příruka evropské sít pro justiní vzdlávání k metodice
TRANSCRIPT
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání
k metodice justičního vzdělávání
v Evropě
S podporou Evropské unie
2016
2
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
PŘEDMLUVA
Tato příručka je výsledkem společného úsilí o shrnutí poznatků o osvědčených
evropských postupech týkajících se metodiky justičního vzdělávání a pokusem napomoci
kolegům z vnitrostátních institucí v oblasti justičního vzdělávání v jejich práci při plánování
vzdělávacích programů po metodické stránce. Jejím cílem je také pomoci školitelům při
tvorbě a realizaci funkčních školení opírajících se o různé výukové metody, a účinně a
efektivně tak dosáhnout stanovených cílů vzdělávání.
Předmětem zkoumání přitom nebyla hlediska specifická pro konkrétní země (byť je o nich
příležitostně stručně pojednáno v poznámkách pod čarou), a to vzhledem k tomu, že řešit
otázky, které pro převážnou většinu justičních školitelů a organizátorů vzdělávání v 35
členských institucích Evropské sítě pro justiční vzdělávání nepřináší žádnou přidanou
hodnotu, se považovalo za zbytečné. Popsané osvědčené postupy poslouží ostatním jako
užitečné vodítko pouze v případech, kdy se příslušný metodický problém objevuje ve
větším počtu členských států.
Evropská síť pro justiční vzdělávání má od počátku své činnosti široce koncipovaný
mandát ke vzdělávání justičních školitelů. Ačkoli se justiční kultura v jednotlivých
členských státech liší, bylo dohodnuto, že se „justičním vzděláváním“ rozumí vzdělávání
soudců i státních zástupců.
Obecně panovala shoda na tom, že justiční vzdělávání zahrnuje počáteční vzdělávání
budoucích soudců a státních zástupců, úvodní vzdělávání nově jmenovaných soudců a
státních zástupců a další profesní příprava na pracovišti (zkušených) soudců a státních
zástupců vykonávajících funkci.
V neposlední řadě bylo shledáno, že platí předpoklad, že tzv. justiční vzdělávání
nezahrnuje pouze znalosti z oblasti právní a justiční, ale také nejrůznější
(multidisciplinární) vědomosti, pokud jde o to, jakými schopnostmi a dovednostmi musí
dobrý soudce nebo státní zástupce disponovat, aby mohl správně plnit své úkoly. Tento
širší přístup byl chápán jako přirozený důsledek skutečnosti, že cílem Evropské sítě pro
justiční vzdělávání je propagovat a šířit moderní metodiky v oblasti justičního vzdělávání, a
nikoliv pouze obsah vzdělávacích programů či vzdělávacích akcí.
Co se týče školitelů, bylo všeobecnou snahou chápat tuto kategorii v širším slova smyslu.
„Školitelé“, to jsou především přednášející, řečníci, odborníci v oboru justice i v jiných
oborech, vyučující etiky atd., kteří výuku plánují, připravují a realizují.
Vzhledem k tomu, že se organizační struktura justičního vzdělávání v rámci 35 členských
institucí Evropské sítě pro justiční vzdělávání výrazně liší, však nebylo možné přehlížet
významnou úlohu organizátorů/vedoucích vzdělávání - ať již v rámci vnitrostátních institucí
justičního vzdělávání, či mimo ně. Skutečnost, že tyto osoby odpovídají za řádné
koncepční plánování komplexních vzdělávacích programů v rámci určitého období a za
organizaci jednotlivých vzdělávacích akcí, nutně znamená, že potřebují důkladné znalosti
3
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
moderní metodiky justičního vzdělávání. Oba úkoly se v praxi často překrývají.
Bylo zjištěno, že problémy související se zaváděním moderní metodiky justičního
vzdělávání jsou přes odlišné soudní a vzdělávací struktury a kulturu v jednotlivých
členských institucích Evropské sítě pro justiční vzdělávání všude tytéž. Ukázalo se, že
všechny vnitrostátní instituce justičního vzdělávání mají například problém opustit prostou
frontální výuku, a prosazovat namísto ní interaktivitu a metodickou pestrost. Dobrý justiční
školitel, jenž disponuje nezbytnými didaktickými dovednostmi, jako svou úlohu chápe
především pomoc účastníkům vzdělávání při výměně prakticky zaměřených informací a
podporu učení prostřednictvím předávání zkušeností. Školené osoby se tak naučí
zdokonalovat své profesní znalosti, schopnosti a dovednosti z vlastního podnětu. Dobrý
justiční školitel tedy musí mít rozsáhlé znalosti a zkušenosti se řešením různých
moderních vzdělávacích potřeb.
Další výzvou je správné využívání nástrojů elektronického učení ve vhodných situacích ve
výuce, což je oblast, v níž se Evropa v současnosti stále ještě víceméně nachází na
startovní čáře.
Evropská síť pro justiční vzdělávání má přání a záměr pokračovat a ještě zintenzivnit svou
práci na cestě k dlouhodobé a soudržné strategii, která je pro rozvoj a zlepšování v oblasti
vysoce kvalitního justičního vzdělávání v Evropě stěžejní.
V Bruselu, leden 2016
4
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
5
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
PŘEDMLUVA 2
Kapitola 1: ROLE A KOMPETENCE ŠKOLITELE V OBLASTI JUSTICE 8
ROLE ŠKOLITELE V JUSTICI 10
KOMPETENCE .................................................................................................................................................................................... 11
Kapitola 2: PLÁNOVÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU 14
ZÁSADA Č. 1: Každý vzdělávací program by měl být zaměřen na potřeby. 17
I.1. Průběžné posuzování potřeb ............................................................................................................................................... 17
I.2. Zapojení dotčených subjektů do zjišťování potřeb .................................................................................................... 18
I.3. Používání údajů z posouzení potřeb a dodržování termínů při plánování ................................................... 19
I.4. Reakce na naléhavé vzdělávací potřeby ........................................................................................................................ 19
ZÁSADA Č. 2: Každý vzdělávací program by měl využívat různé formy vzdělávání. Přístup by měl být
„uzpůsoben na míru“ 20
II.1. Úvodní vzdělávání pro nově jmenované soudce či státní zástupce ............................................................ 21
II.2. Vzdělávání v oblasti práva ............................................................................................................................................ 22
II.3. Multidisciplinární a interdisciplinární přístup ke vzdělávání ...................................................................... 22
II.4. Interaktivní vzdělávání založené na dovednostech .......................................................................................... 23
II.5. Vzdělávání v oblasti evropského práva ................................................................................................................... 23
II.6. Vzdělávání zaměřené na řídicí a vůdčí dovednosti ........................................................................................... 24
ZÁSADA č. 3: Plánování zaměřené na potřeby by mělo být začleněno do obecného koncepčního
rámce………………………………………………………………………………………………………….24
Kapitola 3: MODERNÍ METODY A KONCEPCE VZDĚLÁVÁNÍ 26
I. Přehled zásad participativního učení, různých způsobů vzdělávání dospělých a andragogických
zásad. 28
I.1. Srovnání přístupů tradičního a participativního vzdělávání. ...................................................................... 28
I.2. Kolbův model způsobů vzdělávání dospělých ...................................................................................................... 29
I.3. Zásady vzdělávání dospělých ....................................................................................................................................... 30
II. Podrobné vysvětlení řady metod vzdělávání, jež jsou obzvláště vhodné pro justiční vzdělávání. 32
II.1. Brainstorming ..................................................................................................................................................................... 33
II.2. Efekt sněhové koule (pyramidová metoda) .......................................................................................................... 33
II.3. Metoda odstranění napětí ............................................................................................................................................. 34
II.4 Prezentace ............................................................................................................................................................................ 35
II.5. Střídání přednášek a práce ve skupinách .............................................................................................................. 38
II.6. Debata .................................................................................................................................................................................... 40
II.7. Simulovaná slyšení a postupy hraní rolí ................................................................................................................. 41
II.8. Praktické předvádění ...................................................................................................................................................... 42
II.9. Řešení problémů: Sedm kroků při analýze problému ....................................................................................... 42
II.10. Případové studie ................................................................................................................................................................ 43
II.11. Postupy na základě zkušenosti ................................................................................................................................... 44
II.12. Zpětná vazba ....................................................................................................................................................................... 45
II.13. Závěrečný pohovor............................................................................................................................................................ 46
Příklad: Rámec pro koncepci kurzu v osmi krocích ......................................................................................................... 46
6
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
III. Profesní příprava na pracovišti………………………………………………………………………………………………….48
III.1. Pracovní prostředí moderních soudců a státních zástupců .......................................................................... 48
III.2. Tutorství nebo mentorství ............................................................................................................................................. 49
III.3. Supervize ............................................................................................................................................................................... 49
III.4. Dohled ve skupině (kolegiální poradenství) ......................................................................................................... 51
IV. Využívání moderní technologie………………………………………………………………………………………………….51
IV.1. Vzdělávání založené na technologiích a kombinované učení ...................................................................... 52
IV.2. Metoda případu z praxe (Live Case Method)........................................................................................................ 53
V. Moderní koncepce vzdělávání v počátečním vzdělávání 53
V.1. Učení ve skupinách ........................................................................................................................................................... 53
V.2. Tutorství/mentorství ....................................................................................................................................................... 53
V.3. Elektronické učení a kombinované učení ............................................................................................................... 54
V.4. Stáže založené na zkušenosti k poznávání vnějšího světa, který se vztahuje k justici ...................... 55
Závěr 55
Kapitola 4: ORGANIZACE VZDĚLÁVACÍ AKCE 57
Příprava vzdělávací akce 61
I.1. Výběr a příprava školitelů ............................................................................................................................................. 61
I.1.1. Případová studie .................................................................................................................................................................... 62
I.2. Příprava vzdělávacích materiálů ............................................................................................................................... 63
I.3. Výběr účastníků .................................................................................................................................................................. 66
Realizační fáze vzdělávacího programu 67
II.1. Důležitý je první dojem! .................................................................................................................................................. 67
II.2. Prostředí učení .................................................................................................................................................................... 68
II.3. Vybavení ................................................................................................................................................................................ 68
II.4. Kulturní akce ....................................................................................................................................................................... 69
II.5. Vzdělávací akce a „vnější svět“ .................................................................................................................................... 69
II.6. Oficiální dokumenty ......................................................................................................................................................... 70
III. Po vzdělávací akci 71
III.1. Úkoly pro organizátora vzdělávání .......................................................................................................................... 71
III.1.1.Závěrečný pohovor ............................................................................................................................................................. 71
III.1.2.Hodnotící dotazník .......................................................................................................................................................... 71
III.1.3.Zpráva ..................................................................................................................................................................................... 72
III.1.4.Šíření výsledků ...................................................................................................................................................................... 72
III.1.5.Vytváření sítí v profesní komunitě .............................................................................................................................. 73
Kapitola 5: HLAVNÍ PRVKY HODNOCENÍ 74
ODDÍL 1 76
I.1. Zasazení koncepce hodnocení pro prostředí zaměřené na účastníka do kontextu ............................ 77
I.2. Soubor nástrojů hodnocení ....................................................................................................................................... 83
ODDÍL 2 88
II.1. Konkrétní aspekty posouzení a hodnocení počátečního vzdělávání ......................................................... 88
II.2. Druhy posouzení ................................................................................................................................................................ 88
PODĚKOVÁNÍ 93
7
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
SLOVNÍK POJMŮ 95
8
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kapitola 1:
ROLE A KOMPETENCE
ŠKOLITELE V OBLASTI JUSTICE
Praxe je na učení nejtěžší
a vzdělávání je podstatou přeměny
Ann Voskampová
Tato kapitola je určena všem, kdo se zajímají o vzdělávání a sdílení vzdělávacích postupů,
právníkům zabývajícím se vzděláváním, školitelům, organizátorům vzdělávání a všem
osobám s rozhodovací pravomocí v této oblasti.
Tato kapitola se snaží odpovědět na tyto otázky:
Jakou roli má Evropská síť pro justiční vzdělávání při podpoře spolupráce mezi
vnitrostátními vzdělávacími institucemi EU?
Jaká je role školitele v justici?
Jaké kompetence potřebuje odborník v oboru justice, aby mohl působit jako
školitel?
Lze v příručce nalézt osvědčené i nadějné postupy?
Evropská síť pro justiční vzdělávání: podpora spolupráce mezi vnitrostátními vzdělávacími
institucemi EU a sdílení vzdělávacích postupů
Účelem Evropské sítě pro justiční vzdělávání je od doby, kdy byla v roce 2003 jako
soukromoprávní subjekt (nezisková organizace) podle belgického práva založena,
promýšlet otázky norem a vzdělávacích programů pro členy justičních systémů zemí EU,
koordinovat výměnu a společné programy v oblasti justičního vzdělávání a podporovat
spolupráci mezi vnitrostátními vzdělávacími institucemi členských států Evropské sítě pro
justiční vzdělávání. Evropská síť pro justiční vzdělávání působí ve třech oblastech: má
vlastní výměnné a vzdělávací akce, koordinuje vnitrostátní činnosti a dále se zabývá
činnostmi zaměřenými na podporu spolupráce při tvorbě metodiky vzdělávání.
Na evropské úrovni justiční a právní vzdělávání přímo zajišťuje několik přeshraničních
vzdělávacích institucí, například Akademie evropského práva (ERA) v Trevíru či Evropské
centrum pro soudce a právníky v Lucemburku, jež je součástí Evropského institutu veřejné
správy (EIPA). Celkově na ně však připadá jen poměrně malá část justičního vzdělávání
v Evropě. Převážná část vzdělávání v této oblasti je věcí vnitrostátních institucí justičního
vzdělávání, jež tvoří součást 35 členských institucí Evropské sítě pro justiční vzdělávání (a
dále věcí některých univerzit). Kromě Evropské sítě pro justiční vzdělávání podporují,
propagují a prosazují spolupráci a vytváření sítí mezi vnitrostátními institucemi justičního
9
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vzdělávání také Evropská komise a Rada Evropy1.
Rada EU uvedla, že Evropská síť pro justiční vzdělávání je „nejlepší místo pro koordinaci
vnitrostátních vzdělávacích akcí a pro rozvoj nabídky přeshraničního odborného
vzdělávání pro soudce a státní zástupce“ (2014/C 443/04).
Tradičním cílem tohoto vytváření sítí na různých úrovních je podporovat synergie mezi
činnostmi v jednotlivých zemích, sdílet vzdělávací postupy, a poskytnout tak soudcům a
státním zástupcům i jejich školitelům rámec pro vytváření společných projektů. Vizí do
budoucnosti přitom je umožnit soudcům a státním zástupcům z různých právních,
jazykových a kulturních prostředí získávat schopnosti, dovednosti a vědomosti ve vysoce
kvalitním vzdělávacím prostředí.
V posledních dvou desetiletích však na významu nabývá další rozměr spolupráce: právní
nástroje EU týkající se vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v občanskoprávních a
obchodních věcech a rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu jasně ukazují,
že budoucností evropských soudních systémů je vytvořit jednotný evropský prostor práva
a svobody založený na vzájemné důvěře. Výslovně to bylo zdůrazněno v ambiciózním
Stockholmském programu Evropské rady z roku 2010 o „otevřené a bezpečné Evropě,
která slouží svým občanům a chrání je“2. Ve Stockholmském programu se jasně uvádí, že
vzájemná důvěra mezi členskými státy je pro vytvoření takovéhoto otevřeného prostoru
nezbytným předpokladem. Sdělení Evropské komise z roku 2011 o akčním plánu k
provádění Stockholmského programu3 jednoznačně zdůraznilo, že cíl „budování důvěry
v celoevropskou justici“ dává „nový rozměr evropskému justičnímu vzdělávání“. Také
sdělení Evropského parlamentu z roku 2011 k „justičnímu vzdělávání v členských státech
Evropské unie“4 je koncipováno v témže duchu. Jedním z velmi ambiciózních konkrétních
cílů Stockholmského programu je, aby do roku 2020 vzdělání v oblasti evropského práva
absolvovala polovina všech odborných pracovníků v oblasti práva (včetně právníků).
Pokud tedy panuje shoda na tom, že klíčovým faktorem pro provedení společného
evropského prostoru práva a spravedlnosti založeného na vzájemné důvěře je justiční
vzdělávání, pak je samozřejmě třeba věnovat pozornost kvalitě justičního školitele, neboť
školitel je přirozeně jedním z hlavních zúčastněných subjektů, který u justičního vzdělávání
1 V oblasti tvorby sítí na justiční a právní úrovni jedná Rada Evropy například prostřednictvím Poradní rady evropských
soudců (Consultative Council of European Judges, CCJE), Poradní rady evropských státních zástupců (Consultative
Council of European Prosecutors, CCPE), Lisabonské sítě – jež je dnes již začleněna do Evropského výboru pro
účinnost soudnictví (European Commission for the Efficiency of Justice, CEPEJ) – a prostřednictvím Sítě pro
vzdělávání právníků v oblasti lidských práv (Human Rights Education for Legal Professionals Network, HELP).
2 Evropská rada (2010), Stockholmský program: otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je,
EC (2010/C 115/1), Brusel.
3 Evropská komise (2011), Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o „Budování důvěry v celoevropskou
justici: nový rozměr evropského justičního vzdělávání“ (KOM(2011) 511 v konečném znění), Brusel.
4 Evropský parlament – Generální ředitelství pro vnitřní politiky (2011), Justiční vzdělávání v členských státech
Evropské unie (PE 453.198), Brusel. Viz též stanovisko Poradní rady evropských soudců (CCJE) č. 4, bod 16.
Výslovně je zde uvedeno, že justiční vzdělávání je „věc veřejného zájmu“.
10
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
zaručuje kvalitu. Není však asi přehnané konstatovat, že o tom, že by tzv. tradiční
evropské nástroje spolupráce a vytváření sítí v oblasti justičního vzdělávání, jako je
například pořádání pravidelných mezivládních konferencí, vytváření nástrojů
elektronického učení v právní oblasti založených výhradně na znalostech (nikoliv pouze e-
knih), skutečně v širším měřítku podpořily vzájemnou důvěru mezi evropskými odbornými
pracovníky v oblasti práva, lze silně pochybovat.
Zřejmě největší zásluhou a výsledkem Evropské sítě pro justiční vzdělávání od doby jejího
založení v roce 2000 tak je, že na základě různých textů a činností, jež vzešly z
pracovních skupin a tematických odborných skupin, vytvořila řadu činností, které
zohledňují „nezávislost“ vzdělávání na stranické politice a zásadu subsidiarity evropských
orgánů vůči samostatně organizované síti příslušných vnitrostátních subjektů v této
oblasti, ale zároveň se také zcela zaměřují na prosazování a podporu vzájemné důvěry
mezi pracovníky v oblasti justice v členských státech, a to včetně školitelů. O úspěchu
vypovídají rozmanité výměnné programy pro jednotlivce i skupiny pořádané pro soudce,
státní zástupce i justiční školitele, do nichž se od té doby zapojily tisíce účastníků ze všech
28 zemí.
Pod záštitou „programové“ pracovní skupiny v řadě podskupin vznikly a stále vznikají
velmi úspěšné interaktivní vzdělávací formy k různým tématům z oblasti přeshraniční
justiční spolupráce ve věcech občanského, trestního a správního práva (poslední
jmenovaná kategorie zahrnuje také právo ústavní).
K těmto podskupinám patří někdejší pracovní podskupina „Příprava školitelů“, která se
zabývá přístupy, v nichž ústřední úloha připadá účastníkům, a zkoumá roli a kompetence
justičních školitelů v Evropě. Hlavním cílem pracovní skupiny „Metody justičního
vzdělávání“, jejíž mandát započal v roce 2015, je v současnosti stále metodika vzdělávání.
Její členové jsou přesvědčeni, že moderní chápání role a kompetencí školitele při řešení
vzdělávacích metodik přímo povede k dalšímu pokroku a k vytváření vzájemné důvěry
mezi evropskými odborníky v oboru justice.
ROLE ŠKOLITELE V JUSTICI
Úlohu justičního školitele lze pochopit na základě známých a všeobecně uznávaných
zásad vzdělávání dospělých.
Školitel by neměl předkládat obrovské množství teoretických znalostí pasivním
posluchačům, kteří je toliko přijímají, či takovéto posluchače těmito znalostmi dokonce
zaplavovat, měl by spíše podporovat profesní rozvoj (budoucích) soudců a (budoucích)
státních zástupců způsobem vycházejícím z praxe a vlastních zkušeností a poukazovat
přitom na význam předkládaných poznatků. Tento přístup spočívá především v určení
toho, co dospělí studenti k trvalému zlepšování vlastních profesních schopností,
dovedností a znalostí potřebují. Jejich potřeby je přitom zapotřebí chápat v širších
souvislostech, neboť se zdaleka netýkají pouze právních a justičních otázek.
V rámci „celoživotního učení“, což je pojem, jenž se stále znovu objevuje, mají soudci a
11
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
státní zástupci neustále kriticky analyzovat své profesní znalosti, dovednosti a jednání.
V rychle se vyvíjejícím světě justice nelze nic považovat za dané. Velmi důležitá úloha
justičních školitelů tedy spočívá v tom, aby účastníky naučili se věci „odnaučit a opět
naučit“, jak říká Alvin Toffler (úplné znění citátu je k dispozici na začátku kapitoly 3).
Z výše uvedených myšlenek a koncepcí přirozeně vyplývá, že při výběru školitelů je třeba
posoudit jejich pedagogické a didaktické schopnosti, a ne pouze jejich profesní kvality,
postavení, publikační činnost atd. Soudce či státní zástupce, jehož vědecké a profesní
kvality jsou všeobecně uznávány, nemusí být nutně dobrým školitelem.
Školitele je tedy potřeba předem ohodnotit podle schopností, které jsou skutečně potřebné
k vzdělávání v oblasti justičních kompetencí.. Je třeba uznat, že ani při náležitém vstupním
hodnocení se rizika, že vhodný školitel bude nalezen teprve metodou „pokusu a omylu“
nelze zcela vyvarovat, lze však vysokou nejistotu danou náhodným výběrem školitele
podle informací, jež mohou být pouze subjektivní, snížit.
Co se týče profesního a zákonného postavení školitelů z řad odborných pracovníků
v oblasti justice, je důležité omezit jejich běžnou pracovní zátěž. Vzdělávání je z hlediska
nezávislosti a autonomie justice zásadním nástrojem. Dobře rozvinuté profesní
dovednosti, schopnosti a znalosti jsou nezbytným předpokladem pro dobrá a správná
rozhodnutí, ale také pro to, aby se soudci a státní zástupci ve společnosti mohli těšit
náležitému postavení.
KOMPETENCE
Při analyzování kompetencí školitele v oblasti justice je třeba přihlédnout ke
specifickým znalostem, dovednostem, postojům a hodnotám, které se v oblasti justice
prosazují. Dobrý justiční školitel - odborník z justiční praxe, akademik či někdo
z jiného oboru či povolání – musí mít samozřejmě alespoň základní povědomí o tom,
jak soudci a státní zástupci „fungují a přemýšlí“, musí tedy znát jejich profesní etické
normy a hodnoty.
Dobrý justiční školitel musí tedy vedle slušných znalostí tématu a koordinovaného
přístupu k justiční profesi disponovat především metodickými kompetencemi.
Nebude-li školení do takto specifického prostředí justice - které charakterizují nezávislost,
vysoká profesionalita, povinnost odstupu a mlčenlivosti - dostatečně dobře zasazeno,
hrozí, že to, co bude školitel sdělovat, bude působit uměle, což může vyvolat kritiku ze
strany posluchačů. Vedle tohoto významného zvláštního rysu soudnictví však mají soudci
a státní zástupci tytéž specifické potřeby, jimž se podle andragogiky vyznačují všechny
typy dospělých studentů. Dobrý justiční školitel tedy musí mít metodické, společenské a
psychologické kompetence, tak aby byl s to:
jednat se soudci a státními zástupci jako se schopnými a samostatnými
osobami,
12
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vytvořit příjemné a pozitivní učební prostředí, v němž se studenti budou cítit být
hlavními aktéry,
v maximální míře studenty aktivně zapojovat, mj. i nenásilnou cestou vtahovat
do výuky účastníky, kteří se příliš neprojevují či se drží stranou,
vymýšlet individualizované vzdělávací a učební strategie, jež umožní poskytovat
jednotlivým soudcům vzdělávání na míru,
používat pestrou škálu interaktivních, prakticky zaměřených metod a technik a
metod a technik a metod založených na zkušenosti (diskuse, brainstormingové
miniskupiny, simulace, řešení problémů, případové studie atd.),
podporovat týmovou práci a napomáhat jí,
umožnit studentům účelně řešit situace z praxe,
podnítit u každého účastníka jeho veškerý potenciál5,
poskytovat soustředěnou a konstruktivní zpětnou vazbu umožňující okamžitou
reakci a
podporovat motivaci školených osob pramenící z vnitřních podnětů (například
touha po větším uspokojení z práce, spokojenost se sebou samým).
Hlavní otázka však zůstává. Jak lze ve specifickém prostředí vnitrostátních institucí
justičního vzdělávání zajistit, aby byla kritéria výběru školitelů s nejlepšími kompetencemi
v oblasti metodiky, které zajistí co nejvyšší kvalitu vzdělávání, řádně a dlouhodobě
naplňována? Řešení této otázky je pravděpodobně spjato s dotčenou justiční kulturou, a
tedy s tím, jak se v daném státě pohlíží na postupy náboru a výběru školitelů.
Tato příručka je tedy příležitostí k dalšímu předávání zkušeností mezi školiteli a
odborníky z různých škol a institucí.
Přístup v této příručce je svou povahou empirický, tj. zaměřuje se na evropské
postupy v dané oblasti.
V rámci studie nazvané „Studie osvědčených postupů ve vzdělávání soudců a státních
zástupců“ (LOT 1), což je projekt financovaný EU, navrhla laboratoř odborníků Evropské
sítě pro justiční vzdělávání definici osvědčených postupů v justičním vzdělávání v Evropě.
Namísto osvědčených postupů v nejužším slova smyslu navrhuje laboratoř odborníků
používat pojem „osvědčené nebo nadějné postupy“, který je vhodný pro přístup používaný
v této příručce.
Definice „osvědčeného nebo nadějného postupu“ v oblasti justičního vzdělávání zahrnuje
tyto složky:
1. možnost účelného použití postupu v jiných jurisdikcích;
2. míra, v níž postup inovuje či aktualizuje (případně inspiruje) stávající a zavedené
5 A postupovat tak filozofickou metodou maieutiky, kterou před více než 2000 lety vytvořil Sókrates. Úkolem školitele je
obdobně jako v případě porodní asistentky pomáhající při porodu kladením řady vhodných otázek či případně jinými
podněty pomoci studentovi přivést na svět nápady z vlastní hlavy.
13
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vzdělávací postupy, tak aby se soudcům a státním zástupcům učilo lépe;
3. možnost přizpůsobit dotčený postup různým kulturním, společenským,
ekonomickým a náboženským okolnostem, v nichž jednotlivé justiční systémy
v celé EU fungují, což souvisí s chápáním přístupů a řešení, jež se používají
v jiných zemích, nikoli jako hrozby pro vlastní systém, ale jako skutečné „přidané
hodnoty“;
4. jednoznačné důkazy, že dotčený postup naplňuje některou z popsaných
vzdělávacích potřeb.
Uvedené charakteristiky jsou pro účely této příručky užitečné. Jejím cílem je velice
praktickým způsobem poskytnout osobám s rozhodovací pravomocí, školitelům,
organizátorům vzdělávání, vedoucím kurzů atd. příklady z praxe týkající se moderních
metod:
plánování,
realizace vzdělávacích kurzů,
organizace vzdělávacích akcí,
hodnocení vzdělávacích akcí v oblasti justice.
Je také třeba poznamenat, že přenosu osvědčených postupů z jiné země do vlastního
systému, má-li proběhnout náležitým způsobem, musí předcházet interní diskuse a na
míru uzpůsobené školení k danému tématu. Zavádět postupy, jež se jinde osvědčily,
prostým okopírováním beze změn obvykle nemá smysl.
Jak znázorňuje barevné schéma, jež se počínaje kapitolou 1 objevuje na začátku každé z
kapitol, je v tomto směru důležitá chronologie, jejíž strukturu udává „životní cyklus
vzdělávání“.
Tedy:
od posouzení potřeb, jež je základem pro plánování vzdělávacího programu
(kapitola 2),
přes moderní koncepci jednotlivých vzdělávacích akcí (kapitola 3) a
organizační průběh akce (kapitola 4),
až po řádné zhodnocení, z něhož by také měly vzejít nápady pro vzdělávání do
budoucna (kapitola 5).
Na tuto profesní cestu vás nyní zveme.
14
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kapitola 2:
PLÁNOVÁNÍ
VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU6
„Dejte mi šest hodin, abych pokácel strom,
a první čtyři hodiny strávím broušením sekyry.“
Abraham Lincoln
Tato kapitola je určena všem osobám s rozhodovací pravomocí, které se v rámci dotčené
školy, organizace nebo instituce, jež vzdělávání zajišťuje, podílejí na jeho plánování.
Autoři při koncepci této kapitoly mysleli především na vedoucí, správce a organizátory
vzdělávání. Informace o souvislostech, jež se zde uvádějí, mohou posloužit i školitelům a
odborníkům v oboru justice, ačkoli se tato kapitola jejich specifickým úkolům přímo
nevěnuje.
