UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra psychologie

VOJTOVA METODA

VOJTA METHOD

Magisterská diplomová práce

Autor: Petra Uličná

Vedoucí práce: prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

Olomouc

2013

Poděkování

Ráda bych poděkovala paní prof. PhDr. Aleně Plhákové, CSc. za cenné rady, za její

trpělivost a povzbudivé vedení diplomové práce. Velké díky patří také mým blízkým, kteří

mi poskytovali podporu, a v neposlední řadě patří také všem respondentům, bez kterých by

tento výzkum nebylo možné realizovat.

Prohlášení

Místopřísežně prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma:

„Vojtova metoda“ vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové

práce a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu.

V Olomouci dne 25. 11. 2013 Podpis ………………………………..

OBSAH

ÚVOD …………………………………………..………………………. 5

TEORETICKÁ ČÁST ……………………………………...…………. 6

1. OSOBNOST VÁCLAVA VOJTY A VZNIK TERAPEUTICKÉHO

PRINCIPU VOJTOVY METODY …………………………………………..

7

2. VOJTOVA METODA REFLEXNÍ LOKOMOCE………………………….. 9

2.1 Principy terapeutického sytému …………………………………………. 9

2.1.1 Reflexní lokomoce …………………………………………………. 10

2.1.2 Spoušťové zóny, spoušťový tlak a opory …………………………... 11

2.1.3 Reflexní plazení ……………………………………………………. 12

2.1.4 Reflexní otáčení …………………………………………...…….…. 12

2.2 Diagnostika ……………………………………………………………... 13

2.3 Indikace k terapii ………………………………………………………... 14

2.4 Kontraindikace a rizika terapie …………………………………………. 14

2.5 Aplikace terapie v praxi ………………………………………………… 15

2.5.1 Dávkování terapie …………………………………………………. 15

2.5.2 Délka terapeutické jednotky ……………………………………….. 16

2.5.3 Účinky terapie ……………………………………………………... 16

2.5.4 Limity terapie ……………………………………………..……….. 17

2.6 Význam, využití a cíle terapie …………………………………………... 17

2.7 Význam vztahu a komunikace v terapeutické triádě při terapii ………… 18

2.8 Závěrem …………………………….………………………………....… 20

3. PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ …………………………………………… 22

3.1 Novorozenecké období …………………………………………………. 22

3.2 Kojenecké období ……………………………………………………….. 23

3.3 Batolecí období …………………………………………………………. 25

3.4 Závěrem ………………………………………………………….…….... 26

4. SKOLIÓZA ………………………………………………………………….. 27

4.1 Definice, prevalence a etiologie idiopatické skoliózy ……..…………… 27

4.2 Screening a vyšetření idiopatické skoliózy ……………………………... 28

4.3 Léčba a prognóza idiopatické skoliózy …………………………………. 28

4.4 Psychologické aspekty idiopatické skoliózy ……………………………. 29

4.5 Závěrem …………………………………………………………………. 30

5. CHRONICKÁ BOLEST …………………………………………………….. 32

5.1 Definice, prevalence a etiologie chronické bolesti ...…………………… 32

5.2 Léčba a prognóza chronické bolesti ……….……………………………. 33

5.3 Doprovodné projevy chronické bolesti …………………………………. 34

5.4 Závěrem …………………………………………………………………. 34

6. DOSAVADNÍ STAV POZNÁNÍ PROBLEMATIKY ..…………………….. 35

6.1 Dosavadní stav poznání v České republice ..……………………………. 35

6.2 Dosavadní stav poznání v zahraničí …………………………………….. 35

6.3 K jednotlivým výzkumům ………………………………………………. 36

EMPIRICKÁ ČÁST ………………………………………………...... 38

7. VÝZKUMNÝ PROBLÉM …………………………………………………... 39

7.1 Cíl výzkumu …………………………………………………………...... 39

7.2 Výzkumné otázky ……………………………………………………….. 40

8. METODOLOGICKÝ RÁMEC …………………………………………....... 41

8.1 Zvolený typ výzkumu …………………………………………………... 41

8.2 Metody získávání dat ………………………………………………...…. 41

8.3 Získávání dat ……………………………………………………………. 42

8.4 Popis výzkumného souboru …………………………………………….. 44

8.5 Metody zpracování a analýzy dat ……………………………………….. 47

9. ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ …………………………. 49

10. VÝSLEDKY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ …...…………………………….. 50

10.1 Výsledky ve vztahu k výzkumným otázkám …………………………... 50

10.2 Závěry a doporučení ……………………………………………………. 62

11. DISKUZE ……………………………………………………………………. 63

12. ZÁVĚRY …………………………………………………………………….. 66

SOUHRN ………………………………………………………………. 67

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY …………....... 69

SEZNAM PŘÍLOH …………………………………….…………........ 75

PŘÍLOHY

5

ÚVOD

Vojtova metoda je, nejen v poslední době, asi jednou z nejvíce diskutovaných

léčebných rehabilitačních technik. Více či méně rozporuplné názory můžeme pozorovat

nejen ve sféře odborné, zejména mezi samotnými lékaři či fyzioterapeuty, ale také ve sféře

široké veřejnosti, a nemusí se vždy přímo jednat jen o rodiče či další osoby, kteří cvičí se

svým miminkem, partnerem či členem rodiny. Existuje celá škála názorů na tuto léčebnou

rehabilitaci, a to s oběma krajními póly kladnými i zápornými. Jak by se dalo očekávat,

jsou ve větší míře v popředí právě ony negativní názory, ohlasy a kritiky. Často je

upozorňováno na krutost či drastičnost provádění terapie či nadměrné předepisování této

metody lékaři. Nejčastěji je ale upozorňováno na pláč dětí a další pro ně možné vyplývající

budoucí negativní následky vývoje související s touto terapií.

Téma této magisterské diplomové práce, Vojtova metoda, jsem si zvolila z důvodů

jednak osobních, jelikož sama mám dlouhodobější zkušenost s touto metodou, jednak

z důvodu přítomností lidí v mém širším sociálním okolí, kteří mají také zkušenost s touto

metodou, pozitivní i negativní. Největším impulsem ale pro mne stále zůstaly ony panující

rozkolné názory na tento systém léčebné rehabilitace.

Ráda bych, aby tato diplomová práce poskytla lepší vhled do dané problematiky,

poskytla snad i jinou cestu v uvažování, poukázala na eventuální přednosti a nedostatky

metody, a aby čtenářům mohla být průvodcem k porozumění Vojtově metodě a jejím

aspektům.

Tato práce si neklade za cíl podat zevrubný výklad z hlediska fyzioterapie. A tak i

přes šířeji zvolený název práce, bude výklad nazírán z psychologické perspektivy.

V teoretické části bude představena osobnost prof. V. Vojty, terapeutický systém

reflexní lokomoce s důrazem na vztah a komunikaci v terapeutické triádě při této terapii,

dále průběh psychomotorického vývoje zdravého dítěte do tří let života a charakteristiky

dalších dvou diagnostických jednotek, skoliózy a chronické bolesti, které byly zvoleny

jako výchozí pro následné výzkumné šetření. Pozornost bude věnována i dosavadnímu

stavu poznání v této oblasti u nás a v zahraničí.

V empirické části pak bude shrnuto výzkumné šetření a jeho nejdůležitější výsledky

a závěry.

6

TEORETICKÁ ČÁST

7

1. OSOBNOST VÁCLAVA VOJTY A VZNIK TERAPEUTICKÉHO

PRINCIPU VOJTOVY METODY

Než uvedeme jednotlivé zákonitosti Vojtovy terapie, dovolíme si alespoň krátce

představit zakladatele této metody, prof. V. Vojtu, po kterém je pojmenována.

Prof. MUDr. Václav Vojta, DrSc. byl českým dětským neurologem a zakladatelem

vývojové kineziologie1. Narodil se 12. července 1917 v Mokrosukách. Studium lékařské

fakulty musel přerušit kvůli německé okupaci. Svou kariéru zahájil na neurologické klinice

prof. K. Hennera. Jeho cesta poté vedla na 4. Neurologickou kliniku Lékařské fakulty

Univerzity Karlovy v Praze a do Dětské léčebny v Železnici u Jičína. V roce 1968

emigroval do Spolkové republiky Německo, kde se jeho působištěm stala nejprve

Ortopedická klinika v Kolíně nad Rýnem a později Dětské centrum v Mnichově. Až rok

1989 mu umožnil návrat zpět do České republiky (Marešová, Joudová, Severa, 2011; Orth,

2012).

Za svůj život publikoval V. Vojta více než 100 vědeckých prací a dal možnost

dalšímu vzdělávání skrz mnoho školení a přednášek. Jeho práce byly přeloženy do

několika jazyků. Jmenujme alespoň dvě nejznámější a rozsáhlejší, kterými jsou „Mozkové

hybné poruchy v kojeneckém věku“ a „Vojtův princip“ vydaný s A. Petersovou (Kolář,

2012).

Terapeutický princip Vojtovy metody začal vznikat v 50. letech 20. století, kdy V.

Vojta zpozoroval u rehabilitace dětí školního věku s cerebrální parézou změny spasticity.

Jednalo se o spontánní pohyby trupu a končetin při manipulaci ve zvláštních výchozích

polohách se záměrnými podněty. Tyto změny se daly opětovně vyvolat a odezvy takto

vyvolaných pohybů bylo možné pozorovat i hodiny po ukončení manipulace. Při

následném opakování manipulace byly uvedené odezvy přejaty do spontánní motoriky

jedince a dále jím využívány. Odtud pochází myšlenka, že hybné vzorce mohou

1 Věda zabývající se pohybem člověka. Vychází z biomechaniky a neurofyziologie (Trojan, Druga,

Pfeiffer, 2005).

8

poskytnout přístup k již zapomenuté hybné zkušenosti, která je funkčním narušením

z nějakého důvodu znepřístupněna (Haladová, 2007).

Přes empirické začátky se metoda podrobně popsaná V. Vojtou dále utvářela do

uceleného rehabilitačního konceptu i díky jeho spolupracovníkům a žákům. Byly

zpřesňovány teoretické otázky a terminologie. Zdokonalovala se metodika a společně s tím

tak dala vzniknout diagnostice, zejména polohovým testům (Haladová, 2007; Molnárová,

2009).

Tento rehabilitační princip byl poté přednášen nejen ve Spolkové republice

Německo, ale i v Itálii, Japonsku, Švédsku, Norsku, Rakousku, Francii, Španělsku, ale i

Jižní Americe, Indii a Koreji, a dalších zemích.

V. Vojta byl za svůj život oceněn mnoha vědeckými cenami a čestnými

vyznamenáními, např. i Heineho cenou, nejvýznamnějším oceněním Německé ortopedické

společnosti (IVG, nedat.). Zemřel náhle 12. září roku 2000 v Mnichově ve věku 83 let. Ve

stejném roce obdržel také státní vyznamenání – medaili Za zásluhy in memoriam (Kolář,

2012; Sochová, 2002).

9

2. VOJTOVA METODA REFLEXNÍ LOKOMOCE

2.1. Principy terapeutického sytému

Terminologie pro pojmenování Vojtovy metody není přesně stanovena. Zcela

běžně se tak setkáme s Vojtovou metodou, Vojtovou terapií, nebo Vojtovou metodou

reflexní lokomoce, Vojtovým terapeutickým systémem či principem.

Právě tato kapitola bude věnována popsání principů, zákonitostí a pravidel, díky

kterým se Vojtův ucelený systém mohl rozvinout.

Vojtova metoda jako jedna z rehabilitačních technik nejvíce využívá principů

vývojové kineziologie a zejména neuroplasticity. Neuroplasticita je základní vlastností

nervové tkáně, která s věkem klesá, ale nikdy zcela nevymizí. Neuroplasticita je

předpokladem, že při terapii bude centrální nervový systém reagovat na námi vyvolané

podněty a evokované změny přijme do svého celku a tím zprostředkuje zlepšení hybné

poruchy či onemocnění (Beranová, Kováčiková, 1998).

K vyvolání těchto změn v centrálním nervovém systému je zapotřebí reflexní

aktivace. Reflex je základní funkční jednotkou nervové soustavy, je to zákonitá odpověď

organismu na dráždění receptorů. Je determinován určitými změnami v zevním nebo

vnitřním prostředí, které se uplatňují jako podněty (Trojan et al., 2005). Co se týče

receptorů, jsou oslovovány zvláště receptory reagující na protažení svalů a šlach (svalová

vřeténka, šlachové Golgiho orgány), tlakové receptory kůže (mechanoreceptory), jakož i

receptory vnitřních orgánů (interoreceptory) a v menší míře i kloubní receptory (Orth,

2012). Takto vyvolaná odpověď lidského organismu je vedena přes periferní nervy,

míchu, mozkový kmen až do motorických oblastí kortexu. Na motorických odpovědích se

přirozeně podílejí i mozeček, bazální ganglia a další části nervového systému. Centrální

nervový systém je zásadní pro kontrolu postavení a ohodnocení úspěchu pohybu (Frank,

Earl, 1990).

Vývojová kineziologie dále předpokládá jakousi genetickou výbavu každého

jedince pro hybné vzorce v jeho ontogenezi (vývoji). Toto genetické naprogramování může

být právě u mnohých dětí s hybnou poruchou přístupno jen částečně nebo vůbec ne.

Dochází tak k chybnému řízení těla a nesprávným reakcím se vznikem náhradních

10

motorických modelů. Náhradní motorické modely jsou abnormální, patologické chybné

odezvy, které jsou při hybné poruše zafixovány (Trojan et al., 2005; Vojta, Peters, 2010).

Předmětem vývojové kineziologie je zejména motorický vývoj dítěte v prvním roce

života, jeho raná diagnostika (do 3 měsíců života) a terapie (zejména do 6 měsíců života).

Jednotlivé vývojové etapy motorického vývoje probíhají za určitých pravidel. Mezi tato

pravidla patří schopnost aktivizovat vzpřímenou polohu, tzv. posturální aktivita, schopnost

udržet vzpřímenou polohu, tzv. posturální reaktivita, a posledním je tzv. fázická složka

(nákročná nebo reflexní), která je vždy vzhledem k osovému orgánu udržována v určitém

úhlovém postavení. Uvedené zákonitosti jsou vzájemně provázané a neoddělitelné. Pokud

se porucha objeví v jednom z uvedených systémů, vyřazuje následně i oba ze zbylých

systémů (Haladová, 2007; Vařeka, 2000b).

Uvedená pravidla tak ve výsledku společné interakce ústí do globálních dílčích

vzorů, kterými jsou jednotlivé pohyby kloubů, hlavy, končetin či částí trupu. Tyto dílčí

vzory lze nalézt v průběhu celé motorické ontogeneze jedince (šikmý sed, tulenění, lezení

po čtyřech, stavění se apod.) (Vojta, Peters, 2010).

2.1.1. Reflexní lokomoce

Reflexní lokomoce je motorická odpověď, pohyb vpřed, který probíhá bez vědomé

účasti jedince. Skládá se ze dvou globálních hybných vzorců, kterými jsou reflexní plazení

a reflexní otáčení (Haladová, 2007; Kováčiková, 1998b).

Kováčiková (1998b) jednoduše a výstižně popisuje podstatu reflexní lokomoce

jako aktivační systém, což znamená, že se jedná o systém modelů reflexního plazení a

reflexního otáčení a ne pouze o jeden jediný cvik či sled cviků. Tyto modely následně

vědomě vyvoláváme, aktivujeme zvenčí, s pacientem se tedy necvičí.

Terapie pomocí reflexní lokomoce se vyvolává aktivací z různých výchozích poloh.

Jsou jimi výchozí polohy reflexního lezení, reflexního otáčení a tzv. první pozice (poloha

na čtyřech na holeních a předloktí), kde jsou jednotlivé části těla (končetiny, páteř, hrudní

koš, pánev) rozdílně zapojovány. Výchozí polohy jednotlivých hybných vzorců vyžadují

nastavení určitého úhlu vzhledem k trupu. Již zmíněné nastavení vyvolává určité předpětí a

dochází k centraci kloubů. K zaktivování, vyprovokování hybné odpovědi jsou využívány

tzv. spoušťové zóny (viz kapitola 2.1.2.). Stejně tak jako má každý hybný model svou

11

výchozí polohu, má i polohu konečnou. Tomu je ale pouze za podmínky, že celý pohybový

děj necháme proběhnout. Konečná poloha je zároveň výchozí polohou pro aktivaci

stejných modelů na druhostranných končetinách. Úplný děj je dynamický a dochází ke

střídání fáze stojné – opěrné, flekční – nákročné, odrazové a relaxační, v určité časové

posloupnosti (Haladová, 2007; Vojta, Peters, 2010).

2.1.2. Spoušťové zóny, spoušťový tlak a opory

Spoušťové zóny jsou senzitivní body proprioreceptivního charakteru. Jsou to místa

na trupu a končetinách, pomocí kterých při určitém spoušťovém tlaku stimulujeme hybné

vzorce. Spoušťový tlak není libovolný, je přesně směrován k povrchu kůže do hloubky

směrem ke kloubu, který je nejblíže spouštěné zóně, poté k nejblíže ležícímu kloubu

ramennímu či pánevnímu nebo páteři. Směr tlaku tedy nelze směřovat jinak. Můžeme

měnit ale intenzitu tlaku. Při tlakovém působení nesmí vznikat bolest, ta by nám dále

zablokovala vyvolaný informační tok do centrálního nervového systému a hybná odpověď

by nebyla správně vyvolána nebo vůbec neproběhla. Spoušťový tlak je vyvoláván na

periostu kosti či fascii svalu (Haladová, 2007; Orth, 2012).

Spoušťových zón na těle jedince je celkem devět. Reflexní pohyb lze vyvolat pouze

z jedné, ale i libovolnou kombinací jednotlivých zón. Při kombinaci aktivace více

spoušťových zón mluvíme o prostorové sumaci. Dochází tak k zesílení aktivace.

V principu reflexní lokomoce existuje i časová sumace, ke které dochází tak, že v místě

spoušťových zón vyvoláme odpor již probíhajícímu pohybu. Dojde k prodloužení

kontrakce svalů, posílení motorické odpovědi a prodloužení pohybové fáze. Nejedná se

zabránění pohybu (Ibid).

Opory jsou pak přesně daná místa, kde dochází k přesunu těžiště a aktivování

končetiny jako páky, které nesou trup do vzpřímení. Pokud jsou správně nastaveny,

zapojení svalů ústí až do lokomočního principu v dané časové posloupnosti (Haladová,

2007).

12

2.1.3. Reflexní plazení

Reflexní plazení aktivujeme z polohy na břiše (viz příloha č. 4). Jedná se o pohyb

vpřed, při kterém se střídají opory a kroky na končetinách při ideálním držení trupu.

Vyvoláváme tak pohyb zkřížené chůze za sledu jednotlivých fází krokového cyklu, fáze

flekční, relaxační, opěrné a odrazové (Orth, 2012).

Již při aktivování výchozí polohy na břiše jsou klouby nastaveny tak, aby

umožňovaly vzpřímení. Stimulace na končetinách dráždí okostice (periost) a stimulace

v pletencích (ramenním a pánevním) navíc protahuje i svalové skupiny. Každá končetina -

čelistní horní, záhlavní horní, čelistní dolní a záhlavní horní (viz příloha č. 4, obrázek č. 1)

má také stanoven svůj pohyb, kdy v ní dochází k převzetí funkce opěrné, kdy umožní

odlehčení trupu a za jakého pohybu, popř. kdy je ve fázi flekční, kdy provádí pohyb a je

připravena přejít opět do fáze opěrné či kdy dojde ke stojné a odrazové fázi (Haladová,

2007; Vojta, Peters, 2010).

Umístění spoušťových zón při reflexním plazení je pak zobrazeno v příloze č. 4,

obrázek č. 2.

2.1.4. Reflexní otáčení

Reflexní otáčení je aktivováno z polohy na zádech či polohy na boku (viz příloha č.

5), popřípadě může být vyvolána i z šikmého sedu, který umožňuje napřímení těla z polohy

naboku až k lezení po čtyřech a vstávání. Ideálně by pak reflexní otáčení mělo probíhat

plynule z polohy na zádech, přes otočení do polohy na boku a následně až do polohy na

čtyřech (Orth, 2012; Vojta, Peters, 2010). Rozmístění spoušťových zón při reflexním

otáčení je doloženo v příloze č. 5, obrázek č. 2 a 3.

Jak už naznačují dvě základní výchozí polohy tohoto děje, je reflexní otáčení

rozdělné do dvou fází. V první fázi dochází k prohloubení dýchání, přesunu těžiště,

vzpažení a rotaci horních končetin, extenzi trupu, flexi pánve a dolních končetin a rotaci

hlavy. Druhá fáze probíhá již o něco složitěji, každá končetina má opět stanovený pohyb

přes stojnou fázi, opěrnou, rotační a flexní (Haladová, 2007).

Podrobný výklad jednotlivých dílčích motorických vzorů jak u reflexního otáčení,

tak reflexního plazení neuvádíme. Tento výklad lze nalézt v publikacích V. Vojty a A.

13

Petersové (2010) či H. Orthové (2012). Snažili jsme se alespoň nastínit jednotlivé principy

pohybu a vytvořit představu o jejich vyvolání. Názorně je fotograficky zdokumentována

jedna ucelená rehabilitační jednotka v příloze č. 6.

2.2. Diagnostika

Vojtův princip zahrnuje jak terapii, tak diagnostiku motorického vývoje a hybných

poruch. Diagnostika slouží k analýze celkového pohybového modelu. Posuzujeme

především spontánní motoriku a primitivní reflexy. Na základě analýzy pak stanovujeme

vývojový věk motoriky a popřípadě prognózu pro další motorický vývoj či nutnost dalších

diagnostických vyšetření. Na závěr klinického vyšetření volíme terapeutický postup

(Kolářová, Hánová, 2011; Orth, 2012).

K diagnostice nám slouží znalosti vývojové kineziologie, primitivních reflexů a

znalost sedmi polohových reakci modifikovaných dle V. Vojty. V těchto polohových

reakcí se mění poloha těla dítěte daným standardním způsobem.

Polohové reakce jsou následující:

1. Vojtova reakce – tzv. boční sklopení.

2. Trakční test – tah do šikmé polohy.

3. Peiper-Isbertova reakce – závěs hlavou dolů za obě dolní končetiny.

4. Collisové vertikální reakce – závěs hlavou dolů za jednu dolní končetinu.

5. Collisové horizontální reakce – boční závěs za homolaterální končetiny.

6. Landauova reakce – horizontální závěs s trupem v pronaci.

7. Axiliární závěs vertikální – držení v podpaží, respektive za boky hrudníku.

Velmi důležité je správné provedení polohových testů spočívajících v jejich

kompletním, postupném a precizním provedení. Jejich výhodou je možnost provedení již u

novorozeného dítěte, rychlost provedení a odpovídající výsledky. Z počtu abnormálních

polohových reakcí se pak usuzuje např. na stupeň centrální koordinační poruchy

(Marešová et al., 2011). Pro lepší představu jsou polohové reakce uvedeny v příloze č. 7.

14

Včasná diagnostika a zachycení abnormalit motorického vývoje v raném období

jsou nesmírně důležité pro budoucí harmonický vývoj dítěte. Při zjištění ohrožení vývoje

hybnými poruchami pak může být okamžitě zahájena terapie.

2.3. Indikace k terapii

Vojtova metoda má rozsáhlý okruh indikací. Není určena pouze pro konkrétní

onemocnění. Využívá se jak v dětské neurologii, dětské ortopedii, pediatrii, tak i

v neurologii a ortopedii dospělých. Lze ji indikovat i v dětské kardiologii. Využití terapie

pomocí Vojtovy metody je možné téměř v každém věku, podmínkou je, že musí zůstat ke

stimulaci hybných vzorců nějaké neuromuskulární spojení. Nejčastěji je Vojtova metoda

indikována dětem se středně těžkou a těžkou centrální koordinační poruchou a s lehkými

asymetrickými centrálně koordinačními poruchami s možným rizikem vzniku cerebrální

parézy. V indikaci dále můžeme najít právě infantilní cerebrální parézy, získané cerebrální

syndromy, vrozené a získané periferní parézy, dále myopatie, lordózy, kyfózy a skoliózy a

další funkční omezení pohybového aparátu, dysplazie kyčlí, chybná postavení nohy, ale i

roztroušené sklerózy a mnohé další (Orth, 2012).

Indikační šíře je velmi obsáhlá a nemůžeme zde bohužel vyjmenovat vše.

