CM\791068CS.doc PE428.249v02-00

CS CS

EVROPSKÝ PARLAMENT 2009 - 2014

Výbor pro zahraniční věciPodvýbor pro lidská práva

Výbor pro rozvoj

21. 9. 2009

SDĚLENÍ ČLENŮM

Předmět: SACHAROVOVA CENA ZA SVOBODU MYŠLENÍ ZA ROK 2009

V příloze naleznete seznam kandidátů na udělení Sacharovovy ceny za svobodu myšlení za rok 2009, které podle stanov Sacharovovy ceny navrhlo nejméně 40 poslanců Evropského parlamentu nebo politická skupina; kandidáti jsou seřazeni v abecedním pořadí, společně s odůvodněními a životopisy, jež sekretariát obdržel.

GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ

PRO VNĚJŠÍ POLITIKY

PE428.249v02-00 2/20 CM\791068CS.doc

CS

SACHAROVOVA CENA ZA SVOBODU MYŠLENÍ ZA ROK 2009

Kandidáti navržení politickými skupinami a jednotlivými členy v abecedním pořadí

Kandidát Činnost Nominovali Dr. Izzeldin Abuelaish Palestinský gynekolog, který

žije v táboře Jabalia, největším uprchlickém táboře v pásmu Gazy, a který na základě vlastní volby a touhy po míru vykonává své povolání na obou stranách „hranice“ – jak v Izraeli, tak v Palestině.

Véronique de Keyserová, Hans Gert Pöttering, Caroline Lucasová a 52 dalších poslanců a poslankyň

Nadace Vicente Ferrera Nadace, jejímž cílem je ochrana a prosazování práv menšin v Indii a podpora boje proti extrémní chudobě.

Andrés Perelló a 39 dalších poslanců a poslankyň

Dawit ISAAK Eritrejský novinář, spisovatel a dramatik, od roku 2001 politický vězeň.

Eva-Britt Svenssonová jménem Skupiny konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice (GUE/NGL), Olle Schmidt a 31 dalších poslanců a poslankyň

Mariam LAMIZANAOVÁ Ministryně sociálních věcí a národní solidarity republiky Burkina Faso a bojovnice proti mrzačení ženských pohlavních orgánů.

Francesco Speroni jménem skupiny Evropa svobody a demokracie (ELD/EFD)

Ljudmila Alexejeva, Oleg Orlov a Sergej Kovaljov za sdružení MEMORIALa všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku

Organizace podporující základní práva v postsovětských státech.

Rebecca Harmsová a Daniel Cohn-Bendit jménem skupiny Zelených/Evropské svobodné aliance

MEMORIAL Organizace podporující základní práva v postsovětských státech.

Saryusz-Wolski a 59 dalších poslanců a poslankyň

Dr. Denis MUKWEGE Doktor lékařství, zakladatel a ředitel nemocnice Panzi ve městě Bukavu, specializuje se na pomoc ženám a dívkám, které byly znásilněny či brutálně sexuálně zneužívány.

Guy Verhofsdtadt jménem Skupiny Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE)

CM\791068CS.doc 3/20 PE428.249v02-00

CS

Otec Thaddeus,NGUYEN VAN LY

Římskokatolický kněz a přední vietnamský disident angažující se v demokratických aktivitách, za tuto činnost byl téměř 15 let vězněn.

Michael Gahler a 44 dalších poslanců a poslankyň

Shadi SADROVÁ za dívku Nedu a íránské občany usilující o dodržování lidských práv

Íránská advokátka angažující v obhajobě lidských práv, feministka, aktivistka a novinářka; zaměřuje se zejména na zrušení trestu smrti a kamenování a na práva a rovnost žen.

Marietje Schaakeová, Barbara Lochbihlerová a 38 dalších poslanců a poslankyň

Roberto SAVIANO Italský novinář a spisovatel, který za svůj nekompromisní útok proti organizovanému zločinu čelí výhružkám ze strany italské mafie.

Sonia Alfanová a 39 dalších poslanců a poslankyň

PE428.249v02-00 4/20 CM\791068CS.doc

CS

Dr. Izzeldin Abuelaish

Dr. Izzeldin Abuelaish je gynekolog, který žije v táboře Jabalia, největším uprchlickém táboře v pásmu Gazy, a který na základě vlastní volby a touhy po míru vykonává své povolání na obou stranách „hranice“ – jak v Izraeli, tak v Palestině. Snímky zachycující tohoto palestinského lékaře, jak oplakává smrt svých tří dcer, které zahynuly při bombardování v lednu 2009 pouze několik hodin před vyhlášením příměří, obletěly celý svět. Navzdory této osobní a rodinné tragédii vede doktor Izzeldin Abuelaish i nadále boj za mír mezi izraelským a palestinským lidem a stále se snaží přemostit propast mezi oběma společenstvími, která od sebe odtrhla válka a násilné střety.

