Pestré vrstvyVyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete nawww.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Ivan Landsmann

Pestré vrstvy – e-knihaCopyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

PESTRÉVRSTVY

PESTRÉ

VRSTVY

Ivan Landsmann

PLU

S

© Ivan Landsmann, 1999, 2016Cover Illustration © Tomáš Cikán, 2016

ISBN tištěné verze 978-80-259-0504-3ISBN e-knihy 978-80-259-0864-8 (1. zveřejnění, 2018)

1

PESTRÉ VRSTVY

9

Klec se ří tí do šach ty, pře pl ně ná tě ly ha ví řů, smra dem pro­

po ce ných fá ra ček a alko ho lo vý mi vý pa ry. Je ti cho, ni ko mu

se ne chce mlu vit. Je pon dě lí, od po led ní šich ta a na víc by la

v pá tek vý pla ta, tak že vět ši na mě la hla vu v kumš tu, buď

z chlas tu a ne bo z to ho, jak ho do ma sta rá zdu pa la, že při­

ne sl tak má lo. Šol se zhoup la, signa lista za halto val zvo nem

a spus til můst ky. Ozva lo se mamrá ní, pro to že se ni ko mu

ne chtě lo vy stu po vat a na víc ješ tě fa chat. „A za se sme v té

skurve né ďu re! Aby to smrt ka po je ba la!“ ozval se ved le mě

je den stě no vý ha víř, z kte ré ho ješ tě táh lo jak ze su du. V ru ce

měl už při pra ve ný ige li to vý sá ček s ta bá kem. Po sa dil jsem

se na fi rungy, vy hr nul si lí mec blů zy ke kr ku, pro to že od

šach ty ne pří jem ně táh lo. Če kal jsem na klu ky, až se všich ni

dá me do hro ma dy a po tom pošma ru jem do re ví ru. Ko lem mě

si po se da lo pár ha ví řů, kte ří též če ka li, až se da jí do hro ma dy.

Rva li si do no su angli čák a dá va li si na slivku. „Dej si, Ivan!“

na bí zel mi stě no vý kra bič ku s angli čá kem. „Nechcu,“ ří kám,

„ne dě lá mi to dob ře.“ Vždyc ky, když jsem si šňupnul angli­

10

Ivan Landsmann

čá ku, tak jsem měl z to ho tý den rý mu. Kdy si, když při šla

mó da na do le šňu pat, tak chla pi vy rá bě li do ma růz né svinstva.

Pomle li na ka femlýnku ba ču ne bo ta ra sa, tak aby o tom ne­

vě dě la sta rá, roz tlouk li men tol a ně kte ří ex per ti tam při dá­

va li i klou zek. A s tím jsem si prá vě zni čil sliz ni ci. „Ne máš

na slivku?“ Mys lím ně co špe ci. „Mám, ale je to dru hák od

so bo ty, s ru mem.“ „Fajn,“ ří kám. Ten bu de ako rát dob ře ule­

že ný. Vyhrábl ně kde z fá ra ček ige li to vý sá ček a po dá vá mi

ho. By la v něm kou le ta bá ku, vel ká asi ja ko dět ská pěst. Za­

pa ře ný ješ tě ne byl a dob ře vo něl ru mem. Za lo žil jsem si a po­

ma lu pře žvy ko val. Klu ci se schá ze li je den po dru hém ja ko

švá bi na pi vo. Chy běl ješ tě Jar da. Po slal jsem ho naho ře na­

fa so vat no vý brček. Při je la po sled ní šol a v ní s po sled ní mi

opoz dil ci i Jar da. Ří kám: „Kur va, kde se smý káš! My tu

mrznem jak ču rá ci.“ „Ivan, pro miň, ale mu sel jsem si sko čit

do kan tý ny na jedne ho bu bá ka, po tře bu ju pus tit ro su.“ „To

potře bu jem vše ci.“ (Ozval se chrchla vým hla sem Ton da.) Šli

jsme do re ví ru za se bou ja ko hu sy. Lez li jsme do svážné a já

jsem za se bou sly šel fu ně ní a mamrá ní na ten skurve ný ži vot.

Mys lel jsem si to sa mé, ale byl jsem po ti chu. Asi po půl ho­

di ně jsme do ra zi li na čelbu. Str ha li jsme ze se be pro po ce né

ko ši le a po se da li si na oko ry. Ja ko kaž dou šich tu jsme vy táh­

li fa so va né sva či ny a kdo měl chuť, je dl, ne bo mamral, že

ta ko vou sva či nu si mů žou str čit do pi če, ne bo ať se s ní za­

du sí ře di te lo va sta rá. Ja rek si roz ba lo val strou ček čes ne ku,

bez kte ré ho by se u ně ho ne obe šla žád ná sva či na. Čes nek on

žral i sa mot ný, a pro to jsme mu ří ka li česne ko vý král. Ton da

s Pet rem za dě lá va li na slivku. „Ivan, ko lik té al py tam mám

vlet?“ ptá se Ton da. Ří kám: „Na mi xuj to, aby to mě lo gra dy.“

PESTRÉ VRSTVY

11

Vlil do sáč ku sko ro tři čtvr tě al py, čímž to řád ně po hno jil,

pro to že z to ho by la mo čův ka. Pe tr měl v kap se ješ tě tře ťá ka

od pát ku, tak ho při mí cha li a na slivku to by lo ako rát. Ton da

mi po dal sá ček, na lo žil jsem si, ale mu sím říct, že ten to krát

ten mi šung klu ci kap ku pře hna li. Po chvil ce vnit řek hu by

skra ba těl ja ko sle pi čí ža lů dek, ale pak si člo věk zvy kl. De ba­

to va li jsme o všed ních chu jo vi nách, kte ré kaž dý za žil přes

dva vol né dny. Cel kem nic mi mo řád né ho se u ni ko ho ne udá­

lo, ako rát Tondo va sta rá do sta la krá my a Ja rek byl nadře ný

jak ho bel, tak že si to ho moc ne pa ma tu je. Ako rát já s Pet rem,

jak se zdá lo, jsme by li hod ní. Ře kl jsem klu kům, co nás dnes­

ka če ká za úko ly. Mě li jsme se pro bít na ši bík a zbý va ly nám

je nom tři met ry na pro bi tí. Bý va lo od jak ži va zvy kem, že za

kaž dé pro bi tí po sta vil ve dou cí na úse ku litr. Chy ti li jsme se

ro bo ty a když jsem předvrtá val zku šeb ní vývrt, abych zjis til

přes nou vzdá le nost, tak jsem zjis til, že se mě ři či sek li o je den

me tr. Je jas né, že úpl ně přes ně ne jde od had nout přesnost, ale

ohro že ný byl náš litr. Né že by jsme zas tak o ně ho stá li, jed­

na lo se je nom o to, že jsme to pro bi li my. Špe ku lo val jsem,

jak by to by lo nej lep ší udě lat. Svědry jsme mě li je nom na dva

met ry dél ky, což by lo na hov no, pro to že to zna me na lo, že

bu de me mu set dě lat dva odpa ly a ča so vě to ně jak ne vy chá­

ze lo. Je di ně zů stat přes čas. Řek jsem svůj plán klu kům a nic

ne na mí ta li. Vr ta lo se nám bl bě, pro to že čelba by la roztla če ná

a to jsme vě dě li, že lá do vá ní bu de stát za hov no. Na čelbu

při šel upo ce ný stře lec a ptal se mě, jak to vy pa dá, ko lik má­

me ješ tě dovrtá vat. Ří kám: „Ješ tě pár dír a lá du jem, nic se

ne sta rej!“ Do ra zi li už ta ky no si či stře li va. Ří kám střelco vi:

„Jo sef, je to tro chu kom pli ko va něj ší, než jsem si mys lel, ale

12

Ivan Landsmann

po dle mne by se to da lo zvlád nout.“ Vy svět lil jsem mu svůj

plán a když sly šel, že bu de me mu set zů stat kap ku přes čas,

tak se na dul jak ho lub a vy prs kl: „Já tě je bu s ce lým tvo jím

přesča sem! Mě su ši už od šich ty, kur va, a enom to tu bechnu,

tak mě ne ní.“ Ří kám: „Ne du pej, Jo sef! Nás též su ší a též

by sme se rá di vi dě li v kultu rá ku u pi va. Po šich tě, jak to pro­

bi jem, fa su ju litr, tak si dáš s ná ma a ně ja ké to pi vo též urve­

me, i kdy by to měl být bu bák.“ „Iď ko ňo vi do pi če!“ ří ká.

„Tak mě po lub vřiť, ty chu ju!“ ří kám mu já. Dovrta li jsme

a lá do vá ní nám šlo znač ně líp, než jsme před po klá da li. To ho

si vši ml i stře lec. Odpá li li jsme přes ně v půl ce šich ty. Oto čil

jsem se na střel ce: „Ták, Jo sef, je půl ka šich ty, teď vy škrá bu

čelbu a bu de me se s klu ka ma do kon ce šich ty škrá bat po ku­

lech, pro to že mi lost pá na su ší. Jsi ja ko ko je nec, kte rý se do­

ža du je ma mi né ho cycku!“ Ne ří kal nic a pro bí ral se špi na vý­

ma ru ka ma v ko leč kách ša chetní ho sa lá mu. Vstal, švi hl sva­

či nou o pás: „Kur va! Dob ře! Aby sis ne mys lel, že sem ta ké

kur va, tak to zro bim, ale pa ma tuj si, že z té flaš ky te ho moc

mět ne bu de te!“ Ří kám mu: „Já po šlu chla pa do skla diš tě a ty

za jdi pro zby tek pal ní ků.“ Na dik to val jsem mu po čet a Jo sef,

se spuš tě nou vargou, od po cho do val. Když se vrá til, už jsme

po ma lu dovrtá va li. Chlap se stře li vem byl na čelbě, už da le­

ko před ním. Pro bi tá dí ra mu se la být mi ni mál ně me tr krát

me tr, ji nak to ne by lo uzna né ja ko pro bítka. Rych le jsme na­

lá do va li, ale ne byl jsem si jis tý, jest li odpal ode jde, pro to že

by la ta dy prav dě po dob nost, že vy fukne do ši bí ku. Stře lec

oto čil klič kou a já jsem nastře žil ucho. Po dle rá ny to vy pa­

da lo, že je odpal na čelbě. Dí val jsem se na zví ře ný prach,

kte rý rych le mi zel smě rem na čelbu, což zna me na lo, že jsme

PESTRÉ VRSTVY

13

pro bi li. „Fajn!“ ří kám. „Ho ši, ma žem!“ Všich ni se s ne do čka­

vos tí za mnou hna li a sví ti li lampa ma na čelbu, ja ký je vý­

sle dek. Přes prach a kouř ne by lo ješ tě po řád ně vi dět, co to

udě la lo. Když jsme by li asi pět met rů od čelby, tak na nás

ze la dí ra asi me tr vy so ká a asi půl met ru ši ro ká a po do ba la

se přes ně ob ráz ku, kte rý s vel kou ob li bou ma lu jou ma lá děc­

ka po stě nách. Klu ci za tím na táh li vzdu cho vou ha di ci do

čelby a já jsem řek Jarko vi, aby při tá hl no vé ho brčka, pro to že

by la dob rá pří le ži tost ho vy zkou šet. S brče ním jsem ne měl

pro blém, pro to že čelba by la ta ko vá hlu ši na. Klu ci za tím tlouk­

li do čelby svědra ma a za půl ho di ny by la čelba sko ro ob na­

že na. Jo sef stál u štu su a je nom posvi co val. Při šel štajgr a ří­

ká: „Kur va dob ře, Ivan, já sem si mys lel, že to nepro bi je te,

tak jsem tu ani přes šich tu ne šel.“ Ří kám: „Ty si mys líš, že

jsme ně ja ké vy trha né pr de le?! Ne bo co? Dou fám, že na úse ku

už sto jí řád ně vychla ze ná flaš ka.“ „No ja san,“ ří ká. Ří kám:

„Ho ši, ba lí me zbruj a va lí me ku šach tě.“ Byl ako rát čas jít.

Když se při šlo pod šachtu br zo, tak to stá lo za hov no, pro to­

že se mu se lo stát v kli du, kde byl po šich tě abnormalní smrad

z pro po ce ných fá ra ček a hlav ně smrad z gu má ků. To se mi

ně kdy zve dl i ža lů dek, a to ne jsem žád ná fajnu la. To sta či lo,

když jsi se po sta vil v kli du ved le ně ko ho, kdo měl po

šestnáctce a je nom tro chu za ru šal gu má kem. To jsi ne vě děl,

kde s hla vou. Jit do pře du ne bo do za du, ne při pa da lo v úva­

hu, pro to že jsme by li na so bě natla če ní jak sar din ky. Co by lo

úpl ně nej hor ší, to když do zor ote vřel dvé ře, to ja ko kdy by do

ha ví řů vjel blesk, za ča li se všich ni tla čit k šach tě. Dvé ře by­

ly úz ké a bě da to mu, kdo se do stal ke stě ně. Byl kumšt se

od tam tud do stat. Kdy by ně kdo spa dl na zem, tak jsou schop­

14

Ivan Landsmann

ni ho ušla pat. To by ly hlav ní dů vo dy, proč jsem ne rad cho dil

s osád kou br zo pod šachtu. Sta či lo, když jsi při šel pět mi nut

po vpuš tě ní a vy fá ral jsi v po ho dě. Da li jsme si sraz v kan tý­

ně. Když jsem při harco val s dvě ma flaška ma vod ky, stá li

všich ni po sluš ně u sto lu a kaž dý měl před se bou už sko ro

vy pi té ho bu bá ka. Ja rek, ten sa mo zřej mě chy běl. To by lo u ně­

ho nor mál ní a člo věk už si na to zvy kl. V ro bo tě ne byl ta ky

moc rych lý, ale v kaž dé osádce se na jde ně kdo ta ko vý. Všich­

ni ne mů žou být dob ří. Ja rek měl dob rou po va hu a ko li krát

jsem si ří kal, že se ani na šachtu ne ho dí. Než při šel, stu do val

prá va ně kde v Br ně a pak mu sel ode jít. To se stá vá stu den tům

čas to. Měl dob ré srd ce a hlav ně sral ko mou šům na hla vu.

Ří kám: „Tak co, ho ša ni, jak je?!“ Než sta či li ně co říct, tak se

ozval Jo sef: „Kur va, Ivan, ne du pej a otví rej tu flaš ku, bo su ši

jak cyp!“ Jo sef byl od na ro ze ní spros ťák a hlav ně ho furt su­

ši lo. Když měl vy pi té, byl dob rý. By la s ním sran da a v hos­

po dě vy kři ko val: „Kur va, rych le mi dej te pi vo, bo střizli vím!“

Když pak přes noc ne bo v ro bo tě vystřizli věl, stal se z ně ho

mr zout. Ote vřel jsem flaš ku, na kte rou měl Jo sef při le pe né

oči, a po dal jsem mu ji. Po pa dl ji a na sá val. Ton da ho po zo­

ro val a když vi děl, že ne mí ní skon čit, tak za řval: „Ivan, kur­

va! Ber mu tu flaš ku, ne bo on ju vy že re!!“ Jo sef po lo žil flaš­

ku, za pil to bu bá kem, pak si odříhnul, usral si a pro hlá sil:

„Kur va, ne by lo mi nic, a je mi lepši…“ Za ča ly se mu lesk nout

oči a to by lo zna me ní, že je spo ko je ný a nic mu ne chy bí. Ří­

kám mu: „Tak co, Jo sef, ješ tě mám jít ko ňo vi do pi če?“ „No,

viš Ivan, já to tak ne mys lel. Šak mě znáš.“ „No, prá vě pro to,“

ří kám. Ko neč ně se ob je vil Ja rek. „No, při šel si ako rát včas,

pro to že Jo se fo vi šma ku je.“ „Zas?“ ptá se Ja rek. „A kdys vi děl,

PESTRÉ VRSTVY

15

že by mu nešma ko va lo?!“ „No, to je fakt.“ Ozval se Jo sef:

„Kur va, syn ci, jak šma ku je chlast a ci ga re ty, tak vim, že to je

se mnu eš tě dob ře. A sem tam se sta ré do ve du za vr tat aji do

bymdlo cha. Kur va do pi če a jak to všech no pře sta ne šma ko­

vat, tak po tom to je všech no v pi či.“ Flaš ka ko lo va la a já jsem

otví ral dru hou. Pe tr do stal ná pad, že by sme ji moh li do ra zit

v kultu rá ku, což ne byl špat ný ná pad, pro to že ten bu bák stál

za hov no. Po šich tě, jed no ho na ex, to by la po chout ka, ale

po tom halt. Ří kám Pet ro vi: „Za vo lej tam, ja ké če pu jou pi vo.

Jest li bu de de sít ka, tak se na to vy se rem. To rad ši tu flaš ku

do ra zí me tu, u bu bá ku.“ Ne byl jsem sám, kdo ne měl rád de­

sít ku z kultu rá ku. By la to ně ja ká břeč ka, po kte ré na dru hý

den bo le la hla va a mu sel jsi cho dit věč ně na haj zl, pro to že

jsi měl srač ku jak bič. Pe tr se vrá til a hlá sil, že v kultu rá ku

če pu jou de sít ku. Je di ný Jo sef se ne vzdal a pro hlá sil, že jsme

skur ve né fajnovky a že ví me hov no, co je v ři ti měk ké ho.

Po pa dl flaš ku, dal si po řád né dva lo ky, za pil je bu bá kem

a ja ko vždy si od ří hl, usral si a od po cho do val.

Jed no ho dne, když jsem ra porto val s ve dou cím na úse ku,

ozná mil mi, že náš ko lek tiv do sta ne kom bajn. Pro to že po dle

ně ja kých no vých směr nic je tře ba mít nej vět ší důl ní děl nic kou

kva li fi ka ci, byl jsem vy bra ný ješ tě s jed ním star ším pře dá kem

na tří tý denní kurz. Po tom to kurzu nám bu de udě le na kva­

li fi kač ní tří da 9. By la to ten krát čest mít nej vět ší kva li fi ka ci,

pro to že s tím si mo hl člo věk už le da cos do vo lit. Hlav ně si

mo hl do vo lit po slat do pr de le usmo le né ho štajgříčka, kte rý

na stou pil čer st vě na šachtu a všech no bral tak, jak mu to

na ho ře na ku ka ly tu pé moz ky. Ta ko vý bl be ček, kte rý ne měl

o ha vírně se be men ší pá ru, do ve dl být do těr ný ja ko ště ni ce.

16

Ivan Landsmann

Vy ta ho val svo je ro zu my, kte ré se na biflo val z kní žek, a hrál

si na chyt ré ho. Ta ko vý cyp pak vne sl do ce lé osádky ner­

vozní at mo sfé ru a šich ta pak stá la za hov no. Jed nou nám na

úsek při dě li li ta ky ta ko vé ho cy pa, ale to byl blb k po hle dá ní.