2.4. Kontraindikace a rizika terapie

Převládá názor, že kontraindikace k Vojtově terapii nejsou. Ovšem musíme být na

tomto místě schopni připomenout, že existují somatické stavy nebo jiné okolnosti, které na

určitou dobu mohou terapii přerušit či s ní nedovolují vůbec začít. Orth (2012) uvádí např.

horečnatost, dobu krátce po očkování, metastazující a diagnosticky neobjasněné nádory,

akutní fáze po operacích (nestabilní krevní oběh), akutní zánětlivé procesy, cerebrální,

epileptické záchvaty při nasazení léčby či počátek aplikace antikonvulsiv nebo steroidů.

Rizika jsou ovšem i u vrozené lámavosti kostí, kde hrozí nebezpečí fraktur, u

vysokého odvápnění kostry, a rizikem může být i nebezpečí srdeční dekompenzace u

hemodynamických srdečních vad. Nesmíme zapomínat, že Vojtova metoda ovlivňuje i

15

další systémy v našem těle a tak problémem může být i průjmové onemocnění a zvracení

(Molnárová, 2009; Orth, 2012).

Terapeutický proces také nebude úspěšný, pokud se v kterékoli rovině triadického

vztahu při terapii (viz kapitola 2.7) vyskytne oslabení či hrubé narušení, popř. zneužívání

dětí. Vojtova metoda se také nedoporučuje těhotným ženám (IVG, nedat.).

Choulostivou otázkou v odborných kruzích je pak aplikace Vojtovy metody u lidí

s autismem či psychiatrickým onemocněním.

2.5. Aplikace terapie v praxi

2.5.1. Dávkování terapie

Dávkování neboli v tomto případě častost terapie je klíčová pro konsolidaci

centrálních nervových spojení. Počet denních opakování je vcelku přesně stanoven. U

miminka v nejranějším období jsou to zpravidla 4 terapeutické jednotky denně. Zapotřebí

je co nejlépe informovat rodiče o časové správnosti rozdělení terapie, kdy by jednotlivé

odstupy mezi denními jednotkami měly být minimálně dvě hodiny, zajisté s přihlédnutí

k režimu dítěte, např. u kojence je to 3,5 až 4 hodiny (Orth, 2012).

Po poslední terapeutické jednotce by měla následovat ještě jedna volná hodina před

ukládáním ke spánku. Je to prostor pro využití zaktivovaných hybných vzorců (není tedy

doporučováno obvykle více terapeutických jednotek denně). Tato poslední, čtvrtá,

jednotka poskytuje nejvyšší možnost zaktivizování pro vyvolání hybných vzorců (první

jednotka je vždy po spánku opět nejslabší). V rodičích pak může být jednoduše snadno

vyvolán pocit, že jejich dítě z předešlého dne vše zapomnělo. Ranní jednotka je pro rodiče

tedy nejtěžší. Rodiče, kteří cvičí s dítětem pouze jedenkrát denně, jsou pak ochuzeni o

efekt čtvrté jednotky a cvičení pro ně může být o to náročnější (Ibid).

16

2.5.2. Délka terapeutické jednotky

Délka terapeutické jednotky je závislá na více faktorech. Prvním z nich je věk

pacienta. U novorozenců a předčasně narozeným miminek je délka jednotky 1 až 2 minuty.

U kojenců se trvání jedné jednotky zpočátku zvyšuje na 5 až 6 minut, v pozdějším věku na

10 až 12 minut. Menší dítě pak zvládne vydržet aktivaci 15 až 20 minut. U starších dětí,

mladistvých a dospělých je vhodné provádět aktivaci 20 až 30 minut. Pokud ale k této době

připočteme dobu potřebnou na svlečení, oblečení a případné přestávky mezi jednotlivými

aktivacemi hybných vzorců, změn výchozích poloh atd., doba terapie se navyšuje

(Haladová, 2007; Orth, 2012).

Dalšími faktory ovlivňujícími výběr správné délky terapeutické jednotky jsou např.

senzibilita jedince a obraz jeho onemocnění (Haladová, 2007).

2.5.3. Účinky terapie

Účinků terapie pomocí Vojtovy metody můžeme pozorovat hned několik. Tím, že

dochází k ovlivnění motorického vývoje, se řídí a mění rovnováha a těžiště těla, vyrovnává

se rozdíl růstu končetin, patologické přetrvávající primitivní reflexy mizí, proměňuje se

funkce svalů. Napomáhá nástupu jednotlivých fází motorického vývoje (napřímení,

rozevření rukou a nohou, diferenciaci pohybů,…). Zvyšuje se funkční pohyblivost a

eliminuje se vadné držení těla. (Haladová, 2007; IVG, nedat.; Vojta, Peters, 2010).

Dále se proměňuje dýchání (prohloubení, zklidnění a ustálení) a uvolňují se

mluvidla (zlepšení řečových schopností, sání, polykání, žvýkání apod.). Dochází k

ovlivnění vylučovací soustavy (ovlivnění vyprazdňování močového měchýře a tlustého

střeva) a změny nalezneme i v systémech vazomotorických (prokrvení kůže nad

aktivovanými svaly či skupinami svalů), pilomotorických a sudomotrických (pocení).

Uvádí se i zlepšení stereognozie (poznání struktur a tvarů hmatem), orientace v prostoru,

koncentrace, hemianoptické poruchy (výpadek zorného pole) a strabismu convergens

alternans (Ibid).

Z psychologického hlediska se pacient stává vyrovnanějším, spokojenějším a

dokáže snášet vyšší emoční zátěž. Dochází u něho k větší samostatnosti a postupné

nezávislosti (IVG, nedat.).

17

2.5.4. Limity terapie

Limity terapie jsou jednak tvořeny již zmíněnými kontraindikacemi a riziky terapie

(viz kapitola 2.4.), ale i mnoha dalšími faktory. Terapie je ovlivňována dále i správnou

diagnostikou, včasným zahájením terapie a rozsahem onemocnění či postižení jedince.

Významný vliv v procesu léčby ale hraje i terapeut, jeho teoretické i praktické zkušenosti a

zvolený přístup k terapii.

Mohli bychom zpozorovat limity ale také už při prvních vyšetření, kdy dochází

k orientačnímu hodnocení motorického vývoje u praktického lékaře, dětského praktického

lékaře, ortopeda či neurologa. Velké nároky jsou tak kladeny i na tyto lékaře tzv. prvního

záchytu, jejich znalosti a klinické zkušenosti s cílovými skupinami pacientů, polohovými

testy apod. Nemalou roli má také přístup jedinců rehabilitujících pomocí Vojtovy metody,

nejčastěji se jedná o samotné pacienty a rodiče dětí. Podstatný je stupeň jejich motivace a

mentálních dovedností (IVG, nedat.).

2.6. Význam, využití a cíle terapie

Největší přednosti principu reflexní lokomoce dle V. Vojty jsou jasně stanovená a

popsaná pravidla a postupy terapeutického systému (výchozí polohy, spoušťové zóny,

cílené motorické odpovědi a pohyby apod.). Nespornou předností je i fakt, že metodu

můžeme aplikovat téměř nezávisle na obrazu onemocnění či postižení jedince a jeho věku

(Orth, 2012).

Záměrem terapie je podpořit a zaktivizovat pacientovi možnosti, které mu byly

dosud skryté. Najít cestu k vrozeným hybným vzorcům v naší centrální nervové soustavě a

tím umožnit jejich obnovu pravidelnou aktivací. U dětí je cílem většinou dosáhnout

harmonizace vývoje, napomoci vyvolat vzpřímení a pohyb vpřed, posílit oslabené systémy

vývoje jedince a dosáhnout co největší samostatnosti a lepší kvality života. U dospělých,

kde je již možný omezený zásah do centrální nervové soustavy, je pak vyvinuto úsilí

k zabránění negativním, popřípadě sekundárním projevům onemocnění či postižení, např.

snížení bolesti a zvýšení flexibility (Husárová, 2005; IVG, nedat.; Orth, 2012;).

18

Jelikož Vojtova metoda dokáže spustit spoustu vývojových změn a postupů vpřed,

bývá zvykem ji, dle obrazu nemoci, doplňovat další následnou péčí logopedů,

ergoterapeutů, speciálních pedagogů a dalších pomocných disciplín (Orth, 2012). Pokud je

narušen i vývoj psychický a sociální, je využíváno různých aktivizačních programů

nestátních neziskových organizací, kde může dojít k lepšímu poznání prostředí, sebepřijetí

a kontaktu s vrstevníky.

Člověk je v dnešní době pojímán jako bio-psycho-sociálně-spirituální bytost a

s tímto přístupem bychom měli přistupovat i k léčbě jeho onemocnění. Nerovnováha

jednoho systému totiž způsobuje nevyrovnanost i systémů ostatních.

2.7. Význam vztahu a komunikace v terapeutické triádě při

terapii

Vojtova metoda reflexní lokomoce není rehabilitací v typickém slova smyslu, kde

by vznikala pouze setkání v dyádě terapeut – pacient. Zrovna tento přístup těží i z možnosti

přibrat do terapeutického týmu dalšího člena, který by s pacientem mohl provádět

rehabilitaci i doma. Většinou tak do ordinací s pacienty přichází jejich blízcí, rodiče či

partneři, ale občas i další členové z rodiny či přátelé.

Pro zjednodušení následujících obeznámení o významu vztahu a komunikace v této

triádě budeme hovořit o „rodičích“ a „dětech“. Paralelně obdobné vztahy budeme vnímat i

u dalších možností složení triády, např. terapeut-pacient-pacientův životní partner apod.

Terapeutický tým by měl být ideálně tvořen třemi osobami. Vzhledem ale

ke spoustě faktorů, jako např. vyšší vzdor u dětí kolem desátého měsíce života a fyzická

neschopnost matek zvládnout kladený odpor dětí, přichází do terapeutického týmu čtvrtý

člen. Čtvrtým členem bývá manžel či partner matky, výjimečně někdo další z blízké

rodiny. Orth (2012) doporučuje pro ideální fungování a průběh terapie, aby byl

terapeutický tým maximálně čtyřčlenný. Členové tohoto týmu by měli mít pevný vztah

k dítěti, měli by být jeho denními opatrovníky, aby tak mohli být k dispozici.

Úspěšné zvládání terapie je náročný proces, který vyžaduje spolupráci všech

zúčastněných. Průběh ovlivňují zejména postoje zúčastněných k terapii, výchovné postoje

rodičů, informovanost všech zúčastněných a jejich osobní nasazení. Velké nároky jsou

19

kladeny také na erudovanost terapeutů. Nejpodstatnější je na začátku terapie vytvořit

atmosféru důvěry, vzájemného pochopení a přijetí, a aktivně společně najít cíl a zaměřit se

něho za správné motivace. Komunikace při společné práci pak probíhá převážně

neverbálně. Neverbálně probíhá nejen manipulování a stimulování hybných vzorců dítěte,

ale i vyjadřování a rozpoznávání citu terapeuta či rodiče.

Postupně se nyní podíváme na specifika některých vztahů vznikajících v triádě, jak

je předestírá Orth (2012).

Interakce terapeuta s rodičem, zejména u matek s dětmi, je zásadní. Od navázání

prvního kontaktu, přes nastolení důvěrné atmosféry a získání pocitu přijetí, uzavření

terapeutické smlouvy2 a dojití k dohodnutému zdárnému cíli je dlouhá cesta. Rodiče by

ideálně měli být připraveni na to, co je čeká, již od lékaře, kde se onemocnění či postižení

zachytilo. Mnohdy ale z důvodu, např. časové tísně, k dostatečné informovanosti rodičů

nedochází a úloha dovysvětlení pak zůstává na terapeutovi.

V dnešní době moderních technologií rodiče často přicházejí do ordinací terapeutů

často s nejistými informacemi. Úkolem terapeuta je pak najít vhodnou cestu, jak navázat

vztah s matkou. Povede cesta přes kognitivní složku a bude převládat věcná

informovanost? Bude lepší se vydat přes složku emocionální a všemi možnými způsoby

(poloha hlasu, způsob řeči těla apod.) proniknout k poznání rodiče a docílit empatického

porozumění? Či bude výhodnější zaměřit se na konativní úroveň, která ale bez podpory

předchozích dvou složek neponese tak slibné výsledky možná? V praxi je potřeba využívat

všech cest a je jen na každém terapeutovi, kudy se vydá. Nejčastěji je ale potřeba rodiče

relevantně informovat a motivovat ke spolupráci. Terapeut ale dále i rodiče s dětmi provází

a popřípadě napomáhá s dalšími potřebami rodiny vzniklých v průběhu onemocnění či

postižení (vhodný výběr hraček, u starších dětí a dospělých edukace ohledně

ergonomických návyků atd.).

Žádoucí je, aby terapeut mohl i citlivě připravit rodiče na možné rozporuplné

reakce okolí, a aby jim dokázal vysvětlit, proč je domácí prostředí významné pro akceptaci

terapie, popřípadě jak mohou vhodně do terapie zapojit další sourozence dítěte či si

vytvořit pozitivní a příjemné každodenní rituály pro zvládání terapie (hry, zpívání apod.).

2 Nepsaný vnitřní souhlas o strukturování plánované rehabilitace (terapeut nabízí všechny své

znalosti a schopnosti na společné cestě k cíli; rodič se komplementárně zavazuje k respektování

stanovených pravidel, termínů, provádění rehabilitace apod.) (Orth, 2012).

20

Při takovém vstřícném zacházení a přístupu pak rodič zjišťuje, že pro své dítě může přinést

do života více, než jen vytoužený terapeutický cíl.

Na bedrech rodičů také leží velká zodpovědnost a schopnost udělat velký kus

práce. Čeká se od nich, že převezmou odpovědnost nejen za své počínání, ale i za druhé, že

zvládnou pocity ambivalence, kdy pochybují o své roli, zda jsou rodičem či terapeutem, že

i oni přijmou terapeuta jako rovnocenného partnera a najdou společně cestu, kudy

postupovat dále. Možná je čeká i zmobilizování všech sil, vzdání se dosavadních aktivit,

zaujetí jiné role v rodině, naučit se organizování denního programu a hlavně přijmout

onemocnění svého dítěte. Dále zvolit jasný a pevný přístup k rehabilitaci a poskytovat tak

dítěti bezpečí a jistotu, naučit se rozeznávat rozdíly v reakcích dítěte, nekomunikovat

s dítětem pomocí dvojné vazby a poskytnout mu přehledné a správně nastavené hranice

(Orth, 2012).

Interakce dítěte s rodičem (obecně pacienta s blízkou osobou) přináší tak spoustu

dalších výzev, ale i zrádných míst. Motivace rodičů samozřejmě roste s úspěchy

pozorovaných výsledných efektů a napomáhá tak lepší budoucí spolupráci při terapii.

Souběžně bychom některé zmíněné fenomény mohli aplikovat i na samotné děti.

Připomeňme alespoň ještě fakt, že dítěti se dostává nové šance v jinak

strukturovaném prostředí posílit svůj psychosociální vývoj, naučit se spolupráci a pravidel

fungování vztahů ve společné interakci. Děti různého věku rovněž mohou těžit z této

situace i tím, že mají pozornost rodiče jen pro sebe (IVG, nedat.).

2.8. Závěrem

Vojtova metoda je zajisté v lecčem kontroverzní terapií pro mnoho jedinců. Na

druhé straně ale vnáší do rehabilitace jasný, ucelený a propracovaný systém terapie

s využitím vlastních sil jedinců a možnost téměř neomezené aplikace terapie. I přes tyto

zjevné přednosti, ale zůstává metodou volby, jelikož má i své hranice. Klade nároky na

řádné znalosti především z oblasti vývojové kineziologie, umění jednání s lidmi a

rozpoznání vlastních sil a schopností.

21

Na poznatky prof. V. Vojty navazují práce a terapeutické koncepty mnoha dalších

méně či více známých osobností rehabilitačního lékařství. Např. Čápová (2008) využila

poznatky o pohybu a kineziologické primární vertikalizaci, znalosti svalových souher a

teoretické poznatky ke vzniku terapeutického konceptu „Bazální programy a podprogramy.

Nejvýznamněji ale poznatky prof. V. Vojty šíří nejen u nás, v odborné i laické veřejnosti,

ale i ve světě prof. Pavel Kolář, který je zakladatelem konceptu dynamické

neuromuskulární stabilizace (DNS).

22

3. PSYCHOMOTORICKÝ VÝVOJ

Následující kapitola nabídne přehled či charakteristiku jednotlivých období vývoje

do třech let života jedince. Rozhodli jsme se podat výklad uceleně, bez rozdělení

jednotlivých oblastí vývoje na vývoj motorický, percepční, kognitivní, sociální atd.

Rozvržení jednotlivých etap je pouze ilustrativní. V závislosti na individuálním tempu

každého dítěte se mohou některé pokroky ve vývoji lišit a dosažené dovednosti objevit

v jiném časovém období.

Vzhledem k zaměření diplomové práce je vynechán rozbor prenatálního období,

období porodu a specifika vývoje předčasně narozených dětí, i když si uvědomujeme, že i

tato období jsou signifikantní pro další vývoj jedince. Nezmiňujeme ani specifika období

předškolního a školního věku. Období dospívání pak bude lehce zmíněno v kapitole 4.4.

Centrální nervový systém je v raném období života jedince ještě plastický a tím

nám umožňuje při včasném zachycení a terapii u symptomaticky rizikových dětí pozitivní

ovlivnění dalšího vývoje (Sobotková, 2012).

Připomeňme si tedy alespoň zákonitosti vývojových principů A. Gessela (in

Langmeier, Krejčířová, 2006). Motorický vývoj probíhá postupně dle následujících

principů: princip vývojového směru (ovládání částí těla dle tělesného růstu za postupu

kefalokaudálního, proximodistálního a ulnoradiálního), princip střídavého proplétání

antagonistických neuromotorických funkcí, princip funkční asymetrie, princip

individualizace a princip autoregulace.

3.1. Novorozenecké období

Novorozenecké období je nejkratším obdobím vývoje v životě jedince, ale je také

plné mnoha změn (nejen pro dítě) a podnětů. Je klíčové pro další směřování.

Novorozenec prospí3 přibližně kolem 20 hodin. Tělo zaujímá polohu „šermíře“, je

ve flexi, s hlavičkou otočenou na jedné nebo druhé straně, pěsti jsou zaťaté. Ještě neudrží

3Brazelton (1973, in Šulová, 2010) rozlišil 6 typů spánku. Rozeznávání těchto stavů je pro správné

zacházení s novorozencem velmi důležité. Právě na aktuálním stavu bdělosti závisí i všechny

ostatní reakce dítěte. Schopnost dítěte přecházet z jednoho stádia do druhého je znakem správného

psychického vývoje.

23

hlavu, v poloze na břichu pohybuje končetinami. Objevuje se „automatická chůze“. Mrká,

mračí čelo, při leknutí rozhazuje ruce. Hlavním komunikačním prostředkem je v tomto

období pláč (Hellbrügge, Šoltés, Archalousová, Ilenčíková, 2010).

Novorozenec má vyvinuty všechny nepodmíněné reflexy (sací, polykací,

vyměšovací, hledací, úchopové atd.). Úchopový reflex je silnější, vložíme-li mu do dlaně

prst. Rozlišuje základní tvary a barvy. Dává přednost ostrým kontrastům a složitým

vzorcům. Nejlepší vzdálenost pro pozorování lidí a předmětů je v této době 20-25 cm, kdy

probíhá optimální akomodace oka. Preferuje vyšší ženský hlas a sladkou chuť. V tomto

období se ale ještě orientuje zejména hmatem (blízkost, teplo, měkkost, pohlazení).

Uklidní se v náručí, k čemuž nedochází při výskytu hladu, bolesti či nemoci. Reaguje na

kolébání a změny polohy. V prvním týdnu již pozná matku pomocí čichu (Hellbrügge et

al., 2010; Langmeier, Krejčířová, 2006).

V tomto období již můžeme pozorovat individuální rysy povahy, zda je dítě spíše

aktivní, citlivé, apatické apod.). Je vhodné, když si vytvoříme dobré rituály pro jednotlivé

činnosti dne – probouzení, hygienu, kojení, uspávání apod., a naučíme se vhodné stimulaci

dítěte. Nastává proces vzájemné adaptace dítěte a matky i celé rodiny a obzvláště mezi

matkou a dítětem vzniká velmi silné citové pouto (Vigué, 2006).

3.2. Kojenecké období

Kojenecké období je charakteristické dalším tělesným růstem a zráním centrální

nervové soustavy. Nejvíce zde můžeme pozorovat rozvoj motorické a smyslové soustavy.

Po překonání složité adaptace na nové prostředí dochází u dítěte k ustálení pravidelného

režimu.

Jelikož je toto období již o něco širší a obsáhlejší, uvedeme jednotlivé pokroky u

každého měsíce vývoje pouze v bodech dle Hellbrügge et al. (2010), Stoppardové (1992) a

Šulové (2010).

Druhý měsíc. Kojenec bdí kolem 9 hodin. Spí na zádech. Má nekoordinované

složitější pohyby. Zvedá hlavu nahoru nejméně do úhlu 45°. Hlavou kmitá výrazněji na

obě strany, udrží ji až 10s. „Automatická chůze“ odeznívá. Ruce jsou často lehce otevřené,

udrží na chvíli malé předměty. Zpozorní při zvuku zvonečku a otočí hlavu až o 180°.

Objevuje se první úsměv. Vyluzuje samohlásky připomínající „a“, „e“, které spojuje s „h“.

24

Třetí měsíc. Je kritickým přechodným obdobím. Dítě je podrážděné, méně spí.

Vleže na břiše zvedá ramena a hlavu. Končetinami pohybuje prudce najednou i každou

odlišně. Udrží hlavu nahoře nejméně 1 minutu; s podložkou pak v úhlu 90° a podpěrou na

předloktí. Zdvihá hlavu nahoru při tahu do sedu, při zaobleném sedu ji udrží 30 sekund

vzpřímeně. Ohýbá nohy při podepření, vyhasla „automatická chůze“. Pohybuje hračkou

vloženou do ruky, a sleduje ji očima z jednoho zorného úhlu do dalšího. Zkouší boxovat do

předmětů. Snaží se dávat vše do úst. Úsměv se stává pevným, neusmívá se však na

předměty nepodobající se lidské tváři. Poznává se v zrcadle. Pobrukuje hrdelní hlásku „r“.

Čtvrtý měsíc. Pozorujeme „plavání“, celé tělo se houpe jen na břichu. Udrží hlavu

při přitahování do sedu. Při polohování do stran ji udrží vzpřímeně. Rukama se chytá za

nohy. Dokáže sladit pohyb očí a rukou. Ruce si spolu hrají, dává si hračku do úst.

Upřednostňuje některé hračky. Reaguje na jméno. Krmí se lžičkou. Nahlas se směje.

Vyluzuje „v“, „f“ a „s“.

Pátý měsíc. Převrátí se z břicha na záda, ještě náhodně. Při přitahování do sedu

ohýbá hlavu, ramena a nohy. Na chvíli udrží svoji váhu při stoji. Rukama se dotýká hraček,

nechytá je. Rozlišuje přísný a milý hlas. Začíná vyjadřovat strach a nedůvěru. Snaží se

opakovat hlásky.

Šestý měsíc. Dítě je schopné samo sedět, popř. s malou oporou, podepírá se

s nataženýma rukama. Plazí se, umí se otočit. Má otevřené či polootevřené dlaně, dokáže

chvíli balancovat na jedné ruce. Cíleně uchopí hračku celou plochou dlaně, hračku si

přeloží z jedné ruky do druhé. Obrátí hlavu za šustícím papírem. Rozlišuje blízké a cizí

osoby. Vydává skupiny slabik „gege“ nebo „dada“ se změnou hlasitosti a výšky tónu.

Sedmý měsíc. Otáčí se z břicha na záda, leze po čtyřech, hraje si s chodidly,

„péruje“. Zkoumá vlastní tělo. Rozumí slovu „ne“ dle intonace. Uchopuje oběma rukama,

překládá hračku z ruky do ruky, hledá ztracený předmět. Objevuje se první sociální hra na

schovávanou. Žvatlá. Vyvolává zvuky hraček. Umí slabiky „papa“, „haha“, „memmem“.

Osmý měsíc. Otáčí se okolo své osy. Dítě se přitáhne do sedu, samo několik vteřin

sedí, podpírá se na stranách, aby nespadlo. Plazí se dopředu i dozadu, kývá se vkleče na

kolenou. Předměty při úchopu se posunují k prstům. Má zájem o blízké pohyblivé

předměty, roste schopnost soustředění a pozornosti. Pozoruje dospělé při jejich činnosti.

