StarCraft v nakladatelstvíFANTOM Print

Křížová cestaStín Xel’Nagů

Rychlost temnotyKrálovna čepelí

Dark TemplarFirstborn *

Shadow Hunters * Twilight *

* Připravujeme, české názvy budou upřesněny

FANTOM Print2010

KRÁLOVNA ČEPELÍ

AARON ROSENBERG

Copyright © 2006 Blizzard Entertainment. All Rights Reserved. Warcraft, World of Warcraft and Blizzard Entertainment are trademarks or registred trademarks of Blizzard Entertainment in the U.S. and/or other countries. All other trademarks are the property of their respective owners.Original English language published by Simon&Schuster, Inc. 2006Czech translation by FANTOM Print 2010Translation by Jakub Kovář

ISBN 978-80-7398-107-5

www.fantomprint.czwww.facebook.com/fantomprint

POZNÁMKA OHLEDNĚ ČASOVÉHO ZAŘAZENÍ

Události popsané v této knize se staly asi šest týdnů po událostech, jež se odehrály v novele StarCraft: Křížová cesta.

PROLOG

Svět potemněl.Nešlo jen o zataženou oblohu – pouhý soumrak by ne-

zapříčinil tak dokonalou temnotu. Ne, toto byla temno-ta, která jímala, uvězňovala a oslepovala. Nic viditelného, žádné světlo, žádný stín, jenom dusivá, hmatatelná clona. Ostrý kontrast k oslepujícím světlům a náhlým výbuchům barev viditelných jen chvíli předtím.

Snažím se přijít na to, co se kolem mě děje. Kde to jsem?

Kolem není nic, jen prázdnota, a o chvíli později se na mysl dere daleko zapeklitější otázka, jež nahrazuje před-chozí. Kdo jsem?

Z hloubi nitra se zvedá vlna paniky, žluč stoupá do krku a hrozí, že mě udusí, když si uvědomím, že si nemůžu vzpomenout. Nevím, kdo jsem!

„Klid,“ říkám si. Klid. Snažím se paniku zkrotit, zatla-čuji ji na ústup jen čirou vůlí, odmítám, aby mě pohltila. „Co si tedy pamatuješ?“

Nic. Ne, jen matné záblesky. Bitvu. Válku. Odporné a hnusné protivníky, velké a obludné tvory, kteří mě obklo-povali a já si připadala jako trpaslík. Zradu – i když jsem si nedokázala vybavit její konkrétní podobu, pořád jsem cíti-la její hořkost. Opuštění. Zoufalství, poslední šílený pokus. Svalnaté maso, které mě sráží, dusí, zabíjí. Slábnoucí svět-lo, když se přikradla otupělost.

A teď tohle.Kde to jsem? Napínám smysly až na hranici svých mož-

ností, prozkoumávám okolí. Výsledky, přestože jsou mlha-vé a nesouvislé, přinášejí jedinou možnost.

Někam mě nesou.Cítím pohyb – jemné kymácení. Ne přímo; něco ho tlu-

aaron rosenberg8

mí, obklopuje mě – obaluje mě – ze všech stran. Ale ten obal se pohybuje a já s ním.

Snažím se jim vysmeknout, ale mé končetiny nespo-lupracují. Cítím se vláčná, vysátá – zdrogovaná. Smysly otupělé, tělo jako z olova, ale nervy překvapivě v jednom ohni. Hořím zevnitř! Moje maso se protahuje, bobtná, taví se a mění – už nemám kontrolu nad tím, jak vypadám. Pro-měňuji se.

Cítím, jak se kolem mě pohybují ostatní. Nejsou tak omezení jako já – mohou se volně hýbat, přestože jsou je-jich mysli podivně jednoduché. To oni jsou mí věznitelé, přepravující mě v mém žaláři.

Slyším jejich myšlenky, jak přese mě a skrz mě klou-žou. Jedna moje část vzdoruje, ale ta druhá – novější část – vítá jejich vniknutí. Vibruje v rytmu jejich brebentění, dovoluje, aby skrze mě rezonovaly jejich písně. Mění mě ještě víc, přibližuje mě těm čekajícím venku.

Ta část, která je pořád mnou, tou původní, s hrůzou vzdoruje. Nemůžu, nestanu se jednou z nich! Musím utéct! Musím se osvobodit! Moje tělo je spoutané, ale mysl se natahuje po pomoci, po jakékoliv pomoci. Křičím, zoufa-le hledám někoho, kdo by výkřik slyšel.

A vím, že někde hodně daleko můj nářek někdo slyší.Pomoz mi!

Všude kolem leží trosky, důkaz, že město zachvátily pla-meny a svět umírá. Budovy spadly, vozidla byla zničena a rozdrcena, těla pokryla zemi. Všechny druhy těl, od ble-dého masa Terranů přes hladké kůže protossů až po sval-naté čepele zergů. Na okraji zkázy pořád stála cedule a její spálený povrch hlásal: „Vítejte v…“ Jméno Nový Gettys-burg se proměnilo v zubatou díru se zčernalými okraji.