Cho dil na opač nou šich tu než já, tak že jsem ne měl tu čest

se s ním po tkat, ale klu ci mě na ně ho upo zor ňo va li, ja ký to

je ko kot a bonzák bol še vic ký. Po tře bo val jsem si jed nou vy­

mě nit šich tu, pro to že jsem měl ně ja ké vy ři zo vá ní. A zrov na

jsem ká pl na to ho pablba. Na úse ku, když jsem ra porto val

s ve dou cím, se po sta vil ved le mě a po řád měl ně ja ké pi to mé

při po mín ky. Do pl ňo val ve dou cí ho, což, jak jsem vi děl, ho

sra lo. Nej rad ši by ho po slal do pr de le, ale ne chtěl asi pře de

mnou, aby ne sní žil je ho au to ri tu. Když jsem psal palní ky na

střel bu, ču čel mi přes ra me no a pak mi ří ká: „Ne má te těch

pal ní ků tro chu má lo? A to ho stře li va má te ta ky ně jak moc.“

„A jak jsi to uhádl?“ On: „Od kte ré do by jsme si po ty ka li?!“

„Víš co, nech to ho, pro to že mě ru šíš a ne mů žu to po řád ně

spo čí tat.“ On: „Vy jste ně ja ký chyt rý, se mi zdá!“ Hrá la ve

mně zlost, že bych mu nej ra dě ji zko pal pr del. Člo věk byl

i tak bez ná la dy a ješ tě mu ji ví ce znepří jemňo val ně ja ký

blb. „No, to se ti ne zdá, ka ma rá de.“ „Jak se jme nu je te?!“ Po­

čí tal jsem dál palní ky a dě lal jsem, ja ko že tam ne ní. Oto čil

se na ve dou cí ho a vykleště neckým hla sem ří ká: „Sou dru hu

ve dou cí, jak se jme nu je ten pře dák?“ Můj ve dou cí se jme no­

val Pa vel. Byl je nom o pár ro ků star ší než já a spo lu jsme si

ty ka li. Pa vel ta ky dě lal, že ne sly ší, a ně co psal do ra por tu.

Když bl be ček po znal, že se na ně ho se re, zba lil šichtovni cu

a vy pa dl. Když ode šel, ří kám Pav lo vi: „Pav le, ne zlob se na

mě, ale jest li se dnes ka ne spl ní před po klad, tak mů žeš po dě­

PESTRÉ VRSTVY

17

ko vat to mu bl bo vi.“ Ří ká: „Ivan, ser na to, víš co máš dě lat,

se ber si li di a fá rej. Kdy by by lo ně co mi mo řád né ho, tak za­

vo lej, dnes ka jsem tu přes čas.“ Vy šel jsem z úse ku, kde na

mě če ka li klu ci, a je jich hned by lo: „To je cyp, co?“ „No to

je,“ ří kám. Sfá ra li jsme a když jsme do ra zi li do re ví ru, tak jak

jsem byl zvyk lý se svou par tou, jsem si svlé kl pro po ce nou

ko ši li, se dl si na okor, vy tá hl sva či nu a dí val jsem se, co nám

to dnes za se na lo ži li za po chu ti nu. Vi dím, že klu ci ne jis tě

přešla pu jou a ni kdo si ne se dá. Ří kám: „Co je? Tak se dej te,

né?!“ Ozval se Va šek. „Ra dě ji, Iva ne, né, pro to že ta dy bu de

br zy re vírník a bu de na dá vat.“ Va šek byl je ho vista a ve li ce

sluš ný, tak ja ko se v bib li ká že. Když na stou pil na šachtu,

tak ho při dě li li do mo jí par ty. Byl sta rý pocti vec a co jsem

mu ře kl, vždyc ky po cti vě udě lal. Ale jak už to na do le cho­

dí, ha ví ři si po tom ve mou ta ko vý slab ší kus do haptá ku až

do té do by, než je to pře sta ne ba vit, což tr vá mě sí ce, ne bo se

ne ob je ví ně kdo ji ný. Klu ci vě dě li, co je zač, že by ne ře kl ni­

kdy spros té slo vo, a pro to schvál ně před ním mlu vi li spros tě

a vy mýš le li ty nejsprostější his tor ky. Hlav ně když jsme sva či li.

Va šek byl z to ho ne šťast ný a za čal si při sva či ně odse dá vat,

aby ty sprosťa či ny ne mu sel po slou chat, ale to mu ne by lo nic

plat né, pro to že klu ci za čli na hlas vy kři ko vat ty nejsprostější

na dáv ky. Va šek se chy tal za hla vu a bě do val: „Je ží ši Kris te,

to snad nejni ani mož ný, jak mů že bejt ně kdo tak sprostej?!?“

Jed nou za mnou při šel a ří ká: „Pa ne pře dá ku, ne zlob te se na

mě, ale já to ne mů žu snýst, to se ne dá po rád po slou chat, tu

spros ťár nu.“ Ří kám: „Po dí vej se, Vašku, ko li krát jsem ti ří­

kal, abys mi ne vy kal a co se tý če to ho spros té ho mlu ve ní, tak

klu kům do mlu vím.“ Ře kl jsem jim, aby ho chvil ku ne cha li

18

Ivan Landsmann

na po ko ji. Asi dva dny měl Va šek od klu ků po koj, i když

sly šel ob lí be né slo vo kur va snad ti síc krát za šich tu. Jed nou

při sva či ně si k ně mu při se dl Ton da a ří ká: „Vašku, chceš si

při vy dě lat ně ja ký ten grejcar?“ Va šek se s ne jis to tou na ně ho

po dí val a pak ří ká: „No, to víš, že bych rád. Kdo by ta ky ne­

rad?! No a co by to mě lo ja ko bejt?“ Ton da: „Po dí vej, Va šek,

neudřeš se u to ho, ani to ne bu de bo let, nic ne ztra tíš je nom

získáš.“ Va šek zno vu zpo zor něl a ří ká: „No tak te da dob rá!

Sou hla sím, ale dou fám, že v tom nejni žád ná li šárna.“ „Tak

fajn, Va šek, domlu ve ne. Jak to udě láš, maš od nás tři stov ky

na ru ku hned po šich tě.“ Vaško vi se rozja ři ly oči, pro to že na

pe ní ze byl ab nor mál ní škrob, a když sly šel o třech stov kách,

byl v sed mém ne bi. Ton da ří ká: „Tak, Va šek, teď se po řád ně

na dychni a bu deš opa ko vat po mně, co ti bu du ři kat.“ Va šek

se na dech nul a Ton da spus til: „Kur va do pi če, mr dal bych

ře di te lo vu sta ru me zi cycky.“ Po zo ro val jsem Vaš ka, jak po

kaž dém Tondo vu slo vu plaskne, jak pro pích nu tý ba lón. Pak

se po sta vil a ří ká: „To po mě pře ci ne mů žeš chtít! Snad bych

mo hl říct je nom: bych ře di te lo vu sta rou me zi…“ Ton da: „No,

ale to bys moh řeknut zrov na tře ba: já mám hlad. Dů le ži té

jsou ty čty ři slo va. Kur va do pi če, mr dal a cycky.“ Va šek se

vzdal. Od to ho ča su si ho klu ci vza li za se do pá cu, až to ne­

vy dr žel a za šel za ve dou cím, po žá dat ho o pře lo že ní do dru hé

par ty, kte rou jsem měl dnes já. Vět ši na z nich by li ko mou ši

včet ně je jich pře dá ka, až na jed no ho, kte rý špe ku lo val, jak

se od nich do stat.

Ří kám: „Vašku, ser na to, svlí kej ka bát, ko šu lu a se dej

a vy ho ši též.“ Da li si říct a po se da li. Vy táh li sva či ny, kte ré

už by ly rozto pe né, pro to že jsme dnes na fa so va li chle ba se

PESTRÉ VRSTVY

19

škvar ka ma. Klu ci se dě li, ml če li a po ma lu přežvý ká va li tu

do bro tu. Na jed nou je den s nich vstal a rych le ba lil sva či­

nu. „Štajger ide!“ za řval. Všich ni se bou trh li a scho vá va li

sva či ny. Dí vám se na ně, co se jim sta lo. V dál ce na štre ce

jsem vi děl svět lo hla vovky, jak se při bli žu je. Do stal jsem

na ně zlost, že jsou ta ko ví vy hu ci. Vši ml jsem si, že je di ný,

kdo ne vstal, byl kluk, kte rý sral bol še vi kům na hla vu. Ří­

kám: „Kur va, se dej te na pr de le a žerte!“ Ne sedli si. Když

byl ten blbá nek asi de set met rů od nás, tak jsem sly šel jak

mamře ně co ja ko: „No, to je pěknéééé, há ha há.“ Při šel ke

mně a co by lo je ho prv ní, ří ká: „Sou dru hu pře dá ku, vy ne­

ví te, kdy za čí ná sva či na?“ Ří kám si, ty skurve ný Juzku, já

ti dám sou dru ha! Ří kám klid ně: „Vím! Už tři náct ro ků to

vím!“ „To mě ne za jí má, jak dlou ho to ví te, já se vás ptám,

jest li ví te, kdy za čí ná sva či na!“ „Šak ti ři kam, že vim, už tři­

nact ro ku.“ On: „Už na úse ku jsem se vás ptal, od kdy jsme

si po ty ka li!“ Na pad lo mě, že ten krpec mi chce dě lat voj nu

a hov no o ní ví, pro to že tam ne byl. Ří kám: „To je správ né,

že mi ty vy káš, pro to že jak se tak na te be dí vám, tak by sem

ti mo hl dě lat fotra.“ On: „Ja ké má te čís lo znám ky?“ Já: „Ty

ne máš šichtovni cu, aby ses po dí val? Co to jsi za štajgra?!“

„Jak to se mnou mlu ví te?!“ za je čel. To už jsem se ale kur va

na sral! Ta ko vý haj zl mi tu bu de dě lat voj nu? Ří kám: „Tak

po div, ka ma rá de, jest li si chceš hrát na vo já ky, tak mů žeš,

ale né se mnou! Když jsem já byl na voj ně, tak ty jsi le žel

u ma mi né ho cycku!“ To mu vy ra zi lo dech a ne vě děl co říct.

Pak ne vím, co ho to na pad lo, se mě ze ptal: „Jste sou dru hu

pře dá ku v KSČ?“ „Co bych tam dě lal!? Já ne jsem na ta ko vé

po li tic ké úrov ni.“ On: „A to vy ko ná vá te funk ci pře dá ka?“

20

Ivan Landsmann

„A co je na tom tak div né ho? Ze ptej se ve dou cí ho, proč on

vy ko ná vá funk ci ve dou cí ho, a ne ní v KSČ.“ On: „To ne vím,

ale asi je schop ný, když ho tou to funk cí po vě ři lo ve de ní.“

„A proč bych já ne byl schop ný vy ko ná vat funk ci pře dá ka?“

„No to ne jste!“ „Proč?“ „Pro to že sva čí te!“ Po znal jsem, že

ne má ce nu ztrá cet s chu jem čas. Vstal jsem a ří kám: „Jdem

na to straš pyt lo vé.“ Po ma lu si svlé ka li ka bá ty a snad jim

by la i han ba. Vzal jsem pi kol a šel na čelbu. Blbá nek šel za

mnou. Oko pá val jsem čelbu a to ho ču rá ka jsem si ne vší mal.

Pak sly ším za se bou: „Sou dru hu pře dá ku! Jak da le ko má

být vě tr ný tah od čelby?“ Po dí val jsem se na lutny a po­

dle hajcma nů jsem vi děl, že to je v po řád ku. Lutny by ly od

čelby čty ři a půl met ru, což by lo, jak oni to mu ří ka li, po dle

před pi su. Ne od po vě děl jsem mu a hle děl jsem si své ho. „Tu

lutnu při dá te, a to hned!“ Oto čil jsem se a ří kám: „Po kud

vím, tak pře dá kem jsem ta dy já a jest li se lutna bu de při­

dá vat hned, ne bo před střel bou, o tom rozho du ju ta dy já!“

On: „Sou dru hu pře dá ku, na ři zu ju vám při dat vě tr ný tah!“

Už jsem ho měl pl nou pr del. Oto čil jsem se a ří kám: „Tak

po dí vej se, ne na dá vej ni ko mu po řád do zlo dě jů a vy pal do

pi če, ty šaš ku po čmá ra ný!“ „Ti zlo dě ji vám příjdou dra ho!

To si pa ma tuj te!!! A ta uráž ka na cti též!“ „A ty ně ja kou čest

máš? Jest li si chceš stě žo vat, tak je di ně do hajz lu ne bo na

lampárnu. Svěd ky ne máš, tak ne straš.“ Oto čil se a be ze slo va

se ztra til. „Ču rá ku!!!“ za řval jsem za ním. Ce lou šich tu se

ne uká zal. Na dru hý den, když jsem ra porto val s ve dou cím,

mi ří kal, že ten ču rák vy fá ral, při šel za ním do kan ce lá ře si

mu stě žo vat, že jsem pro hlá sil, že KSČ jsou zlo dě ji, a bez dů­

vod ně jsem ho na pa dal a žá dá o pat řič né po tres tá ní. Ptal se

PESTRÉ VRSTVY

21

mě, jest li má na to ně ja ké svěd ky. Ří kám, že ne má. „Tak nás

mů že po lí bit v pr del!“ po šep tal mi Pa vel do ucha…

Náš hlav ní pře dák byl vy řa zen do částečné ho dů cho du a tím

pá dem se mu sel zvo lit no vý. Bý va lo zvy kem, že si ko lek tiv

zvo lil hlav ní ho pře dá ka me zi se bou. Byl jsem na vr že ný já

a ješ tě je den pře dák, se kte rým jsme by li na kur zu de vá té

kva li fi kač ní tří dy. Kurz jsme ab sol vo va li úspěš ně a by ly nám

udě le ny de vít ky. Vět ši na hla sů by la pro mě, tak že v ko lek ti vu

jsem byl zvo le ný hlav ním pře dá kem já. Jen že to mě lo je den

há ček. Mu se la to ješ tě schvá lit ko mi se na se kre ta riá tu KSČ.

Tam jsem sa mo zřej mě ne pro šel. Dů vo dy by ly jas né. Ne ní

v KSČ, má brat ra na Zá pa dě a má po va hu bu ři če. Ta ko vé ho

hlav ní ho pře dá ka my ne po tře bu jem. Ty to dů vo dy jsem se

do zvě děl až poz dě ji, od jed no ho re vírní ka. Mi by lo ře če no

úpl ně ně co ji né ho. Ře di tel si mě za vo lal a ře kl, že bě hem to­

ho to mě sí ce bu de na še mu ko lek ti vu při dě le ný kom bajn a je­

li kož mám nej vět ší důl ní kva li fi ka ci, bu du vy ko ná vat na dá le

funk ci smě no vé ho pře dá ka plus kombajné ra. Do té do by, než

bu de zvo le ný hlav ní pře dák, bu du tu to funk ci za stu po vat já.

Když jsem byl na po ra dě hlav ních pře dá ků, ře di tel se nás po­

stup ně ptal, ja ké jsou na še po ža dav ky a co je tře ba udě lat pro

to, aby ko lek tiv bez ně ja kých vět ších po tí ží ra zil. Při šla řa da

na mě. Ře kl jsem mu, co si o tom všem mys lím, že se na náš

ko lek tiv s pře hle dem se re, ne ní ma te ri ál na raž bu atd. Když

jsme skon či li ne smy sl nou de ba tu, zve dl se z před ní la vi ce

ně ja ký re za vý skutr, kte ré ho jsem znal od vi dě ní, a pro hlá sil:

„Sou dru hu ře di te li, dej te mi ten ko lek tiv a já z nich udě lám

22

Ivan Landsmann

správ né ra zi če!“ Ře di tel: „A ví te, sou dru hu Zá vorko, že jsme

o tom uva žo va li?! Svo ji funk ci před se dy úse ko vých dů věr ní ků

na pod ni ko vém se kre ta riá tu za stá vá te vý bor ně, jste dob rým

ko mu nis tou, tak že si mys lím, že by chom vám ten to ko lek tiv

moh li s klid ným svě do mím při dě lit. Co na to ří káš, sou dru­

hu ná měst ku?“ „No, já si mys lím, sou dru hu ře di te li, že to je

bez dis ku se.“ „Od zít řej ší ho dne, ti bu de, sou dru hu Zá vorko,

při dě le ná funk ce hlav ní ho pře dá ka na úse ku geo lo gic ké ho

prů zku mu,“ ří ká ře di tel. „Vě řím, že tu to funk ci bu deš vy ko­

ná vat dob ře a za krát ko bu dou vi dět znač né vý sled ky.“ „Ano,

sou dru hu ře di te li, mů že te se spo leh nout!“

Hlav ní pře dák z ved lej ší ho ko lek ti vu, kte rý se děl ved le

mě, mi po ti chu ří kal: „Ivan. Kur va, to si dá te! Víš co to je za

cy pa?! Je to Va lach a má je nom pět tříd. A na víc je straš ná

ske ta. Bonzu je a lí že ře di te lo vi řiť.“ Vě děl jsem, že ta ko me die

by la na hra ná a pře dem při pra ve ná.

Dru hý den, na ran ní šich tě, už skutr stál na úse ku a hrál

chyt ré ho. Šel jsem za ve dou cím, abych s ním po ra porto val,

ale skutr mi sko čil do ře či a ří ká: „Ne ní tře ba, to už je všech no

za ří ze né. Ode dneš ka jsem váš hlav ní pře dák. Ty jsi smě no­

vý, co?! Tak si na piš palní ky, moc se neobsrý vejte, posbí rej

si li di a fá rejte! Já při jdu pozdějši, ne bo mám eš tě ně ja kú pa­

pí ro vú ro bo tu.“ V du chu jsem si ří kal: „Co se mi, ty ču rá ku,

svě řu ješ, já ti na to se ru a kdy bys ne při šel vů bec, tak by by lo

líp.“ By lo mi jas né, že bu du mít s tím bl bem ne ustá lé po tyč­

ky. Sfá ra li jsme a při sva či ně jsme de ba to va li o něm. Pe tr ho

znal z vy prá vě ní klu ků, kte ří mu už dáv no o něm vy klá da li,

co je to za cy pa, ale sral na to, pro to že měl z ně ho hov no.