Pláče při vzdálení matky.

Devátý měsíc – Plazí se. Déle sedí samo, podpírá se vzadu. Stojí, když ho držíme za

ruce. Předmět nechává vědomě spadnout. Zajímají ho tiché zvuky. Vyndá předmět

25

z nádoby. Bouchá s předměty o sebe. Pokračuje hra na schovávanou. Rozumí

jednoduchým pojmům. Uchopuje hrníček s oušky. Říká jasné slabiky „mama“, „tata“.

Desátý měsíc. Houpe se na rukou a kolenou. Sedí samo s nataženýma nohama a

vzpřímeným trupem. Stojí s oporou. Uchopuje předměty do „pinzety“. Koordinuje ruce,

zkouší házet předměty. Zajímá se o detaily. Napodobuje gesta (mávání, pacipaci atd.).

Raduje se z pochvaly. Na požádání hledá známě předměty a osoby. Objevuje se první

souvislá hra, tancuje na hudbu, prozpěvuje si. Pozná hlasy rodiny, aniž je vidí.

Jedenáctý měsíc. Leze, sedí volně a udrží rovnováhu. Pohybuje se podél nábytku,

chodí, jestliže ho držíme za ruce. Úchop se stává klešťovým. Přitáhne si hračku na šňůrce.

Navléká kroužky. Jí rukama a samo, pije ze šálku. Samo listuje v knížce, sundává si boty a

ponožky. Vydává první slabiky „hamaham“ nebo „brmbrm“.

Dvanáctý měsíc. Chodí, s přidržením za ruku. Sezení je ukončeno. Podá předmět do

ruky, malý předmět spustí přes úzký otvor. Hraje si na honěnou. Mačká hračku, aby

zapískala. Kupí hračky dle vlastností. Pozná zvířata na obrázku. Má vlastní řeč. Umí první

dětská slova „hafhaf“ nebo „gaga“.

3.3. Batolecí období

V batolecím období už dítě chodí vzpřímeně, ale i padá a couvá. Začíná mluvit, což

někdy klade vyšší nároky na trpělivost rodičů. Ve dvanácti měsících zná 6 slov (v osmnácti

měsících 20 až 30). Začíná aktivně pomáhat při oblékáním, podává nohy při obouvání. Ve

dvou letech běhá, překračuje práh, rádo napodobuje tanec, přiřadí geometrické tvary

k příslušným otvorům, zná 200 až 300 slov. Umí chodit na nočník. Probíhá paralelní hra.

Ve třech letech už střída nohy při pohybu do schodů, odráží se sounož a jezdí na tříkolce.

Postaví most z kostek, navléká korálky, zapíná knoflíky na kabátku. Při hře už

spolupracuje. Hází předměty ze stoje a postaví most z 3 kostek. Umí první věty a první

jednoduchá souvětí (Langmeier, Krejčířová, 2006; Stoppardová, 1992; Vágnerová, 2012).

V tomto období nastává osamostatňování v uspokojování potřeb stimulace, začíná

chápat pravidla fungování světa, má základní orientaci v prostoru a v čase a relativně i

v množství. U batolete můžeme pozorovat první prosociální chování a potřebu emancipace

(Vágnerová, 2012). V batolecím období vyžaduje dítě stále velkou pomoc rodičů, ale tato

pomoc by už měla být méně nápadná. Důležitá je zde schopnost citlivě reagovat na signály

26

dítěte, umět vytvořit pozitivní atmosféru a blízký kontakt plný důvěry a empatie, ale také

stanovit pravidla chování (Šulová, 2010).

3.4. Závěrem

Období prvních třech let života dítě čeká velký kus cesty. V tomto období je

podstatná kvalita raných interakcí, jejich synchronizovanost a emoční vyladění. Je to

období budování základních pilířů celého dalšího vývoje dítěte. Nesmíme ovšem

zapomínat na to, že vývojové tempo dítěte je velmi individuální vzhledem k ostatním

dětem, ale také vzhledem k vlastnímu rozvoji v jednotlivých vývojových oblastech

(Sobotková, Dittrichová, 2009). Je tedy běžné, že právě období prvních třech let života

vzbuzuje u rodičů pochybnosti ohledně zdravotního stavu a správného vývoj dítěte. Při

nejistotě je dobré vyhledat lékaře, popř. při vzniklých komplikacích zahájit léčbu co

nejdříve.

Pro rodiče se jako vhodný průvodce nabízí kniha Sobotkové a Dittrichové (2012),

kde ilustrují rady, na co je si třeba dát pozor a čeho se vyvarovat (pocity viny a přílišná

úzkostnost, nedůslednost a nejednotnost, přetížení dítěte a přílišné nároky rodičů apod.) a

co je významné a nezbytné (pocit bezpečí a jistoty, dialog mezi dítětem a rodičem,

pozornost spolu s citovou účastí, stálost pečovatele a prostředí, povzbuzování k samostatné

činnosti, soudržnost rodiny atd.) pro ranou interakci.

27

4. SKOLIÓZA

Skolióza je jedno z nejčastějších onemocnění, se kterým se rehabilitační pracovníci

setkávají. Slovo samotné pochází údajně již z dob 2. stol. n. l. od římského lékaře Galéna

Claudia a jeho význam je „křivý“. Jedná se o patologické zakřivení páteře, které je

definováno jako vybočení větší než 10° dle Cobba (Bláha, 2005; Vařeka, 2000a).

V literatuře najdeme mnoho dělení a speciálních klasifikací skolióz (např. dle

Aebiho, Schwaba, Společnosti pro výzkum skoliózy SOSORT atd.). Uveďme si pro

ilustraci alespoň ty nejznámější. Skoliózy můžeme dělit dle stálosti změn na funkční (např.

posturální, kompenzační, hysterická) či strukturální (např. idiopatická, neuromuskulární,

kongenitální), dle výskytu patologického zakřivení (cervikální, cervikothorakální,

thorakální, thorakolumbální a lumbální), a dle mnohých dalších - dle vývoje deformity,

možnosti korekce, období zahájení léčby atd. (Repko, 2010; Sochová, 2002; Vařeka,

2000a).

Pro účely výzkumné části této práce se budeme dále zabývat pouze idiopatickou

skoliózou, která je právě nejčastější formou skoliózy.

4.1. Definice, prevalence a etiologie idiopatické skoliózy

Idiopatická skolióza jako diagnostická jednotka je definována od roku 1992 jako

deformita páteře, která nastává ve třech dimenzích (frontální, sagitální a transverzální) a

která je celoživotní. Jednotlivé obratle páteře se asymetricky deformují, vzniká torze a

změny deformují hrudní koš, vzniká tzv. žeberní gibus a žeberní prominence. Postupně tak

dochází i ke změnám sekundárním v rychlosti růstu, odlišném svalové zapojení, rozdílném

postavení ramen apod. (Asher, Burton, 2006).

Idiopatická skolióza představuje nejčastější druh skoliózy. Údaje o procentuálním

výskytu se drobně liší, např. Vařeka (2000a) udává rozložení v populaci mezi 45% a 75%,

Bláha (2005) pak toto rozložení uvádí přibližně kolem 80% (všech strukturálních skolióz).

Idiopatické skoliózy dělíme na infantilní (vznikají do 3 let, spíše u chlapců, častěji

se objevuje levostranná hrudní křivka), juvenilní (vzniká od 4 let do začátku puberty,

vyskytuje se rovnoměrněji u chlapců i dívek, křivka bývá spíše pravostranná), adolescentní

28

(vzniká v období dospívání, s výskytem až do doby skeletální maturity, postihuje více

dívky a křivka bývá rovněž pravostranná) a skoliózy dospělého věku (u žen vznikají od

dosažení dospělosti, u mužů bývá začátek přibližně o 2 roky zpožděn). Pro následný výběr

našeho výzkumného souboru budeme dále zohledňovat pouze skoliózu adolescentního

věku, která postihuje 2 až 3 ze 100 jedinců. Mimo jiné existují i mnohá další dělení (dle

vyváženosti: kompenzované a dekompenzované, dle počtu křivek: jednoobloukové a

víceobloukové, dle lokalizace: jednoobloukové torakální, torakolumbální, bederní a

kombinované), která pro náš výklad ale nejsou potřebná.

Etiologie idiopatické skoliózy není dosud plně objasněna. Příčiny jsou

multifaktoriální, např. Hippokrates spatřoval původ zakřivení ve vadném držení těla a

Galén obviňoval přílišné utahování oděvu. V dnešní době se na vzniku skoliózy podílejí

faktory genetické, cévní, metabolické, hormonální, autoimunní apod. (Bláha, 2005).

4.2. Screening a vyšetření idiopatické skoliózy

Ke zhodnocení stavu idiopatické skoliózy je používána spousta screeningových

metod (Adamsův test předklonu, princip moiré, mechanický skoliometr, termovize,…) a

jejich kombinace. Nejlepší hodnocení ale umožňují rentgenové snímky páteře ve stoje

s následným měřením úhlu dle Cobba: skolióza I. stupně - do 30°, II. stupně - do 60°, III.

stupně - do 90°, IV. stupně – nad 90° dle Cobba (Bláha, 2005).

Screeningová vyšetření jsou většinou součástí komplexnějšího klinického

vyšetření, které se skládá z důkladné anamnézy, vyšetření celkového postoje nemocného,

vyšetření hybnosti, vyšetření pánve a dolních končetin, bederní páteře, hrudní páteře a

žeber, krční páteře, periferních kloubů a reflexních změn, vyšetřením rovnováhy a poruch

svalové činnosti (Lewit, 1990).

4.3. Léčba a prognóza idiopatické skoliózy

K určení prognózy, zejména progresi křivky, se využívá mnoha postupů, které ale

nemusí vždy poskytnout jednoznačné výsledky. V každém takovém posouzení hrají roli

individuální charakteristiky jedince a je potřeba vzít v potaz zejména věk, pohlaví, stupeň

29

zralosti, klasifikaci křivky a její primární lokalizaci, dále úhel křivky dle Cobba, Risserovo

znamení4, velikost asymetrie zad v korelaci s úhlem dle Cobba a paradoxní charakter

skoliózy. Repko (2010) uvádí, že křivka progreduje 18x častěji u dívek. Bláha (2005) dále

uvádí progresi hrudní křivky v době po ukončení růstu, přesahující úhel 50°, s průměrnou

progresí 2° za rok. U žen pak může prognózu nepříznivě ovlivnit těhotenství.

Léčba idiopatické skoliózy se dělí na léčbu konzervativní a operativní. Zohledňují

se faktory ovlivňující progresi, ale i spolupráce pacienta. Konzervativní léčba se většinou

volí jako metoda první volby v pokročilejším věku, při velikosti křivky nad 20°, při

výskytu menších bolestí nebo při kontraindikaci operace. Účelem je zastavení progrese a

zlepšení vitální kapacity plic. Zahrnuje léčbu farmakologickou, léčbu trupovou ortézou,

léčebně tělesnou výchovu, elektrostimulace nebo hippoterapii. Operační léčba je

indikována většinou pouze v krajních případech, jelikož se mohou vyskytnout komplikace

při zákroku sekundárně i při rekonvalescenci. K indikaci dochází při velikosti křivky nad

40-45°. Voleny jsou různé operativní přístupy dle charakteru onemocnění - zadní výkony,

přední výkony či jejich kombinace (Bláha, 2005; Kolář, 2003; Weiss, 2006).

Při léčbě je vhodné opět zachytit onemocnění co nejdříve, a pokud není jiný důvod,

neomezovat zásadním způsobem pohybovou aktivitu jedince. I když k léčbě skoliózy

nedojde, neobjevují se většinou smrtelné následky. Předčasné úmrtí může ale nastat

následkem kardiopulmonálního selhání. Při neléčení se pak zvyšuje progrese zakřivení,

jinak křivky vzácně progredují nad 100° (Asher, Burton, 2006).

4.4. Psychologické aspekty idiopatické skoliózy

Pokud zůstaneme u zaměření na adolescentní idiopatickou skoliózu a dříve než se

zaměříme na psychologické aspekty zvládání či vyrovnávání se s tímto onemocněním,

musíme vzít v potaz specifika této vývojové doby.

V období dospívání se dokončuje růst, dochází k novému sociálnímu zařazení

jedince a tím i k utváření či změně sebepojetí a rozvoji vlastní identity. Subjektivní

význam zevnějšku narůstá. U adolescentů můžeme pozorovat vyšší emoční labilitu, jedná

4 Získá se při popisu RTG snímku páteře. Odečítá se podle stupně osifikace apofýz lopat kostí

kyčelních (Bláha, 2005).

30

se o období bouří a krizí. Významné jsou potřeby jistoty a bezpečí, možnost seberealizace

a otevřené budoucnosti. Dochází k navazování vztahů s vrstevníky a probíhá rozvoj

sexuality. Později nastává osamostatnění (Langmeier, Krejčířová, 2006; Vágnerová, 2012).

Adolescence je také provázena hledáním identity a ve většině případů

nespokojeností se svým tělem, které prochází řadou změn. Vytváření sebeobrazu je tak

ztíženo ještě u idiopatické skoliózy viditelnou deformitou způsobenou právě žeberním

gibem a při progresi křivky i postupným snižováním tělesné výšky. Nenarušuje se tak

pouze kosmetický vzhled, ale dochází i ke snížení tělesné zdatnosti a v pozdějším věku i

pracovní způsobilosti, poněvadž dochází k deformitě hrudního koše a tím se zmenšuje

prostor pro expanzi plic. Vyskytnout se mohou i komplikace kardiopulmonální.

Neurologické komplikace nebývají časté. Zvláště časté jsou ale komplikace u jedinců

s vyšším úhlem zakřivení nad 60° (Bláha, 2005; Lenssinck et al., 2005).

Kosmetický defekt tak hraje nejvýznamnější roli z psychologické stránky,

obzvláště u mladších pacientů pod 40 let (Aebi, 2005). Jako návazné fenomény jsou

uváděny u pacientů s vyššími stupni křivek sekundárně nižší počty sňatků, zvýšení sociální

izolace a pocitu méněcennosti u pacientů léčených pomocí korzetoterapie (Asher, Burton,

2006; Lenssinck, et al., 2005).

Podstatným faktorem je i výskyt bolesti, na kterou nejsou u onemocnění skolióz

jednotné názory. Bolest bývá nejběžnějším problémem u dospělých pacientů (Aebi, 2005),

ale do obrazu skoliózy nižšího věku ještě nepatří (Sochová, 2002). Bolest bývá různého

původu, nejčastěji ale bývá způsobena svalovou únavou či mechanickou nestabilitou.

Překvapivým a pozitivním zjištěním jsou nám pak výsledky několika studií, které

předkládají, že pacienti se skoliózou mezi 11 až 16lety si užívají pozitivní zprávy více než

zdravá populace bez tohoto onemocnění (Bazian, 2011).

4.5. Závěrem

Ačkoliv je naše práce zaměřena na skoliózy adolescentního věku, v posledních

letech přechází zájem výzkumné činnosti především na skoliózy ve vyšším věku, což

zřejmě souvisí i s postupným stárnutím populace a s potřebou pomoci těmto jedincům ve

vyšších věkových skupinách. U dětí se deformita páteře rozvíjí nejprve pozvolna a

nenápadně, bez subjektivních potíží. Proto může být zpočátku snadno přehlédnutelná. Na

31

včasném rozpoznání závisí do jisté míry i terapeutický výsledek. Měli bychom se tedy

opětovně snažit skoliózy vyhledávat v co nejranějším období a umožnit tak co nejlepší

následnou léčbu a péči (Bazian, 2011; Bláha, 2005; Repko, 2010).

Léčba by měla optimálně začít již kvalitní anamnézou s pozorností zaměřenou i na

korekci režimu života pacienta, na jeho způsob trávení volného času a možný souběh

dalších životních krizí. I léčba skolióz by měla být rovněž multidisciplinární, nejen z oboru

medicíny, jelikož i toto onemocnění se vyvíjí v kontextu několika faktorů a vliv tohoto

onemocnění na zdraví a kvalitu života jedince je nezpochybnitelný.

Poslední z probíraných diagnóz pro účely této diplomové práce bude problematika

chronické bolesti.

32

5. CHRONICKÁ BOLEST

Chronická bolest se v posledních letech stává jedním z nejčastějších civilizačních

onemocnění. Není to onemocnění s vysokou mortalitou, ale velmi znesnadňuje život

jedince. Nemá vliv pouze na jejich zdraví, ale i na sociální okolí a celosvětovou

ekonomickou situaci. Chronickou bolest znali již starověcí Řekové a Hebrejci a zmínky o

ní najdeme již u Aristotela (Kozák et al., 2010; Říha, 1992).

5.1. Definice, prevalence a etiologie chronické bolesti

Chronická bolest bývá často definována jako dlouhodobé onemocnění, většinou

s minimálním trváním od 3 do 6 měsíců, které ale zpravidla trvá více měsíců, dokonce i let.

Může se jednat také o bolest kratšího trvání, jestliže přesahuje dobu obvyklou pro to které

onemocnění či postižení (Rokyta, 2009; Říha, 1992). IASP5 (International Association for

the Study of Pain) definuje bolest jako nepříjemný smyslový a emoční zážitek spojovaný

se skutečným nebo potenciálním poškozením tkání, nebo jako zážitek popisovaný slovy

pro takové poškození.

Chronická bolest je následkem dlouhodobějších onemocnění (revmatických,

rakovinových apod.). Nejčastější skupinou chronických bolestí jsou bolesti vertebrogenní a

to hlavně tzv. low back pain, neboli bolesti dolních zad. Jejich prevalence se nachází dle

odlišných autorů mezi 50-84%. Bolest obecně je přirozeným fenoménem sloužícím

k ochraně organismu a zabezpečení integrity jedince. Reakce na ni bývá komplexní,

reaguje stránka somatická i psychická. Chronická bolest má však negativní význam a není

nijak biologicky pro náš organismus užitečná. Lokalizace chronické bolesti je často difúzní

a dochází často k progresi onemocnění. Vnímání bolesti je individuálně subjektivní a nelze

ani z interpretace jedinců někdy určit správnou příčinu. Měli bychom tedy vždy věnovat

čas tomu, abychom poznali, jak daný jedinec reaguje na bolestivé stavy a dle toho

nabídnout spektrum léčby (Faleide, Lian, Faleide, 2010; Rokyta, 2009).

Příčiny, které způsobují chronickou bolest, jsou opět velmi rozličné. Někdy se je

nepodaří nalézt vůbec (Hill, Keating, 2010). V takových případech se pak často pochybuje

5 www.iasp-pain.org

33

o dobrém vzájemném porozumění a sladění vztahu lékaře a pacienta (Kozák et al., 2010).

Nejčastějšími příčinami bývají poškození meziobratlových plotének, poruchy struktury,

tvaru obratlů a páteře, poruchy vazů a svalů, psychosociální faktory i stavy po operacích

páteře. Vysledovat můžeme i vliv současné civilizace, způsob života člověka, vliv

moderních technologií, zvyšování celkového životního komfortu s minimalizací fyzické

zátěže, sedavé zaměstnání bez dodržování ergonomických pravidel, a v neposlední řadě

bývá příčinou i nadváha (Rokyta, 2009).

Kozák et al. (2010) uvádí, že zkušenost s chronickou bolestí má až 25% evropské

populace v délce trvání více než 3 měsíce a cesta k nalezení specialisty a zahájení vhodné

léčby může trvat až 12 let, ten uleví pacientovi v průměru o 20%.

5.2. Léčba a prognóza chronické bolesti

U chronické bolesti neprobíráme screening a následná klinická vyšetření z důvodu

široké škály těchto metod.

Jelikož se jedná o onemocnění multifaktoriální s velmi variabilními projevy, je

často nelehkým úkolem pro lékaře najít správný postup, který by pacientovi pomohl

(Kolář, 2012). Jednou z nejčastějších voleb léčby je dnes stále farmakoterapie. Jako její

doplněk jsou pak využívány invazivní metody, které bývají i poslední možností léčby

chronické bolesti v případě selhání jiných metod, např. infiltrace spouštěcího bodu,

intraartikulární aplikace, epidurální aplikace kortikoidů, periferní nervové blokády,

radiofrekvenční léčba, neuromodulační metody apod. (Kozák et al., 2010).

Součástí léčby by měly být i přístupy psychiatrické a psychologické, které nám

napomáhají správnému pochopení pacientova problému. Ať už se jedná spíše o podpůrné

metody individuální terapie (Schultzův autogenní trénink, prvky kognitivně-behaviorální

terapie atd.), hypnózu jako formu sugesce či využití placebo efektu, biofeedbacku nebo

audiovizuální stimulace (Kolář, 2012; Říha, 1992).

Významnou částí procesu léčby je pak individuální zkušenost pacienta a jeho

odhodlání pokračovat dále v léčbě. Ve vztahu lékař-pacient by měla panovat vzájemná

důvěra a pochopení (Kozák et al, 2010; Faleide et al., 2010).

34

5.3. Doprovodné projevy chronické bolesti

Na chronickou bolest mají vliv faktory somatické, psychické, ale i kulturní.

V mnoha případech tyto faktory nelze od sebe oddělit. Může se pak stát, že bolest je

nesprávně vnímána a interpretována jak pacientem, tak i lékařem či dalšími lidmi

v pacientově blízkém okolí a velmi znesnadňuje kvalitu pacientova života (Faleide et al.,

2010).

Doprovodným významným jevem je tzv. bolestivé chování. Je to chování

nevědomé, které lze objektivně pozorovat. Jedná se o výslednici druhotných zisků z bolesti

a návyků na její potlačení vycházející z principu operantního podmiňování. Povšimnout si

lze rozličných projevů, jako jsou např. pláč, vzdechy, strach, nespavost, nechutenství,

poruchy chování, deprese, sebevražedné chování, časté návštěvy specialistů, nákup léků,

popř. i zdravotnických přístrojů a relevantní literatury. V ordinacích lékařů nejsou

výjimkou ani žádosti o dřívější odchod do invalidního důchodu (Kozák et al., 2010;

Rokyta, 2009).

Neměli bychom zapomenout ani na ekonomické dopady na společnost, které se

projevují sníženou pracovní způsobilostí či dokonce pracovní neschopností a vysokými

náklady na léčbu pacientů s chronickou bolestí (Rokyta, 2009; Slade, Molloy, Keating,

2009). DeRosa a Porterfield (1992) uvádí, že chronická bolest je nejčastější příčinou

pracovní neschopnosti u lidí do věku 45 let.

5.4. Závěrem

Chronická bolest je jedním z řady nemocnění, které vyčerpává celý organizmus a

ovlivňuje tak prožívání i chování jedince. Psychický stav pacienta zde tedy hraje

významnou roli, ovlivňuje délku a průběh léčby onemocnění a míru prožívání

doprovodných příznaků. Na jedince je potřeba pohlížet z celostního pohledu a volit tak

vhodně i cíle a způsob léčby, ideálně kombinací postupů a metod s vhodnými copingovými

strategiemi. Důležité je zabránit neurotickému zpracování bolesti a podpořit aktivní postoj

nejen k rehabilitační léčbě.

35

6. DOSAVADNÍ STAV POZNÁNÍ PROBLEMATIKY

6.1. Dosavadní stav poznání v České republice

Na prvním místě bychom měli zmínit výukové středisko pro fyzioterapeuty a lékaře

RL-CORPUS s.r.o.6 v Olomouci. RL-CORPUS nabízí specializační vzdělání a

certifikované kurzy pro fyzioterapeuty a pro lékaře vzdělávání v diagnostice. Za dobu

působení olomouckého střediska bylo díky nim vyškoleno téměř 600 fyzioterapeutů. Další

pracoviště podílející se na rozvoji Vojtovy metody jsou zejména Fakultní nemocnice

v Motole v Praze či Vojtovo centrum v Českých Budějovicích. Léčebná rehabilitace

pomocí Vojtovy metody probíhá v mnoha dalších rehabilitačních centrech po celé České

republice. Pracovníci zmíněných institucí pořádají řadu seminářů a konferencí. Z jejich

zkušeností vychází v odborných periodicích mnoho kvalitních článků a klinických studií a

praktických příruček pro rodiče. Podílejí se také na výuce vysokoškolských studentů.

Pro rodiče může být na cestě zvládání onemocnění či postižení svého dítěte

nápomocná i publikace Sobotkové a Dittrichové (2009), kde jsou ve druhé části uvedeny 4

příběhy maminek a jejich dětí, se kterými cvičily Vojtovu metodu.