Lidé, kteří ještě nezemřeli a nemohli se evakuovat, po-bíhali kolem a řvali o pomoc. Někteří z nich mávali zbra-němi, dostali se za hranici zdravého rozumu, zoufale se snažili ochránit sebe a své rodiny. Ostatní se plačky chou-lili, neschopní čelit konci světa. Pár se jich schovalo nebo uteklo, doufali, že utečou svému osudu.

královna čepelí 9

Roj je ignoroval. Měl vyšší cíle.Bitva neproběhla tak, jak očekával. Terrani se sice

vzchopili k tvrdému odporu, ale s méně vojáky, než před-pokládal. Protossové, ti nenávidění protossové, se jako vždycky objevili, zářili ve svých bitevních zbrojích a pul-zovali arogancí, ale rychle ztratili soustředění, dělili svou pozornost, jako by čelili ne jednomu, ale dvěma protiv-níkům. Na některých místech Roj zahlédl Terrany boju-jící s protossy, což byl zvláštní, ale vítaný pohled. Ano, bylo to podivné bojiště, kde se strany pořád měnily. Vše ale záleželo na Nadvědomí, aby to zvážilo a strávilo. Pro tuto chvíli byl konfl ikt u konce, bitva vyhraná. Zbývají-cí Terrané znamenali jen malou hrozbu a protossové se vypařili hned, když zjistili, že na výsledku bitvy již nic nezmění. Z nějakého důvodu nezničili planetu, což byla skutečnost, jež dovolila Roji objevit a získat nečekanou kořist.

Teď, když byly spojené mysli zaměstnány ne tímto, ale nadcházejícími konfl ikty, zergové svolali jednotky a při-pravovali se na vítězný odchod.

Jeden vrh čistil cestu a odstraňoval překážky, nezále-želo na tom, jestli ty z masa a kostí, nebo kamene a oceli. Druhý vrh se držel těsně za ním, jednotky ochranářsky na-máčknuté kolem úlovku. Někde ve středu se v těsné for-maci – ostny na jejich zádech se skoro dotýkaly – drželo několik ultralisků. Mezi nimi byli čtyři hydraliskové, tlus-té ruce spojené tak, aby udržely obrovský útvar. Skrze drs-nou, lepkavou skořápku kokon pulzoval světlem, přestože se jeho slabý jas ztrácel mezi ohněm, plameny a výbuchy, které kdysi bývaly městem.

„Opatrně,“ varoval je cerebrate vrhu, který jejich po-stup sledoval skrze overlorda levitujícího nad obří kou-lí. Protože se cerebrate sám nemohl hýbat, létající over-lordi představovali jeho oči, uši a ústa. „Kukle se nesmí nic stát!“

Ultraliskové se poslušně přesunuli blíže a zpomalili krok, čímž poskytli vrhu před sebou dost času k vyčiště-ní cesty. Jejich těžká chodidla drtila kosti, kov a dřevo bez

aaron rosenberg10

jakéhokoliv zaváhání nebo odpočinku, jak se prosekávali dál, chránící Kuklu před útokem.

„Máme ji, pane,“ ozval se cerebrate v hloubi mysli. „Máme vaši kořist.“

„Výborně.“ Odpověď se ozvala zevnitř, stoupala z hlu-boké studny zergského vědomí Roje. „Musíš na Kuklu dávat pozor a zajistit, aby se tomu stvoření uvnitř nic nesta-lo. Teď jdi a ochraňuj můj úlovek.“

Cerberate jako vždy přijal rozkazy Nadvědomí a zdvoj-násobil snahu, aby se ujistil, že obrana vrhu je dostatečná. Kukla musela být ochráněná za každou cenu.

Zergové pochodovali dál a město kolem nich hořelo. Konečně se Roj shromáždil uprostřed vyprahlého kráteru, kde se kdysi rozpínalo jezero, chlouba celého města. Teď byl povrch hladký jako sklo, sežehnutý motory protos-ských výsadkových lodí a zničený bezpočtem nohou, které přes něj spěchaly k obleženému městu.

„Jsme připraveni, pane,“ oznámil cerebrate, když shro-máždil vrh kolem Kukly.

„Jsem velmi potěšen, mladý cerebrate,“ odpovědělo Nadvědomí, vřelé pohlazení jeho pochvalných slov se otí-ralo o cerebrata a skrz něj o všechny členy Roje. „A budu potěšen, dokud se mému úlovku nic nestane. Proto se jeho život a tvůj stanou jedním. Jak bude vzkvétat, budeš i ty. Protože jsi součástí Roje. Pokud se někdy tvé maso roz-padne, toto maso se znovu vytvoří. To je má smlouva se všemi cerebraty.“

Jak se cerebrate dmul pýchou, padla na kráter temnota. Byl to stín hmoty, která se mu náhle objevila nad hlavou. Za horními vrstvami atmosféry umírající planety se utvo-řila masivní bouře, vír oranžových a fi alových plynů, kte-ré se točily kolem zvláštních blikajících světel. Pohybova-ly se stále rychleji a rychleji, barvy se zuřivě míchaly až do chvíle, kdy se bouře zhroutila sama do sebe, světlo a barvy se poddaly kruhu stínů, který byl ještě temnější než vesmír skrývající se za ním.