Pak mi ří ká: „Ivan! Víš ko lik on má tříd?“ Ří kám: „Vím. Pět!“

PESTRÉ VRSTVY

23

„Odkuď to víš?“ ptá se Pe tr. „Vče ra mi to je den ří kal.“ Ozval

se Ton da: „Do pr de le, to má me pod ta ko vým bl bem dě lat?“

„No to je pěk ně v pr de li!“ ří ká Ja rek a roz ba lo val si strou ček

čes ne ku. Ří kám: „Ho ši, je tře ba si před ním dá vat ba cha na

ja zyk, pro to že to je bonzák.“ „Mám ho na oca se!“ pro hlá sil

Ton da. Ton da si vši ml dvou svě tel na štre ce. Když při šli blíž,

po znal jsem v nich ve dou cí ho a skut ra. Před sta vil se klu kům

ja ko hlav ní pře dák a se ptal, kdo z nás je Va lach. „Já!“ ozval

se Pe tr. „A co má být?!“ „Nic, enom se tak ptám, pro to že já

sem též Va lach.“ „To je té ho, já sem též Va lach a ne chlu bím

sa tým,“ ozval se Ja rek. Skutr ne če kal ta ko vou re ak ci od klu­

ků a i když měl je nom pět tříd, tak po cho pil, že mu se rou na

hla vu. Byl jsem to mu rád, že se klu ci ne bo jí a dá va jí mu to

na je vo. „Ivan je též Va lach,“ pro hlá sil ve dou cí. „Ja? A kde

si sa na ro dil?“ ptá se skutr. „V No vým Ji čí ně,“ ří kám. „Tož

to si bu de me vše ci ro zu měť.“ Ja rek se roz kaš lal a Pe tr se

ušklí bl. Já jsem si je nom v du chu mys lel o pr de li. „A kde si

sa na ro dil ty?“ ptá se Tondy, kte rý se špá ral v uchu ně ja kým

dřív kem. Dě lal ja ko že ne sly ší a po chvil ce ří ká: „Já sem se

ne na ro dil.“ Skutr ču mí a ne ví, co si má o tom mys let. Pak

ří ká: „Jak to ne na ro dil…“ „Nó, pro to že jsem se pros tě vy­

skytnul,“ ří ká Ton da. „Ně kte ří li di se vy skyt nou a ně kte ré

vy táh lo slun ko z kra vinca a ti to ma jí horši, ne bo na nich to

je po tom po znat, je nom co ote vřou hu bu.“ Skutr se za ra zil

a ří ká: „Počkaj, jak si to mys lel?!“ „Tak jak to ří kám,“ od po­

vě děl Ton da. Všich ni jsme po cho pi li a vě dě li, že ho Ton da

uzem nil. V du chu jsem mu gra tu lo val. Skutr do stal prv ní

lek ci a as poň se ne bu de moc roz ta ho vat. A pak to po hno jil

tím, že se ze ptal, kdo z nás je v KSČ. „Ni kdo!“ ře kl za nás

24

Ivan Landsmann

ve dou cí a posvi co val po hajcma nach. „No ale to je chy ba, ho­

ši! To je vel ká chy ba! To by ste tam mě li být vše ci! Po šich tě

sa za mnú za stav te na se kre ta riá tu a já vám dám při hláš ky,

ty sa vyplňá a…“ Ne do po vě děl. Sko čil mu do ře či Ton da.

„A sa my?“ „Co, sa my,“ ptá se skutr. „No, esi se ty při hláš ky

vy pl ní sa my, ne bo to bu de me mu set dě lat my?!“ „Poslúchaj,

oga re, ne zdá sa ti, že si ja ký si přidrzlý?!!!“ „Próóóč??“ ptá se

Ton da a klid ně se špá ral dře vem v uchu. „No pro to že máš

furt ja ké si hlúpé při po mín ky. Tys měl byť v KSČ už dáv no!“

ří ká skutr. Ton da na to: „Já sem tam chtěl byt už dáv no, ale

vy by ste mě tam asi ne chtě li.“ „No, počkaj! Jak to, ne chtě li?“

„No, pro to že sem tři ro ky bru čel na Bo rach.“ Skutr: „Ale to si,

oga re, na omy lu! To na to ne má žá den vliv! My sme od te ho,

aby sme li di pře vy cho vá va li a ne byl bys prv ní ani po sled ní.“

„No, to je prav da!“ vmí sil se do ho vo ru Ja rek. „Po dí vej se,

ta ko vý Hu sák, ten bru čel ko lik ro ků a po dí vej se, kde dnes ka

je!“ „To tu ne bu dem pro bí rať!!!“ za jaščel skutr. Vši ml jsem

si, že ve dou cí se ne ná pad ně vy pa řil. Asi měl oba vy z to ho,

aby se ho ten ko kot ná ho dou ne ze ptal, proč ne ní on v KSČ.

Za čí nal jsem být na to ho ču rá ka na sra ný, pro to že z ně ho ta

bl bost je nom tříš ti la. Pak se ptal Jarka a ten mu řek, že ne ní

po li tic ky vy spě lý a asi by se tam ni jak ne an ga žo val, pro to že

na to pros tě ne má. Po těch slo vech mu to pa ko ří ká: „Po div

sa, ty ja ko sko ro práv ník, by si měl měť o po li ti ce pře hled,

né?!“ „No prá vě pro to!“ „Co prá vě pro to…“ „No, prá vě pro to,

že mám pře hled, tak na to se ru.“ Byl jsem rád, že mu klu ci

se rou do kr ku. Když se ptal Pet ra, tak ten si ne dě lal ně ja ké

pro blé my s vymlou vá ním. Jed no du še mu ře kl: „Po div sa.

Já mám enom jed nu hlav ní sta rosť. Oddě lať si svo ju šich tu,

PESTRÉ VRSTVY

25

dob ře sa nažrať, na piť a za du pať si. A ce la po li ti ka aji s KSČ

mi le ží u pr de le.“ Pak při šla řa da na mně. Skutr: „Po div

sa, pře dá ku. Ty ja ko ve dou cí osádky by si měl iť pří kla dem

a byť u nás už dáv no! To, že máš brá chu na Zá pa dě, to je je­

ho haňba, ale ty si tu a je tře ba, aby si do ká zal…“ Ne ne chal

jsem to ho negra mo ta do mlu vit. Ří kám: „Tak po dí vej se! Jest li

jsem, ne bo ne jsem, jak ty ří káš u vás, to je mo je věc a tvo je

zby teč ná sta rost. Já se ti též ne se ru do tvých vě cí. A zdá se

mi, že ně jak to ho moc víš! Tys byl ur či tě v Rus ku, ne bo jsi

vy stu do val Kar lo vu uni ver zi tu. Ty by ses ho dil s tím svým

ro zu mem k po li cii…“ Ne do mlu vil jsem. Skutr mi sko čil do

ře či a ří ká: „Po div sa, o to bě te ho ví me dosť! Si zná mý po bu­

řo vač a jak si tak spo mí nám, tak si vló ni žá dal po vo le ní do

Ka na dy.“ „Le tos bu du žá dat zas!“ ří kám mu. „Šak si žá daj!

Žá daj, ale pa ma tuj si, že po kuď bu du v ko mi si já, tak si buď

istý, že bu du prv ní, kdo bu de pro ti!“ Já: „Na to jsi, ka ma rá­

de, moc ma lý pán, aby jsi roz ho do val o tom, jest li po vo le ní

do sta nu, ne bo né! A víš co? Skoč mi na hejcman! Ho ši, jdem

dě lat, ne bu dem ztrá cet čas s ně ja kým negra mo tem.“ Zved li

jsme se a šli do čelby.

Ta ko vé by lo na še prv ní se zná me ní s no vým hlav ním pře­

dá kem, u kte ré ho jsme mě li po pi či, ale on též.

Stál jsem před úse kem a ke cal s klu ka ma. Při šel ke mně skutr

ješ tě s jed ním ma ní kem a ří ká: „Poslou chaj. Ode dneš ka bu­

de toť Pe tr Fi li pek va ším pře dá kem.“ Dí vám se na ně ho jak

z ja ra, pro to že jsem to ne chá pal. Ří kám: „A já bu du ja ko co?!

To bu du dě lat vo za ča, ne bo co!“ Skutr: „Ty bu deš kom baj nér.“

26

Ivan Landsmann

„A kde ten kom bajn máš?“ ptám se. „Nesta raj sa, kom bajn už

je na šach tě.“ „Já z te ho mám chu ja, že je na šach tě, když

ne ní na do le!“ „Poslu chaj, ne bu dem o tym disku to vať, ne ní

na to čas. Na piš palní ky a po má hajte si na důl.“ Ří kám: „Já

ne jsem už pře dák, tak to ne ní mo je sta rost! Ať si to na pí še

no vý pře dák.“ Skutr ří ká: „On ne zná eš tě pod mín ky, ja ké tam

sú.“ „Tak mu to na piš ty!“ ří kám. „Cho díš tam už del ší do bu

a pod mín ky znáš, né?“ Vě děl jsem moc dob ře, že skutr byl

z kla sic ké raž by bl bý, tak ja ko je ho ko le ga. Oto čil jsem se a šel

na úsek za ve dou cím, ze ptat se ho, co to všech no má zna me­

nat. Ří kám: „Pa vel, co to má všech no zna me nat. Zá vor ka si

příjde za mnou s ně ja kým chla pem a ří ká, že to je no vý pře­

dák mís to mě.“ „O tom já nic ne vím!“ ří ká Pa vel. „A co to je

za chla pa?!“ ptá se. Já: „Co já vím? Ně ja ký Fi li pek.“ „Fi li pek?

Ten ho ke jis ta?“ „Ne vím, jest li to je ho ke jis ta, ne bo co, já ho

vi dím dnes ka po pr vé.“ Vstal a vy šli jsme na chod bu, kde

skutr vy svět lo val ně co mo je mu no vé mu pře dá ko vi. „Poslu­

chej, Zá vorko. Co se to tu dě jou za změ ny, o kte rých já nic

ne vím.“ ří ká Pa vel. „Na zdar, Pa vel!“ ozval se Fi li pek. „No,

na zdar. Co ty tu dě laš?“ „Bu du ro bit u te be!“ „A to ja ko co?

U do pra vy, ne bo kde?“ „Nééé, smě no vé ho pře dá ka!“ „A že

o tym nic ne vim!“ Skutr: „Poslu chaj, Pa vel, všec ko je za ří ze­

né u ve dou cí ho po le.“ „Pa vel, a to já mám dě lat ja ko vo zač,

ne bo jak?“ ptám se ho. Skutr: „Na psal už si ty palní ky?“ „Proč

bych měl psát palní ky? Já jsem pře dák?“ „Po čkej, Ivan,“ ří ká

Pa vel. „Za jdem za ve dou cím po le.“ Ve šli jsme do kan ce lá ře,

kde za sto lem se děl ješ tě po řád ně ne vystřízlivě lý Klimša. „Co

ma te, chla pi?“ ptá se. Pa vel ří ká: „Ty si mi dal na úsek Fi­

lipka?“ „Jas ně. A co má ja ko být.“ „No nic! Je nom by mě

PESTRÉ VRSTVY

27

za jí ma lo, co bu de Fi li pek dě lat za ro bo tu.“ „No, smě no vé ho

pře dá ka! To ti Zá vor ka ne mlu vil?“ Pa vel: „Poslu chej, to ne­

mys líš váž ně.“ „No a če mu by né? Je to dob rý ho ke jis ta, tak

če mu by ne moh být též dob rý pře dák.“ „Ho ke jis ta tře ba je

dob rý, ale co to má spo leč né ho s do lem?! Ten chlap ne byl už

sko ro de set ro ků po řád ně na do le a ty ho dáš dě lat pře dá ka.

A ja ku má vů bec kva li fi ka ci? Po chy bu ju, esi má vů bec sed­

mič ku.“ „Poslu chej, Pa vel, je to schop ný sy nek a vě řím, že

se br zo za pra cu je a bu de z ně ho dob rý ha jer.“ „Kur va ale

po chop, že ta ko vé mu nezku še ne mu člo vě ku, kte rý ne má

kva li fi ka ci, ne mo žu svě řit osád ku! Ně co se vy se re a bu du to

mět na tri ku já.“ Po dí val jsem se na ho din ky a by lo tři čtvr tě

na šest. Ří kám: „Pa vel, já pů jdu, ne bo nesfá rám.“ „Dob ře. Běž

a po šich tě se za mnu za stav.“ Na všech úse cích už by lo

prázd no. Utí kal jsem do koupe lu a rych le se pře vlé kl, pro to­

že byl nej vyš ší čas. Tak tak jsem chy til po sled ní šol, ve kte ré

fá ra li střel ci. Što ček mi ří ká: „Co je s te bu, Ivan. To ti sta ra

do ma při leh la no hy, že ideš tak poz dě?“ „Na ko lik máš střel­

bu? Zá vor ka mi při nes ro zepsa né palni ky, kur va, ale to aby

se v tym čert vy znal.“ Ří kám: „Štoč ku, já už jsem ode dneš ka

vo zač, tak že mě to ni jak ne za jí má.“ „Ne du pej! Fakt? Ty si

ro biš ze mě cy pa.“ „Cy pa si z te be ne ro bim, je to tak.“ „A cos

kur va vy mamla sil?“ „Nic! Pros tě se Klimša se Zá vor kou do­

mlu vi li, že mís to mě na stou pí ně ja ký Fi li pek.“ „Fi li pek? Ten

ko kot? Ke ry čert ho tu vy ři gal!“ Ří kám: „Štoč ku, až vy stou­

pí me, tak mi ukaž ten pa pír s tě ma palní ka ma.“ Vy stou pi li

jsme z kle ce a Što ček mi po dá val pa pír s ně ja ký ma kli ky há­

ka ma a byl růz ně poškrka ný. Dí val jsem se na ne či tel ný pod­

pis, z kte ré ho by lo ro ze znat je nom Z a dal ší už by lo ne či tel­

28

Ivan Landsmann

né. Ří kám: „Štoč ku, pojď sem! Po dí vej se, co tu ti dva cy pi

na psa li za palní ky.“ Po dle mě to vy pa da lo na klín, ale ku rev­

sky zdu pa ný. Pře po čí tal jsem palní ky a na po čet dír jich pět

nadbý va lo. Ří kám: „Štoč ku, ber to tak, jak to ti dva oca si

na psa li, a stře li va na bal tež ko lik chtě jí.“ Mě li ho, ja ko do

tu ne lu. Ří ká: „Ivan, ne chceš to rad ši pře psat?“ „Kur va, co

bych pře pi so val! To je je jich věc. Ber to tak, jak to je, a šlus.“

Když jsem při šel do čelby, klu ci už ta ha li flogma ny a ha di ce

na vrtá ní. Ptám se Pet ra, kte rý odmo tá val vod ní ha di ci, jest­

li sva či li. Ří ká: „Kur va né, pro to že skutr s tym no vym nás

ne ne cha li.“ Vje la do mě zlost a ří kám: „Tak víš co? Pěk ně se

po saď, vy bal sva či nu a že rem.“ Sed li jsme si a jed li. Z čelby

na nás posvi co val skutr se svo jím kumpá nem. „Tak kur va,

co je to tam s va ma!!!“ „Po lub nas v pr del, pi čo,“ pro hlá sil

jsem, i když to ne sly še li a jed li jsme dál. „Tak kur va! Mám

vás iť zvednuť!!?“ „Běž do pi če, ty ču rá ku!“ za řval jsem. Vi­

dím, jak se svět lo odle pi lo od čelby a rych le se blí ží k nám.

Pak i dru hé. Při hnal se roz zu ře ný skutr se svo jím bl bem a za­

čal to ze se be chr lit. „Tak co si vů bec mys líš! Ty ne víš, kdy

sa sva čí?! Ne bo co. Eš tě sta hu ješ li di a po bu řu ješ jich! Já sem

moc dob ře vě děl, že ty pře dá ka dě lať ne mo žeš. To by tu na

té šach tě za chvil ku vy pa da lo!“ S kaž dým je ho slo vem, do

mě vjíž dě la stá le vět ší zlost. „Tak dost!“ za řval jsem. „Ty mi

tu chceš dě lat fotra, ne bo co?! Já dě lám pře dá ka už tři náct

ro ků a jest li ho dě lám dob ře, ne bo špat ně, o tom ty ne rozho­

du ješ! Kur va, te be nám tu byl čert dluž ný! A pa ma tuj si, že

dnes ka jsem tu po sled ní šich tu.“ „Cha cha cha. Do vol sa mi

zasmáť! Já bu du enem rád.“ Ří kám: „Dnes ka na čelbě ne dě­

lám, ne chá vám se vy ce cho vat do ob slu hy.“ „Tak sa tře ba

PESTRÉ VRSTVY

29

po ser! Mys líš, že sa bez te be neobejdem?“ ozval se Fi li pek

a ří ká Pet ro vi: „Sta vej, ber tu ha di cu a val do čelby. Esi ste

ne by li zvyk li poslu chat va še ho by va le ho pře dá ka, tak u mě

to ne bu de.“ Oto či li se a šli do čelby. Sly šel jsem, jak Fi li pek

ří ká skutro vi: „Ty, Ton da, ne ní to ten, jak vlo ni žá dal od nás

to po vo le ní do té Ka na dy?“ „Ja, to je on, ale ať si ne my…“

Dál už jsem ne ro zu měl. Pe tr mi ří ká: „Ivan, to s tym ode ji tim

si mys lel do oprav dy?“ „Úpl ně smr tel ně,“ ří kám. „Tož tak to

já idu též. Kdo by s ta ko vý ma hno ja ma dě lal.“ Vzal ha di ci

a šel na čelbu. Já jsem vzal bed ny na pí sek a po ma lu šel k vo­

zu je na pl nit. Když jsem na bí ral pí sek, tak jsem pře mýš lel

nad tím, jak ta ko vý je den hnus ný ko mu nis ta do ve de otrá vit

ži vot mno ha li dem a jak je před ně ma člo věk bez bran ný. Co

při šel skutr, tak se mi za čí na la ha vírna ze dne na den čím dál

víc hnu sit, i když i tak jsem jí měl za ty lé ta pl nou pr del. Ani

jsem ne zpo zo ro val, že se ved le mě po sta vil štajgr. Ří ká: „Co

ty, Ivan, se tu přehra bu ješ v pís ku?“ Ří kám: „Bo huš, dnes ka

mě vy ce chuj do ob slu hy a zít ra dá vám sbo hem.“ „Ne du pej!

Kur va, kde bys cho dil!“ Ří kám: „A kdo si mys líš, že bu de

pod ta ko vý ma ču rá ka ma dě lat! Fi li pek ro zu mí ha vírně jak

ko za petr že li a Zá vor ka to sa mé.“ „Ne du pej Ivan! To je enom

do čas ně, než se všech no vy ře ší.“ „Co se vy ře ší!? Hov no! Od

té do by, co tu při šel ten cyp, tak to všech no sto jí za hov no.“

„Nó, kur va. Já vím, ale co na dě láš. Nic ne na dě láš. Ja a ska­

zu je ti Pa vel, že se máš za ním po šich tě sta vit.“ „Já vím.“

Z čelby se ozval ra chot flogman. Na pl nil jsem jed nu bed nu

pís kem, ho dil si ji na ra me no a šel jsem do čelby. Po sta vil

jsem se ke štu su a po zo ro val, jak ti dva vo lo vé jsou bez rad ní.

Kdy by mo ji klu ci ně co ne zna li, tak jsou ti dva pablbi ho to ví.

30

Ivan Landsmann

Skutr ob ska ko val ko lem klu ků a sna žil se jim mě nit směr

vrtá ní. Sta ho val jim růz ně ma ši ny, i když jsem vi děl, že klu­

ci vrta jí dob ře. V du chu jsem si ří kal: „Kur va, ten odpal bu de

vy pa dat.“ Skutr se obsrý val ko lem Tondy a po řád mu ubí ral

vzduch na pa chol ku. Na jed nou vi dím, že Ton da od sko čil od

ma ši ny a praš til ka pou o zem. Vě děl jsem, že se na sral. Vů bec

jsem se ne di vil. Nej hor ší věc, co mů že být, je, když je člo věk

zvyk lý vr tat po dle to ho, jak jsem to tře ba na učil klu ky já. Už

ně ko lik ro ků měl kaž dý svo je ur če né mís to a kaž dý den tak

vrtal. Ton da zve dl ka pu, na sa dil si ji na hla vu a šel ke mně.