6.2. Dosavadní stav poznání v zahraničí

Z řad absolventů olomouckého výukového centra najdeme mnoho absolventů

působící např. v Kanadě, Polsku, Rakousku, Řecku, Slovensku či Německu.

Právě v Německu v roce 1984 vznikla v Mnichově Vojtova společnost, která

usilovala o mezinárodní prosazení a rozvoj této metody. V roce 1998 došlo k přejmenování

a ze Společnosti Václava Vojty se stala Mezinárodní Vojtova společnost7 (IVG –

Internationale Vojta Gesellschaft). Díky jejímu působení tak Vojtova metoda expandovala

do Španělska, Švýcarska, Japonska, Koreje, Chile, Mexika, Norska či Rumunska.

Vzdělávání fyzioterapeutů a lékařů probíhá také v Peru, Kolumbii, Itálii, Sýrii či na

Taiwanu.

6 www.rl-corpus.cz

7 www.vojta.com

36

V době vzniku této diplomové práce lze prostřednictvím internetu vyhledat

ojediněle i ordinace fyzioterapeutů působících ve Francii, Velké Británii či Austrálii.

Nicméně v anglosaských zemích není běžnou praxí provádět rehabilitaci pomocí Vojtovy

metody.

6.3. K jednotlivým výzkumům

Výzkum, který by odpovídal charakteristice našemu výzkumnému šetření, bohužel

zatím ještě nebyl realizován. Podíváme se tedy v následujících řádcích alespoň na ty

z výzkumů, které zkoumaly jevy odpovídající poznatkům z teoretické části této diplomové

práce.

Nejčastěji lze nalézt v zahraniční literatuře výzkumné studie zabývající se studiem

a ověřením polohových reakcí dle V. Vojty. V těchto studiích bylo potvrzeno u

symptomaticky rizikových dětí, že právě tyto testy napomáhají budoucí predikci jejich

vývoje (Futagi, Toribe, Suzuki, 2009; Gajewska, Samborsky, 2006; Kanda, Pidcock,

Hayakawa, Yamori, Shikata, 2004; Meholjic, 2010; Molteno, Magasiner, Sayed, Karplus,

1990). Senzitivitou a specificitou polohových reakcí se zabývali např. Kofránková a

Doležal (2008).

Druhou větší oblastí, která je zkoumána, jsou účinky Vojtovy metody (Bäckström,

Dahlgren, 2000). Juehring a Barber (2011) prokázali snížení symptomů chronické migrény

u 49leté pacientky pomocí rehabilitace Vojtovou metodou. Další oblastí je srovnání účinků

s jinými metodami, zejména s Bobath konceptem8 (d´Avignon, Norén, Arman, 1981;

Józwiak, Podogrodzki, 2010). Stockert (1998) se zabýval i porovnáním Vojtovy metody a

akupunktury. Poslední větší kategorií jsou klinické výzkumné studie účinků Vojtovy

metody (Imamura, Sakuma, Takahashi, 1983; Meholjic, 2005; Meholjic, Knor, 2011).

Zajímavým projektem byla pilotní studie provedená na FTVS Univerzity Karlovy

v Praze zkoumající možnosti propojení aktivní a pasivní fyzioterapie. Jednalo se o aplikaci

elektroléčebných proudů typu TENS na místa reflexních zón užívaných při stimulaci

reflexního plazení dle V. Vojty. Výsledkem bylo prokázání možnosti propojení obou

přístupů (Čemusová, Pánek, Pavlů, 2011).

8 Neurovývojová terapie manželů Bobathových založená na práci v multidisciplinárním týmu.

37

Výzkumných studií týkajících se studia skoliotických onemocnění je nespočetně

mnoho. Nejčastěji se výzkumy týkají opět příčinných či účinných faktorů a porovnávání

úspěšnosti různých metod při zvolené léčbě (např. Lenssinck et al., 2005; Negrini et al.,

2006). Léčbu dvou dětí s idiopatickou skoliózou pomocí Vojtovy metody po neúspěšné

operaci pak popisuje Avalle, Duelund a Eder (1981).

Co se týče léčení nespecifické chronické bolesti dolních zad, nacházíme spíše

výzkumy obecnější, které se zaměřují více na příčiny či možnost prognózy (Costa, 2009),

či kritéria výběru rehabilitace (Slade, Molloy, Keating, 2009), kde by se měl brát ohled na

výběr cvičení dle toho, jak odpovídá pacientovým schopnostem, na porozumění

fyzioterapeuta, efektivní komunikaci atd. Větší množství výzkumných zpráv pak zahrnuje

systematické přehledy již zpracovaných výzkumů týkajících se porovnání faktorů

krátkodobých a dlouhodobých chronických bolestí (Verkerk, Luijsterburg, Miedema, Pool-

Goudzwaard, Koes, 2012), výzkumů zaměřených na tzv. yellow flags, psychologické,

sociální a environmentální faktory prodlužující pracovní neschopnost a nevracení se do

práce (Nicholas, Linton, Watson, Main, 2011) či faktory ovlivňující rehabilitační léčbu

(Guzmán, Esmail, Karjalainen, Malmivaara, Irvin, Bombardier, 2001; Ferreira, Ferreira,

Herbert, Latimer, 2009), z kterých vyplývá potřeba většího uplatnění celostního přístupu

k léčbě chronické bolesti. Více je oceňován přístup multidisciplinární terapie a u pacientů

se ukazuje, že potřebují věřit, že rehabilitační léčba sníží jejich symptomy nejlépe alespoň

o polovinu nebo se v průběhu či po ukončení terapie budou subjektivně cítit o mnoho lépe

a dojde ke snížení jejich bolesti.

Široké pole je věnováno i výzkumům z oblasti vnímání dyadického vztahu terapeut

– pacient (např. Daykin, Richardson, 2004; Kováčiková, 1998a; Pinto et al, 2012). Z těchto

výzkumů jednoznačně vyplývá, že dobře navázaný vztah pozitivně ovlivňuje další směr

léčby. Důležitá je také informovanost a podpora pacienta, z čehož vyplývá potřeba, že

terapeut by měl být zároveň také dobrým psychologem.

Nejblíže našemu šetření je právě práce Kováčikové (1998a), či Ludewiga a

Mählera (1990), který zkoumal, jak je raný vztah matky a dítěte ovlivněn při rehabilitační

léčbě pomocí Vojtovy metody ve srovnání s Bobath-konceptem. U matek zkoumali

fyziologické a psychické komponenty stresu pomocí kvantitativních metod. Ukázalo se, že

vyšší stress matky zažívají více pouze v počáteční etapě Vojtovy metody a v průběhu

rehabilitace se rozdíly v prožívání stresu při jednotlivých přístupech stírají.

38

EMPIRICKÁ ČÁST

39

7. VÝZKUMNÝ PROBLÉM

Na základě teoreticko-kritické analýzy odborné literatury a dosavadních vědeckých

poznatků je tato studie zaměřena na porozumění prožívání pocitů respondentů (viz kapitola

9.4 - Popis výzkumného souboru) při rehabilitační léčbě pomocí Vojtovy metody a

vnímání jejích efektů.

Záměrem studie je upozornit na stále aktuální rozporuplné vnímání průběhu

rehabilitace a jejích efektů a stále větší potřebu spolupráce v multidisciplinárním týmu.

Výzkum se snaží přispět i k stále větším požadavkům na prohlubování poznatků a

intervencí psychologického směru.

Zároveň se do jisté míry jedná i o jeden z prvních výzkumů této problematiky, a to

především díky zaměření na respondenty z řad jedinců s nižším stupněm patologie

onemocnění či postižení a zároveň zahrnutím i druhého pohledu respondentů-terapeutů.

V zahraniční i české literatuře se lze často setkat s velmi kvalitním popisem

reflexní lokomoce z hlediska fyzioterapeutického. Publikováno bylo i mnoho výzkumů se

zaměřením na děti postižené dětskou mozkovou obrnou či jiným závažným

kombinovaným onemocněním, většinou se jednalo o výstupy z fyzioterapeutických oborů,

speciálně pedagogických či sociálních. V čem naopak ale pociťujeme nedostatek, je větší

absence psychologických výzkumů. Na tomto poli můžeme ale hodnotit poslední dobou

pozitivně snahy vycházejících z výcvikového střediska RL-Corpus v Olomouci.

7.1. Cíl výzkumu

Vzhledem k předchozí struktuře teoretické části diplomové práce byl navržen

následující výzkumný cíl:

Zmapovat psychické účinky rehabilitační léčby Vojtovou metodou z hlediska

pacienta, rodiče a fyzioterapeuta.

Cílem výzkumu je zejména poukázat na prožívání rodičů či dalších osob cvičících

se svými dětmi, dalšími členy rodiny či blízkými, analyzovat a popsat faktory ovlivňující

40

průběh rehabilitace pomocí Vojtovy metody a to jak faktory podporující, posilující, tak ty

neúčinné a znesnadňující. A v neposlední řadě je naším cílem i zjistit, zda právě tato

rehabilitace má či nemá dopad na život našich respondentů, popř. i nastínit další možnou

orientaci pro návazné výzkumy této problematiky.

7.2. Výzkumné otázky

V návaznosti na výzkumný cíl jsme si stanovili následující výzkumné otázky:

1. Jak vnímají respondenti rehabilitaci pomocí Vojtovy metody?

2. Jak vnímají respondenti interakci v terapeutické triádě při rehabilitaci pomocí

Vojtovy metody?

3. Existují nějaké rozdíly ve vnímání Vojtovy metody mezi pacienty, rodiči/partnery a

fyzioterapeuty?

4. Objevily se u respondentů v návaznosti na rehabilitaci pomocí Vojtovy metody

nějaké změny v rámci jejich dosavadního života?

5. Jaké faktory můžeme identifikovat jako pozitivní či podporující průběh rehabilitace

pomocí Vojtovy metody?

6. Jaké faktory můžeme identifikovat jako negativní či znesnadňující rehabilitací

pomocí Vojtovy metody?

41

8. METODOLOGICKÝ RÁMEC

8.1. Zvolený typ výzkumu

Pro účel naší studie jsme zvolili kvalitativní design. Kvalitativní přístup popisuje

Miovský (2006, 17) jako „přístup, který pro popis, analýzu a interpretaci

nekvantifikovaných či nekvantifikovatelných vlastností zkoumaných fenoménů naší vnitřní

a vnější reality využívá kvalitativních metod”.

Tento metodologický rámec jsme zvolili s vědomím jeho předností i slabostí. Jako

jeho přednosti vnímáme zejména princip širšího porozumění daných jevů v jejich celém

kontextu a přirozených podmínkách, pohled na perspektivu nazírání jedinců a možnost

získat hlubší a bohatší data od nižšího počtu hůře dosažitelných členů cílové skupiny a

jemnější dynamiku vztahů mezi vícečetnými proměnnými (Miovský, 2006). Což nám ve

výsledku pomůže lépe porozumět prožívání jedinců a jejich zkušenosti (Hendl, 2005).

Slabostmi kvalitativního přístupu jsou na druhé straně nižší zobecnitelnost výsledků, horší

kvantifikování dat, náročnost na získání dat a jejich analýzu a fakt, že výsledná data mohou

být ovlivněna podílem výzkumníka na zkoumaných procesech a jevech (Miovský, 2006;

Silverman, 2005). Jedním z důvodů pro výběr kvalitativního designu byl i fakt, že pro

účely našeho výzkumného šetření neexistuje vytvořený standardizovaný nástroj.

Vzhledem k povaze zkoumané problematiky se domníváme, že zvolený

metodologický design je nejvhodnější a poskytne nám tak hodnověrné výsledky.

8.2. Metody získávání dat

Na základě stanoveného výzkumného problému a následně i výzkumných otázek

jsme zvolili jako metodu získávání dat polostrukturované interview.

Rozhovor jako takový se nám jeví nejvýhodnější, ale zároveň i nejobtížnější

metodou. Polostrukturované (semistrukturované) interview je nejčastější podoba

rozhovoru. Zvolení právě této metody bylo ovlivněno její možností vybalancovat

nevýhody plně strukturovaného a nestrukturovaného interview. Polostrukturované

interview má stanovené tzv. jádro, což je minimum témat či otázek, které by měly být

v průběhu interview probrány. U takto stanovených otázek je vhodné v případě

42

neporozumění či ověření provádět tzv. inquiry, vysvětlení či upřesnění odpovědi

respondenta. Mohou být kladeny i další otázky pro snížení tenze respondenta z výzkumné

situace, např. jejich lepší motivaci či doplnění poznatků (Miovský, 2006).

Jádro našeho polostrukturovaného interview bylo vytvořeno na základě

předvýzkumu vždy se dvěma jedinci odpovídajícími každé skupině našich respondentů (1

rodič a 1 partner pacientů rehabilitujících pomocí Vojtovy metody, 2 fyzioterapeuti, 2

pacienti s diagnózou idiopatické skoliózy se vznikem v adolescenci a 2 pacienti trpící

chronickou bolestí dolních zad).

Prvotní navržené otázky interview byly těmto 8 účastníkům předloženy po

proběhlém zkušebním rozhovoru k prozkoumání a zjištění, zda a jak pro ně byly či nebyly

tyto otázky srozumitelné, zda jim nějaké přijdou neužitečné či nepatřičné a zda by je

vyřadili, či zda jim tam nějaké otázky chybí. Po ukončení těchto 8 rozhovorů bylo

vytvořeno 31 orientačních otázek, které ilustruje příloha č. 8, okruh otázek

polostrukturovaného interview prováděného s rodiči. Obdobné otázky pak byly pokládány

i dalším skupinám respondentů. Data získaná z interview od výše uvedených 8 účastníků

nejsou v naší studii zahrnuta.

8.3. Získávání dat

Z celkového počtu 97 oslovených jedinců (68 rodičů či partnerů pacientů, 19

fyzioterapeutů, 9 pacientů rehabilitujících pomocí Vojtovy metody) se zúčastnilo

výzkumné studie 22 respondentů. Důvody pro neúčast ostatních byly tyto: 8 oslovených

jedinců nesplňovalo kritéria pro zařazení do výzkumu, 2 oslovení jedinci odmítli účast, 47

oslovených jedinců neodpovědělo na žádost o zařazení do výzkumu (jednalo se o 44 rodičů

či partnerů pacientů, a to zejména z důvodu dlouhodobého nepřihlášení opětovně na

diskuzní fórum, kde došlo k jejich kontaktování), a s posledními 18 jedinci bylo

z časových důvodů interview přeloženo či přerušeno, a nedošlo tak k plnohodnotnému

dokončení interview, či se oslovení jedinci ozvali až po ukončení získávání dat

k výzkumné studii.

Prvotní oslovení respondentů probíhalo následovně: 6 respondentů (5 rodičů a 1

fyzioterapeutka) bylo kontaktováno přes diskuzi na webovém portálu emimino.cz se

stavem k 11. 7. 2013, dalších 6 respondentů (4 rodiče, 1 respondent se skoliózou, 1

43

fyzioterapeutka) bylo získáno prostřednictvím mně známých osob, 7 respondentů bylo

kontaktováno k účasti na studii z mého blízkého okolí (5 respondentů se skoliózou, 1

respondentka s chronickou bolestí, 1 partner pacientky) a kontakty na poslední 3

respondenty (fyzioterapeutky) byly vyhledány pomocí klíčových slov na internetovém

vyhledávači google.cz.

První kontakt s respondenty ohledně jejich potenciální účasti ve výzkumu proběhl

buď v průběhu osobního setkání, kontaktováním přes známé, telefonicky, emailem, nebo

přes diskuzní fórum na uvedeném webovém portálu. Následně byly informace o účasti na

výzkumném šetření upřesňovány preferovaným způsobem respondentů – převažoval

kontakt emailový, diskuzní a telefonický. U respondentů z mého blízkého okolí převládal

kontakt přes sociální sítě (Skype či Facebook). Respondentům jsem se při tomto prvotním

kontaktu představila, sdělila jim plánovaný záměr studie, orientační odhad délky rozhovoru

a poskytla na sebe další kontaktní údaje pro jejich případné otázky.

Místa pro polostrukturovaná interview byla domluvena vždy tak, aby co nejvíce

vyhovovala časovým a dalším možnostem respondentů. Jednalo se o klidnější části

kaváren v okolí místa jejich bydliště či místo výkonu jejich práce. Část rozhovorů proběhla

také buď doma u respondentů, na procházce v okolí jejich bydliště či u mě doma.

Polostrukturovaná interview byla realizována vždy jen s jedním respondentem

v daný konkrétní čas. Realizace všech interview proběhla v rozmezí od 29. 8. 2013 do 6.

10. 2013 se začátkem rozhovorů v časech od 9:00 hod do 20:00 hod, s průměrným

začátkem v odpoledních hodinách. Délka interview se pohybovala od 10 minut do 49

minut, s průměrnou délkou necelých 24 minut. Tato délka zahrnuje pouze získávání jádra

otázek. Není zde zahrnuta doba začátku rozhovoru, navázání kontaktu, případného do

upřesnění informací, a doba, kdy byli respondenti doptáváni i na otázky č. 1-5 ze

stanoveného jádra otázek, a ukončení rozhovoru.

Před samotným získáváním dat byli respondenti informování o etických aspektech

výzkumu, byl jim nabídnut prostor pro jejich případné otázky před započetím samotného

interview a následně byli požádáni o podpis informovaného souhlasu s účastí na výzkumné

studii (viz příloha č. 9). Pořadí otázek se u jednotlivých rozhovorů do jisté míry

pozměňovalo tak, aby nebyla narušena plynulost rozhovoru. Stejně tak i formulace

některých otázek byla pozměněna do formy otevřených otázek, aby byl poskytnut

respondentům širší prostor pro odpovědi.

Příloha č. 10 pak obsahuje ukázku získaných dat z prvního realizovaného

polostrukturovaného interview.

44

8.4. Popis výzkumného souboru

Základním souborem byli rodiče, partneři či další osoby, kteří se svými dětmi,

partnery či členy rodiny, mají nebo měli zkušenost s rehabilitací pomocí Vojtovy metody,

dále s obdobnou charakteristikou i fyzioterapeuti a samotní pacienti.

Základní kritéria pro zařazení do výzkumného souboru byla následující:

celková doba rehabilitační léčby pomocí Vojtovy metody reflexní lokomoce byla

minimálně 2 měsíce,

u pacientů byl diagnostikován opožděný psychomotorický vývoj, v adolescentním

věku idiopatická skolióza či chronická bolest dolních zad, dále

alespoň jeden rok kontinuálního provádění Vojtovy metody reflexní lokomoce v

případě fyzioterapeutů.

V průběhu byly stanoveny ještě dvě následující podmínky:

u respondentů z řad fyzioterapeutů nebudou popřípadě do výzkumného šetření

zařazeny informace vztahující se k provádění rehabilitace pomocí Vojtovy metody

u jejich dětí,

nikdo z ostatních respondentů (pacientů a osob, které s pacienty prováděly

rehabilitaci doma) nedochází a nedocházel k žádnému z respondentů z řad

fyzioterapeutů.

Zvolené tři diagnostické jednotky (opožděný psychomotorický vývoj, adolescentní

idiopatická skolióza a chronická bolest dolních zad) byly vybrány kvůli nižší patologii

těchto onemocnění a kvůli jejich vysokému výskytu v ordinacích lékařů.

Jak je možno vidět v předcházející kapitole (8.3. Získávání dat) výběr výzkumného

souboru byl proveden na základě kombinací více výběrů – samovýběru, příležitostného

výběru a záměrného výběru. V tomto případě tak námi zvolený soubor respondentů

nenaplňuje kritéria reprezentativnosti pro případné zobecnění na širší populaci.

45

Konečný výzkumný soubor naší studie tvoří 22 respondentů. Výzkumu se

zúčastnilo 18 žen a 4 muži (1 partner pacientky cvičící pomocí Vojtovy metody, 2

respondenti s diagnózou idiopatické skoliózy a 1 rodič). Věkové rozpětí respondentů se

pohybovalo od 24 let do 49 let, při věkovém průměru celého souboru 34,23 let, s hodnotou

směrodatné odchylky 6,9.

Podrobnější údaje o základních vlastnostech výzkumného souboru ilustruje

Tabulka č. 1, kde je dále pro lepší představu o charakteristikách naše výzkumného souboru

uvedeno u respondentů orientačně místo bydliště, nejvyšší dosažené vzdělání, zařazení

respondenta do skupiny výběrového souboru (Rodič/Partner, Fyzioterapeut, Dospělý –

v našem případě pacient), a stanovená diagnóza (opožděný Psycho-Motorický Vývoj,

Idiopatická Skolióza, a Chronická Bolest Dolních Zad).

Tabulka č. 1: Základní popis výzkumného souboru

Respondent č. Pohlaví Věk Bydliště Vzdělání VS - Skupina Diagnóza

1 Ž 38 hlavní město SŠ R PMV

2 M 41 hlavní město SŠ P IS

3 Ž 39 město VOŠ R PMV

4 M 39 město SOU R PMV

5 Ž 34 hlavní město VŠ - Mgr R PMV

6 Ž 24 hlavní město SŠ R PMV

7 Ž 31 hlavní město VŠ - Mgr F -

8 Ž 39 hlavní město SŠ R PMV

9 Ž 27 hlavní město VŠ - Mgr D IS

10 M 31 hlavní město SŠ D IS

11 Ž 33 hlavní město SŠ D ChBDZ

12 M 37 hlavní město SŠ D IS

13 Ž 25 velkoměsto VŠ - Mgr R PMV

14 Ž 30 vesnice VŠ - Bc D IS

15 Ž 40 hlavní město VŠ - PhD F -

16 Ž 49 hlavní město VŠ - Mgr F -

17 Ž 31 hlavní město VŠ - Mgr F -

18 Ž 48 město VOŠ F -

19 Ž 25 hlavní město VŠ - Mgr D IS

20 Ž 35 hlavní město VŠ - Mgr R PMV

21 Ž 32 vesnice SŠ R PMV

22 Ž 25 vesnice VŠ - Bc R PMV

46

Rozložení charakteristiky výzkumného souboru nám tak ukazuje, že se studie

zúčastnilo 10 rodičů, u jejichž dětí byl diagnostikován opožděný psychomotorický vývoj, 1

partner, u jehož partnerky byla diagnostikována idiopatická skolióza, 5 respondentů s

diagnostikovanou idiopatickou skoliózou, 1 respondentka s diagnostikovanou chronickou

bolestí dolních zad a 5 fyzioterapeutek, které se ve své praxi potkávají s pacienty

s uvedenými diagnózami.

Seniorita, délka praxe u fyzioterapeutek, se pohybovala v rozmezí od 4 do 28 let,

průměrně tedy 14,8, let, přičemž z toho byla rehabilitační praxe pomocí Vojtovy metody

v délce od 2 do 18 let, s průměrem 9,4 let.

Doba trvání rehabilitace pomocí Vojtovy metody u ostatních respondentů byla

v rozsahu od 2 měsíců do 23 let, s průměrnou délkou přibližně 2,5 roku. Krajní hodnota

délky trvání rehabilitace, 23 let, je způsobena opakovanými udržovacími cykly terapie po

počátečních intenzivnějších terapiích.

Nyní ještě bude uveden doplňující popis dalších charakteristik výběrového souboru,

které byly získány v průběhu rozhovoru, pro lepší představu o jeho vlastnostech.

Všichni respondenti docházeli na rehabilitaci k ženám fyzioterapeutkám, pouze

jedna maminka k fyzioterapeutovi - muži.

Opoždění v psychomotorickém vývoji bylo většinou lehké až středně-těžké. U 4

respondentů s idiopatickou skoliózou se v období adolescence pohybovalo zakřivení hlavní

křivky v rozmezí 20° - 30° dle Cobba. V době interview byl v těchto údajích minimální

rozdíl. Pouze v případě interview s respondentem - partnerem byla hlavní křivka partnerky

v době interview kolem 70° dle Cobba. Respondentka s chronickou bolestí dolních zad

subjektivně udávala středně těžkou závažnost při zahájení rehabilitace pomocí Vojtovy

metody.

Doba od ukončení rehabilitace pomocí Vojtovy metody do uskutečnění

polostrukturovaného interview byla od 0 do 9let, s průměrem nedovršených 4 let.

Cesta k terapii pomocí Vojtovy metody vedla přes pravidelné kontroly u pediatrů či

ortopedů, pouze v jednom případě rodič vyhledal fyzioterapeuta sám. Ve dvou případech

byla mezičlánkem návštěva neurologické ordinace. Fyzioterapeuti se dostali k Vojtově

metodě buď v rámci studia (4 respondentky) či při jejich dalším profesním uplatnění (1

respondentka).

