Kurdové

Kurdové jsou nejpočetnějším etnikem, které nespravuje svůj vlastní stát. Kurdské menšiny nalezneme především v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii, ale nezanedbatelný počet

obyvatel kurdského původu se nachází i na Kavkazu. Menšiny kurdských přistěhovalců žijí v západní Evropě a

USA. Pár desítek tisíc kurdských horalů obývá také náhorní pláně v Arménii. Samostatný kurdský státní

celek neexistoval ani v minulosti, až na nevelká knížectví, emiráty, která svého času stejně podléhala svým silnějším sousedům. Kurdistán, území, o jehož

správu vedly spory říše turecká, perská i ruská, zůstával vždy na okraji zájmu světové politiky. Myšlenku

kurdského státu se nikdy nepodařilo dotáhnout do konce.

Příchod Kurdů

• Kurdské kmeny přišly v již v prehistorické době. Dle hrubých odhadů se dá usoudit, že se tak stalo v druhém tisíciletí před naším letopočtem. V této době přišel na Blízký východ indoevropský kmen Árijců. Íránská náhorní plošina se tak stala velmi důležitými hranicemi mezi Blízkým východem a střední Asií. Stejně tak sloužilo toto území i jako dočasné útočiště pro tehdy nově přicházející kmeny z východu. Dá se předpokládat, že se Kurdové, kteří sem přišli s přistěhovaleckou vlnou indoevropských Árijců, promíchali s obyvatelstvem, které již na tomto území žilo.

Přestože bývají Kurdové spojováni hlavně s Tureckem, jedná se o menšinu íránského původu. Kurdové si po

staletí zachovali vlastní kulturu, dnes například vydávají vlastní tisk i knihy. Snad největší překážkou v získání

vlastní autonomie Kurdů je jejich roztříštěnost. Kurdský jazyk se dělí na dva dialekty (kurmanji a sorani), které se

natolik liší, že jsou prakticky nesrozumitelné. Přestože většina Kurdů se hlásí k sunnitské formě Islámu,

nemalou skupinu tvoří šíité. Existuje velice mnoho národně osvobozeneckých skupin, které se prohlašují za

jediné zástupce kurdské menšiny. Celková rivalita jednotlivých kurdských kmenů a rozštěpenost Kurdů

podle státní, kulturní i náboženské příslušnosti zapříčinily, že se Kurdové nikdy v historii nedokázali

sjednotit a vytvořit tak vlastní stát.

Boj za nezávislost ve 20.století

• Jako u mnoha jiných národů i u Kurdů se již v 19. století projevují sjednocující snahy. Kurdové měli získat autonomii po 1. světové válce. Měl být ustanoven stát Velký Kurdistán, který by odděloval SSSR, Turecko, Írán a Arabské státy, háček byl v tom, že Kurdové by neměly vlastní samosprávu, nýbrž celý stát by fungoval jako britská kolonie. V Turecku ovšem propukla revoluce Mladoturků a mocnosti raději od původního záměru upustily. První vzpoura Kurdů v Turecku se datuje na roky 1924-1925. Povstání, které vedl náboženský vůdce Saíd, však bylo krutě potlačeno.

V roce 1926 byl Kurdistán rozdělen mezi Turecko, Írán, Irák a Sýrii, jak je tomu dodnes. Posledním významným pokusem o vytvoření samostatného kurdského státu je

pravděpodobně íránsko-sovětský experiment s Kurdskou demokratickou republikou v roce 1946 s centrem v

Mahábádu, který však ztroskotal ihned v roce 1947 po odchodu sovětských vojsk z Íránu. Současné vyhlídky

Kurdů nejsou příliš nadějné. Západní velmoci (USA) sice Kurdům v několika případech vyjadřují podporu, ale

spíše z důvodu možné opozice vůči Saddámu Husajnovi, než aby riskovali podporu vzniku samostatného státu v

této výbušné oblasti.

Jak bylo zmíněno panuje rivalita mezi jednotlivými kurdskými stranami. Nepřátelství panuje zejména mezi PKK (Kurdská strana pracujících) a iráckými Kurdskou

demokratickou stranou (KDP) Masuda Barzaniho a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK) Džalála Talabáního. Problémem kurdských stran je, že se každá považuje za

vedoucí sílu kurdského hnutí.

Politika

• Jak bylo zmíněno panuje rivalita mezi jednotlivými kurdskými stranami. Nepřátelství panuje zejména mezi PKK (Kurdská strana pracujících) a iráckými Kurdskou demokratickou stranou (KDP) Masuda Barzaniho a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK) Džalála Talabáního. Problémem kurdských stran je, že se každá považuje za vedoucí sílu kurdského hnutí.