Skutr za ním řval: „Poď vrtať!!“ „Já vas je bu, vy ču rá ci, vrtej­

te si sa mi, když jste tak chyt ří!“ Ton da při šel ke mně a vši ml

jsem si, jak je ner vóz ní. Tře pa ly se mu rty a měl vy ku le né

oči. Ří ká: „Ivan, já tu kur vu ma lu krpa tu ko mu nisticku na­

vrchu za bi ju. To se ab so lut ně ne dá vy dr žet.“ Ří kám: „Ton do,

já bych mu tež nej rad ši rozko pal hu bu.“ „Pe tr mi ří kal, že

ideš pryč. Je to prav da?“ „Je.“ „Tak to já idu tež.“ Tondo ve

ma ši ny se ujal skutr s Fi lipkem, ale co to s ně ma dě la lo, to

ne by lo ani mož né. Fi li pek při dal na pa chol ku vzduch, aniž

vě děl, co dě lá, pro to že u ma ši ny stál popr vé. Skutra to vy­

nes lo až pod vrch hajcma nů, svědr se pro hnul ja ko luk a zlo­

mil se. Kdy by Ja rek včas neusko čil, tak mu spad la vrtač ka se

zlo me ným svědrem na zá da a provrta la ho. Ne byl by to prv­

ní pří pad na šach tě. Zrov na při šel stře lec a vi děl to. Ří ká:

„Ivan, on ti vy za bi ja půl osádky.“ Ton da do ne sl no vý svědr,

na sa dil ho do ma ši ny a vrtal. Skutr už se mu do to ho nesral,

pro to že si na bil tla mu a ta ky po znal, že na to ne má. Fi li pek

klu kům zavrtá val tam, kde mu klu ci po sví ti li, pro to že ne vě­

děl, kde kte rá dí ra pat ří. Já jsem se na to ne mo hl dí vat. Ří kám:

PESTRÉ VRSTVY

31

„Štoč ku, pojď od sud do pr de le, ne bo se zby čim.“ Do ne sl jsem

na čelbu zby lé dvě bed ny z pís kem, se dl jsem si ke štočko vi

na okor a ke ca li jsme. Půl šich ty by lo v pr de li a na čelbě se

po řád ješ tě vr ta lo. Při šel zno vu štajgr a ří ká: „Kur va, oni eš tě

vrta jí? S ta ko vu se to do šich ty ani nestře li.“ Šel na čelbu,

a když se vrá til, ří ká: „Kur va, Ivan, běž tam a řek ni jim, jak

ma ju na vrtat zá lom!“ „Po dí vej, Bo huš, ne ní to tro chu han ba,

aby vo zač ra dil hlav ní mu a smě no vé mu pře dá ko vi? Mám je

na oca se.“ „Ne du pej, Ivan?!“ „Jo, jo, už je to tak, mám je na

oca se.“ Štajgr rad ši ode šel, pro to že s tím ne chtěl nic mít. Asi

po půl ho di ně ma ši ny utich ly a klu ci kli di li čelbu. Pak skutr

vo lal: „Lá du jem!“ Što ček se po kři žo val, vzal si interfe ro metr

a šel do čelby. Já jsem dr žel hlíd ku. Lá do va li ho di nu a půl,

což by lo úpl ně ne nor mál ní. Prv ní při šel z čelby što ček a ří ká:

„Ivan, ně co otřesné ho! Kdy bys to vi děl, tak se po se reš. Čelba

zozvrta na jak emental, za lom tak zva ný abstrakt. Nechcu vi­

dět, co to udě la.“ Klu ci při šli z čelby nervózní a uštva ní.

Po se da li se ved le mě a Ton da s Jarkem vy táh li sva či ny. Ton­

da ji roz ba lil, čich nul k sa lá mu, kte rý byl už zka že ný, a švi hl

s ní na pás. Za řval: „Skrz ně ja kých dvuch cy pu mu sim byt

hla dem!! Kur va! Dnes ka tu by la pro mě po sled ní šich ta.“

„Mo ja též,“ ří ká Pe tr. Ja rek udě lal se sva či nou to sa mé co

Ton da a pro hlá sil, že na to tež se re a jde do pi če. Što ček oto­

čil klič kou a ozva la se rá na jak z dě la, lutny se cofli o půl

met ru do za du a byl sly šet ko vo vý zvuk. Mi to by lo jas né.

Ří kám: „Tak, ho ši, ko lik jich ti pu je te?! Já ří kám čty ři. A vy?“

Ton da tři, Ja rek pět a Pe tr se při dal k me mu tipu. Skut ro vi se

to ne lí bi lo a ří ká: „Ne chaj si ty svo je hlúpé při po mín ky! To,

co umíš ty, tak to my umí me též. Že, Pet ře.“ Já: „To, co ty se

32

Ivan Landsmann

učíš na čelbě, to já už sem dáv no za po mněl!“ Klu ci se roz­

chech ta li a stře lec s ně ma. Skutr: „Šak te be ten smích br zo

pře jde.“ „Až po to bě! A rad ši se běž po dí vat, cos vy mamla sil

a na maž si ru ky.“ „Nó, šak ty sa dosmě ješ br zo.“ „Idem se na

to po dí vat!“ ří ká što ček. Klu ci tam ani ne šli. Što ček se vrá til

a dr žel se za hla vu. „Tak co?! Kdo z nás se tre fil?“ ptám

se. „Le ží jich pět. Tak Ja rek. Šest lu ten je na ze mi a bu dou se

mu set vy mě nit. Zá vor ka vám vzka zu je, aby ste oka mži tě vše­

ci při šli na čelbu. Aji ty, Ivan.“ „Mám ho v pi či! Ču rá ka!!

Ho ši ber te ka ba ty a idem k šach tě. Je půl dru hé. Ať se s tím

se rou ti dva ru dí psi.“ Umyl jsem se a šel na úsek. Pa vel mi

ří ká: „Co jste tam dnes ka dě la li, že jste je nom za ce lu šich tu

stře li li?!“ Ří kám: „Pav le, to se ze ptej Zá vor ky a Fi lipka, já

jsem byl v ob slu ze.“ „Ne du pej! A proč?“ „No pro to že s ta ko­

vý ma cy pa ma na čelbě já dě lat ne bu du. Zá vor ka mi dnes ka

má lem pro vr tal chla pa. Oba ne umí vr tat a až vy fa ra jí, tak se

ti po chlu bí, co vy mamla si li. Jo a ješ tě bych ti chtěl ozná mit,

že od zítř ka jdu do pr de le.“ „Kur va! To mi ani ne mluv! To

ne při pa dá v žád ným pří pa dě v úva hu!“ Na úsek při šel Pe tr

s Tondou. Ton da ří ká: „Ve dou cí, já s Pet rem jde me do pr de­

le.“ „Vy jste se snad vše ci zbláz ni li! Né?! Prak tic ky nej lep ší

li di mi ode jdou a kdo tu bu de dě lat!?“ „To po dě kuj Zá vorko­

vi.“ Pa vel ří ká: „Ivan, po div se. Od zítř ka se stě hu je kom bajn

na důl a Zá vor ku s Fi lipkem dám k to mu a ty s party ju do ra­

zíš tu za ráž ku a po tom bu deš jez dit s kom baj nem. Kur va

ne buď jak ma lý sy nek. Tam za ro biš pe něz jak šup!“ Ří kám:

„Dob ře, Pa vel, jak to je tak, tak zůsta va me. Co, ho ši!?“ „Ja,

Ivan.“ Za zvo nil te le fón. Sly šel jsem ujašče ný skutrův hlas.

Pa vel za vě sil a ří ká: „Vo lal Zá vor ka a mlu vil, že jste ne upo­

PESTRÉ VRSTVY

33

slech li je ho pří ka zu a ode šli jste z čelby. Chce, aby sem vás

po tres tal a te be zvlášť, že jsi to byl ty, kte rý zbanto val osád­

ku.“ „Po dív se, Pa vel, by lo půl dru hé, když je stře li lo, a to je

šich ta. Né?“ Na úsek při šel što ček a ří ká: „Ivan, mlu vil si

Pav lo vi co tam ti dva vy mamla si li?“ „Co?!“ ptá se Pa vel. Ří­

kám: „Šak ti Zá vor ka vo lal, ne?“ „No vo lal, ale enom to, co

sem ti ři kal. Tak co tam vy mamla si li!?“ Što ček tak tro chu

ško do li bě ří ká: „No, nic moc, enom pět hejcma nů le ží ho re

ko py ta ma a šest lu ten je na srač ku.“ „Kur va! To mi ani ne­

mluv! O tym mi vů bec ne ří kal.“ „No, asi se ti za po mněl po­

chlu bit,“ ří kám. „Kur va, to je kus cy pa.“ Na úsek při šel Ja rek

a ří ká: „Ve dou cí, já idu do pr de le.“ „Kur va!! Eš tě ty za čí nej!

Iďte mi do pi če a rá no ať vas vi dím všech ny pohro ma dě!“

Vy pad li jsme z úse ku a na dru hý den jsme před ním za se

všich ni stá li.

Za ráž ku pro kom bajn jsem s klu ka ma vy ra zil a skutr s Fi­

lipkem a par tou dopra va řů do pra vo va li kom bajn na čelbu.

Byl to sta rý střep, kte rý vy řa di la Duk la. Hlav ní me cha nik

pro hlá sil, že kom bajn be re a dá ho do pro vo zu. Za zno vu­

pou ži tí pak vzal tuč né pré mie. Kom bajn se jme no val PK­3.

Těs ně po vál ce Ru si da li hla vy do hro ma dy a vy mys le li to

ko zid lo. Pod vo zek byl z ně mec ké ho sa mo hybné ho dě la a kom­

bajn sám o so bě ne byl vel ký, ale hlav ně směš ný. La fe tu měl

dlou hou a po do bal se fakt ně ja ké sta ré taj né zbra ni. Ha ví ři

ze stě ny, když cho di li ko lem, tak si to ko zidlo se zá jmem

pro hlí že li a mě li růz né při po mín ky. Štenkro va li růz ně sku­

tra, ja ko na pří klad: „Z avorka, kde s tym kla mo rem chceš

34

Ivan Landsmann

je chat?! Do být Sta lin grad? Ne bo se chceš pro vrtat na Za pad?“

Kom bajn se dá val do hro ma dy ně co přes tý den. Zá meční ků,

kte ří by li zku še ní se sklá da ním kom baj nů, se ko lem to ho

ko zidla hem ži lo jak mra ven ců a ne vě dě li si ra dy kde co pří­

jde, pro to že nic na se be ne pa so va lo. Hlav ní mu me cha ni ko vi

se to zdá lo ně jak dlou ho, že kom bajn ne ní ješ tě v pro vo zu,

a sfá ral na důl, aby na prá ci osob ně do hlé dl. Ob chá zel ko lem

to ho ko zidla a byl z to ho da le ko blbší než všich ni zá meč ní ci.

Na ko nec mu se li po zvat z Duk ly ně ja ké ho ex per ta, kte rý měl

s tím zku še nosti, pro to že ty ko zidla mě li na šach tě dlou hé

ro ky. Na ko nec zjis til, že la fe ta je si ce ta ky z PK­3, ale z no­

věj ší ho ty pu a ji nak spře vo do va ná a elektro skříň též ne pa­

su je, tak ja ko i ovlá dač. Mu se lo se z Duk ly na šro tišti vy ­

hra bat pat řič né dí ly a do pra vit je na důl. Asi za tři dny

byl kom bajn pro vo zuschopný. Ex pert z Duk ly se ptal, kdo je

tu kom baj nér. Ří kám: „Já!“ „Ty? Tak upřím nou sou strast.“

„Proč?“ ptám se. „Ka ma rá de, nechcu tě už pře dem zby teč ně

stra šit, ale též ti ne bu du ke cat. Kombajné ři od nás si ku rev sky

od dech li, když se vy řa di ly ty kla mo ra z do lu. Ně ko lik ro ků

už sto jí od sta ve né na šro tišti. Tak kur va ne vím, co to na pad­

lo va še ve de ní.“ Dá val mi pak růz né ra dy, kde se nej čas tě ji

vy sky tu je ně ja ká zra da. Hlav ně mě upo zor ňo val na ovlá dač,

kte rý prý je straš né svins tvo. Pras ká u ně ho moc čas to hyd­

rau lic ká ha di ce, pro to že re gu lá tor tla ku ni kdy ne byl do ře še­

ný. Jest li že byl kom bajn v pro vo zu pár ho din v ku se, olej se

za hřál až na osumde sát stup ňů a když prask ne u ovlá da če

ha di ce, tak olej bu du mít pří mo v úsmě vu. Pak mi před ve dl,

jak se s čím za chá zí a jak je nej lep ší odbí rat sloj, ale na to prý

příjdu sám. Pak ra dil klu kům, jak je nej lep ší po stu po vat u bu­

PESTRÉ VRSTVY

35

do vá ní. By ly to pro nás vzác né ra dy, pro to že ni kdo z nás na

kom baj nu ne dě lal a pře jít z kla sic ké raž by na kom bajn je

úpl ně ně co ji né ho. Pak jsem na stou pil za kom bajn, pus til

jsem sběrný dopravník a zavrtal se do čelby. V mo men tě ne­

by lo vi dět ani pul met ru před se be, i když jsem měl spuš tě ný

po střik na pl né ku le. Klu ci se oka mži tě zde ko va li za kom bajn,

do čis tých vět rů. Mu sel jsem če kat, až se čelba tro chu odvě­

trá, abych mo hl po kra čo vat. Vy uhlo val jsem čelbu a při kaž­

dém zašra má ní se ozva la ra na ja ko z dě la. Ra zi li jsme v otře­

so vé slo ji, kde by ly tla ky a ty se vy bí je ly. Kom bajn se mnou

úpl ně nad ska ko val. Asi po dvou ho di nách se mi po da ři lo

čelbu vyuhlit, tak že jsme se moh li chy tit bu do vá ní. Fi li pek

mi vy ho dil hla vu na la fe tu a já jsem ji zve dl pod strop. Ton­

da už ne sl no hu a Pe tr, kte rý dě lal na dru hé stra ně s Jarkem,

už šrou bo va li no hu k hla vě. Když stá la sešrou bo va ná kost ra,

klu ci ji za klá da li sí ta ma a orospinko va li. Já jsem za klá dal

vrch šta che ta ma. To to bu do vá ní nám tr va lo mož ná půl ho­

di ny, jest li né dé le. Správ ně ne mě lo bu do vání tr vat dé le než

de set mi nut. Ne chtě lo to nic ji né ho, než zís kat ru ti nu. A tu

jsme bě hem týd ne mě li a ne bu do va li jsme dé le, než těch de­

set mi nut. Já už jsem se ta ky na kom baj nu za běhl a čelbu jsem

vyuhlil za půl ho di ny. Klu kům se prá ce za ča la lí bit, pro to že

se zda le ka tak neudře li, ja ko na kla sic ké ražbě. I z Fi lipka se

stal lep ší chlap, než jak se nám uká zal prv ní dny. Do kon ce

pro hlá sil o skutro vi, že je to ču rák, pro to že se sral i do ně ho.

Ale do očí mu to ni kdy ne ře kl. Já jsem to měl da le ko hor ší.

Žral jsem prach, pár krát se sta lo, že mi prask la ha di ce na

ovlá da či a od hla vy až do půl pa su jsem byl od ole je. Když

pak na mě na se dal uhel ný prach, měl jsem ho na so bě ně ko­

36

Ivan Landsmann

lik mi li met rů, což byl pro blém smýt ho. Věč ně jsem mu sel

mě nit ně ja ké hyd rau lic ké ha dič ky a no že, kte ré od chá ze ly,

pro to že by ly úpl ně ji né, než tam pů vod ně mě ly být. Na noč­

ních šich tách si klu ci na no si li ke kom baj nu ma te ri ál na čty­

ři ne bo pět met rů a než jsem udě lal údrž bu a vy uhlil čelbu,

tak si po le ha li na šta che ty ne bo oko ry a dá va li si dva cet.

Ně kdy jsem jim úpl ně zá vi děl, ale ne da lo se nic dě lat. Do­

sta li jsme do par ty no váč ka, ně ja ké ho Luďka z Pře ro va. Měl

stroj ní průmku, ale ji nak straš né pa ko. Při šel na důl, aby

vy dě lal za rok na au to. Ho to vý ší le nec. To, že je blb, ne by lo

těž ké po znat. Byl pár dnů po za ško le ní, než byl při dě len

k nam, a o ha vírně ne měl sa mozřejmě pá ru. Hned prv ní

den, když jsme sfá ra li a sva či li, pro hlá sil: „Pá no vé, ne rad

bych vás ně jak ho nil do prá ce, ale já jsem ta dy při šel pro to,

abych si vy dě lal na au to, tak si mys lím, že by chom moh li

hned pra co vat.“ To by lo ně co pro nás. „Á, za se je den chyt rý!“

ozval se Fi li pek. „Tak poslu chej, ko le go, jak si tak mys lím,

bu de me tě mu set na učit sluš né mu cho vá ní na do le. Co se

řek ne, když příjde chlap na čelbu?“ „Já ne vím.“ „Tak ty ne víš.

Dob ré, tak ja ti to řek nu. Zdař bůh se řek ne a po kud chla pa

ne zná me, tak ja ko na pří klad te be, tak se sluš ně před sta víš.“

„Ale nám v za ško le ní nic ta ko vé ho ne ří ka li.“ „Tam vam te ho

eš tě moc ne ři ka li! A pa ma tuj si, že tu ses do stal do nej lep ší

osádky v OKR a že my jsme kur va sluš ně vy cho va ní, odko­

je ní od šach ty a ne má me rá di, když ně kdo spros tě mlu vi,

ne bo je kur va do pi če ne vy cho va ný tak jak ty! Kur va. A teď

se pěk ně po stav do haptá ku a sluš ně po zdrav a před stav se

nám me nem.“ No vá ček ču čí a ne ví, co si má o tom mys let.

Pak ří ká: „Dob rý den, já jsem ně ja ký Lu děk z Pře ro va a při šel

PESTRÉ VRSTVY

37

jsem si vy dě…“ „Kur va! Kde máš ja ký den! Kde ho vi diš?!

Kur va, te be když fo ter ro bil, tak si asi za po mněl svlect spod­

ňa ky. Až při je deš do mu, tak se nech přemrdat!“ Lu děk byl

v pr de li. „A eš tě, aby ti by lo jas né, já sem tvůj pře dák, tu Ivan

je tvůj kombajner a v pří pa dě za va le ní i pře dák. Syn ci su

osád ka. Te raz mi řek ni, co to tam je na čelbě.“ Lu děk to čí

hla vou, pro to že ne ví, co čelba je. „Tam! Před te bu! To je

čelba, ty pitko!“ Lu děk se po dí val do čel by a ří ká: „To bu de

asi ně ja ký důl ní kom bajn.“ „To víš že důl ní. Ne jsme v JZD!

Ten kom bajn ne ní aby sis mys lel enom tak oby čejny. Ten byl

te raz s Iva nem dva ro ky v Rus ku na Domba se, aby jim uká zal,

jak se ra zí. Co, Ivan?“ „Bez de bat,“ ří kám. Fi li pek po kra čo val:

„Po slou chej! Je to nej no věj ší typ ur če ný je nom na rychlo ražbu

a pro to že je eš tě v zá bě hu, tak ho mu sí me šet řit a da va me

je nom pět met ru za šich tu, což je ostu da. Ji nač by sme da va­

li patnact.“ Lu děk na to: „Jó, tak to mu sí te ur či tě všich ni

hod ně vy dě lat.“ „Nó, teď to je s pra cha ma kap ku horši, když

za bi ha me kom bajn.“ „A ko lik tak asi vy dě lá te?!“ „No, po­

slou chej. Ko lik si to, Ivan, do bí ral ten to mě síc?!“ ptá se Fi li­

pek. Já: „Ten mě síc? No, bez ko ru ny dva cet, šestnact ti síc

osumset.“ „No, vi diš. A ja sem bral co si ko lem čtrnacti a syn­

ci do bi ra li po dva nact.“ „No to lik pe něz jsem ne vi děl ani ve

snu! Co pak s to li ka pe nězma dě lá te?“ „No, co by sme dě la li.

