UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Ústav pedagogiky a sociálních studií

Obor: pedagogika – veřejná správa

II. ročník – kombinované studium navazující

Diplomová práce

Bc. Eva Františáková

Manželství – přežitek, nebo trvalá hodnota

Olomouc 2013 vedoucí práce: PhDr. Helena Skarupská, Ph.D.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených

pramenů a literatury.

V Olomouci dne 5. března 2013

---------------------------------vlastnoruční podpis autora

Poděkování

Děkuji PhDr. Heleně Skarupské, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad,

konzultace, vstřícnost a trpělivost.

Dále bych chtěla poděkovat své rodině a blízkým za podporu, kterou mi poskytovali po celou

dobu studia.

Obsah

Úvod ....................................................................................................................................... 7

1 Vymezení manželství z pohledu současné legislativy ................................................... 10

1.1 Podmínky k uzavření manželství ............................................................................... 11

1.2 Právní formy uzavření manželství ............................................................................. 13

1.2.1 Občanský sňatek ............................................................................................. 15

1.2.2 Církevní sňatek ............................................................................................... 16

1.3 Neplatnost manželství ................................................................................................ 16

1.3.1 Jiné manželství ................................................................................................ 17

1.3.2 Příbuzenství .................................................................................................... 17

1.3.3 Nedostatek věku .............................................................................................. 18

1.3.4 Duševní choroba ............................................................................................. 20

1.3.5 Vady právního úkonu ...................................................................................... 20

1.4 Manželství putativní, neexistující .............................................................................. 21

1.4.1 Svoboda vůle uzavřít manželství, nedostatek věku ........................................ 21

1.4.2 Nekompetentní orgán, nekompetentní osoba, církevní sňatek bez

„osvědčení“ ....................................................................................................................... 21

2 Manželství v nedávné minulosti na území současné ČR ............................................... 23

2.1 Manželství v 19. století a první polovině 20. století .................................................. 24

2.1.1 Omezení sňatků ............................................................................................... 24

2.1.2 Věno ................................................................................................................ 26

2.1.3 Společenské vrstvy a manželství .................................................................... 26

2.2 Padesátá léta 20. století aneb Jsme si všichni rovni ................................................... 28

2.3 70. a 80. léta 20. století – děti mají děti ..................................................................... 31

2.4 90. léta 20. století – sňatek se odkládá ....................................................................... 34

3 Nemanželské děti a jejich svobodné matky ................................................................... 37

3.1 Nemanželské dítě aneb Dítě „nepočestně zplozené“ ................................................. 37

3.2 Postavení nemanželských dětí v Rakousku–Uhersku a jejich právní postavení v občanském zákoníku 1811 ................................................................................................. 39

3.3 Zrovnoprávnění nelegitimních dětí ............................................................................ 41

3.4 Prudký nárůst mimomanželské plodnosti .................................................................. 42

4 Manželství z pohledu společenských věd ...................................................................... 44

4.1 Sociologie .................................................................................................................. 44

4.1.1 Sňatkový trh .................................................................................................... 45

4.1.2 Sociální a kulturní podmíněnost partnerského výběru.................................... 46

4.2 Manželství a psychologie ........................................................................................... 48

4.2.1 Manželské etapy ............................................................................................. 49

4.2.2 Mýty o manželství .......................................................................................... 52

4.2.3 Pojetí manželství ............................................................................................. 53

4.2.4 Představy a očekávání ..................................................................................... 55

4.3 Právo .......................................................................................................................... 57

4.3.1 Základní práva a povinnosti ............................................................................ 58

4.3.2 Vyživovací povinnost mezi manželi ............................................................... 60

4.3.3 Společné jmění manželů ................................................................................. 61

4.3.4 Vypořádání a zánik společného jmění manželů.............................................. 63

4.3.5 Společné bydlení manželů .............................................................................. 64

4.3.6 Manželé a dědictví .......................................................................................... 65

5 Nesezdané soužití .......................................................................................................... 69

5.1 Veřejné mínění a nesezdané soužití ........................................................................... 69

5.1.1 Uzavření manželství v životních cílech .......................................................... 70

5.2 Právní postavení nesezdaného soužití ........................................................................ 72

5.2.1 Druh, družka – majetkové vztahy a bydlení ................................................... 73

5.2.2 Druh, družka a dědictví ................................................................................... 74

5.3 Pohled psychologů na nesezdané soužití ................................................................... 74

6 Praktická část ................................................................................................................. 76

