3/2018 | | 1

3/2018 (29. roãník)

Oprava božích muk v Horním Maxově

Krvavé září 1938 v Srbské

Drobné památky Oldřichova v Hájích

Setkání Tří (zleva O. Simm, S. Weiss a M. Nevrlý) moderovala Blažena Hušková, foto Petr Bíma

Poškozený Holubův kříž čeká náročná oprava, foto František Golis

3/2018 | | 3

Vážení členové a příznivci Spolku PatronLetošní „osmičkový“ rok jeplný kulatých výročí, která senevyhnula ani drobným pa-mátkám v Jizerských horách.Týká se to především pomníč-ků, vztahujících se ke vznikusamostatné republiky, nebo ji-ných výročí s osmičkou nakonci letopočtu.

V tomto vydání připomíná-me především podzim roku1938, který byl v pohraničí ve-lice divoký a mnohdy i krvavý.Oběti na životech najdeme naobou stranách, a proto i mypřinášíme příspěvky jak o ma-sakru na celnici v Srbské, tako vraždě Alfreda Stumpehoa o osudu jeho pomníku. Obapříběhy dokládají, že dnes jižnelze nikoho soudit a v sou-vislosti s péčí o drobné pa-mátky je třeba cítit pouzeúctu k mrtvým lidem, nikolivzášť či nenávist.

Přinášíme však i veselejší té-mata, velice nás těší dokonče-ná oprava božích muk v Hor-ním Maxově, stejně jako textJiřiny Vávrové o pomníčcíchv Oldřichově v Hájích, kterýmzahajujeme seriál článků o pa-mátkách západní části Jizer-ských hor.

Přejeme vám krásný podzimv našich horách.

Výbor Spolku Patron

Foto na titulní straně: Detail božích muk v Horním Maxově, foto Bohumil Horáček

Stumpeho kámen v Hraběticích, foto Günter Menzel

4 | | 3/2018

Oprava božích muk v Horním MaxověBohumil Horáček

Příjemně slunečné, i když trochu více větrné nedělní odpoledne přálo14. října 2018 slavnostnímu vysvěcení opravených božích muk v HornímMaxově. Ke skromné slavnosti se zde, za účasti faráře P. Pavla Ajchlera, se-šlo více než dvacet členů Spolku Patron a dalších přátel drobných památekJizerských hor.

Požehnání a vysvěcení památky bylo zároveň symbolickou vzpomínkou najiž zesnulého dlouholetého člena Spolku Patron, Ladislava Řezáče. Právě onobnovu této památky na nejedné ze spolkových akcí prosazoval. Boží mukase nacházejí jen necelých 300 metrů západně od počátku křížové cesty k roz-hledně Slovance a na Seibtův vrch, jejíž obnovu členové spolku dokončiliv roce 2011. Během prací na křížové cestě Láďa Řezáč na nedaleká boží mu-ka upozornil. Pro letošní rok byla jejich oprava zařazena mezi hlavní spolko-vé akce.

Tenkrát byla ukryta v náletových dřevinách a málokdo z kolemjdoucíchjim věnoval pozornost. Vysvobození památky z letitého porostu bylo prv-ním, a jak se později ukázalo i nejnáročnějším úkolem, který na členy spolkupřímo v terénu na jaře letošního roku čekal. Při namáhavém čištění okolí odpařezů se svojí technikou nezištně pomohli dva náhodně přítomní místníobyvatelé, z nichž jedním byl Martin Jiřička z Lučan nad Nisou. Jemu i jehokolegovi patří dík za ušetření velké námahy při dolování kořenů z půdy.

V další fázi bylpomníček roze-brán a svisle vy-rovnán, následněbyly opětovně se-staveny základovékameny. Nezbyt-né bylo také pa-mátku očistit, osa-dit kovaný křížeka do niky upevnitobrázek s biblic-kou tematikou.Již předtím se po-dařilo objevit ná-pis s vročením1840, který bylopotřeba oživit.Boží muka byla před opravou zarostlá náletovými dřevinami, foto Zdeněk Bláha

3/2018 | | 5

Jelikož se nepodařilo zjistitpůvodní podobu památky,ani účel jejího zřízení, roz-hodl se výbor spolku pro zo-brazení motivu bičováníKrista. Sloupková boží mukasymbolizují sloup, u kteréhobyl Kristus bičován, což bez-prostředně předcházelo udá-lostem vyobrazeným na křížo-vé cestě. Podobný motiv jsmedosud v oblasti Jizerskýchhor při opravách nepoužili.Kopii obrazu italského ba-rokního malíře Guercina vy-hotovil Pavel Koňařík z Hej-nic, jehož malby doprovázejípoutníky i na nedaleké kří-žové cestě.

Věříme, že znovuzrozenápamátka potěší všechny, kte-ří se budou toulat po jižníchsvazích Maxovského hřbetu.Láďo, máme hotovo, děkuje-me ti!

14. říjen 2018 – tanvaldský farář Pavel Ajchler světíobnovenou památku

Nejnáročnějším úkolem bylo odstranění kořenů, foto Jiří Herčík

6 | | 3/2018

Setkání TříJan Heinzl

Neopakovatelné setkání tří výjimečných osobností se v pátek 7. září v pod-večer uskutečnilo v hejnickém klášteře. Je to již 17 let, co se Miloslav Nevrlý,Siegfried Weiss a Otokar Simm v tehdy nově otevřeném Mezinárodnímcentru duchovní obnovy setkali naposledy.

U příležitosti životních jubileí Miloslava Nevrlého a Siegfrieda Weisse vzniklamyšlenka složit třem králům paměti Jizerských hor poctu v místě, kterévšichni nosí hluboko v srdci a nesčetněkrát mu věnovali své slovní a foto-grafické vzpomínky.

Pod záštitou hejtmana Libereckého kraje Martina Půty a radní pro kulturuKvěty Vinklátové uspořádal vzdělávací, konferenční a poutní dům KlášterHejnice program k poctě třech oslavenců. V chrámu Navštívení Panny Mariezahájil setkání hrou na varhany dirigent, sbormistr pěveckého sboru ČVUTa varhaník České filharmonie Jan Steyer. Po koncertu pokračoval programv aule kláštera. Blažena Hušková zde v obraze i ve slovech představila jen částbibliografie Tří, aby jí svými vyznáními doplnili Marie Matušková, Marek Ře-háček, Marek Sekyra, Pavel Vonička, Pavel D. Vinklát, Martin Fryč a TomášKorytář. Výjimečný večer dozněl v refektáři kláštera.

