patrik linhart: vienna calling

30
Větrné mny Patrik Linhart Vienna Calling Větrné mlýny

Upload: pavel-rehorik

Post on 07-Apr-2016

232 views

Category:

Documents


2 download

DESCRIPTION

Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“.

TRANSCRIPT

Větrné mlýny

Patrik LinhartVienna Calling

Větrné mlýny

Patrik LinhartVienna Calling

Patrik LinhartVienna Calling

Kniha vychází díky laskavé podpoře Ministerstva kultury ČR.

© Patrik Linhart, 2014© Větrné mlýny, 2014

ISBN 978-80-7443-108-1

9

Melodramatická cesta Dolními Rakousy

Umínil jsem si, že pokud se mě ve Vídni někdo zeptá, cotu dělám, odpovím, že studuji na Johann doktor FaustUniversität in Wienerschnitzelberg. Spoléhal jsem na to,že o české kultuře mnoho nevědí, a ještě méně se o nizajímají. Nebudu přece na potkání vykládat, že jsemzde co umělec na stipendiu, anebo ještě hůř, že jsemzhůvěřilý turista s ušmudlaným turisťákem a šnicly v alobalu. Ó, to ne, přátelé, ve Vídni si budu žít jakopán. Však jsem kolikrát jel na nákup do Saska, kde jeleckterá potravina neuvěřitelně levná, a nadto i chutná.Omámen těmito zemitými úvahami jsem si ani nevšiml,že náš žlutý autobus překročil hranici. Projížděli jsmeprávě kolem Laa in Niederösterreich, kde byl jak známoJakub Deml na vychování, aby se naučil němčině. Poz-ději vždy zdůrazňoval, že hovoří německy, leč dětskouněmčinou. V jistém městečku, zapomněl jsem název,jsem si všiml nápisu „Helga Linhart“ nad jistým ob-chodem, i hbitě jsem si zapsal adresu Südtirolgasse 12.Byla to milá shoda, neboť i má babička z rodu Linhartůse narodila v Brunnecku nedaleko Brixenu v Jižním

10

Tyrolsku, nyní italském kraji Tridentsko — Horní Adiže. Tím však mé sympatie k místnímu lidu skončily, jelikož dále jsme projížděli přízračnou krajinou plnou větrných elektráren. Připomínala krušnohorské pláně s pahýly kdysi ztepilých smrkoušů tehdy po kalamitě na konci sedmdesátých let. Těch mlýnů hrůzy zde bylo na stovky. Představoval jsem si, že jsem don Quijote a již na pade-sát jsem jich posekal a lopota má nemá konce. Proto mi říkají don Quijote — ne že bych útočil na větrné mlýny, ale že jich nikdy nemohu přemoci. Uprostřed jakési ne-dozírné mýtiny, která obklíčila silnici, pak stála úhledně srovnaná hromada dřeva a nad ní cedule s nápisem: „Wald = Leben.“

11

Zmatení jazyků

Jakým jazykem se asi Vídeňáci domlouvají s Němci?„Inu žádným, Němci jsou přece němý!“ říkala mi ba-bička Tyrolačka. H. C. Artmann napsal knížku textůve vídeňském dialektu, je prý nepřeložitelná. A jak jsemslyšel, i ve dvanáctém obvodu mluví místní dělnickákomunita docela svérázným jazykem. Jsem ve městěteprve pár hodin. Dostal jsem útulné studio v bambu-sové zahradě, peníze a kartu, abych v MuseumsQuartier(MQ) nemusel platit vstupné. Milé přivítání, ale to jsemočekával. Teď uvidíme, jak se věci vyvrbí. Prošel jsem sepo muzejním náměstí, je to rozlehlá pěší zóna, je teplý den a všude na lavičkách a jakýchsi podivných umělo-hmotných postelích se povalují spousty otrapů. Nedivtese, drazí, že tak příkře soudím náhodné kolemjdoucí,ale jsem tu l’étranger, stranger a není zde nikoho, kdoby na ubohého poutníka ve vysokých botách ruskéhodůstojníka, v černém plášti, s žertovnou rozhalenkouz kapradin a vyholenou lebkou s modrým copem pro-mluvil vlídné slovo. A já vám tady od stolu v kavárněLeopold říkám, že jazykové odlišnosti budou jednou

