UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ FAKULTA

Katedra historie

EVA POHLUDKOVÁ

III. ročník – prezenční studium

TA�CE SMRTI RA�Ě-�OVOVĚKÉHO OBDOBÍ V ČESKÉM

PROSTŘEDÍ

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Radmila Pavlíčková, Ph.D.

OLOMOUC 2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen

uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 15. dubna 2010

……………………………….

Vlastnoruční podpis

Obsah

Úvod ............................................................................................................................................. -4-

1. Tanec smrti Jana Kantora Hada ......................................................................................... - 9 -

1.1. Obecný popis .............................................................................................................. - 9 -

1.2. Analýza textu ............................................................................................................ - 10 -

2. Tanec smrti Hanse Holbeina mladšího ............................................................................. - 14 -

2.1. Nástin života Hanse Holbeina ml. a Erasma Rotterdamského ................................. - 14 -

2.2. Analýza textu ............................................................................................................ - 17 -

3. Tanec smrti Františka Antonína Šporka a Michaela Jindřicha Rentze......................... - 20 -

3.1. Obecný popis ............................................................................................................ - 20 -

3.2. Protnutí cest hraběte F. A. Šporka a rytce M. J. Rentze ........................................... - 20 -

3.3. Analýza vybraných kapitol ....................................................................................... - 22 -

4. Smrtí tanec ........................................................................................................................... - 25 -

4.1. Obecný popis ............................................................................................................ - 25 -

4.2. Analýza textu ............................................................................................................ - 26 -

5. Tanec smrti – jedna myšlenka, ale více podob jejího ztvárnění ...................................... - 29 -

5.1. Obraz dítěte v jednotlivých tancích smrti ................................................................. - 33 -

6. Výtvarné a literární památky pracující se základními myšlenkami tanců smrti .......... - 39 -

6.1. Díla, která tyto myšlenky ukazují na tématu stupňů lidského života........................ - 39 -

6.2. Písně ......................................................................................................................... - 47 -

6.3. Ostatní díla různého literárního stylu (traktátec, vyprávění, hádání) ........................ - 49 -

Závěr ........................................................................................................................................ - 55 -

Použité prameny a literatura ................................................................................................. - 56 -

Prameny ................................................................................................................................ - 56 -

Literatura .............................................................................................................................. - 58 -

Časopisy ............................................................................................................................... - 59 -

Elektronické zdroje .............................................................................................................. - 59 -

Resumé ..................................................................................................................................... - 60 -

Anotace..................................................................................................................................... - 61 -

Přílohy ...................................................................................................................................... - 64 -

- 4 -

Úvod

Umírání a následná smrt jsou neodmyslitelnou součástí lidského života,

ať už je člověk s těmito chvílemi smířen, nebo se je snaží jakýmikoli prostředky

oddálit. Okamžik smrti byl vždy pro blízké umírajícího těžkou chvílí. Nemůžeme

říci, kdo truchlí více nad ztrátou – jestli ti, které opustilo teprve malé dítě, nebo ti,

kteří měli možnost být se svým blízkým dlouhá léta. Smrt se nevyhne nikomu z nás,

a proto se ji už odpradávna lidé snažili pochopit a přiblížit si ji.

Téma smrti prošlo v dějinách značným vývojem. Rozhodně nemůžeme

hovořit o jediném konzervativním chápání konce lidského života, které

by se od nejstarších dob nezměnilo. V nejstarších dobách byla smrt pokládána

za tajemný a záhadný jev. „Smrt byla považována za projev násilí, způsobený

nadpřirozenou silou: nemocí, jež byla důsledkem vtělení zlých démonů, čarami

a kouzly nebo zlovolným působením samotného mrtvého. Tyto představy byly

zakotveny v základech někdejšího animistického chápání světa a přírody.“1

Ve středověku pak panovala myšlenka ochočené smrti - tedy takové, které se člověk

nebojí a nepovažuje ji za něco hrozného.2 Smrt byla přechodem pravého křesťana

na šťastnější onen svět, „byla branou do …´onoho světa´…, tedy nikoli definitivním

odloučením od živých, ale počátkem autentické existence, podporované nadějí lidové

víry v posmrtné setkání …´na nebesích´…“3 Období středověku je spojeno s řadou

lidských tragédií – např. různé epidemie, hladomory nebo požáry. V důsledku řádění

tzv. černé smrti se změnily i představy o smrti. Člověk si začíná uvědomovat, že jeho

život je pomíjivý, nestálý, začínají se objevovat pochybnosti o samotném smyslu

lidského života, když je smrt tak univerzální – ruší rozdíly mezi bohatými a chudými,

mezi duchovními i světskými osobami.

Od konce středověku začíná pronikat do literatury a výtvarného umění

umrlčí tématika neboli tématika smrti. Velmi oblíbenými byly příručky Ars

moriendi, neboli umění dobrého umírání. Lidé se podle těchto příruček mohli lépe

připravit na smrt a knězi zase poskytovaly návod, jak má pomoci u lůžek umírajících

1 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Vyšehrad, Praha, 2004, s. 168. 2 Ariés, Philippe: Dějiny smrti. Díl I.: Doba ležících, Argo, Praha, 2000, s. 17 – 18. 3 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře, s. 168.

- 5 -

a nemocných.4 V knihách Ars moriendi byla chvíle smrti znázorněna takto: „Smrt

stojí u lůžka umírajícího, a ďáblové a andělé zápasí o jeho duši. U lůžka umírajícího

stojí vedle Panny Marie světci, kteří byli považováni za patrony …´dobré smrti´…,

jako patron umírajících sv. Josef či sv. Barbora. Někdy jsou zobrazeni také plačící

příbuzní umírajícího a právník sepisující závěť, která byla jedním z předpokladů

…´šťastné smrti´…“5 Ďábel zkouší umírajícího prostřednictvím pěti pokušení:

„pochyby ve víře, zoufalství z hříchů, lpění na pozemských statcích, zoufalství

nad vlastním utrpením a konečně vychloubání se ctností.“6 Dalším rozšířeným

literárním žánrem byla tzv. „mundi“ literatura, která zdůrazňovala pomíjivost všech

pozemských statků. Čtenář měl také k dispozici duchovní básně, které dělíme

na dvě skupiny: 1. tzv. Memento mori, neboli „Pamatuj na smrt“, což bylo prozaické

přemýšlení o smrti, a 2. skupinou byly tzv. básnické pře psané formou dialogu.7

Nás bude ale nejvíce zajímat poslední typ, se kterým se čtenář mohl setkat, a to tzv.

tance mrtvých, jinak také tance smrti.

Myšlenku, kterou zpracovávají tance, můžeme dávno před nimi nalézt

v legendě o Třech živých a třech mrtvých. Tato legenda vznikla dříve než tance

(již ve 13. století), obě ale pracují s myšlenkou rovnosti všech lidí před smrtí.

V legendě si můžeme všimnout dvou odlišných vývojových linií: první z nich

se rozvíjela ve Francii a ztvárnila tři mládence (představitele světského stavu –

vévodu, hraběte, prince) a tři mrtvé, jak spořádaně stojí vedle sebe. Mrtví na vlastním

příkladu ukazují živým pomíjivost lidského života. Druhá linie, která je typická

pro Itálii, pracuje s legendou jinak. Ztvárňuje tři mrtvé v různém stádiu rozkladu,

jak leží v hrobech nebo rakvích. Dále tři živé jako jezdce, kteří krotí vyplašené koně,

a mezi nimi stojícího eremitu, jak se všemi promlouvá.8

4 Siegfried, Wollgast: Zum Tod im späten Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Akademie Verlag,

Berlín, 1992, s. 4. 5 Royt, Jan: Memento mori! Smrt jako brána k věčnosti ve výtvarném umění. Sborníček příspěvků

k uměleckohistorické výstavě v Muzeu Šumavy v Kašperských horách květen – listopad 2004.

Muzeum Šumavy Sušice, Kašperské hory, 2004, s. 17 – 18. 6 Huizinga, Johan: Podzim středověku. H&H, Jinočany, 1999, s. 243. 7 Siegfried, Wollgast: Zum Tod im späten Mittelalter und in der frühen Neuzeit, s. 5 – 6. 8 Kirchsbaum, Engelbert: Lexikon der christlichen Ikonographie. 1. díl. Herder, Řím, 1990, s. 550.

- 6 -

Počátky tanců sahají do 14. století, ve kterém poprvé zaznělo slovo Macabré.

Macabrého tanec (tanec mrtvých) měl vytvořit básník Jean Le Févre.9 Kniha Čeňka

Zíbrta „Jak se kdy v Čechách tancovalo“ nám o vzniku tanců podává jinou výpověď:

„Vedle toho existuje zmínka o tom, kdo si první vymyslel …´tanec smrti´…. Roku

1424 přišel do Paříže s Angličany vyzáblý dobrodruh zvaný Maccaber a pobýval

ve věži z římských dob nedaleko kaple na hřbitově. Jeho podivný zevnějšek budil

v lidech pověsti o čarovné moci. Jednou uspořádal na hřbitově hru, pantomimu

zvláštního rázu, která byla podle něj pojmenována …´tanec Maccaberův´…,

nebo podle německého názvu …´tanec smrti´…. Postava byla při něm přestrojena

za kostlivce a pobízela davy přítomných mužů i žen k tanci na místě. Není pochyby,

zakládá-li se tato pověst na pravdě, že byl tento tanec na hřbitově napodobeninou

nějaké duchovní hry mravokárného obsahu, vhodně přizpůsobeného tehdejším

neutěšeným poměrům, kdy …´černá smrt´… řádila morovou nákazou.“10

Nabízí se tedy otázka, v jakém uměleckém druhu tance vznikly dříve - jako

divadelní hra nebo jako obraz? V tomto případě se motiv tanců nejdříve objevil jako

představení (roku 1449 v Bruggách).11 Nemůžeme ale pominout také fakt, že motiv

tanců byl rozšířen i do umění dřevoryteckého a výtvarného. Z roku 1424 pochází

nejpopulárnější středověké ztvárnění smrti - nástěnná malba tance, která se nacházela

ve sloupové hale Hřbitova neviňátek v Paříži a pod níž byl umístěn text zmíněného

básníka Jeana Le Févra.12 Tento tanec se sice ztratil v 17. století, ale Le Févrův text

najdeme v Tanci mrtvých z roku 1485, který vydal pařížský tiskař Guyot Marchant.13

Tance vycházejí z představy „půlnočních rejů kostlivců na hřbitově

či v kostnici ještě bez účasti živých bytostí. Středověkého původu

je už ale i odštěpená linie tance mrtvých se živými bytostmi, o jejíž rozšíření

se zasloužili především dominikáni a františkáni, a kde jsou lidé překvapeni Smrtí

9 Huizinga, Johan: Podzim středověku, s. 238. 10 Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Dějiny tance v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na

Slovensku od nejstarší doby až do konce 19. století se zvláštním zřetelem k dějinám tance vůbec. 2.

vydání, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1960, s. 70. 11 Huizinga, Johan: Podzim středověku, s. 239 12 Tamtéž, s. 239 – 240. 13 Tamtéž, s. 239 – 240.

- 7 -

uprostřed každodenních činností.“14 Sama postava mrtvoly není ještě Smrt,

je to mrtvý, proto nejdříve hovoříme o tanci mrtvých, ne ještě o tanci smrti.15 „Hlavní

postavou tu také není kostlivec, nýbrž tělo, ze kterého ještě zcela neopadalo maso,

s rozpáraným dutým břichem.“16

Až po roce 1500 můžeme hovořit o kostlivci, který ukončuje lidský život.17

V tancích je zobrazován několikerým způsobem – můžeme jej vidět jako jezdce

na koni, který má pod sebou lidi ležící na zemi, dále jako jezdce na volovi či krávě,

může to být také postava s křídly netopýra, nebo může držet v rukou kosu, luk

a šípy.18

Původně tance pracovaly jen s mužskými postavami, ženský tanec mrtvých

poprvé zobrazil již zmíněný Guyot Marchant.19 Tance, se kterými zde my pracujeme,

už v sobě zahrnují oba lidské rody.

Jakou úlohu ve své době vůbec tance hrály? Měly člověku připomenout

pomíjivost jeho života, rovnost lidí jakéhokoli společenského stavu nebo povolání

před smrtí. Nejednalo se tedy jen o nábožné napomenutí, ale z tanců cítíme i silnou

sociální satiru.20 Smrtí pomine veškerá sláva, veškerá důstojnost, pýcha, majetek,

moudrost, radost ze života i svatost.21

Předkládaná práce je pomyslně rozdělena do dvou částí. V první části

pracujeme se čtyřmi tanci smrti, které se v českém prostředí raného novověku

objevily – Tanec smrti vytištěný u Jana Kantora Hada,22 Tanec smrti Hanse Holbeina

14 Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit, Michael Jindřich Rentz dvorní rytec hraběte Šporka. Karolinum,

Praha, 2007, s. 281. 15 Tamtéž, s. 240. 16 Tamtéž, s. 240. 17 Tamtéž, s. 241. 18 Tamtéž, s. 237. 19 Tamtéž, s. 241. 20 Tamtéž, s. 241. 21 Rosenfeld, Hellmut: Der mittelalterliche Totentanz. Entstehung, Entwicklung, Bedeutung. Kolín,

1954, s. 50 – 51. 22 Bernardus, Sanctus: Traktat Welmi vtiesseny Swatého Bernarta o krásném Mládency, kterýžto gsa

nemocen, velmi sobie stýskal. 1546. (Knihovna národního muzea v Praze, sign. 24 G 11).

- 8 -

mladšího přidaný ke Knize Erasma Roterodámského,23 Tanec smrti Michaela

Jindřicha Rentze24 a Smrtí tanec Františka Antonína Šporka.25 V samostatných

kapitolách se věnujeme každému tanci zvlášť – jeho obecnému popisu, autorům

a analýze tance. Sledujeme rozsah tanců, z čeho jsou utvářeny (textová, obrazová

část nebo obě), dále ukazujeme, proč si Smrt chodí pro všechny osoby bez rozdílu

pohlaví, věku nebo stavu. Po těchto kapitolách, ve kterých je čtenář s těmito tanci

dostatečně seznámen, následuje kapitola, ve které se zabýváme komparací těchto

tanců. Vycházíme z předpokladu, že všechny tance vyjadřují stejnou myšlenku

v podstatě shodnými prostředky. Nejdříve popisujeme právě shodné prvky tanců

a pak i odlišnosti. U výtvarných tanců se zaměřujeme na zobrazování Smrtky a její

atributy, u textových tanců pak na řazení osob, dále jakým osobám a proč zrovna jim

je věnována pozornost. Všechny shodné i odlišné prvky ilustrujeme na příkladě

osoby, která se objevuje ve všech tancích (v jednom z nich i vícekrát), a to na dítěti.

V druhé části práce bylo naším cílem vyhledat co nejvíce literárních

a výtvarných památek, které jakýmkoli způsobem s myšlenkami tance smrti pracují.

Našli jsme pestrou škálu pramenů – díla věnující se lidským věkům, písně, traktáty,

básně, vyprávění. Tato díla jsou právě podle typu roztřízena do jednotlivých

kategorií, ve kterých se jim blíže věnujeme. Na tomto širokém prostoru vidíme,

jak byla myšlenka tanců – rovnost všech lidí před smrtí – populární, když se promítla

i do dalších rozmanitých památek.

V části „Přílohy“ pak čtenář najde obrazy, které mají dokumentovat naše

výklady – zejména výtvarná ztvárnění dítěte vážící se ke kapitole „Tanec smrti –

jedna myšlenka, ale více podob jejího ztvárnění“.

23 Rotterdamský, Erasmus: Kniha Erasma Roterodámského, v kterémž jednomu každému

křesťanskému člověku naučení i napomenutí se dává, jakby se k smrti hotoviti měl. Staré Město

Pražské, 1563, 1564. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 32.941, 32. 517). 24 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken Bey allerhand Gemählden und

Schildereyen In Vorbildung Unterschiedlichen Geschlechts, Alters, Standes, Und Würdens-Persohnen

sich den Todes zu erinneren,Aus dessen Lehr Die Tugend zu üben Und Die Tündzu meyden : Erstlich

in Kupfer entworffen, Nachmahlen Durch sittliche Erörtherung und Aberlegung unter Todten-Farben

in Vorschein gebracht, dardurch zum Heyl der Seelen im Gemüth des geneigten Lesers ein lebendige

Forcht und embsige Vorsorg des Todes zu erwecken. Pasov – Linec, 1753. (Státní vědecká knihovna

v Olomouci, sign. II 26.409). 25 Vašica, Josef: Smrtí tanec ze sbírky „Rozličné kající myšlinky“, Akademické sociální sdružení,

Přerov, 1936. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 81.292).

- 9 -

1. Tanec smrti Jana Kantora Hada

1.1. Obecný popis

První tanec smrti, kterým budeme zabývat, objevil v Muzejním konvolutu

zlomkovitých starých tisků Antonín Grund. Neví se, kdo je autorem tohoto Tance, ví

se ale, že byl vytištěn u Jana Kantora Hada na Starém Městě Pražském. „Je

to překlad německého …´Tance smrti´… augsburského z r. 1544. České vydání

vzniklo někdy po tomto roce, nejpozději však r. 1572, kdy tiskař Jan Kantor Had

umírá.“26

Tento tanec smrti je dialogem mezi smrtí a jednotlivými stavy. Obsahuje

celkem 74 slok, které jsou osmiveršové – pro následné srovnání s dalšími tanci smrti

uvádím jejich názvy (kromě slok, ve kterých mluví jen sama Smrt): O stvoření

člověka, Uvedení do ráje, Vyhnání Adama, Zlořečení člověka, Papež, Kardinál,

Biskup, Kanovník, Opat, Farář, Kazatel, Mnich, Lékař, Císař, Král, Kníže, Hrabě,

Rytíř, Zeman, Konšel, Řečník, Rychtář, Bohatec, Kupec, Kramář, Plavec, Sedlák,

Starec, Císařovna, Královna, Kněžna, Hrabina, Zemanka, Abatyše, Jeptiška, Baba,

Dítě, Kosti všech lidí, Poslední soud, Zatracenci, Erb smrti.27 Už teď si můžeme

všimnout, že nejdříve jsou uváděny mužští vykonavatelé jednotlivých funkcí

a po nich teprve jejich ženské obdoby. Takové řazení se objevuje pak jen

v Holbeinově původním cyklu, v jiných tancích jsou vždy střídavě uváděny nejdříve

mužské a hned za nimi ženské obdoby každých funkcí. Také je velmi zajímavé,

že autor počítá k duchovnímu stavu lékaře, což se opět u žádného jiného tance smrti

nevyskytuje.

Oproti německému originálu český překlad postrádá postavu cizoložníka

a také nebyl přeložen „Dialogus oder Gesprach des Menschen mit dem Tode“,

kterým začíná německý originál.28

26 Grund, Antonín: Renesanční Tance smrti. In: Listy filologické, 1948, s. 208 – 209. 27 Bernardus, Sanctus: Traktat Welmi vtiesseny Swatého Bernarta o krásném Mládency, nepag. 28 Grund, Antonín: Renesanční Tance smrti, s. 209.

- 10 -

1.2. Analýza textu

Úvodní část se skládá ze čtyř oddílů, z nichž každý má šestnáct veršů.

