proc ne?! september 2012

proč ne?!P Ř Í L O H A H O S P O D Á Ř S K Ý C H N O V I N

z á ř í / 2 0 1 2

AňarchieTheodoru Pištěkovi,

podzimní móděa britskému punku

na počest

Ř ÍŘ Í ÁÁ ŘŘ ÝÝ

zz á řř íí // 22 000 111 222

TThheeoddooru Pištěkovi,podzimní módě

a britskému punkuna počest

PN tit zari 2012.indd 19 17.9.2012 23:03:27

PN00

1058

PN tit zari 2012.indd 20 17.9.2012 23:03:52

STRANA 3 editorial proč ne?! – ZÁŘÍ 2012

V

j

A

v

v

A

V

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

nemusíte „nosit holinky naruby“ anebo si „kohoutí hnát zapíchnout do huby“, jak zpívá legendární kapela Visací zámek ve svém songu

Známka punku. Ale kdybyste tento měsíc jen trošku dokázali rebelovat proti šedi české módní uniformity, bylo by to skvělé.

Osobnosti z módního čísla našeho magazínu vám budou příkladem, že se nemusíte bát trošku zazlobit.

Herečka a jediná skutečná česká hvězda Aňa Geislerová vás provede svými mírně anarchistickými úvahami o světě červených koberců,

luxusních rób, skandinávských tepláků a zakázaných podpatků bot své čtyřleté dcery.

Výtvarník Theodor Pištěk, držitel Oscara za kostýmy k filmu Amadeus, se brzy dožije osmdesátky, a tak jsme na jeho počest připravili sérii

fotografií nezapomenutelných kostýmů z filmů jako Pan Tau, Arabela nebo Markéta Lazarová. A mistr Pištěk v rozhovoru na oplátku

zavzpomínal, jaké to bylo, když nakupoval materiál na své kostýmy ve speciální prodejně pro manželky komunistických papalášů, a jak se kvůli jeho umění pořádaly v Americe divoké oslavy, zatímco doma na něj na

letišti čekala jen manželka a děti.

A jelikož punk je srdeční záležitost Britů, zamířili jsme také do Londýna, konkrétně za designérkou Zandrou Rhodes, která navrhovala šaty

jak pro princeznu Dianu, tak pro Freddieho Mercuryho. Dáma je to nepřehlédnutelná. Babička s růžovou hlavou dokazuje, že když je někdo

rebelem, zůstane to v něm navždycky. Prostě punk`s not dead.

Příjemné čtení vám přeje

Jan BABKAproč ne?!

[email protected]

Známka punku

PN moda 3-9 obsah.indd 3 21.9.2012 5:07:44

PN00

1146

-1


78

62

Šéfredaktor Hospodářských novin: Petr ŠABATA

Zástupkyně šéfredaktora pro proč ne?!:Lucie TVARŮŽKOVÁ

Art director: Jan VYHNÁNEKVedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA

Grafik: Petr PUCHRedaktorka módy a kosmetiky:

Veronika MIŠKOVSKÁProdukce: Irena TESARČÍKOVÁ

Adresa redakce: Economia, a.s., Dobrovského 25170 55 Praha 7, IČO 00499153

tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e–maily dle vzoru: [email protected]

Inzerce:Zuzana TYLČEROVÁ, Head of Magazine Sales,

mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 [email protected]

Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795,mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Zuzana VLNASOVÁ, tel.: +420 233 071 707mobil: +420 733 616 944

zuzana.vlnasová@economia.cz

Jana HRYZÁKOVÁ, tel.: + 420 233 071 288mobil.: + 420 731 124 686

email: [email protected]

Rudolf PAVLÍČEK, tel.: +420 233 071 765mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715

[email protected]

TITULNÍ FOTOGRAFIE: Aňa Geislerová na fotografii Davida Tureckého

v uniformě Hradní stráže podle návrhu Theodora Pištěka z roku 1990. Make-up: Eva Schwarzová

Šéfredaktor Hospodářských no i

k dostání každý měsíc jako příloha deníku

Hvězda: Aňa Geislerová – 10Talentovaná herečka a módní anarchistka píše o tom, jaké to bylo navrhovat vlastní kolekci i proč má někdy ráda nekvalitní věci.

Rozhovor: Theodor Pištěk – 14Interview se slavným výtvarníkem doplňují nádherné fotografie jeho nejznámějších kostýmů od Salima Issy a Štěpánky Stein.

Styl: Power dressing – 26Naučte se deset zásad oblékání, díky nimž si vám podřízení již nedovolí odmlouvat.

Úhel pohledu: Zandra Rhodes – 32Veronika Miškovská se vypravila do Londýna za módní návrhářkou, která patří mezi nejvýraznější osobnosti britské módní scény.

Fashion story: Paranoid Android – 38To nejlepší z podzimních kolekcí nafotila Nikola Šrajerová.

Storyboard: Jak utkat dech – 46Jak se vyrábí ty nejjemnější látky na pánské košile?

Menu: Fenomén bistro – 52Foodkritička Petra Pospěchová pátrala v Paříži po těch nejútulnějších bistrech s dokonalou kuchyní.

Fotostory: Podívej se... – 58Luxusní kabelky pod vedením stylistky Kláry Tománkové.

Šperky: Kamenné slunce – 62Jeden z nejvzácnějších diamantů na světě patří šperkařskému domu Tiffany. Jaký je jeho příběh?

Cesta: Lamu – 68Lucie Tvarůžková odhaluje krásy malého ostrova u pobřeží Keni.

Autoview: Lexus GS – 74Martin Kosobud, ředitel privátního bankovnictví, si vyzkoušel nový typ Lexusu.

Look, Hodinky a Zoom – 76Kosmetická rubrika tentokrát speciálně pro pány, Hodinky pro dámy a Zoom pro všechny, kdo mají rádi krásné věci.

Východ očima západu: Markéta Kratochvílová – 82Cestovatelský dotazník pro fotografku a manželku jazzmana Martina Kratochvíla.

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na [email protected] a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e–mailem.

Magazín proč ne?! má svou stránku na Facebooku. Staňte se fanouškya sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

Naše internetové stránky: life.ihned.cz

38

14

STRANA 5 obsah proč ne?! – ZÁŘÍ 2012


PN001059-3


PN00

1158

-2


STRANA 10 hvězda

TEXT: Aňa GEISLEROVÁ – FOTO: David TURECKÝ

Aňarchie

proč ne?! – ZÁŘÍ 2012

Aňa Geislerová ve vlastním velbloudím kabátu Pietro Filipi a slavnostní vojenské čepici

PN moda 10-12 anarchie.indd 10 21.9.2012 1:20:24

STRANA 11

Být módním vzorem? Nevím, jestli jím mám být právě já, ale baví mě všechno, co se točí ko-lem módy, módní fotografie

i lidí kolem módního byznysu. Nejspíš v tom bude skryt i lehký narcismus, při-znávám, protože focení a oblékání je hodně o egu.

Moje první „módní fotky“ vznikly u To-na Stana – všiml si nás se sestrou Lelou na nějaké umělecké akci. Chodily jsme tehdy hodně divně oblékané do různých starých velkých anebo pletených věcí. I když mu-sím říct, že větším iniciátorem té originali-ty byla sestra, já se jen svezla s ní.

Můj styl občas ovlivňovali i moji part-neři. Jeden z nich například těžce nesl, že při oblékání pořád řeším intelektuál-ní pojetí, že ze všeho, co mám na sobě, by měla vyzařovat moje osobnost. A ne-pokrytě mě manipuloval do stylu, které-mu jsem říkala taneční skupina UNO.

Oblékám se pořád nějak jinak. Pořád je v tom vývoj. Občas jsem se oblékala tak, aby si všichni mysleli, že jsem veselá. Jindy jsem zase chtěla vypadat ženštěji, a tak jsem nosila dlouhé šaty. Asi podvě-domě pracuju s tím, jaké chci v lidech okolo sebe vzbudit emoce, a někdy se podle toho oblékám. To souvisí s tím, že jsem profesí herečka.

PROČ MI DĚLAJÍ KRUHY POD OČIMA?Příležitost vzít si na sebe nádherné šaty sa-mozřejmě může přijít i ve filmu. A já bych si docela ráda někdy střihla roli extrava-gantní bohaté ikony. Jenže filmy s pom-pézními kostýmy se mi vyhýbají. Možná už se ani netočí. Snad jedinkrát v životě jsem v seriálu hrála hodně bohatou hraběnku, to jsem měla nádherné secesní kostýmy, originální z té doby. A dál? Vzpomínám si už jen na královnu skřítků, to jsem byla obalená listím. Jinak hraju spíš samé soci-ální případy. Teď zrovna točím s Honzou Hřebejkem nový film Líbánky, a tak jsem šťastná, když můžu mít drdol a díky roli nevěsty dokonce i lesk na rty! Jinak je to vážně „utrpení“. Říkám si, proč zrovna mě ve filmu pořád mastí vlasy a dělají kru-hy pod očima? Ale třeba ta moje „princez-novská role“ ještě někdy přijde...

S DOLAREM NA KRKUS módou se samozřejmě setkávám i na různých společenských akcích. Ano, li-

dé sledují mě, v čem chodím oblečená, ale i já hodně pozoruju, co má kdo na sobě. Nedávno jsem uváděla benefiční aukci pro DOX, kam dorazil profesio-nální dražebník z New Yorku. Člověk by si na jeho místě představil perfektního gentlemana v kvalitním obleku. Namís-to něj proti mně stál pán v obleku pod-zimní okrové barvy s tenkým růžovým proužkem, růžovou kravatou a hnědými koni na nohou. Vlasy sčesané dozadu, v uších dva kroužky. A k tomu všemu na krku velký řetěz s obrovským symbolem dolaru. Tyjo, říkala jsem si, to tedy není žádná konzerva... Řekl mi, že potřebuju přitáhnout pozornost lidí už před draž-bou. (Zdařilo se.) Nejvíc mě pobavil, když celou aukci zahájil prohlášením, že dražba je vždycky jen o ješitnosti, která vám nedovolí nechat vyhrát ty ostatní. Jako důkaz začal dražit dvoutisícovou bankovku. A lidi šíleli. Prodal ji po de-setikorunách za šest tisíc během asi čtyř minut! Prostě mistr se vším všudy, k ně-muž ten výstřední oblek s obrovským dolarem na krku nakonec přesně sedl.

NĚCO PRO DLOUHÝ I TLUSTÝSama jsem několik sezon navrhovala ob-lečení pro značku Pietro Filipi. Původ-ně mě o nějaké módní nápady požádala jiná firma, která nakonec na český trh nevstoupila. A mně zbyly skici a nápa-dy. Bavila jsem se o tom s holkama na volejbalu, který chodím hrát s kamarád-kami ze školky. A jedna z nich povídá: Můj brácha vlastní Pietro Filipi, zkus to u nich. Tak jsme to zkusili.

Všechny návrhy vždycky byly z mojí hlavy. Nechtěla jsem být jen reklamní tvář, která schvaluje cizí věci. Všechny návrhy byly moje, ale bez pomoci tech-noložky Moniky a šéfky Aleny Loudi-nové bych si ty obrázky mohla leda tak vystřihnout a nalepit do památníku. V první kolekci pro Pietro jsem navrhla věci, které bych sama nosila. Ale postup-ně začali přicházet lidé, že by chtěli ně-co pro dlouhý nebo pro tlustý, tak jsem to musela uchopit obecněji a myslet na všechny lidi, kteří by moje věci mohli nosit.

Mít vlastní kolekci samozřejmě člově-ka těší. Byla jsem na sebe pyšná. Jednou jsem třeba letěla na sponzorskou akci do Liverpoolu. Měla jsem s sebou kufr plnej z Prady, akorát že bohužel nepřiletěl. Tak

jsem celou akci absolvovala ve svém vel-bloudím kabátu z Pietra a džínách. A pár lidí mi řeklo, že se jim ten kabát líbí. „To jsem navrhovala já,“ říkala jsem s hrdostí. A zároveň se studem, protože prostě ne-vím, jak se tvářit.

A stejně pyšná jsem byla i ve chvíli, kdy jsem v kavárně poprvé viděla paní oblečenou v „mém kabátě“. Nebo když jsem dostala posledního Českého lva za Nevinnost, měla jsem na sobě svoje šaty z Pietra. Druhý den se patery prodaly, to mě vážně moc potěšilo.

Objevila jsem ale i pocit, který jsem předtím neznala: že se mi může opravdu zkroutit žaludek. Přestože máme v rodině výtvarný talent, nejsem žádná hotová de-signérka. Pomáhala mi sestra Lela, která je výtvarnice, musela jsem se spoustu věcí naučit od lidí z Pietra a zvyknout si i na jiný režim. Od první skici přes vyrobení vzorků a uvedení na prodejny uplyne v módním světě půlrok. A to je, jako když člověk dlouho vaří, jenže pak už to jídlo nechce sám jíst. U filmu dotočím scénu, je hotová a v ten moment je pryč. Ale za-bývat se jedním nápadem delší dobu bylo náročné. Ale na druhou stranu mě bavi-la ta pravidelnost normální práce. Ráno jsem dala děti do školky a jela do práce. A špendlila jsem a stříhala.

NÁVRHÁŘKA STELLAMoje děti a móda, to je těžká disciplína. Snažím se jim v ničem moc nebránit. Syn Bruno oblečení tolik neřeší, ale se Stellou je to každodenní boj. Sice svolí, ať jí ně-co na sebe vyberu, ale jakmile vezmu do ruky první tričko, začne dělat scény, že to si nevezme. Stella je módní oběť víc než

STRANA 11STRANA 11

Větším iniciátorem naší módní

originality byla sestra, já se jen

svezla s ní.


STRANA 12 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012hvězda

já. Dostala dokonce i první módní zákaz. Pořídili jsme jí slavnostní botičky na pod-patku a ona si je natolik zamilovala, že jí paní učitelky musely zakázat chodit v nich do školky. A to vše ve čtyřech letech...

Nevím, jestli vidí nějaký vzor ve mně, ale se sestřenicí se dohodly, že budou módní návrhářky. Má i svoji malou krejčovskou pannu, kam si špendlí lát-ky, pětkrát se u toho převlékne a já jen kontroluju, jestli je jí teplo.

Taky má ode mě založenou sbírku ša-tů. Schraňuju pro ni všechno oblečení, co už nenosím nebo jsem někde měla jen jednou na akci. Ona už mi říká do-předu: To bude moje, až budeš stará? Přinesu si domů novwé boty a ona už se těší, až do nich vyroste, a říká: Ty mi schovej, ty budou mít ještě moje děti!

PUNKOVÁ ODMĚNAMódu pro sebe nenakupuju nijak syste-maticky. Jako herečka jsem často zahr-nována různými pozornostmi, lidé mi darují či půjčují věci. Když mám pak ale příležitost a čas si sama něco koupit, mám z toho doslova zážitek. Občas je potřeba se odměnit, a to si pak ráda pro sebe po-řídím značkové boty, kabelku nebo jen malý doplněk. Jednou jsem se takhle od-měnila i punkovou kabelkou od Vivienne

Westwoodové – už ji mám pár let, ale udě-lá mi radost pokaždé, když ji znovu vytáh-nu ze skříně.

Na oficiální akce, festivaly a jejich červené koberce samozřejmě oblékám slavnostní šaty, které půjčují slavné módní značky jako Prada, Christian Di-or, Miu Miu nebo Louis Vuitton. I když to někteří lidé od filmu u nás nechtějí přijmout, krásné a elegantní oblečení k premiérám a festivalům prostě patří. Vysoká móda mě baví. Měla jsem teď příležitost vidět přehlídku Christian Di-or haute couture v Paříži, což je akce jednou za život. Bylo hezký, ale i legrač-ní, že jsem tam měla židli se svým jmé-nem a v programu byla uvedena jako „Czech movie celebrity“. Mmůj největší zážitek byla květinová výzdoba v hodno-tě snad milionu korun. Něco tak nád-herného a odsouzeného k zániku jsme snad nikdy neviděla. Krása...

Ale na druhou stranu se přes všech-ny ty luxusní značky si tak ráda vlezu do tepláčků z H&M. Máme díky Skandináv-cům z H&M i Ikea takový dobrý základ, který poslouží a pak může člověk jít dál. Samozřejmě chápu, že věci mají být kva-litní, aby vydržely, a mají svoji cenu, ale trochu anarchisticky si říkám, nebyla by to nuda mít jen kvalitní věci?