Jed no du še?!“ ozval se Ton da. „Ja mam v ba ra ku osm dě cek

a ty z luftu žit ne bu du! Sta ra je furt búď na pro tialko holce,

ne bo s ka pav ku v Bo hu mi ně. Ja rek ten jez di každu zi mu na

Aljaš ku očko vat ži ža ly a to tež ně co sto ji. Za dar mo ti ka ma­

ra de ni kdo nic ne da. No a tu Pe tr si be re každe ja ro nepla ce­

nu do vo le nu a jez di na ko lečko vych bruslach po svě tě. Kde

38

Ivan Landsmann

si to byl Pet ře le tos?!“ ptá se Ton da. „Já? No, le tos sem měl

na mi ře ne přes Ma cho ve je ze ro a Ši ra vu, do Ra kous ka k Ba­

la to nu, ale jak si sem si to špat ně vy po či tal s pe ně za ma, tak

sem se mu sel v po lo vični ces tě k Brnu vra tit.“ Lu děk se děl

a žral nam ty kra vi ny. By lo nám jas né, že je to blb na entou.

Ptám se ho: „Ko lik ti je?“ „Dva cet sedm,“ ří ká. „Tak to si že­

na tý, né?“ „Ne jsem že na tý, ale rád bych.“ Fi li pek: „A to je

kur va ja ký problem?!“ „Nó, na mě ně jak hol ky ne be rou, ale

mám jed nu u nás vyhlídnu tou, je nom je tře ba odsta vit je jí ho

klu ka.“ „Tak ho kur va porvy pod pi jok a je to. Né?!“ Pe tr ří ká:

„Luďku, a už sis as poň za du pal?“ „Nó, ješ tě za tím né, ale

mám to v plá nu. Až bu du mít au to, tak to bu de pro mě snad­

něj ší. To pře ce už se na to hol ky dí va jí ji nak. Ješ tě se po tře­

bu ji zba vit vy rá žek na zá dech.“ Vy hr nul si ko ši lu přes hla vu

a vy sta vil na nás hřbet. Ču če ly na nás správ né sop ky, všech

ba rev. Fi li pek pro hlá sil: „Ty, Lu děk! Kur va, ty bys moh s tym

tvo jim hřbe tem ro bit ma ke tu mě síč ní kra ji ny.“ „No, to je fakt,“

ří ká Ton da. „Ne bo by též ne byl špat ný ná pad po lo žit mu

me zi ty sop ky ko lej ni ce, jak su v dět ské sta veb ni ci, a puš­

ťat me zi ni ma vla ček.“ Lu děk si stá hl ko ši lu a pro hlá sil: „Nó,

a ta ky pla vat ne umím.“ Zve dl jsem se a ří kám: „Jdu si udě lat

údrž bu.“ „My idem dě lat tež,“ pro hlá sil Fi li pek. S Luďkem

by ly po řád ně ja ké pro blé my. Cho dil do ro bo ty čím dál poz­

dě ji, pro to že vy sta vo val svůj hřbet slunku, buď na pře hra dě,

ne bo kou pa liš ti. Mys lel, že mu slun ko vy táh ne ty je ho sop ky.

Jed nou při šel s ná pa dem, že by ne by lo mar né, kdy by si po­

ří dil ně ja kou pla chet ni ci ne bo as poň loď ku. Jed nou na od­

po led ní šich tu se při hnal ce lý rozja ře ný a hned nám zvěs to­

val no vi nu. Ří ká: „Pá no vé, je to v su chu! Ob je vil jsem na

PESTRÉ VRSTVY

39

pře hra dě star ší odsta ve nou loď.“ Fi li pek mu ří ká: „Te raz se

ne vy ke cá vej, řek neš nám o tym na do le.“ Sfá ra li jsme, po­

se da li si na oko ry, vy ba li li sva či ny a če ka li, co to z Luďka

vy le ze za se za cy po vi nu. Fi li pek mu ří ká: „Tak po vyklá dej

ně co o tym tvo jim křižni ku.“ Lu děk spus til: „Nó, to by lo

páno vé tak. Po zo ro val jsem z křo ví je den mi le nec ký pár, jak

se lí bou a tak dá le. Však to zná te pá no vé, né?“ Ozval se Ton­

da: „My to zná me, ale hor ší to je s te bu! Už ses ně kdy cu cal

s ně ja kou ba bu?“ „Nó, kro mě mé má my ješ tě né.“ „A cy cek

si už dr žel v ru ce?!“ Pe tr ří ká: „To víš, že ne dr žel.“ „Lu děk,

a pi ču už si li zal?!“ ptá se Fi li pek. „Kur va to je nej vět ší slast

a ma to svo je vý ho dy. Poslu chej! To mu siš ne chat ba bu cho­

dit as poň čtr náct dni v jedných ga latkách, až se ji to pi čisko

po řadně za pa ři. Tak to ro bim ze svo ju sta ru. Když se ko lem

ni za či na ju sli ta vat mu chy a po se dá vat po ni, tak poznam, že

je pra vy čas. Ku pim litr vi na, děc ka po šlu do ki na a or gie

mo žu za čat. A te raz dob ře poslu chej. Sta ra se vy va li na gauč

už svle če na do sa ga, enom ma na so bě ga latky, ne bo o to se

už sta ram sam. Nesmiš na to jit zas ně jak moc di vo ko, ne bo

se ti mo že stat tak jak raz mi, že sem chtěl sta re čim jak nej­

rychlejši se rvat ga latky a ne uvě do mil sem si, že mě la chlu py

při le pe ne na nich. Po rval sem a sta ra za jašče la, jak by ju do

ni žigla osa. Kur va držim ga latky v ru ce, ču mim se ji na pit­

ku a te raz ne vim, co si mam o tym všechnym mys let. Pit ku

mě la ho lu, jak ma la dě vu cha. Po di vam se do ga la tek a vi dim

v nich krasnu pit ku aji s pe šinku. Ale o to tu ne jde. Te raz

dob ře po sluchej, ne bo při de to nejdů le ži tějši.“ Lu děk se děl

a s po lo o tevře nou hu bou po slou chal Fi lipko vé vý mys ly. „Za­

be reš si do ru ky skro jek chle ba ne bo hous ku, to už zá le ži na

40

Ivan Landsmann

to bě, co maš rad ši, roztahneš ji kro vy a párkrat po li zeš. Po tom

ji za je deš skrojkem ne bo hous ku za kro vy, kde je te pr ve to

nejlepši. Ka ma ra de, nejlepši francusky syr mo že it klid ně do

pr de le! Tři dny před tym, než dycky sta ru rozba lim, ne že ru,

aby sem to po řadně vy chut nal. Ne ro bim to skrz li začky, ale

skrz te ho, aby sem si raz za čas pošma ko val.“ Mys lel jsem si,

že Luďko vi bu de z to ho špat ně, ale nic to s ním ne udě la lo.

Mož ná, že by si s chu tí po slech nul ješ tě ně ja kou ne chut nou

pří ho du. Ozval se Ja rek: „Co mu to všech no vykla daš! On to

stej ně ni kdy ne bu de po tře bo vat. Vi diš sam, že ne vi ani jak

pit ka dy cha.“ „Ty, Lu děk!“ ozval se Pe tr. „Ty bys myslim

pomrdal aji smrť na ko le, co?“ Ří kám: „Ho ši, nech te ho do­

vykla dat. Tak Lu děk, mluv, jak to by lo dá le. Po zo ro val si ty

dva a co by lo dal?“ „No a pak vsta li a šli k ně ja ké loď ce. On

ji pře vrá til a po de přel ně ja kou vět ví a pak ne vím, pro to že

dno loď ky by lo ob rá ce né ke mně.“ „A co si, Lu děk, mysliš,

že tam spo lu ro bi li?!“ „To je těž ko říct, pro to že jsem nic ne­

vi děl.“ „Ty si kvadr cy pa!“ ozval se Ton da. Lu děk po kra čo val:

„No a asi tak po půl ho di ně ode šli. Za uja la mě ta loď ka, tak

jsem si ji šel pro hlíd nout. Zjis til jsem, že je ve znač ně špat­

ném sta vu a mu sí se nut ně opra vit, pro to že ne ní schop ná

plav by. Ale to ne bu de ta ko vý pro blém ji opra vit.“ Fi li pek:

„Dob ře, Lu děk, a co je na ni špatne ho?“ „No, vespod má dí­

ru, po bo cích pár trh lin a držá ky na ves la jsou uvol ně né.“

„Kur va, to tam le ži po Němcach!“ pro hlá sil Pe tr. „A jak to

chceš dát do ku py?!“ ptám se. „Se že nu si pat řič né ná řa dí

a též ně ja kou bar vu a pus tím se do opra vy. Bě hem čtr nác ti

dnů bych měl být se vším všu dy ho tov. Ta ky jsem uva žo val

o tom, že z to ho udě lám pla chet ni ci, což by by lo da le ko lep­

PESTRÉ VRSTVY

41

ší a ta ky vý hod něj ší, pro to že by od pad la prá ce s veslo vá ním.“

„Ty, Lu děk!“ ozval se Ton da. „Po slou chej!“ „No, co je?“ „Do

ři ti mi na fu kej!“ „Ty, kur va, sem zvě da vy, esi nas tež kap ku

po vo ziš?“ ozval se Fi li pek. „No sa mo zřej mě, že ano.“ „Ty

a ne bu de nas do te ho tvo je ho křižni ku jak si moc?“ ptá se

Pe tr. Fi li pek: „A če mu si mysliš, že moc.“ „No, kdy by sme

se pře ko ti li a Lu děk neumi pla vat.“ Já: „No ja, on vlast ně

ne umí pla vat! To se bu de mu set v co jak nejkratšim ča se na­

učit!“ „To je v po řád ku,“ ří ká Pe tr, „ale kde se to na učí? Kdo

má čas se s nim ta hat každy den po pře hra dě ne bo koupa­

lišťu?“ Vzpo mněl jsem si na pod ni ko vou saunu, kde byl cel­

kem dost vel ký ba zén. Ří kám: „Ton da, běž k te le fo nu a zjis ti,

jak to tam fun gu je.“ Fi li pek: „Ty, Lu děk, my se tu s te bu se­

re me jak ma ma s ta tu a co když ti kte rý si tu tvo ju loď, ne bo

co to je, ukra de.“ „O to jsem se pat řič ně po sta ral! Ta je v bez­

pe čí. Za tá hl jsem ji do křo ví a za mas ko val větve ma! Tu ni kdo

ne na jde.“ Ja rek: „A to bu deš kaž dý den jez dit au to bu sem

s vercajkem sem a tam?“ „Né, ten si ne chám scho va ný pod

lo dí!“ „Dob ře a jak to bu deš dě lat s tu opra vu. To bu deš vždyc­

ky loď ku smý kat s tych křo ku ven a po tom zas zpatky?“ „Né,

vy mý tím si mís to v křo vi nách a bu du pra co vat tam!“ Ří kám:

„Ale to ti moc ne po mo že, pro to že su prázdni ny a li dí je na

pře hra dě jak nasra ných, tak že tě bu de kaž dý vi dět co tam

dě laš.“ „Ale ne bu de! To já se za masku ju větve ma.“ Fi li pek:

„Kur va na co?! Če mu by se mas ko val, ten mo že ro bit klid ně

aji tak! S tym je ho hřbe tem, jak se po sta ví za dem ku vo dě,

tak ni kdo nic ne pozna, bo ho ma jak cha me leon. Je di ně, co

by se moh lo eš tě stat, že by si ho moh ně kdo splest s ja ku si

vod ní besty ju ne bo ještě rem.“ Ton da se vrá til a ří ká: „Tak to

42

Ivan Landsmann

je ho ši v pr de li, v sau ně je do konca mě si ca zavře ne. Ma ju

do vo le nu.“ „Kur va, co včil,“ ří ká Fi li pek. Lu děk po smut něl

a lí tos ti vě se na nás dí val a vě řil, že ně co ješ tě vy mys lí me

pro je ho zá chra nu. Pe tr: „Ja si myslim, že by ne by lo marne,

kdy by sme Luďko vi udě la li prvni ně ja ky ta ko vy vycvik na

su chu a po tom jak se ote vře sauna, tak v ni.“ „Kur va, jak ho

chceš na učit pla vat na su chu,“ ří ká Fi li pek. „Tu je dů le ži te,

aby se na učil pla vat aji pod vo du!“ Ton da: „Lu děk, to si ta­

ko vý cyp, že ses ne na učil pla vat? Co ty vů bec umiš?! Pla vat

neumiš, ku řit, ne ku řiš, pit, ne pi ješ, du pat, ne du peš. Co si

ro bil, jak si byl ma ly. Teď, aby sme tě tu na su chu uči li pla­

vat.“ Ří kám Fi lipko vi, že by jsme se mě li chy tit ro bo ty, pro­

to že jsme se zas za ke ca li na Luďkův účet. Ří kám: „Poslu chej,

zro bi me si svo je a po tom bu dem Luďka učit pla vat.“ Když

jsem vy jel tře tí me tr a chtěl co fat s kom baj nem, aby jsme

moh li za bu do vat, tak jsem se za hra bal housenka ma do počvy.

Klu ci mě mu se li pod klá dat dře va ma pod housenka ma, abych

se hnul. Sra li jsme se s tím asi ho di nu, než jsem se do stal na

tvr dou počvu. Do stal jsem se asi osm met rů od čelby. Pře de

mnou by la asi pě ti metro vá mulda. Mu se ly se na no sit ře zanky

a muldu za há zet. Vi dím Fi lipka, jak ne se v ru ce ně ja ký sta rý

lá do vák a špl há se mi přes kom bajn. Po tom za čal v mul dě

mě řit hloub ku. Mys lel jsem, že zjiš ťu je, ko lik bu de ješ tě tře­

ba na no sit dře va. Pak při šel ke mně a ří ká: „Ty, Ivan poslu chej,

když se tak di vaš na tu ďu ru před na ma, tak ti to nic ne ři ka?“

Ču mim na ně ho a ří kám: „Ří ká! Je to pěk ně za du pa ne, po­

chy bu ju, že se do šich ty vu bec do sta nu na čelbu.“ „No prá vě!“

ří ká Fi li pek. „Jak už je to tak za du pa ne, tak mě na pad lo, že

by to ne byl špat ný ba zen pro Luďka. Na pustiš tu ďu ru vo du

PESTRÉ VRSTVY

43

a je to.“ Ří kám: „Kur va, viš, že to ne ní špatny na pad?! Ale

po chy bu ju, že on tam do te ho svinst va vle ze!“ „Ale vle ze!

To ja už ho spra cu ju, nic se ne boj!“ Se sko čil jsem z kom baj­

nu a šli jsme k Luďko vi, kte rý se děl na záchra nářských pyt­

lích a fu něl jak lo kotka. Ptám se: „Co mu je?“ „Ale nic, enom

sme uči li tu, Luďka, jak se pla ve,“ ří ká Pe tr. „A ide mu to

cel kem dob ře.“ Ří kám: „Tak se mi, Luďku, po chlub!“ Lu děk

vstal, po lo žil se bři chem na pyt le a za čal pla vat pr sa. Fi li pek

za řval: „Kur va, esi chceš tak pla vat aji ve vo dě, tak to da le ko

ne dopla veš! A teď pla vej krau la.“ Lu děk za čal se bou há zet,

fakt, jak ry ba na su chu. Pár krát se s ním pyt le pře vrá ti ly, ne­

bo z nich spad nul sám, ale ne vzdá val se. Pot se z ně ho je nom

ři nul. Fi li pek: „Kur va, te mu ři kaš ně ja ke pla va ni?! Běž za roh

a tam se vy fackej! To mo ja sta ra pla ve lepši.“ „To ne ní ono,

na su chu. Kdy by to by lo ve vo dě, tak to je za se ně co ji né ho,“

há jil se Lu děk. „No, esi chceš, tak to mo žem zku sit aji ve

vo dě. Ale to víš, ne ní tak čis tá jak na pře hra dě, ale je za se

lep ší než na koupa lišťu, kde se kaž dý vychči.“ „No, to by mi

ne va di lo, že je tro chu víc špi na vá.“ „Tak se se ber a poď za

na ma.“ Ce lá par ta jsme šli ke kom baj nu. Klu ci ješ tě o ni čem

ne vě dě li, co to je na Luďka při chys ta né. Sko čil jsem za kom­

bajn, spus til la fe tu a po vo lil ko leč ko po stři ku na do raz. Mul­

da se za ča la rych le pl nit. Když by la pl ná, Fi li pek ří ká Luďko­

vi: „Tak co, jak se ti li bi ba zen?!“ Lu děk ml čel a by lo vi dět,

že se mu do té mo čův ky moc ne chce. „Kur va, nad čim eš tě

pře myšlaš?! Svli kej se do sa ga ne bo do tre nek a ska kej tam.

Až se s te bu na pře hra dě převrá ti ten tvůj šku ner, tak tam už

se tě ni kdo ne bu de ptat, esi umiš ne bo neumiš pla vat.“ Lu děk

se za čal po ma lu svlé kat. Fi li pek po mě řil lá do vá kem hloub ku.

44

Ivan Landsmann

Mulda by la asi ko lem tři čtvr tě met ru hlu bo ká. Na po vr chu

pla va ly čer né pě ny a s při rov ná ním s Ostra vi cí byl Luďkův

ba zén ješ tě asi tak dva krát hor ší. Lu děk už stál před ba zé nem

na hý, ale ne mo hl po řád na jít od va hu, aby do ně ho vstou pil.

„Kur va, vi dím, že se ti tam jaksik ne chce,“ ří ká Fi li pek. „Esi

chceš osvě žit, tak si řek ni!“ „Nó, to by by lo mys lím lep ší.“

„Tak se po stav před la fe tu a Ivan na te be pus tí po střik. Maš

to tu lepši než v sau ně a furt si ně co vy myšlaš.“ Lu děk se mi

po sta vil před la fe tu a já jsem na ně ho pus til spršku. Vo da

z po tru bí ne by la sa ma o so bě stu de ná a v tom ba zé nu by la

ješ tě tep lej ší. Za sta vil jsem po střik a Lu děk se po sta vil na

kraj ba zé nu. „Mě li by sme ho na učit aji tro chu ska kat po hla­

vě, né?“ ří ká Pe tr. „No, tak Luďku do to ho!“ Před klo nil se,

ru ce dal před se be a vol ným pá dem se po rou čel do té žum py.