Postupně pojednávají o stvoření člověka, uvedení do ráje, vyhnání Adama

a zlořečení člověka.

Hlavní myšlenkou celé této části je dědičnost prvního hříchu Adama a Evy.

Autor nás velmi výstižnou formou seznamuje s celým procesem dědičnosti prvního

hříchu. Své vyprávění začíná u stvoření člověka, kterého Bůh stvořil k obrazu svému

a obdařil ho mocí panovat nad ostatními stvořeními. Toho ale začal člověk postupně

zneužívat. Z prvního člověka Adama stvořil pak Bůh ženu. Oba žili v dostatku, měli

jen zakázáno jíst ovoce ze zapovězeného stromu. Toto ovoce ale nakonec okusili

a z ráje byli vyhnáni. Od té chvíle pak „na zemi zlořečenství padlo, aby nevydávala

obilí jaké bez vorání a práce těžké.“29

Nejrozsáhlejší částí tohoto Tance smrti je ta, ve které Smrt promlouvá

k jednotlivým duchovním, světským stavům a různým povoláním. Na každém z nich

vidí nějaký důvod, proč si ho chce odvést. Nezajímá ji, jestli si odvede samotného

papeže nebo jen faráře, nezastaví se ani před císařem, natož před konšelem,

kramářem nebo starou babou. Všichni jsou si před Smrtí rovni, jak vidíme, nebojí

se nikoho.

V čem tedy vidí Smrt důvody odvést si všechny tyto lidi ze světa? Nejdříve

se zaměříme na duchovní funkce. Papeži Smrt vytýká jeho samotný titul a velkou

slávu, která ale proti moci Smrti není ničím. Spravedlnost se nevyhne ani jemu,

když mu Smrt říká: „Dobře-lis zpravoval, dobře bude tobě; pakli zle, peklo jsi získal

sobě.“30 Na kardinálovi zase Smrt vidí jeho pýchu a možná i přílišnou zálibu

v skvostném oblékání. Opět mu ale dává naději spasení, když říká: „Jestližes činil

skutky dobrý a byl-lis také pravé víry, za to v nebi odplatu vezmeš, k tomu radost

věčnou míti budeš.“31 Dalším, ke komu hovoří, je biskup, který se ve svých úvahách

zabývá hříšným člověkem (otázka jestli je hříšný sám), „kterýž se vždycky strachuje

a bojí, že mu Buoh hřichuov neodpustí“.32 Smrt ale opět namítá, že kdo žije dobrým

životem, tak se nemusí smrti bát. Dále je na řadě kanovník, který sám přiznává,

29 Bernardus, Sanctus: Traktat Welmi vtiesseny Swatého Bernarta o krásném Mládency, nepag. 30 Tamtéž, nepag. 31 Tamtéž, nepag. 32 Tamtéž, nepag.

- 11 -

že se oddával tělesným rozkoším, které byly pro jeho stav nevhodné.

Proto ho za takové skutky stihla Smrt. Opat zase na místo, aby se věnoval Kristu,

tak vyhledával dobré statky, jídlo a pití, které nepotřeboval. Teď se Smrt obrací

k faráři a kazateli. U obou vidíme, že jim Smrt nevytýká žádné hříchy a že se jí

ani oni nebrání, ba naopak: „Pojď sem, zbav mne života mého, abych došel onoho

věčného, o kterýmž jsem jiným zvěstoval, k dojití toho lid napomínal. I poněvadž

vím, že mám umříti, konej své dílo, nechtěj meškati.“33 Dalším duchovním, který

je zde zařazen, je mnich. Je mu vytýkána nedbalost služby Boží, místo toho dbá

na své dobré bydlo a břicho. Ani jeho prosbám, aby ho ušetřila a dopřála mu ještě

trochu času, nehodlá Smrt ustoupit. Posledním, kdo je zařazen k duchovní sféře,

je lékař. Smrt mu vytýká, že svou pomoc poskytoval jen bohatým a chudé nechával

napospas jejich osudu. Lékař stejně jako farář a kazatel vidí, že Smrt je nevyhnutelná

a tudíž se jí nebrání – „již vidím, že proti smrti ukrutné nespomuož lékařství žádné.

Bych se pak smrti chtěl braniti mnoho, vím, žeť já neujdu toho.“34 Z tohoto rozboru

lze vypozorovat, že Smrt je více kritická vůči vyšším církevním představitelům.

Další část tvoří rozhovor mezi Smrtí a osobami světskými. Pojďme se tedy

i zde podívat na důvody, které Smrt má, aby si tyto osoby s sebou odvedla. Císař sám

sebe nazývá nejmocnějším, nejvyšším pánem, který nade všemi a vším panuje.

Oponuje mu ale Smrt, která namítá, že má větší moc než on s titulem a bohatstvím.35

Dále se zaměřuje na krále, který se nazývá věrným křesťanem. Oproti císaři Smrti

neodporuje, ba naopak, uvědomuje si, „že všecka moc i panování na zemi jest krátký

a pominutedlný.“36 Kníže se nechce vzdát pozemského života, nechce opustit svůj

majetek, země a zemany, prosí Smrt o to, aby si pro něj přišla později. Jak jsme

ale viděli už v předchozích případech, to Smrt nedělá. Hraběti Smrt vytýká jeho

velkou pýchu a vyvýšenost nad ostatními lidmi, ten sice chce činit pokání,

ale pro Smrt už to je pozdě.37 Ani rytíř se před Smrtí neubrání svou silou

a statečností, také se musí podvolit vůli Smrti. Je si ale vědom toho, že „kdo svůj

život dobře dokonává, tohoť potom na onom světě užívá.“38 Zeman je zde líčen jako

33 Tamtéž, nepag. 34 Tamtéž, nepag. 35 Tamtéž, nepag. 36 Tamtéž, nepag. 37 Tamtéž, nepag. 38 Tamtéž, nepag.

- 12 -

člověk velmi mladý a silný, namyšlené povahy, který si myslí, že na něj Smrt

nemůže. V tom se ale mýlí, neboť nikdo zatím ještě Smrti neunikl. Tentýž osud také

čeká konšela, který žil bezbožným životem, staral se jen o to, aby měl dostatek

majetku, a dobrého nic neudělal.39

Další neméně zajímavou částí tance smrti je rozmluva smrti s osobami

různých povolání. Svůj rozhovor začíná s řečníkem, který se zpovídá Smrti, že „často

při spravedlivou učinil křivou a nepravou.“40 Žádá Smrt, aby mu dopřála více času,

že se chce ve svém jednání polepšit. Smrt ale ani v tomto případě nevyhoví. Rychtář

nespravedlivě soudil lidi, bral úplatky a přizpůsoboval si spravedlnost,

aby mu co nejvíce vynesla. Za takovéto jednání ho stihla Smrt. Bohatce zajímal více

jeho majetek a vymáhání peněz od jiných lidí než víra v Boha a dobré mravy. Jeho

přátelé dokonce na to, až si ho Smrt s sebou odvede, čekají. Také kupec nežil

zbožným a bohulibým životem - i jeho zastihne Smrt za lakomost a ziskuchtivost.

Postava kramáře na nás v tomto místě může působit zvláštním dojmem – oproti

jiným totiž nestála o majetek, nikoho neklamala a nebyla lakomá.41 Nejsou

mu vytýkány žádné hříchy, naopak Smrt mu říká, že „Buoh tě chce z světa vzíti,

aby mnohé těžkosti mohl ujíti“.42 Plavec, ten se Smrti nebojí, ví, že ho „vykoupil

Kristus sám od věčných muk v smrti své.“43 Sedlák vidí ve Smrti vysvobození, jeho

práce zdá se mu totiž velmi těžkou. Lituje jen toho, že zde zanechá své děti. Naopak

starec ještě umřít nechce, protože chce činit pokání za své hříchy. Žádný čas navíc

mu ale Smrt nedopřeje, protože na to měl starec za svůj dlouhý život dost času.44

V předposlední části Smrt promlouvá se ženami – s představitelkami

duchovních, světských funkcí, s babou a nakonec s dítětem. Pro většinu žen a dítě

je společné, že se života vzdát nechtějí. Až na tři výjimky – kněžnu, která Smrt vítá

a chápe ji jako jakousi prevenci před dalším dopouštěním se hříchů. Také baba

a abatyše vidí Smrt rády, žily bohulibým a dobrým životem a nyní chtějí v Pánu

Bohu umřít. Většina žen se také neřídí Božími přikázáními – jsou pyšné, dbají více

39 Tamtéž, nepag. 40 Tamtéž, nepag. 41 Tamtéž, nepag. 42 Tamtéž, nepag. 43 Tamtéž, nepag. 44 Tamtéž, nepag.

- 13 -

na shromažďování majetku než na velebení Boha, věnují se tělesným rozkoším, které

jejich stavu nepřísluší (jeptiška), více zdobí své tělo šperky než duši.45

Závěrečná část tance smrti je tvořena čtyřmi slokami – Kosti všech lidí,

Poslední soud, Zatracenci a Erb smrti. V první zmíněné sloce je zdůrazněna

myšlenka tance smrti – před smrtí jsou si všichni rovni, ať jsou to lidé mladí

nebo staří, bohatí nebo chudí, ať to jsou lidé nejnižšího nebo nejvyššího stavu. V den

Posledního soudu dosáhnou věřící věčného odpočinutí ve věčném nebeském

království, zatímco hříšníci budou odsouzeni do horoucího pekla.46 Erb smrti celý

tanec uzavírá, ještě jednou opakuje obecnou myšlenku tanců smrti a nakonec vyzývá:

„se všickni hříchu varujme a v bázni Boží vždycky stuojme.“47

45 Tamtéž, nepag. 46 Tamtéž, nepag. 47 Tamtéž, nepag.

- 14 -

2. Tanec smrti Hanse Holbeina mladšího

2.1. Nástin života Hanse Holbeina ml. a Erasma

Rotterdamského

Hans Holbein mladší se narodil roku 1497 v Augsburku v malířské rodině –

jeho otcem byl Hans Holbein starší, jeho strýcem Sigmund Holbein a jeho bratrem

Ambrosius Holbein. K malířskému umění byl tedy předurčen. Nejdříve se mu učil

v malířské dílně svého otce, poté roku 1513 odešel spolu se svým bratrem

do Basileje, kde se proslavil jako vynikající portrétista a návrhář dřevorytů.

V Basileji se střetly Holbeinovy cesty s Erasmem Rotterdamským, který ho požádal,

aby pro něj ilustroval jeho spis Chvála bláznovství. V této době se Holbein podílel

i na ilustracích Lutherova německého překladu Bible. Vstoupil zde také

do malířského cechu a o rok později získal měšťanské právo.48 V této době se oženil

s vdovou Elsbeth Bingenstokovou, s níž měl celkem čtyři děti. V roce

1523 se Holbein rozhodl odjet do Francie, kde se chtěl stát dvorním malířem krále

Františka I. Nebyl ale přijat, proto se vrátil zpět do Basileje.49 V období 1524 – 1525

Holbein vytvořil své nejslavnější dílo - dřevořezový cyklus Tanec smrti. Kreslil jej

celkem třikrát: poprvé jako návrh na pochvu dýky, pak jako xylografickou abecedu

a nakonec jako předlohu pro tuto řadu dřevorytů (pravděpodobně šlo o perokresby,

které umělec nakreslil přímo na dřevo). Dřevorytecké práce provedl Hans

Lützelburger. V roce 1526 byly z matric vytištěny první „zkušební“ výtisky. Matrice

pak získali bratři Trechselové a ti roku 1538 vydali v Lyonu první datované výtisky

pod titulem „Simulachres et histoirées faces de la mort“.50 Autorem knihy a veršů

k rytinám připojeným, byl francouzský humanista Gilles Corrozet. Holbeinův cyklus

byl vydán celkem třikrát: 1538, 1545 a 1562. Druhé vydání je spojeno se jménem

Georga Oemmlera, který Corrozetovy francouzské verše přeložil do latiny a vydal

48 Mráz, Bohumír – Mrázová, Marcela: Encyklopedie světového malířství. Academia, Praha, 1988, s.

255 – 256. 49 Hans Holbein mladší [online]. Vyhledáno dne: 18. 3. 2010. Dostupné

z:<http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=322> 50 Poláčková, Andrea (ed.): Hans Holbein. Tanec smrti. Nakladatelství Zvláštní vydání…Brno, 1994,

nepag. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 595.243).

- 15 -

je pod názvem „Imagines mortis“. Ke všem vydáním byly připojovány různé spisy

vzdělavatelné, úvahy o nemoci a smrti, kázání sv. Chrysostoma a Cypriána

o posledních věcech člověka nebo traktát Erasma Rotterdamského „De praeparatione

ad mortem“.51

Erasmovi si pak ale Holbein stěžuje, že zde nemá žádnou práci,

a proto mu Erasmus napsal doporučující dopis pro svého přítele Thomase Mora

do Anglie. V Anglii naopak maluje obrazy arcibiskupa Warhama, Thomase Mora

a jejich přátel, také pracuje na podobizně lady Guildfordové. Nakonec se stává

dvorním malířem krále Jindřicha VIII., který ho zaměstnal jako portrétistu.52 Holbein

se jako Jindřichův vyslanec krátce vrátil do Basileje r. 1538. Zde se ale dlouho

nezdržel, protože se musel vrátit zpět do Anglie, kde na něj čekal důležitý úkol

portrétovat Annu z Cleves, potencionální manželku Jindřicha VIII. Roku 1543 umírá

v Londýně zachváceném morem.53

Erasmus Rotterdamský se pravděpodobně narodil roku 1469 v Rotterdamu.

Pocházel z nelegitimního svazku kněze s měšťanskou dcerou. Jeho otcem byl Rotger

Gerard a matkou Markéta, ovdovělá dcera lékaře ze Zevenbergen. Základní vzdělání

získal ve škole v Deventeru, kde strávil devět let. Zde přišel Erasmus do styku

s hnutím „nové zbožnosti“ (devotio moderna), které pak mělo celoživotní vliv

na jeho badatelské postoje. Po smrti matky se rozhodl vstoupit do kláštera augustiánů

nedaleko Goudy, který je znám pod jménem Steyn (tomuto rozhodnutí napomohlo

i to, že jeho poručník se tím jednoduše zbavil povinnosti platit chlapcovu výchovu;

a dále se tak mohl Erasmus zbavit ostudy nelegitimního původu).54 V klášteře začala

jeho literární dráha, napsal zde své první dílo O pohrdání světem. Další spis zde

započatý byl pojmenován Proti barbarům a zahájil jím novou epochu svého života,

ve které formuloval své názory na hlavní problém jeho doby – vztah antiky

a křesťanství.55 Erasmovou životní filozofií je těžko přeložitelný termín „bona

littera“, „ušlechtilá vzdělanost“, kterou je prosyceno celé Erasmovo dílo. Pod tímto

51 Grund, Antonín: Renesanční tance smrti, s. 204. 52 Ayresová, Charlie: Život slavných umělců. Slovart, Praha, 2008, s. 32 – 34. 53 Mráz, Bohumír – Mrázová, Marcela: Encyklopedie světového malířství, s. 256. 54 Svatošovi, Michal & Martin: Živá tvář Erasma Rotterdamského. Vyšehrad, Praha, 1985, s. 33 – 35. 55 Tamtéž, s. 36 – 37.

- 16 -

pojmem se skrývá moudrost, dobrota a ušlechtilost, morální život nebo poznání sebe

sama.56

Erasmus se rozhodl za jeho nepříliš dobré finanční situace najít nějakého

mocného mecenáše, který by mu zajistil podporu a finanční pomoc. Našel jej v osobě

Jindřicha z Bergenu, biskupa v Cambrai. V jeho službách byl v letech 1493 – 1495.

Poté od něj získal studijní stipendium a odjel na pařížskou univerzitu, kde začal

studovat teologickou fakultu.57 Na ní se setkal se studenty z Anglie, kteří jej zvali

k návštěvě ostrova. Na něm pobýval necelý rok – od června 1499 do konce ledna

roku 1500. Setkal se zde s předními učenci a humanisty – Janem Coletem,

Thomasem Morem, Willaimem Grocinem a dalšími. Poté, co odjel z Anglie

do Paříže, musel z ní hned utéct před morovou nákazou do Brabantska.58 Důležitou

etapou v jeho životě byla cesta do Itálie, při níž vznikla Báseň o cestě na koni

neboli přes Alpy, „označovaná často za nejpozoruhodnější a myšlenkově nejhlubší

Erasmovo básnické dílo. Srovnává tu život člověka s vývojem v přírodě a zjišťuje,

že v lidském životě není onoho přírodního opakování, a tím více lituje promarněných

chvil, které mohly být lépe využity.“59 V Itálii také vzniklo jeho nejproslulejší dílo

Chvála bláznivosti věnované Thomasu Morovi. Teď se posuneme v líčení Erasmova

života až do roku 1526, kdy vydal dílo O manželství věnované anglické královně

Kateřině, a které je oslavou mravného života v manželství. Manželství může dobře

fungovat jen tehdy, je-li v něm dostatek náklonnosti, lásky, rovnosti mezi manžely,

oddanosti a věrnosti. Dalším podobným spisem byla Vdova křesťanská složená

pro uherskou královnu Marii, jejíž manžel padl v bitvě u Moháče. Erasmus se snaží

jí a všem vdovám poskytnout útěchu a připomíná jim naději ve víře.60 Pro naši práci

nejvýznamnější dílo vydal Erasmus až na sklonku svého života v roce 1533, jednalo

se o pojednání O připravování se na smrt, psané jako „kniha útěchy“. Součástí tohoto

vydání ještě nebyl Holbeinův cyklus Tance smrti (Holbeinův cyklus, jak už jsme

jednou řekli, byl vydán až r. 1538), ten byl k Erasmově Knize připojen až ve vydání

z r. 1563 a 1564. I v posledním roce života velmi úpěnlivě pracoval – vydal Knihu

56 Tamtéž, s. 39 – 40. 57 Tamtéž, s. 40 – 41. 58 Tamtéž, s. 44 – 45. 59 Tamtéž, s. 48 – 49. 60 Tamtéž, s. 74 – 75.

- 17 -

o kazateli a jako poslední dílo tiskne Výklad 14. žalmu. Erasmus Rotterdamský

umírá roku 1536 v Basileji.61

2.2. Analýza textu

Tanec smrti Hanse Holbeina najdeme ve vydáních Knihy Erasma

Roterodámkého z let 1563 a 1564, která byla zaměřena k duchovní a náboženské

výchově. Jak vidíme, díla vyšla velmi krátce po sobě, proto téma,

které zpracovávaly, muselo být v této době velmi atraktivní. Za oběma vydáními

najdeme osobu Jiřího Melantricha z Aventýnu. Nabízí se nám také porovnat obě

vydání s původním Holbeinovým cyklem.