47

Frekvence návštěv pacientů u fyzioterapeuta byla ve většině případů z počátku 1x

až 2x týdně s pozdějšími delšími rozestupy dle možností rodiny, partnera a zdravotního

stavu.

Fyzioterapeutky se setkávaly s metodou reflexní lokomoce denně v rámci své praxe

v rozmezí 60% - 100% své pracovní doby.

Rodiče doma se svými dětmi prováděli rehabilitaci nejčastěji 4x denně, objevilo se

ale i dávkování terapeutické jednotky 2x, 3x a 5x denně. Ke konci terapeutického cyklu,

při udržování stavu, se počet denních rehabilitačních jednotek přiměřeně snižoval.

U dospělých respondentů s idiopatickou skoliózou a chronickou bolestí dolních zad

docházelo k rehabilitaci v průměru 1x denně.

Délka terapeutické jednotky u nikoho z respondentů nebyla kromě výjimečných

případů zkracována a odpovídá informacím uvedených v teoretické části práce.

8.5. Metody zpracování a analýzy dat

Polostrukturovaná interview byla fixována na záznamník mobilního telefonu

v podobě audiozáznamu, který nám tak zajistil komplexnost a autentičnost interview.

V průběhu realizace všech rozhovorů byly základní charakteristiky výzkumného souboru

zapisovány do programu Microsoft Office Excel 2010. Průběžně také probíhala transkripce

jednotlivých rozhovorů bez další technické úpravy do programu Microsoft Office Word

2010, který byl také použit k analýze transkribovaných textů. Zaznamenávány byly i další

znaky jako pláč, smích, délka pomlk apod. Transkripce ale nezahrnovala výrazněji už např.

hloubku hlasu a intonaci či řečové vady. Kontrola každého transkribovaného textu

probíhala navíc ještě dvěma nezávislými poradci s vysokoškolským vzděláním

bakalářského stupně k zajištění správnosti všech výroků i s jejich konotacemi

v elektronické i papírové podobě.

K analýze získaných dat jsme využili metodu vytváření trsů, metodu zachycování

vzorců a také metodu hledání vztahů (Miovský 2006).

Na začátku analýzy byla data od respondentů přiřazena jak k jednotlivým otázkám

jádra rozhovoru, tak k otázkám výzkumným. Poté byla jednotlivá data seskupena do

podobně významových trsů a následně tak vytvořeny obecnější kategorie jim odpovídající.

Vzniklé trsy ve významových kategoriích byly porovnány také dle četnosti a kontextu

48

odpovědi. V průběhu uvedeného procesu jsme se snažili zachytit další vzorce pro

vysvětlení jevů. Vzaty v potaz byly i vztahy k jevům, které respondenti sami verbalizovali

či které byly zpozorovány při průběhu provádění interview, nebo identifikovány mezi

vytvořenými významovými kategoriemi. Na závěr byly identifikovány pozitivní a

negativní faktory při rehabilitaci Vojtovou metodou.

49

9. ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ

Etická stránka našeho výzkumu byla jeho velmi důležitou součástí. Důvodů bylo

hned několik: rozporuplnost názorů na rehabilitaci Vojtovou metodou, setkání s rodiči,

kteří prováděli rehabilitaci s dětmi především v raném období jejich vývoje a setkání

s respondentem trpícím nespecifickou chronickou bolestí za současného průběhu

psychologické léčby.

Vzhledem ke složení výzkumného souboru a podaných charakteristik jednotlivých

diagnóz a principů terapie reflexní lokomoce bylo primárním cílem respondentům

nevyvolat zpětně traumatické prožívání, které by přetrvalo po provedených rozhovorech.

Respondenti byli obeznámeni s účelem výzkumného šetření a byl jim dán prostor

pro jejich možné další dotazy. Před započetím každého rozhovoru byli upozorněni na

fixaci a uchování dat po dobu zpracování diplomové práce a byli také informováni o tom,

že data od nich získaná budou použita pouze pro účely této práce a že budou uložena pouze

do doby její obhajoby, po té budou data smazána a skartována. Následně byly s

respondenty podepsány informované souhlasy s účastí ve výzkumu (viz příloha č. 9), kde

byly specifikovány další možnosti jejich ochrany (anonymita, dobrovolnost, možnost

odstoupení).

Respondentům nebyla za jejich účast nabídnuta žádná finanční či jiná hmotná

odměna. Pokud to ale situace dovolila, byly jim uhrazeny nealkoholické nápoje v místech,

kde probíhaly rozhovory. Také jim byla nabídnuta možnost poskytnutí diplomové práce

v elektronické podobě či souhrn nejdůležitějších zjištění výzkumného šetření.

50

10. VÝSLEDKY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ

Zprostředkované zkušenosti respondentů pro nás byly v lecčem obohacující.

Domníváme se, že respondenti byli vstřícní a otevření při sdílení svých prožitků, jak více

příjemných, tak i těch méně příjemných, a napomohli tak lepšímu vhledu do jejich

prožívání.

Tato kapitola nabídne odpovědi na výzkumné otázky uvedené v kapitole 7.2. Pro

dokreslení představy budou u každé z výzkumných otázek uvedeny ilustrativní ukázky

výpovědí respondentů v přiměřeném počtu tak, aby nenarušily další strukturu práce.

10.1. Výsledky ve vztahu k výzkumným otázkám

1. Jak vnímají respondenti rehabilitaci pomocí Vojtovy metody?

Vojtova metoda byla rehabilitačními pracovníky vnímána jako užitečná a přínosná,

za podmínky správné indikace. Dle našeho názoru velmi dobře hodnotili všechna její

rizika, limity i přínosy. V průběhu pozitivně hodnotili rozvoj vztahu v terapeutické triádě a

pozorování změn v zafixovaných patologických vzorcích. Jako negativa pro sebe viděli

pouze horší obtížnost zpočátku někdy najít správnou cestu, jak rodiče motivovat, popř. jak

zvládnout i pro ně fyzickou námahu, pokud se věnují Vojtově metodě takto soustavně, a to

jak při práci s miminky tak i dospělými pacienty.

Ve 4 případech z řad respondentů rodičů byla terapie vnímána jako negativní,

z toho ve 2 případech rodiče hodnotili negativně urychlený vývoj jejich dětí, v dalších 2

případech rodiče uváděli jako nepříznivé následky terapie nervozitu, roztěkanost, zvýšenou

plačtivost dítěte a v 1 z posledních 2 případů i vzniklý strach dítěte z lékařů. Ve 3

případech byla terapie viděna pozitivně, i když více jako preventivní řešení zdravotních

obtíží jejich dítěte. Ostatní 4 respondenti (3 rodiče, 1 partner) hodnotili průběh i výsledky

terapie jako velmi pozitivní. U těchto respondentů se z počátku terapie nejvíce objevovaly

pochyby a nejistota, zda je terapie vhodná právě pro jejich děti či partnera a zda za

51

vyvolané změny může právě Vojtova metoda. Uvedené pocity byly v různém tempu u

těchto respondentů v průběhu terapie pozitivně zpracovány. Rodiče pozitivně hodnotili

pozorování rozlezení jejich dětí, postupné přetáčení, pérování, stavění se a další zákonité

kroky. Nejpozitivněji hodnotili pozorování změn u zlepšení sacího reflexu, „pasení

koníčků“, vymizení „prdíků“ a pro většinu z nich překvapivě i úpravu spánkových

zvyklostí dítěte. Ani v jednom případě rodiče nezmiňovali změny ve vývoji řeči.

Pouze 1 respondent s idiopatickou skoliózou hodnotil proběhlou terapii jako

nepotřebnou, ostatní 4 respondenti s touto diagnózou a respondent s chronickou bolestí

dolních zad hodnotili rehabilitační léčbu velmi pozitivně. Před započetím terapie

respondenti nevnímali svůj stav nijak závažně či více zásadně ohrožující. Pozorovali na

sobě především omezenou hybnost, ztuhlost, výskyt bolestí zejména po vyšší zátěži či ve

večerních hodinách a únavu. Po ukončení rehabilitačního cyklu byly respondenty

pozorovány ve 2 případech drobné výsledky (respondenti s idiopatickou skoliózou), ve 4

případech (3 respondenti s idiopatickou skoliózou, 1 respondent s chronickou bolestí

dolních zad) byl výsledný zdravotní stav hodnocen jako optimální. Uváděli zejména pocit

uvolnění, zaktivizování svalstva, zapojení nových svalových skupin, zpevnění těla, pocit

svěžesti, lepší pohyblivost a držení těla. Účinky terapie se projevily i ve zlepšení nálady a

vnímání okolí a přijetí aktivnějšího stylu života a možnosti provádění aktivit, které dosud

pro ně nebyly možné (sportovní aktivity, delší procházky apod.). Tato skupina respondentů

nezmiňovala změny vegetativního systému, jako např. lepší prokrvení či úpravu

peristaltiky. V celkovém porovnání s ostatními respondenty pozorovali nástup tělesných

změn jako pomalejší.

Obecně pak bylo u respondentů s pozitivním vnímáním Vojtovy metody uváděno

také jako přínos získání lepšího pocitu, že mohou pro sebe, nebo jejich děti něco udělat,

být jim nápomocni. Shodně pak všichni respondenti studie uvádějí, že motivací vydržet

někdy nelehké začátky, bylo důležité vidět pokroky i po jedné rehabilitační jednotce (lepší

„pasení koníčků“, zaktivování svalstva, změna chůze od patologického vzorce apod.). Dva

rodiče pak vidí přínos pro sebe i v otevření okruhu nových možností a rozvíjení svých

znalostí. Jak respondenti rodiče u svých dětí, tak dospělí pacienti u sebe, vnímali i

v průběhu rehabilitačního cyklu bezprostředně po jedné terapeutické jednotce únavu, která

nebyla v žádném z případů hodnocena negativně.

52

Pro ilustraci uvádíme dva úryvky vyjadřující pozitivní zkušenost a dva úryvky s

negativní zkušeností s Vojtovou metodou.

Fyzioterapeut: „Já to vnímám, jako tohle cvičení Vojtovou metodou, velmi

pozitivně… Vím, jak k velkýmu zklidnění u nich dochází, takže pro mě to, že jako člověk

ukáže ty hranice, je z mého pohledu velmi pozitivní. Že prostě neblouděj v nějakých

širokých hranicích, aniž by věděly, co si s tím svým životem mají počít. Takže já to vnímám

tak, že opravdu se spoustu dětí mění přímo před očima, že jsou to děti, který se vztekaj, leží

furt na zemi, neposlouchaj, nic nechtějí dělat, a stačí prostě pár dnů, týdnů cvičení Vojtovy

metody a to dítě je úplně jiný prostě. To dítě začne být klidný, pozorný, slušný. Jakoby

začne se i ono cítit dobře. To neznamená, že by ho jako někdo znásilnil, ala ono má pocit,

že má nějaké hranice, a že ten rodič, který je nad nima, je fakt rodič, že potřebuje třeba

někoho silnějšího, takový vůdce smečky a v tý chvíli jsou rádi, že je nad nima někdo, kdo

má ty otěže a dokáže to řídit, což ve spoustě rodinách prostě není úplně poznat, jestli to

řídí rodič nebo dítě…”

Rodič: „… bezvadný. Na ní byl pokrok vidět hrozně brzo a možná to přikládám i

k tomu, že jsem opravdu se snažila být poctivá a cvičit často. Ten pokrok byl vidět… já

nevím do čtrnácti dnů. Ona před tím ani nepásla koníky, prostě nic. Tu hlavičku špatně

zvedala a tam to bylo pak úžasný, jak jsem ji položila na bříško a ona mi úplně nádherně

pásla koně a vlastně v těch čtyřech a půl měsících byla úplně suprová, se začala se otáčet

ze zad na bříško a tak. Všechno v podstatě dohnala. To, co neuměla, tak dohnala a teď je

z ní takovej živej tvor…“

Rodič: „Umím si představit, že je spoustu dětí, kterým to pomůže, a pomohlo, a

zachránilo jim to, nebo je to rozchodilo někam tam, kam by se nikdy neposunuly…U toho

našeho… já si právě nejsem jistá, že to bylo úplně na místě.”

Rodič: „Já si myslím, že ho to poznamenalo. Že ten základ do života… že mu ta

Vojtova metoda dala to, že se z něj stal takovej uplakánek. Myslím, že to mateřství tohle to

cvičení, že poznamená dost, když to nemáte úplně v pohodě a ještě do toho máte tenhle

stres… Ale takový zvláštní, když to dítě vlastně mačkáte na podložce a je otočený bříškem

dolů a teď se nemůže pomalu ani hejbat, hlavičkou nic, tak je to takový jako omezování

53

osobní svobody… Člověk se cítil osaměle…tenkrát se to táhlo… Určitě na to nerada

vzpomínám.”

2. Jak vnímají respondenti interakci v terapeutické triádě při rehabilitaci

pomocí Vojtovy metody?

Vnímání respondentů v terapeutické triádě se odráží i od výše zmíněných výsledků

první výzkumné otázky. Ale i u respondentů, kteří nebyli v konečné fázi spokojení

s rehabilitací, se objevuje vstřícné vnímání komunikace či snah o vytvoření důvěrné

atmosféry.

Jak respondenti rodiče, tak respondenti s idiopatickou skoliózou, oceňovali

pozitivní přístup, schopnost vyladění a porozumění, které přicházelo od fyzioterapeutů,

dostatečné vysvětlení, schopnost povzbuzení, opravdový zájem se zachováním

profesionality a otevřenou komunikaci. Ve 2 případech rodičů bylo vyzvednuto nejvíce

ocenění terapeutů za respektování jejich individuálního tempa. Nejpozitivněji byl

hodnocen přínos vřelého vztahu s fyzioterapeutem respondentem s chronickou bolestí

dolních zad. Ve 4 případech respondentů z řad rodičů (jako u první výzkumné otázky) byla

interakce s fyzioterapeuty hodnocena negativně, ve 2 případech s následkem dočasného

zhoršení komunikace i s vlastním dítětem. Pouze u 1 rodiče byla komunikace

s fyzioterapeutem vnímána neutrálně („Víceméně jsme mlčeli a cvičili, ale já byla radši.“).

U fyzioterapeutů byla jednoznačně jako jednodušší uznána komunikace

s dospělými pacienty a jejich partnery, popř. dalšími lidmi, kteří přijdou s nimi rehabilitaci

provádět. Zde respondenti nepozorovali závažné negativní změny v komunikaci v průběhu

terapeutického cyklu. Pozitivně vnímali lepší možnost komunikace, co se týče otevřenosti

a přímosti, ale i nižších nároků na výdej energie k edukaci pacientů. Komunikace s rodiči

je fyzioterapeuty hodnocena jako mnohem náročnější a nevyzpytatelnější. Na tomto místě

tak nastává výdej vyšší energie na edukaci rodičů a zejména na jejich motivování

žádoucím směrem. Významně je dále fyzioterapeuty vnímána i zkušenost, pokud mají již

vlastní děti, díky čemuž sami mají možnost lépe porozumět prožívání rodičů. Pro

fyzioterapeuty je zásadní ve všech případech vztahů získání důvěry jak pacientů, tak jejich

blízkých. Snaží se dbát na udržení dobrého vztahu, a sami hodnotí pozitivně svoji

úspěšnost v navazování vztahů ve většině případů.

54

Respondenti s idiopatickou skoliózou a respondent s chronickou bolestí dolních zad

uváděli pouze ze začátku rehabilitačního cyklu drobné dohady či neshody s blízkými, kteří

s nimi prováděli Vojtovu metodu, vždy se jednalo o otázku správnosti provádění cvičení a

najití si potřebného společného časového prostoru pro zvládnutí terapie. S přibývající

délkou terapie pak u všech těchto respondentů došlo ke vzájemnému sblížení a pozitivnímu

posunu vztahu s partnery či členy rodiny, kteří s nimi prováděli rehabilitaci doma.

Fyzioterapeuty vnímali jako autoritu a experta ve svém oboru, díky čemuž byla interakce

mezi nimi předurčena k hladkému průběhu.

Pro ilustraci opět uvádíme několik výroků.

Rodič: „Prostě nás přijali, to dítě jako případ, ani ne jako dítě nebo XX, ale prostě

jako diagnózu. Jako něco špatného, problém, který je potřeba opravit… tak s námi vlastně

fungovali po celou dobu úplně všichni… i doktorka, i rehabilitační, i pediatrička, i ta

rehabilitační doktorka, i ty sestry…“

Rodič: „Odmítal se s ní jakkoliv… komunikovat. Bylo to horší a horší. Strašně

ječel, hystericky řval, vodtahoval se, i ode mě, snažil se dostat pryč i pak, nechtěl…“

Rodič: „Tak to jsem vnímala hodně pozitivní, protože byla sympatická. Snažila se

mi hodně všechno vysvětlit. Měla se mnou i trpělivost, takže díky tomu se odboural i ten

stud nebo tu trému a mohla jsem se u toho pak i uvolnit… Byla skvělá, opravdu z ní

vyzařovalo, že s dětmi cvičí a že ví, jak s nima má komunikovat a manipulovat.“

Pacient s idiopatickou skoliózou: „Jo jako příjemně, v pohodě. Jakoby zajímala

se co jako, jak se máme, když to tak řeknu, a zároveň jako pořád byla… neznamenalo to

žádnou úlevu. Byla taková jako občas přísnější, jako mám pocit, že ona je taková trochu

ráznější…“

55

3. Existují nějaké rozdíly ve vnímání Vojtovy metody mezi pacienty,

rodiči/partnery a fyzioterapeuty?

Mezi fyzioterapeuty a dospělými pacienty nebyly identifikovány významnější

rozdíly ve vnímání Vojtovy metody. Dle fyzioterapeutů je snazší jim vysvětlit, co je teď

čeká a tak je postupně lépe motivovat ke spolupráci na terapeutickém cíli. Edukace

dospělých pacientů je snazší a i případné neshody v průběhu terapie se dají lépe zpracovat.

Stejný dojem z terapeutické situace uvádějí i respondenti s idiopatickou skoliózou a

respondent s chronickou bolestí dolních zad. Shodně pak obě skupiny respondentů uvádějí

pozorování tělesných i psychických změn v průběhu terapie. Obdobná je situace i u

porovnání vnímání fyzioterapeutů a osob cvičících s respondenty s idiopatickou skoliózou

a chronickou bolestí dolních zad. U těchto dospělých pacientů a jejich blízkých osob

nebyly také identifikovány žádné významné rozdíly. Zmiňována byla pouze u blízkých

osob, cvičícími s respondenty, počáteční nejistota o přístupu rehabilitace pomocí reflexní

lokomoce z důvodu nedostatečných informací o této rehabilitaci, a pocit, že by jejich blízcí

(naši respondenti) měli v terapii pokračovat o něco déle, než bylo původně stanoveno.

Největší rozdíly ve vnímání Vojtovy metody jsou pak stavěny v protikladu u dyády

fyzioterapeut – rodič. Nejčastěji jsou příčiny tohoto rozdílného vnímání připisovány

nezdařenému motivování rodiče ke spolupráci ze stran fyzioterapeutů a špatnému přijetí

rehabilitačních procesů samotným rodičem. Tento rozdíl pak navyšuje i přítomnost

negativních faktorů ztěžujících průběh léčebné rehabilitace (viz výzkumná otázka č. 6).

Zde se ukazuje tedy základní kámen práce fyzioterapeutů – nastolit důvěru, vyvolat

v rodičích schopnost vidět změny i drobné pokroky, vyvrátit jim mylné informace a uvolnit

jejich napjatost. Rodiče by pak měli vyvinout co největší úsilí ke zdárné spolupráci,

přijmout diagnózu svého dítěte a správnou roli v terapeutické triádě.

Pro názornost k odpovědím na tuto výzkumnou otázku uvedeme výroky 4

respondentů - rehabilitačních pracovníků.

Fyzioterapeut: „I když to maminky říkaj, že, jakoby jedna paní povídala, se

urychluje vývoj Vojtovou metodou… Ale za ty léta co to dělám, tak mám pocit že ne, že

v žádným případě se nedostane dítěti jiná, než je genetika toho dítěte. Takže ta je nějakým

způsobem nastavená a to já už u toho vývoje poznám, jestli to bude rychlejší nebo

56

pomalejší. Já tou Vojtovkou můžu maximálně lehce zabrzdit, aby to tam nepustilo

patologicky, než jakoby to zvládne to miminko fyziologicky, tak mu to lehce trvá delší dobu,

ale pokud je tam nastavenej rychlejší vývoj, tak jenom vím, že máme méně času, ale jinak

to neovlivním a ani si nemyslím, že jakkoliv bych mohla Vojtovkou stimulovat rychlejší

vývoj. Vím o tomhle tom názoru, ale…je potřeba s těma maminkama nějak pracovat.“

Fyzioterapeut: „Maminky mají tendenci děti hodně chránit, musíme je brzdit,

mobilizovat jejich síly, matka má někdy vztek na to dítě, že se nezlepšuje,… Pak to nevidí a

bude to hodnotit jinak.“

Fyzioterapeut: „Takový mít dobrej vztah s miminkem a nemít dobrej s maminkou

není reálný, to miminko zvládne i váš neutrální vztah, ale ta maminka ne, ta potřebuje

jakoby cítit nějakou pozitivní odezvu... Jinak tam budou vznikat ty diskrepance.“

Fyzioterapeut: „Snažím se ukázat, necvičit dlouho, aby ony samy viděly… Chci,

aby i ostatní členové rodiny šli dovnitř a aby viděli, co se odehrává, že jim netrháme

hlavy… Snažím se v nich pěstovat pocit, že cvičej stejně dobře jako já a je to pravda…“

4. Objevily se u respondentů v návaznosti na rehabilitaci pomocí Vojtovy metody

nějaké změny v rámci jejich dosavadního života?

Dospělí pacienti s diagnózou idiopatické skoliózy i chronické bolesti dolních zad

neuváděli žádné negativní změny. Potenciální negativní komplikace terapie jako

nedostatek času na jiné aktivity apod. byly kompenzovány pozorovatelnými vlivy terapie

na zlepšení jejich tělesného i duševního stavu, a tak po počátcích terapie už nebyly pro tyto

respondenty signifikantní. Tito respondenti tak změny v rámci jejich dosavadního života

způsobené Vojtovou metodou uvádějí pouze jako pozitivní. Jako kladné zisky terapie,

které si odnášejí do života, hodnotili např. úpravu životosprávy, zapojení do více

sportovních aktivit, častější a pravidelnější pohyb, sblížení s členy rodiny a pocit sdružení,

jelikož bylo potřeba si navzájem pomáhat, více se o sebe starat. Ve 2 případech bylo

pozitivně hodnoceno sekundárně i zlepšení vztahu s partnerem a vytvoření si více prostoru

pro společně trávený čas i po ukončení rehabilitace. Tyto pozitivní změny respondenti

57

s idiopatickou skoliózou vnímají, všimli si jejich vzniku a pozorují průběh, ale nehodnotí

je jako zřetelné či významně určující pro jejich další život. Poznali, že na udržení těchto

pozitivních efektů musí dále pracovat s vyvinutím nového úsilí. Shodné změny uvádí i

respondent partner pacientky s idiopatickou skoliózou. Pozitivní změny v rámci

dosavadního způsobu života jsou nejvíce vyzdvihovány u respondenta s chronickou bolestí

dolních zad, kde jako zásadní vnímáme právě i úpravu celkového režimu fungování

jedince.

Rodiče ve většině případů žádné trvalé změny pro jejich život neuváděli. Pouze v 1

případě byl negativně hodnocen dopad terapie na život rodiny s dítětem, u kterého rodič

uváděl vznik strachu z lékařů následkem této terapie. U poloviny respondentu rodičů byly

negativně vnímány pouze dopady začátků terapie na jejich rodiny či blízké okolí. V těchto

případech se jednalo zejména o dočasné neshody s jedním nebo oběma prarodiči, partnery

nebo manželi či přáteli, a pocit nedostatečné podpory z jejich strany. Ve 2 případech rodičů

zmiňovaná negativa přetrvávala po celou dobu terapie, avšak ve výsledku měla pouze

minimální dopad na průběh rehabilitace (např. bylo vynechána jedna terapeutická jednotka

při občasné návštěvě u prarodičů). Kladně bylo všemi rodiči, ať už s pozitivní či negativní

zkušeností s Vojtovou metodou, hodnoceno posílení pocitu odpovědnosti za jejich děti a

tím i rodičovské role.

