
V tomto období, které začalo v nejvyspělejších zemích v polovině 50. let minulého století,
lze zaznamenat také opačně probíhající deurbanizační proces.
Rozšiřuje se výstavba obytných domů sociálně výše postavených osob, lokalizovaných
na vesnicích odkud tito lidé - většinou soukromými osobními auty - za prací, nákupy a
kulturou dojíždějí do měst.
Změna technologií výroby a moderní způsob nákupu zboží klade větší požadavky na plochu.
Nové výroby (např. montáž automobilů) a velkoprodejny jsou stavěny na blízká dosud
nezastavěná území na hranicích měst. Podmínkou je kvalitní komunikační síť umožňující
snadnou a především rychlou dostupnost. Urbanizace tak zasahuje stále větší plochy. Města
se rozšiřují na venkov a mění tak ekonomický a kulturní ráz vesnic.
37
Cvičení číslo 2
Sídelní prostor planety Země
Úkol: a) Podle map Školního atlasu vymezte sídelní prostor na naší planetě a oblasti, které lze
na světové souši považovat za ekumenu, subekumenu a anekumenu. Výklad doplňte
kartograficky.
b) Stručně charakterizujte, jak se na rozmístění obyvatelstva světa a rozmístění sídel
projevují vzájemně propojené vlivy dané nadmořské výšky, zeměpisné šířky a
přírodních a ekonomických poměrů?
c) Vysvětlete význam pojmů: sídelní prostor, sídlo, hustota osídlení, ekumena,
anekumena, subekumena, koncentrické osídlení, disperzní osídlení, sídelní
perzistence, stabilita sídelní sítě, bazické inovace, agrární společnost, industriální
společnost, postindustriální společnost, neolitická revoluce, průmyslová revoluce,
urbanizace, stupeň urbanizace, druhé bydlení.
38
Vesnická sídla
Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel
Velikostní kategorie vesnických sídel
Funkční klasifikace neměstských sídel
Vymezení vesnických sídel
Vesnická sídla tvoří podstatnou část obcí naší republiky. Obce jako administrativní jednotky
však neodpovídají geografickým jednotkám.
Neustále se snižuje počet osob v nich žijících, takže dochází k poklesu významu vesnického
osídlení v sídelní struktuře České republiky.
Probíhá rychlá transformace vesnických sídel, protože klesá podíl vesnického obyvatelstva,
které má zdroj obživy ryze v prvním sektoru národní ekonomiky, to je v zemědělství,
lesnictví, rybném a lesním hospodářství.
Stále více vzrůstá podíl osob, které z vesnic za prací vyjíždějí do druhého a třetího sektoru.
Vesnická sídla se tak stávají převážně místy, která slouží zejména k bydlení.
Navíc se mnohé domy na vesnicích mění v rekreační objekty obyvatel měst, což se
nejintenzivněji projevuje v turisticky atraktivních lokalitách v horských a podhorských
oblastech.
Mezi venkovská sídla – vesnice zahrnujeme sídla, v nichž má převážná většina obyvatelstva,
která má svoji ekonomickou základnu v prvním ekonomickém sektoru. Většinou pojem
vesnické sídlo, např. v celosvětovém měřítku, označuje sídlo s převahou obyvatelstva
zaměstnaného v zemědělství.
Součástí těchto sídel jsou nejen obytné domy a hospodářská stavení, ale také příslušné
zemědělsky obdělávané plochy – plužiny.
Plužina
Základní a nejčastěji užívané typy plužin:
a) Pravidelné typy
traťová plužina
záhumenicová plužina
délková plužina
b) Nepravidelné typy
úseková plužina
scelených úseků
39
Hlavním rysem traťové plužiny je rozdělení veškeré obdělávané plochy,
která přísluší k sídlu, do několika velkých částí, tzv. tratí (niv). Při vymezení
jednotlivých tratí se přihlíželo ke kvalitě půdy a každá trať měla půdu stejné
bonity. Tratě pak byly dále děleny na rovnoběžné pásy polí. Tento typ plužiny
je spojený s trojhonným hospodařením a celá trať byla obdělávána společně.
Původně patřilo ke každé usedlosti pole v každé trati určené k osetí ozimem,
jařinami a nechané ležet úhorem.
U záhumenicové plužiny byla půda rozdělena tak, že ke každé usedlosti patřil
pás polí, který sahal od usedlosti až ke hranici plužiny. Jednotlivé záhumenice
(lány) měly zhruba stejnou šířku, (u řadových vsí) nebo se klínovitě
rozšiřovaly (radiální záhumenice u návesních vsí).
Délková plužina je kombinací záhumenicové a úsekové plužiny. Část plužiny
je rozdělena na záhumenice a zbývající část na nepravidelné úseky, které jsou
někdy ještě druhotně děleny na pásy polí.
Rozdělením plužiny na části nepravidelného tvaru tzv. úseky (bloky) vzniká
plužina úseková. U řady vsí byly tyto úseky dále rozděleny na rovnoběžné
pásy polí. Poněvadž toto rozdělení připomíná traťovou plužinu, označuje se
také jako plužina nepravá traťová.
Plužina scelených úseků je charakteristickou plužinou některých forem
rozptýleného osídlení. Vyznačuje se nepravidelným tvarem bloků zemědělské
půdy patřící jednotlivým usedlostem, které jsou obklopeny svými polnostmi.
Venkovská sídla a vliv prostředí
Současný charakter venkovského osídlení je výsledkem dlouhodobého vývoje
a spolupůsobící celé řady faktorů. Projevuje se v něm převládající způsob výroby, forma
vlastnictví půdy anebo specializace zemědělské výroby.
Můžeme říci, že geneze vesnických sídel je úzce spojená s geografickým prostředím, kdy
jednotlivé složky fyzickogeografické sféry měly dominantní vliv na lokalizaci sídel
a formováním sídel.
Pochopitelně, že v rurální struktuře krajiny se projevuje působení také socioekonomických
činitelů. V období po roce 1948 při kolektivizaci zemědělské výroby se v následném období
začaly více stavět velkokapacitní kravíny, vepříny a drůbežárny mimo intravilán obce.
V historickém vývoji topografickou polohu ovlivnila především vazba k terénní morfologii a
k vodě.
Sídelní geografové V. Baran a O. Bašovský (BARAN, V., BAŠOVSKÝ, O.: Geografie sídel.
Vysokoškolské skriptá, FPV UMB, Banská Bystrica 1998) uvádějí tyto příklady diferenciace
vesnic na Slovensku vázaných na přírodní podmínky:
vesnice při pramenech v krasových oblastech
vesnice na náhorních krasových plošinách
vesnice na aluviálních nivách v údolí řek
vesnice na konkávních březích řek
40
vesnice při soutoku toků v ústí dvou údolí
vesnice na náplavových kuželích
vesnice na terénních hranách mezi aluviální nivou a říční terasou nebo pahorkatinou
vesnice v oblasti styku mezi kotlinami pahorkatinami a vrchovinami
Přes velkou rozmanitost typů vesnických sídel na Zemi mají dosud všechna společnou
vlastnost v tom, že ekonomicky aktivní obyvatelstvo pracuje v prvním ekonomickém sektoru
a jejich podstata je převážně v zemědělské funkci a zemědělství je hlavním zaměstnáním
jejich obyvatel.
V žádném případě nemůžeme za hlavní rozdíl mezi venkovskými a městskými sídly pokládat
jejich různou velikost, např. odlišný počet domů nebo počet jejich obyvatel anebo odlišnou
fyziognomii, např. rozdíly v nárysu a půdorysu. Podle ekonomické úrovně venkovské
společnosti se liší také bytové jednotky.
S rozvojem hospodářství rostl i počet budov, hospodářských stavení, z nichž mnohé splynuly
s obydlím. Např. došlo ke spojení s komorou, někdy s chlévem nebo se stodolou pod jednou
střechou.
Další rozvoj polního hospodářství a rozvoj chovu dobytka měl vliv na stavbu větších chlévů a
stodol, oddělených od obydlí. Také rozšíření mechanizace vedlo ke stavbě oddělených
budov, např. garáží.
Geneze vesnických sídel
Z archeologických výzkumů je patrné, že lidé po dlouhou dobu pouze za použití
nejjednodušších technických možností mohli uspokojovat požadavky vlastní existence.
Kromě zajištění potravy (sběr, lov) si budovali zcela primitivní obydlí, která by je ochránila
před nepřízní počasí a kde by bylo možno eventuelně udržovat oheň. Již Homo erectus se
do jeskyň uchyloval před nepohodou.
První přístřešky, které si dávní lidé budovali, můžeme přirovnat k primitivním přístřeškům,
které v současnosti najdeme u Pygmejů anebo u obyvatel Kalahari. V členitém terénu lidé
využívali skalní převisy, popř. jeskyně, kde si uvnitř stavěli primitivní kamenné příbytky
nebo stavby ze dřeva a kůží.
Stany v otevřené přírodě obvykle lidé zpevňovali hliněnými nebo písečnými valy, popřípadě
využívaly kostí velkých obratlovců, např. velryb. Stany, většinou jehlancovité, jsou
typickými stavbami kočovníků. Vnitroasijští kočovníci zase stavějí kruhovité jurty. U vody,
která má v suchých oblastech pro pastevce rozhodující význam, se jurty seskupují v aily.
Kuželovitý kožený stan užívaný u kočovných turkmenských a mongolských pastevců
se nazývá kibitka. Kočovnické stany obyvatel Sahary mají černou barvu, aby byly viditelné
za písečných bouří. V polárních severních oblastech se stavěla sněhová iglú, která
v současnosti jsou jen ojedinělými stavbami.
Na rozhraní starší a střední doby bronzové na vyšších místech stavějí lidé příbytky, které
tvoří hrazené osady se stále dokonalejšími fortifikačními systémy, např. Spišský Štvrtok,
Nitranský Hrádek, Starý Tekov, Boleráz, Devín, Bánov nebo Nitra. Z období, kdy na našem
území žili Keltové, jsou známá oppida.
41
Mezi vesnická obydlí řadíme také chaty, což jsou velmi jednoduché sídelní jednotky
postavené většinou ze dřeva, která mají vnitřek členěn většinou na jednu obytnou místnost
a předsíň.
Je-li chata špatné kvality se stavebním využitím dřeva, plechu, igelitových plachet apod.,
označujeme ji jako chatrč, které ve větším seskupení vytvářejí typické slumy.
Hlavním zaměstnáním kopaničářů se stalo obdělávání půdy. Aby ji mohli řádně obdělávat,
bylo nutno se trvale usídlit. Kromě chýší k bydlení bylo nutností vybudovat přístřešky
k uskladnění potravin a ustájení chovaných hospodářských zvířat. Sídla se začala - s ohledem
na místní podmínky - různým způsobem uspořádávat. Nejstarším typem domu byla v té době
jednopokojová kruhovitá chýše. V současnosti jsou běžné v Africe. Chýše zde jsou také
většinou uspořádány v kruhu a jsou obklopeny trnitými ploty. V Asii, Oceánii a
při veletocích u Orinoka a Amazonky v Jižní Americe se stavějí primitivní stavby na kůlech.
Od středověku a při dělení statků vznikají roubené stavby na nízké podezdívce se zdobenými
lomenicemi. Domy označujeme jako chalupy a mnohé v současnosti slouží k rekreačním
účelům. Vznikající vesnická sídla se od sebe stále více liší velikostí, vnitřním uspořádáním a
stupněm koncentrace sídelních jednotek, z nichž se skládají, i svým půdorysem.
Rozdílů v počtu usedlostí se užívá k dělení na velikostní kategorie venkovských sídel.
Rozdělujeme je na:
samoty
vísky
vesnice
Velikostní kategorie vesnických sídel
Při hodnocení rozmanitostí forem venkovského osídlení vycházíme z rozdílů v členění -
nárysu a uspořádání - půdorysu jednotlivých usedlostí nebo sídel.
Tyto vnější stránky - nárys a půdorys charakterizují jejich fyziognomii.
Fyziognomie vesnických sídel
Ve fyziognomii sídelních forem se určitým způsobem obráží ekonomická činnost obyvatel -
tzn. funkce - dále sociální postavení a majetkové poměry obyvatel, příslušnost k určité
kulturní oblasti a stupeň přizpůsobivosti daným přírodním podmínkám.
Jak nárys, tak zejména půdorys sídel vykazují jejich značnou inercii a jejich úpravu (např.
navýšení počtu podlaží, další přístavba, přestavba), které následují za změnami funkce
s větším či menším zpožděním.
Při charakterizování nárysu venkovských sídelních jednotek si všímáme jejich vertikálního
členění:
výšky,
počtu podlaží,
členění stěn,
tvar střechy.
42
Typické znaky nárysu nejčastěji vycházejí z funkce sídelní jednotky, použitého stavebního
materiálu, technické vyspělosti obyvatel, stavebního slohu a tradičních kulturních prvků.
Obtížnější je hodnocení nárysu jednotlivých venkovských sídel.
Můžeme ho provádět jako pouhou sumarizaci nárysu dílčích usedlostí. Zaměřujeme se
především na hodnocení množství a uspořádání typově blízkých budov a zdůraznění
dominujících prvků.
Při studiu fyziognomie venkovských sídel je hlavní pozornost věnována půdorysu usedlosti,
zejména půdorysným typům sídel.
Hodnocení půdorysného uspořádání usedlostí vychází jednak z tvaru půdorysu - nejčastěji
pravoúhlé tvary a jednak z charakteristiky vzájemné polohy obytné a hospodářských částí,
popř. z tvaru dvora.
Připomínáme, že dříve byla půdorysnému uspořádání venkovských sídel věnována velká
pozornost. Jeho charakteristika je založena především na uspořádání usedlostí a jejich poloze
vzhledem k průběhu komunikací a toků v zastavěné ploše sídla. Při studiu historických
půdorysných forem venkovských sídel se nemůžeme zaměřit pouze na studium zastavěné
plochy - intravilánu, ale musíme přihlížet i k jejich poloze s ohledem na členění plužiny.
Samota
Samota je nejmenší sídelní jednotkou. Obvykle je složena z obytného domu a příslušných
hospodářských budov, které jsou obklopeny pozemky, které k samotě náležejí. Samota má
velký odstup od ostatních zemědělských usedlostí.
Prostor mezi nimi - samotou a nejbližšími domy - však nesmí vyplňovat plochy příslušející
k domům, např. dvory, zahrady, ale musí být tvořen plochami jiného hospodářského využití,
např. pole, louky, les.
V naší sídelní literatuře přiřazujeme k samotám i skupiny dvou až tří usedlostí, v některých
zemích to může být až pět sídelních jednotek. Na samotě obvykle bydlí jedna rodina nebo
tzv. velkorodina se třemi až čtyřmi generacemi.
Samoty jako izolovaná obydlí plní různé funkce. V zemědělských oblastech obvykle jsou to
zemědělské dvorce, např. v jižních Čechách. V muslimských zemích jsou samotami
izolovaná sídla svatých mužů – „marabudů“.
V lesnatých regionech jsou takovými samostatnými sídly hájovny, lesovny, ve vyšších
místech rekreační hotely, víkendové rekreační stavby a na pastvinách salaše.
V 19. století začaly vznikat nové typy samot v souvislosti s rozvojem techniky. Byly to např.
železniční strážní domky, zastávky, nádražní stanice, pily, mlýny, cukrovary. Později se
objevují meteorologické stanice, observatoře, domky pro strážce majáků, turistické útulny,
chaty a hotely, při silnicích motely a u řek botely.
Samoty tvoří disperzní osídlení.
Disperze může být:
prvotná, primární
druhotná, sekundární
Prvotná disperze je první formou osídlení v terénu a nevykazuje relikty jiných osídlení.
Pozná se mimo jiné i tím, že malé bloky přilehlých polí bývají ohrazeny kamennými valy,
popř. zde rostoucími živými ploty. Tyto antropogenní valy bývají v následné kultivaci
obvykle rušeny.
43
Druhotná disperze vznikne v místech, kde již dříve existovaly skupinové vsi. Polnosti byly
nově vyměřeny a byly postaveny rozptýleně nové domy. Tyto změny lze vysledovat
srovnáním starých map se současným mapovým zobrazením. Sekundární disperze je
charakteristická např. pro střední Švédsko.
V této souvislosti připomínáme, že při hodnocení současného stavu osídlení si musíme vždy
ověřit, zda je tento stav původní nebo zda byl vývojově pozměněn. V některých oblastech
bylo totiž území mezi původními seskupenými vesnicemi v pozdějším období zastavěno
samotovými usedlostmi, což označujeme jako vložená disperze, např. v Maďarsku.
Víska
Víska je seskupení čtyř a více budov, horní hranice je do 15 až 20 usedlostí. Plošným
rozvojem spojeným s výstavbou se může víska rozrůstat ve vývojově vyšší sídelní vesnickou
formu – vesnici. Z těchto důvodů ji pokládáme za vývojově starší formu některých
půdorysných typů vsí. Samoty rozrůstáním, vzniklém dělení pozemků a další jejich
výstavbou, vytvářejí předpoklad pro vznik vísek.
Vísky se samotami jsou typické pro velké plochy vyšších nadmořských výšek a
charakteristické jsou pro ně názvy vycházející z daných přírodních nebo společensko-
historických poměrů. (Podle zakladatele např. Josefov, Jánošíkovci, podle přírodních
podmínek např. Blatiny, Žulová, Vápená, Hliny, Březina, Habrůvka, Bukovina, nebo podle
historického vývoje např. Křtiny, Lhota, Lhotka, Žďár).
Vesnice a jejich typologie
Vesnice je tvořena větším počtem zemědělských usedlostí. Větší vesnice mají pochopitelně
i několik domů nezemědělského charakteru, např. školy, domy řemeslníků, administrativní
správní budovu. Připomínáme, že takováto typizace, která je založená pouze na počtu
sídelních jednotek - domů je značně formální. Užíváme ji při porovnávání struktury
v různých oblastech a bývá doplňována charakteristikou půdorysného uspořádání.
Vesnice je stavebně souvislé sídlo střední velikosti, asi s 20 až 250 byty, které se jeví jako
poměrně uzavřené a má poměrně jednotné obyvatelstvo, které obvykle pracuje v prvním
ekonomickém sektoru s výraznější vázaností obživy na půdu, anebo z vesnice za prací
vyjíždí.
Vesnice v určitých oblastech mohou mít mnohem vyšší počet domů a počet obyvatel může
dosáhnout i 10 000.
Půdorys vesnice je mnohem stabilnější než rozdělení pozemků – plužiny. Po dlouhá staletí se
obvykle půdorys vesnice příliš neměnil. Změny nastaly až v minulém století a proces změn
stále více akceleruje. Mnohé vesnice slouží jako rekreační zázemí městským obyvatelům
anebo se mění v tzv. druhé bydlení seniorů, kteří městský byt přenechávají svým dospělým
dětem.