Na památku svých tří zesnulých dcer (Bisan, 20 let; Mayar, 15 let; Aya, 14 let) a neteře zamýšlí dr. Izzeldin Abuelaish založit mezinárodní nadaci, která by se věnovala zejména rozvoji vzdělávání žen a dívek v Gaze i na celém světě.

Na konci března letošního roku navštívil dr. Abuelaish Evropský parlament, kde se setkal zejména s předsedou PÖTTERINGEM. Při své návštěvě zanechal všude velmi silný dojem, a to jak díky svému charismatu, tak díky řečnickému nadání a hlubokému poselství, s nímž přišel (detaily viz příloha). V Parlamentu se setkal s řadou politických osobností a se zástupci belgické občanské společnosti.

Všichni, kdo měli příležitost s ním hovořit, konstatovali, že jde o osobnost s obrovským smyslem pro morálku, lidskost a toleranci a že v dotčeném regionu, kde často dominuje radikální, omezený a fanatický diskurz bránící skutečnému dialogu, který je nezbytnou podmínkou pro dosažení mírového vývoje, může být považován za vzor.

Pokud udělí natolik renomovaná mezinárodní organizace, jako je Evropský parlament, této mimořádně významné osobnosti Sacharovovu cenu, vyšle tak velmi silný pozitivní signál národům, kterých se dotýká tento konflikt, a světovému veřejnému mínění.

Podle mého názoru představuje doktor Izzeldin Abuelaish v tomto regionu zdaleka nejlepší symbol míru, který můžeme nalézt a podpořit.

CM\791068CS.doc 5/20 PE428.249v02-00

CS

Nadace Vicente Ferrera

Nadace Vicente Ferrera byla založena v roce 1969 a jejím cílem je ochrana a prosazování práv menšin v Indii a podpora boje proti extrémní chudobě.

Nadace pracuje především v Indii, v 2 278 vesnicích regionu Anantapur, který je jedním z nejméně rozvinutých v celé zemi a také jedním z nejchudších na světě. Z jejích rozvojových programů má prospěch více než 2,5 milionu lidí náležejících ke skupinám, jež jsou v hinduistickém kastovním systému těmi nejvíce diskriminovanými – tzv. daliti neboli „nedotknutelní“, kmenové skupiny a zaostalé kasty.

Práce této nadace je jasným příkladem úspěšného dosažení pokroku v oblasti lidských práv. Nadace Vicente Ferrera zajišťuje lidem díky integrovaným rozvojovým programům, zaměřeným v první řadě na zlepšení sociálních a ekonomických práv, právo na vzdělání, zdraví a zdravotní péči a na důstojné bydlení. Rozvinula také speciální programy, jejichž cílem je uspokojování potřeb lidí se zdravotním postižením, což je v Indii často přehlíženo.

Významná je také práce, kterou nadace odvádí v oblasti ženských práv v Indii. Ženy v Indii jsou diskriminovány dvojnásobně – nejen kvůli svému postavení, ale také proto, že přísluší k nižším kastám. Cíle, které si nadace klade v programech zaměřených na boj za rovnost mezi muži a ženami, spočívají v prosazování práv žen na sdružování se, na vzdělání dívek a dospívajících a práva na důstojnou práci, a to prostřednictvím programů odborné přípravy a přístupu k mikroúvěrům.

Mezi hlavní zásady a hodnoty této organizace patří úcta ke kultuře a zvykům indických mužů a žen. Nadace klade ve své práci také důraz na ekologii – všechny projekty zohledňují aspekty trvalé udržitelnosti životního prostředí a blahobytu pro příští generace.

Práce, kterou nadace Vicente Ferrera odvádí v Indii již padesát let, v každém případě přispívá ke zlepšování životních standardů mnoha lidí. Nadace intenzivně podporuje důstojný život a rovnost a hájí lidská práva těch, kdo mají méně příležitostí jich využívat.

Životopisná poznámka o Vicente Ferrerovi

Vicente Ferrer se narodil v Barceloně (Španělsko) dne 9. dubna 1920.

Během občanské války ve Španělsku bojoval na republikánské straně, zúčastnil se bitvy na Ebru a poté, co padla fronta v Katalánsku, ustoupil s republikánskou armádou do Francie. V roce 1939 se vrátil do Španělska, kde jej úřady vedené Francem poslaly na rok do koncentračního tábora Betanzos.

V roce 1944 zanechal studií práv a vstoupil do jezuitského řádu, s jasným cílem „pomáhat ostatním“.

Dne 13. února 1952 Vicente Ferrer odcestoval jako jezuitský misionář do Bombaje. Přestože účelem jeho pobytu v Indii bylo dokončit při první misii ve městě Manmad své duchovní vzdělání, rozhodl se seznámit se s místním obyvatelstvem, prozkoumat jeho potřeby a získat jeho důvěru, přičemž se snažil nabízet trpícím lidem řešení. V prostředí venkovských zemědělců uplatnil pozoruhodný systém práce, kterým se mu podařilo zvýšit informovanost lidí a vytvořit mezi nimi velké hnutí solidarity. „Zázrak dávání“ spočívá v tom, že se rolníkům poskytne drobná hospodářská pomoc a nezbytné technické

PE428.249v02-00 6/20 CM\791068CS.doc

CS

poradenství, které jim umožní získat závlahu pro své plodiny. Když pak všichni rolníci vrátili podporu, kterou obdrželi, rozšířil se tento „zázrak“ i mezi ostatní členy jejich společenství.