6.1 Cíle průzkumného šetření .......................................................................................... 76

6.2 Metoda výzkumného šetření ...................................................................................... 77

6.3 Realizace šetření ........................................................................................................ 78

6.4 Struktura respondentů ................................................................................................ 79

6.5 Interpretace výsledků ................................................................................................. 80

6.5.1 Výhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti do 35 let ................... 81

6.5.2 Výhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti od 35 let do 55 let ... 83

6.5.3 Výhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti nad 55 let. ................ 86

6.5.4 Nevýhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti do 35 let ............... 90

6.5.5 Nevýhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti od 35 let do 55 let 93

6.5.6 Nevýhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti nad 55 let............. 96

6.5.7 Odmítnutí instituce manželství ..................................................................... 101

6.6 Závěr anketního šetření ............................................................................................ 103

Závěr .................................................................................................................................. 105

Seznam použitých zdrojů ................................................................................................... 107

Seznam grafů ..................................................................................................................... 114

Přílohy ................................................................................................................................ 116

Příloha č. 1 – Anketa ...................................................................................................... 116

Příloha č. 2 – Seznam zkratek ........................................................................................ 118

ANOTACE ........................................................................................................................ 119

7

Úvod

„Hodnoty je snadné vyjádřit, je však obtížnější jim vdechnout život a dát jim podstatu“

Franck Riboud

Podíváme-li se na současné statistiky uzavíraných sňatků, statistiky rozvodů a počty

dětí narozených mimo manželství, zjišťujeme, že současná doba není instituci manželství

příliš nakloněna. V minulosti představoval sňatek významný předěl v životě jedince

a znamenal vstup do dlouhodobého vztahu. V současnosti stále více přibývá dvojic, které volí

společné soužití a početí potomků, aniž by byly nuceny se rozhodovat, jak moc se chtějí do

budoucna ve vztahu vázat. Stále více přibývá párů, které volí volné soužití, a společnost se

názorově rozděluje na ty, kteří sňatek považují za přežitek, a ty, pro které představuje svatba

důležitý mezník v jejich životě.

Pracuji jako matrikářka na úřadu s rozšířenou působností. Při volbě tématu diplomové

práce jsem se zaměřovala na témata, která souvisí s mou každodenní prací. K činnostem

matrikářky mimo jiné patří uzavíraní manželství, příprava podkladů pro sňatek občanský

a jeho následná realizace i příprava podkladů pro sňatek církevní. V posledních několika

letech se více než přípravě sňatků věnuji zápisům rozvodů a souhlasnému prohlášení

otcovství k nenarozeným i narozeným dětem. Prvotním impulsem k výběru tématu diplomové

práce byla běžná každodenní pracovní situace, tedy souhlasné prohlášení otcovství

k nenarozenému dítěti. Souhrou náhod „určovali otcovství“ mladí lidé, kteří spolu již několik

let bydleli, a nic nenasvědčovalo tomu, že by příchod dítěte byl neplánovanou situací, navíc to

bylo jejich druhé dítě. Tehdy jsem se v duchu ptala, jako již několikrát předtím, proč se ti lidé

prostě nevezmou?

Druhý významný impuls přišel o tři dny později a byl mnohem emocionálnější. Dělala

jsem obřad zlaté svatby. Přede mnou seděli lidé, kteří spolu prožili 50 let manželství. Brali se

na vysokoškolských studiích, první dítě se jim narodilo v době, kdy oba studovali a společně

museli v životě překonat mnoho obtížných situací. Kolem seděla jejich početná rodina

a z manželů, kteří spolu strávili společných padesát let, vyzařovala neuvěřitelně pozitivní

atmosféra, pán držel paní za ruku a oba se usmívali. Po obřadu mi sdělili, že jedou na druhou

svatební cestu do Himalájí provozovat vysokohorskou turistiku a že se už moc těší. A tehdy

jsem si položila otázku, zda je manželství opravdu přežitou institucí a nepotřebujeme na vztah

žádný „papír“, nebo jestli manželství stále představuje pro většinu lidí trvalou hodnotu

8

a existuje jistá víra v to, že lze prožít spokojený život po boku manžela či manželky.

Pokročila naše moderní společnost do stavu, kdy se bojíme osobní zodpovědnosti za druhé

a bojíme se veřejně deklarovat náš vztah k druhému člověku tím, že veřejně prohlásíme,

„ano“, s tímto mužem, ženou chci strávit zbytek života? Schází nám dostatek příkladů, že

manželství má význam a smysl?

