PETER A MARY HARRISONOVI

IVO ŽELEZNÝ PRAHA

Přeložila Daria Dvořáková

Copyright © Peter and Mary Harrison, 1989 Translation © Daria Dvořáková, 1992

ISBN 80-7116-800-9

Poděkování

Autoři chtějí poděkovat řadě rozhlasových producentů a konferenciérů z celé Anglie, z BBC i z nezávislých sta­nic, kteří laskavě poskytli své telefonní linky pořadům, v nichž se posluchači telefonicky vyjadřovali k tématu mimotělesného prožitku. Vzhledem k poněkud nekon­venčnímu námětu podlehli mnozí z nich na začátku jisté skepsi, ale musíme říci, že ve všech případech bez vý­jimky byla reakce publika natolik ohromující, že i ti nej­větší pochybovači z řad konferenciérů byli nuceni při­pustit, „že na tom něco musí být".

Rádi bychom poděkovali mnohým duchovním, kteří nám věnovali čas a pomoc při hledání zázraků v moderní době. Zejména děkujeme Rt. Revd. Grahamovi St. John-Willey, B. Se, dále Rev. Philipu J. Kerrovi, prof. te­ologie na Gillis College v Edinburghu. Vřelá slova díků patří otci Keithovi Sawyerovi, M. A. za jeho nekonečnou trpělivost a ochotu.

Z různých důvodů byli pro nás při práci na této knize mimořádně cenní tito lidé: Sheila Boneová, Kirsty Tom-kinsová, Joe 0'Reilly, Andrew Sutton, Nigel Davis, De-rek Schroder, Roger Deller a Justin Massie-Taylor.

Bez těchto lidí, kteří s námi spolupracovali a věnovali nám čas i námahu, aby nám sdělili své mystické zkuše­nosti, bychom nemohli tuto knihu napsat. Jim náleží náš věčný dík.

Předmluva

Po dobu asi tak pěti let po vydání naší knihy Life Before Birth /Život před narozením/, jsme pravidelně dostávali mnoho korespondence od lidí ze všech koutů Anglie, kteří nám psali o svých nevysvětlitelných, neobvyklých nebo prorockých snech, o svých zážitcích s duchy, o záz­racích, zázračných vyléčeních, osudových setkáních a ji­ných nevysvětlitelných prožitcích. Jsou to příběhy smutné i veselé, některé lze po dalším zkoumání racio­nálně vysvětlit, někde je asi přání otcem myšlenky.

V této knize se zabýváme pravdivými příběhy mimo-tělesných prožitků. Vybrali jsme je z více než tří tisíc pří­běhů obyčejných lidí, kteří v různých situacích každo­denního života zjistili, že se uvolnili ze svého fyzického těla. Vznesli se do výšky, odkud viděli svá fyzická těla, přičemž veškeré myšlení a pocity si podržel onen uniklý subjekt, duše, duch, jak libo.

V některých případech se tito lidé ocitli v traumatizu-jících situacích, například na operačním stole v nemoc­nici nebo při automobilové havárii, ale převážná většina nám sdělila, že je tento prožitek potkal za normálních okolností bez sebemenšího předběžného varování. Mnozí z nich byli natolik dezorientováni, že nemohli po­chopit, co se to s nimi děje. Všichni jsou neoblomně pře­svědčeni, že to naprosto určitě NEBYL žádný sen. Mnozí konstatovali, že dokud se to nepřihodilo jim osobně, nikdy o žádném mimotělesném prožitku nesly­šeli, a až poté se začali různě vyptávat, aby o tom zjistili něco víc.

Zdá se, že je tento jev značně rozšířený a není omezen jen na určitý typ lidí. Naše případy pokrývají všechny společenské vrstvy, všechny víry, barvy pleti a sociální za­řazení a vztahují se ke všem věkovým skupinám. Jejich jediným společným jmenovatelem je fakt, že se o tom lidé zdráhají hovořit, protože se obávají výsměchu. Mnoho lidí tyto prožitky vyděsí a stejně tolik jich poci­ťuje hlubokou radost a mír. Všichni prohlašují, že se

smrti nebojí, protože vědí, že duše existuje nezávisle na fyzickém těle.

V této knize zažili všichni lidé únik spontánní, nikoli vyvolaný drogami, vyjma případů v nemocniční péči. Odmítáme všechny případy, které byly vyvolány meto­dami zaměřenými na dosažení mimotělesného prožitku. Je nám známo, že někteří lidé používají prostředky, kte­rými dosáhnou mimotělesného prožitku. S takovými me­todami absolutně nesouhlasíme. Jsme přesvědčeni, že je­li člověku souzeno prožít, aby jeho duše opustila tělo, v pravou chvíli k tomu dojde.

Peter a Mary Harrisonovi Easter 1989

/

f

ÚVOD

Některé z příběhů v této knize jsou velice pozoruhodné; některé se nedají logicky vysvětlit a některé vyplývají ur­čitě z úrazů hlavy, jak na to upozorňoval ve svém článku Z roku 1985 dr. Fenwick. Některé jsou prosté halucinace nebo pouhé omyly, ale naprostá většina zní svým způso­bem pravdivě. Za některé mohu osobně ručit, buď jsem byl nějak zapojen nebo účasten, nebo znám lidi, kterých se to týkalo.

V lednu 1977 jsem na fakultě dostal lehký srdeční in­farkt. Kolegové mě odnesli domů a uložili do postele. Po­volali zdravotní službu a současně i kaplana, místního metodistického duchovního, reverenda Stephena Beera, M. A., S. T. M. Nedokážu si vzpomenout, kdo přišel na scénu jako první, ale současně se Stephenem se objevila jedna studentka, Alison Richardsová, která tam byla také na bytě. Bylo časné ráno a venku byla ještě úplná tma a zima. V mém pokoji svítilo tlumené světlo. Nevzpomí­nám si, ze by mě lékař nebo sestra vyšetřovali, ale zniče­honic jsem se ocitl zjevně mimo své tělo a díval jsem se dolů na svou studentskou ložnici asi tak z výšky stropu. Mé tělo stále leželo na posteli, Alison klečela na podlaze vedle mě. Lékař a Stephen byli od mého nehybně ležícího těla odvráceni a stáli několik kroků od nohou postele, a přece jsem jim ze "své" nové pozice viděl do obličeje a slyšel jejich tichý, znepokojený rozhovor.

Měl jsem pocit hlubokého míru. Nade mnou a za mnou nebyly stěny domu ani pevný strop, ale něco jako tišivé, vším prostupující zlaté světlo. Vzpomínám si, ze jsem byl naprosto klidný a neměl jsem ani bolesti, ani strach, což ostře kontrastovalo se zničující agónií, která se odehrála před několika minutami. Tehdy mi bylo, jako kdyby mi někdo bušil do hrudníku tupou sekerou a potom se mi snažil rozpáčit zebra holýma rukama. Ale teď, když jsem se vznášel, mi bylo lehko. Nic naléhavého na práci jsem neměl, a tak jsem pozoroval, co se děje pode mnou.

Díval jsem se shora na své poličky s knihami a na ostatní lidi v pokoji. Stephen a lékař spolu ještě hovořili. Alison stále držela dosud nehybné tělo za ruku. Měl jsem pocit, jako by už brzy bylo ''načase jít'1 a odebrat se do oné zlaté záře. Zdálo se mi, že nemám na vybranou, a ab­solutně jsem se toho, že odcházím, nebál, ani jsem toho nelitoval. Do té doby jsem si skutečně neuvědomoval, že mám ještě tělo, spíš mi to připadalo, jako bych ležel obli­čejem dolů na ničem. Potom jsem si náhle uvědomil, že mi někdo mačká zápěstí nebo ho tiskne, a jasně jsem vi­děl Alison, jak mi pevně svírá stejnou ruku mého těla, které lam leželo. Jemná záře pohasínala a pomalu mě "propouštěla".

"Probral" jsem se na posteli. Alison mě stále ještě dr­žela za ruku. Bolest se vrátila, ale už ne tak silná.

Nevzpomenu si teď, kdy jsem byl poprvé schopný o tomto prožitku někomu vyprávět, ale nikdy jsem nešel do všech podrobností. Alison jsem to samozřejmě řekl a ona mi sdělila, že se celou dobu vroucně modlila za to, abych neumřel. Vzpomněla si, že mě držela za ruku proto, abych se stal součástí jejího zbožného úkolu.

S pokorou považuji tento zážitek za jednu z nejvý­znamnějších událostí v mém životě. Věřím, že jsem škví­rou nahlédl do nebe, nejspíš tak na zadní dvorek, ale jsem si jistý, že "to nejlepší nás teprve čeká". Už se nebojím umřít: jsem si jistý, že po smrti všechny bolesti pominou a že po tomto životě existuje skutečné bytí. Stále si musím dávat pozor, abych nepřeháněl, ale toto omezení je určitě užitečné. Sv. Pavel to vystihl, když řekl "vždyť v slabosti se projeví má síla" /2. Korintským 12:10b/.

Rád bych věřil tomu, že můj život byl ušetřen z něja­kého zvláštního důvodu, ale vím jen to, že Alisonina vroucná modlitba byla vyslyšena. Na sv. Valentina roku 1981 jsme se vzali. Oddával nás Stephen!

Ve čtyřech verších 12. kapitoly druhého dopisu církvi v Korintu, která končí před chvílí citovanou větou, popi­suje sv. Pavel svůj mimotělesný prožitek:

"Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přichá­zím teď k viděním a zjevením Páně. 2Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do tře­tího nebe; zda to bylo v těle nebo mimo tělo, nevím - Bůh to ví. 3 A vím o tom člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví- 4a uslyšel nevypra­vitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit." *

Jedno téma se v této knize neustále vrací; z rozličných důvodů se lidé zdráhají o mimotělesném prožitku vypra­vovat. Někteří proto, aby si jejich posluchači nemysleli, že se "pominuli" nebo přinejmenším, že jsou "prosťáčci". Doufám, že oni i ti ostatní budou povzbuzeni tím faktem, Že ani sv. Pavel o svém prožitku příliš často nehovořil a dával přednost tomu, aby byl souzen podle svých slov a činů, vyplývajících z jeho víry v Ježíše, než hrdým po­pisem své vize.

Rt. Revd. Graham St. John-Willey, B. Se. (Hons.)

* Veškeré citáty z Bible jsou v knize uvedeny podle Bible, Písmo svaté, Stalého a Nového zákona. Ekumenický překlad, Ekume­nická rada církví v ČSR, 1984.

KAPITOLA PRVNÍ

CO JSOU TO MIMOTĚLESNÉ PROŽITKY?

Kéž* něj aká moc dá nám jednou na sebe zrakem jiných shléd­nout Robert Burns

Nejspíš máme dar ,,vidět sami sebe tak, jak nás vidí ostatní". Tisíce lidí z celého společenského žebříčku v ti­chosti zažily, jak se jim poodhalila rouška tajemství nad životem a smrtí při mimotělesné zkušenosti, kdy „duše" své fyzické tělo opustí a hledí na ně z jiného úhlu. Není to sen ani vize, ale čistá realita, jež lidi, kteří ji zažili, buď vyděsí nebo uvede do vytržení. Nemá to nic společného s drogami, alkoholem nebo mentální labilitou. Je to velmi působivé, jako v případě paní Dickinsonové z Li­verpoolu:

„Spala jsem v posteli a najednou koukám, že stojím nahoře na schodech. Má dcera se bála tmy, a tak celou noc svítilo na odpočívadle světlo. Když jsem sestupovala ze schodů, viděla jsem své bosé nohy. Vstoupila jsem do kuchyně a všimla si slabého měsíčního světla, které sví­tilo oknem dovnitř. Natáhla jsem se k vypínači, hned po mé levici u vchodu do místnosti. Viděla jsem, jak se má ruka vypínače dotýká, ale světlo se nerozsvítilo. Tehdy jsem si uvědomila, že se nedokážu vypínače dotknout a že se moje ruka z nějakého důvodu rozplývá vzadu ve zdi. Ohromilo mě zjištění, že dveře za mnou jsou stále zavřeny a že jsem jimi prošla, aniž jsem je otevřela. To mě strašně vyděsilo. Pochopila jsem, že jsem mimo své tělo. Vtom mě něco začalo táhnout ke stropu a pak jsem měla pocit, že se řítím prostorem velkou rychlostí po ja­kési spirále. Nato jsem se probudila zpátky ve svém těle.

Pokoušela jsem se sama sebe přesvědčit, že to byl je­nom sen, ale vím, že to byl skutečný zážitek, naprosto se lišil od všech snů a žádné rozumové vysvětlení mě ne­přesvědčí o opaku. Po oné noci se můj postoj k životu na-

prosto změnil. Uvědomila jsem si, že tento život je částí mnohem rozsáhlejší existence. Kromě toho jsem si jista, že mě to mělo připravit na události, které následovaly. Vím, že s předešlým postojem k životu a ke smrti bych nebyla schopná se vypořádat o tři roky později se smrtí svého drahého manžela."

Během několika posledních let jsme prováděli v této oblasti výzkum a nashromáždili velmi mnoho důkazů na podporu názoru, že fyzické tělo je pouhou skořápkou, hmotným organismem, jehož jediným úkolem je pouze pojmout skutečnou podstatu člověka, duši, a tato duše, naprosto neodvislá na vědomí a osobnosti člověka, je schopná opustit tělesnou skořápku a dovolit tak člověku, aby shlédl naprosto nezaujatě a objektivně na své fyzické tělo.

Mnoho lidí nám sdělilo, že si při svém mimotělesném prožitku uvědomovali jiné bytosti. Někdy je to pouhé tu­šení „přítomnosti" a jindy lze podivuhodné nezemske společníky jasně vidět nebo slyšet, jak tomu bylo v pří­padě paní Alcockové ze Spaldingu, Lines:

„Vzpomínám si, že jsem nechala své tělo spát na po­steli, proplula dveřmi ložnice a vznášela se dolů po scho­dech. Zastavila jsem se u dveří a pokoušela se rozsvítit, ale zjistila jsem, že nemohu. Mé prsty procházely vypí­načem. Otočila jsem se a vím, že tam se mnou byly ještě dvě bytosti, a ačkoli nevím, kdo to byl, zřetelně jsem sly­šela, jak jedna druhé říká:,Musíme ji vrátit zpět/ Cítila jsem, jak mě postrkují dva páry rukou a čtverý prsty mi tlačily na záda, když jsem se otočila a plula nahoru po schodech. Pak už jenom vím, že jsem ležela na posteli ve svém těle."

V mnoha případech lidé slyší a poznávají hlasy zem­řelých příbuzných a přátel. Častokrát doporučují zemřelí příbuzní, aby se člověk vrátil nazpět. Mnoho lidí shodně popisovalo, že se ruce zemřelých nejdříve vstřícně nata­hovaly a dávaly najevo radost ze setkání, ale v jistém oka­mžiku je zemřelí upozorní, že jejich čas ještě nepřišel, a zvedají ruce, aby poutníka na další cestě zastavili.

Téměř všichni se zdráhali navrátit do fyzického těla a opustit onen mír v této jemně ozářené dimenzi. K ná­vratu přispěje často pocit nedokončené práce, u rodičů vědomí, že se ještě musejí postarat o své děti, a tento na­léhavý pocit je asi bezprostřední příčinou, která vyvolá okamžitý obrat v událostech, po němž dochází k návratu do fyzického těla.

Zvláštního významu zde nabývají spatřené ruce. Pře­vážná většina lidí sdělila, že je při jejich mimotělesném prožitku vedly ruce, které někdy patřily jejich milým zemřelým, jindy někomu neznámému. V mnoha přípa­dech nejsou ruce spojeny s žádnou bytostí, ale jsou zře­telně vidět a zdá se, že se objevují za konkrétním úče­lem, který člověk jasně pochopí, jako je tomu v případě Teda z Lutonu (viz. „Zvířata", kap. 7). Pro ilustraci uvá­díme několik případů, v nichž hrají ruce svou úlohu a předávají konkrétní zprávy:

Jedna žena, která ležela se závažným onemocněním v nemocnici, vzpomíná nejdříve na to, jak ležela po ná­ročné operaci s těžkými bolestmi na lůžku. Potom se ze svého fyzického těla uvolnila a vznášela se nad svou po­stelí, ale ze všeho nejvíc ji překvapilo, že už nemá žádné bolesti. Cítila klid, uvolnění a značný zmatek. Náhle po­cítila, že směřuje ke konci nemocničního pokoje a poté do jakéhosi dlouhého, úzkého a tmavého tunelu. Na jeho konci zářilo oslňující světlo, které ji přitahovalo. Cítila, že se pohybuje značnou rychlostí, a čím víc se přibližo­vala ke světlu, tím větší radost cítila a tím byla spokoje­nější. Přibližovala se ke světlu a ono zářilo stále víc. Ná­hle si uvědomila, že z temnoty se po obou stranách tu­nelu vynořily ruce.

Ačkoli nevycházely z žádného těla a byly v mnoha řa­dách, kupodivu nepociťovala sebemenší strach. Měla zřetelný pocit, že ty ruce zná, i když vlastně jejich maji­tele neviděla. Zdálo se jí, že vidí ruce své dávno zesnulé babičky, kterou si pamatovala z dětství, a byla si jista, že vidí ruce svého otce. Ten zemřel před několika lety. U ně­kolika párů rukou nevěděla komu patří, ale cítila, že

z nich vychází veliká láska. Měla pocit, že ji ruce i prsty zvou dál.

Dojetí ji přemohlo, když uviděla droboučké dětské ru­čičky, které vycházely z temnoty a volaly ji k sobě. Oka­mžitě pochopila, že to jsou ruce jejího zemřelého dítěte. Zatoužila se k nim vrhnout, uchopit ony malé prstíky... Vtom si však uvědomila, že má před sebou ruce svého otce, ale tentokrát dlaněmi dopředu, v gestu, které jí za­kazovalo jít dál. Vzpomíná si, jaké to bylo těžké rozho­dování, když cítila, že se nesmí přiblížit ke svému dítěti, ale tu si vzpomněla na své další tři děti, které na ni če­kaly, až se vrátí z nemocnice.

A ruce jejího otce se pohnuly tak, jako by ji chtěly pro­strčit zpátky tunelem. -Přemohl ji soucit ke svým třem malým dětem, které na ni ještě velmi závisely. Zdá se, že jakmile podlehla tomuto pocitu, obrátila silou vůle po­hyb, i když jí bylo velmi líto, že musí opustit své zemřelé dítě, jehož přítomnost si silně uvědomovala. Vtom se za­čala pohybovat tunelem zpět, vzdálené světlo se stále zmenšovalo a zmenšovalo, až vypadalo jako špendlíková hlavička. V příští chvíli otevřela oči a byla zpátky na ne­mocničním lůžku s bolestmi v celém těle.

Živá vzpomínka na to, jak se vznášela a letěla tune­lem, na světlo a ruce, na zemřelé dítě, jí zůstala v paměti svěží a skutečná. Ví, že se to stalo, že to nebyl žádný sen. Je přesvědčená, že tato zkušenost měla za cil, aby se pře­stala pro své zemřelé dítě trápit a upnula se k pozem­skému životu. V její mysli teď převládají dva pocity, za prvé se už nebojí zemřít a za druhé, ačkoli na své zem­řelé dítě stále myslí, má příjemný pocit, že se o ně lásky­plně starají přátelé.

Příběh pana Palmera Když si pan Palmer z Farnboroughu večer lehl jako ob­vykle do postele, připadalo mu, že mu nějak zvláštně hučí v hlavě. I jinak se cítil dost divně. Vzpomíná si, že se chtěl v posteli posadit, ale znepokojilo ho, že nemůže pohnout ani svalem. Napadlo ho, že ochrnul. Pokusil se ještě po-

hnout rukou, ale ať se snažil, jak chtěl, nešlo mu to. Oči otevřít mohl. Ložnice vypadala absolutně normálně, do­konce slyšel zvenku zvuky noční ulice. Náhle měl pocit, jako by se vznesl asi do výše třiceti stop. Pokusil se znovu hýbat klouby, ale začal rotovat, a tak s tím přestal a je­nom se vznášel.

Bydlel tehdy v obývací ložnici ve velkém starém vik­toriánském domě. Napadlo ho, že když bude chtít, bude moci v tomto domě kamkoli zaletět. Přál si letět o po­schodí výš, kde bydlela v jednom pokoji jistá dívka. Vzpomíná si, že o tom přemýšlel, ale pak ho napadlo, že kdesi četl, že postačí na to jenom pomyslet a dostane se na místo, na které bude chtít. Pomyslel na dívčinu ložnici a v téže vteřině stál uprostřed jejího pokoje. Chtěl se oto­čit k její posteli, aby uviděl spící dívku, ale když se oto­čil, dvě velké ruce, které nevycházely z žádného těla, se mu objevily před očima a zabránily mu na dívku se po­dívat. Vzpomíná si, že mu hlavou proběhla zřetelná zpráva: ,, Tento prožitek není určen ke špehování lidí." Pak už jenom ví, že letěl zpět ke svému tělu.

Příběh paní Brownové Paní Brownová píše, že se jednou v noci probudila a její pokoj byl plný něčeho, co by se dalo popsat jako vířivá mlha. Zdálo se jí to velmi zvláštní a hned se podívala k oknu, jestli ho nenechala náhodou otevřené. Zjistila, že je zavřené, ale záclony neustále jako by poletovaly v lehkém vánku, který proudil pokojem. Potom zaslechla tak nádhernou hudbu, že nic podobného nikdy neslyšela. Hned ji napadlo, že to asi jeden z jejích synů nechal za­pnuté rádio v některém ze spodních pokojů. Zvedla se z postele a šla dolů po schodech, aby tu hudbu vypnula, ale náhle před sebou uviděla ve vzduchu plout dvě ruce, nejkrásnější, jaké kdy viděla. „Vůbec jsem se nebála, i když to bylo hodně podivné. Ruce byly velmi krásné, jako ruce baletek. Jedna z těch rukou se natáhla dopředu, jako by mě chtěla vzít za ruku a pomoci mi z postele. Chtěla jsem se té ruky zrovna chyt-

nout, ale z nějakého důvodu jsem otočila hlavu a byla jsem konsternována, když jsem viděla své spící tělo ležet za sebou v posteli. Hned jsem se rozhlédla kolem. Ruce zmizely a já jsem cítila, jak vklouzávám do svého fyzic­kého těla. Když jsem se druhý den ráno vzbudila, první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem šla zkontrolovat okna, jestli jsem je tu noc předtím řádně zavřela. Byla za­vřená. Na tento zážitek nikdy nezapomenu. Byl krátký a prostý, ale naprosto změnil můj pohled na život, pro­tože vím, že se mi to jenom nezdálo, že jsem ty ruce opravdu viděla a tu hudbu jsem opravdu slyšela."

KAPITOLA DRUHÁ

SVĚTLO

Příběh paní EUisovc

Ve tři hodiny ráno zazvonil u pana Davida Ellise telefon. „Jde o vaši paní," řekla sestra. „Hodně se jí přitížilo. Stále se to horší. Doktor se ptá, jestli byste okamžitě ne­přišel do nemocnice."

Pan Ellis zpanikařil: "Ale co udělám s dětmi?" „Nemůžete požádat sousedy, aby na ně dohlédli?" „Ano, ano. Pokusím se. Jak na tom je? Je to kritické?" „Asi bude nejlepší, když přijedete." Pan Ellis zatelefonoval své sestře, která bydlela poblíž,

a řekl jí, že pod rohožkou u zadních dveří nechává klíč. Rozklepaný strachem přišel do nemocnice a spěchal do manželčina pokoje.

„Ztratila mnoho krve," informovala ho sestra. „Třeba se z toho dostane. Chci říct, že ne..." „Děláme, co je v našich silách. Nechtěl byste šálek

čaje?" „Mohl bych mluvit s doktorem?" Sestra soucitně přikývla a odešla z pokoje. Když vzal

svou manželku za ruku, otevřela oči a podívala se na něj.

Byl si jist, že ho poznala, ačkoli nic neřekla. Zabolelo ho, když viděl její trpící oči. Pomalu je zavřela a ležela ne­hybně. V pokoji bylo ticho. Pohlédl na monitor srdeční činnosti a vyděsil se.

„Ne, ne! Marjorie, vrať se!" Na obrazovce monitoru byla dlouhá nepřetržitá přímá čára.

Když pan Ellis naříkal nad svou mrtvou manželkou, neměl ani tušení, že ho někdo sleduje. Jakmile totiž Mar­jorie zavřela oči, měla neuvěřitelný pocit, jako by vy-klouzávala ze svého fyzického těla, přičemž všechny její smysly zůstaly zachovány. ,,Jednu chvíli mě trápily bo­lesti," vzpomíná, „a příští jsem se vznášela nahoru, až jsem zůstala těsně pod stropem. V hlavě mi neustále pul­sovala jediná myšlenka: Mě už nic nebolí, to je blaho. Po několika vteřinách jsem si nejspíš na to skvělé létání zvy­kla, takže jsem si začala uvědomovat, co se vlastně děje. Pod sebou jsem viděla své tělo na posteli a vzpomínám si, jak mě strašně vyvedlo z míry, když jsem viděla, jak můj manžel nade mnou naříká. Co se mu stalo? Pomys­lela jsem si. Copak mě nevidí? On neví, že mi je teď dobře?

Pak si Marjorie všimla monitoru vedle postele a dlouhé přímé zelené čáry. „Jen jsem spatřila tu čáru, hned jsem věděla, co se děje. Ještě předtím ukazoval pří­stroj klikatou čáru. Došlo mi, že musím být mrtvá, ale ne­mohla jsem uvěřit, když jsem se cítila tak dobře a v po­hodě." V tu chvíli se zrovna vrátila sestra s šálkem čaje. „Viděla jsem, jak se lekla a okamžitě zazvonila na po­hotovostní zvonek. Během pár vteřin byl pokoj plný po­bíhajících lidí. Nejdříve mi dávali dýchaní z úst do úst a pak mi sestra zabodla dlouhou jehlu do hrudníku. Vi­děla jsem zřetelně, co sestra dělá, a zneklidnilo mě, že při vpichu necítím bolest. Dělali mi srdeční masáž a dávali mi elektrické šoky. Překvapeně jsem sledovala, jak se mé fyzické tělo házelo na posteli a pak zůstalo nehybně le­žet. Po nějaké době odešel zdravotnický personál z po­koje. Viděla jsem, jak doktor položil ruku manželovi na rameno a potom zavrtěl hlavou. ,Ale já jsem v pořádku/

Vzpomínám si, že mě silně rozčilovalo, jak mě manžel ig­noruje. V zoufalství jsem na něj neustále volala, aby mě uslyšel. Ale on se sklonil, políbil mě na nehybný obličej a odešel z pokoje. Pořád jsem se divila, proč mi neodpo­vídá. Křičela jsem ze všech sil.

Za chvíli do pokoje vešla sestra s vrátným. Přenesli mé tělo na vozík a přehodili přes ně prostěradlo. Sledovala jsem vrátného, který jel s vozíkem dlouhou chodbou. Vznášela jsem se za ním až do nemocniční márnice. Byla jsem v šoku, když jsem si uvědomila, co se stalo. Jak jsem hleděla na své tělo na vozíku, najednou se scéna zaml­žila. Márnice se pomalu rozplývala a já jsem letěla pasáží ve tvaru oblouku. Na konci pasáže bylo neobyčejně zá­řivé světlo - takovou záři jsem dosud nikdy neviděla. To světlo mě silně přitahovalo a zároveň mě prostupoval po­cit tepla a spokojenosti. A potom se ke mně začaly ja­koby ze středu světla natahovat ruce.

Cítila jsem se tak šťastná a bezstarostná a byla jsem za­plavena vlnou lásky. Divné bylo, že ačkoli ty ruce nebyly spojeny s žádným tělem ani tváří, insktinktivně jsem po­znala, komu patří. Byla to moje babička, otec a několik dalších příbuzných, ti všichni už byli dávno mrtví. A pak jsem uviděla dvě krásné drobné ručičky, které se ke mně natahovaly. V hloubi srdce jsem věděla, že to jsou ručičky mého dítěte, které umřelo. Hrozně jsem se chtěla roz­běhnout a uchopit je. Jako by říkaly ,Miluji tě, miluji tě', stále a stále. Nikdy před tím jsem nepocítila, že mě může ' mít někdo tak hrozně moc rád. Natahovala jsem se k nim a ony se přibližovaly.

Tehdy jsem uslyšela rozhodný hlas mého otce: ,Ty sem ještě nesmíš, čeká tě spousta práce. Potřebují tě tvé děti, hlavně Julie/ (Julie je moje nejmladší.)

Navzdory otcovým slovům jsem strašně chtěla jít za svým mrtvým dítětem, ačkoli jsem si tehdy plně uvědo­movala, že miluji i své ostatní děti a svého manžela. Velmi dlouho jsem se sebou bojovala a zdálo se mi, že snad ani nemám sílu, abych se vrátila. Tehdy jsem usly­šela, jak se k otci přidal i hlas mé babičky. I ona se mě

snažila přesvědčit k návratu. V tu chvíli mě zaplavila vlna lítosti nad dětmi a manželem, když jsem si vzpomněla na jeho utrápený obličej. V onu osudovou vteřinu jsem se vrátila do svého fyzického těla.

Něco mi začalo překážet na obličeji, jako by mě něco přikrývalo. Když jsem zvedla ruku, abych tu pokrývku sundala, začal někdo strašlivě ječet a já jsem otevřela oči. Zahlédla jsem mladinkou sestřičku, která se sunula na podlahu márnice. O pár minut později na mě sestřička vystrašeně zírala. Na její vyděšený obličej nikdy neza­pomenu. Natáhla jsem k ní ruku. Chtěla jsem ji jenom uklidnit, ale začala ječet a utekla pryč. Poté se márnice zaplnila lékaři a sestrami. Jedna mladá sestra s milým ob­ličejem se ke mně naklonila a zašeptala: ,Tak vy jste se rozhodla, že se vrátíte!'

Marjorie se rychle uzdravila. Brzy byla z nemocnice zpátky doma u svého oddaného manžela a milujících dětí.

,,Nikdy nezapomenu na tu lásku a mír, které jsem po­cítila , i teď mě to hřeje. Snad jsem se stala lepší, méně so­beckou, přátelštější a jistě šťastnější a spokojenější s tímto životem. Jsem vnitřně přesvědčena, že nestojí za to, dělat si tady z něčeho hlavu. Beru život, tak jak jde. Otec měl pravdu, když říkal, že mě rodina potřebuje, ze­jména Julie."

Příběh Jean Wilsonové Když šla Jean Wilsonová a její nejlepší přítelkyně Kate z kina, zamířily do místního stánku s hamburgry, aby si daly něco k jídlu, než půjdou domů.

„Co to s tebou dnes večer je?" ptala se Jean kama­rádky, která se jí zdála neobvykle zamlklá.

,,To nic není. Na tom nesejde." „No tak ven s tím, co tě trápí?" „Poslyš," odpověděla Kate váhavě. „Pamatuješ si na

toho nového úředníka, o kterém jsem ti vyprávěla?" „Neříkej mi, že jsi do něj paf," popíchla ji Jean. „Vzpo­

meň si, co říká můj otec - muži jsou jako autobus, nemá

cenu za ním uhánět, za minutu tu bude další. Když si Jean všimla, že se její kamarádka nesměje, přestala. Teď už vážně začala Kate přesvědčovat, aby sejí svěřila.

,,Jenom mě onehdy večer pozval na procházku, to jsem ti už povídala." Po chvíli dodala: „Ale dnes jsem zjistila, že pozval Debbie na zítra večer na oslavu naro­zenin svého přítele."

„No a co?" .,No jo. Já věděla, že nic nepochopíš. Zapomeň na to."

Beze slova ukusovaly z hamburgra a pak dostala Jean ná­pad. „No tak si uděláme zítra večer vlastní večírek! Mů­žeme na něj pozvat pár lidí ze sousedství. Máma určitě nebude proti."

Kate nebyla nijak nadšená. „Ty vůbec nechápeš, viď?" ,,Co pořád máš? Vždyť ti chci pomoct." ,,Nemá to cenu," odpověděla Kate. „Když nemůžu jít

s Tonym, tak s nikým jiným nechci." Kate položila nůž a vidličku a zvedla se od stolu. Po­

děkovala Jean za to, že jí chtěla pomoci, ale dodala: „Jenže to je zbytečné."

Druhý večer byla Jean doma s rodiči. „Byla jsem zrovna v kuchyni a najednou se mi udělalo zle. Nejdřív mi byla strašná zima a hned potom jako bych měla sho­řet, bylo mi špatně a na omdlení. Chtěla jsem jít do před­ního pokoje, abych řekla rodičům, že mi není dobře, ale najednou mi všechno zčernalo a vím jen, že jsem upadla na podlahu u zadních dveří.

Velmi mě překvapilo, že jsem uslyšela Katin hlas, a vzpomínám si, že jsem si pomyslela, že se asi přece je­nom rozhodla k nám zaskočit. Doufala jsem, že nebude moc zklamaná, že tu není žádný večírek. Dál už si pa-matuju, jak jsem šla s Kate k čemusi, co bych popsala asi jako nekonečné studené černé moře. Pak jsem si uvědo­mila, že v dáli za mořem je nezvykle jasné světlo. A čím dál víc zářilo a třpytilo se. Nejdřív jsme jen tak stály na kraji vody a dívaly se na světlo. Naprosto mě fascinovalo.

Viděla jsem, jak Kate pomalu vstupuje do vody. Oto­čila se na mě a pokynula mi, abych šla za ní. Začínala

jsem mít strach. Nepohnula jsem se. Volala mě k sobě. Neustále na mě volala: ,Pojď se mnou. Pojď se mnou.' Cítila jsem se jakoby ochrnutá. Nemohla jsem pohnout nohama. Jako by mi je někdo zacementoval do země. Vi­děla jsem, jak Kate vstupuje stále hlouběji do vody. Měla jsem čím dál větší obavy, ale zároveň mě to světlo po­divným způsobem uklidňovalo. Připadalo mi, jako bych bojovala s dvěma příkazy. Stále jsem viděla Kate, jak se ode mě vzdaluje, a slyšela jsem její naříkavý hlas, který mě k sobě volal.

Vtom mi můj rozum začal vysílat pokyny, abych tam za ní nešla, i kdybych se snad mohla pohnout, ale záro­veň jsem věděla, že i kdybych si zvolila tu druhou vari­antu, totiž abych ji následovala, nic by mi nehrozilo. Byl to velmi zvláštní pocit. Vzpomínám si, že jsem vykřikla: ,Já se musím vrátit. Nemůžu jít s tebou. Nemůžu.'

Pak si vzpomínám, že jsem se probudila na pohovce v předním pokoji a u mě byli polekaní rodiče. Nic z toho, co jsem zažila, jsem jim nevyprávěla. Trvali na tom, že musejí volat lékaře, a ten konstatoval, že jsem dostala otravu z jídla. Napsal mi recept a řekl, že musím oka­mžitě do postele.

Usnula jsem neklidným spánkem, a když jsem se pozdě večer probudila, viděla jsem, že matka je velmi smutná.

,Co se ti stalo? Co ti povídal doktor? Proč vypadáš tak nešťastně?' ptala jsem se.

,Právě mi telefonoval Katin otec,' řekla smutně matka. ,Dnes večer spáchala Kate sebevraždu.'"

Příběh Barbary Horrsburyové Když přijali paní Barbaru Horrsburyovou vzhledem k masivnímu krvácení do nemocnice, uložili ji na postel a natáhli kolem závěs, aby neviděla, co se děje kolem ní v malém sále. Náhle vyklouzla ze svého těla a začala se vznášet ve vzduchu, odkud viděla jinou pacientku, kte­rou přivezli na protější postel. Dívala se od stropu dolů a pozorovala činnost dole, takže viděla, že pacientka,

kterou přivezli, má růžovou noční košili. Viděla, jak sestra přinesla vázu s narcisy a postavila ji na pacientčin stolek.

Pak se najednou ocitla v dlouhém tmavém tunelu, na jehož konci bylo jasné světlo. Hned nato proletěla tune­lem zpět a byla opět ve svém těle. Krátce poté odstavila sestra závěsy kolem postele a pochopitelně na druhé straně pokoje ležela další pacientka v růžové noční ko­šili a měla na nočním stolku vázu s narcisy.

Příběh paní Nealovc Paní Editě Nealové se zdálo, že vyklouzla ze svého fy­zického těla a potom letěla dolů velmi dlouhým tunelem k zářivému světlu, které jako by osvětlovalo závěrečný úsek tunelu.

„Slyšela jsem nádhernou nebeskou hudbu a naplňo­val mě pocit velké radosti a míru. Zdálo se mí, že někdo letí se mnou. Podívala jsem se vedle sebe a uviděla jsem svou neteř June. June byla po havárii tehdy v nemocnici a měla těžká zranění. Smála se a mávala na mě a volala: ,Honem, teto Edie, neboj se.' Slyšela jsem se, jak jí od­povídám: Ještě ne, broučku, ještě musím zvládnout spoustu práce, ale brzy se setkáme/

Potom všechno zčernalo a už si nic nepamatuji, jenom to, že jsem se dostala opět do své postele.

Druhého dne jsem byla jako obvykle v práci, vtom za­zvonil telefon, volala mi sestra šílená žalem, že June měla krizi a uprostřed noci zemřela.

Nikdy jsem sestře ani nikomu jinému nevyprávěla o onom tunelu a světle, ale na Junině pohřbu mě vzal její bratr kolem ramen a zeptal se, jestli jsem té noci, kdy June zemřela, nebyla v nemocnici na chodbě.

Řekla jsem mu, že ne, pochopitelně, že jsem tam ne­byla, to bych přece rovnou šla do pokoje.

,Já jsem si to myslel,' odpověděl synovec. June totiž, než umřela, několikrát řekla: Támhle je teta Edie a vidí mě!'"

KAPITOLA TŘETÍ

VÝHODNÁ POZICE

Příběh Davida a Frances

Frances byla se svým přítelem Davem v jižní Francii. Jeli na pláž na Davově mopedu. Frances se šla do moře vy­koupat a Dave zůstal na pláži. Byla dobrá plavkyně a pla­valo se jí dobře v sluncem prozářené vodě, když vtom se ocitla v divných vlnách.

„Ani jsem si plně neuvědomovala, co se děje, a bez­pečně jsem neměla pocit, že mi hrozí utopení. V jedné vteřině jsem pochopila, že něco není v pořádku. A v druhé vteřině jsem se nemohla vynadivit tomu, že se vznáším ve vzduchu asi tak čtyři stopy nad vlnami. Zní to neuvěřitelně, ale vznášela jsem se ve vzduchu. Roz­hlížela jsem se kolem a napadlo mě, že se podívám k pláži, kde leželi lidé v písku, někteří pod velkými slu­nečníky.

Všechno vypadalo naprosto normálně, totiž až na mě. Něco těsně pode mnou upoutalo mou pozornost. Byla to ruka, která trčela ven z vody. Ta ruka sebou mávala sem a tam a pak se znovu ponořila do vody. Dávala jsem po­zor a uviděla jsem, jak se z vody vynořují nejdříve prsty, potom ruka a nakonec celá paže. Teprve když jsem vi­děla, jak se ruka znovu potápí, jsem si uvědomila, že ta ruka je moje vlastní! To mě strašlivě vyděsilo.Dívala jsem se na to, jak se sama topím!

Snažila jsem se zavolat lidi z pláže. Otevřela jsem ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Podařilo se mi dostat tro­chu níž nad místo, kde jsem viděla, že má ruka jde ke dnu. Vím, že jsem zkoušela strčit ruku do vody, ale moje prsty se v té vodě jako by rozpouštěly.

Ani jsem neměla pocit, že jsem se dotkla vířící vody. Čím víc jsem se snažila ponořit ruku do vody a uchopit svou fyzickou paži, tím víc jsem měla pocit, jako bych ru­kou mávala v řídkém vzduchu.

Když jsem se zase pokoušela volat o pomoc, uviděla jsem, že ke mně běží tři mladí muži. No konečně, po­myslela jsem si, uslyšeli mě. Viděla jsem svého přítele a jiné lidi, jak stojí na pláži a hledí na moře. Podle zvlášt­ního úboru jsem poznala, že to jsou plavčíci. Volala jsem na ně, ale strašně mě zklamalo, že mě ani nezaregistro­vali.

Dívala jsem se, jak plavčíci vytahují mé tělo z moře, a sledovala jsem je na břehu, kde mé tělo uložili do písku. Jeden plavčík mi začal dávat umělé dýchání. Sledovala jsem, jak zkouší všechno možné, aby mě přivedli k ži­votu, ale mé tělo pořád vypadalo jako mrtvé.

V tu chvíli jsem si všimla, že kousek ode mne stojí můj přítel se smrtelně bílým obličejem. Byl asi v hrozném šoku. Slyšela jsem, jak mu plavčíci říkají, že mě nemo­hou přivést k vědomí, pak jsem viděla, jak se rozběhl pryč a nasedl na moped. Rozhodla jsem se, že ho budu sledovat, abych viděla, co má v úmyslu.

Viděla jsem, jak Dave nastartoval motor a vyrazil jako střela. Jel hrozně rychle, ale jak si vzpomínám, stačila jsem mu bez problémů, letěla jsem nad ním vzduchem. Opravdu se to podobalo létání, jenže bez letadla. Pohy­bovala jsem se stejnou rychlostí jako ten moped. Strašně se mi to líbilo, o moc víc, než sedět jen tak na tandemu. Když Dave přidal, cítila jsem, že automaticky taky při­dávám. Jednu chvíli jsem na něj volala, aby dával pozor, ale on si mě vůbec nevšiml.

Přijeli jsme k ostré zatáčce a já jsem s hrůzou vykřikla, když jsem viděla, jak se kola mopedu smekla a Dave sle­těl na silnici. Moped jel po silnici ještě pár metrů a pak narazil na chodník. Zírala jsem na Dava, jak se plazí po zemi. Velmi se mi ulevilo, že se pohybuje, alespoň jsem věděla, že je při vědomí.

Vznášela jsem se kolem něj ještě chvíli a měla jsem po­cit naprosté bezmoci. Stále jsem na něj mluvila, snažila jsem se ho uklidnit, ale on si mě prostě nevšímal. Tehdy jsem se začala zajímat, co se děje s mým tělem na pláži.

Dokud jsem se nezačala rychle vracet vzduchem nad sil­nicí k pláži, nic takového mě nenapadlo.

Když jsem tam dorazila, uviděla jsem, jak jeden z plav­číků stlačuje můj hrudník. Všimla jsem si, že jiný z plav­číků klečí vedle mého těla. Plakal. Měla jsem pocit, že si myslí, že jsem mrtvá. A mně bylo zatím tak skvěle, cítila jsem se báječně a žádné bolesti ani jiné potíže jsem ne­měla. Bylo mi ho líto, tak jsem si sedla vedle něj a vzala ho za ruku, abych mu řekla, že jsem v pořádku a že o mě nemusí mít strach. Ale strašně jsem se lekla, protože má ruka prošla jeho kůží. Nepodařilo se mi zabránit, aby moje prsty jeho paží neprojely.

Byla jsem v tu chvíli vyvedená z míry a frustrovaná, protože jsem nedokázala nikomu dát najevo, že jsem tady. Podívala jsem se na své zhroucené tělo, které bez života leželo na písku. Tehdy už plavčíci přestali s oživo­váním. Chvíli se jen tak koukali a pak jsem slyšela, jak spolu potichu mluví. Mluvím dobře francouzsky, tak jsem rozuměla, co si povídají. Shodli se na tom, že jsem mrtvá a že už pro mě nemohou nic udělat. Jeden z nich zůstal u mého těla a ti druzí šli na svou základnu infor­movat policii a svého nadřízeného.

Najednou jsem zřetelně věděla, že mám poslední šanci buď zůstat, kde jsem, nebo se vrátit do svého těla. V hloubi duše jsem věděla, že zemřít nechci, a tak jsem se bleskově ocitla zpátky ve svém těle. Cítila jsem, jak se mi písek lepí na záda a jak mě má vlastní váha tlačí k zemi.

Otevřela jsem oči a slyšela jsem, jak jeden plavčík řve na ostatní, že jsem se probrala. Utíkali ke mně a byli velmi rozčilení. Několik minut kolem mě poletovali a evidentně je překvapilo, že jsem byla schopná se sama zvednout ze země a jít pryč.

Posbírala jsem si na pláži věci a šla jsem zpátky do ho­telu, kde jsem s Davem bydlela. Potichu jsem otevřela dveře pokoje a vstoupila. Uviděla jsem Dava, jak stojí u zadní stěny pokoje vedle zrcadla. Naše oči se setkaly, on se ohromeně otočil a mlčky na mě zíral.