Od samého počátku se snažil řešení, která lidem nabízel, provádět v praxi, jako například zřizování malých podniků za účelem hloubení studen, budování kanálů pro dodávky vody, semenných bank, malých pozemků pro zavlažování atd. Ferrer se zároveň věnoval budování zařízení sloužících společnosti, a díky převodu nevelkých pozemků vybudoval dvě školy, nemocnici a dva studentské internáty, které byly ve své době schopny pojmout téměř tisíc studentů.

Některé instance vládních orgánů měly ze sympatií rolníků k Vicente Ferrerovi obavy a chápaly jej jako ohrožení svých zájmů. Poté, co byl v nejčtenějším indickém deníku Illustrated Weekly zveřejněn článek s titulkem „Tichá revoluce“, vydaly indické orgány dne 27. dubna 1968 rozhodnutí, kterým Ferrera vyhostily, přičemž mu na opuštění země daly lhůtu třiceti dní. Proti tomuto rozhodnutí se na podporu Vicente Ferrera vytvořilo rolnické hnutí, k němuž se přidali vedoucí náboženští představitelé, politici a intelektuálové. Koordinátorem tohoto podpůrného výboru byl Madu Metha, jeden z nejvlivnějších a nejaktivnějších sociálních vůdců v Bombaji. Dva dny před termínem vyhoštění absolvovalo více než 30 000 rolníků 250kilometrovou cestu z Manmadu do Bombaje, kde vládu žádali o spravedlnost. Indická premiérka Indíra Gándhíová při krátkém rozhovoru s Vicente Ferrerem uznala, že jeho práce má veliký význam, a zavázala se nalézt optimální řešení celé situace. Vyslala přitom jasný signál: „Otec Vicente Ferrer odcestuje do zahraničí na krátké prázdniny a poté bude v Indii opět vítán“.

Vicente Ferrer se vrátil do Španělska, kde založil sdružení „Acción Fraterna en el Mundo“, které mělo jediný cíl – zlepšit situaci dvou třetin lidstva, které trpí hladem. V případě dvou občanů státu Goa, kteří byli odsouzeni k doživotnímu trestu v lisabonské věznici, zprostředkoval jejich propuštění, k němuž došlo do dvou měsíců.

V té době zveřejnil americký časopis Life dvanáctistránkový článek s titulkem „Světec z Manmadu“ a ve Španělsku, Itálii, Německu, Indii a Severní Americe bylo shromážděno 25 000 podpisů na podporu Ferrerovy nominace na udělení Nobelovy ceny míru.

Tři měsíce poté, co opustil Indii, požádal o povolení k návratu, které mu však nebylo uděleno. Nakonec v jeho případě intervenovala Indíra Gándhíová a nařídila, aby mu bylo neprodleně vystaveno vízum.

Když přicestoval zpět do Indie, bylo mu umožněno působení pouze ve státě Ándhrapradéš, a Vicente se společně s šesti dobrovolníky rozhodl zůstat v jeho nejchudší části – v oblasti Anantapur, kde byl nedostatek vody, riziko rozšiřování pouště, a zdravotní péče a školství tam téměř neexistovaly. Nejradikálnější politici jej tam uvítali nápisy na zdech, na nichž stálo: „Běž domů, Ferrere.“

V březnu 1970 Vicente Ferrer opustil Tovaryšstvo Ježíšovo a téhož roku se oženil s Anne Perryovou, britskou novinářkou, která jej podporovala od manmadského konfliktu.

Za této situace byla v Indii ustavena Nadace Vicente Ferrera. Organizace pod vedením Vicente Ferrera, prosazovala rozvoj oblasti Anantapur. V sedmdesátých letech však na něj regionální orgány ještě stále pohlížely s podezřením, neboť nedůvěřovaly jeho práci, a snažily se jej uvěznit. Vicente proti nim podnikl kroky, obrátil se na soud a dosáhl příznivého soudního rozhodnutí, které ustavilo precedent. V roce 1996 založil Nadaci Vicente Ferrera ve Španělsku, aby zajistil finanční životaschopnost projektů, které organizace vede.

Sacharovova cena bude znamenat nejen finanční podporu práci Ferrerovy nadace zaměřené na sociální integraci dalitů, nýbrž také zásadní morální a politickou podporu v boji za práva menšin

CM\791068CS.doc 7/20 PE428.249v02-00

CS

a diskriminovaných osob v Indii. Bude také v souladu s postojem EP spočívajícím v podpoře dalitů, který byl vyjádřen v několika usneseních.