Holbeinův Tanec smrti je tvořen 41 vyobrazeními. Opět si vyjmenujme

jednotlivé osoby, pro které si Smrti přichází: Papež, Kardinál, Biskup, Kanovník,

Opat, Farář, Kazatel, Mnich, Císař, Král, Vévoda, Hrabě, Rytíř, Šlechtic, Radní,

Soudce, Obhájce, Lékař, Hvězdář, Boháč, Kupec, Kramář, Lodník, Rolník, Stařec,

Císařovna, Královna, Vévodkyně, Hraběnka, Šlechtična, Abatyše, Jeptiška, Stařena,

Malé dítě. Na začátku Tance jsou: Stvoření veškerenstva, Adam a Eva v ráji,

Vyhnání Adama a Evy, Adam obdělává půdu. Tanec je pak uzavřen těmito

vyobrazeními: Kostnice, Poslední soud a Erb smrti.62

V prvním vydání Knihy Erasma Roterodámského, která obsahuje Holbeinův

cyklus Tance smrti, je pak řazení následující: Stvoření veškerenstva, Adam a Eva

v ráji, Vyhnání Adama a Evy, Adam obdělává půdu, Kostnice, Papež, Císař, Král,

Kardinál, Císařovna, Královna, Biskup, Vévoda, Opat, Abatyše, Šlechtic, Kanovník,

Soudce, Obhájce, Radní, Kazatel, Farář, Mnich, Jeptiška, Stařena, Hvězdář, Lékař,

Boháč, Kupec, Námořníci, Rytíř, Hrabě, Stařec, Hraběnka, Šlechtična, Vévodkyně,

Kramář, Rolník, Malé dítě, Voják, Hráči, Ožralci, Poustevník, Zloději, Slepý, Vozka,

Žebrák, 4 obrazy zobrazující děti, Poslední soud a Erb smrti.63 V prvním ani druhém

vydání nejsou jednotlivé kresby pojmenovány, proto používáme pro stejné obrazy

názvy, jak je zavedl Hans Holbein. Druhé vydání této knihy je zcela identické s tímto

prvním.

61 Tamtéž, s. 79 – 80. 62 Poláčková, Andrea (ed.): Hans Holbein. Tanec smrti, obraz č. 1 – 41. 63 Rotterdamský, Erasmus: Kniha Erasma Roterodámského, obraz č. 1 – 53.

- 18 -

Jak vidíme, řazení kreseb v Erasmově Knize je zcela odlišné od původního

řazení Holbeinova. Postrádá jakoukoli logiku – mezi osoby církevní jsou ledabyle

zařazeny osoby světské. Byli jsme zvyklí, že ženské postavy byly buď umístěny

v závěru tanců, nebo systematicky řazeny: císař – císařovna, král – královna, kníže –

kněžna, hrabě – hraběnka atd. Zde ale nic takového nevidíme, tyto postavy netvoří

žádnou jednolitou část. Po dalším srovnání jsme také zjistili, že Erasmova Kniha

obsahuje větší počet kreseb než původní Holbeinův cyklus. Do Tance jsou přidány

zejména osoby zastávající různá povolání – voják, hráči, ožralci, poustevník, zloději,

vozka, slepý a žebrák. Proč byly přidány zrovna tyto postavy? Autor možná viděl,

že Holbeinův cyklus si všímá spíše církevních a světských osob, zatímco

na ty ostatní trochu zapomíná. Proto asi chtěl ještě více zdůraznit myšlenku tanců –

že si Smrt opravdu přijde pro všechny lidi, ať jsou urozeného nebo nízkého původu.

Také je velmi zajímavé, že v Holbeinově cyklu chybí čtyři kresby zachycující hrající

si děti. Také zde se můžeme jen domnívat, proč autor cítil potřebu zrovna tyto kresby

do Tance smrti v Erasmově Knize zařadit. Při dalším zkoumání těchto děl vyšlo také

najevo, že autor v obou vydáních Erasmovy Knihy zaměnil u kreseb lékaře (fyzika)

a hvězdáře navzájem jejich doprovodné texty.

Tento Tanec smrti je tvořen obrazovou částí doplněnou příslušnými citáty

z Bible a krátkým doprovodným textem. Pro velký rozsah Tance jsme se rozhodli

vybrat vždy jen několik příkladů z každých částí – úvodní, hlavní, ve které si Smrt

odvádí světské, duchovní a jiné osoby, a závěrečné.

Úvodní část tvoří pět výjevů, které čtenáře postupně seznamují se stvořením

světa – Bůh stvořil člověka, nejdříve muže, k obrazu svému, poté i ženu. Oba mohli

žít v dostatku, jen nesměli jíst ze zapovězeného stromu. Tohoto zákazu

ale neuposlechli – „…hned žena ďáblem, muž ženou oklamán, jedouc jablko, kteréž

zapověděl pán…“64 – a byli Bohem z ráje vyhnáni – „tehdy nevděčná Smrt hned

na svět vešla, všechněm lidem osud těžký přinesla.“65 Další vyobrazení čtenáři

ukazuje, jaké důsledky mělo porušení božího zákazu – člověk musel začít pracovat,

už nic nedostal tak jako dříve zadarmo. Jak jsme již zvyklí z předchozích tanců, nyní

si Smrt s sebou bude odvádět osoby jakéhokoli stavu, věku i pohlaví, v kterékoli

denní době a při jakékoli činnosti. Papeže zastihne na jeho trůně, je obklopen dalšími

64 Tamtéž, obraz č. 2. 65 Tamtéž, obraz č. 3.

- 19 -

duchovními, mezi nimiž se objevují i dvě postavy Smrti. Nepomůže mu před nimi

jeho moc, sláva, ani bohatství, Smrt mu říká, že i on je ve své funkci nahraditelný.66

I králi připomíná, že jeden den je na vrcholu své moci a slávy, ale druhý den už může

být na samém dnu, ve kterém si pro něj přijde Smrt. Dále ho napomíná, že „kdož

pak své království dobře spravuje, po smrti chválu sobě spuosobuje.“67 Tato slova

bychom mohli opět zobecnit na to, že kdo dobře žije podle Božích přikázání, ten

se bude mít i po smrti dobře. Královna ani hraběnka nedbají na život podle Krista,

podle obrazu dbají více o svůj vzhled, věnují se více pozemským radostem. Stará

žena vůbec se Smrtí nebojuje, přijímá její ortel klidně a vyrovnaně. Dlouhý život

jí přinesl jen trápení, a proto se jí zdá lepší Smrt než život. Také starý muž nechce

už více žít, má dlouhého života dost, všechno ho bolí, už nemá sílu – z obrazu

dokonce vidíme, jak ho Smrt při chůzi podpírá. Nezapomene ani na lékaře, který

ač léčí jiné, na Smrt léku nemá. Lakomce, který celý život shromažďoval jen majetek

a peníze, najde uprostřed jeho bohatství. Pijáky varuje před množstvím vína, které

ukrývá nemravné myšlenky, žebráka zase Smrt vysvobodí z jeho chudoby.68

Na tomto Tanci smrti je velmi zajímavých pět obrazů, které se věnují dítěti.

Více se jimi budeme zabývat v kapitole Tanec smrti – jedna myšlenka, ale více

podob jejího ztvárnění. Poslední vyobrazení čtenáři ukazují den posledního soudu,

ve kterém se autor nezapomíná zmínit, že „saudu toho hodiny nevíme, v bdění

ustavični býti musíme.“69

66 Tamtéž, obraz č. 6. 67 Tamtéž, obraz č. 8. 68 Tamtéž, obraz č. 11, 25, 27,28, 33, 34, 42, 47. 69 Tamtéž, obraz č. 52.

- 20 -

3. Tanec smrti Františka Antonína Šporka

a Michaela Jindřicha Rentze

3.1. Obecný popis

V českém prostředí se objevilo, jak vidíme, několik tanců smrti, tento

je dalším z nich, který už ale nemá renesanční, nýbrž barokní podobu. Vyšel

z iniciativy hraběte Františka Antonína Šporka (tím si nejsme jisti, o tom dále) a jeho

dvorního rytce Michaela Jindřicha Rentze. Jeho vznik můžeme zasadit do období

před rokem 1738 a konec pak do roku 1753. V tomto roce „Tanec smrti“ vyšel

poprvé – v pasovské tiskárně z iniciativy lineckého knihkupce Frantze Antona

Ilgera.70 Jedná se o soubor 52 mědirytinových tabulí doplněných vždy

několikastránkovým výkladem. Opět pro srovnání vyjmenuji názvy jednotlivých

rytin: Marnost lidského konání, Stvoření člověka, Pád Adama a Evy, Vyhnání z ráje,

Prokletí člověka, Kosti všech lidí, Papež, Kardinál, Biskup, Opat, Kanovník, Farář,

Kaplan, Mnich, Abatyše, Jeptiška, Císař, Císařovna, Král, Královna, Kníže, Kněžna,

Hrabě, Hraběnka, Rytíř, Zeman, Rychtář, Radní, Advokát, Lékař, Hvězdář, Boháč,

Kupec, Plavci, Zamilovaní, Dítě, Stařec, Stařena, Vozka, Kramář, Oráč, Voják,

Hráči, Pijáci, Vrah, Blázen, Slepec, Žebrák, Poustevník, Tlení, Poslední soud, Erb

smrti.71

3.2. Protnutí cest hraběte F. A. Šporka a rytce M. J.

Rentze

M. J. Rentz se narodil roku 1698 v Norimberku v rodině pasíře. „Profese

pasířů v tzv. krátkém zboží kovovém, tedy v nedrahých kovech – mosazi či mědi –,

užívala na nejrůznějším uměleckořemeslném zboží – sponách, přezkách, knoflících

i lacinějším liturgickém náčiní – stejných nástrojů, jakých užívali u vzácných kovů

zlatníci, mezi jinými i klasického rýtka.“72 Tímto řemeslem se zabýval nejen Rentzův

otec, ale i dědeček z otcovy strany, dědeček z matčiny strany byl řezačem drahých

70 Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz dvorní rytec hraběte Šporka s. 332. 71 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, s. 1 – 179. 72 Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz dvorní rytec hraběte Šporka. s. 21.

- 21 -

kamenů a skla. Rentz se nejdříve začal učit na kreslířské škole Johanna Daniela

Preisslera, která žákům poskytovala základní kreslířskou průpravu (zejména v oblasti

figurální kresby). Po skončení této školy nastoupil do dílny knížecího rytce Josefa de

Montalegreho. Musíme si uvědomit, že Norimberk patřil v době 18. století

k nejvýznamnějším německým centrům knižní kultury. Prvním dílem, na kterém

se Rentz podílel ještě jako Montalegrův učeň byly „Norimberské hesperidky“. Jeho

prací na této rytině jsou citrusové plody, které měly doložit tehdejší módu pěstování

citrusů v zaalpských zemích.73

Koncem roku 1721 dostal Rentz nabídku na vytvoření rytiny u příležitosti

beatifikace Jana Nepomuckého. Za touto nabídkou stál Jan Ferdinand Schor. „Stánek

slávy“ byl tedy první prací pro Čechy, ale Rentzovi zde ještě nezajistil pobyt.

Na tomto místě se konečně do našeho vyprávění dostává hrabě František Antonín

Špork, kterému se Rentzova práce musela hodně zamlouvat, když ho k sobě povolal

s nejvýhodnějšími nabídkami. Za Rentzovým pobytem v Čechách stojí norimberský

knihkupec Peter Konrad Monath, který „do části nákladu jednoho titulu objednaného

Šporkem nechal skutečně vevázat svou grafickou dedikaci s malým hraběcím

portrétním medailonem - rytinu zhotovenou v Norimberku právě Rentzem“.74 Špork

ale ještě celý rok uvažoval nad tím, jestli si nakonec vlastního rytce najme nebo ne.

Zatím začal pracovat na Křesťanském roku, což byla „kanonická sestava epištol

a evangelií na neděle a katolické svátky s úvodními výklady francouzského

jansenisty Nicolase Le Tourneux. V létě roku 1721 se rozhodovalo také o tom,

že perikopy evangelistů – už bez Le Tourneuxových výkladů – dá Špork zveršovat,

aby mohly být na určenou melodii zpívány prostým lidem na jejich panstvích.“75

Hrabě ale neměl zkušenosti s ilustračním doprovodem (navíc v té době umírá jeho

rádce Ferdinand Ludwig Bresler), proto přistoupil právě na nabídku knihkupce

Monatha, který slíbil vydání knihy za rok. Tehdy bylo i rozhodnuto o Rentzově

přesunu do Čech.76

Vzhledem k náplni práce je nutné vynechat líčení některých šporkovských

vydavatelských aktivit a přikročit až na závěr jeho díla – k Tanci smrti. Není jisté,

jestli by byl ve svých posledních dnech hrabě Špork schopen být iniciátorem

73 Tamtéž, s. 26. 74 Tamtéž, s. 33. 75 Tamtéž, s. 34. 76 Tamtéž, s. 36.

- 22 -

Rentzova cyklu Tance smrti. Tehdy smrt neobcházela jen kolem hraběte Šporka,

umírá totiž Rentzova žena Zuzana.77

Máme tedy před sebou 1. vydání Tance smrti. Titulní strana vůbec nic

nevypovídá o tom, kdo by toto dílo vytvořil. Náznak můžeme vidět jen ve strohé

formulaci, která v českém překladu znamená „poprvé převedeno do rytin“.

Po rozsáhlém úvodním textu zabírajícím celou stranu a informujícím čtenáře,

co se mu vlastně dostalo do rukou, jsou dole jménem uvedeny dvě osoby stojící

za 1. vydáním – první z nich tiskař Friderich Gabriel Mangold z Pasova a druhý

knihkupec Frantz Anton Ilger z Lince.78 Tanec smrti ale nemůžeme zahrnout do díla

hraběte Šporka, i když myšlenky na smrt prostupují jeho životem (např. měl

vystavenu lebku vlastní matky, vlastnil také prsten, na němž byla lebka sevřená

dvěma smaragdy a kapesní hodinky s pouzdrem ve tvaru lebky).79

Rentzovi jako scénář k jeho Tanci smrti posloužil anonymní

padesátistrofový Todtentanz – Smrtí tanec z Bonrepovské knížky. V Bonrepovské

knížce jsou rozpracovány úvahy o pozemském životě jako „přípravě na smrt

a celoživotní směřování věřícího přes Poslední soud k životu věčnému.“80 Rentz

si odtud vzal všechny výjevy, které doplnil o dva nově vytvořené obrazy -

„Marnosti“ a „Poustevníka“.81

3.3. Analýza vybraných kapitol

Tento tanec smrti je na první pohled odlišný od ostatních,

protože je velmi bohatý, ať už hovoříme o jeho obrazové nebo textové části – je totiž

tvořen 52 mědirytinovými tabulemi, které jsou vždy doprovázeny

několikastránkovým výkladem. Tabule jsou velmi důmyslně propracované

do nejmenších detailů. Doprovodný text má mravokárný charakter, ukazuje lidské

hříchy a trest za ně. K většímu zdůraznění tohoto charakteru jsou používány časté

odkazy na slova svatých nebo na postavy z řecké mytologie. Tabule jsou tvořeny

několika částmi: kruhovým medailonkem, v němž jsou zobrazována zvířata, stavby

77 Tamtéž, s. 81. 78 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, úvodní strana. 79 Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit, Michael Jindřich Rentz dvorní rytec hraběte Šporka, s. 278 – 279. 80 Tamtéž, s. 288. 81 Tamtéž, s. 290.

- 23 -

nebo příroda; pod medailonkem je vždy vlající stužka, na níž najdeme krátké

rýmované dvouverší. Pod rytinou je zase kartuše s čtyřverším (více v kapitole „Tanec

smrti – jedna myšlenka, ale více podob jejího ztvárnění“). Z tance opět vybíráme

jen několik příkladů, na kterých ukážeme, že smrt si opravdu vybírá všechny bez

rozdílu pohlaví, věku nebo postavení. V některých textech postava Smrti dokonce

vůbec nefiguruje. Takovým příkladem je rytina č. 9 – „Opat“ a její doprovodný text.

Nejsou v něm kritizovány žádné hříchy, ba naopak čteme příběh o opatovi –

co vůbec znamená označení opat, jaké má úkoly, nebo že jeho atributem je hůl (znak

pastýřského úřadu). Dovídáme se také neznámé informace o volbě nového opata –

podle jakých otázek se nový opat vybírá (např. je přednější touha nebo Kristus?).82

Text, který doprovází rytinu nesoucí jméno „Mnich“ a „Kníže“, má naopak čtenářům

co nejvíce připomenout pomíjivost věcí na tomto světě – nestálost krásy, bohatství,

moci i samotného jména zemřelého, na kterého pozůstalí ihned zapomenou.

Zajímavý text se objevuje u „Císařovny“; bohatí lidé si na tomto světě staví velké

a luxusní příbytky, ale přijde Smrt a vyžene je z nich. Místo toho Smrt chce,

aby si lidé stavěli domy, což podle textu mají být lidské hroby (člověk půjde

do svého domu, kde zůstane věčně).83 Lidé také často lpí na nádherných věcech,

Smrt ale upozorňuje, že až zemřou, nic si z toho nevezmou – toto napomenutí

se objevuje u „Královny“.84 Jestliže čteme text, který je připojen k rytině hraběnky,

opět se z něj dovídáme, že krása je pomíjivá. Zrcadla člověku neukazují, jaký je

ve skutečnosti, ukazují mu jen jeho vnější podobu a také jen na tak dlouho, dokud

před zrcadlem stojí. Na to, aby lidé viděli svou vnitřní krásu, potřebují oči mysli.

Z textu cítíme jeho etický náboj – na Stvořitele máme myslet, dokud jsme mladí.

Všechno, co člověk má, má od Boha, všechno, co člověk je, je z Boží milosti.85

Dále vybíráme text, který je připojen k rytině námořníků. Ten totiž srovnává

lidský život s divokým mořem. Prvním divokým obdobím je dětství a druhým pak

dospívání. V moři se nachází strašlivá zvířata, mimo jiné sedmihlavý drak (synonym

pro sedm smrtelných hříchů). Námořníci, ale nejen oni, se naučí dříve a lépe modlit,

když mají nebezpečí přímo před očima. Smrt je přirovnávána k přístavu, do kterého

všichni lidé směřují. Člověk proto nemá být smutný, když by ho tam vítr zavál dříve

82 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, s. 26 – 29. 83 Tamtéž, s. 54 – 63. 84 Tamtéž, s. 63 – 66. 85 Tamtéž, s. 78 – 81.

- 24 -

– jestliže by člověk zemřel mladý, neznamená to, že by méně žil, ale že do přístavu

rychleji vjel. Smrt je totiž cílem lidského života.86 Posledním vybraným textem jsou

„Zamilovaní“. Už tehdy se říkalo, že láska překoná všechno. „Láska je silná jako

smrt“, říká zamilovaná nevěsta v Písni Šalamounově, jako kdyby chtěla říct,

že pomocí pravé lásky bychom mohli překonat smrt a peklo. Láska a Smrt také mají

stejné zbraně – pochodeň a šípy. Smrt, stejně jako láska, se nedívá na stav, čest,

bohatství, srdečnost ani věk. Text opět poukazuje na to, že člověk nemá milovat jen

vnější krásu, ale hlavně tu vnitřní proto, aby láska ještě po smrti hořela.87

86 Tamtéž, s. 114 – 118. 87 Tamtéž, s. 118 – 121.

- 25 -

4. Smrtí tanec

4.1. Obecný popis

Posledním z tanců smrti, který zde představíme, byl vyňat ze spisu „Rozličné

kající myšlinky hříchův svých litující duše, obzvláště o lidské smrtelnosti, kteréžto

na J. vysoce-hraběcí Excell. Pánu, P. Františku Antonínu Sporckovi S. R. R. hraběti

z Šporgku (tytul) přináležející Ptačí hoře Hoře, Bon Repos nazvané, sem, a tam

sepsané se patří, v české rytmy uvedené, a na předloženou melodii spořádané“88.