Paní učitelky zakázaly mojí čtyřleté Stelle

chodit do školky v botách na podpatcích.

Za to jim děkuji!

PN00

1149


PN00

1149


STRANA 14 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012rozhovor

TEXT: Pavel ČEJKA, VICE – FOTO: Sallim ISSA, Štěpánka STEIN

Theodor Pištěk

Zásadním způsobem ovlivnil nejlepší filmy režisérů Formana a Vláčila. New York byl díky němu jednu dobu nesnesitelně zaplněný fižím. A vaše dětská fantazie Leontýnkou z Ať žijí duchové.

má Oscara, vášeň pro automobily Porsche a od tohoto týdne také velkou výstavu ve Veletržním paláci. A to mu v říjnu bude teprve osmdesát.

Jako mladík miloval motory. Zá-vodil s upraveným Saabem (přes týden s tím samým autem jezdil na nákupy nebo svážel dřevo z le-

sa), následně propadl značce Porsche a motocyklům. Svou lásku k motorům později dokonale přenesl na malířská plátna v hyperrealistickém pojetí. Jako absolvent AVU se ale už koncem pade-sátých let musel poohlédnout ještě po práci zajišťující mu obživu. Zcela náho-dou se dostal k navrhování kostýmů, k jedné z mála kreativních prací, na níž tehdy mohl narazit. K návrhářství ho na-směroval velikán české kinematografie František Vláčil, který mu zadal práci na filmu Holubice (1960), následovala více jak stovka dalších filmových děl.

V říjnu oslaví Theodor Pištěk 80. na-rozeniny, vyfotili jsme proto některé z je-ho legendárních kostýmů a moje kroky směřovaly do jeho ateliéru v Mukařově. Povídali jsme si několik hodin. Na konci rozhovoru jsem byl vyprovozen se slovy, že jsem panu Pištěkovi zkazil celý den,

protože se mu vrátily živé vzpomínky, na které si myslel, že ve svých téměř osmde-sáti letech dávno zapomněl. Věřím, že nejsem sám, kdo mu nejen za ně děkuje.

Je zajímavé, že filmy, pro které jste dělal kos-týmy, se po nějaké době staly klasikami. Když se někde vysílají, stále vypadají skvěle.To je tak… nadělal jsem jich tolik, že se tam nějaký takový film, o kterém mluví-te, určitě najde. Ale je také spousta straš-livých braků, které jsem dělal jen proto, abych měl na činži. Ale včera jsem čirou náhodou koukal na film Poklad byzant-ského kupce. A to je panteon českých herců a víte, to vůbec nevypadalo jako lidově demokratický biograf. Myslím tím oblečením. Ale ve své filmografii mám tolik filmů, které nechci do smrti vidět.

Jak to?Poněvadž jsem věděl, že jsou blbý ještě předtím, než jsem podepsal smlouvu. A většinou jsem měl dobrý čuch. A i ty kostýmy jsou pitomé…

A které filmy to jsou?To vám neřeknu.

Dobře. Povězte mi aspoň, jak jste se stal výtvarníkem kostýmů?Přišel jsem k tomu čistě náhodou. Já jsem na to vlastně nebyl vůbec připra-vený, neměl jsem na to žádné školy.Jedinou průpravu, kterou jsem měl, byla Akademie výtvarných umění, kte-rou jsem vystudoval, kde člověk poznal kostýmy z dobových obrazů. No a mu-sel jsem si s tím poradit. Pro mě to by-la obživa. Tenkrát musel každý z mých souputníků mít nějakou vedlejší čin-nost. Například návrhy plakátů, knižní úpravu, restaurování knih. Například já se svými kamarády jsme si ze začát-ku vydělávali tak, že jsme pro cestovní kancelář Turista vyráběli jídelní lístky a nálepky na kufry třeba pro brněnský Interhotel Brno. Jednou se mi to vy-mstilo, protože jsem navrhl leták, kde bylo napsáno: Navštivte město Mari-ánské Lázně nebo něco takového a po

PN moda 14-25 pistek.indd 14 21.9.2012 14:27:38

STRANA 15

Pan Tau, 1977–8



vůči západu. Něco nechat ušít nebo vy-robit bylo nesmírně těžké.

Bylo těžké sehnat odpovídající materiály pro kostýmy? Dokážu si představit, že v minulém režimu musel být výběr velmi omezený.Spisovatel Miloš Macourek měl obrov-skou knihovnu seriálových časopisů, které do Československa dostával přes hranice nevím jakým způsobem. Tam jsem viděl spousty věcí, které mě in-spirovaly.

Co se týče materiálu, to bylo oprav-du trudné. Zachraňovala mě jedna věc, a to speciální prodejna pro manželky papalášů, chodila tam třeba paní Biľa-ková. Barrandov měl obrovskou moc, a tak mohl zařídit, že někteří kostymé-ři mohli pro určité filmy jít nakupovat do této prodejny, kde se daly sehnat opravdu kvalitní materiály. Tam jsem potkával všechny dámy od pánů ústřed-ního výboru Komunistické strany Čes-koslovenska. Vždycky jsem čekal, až bu-dou hotový, a pak mě tam pustili. První opravdovou práci kostyméra bez těchto překážek jsem zažil až na filmu Amade-us, který točil Forman.

Miloš Forman jako emigrant ale neměl vztah s Československem moc dobrý. Když sem při-jel, byl v obležení tajné policie. Jaktože natá-čení Amadea v Praze dostalo zelenou?Na Barrandově působila skupina reži-sérů, která byla straníky komunistické strany. A když se začalo mluvit o tom, že by měl Forman přijet do Prahy na-táčet Amadea, napsali dopis ÚV KSČ, ve kterém stálo, že oni jako uvědomělí filmaři protestují proti tomu, aby tady Miloš Forman cokoliv točil. Ale protože se v 80. letech 20. století hospodářství v Československu dost potácelo, bylo pro ústředí důležitější vydělat dolary než poslouchat pár komunistů z Barran-dova. Přesto si vyžádali kontakt s Forma-nem a s producentem a udělali s nimi dohodu o tom, jakým způsobem má na-táčení probíhat.

O čem ta dohoda byla?Fungovalo to tak, že každý z výrazných členů týmů měl svýho fízla. Praxe ale byla jiná. Třeba ten Formanův fízl při-šel každý ráno za ním a za 20 dolarů mu vykecal, jaký všechny příkazy a povin-nosti má a na co všechno si má dát For-

revoluci mi volal starosta Mariánských Lázní s tím, že tenhle leták našel a jest-li bych ho mohl podepsat, že by si to uložili do městského archivu. Já mu odvětil: „Prosím vás na kolenou, spalte to, ať to nikdo nevidí“.

V čem se vám profese kostyméra nejvíce zalíbila?Vnímal jsem to především jako tvůr-čí činnost. Osobně jsem cítil, že jsem vlastně prvním člověkem, který ví, jak ten film bude vypadat. Vždy jsem byl jedním z prvních lidí, co dostali scénář a tam se dočtete, že například pán ten a ten je advokát s touto postavou a tím-to společenským postavením a tak dále. Spousta kostymérů se podívá, co se no-silo v té době, do které je příběh zasa-zen, a opatří postavu sakem. Ale takhle úplně jednoduché to není. Člověk musí podat ruku režisérovi a herci zároveň, přitom musíte ze scénáře pochopit, co je ta postava za člověka. Já jsem se vždycky snažil s něčím přijít. Ne jen, že nějaký pán ve filmu dostane dvouřado-vý sako, ale pokud jeho role je o tom, že je nervózní, tak jsem se snažil tomu pomoci. Třeba jsem mu na obleku vy-myslel nějaký detail, co si pořád musel upravovat, nebo kapsičku, do které si pořád sahal. Prostě věci, které pomoh-ly vyniknout povahovým rysům postavy. Říct jen ten dostane kalhoty a bundu, to je prostě málo.

Jak probíhala příprava kostýmů pro české sci-fi filmy? Tam jste nemohl pracovat s kla-sickým oblečením, ale musel jste začít úplně od píky a všechno vymyslet.Můj první sci-fi byl film Zabil jsem Ein-steina, pánové. Když jsem tenkrát při-šel do Studií Barrandov, tak jsem byl úplný smrkáč. Pán Bůh přes kostýmy tam byl pan Vácha. To byla největší hvězda v oboru. On byl ale klasik na 19. století, a protože se v tomto filmu prolínalo několik období dohromady, tak mě s tímto panem Váchou dali do-hromady. Já myslel, že to bude nějaký starý pán, podle toho, co všechno jsem o něm slyšel, ale on byl mladší než já. Tedy, tento film jsme si rozdělili napůl. Já jsem dělal tu část z budoucnosti, na což jsem dodnes pyšný. On naopak při-pravil kostýmy pro dobové scény. Ve sci-fi jsme ale měli obrovský handicap

Co se týče materiálu, bylo to opravdu trudné.

Zachraňovala speciální prodejna

pro manželky papalášů.

THEODOR PIŠTĚK (79)Slavný čHVNê�YêW YD U Qt N�D �GU å L �tel Oscara za fi lm Amadeus je autorem kostýmů�SU R�Yt F H�QH å �stovku fi lmů čL �P X] L Ni Oů, z jeho Gt OQ\�SRF Ki] t�Qi YU K�SRU HYROX č�Qt F K�XQL IRU HP �+ U DGQt �VW U i å H��6 Yp ��QD U R] HQL Q\�V ODYt �U R] Vi KORX�YêV W DYRX�( F F H�+ RPR�YH � 9HOHW U å �Qt P �SDOi F L �Y�3 U D] H��


PN001164



Amadeus, 1984


STRANA 19

Arabela, 1979



od mě, který jsem byl nejpodezřelejší v oboru tím, že dělám kostýmy a nejsem homosexuál. Uvítal nás v bílém salónu s bílým nábytkem a všemi doplňky. Jen na bílých lenoškách leželi dva dalmati-ni. Nejdřív se s námi nechtěl vůbec ba-vit, byli jsme pro něj plebs, a když už jsme byli téměř na odchodu, tak mu Miloš podstrčil moje desky, kde jsem měl nakresleného celého Amadea, ať se na to aspoň podívá. On se štítil ty desky jen otevřít. Nakonec se do toho pustil a u desáté stránky řekl, že to bere. Aniž bych se chtěl nějak chlubit, tak oproti ostatním návrhářům mám výhodu, že jsem akademický malíř, což Tirellimu imponovalo, a pak jsem ještě u něho dě-lal další tři filmy. Tirelli byl mimořádný člověk. Po jeho smrti po něm zbylo mu-zeum kostýmů.

Amadeus pak získal osm Oscarů. Vy jste si odnesl jednoho z nich. Jak jste se jako Čech vypořádával s nabídkami, které jste dostával poté, co jste měl v ruce takovou trofej?Tam se mi tenkrát otevřely takové šan-ce… Ale nedokázal jsem si představit, že bych tam zůstal, protože jsem měl v Československu rodinu. Mohl jsem v tomto oboru udělat díru do světa mó-dy, kdybych tam zůstal. A to nejsem žád-ný módní návrhář. Do mě se tam zami-lovala jakási Nina Hyde, módní editor-ka Washington Times. Já jsem tam byl zrovna v době přehlídek jaro/léto 1984. Představte si, že Nina Hyde mě provádě-la po Fashion Avenue v New Yorku na-příč nejslavnějšími salóny. Všude jsem měl vyhrazené místo v první řadě a ko-mentoval jsem pro Washington Times každou módní přehlídku.

Film Amadeus udělal tak velkou díru do Ameriky, že si to dneska nikdo ne-dovede představit. Vlna Beatles to byla oproti Mozartovi nuda. Ten film měl odraz i v módě a pomohl na ulice do-stat různé prvky z Mozartovy doby. Při-padalo mi, jako bych na ulici potkával lidi oblečený v mých kostýmech.

Ušili si to doma nebo to byla práce módních návrhářů?Samozřejmě, že návrhářů. Ti to zača-li vyrábět. Já koukal jako blázen, když jsem šel po ulici a tam chlap v bílých punčochách a fiží. Je navíc fakt zvláštní, co s vámi ta popularita Oscara udělá.

man pozor. Ten fízl by se pro něj úplně rozkrájel. Nicméně Forman tu dohodu s Komunistickou stranou dodržoval. Kvůli tomu se třeba nesešel s Václavem Havlem, protože slíbil, že to neudělá. Bylo to celý tragikomický.

Jak přesně probíhal ten proces výroby kostýmů pro vás? Pro Hollywood jste přece nemohl připravovat kostýmy v Praze.Začalo to tak, že mě vzbudil v noci te-lefon a tam se ozvalo: “Tady Forman. Hele, troufnul by sis i na nějakej velkej film?” A já jsem odpověděl: “Troufnul”. A tím to bylo hotový. My jsme předtím spolu neměli skoro žádný kontakt. Oni ale chtěli důvěryhodně zachytit atmo-sféru doby Mozarta, a tak se rozhodli nic neriskovat a najmout si na to něko-ho z Prahy, která je s Mozartem zásad-ně spjata.

Ano, Hollywood má obecně problémy s tím, že neumí důvěryhodně a do detailu zpracovat historická témata odjinud než z Ameriky. Vždycky jim tam ulítne nějaká do očí bijící trapnost.Oni s tím mají strašlivé problémy. Když přijel ten hlavní production designer na schůzku, abychom se dohodli, pletl si románskou kulturu s římskou, pros-tě všechno dohromady. Pak mě poslali do Paříže, abych se podíval na divadel-ní představení Petera Shaffera, autora divadelního libreta Amadeus, ze kte-rého vznikl filmový scénář. Při té pří-ležitosti jsem si tam ještě zašel do kina, kde dávali film Noc ve Varennes. Hrál v tom Mastroianni a další. Nebyl to ni-jak zvláštní velkofilm, ale byl jsem úpl-ně unešený výpravou. Když jsem viděl, jak mají ušitý věci, tak jsem si říkal, že to není možný, jak je to skvěle udělaný. Po filmu jsem v titulcích našel, že kos-týmy ušila firma Tirelli z Říma. Proto když jsem podepisoval smlouvu s Ame-ričany, řekl jsem jim, že chci, aby se to šilo u Tirelliho.

A to se samozřejmě stalo, protože Hollywood je Hollywood.Jistě. Miloš, producent a já jsme pak je-li navázat kontakt s Tirellim do Říma. To byla tak fantastická figura, ten Tirel-li, že prezident Itálie byl na větvi, když mohl s tímhle krejčím jít na kávu. On byl samozřejmě homosexuál, na rozdíl

Já měl pořád před sebou situace, kdy

Američani točí filmy v Čechách nebo Rusku. To

vždycky máte rudý uši, jak se za ně stydíte.


Felix Baumgartner se připravuje na výzvu MissionRed Bull Stratos. Jeho cílem je seskočit z balónu vestratosféře z výšky 36.576 metrů a provést rekordnívolný pád, stane se tak první osobou, která překo-ná rychlost zvuku bez ochrany letadla. Jako obvykle«El Primero Stratos Flyback Striking 10th» budoudoprovázet dobrodruha, a stanou se prvními hodin-kami, které prolomí rychlost zvuku v přímém kontaktus vnějším prostředím.

PN001128-1



Markéta Lazarová, 1967

Za

mim

ořá

dn

ou

spo

lup

ráci

při

foto

graf

ová

ní

kost

ýmů

Th

eod

ora

Piš

těka

děk

uje

me

Fun

du

suB

arra

nd

ov.


STRANA 23

Ať žijí duchové, 1977

Za

mim

ořá

dn

ou

sp

olu

prá

ci p

ři f

oto

graf

ová

ní

kost

ýmů

Th

eod

ora

Piš

těka

děk

uje

me

Fun

du

su B

arra

nd

ov.



I tak to muselo být těžké se sem vrátit a žít tady. Víte, to jsou takový šoky. To si nikdo ne-dokáže představit, když během pár ho-din zažijete přechod z totální slávy do úplného zatracení. Po udílení Oscarů se pořádaly takzvané lobster party, kam lidi platili vstupné za to, že si se mnou mohli sednout ke stolu a jíst humry. Vr-chol všeho je, když se o vaši přízeň pře-tahují milionáři. Já už ani nevím, jak se ta ženská jmenovala, ale pozvala mě do Dallasu. Já tam přijel a ona mě vítala ja-ko císaře. Pak mě vzala do zahrady ve své obrovské rezidenci a tam mě vodila od jednoho keře rododendronu k dal-šímu. Uvnitř nich byly skryté obrazovky, na kterých běžela smyčka s titulky z fil-mu Amadeus, konkrétně šlo jen o část, kde bylo napsáno Kostýmy: Theodor Pištěk a blik a začaly jet znova. A najed-nou 150 lidí v zahradě zatleskalo.