Kapitola se snaží odpovědět na tyto otázky:
Proč plánování do tak velké míry závisí na potřebách příjemců, soudců a
státních zástupců?
Je třeba se ve fázi plánování zabývat hledáním vzdělávacího programu
uzpůsobeného na míru (výběrem různých forem vzdělávání)? Jak propojujeme
zjištěné potřeby s vhodnou formou vzdělávání?
Jaké jsou přínosy popsaných forem vzdělávání?
Jaké jsou hlavní proměnné při stanovení rámce pro vzdělávací program v nějaké
instituci?
Realizace programů další profesní přípravy na pracovišti pro více než 150 000 aktivních
soudců a státních zástupců ve stávajících 28 členských státech EU a pro budoucí soudce
a státní zástupce není cílem sama o sobě. Se zvyšující se pracovní zátěží, častými
legislativními reformami a rostoucí složitostí justičních postupů v důsledku technické
(r)evoluce a zásadních společenských změn se heslo „celoživotní učení“ stává pro
všechny členy justice samozřejmostí.
Na regionálních, vnitrostátních a evropských vzdělávacích institucích v oblasti justice
spočívá významná odpovědnost, pokud jde o plánování a organizování různých
vzdělávacích činností. Tyto činnosti je nejen třeba plánovat, ale musí také odpovídat
potřebám budoucích soudců a státních zástupců a soudců a státních zástupců
vykonávajících funkci. Ve vzdělávání dospělých se snaha dosáhnout co nejlepších
učebních výsledků do značné míry opírá o plánovací a vzdělávací koncepci.
Postup plánování v moderní vzdělávací instituci by se měl řídit třemi zásadami:
6 Pojmem vzdělávací program se rozumí též vzdělávací osnovy / vzdělávací kurikulum.
15
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
ZÁSADA č. 1: Každý vzdělávací program by měl být zaměřen na potřeby,
ZÁSADA č. 2: Každý vzdělávací program by měl využívat různé formy
vzdělávání. Přístup by měl být „uzpůsoben na míru“7,
ZÁSADA č. 3: Plánování zaměřené na potřeby by mělo být začleněno do
obecného koncepčního rámce, jak znázorňuje schéma níže8:
7 Pojem program uzpůsobený na míru označuje výběr formy vzdělávání podle potřeb účastníků. Zároveň označuje
také výběr obsahu a metody podle profilu skupiny školených osob.
8 Schéma v každé kapitole využívá jiné barvy. Barevné schéma udává, jaké prvky se v dané kapitole analyzují.
Červeně jsou označeny prvky, které se pro určité účely analyzují a pojednávají podrobně.
16
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
1. Vymezení účelu vzdělávání a odborné přípravy
2. Stanovení hlavních vzdělávacích cílů
3. Analýza úkolů, jež práce obnáší
4. Stanovení obecných cílů vzdělávacího programu
5. Stanovení kritérií hodnocení
6. Výběr nástrojů hodnocení
7. Seřazení cílů vzdělávacího programu(podle významu/složitosti)
8. Koncipování kurzu
Výběr a instruktáž školitelů
Koncepce kurzu:a. Stanovení cílů kurzub. Výběr obsahu kurzuc. Uspořádání obsahu kurzud. Volba metody vzděláváníe. Plán na získání zpětné vazby
(zhodnocení cílů kurzu)
9. Výběr a sestavení materiálu pro kurz
10. Doladění kurzu (harmonogram atd.)
Výběr účastníků
11. Realizace vzdělávacího programu
12. Hodnocení průběhu a výsledků
Dvanáct fází, které výše uvedené schéma znázorňuje, má několik vrstev, které se dotýkají
různých subjektů: správců či organizátorů vzdělávání, školitelů či příjemce vzdělávacího
programu. Z toho důvodu bude v jednotlivých kapitolách analýza prováděna z různých
úhlů pohledu.
17
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
ZÁSADA Č. 1:
KAŽDÝ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM BY MĚL BÝT ZAMĚŘEN
NA POTŘEBY.
Je důležité, aby subjekty zabývající se plánováním vypracovaly osvědčené postupy k
hlavním problémům v postupu plánování v souvislosti s posouzením potřeb9. Jedná se
přitom o:
1. průběžné posuzování potřeb;
2. konzultace s příslušnými subjekty, jako jsou skupiny z řad občanské společnosti,
akademické sféry a zvláštní zájmové skupiny, k referenčnímu srovnávání kritérií
pro tvorbu vzdělávacích programů;
3. účinný postup plánování, v jehož rámci se dodržují termíny;
4. potřebu rychle reagovat na bezodkladné vzdělávací potřeby.
I.1. PRŮBĚŽNÉ POSUZOVÁNÍ POTŘEB
Významným úkolem každé instituce v oblasti justičního vzdělávání je zjistit skutečné
vzdělávací potřeby soudců vykonávajících funkci a naplnit je.
Jak je znázorněno v organizačním schématu na začátku této kapitoly v „životním cyklu
vzdělávání“, je při plánování vzdělávacího programu, který má dosáhnout určitého cíle,
nutně zapotřebí předem pečlivě a z různých úhlů posoudit a analyzovat potřeby. Je to
důležité z těchto důvodů:
konkrétní cíle vzdělávacího programu je možné definovat, pouze pokud jsou
předem zjištěny specifické rysy justičního prostředí a kontextové informace o
potenciální cílové skupině,
hodnotící kritéria u vzdělávacího programu nebo konkrétní vzdělávací akce
v rámci vzdělávacího programu lze náležitě definovat, pouze pokud jsou předem
stanoveny reálné cíle vzdělávání, které odrážejí skutečné potřeby soudců nebo
státních zástupců,
patřičné hodnocení (které nevyužívá toliko formulářů „happy sheets“
zkoumajících bezprostřední spokojenost) umožňuje činit závěry o skutečných
vzdělávacích potřebách účastníků vzdělávací akce.
METODY POSUZOVÁNÍ. Doporučuje se tedy využít k posuzování potřeb řady metod, jako
9 Finanční/rozpočtové otázky (odměny pro přednášející, úhrada cestovních nákladů atd.) jsou vynechány záměrně,
přestože jsou samozřejmě pro správné zpracování vzdělávacích programů nesmírně důležité. Tyto faktory ale do
velké míry závisí na situaci v dotčeném státě, a je tedy prakticky nemožné stanovit společné evropské normy.
Sponzorování ze strany veřejných nebo soukromých dárců, jež je v některých částech Evropy rozšířeno, a jeho
možný vliv na obsah vzdělávání složitost tohoto problému zvyšuje. Organizátoři vzdělávání či školitelé navíc na
finanční a rozpočtové otázky většinou nemívají vliv, což také vysvětluje, proč toto téma není do příručky o
osvědčených postupech na poli „přípravy školitelů“ zařazeno.
18
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
jsou například:
průzkumy prováděné na soudech a státních zastupitelstvích,
dotazníky rozdávané během výukové akce,
sledování a určení typických úkolů v justici a následné vypracování pracovních
profilů,
pravidelné diskuse o rozvoji profesní dráhy s vedoucími soudci / vedoucími
státními zástupci v rámci pohovorů se soudci / státními zástupci.
Průzkumy a dotazníky pomáhají porozumět na počátku tomu, jaké jsou v rámci soudního
systému vzdělávací potřeby. Neposkytují však úplný vhled do problematiky. Komplexní a
spolehlivé posouzení a analýza potřeb stojí a padá se zapojením osob, jež v rámci justiční
správy a/nebo ve vnitrostátních vzdělávacích institucích a - což je ještě důležitější - na
soudech a státních zastupitelstvích odpovídají za osobní rozvoj.
Justiční správa a vzdělávací instituce, které soudcům a státním zástupcům nejprve
stanovují nejrůznější možné úkoly a následně pro tyto jednotlivé úkoly vytvářejí koncepci
profesního rozvoje („profil pozice“, jenž zahrnuje požadované znalosti, schopnosti a
dovednosti) jsou při posuzování vzdělávacích potřeb skupin i jednotlivců cenným zdrojem
informací.
I.2. ZAPOJENÍ DOTČENÝCH SUBJEKTŮ DO ZJIŠŤOVÁNÍ POTŘEB
Z formálního hlediska je plánování programů ve většině evropských, vnitrostátních i
regionálních institucí v oblasti justičního vzdělávání v kompetenci řídicího výboru, správní
(řídicí) rady, představenstva a podobně. Tyto orgány rozhodují o vzdělávacích programech
s délkou:
půl roku,
rok,
dva roky.
Obvykle přitom tyto orgány sestávají z členů z různých úrovní vnitrostátního justičního
systému s různou specializací, a dále z pracovníků Ministerstva spravedlnosti (či
obdobných orgánů) a vysokých justičních rad jakožto samosprávných orgánů (pokud
takovéto rady existují).
RŮZNÉ PŘÍSTUPY V RÁMCI PLÁNOVÁNÍ. Pokud jde o vlastní fázi plánování, mají různé
školy různé přístupy:
1. V některých případech dotčený orgán pouze schválí balíček vzdělávacích
opatření, která dopředu vypracovala poměrně malá skupinka odborníků na
organizaci vzdělávání a školitelů (pokud jsou k dispozici školitelé zaměstnaní na
plný úvazek).
2. V některých situacích může rozhodující vliv a významná úloha v rámci
konkrétního plánování obsahu a metod budoucího vzdělávacího programu
připadnout také členům příslušného orgánu.
3. V některých případech řeší návrh a plánování vzdělávání školitelé zaměstnaní
na plný úvazek.
19
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
DOPORUČENÍ K POSTUPU ROZHODOVÁNÍ. Nezávisle na vlastních postupech
rozvažování a rozhodování hrozí, že dotčené orgány budou v situaci, kdy v nich zasedají
převážně zástupci justice, v určitém smyslu přehlížet nedostatky v justici a s nimi
související vzdělávací potřeby, jež mají zjistit. Z toho důvodu mohou podněty z řad:
občanské společnosti a
akademické sféry
při zpracovávání vzdělávacího programu představovat navýsost přínosný zdroj reflexe.
Pokud je v daném vnitrostátním prostředí obtížné takovýto dialog institucionalizovat,
mohou jako cenný nepřímý zdroj informací při plánování vzdělávacích programů posloužit
průzkumy či ankety zaměřené na kvalitu justice a míru důvěry, jíž se soudci a státní
zástupce těší.
S důležitými myšlenkami, a to zejména pokud jde o vzdělávání týkající se
reformních koncepcí (de lege ferenda) justice, mohou dále přijít také
profesionální organizace soudců a státních zástupců (v nichž je členství
dobrovolné). Jejich zasvěcený pohled zevnitř, avšak z pozice vně politiky a
stávajících postupů justiční správy, může u témat, jako je justiční samospráva,
justiční etika či disciplinární řízení, významně přispět k obohacení nabídky
vzdělávání.
I.3. POUŽÍVÁNÍ ÚDAJŮ Z POSOUZENÍ POTŘEB A DODRŽOVÁNÍ
TERMÍNŮ PŘI PLÁNOVÁNÍ
CHÁPAT PŘI PLÁNOVÁNÍ ČAS JAKO JEDEN ZE ZDROJŮ. Při plánování soudržného,
komplexního a pestrého vzdělávacího programu je nutně zapotřebí značné množství času.
Zjištěné vzdělávací potřeby musí být sladěny s reálnou situací v oblasti financí a
infrastruktury, tj. je třeba učinit rozhodnutí, definovat konkrétní témata a cílové skupiny
vzdělávacích akcí (ať už se jedná o prezenční vzdělávací kurzy, online semináře či pouze
o jednotlivé lekce elektronického učení), výše zmíněný orgán musí odsouhlasit obsah
vzdělávacího programu a jednotlivým vzdělávacím akcím musí být přidělena časová
dotace.
Vzdělávací programy by měly být dokončeny před první vzdělávací akcí, a to s
přiměřeným předstihem: podrobné plánování konkrétních vzdělávacích akcí – ať už je
jejich forma prezenční, či distanční – je totiž časově náročné. Online vzdělávací nástroje
musí vytvořit odborníci a pro prezenční výukové kurzy je třeba zajistit přednášející či
školitele, kteří obvykle bývají velmi žádáni a vytíženi. Dále je vhodné, aby byla dotčená
cílová skupina k podávání přihlášek vyzvána nejpozději čtyři až pět měsíců před daným
školením, a to vzhledem k tomu, že v kalendáři soudců a státních zástupců je obvykle
málo volných termínů a soudní jednání bývají stanovena na několik měsíců dopředu.
I.4. REAKCE NA NALÉHAVÉ VZDĚLÁVACÍ POTŘEBY
PROČ S ŠESTIMĚSÍČNÍM PŘEDSTIHEM? Základní jádro vzdělávacího programu by se mělo
stanovit minimálně šest měsíců před první vzdělávací akcí, jež má proběhnout, tak aby bylo
20
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
možné:
řádně vyhlásit výzvu k podávání přihlášek
zajistit na vzdělávací akce školitele.
Při významných legislativních reformách a zásadních společenských událostech je
naprosto nezbytné urychleně realizovat vzdělávací akce „uzpůsobené na míru“, a to
včetně vhodných online nástrojů. Potřeby se v těchto případech často týkají nových
znalostí, ale mohou se týkat též rozvoje dovedností.
ZDROJE. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že by si každá moderní instituce v oblasti
justičního vzdělávání měla pro prezenční vzdělávací kurzy ad hoc apod. s předstihem
vyhradit dostatečné prostředky, lidské zdroje, jakož i čas v průběhu celého roku a
infrastrukturu, tak aby mohla v krátké lhůtě uspořádat naléhavou vzdělávací akci.
V některých případech může dokonce být nejvhodnější vyslat tým školitelů na konkrétní
soud či státní zastupitelství a nabídnout k řešení zvlášť složitých spisů či zvlášť náročného
procesu změny v dané instituci prakticky orientované vzdělávání uzpůsobené na míru.
ZÁSADA Č. 2: KAŽDÝ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM BY MĚL
VYUŽÍVAT RŮZNÉ FORMY VZDĚLÁVÁNÍ.
PŘÍSTUP BY MĚL BÝT „UZPŮSOBEN NA MÍRU“.
FORMY VZDĚLÁVÁNÍ. Moderní instituce v oblasti justičního vzdělávání vzhledem
k různým potřebám používají různé formy vzdělávání. Může k nim patřit například:
1. přístup spočívající v kombinaci prezenčního a distančního vzdělávání;
2. specifická forma úvodního vzdělávání pro začínající odborné pracovníky;
3. forma, jež kombinuje školení zaměřené na znalosti se školeními zaměřenými na
multidisciplinární či interdisciplinární dovednosti;
4. forma vhodná pro specifické vzdělávací akce, které se věnují prakticky zaměřeným
metodám v rámci evropského práva jakožto nedílné součásti vnitrostátního práva;
5. forma uzpůsobená na míru rozvoji dovedností potřebných v řídicích a vedoucích
pozicích.
SOUVISEJÍCÍ ZÁSADY A METODY VZDĚLÁVÁNÍ. V případě metod vzdělávání, jež
školitelé v rámci kterékoli z těchto forem používají, mají dlouhou tradici frontální
přednášky, v jejichž průběhu interaktivita částečně či úplně chybí. V posledních
pětadvaceti letech se však tento přístup výrazně mění. Významné poznatky v oblasti
vzdělávání dospělých (andragogiky) ohledně způsobu, jakým se dospělí odborní
pracovníci učí, vedly k potřebě nově koncipovat vzdělávací akce a školení tak, aby
dosahovaly vysoké úrovně interaktivity a aby se v jejich rámci uplatňovaly různé metody.
Toto hledisko by se mělo odrazit i v makroplánování, jelikož se vychází z toho, jaké mají
účastníci potřeby a jakým způsobem se učí.
V souladu se zjištěnými vzdělávacími potřebami, které se u různých skupin odborných
pracovníků v rámci téhož justičního systému mohou významně lišit, by měly vnitrostátní
instituce v oblasti justičního vzdělávání v rámci jednoho programu poskytnout různé formy
21
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vzdělávacích akcí, jako jsou konference, sympozia, semináře, pracovní setkání, online
semináře, nástroje elektronického učení, výměny atd.
Z podrobnějšího prozkoumání možných forem vzdělávání mohou obecně těžit všichni
správci/organizátoři vzdělávání či osoby s rozhodovací pravomocí v této oblasti.
II.1. ÚVODNÍ VZDĚLÁVÁNÍ PRO NOVĚ JMENOVANÉ SOUDCE ČI
STÁTNÍ ZÁSTUPCE
Vzdělávací program musí zohledňovat, jaké profesi je určen.
V závislosti na kritériích výběru nových soudců či státních zástupců lze vzdělávací
program koncipovat jako modulový či případně jinak.
Pokud v naší filozofii budeme stavět na znalostech a talentu, jimiž vzdělávaný
soudce již disponuje, je možné využít modulového vzdělávacího programu. Studenti
budou v tomto případě také odpovídat za přípravu svých osobních plánů rozvoje
talentu.
Zásadními faktory úspěšného vzdělávání přitom jsou:
jak program zohledňuje danou profesi;
jak je program uzpůsobený znalostem, kterými účastníci již disponují;
nakolik je učební prostředí v kurzech i na pracovišti stimulující.
Stimulující učební prostředí má v prvé řadě za cíl, aby školené osoby soustředily svou
pozornost a energii na učení, a ne na to, aby se zabývaly samy sebou. Musí mít pocit, že
mohou kdykoli uvést, co je pro ně obtížné a co chtějí zlepšit, a že jsou k tomu, aby tak
činily, nabádány. Proto je mimo jiné zapotřebí, aby je osoba, která na ně dohlíží,
(neustále) nehodnotila.
ZAMĚŘENÍ. V případě soudců a státních zástupců, kteří se účastní vzdělávání, platí, že
se vzdělávací potřeby nově jmenovaných soudců a státních zástupců od potřeb soudců a
státních zástupců zkušenějších částečně liší. Část vzdělávacího programu věnovaná
úvodnímu vzdělávání zaměřenému na potřeby tedy pravděpodobně bude mít určité
specifické rysy co do:
obsahu – vzdělávací program se musí věnovat tématům, která jsou nezbytná od
samého nástupu do pracovního procesu; je možné věnovat čas dovednostem
souvisejícím s psaním konceptů a nácviku soudních jednání (případně i
prostřednictvím simulací), dovednostem „soudcovského řemesla“, etice a
integritě atd.;
zvolených metod - má vzniknout síť, v jejímž rámci mohou účastníci kurzu
studovat, přemýšlet a učit se a vzájemně přitom spolupracovat. Pro tento účel
existuje specifická vzdělávací metoda zaměřená na potřeby, jež spočívá ve
vytváření dvojic, v nichž je k nově jmenovanému soudci či státnímu zástupci
přidělen individuální tutor, či týmů pro vzájemné učení.
22
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
II.2. VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI PRÁVA
Vzdělávání v oblasti právních otázek je a vždy bude pro soudce a státní zástupce důležité.
Právní znalosti u nich skutečně tvoří vlastní jádro každodenní práce. Udržovat si
všeobecný přehled o právní problematice však musí každý soudce v zásadě sám. Díky
právním přehledům a judikátům v tištěných zdrojích i v online databázích a nástrojích
elektronického učení mohou soudci a státní zástupci sami získávat nové informace.
Vzdělávání v oblasti práva by mělo hrát v programu každé instituce v oblasti justičního
vzdělávání významnou úlohu. Pokud se takovéto vzdělávání provádí vhodným způsobem,
tj. interaktivně (přičemž se využívá případových studií, simulovaných soudních procesů,
moderovaných diskusí, školení formou online seminářů atd.), mohou osoby, jež jsou v této
komplexní oblasti odbornosti nováčky, pochopit základy profesní praxe ve svém oboru;
hlavně ovšem soudci a státní zástupci prostřednictvím interaktivního vzdělávání o
právních otázkách získávají v případě nových zákonů potřebné informace o souvislostech,
přičemž tyto programy zároveň umožňují výměnu profesních zkušeností.
II.3. MULTIDISCIPLINÁRNÍ10 A INTERDISCIPLINÁRNÍ11
PŘÍSTUP KE VZDĚLÁVÁNÍ
Bylo vždy mylné domnívat se, že soudci a státní zástupci při svém rozhodování vycházejí
pouze z právních úvah. Aplikace práva má pro společnost zásadní význam, a neustále při
ní vyvstávají sociální, ekonomické, politické a vědecké otázky a výzvy.
PŘÍKLADY:
Soudci a státní zástupci v trestněprávních věcech, ve věcech týkajících se
opatrovnictví a ve věcech týkajících se sociálního zabezpečení musí mít dobré
základní znalosti medicíny a (soudní) psychiatrie.
S hospodářskou či finanční kriminalitou lze účinně bojovat, pouze pokud se
dotčený soudce či státní zástupce umí orientovat v rozvaze.
Soudce v občanskoprávních věcech pochopí záludnosti smluv na platformě
eBay, pouze pokud má přiměřené znalosti o fungování internetu.
Někdy může vzniknout jasný rozpor mezi tím, jaké rozhodnutí je správné z
hlediska práva, a jaké z hlediska etiky. Je proto nutné, aby se soudci a státní
zástupci pravidelně vzdělávali v oblasti etického chování.
Ke správné a nepodjaté komunikaci v soudní místnosti je v moderní multikulturní
společnosti zapotřebí vzdělávat soudce a státní zástupce ve věci náboženských
a kulturních souvislostí i v běžných rozhodovacích postupech, aby jejich chování
nebylo podjaté a aby nedocházelo k nedorozuměním.
Ze všech těchto důvodů je naprosto nezbytné začlenit do vzdělávacího programu
10 Multidisciplinární přístup spočívá ve vhodném využívání většího počtu oborů k tomu, aby se na problémy pohlíželo
vně obvyklých rámců a aby se pomocí nového pochopení dospívalo k řešením komplexních situací.
11 Interdisciplnární přístup propojuje či obnáší dvě či více akademických disciplín či oborů.
23
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
multidisciplinární a interdisciplinární vzdělávací akce. Ukázalo se, že pokud se školitelé a
řečníci rekrutují z řad pracovníků justice i z řad jiných profesí, lze tak poměrně účinně
poukázat na styčné plochy mezi právem a dalšími obory.
II.4. INTERAKTIVNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZALOŽENÉ NA DOVEDNOSTECH
MIMOJUSTIČNÍ DOVEDNOSTI. Kromě svých znalostí z právní oblasti i mimo ni soudci
a státní zástupci vykonávající svou funkci potřebují širokou škálu psychologických,
sociálních a metodických dovedností, aby náležitě plnili svou úlohu, a sice dovednosti,
které souhrnně vyjadřuje pojem profesní zručnost soudce, jenž se začal používat
v nedávné době.12 Vzdělávání založené na dovednostech by mělo být organizováno pro
malé skupiny13 účastníků, protože soudci a státní zástupci tak budou moci:
lépe komunikovat na pracovišti,
vhodným způsobem veřejně vystupovat při slyšeních,
účinně používat svůj hlas v soudní síni,
řešit nadměrnou pracovní zátěž využíváním lepší kapacity paměti a rovněž
technik omezování stresu a zlepšování zdraví,
bez obav čelit médiím a jejich žádostem o informace,
lépe posuzovat spolehlivost svědků,
převzít úlohu zprostředkovatele,
řešit spory na oddělení atd.
Vzdělávání v oblasti mezilidských dovedností by tedy mělo mít významné místo
v jakémkoli programu justičního vzdělávání.
II.5. VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI EVROPSKÉHO PRÁVA
Evropské právo se promítá do domácích zákonů. Nařízení a provedené směrnice nebo
rámcová rozhodnutí jsou nedílnou součástí vnitrostátního práva prakticky v každé oblasti.
Každý domácí soudce musí rozumět řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU
a zvláštním zásadám výkladu práva EU. Zásadní význam má také uplatňování pravidel
vzájemné právní pomoci v přeshraničních občanskoprávních nebo trestních záležitostech
a osvojení znalosti jiných systémů – včetně právní terminologie.
Z nedávných průzkumů ovšem vyplynulo, že soudci a státní zástupci jsou stále poměrně
liknaví, pokud jde o náležité uplatňování evropského práva. S ohledem na tento jev a na
neoddělitelné propojení domácího a evropského práva by evropské právo mělo být
součástí prakticky jakéhokoli vzdělávání soudců a státních zástupců založeného na
znalostech.
12 Pro vystižení zvláštních dovedností státních zástupců se dokonce používá i pojem „profesní zručnost státního
zástupce“.
13 Z didaktického hlediska jsou ideální skupiny s maximálním počtem 12–14 soudců a státních zástupců.
24
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kromě toho by ovšem vzdělávací program měl nabídnout řadu vzdělávacích opatření
(formou prezenčního vzdělávání nebo jiným způsobem), jež se budou speciálně zabývat
styčnými plochami mezi domácím a evropským právem v různých oblastech specializace
soudců a státních zástupců. Součástí každé vzdělávací akce by měly být praktické kurzy
zaměřené na řízení o předběžné otázce. Ve vhodných případech mohou nabízené
vzdělávání završit exkurze k Soudnímu dvoru Evropské unie v Lucemburku nebo k
Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, studijní návštěvy v jiném členském
státě EU či individuální nebo skupinové výměny.
II.6. VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚŘENÉ NA ŘÍDICÍ A VŮDČÍ DOVEDNOSTI
Právní a počáteční vzdělávání soudců a státních zástupců se zvlášť zaměřuje na jejich
právnické rozhodování. V moderním soudnictví ovšem soudci a státní zástupci v řídicích
funkcích musí plnit širokou škálu manažerských úkolů. Bez ohledu na konkrétní
podrobnosti to platí pro všech 28 členských států EU.
Úkoly v oblasti řízení mohou zahrnovat například tyto činnosti:
správa rozpočtu, podpora odborného rozvoje – „profesní dráhy“ – soudců,
státních zástupců a jiných zaměstnanců (prostřednictvím strukturovaných
pohovorů zaměřených na rozvoj profesní dráhy, pravidelného hodnocení
zaměstnanců atd.),
provádění výrazných změn ve strukturách soudu nebo státního zastupitelství
apod.
Tento typ úkolu lze úspěšně provádět pouze v případě, že znalosti a dovednosti vedoucích
pracovníků soudů nebo státních zastupitelství doplňují vůdčí dovednosti. Zásadní význam
má způsob, kterým vedoucí pracovník motivuje členy své organizace, aby přijali opatření
směřující k dosažení určených společných cílů. K tomuto účelu jsou nezbytné vzdělávací
kurzy zaměřené na sociální dovednosti řízení změn a řízení projektů. Vedoucí pracovník
soudu nebo státního zastupitelství by měl být také vzděláván v náležitém zacházení
s příslušnými informačními nástroji, jakož i v koncipování pracovních metod. Kvalitní
program justičního vzdělávání tedy obsahuje řadu (modulových) školení zaměřených na
řídicí a vůdčí dovednosti.
ZÁSADA Č. 3: PLÁNOVÁNÍ ZAMĚŘENÉ NA POTŘEBY BY
MĚLO BÝT ZAČLENĚNO DO OBECNÉHO KONCEPČNÍHO
RÁMCE.
Každá vzdělávací instituce by si měla být vědoma koncepčního rámce vzdělávacího
programu. Definování účelu vzdělávání a odborné přípravy v oblasti justice do značné
25
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
míry souvisí s justiční kulturou konkrétní země, ale zároveň zohledňuje nedávný vývoj
v celé Evropě. Nedávné studie poukazují na to,14 že dobrý soudce potřebuje, vedle
tradiční znalosti hmotného práva, několik dalších dovedností. Soudci a státní zástupci
potřebují:
být konfrontováni s větším rozsahem znalostí o společenských souvislostech
práva a soudních řízení,
dovednosti týkající se činnosti soudu k řízení soudů a zaměstnanců,
zajišťovat styk s veřejností a s médii využíváním nových technologií,
uplatňováním justiční etiky atd.
Vzhledem k rychle probíhajícím změnám ve společnosti a lidském chování a k potřebám,
které v souvislosti s tím vznikají, by se tedy definování účelu vzdělávání a odborné
přípravy soudců a státních zástupců měla věnovat neustálá pozornost.
STANOVENÍ CELKOVÝCH CÍLŮ představuje institucionální rozhodnutí, které má dopad
na vzdělávací činnost jako celek i na očekávané výsledky. Ty se později projeví u soudů
a v úřadech státních zastupitelství. Proces analýzy pracovní náplně dále pomáhá
v praktickém utváření různých cílů, k jejichž naplnění by kurzy a semináře měly směřovat.
VOLBA METODIKY VZDĚLÁVÁNÍ. Teprve po ukončení této etapy, do níž jsou zapojeny
institucionální rozhodovací orgány a výše uvedené zúčastněné strany, přichází odborník
na vzdělávání, který navrhuje vzdělávací kurz / školení, stanovuje konkrétní cíle a volí
metody vzdělávání a vhodné nástroje hodnocení.
METODIKA HODNOCENÍ. Na institucionální úrovni by mělo být jasné, jaký druh metodiky
hodnocení se použije, aby se podle tohoto aspektu mohli koordinovat také školitelé
a účastníci kurzů.