Cílem diplomové práce je poskytnout širší pohled na manželskou instituci. Objasnit

manželství i nemanželské soužití z hlediska práva, legislativy, z hlediska psychologie,

sociologie a přiblížit výsledky některých sociologických průzkumů, které na toto téma

probíhaly. Nahlédnout do nedávné historie manželství, uzavírání sňatků i postavení

svobodných matek a nemanželských dětí ve společnosti. Dílčí cíle diplomové práce jsou

vymezeny v praktické části v návaznosti na provedené anketní šetření výhod a nevýhod

manželství.

V první kapitole práce se zabývám vymezením pojmu manželství z pohledu současné

legislativy. Kdo, za jakých podmínek a okolností může vstoupit dle platných právních

předpisů do svazku manželského, formy uzavírání sňatků, kdy je manželství považováno za

neplatné či neexistující. Druhá kapitola představuje malý historický exkurs do proměn

manželství a chápání jeho významu společností i jedinci od 19. století až po současnost.

Přináší pohled, jak se měnily postoje i pojímání manželství v průběhu nedávné minulosti.

Třetí kapitola navazuje na předchozí kapitolu a zabývá se tématem svobodných matek

a nemanželských dětí. Postavením nemanželských dětí a svobodných matek v historii

i průzkumy, které probíhaly v souvislosti s prudkým nárůstem mimomanželské plodnosti

v posledních letech. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na pojímání manželství z hlediska sociologie,

psychologie a práva. Poznatky odborníků z těchto oborů přináší různorodý pohled na

problematiku manželství, stability rodiny i příčin rozvodovosti. Pátá kapitola se naopak

zabývá tématem nesezdaného soužití. Přináší výsledky sociologických šetření prováděných

nejčastěji mezi mladými lidmi na téma odkládání sňatků, volného soužití, postavením

manželství v životních cílech mladých lidí a pohled psychologů na tento typ soužití.

V neposlední řadě také skýtá hledisko právní pozice nesezdaného soužití. Poslední, šestá

kapitola představuje praktickou část diplomové práce. Tato část přináší realizaci a výsledky

anketního šetření na téma výhod a nevýhod manželství, odmítání manželské instituce i osobní

názory respondentů na toto téma.

9

Na úvod bych uvedla, že literatura českých autorů z období do roku 1990, která se

zabývá tématikou manželství a rodiny, má často politický nádech, což odpovídá celkové

atmosféře doby, ve které vznikla. Nicméně mi byla velmi významným zdrojem při zpracování

daného tématu, zvláště ve zpracování historie manželského soužití.

10

1 Vymezení manželství z pohledu současné legislativy

Již od dávných dob je nejobvyklejším soužitím muže a ženy manželství. V různých

společnostech má různé podoby a nese s sebou odlišné povinnosti a závazky. Právní úprava

České republiky pojímá manželství jako „trvalé životní společenství muže a ženy, pro něž se

dobrovolně rozhodli a na jehož základě vznikají práva a povinnosti manželů“ (Hrušáková,

1998, s. 46). Abychom mohli hovořit o manželství jako o určitém právním vztahu nebo

o určitém životním společenství musí být manželství nejprve uzavřeno. Akt uzavření

manželství, běžně uváděn jako svatba, sňatek, představuje určité „uzavření smlouvy“ mezi

mužem a ženou. Svatba v životě člověka vždy znamenala významný mezník a svatební obřad

provázel, a dodnes, i když v mnohem menší míře provází, řada zvyků a rituálů 1 .

Z antropologického hlediska představuje sňatek významný přechodový rituál a znamenal

přechod jednotlivce z jednoho společenského stádia do jiného. „Oženit se nebo vdát znamená

přejít ze společnosti dětí nebo mládeže do společnosti zralých lidí; od jedné rodiny k jiné;

často i z jedné vesnice do jiné“ (Gennep, 1996, s. 117). Rituály a zvyky, které provázely

sňatek, umožňovaly lidem vědomě prožívat změnu jejich společenské role, usnadňovaly

přijetí této role a také zodpovědnosti za jejich plnění v dané společnosti.

Vznik manželství a podmínky k uzavření manželství v České republice upravuje

zákon 94/1994 Sb., O rodině. Tento zákon uvádí „Manželství je trvalé společenství muže

a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení

rodiny a řádná výchova děti“ (Kocourek, 1998, s. 17).