Poctu Třem shrnul ředitel hejnického kláštera Jan Heinzl: „Jste kořeny naše-ho vztahu k Jizerkám, na nich jsme vyrostli my a budou růst i generace další.“Miloslavu Nevrlému, Siegfriedu Weissovi a Otokaru Simmovi patří mnohoupřímných díků a přání pevného zdraví i hodně radosti při putování Jizer-skými horami.

Slavnostní koncert v hejnické bazilice, foto Petr Bíma

3/2018 | | 7

Závěr slavnostního večera v klášterním refektáři, foto Petr Bíma

Blahopřát přišla také Marie Matušková, foto Petr Bíma

8 | | 3/2018

V letošním roce si připomínáme různá osmičková výročí. Patří mezi něi 80 let od podpisu tzv. Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Franciía Velkou Británií o postoupení pohraničních území ČeskoslovenskaNěmecku. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově, ve všech jazykovýchverzích pak byla podepsána po půlnoci 30. září 1938.

Odstoupení pohraničí předcházela celá řada střetů mezi ozbrojenými oddí-ly Freikorpsu a Stráže obrany státu, která v předválečném Československuzajišťovala ochranu státních hranic. Československá vláda již v polovině zářívyhlásila stanné právo v některých pohraničních okresech, kde začalo do-cházet k bojům – na Frýdlantsku například v Heřmanicích nebo v Habarti-cích. V neděli 25. září 1938 pak byla vyhlášena všeobecná mobilizace česko-slovenské branné moci.

K jednomu z nejkrvavějších střetů v září 1938 došlo na celnici v obci Srb-ská, nedaleko Jindřichovic pod Smrkem. Osada Srbská se tehdy jmenovalaWünschendorf a noc z 23. na 24. září 1938 zastihla v budově celnice pětmužů: v kanceláři celního úřadu seděl za psacím stolem vrchní respicientVáclav Čep. V přízemí s ním byli ještě dozorci finanční stráže Josef Vojtaa Bohumil Hošek. Zbývající dva dozorci – Josef Uher a Bohumil Novotný siodešli krátce po desáté odpočinout před službou do prvního patra.

Žádný z nich si nevšiml, že již několik dní předtím byla na protější němec-ké celnici do tří čtvrtin zazděna okna a ponechán byl pouze úzký průzor, dokterého lze strčit hlaveň kulometu. Na českou celnici pak onu noc přišli podzáminkou celního odbavení dva mladí českoslovenští Němci. Stačila maličkáchvilka nepozornosti, chvilka zaváhání, a když se jim začal vrchní respicientČep věnovat, objevily se v rukou obou mladíků automatické pistole. VáclavČep byl zastřelen střelou do spánku z bezprostřední blízkosti. Vzápětí bylazahájena palba na Hoška a Vojtu, kteří vběhli do místnosti. Oba střelci, kteří

Krvavé září 1938 v SrbskéBohumil Horáček

Slavnostní odhalení pomníku v září 1945

3/2018 | | 9

měli být z Jablonce nad Nisou, a je-den z nich se jmenoval Baier, oka-mžitě opustili budovu a dílo zkázyzačaly dokonávat kulomety ze zazdě-ných oken na německém území.Telefonní spojení však zůstalo jako-by zázrakem neporušeno, a tak sezbylí dva hraničáři pokusili navázatspojení s velitelstvím roty SOS a vo-jenským pohotovostním oddílem veFrýdlantu. Slíbená pomoc – nadpo-ručík Půst s družstvem vojáků na ná-kladním autě – však dorazila až popáté hodině ranní. Václav Čep a Jo-sef Vojta byli zabiti, těžce zraněnýBohumil Hošek zemřel dopoledneve frýdlantské nemocnici.

Bývalá celnice v Srbské dnes již nestojí, byla stržena po druhé světové vál-ce. V září 1945 byl před ní slavnostně odhalen pomník třem zahynulým stráž-cům hranic – po demolici budovy byl přemístěn a jeho okolí bylo změněnona pietní park. Najdeme ho v těsné blízkosti státní hranice, vlevo od silnicesměrem na bývalou Marklissu, dnes polskou Leśnu.

Pietní park v místě bývalé celnice v Srbské

Současná podoba pomníku se jmény padlých

V bývalé Jablonecké chatě v Hraběticích došlo v neděli večer 2. října 1938,tedy jen dva dny po československém přijetí Mnichovského diktátu, k dra-matické srážce dvou místních Němců – 37letého Alfreda Stumpeho a 19le-tého Alfreda Brunnera – s vojáky československé armády.

V předvečer požáru kris-tiánovského „zámečku“byl Stumpe, otec dvoudcer, blízko hostincezvaného Tönnl, vojákyzavražděn. Jeho přítelstačil na poslední chvíliutéct.

Kdo by si chtěl průběhudálosti blíže připome-nout, může nahlédnoutdo Knihy o Jizerskýchhorách nebo do časopi-su Patron č. 1995/3, kdeho na straně 18 přibližu-je Herbert Endler. Dobo-vý pohled na zjitřený časnajdeme i v bedřichovské obecní kronice.1 Dr. Erhard Bergmann, autor díla„Chronik der Stadt Johannesberg“ (Kronika města Janova), Frankfurt n. M.,1967, připomíná, že v době neštěstí platilo stanné právo a oba domácí sisnad ani neuvědomili, co to pro ně znamená.

Na místě, kde byl mrtvý Stumpe nalezen, byl rok na to postaven třímetrovýžulový pomník. Nelze se divit, že po válce byl povalen a rozmetán a dlouhopak ležel bez většího zájmu náhodných kolemjdoucích. O jeho původua účelu vědělo jen pár pamětníků. Až během posledních let přátelé jizersko-horských pomníčků rozbitý pomník znovu sestavili a vztyčili do téměř původnípodoby, letos přibyl i obnovený německý nápis. Nejde při tom o jakýkoliv pro-jev sympatií s tehdejší dobou, jde o pouhé projevení úcty k mrtvému člověku.

V úterý 9. září 2018 v 10 hodin se u obnoveného Stumpeho kamene sešloněkolik přátel pomníčků s paní Sieglinde Bär, dcerou Alfreda Stumpeho. V do-bě smrti jejího otce jí byly čtyři roky, její dnes již nežijící sestře o devět letvíce. Paní Bär se o opravě otcovy památky dověděla, a během letošního po-

10 | | 3/2018

Rozvaliny Stumpeho kamene v roce 2005, foto Josef Stoklasa

Setkání u Stumpeho kameneOtokar Simm

1 www.bedrichov.cz/soucasnost-a-historie/obecni-kronika/rok-1938

3/2018 | | 11

bytu v Bedřichově se sem s přísluš-níky své rodiny – se synem a dcerou,snachou a zetěm – vypravila.