Měly by však být provedeny základní analýzy v souladu s potřebami zjištěnými v oblasti
justice.
14 Thomas, C., Judicial Training and Education in Other Jurisdictions, Judicial Studies Board, Londýn, 2006.
26
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kapitola 3:
MODERNÍ METODY A KONCEPCE
VZDĚLÁVÁNÍ
„Negramotní 21. století nebudou ti, kdo neumějí číst a psát, ale ti, kdo se neumějí naučit,
odnaučit a opět naučit.”
Alvin Toffler
Tato kapitola je určena pro školitele a autory kurzů. Je ovšem vhodné, aby se s jejím
obsahem seznámili také pracovníci, kteří plánují a organizují kurzy.
Účelem této kapitoly je zodpovědět následující otázky:
Jak se učí dospělí odborníci?
Jaké metody vzdělávání se doporučují u dospělých odborníků?
Jaké jsou výhody a nevýhody kombinování tradičních přednášek s jinými,
interaktivními metodami vzdělávání?
Jaký je postup pro každou z metod popsaných v této kapitole?
Existují kritéria, jimiž je třeba se při volbě metody vzdělávání řídit? Jak
kombinujeme metody vzdělávání?
Jaká škála metod se používá k řešení problémů z reálné praxe?
Tato kapitola tedy předkládá:
přehled zásad participativního učení, různých stylů vzdělávání dospělých
a zásad andragogiky,
podrobné vysvětlení řady metod vzdělávání, jež jsou obzvláště vhodné
k justičnímu vzdělávání,
několik tipů pro profesní přípravu na pracovišti,
úvod do učení založeného na technologii,
některé zvláštní otázky týkající se počátečního vzdělávání.
27
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
1. Vymezení účelu vzdělávání a odborné přípravy
2. Stanovení hlavních vzdělávacích cílů
3. Analýza úkolů, jež práce obnáší
4. Stanovení obecných cílů vzdělávacího programu
5. Stanovení kritérií hodnocení
6. Výběr nástrojů hodnocení
7. Seřazení cílů vzdělávacího programu(podle významu/složitosti)
8. Koncipování kurzu
Výběr a instruktáž školitelů
Koncepce kurzu:a. Stanovení cílů kurzub. Výběr obsahu kurzuc. Uspořádání obsahu kurzud. Volba metody vzděláváníe. Plán na získání zpětné vazby
(zhodnocení cílů kurzu)
9. Výběr a sestavení materiálu pro kurz
10. Doladění kurzu (harmonogram atd.)
Výběr účastníků
11. Realizace vzdělávacího programu
12. Hodnocení průběhu a výsledků
Jak ukazuje barevné značení, aspekty analyzované v této kapitole, a sice konkrétní rysy
koncepce kurzu, jsou vyznačeny červeně.
Po stanovení celkových cílů vzdělávání a naplánování programu vzdělávání zaměřeného
na potřeby je autorům kurzu / školitelům dána příležitost plánovat.
Úkolem školitelů a autorů kurzu je vybrat vhodnou metodu (metody) vzdělávání pro:
28
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
každou formu vzdělávání, jako je konference, symposium, seminář, pracovní
setkání, online seminář atd.,
každý obsah vzdělávání s tématy souvisejícími s právem, etikou, soudci
a státními zástupci ve společnosti, metodickými schopnostmi a dovednostmi,
schopnostmi a dovednostmi v oblasti chování atd.,
každou cílovou skupinu v rámci úvodního vzdělávání, vzdělávání zaměřeného
na vůdčí dovednosti atd.
Navržení náležité koncepce kurzu je možné, pouze je-li její autor obeznámen s požadavky
teorie vzdělávání dospělých.
I. PŘEHLED ZÁSAD PARTICIPATIVNÍHO UČENÍ,
RŮZNÝCH ZPŮSOBŮ VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH
A ANDRAGOGICKÝCH ZÁSAD.
I.1. SROVNÁNÍ PŘÍSTUPŮ TRADIČNÍHO A PARTICIPATIVNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ.
Tradiční přístup ke vzdělávání označuje předávání poznatků a odborných
znalostí školitelem účastníkovi jako při tradiční výuce. Školitel definuje, jaký
konkrétní soubor poznatků a odborných znalostí si školená osoba musí osvojit.
Tento přístup ke vzdělávání stavěl školitele do postavení subjektu, který zná
vše, přičemž na školenou osobu se pohlíželo jako na pasivní objekt, obrazně
řečeno, jako na nádobu, kterou školitel naplní. Dlouhou dobu probíhal proces
vzdělávání tak, jako by se jednalo o akt vkládání,15 v jehož rámci jsou školené
osoby objektem vkládání a učitel nebo školitel vkladatelem.
Oproti tomu koncipování struktury vzdělávání podle vzdělávané osoby znamená
koncipování vzdělávacích činností podle potřeb a zájmů vzdělávané osoby, což
se v rámci vzdělávání nazývá participativním přístupem k učení.
Co se rozumí participativním přístupem ke vzdělávání? Participativní struktura vzdělávání
usnadňuje růst a individuální objevování. Jejím účelem není pouze „dozvědět se více“, ale
zajistit fungování poznatků z oboru justice v praxi. Participativní struktura vzdělávání
vychází z:
kritického myšlení školené osoby,
zkoumání hodnot, postojů a odborného zaměření školené osoby,
„odblokování“ zautomatizovaných pojmů a stereotypních vzorců chování.
Spočívá v dotazování, přehodnocování a opětném učení.
Využívání metod vzdělávání, které spočívají v aktivní participaci, představuje strategii
vzdělávání dospělých, v jejímž rámci se účastníci justičního vzdělávání zapojují do
vzdělávání na základě svých potřeb a otázek, úvah a analýz a zájmu uskutečnit další
15 Bankovní koncepci ve vzdělávání vypracoval Paolo Freire.
29
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
posun v procesu vlastního odborného rozvoje.
Charakteristika participativní metodiky. Je:
1. zaměřená na vzdělávanou osobu,
2. založená na zkušenosti,
3. a často otevřená.
Předpokládá se, že výsledky by se měly projevit na pracovišti.
Tento druh koncepce a struktury vzdělávání posiluje sebedůvěru odborníků v oboru
justice, neboť uznává jejich zkušenosti, znalosti a dovednosti a těží z nich. Na základě
zkušeností vytváří příležitosti pro osobní a kolektivní učení.
Participativní metody vzdělávání tak účastníky kurzů podněcují ke:
zpochybňování toho, co vždy považovali za danou věc,
kritickému zkoumání vlastních zkušeností ze soudů a státních zastupitelství
s cílem porozumět problémům prostřednictvím analýzy justičního procesu.
Tento proces uvolnění kritických schopností účastníků kurzů jim umožňuje objevit vlastní
skrytý potenciál činit v rámci systému soudnictví nezávislá konstruktivní opatření.
Osvědčené postupy závisí na místních podmínkách. Je důležité si uvědomit, že
participativní metody vzdělávání nejsou pouze souborem standardizovaných zásahů.
Fungují v určitých historických a společensko-politických souvislostech. Tím se vysvětluje,
proč se v některých zemích osvědčené postupy týkají určitých metod vzdělávání, zatímco
v jiných zemích se týkají jiných metod vzdělávání.
I.2. KOLBŮV MODEL ZPŮSOBŮ VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH
Vzdělávacím zásadám, ze kterých vycházejí různé metody vzdělávání, jež zde budou
popsány, je třeba zevrubně porozumět, mají-li být účinné uplatňovány. Jednu z teorií, která
umožňuje dobře pochopit přiměřenost metod vzdělávání, formuloval David Kolb. Svůj
model způsobů vzdělávání dospělých zveřejnil v roce 1984.16 Hlavní myšlenkou této teorie
je, že:
„Učení je proces, kterým se vytváří znalosti prostřednictvím transformace zkušeností.“
Podle Kolbova názoru k efektivnímu učení dochází v okamžiku, kdy určitá osoba prochází
cyklem čtyř etap:
1) zakusí konkrétní zkušenost, po níž následuje 2) pozorování této zkušenosti a úvaha
nad ní, která vede k 3) utváření abstraktních koncepcí (analýze) a zevšeobecnění
(závěrům), jež se následně 4) použijí k ověřování hypotéz v budoucích situacích, což
vyústí v nové zkušenosti.
16 Kolb, D. A., Experiential Learning, Prentice Hall, Englewood Cliffs, N.J., 1984. Viz také Kolb, D. A. a Fry, R., „Towards an
Applied Theory of Experiential Learning" in: Cooper, C. (vyd.), Theories of Group Process, , John Wiley, Londýn, 1975.
30
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kolb nahlíží na učení jako na integrovaný proces. Každá z jeho etap se vzájemně
podporuje a zpětná vazba z ní se promítne do etapy následující. Do tohoto cyklu je možné
vstoupit v kterékoli etapě a projít jím v logickém pořadí v závislosti na profesi. K účinnému
učení ovšem dochází pouze v případě, že vzdělávaná osoba může absolvovat všechny
čtyři etapy modelu. Žádná jednotlivá etapa tohoto cyklu tedy není z hlediska postupu učení
účinná sama o sobě.
I.3. ZÁSADY VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH
Teorie vzdělávání dospělých představuje inspirující podnět pro školitele, neboť odlišné
druhy učení lze zlepšovat odlišnými metodami vzdělávání. Je-li struktura vzdělávání
zaměřená na školenou osobu, je vhodné o metodách vzdělávání uvažovat z tohoto
hlediska.
Minimální tematické zaměření by mohlo být následující:
a. Učení prostřednictvím konkrétní zkušenosti lze docílit hraním rolí, simulacemi či
simulovanými soudními řízeními, postupy na základě zkušenosti, cvičným
řešením problémů a případovými studiemi.
b. Učení prostřednictvím pozorování a reflexe lze snadno dosáhnout na základě
strukturovaného pozorování, zpětné vazby, závěrečných pohovorů
a strukturovaných diskusí v malých nebo velkých skupinách po každé
interaktivní činnosti.
c. Učení na základě vytváření abstraktních koncepcí lze docílit prostřednictvím
přednášek nebo prezentací kombinovaných s brainstormingem, efektem
sněhové koule, dotazováním ve skupině, debatami a jinými interaktivními
formami.
d. Testování v nových situacích: na základě této teorie školené osoby posuzují,
zda daný problém vyřešily, určily hlavní prvky v určité případové studii atd.
V rámci tohoto průběžného přístupu zaměřeného na osobní rozvoj si může každý
jednotlivec najít čas a takové úkoly, aby se plně zapojil. Zde jsou některá doporučení
k dosažení souladu mezi cíli učení a používanými metodami a technikami vzdělávání17:
17 Autorkou doporučení uvedených v tabulce je prof. dr. Otilia Pacurariová, školitelka z Národního institutu soudců
a státních zástupců v Bukurešti.
31
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
č. CÍLE UČENÍ
PROCESY VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH METODY VZDĚLÁVÁNÍ
1. Znalosti Větší počet hledisek Brainstorming
Interaktivní přednáška
Individuální studium
Práce ve skupinách, malé
skupiny a dvojice
Elektronické učení
2. Porozumění Využívání předchozích znalostí k začlenění znalostí nových
Cvičení
Efekt sněhové koule
Práce ve skupinách, malé
skupiny a dvojice
Diskuse/debaty
Dotazování
Kombinované učení
3. Aplikace Řešení problémů Případová studie
Hraní rolí, simulovaná soudní
řízení
Řešení problémů,
postupy na základě
zkušenosti
4. Analýzy Uspořádání nápadů v nových souvislostech
Případové analýzy
Simulace
Debaty
5. Syntéza Kritické reflexe za účelem formulace nových myšlenek
Pracovní skupina
Individuální nebo skupinové
projekty
6. Hodnocení Zaměření na sebe sama Sebehodnocení, práce
Samostatné studijní projekty
Hlavní myšlenka spočívá v tom, že dospělí se učí nejlépe, pokud se do vzdělávání plně
zapojí. To se může zdát jako samozřejmost, ale skutečnost, že se zúčastníte vzdělávací
akce, neznamená, že se do ní zapojíte. Participativní koncepcí vzdělávání se rozumí, že
se každý zapojí a je aktivní. Při realizaci vzdělávání dospělých je užitečné si zapamatovat
následující zásady:
Dospělí musí vědět, proč se něco potřebují naučit.
Seznamte se se souvislostmi, v jakých vaše školené osoby pracují. Snažte se
pochopit problémy, jimž ve své každodenní práci čelí. Pokuste se s těmito problémy
32
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
spojit nové dovednosti. Pokud účastníci nerozumějí tomu, proč si musí danou novou
dovednost osvojit, pravděpodobně ji po ukončení vzdělávacího kurzu nepoužijí.
Dospělí se musí učit využíváním svých vlastních zkušeností.
Vybídněte každého účastníka, aby během vzdělávání nabídl své vlastní zkušenosti.
Dospělým musí být zřejmý smysl vzdělávání. Využívání reálných zkušeností, které
mohou být přínosné i pro několik jiných účastníků, prohlubuje smysl učení.
Dospělí přistupují k učení jako k řešení problémů.
Vyzdvihněte reálný svět. Soustřeďte se na využití obsahu kurzu jako na prostředek,
který má napomoci k řešení skutečných problémů, s nimiž jsou účastníci
konfrontováni.
Dospělí se učí nejlépe, pokud má dané téma pro ně bezprostřední hodnotu.
To opět souvisí se smysluplností příslušného tématu. Pokud se účastníci vrátí po
skončení vzdělávací akce na pracoviště a začnou novou dovednost okamžitě
používat, je pravděpodobné, že ji budou používat i nadále. Vznikne-li mezi koncem
pracovního setkání a prvním okamžikem, kdy novou dovednost vyzkoušejí,
prodleva, mohou některé aspekty zapomenout a zjistí, že je pro ně obtížnější tuto
dovednost i nadále používat.
Vzdělávání dospělých je aktivní proces reflexe a diskuse.
Dejte účastníkům čas k tomu, aby o nových koncepcích přemýšleli a zasadili je do
souvislosti se svou vlastní zkušeností. Proces probírání myšlenek a diskutování
o nich pomáhá účastníkům kurzu vyjasnit si, co si o dané věci myslí nebo co ve
vztahu k ní cítí. Diskuse o určitých myšlenkách ve skupině nabízí každému nové
způsoby myšlení.
II. PODROBNÉ VYSVĚTLENÍ ŘADY METOD
VZDĚLÁVÁNÍ, JEŽ JSOU OBZVLÁŠTĚ VHODNÉ PRO
JUSTIČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ.
Jak už sám termín napovídá, participativní vzdělávání spočívá v tom, že lidé aktivně
participují na určité vzdělávací akci.
Tradiční model vzdělávání Participativní vzdělávání
33
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Struktura vzdělávání18 vytváří příležitosti k výměně zkušeností, dotazování a plnému
zapojení do praktických činností navržených pro účely učení. Školitel vzdělávací akce
moderuje za použití různých technik k aktivizaci dospělých účastníků.
Každý školitel má k dispozici metody, jak motivovat jednotlivce a skupiny vzdělávaných
osob v rámci jejich konkrétní justiční kultury. Tím se také vysvětluje, proč osvědčené
postupy někdy nelze přejímat a proč nutně nemusí být přenositelné. Pokud jsou však
školitelé s metodami obeznámeni a rozumí jim, může být zahájena fáze koncipování
struktury vzdělávání na mentální úrovni. To je ve skutečnosti hlavním účelem této kapitoly:
vytvořit obecnou osnovu každého jednotlivého postupu, který se osvědčil. Svým
způsobem ji lze považovat za kontrolní soupis metod vzdělávání.
Jako nejefektivnější metody justičního vzdělávání se ukázaly být tyto:
II.1. BRAINSTORMING
Brainstorming je název metody, kterou lze použít, jestliže skupina odborníků potřebuje
formulovat myšlenky týkající se konkrétní oblasti zájmu. Její hlavní výhodou je to, že se do
ní školené osoby aktivně zapojí od samého začátku školení. Použijí-li se pravidla, která
odstraní zábrany, jsou lidé schopni přemýšlet svobodně a objevovat nové myšlenkové
horizonty.
Popis metody. Účastníci jsou vyzváni, aby formulovali nápady nebo řešení týkající se
problémů, s nimiž jsou konfrontováni. Nápady vyslovují tak, jak je napadají. Školitel
všechny nápady zapisuje na přenosnou prezentační papírovou tabuli a nikdo je
nekritizuje. Teprve po zaznamenání všech reakcí probíhá následná analýza nebo
kategorizace a diskuse o vhodnosti nápadů.
II.2. EFEKT SNĚHOVÉ KOULE (PYRAMIDOVÁ METODA)
Tato metoda byla zavedena jako prostředek konsolidace učení nebo podnícení spolupráce
při formulaci nových myšlenek. Lze ji použít k podnícení tvořivosti, sdílení učení
a aktivizaci účastníků. Nezbytným předpokladem je dostatečně velká místnost k tomu, aby
mohly společně pracovat malé skupiny, a materiály, na nichž mohou zaznamenat své
myšlenky (přenosné prezentační papírové tabule, bílé tabule, papír). Kvalitní facilitátor
skupinu vybídne, aby pracovala ve vzájemné součinnosti.
18 Pojem struktura vzdělávání používá prof. dr. Otilia Pacurariová, když při vzdělávání poukazuje na způsob, jakým jsou
účastníci rozděleni do dvojic a skupin za účelem řešení konkrétního problému.
34
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Popis metody. V rámci metody efektu sněhové koule nebo pyramidové metody je
skupina strukturována takto:
1. účastníci pracují sami;
2. poté ve dvojicích;
3. následně ve skupinách po čtyřech;
4. a poté ve skupinách po osmi.
Účastníci mohou mít tyto úkoly:
zodpovědět konkrétní otázku,
uvést klíčová slova týkající se určitého tématu,
souhlasit nebo nesouhlasit s určitou myšlenkou.
Školitel vyzve zástupce z každé skupiny, aby prezentoval výsledky diskuse ve své
skupině ostatním skupinám na přenosné prezentační papírové tabuli.
Hlavní výhody této metody spočívají v tom, že:
podporuje kvalitní společnou úroveň analýzy problému, včetně vyslechnutí názorů
jiných účastníků a rozvíjení schopnosti shrnout vyjádřené názory k dosažení
společné vize,
vybízí účastníky k tomu, aby projevili tvořivost a představivost tím, že vytvoří rámec
k dynamické diskusi.
Při metodě efektu sněhové koule se velké skupiny rozdělí do menších a všechny školené
osoby mají příležitost mluvit. Tato technika pracuje se 4 až 40 účastníky. Lze ji
zorganizovat rychle a použít k práci téměř s jakýmkoli tématem. Školené osoby ovšem
potřebují jasné pokyny. Tato technika vyžaduje také „zpětnou vazbu“ v plénu účastníků.
II.3. METODA ODSTRANĚNÍ NAPĚTÍ
Popis metody. Metoda odstranění napětí jsou krátké postupy, jež lze použít na
začátku vzdělávací akce s cílem umožnit školeným osobám se vzájemně poznat, než
začne hlavní činnost dané akce.
Umožňuje také školiteli posoudit členy skupiny na behaviorální úrovni. Některé
metody odstranění napětí lze použít k oddělení lidí, kteří se již navzájem znají,
a vybídnout skupinu ke vzájemnému navázání vztahů.
Charakteristika. Metoda odstranění napětí:
využívá osobní nebo profesní zázemí účastníků,
není zaměřena tematicky,
je zaměřena na účastníka.
35
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Příklady.
Časté otázky zkoumají společné profesní a osobní zájmy, koníčky atd.
Utajená identita. Všem účastníkům dejte kus papíru a vybídněte je, aby napsali
slova nebo nakreslili obrázky, jimiž popíšou sami sebe, aniž by přitom mluvili.
Potom si papír přišpendlí na hruď, chodí okolo a dívají se na sebe navzájem.
Obrázky se vyberou a náhodně seřadí a účastníci se snaží určit, komu který
jednotlivý obrázek patří.
Práce ve dvojicích. Požádejte účastníky, aby si v místnosti našli někoho, koho
neznají nebo koho znají nejméně ze všech. Jakmile jsou všichni ve dvojicích,
facilitátor oznámí téma, o kterém mohou hovořit, a čas, který k tomu mají
vyhrazený.
Kdo je to? Účastníci o sobě napíší něco, o čem jsou přesvědčeni, že nikdo neví.
Vedoucí přečte text na proužcích papíru a ostatní hádají, o kterou osobu se
jedná. Je úžasné sledovat věci, které někteří lidé o sobě prozradí.
Společný základ. Účastníky v malých skupinách vyzvěte, aby vyjmenovali šest
věcí, které mají společné, a aby se o ně podělili s velkou skupinou.
II.4 PREZENTACE
Prezentace kombinované s prací ve skupině jsou dvě metody justičního vzdělávání, které
usnadňují osvojování nových znalostí. Vzhledem k tomu, že participace je důležitý faktor
zajišťující úspěch v učení, doporučuje se poskytnout okamžitě po prezentacích dostatek
času na skupinové nebo individuální diskuse, jelikož oba tyto postupy umožní vysvětlit
případné nejasnosti či zmatečné věci a také předejít případnému riziku „čistě didaktické“
výuky (tj. „vodění za ručičku“).
Kdy využíváme prezentace? Prezentace lze využít v řadě situací a pro řadu úkolů:
informace od zkušeného odborníka v oboru justice za účelem akcentace otázek
praktičnosti,
informace od členů komise za účelem uplatnění komparativního nebo
interdisciplinárního přístupu k prodiskutovávanému tématu,
stručné prezentace zadaných úkolů jednotlivými skupinami, které umožní zjistit
výrazně odlišné nebo inovační přístupy k určitému tématu.
Předmětem prezentací není obsah jako takový, ale vytvoření platformy pro diskuse
a výměnu názorů na nová témata, která vyžadují vstupní informace.
Hlavní úskalí jsou tato:
účastníci jsou schopni udržet pozornost maximálně 20–30 minut,
přenos informací mohou ovlivnit odlišné způsoby učení účastníků,
předpokladem porozumění s účastníky je vhodné výrazivo a řeč těla,
struktura prezentace,
obrazové materiály, powerpointové snímky, jejichž grafická úprava je v souladu
s příslušnými normami.
36
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Etapa přípravy: tipy pro školitele
Bez ohledu na rozsah by prezentace měla být zaměřená na veřejnost. Je důležité začít
zjišťováním toho, o co se účastníci zajímají a/nebo co od přednášejícího očekávají.
Složení účastníků bude určující pro stanovení toho, nakolik formální či neformální by
prezentace měla být.
Pracujte na jasné a logické struktuře. Měla by mít:
1. Úvod
V úvodu byste měli účastníkům říci, o čem budete hovořit, případně položit otázku,
kterou chcete zodpovědět.
2. Hlavní část
V hlavní části byste měli své téma rozvést a diskusi rozčlenit do řady dílčích témat,
která logicky vyplývají jedno z druhého.
3. Závěr
A konečně, to, co řeknete v závěru, bude přesně vycházet ze záměrů, jichž se
snažíte dosáhnout. Pokud jen něco popisujete, bude stačit souhrn hlavních bodů.
Na druhé straně, pokud se snažíte něco propagovat, pak by mohlo být vhodnější
svůj hlavní argument přeformulovat nebo zodpovědět otázku, kterou jste položili na
začátku. Účastníky byste měli se strukturou prezentace seznámit.
Přenos sdělení zajišťuje volba slov a způsob projevu. Můžete například říci: „První věc,
kterou bych poznamenal, je […]“, „V této části budu hovořit o […]“, „Závěrem […]“.
Obdobně mohou důležité souvislosti pomoci zdůraznit pauzy mezi body sdělení nebo
gesta, jako např. zdvižený prst při prvním bodu, dva při druhém bodu atd.
Velice důležité je správné načasování, protože ostatní se mohou spoléhat na to, že budete
hovořit po určitý čas a že to nebude trvat ani delší, ani kratší dobu. Ve skutečnosti byste
asi měli dbát na to, aby vaše prezentace byla o něco kratší, než je vyhrazený čas, protože
je dost pravděpodobné, že v příslušný den svou připravenou řeč přikrášlíte nebo se od ní
do určité míry odchýlíte.
Etapa realizace: tipy pro školitele
Zvažte způsob realizace, který použijete: Jaký druh nápovědy použijete? Jaké vizuální
pomůcky by mohly být užitečné? Budete sedět, nebo stát? Jaký druh gest by měl školitel
používat?
Zamyslete se nad tempem, hlasitostí, artikulací a tónem hlasu.
Volba správného tempa není důležitá jen k dodržení vyhrazeného času. Budete-li mluvit
příliš rychle, posluchači nebudou schopni držet s vámi krok; budete-li mluvit příliš pomalu,
pravděpodobně je budete nudit. Vhodnost tempa vaší promluvy se ovšem bude lišit
například podle toho, zda se od vašich posluchačů očekává, že si budou dělat poznámky,
zda vám naslouchají ve svém rodném jazyce a zda jsou obeznámeni s problémy,
o kterých hovoříte, nebo s jejich složitostí.
37
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Vhodná hlasitost bude záviset na velikosti místnosti, ve které hovoříte, a na kvalitě její
akustiky; vždy má smysl se posluchačů zeptat, zda vás skutečně slyší. Pokud sami sebe
neslyšíte bez toho, abyste křičeli, měli byste požádat o mikrofon, jinak váš hlas bude znít
napjatě.
Dbejte také na tón hlasu. Pokud lidé přednášejí prezentace (zejména čtou-li z textu), často
znějí monotónněji (a tudíž nudněji), než když vedou běžný rozhovor. Chcete-li si udržet
pozornost svých posluchačů, je pravděpodobně nezbytné, aby váš hlas zněl živěji
a abyste používali rozmanitější hlasový rejstřík než obvykle.
Výčet dovedností, jež jsou potřebné k tomu, abyste dokázali svůj projev
dobře podat
Lze řečníka slyšet ze zadní části místnosti?
Byl průběžně využíván oční kontakt k interakci s posluchači?
Byly vhodně použity audiovizuální pomůcky?
Napsal školitel nějaký materiál na bílé či jiné tabule nebo na snímky promítané
videoprojektorem a viditelné ze všech částí místnosti?
Využil školitel vhodným způsobem nějaké podklady rozdávané účastníkům
kurzu?
Hlas, oční kontakt, technika a školicí materiály musí být kompletně připraveny předem
a vyzkoušeny před vzdělávací akcí.
Příklad
Následuje postup, jenž lze použít v rámci programu „přípravy školitelů“ za účelem
získání dovedností při přípravě, realizaci a nácviku kvalitní prezentace.
Cíle:
Experimentovat s uplatňováním modelu didaktické analýzy při
přípravě a realizaci mini-přednášky.
Procvičit prezentační dovednosti, pracovat se vzdělávacími
zařízeními.
Získat strukturovanou zpětnou vazbu týkající se vašich
prezentačních dovedností.
Pokyny
pro týmy:
Požádáme vás, abyste spolu se dvěma nebo třemi osobami připravili
krátkou přednášku maximálně na deset minut. Jeden z vás ji přednese
vašim kolegům, ale můžete se také rozhodnout, že ji přednesete
společně a úkoly si rozdělíte.
Při přednášení prezentace musíte mít téma, o kterém budete hovořit.
Vzhledem k tomu, že se jedná o velice krátkou dobu (10 minut),
38
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
potřebujete jednoduché téma, stručné, dobře strukturované, vhodné na
10 minut.
Můžete použít téma z vaší odborné praxe, například výklad
písemného rozsudku, sled trestněprávního řetězce atd.
Můžete také zvážit možnost použít osobní téma, jež může
být pro vaše kolegy zajímavé, například jeden z vašich
oblíbených koníčků nebo váš oblíbený recept.
U obou variant je důležité zvolit téma, které není příliš složité, abyste
mohli skutečně vysvětlit, oč vám jde, během 10 minut.
Způsobem výuky, který se použije, je přednáška.
Použijte alespoň jednu z následujících pomůcek:
bílá tabule
přenosná prezentační papírová tabule
zpětný projektor a fólie
podklady rozdávané účastníkům
Čas: Na přípravu budete mít 60 minut.
Zpětná vazba:
Po skončení prezentace dostanete zpětnou vazbu ohledně toho, jak se
vám podařilo:
přizpůsobit se povaze posluchačů
strukturovat svou přednášku
využívat mediální zdroje
II.5. STŘÍDÁNÍ PŘEDNÁŠEK A PRÁCE VE SKUPINÁCH
Přednášky jsou užitečné, pokud jsou posluchačům předávány nové poznatky. Proces
učení se ovšem realizuje v případě, že jsou účastníci aktivně zapojeni do vlastního
procesu učení. Technikou, která přináší výsledky, je střídání přednášek s powerpointovými
prezentacemi i bez nich a práce ve dvojicích nebo ve skupině.
Přednášky
Popis metody. Přednášky jsou strukturované prezentace, jejichž účelem je předávání
znalostí. Přednášky, jakožto přímá metoda vzdělávání, představují cenný a účinný
nástroj k vysvětlení myšlenek a teorií v krátkém čase. Přednášky jsou nejpřímější
metodou vzdělávání. Měly by se používat v kombinaci s jednou nebo více metodami
39
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
participativního vzdělávání.