„Už ses vyvinul natolik, abys byl s Rojem schopen pře-stát krutost cestování warpem,“ oznámilo Nadvědomí

královna čepelí 11

a jeho slova posílila Roj. „Takže můžeme odejít z toho-to prokletého světa a zabezpečit Kuklu uprostřed systému Hnízda na planetě Char.“

Potom se nadzvedl jeden z prvních vrhů, vznášel se vysoko nad zničeným městem. Odpoutali se od slabé, vy-trácející se gravitace planety a vyrazili vstříc bouři nad svými hlavami. Byli vtaženi do vstřícné temnoty v jejím středu a zmizeli. Cerebrate cítil jejich přenos skrz kon-takt s rojovou inteligencí, která spojovala všechny zergy, a dovolil, aby v jeho vlastní mysli vzplála jiskřička spo-kojenosti. Potom ho Nadvědomí zavolalo také a cerebra-te svolal dohromady svůj vrh, namačkal je blízko sebe, aby prošli warpem. Vznesli se z kráteru, umožnili, aby je při vzestupu naplnila moc celého Roje, a temnota brzy zaplavila všechny myšlenky a smysly, jak je nesla k cíli skrz prázdnotu vesmíru.

Uvnitř Kukly, stěží viditelný skrze její tlustý obal a lep-kavý obsah, se někdo svíjel bolestí. Přestože silueta nebyla při vědomí, přesouvala se, pohybovala, neschopná klidně ležet, jak zergský virus prostupoval každou buňkou, mění-cí její DNA tak, aby odpovídala jeho vlastní. Brzy se Kuk-la otevře a povstane nový zerg. Spolu s Nadvědomím se radoval celý Roj.

A jak opustili a nechali zemřít Tarsonis, mysl, která byla v Kukle uvězněná, se rozkřičela.

KAPITOLA 1

Jimmy!„ÁÁÁÁÁááááaaa!“„…ale samozřejmě Mengsk – promiňte, císař Arcturus

První – tvrdí, že to bylo nutné. Podle jeho mluvčího dělá nově zformovaný Terranský dominion všechno pro odstra-nění mimozemské hrozby a opětovné zabezpečení kolonií. Trvá to už ale skoro dva měsíce. Podle skromného názoru tohoto reportéra…“

Jim Raynor ležel na zádech a zíral na ocelově šedý strop. Rukou si přejel přes propocené strniště až na te-meno a zjistil, že se navzdory adrenalinu kolujícímu v ži-lách usmívá. Letmý pohled na konzoli prozradil, že se na ní přehrává hologram ukazující vysokého, štíhlého chlapa, jak stylově odříkává reportáž, přestože, nebo možná právě proto, má oblečený jen obnošený kožený kabát a zkrabatě-lý klobouk.

Mike Liberty. Jeden z mála lidí, kterým Jim říkal přáte-lé. Pořád podával zprávy o Mengskovi, dokonce i teď, v té-hle situaci. Pořád se snažil říct pravdu těm, kdo ji nechtě-li slyšet.

„…stále se vzpamatovává ze ztráty loděnic Dylarianu,“ říkal zrovna Mike a Raynor nadzvedl hlavu, aby ho lépe slyšel.

„Byl vydán zatykač na Jamese Raynora,“ říkal jeho pří-tel, „přestože stále není úplně jasné, co se stalo. Proč by hr-dina z Antiga Prime náhle zběhl? A proč by po tolika mě-sících, kdy zachraňoval životy, rozpoutal zničující peklo v loděnicích Dylarianu? Podle Dominionu mohl Raynorův útok ochromit fl otilu a ohrozit tak všechny obyvatele v pří-padě dalšího cizáckého útoku.“ Slyšel, jak Mikův hlas kle-sl, a věděl, co by uviděl, kdyby zvedl oči – jeho přítel se

královna čepelí 13

právě lehce předklonil a slabě usmál, náhle to bylo důvěr-né svěřování se přítele a ne novinářova reportáž. „Možná jen císař Arcturus běsní při pomyšlení, že by někdo mohl vyklouznout z jeho moci, především tedy jeho nejdůvěr-nější společník. A možná byla tato obvinění vykonstruová-na jen proto, aby měl důvod pronásledovat Raynora, spíš než aby veřejnosti ukázal, že mandát císaře není tak silný, jak tvrdí.“

„Ha ha!“ Nemohl se nezasmát. Dej jim, Mikeu! Ale hr-dina z Antiga Prime? Kde k tomu přišel? Takové označe-ní bylo stejně nesmyslné jako většina Mengskových obvi-nění.

Jenže obvinění byla tentokrát pravdivá. Napadl lodě-nice. Musel. Když spoutal Dukea, Mengskova oblíbe-ného poskoka, a otočil loď na Tarsonis, předpokládal, že zůstane sám nebo obklopený jen hrstkou vojáků. Na vlnu podpory, které se mu od jeho mužů dostalo, nebyl připra-vený. Krom hrstky vojáků s ním šli všichni a on se ocitl v čele malé armády. Byla to však armáda bez dopravních prostředků a věděl, že by je Mengsk nenechal tak snadno odejít. Proto potřebovali lodě, a to tak, že rychle. Zdálo se bezpečnější zaútočit na loděnice a lodě v nich než se snažit ukrást lodě v aktivní službě z rukou těch, kdo byli Mengs-kovi stále věrní.

Samozřejmě že to nebylo tak jednoduché. Mengsk uho-dl jeho záměr – ať už si o něm myslel cokoliv, musel uznat, že samozvaný císař je výborný stratég – a poslal Dukea ve vlajkové lodi, Hyperionu, aby je odrazil. To byla chyba.