Setkání proběhlo ve velmi přátel-ském duchu, paní Bär ukázala pár fo-tografií z rodinného archivu, došloi k vzájemné výměně informací.Přitom jsme zjistili, že vědomostiobou stran se téměř shodují. DceraAlfreda Stumpeho neskrývala vděč-nost za údržbu místa, poděkovalapřítomným, a s tím jsme se zase ro-zešli. Škoda jen, že se nemohli zú-častnit všichni, kteří se na opravěpodíleli. Setkání bylo dojednáno zedne na den a vzhledem k dalšímuprogramu rodiny nebylo možné hoodložit.

Účastnící setkání – dcera Afreda Stumpeho, dnes žijící v Německu, je opřená o pomník

Kdo se na místo vypraví dnes, spatří téměřpůvodní podobu pomníku, foto Günter Menzel

12 | | 3/2018

Ze samé radosti, že prvomájové veselí už není trapnou povinností, jsem seprvní květnový den devadesátého roku vydal na další výpravu do Jizer-ských hor. Dodnes ale nevím, zda bylo dobře zamířit na Černostudničníhřeben. Když tam člověk prochází místy všech neštěstí, může mít divný pocit.Jako by se zmar v podobě sebevražd a jiných neštěstí záměrně koncentro-val na tak malém území. Snad proto, aby cosi člověku připomnělo jeho ni-cotnost, stejně jako pošetilost snahy označit, kde všude došlo k tragédii.

Cesta, občas využívající koryto bývalé – a v nakloněných obloucích ještědobře patrné – sáňkařské dráhy, mne nejdříve zavedla k místu havárie mo-tocyklisty Václava Chluma. Až tam doléhala z městských ampliónů v údolíryčná hudba, střídána svátečními projevy, jejichž slovům na tu dálku naštěs-tí nebylo rozumět. To tvořilo poněkud bizarní kulisu mému pietnímu rozjí-mání. Raději jsem tedy zamířil k Dolní Černé Studnici, na jejímž okraji se mibrzy zjevil kříž Marie Koldovské: tradičně přezdobený květinami, pohříchu

Putování místy lidských neštěstí i setkáníMilan Poláček

Pemlův pomníček pod Černou studnicí

3/2018 | | 13

převážně umělými. Místní památník obětem první světové války prý kdosinově upravil, snad k sedmdesátému výročí jejího ukončení. Po chvíli, kdyžjiž rozhledna byla téměř na dohled, jsem v řídkém remízku u cesty nalezl sta-ronovou Veselého památku. Tedy jak nový kříž, tak i jeho omšelého před-chůdce, jednoduše stlučeného ze dvou kusů březového kmínku a opatřené-ho krajinkou s vypáleným textem.

Od vrcholové chaty jsem po hřebenovce k Beranům šel jen chvilku. Záhymé kroky uhnuly okrajem paseky vpravo dolů k souběžné cestě, vedle níž za-stihla nedobrovolná smrt povozníka Mužíčka. Strom, kde naposledy chatrněvisela zašlá tabulka, teď ležel skácen v úvozu na hromadě klád. Památníčeknaštěstí již někdo stačil opravit a přemístit na jiný statný kmen, ale tentokrátdo stráně nad cestou.

O něco dál téměř východním směrem jsem ještě zjistil, že stejně jakoVeselého kříž, také upomínka umrzlého Vladimíra Pemla byla tou dobouhned dvojí: jednak plechová destička na smrku a také zánovní betonový po-mník s žulovým soklem. Pak už ale mé další putování směřovalo k samotěZahájí; ta tehdy opravdu dělala čest svému jménu, neboť ji od okolního svě-ta dělilo asi sto délkových metrů stinného lesa. Přišel jsem k zahradě u nej-výše položeného domu osady a spatřil tam starce, skloněného nad záhony.

Na tomto místě zahynul motocyklista Václav Chlum

Když jsem jej oslovil, přišel blíž. Jeho obličej, postava, chůze a gesta, zkrátkacelá osobnost mi zcela spontánně zhmotnila představy o jizerských horalechdávných časů.

Bělostné vlasy v délce jaksi nepřiměřené jeho věku měl sčesány vzad, buj-ný plnovous rovně zastřižen několik centimetrů pod bradou. Na mírně shr-beném těle toho muže, přivyklého zřejmě celoživotní dřině v lese či na poli,byly kalhoty nejzajímavějším kusem oděvu; šlo o bělavé nohavice z hrubéhoplátna, s obrovskou koženou výztuhou v rozkroku. Ruce měl silné a dlanědohromady velké jako čtvrt stolu. Chůze trochu šouravá, ale přiměřeně vě-ku, s dosud jistým krokem a nepříliš dýchavičnými plícemi. Nejpozoru-hodnější byly ovšem oči – takové, jaké vždy charakterizovaly lidi jeho typu.Malé, po většinu času jakoby šibalsky přimhouřené a jen v okamžiku silnýchemocí doširoka otevřené.

Tak jsem se nevědomky seznámil s Alfredem Hübnerem, vlastivědcem-sa-moukem, na nějž mne kdysi odkázali při pátrání po detailech neštěstí EdgaraFischera, tedy právě té záležitosti, jež mne přivedla do Zahájí. Zapříst rozho-vor s tímto místním znalcem nebylo obtížné, člověk si jen musel zvyknout natypickou mluvu starousedlíků, tedy češtinu smíchanou s německými slovy,větnými vazbami a pády. Po chvíli už jsme tedy kráčeli vrstevnicovou pěši-

14 | | 3/2018

Kříž Václava Veselého ještě před renovací

nou na západ až za bývalou huťskou hájovnu a pak kolem místa, kde bývalajeřábová houština, popsaná Miloslavem Nevrlým v Knize o Jizerských ho-rách.

Pojednou náš průvodce začal namísto chůze vpřed pobíhat z místa na mís-to, také hlas měl vzrušený: „Asi tady to bylo, takhle jsme ho našli.“ Zakrátkopřecházení ustalo; zastavil se tam, kde byla v půdě s jemnou lesní trávou je-lenkou malá prohlubeň, lemovaná několika kameny. Nebylo pochyb, že jsmena místě. Ten dobrý člověk dokázal i po více než padesáti letech přesně ur-čit polohu mrtvého zahradníkova těla.

Pan Hübner se se mnou rozloučil cestou zpět. On šel dál ke svému domua já se na chvíli usadil na patrně nejkrásnější místo toho dne: na velký kámenvyhřátý sluncem, ke studánce uprostřed svěže zelené louky, jež obklopujeněkdejší lesovnu v Zahájí. Ušel jsem pak ještě mnoho kilometrů – druhá ho-dina odpolední mne odpočívajícího zastihla sotva v polovině plánované ces-ty. Ale ten den už nebylo nic silnějšího než pocit naplnění z milého setkáníse spontánně přátelským mužem. Snad jen vztek, že neznámý vandal ulomilprávě zrekonstruovaný kříž z božích muk u tanvaldské železniční zastávky.

