Větrné mlýny

Sibylle Bergová

Muž spí

Kniha vychází díky laskavé podpořeČesko-německého fondu budoucnosti.

© Carl Hanser Verlag München 2009© Sibylle Bergová, 2013Translation, epilogue © Tereza Semotamová, 2013Cover photo © David Konečný, 2013© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-083-1

Z němčiny přeložila Tereza Semotamová

Tehdy.

Venku byla zima na hony vzdálená představám, které jsme o zimě mívali. Už dlouho nebyly čisté, hluboce zmrazené prosince s jinovatkou, kdy upravené ro-diny sedí ve svých malých domcích nad pečenými jablky.

Široko daleko žádný sníh, který by skryl odpu-divost světa, teď už jen tmavě šedivého, zkřehlého a zašlého.

Během tří dlouhých měsíců se světlo téměř ne-změní; po zimě přijde deštivé jaro, které přejde v poš-mourné léto.

Nad městem, které ani nebylo městem, ležela mlha a spalo se zimním spánkem. Ti, co si to mohli dovolit, neopouštěli domov, šourali se po bytě v py-žamu, se zbytky jídla ve vlasech, pod postelí prázdné krabice od pizzy, a pavouci s neurotickými škleby napínali své sítě mezi trasami osob.

V zimě. Před čtyřmi měsíci.

13

Veřejná prostranství zela prázdnotou a těch párjedinců, kteří se tu pohybovali, by sotva chápalo, ženěkdo má chuť oslavit život několika malými, ra-dostnými skoky.

Byla jsem na ulici, dívala se do těch beznaděj-ných tváří a na chvíli se cítila, jako bych byla jednouz nich — z těch, kdo čekají, že se přihodí něco, díky čemu se budou konečně zase cítit při životě.

Toho rána jsem si velmi intenzivně vybavila, jakéto je být za extrémního počasí sám, až se mi udělalozle, na několik vteřin, během kterých jsem nevní-mala realitu. Šla jsem si koupit noviny, a když jsemočima, přimhouřenýma před bídou světa, míjela je-dinou kavárnu otevřenou i v zimě, měla jsem dojem,že v ní vidím strašidla z minulosti.

Plnoštíhlá žena s protézou horní končetiny sedělavedle muže, na kterého jsem si vzpomněla jen díky tomu, že působil tak přehnaně neviditelně jako ně-jaká karikatura.

Když jsem cestou zpátky z trafi ky procházela ko-lem kavárny, byli už oba pryč.

Díky téhle malé stínohře své vzpomínky jsem siuvědomila, že člověk si realitou nikdy nemůže býtmoc jistý, a tak jsem o něco později do bytu vcházelas obavami.

Nedalo se kontrolovat dostatečně často, jestli všech-no, co člověka činí šťastným, zůstává na svém místě.

14

Úlevou se mi zamotala hlava, protože muž byl tam, kde měl být.

Ležel a spal a vypadal u toho nádherně, ano, na rozdíl od většiny jedinců svého druhu, kteří působí uvolněně a roztomile jen ve spánku, jeho výraz ne-zaznamenával žádné změny; i po probuzení bude jako omráčený a jeho těžké tělo se bude pohybovat, jako by jeho živlem bylo něco jiného než vzduch. Je možné, že je pod vodou velmi mrštný; ještě nikdy jsem ho ale neviděla potápět se, protože byl moc líný věnovat se činnostem, kterými lidé, co nevykonávají žádnou fyzickou práci, zabíjejí čas.

Protože všechno bylo na svém místě a nezdálo se, že to, co považuji za svůj život, je jen fantazírování, mohla jsem pokračovat ve svém denním programu.

Skoro všichni lidé milují časově rozvržené čin-nosti, v tom si netřeba nic nalhávat. Rutina způso-buje, že nás nevystřelí do vesmíru, aniž by fungovalo spojení s kosmickou stanicí. Po novinách a pečivu následovala káva. Sledovala jsem, jak se u sousedů, kam jsem viděla skrze palmy, šourají lidé kolem stolu, připadali mi skoro jako obrovský hmyz, který obsadil město.

