fra

Orhan PamukNový život

Světová próza

Orhan PamukNobelova cena za literaturu 2006

fra.cz

fra

Orhan PamukNový život

Světová próza

Orhan Pamuk (1952) patří k nejvýznamnějším představitelůmsoučasné turecké literatury, jeho dílo se ale setkává s velkýmohlasem i daleko za hranicemi Turecka. Obdržel řadu oceně-ní, k nimž na podzim roku 2006 přibyla i Nobelova cena za li-teraturu.

fra

2

Orhan PamukNový život

3

4

Orhan PamukNový životPřeložila Petra Prahlová

fra

6

Světová prózaOrhan PamukNový životZ tureckého originálu Yeni Hayat(Iletısım Yayıncılık, Istanbul 1994)přeložila a doslov napsala Petra PrahlováFotografie na obálce Radeq BrousilVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2007 jako svou 48. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Agite/Fra, 2007Text © Iletısım Yayıncılık A. S., 1994Translation & afterword © Petra Prahlová, 2007Cover photo © Radeq Brousil, 2007Author photo © Jerry Bauer, 2007ISBN 978-80-86603-47-6

Překlad knihy podpořila Nadace Český literární fond. S pod-porou programu Evropské unie Culture 2000. With the sup-port of the Culture 2000 programme. The translation waskindly supported by the Allianz Cultural Foundation, Munichand the Fund for Central & East European Book Projects, Am-sterdam.

.

BB006

Věnováno Seküre

7

… vždyť ostatní slyšeli totéž a nikomuse nic takového nepřihodilo…

Novalis

8

1

Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život sezměnil. Již na prvních stránkách jsem natolik pocítiljejí sílu, že jsem měl dojem, jako by mé tělo někam pa-dalo a vzdalovalo se od stolu a židle, kde jsem seděl.Přesto jsem celým svým bytím a vším byl mnohem vícnež obvykle u svého stolu, na své židli a celkový účinekté knihy se neprojevil jen na mé duši, ale na všem, cojsem kdy udělal. Ten účinek byl natolik silný, že jsemcítil, jak se ke mně z přečtených stránek rozlévá svět-lo. Světlo, které zcela otupovalo moji mysl, ale záro-veň ji rozjasňovalo. Věřil jsem, že tímto světlem znovuvytvořím sám sebe. Tušil jsem však, že tohle světlo měsvede z cesty. Cítil jsem, že v tomhle světle blíže po-znám stíny života. Seděl jsem u stolu, což jsem vnímaljen koutkem mysli, obracel stránky a četl nová a nováslova, zatímco můj život se měnil. Po chvilce jsem sipřipadal tak bezmocný a nepřipravený na věci, kteréměly nastat, že jsem bezděčně odvrátil hlavu od strá-nek, jako bych se chtěl chránit před sílou, která sez knihy vylévala. S obavami jsem pozoroval, jak se světv mém okolí od základů mění, ale byl jsem uchvácensamotou, již jsem doposud nepocítil. Ocitl jsem sev zemi, jejíž jazyk, zvyky ani místopis jsem neznal.

Bezmocnost způsobená pocitem osamění mě keknize ještě víc připoutala. Tahle kniha mi měla na-značit cestu, kterou se bude ubírat můj život, to, couvidím, čemu uvěřím, měla mi ukázat věci, které vy-konám v zemi, do jejíhož nitra jsem se propadal. Jakjsem obracel stránku za stránkou, začal jsem tu knihučíst jako průvodce po zemi, jež mi připadala zdivoče-lá a cizí. Pomoz mi, ozývalo se z mého nitra. Pomozmi najít nový život bez nesnází a ran osudu. Věděljsem, že tento život je tvořen slovy onoho průvodce.

9

Na jednu stranu, jak jsem četl slovo za slovem, jsem sesnažil najít svoji cestu. Na druhou stranu jsem s na-dšením dával vzniknout mnoha výplodům fantazie,které mě z té cesty měly svést.