44
Na základě četnosti výskytu samot v určitém území a vzájemného poměru mezi samotami,
případně doplněnými vískami a vesnicemi, rozlišujeme dva základní typy venkovského
osídlení:
seskupené, koncentrické
rozptýlené, disperzní
a) Pro seskupené osídlení je charakteristická naprostá převaha vesnic, které tvoří základní
kostru sídelní sítě. Podle hustoty zástavby mohou mít tyto vesnice dvojí půdorys:
soustředěný
řadový
U sídel se soustředěným půdorysem jsou jednotlivé usedlosti postaveny těsně vedle sebe a
tvoří souvislou domovní frontu. U řadových půdorysů jsou usedlosti seřazeny v nevelkých
vzdálenostech od sebe a bývají odděleny dvory nebo zahradami.
b) Rozptýlené neboli disperzní osídlení tvoří převážně samotové usedlosti, které jsou
rozptýlené v krajině ve značných vzdálenostech a jsou od sebe odděleny zemědělsky
využívanými plochami, jak je tomu např. v oblastech Moravsko-slezských Beskyd, v Bílých
Karpatech - lazy a v okolí Detvy.
Geneticko-morfologická typologie vesnických sídel
Typy vesnic podle dochovaných forem půdorysu v historickém vývoji analyzuje geneticko-
morfologická (historická) typologie.
Vesnice lze následně rozdělit do dvou skupin:
řadové vesnice
návesní vesnice
a) Řadové vesnice
Vsi s řadovým půdorysem tvoří jedna nebo častěji dvě řady usedlostí, které jsou liniově
řazeny podél komunikace nebo vodního toku. Prochází-li řada usedlostí celou plužinou, mají
plužinu délkovou.
Podle toho lze odlišit dva subtypy:
- dlouhé řadové vsi
- krátké řadové vsi
Dlouhé řadové vsi, často označované jako lesní lánové vsi, mají záhumenicovou plužinu.
Vyskytují se např. v České republice v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku.
Jestliže řada usedlostí neprochází celou plužinou, bývá jejich půdorys označován jako krátký
řadový. Našli bychom je na stejných místech, kde se vyskytují dlouhé řadové vsi.
Jako podtyp řadových vesnic bývá někdy uváděn ještě typ vsi řetězové označovaný jako typ
valašský řadový- volná řetězová kolonizační vesnice. Vesnice se vyznačují tím, že mají
obytné a hospodářské budovy seskupeny do menších skupinek, které jsou opět liniově řazeny
45
podél komunikace nebo podél toku. Tyto vesnice vznikaly až v pozdějších obdobích
středověké kolonizace v členitějším terénu na v sevřenějších údolích. Najdeme je např.
v oblastech Kysúc, Oravy a Spíše.
Mezi další typy vesnických sídel patří:
Ulicovka je řadová vesnice, která se vytvořila podél ulice a to buď jen na jedné straně
- jednostranná ulicovka nebo na obou stranách - oboustranná ulicovka.
V některých oblastech jsou domy obrácené štítovou stranou (střední Slovensko),
v jiných zase širší stranou domu (ČR v oblasti Hané). Domy stojí hustě vedle sebe a
tvoří souvislou ulici. Ulicovky bývají menší vesnice, které mívají v katastru
okrajovou polohu.
Silniční vesnice je řadová rozvolněná vesnice, která vznikla podél silnice, opět
po jedné straně – silniční jednostranná vesnice nebo oboustranná silniční vesnice.
Silniční půdorys je nejčastěji spojený s traťovou plužinou a u méně pravidelných typů
i s plužinou úsekovou (nepravidelnou traťovou).
Silniční vsi jsou typickým půdorysným typem starého sídelního území a vyskytují se
hojně v Německu, Francii, Maďarsku, na Jihu Polska a v České republice na jižní
Moravě a v moravských úvalech. Ve Slovenské republice je tento typ četný na jižním
Slovensku. V oblastech vrchovin v obou posledně uvedených státech mají méně
pravidelný půdorys než vsi v nížinách.
Potoční řadová vesnice nebo poříční řadová vesnice má namísto silnice jako
kompoziční prvek vodní tok.
Může být opět jednostranná nebo dvoustranná.
b) Návesní vesnice
Návesní vesnice mají náves, kolem níž je soustředěn ekonomický a společenský život
vesnice. Plužinu mají nejčastěji traťovou anebo nepravidelnou traťovou. Vyskytují se
ve starém sídelním území a jsou rozšířeny např. v České republice v nížinném Polabí nebo
na střední Moravě.
Tak, jak jsou pro staré sídelní území charakteristické vsi se silničním nebo návesním
půdorysem, jsou základním typem mladého sídelního území vsi s půdorysem řadovým a lesní
návesní vsi.
Lesní návesní vsi jsou specifickým typem odlišným od návesních vsí starého
sídelního území. Mají poměrně pravidelnou okrouhlou nebo oválnou náves. Převažuje
u nich záhumenicová plužina se záhumenicemi ve tvaru klínu (radiální záhumenicová
plužina). Lesní návesní vsi bychom mohli nalézt např. v Česku na Českomoravské
vrchovině a v příhraničních oblastech na jihozápadě Čech.
Okrouhlice je nevelká návesní vesnice, kde kolem vsi okrouhlého tvaru stojí pevně
k sobě semknuté statky. Vstup je tu zpravidla jen jeden, nanejvýše dva.
Oválnice je obdobný typ návesní vesnice s oválným tvarem a opět s jedním nebo
se dvěma vstupy.
46
c) Hromadná vesnice
Hromadné vesnice jsou nejen nejstarším typem, ale také nejobvyklejší formou. Velké
hromadné vesnice jsou charakteristické pro území bývalých Uher a vyskytuje se prakticky
po celém Slovensku, zejména na jižním Slovensku. Nepravidelnou zástavbu mají poměrně
uzavřenou a mívají dokonce vice než pět tisíc obyvatel.
Vesnice tohoto typu jsou produktem dlouhodobých sídelních procesů a jsou výsledkem
zahušťování sídel. U vesnic s hromadným půdorysem se vyskytují různé typy plužiny,
nejčastěji však najdeme plužinu úsekovou nebo traťovou.
Raabisační vsi jsou normovaným typem vesnic, které vznikaly ve druhé polovině
18. století parcelací polí rušených panských dvorců. Vyznačují se velmi nápadnou
pravidelností v uspořádání usedlostí a dělení plužiny. Nejčastěji mají půdorys silniční,
méně často návesní nebo řadový. Objevíme je např. v jižní části Podunajské nížiny.
Funkční klasifikace neměstských sídel
Úbytek obyvatelstva pracujícího v prvním sektoru národní ekonomiky vyvolává postupnou
transformaci venkovských sídel v sídla přechodného charakteru.
V současných analýzách sídelní struktury najdeme více prací, které se věnují funkční
klasifikaci měst. Např. již v roce 1974 vznikla zajímavá studie zaměřená na analýzu
funkčních typů vesnických sídel a střediskových obcí Slovenska, kterou vypracoval
J. Verešík. (Verešík, J. (1974): Geografia sídel Slovenska. In: Slovensko, Ĺud, I. Část, s. 458
- 644, Obzor, Bratislava).
Základem funkční klasifikace je určení místa jednotlivých sídel v územní dělbě práce.
Vycházíme z toho, zda v nich převažuje funkce obytná nebo výrobní. Dalším krokem je
stanovení odvětví, které se rozhodující mírou podílí na celkové funkci sídla. Většina
charakteristik vychází z údajů o obyvatelstvu ekonomicky aktivního.
Při funkční neměstských sídel vycházíme z jejich rozdělení podle dvou hledisek:
hlediska vlastní ekonomické aktivity obce
hlediska funkční struktury
Hledisko vlastní ekonomické aktivity obce umožňuje rozčlenění neměstských sídel
na základě vzájemného poměru obyvatelstva bydlícího a pracujícího v obci a obyvatelstva
vyjíždějícího za prací mimo své bydliště.
Podle tohoto kritéria lze vyčlenit:
neměstská sídla výrobní
neměstská sídla obytná
neměstská sídla výrobně-obytná, smíšená
Do skupiny obcí výrobních řadíme ty, kde většina obyvatel pracuje v místě svého bydliště.
Obytné obce jsou bez vlastní ekonomické aktivity a většina jejich obyvatel v produktivním
věku za prací vyjíždí mimo své bydliště.
Smíšené obce mají zhruba vyrovnaný poměr mezi vyjíždějícími a pracujícími v místě svého
bydliště. Hranice podílů vyjíždějících a v místě bydliště pracujících je zpravidla volen mezi
47
40 až 45 % zaměstnaných v místě bydliště nebo vyjíždějících z obce a je upřesňována
na základě ekonomického charakteru studovaného regionu.
Hledisko funkční struktury umožňuje stanovit funkční typ obce. Funkční strukturu
neměstských sídel hodnotíme podle podílu pracujících v základních sektorech národní
ekonomiky, případně podle podílů obyvatel pracujících různých ekonomických odvětvích.
Funkční charakteristiky potřebné pro provedení klasifikace zjišťujeme na základě jednoho
ze dvou následujících ukazatelů:
- ekonomické struktury bydlícího obyvatelstva
- ekonomické aktivity obyvatelstva pracujícího v obci
První ukazatel můžeme používat při určení základních funkcí pouze u těch obcí, v nichž
převážná většina ekonomicky aktivních obyvatel pracuje v místě bydliště a vyjížďka z obce
je málo významná. Tento ukazatel nám tedy slouží převážně ke klasifikaci sídel v slabě
industrializovaných regionech.
V regionech ekonomicky silně rozvinutých je vhodnější použití ukazatelů ekonomické
struktury obyvatelstva pracujícího v obci, tj. součtu obyvatelstva v obci bydlícího a
pracujícího a obyvatelstva dojíždějícího sem za prací.
Základem této klasifikace je vyčlenění neměstských sídel těchto typů:
monofunkčních
smíšených
funkčně nevýrazných
U monofunkčních typů převládá výrazně podíl zaměstnaných v jednom sektoru, případně
odvětví nad ostatními.
Vyjdeme-li z klasifikace podle sektorů národní ekonomiky, vyčleníme tři skupiny
neměstských sídel:
- zemědělské
- průmyslové
Při klasifikaci na základě služeb je počet monofunkčních typů větší a je závislý jednak
na charakteru použité klasifikace a jednak záleží na ekonomickém charakteru studovaného
regionu.
Rozdělení na jednotlivé typy, případně podtypy, je u klasifikací prováděných různými autory
a v oblastech nestejného ekonomického charakteru odlišné. Závisí jednak na volbě prahových
hodnot při odlišení převládajících funkcí, jednak na použité klasifikaci v případě použití
odvětvové struktury.
Vycházíme-li při klasifikaci z členění podle sektorů národního hospodářství, je vhodné
vykreslit mezní hodnoty jednotlivých typů i četnost jejich výskytu do trojúhelníkové sítě.
48
Sídla přechodného charakteru
Vesnice rozdělil M. Sorré ve své práci (Les fondaments de la géographie humaine I., III.,
Paris l´Habitat) z roku 1952 ještě na další kategorii, kterou jsou velká vesnická sídla (grands
villages).
Tyto lze členit na:
polovesnická sídla (semirurální)
poloměstská sídla (semiurbánní)
Oba typy představují přechod mezi vesnickými a městskými sídly, protože kromě své
primární vesnické funkce v nich lze vymezit i jiné funkce, např. výrobní, obytnou a další,
které jsou vlastní městům.
V málo urbanizovaných zemích, např. v Africe mají tato sídla především funkci tržní,
v Latinské Americe poloměstský charakter mají původně misijní osady. Počet osob, které
v těchto přebývají, kolísají v závislosti na jejich funkcích a velmi roste např. v době konání
trhů nebo při církevních svátcích a různých fiestách.
Ve vysoce urbanizovaných oblastech v zemích ekonomicky rozvinutých poloměstská sídla -
urbanizované vesnice mají charakter vilových domů nebo vlastních domů pracovníků, kteří
za prací odtud vyjíždějí, např. do blízkého průmyslového závodu nebo do blízkého města.
Specifický poloměstský charakter nabývají specializovaná sídla poloměstského rázu, např.
sídla s velkými léčebnými ústavy anebo rekreačními zařízeními nebo s velkými
výzkumnými ústavy.
U tohoto typu (velká vesnice) je možno zaznamenat na našem území také odlišnější
historický vývoj. U těchto sídel se také mnohde užívá označení pro tato sídla termínem
městys.
Městys
Městys je typické přechodné sídlo s vyšším počtem obyvatel, než je běžné u vesnic, mívají
obvykle centrální náměstí s nějakou dominantní budovou, obvykle radnice nebo kostel.
Domy jsou většinou orientovány boční stranou do náměstí a bývají i patrové.
49
Cvičení číslo 3
Analýza modelového vesnického sídla
Úkol: Vysvětlete význam pojmů:
plužina traťová, záhumenicová, délková, úseková, scelených úseků, slum, hrazená osada,
samota, víska, vesnice, půdorys venkovských sídel, nárys venkovských sídel, samota,
primární disperze, sekundární disperze, vložená disperze, osídlení koncentrické, osídlení
disperzní, půdorys soustředěný, půdorys řadový, řadová vesnice, návesní vesnice, dlouhá
řadová ves, krátká řadová ves, volná řetězová kolonizační ves, ulicovka, oboustranná
ulicovka, jednostranná ulicovka, potoční řadová vesnice, lesní návesní vesnice, okrouhlice,
oválnice, hromadná vesnice, raabisační vesnice, zahušťování sídel, hledisko vlastní
ekonomické aktivity obce, hledisko funkční struktury, sídla přechodnéhom charakteru,
semirurální sídlo, semiurbánní sídlo.
50
Městská sídla
Historický vývoj
Města vznikala v době, kdy lidská společnost začala trvale vyrábět více potravin, než
kolik jich jako přímí spotřebitelé konzumovali a kdy bylo možno soustřeďovat tyto
přebytky potravin bez velkých ztrát do blízkosti spotřebitelů. Vznik měst urychlil další
vývoj techniky a kultury.
Regiony, kde k této kvalitativní změně došlo, můžeme obecně charakterizovat jako
oblasti nížin při pobřeží, v údolí a v deltách velkých řek. Město je také významný sociální
výtvor, který by nebyl myslitelný bez volně organizované rodiny a bez rozsáhlejších
komunikačních prostředků. Nejedná se tedy o pouhé seskupení jednotlivých budov a lidí.
Není to pouhý fyzický mechanizmus s umělou konstrukcí, ale je to navíc komplex tradic,
zvyků, organizovaných názorů a pocitů, které jsou předávány dalším generacím a které
jsou zakotveny v komplexních životních procesech obyvatel měst.
Městský způsob života má tak jiné kvality než život na venkově, protože postupně mění
povahu člověka a jeho chování, včetně vztahů mezi lidmi.
Města provázejí lidskou společnost už několik tisíc let. Abychom porozuměli současným
funkcím a fyziognomii měst, musíme využívat poznatků historické sídelní geografie,
která studuje formy měst v historickém vývoji.
Ke studiu slouží např. historické plány měst, které umožňují posoudit způsob zástavby,
vliv geografického prostředí na způsob výstavby a vedení komunikací, rozmístění
náměstí, velkých budov, církevních staveb, úřadů a průmyslových provozoven.
V zásadě můžeme rozlišit dva druhy výstavby měst:
pravidelná výstavba, která se vyznačuje jednoduchým, pravidelným rozmístěním
ulic a náměstí, často vytvářených na šachovnicovém půdorysu, který je výrazem
pevné urbanistické koncepce
nepravidelná výstavba, kterou charakterizuje křivolaký průběh ulic, které
se kříží v různých úhlech, mohou být i slepé. Náměstí a budovy mají v rozmístění
chaotický charakter. Tento způsob výstavby je obvyklý u historických a
arabských měst, kdy půdorys byl důležitým obranným prvkem. Pod historickými
městy je obvykle složitá spleť podzemních chodeb, např. v českých městech
Táboře, Znojmě, Jihlavě
Každá společnost na Zemi si budovala města podle svých potřeb a v jejich výstavbě se odráží
historický, ekonomický a politický vývoj daného regionu.
V nejstarších dobách se z bezpečnostních důvodů stavěla města na pahorcích,
z nichž mnohé mohou mít i antropogenní původ.
Za nejstarší města považují někteří autoři Jericho a Gaziantep. Také Babylón, který
leží asi devadesát kilometrů od Bagdádu, si nárokuje toto označení. Babylón měl
v době svého rozkvětu kolem 550 tisíc obyvatel. Je zajímavé, že o mnohých městech
je pojednáváno i v Bibli, např. Jericho, Babylón, Sodoma a Gomora. Nejstarším
městem Egypta je Mennofer, později nazývaný Memfis.
51
Mezi nejstarší města náleží také indická města Mánasára a Šipašástra. I v Číně
budovali lidé velice stará města a měli přesné instrukce, jak je stavět.
Nejznámějšími nejstaršími městy západní polokoule jsou bolivijské Tiwanaku, Quito
v Ekvádoru a peruánské Cuzco a některá mayská města v současné Guatemale
a předkolumbovská města ležící na území Mexika.
V Africe nejstarší města zakládali Féničané a nejznámějším je zřejmě Kartágo.
V Evropě bylo antické Řecko územím s vyspělými městskými kulturami. Hlavní
funkci v řeckých městech měla politická, náboženská a obranná funkce, která později
nahradila funkce obchodní a řemeslnická. Mezi nejstarší řecká města patří Trója,
Mikény, Olympia, Delfy, Sparta a Athény. Obchodem Řekové rozšířili svůj vliv
prakticky v celém Středomoří od Gibraltaru po Kavkaz. Koncem 5. století měly
Athény asi 150 tisíc obyvatel. Velkým zakladatelem měst byl v následné epoše
Alexandr Makedonský.
Nesporným nejvýznamnějším střediskem starověku se stal Řím. Řím vznikla jako
středisko rodových společenství a postupně se stal hlavním městem republiky
a později Římské říše. Jeho růst se jen částečně opíral o obchodní a řemeslnické
aktivity. Hlavní význam byl politický, administrativní a náboženský. Stal
se nejvýznamnějším starověkým městem, kde žilo kolem milionu obyvatel. Základem
zde byl atriový dům, který vývojem přešel do patrového domu. Římané s oblibou
budovali města s pravoúhle se křižujícími ulicemi a na křižovatkách hlavních ulic
lokalizovali náměstí. Městům dodávaly vodu dálkové vodovody s četnými akvadukty,
které sloužily i pro zásobování kašen a různých fontán. Střediskem společenského
a politického života bylo tzv. fórum a koloseum, kde se pořádaly různé hry.
Nezbytnou součástí těchto měst byly tržiště a hřbitovy. Mnohá římská města byla
původně vojenskými tábory.
Vojenské obranné tábory tvořily základ měst a navíc chránily hranici na tzv. „limes
romanus“. Na jejich základě vzniky např. Kolín nad Rýnem, Strasbourg, Vídeň,
Budapešť, Barcelona, Marseille, Paříž nebo Londýn.
Zcela jiný charakter měla středověká města, kamenná i dřevěná, která obvykle byla
opevněná. Na evropském kontinentě začala vznikat v 7. až 8. století, na Slovensku
a v České republice ve 12. až 15. století. Města v těchto dvou zemích vznikala
i v důsledku německé kolonizace a přistěhovalců z území dnešní Itálie.