Každé ráno jsem stávala před domem a měla ra-dost, že jsem přežila noc, že se všechny domy na-cházejí na svém místě a muž leží v posteli. Možná jsem byla jediná, kdo v tom nacházel potěšení, neboť

15

můj muž zrovna nepatřil k těm, co obyčejně bývajípovažováni za klenot.

Nebyl nápadně krásný ani bohatý, neuměl řečnitani nebyl šarmantní natolik, že by za to měl být ob-divován. Kromě toho, že mi dával pocit, že jsem mumilá, nevynikal žádným zvláštním nadáním.

Dříve, když jsem žila sama, když jsme se neznali,měla jsem strach, že budu jako ostatní kolem: čímdál strnulejší ve svých zvyklostech, vždy připra-vena pronikavým hlasem odpovídat na otázky, nakteré samozřejmě umím odpovědět lépe než zbyteksvěta.

Většina lidí ve  středním věku pozbyla téměřvšechnu roztomilost a jednou z mých velkých obav bylo, že se rovněž stanu nevítanou osobou, co páchnea žlutě vyzařuje.

Bylo by tak jednoduché nechat sama sebe zpust-nout, stačil by jeden krok, jednou nad sebou ztratitkontrolu a už bych, hubu plnou keců, seděla předobchoďákem s fl aškou technického lihu v ruce.

Stála jsem na prahu dveří a dívala se do místnosti,na postel, na těch sto deset kilo, která nevydávalažádný zvuk. Někdy jsem muže chytila za nos, jenabych se ujistila, že pořád žije. Normálně: ano.

Říkala jsem mu jen „muž“, aby nezmizel, protoževětšina toho, co člověk nějak pojmenuje, se začnevzdalovat.

16

Byl odpovědí na všechny otázky, které jsem si začala pokládat, poté co jsme se poznali. Dlouho mě doprovázely — nejasné, nezodpovězené, jako hlad, a já jim říkala touha a stesk po domově.

Mohla jsem se stydět za to, že všechno velkolepé v mém životě nakonec představuje jediný člověk, ale nebylo až tak důležité, abych v téhle situaci sama před sebou nějak znamenitě obstála.

Naštěstí! Protože jinak bych na stůl musela po-ložit stříbrné svícny, pustit vážnou hudbu, z horko-vzdušné trouby vytáhnout náramně vonící plun-drové pečivo, mazat je domácí biozavařeninou a zavolat děti: Rainalde, Beatrice, pažálsta. Děti by vyrůstaly multilingválně a ovládaly by výhradně jazyky, které já sama neovládám. Můj muž by přišel ke stolu a kolem krku by měl kašmírový šál, pod kte-rým by schovával otevřené a velmi kuriózní vředy.

Měla jsem radost, že jsem nepodlehla nutkání plnit představy, které jsem si kdysi sama vytvořila.

Na  ten den, který byl směšným napodobením zimy, si vzpomínám — protože jsem byla velmi šťastná, až jsem byla skoro smutná, protože jsem si uvědomila, že vše, co člověka činí šťastným, zároveň ztrácí.

Muž otevřel oči a byl okamžitě čilý. Žádné pomalé procitání — kde to jsem, co tu dělám —, probudil se, vyhledal mě pohledem, ulevilo se mu, že tu jsem,

17

a tím pádem bylo vše v pořádku. Přetočil se na zádajako velryba, kterou plačící americké ženy hodily zpátky do vody. Všechno na něm bylo velké a kulaté,oči, chodidla, tělo, působil jako dětská hračka, kteroučlověk dá do vany a ona přes noc desetkrát nabudena své původní velikosti.