12

ještě větším problémem pro naše milé lidstvo, než když jsme si jich všimli po babylonském zmatení jazyků! Osobně se budu dožadovat bezbariérového jazykového přístupu. Žijeme přece, kurva, v korektním světě, a to není žádná prča. A že bych se měl učit cizí jazyky? To je, jako byste řekli negrovi, aby byl bílej, nebo ženský, aby si strčila do píči doutník a vydávala se při pracovním pohovoru za chlapa.

13

První den v zemi odlišných hořčic

Nefrčíte-li v  poznávacích zájezdech, jejichž cílem jeza deset dní (ne)poznat za dvacet tisíc padesát měst, jeprvní povinností in situ postmoderního, infrarealistic-kého či prostě jen střídmě požitkářského poutníka ob-hlédnout kolorit a najít nejbližší putyku. Ne dříve však,než objeví nejbližší supermarket a porovná tamní ceny s realitou. Poněvadž jsem vyučený ekonom, střelhbitějsem si spočítal, že budu-li se živit frankfurtskýmipárky (s počáteční investicí do hořčice a kečupu) a na-kupovat srbské pivo Jelen a vídeňské pivo Ott akringerv akci po šesti pikslách, prožiji zde měsíc jako Krésus.Jen malé varování: Není bavorská hořčice v Rakouskustejná jako v Čechách! Zde dávají jednoznačně přednostvariantě süss. Brrr!

14

Egoista

Teprve z rakouského úhlu pohledu jsem si uvědomil, jak pravdivý je text Jima Morrisona: „People are strange when you’re a stranger / Faces look ugly when you’re alone.“ První den v cizím městě, kde nikoho neznám, a navíc, kde lidé mluví takovým jazykem, že i Němci potřebují tlumočníka — to je kláda i pro mistry im-provizace. Jakmile jsem si však uvědomil následující pravdu „Já tu nejsem sám, já si tu jen tak chlastám“, měl jsem okamžitě naděláno přátel na zbytek pobytu. Ne-míním zde psát průvodce pro poutníky na cestách, ale jedno varování tu přece musím vypsat. V sobotu zavírají všechny krámy v šest večer. Vzápětí se na obchodní třídě Mariahilferstrasse vynoří procesí s monstrancí, vlajkou typu, kterému Římané říkali vexillum, a ampli-ony a šinou si to skrz ten dav zoufalců, jimž právě došlo, že víno a chléb už seženou jedině v kostele.

15

Dětská němčina

Řetězení literárních asociaci je roztomilý proces ce-rebralizace lidské existence. Někteří lidé nevidí udá-losti kolem sebe jinak než jako paralely se světem knih.Někdo například vidí nějakého typa, a místo aby řekl, žese chová jako pometlo, přetrhdílo, hasačert nebo tak ně-jak, řekne, že má komplex Petra Pana. Pro mě jsou však knihy, najmě díla básnická, zdrojem nezvratných faktůa užitečných rad do života. Řekne se: Jede se do Ra-kouska, hopsa hejsa! Ale když jeden neumí německy,aby pár jadrnými slovy prošpikoval nadutou angličtinu,tak je to peklo. Naštěstí mám Demla. Otevřu si ho jak pikslu zavináčů a střelhbitě narazím na větu: „Ich binganz und gar nicht verantwortlich für Ihre Gesundheitund Ihr Gewohlgehen.“ Tedy: „Naprosto nejsem odpo-vědný za vaše zdraví a za váš blahobyt.“ S touto větoujsem ve Vídni vydržel celý měsíc.

