Martin Kopáčeksexta A

seminární práce

Kubánská revolucesrovnání pohledu současných historiků s díly dobovými, popř. vzniklými za

socialismu

cíl

Definovat rozdíly mezi interpretacemi kubánské revoluce současných historiku s díly vzniklými za dob socialismu, popř. dobovými díly samotných iniciátorů revoluce, reakce tehdejších tiskovin atp., srovnání a definice ideového posunu.

hypotézaSrovnání pojímání kubánské revoluce jejími samotnými iniciátory, popř.

socialistickými díly a tiskovinami, s pohledem současných historiků, kteří revoluci spíše než jako spontánní vyústění situace chápou jako cílený převrat, plánovaný úzkou skupinou jeho organizátorů.

struktura

1.) úvod2.) politické a mentální klima v Karibské oblasti a na Kubě od 18. do 20.

století3.) náhled současných historiků4.) interpretace socialistických historiků, obsahy dobových děl5.) rozdíly mezi interpretacemi – ideový posun, jeho zdůvodnění6.) resumé

1 | s t r á n k a

materiály, literatura

- Vladimír Nálevkao Fidel Castro (2009)o Světová politika ve 20. století, 2. díl (2000)

- Oldřich Kašparo Dějiny karibské oblasti (2002)

- Sam Dolgoffo Kubánská revoluce (2002)

- Miroslav Krpatao Kapitoly z dějin kubánské revoluce (1989)

- Fidel Castroo Dějiny mi dají za pravdu (vysloveno 1953, knižně vydáno 1976)

- Josef Polišenskýo Historické předpoklady kubánské a chilské revoluce (1974)

- Robert Merleo Útok na kasárna (1967)

- Luis Más Martíno Povstalci ze Sierry Maestry (1960)

- Rudé právo (dobové články)- Valtr Komárek

o rozhovor na téma mise v Kubě v pozici finančního poradce Che Guevary (2009)

o http://www.nekultura.cz/film-rozhovor/rozhovor-s-valtrem-komarkem-aneb-che-guevara-posledni-politicky-romantik.html

2 | s t r á n k a

Kubánská revoluce vzbuzuje v dnešní době mnoho rozporuplných

reakcí. Její hlavní organizátoři se nezřídka vyskytují v pozici symbolu

vzdoru jakési vyšší vůli, v očích jiných se jeví spíše jako fanatičtí

ideologové, kteří pro přijetí a realizaci svých myšlenek neváhali jít doslova

přes mrtvoly. Nesporným faktem je, že její samotný průběh byl za dané

situace značně netradiční, její organizace se v počátcích ujala v podstatě

uzavřená, názorově jasně vyhraněná skupina, která byla v průběhu revoluce

nezřídka izolována od okolního dění. Pro objektivní posouzení považuji za

nutné objasnit politické a mentální klima na daném území, které revoluci

předcházelo. K tomuto účelu nám nejlépe poslouží informace od

současných historiků, které můžeme následně srovnat s obsahem děl

dobových, například od samotných aktérů revoluce, nebo děl historiků, kteří

o kubánské revoluci psali dříve, za dob socialismu. Takové srovnání nám

ukáže, zdali v průběhu půlstoletí doznaly reakce historiků a jiných

angažovaných osobností určitých posunů a při znalosti tehdejší situace

budeme moci posoudit, jestli vůbec a popřípadě proč k nim došlo.

Kubánská republika se formálně jako státní útvar zrodila 20. května

1902, nicméně již 19. století můžeme označit v této oblasti za velmi rušné.

Nejsilnějším vlivem této oblasti bylo vedle expanzivní a ziskuchtivé politiky

Spojených států i Španělsko, a to sice v pozici koloniální velmoci. První

jednání mezi USA a Španělskem se odehrály již koncem 18. století, a to sice

mezi státním tajemníkem USA Johnem Jayem a španělským vyslancem

Diegem de Gardoqui1. Priority a tudíž i požadavky obou stran se však

významně lišily, Spojené státy chtěly dále vylepšit a upevnit svou pozici

ekonomicky a hospodářsky nejsilnějšího státního útvaru v oblasti,

vyžadovaly tedy se Španělskem obchodních smluv a vyjednání volné plavby

po Mississippi. Španělsko zřejmě z obav právě z expanzivní politiky USA

žádalo přesné a dále neměnné vykreslení hranic. Najít kompromis za takové

situace tudíž vůbec nebylo jednoduché a shody obě velmoci došly až

později, roku 1795 kdy Španělé uvolnili plavbu po řece Mississippi,

1 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 138

3 | s t r á n k a

spojující americkou pevninu s Karibskou oblastí. V New Orleans bylo navíc

zřízeno americké skladiště zboží pro oceánské lodi, Spojené státy tak

dosáhly výhodné situace pro ovládnutí hospodářské činnosti ve velké části

karibské oblasti, zejména například i na samotné Kubě.