Rodič: „…že spousta věcí není samozřejmost, že budoucnost dítěte je na mně, do té

doby jsem řešila hlouposti.“

Rodič: „Co se týče ohlasů doma, tak musím říct, že byly hodně negativní z rodiny,

že nebyla pomoc, podpora, ale spíš, ježiš, co to děláš…“

Rodič: „Tak…maminka moje, když viděla to poprvý, tak řekla, ať okamžitě

přestanu, že to dítě u ní v bytě trápit nebudu… A tak to chvíli bylo no…“

Rodič: „Byli jsme víc nervóznější, já byla doma pořád zavřená, na manžela jsem

štěkala,…“

58

5. Jaké faktory můžeme identifikovat jako pozitivní či podporující průběh

rehabilitace pomocí Vojtovy metody?

Pro lepší průběh rehabilitace pomocí Vojtovy metody se respondentům rodičům

jako velmi nápomocné jevilo zejména vytvoření tzv. pozitivních rituálů. Pozitivní rituály

napomáhaly lepšímu zvládání terapie, přivyknutí si novému dennímu režimu a schopnosti

dodržet zásady, jako např. provádět rehabilitaci na jednom konkrétním místě, nejlépe na

tom, které dítě nezná a které nebude využíváno k ničemu jinému. Mezi tyto rituály bychom

mohli dále zařadit i další nepsaná pravidla, jako např. začít s prováděním rehabilitace vždy

před jídlem, poté procvičit obě strany těla, nakonec dítě nějak odměnit (pochovat, nakrmit

atd.). Důležitá byla dále pro tyto respondenty podpora rodiny i blízkých a možnost vzít je

s sebou k rehabilitačnímu pracovníkovi na některou z domluvených terapií, aby viděli, co

doopravdy Vojtova metoda vše obnáší a měli možnost získat informace přímo od

rehabilitačního pracovníka a ne zprostředkovaně přes rodiče.

Podpora byla důležitá jak psychická, tak fyzická. Většinou cvičily se svými dětmi

matky, v 1 případě docházelo k pravidelnému střídání s manželem, v 2. případě přebíral

otec cvičení večerní či víkendové. Většinou otcové ale zastávali jiné funkce, podpůrné,

starali se o starší sourozence či přebírali cvičení v pozdějším věku dětí, pokud již matky

dítě nemohly fyzicky zvládnout.

Dobrý pocit měli rodiče i z toho, pokud terapeuti měli zkušenost s vlastními dětmi

či na nich bylo poznat, že již mají s léčbou dětí zkušenost, a dále schopnost vidět pokroky

a pozorovat změny k lepšímu.

U 2 rodičů pak byla pozitivně pro zvládání terapie hodnocena už i jen možnost na

terapii docházet. Běžný den se tak pro tyto dva respondenty změnil, měli možnost navázat

kontakt s novými lidmi a cvičení jim tak zpříjemnilo den.

Dospělí pacienti necítili zvýšenou potřebu pro podněty stimulující jejich snažení

pro lepší zvládání terapie. Ve všech případech viděli jako kompetentního jedince sebe

sama a také, že jsou to oni, kdo za sebe mají zodpovědnost a čerpají tak z vlastních sil.

Jako významnou uvádějí pouze podporu nejbližšího okolí. U našich respondentů se vždy

jednalo o osobu, která s nimi docházela k rehabilitačnímu pracovníkovi (partner, partnerka,

sestra).

Fyzioterapeuti pak vnímají jako pozitivní faktory u dospělých pacientů

zodpovědnost, výdrž a ideálně i přítomnost někoho blízkého, kdo by právě docházel

59

s pacientem na terapii do ordinace fyzioterapeuta, ne ve všech případech se někdo takový

v okolí najde, nebo tomu podmínky napomáhají. Důležitým prvkem ovlivňujícím nástup

efektů je pak i zde častost a správnost provádění terapie v domácím prostředí. U rodičů

kladně vnímají jejich snahu o zdárný průběh terapie, zapojení do terapeutického procesu,

schopnost přečkat i těžké chvíle v terapii, ale také jejich mentální zdatnost. Pro vhodné

zvládání terapie fyzioterapeuti vnímají pozitivně zejména motivovanost rodičů, popř.

pacientů, jejich dobré vyladění nebo alespoň schopnost správného sdílení negativních

prožitků, nejen těch vzniklých v rámci terapeutického působení.

Výsledky jsou dokresleny opět několika výroky respondentů.

Rodič: „Možná to je zajímavý… vždycky před cvičením mám pocit, že jsem se

s ním víc hrála a hrozně jsem se mu věnovala.“

Rodič: „Měl jsem pocit, že ji musím víc mazlit…, vynahradit…, uklidnit… Takže

jsme k oknu chodili koukat na ptáčky a tak, prostě jsem zvýšil ještě víc to rodičovství.“

Rodič: „Je dobrý slyšet, že taky někdo cvičí, že nejsme nenormální.“

Rodič: „Hrozně mi pomohlo, když jsem viděla, jak s ním jedná. Zahřála vždycky

ruce, aby na něj nešahala vyloženě studenejma. Povídala si s ním, nejdříve ho samozřejmě

nechala ležet, zkoumala, snažila se ho rozesmát, ukazovala mu hračky…“

Fyzioterapeut: „Chceme, aby přivedli kohokoliv, abychom jim to mohli jako

odborníci vysvětlit, než když to vysvětluje maminka, aby u cvičení nikdo nebyl další, kdo by

dítě litoval. Maminky pak ztrácejí jistotu.“

60

6. Jaké faktory můžeme identifikovat jako negativní či znesnadňující rehabilitací

pomocí Vojtovy metody?

Rodiče negativních nebo znesnadňujících faktorů uváděli mnohem více oproti těm

pozitivním, také je uváděli mnohem častěji než ostatní skupiny respondentů a častěji se

k nim v průběhu interview vraceli. Rodiče nejčastěji trápily pocity nejistoty, pochybností a

nervozity. Dále zmiňovali kladení vyšších nároků na sebe zejména v náročnosti

rehabilitace a s tím spojené pocity nešikovnosti. Uváděna byla náročnost fyzická, kdy se

jednalo o zvládnutí terapie dítěte v jeho vyšším věku, a náročnost časová, která zahrnovala

dobu dojíždění k fyzioterapeutovi, často znesnadněnou nepohodlným cestováním

s kočárkem apod. Ve 2 případech došlo v rodinách dokonce k dřívějšímu pořízení

automobilů pro usnadnění přepravy. Rodiče neuváděli náročnost na prostor, jelikož

s menším miminkem se dalo cvičit na více místech než s dospělým a nebyl problém

k zařízení takového místa.

V polovině případů byl rodiči hodnocen negativně pláč dítěte, kterému ve většině

případů rodiče v procesu rehabilitace porozuměli a dále ho už viděli pouze jako vyjádření

nelibosti, ne bolesti a utrpení. V jednom případě byla identifikována i žárlivost staršího

sourozence, která neměla přímý vliv na terapeutickou situaci, ale spíše na pocit rodiče, že

nevěnuje všem svým dětem stejnou pozornost a péči.

Jako znesnadňující faktory u rodičů byly dále identifikovány např., špatný pocit,

když nepozorovali výsledek terapie, nedostatečná informovanost o principech metody a

nepřipravenost na průběh rehabilitace a nereálná očekávání týkající se převážně rychlosti

nástupu výsledků. Negativní vliv mělo i nepochopení od dalších členů rodiny (zejména

prarodičů dítěte) či blízkého okolí. U 1 rodiče pak byla negativně hodnocena i těžší

dostupnost fyzioterapeuta na menším městě.

Pět respondentů z řad rodičů pak zmiňuje pocit, že jim při terapii něco chybělo, co

by je mohlo popostrčit k cíli. V těchto případech byl nejvýraznější zájem o častější

návštěvy u fyzioterapeutů a potřeba psychologické péče.

Respondenti s idiopatickou skoliózou a respondent s chronickou bolestí dolních zad

opět shodně uváděli jako znesnadňující horší schopnost skloubit své časové možnosti

s blízkými, kteří s nimi docházeli na rehabilitaci a kteří ji s nimi prováděli doma. Dále jako

negativní vnímali své pracovní vytížení a i občasný výskyt osobních problému, který vedl

k tomu, že cvičení bylo na delší dobu vynecháno. Rodiče naopak vyvíjeli úsilí pokračovat

61

v rehabilitaci i při osobních problémech. Dospělí pacienti zmiňovali také počáteční

nejistotu při započetí rehabilitace, ale také problém najít doma vhodný prostor na cvičení.

Všichni respondenti s idiopatickou skoliózou a respondent s chronickou bolestí dolních zad

uváděli, že prováděli terapii na různě uzpůsobené podložce na zemi, a že právě tato

nepohodlná pozice pro ty, kteří s nimi cvičili, byla někdy důvodem, proč terapii o pár

minut zkrátili.

Fyzioterapeuti jako negativní faktory nejvíce hodnotí stres matky, její

nemotivovanost, nespolupráci a nepřijetí nemoci jejího dítěte. Dále separační úzkost dětí,

nesprávnou indikaci diagnózy k rehabilitaci, vlastní pracovní vytížení, někdy fyzickou

náročnost a vyčerpání či ztíženou komunikaci s pacienty či rodiči z cizích zemí (jazyková

bariéra a jiné kulturní hodnoty).

Pro ilustraci opět uvádíme několik výpovědí respondentů.

Rodič: „Nejvíc jsem trpěla… no nervozitou, aby to vydržela. Je to vysloveně ta

situace, že jo, ta stresová… abych ji zbytečně nedráždila, abych ji dala do polohy,

zacvičila, jak dlouho, abych odhadla přesně ten čas, kdy už je to pro ní moc, abych už

skončila…“

Rodič: „Spíš, že to byla pořád taková houpačka, je to správně, není to správně,

mám tomu věřit nebo mám dát spíš na své pocity, když toho nechám, tak si ponesu

samozřejmě ty důsledky. Jsem schopná ty důsledky unést a takhle, takže nejnáročnější bylo

ustát tu psychickou houpačku.“

Rodič: „…proč zrovna já. A vlastně člověk se tím stresoval a vlastně vůbec ho to

ovlivnilo, celý ten chod pak.“

Fyzioterapeut: „Někdy přijde maminka s depresivním syndromem, laktační

psychózou… už jsou v nějaké péči. S těmi se pracuje trochu jinak, reagují jinak, nevnímají

pláč dítěte,…“

62

10.2. Závěry a doporučení

Práce s dospělými pacienty dle fyzioterapeutů nepředstavuje větší problém. I sami

tito pacienti to hodnotí stejně. Pacienty se daří celkem dobře motivovat a edukovat. Pokud

se nedostavuje fyzické zlepšení, pacientům se alespoň subjektivně uleví. Důležité je i zde

ale přibrat k rehabilitaci někoho třetího, kdo by mohl s pacientem provádět rehabilitaci

doma. Ne vždy je to ale lehký úkol.

Pro rodiče je nejdůležitější naučit se zvládat stres, nenechat se strhnout

nepříjemnými pocity a mobilizovat se na najití cesty k cíli. Tato soustředěnost usnadňuje

lepší řešení situace a přijetí zdravotního stavu svého dítěte a navázání lepšího kontaktu s

ním za pochopení všech jeho potřeb (Kiedroňová, 2005).

Pro hodnotný terapeutický proces by rodiče měli dodržovat základní pravidla

nastavená s fyzioterapeutem během prvních setkání (od maximálního počtu členů

v terapeutickém týmu, dávkování a délku terapeutické jednotky, přes změnu denního

režimu až po vytvoření pozitivních rituálů).

Rodičům se doporučuje, aby jejich zpětná vazba k dítěti během i po Vojtově

metodě, odpovídala jejich skutečným schopnostem, dovednostem a chování (při provádění

rehabilitace neutěšovat, nekonejšit). Z odpovídající zpětné vazby dítě získává potvrzení a

vyvíjí odpovídající sebehodnocení.

Při spolupráci v terapeutickém týmu by měla panovat uvolněná atmosféra, respekt a

otevřená komunikace. Každý z členů by měl dostat prostor pro mluvení i naslouchání.

Zásadní je stanovit si reálné cíle a pracovat v průběhu terapie na nich pomocí různých

strategií. Významná je dále podpora zejména rodiny a blízkého okolí.

Co se týče oblasti doporučení do širšího okolí, přínosem by bylo zvýšení

informovanosti zejména rodičů již od pediatra, lepší edukace všech zúčastněných o

zákonitostech psychomotorického vývoje v jeho komplexním pojetí a volení citlivého

osobního přístupu, vhodného podávání informací a vyjádření emoční podpory při práci

v terapeutické triádě.

Základním požadavkem pak zůstává práce v multidisciplinárním týmu.

Juehring (2011) i další autoři pak poukazují na nedostatek relevantní literatury o

Vojtově metodě a jejích principech v anglickém jazyce a možnost tak širšího poznání i

rozšíření získaných poznatků. Výraznější se pak stává i potřeba odborníků publikací pro

odlišné cílové skupiny a potřeba odbornějších studií a longitudinálních výzkumů.

63

11. DISKUZE

Téma Vojtovy metody je u nás i v zahraničí zejména ještě stále více zkoumáno

z hlediska diagnostických možností metody (Futagi et al., 2009; Kofránková, Doležal,

2008; Meholjic, 2010; Molteno et al., 1990), jejích efektů na motorický vývoj různých

cílových skupin (Bäckström, Dahlgren, 2000; Imamura et al., 1983; Kanda et al., 2004;

Juehring, Barber, 2011; Meholjic, 2005; Meholjic, Knor, 2011) a na srovnání s jinými

metodami (např. Čemusová et al., 2011; d´Avignon et al. 1981, Józwiak, Podogrodzki,

2010; Ludewig, Mähler, 1990; Stockert, 1998). Z našeho pohledu pociťujeme nedostatek

právě psychologicky zaměřených studií, i když vnímáme velké snahy o vzdělávací činnost

RL-Corpusu i tímto směrem v rámci seminářů a specializačního vzdělávání. Publikační

činnosti v této oblasti napomáhají alespoň práce Kováčikové (1998) a Orth (2012).

Jelikož mnoho nejen výzkumných studií, ale i diplomových a dizertačních prací, je

věnováno problematice Vojtovy metody u pacientů s těžším onemocněním, kde bývá

zkoumán i vliv na prožívání rodiny, a souhry dalších léčebných postupů, tento výzkum je

tak do jisté míry prvním počinem zaměřující se na respondenty s méně závažnými

diagnózami a jejich prožívání. Přínos vidíme i v jisté triangulaci souboru respondentů, kdy

na danou problematiku nebylo nahlíženo pouze z jednoho úhlu pohledu.

Co se týče výzkumného záměru studie v této diplomové práci, můžeme říci, že byl

úspěšně naplněn. Přináší aktuální pohled na prožívání respondentů a podněty k dalšímu a

hlubšímu prozkoumání. V souladu s teoretickými poznatky (Kováčiková, 1998; Kolář,

2002, 2012; Kolářová, Hánová, 2007; Orth, 2012; Pinto et al., 2012; Sobotková,

Dittrichová, 2009; Šulová, 2010; Vágnerová, 2012; Vojta, Peters, 2010) bylo prokázáno,

že rané období života jedince je velmi citlivé a včasné zahájení terapie pozitivně ovlivňuje

budoucí psychomotorický vývoj dítěte a kvalitu jeho života. Děje se tomu tak zejména u

symptomaticky rizikových dětí. Potvrdilo se, že toto období je velmi citlivé i pro raný

vztah rodiče a dítěte, a že pokud se vyskytne narušení jakékoli dyády vztahu v terapii,

ovlivňuje to i dosažení kýženého terapeutického výsledku, v některých případech i budoucí

vztah matka-dítě. Pro ideální průběh léčby je tedy důležité celostní vnímání pacienta,

v našem případě i rodiče či někoho blízkého, kdo s pacientem dochází na terapii. S tím

souvisí i případná korekce negativních dopadů na dítě a jeho rodiče, kdy je nutné věnovat

pozornost emoční vazbě matka-dítě, jejich vzájemné interakci, rozvoji jejich vztahu,

připravenosti na nadcházející role apod. Určujícím faktorem je i pevnost a kvalita vztahu

64

rodiče s druhým partnerem a fungování v širší rodině, která je jedním z klíčových

socializačních činitelů.

Vzhledem ke skutečnosti, že na každý výzkumný proces působí mnoho vnitřních i

vnějších dějů, které mohou ovlivnit získané výsledky, i my bychom zde rádi předestřeli

možná zkreslení a dopady na studii.

Zvolený metodologický design i přes jeho vnímané slabiny se ve výsledku i

respondentům jevil jako nejvhodnější přístup. Získané výsledky mohly být ovlivněny

mnoha faktory. Jedním z nich je podíl samotného výzkumníka na situaci, kdy pouze jeho

přítomnost mohla ovlivnit zkoumanou situaci, ale i nároky na něho kladené v pohledu

zůstat empaticky neutrální a udržet správné hranice kontaktu.

Možným zdrojem může být i zkreslení výsledků, které mohli ovlivnit sami

respondenti (sociálně žádoucí chování, vyvolání dobrého dojmu či obrana před

negativními pocity). Důvodem zkreslení výsledků je do jisté míry i retrospektivní povaha

studie, jelikož od ukončení rehabilitační léčby respondenty do zahájení

polostrukturovaných interview uběhla průměrně doba necelých čtyř let.

Dalším faktorem ovlivňujícím získané výsledky byla také volba a struktura

výzkumného souboru, který tvořilo 10 rodičů dětí s diagnostikovaným opožděným

psychomotorickým vývojem, 1 partner pacientky s idiopatickou skoliózou, 5 pacientů se

skoliózou, 1 pacientka s chronickou bolestí dolních zad a 5 fyzioterapeutek. V průběhu

výzkumu se ukázalo, že nejsou významné rozdíly u vnímání respondentů s diagnózou

idiopatické skoliózy a chronické bolesti dolních zad. Nehodnotili jsme to jako

kontraproduktivní, ale pro budoucí výzkumy by bylo vhodné zvolit vyváženější počty

jednotlivých respondentů, popř. za vhodných podmínek realizovat výzkum u respondentů

jedné instituce, kde by pak propojení významů bylo viditelnější. Ovlivňujícím faktorem

byl i způsob výběru, který nebyl náhodný. Nebyla použita např. metoda výběru pomocí

sněhové koule, aby nedošlo ke kumulaci dat podobného typu. Někteří rodiče sami uváděli,

že pokud se setkávají s dalšími rodiči s obdobným problémem, většinou je to právě

podobná zkušenost, která je spojuje. Pro další účely by byl vhodný výběr přes instituce,

kde by byly všechny skupiny respondentů lépe dostupnější. Velikost souboru byla relativně

také nízká (22 respondentů), na kterou mělo vliv zařazení 8 respondentů do předvýzkumu.

Zdrojem chyb v další fázi výzkumu můžou být i zvolené metody získávání, analýzy

a interpretace, popř. jejich nevhodná kombinace. Výzkumné šetření mohlo ovlivnit zvolené

jádro otázek polostrukturovaného interview, a které by bylo vhodné doplnit pozorováním,

65

např. průběhu terapií, kazuistickými studiemi, popř. analýzou dokumentů či

videodokumentací.

Ačkoliv výsledky dle zvoleného designu potvrdily dosavadní poznatky a přinesly i

nové podněty, nelze je z důvodů nereprezentativnosti zobecnit na širší zkoumanou

populaci.

Co se týče možných omezení a zkreslení výzkumu, vnímáme jako nedostatek i

jazykové kompetence výzkumníka, které neumožnily problematiku podložit výzkumy

z širšího prostředí, jelikož v anglosaských zemích není běžné provádět Vojtovu metodu.

Mnoho zajímavých poznatků nalezneme právě i v dalších jazycích, zejména v jazyce

německém a polském, které nám jsou kulturními podmínkami blízké. Mnoho studií je také

v japonštině a španělštině, nicméně vzhledem k odlišné kultuře, bývá v těchto zemích

postoj k Vojtově terapii mírně odlišný.

I přes uvedené nevýhody a možnosti zkreslení bychom i v návazném šetření volili

jako základ kvalitativní design s drobnými modifikacemi (širší výběr respondentů

sledovaných po delší čas, hlubší propracování metod, aby se staly pro respondenty

atraktivnějšími, propojení s kvantitativním designem apod.). V této studii byly vyváženy

vzniklé nedostatky a možná zkreslení průběžnou sebereflexí, informováním účastníků o

záměrech a průběhu výzkumu, různými metodami výběru respondentů atd.

Vzhledem k faktu, že považujeme tento výzkum za předběžnou sondu do dané

problematiky, domníváme se, že způsob a charakter tvorby dat byl postačující.

66

12. ZÁVĚRY

Cílem této diplomové práce bylo zmapovat účinky rehabilitační léčby Vojtovou

metodou z hlediska pacienta, rodiče a fyzioterapeuta, a na základě stanovení jednotlivých

výzkumných otázek poukázat na prožívání jednotlivých skupin respondentů při rehabilitaci

Vojtovou metodou, jejich vnímání interakce v terapeutické triádě, analyzovat pozitivní i

negativní faktory ovlivňující průběh léčebné rehabilitace pomocí Vojtovy metody a určit,

zda terapie měla nebo neměla vliv na dosavadní život respondentů.

Přehled nejdůležitějších výsledků je následující:

Vojtova metoda je ve velké většině přijímaná jako účinná, pokud je správně

indikována a prováděna. Ve čtyřech případech byla vnímána jako neutrální a ve čtyřech

případech jako negativní volba rehabilitace.

Zejména začátek terapie je provázen nepříjemnými pocity, nejistotou a pochybami

pacientů či blízkých, kteří s nimi rehabilitují, strachem a obavami.

Rozdíl ve vnímání Vojtovy metody se ukázal pouze v dyádě fyzioterapeut – rodič,

který byl z velké části ovlivněn negativními faktory provázejícími průběh terapie a

nezdařením rodiče motivovat ke spolupráci.

Vojtova metoda přinesla respondentům na jedné straně jak změny pozitivní

(posílené zodpovědnosti za sebe či druhé, zlepšení vztahu s okolím, lepší pohyblivost,

úprava životosprávy), tak změny negativní (nepochopení blízkého okolí a následné

dočasné neshody, v jednom případě i fobii z lékařů u dítěte respondenta).

Byly identifikovány faktory napomáhající úspěšné rehabilitační léčbě (podpora

rodiny a blízkých, vytvoření pozitivních rituálů, zkušenost terapeutů s vlastními dětmi,

nová organizace denního režimu, nastolení pravidel atd.), i faktory tuto léčbu

znesnadňující, které byly uváděny častěji než faktory pozitivní (nedostatek podpory

z blízkého okolí, pláč dítěte, nejistota, nervozita, strach, stud, prostorová, časová a fyzická

náročnost, nepozorování vývojových pokroků, nedostatečná informovanost apod.).

Jako zásadní se tak pro správný průběh terapeutického celku jeví schopnost navázat

v terapeutické triádě upřímný vztah s otevřenou komunikací, vytvořit atmosféru důvěry a

vzájemného pochopení. Úspěšné zvládnutí terapie není snadný proces. Vyžaduje

spolupráci všech zúčastněných.

67

SOUHRN

Diplomová práce se zabývá jedním z nejdiskutovanějších rehabilitačních přístupů,

Vojtovou metodou. Práce si klade za cíl vnést vhled do dané problematiky a poukázat tak

na příčiny rozporuplností exitujících názorů.

V teoretické části je představena osobnost prof. Václava Vojty, jako zakladatele

tohoto rehabilitačního principu a je nastíněn vznik metody. Dále jsou představeny principy

Vojtovy metody reflexní lokomoce, její ovlivnění poznatky vycházející z vývojové

kineziologie a schopnosti neuroplasticity centrálního nervového systému, které se ve

výsledku při společné interakci podílejí na vyvolání dílčích globálních hybných vzorců,

které nacházíme v průběhu celého motorického vývoje jedince. Pozornost dále přechází na

poznatky samotné reflexní lokomoce jako nevědomé motorické odpovědi pohybu vpřed,

který se skládá z modelů reflexního plazení a reflexního otáčení. Terapie je vyvolávána

těmito dvěma základními modely z určitých výchozích poloh aktivováním specifických

spoušťových zón pomocí jasné směrovaného spoušťového tlaku a vzniklých opor. Vojtova

metoda tak umožňuje nejčastěji u pacientů s hybným či neurologickým postižením

aktivovat hybné vzorce, které jsou postižením změněny nebo znepřístupněny.