,Nic se neděje, klid, nejsem žádný duch/ ujistila jsem ho. Přišla jsem k němu, políbila ho na tvář, poškrábanou a plnou modřim. Řekla jsem mu, že by si na tom mopedu měl dávat větší pozor. Taky jsem mu řekla, že jsem vi­děla, jak do té zatáčky vletěl jako blázen. Vytřeštil na mě oči a zeptal se, o čem to vlastně mluvím. A jak jsem ho mohla vidět? Na to jsem řekla jenom: ,To by bylo moc dlouhé povídání."'

Příběh Paula Pickcna Paul Picken byl zaměstnán v anglickém Middlands jako služba u sprch. Jednou v sobotu večer, kdy měl sám noční službu, se mu najednou chtělo velmi spát. Udělal si šá­lek čaje, aby se trochu probral, ale přesto nemohl udržet oči.

,,Asi tak ve dvě hodiny v noci jsem si lehl nahoru na dlouhý zásobník a začal číst knihu, jenže mě zmohla dří­mota. Cítil jsem, jak stoupám ze svého těla, a když jsem se podíval dolů, viděl jsem své tělo klidně natažené na zásobníku s knihou v ruce, položenou na hrudníku.

Připadalo mi to samozřejmé, že se vznáším místností sem a tam, a pamatuji se, že i když jsem byl zmatený tím, že jsem současně na dvou místech, žádný strach jsem z toho neměl. Bylo mi, jako kdybych tak létal místností odjakživa. Celou dobu jsem si všechno, co se dělo, uvě­domoval a říkal si, že je vlastně zajímavé, že mé létající „já" vlastní mé vědomí. Když jsem tak hleděl na své tělo natažené na zásobníku, nemohl jsem se ubránit dojmu, že má tělesná schránka je velmi zanedbatelná. Vždyť nemá žádnou svou vůli, veškerá schopnost myšlení se se mnou vznášela ve vzduchu.

Krátce nato jsem měl pocit, že mě něco táhne ven z místnosti. Jakýsi insktinkt mě vedl k tomu, abych se vy­dal k žebříku. Používal jsem ho běžně, když jsem se po­třeboval dostat na střechu koupelen. Letěl jsem tam, ale když jsem se snažil žebříku chytit, prošla mi ruka kovem a absolutně jsem nedokázal žebřík sevřít. Pak jsem si uvědomil, jaká je to hloupost, když někdo dokáže létat,

tak na co je mu žebřík? V ten moment, co mě to napadlo, jsem vyletěl na střechu koupelen.

Nikdo na šachtě nevěděl, že jsem na střeše vyvrtal ma­lou dírku, abych mohl nepozorován shora sledovat zam­čené skříňky, protože jsem za všechny věci v koupelnách odpovídal.

Nějak me to táhlo k té části střechy, kde je ta dírka. Pak jsem se stropem díval na úsek, kde byly zamčené skříňky. Dost mě překvapilo, když jsem tam uviděl dva muže, jak svým kamarádům prohledávají věci. Buď měli klíček nebo nějakou jinou věcičku, kterou oba skříňky otevírali. Oba dva jsem hned poznal a musím říci, že mě to dost překvapilo. Jakživ bych do nich neřekj, že by mohli něco takového udělat.

Snesl jsem se pak podél žebříku dolů, podíval se ok­nem dovnitř do místnosti, kde leželo mé tělo stále nahoře na zásobníku a tvrdě spalo. Trochu nejistě jsem ke svému tělu dorazil a dost dobře jsem nevěděl, jak se dostat do­vnitř.

Chvíli jsem vedle svého spícího těla postával, váhal jsem, co dělat. Napadlo mě jedině, že bych si mohl leh­nout na zásobník do stejné pozice. Asi to bylo to pravé, i když si nedokážu moc jasně vybavit, jak jsem se do svého fyzického těla vrátil. Podíval jsem se na hodiny a ty ukazovaly dvě hodiny a deset minut. Spal jsem jenom de­set minut. V jednom kuse jsem myslel na ty dva, jak vy­krádali skříňky.

Okamžitě jsem k těm skříňkám v koupelnách šel a bylo to tak, několik skříněk mělo pootevřené dveře, jak byly násilně otevřeny.

Druhý den ráno jsem šel za šéfem a přesně jsem mu vylíčil, co se stalo, i když připouštím, že mi to dalo řádně zabrat, když jsem hledal ta pravá slova pro vysvětlení, jak se mi podařilo chytit zloděje při činu.

Šéf si nejspíš zpočátku myslel, že jsem se zbláznil. Ale možná mi začal trošičku věřit, když jsem se přiznal, že jsem usnul. Překročil jsem totiž předpisy, a to jsme oba

dva, šéf i já, věděli. Pochopil, že si musím být jistý, když riskuji, že přijdu o práci.

Pointa toho příběhu je, že zavolali policii, aby zloděje vypátrala. Ti dva muži byli odhaleni a ukradené věci u nich našli. Byli souzeni a odsouzeni a propuštěni z práce."

Příběh Billa Crockera Začalo to tím, že Billovi bzučelo v hlavě a hned nato se začal v ložnici vznášet ve vzduchu. „Podíval jsem se dolů a viděl jsem sebe a svou ženu ležet v posteli. Na svůj nový stav jsem si zvykl rychle a docela mě to bavilo, že dokážu létat. Uvědomil jsem si, že letím oknem své ložnice ven do tmy. Ovládal jsem řízení, takže když jsem si přál letět určitou trasou nebo jsem chtěl letět pomaleji, výš nebo níž, stačilo jen na to pomyslet a ono se to splnilo.

Zamířil jsem do jisté části města, ale překvapilo mě, že tam nejsou ty moderní kanceláře. Místo toho tam na stej­ném místě stál otřískaný činžovní dům, který jsem jak­živo neviděl. Vletěl jsem dovnitř dveřmi a ocitl se v tmavé chodbě, která vedla ke schodům. Vyletěl jsem po schodech a náhle jsem nabyl zřetelného dojmu, že jsem v jiné době. Nějak to souviselo s tím, jak vypadaly schody, jejich zábradlí, jak vypadaly dveře, a to mě při­vedlo k závěru, že jsem se ocitl někde v minulosti, a pro­tože měli elektrické osvětlení, tak dávno to zas být ne­mohlo.

Nejdřív ze všeho jsem potkal malého chlapce, který podél zábradlí směřoval přímo ke mně a nahoře na scho­dišti se zastavil. Děcku bylo asi pět let a namluvilo toho spoustu. Trochu jsem si s ním povídal a docela jsme si ro­zuměli. Měl na sobě krátké kalhotky a botky na zavazo­vání..

Nebylo na něm nic zvláštního. Byl to takový malý sym­paťák s ušmudlaným obličejíčkem a pihovatým nosem.

Vtom se otevřely jedny dveře v mezaninu a vyšla z nich mladá žena. Jak mě spatřila, začala ječet, jako by ji na nože brali. Velmi mě to zneklidnilo. Viděl jsem na její

tváři hrůzu, a to mě dost vykolejilo. Lekl jsem se, ani jsem vlastně nevěděl proč. Stál jsem tam, zíral na ni, ona se ke mně vrhla, chytla chlapce za nohy, proletěla s ním dveřmi a práskla jimi za sebou.

Dál si už jen pamatuji, že jsem byl zpátky ve své po­steli vedle své manželky.

Jsem přesvědčen, že jsem zažil jistý časový posun. Ně­jak jsem to vytušil z účesu té ženy a střihu její zástěry s květinovým vzorem, asi jsem se ocitl ve čtyřicátých le­tech, i když bezpečně to nevím.

Nikdy nezapomenu, jak se ta ženská na mě podívala. Nejhezčí chlap na světě sice nejsem, ale to zase trochu přehnala. Legrační na tom bylo, že dítě jsem z rovnováhy vůbec nevyvedl. Brebentilo se mnou, jako bych byl jeho strýček nebo táta, ale ona se chovala přesně tak, jako by viděla ducha. Docela by mě teď zajímalo, jestli měla pravdu. Třeba mě tak opravdu viděla. Možná jsem pro ni duch byl.

Druhý den jsem se šel z čirého zájmu do té části města podívat. Blok úředních budov trčel nad okolím. Nikde žádný činžák ani žena v podivně střižené zástěře."

Příběh Dereka Scotta Toho odpoledne svítilo slunce. Derek Scott uháněl po sil­nici domů do Cardiffu a najednou to přišlo. Než si uvě­domil, co se děje, vletěl se svým autem do řetězové bou­račky uprostřed silnice. Odvezli ho do nejbližší nemoc­nice s přeráženými kostmi, tržnými ranami a pohmoždě­ninami.

„Doktor mi něco píchl a vlastně bych svůj zážitek mohl přičítat té injekci, kdybych neuviděl něco, co pro mě bylo důkazem.

Ležel jsem na posteli a byl u mě lékař a sestra. Měl jsem příšerné bolesti a myslel jsem, že budu řvát. V příští sekundě jsem se vznášel u stropu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Největší dojem na mě udělaly dvě věci. Ta první byla, že bolest zmizela a já se cítil příjemně a uvolněně. A ta druhá, že jsem sám sebe viděl ležet dole na posteli.

Viděl jsem všechno. Sestra pobíhala kolem postele a doktor seděl a něco četl. Co to bylo, nevím. Vypadal jsem úplně jako mrtvola, ale moc mi to nevadilo. Spíš mě to pobavilo.

Za chvíli jsem si zvykl na stav beztíže a ke svému po­těšení jsem přišel na to, že jaksi dokážu sám sebe navi­govat po místnosti, což byl malý postranní pokoj s jed­ním lůžkem.

Mohl jsem se vznášet až ke stropu a pak jsem mohl stropem proletět, kdybych totiž chtěl, ale mě víc zají­malo, co se bude dít s mým fyzickým tělem, a právě to mě asi zdrželo v pokoji.

Zpozoroval jsem, že osvětlení není připojeno na strop, ale k jedné stěně. Bylo to dlouhé úzké světlo, které vedlo téměř po celé délce stěny za postelí. Ze své ptačí per­spektivy jsem viděl, že je ke stěně připojeno kovovou konstrukcí.

Nad světlem, téměř přes celou stěnu, vedla úzká dře­věná polička. Něčeho jsem si tam všiml. Ze své pozice u stropu jsem viděl zrovna za osvětlení a viděl jsem jasně, že mezi stěnou a osvětlením je zapadlá pohlednice. *Co na té pohlednici bylo, jsem neviděl.

Pak jsem se náhle ocitl na svém lůžku a v celém těle jsem cítil pronikavou bolest. Má první slova byla: sest­řičko, tam nahoře za světlem je pohlednice.' Sestra se na to trpělivě usmála a jinak si toho nevšímala. Ale když jsem nedal pokoj, zareagovala. Namítala, že tam nahoře nic není a já že jsem utrpěl šok. Já zas trval na svém, že to vím a že za světlem je zapadlá pohlednice. Řekla mi, abych se uklidnil, a dodala, že jsem to v žádném případě nemohl nijak vidět.

I když jsem měl intenzivní bolesti, rozhodl jsem se do­nutit sestru, aby mě poslouchala, a neustále jsem trval na svém, že jsem za světlo viděl a že tam byla uvízlá po­hlednice. Řekl jsem sestře, že jsem se vznášel ve vzdu­chu. Skoro jsem propadl beznaději, takovou nedůvěru jsem uviděl na tváři sestry, ale měl jsem jistotu, že jsem

tu pohlednici viděl, že jsem se donutil ji požádat, jestli by se za tu konstrukci nepodívala.

Divně se na mě koukla a beze slova a s nechutí přista­vila ke stěně židli, stoupla si na ni a snažila se dohlédnout za osvětlení. Řekl jsem jí, že musí trochu doprava. Hma­tala kovovým upevněním a pak se na mě konsternovaně podívala a zpoza osvětlení vytáhla starou zažloutlou za­chovalou pohlednici."

KAPITOLA ČTVRTÁ

RÁJ?

Příběh rodiny Simpsonovy

U Simpsonů se připravovali na vánoce. Matka se svěřila nejstaršímu chlapci, že otec chystá překvapení pro dvě mladší děti, které ještě věří na Santa Clause a přijde za něj převlečený. Zbývaly už jenom dva týdny a práce bylo plno.

Ten večer šel pan Simpson navštívit svého přítele, který byl vedoucím skautu. Ten mu slíbil, že mu půjčí kostým Santa Clause, který jim zbyl z loňského předsta­vení. Děti už spaly, když někdo u dveří zazvonil a paní Simpsonová šla otevřít. Lekla se, protože za dveřmi stáli dva policisté. Pozvala je dovnitř, aby tam nestáli v tom sněhu.

Pak policisté odešli a paní Simpsonová seděla na kraji postele. „Bylo mi, jako by se celý můj svět roztříštil na kousky. Jak jen řeknu dětem, že letos žádný Santa Clause nebude. Jak jim jenom povím, že jejich otce právě někdo zavraždil?

Zmrazená šokem jsem chodila po domě, nahlédla do > každého pokoje a každý mi tisícem věcí připomínal mého manžela. Neustále jsem se chodila dívat k dětem, jestli dobře spí. Hleděla jsem na jejich klidné spící tvá-

říčky, které se zítra, až se probudí a zjistí, že svého otce už mkdy nespatří, naplní úzkostí.

Šla jsem si do kuchyně uvařit čaj. První, co jsem tam uviděla, byiy vánoční žárovky, které ležely na stole. Man­žel je kontroloval, jestli někde neprobíjejí. Než odešel, jeho poslední slova byla: 'Poslyš, broučku, nech ty žá­rovky na pokoji, než se vrátím, nechci, aby se ti něco stalo.4

Zhroutila jsem se na kuchyňskou židli a slzy mi tekly po tvářích. V tu chvíli jsem se asi cítila nejhůř. Bylo mi tak zle, že jsem nevěděla, jak najdu sílu k dalšímu životu. Na ničem mi už nezáleželo. Seděla jsem tam celou věč­nost, oči upřené do stěny a pak jsem si všimla ostře čer­veného krepového papíru. To odpoledne jsem koupila dcerce na školní besídku pár rolí pestrého barevného pa­píru. Chtěla pomoct paní učitelce s nějakými maškarními klobouky.

Jak jsem si vzpomněla na tu besídku a barevné klo­bouky, uvědomila jsem si, že život musí jít dál. Přemýš­lela jsem a bylo mi jasné, že s veškerou svou energií mu­sím pomoci dětem překonat ty strašné dny a týdny, které je čekají.

Vyšla jsem po schodech nahoru a šla jsem si lehnout. Ani jsem si nesundala župan. Ležela jsem v posteli a dí­vala se do tmy, dokud jsem s pláčem neusnula. Za chvilku mě něco probudilo. Posadila jsem se a vylezla z postele. Zabalila jsem se do županu a šla k nohám postele.

Zastavila jsem se, když jsem kousek před sebou uvi­děla malou krabičku. Zdálo se mi, že se vznáší ve vzdu­chu a kolem ní zářilo podivné světlo. Rozhlížela jsem se jestli někde nesvítí lampa, a vyděsila jsem se na smrt, když jsem uviděla sebe samu, jak spím v posteli. Stála jsem a dívala se sama na sebe. Připadala jsem si maxi­málně opravdově. Dokonce si vzpomínám, že jsem se ští­pala. To bylo taky opravdové. Nechápala jsem, proč jsem dvakrát. Dívala jsem se, jak ležím v posteli. Vyvedlo mě to z míry.

Otočila jsem se a krabička byla pořád přede mnou

i s tím tajuplným světlem. Byla to malá dřevěná šper-kovnice, která patřila matce mého manžela. To mi znovu připomnělo onu strašnou skutečnost. Srdce mi bušilo stále rychleji a začala jsem se dost bát.

Vznesla jsem se až ke stropu. Zdálo se mi, že jsem pro­letěla přepážkou, pak půdou a střechou jsem se dostala ven.

Kdesi přede mnou bylo nezvykle jasné světlo. Dívala jsem se tím směrem a tam stál v dlouhém bílém rouchu můj manžel. Usmíval se na mě a vypadal spokojeně. Po­dával mi ruku. Utíkala jsem k němu a on mě zavedl na nejkrásnější místo, jaké jsem kdy vůbec viděla.

Vstoupili jsme do místnosti, která byla prozářena tep­lým světlem. Pokoušela jsem se vypátrat, odkud to světlo vlastně přichází, protože jsem neviděla žádné stíny. Ne­podobalo se to obyčejnému slunečnímu světlu, které ve srovnání s ním vypadalo velmi všedně.

Místnost byla plná překrásně naaranžovaných květin. Tak krásné květiny takových barev jsem nikdy předtím neviděla. Nic podobného jsem si ani neuměla představit.

Náhle vstoupili do místnosti manželovi rodiče, kteří zemřeli dávno předtím. Velmi srdečně mě přivítali a ho­vořili se mnou. Když jsem se zmínila o oněch nádherných květinách, řekl mi manžel: ,Ty pěstuje má matka. Má teď spoustu času.' Pak mě vzal stranou a řekl:'Vzpomínáš si přece, jak se matka ráda věnovala práci na zahradě? To jsou její nejnovější trofeje.' Ukázal přitom na lilie, které se nedají normálními slovy ani popsat.

Vysvětlil mi, že se jeho rodiče na mě přišli jenom po­dívat. Oba dva mě objali a odešli. Pak mi manžel řekl, že toto je náš dům, který pro mě připravil. Venku jsem za­hlédla nějaký pohyb a šla jsem se podívat ke dveřím. Tam, v neuvěřitelně krásné zahradě, byl Charlie, náš věrný zahradník, který zemřel minulý rok. Zeptala jsem se manžela, co tam Charlie dělá. Řekl mi, že se stará o za­hradu, a dodal, že s tím kolenem to má už o hodně lepší.

Také prý mu Charlie se vším pomáhal, když jsem měla přijít, ale tvrdil, že to nebyla žádná námaha. Pověděl mi,

že se za mě a mé děti modlí a že mě děti moc potřebují. Takže s ním v našem novém domě nemohu zůstat.

Jeho slova mě velmi uklidnila, od té doby vím, že ne­musím být smutná, protože jsem ho viděla tolik živého, a vím, že na mě čeká.

Hned poté jsem se probudila v posteli. Cítila jsem hlu­boký vnitřní klid, i když jsem manžela velmi postrádala, vím, že jednoho dne budeme opět spolu.

Nikdy jsem svým dětem o svém podivuhodném set­kání s jejich otcem neřekla, ačkoli jsem to měla mockrát na jazyku. Zejména tehdy o vánocích, když tak moc pla­kaly pro svého otce, jsem byla v pokušení, ale cítila jsem, že jsou velmi malé, aby to pochopily. Jedifiá věc, která mi v oněch ponurých dnech dodávala sílu, bylo vědomí, že na nás čeká. Jenom tak jsem dokázala děti podepřít a vést je dál."

KAPITOLA PÁTÁ

LÉČIVÁ SÍLA

Zdá se, že pozitivní léčivá síla je dostupná pro každého, kdo o ni projeví zájem. Lidé, kteří touto silou disponují, ji většinou nepřičítají svému zvláštnímu nadání, jako třeba Matthew Manning, který má pověst nejlepšího britského léčitele. Onu sílu chápe jako Boží dar, kterého může využít téměř každý, a o své vlastní roli si nadělá na­prosto žádné iluze: ,,Proč si vybral Bůh zrovna mě, to skutečně nevím. Asi má smysl pro humor."

Příběh sestry May Ve starém zchátralém kostele v Northamptonu, v místě, které spíš vypadá jako kino před zbouráním než dějiště zázraku, se scházejí všichni možní křesťanští duchovní, například představitelé anglikánské církve, baptistů, re­formní církve, metodistů, římských katolíků, kongre-gační církve a několika dalších. Scházejí se tam každý

třetí čtvrtek v měsíci a Kristovým jménem vkládají ruce na nemocné a uzdravují je.

Jedním z léčitelů, který příležitostně na setkání při­chází, je okouzlující dáma, známá jako sestra May (Rt. Revd. E. May Richardsová DD); pochází ze Spojených států a před svou proměnou fungovala jako bordel-mamá. Jednou večer se v jejím pokoji ozval hlas, a ten jí sdělil, že musí svůj život změnit. Byla tehdy alkoholická, ale od té chvíle se alkoholu nedotkla a posledních čtyři­cet let svého života strávila cestováním po celém světě a léčením lidí. Každému říká, že uzdravování nemá s její osobou nic společného. Je přesvědčená, zeje nástrojem, jímž proudí Boží milost. Tím, že na postiženého položí ruce, přenáší svou energii na pacienta.

Jednoho dne našla sestra May před svým domkem v malé mexické vesničce mrzáčka. „Široko daleko jsem nikoho neviděla, tak jsem vzala dítě k sobě a myslela jsem si, že se zanedlouho dostaví jeho rodiče. Byl to čtyř­letý chlapec a byl tak těžce postižen, že téměř nemohl chodit. Strašně se bál a tolik se třásl, že jsem ho ze všeho nejdřív vzala za ruce a hezky jsem na něho mluvila a ří­kala jsem mu, že všechno bude dobré. Hodiny míjely, po rodičích ani památky a chlapec neměl ani ponětí, kde bydlí, vlastně mi toho moc nenapovídal.

Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si klekla a prosila o radu. Hned mě napadlo, že to dítě sem bylo posláno záměrně. Podívala jsem se na jeho pokroucené nožičky a bylo mi ho strašně líto. Vzala jsem chlapečka za ruku, aby se se mnou zúčastnil modlitby. Modlila jsem se na­hlas a vždycky jsem počkala, až to po mně zopakuje. Chlapeček reagoval velmi zvolna a zakřiknutě. Ale byl to první krok.

Nakrmila jsem ho a stále jsem na někoho čekala, ale nepřišel nikdo. Začalo mi docházet, že se s touto situací budu muset vypořádat, jak nejlépe budu umět sama.

To dítě u mě zůstalo tři dny. Trochu jsem uspořádala náš denní program a každé ráno jsme se spolu modlili a prostými slovy jsme žádali Ježíše, aby dítěti narovnal

nožičky. Pokládala jsem na jeho útlé nožičky ruce a po­stupně jsem viděla, jak jeho ztuhlé svaly povolují a nohy se začínají narovnávat. Čím víc to bylo znát, tím bylo dítě nadšenější a pochopitelně více spolupracovalo.

Každé odpoledna jsme pokračovali v modlení a tře­tího dne zrána jsem chlapce uchopila a on udělal dva tři nejisté kroky. Pak jsme se ještě modlili a kvečeru už dítě získalo jistotu a dokázalo chodit po celém domě abso­lutně bez mé pomoci. Ten večer někdo zaklepal na dveře.

Byla to žena a řekla, že před třemi dny nechala na prahu mých dveří malého mrzáčka. Ptala se, jestli ještě je u mě. Rekla jsem jí, že u mě bohužel žádný mrzáček není.

A právě v tu chvíli vyběhl z domu chlapeček a volal na svou matku. Žena se roztřásla pláčem, objala dítě a ne­ustále mi děkovala. Řekla jsem jí, že já s tím nemám nic společného, a požádala jsem ji, aby nezapomněla podě­kovat Ježíšovi."

Anilin příběh Anna trpěla krutými břišními bolestmi. Šla ke svému lé­kaři, ten ji poslal ke specialistovi, který jí nakonec sdělil, že má diverticulitis, nevyléčitelnou střevní chorobu. „Za několik týdnů jsem tak trpěla neustálými bolestmi, že jsem klesala na duchu i na těle. Bez přestání jsem cho­dila za svým lékařem, aby mi na to dal něco silnějšího, ale bolesti nejenže neustupovaly, ale ještě se zhoršovaly. Situace vyvrcholila tím, že mi jeden z mých synů před vá­nocemi oznámil, že si přivede na svátky domů svou ame­rickou známost.

Ze mě už byla naprostá troska. Sotva jsem se vyhra­bala z postele, abych došla na nákupy a trochu poklidila v domě. Navíc jsem měla na starosti slepou matku, takže myšlenka na to, že budu mít na vánoce hosta, byla nad mé síly. Neměla jsem ponětí, jak se s těmi všemi přípra­vami vypořádám, ale věděla jsem, že kvůli synovi to budu muset nějak udělat.

Můj lékař mi sdělil, že nic silnějšího mi už předepsat nemůže, a že se s tou bolestí budu muset naučit žít.

Moje přítelkyně, křesťanka, mi řekla, že když má trá­pení, tak si vždycky čte v bibli 16. žalm ,Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě'. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť pobožná, i když svým způsobem jsem v Boha věřila. Tak jsem si začala ten žalm každý večer číst. Pak se mi jed­nou bible otevřela na Listu Jakubově 5 : 13 - 15. V tu chvíli jsem věděla, že se chci podrobit křesťanskému lé­čení. Do té doby jsem občas do kostela zašla, čistě proto, že jsem to pokládala za svou povinnost. Vypátrala jsem, že křesťanské léčení se provádí asi deset mil od nás v northamptonském kostele sv. Trojice.

6. prosince jsme do toho kostela s manželem jeli. Byla jsem trochu rozechvělá, protože jsem nevěděla, co tam se mnou budou dělat. Přivítala nás tam spousta úsměvů a usadili nás pohodlně naproti sobě. Během obřadu se odříkávaly modlitby, které pocházely z řádu sv. Lukáše, patrona lékařů. Potom nám oznámili, že jestli si někdo z nás přeje léčení, má jít dopředu a tam se buď posadit nebo kleknout a modlit se s některým z duchovních, který poprosí o uzdravení ve jménu Ježíše.

Šla jsem dopředu a poklekla jsem před duchovním. Byla jsem tak slabá a nohy se pode mnou třásly, že jsem došla jenom k prvnímu muži v řadě, což byl náhodou čer­nošský pentakostální kněz. Začal se nade mnou modlit a položil mi ruce na hlavu. Zbytek shromáždění zpíval církevní písně. Teď jsem už byla naprosto klidná a žád­nou nervozitu jsem nepociťovala. Duchovní mi navrhl, abych se modlila s ním svými vlastními slovy a řekla přesně, jaké uzdravení si představuji. Poprosila jsem Je­žíše, aby se dotkl celého mého těla, mého rozumu i duše. V té chvíli jsem si nic jiného nedokázala vymyslet. Po­tom mě kněz pomazal olejem a já se vrátila na své místo. Cítila jsem se naplněná mírem a byla jsem šťastná, že jsem tam přišla.

Druhý den ráno mě probudilo štěkání psa. Měla jsem

strach, že se nám někdo pokusil vloupat do domu a že vyděsil mou matku.

Manžel byl už v práci, proto jsem se musela jít pře­svědčit sama. Kolem domu jsem ale nikoho neviděla, a tak jsem šla dovnitř uvařit čaj a pak jsem připravila matce snídani.

Teprve až se mě matka zeptala, jak mi je, jsem si uvě­domila, že jsem si nevzala svou ranní dávku léků, což bylo pro mě životně důležité, protože mi zahnaly bolest, než jsem zkusila něco trochu pojíst a napít se. Až teď mě naprosto ohromila skutečnost, že POPRVÉ TÉMĚŘ PO ROCE JSEM NEMĚLA ŽÁDNÉ BOLESTI.

Přihodilo se to před čtyřmi roky a od té doby jsem ne­pocítila ani náznak bolesti. Potíže se naprosto vytratily, lékař nad tím jenom kroutí hlavou a já sama to nedokážu nijak vysvětlit. Mé uzdravení ovlivnilo celou rodinu tak dramaticky, že manžel, který se mnou mou nemoc pro­žíval, působí nyní v kostele jako duchovní."

Fredův příběh Za první světové války našla skupina utečenců útočiště v jedné vesničce na ardenské náhorní planině, kousek na jihovýchod od Liege v Belgii. Dali se pod ochranu Panny Marie a svou vesnici zasvětili jí, jméno pozměnili z Ban-neux na Banneux Notre Dáme. Všechny okolní vesnice byly zničeny nebo vypáleny, ale Banneux bylo ušetřeno a dodnes je oslavou Panny Marie.

Roku 1933 se v této vesnici přihodilo něco, co ji zane­slo na mapku poutních míst v Evropě.

Asi tak míli od vesnice žila v mokřinách chudá rodina Becových. Měli sedm dětí a skoro žádné peníze, takže uživit rodinu vyžadovalo neuvěřitelné úsilí. Rodina to sice byla římskokatolická, ale k náboženství měli chladný vztah, děti k němu nevedli, neposlali je dokonce ani k prvnímu příjímání.

Jednoho studeného zimního večera hleděla jejich nej­starší, jedenáctiletá Marietta, plná obav z okna, jestli ne­uvidí mladšího bratra, který měl už být dávno doma. Na-

jednou se jí zdálo, že venku ve tmě zahlédla zvláštní světlo. Řekla si, zeje to asi od lampy, kterou měla v okně, a tak lampu přenesla do druhého pokoje a zase se vrá­tila a vyhlížela bratra. Přišla k oknu a zarazila se, protože to světlo tam bylo stále. Na první pohled mělo světlo tvar člověka, a když se do něj malá Marietta zadívala, uvě­domila si, že hledí na krásnou mladou ženu v bílém oděvu s modrou šerpou kolem pasu. Šaty jí sahaly k zemi a odhalovaly jednu nohu, na které ležela zlatá růže. V levé ruce držela růženec. Marietta udělala to, co každé děcko - utekla k matce. Paní Becová se s dcerou vrátila k oknu a také něco venku viděla. Jí to jenom připomí­nalo světelný obrys postavy. Víc nedokázala rozpoznat, ale Marietta teď uviděla, zejí ta mladá žena kyne, aby šla ven. Jenže matka tehdy Mariettě jít ven zakázala. Když se zase obrátily k oknu, vidění zmizelo.

Druhý den večer, přesně ve stejaou dobu, v sedm ho­din, vstala najednou Marietta ze židte a beze slova šla ven. Normálně se tmy bála, takže její otec šel za ní, aby se podíval, co chce dělat. Našel ji, jak klečí na zamrzlé cestě a odříkává růženec. Pak najednou vztáhla ruce před sebe. Svému otci řekla, že měla stejné vidění jako předešlého večera, ale tentokrát že ženu viděla v dálce na obloze malinkou. Postava na nebi se stále zvětšovala, jak se blížila prostorem, a pak se zastavila na jakémsi ob­láčku před Mariettou asi tak stopu nad zemí.

Dítě bez dechu upíralo zrak na vidění. Její otec ji ne­dokázal probrat a už začínal mít strach. Usoudil, že po­třebuje pomoc, a tak šel do vesnice pro kněze. Kněz ale nebyl doma, a proto pan Beco šel za jedním sousedem, přivedl ho domů a tu spatřili, jak jde Marietta ze zahrady ven. Stejně jako předešlého dne vidění kynulo dítěti. Tentokrát ale uposlechla a zavolala na otce: „Ona chce, abych šla za ní." Asi tak sto yardů od domu se přelud mladé ženy, který se prý vznášel přes cestu zastavil na místě, kde vytékal do příkopu malý pramínek. Žena pro­mluvila na Mariettu a řekla jí: „Ponoř ruce db vody." Ma-riettin otec, jeho soused a sousedův chlapec sledovali, jak

Marietťa pokleká, noří ruce do ledové vody a opakuje po ženě: "Tento pramen náleží mně." Potom dítě řeklo: "Sbohem. Au revoir." Žena se vznesla a vrátila na ob­lohu, byla stále menší, až se ztratila.

Vidění se ještě několikrát opakovalo, vždy přesné v sedm hodin večer a přicházelo stále stejnou cestou z velké dálky na obloze a pak se přibližovalo k dítěti. Jed­nou se Marietta té paní zeptala: "Kdo jsi, paní?" Po chvilce se jí dostalo odpovědi: „Jsem Panna chudých." Při dalším vidění řekla Mariettč: „Tento pramen patří všem národům na utišení nemocí." Dítě věřilo tomu, že vidělo Pannu Marii.

S Mariettou si důkladně pohovořil místní farář, otec Jamin, který se radil s otcem del Marmolem, O.S.B. Do­šli k názoru, že dítě má bohatou představivost a nevěřili, že viděla Pannu Marii. Rodinný lékař dítě prohlédl, a žádné patologické příznaky neshledal.

Po onom zjevení každý večer v sedm hodin odříkávali v malé kapli, kterou tam postavili, růženec, který se prvně pomodlilo dítě na zamrzlé zahradní stezce. Pout­níci z celého světa proudí do oné prosté vesničky, aby navštívili svatostánek a vykoupali se v prameni.

Při jednom takovém procesí se uzdravil Fred, který přijel z Welwyn Garden City. Měl značné bronchiální po­tíže, které ho natolik oslabovaly, že byl pro něj problém vyjít mimo dům. V jeho plicích se stále hromadily seg­menty naplněné tekutinou, které měly stejný efekt, jako zápal plic. Byl často hospitalizovaný a neustále bral silná analgetika. Když přijel do Banneux, okamžitě ho odvezli do nemocnice, velmi vyčerpaného jak bolestmi, tak i dlouhou cestou. Druhého večera ho vzali k prameni.

„Dal jsem ruce do vody, tak jako můj pomocník. Ten si stěžoval, že je voda moc studená, ale mně se nezdálo. Já jsem jasně cítil, že voda je teplá. On usoudil, že mám asi teplotu, a okamžitě mě odvezl do postele. Měl jsem si vzít dvojnásobnou dávku léků proti bolesti a na spaní, ale ani nevím proč, na všechno jsem ten večer zapomněl.

Od toho večera jsem si nemusel vzít ani jednu tabletu

a má nemoc prostě zmizela. Hned další ráno jsem po­máhal nemocným, tlačil jsem vozíky, a dokonce zvedal a ukládal lidi do postele a pomáhal jim u pramene. Žádné bolesti jsem už neměl.

Když jsem se vrátil do Anglie, můj lékař mě vyšetřil a řekl, že můj zdravotní stav je dobrý, ale že se mám pro jistotu u něj za šest měsíců hlásit na vyšetření, pokud bych ovšem neměl mezitím nějaké problémy. Ke zhor­šení u mě nedošlo a poprvé v životě jsem si mohl hrát s dětmi, a dokonce jsem se dal na judo a plavání.

Panna Marie řekla, že do Banneux přišla proto, aby ulevila lidem v jejich nemocech, a mně se tak stalo."

Příběh pana Markse K uzdravení dochází těmi nejneobvyklejšími způsoby, jak tomu bylo například v případě pana Markse z Ox­fordu, který měl velké bolesti po zranění lokte a už vy­zkoušel všechny možné léky a užívání a nic mu neza­bralo. ,,Jednou večer jsem si lehl a usnul jsem, ale na­jednou mě něco probudilo. Uviděl jsem, jak do pokoje vstoupil nějaký člověk. Vztyčil jsem se na posteli a strašně se lekl, protože jsem si myslel, že mě jdou vy­krást. Hrozně jsem se bál a nevěděl jsem, co mám dělat. Ten člověk chvíli stál a díval se na mě. Všiml jsem si, že má s sebou malou tašku, a napadlo mě, zeje to asi na mé věci, i když zas nic tak cenného v domě nemám. Pak jsem si vzpomněl na peněženku, kterou jsem měl v kapse ka­bátu. Napadlo mě, že bych po ní mohl rychle skočit, ale bál jsem se, že probudím ženu.

Všiml jsem si, že se ten neznámý na mě koukal tak ně­jak divně. Nevypadal, že by tu chtěl něco ukrást, a míst­nost byla prostoupena pocitem klidu.

Pomyslel jsem si, že bych snad mohl vylézt z postele a vyřídit si to s ním, a tak jsem spustil nohy na podlahu. Obával jsem se, co by si pomyslela žena, kdyby se pro­budila, a protože jsem nechtěl neznámého spustit z očí, aby se o něco nepokusil, rychle jsem koukl zpátky, abych se ujistil, že má žena stále spí. Dovedete si jistě předsta-

vit můj údiv, když jsem spatřil, že nejenže tam spí má žena, ale já sám ležím vedle ní na posteli. Nemohl jsem si srovnat, co se to děje. Vzpomínám si, že jsem se od­plížil z postele do protějšího rohu pokoje, zatímco ne­známý šel k posteli, položil si tašku a u mého spícího těla si klekl.

Sledoval jsem, jak neznámý zvedl paži mého spícího těla. Když to udělal, kolem celé paže zazářilo jasné světlo, zejména kolem loketního kloubu. Neznámý otev­řel tašku a já viděl, jak odtud vyndává jakousi svorku a pevně ji drží po celou tu dobu, co tam zářilo to světlo. Ve zbytku místnosti byla tma. Celou scénou jsem byl tak ohromen, že jsem se snad i zapomněl bát. Docela jsem si už začal zvykat. Nejspíš je to do jisté míry přirozené.

Neznámý se stále zabýval mým loktem a potom, mně to připadalo jako pár minut, svorku odtáhl a to bílé světlo zmizelo. Neznámý zas vrátil svorku do tašky, a aniž mi v tom rohu věnoval pozornost, odešel z místností dveřmi, kterými vešel.

Potom jsem si začal uvědomovat blízkost svého fyzic­kého těla, a jakmile jsem začal myslet na své druhé já, které pořád spalo v posteli, začal jsem klouzat přes míst­nost a vklouzl jsem do svého těla. Pak si už jen pamatuji, že jsem vstal druhého dne ráno a velmi živě jsem se na všechno rozpomínal. Zeptal jsem se ženy, jestli dobře spala, a ta na to řekla, že ano, nic dalšího nedodala, a tak jsem si myslel, že bude nejlepší, když to nechám tak. Po­díval jsem se na svůj loket a se zaujetím jsem sledoval, že na něm není nic vidět a že vůbec nebolí. Schválně říkám se zaujetím, ne s překvapením, protože po tom, co jsem minulé noci zažil, jsem skutečně nebyl nijak zvlášť pře­kvapený, když jsem zjistil, že můj loket je uzdravený. Ne­chtějte ale po mně vědět, jak to ten člověk udělal. Vždyť ani nevím, kdo to byl. Mohu už jenom dodat, že jsem s tím loktem od té doby neměl žádné potíže."

Příběh paní Hawkinsové

Podobné mimotělesné léčení absolvovala paní Hawkin-sová z Merseyside. Trpěla velkými bolestmi nohou a jedné noci byla velmi neklidná a za žádnou cenu ne­mohla usnout.,,Vstala jsem z postele a s překvapením jsem zjistila, že v pokoji je kromě mě jakýsi muž a žena. Kynuli mi, abych je následovala. Hrozně jsem se vydě­sila, když jsem uviděla, že mé fyzické tělo pořád leží na posteli vedle mého manžela. Oba dva jsme tvrdě spali. Pak jsem se uklidnila a všechen strach mě opustil. Po­chopila jsem, že mám následovat ony lidi, kteří vypadali velmi přátelsky, ačkoli ani jednoho jsem neznala.

Vyšla jsem za nimi z domu a oni mě zavedli do jakési budovy s velkými okny. Vešli jsme a usedli vedle okna. Pak se k nám připojili další dva lidé, jeden z nich byl ob­lečen jako biskup. Biskup a paní si sedli po mé pravé straně a zbývající dva naproti. V tu chvíli jsem měla in­tenzívní pocit, že za mnou stojí ještě někdo. Neohlédla jsem se, ale nějak jsem to prostě věděla.

Cítila jsem, že mě objal a postavil na nohy. Pak mě ulo­žili do postele, kde mě ovinuli tři páry rukou po obou stranách prostěradly. I když ruce nebyly spojeny s pa­žemi, nevadilo mi to a ani trochu jsem se nebála. Vypa­daly totiž, že pomáhají rády. Jistě to zní velmi divně, ale bylo to tak.

Pak jsem viděla, jak do místnosti vstupují další dva lidé. Trochu jsem znervózněla. Ten, který stál za mnou, na mě začal mluvit. Mužský hlas mi řekl, abych se nebála, že se mi nic nestane. Uklidnila jsem se tedy a pozorovala ony dva muže v bílém plášti, jak mi napichují nohy je­hlami. Od té doby jsem s nohama neměla sebemenší po­tíže.

Tento příběh má trochu zvláštní dovětek, moje matka totiž tehdy ležela v nemocnici, umírala na rakovinu. Druhý den jsem ji šla do nemocnice navštívit a první věc, o které se matka zmínila, bylo, že dostala nějaké injekce do nohou. Překvapilo mě to, protože dosud jí žádné in-

jekce neaplikovali. Ptala jsem se na to lékaře a ten tvr­dil, že matka žádné injekce nedostala. Ale matka stále trvala na svém, že injekce do nohou dostala a že se jí od té doby značně ulevilo.

Říkala jsem si, že si matka prostě vymýšlí, ale když jsem si vzpomněla na ony dva muže v bílých pláštích, měla jsem trochu divný pocit. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslit.

Krátce poté matka zemřela. Její lékař řekl, že těsně před smrtí dali mé matce do nohy injekci."

Richardův příběh Richard byl závislý na drogách a vysloužil si několik trestů za těžké ublížení na těle. Po těžké nehodě byl tři­náct dnů v bezvědomí. Pravou stranu těla měl naprosto ochrnutou. Fyzicky i psychicky se vyléčil modlitbou. Aby Bohu poděkoval, napsal tuto báseň, která byla i zhu-debněna.

Slzy smutku Byl jen ze slz žalu a lítosti proud,

jímž po cestě jsem byl hnán. Ty slzy však nedaly zapomenout,

že nejdu tam, kam chce Pán. Pak před hrubým křížem jednou jsem klek

a Pánův jsem slyšel hlas. Teď chválím ho z hloubi svých zmarněných let,

že k sobě mě vedl zas. Má ústa, co tolik se rouhala dřív,

ho vzývají rozechvěle a zrak můj, tak nehodný, co byl jsem živ,

teď chce spatřit Spasitele. Tak pohlížím na starý hrubý kříž.

Pán říká: Jsi u mě zas.

Biskup Graham hovoří o léčivé síle Povšimněte si, že ve Starém zákonu uzdravování provo­zovali zvláštní lidé - proroci Eliáš, Elizeus atd. Bůh si je vybral a oni to věděli, stejně jako jejich „klienti". Důle-

žitá byla poslušnost. Léčení se obvykle provádělo slovem a dotykem.

Jóel, starozákonní prorok, řekl, že nakonec „dar (kromě jiných) Ducha bude ,vyliť na každé tělo. Vaši sy­nové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění ...budou divné úkazy" (Jóel 3:28 -30)

Ježíš prohlásil, že na něj byl Duch vylit jako na prv­ního a citoval Starý zákon, proroka Izajáše (61:1,2) v Na­zaretu:

„Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne po­mazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým na­vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy." (Lukáš 4:18 -19)

A chodil a uzdravoval lidi. Činil tak pomocí příkazů, doteků a někdy i slz a bláta. Provázeli ho přitom jeho žáci. Později jim dal moc dělat stejné věci a oni hovořili a svých úspěších. Patřilo sem i pomazání olejem.

Po svém ukřižování a zmrtvýchvstání dal tuto moc všem svým následníkům: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření... na choré budou vkládat ruce a uzdraví je." (Marek 16: 18). A přesně tím se po­zději prvotní církev řídila.

Zmíním se ještě o dopisu sv. Jakuba (List Jakubův 5: 14-16),, Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého."

Po staletí udržovala církev tradici uzdravování mod­litbou, vkládáním rukou a potíráním olejem (není třeba dělat všechny tři úkony najednou!).

Můžeme uvést mnoho příkladů - povšimněme si čin­nosti sv. Františka z Assisi, sv. Ignáce, Martina Luthera,

Johna Wesleyho. Kromě toho existují řády žebravých mnichů a bratří, Řád sv. Jana, zakládání nemocnic atd. a pak je tu skutečnost, která se nedávno začala v této zemi (i jinde) projevovat, a sice že si lidé stále více uvě­domují, že se Ježíšova moc projevuje i dnes.

Týká se to třeba oněch,,setkání pro uzdravení" (sestra May a mrzáček, Richard). Někdo používá doteku, někdo pomazání olejem, ale všichni modlitbu.

Povšimněte si, že „víra" není nezbytným požadavkem, může to být víra léčeného člověka ("víra tvá tě uzdra­vila...") nebo víra přátel, kteří dotyčného přivedli k lé­čení, nebo se uzdravení zdaří pro větší slávu Boží.

To, že tímto darem disponují i nekřesťané, je způso­beno Boží štědrostí! (Příklad: Ježíš přeměnil 120 gallonů vody na víno na svatbě v Káni Galilejské na konci hos­tiny, když víno došlo.)