Válečné konflikty a krize na evropském kontinentu dále posílily již

tak výhodné postavení USA (na počátku 19. století šlo do Karibiku až 35%

veškerého vývozu Spojených států2) – ty se tak zcela logicky obrovských

příjmů z dané oblasti nechtěly vzdát, ba naopak je chtěly ještě více posílit.

Obavy však přinášela právě situace kolem Španělska, respektive jeho

obsazení napoleonskými armádami. Přicházela totiž v úvahu situace, kdy se

španělských kolonií v karibské oblasti zmocní právě Francie nebo Velká

Británie, která je podřídí svému vlastnímu zisku a Spojené státy budou

v důsledku ochuzeny. Španělsko tak bylo v očích USA považováno za

nejmenší zlo, v případě obsazení jinou velmocí by si Karibská oblast žádala

získat nezávislost. Svůj postoj USA doložily roku 1808 veřejným

prohlášením, v přesném znění: „Jestliže zůstanete pod vládou španělského

královského domu, budeme spokojeni, ale byli bychom vrcholně zneklidněni,

kdybyste se dostali pod vládu Francie nebo Anglie nebo se stali na nich

závislé.“

Španělé, kteří byli v důsledku francouzské ofenzivní politiky3 nuceni

soustředit svou snahu na udržení evropských území, představovali menší

hrozbu než právě samotná Francie nebo Velká Británie, tehdy ještě

koloniální velmoc. Spojené státy tak vůči povstalcům z Karibské oblasti

vesměs pozitivní přístup. Prakticky nacházeli revolucionáři v amerických

přístavech zbraně a další zboží nezbytné k vedení ozbrojeného odporu proti

koloniální nadvládě, politicky nejvyšší představitelé Spojených států

uznávali nezávislost a přijímali vůdce revolučních junt4 za zástupce dané

2 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 1393 Španělská válka v rámci napoleonských válek 1808-1814, Španělsko se za pomoci Anglie osvobozuje, Napoleonův režim je svržen a restaurována vláda Bourbonů4 junta (z lat. juncta – spojovat) je ve španělsky nebo portugalsky mluvících zemích ustálený výraz pro komisi nebo výbor, rozšířeno právě za napoleonských válek

4 | s t r á n k a

země. Na angažování Spojených států v Karibské oblasti tedy v této době

nemůžeme pohlížet jako na mocichtivé, spíše než o ovládnutí konkrétních

území a obyvatel jde nejvyšším politickým činitelům o nárůst

hospodářského vlivu, s tím spojený vzrůst zisků a ve své podstatě obchodní

pouto nejen s Kubou, ale i ostatním územím. Roku 1811 se USA tzv.

formulací „No-Transfer resolution“ stává samozvaným ochráncem státu na

Karibském území, neboť si vyhradila právo zasáhnout proti uchvácení

území poblíž Spojených států jakoukoliv jinou, cizí mocností.

Po ukončení napoleonských válek a všeobecném uklidnění situace

na Španělském území pokračuje politika USA „neoficiálních zástupců a

styků. Tím je myšleno svévolné pokračování obchodu se zbraněmi a jiným

zbožím, které mezi USA a povstalci probíhal zejména v amerických

přístavech. Tato pomoc byla výhodná pro obě zúčastněné strany, povstalci

potřebovali zdroj zboží nezávislý a nijak neomezený španělskou koloniální

politikou a pro Spojené státy tento neoficiální, černý obchod přinášel krom

oslabení španělské moci zároveň nemalé zisky do státní kasy, nejvyšší

úředníci proto neměli sebemenší důvod z takového jednání ustupovat a to

navzdory četným protestům španělských vyslanců. Taková situace,

soustavně oslabující španělský vliv byla dlouhodobě neudržitelná a Španělé

tak museli sáhnout ke kompromisu. Spojeným státům za ukončení podpory

povstalcům nabídlo Floridu a uzavření smlouvy ohledně hranic mezi

španělskými koloniemi a spojenými státy od Atlantiku po Pacifik – proto ji

nazýváme tzv. Transkontinentální smlouvou.