V Indianapollis mě přivítal na letišti starosta a hned poté se začal omlou-vat, že v hotelu, kde jsem měl bydlet, je nějaký problém, a jestli tedy přijmu ubytování v soukromí. Pozor, to v pra-xi znamenalo u zrzavý sexbomby v nej-horších letech, co mě vozila v bílém cadillacu s otevřenou střechou, a co se zrovna rozváděla s naftovým mag-nátem. A to kvůli tomu, že ji přinutil, aby si nechala přifouknout prsa a pak zjistila, že za deset let bude mít vrásky, ale prsa bude mít pořád vyleštěný jak prvotřídní nádobí.

Vy jste si tam mohl žít jako král. Nenapadlo vás po pádu železné opony vrátit se do Ame-riky a zůstat tam?Mě stačilo, že jsem ještě udělal film Lid versus Larry Flint, ale v té době už jsem kostýmy nechtěl tolik dělat. Už mě táh-lo jen k malování. Navíc toto byl pro mě nejtěžší film, jaký jsem kdy dělal. Děj se odehrával v rozmezí 30 až 40 let v Ame-rice a zároveň asi v pěti státech. Já jsem z toho měl takový nervy, jako když byste vzal Američana a nechal ho točit Pso-hlavce. Bál jsem se, že kritici budou psát posměšně, že takhle si Ameriku předsta-vuje trouba z Prahy.

Což se ale nestalo.Nakonec ne. Prostudoval jsem stohy módních časopisů, do hotelu mi pořád něco vozili. Já měl pořád před sebou

Dva dny před mým odletem jsem dostal nabídku od jedné velké americké mód-ní firmy, abych pro ně šel navrhovat příští kolekci. Zkoušel jsem si domluvit na konzulátu prodloužení víza, ale bo-hužel mi to nepovolili, i když za mnou stál Washington Post. Místní lidi z Hol-lywoodu mi říkali, že za celou historii se stalo zhruba třikrát, kdy film dokázal strhnout novou vlnu odívání. Forman vždycky říkal: ‚Vy volové, užívejte si to, netrvá to dlouho.‘

Jak to vypadalo, když jste se vrátil do Česko-slovenska?Tady se mnou nikdo nemluvil. Na letišti čekala jen manželka a děti.

Ani jste nebyl ve zprávách?Ne. Stalo se jedině to, že moje manžel-ka dělala režii na Barrandově a tam jed-nou přišel Miroslav Müller, tajemník ÚV KSČ přes kulturu. A zeptal se manželky, kolik mi to celé hodilo? To byla jediná oficiální reakce. A pak samozřejmě od-mítnutí režisérů z Barrandova a odlou-čení od místní filmové scény.

Jak to odloučení vypadalo?Režiséři z Barrandova zvolili systém, že se o Amadeovi a Pištěkovi nemluvilo. Měli prostě pocit, že nejsem jejich. Vel-ký vliv na celé dění měl ředitel celého filmu, jistý Ludvík Toman, který byl na-pojený na státní bezpečnost a pravděpo-dobně i ruskou KGB. Ten vydal jakýsi polooficiální pokyn, že režiséři mají oslovovat někoho jiného než mě.

Měl jste nějaké další problémy?To byly takové haškovské věci. Napří-klad v Hlasu Ameriky vysílali velice kladný referát o mé výstavě v Americe a to v době, kdy v Praze byla nějaká společná výstava několika autorů. Dru-hý den jsem se dozvěděl, že moje obra-zy byly svěšeny a postavené směrem ke zdi. Tenkrát prostě nebylo v módě, aby někdo měl úspěch. Nic horšího se ne-dělo. Mně nemohli jít nějak okatě po krku, protože zkasírovali několik mi-lionů dolarů za film, který v Českoslo-vensku Američani natočili. Oni v tom-to přemýšleli kapitalisticky – nemohli perzekuovat lidi, co jim přinášeli dola-ry. Navíc by si tím udělali mezinárodní nepříjemnosti.

Po udílení Oscarů se pořádaly party,

kde lidi platili vstupné za to, že si se mnou mohli sednout ke stolu

a jíst humry.

takový ty situace, kdy Američani nebo Angličani točí filmy v Čechách nebo Rusku. To vždycky máte rudý uši, jak se za ně stydíte.

A to jste ještě musel oblékat takovou ikonu jako Courtney Love.S tou jsem si taky užil svoje. Ta byla úpl-ně bezvadná. Každý den jsem se těšil, jak přijde do kostymérny a bude mě lí-bat.

Však říkám, vy jste si opravdu v Americe mohl žít jako král. Víte, v těch okamžicích slávy jsem si vždy připadal, jako když jsem byl pří-tomný něčemu, co se neděje. Přitom mám to štěstí, že jsem v Americe zažil slávu, jako nikdo jiný. Ale osud mne nechal pevně stát na nohou tím, že nějakou událost vždycky shodil nebo z ní udělal tragikomedii. Třeba, když se odehrával závěrečný ceremoniál na Os-carech, stál jsem v řadě s Kirkem Doug-lasem, vedle Diana Ross, Burt Lances-ter a Kirk mi říká: ‚Hele, běž si dneska stoupnout dopředu‘.


PN001144


STRANA 26 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012styl

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: David TURECKÝ

Odmlouvají vám podřízení? Na poradách vás nikdo neposlouchá? Chyba nemusí být ve vás, ale ve vašem oblečení. Stačí znát deset

základních pravidel a všichni budou jako beránci.

Power!

V byznysu dělají šaty člověka více než kde jinde. Jednou můžete vypadat jako poní-žený úředníček, podruhé

jako zkušený lídr, který při vyjednávání neustoupí ani o píď. V čem je ten rozdíl? Naučte se dvě slova – power dressing. Znamenají ob-lékat se tak, aby vaše autorita byla na maximu a obchodní partneři z vás mě-li respekt. Příklad? Nesmlouvavý ban-kéř Gordon Gekko v podání Michaela Douglase z filmu Wall Street, Margaret Thatcherová nebo jakýkoli vysoce po-stavený politik či byznysmen, který je vi-dět v televizi a ze kterého čiší síla a kte-rý vždy vypadá, že ví, co dělá, i když to vůbec nemusí být pravda. Ovládnout pravidla power dressingu je jednodu-ché, výsledky jsou nedocenitelné.

1. TVRDÁ SKOŘÁPKAV rámci power dressingu musíte základ-ní pravidla formálního oblékání dohnat k dokonalosti. Oblek musí sedět PER-FEKTNĚ. Ideální je samozřejmě ten ši-tý na míru, ale i s konfekcí se dá kouz-lit – oblek se dá snadno upravit podle postavy nositele. Správný oblek skvěle

sedí v ramenou, rukávy saka končí na zápěstí, okraj kalhot sahá k podpatku bot. Pro ženy pak platí, že i jejich oděv by měl působit sevřeným, pevným do-jmem. „Dámské oblečení do kanceláře se začalo vyvíjet ve 20. letech, kdy ženy často šily u pánských krejčí,“ vysvětluje Petr Lukeš, který radí s oblékáním in-vestičním bankéřům hned několika vel-kých českých bank. Dámský power dres-sing tak stojí na kostýmech ve variaci se sukní i kalhotami a pouzdrových šatech. Žádné volány, žádné kanýrky. Tohle je vážný byznys.

2. PRYČ S NEDOSTATKYSprávné oblečení schová nedostat-ky a vyzdvihne přednosti postavy, pro power dressing to platí dvojnásob. Pro muže je zásadní tvar ramen, od kterých se odvíjí vnímání celé postavy. Čím os-třejší je linka ramen, tím mužněji oblek působí. Pokud potřebujete zeštíhlit po-stavu, vyhněte se delším sakům, ve kte-rých byste působili menší a podsaditější. Správná délka rukávů saka a z nich vyku-kující manžeta košile vám prodlouží ru-ce. Jemný proužek také opticky zeštíhlu-je. I ženy by se měly naučit pracovat

PAVEL KYSILKAGenerální ředitel České spořitelny a podle Proč ne?! jeden z největších power-manů v českém byznysu je z povahy své práce odkázán na klasiku. „V moderním bankovnictví musí styl zdů-razňovat důvěru, serióznost, respekt k druhým, vnímavost. Významná prezentace před SOQêP �Vi OH P �VL�Y\å DGXMH �YtFH �QH å �E ěå Qê�SU DFRYQt �GH Q��A skvěOp�MH ��NG\å � člověk oblečením vystihne i svoje osobnostní charakteristiky,“ říká. Jeho tmavě šedý oblek Rå LYXMH �SURXå H N��NUDYDW D�upoutá krásnou plnou barvou. Oblek sedí tak, jak má. Pro Pavla Kysilku je druhou kůå t��FRå �MH �] Qi W �] �S řirozenosti, se kterou ho nosí.

PN moda 26-31 power dressing.indd 26 20.9.2012 23:12:45

STRANA 27


STRANA 28 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012stylSTRANA 28 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012styl


STRANA 29

PN001175-2

INZERCE

s typem své postavy. Chlapecké postavě sluší slim kalhoty či řasené a rozšířené sukně. Delší sako naopak pomůže scho-vat širší boky, kterým lépe než kalhoty sedí sukně.

3. VÍTEJTE V 21. STOLETÍ„Je důležité vypadat jako z 21. století a dobrá firma by na staromódní šatník měla své zaměstnance upozornit,“ tvr-dí Eva Richterová ze salonu Richter. Současná móda vyžaduje vyštíhlenou siluetu – vypasované sako, užší kravatu i střih kalhot. Ty by navíc měly být bez sámků a bez manžet. Sako pak s úzkými klopami a na dva knoflíky. Příliš široká a volná ramena či příliš široké průram-ky jsou passé a nenosí se již ani výrazně barevné košile. Nejvhodnější je klasika – čistě bílá, odstín modré, případně jem-né proužky. Ženy mají v tomto směru mnohem volnější ruku – velice moderní

jsou kalhoty cigaretového střihu v 7/8 délce, či naopak hodně široké kalhoty a la Marlene Dietrich.

4. TMAVÁ PRO MUŽE, BARVY PRO ŽENYU obleku jsou v zásadě možné jen tři barvy – černá, tmavě modrá a tmavě šedá. Oživit se mohou jemným prouž-kem. U žen je to něco jiného. Marga-ret Thatcherová – zakladatelka dám-ského power dressingu – postavila svůj šatník na barvách stejně jako kancléř-ka Angela Merkelová. Výrazná modrá působí nejlépe, ale fuchsiová, zelená, červená, fialová nebo žlutá vypada-jí stejně dobře. „Vyhnul bych se ale pastelovým barvám, volil bych spíše plnější odstíny, ve kterých ženy nebu-dou působit příliš něžně. Vyhnul bych se i bílé a jejím odstínům,“ podotýká Lukeš. Výrazné barvy umožní ženám

LIBUŠE ŠMUCLEROVÁŠéfka vydavatelství Ringier Axel Springer patří mezi nej-lépe oblékané čH VNp�P DQD å H U�ky. Umí nosit výrazné barvy, které konvenují jejím ostřejším rysům a potrpí si i na výrazné šperky. Při výběru oblečení je pro ni důOH å LW ê�NRQW H [W ��Ä ) L�nanční data na mne nebudou působit důvěryhodně od roze-vlátého kreativce a námět na televizní spot od osoby v na-škrobeném límečku,“ říká. Své oblečení vybírá v oděvních řetězcích i u luxusních značek. Na snímku má na sobě šaty Dior a boty Jimmy Choo.


STRANA 30 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012styl

vyniknout v záplavě tmavých obleků a projevit svoji ženskost.

5. KOMUNIKUJTE KRAVATOU A ŠÁTKEMPro muže je volba doplňků v podstatě jedinou možností, jak svůj tradiční ob-lek oživit. Nejviditelnější je samozřej-mě kravata. „Čím výše je daná osoba v rámci firemní hierarchie situovaná, tím decentnější doplňky by měl člověk volit,“ myslí si Richterová. Nejlépe vy-padají muži v sytě červených kravatách, které k vám snadno přitáhnou pozor-nost. Tuto barvu ostatně nejčastěji volí například američtí prezidenští kandi-dáti při pronášení důležitých projevů. Skvěle vypadají i odstíny modré, které si oblíbil David Cameron. Chcete-li se pustit i do kapesníčku, určitě se vyhně-te stejnému vzoru, jaký má kravata. Pů-sobí to směšně.

Ženskou obdobou kravaty je šátek, nejlépe výraznější, pokud doplňuje tmavý outfit. Skvěle to s nimi umí šéf-ka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová, která je s typic-kou francouzskou elegancí přehazuje okolo krku. Její autoritě to jen prospí-vá a navíc si ji díky tomuto prvku lidé snadněji zapamatují.

6. ZÁSADNÍ DETAILYDokažte, že umíte ocenit kvalitu. Ta se skrývá v nenápadných detailech – tře-ba funkčních knoflících na rukávech saka. Nechte jeden nebo dva rozepnu-té a bude jasné, že jste za oblek dali slušnou částku. Stejně tak se poznají i ručně obšívané knoflíkové dírky, per-leťové knoflíčky u košil (čím tlustší, tím lepší). Nebo řekněte krejčímu, ať vám podšívku saka obšije kontrastní nití. Až si budete při neformální části jednání sundávat sako, všimne si toho každý. Stejně efektně působí i vyšité monogra-my na košili – třeba na manžetě ruká-vu. Drahé kapesníčky a šátky se poznají podle ručního obšití okrajů – steh je mírně nepravidelný a okraj je stočený do malé ruličky.

7. KVALITNÍ MATERIÁLY„Konzervativnost musí být vykoupena maximální kvalitou,“ poznamenává Lu-keš. Zapomeňte tak na polyester. Pro oblek je rezervována vlna – případně

její směsi s luxusními materiály jako kašmír či vikuňa, pro košile bavlna, pro kravaty, kapesníčky a šátky hedvábí. V je-jich případě se vyplatí investovat pár sto-vek navíc do skutečného hedvábí. Od polyesteru ho totiž snadno pozná i laik – lesk polyesteru je výraznější a působí umělým dojmem.

8. VŽDY JAKO ZE ŠKATULKYJe nepříjemné, pokud zasednete k jed-nacímu stolu s někým, kdo vypadá, ja-ko by právě vylezl z mandlu, zatímco vy jste „vypadli krávě z huby“. Mějte v kanceláři připravenou čistou bílou košili a kravatu pro případ, že vypadáte zmuchlaně nebo jste přecenili své umě-ní pojídání špaget. K obleku si kupte rovnou dvoje kalhoty – rychleji krabatí a vy tak můžete mít jedny pro všechny případy v kanceláři.

Místo tašky na notebook, která se no-sí křížem přes hrudník a všechno po-muchlá, si pořiďte klasickou aktovku do ruky.

9. NAUČTE SE TO SE ŠPERKYMargaret Thatcherová i Madeleine Al-brightová mají slabost pro šperky a ze-jména brože. Výrazný šperk v kombina-ci s klasickým kostýmem plní podob-nou funkci jako šátek – přitáhne k vám pozornost, je známkou vaší osobnosti i stylu. I s „obyčejnými“ šperky se ale dá udělat dojem. „Vždy například lépe pů-sobí, když se nositelce podaří skloubit dva tři různorodé prvky než klasický set náušnic, náhrdelníku a náramku,“ vší-má si Lukeš. Mužskou obdobou šperku mohou být střízlivé manžetové knoflíč-ky, které budou vždy vypadat působivěji než klasické zapínání.

10. NEBOJTE SEZákladem je cítit se v oblečení poho-dlně. Pokud budete oblek vnímat jako nutné zlo, pak v něm nikdy nebudete vypadat dobře. Byť by byl sebedražší. „Muži se k obleku chovají jako k uni-formě, kterou musí nosit z donucení. Je to stejné, jako když musíte bydlet v bytě, který se vám nelíbí. Také si ho nebudete hezky zařizovat, ale vybavíte ho jen tím nejnutnějším,“ pozname-nává Lukeš. Pamatujte si, že muž vy-padá v obleku vždy více sexy. Snad to pomůže.

Dámský power dressing stojí na kostýmech ve variaci se

sukní i kalhotami a pouzdrových

šatech.