Síť ulic obvykle byla orientovaná ke světské nebo církevní rezidenci. Ve městech
se v průběhu jejich dalšího vývoje navyšoval význam tržišť, protože opevněný
obranný hrad, kostel a klášter se spolu s trhem stávají uzlovými body feudální
ekonomiky. Tržiště mělo obvykle čtvercový nebo obdélníkový půdorys. Na ulicích,
které vycházely z tržiště, žili především řemeslníci. Hrady a následně zámky se stávají
těžišti vznikající správní administrativy.
Na keltská oppida vývojově na území bývalého Československa navázala sídla
městského typu Velkomoravské říše. Vedoucí úlohu mělo nejprve Staré Město
(u Uherského Hradiště v dnešní ČR) a následně pak Nitra, která rozšířila svůj vliv
na území dnešního západního Slovenska. Od roku 886 je Nitra také sídlem biskupství,
což urychlilo také rozvoj jako trhového střediska. Nitra se stala významným
obchodním, kulturním a administrativním centrem prvního státního útvaru, který
se vytvořil na území dnešního Slovenska a Česka.
52
Počátky Bratislavy sice sahají do římských dob, ale jako město byla poprvé
připomínána až v roce 1279.
Staré Město pražské bylo právně konstituované v letech 1232 až 1234 a Hradčany se
staly hradním městem kolem roku 1348. Teprve za vlády Karla IV., který rozšířil –
od roku 1348 - Prahu o Nové Město, se stala Praha významným středověkým
evropským centrem. Pod panovníkovým dohledem bylo za 29 roků účelově postaveno
1 400 domů, plánovitě uspořádaného Nového Města pražského.
Většina starověkých měst neměla příliš obyvatel. Pouze města, která byla centry
velkých říší, přesahovala 100 tisíc obyvatel. Města se stala sídly panovníků
a církevních hodnostářů a středisky vzdělanosti a kultury.
Renesanční města v 16. století vznikala v souvislosti s jejich obrannou funkcí.
Důmyslný systém opevnění a hradeb chránil město. Kolem hradeb probíhala ulice
a ostatní ulice směřovaly do centra měst k ústřednímu náměstí.
Jiným typem renesančních měst byla města s ústřední velkou pevností. Rozsáhlá
náměstí v centru sloužila k vojenským přehlídkám a ke koncentraci církevních
a administrativních staveb. Charakteristické je to u měst, která zakládali Španělé
při kolonizaci Nového světa v dnešní Latinské Americe. Náměstí jsou obvykle
nazývána Plaza de Armas.
Barokní města ze 17 a 18. století jsou typická množstvím reprezentačních
církevních, šlechtických a administrativních budov, početnými kašnami a fontánami
a rozsáhlými parky. Na barokní etapu navázal mnohem stavebně jednodušší
klasicismus s typickými vojenskými stavbami, např. pevnosti v Leopoldově nebo
Špilberkem v Brně.
Průmyslová revoluce ovlivnila charakter měst nejen výstavbou průmyslových
stavebních objektů, ale také vznikem dělnických kolonií. Industriální období dalo
vznik nejen přestavbě měst a vzniku plánovitě stavěným městům (tzv. „na zelené
louce“), ale vtiskla městům určitou uniformitu v uspořádání jejich částí. Sociální
diferenciace městských obyvatel přispěla k diferenciaci uspořádání měst podle kvality
bydlení a funkcí, které určité části města plní. Objevují se vilové čtvrtě majetných
vrstev a periferní kolonie a slumy.
Jádro evropských měst se mění v tzv. „city“ se správní, finanční a obchodní funkcí.
Zanikají obranná opevnění na obvodu měst a nahrazují je průmyslové stavby
a skladiště. Na místě původních hradeb kolem historických jader vznikají také
bulváry a široké ulice. Rozvoj průmyslu, dopravy a obchodu přitahoval do měst
venkovské obyvatelstvo, což způsobilo plošný rozvoj měst.
Mnoho nových měst vzniklo v regionech s těžbou černého uhlí, na níž navázal
později hutnický průmysl a následně strojírenství.
Budování železnic a rozvoj dopravy po železnici znamenal růst měst ležících
při železnici. Původně zemědělské vesnice v nejbližším okolí se stávají srůstáním
s velkými městy jejich předměstími.
V průběhu minulého století proběhla výrazná vnitřní diferenciace měst a města
se začala členit na různé funkční zóny. Industriální období přineslo výraznou
urbanizaci území. V prvních obdobích se jednalo o zcela spontánní proces.
53
Postindustriální období, které začalo v nejvyspělejších zemích postupně ve druhé
polovině minulého století, svojí vývojovou akcelerací znamená také kvalitativní
změnu ve funkcích a uspořádání měst.
Objevují se rozsáhlé sídelní megalopole. Mezi plošně takto urbanizovaný prostor
patří např. východní pobřeží USA, oblast mezi San Franciskem a Los Angeles
na západním pobřeží USA, urbanizovaná oblast Tokijského zálivu v Japonsku.
Urbanizované prostory překračující státní hranice nazýváme ekumenopole. Vznikají
díky tomu, že jejich rozvoj nebrzdí státní hranice, protože jejich omezující vliv
v procesu globalizace a integrace výrazně klesá. Charakter práce vyžadující větší
duševní vypětí a vyšší vzdělanost znamená rozvoj třetího (a čtvrtého) ekonomického
sektoru. Probíhá proces určité dekoncentrace obyvatelstva do příměstských zón, kam
je soustředěn obchod, podniky využívající tzv. „vysokých technologií“ a také nová
bytová výstavba. Tento proces však vyžaduje dokonalou komunikační síť.
Na Zemi přibývá světových velkoměst a mnohá města se počtem obyvatel rovnají
některým zemím.
Členění na městská a venkovská sídla ztrácí na významu, protože oba typy sídel jsou
součástí urbanizované a symbioticky fungující sídelní aglomerace.
V některých regionech totiž kolem tzv. „mateřského velkého města“ vzniká
propojením mnoha funkcemi s dalšími menšími městy plošně velká aglomerace.
Tento proces nazýváme aglomerizací.
Toto seskupení vzniká z atraktivní gravitační síly hlavního města, které ovlivňuje
vývoj druhých sídel ve svém sousedství a deformuje jejich vývoj. Sídla s ním spojená
ale mají výhody z vybavení a z komunikací, které existují kolem dominantního
velkého centrálního města. Vývojem vzniká u centrálního města nakupení menších
sídel - pás sídelního zahuštění, což způsobuje v praxi potíže s udáním počtu obyvatel.
Proto se někdy udává u centrálního města dvojí údaj o počtu obyvatel - počet obyvatel
v administrativních hranicích a počet obyvatel v sídelní aglomeraci.
Blízko ležící administrativně samostatná města se díky plošnému růstu sídelně
propojují a vytvářejí rozsáhlá souměstí - konurbace. Na styčné ploše kontaktu se
u sídel v konurbaci projevuje méně kompaktní zástavba.
Obvykle mají tato města stejné stimuly růstu. Nejčastějším typem konurbace jsou
sídla báňsko-průmyslová nebo přístavní. V konurbaci jsou obvykle zachována
původní sídelní jádra a dobře vyvinuta vnitřní komunikační síť spojující města
v konurbaci.
V souvislosti s rozvojem terciárních aktivit v centrální části města se
v postindustriální epoše ještě více zvýraznily rozdíly mezi počty obyvatel, kteří
pracují ve dne středu města a počtem obyvatel, kteří zde pobývají v nočních hodinách.
Obytné domy většinou nahradily finanční a bankovní ústavy, správní a politické
úřady a obchody s luxusním zbožím. Tento proces označujeme jako citizaci.
V oblastech, ve kterých je hodně velkoměst, se zrychluje proces suburbanizace.
Při ní lidé pracující ve městech za prací dojíždějí z příměstských sídel.
V příměstských zónách počet obyvatel přibývá rychleji než ve vlastním městě.
Určitou modifikací suburbanizace je rurbanizace. Při něm obyvatelstvo původně
54
pracující v prvním ekonomickém sektoru, především v zemědělství, přechází pracovat
do druhého a třetího sektoru aniž mění místo svého bydliště. Do vesnic vlivem
zlepšené komunikační dostupnosti měst proniká městský charakter života a bydlení.
Ruralizací měst označujeme proces, při kterém se vesnické obyvatelstvo
bez příslušné profesní průpravy stěhuje do měst. Je to proces charakteristický
pro rozvojové země, kde kolem velkoměst vzniká prstenec chatrčí bez kanalizace,
elektřiny a zásobování vodou vodovody. Lidé zde žijící v nuzných podmínkách
chovají drůbež a prasata a uplatnění hledají ve městech. Bez kvalifikace se uplatnění
rozšiřují tzv. šedou ekonomiku.
Velkoměsta přesahující 100 tisíc obyvatel rostou rychleji než ostatní menší města.
Podíl tohoto obyvatelstva se zvyšuje rychleji, než roste podíl městského obyvatelstva
země. Procesu koncentrování obyvatelstva do těchto metropolí označujeme jako
metropolizaci. Světová velkoměsta mají vyšší počet než milion svých obyvatel.
V současné době žije ve městech více než třetina obyvatelstva planety Země.
Výraznou koncentraci obyvatelstva do měst nazýváme urbanizací - přímou.
Urbanizace je nejen výsledkem všestranného rozvoje společnosti, ale je také
předpokladem jejího dalšího vývoje. Z toho je zřejmé, že urbanizace je organicky
spjata s materiální výrobou, což mění také způsob života obyvatelstva vesnic. Tento
proces označujeme jako urbanizaci nepřímou
Exaktní měření urbanizace je složitou záležitostí. Sídelní geografové využívají
demografických údajů o podílech obyvatelstva v sídlech různých velikostních
kategorií.
Praxe rozlišuje tři typy urbanizace:
- základní = podíl obyvatelstva měst nad 5 000 obyvatel, popř. menších měst na
celkovém počtu obyvatelstva
- střední = podíl obyvatelstva měst nad 20 000 obyvatel
- velkoměstský = podíl obyvatelstva velkoměst nad 100 000 obyvatel
Města v různých regionech planety
Vlivem odlišného historického, ekonomického, technického a kulturního vývoje společnosti
a působením daných přírodních poměrů se města v různých regionech planety Země liší svojí
fyziognomií, funkcemi a vlivem na svoje zázemí.
Polygenetická města jsou všechna větší města, která prodělala dlouhodobý a složitý
vývoj a jejich výstavba se v průběhu vývoje různě měnila.
Menší města s jednotnou fyziognomií, ve které se projevuje jednorázové založení
města podle určité koncepce, označujeme jako monogenetická.
Města v severní Evropě jsou původně většinou budována z kamene. Města jsou obklopena
zachovalou přírodou, která prostupuje do intarvilánu. Jako příklad mohou sloužit finská
města nebo norské Oslo s rekreačním a sportovním zázemím blízkého Holmenkolenu.
55
Součástí velice čistých měst, do jejichž středů je omezen vjezd soukromých vozidel, jsou
navíc parky.
Technická úroveň zemí západní Evropy se projevuje na výstavbě budov a intenzitě
urbanizačního procesu. Ve městech se projevuje proces citizace, který vyčlenil výrazné jádro
měst s centrálními administrativními budovami, finančními institucemi a obchody s luxusním
zbožím. Kvalitní městská hromadná doprava a dopravní síť zajišťují propojení jednotlivých
zón města a širšího zázemí. Infrastruktura města je na solidní úrovni. Velká západoevropská
města jsou cílem imigrantů z méně rozvinutých zemí, zejména z bývalých koloniálních zemí,
kde se u imigrantů neprojevuje výraznější jazyková bariéra.
Města v zemích bývalé zájmové zóny Sovětského svazu ve střední Evropě, na Balkáně a
ve východní Evropě prošla od konce druhé světové války do konce 80. let minulého století
zhruba stejným vývojem. Válkou poškozené historické části měst byly buď obnoveny, např.
Varšava, nebo na jejich místě vznikly široké ulice a bulváry s několikaposchoďovými,
převážně obytnými domy, např. Minsk, Kijev nebo Drážďany. Na obvodu měst vyrostla
poněkud uniformní bytová sídliště, často vzdálená od středu měst. Nové části měst jsou
budovány obvykle na pravoúhlém půdorysu. Komunikace spojují především bytovou
výstavbu na periferii měst s průmyslovými závody, které zaměstnávaly obyvatele těchto
sídlišť. Rozsáhlá sídliště tvořená několikaposchoďovými panelovými domy byla doplňována
sítí škol, sportovními a kulturními zařízeními. V současné době dochází k rozsáhlejší
výstavbě rodinných domů sociálně lépe situovaných obyvatel v širším zázemí města.
Muslimská a arabská města se vyznačují složitou a poměrně orientačně nepřehlednou sítí
úzkých nepřehledných a ostře lomených uliček, některé mohou být i slepé. Uvnitř je město
ostře diferencované podle sociálních skupin. Speciálními jsou čtvrtě s tržnicemi a obchody.
Uvnitř města, zejména v blízkosti centra s tržnicí a bazarem jsou soustředěny kavárny,
čajovny a restaurace. Dominantními stavbami jsou mešity s minarety. Struktura obyvatelstva
je poměrně ostře diferencovaná. Nejbohatší obyvatelé města si stavějí velké domy patiové
se zdmi bez oken do ulic. Uvnitř domu na patiu je obvykle vodní nádržka, kašna nebo
vodotrysk. Do dvora je však orientován i rodinný život sociálně slabších občanů. Některá
muslimská města se stala středisky náboženského kultu.
Původně koloniální města v Africe jsou charakteristická sociálně diferencovanými částmi a
projevují se v nich vlivy náboženství (např. islám). Nadnárodní instituce budují ve městech
správní mnohaposchoďové stavby, které lokalizují spíše v ústředních částech města.
Na obvodu města vyrůstají čtvrti nuzných obydlí imigrantů. Toto širší zázemí se na své
vnější periferii volně prolíná s venkovským osídlením.
Indická města mají významnou část rezidenční. Ve městech se projevuje vliv náboženství,
např. na severu Indie, kde žijí také muslimové. Ve městech s přístavy a průmyslovými
závody se projevuje vliv těchto ekonomických aktivit stavbami technických zařízení.
Čínská města patří k nejstarším na světě. Už před více než čtyřmi tisíci let existovala
specializovaná obchodní administrativní nebo řemeslnická města. Velká čínská města vznikla
na křižovatkách dopravních cest a na styku přírodně odlišných regionů. Na severozápadě
vznikala opevněná obranná města. Některá města, např. hlavní město, měly určité uzavřené
čtvrtě s odlišnou architekturou a specializovanými rezidenčními a kultovními stavbami,
včetně parkových částí určených k odpočinku. Jinou architekturu mají původní koloniální
města v Číně, např. Hong-Kong nebo Macao.
56
Japonská města můžeme rozčlenit na hradní města s opevněnými sídly místní šlechty,
chrámová města s poutní funkcí, přístavní a tržní města, která žila z obchodu a města
zastávková, která vznikala při dálkových komunikací. Japonská moderní velkoměsta mají
výrazné city s poschoďovými výškovými stavbami. Vlivem seismické činnosti vyžadují
některé stavby v Japonsku stavební úpravy.
Severoamerická města měla původně šachovnicový půdorys a uprostřed náměstí. Nezbytnou
součástí byla pevnost proti indiánům. Po ukončení bojů s původními obyvateli se města
začala zvětšovat a od poloviny 19. století se industrializovala. Charakteristické
pro severoamerická města jsou nákupní střediska na periferii s rozsáhlými parkovišti. Hlavní
dopravní městské tepny procházejí středy měst. City tvoří obvykle mnohaposchoďové stavby
správních průmyslových, bankovních a pojišťovacích institucí, mnohdy nadnárodních
společností. Typické jsou ve městech univerzitní areály a výpadové třídy, na které navazuje
dálniční síť. Hromadnou dopravu zajišťuje podzemní doprava. Ve městech je patrna sociální
diferenciace, kromě rezidenčních čtvrtí zde najdeme i chudinské čtvrtě s vysokou
kriminalitou. Tyto paradoxně mohou být i v blízkosti city.
Latinskoamerická města mají v sobě zafixované prvky své historie z dob španělské
kolonizace. Města jsou výraznými centry urbanizace a mají ve srovnání s celkovým počtem
obyvatel země velký podíl obyvatelstva. Charakteristické je čtvercové náměstí s rezidenčními
a církevními stavbami. Tato náměstí sloužila v dobách kolonizace ke shromažďování armády
a ke konání obřadních aktů. Náměstí tradičně nesla označení Plaza de Armas. Stavby
předkolumbovské éry, zejména náboženského charakteru nahradily na náměstích katolické
církevní stavby. Španělé zakládali města na šachovnicovém půdorysu s pravoúhle
se křižujícími ulicemi. Dominantní roli v sídelní struktuře latinskoamerických velkoměst
mají přístavní města. Rychlý rozvoj ve městech znamenal mnohde také jejich přestavbu
a modernizaci. Nedaleko centrálního náměstí tak můžeme objevit jak rezidenční čtvrti, čtvrti
s charakterem city s výškovými stavbami, tak i chudinské čtvrti. Na obvodu velkoměst jsou
rozlehlé prstence slumu s nejchudšími obyvateli. Tito jsou zapojeni především v tzv. šedé
ekonomice. Také trestná činnost je zde vysoká. Zajímavou architekturou se vyznačuje hlavní
město Brazílie.
Australská města se podobají severoamerickým městům.
Kritéria vymezování měst
V sídelní geografii se u studovaných měst vymezují různé typy hranic, a to např. hranice
geografické, administrativní nebo správní. Poslední dva typy byly vytvořeny uměle
a objektivně nemusí postihovat skutečný prostor města. Následkem rozvoje průmyslu
a dopravy došlo k růstu města do jeho okolí, zejména podél výpadových komunikací. Podél
nich lokalizovaná sídla obvykle vykazují městské znaky, vesnice mění svůj ráz a urbanizují
se.
Určit přesné geografické hranice je také poměrně složitou záležitostí a obtíže rostou přímo
úměrně s velikostí studovaného města. Určitá míra subjektivity je dána volbou kriterií
určených pro vymezení hranic.
Mezi znaky odlišující města a vesnice patří:
57
- statut města
- velikost města
- funkce města
- vzhled města
Mezi kritéria vymezující městské útvary patří:
- administrativně-správní kritérium
- statistické (velikostní) kritérium
- funkční kritérium
- vzhledové (fyziognomické) kritérium
- kritérium způsobu života obyvatel města
Administrativně-správní kritérium je základní vymezovací prvek. Každé město
i v minulosti mělo určité specifické znaky, kterými se odlišovalo od ostatních. Mohla
to být např. panovníkem udělená privilegia nebo statuty náležející hlavním městům,
krajským městům a okresním městům.
V minulosti byla za města považována ta sídla, která obdržela městská práva.
V pozdějším období byla z právního hlediska uznávána za města sídla, která obdržela
doklad na základě právního ustanovení.
Statistické kritérium určuje hodnoty počtů obyvatel a velikosti podílů ekonomicky
aktivních pracujících v sídle ve druhém a třetím sektoru nutných k označení sídla jako
město. Je pochopitelné, že se kriteria mění v závislosti na celkovém počtu obyvatel
země a její ekonomické a kulturní vyspělosti.