Z právní úpravy manželství vyplývají základní pojmové znaky manželství. Především

manželství může vzniknout jen zákonem stanoveným způsobem a za splnění zákonem daných

podmínek. Vzniká na základě souhlasného projevu vůle snoubenců 2 a za součinnosti

oddávajícího. Manželství jako právní vztah vzniká pouze mezi dvěma jedinci různého

pohlaví, tedy mužem a ženou. Soužití jedinců stejného pohlaví upravuje zákon

o registrovaném partnerství3, který taktéž upravuje podmínky vzniku takovéhoto svazku. Pro

vznik manželství je určena zákonná podoba, proto je nutné také odlišit jiné faktické soužití

muže a ženy; tedy ne každé společenství muže a ženy je manželstvím ve smyslu zákona

1 Rituál (z latinského ritualis = obřadný) je způsob chování založený na tradičních pravidlech

(www.wikipedia.cz). 2 Pojem snoubenci byl používán v zákoně o matrikách od roku 1950, do zákona o rodině se vrátil až po

novele v roce 1998 (Hrušáková, 1998, s. 49). 3 Zákon č. 115/2006 Sb., O registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, účinnosti

nabyl 1. července 2006.

11

o rodině. Právní úprava manželství je postavena na principech vyplývajících z evropských

křesťanských tradic, je založena na principu monogamie – tedy vztahem mezi jedním mužem

a jednou ženou, a na principu rovnosti mezi mužem a ženou, manželé mají stejná práva

a stejné povinnosti.

Podle zákona o rodině je základním účelem existence manželství založení rodiny

a řádná výchova dětí. Splnění tohoto základního účelu ovšem není podmínkou platného

vzniku či trvání manželství. Snoubenci mohou uzavřít manželství i v případech, kdy

o založení rodiny z jakýchkoliv důvodů neuvažují. K uzavření manželství dochází mezi

snoubenci svobodným a dobrovolným rozhodnutím. Svobodná volba partnera je zákonem

o rodině jen minimálně omezena – příbuzenství, jiná manželství, nezletilost či duševní

porucha. Neexistuje právní možnost si manželství vynutit a k uzavření manželství není nutný

souhlas třetích osob. Pokud snoubenci splňují podmínky dané právním řádem našeho státu je

na uzavření manželství právní nárok.

1.1 Podmínky k uzavření manželství

Zákon o rodině vymezuje kdo, a za jakých podmínek může uzavřít manželství. Před

vlastním obřadem uzavření manželství probíhá tzv. předsňatkové řízení. K posouzení, zda

snoubenci splňují podmínky k uzavření manželství, je příslušný obecní úřad pověřený vést

matriky – matriční úřad. Obecně musí být splněna podmínka zletilosti. Manželství může

uzavřít pouze zletilá osoba, tedy osoba, která dovršila věk 18 let. Je-li jeden ze snoubenců

nezletilý, starší 16 let, může soud, jestliže je to v souladu se společenským účelem manželství,

povolit uzavření manželství. Manželství může podle tohoto zákona o rodině uzavřít osoba

způsobilá k právním úkonům. Jestliže je způsobilost k právním úkonům omezena, manželství

může být uzavřeno jen s povolením soudu. Manželství může být uzavřeno, dle zákona

č. 94/1964 Sb., mezi osobami, které nejsou v jiném platném manželství, či registrovaném

partnerstvím. Tyto poměry snoubenci prokazují při podání písemné žádosti o uzavření

manželství. Výčet dokladů, které snoubenci předkládají k písemné žádosti o uzavření

manželství, jakožto i celé řízení o uzavření manželství, je stanoven zákonem 301/2000 Sb.,

o matrikách, jménu a příjmení a prováděcí vyhláškou 270/2000 Sb., kterou se provádí zákon

o matrikách, jménu a příjmení. Jsou to především doklady ověřující totožnost osob, státní

občanství a osobní stav snoubenců. Pokud se jedná o sňatek s cizím státním příslušníkem,

sňatek uzavíraný zástupcem, či sňatek nezletilé osoby nebo osoby s omezenou právní

způsobilostí, vymezují tyto právní předpisy další doklady, které osvědčují dané skutečnosti.