Prostor je ponechán i aspektům diagnostiky k terapii reflexní lokomocí, jejím

dalším indikacím, ale také kontraindikacím, rizikům a limitům terapie. Následují poznatky

o aplikaci léčebné rehabilitace v praxi se zaměřením na dávkování neboli častost terapie,

která je uváděna jako jedna z klíčových podmínek. Podstatnou pro lepší účinky a efekty

terapie je i délka terapeutické jednotky, která se v průběhu života jedince navyšuje. Mezi

nejvýznamnější účinky terapie Vojtovy metody řadíme ovlivnění motorického vývoje a

dalších systémů a soustav v těle jedince, respirační soustavy, vegetativního nervového

systému, kosterního aparátu atd. Evokované změny pak sekundárně působí i na vnímání a

psychický stav pacienta. Vojtova metoda tak napomáhá harmonizaci celkového vývoje.

Větší pozornost byla věnována porozumění vztahu a komunikaci účastníků terapeutické

triády při rehabilitaci Vojtovou metodou, jelikož tím je úspěšné zvládnutí procesu terapie

ovlivněno nejvíce.

Vzhledem ke stanovení výzkumného souboru pro studii jsou další kapitoly

teoretické části věnovány poznatkům o psychomotorickém vývoji jedince do 3 let života,

skoliotickému onemocnění a problematice chronické bolesti. Teoretická část je zakončena

přehledem dosavadního stavu poznání v dané problematice v České republice a zahraničí a

68

přehledem několika výzkumných studií přibližujícím se k tématu a zaměření diplomové

práce.

Empirická část pak předestírá záměr naší práce a stanovuje na základě poznatků

z teoretické části výzkumný cíl, který nám umožní popsat vnímání a prožívání rehabilitační

léčby pomocí Vojtovy metody u jednotlivých skupin respondentů (pacientů, rodičů a

fyzioterapeutů). Respondenti byli do výběrového souboru vybráni na základě

příležitostného a záměrného výběru a samovýběru. Pro zmapování zkoumaných efektů byl

použit kvalitativní design a jako metoda získávání dat polostrukturované interview.

Hlavním předmětem zájmu bylo u 22 zúčastněných respondentů (10 rodičů dětí

s diagnostikovaným opožděným psychomotorickým vývojem, 1 partner pacientky

s idiopatickou skoliózou, 5 pacientů s idiopatickou skoliózou, 1 pacient s diagnózou

chronické bolesti a 5 rehabilitačních pracovníků) popsat, jak vnímají samotnou metodu a

interakci v nastolené terapeutické triádě a zda se v tomto nazírání u jednotlivých skupin

respondentů objevily nějaké rozdíly. V neposlední řadě bylo důležité zjistit, zda terapie

měla vliv na dosavadní život respondentů a zda existují, a popřípadě jaké, faktory, které

mohou ovlivnit průběh rehabilitace.

V empirické části následuje popis metod zpracování a analýzy dat, kdy

polostrukturovaná interview byla transkribována a analyzována pomocí metody vytváření

trsů, metodou zachycení vzorců a metodou hledání vztahů. Zmíněny jsou i etické aspekty

výzkumného šetření. Poté je podán přehled nejdůležitějších výzkumných šetření,

ze kterých byly nastíněny zásady a doporučení pro praktickou aplikaci, kdy

nejpodstatnějším pro zdárný průběh léčby je dodržování tzv. terapeutické smlouvy při

uvolněné atmosféře a otevřené komunikaci. Ačkoliv se výsledky rozestíraly do obou

spekter polarit názorů na Vojtovu metodu a nabídly tak širší zázemí pro hlubší poznání

jevů, nelze vzhledem k nízké reprezentativnosti souboru výsledky zobecnit na zkoumanou

základní populaci.

Práce svým zaměřením podněcuje další aktivní výzkumné kroky a otevírá další

možnosti směřování výzkumu. Byli bychom rádi, kdyby práce podnítila i praktické kroky

pro výzkum širšího spektra respondentů a zaměřila pozornost i na psychologické aspekty

tohoto rehabilitačního principu.

69

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY

1. Aebi, M. (2005). The adult scoliosis. European Spine Journal, 14(10), 925-948.

doi: 10.1007/s00586-005-1053-9

2. Asher, M. A., & Burton, D. C. (2006). Adolescent idiopathic scoliosis: natural

history and long term treatment effects. Scoliosis 1(2). doi: 10.1186/1748-7161-1-2

3. Avalle, C., Duelund, M., & Eder, K. (1981). Successful treatment of idiopathic

scoliosis in school children with Vojta´s neuro-physiotherapy. English abstract.

Fortschritte der Medizin, 99(35), 1405-1408. Získáno 12. srpna 2013 z

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/7274944

4. Bäckström, B., & Dahlgren, L. (2000). Vojta Self-training: Experiences of six

neurologically impaired people. A qualitative study. Physiotherapy, 86(11), 567-

574. doi: 10.1016/S0031-9406(05)61361-2

5. Bazian (Ltd). (2011). Screening for Adolescent Idiopathic Scoliosis. External

review against programme appraisal criteria for the UK National Screening

Committee (UK NSC). Získáno 12. srpna 2013 z

http://www.screening.nhs.uk/policydb_download.php?doc=209

6. Beranová, B., & Kováčiková, V. (1998). Využití neuroplasticity v terapii

pohybových poruch. Rehabilitácia, 31(2), 78-81.

7. Bláha, J. (2005). Idiopatická skolióza – screening, prognostika a konzervativní

terapie. Hradec Králové: Gaudeamus.

8. Brazelton, T. B. (1973). Neonatal behavioral assessment scale. Philadelphia:

Lippincot.

9. Costa, L. da C. M., et al. (2009). Prognosis for patients with chronic low back pain:

inception cohort study. British Medical Journal, 339. doi: 10.1136/bmj.b3829

10. Čápová, J. (2008) Terapeutická koncept „Bazální programy a podprogramy“.

Ostrava: Repronis.

11. Čemusová, J. Pánek, D., & Pavlů D. (2011). Možnosti propojení aktivního a

pasivního přístupu ve fyzioterapii. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 4, 161-166.

Získáno z http://www.prolekare.cz

12. D´Avignon, M., Norén, N., &Arman, T. (1981) Early physiotherapy ad modum

Vojta or Bobath in infants with suspected neuromotor disturbance. English abstract.

Neuropediatrics, 12(3), 232-241. doi: 10.1055/s-2008-1059654

70

13. Daykin, A. R., & Richardson, B. (2004) Physiotherapists´pain beliefs and their

influence on the management of patients with chronic low back pain. Spine, 29(7),

783-795. doi: 10.1097/01.BRS.0000115135.19082.97

14. DeRosa, C. P., & Porterfield, J. A. (1992). A Physical Therapy Model for the

Treatment of Low Back Pain. Physical Therapy, 72, 261-269. Získáno 12. srpna

2013 z http://ptjournal.apta.org

15. Ferreira, M. L., Ferreira, P. H., Herbert, R. D., & Latimer, J. (2009). People with

low back pain typically need to feel ´much better´ to consider intervention

worthwhile: an observational study. Australian Journal od Physiotherapy, 55, 123-

127. 10.1016/S0004-9514(09)70042-X

16. Faleide, A. O., Lian, L. B., & Faleide, E. K. (2010). Vliv psychiky na zdraví. Praha:

Grada Publishing.

17. Frank, J. S., & Earl, M. (1990). Coordination of Posture and Movement. Physical

Therapy, 70(12), 855-863. Získáno 12. srpna z http://ptjournal.apta.org

18. Futagi, Y., Toribe, Y., & Suzuki, Y. (2009). Neurological Assessment of Early

Infants. Current Pediatric Reviews, 5, 65-70. doi: 10.2174/157339609788185730

19. Gajewska, E., & Samborski, V. (2006). Application of Vojta´s method for early

detestion of developmental disturbances in very low birthweight infants with regard

to Apgar score and asymmetric body positions. English abstract. Annales

Academiae Medicae Stetinensis, 52(2), 101 – 104. Získáno 12. srpna z

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17471844

20. Guzmán, J., Esmail, R., Karjalainen, K., Malmivaara, A., Irvin, E., & Bombardier,

C. (2001). Multidisciplinary rehabilitation for chronic low back pain: systematic

review. British Medical Journal, 322, 1511-1516. doi: 10.1136/bmj.322.7301.1511

21. Haladová, E., et al. (2007). Léčebná tělesná výchova. Cvičení. Brno: NCO NZO.

22. Hellbrügge, T., Šoltés, L., Archalousová, A., & Ilenčíková, D. (2010). Prvních 365

dní v životě dítěte. Praha: Grada Publishing.

23. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál.

24. Hill, J. J., & Keating, J. L. (2010). Risk factors for the first episode of low back

pain in children are infrequently validated across samples and conditions: a

systematic review. Journal of Physiotherapy, 56, 237-244. Získáno 12. srpna 2013

z http://ajp.physiotherapy.asn.au/AJP/56-4/JPhysiotherv56i4Hill.pdf

25. Husárová, R. (2005). Využitie Vojtovej techniky u dospelých. Rehabilitácia, 42

(3), 138-144.

71

26. Imamura, S., Sakuma, K., & Takahashi, T. (1983). Follow up study of children

with cerebral coordination disturbance. Brain & Development, 5(3), 311-314. doi:

10.1016/S0387-7604(83)80024-2

27. IVG. Mezinárodní Vojtova společnost (Vydavatel). (nedat.). Vojtův princip.

Vojtova terapie v dětském věku. Informace pro rodiče a všechny zájemce.

[Informační brožura].

28. Józwiak, S., & Podogrodzki, J. (2010). Application and comparison of NDT-

Bobath and Vojta methods in treatment of selected pathologies of the nervous

system in children. English abstract. Prezglad Lekarski, 67(1), 64-66. Získáno 12.

srpna 2013 z http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20509578

29. Juehring, D. D., & Barber, M. R. (2011). A case study utilizing Vojta/Dynamic

Neuromuscular Stabilization therapy to control symptoms of a chronic migraine

sufferer. Journal of Bodywork & Movement Therapies, 15, 538-541. doi:

10.1016/j.jbmt.2011.01.019

30. Kanda, T., Pidcock, F. S., Hayakawa, K., Yamori, Y., & Shikata, Y. (2004). Motor

outcome differences between two groups of children with spastic diplegia who

received different intensities of early onset physiotherapy followed for 5 years.

Brain & Development, 26, 118-126. doi: 10.1016/S0387-7604(03)00111-6

31. Kiedroňová, E. (2005). Něžná náruč rodičů. Moderní poznatky o významu správné

manipulace s novorozencem a malým dítětem. Praha: Grada Publishing.

32. Kofránková, M., & Doležal, A. (2008). Vyhledávání motorických poruch v prvním

roce života – senzitivita a specificita polohových reakcí. Rehabilitace a fyzikální

lékařství, 15(1), 18-21. Získáno z htttp://www.prolekare.cz

33. Kolář, P. (2002). Vadné držení těla z pohledu posturální ontogeneze. Pediatrie pro

praxi, 3, 106-109.

34. Kolář, P. (2003). Klinické vyšetření a léčebné postupy u pacientů s idiopatickou

skoliózou. Pediatrie pro praxi, 5, 243- 247.

35. Kolář, P., et al. (2012). Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén.

36. Kolářová, J., & Hánová, P. (2007). Včasná diagnostika hybných poruch kojenců

v prvním trimenomu prvního roku života. Pediatrie pro praxi, 8 (5), 264-267.

37. Kolářová, J., & Hánová, P. (2011). Včasná diagnostika hybných poruch kojenců

dle Vojty. Pohybové ústrojí, 18 (1+2), 13-17. Získáno 12. srpna 2013 z

http://www.pojivo.cz/pu/PU_12_2011.pdf

72

38. Kováčiková, V. (1998a). Kontakt fyzioterapeuta s pacientem. Rehabilitácia, 31(3),

185-188.

39. Kováčiková, V. (1998b). Postavení Vojtovy metody ve fyzioterapii hybných

poruch (nejen dětských neurologických pacientů). Rehabilitácia, 31(2), 82-85.

40. Kozák, J. (Ed.), et al. (2010). Léčba chronické bolesti. Olomouc: Solen.

41. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada

Publishing.

42. Lenssinck, M.-L., B., Frijlink, A., C., Berger, Y. M., Bierma-Zeinstra, S. M.,

Verkerk, K. & Verhagen, A. P. (2005). Effect of Bracing and Other Conservative

Interventions in the Treatment of Idiopathic Scoliosis in Adolescents: A Systematic

Review of Clinical Trials. Physical Therapy, 85, 1329-1339. Získáno 12. srpna

2013 z http://ptjournal.apta.org

43. Lewit, K. (1990). Manipulační léčba v rámci léčebné rehabilitace. Praha:

Nakladatelství dopravy a spojů.

44. Ludewig, A., & Mähler, C. (1990). Krankengymnastische Frühbehandlung nach

Vojta oder nach Bobath: Wie wird die Mutter-Kind-Beziehung beeinflußt? Praxis

der Kinderpsychologie und Kinderpsychiatrie, 48(5), 326-339. Získáno 12. Srpna

2013 z http://psydok.sulb.uni-

saarland.de/volltexte/2012/4148/pdf/48.19995_2_41486.pdf_new.pdf

45. Marešová, E., Joudová, P., & Severa, S. (2011). Dětská mozková obrna. Možnosti a

hranice včasné diagnostiky. Praha: Galén.

46. Meholjic, A. (2005). Importance of early rehabilitation using the Vojta method in

symptomatic high risk infants. English abstract. Medicinski arhiv, 59(4), 224-226.

Získáno 12. srpna 2013 z http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/16018387

47. Meholjic, A. (2010). Can a Motor Development of Risky Infants Be Predicted by

Testing Postural Reflexes According to Vojta Method? Materia Socio Medica,

22(3), 127-131. Získáno 12. srpna 2013 z

http://www.scopemed.org/fulltextpdf.php?mno=2517

48. Meholjic, A., & Knor, T. (2011). Cerebral Disorders of Movement and Habilitation

by Vojta Method. Acta Informatica Medica, 19(1), 32-36. Získáno 12. srpna 2013

z http://www.scopemed.org/fulltextpdf.php?mno=6648

49. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

Praha: Grada Publishing.

73

50. Molnárová, M. (2009). Postura, význam, diagnostika a poruchy. Rehabilitácia,

46(4), 195-205.

51. Molteno, Ch., Magasiner, V., Sayed, R., & Karplus, M. (1990). Postural

development in very low birth weight and normal birth weight infants. Early

Human Development, 24(2), 93-105. doi: 10.1016/0378-3782(90)90140-E

52. Negrini, S., Grivas, T. B., Kotwicki, T., Muruyama, T., Rigo, M., Weiss, H. R., et

al. (2006). Why do we treat adolescent idiopathic scoliosis? What we want to

obtain and to avoid for our patients. SOSORT 2005 Consensus paper. Scoliosis,

1(4). doi: 10.1186/1748-7161-1-4

53. Nicholas, M. K., Linton, S. J., Watson, P. J., & Main, Ch. J. (2011). Early

Identification and Management of Psychological Risk Factors („Yellow Flags“) in

Patients With Low Back Pain: A Reappraisal. Physical Therapy, 91, 737-753. doi:

10.2522/ptj.20100224

54. Orth, H. (2012). Dítě ve Vojtově terapii. Příručka pro praxi. České Budějovice:

Kopp.

55. Pinto, R. Z., et al. (2012). Patient-centred communication is associated with

positive therapeutic alliance: a systematic review. Journal of Physiotherapy, 58,

77-87. Získáno 12. srpna 2013 z

http://ajp.physiotherapy.asn.au/AJP/vol_58/2/Pinto.pdf

56. Repko, M. (2010). Skolióza – komplexní diagnostické a terapeutické postupy.

Pediatrie pro praxi, 11(4), 218-222.

57. Rokyta, R. (2009). Bolest a jak sní zacházet. Učebnice pro nelékařské zdravotnické

obory. Praha: Grada Publishing.

58. Říha, J. (1992). Bolest a psychika. Rehabilitácia, 25(4), 2-4.

59. Silverman, D. (2005). Ako robiť kvalitatívny výskum. Praktická příručka.

Bratislava: Ikar.

60. Slade, S. C., Molloy, E., & Keating, J. L. (2009). People with non-specific chronic

low back pain who have participated in exercise programs have preferences about

exercise: a qualitative study. Australian Journal of Physiotherapy, 55, 115-121.

Získáno 12. srpna 2013 z

http://ajp.physiotherapy.asn.au/AJP/vol_55/2/AustJPhysiotherv55i2Slade.pdf

61. Sobotková, D., & Dittrichová, J. (2009). Narodilo se s problémy, a co bude dál?

Praha:Triton.

74

62. Sobotková, D., & Dittrichová, J. (2012). Vývoj a výchova děťátka do dvou let.

Psychomotorický vývoj. Praha: Grada Publishing.

63. Sochová, V. (2002). Skoliózy u detí a mladistvých a rehabilitačné možnosti ich

liečby. Rehabilitácia, 35(4), 212-231.

64. Stockert, K. (1998.) Acupuncture and Vojta therapy in infantile cerebral palsy – a

comparison of the effects. English abstract. Wiener Medizinische Wochenschrift,

148(19), 434-8. Získáno 12. srpna 2013 z

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/10025039

65. Stoppardová, M. (1992). Otestujte své dítě. Aneb jak objevit a rozvíjet schopnosti

dítěte. Martin: Neografie.

66. Šulová, L. (2010). Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum.

67. Trojan, S., Druga, R., Pfeiffer, J. & Votava, J. (2005). Fyziologie a léčebná

rehabilitace motoriky člověka. Praha: Grada Publishing.

68. Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Praha:

Karolinum.

69. Vařeka, I. (2000a). Skolióza ve fyzioterapeutické praxi. Fyzioterapie, 1. Získáno

12. srpna 2013 z http://www.ortotika.cz/skoliozavareka.htm

70. Vařeka, I. (2000b). Vojtova reflexní lokomoce a vývojová kineziologie.

Rehabilitácia, 33(4), 196-200.

71. Verkerk, K., Luijsterburg, P. A. J., Miedema, H. S., Pool-Goudzwaard, A., & Koes,

B. W. (2012). Prognostic Factors for Recoery in Chronic Nonspecific Low Back

Pain: A Systematic Review. Physical Therapy, 92, 1093-1108. doi:

10.2522/ptj.20110388

72. Vigué, J. (Ed.). (2006.) Zdraví dítěte. Dobřejovice: Rebo Productions.

73. Vojta, V., & Peters, A. (2010). Vojtův Princip. Svalové souhry v reflexní lokomoci

a motorické ontogenezi. Praha: Grada Publishing.

74. Weiss, H. R. et al (2006). Indications for conservative management of scoliosis

(guidelines). Scoliosis, 1(5). doi: 10.1186/1748-7161-1-5

WEBOVÉ ODKAZY UVEDENÉ V TEXTU

www.emimino.cz www.rl-corpus.cz

www.iasp-pain.org www.vojta.com

75

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1: Zadání diplomové práce

Příloha č. 2: Abstrakt diplomové práce v českém jazyce

Příloha č. 3: Abstrakt diplomové práce v anglickém jazyce

Příloha č. 4: Výchozí postavení reflexního plazení

Obrázek č. 1: Označení končetin při výchozí poloze reflexního plazení

Obrázek č. 2: Spoušťové zóny reflexního plazení

Příloha č. 5: Výchozí postavení reflexního otáčení

Obrázek č. 1: Reflexní otáčení, první fáze – hrudní zóna, natočení hlavy o 30°

Obrázek č. 2: Reflexní otáčení, druhá fáze - spoušťové zóny na končetinách a

hrudní zóně

Obrázek č. 3: Reflexní otáčení, druhá fáze - spoušťové zóny na svrchní polovině

trupu

Příloha č. 6: Fotodokumentace ucelené rehabilitační jednotky

Obrázek č. 1: Reflexní otáčení, první fáze

Obrázek č. 2: Reflexní otáčení, první fáze, aktivace na druhé straně těla

Obrázek č. 3: Reflexní otáčení, druhá fáze, pohled z čelní strany

Obrázek č. 4: Reflexní otáčení, druhá fáze, pohled ze zadní strany

Obrázek č. 5: Reflexní plazení, prvotní aktivace

Obrázek č. 6: Reflexní plazení, aktivace dalších zón

Obrázek č. 7: Reflexní plazení, aktivace jiných zón

Obrázek č. 8: Reflexní plazení, aktivace odlišných zón

Obrázek č. 9: První pozice

Obrázek č. 10: První pozice, aktivace zón na jedné straně těla

Obrázek č. 11: První pozice, aktivace zón na druhé straně těla

Příloha č. 7: Polohové reakce

Příloha č. 8: Okruh otázek polostrukturovaného interview prováděného s rodiči

Příloha č. 9: Informovaný souhlas s účastí na výzkumné studii

Příloha č 10: Ukázka získaných dat

PŘÍLOHY

Příloha č. 1: Zadání diplomové práce

Příloha č. 2: Abstrakt diplomové práce v českém jazyce

ABSTRAKT DIPLOMOVÉ PRÁCE

Název práce: Vojtova metoda

Autor práce: Petra Uličná

Vedoucí práce: prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

Počet stran a znaků: 75 (143 181)

Počet příloh: 10

Počet titulů použité literatury: 74

Abstrakt:

Diplomová práce se zabývá jednou z nejdiskutovanějších rehabilitačních technik, Vojtovou

metodou. Cílem práce bylo zmapovat prožívání a vnímání jednotlivých respondentů při

terapii a zjistit, zda v tomto vnímání existují nějaké rozdíly. Pozornost byla věnována také

vnímání komunikace v terapeutické triádě a faktu, zda terapie Vojtovou metodou měla

nějaký vliv na dosavadní život respondentů. Dále byly identifikovány faktory

napomáhající terapii a faktory terapii znesnadňující. Pro získání dat byl zvolen kvalitativní

design. Výběrový soubor zahrnoval 22 respondentů. S respondenty byla uskutečněna

polostrukturovaná interview a výsledky studie byly zpracovány pomocí metody vytváření

trsů a metody obsahové analýzy dat. Největší rozdíl ve vnímání terapie byl prokázán mezi

fyzioterapeuty a rodiči. Pro zdárný průběh terapie by v praxi měla být věnována pozornost

zejména nastavení a dodržování terapeutické smlouvy. Nejvýznamněji tento proces

ovlivňuje nastolení důvěry a otevřená komunikace.

Klíčová slova: Vojtova metoda, reflexní lokomoce, psychomotorický vývoj, terapeutický

vztah

Příloha č. 3: Abstrakt diplomové práce v anglickém jazyce

ABSTRACT OF THESIS

Title: Vojta method

Author: Petra Uličná

Supervisor: prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

Number of pages and characters: 75 (143 181)

Number of appendices: 10

Number of references: 74

Abstract:

The diploma thesis deals with the one of the most discussed rehabilitation technique Vojta

method. The aim of the thesis was to map experience and perception of individual

respondents during the therapy, and to find out differences between their perception. The

attention was also paied to the perception of communication in therapeutic relation, and to

the fact if the therapy by Vojta method had the effect on respondent´s present lives. Further

there were identified factors helping the therapy as well as factors which make the therapy

more difficult. The qualitative design was chosen to obtain the data. The set of participants

included 22 respondents. The semi-structured interviews were realized with respondents

and the findings of the study were processed by the method of creating gestalts and by the

method of data content analysis. The most significant difference in therapy perception was

identified between physiotherapists and parents. In practice we should especially focus on

the setting and the compliance of therapeutic contract for successful therapy development.

The therapy process is mostly influenced by the establishment of trust and open

communication.

