renesanční poezie - masaryk university€¦ · nové pojetí poezie básník se chce lišit od...

Renesanční poezie

historické mezníky

vrcholí zámořská expanze (1488 Bartolomeu Dias,

1497-98 Vasco da Gama, 1500 Pedro Álvares

Cabral, 1519 – 1521 Fernão de Magalhães atd.)

1495 Manuel I. zakázal židovské náboženství

1536 ustavení inkvizice (1540 první autodafé)

humanismus a renesance

moderní pohled na renesanci, který určoval její chápání po většinu 20. století, se datuje od vydání knihy Jacoba Burckhardta Kultura renesanční doby v Itálii (1860, č. 1912). Znaky renesance:

1. oživení obchodního a městského života

2. kultura s antickou literaturou objevila světské hodnoty a do svého středu postavila jednotlivce a krásu pozemského života

3. humanisté zlomili moc kléru

na Iberském poloostrově specifický ráz plynoucí z:

1. boje proti všemu, co se národnostně, nábožensky a kulturně odlišuje (1495 – židovská otázka, inkvizice)

2. odříznutí praktického rozumu od knižní vzdělanosti (ovlivňující především formu – estetiku, resp. rétoriku), tj. humanismu od klasicismu

střety humanistů a scholastiků

od 40. let 16. stol:

r. 1541 inkviziční proces s Damiãem de Góisem,

přítelem Erasma Rotterdamského, Filipa Melanchtona a

Alberta Dürera; obžalován a souzen, pro věk (69 let) a

nemoc posléze jen „uvězněn na doživotí“ (2 roky) v

klášteře v Batalhe

z roku 1547 je první index, seznam zakázaných knih,

kam se postupně dostává Cancioneiro Geral, Menina e

Moça, některé divadelní hry Gila Vicenta a další díla.

nástup protireformace v letech 1560 -1565 (myšlenkově

počátek manýrismu)

nový básnický styl

od 16. stol. v Port. - „medida nova“ (podle nové italské poezie tzv. dolce stil nuovo):

- desetislabičný a jedenáctislabičný verš (sapfický – přízvuk na 4. a 8. slabice, heroický – přízvuk na 6. slabice)

- veršové kombinace a strofické skladby:

sonet (2x4 + 2x3, abba cdc dcd (cde cde))

kancona (neurčitý počet stejných strof + závěr)

sextina (6x6 + 1x3)

tercína (aba, bab, cdc)

oktáva (abababcc)

hlavní lyrické žánry nového rozměru

(z řecké a latinské slovesnosti)

Ekloga

pův. helénský žánr, který pěstoval Theokritos, poté jej užíval především Vergilius

vyjadřuje stesk po venkovském životě, postavami jsou pastýři a pastýřky

dialogická struktura (příp. monology pastýřů), někdy se rozšiřuje do podoby, v níž se

střídá próza s veršem

Elegie

melancholická báseň, žalozpěv, psaná tercínou

Óda

oslavná báseň

List (epištola)

dopis ve verších (Horatius)

Epigram

krátká skladba se satirickým obsahem

nové pojetí poezie

básník se chce lišit od trobadora, nechce jen veršovat, snaží se

odhalovat intimní svět lásky, city a myšlenky, které nejsou vlastní

obyčejným smrtelníkům

v lyrické poezii se objevuje řada témat poezie milostná,

oslavná, mravoličná, politická, náboženská, filozofická aj.

Sá de Miranda

(1481 – 1558)

alfarrabio.di.

uminho.pt/vercial/

miranda.htm

Sá de Miranda: básnické dílo

1521 odjíždí do Itálie, kde zůstal 5 let, věnoval se četbě soudobé poezie

do Portugalska přivezl nový básnický styl (dolce stil nuovo)

nezavrhl ani starý rozměr (přispěl do Obecného zpěvníku)

žánry: eklogy, elegie, sonety, kancony

důležitá témata:

1. rozpor mezi rozumem a citem – melancholie

2. nadřazenost literatury nad zacházení se zbraněmi

ekloga Basto

vyložení názorů na svět: vychází z Horatia a jeho chvály venkova

1. tvrdí, že pouze na venkově člověk může dosáhnout osobní svobody (ve městě a na dvoře se člověk

stává závislým na konvencích)