PE428.249v02-00 8/20 CM\791068CS.doc

CS

Dawit Isaak

Dawit Isaak je novinář, spisovatel a dramatik. Narodil se 27. října 1964. O dvacet devět let později byl v jeho zemi po dlouhé a krvavé válce za nezávislost vyhlášen samostatný eritrejský stát. V roce 1987 přišel jako válečný uprchlík do Švédska. V roce 1992 se stal švédským občanem.

Když Eritrea získala samostatnost, vrátil se Dawit do své rodné země. Oženil se a narodily se mu děti. Nakonec se stal jedním z majitelů deníku Setit, prvních nezávislých novin v zemi, kde původně pracoval jako zpravodaj. Avšak ukázalo se, že nezávislost Eritreje je nestabilní – v roce 1998 znenadání znovu vypukl konflikt s Etiopií, což vedlo k ničivé válce na hranicích obou zemí. Dawit se vrátil do Švédska, kde připravil bezpečné útočiště pro svou rodinu. V dubnu 2000 za ním přijela žena se třemi dětmi. Usadili se v Göteborgu.

Rok poté Dawit opět odcestoval do Eritreje. Toho jara panovala v hlavním městě Asmara rušná politická činnost. Válka na hranicích podnítila intenzivní politickou debatu. Patnáct ministrů vlády požadovalo mimo jiné demokratické reformy a důkladné a objektivní vyhodnocení událostí, které vedly k válce. V květnu, když požadavky těchto patnácti disidentů nepadly na úrodnou půdu, zveřejnili jejich autoři na internetu otevřený kritický dopis. Dopis se objevil také ve svobodném tisku, kde byly přidány analýzy, komentáře a rozhovory s některými z oněch patnácti politiků. Když se poté pozornost světového společenství upřela ke zříceninám Světového obchodního centra, eritrejská vláda proti reformistům zakročila. Během několika dní bylo jedenáct z patnácti politiků zatčeno, stejně jako deset předních novinářů ze svobodných médií. Postihlo to i Dawita Isaaka, na nějž byla uvalena vazba časně ráno v neděli 23. září 2001.

Dosud nebyl nikdo z nich řádně obžalován a neproběhl také žádný spravedlivý soudní proces. Se zadrženými novináři i politiky bylo zacházeno jako se zrádci; novináři byli obviněni také z přijímání finanční podpory ze zahraničí, což je podle eritrejské právní úpravy tisku zločin.

Od Dawitova zatčení se objevilo pouze několik málo známek, že je naživu. V listopadu 2001 jej přes mříže spatřila tehdejší švédská honorární konzulka v Asmaře Lis Truelsenová a stihla s ním vyměnit pár slov. V dubnu 2002 byl převezen do nemocnice – podle americké novinářské organizace výbor na

CM\791068CS.doc 9/20 PE428.249v02-00

CS

ochranu novinářů (CPJ) za účelem léčby zranění, která utrpěl v důsledku mučení. A v létě 2004 řekl ve švédském rozhlase eritrejský velvyslanec ve Stockholmu Araya Desta, že se Dawitovi daří dobře. Dosud však nebylo jeho rodině, švédským orgánům ani mezinárodním organizacím zabývajícím se lidskými právy umožněno jej navštívit. Eritrejské orgány prohlašují, že Dawit je pouze eritrejským, a nikoli švédským občanem, a že tedy je jeho případ vnitřní záležitostí Eritreje.

V lednu 2009 vyslovil Evropský parlament v usnesení o Africkém rohu (B6/033 2009) požadavek bezodkladného propuštění Dawita Isaaka a dalších uvězněných novinářů. Dne 20. února 2009 zaslal předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering eritrejskému prezidentovi dopis, v němž vyjádřil hluboké obavy z poškození zdraví Dawita Isaaka a zopakoval výzvu k bezodkladnému propuštění Dawita Isaaka a dalších uvězněných novinářů. Také vyzval eritrejské orgány, aby povolily návštěvu pana Isaaka úředníkovi Evropské komise v doprovodu lékaře.

PE428.249v02-00 10/20 CM\791068CS.doc

CS

Mariam Lamizanaová

Mariam Lamizanaová je předsedkyní meziafrického výboru proti mrzačení ženských pohlavníchorgánů. V roce 2006 byla pro další funkční období jmenována ministryní sociálních věcí a národní solidarity ve vládě republiky Burkina Faso.

Výbor proti mrzačení ženských pohlavních orgánů je mezinárodní nevládní organizace, která vznikla v roce 1984 v důsledku konference uspořádané za účasti dvaceti afrických států v senegalském Dakaru. Dnes je tato organizace zastoupena ve 28 afrických státech a je součástí sítě, která pokrývá také patnáct evropských států, USA, Kanadu, Japonsko a Nový Zéland.

V roce 2000 založila Mariam Lamizanaová společně s více než čtyřiceti dalšími aktivisty a aktivistkami pracujícími pro venkovské obyvatelstvo (informování, zvyšování povědomí, vzdělání) sdružení Hlas žen v Burkině Faso, jehož cílem je umožnit ženám v Burkině Faso plnou účast v sociálním, hospodářském a politickém životě země. Sdružení se prezentuje také jako nástroj k boji proti chudobě a všem formám násilí na ženách.