16

Smutní lahvátoři, nonšalantní servírky

Maličké café Corny na Siebensterngasse stojí nedaleko někdejšího sídla vídeňského gestapa. Tam je dnes stej-nojmenná hospoda (tedy Siebenstern café, nikoli café Gestapo). Vybral jsem si ale kavárničku Corny, neboť pů-sobila dojmem vídeňské čtyřky oproti honosné, i když cenově shodné Sedmihvězdě. Popíjel jsem lahvovýgösser a čekal, kdo mi rozbije hubu. O barpult se opíral smutný lahvátor a občas prohodil poznámku k postarší servírce. Ta si ležérně dala nohy na stolek a upíjela ze sklenice mléka. Nad hlavou měla nápis „Urkunde“. To byli jediní obyvatelé této kavárny. Z rohu nenápadně pomrkával a broukal hrací automat opatřený pro jistotu známým mott em: „Mensch, ärgere dich nicht.“ Člověče, nezlob se!

17

Posezení na tepně života

Každá cesta má svůj cíl, jakkoli nicotný, a tím mýmcílem byl Zielpunkt. Rodiče mi stále říkají, abych ne-přepočítával, je v tom jakási morální opora, ale zdemusím uvést cenu zdejšího dvoulitrového petkovéhovína: dvaačtyřicet korun. A litr pepsikoly za třicet.Takto vybaven jsem vyrazil pozorovat závěr tepléholetního dne, svého prvního dne ve Vídni v tomto životěi v tomto vesmíru, do muzejní čtvrti. Cestou jsem sev myšlenkách vrátil k rexovskému mýtu. Je neuvěři-telné, že ještě dnes se Čechové, a to i velmi vzdělaníČechové (tvoří cca dvě procenta populace), nikoli me-dia-techno-ekonomičtí fachidioti, s komisařem Rexemnevyrovnali. Nemohu zde bohužel vysvětlit, jak tomyslím, neboť jsem právě dopil své moravské révové,jež jsem si přivezl z vlasti. Nicméně, a zde bych při-píchl špendlík do mapy poznání, rexovka, čili houskase salámem, je ve vídeňské pekárně pěkně mastná!Na lavičku jsem si sedl asi v devět večer, a dovolte mi,abych se snad už naposledy vrátil k Rexovi: Nebe mělonavlas takovou barvu jako v úvodníku tohoto seriálu.

18

Fialovo-kobaltovou. A k tomu bylo takové teplo, že jsem seděl v tričku s nápisem „Vyžvejklá bambule“, abych nebyl nápadný. Seděl jsem na takzvané enzo, umělo-hmotné lavičce ve  tvaru vany bez postranic. (V hy-gienickém názvosloví nejsem ovšem kovaný, žínku si pletu s žíněnkou, jak se nedávno ukázalo při společné koupeli s Lucií.) Náležitou představu jsem však mys-lím vyvolal. Díval jsem se přes rušnou dopravní tepnu na klidné Tereziánské náměstí orámované muzeem na-turhistorickým a muzeem kunsthistorickým. Převálco-ván symetrií náměstí, parku i obou budov, začal jsem si do zápisníku zapisovat obouruč. Představoval jsem si, že po třídě se z obou stran valí stejná auta a šinou stejní chodci a na průsečíku obou os se na vteřinu přesně mí-její. Takže auto, které odjelo, vzápětí přijede a chlápek na skejtu, který vyjel za rohem, se okamžitě vrací.

19

Literární psychologie

„Že bych své německé verše dělal z frází vyhledáva-ných ve slovníku, jak tomu věřil ten Vídeňák, uvedljsem jen na doklad lidské prostoduchosti,“ píše JakubDeml v Zapomenutém světle. Odložil jsem Demla a zadí-val se do své bambusové zahrady. V zapadajícím sluncise stvoly kymácely jako opilci a štíhlé lístky se něžněchvěly. Ten Deml, napadlo mě, má možná pravdu. Tobude hlavním vědeckým úkolem mého pobytu. Zjistit,nakolik jsou Vídeňáci prostoduší. Jak to nazvat? Lite-rární topografi e to určitě není. Ano, literární antropo-logie a příčné vědy. Nevím sice, co jsou příčné vědy, ledazhruba, ale má to šmak docela vídeňský!