Paradoxem je že samotná smlouva přinášela výhody jednostranně

Spojeným státům, nikoliv však Španělsku, které ji iniciovalo spíše jako

z nouze ctnost. Spojené státy díky ní možná přestaly alespoň z větší míry

fakticky zásobovat povstalecké junty, nicméně nálada v tehdejší společnosti

byla už značně „protišpanělská“. Od roku 1823 probíhalo faktické

osamostatnění a uznání Spojenými státy nejen u států střední, ale i jižní

Ameriky jako například u Mexika, Chile, Peru nebo Brazílie. I přes tyto

5 | s t r á n k a

události panoval u nejvyšších činitelů Spojených států strach, že by si

evropské mocnosti mohly své bývalé kolonie podmanit nazpět. Tomuto se

rozhodli předejít formulací tzv. Monroeovy doktríny, která svého největšího

významu spíše než po samotném vydání nabyla později. Za hlavního

iniciátora jejího vzniku můžeme označit Johna Adamse, podle kterého

„americké kontinenty nemohou být považovány za cíl další kolonizace žádné

evropské země.“. Zároveň jsme se mohli dočíst poměrně ofenzivního

dodatku, že návrat Španělů nebo Portugalců do bývalých kolonií bude brán

jako „projev nepřátelského jednání vůči Spojeným státům, nebezpečný pro

náš mír a bezpečnost“5.

Existovala poměrně významná množina Kubánců – tzv. anexionistů6,

kteří uplatňovali názor absolutního připojení Kuby ke Spojeným státům,

které se také pokusili vyjednat s tehdejším americkým prezidentem

Jamesem K. Polkem7, kterému navrhli odkoupit celý kubánský ostrov ze

španělské koloniální nadvlády. Na tuto žádost reagovala španělská Koruna

podrážděně, kdy údajně prohlásila že „Kubu raději potopí, než aby ji předala

jiné mocnosti“. Toto období bylo pro Kubánce specifické jakýmsi hledáním

vlastní identity, krom myšlenek připojení Kuby k USA se vyskytovaly i

myšlenky samostatného, tzv. „kulturního“ – nikoliv politického národa,

ústřední postavou těchto snad se stal José Antonio Saco8. Zajímavostí je, že

svou ideologii opíral Saco především o evropské myšlení a konkrétně se

zmínil o Češích v rámci Rakouské říše. Veškeré tyto snahy o osamostatnění

však v polovině 19. století přišly vniveč a Kuba se ze španělské nadvlády

vymanit prozatím nedokázala.

Mnohem konkrétnější a radikálnější kroky k dosažení vlastní

svobody učinil kubánský lid během prvního povstání, které probíhalo mezi

lety 1868-1878. Záminkou vzpoury se stala nešetrná ekonomická politika

5 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 1416 z výrazu anexe – připojení určitého území k již existujícímu státnímu útvaru7 James Knox Polk – v pořadí 11. prezident Spojených států, v úřadu 1845-18498 kubánský státník, spisovatel a publicista (1797 – 1879)

6 | s t r á n k a

Španělského kolonizátora, který na už tak hospodářsky slabé a zemědělsky

monokulturně zaměřené Kubě ještě více zvýšil daňovou zátěž obyvatel a

podnikatelů. Na počátku celého povstání stál právník a vlastník cukrovaru

Carlos Manuel de Céspedés, který povstání evokoval tzv. Provoláním z

Yary9, kterým vyhlásil kubánskou nezávislost a zároveň propustil všechny

otroky, které vlastnil, stalo se tak 10. října 1868. Již v lednu 1869 byli

z hlavního města Havany vyhnáni hlavní představitelé tehdejší kreolské10

vlády. Nově jmenovaným prezidentem se stal hlavní představitel

revolučního hnutí, který stal na samém počátku - Carlos Manuel de

Céspedés. Zrušeno bylo otroctví a nastolena nová kubánská ústava, nově

vzniknuvší státní útvar však narazil na svou neorganizovanost a

nejednotnost. Existovaly zde totiž skupiny umírněných a radikálů, jejichž

postoj se lišil například v otázce otroctví (radikálové vyžadovali jeho

bezprostřední zrušení, umírnění jej navrhovali až po konečném vítězství a

stabilizaci země) nebo vztahu ke Spojeným státům. Nejdůležitější hnutí –

tzv. „Republika ve zbrani“ navíc nedisponovalo žádným pevně určeným

sídlem, vládou ani parlamentem11. I přes lobbing kubánský vyslanců do

Spojených států se uznání dosáhnout nepodařilo. Situace se tak jevila jako

bezvýchodná, prezident Céspedés se tudíž rozhodl rezignovat, při pokusu

opustit Kubu byl však zajat španělským vojskem a popraven – zřejmě jako

demonstrativní případ který měl dalším revolucionářům ukázat, že se

Španělsko k řešení problému ve své kolonii neostýchá použít ozbrojenou

moc.