Vo da se roz střík la a za vře la se za ním i s pě na ma. Když se

vy no řil, ne by lo vi dět nic než běl mo očí a zu by. „To je do ce la

fajn,“ pro hlá sil. Fi li pek na to: „A co si mysliš, že by sme ti

při pra vi li ně ja ku hnu juvku, ne bo co?! A te raz ukaž, co ses

na učil na su chu! Vymlu val ses, že ve vo dě to bu de lepši, tak

sme zvě da vi!“ Po no řil se do těch sra ček a sna žil se pla vat

pr sa. Na tom su chu mu to šlo pře ce je nom líp. Upla val v té

hus to tě asi dva met ry a ztra til se v ní, jak když ho díš do ba­

zi ny šu tr. Když se vy no řil a otře pal, Pe tr ří ká: „No, Luďku,

to jsi mě ale zkla mal. Já tě to učím na su chu tak dlu ho a ve

vo dě si uplně bez moc ný!“ „Já za to ne mů žu! Ono je to ně ja­

ké hus té.“ A měl prav du, pro to že jak se tam há zel a šmatlal,

uhel ná drť se pro mí cha la s tou tro chou vo dy a by lo z to ho

bah no. „A teď zkus krau la!“ Zkou šel to, ale po pár plác nu tí

ru ka ma se za se ztra til. Vždyc ky když se vy no řil, vy pa dal jak

PESTRÉ VRSTVY

45

ně ja ká ne stvů ra. Ton da mu ří ká: „Lu děk! Jak dlou ho vydržiš

pod vo du?“ „Já ne vím! Ješ tě jsem to ni kdy ne zkou šel.“ „Tak

dob ře, my ti to stopnem na ho dinkach.“ Pe tr vy tá hl z kap sy

ho din ky a ří ká: „Až ti řek nu teď, tak se po to piš. Při pra vit se,

po zór, teď!“ Lu děk se po no řil, je nom mu z to ho bah na ču čel

hřbet. Sop ky na něm by ly oba le né lesk lým čer ným bah nem

a Lu děk se po do bal hro cho vi. Už byl v tom bah ně sko ro mi­

nu tu a ne vy no řo val se. Za ča li jsme mít oba vy, aby se mu

ně co ne sta lo. Fi li pek do ně ho šťouchnul lá do vá kem. Vy mrš­

til se z to ho bah na a hlu bo ce se na dech nul. Pe tr ří ká: „Jsi

dob rý, vy dr žel si dlu ho, ale pod vo du ti to je hov no platne!“

By lo už ko lem půl dru hé a to byl náš čas jít po ma lu k šach tě.

Ří kám: „Luďku, vy li zej z te mo čuvky a já tě tro chu osprchu­

ju.“ „Už? Tak br zo? Pojď te se ho ši ta ky šplouch nout! To je

úpl ná sen za ce.“ „Běž z ta ma do pi če, bo po tře bu je me jet

s kom baj nem do čelby!“ Lu děk zkla ma ně vy le zl a po sta vil

se mi před la fe tu. Sil ným prou dem vo dy jsem ho ostří kal.

Pak jsme na há ze li dře va, kte ré klu ci mě li při pra ve né, do ba­

zé nu a já jsem po ma lu jel na čelbu. Ja rek se ptal Luďka: „Tak

co, jak se ti to lí bi lo? Fajn?!“ „To víš, že to by lo prí ma. Iva né!

Zít ra mi udě láš ta ky ba zén?!?“

Jed nou, když jsem při šel na noč ní šich tu, obstá val u úse ku

ne ob vyk lý typ. Byl ma lé za va li té po sta vy, na hla vě měl ši rák

a kou řil dout ník. Po hu po val se na krát kých no hách a tvá řil

se, ja ko že mu je všech no u pr de le. Z úse ku vy šel štajgr a ří­

ká: „Ta dy ten chlap bu de cho dit k vám ja ko hlí dač pá su.

Kdy si dě lal už na šach tě, tak že ně co zná. Jak se jme nu je te?“

46

Ivan Landsmann

ptá se ho štajgr. Chla pík si po tá hl ze smrad la vé ho dout ní ku

a vy fou kl dym štajgro vi do hu by a ří ká: „Mé jmé no je Džo ny

za bi ják.“ Štajgr teď ne vě děl, co si má o tom mys let. „No, to

bu de asi ně ja ká va še pře zdív ka, né? Ale já se vás ptám, ja ké

je va še pra vé jmé no.“ Džo ny ří ká: „Kur va! To su ně ja ké sta­

ros ti. Ptám se tě ja, jak se me nu je tvo ja sta ra?! Ty mě tu ne­

bu deš vysly chat, od te ho su ini.“ „Ne zdá se vám, že jste

tro chu dr zý?!“ Chla pík se při blí žil k ně mu hu bou asi de set

cen ti met rů, po tá hl z dout ní ku, po sta vil se na špič ky, fou kl

mu kouř do očí a ří ká: „Né.“ Pak pro hlá sil: „Kur va, dnes ka

na tym svě tě cho di kde ja ky zvě da vy tramp.“ Štajgr se oto čil

a šel na úsek pro šichtovni ci, aby si zjis til jmé no Džo ny ho

za bi já ka. Při šel se šichtovni cí a zno vu se ho ptá: „Ja ké má te

čís lo znám ky?“ Džo ny ří ká: „Ha dej! Mo žeš tři krát!“ Štajgr byl

z ně ho ho to vy. Ří kám Džo ny mu: „Džo ny, ty ur či tě ne víš, kde

je náš re vír, co? My tě po čká me ve sva či nárně, abys ne za blou­

dil.“ „Tak dob ře. Ja si za jdu ku pit do kanty ny ja ke si to bah no

na dul a vy mě tam po čkej te.“ Štajgr ří ká: „Ví te o tom, že

se na do le ne smí kon zu mo vat žád ný al ko hol?!“ „Ty mož ná

ne, ale ja mo žu,“ od po vě děl Džo ny. „A kdy by sem se vy sral

tu před ty dve ře, tak ti je po tym co hov no!“ Oto čil se a šel

do kan tý ny. Štajgr mi ří ká: „S tým chla pem to ne bu de je nom

tak. Buď je šiblý, ne bo ožra lý. To ne ní mož né, co nám to tu

na šachtu po sí la jí za li di. Za chvil ku, aby se člo věk bál ote vřít

si hu bu. Jest li to tak pů jde dál, tak přestou pím do děl nic ké ho

sta vu. Kdo se má furt otra vo vat a roz či lo vat. Kaž dý den jsem

od ně ko ho zdu pa ný. Jest li ne od ha ví řů na do le, tak od Pav­

la ne bo ožra lé ho Klimši.“ Ří kám: „Máš recht, vy ser se na to

a máš klid.“ Če ka li jsme na Džo ny ho ve sva či nárně a ně jak

PESTRÉ VRSTVY

47

dlou ho se ne ob je vo val. Pak jsme ho vi dě li, jak se ko lí bavou

chů zí blí ží k nám a z kaž dé kap se mu tr če lo hrd lo bu bá ka.

Bez po všim nu tí pře šel ko lem nás. Za kři čel jsem: „Džo ny!“

Oto čil se a ří ká: „Já sem vás, kur va, ne po znal.“ Ří kám: „Džo­

ny, měl by sis ty bu bá ky kap ku za mas ko vat, pro to že u šach­

ty ma jí záchra na ři do zor a bu ba ky ti za ba vi.“ „Mam jich v pi­

či!“ „Ne du pej, dej to sem, my ti ty bu ba ky ve mem do ka bel.“

Dal si říct a kaž dý jsme si da li do ka be le jed no ho. „Sva či nu

si ne be reš?“ ptám se ho. „Se ru jim na je jich sva či nu! Ať si ju

strči do pr de le. Mysliš, že se chcu otrut?“ U úse ku měl Džo­

ny na so bě ro lák, tak že mu ne by lo vi dět je ho te to vá ní na

kr ku, kde měl neumě leckým pís mem vy te to va né: zde pod­

řezat. Sfá ra li jsme a Džo ny ce lou ces tu do re ví ru mamral, že

to všech no sto jí za hov no, že mu by lo lepši atd. V re ví ru jsme

za sed li ke sva či nám a bě hem jíd la jsem se Džo ny ho vy ptá val

na je ho ži vot. S ocho tou od po ví dal. Do zvě dě li jsme se, že

než na stou pil na šachtu, tak dě lal ně ja ký čas u tech nic kých

slu žeb Ha ví řo va ja ko po pe lář, od kud ho za špat nou pra cov ní

mo rál ku a ne vhod né cho vá ní k nad ří ze ným vy ho di li. Ří kám:

„Džo ny a jak se vů bec me nu ješ?! My hov no ví me, jak ti má­

me mlu vit. Štajgro vi si to ne řek. Proč? Je to do ce la dob rý

sy nek a dá se s ním mlu vit.“ „Dobry? Chu ja dobry. Ta ko vym

cy pum ne ní co vě řit. V kri mi na le sem si mys lel o jednym

ba cha řo vi to sa me co ty a na ko nec sem si od se děl v ko rek ci

de set dni. Ta kym chu jum ja ka ma ra de ne vě řim ani bo ha. Ale

če mu by sem vam ne řeknul jak se me nu ju. Me nu ju se Jo sef

Do le ží lek. Mo že te mi mlu vit Jo sef, ne bo jak chce te. Na tym

chu ja zá le ží. A dej te mi syn ci jed no bah no, bo mě su ši. Ta

mo ja sta ra pi ča mi dnes ka na va ři la ja ke si ho pa li ve ho ku­

48

Ivan Landsmann

revstva. Jak bl ba ma ďa ra. Co po ní mo žeš chcet.“ Ja rek vy ­

tá hl bu bá ka z ka be le a po dal ho Jo se fo vi. Zu ba ma ho ote vřel

a my jsme ču mě li, jak v něm rych le zmi zel, aniž by po hnul

ohryz kem. Ptám se: „Jak to dě láš?“ „Ka ma rá de, to je vě da,

ale při tym oby čejna chu jo vi na. Po div. Daš hla vu do za du a te­

raz mu siš zro bit tak, jak by se ti chtě lo zi vat. A to je ce la

vě da. Ale tak mo žeš vy pit enom jed no, ne bo ma xi malně dvě

pi va. Šak si odevři jed no bah no a zkus to.“ Vy tahl jsem z ka­

be le Jo se fo ve ho bu ba ka a dí val se, o co bych ho ote vřel. Vy­

tr hl mi ho z ru ky, zu ba ma ho ote vřel a po dal mi ho. Za klo nil

jsem hla vu a po dle je ho rad to zku sil. Na hnul jsem hla vu

do za du, ote vřel krk ja ko při zí vá ní a lil si pi vo do kr ku. Za­

kaš lal jsem se a pi vo mi vy le tě lo z hu by i no su. Po dal jsem

flaš ku Jarko vi a ten do pa dl ja ko já. Tak i Pe tr a Ton da. Lu děk

pi vo ne pil, tak ja ko žád ný al ko hol, tak to ne zkou šel. Fi li pek

zrov na na šich tě ne byl. Měl do vo le nou. Ří kám: „Jo sef, a ko­

lik ti je?“ „Mi? Čty ři cet dva.“ „A máš ně ja ké děc ka?“ „Mám

jedne ho syn ka, ale to je ta ko vý neoba da ný ko kot. Furt se

enom uči a vy rabja z tych sta vebnic jak do sta neš ku pit v tym

merku ru ja ke si lo dě a era. Mi nu le, po čkej, kdy to přes ně by­

lo. No chuj s tym. Na tym tak ne za le ži. No, tak to sem při šel

na va le ny do mu a sta rá se syn kem už chra pa li. Sed nul sem

si v ku chy ni na sto lek a žral. Na mo jim obli be nym mís tě, kde

sem dycky se da val, měl sy nek po lo že ne ja ke si ero. Chytlo

mě sca ni, tak sem šel na haj zl. Jak sem se vra til, tak ze zvy ku

sem si sed nul na mo je mís to a než sem si sta čil uvě do mit, že

tam má sy nek to ero, tak sem mu na ně ho sed nul. No, co vam

mám dá le mlu vit. Ero enom pod mo ju ři ťu za praš tě lo a by lo

po pi či. Za čal sem na dá vat, kte rý cyp to tu dal. Vy lez la sta ra

PESTRÉ VRSTVY

49

aji se syn kem a když sy nek uvi děl na stol ku mís to svo je ho

era enom par ja ki sich dřev a hander, tak za čal ješčet. Mlu vim

mu: Kur va ne jašč mi tu, kdo ti mlu vil, aby si mi da val na můj

sto lek ty tvo je pě runstva. Sy nek pra vil, že to ero měl při­

chysta ne na zitřek do ško ly ne bo kde. Jak pry ho ne do ne se,

tak do sta ne ku lu a po znám ku. Pra vim mu: Ma ma ti na pi še

omlu venku a ero si zro biš no ve. Sta ra mu na psa la omlu venku,

ale chu ja mu to by lo co dob ře. Při nes ku lu aji s po znam ku.

Dob ře mu tak cy po vi. As poň si bu de da vat přište po zor, že

ne má nic da vat na muj sto lek.“ Pe tr ří ká: „Když sem byl ma­

ly, tak sem na šel před na šim ba ra kem vlaštovku. Mě la zlo­

me ne kridlo, tak sem ju vzal a při nes do mu. Fotr ji křidlo

pod lo žil ně ja ky ma dřevka ma a za va zal. Kaž dé ra no, než sem

šel do ško ly, sem na chod bě a v chlévku chy tal pro ňu mu chy.

Fotr za se od po led ne. Mě li sme ju asi dva mě si ce a křidlo se

ji za tu do bu za ho ji lo a moh la už aji li tat. By la krotka, pro to­

že si na nas za tu do bu zvyk la, a klid ně se da la chy tit do

ru ky. No. A to tež raz fotra za vo la la mat ka k obě du. Při šel

do izby a ťápnul ři ťu na sto lek. Vlaš tov ka ne sta či la ani pípnuť

a by lo po ní. Fotr po tom byl z te ho sko ro čtr náct dní ma ­

ród a ne by la s ním žád ná řeč.“ Ozval se Lu děk: „A co pak jste

s ní udě la li?“ „No, aby se z ní dal udě lat ři zek, zas tak vel ká

ne by la, tak ji fotr udě lal za cha lu pů v me zi hrob aji s kří žem.“

Jo sef vy lo vil z fá ra ček sva či nu a ří ká: „Mu sim se po di vat, co

mi to ta mo ja pi ča ma ďar ska při chys ta la neska na sva či nu.“

Roz ba lil ji a pro hlí žel si je jí ob sah. Krás ně vo ně la čes ne kem.

„Aha, kap sa. Tak to je eš tě dob ře.“ Kap sa, jak to mu Jo sef ří kal,

by lo pomle té ma so, oba le né v zel ném lis tu a ně ja kém tenkem

plát ku svíč ko vé. By lo to asi ně ja ké ma ďar ské jíd lo. Pár krát si

50

Ivan Landsmann

kou sl a zba lil kap su do kap sy. Ří ká: „Po vče rejšu mi jak si

ne be re. Dej te mi ra či jed no bah no.“ Ja rek mu po dal pi vo a my

jsme je nom ču mě li, jak v něm zmi ze lo. Vši ml jsem si, že Jo­

sef je po te to va ný sko ro po ce lem tě le. Ně kte ré ob ráz ky měl

pěk né, ale ně kte ré by ly ubo he. Ptal jsem se ho: „Jo sef, kdo ti

dě lal ten ná pis na kr ku?“ Ří ká: „To je den ci gan, když sem

bru čel v Ila vě, mě tak zři dil. Cyp skurve ny. Byl sem na fe to­

va ny a to pa ko čer né mi ří ká, že umi dob ře te to vat, esi ně co

nechcu. By lo mi to jed no, tak sem ho ne chal. Kur va, kdy by

sem vě děl, že ten chuj neumi psat, tak by sem ho na ko pal do

pr de le. Šak vi diš sam, jak to zdu pal. Každe pisme no je ine.

Kur va, syn ci, mu sim vam řeknut, že v kri mi na le je fajn. Kdo

z vas bru čel?“ „Já!“ ozval se Ton da. „A kde?“ „Na Bo rach.“

„Ko lik maš odkru ce ne ho?“ „Tři ro ky.“ „Tak to se běž sko vat.

Já ka ma ra de, když to spo či tam, tak bez po lep šov ny, kte ru do

te ho ne po či tam, sem si po cti vě odkru til šestnact a pul ro ku

ve vše li ja kych lo chach po ce le re pub li ce. Na po sle dy sem

bru čel čtverku. A dycky k te mu při du, ani ne vim jak. Když

sem střizli vy, tak to se po tom neznam a idu prez mrt vo ly.

Na po sle dy když mě za lo cho va li, tak to tež by lo ta ko ve na

hov no. Při šli do hos po dy fizli a za ča li kon tro lo vat ob čan ky.

Ja sem ju u se be ne měl, pro to že ne by lo ani tře ba. Do jedne ho

ki lo metra od ba ra ku ju ne mu siš mět. Ja bydlim par met ru od

hos po dy. Při šel ke mě ta ky mla dy ju zek a ří ká: kon tro la ob­

čan ských prů ka zů! Před lož te mi sou dru hu váš ob čan ský prů­

kaz. Jak sem sly šel slo vo sou dru hu, tak se ve mně za ča la

va řit krev. Ři kam ne mam, ne bo ho ne po tře bu ju. A kde jste to

sly šel, že ne po tře bu je te mít u se be ob čan ský prů kaz? Va ší

po vin nos tí je, no sit svůj do klad o to tož nos ti stá le u se be v pří­

PESTRÉ VRSTVY

51

pa dě kon tro ly, ja ko na pří klad zrov na dnes. Ke sto lu při šel

po li cajt, ke ry mě znal, a mlu vi: Áááá, pan Do le ží lek! Kdy vas

pus ti li? Před čtrnacti dna ma. A jak to ma te s pra cí? Pra cu je­

te ně kde?! Eš tě ne. Ozval se do te ho ten ju zek a mlu vi: Tak

on, mi lostpán, né že ne má u se be ob čan sky prů kaz, ale je

do kon ce pří živ ník! Kur va, to už by lo na mě kap ku moc a pra­

vim: Kdo je u te be při živnik?! Kdo je při živnik, tak to si ty!

Po val mě za ra me no a smyknul se mnu. Než mi sta čil ko le ga

za halto vat ru ku, tak sem mu ju vy pa lil. Posbi ral se ze ze mě

a ten dru hy mě šlehnul obu chem po hla vě. Za tmě lo se mi

v očach a než sem se sta čil zpa ma to vat, tak mě tla či li do

anto na. Ani sem ne sta čil sta re řeknut ahoj. Vy fa so val sem

čty ry a to enom skrz ně ja ke ho ze le ne ho cy pa. Se děl sem ve

troj ce, ke ra je enom pro ta ko vu sme tanku. Za co tam ně ke ří

se dě li, to by ste se syn ci po sra li.“ „Tak po vykla dej!“ ří ká mu

Pe tr. „Tak tře ba tam byl je den ex pert, ke ry ro bil na jatkach

a du pal te la ta, ko zy a kdo vi, co eš tě všech no. Ři ka li sme mu

ko zo jeb. Když ne by lo co, tak je bal do teple ho čerstve ho ma­

sa. Byl to pa ko a uchyl. Normalně nam všech no řeknul. Ne­

bo co by lo je ho obli be ne, tak mu dě la lo dob ře, když se ba ba

svlekla do sa ga, vlez la si na ta ko vy ten ku la ty stul, ke rý měl

vrch ze skla, čapla si a za ča la scat a srat. On le žel pod sto lem

a ho nil si ocas. A ne bo tež pry měl rad, když si ba ba sed la na

hajzlo vu mi su, roztahla ky ty a sca la a sra la. Chy tal hov na do

ruk a ma zal se s ni ma po hu bě a kr ku a ku rev sky pry u te ho

řval, až se od pra vil. No, jak vam mlu vim. Pa ko neoba da ne.