PN00

1026

-1


PN00

1026

-1


STRANA 32 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012úhel pohledu

PN moda 32 37 zandra.indd 32 20.9.2012 23:05:34

STRANA 33

Oblékala Freddie Mercuryho i princeznu Dianu, pařila s Andy Warholem a naučila

ženy milovat barvy. Vstoupila jsem do jejího duhového světa uprostřed Londýna, abych

zjistila, kolik rebelky v ní zbylo.

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: Archiv Zandry RHODES

V hlavěZandry Rhodes



Stojím před budovou s divokou růžovooranžovou fasádou. Me-zi ostatními cihlovými domy v londýnské čtvrti Bermondsey

Village působí poněkud nepatřičně. Otevírá mi sedmdesátnice se zářivě rů-žovými vlasy a make-upem tak výrazným, že mám problém pod nánosem líčidel najít její oči. Tahle žena ví, jak na sebe strhnout pozornost.

Zandra Rhodes patří ke špičce mezi světovými módními návrháři. Ve své době byla dnešním Marcem Jacobsem – stejně divoká, provokativní, drzá. Oblékali se u ní všichni, kdo v 70. a 80. letech něco znamenali – Diana Ross, Barbra Strei-sand, Freddie Mercury, Elizabeth Taylor i princezna Diana.

Její ateliér v tom bláznivém domě, který nechala postavit před devíti lety a udělala z něj Muzeum oděvu a textilu i svůj byt, vypadá jako všechny ostatní návrhářské ateliéry v Londýně. Všude se válí krabice plné oblečení a vzorků látek, skici a špen-dlíky. Místnosti jsou jako nudle a je tu horko. Mezi tím vším pluje Zandra v hoř-čičně žluté košili upatlané od barev, s ko-ženou dělnickou brašnou u pasu a obřím skleněným náhrdelníkem ve tvaru květiny a ukazuje mi originál kostýmu, který měl na sobě Freddie Mercury, šaty pro prin-ceznu Dianu i svoje první kaftany s divo-kými potisky, které ji proslavily. Ale její byt pod střechou je místo, jaké jsem ještě v ži-votě neviděla.

Říká mu „rainbow land“ – duhová země, a když to vyslovila poprvé, říkala jsem si, že přehání. Nepřeháněla. Tak nějak to musí vypadat v hlavě téhle ex-travagantní návrhářky. Kožená pohovka s opěradlem z barevného dřeva vyřeza-ného do tvaru zvířecích hlav a květin, kuchyňská linka má tvar nepravidelné-ho šestiúhelníku, ze stropu visí barevná skleněná cinkrlátka, všude jsou květiny – živé, umělé i z keramiky. Jednu stěnu tvoří jen sbírka porcelánu od britské de-signérky Kate Malone, o které mluví jako o „holce“, i když už jí je dávno přes pa-desát. Žádný kus nábytku nemá snad ani jednu hranu rovnou a všude převládá Zandřina oblíbená růžová. A nad tímhle rájem se zlověstně tyčí nedostavěná špice věže Shard, nabubřelý střep symbolizují-cí moc peněz, nová dominanta Londýna. Připomínka toho, že venku je to úplně jiný svět.

ŠATY OD MIMOZEMŠŤANAKolem oblečení se motala od dětství. Její matka pracovala pro luxusní módní dům Worth. „Doma vždycky šila oblečení, kte-rého bylo všude plno. Když jsem byla ma-lá, nosila hodně extravagantní klobouky a já jsem jí říkala: „Mami nenos je, vždyť vypadáš úplně jinak, než všechny ostatní maminky.“ Ona ale tvrdila, že to je právě dobře. Byla to mimořádná dáma,“ vzpo-míná. Maminka jí umřela, když jí bylo tři-advacet. Toho, že její dcera půjde studo-vat textilní design, se už nedožila. Její spo-lužáci vymýšleli vzory pro textilní tapety či závěsy, ona si přikládala kusy látek na tělo a přemýšlela o tom, jaké by z nich asi byly šaty. Látky, které navrhovala, ale byly příliš odvážné, nikdo se z materiálů s psychede-lickými vzory a změtí barev neodvážil ně-co ušít. Tak se do toho pustila sama.

V roce 1967 si otevřela v Londýně první obchod, za dva roky už své šaty prodávala i v New Yorku. Obarvila si vlasy, kouzlila s líčidly. Na plakátech z počátku 70. let vy-padá jako bytost z jiné planety – křiklavě barevné, nespoutané planety. Skutečný Ziggy Stardust. Vyžadovala tahle provoka-ce hodně odvahy? „Nikdy jsem se nepo-važovala za odvážnou. Byl to můj způsob vyjádření. Nevšímala jsem si lidí, kteří se na mě na ulici dívali. Sama o sobě jsem nikdy jako o rebelovi nepřemýšlela, i když o mně pořád mluví jako o princezně punku. Ale asi jsem byla rebel, ale nijak záměrně. Třeba jsem si barvou rozdělila obočí na tři části a doprostřed čela jsem si namalovala tečku – chodila jsem takhle ven a divila jsem se, proč na mě lidi civí.“

Vlasy, které jsou jejím poznávacím zna-mením, si obarvila, když jí bylo kolem třiceti. Do módy tehdy přišly barevné paruky. „Když jsem si je nasadila, byly mi hrozně těsné, a tak jsem si obarvila vlastní vlasy a ještě jsem si do nich dala peříčka. Nejdřív jsem je měla zelené. Ale ona tak podivně zežloutne, takže jsem přešla na růžovou. Patřila jsem tehdy mezi první moderní hipíky,“ říká a ukazuje mi své fotografie, na kterých vypadá se zelenými vlasy a rozevlátými batikovanými šaty tro-chu jako vodník.

Bavíme se o 70. letech, kdy byla na vrcholu a oblékaly se u ní snad všechny slavné Američanky. Designérka Paloma Picasso, dcera Pabla Picassa, Lauren Ba-call, Barbra Streisand nebo Cher. Divoká 70. léta. Sex, drogy a rock’n’roll... „Bylo

„Freddie Mercury chtěl mít na koncertě možnost volně pohybovat rukama. Proto jsme zvolili plisované saténové rukávy.“

Módní punk v praxi. Hedvábné svatební šaty od Zandry Rhodes prošpikované svíracími špendlíky, rok 1977.


PN001162-1



to docela zábavné, zvlášť když si vzpome-nu na Spojené státy a večírky u Warhola. Bylo to takové chic hippie období. Samo-zřejmě, že jsme všichni kouřili marihua-nu. Zvlášť můj dobrý přítel a transvestita Divine byl pořád zhulený. Jednou mě do-konce zavřeli za to, že jsem ji tady v Lon-dýně pěstovala. To bylo v roce 1981, by-la jsem tehdy už slavná a psalo se o tom v novinách. Můj otec se o tom dozvěděl a hrozně se za mě styděl. Od té doby jsem už nikdy nekouřila.“ Dnes nekouří ani ci-garety, ani nepije alkohol. Ne kvůli otci, ale kvůli tomu, že ničí mozkové buňky.

Oblékala se u ní i princezna Diana, kte-rá od ní měla asi deset modelů. „Přišla ke mně do obchodu a pak jsem za ní dochá-zela do paláce. Byla hodně tichá a straš-ně nervózní. Měla okousané nehty až na krev.“ Zatímco její souputnice a bouřlivač-ka Vivienne Westwood na královské rodi-ně většinou nenechá nit suchou, Zandra ji miluje. „Jsem hrdá roajalistka. Paláce, pukrlata, tradice – to všechno se mi hroz-ně líbí. A královna je skvělá. Hrozně se mi líbilo zahájení olympiády a ta její scénka na začátku. Když bylo jasné, že Londýn bude pořádat olympiádu, říkala jsem si, jak předčíme ty Číňany a tu jejich obrov-skou show. Vždyť my jsme chudá země! Ale tohle předčilo veškerá moje očekává-ní. Ale teď trápí chudáka Harryho. Nikdy neměli ty fotografie zveřejnit,“ zamračí se, když si vzpomene na nahaté fotografie prince Harryho z divokého večírku v Las Vegas, které navzdory dohodě s králov-nou otiskl i britský bulvár.

POŘÁD TADY Jedno ze slov, které říká nejčastěji, je „práce“. Práce, práce, práce. „Pracovala jsem tak moc, že jsem ani na nějaké vel-ké divočení neměla čas. Bylo to vlastně dost nudné,“ zamyslí se. Litovala někdy, že kvůli tomu přišla o zábavu? „Nikdy, vždyť to oblečení je jako moje děti. Je to moje dědictví, můj odkaz.“ Praco-vat nepřestává ani teď, ve dvaasedmde-sáti letech. Je plná energie, pobíhá po schodech nahoru a dolů tak, že jí skoro nestačím. Finišuje se svojí další kolekcí a pendluje mezi Londýnem a San Die-gem, kde žije její partner – filmový pro-ducent a bývalý ředitel Warner Brothers Salah Hassanein. Kromě svých kolekcí navrhuje i kostýmy pro americké operní domy v San Diegu a Houstonu. („Nej-

lepší na tom je, že můžete chodit na operu zadarmo, a nejtěžší, že musíte ze zpěvačky, která nosí velikost 16, udělat éterickou princeznu, co nosí osmičku.“)

Pracuje proto, že se bojí přestat. „Ne-mohla bych nepracovat. Ta představa mě děsí jako nic jiného. Ve stáří už se člověk na věci dívá trochu jinak a nejvíc mě mr-zí, že už odešlo tolik mých přátel – Bill Gibb (módní návrhář), Gene Moore (uznávaný aranžér výloh obchodních do-mů), Isabella Blow (módní redaktorka) a spousta dalších,“ zarazí se tak jako všich-ni starší lidé, když vzpomínají na ty, kte-ré už nikdy nepotkají. A pak zničehonic řekne: „Všichni umřeli, ale já jsem pořád tady,“ a zachichotá se vysokým hláskem jako malá holčička. Ne, tuhle ženu hned tak dobrá nálada nepřejde, i když už se sama často cítí unavená a rezignovala na klasické pořádání přehlídek dvakrát roč-ně. „Všechny ty modelky, účesy, make-up – příliš vysilující.“

Veškerou svou sílu tak místo do přehlí-dek investuje do tvorby vlastních textilií, jejichž potisky sama navrhuje i vyrobí ve sklepě, kam mě vede po kovových toči-tých schodech. Mladá generace britských designérů reprezentovaná Mary Katrant-zou nebo Christopherem Kanem znovu objevila efektní potisky. Jenže oni je dělají na počítačích a tisknou ve velkém, Zan-dra Rhodes vše nejprve nakreslí v ruce a pak se dlouho experimentuje s barvami a technikami, než docílí toho správného výsledku. Všechno se odehrává tady na stole dlouhém asi dvacet metrů obklope-ném stovkami dřevěných rámů se staršími sítotisky. Na stole se zrovna suší kus zele-né látky s tmavšími fleky připomínajícími něco mezi leopardím a zebřím potiskem. „Vyrobit můžeme, co chceme a v jakém chceme množství,“ říká a rukou něžně po-hladí už suchý kus látky. „Problém dneš-ního módního byznysu je to, že je stále horší a horší pro malé výrobce a designé-ry. Teď naší branži fungují velké značky jako je Burberry. Ale já se snažím dělat to, co umím, co nejlépe a nestarat se o velké společnosti. Současná móda je rozdělena na dvě poloviny – buď velké firmy, které vyrábějí tuny oblečení, nebo malí desig-néři, kteří dělají oblečení pomalu, ručně. Jako klenoty.“

Nebojí se, že by se její oblečení nepro-dávalo, ale je znát, že se musí ohánět, aby udržela krok se svou mladší konkurencí.

Aktuální kolekce Zandry Rhodes pro podzim 2012. Výrazné barvy, okaté potisky - prostě hippie pro 21. století.


STRANA 37

ZANDRA RHODES (72)Narodila se ve městě Chatham na jihu Anglie. Na londýnské Royal College of Art vystudovala tex-tilní design, ale brzy se vrhla i na tvorbu oděvů. V roce 1967 otevřela v Londýně první obchod, v roce 1969 představila svou kolekci v New Yor-ku. O tři roky pozděML�MLå �] tVNDOD�WLWXO�SU R�QH MOHS�šího módního návrháře roku. Je zakladatelkou londýnského Muzea oděvu a textilu, kde má i svůj E\W�D�DWHOLpU �� 9 �U RF H��M L�NU i ORYQD� $ Oå Eěta II. udělila titul komandérky Řádu britského impéria. ä LMH�VWřídavě v Londýně a San Diegu, kde bydlí se svým partnerem, bývalým ředitelem Warner Brothers, Salahem Hassaneinem. Je bezdětná.

Ostatně i sousední Muzeum oděvu a textilu založila proto, že měla pocit, že se na ni zapomnělo, a říká to bez obalu. „Kamarádi mi doporučili tuhle budovu, která byla opuštěná a zchátralá. „Musíš udělat muzeum, vždyť máš tolik obleče-ní,“ říkali mi. Rozhodla jsem se, že když zavřu studio, pro-dám dům a všechno nacpu do jedné budovy, bude to lepší. Oslovila jsem mexického architekta Ricarda Legorreta, kte-rý se nebojí barev stejně jako já. Jak jsem koupila budovu, hned jsem dostala nabídku na operu, John Galliano udělal kolekci inspirovanou mnou... Takže to splnilo účel.“ Ostat-ně i s rozhovorem pro Proč ne?! souhlasila proto, že „nikdy nevíte, co z toho může vzejít“. Nerada přichází o příležitosti a rve se o své místo v módní branži, která jí kdysi ležela u no-hou. „Někdy se mě lidé ptají, kdy jsem měla nejlepší období. Mohla bych říct, že 70. léta. Ale já se snažím pořád dívat do budoucnosti. Nechci žít ve své vlastní minulosti.“

INZERCE

PN00

1174

Zlaté šaty Zandry Rhodes se letos objevily v limitované sérii poštovních známek oslavující nejslavnější britské designéry.

FOT

O: ©

isif

a.co

m


proč ne?! – ZÁŘÍ 2012

Sukně, sako, obojí Dior; cylindr, Tonak, 3 600 Kč.

STRANA 38

PAR

AN

OID

AN

DR

OID

fashion story

PN moda 38-45 FS.indd 38 20.9.2012 22:50:31

STRANA 39

Kalhoty, sukně, kabát frakového střihu a saténové boty, vše Prada. Kožené křeslo Silver Lake s dřevěným dekorem a kubisticky tvarovaným profilem područky, Moroso, design Patricia Urquiola, 97 000 Kč, prodává Konsepti.

PN moda 38-45 FS.indd 39 20.9.2012 22:51:21

Vesta, kalhoty, košile se zdobeným límečkem, kabelka z lakované kůže, vše Prada.

proč ne?! – ZÁŘÍ 2012STRANA 40 fashion story

PN moda 38-45 FS.indd 40 20.9.2012 22:52:03

Saténové dvouřadé sako, kalhoty, kožešinový kabát, vše Gucci.

STRANA 41

PN moda 38-45 FS.indd 41 20.9.2012 22:52:46

STRANA 42 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012fashion story

Rolák, košile, kravata, kalhotový kostým a boty, vše Miu Miu.


PN moda 38-45 FS.indd 42 20.9.2012 22:53:11

STRANA 43

Rolák, košile, kravata, vesta, sako, pásek a minisukně, vše Miu Miu.

STRANA 43

PN moda 38-45 FS.indd 43 20.9.2012 22:53:53

STRANA 44 fashion story

Top, kožený pásek a sukně, punčochy, boty, vše Fendi.


PN moda 38-45 FS.indd 44 20.9.2012 22:54:28

STRANA 45

Kožešinová vesta, šaty, vše Louis Vuitton.

FOT

O: N

ikol

a ŠR

AJE

RO

VÁ –

AR

T D

IRE

CT

OR

: Pet

r PU

CH

– M

AK

E-U

P: M

arké

ta Š

IMR

OVÁ

(A

VÉ

NE

/ R

ED

KE

N),

Kat

eřin

a L

OR

EN

CO

VÁST

YLIN

G: L

enka

KE

RM

ES

– M

OD

EL

KA

: Bar

bora

S./

EX

IT M

OD

EL

MA

NA

GE

ME

NT

PN moda 38-45 FS.indd 45 20.9.2012 22:55:10

STRANA 46 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012storyboard

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: David TURECKÝ

Nikdo nerozumí pánskému oblékání tak jako Italové. S Ladislavem Blažkem, králem českého pánského odívání, jsme se vydali do továrny na látky Silvia Albiniho, abychom na vlastní oči viděli, jak se chomáč bavlny mění v božíhodovou košili.