Jejich výhodou je to, že se mohou ukázat být velice užitečné v souvislosti s velkými
skupinami a v kombinaci s jinými technikami, které jsou vhodnější pro praktické
vzdělávání. Mluvčí při předávání konkrétních znalostí posluchačům celý proces kontroluje,
to ovšem nevylučuje možnost vést přesvědčivý hovor, který podnítí zapojení posluchačů.
Tato metoda může mít určité nevýhody, není-li použita správně, jako například pouze
jednosměrnou komunikaci, pasivní úlohu účastníků, nízkou úroveň absorpce, a v důsledku
toho umělé přizpůsobení znalostí. Přednášky jsou nejdirektivnější metodou vzdělávání.
Práce ve skupinách
Popis metody. Práci ve skupině lze organizovat tak, že jsou dva nebo tři lidé požádáni,
aby společně prodiskutovali určité téma a následně o něm referovali širší skupině.
Obvykle stačí požádat účastníky, aby toto téma prodiskutovali s osobou vedle sebe.
Malým skupinám by se mělo zadat jasné téma, na které se mají zaměřit, a měl by jim
být na jeho prodiskutování vyhrazen krátký čas. Tato metoda je účinná v počátečních
etapách vzdělávacího kurzu, kdy se účastníci ještě nemusejí ve vztahu ke svým
kolegům cítit uvolněně.
Po skončení diskuse lze požádat vybraný počet skupin, aby celé skupině poskytly
zpětnou vazbu tak, aby bylo možné si vyměnit názory a popřípadě je zaznamenat na
přenosnou prezentační papírovou tabuli. Velice důležité jsou pokyny. Určují pravidla
diskuse. Nejsou-li pokyny jasné, mohou vyvolat zmatek, oslabit koncentraci nebo
zájem a vyvolat nudu.
Asi je lepší navrhnout, aby přednášky doplňovaly činnost ve skupině, nikoli naopak.
Prostřednictvím práce v malých skupinách lze tedy realizovat případovou studii, simulaci,
hraní rolí či diskuse na různá témata.
Výhody. Účastníci považují diskuse v malých skupinách za přínosné, pokud:
mají příležitost k nim přispět,
je jim jasný účel diskuse a jsou na ni připraveni,
je atmosféra přátelská a cítí se emocionálně uvolnění,
mají dobré vedení,
jsou přesvědčeni, že učení má pro ně význam.
Lze uvést také některé nevýhody:
Lidé vědí, jak mluvit k druhým lidem, nikoli však s nimi – někteří mluví příliš
mnoho, jiní příliš málo, účastníci školení mají dominantní nebo podřízenou
40
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
pozici, odchylují se od tématu, mluví o věcech blízkých tématu, opakují se atd.
Skupiny mohou určité myšlenky odmítnout a jiné přijmout, aniž by podaly logické
argumenty.
Skupiny mohou být zaměřené spíše na osobnosti než na úkoly.
Skupinám může být ve vyhrazeném čase zadáno příliš mnoho úkolů.
Vedoucí skupiny je nedostatečně připraven nebo funkci vedoucího nechápe
správně – autorita vedoucího může být vnímána jako příliš svazující.
Tipy pro školitele. Jedním z nejdůležitějších pravidel pro práci ve skupině je
pravděpodobně správné uspořádání sezení. Sezení a vybavení učebny je třeba uspořádat
podle potřeb vzdělávání; to nemusí vždy odpovídat uspořádání, jež dané místo nabízí.
Uspořádání sezení pomůže určit vztahy mezi školitelem a školenými osobami a mezi
školenými osobami jako takovými.
II.6. DEBATA
Popis metody. Debata je metoda formální prezentace určitého argumentu
disciplinovaným způsobem. Přestože prvky debaty tvoří logická konzistentnost, věcná
správnost a určitá míra emocionálního apelu na posluchače, jedna ze stran má často
převahu nad druhou tím, že prezentuje nadřazený „kontext“ a/nebo rámec daného
problému. Výsledek debaty může záviset na konsenzu nebo na určitém formálním
způsobu dosažení řešení, nikoli na objektivních skutečnostech.
Na rozdíl od přednášek debata používá hypotetické otázky, jež jsou pokládány účastníkům
justičního vzdělávání s cílem vyvodit závěry prostřednictvím jejich vlastní argumentace.
Účelem je podnítit myšlení a argumentaci. Z hlediska školitele neexistuje správná
odpověď. Hypotetická otázka školeným osobám pouze nabízí mechanismus, jak zpracovat
myšlenky, jež vedou k závěru. Na konci každé úspěšné debaty každý její účastník zaujme
k danému problému stanovisko (dobrovolně nebo podle pokynů).
Příklad. Debaty lze organizovat různým způsobem.
Účastníci vzdělávacího programu (v rámci počátečního nebo dalšího vzdělávání) jsou
vyzváni k tomu, aby sehráli roli soudců, advokátů či státních zástupců. Potom se mohou
zapojit do debaty o otázkách zásadního významu, které budou filtrovány z těchto tří
hledisek.
Debaty lze také organizovat jednoduše k usměrnění argumentů a k podnícení náležité
argumentace v rámci počátečního vzdělávání. Účastníci jsou rozděleni do dvou skupin
debatujících, kteří předkládají argumenty pro a proti a logicky konzistentními a věcně
správnými postupy formulují stanovisko. Debata je důležitá z didaktického hlediska,
jestliže školitel posuzuje formulaci určité koncepce a logickou motivaci v procesu
argumentace.
41
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
II.7. SIMULOVANÁ SLYŠENÍ A POSTUPY HRANÍ ROLÍ
Tyto postupy se často používají jako prostředek realizace vzdělávání soudců a státních
zástupců. Používá se široká škála metod k zajištění toho, aby se prostřednictvím „živé
zkušenosti“ simulovaného rozhodování zlepšily dovednosti zúčastněných školených osob.
Popis metody. Hraní rolí spočívá v zadání konkrétní role skupině nebo podskupině
(například státní zástupce, obhájce a soud či policejní úředník, pachatel, svědek
a oběť). Účastníci jsou následně požádáni, aby určitý úkol (jako například fiktivní
právní problém) plnili z různých úhlů pohledu. Využívání hraní rolí a/nebo diskuse
o fiktivních případech vnáší do kurzů prvek praktického uplatnění. Jedná se o techniku
vzdělávání, která buď demonstruje teorii nebo pomáhá školeným osobám uvádět do
praxe to, co se naučily, a najít „důkaz“: funguje teorie podle předpokladů? Tyto
techniky mají mnoho výhod, neboť tento druh práce ve skupinách předpokládá
součinnost a kolektivní formulaci strategií, přehrává reálné situace a uplatňuje
koncepce v praxi.
Příklad:
Simulace: náhradní školitel
V týmu školitelů jsou rozděleny úkoly na příští rok. Jeden ze školitelů bohužel nemůže
docházet do vzdělávacího centra několik měsíců. Naštěstí se najde nový kolega. Kurzy
převezme jako náhradní školitel a je odborníkem, pokud jde o obsah, ale nemá žádné
zkušenosti s výukou nebo vzděláváním. Je ochoten kurzy převzít, ale potřebuje poradit.
Zadání:
Otázka: Jak byste svému kolegovi poradili?
Způsob vzdělávání: hraní role s pozorovateli.
Následuje proces zpětné vazby.
Tipy pro školitele. Je však třeba upozornit na některé důležité aspekty. Školitelé by měli
zajistit, aby se dbalo na dodržení doporučení v následujícím výčtu:
jednotlivé úkoly by měly být konkrétní,
je nezbytný pečlivý závěrečný pohovor,
jsou potřebné reálné časové lhůty,
úkoly by měly být navrženy tak, aby do nich byli zapojeni všichni účastníci, byť
v roli pozorovatelů,
rozdělení úkolů by mělo být spravedlivé,
měla by být vysvětlena úloha školitele.
42
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
II.8. PRAKTICKÉ PŘEDVÁDĚNÍ
Tato metoda je mimořádně vhodná při multidisciplinárním vzdělávání k efektivnímu
a udržitelnému rozšiřování znalostí a schopností soudců a/nebo státních zástupců
vykonávajících funkci v mimoprávních či mimosoudních záležitostech.
Popis metody. Při školení založeném na dovednostech za použití demonstrační
metody školitel předvádí krok za krokem logické postupy při výkonu pracovní činnosti,
zásady, které v tomto případě platí, a případné související informace.
Problémy ovšem vznikají, pokud mluvčí nebo školitel mimo oblast justice nezvolí pro své
posluchače vhodné výrazivo, jelikož používá bez dalšího vysvětlení vlastní odborný jazyk.
Naproti tomu účastníci pocítí dlouhodobé účinky, když architekt vysvětluje typické
technické nedostatky určité budovy občanskoprávním soudcům na modelu domu, když
forenzní psychiatr prakticky demonstruje trestněprávním soudcům a/nebo státním
zástupcům, jak provádí testy v otázce potenciální nepříčetnosti obžalovaného, či když
psycholog vysvětluje rodinným nebo trestněprávním soudcům, jak posuzuje věrohodnost
dětského svědka.
II.9. ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ:
SEDM KROKŮ PŘI ANALÝZE PROBLÉMU
Při řešení problémů lze vycházet z plánovacího rámce nebo se může jednat o spontánní
reakci či debatu, která proběhne, jestliže taková situace nastane.
Popis metody. Tato metoda vzdělávání se používá k určení problémů, jejich analýze
a hledání vhodných způsobů jejich řešení. Způsob, jímž lze přistupovat k řešení
problémů, se u jednotlivých problémů liší. Lze jej použít v rámci pracovních skupin
nebo neformálních diskusí.
Uplatnění organizovaného přístupu v sedmi krocích k analýze problému nebo případu celý
proces usnadní a může přínos učení zvýšit.
1. Důkladně se seznamte se spisem k případu. Chcete-li plně pochopit, o co
v určitém případu jde, je nezbytné si pečlivě a důkladně prostudovat spis.
Pořizování poznámek je výhodou.
2. Definujte ústřední problém. Mnoho případů se týká několika otázek nebo
problémů. Určete nejdůležitější problémy a oddělte je od méně důležitých.
3. Funkční oblasti. Jakmile zjistíte, co je nejdůležitější základní problém, zkoumejte
související problémy ve funkčních oblastech (například marketing, finance,
zaměstnanci atd.). Problémy ve funkční oblasti vám mohou pomoci určit hluboce
43
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
zakořeněné problémy, za které odpovídá vrcholové vedení.
4. Definujte justiční souvislosti: Zasaďte problém do kontextu významného zákona,
předpisů atd.
5. Určete překážky spojené s problémem. Překážky mohou omezovat řešení, jež
jsou k dispozici.
6. Určete všechny příslušné alternativy. Seznam by měl obsahovat všechny
příslušné alternativy, které by mohly řešit problém(y), jež byly určeny v rámci
kroku 2.
7. Zvolte nejlepší alternativu. Vyhodnoťte každou alternativu z hlediska dostupných
informací. Pokud jste pečlivě prošli předchozích pět kroků, mělo by být
přiměřené řešení případu jasné.
II.10. PŘÍPADOVÉ STUDIE
Je snadné zaměnit metodu případové studie a metodu případu z praxe, zejména pokud
jde o právní vzdělávání. Autorem metody případu z praxe v právním vzdělávání je
Christopher Columbus Langdell, děkan Právnické fakulty Harvardské univerzity
v letech 1870–1895. Langdell vymyslel způsob, jak systematizovat a zjednodušit právní
vzdělávání zaměřením na předchozí judikaturu, která prosazovala zásady nebo doktríny
dílčích kategorií práva. Za tímto účelem napsal první knihu precedenčních případů,
nazvanou A Selection of Cases on the Law of Contracts,19 což byla sbírka vyřešených
případů, které splňovaly jeho podmínku, že vrhají světlo na současný stav smluvního
práva. Studenti se s těmito případy seznámili a přišli připraveni analyzovat je během hodin
ve třídě, kdy byla uplatňována sókratovská metoda otázek a odpovědí.
Popis metody. Případové studie poskytují čtenářům přehlednou informaci o hlavním
problému a souvislosti o prostředí, zúčastněných osobách a událostech, které vedly
ke vzniku problému nebo příslušnému rozhodnutí. Případy se používají k ilustraci
konkrétního souboru cílů učení a (stejně jako v reálném životě) jen zřídkakdy
představují přesné odpovědi na příslušné dilema. Metoda případové studie
v současnosti spočívá v představení konkrétního incidentu nebo scénáře, přičemž
jsou uvedeny příslušné informace o souvislostech, které jsou podrobně analyzovány
s cílem určit řešení. Vytváří příležitost k porozumění zásadám, předpisům a pravidlům
a k jejich uplatnění na skutečný nebo imaginární scénář.
Případové studie obvykle nepodávají jasné odpovědi. Jejich účelem je navodit otázky
a umožnit účastníkům činit jednotlivé kroky rozhodovacího procesu s cílem najít jimi
preferovaná řešení. Případová studie může zabrat jedno školení v rámci vzdělávací akce
nebo ji lze uskutečnit rozšířenou formou, kdy se na ní pracuje v celém průběhu
vzdělávání.
19 Langdell, C. C., A Selection of Cases on the Law of Contracts with References and Citations...Prepared for Use as a
Text-Book in Harvard Law School, Little Brown Boston, 1870.
44
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Struktura případové studie. Případové studie jsou efektivnější v malých skupinách, v nichž
se účastníci, kteří obvykle sedí nebo pracují samostatně či mnohem méně často s jiným
soudcem, mohou vzájemně učit ze svých zkušeností a analytických přístupů a díky tomu
zároveň uvažovat o svém vlastním přístupu. Lze je také využívat u větších skupin.
Témata, jež lze použít. Případové studie se mohou týkat široké škály témat: hmotného
práva, procesních a důkazních otázek, řízení případu, manažerského chování,
spravedlivého zacházení nebo kombinace těchto otázek. Mohou mít podobu stručného
hypotetického scénáře, problému či hraní rolí nebo vycházet z materiálů, které by obvykle
představovaly dokumenty ke slyšení.
Tipy pro školitele. Při navrhování využití případových studií je důležité, aby jejich obsah byl
koncipován tak, aby se dosáhlo jasně definovaných cílů a výsledků učení. Je třeba vést v
patrnosti, že nerealistická atmosféra a chybějící podrobnosti o souvislostech mohou
přispět k rozhodnutím odtrženým od praxe.
II.11. POSTUPY NA ZÁKLADĚ ZKUŠENOSTI
Tato metoda vzdělávání může být mimořádně přínosná v případě vzdělávacích akcí, které
se zaměřují na metodické schopnosti a dovednosti. Například při vzdělávání zaměřeném
na řídicí a vůdčí dovednosti týkající se řízení procesů a změn se ukázala jako zdaleka
nejpřínosnější metoda, která účastníkovi umožní osvojit si zkušenost skutečného případu,
tj. být přítomen konkrétnímu procesu změn u daného soudu nebo u daného státního
zastupitelství.
Popis metody. Učení na základě zkušenosti je učení prostřednictvím uvažování nad
praktickou činností a často bývá dáváno do kontrastu s didaktickým učením. Zaměřuje
se na proces učení jednotlivce, který získává zkušenost velice podobnou tomu, co se
odehrává v reálných životních situacích.
U tohoto druhu přístupu je třeba vzít v úvahu některé požadavky:
Vzdělávaná osoba by měla být ochotna se do dané zkušenosti aktivně zapojit.
Vzdělávaná osoba by měla být schopna o této zkušenosti uvažovat.
Vzdělávaná osoba by měla disponovat analytickými dovednostmi a tyto
dovednosti využívat k tomu, aby zkušenost dokázala formulovat.
A vzdělávaná osoba by měla disponovat dovednostmi v oblasti rozhodování
a řešení problémů s cílem využít nové podněty získané zkušeností.
Tato metoda vzdělávání může být mimořádně přínosná v případě vzdělávacích akcí
zaměřených na metodické schopnosti a dovednosti. Například při vzdělávání zaměřeném
na řídicí a vůdčí dovednosti týkající se řízení procesů a změn se ukázala jako zdaleka
nejpřínosnější metoda, která účastníkovi umožní osvojit si zkušenost skutečného případu,
tj. být přítomen konkrétnímu procesu změn u daného soudu nebo u daného státního
45
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
zastupitelství.
II.12. ZPĚTNÁ VAZBA
Zpětná vazba je nezbytná, pokud se používají druhy metod a technik vzdělávání, jimiž se
účastníci aktivně zapojují do procesu učení.
Definice. Zpětná vazba je zásadní součástí programů vzdělávání a odborné přípravy.
Pomáhá vzdělávaným osobám uvědomovat si vlastní potenciál v různých fázích
vzdělávání, zvyšovat jejich povědomí o silných stránkách a oblastech ke zlepšení
a určit opatření, jež je třeba přijmout ke zlepšení výkonnosti.
Ke zpětné vazbě lze přistupovat neformálně jako ke každodennímu setkávání školitelů
a školených osob, pracovníků na stejné služební úrovni nebo kolegů či formálně
v rámci písemného hodnocení.
Jakákoli zpětná vazba by měla být:
Konstruktivní
Měla by obsahovat konkrétní informace, být zaměřená na problémy a založená na
pozorování. Měla by obsahovat pochvalu i kritiku s cílem poskytnout rozumná doporučení
ke zlepšení.
Objektivní
Měla by být založená na skutečnostech, měřitelná a pozorovatelná.
Konkrétní
Měla by se vztahovat k chování, které reálně existuje. Školitel nehovoří abstraktně.
Sledované chování není věcí výkladu.
Adresná
Měla by zdůrazňovat silné a slabé stránky a uvádět konkrétní příklady nebo
vysvětlení.
Rychlá
Je třeba ji poskytnout okamžitě nebo podle dohodnutého harmonogramu.
Zpětná vazba by měla být vždy dvousměrnou komunikací.
Školená osoba je klíčový subjekt, který je přizván k závěrečnému pohovoru: vyzvěte
školené osoby, aby se vyjádřily k tomu, zda jsou, nebo nejsou spokojeny, co pro ně bylo
důležité, co vnímají jako překážky, kdy jsou připraveny použít to, co se naučily, a jak se
cítily při hraní rolí (simulované soudní řízení). Měl by být také čas na zpětnou vazbu od
školitelů.
46
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
II.13. ZÁVĚREČNÝ POHOVOR
Každý postup, jehož součástí je práce ve skupinách, by měl být zakončen závěrečným
pohovorem. Školitel dá skupinám možnost zpětně referovat ostatním účastníkům
a následně jim podá závěrečné informace.
Popis metody. Jedná se o důležitý aspekt práce ve skupinách: závěrečný pohovor
představuje hodnocení určité činnosti, určení odlišných stanovisek a příležitost ke
sdílení myšlenek. Zásadně důležitou skutečností je to, že zpětné referování odráží
názory skupiny, nikoli náhled jediného jejího mluvčího. Během diskusí ve skupině se
doporučuje používat přenosnou prezentační papírovou tabuli.
K zajištění toho, aby závěrečný pohovor splnil svůj účel, je třeba učinit dva důležité kroky:
Skupiny by měly vědět předem, že se uskuteční zpětná vazba v plénu a že každá skupina
by měla jmenovat „zpravodaje“, jehož úlohou bude ve vymezeném čase referovat
o závěrech skupiny.
Jakmile zpětné referování proběhne, školitel, který zpětnou vazbu v plénu vede, by měl
podnítit diskuse a kritické úvahy o soudržnosti vyjádřených názorů a kvalitě důkazů.
Důležitým aspektem je ovšem vhodné používání metod vzdělávání v souladu s profilem
účastníků a sledovanými záměry nebo cíli. Níže uvedené schéma znázorňuje klíčové
prvky plánu vzdělávání.
PŘÍKLAD:
RÁMEC PRO KONCEPCI KURZU V OSMI KROCÍCH
Stanovte cíle kurzu.
Zodpovězte otázky jako např.:
„Do jaké míry by se účastníci měli změnit, když kurz dokončí?“ (Postoj)
„Co by měli vědět nebo být schopni dělat po absolvování kurzu?“ (Znalosti
a dovednosti, postoje)
Záměry/cíleCharakteristika dospělé
vzdělávané osoby
Koncepce kurzuObsah Metoda vzdělávání Výukové postupy
Hodnocení
Popište cíle z hlediska chování (používejte slovesa!).
Vezměte v úvahu charakteristiku a situaci vzdělávaných osob:
47
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
profesní profil a stávající znalosti o daném předmětu
motivace k účasti v kurzu
profil skupiny
místo
technické prostředky
logistika
Zvolte obsah kurzu
Zajistěte, aby nechyběla nejdůležitější témata. Snažte se docílit rovnováhy: musí být
k dispozici dostatečný obsah, který učiní kurz dostatečně podnětným, nikoli však
v takovém množství, abyste museli přeskakovat od jednoho tématu k druhému.
Zvolte metodu a techniku vzdělávání
Využívání široké škály metod vzdělávání do značné míry závisí na cílech kurzu a na
profilu dospělých vzdělávaných osob.
Kurz si naplánujte. Použijte tuto strukturu: úvod, hlavní část, hodnocení.
Při plánování kurzu je zapotřebí vzít v úvahu tyto prvky:
Úvod
Představte se
Potřeby, záměry/cíle, očekávání
Čas (plánování)
Reakce, když účastníci kurzu kladou otázky
Ostatní (logistika, telefony, přestávky atd.)
Hlavní část
Představte obsah kurzu podle zvolených metod vzdělávání
Zapojte účastníky
Umožněte jim uplatnit znalosti
Proveďte kontrolu, zhodnoťte proces učení
Závěr
Užitečná je zpětná vazba, závěrečný pohovor a shrnutí.
Harmonogram návazných kroků, schůzky atd.
Vyberte si a připravte četbu a činnosti (média, přístroje)
Zamyslete se v souvislosti s podklady k četbě nad kombinací učebnic, článků
a jiných médií.
Sestavte si materiál a zadání úkolů pro kurz
Zpracujte si vše, co během kurzu potřebujete: listy papíru, poznámky, podklady
rozdávané účastníkům, shrnutí, zadané úkoly, odpovědi na zadané úkoly, přílohy
atd.
Připravte se na zpětnou vazbu od účastníků a nachystejte si nástroje hodnocení.
Chcete vědět, zda účastníci dosáhli svých záměrů a jak kurz vnímali. Tyto
informace jsou zapotřebí k případným úpravám. Při shromažďování informací
48
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
mohou pomoci následující ukazatele:
zkoušky nebo kvízy
sledujte tváře a řeč těla účastníků
sledujte zapojení a docházku
sledujte četnost diskuse mimo třídu či využívání konzultačních hodin
sledujte plnění zadaných úkolů
analyzujte práce/deníky vzdělávaných osob
zkoumejte hodnocení kurzu
ptejte se přímo účastníků
III. PROFESNÍ PŘÍPRAVA NA PRACOVIŠTI
III.1. PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ MODERNÍCH SOUDCŮ A STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ
Práce soudce nebo státního zástupce je v našich zemích dnes obtížnější než kdy jindy.
Nejen proto, že soubor právních pravidel, jež musí soudy uplatňovat, se stává technicky
složitějším a zavedené společenské vztahy stále větší měrou vyžadují zásah justice, ale
také proto, že v našich demokratických a otevřených společnostech četná a často
vzájemně protichůdná práva a očekávání, jež mají být uznávána a zaručena, rostoucí
veřejný vliv jednotlivců a společenských skupin, potřeba společenského řádu
a bezpečnosti, očekávání nediskriminace a nižší míry nerovnosti, sociální spravedlnosti
a přerozdělování a omezení dostupných zdrojů mohou jako celek vytvářet napětí, a činit
tak úkol zajistit v praxi potřebnou rovnováhu obtížnějším a citlivějším.
Z tohoto důvodu je počáteční vzdělávání budoucích soudců a státních zástupců – stejně
jako úvodní vzdělávání nově jmenovaných soudců a státních zástupců – dnes více než
kdy jindy zásadní a obtížný úkol, který nelze splnit pouhým předáním právních koncepcí
ani pouhým mechanickým opakováním zvyků a postupů v justičním aparátu. Vyžaduje
schopnost porozumět prostředí, ve kterém soudci a státní zástupci působí.
Kompetentnost, etické jednání, dodržování nezávislosti soudů, nestrannost, rezervovanost
a náležité porozumění lidské a společenské realitě, s níž je justiční systém v interakci, to
všechno jsou požadavky na dobrého soudce nebo státního zástupce.
Ze všech těchto nároků je zřejmé, proč je lepší, aby počáteční a úvodní vzdělávání soudců
a státních zástupců nebylo výhradním úkolem vnitřních struktur v rámci téhož soudního
systému, čímž by docházelo ke zcela sebevztažnému procesu. Počáteční a úvodní
vzdělávání nových pracovníků by mělo být situováno takříkajíc na pomezí mezi soudním
aparátem a „vnější“ společností.
Je zjevné, že toto vzdělávání, ve všech svých aspektech (a nejen z přísně právního
hlediska týkajícího se oblastí mezinárodního a evropského práva), může vytěžit maximum
ze srovnávání, výměny a spolupráce mezi vzdělávacími institucemi v různých zemích
v Evropě i mimo ni. Různé právní kultury – a nejen různé právní systémy – se mohou
a musí navzájem konfrontovat a obohacovat.
49
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Ve vhodných situacích může speciálně uzpůsobená profesní příprava na pracovišti
představovat mimořádně prakticky zaměřenou metodu zdokonalování odborných
dovedností a schopností soudců a státních zástupců, která je také mimořádně efektivní
z hlediska zdrojů. Zatímco tutorství nebo mentorství jsou koncepce, které jsou dobře
známy již určitou dobu, supervize a dohled ve skupině se po desetiletí tradičně omezují na
společensko-psychologická profesní prostředí a do soudnictví byly zavedeny teprve
nedávno.
III.2. TUTORSTVÍ NEBO MENTORSTVÍ
Definice. Tato metoda spočívá ve spojení jednotlivé školené osoby se zkušeným
a didaktickými dovednostmi vybaveným odborníkem v oboru justice za účelem
osvojení požadované odbornosti v konkrétní oblasti znalostí, schopností a dovedností
velice praktickým způsobem v situaci vzájemného učení. Tato metoda profesní
přípravy na pracovišti se používá primárně v počátečním a úvodním vzdělávání.
Mentoři nesou primární odpovědnost za pomoc novým soudcům, neboť je seznamují
s příslušnými tématy, včetně parametrů programu justičního mentorství, podrobností
o uzavření právní praxe, zaměstnaneckých postupů a zásad, etických zřetelů
a doporučení pro život v rámci justiční komunity. Přístup mentorů musí být uzpůsobený
různým typům osobnosti a způsobům učení nových soudců.
Úspěšný program mentorství podporuje důvěru veřejnosti v integritu a nestrannost
soudnictví.
III.3. SUPERVIZE
Supervize představuje zvláštní formu odborného poradenství, jež má podobu intervence
na pracovišti. Vstupují do ní tři strany:
zaměstnavatel,
supervizor
a supervidovaný (supervidovaní).
Cílem je udržitelným způsobem zlepšovat odborné schopnosti a dovednosti
supervidovaných, ať se jedná o celé organizace, skupiny nebo jednotlivce. Vzhledem
k tomu, že se supervize může ukázat jako značně nákladná – supervizoři jsou obvykle
speciálně vyškolení odborníci – nelze předpokládat, že bude komplexní. Je proto nanejvýš
důležité, aby všechny tři dotčené strany řádně a přesně určily potřeby supervidovaných
v oblasti vzdělávání a potom dosáhly konkrétní cílové dohody ohledně rozsahu, četnosti,
ceny a cílů intervence.
Úkol zaměstnavatele obvykle končí, jakmile je dosaženo cílové dohody. Může se později
zapojit do posouzení nebo hodnocení supervize, což je ovšem v soudnictví poněkud
50
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
obtížné, neboť zaprvé, nejdůležitějším rysem fungující supervize je zachování důvěrnosti
a zadruhé, nikdy by neměla být ohrožena soudní nezávislost supervidovaných.
Jaká je úloha supervizora? Supervizor doprovází supervidované při každodenní odborné
činnosti s cílem zjistit dynamiku jejich úloh, jakož i potenciální dysfunkce ve vztazích mezi
supervidovanými na jedné straně a ve vztazích mezi supervidovanými a třetími stranami
na straně druhé. Výchozím bodem je tedy hodnocení situace. „Prolomit ledy“ pomůže
opravdový a energický přístup supervizora zaměřený na důvěru. Je zaručeno zachování
důvěrnosti a supervizor supervidované nikdy nenahradí zejména v kontaktech s „vnějším
světem“ (tj. mimo systém supervize).
Z hlediska supervidovaných je cílem supervizora pomoci jim zjistit proveditelné způsoby,
jak mohou samostatně zlepšovat své odborné schopnosti a dovednosti. V rámci systému
supervize je úspěšnost při naplňování těchto cílů pravidelně kontrolována.
Z dlouhodobého hlediska je cílem vyvolat dlouhodobé změny chování supervidovaných,
a tím zvýšit jejich nezávislost na supervizorovi.