A ta ko vych cy pu tam li ta lo pl no.“ Ří kám: „Ale na to, že maš

za se bu to lik te ho kri mi na lu, vy pa daš eš tě dob ře.“ „Dob ře?

To mozna teď, jak mě sta ra za se vy krmi la. Dycky mě vykrmi

52

Ivan Landsmann

a po tom když ně co vy mamla sim a za lo chu ju mě, tak se vra­

tim jak tros ka. Jak sem se teď na po sle dy vra til, tak sem měl

pa de sat dva ne bo tři ki lo. No a vi diš. Ne jsem tu ani pul ro ku

a sta ra mě vy krmi la na se dumde sat osm. Va li do mě žradlo

jak do ba bu ťa.“ Za zvo nil te le fon. Vo lal štajgr, že ši bík po je de

je nom do pě ti ho din a pak se bu de dě lat údrž ba. Ří kám: „Jo­

sef, ne dá se nic dě lat, mu síš jít k ši bí ku a po pušťat pa sy. Ton­

da pů jde s te bu a uká že ti, co je tře ba dě lat.“ Vy mě nil jsem

pár no žů a pá sy se roz je ly. Ce lou šich tu je ly dob ře. Vy jel jsem

po sled ní me tr a rych le jsme za bu do va li, pro to že už jsme mě­

li být dáv no pod šach tou. Ze šich ty jsme se za ke ca li s Jo se fem

a teď nám ten čas chy běl. Při šli jsme k ši bí ku, ale Jo se fa ne­

by lo ni kde vi dět. Pak jsme ho na šli asi de set met rů na dru hé

stra ně pá su, jak chrá pe. Kři če li jsme na ně ho, ale on chrá pal

dál. Ří kám: „Ja rek, skoč tam za ním a vzbuď ho, ne bo tu za­

chrá pe na dru hu šich tu.“ Ja rek se chy til dráž ky a sko čil za

pás. Za lom co val s Jo se fem. Vy sko čil a ne vě děl, kde je. Pak

vstal, stou pl si na kon struk ci pá su a sna žil se chy tit dráž ky,

aby mo hl pře sko čit pás! Na ko nec se mu to po da ři lo. Byl ma­

lý a je nom tak tak do sáhl no ha ma na je dou cí pás. Cu pi tal

za va li tý ma nož ka ma po pá se a ne mo hl ho za žád nou ce nu

pře sko čit. Asi se už ne mo hl udr žet a pus til se. Do pa dl na pás

jak žok, ka pa mu spad la z hla vy a i se svět lem drnca la o kon­

struk ci pá su. Pak mu ka pa za je la pod vá leč ky, kábl od svět la

se na pnul jak stru na a prask nul. Ka pa se vy mrš ti la a do pad­

la před Jo se fa na pás. Vi dě li jsme, že se Jo sef blí ží k že lez né­

mu můst ku, kte rý slou žil ja ko pře chod přes pás. Jo sef le žel

na zá dech, no hy měl roztáhnu té jak prv nič ka a když při jel

k můst ku, tak ji ma do ně ho vra zil. Můs tek byl že lez ný a vá­

PESTRÉ VRSTVY

53

žil mož ná ně co přes de va de sát ki lo, ale i tak od le těl ja ko

pa pír. Ta ha li jsme za blo ko va cí lanko, kte ré by mě lo pás za­

sta vit. Mar ně. Pás jel dál. Jo sef už se blí žil k ši bí ku, kde se

do zá sob ní ku sy pa la fo rot. Kdy by tam spa dl, tak je s ním

ámen, pro to že dí ra zá sob ní ku by la hlu bo ká a i kdy by pře žil

pád, tak by ho ubi ly kvád ry a fo rot by ho za sy pa la. V po sled­

ní chví li jsem sko čil k ovlá da cí mu pa ne lu a vy tr hl vzdu cho­

vou ha di ci. Po chvil ce se pás za sta vil. Utí ka li jsme rych le

k zá sob ní ku, pro to že jsme Jo se fa ne vi dě li. Do běh li jsme tam

a vi dí me ho, jak po ma lu le ze z pá su a dr ží si hřbet. Pás s Jo­

se fem za sta vil přes ně čty ři met ry před zá sob ní kem. Ka pa mu

uje la i s lam pou do ně ho. Zů stal mu na pr de li je nom aku mu­

lá tor. Ří kám: „Če mu si pro sím tě ne vy sko čil! To si chtěl spad­

nut do za sobni ku?!“ „Kur va, do ja ke ho za sobni ku?“ „Ton da!

Ty si mu ne řek, že tě ží me do za sobni ku?“ „Ne! Mys lel sem,

že si to tu Jo sef všech no pro jde.“ „Je bu na ja ke si šmat la ni!“

ří ká Jo sef. „Poď sem!“ ří kám mu. „Po dí vej se tu do te ďu ry.

To je za sobnik.“ Ču čí do asi pat nác ti met ro vé dí ry a ří ká: „Kur­

va syn ci, če mu ste mi o tym nic ne řek li?!“ Ří kám: „No po di­

vej se, by va zvy kem, že když sem no vy, ne bo ně co neznam,

tak si to prv ní pro fa ram, aby sem vě děl, co kde je.“ „Kur­

va ja sem cyp, kdy by sem tam spad nul, tak je po mně. Kur va,

po tych bahnach mě chyt la ja ka si una va, tak sem do jed kap­

su a vy bu lil se za pas a chra pal. Ja sem se syn ci vlast ně po

dru hé na ro dil! Za to se dnes ka ože ru jak ba buť.“

Jo sef svo je zno vu zro ze ní za pí jel tak, že za po mněl při jít na

šich tu. Ří kal jsem štajgro vi, aby mu pozna čil do vo le nou.

Žen ské ve znamkovně mu ji ne pozna či ly, pro to že na do vo­

le nou získa na rok, až po odpra co vá ní pě ta sedm de sá ti dnů.

54

Ivan Landsmann

Jo sef udě lal jed nu šich tu, na kte ré se mo hl stát ne bož tí kem

a ješ tě k to mu chy til bůlku. Za to se do sta vil na noč ní šich tu

skutr. Když jsem ho vi děl, měl jsem po chu ti, tak ja ko i klu­

ci. Mum lal, že měl ně ja ké vy ři zo vá ní, a pro to při šel na noč­

ní. Re vírník z od po led ní vo lal z do lu na úsek, že kombajner

má zla ma nou klíč ní kost a no hu. Ozná mil, že jsme na je li na

pe s t ré vrst vy. Ří ká mi štajgr: „Ivan, opa tr ně, ať ne ní ně ja­

ký uraz.“ Mi nu lý rok by ly v pe s t rých vrst vách tři smrťá ky

a pl no úra zů. Ve de ní pod ni ku za ká za lo v té slo ji ra zit. My

jsme by li geolo gicky prů zkum, tak že pro nás zá kaz ne pla til.

Skutr, když se do vě děl o úra ze, kte rý se stal odpo lední mu

kombajné ro vi, pro hlá sil, že si to ur či tě za vi nil sám z vlast ní

ne opa tr nos ti. Skutr vě děl hov no, co to pe s t ré vrst vy jsou,

pro to že je ješ tě ne vi děl. Když jsem byl asi dva ro ky na šach­

tě, tak jsme ko lem nich ra zi li a ob čas jsme do nich na je li.

Ty den jsme se pak trá pi li se za bu do va ním dvou met rů. Pe s­

t ré vrst vy by lo nad lo ží, ne bo vlast ně strop. Hor ni na by la krás­

ně zbar ve ná vše mi mož ný mi bar va mi. Hlav ně pře vlá da la

čer ve ná. By lo to nejzradnější nad lo ží, ja ké mů že vů bec exis­

to vat. Strop se zdál bez peč ný a kdo o tom nic ne vě děl, klid­

ně by pod ně ho vle zl, bez se be men ších obav z to ho, že by se

mu moh lo ně co stát. Strop ni kdy na se be ne upo zor nil po sy­

po vá ním, tak ja ko tře ba břidla ne bo pra cho vec. Z ni če ho nic

se uvol ni la lo ga, kte rá by la tře ba tři met ry dlou há, dva met ry

ši ro ká a ta ky tak vy so ká. Ně kdy vy pad la vět ší, jin dy men ší,

to zá le že lo, jak se pří ro dě za chtě lo. Tu se zkro tit ne da lo a kaž­

dým ro kem si vy bí ra la těž ké da ně na hor nících. Vě děl jsem, že

nás če ka jí kruš né chvil ky. Hlav ně mě, pro to že jsem to byl já,

kdo mu sel pod strop lézt. A ješ tě k to mu se mu sel přisrat na

PESTRÉ VRSTVY

55

šich tu skutr. Sfá ra li jsme a já jsem ces tou do re ví ru klu kům

vy klá dal, co ta ko vé pe s t ré vrst vy do ká žou. Skutr se do to ho

vmí sil a ří ká: „Ty jsi ja ký si chytry! Zby teč ně pla šiš osadku

a dra ma ti zu ješ to.“ „Vždyc ky je lepši byt tro chu chytry, než

bl by. Já o tom ně co vím, a pro to to klu kum mlu vim, pro to že

těch pár ko run, kte ré tam za ro bi me, ne sto jí za to, aby se ně­

kdo do ka li čil.“ Ozval se Lu děk: „Jak to, za pár ko run? Já

po tře bu ju nut ně hod ně pe něz!“ „To my po tře bu je me tež! Ty

pitko z ry by,“ od po vě děl Ton da. Do chá ze li jsme do re ví ru.

Na čelbě jsem zahledl ně ja ké svět lo. Byl to re vírník z od po­

led ní šich ty a če kal na nás. Po se da li jsme si a já se ho vy ptá­

val, jak to by lo s tím úra zem. Vy klá dal nám všech no přes ně,

pro to že byl u to ho. Ru da, tak se jme no val ten kom baj nér,

vy jel me tr a chys tal se bu do vat. Vy le zl na la fe tu a če kal, až

mu pře dák na ni ho dí hla vu. Když šrou bo val no hu, uvol nil

se na jed nou strop a vy pad la lo ga. Je di né štěs tí by lo, že se

tro chu zbrzdi la o hla vu, chyt la Ru du pra vou stra nou a od ho­

di la ho na kom bajn. „A co se mu sta lo, to už ví te. No hu má

zlo me nou ve steh ně a pod ko le nem. Klíč ní kost má zlo me nou

ška re dě, i s tržnou ra nou. Krev z ně ho va li la ja ko z pra se te.

Ne ví se, jest li ne má ně ja ké vnitř ní zra ně ní. Byl chvil ku v bez­

vě do mí, ale než při šel dok tor se záchra ná ře ma, tak se pro bral

a chtěl pít. Na pít jsme mu ne da li. Dok tor se mně hned ptal,

jest li jsme mu dá va li pít. Řek jsem mu, že né, pro to že jsme

mě li oba vy, jest li ne má ně ja ké vnitřní zra ně ní. Ří kal, že jsme

udě la li dob ře, pro to že jest li že ten ka ram bol pře žil, tak pi tím

jsme ho moh li za bít my. Dok tor mu ošet řil ra me no, na no hu

mu při vá zal dva oko ry a záchra ná ři ho na no sít kách od nes li

k šach tě. Pro to vám ho ši ří kám, opa tr ně, i kdy by jste mě li

56

Ivan Landsmann

udě lat je nom je den me tr do šich ty. Hlav ně ať se ni ko mu nic

ne sta ne.“ Ozval se za se bl bý Lu děk: „Je den me tr, to je má lo!

Ne bu dou žád né pe ní ze!“ Na sral jsem se. „Za vři ten svůj fe kal!

Ty ču rá ku. Mys líš enom na ty usra ne pra chy.“ Skutr pro hlá­

sil: „Tož správ ně ří ká, skrz jedne ho met ra, to sem ne mu sel

vů bec fá rať! To sem moh býť zrov na do ma.“ Já: „A kdo ti

po ru čal, abys fá ral?!“ Štajgr: „Chla pi, ne há dej te se, na to ne­

ní vhod ná chví le! Hlav ně jak ří kám. Opa tr ně.“ Zve dl se a šel

k šach tě. Skutr posvi co val lam pou po stro pě a pro hlá sil: „Pod

ta kým stro pem sa klid ně vy spím.“ „Hrdi no,“ ří kám. „To víš,

že ne jsem ta ky vy hu ka ný jak vy vše ci.“ Ře kl jsem si, že bu du

rad ši dr žet hu bu, pro to že s ta ko vým ču rá kem se ne dá mlu vit.

Stou pl jsem si na stu pačku kom baj nu a dí val se, jak by by lo

nej lep ší vyuhlit čelbu, aby se neodkryl strop. Uhlí by lo syp­

ké jak prach a klid ně by se da lo ko pat pi ko lem. Pro mýš lel

jsem si, jak vy be ru je nom štu sy, a to tak, aby se da ly na těs no

za bu do vat no hy. Klu ky jsem po slal pro dlou hou ře zan ku na

london. Na čelbě le že la lo ga, kte rá domrza či la Ru du. By lo ji

tře ba rozbrčet, abych ji mo hl od fedro vat. Po po jel jsem kom­

baj nem do za du a la fe tou jsem ji stáh nul pod za bu do va né,

kde ji Pe tr brčel. Pod ovla da čem jsem si vši ml ka lu že už sra­

že né kr ve. Vzal jsem do hrs tí drob nou fo rot a za sy pal ji. Pe tr

rozbrčel lo gu a po ma lu sjíž děl do čelby. Za čal jsem šrá mat

le vý štus. Když se mi to zdá lo být dost, vyhrábl jsem bindloch

a oto čil se na pra vou stra nu, abych udě lal to sa mé. Jak mi le

jsem se zašra mal, zpo zo ro val jsem, že čelba po sy pu je. Couv­

nul jsem a po zo ro val, co to udě lá. Ze za du sly ším, jak skutr

na mě řval. „Na co pro sím ťa če káš! Až za hřmí?!“ „Drž hu bu!

To je mo je věc, na co če kám.“ Ke kom baj nu se přisral Lu děk:

PESTRÉ VRSTVY

57

„Ne bu dem se pře ce na to kou kat!“ Ří ká mi: „Žduchni do to­

ho la fe tou!“ Ton da se roz bě hl a kop nul ho vší si lou do pr de­

le. Pak s nim smyknul o počvu a ří ká: „A šma ruj do pi če,

po kud sem eš tě klidny!“ Vtom se čelba se su la jak hro ma da

pís ku. Za chvil ku na to se uvol ni la ze stro pu lo ga a v pá du se

pře lo mi la o la fe tu. Za ča ly po sy po vat i štu sy. Ne tr va lo to ani

oka mžik a čelba by la za va le ná. Ze stro pu se uvol ňo va ly lo gy

růz ných ve li kos tí. Vle zl jsem na la fe tu a opa tr ně jsem se po­

dí val do stro pu. Byl vy ko mí no va ný tři met ry do vr chu a by­

lo mi jas né, že to ne ní ješ tě ko nec. Mu sel jsem už za se couv­

nout a posta ho vat lo gy tak, aby je klu ci moh li roz bít. Pak jsem

ode bí ral fo rot, až jsem se do stal zno vu na čelbu. Na obou

stra nách jsem vy hra bal bindlo chy. Strop se tro chu uklid nil,

ale to ne zna me na lo, že bu de klid. Ří kám: „Ho ši, po dej te mi

london a ře těz a uvá žem ho.“ Skutro vi se to ne lí bi lo, ale sral

jsem mu na je ho bl bé při po mín ky. Opa tr ně jsem od su nul

pi ko lem na hajcma nu šta che ty tak, abych mo hl pro str čit ře­

těz. Dal jsem si ře zan ku na ra me no a Pe tr mi ji vza du po má­

hal při dr žo vat. Pro str čil jsem přes me ze ru ře těz, udě lal uzel

a chtěl jsem přes oka pro str čit šrou bek. Oba vol né kon ce jsem

dr žel v ru ce. Uvol ni la se lo ga, ale tak po ti chu, že jsme nic

ne zpo zo ro va li, i když skutr hlí dal strop. Do pad la pří mo na

ře zan ku a zlo mi la ji. Ulo me ný ko nec mě praš til do bři cha a já

sle těl z kom baj nu jak hruš ka. Do pa dl jsem na sí ta, kte rá klu­

ci při pra vi li na bu do va ní. Ru kou jsem za va dil o ost rou hra nu

a roz tr hl si ji. Po sa dil jsem se a pro to že jsem byl na sra ný, tak

řvu na skutra: „Jak to hlí dáš, ty ču rá ku je den?! Chyt rý si jak

Ša la mou no va pr del a sku tek utek! Tam jsi měl zů stat do ma

a neznervozňo vat! Pi čo jed na krpa ta!“ Dr žel hu bu a ne ří kal

58

Ivan Landsmann

nic, pro to že vě děl, že to za du pal. Ton da od ně kud z kap sy

vyšťá ral ob va zu a ošet řo val mi ru ku. Pak se skutr roz ho dl, že

na kom bajn vy le ze mís to mě on, pro to že jsem mu ře kl, že se

mu na to mů žu vy srat. Klu ci udě la li to sa mé. Je di ný, kdo

ne od mí tl se skutrem spo lu pra co vat, byl bl bý Lu děk. Vzal

hla vu a vy ho dil ji na la fe tu. Skutr se shýb nul, aby mu ji po­

mo hl do stat do pře du. Ne sta čil se ani po sta vit, když se ozval

ra chot. Vi děl jsem, jak skutr pa dá z kom baj nu kam si za vy­

ná šeč. Lo ga, kte rá spad la, zů sta la vi set na hajcma nu a to

by lo je di né skutro vo štěs tí. Ulo mil se je nom men ší kus a do­

pa dl na hla vu, kte rou Lu děk dr žel, mís to aby utek, a vy mrš­

til ji na dru hou stra nu. Kon cem do stal Lu děk po bra dě a jak

se uká za lo, měl pře ra že nou le vou sa ni ci a vymlá ce nou ce lou

spod ní řa du zu bů. Se skutrem to by lo hor ší. Když sle těl

z kom baj nu, ni kdo ne je vil zá jem, co se s ním sta lo. Když se

nic ne dě lo a skutr se ne ob je vo val, vy le zl Ja rek na kom bajn

a dí val se, co s ním je. Pak ří ká: „Ho ši, je po nim!“ Vy sko čil

jsem na kom bajn a vi dím skutra, jak le ží ved le hou sen ky

a šku bal se bou. „Ho ši, ten je tu hy,“ vy dě sil jsem se. Rych le

jsem utí kal k te le fó nu ohlá sit dispe če ro vi, co se sta lo, i to, že

Zá vor ka je asi mrt vý. Bě hem de se ti mi nut byl na čelbě dok tor

a zachra na ři. Dok tor na hma tal skutro vi tep a zjis til, že ži je.