2. uznává pouze selskou práci, odsuzuje zámořský obchod a touhu po zlatě. Jsou zde čitelné 2 póly:

- archaizující (návrat do lůna přírody a k trad. způsobu života – archaické výrazy a vazby)

- utopický (jeho názory předjímají sociální utopii: kritiku soukromého majetku)

Styl

eliptický, vyhýbá se banálním a konvenčním výrazům, odmítá slovní „výplně“ – předchůdce barok.

konceptismu

Bernardim Ribeiro

(1480/1500 – 1530 – 1545)

také přispěl do Obecného zpěvníku (starým rozměrem)

z žánrů nové poezie pěstoval zejména eklogy (ve formě lyrického

dialogu, introvertní, zřetelné stopy Vergilia, Ovidia a Petrarky)

oblíbené téma: nešťastná láska

ekloga Crisfal (sporné autorství, podepsána jménem Cristóvão

Falcão):

- novelistická ekloga, ve které se hl. hrdina jako létající pták dostává z

Alenteja do Lorvãa, přičemž přeletí Tejo a pohoří Serra da Estrela – to

vše, aby se dostal ke své milé a vyznal jí lásku

António Ferreira

(1528 – 1569)

Vydání z r. 1598

http://purl.pt/12117/3/ http://alfarrabio.di.uminho.pt/vercial/ferreira.htm

António Ferreira: básnické dílo

nejslavnější žák Sáa de Mirandy

celé lyrické dílo shrnul do jednoho svazku, který vydal jeho syn r. 1598 pod názvem Lusitánské básně (Poemas Lusitanos)

žánry nové poezie: sonety, ódy, elegie, eklogy, epigramy, listy atd.

jeho největší přínos spočívá v tom, že byl nejlepším port. teoretikem humanistických vzorů a hodnot (své názory vyjadřoval především v epištolách a ódách):

1. rozum a moudrost (patrný vliv Horatia): moudrý je ten, kdo se řídí vlastním rozumem; rozum je jediným vodítkem hodným důvěry (odsuzuje všechny projevy vznětlivosti); nadřazuje rozum nad fyzickou sílu a odvahu (důležitější je studium nežli dobrodružství na moři – podobně soudil Sá de Miranda)

2. politické a sociální myšlenky: popírá absolutistickou monarchickou vládu, zdůrazňuje lidskou podstatu králů; proti urozenosti rodu staví aristokracii ducha (vědění a inteligenci)

3. zájem o jazyk: jeho názory bychom mohli nazvat obranou port. jazyka; je zde silné protikastilské zabarvení – proto lusitánské básně

4. podněcovatel klasické literatury: vykládal typické zásady školy podle Horatia (Epistola ad Pisones):

nadřazenost studia a práce nad inspiraci

imitace klasiků a starověkých autorů

potřeba kritiky a sebekritiky

smysl pro proporci a uměřenost

odvržení středověké tradice (uchovat pouze rým)

tyto teoretické zásady uplatňuje ve svém díle

navazují na něj tzv. arkádští básníci 18. století

A Diogo Bernardes: výklad klas. umění podle Horatia 1

A primeira lei minha é, que de mim

Primeiro me guarde eu, e a mim não creia

Nem os que levemente se me rim.

- odmítnutí individualismu v tvůrčím aktu, nespoléhat sám na sebe

Conheça-me a mim mesmo: siga a veia

Natural, não forçada: o juízo quero

De quem com juízo e sem paixão me leia.

- nutnost sebepoznání, následovat přirozenou inspiraci, ale neznásilňovat ji;

žádat objektivní kritiku (úloha druhých v posouzení umělecké završenosti textu)


Na boa imitação, e uso, que o fero

Engenho abranda, ao inculto dá arte,

No conselho do amigo douto espero.

- Klíčové termíny: engenho (inspirace, důvtip) x arte (umění, znalost básn. řemesla), imitação (obhajoba principu nápodoby ant. vzorů)

Muito, ó Poeta, o engenho pode dar-te.