V Jizerských horách, 1. května 1990

3/2018 | | 15

Mužíčkova památka na archivním snímku z jara 1990

16 | | 3/2018

Jak jsme se zmínili ve druhém letošním čísle časopisu Patron, zúčastnil sekvětnového spolkového výletu do polské části Jizerských hor též známý ba-datel Ullrich Junker z německého města Bodnegg. Zabývá se zejména zpří-stupňováním dobových pramenů a dokumentů, dotýkajících se slezskýchi českých Krkonoš a Jizerských hor. Při setkání nám slíbil, že přispěje i donašeho čtvrtletníku.

Slib splnil a redakci poslal příspěvek o tragickém střetu lesníků Hirta (psánoi Hirtha) a Christa s pytláky na svazích kopce Haumberg (nyní Supí hory)nad městem Flinsberg (Świeradów Zdrój). Jde o autentické zprávy z roku1839. První z nich vyšla 14. února 1839 v novinách Der Bote aus dem Riesen-gebirge (Posel z Krkonoš), vydávaných v Hirschbergu (Jelení Hoře). Druhýpříspěvek byl publikován v periodiku Görlitzer Anzeiger (Zhořelecký ozna-movatel) s časovým odstupem dvaceti dnů od události, díky čemuž bylomožné některé podrobnosti z prvního článku upřesnit. Oba dokumenty za-řadil Ullrich Junker do spisu nazvaného Stätten des Gedenkens im Iser-gebirge (Památná místa v Jizerských horách), vydaného vlastním náklademv roce 2011 a doplněného v srpnu 2016. Původní informace jsme přeložilia předkládáme je našim čtenářům.

Vztahy pytláků a lesníků nebyly zdaleka tak idylické, jak by se dnes mohlopři hledání jejich pomníčků zdát. Při setkáních těchto osob zcela odlišnýchzájmů šlo totiž pokaždé o život. Střet na úbočí Haumbergu, dnešní Supí ho-ry nad lázněmi Świeradów, byl obzvlášť dramatický a fatální. V únoru příští-ho roku od něj uplyne 180 let.

Zločin Dne 9. února t. r. v ranních hodinách, kolem 8–9 hodiny, narazil vyšší revír-ní fořt říšského hraběte Schaffgotsche, v Krobsdorfském revíru, JohannEhrenfried Hirt, bydlištěm ve Flinsbergu, a rovněž zde zaměstnaný myslivec

Christ, ve zmíněném revíru na stopupytlákům, kteří právě postřelili kuslovné zvěře.

Sledujíce stopu, dostali se v lesníhouštině tak blízko k zločinnémupytlákovi, že je od něho dělilo sotva12–15 kroků a mohli se jej s jistotouzmocnit. Avšak tento hanebný zloči-nec, vyzbrojený dvouhlavňovou bro-kovnicí, použil velmi přesně svoji

Dávná tragédie na úbočí Haumbergu Ullrich Junker, překlad Otokar Simm

Záhlaví listu Der Bote aus dem Riesengebirge(Posel z Krkonoš)

3/2018 | | 17

vražednou zbraň a střelil myslivce Christa, stojícího k němu nejblíže, tak, že zrád-ná kulka pronikla ústy, roztříštila levou dolní čelist, a vyšla pod jeho levým uchem.

Revírní fořt Hirt, který byl druhou obětí jeho zlomyslnosti, jím byl zasažentak hrozně, že se skácel s děsivě roztříštěnou lebkou a jeho mozek a krev serozstříkla daleko kolem. Oba vražedné výstřely zaduněly daleko v horáchi v údolí a byly mnohde zaslechnuty. Po dokonaném zločinu potkal vrah les-nického učně Neumanna, jenž dva lesníky následoval, avšak nebyl schopendržet jejich tempo, a vyhrožoval mu slovy i zbraní, kterou ještě třímal v ruce.

Potom se vrátil domů a řekl, co strašného spáchal. Avšak dříve, než bylomožné jeho osobu účinně zajistit, se opět vzdálil. S největším spěchem bylinešťastníci hledáni a nalezeni. Revírní fořt Hirt byl mrtvý donesen domů,kde smrt chotě a otce oplakávají manželka, dvě vlastní a jedno svěřené dítě.Revírní myslivec Christ ještě žil, a žije i při psaní této zprávy, ale zdar jeho lé-čení je nejistý.

Ráno 12. byl vrah (jménem Kurz nebo Glaubitz, z Hernsdorfu1) během pát-rání ve Schwarzbachu (Laubanský okr.) nalezen ve Schwedlerově domu;avšak dříve, než se jej bylo možné zmocnit, vrazil si do krku lovecký nůž, kte-rý nosil u sebe, a vykrvácel.

Ullrich Junker připojil i oznámenímrodiny, zveřejněné v Görlitzer Anzei-ger. Vdova po Hirtovi v něm, mimojiné, píše: „Se zničeným životnímštěstím a zmařenými nadějemi zdestojím uprostřed mých třech nezleti-lých dětí, oplakávajíc zavraždě-ného, jenž se musel stát ve věku 42 let,8 měsíců a 29 dnů strašlivou obětívždy horlivě vykonávané služby.“Flinsberg, 12. února 1839.Christiana Friederike Auguste, ovdovělá Hirt, rozená Elsner.

Zločin (Z Bunzlauského2 nedělního listu)Dne 9. února ráno šel Hirt, revírní fořt říšského hraběte Schaffgotsche, a re-vírní myslivec Christ, zaměstnaní v Krobsdorfu, spolu s jedním učněm, abypátrali po pytlácích na Haumbergu u Flinsbergu. Poblíž Krobsdorfu naraziliv houštině na 3 pytláky, kteří pronásledovali postřelený kus zvěře. Na výzvulesníků je očekával jeden z pytláků, Glaubitz, zvaný Sacher–Mühlscher,z Flinsbergu, s namířenou dvouhlavňovou brokovnicí; jelikož lesník rovněž

1 Hernsdorf – dnes Łęczyna, část města Świeradów-Zdrój2 Bunzlau – dnes město Boleslawiec

Záhlaví listu Görlitzer Anzeiger (Zhořelecký oznamovatel)

18 | | 3/2018

sáhl po lovecké pušce, prostřelil mu pytlák hlavu kulkou, která vnikla vedlekoutku úst a vyletěla týlem, načež lesník v bezvědomí upadl. Z druhé hlavněvystřelil na revírního fořta Hirtha a střela vnikla vedle levého oka a rozervalamu strašným způsobem mozek a lebku. Po střelbě se přiblížil lesnický učeň.Během události, při níž byl učeň zasažen do paže, se mu chtěl pytlák přiblí-žit, ale adjunktovi se podařilo zmizet v lese; následně se snažil dojít ke svémupánovi, toho ale nemohl najít. Mezitím pytláci utekli.