Ježíš také říká, že ti, kteří budou „zachráněni" nemu­sejí patřit nutně k lidem, kteří stále křičí „Pane, Pane", ale musejí jednat podle jeho vůle. Uzdravování je výra­zem Boží vůle, aby se stvořený řád znovu obnovil.

Sami „léčitelé" žádnou moc nemají, ale působí jako prostředníci Boží moci. V knize Marie a Petra se používá termín „léčebná síla" pro jev, který já chápu jako zjeve­nou „Boží moc".

KAPITOLA ŠESTÁ

PODIVNÉ SÍLY PŮSOBÍ

Když přijde návštěva do domácnosti, kde se rozpláče dítě, s překvapením se zadívá na mladou maminku, proč že ihned neběží k postýlce. Někdy se bude asi maminka muset přemáhat, ponejvíce kvůli návštěvě.

„Ale to nic, paní Jonesová. Já vím, že pláče. Nic mu není."

„Copak vy k němu nepůjdete?"

„Jistě," pousměje se maminka. „Jenže to nespěchá. Poznám to podle jeho pláče."

Vztah mezi matkou a dítětem je mimořádně telepa-tický. Děťátko se ještě neumí logicky vyjadřovat a už vů­bec ne napsat matce nějakou zprávu, ale maminka in­stinktivně ví nejen, co její dítě potřebuje, ale také, do jaké míry je to naléhavé. Tato schopnost se může projevit, je­li rodič od svého potomka vzdálen třeba několik set mil. Stejné síly působí mezi dvojčaty, manželi a příbuznými.

Výsledky občasných pokusů, které mají dokázat, že myšlenka může cestovat, často nepřesahují normální ná­hodu, shodu okolností, zákon pravděpodobnosti, statis­tické údaje atd. Je to tím, že celá operace nemá žádný smysl. Tajemství, které umožňuje dosáhnout cenných vý­sledků, je totiž v motivaci myšlenky.

Jinak řečeno, má-li někdo vedle sebe telefon, proč by měl posílat vzkaz své babičce do West Country? Jedno­dušší je vytočit číslo.

K nejpřesvědčivějším projevům telepatie nebo pře­nosu myšlenky zřejmě dochází při absenci telefonu nebo ostatních komunikačních prostředků a zejména v takové krizi, která nutně vyžaduje kontakt. Tehdy se ukáže, že do našeho mozku je zabudován radarový systém, který určenému cíli, vědomě nebo nevědomě, vysílá zprávy.

Hodíme-li do rybníka oblázek, uvidíme nejdřív, jak při dopadu vystříkne voda a potom kruhy ve vodě. Ve vzdu­chu nad rybníkem žádné kruhy nevidíme, což ovšem ne­znamená, že neexistují.

Jen málokdo asi neslyšel o vzrušujícím pocitu déjá vu. Máme na mysli příběhy lidí, kteří byli do všech detailů schopni popsat místa, kde, jak říkají, nikdy nebyli. Mají to zakódováno v genech? Je to třeba tím, že jedna část mozku přijímá a analyzuje informace o zlomek vteřiny dříve než druhá a tím vzniká pocit, že jsem to už někdy zažil? Nebo na nás stříkla kapka z rezervoáru kosmic­kých vědomostí?

Nualín příběh

Když se Nuala Walshová seznámila s vysokým hezkým světlovlasým Australanem, který navštívil jejich malou starosvětskou vesničku v západním Irsku, byla ráda, že vidí někoho nového, kdo trochu rozvířil poklidnou hla­dinu jejich uzavřené společnosti, kde jeden druhého znal od narození. Des, onen Australan, bydlel u svých pří­buzných asi dvě míle od Nualy a mezi ním a Nualou vzniklo přátelství, které rychle přerostlo v něco, o čem byli oba dva přesvědčeni, zeje to láska.

Nuale ve třech letech zemřela matka a teď ji vychová­vala teta.

,,Strašně jsem se těšila na zásnuby. V onen velký den pozvala teta Desa na čaj. Seděli jsme u stolu a pili čaj a já jsem bez přemýšlení přečetla dopis od otce, který dlouhá léta bydlel v Anglii a právě nedávno se oženil. V dopisu mi gratuloval k nadcházející svatbě a zval nás do Anglie, abychom navštívili jeho i jeho ženu, se kterou jsem se do­sud neznala. Strašlivě jsem se vyděsila, když mi Des na­jednou vytrhl dopis z ruky a v záchvatu vzteku ho před mýma očima roztrhal na kousky.

V tu chvíli se přihodilo něco příšerného. Najednou se v celé místnosti ochfadilo. Za mnou proudil studený vzduch, a když jsem se podívala na Desa, zděsila jsem se, protože za jeho židlí jsem viděla postavu tmavovlasého muže, který se na mě divně a znepokojeně díval. Přímo jsem ztuhla strachem, nemohla jsem ze sebe vydat ani slovo, sotva jsem dýchala. Muž v okamžení zmizel.

Podívala jsem se na Desa a ten byl bílý jako smrt. Str­nule zíral do prostoru za mou židlí. Já jsem byla ještě v šoku, takže jsem se ho nemohla zeptat, co se děje. Na­jednou ztratil vědomí a zhroutil se na zem.

Byla jsem strachem přimrazená k židli. Teta donesla Desovi. který se už trochu probíral, vodu. Něco jektal o tom, že viděl ducha. Prý se za mou židlí objevila žena a dívala se na něj. Dokonce tu ženu popsal, vlasy prý měla vyčesané nahoru do jakéhosi uzlu. Ještě jsem ze

sebe nemohla strachem vypravit ani slovo, ani jsem se neodvážila otevřít ústa a povědět, co jsem zase já viděla za jeho židlí.

Teta šla tiše k příborníku a vyndala odtud krabičku. Vrátila se ke stolu, krabičku otevřela a vyndala stříbrný medailónek na řetízku. Des řekl, že právě takový medai-lónek měla ta žena na krku. Teta a já jsme se na sebe po­dívaly. Obě jsme věděly, že medailónek patřil mé matce. Pak šla teta k příborníku ještě jednou a vrátila se s foto­grafií mé matky, kterou Des předtím nikdy neviděl. Po­díval se na ni, vyděsil se a řekl, že to byla přesně ta žena. Můj snoubenec viděl ducha mé matky.

Des se zvedl k odchodu. Normálně bych ho provázela ke dveřím, ale byla jsem tak rozčilená, že se teta roz­hodla, abych šla rovnou do postele a uklidnila se, takže z domu vycházel Des sám. Později mi vyprávěl co se dělo. Když šel pěšinkou k vratům, znovu pocítil, jak se vzduch kolem něho ochladil, ačkoli byl krásný a teplý srpnový den a slunce svítilo. Když chtěl otevřít vrata, spatřil s hrů­zou, že se závora zvedá sama od sebe a že se vrata před ním otevírají, jako by ho vyháněly ven. V panické hrůze skočil do auta a vyjel na cestu ke svým příbuzným.

Jakmile vyjel z domu, před jeho autem se mu zjevila ta žena, jako by spadla z nebe. Dupl na brzdy a lekl se, pro­tože ženu poznal. Byla to má mrtvá matka. Zvedla ruku a ukazovala někam do dálky, jako by mu chtěla říct, aby jel pryč.

Des potom říkal, že znovu nastartoval a jel dál a celou cestu se mu před jeho autem matka vznášela a gesty na­značovala, aby jel pryč. Než dorazil do cíle, byl strachem bez sebe. Vystoupil z auta, ale ke své úlevě nikde žádnou ženu neviděl. Šel ke vratům a vtom se zarazil. Vrata se opět sama otevřela. Sebral zbytky odvahy a prošel vraty a ta se za ním s bouchnutím zavřela.

Druhý den za mnou Des přijel a řekl, že zásnuby ruší, protože si byl jist tím, že ho má zemřelá matka od nich chtěla odradit. Potom dodal, že za pár dní odjíždí do Aus­trálie.

Abych se trochu sebrala ze svých nepodařených zá­snub, rozhodla jsem se využít otcovy nabídky a podívat se do Anglie. Po příjezdu jsem ještě trochu poplakávala, ale můj otec a jeho nová žena Betty se ke mně chovali moc pěkně. Zásluhou Betty jsem se u nich okamžitě cí­tila jako doma a my dvě jsme se hned spřátelily. Toho dne pozdě večer někdo zazvonil u dveří, Betty šla otevřít a řekla, že to bude asi její synovec Jim, který měl přijít na návštěvu. Když ho přivedla, nevěřila jsem svým očím. Byl to onen tmavovlasý muž, který v domě mé tety stál za Děsem. A žasla jsem ještě víc, když se usmál a hned se mě zeptal: ,Neviděli jsme se už?'"

Příběh o Červenkovi Ron Turner, mladý britský letec za druhé světové války, byl pro své těžké zranění poslán do výslužby. Se svou že­nou Ellen se odstěhovali do West Country, kde si koupili čajovnu na spadnutí, sami ji opravili a udělali z ní hos­půdku pro vojáky, kde servírovali dobré a levné obědy.

Ellen vzpomíná: ,,Spousta amerických letců si k nám navyklo chodit pravidelně, a zejména dva mladíci se se mnou a s Ronem velmi spřátelili. Jeden z těch Ameri­čanů, Bili, měl ohnivě zrzavé vlasy a říkali mu proto,Čer­venka'. I když jsem byla šťastně vdána za Rona, přesto mě Červenka přitahoval a cítila jsem, zeje to vzájemné. Červenka si neustále pohvizdoval písničku ,Dívka, kte­rou jsem opustil' a sedával na stejném místě.

Jednou byli Američané několik týdnů pryč a pak k nám do jídelny přišlo několik Červenkových kama­rádů, ale bez něj. Hned mi bylo jasné, že se muselo něco hrozného stát. Dozvěděla jsem se, že už je jistou dobu nezvěstný a je pokládán za mrtvého.

Za několik let, to už byl Ron mrtvý, bylo to na veliko­noční sobotu, jsem měla v kuchyni dost práce. Najednou jsem z jídelny od stolů uslyšela známé pískání ,Dívka, kterou jsem opustil'. Pomalu jsem šla směrem ke stolům a viděla jsem tam sedět jednoho amerického letce. Do­dnes cítím tu radost, když jsem uviděla ohnivě rudé vlasy.

Byl to Červenka. Vrátil se. Začala jsem na něj mluvit, ale najednou mi slova zamrzla na rtech, když zničehonic zmizel. Rozhlížela jsem se kolem dokola, ale nebyl ni­kde.

Od té doby jsem si byla jistá, že je Červenka naživu a začala jsem se na něj vyptávat, abych si dodala naděje. Téhož roku v zimě jsem vyhazovala nějaké odpadky za domem, vtom jsem uviděla nějakého člověka, zachum­laného do velké šály a s kloboukem do čela. Zastavil se před vchodem a hleděl na cedulku ,Zavřeno\ Zavolala jsem na něj, že jsem právě zavřela. Stál tam, díval se na mě a nic neříkal. Přišlo mi ho líto, tak jsem mu řekla, že mu dám trochu polévky.

Otevřela jsem dveře jídelny a pak jsem si ho už nevší­mala a šla ohřát polévku. Najednou jsem uslyšela, jak si někdo hvízdá písničku ,Dívka, kterou jsem opustil'. Úplně jsem ztuhla, vběhla jsem dovnitř a uviděla toho muže zezadu. Už si sundal klobouk a šálu. Ty zrzavé vlasy bych poznala všude na světě. Zavolala jsem ,Červenko', a on se ke mně otočil s rošťáckým úsměvem a mrkl na mě.

Padli jsme si do náručí, on mi vyprávěl, že byl mnoho let válečným zajatcem, když ho tehdy nad Severním mo­řem sestřelili. Zeptala jsem se ho, jestli se někdy byl po­dívat tady v jídelně, ale tvrdil, že ne. Říkal ještě, že byl tak vážně nemocný, že málem umřel. Zeptala jsem se ho, jestli to nebylo minulé velikonoce. Překvapeně se na mě podíval a pak tiše přikývl/'

Příběh Dr. Sturmana Jednou pozdě odpoledne se dr. Sturman vrátil domů po návštěvách u svých pacientů, byl to pro něj těžký den, protože jako obvykle měli jeho pacienti uprostřed brit­ské zimy spoustu zdravotních problémů, a najednou uslyšel zaklepání na dveře.

„Otevřel jsem a uviděl dívku asi sedmnáctiletou. Měla na hlavě slaměný klobouček od školní uniformy, celý promáčený deštěm. Dívka byla na pokraji hysterie. Pro-

sila mě, abych okamžitě šel za jejím otcem, kterému se náhle udělalo zle.

Dívku jsem neznal, napadlo mě tedy, že její otec asi ne­patří k mým pacientům. Zkusil jsem ji přesvědčit, aby do­šla za lékařem svého otce. Ale dívka jenom vzlykala, a tak jsem si řekl, že tam půjdu, abych zjistil, co se dá dě­lat.

Vedla mě několik ulic k jejich domu. Vzpomínám si, jak se mi cestou svěřila, že si dělá velké starosti o svou matku, která by zůstala naprosto opuštěná, kdyby otec zemřel. Co je s jejím otcem, jsem nevěděl, ale utěšoval jsem ji, jak jsem uměl, a ujišťoval, že udělám, co bude v mých silách.

Když jsme byli s dívkou na cestě k nim domů, šli jsme kolem přístřešku, který si na chodníku udělali dělníci. Vzpomínám si, že jsme museli přeskočit přes strouhu, protože jsme měli v cestě žhavé uhlí. Když jsme prochá­zeli kolem, nahlédl jsem pod přístřešek a uviděl jsem tam sedět tři dělníky. Pokývli jsme jim a oni nám odpověděli.

Když jsme došli k domu, stála dívka za mnou, a tak jsem zaklepal na dveře. Přišla nám otevřít paní domu. Byla velmi rozrušená a plakala. Řekl jsem, že jdu k je­jímu muži. Žena mě zavedla do patra, ale cestou mi v sl­zách pověděla, že jsem přišel pozdě, protože její muž před několika minutami zemřel.

Vyšetřil jsem ho a potvrdil úmrtí. Žena se mě zeptala, jak jsem se dověděl, že mám přijít. Trochu mě to pře­kvapilo, tak jsem jí připomněl, že mě sem zavolala její vlastní dcera a žádala, abych neodkladně navštívil jejího otce. Žena smrtelné zbledla a řekla, že jejich jediná dcera zemřela před deseti lety. Šla domů ze školy a po cestě ji srazilo auto, byla na místě mrtvá.

Poněkud zmatený jsem se vydal domů, šel jsem opět kolem toho přístřešku pro dělníky. Zastavil jsem se u nich a zeptal se oněch mužů uvnitř, jestli si na mě pa­matují, jak jsem tudy šel před pár minutami s mladou dív­kou.

Všichni tři se rozesmáli a pak mi jeden z nich vy svět-

lil, že mě kolem přístřešku jít viděli, ale žasli, proč mlu­vím sám k sobě. Viděli pouze mě, žádná dívka se mnou nebyla."

Denisin příběh Jednoho bezútěšného Štědrého večera šla ztichlou ulicí mladá žena, Denisa, zabraná do myšlenek. „Naproti v obchodu s hračkami zněly tóny ,Tiché noci' a já jsem neměla ani chuť zajít se tam podívat. Viděla jsem hrát na housle starého tuláka v roztrhaném vojenském plášti. Vi­děla jsem, jak ve výloze jasně září vánoční stromeček, ale v tu noc jsem na nic takového neměla ani pomyšlení.

Zaskočila jsem za matkou a veškerá má kuráž mi vy­stačila jen na to, abych jí pověděla, co vím nového, a pak už jsem jenom plakala. Právě mě totiž navštívil jeden vo­ják, kamarád mého manžela, který mi řekl, že můj muž je nezvěstný, pravděpodobně mrtvý. Joe sloužil v sever­ním Irsku. Celá rodina se kolem mě seběhla a snažili se mě utěšit, ale i když jsem se snažila trochu sebrat, nebylo to nic platné.

Matka mě sice prosila, abych u ní přespala, ale trvala jsem na svém, že půjdu domů, kdyby případně přišly ještě nějaké zprávy o Joeovi. S přibývajím večerem jsem stále více propadala smutku a zoufale se mi po muži stýs­kalo. Bála jsem se, že je už mrtvý, jinak by se totiž na vá­noce nějak ozval. Prohlížela jsem si Joeovy fotografie ve vojenské uniformě. Ubrečená jsem šla spát.

V noci někdo lehce zaťukal na dveře a já jsem se pro­budila. Měla jsem strach, ale vstala jsem a šla otevřít. Vy­hlédla jsem vem přes záclonku a ke své radosti jsem před domem uviděla Joea. Rozběhla jsem se ke dveřím a uví­tala ho. Úlevou jsem se dala do pláče a padli jsme si óo náruče. Teď jsem viděla, že má vpředu kabát celý pro­sáklý krví. Vyděsilo mě to a ptala jsem se, co se mu stalo, pak jsem navrhla, že zavolám lékaře. Odpověděl mi ne­jasným, vzdáleným hlasem: ,Už je to v pořádku, teď je to mnohem lepší.' Opět mě políbil a já se ho zeptala, jestli chce něco k pití, a stále jsem mu nabízela, že zavolám

doktora. Chtěla jsem mu pomoci sundat kabát, ale on po­malu zavrtěl hlavou, šel ke mně a natáhl ruku. Dala jsem mu svoji a on mě -vedl do ložnice.

Druhého dne zrána jsem se probudila a nadšeně se otočila k Joeovi, jaké ale bylo moje překvapení, když byla postel prázdná. Ani v pokoji nebyl, tak jsem šla za­telefonovat matce. Jen jsem začala vytáčet číslo, zabou­chal někdo na dveře. Viděla jsem za nimi siluetu vojáka v uniformě. Mezitím matka zvedla telefon. Udýchaně jsem jí opřekot sdělovala, že Joe je v pořádku, ale že ho musím pustit domů. Řekla jsem matce, aby nepokládala sluchátko, protože asi ztratil klíč.

Běžela jsem ke dveřím s tím, že tam bude Joe, ale za­skočilo mě, když jsem tam místo něho uviděla jeho pří­tele Alana. Pozvala jsem ho dovnitř. Smutně mi podal úřední sdělení, které jsem si přečetla. Nedůvěřivě jsem vykřikla, to nemůže být pravda. Joe nemůže být mrtvý. Vždyť tu minulou noc byl. Řekla jsem Alanovi, zeje to jistě omyl. Tesil mě a povídal, že mluvím asi z šoku. Řekl, že to, co stojí v tom dopisuje pravda, a tiše dodal, že Joea zabili na Štědrý večer.

Hleděla jsem na dosud vyvěšené telefonní sluchátko. Vypravila jsem ze sebe, že jsem zrovna mluvila s matkou. Alan sluchátko zvedl a řekl to matce."

Joanin příběh ,,Je to už několik let, co jsem jako mladá sestra popíjela čaj se svou přítelkyní a povídaly jsme si o novém sekun-dáři, dr. Robertsonovi, nápadně hezkém mladém Sko­tovi. Mladí lékaři byli oblíbeným námětem konverzace. Jak si vzpomínám, byla jsem do dr. Robertsona bezna­dějně zamilovaná a přiznávám, že jsem se těšila na kaž­dou noční službu, že se mi snad poštěstí trochu si s ním popovídat a blíž se s ním seznámit.

Pár dnů potom mě při noční službě okolo půlnoci po­žádala staniční sestra, abych zkontrolovala kapačku u jednoho starého pacienta, pana Taylora, který ležel těžce nemocný v jednom postranním pokoji. Sestře jsem

vyhověla, pak jsem ještě chvíli hovořila s pacientem, který byl velmi rozrušený a rozteskněný. Nebylo to nic mimořádného a já jsem věděla, co mám v takovém pří­padě dělat. Ptal se mě, jestli mám přítele, a potom říkal, že se mám v životě-vždy řídit podle svého rozumu, i kdyby ostatní lidé tvrdili něco jiného.

Vyšla jsem z pokoje a šla chodbou za sestrou, abych jí podala zprávu, vtom jsem se ale ohlédla a spatřila jsem, jak do pokoje pana Taylora vchází jeptiška. Ohlásila jsem to sestře, ta podotkla, že to bude někdo z nedale­kého kláštera sv. Cecilie. Všechny jsme věděly, že se tady občas v noci jeptišky objeví, zejména blíží-li se konec ně­kterého z pacientů. Sestra a já jsme si vyměnily několik slov ke stavu pana Taylora, mimo jiné i o tom, že nemá žádné návštěvy. Sestra řekla, zeje to starý mládenec a že nemá v Anglii žádné příbuzné, jenom sestru v Kanadě.

Pak dodala, abych postavila na čaj a udělala i pro dok­tora Robertsona. Než se čaj uvařil, přišel do kuchyňky dr. Robertson a chvíli jsme si povídali. Doktor se právě vrátil z pokoje pana Taylora, a když už se o něm zmínil, zeptala jsem se, jestli mám udělat čaj i pro jeptišku. A on: Jakou jeptišku?' Tak jsem si řekla, že už asi odešla.

Druhý den jsem měla také noční službu, a když denní sestra odcházela, řekla, abych se obzvlášť věnovala panu Taylorovi, tak jsem si s ním šla trochu popovídat. Všimla jsem si, jak je zesláblý. Chtěla jsem ho přivést na jiné myš­lenky. Zeptala jsem se ho tedy, jestli za ním zase přijde návštěva. Na to mi řekl, že od té doby, co je v nemocnici, neměl ani jednu návštěvu. Pomyslela jsem si, že asi usnul, když k němu včera večer šla jeptiška. Něco mi nejasně vykládal o tom, že mohl mít vlastní rodinu, kdyby nepo­slouchal druhé. Pak začal podřimovat a já jsem odešla.

Šla jsem tlumeně osvětlenou chodbou a koutkem oka jsem postřehla nějaký pohyb. Ohlédla jsem se ještě včas, abych viděla, jak do pokoje pana Taylora vchází jeptiška. Šla jsem rovnou za staniční sestrou, našla jsem tam i dr. Robertsona, který něco projednával o některém z paci­entů. Řekla jsem jim, že jsem je přišla upozornit na to,

že k panu Taylorovi opět přišla jeptiška. Dr. Robertson usoudil, že by se měl k panu Taylorovi jít podívat, a sta­niční mě poslala s ním.

Potichu jsme šli ztemnělou chodbou až ke dveřím po­koje pana Taylora a viděli jsme, jak v nohách postele stojí jeptiška. Od dveří jsme viděli její záda. Dr. Robertson tiše zakašlal a vešli jsme do pokoje. Doktor se zběžně po­díval na pana Taylora, který vypadal, že spí, potom se ob­rátil k jeptišce. Poprvé jsem uviděla její tvář. Byla mladá a velmi krásná. Dr. Robertson tiše poznamenal, že se pan Taylor už uklidnil. Jeptiška se mile usmála a řekla: ,Já se už teď o něj postarám.' Po těch slovech se obrátila a ode­šla z pokoje.

Najednou jsem vyjekla hrůzou: ,Ona nemá žádné nohy!' Dr. Rebertson se rychle podíval na jeptišku, která vyplouvala z pokoje a ještě uviděl, že se její sukně téměř dotýkaly země, ale ne úplně. Já vím, že viděl, to co já. Oči se mu rozšířily strachem, když zjistil, že mám pravdu, jep­tiška neměla nohy! Roztřásla jsem se strachy. Dr. Ro­bertson ke mně přiskočil, vzal mě kolem ramen a snažil se mě uklidnit. Oba dva jsme rychle vyšli z pokoje, aby­chom ještě jeptišku zahlédli. Ale chodba byla prázdná, jeptiška zmizela. Ihned jsme se vrátili do pokoje, aby­chom se podívali na pana Taylora, a našli jsme ho v po­steli mrtvého.

Když jsme později vyklízeli noční stolek pana Taylora, našla jsem v něm starou knížku poezie. Zvedla jsem ji a z ní vypadla na podlahu fotografie. Srdce se mi rozbu­šilo, když jsem na té fotografii uviděla dívku. Musela to být fotografie z mládí pana Taylora. Vesele se smál a ob­jímal přitom hezkou blondýnu v květovaných letních ša­tech. Nemohla jsem se mýlit. Byla to ta jeptiška, která se pro něj po letech vrátila. Nemohla jsem přemoct dojetí a slzy mi tekly proudem po tvářích."

KAPITOLA SEDMÁ

ZVÍŘATA

Čím se člověk liší od zvířat? Pokud jde o fyzická těla, roz­díl není, jediný rozdíl je v kultuře. Svaly, krev a kosti zví­řat se skládají ze stejných atomů a molekul jako u člo­věka. Struktura a seskupení těchto částí podmiňuje po­dobu, tvar a druh konečné živé bytosti, projekt.

Podle mnohých náboženství se zvířata liší od lidí tím, že nemají duši. Připadá nám to moc zjednodušené. I když asi zvířata nemají takovou duši, jako člověk, nemusí z toho nutně plynout, že nemají duši žádnou. Existují ji­sté důkazy, že i zvířata přežívají svou fyzickou smrt.

Snad bychom mohli rozdíly mezi zvířaty a lidmi cha­rakterizovat takto. Lidské bytosti mají duši, která spěje po fyzické smrti do své vlastní přirozené sféry existence, závisející na stupni vývoje duše, která směřuje k opti­málnímu stavu své dokonalosti. Na druhé straně duše zvířat se po jejich fyzické smrti přenáší do jejich zvíře­cích říší.

Zdá se, že zvířata jsou mimořádně citlivá na mystické síly. Jsou zdokumentovány případy zvířat, která reago­vala vyděšeně na určitých místech a vlastně to byla re­akce zvířete, které si uvědomí, že s oním místem není něco v pořádku. Existuje mnoho starých hostinců v Ang­lii, do jejichž některých místností odmítá majitelův pes vkročit. Průvodním jevem takových místností bývá pocit chladu, ačkoli ústřední topení hřeje naplno.

V Northaptonshiru je jeden hostinec, který, jak se zdá, se brání pokusu o renovaci. Hlavní architekt (který pra­cuje pro větší pivovar) tvrdí, že od počátku stavebních úprav se na každý evidentně bezproblémový úkol lepí spousta potíží bez jakéhokoli logického zdůvodnění. Při práci došlo k rekordnímu počtu zranění a morálka pra­covníků je stále na velmi nízké úrovni. Projekt je v ta­kové časové tísni, že od něj asi bude upuštěno. Snad je to jenom souhra náhod, ale právě tento hostinec sloužil

jako úkryt pro umírající vojáky u Naseby. Aby lidé neu­mírali venku, uložili je' sem do sklepa. V oné místnosti všichni zemřeli. A teď, o tři sta let později, nemůže sou­časný domácí pán pod žádnou záminkou dostat své dva německé ovčáky do sklepa, ačkoli jinak pobíhají bez pro­blémů po celé budově. Co když je to tak, že v té místnosti dosud vibrují dozvuky oné bitvy?

Utrpení oněch vojáků zřejmě dosud pulsuje kolem hostince a zvířata je cítí. Jsou to síly do té míry negativní, že brání, aby se přestavba budovy, zamýšlené pivovarem, mohla uskutečnit.

O jiném případu reakce zvířete na negativní vibrace hovoří paní Mylak z Daventry, která jednou po Všech svatých šla ráno se svým psem na obvyklou ranní pro­cházku. Náhle se pes zarazil. Na celém těle, od hlavy po špičku ocasu, se mu zježily chlupy. Měl napjatý výraz a strachem byl celý ztuhlý. „Sehnula jsem sek jeho hlavě, ale nic jsem neviděla. Odvedla jsem ho domů, nebo spíš odvedl on mě. Jednou, když byl klidný, jsem ho vzala stejnou trasou, ale přesně na tom samém místě se celá věc opakovala. Byla jsem tehdy ráda, když jsme dorazili domů, protože jsem cítila, jak velice je vyděšený. O ho­dinu později šel stejnou trasou s manželem, prošel ji a choval se naprosto normálně.4'

Pan Turner z Kentu má podobný zážitek. Chodíval se svým německým ovčákem na pravidelnou ranní pro­cházku. „Na konci cesty, která vedla do polí, byla hustá tma. Každé ráno se tam scházely čtyři místní paní, které cestou vedle pole chodily uklízet do blízké školy. Toho rána, kdy jsem šel do polí, šly po té cestě asi tak ve vzdá­lenosti třiceti yardů. Jedna svítila na cestu baterkou a při­tom si spolu povídaly a najednou bylo pole osvíceno nej­jasnějším světlem, jaké jsem kdy viděl. Bylo jasnější než denní světlo. Podíval jsem se nahoru, jestli někde neuvi­dím světlici, ale nic takového nikde nebylo. Ty ženy šly klidně dál a světlo zřejmě neviděly. Ani nezvedly hlavu, jedna z nich vlastně stále svítila na cestu. Můj pes si lehl na břicho a třásl se strachy. Trvalo to asi tak dvě vteřiny

a pak se znovu setmělo. Druhý den jsem ty paní potkal a zeptal jsem se jich na to světlo, ale neviděly nic. Už se to nikdy neopakovalo, ale ještě dlouho to trvalo, než jsem donutil svého psa na to pole jít."

O některých místech nelze říci, že se tam odehrálo něco šokujícího, nicméně přízraky zvířat se tam objevují, jak může dosvědčit paní z Northamptonshiru:

„Jednou v sobotu večer, asi tak kolem tři čtvrtě na osm, jsem já, můj manžel a pětiletý syn jeli autem po A 509 z Wollastonu do Bozeatu. Sněžilo, pole a meze byly pokryty tenkou vrstvou sněhu. Když jsme přijížděli k místu, kterému jse říká Fullwell Hill, spatřili jsme silu­etu velkého psa. Říkám siluetu, protože mi to tak tehdy připadalo. Jak běžel, stále se přibližoval k silnici a v jedné chvíli přes auto přeletěl velký stín. Bylo to tak nečekané, že nás v tom okamžiku ani nenapadlo, že jde o něco ne­přirozeného. Předpokládali jsme, že se sem ten pes za­toulal z některé farmy, a stínový efekt jsme přičítali na­padanému sněhu. Na krátkou chvíli jsme psa ztratili z do­hledu. Ale najednou jsme proti sněhu uviděli postavu psa, která se přibližovala od živého plotu směrem k sil­nici a zarazila se na silnici pár metrů před námi. Manžel dupl na brzdy, ale pes uprostřed silnice zmizel.

V žádném případě mě nenapadlo, že by mohlo jít o du­cha, až jsem si uvědomila, že je to ten přízrak psa, o kte­rém se tu už mnoho let povídá, že se objevuje právě na tom místě. Zvláštní bylo, že na té silnici ten pes vypadal jako normální kolie, jenže v negativu. Jasně jsem roze­znávala zabarvení a tvar, ale neviděla jsem žádnou hmotu. Kdyby to byl normální živý pes, naše auto by do něj muselo narazit.

Mluvila jsem potom s jedním mladíkem, který na stej­ném úseku silnice jel na mopedu a toho psa taky viděl/*

Nedávno bylo kolem místa, kde paní toho psa poprvé viděla, postavena nová cesta a bylo by zajímavé zjistit, zda ještě někdo něco podobného pozoroval. Další pří­běh o zvířecím přízraku máme od Teda z Lutonu, ale ten­tokráte se děj odehrává při smrti psa.

„Pip byl starý pes a trpěl těžkou artritidou. Zadní nohy měl neohebné, a když ležel, vždycky hluboce zavrčel a já jsem ho museí postavit na nohy. Ale bylo to s ním čím dál horší, až jsem se rozhodl, že ho dám utratit, a vzal jsem ho k veterináři.

Postavil jsem ho na operační stůl a veterinář si zatím chystal injekci. Připravoval se dlouho a poskytoval tak čas na rozmyšlenou. Díval jsem se Pipovi do očí, on mně také a připadal jsem si vůči němu jako zbabělec, i když měl tak velké bolesti. Nakonec jsem uhnul očima. Zdálo se mi, že se mě ptá: ,PročT

Za pár minut mu veterinář dal injekci a pes zemřel, na­venek se ale nic nezměnilo, pořád tam stál a já ho pod­píral. Díval jsem se na něj a nepřipadal mi jako mrtvý. Veterinář řekl: ,Je to O.K., už zemřel.'

Šel jsem ke stolu, abych napsal šek, a veterinář si šel umýt ruce. Ohlédl jsem se na Pipa, který ležel na stole, a najednou jsem viděl, jak Pipovu hlavu opouští jakási jeho mladší verze. Byla stejně nehybná a ve stejné pozici jako mrtvý pes. Jako by klouzala vzduchem a před kon­cem stolu zahnula doprava v místě, kde obvykle stával veterinář. Když klouzala ke straně stolu, uviděl jsem pár rukou v jakémsi oděvu řeholníka, který ji přijal. Hlava psa jako by zmizela v otvoru, pak tam zmizely i ty zvláštní ruce a zbytek psího těla. Podíval jsem se zpátky na stůl a viděl jsem, že Pip tam stále leží. Celá záležitost trvala tak čtyři pět vteřin."

Z tohoto příběhu vyplývá zajímavý závěr, že kdyby zvířata uměla mluvit, hovořila by možná o svých mimo-tělesných prožitcích a bylo by úžasné porovnávat jejich zprávy se zprávami lidí. Jsou-li zvířata spojena s astrál­ním světem způsobem jako lidé, pak platí teorie, že po­kud pouto zůstane neporušeno, může se duševní tělo vrá­tit a být spojeno se svým fyzickým tělem. Jakmile se pouto přeruší, nastává okamžitá smrt.

Léčebná síla není vyhrazena pouze lidským bytostem a lze ji velmi .dobře aplikovat i při léčení zvířat. Jedna paní z Nového Zélandu, úspěšná proutkařka, zjistila, že

může svou zvláštní schopnost použít jak při léčení lidí, tak i zvířat. Stala se lidským vodičem a přitahovala lé­čebnou sílu k pacientovi. Léčila závodního koně, který narazil na překážku a skončil s těžkým poraněním hrud­níku. Zavolali ji jako poslední naději a ona koně uzdra­vila, takže opět vítězil.

Snad jsou v posmrtném životě splněna všechna lidská přání, jako v případě onoho pána z Kentu, který si celý život přál mít na zahradě holubník. Vdova po něm vy­práví: „Já byla vždycky proti, protože jsme bydleli v hustě zabydlené oblasti a já měla strach, že si naši sou­sedé budou stěžovat na jejich vrkání. Po jeho smrti se mnou bydlela jistou dobu má matka. Jistě si umíte před­stavit mé překvapení, když jsem se jednou koukla z okna a viděla na zahradě dvě bílé holubice. Nikdy předtím jsme na zahradě neviděli ani jednu holubičku. Pozna­menala jsem k matce, jak by byl manžel zajásal, kdyby je tu viděl. Krátce nato jsme nechali jednou večer otevřené okno od ložnice, protože bylo velmi horko. Když jsem šla okno zavřít, seděl v něm bílý holoubek. Nemohla jsem ho odtud dostat, tak jsem šla pro souseda, který mi řekl, že tam viděl holoubka sedět celý večer. Sousedovi dalo velkou práci vyhnat holoubka ven, evidentně se mu ne­chtělo. Než jsem té noci šla spát, šla jsem do druhé lož­nice zatáhnout záclony a venku na okenní římse seděl opět holub. V tom domě jsem bydlela ještě dva roky, ale žádného holuba jsem tam už nikdy neviděla."

Možná nás přejde smích nad babskými povídačkami, když si poslechneme příběh o strakách z Chippenhamu ve Wiltshiru, které přiletěly varovat před blízkou smrtí. Paní Hughesová vypráví: „Naše společenská místnost, obývací pokoj a ložnice mají okna do pozemků, jak ří­káme naší zahradě. Na ohradě kolem políček sedávaly pravidelně dvě straky. Jednou ráno mého manžela a mě vzbudilo zuřivé klování do okna naší ložnice. Byla to jedna z oněch strak a vypadala velmi znepokojeně. Že třeba sýkorky sezobávají hmyz na oknech, to vím, ale o strakách jsem to nikdy neslyšela.

Asi tak za hodinu nás telefonicky informovali o tom, že tchyně zemřela. Byl to pro nás velký šok, byla sice v nemocnici, ale druhý den ji měli propustit, protože už byla zdravá. Manžel na pověry vůbec nedá, ale říká, že to mnohokrát slyšel vypravovat od starých lidí, jenže tomu nikdy nevěřil. Přihodilo se to před dvěma roky a straky jsou na naší zahradě stále, ale do okna už nikdy ne klovaly."

Zvířata jsou schopna rozličných psychických jevů, vy­stupují třeba v neobvyklých nebo věšteckých snech, mají schopnost i telepatie. Ve velmi mnoha případech byli lidé v telepatickém spojení se svými domácími zvířaty. Paní Hagueová vyprávěla, že musela jet do Afriky, a tak po­žádala svou ochotnou sousedku, aby se po tu dobu sta­rala o kočku. Když se vracela z Keni domů, měla živý sen, že její kočce dal někdo neznámý misku mléka. Zarazil ji výraz kočky. Okamžitě ji napadlo, že to nebyla obyčejná miska s mlékem. „Nějaký hlas v hlavě mi řekl, že to mléko bylo otrávené." Po celou dlouhou cestu domů měla o kočičku strach a stále na ni myslela.

Nejhorší na tom snu bylo, že ačkoli věděla, že zvíře do­stalo otrávené mléko, byla naprosto bezmocná a nijak nemohla kočičce zabránit, aby mléko vypila.

Okamžitě po příjezdu šla k sousedce, ale čekala ji smutná zpráva. Kočka nečekaně onemocněla a sousedka ji nechala utratit.

Často se stává, že když dojde v rodině k úmrtí, zvířata zemřelého člověka zvláštně reagují, zřejmě jsou schopna přijímat vibrace z éteru.

Zažila to paní Newmanová z Hampshiru, které náhle zemřela matka a celá rodina byla sklíčená žalem. „Sestra s manželem, bratr se ženou, má dcera, manžel a já jsme následující úterý třídili v našem domě matčiny písem­nosti. Vtom zazvonil telefon. Zvedla jsem ho. Volal náš blízký přítel a vyjadřoval nám svou soustrast. Chvíli jsem s ním hovořila a říkala mu, jak mě vždycky dokáže po­těšit.

Zatékala jsem očima pokojem, viděla jsem rodinu,

která seděla kolem stolu a nad záclonami v nejvzdále­nějším rohu pokoje jsem viděla jasný oranžový míč. Dí­vala jsem se na něj a nevím, proč jsem neupozornila svou rodinu. Najednou se začala kočka chovat velmi podivně. Utíkala k záclonám, potom pod stůl, pak zase k záclo­nám, velmi vyděšená, oči rozšířené, uši sklopené. Roz­loučila jsem se s přítelem s tím, že se kočka začala velmi divně chovat. Manžel a já jsme se šli podívat k oknu, jestli není někdo venku. Otevřeli jsme dveře, ale kočka ne­chtěla jít ven.

Během deseti minut to přešlo. Kočka se uklidnila a já jsem zase do té doby zapomněla na ono světlo, které také zmizelo. Později jsme seděli s bratrem ve společenské místnosti a on poznamenal: ,Dnes večer tu byla matka.' Všichni jsme souhlasili, protože jsme cítili, že se přišla podívat, jestli je tu všechno v pořádku, a když se uklid­nila, zase odešla. Hovořila jsem o tom s naším vikářem, který o podobných záležitostech už slyšel."

Někdy se stávají opačné případy. Když umře zvíře, vy­právějí jejich pánové, že je jejich domácí přátelé přichá­zejí navštívit. Jsou si tím naprosto jisti a nelze jim to roz­mluvit. Nejběžnější je pocit, že se zvíře tře srstí o pánovu nohu. Jestliže zvíře odpočívalo na svém vlastním polštáři, vídávají majitelé, jak se polštář naklání, jako by tam ono zvíře opět sedělo, ačkoli nic jiného tomu nenasvědčuje.

Občas jsou slyšet zvuky, není to vždycky tak výrazný projev jako štěkání nebo kočičí mňoukání, někdy jde o subtilnější zvuky, jako škrábání drápů na dveře stejně, jak to za svého života zvíře dělalo. Je to možná z toho dů­vodu, že normální zaštěkání by nešlo tak dobře rozlišit a majitel by ho mohl přeslechnout, zejména je-li v blíz­kosti nějaký jiný pes. Tyto „zprávy" se k majiteli dostá­vají takovým způsobem, že je nade vši pochybnost, že se jejich mazlíček s ním pokouší navázat kontakt, tak, jak je to pro zvíře příznačným.

Jeden posluchač birminghamského rádia WM napří­klad vyprávěl, že přišel o psa a okamžitě si koupil no­vého. Nový pes měl naprosto jiné chování než ten, který

pošel. Předešlý pes měl ve zvyku škrábat na dveře zvlášt­ním způsobem. Vždycky to bylo jedno dlouhé zaškrá-bání. Nový pes škrábal na dveře divoce a nepřestal, do­kud mu neotevřeli. Několikrát slyšel majitel přesně onen zvuk, kterým škrábal na dveře mrtvý pes.

,,Nejdříve jsem si toho nevšímal, považoval jsem to za dílo mého nového psa. Asi jsem si za ta léta na ten zvuk osamělého dlouhého škrábání tak zvykl, že jsem to více­méně nevnímal. Jednou v noci jsem uslyšel jediné dlouhé škrábnutí, tak jsem vstal, abych, jak jsem myslel, pustil noyého psa dovnitř, ale úplně mi vyrazilo dech, když ke mně nový pes přiběhl a šel tam se mnou. Byl uvnitř domu v kuchyni, která je na úplně opačném konci. Sehnul jsem se k novému psu a chtěl jsem ho pohladit, a v tu chvíli jsem ono jediné zaškrábnutí uslyšel opět. Vzpomínám si, jak jsem překvapeně zíral na svého psa a přemítal, jak může probůh stát vedle mě a současně škrábat venku na dveře. Až tehdy se mi rozsvítilo v hlavě, že to byl signál mého mrtvého psa, kterým naznačoval, že chce jít do­vnitř. Šel jsem těch pár kroků ke dveřím a otevřel je, ne­viděl jsem ovšem nic. Usmál jsem se pro sebe, jaký ulič­ník byl ten můj pes, když mě teď tak prohání. Zajímavé je, že když jsem v srdci pochopil, že se můj starý pes po­kouší se mnou navázat spojení, už jsem to škrábání ni­kdy neslyšel. Jakoby to, že o sobě dal vědět, mu plně sta­čilo ke štěstí."

KAPITOLA OSMÁ

HUDBA

Při našem bádání v souvislosti s mimotělesnými prožitky narážíme neustále na jednu věc, a tou je hudba. Nejsou to obvyklé zvuky, které můžeme slyšet na zemi, ale cosi, co se vymyká možnostem našeho pozemského slovníku. Většina lidí tomu prostě říká „nebeská hudba".

Způsoby, kterými se projevuje, jsou různé. Někdy je slyšet nádherná melodie, někdy zpívají čisté hlasy v ne­známých jazycích. Někdy je to mechanismus, který pře­náší lidi do jiné dimenze, nebo upozornění, že se přihodí něco zvláštního.

Do hrabství Slig v Irsku přijeli na dovolenou paní s manželem a její bratr ze Zimbabwe. Jednou šla paní se svým mužem na procházku přes vzdálené pole k osamělé chalupě na pobřeží a najednou se krajinou rozletěla ra­dostná hudba, která jako by vycházela z hloubky. Široko daleko nebylo nikoho vidět. Hudbu slyšeli oba dva a lekli se. Manžel to komentoval takto:

„Měl jsem tak nepřirozený strach, jaký jsem předtím ani potom nikdy nezažil. Cítil jsem, jak mi na hlavě vstá­vají vlasy. Na své ženě jsem viděl, že se taky vyděsila, tak jsem jí řekl, aby si toho nevšímala, že půjdeme dál."

Zdálo se jim, že ta hudba jde za nimi. Zrychlili, ale hudba se jich stále držela.

Pak si uvědomili, že se charakter hudby poněkud změ­nil, jako by se čekalo, až začne zpívat sólistka, čistý jasný hlas, zpívající v cizím jazyce. Jakmile uslyšeli dívčí hlas, otočila se paní na manžela a řekla: ,,To je přece Mary!"

Mary byla bratrova žena, ale zemřela před dvanácti lety při porodu syna. Byla Holandanka. Paní se bála o příhodě svému bratru vyprávět, nechtěla ho příliš roz­rušovat, a tak se druhý den svěřila autorům této knihy, protože si dělala o bratra velké starosti. Cítila, že ta hudba má s ním nějakou souvislost, zdálo sejí, že ho „vo­lala". Její bratr byl muž v plné síle, na dovolené s ním byli jeho tři synové, kromě toho měl v Africe ještě dceru. Do týdne byl mrtev. Při pádu utrpěl těžké zranění, po pře­vozu do nemocnice během několika hodin zemřel.