Obvyklými metodami supervize jsou analytická reflexe, interaktivita zaměřená na určité
téma hraním rolí nebo podobnou činností, analýza videonahrávky, domácí úkoly atd.
Obvyklými formami supervize v kontextu justice jsou:
Skupinová nebo týmová supervize: určitý počet supervidovaných buď z několika
odlišných organizací (například policie, státní zastupitelství a trestní soud) nebo
z několika oddělení (v rámci soudu či v rámci státního zastupitelství) nebo
z jednoho oddělení (v rámci soudu či státního zastupitelství) uvažuje
o zkušenostech a problémech v jejich společném profesním prostředí.
Cílem je zde velice často dosáhnout trvalého zlepšení v procesech řízení změn
a v řízení kvality v organizaci.
Případová supervize: jedná se o mimořádně užitečnou metodu profesní přípravy na
pracovišti, kdy konkrétní případ nebo neobvyklá situace představuje mimořádně
náročný úkol, který na sebe po určitou dobu váže velký počet „zaměstnanců“ soudu
či státního zastupitelství (soudce, státní zástupce a další zaměstnance).
Cílem je otevřít cesty k účinnému řízení kvality v konkrétních souvislostech případu,
jež by mohly následně sloužit jako vzor pro budoucí srovnatelné případy.
Individuální supervize: tato zvláštní forma osobní supervize je obzvláště užitečná,
jestliže je záměrem vrátit soudce nebo státního zástupce „v potížích“ (bez ohledu
na důvody, proč k těmto potížím došlo) na správnou cestu tím, že se mu umožní
znovuobjevit schopnosti a dovednosti, které byly dlouhodobě zasuty pod nánosem
každodenních činností. Supervize se v těchto situacích často nazývá „koučování”,
ale vzhledem k tomu, že tento poněkud tajuplný termín nemá žádný jasně
vymezený a jednotný vědecký význam, je vhodnější používat pojem individuální
supervize.
Výraznou výhodou této dílčí formy supervize je mimořádně vysoký stupeň
důvěrnosti. Soudce nebo státní zástupce snáze odhalí své nitro v situaci jeden na
jednoho než ve skupině.
51
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
III.4. DOHLED VE SKUPINĚ (KOLEGIÁLNÍ PORADENSTVÍ)
Dohled ve skupině, také nazývaný kolegiální poradenství, je v zásadě formou skupinové
supervize bez supervizora. „Supervidovaní“ provádějí vzájemnou supervizi. Pro tuto formu
odborného vedení na pracovišti není nutným předpokladem cílová dohoda se
zaměstnavatelem. Dohled ve skupině je tak mnohem neformálnější a také méně nákladný
než výše uvedené formy supervize. Jednou z hmatatelných výhod pro školené osoby je
obzvláště důvěrné prostředí. Personální složení skupiny pro tuto formu supervize je
striktně omezeno na pracovníky na stejné služební úrovni.
Další výhodou dohledu ve skupině – přinejmenším v kontextu justice – je přísně
dobrovolná povaha poradenství. Zatímco v soukromém sektoru existují situace, kdy
dohled ve skupině zaměstnavatel jednoduše vyžaduje, maximum, co předseda soudu
nebo vedoucí státní zástupce může udělat, je motivovat k dohledu ve skupině vysvětlením
jeho prospěšných účinků.
V praxi lze formy dohledu ve skupině najít zejména mezi mladšími – nově jmenovanými –
soudci nebo státními zástupci. Formy dohledu ve skupině jsou případně také součástí
mechanismů vzájemného hodnocení pro zprávy o výkonnosti. Ze zkušenosti však vyplývá,
že i zkušení soudci nebo státní zástupci mohou z kolegiálního poradenství výrazně těžit.
Například seznámení se s tím, jak zkušený kolega vede slyšení, může pomoci odstranit
dlouhodobé osobní nedostatky, jichž si soudce, který se kolegou vedeného slyšení
zúčastní, nebyl vědom.
IV. VYUŽÍVÁNÍ MODERNÍ TECHNOLOGIE
Využívání moderní technologie by mělo být záležitostí důkladného rozhodování. Vhodnost
metod elektronického učení je třeba určit s ohledem na profil školených osob, cíle školení
a obsah jako takový.
Výhody. Moderní technologie jsou důležitým nástrojem, který by měl být využit v plném
rozsahu. Prostřednictvím metod elektronického učení lze účelně předávat znalosti,
porozumění znalostem a jejich použití. Osobní přístup by rozhodně fungoval v případě
rozvoje dovedností a chování, k předávání nových znalostí je však nákladově efektivní
využít moduly elektronického učení.
Nevýhody. Je ovšem třeba poznamenat, že potenciál elektronického učení v kontextu
justice je omezený i v případě, že se soustřeďuje pouze na předávání nových znalostí.
Online informace mohou zejména poskytnout základní informace k danému tématu.
Porozumění složitým právním koncepcím a judikatuře vyšších soudů ve věci těchto
koncepcí ovšem vyžaduje interakci mezi příslušnými stranami. A mělo by se mít vždycky
na zřeteli, že elektronické učení je poněkud nákladné, má-li být realizováno řádně. Musí
být připraveny nástroje učení a musí se zorganizovat kroky navazující na fázi
elektronického učení. Předávané znalosti budou správné pouze v případě, že budou
přijata institucionální opatření k pravidelné aktualizaci obsahu online nástrojů a použité
52
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
metodiky.
IV.1. VZDĚLÁVÁNÍ ZALOŽENÉ NA TECHNOLOGIÍCH A KOMBINOVANÉ
UČENÍ
Vzdělávání založené na technologiích vzniklo jako alternativa ke vzdělávání vedenému
instruktorem. Hlavní výhodou, kterou tento přístup k učení nabízí, je počet lidí, jež lze
vyučovat. Elektronické učení je také nákladově efektivnější, jelikož soudcům umožňuje
kombinovat jejich povinnosti s procesem trvalého učení.
Výhody elektronického učení v současnosti z hlediska zdrojů dobře fungují. Skutečností
ovšem zůstává, že praktický přístup ke vzdělávání nespočívá jenom v online opatřeních
v rámci distančního učení.
Z tohoto důvodu kombinované učení vychází při vzdělávání z mnoha zdrojů. Existuje
mnoho definic kombinovaného učení, ale žádná jednotně přijímaná. Jedna z rozšířených
definic kombinovaného učení je charakterizuje jako strukturované příležitosti k učení, které
využívají více než jednu metodu učení nebo vzdělávání ve třídě nebo mimo ni. Tato
definice zahrnuje:
různé metody, které usnadní učení (přednáška, diskuse, řízená praxe, četba, hry,
případová studie, simulace),
různé metody realizace (živě ve třídě nebo prostřednictvím počítače),
různé plánování (synchronní nebo asynchronní),
různé úrovně vedení (individuální, vedené instruktorem nebo odborníkem či
skupinové nebo sociální učení).
Kombinované učení nabízí možnost vytvořit efektivní vzdělávání, ušetřit vzdělávacím
institucím čas i peníze, učinit vzdělávání pro vzdělávané osoby příjemnější a vhodnější
a nabídnout odborníkům na výuku příležitost k inovacím. Ti, kdo podporují kombinované
učení, zdůrazňují jako dva hlavní přínosy tohoto přístupu příležitost ke sběru dat
a uzpůsobení výuky a hodnocení podle potřeb vzdělávaných osob.
Neměli bychom však zapomínat, že kombinované učení silně závisí na technických
zdrojích, jejichž prostřednictvím se zkušenost získaná během kombinovaného učení
realizuje. Tyto nástroje musí být spolehlivé, snadno použitelné a aktuální pro účely
používání internetu, aby měly na zkušenosti získané během učení smysluplný dopad.
Hlavní výhody této kombinace metod justičního vzdělávání jsou tyto:
Facilitátoři kurzů distančního vzdělávání mohou zajistit, aby si účastníci osvojili
stejnou úroveň znalostí v oboru justice tak, aby během osobních schůzek mohli
být aktivnější při praktickém používání znalostí a výměně zkušeností.
Materiály a prostředí digitálního vzdělávání zůstávají přístupné k dlouhodobým
konzultacím.
Kurz může být realizován nezávisle tak, aby vyhovoval individuálním
harmonogramům.
53
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
IV.2. METODA PŘÍPADU Z PRAXE (LIVE CASE METHOD)
Využívání online podcastů a videokonferencí může také zajistit šíření informací ve velkém
měřítku, je-li k dispozici technické zařízení. Soudci a státní zástupci z celé země mají
možnost navázat spojení a objasnit vysoce důležité otázky. Videokonference zajišťují
propojení členů odborné obce. Vedle tohoto aspektu tyto metody vzdělávání nabízejí také
jiné možnosti, například spojení školitele, odborníka v oboru justice, soudce nebo státního
zástupce ze vzdělávací instituce se soudem během ústního slyšení. Tato metoda je
známá jako metoda případu z praxe (Live Case Method).
V. MODERNÍ KONCEPCE VZDĚLÁVÁNÍ V POČÁTEČNÍM
VZDĚLÁVÁNÍ
Nejrozšířenější metodiku pro programy počátečního a úvodního vzdělávání představují
přednášky, práce ve skupinách, semináře, fiktivní a simulované procesy, analýza
judikatury, rozhovory, elektronické učení, kurzy, praktické stáže s tutorstvím nebo
mentorstvím na osobní bázi atd..
V.1. UČENÍ VE SKUPINÁCH
Zásady stanovené v této kapitole ve věci moderní koncepce učení ve skupinách zpravidla
platí i pro učení ve skupinách v rámci počátečního vzdělávání. Ovšem forma, kterou má
učení ve skupinách v rámci počátečního vzdělávání, vykazuje ve srovnání s učením ve
skupinách v rámci další profesní přípravy na pracovišti určité zvláštní rysy.
Vzhledem k tomu, že jedním z klíčových cílů počátečního vzdělávání je seznámit školené
osoby s tím jak nakládat se spisy k případům, musí být učení ve skupinách při počátečním
vzdělávání zcela prakticky zaměřeno a musí být svou povahou interaktivní.
Tipy pro školitele. Mimořádně vhodnými nástroji vzdělávání jsou tedy v tomto případě
hraní rolí, simulované procesy a případové studie na základě „skutečných případů“.
Kromě toho může být velice užitečné vyžadovat, aby si školené osoby připravily krátké
prezentace pro své kolegy, zejména na vybraná procesní témata. V ideálním případě
vhodný výběr témat vyústí v aktivní zapojení každého člena studijní skupiny do tohoto
procesu.
Velikost skupin. Z těchto zjištění jasně vyplývá, že učení ve skupinách při počátečním
vzdělávání může být skutečně efektivní pouze v případě, že skupina bude malá,
maximálně v počtu 20 školených osob. Vhodné jsou skupiny 12 až 18 školených osob.
V.2. TUTORSTVÍ/MENTORSTVÍ
Budoucí soudce nebo státní zástupce, který absolvuje program počátečního vzdělávání,
jakož i nově jmenovaný soudce či státní zástupce v úvodní fázi, bude mít mimořádný sklon
54
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
přejímat osvědčené postupy od zkušených odborníků v oboru justice, přičemž si osvojí
hodnoty a dovednosti, jež by jinak z knih nezískal.
Individuální vzájemné tutorství nebo mentorství je tudíž velice vhodnou metodou pro
počáteční a úvodní vzdělávání. Mají-li však být tyto individuální stáže pro školitele z praxe
i pro školenou osobu úspěšné, je třeba se řídit několika pravidly:
Ne každý zkušený odborník v oboru justice je také dobrým tutorem nebo mentorem. Měli
by být vybráni pouze ti soudci a státní zástupci, kteří mohou mít z intenzivního profesního
kontaktu s mladým a nutně nezkušeným kolegou osobní prospěch. Tutor nebo mentor
musí mít kromě toho didaktické dovednosti, aby dokázal školenou osobu motivovat
a podnítit, tj. zajistit, aby aktivně pracovala na spisech, aniž by měla obavu z osobní
negativní demoralizující zpětné vazby, a to i v případě, že dojde k chybám, což
nevyhnutelně dojde.
Je také jasné, že vhodným tutorem nebo mentorem není soudce či státní zástupce, který
má již sám problém se zvládáním svých „běžných“ pracovních povinností. Provádět
školenou osobu po dobu několika týdnů, či dokonce měsíců složitými úskalími procesních
pravidel a záležitostí justiční správy rozhodně vyžaduje značnou časovou i duševní
investici. Hlavním důvodem poskytování tutorství nebo mentorství by nikdy neměla být
odměna za tento druh profesní přípravy na pracovišti.
A v neposlední řadě, dobrý tutor nebo mentor při počátečním a úvodním vzdělávání by
měl být kvalifikovaný a schopný objektivně posoudit výkonnost školené osoby formou
písemné zprávy na konci stáže, jelikož tyto zprávy mohou být případně důležitou součástí
celkového hodnocení výkonnosti budoucího soudce či státního zástupce. Konečné
rozhodnutí o definitivním jmenování může totiž kromě jiného záviset na náležitém
posouzení tutory nebo mentory během stáže (podrobné vysvětlení řádného posouzení
výkonnosti při počátečním vzdělávání viz níže v bodě III).
V.3. ELEKTRONICKÉ UČENÍ A KOMBINOVANÉ UČENÍ
Zkušenost ze semináře Příprava školitelů pořádaného Evropskou sítí pro justiční
vzdělávání ukázala, že kvalitně koncipované elektronické učení může být při počátečním
vzdělávání užitečným metodickým nástrojem, který přináší skutečnou přidanou hodnotu.
Online vzdělávání však nikdy nemůže a nemělo by nahradit prezenční učení ve skupinách
a konstelacích vzájemného učení v rámci počátečního (nebo úvodního) vzdělávání.
Kvalitní úvodní moduly elektronického učení však mohou přispět k větší vyrovnanosti,
pokud jde o úroveň skupiny školených osob, před zahájením skutečného vzdělávání ve
skupině. Fakticky se tedy jedná o koncepci kombinovaného učení, jelikož online učení
a prezenční učení se navzájem prolínají.
V praxi lze základní informace o procesních pravidlech, náležitém zacházení se spisem
k případu a pravidlech chování efektivně poskytovat nástroji elektronického učení, pokud
program náležitě využívá výhod moderních technologických systémů řízení obsahu. Škálu
učebních metod mohou doplnit texty a cvičení (výběr z více možností, přetažení správných
55
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
odpovědí ze seznamu do prázdných kolonek, doplňovací test) s mechanismy
sebehodnocení. Je-li to považováno za užitečné, lze stanovit požadavek, aby podmínkou
pokračování školené osoby v celém vzdělávacím programu byla udělená osvědčení
o úspěšném absolvování jedné etapy programu elektronického učení.
V.4. STÁŽE ZALOŽENÉ NA ZKUŠENOSTI K POZNÁVÁNÍ VNĚJŠÍHO SVĚTA,
KTERÝ SE VZTAHUJE K JUSTICI
Stejně důležité je to, aby se soudce / státní zástupce seznámil s organizací, soudním
prostředím a způsobem, jakým pracují jiní odborníci v oboru justice, kteří spolupracují
s justičními orgány. Cennou iniciativou by bylo, pokud by všechny evropské země zajistily
povinné vzdělávání v externích institucích.20
Evropská síť pro justiční vzdělávání učinila důležitý krok směrem k podpoře a zkvalitnění
těchto druhů stáží založených na zkušenosti v cizích zemích prostřednictvím svého
nového programu AIAKOS pro mladé soudce a státní zástupce. Poprvé v roce 2013
(během pilotní fáze) se velký počet soudců a státních zástupců na stáži, jakož i nově
jmenovaných soudců a státních zástupců z členských států EU zúčastnil skupinových
výměn, které jim představily soudní systém jiné země. Zvláštním rysem této metodiky je
skutečnost, že každý účastník programu AIAKOS je povinen se zúčastnit dvou týdenních
školení, jednoho jako hostitel v domovské zemi a jednoho v zahraničí.
ZÁVĚR
Závěrem je třeba konstatovat, že školitelé v oboru justičního vzdělávání by měli být plně
schopni využívat kteroukoli z prezentovaných metod vzdělávání a především
profesionálně pracovat na své struktuře vzdělávání. Přestože neexistuje žádný zaručený
jediný vzorec, který by přinášel úspěch, vzdělávání a odborná příprava nabízejí mnohé
složky, jež lze navzájem kombinovat. Má-li však být koncepce vzdělávacího kurzu
praktická a užitečná, každá jednotlivá jednotka obsahu by měla být přínosná v tom, že
naplní potřeby účastníků, a jakákoli kombinace metod by měla odpovídat profilu
a dynamice skupiny. Důrazně se doporučuje využívat strategii vzdělávání, která se nazývá
20 Mohlo by se jednat o stáže založené na zkušenosti pro budoucí soudce v úřadu státního zástupce a naopak. Doplnit
celkový obraz mohou pomoci stáže u jiných odborníků v právní profesi (soukromí právníci, notáři, právní oddělení
soukromých podniků, státní správa nebo vláda). Z dosavadních zkušeností získaných v některých zemích se stážemi
založenými na zkušenosti ve věznicích vyplývá, že by měly být nabízeny nejen mladým školeným osobám, ale také
v justici jako celku. Cílem je seznámit školené osoby s vězeňským prostředím tím, že jim je dána možnost absolvovat
krok za krokem zkušenost vězňů od okamžiku, kdy poprvé vstoupí do věznice, až do jejich opětovného začlenění do
společnosti. Záměrem je porozumět úloze, již hrají různí odborní pracovníci působící ve fázi výkonu trestu, tj. ve fázi
po udělení trestu (jedná se o ředitele vzdělávací instituce, vězeňskou službu, vychovatele a probační soud). Mladí
soudci a státní zástupci získávají také důležité informace k vyhodnocení dopadu svých budoucích rozhodnutí.
Všichni mladí evropští soudci a státní zástupci by si měli být vědomi významu odnětí svobody pro účely nápravy
v souladu s judikaturou Evropského soudu ve Štrasburku.
56
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
multimodalita21. Kombinování metod vzdělávání je klíčovým aspektem koncepce
vzdělávání.
Příklad:
brainstorming,
krátká přednáška,
práce ve skupinách za účelem řešení problémů,
zpětná vazba,
a přednáška ke shrnutí výsledků nebo závěrečný pohovor.
Tento sled je jedním možným způsobem koordinace metod, pokud to obsah a velikost
skupiny dovolí.
Výhodou této strategie vzdělávání je to, že soudcům a státním zástupcům je dána
příležitost k výměně zkušeností a k referování o svých odborných znalostech z praxe,
přičemž zároveň mají možnost být informováni o nových faktorech nebo aspektech
v dotčené oblasti specializovaným školitelem. Má-li být učení úspěšné, musí být vyvážené.
21 Ve svém nejzákladnějším smyslu je multimodalita teorií komunikace a sociální sémiotiky. Multimodalita charakterizuje
komunikační postupy z hlediska textových, sluchových, jazykových, prostorových a vizuálních zdrojů neboli modů, jež
se používají k sestavování sdělení. Prof. dr. Otilia Pacurariová tuto koncepci používá při svých školeních v rámci
Evropské sítě pro justiční vzdělávání k definování strategie vzdělávání, která spojuje několik metod vzdělávání ve
vhodnou strukturu vzdělávání pro individuální učení a učení ve skupinách.
57
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kapitola 4:
ORGANIZACE VZDĚLÁVACÍ AKCE
„Klíčové není stanovit priority toho, co je ve vašem plánu, ale naplánovat si vaše priority.“
Stephen Covey
Tato kapitola je určena pro organizátory školení ve škole, organizaci nebo instituci
zajišťující vzdělávání. Touto úlohou mohou být pověřeni správci, ředitelé kurzů nebo
školitelé.
Otázky, které se tato kapitola snaží zodpovědět, tedy zní:
Jaké jsou konkrétní problémy týkající se přípravné fáze vzdělávací akce, jako
například:
o Jak vybírat a připravovat školitele?
o Jak připravovat vzdělávací materiály?
o Jak a kdy je zveřejnit?
Jaká jsou úskalí realizační fáze vzdělávací akce?
Jak přistupovat k činnostem následujícím po vzdělávací akci?
Jak jsme již uvedli v úvodu kapitoly 3, různé metody vzdělávání, jež jsou v uvedené
kapitole podrobně charakterizovány, mohou být plně účinné v daných scénářích
vzdělávání pouze v případě, že:
je daná metodika realizována vhodnými školiteli,
tato metodika vyhovuje a odpovídá zvolené formě vzdělávání (konference,
symposium, seminář, pracovní setkání, online seminář atd.),
obsah vzdělávání má praktický charakter (témata související s právem, etika,
soudci a státní zástupci ve společnosti, metodické a behaviorální schopnosti
a dovednosti atd.)
a jsou zohledněna očekávání a schopnosti dotčené cílové skupiny.
58
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Červená barva v grafu níže znázorňuje aspekty analyzované v této kapitole.
1. Vymezení účelu vzdělávání a odborné přípravy
2. Stanovení hlavních vzdělávacích cílů
3. Analýza úkolů, jež práce obnáší
4. Stanovení obecných cílů vzdělávacího programu
5. Stanovení kritérií hodnocení
6. Výběr nástrojů hodnocení
7. Seřazení cílů vzdělávacího programu(podle významu/složitosti)
8. Koncipování kurzu
Výběr a instruktáž školitelů
Koncepce kurzu:a. Stanovení cílů kurzub. Výběr obsahu kurzuc. Uspořádání obsahu kurzud. Volba metody vzděláváníe. Plán na získání zpětné vazby
(zhodnocení cílů kurzu)
9. Výběr a sestavení materiálu pro kurz
10. Doladění kurzu (harmonogram atd.)
Výběr účastníků
11. Realizace vzdělávacího programu
12. Hodnocení průběhu a výsledků
59
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
KROKY, JEŽ MUSÍ UČINIT ORGANIZÁTOŘI VZDĚLÁVÁNÍ.
Klíčové úkoly organizátora vzdělávací akce jsou:
řádně definovat cíle kurzu v souladu s cílovou skupinou,
rozhodnout o vhodném místě,
rozhodnout o vhodném trvání formy vzdělávání.
Poté musí být určena vhodná kombinace metod pro konkrétní situaci.
V organizačním schématu se to nazývá „doladění kurzu“.
Úkoly organizátora vzdělávání tím však nekončí. Je třeba učinit několik dalších kroků.
První krok: Organizátor, jímž může být správce, ředitel kurzu nebo školitel, by měl přijmout
společná rozhodnutí týkající se:
výběru,
přípravy,
šíření materiálů vzdělávacího kurzu,
volby vhodných účastníků,
volby počtu vhodného pro zvolenou formu vzdělávání.
Při organizaci vzdělávací akce může dojít nejméně ke dvěma situacím:
a. Pokud cíle stanoví zástupci školy/organizace/instituce zajišťující vzdělávání,
školitelé musí být předem seznámeni s konkrétními cíli, metodikou a – případně –
materiály kurzu.
Příklad: Existují situace, kdy je užitečné zapojit do plánování organizátora školení,
školitele, soudní odborníky, pedagoga atd. Tento příklad ukazuje čtyři fáze
plánování, jež se doporučují k vypracování programu školení pro další vzdělávání.
FÁZE 1: Sestavení realizačního týmu
Tým by měli tvořit soudní odborníci, školitelé, pedagog a koordinátor (organizace).
FÁZE 2: Týmová činnost na vypracování programu kurzu
Body k diskusi:
základní informace o kurzu,
obecný cíl,
propojení s jinými kurzy,
konkrétní cílová skupina,
základní požadavky na účastníky,
výběr obsahu,
konkrétní cíle (znalosti, dovednosti, postoje/hodnoty),
sestavení programu,
časová dotace (doba studia).
FÁZE 3: Týmové vypracování materiálu pro kurz
vzdělávací materiály,
zadané úkoly (správné odpovědi),
60
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
materiály elektronického učení (připadají-li v úvahu),
formuláře zpětné vazby, záznamy z pozorování,
formuláře hodnocení.
FÁZE 4: Vypracování materiálů pro kurzy
pokyny pro školitele,
pokyny pro účastníky,
informace o kurzu.
b. Pokud konkrétní cíle kurzu, metody vzdělávání a vzdělávací materiály stanoví sami
školitelé, měli by informovat správu a předložit všechny vyhotovené vzdělávací
materiály pro fázi vyladění.
Příklad: Pokud za přípravu školení odpovídá sám školitel, měl by postupovat takto:
definování účelu školení,
stanovení konkrétních cílů,
výběr obsahu školení (co je nejdůležitější a co můžete vyučovat nebo v čem
můžete školit v čase, který máte k dispozici),
rozhodnutí o tom, jak uspořádat obsah v souladu s úrovní školených osob
a jejich vlastnostmi,
volba náležitých metod vzdělávání: který způsob nejlépe odpovídá cílům, jak
se školené osoby učí nejlépe atd.,
vypracování náležitých vzdělávacích materiálů,
promyšlení úvodní, střední a hodnotící fáze školení.
Druhý krok: Dalším důležitým krokem je skutečná realizace vzdělávací akce a zvládání
úskalí v „reálném čase“. Podle zásad vzdělávání dospělých popsaných v kapitole 3 by
prostředí učení mělo být:
přátelské,
příjemné,
pozitivní.
Toto klima je důležité, chceme-li, aby se účastníci cítili uvolněně. Tento aspekt zahrnuje
druh nabízeného ubytování, jakož i případné kulturní činnosti mimo rámec vzdělávacího
programu. Je nezbytné mít náležitou (technickou) infrastrukturu, která umožní, aby
veškeré zvolené metody plně fungovaly. Kromě toho by organizátor školení (hostitelská
instituce) měl poskytnout náležitou dokumentaci ke vzdělávací akci a zprostředkovat –
v daných případech – kontakt vzdělávací skupiny s „vnějším světem“, například s médii
atd.
Třetí krok: Hlavní organizační výzvou bezprostředně po vzdělávací akci a v dlouhodobém
horizontu po ní je hodnocení.
Je třeba strukturovaným způsobem posoudit silné a slabé stránky kurzu. Informace
získané prostřednictvím hodnoticích listů jsou centralizované a komentované. Těmto
otázkám je kompletně věnovaná pátá kapitola, jelikož zlepšení není možné bez náležité
metodiky hodnocení.
Jakmile je složka vzdělávání jako taková dokončena, organizátor školení by měl zahájit
61
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
okamžitý postup zpětné vazby se všemi zúčastněnými, aby se v budoucnu zamezilo
chybám.
Čtvrtý krok: Kroky navazující na vzdělávací akci také kladou otázky týkající se řádného
zveřejnění relevantních výstupů (vzdělávacích materiálů) vzdělávacího kurzu
a případného rozšiřování a propagace sítí účastníků.
Následující podrobný popis osvědčených postupů při provádění všech výše uvedených
úkolů při organizaci individuální vzdělávací akce je uspořádán chronologicky a bude dále
analyzován z různých hledisek:
fáze přípravy vzdělávací akce,
skutečná realizace vzdělávací akce,
období následující bezprostředně po vzdělávací akci a v dlouhodobém horizontu
po ní
PŘÍPRAVA VZDĚLÁVACÍ AKCE
I.1. VÝBĚR A PŘÍPRAVA ŠKOLITELŮ22
Doladění: Podrobná vysvětlení ve třetí kapitole ohledně metod mimořádně vhodných pro
justiční vzdělávání také v příslušných případech poukázala na správný obsah školení,
v souvislosti s nímž lze danou metodu úspěšně použít. Některé metody jsou obzvláště
účinné pro výuku témat souvisejících s právem a jiné metody mohou přednostně sloužit ke
zlepšení společenských, metodických nebo psychologických schopností a dovedností
účastníků. Mohlo se ukázat, že určitý vzdělávací nástroj je mimořádně úspěšný u mladých
(stážistů nebo nově jmenovaných) soudců či státních zástupců, zatímco jiná metoda může
vyžadovat aktivní zapojení zkušenějších soudců nebo státních zástupců.
Jakmile je dokončeno doladění koncepce vzdělávací akce, důležitým a náročným dalším
krokem je najít nejlepší(ho) možné(ho) školitele, aby byla akce úspěšná. Organizátor
školení se pochopitelně bude snažit zajistit z didaktického hlediska nejlepší školitele,
přednášející a řečníky, tj. školitele, kteří mají potřebné znalosti tématu kurzu, jsou
obeznámeni s požadavky na moderní vzdělávání dospělých a usilují o nejvyšší možný
stupeň interaktivity a různorodosti metod.
VYHLEDÁNÍ ŠKOLITELE: V ideálním případě organizátor vzdělávání ví, nebo dokonce
má zkušenost s tím, že konkrétní školitel již úspěšně uskutečnil srovnatelnou vzdělávací
akci. Cenné informace může v tomto případě poskytnout náležité hodnocení předchozích
vzdělávacích akcí. Není-li tomu tak, je nezbytné důkladné předběžné posouzení znalostí
a kvalifikovanosti školitele na základě objektivních měřítek. Může se jednat o nahlížení do
databází vhodných školitelů nebo využívání osobních kontaktů v sítích organizátorů
22 Závisí na formě vzdělávání. Mohou se do něj zapojit také řečníci nebo přednášející.
62
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
školení. Účinným postupem je také proces výběru na základě vhodných kritérií, soutěží-li
o zajištění vzdělávacího kurzu na určité téma několik školitelů.