Paní Lamizanaová je dále předsedkyní národního výboru pro boj proti mrzačení ženských pohlavních orgánů, který vznikl v roce 1990 jako orgán pro provádění národního akčního plánu týkajícího se mrzačení ženských pohlavních orgánů a jehož čestnou předsedkyní je první dáma Burkiny Faso Chantal Compaoréová.

Díky značnému úsilí tohoto národního výboru a silné politické vůli učinit přítrž praktikám mrzačení ženských pohlavních orgánů dosáhla paní Lamizanaová velmi kladných výsledků. Burkina Faso je

CM\791068CS.doc 11/20 PE428.249v02-00

CS

totiž jednou z mála afrických zemí, kde došlo k výraznému omezení dívčí obřízky.

PE428.249v02-00 12/20 CM\791068CS.doc

CS

Ljudmila Alexejeva, Oleg Orlov a Sergej Kovaljov zasdružení MEMORIAL

a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku

nominace: Rebecca Harmsová a Daniel Cohn-Bendit

Skupina Zelených/Evropské svobodné aliance podporuje kandidaturu Ljudmily Michailovny Alexejevy, Olega Orlova a Sergeje Kovaljova za ruské sdružení MEMORIAL, věnující se problematice lidských práv, a všech dalších obránců lidských práv v Rusku na udělení Sacharovovy ceny za rok 2009.

Sacharovova cena vstupuje do 21. roku své existence. Po dvou desetiletích je nanejvýš vhodné upozornit na to, že v Rusku působí mnoho aktivistů v oblasti lidských práv, kteří pokračují v práci Andreje Sacharova. Sdružení MEMORIAL lze chápat jako kolektivní symbol reprezentující zapojení mnoha aktivistů a aktivistek. Jednou z nich byla Natalia Estěmirova, která objasňovala vraždy a únosy v Čečensku. Dne 15. července 2009 byla nalezena zavražděná v Ingušsku. Kancelářské prostory sdružení MEMORIAL byly několikrát vyloupeny a dne 18. července 2009 sdružení přerušilo svou činnost v Čečensku. Prohlásilo přitom: „Nemůžeme riskovat životy svých kolegů, třebaže jsou ochotni pokračovat v práci.“

Skupina Zelených se domnívá, že tato významná práce sdružení Memorial by měla být oceněna a hmotně podpořena finanční částkou, která je s cenou spojena. Navrhujeme rovněž, aby cenu za sdružení MEMORIAL a za mnoho obránců lidských práv v Rusku osobně převzali tři lidé, čímž by byla oceněno jejich celoživotní dílo:

Sergej Kovaljov, který v roce 1969 založil Iniciativní skupinu na obranu lidských práv v SSSR, první sovětské sdružení věnující se problematice lidských práv, a byl také jedním z iniciátorů vzniku sdružení MEMORIAL. Kovaljov otevřeně kritizoval autoritářské tendence projevující se za vlády Borise Jelcina a Vladimira Putina. V roce 1996 na protest odstoupil z funkce předsedy komise pro lidská práva, kterou zřídil prezident Jelcin. V roce 2002 založil veřejnou komisi k vyšetření bombových útoků na moskevské byty z roku 1999, která však byla ochromena poté, co byli někteří její členové zavražděni či perzekuováni.

Ljudmila Michailovna Alexejeva, která společně s Andrejem Sacharovem a dalšími založila v Moskvě helsinskou skupinu, jejímž úkolem bylo dohlížet na dodržování závěrečného aktu helsinské konference z roku 1976 v Sovětském svazu. Alexejeva se zasazovala zato, aby zatčení disidenti měli spravedlivý soudní proces a aby byly tyto procesy v médiích objektivně popsány. Byla vyloučena z komunistické strany a zbavena pozice redaktorky vědeckého časopisu. Alexejeva společně s Garry Kasparovem a Georgijem Satarovem spolupředsedala Všeruskému občanskému kongresu, který však v lednu 2008 společně se Satarovem v důsledku neshod s Kasparovem opustila. Kritizuje postoj současného vedení v Kremlu k lidským právům a obviňuje vládu z toho, že svou nacionalistickou politikou povzbuzuje extremisty – jde např. o masové deportace Gruzínců v roce 2006 a policejní razie proti zahraničním pracovníkům na pouličních tržištích, jakož i o postupy Ruska v Ingušsku.

Oleg Orlov, který v současné době sdružení Memorial předsedá. Dne 25. září bude u tverského soudu v Moskvě zahájeno řízení ve věci žaloby, kterou na Orlova podal čečenský prezident Ramzan Kadyrov pro „pomluvu a urážku na cti a důstojnosti“. Orlov totiž Kadyrova obvinil, že stojí za vraždou čečenské aktivistky v oblasti lidských práv Natalie Estěmirové. Orlov sám byl dne 23. listopadu společně se třemi novináři unesen v Ingušsku, byl bit a bylo mu vyhrožováno popravou, načež jej

CM\791068CS.doc 13/20 PE428.249v02-00

CS

únosci propustili.