Key words: Vojta method, reflex locomotion, psychomotoric development, therapeutic

relation

Příloha č. 4: Výchozí postavení reflexního plazení

Obrázek č. 1: Označení končetin při výchozí poloze reflexního plazení (Vojta, Peters,

2010, 35)

Obrázek č. 2: Spoušťové zóny reflexního plazení (Vojta, Peters, 2010, 38)

Příloha č. 5: Výchozí postavení reflexního otáčení

Obrázek č. 1: Reflexní otáčení, první fáze – hrudní zóna, natočení hlavy o 30° (Vojta,

Peters, 2010, 112)

Obrázek č. 2: Reflexní otáčení, druhá fáze - spoušťové zóny na končetinách a hrudní zóně

(Vojta, Peters, 2010, 131)

Obrázek č. 3: Reflexní otáčení, druhá fáze - spoušťové zóny na svrchní polovině trupu

(Vojta, Peters, 2010, 130)

Příloha č. 6: Fotodokumentace ucelené rehabilitační jednotky

Obrázek č. 1: Reflexní otáčení, první fáze

Obrázek č. 2: Reflexní otáčení, první fáze, aktivace na druhé straně těla

Obrázek č. 3: Reflexní otáčení, druhá fáze, pohled z čelní strany

Obrázek č. 4: Reflexní otáčení, druhá fáze, pohled ze zadní strany

Obrázek č. 5: Reflexní plazení, prvotní aktivace

Obrázek č. 6: Reflexní plazení, aktivace dalších zón

Obrázek č. 7: Reflexní plazení, aktivace jiných zón

Obrázek č. 8: Reflexní plazení, aktivace odlišných zón

Obrázek č. 9: První pozice

Obrázek č. 10: První pozice, aktivace zón na jedné straně těla

Obrázek č. 11: První pozice, aktivace zón na druhé straně těla

Příloha č. 7: Polohové reakce (Orth, 2012, 62-63)

Příloha č. 8: Okruh otázek polostrukturovaného interview prováděného s rodiči

1. Pohlaví:

2. Věk:

3. Bydliště:

4. Vzdělání:

5. Diagnóza a závažnost postižení dítěte, partnera či člena rodiny:

6. Jak jste se dostali k terapii Vojtovou metodou?

7. Jak dlouho již cvičíte/jste cvičili pomocí Vojtovy metody?

8. Jak často navštěvujete/jste navštěvovali Vašeho/í fyzioterapeuta/ku?

9. Cvičíte/cvičili jste doma s dítětem/partnerem podle rad Vašeho/í fyzioterapeuta/ky?

10. Cvičí/cvičil s dítětem/partnerem i další člen rodiny či někdo blízký?

11. Jaký byl stav Vašeho dítěte/partnera před zahájením terapie Vojtovou metodou?

12. Jaký byl stav Vašeho dítěte/partnera po ukončení terapie Vojtovou metodou?

13. Jaký je stav Vašeho dítěte/partnera dnes?

14. Pozorujete/pozoroval/a jste nějaké změny po fyzické stránce Vašeho dítěte/partnera

od zahájení terapie Vojtovou metodou?

15. Pozorujete/pozoroval/a jste nějaké změny po psychické stránce (chování,

prožívání) Vašeho dítěte/partnera od zahájení terapie Vojtovou metodou?

16. Pozorujete/pozoroval/a jste nějaké změny na Vašem dítěti/partnerovi před a po

cvičení?

17. Pozorujete/pozoroval/a jste u Vašeho dítěte/partnera nějaké pozitivní aspekty při

terapii Vojtovou metodou?

18. Pozorujete/pozoroval/a jste u Vašeho dítěte/partnera nějaké negativní aspekty při

terapii Vojtovou metodou?

19. Pozorujete/pozoroval/a jste nějaké nesnáze při realizaci Vojtovy metody?

20. Co bylo/je pro Vás při cvičení Vojtovou metodou nejnáročnější?

21. Máte/měl/a jste dojem, že jsou na Vás kladeny další jiné/nové nároky při realizaci

Vojtovy metody?(motivace)

22. Jak vnímáte/jste vnímal/a interakci Vašeho dítěte/partnera s Vaší/m

fyzioterapeutem/kou?

23. Jak vnímáte/jste vnímal/a interakci Vás a Vašeho/í fyzioterapeuta/ky?

24. Jak vnímáte/jste vnímal/a interakci Vás a Vašeho dítěte/partnera?

25. Pozorujete/pozoroval/a jste nějaké změny v komunikaci mezi Vámi, Vaším

dítětem/partnerem a fyzioterapeutem/kou při realizaci Vojtovy metody? (v rovině

kognitivní, emocionální a behaviorální)

26. Pozorujete/pozoroval/a jste při rehabilitaci Vojtovou metodou nějaké změny

v rámci rodiny?

27. Pozorujete/pozoroval/a jste při rehabilitaci Vojtovou metodou nějaké změny ve

vztahu k/s okolí/m?

28. Byly Vám v průběhu rehabilitace Vojtovou metodou nabídnuty služby

psychologa/psychoterapeuta? Či jste sama v průběhu rehabilitace Vojtovou

metodou takových služeb využil/a?

29. Vyzkoušel/a jste i jiné terapeutické metody pro Vaše/ho dítě/partnera?

30. Doporučil/a byste rehabilitaci Vojtovou metodou (dále)?

31. Místo pro Vaše návrhy, připomínky,… (Máte pocit, že je něco, čeho jsme se

nedotkli/y, na co jsme se nezeptali/y a bylo by ještě důležité to zmínit?)

Příloha č. 9: Informovaný souhlas s účastí na výzkumné studii

SOUHLAS S ÚČASTÍ VE VÝZKUMU

Vážení pacienti, rodiče, fyzioterapeuti,

jsem studentka prezenčního magisterského studia oboru Psychologie na FF UP

v Olomouci a v rámci zpracování své magisterské diplomové práce na téma Vojtova

metoda provádím výzkumné šetření se zaměřením na zmapování účinků této rehabilitační

léčby.

Obracím se proto na Vás s prosbou o účast v mém výzkumu. Tento výzkum je zcela

anonymní a v souladu s platným zákonem o ochraně osobních údajů, zákonem č.101/2000

Sb. Účast na výzkumu je dobrovolná, máte tedy právo, bez udání důvodů, kdykoli přerušit

či ukončit svoji účast, popřípadě neudělit souhlas s použitím již získaných informací. Se

všemi Vámi uvedenými údaji bude zacházeno jako s důvěrnými a nebudou použity k jiným

než výzkumným účelům pro výše zmíněnou diplomovou práci.

V případě jakýchkoli Vašich dotazů či nejasností se můžete kdykoliv obrátit na níže

uvedené kontaktní údaje. Informace o průběhu výzkumného šetření či výslednou

diplomovou práci Vám ráda zpřístupním po předchozí domluvě.

Přikládám Vám zde i doklad o potvrzení o studiu a potvrzení od vedoucí diplomové

práce.

Děkuji za Váš čas a ochotu, a budu se těšit na vzájemnou spolupráci.

Petra Uličná

Laudonova 4

102 00 Praha

+ 420775190667

petra.ulicna@centrum.cz

V……………… dne……………… Podpis……………………………

Příloha č. 10: Ukázka získaných dat

Takže kdybyste mi popsala, jak jste se dostali k terapii té Vojtovy metody, úplně od

začátku…

Úplně od začátku dostali jsme se tam tím způsobem, že jsem chodila k dětské lékařce. Dětská

lékařka pravidelně prohlížela syna a zjistila nám právě, že stáčel tu hlavičku k jedné straně a

nelíbilo se jí to, tak nás jakoby preventivně poslala právě ke specialistce a ta nás přeposlala na

fyzioterapii právě na tuhle tu Vojtovu metodu… Docházeli jsme tam dvakrát týdně a vybrala

nám fyzioterapeutku, ale v jinej, jinde, tahle byla paní doktorka, byla na Budějovický a chodili

jsme ještě teda, jakože jinam. Pani, ta fyzioterapeutka, se podívala na syna, že jo, a vlastně

zjistila co a jak, a pak jsme se domluvily a ukazovala mi cvičení a já jsem ji ukazovala, co

vlastně s ním dělám.

Říkala jste, že jste cvičili tedy čtyři měsíce?

Čtyři měsíce, čtyřikrát denně. Snažili jsme se čtyřikrát denně no.

Jak to bylo pro Vás náročné nebo nebylo…

Časově se musel člověk přizpůsobit, protože to dělal pro to dítě. Ale bylo to náročný, protože

mi bylo řečeno, že má bejt v psychický pohodě, najedenej, pomalu usměvavej, v klidu a díky

tý Vojtovy metodě naopak byl stres. My jsme cvičili čtyřikrát denně, každý den… A na to

docházení jsme chodili dvakrát týdně, třeba úterý a čtvrtek. Jenom vlastně, že se podívala,

jakým způsobem to cvičim, podívala se, jestli dělám nějaký pokroky, výsledky… Nó, tak bych

řekla půl hodiny maximálně, ne tak dlouho.

Zmiňovala jste se mi, že jste se snažila vše dodržovat. Jaký to tedy byl pocit, když to

vezmeme ze začátku?

No, deprese. (Pousmání.)

Nevěděla jste, co Vás čeká, nebo…

Absolutně, absolutně jsem nevěděla, co mě čeká. V tý době jsme ani internet neměli, takže se

člověk nemohl podívat, co to obnáší.

Je to tedy nějakých necelých deset let zpátky?

No klukovi je devět, devět… Takže informace nebyly žádný a nevěděla jsem o tom vůbec nic.

Když jsem to viděla v praxi, tak jsem se děsila toho, pro syna to samozřejmě nebylo nejlepší,

takže jsem se to snažila naučit a dělat to. A co se týče ohlasů doma, tak musím říct, že byly

hodně negativní z rodiny, že nebyla pomoc, podpora, ale spíš, ježíš, co to děláš.

Takže jste cvičila pouze Vy?

Cvičila jsem z devadesáti devíti procent já, manžela jsem drobně zapojila, ale spíš jsem

opravdu cvičila já.

A v průběhu toho času změnil se ten Váš postoj k tomu nebo to narůstalo…?

Já jsem to pojala formou, že mu to má pomoc, takže já jsem se snažila maximálně prostě to

jakoby dělat. Je pravda, že ze začátku jsme dodržovali i čtyřikrát denně, vzhledem k tomu, že

syn byl velice plačtivej takovej, tak pak jsme to jakoby i omezili, že třeba jenom třikrát týdně

jenom a snažila jsem to prostě dělat maximálně, jak to šlo. Tak ňák kdy byl čas a ono když to

rozložíte čtyřikrát denně, že, tak to je ráno, poledne, odpoledne a večer… a co to šlo.

A manžel…

My jsme hodně podobný, takže se taky děsil.

A věděl o tom trošku víc nebo informace měl tedy od Vás?

Přesně tak.

Když mi zkusíte říct ještě, my jsme říkaly, že to tedy byl stav před začátkem té terapie,

měl tu predilekci hlavičky, jak jste sama vnímala…

Tak já bych to třeba řekla. Neměl to jako nějak extrémní. Před tím, abych se Vám přiznala, tak

mi ani moc nepřišlo, že by nějak extrémně stáčel tu hlavičku nebo to bylo nějak hodně. Vono

je pravda, že on je díky tomu, že ležíval na té jedné straně víc, co jsme pak třeba i podkládali tu

hlavu, aby opravdu ležel rovně a tak, malinko má i zploštěnou hlavičku. Díky tomu než se

tomu dítěti ta hlavička ztvrdne, tak jí měl měkčí, má trošku zploštělou, ale jako nějak extrémně

jsem to neviděla. Já myslela, že to spíš bere jako prevenci popřípadě dneska. Dneska to tak

bývá, že se jeden doporučí druhého, takže tady je to spíš formou, že z toho mají peníze. To

vnímám spíš tohle, než že by to bylo potřeba, spíš taková prevence.

Když to vezmete po ukončení té terapii, když to srovnáte, pozorovala jste nějaké

výsledky?

Tak určitě byly, drobný výsledky byly, to jako stoprocentně. Spíš on to hodně špatně

psychicky snášel, byl hodně plačtivej, takže jsme díky tomu vlastně přestali s tou Vojtovou

metodou, protože jsme přišli k tý paní doktorce, co nás posílala k té terapii, a vzhledem

k tomu, jak viděla, jak to snáší, on opravdu byl takovej roztěkanej z toho, byl špatnej, tak

říkala, že to přestaneme dělat. A fyzioterapeutka, když jsme tam vlastně docházeli, tak to

viděla a říkala, že by to chtělo pokračovat, protože ty děti mají potom takovou tendenci, že

mají vystrčený zadeček a bříško, že prostě nestojej rovně, jak by měli. Což je pravdou, že on

takovej je, že je takovej jak kačenka… Takže určitě bych řekla, že výsledky to neslo, ale po tý

psychický stránce to jsme to snášeli oba velice špatně. No, jako byl to velkej stres.

To věřím. Pozorovala jste například nějaké změny i před tím konkrétním jedním

cvičením, než jste tam šli, či po něm?

To už… on byl hodně malej. Já si myslím, že děti ve čtyřech měsích, že to moc nevnímaj. No

nelíbilo se mu to... No už asi vnímal, že se něco takovýho děje, protože to bylo pravidelně, že

jo. Ale tak taky někdy přišel v klidu, ale většinou to vnímal tak, že to vycítil.

A jaký je stav syna dnes, vy jste říkala…

Ten postoj má tak trošičku takovej, jako že je, jak říkala paní fyzioterapeutka, tak opravdu

k tomu došlo, ale jako jinak, jako je takovej stresař, plačtivej furt, ale samozřejmě to nemusí

být spojený s tím. To držení těla díky tomu má, ramena tak ani ne, stojí špatně, má bříško…

Ty změny po té fyzické stránce jsme si řekly, po té psychické, když se zaměříte od

začátku té terapie ke konci, ať už to bylo v chování, náladě…

No prostě byl hodně roztěkanej, hodně takovej nervózní, vystresovanej a opravdu to cvičení

minimálně kdy byl v pohodě, protože my jsme cvičili, nevím, jestli takhle cvičí každej, jestli je

to přesně stejný pro každý to dítě, ale my jsme cvičili v poloze na břiše a já jsem vlastně tlačila

loktama jako různě na ty body a násilím jsem ho vlastně na té podložce držela. Takže kterýmu

dítěti by se to asi líbilo, že jo, kor když z toho nemá rozum. Takže většinou ty cvičení byly

takový jako že řev.

A bylo nějak, třeba po ukončení té terapie, když jste skončili tu Vojtovku, zdálo se Vám,

že to nějak pokračuje, třeba nějaká ta rozmrzelost, že se to ukončilo až po delší době

nebo viděla jste rychlejší úlevu na těch jeho projevech?

Já si myslím, že takovej plačtivěj byl hodně dlouho, bych to vnímala, že úplně takový to

vysmátý dítě ze začátku nebyl vůbec, ale pak se to samozřejmě časem uklidnilo. Ale on je

takovej stresař, to je furt.

Pořád…Takže tam nebylo, že by to mělo velký vliv té Vojtovky.

Já si myslím, že ho to poznamenalo, že ten základ do toho života, že mu ta Vojtova metoda

dala to, že se z něj stal takovej uplakánek, protože když ta fyzioterapeutka nebo ta paní

doktorka, co nás posílala na tu fyzioterapii, tak nám sama doporučila přestat, když to viděla,

jak to nes, protože on ručičkami rozhazoval a takový ty trhavý pohyby, že opravdu říkala,

raději s tím přestaneme, protože se jí to taky jakoby nezdálo, nelíbilo, že to takhle špatně

snášel.

Byly Vám třeba doporučeny i jiné metody?

Už ne, ne, ne, ne… Tak ona ta predilekce hlavičky díky tomu cvičení, jako ono se to zřejmě

bych laicky řekla, srovnalo, že už nebylo proč. Tady spíš šlo o to držení těla a třeba, že nevím,

ležel na bříšku, že jo, pásl ty beránky a takovýhle ty věci, a díky tomu se to nastartovalo, že to

dělal, jakoby dřív, protože to nechtěl dělat. Ale jako jinak si myslím, že nic.

Pozorovala jste nějaké pozitivní aspekty v průběhu té terapie, co to mohlo přinést kromě

toho zlepšení té predilekce?

Upřímně nic… ani s maminkami jsme se moc nepotkávali, asi jsme třeba chodili ve špatnej

čas, ale nevidím na tom nic pozitivního, bohužel… Myslím, že to mateřství tohle to cvičení, že

poznamená dost, když to nemáte úplně v pohodě a ještě do toho máte tenhle stres… Já jsem to

brala jako, že musím, ale stres, že jo, oboustranný. I z rodiny třeba když přišel můj táta, tak

ježíši, co mu to děláš, prostě nepochopení naprostý, takže to se pak taky jinak cvičí.

Byli u toho cvičení teda někdy?

Viděl to jednou, ale oni tak se mnou nic konkrétního nedělali. Tak oni to je, minimálně kdo vás

pochopí…

Pozorovala jste nějaké nesnáze při Vojtově terapii další, ať už třeba při…

Já myslím, že ne. Co mi bylo vysvětleno, to jsem dělala. A vim třeba, že ta metoda je hodně

stará, že se to aplikovalo už kdysi jako na děti, ale… Tak samozřejmě jsem se toho bála,

protože mi to přišlo jako takový, svým způsobem taky jako takový trápení toho dítěte… Asi

když je s tím dítětem klasicky cvičil nožičky, ručičky, tak bych to brala jinak, ale tohle to bylo

takový, né nelidský, ale takový zvláštní, když to dítě vlastně mačkáte na podložce a je otočený

bříškem dolů a teď se nemůže pomalu ani hejbat, hlavičkou nic, tak je to takový jako

omezování osobní svobody.

Co bylo pro Vás nejnáročnější, kdyby jste to zhodnotila pro Vás jako, ať už pro matku,

tak jako pro cvičící?

Ten stres, ten stres okolo. Co se týká cvičení, tak jsem se snažila pobrat, co mi bylo řečeno, a

snažila jsem se to opravdu poctivě dělat.

Přišlo Vám, že to bylo hodně informací na Vás třeba?

Hodně informací mi to nepřišlo. Spíš jsem měla strach, abych to dělala dobře, což se potom

ukazovalo na tom cvičení, co jsme chodili těch dvakrát týdně. Ale spíš jsem měla jakoby strach

a zároveň z toho i stres, protože opravdu čtyřikrát denně a do toho máte ještě domácnost a

když vidíte to dítě plačtivý, tak je to takový spíš smutný. Myslím, že si to mateřství žena moc

neužije.

Měla jste pocit, že se to promítlo i nějak do té péče o domácnost nebo do vztahu

s manželem… pozorovala jste nějaké změny v té době v průběhu terapie?

No já myslím, že to člověka hodí hodně do deprese, když to tak vezmu. Já jsem jako okolo

žádnou kamarádku neměla třeba se stejně starým dítětem nebo vůbec. Takže člověk byl tak

nějak uzavřenej v tom svým kruhu doma…V tom případě jít ven s kočárkem a vemte si dům

ve čtvrtém patře bez výtahu, takže kolečka dolů, korba dolů, to dítě, a zase obráceně. Takže

opravdu samej stres, takže žádný pozitiva jsem na tom neviděla… Ale představovala jsem si,

že to mateřství by člověk si prožil jakoby víc v klidu a v pohodě, když třeba člověk vnímal

ostatní maminky… Tak jako radost je to i starost, že takový jako jiný, a říkala jsem si proč

zrovna já, to tak mám, proč to mám takhle a proč prostě se tohle to stalo, že to musím dělat. A

vlastně člověk se tím stresoval a vlastně vůbec ho to ovlivnilo, celý ten chod… Brala jsem to

tak a beru to stejně, že pro kluka udělám maximum, takže jsem to brala jako, že to muselo být,

ale…

Teď trochu přejdeme do jiné skupiny otázek. Jak jste vnímala interakci Vašeho syna

s fyzioterapeutkou?

Tak ona moc těch cviků neukazovala. Spíš opravdu, co on nebo já, že jsem rovnou… Ale já

bych řekla, tak nějak stejně, že by s ní cvičil líp, a se mnou nebrečel.

Co Vaše interakce a komunikace s fyzioterapeutkou? Jak jste ji vnímala?

Tak já jsem takovej ten člověk, co se bojí zeptat, nebo jako nevím, jak se zeptat, aby to nebylo

třeba špatně. Tak samozřejmě jsem se ptala, ale člověk vyjde ze dveří a zapomene. Takovej ten

prostě, hrozně rychle pobrat informace, hrozně rychle dostat, a jako, ale neměla jsem jako

problém v komunikaci. Zeptala jsem se na to, co jsem potřebovala... Byla mladá, přišla mi, tak

já jsem s ní neměla problém. Tak určitě ukazovala, co musela, a já jsem musela dělat, co jsem

měla, takže.

A u Vás v interakci se synem?

Já jsem, já si myslím, že on byl hodně malej v těch čtyřech měsících až teda osm měsíců.

Nevím, nevnímala jsem, že by byl nějak víc odtažitej nebo míň odtažitej. Neřekla bych, že by

tím poškozenej, to určitě ne, ale jako myslím, že cítil, když se mělo začít cvičit, protože to

viděl, že člověk rovnal to tam ty věci různě, aby si mohl lehnout na tu podložku. Takže

myslím, že vnímal, co se má dít, ale jako jinak to nevnímal, jako že by celej den brečel, to

určitě ne…

Když se zaměříte ještě na tu dobu těch čtyřech měsíců, objevily se nějaké změny u Vás

v rodině v té době, co by mohly třeba ovlivnit to cvičení nebo kdy cvičení mohlo ovlivnit

vztahy u Vás?

Já si myslím, že se jako nějaká velká změna neobjevila. Je pravda, že když se kluk narodil, tak

by člověk čekal jako takovou tu podporu od manžela, že jo… Manžel chodil vyčerpanej

z práce, takže taková ta podpora moc nebyla. A díky tomu, že člověk byl osamocen a doma

vlastně sám, tak to bylo takový hodně jako no, člověk měl takový stavy… hodně smutno. Ale

že bych nějak brečela, to se stávalo minimálně. Ale jako že se člověk cítil osaměle a vnitřně

prostě na nic a prázdnotou, to určitě jo… Ale on není takovej, že by mi v tom bránil, spíš

věděl, že se to má. U nás je taková ta rodina, tak to nedělej. (Smích.) Jako bral to, protože jsem

byla jako já doma ten, kdo všechno…(povzdech) zvládne, takže to bral jako, že to je nutnost…

Máma, což bylo vlastně taky takový smutný, že si člověk nemohl popovídat pořádně. A co se

týká rodiny, tak od manžela maminka, tak oni bydlí kousek, ale moc nejezdili, úplně

minimálně. A z mý strany mamka, ta občas přišla, táta ten minimálně taky. Takže tam to bylo

takový, že jste měla pocit, že jste na ostrově, že takový že nijaký.

Setkala jste se v průběhu s tím, přeci jen je to pár let zpátky, že by Vám byly nabídnuty

služby třeba psychologa nebo psychoterapeuta, nebo že by jste věděla, že by byl někdo

takový v tom zařízení k dispozici?

Myslíte jako pro syna nebo pro mě? Nebo pro oba? Ne, ne, nikdo nic nenabízel. Je pravda, že

možná by to člověk v tý době potřeboval.

Ani jste neměla pocit, že byste sama potřebovala někoho kontaktovat…

Já bych se asi bála za někým přijít… Tak teď vlastně my chodíme, že jsme jako byli u

psychologa a tam třeba, že mi paní sedla, tak jsme si prostě povídaly normálně, že jsme si

povídaly opravdu o všem. Tak to určitě problém nebyl, ale určitě bych sama nevyhledala, to

bych se bála, to spíš to držím v sobě.

A kdyby Vám byly v té době nabídnuty ty služby, využila byste je?

Já myslím, že vzhledem k tomu, že na to nebyl prostor, tak asi ne.

Už se pomalu blížíme ke konci… Říkala jste, že jiné metody jste tedy necvičili… A jak to

vidíte Vy sama, doporučila byste Vojtovu metodu dál někomu?

Je pravda, že moje spolu, no spolužačka ne, ale spolupracovnice v práci cvičila s dcerou už

před tím, přede mnou vlastně, tu Vojtovu metodu. Já jsem o tom vlastně jako nevěděla víc,

jenom, že mi říkala, že to je taky to cvičení, jenom tak popsala a podrobně. Ale

nedoporučovala bych. Nevím, já s tím mám hodně negativní zkušenosti, takže nevím. A možná

že třeba, kdyby to dítě bylo větší, nebo člověk byl větší, a cvičil to, tak to bere taky jinak,

protože jste už rozumná. Určitě. A vnímáte to jinak než to mimino, který je závislý na vás, a

vlastně, co Vy s ním uděláte. Mně to přišlo jako takové trápení.

Já Vám děkuju za Vaši otevřenost… Myslím, že to nejdůležitější takhle máme. Myslíte,

že je něco, co jsme nějak vynechaly, čeho jsme se nedotkly… nebo něco důležitého, co je

potřeba k tomu ještě říci?

Já myslím, že jsme tak nějak probraly docela všechno. Jako nenapadá mě teď nic momentálně.