Mas muito mais que o engenho, o tempo, e estudo.

Não queiras de ti logo contentar-te.

- nadřazenost studia a práce nad inspiraci: každé básnické dílo vychází z jiného, které mu jde příkladem

(Horatius: nechat 9 let dílo „odpočinout“, až poté zveřejnit)


Do bom escrever, saber primeiro é fonte.

Enriquece a memória de doutrina

Do que um cante, outro ensine, outro te conte.

- důraz na vzdělanost a znalost děl antických autorů (Horatius, Vergilius, Catullus; Theokritos), jež je třeba učinit součástí portugalské kultury

- Horatius: De Arte Poetica, 309

S´obra em verso arte mais, se a natureza?

Uma sem outra val ou pouco, ou nada.

Mas eu tomaria antes a dureza

Daquele, que o trabalho, e arte abrandou,

Que destoutro a corrente, a vã presteza.

- důležitější inspirace nebo řemeslo?


Vejo teu verso brando, estilo puro,

Engenho , arte, doutrina: só queria

Tempo, e lima d´inveja forte muro

- užívat „juízo“ a „lima“, rozum a cizelování

- Horatius: De Arte Poetica, 290

Corta o sobejo, vai acrescentando

O que falta, o baixo ergue, o alto modera,

Tudo a uma igual regra conformando.

Ao escuro dá luz, a ao que pudera

Fazer dúvida, aclara: do ornamento

Ou tira, ou põe: com o decoro o tempera.

- klíč. termín: decorum.

- Horatius: De Arte Poetica, 445 – 450, 112 – 127, 156 - 178


Mas diligente assi a lima reforme

Teu verso, que não entre pelo são,

Tornando-o, em vez de orná-lo, então disforme.

- smysl pro proporci a uměřenost; z díla je třeba odstranit vše, co brání

jasnosti myšlenky

Há nas cousas um fim, há tal medida,

Que quanto passa, ou falta dela, é vício:

É necessária a emenda bem regida.

Luís Vaz de Camões

(1531? – 1580)

Vyd. 1900, http://purl.pt/13722

http://alfarrabio.di.uminho.pt/vercial/camoes.htm

život

pocházel z nižší šlechty galicijského původu

pravděpodobně studoval na univerzitě v Coimbře, poté pobýval v Lisabonu, pohyboval se v aristokratických kruzích, navštěvoval král. dvůr

zúčastnil se vojenského tažení do Maroka, kde přišel o pravé oko

v šarvátce zranil králova sloužícího, byl uvězněn a poté deportován do Indie, kde působil ve službách krále (administrativní funkce, vojenská činnost)

v Orientu strávil 17 let (Goa, Macau, dn. jižní Vietnam, kde jeho loď ztroskotala a C. podle legendy doplaval k břehu s rukopisem Lusovců)

r. 1569/70 se s pomocí přátel dostal zpět do Portugalska

1572 vycházejí Lusovci

umírá v bídě

obecná charakteristika díla

vstřebává různé uměl. a ideové proudy 16. stol. v Port. a spojuje je s osobními prožitky a zkušeností

jeho dílo je výrazem renesanční oslavy světských hodnot, které se snaží smířit s křesťanskou tradicí

nejlepší port. básník petrarkovské školy i Obecného zpěvníku, píše starým i novým rozměrem, port. i špaň., vytváří most mezi 15. a 17. stoletím

jediným klasickým žánrem, který nepěstoval, je tragédie

oblíbené žánry:

eklogy

elegie

ódy (podle Horatia, většinou založené na mytologických narážkách)

kancony (typ samotářské zpovědi, v níž užívá motivy petrarkovské – odhaluje duševní stavy a vnitřní hnutí, touha se střídá s rozumem)

sonety (přesná struktura nutí k zhuštění myšlenky). Typy camõesovského sonetu:

- vyprávění

- úvahy (filoz. , náb.)