20

Wiener Blut

Prohlížel jsem si publikace, které vydala MQ o mých předchůdcích obývajících rozličná studia, kterých je v okolí muzejní čtvrti asi osm. Jejich díla, a byli to re-zidenti z celého světa, měla z převážné části jednotící ráz. Faciálně řečeno: Kdyby svůj pobyt vykonali třeba v Grenoblu anebo v Monrovii, vytvoří to samé. Bude to stejné svědectví o tomto našem malém kulatém světě. Patrně o to tvůrcům projektu ani nejde, ale i tak je to děsivé. Všude stejně, špatně nejlíp. Nejlépe jest začít prostými, arci i klišovitými atributy místa. Být v Ham-burku, a neprojít se po St. Pauli v kožených kalhotách s dírou na prdeli je trestuhodné, pravda? Totéž jako být ve Vídni, a nepustit si Wiener Blut. Ale rozhodně, jak radí Falco, se neptejte, kde leží Stephansdom.

21

Tajemný soused v bambusové zahradě

O půlnoci jsem se chtěl jít projít po parku. Byl temný a nepochybně plný chmatáků a ochmatávačů. Tak jsemse vrátil do bambusové zahrady. Ukázalo se, že mámsouseda. Okna sousedního studia byla pootevřená,na věšáku visela košile. Napsal jsem vzkaz a položil hopřed dveře té zatím tajemné osoby. „Hello, I’m your new neighbour from“ — a prdnul jsem tam českou vlajku.Snad bude taky vexilolog.

22

Bryskní uzávěr srbského prokuka

Před několika lety byl rezidentem v tomto studiu jistý Bogomir Doringer, Srb žijící v Amsterdamu. Označil tehdy čerstvý případ Kampuschové za jasnou ukázku rakouské cesty, která současně potlačuje i glorifi kuje stíny minulosti, zejména pak národněsocialistickou mi-nulost své země. Slušný blábol. Do dějin jasnozřivých spekulací vejde pod názvem „Masterdamm“. Co však stojí za případy sklepmistra Fritzla a Aničky Škrlové? Neoliberalismus Friedricha von Hayeka, který zapříči-nil úpadek středních vrstev (a jejich sestup do sklepů), v případě prvém a český latentní rasismus a ignorance křesťanských hodnot (ve prospěch novopohanského fundamentalismu) v případě druhém. Vida, jak sedím v tomto pokoji, prosákl do mě Bogomirův duch.

23

Krokety s matonkou

Seděl jsem v Amerlingbeisl jako posednutý ďáblem.Před chvilkou jsem v této vyhlášené bohémské hospoděnedaleko Volkstheatru spatřil sezení redakce jednoholiterárního časopisu. Nepochybně to byl progresivníliterární časopis. Vídeňsky neumím, ale přece jen jsemporozuměl pár větám. Hlavně jsem registroval, jak sejim blýskala očka. Abych to spláchl, objednal jsem siott akringer za tři padesát. Chtěl jsem si dát i místní spe-cialitu (neboť „Beisl“ je, jak jsem byl poučen, hospoda,která vyniká v jednom určitém druhu jídla), Hirsch-gulasch mit Matonikrokett en (za čtrnáct padesát), aledokázali by mi vysvětlit, co jsou krokety s matonkou?Nebo co je Topfenknödel mit Nugatfülle und Zwetsch-kenspiegel? Možná sladké knedlíky plněné nugátema třešněmi. To by nebylo špatné, kdyby to nestálo čtyřipiva. A jak bych poznával zdejší lid, kdybych se přežrala neměl na následnou degustaci? Nebo se zalkoholizovata vyjet si po lince policie–nemocnice–ARO–deportace?Na záchodě je nápis „Skins rule again“. Ale to já nebyl.Já přisahám!

24

Florenc: Hommage à Thomas Bernhard

Vídeň není navzdory očekávání jen navoněné místo, kde si podávají ruce frajle s metrouši, ani přístavníLiverpool, kde se už jen nostalgicky a bez peněz vzpo-míná na byvší slávu. O to víc zamrzí srovnání s Floren-cem, kde všechny stánkaře s levnými jídly vyfakovali a  natáhli místo nich cenově přeexponované mrdky od Starbucks po Burger King. Nejlidštější byl jakýsi italský krám s olezlou bagetou za čtyři pětky. Kam se, kurva, poděli konzumenti levných jídel? U Thomase Bernharda, tohle se nedá snést!