12

„Předkládat uvedené doklady není třeba pouze v případech, když život osoby, která hodlá

uzavřít manželství, je přímo v ohrožení. Ani takové okolnosti však nezprošťují osoby, které

hodlají uzavřít manželství, povinnosti prohlášení o tom, že jim nejsou známy okolnosti, které

by manželství vylučovaly“ (Kocourek, 1998, s. 26).

V žádosti o uzavření manželství snoubenci berou na vědomí, že při uzavření

manželství budou prohlašovat, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství,

že navzájem znají svůj zdravotní stav, a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů,

uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství. Zákonem

není nikde stanoveno, že by si snoubenci měli navzájem předkládat potvrzení o svém

zdravotním stavu, či majetkových poměrech, spíše upozorňuje snoubence, že nastal nejvyšší

čas se na těchto důležitých a podstatných záležitostech dohodnout. V žádosti snoubenci

uzavírají předběžnou dohodu o příjmení, které budou používat po uzavření manželství pro

sebe a své společné děti. Dohoda o příjmení vychází ze zásady rovnosti muže a ženy

a ponechává snoubencům na vůli, zda budou používat příjmení společné, nebo dosavadní,

dále možnost na druhém místě používat předchozí příjmení, či možnost žen užívat mužskou

podobu příjmení. Jestliže jsou splněny podmínky zákona k uzavření manželství, matriční úřad

nevydává žádné správní rozhodnutí, ale předsňatkové řízení končí stanovením termínu sňatku,

či v případě církevního obřadu vydáním Osvědčením k uzavření církevního sňatku.

Zákon o rodině stanovuje, že prohlášení o uzavření manželství musí být učiněno

veřejně, slavnostním způsobem a v přítomnosti dvou svědků, před příslušným orgánem

pověřený vést matriky, nebo před orgánem registrované církve nebo náboženské společnosti,

která je oprávněna k tomu zvláštním předpisem4. Manželství tedy vzniká nejen na základě

souhlasného projevu vůle obou snoubenců, ale rovněž za součinnosti oddávajícího. „Mnohem

zajímavější je totiž otázka, jaké je vlastně při vzniku manželství postavení oddávajícího (ať už

starosty, nebo duchovního). Ač to totiž výslovně z právní úpravy nevyplývá, oddávající ani

neschvaluje projev vůle snoubenců o vstupu do manželství, ani jej nebere jenom pasivně na

vědomí, ale aktivně se účastní na vzniku právního vztahu manželství. Domníváme se, že

k tomu, aby manželství vzniklo, musí oddávající položit snoubencům otázku, zda spolu

dobrovolně vstupují do manželství, musí se mu dostat souhlasné odpovědi a on musí vzít toto

prohlášení na vědomí“ (Hrušáková, 1998, s. 51).

4 Zákon č. 161/1992 Sb., O registraci církví a náboženských společností

13

Lze vést různé úvahy a polemiky o tom, co je možné považovat za slavnostní způsob.

Přítomnost svědků je dána obligatorně a zákon o rodině stanovuje pouze počet svědků

a jejich způsobilost k právním úkonům5. Současné právní názory uvádí, že svědci také

prezentují při uzavření manželství veřejnost, čímž je zároveň splněna podmínka uzavření

manželství veřejně. V předchozí právní úpravě6 byla veřejnost obřadu interpretována jako

„místo veřejně přístupné.“ „Musí být zaručena veřejnost obřadu, tj. nesmí být vstup omezen

na vstupenky nebo pozvánky“ (Knapp, 1956, s. 93).

Při uzavření sňatku podepisují manželé protokol o uzavření manželství, který obsahuje

označení úřadu, u kterého bylo manželství uzavřeno, datum a místo uzavření sňatku, základní

identifikační znaky a další údaje o snoubencích a svědcích, údaje o oddávajícím a matrikáři.

V tomto protokolu manželé potvrzují své prohlášení o vzájemné znalosti svého zdravotního

stavu, úpravě budoucích majetkových vztahů, uspořádání bydlení a hmotné zajištění rodiny

po uzavření manželství a dohodu o jejich příjmení a příjmení pro jejich děti. Tento protokol

zároveň podepisují svědci, oddávající, tlumočník (je-li nutná jeho přítomnost) a v případě

občanského sňatku též matrikář. Na základě tohoto protokolu je uzavření manželství zapsáno

do knihy manželství příslušného matričního úřadu, poté vydán oddací list, který je veřejnou

listinou a osvědčuje všechny skutečnosti v něm zapsané. Protokol o uzavření manželství je

uložen ve sbírce listin odděleně od matriční knihy (po dobu 75 let, poté archivován)

a v případě nejasností či pochybností o právoplatnosti uzavřeného manželství může sloužit

jako významná důkazní listina.