Na Zemi tak můžeme v různých státech objevit města, která mají několik stovek
obyvatel nebo na druhé straně mnohatisícové vesnice.
Funkční kritérium využívá toho, že pro města jsou typické určité funkce, které
nenajdeme u vesnic. Mezi základní městské funkce patří např. obchod a další
specializované služby, administrativa nebo průmysl. K objektivitě kritéria lze
poznamenat, že na Zemi můžeme nalézt sídla, kde sice většina obyvatel pracuje
v průmyslu, ale jen s obtížemi bychom tato sídla označili jako města.
Pro zajímavost uvádíme, že na mezinárodním statistickém kongresu v roce 1885 bylo
doporučeno jednotlivým státům, aby za města byla považována sídla nad dva tisíce
obyvatel. Již tehdy toto kritérium např. nevyhovovalo Švédsku a Maďarsku.
Vzhledové kritérium slouží k vymezení měst na základě fyziognomie sídla.
V dřívějších dobách byl značný rozdíl mezi vzhledem vesnic a měst, ale v důsledku
ekonomického a společenského vývoje mnohá města upadla a stala se zemědělskými
sídly při zachování původního městského vzhledu.
Setrvačnost fyziognomie je dána tím, že minulý vzhled je zaznamenám v sídle stejně
tak, jako je jeho přítomnost vtisknuta do jeho budoucího vzhledu.
Současné stavební materiály a architektonické řešení výstavby vesnických domů,
společně se způsobem života obyvatel vesnic poněkud komplikují vypovídací
hodnotu tohoto kritéria.
Mezi významné znaky vnějšího vzhledu sídla můžeme např. zařadit:
- soustředěný půdorys a vytvoření zřetelného jádra města
- větší počet neobývaných budov (továrny, úřady, společenská kulturní,
zdravotnická, vzdělávací a sportovní zařízení …)
58
- různorodá struktura zastavěné plochy (intravilánu), tj. funkční diferenciace
zastavěné plochy
Kritérium městského života sleduje charakter zaměstnání obyvatel města, postavení
v sociální struktuře komunity a rytmus života obyvatel. Stírání sociálních rozdílů
mezi vesnickým obyvatelstvem a městkou populací, charakter práce v postindustriální
společnosti a komunikační propojení vesnic a měst způsobují, že ani toto kritérium
nemůže být bráno jako rozhodující.
Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že při vymezování města je nutno použít více
kritérií, při čemž kvalitativní stránka vymezení je přímo úměrná kvantitě vymezujících
kritérií.
Geografická poloha měst
Geografická poloha obecně vyjadřuje zpětnou vazbou propojený vztah daného bodu
k určitým bodům daného okolního širšího prostoru.
Geografickou polohu můžeme interpretovat s ohledem na velikost prostoru, který tvoří
zázemí města, v němž hodnotíme kvalitativní stránku symbioticky působících vazeb.
Studujeme-li pouze prostorové zákonitosti území města, hovoříme o mikropoloze –
topografické poloze.
Topografickou polohou města potom rozumíme vztah ke geografickým jevům prostoru, kde
se město nachází. Pomocí této polohy prezentujeme specifické fyzickogeografické
a socioekonomické zvláštnosti města a jeho zvláštní individuální osobní rysy.
Mezopolohou rozumíme vztah města ke geografickým jevům užšího zázemí.
Makropolohou charakterizujeme vztahy k rozsáhlejšímu okolí a k jeho geografickým jevům.
Označujeme ji také jako geografickou polohou.
Geografická poloha města je většinou pojímána jako prostorový vztahem města k širšímu
zázemí.
.
Každé město na Zemi má určitou matematicko-geografickou polohu danou geografickými
souřadnicemi. Má také určitou polohu vzhledem k moři, což ovlivňuje klima a komunikace.
Dále má určitou polohu v krajině, s níž je město spjato v systém prostorových a funkčních
vazeb.
Města byla často zakládána na hranicích různých přírodních oblastí, protože tato poloha
umožňovala snadnější výměnu produktů zemědělství a řemeslnických výrobků. Jako příklad
poslouží Praha nebo Brno. Terénní morfologie a říční systém ovlivnil také lokalizaci měst,
protože vhodný terén umožňoval vznik dopravních a obchodních cest.
Města vznikala na přechodu (při brodu) přes velké řeky, při přechodu přes zabahněné území,
na úpatí pohoří při průsmycích a pod sedly, při styku horských údolí, na místech, odkud byl
říční tok splavný a mohlo být odtud zboží a zemědělské produkty dopravovány loděmi.
Stejně významná pro lokalizaci měst byly ústí řek do moří a oceánů a místa vhodná
pro přistávání a kotvení lodí. Mořské úžiny byly také vhodným místem k zakládání měst.
59
V období industrializace byla pro města charakteristická poloha na uzlu dopravních cest,
zejména tam, kde se křížily různé druhy dopravního prostředí.
Také závislost celé řady měst na velikosti ložisek nerostných surovin je prokazatelná.
Charakteristické pro tato města je, že jsou zakládána i v místech, kde terénní morfologie nebo
další přírodní podmínky nejsou příznivé. Při intenzivní exploataci města zaznamenávají
obrovský rozvoj, který klesá s intenzitou těžby a při ukončení těžby obvykle se projevuje
úpadek měst.
Nezanedbatelný význam měla také obranná poloha města, která byla dána kombinací terénní
morfologie a dané úrovně vojenské techniky.
Některá města, která vznikla jako regionální centra, na sebe vážou komunikační sítě, která
i po zničení města v důsledku válečných událostí nebo přírodních a průmyslových katastrof
vedou k obnovení města. Město jakoby si uměle vytvořilo svoji polohu.
V průběhu vývoje nabyly na významu také otázky zdravého životního prostředí
pro obyvatele a otázky kvality života městských obyvatel.
Z výše uvedeného vyplývá, že geografická poloha zahrnuje tyto formy (typy) polohy:
- kartografickou (matematickou) polohu danou souřadnicemi
- fyzickogeografickou polohu, kterou rozumíme vztah k fyzickogeografickým
prostorovým jevům
- socioekonomickou polohu, kterou rozumíme vztah k socioekonomickým
prostorovým jevům
Funkce měst
Každé město je pro své zázemí centrem, v němž si může obyvatelstvo okolních obcí obstarat
práci, nákupy, zajistit návštěvu škol, kulturních zařízení, sportovní vyžití a využít dalších
služeb.
Činnost městských zařízení je podkladem pro utváření dílčích funkcí města, které v souhrnu
vytvářejí střediskovou funkci města. Studium funkce měst má význam praktický
a teoretický.
Geografický výzkum umožňuje stanovit úroveň stupně vývoje, na kterém se dané město
nachází a tím je možno také určit, které funkce je třeba s ohledem na jeho velikost a strukturu
rozvíjet. Městské funkce jsou hlavní činností obyvatelstva měst, na nich závisí život a rozvoj
města.
Hlavní funkce dávají městu jeho specifický ráz a způsobují, že město je ohniskem
různorodých ekonomických a společenských zájmů a činností.
Středisková funkce města (centralita, střediskovost) je souhrnem všech dílčích funkcí a má
proto v centrech s různou vybaveností i rozličnou intenzitu. Musíme si uvědomit, že městské
funkce nejsou stálé, ale mění se v souvislosti s ekonomickým a technickým vývojem
společnosti a že jsou závislé na socioekonomických poměrech města a jeho zázemí.
K základním městským funkcím např. patří:
obranná funkce
správní funkce
60
vzdělávací (školská funkce)
zdravotní funkce
kulturní funkce
kulturní funkce
obchodní funkce
dopravní funkce
průmyslová funkce
funkce dalších služeb
Obranná (militární) funkce měla význam především v minulosti. Původní římské tábory
daly vznik v současnosti mnoha velkým evropským městům. Kolonizátoři v Africe
a především v Americe zakládaly města jako obranné body.
Na strategicky významných místech se stavěly specializované obranné pevnosti, ze kterých
se vyvinula města, např. Brest nebo Verdun. Původně obrannou funkci měla také mnohá
přístavní města, např. Sevastopol nebo Le Havre.
Významné strategické postavení mají v současnosti budované vojenské základy, např.
americký Keflavik na Islandu a některá města, která si svoji obrannou strategickou funkci
zachovala ještě od období existence koloniálních imperií, např. britský Gibraltar.
Správní funkce vzniká působením administrativních zařízení. Výrazně se u ní projevuje
hierarchie intenzity i oblasti jejího působení. Správní rozdělení státu stanoví příslušný řád
administrativního zařízení a přesně vymezí sféru jeho vlivu. Správní jednotky nižšího řádu
tvoří jednotku vyššího řádu.
Správní funkce patří k důležitým funkcím především proto, že ovlivňuje přímo (např.
školství, zdravotnictví, justici) a nepřímo (např. doprava, kultura) i rozsah některých jiných
funkcí. Proto většinou města s administrativní funkcí vykazují větší růst a stabilitu než města,
která ji nemají nebo ji v minulosti ztratila, např. reorganizací správního uspořádání státu.
Funkce zdravotních zařízení vykazuje také výraznou hierarchii. Nejnižším stupněm jsou
praktičtí obvodní lékaři, kteří pracují ve zdravotnických zařízeních, která najdeme
i na větších vesnicích nebo v sídlech přechodného charakteru. Střední stupeň tvoří odborní
lékaři, kteří pracují v zařízeních lokalizovaných převážně ve městech nebo v sídlech
přechodného charakteru. Kromě specializovaných ordinací pracují tito lékaři v zařízeních
typu poliklinik nebo v okresních nemocnicích.
Specielní kliniky, velké nemocnice poskytující komplexní lékařskou péči, zejména fakultní
nemocnice, jsou ve velkých městech a potřebují pro svoji existenci rozsáhlý obvod (sféru
působnosti) s velkým počtem obyvatel.
Obdobné odstupňování vykazuje také funkce školských zařízení. Nejnižší stupně škol mají
malý okruh působnosti a jsou i v celé řadě neměstských sídel.
Střední školy a specializované odborné střední školy získávají svoje studenty z většího
obvodu a jsou umístěny především ve městech, jen výjimečně v sídlech přechodného
charakteru.
Nejvyšší hierarchický stupeň školských zařízení - vysoké školy - mají největší sféru vlivu
a obvykle se vyskytují v centrech vyššího a nejvyššího řádu. Vlivem historického vývoje,
různé kulturní tradice a subjektivních rozhodnutí zřizovatele se s vysokými školami můžeme
setkat i v menších městech. Z těchto důvodů někteří sídelní geografové řadí funkce vysokých
škol mezi funkce kulturní.
Specializovanými univerzitními městy se staly např. Oxford a Cambridge ve Velké Británii
nebo Lund a Uppsala ve Švédsku. Zvláštní postavení mají vědecká města s koncentrací
61
specializovaného výzkumu, např. jaderný výzkum v Los Alamos v USA nebo Akademgorod,
který je centrem výzkumů Sibiřského oddělení Akademie věd Ruské federace.
Do kulturních funkcí patří dále působení nejrůznějších kulturních zařízení, např. divadel,
muzei, galerií apod. Stará historická města a města s významnými kultovními čtvrtěmi
s chrámy, svatyněmi a kláštery gravitují věřící a další zájemce k návštěvě. Toto vyvolává
potřebu vybudování ubytovacích a stravovacích zařízení a přispívá k rozvoji dopravní
infrastruktury.
Mimořádné postavení zaujímá v této souvislosti např. Řím s Vatikánem a muslimská města
Mekka a Medina anebo město Benáres, které je svatým městem hinduistů. Religiózní funkci
mohou mít i malá města s kostelem, která známe především z Latinské Ameriky.
Velmi důležité pro rozvoj města jsou funkce ekonomické, mezi něž počítáme zbývající
funkce:
Obchodní funkce patří tradičním městským funkcím. Byla typická pro většinu
středověkých měst, která velmi ovlivnila, např. hanzovní města.
Nejzřetelnějším projevem městského života bylo v těchto městech tržiště. Vývoj
urychlovala místa, kde se setkávaly různé civilizace s odlišným charakterem
ekonomické činnosti nebo byly výrazně odlišné přírodní podmínky, které ovlivnily
různost hospodaření. Obchodní funkci si města udržují i v současnosti, kdy jsou
středisky maloobchodu i velkoobchodu.
Zvláštní postavení mezi obchodními městy mají města veletržní, kde se pravidelně
konají veletržní akce. Pro tisíce návštěvníků fungují sezónně zaplněné hotely, zábavní
podniky a restaurace.
Města, jejichž vznik ovlivnila obchodní funkce, je možno rozdělit do tří kategorií:
- lokální tržní centra a faktorie
- města kontinentálního obchodu
- města oceánského obchodu
Lokální tržní centra se zakládala pomocí privilegií ve vzdálenosti zhruba 10 až
15 km od sebe. Kromě řemeslníků a obchodníků se zde lokalizovali nižší správní
a administrativní orgány.
Ve faktoriích se v kolonizovaných zemích prováděla výměna domácích produktů,
místních zemědělských plodin, řemeslnických výrobků a úlovků za produkty
mateřské koloniální země.
Města kontinentálního obchodu vznikala na tradičních obchodních cestách, které
existovaly mnohdy po celá staletí. S rozvojem dopravy dominantní roli při rozvoji
původně obchodních měst někdy převzala dopravní funkce.
Zámořský obchod se nejdříve rozvinul ve Středomoří a postupně se rozšířil po celém
světovém oceánu. Námořní doprava předpokládala zásobovací zastávky, které daly
vznik velkým městům, kde mnohde vedoucí postavení před obchodní funkcí nyní
přebrala funkce dopravní.
Dopravní funkce vzniká soustředěním nejrůznějších dopravních zařízení ve městech.
Čím je město větší, tím je větší nejen počet zde fungujících dopravních prostředků,
ale také je zde soustředěno více druhů dopravy. Města jsou tak východisky
dopravních spojů pozemní, vodní a letecké dopravy.
62
V dobách, kdy lidé dopravovali zboží nosiči anebo soumaři, bylo třeba zhruba
po 20 km vytvořit místo k odpočinku. Taková akční jádra se stala místy vzniku
městského života.
Podobně fungovala místa u brodů a u vodních zdrojů aridních oblastí. S rozvojem
dopravy se vzdálenosti vzniku akčních míst prodlužovaly.
Města se rozvíjela také na řekách před úseky s nebezpečnými peřejemi, vodopády
a při soutocích a ústích řek.
Rozvoj železniční dopravy také výrazně ovlivnil vznik a rozvoj měst. Parní
lokomotivy musely být při cestě doplňovány vodou a palivem a tak depa a opravny
vznikaly při železnici v místech zdrojů vody a paliva. Jako příklad poslouží africké
město Nairobi nebo města na Sibiřské magistrále v Ruské federaci, např. Čeljabinsk,
Magnitogorsk anebo Novosibirsk.
Silnou městotvornou funkci má námořní obchod. Kolem přístavů je obvykle
soustředěn život města, protože se zde koncentrují restaurace, hotely, dopravní
a finanční zařízení, zábavní podniky, jsou zde celní úřady, doky, loděnice, sklady,
končí zde železniční tratě a silnice.
Průmyslová funkce města měla velký význam zejména v industriálním období
a velmi ovlivnila uspořádání města a jeho zázemí. Koncentrace průmyslových
zařízení ve městech napomáhalo jeho rozvoji a ovlivnilo zejména růst obyvatel města.
Zvláštní skupinou průmyslových měst jsou z industriální epochy města hornická. Jako
příklad poslouží Ostrava v České republice, původně málo významné malé město.
Mnohá průmyslová města vznikla v souvislosti se vznikem velkého průmyslového
závodu. Jako příklad poslouží Togliatti (Toljatti), Bratsk a Angarsk v Ruské federaci
nebo Havířov v České republice.
Lokalizačními faktory pro umístění průmyslového závodu v krajině mohou různé.
Mohou to být třeba výchozí suroviny (např. palivoenergetický průmysl, průmysl skla
a keramiky, dřevozpracující, papírenský a nábytkářský průmysl), vztah k energetické
základně (např. průmysl barevné metalurgie), k vodě (např. chemický průmysl),
k zemědělské základně (např. průmysl potravinářský), ke kvalifikovaným pracovním
silám (např. průmysl elektrotechnický, elektronika a strojírenství).
Služby jsou charakteristickým zařízením měst. Jejich význam narůstá
v postindustriální epoše. Služby potřebují pro svoji existenci poměrně velký okruh
působnosti a větší počet obyvatel, kteří je využívají. Specifická je také profesní
příprava osob, které ve službách pracují.
Zařazením architektonicky a historicky významných měst do Seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO může ovlivnit hierarchii funkcí, které město dosud
plnilo.
Lázeňská města jsou spjata s využitím léčivých účinků minerálních vod. Světově
proslulá lázeňská města mají vytvořenu rozsáhlou síť léčebných ústavů, ubytovacích
a stravovacích zařízení, zábavních podniků, obchodů a domů pro specializovaný
zdravotnický personál.
63
Na příhodných místech s vysokou valoritou přírodních předpokladů pro rozvoj
cestovního ruchu vznikají města s výraznou funkcí rekreační. Rekreační města při
pobřeží s vybaveností na světové úrovni najdeme i v zemích které patří mezi země
rozvojové.
Městům, která mají výhodnou polohu, může být z rozhodnutí politické moci udělen
statut, který je hierarchicky postaví nad ostatní města. Vznikají tak politická
a administrativní střediska se sídly administrativní, správní, soudní a politické moci.
Obyvatelé zde žijící mají obvykle vyšší životní úroveň, čemuž odpovídá také
vybavení města a způsob městského života. Jako typický příklad může sloužit
Washington, Brazília nebo Canberra.
Mnohá hlavní města nemusejí být největšími městy v zemi. Přestože služby můžeme
řadit mezi nejmladší ekonomické funkce, je jejich rozvoj nejrychlejší.
Města primární produkce - zemědělská a rybářská jsou v ekonomicky vyspělých
zemích málo zastoupena. Jsou to města, kde pouze centrální část má městský
charakter a převážná část kolem jejich periferie žije zemědělskou činností.
Na základě analýzy městských funkcí jsou města velmi často tříděna. U většiny měst se
na střediskové funkci podílejí všechny zhruba stejně rozvinuté funkce.
Tato města označujeme jako města se složitým funkčním charakterem - jsou to polyfunkční
města.
Méně často jsou města funkčně specializovaná, u nichž jedna, případně dvě funkce výrazně
dominují, jsou to města monofunkční.
Monofunkční města členíme podle převládajících funkcí na různé typy.
Monofunkční města tak mohou být např.:
- průmyslová
- dopravní
- administrativní a správní
- obchodní
- lázeňská a rekreační
- vzdělávací
Velikost a význam městských funkcí můžeme hodnotit pomocí různých ukazatelů.
Inventarizace městských funkcí vychází zejména z vybavení města institucemi různého druhu
a jejich počtu.
Detailnější členění městských funkcí a stanovení jejich významu vyžaduje podrobné údaje
o ekonomické struktuře obyvatelstva pracujícího ve městě.