Jeden čtrnáctiletý hoch se jednoho dne ulil ze školy. Viděl, jak k němu jede kůň s vozíkem a napadlo ho jít blíž. Kůň ho kopl, chlapec upadl a jedno kolo mu přejelo ruku. Pak si už pamatuje, jak se začal vznášet a díval se na své tělo, které leželo na zemi. Byl obklopen zářivým světlem a slyšel radostnou hudbu, hrající ve vyšších tó-

ninách. „Bylo to tak krásné a tak to na mě zapůsobilo, že jsem o tom řadu let nedokázal nikomu povědět."

Paní z Norwichu vypráví: "Jednou jsem se na Velký pátek zúčastnila náboženského shromáždění a zpívala s nimi píseň ,Sing My Tongue The Glorious Battle'. Vtom jsem se ocitla asi tak stopu nad sebou a kousek před sebou a slyšela jsem sebe samu, jak za sebou zpí­vám. Když píseň skončila a já ,zapadla na správné místo', bylo mi zima. Je to jistě doba apelující na city a navíc jsem měla hlad, což může mít taky svůj význam. Asi se ten anonymní skladatel ve svém řemesle vyznal moc dobře. Málem mě to ,odneslo' předčasně, ale stalo se mi to je­dinkrát v životě."

Další příklad působivé chrámové hudby přichází z Aberdeenu a hovoří o něm jedna paní: "Už je to hodně let, co jsem tehdy zpívala v kostelním sboru a znenadání má duše opustila mé tělo. Vznášela jsem se kolem kaza­telny, ale pak mě napadlo: ,Co když si mé tělo na konci písně nesedne?' Tak jsem se přinutila jedním rázem k ná­vratu do svého těla. Byla jsem tehdy naprosto zdravá."

V některých případech přináší hudba varování, jindy pomoc bezbranným, kterým někdo ubližuje. Mimořádně vzrušující příběh nám vyprávěla dívka, která bydlela v New Yorku a byla bohužel týraným dítětem.

Matka si na děcku vylévala zlost, kdykoli měla nějaké problémy, a tak dítě žilo v neustálém strachu. Jednoho dne ji matka zase bila a najednou se samo od sebe roze­znělo piano, které stálo v rohu pokoje. Stejnou melodii kdysi hrávala teta dítěte, která nedávno zemřela.

,,Tu melodii jsme si nemohly s ničím splést a matka mě okamžitě přestala bít a obě dvě jsme zíraly bez dechu na piano. Jasně jsme viděly, jak se klávesy pohybují nahoru a dolů, jako by je tiskly neviditelné prsty. Ani jedna z nás nepochybovala o tom, že tím dává teta vědět o své pří­tomnosti, a od onoho dne se mnou matka už nikdy špatně nezacházela, vlastně jsme se docela spřátelily."

V některých případech lze snadno vystopovat původ hudby, jako třeba v případě oné paní, která se svým man-

želem a miminkem bydlela nahoře ve starém domě. Hudbu měla velmi ráda, ale neměli piano.

Čas od časuji do svého přízemního bytu pozvala starší dáma, jejíž manžel byl profesionální pianista, hrál do­konce v Carnegie Halí. Nedávno zemřel a starou dámu návštěvy mladé paní a jejího dítěte těšily.

„Jednou jsem zkoušela hrát ,IV11 Find You\ Náhle jsem měla pocit, jako by mě někdo pozoroval. Potom jsem ucí­tila, jak mi někdo klade prsty na správné klávesy. Byla jsem z toho naprosto vyvedená z míry. Starou paní to vů­bec nevzrušilo: ,To je můj manžel, chce vás to naučit,' řekla a smála se.ik

Když George Chaplin, autor knihy o známém sklada­teli Lawrenci Wrightovi, pracoval na oné knize, stala se mu podivná a nevysvětlitelná věc. Přijel do Blackpoolu, do domu, kde zemřely skladatel bydlel, aby si pohovořil s jeho domácím a dověděl se o skladateli něco nového.

Dům se jmenoval „Souvenirs" podle jedné z jeho slav­ných písní ,,Among My Souvenirs". Rozhovor se vyvíjel dobře a pan Chaplin už chtěl odejít, když mu domácí na­vrhl se smíchem, že by mu mohl zahrát „Among My Sou-venirs" na staré piano, které patřilo skladateli. Spisova­tel zapnul magnetofon a domácí začal hrát. Když si pak pan Chaplin nahrávku pustil, zdálo se mu, že měl stát po­někud blíže piana, protože nahrávka nebyla úplně čistá. Navrhl domácímu,aby to zahrál ještě jednou, aby byl záz­nam lepší. Od té chvíle nahrávač nefungoval, ani jeden knoflík nereagoval. Domácí se tomu smál a říkal: "Law-rie zas na nás zkouší své fígle. Chce, abyste si nechal tu verzi, kterou jsem teď hrál. Jenom počkejte, jakmile ode­jdete z tohoto domu, bude váš magnetofon zase v na­prostém pořádku." Když pan Chaplin odešel z „Souve-nirs", napadlo ho, že magnetofon vyzkouší. A prosím, teď hrál naprosto normálně.

KAPITOLA DEVATA

ROZHRANÍ

Existuje mnoho popisů přírody, kterou lidé viděli při svých mimotělesných prožitcích. Bloudící duše se podle všeho dostává do oblasti, kterou lze charakterizovat jako ,,rozhraní" tvořící hranici mezi dvěma sférami vědomí. Rozhraní je zalito zářivým světlem, které se v popisech tak často vyskytuje, a vyzařuje z něj neuvěřitelný klid a mír. Většina lidí se totiž vyjadřuje naprosto jasně v tom smyslu, že by bez váhání a definitivně zůstali v blaho­dárném vlivu rozhraní, než se zase vraceli do svých po­zemských těl. Jakmile ovšem v jejich myslích převládne vůle k návratu, ocitnou se okamžitě ve svých fyzických tělech.

V některých případech museli lidé vyvinout neuvěři­telné úsilí, aby se do svých těl navrátili, vždy je děsí před­stava, že jestliže to nedokážou, zemřou. Někteří lidé konstatují, že jim bylo víceméně nařízeno, aby se vrátili, protože jejich čas dosud nenastal.

Pan Stephenson se dostal po vážné nehodě do ne­mocnice a vyklouzl ze svého těla. Měl pocit ohromné svobody, vychutnával beztíži a letěl k údolí, které bylo podobné těm na zemi. „Dostal jsem se ke krásnému stříbrnému potoku, který ačkoli tekl prudce, šuměl tiše a měl na mě podivně uklidňující vliv. Na druhé straně po­toka rostla tak krásně zelená tráva, jakou jsem v životě neviděl. Byl tam kopec a na něm stál mohutný osamělý strom. Za stromem zářilo neuvěřitelně jasné světlo. Té záři se na světě nic nemůže vyrovnat. Ve srovnání s ní je naše slunce jako učouzená svíčka.

V tu chvíli jsem uslyšel hlas našeho faráře, který se modlil a jménem mé ženy a mých nejbližších prosil Boha, aby mě uzdravil. Vzpomínám si, jak jsem v tu chvíli strašně toužil překročit ten potok a dostat se na druhou stranu do onoho nádherného míru. Vší silou jsem se sna­žil přiblížit na okraj té vody, ale jako by mě zezadu něco

drželo. Opět jsem slyšel hlas našeho faráře, který prosil o mé uzdravení. Byl jsem skutečně nešťastný z představy, že se té krásy a pohody budu muset vzdát. Třetí modlitba našeho faráře prosila Boha, aby pomyslil na paní Step-hensonovou a její děti. Někde muselo dojít ke spojení, protože po těch slovech jsem se ihned ocitl zpět na lůžku v nemocnici. Měl jsem dost velký vztek a vzpomínám si, jak jsem byl nerudný na sestru a jak jsem ji otravoval. Nechtěl jsem se přece vrátit, tak proč mi nedal (ten fa­rář) pokoj?"

Sestra, která měla u pana Stephensona službu, mu na­prosto upřímně řekla, že bylo kvůli němu prolito mnoho hořkých slz, aby se mu ulevilo. Ten se však po svém pro­žitku cítil natolik zotavený, že se tomu jen smál, a sestře řekl, že za pár dní bude na nohou. A taky ano, k velkému překvapení a údivu personálu za tři dny vstal z postele.

Mnoho lidí vidělo různé brány, které vyznačovaly hra­nici posmrtného života. Dívka Wirral viděla krásnou perlovou bránu a potkala tam mnoho lidí, které dříve znala a kteří byli už dávno mrtví, stáli kolem ní, otevírali náruč, jako by ji vítali. Byl to dojemný pohled a láska oněch lidí ji zaplavovala.

Jedna paní z Brestonu v Lancashiru šla náhodou na procházku a pocítila, že se její duševní tělo uvolnilo z je­jího fyzického těla. „Udělala jsem několik kroků v ti­chém světě filmové mlhy. Byla jsem v tmavém vlhkém tunelu a tam, vpředu, bylo zářivé světýlko, které stále rostlo a rostlo. Pak jsem si všimla bílé proutěné brány, ale když jsem natáhla ruku, abych ji otevřela, uslyšela jsem hlas, který mi řekl, abych stála. Před očima se mi objevil zemřelý otec, který seděly na mramorovém se­dátku, vypadal dobře a mladě. Řekl: ,Vrať se zpátky a řekni matce, že jsem konečně šťastný.' Seděl v nádherné zahradě, plné nejrozmanitějších květin."

Peter Halí z Cambridge popisuje, co se přihodilo jemu. „Nevzpomínám si na to, jak jsem opouštěl své tělo, ale najednou jsem si uvědomil, že se vznáším v nemocnič­ním pokoji. Vznášel jsem se u stropu vedle dveří do po-

koje a díval se, jak ležím na lůžku. Viděl jsem všechny hadičky, na které jsem byl napojený, a kladku na noze. Pak jsem odletěl z pokoje a procházel se na podivném místě. Byl horký slunečný den a já šel pískem. Před se­bou jsem viděl vysokou zeď bez oken. Hádal bych, že na nejvyšším místě měla tak dvacet stop. Jediný otvor ve stěně byla velká dřevěná vrata. Šel jsem rovnou k těm vratům, jestli tam nejsou nějaké škvíry, kterými bych vi­děl dovnitř. Ale nebyly tam žádné a já jsem na vrata kle­pal. Jenže byla z příliš silného dřeva a já si uvědomil, že mé slabé ťukání nikdo neuslyší, proto jsem začal do vrat bušit pěstí. Někdo za vraty na mě zavolal: ,Sem, Petře, nemůžeš, vrať se, odkud jsi přišel/ Nikoho jsem neviděl, tak jsem se začal kolem sebe rozhlížet a v životě jsem se tolik nelekl, jako když jsem spatřil sama sebe na nemoc­ničním lůžku a nade mnou se nakláněl lékař. Staniční sestra byla vedle něj. Zdálo se mi, že lehce vklouzávám do svého fyzického těla, a když jsem otevřel oči, uviděl jsem nad sebou znepokojený lékařův obličej.

Nikdo mi nic neřekl, otočili se a šli pryč a já jsem zů­stal, kde jsem byl. Předtím ani potom jsem nic podob­ného nezažil. Nejspíš jsem umíral, a když mě ten hlas po­slal zpět, bylo rozhodnuto, že budu žít."

Paní z Armaghu v severním Irsku málem prošla dře­věnými vraty při porodu. Bylo jí velmi zle a věděla, že se narození dítěte blíží, „lesně předtím, než můj syn přišel na svět, jsem měla pocit, že jdu velmi temnou a dlouhou chodbou. Když jsem se blížila ke světlu, viděla jsem ve­lice krásnou zahradu se zlatými narcisy Byla tam taková obyčejná dřevěná vrata a já jsem cítila, že v nich někdo stojí, ačkoli jsem vlastně nikoho neviděla. Nesměla jsem do těch vrat vstoupit a slyšela jsem, jak mě kdosi volá na­zpět. Velmi neochotně jsem se otočila od vrat a slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno, pak jsem ucítila, jak se nějaké ruce dotýkají mého obličeje. Otevřela jsem oči a zjistila, že to byl hlas sestry, který mě volal, a její ruce mě hladí po čele. Často jsem od té doby přemýšlela, co by se stalo, kdybych těmi vraty prošla. Tehdy mě to sku-

tečně velmi lákalo. Jenom narození mého dítěte mi v tom bránilo."

Na rozhraní lze vidět nejrozmanitější květy. Ann Bar-retová z Kentu vzpomíná na to, co se jí přihodilo na smu­tečním rozloučení v kapli krematoria v Caringu v Kentu. ,,Měla být zpopelněna má blízká přítelkyně Marguerite. Přišla jsem tam sama, ale jinak se rozloučení zúčastnilo mnoho lidí. Zpívala jsem církevní píseň, najednou jsem tam však nebyla. Stála jsem v otevřených dveřích a dí­vala se na hezké pole lemované stromy. Bylo to asi upro­střed léta a tráva na poli byla jasně zelená, svěží a šest palců vysoká, plná kopretin (v angl. marguerite - ko­pretina). Viděla jsem, jak se každá jednotlivá kopretina pohybuje, i když jich tam bylo na sta. Vtom jsem se, tro­chu udýchaně, ocitla v kostelní lavici, stále jsem zpívala, jenže už o čtyři verše dál.

Rychle jsem se rozhlédla kolem, všechno bylo jako dřív. Všechno se to stalo před několika lety, a tu krásu a ostrost každého detailu čas ani trochu nesetřel. Ziju od­jakživa na vesnici, ale ani předtím, ani potom jsem ta­kové pole nespatřila."

Další příběh o mimotělesném prožitku během porodu přináší paní Christina z Bedfordu, která se ocitla v tem­ném tunelu, na jehož konci bylo světlo. „Vstoupila jsem do toho světla a najednou jsem byla na strašně hezkém místě uprostřed trávy a stromů, ze všeho vyzařoval mír a všechno mě vítalo. Barvy byly o mnoho jasnější a záři­vější, než na jaké jsem zvyklá. Vtom jsem se ocitla nad svým tělem, vznášela jsem se u stropu a dívala se, jak le­žím na lůžku."

Podrobnější popis krajiny na rozhraní máme od Olivě Wrightové z Gatesheadu, v durhamském hrabství. „Le­těla jsem velkou rychlostí vzduchem, pak jsem najednou ležela na mramorové desce uvnitř jakéhosi osvětleného zámku. Když jsem se podívala nahoru, viděla jsem muže, oblečeného jako staří Římané. Vypadal velmi znepoko­jeně a začal mi tlačit na žaludek. Rozhlédla jsem se a uvi­děla další muže v podobném oblečení, kteří se zabývali

dalšími lidmi, ležícími na deskách. Jak ti muži chodili ko­lem, rozléhaly se jejich kroky zámeckou síní, nebo co to bylo. Pak si už jen pamatuji, jak jsem ležela zpátky na svém lůžku."

Žena ze severní Anglie nám poslala následující příběh, který se přihodil jejímu zemřelému dědečkovi asi tak před sto lety.

„Zázrak modlitby na mě sestoupil v roce 1888, kdy Bůh dopustil, abych viděl vlastní tělo a rakev a díky re­verendovi Thomasů Masonovi z deptfordského kostela v Sutherlandu jsem nyní stár 72 let a pět měsíců a scho­pen zaznamenat, co se mi přihodilo v roce 1888.

Jednoho dne jsem přišel z práce a lehl si na pohovku, abych si na pár minut před večeří odpočinul. Najednou mi všechno zčernalo, zrovna jako když vjede vlak do tu­nelu, a cítil jsem, že se jako by vznáším nahoru. Zřetelně jsem viděl vejít mou bytnou, která když mě tam našla le­žet, poslala pro doktora. Položil mi jakýsi přístroj na hrudník a pak už jen podepsal úmrtní list. Dále si vzpo­mínám, že jsem byl zase v tunelu, kde jsem se potkal sv průvodcem, který vypadal úplně jako lidská bytost. Řekl mi: ,Nehleď ani doprava, ani doleva, ale jdi za mnou.' A vedl mě přímo ke světlu, které jsem viděl v dáli. Ale nedokázal jsem ovládnout svou zvědavost a podíval se dolů nalevo, kde jsem spatřil velký prostor, plný množ­ství lidí, mezi nimiž jsem rozeznal naprosto zřetelně své kamarády, kteří zemřeli.

Náhle jsem se ocitl na rozlehlé pláni, tak krásné, že se to nedá ani vypovědět. Byla tam tráva, stromy a květiny, tak jako na zemi, jenže vypadaly úplně jinak. A viděl jsem odtud alabastrové město s věžemi a věžičkami a malé dveře, kterými mohl vejít pouze jeden člověk. Po modlitbě jsme vstoupili a uvnitř mě okamžitě přivítal otec a matka, které jsem ani nepoznal, protože umřeli, když jsem byl ještě malý.

Můj průvodce mě vedl k Postavě a zástup nám uvol­ňoval cestu. Když jsme předstoupili před Něj, ustoupil můj průvodce stranou a Ježíš mě obejmul a požehnal mi.

Pak se Ježíš obrátil na mého průvodce a řekl mu: ,Od-veď ho zpět na zem, ještě nedokončil svou práci.' A můj průvodce mě odvedl vrátky, kterými jsme vstoupili, a opustil mě. Okamžitě všechno kolem setmělo.

Probudil jsem se na posteli celý ztuhlý, ruce překřížené na prsou. Po straně jsem viděl rakev. Kněz, který stál vedle, spatřil, jak mi na čele bije malá žilka, proto poslal pro doktora. Pak jsem viděl, jak se v panice pokoušejí přede mnou rakev ukrýt, ale už bylo pozdě.

Když jsem se probral, říkali, že jsem asi dvě hodiny plakal pro tu krásu, kterou jsem opustil."

KAPITOLA DESÁTÁ

ČASOVÝ POSUN

Jednou, když ještě elektrické světlo nepatřilo k běžným záležitostem, ležel muž jménem Frederick v posteli a četl si při světle svíčky, která blikala vedle na stolečku. Padla na něj únava, zhasl svíčku a upadl do tvrdého spánku. Zdál se mu přenádherný sen, ve kterém se viděl jako chlapeček, který bčhá kolem domu svých rodičů, vymýšlí si hry na vojáky se svými hračkami, Znovu prožíval dny svého dětství, pak krok za krokem školní dny, vzpomněl si, jaké to bylo, když políbil svou první lásku.

Jako mladík byl Frederick povolán do armády a s od­vážným srdcem a modlitbou na rtech odjel bojovat do války proti Napoleonovi. Už nebojoval proti cínovým vojáčkům, tentokrát to byla skutečná válka. Zřetelně si vybavoval hrůzu v očích prvního muže, kterého zabil, člověka, o němž mu namluvili, zeje to jeho nepřítel. Vy­padal jako každá jiná lidská bytost, vůbec nějako ďábel, ani neměl dvě hlavy!

Ten zásah nebyl osudný jenom pro oběť. Dlouhé roky pronásledoval Fredericka obličej umírajícího. Snažil se usilovně, aby to pochopil.

Jednou, krátce poté, co se domů vrátil z války, potkal dívku Florence. Byla stále rozzářená jako sluníčko a Fre-derick se do ní pomalu, ale jistě hluboce zamiloval. Měl úžasnou radost, když zjistil, že je to vzájemné. Šťastně se vzali a líbánky strávili na jihu Itálie v Sorrentu.

Jednou odpoledne se procházeli a prohlíželi si město, vtom Frederickovi uletěl klobouk. Florence na to oka­mžitě zareagovala a běžela za ním. Už ho skoro měla, ale klobouk se skutálel do hluboké strže. Srdce se Frederic­kovi zastavilo, když viděl, jak Florence uklouzla a ztra­tila rovnováhu. S maximálním úsilím se vymrštil a dopadl Florence na nohy a přitiskl je k zemi. Byla ztuhlá stra­chy, protože celou svou horní polovinou těla visela nad propastí. Okolostojící lidé se k nim rychle seběhli, aby Florence zachránili a vytáhli ji do bezpečí. Frederick ji držel v náručí, dokud se nepřestala třást.

Krátce poté, co se vrátili z Itálie, se Frederick stal part­nerem strýcovy firmy, která nevelkým nákladem vydá­vala noviny a mohl své Florence koupit krásný dům v Richmondu v surreyském hrabství na břehu Temže. Ži­vot byl nádherný a oni byli úžasně šťastní. Nic krásněj­šího si ani Frederick nedovedl představit, dokud za ním Florence nepřišla a zářící štěstím mu neoznámila, že čeká dítě.

Zuzanka se narodila mrazivého prosincového dne těsně před vánocemi. Frederick si navždy zapamatoval ty první vánoce s novou dcerou jako nejnádhernější a nejklidnější období svého života. Pak přišly další děti, tři synové a jedna dcera.

Chlapci se od sebe velmi lišili, ale Philip, jejich pro­střední syn, projevoval vždy zájem o obchod. Všichni chlapci studovali v Etonu, přešli na univerzitu a každý z nich si zvolil jinou životní dráhu. Nejstarší studoval me­dicínu a stal se praktickým lékařem, nejmladší se stal ekonomem a Philip šel v otcových šlépějích a podílel se na vydávání novin. Frederickovy dcery se vdaly a usadily se. Mladší dcera bydlela s manželem a synem v Rich­mondu v krásném bytě blízko něho. Zuzanka, jeho slu-

níčko, si vzala profesora Edingburské univerzity, který tam měl skvělou pozici. Zarmoutilo ho, když se jednoho dne odstěhovala na sever, ale rád k ní jezdil na návštěvu. Vzpomínal zejména na rodinné výlety k Loch Lomond, na průzračnou vodu jezera, na majestátně se vypínající Ben Lomond, na tisíce ohnivých náprstníků červených a na vůni vřesu.

Florence sdílela po jeho boku jak radosti, tak i starosti jeho života, kterých dostal Frederick svůj díl, jako všichni ostatní. Největší ranou pro něj bylo, když se jeho věřitelé smluvili a zákonným způsobem ho dohnali k bankrotu, který jeho dosavadní život rozmetal na kousky. Florence a děti ho oddaně podporovali a Frederick věděl, že bez nich by se přes životní strázně nepřenesl.

Jednoho dne, když právě bojoval s beznadějí, dostal zprávu, že mu byla poslední vůlí odkázána slušná částka peněz. Jedna teta z matčiny strany zemřela a k jeho pře­kvapení na něj štědře pamatovala.

Poprvé po mnoha měsících dokázal Frederick tvrdě usnout. Ale když usnul, něco ho přinutilo vyskočit. Otev­řel oči a zjistil, že stále ještě drží v ruce knihu. Podíval se vedle postele a v jasném měsíčním světle viděl stužku kouře, vinoucí se ze svíčky, kterou zrovna před chvílí uhasil.

Tento příběh ilustruje skutečnost, jak si čas dovede po­hrát s našimi představami. Spojujeme totiž chod času s událostmi a hrozí nám tudíž nebezpečí, že zažijeme ha­lucinace a čas budeme chápat zkresleně.

Protože žijeme v primitivním světě tří dimenzí, je pro náš hmotný mozek takřka nemožné vyrovnat se s ne­hmotným světem vyšších dimenzí. Jestliže se vymaníme z naučeného chápání času, spoutaného tikáním hodinek, třeba pochopíme příběhy řady lidí, kteří byli náhle vy-, mrštěni do, jak sami říkají, časového posunu.

Paní Sally Winsonová z Waltham Abbey v Essexu zažila něco velmi podivného, když před několika lety projíž­děla se svými dvěma přáteli přes Francii. Cestovali do

Maroka, a protože neměli moc peněz, přespávali raději u farmářů než v hotelích.

Přijeli do městečka v Garonne Valey poblíž Tolouse. Měli už brzy přejít hranice do Španělska, a tak ze všeho nejdříve chtěli najít banku nebo směnárnu, kde by si vy­měnili peníze za španělské. Sally uviděla policistu, roz­běhla se za ním a lámanou francouzštinou, jak jen to nej­lépe svedla, mu vysvětlila svůj problém.

„Vypadalo to, jako by policista pochopil, co mu chci. Ukázal na starobyle vyhlížející hotýlek a řekl, ať tam jdu do recepce, že mi peníze vymění.

Zamávala jsem na přátele a všichni tři jsme zamířili k hotelu, který stál na protější straně vydlážděného ná­městí. Ta cesta k hotelu byla strašně zvláštní. Měla jsem gocit, jako bych se vznášela asi tak šest stop ve vzduchu. Žasla jsem nad tím, že nespadnu. Nechápala jsem, co se to proboha může dít. Ohlédla jsem se na své dva přátele a okamžitě jsem na nich poznala, že se s nimi také něco divného děje. I oni měli pocit, že se vznášejí.

Bylo to tak nečekané a neuvěřitelné, že jsme se snad ani nebáli, nebo to možná byla právě reakce na strach, protože jsme se rozesmáli. Dnes si myslím, že to asi byla nějaká nervová reakce, protože jsme opravdu neměli po­cit strachu. Kdyby se to přihodilo jenom mně, asi bych strachy zešílela, ale protože jsme na tom byli všichni tři stejně, dostali jsme hysterický záchvat smíchu, a ani za-nic jsme nemohli pochopit, co se to děje.

Divné na tom bylo, že všichni tři jsme mezi sebou nor­málně komunikovali, takže jsme věděli, že se nám všem zdá,že létáme. Legrační bylo, že jsme nemuseli dělat žádné kroky, abychom se pohybovali, jaksi jsme klouzali dopředu. Cím jsme klouzali rychleji, tím víc jsme se smáli. Mně až tekly smíchem slzy po tvářích. Vzpomínám si, že jsem jednomu ze svých přátel řekla, že jestli se ně­kdo na nás dívá, musí si myslet, že jsme se zbláznili. Tato prostinká poznámka v nás vyvolala další záchvat smíchu. Asi jsme si představili, jak musíme ostatním lidem při­padat.

Dorazili jsme k hotelu a vstoupili. V recepci nikdo ne­byl. Všichni jsme si povšimli starobylého stylu, ale nijak zvlášť nás to nezarazilo, protože spousta malých fran­couzských hotelů vyhlíží starosvětsky.

Na přepážce byl zvonek, zazvonili jsme, nikdo se však nepřišel zeptat, co si přejeme. Naše vzrušení už poněkud opadlo, ale stále jsme měli skvělý pocit z toho, že se vzná­šíme. Nejspíš jsme si začali trochu zvykat. Pár minut jsme čekali a pak jsme si řekli, že se trochu porozhlédneme po hotelu, jestli by nám tu někdo ty peníze nevyměnil.

Zrovna vedle recepčního pultu bylo široké schodiště. Šli jsme po schodech nahoru, snad bych měla spíš říct ,vznesli se', a nahoře jsme přišli do dlouhé chodby s ně­kolika okny z barevného skla. Chodba byla plná podivně zářivého světla, příliš zářivého na to, aby pocházelo z oken. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že i okna s čirým sklem propouštějí jenom matný jas, i když jimi svítí přímé sluneční světlo, ale tohle nebylo žádné obvyklé světlo, protože nevycházelo z určitého místa a nikde jsem také neviděla žádné stíny, to světlo prostě jako by přicházelo odnikud a zároveň odevšad.

Šli jsme chodbou a před sebou jsme uviděli dlouhé od­počívadlo, které zahýbalo doleva. V místě, kde odpočí­vadlo končilo, bylo velké zrcadlo až ke stropu. Jak jsme se k zrcadlu přibližovali, viděli jsme v něm odraz chodby. Vypadala strašně dlouhá, jako by nikde nekončila. Stále jsme se přibližovali k zrcadlu a cítili jsme příjemné vzru­šení. Vzpomínám si, že jsem si pro sebe říkala: 'Podiv­nější a podivnější', protože mi to zrcadlo připomí­nalo Alenku v říši divů. Jakmile jsem uslyšela zvuk vlast­ního hlasu, najednou mě prudce zamrazilo. Zaječela jsem na své dva přátele:,Vůbec to neodráží!' Byli jsme téměř až u zrcadla, ale naše postavy se v něm nijak ne­odrážely.

V tu chvíli se na povrchu zrcadla naše odrazy objevily, .jako by je tam někdo narazil. Nepochopím, že to ne­skončilo nějakou strašnou nehodou. Měla jsem nohu té­měř u skla. To, jak se naše odrazy náhle před námi vy-

nořily na povrchu zrcadla, byla ta nejpodivnější věc, kte­rou jsem v životě viděla. Mí přátelé říkali, že viděli přesně to samé.

Teď nás přešel veškerý smích a začali jsme se dost bát. Chvilku jsme tam otřeseně stáli. Nedokázali jsme myslet na nic jiného, než co by se asi stalo, kdybych nepromlu­vila nahlas a nezrušila to kouzlo, nebo co to bylo. Vrtalo nám to hlavou, jestli jsme skutečně mohli tím zrcadlem projít do nějaké jiné dimenze.

Když jsme si uvědomili, že zase stojíme nohama pevně na zemi, rozhodli jsme se, že tu výměnu peněz vzdáme. Hlavně jsme se chtěli odtud co možná nejrychleji dostat. Všude kolem bylo nápadné ticho. Ani ten sebemenší zvuk, vyjma našich hlasů. Prostě to nebylo normální ti­cho, ale cosi strašně podivného. Podívali jsme se na sebe a rozběhli se zpátky chodbou.

Nevím, co se přesně stalo, ale asi jsme minuli vyústění schodiště do chodby. Nějak jsme se prostě dostali k po­koji s otevřenými dvoukřídlými dveřmi. Strnuli jsme, když jsme uvnitř uviděli pět nebo šest starších dam, které vyšívaly. Všechny byly od hlavy k patě oblečeny do čer­ného a každá měla čepeček na zavazování.

Jedna z nich nás uviděla, pak upozornila gestem ty ostatní a všechny se otočily a zíraly na nás. Pobledly a v očích měly strach. Já a mí přátelé jsme je něčím k smrti vyděsili. Popravdě řečeno, my jsme se vyděsili zrovna tak.

Všichni tři jsme odtud utíkali co možná nejrychleji a snažili se najít cestu z hotelu. Nakonec jsme narazili na jiné schodiště a dostali se ven na ulici. Všichni jsme byli ve strašném šoku. Nemusím snad ani říkat, že jsme z toho města upalovali, co nám nohy stačily. Ten večer jsme se velice báli a každá budova nás tak znervózňovala, že jsme se rozhodli spát venku. Když jsme překročili hra­nice do Španělska, velmi se nám ulevilo. Přemýšlím-li o této naší zkušenosti, strašně ráda bych věděla, jestli jsme uvízli v nějaké časové smyčce."

Paní Trenchardová z Falmouthu v Cornwallu zažila jed­noho dne podivnou věc, když se vznesla ze svého těla. Zčistajasna se ocitla v poměrně velké místnosti, kde ni­kdy předtím v životě nebyla. Nemohla pochopit, jak se tam dostala.

„Podlaha byla z holých prken a uprostřed místnosti le­žel malý kobereček, značně vybledlý. Po stranách pokoje stál obyčejný nábytek, střed místnosti byl volný. Podívala jsem se na nohy a překvapilo mě, že mám obuté koleč­kové brusle. Co je to za bláznivý nápad, pomyslela jsem si, já přece na kolečkových bruslích nejezdím. Ani jako děcko jsem na nich nejezdila, to je ale legrační! Vtom ale začínám bruslit sem a tam po prknech koberečku.

Připadalo mi, že jsem naprosto vzhůru. Umínila jsem si, že si všechno zapamatuji, protože mi to připadalo velmi skutečné a opravdové. Vznášela jsem se jako pírko a moc se mi to líbilo, měla jsem radost, že má špatná noha, která mě vždycky tolik trápila, se teď skvěle dr­žela, ačkoli jsem se tam proháněla na bruslích kolem do­kola.

Napadlo mě, jestli ten kobereček uprostřed pokoje ne­bude nějak bruslení překážet, ale on se ani neshrnul a brusle po něm hladce klouzaly. Několikrát jsem si za-bruslila dopředu a dozadu, děsně mě to bavilo a připa­dalo mi to fantastické.

Než budu pokračovat ve vyprávění, musím něco vy­světlit; matka hrála dobře na klavír a měla Bechsteinovo koncertní křídlo. Když zestárla a špatný zrak ji už nedo­voloval hrát, prodala křídlo sousedce, kterou jsem tro­chu znala, ale uvnitř jejího domku jsem nikdy nebyla.

Zvenku vypadal sousedčin domek dost malý, že by si člověk skoro myslel, že se tam koncertní křídlo snad ani nevejde. Asi tam byl pod úrovní chodníku velký suterén, o kterém jsem nevěděla.

Krátce po mé příhodě s bruslením jsem šla kolem domku oné paní a ta náhodou stála přede dveřmi. Za­volala na mě řekla mi: ,Thelmo, pojď se dovnitř podívat

na matčino křídlo. Dala jsem ho restaurovat. Stálo mě to 80 liber a vypadá teď jako nové.'

Šla jsem dovnitř a ona mě zavedla do suterénu. Krev mi okamžitě ztuhla v žilách, když jsem uviděla prkennou podlahu^ s vybledlým koberečkem. Byla jsem úplně v šoku. Řekla jsem: ,To je ale pěkná a velká místnost.' -,Ano, když byla vnoučata malá, odstavili jsme vždycky nábytek ke straně a oni tady bruslili,' odpověděla."

Paní ze Stevenage měla sen, že byla sama v rozlehlém a nepřehledném domě. Věděla, že tam čeká na plynaře, aby mohl odečíst plynoměr. V době svého snu byla svo­bodná, ale ve snu zasnoubená s mladým tmavovlasým mužem. Nikoho podobného ve skutečnosti neznala.

Asi o deset let později se na jednom večírku setkala s mužem, ke kterému ji cosi silně přitahovalo. Připadal jí nějak známý, ale nemohla přijít na to, čím, nebo jestli ho třeba už někdy neviděla. Několik měsíců spolu cho­dili a brzy zjistili, že jsou do sebe zamilovaní. Zasnoubili se a chtěli si najít v Margate na jižním pobřeží Kentu malý byt, jeho rodina tam dole totiž žila, ačkoli oba v té době bydleli v Londýně.

Když poprvé vyjeli do Margate shánět byt, šli přiro­zeně navštívit partnerovy rodiče, protože ji ještě ne­představil rodině. Byli pozváni na večeři, ale když přišli, našli na parapetu klíč a vzkaz. Psala jeho matka, že se trošku opozdí, ale oni ať jdou dál. A jestli by byli tak hodní a ukázali plynaři plynoměr, protože dostali z ply­nárny upozornění, že toho dne někdo přijde odečíst plyn.

Jakmile vkročila do domu, na všechno se rázem roz­pomněla. Byl to přesně ten dům, o kterém se jí před lety zdálo. Vtom ji něco napadlo. Otočila se a zahleděla se do tváře svému snoubenci. Ano! Byl to on! Teď všechno za­padlo na správné místo. Proto tedy měla při jejich prv­ním setkání pocit, že ho už zná.

,,Byla jsem ohromena zjištěním, jak přesně odpovídají jednotlivé detaily, včetně té záležitosti s plynařem. Ve snu jsem už plynaře neviděla, probudila jsem se, než při-

šel, ale často jsem přemýšlela, jestli by to byl býval stejný člověk, který za pár minut zaklepal na dveře a šel odečít plyn.

Jsem si naprosto jista, že jsem měla svého snoubence potkat. Později jsme se vzali a jsme velmi šťastní. Oba dva věříme, že je něco pravdy na starém rčení, že svatby se domlouvají v nebi, ta naše určitě."

Když před několika lety Mary Harrisonova, spoluauto-rka této knihy, bydlela v centru Londýna, měla podivný sen, který ji zanesl do doby mladého pretendenta prince Charlese a bitvy u Cullodenu.

„Byla jsem v malém člunu s Petrem a starším bělovla­sým mužem, kterého jsem před tím nikdy neviděla. Byl oblečen v něčem, co bych nazvala dlouhou tmavomod­rou kombinézou, která ho celého obepínala a kolem pasu byla stažena opaskem nebo stuhou. Pluli jsme v po­měrně mělké vodě, pak malý člun zamířil ke břehu a my jsme vystoupili. Na břehu rostly dva vysoké štíhlé stále zelené stromy, a když jsem vystoupila ze člunu, stál na pravé straně velký obytný dům, k jehož hlavnímu vchodu vedlo několik schodů.

Všichni jsme se vydali k domu. Mlčeli jsme. Vyšli jsme po schodech a ten člověk otevřel dveře. Vstoupili jsme do domu, ve kterém jsem předtím nikdy nebyla. Vzpo­mínám si, jak jsem si pomyslela, že je elegantní a velký. Prošli jsme velkou halou a po několika schodech jsme vystupovali nahoru. Udělala jsem pár kroků a mou po­zornost upoutalo zábradlí. Schodiště bylo široké a tak nějak jsem očekávala, že bude z leštěného dřeva. Dost mě překvapilo, že vrchní část zábradlí byla pokryta čímsi, co připomínalo bíločervený brokát. Zastavila jsem se a zadívala se tím směrem, protože mi to připadalo divné a já chtěla přijít na to, proč je na tom širokém madlu tak neobvyklá pokrývka.

V tu chvíli onen starší muž, který šel s Petrem, a byl mezitím o několik schodů výš, sešel ke mně dolů. Podí­val se na odpočívadlo a řekl: 'Vás to zajímá, dovolte,

abych vám to ukázal.' Pak mě vzal za ruku a šli jsme si prohlédnout zábradlí. Když jsme přišli blíž, tak jsem ke svému zděšení zjistila, že to, co jsem pokládala za bílo-červený vzorek, jsou ve skutečnosti krvavé skvrny. Podí­vala jsem se pozorněji a viděla jsem, že bílou část vytvá­řely spousty obvazů. Jako by vrstvy krvavých obvazů byly omotány kolem dokola madla.

Ten člověk viděl, jak jsem otřesená. Řekl: ,To jsou ob­vazy z bitvy u Cullodenu. Když se podíváte pozorně, uvi­díte jména lidí, kteří tam byli zabiti, a kolem jejich jmen jsou napsány typy zbraní, které je zabily.'Prohlížela jsem si to a viděla jsem zřetelně spousty jmen, napsaných ja­koby vybledlým modrým inkoustem. Seznam byl napsán na bílé části plátna, ale vždy kolem krvavé skvrny. Ne­mohla jsem to všechno přečíst, ale u každého jména byly ještě tři čtyři řádky.

Byla jsem otřesena a zalil mě hluboký pocit smutku. Prohlížela jsem si celé odpočívadlo a byly tam desítky jmen. V tu chvíli se mi svíralo srdce nad každou rodinou a bolelo mě každé z oněch vybl edlých jmen.

Pak mě onen muž od zábradlí odvedl a řekl: ,Neberte si to tolik, budeme už muset jít.' Vedl mě nahoru po scho­dech až na plošinku, kde se schodiště dělilo na dvě větve, které vedly kolem obou stěn a pak se zase v protisměru vracely zpět do dalšího poschodí. Na plošince u zadní stěny stála řada jakýchsi starých krejčovských figurín, každá měla na sobě jiný tartan, který vždy představoval jeden klan účastnící se bitvy u Cullodenu. Obrátila jsem se nalevo a v zadní stěně byly zabudovány dubové dveře. Natáhla jsem ruku a chtěla je otevřít, ale v tu chvíli jsem se probudila.

Ten sen byl tak živý, že jsem ho bez dechu vyprávěla Petrovi. Po něm následovala série okolností. O několik dní později jsem se začetla do knihy od Jean Formanové, která mi zrovna přišla z marylebonské knihovny a jme­novala se,Maska času; záhadný faktor časového posunu; předvídání a varování'. Náhodou jsem se podívala na stránku poděkování a zahlédla jsem tam ,Cullodenská

nadace'. Hned mě začalo zajímat, o čem ta kniha je. Pře­četla jsem si tam jednu historku o paní, která pocházela z východní Anglie a jela na autobusový zájezd do Skot­ska. Bylo horké slunečné srpnové odpoledne a tehdy při­jeli na místo, kde se odehrávala bitva u Cullodenu. Lidé vystoupili z autobusu a začali jíst svačinu.

Najednou se obloha zatáhla a všude kolem byla šedá a hustá mlha. Žena ztratila z očí celou společnost, a místo toho uviděla osamělý hloh. Strom byl bez listů, ale místo nich vlály ve větru bílé obvazy se skvrnami od krve, které byly uvázány na větvích. Nemohla od toho podivného jevu odtrhnout oči a pak uslyšela hlas: To jsou obvazy z bitvy u Cullodenu.'

Poté obvazy a strom zmizely, paní opět slyšela hlasy svých přátel a zaseji začaly hřát sluneční paprsky!"

Mary žasla, ale zejména nad tím, že slova, která ta paní uslyšela, byla stejná jako ta, která jí řekl onen starý muž v jejím snu.

„Nikdy jsem v Cullodenu nebyla, ani jinak nemám s touto částí Skotska nic společného. Jenom si vzpomí­nám, že když jsme o bitvě hovořili ve škole v hodinách dějepisu, vždycky mě bitva u Cullodenu mimořádně do­jímala. Vlastně si vzpomínám, že když jsem byla malá holka a učitel nám o tom masakru vyprávěl, schovávala jsem si obličej v rukách, aby nebylo vidět, že pláču. Ale to už bylo před řadou let od té doby jsem si na to ani ne­vzpomněla.

Potom mi pošta doručila malý balíček. Málem jsem omdlelá, když jsem ho otevřela a našla uvnitř prospekt, který měl na titulní straně fotografii velkého obytného' domu a pod ním bylo napsáno ,Culloden House'. To bylo asi tak týden po mém snu. Chtěli jsme si totiž koupit ho­tel, a tak jsme kontaktovali několik agentů a divnou hrou osudu byl Culloden House, z kterého se, což jsem nevě­děla, stal hotel na prodej.

Do té doby jsem Culloden House nikdy neviděla, do­konce ani na fotografii. Hleděla jsem na ten dům a vy­padal přesně, jako dům ve snu, když jsem u něj vystou-

pila z člunu. Byla jsem si jistá, že je to ten dům, dokonce tam byly i ty kamenné schody, které vedly k hlavnímu vchodu.

Listovala jsem prospektem, uvnitř byly nějaké malé fotografie, které mi nic neříkaly. Nakonec jsem prostě do Culloden House zatalefonovala, protože jsem na ten dům musela pořád myslet. Tehdy ho koupil nějaký ho­teliér. Když jsem poprvé s majitelem hovořila, byla jsem velmi nervózní - nevěděla jsem totiž ani přesně, co mu povím, ani co on odpoví mně.

Po úvodních zdvořilostech jsem mu vysvětlila, že i když to vypadá podivně, chtěla bych vědět, jak dům vy­padá uvnitř. Pověděla jsem mu o jezeru a stromech, vněj­šku domu a schodišti, pak také jak se schocjiště dělí na dvě křídla kolem stěn. Poslouchal mě tiše a vůbec se ne­smál. Tehdy jsem se o obvazech nezmiňovala, prostě jsem chtěla vědět, jak to tam vypadá.

Potvrdil, že před domem je mělké jezero a oba dva vy­soké stromy tam byly také. Řekl, že ta hala i schodiště také souhlasí, ale zde veškerá shoda končila, schodiště se nedělilo na dvě větve, které vedly podél stěn, jak jsem viděla ve snu.

Poděkovala jsem mu za informaci a poznamenala cosi o zvláštní shodě okolností. Ale za dva dny mi z Culloden House zatelefonovali. Majitele mé vyprávění natolik zaujalo, že šel na místní plánovací úřad a tam ho nechali nahlédnout do plánů od té doby, co byl původní dům upravován.

,Měla jste pravdu,' řekl mi vzrušeně, ,původní scho­diště se větvilo přesně tak, jak jste to popisovala, ale při úpravách jednu větev zrušili. Také ty dveře na plošince existovaly/

Poslouchala jsem se smíšenými pocity. Vlastně jsem ani nebyla překvapená, protože v hloubi duše jsem vě­děla, že ty schody skutečně existovaly, a to v takové po­době, kterou jsem viděla."

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

ROZHODNUTÍ

Při téměř každém mimotélesném putování nastane, jak vyprávějí lidé, chvíle, kdy se musejí rozhodnout. Pro mnoho z nich je to nejdůležitější rozhodnutí jejich života, vlastně cítí, že se mají definitivně rozhodnout mezi živo­tem a smrtí.