Během celé té doby ležela kniha na stole, a jak mitak zářila do obličeje, vypadala jako něco důvěrněznámého, podobného ostatním věcem v mém pokoji.S nadšením a radostí jsem cítil, jak se přede mnouotevírá nový život, existence nového světa: kniha, coměla takovým způsobem změnit můj život, byla vlast-ně naprosto běžná a obyčejná věc. A zatímco můj ro-zum se pomalu otevíral zázrakům a obavám z novéhosvěta, který mi slibovala slova, znovu jsem přemýšlelo náhodě, jež mě ke knize přivedla. Ale byl to jen po-vrchní sen, co nešel nikterak do hloubky. Nový svět,jenž přede mnou kniha otvírala, mi byl natolik cizí,natolik zvláštní a překvapující, že jsem měl nutkánípocítit něco současného, aby mě ten nový svět zcelanepohřbil. Čím dál víc se totiž ve mně rozprostíralstrach, že kdybych zvedl hlavu od knihy a rozhlédl sepo pokoji, podíval se na skříň, postel nebo vyhlédlz okna, už nenajdu ten svět, jenž jsem tu zanechal.

Minuta následovala za minutou, stránka za strán-kou, v dálce projížděly vlaky. Slyšel jsem matku od-cházet z domu, slyšel jsem, jak se vrátila. Slyšel jsemobvyklý ruch města, zvonění prodavače jogurtů, kterýprošel kolem dveří, motor auta. Známé zvuky, kterémi najednou zněly tak cize. Měl jsem dojem, že sevenku rozpršelo, ale zaslechl jsem děvčata skákajícípřes švihadlo. Myslel jsem, že se vyjasnilo, když tu déšťzabubnoval na mé okno. Přečetl jsem následujícístránku, pak ještě další a další. Viděl jsem světlo, kte-ré pronikalo přes práh onoho světa. Viděl jsem vše,dosud známé i neznámé, viděl jsem vlastní život, ces-tu, po níž se můj život měl vydat.

Jak jsem pomalu obracel stránky, ten svět, o jehož

10

existenci jsem dosud nevěděl, o němž jsem nepře-mýšlel a jemuž jsem nerozuměl, začal pronikat do méduše a zůstával tam. Spousta důvěrně známých věcí seměnila v bezvýznamné maličkosti, naopak neznámévěci vystupovaly z utajených skrýší a dávaly o soběvědět. Jak jsem tak četl, nemohl bych odpovědět, cojsou zač, protože jsem tušil, že se vydávám na složitoucestu bez návratu. Měl jsem pocit, že se můj zájema nadšení pro věci, které jsem zanechával za sebou,pomalu ztrácí. Naopak jsem natolik pocítil vzrušenía nadšení z nového života, který se přede mnou oteví-ral, že mi všechno existující připadalo velmi důležité.A jak jsem tak byl prostoupen nadšením a zvědavostía pohupoval nohama, hojnost, pestrost a složitost to-ho, co se mohlo přihodit, se v mém nitru začalo mě-nit v něco, co mě děsilo.

S obavami jsem ve světle vyzařujícím z knihy vidělzchátralé pokoje, šílené autobusy, znavené lidi, vy-bledlá písmena, zničená městečka, zmařené životya přízraky. Byla tady cesta, stále tu byla, všechno bylocestou. Viděl jsem pohled, který mě na této cestěstále sledoval, který se znenadání objevoval tam, kdebych ho nečekal, pak se ztrácel a hledal sám sebe. Bylto vlídný pohled dávno očištěný od hříchu a viny…Chtěl jsem se stát tím pohledem. Přál jsem si ocitnoutse ve světě, jenž tento pohled viděl. Tolik jsem tochtěl, až jsem uvěřil, že v tom světě žiji. Ne, nebylonutné tomu věřit, už jsem v něm žil. Kniha hovořilao mně, o mém žití tam. A bylo to proto, že o tom,o čem jsem uvažoval, už přemýšlel a psal někdo jiný.