Toto ekonomicky aktivní obyvatelstvo se, pro potřeby funkčních klasifikací měst, člení
na dvě základní skupiny:
- obyvatelstvo mýtotvorné
- obyvatelstvo městoobslužné
Skupinu městotvorného obyvatelstva tvoří pracující zařízení, v nichž se vyrábějí výrobky
nebo poskytují služby obyvatelstvu obcí v zázemí města.
K městoobslužnému obyvatelstvu patří pracující zařízení sloužících pouze obyvatelům
města.
64
Toto rozdělení velmi dobře stanoví význam i rozsah jednotlivých funkcí, ale předpokládá
se znalost podrobných údajů ze všech zařízení města. Většina škol, zařízení služeb, dopravy
apod. současně plní funkci městoobslužnou i městotvornou a je obtížné stanovit jejich
vzájemný poměr.
Proto z praktických důvodů dochází často ke zjednodušení a vyčlenění některých zařízení
jako městoobslužných funkcí, např. zemědělské výrobní podniky na území města, podniky
a zařízení místního významu.
65
Prostorová struktura měst
Města se v průběhu svého vývoje vnitřně diferencovala. Úkolem sídelní geografie je
zjišťovat zvláštnosti jednotlivých částí studovaného města a specifikovat jejich postavení
v organizmu města a přispívat tak k formování optimální prostorové struktury.
Čím je město větší, tím je tato záležitost složitější a náročnější. Nejdůkladněji studován bývá
střed měst, protože se zde koncentrují dominantní městské funkce.
Ve velkoměstech se vytváří city v místech, kde jsou soustředěny nejvýznamnější úřady,
zejména finanční. Čím je město větší, tím diferencovanější má i svoje city.
Kolem městského centra se obvykle rozkládá další zóna, obvykle širších ulic a bulvárů
s obchody, které nejsou tak koncentrovány jako obchody s luxusním zbožím v centru města.
Kromě této zóny se vytvářejí další funkčně specifické čtvrtě, např.:
- obytné
- průmyslové
- dopravní
- služeb …
Obytné čtvrtě se liší hustotou a výškou své zástavby.
Průmyslové čtvrtě v období postindustriální epochy mění svůj charakter, protože se změnil
také charakter průmyslové výroby. Nové průmyslové závody vznikají na periferii měst
v dosahu městské dopravy a při napojení na ústřední dopravní systém země. Dopravní čtvrtě
v současném období vytvářejí komplexní systém propojení různých druhů dopravy.
Plán - půdorys města
Podle plánu lze charakterizovat půdorys města a na jeho základě lze města rozčlenit na:
města s nepravidelným půdorysem
města se šachovnicovým půdorysem
města s radiálně koncentrickým půdorysem
lineární města
Města s nepravidelným půdorysem mají mnohá města, zejména ta, která vznikala v období
středověku. V souvislosti s jejich přestavbou se mění jejich půdorys, aby lépe vyhovoval
zejména dopravě, která je v původně úzkých a křivolakých ulic komplikovaná. Má-li město
historické jádro, dopravní problém se většinou řeší obchvatem města a do středu těchto měst
je zakázáno jezdit automobily.
Šachovnicový půdorys mají zejména města, která se vyvinula z římských vojenských
obranných táborů a téměř všechna města vzniklá v období španělské kolonizace Ameriky.
Pravidelný půdorys mají města, která mají ulice, jež se křižují pod pravým úhlem. Moderně
budovaná sídliště a normovaně vzniklá města mají obvykle také šachovnicový půdorys.
Radiálně koncentrický půdorys najdeme u měst, kde ulice vycházejí paprskovitě z hlavního
náměstí a jsou navzájem propojeny kruhovými ulicemi. Jako příklad může posloužit Moskva,
hlavní město Ruské federace s centrálním Rudým náměstím a uspořádáním ulic.
66
Lineární půdorys je ve srovnání s předešlými méně obvyklou formou. Obvykle je typický
pro menší města, jehož osu tvoří významná komunikace, kterou může být i říční tok. Jako
příklad poslouží na obou březích řeky Volhy ležící město Volgograd, které lemuje řeku
v délce kolem šedesáti kilometrů.
Teorie prostorové struktury měst
Teorie prostorové struktury měst vysvětlují vztahy mezi funkčním členěním města a jeho
růstem.
Mezi základní patří teorie klínů – sektorů. Tato prezentuje prostorovou strukturu
města jako sérii klínů - sektorů, které vycházejí ze středu – akčního jádra.
Každý sektor prakticky představuje jinou funkci, přičemž nejrychlejší tempo rozvoje
zaznamenávají sektory, kterými procházejí hlavní komunikace. Sektory rostou
na úkor vnější zóny a jádro zase svůj rozvoj realizuje na úkor z něho vycházejících
sektorů. Vývojem dospívá město k hvězdicovitému půdorysu.
Podle teorie koncentrických zón je město strukturované do pěti zón. Centrum
obchodního, finančního, politického a společenského života tvoří první zónu,
označovanou také jako city.
Obklopuje ji druhá zóna, která tvoří přechod mezi kvalitativně odlišným jádrem
a dalšími zónami. V mnoha zemích je to zóna s nekvalitním bytovým fondem, který
obývají sociálně slabší obyvatelé města.
Kvalifikovaní majetnější pracovníci a specializovaní průmysloví pracovníci obývají
třetí zónu, která je tvořena zejména rodinnými a nižšími činžovními byty.
Na tuto zónu navazuje excentricky čtvrtá zóna, opět obytná, ale s ještě vyšší kvalitou
bytového fondu, který využívají ještě více majetnější obyvatelé. Obývají luxusní
rodinné domy a stejně luxusní činžovní domy.
Mimo město je pátá zóna - předměstská, také obytná, která je spojena s ostatními
zónami fungující dopravou.
Při uplatnění teorie jader si lze funkční strukturu města představit jako vícejadernou
strukturu se zónami. Každá zóna s jádrem se prostorově objevuje tam, kde jsou pro ni
nejlepší podmínky. Na vznik jader působí to, že každá činnost - funkce vyžaduje
specifické podmínky.
Na vznik jader působí tyto faktory:
- vliv specifických podmínek pro určité činnosti (např. průmysl, přístavy)
- vzájemný gravitační vliv některých činností (např. spojení vazbami mezi průmyslem
a službami)
- vzájemný antagonizmus některých činností, které se vylučují (např. těžký průmysl
a zóna bydlení)
- vliv renty, který konkurenčně limituje jiné činnosti (např. bankovní a finanční
instituce)
Na základě výše uvedených teorií v sídelněgeografické praxi obvykle diferencujeme
při analýze struktury měst studovaný prostor na:
- centrální obchodně-správní zónu, city
- zónu bydlení
67
- průmyslovou zónu, která se přesouvá na periferii, podobně jako obchodní zóna
supermarketů
- dopravní zónu, která sdružuje komplex druhů dopravy
- rekreační zónu, spojenou se stavbami pro sport
- ve velkých metropolích mimo uvedené zóny leží zóna vysokého školství,
(vysokoškolské kampusy), vědy a výzkumu
Modely růstu
Intenzifikační model
V období po druhé světové válce, zejména v zemích s centrálně řízenou ekonomikou
byla při městech, převážně průmyslových, stavěna rozsáhlá bytová sídliště. Do jisté
míry bylo opomíjeno organické spojení se starou městskou zástavbou. S průmyslovou
zónou byla tato obytná sídliště propojena dopravně na dobré úrovni. V současné době
dochází zástavbou k zahuštění a k propojení do funkčního prostorového celku.
Additivní model
Postupně dochází k přičleňování nových sídelních struktur k vývojově staršímu
městu. Připojování se realizuje postupně průběžně v závislosti na vzdálenosti
od původního města.
Regionální model
Vlivem ekonomické a dopravní propojenosti dochází ke vzniku symbioticky funkčně
propojených sídelních celků. Při plánování rozvoje měst je tak nutno plánování
realizovat v rámci širšího regionu, kde každé sídlo podle své velikosti a funkcí plní
určitou roli. Cílem je plánovitě vytvořit optimální synergion.
Model aglomerační
Model aglomeračního růstu počítá s tím, že při lokalizaci bytové výstavby je tato
odpovídajícím způsobem doprovázena výstavbou nějaké ekonomické aktivity.
Cílem je snížení dojížďky za prací mezi obytnými a průmyslovými zónami.
Při plánování je třeba mít na mysli, že takové aglomerování nelze realizovat
bez přihlédnutí k životnímu prostředí a daným lokalizačním faktorům ekonomických
aktivit.
68
Cvičení číslo 4
Základní pojmy
Úkol:
Vysvětlete význam pojmů:
Městoobslužné obyvatelstvo, městotvorné obyvatelstvo, monofunkční město, polyfunkční
město, obranná funkce, správní funkce, zdravotní funkce, vzdělávací funkce, kulturní
funkce, dopravní funkce, průmyslová funkce, obchodní funkce, geografická poloha,
topografická poloha, kartografická poloha, fyzickogeografická poloha, socioekonomická
poloha, pravidelná výstavba, nepravidelná výstavba, megalopolis, ekumenopolis,
velkoměsto, světové velkoměsto, aglomerace, konurbace, urbanizační proces,
rurbanizace, ruralizace, citizace, metropolizace, urbanizace přímá, urbanizace nepřímá,
statut města, funkce města, vzhled města, velikost města, administrativně-správní
kritérium, statistické kritérium, funkční kritérium, vzhledové kritérium, kritérium
městského života.
69
Zázemí měst
Žádné sídlo nemůže existovat izolovaně, bez vzájemných vztahů s okolím. Je třeba
připomenout, že tyto vztahy jsou oboustranné. Zhruba od konce 90. let minulého století
přináší zajímavé širší poznatky o formování nehmotného charakteru zázemí měst
(tzv. noosféry) a jejich sfér vlivu geograf prof. J. Vencálek.
Venkovské okolí zajišťuje do jisté míry nejen zásobování města, ale je zdrojem pracovních
sil a regionem, který je využíván městskými obyvateli k regeneraci. Na druhé straně je město
pro venkovské obyvatele místem, kde je možno využít nabídky pracovních míst, obchodní
sítě, zdravotních a vzdělávacích institucí a kulturních městských zařízení.
Kolem každého města se v průběhu vývoje vytvořila oblast ovlivněná městem, pro kterou se
využívá termín zázemí města. Tato oblast se liší od jiných nejen svojí velikostí, ale
i kvalitativní stránkou, včetně její duchovní sféry, na což právě poukazuje J. Vencálek.
Zázemí města tvoří síť všech sídel zde lokalizovaných, které vykazují určité oboustranné
vztahy k tomuto městu. Symbioticky fungující vztahy mohou mít různou podobu a různou
intenzitu.
Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu
Spojení mezi městem a jeho zázemím je závislé na kvalitě dopravy a měnil se v průběhu
minulého vývoje. Stačí, porovnáme-li rychlost koně, automobilu nebo rychlé podzemní
kolejové dopravy.
Dobrou informační vypovídací hodnotu má konstrukce izochor a izochron, které, spolu
s dalšími ukazateli, informují o kvalitě dopravní spojitosti mezi městem a jeho zázemím
a umožňují tak vymezit dopravní sféru města.
Město se svými ekonomickými aktivitami, zejména průmyslem, vůči svému zázemí
vymezuje jako významný gravitační faktor. Lidé se snaží najít bydlení co nejblíže svému
bydlišti, což pochopitelně platí i v opačném případě. Podle intenzity imigrace do města
je možno vymezit imigrační sféru.
Velký počet pracovních míst soustředěných ve městech vyvolává ze zázemí vyjížďku
obyvatel ve věku ekonomické aktivity za prací. Vzniká sféra dojížďky za prací a v praxi tak
můžeme vymezit pracovištní okrsek města, popř. konkrétního závodu či instituce služeb.
V souvislosti s nástupem postindustriálního období narůstá dojížďka za prací do služeb.
Na základě dojížďky za nákupy různých druhů zboží, které město nabízí mimoměstským
občanům je možno vymezit obchodní sféru. Stejně tak - s ohledem na jinou formu služeb -
můžeme vymezit další sféry, např. finanční sféru.
Město je nejen spotřebitelem a zpracovatelem zemědělských produktů, ale je pro zemědělství
distribučním centrem produkujícím zemědělské stroje, zařízení, chemická hnojiva
a pesticidy.
Na základě těchto vazeb lze vymezit např. sféru zásobování města určitými zemědělskými
produkty nebo opačně lze vymezit např. sféru zásobování zázemí zemědělskými stroji.
70
Jak je uvedeno v předchozích kapitolách, tak je město střediskem koncentrace
administrativních, kulturních, zdravotnických, vzdělávacích, finančních, pojišťovnických
a mnoha dalších institucí, které uspokojují potřeby obyvatel žijících v zázemí města.
Analýzou prostorových vztahů lze následně vymezovat sféry administrativní, kulturní,
zdravotní, školskou – vzdělávací apod.
Zóny
Velikost a tvar zázemí ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi ně je možno zařadit dopravní
faktory, např. hustotu dopravní sítě a vzájemnou dopravní dostupnost centra a dopravní
propojenost sídel mezi sebou.
Dalším možným faktorem může být struktura osídlení a rozmístění obyvatelstva nebo
ekonomický charakter oblasti.
Formování zázemí určitého města je výsledkem vzájemného spolupůsobení městských
zařízení nadmístního významu.
Každé z těchto zařízení vytváří oblast své působnosti, tzv. sféru vlivu. Sféry vlivu městských
zařízení nadmístního významu jsou různé v závislosti na hierarchickém stupni daného
zařízení, např. základní škola, střední škola, vysoká škola nebo lékařská ordinace, poliklinika,
fakultní nemocnice, specializovaný zdravotní ústav.
Obtížně se sféra vlivu určuje u nepravidelně a méně často využívaných zařízení, např.
divadla, výstavní síně, prodejny specializovaného zboží. V praxi se nejčastěji zjišťuje sféra
vlivu dopravních, administrativních, školských, zdravotních zařízení nebo sféra určená na
základě dojížďky za prací.
Podle intenzity vzájemných vztahů mezi městem a okolními sídly lze obvykle zázemí
rozčlenit na několik zón. Zázemí tak tvoří sídla tíhnoucí vazebně k danému městu, které je
v rámci zázemí hlavním střediskem.
V zázemí ležící sídla mají různě intenzivní zpětně působící vazby mezi sebou. Centrální
město a ostatní sídla v rámci jeho regionu mohou mít vazby i s dalšími středisky nebo sídly
ležícími v jeho zázemí a ve sféře působnosti jiného centrálního města.
Nejblíže městu je příměstská zóna, která obklopuje město pásem, ve kterém jsou specifické
podmínky života, který je možno označit jako městsko-venkovský. Tato první zóna má
zástavbu odlišnou nejen od městské, ale i venkovské.
Obvykle je v příměstské zóně více zeleně zahrad a chatových a zahrádkářských kolonií.
Příměstské zemědělství tu má intenzivní charakter, pěstuje se zde také ve větší míře např.
zelenina nebo květiny.
Stavební pozemky zde mají nižší cenu než stavební plochy ve městě a proto se stává, že je
tato zóna zaplavena nenáročnými levnými stavbami a rychle zde přibývá obyvatelstva
a narůstá zde trestná nezákonná činnost.
Neorganizovaná výstavba v této zóně kolem měst v rozvojových zemích vytváří oblasti
bez vodovodů, kanalizací, často bez elektrické energie, kde lidé žijí v nuzotě a bídě.
Společnost se zde mnohdy řídí vlastními pravidly. V ekonomicky rozvinutých zemích se
s těmito jevy nesetkáváme.
Další zónou je širší zázemí s nízkými domy spíše vesnického typu. Vliv města již není
schopen výrazně změnit vzhled oblasti a její krajinný ráz. Dojížďka za prací do města
je odtud poměrně intenzivní.
71
Třetí zónou tvoří vnější zázemí, odkud lidé do města dojíždějí jen za speciálními službami a
dojížďka za prací do města s nárůstem vzdálenosti a přepravní doby klesá.
Někteří autoři, např. přední slovenský sídelní geograf J. Verešík, rozlišují více zón, což je
běžné především u velkých lidnatých měst s plošně rozsáhlým zázemím.
Podle J. Verešíka můžeme na základě analýzy vztahů města a okolní oblasti vymezit tyto
typy zázemí:
zázemí bezprostředně spojené s městem
zázemí velmi úzce spojené s městem
zázemí úzce spojené s městem
zázemí volně spojené s městem
zázemí velmi volně spojené s městem
W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe
sídelní geografie
Teoretický základ studia hierarchie sídel podal ve své práci W. Christaller. Jeho teorie
centrálních míst vychází z předpokladu, že základem existence měst je jejich propojení
s určitým počtem okolních sídel. Město existuje proto, že okolní zázemí potřebuje řadu
služeb, které jsou zajišťovány městem.
Služby, které město poskytuje okolním sídlům, označuje jako centrální funkce a sídla,
v nichž jsou tyto služby koncentrovány jako centrální místa.
V ideálním případě mají centra poskytující služby stejného řádu stejný počet obyvatel, jsou
rozmístěna ve stejné vzdálenosti od sebe a mají stejnou rozlohu a počet obyvatel
obsluhovaného zázemí. Zázemí měst má podle této teorie tvar rovnostranného trojúhelníka
a zázemí centrálního místa vyššího řádu je vždy složeno z určitého počtu zázemí centrálních
míst nižšího řádu.
Christallerova teorie centrálních míst z roku 1933 má mezi sídelními geografy nejen mnoho
zastánců, ale také odpůrců. Tito poukazují zejména na neúnosnost pravidelného
geometrického rozložení centrálních měst a omezenost teorie v silně industrializovaných -
průmyslových regionech. Za slabinu považují také určité nedocenění vlivů fyzicko-
geografického prostředí, historického vývoje a určité genetické setrvačnosti ve formování
sídel. Mezi zastánce můžeme považovat např. W. Bungeho, který zejména vyzdvihuje její
teoretický přínos pro rozvoj vědního oboru. Mezi slovenské sídelní geografy, kteří úspěšně
aplikovali Christallerovu teorii můžeme zařadit např. O. Bašovského, J. Mládka, A. Bezáka a
Š. Očovského.
Na zákonitosti v rozložení měst podle velikosti a jejich pořadí upozornil počátkem 40. Let
minulého století G. Zippf. Podstata tohoto pravidla prezentuje vazbu mezi „pořadím
a velikostí města“.
Je- li první město milionové, tak podle tohoto pravidla by druhé město mělo kolem půl
milionu, třetí zase 333 tisíc, atd., tedy mělo by mít velikost prvního města (1 000 000
obyvatel) děleného pořadím, (v tomto případě hodnotou 3).
72
Při znázornění vztahu pořadí a velikosti graficky (na grafu s logaritmickou mierkou),
můžeme šetřit vztahy mezi teoretickými velikostmi měst a pořadím měst a mezi reálným
pořadím a velikostí.
Důležité je, že v případě, když vyhodnotímeo Zippfovo pravidlo v různých letech, můžeme
zjistit dynamiku městského systému v různých časových periodách.