S vědomím, že by už neusnul, se Raynor posadil a podr-bal na bradě hned pod krátkým plnovousem. Stále se usmí-val při pomyšlení na tu vzpomínku. Duke byl možná přes všechny své chyby schopný kapitán a dobrý generál. Ale byl zvyklý bojovat u země, kde ničil fl otily a průzkumné lodě. Nebyl připravený vést bitvu v loděnicích, kde jeho muži nemohli střílet beze strachu, že zasáhnou spolubo-jovníka nebo lodě. Raynor takové omezení neměl. Pokud do lodi udělali díru, zkrátka ukradli jinou. Nalákal Dukea dovnitř a pak použil zařízení loděnic, aby zachytil Hyperi-

aaron rosenberg14

on a udržel loď na místě. Potom na ni se svými muži zaú-točil.

Raynor vstal a přešel místnost, mířil do koupelny a při tom se pořád smál. Dukeova horkokrevnost jej stá-la Hyperion a Mengskův Terranský dominion byl popr-vé veřejně zostuzen ještě před tím, než byl vůbec ofi ciál-ně vyhlášen. Raynor odplul s Hyperionem a dalším tuctem lodí, jeho osobní fl otilou, a Dukea, spoutaného a s roubí-kem v ústech, nechal daleko za sebou.

Potom už to ale šlo z kopce.Raynorovi poklesly koutky, když rozrazil dveře vyro-

bené z leštěného dřeva a chvíli zíral na místnost za nimi. Mramorová umyvadla, porcelánové dlaždice, nádherné kohoutky a madla – místnost vypadala spíš jako přepycho-vý hotel než kajuta kapitána lodi. Ale byla to Mengskova kajuta a ten obrovský chlap si potrpěl na komfort. Rayno-ra lákalo všechno vytrhat, ale trvalo by to moc dlouho. Do-konce zvažoval, že by si zabral skromnější místnost, ale posádka byla neoblomná. Byl kapitán a tohle byla jeho ka-juta. Takže si zvykl na luxus a snažil se myslet na jiné věci.

Naneštěstí nebylo moc věcí, na které by mohl myslet. Od té doby, co ukradl lodě, se Raynor stal veřejným ne-přítelem číslo jedna. Každý voják Dominionu po něm šel a plakát s jeho obličejem visel v každé kolonii. Ne že by ho to trápilo – věděl lépe než kdokoliv jiný, čeho je Mengsk schopný a co dělal těm, kdo mu byli oddaní, a netoužil po tom vracet se zpět. To, že jste byli zákonnou autoritou, na tom nic neměnilo. Buď jste stáli za svými lidmi, nebo jste nebyli hodni toho, aby se za vás někdo postavil. Ray-nor tomu upřímně věřil a Mengskova zrada udělala z jeho vlastní dezerce maličkost.

Otázkou však bylo, co dělat po dezerci. Moc o tom nepřemýšlel, protože plánoval, že uteče sám. Ale to, že měl pod sebou tolik lidí, všechno změnilo. Vzhlíželi k němu, byli na něm závislí, potichu čekali na jeho rozkazy. A on žádné neměl. Jo, ukradli lodě. Zaútočili na pár kontrolních stanovišť a absolvovali pár hlídek. Ale nevěděl, co dál. Už to trvalo šest týdnů a on pořád neměl tušení.

královna čepelí 15

Všechny ty roky jako velitel si říkal, že je nezávislý, že si vystačí sám. Byla to, aspoň zčásti, pravda. Přežil z vlast-ních zdrojů, jednal podle vlastního úsudku. Jeho úkol byl dostatečně neurčitý, aby mu nechal volné ruce. Ale byl to úkol, který mu kladl za cíl ochránit lidi z Mar Sary. Poté co se přidal k Mengskovi, dostal nový: chránit lidi před Kon-federací a mimozemšťany. Jaký úkol měl ale teď?

Věděl, že odešel ze vzteku. Ze vzteku na Mengska kvůli tomu, co udělal. Kvůli tomu, koho zradil.

Zuřil kvůli Kerriganové.Pořád zuřil, protože ji Mengsk opustil, nechal ji napos-

pas zergům a všemu, co se hemžilo na povrchu zničené planety. K čertu, pořád ještě cítil novou, jemnou kůži na kloubech, která se utvořila, poté co praštil Dukea. To když mu tvrdohlavý generál řekl, aby se stáhnul. Pořád měl vztek.

Ale vztek nic nevyřešil. A jakmile vyprchalo prvotní rozběsnění, zjistil, že neví, jak má lidi vést. Aspoň ne tak, jak očekávali. Stali se z nich rebelové, jenže proti čemu se vlastně bouřili? A jak?

Mike byl svým způsobem mnohem efektivnější rebel, když pirátsky vysílal z ukrytých stanic. Vysílal zpravodaj-ství o tom, co ve skutečnosti Mengsk udělal, aby sjednotil síly, a říkal lidem, co se doopravdy stalo se zergy, protossy, a o vysílačích psí záření.

Zergové a protossové. K čertu, půlku času si Raynor myslel, že je úplný blázen, když o tom mluvil nebo na to jen pomyslel. Mimozemské rasy, které bojují o to ovlád-nout lidstvo, řeší svůj tisíciletý spor a kolonie se tak ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny? Bylo to šílené.