Céspédova násilná smrt vyvolala u radikálnějších povstalců další

vlnu odporu. Jako symbol svého nesouhlasu proti španělské koloniální

nadvládě zvolili povstalci prostředek, který se v budoucnu uplatní ještě

9 Yara je kubánské město v jihozápadním cípu ostrova (provincie Granma)10 kreolové jsou lidé s evropskými kořeny, narozeni ve střední nebo jižní Americe, tento výraz je dnes používán jako hanlivý11 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 143

7 | s t r á n k a

několikrát, zejména při samotné kubánské revoluci a to sice partyzánskou

válku. Odboj tak byl roztříštěn do menších skupinek se spíše lokálním

významem, které se koloniálnímu režimu snažily systematicky škodit.

Hlavními představiteli byli Máximo Goméz a Antonio Maceo, postupem

času však vyvstaly mezi veliteli jednotlivých povstaleckých skupin spory a

celkové výsledky tak byly mizivé. Konec války nastal roku 1878 tzv.

Zanjónským paktem. Ten měl tvořit kompromis mezi oběma stranami, kdy

Kuba sice formálně zůstala kolonií španělského království, nicméně získala

mnoho svobod, do jisté míry i vlastní samosprávu. Významnou položku

tvořila též amnestie všech válečných činů vztahující se i na otroky, kteří byli

prohlášeni svobodnými.

V době po první válce za nezávislost Kuby probíhalo další zvyšování

vlivu Spojených států na Kubu, především z obchodního hlediska, neboť

87% vývozu závisela právě na USA. Nevýhody takové konstelace pocítili

Kubánci mezi lety 1890-1894, kdy ostrovu hrozil bankrot v důsledku celní

války, kterou Spojené státy Kubě vyhlásily. Především 80. léta 19. století

byla na Kubě poznamenána významnými politicko-sociálními procesy, kdy

došlo ke vzniku jednak politických stran (především Strany liberální, také

známé jako Autonomistické) a za druhé neméně významných dělnických

hnutí. Dělnická hnutí vznikla dohodou předáků továren hlavních odvětví

průmyslu (na Kubě především průmysl tabákový a typografický) o

společném postupu, od kterého si slibovali všeobecné zefektivnění výroby a

vylepšení výrobních podmínek. Síla těchto organizací byla demonstrována

několika masivními stávkami a roku 1892 se poprvé sešel dělnický kongres.

Významným představitelem a propagátorem myšlenek dělnických hnutí byl

spisovatel a novinář José Martí. Ten se stal ve společnosti všeobecně

uznávanou osobností, podporoval národní soudržnost, kterou nadřadil

rasovým rozdílům. Formuloval taktéž obrovskou zátěž Kuby v podobě

ekonomické závislosti na Spojených státech. Dalšímu úspěšnému odboji

měl napomoci i vznik Kubánské revoluční strany, o které v budoucnu ještě

mnoho uslyšíme.

8 | s t r á n k a

Roku 1895 – tedy 12 let po konci první války za nezávislost propukl

konflikt další. Navzdory poučení, kterého se Kubáncům dostalo na základě

dosavadních neúspěchů, vypadal počátek revolučních snah opět neúspěšně.

Dvě lodě s výzbrojí pro kubánské povstalce, které vypluly ze Spojených

států, byly záhy na pokyn prezidenta zastaveny a několik ústředních

organizátorů celé akce bylo již v den jejího zahájení zabaveno nebo dokonce

nemilosrdně popraveno, jediným pozitivním střípkem se tak stalo vítězství

generála Moncady v Oriente.