CO PROKAZUJE SKUTEČNOST: Skutečnost ovšem prokazuje, že proces výběru může
být – i přes nejlepší snahu – nahodilý a prováděný metodou „pokus, omyl“. Neexistuje totiž
žádná záruka, že odborník v daném oboru dokáže také podat látku kurzu z didaktického
hlediska přesvědčivě a přesvědčivě rovněž komunikovat. Každý organizátor školení si
vybaví situace, ve kterých se ukázalo, že školitel jen pasivně sedí a „vede neustálý
monolog“ bez jakékoli interakce se školenými osobami, a nutně tedy bez jakéhokoli
přizpůsobení hledisku školených osob, přičemž školené osoby představují pouze něco na
způsob „mlčícího davu“.
ZAMEZENÍ TÉTO SITUACI: Za účelem zamezení těmto chybám nebo alespoň jejich
omezení na minimum by organizátoři justičního vzdělávání měli:
navrhnout řádné výběrové řízení na základě souboru konkrétních kritérií,
navrhnout a realizovat kurz přípravy školitelů,
zajistit přípravné schůzky mezi organizátorem, ředitelem kurzu (pokud připadá
v úvahu), školitelem atd.
ÚKOLEM ORGANIZÁTORA JE odpovídajícím způsobem připravit školitele, přednášející
a facilitátory tím, že se jim poskytne metodické vedení. Optimálním řešením je uskutečnit
před příslušnou akcí přípravnou schůzku s organizátorem vzdělávání, ředitelem kurzu
a školiteli. Společně vyjasní strukturu obsahu a metodiku vzdělávání a určí obecné cíle
celé vzdělávací akce. V rámci této koncepce školitelé následně musí stanovit cíle
vzdělávání pro svá konkrétní školení. Existují-li systémové překážky této schůzky, měl by
být každý školitel v každém případě písemně požádán, aby stanovil konkrétní cíle
vzdělávání na základě zodpovězení otázek, jako například:
Jaké dovednosti by měly být na konci školení zdokonalené a do jaké míry?
Jak se zajistí přenos nově osvojených dovedností na pracoviště? Atd.
Opakovanou tendenci k přílišnému zatěžování jednotlivých školení probíranou látkou lze
řešit pokyny organizátora vzdělávání ohledně významu dostatečných přestávek. Jsou-li si
všechny zúčastněné strany vědomy výsledků, jež se při učení očekávají, lze snadno
stanovit cíle a zvolit metody.
I.1.1. PŘÍPADOVÁ STUDIE
Obvykle je osobou, která naplánuje školení, konkrétní cíle, obsah a řádné metody
a provede vyladění se zástupci instituce/školy/organizace, ŠKOLITEL. To je ideální
varianta. Jsou-li však školitelé spjati s institucí justičního vzdělávání, a odpovídají-li tedy za
detailní plánování velkého počtu vzdělávacích akcí, nebudou na konkrétní akci v žádném
případě přítomni.
CO LZE TEDY DĚLAT?
63
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Je úkolem organizátora vzdělávání vybrat jednoho nebo více zástupců pro školení
(ředitele kurzu, administrativní pracovníky atd.), kteří budou fungovat jako kontaktní osoba
mezi skupinou účastníka na jedné straně a školiteli, organizátorem vzdělávání nebo
hostitelskou institucí na straně druhé. Tato úloha tedy není pouze „formální“. Právě
naopak: kromě představení školitele, vedení diskusí a dodržování harmonogramu bude
tento zástupce zajišťovat, aby se všechny uvedené zúčastněné strany – a zejména
školitelé a školené osoby – cítily v prostředí vzdělávacích prostor dobře a bude pro
každého fungovat jako první kontaktní osoba, kdykoli nastanou organizační problémy
nebo nepředvídané těžkosti, jež je třeba řešit.
I.1.2. Profil organizátora vzdělávání
Organizátor může být ředitel kurzu nebo zástupce školy a hraje důležitou úlohu v realizaci
procesu vzdělávání. Proto by měl:
dobře komunikovat,
mít pozitivní postoj,
mít zkušenosti / odborné znalosti,
být dobrým facilitátorem,
mít přehled o nástrojích hodnocení a jejich používání.
V optimálním případě je ředitel kurzu / zástupce školy odborníkem na téma(ta) vzdělávací
akce nebo je s nimi alespoň obeznámen.
Hlavní zjištění. Ve vhodných případech může úloha ředitele kurzu přejít v úlohu
skutečného facilitátora, tj. osoby, která pomáhá účastníkům definovat společné cíle a –
aniž by zaujala konkrétní stanovisko v diskusi – pomáhá jim naplánovat, jak svých cílů
dosáhnout. Zde se hranice mezi ředitelem kurzu, facilitátorem a školitelem nebo
přednášejícím skutečně stírají. V rámci tohoto scénáře by se školitelé jako takoví a ředitel
kurzu měli podílet na výběru a přípravě vzdělávacích materiálů.
I.2. PŘÍPRAVA VZDĚLÁVACÍCH MATERIÁLŮ
má zásadní význam pro interaktivní činnosti realizované školiteli v rámci metod
participativního vzdělávání.
I.2.1. Druhy materiálů
Některé metody vzdělávání popsané v kapitole 3 vyžadují mimořádně důkladnou fázi
přípravy vzdělávacích materiálů. Příklady:
podklady rozdávané účastníkům,
powerpointové prezentace,
případy pro simulované soudní procesy (simulovaná slyšení a cvičení spočívající
v hraní rolí),
případové studie,
cvičení založená na zkušenosti (týkající se např. konkrétního procesu změn
u soudu),
64
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
záznamy z pozorování.
Hlavní zjištění:
Školitelé by měli navrhnout scénáře, které budou z didaktického hlediska vhodné a poučné
a budou odrážet reálný život. Jakékoli umělé prostředí dosažení stanovených cílů
zkomplikuje. V některých případech mohou být o vhodné případy z reálné praxe požádáni
budoucí účastníci.
V jakékoli dané situaci druhé závažné úskalí při přípravě vzdělávacích materiálů
představuje rozhodnutí o tom, do jaké míry mají být různým „hráčům“ předány informace
o případu. Jako obzvláště poučné se může ukázat předání pouze „filtrovaných“ informací.
Pro účastníky by měly být navrženy powerpointové prezentace. Měly by být jednoduché,
maximálně 50 slov na jeden snímek.
Podklady rozdávané účastníkům kurzu by měly být navrženy tak, aby účastníky nemátly,
a měl by být pořízen správný počet kopií.
Účely: Nezávisle na výše uvedených konkrétních metodách lze obecně konstatovat, že
rozdávání vzdělávacích materiálů může sloužit různým účelům v souladu s konkrétním
vzdělávacím prostředím a se zvolenou metodikou. Například:
Účelem materiálů může být pouze jejich přípravná funkce, tj. dovést školené
osoby přibližně na stejnou úroveň znalostí nebo dovedností na začátku
vzdělávací akce nebo je seznámit s prostředím konkrétní vzdělávací akce, tj.
v obou případech posílit soudržnost skupiny.
Jiné materiály pomohou účastníkům objevit a řešit problémy v průběhu školení.
Třetí druh vzdělávacích materiálů shrnuje zjištění školení, a optimální je tedy
rozdat je na samém konci kurzu.
Časový okamžik zvolený pro rozdávání vzdělávacích materiálů tedy do značné míry závisí
na individuálních didaktických účelech. Kromě toho některé formy online učení, jako
například online semináře, vyžadují, aby do nich školené osoby, které se musí seznámit
s konkrétními technikami komunikace a učení, investovaly určitý čas před konáním kurzu.
Úkoly organizátora školení
1. V jakékoli dané situaci, kdy mají materiály být rozeslány předem, je úkolem organizátora
vzdělávání zajistit, aby účastníci včas obdrželi komplexní informace a aby si byli vědomi
významu, který tyto materiály mají pro náležitou přípravu na vzdělávací akci.
2. Často může být dobrým řešením zpřístupnit vzdělávací materiály na internetových
stránkách hostitelské instituce.
3. V některých případech lze před skutečnou vzdělávací akcí vytvořit online fórum (nebo
fóra) účastníků, jejichž prostřednictvím jim lze vzdělávací materiály předat. Při tom je
samozřejmě potřeba dodržet autorská práva. Úkolem organizátora vzdělávání je získat
příslušný písemný souhlas autorů se zveřejněním materiálů.
65
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
I.2.2. Zveřejnění
Jakmile jsou stanoveny:
cíle vzdělávání,
správný počet účastníků a
trvání
a místo vzdělávací akce,
je čas zveřejnit výzvu k podání přihlášek.
Hlavní zjištění. To lze učinit souběžně s doladěním koncepce kurzu. Vzhledem k tomu, že
soudci a státní zástupci jsou obvykle velice zaměstnaní a značně vytížení lidé, je nanejvýš
důležité, aby výzva k podání přihlášek byla zveřejněna v patřičném předstihu.
Některé instituce si připravují svůj roční program s ročním předstihem a zveřejňují jej v létě
rok předem. Nejedná-li se o reakci na naléhavé vzdělávací potřeby, optimální je učinit tak
nejpozději šest měsíců a maximálně tři měsíce před akcí tak, aby si žadatelé mohli zařídit
termíny akcí ve svém pracovním kalendáři.
Jak koncipovat kvalitní výzvu k podání přihlášek?
Vhodná výzva k podání přihlášek obsahuje:
1. cílovou skupinu;
2. cíle školení;
3. metody školení;
4. úroveň výuky s cílem zamezit účasti nedostatečně kvalifikovaných nebo
překvalifikovaných soudců či státních zástupců;
5. v případě, že je koncepce vzdělávání založena na obzvláště vysoké míře
interaktivnosti, která předpokládá otevřenost účastníků, mělo by to být ve výzvě
k podání přihlášek výslovně uvedeno;
6. příslušnou lhůtu.
7. Tato lhůta by neměla být méně než osm týdnů před vzdělávací akcí.
Tipy pro organizátory
Je-li to potřeba, měla by být ve výzvě k podání přihlášek uvedena případná potřebná
domácí příprava před konáním školení, jež se od školené osoby požaduje (například
četba, či dokonce vypracování textu) a – u delších akcí – odhadovaný čas, který si
dotčená práce vyžádá. Účast nedostatečně informovaných účastníků školení nepoškozuje
jen tyto jednotlivce. Zkušenost ukazuje, že jediný nespokojený účastník může v krajním
případě zkazit celou vzdělávací akci23. Chcete-li se těmto situacím vyhnout, požádejte
23 Řada členských států EU zavedla povinné vzdělávání pro soudce a státní zástupce vykonávající svou funkci. Jiné
v současné době jeho zavedení projednávají. Odlišným přístupem je zaručit „právo na vzdělávání“. Tato příručka,
která je určena odborníkům na vzdělávání, není tou správnou platformou k podrobným analýzám kladných a
záporných stránek povinné profesní přípravy na pracovišti. V souvislosti s náležitými výzvami k podání přihlášek by
se ovšem neměla zcela opomíjet skutečnost, že u každého, kdo se účastní vzdělávací akce proti své vůli, reálně
66
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
žadatele, aby k přihlášce napsali stručný motivační dopis.
Postupy šíření znalostí
Jednou z povinností organizátora vzdělávání je zajistit svobodné a úplné šíření znalostí
v rámci příslušných disciplín justice a tento proces sledovat, aby se zabránilo jakémukoli
jeho nefungování nebo zjednala náprava v tomto směru.24
Z technického hlediska se výzvy k podání přihlášek zveřejňují elektronicky, buď e-mailem
nebo pomocí zvláštního online nástroje (intranet) pro registraci.
Hlavní zjištění. V některých zemích má organizátor vzdělávání za úkol poskytovat
domácím soudům a/nebo státním zastupitelstvím pokyny a doporučení ohledně řádného
výběru žadatelů. Ke kvalitnímu řízení kompetencí v rámci soudu nebo státního
zastupitelství totiž patří výběr pouze motivovaných žadatelů, pro něž praktické vzdělávání
představuje vhodnou součást jejich profesního rozvoje.25
I.3. VÝBĚR ÚČASTNÍKŮ
I.3.1. Výběr účastníků by měl být založen na kritériích.
Jako příklady jsou níže uvedena dvě kritéria a dílčí kritéria, ale za stanovení těch
nejrelevantnějších kritérií pro výběr účastníků odpovídá škola/instituce/organizace.
Příklady:
KRITÉRIUM 1. Zásadou pro výběr by mělo být přijímat soudce nebo státní zástupce, kteří
splňují požadavky kladené na účastníky kurzu. I v případě, že počet žadatelů odpovídá
počtu volných míst (nebo je nižší), je totiž lepší ponechat místo neobsazené než přijmout
nevyhovujícího žadatele. Není velký objev, jestliže konstatujeme, že čím je skupina
účastníků menší, tím vhodnější je pro speciálně uzpůsobené přístupy a maximální míru
interaktivnosti.
KRITÉRIUM 2. Druhým kritériem by měla být skutečnost, do jaké míry účast uchazeče
hrozí, že bude problematickým účastníkem.
24 Z nedávné komplexní terénní studie týkající se justičního vzdělávání provedené společně Akademií evropského
práva v Trevíru (ERA) a Evropskou sítí pro justiční vzdělávání pro Evropský parlament (Evropský parlament –
Generální ředitelství pro vnitřní věci [2011], Justiční vzdělávání v členských státech Evropské unie (Judicial Training
in the European Union Member States), PE 453.198, Brusel) vyplynulo, že významný procentuální podíl soudců
a státních zástupců je přesvědčen, že nejsou komplexně a pravidelně informováni o stávajících nabídkách
vzdělávání. Vzhledem k tomu, že se průzkumu zúčastnilo více než 6 000 soudců a státních zástupců ze všech
(tehdejších) 27 členských států EU, jeví se jeho výsledky jako značně reprezentativní. Důvodem nedostatečné
informovanosti mohou být i technické překážky. V tomto nedostatku informací může ovšem někdy hrát roli také
negativní postoj předsedů soudů nebo vedoucích státních zástupců vůči justičnímu vzdělávání.
25 Při odhalování skutečných potřeb vzdělávání mohou výrazně pomoci institucionalizované pravidelné rozhovory
o profesním rozvoji mezi předsedou soudu / vedoucím státním zástupcem a každým jednotlivým soudcem / státním
zástupcem (které jsou praktikovány v několika členských státech Evropské sítě pro justiční vzdělávání).
67
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
určují naléhavé povinnosti. Kvalitní řízení kompetencí ze strany domácích soudů nebo
státních zastupitelství žadatelů pomůže zjistit skutečné vzdělávací potřeby, například
potřebu specializace v případě soudce. Kromě toho může proces výběru pomoci
zprůhlednit individuální motivace uvedená žadateli.
I.3.2. Pozvánka
Jakmile je proveden výběr a dokončen seznam účastníků, rozesílá organizátor školení
pozvánky. Pozvánky se zasílají e-mailem nebo intranetovým nástrojem, nejlépe nejpozději
čtyři až šest týdnů před vzdělávací akcí.
Pozvánka by měla obsahovat:
1. podrobný program;
2. seznam účastníků;
3. informace o cestě, ubytování atd.
Tipy pro organizátory školení. Skutečným problémem pro organizátory školení a pro
odmítnuté uchazeče jsou osoby, které svou účast na poslední chvíli zruší bez náležitého
důvodu nebo které se nedostaví bez nejmenšího vysvětlení.
Uvedený problém mohou pomoci zlepšit, nikoli však odstranit výslovné pokyny
v pozvánce, pokud jde o význam dodržení podmínek přihlášky a online mechanismy, které
umožní registraci náhradních uchazečů na poslední chvíli. V některých případech musí být
formální stížnost na nevhodného chování uchazeče zaslána domácímu soudu nebo
státnímu zastupitelství.
REALIZAČNÍ FÁZE VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU
II.1. DŮLEŽITÝ JE PRVNÍ DOJEM!
Při organizaci vzdělávací akce mějte na zřeteli, že „důležitý je první dojem“. Dokonce i při
online semináři bez přímého osobního kontaktu mají úvodní poznámky hostitele zásadní
význam. Organizátor školení především musí ve skupině od začátku vytvořit maximálně
uvolněnou atmosféru.
Organizátor může například:
uspořádat před začátkem skutečného programu neformální první setkání
(doporučuje se zajistit nápoje a občerstvení),
pro každého účastníka připravit jmenovku,
zahájit první kolo osobního představování s cílem pomoci „prolomit ledy“ ve
skupině dospělých úspěšných osob v poměrně vysoké funkci, které se před
vzdělávací akcí pochopitelně neznaly osobně.
Samozřejmě, že by pro ně mělo být zajištěno vhodné ubytování, bez ohledu na to, zda
68
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
interně (vzdělávací centra nabízející plnou penzi) nebo externě.
II.2. PROSTŘEDÍ UČENÍ
Osvědčené postupy. V některých zemích se osvědčenými postupy rozumí skutečnost, že
v rukou školitele je také počáteční fáze, v jejímž rámci se vytváří kvalitní prostředí pro
učení. Organizátor školení a školitel tak mají společný cíl, kterým je podpora poskytovaná
účastníkům za účelem překonání překážek, jež vznikají, jsou-li konfrontováni s novou
neznámou zkušeností.
Prostorné středně velké a malé vzdělávací místnosti s pohodlným nábytkem, které
nabízejí otevřenou a vstřícnou atmosféru, přispějí k úspěšnosti školení různého druhu
a jsou vhodné k použití různých metodik, od konferenčních projevů po pracovní setkání
v malých skupinách.
Neměly by se používat školní lavice, neboť by mohly posilovat sklon k pouhé frontální
výuce.
K posílení interakce může výrazně přispět uspořádání stolů do obvyklého tvaru podkovy
(do U). Pokud jsou zvoleny stoly pro skupinu, jeví se jako velice vhodný trojúhelníkový
tvar. Organizátor školení musí v průběhu fáze předběžného plánování vést všechny tyto
otázky týkající se infrastruktury v patrnosti.
II.3. VYBAVENÍ
Moderní interaktivní vzdělávání využívající řadu metod charakterizovaných v kapitole 3
bezesporu vyžaduje moderní technické vybavení.
Tím se rozumí například:
LCD projektory,
přenosné počítače s přístupem na internet,
videokamery, interaktivní tabule,
zařízení společnosti Metaplan,
audiotechnologie,
tlumočnická technika včetně zvukotěsných kabin,
69
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
přenosné prezentační papírové tabule atd.
Tipy pro organizátory:
1. Komunikace: Organizátor vzdělávacích kurzů odpovídá za to, aby bylo technické
zařízení udržováno ve funkčním a aktualizovaném stavu. Kromě toho, pokud je
součástí vzdělávání nahrávání na video a analýza videozáznamů, musí být
v neustálém kontaktu školitel, ředitel kurzu nebo organizátor vzdělávání a techničtí
pracovníci, aby se zamezilo problémovým situacím a v případě potřeby se tyto situace
vyřešily.
2. Správce internetových stránek: V případě virtuálních nebo online školení jsou úskalí
spojená s infrastrukturou zjevně značná. Každý účastník online semináře musí mít
vhodné technické zařízení, které mu umožní nejen naslouchat hostiteli a přijímat
(a v některých případech stahovat) všechny relevantní informace v reálném čase, ale
také aktivně v reálném čase přispívat vlastními mluvenými vstupy nebo vhodným
nahrávaným materiálem.
Z organizačního hlediska tato speciální technická náročnost nutně vyžaduje zapojení
správce webových stránek, který musí být neustále k dispozici.
II.4. KULTURNÍ AKCE
Dospělí účastníci vzdělávání usilují o co možná nejkomfortnější prostředí pro výuku.
Soudci a státní zástupci bývají obvykle úspěšní a časově vytížení lidé. Má-li být proces
jejich učení úspěšný a udržitelný, aby si mohli vyměňovat své odborné zkušenosti
a navázat společenský kontakt v uvolněné atmosféře, mělo by se pro ně vytvořit dobře
organizované prostředí. Organizátor vzdělávání, ředitel kurzu a školitelé nesou
odpovědnost za vytvoření takové „atmosféry“ mezi účastníky, která přispěje k pozitivním
výsledkům vzdělávání.
Kromě toho kulturní program – pokud možno ve speciálně uzpůsobeném prostředí –
jednotlivé fáze učení výtečně doplňuje. Potřeba rozmanitosti tedy není jen nezbytným
předpokladem pro vzdělávací metody jako takové, ale také pro pořádání vzdělávací akce
jako celku. Čím déle vzdělávací akce trvá, tím je toto vše důležitější.
II.5. VZDĚLÁVACÍ AKCE A „VNĚJŠÍ SVĚT“
Justice se někdy označuje za izolovaný svět sám pro sebe. To však nikdy neodpovídalo
skutečnosti a dnes, v naší silně medializované společnosti, to platí ještě méně. Soudci
a státní zástupci často musejí řešit problematické otázky, jejichž dopad sahá výrazně
mimo rámec pouhé právní nebo justiční problematiky. Z tohoto důvodu je dobrý
organizátor vzdělávání již od začátku otevřený, pokud jde o propojení zástupců „vnějšího
světa“ a účastníků konkrétní vzdělávací akce.
To je snadno proveditelné, pokud jde o zapojení odborných pracovníků úzce spjatých se
soudci a státními zástupci: právníků majících soukromou praxi, úředníků nápravných
70
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
zařízení, úředníků ministerstva apod.26 Ve složitějších případech je ovšem důležitým
úkolem organizátora vzdělávání také chránit skupinu účastníků kurzu proti jakýmkoli
vnějším rušivým vlivům, které by mohly cíle vzdělávání ohrozit.
II.6. OFICIÁLNÍ DOKUMENTY
Účast na vzdělávací akci v jakékoli roli:
školitele,
organizátora vzdělávání,
ředitele kurzu
nebo účastníka
by měla být řádně zdokumentována. Za vyhotovení potvrzení účasti se všemi příslušnými
údaji o vzdělávací akci odpovídá organizátor vzdělávání. Organizátor vzdělávání a ředitel
kurzu musí společně dohlížet na to, zda byl každý účastník skutečně přítomen průběhu
celé vzdělávací akce.
Potvrzení. V tomto ohledu mohou být užitečným nástrojem seznamy pro potvrzení
přítomnosti na každém školení prostřednictvím podpisového archu. V případě potřeby lze
odmítnout vystavení tohoto potvrzení účasti. Účast na vzdělávací akci je samozřejmě
trvale zdokumentována, je-li kopie potvrzení účasti připojena k osobnímu záznamu
dotčené školené osoby. Optimálně by organizátor vzdělávání měl zajistit, aby kopie byly
zaslány orgánům pověřeným vedením osobních záznamů.27
Není-li to z technických důvodů možné, měl by organizátor vzdělávání školené osoby
v každém případě upozornit na to, že je důležité, aby z vlastní iniciativy zajistily zařazení
kopie potvrzení účasti do svých osobních záznamů. Zařazení potvrzení účasti do osobních
záznamů slouží statistickým účelům, ale jedná se především o aspekt řádného řízení
profesního rozvoje a kompetencí v rámci dotčených orgánů justiční správy. V mnoha
členských státech Evropské sítě pro justiční vzdělávání je dnes ochota soudce nebo
státního zástupce aktivně vzdělávat kolegy a být vzděláván – zcela oprávněně – důležitým
faktorem v úvahách o kariérním postupu.
26 V tomto případě se organizátor vzdělávání bude muset v jednotlivých případech jen rozhodnout, zda je účast jiných
osob než soudců nebo státní zástupců pro vzdělávací akci prospěšná.
27 V závislosti na konkrétních rysech justičního systému v každém členském státě by osobní záznamy mělo vést ministerstvo
spravedlnosti, soud vyššího stupně (nebo státní zastupitelství vyššího stupně) či soudní rada, která sama jmenuje své členy.
Samozřejmě, že záležitosti týkající se dokumentace vzdělávacích činností soudců nebo státních zástupců může výrazně usnadnit
online software pro řízení lidských zdrojů (který v současné době mnohé justiční správy v členských státech Evropské sítě pro
justiční vzdělávání využívají).
71
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
III. PO VZDĚLÁVACÍ AKCI
III.1. ÚKOLY PRO ORGANIZÁTORA VZDĚLÁVÁNÍ
Veškeré kroky navazující na vzdělávací akci obvykle zdokumentuje hodnocení. Touto
otázkou se podrobně zabývá pátá kapitola této příručky. Ovšem nezávisle na hodnocení
povinnosti organizátora vzdělávací akce závěrečným školením nekončí. Měly by být
zajištěny tyto náležitosti:
1. Závěrečný pohovor okamžitě po skončení kurzu pomůže při prvním zhodnocení
poměru mezi tím, co se při organizace akce ukázalo jako pozitivní a co mohlo
být lepší.
2. K zajištění dlouhodobé úspěšnosti realizovaného vzdělávání musí být dostupná
dokumentace vzdělávacích materiálů a výsledků vzdělávací akce (2).
3. Jako přínosné se jeví také zkvalitnění sítí účastníků (3).
III.1.1.ZÁVĚREČNÝ POHOVOR
Kromě písemného hodnocení obsahu a organizačních aspektů může příslušnou zpětnou
vazbu v organizačních záležitostech poskytnout závěrečný pohovor okamžitě po konkrétní
vzdělávací akci.
Pohovoru by se měly účastnit všechny dotčené zúčastněné strany, dokud mají vše v živé
paměti.
Z celé této kapitoly jasně vyplynulo, že otázky obsahu a metodiky vzdělávání a otázky
organizace vzdělávání související s jeho realizací jsou neoddělitelně spjaty. V ideálním
případě by se měli sejít školitelé, ředitel kurzu a organizátor vzdělávání a otevřeně ze
svého hlediska zhodnotit pozitivní aspekty nedávno uzavřené vzdělávací akce, jakož
i potenciál dalších zlepšení.
Aspekty, jež je třeba prodiskutovat:
Bylo dosaženo cílů vzdělávací činnosti?
Byly jednotlivé metody vzdělávání vhodné?
A co účastníci? Odpovídali účastníci zvolenému profilu školené osoby? (úroveň
učení a předpokládané znalosti a dovednosti)
Co hospodaření s časem?
Jaký byl proces učení a zejména vztah mezi školitelem a účastníky?
Jak můžeme organizaci akce zhodnotit z hlediska vhodnosti třídy, technického
vybavení atd.?
III.1.2.HODNOTÍCÍ DOTAZNÍK
Kromě toho je užitečné, pokud organizátor vzdělávání rozšíří hodnotící dotazníky na
organizační otázky. Jeden dotazník může kombinovat otázky týkající se obsahu
72
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
i organizace. Může být užitečné školeným osobám dotazníky rozdat na samostatném listu
– odděleném od hodnocení obsahu vzdělávací akce – aby se mohly svobodně vyjádřit
k organizačním otázkám a k otázkám infrastruktury.
III.1.3.ZPRÁVA
Písemná zpráva ředitele kurzu / organizátora vzdělávání / školitele o silných i slabých
stránkách vzdělávací akce přispěje ke zlepšení při realizaci srovnatelné vzdělávací akce
v budoucnu.
Písemná zpráva má tu výhodu, že připomínky zasazuje do určitého kontextu s ohledem na
vzdálenost (v čase a v prostoru).
III.1.4.ŠÍŘENÍ VÝSLEDKŮ
Výstupem z kvalitní vzdělávací akce jsou výsledky, které mohou z profesního hlediska
zajímat nejen účastníky, ale i širší okruh soudců nebo státních zástupců. Shromážděné
materiály lze zdokumentovat v tištěné podobě ve (veřejně přístupné) knihovně dotčené
vzdělávací instituce.28 Jinou možností je vypálit a následně rozdávat (nebo prodávat) CD
či DVD.
Stále častěji se však upřednostňuje řešení, které spočívá ve zveřejnění vzdělávacích
materiálů elektronickou formou na internetových stránkách vzdělávací instituce.
Elektronická knihovna
Při vytváření elektronické knihovny je třeba řešit značné právní a technické problémy.
Řada těchto problémů je uvedena v následujícím výčtu.
PRVNÍ PROBLÉM: Prvním problémem je volba vhodných materiálů. Bylo by
opravdu přehnané použít veškerý shromážděný materiál bez jakéhokoli výběru,
jelikož značný počet dokumentů každopádně nebude mít pro nezainteresované
uživatele žádný význam a nebude pro ně užitečný.
DRUHÝ PROBLÉM: Druhým a důležitým aspektem je zajistit dodržování autorských
práv.29
TŘETÍ PROBLÉM: Třetí problém spočívá v potřebě zabránit nežádoucímu přístupu
jiných osob, než jsou právníci, k elektronickým materiálům. Může se ukázat jako
nezbytné použít přihlašovací jména a hesla.
28 Podle konkrétní organizační, personální a finanční situace vzdělávací instituce lze shromážděné materiály dokonce vydat jako
plnohodnotnou příručku s jednotnou grafickou úpravou. Některé členské státy EU mají v knihovnách svých vzdělávacích
institucí velmi působivou a komplexní dokumentaci předchozích vzdělávacích akcí.