Sdružení MEMORIAL bylo původně založeno koncem osmdesátých let jako iniciativa k vybudování památníku obětí Stalinových represálií. „Za účelem podpory zralé občanské společnosti a demokracie založené na právním státě, a tudíž s cílem předcházet návratu totality.“ Později se transformovalo v organizaci na obranu lidských práv, která je založena „na zásadách demokracie a právního státu a jejímž cílem je zbavení se totalitních vzorců chování a pevná integrace rozměru lidských práv do politických praktik a veřejného života“.

V roce 2004 sdružení obdrželo za svou práci spočívající v dokumentaci porušování lidských práv v Rusku a dalších státech bývalého SSSR Cenu za správný život, která je známa jako alternativní Nobelova cena. Sdružení Memorial organizuje právní a finanční pomoc obětem gulagů, avšak má také velké zásluhy díky zapojení ve prospěch nucených migrantů a vnitřně vysídlených osob v Ruské federaci, jakož i uprchlíků z Afriky, Asie a Středního východu. Sdružení zkoumá stávající případy politické represe a svá zjištění publikuje prostřednictvím knih, výstav a internetových stránek svých členských organizací.

PE428.249v02-00 14/20 CM\791068CS.doc

CS

Sdružení MEMORIAL

Sdružení Memorial podporuje šíření pravdivých informací o politické represi v Sovětském svazu a bojuje proti současnému porušování lidských práv v postsovětských státech, aby byla zajištěna jejich demokratická budoucnost.

Jeho prvním vůdcem byl Andrej Sacharov. Organizace od svého založení neúnavně pracuje na vybudování veřejného archivu pro historické bádání o totalitním utlačování. Její současné aktivity se soustředí na boj proti porušování lidských práv v konfliktních oblastech bývalých sovětských států, aktivní ochranu uprchlíků a obětí diskriminace a politického utlačování.

Sdružení Memorial by mělo být oceněno za svou vytrvalou práci zásadního významu v zemích sousedících s EU, která spočívá v monitorování situace v zemích, kde dochází či může dojít ke konfliktům či k porušování lidských práv, tedy v Ázerbájdžánu, Arménii, Gruzii, Tádžikistánu, Moldavsku a na Ukrajině. Práce této organizace je však neustále ohrožena. Poté, co byla v Čečensku unesena Natalia Estěmirova, aktivistka bojující za lidská práva, a její tělo bylo nalezeno v Ingušsku, bylo v červenci 2009 sdružení Memorial nuceno svou humanitární práci v Čečensku pozastavit.

Výjimečnou práci sdružení Memorial uznávají také další mezinárodní organizace. V roce 2004 sdružení obdrželo jak Cenu za správný život, která je známa jako alternativní Nobelova cena, tak Nansenovu cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

CM\791068CS.doc 15/20 PE428.249v02-00

CS

Dr. Denis Mukwege

„V Kongu, kde jsou každým rokem brutálně znásilněny tisíce žen, léčí doktor Denis Mukwege jejich pochroumaná těla a duše.“

Eve Enslerová, autorka divadelní hry Vagina monology

Dr. Denis Mukwege je zakladatel a v současné době i ředitel nemocnice Panzi ve městě Bukavu v Demokratické republice Kongo (DRK). Specializuje se na rekonstrukční chirurgii vagíny a svůj život zasvětil pomoci desítkám tisíc konžských žen a dívek, které jsou oběťmi skupinového znásilňování a brutálního sexuálního násilí.

Denis Mukwege se narodil dne 1. března 1955 jako třetí z devíti dětí v rodině duchovního letniční církve. Studium lékařství si zvolil proto, že chtěl vyléčit nemocné, za něž se jeho otec celý život modlil. Poté, co byl na univerzitě v Burundi promován doktorem lékařství, pracoval v křesťanské nemocnici ve městě Lemera v provincii Jižní Kivu v DRK. Zde si uvědomil, jak je pro venkovské ženy, které nemají přístup ke specializované lékařské péči, náročný porod, a proto se rozhodl pro studium gynekologie a porodnictví ve fakultní nemocnici ve francouzském Angers.

V roce 1989 se vrátil do nemocnice v Lemeře, kde vyškolil pomocný personál a založil gynekologicko-porodnické oddělení. Toto oddělení si získalo proslulost jak na místní úrovni, tak za hranicemi Demokratické republiky Kongo. Nemocnice byla bohužel zcela zničena v roce 1996 během první občanské války v Kongu.

Dr. Mukwege, který zkázu v Lemeře přežil, se přesunul do města Bukavu. Zjistil, že v jižní části města Bukavu je nedostatek lékařských zařízení, kde by mohly ženy využít pomoci při porodu. Rozhodl se proto vybudovat porodnické zařízení s operačním sálem v lokalitě Panzi. Avšak ihned po otevření začala tato nemocnice přijímat velký počet pacientek, které byly oběťmi sexuálních útoků, přičemž některým byly teprve tři roky a některé měly velmi závažná poranění a zmrzačení. Tak vznikla myšlenka vytvoření specializovaného oddělení pro oběti sexuálního násilí.