Ale byla to pravda. Viděl toho příliš, aby si mohl mys-let opak.

Možná ale přicházel o rozum. Aspoň by to vysvětlova-lo ty sny.

Přepadaly ho od doby, kdy opustil Tarsonis, každou noc čekaly, až zavře oči. Jakmile složil hlavu a usnul, začal se mu zdát sen.

Vlastně noční můra. Pokaždé stejná. Byl uvězněný,

aaron rosenberg16

spoutaný – i když na sobě neměl provazy nebo okovy – neschopný pohnout se nebo bránit. Přelétávaly nad ním temné siluety – chtěl křičet, ale nemohl otevřít ústa. To byl ten sen.

Až do dneška.Tentokrát byl jiný. Nebyl vůbec spoutaný a mohl se

hýbat, i když pomalu, těžkopádně a neměl v končetinách cit. Stál na bledé zemi, světle šedé jako starý zub nebo vybělená kost, a s každým pohybem nabral kus prachu tak, že se od podrážky odrazil na jeho kotníky. Substance to byla zvláštně suchá, ani chladná, ani teplá, a při dotyku se rozpadala.

Popel. Stál na poli popela. Táhnul se, kam až oko do-hlédlo, pokrýval celou zemi, dokonce i hory z černého ka-mene, které se tyčily po stranách. Oblaka popela vířila ve vzduchu a zastírala výhled na dva malé, fi alové měsí-ce a rudou planetu obemknutou prstencem. Když se nade-chl, cítil chuť popela a rovněž to, jak se mu dostává do plic. Celá planeta byla pokryta popelem, jako by byla kdysi vy-pálena a od té doby se nevzpamatovala.

Měl však jiné starosti než se kochat krajinou. Jak tak stál a snažil se zorientovat stejně jako vytřást z končetin podiv-né mravenčení, objevily se na obzoru temné siluety, kte-ré se děsivou rychlostí přibližovaly. Brzy na to se nad ním tyčily, cítil, jak mu kůži spaluje jejich dech zapáchající po síře. Snažil se je všechny držet v zorném poli bez toho, aby se na ně přímo díval – věděl, že pohled na ně by jej přivedl k šílenství. Letmé útržky, spatřené periferním viděním, mu připomněly zergy – tlustá kůže a protáhlé obrysy, v nichž se daly rozeznat chapadla, ostny a různé výrůstky. Ale byli větší, temnější a nestvůrnější než jakýkoliv zerg, kterému kdy čelil. Děsili ho. Cítil, jak mu buší srdce, nemohl se na-dechnout a celé jeho tělo se zalilo lepkavým potem. Zacpal si ústa, když mu z nich uniklo slabé vyjeknutí, aby zabránil jakýmkoliv dalším zvukovým projevům.

Přestože mezi nimi neviděl ani skulinku místa, podařilo se mu kolem temných postav proklouznout. V tu chvíli za-čal klopýtat přes popelem pokrytou zemi a při nejrychlej-

královna čepelí 17

ším běhu, jakého byl schopen, se snažil neupadnout. V dál-ce se tyčily hory – nebylo jasné, jak jsou přesně daleko, protože popel zkresloval – ale věděl, že pokud se k nim do-stane, dokáže se schovat. Za skalami bylo vidět obláčky ohně a dýmu – sopky, usoudil podle popela – a věděl, že právě saze a kouř by mu pomohly ztratit se pronásledova-telům z dohledu. Pokud by se dokázal dostat přes hřeben, mohl by zmizet v mlze. Mohl by utéct. Snažil se přinutit nohy k poslušnosti a utíkal tak rychle, jak jen mohl.

Nestačilo to.Postavy se přibližovaly, výrůstky se kroutily v očekává-

ní, chapadla vystřelovala do vzduchu, a dokonce slyšel je-jich nadšený sykot. Slyšel, jak se jejich těla plazí po zemi a zvedají oblaka prachu. Dokonce slyšel i to, jak jim ze rtů ukapávají sliny. Už brzy ho obklopí, odříznou. Jejich dlou-hé paže ho sevřou tak, že se nedokáže pohnout, a honička bude u konce. Potom začne pravé utrpení.

Zoufale se rozhlížel a hledal únikovou cestu, zbraň, co-koliv. Potřeboval pomoc! Ale nic tam nebylo. Jenom popel a nestvůry, které ho obklopily.

Jedna z nich se pomalu nahnula kupředu – měla tvr-dé, slizké maso, z něhož vyrážely výrůstky, které vypada-ly jako chomáče chlupů – a natáhla po něm ostnaté ruce. Tam, kde se ho to dotklo, mu začalo hořet maso. V žilách mu kolovala kyselina, jak se mu ostny probořily skrz kůži, a on se nekontrolovaně roztřásl. Začal házet hlavou, rudé vlasy mu spadly do obličeje a dočasně zakryly výhled na to, co ho čekalo dál. Potom ho chapadla stiskla ještě více, a jak z plic unikl poslední vzduch, vyrazil ze sebe jediný vzdech.