29 Z organizačního hlediska může být užitečné požádat školitele/přednášející/řečníky o jejich písemný souhlas již
během prvního kontaktu před vzdělávací akcí. To samozřejmě neznamená, že se organizátor vzdělávání
k následnému zveřejnění materiálů smluvně zaváže.
73
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
ČTVRTÝ PROBLÉM: Čtvrtým problémem je úkol organizátora vzdělávání
elektronickou knihovnu pravidelně aktualizovat, tj. nejen doplňovat nový materiál,
ale také odstraňovat neaktuální dokumenty.
PÁTÝ PROBLÉM: A v neposlední řadě je třeba detailně promyslet náležité
propagování a šíření obzvlášť vhodných vzdělávacích materiálů u soudů a státních
zastupitelství, aby tyto materiály byly přístupné i těm, kdo se akce nezúčastnili.30
V optimálním případě materiály kurzu podnítí interní diskuse na soudech nebo
státních zastupitelstvích ohledně užitečnosti materiálů pro danou organizaci
a navržení nových postupů, k nimž materiál inspiruje.
III.1.5.VYTVÁŘENÍ SÍTÍ V PROFESNÍ KOMUNITĚ
Výměna e-mailových adres. V některých případech budou mít účastníci singulární nebo
modulární vzdělávací akce zájem udržovat po posledním oficiálním školení dlouhodobější
síť. To má zvláštní význam například tehdy, pokud účastníci pracovali na scénářích
skutečných případů v trvalých procesech řízení změn. Přirozenou reakcí účastníků
v těchto případech je vyměnit si pracovní e-mailové adresy. To by však mohlo vést pouze
ke sporadickému a nepravidelnému kontaktu mezi členy sítě.
Online fóra. Jsou-li splněny technické podmínky, může být velice užitečné zavést online
fóra účastníků, na kterých mohou chatovat v reálném čase a na která mohou nahrávat
příslušné materiály přínosné pro ostatní členy sítě.
Zkušenost ovšem ukázala, že průměrný soudce nebo státní zástupce se do aktivní
a pravidelné účasti na těchto fórech zapojuje jen značně neochotně. Z hlediska
organizátora vzdělávání je nezbytné zkontrolovat předem, zda má pro danou skupinu
účastníků skutečně význam vynaložit složité úsilí spojené se zavedením elektronického
fóra.
Role facilitátora. Měl by být vybrán facilitátor, který zajistí výměnu informací a navrhne
uzavření fóra, pokud by se ukázalo, že je po značnou dobu neaktivní.
30 Autoři této příručky ovšem nedokázali zjistit osvědčené postupy, pokud jde o systematické propagování/šíření
vhodných vzdělávacích materiálů mezi všemi dotčenými odborníky v oboru justice. Způsoby komunikace se
samozřejmě v členských státech Evropské sítě pro justiční vzdělávání značně liší. To možnost vypracování
osvědčených postupů v této oblasti značně komplikuje.
74
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Kapitola 5:
HLAVNÍ PRVKY HODNOCENÍ
„Investice do znalostí se zúročí nejlépe.“
Benjamin Franklin
Tato kapitola je rozdělena do dvou oddílů. První oddíl prezentuje hlavní aspekty
hodnocení, jež lze použít pro akce počátečního i dalšího vzdělávání. Druhý oddíl se
zabývá konkrétnějšími otázkami posuzování a hodnocení počátečního vzdělávání.
Tato kapitola je určena pro:
subjekty rozhodující o vzdělávání,
pedagogické pracovníky,
školitele pro počáteční i další vzdělávání,
facilitátory.
Tato kapitola si klade za cíl zodpovědět následující otázky:
Jaký je celkový účel hodnocení?
Je Kirkpatrickův model nástrojem ke zlepšení kapacity instituce v oblasti
vzdělávání?
Co platí konkrétně pro každou úroveň modelu z hlediska jeho použití?
Jaké nástroje hodnocení lze použít v případě počátečního a dalšího vzdělávání?
Co platí konkrétně pro posuzování a hodnocení u počátečního vzdělávání?
Investujeme do vzdělávání, nebo ne? To nám může, různým způsobem a v různou dobu,
říct hodnocení.
75
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Červená barva v následujícím grafu znázorňuje aspekty analyzované v této kapitole.
1. Vymezení účelu vzdělávání a odborné přípravy
2. Stanovení hlavních vzdělávacích cílů
3. Analýza úkolů, jež práce obnáší
4. Stanovení obecných cílů vzdělávacího programu
5. Stanovení kritérií hodnocení
6. Výběr nástrojů hodnocení
7. Seřazení cílů vzdělávacího programu(podle významu/složitosti)
8. Koncipování kurzu
Výběr a instruktáž školitelů
Koncepce kurzu:a. Stanovení cílů kurzub. Výběr obsahu kurzuc. Uspořádání obsahu kurzud. Volba metody vzděláváníe. Plán na získání zpětné vazby
(zhodnocení cílů kurzu)
9. Výběr a sestavení materiálu pro kurz
10. Doladění kurzu (harmonogram atd.)
Výběr účastníků
11. Realizace vzdělávacího programu
12. Hodnocení průběhu a výsledků
76
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
ODDÍL 1
Celkový účel hodnocení. Hodnocení a posuzování programů a akcí justičního vzdělávání
není jen nepohodlným procvičováním dovedností ve psaní na počítači. Naopak: hodnocení
je ve vzdělávacím cyklu velice důležité ke zjištění toho, zda a do jaké míry byly splněny
původně stanovené cíle vzdělávání (na makro úrovni vzdělávacího programu a na mikro
úrovni vzdělávacího kurzu):
plně,
částečně,
vůbec.
Řádné hodnocení a posouzení vzdělávání zkoumající jeho okamžitý dopad, jakož i jeho
dlouhodobé účinky má zároveň prospěšný vliv a je zdrojem informací o budoucích
vzdělávacích potřebách.
Východiska teorie. V průběhu uplynulých desetiletí došlo v oblasti hodnocení k zásadnímu
teoretickému a metodickému vývoji, zároveň se však projevovaly zásadní problémy,
jelikož hodnocení není disciplína, kterou by navrhli odborníci v oboru justice. Pojem
hodnocení má širokou škálu definic. V každodenní praxi má ovšem teorie posuzování
a hodnocení smysl pouze v případě, že se výsledky získané školenými osobami, školiteli
a vzdělávací institucí nějak využijí. Nejsou-li přijata žádná návazná opatření a nedochází-li
ke zlepšení, je hodnocení neplodné a zbytečné.
Zasadíme-li proces institucionálního hodnocení do určitého kontextu, jeho ústředním
určujícím momentem není koncepce hodnocení, ale odborní pracovníci, kteří výsledky
hodnocení navrhují, aplikují a používají. Vedle teorie má tedy klíčový význam soubor
zásad jakožto vodítko k uzpůsobení různých vnitrostátních náhledů, cílů institucí
a konečných výstupů pro justiční systémy. Vzhledem k tomu, že každá vnitrostátní
vzdělávací instituce poskytuje vzdělávání soudcům a/nebo státním zástupcům, a tudíž
vzdělaným absolventům právnických fakult, základní předpoklady by měly být převzaty ze
zásad vzdělávání dospělých. Zároveň přístup založený na potřebách umožňuje našim
vzdělávacím institucím přiblížit se praxi a odborníkům v oboru justice.
Speciálně uzpůsobené hledisko. Z tohoto důvodu hledisko prezentované v této kapitole
usiluje o zkoumání procesu hodnocení, jejž lze uzpůsobit podle rysů různých justičních
kultur, souvislostí konkrétní země a potřeb jednotlivce a institucí, přičemž společným
východiskem je dospělý odborník v justici. Jinými slovy, záměrem této kapitoly je
poskytnout vodítko k tomu, jak vytvořit metodiku hodnocení.
Hodnocení jako proces náročný na zdroje. V jedné z definic hodnocení se uvádí, že se
jedná o systematické, důsledné a pečlivé uplatňování vědeckých metod k posouzení
koncepce, provádění, zlepšování nebo výstupů vzdělávacího programu. Jedná se
o proces náročný na zdroje, který vyžaduje konkrétní zdroje, jako např. odborné znalosti,
čas, pracovní sílu a rozpočet. Řádné odhady všech těchto faktorů jsou zdrojem údajů při
sestavování konkrétní metodiky hodnocení.
77
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Jakákoli instituce, která se zabývá vzděláváním soudců a státních zástupců formou
počátečního nebo dalšího vzdělávání či oběma formami, by tedy měla obecně chápat,
proč je proces hodnocení důležitý, jak by měl být organizován a co by se mělo posuzovat
a hodnotit.
Hlavní zjištění. Výměna zkušeností, jež byla organizována pro členy Evropské sítě
justičního vzdělávání v letech 2011–2013, upozornila na rozdíly v náborových postupech,
ve strukturách počátečního a dalšího vzdělávání a v institucionálních organizacích. Za
těmito rozdíly byly ovšem tytéž výzvy, podobné vize, společné hodnoty a vynikající
individuální kapacita pro výměnu různých zkušeností. Z tohoto hlediska, kromě jiných
důležitých otázek, se také široce diskutovalo o posuzování a hodnocení. Na základě
hodnoty přiřazené každé jednotlivé zkušenosti a osvědčeným postupům v justici si tato
kapitola klade za cíl vymezit určité orientační body v otázce toho, jak vytvořit metodiku
institucionálního posuzování a hodnocení vycházející z teoretického modelu.
I.1. ZASAZENÍ KONCEPCE HODNOCENÍ PRO PROSTŘEDÍ ZAMĚŘENÉ NA
ÚČASTNÍKA DO KONTEXTU
Teorie řádného hodnocení vzdělávání je doposud do značné míry založena na rozsáhlém
výzkumu provedeném Donaldem L. Kirkpatrickem. Jeho model, původně vytvořený v
roce 1959 a naposledy upravený v roce 199431, prosazuje samoregulační mechanismus
prostřednictvím zpětné vazby od různých příjemců hodnocení; jeho hlavními přednostmi je
to, že se neomezuje na úroveň pouhé (první) reakce, to jest, bere v úvahu další úrovně,
které jsou důležité, posuzuje-li se otázka, zda bylo cílů vzdělávání udržitelným způsobem
dosaženo.
Tento model je kromě toho dostatečně flexibilní, aby mohl být účelně používán a účinně
přizpůsoben tak, aby bylo možné navrhnout metodiku hodnocení v jakékoli instituci
justičního vzdělávání. Pomáhá tudíž školitelům a koordinátorům vzdělávání objektivně
měřit efektivnost poskytnutého vzdělávání. Dobré výsledky lze očekávat, pokud jsou
konkrétní potřeby dané země určeny předem.
Kirkpatrickův model hodnocení je založen na čtyřech úrovních.
Tyto čtyři úrovně jsou:
1. reakce;
2. učení;
3. chování;
4. výsledky.
Analyzováním každé z těchto čtyř úrovní lze důkladně porozumět tomu, nakolik efektivní
31 Tento model byl poprvé zveřejněn v sérii článků v roce 1959 v periodiku Journal of American Society of Training Directors.
K souhrnnému zveřejnění Kirkpatrickových výzkumů trvajících po desetiletí došlo poprvé v roce 1994 pod názvem Evaluating
training programs: The four levels, Berrett-Koehler, San Francisco.
78
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vzdělávání bylo, tj. zda splnilo stanovené cíle a záměry a jak je lze v budoucnosti zlepšit.
Úroveň 1 Kirkpatrickova modelu
Úroveň 1 zkoumá reakci účastníků – soudců a státních zástupců nebo absolventů
právních fakult, čili budoucích soudců a státních zástupců – na proces vzdělávání.
Hodnocení reakce spočívá ve způsobu, jakým účastník vnímá zkušenost se vzděláváním,
tj. úroveň spokojenosti.
Co měříme?
Měříme, jak účastníci na vzdělávání reagovali. Jak je popsáno ve čtvrté kapitole, je
zřejmé, že organizátoři vzdělávání a školitelé se snaží:
naplánovat hodnotnou vzdělávací zkušenost,
zajistit prostředí zaměřené na učení,
mít účinné možnosti pro témata založená na znalostech a činnosti založené na
dovednostech,
mít užitečné materiály,
kombinovat prezentace a interaktivní přístupy,
zajistit vhodný prostor pro vzdělávání.
Při měření reakcí účastníků jsou shromažďovány údaje, jež jsou zaměřeny na všechny
ukazatele, které odrážejí standardy institucionálního vzdělávání v daném vnitrostátním
kontextu.
Pokud jde o koncepci standardů, měly by být zohledněny zásadní rysy kvalitního
vzdělávání:
vhodnost,
účinnost,
užitná hodnota atd.
Klíčový bod. Toto opět dokládá, jak zásadní věcí je vypracovat od samého začátku
plánování programu vzdělávání zaměřeného na potřeby jasnou koncepci hodnocení.
Charakteristika hodnocení zaměřeného na účastníka
1. Přestože úroveň reakce na proces hodnocení lze označit jako subjektivní,
shromážděné informace mají v přístupu ke vzdělávání zaměřenému na
účastníka zásadní význam.
2. Pokud účastník není v centru vzdělávacího procesu, je přirozeným důsledkem,
že úroveň procesu hodnocení založená na reakci se při vytváření metodiky pro
budoucí vzdělávací akci nezohledňuje.
3. Přesto se ovšem doporučuje zapojení účastníků, jelikož se vzdělávací
paradigma změnilo a při vzdělávání dospělých jsou cíle zaměřené na pracoviště
a založené na kompetencích.
Hlavní zjištění. Nejsou-li vzdělávací akce uzpůsobeny potřebám a zájmům školených
osob, nemusí být výsledkem kvalitní obsah a realizace vzdělávání.
79
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Vytvoření hodnotícího dotazníku založeného na reakcích
Je-li zapotřebí posoudit úroveň spokojenosti účastníků, je třeba navrhnout soubor
relevantních otázek v souladu s druhem potřebných informací.
Některé příklady jsou uvedeny v následujícím výčtu:
Hodnotily školené osoby vzdělávání jako přínosné z hlediska vynaloženého
času?
Měly za to, že bylo úspěšné?
Jaké byly silné a slabé stránky vzdělávání?
Líbilo se jim místo konání?
Považovaly praktické činnosti za užitečné?
Byl styl prezentace účinný?
Bylo školení uzpůsobeno jejich osobnímu stylu učení?
Byl obsah vhodně zvolen?
Nástroje hodnocení. Dále je třeba určit prostředky, jimiž se tyto reakce budou měřit,
a nejúčinnější nástroje hodnocení. Jako prostředek k tomuto cíli lze využívat:
průzkumy spokojenosti,
dotazníky,
sledování řeči těla školených osob během vzdělávání,
ústní zpětnou vazbu přímým dotázáním školených osob na jejich zkušenost.
Jakmile budou informace shromážděny, je třeba je důkladně analyzovat. Následně budou
na základě zpětné vazby a podnětů školených osob přijata rozhodnutí ohledně toho, jaké
změny lze udělat. Jinak hodnocení nemá smysl.
Úroveň 2 Kirkpatrickova modelu
Úroveň 2 představuje hodnocení procesu učení.
Tento typ měření se uplatňuje v prvé řadě u vnitrostátních vzdělávacích organizací,
u kterých existuje program počátečního vzdělávání, přestože lze samozřejmě proces
učení hodnotit i v rámci programů a akcí další profesní přípravy na pracovišti. Znalosti,
dovednosti a chování lze posuzovat v závislosti na rozsahu a cílech koncepce výuky
a učení.
CO SE ROZUMÍ POSUZOVÁNÍM?
Posuzování je proces shromažďování údajů. V konkrétnější rovině posuzování
představuje způsob, kterým školitelé shromažďují údaje o svém vzdělávání a o učení
účastníků jejich kurzů.32 Tyto údaje vytvářejí obraz o rozsahu činností za použití různých
forem posuzování, jako jsou např. předběžné testy, pozorování a zkoušky. Jakmile jsou
tyto údaje shromážděny, lze hodnotit výkonnost účastníků.
CO SE ROZUMÍ HODNOCENÍM?
32 Viz Hanna, G., Dettmer, P., Assessment for Effective Teaching, Pearson Education, Inc., Toronto, ON, 2004.
80
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Hodnocení tedy prostřednictvím vlastního úsudku určuje celkovou hodnotu výstupu na
základě údajů z posouzení. V rámci rozhodovacího procesu pak navrhujeme způsoby, jak
zlepšit zjištěné slabé stránky, mezery nebo nedostatky.
Úroveň 3 Kirkpatrickova modelu
Úroveň 3 zkoumá hodnocení chování na pracovišti.
Realizujeme-li program počátečního vzdělávání nebo program či akci dalšího vzdělávání,
je pro vzdělávací instituci užitečné zjistit, zda vzdělávací program splnil potřeby (nedávno
jmenovaných) soudců a státních zástupců a občanů jako takových. V případě potřeby lze
tedy porovnat přenos kompetencí ze vzdělávací instituce na činnosti na pracovišti.
Na této úrovni se hodnocení týká rozsahu, v němž školené osoby na základě
absolvovaného vzdělávání změnily své chování. Je důležité si uvědomit, že ke změnám
v chování může dojít pouze za příznivých podmínek. Pokud například v rámci metodiky
hodnocení není řádně provedena analýza spokojenosti nebo učení školených osob
a cílem je zkoumat chování bývalých absolventů jako skupiny, mohlo by se zdát, že se
chování nezměnilo.
Mohlo by se tedy mít za to, že se školené osoby nic nenaučily a že vzdělávání bylo
neúčinné. Ovšem skutečnost, že se chování školených osob do určitého okamžiku
nezměnilo, sama o sobě neznamená, že se školené osoby nic nenaučily. Je užitečné
posoudit úrovně 1 a 2 s cílem určit výchozí bod jejich procesu vzdělávání a následně jejich
pracovní prostředí, a prověřit tak, zda jejich prostředí na pracovišti přispívá k uplatnění
cílového profesního chování. Uplatňované hodnoty a profesní chování závisí na
převládajících podmínkách v oblasti lidských zdrojů a profesních podmínkách u soudů
a státních zastupitelství.
Nejlepší způsoby, jak měřit chování, jsou:
1. provádět pozorování;
2. uskutečňovat průběžně pohovory.
Účinné měření chování může být náročné. Jedná se o dlouhodobou činnost, která by se
měla uskutečnit měsíce po počátečním vzdělávání. Otázku, zda školené osoby jakoukoli
část učení využily v praxi, zda jsou schopny o svých nových znalostech, dovednostech
nebo postojích mluvit s jinými lidmi, zda si jsou vědomy nějaké změny ve svém chování
atd., lze posuzovat za použití dotazníků.
Úroveň 4 Kirkpatrickova modelu
Úroveň 4 se týká hodnocení výsledků, tj. v kontextu justičního systému hodnocení účinku,
který práce soudců a státních zástupců má na občany a na fungování soudů a státních
zastupitelství.
Trvalost dopadu programu profesní přípravy na pracovišti nebo jednotlivých akcí lze však
také měřit zdůrazněním změn a úprav, které na daném soudu nebo státním zastupitelství
proběhly po skončení vzdělávání.
81
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Na této úrovni se tedy analyzují konečné výsledky vzdělávání. To zahrnuje výstupy, jež
byly označeny za pozitivní pro soudce a státní zástupce neboli pro rozhodující úroveň
školených osob. Shromažďují se informace o dopadu vzdělávání na činnost (stážistů či
nově jmenovaných nebo zkušených) soudců a státních zástupců na pracovišti. Jedná se
do značné míry o dlouhodobé posuzování, pokud je zapotřebí.
Ze všech úrovní je měření konečných výsledků vzdělávání pravděpodobně nejnákladnější
a časově nejnáročnější. K největším problémům patří zjištění toho, jaké výstupy, přínosy
nebo konečné výsledky jsou s programem vzdělávání nejtěsněji spjaty, a navržení
efektivního způsobu, jak tyto výstupy v dlouhodobém horizontu měřit.
Příklad: V následujícím přehledu jsou uvedeny některé výstupy, které lze v závislosti na
cílech vašeho vzdělávání posuzovat:
lepší chování v kontaktu s kolegy a třetími stranami,
lepší metody a struktury komunikace v rámci organizace,
činnosti vyšší kvality.
U dalšího vzdělávání se výsledky měří pouze v případě, že jsou přínosy jasné a jejich
získání je důležité. Pokud například dojde k zásadní změně z hlediska právních předpisů,
je posouzení výsledků stejně důležité jako posouzení chování.
Výhody a nevýhody
Pokud dojde na uplatňování konkrétního modelu, je třeba posoudit výhody a nevýhody. Co
se týče nevýhod, přestože Kirkpatrickův čtyřúrovňový model hodnocení vzdělávání je
populární a hojně používaný, při jeho používání je třeba vzít v úvahu řadu zřetelů.
Může být časově náročný.
Využívat úroveň 3 nebo 4 modelu může být nákladné.
Platí to zejména pro organizace, které nemají specializovaný vzdělávací program, a chybí
jim tedy metodika hodnocení, která by tyto druhy postupů organizovaným způsobem
zahrnovala.
Obdobně může být nákladné a náročné na zdroje využívat zdroje ke shromažďování údajů
pouze k hodnocení chování a výsledku programu. Tyto druhy opatření by se měly používat
zejména v případě, že justiční prostředí vyžaduje informace k provedení změny, nebo
v případě, že z jiných druhů strategických posouzení vyplývá, že by se mělo posoudit
chování s cílem zjistit, zda se do profesního chování promítají hodnoty spjaté se soudci
a státními zástupci, případně evropské hodnoty.
Co se týče výhod, je nejdůležitější skutečnost, že školy a vzdělávací instituce se mnoha
způsoby a rychlým tempem mění. V důsledku těchto změn i v důsledku vzdělávání se
mění chování i výsledky. Například společné cíle soudců a státních zástupců v Evropě
mohou z hlediska společných hodnot přinést změnu, kterou lze posoudit v každé zemi.
Kirkpatrickův model je vynikající v tom, že se snaží vzdělávání zhodnotit „vědecky“. Proto
je užitečný pouze tehdy, je-li považován za model k navržení metodiky hodnocení
s konkrétními cíli a výsledky.
82
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Tato tabulka stručně znázorňuje základní strukturu Kirkpatrickova33 modelu:
Úroveň
CO se měří? PROČ? JAK?
1
Reakce
Hodnocení reakce spočívá ve
způsobu, jakým soudci a státní
zástupci vnímají vzdělávací
proces.
Míra spokojenosti účastníka poskytuje informace
o vazbě mezi školitelem a školenou osobou,
o řízení obsahu, o vhodnosti, pokud jde o úroveň
připravenosti školené osoby atd.
Poskytuje hodně informací o školených osobách,
neboť jejich reakce ukazují, čeho si jednotlivě
cení.
Využívání:
dotazníků,
formulářů zpětné vazby,
ústních reakcí.
2
Učení
Hodnocení učení představuje
ústřední proces počátečního
vzdělávání. Mělo by být dobře
strukturované s cílem náležitě
změřit, k jakému vývoji v
daných souvislostech došlo od
vstupu k výstupu.
Vzdělávání dospělých se týká individuálního
rozvoje a změn. Při navrhování vzdělávacího
procesu se berou v úvahu znalosti, dovednosti
a chování.
Učení v rámci počátečního vzdělávání by mělo
být prověřeno a testováno s cílem prokázat, že
vzdělávání je přizpůsobeno potřebám justičního
systému a jednotlivců.
Testy před vzděláváním
a po něm.
Pohovory.
Podklady pro
sebehodnocení
rozdávané účastníkům.
Záznamy z pozorování.
3
Chování
Hodnocení chování zkoumá
přenos kompetencí z prostředí
učení do prostředí pracoviště.
Informace získané prostřednictvím hodnocení
profesního chování by měly být použity
k navržení nové koncepce programu počátečního
vzdělávání a upravení kurzů nabízených
k dalšímu vzdělávání soudců a státních zástupců.
Výsledky tohoto typu hodnocení jsou relevantní,
pouze pokud jsou opravdu použity koncipování
vzdělávání nutného pro lepší profesní chování
soudců a státních zástupců na pracovišti.
K posouzení změn
a jejich významu
a udržitelnosti je
potřebné průběžné
pozorování a pohovory.
4
Výsledky
Hodnocení výsledků měří
dopad na pracovní činnost nebo
prostředí ze strany školené
osoby.
Způsob, jakým je práce a činnost soudců
a státních zástupců vnímána soudem a státním
zastupitelstvím, představuje hodnocení, které
bere v úvahu různé náhledy na úrovni
každodenního profesního života.
Zprávy vedení
organizace
Hodnocení soudců a
státních zástupců (po
1/2/3 letech řádného
působení)
Tento teoretický rámec může být užitečný při navrhování metodiky hodnocení, jelikož
každá vzdělávací instituce musí dodržovat určitý soubor norem a má zájem na měření
kvality vzdělávacích programů.
Metodika hodnocení může mít čtyři úrovně nebo jednoduše zkoumat úroveň spokojenosti
zúčastněných soudců či státních zástupců. Rozhodující je ovšem v každém případě
způsob, jímž jsou nástroje hodnocení konstruovány a spravovány.
Příslušné čtyři úrovně představují sled postupů, jak hodnotit vzdělávací programy.
S přechodem z jedné úrovně na následující se proces stává obtížnějším a časově
33 Informace v této tabulce přizpůsobila a pro didaktické účely použila Otilia Pacurariová při školení zaměřeném na hodnocení
v rámci Evropské sítě pro justiční vzdělávání.
83
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
náročnějším. Poskytuje však také stále cennější informace. Vytváření tohoto řetězu
důkazů je velice důležité. Řetěz důkazů tvoří údaje a informace, které postupně propojují
dané čtyři úrovně a ukazují přínos učení34.
I.2. SOUBOR NÁSTROJŮ HODNOCENÍ
Účinný soubor nástrojů hodnocení by měl obsahovat následující nástroje:
dotazníky (posuzování vzdělávacích potřeb; posuzování vzdělávacího procesu;
posuzování výsledků vzdělávání; posuzování školitele),
formuláře zpětné vazby,
pohovory,
záznamy z pozorování,
metody sebeposouzení.
1. Dotazníky
Toto je nejčastěji používaná metoda hodnocení. Každá instituce má svůj vlastní „formulář
hodnocení“, který se obecně používá k okamžitému hodnocení akce, přičemž většinou se
měří míra spokojenosti ve vztahu k dosažení individuálních vzdělávacích cílů/očekávání,
v souvislosti s materiály, organizací, zařízeními, ředitelem kurzu, kvalifikovaností
přednášejícího/facilitátora, vzdělávacími technikami, slabými a silnými stránkami akce
a doporučeními.
Používají se ke sběru údajů o školiteli, školených osobách, konkrétní vzdělávací akci atd.
Co se týče obsahu, lze dotazník použít ke všeobecnému hodnocení na základě prověření
toho, zda byly splněny cíle vzdělávání, a měřením učení (je-li to relevantní).
Cílová skupina. Dotazníky mohou být určeny:
školeným osobám,
přednášejícím/facilitátorům,
34 Nový model založený na Kirkpatrickově modelu prezentovaném výše je Phillipsova* metodika ROI. Phillipsova
metodika ROI má na úrovni 1 reakci a na úrovni 2 učení. Dr. Phillips nazval úroveň 3 aplikace (Kirkpatrick ji nazývá
chování) a úroveň 4 se nazývá dopad na organizaci (Kirkpatrick ji nazývá výsledky). Phillipsova metodika ROI rovněž
doplňuje pátou úroveň: ROI (návratnost investic). ROI je finanční kritérium, které představuje konečné měřítko
úspěšnosti projektu. Porovnává peněžní přínosy opatření v oblasti dopadu na organizaci s náklady projektu. Byl
projekt rentabilní? ** Pro hodnocení určité činnosti je stejně jako v Kirkpatrickově modelu zásadní vypracování cílů
a plánů hodnocení, jako například sběr údajů. Rozdíl mezi těmito dvěma modely spočívá ve vyčlenění účinků
projektu za účelem převedení údajů na peněžní hodnotu a vypočtení návratnosti investice. Přestože jsou tyto
informace pro zúčastněné strany velice zajímavé, analýzy sběru údajů jsou časově náročné a jsou k nim zapotřebí
specialisté, mají-li být provedeny řádně. Studie ROI se provádějí výběrově, obvykle se týkají 5–10 % projektu.
Dr. Jack Phillips, předseda institutu ROI. Jeho odborné znalosti v oblasti měření a hodnocení vycházejí z více než 27leté
zkušenosti z působení v podnikové sféře v oboru leteckého průmyslu, textilních výrobků, kovů, stavebních materiálů
a bankovnictví. Dr. Phillips působil jako manažer v oboru vzdělávání a rozvoje, jako vrchní manažer lidských zdrojů,
jako prezident regionální banky a jako profesor managementu na významné státní univerzitě. Na základě těchto
zkušeností dr. Phillips vypracoval metodiku ROI, založenou na původním Kirkpatrickově čtyřúrovňovém modelu.
* Podrobnější informace naleznete na adrese www.roiinstitute.net
84
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
řediteli kurzu.
Dotazníky určené pro druhou a třetí kategorii odborných pracovníků by měly být zaměřeny
spíše na konkrétní výstupy než na pokládání otázek všeobecné povahy účastníkům.