Rych le ho po lo ži li na no sít ka a utí ka li k šach tě. Vza li s se bou

i Luďka. My jsme sed li na oko ry a pře mýš le li jsme, jest li to

skutr pře ži je. Ptal jsem se klu ků, jest li si ne všim li, jak k to mu

skutr vlast ně při šel. Já jsem ne mo hl nic urči té ho říct, uta ho­

val jsem si zrov na ob vaz a zahlíd jsem je nom, jak skutr pa dá

z kom baj nu. Je di ný Ja rek vě děl, jak to by lo. Když se skutr

na rov nal, zrov na spad la lo ga a chyt la ho po hla vě. Pro hnul

PESTRÉ VRSTVY

59

prý se bři chem do pře du a pak už jsme vi dě li všech no sa mi.

Šel jsem k te le fó nu a vo lal na ošet řov nu, jest li mi ne mů žou

říct, jak to s ním vy pa dá. Chla pík mi ří ká, že se skutr pro bral

a že to vy pa dá na po lá ma nou pá teř a těž ký ot řes moz ku.

Zvěs to val jsem zprá vu klu kům a Ton da pro hlá sil: „Kdy by

ten ru ďoch zdech nul, tak by to ne by la žád ná ško da.“ Všich­

ni jsme se na ně ho po dí va li a ne ří ka li jsme nic.

Po úra zech, kte ré se sta ly v pe s t rých vrst vách, ře di tel za sta vil

ražbu a na ří dil vy jet z pe s t rých vrs tev a obetnout je z le vé

stra ny. Mu se lo se couv nout s kom baj nem asi dva cet met rů,

udě lat pro vi zor ní kříž a vy to čit kom bajn. Sra li jsme se s tím

sko ro tý den. Po uje tí de sí ti met rů jsme na ra zi li na sle pe nec.

Sloj se na jed nou zúži la, uhlí by lo rozmo če né, tak ja ko i sle­

pe nec. Sfá ral pod ni ko vý geo log a po dle map, jak nám ří kal,

zjis til, že jsme v pás mu, kte ré pat ři lo sou sed ní mu do lu. Ně­

kde nad ná ma byl za to pe ný ši bík, ale ne vě dě lo se, kde přes­

ně je, pro to že do ku men ta ce a ma py by ly ne přes né a ne úpl né.

Těs ně po vál ce ne bo bě hem ní se ši bík za pla vil vo dou moř­

ské ho oka, kte ré by lo blíz ko ně ho. Sta ří ha ví ři ří ka li, že bě hem

vál ky Něm ci há ze li do to ho ši bí ku za jat ce, kte ří na sou sed ní

šach tě fá ra li. Hlav ně rus ké a pol ské. Ni kdo ne vě děl, ko lik

jich tam by lo po hřbe ných. Dá le jsme mě li pro jet sta rou štre­

kou, o kte ré se ne vě dě lo ta ky, kde přes ně je. By la ne větra ná,

už ně ko lik de sí tek ro ků, tak že by la zaply no va ná. Če ka li nás

kruš né chvil ky. Ko li krát jsem si ří kal, že jsem asi udě lal chy­

bu, že jsem se ke geolo gické mu prů zku mu dal. Dří ve jsme

do stá va li ně ja ké ri z iko vé pří plat ky, ale ty nám po ča se zru­

60

Ivan Landsmann

ši li. Byl fakt, že jsme mě li da le ko těž ší pod mín ky než chla pi

z pří prav, pro to že ti už přes ně vě dě li v čem ra zí a jest li se

jim sloj zúží ne bo zmo hut ní. Kdež to my jsme ne vě dě li nic,

co nás če ká, a když, tak je nom ne přes ně, tak ja ko tře ba zrov­

na teď. Vy pra co va lo se bez peč nost ní opa tře ní, kte ré by lo

je nom ta ko vým masko va cím ma név rem pro sou dru hy na ho­

ře. My kom baj né ři jsme si uží va li svo je. Sloj se zúži la na

je den me tr. Uhlí se vyšra ma lo a v pro fi lu zby lo přes dva a půl

met ru tvr dé ho sle pen ce. Sle pe nec by la hor ni na, kte rá se po­

do ba la žu le, ale krys ta ly kře me ne v ní by ly vět ší a byl zbar­

ve ný do čer ve na. Na kla sic kou raž bu byl vy ni ka jí cí, pro to že

měl ně ko lik vý hod. Dob ře a rych le se v něm vr ta lo a lá do va­

lo, pro to že dí ry by ly čis té a ne za pa dá va ly. Po kud ne byl roz­

mo če ný, neodlu po val se a da lo by se říct, že byl nej bez peč­

něj ší ze všech hor nin. Kom baj nem a ješ tě ta ko vým, ja ký jsme

mě li my, se v něm ne da lo ab so lut ně ra zit. Ne sta čil jsem

mě nit no že, kte ré při jed nom zašrá má ní oka mži tě ode šly.

Dě la li jsme to tak, že jsem vyšrá mal uhlí a couvnul jsem

s kom baj nem tak, aby se da lo vr tat. Sle pe nec jsme navrta li

a se stře li li. Pak jsem jel do čelby a od fedro vá val ho. Tak jsme

to dě la li až do té do by, než za ča la pro sa ko vat ze stro pu vo da.

To by lo zna me ní, že za to pe ný ši bík je ně kde po blíž. Sfá ral

zno vu geo log a po dle ně ho měl být ši bík ně ko lik met rů vpra­

vo od nás. By ly oba vy z to ho, aby se ná ho dou vo da nepro va­

li la k nám, do štre ky. Co by to zna me na lo, to jsme vě dě li

a rad ši jsme o tom ne mlu vi li, i když jsme mě li všich ni ma lé

du šič ky. Mu se li jsme na táh nout stovko vé po tru bí a do pra vit

vod ní čer pa dla. Geo log mi ří kal, že jest li zpo zo ru ju ně ja ký

vět ší pří tok vo dy, abych to hned hlá sil na ho ru. Mu se li jsme

PESTRÉ VRSTVY

61

dát do pro vo zu obě čer pa dla, pro to že vo da po řád při bý va la.

Na čelbě a ko lem kom baj nu by lo po ko le na čer né ho bah na.

By la to prá ce pro vra hy. Po uje tí de sí ti met rů se moc nost

slo je na jed nou zvět ši la a sle pe nec pře šel v pís ko vec. Mír ně

se zved la i počva a ta ky vo da pře sta la pro sa ko vat. By li jsme

rá di, že se ne mu sí me bro dit tím bah nem. Úsek za ná ma, kde

se protla čo va la vo da, se den ze dne, ne bo vlast ně šich tu co

šich tu, oči vid ně za tla čo val a mu sel se podbu do vat dře vě ný­

ma stojka ma. Jed nou, na ran ní šich tě v pon dě lí, jsme pře žvy­

ko va li ša chetní sva či ny od pát ku, když se ob je vil Jo sef

z chlební kem. Ří ká: „Syn ci, kur va, po za ha zujte ty tru tizny

a zro bi me si sni da ni na počvě, bo tra va tu kur va ne ros te.“

Roz ba lil chleb ník a za čal vy ba lo vat na ši ro ký okor, kte rý si

při ne sl od ši bí ku, růz né vo ňa vé ba líč ky, čty ři pl zeň ské pi va

a flaš ku vod ky. Ču mí me na ně ho, co to ja ko má zna me nat.

Fi li pek ří ká: „Co maš, Jo sef, na ro ze ni ny? Ne bo si vyhral ve

sport ce?“ „Nic ta ke ho ne mam a když to chce te vě dět, tak

to vám po sí lá mo ja sta rá.“ „A to ja ko proč?“ ptám se. „No, to

ma te tak. Vče ra sme mě li ze sta ru ta ko vy udobřo va cí den,

parkrát sme si zduchli a po tom u vi na se mě pta la, jak se mi

da ří na do le. Měl sem dob ru ná la du, tak sem ji po vyklá dal.

In dy, když se mě na to vy ptá va la, tak sem ju po slal do ři ti,

ale jak pra vim, měl sem dob ru na la du. Pra vim ji, že sem me­

zi dobry ma synka ma.“ „Ne li choť!“ ozval se Pe tr. „Kur va, nech

mě do mlu vit. No, že sem ja ko me zi dobry ma synka ma, ro bo­

tu, že mám též cel kem slušnú a ne nadřu se. A po tom, ne vim,

co mě to kur va na pad lo, sem ji řeknul o tym, jak sem měl

spadnut do te ho ši bi ka a že sem se po dru hé na ro dil. A ne být

vás, ne bo vlast ně tu Iva na, tak je po mně. Jak to sly še la, tak

62

Ivan Landsmann

mě zdu pa la, če mu sem vam za to co si ne dal a že sem vás měl

přikli dit do ba rá ku a kde si co si. Ja sem si po tom řek, že sem

tež kvadr cy pa, bo mě to ne na pad lo.“ Jo sef roz ba lil je den

ba lí ček, kde by ly říz ky, pak vy ba lil sklinku z do má cím uze­

ným a sklinku z naklá da ný ma okur ka ma, rajča ta ma atd. Vy­

ba lil ta ky chle ba a mi po dá val ba lí ček v alo ba lu a ří ká: „Ivan,

to po si la sta ra ex tra pro te be, ne bo ty si mi zachra nil ži vot.“

Vzal jsem ba lí ček, kte rý byl ješ tě tep lý a ří kám: „Dík Jo sef,

ale to ne mu se lo být.“ Roz ba lil jsem alo bal a vi dím kap su.

Vů ně se ší ři la po ce lé čelbě. Ří kám: „Jo sef, jak to, že je to eš­

tě tep lé?“ „No, bo sta rá to pek la až ku rá nu, bo to je nej lep ší

tep le! Tak sa mo aji řizky. A ber te si! Ne mu si te se bat, že to je

otru te a šti tit se tež ne mu si te. Mo ja sta ra je na všech no ako­

ratni. Ja sem ba ra ba, to je fakt, ale ona je čistotna dě vu cha.“

Kou sl jsem do kap sy a mu sím říct, že tak ně co dob ré ho jsem

dlou ho ne je dl. Klu kům jsem dal kaž dé mu hry za a ta ky si

po chva lo va li. Jo sef nám kaž dé mu ote vřel pi vo. By lo oro se né

a dob ře stu de né. Na ťa pa li jsme se a nej ra dě ji by sme za leh li.

Jo sef ote vřel flaš ku vod ky a na lí val do půl ky, kte rou ne za po­

mněl ta ky při ba lit. Ří kám: „Jo sef, vy řid tvo jí, že jí všich ni

moc dě ku jem a že to jíd lo by lo vy ni ka jí cí. Ob zvlášť ta kap sa!

A že ji všich ni pozdra vu jem.“ „Kur va syn ci, to jak ji řek nu,

tak ta bu de v sed mým ne bu.“ Ne moh li jsme dlou ho se dět

a ke cat, pro to že v pon dě lí na ran ní šich tě cho di li po re ví rech

pa pa lá ši. Po slal jsem Jo se fa pus tit pá sy a klu ci chys ta li ma­

te ri ál na bu do vá ní. Do jíž děl jsem me tr a prask la mi ha di ce

na ovlá da či. Sa mozřejmně jsem byl ce lý od ole je. Vy mě nil

jsem ji a ne vy jel jsem ani ce lý šrám a ode šla zno vu. Olej mi

na tekl až do gu má ků. Ně kde mu se la být zra da. Za vo lal jsem

PESTRÉ VRSTVY

63

k to mu zá meč ní ka. Zjis til, že ovlá dač je vad ný a mu sí se vy­

mě nit. Zde monto va li jsme ho a s Pet rem jsme ho vezli k ná­

hrad ním dí lům. Mi nu li jsme podbu do va ný úsek, kde pro sa­

ko va la vo da a v tom se to sta lo. Ozva la se rá na, ja ko kdy by

ude řil blesk, a do zad nás praš ti la tla ko vá vl na. Mys lel jsem

si, tak ja ko Pe tr, že je vý buch! Praš ti li jsme se bou o počvu

a já jsem hma tal po mas ce. Všu de by lo pl no pra chu a ne by lo

vi dět na krok. Smě rem od čelby se ozý va lo ně ja ké pras ká ní.

Po sa dil jsem se a sví til do čelby, ale nic ne by lo vi dět. Když

se prach tro chu roz ptý lil, vstal jsem a šel na čelbu. Na jed nou

jsem str nul, že by se ve mně kr ve ne do ře zal. Pře de mnou

by la za va le ná štre ka. Hned co mě na pad lo by lo, kdo zů stal

na čelbě. Utí kal jsem do za du, abych zjis til, kdo chy bí. Fi li pek

utí ká na pro ti mě a řve: „Ivan! Co se sta lo!! Vy buch?!“ Ří kám:

„Za va li lo štre ku! Kde su klu ci?“ Fi li pek byl, Pe tr též, pro to­

že ne sl se mnou ovlá dač, je di ně Ja rek! Kur va!! Ja rek tam zů­

stal!! Utí kal jsem k te le fó nu k ši bí ku, pro to že náš byl na čel­

bě. Rych le jsem vy to čil čís lo dis pe če ra a ve zkrat ce jsem mu

ře kl, co se sta lo a že na čelbě zů stal chlap. Zachra ná ři by li

na mís tě ne uvě ři tel ně br zo i s kyslí ko vý mi pří stro ji. Ne vě dě­

lo se, jest li štre ku za va li lo až po čelbu. Na pra vé stra ně za va­

le né štre ky by lo mís to, kte rým by se člo věk stě ží pro táh nul

a na víc se tla kem po řád zmen šo va lo. Na jed nou jsme si všim­

li zá bles ku svět la z dí ry. Mys le li jsme, že se nám to je nom

zdá, ale by la to prav da. Na tla či li jsme se k otvo ru a vi dí me

svět lo, jak se po ma lič ku při bli žu je. Řvu: „Jarku!! Jsi to ty?“

„Ja!“ ozva lo se. Je den se záchra ná řů se vtla čil do dí ry půl kou

tě la a po má hal Jarko vi ven. Ko neč ně se ob je vil. Pro mo če ný

na kost a by lo vi dět, že je v šo ku. Vy ptá vat se ho na ně co ne­

64

Ivan Landsmann

mě lo smy sl. Záchra ná ři ho od ved li k šach tě a pak na ošet­

řov nu. Ře di tel vo lal z po vr chu, že osád ka, to jsme by li my,

mu sí oka mži tě opus tit pra co viš tě a vy fá rat na ho ru. Vy fá ra li

jsme, okou pa li se a v kultu rá ku u pi va jsme ro ze bí ra li ce lou

věc, ale co nám ne šlo do hla vy by lo, jak se mo hl od tam tud

Ja rek do stat.

Ja rek do stal tý den ne mo cen ské, aby se z to ho šo ku vzpa­

ma to val. My jsme se mu se li ně ja kým způ so bem do stat ke

kom baj nu. Špe ku lo va lo se, jak by to by lo nej snaz ší a nej rych­

lej ší. Obetnout ho zpra va ne při pa da lo v úva hu, pro to že tam

by ly pe s t ré vrst vy, je di ná mož nost by la obetnout ho zle va.

Udě la li jsme kříž, po sklá dal se sběrný pancéř a do pra vil se

adaptér. Usa di li jsme ho me zi pancéř, na dvě ko zy, a lan ka ma

ho ukotvi li do počvy. Adaptér, jak se to mu ří ka lo, by ly je nom

dva bub ny ŠN­I. Po uží va lo se ho hod ně v po rubnách, pro to­

že byl ma lý a dal se bez vět ších pro blé mů pře mís tit. Je di ná

ne vý ho da u ně ho by la, že pá ky na ovlá dá ní ko pa ly, ne bo se

čas to pře vrá til. Ale ji nak do ce la dob rá stro jov na. Fi li pek s tím

ne uměl za chá zet, pro to mě ur čil ve dou cí po le ja ko ve dou cí­

ho ce lé ak ce. Mys lel jsem, že se to Fi lipko vi ne bu de li bit, ale

vů bec nic pro ti to mu ne na mí tal a do kon ce pro hlá sil, že se

ně če mu přiu čí. Bě hem týd ne jsme mě li všech no při pra ve né.

Ja rek se ta ky už vrá til z ne mo cen ské a nás straš ně za jí ma lo,

jak se z to ho zá va lu do stal. Už u úse ku by sme to z ně ho nej­

ra dě ji vy táh li, ale ne cha li jsme to až na důl. V re ví ru jsme

po se da li a z ne do čka vos tí če ka li, až Ja rek spus tí. Ří kám: „Jar­

ku, tak mluv a pěk ně všech no do podrobna.“ Ja rek za čal vy­

pra vo vat: „Když jsi od ná šel s Pet rem vad ný ovlá dač, tak já

jsem šel za vá ma. Jed sem čes nek a ně jak mě pa lil na ja zyk,

PESTRÉ VRSTVY

65

tak sem se vrá til ke kom baj nu, na pit se vo dy. Když sem ote­

vřel ba ňok a dá val ho ku hu bě, na ráz se ozva la rá na jak z dě­

la a smyklo to se mnu o kom bajn. Mys lel sem si, že je vý buch.

Za čal sem se du sit pra chem, tak sem po sle pu ote vřel mas ku

a na sa dil si ju. Asi po de se ti mi nu tách, když sem tro chu vi­

děl, sem chtěl jit z čelby pryč. Na ráz vi dim před se bou za va­

le nu štre ku. Zatlo mě a ne vě děl sem, co včil. Mys lel sem, že

za va li lo aji vas s Pet rem. Ale po tom se mi zda lo, že sly šim

ja ke si hla sy. U štu su by lo mís to, ale hajcma ny po řad se da ly.

Když sem si uvě do mil, že by sem tu měl zdechnut, tak sem

zpa ni ka řil a bez roz mys lu sem vlez do te ďu ry. Ho ši, co sem

pro ži val, to si ne do ve de te ani před sta vit. Dral sem se do pře­

du jak ši le ny. Za ta ra si lo mi ces tu čer pad lo. Ne da lo se ko lem

ně ho pro lezt, je di ně pře lezt přes ně ho, ale te mu sem sam

ne vě řil, že se mi to po ve de. Za tnul sem zu by a dral sem se

přes ně ho. Za chytnul sem se opas kem o ko leč ko venty lu

a ne moh sem tam, ani zpatky. Ru ka ma sem si ne moh opa sek

odepnut, ne bo ne by lo jak. Šprajcnul sem se no ha ma o hajc­

man a opa sek sem urval. Do pla zil sem se do mista, kde by lo

tak uzko, to lik vo dy, že nad hajcma na ma by lo asi tak de set

cen ti met ru mista. Po břu chu sem lezt ne moh, pro to že by sem

se uto pil. Se rval sem si mas ku a oto čil se na hřbet. Lokta ma

sem si po ma hal do pře du. V jednym mistě by lo tak zatla če ne,

že mi z vo dy tr čel enom nos. Ho ši, ne bu de te mi to vě řit, ale

ja sem vo lal ma mu. Byl sem už smi ře ny s tym, že ska pu. Ni­

ko mu by sem to nepřal za žit. Fakt, ho ši. No a po tom te ho už

moc ne vim. Pro bral sem se až na ošet řov ně po ně ja ke in jek­

ci. No, to by by lo tak všech no.“ Ja rek skon čil a my jsme chvil­

ku ml če li, pro to že to, co nám vy pra vo val, jsme v du chu pro­