PE428.249v02-00 16/20 CM\791068CS.doc

CS

V současné době má nemocnice 334 lůžek a přijímá v průměru deset pacientek denně, z nichž 30 % podstoupí významnější chirurgický zákrok. Mnoho těchto pacientek bylo skupinově znásilněno a některým pachatelé dokonce vagínu zevnitř ven rozpárali bajonety, dřevěnými poleny a dokonce i puškami.

Dr. Mukwege často pracuje bez přestávky až 18 hodin. Od založení nemocnice Panzi v roce 1999 provedl rekonstrukční chirurgický zákrok více než 21 000 žen a dětí – některým opakovaně. Jelikož je jeho práce čím dál složitější, věnuje se také odbornému výcviku zdravotních sester, porodníků a lékařů v tomto oboru. Odborný výcvik probíhá ve spolupráci s mezinárodními odborníky v oblasti rekonstrukční chirurgie vagíny z nemocnice Fistula v Addis Abebě.

V prosinci 2008 a v lednu 2009 obdržel dr. Denis Mukwege několik mezinárodních cen jako ocenění své práce, léčení desítek tisíc obětí sexuálního násilí v Demokratické republice Kongo. Mezi tato ocenění patří Cena OSN za obranu lidských práv v roce 2008, Cena Olofa Palmeho za mimořádný přínos podpoře míru, a titul „Afričan roku“, který mu v roce 2008 udělil nigerijský deník Daily Trust. Tato ocenění pomohla přitáhnout celosvětovou pozornost k tomu, co Mukwege a jiní popisují jako „epidemii“ sexuálního násilí ve východních částech DRK zničených válkou, kde bojovníci používali systematické znásilňování žen a dívek jako prostředek k terorizování a vysídlování civilního obyvatelstva.

Mezi pachatele násilí patřili hutuští rebelové z Rwandy usídlení ve východních částech DRK, konžští vládní vojáci a různé ozbrojené gangy. Všichni bojovníci z regionu říkali, že Mukwege „prohlásil ženy za jejich společného nepřítele“. Naléhavě vyzýval k většímu zapojení ze strany mezinárodního společenství včetně silnějšího mandátu OSN v DRK, aby tak bylo možno skoncovat s tímto násilím.Mukwege zamýšlel využít finanční částku spojenou se získanými oceněními k vybudování zařízení, která by pomáhala ženám, jež přežily sexuální násilí, zapojit se znovu do společnosti.

Bibliografie:

Encyclopedia Britannica http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1537502/Denis-Mukwege

Nemocnice Panzi v Bukavu (oficiální stránka): http://www.panzihospitalbukavu.org/

Nadace Fistula (oficiální stránka): http://www.fistulafoundation.org/congo/

CM\791068CS.doc 17/20 PE428.249v02-00

CS

Otec Thaddeus, Nguyễn Văn Lý

Nguyễn Văn Lý se narodil dne 15. května 1946. Je římskokatolický kněz a přední vietnamský disidentangažující se v demokratických aktivitách; za tuto činnost byl celkem téměř 15 let vězněn. Organizace Amnesty International jej v prosinci 1983 vzhledem k jeho pokračujícímu věznění a trvalému nenásilnému protestu uznala za vězně svědomí.

Nguyễn Văn Lý začal s disidentskou činností počátkem sedmdesátých let. Ve vězení strávil jeden rok v letech 1977–1978 a posléze dalších devět let od května 1983 do července 1992 za to, že se „staví proti revoluci a narušuje jednotu lidu“.

Dne 17. května 2001 byl otec Ly zatčen a v říjnu 2001 byl odsouzen na dalších patnáct let odnětí svobody za aktivity spojené s obranou svobody projevu. Otec Ly byl v důsledku mezinárodního tlaku z vězení propuštěn počátkem roku 2004, avšak zůstává nadále v domácím vězení na arcibiskupství ve městě Hue.

Dne 8. dubna 2006 otec Ly společně s dalšími autory podepsal Manifest svobody a demokracie pro Vietnam. Signatáři tohoto manifestu se od té doby nazývají „Blok 8406“, a to s odkazem na datum dokumentu.

Dne 15. dubna 2006 otec Ly a tři další kněží publikovali první číslo podzemního online periodika Svobodná řeč (Tự Do Ngôn Luận).

Dne 8. září 2006 se otec Ly podílel na ustavení Vietnamské pokrokové strany (Đảng Thăng Tiến ViệtNam).

Skutečnost, že podpořil manifest Bloku 8406, mu dne 30. března 2007 vynesla dalších osm let odnětí svobody.Soudní proces přenášela vietnamská televize a byla umožněna účast zahraničních novinářů. Když se během soudu otec Ly pokusil zvolat nepovolené politické heslo „Đả Đảo Cộng Sản“ („pryč s komunismem“), zacpal mu okamžitě za ním stojící bezpečnostní důstojník rukou ústa, čímž jej

PE428.249v02-00 18/20 CM\791068CS.doc

CS

umlčel. Videozáznam a fotografie poté obletěly svět a získaly pro věc otce Lya širokou mezinárodní pozornost.