A tak nějak mi došlo, že to, co mi slova sdělovala,musí být něco úplně jiného. Protože jsem hned odzačátku jaksi tušil, že kniha byla napsána pro mě. Tobylo také důvodem, proč na mě při čtení působilokaždičké slovo. Ne proto, že šlo o nádherná slovaa oslnivé výrazy. Ne. Ale protože jsem byl unášen po-

11

citem, že kniha mluví o mně. Vůbec jsem nemohl po-chopit, jak se mě tento pocit zmocnil. A možná jsemto chápal, ale zase zapomněl; neboť jsem se mezi vra-hy, nehodami, mrtvými a ztracenými znameními neu-stále snažil najít svoji cestu.

Takto při čtení se mé představy měnily ve slovaa naopak slova knihy se promítala do mých představ.A moje oslněné oči nemohly od sebe oddělit svět,který pocházel z knihy, a knihu, která byla na světě. Ja-ko by jediný svět, vše, co existovalo, každá barva a věcbyly v knize a mezi slovy a já, jak jsem četl, jsem všesvým rozumem, štěstím a údivem uskutečňoval. Čte-ním jsem pochopil, že vše, co mi kniha nejprve jako-by šeptem, poté hlasitě a nakonec bezohledně nazna-čovala, bylo již roky skryto v hloubi mé duše. Knihaodhalila ztracený poklad ležící po staletí na dně voda já jsem o tom, co jsem nacházel mezi slovy a řádky,chtěl prohlásit, že to patří i mně. Někde na poslednístránce jsem chtěl říct, že jsem si to myslel i já. Pozdě-ji, když jsem se plně ponořil do světa, o němž kniha vy-právěla, někde mezi soumrakem a tmou se mi zjevilasmrt v podobě anděla. Moje vlastní smrt.

V tom okamžiku jsem si uvědomil, že se můj životneuvěřitelně obohatil. Jediná věc, které jsem se v tuchvíli obával, nebylo, že při pozorování světa, věcí, své-ho pokoje, ulic jsem neviděl to, co mi kniha vyprávě-la. Bál jsem se, že budu od ní na míle daleko. Vzaljsem knihu do dlaní, a jako jsem to dělával v dětství,když jsem dočítal komiksy, nasával jsem vůni papírua inkoustu linoucí se ze stránek. Byla to tatáž vůně.

Vstal jsem od stolu, vykročil k oknu, a stejně jakojsem to dělával jako kluk, opřel jsem si čelo o studenésklo a díval se ven na ulici. Stěhovací auto, které předpěti hodinami, když jsem knihu položil na stůl a po-prvé se do ní začetl, stálo naproti na chodníku, už by-lo pryč. Vyložili z něho zrcadlové skříně, těžké stoly

12

i stolky, krabice, stojací lampy. Do prázdného bytu na-proti se přistěhovala nová rodina. Ještě nepověsili zá-věsy, a tak jsem mohl zahlédnout matku a otce střed-ního věku, dceru a syna, staré asi jako já, jak při světlesilné žárovky večeří u televize. Vlasy té dívky byly hně-dé, obrazovka zelená.

Nějakou dobu jsem nové sousedy pozoroval; asiproto, že byli noví; možná mě to nějakým způsobemchránilo. Nechtěl jsem se střetnout tváří v tvář se zá-sadní změnou starého a známého světa okolo mě. Aleuž jsem chápal, že ani ulice, ani můj pokoj nezůstalyjako dřív. Ani moje matka a moji přátelé nezůstalistejní. Ve všem muselo být nějaké nepřátelství, něcohrozivého, co jsem nedokázal pojmenovat. Ustoupiljsem o krok od okna, ale ke knize, která na mě ze sto-lu volala, jsem se vrátit nemohl. Tam, za mnou, nastole na mě čekala věc, jež zcela vykolejila můj život.Mohl jsem se k ní obracet zády, jak jsem chtěl. Ale za-čátek všeho byl tam, mezi řádky té knihy, a já už jsemse na tu pouť vydal.

V jednu chvíli mi připadalo tak strašlivé odtrhnoutse od starého života, že jsem jako všichni lidé, jejichžživot se kvůli neštěstí od základů změnil, chtěl najítsvůj klid v představách, že můj život plyne beze změndál, že se žádné neštěstí, pohroma nebo jiná strašlivávěc vůbec nestala. Na stole za sebou jsem však natolikpocítil existenci stále ještě otevřené knihy, že jsem sinedokázal představit, že by můj život pokračoval jakodřív.