Tento spis je překladem stejnojmenné německé knížky „Verschiedene Buβ-

Gedancken einer reumüthigen Seele über die Sterblichkeit deβ Menschen…“89, která

tvořila spolu s jinou podobnou knížkou s titulem „Christliche Kinder-Lehr,

oder das heilige Vatter Unser…“90 jeden celek, uváděný též pod jménem

„Bonreposbüchl“. Hrabě František Antonín Sporck dal obě části své bonrepovské

knížky přeložit do češtiny a vydal je na vlastní náklady pod názvem „Vejtah učení

křesťanského, Modlitbu Páně, Pozdravení Anjelské, Srovnání Apoštolské, Desatéro

Boží přikázání, Patéro přikázání církevní, Sedm svátostí, s celou ostatní zprávou

křesťanskou v sobě obsahující, podle exempláře německého v rytmy české uvedený.“

Kdo byl překladatelem, není známo.91

Smrtí tanec je tvořen jen textovou částí, která se skládá z 50 slok –

pro porovnání s dalšími tanci je opět uvádíme: O stvoření člověka, O pádu Adama,

a Evy, O vyhnání jich z ráje, Bůh zlořečí člověku, Vše kosti stejný – Smrti jsme

všichni podrobeni, Papež, Kardynál, Biskup, Opat, Kanovník, Farář, Kaplán, Mních,

Abbatyše, Jeptíška, Císař, Císařovna, Král, Královna, Kníže, Kněžna, Hrabě,

Hraběnka, Rytíř, Zeman, Soudce, Pán radní, Přítel právní, aneb advokát, Lékař,

Hvězdář, Boháč, Kupec, Plavec, Pár zamilovaných lidí, Dítě, Starec, Baba, Vozka,

aneb forman, Kramář, Voráč, Voják, Hráč, Ožralec, Lotr, Blázen, Slepý, Žebrák,

88 Sporck, František Antonín: Rozličné kající myšlinky hříchův svých litující duše, obzvláště o lidské

smrtelnosti, kteréžto na J. vysoce-hraběcí Excell. Pánu, P. Františku Antonínu Sporckovi S. R. R.

hraběti z Šporgku (tytul) přináležející Ptačí hoře Hoře, Bon Repos nazvané, sem, a tam sepsané

se patří, v české rytmy uvedené, a na předloženou melodii spořádané. Praha, 1721. 89 Vašica, Josef: Smrtí tanec ze sbírky „Rozličné kající myšlinky“, s. 41. 90 Tamtéž, s. 41. 91 Tamtéž, s. 42 – 43.

- 26 -

Marnost těla lidského, Po smrti soud, O smrtím erbu.92 Jak tedy vidíme, pět slok

je úvodních, dalších deset tvoří funkce v církevní správě, pak následuje deset funkcí

ve správě světské a nakonec jsou zařazeni lidé nejrozmanitějšího povolání, věku

i pohlaví.

4.2. Analýza textu

Tento Tanec smrti není už na první pohled vůči předchozím moc obsáhlý.

Chybí mu také jakýkoli obrazový doprovod, ze všech uváděných tanců je

proto nejchudší. Úvodní sloky nás seznamují se stvořením nebe, země, hvězd

a živočichů, nakonec i člověka – muže a ženy. Bůh je obdařil vším, co si jen mohli

přát, měli jen zakázáno jíst ze zapovězeného stromu. Tento zákaz ale porušili a byli

z ráje vyhnáni. Museli začít pracovat – „Adam ryl, Eva předla.“93 Další dvě sloky

pak člověku připomínají, že se všichni musí vrátit zpět do země, ze které vzešli – „Tu

rovni jsme. Jednostejně jdou v popel všecky kosti.“94

Hlavní část tance je koncipována tak, že Smrt promlouvá k jednotlivým

osobám, které jsem zmínila výše a vytýká jim (místy humorným způsobem) jejich

hříchy. Papeži je opět jako v předchozích tancích vytýkána přílišná moc a sláva,

které jsou ale k ničemu v protikladu k moci Smrti. Kardinál nebyl na první pohled

až tak pevný ve své víře, věnoval se více jiným záležitostem než církvi,

proto si pro něj Smrt přišla. Ani na biskupa, leč by se nám mohl zdát bez chyby,

Smrt nezapomněla.95 Chce s ním zúčtovat, ptá se ho, jestli své „ovce pás´ v pravé

lásce a víře.“96 Opat se Smrti nechce poddat, má svůj život rád – místo střídmosti,

kterou by měl ve svém stavu dodržovat, se poddává obžerství. Kanovníka Smrt stihla

za jeho prostopášný život, opět si více užíval, než aby myslel

na duchovní život.97 Faráře se Smrt ptá, jaká vedl kázání – jestli dobrá, má se usmát,

jestli zlá podle sebe vykládaná, bude toho věčně litovat.98 Ani kaplána nemine

92 Tamtéž, s. 9 – 34. 93 Tamtéž, s. 10. 94 Tamtéž, s. 11. 95 Tamtéž, s. 12 – 13. 96 Tamtéž, s. 13. 97 Tamtéž, s. 13 – 14. 98 Tamtéž, s. 14.

- 27 -

a zdůrazní, že ona je jedinou jistou věcí. Mnicha si k sobě zavolá proto, že více dbá

o dobré jídlo než o život podle Božích přikázání. Smrti neuniknou abatyše

ani jeptiška. Na tomto místě je zdůrazněno, že opravdu může být člověk kdekoli

a kýmkoli, ale proti Smrti nic nezmůže. Dále jsou na řadě světské osoby, z nichž těm

ženským jsou vytýkány celkem tři věci – přílišné dbaní o svůj vzhled, přehnané

šňoření a s tím související shromažďování šperků a pýcha. Pro všechny – císařovnu,

královnu, kněžnu i hraběnku – si Smrt přijde a nemá s nimi žádné slitování.

Mužským osobám je zase vytýkáno přílišné lpění na slávě (císař), na tom,

co za svého života získali (král), nebo třeba dále to, že se nestarali o své poddané

(kníže).99 Zeman se chce Smrti postavit, ale „smrt se nic nebojí, třebas kordu nahého.

Co jest smrti po vší síle, po vší urozenosti. Věz, že pravá urozenost nezáleží,

než v ctnosti.“100 Posledními osobami, ke kterým Smrt promlouvá, jsou lidé různého

povolání i věku. Nejdříve promlouvá se soudcem, kterého kritizuje za to, že křivě

soudil lidi a bral si za své služby úplatky. Pána radního napomíná, že jestliže nebude

dbát i na práva chudých, bude zle. Smrt se pozastavuje i nad prací advokáta, který

se zastává jen práv boháčů, chudým je odpírá.101 Lékaři se až vysmívá, že na ni nemá

léku: „Ty, lékaři, hojil´s jiné; zhoj teď sebe samého, a hledej sobě lékařství

proti smrti platného. Nenajdeš, neb proti smrti ovšem lékařství není; nepomáhá

tu ovšem nic vše umění, vše jmění.“102

Ani hvězdář z pozorování hvězd na nebi nepozná, kdy si pro něj přijde Smrt.

Boháčovi není nic platný jeho nastřádaný majetek, penězmi Smrt neuplatí.

Ani zamilované jejich láska neubrání před Smrtí, a co teprve dítě. Krátký čas

je teprve na světě a už si ho chce brát Smrt. Nemá žádné slitování, bere si mladé

i staré – jen ti ji volají, žili už dlouho. I voják ví, že proti Smrti a jejím zbraním nemá

šanci.103 Smrt si z něj utahuje – „Co se bojíš toho boje? Všaks´se nebál žádného;

láls´, zlořečils´, klels´, přísahals´, dle obyčeje tvého.“104

99 Tamtéž, s. 15 – 16. 100 Tamtéž, s. 21. 101 Tamtéž, s. 22 – 23. 102 Tamtéž, s. 23. 103 Tamtéž, s. 24 – 29. 104 Tamtéž, s. 29.

- 28 -

V závěrečné části Tance je pak čtenářům důrazně připomenuto,

aby nezapomínali na smrt a na poslední soud. „Na konec tvůj vždy pamatůj,

a na věky nezhřešíš.“105

105 Tamtéž, s. 34.

- 29 -

5. Tanec smrti – jedna myšlenka, ale více

podob jejího ztvárnění

V této kapitole se budeme zabývat jednak shodnými prvky tanců a poté

poukážeme i na jejich odlišnosti. V první řadě si musíme uvědomit, že nejstarší tance

byly monologické, a až pak se vyvinuly tance, které byly dialogy.106 Nejstarší tance

také zobrazovaly právě zesnulé (počínaje papežem, konče žebrákem), kteří byli

nuceni ke kolovému tanci s napůl odumírajícími bezejmennými umrlci. Postava

Smrti přitom stála na kazatelně a hrála. S tímto obrazem, který pochází z roku 1460,

se můžeme setkat např. v kostele La Chaise-Dieu. První a poslední mrtvý nesou

nářadí typické pro hrobaře – krumpáč a rakev.107 Už v úvodu bylo zmíněno,

že z roku 1424 pochází nástěnná malba tance, která byla umístěna na Hřbitově

neviňátek v Paříži. Tanec se nezachoval, ale jeho text bychom našli v Tanci mrtvých

z roku 1485, který vydal pařížský tiskař Guyot Marchant.108 Tento tanec rozšířil řadu

mrtvých s jejich nástroji hrobaře, kazatele sedícího na pultu zachoval. Také v Tanci,

který se nachází v kostele Panny Marie v Lübecku, je kazatel zobrazen na kazatelně,

Smrt jako dudák a mrtví s nástroji hrobaře. Na další Tanec z roku 1484, který

najdeme v kostele Panny Marie v Berlíně, je na jedné straně vidět dělení

na duchovní osoby a laiky, na druhé straně pak jejich následné srovnání

při tanci a zdůraznění Kristova slitování. Basilejský tanec z roku 1440 ukazuje

na začátku kazatele, z reje se stává tanec jednotlivých párů a Smrt už není zobrazena

jako dudák, ale se dvěma bubny a fujarami. Na tento tanec navazuje Tanec smrti

Nikolause Manuela Deutsche, který se nachází na hřbitovní zdi dominikánského

kláštera, a zobrazuje čtyřčlenný orchestr mrtvých, z nichž někteří mají hudební

nástroje.109

Myšlenka rovnosti všech lidí před smrtí prostupuje všemi čtyřmi tanci,

se kterými zde pracujeme. Ke společným prvkům tanců můžeme řadit tyto:

106 Hammerstein, Reinhold: Tanz und Musik des Todes:die mittelalterlichen Totentänze und ihr

Nachleben. Mnichov, 1980, s. 16. 107 Kirchsbaum, Engelbert: Lexikon der christlichen Ikonographie, 4. díl, s. 344 – 345. 108 Huizinga, Johan: Podzim středověku, s. 239 – 240. 109 Kirchsbaum, Engelbert: Lexikon der christlichen Ikonographie, 4. díl, s. 345 – 346.

- 30 -

1. Celková struktura tanců – tedy nejdříve čtyři části, které zobrazují stvoření

člověka, pobyt v ráji, vyhnání z ráje a prokletí. Společný je také obraz

kostnice – kosti všech lidí, který je ale buď zařazen

za těmito čtyřmi částmi (první vydání Knihy Erasma Roterodámského, která

obsahuje Holbeinův cyklus Tance smrti, Tanec smrti Michaela Jindřicha

Rentze, Smrtí tanec Františka Antonína Šporka), nebo na konci tanců (Tanec

smrti Jana Kantora Hada, Holbeinův Tanec smrti). Po této úvodní části vždy

následuje část hlavní, ve které si Smrt odvádí představitele nejdříve

duchovního stavu, poté světského a nakonec osoby různého povolání. Co se

už ale liší, je forma tanců (jestli jsou monologem, dialogem, vyprávěním)

a jejich obsah (počet osob, pro které si Smrt chodí, jejich řazení). Těmto

odlišnostem se budeme věnovat později. Závěrečná část tanců je vždy tvořena

obrazem Posledního soudu a Erbem smrti. U Tance smrti J. K. Hada je

na závěr ještě přidán obraz Zatracenci, v prvním vydání Knihy Erasma

Roterodámského obsahující Holbeinův cyklus Tance smrti jsou přidány čtyři

výjevy dětí, u Tance smrti M. J. Rentze obraz Tlení a u Smrtí tance Marnost

lidského konání (tento obraz je také součástí Tance smrti M. J. Rentze,

ve kterém je zařazen hned na začátek).

2. Hlavní postavou je Smrt, která si tedy odvádí představitele jednotlivých

stavů.

3. Smrt je zobrazována ve výtvarných tancích jako osoba s lukem a šípy,

s přesýpacími hodinami, s houslemi nebo píšťalou, s kosou, mečem nebo

s lopatou.

4. Osoby si s sebou odvádí uprostřed činností, kterým se věnují.

5. Tance více pracují s mužskými postavami. Není se čemu divit, poněvadž

mužské osoby byly v době raného novověku častějšími představiteli

duchovního nebo světského stavu. Ženské postavy jsou tedy odsunuty

na okraj – skoro vůbec se neobjevují u obrazů obyčejných lidí živících

se řemeslem. S ženskými postavami se můžeme setkat jen jako s císařovnami,

královnami, hraběnkami, šlechtičnami, vévodkyněmi, nebo jako s abatyšemi

a jeptiškami. Kromě těchto povolání, se žena ještě objevuje vždy v roli

matky, od níž Smrt odebírá její dítě.

- 31 -

Nyní si ukážeme odlišnosti jednotlivých tanců:

1. Řazení postav nemá jednotnou formu – v každém tanci je jiné – někdy

logické, jindy velmi zpřeházené. Jakoukoli logiku postrádá Holbeinův cyklus

zařazený do Erasmovy Knihy. I když původní Holbeinův cyklus Tance smrti

je řazen velmi pečlivě, tady už je tomu jinak. Většinou bylo totiž řazení

následující: duchovní postavy – mužské, ženské, dále světské postavy –

mužské, ženské, postavy ostatní. Tedy od nejvyšší moci po nejnižší.

V Erasmově Knize ale cyklus takto řazen není, vůbec zde nezáleží na tom,

jakou funkci člověk zastával – farář a mnich jsou zařazeni až za soudce

a obhájce, hrabě až za stařenu a námořníky, hraběnka až za starce. Můžeme

se jen domnívat, jestli toto zpřeházení bylo záměrné s cílem člověku

připomenout, že nezáleží, jakou funkci zastává, ale jakým je člověkem –

zbožným nebo hříšným, nebo se jen stala docela výrazná tiskařská chyba.

2. V Tanci smrti Jana Kantora Hada je zajímavé, že k duchovnímu stavu

je řazen také lékař. Jinde se toto zařazení neobjevuje.

3. V tancích se také liší počet osob, pro které si Smrt přichází – tento počet

kolísá od 41 do 52 zobrazení. Nejméně obsáhlým tancem je ten, který byl

vytištěn u Jana Kantora Hada, nejvíce pak Rentzův Tanec smrti. Jsou

přidávány zejména postavy, které se živí různými řemesly – vozka, kramář,

poustevník nebo slepý.

4. Tance se liší i svou formou. Tanec smrti Jana Kantora Hada je dialogem mezi

Smrtí a jednotlivými stavy. Holbeinův tanec v Knize Erasmově je tvořen

obrazovou částí doplněnou příslušnými citáty z Bible a krátkým

doprovodným textem. Rentzův Tanec smrti se skládá z 52 mědirytinových

tabulí a k nim vždy několikastránkový výklad. Smrtí tanec F. A. Šporka

zařadíme spíše k monologům, ve kterém Smrt promlouvá k jednotlivým

osobám.

5. Liší se i prostředky, které tance používají k ještě většímu zdůraznění

a působení na čtenáře. Nejvíce si jich všimneme u Rentzova Tance, ve kterém

používá v hojném množství citátů z Bible, slov svatých nebo odkazů

na řeckou mytologii. V ostatních tancích se s tímto příliš nesetkáme.

6. I výtvarné ztvárnění Smrti se odlišuje. V Holbeinově podání nám při pohledu

na ni nepřipadá vůbec strašnou a hrozivou, spíše jako by člověku pomáhala

nést jeho osud – v obraze, na kterém vidíme, jak Adam obdělává půdu, stojí

- 32 -

Smrt vedle něj a oba se spolu snaží skolit strom. Velmi často je pro lidi

opěrným bodem – podpírá je na jejich cestě, jakoby už oni sami nemohli –

takovými příklady jsou obraz biskupa, starého muže nebo císařovny. V jiných

případech zase naopak lidi překvapí svým příchodem, nutí jen,

aby s ní šli, doslova se s nimi i přetahuje, bojuje a hádá, jako kdyby jim

říkala, že to stejně nemá cenu – opat, mnich, hrabě, voják nebo šlechtic.

Holbeinovo vyjádření Smrti není zobrazením drastickým, v některých

případech je Smrt namalována velmi vtipným a hravým způsobem. V její

tváři vidíme zvláštní škodolibý úsměv; když je převlečena za šaška

nebo má oblečen jen plášť, není to pohled nahánějící strach a hrůzu, ale spíše

naopak – vyvolávající úsměv. Úplně jinou podobu má podoba Smrti

v rytinách Rentzových. Už jen postavy Adama a Evy se v tomto případě

výrazně liší od Holbeinových. Holbeinovy postrádají onu tragičnost výrazu,

jakoukoli mimiku, zatímco Rentz se snaží do každého obrazu promítnout

city, a nepromítá je jen do postav, ale i do prostředí – do zvířat a rostlin.

Jestliže nám v Holbeinově podání připadal výjev z kostnice jako veselý

průvod, Rentz jej opět zachytil zcela jinak. v ponurém prostředí je pár

tančících a hrajících kostlivců, na zemi pak mezi nimi poházeny různé

předměty – od koruny, helmy přes housle a meč. Další obrazy Smrt zobrazují

v té nejbizarnější podobě - jako strašlivou hubitelku všeho lidstva,

nesmiřitelnou a neuplatitelnou.

Ukázali jsme si tedy shodné i odlišné prvky tanců smrti, se kterými zde

pracujeme. Na tomto místě považujeme za vhodné ukázat tyto prvky

na jednom vybraném příkladu – na dítěti, aby si čtenář mohl udělat ještě přesnější

představu, jak jsou jednotlivé tance na jedné straně stejné,

ale na druhé tak odlišné. Čtenář má teď možnost nahlédnout do vývoje tanců smrti

od renesanční do barokní doby. K renesančním řadíme Tanec smrti od Jana Kantora

Hada a Holbeinovy rytiny Tance smrti, které jsou zařazeny do knihy Erasma

Roterodámského. K barokním pak Tanec smrti od Michaela Jindřicha Rentze a Smrtí

tanec od Františka Antonína Šporka.

- 33 -

5.1. Obraz dítěte v jednotlivých tancích smrti

Obraz dítěte byl vybrán z několika důvodů: je to nejmladší postava, která

se v tancích objevuje – podle prvního předpokladu by neměla být zatížena ještě

žádným hříchem, ale jak uvidíme, není tomu tak. Další důvod je ten, že dítě neplní

žádnou společenskou funkci, jak je tomu skoro u všech ostatních postav v tanci; dítě

zastává jen svou funkci v rodině.