Neměla jsem tušení, co si myslel, co chtěl od ži-vota, neměla jsem nutkání mu pokládat žádné otázky,protože zaprvé už jsem všechno slyšela, všechno to,co mi lidé navyprávěli o svých plánech, nápadech,projektech, pocitech, zraněních, úzkostech a schop-nostech, a zadruhé on by jen pokrčil rameny a od-pověděl: „Nemám tušení. Možná že zítra už budemmrtví.“

Měla jsem ho ráda, jakýmsi bezpodmínečnýmzpůsobem, a on totéž možná pociťoval ke mně, vy-ptáváním bych to ale nezjistila. Slovům jsem nedů-věřovala. A o to víc jsem se radovala, že se muž vydě-sil, když jsem třeba zakopla, když mě něco zdánlivěohrožovalo, okamžitě se probudil z letargie, a že měnosil, když jsem byla unavená. Byla jsem dost starána to, abych věděla, že je štěstí potkat někoho, kohomá člověk tak rád, že mu nikdy nevadí.

Měla jsem za sebou spousty krátkých milostnýchpříběhů a věděla jsem, že se stalo něco velmi vzác-ného, tedy že se poznali dva lidé, co jsou stejně una-vení a mají stejné přání — neumřít sami.

18

Jistě by se to dalo nazvat i rezignací, že už ne-budu čekat na zázrak, ale doufat pro mě vždycky znamenalo mdloby.

Venku začalo lehce pršet; v ledově studených pro-vázcích déšť clonil pohled na sousední dům, ze kte-rého zmizel hmyz, světla byla zhasnutá, přestalo se z něj kouřit. Šla jsem znovu do postele, prostě proto, že jsem mohla a protože v ní byl muž, který z toho, že za ním jdu do postele, nebyl naprosto zoufalý. Měli bychom někam odjet, pomyslela jsem si, když jsem vylezla a lehla si na jeho břicho, které bylo jako nějaké středohoří. Odjet. A byl to zcela jistě ten nej-hloupější nápad, který jsem za celý svůj život dostala. Tehdy v zimě, toho rána, které bylo pořád ještě lepší než všechno, co mělo následovat.

19

Dnes.

V pokoji nikdy není naprostá tma, svítí sem měsíc, pouliční osvětlení, obchody, vzduch je pořád trochu studený a vlhký, podnebí s extrémními výkyvy tep-lot, moře je od mé postele vzdáleno deset metrů, ta černá díra, která na sebe neustále musí upozorňovat vlnami a šepotem a šuměním. Noc je pro mě větší nepřítel než den. Žádné rituály, žádný klid, nic kromě pološera a zvuků. A já, která sama sebe nutím sejít dolů, kde čekají mdloby.

Spím každou noc, aniž bych ovšem chtěla, neboť mi to v bojové situaci připadá jako zrada a prolhaná normálnost, spím, aniž bych dosáhla REM-fáze, pozorujíc sama sebe, jak ležím a čekám, a u toho se sama sobě hnusím. Přijala jsem vítězství těla a  ukládám ho nyní v  noci do  postele, která by pro dva byla moc malá a pro mě samotnou je mocvelká.

Noc.

21

Jeho strana postele tu zůstala tak, jak ji opustil,polštář s důlkem, kde ležela jeho velká hlava, pomač-kané prostěradlo.

Uklidit by znamenalo, že přijímám to, co se stalo.V prvních týdnech jsem byla čilá díky adrenalinu,

seděla jsem a zírala do noci, až se začalo rozední-vat, pak jsem běžela k prvnímu přívozu, mezi domy,ve kterých rodiny snily o své nezranitelnosti. Potomjsem začala dřímat vestoje nebo s otevřenýma očima.