Paní Radnellová z Nottinghamu měla takovou starost o děti, že se vědomě rozhodla k návratu do svého těla. Vypráví o tom: „V létě roku 1983 jsem ležela na své straně válendy a najednou jsem usnula. Chvíli jsem nor­málně spala a pak jsem se probudila a zjistila, že už je tady mé obvyklé ,strnuti ve spánku'. Snažila jsem se ne­propadnout panice a pomyslela si, že kdybych mohla je­nom pohnout třeba rukou, všechno by bylo v pořádku. Bohužel jsem měla ruce složené, a tak to bylo mimo­řádně těžké. Právě když jsem si myslela, že se mi ruce ně­jak uvolnily, zjistila jsem, že jsem se naopak jaksi vy­loupla' ze svého těla. Hned nato jsem stála vedle plyno­vého krbu, který byl přímo naproti válendč. Nedokážu popsat hrůzu ani paniku, která se mě zmocnila. Do smrti na to,nezapomenu.

Věděla jsem, že je moje tělo vzadu na pohovce, ale ne­odvážila jsem se tam podívat. Hrozně jsem se bála, že mé tělo najdou děti na pohovce, a budou si myslet, že jsem to já', a vyděsí se. Nemohla bych ani jim, ani nikomu ji­nému sdělit, že jsem v naprostém pořádku. Opravdu jsem věřila, že na té válendě umírám, a propadla jsem pa­nice. Právě když jsem si pomyslela to je strašné, já umí­rám, proletěla mi hlavou myšlenka: ,Ne, neumíráš, je­nom jsi mimo tělo', ale připadalo mi, jako by to byla myš­lenka někoho jiného, která ovládla mou mysl natolik, že nepotřebovala nikoho, že nepotřebovala žádné grama­tické vazby. Já jsem tedy nepotkala nikoho, kdo by měl mystický zážitek, ani jsem sama žádný neprožila.

Všimla jsem si, že jsem dokázala myslet a vnímat věci

neuvěřitelně rychle, takže zatímco jsem přemýšlela, koho vidím, zároveň jsem si myslela: Jak asi vypadám? Kolik je hodin? atd. Všimla jsem si, že nemám žádnou představu o čase ani o tom, kde mohou být moje děti. Také jsem si připadala velmi,lehká', myslím tím, že jsem měla pocit, že bych mohla hýbat rukama i nohama, kdy­bych chtěla, přemýšlela jsem sice, že bych zvedla ,ruku', abych se podívala, jak to bude vypadat, ale neměla jsem odvahu.

Myslím si, že nejvíc na mě můj prožitek zapůsobil tím, že jsem si uvědomila, že jsem identická se svým tělem, a to mi udělalo radost a dalo pocit jistoty. Dokonce jsem mohla i přísahat, což nijak často nedělám.

Pak jsem si ještě všimla, že jsem se cítila bez své ,ulity' zranitelná a nechráněná a že jsem zase chtěla být brzy ,uvnitř\ Vzpomínám si, že jsem se modlila nějak takto: ,Panebože, tohle nechci' a hned jsem si uvědomila, že se vracím ke svému fyzickému tělu. Měla jsem pocit, jako by mě něco vsávalo v místě, kde jsem měla své ,duševní' tváře, a dostala jsem se zpět velmi rychle. Přede mnou, ale mimo mě, vířil kruhový předmět, který vytvářel ja­kousi mlhu (viděla jsem přes ni knihovnu). Brzy jsem byla nazpátek ve svém těle ve správné pozici a cítila jsem se velmi otřesena.

Řekla jsem manželovi, co se stalo, ale on, jako i mnozí další, byl velmi skeptický a řekl, že se mi to nejspíš zdálo. Ale pro mě to bylo velmi skutečné. Chci to povědět všem, zejména lidem, kteří ztratili své blízké, a ujistit je, že svou fyzickou smrt přežijeme/'

Právě narozené dítě bylo podnětem k návratu pro paní Barlettovou. Pamatuje si, jak se vznášela těsně pod stro­pem v rohu místnosti a sledovala, co se děje pod ní, kde se zabýval zdravotnický personál jejím fyzickým tělem. ,,Bylo mi příjemné teplo, cítila jsem klid a mír a viděla jsem zářivé sluneční světlo, které mě přitahovalo. Slyšela jsem vzdálené zvuky jako na venkově a pomyslela jsem si, že jsem jistě naprázdninách.Dívala jsem se na postavu

na lůžku a na všechny lidi kolem ní. Pak jsem uviděla vedle mě v postýlce drobounké dítě. Měla jsem pocit, jako bych vykřikla. ,Ale tam dole jsem přece já! Nechci to dítě opustit, vždyť je moje. Musím se vrátit!' Slunce pohaslo a všechno kolem zčernalo. Někdo mě volal jmé­nem. Když jsem se probrala, byla noc a má švagrová mi přidržovala hrneček u úst.

Později mi řekli, že nade mnou doktor strávil víc jak dvě hodiny a nedával naději, že se z toho dostanu/'

U Chrise Broada z Newcastlu vznikla pochopitelná obava z lékařské profese. Má za sebou dva mimotělesné. prožitky, aleje velmi rád, že se v obou případech rozhodl k návratu.

„Poprvé se mi to stalo, když jsem jel ve dvanácti letech na kole a srazil mě lékař v automobilu. Vzpomínám si jasně, že jsem byl asi tak ve výši telegrafního sloupu a dí­val jsem se dolů na lidi. Nejdříve mi nedošlo, že to dole jsem já, ale pak jsem poznal své kolo a když jsem uviděl sebe samého, nebyl jsem si jistý, co mám dělat - jít na­horu nebo dolů. Cítil jsem se velmi šťastný. Pak jsem si vzpomněl na svou rodinu, na matku, otce, bratra a sestru, jaká by to pro ně byla rána, tak jsem se vrátil zpátky do svého těla. Bylo to, jako bych si oblékl rouru od kamen. Pořád to namouduši cítím, jak jsem se tam nasouval. Pak jsem byl bleskově zpátky na zemi, civělo na mě spousta lidí, takže i když jsem stěží popadal dech, zvedl jsem se a odpotácel ke svému kolu.

Podruhé to bylo něco podobného. Bylo mi třicet šest, když mě srazil z motorky - zase doktor v autě! Tehdy jsem si vzpomněl na ženu a čtyři malé děti. Byl jsem tam nahoře šťastný, ale věděl jsem, že se kvůli nim musím vrá­tit. Potřebovali mě a já zas chtěl být u toho, jak budou vyrůstat. A tak jsem šel dolů. Zase mi bylo, jako kdybych si navlékai rouru od kamen. Shora jsem viděl dav lidí a dvě nabouraná auta, svůj zdemolovaný motocykl a sebe samého v černé kombinéze na silnici. Když jsem

šel dolů, bavil jsem se. Myslel jsem na to, jak překvapím lidi!

V obou případech jsem se cítil příjemně, přímo nád­herně. Lákalo mě to jít výš, protože jsem se cítil tak volný a šťastný, bolest nastala, až když jsem se vrátil! Jestliže budu mít ještě jeden mimotělesný prožitek půjdu asi ze zvědavosti výš.

Jsem ve svém životě velmi šťastný a jsem rád, že jsem se vrátil. Snažím se vyhýbat všem doktorům za volan­tem!"

Právě láska k manželovi byla tím stimulem, který umož­nil paní Cumberledgeové (první sestřenici Enid Blyto-nové) z Eastbournu v Sussexu, aby se vrátila.,,Jednoho příjemného letního odpoledne jsem se vrátila domů z práce, dělám v obchodě s oděvy. Byla jsem po kratší směně a měla jsem všeho tak akorát. Šla jsem si lehnout a pomyslela si: Kdybych tak mohla usnout a už sč* ne­probudit. Ale probudila jsem se a byla jsem mimo své tělo. Podívala jsem se na hodiny, které stály vedle postele, bylo téměř tři čtvrtě na čtyři. Nebála jsem se, ani mě to nevyvedlo z míry, ale trochu mi to přece jen dělalo sta­rosti, protože jsem si uvědomovala, o čem jsem předtím přemýšlela. Teď jsem koukala na hodiny a říkala si: Tak a jsem mrtvá! Myslela jsem na to, jak se vyděsí manžel, až se vrátí domů asi tak v pět dvacet. Takže, řekla jsem si, mám na to čas od 3 hod. 45 minut do 5 hod. 20 minut, abych se nějak dostala zpět. Pak jsem se dívala na své tělo, které leželo v posteli a myslela jsem si: Musím se ně­jak dostat zpátky. A pak jsem už byla zpátky. Podívala jsem se na ty hodiny a zjistila, že uběhlo pouze několik vteřin."

Paní z Toddingtonu v Bedfordshiru se vyděsila, že se udusí, a tento pocit ji vrátil do jejího těla. „Vyplula jsem ze svého těla a přímo ven otevřeným oknem. Bylo světlo, a přesně si vzpomínám, že jsem se „vznášela" ve schou­lené pozici (asi jako embryo). Letěla jsem přes dlouhé

úzké zahrady, které byly od sebe po obou stranách od­děleny živým plotem. Vznášela jsem se nad zahradami a nad každým živým plotem jsem se musela trochu nad­nést. Vzpomínám si, že jsem přemýšlela, jestli bych se po­škrábala o plot, kdybych natáhla nohy, ale nezkusila jsem to.

Byla jsem asi o deset domů dál, vtom jsem najednou měla velmi naléhavý pocit, že se dusím, a byla mi strašná zima, cítila jsem, že se musím vrátit. Zdálo se mi, že na mě vyrazil smrtelný pot. Spěchala jsem zpět, přeskako­vala přes ploty, proletěla jsem oknem a bez váhání jsem se hnala ke svému tělu, vtom jsem se probudila, strašně zadýchaná, srdce mi tlouklo - byla jsem přesvědčená, že kdybych to včas nestihla, mé tělo by zemřelo. Měla jsem neuvěřitelný pocit úlevy, že se mi to podařilo. Nechtěla jsem vypadnout ze hry."

Ve své knize Reach for the Sky (Až k obloze; Collins, váz. 1954, Fortana, brož. 1969) vypráví Paul Brickhill, jak za druhé světové války stál před podobným rozhodnu­tím elitní pilot kapitán Douglas Bader. Ležel v nemoc­nici po letecké havárii, v níž přišel o nohy, a měl zvláštní zážitek. Že umírá, pochopil až ve chvíli, když se musel rozhodnout.

Později se mladý muz probudil a byl bez bolestí. Vůbec své tělo nevnímal, ale hlavu měl naprosto jasnou. Stále le-Žel,oči otevřené, hlavu položenou na polštáři, horní částí okna viděl kousek jasně modré oblohy a do hlavy se mu vloudila uklidňující myšlenka: To je příjemné. Jenom za­vřu oči, natáhnu se a všechno bude prima."

Zaléval ho příjemný pocit míru, oči se mu klížily a hlava zapadala do polštáře. Nenapadlo ho, že umírá; je­nom se nechával unášet, poddával se tomu a líbilo se mu to. Vpolosnu se jeho vědomí začalo rozplývat.

Potevřeným oknem vklouzl do pokoje hlas nějaké ženy a zasáhl odplouvající vědomí: „Sšššš! Nedělej randál. Támhle umírá chlapec."

Tato slova v něm explodovala jako elektrický šok, byla

to studená sprcha na jeho létací sen a jeho myslí jako nůž projela myšlenka: Takhle je to. Hrome, vždy i jsem to já! Tato myšlenka pronikla celým jeho tělem ve vlnách, tak jako když člověk hodí oblázek do rybníka. Už se nene­chal unášet a vrátilo se mu jasné uvažování; tělo se ani ne-pohlo, ale mozek začal ovládat myšlenky a skutečnost. Byla to výzva, která ho vrátila životu...

Ležel a přemýšlel, měl naprosto jasnou hlavu a bolest jeho nohou se vrátila. Tentokrát mu to ale nevadilo, skoro ho to těšilo, protože cítil, že je to, jak má být, jeho duše, která ho odnášela k řece zapomnění, se zase vrátila. Pak ho napadlo: Už se mi to nesmí stát. Nebylo to tak dobré, jak to vypadalo.

Nějaký insktinkt mu řekl, že v tu chvíli umíral. (Myslel si to stále a od té doby se umírání nebál. V pozdějším ži­votě mu ta vzpomínka dodávala sílu.)

Jednu z nejpozoruhodnějších historek o rozhodování vy­práví paní z Notinghamu, která popisuje zajímavý admi­nistrativní problém posmrtného života.

,,Byla jsem nemocná a ležela jsem v nemocnici na lůžku, na nic zvláštního jsem přitom nemyslela a najed­nou jsem se ke svému překvapení vznášela ve vzduchu nad svým lůžkem. Bylo to příjemné, ale strašně mě mátlo, že se vidím ležet na posteli. Nemohla jsem prostě pochopit, co se to se mnou děje. Pak už si jenom pama­tuji, že jsem se pomalu pohybovala chodbou za nemoc­ničním pokojem. Ta chodba se nějakým způsobem změ­nila na úzký průchod s neobyčejně zářivým světlem. Tehdy mě zalila úzkost, protože jsem své fyzické tělo ztratila z dohledu a začala jsem mít pocit, že v tom prů­chodu vlastně nemám být, jenže svůj pohyb dopředu jsem v tu chvíli nedokázala zastavit.

Na konci průchodu byl oblouk. Nikoho jsem tam ne­viděla, ale cítila jsemr že tam někdo je.

Zřetelně jsem slyšela ženský hlas, který právě říkal: ,Počkejte, my jsme chtěli jenom dvě. Jednu jsme dostali a váš čas teď ještě nenastal.' Pak ten ženský hlas opět

řekl: ,Už jsme jednu dostali!' A potom dodal onen hlas omluvně: ,Nechtěla byste se vrátit zpět?'

Po těch slovech jsem si vzpomněla na nemocniční po­koj. Měla jsem strach, co tomu řekne sestra, že jsem se tak dlouho toulala. Přemýšlela jsem, co jí na to povím, a bylo mi jasné, že mi dá co proto. Pak už si nepamatuji vůbec nic, jenom to, že jsem se nad ránem probudila na svém lůžku. Slyšely jsem na chodbě mužský hlas. Byl velmi sklíčený a vysvětloval sestře, že ho sem naléhavě volali, protože jeho matka zemřela.

Často přemítám, jestli matka toho chudáka byla tou ,druhou' osobou, na kterou žena v oblouku čekala. Ně­jak mě vyfasovali místo ní, ale poslali mě bleskově pryč!

Po onom prožitku už nemám strach ze smrti, protože jsem viděla, co nás čeká, a je to vskutku krásné."

KAPITOLA DVANÁCTÁ

STŘÍBRNÉ POUTO

Stříbrné pouto, zlatá nit života či světelné pouto se vy­skytují v mnoha básních a písních. Tak různě se pojme­novává ona nehmotná část, která spojuje naší duši s fy­zickým tělem.

Během svého mimotělesného putování jsou lidé nato­lik dezorientováni tím, v jakých odlišných podmínkách se najednou ocitli, že si nevšimnou, jestli je něco spojuje s jejich fyzickým tělem, které leží na posteli, prochází se nebo sedí na židli atd. Vědomí si potřebuje nějakou tu chvíli zvykat. První, čeho si bloudící duše povšimne a co na ni nejvíce zapůsobí, je pocit beztíže.'Po dlouhých le­tech přebývání v tíživém a drsném světě, se najednou duše uvolní z pout zemské přitažlivosti. Výsledkem je takřka neuvěřitelný pocit, zeje celá bytost lehoučká jako pírko a létá bez námahy.

Mnoho lidí na to vzpomíná jako na radostnou zkuše­nost, něco mezi příjemným vzrušením a poklidem. V této

chvíli zůstává materiální tělo bez veškerých smyslů, po­city a vnímání obsahuje osvobozené duševní tělo.

Jistě si dovedete představit, že ta náhlá změna stavu a zároveň nutnost adaptace na zcela odlišné zákony exi­stence duši natolik zaměstnávají, že některé faktory no­vého prožitku může duševní vědomí, naplněné bázní, přehlédnout.

Přesto někteří lidé zpozorovali pouto, spojující jejich vznášející se duši s jejich fyzickou ulitou.

Paní z Northamptonu popisuje prožitek svého man­žela.

, Jednou v noci jsme leželi v posteli a já se probudila. Objímal mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že se bál, že se nedostane nazpět. Ptala jsem se ho, o čem to pro všechno na světě mluví, a on na to: ,Asi to byl jenom sen/ Byl si ale jistý, že to sen nebyj, že opustil své tělo a vznášel se místností ve vzduchu. Řekl mi, že sám sebe viděl, ale že byl připoután ke svému tělu jemnou nití. Velmi se bál.

Viděl tenkou nit, která jeho vznášející se část spojo­vala s jeho fyzickým tělem, ležícím vedle mě na posteli. Vyděsil se, že by se nitka mohla nějak přetrhnout, a byl přesvědčen, že kdyby se to stalo, nikdy by se už do svého těla nedostal. Byl si jistý, že by pro tento svět byl už mrtvý.

Abych pravdu řekla, přiznám, že to zní velmi ab­surdně, co říkáte? S nikým jsem o tom nemluvila, pro­tože by si o nás mysleli, že nám oběma přeskočilo."

Podobnou historku nám posílá Janet Whitová ze Sout-hamptonu. Vzpomíná si, že při porodu dcery, vylétla ze svého těla a dívala se na sestry na porodním sále z hor­ního rohu místnosti. ,,Byl to nádherný a zvláštní pocit. Zdálo se mi, že mě s mým tělem spojuje jemná nitka. Do­cela mě ta nitka fascinovala, protože kam jsem se pohla, nebo spíše zaletěla, tam mě nitka následovala. Byla asi z nějakého elastického materiálu, který se za mnou mohl libovolně natahovat. Když jsem letěla ke svému tělu blíž, nitka se příslušně zkrátila. Byla to ta nejpodivnější věc,

kterou jsem v životě viděla. Veškeré mé logické uvažo­vání bylo se mnou nahoře, a když jsem se podívala na scénu pod sebou, bylo naprosto jasné, že tam rodím dítě. Ale nijak moc mě to zase nevzrušovalo. Ovládla mě je­diná myšlenka, že ty strašné bolesti jsou pryč. Před pár sekundami jsem ležela na porodním lůžku v nesnesitelné agónii, a teď taková změna! Žádná bolest ani jiné nepří­jemnosti. Vlastně to byl úplný protipól, nikdy v životě jsem se necítila lip ani šťastnější.

Potom jsem cítila, jak mě něco pomalu přitahuje k lůžku. To už jsem byla ve výšce pouhých několika stop a prošla jsem těly tří sester, které o mě pečovaly. Vzpo­mínám si, jak jsem se cítila provinile, že jsem do nich na­razila4, a očekávala jsem, že se trochu dopálí, ale k mému údivu to ani nezaregistrovaly. Naprosto mě ignorovaly, jako kdybych neexistovala, a zřejmě ani nepocítily, když jsem do nich narazila při své cestě zpět do svého fyzic­kého těla.Viděla jsem, jak mě jedna sestra plácá po tváři. To mě volalo zpět, jenom jsem přemýšlela, proč to vlastně dělá. Potom jsem jakoby z velké vzdálenosti usly­šela: ,No tak, no tak, už je to za námi, no tak.' Slova mi stále více pronikala do uší a donutila mě otevřít oči. Vě­děla jsem, že jsem zase zpátky ve svém fyzickém těle. Sestra mě ještě plácala po tváři. Pak jsem uslyšela dětský pláč. ,Je to holčička!' řekla mi sestra a já si plně uvědo­mila, že se mi narodilo dítě.

Zalila mě vlna lásky a nemohla jsem se dočkat, až ji pochovám. Natáhla jsem ruce a oni mi do náruče polo­žili křehký balíček. Zbožňujícím pohledem jsem shlížela na růžový obličejíček a chomáček zlatých vlásků ještě slepených krví, a žasla jsem, jak jsem k ní mohla mít ta­kový indiferentní vztah, když jsem byla mimo své tělo. Asi proto, že jsem ji v tu chvíli neviděla. Tak jsem k sobě ten svůj zázrak přitiskla. Věděla jsem v tu chvíli naprosto jistě, že za tu bolest a utrpení, které jsem v tu chvíli pro­žila, stála a nevyměnila bych ji za nic na světě."

Další svědectví o pozorování pouta přichází od paní,

které se zdálo, že se probudila někde, o čem předpoklá­dala, zeje to márnice.

,,Ležela jsem na mramorové desce, ale cítila jsem se naprosto v pořádku a příjemně, jenže jsem nechápala, co tam dělám. Podobná místa jsem viděla ve filmech a vzpo­mínám si, že mě napadlo, že se do takových míst dávají jenom mrtví lidé. Měía jsem stále nepříjemnější pocit a v hlavě mi splašeně lítaly myšlenky, bála jsem se, že mě dají do mrazáku nebo pošlou do krematoria. Začala jsem volat, ale po nikom ani slechu. To jsem už zpanikařila a volala jsem, jak jsem mohla nejhlasitěji: ,Já nejsem mr­tvá, já nejsem mrtvá.' Sedla jsem si na desku, ale strašně jsem se vyděsila, když jsem kousek dál uviděla další mra­morovou desku a na ní mou druhou verzi. Jako bych se dívala na své vlastní dvojče, jenže žádné jsem nikdy ne­měla. Co nejvíce jsem se zvedala do sedu, abych měla lepší výhled. Všimla jsem si, že mé druhé já je velmi bledé a nehybně a tiše leží.

Byla jsem naprosto zmatená. Upřímně jsem si myslela, že mé druhé ,já' je určitě mrtvé. Zavolala jsem na druhé tělo: ,Merle, jsi v pořádku?' Bylo to dost divné, protože jsem věděla, že mluvím k sobě, ale byla jsem stále více znepokojená, protože ta druhá Merle mé volání evi­dentně neslyšela a už vůbec neodpovídala.

Hlavou mi proletělo, že prý když lidé začnou mluvit sami k sobě, je to první příznak šílenství. Tak jsem pře­mýšlela, jestli se ze mě skutečně stává blázen nebo ne. Trochu jsem se uklidnila, když jsem si uvědomila, že ještě pořád dokážu rozumně uvažovat, to jistě blázni nedove­dou.

Stále si nemohu v hlavě srovnat, že to myslící já, to sku­tečné já, se naprosto přirozeně cítilo být živé. S čím se mé logické uvažování nesnadno vyrovnávalo, bylo to druhé ,já\

Řekla jsem si, že jediný způsob, jak zjistit, co se vlastně děje, je podívat se zblízka. Nadzvedla jsem se na mra­morové desce. Nebylo to nic těžkého, protože jsem se bez zvláštního úsilí nadnesla. Stála jsem zpříma, ale mé nohy

se myslím podlahy nedotýkaly. Byla jsem tak lehoučká, že jsem doslova stála ve vzduchu, i když to zní absurdně.

Když jsem se postavila, všimla jsem si, že mě a mé druhé tělo spojuje dlouhé stříbrné pouto. Nevím, proč jsem si ho nevšimla dříve. Asi proto, že ze mě vycházelo stejným způsobem, jako pupeční šňůra spojuje dítě se svou matkou.

Pak jsem si uvědomila, že v márnici jsou další lidé, ač­koli jsem je neviděla. Všímala jsem si jenom Merle, která stále ležela nehybně na té druhé desce. Pak jsem se těch lidí, jejichž přítomnost jsem cítila, zeptala: ,Je v po­řádku?' Odpověděli: ,Ano, je v pořádku.'

Pocítila jsem obrovskou úlevu, a tak jsem se dál vzná­šela nad mramorovou deskou. Měla jsem úžasně po­vznášející pocit pohody a zjistila jsem, že když se chci do­stat na kterékoli místo, nemusím k tomu vyvíjet žádné úsilí. Zní to naprosto neuvěřitelně, ale stačilo, abych si v duchu přála dorazit na jiné místo, a už jsem tam letěla. Tak to bylo jednoduché.

Další věc, která mě překvapovala, bylo, že ať jsem le­těla, kam chtěla, pouto, které mě spojovalo s mým dru­hým tělem, se samo natahovalo. Vypadalo to, že by se mnou cestovalo do libovolné vzdálenosti, podle potřeby by se natahovalo, aby mi umožnilo pohybovat se volně podle libosti.

A platilo to i naopak. Když jsem se přiblížila k mra­morové desce, kde leželo mé druhé tělo, pouto se auto­maticky zkrátilo, takže nikde neleželo žádné pouto na­víc.

Připadalo mi to, jako když jsem chtěla plést a namo­távala jsem vlnu do klubíček. Měla jsem malé hravé kotě, a to strašně rádo odmotávalo vlnu z téměř hotových klu­bíček. Jediný rozdíl byl v tom, že když kotě vytahovalo dlouhé smyčky vlny, zůstaly ležet na hromadě na pod­laze, zatímco stříbrné pouto se vstřebalo do těla, venku zůstala jenom nezbytná délka.

Nikdy jsem se necítila tolik smířená se světem, jako v onom snu, pokud to byl sen. Někdy o tom pochybuji!"

Paní z Newtonabbey pracovala jako tkadlena v továrně. „Byl tam strašný hluk, dvanáct stavů ve třech řadách po čtyřech. Jeden ze stavů se zastavil, což znamenalo, že se přetrhla nit, tak jsem se nahnula, abych nit navázala. Měla jsem divný pocit, že jsem vyletěla ze svého těla a vznáším se u trámů.

Mezi mnou a mým tělem se vinula stříbrná kouřová stužka. Zdálo se mi, že směřuji ke světlu. V mé hlavě mi něco řeklo: 'Ještě ne/ Vrazila jsem do svého těla tak prudce, že jsem se praštila o hrudník. Nahoře u trámů jsem stavy neslyšela. Vzpomínám si, že jsem se pak roz­hlížela kolem sebe, ale nikdo si ničeho podivného ne­všiml. Nijak jsem se nezranila, cítila jsem se dobře, ale jak jsem se dostala k těm trámům, je pro mě záhadou.''

Jedinou zkušenost, kterou mají autoři s poutem, je jeden z Maryiných podivných snů.

,,Najednou jsem byla na příjemném místě, které jsem sice neznala, ale připadala jsem si tam tak nějak jako doma. Slyšela jsem, jak se tam někdo směje, a další zvuky, které svědčily o tom, že se tam baví nějací lidé.

Najednou jsem se ocitla ve společnosti mé zemřelé matky, otce a tety. Jejich obličeje byly plné jasu a zářily, všichni vypadali mimořádně šťastní a mladí. Velice mě vítali a byli rádi, že mě vidí, ale byli pro mě jaksi noví. Naprosto jasně jsem cítila, že vědí něco, co já ne. Protože jsem byla vždycky zvědavá, zeptala jsem se, proč se všichni tak smáli. Měla bych dodat, že to nebyl žádný zlo­myslný smích, ale spíš něco takového, jako když je člo­věk příjemně překvapen. Něco jako smích na konci ane­kdoty, která skončila laskavou pointou.

Věděla jsem v každém případě, že to bylo něco, čemu bych nerozuměla. Bylo to tak přirozené ocitnout se ve společnosti milovaných lidí, tak jsem se cítila příjemně, že se mi nechtělo na nic vyptávat, s výjimkou otcova ob­ličeje. Ten vždycky miloval žerty a v jeho očích jsem po­střehla šelmovské zajiskření.

,No tak, co máš za lubem?' zeptala jsem se ho. Má otázka v něm vyvolala záchvat smíchu. Matka a teta se smály s ním, ale všimla jsem si, že matka na otce varovně mrkla, jako by mu říkala: ,Neutahuj si z ní!'

V tu chvíli jsem si všimla, že za mnou něco září. Ohlédla jsem se rychle a viděla jsem cosi jako světélku­jící stuhu, která byla na mě nějak napojena.

,Co je to?' ptala jsem se jich. Přestali se smát a řekli mi: ,To je v pořádku.' Trochu jsem znervózněla a snažila jsem se provaz od sebe odtrhnout. Matka se velmi pole­kala a řekla mi: ,Netahej za to. Vždyť to potřebuješ. Tak to má být.' Otec natáhl ruce, aby mi zabránil provaz od­trhnout. Matka vážně řekla: ,Musí jít hned zpět!'

Jakmile to řekla, cítila jsem zezadu mimořádný tah a nohama jsem se ocitla rovnou ve vzduchu. Bylo to tak rychlé, že jsem ani neměla čas říct ,sbohenť, protože jsem odtud vyrazila bez předchozího varování.

Často jsem myslela na to, co by se asi stalo, kdyby se mi podařilo odtrhnout od té stuhy. Cítila jsem jasně, že i když mě rodiče velmi rádi zase viděli, chránili mě tím, že mě poslali zpátky do pozemského života k Petrovi a dětem."

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

SHODA OKOLNOSTÍ

Pokoušeli jste se někdy vysvětlit shodu okolností? Je to úkol jeden z nejtěžších. S naším materiálně uvažujícím mozkem asi k žádnému vysvětlení dojít nemůžeme, ale nějaké přece musí existovat.

Třeba je to tak, že vzhledem k širokému spektru na­šich zkušeností, jsou různé typy vysvětlení. Některé pro­žitky mohou vyplývat z telepatie, jiné jsou projevem ex-trasenzorického vnímání, něco může být náhoda, něco zase náš osud.

Případy „déjá vu" zažilo mnoho z nás, vstoupíte na-

příklad do místnosti poprvé v životě a hned máte inten­zívní pocit, že jste tam byli dříve přesně za stejných okol­ností a se stejnými lidmi. Mnoho lidí dokonce tvrdí, že na základě pocitu, že se to už kdysi stalo, dokázali neo­mylně předpovídat, co bude za chvíli řečeno i kdo to řekne. Tyto pocity netrvají obvykle moc dlouho a nikdy není možné revokovat, kdy došlo k oné předešlé „ná­vštěvě" dotyčné místnosti.

Na „déjá vu" existují různé teorie. Tak třeba, že jedno oko akceptuje informaci a posílá ji do mozku o něco po­maleji než to druhé. V tu chvíli relativně pomalejší oko obsáhne situaci a vědomí na to reaguje, jenže to už mo­zek zpracoval údaje, které mu byly zaslány okem, které zaregistrovalo scénu jako první. Z toho tedy plyne pocit, že jsme to už jednou viděli. Nejde tedy v tomto případě o to, že jste situaci zažili dvakrát, ale jenom váš mozek dostal dvakrát zprávu, od každého oka zvlášť.

Někdy toto vysvětlení sedí, ale nelze ho aplikovat v ta­kových případech, kdy jdou lidé poprvé po ulici, okolí je pro ně natolik známé, že mají pocit, že tu kdysi byli. Do­konce vědí, co bude za rohem. A protože lidské oko za roh nevidí, musí zde hrát úlohu jiné faktory. Co kdyby to bylo tak, že k těmto zábleskům intuice dojde u nic netu­šícího člověka tím, že jeho spirituální tělo shlíží na celou situaci shora, informaci předá podvědomí, které je pře­vede db vědomí? Je to jednoduché a naprosto logické.

Paní Elizabeth Smithová z Amershamu v Bucking-hamshire si dodnes nedokáže vysvětlit shodu okolností, která se jí přihodila před několika lety, když seděla u ka­deřníka pod helmou, listovala v jakýchsi časopisech a ná­hodně prohodila několik slov s ženou, která seděla na­proti ní a taky si sušila vlasy. Předtím onu ženu nikdy ne­viděla.

Když si Elizabeth listovala v časopisu, uviděla tam fo­tografii přepychové koupelny a s onou ženou ji obdivo­valy.

„Já jsem podotkla, že největší koupelna, ve které jsem kdy byla, je v jednom starém skotském domě a má neje-

nom nádherné zařízení z edwardiánské doby, ale i akvá­rium s rybičkami. Ještě jsem dodala, že ten dům nyní vlastní má švagrová a její manžel, který je správcem vel­kého majetku na severu.

Má nová přítelkyně konstatovala, že také ví o po­dobné koupelně, rovněž krásné. Líčila jsem, kde ten ,můj; dům byl, u Forres v Morashire, a ona nevěřícně řekla, že celou tu dobu mluvíme přesně o tom samém domu.

Vyšlo najevo, že tam bydlela během války, kdy byly v domě ubytovány rodiny příslušníků armády. Bydlela v jedné z těch malých místností v zadní části domu.

Nevím, jaká je míra pravděpodobnosti, že dojde k ta­kové mimořádné shodě okolností. V jistém slova smyslu jsme podle vlastní logiky směřovaly k neuvěřitelnému rozuzlení. Paní Smithová je členkou Chesham Bois Wo-men s Institute a ani jedna z ostatních dam nemohla z hlediska svého oboru podat vysvětlení.

Pan Chris Smith z Long Eatonu u Nothinghamu si vzpomíná na jednu příhodu, která se stala, když sloužil u vojenské policie v Edinburgh Castel. Jeho spolubyd­lící, který sloužil u stejného útvaru, byl místní a jmeno­val se Jock Cunningham. „Bydleli jsme na stejném po­koji jenom pár týdnů, ale vycházeli jsme spolu dobře, a když jsem měl volno, chodívali jsme do jedné hospůdky pod Royal Mile, trochu jsme popíjeli a debatovali s míst­ními.

Jednou večer jsme se seznámili se dvěma dívkami. Vý­borně jsme si rozuměli a tak, když jsme se trochu napili, nás dívka, s kterou jsem byl já, pozvala domů kamsi na předměstí Edinburghu. Všichni čtyři jsme nastoupili do jednoho z tmavě modrých městských autobusů a dojeli kamsi, kde dávají lišky dobrou noc.

Pobyli jsme u nich pár hodin a Jock a jeho dívka si ro­zuměli dobře, ale má dívka se opila a pro nějakou hlou­post jsme se pohádali. Ani si nevzpomenu, co to bylo. V každém případě mě to tak otrávilo, že jsem se zvedl a vypadl z domu, i když jsem neměl sebemenší představu,

kde se nalézám. Bylo kolem půlnoci a na ulicích nebylo ani živáčka.

Strašně dlouho jsem někudy bloudil a snažil se nara­zit na hlavní silnici. Nakonec jsem došel k silničnímu uka­zateli do Edinburghu, tak jsem se tím směrem vydal. Po­prvé v životě mě napadlo, abych si někoho stopl, jinak že půjdu nejspíš celou noc. Ke všemu ještě lilo a na silnici byl strašně malý provoz.

Nakonec mi zastavil bílý mercedes s řízením na levě straně a řidič mi nabídl, že mě sveze. Řekl, že sice sto­paře zásadně nebere, ale že ho cosi přimělo, aby mi za­stavil, když mě uviděl. Prý žádný konkrétní důvod.

Ptal se mě, kam mám namířeno, a já na to, že do centra. Zeptal se: ,A kam do centra?' Řekl jsem mu, že musím do Edinburgh Castel. A on na to: ,Tak na vojně? A ve které jednotce?' Odpověděl jsem: ,Ano, jsem na vojně u vojenské policie.' To ho zaujalo a řekl: 'Můj syn je také u vojenské policie. Možná ho budete znát, jmenuje se Jock Cunningham.'

Nechtěl jsem věřit vlastním uším. Když na to myslím, vrtá mi pořád hlavou, jak se to mohlo stát, je to shoda okolností? Jedinkrát jsem se pokusil stopovat, pan Cun­ningham normálně stopařům nezastavoval a Edinburgh je velké město."

Záhadná, ale smutná historka pochází od jednoho pána z Lutonu. „Jednu červnovou sobotu jsem zavřel kance­lář a rozhodl se, že budu dělat chvíli přesčas, abych do­honil nějakou administrativní práci. Najednou, naprosto bez důvodu, jsem spadl ze židle. Jen co jsem se probral z úleku, zvedl jsem se ze země a začal jsem si pochopi­telně prohlížet židli. Byla naprosto v pořádku a nenašel jsem na ní nic, kvůli čemu bych mohl spadnout. Připa­dalo mi, že mě snad z té židle shodila nějaká síla. Nic moc jsem si neudělal, jen nějakou modřinu na zádech, ale za chvilku jsem už seděl u stolu nad svými papíry.

Asi tak za půl hodiny mi zatelefonovala neteř, která byla u nás na návštěvě, abych okamžitě přijel domů. ,Co

se stalo?' ptal jsem se. Řekla, že má dcerka Sharon se velmi těžce zranila, protože spadla z okna, a zeji odvezli do nemocnice. V šoku jsem vyrazil z kanceláře a jel rov­nou do nemocnice. Jakmile jsem uviděl zoufalý výraz mé ženy, věděl jsem, že se stalo to nejhorší, Sharon je mrtvá. Umřela v sanitce při převozu do nemocnice. Byl jsem zdrcený žalem. Dny a týdny, které přišly, byly jako těžký sen.

Trvalo dlouho, než jsem byl schopný o dcerce hovořit, ale jednou večer jsme si s ženou povídali a mě cosi do­nutilo, abych se jí zeptal, kdy přesně Sharon vypadla. Žena řekla, že to bylo přesně ve čtvrt na dvě, protože zrovna chtěla podávat oběd a dívala se na hodiny, když uslyšela výkřik.

Divně mě zamrazilo, jakmile jsem si uvědomil, že právě ve čtvrt na dvě téhož dne jsem nevysvětlitelně spadl ve své kanceláři ze židle.

Za několik měsíců jsme v den prvního výročí Sharo-niny smrti se ženou seděli zamlklí doma a dívali se na te­levizi v poměrně skleslé náladě (která se ale nevymykala normálu), když jsme uslyšeli strašnou ránu, provázenou zvukem tříštícího se skla. Sharonina fotografie spadla ze zdi. Nikdo nebyl poblíž. Bylo to velmi zvláštní. Dodnes to nechápu.

Krátce poté jsme se z domu odstěhovali, byl pro nás spojen s mnoha bolestnými vzpomínkami. Od té doby se nám nic mimořádného nepřihodilo, ale myslívám na to často, jak se to všechno mohlo přihodit. Třeba se má dcera s námi snažila navázat kontakt?"

Muž z Wellingboroughu v Northamptonshiru sloužil za druhé světové války v R.A.F. a na Dálném východě padl do zajetí. Byl transportován se skupinou vězňů kolem Špice Islandu v chatrném dřevěném člunu za dohledu ja­ponských věznitelů, aby tam pracovali na tisících malých ostrůvků.

Na přídi plavidla bylo namontováno polní dělo bez zaměřovače. „Najednou jsme spatřili, jak se ve sluneč-

nich paprscích odráží něco stříbrného. Bylo to čtyřmo-torové letadlo. Věděli jsme, že to jsou spojenci, protože Japonci čtyřmotorová letadla neměli.

Japonský důstojník, který naší lodi velel, nařídil věz-ňům, aby na rychle se přibližující letadlo mávali a vyvo­lali tak dojem, že plavidlo není nepřátelské. Bylo to v září 1944 a nás zajali v únoru 1942. Byli jsme celí otrhaní, kost a kůže a černí od slunce. To spojenecké letadlo muselo dost žasnout, když jsme na ně mávali a pokřikovali.

Letadlo kroužilo kolem dřevěné lodě v stále nižších kruzích, snažilo se zjistit, jde-li o nepřítele. Nakonec ja­ponská obsluha ztratila nervy a začala pálit. Šance zá­sahu byla minimální, protože neměli žádné zaměřovače.

Letadlo odletělo, pak se vrátilo těsně nad mořem a vel­kou rychlostí pálilo z děl. Člun naprosto rozstříleli, pře­žilo asi osm Japonců a dvacet vězňů. A tito muži museli plavat v moři plném žraloků na nejbližší ostrov.

Byli jsme na ostrově několik dní, než nás odtud od­vezla kolemplující japonská loď.

Za pár let jsem se zúčastnil setkání letců zajatých za války a mluvil jsem o tom s jedním svým dávným příte­lem. Vykládal mi, že jednou seděli s přáteli v hospodě v Leysonstonu u Londýna. Měli stůl nadaleko několika mužů, kteří se bavili házením šipek. Přítel zrovna vyprá­věl tento příběh, když jeden z mužů házející šipky, vidi­telně pobledl. Přišel k jejich stolu a ptal se, jestli to leta­dlo nezničilo onu loď u Nové Guineje v září 1944. Ka­marád to potvrdil a řekl, že by se jednou rád setkal s tím bastardem, který to provedl. Ten člověk se zhroutil na židli a řekl: ,Tak jste ho, kamaráde, právě potkal. Já tam byl tehdy navigátor/ Pak vyprávěl, že si pilot nebyl jistý, jestli to je nepřátelské plavidlo, a proto že nad ním tak kroužil. Potom usoudil, že to je loď se spojeneckými vězni, a už chtěl odletět, když japonský střelec začal pá­lit z děla. Měl pocit, že se nedá nic dělat, že musí palbu opětovat, což mělo ony katastrofální následky."

V rozpacích je i pan Harrison z Shorwellu na ostrově Wight. „Byla to opravdu podivná shoda okolností, kte­rou jsme zažili před několika lety. Nejde o nic nadpřiro­zeného, ale já a má žena si myslíme, že se to vymyká nor­málu.

Chtěli jsme se přestěhovat na ostrov Wight, a protože jsme měli zájem o větší dům, potřebovali jsme nějaký ná­bytek. Spojili jsme se s firmou Redman and Hales z Hat-field Peverel, vyložili jim, co chceme, a oni slíbili náby­tek udělat.

Jednoho dne jsme se rozhodli, že si ověříme, jak už jsou daleko. Pan Hales nám ukázal staré hodinky, na kte­rých bylo vyryto ,North Court, Isle of Wighť. Řekl, že si pamatoval, že se stěhujeme na ostrov Wight a ty hodinky, které před několika dny koupil v dražbě, mu to připo­mněly. Tak mi je přinesl ukázat, myslel si, že mě to bude zajímat. Nechtěl jsem je sice od něj koupit, ale bylo to pro mě překvapení, protože North Court byl právě ten dům, který jsme koupili. Pan Hales řekl, že strojek k těmto hodinám vyrobil George Body v roce 1780 a pravděpodobně to byl dárek pro někoho v tom domě."

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ '

OSUD

Tunel

Já vidím jámu před sebou, jak tunel, který vede tmou.

Ten pohled vzbouzí v duši mé otázky, jež jen tušíme.

Tlumené světlo zazáří, dech ve větru sklouzne po tváři,

jdu po ulici plné lamp, mé tělo náhle je jen klam.

Má-li ten tunel někde dno, tak nelze na ně dohlédnout. Tělo jsem venku zanechal

a kloužu dolů dál a dál.

Do hlubiny se propadám a pořád ještě nevím kam, kolem je celý nový svět, dno ale nikde nevidět.

Stěny se rozestupují, jako bych kráčel ve sluji.

Jenom ne strach, jen vytrvat, jít skrze bouře, žár a chlad.

Jas oslní mě vzápětí, jak na nebi zář komety.

Na spoustu dveří pad ten jas. Jsou vzdálené a blízké zas.

Když za některé zkusím vzít, náhle je pohltí ten svit.

Kdo se to zavřel před hostem? Vpusťte mě, řekněte, kdo jste.

Pak po dalších jsem dveřích hmat, úspěchem jist si tentokrát. Rozplynuly se jako dým a co je uvnitř, netuším.

Nahoře, dole kolem mne, všude jsou dveře zavřené, jedny však ne tak docela -a já hned vím, co udělat.

Už po špičkách se blížím k nim. V nich je to tajemství, já vím.

Když jsem však za ty dveře vzal, najednou nevím, kudy dál.

Teď osud svůj mám na dosah, a tak mě náhle přepad strach. Co když tam uvnitř spatřím to,

co má mi zůstat ukryto,

svou budoucnost, což znát ji smím? Nemá být pro mě tajemstvím,

jež odhalí až nový den? I o sny byl bych připraven.

Zavřu ty dveře. A v ten ráz zmizely všechny, zhasl jas.

Vím, že jsem mohl pohlédnout na všechno, co je přede mnou....

Ulicí kráčím zase zpět, věřím, že lip je nevědět,

tou cestou, nejzvláštnější z cest, nic nechci zpátky na svět nést,

ať dál jsou skryta v duši mé tajemství, jež jen tušíme.

Dozvím se všechno v pravý čas, až jednou snad sem přijdu zas.