Zlomového roku 1895 vyšel také podstatný manifest Montecristi,

redigovaný již zmiňovaným José Mártím – jedním z nejvýznamnějších

umělců kubánské kultury jako takové, který podepsal mimojiné Maximo

Goméz, proslulý z období mezi válkami za nezávislost kdy inicioval odpor

po smrti prezidenta Céspéda. Tento dokument formuloval několik

důležitých myšlenek a stal se ideovým pilířem celé nadcházející války za

nezávislost. Prvně formuloval válku jako nevyhnutelný prostředek

k dosažení demokracie, udělil plných práv veškerému černošskému

obyvatelstvu, varoval před vznikem diktatury a v důsledku podpořil

Kubánce v boji za vlastní svobodu a nezávislost12. 11. dubna roku 1895 se

na Kubě vylodil sám José Mártí s povstaleckým vůdcem Maximo

Gomézem, kubánský publicista, umělec a ideový vůdce Mártí byl však při

potyčce se Španěly zavražděn. V této době byl však už kubánský odpor

mnohem lépe strukturovaný a organizovanější, což bylo pro jeho efektivitu

nezbytné – zvolení zástupci z řad osvobozeneckého vojska zvolili jak

vojenské vedení, tak ústavu a vládní radu.

Koncem roku 1897 se situace pro španělského kolonizátora jevila

opět jako bezvýchodná, neboť s natolik odhodlaným a již lépe

organizovaným odporem se ještě nesetkali. Udržení tak jako tak vypjaté

situace za pomoci ozbrojené moci bylo pro Španěly příliš nákladné (6

12 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 149

9 | s t r á n k a

milionů dolarů měsíčně) a navzdory tomu nepřinášelo žádné smysluplné

řešení. Bylo tak třeba situace uklidnit diplomatickou cestou, kdy se Španělé

pokusili nabídnout Kubě statut autonomie, tedy zřejmě nejvyšší stupeň

svobody, který byli Španělé ochotni tolerovat. K takovému návrhu se ovšem

povstalecké elity a zvolený prezident Bartolomé Marsó vyjádřily odmítavě

s tím, že na mírové podmínky přistoupí pouze tehdy, když bude uznána

absolutní nezávislost Kuby jako státního útvaru. Vypjaté situace se opět

šikovně pokusily využít diplomaté spojených států, kteří Španělsku

opakované nabídli odkoupení kubánského ostrova za cenu kolem 300

milionů dolarů, nicméně k dohodě nedospěli.

19. dubna 1898 byla ve Spojených státech představena rezoluce13, na

jejímž začátku doslovně stála formulace „Kubánský lid má právo být

svobodný a nezávislý“. Tato rezoluce ve své podstatě kopíruje již zmíněnou

„No-transfer resolution“ (viz. strana 5) vydanou již roku 1811, kterou se

USA pasovaly do role ochránce všech karibských států proti uchvácení

jinou mocností. Téhož roku tedy vypluly k břehům Kuby dvě americké

válečné lodě, z nichž jedna záhadně explodovala a potopila se. Tuto událost

Spojené státy samozřejmě ihned vylíčily jako intrikánské jednání ze strany

Španělska, pozdější výsledky expertíz ovšem za pravděpodobnější určily

spíše než cizí záměrné zavinění nešťastnou souhru chemických reakcí.

Americká reakce na sebe však nenechala dlouho čekat, kubánský ostrov byl

záhy blokován americkým námořnictvem a vojenská pomoc USA s pomocí

povstaleckých oddílů obsadila město Santiago. Navzdory tomuto dílčímu

úspěchu byly důsledky celé akce pro Kubánce. V mírové smlouvě,

podepsané ve Washingtonu nebylo o nezávislosti Kuby ani zmínky a spíše

se tak zdálo, že se Kuba neubírá vstříc nezávislosti ale pouze jinému

koloniálnímu poddanství.

Od 1. ledna 1899 disponoval nejvyšší mocí na Kubě americký

zástupci a vztahy mezi kubánským lidem a složkami moci napojené na

13 usnesení, z kterého většinou vyplývají konkrétní požadavky

10 | s t r á n k a

Washington můžeme označit za velmi chladné. Kubánská reprezentace

odmítala požadavky Spojených států jako například kontrolu nad kubánskou

zahraniční politikou nebo právo zasahovat do interních politických a

hospodářských záležitostí Kuby, prakticky to však mělo spíše symbolický

význam. Kuba byla pro USA hospodářsky velmi lákavým územím,

například americká United Fruit Company obdržela na kubánském území 70

tisíc hektárů půda, American Tobacco Company zase pohltila většinu (90%)

tehdejšího exportu kubánského tabáku.

Provázanost Spojených států s Kubou byla navíc upevněna tzv.