Cílem prahové analýzy, teorie prahů, kterou zformuloval polský sídelní geograf B. Malisz,
je zjištění optimálních možností pro rozvoj města s vyznačením nejen nejlepších variant
rozvoje města, ale i vymezením oblastí v regionech, které je třeba preferovat, protože mají
předpoklady překročit prahové bariéry s nejnižšími náklady.
Autor vychází z poznatku, že města při svém růstu počtu obyvatel jsou ovlivňována mezními
jevy (barierami), které označujeme jako prahy růstu. Pojem prahu a pojem prahových
nákladů je relativní, čím je město větší, tím jsou vyšší náklady na překonání jeho prahové
velikosti.
Omezující bariéry nemají absolutní mezní charakter, jsou překonatelné, ale za využití vyšších
investičních nákladů. Po překonání bariéry - prahu růstu - pokračuje rozvoj ploch a přírůstek
počtu obyvatelstva až do okamžiku, kdy se projeví omezující hranice dalšího prahu růstu.
Z výše uvedeného vyplývá tomu odpovídající etapovitý (kampaňovitý, nelineární) růst počtu
obyvatelstva. Proces lze vyjadřovat graficky, kdy na osu x nanášíme růst počtu obyvatel
města a na osu y zase náklady na překročení prahů.
Bariery - prahy růstu - vznikají z různých příčin a potom je označujeme jako:
funkční bariéry vznikající z existujícího trvalejšího způsobu využití země
technologické bariéry vznikající z daných technických a technologických parametrů
systému infrastruktury, mezi něž zahrnujeme např.: čističky odpadních vod,
vodárenská technická a technologická zařízení, technickou úroveň vodovodů,
energovodů, elektronických informačních sítí atd.
přírodní bariery vyplývající z fyzicko-geografických podmínek a zvláštností města
a zázemí
strukturální bariéry vyplývají z nezbytné přestavby strukturálních elementů místa
73
Cvičení číslo 5
Základní pojmy
Úkol: Vysvětlete význam pojmů:
zázemí, zázemí a jeho členění, funkční bariéra růstu města, technologická bariéra růstu
města, strukturální bariéra růstu města, přírodní bariéra růstu města, Maliszova teorie
prahů, Zippfovo pravidlo pořadí měst, Christallerova teorie centrálních míst, zóny zázemí
města, příměstská zóna, širší zázemí, vnější zázemí, sféry působnosti města, imigrační
sféra města, pracovištní okrsek města, obchodní sféra, finanční sféra, sféra zásobování
města zemědělskými produkty, administrativní sféra města, kulturní sféra města,
zdravotní sféra města, školská sféra města, Sochora, izochrona.
74
Základní informace o obyvatelstvu Antropogeneze, hominizace, sapientace
Rasy, rasismus
Antropogeneze, hominizace, sapientace
Geografie obyvatelstva zkoumá obyvatelstvo jako dílčí část systému geografického
prostoru. Úkolem vědního oboru je odhalit a vysvětlit složité vzájemné vztahy mezi
obyvatelstvem na straně jedné a přírodním a společenským prostředím na straně druhé.
Zabývá se zkoumáním zákonitostí rozmístění obyvatelstva a jeho formováním k územní
diferenciaci v procesu reprodukce společnosti.
Tento vědní obor, který řadíme do humánní geografie, objasňuje příčiny regionálních rozdílů
zalidnění, studuje strukturu a dynamiku obyvatelstva na základě vztahu ke geografickému
prostředí a k socioekonomickému vývoji dané populace. Člověk v tomto pojetí vystupuje
jako hlavní tvůrce materiálních hodnot, tvůrce krajiny a hlavní spotřebitel materiálních
hodnot, které vlastně lidská společnost produkuje.
Předmětem geografie obyvatelstva je obyvatelstvo daného území jako společenský útvar
se znaky:
a) kvalitativními (např. rozdělení podle pohlaví, věku anebo vzdělání)
b) kvantitativními (např. rozdělení území podle počtu obyvatel)
Hlavní metodou geografie obyvatelstva je analyticko-syntetické vyhodnocení vzájemných
vztahů mezi obyvatelstvem a geografickým prostředím a vyvíjející se socioekonomickou
sférou. Pro poznání a objasnění složitých vztahů je třeba mít i kvalitní podkladové materiály
získané metodami výzkumu dalších geografických disciplín a ostatních pomocných vědních
oborů.
Nejužší vazby geografie obyvatelstva s demografií, která specifikuje svůj předmět úžeji.
Demografie se zabývá detailně populační neboli demografickou reprodukcí, včetně
zdravotního stavu studované populace.
Struktura a dynamika obyvatelstva
Obyvatelstvo jako předmět zkoumání má svoji časoprostorovou ohraničenost. Konkrétní
populace může být tedy vymezena jako historická kategorie = časové vymezení, která se
vyskytuje na určitém konkrétním území (sídlo, stát, světadíl). Jindy je sjednocujícím
elementem jinak zvolený znak, např. pohlaví anebo věk. Základním rysem těchto seskupení,
která mohou být přirozená (např. národ) anebo umělá (např. ekonomicky aktivní
obyvatelstvo) je určitý počet těchto jedinců. Zkoumáme-li tento daný počet takto
vymezených jedinců k určitému času (např. k určitému datu), hovoříme o struktuře
obyvatelstva podle znaků. Další skupinou geodemografické problematiky tvoří procesy,
k nimž v obyvatelstvu daného počtu na určitém území za určité časové období dochází.
Obyvatelstvo jako společenský útvar se vyznačuje velikou dynamikou.
75
Do doby neolitické revoluce (cca 5 tis. let př. n. l.) se počet obyvatelstva planety Země
zvyšoval velmi pomalu. Výraznou akceleraci reprodukčního procesu je možno zaznamenat
vlivem ekonomických a sociálních změn 18. století v období transformace agrární
společnosti ve společnost industriální. V průběhu 20. století se demografická revoluce
projevila postupně ve všech ekonomicky vyspělejších zemích a v současnosti zasáhla země
Chudého Jihu. Nadměrný populační růst se stal největším současným globálním problémem
lidstva. Populační prognózy předpokládají určitou stabilizaci až kolem roku 2100.
Největší hustota obyvatelstva Země je zhruba do 50 km od oceánského pobřeží, v nížinách
a v mírném klimatickém pásu. Mezi největší koncentrace obyvatelstva planety patří regiony
při východním pobřeží USA, subtropická oblast a oblast mírného klimatického pásu Evropy
a regiony Jižní a Východní Asie.
Původ člověka byl dosud vysvětlován převážně náboženskými koncepcemi
kreacionalistickými (stvořitelskými) a vědeckými koncepcemi evolučními (vývojovými),
z nichž vycházejí i následující teze. Stáří lidstva se odhaduje minimálně na 1 milion let.
Antropogeneze (vznik člověka) je evoluční proces vzniku, utváření a vývoje člověka
biologické a společenské bytosti. V jejím průběhu se postupně vytváří fyzický typ člověka,
vyvíjejí se prvotní formy lidské pracovní činnosti, začíná se vyvíjet řeč, myšlení a společnost.
Hominizace (polidšťování) je specializační proces postupných tělesných a sociálních změn
od primátů k člověku, neboli evoluční proces polidšťování společného předka lidí.
Sapientace je evoluční proces postupného posilování typicky lidských vlastností už
vzniklého lidského poddruhu Homo sapiens. Až na určité nuance se jeho předvěké skupiny
Homo sapiens sapiens, někdy označované jako Homo sapiens fosilis, v podstatě fyzicky
už neliší od skupin dnešních lidí - někdy označované jako Homo sapiens aktualis.
Rasy, rasismus
Díky vzájemné izolovanosti (stále rostoucí vzdáleností a přibývajícím počtem přírodních
překážek), se v nejkrajnějších populacích nahodilé odchylky i přizpůsobování se různým
geografickým podmínkám, musely začít promítat do formování sice nepodstatných,
(z hlediska fyzické a psychické jednoty lidstva), ale vnějškově výrazným genetickým
rozdílů rasovým. Postupně se tak nejprve zformovaly dva tzv. rasové kmeny – Západní a
Východní. V genetické rovině se tak Západní rasový kmen rozdělil na severní europoidní
velkou rasu a jižní negroidní velkou rasu, Východní rasový kmen se rozdělil na severní
velkou rasu mongoloidní a jižní australoidní velkou rasu. V současnosti tak existují čtyři
velké lidské rasy. Pouhé rozdělování lidských ras podle barvy kůže na černou, bílou a
žlutou, je tudíž zcela nesmyslný přežitek.
Každá ze čtyř velkých ras se dále člení na tzv. "malé rasy", ty se zas dělí na "skupiny
antropologických typů", které se zase člení na jednotlivé "antropologické typy".
Antropologický typ je potom i základní taxonomickou jednotkou rasologie (nauky o rasách).
V realitě samozřejmě nejsou mezi jednotlivými rasami ostré hranice, takže přechod mezi
rasami určitého řádu je tvořen mnoha méně vyhraněnými rasami (nižšího řádu), které
dle způsobu jejich vzniku nazýváme "přechodnými" resp. "smíšenými".
76
Smíšené rasy vznikaly relativně v krátké době při rychlém masovém kontaktu příslušníků
velkých ras. (Např. po objevení Ameriky tak vznikli smíšením europoidů a amerických
mongoloidů mesticové, smíšením europoidů a negroidů mulati a smíšením negroidů
a amerických mongoloidů zambové).
Rasismus vznikl až poměrně pozdě (s nástupem evropského kolonialismu) jako nevědecká
koncepce, předpokládající společenskou nerovnost lidských ras, vyčleňovaných na základě
tělesných znaků zcela nepodstatných z hlediska schopnosti společenského života.
Zhruba 30% lidstva dnes jednoznačně patří mezi přechodné a smíšené rasy a na 90%
lidských populací má v genech větší či menší příměs jiné rasy. Téměř žádnou populaci dnes
tedy nelze označit za "rasově" čistou - žádná "čistá" rasa dnes už neexistuje.
Genetická výbava všech lidských ras je téměř totožná, co se týče znaků jak druhově
podstatných, tak druhově nepodstatných.
Zdůrazňujeme, že rasové znaky jsou druhově nepodstatné a nemají žádnou souvislost
se schopností společenského rozvoje. Proto jsou z tohoto hlediska nejen fyzické, ale i
duševní podstatné vlastnosti různých ras zcela stejné. A byl to právě Charles Darwin, který vždy zdůrazňoval, že projevy vyšší nervové činnosti
u všech lidských ras nejsou různé a příslušníci všech ras mají stejné schopnosti se neomezeně
kulturně rozvíjet, pokud mají dlouhodobě stejné podmínky. Všechny rasy jsou rovnocenné
a rasismus, který odsuzujeme, je jev, který nepatří do 21. století.
Reprodukční proces a faktory, které ho v České republice ovlivňují
Natalita se celosvětově pohybuje v průměru kolem 20 promile.
Mortalita dosahuje v průměru hodnoty asi 9 až 10 promile. V hospodářsky nejméně
rozvinutých zemích je úmrtnost mnohem vyšší. Toto se týká zejména kojenecké úmrtnosti,
kterou považujeme za jeden z nejvýznamnějších ukazatelů zdravotnické úrovně.
Specifická úmrtnost a podíl velikosti jednotlivých věkových kategorií (do 14 roků, 15 až 64
a 65 a více roků věku) je také jednou z hodnot, podle níž můžeme posuzovat ekonomickou,
zdravotní a sociální vyspělost jednotlivých zemí.
Období po roce 1985 bylo v České republice obdobím zlepšování úmrtnostních
poměrů. Tato situace se nejlépe odráží v nárůstu naděje dožití (střední délky
života) při narození mužů. Za patnáct let (1985 až 2000) vzrostla její hodnota
o 4,1 roky na 71,6 let. U žen tento nárůst činil 3,6 roku na 78,3 let. V roce 2000
činil rozdíl naděje dožití žen a mužů 6,7 let, což jen potvrzovalo fakt, že Česká
republika patří k zemím s nejvyšším rozdílem naděje dožití mezi ženami a muži.
Hodnota střední délky života při narození i v nízkém věku je výrazem souhrnu intenzit
úmrtnosti zbývajících starších věkových skupin, které se mohou vyvíjet v souhlasném nebo
opačném směru.
Pohled na vývoj pravděpodobnosti úmrtí podle věku umožňuje blíže vysvětlit změny
v hodnotách střední délky života. Pravděpodobnost úmrtí vychází z úmrtnostních tabulek a
udává riziko osoby v určitém přesném věku ξ zemřít před dosažením věku ξ+n. Vývoj
77
pravděpodobností úmrtí podle věku v letech ukazuje, že zlepšování úmrtnostních poměrů
probíhá od poloviny 80. let téměř ve všech věkových skupinách.
U mužů došlo k výraznějšímu snížení pravděpodobností úmrtí ve věkové skupině
1 až 14letých až v druhé polovině devadesátých let a rozdíly hodnot mezi muži
a ženami byly v této věkové kategorii již minimální. U děvčat pozorujeme
ve věkových skupinách do 14 let mírné zvýšení hodnot pravděpodobnosti úmrtí,
které napomáhá k minimalizaci rozdílu úmrtnosti žen a mužů v tomto věkovém
období. Rozdíl v pravděpodobnosti úmrtí žen a mužů narůstá po dosažení
dvacátého roku věku. Hodnota pravděpodobnost úmrtí ve věkové skupině 20 až
29letých, byla u žen oproti mužům třetinová. U žen nebyl pokles v jednotlivých
věkových kategoriích již tak výrazný, a to především z důvodu vyčerpání
potenciálu během předcházejících časových období. Dříve u mužů v některých
věkových skupinách docházelo i ke zhoršování úmrtnostních poměrů a potenciál
pro změny tak byl vyšší. Tedy zatímco u mužů došlo ve věku 20-24 let k poklesu
z 5,7 v roce 1985 na 5,2 v roce 2000, u žen je změna hodnoty pravděpodobnosti
úmrtí minimální, a to z hodnoty 1,8 na 1,7. Ve věkové skupině 25-29 let je již
pokles výraznější z 6,3 v roce 1985 u mužů, resp. 2,2 u žen, na 5,0 v roce 2000,
resp. 1,6.
Naděje dožití (též střední délka života) vyjadřuje počet roků, který v průměru ještě prožije
osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád
vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné
(zpravidla delší) období. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk
určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce.
Ukazatel se nejčastěji používá ve formě „Střední délka života při narození“ nebo „Naděje
dožití při narození“, ve které vyjadřuje průměrnou délku života osoby právě narozené
za předpokladu setrvání úmrtnostních poměrů platných v roce, ve kterém se osoba narodila
a pro který je konstruována úmrtnostní tabulka. Takže například je-li střední délka života
při narození pro muže v roce 2002 v ČR 72,1, mají chlapci narození v tomto roce statistickou
naději dožít se věku 72,1 let. Jen pro srovnání – dívky narozené ve stejném roce mají naději
vyšší - 78,5let.
Naděje dožití při narození vzrostla během let 1985 až 2000 u mužů o 4,1 let
a u žen o 3,6 let. V tomto období došlo k výraznému zlepšení ukazatelů úmrtnosti
mužů a my tak můžeme poprvé zaznamenat vyšší dynamiku růstu prodlužování
střední délky života u mužů. Šedesátá léta jsou charakteristická zhoršováním
úmrtnostních poměrů mužů a léta sedmdesátá jsou označována jako období
stagnace. Je tedy patrné, že u mužů byl větší prostor pro zvyšování naděje dožití
při narození v případě jakékoli pozitivní změny v úrovni úmrtnosti. Zlepšení
situace v úmrtnosti mužů bylo patrné i ze zvýšení naděje dožití ve věku třiceti let,
kdy došlo k růstu o 3,3 let (8,5 %) z hodnoty 39,5 v roce 1985 na 42,9 v roce
2000. Například naproti tomu naděje dožití v přesném věku deseti let vzrostla
pouze o 5,9 % (3,4 let), kdy zatímco v předcházejících obdobích byl percentuální
nárůst v nižších věkových skupinách vyšší než u skupin starších. I u žen můžeme
sledovat vyšší nárůst v relativním vyjádření u starších věkových skupin, i když
zde nebyl rozdíl tak patrný. Naděje dožití žen ve věku třiceti let vzrostla o 6,5 %
(o 3 roky) z hodnoty 46,1 let v roce 1985 na 49,1 let v roce 2000.
78
Naděje dožití žen ve věku deseti let vzrostla sice také o tři roky (což je také
průměrná hodnota nárůstu sledovaných věků), ale tento nárůst představoval jen
4,2 %. Vyšší dynamika růstu naděje dožití mužů se odrazila také ve změně
rozdílu naděje dožití mužů a žen, kdy můžeme poprvé hovořit o snižování tohoto
rozdílu.
Střední délka života neboli naděje dožití je statistický údaj udávající průměrný, tedy
předpokládaný, věk, jehož dosahují členové dané populace
Ve druhé polovině devadesátých let dosahovala dokonce velikost rozdílu e10 a
e15 mužů a žen hodnoty velikosti rozdílu středních délek života při narození
mužů a žen.
Hlavními skupinami příčin úmrtí lidí na území České republiky jsou novotvary a tzv.
vnější příčiny smrti.
V rámci úmrtnosti na vnější příčiny smrti jsme se zvláště zaměřili na úrazy
motorovými vozidly a na sebevražednost. Ve sledovaném období 1985 až 2000
bylo patrné snižování intenzit úmrtnosti mladších věkových skupin, které začalo
již před rokem 1985.
Velice příznivý byl vývoj intenzity úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy
ve starších věkových skupinách, přičemž u dětí a mladých lidí je snižování
úmrtnosti na tuto příčinu dlouhodobější. Zlepšování zdravotní péče, pokrok
v léčebných metodách a vyšší dostupnost účinných léků se odrazily ve výrazném
poklesu intenzity úmrtnosti na zvláštní nemoci raného věku a vrozené vývojové
vady, zaznamenaného obou pohlaví. U mladých mužů došlo k výraznému
poklesu intenzity úmrtnosti na novotvary, a to zhruba o 40 %. Úmrtnost mladých
mužů a žen na nemoci dýchací soustavy stagnovala již od počátku osmdesátých
let.
Během sedmdesátých let a v první polovině let osmdesátých výrazně klesala
úmrtnost dětí a mladých lidí na vnější příčiny smrti. V období 1985 až 2000
se tento trend zastavil a u obou pohlaví došlo po roce 1989 k mírnému zhoršení
úmrtnostních poměrů, a to především v důsledku růstu automobilismu a zvýšení
možnosti přístupu mladých lidí k dopravním prostředkům. K ustálení situace
došlo na konci devadesátých let. Ve věkovém intervalu 15-29 let jsou vnější
příčiny nejčastější příčinou smrti. U žen v této věkové skupině představují úmrtí
na vnější příčiny smrti zhruba polovinu všech úmrtí. U mužů je podíl ještě
mnohem vyšší a představuje zhruba tři čtvrtiny všech úmrtí. Nepříliš pozitivní je
fakt, že k nárůstu tohoto podílu došlo koncem devadesátých let, z 66 % v roce
1985 na 76 % v roce 2000. Tento růst byl pozorován jak u mladých mužů, tak
u mladých žen. Ve věkové skupině dvacetiletých je výrazná nadúmrtnost mužů,
umírá zhruba čtyřikrát až pětkrát více mužů než žen. Přesto, že specifická
úmrtnost na vnější příčiny smrti je u dětí nejnižší, jedná se o závažnou příčinu
smrti. Zatímco v celé populaci vnější příčiny způsobují zhruba 7 % všech úmrtí,
u dětí do 14 let zhruba jednu pětinu úmrtí.