CM\791068CS.doc 19/20 PE428.249v02-00

CS

Shadi Sadrová

Paní Sadrová dlouhodobě působí jako obhájkyně lidských práv v Íránu a je členkou Výboru zpravodajů o lidských právech. Právnička a novinářka Shadi Sadrová byla ředitelkou poradenského střediska Raahi, které poskytovalo právní poradenství ženám, avšak v březnu 2007 bylo uzavřeno. Založila internetovou stránku Zanan-e Iran (íránské ženy), první stránku věnovanou práci íránských aktivistek a aktivistů bojujících za práva žen, a je autorkou řady publikací o íránských ženách a jejich právech. Obhajuje ženy obžalované z mravnostních zločinů a jejím vášnivým přáním je, aby byl zrušen trest smrti, počínaje zrušením poprav ukamenováním.

Obhajuje aktivisty a novináře a obhajovala také několik žen odsouzených k trestu smrti, jejichž trest byl posléze v odvolacím řízení zmírněn. Zapojila se též do kampaně Stop Stoning Forever (navždy stop kamenování). Shadi Sadrová byla dne 4. března 2007 zatčena, když v Teheránu protestovala proti soudnímu procesu s pěti aktivistkami bojujícími za práva žen.

Podruhé byla násilně zatčena dne 17. července 2009, když mířila na ranní bohoslužbu. Spolu se skupinou aktivistek za ženská práva šla po rušné ulici, když ji několik mužů v civilu popadlo a táhlo do automobilu. V nastalé potyčce ztratila šátek a kabát, ale podařilo se jí na chvíli utéci. Muži ji však rychle chytili a ztloukli holemi, načež ji odvezli do vězení. Na konci července byla propuštěna.

Odůvodnění nominace

Paní Sadrová již léta obhajuje v podmínkách represivního íránského režimu základní lidská práva.

PE428.249v02-00 20/20 CM\791068CS.doc

CS

Překlad: „Chtěl bych poděkovat těm, kdo v posledních dnech pochopili, že moje bolest je také jejich bolestí.“ ROBERTO SAVIANOJeho svoboda je i naší svobodou.

Roberto Saviano

Roberto Saviano (narozen v Neapoli dne 22. září 1979) je italský novinář a spisovatel. Vystudoval filozofii na neapolské univerzitě. V Itálii přispívá do periodik L’espresso a La Repubblica, ve Spojených státech do periodik Washington Post a Time, ve Španělsku do periodika El Paisa v Německu do periodik Die Zeit a Der Spiegel. K analýze událostí využívá literární i reportážní formu a jeho první kniha s názvem Gomorra (nakladatelství Mondadori), která vyšla v roce 2006, se brzy stala bestsellerem – v Itálii se prodalo téměř dva miliony výtisků a byla přeložena v 51 zemích. Gomorra je bestsellerem také v Německu, ve Spojeném království, v Nizozemsku, v Belgii, ve Španělsku, Francii, Švýcarsku a ve Finsku.

V důsledku mimořádného úspěchu této knihy a nekompromisního útoku na organizovaný zločin, bylo Robertu Savianovi mnohokrát vážně vyhrožováno zabitím Vážnost těchto výhrůžek potvrdili spolupracovníci justice a italské orgány mu byly nuceny v důsledku zpráv, že o jeho život usiluje klan Casalesi, poskytnout nepřetržitou policejní ochranu. Od 13. října 2006 žije v utajení a z bezpečnostních důvodů musí neustále měnit místo pobytu. Informátor Carmine Schiavone, bratranec Francesca Schiavoneho, uvězněného vůdce klanu Casalesi, sdělil na podzim 2008 italským orgánům, že klan plánoval zabití Saviana a jeho policejního doprovodu na Vánoce, a to pomocí bomby nastražené na dálnici mezi Římem a Neapolí. V téže době Saviano oznámil, že hodlá opustit Itálii, aby již nemusel žít jako vězeň a mohl žít normálním životem.

Dne 20. října 2008 vydalo šest laureátů Nobelovy ceny a intelektuálů (Orhan Pamuk, Dario Fo, Rita Levi Montalciniová, Desmond Tutu, Günter Grass a Michail Gorbačov) článek, v němž prohlásili, že Saviana podporují proti mafiánské organizaci Camorra a že si myslí, že Camorra nepředstavuje problém pouze pro bezpečnost a veřejný pořádek, nýbrž také pro demokracii. Tito autoři se také domnívají, že italská vláda musí ochránit Savianův život a pomoci mu, aby mohl vést normální život. Podpisy se sbírají na internetové stránce italského deníku La Repubblica.

Sacharovova cena se snaží podporovat obranu svobody myšlení. Tato svoboda je bohužel porušována i v Evropě. Výběr Roberta Saviana by proto znamenal silný signál zločineckým organizacím.