25

Mumie a MUMOK

Muzeum moderního umění připomíná sarkofág. Po-strádám jen obří fi guríny Cartera a lorda Carnarvona,které by se nad ním skláněly. Vedle nepostradatelnýchčubistů, kteří jsou Čechy přímo zbožňováni, jak se do-mnívá Jiří Gruša, je zde slušná sbírka kousků od Hodlera,de Chirika, Kleea, Beuyse, Nitsche, Moellera, Bacona,Kokoschky nebo Magritt a. Tváří v tvář jsem konečněpohlédl na Ernstův obraz „Slavnost bohů“, a jak záhy poznáte, pochopil ho. Vládcem je taťka Šmoula, kolemstojí antilopí bůh zvířat Kozí lebka, bůh kytek a broukůa píďalkově člověčí bůh lidí zvaný Jouda. A já mám teďv tlumoku pohled z MUMOKu.

26

Na každého čeká ta jeho

Na každého někde čeká ta jeho hospoda, jeho kavárna, lokál, kde se vypil ještě dřív, než se tam poprvé objevil ve své fyzické podobě. Svůj vídeňský lokál Alte Bäcke-rei jsem objevil v  jednu hodinu v noci. Hledal jsem podle průvodce noční klub Wirr, ale pak jsem uviděl zářit kozla. Vešel jsem dovnitř, okamžitě si se všemi potykal a objednal si stiegla. „Jak to?“ ptal se vrchní. „Proč si nedáš český pivo?“ — „Kozla můžu mít všude na světě, ale rakouský pivo jenom tady u vás,“ řekl jsem sebevědomě.

27

Prázdná láhev

Můj soused v zahradě bambusových iluzí je pro mě stáleještě záhadou. Dosud jsem ho neviděl, ovšem ráno pře-sunul zahradní nábytek. Mám teď na své straně menšístůl, ale zato víc židlí. Na jeho velkém stole stojí prázdnáláhev s nápisem „Bionade“. To vypadá nebezpečně.

28

Lakomé Barky

Cikánka prodávala v parku časopisy. Kus za padesát centů (i když ten časopis si můžete v muzeu vyzvednout zdarma). Ukazovala mi jakousi zmuchlanou fotku. Prý její rodina z Rumunska. Když jim nepošle peníze, ne-budou mít na cestu do Vídně. Nedal jsem nic, snad to Rakousko ocení. Pak cikánka oslovila dvě dívky rozpro-střené na trávníku. Taky nedaly nic, i když pro každou by to dělalo jen pětadvacet centů. Patrně studují gender studies jen teoreticky.

29

Jak jsem poprvé viděl Moneta

Navštívil jsem Albertinu. Údajně zde měli mít další Ma-gritt y, ale v kase mi paní za drobnou úplatu prozradila,že tu mají Rendu jen jednoho. A to je za jedenáct eurkapku málo. Mají zde Monety a Chagally, ale pokaždé,když nějaký obraz od nich vidím, stávám se přecitlivě-lým a vzpomenu si, jak jsem s krásnou naivitou svýchsedmnácti jar hltal jakékoli informace o těchto malí-řích. Raději jsem vyrazil po stopách secese, kterou jsempro sebe objevil až ve dvaceti letech (a to už tak nebolí).Kroky mě neomylně vedly k budově vídeňské Seceses proslulou zlatou kupolí. Před domem stál zaparkovaný autobus.

30

Mírumilovný národ český

Zmínil jsem již, že kunsthistorické a naturhistorické muzeum jsou dvojčata. Obě budovy byly postaveny krátce po rakousko-uherském vyrovnání — aktu, který Čechy mírně řečeno rozezlil. Napadlo mě, že kdyby Češi neměli tu svou pověstnou holubičí náturu a praštili do toho, jako mohamedáni udeřili v New Yorku, mohlo zde být nádherné hypermoderní nákupní centrum s la-konickou fajnovostí nazvané Galerie U Dvojčat nebo Twins Galerie.