Nejvíce úmrtí na vrub vnějších příčin smrti však připadá ve věku 15-24 let, kde
jejich podíl přesáhl v posledních letech 70 %.
79
Po změně politické situace v roce 1989, otevření hranic a rychlosti ekonomické
transformace došlo k nárůstu automobilismu v České republice. To mělo
za následek nárůst počtu dopravních nehod. Standardizovaná míra úmrtnosti na
dopravní nehody se proto v období 1985 až 2000 zvýšila u mužů o 37 % a u žen
o 34 %. Intenzita úmrtnosti mužů na dopravní nehody během první poloviny
devadesátých let výrazně rostla a kolem roku 1995 dosáhla svého vrcholu v tomto
období. Ve druhé polovině devadesátých let se situace zlepšila a hladina
úmrtnosti na dopravní nehody stagnovala. Zhruba jedna pětina všech úmrtí mužů
v důsledku dopravních nehod se odehraje ve věku 20-29 let. U žen byl
v devadesátých letech zaznamenán podobný trend a podíl věkové skupiny 20-29
let na celkovém počtu úmrtí důsledkem dopravních nehod vzrostl z jedné
desetiny v roce 1985 na jednu pětinu v roce 2000. K nárůstu vlivu dopravních
nehod u mladých žen došlo na úkor sebevražednosti.
Míra sebevražednosti mladých žen ve věku 10 až 29 let poklesla během let 1985
až 2000 téměř o polovinu. Klesající trend sebevražednosti byl nastartován
v průběhu sedmdesátých let. U mužů ve sledovaném období poklesla míra
sebevražednosti o třetinu, u žen pak téměř o polovinu. Díky výraznějšímu
poklesu sebevražednosti u žen se riziko úmrtí mužů ve srovnání se ženami
zvýšilo a bylo v roce 2000 více jak čtyřnásobné (oproti trojnásobnému riziku
v roce 1985). To také vedlo k celkovému nárůstu mužské nadúmrtnosti
na vnější příčiny smrti. U mladých mužů tak příznivá situace zaznamenána
nebyla a jejich míra sebevražednosti dlouhodobě stagnovala. Pozitivním jevem
tohoto období byl pokles míry úmrtnosti na vnější příčiny smrti u obou pohlaví,
který byl patrný v několika posledních letech. Naděje dožití při narození vzrostla
během let 1985 až 2000 u mužů o 4,1 let a u žen o 3,6 let, přičemž v přesném
věku třiceti let se jedná o růst o 3,4 roky u mužů, resp. 3 roky u žen. Ve věkovém
intervalu 0-30 let byla intenzita úmrtnosti mladých žen poloviční oproti mužům.
Česká republika je evropskou zemí a členským státem Evropské unie, ale od roku 1945
do konce 80. let minulého století byla součástí zájmového bloku Sovětského svazu.
Ekonomický a politický vývoj a dané sociální prostředí limitovalo demografické procesy
tehdejšího Československa. Shodná nebo velmi podobná situace se týkala mnoha dalších
zemí tzv. socialistického bloku, přesto lze najít v České republice jisté odlišné rysy
a specifika populačních procesů.
Od vzniku České republiky v roce 1918 se demografický vývoj vyznačuje určitými specifiky
a je ovlivněn především dvěma faktory:
odrážením působení změn, které se realizovaly v rámci sociálního, ekonomického
a politického vývoje,
zakomponováním specifických prvků vlastního průběhu reprodukčního procesu.
Někteří odborníci zabývající se demografií již počátkem 80. let minulého století
upozorňovali na to, že se naděje na dožití při narození od roku 1960 prakticky dvacet roků
neměnila a že se úroveň porodnosti přibližuje prosté reprodukci (Pavlík 1986, s. 577).
Populační prognóza Federálního statistického úřadu z roku 1982 předpokládala, podobně
jako projekce z roku 1977, v podstatě zachování stávajícího počtu obyvatelstva. Uváděla, že
v České republice bude v roce 2000 žít 10,332 mil. obyvatel (projekce1 pro rok 2010 uváděla
1 Projekce nezahrnovala migraci.
80
předpokládaný počet obyvatel 10 053 473). Ve skutečnosti byl v roce 2000 počet obyvatel
10,272 mil., což je o 60 tisíc osob méně než předpoklad projekce. Přirozený přírůstek v roce
2000 činil -18 091 osob. V souvislosti s transformačními změnami došlo také ke změně
populačního chování, kdy nejvýraznějším rysem byl pokles porodnosti. Nejvyšší počet
narozených v období po druhé světové válce byl v roce 1974, kdy se narodilo 191 215 dětí.
Nejnižší dosažená hodnota byla v roce 1999, kdy se narodilo jen 89 471 dětí. Srovnáním
obou hodnot snadno zjistíme, že v roce 1974 se narodilo o 104 744 dětí více. V roce 2006
došlo poprvé od roku 1994 k převýšení hodnoty natality nad mortalitou. Poprvé od roku 1994
se v roce 2006 projevil pozitivní populační přírůstek. S celkovým poklesem počtu
obyvatelstva došlo v průběhu období 1995 až 2005 v České republice k akceleraci stárnutí
obyvatelstva. Nižší podíl obyvatelstva ve věku 0 až 14 let než Česká republika (16,2 %)
měly na přelomu století v Evropě pouze Itálie (13,4 %), Španělsko (14,7 %), San Marino
(14,9 %) a Bulharsko (15,5 %). Nejnovější údaje pro rok 2008 uvádějí hodnotu počtu
obyvatelstva ve věku 0 až 14 let 13,8 %, podíl obyvatelstva ve věku 15 až 64 roků činil
71,2 % a podíl starších 65 let 15,1 %. Při analýze hodnot dokumentujících populační vývoj
Evropy od zlomového roku 1989 je možné konstatovat, že se Česká republika svými
ukazateli pohybuje mezi východní a západní Evropou. Bipolární rozdělení Evropy skončilo
v závěru 80. let minulého století a dalším rozšiřováním Evropské unie směrem na východ
budou odstraněny stávající bariéry politické, ekonomické a migrační. Postupně se
pravděpodobně sníží existující rozdíly demografických procesů mezi staršími zeměmi EU
a zeměmi později rozšiřujícími tuto organizaci. Přesto je pravděpodobné, že bude trvat delší
časové období, než obyvatelstvo sjednocené Evropy bude možno označit za homogenní
ve svém populačním chování, struktuře a své dynamice.
Celkový počet obyvatel byl 10 513 209. Statistici předpokládají, že počet lidí bude růst
do roku 2030, potom by měl mírně klesat. Předpoklad ČSÚ počítá s tím, že hlavní úlohu
budou stále hrát migranti. Rozdíl mezi přistěhovanými a vystěhovanými by měl v roce 2020
činit 25 tisíc lidí.
V České republice od roku 2004 přibývá obyvatel, za období od ledna do září 2012 to bylo
7 800 osob.
Přírůstek způsobuje jednak imigrace, která postupně v období krize slábne a dále stav, kdy
se více dětí rodí, než obyvatel umírá.
Stěhování obyvatelstva z pozice státního území můžeme rozdělit na migrace vnitřní a
zahraniční. Osoby, které se přistěhovaly z ciziny, označujeme jako imigranty, osoby, které
se z republiky vystěhují, jsou emigranti.
Až do počátku 19. století bylo území českých zemí spíše imigrační oblastí, a to zejména
z regionu západní Evropy. Hlavní imigrační vlny přišly ve 13. a 16. století. V první vlně (tzv.
velká kolonizace) bylo systematicky osidlováno české pohraničí Němci, kdy podle odhadů
stoupl počet obyvatel téměř o čtvrtinu. Druhá a pozdější vlna kolonizace znamenala osídlení
především horských oblastí, opět německým, ale také domácím obyvatelstvem (srov. Hora,
1991).
Výrazné vlny emigrací se udály v souvislosti s válkami na našem území – husitskou a
především třicetiletou v 17. století, která znamenala významný odchod protestantů z českých
zemí. Od počátku 19. století pak můžeme o Čechách hovořit jako o ryze emigrační zemi.
Důvody emigrací se odvíjely zejména v historických a ekonomických kontextech, z nichž se
81
jako nejvýznamnější jeví období tzv. zlaté horečky spojené s odchodem (podle diferenční
metody) téměř 1,5 milionu obyvatel z českých zemí do USA.
Z pohledu migrací nastává důležitý zlom po 2. světové válce, kdy byla rozsáhlými
přesuny zasažena celá Evropa. Podle odhadů bylo jen v tehdejším Československu po válce
v pohybu na pět milionů. Bylo odsunuto asi 2,8 milionů Němců, 50 tisíc osob vystěhováno
na Ukrajinu a do SSSR, naopak zejména pohraniční oblasti byly doosídlovány nejen místním
obyvatelstvem, ale i zahraničními imigranty a reemigranty (Volyňští Češi, Rumuni, Bulhaři,
ze Slovenska Romové, političtí uprchlíci z Řecka atp.).
Charakter migrací po roce 1948 se odvíjel v návaznosti na politickou, ekonomickou
a demografickou situaci. Vlny emigrací byly nastartovány politickými změnami a mezníky
v roce 1948 a 1968. V tehdejším Československu však existovala i nepříliš výrazná imigrace,
která byla důsledkem uzavírání řady mezivládních dohod o internacionální pomoci (jednalo
se zejména o Vietnam, Angolu, Kubu, Jižní Koreu nebo Sýrii).
Česká republika uplatňuje po roce 1989 ve vztahu k imigraci poměrně liberální přístup, což
se mimo jiné odráží v relativně rychle rostoucím počtu cizinců. V roce 1990 bylo v ČR
registrováno jen celkem 35 198 cizinců s povoleným pobytem.
Imigrace je velmi složitou problematikou, která si zaslouží hlubší analýzu, neboť počty
cizinců žijících v České republice se postupně zvyšují a současně přibývá těch cizinců, kteří
se na území ČR dlouhodobě nebo trvale usadili. Imigrační situace se odvíjí v návaznosti na
politickou, ekonomickou, sociální i demografickou situaci, navazuje na dané právní
postavení imigrantů a konkrétní podmínky pro jejich postupnou integraci do společnosti.
Legální imigrace je celkově spíše přínosem pro imigrační zemi, protože získává většinou
mladou, aktivní, agilní pracovní sílu, která se často úspěšně zařadí do společnosti a zaplní
mezery na trhu práce (jde obvykle o práce málo atraktivní, špatně placené, o něž není
v majoritní společnosti zájem). Pozitivní dopady aktivní politiky imigrace by se měly mimo
jiné projevit v kompenzaci úbytku domácího obyvatelstva a populačního stárnutí. Pokles
imigrace se stupňuje a jen za prvních devět měsíců roku 2012 byl pokles o 7 700 osob
ve srovnání s předchozím rokem. (V roce 2007 se např. za stejné období do naší republiky
přistěhovalo desetkrát více lidí.)
Mezi imigranty dominují Slováci (leden-září = 2800), dále to jsou Němci (800) a na třetím
místě občané USA (700). V těchto údajích není zachycena nelegální imigrace.
Po vzniku samostatné České republiky a Slovenska žilo v Česku 78 700 cizinců, kteří
představovali jen 0, 75 % obyvatel země. Od tohoto roku se podíl zvýšil šestkrát.
V roce 2001 u nás bylo 212 069 cizinců, v roce 2007 již 394 395. Migrační saldo v roce 2006
bylo 34 720 a v následujícím roce již 83 945, což představuje nárůst o 141 %. V roce 2008 se
k nám přistěhovali 71, 8 tis. cizinců, jejichž počet dosáhl 438, 3 tisíce osob. Slováky (76 tis.
osob), kteří po dlouhé období tvořili početně nejčetnější menšinu, vystřídali Ukrajinci
(132 tis. osob.)
V polovině roku 2012 bylo u nás evidováno 438 000 lidí ze zahraničí. Zhruba tři pětiny tvoří
Ukrajinci, Slováci a Vietnamci.
V té době bylo v České republice evidováno 83 282 Slováků, kteří – na rozdíl od ostatních
zahraničních imigrantů – mohou používat svůj jazyk při jednání s úřady. (Toto platí
i v případě pobytu občanů ČR na Slovensku, kde jich žije 9 040.)
Ke slovenské národnosti se při sčítání obyvatelstva v roce 2011 přihlásilo 149 140 osob,
takže tvoří 1, 4 % populace republiky.
Je však zřejmé, že neoficiálně tvoří největší minoritu v České republice Romové, kterých je
podle odhadů více než 250 000.
82
Porodnost neustále klesá. Ve sledovaném období se narodilo 81 100 dětí, což je ale o 1700
méně, než za stejné období předchozího roku. Největší pokles počtu nastal u prvorozených
dětí (-747), u druhorozených činil pokles 547 a u dalšího pořadí bylo snížení o 422 dětí, které
se rodily jako třetí. Třetích dětí se rodí v České republice stále výrazněji méně a roční pokles
činil 3, 5 %.
Příčinou vývoje přirozeného přírůstku je, že rodí ženy z populačně silných ročníků z první
poloviny 70. let minulého století, kdy díky vládní pronatalitní populační politice došlo
ke zvrácení tehdejšího nepříznivého vývoje. Lze však téměř s určitostí předpokládat, že náš
stávající ekonomický vývoj a zákonitý budoucí pokles počtu žen v reprodukčním věku,
povedou k zastavení tohoto vývoje. Toto potvrzuje i průměrný věk matek, které v současnosti
rodí první dítě (27, 3 roku).
Od začátku devadesátých let klesalo každoročně množství nově narozených dětí.
Ze 150 tisíc dětí ročně, které se rodily ještě v průběhu osmdesátých let, se více než jedno
desetiletí rodilo v průměru méně než 100 tisíc. Jedna žena tak měla za celý život pouze 1,19
dítěte, což nás zařadilo na předposlední místo na světě. Za námi už je pouze Čína, kde je však
porodnost regulována. Evropský průměr pak je 1,42 dítěte na ženu. Z uvedeného je zřejmé,
že v České republice nefunguje účinná pronatalitní politika ani podpora rodiny.
Projevuje se stále mužská nadporodnost. Rodí se více chlapců než děvčat. I tento ukazatel
má sestupnou tendenci. Např. v roce 2008 se ve srovnání s rokem 2012 narodilo o 10 000
více chlapců než děvčat. Naopak se ve vyšších věkových kategoriích projevuje mužská
nadúmrtnost. Vyššího věku se dožívají ženy.
Česká republika zaznamenává už poměrně dlouhou řadu let výrazný nárůst počtu dětí, které
se rodí mimo manželství. Zatímco v roce 2011 představovaly děti narozené nesezdaným
párům anebo svobodným matkám 41, 3 %, tak v roce 2012 to již bylo přes 43 %. Ve srovnání
s rokem 1990 se jedná o neobvyklý vzestup tohoto trendu. V 50. letech minulého století tyto
děti představovaly zhruba 10 % z celkového počtu dětí.
Kojenecká úmrtnost od roku 1990 do roku 2000 klesla z 11 na 4 zemřelé do jednoho roku
na 1000 živě narozených, v roce 2005 pak dosahovala hodnoty 3,9. Pokles je tak výrazný, že
jsme uvedenou hodnotou předstihli bývalé socialistické země a dostali se na úroveň
Německa, Francie, Itálie či Rakouska (4) a přibližujeme se severským zemím Skandinávie.
Úmrtnost dětí za 1. – 3. čtvrtletí 2008 dokonce klesla na hodnotu 2,9 a vykazuje snižování již
tak nízké úrovně kojenecké úmrtnosti.
Počet uzavřených sňatků zůstává zhruba konstantní (cca 39 000 sňatků), což platí i
o rozvodovosti. Rozvádí se téměř každé druhé manželství, např. v roce 2008 to bylo 31,3 tis.
manželství, čímž přibývá žen samoživitelek a dětí v neúplných rodinách. Pokles počtu
dětských jeslí a mateřských škol po roce 1998 se prohloubil, protože jen od roku 1998
za následujících 16 let došlo ke snížení počtu jeslí zhruba o 30 % a mateřských škol asi
o 25 %.
Nejčastěji se rozvádějí lidé po třech až pěti letech trvání manželství. Podíl rozvedených
manželství s nezletilými dětmi vzrůstá a dosáhl 57, 9 z celkového počtu rozvodů.
Výdajovou stránku státního rozpočtu zatíží také zvyšující se nezaměstnanost. Přibývá-li
žadatelů o práci, tak se také úměrně tomu zvyšují výdaje státu na vyplácení podpory
v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se pohybuje pod 10 %. Problém je však
s dlouhodobě nezaměstnanými a žadateli o práci, kteří dosud nebyli v pracovním procesu.
83
Úroveň vzdělání člověka představuje hlavni faktor, který umožňuje jedinci setrvání
na pracovním trhu a také využití možností pracovního trhu pro rozvoj dané společnosti.
Kvalita lidských zdrojů poskytuje zisky (nejen finanční) na všech úrovních stratifikace
společnosti, a to od jednotlivce přes firmy, instituce, obce, regiony a kraje až po stát a
nadnárodní seskupeni. V postindustriální epoše se služby a výroba stávají složitějšími. Vyšší
vzdělání je stále častěji podmínkou pro uplatnění jedince v nových výrobních a obslužných
oblastech s vyššími technologiemi.
Pomineme-li významné kulturní a sociální přínosy, které jsou s dosažením vyššího vzdělání
spojeny, čistě ekonomické zisky ze vzdělání se vztahuji zejména ke schopnosti vyhovět
náročným podmínkám moderní postindustriální ekonomiky a pracovního trhu.
V rámci vývojových trendů českého pracovního trhu bude permanentně ubývat méně
kvalifikovaných pracovních pozic, a že osoby s vyšším stupněm zdělání budou snadněji
měnit profesi, případně se snadněji rekvalifikují. Navíc mají vyšší pracovní mobilitu, čímž
jsou v souhrnu méně ohroženi ztrátou zaměstnání.
K dokumentaci výše uvedeného stručně dále prezentujeme stav v České republice:
Nejnižší míry zaměstnanosti jsou v České republice evidovány u lidí se základním
vzděláním, kde míra zaměstnanosti je 57,1 %, což představuje stav, kdy téměř každý
druhý nepracuje.
U osob se středním vzděláním s výučním listem činí míra zaměstnanosti 78,4 %. Míra
zaměstnanosti osob se středním vzděláním s maturitní zkouškou je 80,5 %.
U osob s terciárním vzděláním vystoupila míra zaměstnanosti na 85,3 %. Pro míry
zaměstnanosti je charakteristické, že rozdíly v míře zaměstnanosti mužů a žen jsou
tím vyšší, čím je nižší stupeň dosaženého vzdělání.
Platí, že čím je nižší úroveň vzdělání, tím jsou vyšší rozdíly v míře zaměstnanosti mužů a
žen, což platí, s malými regionálními rozdíly, prakticky pro celé území České republiky.