Plattovým dodatkem. Jedná se o rozhodnutí přijaté roku 1901 americkými

senátory, jeho hlavním iniciátorem byl Orvill H. Platt, po jehož příjmení

také převzal své jméno. Přijetí Plattova dodatku v praxi znamenalo ukončení

okupace, pro Kubánce tedy umožňoval kýžený vznik republik, což bylo

jeho nesporným lákadlem. Toto na první pohled nesporné pozitivum však

bylo doplněno několika klauzulemi, kterém mnohem více než kubánské

nezávislosti nahrávaly ekonomice USA. Plattův dodatek striktně nasměroval

export z Kuby i import na ostrov pouze na sever do Spojených států.

Vymínil si území pro vojenské základny, právo kontrolovat kubánské státní

účetnictví. Není divu, že přijetí Plattova dodatku proběhlo u kubánské

reprezentace se značnou nelibostí, nicméně i přes všechna negativa byl

pokládán za nejmenší možné zlo a příslib přece jen větší faktické svobody

než při bezcílném pokračování okupace a soupeření amerického

imperialismu se španělským kolonialismem. Prakticky se tímto aktem Kuba

definitivně vymanila ze španělského područí a vytvořila cestu ke vzniku

republiky, ve skutečnosti se však stala pouze loutkou ovládanou nejvyššími

představiteli zahraniční politiky Spojených států.

Kubánská republika se formálně jako státní útvar zrodila 20. května

1902 a první století její existence můžeme označit za velmi rušné.

Především na počátku 20. století byl dál prudce prosazován vliv Spojených

států v karibské oblasti a to především za pomoci námořní pěchoty. Mimo

11 | s t r á n k a

samotnou Kubu, které se budu dále v seminární práci věnovat konkrétněji,

můžeme jako příklad jmenovat ostrov Trinidad, na kterém byly zřízeny

vojenské základny USA, nebo Haiti, které mezi lety 1915 až 1934 Spojené

státy obsadily. Stejně jako tomu probíhalo v minulosti na území Kuby, USA

se ze své vlastní vůle vnutily do role „ochránce“, ve většině případu však

zjevně a pouze jen z důvodu ekonomických výhod, které jejich konání

přinášelo. Navenek takové jednání vypadalo jako bohapusté utužování

majoritního postavení, v kterém se Spojené státy v rámci dané lokality

nacházely, historik Oldřich Kašpar zde hovoří o tzv. politice silného

klacku14. Za takové konstelace se úspěch kubánské revoluce roku 1959 jevil

jako pomyslné vítězství Davida nad Goliášem. Událost celé revoluce poté

nabyla především v latinské Americe postavení kultu, její jednotliví

organizátoři byli pak zobrazováni jako symboly vzdoru vyšší moci.

Již první prezident nově vzniklé Kubánské republiky Tomás Estrada

Palma byl postavou dosazenou v zájmu Spojených států. Jeho politika tak

zanedlouho vyvolala nevoli kubánského obyvatelstva, což Palma řešil velmi

„stručně“ povoláním severoamerického vojska, které Kubu od roku 1906

okupovalo ještě další tři roky. Po skončení okupace americkým vojskem se

úřadu prezidenta ujal opět podobně politiky orientovaný José Miguel

Goméz, který do dějin nechvalně vstoupil krvavým potlačením nepokojů,

při kterém o život přišlo na 3 povstalců především tmavé pleti. Politika

vzniknuvší Kubánské republiky tak byla již od svého počátku zmítána nejen

cizími vlivy, ale zároveň i korupcí a jiným nekalým jednáním.

Roku 1925 se prezidentem stal Gerardo Machado, který právě za

pomoci důmyslných intrik a úplatků prodloužil své funkční období ze

standartních čtyř let, které udávala kubánská ústava o 2 roky na let šest. To

opakovaně vyvolalo zcela pochopitelnou nevoli obyvatel a politické

opozice. Na počátku roku 1930 proběhlo několik menších stávek a protestů,

14 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 160

12 | s t r á n k a

situace ovšem poměrně brzy eskalovala a vyvrcholila masivní generální

stávkou. Ta celý ostrov ochromila natolik, že situace pod vládou Machada

nebyla nadále udržitelná a ten byl v důsledku nucen abdikovat, neboť

hrozilo lidové povstání.