S tím jsem vyšel ze svého pokoje, když mě matka za-volala k večeři. A jako nováček, který se snaží zvyk-nout si na nové prostředí, jsem se s ní pokoušel u sto-lu mluvit. Televize běžela, na talířích byly bramboryplněné mletým masem, pórek v olivovém oleji, hláv-kový salát a jablka. Matka se zmínila o sousedech, cose zrovna přistěhovali naproti, chválila mě za to, že

13

jsem pracoval celé odpoledne, mluvila o obchodecha nákupech, dešti, zprávách v televizi i hlasateli, co jehlásil. Matku jsem měl rád, byla to hezká, laskaváa chápavá žena a já se cítil provinile, že díky knizevstupuji do jiného než jejího světa.

Přemýšlel jsem na jednu stranu, že kdyby kniha by-la určena každému, život by nemohl plynout dál takpomalu a bezstarostně. Na druhou stranu myšlenka,že kniha byla vytvořena pouze pro mě, logicky uvažu-jícího studenta techniky, kterým jsem byl, mi připa-dala nepatřičná. Jak by tedy mohlo všechno pokračo-vat jako dřív? Já se dokonce bál si pomyslet, že knihaje tajemstvím vymyšleným jen pro mě. Později, kdyžmatka umývala nádobí, jsem jí chtěl pomoci, chtěljsem se jí dotýkat, chtěl jsem svůj vnitřní svět přenéstdo současnosti.

A ona řekla: „Jen to nech být, udělám to sama, můjmilý.“

Chvíli jsem se díval na televizi. Možná jsem mohlvstoupit do světa, který se tam odehrával. Možná jsemmohl tu televizi jedním kopancem rozbít. Ale byl jsemv našem bytě a byla to naše televize. Tak trochu bož-stvo a trochu lampa. Oblékl jsem si kabát a obul se.

„Odcházím,“ řekl jsem.„Kdy se vrátíš?“ zeptala se matka. „Mám na tebe če-

kat?“„Nečekej. Jinak zase usneš před televizí.“„Zhasnul sis v pokoji?“Vyšel jsem do ulic svého dětství, do ulic čtvrti, kde

už dvacet let žiji, jako bych vycházel do nebezpečnýchulic cizího města. Když jsem na tváři pocítil jako le-hounký větřík prosincový vlhký chlad, řekl jsem si, žepár věcí ze starého světa se možná dostalo i do nové-ho. To bych nyní měl vidět, kráčeje ulicemi a pochodnících, které tvořily můj svět. Chtělo se mi běžet.

Šel jsem rychle podél zdí po temných chodnících

14

kolem obrovských popelnic a blátivých kaluží a viděljsem, jak se každým mým krokem stává nový svět sku-tečností. Topoly a platany mého dětství byly na prvnípohled stále stejnými topoly a platany, ale síla pojícímě k nim vzpomínkami a blízkostí se vytratila. Dívaljsem se na unavené stromy, známé dvoupatrové domy,na zašlé činžáky, jejichž stavbu jsem coby dítě pozoro-val od vyhloubení základů po položení střechy a kdejsem si poté s novými kamarády hrával. Už jsem je ne-vnímal jako nezbytné součásti svého života, ale dívaljsem se na ně jako na zapomenuté fotografie, o nichžjsem už nevěděl, kdy vznikly: poznával jsem stíny, roz-svícená okna, stromy v zahradách nebo písmena a ná-pisy na domovních dveřích, aniž bych v duchu pocí-til, že je znám. Starý svět byl kolem mě, tam, předemnou, vedle mě, na ulicích, ve výlohách známých ob-chodů, u pekaře na náměstí u nádraží Erenköy, kdese ještě svítilo, v přepravkách u zelináře, v ručních vo-zících, v cukrárně Život, v rozpadlých nákladních au-tech, na povoskovaných přístřešcích a v temných zna-vených tvářích. Kousek mého srdce jako by se změnilv led tváří v tvář všem těmto stínům, zlehka se třepo-tajícím v nočním světle. Tam jsem nosil tu knihu jakoskryté provinění. Chtěl jsem utéct před těmi známý-mi ulicemi, díky nimž jsem já byl já, před smutkemvlhkých stromů, před neonovými nápisy odrážejícímise na chodnících i v kalužích, na asfaltu, před lampa-mi řeznictví. Foukal lehounký větřík, z větví padalykapky vody, zaslechl jsem houkání a rozhodl jsem se,že v knize je tajemství, které mi bylo propůjčeno. Pře-padl mě strach, musel jsem s někým mluvit.