- vyjádření duševních pochodů

- epopej

Lyrika: láska

A) petrarkovsko-platonské pojetí (Petrarca: žena je andělská bytost,

která povznáší a zjemňuje duši milenců – ideál duchovní lásky;

standardní popis (effictio): zlaté vlasy, bílá pleť atd.; Platon: kvality,

které známe, jsou pouze odleskem absolutních idejí, božských atributů,

krása pozemská je nápodobou dokonalé krásy, tělo milované je pouze

odleskem dokonalé krásy – je třeba usilovat o dokonalou krásu askezí)

B) tělesná láska (slučuje Platona s Aristotelem: platonská představa

krásy a dobra, kterou milovaná vyvolala v duši milujícího, je cosi

neurčitého, co se musí vtělit do formy)

Lyrika: nesrovnalosti světa

nesoulad

A) mezi požadavky osobního života a prostředky, které jsou

člověku dány

B) mezi zásluhou člověka a jeho údělem (autobiogr. prvek)

C) mezi hodnotami a skutečností

i zde je platonská filozofie: nikdo není spokojený, protože

cítí stesk po životě před narozením (rozpomínání na

dokonalost); zdejší svět je pouze zdáním

vyjadřuje neklid, napětí, rozčarování ze života blízké

baroknímu myšlení

styl

starý rozměr (redondila) + nový rozměr (dekasylab

+ nové žánry)

odpovídá tématu: svět je plný protikladů, je

problematický – antiteze, paradoxy

renesanční x manýristická poetika:

víra v lidské schopnosti x deziluze, nejistota

imitace x transformace (např. topos andělské ženy – loura x

morena)

vydání lyrického díla

lyrické dílo poprvé souborně vyšlo r. 1595 pod názvem Rýmy (Rimas),

od té doby mnoho dalších vydání s novým výběrem básní a v novém

uspořádání

v č. výbory Sonety lásky (1933), Portugalské lásky (1941), Lyrika

(1956), Msti se mým slzám (1962), Trýzeň i útěcha (1974, 1997)

redondily

Bosa jde Leonora, zelení k studni jde žena, krásná, avšak nechráněna.

Na hlavě hliněný má džbán,

v rukou poklici stříbrnou,

z harasu blůzu utkanou,

bok rudou látkou opásán.

Sukénkou zrak je upoután,

všední, leč bílou jako pěna.

Tak krásná jde, však nechráněna.

Pod šálem hrdlo má krásné

a zlaté copy září jí,

jež rudá stužka ovíjí,

půvabná, až svět žasne.

V sličnosti přeúžasné,

jež půvabem je křtěna,

tak krásná, avšak nechráněna.

Přel. Kamil Bednář (Msti se mým slzám, Praha: Mladá

fronta, 1962)

redondily

Otrokyni, kterou básník miloval v Indii a jež se jmenovala Barbora.

Otrokyně, paní

mne, jejž zotročila,

životem mi byla,

žít však dál mi brání.

Žádná růže vonná

nikde pod oblaky

není pro mé zraky

krásnější než ona.

Ani květy zrána,

ani hvězdy jasné

nejsou mi tak krásné

jak má milovaná.

V tváři cizinky má

oči uhrančivé,

černé, mdlé a nyvé,

a v nich vražda dřímá!

Půvabně se chvějí

v sladkém rozkochání,

až se stává paní

mne, jenž pánem je jí.

Havraní má vlasy,

pro něž barva plavá

mnohým už se zdává

protikladem krásy.

Příslib lásky zdobí

tvář v tak něžné kráse,

že sníh zaklíná se,

že ji napodobí.

Plaché okouzlení,

smích, jenž rozumný je,

půvab Barbořin je,

barbarský však není.

Její blízkost jasná,

která strast mou tiší,

nakonec jen zvýší

muka moje krásná.

Hle, toť otrokyně

mne, jenž otročí jí,

a pokud dál žiji,

žiji v jejím stíně.