Vrah se vrátil domů a svěřil se domácímu, že oba hajné zastřelil, sebral svo-ji pušku a kus provazu a zmizel. Hospodář ale čin nahlásil úřadům. Čtyři ho-diny po vraždě byl nalezen strnulý a chroptící myslivec Christ a asi 4 krokyod něho zohavené tělo fořta Hirtha; krev, mozek a úlomky lebky byly roz-stříknuté kolem. Myslivec Christ se ještě probral, takže mohl být soudně vy-slechnut. Avšak brzy se dostavily povážlivé nervové komplikace a v noci z 12.na 13. zemřel. Soudní prohlídka fořta Hirtha prokázala, že byl zasažen bro-kovými náboji do hlavy, které pronikly na jedné straně, a aniž by prorazilyprotilehlou, rozdrtily a roztrhly mu veškeré lebeční kosti.

Hirth se zúčastnil polních tažení a nebyl nikdy zraněn, pouze jednou bylpřejet dělem. Byl silným, aktivním a statečným mužem, snaživým a pečlivýmve službě, znalým svého oboru, dobrým střelcem, a tak věrně oddaným svévrchnosti, že odmítl nabídku výnosnějšího postavení. Zanechává po sobě že-nu a děti.

Uprchlý vrah se prý první noc dobře vyspal v Novém Městě v Čechách.Později měl být spatřen v okolí Flinsbergu. V noci z 11 na 12. vykonával soud-ce ze Schwarzbachu se svými lidmi domovní prohlídku v horní části obce(v údolí pod Smrkem). Když se v prvním domě dožadovali vstupu, zaslechlstrážný kohosi seskočit na mlat v přilehlé stodole. Zatarasil dveře a spustilpoplach; ihned poté bylo ze stodoly slyšet chroptění. Když rozrazili dveře,vypotácel se vrah se širokou ránou na krku, z níž proudila krev, vstříc vnik-

nuvším a zhroutil se. Lo-veckým nožem si prořízlhrdlo. Za velkých mukzemřel po několika ho-dinách. Bylo mu 23–25let, byl středně velké,ale mocné postavy. Bylvelmi obávaným pytlá-kem, který se často potýdny potuloval i vevzdálených revírecha byl teprve nedávnopostřelen v Čechách.Oba spolupachatelé by-li předáni soudu.Členové Spolku Patron u pomníku Hirta a Christa v roce 2017

3/2018 | | 19

Než se pustím do výčtu pomníčků a křížků Oldřichova v Hájích, dovolím simalé zamyšlení nad významem drobných památek v krajině, pro člověkaa pro vzájemnou komunikaci člověka a krajiny.

S radostí vidím, že osud rozvalených pomníčků není dnešním lidem lhostej-ný, že drobné sakrální památky již nejsou vnímány jako cosi přežitého, pře-hlíženého, trpěného a ponechaného svému osudu, zapomenutého někdev kopřivách a čekajícího na přirozený zánik. S radostí vidím, že zájem o kříž-ky a pomníčky může spojit nejrůznější lidi ve snaze památku zachránit.Někdo vezme kosu a vyseká cestičku ke křížku, vysadí dvě lípy, poskládá roz-valený podstavec, obnoví deštěm ošlehaný svatý obrázek. Ten někdo navázalna kulturně historickou tradici lokality a obnovil zapomenutou a desetiletípřehlíženou vazbu člověka s krajinou.

Původní náboženský význam a obsah drobné sakrální památky dnešnímučlověku často uniká, převažuje tak patrně úcta k tradici a potřeba napojit sena stopu, kterou v krajině zanechali lidé, kteří tu žili před námi. V pováleč-ných Sudetech přetrhaná historická kontinuita, dosídlenci, kteří si nevytvo-řili vztah ani ke stavením, která zabrali po Němcích, natož k drobným pa-mátkám v krajině, několik desetiletíkomunistické propagandy, kterás nelibostí trpěla jakékoli nábožen-ské projevy obyvatel. Výsledkemjsou jednak rozvalená Boží muka,otlučené a ulámané kříže, zbouranékapličky a za druhé fakt, že se sou-časní obyvatelé jen těžko napojujína odkaz lidí, kteří tu žili před nimi,a těžko si vytváří hlubší vztah k mís-tu, kde žijí. A právě v tom podle mnemohou drobné památky pomoci,přestože se zdá, že jen mlčky přihlí-ží okolnímu hemžení.

Skrze starost a péči o památky člo-věk může vnímat a prožívat historic-kou kontinuitu místa a stmelovatmístní komunitu. Jsem ráda, že v obci,kde žiji, je skupina nadšenců, kterázačala se záchranou staré německéhrobky na místním hřbitově, že tu

Drobné památky Oldřichova v Hájích Jiřina Vávrová

Kříž v centru Oldřichova v květnu 1963, archiv Severočeského muzea Liberec

20 | | 3/2018

jsou Trostovi a Nýdrlovi, kteří vlastníma rukama opravili několik drobnýchpamátek, že za starostování pana Devery byla obcí rekonstruována kapličkaa další křížky. Také Spolek Patron se zasloužil o opravu několika pomníčkův Oldřichově v Hájích. Přeji nám všem, aby k nám křížky a pomníčky pro-mlouvaly, vyprávěly dávné příběhy a pomáhaly nám uvědomit si, kdo jsmea kde žijeme.

Drobných památek v Oldřichově v Hájích není mnoho, obejít je všechnyzabere sotva den času. Navštívíme jen památky přímo v obci, o pomníčcícha křížcích v lesích kolem Oldřichova pojednává nejedna publikace, proto jedo tohoto výčtu nezařazuji.

Začneme v centru obce, kde ještě v druhé polovině sedmdesátých let 20. sto-letí býval kříž na kamenném podstavci. Nechali ho postavit sedlák AntonMorche z čp. 38 a Josef Passig z čp. 39 v roce 1807. Kříž byl vysvěcený, pů-vodně bez nápisu, ale při obnově v roce 1922 na něj byl vyryt text: „Ó, člo-věče, nejdi kolem bez pozdravu, pomni, že Bůh je tvůj otec.“ Kříž bohužel jižv centru obce nenajdeme, byl zlikvidován při stavbě samoobsluhy. O exi-stenci kříže v obci víme, kamenný podstavec však skončil neznámo kde.