Striktní provázanost a diktát Spojených států amerických z Kuby

učinil zemi zcela nesamostatnou a dovolím si říci, že významně předurčil

její vývoj po několik dalších desítek let. Nejen že Kuba dosud nebyla nijak

významně industrializována ale i její zemědělství bylo neefektivní a to

proto, že bylo zaměřeno monokulturně. V drtivé většině se soustředilo na

nejvýznamnější plodinu této lokality – cukrovou třtinu a až ve druhé řadě na

tradiční tabák a kávu, tyto dvě komodity však nehrály ve státním

hospodářství tak přílišný vliv. Ekonomické zisky Kuby tudíž závisely

v podstatě jen na vzrůstu, nebo horším případě poklesu cen cukrově třtiny,

jejíž většina proudila pochopitelně na území USA. Ze Spojených států na

Kubu zase naopak proudily chybějící, především průmyslové statky (např.

automobily), které zde chyběly. Kubánská republika byla vržena obrazně do

pozice otroka, bez naděje na jakýkoliv vlastní růst a rozkvět. Celou situaci

navíc ještě zhoršoval rychle rostoucí počet obyvatel, v jehož důsledku

docházelo ke stále vzrůstajícímu podílu nezaměstnaných.

V záři roku 1933 proběhla vzpoura důstojníků armády vedená

Fulgenciem Batistou y Zaldívarem, o kterém ještě dále uslyšíme. Do funkce

prezidenta státu byl dosazen dr. Ramón Grau San Martín, stoupenec

reformních myšlenek a zarputilý kritik výsadního postavení USA. Podařilo

se mu prosadit, aby polovina všech dostupných pracovních míst byla

upřednostněna kubánské populaci, což mělo za cíl znevýhodnit americké

podniky s výrobou nebo sídly právě na Kubě. Samotný Batista se jako

hlavní iniciátor celé důstojnické vzpoury nakonec, zřejmě na základě

vlastních ambicí, přiklonil na stranu politiky USA. O rok později, tedy roku

1934 uskutečnil za pomoci amerického velvyslance puč, sám se však na

úřad prezidenta netlačil a v několika dalších letech se tak na této pozici

13 | s t r á n k a

vystřídalo 7 různých politiků – především z řad generálů, kteří dali

pokračovat zkorumpované politické správě, mezi nimi i sám Batista.

V polovině roku 1952 měly proběhnout volby, ve kterých byla za tehdejší

situace favorizována Strana kubánského lidu, na jejíž kandidátce byl uveden

i dr. Fidel Castro Ruz. Jelikož by v takovém případě Batista ztratil svůj

dosavadní vliv, uskutečnil 10. března 1952 další puč a sám se ujal pozice

hlavy státu.

Tehdy šestadvacetiletý právník Fidel Castro podal na Batistu žalobu

kvůli nelegální uzurpaci státní moci. Již v září téhož roku potom začal

svépomocí organizovat ozbrojené hnutí odporu s jasným cílem nadvládu

Fulgencia Batisty svrhnout. Fidel Castro Ruz se narodil do rodiny poměrně

bohatého statkáře se 4 tisíci hektary plantáži a 500 zaměstnanými gujiros15.

Také zázemí otevřelo Castrovi cestu ke kvalitnímu vzdělání, kdy v Santiagu

de Cuba nastoupil do křesťanské školy Dolores. Tam byl hodnocen velmi

kladně jak samotnými lektory, tak jeho spolužáky. Dovídáme se, že vynikal

ve sportu i vědomostech a stal se neformálním vůdcem tamního

studentského kolektivu. V jeho závěrečném hodnocení jsme se tak mohli

dočíst: „Fidel vždy vynikal ve všech literárních disciplínách. Má vynikající

vlastnosti. Je pravý atlet, který vždy statečně a hrdě hájil prapor školy.

Dokýzal si získat obdiv a náklonnost všech…“16

V říjnu roku 1945 se Castro přihlásil na právnickou univerzitu

v Havaně, kterou můžeme označit za centrum kubánského politického dění.

Právě zde začal být Fidel politicky činným a to především v rámci tamního

studentského hnutí. Inicioval demonstrace proti zkorumpovanému

prezidentu Grau San Martínovi, angažoval se však i mimo ostrov, například

připravoval ozbrojenou expedici na Dominikánskou republiku s cílem

svrhnout tamní režim diktatury. Přes všechnu svoji politickou angažovanost

se Fidel roku 1948 stíha oženit a splodit syna Fidelita, jeho vztah studentkou

filozofie ovšem vydržel pouze po dobu necelých 7 let – můžeme se

15 kubánský výraz pro dělníka16 V. NÁLEVKA – Fidel Castro (2009) – str. 9

14 | s t r á n k a

domnívat, že priority zarputilého revolucionáře povedou jinam než do

rodinného kruhu.