Přel. Kamil Bednář (Msti se mým slzám, Praha: Mladá

fronta, 1962)

Sonety

Veselý jas, rozkošný v svitu vzňatém,

jenž rájem je na luzích pozemských;

v rubínech, perlách sladký, slastný smích;

růžová barva pod sněhem a zlatem;

vzezření mírné, půvab, který mate,

v němž spontánnost i moudrost v rysech svých;

svědčí, že jak z pokladů přírodních;

tak uměním svou krásu získáváte;

řeč, na níž smrt i život povždy stojí,

vzácná a jemná, vaše řeč, má paní;

jíž radostně a rád se kochám němý:

hle, zbraně, jimiž Amor v krutém boji

přemáhá mne a poutá; přec však v klání

poraženého slávu nevezme mi!

(přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Sonety

Zlá nejistota tak mne nahlodává,

že v prudkém žáru náhle chladno mi je,

zrak plný smíchu stejně plačící je,

objímám svět, nic v pažích nezůstává.

Všecko, co cítím, zmatek je a vřava,

z duše oheň, očí se řeka lije;

hned doufám, hned zas srdce bez víry je,

hned blouzním, hned zas smyslům vládne hlava.

Jsa na zemi, vzlétám k samému ráji;

Na tisíc let užívám v chvilce malé;

V tisících létech chviličku však ani.

Když se mne druzí po příčině ptají,

říkám, že nevím; přesto tuším ale,

že je to tím, že spatřil jsem vás, paní.


Sonety

Láska je plamen, plane, vidět není;

rána, v níž bolest necítěná;

spokojenost, však neuspokojená;

žal bez žalosti, krutý k zešílení;

nechtění, které víc je nežli chtění;

samota v davu, davem pohlcená;

žádost, jež žádá nebýt naplněn;

snění, jež ztrátou ve výhru se mění;

svoboda, jež se dobrovolně vzdává;

vítěze služba tomu, jejž sklál v boji;

věrnost zrádci, jenž věrnost rozkotává.

Jak ale může láska přízní svojí

vést srdce k srdci, jimž se poznat dává,

když sama sobě protiklady strojí?


Sonety

Milující se v milované mění,

když představou je může obejmout.

co víc si přát svou touhou dostihnout?

Mám v sobě to, o čem sním v roztoužení.

Jestliže v ně mou duši mění snění,

čeho víc touží tělo dosáhnout?

Jen samo v sobě může spočinout,

neboť ta duše je s ním ve spojení.

Však sličná, čistá polobohyně má,

která tak jako případek s podstatou

s mou duší vjedno tvoří víc než pár,

je v mysli jako idea jen němá:

a živá láska, tvoříc bytost mou,

Tak jako prostá látka hledá tvar.


Sonety

Mění se časy, touhy v nich se mění,

mění se bytí, mění víra žhavá;

celý svět jenom ze změn pozůstává,

denně a stále jiný ve vzezření.

Bez ustání jsme novým překvapeni,

je vždycky jiné, než se očekává;

zlé ve vzpomínce trýzeň zanechává,

A dobré, pokud bylo, roztesknění.

Čas pláštěm zemi do zeleně halí,

kde chladný sníh kryl kdysi půdu niv,

a zpěv můj mění v nářek neustálý,

Však kromě této změny, jaký div,

jiná změna děs vzbudí nenadálý:

že už ty změny nejsou jako dřív!


Sonety

Sladké štěstí, již uplynulé v dál,

z něhož jsem kdysi všecko blaho pil,

kdo od tebe mě odvést nelenil

a nešťastného tady zanechal?

Kdo pomyslil by, kým jsem se teď stal,

za oněch krátkých slastiplných chvil,

když bez váhání osud dovolil,

abych jen z klamu touhu čerpával?

Můj osud tvrdý byl a nemilý,

to on mou krutou zkázu zavinil,

jaké se nikdo nevyvaruje.

Ať žádný člověk v tom se nemýlí,

že by snad někdy někdo zabránil

tomu, co jeho hvězda diktuje.


Camões: epika

Epopej: klas. žánr, jehož vzorem byla Homérova Illias a Odyssea a poté Vergiliova Aeneis.