Na návsi stával také pomník věnovaný válečným obětem z let 1849, 1859,1866 a 1879. Měl tvar kamenné pyramidy, tři metry vysoké s koulí na vrcho-lu. Byl přestěhován na hřbitov. Na kamenných deskách jsou uvedena jménapadlých z válečných let 1914–1918.

Původní poloha pomníku válečným obětem, archiv Renate Beck

3/2018 | | 21

Hrubě otesaný kámen v parčíku přes silnici naproti restauraci Beseda při-pomínal květnovou revoluci roku 1945, pomník byl slavnostně odhalen v ro-ce 1946. Instalaci pomníku iniciovala první poválečná řídící místní školyMarie Sobišková. Koncem sedmdesátých let byl pomník přesunut k obecní-mu úřadu, protože naproti Besedě začali Oldřichováci stavět svépomocí ob-chod. U pomníku se v socialistické éře konaly sliby pionýrů. Na podzim 2016se pomník stěhoval podruhé, o pár desítek metrů. Nápis na pomníku jestručný: „Věčné památce květnové revoluce 4. V. 1945“.

Vedle čp. 69 se v křoví ještě nedávno krčil dřevěný křížek připomínajícítragické úmrtí Mirona Uhury v roce 2009. Kříž byl však odstraněn, nepoda-řilo se mi zjistit, zda se opravuje nebo co se s ním stalo.

V centru obce u hlavní silnice nesmíme opomenout kapličku Svaté rodiny– stojí na pozemku bývalého statku čp. 19. Kaplička, jež byla koncem deva-desátých let v žalostném stavu, byla opravena v roce 2003.

V Oldřichově byla ještě jedna kaplička, její poválečnou podobu si můžemeprohlédnout na fotografiích z archivu Evy Sobiškové a na snímku z liberec-kého muzea vidíme, jak vypadala v květnu 1963. Fotografoval B. Beneš. Dodnešních dní z ní zbyla jen dlažba na zahradě čp. 16. Franz Anton Resselo historii oldřichovských kapliček píše: „Náboženské cítění některých oby-vatel dalo vzniknout dvěma kaplím a několika sochám. Není známo, kdy by-ly kaple postaveny, ale obě jsou vysvěcené. Kaple stojící na pozemku čp. 16

Odhalení pomníku květnové revoluce v roce 1946

22 | | 3/2018

s Bolestnou Matkou Boží byla 1861 zbourána kvůli stavbě silnice. Za podpo-ry dobrodinců (Kajetan Franze z čp. 9 a jiní) byla na jiném místě stejnéhopozemku znovu postavena a vysvěcena. Údržba kaple přísluší majitelůmstatku čp. 16 a čp. 104. Sedlák Josef Pfeifer z čp. 16 se svého času spolu s teh-dejším majitelem hospodářství čp. 104 zavázal za sebe i za své nástupcek údržbě. Druhá kaple, vybavená obrazem Svaté rodiny, stojí na pozemkustatku čp. 19, také u silnice. Sedlák Ambros Arnold z čp. 19 se postaral o udr-žování. K tomu se zavázal i do budoucna, ne však za své nástupce. Obě kaplejsou bez nápisů a neexistuje fond na jejich údržbu.“

Cestou na Pily si po pravé straně u viaduktu všimneme pomníku k 60. vý-ročí vlády císaře Františka Josefa I. Byl obnoven v roce 2001 poté, co jistý ně-mecký turista, který do obce zavítal s autobusovým zájezdem, objasnil jehohistorii. Pomník byl tehdy osazen tabulkou.

Pokračujeme-li dále na Pily, nemůžeme minout kříž na kamenném pod-stavci, který stojí nedaleko čp. 190. Původně stál na pozemku statku čp. 84,v roce 1907 jej Karl Effenberger z čp. 97 přemístil na současné místo a záro-veň kříž opravil. V roce 2001 byl částečně opraven podstavec a vedle křížkubyly vysazeny dvě lípy.

Na veliké lípě na Pilách visí dřevěný kříž s litinovým Kristem, kříž pocházíze zrušeného kostela, který stával do roku 1976 v Liberci na náměstí Českýchbratří. Byl zachráněn z hromady sutě zbořeného kostela a dlouho čekal, nežse dostal na nové místo.

Dvě podoby kapličky Svaté rodiny

3/2018 | | 23

Cestou z centra obce směrem na Filipku u železniční trati se choulí v trá-vě pomníček Pavlínky Löffelmannové, který připomíná železniční neštěstíz roku 1971, kdy dvouletá Pavlínka vběhla na trať. Původně byl pomníčekz cementového bloku, opatřený cedulkou a jednoduchým křížkem. V roce 2010dali pomníčku novou podobu Zdeněk Bláha a František Wildmann z Jab-lonce nad Nisou.

V dolní části Filipky, naproti soko-lovně, stojí další železný kříž na ka-menném podstavci. V roce 1820 jejnechal postavit rychtář AugustinAugsten. Kříž byl vysvěcený, nápis naněm podle staré německé kroniky pů-vodně nebyl. Údržbu měl na starostimajitel rychty na Filipce. V současnédobě je v jednom z výklenků obrá-zek Panny Marie a ve druhém nápis:„Svatá Marie, oroduj za nás“.

Při stavbě železničního tunelu naFilipce zahynul při navrtání nevy-buchlé nálože v prosinci roku 1873italský dělník Pietro Pojer. Neštěstípřipomíná tabulka v blízkosti tunelu,kterou v roce 2014 opravoval SpolekPatron.

Na hřbitově najdeme kromě jižzmíněného památníku obětem vá- Effenbergerův kříž v místní části Na Pilách

Zaniklá kaplička u čp. 16 v roce 1963, archiv Severočeského muzea Liberec

Stejná kaplička na pozadí snímku z archivuEvy Sobiškové

24 | | 3/2018

lek z konce 19. a začátku 20. století také pomníček sovětského vojáka, kterýbyl postaven v roce 1949. Nápis na pomníčku zní: „Zaměstnanci závodu Frýba06 v Oldřichově v Hájích vděčně vzpomínají našich sovětských bratří, kteřípoložili své životy za naši svobodu.“ V obci se vypráví, že dotyčný sovětskývoják byl zastřelen jiným sovětským vojákem. Na hřbitově se zastavíme ještěu hrobu významného kartografa Josefa Matouschka, který opravil SpolekPatron v roce 2015.

Na okraji areálu bývalé panelárny bez povšimnutí chátrá kamenný podsta-vec, jenž zbyl z pomníčku, který v roce 1867 nechal postavit tehdejší majitelkrčmy čp. 6 Anton Pietsch. Míval železný kříž. Původní podoba je zachycenana jediném dosud nalezeném snímku z archivu Jaroslava Poláka.