„Jimmy!“Tehdy se vzbudil.„To není možný,“ broukl Raynor, když si sundal kal-

hoty a vkročil do sprchy. Pootočení postříbřeného ko-houtku znamenalo spršku vody pichlavé jako jehličky – opravdové vody; pro Mengska jen to nejlepší! – a chlad ledově studené kapaliny odstranil poslední zbytky spán-ku spolu se špínou, potem a zaschlou krví. Tvrdohlavě

aaron rosenberg18

dodržel regulační nařízení a vodu po třiceti sekundách vypnul a trpělivě počkal na horký vzduch, který ho osu-šil. Mohl tak ven vyjít suchý a s lehce zarudlou pokož-kou. Ze skříně poté sebral o něco čistší tričko a kalhoty. Celou dobu se závity jeho mozku namáhaly, snažil se po-chopit ten sen a zároveň se pokoušel ignorovat všechny náznaky, které v něm byly.

„Prostě to není možný,“ řekl sám pro sebe, když šně-roval boty a oblékal si bundu. Automaticky si kolem pasu ovinul popruh na zbraň, blaster se pohodlně usadil na steh-ně, a jak vycházel ze dveří, popadnul ještě klobouk.

Hyperion byla obrovská loď, bitevní křižník první třídy, a měla spoustu místa pro zbraně, zásoby a malé průzkumné lodě. Ale stejně tak to byla Mengskova vlajková loď a bý-valý terorista se nechtěl protahovat úzkými chodbičkami nebo lézt po ocelových žebřících. Raynor znovu zakroutil hlavou, když kráčel širokou chodbou, našlapoval na kobe-rec a to vše osvětlovalo tlumené světlo vycházející z vkus-ných svícnů, zavěšených po obou stranách chodby. Mezi dveřmi visely obrazy. Připomínalo to spíš vilu než vesmír-nou loď, a už vůbec ne loď bitevní. Zajímalo by ho, jest-li byl Mengsk víc rozzuřený kvůli ztrátě palebné síly lodi, nebo kvůli ztrátě vší skotské, doutníků a dalších laskomin, jež přechovával na palubě.

Raynor se konečně ocitl na velitelském patře, poté co vyskákal po širokém točitém schodišti, a vstoupil na můs-tek. Rozrazil těžké dveře. Byl to jeho můstek. Z celé lodi to byla ta nejnabubřelejší místnost – obrovský taneční parket zaplněný monitory a konzolemi, jídelna plná počítačů, celá obložená dlaždicemi, sametem a hedvábím, a tomu všemu vévodilo kormidlo vyřezané ze dřeva.

„Pane!“ zasalutoval Matt Horner z velitelského křesla a chystal se ho opustit, ale Raynor mu pokynul, aby zůstal sedět. Horner byl správný chlap, i když trochu moc mladý a naivní – ke Korhalovým synům se přidal proto, aby něco změnil, a pořád věřil na patriotismus a spravedlnost. I když to Raynora mrzelo, i on se jednoho dne se změní. Teď ale byl dobrým zástupcem velitele a skvělým kapitánem.

královna čepelí 19

„Všude je klid, pane,“ řekl Horner. Raynor přikývl a na-klonil se nad konzoli, která stála v půli cesty mezi kapitán-ským křeslem a kormidlem.

„Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“ zeptal se Horner a Ray-nor jen pokrčil rameny.

„Pohov, synku.“ V tváři mladšího muže se chvíli zra-čilo zklamání a Jima znovu prostoupil pocit viny. Ten samý pohled se mu naskytl během posledních několika týdnů mnohokrát, ať už se to týkalo Hornera nebo ostat-ních. Všichni ho následovali tak nadšeně, přesvědčení, že je povede k tomu, aby udělali správnou věc. A místo toho je zavedl sem. Jenom tady seděli a čekali, neděla-li nic jiného, než že občas odehnali zbloudilou loď a krá-tili si čas do té doby, než se Mengsk dozví, kde jsou, a vy-šle za nimi fl otilu.

Ale proč nedělali něco víc? Raynor věděl, že o tom pře-mýšleli. Každé ráno se Horner ptal na rozkazy a on neměl žádný, který by mohl vydat. Odtrhnutí se od Mengska byla správná věc, tím si byl Raynor jistý, ale nebyl připrave-ný hned zaútočit na Dominion a prostě nebyl schopný na-jít správný mezistupeň mezi otevřeným konfl iktem a nic-neděláním.

Když se Horner usadil zpátky do velitelského křesla, Raynor nechal myšlenky volně plynout a znovu se vrátil ke snům. Přesněji k tomu poslednímu. Pomyšlení na něj ho nehodlalo opustit. Lišil se od ostatních a nebylo to jen v de-tailech. Byl intenzivnější – hrany byly ostřejší, barvy záři-vější, vzduch byl nabitý něčím, z čeho se mu ježily chlupy. Bylo to vzrušení? Strach?

Očekávání. K něčemu se schylovalo. A mělo se to stát brzy.

„Matte, potřebuju planetu,“ řekl konečně a mladý muž zvedl oči.