Jak už jsem jednou naznačila, Tanec smrti Jana Kantora Hada je dialogem

mezi smrtí a jednotlivými postavami. V tomto vybraném případě Smrt promlouvá

k dítěti a ospravedlňuje své jednání vůči němu. Smrt nepovažuje samu sebe za něco

hrozného, spíše se vidí jako vysvobození z tohoto zlého světa. Smrt dokonce svým

způsobem dítě vybízí, aby se jí oddalo a poděkovalo jí - nechce totiž, aby dítě

zažívalo útrapy života.110 Je samozřejmé, že se dítě Smrti brání. Nechce tak mladé

odejít z tohoto světa, aniž by ho okusilo. Chce právě vyrůst, poznat svět se všemi

jeho krásami a starostmi, a ne se ho hned vzdát. Slibuje Smrti, že až doroste, může

si s ním naložit, jak ona bude chtít – to jí ale nestačí.111

Další několikeré renesanční ztvárnění dítěte nalezneme v Knize Erasma

Roterodámského, která je vyzdobena vyobrazeními Tance smrti Hanse Holbeina ml.

doplněná o příslušné citáty z Bible. Děj prvního obrazu je situován do chudého

dřevěného příbytku, ve kterém nenajdeme žádný kus nábytku kromě dřevěných

trámů. Dále je tady ohniště, na kterém matka vaří jídlo. Vedle ní sedí otec a oba

se drží rukama za hlavu, když vidí, jak si Smrt s sebou odvádí jejich malé dítě. I když

je celá situace velmi tragická, z obrazu vidíme, že rodiče velmi málo vyjadřují své

city k dítěti. Z výrazu rodičů to spíše vypadá, že jsou se smrtí dítěte smířeni.112

Pomíjivost lidského života je naznačena přesýpacími hodinami v pravém dolním

rohu a je doplněna citátem z Bible, který lidský život přirovnává ke květu – „Jak květ

rychle uvadne a pomine, a jako stín tak on v brzce zahyne.“113 Další obrazy, které

se dítěti věnují, poukazují na to, že ač je dítě velmi malé, musí se stejně jako ostatní

110 Bernardus, Sanctus: Traktat Welmi vtiesseny Swatého Bernarta o krásném Mládency, nepag. 111 Bernardus, Sanctus: Traktat Welmi vtiesseny Swatého Bernarta o krásném Mládency, nepag. 112 Rotterdamský, Erasmus: Kniha Erasma Rotterodámského, obraz č. 39 113 Tamtéž, obraz č. 39.

- 34 -

poddat Smrti; děti se ve svém věku nezabývají myšlenkami na Smrt, má to být doba

her a radosti, kde prostě na chmurné myšlenky není místo.114

Další dvě zobrazení dítěte v tancích smrti spadají už do barokní doby.

Nejdříve se tedy pojďme věnovat Rentzově rytině dítěte a doprovodnému textu, které

najdeme pod číslem 36. Samotná rytina, která tvoří jednu stranu, se skládá z několika

částí. Horní část je tvořena kruhovým medailonem, v němž je namalováno zvíře –

možná drak. Pod medailonkem je vlající stužka, na níž je rýmované dvouverší:„Er

wird der Welt entnomen, Eh´er zur Krafft gekomen.“115 Pod rytinou je zase kartuše

s nápisem, tentokrát se čtyřverším. Tato čtyřverší měl vytvořit kukský převor

Patricius Wasserburger, ale toto tvrzení bylo vzápětí vyvráceno, neboť s jeho

jménem může být spojeno až druhé vydání Rentzova Tance smrti (jak se to

v 2. vydání píše).116 Vyvstala tedy otázka, kdo tyto verše vytvořil? Existuje

domněnka, že Rentz verše vytvořil sám – že Tanec smrti je jeho výtvarným

a literárním dílem.117 Ve čtyřverší, které se vztahuje k rytině, čteme o marném

a úpěnlivém volání dítěte. Volá matku, bratra, aby mu pomohli, aby ho zachránili

ze spárů smrti. Žádá slitování (hovoří o mladé krvi), ale nedostává se mu ho.

Rytina nás zavedla do kuchyňské místnosti jedné domácnosti. Usuzujeme

tak z jejího zařízení a celkového vybavení. V pokoji je celkem šest postav a jedna

postava je pak v dalším, zadním pokoji. Ústředními postavami jsou sedící ženská

postava – matka, mužská postava – otec dětí, jedno z dětí – chlapců, kterého

si se sebou právě odvádí Smrt, poslední hlavní postava scény. Dalšími postavami

jsou pak druhý z chlapců, sápající se po matce, ženská postava stojící u kamen

s plápolajícím ohněm by pak mohla být služebnou. Po pravé straně ještě vidíme

do další místnosti, z jejíchž dveří vykukuje opět ženská postava. Nálada je zde

úzkostná, lítostná a smutná, z úst matky se ozývá křik. Nejsilnější mimický výraz

tváře nalezneme u matky a dítěte, které si odvádí Smrt. Jsou to ale výrazy

protikladné. U matky je to výraz lítosti, potřeby posledního kontaktu s dítětem, když

po něm vztahuje ruce. Prostřednictvím očí se s dítětem loučí, zatímco dítě je spíše

klidné, smířené a vyrovnané se svým osudem. Vůbec se nebrání, protože kdyby ano,

tak by kopalo nohama, více by se snažilo dostat k otci nebo k matce. Rentzovi

114 Tamtéž, obrazy č. 48 – 51. 115 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, s. 120. 116 Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit, Michael Jindřich Rentz dvorní rytec hraběte Šporka, s. 293 – 295. 117 Tamtéž, s. 297.

- 35 -

se velmi působivě povedlo vyjádřit touhu druhého malého dítěte dostat se do bezpečí

matčiny náruče. Tato touha je typická pro všechny děti nejen v 18. století, ale i v 21.

století. Doslova se po ní sápe, doprošuje se jí, protože neví, jestli náhodou nehrozí

nebezpečí jemu. Ruce na ženě a nakročená noha ukazují, že se do náruče snaží dostat

za každou cenu. Smrt, ke které směřuje tolik proseb a volání, je toho nezúčastněná.

Dívá se ne na dítě, ale směrem od něj, jakoby plnila jen zadaný úkol bez emocí.

Tváře otce jsou ztrápené, jeho oči směřují k dítěti a jsou plné smutku. Drží jej, chce

jej před Smrtí uchránit. Poslední dvě postavy – dívka u kamen a dívka ve dveřích –

jen jakoby doplňovaly svou přítomností celou scénu. Čím je ale ještě více vyhrocena

lítost a úlek? Právě v Tanci smrti Rentz „zformoval mandlovité oko, upírané

k hrozícímu nebezpečí nebo s prosbou o pomoc vyvrácené k nebi.

S předimenzovaným okem se tvarovaly i další součásti obličeje. Výrazný, ostrý nos

přechází do vysoké oční klenby s obočím, jež pak ubírá místo čelu, přes něž i temeno

hlavy, pokud je vidíme z profilu, se často jeví nadměrně zploštělé.“118 Teď si blíže

prohlédneme samotnou kuchyňskou místnost. Ta je zařízena velmi účelově –

kachlová dlažba na zemi, kamna a oheň, který je pak odváděn skrze komín ven, polic

je zde jen minimálně - na těch, co tu jsou, je zřejmě mlýnek na kávu, trychtýře

a baňka. Předměty nikdy nestojí osamoceně, ale tvoří zátiší – tak třeba hned vepředu

je vytvořeno zátiší z kbelíku s uhlím a lopatkou a trochou uhlí nebo odpadu

i na zemi. Architektura je ale podřízena figurám, vepředu je odsunuta ke krajům

obrazu, až vzadu je zobrazena více. Co nás dále zaujme, je hra světla a stínu. Pomocí

čáry ovládal Rentz schopnost měnit její tučnost a tedy ovlivňovat světlo a stín. Na

dlažbě se objevují černě šrafovaná místa a jako kontrast k nim naopak dokonale bílá

místa. Světlo také dopadá v našem případě zprava, aby byly osvětleny všechny

osoby. Rafinovaně si Rentz hraje i s dveřmi, které nám umožňují pohled do další

místnosti napravo, kde z nich vykukuje ženská postava – skoro jen tak, aby

se podívala, co se v kuchyni děje.

Teď se budeme věnovat samotnému textu, který rytinu provází. V prameni

je zvláštní pozornost kladena zejména třem neřestem, které se v té době asi rozmohly

– po úvodu je jim věnována celá jedna strana textu. První zmíněnou neřestí

je používání nedovolených čarodějnických (kouzelných) prostředků k uzdravení

dítěte. Jejich používání je obhajováno tím, že mateřská láska v tomto případě

118 Tamtéž, s. 311 – 312.

- 36 -

nestačila. Zmíněny jsou zde poprvé postavy z řecké mytologie a to Medea a Kirké.

Obě dvě byly považovány za velmi mocné kouzelnice, používající k tomu,

aby dosáhly toho, čeho chtěly, jedů, čar a kouzel.119

Druhou neřestí, která je zde zmiňována, bylo špatné rodičovské vedení

dítěte. Rodiče vedli dítě cestou, na jejímž konci by se z něj vyklubal jen pokrytec

a člověk lstivý a záludný. Na to se Bůh nemohl dívat, a proto si vzal dítě k sobě.120

Třetí důvod odchodu dítěte ze světa je nejvíce rozumový. Rodiče obvykle

po své smrti zanechávají svým dětem majetek. Děti by ho měly dále rozšiřovat,

nebo ho rozumně za něco utratit. To je ideální případ. V tomto případě se ale nestane

ani jedno ani druhé. Děti majetek prostě utratí a rodiče si mohou jen naříkat a plakat

ve svých hrobech. Našli se ale rodiče, kteří si mysleli, že své děti změní

prostřednictvím výchovy. To je sice možné, ale jak se v textu dále píše, výchova

je také věc velmi nejistá, neboť nikdy nevíte, kam se to zvrtne. Truchlit

nebo netruchlit nad smrtí dítěte? V době, ve které žijeme my, je to otázka celkem

nesmyslná, ale v době 18. století se k úmrtí dítěte přistupovalo jinak. Slzy byly

pokládány za marné a zbytečné, neboť život dítěti už nevrátily. Rodiče sice denně

prosili o to, aby byli přijati do boží říše (včetně dítěte), ale když už se to stalo a Bůh

si dítě vzal, tak se zase ptali, proč to udělal tak brzy. Zbytečnost slz je podpořena

i tvrzením sv. Jana Zlatoústého. Plakat je možné jen z jediného důvodu – když

by se člověk prohřešil vůči Bohu. Jedinou uvedenou možností, jak si Boha usmířit,

je upřímně svého hříchu litovat.121

Souběžně s otázkou truchlení rodičů, se zde objevilo nové téma,

a to ukázka dvou typů rodičů, dvou typů rodičovské lásky. Jako první jsou uvedeni

rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že má smysl oplakávat jen smrt duše („duše jako

nositelka kvality člověka, hodnoty života a naděje, spjaté s pokračováním člověka

po smrti“).122 Tato myšlenka je v textu podpořena tím, že tito rodiče trpí a truchlí

stejně jako lidé, kteří pláčou nad smrtí těla (roztloukání hlavy o zeď, rvaní vlasů

z hlavy, bušení do prsou a zpívání žalozpěvů). Toto tvrzení je podpořeno slovy

svatého Augustina a svatého Ambrože. Od svatého Ambrože pochází také příběh,

který se v textu vzápětí objevuje a pojednává o matce Makabejské. Ta pozorovala

119 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, s. 122. 120 Tamtéž, s. 122. 121 Tamtéž, s. 122. 122 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře, s. 145.

- 37 -

smrt svých dětí s radostí a na místo náhrobního kamene postavila vznešený vítězný

sloup. Její hlas byl sice zlomený, ale přitom si přála, aby její děti dosáhly skrze smrt

lepšího života. Druhým typem rodičů jsou tedy ti, kteří si naopak váží a cení těla

svých dětí (o takových hovoří sv. Řehoř). Je pro ně také charakteristické lpění

na dobrém životě, ve kterém sebe i své děti zaopatřují bohatstvím. Na místě je zde

i mravní ponaučení: děti upadají z jednoho hříchu do druhého, ale místo toho,

aby je rodiče k sobě přivinuli, tak je ještě více zásobují drahocennostmi (děti jsou

pak určeny k zatracení). Takoví rodiče jsou zde kritizováni. Na tomto místě text

odkazuje na klasika řecké tragédie Euripida, který si položil otázku, jestli mít nebo

nemít děti. Odpověď je pak taková, že ti, kteří děti nemají, jsou beznadějní, ale ti,

kteří je mají, se beznadějnými stanou také. Zdůvodňuje to tím, že rodičovská péče

je založena na tom, aby děti nebyly něčím svedeny, aby se jim nepřihodilo něco

zlého. Jako ilustrující příklad je zde použit výňatek ze života biblické postavy – krále

Davida, jehož děti se oddávaly všelijakým neřestem, z nichž jsou jmenovány hanba,

cizoložství, smrtelná rána nebo zrada.123

Text často reaguje na problém, před kterým se člověk v raném novověku

ocitl – „měl tesknit nad ztrátou blízkých, kteří odcházeli na věčnost, či se měl

radovat z toho, že jsou konečně vysvobozeni z …´plačtivého údolí´… pozemského

života a čeká je život blažený?“124 Největší roli v prvním okamžiku sehrál pocit

smutku nad ztrátou dítěte (v tomto případě se jedná již o starší dítě, tudíž mu rodiče

věnovali už více času a péče a z toho pak plyne i pocit většího smutku), rodičovská

láska se mohla změnit v nepřátelství k dítěti, jak se z textu dovídáme, ale tyto pocity

se pak měly změnit v radost z toho, že si Bůh k sobě dítě vzal. Nebeský život dítěte

je líčen jako šťastný, spanilý a slavný, radostná je blízkost boží tváře. Dítě teď sice

miluje své rodiče více, než kdyby žilo, ale za nic by se už k nim nevrátilo.125

Posledním tancem smrti, ve kterém se obraz dítěte objevuje a poslouží nám

tak k dalšímu srovnání s předchozími zobrazeními, je Smrtí tanec Františka Antonína

Šporka. v tomto případě se jedná jen o velmi krátkou – osmiveršovou – sloku,

ve které opět vidíme, že se tak malé dítě nechce vzdát života na tomto světě.

123 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, s. 123 – 124. 124 Král, Pavel: Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku. Historický ústav Jihočeské

univerzity, České Budějovice, s. 142. 125 Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken, s. 124 – 125.

- 38 -

Dovolává se pomoci matky, ale její pomoc není nic platná. I z tak krátkého textu

cítíme silnou touhu po životě, tragiku celé situace.

Každý z uvedených tanců smrti je velmi specifickým útvarem, který nám

má neustále připomínat právě nestálost, pomíjivost a osudovost lidského života.

Ukazuje nám moc smrti, její spravedlnost rušící všechny rozdíly mezi lidmi – rozdíly

pohlaví, věku, stavu. Přichází neočekávaně, v kteroukoli denní dobu, ať se věnujeme

jakékoli činnosti – zde totiž platí jediné pravidlo – každý musí zemřít, ale není dáno

kdy. Toto všechno měli mít lidé na paměti. Tance smrti měly také mravoučný

charakter, nebyly to jen plané řeči, ale chtěly co nejvíce zapůsobit na své čtenáře –

ať už obrazem nebo slovem. Jen dva z nich však využily pro ještě větší zapůsobení

na čtenáře odkazů na biblické citáty, a jen jeden z nich pak i odkazy na slova postav

z řecké mytologie nebo slova svatých.

- 39 -

6. Výtvarné a literární památky pracující

se základními myšlenkami tanců smrti

6.1. Díla, která tyto myšlenky ukazují na tématu stupňů

lidského života

V následujících dílech nenajdeme duchovní ani světské osoby, neobjeví

se ani hráč, boháč nebo pijan. Naopak budeme sledovat život jednoho člověka

od jeho narození přes čas, který mu byl vyměřen, až ke smrti. Budeme svědky vývoje

jeho starostí a radostí, a s tím i měnících se hříchů.

Do této kategorie řadíme tato díla: výzdobu sídla Jana Zrinského ze Serynu

na Rožmberku – cyklus Deset lidských věků126, Třinácte tabulí věku lidského

Bartoloměje Paprockého z Hlohol127 a Věk člověka Tobiáše Mouřenína

z Litomyšle.128 Všechny tři se snaží prostřednictvím zobrazení (v prvním případě

výtvarného, v druhém i třetím případě spojením textu a obrazu) deseti stupňů

lidského života zdůraznit právě jeho nestálost a pomíjivost, která kontrastuje

se stálostí věčného Boha. Dělení na deset lidských věků se v umění objevilo

ve 12. až 13. století. V renesanci bylo ve střední Evropě kodifikováno básní Johanna

Agricoly, která líčila stoletý lidský život po desetiletých úsecích.129 Téma lidských

126 Památku najdeme v místnosti tabulnice hradu Rožmberk.

Použitá literatura: Bůžek, Václav – Jakubec, Ondřej – Král, Pavel: Jan Zrinský ze Serynu. Životní

příběh synovce posledních Rožmberků. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2009.

Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. k výzdobě rytířského sálu na

Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu. In: Zlatý věk Českokrumlovska 1550 –

1620, Český Krumlov, 2002.

Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury I(1). Vymezení kulturních dějin. Kultura každodenního života

od pravěku do 15. století. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1985. 127 Paprocký z Hlohol, Bartoloměj: Třinácte Tabulj Wěku Lidského krátce sepsaných a wydaných

Roku Božijho 1601. (Národní knihovna České republiky, sign. 54 B 115 přív.). 128 Mouřenín z Litomyšle, Tobiáš: Wěk Cžlowěka: Pěkná Duchownj Hra o desaterém Wěku žiwota

Lidského na tomto Swětě s pěknými spasytedlnými řečmi a vžitečným napomenutjm prw wydaná

a wytisstěná w Praze v Danyele Sedlčanského L. 1604. Nynj znovu přetištěná Léta 1723. (Národní

knihovna České republiky, sign. 27 D 27.). 129 Bůžek, Václav – Jakubec, Ondřej – Král, Pavel: Jan Zrinský ze Serynu. Životní příběh synovce

posledních Rožmberků, s. 85.

- 40 -

věků bylo velmi rozšířené a zpopularizované. Můžeme se s ním setkat např.

na fasádách měšťanských domů – pod římsou domu čp. 53 na Latránu najdeme

vyobrazení Deseti stupňů lidského života; nebo jako součást sofistikovaných zakázek

– fasády Palazza Almeni ve Florencii (Sedm věků člověka).130

Periodizací lidského života se zabývala krásná i naučná literatura, ve které

počet jednotlivých věků kolísal mezi třemi až třinácti. Lidský život se mohl například

dělit jen na etapy tři – dětství, dospělost a stáří.131 Lidský život se také mohl dělit

podle představ filozofické scholastické tradice, která vymezovala magická sedmiletí

– děti do sedmi let, chlapectví do 14 let, mladíci do 28 let.132 V renesanci bylo zase

oblíbené dělení na sedm desetiletých cyklů.133 Přechod z dětství do dospělosti mohl

být spojován v církevním prostředí s účastí na eucharistickém obřadu (přijímání

svátostí) a s biřmováním, v zemědělském prostředí s jarními slavnostmi mezi svátky

sv. Jiří a sv. Jana, a v rytířské kultuře s pasováním na rytíře.134

Cyklus Deset lidských věků se nachází v tabulnici hradu Rožmberk, „která

měla centrální postavení v rámci veřejných reprezentačních prostor rezidence.