Příklady
1. Přednášející/facilitátoři by měli být požádáni, aby zodpověděli otázky týkající se
vztahů se vzdělávací institucí (osobou odpovědnou za akci, administrativními
pracovníky, vedením na střední a vyšší úrovni), dostupných zařízení
a technických zdrojů (zařízení, počítač, e-mail, knihovna), komunikace mezi
školiteli, použitých vzdělávacích metod, materiálů, dosažení vzdělávacích cílů,
dosažení cílů v oblasti učení, kvality zapojení školených osob (aktivní, nebo
pasivní účast, výchozí úroveň znalostí, interakce mezi školenými osobami a se
školiteli).
2. Organizátor vzdělávání a/nebo ředitel kurzu by měli být požádáni, aby podali
zprávu o tom, zda akce splnila své cíle, či nikoli, zda přinesla nějaká ponaučení,
a o případných návazných krocích.
Koncepce dotazníku
Ze strukturálního hlediska může být dotazník navržen s:
otevřenými otázkami,
otázkami s výběrem z více možností,
uzavřenými otázkami (povoleny jsou pouze odpovědi „ano“ nebo „ne“).
Otevřené otázky. Prostřednictvím otevřených otázek lze získat více informací. Vezměte
v úvahu skutečnost, že stanoviska se mohou lišit a mohou být poskytnuty nečekané
odpovědi. Užitečná analýza otevřených odpovědí vyžaduje čas, zdroje a odborné znalosti.
Otevřené otázky by měly být vyhrazeny pro dotazníky zaměřené na školitele a facilitátory
a určené k měření učení (tj. účinnosti vzdělávání při zlepšování znalostí účastníků).
Je-li zapotřebí provést kategorizaci, měly by být pokládány otázky týkající se kategorizace
věku, pohlaví, úrovně připravenosti a specializace.
Strukturované otázky. Strukturované otázky testují znalosti nebo skutečnosti a měří
reakce.
Např.: Označte jedničkou nejdůležitější a pětkou nejméně důležitý z následujících výroků;
výroky jsou určeny pro účely posuzování.
Je-li zapotřebí více informací, používají se otevřené otázky. Účastníci mohou dát jakoukoli
odpověď.
Např.: Jaké informace by měly být uvedeny v...?
Stupnice: K posouzení dovedností a chování a měření reakcí lze použít sedmibodovou
nebo devítibodovou stupnici.
Např.: Posuďte prosím dovednosti školitele zakroužkováním příslušného hodnocení:
Důrazná kontrola dynamiky ve skupině 1 2 3 4 5 6 7.
85
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Naslouchal pozorně 1 2 3 4 5 6 7 Nenaslouchal.
Během semináře prokázal flexibilitu 1 2 3 4 5 6 7 Neprokázal flexibilitu.
Otázky na základě Likertovy škály. K posouzení dovedností a postojů lze použít také
otázky na základě Likertovy škály35.
Např.: Vyjádřete prosím své názory na nové kárné řízení zaškrtnutím příslušné kolonky:
Snadno srozumitelné: rozhodně souhlasím / souhlasím / nejsem si jistý / nesouhlasím /
rozhodně nesouhlasím.
DOPORUČENÍ
K dosažení optimálních výsledků se doporučuje:
1. sestavit co nejkratší dotazníky;
2. používat jednoduchý jazyk;
3. nepoužívat otázky, které souvisejí s pamětí;
4. nepoužívat nejednoznačné otázky;
5. nepoužívat slova, která vyjadřují pocity (Máte pocit...?);
6. nepoužívat vícenásobné otázky (Myslíte si, že soudci potřebují více a lepší
vzdělávání?);
7. nepoužívat dvojí zápor (Uveďte prosím, zda souhlasíte, nebo nesouhlasíte
s následujícím výrokem);
8. nepoužívat předjímavé otázky (Kolik plánů školení jste připravili?); tomu by měla
předcházet filtrační otázka: Připravili jste nějaké plány školení?
9. používat otázky, které by vždy měly obstát samostatně;
10. nepoužívat hypotetické otázky (udělejte průzkum zkušeností);
11. věnovat pozornost detailům (pokyny k vyplnění dotazníku).
2. Formuláře zpětné vazby
Účinná zpětná vazba má obvykle ústní podobu a probíhá ihned po skončení vzdělávací
akce, nebo jakmile je zapotřebí ke zlepšení individuálního procesu učení. Formulář zpětné
vazby lze také použít, existují-li časová omezení. Formuláře zpětné vazby jsou založeny
na kritériích. Kritéria stanoví poskytovatel vzdělávání nebo školitel sám s cílem zlepšit
vzdělávání a vyhovět potřebám školených osob.
Na konci každého dne vzdělávání lze použít jednoduchý formulář zpětné vazby obsahující
výroky, jež se týkají např. dvou problémů, o kterých potřebujete vědět více, něčeho, co
potřebuje další vysvětlení, něčeho, co chcete aplikovat, něčeho, co nebylo relevantní atd.
3. Pohovory
Existuje několik druhů pohovorů:
35 Princip a užitečnost otázek na základě Likertovy škály popisuje např.: Malhotra, N. K., Marketing Research, Prentice-Hall,
Upper Saddle River / NJ, 1999.
86
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
strukturované,
polostrukturované,
nestrukturované pohovory.
Ty lze uskutečnit i po ukončení vzdělávání. Lze je vést na osobní bázi nebo po telefonu.
Tato metoda je obzvláště užitečná, je-li jejím účelem shromáždit podrobné informace
o složitých nebo nových problémech.
Hodnotitel. Hodnotitel by měl být vyškolen k vedení pohovorů. Cílová skupina by měla být
omezená (dílčí skupina, zástupce účastníků vzdělávací akce). Je potřeba základní
zařízení (jako například diktafon). Analýza odpovědí vyžaduje čas a zdroje. Pohovory jsou
užitečné, kdykoli se v rámci náborového řízení provádí posouzení. Přijetí jakéhokoli
uchazeče vychází především z pohovorů. V rámci prvního kroku tazatelé musí prověřit, co
vzdělávací instituce hledá, cílový profil.
Struktura pohovoru: Pohovory obvykle trvají 30 nebo 60 minut. Klíčové je, aby rozhovor
řídil tazatel. Dobře vedený pohovor by měl probíhat jako (řízený) rozhovor, ale většinu
hovoru by měl mluvit uchazeč. Otázky pohovoru by se měly týkat pouze pracovní činnosti.
Pohovor může být užitečný na každé ze čtyř úrovní metodiky hodnocení. Používání
dotazníků je však snazší, jelikož jsou méně časově náročné.
4. Záznam z pozorování
Záznam z pozorování je dokument, který se používá při pořizování záznamů pro účely
analýzy.
Druhy záznamů z pozorování. Záznamy z pozorování mohou:
mít formu dotazníku,
mít formu kontrolního soupisu, v němž je třeba potvrdit, že určité prvky jsou
přítomny nebo chybějí.
Vzájemné pozorování. Záznamy z pozorování lze účinně používat v průběhu procesu
učení při počátečním i dalším vzdělávání soudců a státních zástupců. Daný proces by měl
být koncipován jako vzájemné pozorování.
Dopad vzdělávání na život soudů a kvalitu justice mohou posuzovat lidé stejného
postavení a služebního zařazení. Při kontrole zlepšování postupů, opakujících se
problémů, závažných a pokračujících chyb a pozitivních a negativních ukazatelů kvality je
nanejvýš důležitý pohled vnějšího pozorovatele.
Postupy vzájemného pozorování lze zahájit v případě, že v dané době (např. po dobu
jednoho roku) byly uskutečněny rozsáhlé vzdělávací akce zaměřené na osvědčené
postupy, procesní právo nebo nové zákony/postupy, jichž se účastnila valná část justice.
Hodnocení provedené skupinou odborných posuzovatelů by se mělo zaměřit na hlavní
výstupy vzdělávání v oblasti učení (tj. na proces – otevřené a transparentní řízení,
zaručení práva na obhajobu, nezávislost a nestrannost, řádná organizace řízení,
efektivnost, aktivní přístup, publicita, flexibilita – a na přístup ke stranám řízení a styk
87
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
s veřejností). Mělo by být organizováno takovým způsobem, aby reflexe a sebereflexe
přinesly individuálnímu procesu učení přidanou hodnotu.
5. Formuláře sebeposouzení
Sebeposouzení může být efektivní, nebo naopak může proces individuálního učení
blokovat.
CO JE SEBEPOSOUZENÍ? Nástroj, který se používá k posouzení vzdělávacího
procesu a zkoumání posouzení vzdělávané osoby nebo školitele jako takových.
Školené osoby nebo zástupce celé skupiny účastníků mohou být požádáni, aby uvedli
podrobnosti o své zkušenosti se vzděláváním, o dopadu vzdělávání na justiční práci
a o výstupech učení s poukázáním na konkrétní odbornou praxi.
DENÍK VZDĚLÁVÁNÍ. Zvláštní formou sebehodnocení je „deník vzdělávání“.
V situacích dlouhodobějšího vzdělávání (zejména v průběhu počátečního vzdělávání
nebo laboratoře pro samostudium) mohou být školené osoby požádány, aby si vedly
deník, v němž se zaznamenávají zkušenosti ze vzdělávání, nově získané poznatky,
dobré a špatné aspekty, osobní pozorování a úvahy.
Je třeba vést v patrnosti, že analýza informací shromážděných prostřednictvím deníků
a zpráv o sebehodnocení si vyžádá určitý čas a zdroje.
Závěrečná doporučení
1. Vytvoření metodiky hodnocení je záležitostí znalostí a vize, získání
jednoznačných výsledků je otázka řízení a zdrojů.
2. Organizátoři vzdělávání mohou potřebovat do procesu hodnocení zapojit nejen
školitele a školené osoby, ale také znalce, kteří nejsou součástí jejich
organizace. Tato volba má strategický význam a souvisí s druhem informací, jež
je třeba analyzovat a vyložit.
3. Mimořádně důležitý je náležitý sběr a analýza získaných údajů a informací,
jelikož existují opatření, jež je třeba na jejich základě přijmout. Ať již jsou tedy
přijata jakákoli opatření, celkový metodický přístup při hodnocení by měl být
určován zásadami, jako je transparentnost a rovné příležitosti, a hodnotami, jako
je vzájemná úcta.
4. Vedení jakékoli vzdělávací instituce bude koordinovat stanovení cílů hodnocení,
úrovní zásahu, metod hodnocení, zdrojů a opatření, jež mají být přijata.
5. Zároveň je třeba sdílet společnou vizi zvolené metodiky hodnocení na úrovni
vzdělávací instituce, jelikož posouzení a hodnocení by měly být navázány na
praxi a na odborníky v oboru justice.
88
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
ODDÍL 2
II.1. KONKRÉTNÍ ASPEKTY POSOUZENÍ A HODNOCENÍ POČÁTEČNÍHO
VZDĚLÁVÁNÍ
V oddílu jedna jsme již ukázali, že „úroveň 2“ Kirkpatrickova modelu hodnocení týkající se
„učení“ je mimořádně vhodná pro účely hodnocení počátečního vzdělávání. Je určitě
důležité změřit, co se budoucí soudci a/nebo státní zástupci naučili:
z konfrontace s novými znalostmi v oboru justice,
v procesu rozvoje soudních i mimosoudních dovedností,
při interakcích organizovaných tak, aby utvářely profesní chování.
Počáteční vzdělávání má významnou praktickou složku, a proto je vhodné posuzovat
učení založené na kompetencích.
Jestliže poukazujeme na učení založené na kompetencích, zkoumáme u školených osob
tyto aspekty:
ZNALOSTI DOVEDNOSTI POSTOJE A HODNOTY
(CHOVÁNÍ)
Jestliže školitel plánuje školení nebo celý vzdělávací program, měl by mít jasně
formulovaný soubor konkrétních cílů učení, které vyplynou z rozhodnutí, jaké nové/detailní
znalosti, odborné schopnosti nebo chování (hodnoty a postoje) mají být utvářeny.
K měření učení v programech počátečního vzdělávání jsou tedy zapotřebí tyto kroky:
Zaprvé určit, co by se mělo hodnotit: znalosti, dovednosti nebo postoje. Často je
prospěšné tyto oblasti změřit před vzděláváním a po něm.
Před zahájením vzdělávání by školené osoby tedy měly podstoupit úvodní test
s cílem určit jejich znalosti, úroveň dovedností a postoje.
Jakmile je vzdělávání ukončeno, provést závěrečný test s cílem posoudit, co se
naučily, nebo posoudit naučenou látku formou pohovorů či slovních hodnocení.
II.2. DRUHY POSOUZENÍ
To vše ukazuje mimořádný význam vhodných druhů posouzení při počátečním vzdělávání.
Posouzení školených osob musí být skutečně obzvláště efektivní, aby dokázalo vyloučit
všechny osoby, u kterých bylo zjištěno nejen to, že jsou nepřipravené a nereagují na
potřebu neustále obnovovat své znalosti v oblasti disciplinární, procesní a zkušenostní, ale
že jsou také z hlediska temperamentu a etických vlastností neschopné plnit citlivé úkoly,
které jim stát ukládá, jako například svěřenou povinnost soudit chování jiného člověka,
omezit osobní svobodu člověka a zbavit člověka základních práv.
Je mnohem obtížnější posuzovat kvalitu a etické jednání a dodržování požadavků, které
činí z někoho dobrého soudce nebo dobrého státního zástupce. Pro různé druhy obsahu
89
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vzdělávání mohou být vhodné různé druhy posouzení.
Existují dva druhy posouzení:
průběžné,
souhrnné.
Průběžné posouzení představuje vzdělávací politiku, kdy jsou účastníci zkoumáni
průběžně po většinu doby trvání jejich vzdělávání, jehož výsledky jsou vzaty v úvahu po
opuštění instituce. Probíhá po určitou dobu. Jinými slovy, jedinec bude posouzen správně
prostřednictvím procesu učení, a nikoli teprve po jeho skončení. Při průběžném posouzení
lze sledovat zlepšování vzdělávané osoby a lze jí poskytnout více podpory a vedení.
Vzdělávaná osoba tak bude mít více příležitostí ke zlepšování.
Hlavní charakteristiky:
je komplexní,
je kumulativní,
je diagnostické,
je formativní,
je zaměřené na vedení,
je svou povahou systematické.
Pět způsobů, jak může průběžné posouzení pomoci v procesu učení:
1. Zvýšený smysl pro ucelenost. Průběžné posouzení poskytuje vzdělávané osobě
neustálý tok příležitostí k prokázání faktu, že látku zvládla, a vysílá signál, že
každý může uspět, věnuje-li přípravě dost času a praxe. Snižuje se tím také
nervozita spojená se zkoušením a s jeho definitivností a zvyšuje důraz na učení
jako takové.
2. Vyšší úroveň učení pro všechny. V systému průběžného posouzení mohou
pokročilé vzdělávané osoby postupovat při osvojování výukového materiálu
vlastním tempem, a jakmile se seznámí s jeho základy, pokračovat náročnější
prací.
3. Vysvětlený účel posouzení. Problém pouze s občasným prováděním posouzení
spočívá v tom, že základním cílem je vzdělávané osoby porovnávat, a tento
způsob porovnání nezajišťuje rozvoj.
4. Zlepšená sebereflexe u vzdělávaných osob, které mají prostřednictvím
průběžného posouzení možnost pochopit svou odbornou způsobilost a mezery
ve znalostech. Povědomí o čase a o sobě samém – porozumění tomu, jak
člověk cítí, myslí a jak se učí – je jedním z nejvýznamnějších faktorů určujících
profesní a osobní úspěšnost. Čím má posuzování vzdělávaných osob
soustavnější charakter, tím více znalostí získají samy o sobě.
5. Schopnost odhalovat interdisciplinární/multidisciplinární vztahy mezi doménami
a koncepcemi předmětů. Průběžné posuzování umožňuje školiteli upravit
chápání obsahu zařazením interdisciplinárních nebo multidisciplinárních odkazů.
Seznam postupů posouzení využívaných v rámci průběžného posouzení:
diagnostické posouzení
90
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
formativní posouzení
sebeposouzení
vzájemné posouzení
1) Diagnostické posouzení
Diagnostické posouzení může pomoci určit před zahájením vzdělávání současnou znalost
určitého předmětu ze strany účastníků a jejich soubory dovedností a vysvětlit mylné
představy. Znalost silných a slabých stránek účastníků může školitelům pomoci lépe
plánovat obsah a metodiku vzdělávání.
Druhy diagnostických posouzení jsou:
předběžné testy týkající se obsahu a schopností,
posouzení a sebeposouzení s cílem určit dovednosti a chování,
pohovory k individualizovanému porozumění studijním potřebám.
Tyto metody by mohly vést k efektivním přístupům založeným na procesech.
2) Formativní posouzení
Formativní posouzení poskytuje zpětnou vazbu a informace v průběhu procesu
vzdělávání, zatímco probíhá učení. Formativní posouzení měří pokrok obecně, může však
také posoudit pokrok školitele. Zaměřuje se v prvé řadě na určení oblastí, které mohou
vyžadovat zlepšení. Tato posouzení slouží jako motivační nástroje k zajištění pokroku
účastníků v oblasti učení a k určení efektivnosti metod vzdělávání.
Existují tyto druhy formativního posouzení:
pozorování během aktivit ve třídě,
cvičení jako kontrola před zkouškami a diskuse ve třídě,
poznámkové deníky, které jsou v průběhu semestru pravidelně posuzovány,
diskuse, plánované i neformální,
aktivity ve třídě, v jejichž průběhu budoucí soudci a státní zástupci neformálně
prezentují své výsledky,
zpětná vazba účastníků, která je získávána pravidelným zodpovídáním
konkrétních otázek ohledně výuky a jejich sebehodnocení výkonnosti a pokroku.
3) Sebeposouzení36
Sebeposouzení vyžaduje, aby účastníci procesu učení přemýšleli o své vlastní práci
a posoudili, jak dobře si vedli ve vztahu k hodnotícím kritériím. Je to příležitost určit, co
představuje kvalitní nebo nekvalitní práci. Důležitou složkou sebeposouzení je proto určitá
míra zapojení vzdělávané osoby do vypracování a pochopení hodnotících kritérií.
36 Boud, D., Enhancing Learning Through Self-Assessment, Routledge Falmer, Londýn, 1995.
91
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
Co je klíčovým prvkem sebeposouzení?
Rozvoj reflexivních dovedností vybavuje vzdělávanou osobu schopností posoudit vlastní
výkonnost a určit vlastní silné stránky, slabé stránky a oblasti, které vyžadují zlepšení.
Toto povědomí lze následně použít k ovlivňování její další práce.
4) Vzájemné posouzení
V rámci vzájemného posouzení jsou vzdělávané osoby vybídnuty k tomu, aby převzaly
odpovědnost za posouzení práce svých kolegů na základě souboru hodnotících kritérií.
Podílejí se tak na poskytování zpětné vazby svým kolegům. Činnost posuzovatelů je
dobrou příležitostí, jak lépe porozumět hodnotícím kritériím. V jejím rámci lze také
částečně převést odpovědnost za proces posouzení, čímž se potenciálně zvyšuje
motivace a zapojení vzdělávaných osob. Vzájemné posouzení se tak stává důležitou
složkou procesu učení, nikoli pouhým prostředkem měření výkonnosti.
Souhrnné posouzení probíhá po dokončení procesu učení a poskytuje informace, které
proces učení shrnují. V této fázi neprobíhá další formální učení, pouze vedlejší učení,
které se může uskutečnit prostřednictvím plnění zadaných úkolů. K souhrnnému
posouzení lze použít hodnotící tabulky, které se často vypracovávají na základě souboru
norem nebo očekávání. Hodnotící tabulky lze dát budoucím soudcům a státním
zástupcům před tím, než začnou pracovat na konkrétním projektu, aby věděli, co se od
nich u každého kritéria čeká.
Výstupem souhrnného posouzení je bodové hodnocení. Formativní posouzení není vždy
hodnoceno body, jelikož zkoumá pokrok v učení budoucích soudců nebo státních
zástupců.
Souhrnné posouzení je produktově zaměřené a posuzuje konečný produkt, zatímco
formativní posouzení se zaměřuje na proces směřující k dokončení produktu. Po ukončení
této činnosti nelze provádět žádné další úpravy. Je-li účastníkům dovoleno provádět
úpravy, posouzení se stává formativním, jelikož mohou využívat příležitosti ke zlepšení.
Souhrnné posouzení je více produktově zaměřené a posuzuje konečný produkt, zatímco
formativní posouzení se zaměřuje na proces směřující k dokončení produktu.
Druhy souhrnných posouzení jsou:
zkoušky,
projekty (projektové fáze předložené v různých okamžicích dokončení lze
posoudit formativně),
portfolia (soubor prací, jež provedli budoucí soudci a státní zástupci a jež by
také mohly být posouzeny v průběhu jejich vývoje v rámci formativního
posouzení),
hodnocení kurzu účastníky (efektivnost vzdělávání),
sebehodnocení školitele.
Každý z druhů souhrnného posouzení by měl být realizován na základě rozsáhlé
předběžné přípravy, jelikož žádné hodnotící práce nelze náležitě provést, nejsou-li
92
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
správně strukturované a dobře zacílené. Souhrnné testy by měly být spolehlivé
a směrodatné, jinak by v dlouhodobém horizontu mohly snížit zájem o profesní rozvoj.
Posouzení je tedy nedílnou součástí procesu vzdělávání, jelikož určuje, zda bylo cílů
vzdělávání dosaženo, či nikoli. Posouzení má dopad na mnohá rozhodnutí, včetně zásahů
za účelem splnění výukových potřeb, koncepce vzdělávacího programu atd. Dobře
koncipované posouzení může podnítit aktivní učení, zejména je-li realizace posouzení
inovační a poutavá. Vzájemné posouzení a sebeposouzení může například podpořit řadu
dovedností, jako reflexi, kritické myšlení a povědomí o sobě samém – a pomoci
vzdělávaným osobám proces posouzení pochopit.
Pokud na konci dne věnujete určitý čas zamyšlení nad tím, proč, co a jak budete
u dospělých vzdělávaných osob posuzovat, je to časová investice, která se vyplatí.
93
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
PODĚKOVÁNÍ
V Evropské síti pro justiční vzdělávání v období 2011–2014 pracovní podskupina pro
„přípravu školitelů“ měla za úkol prosazování a šíření moderní metodiky justičního
vzdělávání v rámci Evropské unie.
Zástupci pracovní podskupiny byli z následujících institucí Evropské sítě pro justiční
vzdělávání:
Itálie (Convener),
Finsko,
Německo,
Lotyšsko,
Nizozemsko,
Rumunsko.
ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ patří následujícím ODBORNÍKŮM NA JUSTIČNÍ
VZDĚLÁVÁNÍ, jelikož jejich individuální příspěvky jakožto zástupců konkrétních zemí
inspirovaly sepsání této vzdělávací příručky.
Itálie:
počínaje rokem 2011 soudci Raffaelemu Sabatovi (následně členovi představenstva
nové italské školy pro smírčí soudce [SSM]) a soudci Gianlukovi Grassovi (oba
z [tehdejší] IX. komise italské Vyšší rady smírčích soudců [CSM]),
počínaje listopadem 2012 také soudkyni Giovanně Ichinové a počínaje lednem 2014
rovněž soudci Giacomovi Fumuovi, oba členové představenstva italské školy pro
smírčí soudce (SSM),
Finsko:
panu Jormovi Hirvonenovi, vedoucímu vzdělávání zaměstnanců na finském
Ministerstvu spravedlnosti,
Německo:
státnímu zástupci Raineru Hornungovi, řediteli Německé justiční akademie
(DRA/GJA),
Lotyšsko:
paní Solvitě Kalniņa-Cauneové, výkonné ředitelce Lotyšského centra justičního
vzdělávání (LTMC/LJTC),
Nizozemsko:
paní Nathalii Glimeové, vrchní manažerce pro vzdělávání v rámci Mezinárodního
oddělení Nizozemského centra justičního vzdělávání a studií (SSR),
Rumunsko:
94
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
profesorce Otilii Stefanii Pacurariové, odbornici na vzdělávání dospělých na rumunském
Národním institutu pro soudce a státní zástupce (NIM).HLAVNÍMI AUTORY této
vzdělávací příručky jsou:
státní zástupce Rainer Hornung, ředitel Německé justiční akademie (DRA/GJA),
profesorka Otilia Stefania Pacurariová, odbornice na vzdělávání dospělých na
rumunském Národním institutu pro soudce a státní zástupce (NIM).
REVIZNÍ KOMISI tvořili tito členové:
paní Nathalie Glimeová, vrchní manažerka pro vzdělávání v rámci Mezinárodního
oddělení Nizozemského centra justičního vzdělávání a studií (SSR),
paní Visnja Marinovicová, vedoucí Oddělení pro hodnocení a přípravu školitelů
a mentorů v Chorvatské justiční akademii.
KOORDINÁTOR VZDĚLÁVACÍ PŘÍRUČKY
profesorka Otilia Stefania Pacurariová, odbornice na vzdělávání dospělých na
rumunském Národním institutu pro soudce a státní zástupce (NIM),
ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ patří všem zástupcům členských států Evropské sítě pro
justiční vzdělávání, kteří při vytváření této příručky poskytovali zpětnou vazbu, a paní
Benedettě Vermigliové, koordinátorce vzdělávání v rámci Evropské sítě pro justiční
vzdělávání.
95
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
SLOVNÍK POJMŮ37
Akademická sféra Je třeba ji chápat v širším významu jako komunitu vědců
a studentů vyššího vzdělávání a výzkumu
Program Program jednotlivé vzdělávací akce / kurzu
Kombinované učení Kombinace prezenčních vzdělávacích akcí a online
vzdělávacích akcí v rámci vzdělávacího programu
Další vzdělávání Vzdělávání pro soudce a státní zástupce vykonávající funkci
(= profesní příprava na pracovišti)
Soud Bez ohledu na pojmenování (soud, rada, tribunál atd.) orgán
veřejné moci, který rozhoduje právní spory mezi stranami
a vykonává tak spravedlnost ve věcech občanského,
trestního a veřejného práva v členských státech Evropské
sítě pro justiční vzdělávání
Vzdělávací program Řada vzájemně propojených vzdělávacích akcí pro (budoucí)
soudce a/nebo (budoucí) státní zástupce (= vzdělávací
osnovy / vzdělávací kurikulum)
Počáteční vzdělávání Fáze vzdělávání budoucích soudců a/nebo státních zástupců
po absolvování univerzity
Profesní příprava na
pracovišti
Viz další vzdělávání
Soudce Bez ohledu na způsob jmenování/volby a bez ohledu na
pojmenování (soudce, vyšetřující soudce, smírčí soudce
atd.) soudní funkcionář, který se podílí na výkonu
spravedlnosti u soudu
Justice Bez ohledu na odlišné tradice v zemích zvykového práva
a občanského práva soustava soudů a státních zastupitelství
v daném členském státě Evropské sítě pro justiční
37 Vzhledem k různým tradicím a různorodé terminologii 35 členských institucí Evropské sítě pro justiční vzdělávání tyto
definice nejsou nutně závazné. Byly zvoleny – s preferencí pro funkční popisy – za účelem jednotnosti a nijak tím
není dotčen jakýkoli daný systém a jeho tradice.
96
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě
vzdělávání
Právník Tento pojem je třeba chápat v úzkém slova smyslu jako
odborníka, který působí jakožto právní zástupce (např.
advokát nebo veřejný obhájce)
Vnitrostátní vzdělávací
instituce
Bez ohledu na organizační formu (ministerstvo,
veřejnoprávní orgán, nadace atd.) a bez ohledu na druh
instituce (škola, akademie, institut, střední škola, centrum)
jakákoli instituce členského státu zaměřená na realizaci
počátečního a/nebo dalšího vzdělávání (budoucích) soudců
a/nebo (budoucích) státních zástupců
Státní zástupce Bez ohledu na právní postavení (státní zaměstnanec,
právník atd.) a bez ohledu na kontradiktorní nebo vyšetřovací
systém stíhání právní zástupce státní správy, který vyšetřuje
trestní případy společně s policií, přijímá rozhodnutí od fáze
obžaloby až po fázi zamítnutí a zastupuje stát v trestním
řízení
Státní zastupitelství Bez ohledu na pojmenování a bez ohledu na organizační
formu vnitrostátní orgán veřejné moci odpovídající za
vyšetřování a trestní stíhání trestních věcí
Seminář Prezenční vzdělávací kurz
Ředitel kurzu Vedoucí vzdělávacího kurzu, který tvoří spojovací článek
mezi hostitelem/organizátorem a účastníky
Vzdělávací kurz Bez ohledu na prezenční nebo elektronickou formu jednotlivé
vzdělávací opatření pro konkrétní skupinu účastníků
(budoucích) soudců / státních zástupců (= vzdělávací akce)
Vzdělávací akce Viz výše vzdělávací kurz
Vzdělávací osnovy /
vzdělávací kurikulum
Viz výše vzdělávací program
Školení Samostatná část vzdělávacího kurzu/akce
Online seminář Vzdělávací kurz ve virtuálním (online) prostředí
97
Příručka Evropské sítě pro justiční vzdělávání k metodice justičního vzdělávání v Evropě