JAK UTKAT DECH


PN moda 46-51 albini blazek.indd 46 20.9.2012 22:45:29

STRANA 47STRANA 47

Silvio Albini (vlevo) a La-dislav Blažek. Jeden vyrábí látky, druhý z nich vyrábí ko-šile. Společně oblékají české muže už přes deset let.



V rozlehlé hale, na jejíž konec se dá stěží dohlédnout, stojí desítky impozantních strojů. Jejich součástky se míhají tak

rychle, že je lidské oko nedokáže zachy-tit. Jsou jako obří železní kolibříci. Až na to, že z kolibříků na druhém konci ne-lezou metry pestrobarevné látky. Jsme v italském městečku Albino nedaleko Milána a stojíme uprostřed hejna strojů, které pracují pro společnost Albini – jed-noho z největších výrobců látek určených pouze na pánské košile.

„Způsob, jakým se látka vyrábí, se v zá-sadě nezměnil. Je to stará tradice, jen ta technika je trochu rychlejší,“ říká člověk, kterému ty hlučné stroje patří. Silvio Al-bini je šarmantní muž menšího vzrůstu a středního věku, který zprvu vypadá tro-chu unaveně. Když se ale usměje, zajiskří mu v očích a ochotně s fotografem dová-dí se špulkami bavlnných přízí. Elegán se smyslem pro humor.

Společně se mnou se na řadu hučí-čích strojů dívá i Ladislav Blažek, maji-tel jediné české oděvní firmy oblékající výhradně muže. S Albinim se zná již přes deset let a je jedním z odběratelů Albini-ho látek a jediný jeho český zákazník. Stejně jako on u Albiniho nakupují té-měř všechny významné značky – Hugo Boss, Armani, Versace nebo Ermenegil-do Zegna. „Původně jsme odebírali lát-ky od německé firmy Brennet, ale chtěli jsme něco odvážnějšího, jak to umí jen Italové,“ vypráví Blažek o tom, jak se oba muži dali dohromady. Teď u Blažka pro-dají šedesát tisíc košil ročně, polovina z nich má na sobě našitou cedulku Al-bini. Odvážnost italských vzorů Blažkovi vyhovuje. Na českém jednotvárném trhu díky nim dokáže zaujmout zákazníky. „Konzervativních věcí je v Česku k mání hrozně moc. Co nám chybí je originali-ta, barevnost. Nejrychleji se proto vždy prodají ty nejodvážnější věci. Je po nich hlad,“ dodává Blažek, který sám vlastní zhruba stovku košil a chtěl by české mu-že naučit nosit košile ušité na míru, které se dají objednat i v jeho prodejnách.

JEŠTĚ JEDNO„Já nosím jedině košile. V tričku mě ne-potkáte. Jakmile na sobě nemám košili, necítím se ve své kůži,“ vysvětluje mi Al-bini, když je pózování u konce, v útulné zasedací místnosti, kde se ponoříme do

těžkých kožených křesel. Jeho rodina vý-robu bavlněných látek vede už od roku 1876 a on sám je příslušníkem již páté generace. Kromě něj se na chodu firmy podílí i jeho bratranec Fabio, šéfdesig-nér, a dva bratři.

Rodina Albini je s městečkem tak srostlá, že budova, ve které sedíme, stojí v ulici pojmenované po jeho dědečkovi, který se shodou okolností také jmenoval Silvio Albini. „Bavlna je pro naši rodinu vášeň, je to jako nějaký virus, který jed-nou chytíte a už se ho nezbavíte,“ zdůraz-ňuje. Že by tedy zrovna bavlna v někom vyvolala tak silnou vášeň? „Já vím, každý

si říká, že bavlna je to nejobyčejnější, co existuje. Ale každý druh bavlny má svou duši, podle toho, kde vyrostla a za jakých podmínek. Bavlna z Ameriky má dlouhá, tenká vlákna, ta asijská je hrubší a více do žluta. Zajímavé jsou malé plantáže na Barbadosu. Tam se pěstuje takzvaná Sea Island bavlna, která má vlákna dlouhá téměř čtyři centimetry a jsou velmi jem-ná. Královnou mezi bavlnami je ale ta z Egypta.“

Právě z Egypta pochází i hvězda s ná-zvem Giza 45 – druh bavlny s extrémně dlouhým vláknem, která byla vyšlechtěna v roce 1820 a díky níž se Egypt postavil jakž takž na vlastní nohy poté, co se jím přehnala neomalená Napoleonova voj-ska. Její produkce je tak malá, že tvoří jen 0,4 procenta veškeré egyptské sklizně

bavlny. Její vlákno je dlouhé 36 milimet-rů a je extrémně tenké, ale silné, což do-voluje výrobu těch nejjemnějších látek. Když si sáhnete na její sčesaná vlákna, jakoby se vaše prsty ničeho nedotýkaly. Jsou jako dech, stejně jako košile, které se z nich nakonec ušijí.

Albini tak kupuje většinu bavlny z Egypta. Nitě navinuté na velkých špul-kách pak putují právě sem do města Al-bino. Textilu se tu dařilo odjakživa. Už ve 12. století se tu usadili mniši chovající ovce, kteří spřádali jejich vlnu. Když na začátku 19. století oblast připadla Raku-šanům, přidalo se i hedvábí a nakonec i bavlna. Město mělo vynikající strategic-kou polohu na cestě mezi rakouským dvorem, Milánem a Benátkami, přes které proudily suroviny. Z nedalekých alpských štítů sem navíc přitéká čistá vo-da, životně důležitý element pro textilní průmysl. Celé město se tak proměnilo v jednu velkou továrnu na látky. Dnes většina z nich zanikla, z některých zbyly jen ruiny porostlé mechem, produkce se přesunula do levnějších zemí.

Společnost Albini je největší a nej-prestižnější dodavatel bavlněných látek a prakticky nemá na našem kontinentu konkurenci. Ročně se tu vyrobí 14 milio-nů metrů látek, většina z nich jde na ex-port. „Po celé Evropě je výrobců jen hrst-ka. Většina látek se vyrábí v Asii, v Indii a Číně. Jenže ti umí jen kopírovat a ne-přicházejí se žádnými inovacemi. Navíc vyrábějí jen ve velkém. Jeden vzor od nich musíte odebrat v množství minimál-ně na tisíc košil. Značkové módní domy ale vyrábějí malé série, aby se jejich zá-kazníci nepotkávali ve stejných košilích,“ vysvětluje Albini. Pod jeho společnost spadají i dva přední britští výrobci látek – Thomas Mason a David & John Ander-son, které Italové koupili v roce 1992.

Blažek ale zdaleka není jediným po-jítkem italské rodinné firmy s Českou republikou. Část látek pochází z tkalcov-ských strojů v provozech v Letohradě a ve Dvoře Králové. „Česká republika pa-třila v textilním průmyslu mezi světovou špičku. Před druhou světovou válkou se u vás vyráběly ty nejlepší látky na světě. Máte know-how, takže nám stačilo jen koupit nové stroje,“ vypráví Albini. Část látek se sice utká v Česku, ale kontrolu a finální úpravy už si Italové hlídají sami. „Já do Česka jezdím hrozně rád. Zvlášť

Blažek je jedním z odběratelů

Albiniho látek, stejně jako Hugo

Boss, Armani, Versace nebo Ermenegildo

Zegna.


PN001178



chloupky, mechanicky se změkčuje či je jí dodán sepraný vzhled. Nakonec musí látka projít řadou povinných testů. V la-boratoři se zkouší, jak je barva odolná proti otěru, jak budou pevné švy, co udě-lá barva, až se v košili člověk zpotí, i to, jak se vlákna mačkají. (Což se posuzuje velice sofistikovanou metodou – pohle-dem.) Jeden vtipný stroj nemá za úkol nic jiného, než kousek testované látky krouživě žmoulat. Kvalitní látka vydrží 16 tisíc takových pohybů. Oproti tomu látka z košile koupené v jednom z největších oděvních řetězců nevydržela ani čtyři ti-síce, než se rozpadla, jak mi pohoršeně ukázala jedna z laborantek.

Když už mají látky všechno týrání v od-dělení kontroly kvality za sebou, putují do velkého skladu a čekají na převoz ke svému zákazníkovi. Takových balíků jsou ve skladu zarovnaném až po strop tisíce – kára, kostičky, proužky, puntíky, všech-ny barvy, na které si jen vzpomenete.

Když opouštíme město Albino, odná-ším si i vzorky různých druhů sčesané bavlny. Musím na ta jemná vlákna pořád sahat, až se mi v rukách promění ve zcu-pané klubíčko.Teď už Albinimu věřím, že bavlna vás může okouzlit na celý život. I když je na první pohled tak obyčejná.

Část bavlněných přízí se vyrábí v Letohradě a ve Dvoře Králové. Český původ prozrazují nápisy na špulkách.

Fabio Albini, bratranec šéfa Albini Group, je hlavním designérem firmy. Na jeho stole se zrodí velká část látek, které putují na trh.

před Vánocemi, kdy pořádáme pro za-městnance takový malý večírek. Akorát je u vás zima,“ svěřuje se mi Albini už na obědě, kdy do sebe ukázkově souká špa-gety, a vzápětí předvádí své znalosti češ-tiny, které jsou ale omezené na obligátní větu „Ještě jedno pivo“.

KROCENÍ PŘÍZEStojíme v archivu zdejšího designérského oddělení a všude na těžkých dubových policích kolem nás jsou vyrovnány staré bichle v kožených vazbách. Některé jsou časem zteřelé a rozpadají se. Otevírám tu z roku 1890. Je plná vzorků látek, kte-ré se vyráběly dříve. Jsou to všechno látky určené na pánské košile, ale vzory jsou asi tak stokrát divočejší než ty, které muži oblékají dnes. Zeleno-žluté puntíky, fialo-vo-růžové kytičky, červené trojúhelníčky. Na konci 19. století měla pánská móda dost jiný šmrnc. Vzali by tohle na sebe muži i dnes? „Kdybychom měli vybírat jen ty věci, které se líbí konzervativním Čechům, tak bychom se z toho museli zbláznit,“ podotkne Blažek. „Takže by objednal i tyhle extravagantní modro-rů-žové slzičky?“ „Ty asi už ne.“

Aby z bavlny vůbec mohla nějaká lát-ka s bláznivým či klasickým vzorem vznik-nout, začíná se s nezpracovanou přízí na-vinutou na špulkách. Ta je lehce nažlout-lá, což není úplně žádoucí barva pánské košile. Špulky se proto napíchnou na tyč a jako špíz se strkají do velkých nerezo-vých kotlů. Horká pára o teplotě až 90 stupňů a vysoký tlak udělají své. Špulky vycházejí z nádob jako měkká pestroba-revná velikonoční vajíčka. Pak následuje příprava osnovy, což znamená zkrotit ti-síce tenkých a různě barevných vláken, oddělit je od sebe a navinout na speci-ální cívky, znovu rozdělit a hezky učesat, aby každá nit byla na svém místě. Pokud je design látky náročný, může být vláken až dvacet tisíc. Připravené nitě se pak navinou na velké válce a na řadu přijde tkalcovský stroj, který je splétá všechny dohromady. Stačí, aby se jedna niť pře-trhla a celý kolos se zastaví. Spoj se ještě pořád musí navazovat ručně.

Když tkalcovské stroje, v Albinu jich hučí osm desítek, udělají svou práci, ješ-tě zdaleka není hotovo. V další továrně několik kilometrů od Lago Maggiore přijdou na řadu finální úpravy. Látka prochází žárem, který spálí přebytečné

PN0


PN001166


STRANA 52 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012menuSTRANA 52 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012menu

PN moda 52-57 bistra.indd 52 20.9.2012 22:38:09

STRANA 53

Pařížské bistro je instituce. Tyto malé neformální podniky jsou základem stolování francouz-ské metropole. Nemají většinou

žádný stálý jídelní lístek, nabídka se ob-měňuje denně a ta aktuální bývá vypsa-ná křídou na černé tabuli nad barem a u vchodu. Je-li interiér bistra členitější, bývá cedulí s nabídkou několik a číšník je přináší ke stolu místo jídelního lístku.

Protikladem bister jsou luxusní re-staurace a pak také brasserie – stravovny o větší ploše, které začaly ve velkém vzni-kat v Paříži v druhé polovině devatenác-tého století kvůli stoupajícímu množství obyvatel metropole i vzrůstajícímu ces-tovnímu ruchu. Zatímco brasserie ote-vírají brzy a zavírají pozdě, bistra mívají otevřeno na dvě etapy: několik hodin přes poledne a poté až na večeři.

Tradičně se liší také nabídka pokrmů: zatímco v brasseriích se obvykle podáva-jí grilovaná masa, alsaské choucroute či ústřice, bistra byla vždy vyhlášená svými plats mijotés – tedy dušenými jídly, jako jsou hovězí po burgundsku nebo telecí v citronovo-smetanové omáčce.

Tím hlavním, čím se liší bistra od brasserií, je ovšem atmosféra. Zatímco brasserie jsou spíš neosobní, bistro je vždy odrazem osobnosti svého majitele,

případně jeho geografických kořenů. Díky tomu a nevelké ploše jde většinou o místa se srdečnou přátelskou atmosfé-rou, kde se rychle stanete štamgasty.

Bistro, tak jak zde bylo popsáno, je institucí trvající dlouhá desetiletí. Bě-hem posledního desetiletí se ve světě pařížských bister odehrála částečná ge-nerační i obsahová obměna. Právě tako-véto neformální restaurace si totiž zača-li otevírat talentovaní mladí šéfkuchaři, kteří vařili ve věhlasných ohvězdičkova-ných restaurantech, ale okovy velkých podniků jim začaly být těsné. A tak se z nich vyvlékli a dali vzniknout nové ge-neraci bister: s kuchyní obvykle lehčí, než byly klasické plats mijotés, a také otevřenější vlivům exotických gastrono-mických tradic. Mladí šéfkuchaři svo-je podniky často otevírají v okrajových čtvrtích, neboť v nejcentrálnějších okrs-cích by nezaplatili nájem. I když existu-je řada výjimek, najdete bistra mladých talentů nejčastěji v okrscích označených číslem deset nebo vyšším.

CHŘEST Z TŘINÁCTÉHO OKRSKUZe všech popsaných hledisek je dob-rou ukázkou takového „nového“ bistra L’Ourcine, které najdete ve třináctém okrsku v zapadlé rue Broca. V čísle 92

tu vaří Sylvain Daniére, žák slavného šéf-kuchaře Yvese Camdeborda, který pro-šel kuchyněmi Ritzu, Maxim’s a La Tour d’Argent, aby si posléze otevřel dnes vě-hlasnou restauraci La Régalade.

Jakmile otevřete sytě červené dveře L’Ourcine, ocitnete se v interiéru, kde převládá tmavé dřevo. Než se ale stih-nete rozhlédnout, ujme se vás přátel-ská obsluha a nabídne stůl. Je to jeden z mála podniků, kde dostanete místo i bez rezervace. Ospalé ulice třináctého okrsku nejsou zrovna místem, kam by turisté přicházeli po houfech.

Když přijdete k Daniérovi v tuto část roku, určitě vám nabídne některou z chřestových specialit, třeba výhonky bí-lého šparglu zakapané vinagretou s oli-vovým olejem nebo některý z lehkých rybích pokrmů, jako je kambala připra-vená na mlynářský způsob. Pokud bude zrovna na menu, neměli byste si nechat ujít jeho vyhlášený předkrm pomazánku z tresky a z hlavních jídel potom ravioli plněné jemným masem japonského kra-ba a čekankou.

KDE BYL ŠTAMGASTEM COCTEAUTrochu severněji, ale stále ještě na levém břehu Seiny se nachází další pozoruhod-né bistro Au Pied de Fouet. Levý břeh ře-

TEXT a FOTO: Petra POSPĚCHOVÁ

Říká se, že ta nejlepší pařížská bistra najdete v dvouciferných okrscích. Foodkritička Petra Pospěchová navštívila ta nejzajímavější nejen na okraji, ale i v centru

francouzské metropole.