Po prvních týdnech, které proběhly v naprostémšílenství — neměla jsem kontrolu nad svým tělem,které bylo v šoku, ani nad svými myšlenkami —, jemi nyní, jako bych se vnořila hluboko do bahnitéhojezera, na jehož dně se pasou ošklivé, nahé murény.Ovšem dříve než se k nim mohu posadit, vytrhne mězpátky nahoru nějaký zvuk; kašel z ulice, vlna, kteránarazí na krysu, mě probere. Potom všechno začínáznovu od začátku. Zavřít oči, uvolnit svaly, pozo-rovat dech, zahnat myšlenky a pohnout se, na bok,na záda, na břicho, a ruku posunout na prázdnoustranu postele, aby tam ležela a čekala na zázrak,na něco jiného než na studený vítr, který sem foukáoknem.

22

Než všechno začalo.

Kloužu v měkkých ponožkách po parketách. Byl víkend, kdy bylo ošklivé počasí, což mi vadilo pra-málo, protože nebyl žádný důvod opustit byt. Na ulici plavali v dešti lidé se svými příběhy, do kterých mi nic není.

Samozřejmě lidi, kteří nejsou já, jsem měla ráda jen zřídka. Pouhou svojí přítomností mi okamžitě dávali najevo, že nejsem jedinečná. Že zestárnu, ochabnu, zchátrám, budu zapomenuta. U každého, kdo tvrdil, že miluje lidi, jsem tušila defekt ducha, a to mi nahánělo strach. Mluvili najednou velmi hlu-bokým hlasem, když říkali: „Miluji své přátele a ro-dinu a udělal bych pro ně všechno na světě.“ Jejich překotnou lásku vidíme denně, leží na zemi, s hlavou rozmlácenou větví, soudí se spolu, okrádají se, stačí jediná špatná věta těchhle přátel, s nimiž si jsou tak blízcí, a člověk vidí, že už je nic nepojí.

Tehdy. Před čtyřmi roky.

25

Lásce jsem hluboce nedůvěřovala. Marketingový prostředek k tomu, aby se dobře prodávaly pracíprášky. Vyrostla jsem, jako většina mé generace,pouze s jedním rodičem, který byl v mém případětaky ženského pohlaví, a proto jsem neměla žádnézkušenosti s muži, vždycky mi byli cizí a předsta-vovali pro mě pouze prázdné projekční plátno prokýčovité scény.

Moje pokusy tvořit s někým pár zůstaly u teoriea skončily výhradně pocitem spočívajícím v tom, žesama stojím pod pouliční lampou a zírám do bytůmladých mužů, jak se s mladými ženami bezsta-rostně smějí. Mně. A jiným v mém věku, co si dovo-lili být svobodní a vybírají si partnera hlavně podlevzhledu.

Chtěly jsme mít kolem sebe chlapečky, protoženás nudili muži v našem věku, jejichž opotřebovanénitro se projevovalo na jejich zevnějšku. Jen máloz nich zůstalo smutnými hipíky, většina z nich seproměnila v něco šedého, co nosí oblek a příliš hla-sitě telefonuje, hrozně páchli strachem z toho, žezačnou stárnout, nelze se tomu vyhnout, očekávalito a bouřili se proti tomu, oni totiž vždycky chtělivýš a nikdy neměli žádný jiný plán.

Kromě hlubokého zoufalství neexistoval důvods některým z těchto mužů strávit život; mlčenlivý,spořádaný otec, který si doma nechává přinést pan-

26

tofl e a kouří doutník — to bylo minulé století. Ne-chtěly jsme se už pohybovat v žíhaném dřevěném ob-ložení, ale ani s těmihle zajíčky jsme nebyly šťastné.