Měla svá pravidla:

1) hl. dějovou jednotku představovali bohové rozdělení do protichůdných táborů, kteří zasahovali do světa lidí

2) hrdinové dosahovali nadlidských rozměrů a toužili po nesmrtelnosti

u Vergilia dochází k oslabení těchto pólů (bohové se proměňují v alegorie, hrdinové postrádají niternou vzpruhu)

Camões se snažil oživit homérský epos, ale zřetelné jsou též vlivy Vergilia a básní o argonautech římských autorů

Lusovci (Os Lusíadas)

http://www.oslusiadas.com/

Struktura

10 zpěvů

1) uvedení (proposição)

2) vzývání (invocação)

3) věnování (dedicatória)

4) vyprávění (narração)

vzývání (invocação)

4 A vy, ó nymfy Teja milované,

jež nový zápal ve mně probouzíte,

když dosud jsem jen verše nehledané

ke chvále vaší řeky psával hbitě,

teď skvělý tón a verše vytepané

i spádný sloh mi dejte okamžitě;

ať vaše vody po Foibově přání

lesk hippokrenských vod již nezaclání!

věnování (dedicatória)

6 A ty, ó králi, přišlý v šťastném čase

co štít všech dávných svobod Lusitanů,

co naděje, že vzrostou síly zase

křesťanstva prořídlého v službách Pánu,

ó, tebe maurský oštěp obává se,

ty dive našich dob, jenž v Božím plánu

máš ukazovat světu na svém trůně

cestu ke spáse v samém božském lůně,

Narativní plány

1) cesta Vasca da Gamy do Indie a zpět

2) port. dějiny

3) mytologie

4) profeticko-symbolický plán

1. Cesta Vasca da Gamy do Indie a zpět

Vasco da Gama vyplouvá z Port., v Melinde jej přijímá král, kterému kapitán

vypráví o port. minulosti, poté Portugalci pokračují v plavbě do Indie

http://www.google.pt/imgres?imgurl=http://leituraseterminologi

a.files.wordpress.com/2010/02/viagem-

lusiadas.jpg&imgrefurl=http

2. Portugalské dějiny

převyprávěné dějiny důležitých událostí (až do vyplutí)

objevují se významné postavy:

panovníci od A. Henriquese

vojevůdci (Nuno Álvares Pereira)

tragické postavy (Inês de Castro)

Zpěv III

31 U Guimarães zem krev bratří pila,

když válka občanská lid rozervala

a matka, jež tak málo matkou byla,

synovi trůn i lásku upírala.

V poli se proti synu postavila,

čímž pýchou nebesům se zarouhala

i pošlapala mateřskou svou lásku.

Tak pro své chtíče všechno dala v sázku.

Zpěv III

45 Již jasný úsvit, jenž se v chladu blíží,

pozhášel hvězdy v ranním kuropění,

když Kristus, Mariin syn, na svém kříži

se zjevil Alfonsovi u vidění.

A princ, jejž k Bohu něžné svazky víží

ohnivě vzkřikl ve svém vytržení:

,Nevěrcům zjev se raděj, Kriste živý!

Já přece věřím v pomoc tvou i divy!‘

Zpěv III

132 tak na Ines se vrhnou vrazi sprostí

a tasí na tu úbělovou šíji,

jež toho zmámila svou půvabností,

který pak na královnu povýší ji;

i zrudly bílé květy barvy ctnosti,

na něž se Inesiny slzy lijí,

od krve, kterou vrazi prolévají,

aniž strach z budoucího trestu mají.

Zpěv III

139 Což snad byl trest, jenž krále za to stihl,

že uzmul Leonoru manželovi

a oženil se s ní, když v srdci zjihl

proradným citem, v němž si šalba hoví;

Snad tím, že z neřestí se nepozdvihl

a k hříchu připojoval hřích vždy nový,

změnil se ve slabocha – vždyť již známe,

že nízká láska silným síly láme!

Zpěv IV

52 I viděl král, jak jeho bratr vlastní,

Fernando Svatý, do zajetí padá,

když – aby šetřil lid svůj přenešťastný –

obklíčen Saracénům zbraň svou skládá

a z lásky k vlasti mění život šťastný

za trpký úděl otroka a raba,

jen aby Ceuty zkázu nezavinil.

Což pro blaho všech – a ne vlastní – činil.