Proklouznul jsem do kavárny Mládí nedaleko nád-raží, kde se stále ještě scházeli někteří z mých přátelze sousedství, aby si zahráli karty nebo se podívali nafotbalový zápas a pak zůstali dlouho do noci. U zad-ního stolu seděl jeden univerzitní student, který pra-

15

coval v otcově obchodě s obuví, a ještě jeden známý,který hrál fotbal za amatéry. Povídali si ve světle čer-nobílého televizoru. Na stole před nimi jsem vidělzmuchlané noviny, skleničky na čaj, cigarety a na jed-né židli schovanou láhev piva, kterou koupili v ob-chodě. Chtěl jsem s někým dlouho, snad i hodinymluvit, ale hned jsem pochopil, že s nimi by to ne-bylo možné. Najednou mě pohltil smutek, až mi vy-tryskly slzy. Hrdě jsem se mu ubránil. Ze stínů žijícíchve světě knihy jsem si chtěl vybrat ty, kterým bych seotevřel.

Začal jsem věřit, že se stanu pánem své budoucnos-ti, ale věděl jsem, že mě teď ovládá kniha. Nejenžez knihy do mě proniklo tajemství a hřích, ale i jistá za-mlklost jako ze snu. Kde byli lidé, se kterými bych mo-hl mluvit? Kde byla země, kde bych mohl najít sen takblízký svému srdci? Kde byli ti, co už knihu četli?

Přešel jsem přes trať, ponořil se do vedlejších uličeka procházel nažloutlým listím spadaným na asfalt. Na-jednou mě zachvátila vlna optimismu: pokud bych šeltakhle pořád, rychle, bez zastavení, pokud bych se vy-dal na cestu, měl bych dorazit do světa knihy. Nový ži-vot, jehož jiskření jsem v sobě cítil, byl někde daleko,v nedosažitelné zemi, ale věděl jsem, že stačí být v po-hybu a dostanu se k němu nebo alespoň že svůj dosa-vadní život nechám za sebou.

Když jsem dorazil na pláž, přišlo mi divné, jak jemoře černočerné. Jak to, že jsem si dříve nevšiml, žemoře je tak černé, drsné a nemilosrdné? Jako by věcimluvily svým jazykem a já jsem díky knize, pomíjivé-mu tichu, do něhož mě vtáhla, začal tomu jazyku tro-chu rozumět. Cítil jsem tíhu zlehka se vlnícího moře,podobně jako jsem při čtení pocítil setkání s vlastnínenávratnou smrtí. Ale nebyl to pocit skutečné smrti,kdy je všemu konec, ale spíš vnitřní pocit touhy, vzru-šení toho, kdo je na počátku nového života.

16

Chodil jsem po pláži sem a tam. Když jsem byl ma-lý, hned, jak ustaly bouře, jsme s kamarády ze soused-ství něco hledali mezi konzervami, gumovými míči,plážovou obuví, kolíčky na prádlo, žárovkami a umě-lohmotnými panenkami, které vyvrhlo moře; nějakouzačarovanou věc, jež by byla součástí pokladu, něja-kou lesknoucí se a zánovní věcičku, o které bychomnic nevěděli. Najednou jsem pocítil, že kdyby můj po-hled, osvícený knihou, našel a prozkoumal jakoukolivěc z dřívějšího světa, tato by se proměnila v kouzelnýpředmět, takový, jaký jsme hledali jako děti. Ale vestejnou chvíli sevřel mé nitro tak silný pocit, že měkniha zanechala na světě úplně samotného, že jsem sipřipadal, jako by temné moře povstalo, vtáhlo mě do-vnitř a zcela pohltilo.