Bob Anthony, Woodhall Spa, Lincolnshire

Bob Anthony dostal inspiraci k básni „Tunel" pouze ně­kolik hodin poté, co utrpěl srdeční infarkt. „Ležel jsem v posteli a najednou jsem uviděl něco, co bych popsal jako tunel. Všiml jsem si, že jsem nohama už nestál na zemi, ale směřoval jsem nebo spíš klouzal k onomu tu­nelu. Byl tam průvan, ale vlasy zůstaly v klidu. Na konci tunelu zářilo stříbrné světlo. Stále jsem se pohyboval ku­předu, ale najednou se ve stěně objevila dvířka různých velikostí.

Všechna ta dvířka se neustále otevírala a zavírala, až na jedny. Přišel jsem k nim a chtěl jsem je právě otevřít, ale najednou jsem dostal strach. Rychle jsem odtud ode­šel. Cítil jsem v tu chvíli určitě, že kdybych ta dvířka ote­vřel, uviděl bych svůj osud. Nebyl jsem na to připraven. Moc jsem se bál. Já vím, že to zní bláznivě, ale prostě jsem nějak věděl, že je to můj osud.

Vzpomínám si, jak to bylo všechno krásné, když jsem se vracel. I když jsem stále letěl, viděl jsem chodník a stromy, pole a neuvěřitelně modrou oblohu. Mé fyzické tělo mi připadalo jako pouhá ulita. Měl jsem vlastně in­tenzívní pocit, že existuji ve dvou částech a že poslání mého těla je sloužit mému skutečnému já' a pomáhat mu.

Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem vedle postele kus papíru a hned jsem začal psát báseň , Tunel'. Za normál­ních okolností stěží napíšu dopis, natož báseň. Ani pat­náct minut mi to netrvalo. Neměl jsem to v úmyslu, pro­stě mi to šlo samo z pera na papír."

Některé věci v životě nějak samy bez našeho přičinění zapadnou na své místo, a naopak, když chceme nějakou událost vyprovokovat, můžeme pro to udělat třeba všechno na světě, a ono se to nestane. Není to třeba tak, že některé věci máme zapsány v osudu a že někteří lidé tam mají napsáno, že se setkají tady na zemi?

Někdo může namítnout, že když máme svobodnou vůli, jak můžeme věřit v osud? Třeba je odpověď někde v půli cesty. Jsou jisté události - milníky, které vytyčují naši cestu životem a kterými musíme projít, to znamená že jsou lekce, kterými musíme projít, úkoly, které mu­síme vykonat, lidi, které musíme potkat, rozhodnutí, která musíme učinit. Jak k těmto milníkům přistoupíme, záleží na nás a na naší svobodné vůli.

Přesto jsou některé věci, které zčistajasna záhadným způsobem změní přirozený běh událostí v lidském životě. Něco takového zažil muž z Letchworthu, Hertfordshir, když sloužil u R.A.F. ve stíhací letce.

„Pracoval jsem tam se svým přítelem jako opravář le­teckých motorů a přítel byl leteckým mechanikem. Ne­cítil jsem se zrovna nejlíp, protože jsme přišli o našeho pilota, který měl smrtelnou havárii na spitfiru. Náš nový pilot byl jeho nejlepším přítelem a my jsme byli k němu přiděleni jako jeho pozemní posádka. Naše jednotka do­stala nové proudové stíhačky, a tak jsme celý víkend měli velké obranné cvičení mimo domácí základnu. Můj pří­tel a já jsme dostali rozkaz zůstat na základně, abychom doplnili palivo do letadla našeho nového pilota a pro­vedli kontrolu, zatímco on byl na krátké dovolené, pro­tože jeho ženě se právě narodilo dítě. Dostal povolení krátce se za ní a za dítětem podívat a pak se vrátit a do­stavit se na místo cvičení.

Náš pilot doroloval a vypnul motory. Vystoupil a po­žádal nás, abychom doplnili palivo a provedli kontrolu, aby letadlo mohlo asi tak za hodinu odletět. Vystoupil a řekl, že formulář 700A je v palubní kabině na sedadle pod padákem. To byl speciální palubní deník, do kterého se musely zapisovat veškeré údaje o opravách a množ­ství doplněného paliva.

Doplnili jsme palivo a provedli meziletovou kontrolu elektřiny, výzbroje a přístrojů, ale když jsme chtěli tyto drobné práce zapsat do palubního deníku, nemohli jsme ho nikde najít. Náš seržant se strašně rozčilil, protože ztratit palubní deník bylo něco jako ztratit rodný list nebo pas.

Prohledali jsme každý kout. Dokonce jsme rozložili padák a vyndali z pilotovy kabiny celé sedadlo. Jako po­slední zoufalá možnost nám zbýval výklenek pro stře­leckou kameru, který je nad kolem na špici letadla. Sun­dal jsem ochranný kryt a k mému velkému překvapení a zděšení jsem tam našel půlkilové kladivo, které bylo vklíněné do vysouvacího mechanismu podvozku. To kla­divo by pravděpodobně při příštím letu během nějakého nebezpečného taktického manévru poškodilo kolo na špici v zatažené poloze a tím by u tohoto typu letadla do­šlo při přistávání k mimořádně nebezpečné havárii.

Vytáhl jsem kladivo, na špici dal všechno do pořádku a sedadlo a padák jsme vrátili do pilotovy kabiny a pak jsme se rozhodli, že půjdeme ,šéfstvu' říct, že jsme ten deník, s konečnou platností nenašli. V tu chvíli přišel provést svou část kontroly bezdrátový mechanik. Na­hnul se do pilotovy kabiny a vytáhl odtud hledaný deník, který našel před chvílí na smontovaném sedadle. .Ne­hledáte, kluci, tohle?'

Všichni jsme zůstali, jako když do nás uhodí! Měli jsme pocit, že se snad ta kniha zhmotnila přímo ze vzduchu. Neměl v tom snad prsty náš bývalý první pilot, který tak pomohl svému kamarádovi, který měl tímto letadlem odletět? Kdybychom ten deník našli hned napoprvé, ni­kdy bychom zase nenašli to kladivo. Tak to vidím já."

Během druhé světové války byl jeden mladý voják z Newcastlu odeslán na tříměsíční školení mechaniků do Bournemouthu.

„Tehdy jsem byl právě něco přes rok ženatý a vzpo­mínám si, že jsem měl zřetelný pocit, že doma není všechno v pořádku a že kdybych se nějak mohl do New­castlu dostat, všechno by se urovnalo. Měl jsem stále nut­kání vrátit se co nejrychleji domů, ale protože jsem byl v armádě, nepřicházelo to vůbec v úvahu.Tu noc jsem spal na svém kavalci jako obvykle. Cítil jsem, že se uvol­ňuji ze svého těla a stoupám nahoru. Podíval jsem se dolů a viděl jsem se ležet na posteli a uvědomil jsem si, že ač­koli leží mé tělo tam dole, já už k němu nepatřím, nebo chcete-li, není tam má duše.

Tehdy mě něco napadlo. A sice, kdybych odletěl do Newcastlu, což jak jsem věděl, bych klidně dokázaljestli bych se dokázal vrátit nazpět? Strach, že bych se do svého fyzického těla nedokázal vrátit, překazil mou touhu letět na sever, a pak jsem zjistil, že se vracím do svého těla. Naprosto jasně jsem své navrácení sledoval. Prostě jsem se sebou nějak splynul.

Nemusím snad dodávat, že jsem se o tom druhý den

nikomu nezmínil. Co bych se tak mohl dozvědět v ka­sárnách plných vojáků?

Když jsem se do Newcastlu vrátil, dozvěděl jsem se strašnou pravdu. Má žena měla skutečně poměr s jiným mužem. Naše manželství bylo rozvedeno, ale kolikrát přemýšlím o tom, co se asi mohlo stát, kdybych měl tehdy odvahu vyrazit do Newcastlu a podívat se, oč jde. Třeba jsme měli v osudu napsáno, že se rozejdeme, kdo ví. Pa­matuji se jenom na svůj intenzívní pocit, abych to jel domů dát do pořádku.

Když na tu dobu myslím, připadá mi to zvláštní. Jsem si jist, že se můj život mohl ubírat naprosto jiným smě­rem. Ale věci se pro můj život vyvinuly jinak a já prožil šťastný život a nemohu se zbavit pocitu, že se to tak mělo stát."

Krátkou ukázku osudovosti nám vypráví mladá dívka, která si ze zřejmých důvodů přeje zůstat v anonymitě. Právě se přestěhovala do podkrovního bytu se svým pří­telem, proti čemuž rodiče značně protestovali. Jednoho rána se bouřlivě pohádali a hoch práskl dveřmi. Ona vy­pila celou láhev brandy, spolykala tubu aspirinů a pár krabiček prášků proti chřipce. Byt byl ve třetím patře nad malým obchodním korzem. Koktají z brandy a aspi­rinů začal velmi rychle působit. Upadla do hluboké de­prese. Nemohla odtrhnout zrak od okna.

Ve zlomku vteřiny se k němu rozeběhla, rozrazila ho a vyskočila po hlavě ven. Když padala hlavou,dolů, od­razilo se těžké okno zpátky nahoru a zachytilo ji za kot­níky. Zaklesla se nohama a nemohla ani nahoru, ani dolů. Začala hrozně křičet. Nějaký člověk, který šel ko­lem, vletěl zadním vchodem do budovy a vrazil do bytu, čímž jí zachránil život.

Kdyby se okno odrazilo jenom o zlomek vteřiny po­zději nebo kdyby vyskočila rychleji, nebyla by už dnes pravděpodobně naživu. Byl to osud?

Mladá dáma jménem Shirley z Dorsetu se zrovna za-

snoubila a její společnost ji poslala na školení do Bir-minghamu. Byla ve městě teprve několik dní, když jed­nou na ulici míjela starého tuláka. Jak spěchala kolem, náhodně pohlédla jeho směrem. Jejich oči se setkaly.

„V tu chvíli se stalo nějaké kouzlo. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsme oba dva věděli, že jsme se do sebe zamilovali. Nikdy jsem neslyšela nic tak bláznivého, a kdyby mi někdo něco podobného vyprávěl, myslela bych si o něm, že se naprosto zbláznil. Jeden druhým jsme byli nevysvětlitelně okouzleni a velmi jsme se při­tahovali, aniž jsme jeden druhého předtím znali, ne­mluvě o tom, že to byl otrhaný tulák, před kterým lec­kdo raději přejde na druhou stranu ulice, aby se mu vy­hnul.

Hleděli jsme jeden druhému do očí. Měla jsem pocit, že jsem vrostla do země. Nemohla jsem se pohnout ani podívat jinam a on na tom byl stejně. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost, když na mě promluvil. Měl jemný hlas. Usmál se a já si uvědomila, že není tak starý, jak na první pohled vypadal. Třeba to trochu dělaly i jeho roz­cuchané vlasy a neupravené vousy a knír, ale jeho oči mě fascinovaly.

Zamilovali jsme se do sebe až po uši a prožili jsme žha­vou lásku. Měla jsem obavy, co bude s mým zasnoube­ním, ale kdykoliv jsem si vzpomněla na svého snoubence v Dorsetu, nějaký hlas ve mně mi řekl, že si s tím nemám dělat starosti, že to dobře dopadne. Že se to prostě všechno nějak vyřeší, že si s tím nemám dělat hlavu.

Po dvou týdnech jsem dostala zprávu, že se mám do­stavit do místní nemocnice. Tam mi sdělili, že se tulák zhroutil, protože měl mozkový nádor a že zemřel těsně předtím, než jsem přijela. Měl v kapse mé telefonní číslo, byla jsem jeho jediný kontakt se světem."

Zpráva ji zdrtila, ale v srdci věděla, že měla v osudu psáno potkat tuláka v onom krátkém čase, který mu na tomto světě zbýval. Kromě toho měla intenzívní tušení, že jejich vztah jí má v budoucnosti pomoci něco překo-

nat, jenže co, to nevěděla. Odložila svatbu, ale se snou­bencem zůstali dobrými přáteli.

Čtyři roky po tulákově smrti se Shirley dozvěděla, že ona sama má zhoubný nádor. Její reakcí nebyl ani smu­tek, ani zoufalství, ale probudila se v ní vnitřní síla a od­hodlání bojovat. Hluboko v duši věděla, že jí tulák po­máhá a že její nemoc je ona věc, kterou před čtyřmi lety tušila.

Úplně se uzdravila, vzala si svého snoubence a byla s ním šťastná, ale nade všechnu pochybnost ví, že se jed­nou se svým romantickým tulákem setká.

Mnoho lidí prohlašuje, že se zamilovali na první pohled navzdory skeptickým poznámkám svých přátel, považu­jících všechny řeči o lásce na první pohled za neuvěři­telný nesmysl, který se nestává. Jako důkaz svého tvrzení uvádějí různé teorie a vysvětlení.

I ti nejcyničtější jsou ochotni připustit, že existuje něco takového jako vzájemná přitažlivost na první pohled, ale láska? To nikdy! Někteří zase namítají, že to možná tak vypadá při zpětném pohledu, dvojice se do sebe zamilo-vává postupně, pak upadne do sebeklamu, že jejich první pocity nebyly nic jiného než pravá láska.

Existují důkazy o tom, že láska na první pohled nemusí nutně patřit k romantickým nesmyslům do sebe zakou­kaných blázínků, ale že se to může stát a taky i stává. Se­xuální senzibilita je založena na molekulární energiii, im­pulsy jsou tudíž zasílány do mozku vysokou rychlostí, ti­síckrát větší než běžné signály, které jsou přenášeny myšlenkou. A tak lidé dostávají zprávy na sexuální téma rekordní rychlostí, protože jdou mimo logické myšlení, příliš pomalé na to, aby tyto podněty zpracovávalo.

Snadno může dojít k tomu, že si dva lidé při prvním setkání mohou během několika okamžiků vyměnit tisíce zpráv v čase, kratším než zlomek vteřiny, a odborníci tvrdí, že předané informace dostačují k tomu, aby dva lidé prakticky všechno, co je na druhém zajímá, vyhod­notili okamžitě.

Pocit, že některé lidi známe, ačkoli je potkáváme po­prvé, lze vysvětlit kolektivním podvědomím nebo du­ševními typy, totiž tím, že všichni lidé jsou přitahováni jedinci vlastního typu.

Příslušníci téže skupiny jsou spolu spojeni pouty vzá­jemné náklonnosti, která je nutí vyhledávat se při všech životních příležitostech.

Před více než dvěma lety dala mladá dívka Jean Ar-mourová košem nápadníku Robertu Wilsonovi a vzala si jiného Roberta, Roberta Burnse, nepříliš úspěšného pronájemce půdy, jehož jméno se stalo ve světě vše­obecně známé jako jméno skotského národního barda. Teď došlo k pokračování, Armourovi a Wilsonovi se ko­nečně spojili, nedávno se totiž provdala Karen Armou-rová za Johna Wilsona ve starobylém Ayru. Karen je pří­buzná básníkovi ženy Jean Armourové a John je přímý potomek Roberta Wilsona, „statečného tkalce", kte­rého odmítla „sladká Jean" a kteří jsou zvěčněni v Burn-sově písni, složené před dvěma staletími.

Karen připouští, že „John a já bychom se možná nikdy nevzali, nebýt naší podivné rodinné historie. Jsem vzdá­lená příbuzná Jean Armourové a John je prapraprapra-vnuk Roberta Wilsona, muže, kterého by si Jean byla vzala, kdyby ji Burns tak ,neomámil\

Dvojice se setkala při tanci a John Karen řekl, že stu­doval rodinnou historii a že píše knihu o Wilsonově klanu. Vzpomíná: „Věděl jsem hodně o nedokončeném milostném románku mezi Robertem Wilsonem a Jean Armourovou, kterou miloval od dětství, dokud do jejího života nevstoupil básník. Když mi Karen řekla své pří­jmení, složili byste mě peříčkem."

Karen dodala: „Mám dojem, že Burns byl romantická duše. Určitě by se mu líbilo, aby se vzali dva mladí lidé a naplnili tak osud, který byl naplánován pro Jean a Ro­berta Wilsonovy před mnoha lety."

Mezi Robertem a Jean Armourovou existovala jistě velmi zvláštní láska. Je to jediné vysvětlení pro skuteč­nost, že mu stála po boku jak v dobách dobrých, tak

i zlých. Byla jeho hlavní oporou a ženou, ke které se vždycky vracel. Ve své edinburské oslňující společnosti říkával, že ho stále táhnou zpátky jeho ayrshirské ko­řeny. Tvrdil, že by skotský jazyk opustil a psal v „řádné" anglištině nebýt Jean, která byla pro něj jistotou, poro­dila jeho děti a oddaně o něj pečovala v jeho dlouhé ne­moci až do konce.

John Wilson pochybuje, že by dokázal svou lásku vy­jádřit tak krásnými slovy jako Burns, ale navrhuje, aby byl ke svatebímu slibu přidán verš: "A budu tě objímat láskou svou, dokud všechna moře světa nevyschnou."

Jednoho večera šla Carol Reynoldsová se svým přítelem do luxusního baru v jednom elegantním hotelu a zachy­tila pohled mladého muže, který preludoval na pianu. Rozbušilo sejí srdce, když spatřila ony hezké rysy, ale ať se snažila, jak chtěla, na jméno si vzpomenout nedoká­zala. Pianista se zasmál a zamával na ni a ona šla in­stinktivně k němu a řekla, že má radost, že ho opět vidí. A on na to nevzrušeně zareagoval: "Je to už dávno, viďte?"

V tu chvíli Carolin přítel přerušil rozhovor a odtáhl Carol od pianisty do tichého koutku v baru. Po chvíli se Carol zmocnily rozpaky, řekla svému příteli, že se asi za­chovala strašně hloupě, že si toho pianistu nejspíš s ně­kým spletla. Byl to tak intenzívní pocit, že ji to donutilo jít za pianistou a omluvit se mu. Ale když znovu spatřila tvář onoho neznámého, byla stále víc přesvědčena, že se nespletla a že ho určitě odněkud dobře zná. Než prone­sla jediné slovo, vyrazil jí dech tím, že řekl: ,,Asi se mi jdete omluvit, že jste si mě s někým spletla, ale já bych přísahal, že se odněkud známe."

Během následujících měsíců si Carol a Tom, onen pi­anista, byli stále bližší, a když ji požádal o ruku, s rado­stí souhlasila. Zasnoubili se a několik týdnů před svat­bou ji pozvali Tornovi rodiče, kteří odtud bydleli tři sta mil, aby je poprvé navštívila.

Když čekali na nabitém nástupišti na vlak, najednou si

Carol vzpomněla, že nechala na toaletě příruční tašku. Zpanikařila a rozběhla se tam, aby ji přinesla, a nic o tom Tomovi neřekla. Když se vrátila na nástupiště, viděla už jen, jak vlak odjíždí ze stanice, a k jejímu zděšení nebylo po jejím snoubenci nikde ani památky. Strnule zírala na poslední vagón, mizející v dálce, který s sebou odvážel celý její svět.

Dny a měsíce plné bolesti přešly roky, ve kterých se Carol pokoušela na Torna zoufale zapomenout. Nako­nec potkala milého a pozorného muže, který jí nabídl sňatek a ona přijala v naději, že ji svatba vysvobodí od trápení nenaplněné lásky. I když měla svého muže velmi ráda, věděla, že její hluboká bolest nevymizela, jak dou­fala, ale dalo se s ní žít. Měla tři děti a po skutečně šťast­ných dvaceti šesti letech manželství, její manžel zemřel. Za čtyři roky vstoupila Carol na radu rodiny do pen-fri-end klubu.

Jednou ráno otevřela s trochu nevěřícným údivem do­pis od svého nového přítele na dopisování, vdovce se dvěma syny, který se podepsal jako Tom Patterson. Smutně se nad tou shodou usmála, dopis byl totiž od člo­věka, který se jmenoval stejně, jako její milovaný pia­nista.

Vyměnili si několik dopisů a Carol zjistila ohromující pravdu. Její nový přítel byl tentýž muž, který jí zlomil srdce, když jí před tolika lety dal košem, jenže Carol mu psala pod svým novým příjmením, takže on nevěděl, že jde o stejnou Carol.

Jednoho dne kdosi zaklepal na dveře a Carol byla pře­kvapená a vyvedená z míry, když stála tváří tvář svému bývalému snoubenci, který v ruce držel rozpačitě kytku rudých růží. Chtěl se totiž představit své nové přítelkyni. Z užaslého Tomova pohledu Carol zjistila, zeji okamžitě poznal. Vlasy na spáncích mu trochu zešedly, ale jinak se za ta léta změnil velmi málo. Když se na ni jeho jasně modré oči podívaly, tak jak to uměl jenom on, její srdce roztálo.

Posadili se a trochu si povídali a Tom řekl Carol, že ni-

kdy nepochopil, jak ho mohla bez jediného slova tehdy na stanici opustit.

„Ale to ty jsi opustil mne," vykřikla Carol. Rozesmáli se, jak byli oba hloupí, ale smích je přešel, když si uvě­domili, že se jejich životy mohly utvářet naprosto jinak, nebýt onoho nedorozumění. Oba dva to tolik zranilo, že se nedokázali jeden druhého zeptat na vysvětlení.

Příběh má šťastný konec. Před dv£ma měsíci se Carol a Tom zasnoubili s tím, že se vezmou, a jsou si absolutně jisti, že byli předurčeni jeden pro druhého. „Připadá mi, že jsme jeden druhého milovali odjakživa," říká Carol. ,,Ačkoli jsme oba byli sezdaní s někým jiným, vždycky jsme věděli, že jsme vyrostli jeden pro druhého."

Tom, zralý a praktický muž, připouští: "Asi to zní po­divně, ale já cítím, že znám Carol odjakživa. Jinak to ne­dokážu vysvětlit."

Bob z Oxfordu, stydlivý, poměrně nehezký mladý muž, měl jako teenager problémy, jak získat dívku. „Nedo­kážu si povídat o bezvýznamných věcech," komentuje to, ,,a když mám dívku o něčem bavit, prostě mi ztuhne ja­zyk a topím se v rozpacích." Pracoval u velké společnosti jako účetní a měl před sebou slibnou kariéru, a tak po několika náhodných schůzkách, které zorganizoval jeho přítel a které dopadly katastrofálně, v podstatě rezigno­val a smířil se s tím, že bude starým mládencem.

Jednou v noci usnul a po nějaké době ho něco přimělo otevřít oči. V rohu ložnice uviděl zářivé světlo. „Byl jsem

' z toho tak zmatený, že jsem vůbec nevěděl, co si mám o tom myslet. Nebál jsem se, spíš jsem byl jen popletený. Nemohl jsem odtrhnout oči od toho obdélníkového oranžového světla, které se vznášelo asi stopu nad pod­lahou. Čím víc jsem tam hleděl, tím víc jsem si uvědo­moval, že to není jenom světlo, ale že se dívám na tři ob­rysy. Nejspíš si mé oči časem zvykly na tu oslňující záři, ale zpočátku jsem byl příliš zmatený, než abych dokázal něco rozpoznat."

Obrysy byly stále zřetelnější a Bob na ně nedůvěřivě

hleděl. Uprostřed stála žena ke čtyřicítce, měla krátké šaty a tmavé brýle. Po její pravé straně stál chlapec asi tak desetiletý a po levé straně děvčátko mezi sedmi osmi lety. Všichni tři hleděli upřeně na Boba. „Nikoho z nich jsem neznal a vzpomínám si, jak jsem se podivil, proč tam jsou a co mají se mnou společného. Je to dost legrační, ale když na to myslím, strach jsem určitě neměl. Necítil jsem se nijak ohrožen, jenom zmatený, to je to pravé."

Najednou zničehonic se z ticha ozval zvláštní hlas, který mu oznamoval: "To je tvoje žena a děti."

„Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo praštil do hlavy," vzpomíná Bob. „Napadlo mě, že si ze mě někdo vystřelil. Ta paní byla o spoustu let starší než já a vypa­dala spíš jako moje matka než manželka. Hned poté všechno zmizelo a já jsem pořád zíral na zeď ložnice. Vzpomínám si, že jsem se podíval na hodinky a bylo po třetí hodině. Určitě se mi to nezdálo, byl jsem naprosto vzhůru. Dokonce jsem vstal z postele a šel si dolů do ku­chyně udělat šálek čaje."

Bobův život pokračoval normálně dál a nic význam­ného se mu nepřihodilo, až jednoho dne o dva roky po­zději doslova narazil do dívky, když šel po schodech na­horu do práce. Byla tam novou sekretářkou, nastoupila minulého dne. Bob se otočil, aby se jí omluvil, ale ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly, slyšel, jak hlas v jeho hlavě opakuje: „To je ta dívka, to je ta dívka." Ten hlas ho do­cela zmátl, protože dívka jménem Susan byla zářivá blondýnka a vůbec se nepodobala oné ženě, kterou mu ukázali, žádné brýle, byla mnohem mladší, měla dokonce i jinou barvu vlasů.

Během několika dalších týdnů Bob zjistil, že se dokáže se Susan bavit přirozeně bez oněch hrozných rozpaků, které normálně při všech ostatních dívkách cítil. Byla ve­selá, hezká, byla s ní legrace a nejlepší ze všeho bylo, že se s ní cítil velmi příjemně. Začali se spolu scházet a po krátké známosti se vzali. Je to už víc jak dvacet let, a ač­koli to zní neuvěřitelně, Susan dnes vypadá přesně jako ta paní v Bobově vizi. Nosí dnes brýle s tmavými rá-

mečky, vlasům nechala jejich přirozenou barvu, tmavě hnědou, trochu přibrala po porodu dvou dětí - ano! -dnes desetiletého Michaela a Julinky, které bude osm let.

„Když se dívám na Sue a obě děti, nemohu věřit očím," říká Bob. „Vypadají přesně tak, jak jsem je před tčmi lety viděl. Možná bych to dokázal pochopit, kdy­bych znal někoho, kdo se jim podobá, ale nikoho tako­vého jsem neznal. Je to pro mě prostě záhada."

KAPITOLA PATNÁCTÁ

ÚNIK

Tím, že se duše uvolní z fyzického těla, osvobodí se od přirozených omezení a stanovení hranic, kterými ji tělo svazuje. Lidé to přirovnávají k vězni, kterého vyvedou ze samotky. Duši už nespoutává krev, kosti ani svaly. Nikdo nezapomene podotknout, že po uvolnění ze svého ma­teriálního těla necítí žádnou bolest, přičemž to není způ­sobeno tím, že by necítil vůbec nic. Uvádějí naopak, že se cítí „báječně", „rozjařeně" a celkově velmi příjemně.

Zajímavé je, že po strachu, který je důsledkem počá­tečního šoku po zjištění, že se nacházejí mimo své tělo, velmi málo lidí má jiné pocity než pocit neuvěřitelné po­hody.

Lidská bytost totiž cítí bolest jako přímý důsledek zpráv, které jsou tělesnými tkáněmi přenášeny do mozku, z čehož plyne, že když si naše materiální těla svlékneme, nemají na nás ony změny vliv. Dále z toho plyne, že po odloučení duše od těla nemůžeme cítit bo­lest.

Některé lidské bytosti mají zřejmě zabudován obranný mechanismus, na jehož základě dojde při kru­tých bolestech k uvolnění duše z těla. Mnoho žen kon­statuje, že se jim to přihodilo při porodu. Jsou známy pří­pady válečných vězňů, kteří podobné uvolnění zažili, když život ve vězení překročil snesitelnou míru.

Jedné paní z Tamworthu v Staffordshiru oznámil její lékař, že má zhoubný nádor. ,,Bolesti se neustále stup­ňovaly a já se strašně snažila je překonat. Minulý rok se to už nedalo vydržet, bolesti byly prostě nesnesitelné. Mnohokrát jsem se ze svého těla uvolnila, když už jsem nemohla bolestí vydržet. Sedla jsem si naproti a dívala se na sebe, jak špatně vypadám. Já jsem vlastně svým způ­sobem věděla, že mám smrt na jazyku. Prostě když jsem už bolesti nemohla vydržet, trochu jsem si od nich od­počinula.

Nikomu jsem se to neodvážila říct, protože by mě ur­čitě poslali do blázince. Jenom jsem věděla, že tomu pří­valu bolesti budu moct uniknout, až to bude nad mé síly. Před rokem jsem prodělala chemoterapii a teď se mi daří docela dobře."

Angus Dudley z Bredfordshiru vzpomíná, jak jen o vlá­sek unikl smrti, když si jako chlapec hrál s kamarády. ,,Stalo se to krátce po vánocích, byla měsíčná noc a led na rybníku ve vesnici byl dvě stopy silný. Na naše klou­začky nasněžilo, a tak jsme prorazili do ledu díru a polé­vali sníh vodou, aby zmrzla a my měli hladký povrch.

Později večer, asi tak kolem deváté hodiny, jsem šel na rybník se svým kamarádem Johnem, a protože voda do­sud nevyhladila dokonale povrch, vymysleli jsme si no-

• vou hru. Vzali jsme si každý klacek a začalil si hrát s ku­sem ledu místo puku. Snažili jsme se na střídačku dostat ten kus ledu do díry, kterou jsme předtím vysekali.

Když jsme do díry naházeli všechny kusy ledu, dřepl jsem si vedle ní a snažil jsem se nějaké vytáhnout ven, ale spadl jsem tam po hlavě. Vzpomínám si, jak jsem klesal do zamrzlého rybníku, stále hlouběji a hlouběji a kolem očí se mi míhaly proudy zelené vody. Pak jsem začal stou­pat zpátky k hladině, ale místo toho abych tam zůstal, vy­letěl jsem k mému překvapení ven z rybníka do vzduchu a začal jsem se vznášet. Když jsem byl asi tak deset stop nad hladinou, uviděl jsem svého kamaráda, jak strká ruku do díry a snaží se mě najít. Upíral oči do vody, hra-

bal v ní rukou a zároveň se tam snažil nespadnout. Sle­doval jsem jeho úsilí, nakonec strčil do vody i tu druhou ruku. Všiml jsem si, že něco chytil a pak jsem uviděl, že to jsou mé vlasy. Divoce za ně tahal, dokud se mu nepo­dařilo dostat mou hlavu nad vodu.

Spustil jsem se dolů. abych mu pomohl, křičel jsem na něj, aby se pokusil mě chytit za ramena, ale on na to nic. Křičel jsem stále hlasitěji a snažil se uchopit své promá­čené šaty, ale zjistil jsem, že mé ruce nedokážou tu bundu pořádně sevřít. A pak už jsem kolem sebe jenom cítil spousty ledové vody. Otevřel jsem oči a měl jsem hlavu nad vodou, na březích rybníka jsem viděl proti obloze tmavé siluety jilmů. Byla mi příšerná zima a začal jsem hlasitě řvát a za pomoci Johna, který mě držel za límec, jsem se nějak vyhrabal z díry. Uháněl jsem domů, usušil se a nedostal jsem z toho ani rýmu."

Když byl pan Paul Bright z Warley ve West Middlands ^ malý chlapec a bydlel se svými rodiči, pronásledoval ho * neustále chlapec Stan, o tři roky starší, trochu větší

a o něco silnější. „Jednou si k nám Stan přišel hrát a jako obvykle mě

začal trápit. Přimáčkl mě k podlaze a doslova mě začal škrtit. Strašně jsem se bál, protože mě hrozně tiskl ko­lem krku, ani jsem nemohl volat o pomoc. Pak si už je­nom pamatuji, že jsem se vznášel u stropu.

Vzpomínám si, že jsem se koukal z okna a žasl jsem, že jsem tak vysoko. Ale místo normálního pohledu, který bych z okna čekal, jsem viděl něco mezi mrakem a ml­hou a neslyšel jsem žádný zvuk. Tehdy jsem si neuvědo­mil, že jsem opustil své tělo. Jenom když jsem se otočil a podíval dolů, usoudil jsem, že se děje něco podivného, protože jsem jasně viděl Stana, jak mi pořád rukama svírá krk. On a mé tělo byli dost daleko ode mě, ačkoli jsme všichni byli v jedné místnosti.

Připadal jsem si hrozně malý, ale dost se mi to líbilo a ani trochu jsem se nebál. Pak mě zase začalo zajímat to okno, řekl jsem si, že si lépe prohlédnu ten mrak z mlhy,

a snažil jsem se přiblížit k oknu, abych měl lepší výhled. Jenže jsem se nemohl dostat dál, protože jsem na rame-nou ucítil silný stisk rukou, které mi v tom bránily. Velmi jsem se snažil z toho stisku uvolnit, ale nedokázal jsem se vykroutit. Připadalo mi, že mě ty ruce otáčejí, abych se podíval, jak mě Stan škrtí. Já se nechtěl podívat, ale ruce mě stále otáčely, tak jsem se tedy díval dolů na místo toho, abych šel k oknu, které mě stále lákalo. Mě totiž naprosto nezajímalo, co se stalo s mým fyzickým tělem.

Pak jsem pochopil, že mě ty ruce na mých ramenou chtějí dostat zpátky do mého těla. Ještě víc jsem se sna­žil utéct k oknu. Teď jsem viděl, jak mě Stan plácá po tváři, já jsem bezvládně spadl na podlahu a on nejspíš propadl panice. V tu chvíli jsem ucítil, jak mi ty tajemné ruce daly impuls, který mě odeslal rovnou na podlahu a přímo do mého těla.

Pocítil jsem sání, které začalo na temeni mé hlavy a prošlo celým tělem. Slyšel jsem, jak se Stan ptá, jestli jsem v pořádku. Vyprávěl jsem mu, co se mi přihodilo, ale on se jenom zachechtal a zmizel. Povídal jsem to ještě svým dvěma bratrancům, ale ti se mi taky vysmáli a dál si mě nevšímali.

Asi tak ve dvaceti letech jsem si přečetl v novinách člá­nek o lidech, kteří měli mimotělesný prožitek, a až tehdy jsem si uvědomil podobnost s mým zážitkem, který se mi přihodil před těmi lety. Když na to začnu myslet, trochu se třesu nebo chvěji, jako by mi bylo zima. Tato vzpo­mínka je velmi živá, na rozdíl od těch ostatních, které jsou tak trochu jako v mlze."

Týraná žena nalezla únik z pěstí manžela tak, že vy­klouzla ze svého těla. „Pro manžela jsem byla hromo­svod jeho frustrací. Když byly jednou děti v batolecím věku, hrály si s pastou na zuby. To ho natolik rozzuřilo, že přiletěl jako tornádo do kuchyně a nepříčetně řval. V obličeji měl hrozný výraz a já si skutečně myslela, že mě jde zabít.

Přiřítil se ke mně a chytil mě za krk. Hrozně jsem se

bála, jenže tehdy jsem se bála skoro pořád. Řekla jsem: ,Pane, pomoz mi', a pak jsem najednou byla pod stropem a dívala se dolů. Byla jsem ve stavu perfektního míru a vi­děla nás oba stát vedle kamen. Manžel mě pořád držel za krk. Ten pocit osvobození od strachu byl tak báječný, že mi opravdu bylo jedno, jestli se vrátím zpět nebo ne. Shora jsem viděla, jak manžel uvolnil stisk a cítila jsem, že se vracím zpět do těla. Už jsem se ho nikdy nebála a ani jsem se nebála zemřít, ani jsem si už nikdy nemys­lela, že to nejhorší, co by mi mohl udělat, by bylo mě za­bít.

Takhle mě trápil víc než deset let, vydržela jsem to je­nom kvůli dětem, dokud byly malé. Po našem rozvodu se ve vsi znovu oženil, ale není podle všeho moc šťastný (jak si kdo ustele, tak si lehne). Brzy poté, co od nás ode­šel, se ke mně zase chtěl vrátit, ale nechtěl slíbit, že nás už nebude bít, tak jsem ho nemohla vzít zpátky.

Zajímalo by mě, jestli i ti ostatní, kteří svá těla opus­tili, mají stejný pocit, že není proč se smrti bát."

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

DĚTI

Jak známo, jsou některé malé děti výjimečně vnímavé, zejména ty v předškolním věku. Snad to je tím, že jejich mozek není přetížen nároky organizované výuky, jsou tedy vnímavější pro okolní vlivy, jejich komunikační ka­nály jsou poměrně průchodné.

Mnoho dětí dokáže detailně popsat, co se jim přiho­dilo v jejich minulých životech na místech, která v sou­časném životě nemohou nikterak znát, a používají při­tom slov, která přesahují jejich běžný slovníček. Ve své knize „The Children That Time Forgot", (Děti, na které čas zapomněl; Sinclair) podobné případy popisujeme.

Jedna holčička si vzpomíná, že v předešlém životě byla chlapcem a bydlela na vesnici; jiné dítě si vzpomíná na

všechny podrobnosti ze svého pohřbu, kdy zemřelo jako pětiměsíční miminko; další dítě si vzpomíná na to, jak spadlo přes zábradlí plachetní lodi; jedna dívka si vzpo­míná, že byla jednou z obětí při neštěstí na tayském mostě, když se Pullmanův rychlík potopil do kalných a ledových vod řeky Tay ve Skotsku.

Existuje mnoho zpráv o tom, jak děti viděly duchy, velmi často těmi duchy byly jiné děti. Tyto děti se na­prosto neumějí bát, to co vidí, považují za absolutně při­rozené. Mnohokrát jsme slyšeli o dítěti, které má svého neviditelného,,přítele". O tomto svém příteli potom ho­voří láskyplnými výrazy. Některé děti žijí nepochybně ve světě své fikce, do něhož se neviditelný přítel výtečně hodí. Často ovšem narazíme na případy, které se tak snadno vysvětlit nedají, protože jsou podstatně kompli­kovanější, než se na první pohled zdá.

Jedna žena z Oxfordu se nastěhovala se svým manže­lem a tříletým chlapečkem do starého domu. „Dům byl stále studený. Nejdříve jsme si mysleli, že to musí být v ústředním topení. Pozvali jsme opraváře, ale byli jsme ujištěni, že topení je v naprostém pořádku. Ovšem i když byly radiátory horké, pokoje zůstaly z nevysvětlitelného důvodu studené. Pořád jsem tomu nemohla přijít na kloub, tak jsem si řekla, že dům je starý, zdi jsou asi vlhké, což člověk, který nám dům doporučoval ke koupi, asi podcenil nebo si toho nevšiml.

Pak se začaly ozývat zvuky, celá škála bušení a tlučení, nikdy jsme nezjistili, odkud to všechno pochází. Sledo­vala jsem synka jako ostříž, jestli to náhodou není jeho práce, ale několikrát jsem slyšela zvuky nahoře, zatímco chlapeček byl se mnou dole, manžel v práci a já si byla jistá, že nikdo jiný v domě už není. Všimla jsem si, že ty zvuky, někdy to byly kroky, jindy cupitání, se soustřeďují v jistých oblastech, na schodišti, odpočívadle a v dětském pokoji. Někdy jsem slyšela táhlý zvuk, jako když někoho táhnou po podlaze v Davídkově pokojíčku.

Strašně špatně jsem to snášela, nedokázala jsem si při­vyknout. Moje představivost pracovala na plné obrátky

a byla jsem přesvědčená, že to jsou buď krysy nebo ne­topýři v trámoví. Objednali jsme si od jedné společnosti specialisty, kteří prošli celý dům. Dokonce jsme nechali vytrhat v celém domě, včetně Davidova pokoje, všechna podlahová prkna, ale nikde se nic nenašlo.

Zvuky se ozývaly stále. Vypadalo to jako kroky na holé podlaze. Bylo to divné, protože celý dům byl pokryt kobercovou krytinou po celé ploše včetně schodů. Jed­nou jsem zřetelně slyšela, jak nahoře dítě volá ,mami\ Předpokládala jsem pochopitelně, že to volá David, ale přitom jsem věděla, že si hraje vzadu na zahradě. Z místa, kde jsem stála, jsem ho viděla. Jezdil nahoru a dolů po zahradní cestičce se svým červeným náklaďákem a tahal ho za sebou na provázku. Právě jsem se na něj dívala, když jsem uslyšela další ,mamť a opět to šlo určitě z po­schodí.

Vyběhla jsem co nejrychleji nahoru, myslela jsem, že se k nám zatoulalo některé dítě ze sousedství. Na scho­dech ale nikdo nebyl a ani nahoře jsem absolutně nikoho nemohla najít. Prohledala jsem všechny ložnice, kou­pelnu, a dokonce jsem se podívala i do plátěné skříně na odpočívadle, tak jsem si byla jistá, že v domě nějaké dítě musí být.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli to u mě není ně­jaká nervová záležitost. Při všech těch podivných zvucích mám asi podrážděnou představivost.

Za pár dní, přesně o půl třetí ráno, mě probudil hlas, který volal ,mami'. Přirozeně jsem vstala z postele a šla se podívat na Davida. K mému údivu seděl v posteli na­prosto vzhůru a kolem sebe měl rozložené hračky. Vzpomínám si, že jsem se ho ptala: ,Co tady teď v noci s těmi hračkami děláš?' A on se vesele usmál a řekl:

,Hrál jsem si s Johnem.' Tak jsem ho uložila a pustila jsem to z hlavy, než jsem šla o několik dní později nav­štívit svou nejbližší sousedku.

Moc dobře jsem ji neznala, protože jsme se tam při­stěhovali před krátkou dobou. U sousedky leželo na stole album s fotografiemi. Všimla si, že jsem se na ně

podívala, a nabídla mi, abych si ho prohlédla. Tedy jestli mi je něco hrozně protivné, tak je to prohlížení si foto­grafií jiných lidí, zejména když je neznám. Ale z konver­začních důvodů jsem pár stránek v albu otočila, zatímco moje sousedka stavěla vodu na kafe.

Do oka mi padla dost podivná fotografie. Bylo na ní dítě v kočárku, ale zvláštní bylo, že na kočárek bylo už dost veliké. Byl to asi pětiletý chlapec, a kočárek měl při­dělané velké postranice, jako u kolečkové židle.

Prohlížela jsem si tu fotografii a zatím se sousedka vrá­tila. Nechtěla jsem se k tomu nijak vyjadřovat, protože jsem si myslela, že je to asi nějaké dítě z příbuzenstva té paní. Ta se pousmála a řekla: ,Asi víte, o koho jde.' Já jsem zavtěla hlavou a ona dodala:,Dávali ho do kočárku, protože býval velmi unavený. Víte, měl rakovinu.' Stále jsem si myslela, že mluví o někom z příbuzenstva, a tak jsem se zeptala, co to bylo za dítě. Odpověděla: ,Ale to byl přece malý John, který bydlel ve vašem domě. Bylo mu teprve pět let, když umřel.' Když jsem to uslyšela, za­mrazilo mě a všechno najednou do sebe zapadalo."

Stephen Worthington si vzpomíná na zážitek, který měl v pouhých pěti letech. „I když to bylo velmi náhlé a ne­čekané, nikdy na to nezapomenu. Stalo se to pozdě ve­čer o mých pátých narozeninách. Hrál jsem si nahoře na odpočívadle schodiště a najednou mi autíčko vyklouzlo z ruky a zřítilo se ze schodů. Nahnul jsem se ze schodů a s hrůzou koukal, jak mé nejmilejší autíčko leží dole pod schody na cucky. Abych měl lepší výhled, nahnul jsem se trochu víc a uklouzl jsem. Pochopil jsem, že jsem udělal chybu, ale to už bylo pozdě. Převážil jsem se a padal po celém schodišti dolů.

Dopadl jsem strašně vyděšený, ale bez zranění a měl jsem pocit, že mě něco unáší do hlubokého spánku. Po několika prchavých okamžicích jsem zjistil, že jsem se uvolnil ze svého fyzického těla a vznáším se ve výšce asi tak dvou stop, pak jsem vyletěl nahoru na schodiště až tam, kde bylo horní odpočívadlo. Nějaká tajemná síla mě

posadila jemně na zem, jako když peříčko přistává na sa­metovém polštáři.

Měl jsem pocit naprosté beztíže, a jak jsem tak koukal dolů na své tělo pod schody, všiml jsem si, že mám na sobě bílou vestičku, kalhoty a vázanku, košili, ponožky a boty. Stále jsem se díval sám na sebe, jak tam dole le­žím, a snažil se srovnat si v hlavě, co se to vlastně stalo.

Pak jsem vyskočil do vzduchu a zjistil jsem, že se vzná­ším směrem do podkroví. Letěl jsem tedy tím směrem, dokud se mi nechtělo letět zpět.

Krátce poté jsem uviděl svou matku a tetu, které vy­běhly z obývacího pokoje do haly v přízemí. Uviděly mě tam ležet v bezvědomí a utíkaly k mému tělu a začaly mě zvedat. Pak přišlo něco, po čem mi ztuhla krev v žilách; teta povzdychla, utřela slzičku a řekla: ,Můj ty Bože, on je mrtvý!' Nato se má matka strašně rozplakala a obě oplakávaly mé bezduché tělo.