„Pane?“ Na chvíli byla Mattova tvář prázdná, v očích se mu zračil úžas, a potom se celý rozzářil. „Ano, pane! Pro novou základnu! Pro započetí revoluce! Shromažďovací místo pro…“

„Ne, prostě planetu,“ přerušil ho Raynor, který věděl, že

aaron rosenberg20

musí podřízeného rychle umlčet. „Takovou, která odpoví-dá přesnému popisu.“

Stoupnul si k Hornerovi a začal do navigačního systé-mu zadávat údaje. „Horká,“ mumlal si, jak psal, „i když ne nesnesitelně. Trošku lepkavý vzduch plný popela. Jed-no viditelné slunce. Dva malé měsíce. Poblíž rudá plane-ta obemknutá prstencem. Celá zakrytá popelem, minimál-ně palec tlustým. Nějaké kopce a menší hory, spíš z černé horniny než z hlíny. Všude kolem oheň a dým. Nejspíš taky plno sopek. Žádná vegetace nebo fauna.“ Popis mu šel snadno, byl to pozůstatek ze dnů, kdy sloužil jako šerif na Chau Saře a popisoval místa, která by kolonie mohla využít. Dopsal a poodstoupil od konzole, aby nechal počí-tač prohledávat soubory a hledat shodu. Mezitím se díval na vesmír a hvězdy skrz široké průzory, jež lemovaly před-ní stěnu místnosti.

Nemohla to být ona.Byla mrtvá. Věděl to. Neviděl ji zemřít, samozřejmě,

a pokud by někdo měl za takových podmínek šanci, byla to ona, ale přece…

Tarsonis byla převálcována. Zergové zabrali celou pla-netu. Stalo se to před šesti týdny.

A pokud by přežila, určitě by ho kontaktovala. K čertu, ukázala by se v noci v jeho místnosti, aniž by si někdo vši-ml, že se dostala na palubu.

Ale možná že ho kontaktovala. Jen ne cestou, kterou očekával.

Byla přece telepat.Sára Kerriganová. Se svými ohnivě rudými vlasy, sma-

ragdově zelenýma očima a širokým úsměvem. Holka s vědoucím pohledem a smrtícím půvabem. Bývalý Duch, bývalá vražedkyně, bývalá Mengskova nejoblíbenější důstojnice.

Kerriganová. Jeho kamarádka. Skoro milenka. Zájem byl na obou stranách – oba to jiskření cítili. A dokonce se podle toho i vícekrát skoro zachovali. Jenže načasování ni-kdy nebylo ideální. Tak to chodí s válkami – vždycky vám do něčeho vlezou.

královna čepelí 21

Když se poprvé potkali, nazvala ho prasetem. Měla pravdu – nemohl se ubránit jistým myšlenkám, jakmile ji poprvé uviděl – nádhernou, nebezpečnou a ozdobenou au-rou ohnivě rudých vlasů. Ale překonali to. Stali se z nich přátelé. Ona a Mike byli z Mengskova užšího velení jedi-ní, kterým věřil. Ti tři si byli bližší než bratři, dokonce i než manželé, a utvořilo se mezi nimi úzké pouto, jež vzniká jen tehdy, pokud omyl znamená smrt.

Kerriganová. Mengsk ji nechal zemřít na Tarsonis, uprostřed zergského Roje. A ona ho teď volala. Ve snech. Byla to ona. Nikdo jiný mu neříkal Jimmy. Aspoň ne od doby, kdy se naučil mluvit.

„Pane?“ ukazoval Horner na konzoli a Raynor na chvíli odložil vzpomínky, aby se začetl do výsledku.

V SYSTÉMU NEBYLY NALEZENY ŽÁDNÉ OD-POVÍDAJÍCÍ ZÁZNAMY.

„Sakra.“ Doufal, že by to v Mengskových mapách moh-lo být. Aspoň by věděl, jestli bylo skutečné minimálně to místo, když už ne sny o něm.

„Pane?“ sledoval ho stále Horner.„Jo?“„Pane, pořád to můžeme najít.“Raynor o tom chvíli přemýšlel a poté zavrtěl hlavou.

„Ne. Asi vůbec neexistuje.“Tentokrát se Horner předklonil. „Pane, můžu?“ uká-

zal na konzoli a Raynor přikývl. Horner si přitáhl konzo-li k velitelskému křeslu a začal psát, jeho prsty doslova lé-taly nad klávesami. „Velikost měsíců?“ zeptal se, aniž by vzhlédl, a Raynor zapátral ve vzpomínkách.

„Malé,“ odpověděl. Poloviční oproti Mar Saře. Zbarve-né trochu do fi alova.“

Mladší muž přikývl a zadal něco jiného. „Velikost pla-nety s prstencem?“

Raynor zavřel oči, snažil si vybavit letmý pohled. „Asi jako Tarsonis,“ řekl konečně.

„Gravitace?“Vzpomněl si na to, jak těžké měl nohy a jak kolem něj

vířil prach. „Normální. Terranská gravitace.“ Pak si vzpo-

aaron rosenberg22

mněl na něco dalšího. „Ve vzduchu bylo hodně síry. A taky kyslíku.“ Když dýchal, choval se jako opilý, přestože ho skoro udusil popel.