Zpanikařil jsem a rychle se rozběhl, ale ne proto,abych viděl, jak se každým mým krokem vytváří novýsvět, ale abych byl co nejdřív sám s knihou ve svém po-koji. Jak jsem tak běžel, začal jsem sám sebe vnímat ja-ko něco stvořeného ze světla, které vytrysklo z knihy.A to mě uklidňovalo.

Můj otec měl dobrého přítele, který byl stejně starýa podobně jako on roky pracoval u Státních drah, kdeto dotáhl až na inspektora. Psával do časopisu Železni-ce nadšené příspěvky o cestování vlakem. Kromě tohov příloze časopisu Nový den, nazvané Dobrodružství proděti, publikoval na pokračování příběhy, které sámilustroval. Když jsem od strejdy nádražáka Rıfkıho do-stal knížky jako Pertev a Peter nebo Kamer v Africe, stá-valo se mnohokrát, že jsem rychle utíkal domů a chtělse do knihy co nejdřív pustit. Ale tyhle dětské knížkymívají vždycky konec. Jako ve filmu tam stávalo těchpět písmen „Konec“, a když jsem se k nim dostal, sezármutkem jsem pochopil, že nejen země, kde jsemještě chtěl zůstat, má své hranice, ale navíc že tentokouzelný svět si strejda nádražák Rıfkı vymyslel. Avšak

17

v knize, kvůli níž mě to teď táhlo domů, abych se zno-vu mohl pustit do čtení, bylo všechno opravdové. Pro-to jsem tu knihu nosil v sobě. Proto mi ulice, jimižjsem kráčel, nepřipadaly jako skutečné, ale spíš jakosoučást nudného domácího úkolu, za trest. Protožemi připadalo, že kniha vypráví o tom, proč jsem natomto světě.

Přešel jsem trať, minul mešitu, uviděl jsem kaluža chtěl ji přeskočit. Ale noha mi uklouzla, zakopljsem, a jak dlouhý tak široký jsem se natáhl na zablá-ceném asfaltu.

Hned jsem chtěl vyskočit a pokračovat dál, když namě promluvil vousatý stařík, který viděl, jak jsemupadl. „Ty jsi sebou ale seknul, mladý muži. Není tiněco?“

„Je,“ odpověděl jsem. „Včera mi umřel otec. Dnes-ka měl pohřeb. Byl to neřád, který pořád pil, bil mat-ku a nechtěl nás. Celé roky jsem žil ve Viranbag.“

Jak mě napadl Viranbag? Možná že i stařík pocho-pil, že nic z toho, co jsem mu řekl, není pravda, ale jájsem se najednou považoval za chytráka. Byla důvo-dem lež, která ze mě tak najednou vypadla, nebo kni-ha nebo prostě jen staříkův udivený obličej? Netušiljsem, ale řekl jsem si: Neboj se, neboj se a běž! Tensvět, ten svět z té knihy je ten pravý! Ale stejně jsemse bál…

Proč?Protože jsem slyšel o těch, kteří si podobně jako já

přečetli knihu a život se jim vymkl z rukou. Slyšel jsempříběhy o lidech, kteří při čtení Základů filozofie po-važovali každé slovo za správné a den poté se připoji-li k Nové avantgardě revolučního proletariátu. Třidny nato je chytli při přepadení banky a zavřeli na de-set let. Nebo jsem znal ty, kteří po přečtení knih jakoIslám a nová morálka či Zrada westernizace jedné nocipřešli z hospody do mešity a na ledově studených ko-

18

bercích obklopeni vůní růžové vody trpělivě čekali nasmrt, která měla přijít za padesát let. Ale zažil jsemi takové, kteří se nechali uchvátit knihami jako Svobo-da lásky nebo Poznal jsem sám sebe. To se stávalo pře-devším těm, co měli sklony věřit horoskopům a kteřís naprostou upřímností tvrdili: „Tahle kniha běhemjediné noci úplně změnila můj život.“