Míra zaměstnanosti obyvatel se středoškolským vzděláním a s výučním listem je
v rámci krajského srovnání poměrně vyrovnaná, s rozdílem 5,7 procentního budu
mezi Prahou a Moravskoslezským krajem.
U osob, které dosáhly pouze základního vzdělání, se míra nezaměstnanosti pohybuje
dlouhodobě mezi 20 až 24 %, což znamená, že zhruba každý pátý občan se základním
vzděláním je bez práce.
Příjmy vysokoškoláků ve všech krajích České republiky značně převyšují příjmy osob
se středním vzděláním. Relativně nejnižší příjmy mají osoby se základním vzděláním, které
jsou navíc nejvíce ohroženou skupinou z hlediska uplatnění na trhu práce.
Rozdíl mezi mírou nezaměstnanosti mužů pouze se základním vzděláním a mužů se
středním vzděláním bez maturity je 18, 5 %.
Rozdíl mezi muži s maturitou a vysokoškolsky vzdělanými je už jen 1, 1 %.
Nejvyšších hodnot dosahuje míra celkové neúspěšnosti uplatnění na trhu práce
v současnosti ve společenských oborech (16,2 %).
Absolventi vysokých škol se na trhu práce uplatňují na trhu práce - i ve srovnání
se středoškoláky - v období recese poměrně dobře. Absolvování vysoké školy se tak
v současnosti jeví jako nejlepší předpoklad najít zaměstnání odpovídající kvalifikace. Ovšem
platí, že úspěšnost absolventů při hledání zaměstnání je vázaná na úroveň obecné
nezaměstnanosti v daném regionu.
84
Diferencujeme-li skupinu obyvatel České republiky věkové skupiny 25 až 64 let podle
dosaženého vzdělání, dojdeme, s ohledem na kvalitu lidských zdrojů, k poměrně příznivým
výsledkům:
0, 1 % obyvatel nemá ani základní vzdělání
8, 0 % obyvatel má základní vzdělání
39, 7 % obyvatel má střední odborné vzdělání bez maturity (vlastní výuční
list)
35, 5 % obyvatel má střední vzdělání s maturitou
16, 6 % obyvatel má terciární vzdělání (VOŠ, VŠ)
Přes uvedené problémy ve školství máme v České republice v rámci Evropské unie
nejméně lidí bez základního vzdělání. Evidováno je jen osm procent, přičemž průměr
EU činí 26 %.
Středoškolským vzděláním disponují tři čtvrtiny Čechů, což zemi řadí na první
příčky, i když v roce 2011/12 nezvládlo maturitu 18,6 % studentů maturitních
ročníků.
Propad však nastává, jakmile dojde na univerzitní studia. V ostatních zemích má
vysokoškolské vzdělání v průměru 31 % lidí, ale v České republice se absolutoriem
vysoké školy, včetně bakalářského studia, může chlubit jen zhruba šestina populace.
Toto v rámci Evropské unie řadí Českou republiku na sedmé místo odspodu.
V Evropské unii činí průměrný podíl vysokoškoláků v populaci zhruba 24 %.
Od roku 2000, kdy bylo osob s ukončeným terciárním vzděláváním v populaci 25 až 64 let
11 %, stoupl tento ukazatel na hodnotu 14,5 %. Ještě v roce 2000 přijímaly školy jen 25 %
přihlášených, nyní už je to 60 % uchazečů.
Současná česká společnost prochází dynamickým procesem, přinášejícím i řadu negativních
projevů. Některé z nich se navzájem dokonce zesilují. Patří k nim také stárnutí české
populace a nezaměstnanost. Zvyšující se průměrný věk obyvatelstva je obecným rysem
zejména rozvinutých ekonomik. Rostoucí životní úroveň a zvyšující se kvalita lékařské péče
na jedné straně a klesající porodnost na straně opačné, zapříčiňují postupné stárnutí
obyvatelstva. Jestliže se tato tendence potkává s obecně se zvyšující se nezaměstnaností, je
zřejmé, že výsledkem je předpoklad rostoucího počtu nezaměstnaných osob
v předdůchodovém věku.
Nezaměstnanost je významným jevem s ekonomickými a sociopatologickými důsledky
pro jedince- žadatele o zaměstnání.
Obyvatelstvo můžeme rozdělit na ekonomicky aktivní a ekonomicky neaktivní populaci.
ekonomicky aktivní jsou lidé, kteří jsou zaměstnaní nebo nezaměstnaní, ale práci
si aktivně hledají.
ekonomicky neaktivní jsou lidé, kteří si práci aktivně nehledají.
Ekonomická aktivita obyvatelstva má výrazný prostorový dopad, což je podmíněné
přírodním potenciálem, kulturními a výrobními tradicemi, koncentrací a polohou sídel.
Míra zaměstnanosti resp. nezaměstnanosti odráží situaci na trhu práce a nezaměstnanost
zvyšuje tlak na růst či změnu kvalifikace.
Nezaměstnanost rozdělujeme do tří základních typů:
frikční,
85
strukturální,
cyklická.
Frikční nezaměstnanost je spojena s neustálým pohybem lidí, kteří přecházejí z jednoho
zaměstnání do jiného se stejnou nebo podobnou kvalifikací. Příčinou je snaha získat
výhodnější zaměstnání, zajišťující například vyšší mzdu, lepší pracovní podmínky nebo jiné
požitky. Frikční nezaměstnanost je přechodná a poměrně krátkodobá.
Strukturální nezaměstnanost je vyvolána změnami ve struktuře národního hospodářství,
kdy se některý výroby utlumují nebo ruší či jiné zintenzivňují. Vliv mají také změny
v technologii výroby. Tento typ nezaměstnanosti může trvat i několik let a je pro něj
příznačná nutnost rekvalifikace pracovníků.
Cyklická nezaměstnanost je spojena s poklesem produktu. Čím je pokles produktu větší,
tím je větší nezaměstnanost, která se může projevit v celém hospodářství. Celková poptávka
po práce je nízká, současně dochází ke snižování mezd. Výsledkem je další pokles poprávky
po výrobcích a službách, následně snížení jejich nabídky, což opět vede k poklesu produktu a
růstu nezaměstnanosti (proto označení „cyklická nezaměstnanost“). Tento typ
nezaměstnanosti trvá takovou dobu, dokud opět nezačne růst produkt.
Specifická míra nezaměstnanosti vyjadřuje podíl počtu určité skupiny nezaměstnaných
na shodně vymezené pracovní síle v procentech (např. určitá věková skupina, stupeň vzdělání
apod.). Míra nezaměstnanosti ve věkové skupině 18 až 25 roků a ve věkové skupině 60 a více
let v časovém horizontu od roku 2003 neustále narůstá. Problémem se stává nezaměstnanost
osob v předdůchodovém věku i v souvislosti s perspektivou odkladu zákonné doby
pro přechod do poproduktivního věku. Přestože se procentuální hodnota stále pohybuje
pod celorepublikovým průměrem celkové nezaměstnanosti a vliv mohlo mít také zvýšení
věku pro odchod do důchodu, je nárůst v této věkové skupině poměrně vysoký a především
progresivnější než v mladších věkových skupinách. Populace ve věku 60 a více let se nachází
v tzv. předdůchodovém věku, který je spojen s jistými očekáváními, jako je společenské
ocenění celoživotní práce nebo předpoklad zajištění klidného stáří. Důsledkem
nezaměstnanosti je nejen deprivace základních životních potřeb, ale především významná
změna sociálního postavení jedince, bez výhledu na jeho pozitivní obrat. Rizika spojená
s růstem nezaměstnanosti ve věkové skupině 60 a více let mohou mít dopad nejen na jedince,
ale jsou rizikem pro českou společnost. Mohla by se formovat skupina populace, kterou
společnost v podstatě nepotřebuje, ale současně by byla tato sociální skupina permanentně
závislá na podpoře státu, což dále zvyšuje jeho mandatorní výdaje a naopak snižuje státní
příjmy. Sociální důsledky lze sice jen stěží přesně stanovit, ale již nyní bychom s potvrzenou
tendencí zvyšujícího se počtu nezaměstnaných v předdůchodovém věku měli alespoň být
seznámeni a dostatečně na ni upozorňovat. Vždyť společnost netvoří jen děti a jejich
relativně mladí rodiče, ale stále více lidé ve vyšším věku. A jednou z povinností školy je
připravovat žáky na vstup do společnosti, která se v době jejich školní docházky teprve rodí.
86
Cvičení číslo 6
Základní pojmy, vývoj obyvatelstva ČR
Úkol:
a) Vysvětlete význam pojmů antropogeneze, hominizace, sapientace, porodnost,
úmrtnost, přirozený přírůstek, imigrace, průměrný věk.
b) Vysvětlete, proč odsuzujeme rasismus.
c) Pomocí elektronických informačních zdrojů Českého statistického úřadu (Statistická
ročenka České republiky, oddíl obyvatelstvo) vypracujte tabelární přehled základních
demografických údajů o obyvatelstvu České republiky za poslední tři roky sčítání
(1991, 2001, 2011).
Vývoj počtu obyvatel
Vývoj porodnosti
Vývoj úmrtnosti
Vývoj sňatečnosti
Vývoj rozvodovosti
Vývoj migračního salda (imigrace/emigrace)
Vývoj přirozeného přírůstku/úbytku obyvatel
d) Zpracujte přehlednou charakteristiku okresu svého bydliště (v případě většího počtu
zde bydlících studentů bude zadán jiný modelový okres).
- Na stránkách ČSÚ je mapa ČR rozdělená na kraje, kde si najdete daný kraj,
ve kterém předělený okres leží:
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home - Tím se dostanete na stránky dané Krajské správy ČSÚ, kde je nad obrázkem
v červené nabídkové liště možnost "kraj, okresy".
- Podle zadaných níže uvedených tabulek vypracujte demografickou
charakteristiku modelových okresů:
Tabulky:
Rozloha
vypočítat podíl okresu (%) na rozloze kraje
Počet obcí
vypočítat podíl (%) na počtu obcí kraje
z toho měst
vyjádřit poměr mezi počtem měst a ostatních obcí, včetně poměru mezi městským a
vesnickým obyvatelstvem = stupeň urbanizace
Počet částí obcí
Počet obyvatel
87
vypočítat podíl (%) počtu obyvatelstva okresu na celkovém počtu obyvatelstva kraje
Ženy
vypočítat poměr mezi počtem mužů a počtem žen = index maskulinity
Obyvatelé ve věku
0 – 14
vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu
15 – 64
vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu
65 a více
vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu
Průměrný věk obyvatel
porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR
muži
porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR
ženy
porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR
Živě narození
porovnat s hodnotou pro ČR
Zemřelí
porovnat s hodnotou pro ČR
Přistěhovalí
Vystěhovalí
vypočítat poměr mezi přistěhovalým a vystěhovalým = migrační saldo
Sňatky
vypočítat poměr mezi sňatky a rozvody v rámci okresu a porovnat s hodnotou pro ČR
Rozvody
na 1 000 obyvatel
porovnat s hodnotou pro ČR
Přirozený přírůstek
porovnat s hodnotou pro ČR
Přírůstek stěhováním
porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %
Celkový přírůstek
porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %
Pracovní síla (MPSV)
Uchazeči o zaměstnání
porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %
dosažitelní
porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %
ženy
porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %
se zdravotním
postižením
porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %
Míra registr. nezaměstnanosti
porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce
Původní metodika
Nová metodika
Volná pracovní místa
88
porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce
Uchazeči na 1 volné místo
porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce
Děti v mateřských školách
vypočítat podíl z celkového počtu dětí v MŠ kraje (%)
Žáci základních škol
vypočítat podíl z celkového počtu dětí v MŠ kraje (%)
Lékaři na 1 000 obyvatel
porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce (%)
Průměrná pracovní neschopnost
porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%)
Příjemci důchodů celkem
porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%)
z toho starobních
porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%)
Zjištěné trestné činy
porovnat s hodnotou pro celý kraj (%)
89
Literatura
Baran, V. (1998): Vybrané problémy z geografie sídel. Metodické centrum, Banská Bystrica
Baran, V., Bašovský, O. (1998): Geografia sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB,
Banská Bystrica
Bašovský, O., Lauko, V. (1990): Úvod do regionálnej geografie. SPN Bratislava
Bezák, A. (1970): Systém centrálných miest horného Pohronia. In: Acta Geographica UC,
Economico-Geographica, Nr. 9, s. 157-175, Bratislava
Bezák, A. (1990): Funkčné mestské regiony v sídelnom systéme Slovenska. In: Geografický
časopis, roč. 42, s. 57 -73, Bretislava
Blažek, M. (1951): Sídla v Československu. Orbis, Praha
Bunge,W. (1962): Theoretical Geography. Lund Studies in Geography, Serrie and
Mathematical Geography, 1., Lund
Demangeon, A. (1933): Une carte de ĺ habitat. Ann. De Geogr. XLII, Paris
Doberský, J. (1958): Geografie sídel. SPN, Praha
Hampl, M., Gardavský,V., Kühnl, K. (1987): Regionální struktura a vývoj systému osídlení
ČR. Praha
Hoyt, H. (1939): The structure and Growth of Residential Neighborhoods in American
Cities. Covernment Printing Office, Washington
Hübelová, D. (2009): Demografický vývoj České republiky. In BALÁŽ, I. a kol. (eds.):
Mladí vedci 2009. Sborník z konference Vedecké práce doktorandov a mladých vedeckých
pracovníkov [CD ROM] konané 2.- 3. 4. 2009, UKF FPV, Nitra, s. 981 – 986, 2009. ISBN
978-80-8094-499-5
Hübelová, D. (2009): Vývoj počtu obyvatel České republiky. In Geografické informácie 13.
Nitra, : UKF FPV, s. 53 – 57, 2009. ISSN 1337-9453, ISBN 978-80-8094-637-1
Hübelová, D. (2008): Demografický potenciál ČR. Biologie-Chemie-Zeměpis, SPN, Praha,
19, s. 41-43, 52 s. ISSN 1210-3349. 2010
Chalupa, P. (1979): Základy geografie obyvatelstva a demografie. Učební texty. PdF UJEP,
Brno, 45 s.
Chalupa, P. (1980): Geografie sídel. Učební texty. PdF UJEP, Brno, 45 s.
Chalupa, P. (1981): Cvičení z geografie obyvatelstva a sídel. Učební text. PdF UJEP, Brno,
58 s.
90
Chalupa, P., Tarabová, Z. (1983): Základy geografie obyvatelstva, demografie a geografie
sídel. SPN, Praha
Chalupa, P. (1984): Geografie obyvatelstva - cvičení. Učební text. UJEP, Brno, 94 s.
Chalupa, P., Tarabová, Z. (1986): Přehled geografie obyvatelstva a geografie sídel,
základy demografie. Učební text. SPN, Praha 1986, 128 s.
Chalupa, P., Rux, J. (1990): Geografie obyvatelstva ve cvičeních. Učební text. PdF MU,
Brno, 48 s.
Chalupa, P., Tarabová, Z. (1991): Geografie obyvatelstva, demografie a geografie sídel.
Učební text. ESF MU, Brno, 148 s.
Chalupa, P. (1992): Geografie obyvatelstva a sídel v přehledu a cvičeních. Učební texty.
PdF MU, Brno, 109 s.
Chalupa, P. (1992): Socioekonomická geografie I. Učební texty. PdF MU Brno, 108 s.
Chalupa, P. (1992): Socioekonomická geografie II. Učební texty.PdF MU, Brno, 112 s.
Chalupa, P. (1993): Synergetické pojetí globálních problémů lidstva. Učební text. PdF MU,
Brno, 49 s.
Chalupa, P., Ivanička, K. (1993): Synergetický vztah sociálně-ekonomických a populačních
procesů. Spisy PdF MU, sv. 51, MU, Brno, 168 s.
Chalupa, P., Mečiar, J. (1996): Socioekonomická geografie v přehledu. Učební text. MU,
Brno, 156 s.
Chalupa, P., Hübelová, D. (2007): Fázový společenský posun a Česká republika. Spisy PdF
MU, sv. 108, Brno 2007, 236 s.
Chalupa, P., Hübelová, D.: (2011).: Sídelní struktury. Učební texty. Fakulta regionálního
rozvoje a mezinárodních studií, Mendelova univerzita v Brně, Brno 2011, s. 101, ISBN 978-
80-7375-506-5
Chalupa, P., Novák, S.: Geografie a zdraví. Škola a zdraví pro XXI. století. Masarykova
univerzita, Brno 2010, 103 s. ISBN 978-80, 210-5207-9 (MU, Brno), ISBN 978-80-210-
5207-9 (MSD, Brno). (Publikace vznikla v rámci VZ MŠMT -MŠM0021622421).
Chalupa, P., Janoušková, E.: Podíl terénní praxe na tvorbě geografické gramotnosti
pracovníka v cestovním ruchu. Logos polytechnice, Vysoká škola polytechnická Jihlava, roč.
2, č. 2, s. 9-17. Jihlava 2012, ISSN 1804-3682
Christaller, W. (1933): Die Zentralen Orte in Suddeutschland. Jena
Kučera, M. (1994).: Populace České republiky 1918-1991. Praha: ČDS, SÚ AVČR, 1994.
197 s., ISBN 8090167470
91
Malisz, B. (1971): Metoda analizy progowej w zastosowaniu do planowania rozwoju miast i
regionow. In: Malisz, B., Zukowski, J. Metoda analizy progowj. Komitet przestrzennego
zagospodarowania kraju, PAN, Studia Nr. 34, s. 9-111, Warszava
Mládek, J. (1992): Základy geografie obyvatelstva. SPN, Bratislava
Očovský, Š. (1982): Vývoj a funkcie miestnych stredisek na Slovensku. In: Geografický
časopis, roč. 34, číslo 3, s. 221-241, Bratislava
Pavlík, Z. (1986): Základy demografie. Praha: Academia, 1986. s. 719, ISBN
Srb, V. 2004. 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum,
2004. 275 s., ISBN 8024607123
Ratzel, F. (1981): Antropogeograhie I., II., Stuttgard
Richthofen, F. (1908): Vorlesungen uber allgemeine Siedlungs-und Verkehrsgeographie,
Berlin 262 s.
Srb, V. (2004).: 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum,
2004. 275 s., ISBN 8024607123
Verešík, J. (1974): Geografia sídiel Slovenska. In: Slovensko, Ĺud, I. časť, s. 458-644,
Obzor, Bratislava
Votrubec, C. (1980): Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Academia, Praha, 393 s.
(2007).:Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2006. Praha: ČSÚ.
(2006).:Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2005. Praha: ČSÚ
(2005):Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2004. Praha: ČSÚ,
(2004):Demografická příručka 2004. Praha: ČSÚ
(1982):Demografická příručka 1982. Praha: ČSÚ
(2004):Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003. Praha: ČSÚ,
(2000):Časové řady základních dat demografické statistiky ČR v letech
1900-1999. Praha: ČSÚ
(1989):Tabulky sňatečnosti svobodných ČSSR, ČSR a SSR za roky 1961-
1988. Praha: ČSÚ
(1978):Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754-1918. Díl I., II. Praha:
ČSÚ