V tu chvíli vběhli do haly otec a strýc, aby se podívali, co se děje. Našli tam obě ženy, jak pláčou nad mým tě­lem. Strýc utěšoval matku a otec mezitím prohlížel mé tělo, aby zjistil, co se stalo. Pak jsem viděl, jak mě nese do obývacího pokoje.

Už mě přestalo bavit pořád se na ně koukat, tak jsem se potuloval na odpočívadle schodiště, navštívil jsem lož­nici rodičů a prošel jsem se kolem vysokého zrcadla, které začínalo přímo u podlahy. Napadlo mě, že se raději podívám, jestli po tom pádu nemám na obličeji nějaké rány nebo odřeniny. Vyvedlo mě ale z míry, že zrcadlo absolutně nic neodráželo, ačkoli jsem stál přímo před ním. Protřel jsem si oči, štípl jsem se, koulel jsem očima sem a tam a dělal na sebe různé obličeje, abych zjistil, co se stane, ale neodráželo se pořád nic.

Potom jsem se vrátil zpátky na odpočívadlo, díval jsem se dolů z dlouhého opuštěného schodiště a v návalu nad­šení jsem skočil šipku z nejvyššího schodu a odrazil se jako potápěč nahoru, pak jsem zase skočil dolů. Byl jsem jako Superman!

Další chvíle byly pro mne tak krásné a mimořádné, že

na ně nikdy nezapomenu. Letěl jsem co nejpomaleji a na­konec jsem přistál dole, pak jsem pocítil, že se vracím do svého těla. Jako další věc si pamatuju, že jsem úplně vzhůru, sedím na pohovce v obývacím pokoji a dospělí sedí kolem mě.

Ptali se mě, jak to že jsem spadl ze schodů. Ale já byl tak popletený, že jsem jim nedokázal odpovědět, nebyl jsem si totiž jistý, co mají vlastně na mysli: Jak jsem ze schodů spadl, nebo jak jsem z nich letěl? Všichni kolem mě jásali nad mým náhlým uzdravením. Ještě dnes, po osmnácti letech, vrtá rodičům hlavou, jak jsem se mohl tak rychle uzdravit. Byli přesvědčeni, že jsem mrtvý, a můj otec mě prohlížel, a nenašel na mně žádné známky srdeční činnosti.

Já vím, že to byla skutečnost a ne sen, na tento proži­tek nikdy nezapomenula nejspíš ani moji rodiče."

Paní Rosina Druryová z Dunstable se nám svěřila s do-jímavým příběhem o tom, jak přišla o dítě.,,Krátce poté, co se náš synek narodil, nám lékaři sdělili strašnou zprávu, že má oční nádor a je téměř slepý. Pro mě a mého manžela to byla strašná rána. Chlapečka, který dostal jméno Pavel, hospitalizovali a hodně si vytrpěl, protože mu odoperovali jedno oko v zoufalé snaze zachránit mu život. Můj chlapeček bohužel operaci nepřežil a zemřel v nemocnici.

Naše druhé dítě mělo tehdy jenom dva a půl roku a ještě nic nechápalo. Je to holčička a pořád běhala sem a tam a nosila plínky a zásyp a chtěla mi pomáhat s pře­balováním, jako vždycky. Pořád ho chtěla kolíbat.

Nedokázala jsem jí říct, že Pavlík zemřel. Jednou jsem jí oblékala, že půjdeme ven. Bydleli jsme tehdy v lon­dýnském přízemním bytě v Leinster Gardens v Bayswa-ter. Slunce svítilo dovnitř do kuchyně. Najednou mě dcerka zatahala za sukni a říkala: 'Mami, mami, podí­vej.' Pořád mě za tu sukni tahala a říkala: 'Mami, podí­vej, tam je Pavlík!' Nevěřila jsem svému sluchu, sklonila

jsem se k ní a ona se stále dívala na oblohu a ukazovala tam.

Podívala jsem se nahoru, ale nic jsem tam neviděla. Zvedla jsem ji do náruče a ptala se:,Kde je Pavlík?' Ne­ustále opakovala, že svého bratříčka vidí. Stále ukazo­vala na oblohu. Zeptala jsem se, jak vypadá a ona řekla: ,Není tak velký jako já. Stojí ve velkých zlatých vratech. Všechno tam září a on má stejně kudrnaté vlásky, jako já. Podívej, támhle je.41 když jsem se moc snažila, nevi­děla jsem ho, ale jsem si jista, že ona tam určitě něco vi­děla. My jsme o něm totiž skoro vůbec nemluvili, bylo to příliš bolestné."

Když byly panu Jamesi Harbottlovi z Wallsendu v Tyne-and Wear pouhé čtyři roky, převezli ho do nemocnice v Burnfieldu. Ležel na lůžku u okna v těžkém stavu, pro­tože měl záškrt kombinovaný se spálou a navíc bronchi-tidu. Oba jeho rodiče bděli u postýlky a vypadalo to, že brzy nastane konec.

„Vzpomínám si, jak jsem docela klidně ležel. Ničeho jsem si asi nevšímal, protože si na nikoho nevzpomínám, ani na žádné zvuky. Občas jsem u postele zahlédl sestru. Jasně si vzpomínám, jak jsem se vznesl ze svého těla. Vznášel jsem se ve vzduchu po pokoji, pak jsem zamířil k oknu. Nejdříve jsem si dával pozor, abych nerozbil okno, které, jak jsem viděl, bylo zavřené. K mému pře­kvapení jsem ale proletěl tabulemi skla a ocitl se na za­hradě.

Byla tam cestička, a když jsem se po ní vydal, uviděl jsem vysokého muže s dlouhými vousy. Natáhl ke mně ruce, a i když jsem ho neznal, zamířil jsem k němu. Ne­bál jsem se, ani jsem nebyl moc zvědavý, šel jsem k němu asi proto, že ke mně natáhl ruce. Pak mě zvedl do náruče. Podíval jsem se nazpět oknem do nemocničního pokoje a viděl tam matku a otce, jak pláčou. To mě velmi zne­klidnilo a moc jsem se chtěl vrátit, abych je utěšil.

Ten muž neřekl ani slovo, ale viděl jsem, jak pozoruje mé rodiče. Myslím, že mě pochopil, a tak rozevřel náruč

a dovolil mi, abych letěl oknem za nimi. Když jsem už byl v pokoji, podíval jsem se ven a viděl jsem ho tam pořád stát. Zvedl ruce a zamával mi. Vzpomínám si, že jsem mu taky zamával a další, co si pomatuju, je, že se probouzím ve svém fyzickém těle a dívám se na rodiče. Byli moc rádi a pořád mě objímali.

Uzdravoval jsem se myslím dost rychle a brzo mě moji rodiče odvezli ve vypůjčeném kolečkovém křesle domů. V kolečkovém křesle jsem tehdy seděl poprvé a moc se mi to líbilo. Přivezli mě na návštěvu k babičce a ta mě tak objímala, že mě skoro umačkala.

Jestli mě tehdy držel v náruči Bůh nebo duch člověka, to těžko posoudím. Později jsem ale slyšel, že když umře malé dítě, starají se o ně duše jeho zemřelých předků. Po svém vlastním prožitku ale vím bezpečně, že se děti ne­musejí ničeho bát."

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

BEZ STRACHU ZE SMRTI

Věčný život Nebylo vůbec těžké odejít

a trápilo nás jenom vědomí, že ten, kdo v světě zůstal, bude chtít,

abychom byli vedle něho my. Zapadlo slunce, zmizel i náš stín

a těžko chápe někdo z truchlících, že k jitřenkám jsme vyšli neznámým,

kde vidí Mepota a žal zná smích. Jména jsme utopili ve vlnách

a vypluli jsme k novým končinám a všichni svorně překonali strach.

Kde život končí, jiný začíná. Už nesloužíme planým hodinám.

V smrti se život znovu počíná. Frank McDonald

/

Po prošetření tisíců případů mimotělesných prožitků přicházíme k výsledku, který se ve všech případech opa­kuje. Nevysvětluje sice původ astrálních představ, ale osvětluje, jaký účinek mají tyto prožitky na takřka kaž­dého člověka po jeho návratu do fyzického těla, a sice že se lidé už smrti nebojí.

Paní Dorothy Bushová z Abingtonu v Pensylvánii v USA tvrdí, že naprosto překonala strach z neznáma, kterým trpí většina z nás, protože než se jí narodilo její druhé dítě, zažila něco nezapomenutelného.

„Ve vyšetřovně v nemocnici jsem jednou omdlela a lé­kař si myslel, že bude nejlepší císařský řez. Když jsem le­žela na operačním stole a hovořila s anesteziologcm, bylo mi zase na omdlení. Řekla jsem jim to a oni mi dali trochu kyslíku, ale nijak to nezabralo. Poslední, na co si pamatuji, bylo, že křičeli na lékaře, aby si pospíšil, že mi klesá krevní tlak.

A najednou jsem byla na takovém krásném místě. Vím, že to bylo nebe, tolik míru, krásy, úžasné květiny a krásná hudba. Nikoho jsem sice neviděla, ale někdo ke mně mluvil: ,Dottie, vím, proč tě nechávám na zemi, ni­kdo jiný nepozná, co ty teď tady.' A pak mi začal vyklá­dat o ,všech věcech'.

Když mi povídal, říkala jsem si: Proč mám zrovna já znát všechny včci? A tak mě napadlo, že když se to stalo a já jsem prožila takový přesvědčivý prožitek, budu moci nyní pomáhat druhým, aby porozuměli. Pak jsem pře­mýšlela o jeho slovech ,nikdo jiný nepozná, co ty teď tady'. Přemýšlela jsem, jestli to snad má znamenat, že si po návratu na zem nebudu na nic z toho pamatovat. Os­tře jsem si tento fakt uvědomovala a vzpomínám si, že jsem si v hlavě opakovala, co jsem viděla, abych si pa­matovala všechno.

Když na mě přestal mluvit, cítila jsem, jak se vznáším zpět z nádherného místa do špinavé ohavné díry, tak velký rozdíl mi připadal mezi nebem a zemí. Nechtěla jsem se vrátit, ale řekl, že musím. Náhle jsem pocítila, že jsem ve svém těle na operačním stole.

Lékař prohlásil, že museli provést resuscitaci vzhle­dem k apnoe a hypoxii, což v překladu myslím znamená zástavu dechu a nedostatek kyslíku v mozku. Pak jsem cítila, jak mi lékař lepí pásku přes obvaz na břiše, ale oči jsem otevřít nemohla. Někdo se modlil a když řekl ,Amen\ otevřela jsem oči a zase jsem hned usnula.

Odvezli mě na pokoj a já svému manželovi a matce řekla, že se nikdo nedozví, čím jsem prošla. Zařekla jsem se, že už si na nic nikdy nebudu stěžovat. I když mé od­hodlání časem vybledlo, jsem skutečně za všech okol­ností ke každému člověku mnohem trpělivější. Vždycky jsem věřila, že po smrti existuje život, ale když jsem tam byla a vrátila se, vím to už najisto.

Tehdy v noci jsem ležela na lůžku a snažila si vzpome­nout, co mi bylo odhaleno, ale nedokázala jsem to. Uv­nitř v srdci vím, že jsem viděla nádherné věci. Nezapa­matovala jsem si je, ale zůstal mi svěží a přesvědčivý pro­žitek, který časem nevybledl.

V minulosti jsem prošla různými zkouškami a musela překonat různé obtíže, ale teď vím, že to byly lekce, kte­rými jsem na zemi měla projít. Cítím, jak mě cosi vede na určitá místa a v určitou dobu přivádí do určitých situ­ací, jenže já po svém prožitku beru teď život naprosto ji­nak. Pomáhat druhým a přinášet jim lásku, to je ten pravý důvod, pro který jsme zde na zemi. Frustruje mě, když vidím, jak se ostatní zajímají jenom o sebe a starají se o věci, které jsou jenom zbytečným mařením života. Chci tím říct, že když kolem sebe vidím tolik nesmyslné sebeckosti, bolí mě srdce.

Setkala jsem se i s jinými lidmi, pro které byl jejich předsmrtný prožitek přínosem, a všichni se chtějí s ostat­ními podělit o onen zážitek vyššího vědomí a lásky. Ne­mám ze smrti strach. Opravdu se těším, že se vrátím domů, až Bůh zavolá, protože vím, že ,to nejlepší nás teprve čeká'.

Další paní, která stejně jako Dottie vyklouzla při porodu ze svého těla, se jmenuje Jean Normanova a je z Aber-

deenu ve Skotsku. Říká: „Dítě bylo silně přenošené a lé­kař měl obavy z porodu. Udělil přísné instrukce, že jak­mile začnou bolesti, musíme ho okamžitě zavolat, pro­tože jsem rodila doma. Jenže bolesti byly takové, že se sestra neodvážila ode mě odejít, dokonce ani zatelefo­novat lékaři, takže jí musel pomáhat manžel.

Po dost těžkém zápase přišel na svět můj chlapeček, napůl mrtvý, protože měl kolem krku omotanou pupeční šňůru. V této fázi porodu jsem se najednou vznášela u stropu. Dívala jsem se na své tělo na posteli, viděla jsem, jak mnou sestra třese a poplácává mě po tváři. Manžel tam tiše stál a hleděl na mě a na dítě, které leželo v posteli vedle mě.

Cítila jsem se lehoučká jako pírko, všechny bolesti byly pryč, byl to ohromný rozdíl po té strašné agónii, kte­rou jsem zažila, když jsem byla ve svém těle. Měla jsem nádherný pocit štěstí a věděla jsem, že zpátky jít nemu­sím, připadalo mi, že si mohu vybrat. Napadlo mě, že by bylo mnohem hezčí zůstat v tom úžasném míru. Pak jsem se podívala dolů na tři postavy a přišlo mi jich líto. V tu chvíli jsem byla zpět ve svém těle.

Když přišel lékař, řekla mu sestra, že si myslela, že už o mě přišla, že jsem umřela, když se dítě narodilo. Ne­mám ze smrti strach, vím určitě, že to bude, jako když projdeme dveřmi. Před svou zkušeností jsem se smrti i umírání děsila, tak jako většina lidí."

Paní Phyllis Wilkinsonovou z Boltonu v Lancashire se smrti nebojí od té chvíle, kdy měla na onom světě schůzku.

„Nebyla jsem moc dlouho vdova, když jsem si jednou v noci myslela, že jsem se vzbudila. Hlavou mi prolítlo, že půjdu navštívit svého manžela, i když jsem si byla jasně vědoma toho, že je mrtvý. Cítila jsem, jak má duše (nebo co to bylo) vstává a opouští mé tělo a věděla jsem určitě, že ho jdu navštívit. Na tomto místě bych chtěla podotknout, že nejsem nábožensky založená.

Vznášela jsem se chvíli pod stropem a dívala se na své

fyzické tělo na posteli. Vzpomínám si jasně, jak jsem (možná bych měla říct jak to') ležela. Věděla jsem, že se mám s manželem setkat před starou školou, tak jsem proletěla zavřeným oknem, aniž jsem se poranila. Vzná­šela jsem se nad střechami a pak jsem dorazila před školu. O pár vteřin později jsem uviděla svého muže, jak jde ke mně. Hlavu jsem měla jasnou a dokázala jsem na­prosto logicky uvažovat. Jakmile jsem ho spatřila, po­znala jsem, zeje mrtvý, rozjařený způsob, kterým ke mně spěchal, mi napověděl, že on si asi neuvědomil, že je mrtvý, takže budu muset volit slova opatrně, abych ho nevyděsila.

Začali jsme se procházet, spokojeně jsme si povídali, ale za chvíli si začal stěžovat, zeje mu zima, a to jsem vě­děla, že bude muset odejít. Pak jsem se vrátila do své lož­nice, uviděla ležet své fyzické tělo ve stejné pozici jako předtím, než jsem odešla. Jenom jsem do něho vklouzla. Jako bych si natáhla rukavici. V tu chvíli jsem si řekla ,Teď se probudím' a taky jsem se probudila.

Mnoha lidem jsem se nesvěřila, protože si myslím, že by si ze mě utahovali a řekli by, že se mi to jenom zdálo. Jestli se mi to zdálo, pak to byl ten nejživější sen v mém životě. Byl to opravdu fantastický zážitek, na který nikdy nezapomenu. Jedno vím jistě, se svým manželem se opět setkám a z ničeho, co mě čeká, nemám strach, protože jsem si jistá, že se všichni setkáme s těmi, které jsme mi­lovali a kteří odešli."

Jednoho dne zažil jeden otec rodiny v Belfastu horor všech hororů, když byl při pokusu a vraždu postřelen. Nalezli jeho krvácející tělo v bezvědomí, odvezli ho spěšně do nemocnice a přímo na operační sál. Přišel k vě­domí a křičel bolestí. Chtěl, aby mu dali něco na utišení bolestí, ale řekli mu, že mu v té chvíli dát nic nemohou, protože ještě není rozhodnuto, co s ním podniknou. ,,Měli strach, protože jsem předtím snědl večeři a museli být opatrní s léky, takže jsem žádné nedostal.

Náhle jsem si uvědomil, že někdo stojí vedle mého

lůžka. Otočil jsem hlavu, ale nikoho jsem neviděl, jenom ten neodbytný pocit, že vedle mě stojí nějaká vyšší by­tost mužského pohlaví, ve mně zůstával. Zaslechl jsem slova: Jsem na stráži, všechno je O.K.. Žádné strachy.' Po těch slovech mě opustil veškerý strach. Skutečně mi připadalo, jako by mi někdo sundával mokrou pokrývku, strach mě opouštěl. Nikdy mě nenapadlo, že by se mi něco podobného mohlo stát. Cítil jsem, že mi je ta bytost nablízku, a byl jsem naplněn mírem a vírou. Věděl jsem, že se uzdravím a všechno bude v pořádku.

Od té doby se můj postoj k smrti značně změnil, vím už, že nejsme nikdy na naší cestě opuštěni. Jsou s námi báječné bytosti, které nám pomáhají a které jsou plny lásky."

Trudie Watsonová z Belfastu se vrátila po příjemné do­volené na ostrově Man domů. Necítila se trochu ve své kůži, ale nijak zvlášť tomu nevěnovala pozornost. Jenže její zdravotní stav se prudce zhoršil a Trudie skončila na klinice celkově ochrnutá v důsledku obrny. Byla to sta­tečná dvacetipětiletá žena, a tak požádala lékaře, aby k ní byl upřímný a sdělil jí, jaké má vyhlídky na uzdravení. Lékař viděl, že si skutečně přeje znát pravdu, a řekl jí, že jí zbývá asi tak 24 hodin života.

Té noci se v nemocnici probudila. Protože byla zcela ochrnutá, ležela v posteli na zádech a sestry kolem ní pevně zahrnuly lůžkoviny. Mohla hýbat jenom očima, ale mozek pracoval naplno a stejně dobře jako obvykle.

Najednou zjistila, že sedí na posteli. Dost se podivila a uvažovala, jestli si náhodou v nemocnici její chorobo-pis napopletli s někým jiným. Pak si vzpomněla na ty hrozné bolesti a že mohla hýbat jenom očima. Vyvedlo ji to z míry, protože seděla na posteli naprosto bez bo­lestí a současně byla zřejmě ochrnutá. Pak cítila, že se na posteli zvedá a začíná se od ní vzdalovat.

„Vznášela jsem se snadno, jako peříčko, stále výš a výš, až jsem se ocitla ve výši devíti stop. Ležela jsem na čer­ném dřevěném lehátku, které vypadalo, jako dveře bez

kliky. Vzpomínám si, že jsem si je prohlížela, protože to dřevo bylo tak černé, že to musel být eben. Podívala jsem se dolů a vyděsila se, protože mé tělo stále leželo na po­steli zastlané do pokrývek ve stejné pozici, jak to pro­vedly sestry.

Lehátko, na němž jsem ležela, se se mnou začalo po­hybovat směrem ke dveřím. Ani trochu jsem se nebála. Jakmile jsem se dostala ke dveřím, uslyšela jsem zapla­kat dítě. Věděla jsem, že to moje dítě není, ale okamžitě jsem si na svého dvouletého chlapečka vzpomněla. Ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na svého synka, jsem byla okamžitě ve svém bezmocném těle, pevně zastlaná v při­krývkách.

Poměrně brzo jsem se uzdravila, protože jsem měla sil­nou vůli přežít, abych se mohla postarat o své dítě. Lé­kař mi řekl, že jsem měla namále vzhledem k srdečnímu kolapsu, tehdy jak jsem ležela na lůžku. Byla to sice strašná nemoc, ale nevzdala bych se jí ani za nic, protože teď nemám sebemenší strach z umírání, až přijde můj čas. Tolik k mým posledním 24 hodinám. Cítím se zdravá jako rybička a daří se mi čím dál lip."

Jeden muž z Birminghamu vzpomíná, jak prožíval jedno citově vypjaté období s přítelkyní. „Seděl jsem na židli a snažil se přijít na to, proč se chová tak nepředví­datelně a nesmyslně (dostal jsem se kvůli tomu do stresu) a hleděl jsem bezmyšlenkovitě na zeď (upřeně). Mezi jednotlivými myšlenkami byly velké přestávky (skoro jako snění za bílého dne, kdy se myšlenky toulají bez cíle sem a tam) a v jedné přestávce mezi myšlenkami jsem cí­til, jak do mého těla proudí životní síla a jak je mé tělo naplněno touto energií. Zřetelně jsem si uvědomoval po­cit míru (pohody). Byl jsem tehdy naprosto sám, ale něco mě silně uhodilo vzadu do krku. Určitě to bylo v tu chvíli, kdy se mi zavíraly oči a já měl příjemný pocit,potápění se4. Hlas řekl občas mé jméno (Derek), a když jsem si je pro sebe potichu opakoval, měl jsem příjemný pocit, že se zase,potápím'. Další dva údery vzadu do krku mě po­tápěly hlouběji a hlouběji. Myslím si, že údery do krku

měly uvolnit mé vnitřní tělo, protože jsem zjistil, že se vznáším pod stropem a dívám se na své fyzické tělo na židli. Skutečně jsem se mohl vydat do různých částí po­koje a dívat se na sebe z různých úhlů. Mohl jsem podle libosti vstoupit do svého těla nebo ho zase opustit, na­prosto jsem se nebál, připadalo mi to přirozené. Cítil jsem se absolutně volný a bezstarostně šťastný.

Insktintivně jsem věděl, že mé vnitřní já (nebo duše) je nezranitelné, takže když jsem slyšel dole na ulici au­tobus, proletěl jsem zavřeným oknem, a protože jsem věděl, že se mi nemůže nic stát, lehl jsem si mu do cesty; autobus prese mě přejel bez potíží a já se rychle vrátil do svého těla. Pohyboval jsem se fantastickou rychlostí. Vzpomínám si, že mě ta rychlost zaujala, a kromě toho si pamatuji, že jsem jako střela vyrazil ze svého těla horní částí hlavy a prorazil si cestu do bytu nade mnou. Na své tělo, které sedělo na židli, jsem moc nemyslel, trochu mi bylo líto, že ho tady nechávám, ale jen chviličku. Prole­těl jsem střechou a strašnou rychlostí jsem pokračoval nahoru.

Vletěl jsem do mlhy, která se roztrhla a ukázala mi místo, kde neobyčejné světlo transformovalo barvy, kde slunce, hvězdy a planety byly skutečné, jasné a zářivé, a mě opanoval pocit míru, světla a lásky.

Zůstal jsem tam, paže rozpřažené, hleděl jsem ke slunci a viděl, že celé mé tělo září. Neměl jsem žádné ruce, obličej ani nohy a s rozpřaženými pažemi jsem vy­padal jako ,kříž míru'.

Toto místo má mnoho jmen, ale žádné z nich není přesné: křesťani ho nazývají nebe, budhisté nirvána a In­diáni věčná loviště, ale žádné z nich nevystihuje jeho sub­tilní podstatu. Mystikové říkají, že je to čistá blaženost, nekonečná láska a všeobjímající jednota.

Můj mimotělesný prožitek podstatně změnil můj život a už se nebojím umřít."

Krátký popis toho, jak překonala svůj strach ze smrti nám poslala paní Hallová z Birminghamu. „Stalo se to

krátce poté, co mi zemřel otec. Prožívala jsem to těžce, protože jsem měla výčitky, že jsme se mu nevěnovali včas s patřičnou péčí. Najednou jsem se prostě uviděla, jak le­žím v posteli. Nějak se mi podařilo uvolnit své pravé já z fyzického těla. Začala jsem se vznášet dlouhým tma­vým tunelem, který stále víc a víc zářil. Asi v půli cesty jsem se zastavila a uviděla otce, jak sedí v zářivém světle na kolečkové židli. Vesele se na mě usmíval, mával na mě a otočil nahoru palec, jako by chtěl říct, že je všechno O.K.. Obrátila jsein se a začala se pohybovat tunelem na­zpět.

Já vím, že to zní podivně, ale já tomu budu vždycky vě­řit. Otec mě přesvědčil, že není proč se bát smrti."

Smutný příběh nám vyprávěl třiadvacetiletý nevidomý Carl. Zatelefonoval do jednoho rozhlasového pořadu a sdělil nám svůj prožitek. Dospěl k názoru, že není proč se bát smrti.

,,Jsem slepý a homosexuál a bydlel jsem s jedním mla­díkem, který byl také slepý. Můj přítel umíral. Měl křehké kosti. Oba dva jsme věděli, očjde, ale snažili jsme se na to dívat z filosofického nadhledu. Jednoho dne jsem měl pocit, že létám a z nějakého důvodu jsem usoudil, že jsem v New Yorku. Předtím jsem v New Yorku nikdy ne­byl, vlastně jsem nikdy neopustil Anglii. Měl jsem zře­telný pocit, že můj přítel je se mnou.

Nezastírám, že nevím, jak se to mohlo stát, ani nevím, jak to vysvětlit. Vím jenom, že se to stalo. Mockrát jsem o tom od té doby přemýšlel a už nemám ten známý děs ze smrti. Někdy si dokonce přeju, abych směl za svým přítelem odejít, abychom byli zase spolu, protože jsem byl na něm v mnohém závislý. Myslím, že jsme se oba dva velmi potřebovali. Jsem si jist, že na onom světě se zase sejdeme."

New York Times z 28. října 1986 uveřejnily článek s ná­zvem ,,Předsmrtné prožitky osvětlující umírání".

Neproniknutelnost smrti pronásleduje živé, ale zmoč-

nit se podstaty nedokážeme. Badatelé nám předkládají nové studie lidí, kteří byli blízko smrti a podle nichž smrt není tak těžká ani děsuplná, působí při ní větší mír, než se běžně předpokládá.

Tyto hypotézy vycházejí ze zkušenosti lidí, kteří byli blízko smrti nebo byli resuscitováni ve stavu klinické smrti, jež nastala obvykle po těžké chorobě nebo po ha­várii

Kenneth Ring, profesor psychologie na univerzitě v Connecticutu, tvrdí, že v blízkosti smrti ,,lidé získají sil­nou víru v to, že existuje vyšší forma vědomť\ Mnoho lidí, kteří tímto stavem prošli, popisují velmi barvitě své zku­šenosti Mnozí vyprávějí, jak cestovali tmavým tunelem k zářivému světlu, několik z nich se vznášelo nad polem se žlutými květinami

„Jedním ze závěrů, k nimž toto bádáni dospělo, je, že lidé s touto zkušeností mají menší strach ze smrti," tvrdí Karl Osis, který vedl manhattanský výzkum a je autorem knihy o zkušenostech z blízkosti smrti

Dr. Osis i někteří další badatelé říkají, že lidé, kteří tuto zkušenost prožili, mohou pomoci svým příbuzným a přá­telům, aby se nebáli smrti

Předsmrtné zážitky se liší co do délky i intenzity, ale probíhají podle stejného vzorce. Lidé s touto zkušeností udávají, že se znenadání oddělili od svého těla a dívali se na sebe dolů. Jejich bolesti jsou pryč a jsou naplněni po­citem nevýslovného míru a pohody.

Mnozí uvádějí, že vstoupili do temného tunelu a pohy­bovali se jím směrem k zářivému světlu, které vyzařuje teplo a lásku, a jsou zaplaveni vědomostmi, které přesa­hují jejich normální schopnosti, takže je jim jasný smysl Života.

Podle Gallupova výzkumu veřejného mínění získalo prožitek blízkosti smrti 8 miliónů lidí a tento prožitek ne­závisí na náboženském vyznání dotyčné osoby nebo je­jím kulturním zázemí. Studie dokázala, že tyto zážitky mají i děti

John Migliaccio, newyorský ekonom vydavatelské

a poradenské firmy, měl předsmrtný prožitek v roce 1968, kdy se téměř utopil v New Jersey. Když plaval ke břehu přepadla ho najednou únava a tvrdí, že cítil, jak opustil své tělo a vyletěl pět set stop do výšky, „jako bych byl na dvou místech současně". Pořád plaval, ale vlastně cítil, že se dívá sám na sebe, jak bojuje o život.

„Poté, co jsem se dostal na břeh a ztratil vědomí, ode­šel jsem," říká pan Migliaccio. „Ocitl jsem se přímo v ně­čem černém a pohyboval se rychlostí asi milión mil za vte­řinu. Ocitl jsem se ve velkém prázdném prostoru. Nedo­kážu to jinak popsat, než Že jsem byl součástí celého vesmíru. Všechno do sebe zapadalo a dávalo smysl."

Tento prožitek změnil jeho názor na smrt. Říká: „Před rokem mi zemřela babička a já jsem byl hysterický. Ale když za rok umřel dědeček, cítil jsem se nepatřičně, pro­tože všichni byli zoufalí jenom já ne."

Bruče Greyso, mimořádný profesor psychiatrie na uni­verzitě v Connecticutu a redaktor Journal ofNear Death Studies říká, že se tato předsmrtná zkušenost nedá vy­světlit žádnou fyziologickou ani psychologickou teorií.

Někteří vědci tvrdí, že umírající člověk produkuje en-dorfiny, hormony, které působí na centrální nervový systém a snižují bolesti, a přičítají jim ony „úlety" do vý­šin. Endorfiny mají podobné účinky jako morfium a mo­hou vyvolávat halucinace.

Ale lidé, kteří to prožili, nesouhlasí s teorií halucinací. „Byl to skutečný zážitek," řekl na to pan Migliaccio. Odborníci tvrdí, že i když jsou předsmrtné zkušenosti

zaznamenávány několik století, teprve v posledním dese­tiletí jim přikládají víru i vědecké kruhy.

Bádáním se zabývá Mezinárodní organizace pro před­smrtný výzkum, kterou založil dr. Ring a několik dalších badatelů před pěti lety na své mateřské univerzitě v Con­necticutu. Podle dr. Ringa je předsmrtný prožitek kataly­zátorem duševního vývoje, jedinec se stává méně sobec­kým, méně materialistickým a pozornějším k jiným lidem. Lidés těmito zkušenostmi často věří, že nezemřeli proto, Že mají v životě splnit určité poslání.

Je to i případ paní Virginie Sendorové z Hempsteadu. Paní Sendorová měla předsmrtný prožitek v roce 1960, kdy trpěla urémií. „ Vím, že jsem se vrátila z nějakého kon­krétního důvodu,'' řekla, „ale nemám zdání, co by to mělo být."

Koncem sedmdesátých let se začala věnovat lidem po­stiženým smrtelnou chorobou a jejich rodinám. Kolem roku 1983 si uvědomila, že jejím posláním je založit do­mov na Long Islandu. Založila tedy nadaci pro domovy a Útulky a výzkum na Long Islandu, která se zabývá po­radenstvím a dalšími službami pro pacienty a jejich ro­diny.

„ Teď už vím, že jsem měla udělat právě tohle," prohlá­sila paní Sendorová.

Badatelé jsou toho názoru, že lidé s předsmrtnou zku­šeností mohou o svém prožitku povědět i jiným lidem a zbavit je strachu.

Geraldine Divitová z Mt. Laurel v New Jersey měla v roce 1978 předsmrtný zážitek poté, co dostala alergic­kou reakci na lék. O dva roky později zjistili jejímu man­želovi rakovinuslinivky břišní. Za tři roky manžel zemřel. Paní Divitová věří, že se jí podařilo zmírnit bolesti, kte­rými manžel trpěl.

„Já vím, že jsme se neměli čeho bát," řekla. „Trochu jsem nakoukla do života po smrti."

K A P I T O L A OwSMNÁCTÁ

PŘEDTUCHY

Mnoho příběhů jsme dostali od lidí zahlédnuvších krátce události, které se podle našeho prožívání času měly stát v budoucnosti. Některé byly celkem triviální, ale jiné byly jasným varováním před katastrofou. Lidé s tako­vými předtuchami prožívají značnou frustraci, protože i kdyby přesně vystihli, z čeho se katastrofa vyvine, ni­kdo by jim nevěřil.

Pan Pemberton z Coventry prožil jednu šťastnou vizi. „Začalo to pocitem tahu, jako bych byl vytahován ze svého těla, nebo něco podobného. Pak jsem se ocitl ve velké místnosti a vznášel se nad jakýmisi lidmi, kteří právě vytahovali nějaká čísla z osudí. Shora jsem viděl, jak otáčeli bubnem a vytahují čísla, která vyhrála, nej­dříve číslo šest, pak devět. Čísla byla napsána na ping-pongových míčcích. Trochu jsem si připadal jako vševi-doucí oko a bylo mi divné, že oni mě nevidí. Vrátil jsem se zase do svého těla, probudil jsem se a okamžitě jsem si ta čísla zaznamenal. Nevím proč mi neustále leželo v hlavě číslo 42. Mátlo mě to, protože při výletu do onoho sálu jsem takové číslo neviděl.

Za pár dní se mělo losovat v našem totalizátoru, já jsem uposlechl své předtuchy a vsadil si u sázkaře na ona čísla. Nikdy jsem při sázení neměl štěstí, tak jsem to brzy pustil z hlavy.

Za pár dní ke mně přiběhl Andy Harper, tehdy můj je­diný důvěrný přítel a jediný člověk na světě, kterému jsem se se svým podivným zážitkem svěřil, oči mu svítily a řekl:,Budeš se divit, ale čísla devět a šest vyhrála a vý­herců je 42.' Tenkrát se vyplácelo málo peněz, ale to pro mě nebylo tak důležité, víc jsem si cenil toho zážitku. Se­šel jsem se mimochodem se sázkařem a vyptával se ho podrobně na průběh sázení, protože jsem se nikdy před­tím o to nestaral. Řekl mi, že čísla jsou napsána na ping-pongových míčcích a vytahují se z osudí.

Měl jsem nejspíš velké štěstí, že jsem prožil takový vhled, nebo co to bylo. Vím, že nejsem nijak výjimečný, jak si o sobě myslí někteří lidé s podobnými zážitky. Žádné další ,tipy' jsem už nedostal,ale já taky nejsem žádný hazardní hráč."

Paní Thelma Trenchardová z Falmouthu v Cornwallu do­stala předtuchu, když byla na návštěvě u své matky v ,Ivy Cliff u Falmouthu, přičemž sama bydlí v Oxfordu. „Byl to takový rychlý záblesk ve snu, viděla jsem tam naše dvě

nejmenší děti, Colina a Nestu, v malém člunu na řece. Vi­děla jsem, že se Colin o něco uhodil do hlavy.

To bylo všechno, ale když jsem se ráno probudila a matčina posluhovačka mi přinesla do pokoje šálek čaje, třásla se mi ruka tak, že jsem stěží udržela hrneček. Zby­tek snu byl sice dost nejasný, ale vzbuzoval ve mně pocit nebezpečí a ovládl mě pocit strachu o děti.

Možná jsem to prožívala tak intenzívně, protože jsem byla daleko od manžela a dětí, kteří zůstali doma v Ox­fordu. Šla jsem s matkou do „Ivy Cliff", měla tam něco na práci. Okamžitě jsem manželovi zatelefonovala, ale ten mě uklidnil, děti byly v pořádku a nebylo čeho se obá­vat.

Druhý den mi manžel telefonoval celý rozčilený. Vy­právěl, že došlo k nehodě, ale dětem se nic nestalo. Při­hodilo se to, když odjel ráno do práce. Nesta, Colin a je­jich kamarád se rozhodli, že si vyjedou na loďce na Te­mži. Colin se praštil do hlavy o nízký most. Ztratil veslo a porouchal se motor. Hrozilo jim nebezpečí, zeje stáhne jez, který se pod nimi valil dolů. Naštěstí byly na řece další čluny a několik lidí jim přispěchalo na pomoc a do­táhli je do bezpečí na břeh."

Velice mnoho lidí předvídalo letecké neštěstí u Locker-bie několik dní předem. Někteří měli tak intenzívní po­cit, že se snažili hovořit s představiteli různých leteckých společností, ale je jasné, že bez konkrétního důkazu je nikdo nebral vážně.

Uprostřed velšských údolí leží vesnička Aberfan, jejíž jméno se navždy vrylo do paměti pro strašlivou tragédii, která téměř připravila tuto uzavřenou společnost o děti. Pod tunami země a navážky z nedalekých dolů byla po­hřbena místní škola.

Paní Williamsovou, mladou maminku ze severní Ang­lie, velmi rozrušil sen o tom, že se zem valí na nějakou vesnici. Ve snu viděla náhrobní kámen, na kterém bylo napsáno „Anně Williamsová". Strašně se vyděsila, pro-

tože tak se jmenuje její dcerka. Hrozně se bála, že se něco její dcerce stane.

Za pár dní seděla doma a dívala se na televizi, vtom ve zprávách hlásili o neštěstí. Oznámili, že zahynula i uči­telka. Jmenovala se Anně Williamsová.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

NEBEZPEČÍ OKULTISMU

Všechny zkušenosti popsané v této knize mají spontánní charakter. Žádný z těchto lidí se nikdy a žádným způso­bem nezúčastnil zaříkávání ani rituálu zaměřeného na uvolnění psychického těla z těla fyzického; nikdo z nich dále nepoužil žádnou drogu, vyjma případů nemocnič­ního ošetření.

Je strašně nebezpečné něco si začít s okultismem, to ani v nejmenším nepřeháníme. Mít skutečný zážitek je jedna věc, ale záměrně a neuváženě se rozhodnout, že budu experimentovat v paranormálních jevech, ať se stane, co se stane, je koledování si o malér.

Aby nedošlo k žádným pochybnostem, oč nám jde. Nic si nezačínejte s „ouija" tabulemi, předpovídáním bu­doucnosti, vykládáním karet, ale zejména s žádným dru­hem magie, ani černé, ani bílé. Snad mají tyto věci kouzlo neobvyklosti a legrace, ale mimořádně zhoubně působí na duši, protože jejich počátek je v Satanově síle.

Třeba někdo namítne, že to musí být v pořádku, když to funguje. Kolikrát jsme slyšeli, jak lidé přísahají na jas­novidce, toho či onoho, a to i do té míry, že bez něj ne­jsou schopni učinit žádné důležitější rozhodnutí.

Na základě našeho šetření můžeme konstatovat, že to zpravidla nefunguje. Většina takzvaných jasnovidců utrousí nemastnou neslanou poznámku, vykalkulova­nou na základě vzájemného kontaktu a většinou vyplý­vající z pronikavého odhadu nic netušící osoby, která si zaplatí. Jasnovidec zpravidla nepřesáhne úroveň trochu

lepšího pseudopsychologa, který využívá lidských emocí a zneužívá jejich zranitelnosti. Za pár vteřin vás vaše věštkyně odhadne od hlavy až k patě, zhodnotí váš vzhled, přízvuk, postavení a chování, prohlédne si vaše ruce a eventuální prsteny, výraz na vašem obličeji a váš celkový charakter. Po několika klíčových otázkách, na něž většina lidí bez rozmyslu odpoví, si zhruba načrtne, jaké nesmysly vám napovídá. Dokonce i když záměrně na úvodní dotazy neodpovíte, jí hodně napoví.

Vypátrali jsme na jižním pobřeží školu pro jasnovidce a oni bezděky připustili, že jejich činnost není nic než švindl, protože kladou otázky takovým způsobem, že se subjekt nějak podřekne, třeba i jenom náznakově.

Po jedné nebo dvou návštěvách u podobných lidí nebo po jednom dvou sezeních s "ouija" tabulkou vám po­stačí sebenepatrnější úspěch, abyste se zaplétali čím dál tím víc. Moc logicky to nezní, a ani to logické není. Lo­gika s tím nemá co dělat, je to jisté okouzlení neobyčej­nou mocí, která působí na nevinné lidi. Člověk ve své mysli i ten sebenepatrnější úspěch bez uvažování zveli­čuje.

Stačí zapřemýšlet. Kolik lidí vám řeklo, co jim „vyšlo". A zmínili se taky o stovkách dalších věcí, které nevyšly? To asi ne! Neúspěch se prostě z jejich myslí vytratí, za­tímco jediná věc, která „vyjde" ovládne celý rozum, a tak se jedné úspěšné předpovědi přikládá přehnaná důleži­tost a ostatní neúspěchy se z mysli vymažou.

Tato zvláštní odchylka našeho mozku od normálu vy­plývá z vnitřní potřeby věřit v něco víc, než co vidíme na vlastní oči. Základní problém je to, že když si něco zač­neme s okultismem, napojíme se na špatný zdroj, nikoli na pozitivní, ze kterého pramení skutečné poučení.

Všechno lze maximálně zjednodušit. Věci jsou buď dobré, nebo špatné, pozitivní, nebo negativní, pro, nebo proti, prospěšné, nebo škodlivé. Dokonce i ta šedivá část, která se nachází mezi ostrými hranicemi, se dá po zhod­nocení přiřadit buď k jedné nebo k druhé kategorii. Není opravdu třeba věci komplikovat tím, zeje budeme nějak

zamlžovat. Vyplývá z toho, že okultismus, tak jako všechno na světě, musí patřit do jedné z oněch kategorií, buď je dobrý, nebo špatný, pozitivní, nebo negativní.

Nabízí se otázka, jak to můžeme tak jistě tvrdit? Jak víme, zda okultismus je dobrý, nebo špatný? Odpověď na tuto otázku dostaneme, když prozkoumáme důkazy. Lidé, kteří propadnou okultismu (původně třeba z le­grace nebo zoufalství, z touhy po míru a štěstí nebo nové životní jistotě), bez výjimky nenajdou, co hledali. Staré problémy, které je trápily, zůstávají, ale navalí se k nim hromada nových starostí, které často vedou k celkovému pocitu beznaděje a zklamání životem vůbec. V extrém­ních případech dochází i k sebevraždám.

Jestliže jste se zapletli s okultismem, řekněte si upřímně, zda na sobě neshledáváte některé z následují­cích příznaků: mimořádnou zlobu a strach, emocionální labilitu, kruté deprese a neodbytný pocit, že život je pří­liš těžký, aby se dal vydržet; dále nemírnost v pití a jídle, stále větší pocit vlastní neschopnosti a neúspěchu, ne­schopnost vyjít s ostatními lidmi. Libujete si v sebelí­tosti? Nesnášíte se s rodinou? Nehrozí vám rozpad man­želství, nemáte pocity nervového přetížení? Nemáte ze všeho, co uděláte, pocit frustrace, která vede někdy až k neurózám?

Pociťujete-li na sobě některý z výše uvedených pří­znaků, trpíte možná pod Satanovým jhem, ať už fyzicky, mentálně nebo psychicky. Zapojili jste se do okultismu z vlastní vůle, vystavili jste tak svou duši démonickým si­lám a otevřeli dveře zlu a negativním silám, které ve va­šem životě působí rozsáhlé katastrofy.

Uvědomte si, že Satan existuje. Je skutečný. Může, a taky to dělá, mít vliv na nic netušící duše, a to velmi často jemným a nepostřehnutelným způsobem. Právě on stojí za vším tím klamem, a budete-li všechno pravdivě a správně hodnotit, zjistíte, že od té doby, co jste se dali na okultismus, se vám nepřihodilo nic dobrého.

Je zde ale naděje! I když máte pocit, že jste postiženi některým z výše uvedených příznaků, není všechno ztra-

ceno. Bleskově můžete změnit cely svůj život. Bude to trvat jenom zlomek vteřiny, než vaše myšlenka vstoupí do vašeho vědomí a odešle zprávu do vašeho mozku. Myšlenka, kterou musíte do mozku poslat, je: „Naprosto a z celého srdce vypovídám veškeré zlo a negativní síly a zakazuji jim, aby mě jakkoli ovlivňovaly/' Tak. A je to! Osvobodili jste se od Satanova vlivu.

Je třeba si zapamatovat: podle zákonů stvoření světa je základním faktem, že zlo je podražené dobru. Takže ďábelské myšlenky nebo vlivy nemohou nikdy a za žád­ných okolností překonat čisté pozitivní myšlenky nebo dobré vlivy. Negativní myšlenky a vlivy mohou působit pouze tehdy, setkají-li se s podobným druhem. Pama­tujte si, že podobnost přitahuje!