V Sedmidomcích u čp. 76 stojí kříž na kamenném podstavci. Kříž je z roku1861 a byl vysvěcený. Původně snad býval v těsné blízkosti domu. Nápis napodstavci praví: „Ó pojd’te a poklekněte v pobožnosti a modlete se ke svémuVykupiteli, který pro viny vašich bratří skončil svou pouť na kříži. Otče, dotvých rukou poroučím svoji duši.“ Pomníček obnovil Karel Trost. Restaurá-torka Vanesa Trostová vzpomíná, že když byla malá, byl kříž ulomený a našliho pomocí detektoru kovů.

Další památkou, kterou navštívíme, je křížek s obrázkem Panny Marie ne-daleko bývalé Skautské louky zvaný U Matičky. Můžeme se setkat také s po-jmenováním „Zeleným bukům“ podle obrázku, který býval v dolní části pom-níčku. Pomníček zařazuji do tohoto soupisu i přes to, že je hluboko v lese nacestě z Oldřichova do Albrechtic, a jak jsem zjistila, zná ho jen málo Oldři-

Pomníku v dolní části Filipky chyběl v roce 1963kříž, archiv Severočeského muzea Liberec

Hrob rudoarmějce na oldřichovském hřbitově

3/2018 | | 25

chováků. Památku pomáhali obnovit Karel Trost a Milan a Petr Nýdrlovi.Obrázek Panny Marie před lety namaloval voskovkami Karel Trost. V dolnímvýklenku býval obrázek, který malovala Vanesa Trostová, když byla malá.Inspirovala se veršem o zpěvných,veselých bucích, které stojí pevněna skále. Zezadu je do kamene vyte-saný letopočet 1807. Matička má prýkouzelnou moc.

V Oldřichovském sedle naproti bý-valé Hausmannově hájovně, dnesrestauraci U Kozy, je kamenný pod-stavec s těžko čitelnou malbou a ko-vovým křížem s Kristem. Na podzimloňského roku bohužel přibyl ještějeden pomníček. Připomíná tragic-ké úmrtí Romana Nýdrleho. Jehosmrt zasáhla celou obec. Pomníčekje v lukách na cestě od Sedmidomkůsměrem do Mníšku, nedaleko místa,kterému se říká „U Spálené lípy“.

Jediný dochovaný snímek kříže u areálu bývalépanelárny

Památka Romana Nýdrleho

26 | | 3/2018

V hostinci „U Trompetra“ v Bedřichově, na pokraji lesa, se v příjemné spo-lečnosti sedávalo až příliš dobře, pivo bylo vychlazené a osvěžující, jedenpůllitr způsoboval chuť na další. Jaký div, že tam hajný Lichteneckner, slou-žící na Nové Louce, vysedával často dlouho do noci – déle, než jeho man-želskému klidu prospívalo. Až když hospodský sejmul ze stěny trumpetu,aby na ni zatroubil poslednímu hostu na rozloučenou, viděl hajného mizetpotácivým krokem v temnotě noci.

Jednou se tak zase vše odehrávalo. Náš hajný Johann vyrazil, byť vrávoravě,ale cílevědomě, na známou cestu domů. Ale sotva po čtvrt hodině – co se totady děje? Před hajným se tyčila skalní stěna! Popošel doleva, jenže zeď ne-měla konce; zkusil jít vpravo, ale i tady byla skála nepřekonatelnou překáž-kou! Během marného snažení nalézt správnou cestu na něj padla únava.Spočinul pod rozložitými větvemi smrku, aby si odpočinul a zvolna usnul.Probudilo ho až švitoření ptáků a laskající paprsky ranního slunce. A hleď-me, cesta byl volná! Chvatným krokem vykročil vstříc „útulnému“ domovu.Domácí uvítání asi moc vlídné nebylo! Jakékoliv ujišťování, jak moc ho zlí du-chové strašili, mu nepomohlo.

Lichtenecknerův křížEmil Novák

Spolkový výlet okolo později odcizeného Lichtenecknerova kříže (2014), foto Josef Kuna

3/2018 | | 27

Buď jak buď – na tom-to místě nechal na jed-nom z balvanů postavitkrucifix. Jestli jej toochránilo před taškaři-cemi duchů a chodil užvčas domů, to ponechá-me nerozhodnuté.

Na Matouschkově ma-pě 1 : 50 000 z roku1927 je tento kříž za-kreslen. Pravda, po ro-ce 1945 tady kříž mno-ho let scházel. Teprvev roce 1984 tady našeparta přátel Jizerských hor upevnila nový kříž. Bohužel jsme s ním měli br-zy další práci, protože nějací ničemové se pokusili kříž vytrhnout. Naštěstí sejim to úplně nepovedlo, byl příliš dobře ukotven. Přesto jsme viděli, že křížbyl uvolněn. A tak ho znovu naši spolupracovníci vysekali a následně ještěpevněji zalili sírou. Díky tomu vydržel nepoškozený až dodnes.

Můj skromný pokus o oživení této 120 let staré události není v žádném pří-padě pouhou fantazií. Cituji z knihy řídícího učitele Antona Franze ResslaDie Gemeinden Raspenau, Mildenau und Mildeneichen, eine Geschichtedieser Orte (Obce Raspenava, Luh a Lužec, dějiny těchto míst), str. 246:„Vedením hejnického lesního revíru byli od poloviny 19. století pověřeni:… od 1. října 1867 do 1. dubna 1885 hajný Johann Lichteneckner (narozen3. listopadu 1818 jako syn hraběcího vrchního fořta Franze Lichtenecknera),dříve hajný na Nové Louce, ve Ferdinandově, Libverdě, nato hajným ve Zdi-slavě u Jablonného, od 1885 hajným v Harcově, v roce 1904 mu byl udělentitul polesného, 1907 byl penzionován a zemřel 30. října 1907 v Hejnicích.“

Víme tedy s jistotou, že Johann Lichteneckner na Nové Louce sloužila pravděpodobnost výše vyprávěného příběhu by se mohla blížit skutečnosti.

Z německého originálu přeložil Otokar Simm.

Poznámka redakce:Emil Novák napsal uvedené vyprávění v roce 1985. Zařadil ho do sbírky na-zvané „13 Geschichten aus dem Isergebirge“ (13 příběhů z Jizerských hor),která se zachovala ve strojopisu. Tehdy Emil Novák samozřejmě nemohl tu-šit, že o 31 let později, v roce 2016, bude kříž opět nějakým bezduchým je-dincem odcizen.

Členové Spolku Patron a jejich příznivci se v letech 2017–2018 zasloužilio obnovu Lichtenecknerova kříže. Podpořily ji Lesy České republiky, s. p.