FENOMÉN BISTRO


STRANA 54 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012menu

sta Hemingwaye. O pár kroků dál je pak Café de Flore, kam všichni jmenovaní také s oblibou chodili. Právě zde zahne-te ostře doprava, do rue Saint-Benoit. Až skoro na konci ulice, v čísle 3, je čer-venobíle pruhovaná markýza a pod ní stolky s kostkovanými ubrusy.

V miniaturní uličce mezi stolky se proplétají dvě číšnice, které hostům roz-nášejí vyhlášený salát z kachních žalud-ků, čočkový salát nebo jednu ze zdejších specialit: jehněčí připravené podle ak-tuální sezony. Na přelomu jara a léta to může být třeba neskutečně křehká dlou-ho dušená kližka s bylinkovým pestem.

Bistro Au Pied de Fouet na rozdíl od většiny konkurentů nenabízí jen něko-likachodové menu (menu prix fix), ale i jednotlivá jídla. Když nemáte hlad, ale jen chuť na něco malého, můžete se tu stavit na některý z předkrmů za pár eur, třeba svěží gratinovaný fenykl s lososem.

VŮNĚ MENTONSKÝCH CITRONŮO pár ulic dál od bistra Au Pied de Fou-et, blízko metra Odeon, najdete hned tři další pozoruhodná francouzská bistra: Le Polidor, La Ferrandaise a Christophe. O Polidoru na začátku rue Monsieur de Prince vím od svého kamaráda Daniela, který žil v Paříži léta, a tohle místo pat-řilo vždy mezi jeho oblíbená. Není divu: polední menu za dvanáct eur patří k to-mu nejzajímavějšímu, co můžete v širo-kém okolí ochutnat. I díky tomu tu čas-to potkáte univerzitní profesory z blíz-kých i vzdálenějších škol. Na zdejším menu mají všechny klasické pokrmy, které k bistru patří: pomalu dušené ho-vězí na víně, telecí ve smetanové omáč-ce nebo vyhlášené aromatické klobásky andouillette.

O pár ulic dál, nedaleko Lucembur-ské zahrady, je další ze skrytých skvostů rušného centrálního okrsku, La Ferran-

ky je historicky považovaný za bohémštější část Paříže, než je břeh pravý. Právě sem se stahovali filozofové, básníci či spisovate-lé včetně Pabla Picassa, Arthura Rimbau-da, Paula Verlaina či Jeana-Paula Sartra.

Samotné bistro Au Pied de Fouet by-lo svého času oblíbeným místem básní-ka Jeana Cocteaua. Už existence tohoto dávného slavného štamgasta naznaču-je, že Au Pied de Fouet není podnikem z nejmladších – tradice tohoto místa přesahuje sto padesát let.

Bistro sice není v dvouciferném okrs-ku, ale v centrálním sedmém, na hlav-ní třídě jej však nenajdete. Pokud se do něj vydáte od metra Saint Germain des Prés, minete nejprve na hlavní ulici ka-várnu Deux Magots, tedy U dvou man-darínů, kde jste na začátku minulého století kromě jmenovaného Jeana-Pau-la Sartra a jeho partnerky Simone de Beauvoir mohli potkat třeba také Erne-

Na rue Benoit je jedno bistro vedle druhého. Jejich řada začíná slavným Café de Flore a pokračuje až na konec ulice, k Au Pied de Fouet, kam rád chodíval Jean Cocteau.


PN00

1152

-1


STRANA 56 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012menu

PN00

1042

-3

daisse. Podnik v čísle popisném 8 na uli-ci Vaugirard patří Auvergnanovi Gillesi Lamiotovi. Jeho zdi zdobí fotografie hnědobílých krav plemene Ferrandais-se, které pochází z oblasti Puy-de-Dôme v Auvergne. Právě maso tohoto skotu je jednou z věcí, které na zdejším jídelníč-ku najdete vždy. Aktuálně tu mají třeba telecí líčka s jarní zeleninou nebo lehce opečené maso z mléčných telat s feny-klem či s chřestem.

V blízkosti Lucemburské zahrady je ta-ké třetí z vybraných podniků, pojmeno-vaný Christophe po zdejším šéfkuchaři: Christophe Philippe dříve pracoval u An-ne-Sophie Pic, excelentní šéfkuchařky, která v roce 2007 dostala jako první žena po půl století tři michelinské hvězdičky. Musím poznamenat, že Philippe má ne-přehlédnutelný talent, který můžete vy-chutnat třeba v podobě raviol plněných masem z kachních stehýnek nebo u plát-ků divokého, lehce vyuzeného lososa s křenovým krémem. Šéfkuchař si také sám připravuje dezerty, nádherně nakyslá náplň křehkého millefeuille v sobě nese nepřehlédnutelnou stopu citronů z Men-tonu, což je Philippův rodný region.

DVA RYBÍ MISTŘIMyslet si, že gastronomicky zajímavý je pouze bohémský levý břeh Seiny, je samozřejmě bláhové. Stejně tolik dob-rých bister najdete i na severním břehu. Na jeho západním cípu, v sedmnáctém okrsku, v pěší vzdálenosti od Buloňské-ho lesíka, se ve změti uliček skrývá L’En-tredegeu. Můj známý, foodkritik Alec Lobrano tohle místo pro ospalou, ale proto znepokojivou atmosféru popisuje jako dokonalé dějiště pro Simenonovy detektivky z padesátých let.

Jediná detektivka, kterou jsem tu zaži-la, však bylo hledání rue Laugier, jež ja-ko jedna z mnoha vede z členitého pro-stranství na Porte Camperret. Jakmile ji najdete, máte vyhráno, bistro uvidíte už od jejího ústí. Interiér L’Entredegeu je spíše starosvětský, okna zdobí krajkové záclonky a staré časy připomíná i dřevě-né ostění. Šéfkuchař a majitel Phillipe Tredgeu je mistrem, pokud jde o úpravu ryb. Rád svým hostům nabízí třeba jem-né filety pilobřicha se sezonní zeleninou – neváhejte, pokud je uvidíte v denní nabídce. To ovšem neznamená, že jiné druhy masa by tu nestály za to. Osobně

nemůžu zapomenout na roládu ze zajíce a slaniny, kterou podával na lůžku z nád-herně šťavnatých kuliček hrášku.

O něco blíž k centru je místo, jehož kuchyní Philippe Tredgeu v minulosti prošel a které patří mezi pařížskými bis-try k těm skutečně etablovaným. Chez Michel Thierryho Bretona je u nádraží Gare du Norde, ruch této dopravní tep-ny tu však neuslyšíte. Podnik v sousedství kostela sv. Vincenta je kromě ryb vyhlá-šený i díky bretaňským specialitám. A že jich region, odkud šéfkuchař pochází, nenabízí málo. Breton je znám jako člo-věk, který dokáže dokonale ladit detaily. Což v praxi znamená, že pokud si objed-náte sulc s vepřovými nožkami a oušky, dostane vás nejen dokonalost samotného jídla, ale taky na milimetr přesně vyladě-ná chuť vinagrety. Tohle jídlo by prostě lépe udělat nešlo. Mezi další ze zdejších specialit patří také Kig-ha-farz de pigeon, tedy holoubek dělaný ve vývaru, a potom samozřejmě dezert Paris-Brest-Paris, vě-neček pojmenovaný na paměť slavného cyklistického závodu z roku 1891.

BUŘINKA Z BELLEVILLEMojí nejmilejší pařížskou čtvrtí je Belle-ville. Není to jen kvůli tomu, že zde bydlí většina mých přátel. Zdejší neformální at-mosféra je jako stvořená, aby tu vyrůsta-la dobrá bistra. A také vyrůstají. Ať už je to Le Baratine, kam chodí ve svém volnu nejslavnější šéfkuchaři města, nebo neda-leký Chapeau Melon a La Boulangerie.

V Baratine je i z výše popsaného dů-vodu skoro pořád plno, můžete tedy místo něj zamířit přes hlavní ulici na rue Rebeval do Chapeau Melon čili do Buřinky. Tatarský biftek z červeného tu-ňáka tu mají skoro tak dobrý jako v Ba-ratine a umí tu také úžasné artyčoky po provensálsku. Pozoruhodná je taktéž zdejší nabídka vín.

Pokud chcete v okolí Belleville vyzkou-šet něco starosvětštějšího, jděte do La Boulangerie v čísle 13 na rue Panoyaux. Filety z ropušnice tu dostanete jednodu-še udělané na másle s trochou sušených rajčat a bylinek, skvělé je zdejší jehněčí a určitě nevynechejte dezerty. Místní čo-koládové makronky s rebarborou totiž stojí za to, stejně jako poučený výběr sýrů.

Přehledný adresář pařížských bister najdete na webu jidlo.ihned.cz.

Kousek od Lucemburské zahrady je La Ferrandaise, jejíž zdi zdobí obrázky krav stejnojmenného plemene

Le Polidor je oblíbený mezi univerzitními profesory z nedalekých fakult


PN00

1042

-3


STRANA 58 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012fotostory

Fun

ny g

irl

Béžová kabelka Miss Dior, Christian Dior, 73 000 Kč; top Intimissimi, 799 Kč; náramek, bižuterie, 19 500 Kč a prsten 9 000 Kč, Camille Miceli pro Christian Dior.

VELKÝ OČI

PN moda 58-61 fotostory1.indd 58 20.9.2012 22:35:51

STRANA 59

HADÍ ŽENA

Černý kožený pásek Serpenti, Bulgari, 10 800 Kč; top Icone, 3 500 Kč; fialový náramek Dune, Hermés, lakované dřevo, 5000 Kč; černé hedvábné psaníčko se zdobeným držátkem

ve tvaru náramku, Serpenti, Bulgari, 45 900 Kč.


STRANA 60 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012fotostory

Kabelka Infinity Dots, Yayoi Kusama pro Louis Vuitton, 23 500 Kč; balerínka Monogram Nylon dots, Yayoi Kusama pro Louis Vuitton, 15 200 Kč; náhrdelník, puntíkovaný límec Infinity Dots, Louis Vuitton, 29 400 Kč;

tělové body, Marks & Spencer, 799 Kč, červená hedvábná kravata, Bulgari, 4 800 Kč.

MICKEY MOUSE IN THE HOUSE


STRANA 61

HONEY BUNNY

STRANA 61

Pánská kabela Prada, kůže spazzolato, peněženka Prada, info o ceně v butiku; hedvábná vázanka Lourde au Carreau, Hermés, 3 000 Kč; body La Perla, 5 600 Kč; brýle Cartier,

Optica Exclusiv Praha, 12 900 Kč.

STYL

ING

: Klá

ra T

OM

ÁN

KO

VÁ –

FO

TO

: Ben

ikt R

EN

Č

MO

DE

LK

A: Z

uzan

a ST

RÁ

SKÁ

/ E

LIT

E M

OD

EL

MA

NA

GE

ME

NT

– M

AK

E U

P A

VL

ASY

: Tom

áš M

OU

ČK

A


STRANA 62 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012šperky

Kamenné

Je veliký jako kaštan a září jako malý plamen. Jeden z největších a nejkvalitnějších žlutých dia-mantů na světě. Chlouba slavné-

ho amerického klenotnictví nese i jeho jméno – Tiffany Diamond.

V dole Kimberley v Jižní Africe jej našli v roce 1877. Charles Lewis Tif-fany kámen vážící 287,42 karátu kou-pil za 18 tisíc dolarů. Surový diamant přivezl do Paříže, kde Tiffanyho hlav-ní gemolog Geore Frederick Kunz kámen celý rok studoval, než se ho rozhodl vybrousit do jeho současného

tvaru a 128,54 karátu. Místo tradič-ního brusu s 58 fazetami přidal ještě dalších 24, aby jím světlo lépe prochá-zelo, a vynikla tak jeho unikátní barva. Drahokam tak spíše než svou velikostí ohromuje svou září. Jako by vydecho-val měkké žluté světlo. Vzácný kámen se stal hlavní Tiffanyho atrakcí. Na Vá-noce roku 1955 slavný aranžér Gene Moore umístil kámen do rukou drátě-ného anděla vznášejícího se ve výloze vlajkového obchodu na newyorské Pá-té Avenue. Jeho lesk byl vidět až z dru-hé strany ulice.

DRAHOKAM K SNÍDANIJeho hodnota se dá jen těžko odhad-nout a na prodej byl jen jednou. V ro-ce 1972 ho v inzerátu v listu New York Times klenotnictví nabízelo za tehdej-ších pět milionů dolarů, což by v dneš-ních penězích bylo více než pětkrát tolik. Nikdo ale na nabídku trvající jen 24 hodin neodpověděl.

Jen dvě ženy ho měly na sobě. Poprvé ho do společnosti vynesla Mary White-houseová, britská bojovnice za korekt-nost televizního vysílání, na Tiffanyho ples v roce 1957. Tou druhou nebyl ni-

slunce

PN moda 62-67 tiffany.indd 62 20.9.2012 22:34:06

STRANA 63

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: archiv Tiffany

Jestli kameny nemají duši, tak tento je výjimka. Je velký, je žlutý, je vzácný a je symbolem šperkařství Tiffany,

které v září otevřelo svůj butik i v Praze.

kdo jiný než Audrey Hepburnová, která ho do společnosti vynesla zasazený v ná-hrdelníku navrženém Jeanem Schlum-bergerem v rámci propagace snímku Snídaně u Tiffanyho.

K letošnímu 175. výročí domu Tiffa-ny se žlutý diamant dočkal nového za-sazení. Na rozdíl od Schlumbergerova náhrdelníku, ve kterém diamant obklo-poval složitý diamantový propletenec připomínající uvázané stužky, nové zasa-zení je ve svém designu mnohem čistší a jednodušší. Společnost mu dělá cel-kem 78 bílých diamantů a samotné jeho

upevnění je zdobeno 481 kameny. „Kle-notníci pracovali na novém šperku přes rok. Věděli jsme, že krása tohoto dra-hého kamene musí naplno vyniknout. Zavěsili jsme ho proto na jednoduchý náhrdelník z platiny a bílých diamantů, které mají dohromady víc než sto dvacet karátů,“ řekl viceprezident Tiffany Jon King. Jak dlouho vzácný kámen zůtane v této podobě, podle něj není předem dané. „V rámci oslav 175. výročí Tiffa-ny Diamond procestuje svět – Tokio, Peking, Dubaj a skončí na Páté avenue v New Yorku, kde bude vystaven.“

Nákres Tiffanyho diamantu z roku 1886 z archivů klenotnického domu.


STRANA 64 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012

JEDEN Z 10 000Žluté diamanty jsou specialitou šper-kařství Tiffany. Zabarvení má jen jeden z deseti tisíců vytěžených diamantů a vysokými kvalitativními standardy Tif-fany jich projde jen pár – zhruba dvě procenta. „Pro diamanty jsou hlavními kritérii kvality tzv. Čtyři C – barva, čisto-ta, brus a váha v karátech (tedy colour, quality, cut a carat weight),“ pozname-nává King. „U Tiffanyho ale k nim ještě přidáváme další kritéria, jako jsou přes-nost brusu, symetrie a lesk.“

Žlutá barva je způsobena přítomností dusíku či dalších plynů, které se nachá-zejí okolo 100 až 160 kilometrů pod povrchem. Všechny diamanty, ať už žlu-té, bílé či jinak barevné, vznikly podle geologů zhruba před 400 miliony let a před dvaceti miliony let je vulkanické erupce vynesly blíže k zemskému po-vrchu. Krásy diamantů si lidé všimli již před třemi tisíci lety. „Žluté diamanty mají, kromě toho, že jsou vzácnější, ještě další výhody – jejich barevná zá-ře a zvláštní charisma přitahuje všech-ny, kdo hledají univerzální a unikátní šperk,“ dodává King. Pro jejich unikát-nost zasazuje Tiffany žluté diamanty jen do patiny či 18karátového zlata.

I když jsou žluté diamanty raritou, ty v sytějších odstínech jsou ještě vzác-nější. Naprostá většina, zhruba 93 pro-cent vytěžených barevných diamantů, je buď tak světlá, že jsou spíše béžové než žluté, nebo naopak tak tmavá, že jsou zbarveny do hněda.