„Ano, pane.“ Horner dopsal a nechal vyhledávat. O chvíli později se na hlavní obrazovce objevila tři umístě-ní. „Tři možné shody, pane.“

Raynor na něj zůstal oněměle zírat. „Jak jsi to udělal?“ Tentokrát se Horner usmál a lehce se začervenal. „Použil jsem algoritmus, pane. Zadal jsem detaily o systému a po-rovnal je s hvězdnými mapami.“ Ukázal na tři tečky zářící na displeji. „Žádný z nich není prozkoumán, pane. To pro-to nebyly v navigačních systémech. Ale vzhledem ke slun-cím, planetám a měsícům by to mohly být tyhle tři.“

„Ech,“ pokýval Raynor uznale hlavu. Horner ho vždyc-ky chtěl tak potěšit a tak rychle uposlechl každý rozkaz! Proto Raynor občas zapomněl na to, že ten kluk kormidlo-val vesmírnou loď, než narukoval.

Studoval tři umístění na mapě. První bylo ze všech nej-blíž. Ale jak na hvězdu zíral, cítil, že je… něčím divná. Ne špatná, ale ani ne dobrá, jenom studená, a ničím ho nepři-tahovala.

Zadíval se na druhý bod. Ten samý pocit.Pak se podíval na třetí – a vlna strachu a napětí jej téměř

srazila na zem. Zalila ho vlna potu, jen se na hvězdu díval a tak nějak to vypadalo, jako by svítila jasněji než ostatní, i když věděl, že to není možné.

„To je ona,“ zašeptal a ukázal na třetí tečku. Horner pře-kalibroval obrazovku, tečka teď byla uprostřed a displej na ni zaostřil.

„Máme to, pane,“ řekl, jakmile se vedle ní objevila řada čísel. „Mám nastavit kurs?“

Raynor chvíli váhal. To byl svět, který viděl ve snech. Byl si tím jistý. Tam byla Kerriganová.

První, co ho napadlo, bylo sebrat průzkumnou loď a le-tět tam sám, jak nejrychleji to půjde. Ale to by nebylo zrov-na chytré. Tarsonis podlehla Roji a s ní i Kerriganová. Ne-mohla jim utéct. To znamenalo, že ji zajali. Vysvětlovalo by to i hrůzostrašné postavy v jeho snech – zergy, ale tako-

královna čepelí 23

vé, kteří byli silnější a děsivější než nestvůry, jimž dopo-sud čelil.

Nenápadnost nehrála roli. Rychlost ano. Rychlost a pa-lebná síla.

A ještě něco navíc. Poprvé od chvíle, kdy zaútočili na loděnice, měl Raynor najednou spoustu energie, cítil se zase živý. Měl opět cíl. Možná mu nevydrží, ale pro ten-to okamžik to stačilo. A jeho lidé potřebovali cíl stejně jako on. Chtěli, aby je vedl? Dobře, teď je měl konečně kam vést.

Obešel křeslo, vzal mikrofon a začal vysílat na frekven-ci všech svých lodí. „Pozor, všem jednotkám,“ zahlásil. „Tady James Raynor. Chystáme se na záchrannou operaci. Někteří z našich lidí na Tarsonis padli do zajetí zergů. Zjis-til jsem polohu planety, kam je, aspoň myslím, odvlekli.“ Sevřel mikrofon pevněji, jak si vybavil pocit, který ho za-plavil, když se nestvůry blížily. „Nebudeme tu jen tak če-kat a nenecháme ty špinavý hajzlíky utéct s našimi přáteli. Vracíme se tam s rozžhavenými puškami v rukou a zachrá-níme je. A sejmeme každýho zerga, kterej se nám odvá-ží zkřížit cestu.“ Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Od-plouváme za dvě hodiny. Kdokoliv, kdo nechce jít, nás může opustit. Nebudu vás tu držet. Může to být jen omyl, za kterým se poženeme zbytečně. Může to znamenat naši smrt. Takže nechoďte, pokud na to nejste připravení.“ Zno-vu se podíval na obrazovku a zdálo se mu, že na něj teč-ka mrkla. „Pokud tam nějací naši lidé skutečně jsou, nene-chám tam kámen na kameni, dokud je nenajdu. Bez nich neodejdeme.“

Vypnul mikrofon a postavil ho zpátky k Hornerovi. „Matte, nastav kurs, plný plyn.“

„Ano, pane!“ Horner začal nadšeně zadávat rozkazy, ale pak jejich psaní přerušil, aby se na něj znovu podíval. „Pane, vážně si to myslíte? Že tam jsou naši lidi? V zaje-tí zergů?“

„Doufám, Matte,“ odpověděl Raynor a otočil se, aby se znovu pečlivě zadíval na tečku. „Rozhodně v to doufám.“

O dvě hodiny později byl Hyperion připraven ke sko-

aaron rosenberg24

ku a za sebou měl zbytek Raynorovy malé vzbouřenecké fl otily. Deset lidí z více než čtyř set odešlo dřív, než lodě vyrazily. Zbytek se přihlásil na misi a všechno, co bude obnášet. Většina z nich byla nadšená a nervózní, a věděl, že tomu tak je jen zčásti kvůli možnosti zachránit padlé kamarády. Všichni byli rádi, že učinil rozhodný krok. On je vedl a oni byli připraveni následovat ho. Jen doufal, že je nevede do záhuby.

Raynor, usazený v kapitánském křesle, sledoval, jak se vesmír kolem něj zakřivuje a umožňuje lodi, aby se odpou-tala od normální reality a rychle vyrazila k popelem pokry-tému světu jeho snů.

Už jdeme, Kerriganová, zavolal v mysli. Doufám, že tam pořád ještě jsi, protože pro tebe jdeme.