Nachází se v samotném středu hradu, je průchozí a představuje jakýsi článek mezi

soukromou částí hradu a obecně přístupnými prostorami, jichž je v podstatě

vyvrcholením.“135 Cyklus Deset lidských věků je umístěn do pěti okenních výklenků

doplněných cyklem Pěti smyslů (oba cykly jsou kruhovými obrazci).136 Jan Zrinský

se při tvorbě Deseti lidských věků nechal inspirovat grafickou předlohou

nizozemského umělce Crispijna de Passeho.137 K dalším použitým ikonografickým

motivům patří: Čtyři temperamenty, Sedm planet, vojenské trofeje a grotesky,

vanitasní tanec smrti, heraldické atributy, štítonoši, krajinomalba, mytologické

130 Tamtéž, s. 90. 131 Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. k výzdobě rytířského sálu na

Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu, s. 85. 132 Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury I(1), s. 312. 133 Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. k výzdobě rytířského sálu na

Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu, s. 85 – 86. 134 Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury I(1), s. 313 – 314. 135 Bůžek, Václav – Jakubec, Ondřej – Král, Pavel: Jan Zrinský ze Serynu. Životní příběh synovce

posledních Rožmberků, s. 62. 136 Tamtéž, s. 67. 137 Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. k výzdobě rytířského sálu na

Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu, s. 85.

- 41 -

postavy a „hudebnice“ ve výklenkové místnosti.138 Zmíněný tanec smrti se nachází

za patrně druhotně umístěnými kachlovými kamny v místnosti tabulnice. „Jsou zde

dochována značně poškozená torza tří tančících kostlivců. Jeden

se na severní straně obrací směrem do sálu. Vedle dveří se k sobě druží v tanečním

objetí dvojice s přesýpacími hodinami a nápisem: „Vigilate et orate“. Ten

nepředstavuje jen obecně moralizující a vanitasní frázi, ale jde o část verše

Matoušova evangelia: „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“139

Nyní si přiblížíme jednotlivé lidské věky, jejichž vyobrazení najdeme v knize

Jan Zrinský ze Serynu, v kapitole Tabulnice v Rožmberku a její manýristická

výzdoba. První medailonek nám ukazuje věk deseti let – věk bezstarostnosti, her

a radostí. Hlavními postavami jsou na kozlu sedící chlapec, který podává opici jablko

a vedle něj pak stojící dívka, která v rukou drží dřevěnou loutku. V pozadí jsou pak

vidět další skupinky hrajících si dítek. Věk dvaceti let už je tzv. obdobím zapalování

lýtek – vidíme mladý, krásný a noblesně oblečený pár na své schůzce. Příroda kolem

nich je stejně jako oni v rozkvětu, jsou obklopeni ovocem a hudebními nástroji.

Třicet let znamená ve věku muže předěl. Stává se nejen otcem rodiny, ale zároveň

musí opustit svou rodinu a odejít do boje. Jeho žena je smutná a pláče, neví, jestli

se jí milovaný muž vrátí nebo padne v boji, ale dítě naopak drží zbraň v ruce. Chtělo

by snad jít s otcem také do boje? Na dalším medailonku vidíme, jak se žena věnuje

šití a otec bdí nad chlapcovou výukou v psaní. Na páté malbě vidíme okamžik,

kdy rodina usedla ke stolu k jídlu. Je zřejmé, že oba rodiče už začínají stárnout,

zatímco chlapec je teprve na začátku své cesty životem, je plný síly a nadšení.

Na šestém obrazu vidíme oba rodiče, jak počítají majetek, který za svůj život

shromáždili (na stáří začínají být lakomí).140 Na sedmém obrazu je už mladý muž

ženatý a stojí společně se svou chotí před starým otcem (kontrast mládí a stáří).

Nad jeho stárnoucím otcem drží chlapec rohy jako symbol stařecké hlouposti.141

Na dalším obrazu sledujeme starce, jak si hřeje ruce nad ohněm. Vedle něj si hrají

dva chlapci. Na předposledním obraze, který zobrazuje věk devadesáti let, hraje

138 Tamtéž, s. 83 – 84. 139 Bůžek, Václav – Jakubec, Ondřej – Král, Pavel: Jan Zrinský ze Serynu. Životní příběh synovce

posledních Rožmberků, s. 70. 140 Tamtéž, s. 69 – 75. 141 Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. k výzdobě rytířského sálu na

Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu, s. 84.

- 42 -

na housle Smrt. Hraje mladým i starým a my zde opět vidíme, že jí nikdo neunikne.

Na posledním obraze už stařec leží na smrtelné posteli, jeho konec naznačuje

i dohořívající svíčka.142 Pozůstalé ani tak nezajímá, jak se stařec cítí, ale spíš to, kdy

konečně zemře a oni tak získají jeho majetek.143

Dalším dílem v této kategorii je Třinácte tabulí věku lidského

od Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Má obsáhlý úvod věnovaný pánům

z Lichtenštejna a z Nykšpurku (tj. Mikulov). Jednotlivé tabule jsou vždy tvořeny

textovou částí a k ní malým doprovodným obrazem. Text je často prokládán

latinskými citáty svatých otců. První tabule ohraničuje lidský život z jeho jedné

strany – zobrazuje okamžik narození. Ten by měl být sice radostným okamžikem,

ale zároveň bychom se měli pozastavit nad starým obyčejem, při kterém naopak

při narození dítěte plakali, protože věděli, jaké strasti ho na tomto světě čekají.

Naproti tomu na pohřbech lidé jásali a radovali se, protože zemřelý už nemá žádné

starosti, nic jej netrápí a dosáhl věčného pokoje.144 Po této úvodní tabuli následují

pak tři rozdělené po sedmi letech, které se věnují dětskému věku a dospívání.

V první jsou napomínáni rodiče, aby své děti učili jen dobrým mravům. Jedině

tak budou děti prospěšné samy sobě, rodičům i vlasti. Druhá tabule nabádá, aby dítky

v dobrých mravech pokračovaly a aby v nich nepolevily. K tomu jim mají být

dávány příklady slavných a ctnostných mužů. Třetí tabule, která se už věnuje

dospívání, připouští mládeži trochu zábavy – hlavně ale v počestnosti. Následující

tabule ukazují pak jednotlivé lidské věky od dvaceti do sta let života. Vybereme

některé z nich – např. věk čtyřiceti let je charakterizován jako věk moudrý, pořádný

a uctivý. Zároveň ale muž v tomto věku usiluje o to utiskovat své sousedy a převýšit

je. Tohoto jednání by se měl samozřejmě vyvarovat – např. má poslouchat Senecovy

rady. Text doprovázející devátou tabuli lidského věku se zabývá zejména vrtkavostí

štěstí. Štěstí není stálé, jednou ukáže tvář přívětivou, podruhé se k člověku obrátí

zády. Dále si všimněme šedesátiletého starce. Ten je na obraze ztvárněn s jednou

nohou zdravou, zatímco druhá je jakoby nedokončená. Text nám nabízí vysvětlení –

nedokončená noha znamená všechnu rozkoš a hříchy, které dotyčný za svůj život

142 Bůžek, Václav – Jakubec, Ondřej – Král, Pavel: Jan Zrinský ze Serynu. Životní příběh synovce

posledních Rožmberků, s. 77 – 81. 143 Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. k výzdobě rytířského sálu na

Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu, s. 85. 144 Paprocký z Hlohol, Bartoloměj: Třinácte Tabulj Wěku Lidského, nepag.

- 43 -

páchal.145 Osmdesátý a devadesátý věk života je charakterizován společně jako věk

sešlý, kdy tito lidé ještě nechtějí vidět Smrt před očima. Chtějí se ještě vyrovnat

mladým, ale vědí, že už nemohou – „jejich tělo vadne, když oči zrak potracují, uši

sluchu nemají, když tvář bledne, zuby hnijí, kůže se krčí, ústa zapáchají…“146

Třináctá a nejrozsáhlejší tabule ohraničuje lidský život z jeho druhé strany –

zobrazuje Smrt. Na obrázku vidíme Smrt v plášti držící kosu nad starým a mladým

člověkem. Nejdříve autor objasňuje původ Smrti (trestem smrti byli Adam a Eva

pokutováni za porušení Božího zákazu). Smrt se ospravedlňuje, že ona hříšné lidi

nabádá, aby přestali žít bezbožným a hříšným životem – „Vystup tehdy člověče

z cesty nepravosti, obrať tvář k ctnosti a nebudeť nikoli hrozná Smrt a pokuta ta,

kterouž na lidské přirození přivedlo neposlušenství.“147 Celý text opět zdůrazňuje,

že nikdo Smrti neunikne – „Uložená jest všemu pokolení lidskému Smrt, tať konečně

žádného nemine, ustanovený od Pána Boha čas Smrti…uloženo všem jednou umříti,

nemožné dekret tento změniti, ani chudý toho neujde, ani bohatý, ani krásný,

ani nepěkný, ani vyvýšený, ani snížený,…“148

V obou dílech si na obrazech můžeme všimnout typických zvířat u každého

lidského věku.

Deset lidských věků Třinácte tabulí věku

lidského

Dětský věk opice opice, kozel, býček (tele)

Dvacet let kozel býk

Třicet let ovce lev

Čtyřicet let lev liška, kohout

Padesát let pes pes

Šedesát let pes prase

Sedmdesát let osel kočka

Osmdesát let kočka osel

Devadesát let sova osel

Sto let husa husa

145 Tamtéž, nepag. 146 Tamtéž, nepag. 147 Tamtéž, nepag. 148 Tamtéž, nepag.

- 44 -

Posledním dílem této kategorie zpracovávající myšlenky tanců smrti je Věk

člověka Tobiáše Mouřenína z Litomyšle. Věk člověka je označen jako duchovní hra,

poprvé byl vydán roku 1604 u Daniela Sedlčanského (nedochoval se), v roce 1723

byl znovu přetištěn a vydán u Jiřího Vojtěcha Kyncla.149 Je tvořen jak obrazovou, tak

textovou částí.

Opět se zde setkáváme s členěním lidského života na deset období a každé

z nich má větší zálibu v některém z hříchů nežli v Bohu. Kromě představitelů

jednotlivých věků ve hře vystupují: Herolt, Svět, krásná paní, Eremita, Poustevník,

Smrt a Ďábel. Celou hru uvádí Herolt. Ten vypráví o dědičnosti prvního Adamova

hříchu – o zrození Adama a Evy a o jejich neuposlechnutí Božího zákazu jíst

ze zapovězeného stromu. Poté následuje dialog mezi Světem a Poustevníkem.150

Poustevník tady zaujímá mravoučný postoj, zatímco Svět je charakterizován takto:

„Já jsem Svět, kterýž vládnu mnohým zbožím, moc, čest, slávu i bohatství

rozmnožím…miluji nadutého a pyšného, lakomství, chlipnost, závist a užralství,

hodování, též hněv, lenost, ospalství. Nevěřím žádnému Písmu svatému, buď

od Mojžíše neb Pavla vzatému…Nemohu trpěti dětinské kázně, nedám jich trestat,

nechť rostou bez bázně. V mládenci tělesnou žádost rozmáhám, z jedné rozkoše

do druhé pomáhám.“151

Poté Poustevník promlouvá s představiteli jednotlivých věků – desetiletým

až stoletým. Každý z nich má své hříchy a on se jim je snaží vymluvit, nabádá je,

aby se jich vyvarovali, jinak nedojdou do nebe, kde by věčně kralovali. Dítěti

se snaží vymluvit, že v jeho věku není dobrá přílišná okázalost, záliba v drahých

šatech a jiná rozkoš, ale dítě toto všechno chápe jako přirozené, pro jeho stav

normální jednání. Když dítě s Poustevníkem hovoří, cítíme z něj zlobu a nenávist:

„Nikdá mě v kostele není viděti: neumím Otče náš ni Věřím v Boha, vyhýbám

se modlení, jen jak moha. Děti chudých lidí v nenávisti mám, na staré nedbám a jim

se posmívám; v kartech a kostkách cvíčím se velmi rád, jsou mi milejší než kníhy

napořád.“152 Poustevník vidí chybu ve výchově dětí, radí rodičům, aby své děti více

149 Kopecký, Mikuláš: Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Veršovaná tvorba. Academia, Praha, 1995, s. 150 Mouřenín z Litomyšle, Tobiáš: Wěk Cžlowěka, nepag. 151 Tamtéž, nepag. 152 Tamtéž, nepag.

- 45 -

trestali – „Tíms vinen, žes ho zanedbal trestati, když se snadně mohl dáto vohejbati.

Nebo byť se byl zmládí cvíčil ctností, zůstal by v bázni boží, v pobožnosti…“153

Dále promlouvá s mládencem, ten má největší starost o to, aby měl dostatek

vína, piva a kolem sebe dostatek krásných žen. Nebojí se, že nebude mít kvůli

takovému jednání místo u Boha. Je jedním z těch lidí, kteří si myslí, že penězi

dostanou všechno, také nemá úctu před nikým a ničím. Poustevníka jeho jednání

rmoutí, dává mu různé příklady z Bible, jak dopadli Daton, Abiron nebo Sichem,

když se protivili Bohu.154

Poustevníkovi se nelíbí ani chování třicetiletého muže, který více nežli

o svou rodinu dbá o hodování, drancování, hry a žraní.155 Čtyřicetiletý muž holduje

cizoložství, stará se až přehnaně o svůj zevnějšek a rozmnožování svého bohatství.

Ani on nedbá na rady Poustevníka, když ho varuje před následky jeho jednání –

„přijdeš zde o zdraví, statek i jmění, vysloužíš sobě pekelné trápení…“156

Poustevníkovi se nelíbí ani jednání padesátiletého muže, který přišel

o veškeré své bohatství a nyní proto okrádá ostatní o jejich majetek. Šedesátiletý

se zase stará jen o to, aby měl co nejvíce majetku, který hlídá ve dne v noci.

Za peníze si může koupit spravedlnost, moc i poctivost. Poustevník ale namítá:

„…peníze, nejsouc tvoje, tebou vládnou, srdce tvé, kde poklad leží, tam táhnou,

kterýž tě do pekla můž pozřít cele, tuším, že máš Jidáš za přítele.“157

Sedmdesátiletého přemlouvá, ať zanechá závisti a nenávisti – „Závist každou

dobrou správu převrátí, kde se jen mezi který lid obrátí, tu při nich nachází se ůjma

vskutku, závist nenese jiného užitku než zármutek, žalost, nouzi a bídu.“158

Osmdesátiletý nejdříve vzpomíná na to, jak byl mladý, jak chodil v pěkných

šatech za milenkami. Poustevník mu ale připomíná, že teď už je starým a čeká

už jen na smrt. To si ale starý muž nechce připustit, protože pořád touží po mladých

ženách.159

153 Tamtéž, nepag. 154 Tamtéž, nepag. 155 Tamtéž, nepag. 156 Tamtéž, nepag. 157 Tamtéž, nepag. 158 Tamtéž, nepag. 159 Tamtéž, nepag.

- 46 -

Devadesátiletý muž je okolí spíše na obtíž: „Přátelé též mojí

se za mne stydí, považujíce mé psoty a bídy. Kam jen kolivěčně kdy já přicházím,

samé potupy toliko nacházím.“160 Stařec vzpomíná na celý svůj život, na to, jak byl

mladý, krásný, jak si liboval v rozkoších a nepřipouštěl si, že by kdy mohl

zestárnout. Poslední, s kým Poustevník mluví, je stoletý muž. Stydí se za své hříchy,

které celý život páchal, a chce činit pokání. Poustevník ho kárá, proč pokání nečinil

dříve, říká mu: „Neb jak člověk zde svůj život spravuje, obyčejně se při smrti

spatřuje. Protož nemohuť raditi jiného:vzývej celým srdcem Boha milého! Onť můž

milost dát, zlého tě zbaviti, všecku žalost tvou v radost obrátiti.“161

V tomto momentu na scénu vstupuje Smrt. Nedbá naříkání stoletého starce,

měl už prý dávno činit pokání. Demonstruje před stoletým svou sílu: „nepomůž zed,

zámek, žádné stavení, žádná moc, ani císařská koruna, papež, kardinál musí

na má humna,…všecko, což v světě životem oplývá, snadně mou střelou postřeleno

bývá,…žádný mi není mladý, starý, smělý, žádný silný, krásný ani umělý…“162 Hra

je zakončena Poustevníkovým napomenutím všem lidem a závěrem. V něm

se hovoří o dni posledního soudu – o lidech zbožných, kteří se ho bát nemusí

a naopak o lidech bezbožných, kteří budou „jako sláma spáleni.“163

Text je v prameni doprovázen kresbami, na kterých vidíme jednotlivé

zástupce lidských věků hovořící s postavou Poustevníka. Chybí ale zástupce věku

padesátiletého a devadesátiletého. Sama Smrt se pak objevuje u stoletého starce,

v rukou drží přesýpací hodiny a druhou rukou jakoby mu podepírala hlavu.164

160 Tamtéž, nepag. 161 Tamtéž, nepag. 162 Tamtéž, nepag. 163 Tamtéž, nepag. 164 Tamtéž, nepag.

- 47 -

6.2. Písně

Do této skupiny jsme zařadili čtyři písně: Nová píseň o Smrti165, Písně

nábožné166, Dvě nové písně167 a Písničky k času mornímu.168 I když rozsah písní

nepřesahuje mnohdy čtyři strany, patří jistě k dalším památkám, v nichž se myšlenky

tance smrti objevují.

V Nové písni o Smrti se sama sebe Smrt ptá, proč ji lidé nemají rádi. Pasuje

se do role paní tohoto světa, ve které zná každého člověka – mladého i starého.

Zdůrazňuje zejména to, že se nikoho nebojí – ať už se jedná o zuřivého lva nebo

velké neporazitelné vojsko.169 Musí se jí podřídit jak císař, král, tak i sám papež.

V písni, jak si Smrt namluvila jednoho mládence, která se nedochovala celá,

čteme příběh o mládenci, který se chce ženit. Vybírá si zřejmě mezi spoustou

nápadnic, ale podle textu se mu buď žádná nelíbí, nebo naopak se ta dotyčná vdávat

nechce. Mládenec si nakonec řekne, že si vezme za ženu až tu, která si ho začne

namlouvat jako první. V tomto okamžiku potkává Smrt – „škaredá, suchá je, nemá

oči žádné, bez nosu, bez uší, oči prázdné.“170 Tu si ale mládenec vzít nechce, žádá,

aby ho propustila ze svých služeb, půjde prý raději do kláštera. Smrt se ho ale vzdát

nechce a na konci dává nejen jemu, ale všem lidem výstrahu: jestliže budou lidé žít

křesťanským způsobem života, Bůh se jim odmění. Kdyby tak ale nežili, budou

ztraceni a na pokání už bude pozdě.171

Další z písní obsahuje dvě dílčí písně – 1. Připomínání sobě Smrti

a 2. O ošemetnosti lidu světa tohoto. Opět tisk není celý, na jeho titulní straně

je napsán právě název díla, pod ním obraz Smrti s lopatou v jedné ruce a přesýpacími

hodinami v druhé ruce, na obraze je ještě jedna lebka položená na knihách společně

165 Nowá Pjseň o Smrti, Wssem k Rozgjmánj, a Žiwota swého k Polepssenj na Swětľo wydaná.

(Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 27 H 183). 166 Písně nábožné, první o smrti, jak si namluvila jednoho mládence. (Knihovna Národního muzea

v Praze, sign. 27 H 101 neúpl.). 167 Dwě Nowé Pjsně. Prwnj. Připomjnánj sobě Smrti. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign.