Těch opravdu sytě, slunečnivě žlu-tých je jen hrstka a jejich cena je ne-poměrně vyšší než u bílých diamantů. Šperkařství Tiffany má v těžbě žlutých diamantů oproti jiným klenotníkům významnou výhodu – exkluzivní pří-

stup k vytěženým kamenům z dolu Ellendale v severozápadní Austrálii, který je jedním z nejkvalitnějších zdro-jů zbarvených diamantů. Ročně se tu vytěží 20 700 karátů žlutých diaman-tů. Mimo Austrálii jsou žluté diamanty k nalezení i na území Afriky – kromě Jižní Afriky, odkud pochází Tiffany Diamond, i na území států Lesotho a Botswana. Ellendale se rozkládá na 47 hektarech a sahá do hloubky 167 metrů pod hladinou moře. Kvůli kaž-dým 600 karátům žlutých diamantů musí dělníci rozbít téměř patnáct tun kamene a země.

Technika těžby se od konce 19. stole-tí zásadně změnila – vytěženou hmotu drtí speciální železné čelisti, kvůli kte-rým je těžba diamantů rychlejší i lev-nější. Jenže drtič může zničit i oprav-du velké diamanty, a největší, které tak z dolu Ellendale pocházejí, mají „jen“ 14 karátů. Kameny velké jako Tiffany Diamond by tak dnes nepřežily a byly by rozdrceny na dvacet menších.

KLENOTY PRO NOVÝ SVĚTŽluté diamanty jsou dnes specialitou americké značky, ale ta začínala s pod-statně skromnějším materiálem – stří-brem. Pětadvacetiletý Charles Lewis Tiffany si otevřel obchod se stříbrnými dárkovými předměty, který se brzy stal oblíbenou cílovou stanicí pro bohaté newyorské dámy, v roce 1837 díky tisí-cidolarové půjčce od svého otce. Na-bídku těch nejkrásnějších předmětů Tiffany rozesílal v katalogu Blue Book, jehož tyrkysová barva se stala symbo-lem šperkařského domu stejně jako speciální usazení briliantů na zásnub-ních prstenech tak, aby k nim lépe pronikalo světlo.

šperky

Herečka Audrey Hepburn s náhrdel-níkem Ribbon Rosette od Jeana Schlum-bergera s Tiffany diamantem, vytvoře-ným pro film Breakfast at Tiffany‘s (Audrey Hepburn® Trademark and Likeness Licensed by Licensing Artists LLC for Sean Ferrer and Luca Dotti)

Nové zasazení žlutého diamantu ke 175. výročí od založení Tiffany. Bílé diamanty mají dohro-mady přes 120 karátů.

PN00

1157


PN00

1157


STRANA 66 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012šperky

O diamanty se Tiffany začal zajímat již o pár let později. V roce 1848 Evropou otřásala vlna revolucí a poslední fran-couzský král Ludvík-Filip byl donucen abdikovat. Šlechta prchající do Spoje-ných států Tiffanymu ráda své skvosty prodávala. O dva roky později si již Tiff-any otevřel pobočku v Paříži a na konci 80. let už Tiffany vlastnil zhruba třetinu klenotů z francouzského dvora, které našly nové majitele mezi bohatnoucími průmyslníky Nového světa. Vydavatel Jo-seph Pulitzer tak své manželce koupil náhrdelník se čtyřmi diamantovými pří-věsky, který původně nosila francouzská císařovna Evženie. Caroline Astorová, královna newyorské společenské scény, se zase stala vášnivou sběratelkou císa-řovniných majestátních broží.

Kromě amerických boháčů ale Tiffa-nyho služby vyžadovali i američtí prezi-

denti. Tiffanyho syn Louis Comfort Tif-fany zařizoval interiéry Bílého domu na přání Chestera Arthura, 21. prezidenta USA. Prezident Lincoln pro svou ženu zakoupil perlový komplet náhrdelní-ku a dvou identických náramků, které si vzala na jeho inauguraci, a mladý Franklin Roosevelt si k Tiffanymu do-šel pro zásnubní prsten. Ceremoniální meče pro generály americké občanské války, státní vyznamenání i státní pe-čeť, která se objevuje na jednodolarové bankovce, pocházejí z Tiffanyho dílny. Stejně jako stříbrný pohár pro vítě-ze Super Bowlu, který Tiffany vytvořil v roce 1967.

Ke 175. narozeninám si Tiffany na-dělil i krásný vlastní dárek – nový ma-teriál jménem Rubedo, jehož složení je tajné, je stejně lesklý jako zlato, ale poddajný jako stříbro.

Na novém náhrdelníku pracovali šperkařští mistři Tiffany více než rok.

Surový Tiffany Diamond měl přes 287 karátů, po zbroušení 128,54 karátu. Místo 58 má netradič-ních 82 fazet, aby lépe vynikla jeho barva. Má rozměry 27 x 28,25 x 22,2 milimetrů.

TIFFANY DIAMANT


PN001152-2


STRANA 68 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012cesta

PN moda 68_73 kena.indd 68 20.9.2012 23:33:38

STRANA 69

Kam jezdí na dovolenou králové? Na malý, na první pohled obyčejný keňský ostrov

v Indickém oceánu.

TEXT: Lucie TVARŮŽKOVÁ – FOTO: Katarzyna CEGŁOWSKA

Lamu klame tělem

Moje nejsilnější vzpomínka na Keňu je vlastně kýč. Je ráno. Slunce ještě pořádně nevstalo, jen si zkouší mo-

mentální formu tím, že se v mlžném vlh-kém oparu opírá do listů palem a zkou-má, co vydrží. Kolem je tropické hluč-né ranní ticho plné ptáků. Před námi dlouhá prašná a hrbolatá cesta. Dlouhá a bolavá pro každého, kdo se jí pokouší zvládnout vozem.

Všude na té cestě jsou děti. Jdou do školy. Na sobě mají uniformy zářivých ba-rev, co vesnice, to jiná barva. Jsou bosy a jejich chůze má zvláštní keňský rytmus. S na Evropu nepřirozeně narovnanou páteří, dlouhé krky, oválné lebky, velké oči a široký úsměv. Na hlavách nesou v igelitkách zabalené učebnice a sešity.

Jdou pomalu, nebo rychle? V Keni se to obtížně rozlišuje. V téhle zemi nejsou čas a rychlost důležité veličiny. Nejčas-tější odpovědí na evropské otázky „Ko-

lik je hodin?“, „Nejdeme pozdě?“, „Stí-háme to?“ bývá: „Hakuna matata“. No problem. Žádný problém.

Po pár dnech máte pocit, že jste si zvykli. Odložíte hodinky. Narovnáte pá-teř, vytáhnete krk, necháte hlavu volně se kinklat ze strany na stranu, změníte rytmus chůze. Dokola opakujete „haku-na matata“, protože vám to přijde ta nejlepší životní filozofie, na kterou jste narazili. Plánujete zrušit outlook, vyho-dit diář a nechat se plout životem v hyp-notickém keňském rytmu. A pak přije-dete na Lamu. Rešerše na Wikipedii vás na tohle místo nepřipraví. Nejstarší sva-hilské město v Keni. Památka UNESCO. Mangrovníky, moře, osli. Mnoho důvo-dů, proč se na tohle souostroví nedale-ko keňsko-somálských hranic vypravit, když tu nemají lvy ani gepardy a místní lidé jsou všechno možné, jen ne klasičtí Keňané, na internetu nenajdete. Právě proto stojí Lamu za cestu.

PN moda 68_73 kena.indd 69 20.9.2012 23:33:51


Lamu je trochu jako Marakéš, trochu jako karibské ostrovy a trochu jako italské Benátky.

Je to místo, které klame tělem. Je v něm trochu Marakéše, trochu Karibi-ku, trochu italských Benátek. Tady ne-jste v Keni, ale na místě, které nabízí „rychlokurz“ toho nejlepšího z mnoha světových civilizací. Kdysi bývalo Lamu významným centrem obchodu s otroky a taky zastávkou pro ty, kteří se snažili doplout z Evropy do Indie a z Asie do Evropy. A z toho všeho tu kousek zůstal. A navíc je tu neskutečně krásně.

V muzeu se chlubí sofistikovaným strojem na rozbíjení kokosových ořechů stejně jako několik set let starým pří-strojem na výrobu špaget. Špagety se tu ve velkém konzumují dodnes, překvapí vás v nich nezvyklá vůně skořice a kar-damonu. Místní obyvatelé patří k nejvy-hlášenějším řezbářům na světě, vstupní dveře do domů i nábytek uvnitř zdobí komplikované ornamentální řezby. Mo-ře brázdí plachetnice, které patří spíš do pobřežních vod Indie, Pákistánu, Je-menu nebo Ománu. Říká se jim dhow,

jsou elegantní, štíhlé, a když se to s ni-mi umí, tak neuvěřitelně rychlé, místní je vyrábějí z dřeva mangrovníků, které hustě obklopují většinu zátok, a všudy-přítomného bambusu.

Auta jsou na ostrově zakázaná, o hro-madnou veřejnou dopravu se kromě plachetnic starají osli. Na ostrově jich žije kolem tří tisíc a místní oslí nemoc-nice a sirotčinec patří ke středobodům společenského života. Těmi nejváženěj-šími obyvateli Lamu jsou vítězi každo-ročních závodů v jízdě na oslech. Vítěz-ství vyžaduje ohromnou sílu a sebevra-žednou odvahu, rychlost je závratná, blízkost soupeřů nebezpečně intenziv-ní a pravidla v podstatě žádná. Závodí se vášnivě taky v jízdě na plachetnicích a v plavání a potápění.

I když to tvrzení z předchozího od-stavce vlastně není pravda. Nejváženější-mi obyvateli ostrova jsou ti, o kterých se nemluví. Jen spiklenecky mrká. Třeba monacká princezna Caroline, jejíž dě-

ti považuje spousta místní omladiny za svoje rodinné přátele. O Carolininých milostných eskapádách ví každý zdejší obyvatel víc než evropský bulvár, prázd-niny tu s ní trávili všichni.

O slavných sousedech se na Lamu ne-mluví. Ale když se vám podaří dát jejich seznam přece jen dohromady, začnete se na tenhle nenápadný zastrčený ost-rov dívat jinýma očima.

Dřevěná oprýskaná plachetnice, která kotví na pláži v Shela Town, patří norskému králi Haraldovi. S manželkou Sonjou tu tráví každé Vánoce. Nejčastěji v nejvrchnějším patře plážového domu monacké princezny Caroline. Ten se dá, když v něm není jeho majitelka nebo je-jí královští přátelé, pronajmout.

Na dohled přes moře bydlí rodina Kofiho Annana, o dva domy dál jeden z členů výkonného výboru FIFA. Když zjistíte, kolik pozemků a jaké domy v okolí vlastní bývalý španělský premi-ér José Mario Aznar, začnete se zajímat

PN moda 68_73 kena.indd 70 20.9.2012 23:34:00

PN001028-2

PN moda 68_73 kena.indd 71 20.9.2012 23:34:17


KDE BYDLETLuxusního ubytování je na Lamu spousta. Chcete-li společnost, hledejte v Shela Town. Máte-li nejraději pohled na opuštěQp �SOi å H�a moře všude kolem, je pro vás Kipungani Beach. 1 HMXå LW Hčnější zdroj informací o ubytování na ostrově je webová stránka www.Lamu.org a Keňská turistická centrála, která má pobočku i v Praze.

SHELA HOUSES (BEACH HOUSE, SHELA HOUSE, PALM HOUSE A GARDEN HOUSE) Luxusní soukromé rezidence, které jejich majitelé anonymně pronajímají v době��NG\å �jsou v Evropě. Nikdo vám to sice ofi ciálně nepotvrdí, ale pronajmete-li si Beach + RXVH��] Då LMHW H�YSUDYGě královské zacházení.www.shelahouse.com

PEPONI HOTELNejslavnější a nejpřátelštější hotel na Lamu, přímo u moře, s milými majiteli, skvělou restaurací a spoustou aktivit. Sídlo å HOYt�QD GDF H�/ D0 & R7 ��NGH�se dá domluvit sledování líhnutí mláďat.www.peponi-lamu.com

KIPUNGANI EXPLORERAbsolutní klid, dechberoucí scenérie, bambusové chýše s koupelnami přímo u moře a s molem vedoucím hluboko do vody určeným jenom pro vás. www.heritage-eastafrica.com

o výši platů ve španělské státní správě. Ten muž, se kterým jste právě půl hodi-ny společensky konverzovali na pláži, je Olav Thon, třetí nejbohatší muž v Nor-sku. A ano, jezdí sem i Brad Pitt a Ange-lina Jolie.

Jezdí sem proto, že je to tady kaž-dému jedno. Nejde o to, že by zdejší obyvatelé byli vědomě racionálně dis-krétní. Ono je to prostě nezajímá. Na ostrovy ještě nedorazila evropská po-sedlost ve sledování stravovacích návy-ků slavných lidí.

Daleko ostražitěji než jejich domy a luxusní rezidence, které si pronajíma-jí, se tu hlídají želví hnízda. Majitelka legendárního hotelu Peponi Carol Kor-schenová a její manžel Lars tu na počát-

ku 90. let založili nadaci LaMCoT, která postupně proměnila místní obchodníky s želvím masem, vejci a želvovinou v hr-dé ochránce želv.

Na plážích tak můžete vidět důležitě se tvářící muže, jak stojí bez hnutí nad nenápadnou hroudou písku. Pod ní se schovávají želví hnízda. Když se blí-ží vylíhnutí, muži nejprve místo pečlivě očichají, aby odhadli, zda jsou želvy sku-tečně připravené na svět, a pak začnou pomalu slavnostně odhrnovat vrstvy písku. V okolí se většinou shromáždí de-sítky lidí, aby malé želvičky doprovodily na první cestě do moře. Budete-li toho svědky a dojme-li vás to k slzám, vězte, že podobně je na tom v tu chvíli na plá-ži skoro každý.

Auta jsou na ostrově Lamu zakázaná, o hromadnou veřejnou dopravu se kro-mě plachetnic starají osli. V barevných dřevěných bednách jsou uloženy čerstvé ryby, ráno vylovené z moře.

PN moda 68_73 kena.indd 72 20.9.2012 23:34:17

PN001179

PN moda 68_73 kena.indd 73 20.9.2012 23:34:35

STRANA 74 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012autoview

TEXT: Jan MARKOVIČ – FOTO: Ondřej HOŠT

Japonský Lexus nasadil svému sedanu dravou masku a sportovní podvozek. Uvnitř ale zůstal úsporný hybridní

motor. Dvojí tvář tohoto vozu zlákala k testu ředitele privátního bankovnictví ČSOB Martina Kosobuda.

Luxus s dvojí tváří

STRANA 74 autoview

PN moda 74-75 auto.indd 74 20.9.2012 22:32:42

STRANA 75

řidič:Jméno: Martin KosobudFunkce: výkonný ředitel privátního bankovnictví ČSOBVěk: 44Zájmy: triatlonPrvní auto: Škoda FavoritSoučasné auto: Škoda Superb Auto snů: Nemám Řídím od: 18 letJaký jsem řidič: Bez nehod

auto:Lexus GS 450hMotor: zážehový šestiválec + elektromotorVýkon: 343 koníMaximální rychlost: 250 km/hZrychlení 0-100 km/h: 5,9 sekundyKombinovaná spotřeba: 6,3 l/100 kmCena: 1 399 000 Kč včetně DPH

Automobily značky Lexus ještě donedávna nepatřily právě mezi výrazné vozy. Decentní přístup k luxusnímu svezení

si v Česku získal jen desítky zákazníků. Teď má být ale všechno jinak. Lexus začal mířit na silné individualisty. Řidi-če, kteří chtějí vypadat reprezentativně a zároveň si užívat za volantem. Stačí se jen podívat na drzou příď vozu a je jas-no – tohle už není uťápnutý kravaťák, tohle je vyzývatel.

Martin Kosobud, vášnivý sportovec, především cyklista, se chvíli brání hod-notit vzhled vozu. „Více se vyznám v sil-ničních kolech, kde bych neváhal utratit za kvalitní stroj i velké částky. Vývoj u au-tomobilů je tak rychlý, že nelze z pozice amatéra sledovat všechny změny u všech vozů. Jenže Lexus GS je v designu moje krevní skupina. Ladný, ohleduplný a ví-tězný,“ nechává se nakonec přemluvit vrcholný manažer banky.

A nebyl jediný, koho vzhled novinky zaujal. Japonský sedan podle něj přita-hoval značnou pozornost všude, kde se s ním objevil. I jeho rodina to zazname-nala zřetelně. „Sportovní duch nám se-dí. Kolegové mi ho hned přišli obhléd-nout a mysleli si, že jsem se nově vyba-vil,“ směje se Martin Kosobud a dodává: „Měli jsme golfový turnaj pro klienty na Mnichu a bag do kufru pasoval jako při-šitý. S kolem by to ale bylo horší, to by se do kufru nevešlo. To jediné je zmát-lo.“ V manažerském sedanu by zřejmě nebylo místo pro koníčky významného manažera. Jedinou možností je snad střešní nosič.