Nebyly to tyto mizerné a strašlivé vyhlídky, co měnapadaly: bál jsem se samoty. Bál jsem se, že jsem vesvé pošetilosti mohl knihu špatně pochopit, že jsempovrchní anebo že nemůžu být jako všichni ostatní,že se zadusím láskou, že budu vypadat směšně, jak sevědom si tajemství všeho budu pokoušet sdělit je těm,co o to vůbec nestojí. Bál jsem se vězení, že budu zablázna, že nakonec pochopím, že svět je mnohemkrutější, než jsem si myslel. Bál jsem se, že nikdy ne-dosáhnu toho, aby mě milovaly hezké holky. Protožepokud by bylo pravdou to, co stálo v knize, a život bybyl takový, jak jsem četl na jejích stránkách, pokud bytakový svět byl vůbec možný, proč by všichni stále ješ-tě chodili do mešity, posedávali a tlachali po kavár-nách a dřepěli v tuhle hodinu před televizí, aby seneukousali nudou. To bylo zcela nepochopitelné. Ti-to lidé dokonce ani nezatahovali závěsy, protože naulici se mohlo stát něco aspoň tak zajímavého jakov televizi, mohlo se třeba rychle prořítit auto, mohlzařehtat kůň nebo zahulákat opilec.

Ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že byt ve druhémpatře, do něhož jsem již delší dobu nakukoval přespoodhrnuté závěsy, patří strejdovi nádražákovi Rıf-kımu. Asi to ale bylo nevědomky navečer onoho dne,kdy se můj život díky té knize zcela změnil a já ho bez-děčně pozdravil. Na mysli mi vytanulo podivné přání:vidět ještě jednou zblízka věci, které jsem v bytě za-hlédl při poslední návštěvě s otcem: kanárka v kleci,barometr na zdi, s péčí zarámované a rozvěšené že-

19

lezničářské obrázky, vitrínu z jedné půlky zaplněnoulikérovými skleničkami, miniaturními vagonky, stříbr-nou dózičkou, průvodcovskými kleštěmi, železničář-skými medailemi a z druhé půlky čtyřmi pěti desítka-mi knih. Na ní nikdy nepoužívaný samovar a na stolehrací karty. Přes rozhrnuté závěsy jsem vídával světlotelevizoru, nikdy však přístroj samotný.

Najednou jsem s odhodlaností, o níž jsem netušil,kde se ve mně vzala, vylezl na zeď, která oddělovalachodník od zahrady, a spatřil jsem hlavu tety Ratibe,vdovy po strejdovi nádražákovi Rıfkım, a televizor,který sledovala. Seděla před televizí v pětačtyřiceti-stupňovém úhlu k prázdnému křesílku svého manže-la s hlavou vtaženou mezi ramena, stejně jako to dě-lávala moje matka. Jen na rozdíl od ní nepletla, alepokuřovala.

Můj otec zemřel loni na infarkt, strejda nádražákRıfkı o rok dřív, ale ne přirozenou smrtí. Zastřelili hojednou večer, když šel do kavárny. Vraha se nepodaři-lo chytit, a začalo se tedy šuškat o vraždě ze žárlivosti,čemuž můj otec až do konce svého života neuvěřil.Děti neměli.

Když jsem o půlnoci, dávno poté, co matka usnula,seděl u stolu vzpřímený jako svíčka a díval se do kni-hy, která ležela mezi mými pažemi, lokty a dlaněmi,celým svým já jsem se oddal světlu, které vyzařovala.Pln vzrušení, nadšení a štěstí jsem pomalu zapomínalna naši čtvrť a všechno, co mě s ní spojovalo: na po-hasínající světla, na zasmušilost prázdných a vlhkýchuliček, na poslední vyvolávání prodavače bozy, na párnepříhodně krákorajících havranů, na vytrvalý rachotnákladních vlaků, které začaly jezdit poté, co projelposlední příměstský vlak. Z mysli se mi vytrácely obě-dy, vchodové dveře biografů, spolužáci, noviny, limo-nády, fotbalové zápasy, školní lavice, parníky, krásnédívky, představy o štěstí, moje budoucí láska, moje že-

20

na, můj pracovní stůl, moje rána, snídaně, jízdenky naautobus, drobné starosti, nedokončené úkoly ze stati-ky, staré kalhoty, můj obličej, moje pyžama, noci, ča-sopisy, nad nimiž jsem masturboval, moje cigarety, do-konce moje věrná postel stojící hned za mnou, kterámi vždy pomohla zapomenout. Tedy všechno, co do tédoby utvářelo můj život a mé sny. Procházeje se ocitljsem se ve světě stvořeném ze světla.