Snadno se setkáváme s efektem sněhové koule, kdy je­den negativní vliv přetahuje další se stoupající silou, do­kud negativní síla nezaútočí na člověka, který k ní inkli­nuje, úderem, který zničí jeho duši. Lze to ilustrovat na příkladu davového násilí na fotbalových zápasech. Síly vycházející ze zla mohou způsobit výtržnosti, násilí, tímto způsobem se realizují. A omluvou je fotbal. Ubo­host!

Zlo se často ukrývá za velmi chytrou přetvářkou, v růz­ných kultech, někdy i v ortodoxním náboženství. Kolik oklamaných duší se vydalo do války a namlouvalo si při­tom, Zejdou bojovat za své náboženství? Jistě to je kon-tradikce. Každé náboženství, které je hodné svého jména, bude jistě vyzdvihovat lásku. Nedělá-li to, něco je v nepořádku.

Jakmile jste se vědomě rozhodli, že vykážete všechny síly zla ze svého života, překonali jste první a nejtěžší pře­kážku. Uvědomili jste si, v čem je jádro pudla. Dalším krokem je znemožnit jiným satanským silám, aby vás ovlivňovaly. Bude to chtít možná trochu kuráže, ale vzpomeňte si, že dobré myšlenky vždycky překonají špatné, proto neklesejte na duchu. V tomto stadiu se Sa­tan a jeho pomocníci tak lehce nevzdají, chce to tedy od­vahu. Jakmile ucítí odpor, stane se s vámi tohle: hlavou

se vám budou honit myšlenky na vaše nedávné rozhod­nutí vymýtit všechny negativní síly z vašeho života. Je to obvyklá metoda, jak rozviklat vlastní důvěru v to, že jste schopni vymýtit negativní síly. Poradíme vám: znovu vy-hlašte rozhodnutí, že zakazujete všem negativním silám, aby vstoupily do vašeho života. I když třeba klesáte na mysli, že se to bude opakovat, udělejte to.

Buďte jednou v životě neoblomní. Možná zaváháte, protože vám to bude připadat jako pěkná pitomost. Mu­síte se vyrovnat s myšlenkou, že jste se stali obětí své fa­lešné představivosti. Nějakým způsobem se k vám ty po­chybnosti jistě připlíží. Uvědomte si tedy, co ty pochyb­nosti ve skutečnosti znamenají. Je to jasný příznak toho, že děláte Satanovi čáru přes rozpočet. Blížíte se k cíli, tak vydržte. Ukažte Satanovi, kdo je pánem. Odvrhněte ho a znovu zopakujte, že všechny jeho spojence odmítáte. Pokud vytrváte u svých dobrých a pozitivních myšlenek, nemůže na vás.

Ve vaší duši se rozlije jas. Začínají se tam prosazovat pozitivní síly. Jste-li na správné cestě, budete se usmívat, možná i smát, což jste kolik let neudělali. Duševně za­bodujete, když se Satanovi a jeho pofidérním fíglům vy­smějete. Jste nyní silnější než on. Hledíte na něj svrchu. Nenávidí, když se mu někdo vysmívá, tak proč ho ne-zpražit pohrdavým pohledem, aby někam odtáhl.

V tomto stadiu se vám přihodí něco nádherného, něco, co si za peníze nekoupíte: opustí vás strach a ve vaší mysli ho nahradí pravý mír. Budete šťastnější a vnitřně spoko­jeni. Víte, že jste nad věcí. Problémy, které vás nedávno trápily, postupně vymizí. Bude to změnou vašeho cho­vání. Budete se dívat na věci rozumně, pochopíte jejich podstatu a nebudete se utápět ve falešném světě přání. Přestanete být sobecký. Začnete dělat správná rozhod­nutí. Vaše názory už negativní síla nebude ovlivňovat. Získáte odvahu. Zlepší se váš zdravotní stav. Budete vy­hlížet spokojeně a vaše oči se rozzáří jasem vaší duše. Kontakt s ostatními lidmi vás bude těšit. Všechny po­chyby a nepříjemné pocity se ztratí. Život bude krásný

a bude mít cenu ho žít. Vaše duše dostane křídla a bu­dete prosit Boha, aby vám dovolil žít.

Teď už máte kolem sebe ochranný štít z dobra a žádná síla zla přes něj do vaší duše nepronikne. Vyhráli jste!

V tuto chvíli zjistíte fascinující pokrok. Jste schopni se zahledět zpět do doby, kdy jste se spojili s okultismem, a uvidíte ho teď v pravém světle -jako naprosté maření času a energie. Bude vám jasný vztah mezi vašimi minu­lými problémy a napojením na okultismus.

Jako další sám sebe ujistíte, že už nikdy neodvrhnete svou obranu a nesklouznete ke starým časům. Vyhoďte veškerou okultní literaturu (pokud jste tak dosud neuči­nili), dále všechno okultní náčiní, amulety, medailony, in­struktážní příručky a všechno ostatní: například kon­taktní telefonní čísla, jména a adresy, to všechno spalte. Tím posílíte svůj ochranný štít.

Nejenže se musíte vyhýbat všem formám čarodějnic­tví, ale je třeba je zřetelně odmítat, ať už se jedná o bí­lou, černou nebo jinou formu. Nenechte se zmást, všechno je to dílo Satanovo, všechny tyto varianty mají svůj původ ve zlu, všechny vedou k nepředstavitelnému utrpení a potížím.

Proti podobným prohlášením bílí čarodějové velice protestují. Argumentují tím, že takové hrozné věci jako jejich černí kolegové přece nedělají. V jistém směru jsou bílí čarodějové mnohem nebezpečnější než jejich černá varianta, protože jejich dílo je mistrovsky vypracovaný podvod. Vábí k sobě nic netušící lidi tím, že se rozplývají nad přírodou, bylinkami, květinkami, nad záchranou stromů atd. Můžete namítat něco proti bylinkám? Vtip je v tom, že vám nepředkládají kompletní obraz. Propa­gují se nauvěřitelně romantickým způsobem, ale jakmile vás mají ve svém vlivu zla, vynoří se i zbytek té špina-vosti.

Jejich groteskní a odporná činnost je rozvětvená po celé zemi, na okrajích měst i v zapadlých uličkách naší ti­ché, milé Anglie. V knize „Witchcraft Conspiracyk\ Kon-spirace čarodějů (Sinclair) vidíme zřetelně rozsah této

hrozné skutečnosti. Nesmíme je podceňovat. Zlo musí být zastaveno! Musíme se semknout k pozitivní modlitbě k Bohu, jedinému zdroji dobra, aby vymýtil ze srdce a duše každého člověka nutkání přidat se k čarodějnic­tví všeho druhu. Zlo potrvá tak dlouho, pokud se proti němu slušní lidé nepostaví.

Pokud jste dosud v životě nic takového nedělali, na­dešel váš čas. Můžeme přiložit ruku k dílu, abychom Sa­tanovo zlo vykořenili ze světa, a každý odpovědný člo­věk, který o tom trochu přemýšlí, to musí udělat.

Nechceme po vás peníze. Nechceme skoro nic. Jenom vás prosíme, abyste si soustředěně řekli: „Celým svým srdcem zapuzuji Satanův vliv ze svého života a ze životů všech lidí na tomto světě."

Tento obranný mechanismus vymýtí všechny čaroděje a jejich egoistickou snahu ovládat ostatní. Je to opravdu tak snadné a funguje to. Můžete si dovolit to nevyzkou­šet?

Je-li mezi našimi čtenáři nešťastník, který se chytil do pasti čarodějnictví a příliš se bojí osvobodit se, máme pro vás dobrou zprávu. Najděte v sobě odvahu a řekněte si: dost! Jestliže se rozhodnete čelit svému problému a vy­ložíte to svému partnerovi, rodičům nebo někomu ji­nému, kdo by vás účastně vyslechl, máte šanci. Opravdu slušní lidé pochopí, že potřebujete pomoc. Budete velmi pravděpodobně příjemně překvapen. Co nakonec může být horší, než být Satanovým vězněm?

Prosíme všechny zaměstnavatele, partnery, rodiče, učitele, sociální pracovníky, zdravotnický personál a vlastně všechny lidi na světě, uvědomte si tento pro­blém, a jestliže víte o někom nebo snad přímo znáte člo­věka, který se snaží vytrhnout z čarodějnických drápů, ve jménu Božím pomozte mu.

KAPITOLA DVACÁTÁ

PSYCHICKÁ VŮNĚ

Stává se často, že si lidé uvědomují přítomnost nějaké další osoby v místnosti, ačkoli žádného člověka ani jinou bytost nevidí, pouze rozpoznávají pach, který jim tuto osobu připomíná.

Jeden člověk z Lincolnshiru tvrdí, že kdykoli se blíží nějaká rodinná krize, ucítí silnou vůni tabáku, a to značku, kterou vždycky kouřil jeho oblíbený strýc.

„Funguje to pokaždé, jakmile ucítím vůni tabáku, čeká nás nějaká nepříjemnost.Je to vždy velmi osobní zá­ležitost a vztahuje se pouze na nejbližší rodinu. Připadá mi to, jako by mě chtěl varovat. Všimnu si toho vždycky, potíž je ale v tom, že nikdy nedokážu předvídat, co se stane. V prvních dvou nebo třech případech jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ačkoli jsem si byl jasně vě­dom, že je to vůně dýmky strýčka Berta. Ale za dva tři dny se pokaždé něco přihodilo. Začalo mě to zajímat. Když se to stalo počtvrté, pomyslel jsem si: A máme to tu zas. To jsem zvědav, co to bude tentokrát. Byl jsem v pohotovosti, ale doma bych se to za žádnou cenu ne­odvážil říct, abych rodinu nepoděsil. Kdykoli si naši mladí vyjeli na kolech, nemohl jsem úzkostí vydržet, a když jela žena na nákup autem, byl jsem uzlíček nervů. Tenkrát měla zrovna žena problémy při jízdě, ale naštěstí to nebylo nic závažného, někdo jí naboural nárazník. Než vyjela, řekl jsem jí, aby si dávala maximální pozor a ne­riskovala. Nebýt zvláštního varování od strýčka Berta, asi bych jí před jízdou nevaroval, a kdoví, co se mohlo stát.

Je to asi štěstí v neštěstí, ale já mám takový pocit, že se náš strýček Bert snaží o nás starat tak, jako když u nás bydlel."

Kouř z dýmky byl neustále cítit v jednom londýnském bytě, ačkoli paní Wattonová, která zde bydlela, nekou-

řila. Drhla a umývala, dezinfikovala a leštila a cídila, ale tabákového kouře z dýmky se nezbavila.

„Přicházel jakoby vjednotlivých vlnách. Otvírala jsem všechna okna, ale přesto tam bylo plno zápachu z kouře.

Později jsem se dozvěděla, že předchozí nájemník byl starší muž, který v tom bytě také zemřel, ale to jsem tehdy ještě netušila. Jednou v noci jsem se probudila a jasně jsem cítila, že je v místnosti velmi chladno a jako obvykle plno tabákového kouře. Pak jsem uslyšela bouchnout venkovní dveře, šla jsem k oknu, ale před do­mem jsem neviděla nikoho. Stejná věc se opakovala i další dvě noci, a to v jednu hodinu po půlnoci. Nahoře bydlela v podnájmu jedna ošetřovatelka, teď už v dů­chodu, a když jsem jí vyprávěla o tabákovém kouři a bou­chání předních dveří, řekla, že se příležitostně starala o onoho starého pána a že kouřil dýmku. Poradila mi, abych zašla za knězem, a já ji poslechla. Kněz přišel, ne­vím sice, co přesně dělal, ale od toho okamžiku tabákový kouř zmizel a já už neměla žádné potíže."

Další příběh o tabákové vůni přichází od paní z Hyde v Cheshiru. ,,V roce 1957 zemřel náhle můj otec na sr­deční chorobu. Bydlel s námi a já pracovala dlouhá léta u stejné firmy jako on. Když jsme v zaměstnání pořádali pikniky, což bývalo tak třikrát do roka, nikdy nechyběl. Odcházel vždycky jako poslední, zastavil se v hale, za­pálil si cigaretu, a když už byli všichni venku, zamykal dveře.

Pár týdnů po jeho smrti se naše firma vypravila do Lake District na jeden ze svých pikniků. S několika ko­legy jsem postávala v hale. Najednou jsem ucítila závan cigaretového kouře. Rychle jsem se kolem sebe roz­hlédla, jestli si někdo nezapálil, ale k mému údivu ne­kouřil nikdo. Jeden z mých přátel na mě upřeně hleděl, neřekl však nic. Později jsem se zeptala, proč na mě tak zíral, když jsme stáli v hale. Odpověděl mi:, Abych řekl pravdu, cítil jsem kouř z cigarety.' Zasmála jsem se, čás­tečně úlevou, a přiznala se: ,Já taky'

Stejná věc se stala při třech následujících piknicích a vždycky v hale těsně před tím, než se měly zamykat kanceláře. Jako by nám chtěl otec připomenout, aby­chom nezapomněli zamknout, než odejdeme."

Ovdovělého manžela potěšila sladká vůně parfému. Bylo to právě několik dní po smrti jeho ženy a on proží­val těžké chvíle. „Ležela v pohřební síni v Sevenoaks. Jel jsem na návštěvu za svým bratrem který bydlí pár mil od nás. Vyjel jsem jako normálně z domu k bratrovi, a když jsem projížděl přes Sevenoaks, ucítil jsem ve vzduchu vůni parfému. Já žádné voňavky neužívám. Navoněného jsem v autě neměl nic, manželka parfémy téměř nepou­žívala a docela jistě jsem v poslední době nikoho cizího v autě nevezl. Ta vůně trvala jenom několik vteřin, než jsem vyjel ze Sevenoaks, vyprchala. Pak jsem přišel na to, že jsem ji ucítil, právě když jsem jel kolem pohřební síně, kde v tu dobu má žena ležela. Cítil jsem tu vůni velmi zřetelně, ale nenašel jsem nic, odkud by mohla při-

• cházet. Má žena a já jsme si byli velmi blízcí. Kromě normál­

ních vztahů, které jsou mezi mužem a ženou, jsme navíc byli i velcí přátelé a já se nemohu zbavit pocitu, že ten­krát to byl vzhledem k našemu přátelství krátký pokus o kontakt."

Paní z Lancashiru věří, že její bývalý manžel se s ní po­kusil navázat spojení a působit jako mystický lékař.

„Poté, co můj manžel velice náhle zemřel, jsem čas od času cítila vedle sebe jeho přítomnost. Jednou jsem one­mocněla asijskou chřipkou a najednou jsem si uvědo­mila, že celý můj panelákový byt voní friarským balzá­mem. Henry, můj manžel, totiž pevně věřil, že je to vý­borné na všechny rýmy a chřipky. Doma jsem žádný neměla, protože od jeho smrti jsem ani jeden nekoupila, přesto byl tím celý byt cítit.

Můj syn přišel domů a poznamenal, že jsem se řádně promazávala tím starým dobrým ,FB\ ale já se bránila,

že doma nemám ani kapku. ,Ale mami,' nedal se odbýt, ,celý byt je tím přímo zamořený.' Smutně jsem se na syna usmála a připomněla: 'Vždyť přece víš, Rogere, že tvůj otec na ,FB' přímo přísahal.' Vůně trvala tři dny a tři noci a pak najednou zmizela. Skutečně myslím, že mi Henry chtěl dát najevo, že se o mě pořád stará, přestože tu již není."

Great Yarmouth je prosperující přímořské městečko, plné života, povyražení a zábavy, které si člověk spojuje s výletním místem. Duch je to poslední, co bychom tady očekávali. Žena z Norwicu zde ale zažila něco podivu­hodného.

„Právě jsem se přestěhovala do Great Yarmouthu poté, co se mi manželství rozpadlo a za několik týdnů jsem se nastěhovala do jednoho z obecních rodinných domků na Ordnance Road. Když jsem se tam stěhovala, jeden mladík, který bydlel o pár dveří dál, mi řekl: ,Čau, vy se stěhujete támhle? Doufám, že víte, že tam straší.' Myslela jsem, že je to takový pubertální vtip, nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Do místnůstky nad schody jsem dala synkovu postýlku.

Asi tak v jedenáct večer jsem šla spát. Kolem půl dva­nácté se dveře od koupelny začaly otevírat a zavírat, stále hlasitěji. Myslela jsem si, že jsem asi nechala otevřené okno a že ten randál dělá průvan, tak jsem se šla pře­svědčit. Žádné okno ale otevřené nebylo, a ať jsem to zkoušela, jak chtěla, nedokázala jsem těmi dveřmi zavr­zat, jako vrzaly předtím. Šla jsem si lehnout a začala jsem usínat.

A dveře od koupelny se zase začaly zuřivé otevírat a zavírat. Vstala jsem, ale jakmile jsem se přiblížila ke koupelně, rámus přestal a dveře se uklidnily. Šla jsem si lehnout, a jen co jsem začala usínat, všechno se opako­valo. To už jsem byla tak utahaná, že jsem neměla ener­gii vstát, tak jsem usnula.

O několik dní později jsme se synem odjeli na týden k mému příteli. Když jsem se vrátila, přišla za mnou ve-

lice zoufalá sousedka, která měla dvě malé děti. Strašně si stěžovala na příšerný randál, který pořád děláme v bytě, na rány a neustálé stěhování nábytku. Říkala jsem jí, že jsme byli celý týden pryč, takže jsme to určitě ne­mohli být my.

Druhý den jsme měli byt plný vůně pečeného hovězí, která přicházela z kuchyně. V noci, asi tak kolem půl dva­nácté, jsem si četla a najednou jsem uslyšela na dolním konci schodiště šouravé kroky. K mému zděšení to vy­padalo, jako by někdo šel, nebo spíše se vlekl pomalu na­horu do schodů. Vyrazila jsem z postele, myslela jsem, že tam najdu zloděje nebo nějakého opilce. Na schodech nebyl sice nikdo, ale sípavé dýchání pokračovalo a zrovna tak i vrzání schodů, jako by někdo neviditelný po nich stoupal nahoru. Jakmile zvuky dorazily na vrchol schodiště, ustaly.

Tento výjev se vracel asi tak třikrát týdně a trvalo to zhruba měsíc. Jednou v noci přiběhl ke mně do pokoje můj syn, kterému tehdy bylo osm let a hrozně křičel: ,Mně tam někdo dával rnisu a pokoušel se mi natáhnout přikrývku přes obličej/ Šla jsem do jeho pokojíčku a tam něco hlasitě bzučelo (jako včela), ale zvuk nevycházel ze žádného konkrétního místa. Nemusím snad dodávat, že jsem jeho postýlku přestěhovala do svého pokoje a do rána jsme nespali a poslouchali dýchání, šourání a bzu­čení.

Asi tak za měsíc, možná o trochu později, jsem hovo­řila s jedním starším pánem a hovor se stočil na téma, kde zrovna bydlím. Když jsem mu to vyložila, vypadal pře­kvapeně a řekl: ,Tam to opravdu dobře znám. Léčil jsem jednu paní, která tam bydlela,ale už umřela/ Ta paní se jmenovala Jane Cowperová a měla velmi špatné srdce. Byla hospitalizována a vyměnili jí srdeční chlopeň.

V tom malém pokoji, kde měl můj syn ložničku, byd­lívaly její dvě neteře, které vždy ukládala do postýlek a lí­bala je na dobrou noc. Její operace se zcela nezdařila, a tak si jednoho dne, když zrovna vařila nedělní oběd (pečené hovězí), postěžovala sousedce, že se jí udělalo

špatně. Sousedka poslala pro doktora a Jane se vrátila domů a podařilo sejí pomalu vylézt po schodech nahoru. Došla do malé ložničky, ale než doktor dorazil, umřela. Datum její smrti bylo 29. července. Strašit začalo 20. června a vrchol nastal v den její smrti, pak pomalu až do konce srpna intenzita klesala.

Každým rokem jsem ve výročí její smrti odstěhovala syna z jeho ložničky k sobě. Bývala jsem vzhůru a po­slouchala, jak se Jane Cowperová znovu a znovu vydává na svou poslední cestu po schodech do ložničky.

Udělala jsem si malý průzkum u bývalých nájemníků (nikdo z nich tam dlouho nevydržel) a zjistila, že mnozí z nich Jane slyšeli. Jeden požádal o přestěhování, protože se zjevila jejich holčičce, která spala v malém pokojíku."

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

ANDĚLÉ

Myslíme-li na anděly, představujeme si dokonalé bytosti krásných obličejů s motýlými křídly, přicházející obvykle za zvuků nebeské hudby.

Naše představy se možná od skutečnosti tolik neliší, protože mnoho lidí tvrdí, že viděli bytosti odpovídající našemu pojetí anděla, například paní Fawcettová z Yorkshiru, i když ten její anděl neměl křídla žádná.

Jednou ráno vstala jako obvykle, oblékla si župan a vzala síťku na vlasy. „Zdálo se mi, že se nějak pomaleji pohybuji. Připadalo mi, že jsem vzhůru, ale všechno jsem měla jako v mlze. Já jsem lidi viděla, ale měla jsem pocit, že oni mě ne. Pronásledovala mě myšlenka, že se musím vrátit do postele a probudit se, ale nešlo to. Viděla jsem, jak v posteli spí má dcera, ale já jsem se tam nemohla vrá­tit a začít znova. Pak jsem se ocitla v divném domě, kde byly haldy gramofonových desek a jeden člověk se v nich přehraboval. Mezi nimi byla zamíchaná kniha, ten člo-

věk ji vytáhl a ptal se, kdo ji tam dal. Byla to tenká kniha, modrá nebo šedá a na obálce bylo napsáno ,Kdo\

Uprostřed pokoje stál stůl s ubrusem. Na stole byl džbán plný jablečného moštu. Vůbec nic jsem nechápala. Šla jsem zpátky nahoru,ale ať jsem se snažila, jak chtěla, do postele jsem se zpátky dostat nemohla. Pak jsem šla bílou mlhou. Viděla jsem budovu, zářivě bílou. Pak tam byly dva dlouhé bílé schody, na kterých seděla mladá dívka, měla blond vlasy a uprostřed pěšinku. Šla jsem za ní a zeptala se, jestli jsem mrtvá. Usmála se a zavrtěla hla­vou. Rozplakala jsem se a ona mě objala. Jak to udělala, byla mi najednou velká zima a já se začala třást. Vím ji­stě, že řekla něco jako ,Růsty' a že dva mají přijít, ale je­den nepřijde. Pak jsem se vzbudila, třásla jsem se zimou, ačkoli jsem byla stále přikrytá peřinou a má dcera spala vedle mě. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se zahřála/'

Když paní Fawcettová vzpomíná na svůj prožitek, říká: „Rozplakala jsem se ne proto, že bych se bála, ale proto, že jsem si myslela, že jsem mrtvá a já nechtěla být mrtvá, rozhodně ne už tehdy. Ta dívka vypadala vyrovnaně, velmi světlá pleť, dlouhé světlé vlasy uprostřed rozho­zené, bez ofiny. Měla na sobě bílé šaty bez rukávů s ma­lým kulatým výstřihem. Dolní polovinu jejího těla jsem neviděla kvůli mlze, která stoupala odspodu, mimoto schody byly bílé, budova za ní byla bílá, a co si tak vzpo­mínám, bylo bílé všechno kolem a jaksi to do sebe splý­valo. Jenom se na mě podívala a usmála se, jako by chtěla říct: ,Neboj se.' Předtím jsem tu dívku nikdy neviděla, pokud vím. Netuším ani, kdo nebo co je ,Růsty'. Když řekla něco v tom smyslu, že dva mají přijít, ale přišel jen jeden, asi jsem já byla ten druhý, prostě nevím. Řekla to tak, že mi předala zprávu, žádná slova však nevyslovila jako třeba my. Jenom se usmívala, ale já jsem od ní tu zprávu přesto dostala a zdálo se, že ona ví, co já cítím. Nejhorší ze všeho byl ten chlad, který mnou projel, když mě objala. Nikdy na to nezapomenu. Ta dívka se mi lí­bila, muselo jí být něco kolem dvaceti a vypadala, že ji

svět kolem ní nezajímá, tak nějak pokojně, to je to správné slovo."

Když paní Greenová z Derbyshiru rodila svého syna, za­žila skvělé setkání ne s jedním, ale rovnou se šesti anděly.

„Byl to mimořádně dlouhý porod a velké bolesti. Asi tak dvě hodiny předtím, než se narodil, jsem najednou cítila, jako bych opouštěla tělo a vznášela se ke stropu. Tam jsem se otočila a dívala se shora na své tělo. Sledo­vala jsem všechno, co se dělo dole, utrápené tělo a per­sonál, snažící se pomoct, zejména jsem si všimla jedné sestřičky, která se nade mnou nakláněla, utírala mi obli­čej a vlasy se jí na hlavě rozdělily a já uviděla drobnou kudrnku.

Nato se mé tělo obrátilo a strop se rozdělil a bylo vi­dět krásnou modrou oblohu, na které pluly bílé obláčky. Mé tělo se začalo vznášet a na každé straně jsem měla tři anděly - hudba a atmosféra byla tak krásná a plná míru a já jsem chtěla odejít. Někde vzadu jsem slyšela hlas: ,Tohle dítě nevytáhneme včas.' Nejspíš to na mě nějak zapůsobilo, protože ten hlas stále sílil, andělé a modrá obloha odplouvali a já jsem byla zase zpátky na porod­ním lůžku. Nevím kde jsem zase vzala sílu to vydržet a můj syn se narodil.

Druhý den se na mě přišla podívat sestra, která mě otí­rala. Vzpomněla jsem si na svůj prožitek, a tak jsem něco upustila na zem a ona to zvedla, ano, vlasy sejí rozdělily a měla tam malou kudrnku. Strašně jsem se lekla a mys­lela jsem si, že jsem se zbláznila, proto jsem nikomu nic neřekla, ani svému manželovi.

Pořád mi to ale leželo v hlavě, a tak jsem se po něko­lika měsících manželovi svěřila, ten mě uklidnil, že jsem se nezbláznila. Také jsem o tom hovořila se svou kama­rádkou. Ta už nejspíš o podobných věcech slyšela a řekla, že má-li někdo blízko smrti, má někdy podobný zážitek. Od té doby mě několikrát operovali a byla jsem na tom velmi špatně, ale nic takového jsem nezažila. Dosud to mám v živé paměti a pokaždé, když já a můj manžel sly-

šíme o podobné záležitosti, vracíme se v myšlenkách do oné doby."

Při rekapitulaci svého setkání s anděly si paní Gree-nová vzpomněla, že byli rozmístěni tak, že po každé její straně byli tři, jeden nad druhým a ona byla mezi nimi. „Byli oblečeni v dlouhém rouchu řeckého stylu, měli zlaté vlasy. Všechno bylo zlaté a bílé kromě modré ob­lohy. Když jsem se vznášela k obloze, byla jsem pomalu tažena na zlatém provazu. V pozadí hrála sladká jemná hudba, nikdo nemluvil, jenom klid a mír. Když mi do mozku pronikl hlas sestry, že by se dítě mohlo narodit mrtvé, zněl její hlas stále silněji, až jsem vykřikla ,NE'. V tu chvíli se andělé ode mě začali vzdalovat výš a výš, dokud postupně nezmizeli a já se vzpamatovala na po­rodním lůžku - strop byl nedotknutý, jako by se nic ni­kdy nestalo.

Vím, že mi ten prožitek dal sílu vydržet nesnesitelné porodní bolesti. Bylo mi, jako bych si odpočinula od bo­lesti, jako bych chytila nový dech a dojem, který ve mně zanechal můj let s anděly, byl tak silný, že naprosto změ­nil celý můj život. Byla jsem naplněná radostí ze života, můj syn se narodil v pořádku a zdravý, měla jsem straš­nou radost.

Na celém příběhu je smutná jediná věc, a sice sestra s drobnou kudrnkou na krku krátce poté zemřela, ačkoli byla velice mladá."

Existuje hierarchie andělů, která sahá od mocných ar­chandělů, v čele s Michaelem, směrem dolů přes serafíny, cherubíny, panstva, vlády, mocnosti a knížectví (Kolos-kým 1:16; Římanům 8 :37). Někteří teologové se ne­mohou dohodnout o termínech mocnosti a knížectví (ně­kdy také knížata) a vlády. Někteří tvrdí, že odlišnost lze najít pouze v objemu moci, která je jednotlivým druhům stejné skupiny delegována.

Co se týče nejvyšších vrstev andělů, tam panuje shoda. Archanděl Michael je nejvyšší z andělů. Jméno Michael znamená „Bohu podobný", jeho svátek se slaví 29. září

a v roce 1950 papež Pius XII. prohlásil sv. Michaela ar­chanděla za patrona policie. Ve Starém Zákoně to byl právě Michael, koho Bůh poslal chránit Mojžíše při jeho úkolu vyvést děti Izraele z Egypta do zaslíbené země.

V poslední největší bitvě mezi silami zla a dobra po­vede Michael svá vojska andělů a střetne se v přímé kon­frontaci s Luciferem (padlým archandělem) a jeho sa­tanskými spojenci. Je psáno, že Michael nad Luciferem zvítězí, peklo se bude třást strachy a nebe bude plné ra­dosti a oslav. Bude to právě Michael, který bude dopro­vázet Ježíše při jeho druhém příchodu a mocným hlasem probudí mrtvé. „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; (List Tesalonickým 4 :16).

O Gabrielovi se někdy hovoří jako o archandělovi, ale někteří říkají, že má mezi anděly výjimečné postavení, protože je to posel Božích zpráv. Jméno Gabriel zna­mená v hebrejštině „mocný hrdina".

Byl to právě Gabriel, který se zjevil Panně Marii a oznámil jí, že se stane matkou Ježíše. Není těžké uhod­nout, jak musela být mladá dívka ohromena, když se zni-čehož nic ocitla proti Gabrielovi v celé jeho slávě, který k ní pronesl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Je­žíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." (Lukáš 1:30-33). Mariina odpověď byla jedno­duchá a k věci: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." (Lukáš 1:38).

Když byl Zachariáš ve svatyni, objevil se před ním an­děl Gabriel a sdělil mu, že jeho žena Alžběta porodí syna, který půjde před Mesiášem a bude mu připravovat cestu. Zachariáš tomu nevěřil, protože jeho žena byla už v po­kročilém věku, kdy nemohla mít děti.

„Zachariáš řekl andělovi: ,Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku.' Anděl mu odpověděl: ,Já jsem Gabriel, který stojí před

Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a ozná­mil ti tuto radostnou zvěst. Hle oněmíš a nepromluvíš do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se časem naplní!" (Lukáš 1:18,19,20)

Jelikož Zachariáš pochyboval, oněměl. Stalo se, že Alžběta skutečně porodila chlapce (Jana Křtitele) a hned po narození dítěte mohl Zachariáš mluvit. Poprvé se Gabriel objevil, když měl Daniel vidění: „Když jsem já, Daniel, uviděl to vidění a snažil se mu porozumět, hle, postavil se naproti mně kdosi podobný muži a uslyšel jsem nad Úlajem lidský hlas, který takto volal:,Gabrieli, vysvětli mi to vidění/ „(Daniel 8:15,'16). Gabriel přišel a vysvětlil Danielovi události, které se týkaly konce času.

Serafíni jsou plni lásky a neustále velebí Boha a po­hybují se kolem Božího trůnu. V kapitole 6 Knihy Izajá-šovy je popis serafínů. „Každý z nich měl po šesti kříd­lech, dvěma si zastíral tvář, dvěma nohy a dvěma se nad­nášel. Volali jeden druhému: ,Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.'"

Další podle důležitosti jsou cherubíni. V Ezechielově knize v 10. kapitole se konstatuje: „!Tu jsem uviděl, hle, na klenbě nad hlavou cherubů bylo cosi jako safírový ká­men; ukázalo se cosi, co se vzhledem podobalo trůnu. 2I řekl Hospodin muži oděnému lněným šatem: ,Vstup do soukolí pod cherubem, naber si plné hrsti žhavého uhlí z místa mezi cheruby a rozhoď po městě'/ I vstoupil tam před mýma očima. 3Cherubové stáli po pravé straně domu, když ten muž vstupoval, a vnitřní nádvoří napl­ňoval oblak. 4Hospodinova sláva se vznesla z cherubů k prahu domu, takže dům byl naplněn a nádvoří bylo plné jasu Hospodinovy slávy. 5A zvuk křídel cherubů bylo slyšet až do vnějšího nádvoří jako hlas Boha Vše­mocného, když mluví. 6I přikázal muži oděnému lněným šatem: ,Naber oheň ze soukolí, z místa mezi cheruby/ On vstoupil a stanul u kola. 7Tu jeden z cherubů vztáhl ruku z místa mezi cheruby k ohni, který byl mezi cheruby, na­bral z něho a dal do hrsti muži oděnému lněným šatem.

Ten to vzal a vyšel. 8U cherubů bylo totiž vidět pod křidly cosi podobného lidské ruce.

9Vedle cherubů jsem viděl čtyři kola; jedno kolo u jed­noho cheruba. Kola vypadala jako třpyt drahokamu chrysolitu. 10Svým vzhledem se všechna čtyři sobě podo­bala, jako by kolo bylo uprostřed kola. nPři jízdě se na všechny čtyři strany pohybovala bez zatáčení; jela k mí­stu, kam se obrátila hlava bez zatáčení. 12Celé tělo, záda, ruce i křídla cherubů stejně jako kola, byla dokola plná očí, u všech čtyř kol. 13Slyšel jsem, že ta kola nazval sou­kolím. 14Každá bytost měla čtyři tváře. První byla tvář cheruba, druhá lidská, třetí lví, čtvrtá orlí. 15A cherubové se vznášeli - to jsou ty bytosti, které jsem viděl u prů­plavu Kebaru. 16Když se cherubové pohybovali, pohy­bovala se s nimi i kola, a když cherubové zvedali křidla a vznesli se nad zemí, kola se nevzdálila, zůstala při nich. 17Když se zastavili, zastavila se také. Když se vznesli, vznesla se s nimi, neboť v nich byl duch těch bytostí. 18I vyšla Hospodinova sláva od prahu domu a stanula nad cheruby. 19Cherubové zvedli křídla a vznesli se před mýma očima ze země. Spolu s nimi se hnula i kola. Sláva stanula u vchodu východní brány Hospodinova domu; sláva Boha Izraele byla nahoře nad nimi. 20To jsou ty by­tosti, které jsem viděl pod trůnem Boha Izraele u prů­plavu Kebaru. Poznal jsem, že to jsou cherubové. 21Každý měl čtyři tváře a čtyři křídla a pod křídly ruce podobné lidským. 22Jejich tváře se svým vzhledem a znaky podobaly těm, které jsem viděl při průplavu Ke­baru. Každý se ubíral přímo před sebe." (Eze­chiel 10:1-22).

Cherubové byli povoláni do zahrady Edenu, aby strá­žili cestu ke stromu života. V Knize žalmů se tvrdí, že cherubové sedí u nohou Božího trůnu...

,,Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby." (Žalm 80:1) a v Žalmu 99:1 zní „Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá."

Pan Phillips z Merseysidu anděly zahlédl a na jejich zpěv nikdy nezapomene. Stalo se to jednoho dne, když šel po ulici, přemýšlel si o svých záležitostech a potkal paní Ro-gersonovou. Paní Rogersonová byla svérázná starší osoba, značně excentrická, vždy před sebou tlačila dět­ský kočárek, ve kterém měla spousty plastikových sáčků, plných jejích krámů. Sršela vtipem a vždycky se s panem Phillipsem zastavila a pár jich prohodila.

Na jejich poslední setkání si vzpomíná jasně. Překva­pilo ho, jak dobře vypadá. „Vím, že na tom nebyla zdra­votně moc dobře, ale když jsem ji naposledy viděl, zdra­vím přímo kvetla. Byl jsem trochu v depresi i a ona si toho všimla. Zeptala se, co mi je. Než jsem stačil odpo­vědět, vletěl jsem do jiné dimenze. Zpočátku jsem se třásl strachem, protože jsem nemohl pochopit, co se stalo. Ce­lou dobu jsem byl při absolutně plném vědomí, protože si naprosto jasně vzpomínám, jak jsem si myslel, že jsem byl nějak přenesen z naší ulice do jiné dimenze, jejíž exi­stence je mimo lidské uvažování. Nevím vůbec, jak jsem se tam dostal, vím jenom, že to bylo bleskem. Ještě po­řád jsem myslel na otázku paní Rogersonove, ale už jsem jí nestihl odpovědět. Mé oči, duše a srdce byly plny po­hledu na anděly. Nemohu říct, kolik jich tam bylo. Nej­krásnější ze všeho byl jejich zpěv, byl to nezapomenu­telný zážitek. Měl jsem tak intenzívní pocit štěstí, že jsem skoro nemohl ani dýchat. Hned nato jsem zase stál na cestě. Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale paní Roger­sonová tam už nebyla.

Stalo se to přesně ve tři hodiny odpoledne, šel jsem to­tiž zrovna vyzvednout mladší sestru ze školy. Dovedete si jistě představit mé překvapení, když jsem došel ke škole a jako první novinku mi řekli, že paní Rogersono-vou našli toho dne ve dvanáct hodin v jejím domku mrt­vou. Nevím, jakou měrou se podílela na mém přenesení do onoho světa, ale velice si toho zážitku cením."

Andělé nepřicházejí vždycky s výrazem míru v obličeji a hrajíce na harfu, alespoň Catherine z Armaghu je o tom

přesvědčena. Jednoho dne šla na nákup a najednou se ocitla v oblasti, kde se shromažďovali místní punkové. Lekla se, protože musela jít kolem nich, snažila se na žád­ného z oněch hrozivě vyhlížejících mladíků nedívat, když na ni pokřikovali.

„Ignorovala jsem je a tak začali na mě pokřikovat ně­jaké obscénnosti. Strašně jsem se bála, ale snažila jsem se nedávat to najevo. Srdce mi začalo divoce tlouct, když jsem zjistila, že jdou za mnou, asi tak šest jich bylo. Zrychlila jsem krok, ale během několika vteřin mě ob­klopili, jeden z nich se natahoval po mé kabelce, ale než ji chytil, vyrostl za mnou jiný punk, který ho srazil na zem.

Ta banda grázlů utekla. Mohlo by se říct, že onen mla­dík, který mi připěchal na pomoc, byl asi z nepřátelského gangu, ale mně připadal stejný jako oni, byl oblečený do kožené bundy poseté cvočky a stejných kalhot a měl mo-hykánský účes v ostře růžové barvě, vysoký asi patnáct centimetrů a končící modrými ostny.

Byla jsem mu za jeho zásah velmi vděčná, a když ti ostatní viděli, že to myslí vážně, všichni utekli. Otočila jsem se k mladíkovi, který se na mě díval a usmíval se zvláštním oslnivým úsměvem. Otevírala jsem zrovna pusu, abych mu řekla ,Děkuji\ ale vtom mi zmizel rov­nou před očima! Stála jsem tam s pusou dokořán.

Přemýšlela jsem o tom, když jsem se dostala ze šoku, a řekla si, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Poslal mi pomoc, která se s punky vypořádala po jejich. Už si ne­představuji anděly jako ubrečená sentimentální stvo­ření, poté co mi jeden z nich předvedl tak parádní levý hák."

Stará modlitbička k strážnému andělovi:

Můj anděli, ty strážce všech mých cest, jak veliká je láska tvá,

když nebe opustíš, abys moh vést tak hříšnou duši jako já.

Tato krásná slova dokážou jistě nejlépe na světě dítě uklidnit a dát mu pocit bezpečí.

Kolikrát si uvědomíme moudrou ochranu našich stráž­ných andělů? Každý z nás občas něčemu unikne o vlas nebo má zřetelný pocit, že se někdo nebo něco snaží od­vrátit nás od našich plánů, a později zjistíme, že kdyby­chom onen vnitřní hlas poslechli, byli bychom na tom ur­čitě lépe. Když se někdo podle této tiché instrukce za­chová, kolikrát od sebe odvrátí fatální katastrofu. Většinou pak tito lidé mají vnitřní pocit, že je kdosi vy­varoval nesnází.

Každýz nás má svého anděla strážného, jak je psáno v Knize Žalmů 91:11 - "On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil."

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

NEZVRATNÉ ZÁVĚRY

Lékaři už přišli na to, že lidská vůle dokáže překonat i tu nejstrašnější nemoc. Většina rakovinotvorných buněk může být eliminována pomocí přirozeného imunitního systému těla, ale jen v případě, když lidská vůle umožní těmto obranným mechanismům řádně pracovat. Zdá se, že „nekontrolovatelná buňka'\ která byla považována za viníka, není sama o sobě příčinou oné nemoci.

Dynamickou roli v uzdravovaní hraje postoj postižené osoby. Pozitivní myšlenky ozáří duši a umožní tělu,aby se chovalo tak, jak je to pro celek nejprospěšnější. Ne­gativní myšlenky otupí duši a způsobí v tělesném me­chanismu zmatek, stejný účinek mají i na imunitní systém.

Svého vědomí můžete využít k tomu, aby vám po­mohlo vyřešit každý problém, který se vám zdá neřeši­telný. Sdělte svému podvědomí, co si přejete vědět a po­žádejte o odpověď. Pak na všechno zapomeňte a uvol-

něte se. Uvidíte, že dříve nebo později do našeho vědomí přijde odpověď a vy si řeknete: "Jak to, že mě to nena­padlo dřív?"

Pozitivní láskyplné myšlenky vytváří atmosféru přá­telství a pohody. Vznikne řetězová reakce dobré vůle. V Hillsborough v Sheffieldu by onu osudnou sobotu ne­zemřelo oněch devadesát pět lidí, kdyby zde panovalo přátelství místo chaosu. Proč muselo umřít tolik lidí, aby mohlo následně vzniknout krásné přátelství mezi fa­noušky Liverpoolu a Evertonu? Proč to nejde hned?

Většina ostatních diváckých sportů přitahuje lidi, kteří mají smysl pro pravé sportovní chování. S baseballem, kriketem a ragby nejsou žádné potíže. Co je to s menta­litou menšiny fotbalových fanoušků, že kolem sebe roz­sévají takovou zkázu?

Stačí jenom jiskřička lásky a přátelství, která roznítí představivost a lidé budou podporovat dobro, jako na­příklad The Great Ormond Street Wishing Well Appeal; Comic Reliéf a Amnesty International. Budeme-li se všichni aktivně snažit o pozitivní myšlení, nastane domi­nový efekt a lidstvo prožije fantastické změny a nevy­slovitelné štěstí.

OBSAH:

Předmluva / 6 Úvod / 8 KAPITOLA PRVNÍ - Co jsou to mimotělesné prožitky? / 11 KAPITOLA DRUHÁ - Světlo / 16 KAPITOLA TŘETÍ - Výhodná pozice / 23 KAPITOLA ČTVRTÁ-Ráj? / 31

KAPITOLA PÁTÁ - Léčivá síla / 34 KAPITOLA ŠESTÁ - Podivné síly působí / 46 KAPITOLA SEDMÁ - Zvířata / 56 KAPITOLA OSMÁ - Hudba / 64 KAPITOLA DEVÁTÁ - Rozhraní / 67 KAPITOLA DESÁTÁ - Časový posun / 73 KAPITOLA JEDENÁCTÁ - Rozhodnutí / 84 KAPITOLA DVANÁCTÁ - Stříbrné pouto / 91 KAPITOLA TŘINÁCTÁ - Shoda okolností / 97 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ - Sud / 103

KAPITOLA PATNÁCTÁ - Únik / 117 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ - Děti / 121 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ - Bez strachu ze smrti / 128 KAPITOLA OSMNÁCTÁ - Předtuchy / 139 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - Nebezpečí okultismu / 142 KAPITOLA DVACÁTÁ - Psychická vůně / 148 KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ - Andělé / 154 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ - Nezvratné závěry / 163

PETER A MARY HARRISONOVI

NA PRAHU ONOHO SVĚTA

Z anglického originálu Mystic Forces, vydaného nakladatelstvím Sinclair Publishing Ltd. 1989,

přeložila Daiia Dvořáková. Typografie Antonín Kalcovský Kresba na obálce Tomáš Rygl

Vydal jako svou sedmistou sedmdesátou šestou publikaci Ivo Železný,

nakladatelství a vydavatelství, spol. s r. o., v Praze 1992.

Odpovědná redaktorka Jaroslava Dienstbierová. Vytisklo Naše vojsko, Praha 6 - Liboc

Vydání první. 13/34

Doporučená cena 27,62 + 1,38 = 29 Kčs