Vzadu by bylo potřeba více místa. Ná-ruživý cyklista má totiž dva syny, kteří by se mohli na zadních sedadlech cítit stísněně. Vždyť jeden z nich měří 195 cm. I možná proto řídí Martin Koso-bud Škodu Superb, která je vzadu jed-ním z nejprostornějších vozů na trhu. Pokud Lexus mírně pokulhává co se tý-ká prostoru, nahrazuje jej v jiné oblasti dokonalým luxusem: „Vnitřek vozu je

technicky, řemeslně a prakticky napro-sto skvěle funkční. Asi největším pře-kvapením pro všechny, kterým jsem vůz představil, byl obrovský displej multime-diálního systému. Spolujezdci pak chtěli promítat filmy nebo se dívat na cyklistic-kou Vueltu,“ směje se manažer a spor-tovec v jedné osobě. A kladně hodnotí i zbytek výbavy. Vše bylo skvěle po ruce, téměř jako v moderním tryskáči. Stačilo jen vzlétnout.

I testovací týden byl plný pracovních povinností. Bylo tedy nutné s Lexusem GS vyrazit na cesty. Posloužil dobře ja-ko spojka mezi třemi pobočkami pri-

vátního bankovnictví ČSOB v Českých Budějovicích, Plzni a Karlových Va-rech. O víkendu se objevil také v Praze na běžeckých závodech. Novopečený testovací jezdec si pochvaloval hlavně dynamiku motoru a akceleraci. Dí-ky hybridnímu pohonu měl i slušnou spotřebu. Takový vůz je dobrý nejen na image, ale i kvůli správnému pocitu z ekologického cestování. „Navíc se mi

zamlouvala i skvělá ovladatelnost vozu a jeho chování ve vysokých rychlostech. Zdálo se mi, jako by auto mělo dokona-lou aerodynamiku,“ konstatoval aktivní muž poté, co opět vrátil klíčky od lu-xusního sedanu.

Zdá se, že Lexus GS Martina Kosobu-da během celého testovacího týdne vel-mi těšil. Jenže je to auto pro něj? „Není to auto pro manažera, ale pro vlastníka. Našim klientům privátního bankovnic-tví bych ho vřele doporučil. Za tvrdou práci, schopnosti a šikovnost. Byla by to luxusní a v mnoha směrech ohleduplná odměna,“ uzavírá manažer.

Multimediální displej zaujal. Spolujezdci chtěli promítat filmy a dívat se na cyklistickou Vueltu.

PN moda 74-75 auto.indd 75 20.9.2012 22:32:52

Ve starém Egyptě pohřbívali faraona i s jeho holičem, aby mohl vladař jeho služeb využít i v posmrtném životě. V Me-zopotámii si muži nechávali narůst dlouhou bradku, kterou si barvili henou a zlatým prachem. V Řecku si muži nesměli ostříhat vlasy, dokud jim nezačaly růst vousy. Římané chodi-li hladce oholení a své první vousy si uchovávali ve zlatých

krabičkách. Příslušníci germánských kmenů se podle Tacita nesměli oholit do té doby, než zabili prvního nepřítele. Na konci 20. a začátku 21. století se muži holili vrčícími strojky a skuhrali, když je museli čistit. Muži z rodu Proč ne?! ale už tehdy dávno věděli, že nejlepší je stejně štětka z jezevce a po-řádné ostří.

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: Filip ŠLAPAL – STYLING: Klára TOMÁNKOVÁ

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

1. K

olí

nsk

á Sa

nd

alw

oo

d, T

ruef

fit&

Hil

l, p

rod

ává

Th

om

as’s

Bar

ber

Sh

op

, 269

0 K

č; 2

. Kré

m n

a h

ole

ní

s p

elyň

kem

, Ko

rres

, 620

Kč;

3. B

alzá

m p

o h

ole

ní

s b

amb

uck

ým m

ásle

m, I

nst

itu

t K

arit

é, p

rod

ává

Pro

fim

ed, 5

60 K

č; 4

. Bři

tva,

So

lin

-ge

n, p

rod

ává

1. N

áro

dn

í n

oží

řstv

í, 2

780

Kč;

5. B

alzá

m p

o h

ole

ní

Men

son

ge, F

rago

nar

d, p

rod

ává

Qu

alit

y Fa

shio

n P

oin

t, 6

00 K

č; 6

. Mýd

lo n

a h

ole

ní,

Tru

effi

t&H

ill,

pro

dáv

á T

ho

mas

’s B

arb

er S

ho

p, 5

90 K

č; 7

. Ko

lín

ská

Co

logn

e G

ran

d L

uxe

, Fra

gon

ard

, pro

dáv

á Q

ual

ity

Fash

ion

Po

int,

1 0

90 K

č; 8

. Ho

lící

set

, Mü

hle

, pro

dáv

á 1.

Nár

od

ní

no

žířs

tví,

1 8

50 K

č; 9

. Ces

tovn

í št

ětka

na

ho

len

í, L

‘Occ

itan

e, 5

90 K

č; 1

0. M

iska

na

mýd

lo, L

‘Occ

itan

e, 7

15 K

č; 1

1. B

alzá

m p

o h

ole

ní,

L

’Occ

itan

e, 6

85 K

č; 1

2. Z

astř

iháv

ač c

hlo

up

ků v

no

se a

uší

ch, T

wee

zerm

an, p

rod

ává

Pro

fim

ed, 4

15 K

č

STRANA 76 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012look

Historické rendez-vous

PN moda 76-77 lookHodinky.indd Odd1:76 21.9.2012 0:22:59

STRANA 77

1.

3.

4.

2.

hodinky

Elegantní, s prvotřídním leskem, na úrovni.Dámské hodinky, jak je stvořily luxusní módní domy.

Bílé krásky

3. FENDI CRAZY CARATSHodinky Fendi Crazy Carats s unikátním systé-mem rotujících drahých kamenů (tento model s růžovými topazy), který připomíná měnící se barvy kaleidoskopu. Info o ceně v butiku Fendi.

4. DIOR VIII GRAN BAL HAUTE COUTUREJantarový rotor modelu č. 5 elitní řady diorov-ských hodinek z bílé keramiky částečně zakrývá číselník zdobený diamanty a smaragdy. Lunetu zdobí 60 safírů z Nigérie, zatímco diamant na korunce je již starou známou finesou. Info o ceně v butiku Dior.

1. CHANEL J12 WHITE Hodinky z bílé keramiky s pouzdrem o prů-měru 33 mm pohání švýcarský quartzový stro-jek. Lunetu zdobí 53 diamantů (1 ct), bílý číselník dalších 8 diamantů na místě indexů. Cena: 313.100 Kč, prodává Carollinum.

2. LOUIS VUITTON TAMBOUR FOREVER CERAMICLimitovaná edice 250 kusů hodinek s kvítky Monogram Flower, quartzovým strojkem v průměru 34 mm a s okolkem s diamanty. Info o ceně v butiku Louis Vuitton.

PN moda 76-77 lookHodinky.indd Odd1:77 21.9.2012 0:23:19

STRANA 78 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012zoom – ZÁŘÍ 2012

Dětem v září nový penál, rodičům něco lepšího. Vybrali jsme ty nejzajímavější kousky z podzimních kolekcí, díky kterým vám již

nebude líto, že léto je pryč.

Pánská brož LOUIS VUITTON s peříčkem pro vášnivé cestovatele.

Cena 10 800 Kč, prodává Louis Vuitton.

Náramek FREY WILLE z nové kolekce Spirit of Africa.

Cena 20 190 Kč, prodává Frey Wille.

Pánské boty s pogumovanou špičkou a asymetrickou podrážkou.Info o ceně v obchodě, prodává PRADA.

Pánské boty s pogumovanou špičkou a asymetrickou podrážkou.Info o ceně v obchodě prodává PRADA

PN moda 78-81 zoom.indd 78 20.9.2012 23:27:47

STRANA 79

Červený klobouk z kolekce značky MARELLA.

Info o ceně v obchodě, prodává Marella.

Acilit aliqui blam ate el ute doloreet augiatiniam, volore veliquat nullam, sit

endigna consent nonsecte delessenim velit, quam nonsequis do consed mod exeril ut prat augiam iriure consectem quatum dolore con utpatum verci er sim ipis eu

facing et la aut

Oblíbená kabelka Ali značky MAX MARA dostala pro podzimní sezonu novou

podobu „tón v tónu“.Cena 27 300 Kč, prodává Max Mara.

Prsten z kolekce Parentesi z osmnáctikarátového bílého zlata s modrým topazem a diamanty.

Cena 182 000 Kč, prodává BVLGARI.

PN001077-3

INZERCE

Červený klobouk z kolekce značky MARELLA.

I f ě b h dě

PN moda 78-81 zoom.indd 79 20.9.2012 23:28:49

STRANA 80 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012

1. NÁRODNÍ NOŽÍŘSTVÍ, Národní 43, Praha 1, tel.: 224 212 469; BVLGARI, Pařížská 15, Praha

1, tel.: 222 310 358; CAROLLINUM, Pařížská 11, Praha 1, tel.: 224 810 890; CARTIER, Pařížská

2, Praha 1, tel.: 221 709 000; DIOR, Pařížská 4, Praha 1, tel.: 222 310 134; DUSNI 3 Concept,

Dušní 3, Praha 1, otevírá v říjnu; ERMENEGILDO ZEGNA, Pařížská 18, Praha 1, tel.: 224 210

083; FENDI, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 226 216 570; FREY WILLE, Havířská 3, Praha , tel.: 272 142

228; GUCCI, Pařížská 9, Praha 1, tel.: 222 316 091; HERMES, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817

545; KONSEPTI, Komunardů 32, Praha 7, tel.: 266 199 452; KORRES, pasáž Myslbek, Na Příkopě

19, Praha 1, tel.: 296 150 675; L‘OCCITANE, seznam obchodů na www.loccitane.cz <http://www.

loccitane.cz/> ; LA PERLA, Široká 15, Praha 1, tel.: 222 317 629; LOUIS VUITTON, Pařížská

13, Praha 1, tel.: 224 812 774; MAX MARA, Havířská 1, Praha 1, tel.: 224 212 454; MARELLA,

Železná 22, Praha 1, tel.: 224 228 203; MARINA RINALDI, Široká 10, Praha 1, tel.: 224 234 636;

MIU MIU, www.miumiu.com <http://www.miumiu.com/> ; PRADA, Pařížská 16, Praha 1, tel.:

221 890 380; PROFIMED, seznam obchodů na www.profimed.cz <http://www.profimed.cz/> ;

TIFFANY, Pařížská 10, Praha 1, tel.: 221 779 966; THOMAS‘S BARBER SHOP, Navrátilova 16,

Praha 1, tel.: 776 885 835; TONAK, Palác Koruna, Václavské náměstí 1, Praha 1, tel.: 224 218 506;

QUALITY FASHION POINT, Pánská pasáž, Na Příkopě 23, Praha 1

adresář

zoom

adresář

Hydratační sérum Biotherm Blue Therapy proti známkám stárnutí s výtažky

z podmořských řas.Cena 1 850 Kč, prodávají vybrané

parfumerie.

Klasickou aktovku ozvláštňují barevné přechody přímo na kůži.

Cena 43 300 Kč, prodává ERMENEGILDO ZEGNA.

Žluto-bílé dámské boty FENDI zdobí graficky vyvedený podpatek.

Info o ceně v obchodě, prodává Fendi.

PN moda 78-81 zoom.indd 80 20.9.2012 23:29:32

STRANA 81

Dámský kabát značky MARINA RINALDI, která se specializuje na oblečení

pro zákaznice plných tvarů.Cena 15 800 Kč, prodává Marina

Rinaldi.

V novém butiku DUSNI 3, který otevře na konci října, budou k dostání i originální

kabelky od britské návrhářky Lulu Guinness. Tato se jmenuje

Doll Face Wanda.Cena 7 500 Kč, prodává Dusni 3.

PN001169

INZERCE

PN moda 78-81 zoom.indd 81 20.9.2012 23:29:39

Co vám utkvělo v paměti z vaší první cesty do zahraničí?V roce 1979 jsem jela s maminkou na jednodenní autobusový zájezd do NDR, kam se jezdilo na nákupy bot. Ty, kte-ré mi tam maminka koupila, byly o tři čísla větší, takže se v nich téměř nedalo chodit.

Kdy a kde jste se během cest nejvíce bála?V Himálaji mezi Francouzským sedlem a sedlem Dhampus ve výšce 5500 metrů nad mořem. Prudce se pokazilo poča-sí. Ve sněhové bouři jsme ztratili cestu i orientaci a kamarádka Jitka v důsledku výškové nemoci upadla do kómatu.

Nejúžasnější výhled, který se vám během cest naskytl?Východ slunce nad horou Jannu v Hi-málaji.

Kam byste se chtěla ještě podívat?Do Austrálie, na Nový Zéland, do Afriky a Jižní Ameriky.

Čím si na cestách krátíte čas?Fotografováním.

Raději relax, nebo zážitek? Mám ráda relax u moře a zážitky vyhle-dávám v horách.

V letadle raději u okénka, nebo v uličce?Je mi to jedno.

Co ve vašem kufru nikdy nechybí?Necestuji s kufrem, cestuji s batohem a nikdy mi nechybí talisman – malý ko-ník, dárek od mého syna Martina, a spa-cák od Josky Rakoncaje.

Kdybyste nežila v Budíkově, žila byste ráda...V Itálii v Dolomitech, ve Florencii, v Be-nátkách.

Nejluxusnější místo, jaké jste v životě navštívila?Vždy, když se vracím z cest po Nepálu a Indii domů, nejluxusnější místo mi připadá právě u nás doma v Čechách.

Nejlepší místo na víkendový oddych?Jizerské hory.

Nejoblíbenější věc, kterou jste si z cest přivezla?Stříbrná lžička od vesničana z úpatí Ma-naslu.

Nezapomenutelné jídlo na cestách?Chicken tikka masala v Pokhaře na uli-ci. Nepopsatelná harmonie chutí.

Nejbáječnější člověk, kterého jste na cestách potkala?Nosič Ram Bahadur Jirel, věčně usmě-vavý, pohotový a laskavý člověk. Pomohl zachránit život kamarádce Jitce.

Historka z cest, kterou ráda vyprávíte?Historek je mnoho. Jednou při natáče-ní televizního seriálu Prolínání světů pro ČT jsme s manželem chtěli natočit staro-věkou univerzitu Nálandu ve státě Bihár v Indii. Stáli jsme uprostřed malé vísky sami dva v takové kobce, kde byla cedule Prodej vstupenek. Čtyři Indové začali vy-plňovat různé formuláře a zapisovat čísla pasů do různých knih. Když celá proce-dura trvala již hodinu, Martin začal být podrážděný, že nestihneme ranní světlo. I já jsem značně znervózněla. Po hodi-ně a půl vyplňování dalších formulářů se napětí stupňovalo, až mi jeden z úřadují-cích Indů s omluvným úsměvem na tváři pravil: „Sorry, madam, such a big group today.“ Tou velkou skupinou nemyslel nikoho jiného než nás dva.

Výstava fotografií Markéty Kratochvílové z cest po Asii nazvaná Tváře probíhá v rámci série Východ očima Západu v září a říjnu v restauraci Buddha-Bar, následně v prosto-rách Letiště Praha.

Ve spacáku od Rakoncaje

ILUSTRACE: Sasanca

STRANA 82 proč ne?! – ZÁŘÍ 2012východ očima západu

Kde mají nejlepší kuřecí tikka masala v celé Asii a že nejlepší výhled je na východ slunce v Himálaji, ví Markéta Kratochvílová,

která se svým manželem, známým podnikatelem a jazzmanem, cestuje a fotí po světě.

KaDoa Ji

ČímFot

RaMádáv

V l

PN moda 82 budhabar.indd Odd1:82 20.9.2012 23:24:02

PN001133

PN tit zari 2012.indd 21PN tit zari 2012.indd 21 17.9.2012 23:03:5617.9.2012 23:03:56

PN001154

PN tit zari 2012.indd 22PN tit zari 2012.indd 22 17.9.2012 23:03:5717.9.2012 23:03:57

proc ne?! september 2012

Documents