3. Mytologický plán

podle pravidel 2 tábory bohů:

Venuše + Mars x Bakchus (Neptun) (Bakchus žárlí na své panství, které

chtějí Portugalci ovládnout)

zásahy do světa lidí (pomáhají nebo škodí mořeplavcům)

jsou „lidštější“ než hrdinové (emblematičtí, synekdocha port. národa) –

zajišťují dějovou jednotu a dynamickou zápletku

http://en.wikipedia.org/wiki/Bacchus_%28Carava

ggio%29 integral.soton.ac.uk

Zpěv VI

6 Ve vodách Orientu plují lodi,

na mořích indických již zahlédají

plavci, jak slunce ohnivé se rodí,

a sen svůj téměř za splněný mají;

Leč zlobný Bakchus, jenž jim dále škodí,

vida, že s úspěchy se potkávají,

jak zaslouží si hrdí Lusitané,

klne a zuří, hněvem vře a plane.

4. Profeticko-symbolický plán

1. pól pozitivní:

Ostrov lásky (na zpáteční cestě se Portugalci zastaví na ostrově, kde se jim dostává odměny za udatnost v podobě krásných nymf (vyjádření erot. temperamentu Portugalců, pól tělesné

lásky – renesanční)

Mýtus o Prométheovi: Vasco da Gama

získává Tethydu – staví se na úroveň

bohů (je mu ukázán „stroj světa“ a

předpovězena slavná budoucnost

port. národa)

2. pól negativní: Stařec z Restela a obr Adamastor, kteří předpovídají důsledky zámořské expanze (honbu za bohatstvím a duchovní úpadek)

eb23-cmdt-conceicao-silva.rcts.pt

Zpěv X

72 Někteří z mužů v témže okamžiku

přistihli nahé víly při koupeli –

a víly pustily se do pokřiku,

jako by o honičce nevěděly.

Jiné, ač nebály se útočníků,

bez studu nad obnaženými těly,

prchaly v houští, takže očím daly,

co chtivým rukám dosud odpíraly.

Estetická hodnota Lusovců

především v kvalitách stylistických

originální je realismus (popisy přír. jevů, které nejsou v antickém

eposu, exaktnost a empirismus – prvky renesance)

osobitý je též erotický náboj

camoes9a.no.sapo.pt

citi.pt

Zpěv V

81 Chorobou šerednou, jež krutě hrozí

a jakou doposud jsme nevídali,

v daleké cizině z nás zajdou mnozí,

a jejich kosti jsme tu pochovali.

Kdo věří, že tak ukrutní jsou bozi?

Vždyť neforemně dásně opuchaly

chorým a otékalo maso, svaly,

jež zároveň i rychle prohnívaly.

Zpěv V

18 Já viděl živé plaménky, tu záři

prý posvátnou, jak plavci za to ručí,

když bouře hřmí a oceán se vaří

a padá tma a vichry smutně skučí.

Nemenší hrůzu budil v každé tváři

podivný úkaz, který rozum mučí:

když mračna, jež se nad vlnami hnala,

oceán z hlubin dlouhou rourou ssála!

Lusovci, Praha, 1958, přebásnil Kamil Bednář podle překladu Z. Hampejse (před ním přebásnil celé dílo J. Vrchlický, 1902)

Ideologie

1. středověká ideologie dobyvatelská, válečné šlechty (dějiny jsou

vnímány jako sled hrdinských činů; myšlenka křižáckého tažení a šíření

křesť. víry)

2. ideologie renesanční (zkušenost, pozorování, tělesná krása a láska

apod.)

ideologie dvoupólová (expanze vede k důstojnosti i úpadku)

odkazy na Lusovce v port. literatuře (výběr)

Almeida Garrett: Camões (1825)

Fernando Pessoa: Mensagem (1936)

José Saramago: Memorial do Convento (1982)

António Lobo Antunes: As Naus (1988)

Manuel Alegre: Jornada de África (1989)

Gonçalo M. Tavares: Uma Viagem à Índia (2010)

renesanční poezie - masaryk university€¦ · nové pojetí poezie básník se chce lišit od...

Documents