Členové Spolku Patron začali v roce 2017 s obnovou památky

28 | | 3/2018

V pátek 15. června 2018 proběhlo slavnostní vysvěcení obnovené křížovécesty na Kotelském vrchu u Osečné. Vysvěcení se ujal vzácný host Mons.ICLic. Mgr. Martin Davídek z Litoměřic, za asistence místního faráře Miro-slava Maňáska a Svatopluka Koudely.

Po úvodním slovu starosty Osečné Jiřího Hauzra se průvod vydal cestouvzhůru ke kapli Božího hrobu a Mons. Davídek vždy pronesl pár slov a kaž-dému zastavení požehnal. Doprovodil jej pěvecký sboru Canzonettaz Osečné pod vedením Radomíra Starého.

U vrcholové kaple Božího hrobu poděkoval starosta všem, kteří se na zda-řilé rekonstrukci podíleli – především malíři Michalu Janovskému z ČeskéLípy, který ke všem zastavením namaloval obrázky s výjevy poslední cestya ukřižování Ježíše Krista. Mons. Davídek poděkoval všem přítomným za hoj-nou účast a také řekl: „Je radostné být na takto opravené křížové cestě. Je tobible chudých, jednotlivá zastavení nás vtáhnou do děje a člověk začne pře-mýšlet.“ Na závěr slavnosti se generální vikář zapsal do pamětní knihy měs-ta Osečné. Celá slavnost proběhla za krásného letního počasí a přilákalazhruba 70 poutníků z celého Podještědí.

Závěrem několik informací k průběhu renovačních prací: první záchrannépráce začaly v roce 2000 opravou kaple sv. Anny, která stojí při silnici, avšak jesoučástí křížové cesty. Ta byla dokončena v roce 2001. V roce 2014 proběhly

Vysvěcení křížové cesty na Kotelském vrchuZdeněk Buriánek

Křížová cesta byla před opravou velmi zanedbaná (foto 1997)

3/2018 | | 29

záchranné práce na vr-cholové kapli Božíhohrobu. Současně bylyopraveny nejvíce po-škozené sloupky a dopl-něny na původní místo.V následujícím roce by-la kaple Božího hrobuvysvěcena litoměřickýmbiskupem Mons. Mgr.Janem Baxantem a dalšízáchranné práce pokra-čovaly až v roce 2017.Na jaře byly sloupkyjednotlivých zastaveníještě bez obrázků a ně-které měly trhliny. Bě-

hem roku bylo zrenovováno celkem 13 sloupků včetně plechových ozdob-ných stříšek se symbolem křížku na každém z nich. Do nik byly vsazeny novéobrázky. Na dřevěný kříž, stojící v blízkosti vrcholové kaple, byl upevněn ple-chový korpus ukřižovaného Ježíše Krista a do kaple Božího hrobu byl umís-těn obraz, jehož autorem je opět Michal Janovský.

Celá obnova se městu Osečná podařila díky finanční dotaci z programuPodpora obnovy a rozvoje venkova, prostřednictvím Ministerstva pro místnírozvoj ČR a spolupráci s Lesy České republiky.

Slavnost přilákala na Kotelský vrch desítky lidí

Mons. Martin Davídek žehná jednomu z poutních zastavení

30 | | 3/2018

Nová kniha Siegfrieda Weisse – O věčných proměnách lesaNa více než 130 stranách Siegfried Weisspředstavuje nejen svůj osobní pohled naJizerské hory a odtajní příběhy, které hok nim vážou, ale provede čtenáře i celýmobdobím posledních 50 let, kdy toto po-hoří prošlo turbulentním vývojem, a tovčetně ekologické katastrofy, ze které sezotavuje dodnes. Celá kniha je postavenana řadě úchvatných fotografií s často ne-opakovatelnou atmosférou a poprvé sezde představí i jeho linoryty a olejomalby.

Proběhla oprava Körtelova kříže na Smuteční cestěRonald Novák, člen Spolku Patron, provedlopravu Körtelova kříže, jehož horní částodpadla z mohutného buku, na kterém jepamátka umístěna. Naštěstí ji nikdo ne-zcizil, jak se to již jednou stalo, a tak sta-čilo vzít vhodné nářadí a připevnit spad-lou část zpět. Celý kříž byl kompletnězbaven rzi a ošetřen ochranným lakem.Následovat bude ještě obnova nápisu.

Začala oprava Holubova křížeSpolek Patron během září sejmul zesvého místa Holubův kříž. Tělo kříže jižznačně podlehlo korozi a bude třeba jehorenovace. Památka navíc přišla o částozdobných opěr. Jelikož se poškozeníukázalo být větší, než jsme čekali, vyžádási oprava delší dobu. Na místě památky jeumístěna informační cedulka.

Čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor č. 3/2018 (29. ročník)Vydává Spolek Patron, Jiřetín pod Bukovou 104, 468 43, IČO: 64669807. Vydávání čtvrtletníku PATRON jepovoleno OkÚ - Jbc - 941/34. Ev. č. MK ČR E 10470. Redakce: Bohumil Horáček, Otokar Simm. Grafická úprava:Graphis DTP studio, Moskevská 6, Liberec. Tisk: Geoprint, Krajinská 1110, Liberec. Příspěvky zasílejte na adresu:Bohumil Horáček, Na Radouči 1254, 293 01 Mladá Boleslav, nebo e-mailem: horacek21@seznam.cz. Interní tiskovina.

Děje se nejen v Jizerských horách

3/2018 | | 31

Vyprostit památku v Horním Maxově z náletových dřevin bylo náročné, foto Jiří Herčík

Maxovská boží muka byla vysvěcena v neděli 14. října 2018, foto Bohumil Horáček

Svatováclavský spolkový den v PříchovicíchV den svatého Václava, tedy 28. září 2018, se v Příchovicích konal Svatováclavský spolkový den. Akcipořádal Spolek občanské sounáležitosti Zvony u příležitosti stého výročí vzniku samostatného Česko-slovenska. Účastnilo se jí několik spolků, působících v našem zájmovém regionu a představujících vel-mi různorodé aktivity. Každý v průběhu dne představil svoji historii i současnou činnost.

Spolek Patron své výsledky prezentoval ve stánku velmi trefně umístěném pod sochou sv. JanaNepomuckého. Milan Poláček a Libor Bednařík zájemcům představili spolkový časopis i další materiálya pohovořili s nimi o činnosti spolku podle konkrétního zájmu jednotlivých návštěvníků. HejtmanLibereckého kraje Martin Půta se zajímal o činnost a aktivity všech přítomných spolků. U našeho stán-ku, kde jsme měli i roll up o Josefu Matouschkovi, vyprávěl svým dcerám o tom, že jeho mapu má vy-stavenou ve své kanceláři, protože se mu moc líbí.

Foto archiv Spolku Patron