Stejně jako většina ostatních v mém okolí jsem neměla cit pro svůj věk. Protože jsem dříve byla atraktivní, měla jsem neurčitý pocit, že si můžu ná-rokovat něco zvláštního. A když nešlo najít žádného partnera, který by byl něčím mimořádný, přičemž mi nebylo jasné, čím by se měl vyznačovat, měl být při-nejmenším hezký. Vydávala jsem se tedy na lov, aniž bych uvážila, jak naložit s kořistmi, jejichž většinou nikoli omračující rozum byl zamlžený omamnými látkami a potom zpravidla ležely v mém maloměšťác-kém bytě. Čím jsme byly my odvážné ženy starší, tím zoufalejší byla dobrodružství, která jsme prožívaly. Sen o tom, že si budeme vydržovat mladíky, ztrosko-tal na banálních biologických sklonech muže, který se chce rozmnožovat, a sice s mladými, zdravými že-nami se širokou pánví a pevnými prsy. Jediné, čeho si muži cenili více než velmi mladých partnerek, byly velmi bohaté ženy, neboť jejich lenost byla ještě sil-nější než touha po reprezentativních trofejích.

Pokud nemohli nabídnout oboje, nechali se svést na jednu noc a poté dali najevo nerozhodný nezájem. Muži nejsou mistry v osobní odvaze a často jsem měla dojem, že by upřednostnili starší ženu, s níž by si bezmyšlenkovitě začali vztah, neboť kdyby pak

27

velmi nenápadně zemřela, mohli by se nechat utěšo-vat. Byli by něčím zajímaví, kdyby mohli říct: „Mojevelká láska už není mezi živými.“

Celé měsíce jsem strávila tím, že jsem přemýšlelao mladých mužích. Netlačit na pilu, projevovat po-rozumění, trpět, cítit se nemilovaná, ošklivá a po-nížená.

Seděla jsem a čekala, až po dlouhých nocích pl-ných piva a marihuany konečně odejdou mladí ka-marádi muže, kterého jsem si vybrala, lehla si s mla-dým mužem do špinavé postele, abych si jej pro sebezískala, položila si jeho těžkou, alkoholem páchnoucíhlavu na břicho a nemohla pod její tíží spát. Opřenáo dýdžejský pult jsem stála vedle mladého muže,který pouštěl špatné desky, a mladé dívky se měptaly, jestli je to můj syn. Chodila jsem na vernisáže,kde mladý muž vystavoval umění a fl irtoval se stu-dentkami umění, zatímco já stála stranou a dělala,že mi to všechno vůbec nevadí. Vyzvedávala jsemz večírků mladé muže, co požili nadměrné množstvídrog a alkoholu, stihli mi zavolat těsně předtím, nežzkolabovali, uložila jsem je umyté do postele, aby mědalšího rána ignorovali. Utěšovala jsem mladé muže,kteří byli nešťastně zamilovaní do modelek, a ně-kteří mě dokonce nazývali jejich jmény. Trpěla jsemjim tohle zacházení, protože už jsem nebyla úplnědokonalá. Ztratila jsem schopnost sama sebe pova-

28

žovat za zábavnou. A to jen proto, že jsem nevěděla, co mi dělá dobře, protože mi ještě nikdy jiný člověk nedělal dobře.

29

Dnes.

Brečet ve spánku. A skrze mlhu cítit, že brečím. A tu-šit, že nebude následovat žádné hezké probuzení. A vědět, že to není noční můra. Nechtít se probudit, vlastním vzlykem, který je moc hlasitý, v místnosti, v níž je člověk příliš sám.

A zase se mi o něm zdálo. Byl tu, vedle mě, a nic nám nechybělo, protože jsem nepotřebovala nic víc než se k němu tisknout a slyšet, jak dýchá, cítit jeho ruku, která držela mou, někdy ve spánku mi hladil tvář nebo mě přikrýval, aniž by za to čekal potlesk.

Noc brzy skončí a přede mnou leží nekonečný den, který bude takový, jako když člověk leží zaživa pohřbený pod zemí, nemůže se pohnout, a není tam zvonek, aby o sobě mohl dát vědět, jako v příbězích od Poea, jen strnule ležet zakopaný pod zemí.

Proč tedy dál dýchat, načerpávat kyslík do toho-hle systému, který už nechce udělat ani krok, už není

Noc. Skoro ráno.

31