Roku 1944 se prezidentského úřadu ujal lékař a politik Grau San

Martín, názorově směřovaný proti předchozímu režimu Gerarda Machada, o

kterém jsme se již zmiňovali (viz. strana 13). Postupem času ve svém

funkčním období již však nebyl tak zarputilým revolucionářem a ideově

vyhraněným politikem jako na počátku, neboť i jeho vládnoucí období bylo

notně propleteno korupčním jednáním. San Martínovým nástupcem se stal

Carlos Prío Soccarás, který dal podobně jako jeho předchůdce korupčnímu

jednání zelenou – to se tak významně rozrostlo do všech úrovní státní

správy. To si opět vyžádalo reakci, které se ujal populární politik Eduardo

Chibás, zakladatel Strany kubánského lidu (kterou sám označuje za

ortodoxní), jež se díky své zarputilosti brzy stál jedním ze vzorů samotného

Fidela Castra. 5. srpna 1951 totiž pronesl velmi emotivní projev, kritický

právě ke korupcí prolezlé státní správě. Aby mu dodal na důležitosti, na

jeho konci se demonstrativně střelil do břicha a po několika dnech boje se

závažným zraněním zemřel.17

Tak nevyrovnané situace se rozhodl využít generál Fulgencio Batista

y Zaldívar, který v mládí zakotvil u americké armády, která mu umožnil

strmý sociální vzestp. Jak tvrdí Vladimír Nálevka, Batista byl přesvědčen,

že mu Spojené státy jsou přirozeným garantem moci, což mu dozajista

dodávalo potřebného sebevědomí. Obratným diplomatickým jednáním

nejdřív zvýšil svůj společenský kredit podporou kabinetu Grau San Martína,

nabyl vysokého postavení poradce vyslance Spojených států a dopracoval se

tak do velmi vlivných pozic. Spojeným státům se zavděčil o několik let

později, když paradoxně dopomohl svrhnout vládu Grau San Martína,

takové jednání evokuje známé přísloví kam vítr, tam plášť. Roku 1938

potom Batista vyhrál prezidentské volby a učinil několik populistických

kroků. Přijal novou, liberální ústavu (garantující mnoho občanských práv) a

17 V. NÁLEVKA – Fidel Castro (2009) – str. 12

15 | s t r á n k a

znovuobnovil funkci kongresu. Po konci jeho volebního období se na

určitou dobu stáhl do ústraní a veřejně se politicky příliš neangažoval. Ve

40. letech ovšem Spojené státy sledovaly politickou nestabilitu na Kubě se

značným znepokojením, neboť vítězstvím ortodoxní strany ve volbách by

vliv a příjmy USA na Kubě mohly výrazně poklesnout. V důsledku toho

americká CIA kontaktovala právě Batistu, který tak nenásilně 1. března

1952 svrhl vládu Martího nástupce Prio Soccaráse. Batista záměrně

konfrontoval působení zkorumpovaného Soccarásova kabinetu se svým

předchozím demokratickým funkčním obdobím, kriticky vystupoval proti

korupci, která byla tehdy na státní úrovni běžnou praxí. Sám se však pasoval

do role diktátora, zrušil dosavadní ústavu a svým jednáním se projevil jako

obětavý žoldák USA.

V kubánské společnosti tak vyvstala další vlna odporu a to hned na

několika frontách, protestovala se pomocí rozhlasových stanic, vznikaly

revoluční hnutí v armádě nebo nelegálně vycházel časopis s názvem El

Acusador (v překladu žalobce). Žádný z těchto způsobů odboje proti vládě

však nebyl příliš efektivní až na nejradikálnější a nejvíce výkonnou odnož,

která se formovala především mezi lety 1952-1953. Organizace se nazývala

„Hnutím mládeže století“, mezi její hlavní představitele té doby řadíme

Jesúse M. Oropesu, Abdela Santamaríu a především dr. Fidela Castra, který

v procesu následné revoluce zaujal zcela výsadní postavení. Sám již dva

týdny po Batistově nabytí moci podal před zvláštním tribunálem obžalobu

z nelegálního politického puče. Zřejmě i v důsledku povstání z minulosti byl

přesvědčen o oprávněnosti a účinnosti násilného, ozbrojeného převratu,

který také začal bezprostředně poté připravovat.

16 | s t r á n k a