Kram. pís. 3931). 168 Pijsničky k Cžasu Mornijmu welmi potřebné / w njchž se oznamuge / co by bylo zlé Powětřij:

a Naučenj dáwá / které a yaké Lékařstwj proti tomu zlému Powětřj gest neyužitečněgssij. (Knihovna

Národního muzea v Praze, sign. 27 D 3). 169 Nowá Pjseň o Smrti, nepag. 170 Písně nábožné, první o smrti, jak si namluvila jednoho mládence, nepag. 171 Tamtéž, nepag.

- 48 -

se svící, za Smrtí stojí pak kosa. Dole pod obrazem je umístěno dvouverší:

„Že všickni zemřeme, víme jistě, nevěřím v světě žádnému.“172 Pro tuto píseň jsou

charakteristické tři věci: zdůrazňuje to, že všichni zemřeme, ale nevíme kdy. Dále

připomíná pomíjivost všeho: „Dnes překrásnou vůní kvetou pole, zejtra obilí schne

ve stodole,…dnes jest zplozen, zejtra shozen, dnes šel král ze svého trůnu

pod zem.“173 A v neposlední řadě připomíná i nám známé rčení, že v nouzi poznáš

přítele. Tuto myšlenku dále rozvíjí, až nakonec autor tisku dojde k tomu, že všichni

přátele stejně nakonec čekají na to, aby člověk umřel a oni mohli dědit. Vyvozuje

z toho závěr, že láska a upřímnost vyhynula a že nejlepším přítelem je Bůh.174

Nejrozsáhlejší z písní jsou Písničky k času mornímu, na jejichž titulní straně

pod nadpisem je namalována Smrt s kosou, jak seče trávu s květinami. Písničky

se skládají z několika částí (uvedeme jen ty, které jsou pro práci potřebné): Píseň

složená k moru, Jiná píseň k moru, Tato píseň složená jest v mor, Verše složené

na paměť Smrti, Verše Jana Táborského na památku své smrti, Jiná píseň též o Smrti

a stejnojmenná Jiná píseň též o Smrti (má svou zvláštní notu).175 Všechny tyto písně

kromě toho, že nám objasňují důvody, proč Bůh seslal na zemi mor, dále zdůrazňují

univerzálnost smrti – bere si jak mladé, tak staré, protože vše,

co se narodilo, musí také umřít. Před Smrtí se nelze skrýt (skrývají se většinou zlí

a bezbožní lidé), jediné, co můžeme dělat, je nečinit hříchy, ale to lidi nekonají. Smrt

ale zdůrazňuje svou spravedlnost – ten, kdo dbá Božích přikázání a činí pokání, před

Smrtí neutíká. Smrt takovým lidem nic neudělá, zbaví je naopak světa bídnosti

a pošle je do světa radosti.176

172 Dwě Nowé Pjsně. Prwnj. Připomjnánj sobě Smrti, nepag. 173 Tamtéž, nepag. 174 Tamtéž, nepag. 175 Pijsničky k Cžasu Mornijmu welmi potřebné, nepag. 176 Tamtéž, nepag.

- 49 -

6.3. Ostatní díla různého literárního stylu (traktátec,

vyprávění, hádání)

Poslední skupina děl je co do objemu největší a co do obsahu

nejrozmanitější. Zařadíme sem tyto literární památky: Oráč z Čech177, Člověk

a Smrt178, Prostopravda179, Poklad duše180, Traktátec velmi kratičký a kratochvílný

o Smrti a Mládenci181, Herolt smrti182 a Knížka velmi kratičká a kratochvílná o Smrti

a Mládenci.183

Oráč z Čech patří k dílům německého písemnictví pozdního středověku.

Vznikl na začátku 15. století v Žatci a je připisován tamnímu městskému notáři

Janovi. Dílo patří k tzv. hádáním – v tomto případě jde o hádání Oráče se Smrtí,

protože Oráčovi zemřela při porodu dítěte jeho žena.184 Hned na začátku díla Oráč

proklíná Smrt, viní ji ze smrti jeho ženy. „Nenávist, nevraživost a protivenství budu

k vám chovat navěky:vždyť z abecedy jste mi zločinně vyrvala dvanácté písmeno,

základ mé radosti; ze záhonu mé srdce jste zlovolně vytrhla bělostný květ

mé potěchy; odlákala jste lstivě ode mne záruku mého blaha, vyvolenou mou

hrdličku:spáchala jste na mne nenapravitelnou loupež!“185 Smrt ale namítá, že ona

je spravedlivým pánem – „Nešetříme nikoho pro urozenost, nedbáme vysoké

učenosti, neceníme krásu, nebereme v potaz nadání, lásku, žal, stáří, mládí ani ostatní

177 Jan ze Žatce:Oráč z Čech. Praha, 1985. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 739.112). 178 Hádání smrti s člověkem. Plzeň, 1507. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 25 E 2 neúpl.). 179 Dačický z Heslova, Mikuláš: Prostopravda: knížce této teď nedávno Prostopravda jméno dáno.

Praha. 1920. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. B 453.580). 180 Poklad Dusse. Wytisstěno w Starém Městě Pražském v Thomásse Taubmana. Praha, 1570 – 1575.

(Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 36 F 17 neúpl.). 181 Traktátec velmi kratičký a kratochvílný o Smrti a Mládenci, kterýž na posvícení jda, a na cestě

se s ní potkav, aby svoji býti mohli, sebe se bez věna vespolek namlouvali. 1613. (Knihovna

Národního muzea v Praze, sign. 25 E 17 přív. 3). 182 Herolt Smrti. Neb Před= Posel Wěčnosti, k Zdravým, Nemocným, Umjrayjcým, pro zpráwnau

k Smrti Přjpravu, wyslaný, z Latinskýho Patera Jeremiasse Drexelia, z Towarysstwa Chryisstowého,

Křestianskského w Bawořjch Kazatele, w Czesském Jazyku na swětle wydán Wytissten w Praze

v Welké Kollegi. Praha, 1635. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 33.116). 183 Knjžka Welmi Kratičká a kratochwjlná, o Smrti a Mládency | Kterýž na Poswjcenj gda, na Cestě

se s ní potkaw aby swogj býti mohli sobě se bez Wěn a wespolek namlauwali. Olomouc, 1765.

(Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 27 E 11). 184 Jan ze Žatce:Oráč z Čech, s. 87. 185 Tamtéž, s. 12.

- 50 -

věci.“186 Smrt se na Oráčův stesk a naříkání dívá velmi pesimisticky, vysvětluje mu,

proč bere lidem jejich životy – „kdybychom od časů prvního člověka zhněteného

z hlíny nemýtili na zemi lidi, v pustinách a divočinách zvěř a plazy…nikdo by teď

pro drobné mušky neobstál,…člověk by požíral člověka, zvíře by hltalo

zvíře,…protože potravy měli by nedostatek, země jim byla by těsná. Je hlupák, kdo

oplakává mrtvé. Přestaň!“187 Smrt se nám může zdát v některých momentech

opravdu rozčílená nad hloupostí a neznalostí Oráče, snaží se mu pořád znovu

a znovu vysvětlit, že všichni se jednou obrátí v nic a zahynou. Nikdo jí neunikne,

ať je to dřív nebo později.188 Také Oráč je velmi rozčílen, Smrt oslovuje jako

vražednou nestoudnici, pancharta ohavného, zlodějku radostí, zcizitelku dobrých dní,

zhoubkyni slastí.189 Oráč se Smrti ptá, kdo je, jaká je a odkud je, že mu mohla vzít to,

co nejvíce miloval. A Smrt mu také hned odpovídá – „jsme nástrojem boží ruky,

jsme paní Smrt, spravedlivě žnoucí žnečka. Naše kosa seče napořád…Ptal ses,

co jsme: nejsme nic, a přece jsme něco. Nic proto, že nemáme život, ani bytí,

ani podobu, ani podstatu, nejsme duch, nejsme k vidění, nejsme k nahmatání; něco

proto, že jsme konec života, konec bytí, počátek nebytí, hranice mezi obojím…Ptal

ses, jací jsme: jsme k nepostižení…Ptal ses, odkud jsme:jsme z pozemského

ráje…Ptal ses, k čemu jsme: už jsi slyšel, že skýtáme světu víc užitku než škody.“190

Smrt dokonce radí Oráčovi, jak překonat jeho žal – když člověk něčeho pozbude

a nelze to získat zpět, má jednat tak, jako by to nikdy nebylo jeho.191 V další řeči

Smrt hanobí člověka, považuje ho za páchnoucí mršinu, plesnivou almaru, chtivý

chřtán, džber čpící moče.192 Oráč zase o člověku hovoří jako o nejcennějším,

neumnějším a nejsvobodnějším dílu božím.193 Tak pokračuje spor ještě chvíli, Oráč

kritizuje Smrt a její jednání, Smrt zase nedokonalost Oráčova myšlení. Nakonec

tento spor rozsoudí Bůh, který jejich hádku přirovnává k roztržce mezi jarem, létem,

podzimem a zimou o to, kdo z nich je účinnější – ani jeden, všichni se totiž chlubili

186 Tamtéž, s. 18. 187 Tamtéž, s. 22 – 23. 188 Tamtéž, s. 26 – 27. 189 Tamtéž, s. 29, 32. 190 Tamtéž, s. 38 – 39. 191 Tamtéž, s. 51. 192 Tamtéž, s. 55. 193 Tamtéž, s. 56 – 57.

- 51 -

vládou, kterou jim svěřil Bůh.194 Bůh spor rozsoudí takto: „Žalobník naříká

nad ztrátou ženy, jako by mu patřila dědičným právem; nemyslí na to, že ji měl

od nás půjčkou. Smrt se holedbá velikou mocí, kterou však od nás dostala

lénem…oba jste zápolili zdatně; toho k žalobě přivádí žal, tu nutí žalobcův výpad

zjevovat pravdu. Proto, žalobce, tobě připadni čest! Smrti, tobě nechť vítězství patří!

Neboť každý člověk je povinen odevzdat život smrti, tělo zemi, duši nám!“195

Poslední kapitolou je modlitba Oráče za duši jeho ženy, za ní jsou ještě k textu

připojeny čtyři obrazové výjevy patřící ke kapitolám dvě, devět, šestnáct a třicet dva.

Je velmi zajímavé, že na třech obrazech je Smrt nakreslena vždy jen jednou, zatímco

na obraze vážícímu se ke kapitole šestnáct je Smrt znázorněna hned dvakrát – jednou

jako jezdec na koni střílící z luku a podruhé, jak se ohání kosou a poráží jak mladé,

tak staré lidi. V obrazech, které náleží ke kapitolám dvě a devět, je Smrt zachycena,

jak sedí na trůně, oděná v plášť a s korunou na hlavě. Na posledním výjevu

pak vidíme Smrt a Oráče, jak stojí před Bohem a čekají na jeho rozsudek.196

Další literární památkou této kategorie je Hádání Smrti s člověkem. Jedná

se o rozmlouvání ve verších, ve kterém se člověk snaží dovědět, co je Smrt, jaká jsou

její práva a jestli by s ní uměl mluvit. Také chce vědět, proč se k němu Smrt

vypravila. Jak tedy samu sebe Smrt charakterizuje? Její právo je tvrdé – má právo

na všechny, kdo mají duši. Neodpouští ani papeži, ani kardinálům, nebojí se císaře,

natož krále, do hrozné jámy vhodí mladé i staré. Smrt má moc nad těmi, kteří

nejednají podle Boží vůle. Není také nikomu poddána. Její krásnou tvář vidí

jen nemocní a umírající. Lidé málo dbají na Smrt, více se věnují shromažďování

majetku, pečují více o svou krásu, opouští modlitby. Smrt je právě toho všeho zbaví

– sbírá mladé, i staré, také děti, neodpustí bohatému ani sprostnému. Mezi zbraně

Smrti patří meč, kterým seká na všechny strany, a ženské pohlaví. Proč si tedy Smrt

přišla pro člověka? Jeho odchod zdůvodňuje tím, že miluje více sebe než Boha, dále

že je lakomý, nevede děti k Bohu. Člověk samozřejmě slibuje, že se polepší, na jeho

sliby ale Smrt nedbá.197

V knize Prostopravda je pro naši práci důležitá také jen jedna část,

i když samotné dílo je poměrně rozsáhlé. Tato část se nazývá „Tragedie Masopusta“

194 Tamtéž, s. 73. 195 Tamtéž, s. 73 – 74. 196 Tamtéž, s. 79, 81, 83, 85. 197 Hádání smrti s člověkem, s. 1 – 25.

- 52 -

a čtenář veršovanou formou čte o přípravě masopustu. Takový masopust

se samozřejmě nemohl obejít bez muziky, bláznů, panen, pánů i mládenců. Dobré

mravy se v této části roku také moc nedržely – „Také vy, pane opate, odložte té kápě

svaté, mnoho-li jeptišek máte? Jáť jich věru nepočítám, však se kauklují sem i tam.

Převor mi je navštěvuje, vždycky se se mnou švagruje. Letos mi se dvě sbuhly,

ačkoliv nábožné byly, na visitatora pravily.“198 Hodně se pilo, jedlo a hodovalo,

došlo i k nějakým potyčkám. Do toho zasáhne Smrt, která se na ně nemohla dívat.

Zve je ke svému tanci, kterému nikdo neunikne.199

Poklad duše je dílo skládající se z několika kapitol. Základní tezí, která

prostupuje celý text, je ta, že všechny věci, které ze země jsou, se zase v zem obrátí.

Tedy, že Smrt je obecná.200 Smrt považuje samu sebe za lepší než život, text

je srovnává – jen, co se člověk narodí, je zabalen v plenky; vejrostek musí sloužit,

mládenec vším pohrdá a má jen samé průpovídky; muž zase dychtí po zboží a stařec

provádí nepravosti, které škodí tělu i mysli.201 Proto text odkazuje na slova

Šalamounova, který říkají, že nejlepším dnem není ten, kdy jsme se narodili, ale ten,

kdy zemřeme.202 Smrt je také lepší než hořký život nebo trvalá nemoc. Další kapitoly

pro naši práci nepřináší potřebné informace, proto se jimi nebudeme zabývat.

Traktátec o Smrti a Mládenci je dílo, které obsahuje dvě předmluvy. V první

se dovídáme, že se děj odehrává v době moru. Tato předmluva je doprovázena

kresbou lebky, v jejíchž zubech jsou dvě zkřížené kosti. Na pravé straně od lebky

je pak namalován živý rostoucí keř, na levé straně keř starý a suchý. Druhou

předmluvu k dílu napsal Mikuláš Konáč, který říká, že Smrt má být přijata vesele

jako host.203 Je zde vyprávěn příběh o Smrti, která pronásledovala královské vojsko.

Pozoruhodné je, že Smrt má místo koně krávu, toto zvíře se v žádné jiné památce

ani tanci neobjevuje. Vojsko se schovalo do zámku, tam propadnou různým

nešvarům – od jídla, pití, přes krásné ženy. V největším veselí do zámku ale vtrhla

Smrt, postavila se mezi ně a v tu chvíli všichni, mládenci i panny, pocítili strach,

198 Dačický z Heslova, Mikuláš:Prostopravda, s. 47 – 48. 199 Tamtéž, s. 57. 200 Poklad Dusse, nepag. 201 Tamtéž, nepag. 202 Tamtéž, nepag. 203 Traktátec velmi kratičký a kratochvílný o Smrti a Mládenci, nepag.

- 53 -

radost je opustila, zbledli a třásly se jim ruce.204 Nakonec Smrt odešla, aniž by

si někoho z nich vzala. Smrt po svém dlouhém putování narazila na mládence, který

šel na posvícení. On ale poznal, že je to Smrt a že ho chce zabít. Proto rozerval své

šaty,

aby se svým šípem mohla ještě lépe trefit. Smrt ale poznala, že je na ni vždy

připraven, a ustoupila na stranu.205 Traktátec dále obsahuje Lékařství a recepty

pro zachování zdraví duše a Rytmové k čtenáři, ve kterém jsou čtenáři nabádáni,

aby se Smrti nebránili, když k nim přijde. Zejména se nemusí bát ti, kteří jsou

ctnostní – těm Smrt měkce stele, zatímco ti, kteří na Smrt nedbají, těm se spí zle.206

Herolt smrti je obsáhlým dílem určeným zdravým, nemocným a umírajícím

k tomu, aby se na smrt dobře připravili. Opět se budeme zabývat jen některými

kapitolami, které jsou pro naši práci přínosné. Patří mezi ně kapitoly dvě a tři. První

z nich má čtenářům připomínat, aby na Smrt mysleli každý den, jako kdyby měl být

jejich posledním. Autor Heroltu zdůrazňuje to, že Smrti nelze uniknout a že všichni

musí zemřít.207 Kapitola tři na předchozí navazuje. Čteme v ní o tom, že nejlépe

se můžeme vyvarovat hříchů právě tehdy, když na Smrt budeme každý den myslet.208

Smrt se také nedá oblomit a ničím uprosit, protože prý nemá uší, kterými by slyšela.

Nemá očí, kterými by plačící viděla. Nemá čelo, líce, pysk ani jazyk. Má jen nervy,

žíly, klouby a nahé kosti, luk a střely, kopí a dardu.209 V kapitole číslo čtyřicet čtyři

píše autor, že Smrt je jednostejná, i když každý z nás umírá jiným způsobem - někdo

zemře ve spaní, někdo je otráven, jiný probodnut, někdo zemře v mladém věku, jiný

jako stařec. Je přirozené, že se člověk bojí něčeho neznámého, ale autor radí,

že dlouhým cvičením mysl oblomíme, a tak se nebudeme hrozit toho, co nás po smrti

bude čekat.210

Dalším dílem zařazeným do této kategorie je Knížka velmi kratičká

a kratochvílná o Smrti a Mládenci. Pod nadpisem se nachází kresba Smrti, jak míří

svým lukem na mládence. Hlavní postavou je Mládenec, který se chce oženit. Je

204 Tamtéž, nepag. 205 Tamtéž, nepag. 206 Tamtéž, nepag. 207 Herolt Smrti, 2. kapitola. 208 Tamtéž, 3. kapitola. 209 Tamtéž, 18. kapitola. 210 Tamtéž, 44. kapitola.

- 54 -

ale mladý, krásný a také bohatý, a proto chce za svou manželku takovou ženu, která

by se mu ve všem rovnala. Proto se vybere na posvícení, na kterém doufá, že si svou

budoucí ženu najde. V tom samém momentě si ale na posvícení vybírá i Smrt.211 Oba

se potkají, Smrt si jej zamiluje, ale bojí se, že by ji Mládenec mohl odmítnout.