21

2

Následujícího dne jsem se zamiloval. Láska mnouotřásla jako světlo vyzařující z té knihy a celou svou si-lou mi naznačovala, že se můj život již dávno dostal nascestí.

Jakmile jsem se ráno probudil, prolétlo mi hlavouvše, co se odehrálo předchozího dne, a já jsem hnedpochopil, že svět, který se přede mnou otevíral, neníjen chvilkovou iluzí, že je stejně skutečný jako mé tě-lo, mé ruce, mé nohy. Abych se uchránil před nesne-sitelným pocitem osamění v tomto novém světě, bylonutné najít někoho, kdo by se mi podobal.

V noci sněžilo. Sníh zůstával na okně, na chodní-cích, na střechách. V bílém a chvějícím se světle, kte-ré přicházelo z venku, vypadala kniha, která leželaotevřená na stole, čistě a nevinně, čímž působila ještěznepokojivěji.

Ale i přesto jsem jako každé ráno posnídal s mat-kou, při vůni pečeného chleba prolistoval Milliyeta mrknul na článek Celala Salika. Ujídal jsem ze sýrana stole, popíjel čaj a usmíval se při pohledu na mat-činu dobromyslnou tvář, jako by všechno bylo jakodřív, jak jsem byl zvyklý. Šálek, konvička, cinkání lžič-ky, dodávka prodavače pomerančů na ulici, jako bymě vše utvrzovalo v tom, že můj život bude plynout ja-ko dřív. Ale já jsem se nenechal oklamat. Byl jsem sinatolik jistý, že svět se od základů mění, že když jsemvycházel z domu, na sobě otcův těžký starý kabát, vů-bec jsem necítil, že by mi otec chyběl.

Kráčel jsem směrem k nádraží, nastoupil do vlaku,vystoupil z něho, stihl parník, vyskočil na přístavnímolo na Karaköy, prodral jsem se davy lidí, vyběhl poschodech, naskočil do autobusu a dorazil na náměstíTaksim a cestou do čtvrti Taskısla jsem se zastavil a po-

22

Co

ver

ph

oto

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07.p

dfek

nih

a n

a w

ww

.fra

.cz

Román Nový život se stal literární událostí vevšech zemích, kde vyšel. Vypravěčem tohoto mo-numentálního postmoderního příběhu o hledánísmyslu života, velké lásky a smrti je mladý stu-dent, jenž se vydává na mysteriózní cestu napříčAnatólií a snaží se nalézt nový život, který mupřislíbila záhadná kniha. Naráží na řadu znamení,která zdánlivě vedou k vysněnému cíli, a stálehlouběji se noří do vzpomínek na své dětství.

Photo © Jerry Bauer, 2007

9788086603476

fra.cz

Co

ver

ph

oto

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07.p

dfek

nih

a n

a w

ww

.fra

.cz

Román Nový život se stal literární událostí vevšech zemích, kde vyšel. Vypravěčem tohoto mo-numentálního postmoderního příběhu o hledánísmyslu života, velké lásky a smrti je mladý stu-dent, jenž se vydává na mysteriózní cestu napříčAnatólií a snaží se nalézt nový život, který mupřislíbila záhadná kniha. Naráží na řadu znamení,která zdánlivě vedou k vysněnému cíli, a stálehlouběji se noří do vzpomínek na své dětství.

Photo © Jerry Bauer, 2007

9788086603476

fra.cz

novinky

Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Lidia Amejko, Známé příběhy Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Georges Didi-Huberman, Ninfa modernapřipravujeme

Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extázeCarlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Carlos Victoria, Stíny na plážiYveta Shanfeldová, Americký deníkRóbert Gál, Na křídlech/AgnomieFranz Wurm, Král na střeše Výpustka fra