Proto se krásně obleče a ustrojí, a tak Mládenec nepozná, kdo doopravdy

je. Rozprávějí spolu, Mládenec se Smrti ptá, jestli je křesťanka nebo pohanka, jakého

je stavu, je-li bohatá a její odpovědi ho velmi uspokojují.212 Nakonec chce vidět její

tvář. Když ji ale spatří, už Smrt za manželku nechce, neboť pozná kdo doopravdy

je. Zlobí se na ni, jak ho oklamala. Nechce už s ní mít nic společného, osočuje

ji, že nemá slitování před nikým – bere si mladé, staré, panny, silné rytíře, i krále.

Nazývá ji rušitelkyní manželství, vražednicí všeho lidského pokolení

nebo hubitelkyní.213 Smrt se ale mnohými řečmi brání – to ona je tou, která osvobodí

všechny lidi od zlého světa. Ona zbaví nemocného bolesti, ona plačícímu utře slzy

z očí, ona chudého vytrhne z jeho chudoby a srovná jej s bohatým.214 Smrt kárá

Mládence za život, který dosud vedl, radí mu, aby více nehřešil a myslel více

na Boha než na posvícení. Mládenec pochopí, že nespravedlivě Smrt soudil a křivdil

jí, činí pokání a začíná se řídit jejími radami. Za nějaký čas si pro něj Smrt přišla a on

se dostal k Bohu.215 Tento text má čtenářům připomenout, aby nezapomínali na život

v Bohu, aby se nepoddávali pozemským radostem, které pominou. Protože ti, kdo

v Bohu nežijí, se Smrti bojí a utíkají před ní, zatímco ti, kteří na Boha a Smrt myslí,

se jí nelekají.

211 Knjžka Welmi Kratičká a kratochwjlná, o Smrti a Mládency, nepag. 212 Tamtéž, nepag. 213 Tamtéž, nepag. 214 Tamtéž, nepag. 215 Tamtéž, nepag.

- 55 -

Závěr

Na začátku vlastní práce jsme si vytýčili několik cílů: prvním bylo podat

základní informace o problematice tanců smrti – zejména kdy a kde tance vznikly,

jakou měly podobu a základní myšlenku. Druhým cílem bylo vyhledat tance, které

se objevily v českém prostředí raně-novověkého období a poté je analyzovat. Třetím

cílem byla jejich vzájemná komparace a následně jejich ještě bližší srovnání

na jednom vybraném příkladě. Jako čtvrtý cíl jsme vytyčili další hledání výtvarných

a literárních památek, které by v sobě základní ideu tanců obsahovaly, a opět jejich

analýza.

Tance smrti patří k uměleckým dílům, která vznikla ve 14. století. Jsou velmi

specifickým útvarem ilustrujícím nestálost a pomíjivost lidského života v různých

kategoriích společnosti. Rozhodně nemůžeme říci, že by se od svého vzniku nijak

neměnily. Viděli jsme, že i když všechny vycházejí z jedné myšlenky – rovnosti lidí

před smrtí, - tak ji obměňují. K tancům, které v českém prostředí vznikly, patří Tanec

smrti Jana Kantora Hada, Tanec smrti Hanse Holbeina mladšího, který byl připojen

ke Knize Erasma Roterodámského, Tanec smrti Michaela Jindřicha Rentze a Smrtí

tanec Františka Antonína Šporka. Jak jsme již několikrát naznačili, tyto tance

se od sebe velmi liší – tance, které mají výtvarnou část, s postavou Smrti zachází

různým způsobem – jednou Smrt zobrazují komicky, podruhé hrozivě, jednou je

to postava s kosou, podruhé s lukem a šípy. Tance textové se také snaží jednotnou

myšlenku podat různým, leckdy velmi zajímavým způsobem – jednou vtipně,

podruhé vážně, jednou jako báseň, podruhé jako vyprávění. Snaží se se základní

myšlenkou pracovat, aby se co nejvíce zalíbily případným čtenářům.

Hledání dalších památek, které v sobě obsahují myšlenky tanců, nám ukázalo

velmi různorodou a pestrou pramennou základnu. Objevili jsme díla, která tyto

myšlenky ukazují na tématu stupňů lidského života, dále čtyři písně a další jiná díla

různého literárního typu (traktátce, vyprávění nebo hádání). Rozhodně to nejsou díla

všechna, určitě bychom při podrobnějším pátrání našli děl více. I tak ale můžeme

říci, že myšlenka rovnosti lidí před smrtí – lidí jakéhokoli věku, pohlaví, stavu nebo

povolání, byla v období raného novověku velmi oblíbenou a používanou.

- 56 -

Použité prameny a literatura

Prameny

Bernardus, Sanctus: Traktat Welmi vtiesseny Swatého Bernarta o krásném

Mládency, kterýžto gsa nemocen, velmi sobie stýskal. 1546. (Knihovna národního

muzea v Praze, sign. 24 G 11).

Cyklus Deset lidských věků Jana Zrinského ze Serynu, místnost tabulnice na

hradu Rožmberk.

Dačický z Heslova, Mikuláš: Prostopravda: knížce této teď nedávno

Prostopravda jméno dáno. Praha. 1920. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign.

B 453.580).

Dwě Nowé Pjsně. Prwnj. Připomjnánj sobě Smrti. (Knihovna Národního

muzea v Praze, sign. Kram. pís. 3931).

Hádání smrti s člověkem. Plzeň, 1507. (Knihovna Národního muzea v Praze,

sign. 25 E 2 neúpl.).

Herolt Smrti. Neb Před= Posel Wěčnosti, k Zdravým, Nemocným,

Umjrayjcým, pro zpráwnau k Smrti Přjpravu, wyslaný, z Latinskýho Patera

Jeremiasse Drexelia, z Towarysstwa Chryisstowého, Křestianskského w Bawořjch

Kazatele, w Czesském Jazyku na swětle wydán Wytissten w Praze v Welké Kollegi.

Praha, 1635. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 33.116).

Jan ze Žatce: Oráč z Čech. Praha, 1985. (Státní vědecká knihovna

v Olomouci, sign. 739.112).

Knjžka Welmi Kratičká a kratochwjlná, o Smrti a Mládency | Kterýž na

Poswjcenj gda, na Cestě se s ní potkaw aby swogj býti mohli sobě se bez Wěn

a wespolek namlauwali. Olomouc, 1765. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign.

27 E 11).

Mouřenín z Litomyšle, Tobiáš: Wěk Cžlowěka: Pěkná Duchownj Hra

o desaterém Wěku žiwota Lidského na tomto Swětě s pěknými spasytedlnými řečmi

a vžitečným napomenutjm prw wydaná a wytisstěná w Praze v Danyele

Sedlčanského L. 1604. Nynj znovu přetištěná Léta 1723. (Národní knihovna České

republiky, sign. 27 D 27.).

- 57 -

Nowá Pjseň o Smrti, Wssem k Rozgjmánj, a Žiwota swého k Polepssenj na

Swětľo wydaná. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 27 H 183).

Paprocký z Hlohol, Bartoloměj: Třinácte Tabulj Wěku Lidského krátce

sepsaných a wydaných Roku Božijho 1601. (Národní knihovna České republiky,

sign. 54 B 115 přív.).

Písně nábožné, první o smrti, jak si namluvila jednoho mládence. (Knihovna

Národního muzea v Praze, sign. 27 H 101).

Pijsničky k Cžasu Mornijmu welmi potřebné / w njchž se oznamuge /

co by bylo zlé Powětřij: a Naučenj dáwá / které a yaké Lékařstwj proti tomu zlému

Powětřj gest neyužitečněgssij. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 27 D 3).

Poklad Dusse. Wytisstěno w Starém Městě Pražském | v Thomásse

Taubmana. Praha, 1570 – 1575. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 36 F 17

neúpl.).

Poláčková, Andrea (ed.): Hans Holbein. Tanec smrti. Nakladatelství Zvláštní

vydání…Brno, 1994. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 595.243).

Rotterdamský, Erasmus: Kniha Erasma Roterodámského, v kterémž jednomu

každému křesťanskému člověku naučení i napomenutí se dává, jakby se k smrti

hotoviti měl. Staré Město Pražské, 1563, 1564. (Státní vědecká knihovna

v Olomouci, sign. 32.941, 32. 517).

Sporck, František Antonín: Geistliche Todts-Gedancken Bey allerhand

Gemählden und Schildereyen In Vorbildung Unterschiedlichen Geschlechts, Alters,

Standes, Und Würdens-Persohnen sich den Todes zu erinneren,Aus dessen Lehr Die

Tugend zu üben Und Die Tündzu meyden : Erstlich in Kupfer entworffen,

Nachmahlen Durch sittliche Erörtherung und Aberlegung unter Todten-Farben in

Vorschein gebracht, dardurch zum Heyl der Seelen im Gemüth des geneigten Lesers

ein lebendige Forcht und embsige Vorsorg des Todes zu erwecken. Pasov – Linec,

1753. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. II 26.409).

Traktátec velmi kratičký a kratochvílný o Smrti a Mládenci, kterýž na

posvícení jda, a na cestě se s ní potkav, aby svoji býti mohli, sebe se bez věna

vespolek namlouvali. 1613. (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 25 E 17 přív.

3).

Vašica, Josef: Smrtí tanec ze sbírky „Rozličné kající myšlinky hříchův svých

litující duše, obzvláště o lidské smrtelnosti, kteréžto na J. vysoce-hraběcí Excell.

Pánu, P. Františku Antonínu Sporckovi S. R. R. hraběti z Šporgku (tytul)

- 58 -

přináležející Ptačí hoře Hoře, Bon Repos nazvané, sem, a tam sepsané se patří,

v české rytmy uvedené, a na předloženou melodii spořádané. Akademické sociální

sdružení, Přerov, 1936. (Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. 81.292).

Literatura

Ariés, Philippe: Dějiny smrti. Díl I.: Doba ležících. Argo, Praha, 2000.

Ayresová, Charlie: Život slavných umělců. Slovart, Praha, 2008.

Bůžek, Václav – Jakubec, Ondřej – Král, Pavel: Jan Zrinský ze Serynu.

Životní příběh synovce posledních Rožmberků. Nakladatelství Lidové noviny, Praha,

2009.

Hammerstein, Reinhold: Tanz und Musik des Todes: die mittelalterlichen

Totentänze und ihr Nachleben. Mnichov, 1980.

Huizinga, Johan: Podzim středověku. H&H, Jinočany, 1999.

Kirchsbaum, Engelbert: Lexikon der christlichen Ikonographie. Herder, Řím,

1990.

Kopecký, Mikuláš: Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Veršovaná tvorba.

Academia, Praha, 1995.

Král, Pavel: Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku. Historický

ústav Jihočeské univerzity, České Budějovice, 2004.

Mráz, Bohumír – Mrázová, Marcela: Encyklopedie světového malířství.

Academia, Praha, 1988.

Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Vyšehrad,

Praha, 2004.

Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury I(1). Vymezení kulturních dějin.

Kultura každodenního života od pravěku do 15. století. Státní pedagogické

nakladatelství, Praha, 1985.

Rosenfeld, Hellmut: Der mittelalterliche Totentanz. Entstehung, Entwickung,

Bedeutung. Kolín, 1954.

Royt, Jan: Memento mori! Smrt jako brána k věčnosti ve výtvarném umění.

Sborníček příspěvků k uměleckohistorické výstavě v Muzeu Šumavy v Kašperských

horách květen – listopad 2004. Muzeum Šumavy Sušice, Kašperské hory, 2004.

Siegfried, Wollgast: Zum Tod im späten Mittelalter und in der frühen

Neuzeit. Akademie Verlag, Berlín, 1992.

- 59 -

Svatošovi, Michal & Martin: Živá tvář Erasma Rotterdamského. Vyšehrad,

Praha, 1985.

Šerých, Jiří: Michael Rentz fecit, Michael Jindřich Rentz dvorní rytec

hraběte Šporka. Karolinum, Praha, 2007.

Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Dějiny tance v Čechách, na

Moravě, ve Slezsku a na Slovensku od nejstarší doby až do konce 19. století

se zvláštním zřetelem k dějinám tance vůbec. 2. vydání, Státní nakladatelství krásné

literatury, hudby a umění, Praha, 1960.

Časopisy

Bůžek, Václav – Král, Pavel: Carpe diem versus Memento mori. K výzdobě

rytířského sálu na Rožmberku jako obrazu myšlení Jana Zrinského ze Serynu. In:

Zlatý věk Českokrumlovska 1550 – 1620, Český Krumlov, 2002.

Grund, Antonín: Renesanční Tance smrti. In: Listy filologické 1948, s. 202 -

211, s. 277 - 293.

Elektronické zdroje

Hans Holbein mladší [online]. Vyhledáno dne: 18. 3. 2010. Dostupné

z:<http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=322>

- 60 -

Resumé

We have set several goals at the beginning of the thesis: The first goal was to

introduce the basic information about Dances of death – mainly when and where did

they originate, what was their form and basic idea. The second one was finding The

Dances of Death in the Early period in the Kingdom of Bohemia and analyze them.

The third one was still closer comparing of the dances using one selected example.

And our last goal was to find another graphic and literary memorabilia containing the

basic ideas of the dances and their analysis.

The dances of Death belong to the art dating in the 14th century. They are

considered a very specific item showing the instability and transience of human life

in different layers of the society. We really cannot say, that the dances has not

changed in time. We saw, that even if they all originated from one common idea –

the equality of all people at the time of death – the dances did change the idea after

all. Among the dances originated in the Kingdom of Boemia were The Dance of

Death of Jan Kantor Had, The Dance of Death of Hans Holbein th Younger included

in the book by Erasmus of Rotterdam, The dance of Death of Michale Jindrich Rentz

and The dance of Death of Frantisek Antonin Sporek. As we stated before, these

dances differs one from another rather significantly – dances containing the graphic

part show The Death in different views – one time as a comical figure and another

time as a scary creature. Once as a person with scythe and next time with bow and

arrows. The Dances in text form also try to show the same uniform idea in different,

often very interesting ways – jokingly or seriously; once as a poem and next time as

an essay. They all try to work with the basic ideas so that the potential reader will

like it.

Looking for another relics with dances' ideas turned out a wide variety of

artifacts. We found creations showing these ideas on the model of the phases of the

human life. Then we discovered four songs and more literary publications (e.g.

tractate, story or argument). Those are definitely not the only ones and if more

detailed search was conducted, we would find more for sure. We can conclude,

however, that the idea of equality of all people at the time of death – people of

different age, gender, marital status or occupation in the Early period in the Kingdom

of Bohemia - was very popular and widely used.

- 61 -

Anotace

Jméno a příjmení: Eva Pohludková

Katedra: Historie

Vedoucí práce: Mgr. Radmila Pavlíčková, Ph.D.

Rok obhajoby: 2010

Název práce: Tance smrti raně-novověkého období v českém prostředí

Název v angličtině: The Dances of Death in the Early period in the Kingdom

of Bohemia

Anotace práce: Cílem práce bylo podat základní obecné informace

o tancích smrti, tedy kde a kdy se tance objevily poprvé,

jakou měly podobu a základní myšlenku. Široká škála

tanců byla poté omezena jen na české prostředí raného

novověku. Pramennou základnu práce tvoří čtyři díla,

která jsme analyzovali a následně nejdříve obecně a pak

na jednou vybraném příkladu porovnali. Jako další cíl

jsme vytýčili vyhledat co nejvíce dalších památek

(literárních a výtvarných), které s myšlenkami tance

operují. Široká škála pramenů nám poskytla prostor

pro jejich analýzu.

Klíčová slova: Smrt, Tanec smrti

Anotace v angličtině: The goal of the paper was to present the basic

information about the Dances of Death including where

and when they appeared for the first time, what their

form was and what their basic idea was. Later, we

reduced the broad spectrum of the dances and focused

- 62 -

on those in the early period of the Kingdom of Bohemia.

Our sources consisted of four creations which we

analyzed first in general form and then in one selected

example. Our next target was to find out most of the

other relics both literary and graphic containing the ideas

of Dances of Death. The wide variety of the sources

allowed us to analyze it.

Klíčová slova

v angličtině:

Death, Dance of Death

Přílohy vázané v práci: Příloha 1 Obr. 1: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize

Erasma Roterodámského, kresba č. 25 - Stařena

Příloha 2 Obr. 2: Tanec smrti Michaela Jindřicha

Rentze, kresba č. 35 – Zamilovaní

Příloha 3 Obr. 3: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize

Erasma Roterodámského, kresba č. 39 – Dítě

Obr. 4: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize

Erasma Roterodámského, kresba č. 48

Obr. 5: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize

Erasma Roterodámského, kresba č. 49

Obr. 6: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize

Erasma Roterodámského, kresba č. 50

Obr. 7: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize

Erasma Roterodámského, kresba č. 51

Obr. 8: Tanec smrti Michaela Jindřicha

Rentze, kresba č. 36 – Dítě

Příloha 4 Obr. 9: Věk devadesáti let z cyklu Deseti

lidských věků

Příloha 5 Obr. 10: Devátá tabule lidského věku z díla

Bartoloměje Paprockého z Hlohol Třinácte tabulí věku

lidského

Příloha 6 Obr. 11: Třináctá tabule lidského věku z díla

Bartoloměje Paprockého z Hlohol Třinácte tabulí věku

- 63 -

lidského

Rozsah práce: 76 s.

Jazyk práce: čeština

- 64 -

Přílohy

- 65 -

Seznam příloh

Příloha 1 Obr. 1: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 25 - Stařena

Příloha 2 Obr. 2: Tanec smrti Michaela Jindřicha Rentze, kresba č. 35 – Zamilovaní

Příloha 3 Obr. 3: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 39 – Dítě

Obr. 4: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 48

Obr. 5: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 49

Obr. 6: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 50

Obr. 7: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 51

Obr. 8: Tanec smrti Michaela Jindřicha Rentze, kresba č. 36 – Dítě

Příloha 4 Obr. 9: Věk devadesáti let z cyklu Deseti lidských věků

Příloha 5 Obr. 10: Devátá tabule lidského věku z díla Bartoloměje Paprockého

z Hlohol Třinácte tabulí věku lidského

Příloha 6 Obr. 11: Třináctá tabule lidského věku z díla Bartoloměje Paprockého

z Hlohol Třinácte tabulí věku lidského

- 66 -

Příloha 1

Obr. 1: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského, kresba č. 25 –

Stařena

- 67 -

Příloha 2 Obr. 2: Tanec smrti Michaela Jindřicha Rentze, kresba č. 35 – Zamilovaní

- 68 -

Příloha 3 Obr. 3: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského,

kresba č. 39 – Dítě

- 69 -

Obr. 4: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského, kresba č. 48

- 70 -

Obr. 5: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského, kresba č. 49

- 71 -

Obr. 6: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského, kresba č. 50

- 72 -

Obr. 7: Tanec smrti Hanse Holbeina v Knize Erasma Roterodámského, kresba č. 51

- 73 -

Obr. 8: Tanec smrti Michaela Jindřicha Rentze, kresba č. 36 – Dítě

- 74 -

Příloha 4 Obr. 9: Věk devadesáti let z cyklu Deseti lidských věků

- 75 -

Příloha 5 Obr. 10: Devátá tabule lidského věku z díla Bartoloměje Paprockého

z Hlohol Třinácte tabulí věku lidského

- 76 -

Příloha 6 Obr. 11: Třináctá tabule lidského věku z díla Bartoloměje Paprockého

z Hlohol Třinácte tabulí věku lidského