1.2 Právní formy uzavření manželství

Právní forma uzavírání manželství se postupně vyvíjela a měnila, tak jako postupně

celá společnost. Ve středověku nebyl manželský vztah a uzavření manželství považován

výhradně za soukromou záležitost a řada zvyků a tradic zaručovala dostatečný řád. Sňatek byl

běžně spojen s různými náboženskými obřady, většinou se odehrával v kostele za přítomnosti

kněze. Až Tridentský koncil7 určil, že manželství musí být uzavřeno v přítomnosti faráře

a dvou svědků, a zavedl právní formality, které v hlavních rysech daly podobu uzavření

5 Způsobilost k právním úkonům je takový stav, kdy je fyzická osoba způsobilá vlastními právními úkony

nabývat práva a brát na sebe povinnosti. Dle platné právní úpravy dochází k jejímu vzniku v plném rozsahu až dovršením 18 let věku nebo uzavřením manželství, § 8 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník.

6 Zákon o matrikách č. 268/1949 Sb. 7 Dvacáté čtvrté zasedáním tridentského koncilu, které trvalo po celý rok 1563, dospělo k úpravě manželského práva formou dvou dekretů. Jednalo se o dekret o svátosti manželství a na něj navazuje dekret o manželství (www.spcp.prf.cuni.cz).

14

manželství až do současnosti. „Proto také nebylo nic neúnosného, když katolická církev

v odpovědi na reformaci formulovala na tridentském koncilu (1545-1563) znovu a s větším

rigorismem své tradiční učení o manželství, slavnostně potvrdila a dokonce zpřísnila formální

předpisy o uzavírání manželství“ (Klabouch, 1962, s. 79).

Stát postupně zasahoval do manželského práva a zprvu se jeho zásahy týkaly

náboženských rozdílů mezi manžely. Obecný zákoník občanský v roce 1811 upravoval pouze

obligatorní církevní sňatek. Snahy o zavedení obligatorního civilního sňatku nebyly úspěšné.

V roce 1868 byl povolen pouze tzv. nouzový civilní sňatek „na okresním hejtmanství pro

případ, že by kněz odepřel oddavky z důvodu státem neuznaných, a řešil tím celkem

uspokojivě rozpor, s nímž se josefínské manželské právo nedovedlo vyrovnat“ (Klabouch,

1962, s. 140). Uzavření církevního sňatku se stalo opět nepovinným a otázky ve věcech

manželských se navrátily před světské úřady. „Občané i katolického náboženství mohli

uzavřít sňatek před politickým úřadem okresním. Ten vedl k tomu účelu protokol, knihu

ohlášek a svatební rejstřík, z nichž pořízená vysvědčení mají také průkaznost veřejné listiny.

Roku 1870 zákonem č. 51 nařízeno okresním hejtmanstvím a obcím s vlastním statusem vésti

rejstříky pro osoby nepatřící k žádné státem uznávané církevní společnosti“ (Doskočil, 1940,

s. 49).

Civilní sňatek pro osoby, které se nehlásily k žádné uznané církvi, byl zaveden

zákonnou úpravou v roce 1870. Po vzniku Československé republiky se pro území České

republiky nic nezměnilo a nadále platilo ustanovení obecného občanského zákoníku

č. 946/1811 z.s. „Pro území Slovenské republiky bylo převzato tehdejší uherské občanské

právo - tedy i obligatorně civilní sňatek. Hned záhy, v roce 1919, tzv. manželskou novelou –

zákonem 320/1919 Sb., byl nastolen na celém území Československé republiky jednotný

právní režim“ (Neubauerová, 2008, s. 19). V souvislosti s uzavřením manželství byla tímto

právním předpisem uzákoněna civilní alternativa pro řadu úkonů, které byly do této doby

vyhrazeny pouze církvím, především církvi římskokatolické. „Manželská novela tak přinesla

nejen občanskou formu sňatku, jako rovnoprávnou formu sňatku církevnímu, zrovnoprávnění

dalších církví s církví římskokatolickou, jakož i manželství katolíků a manželství smíšených,

do té doby regulovaných nejen OZO, ale také normami práva kanonického“ (Attl, 2010,

s. 162).

K základnímu přelomu došlo 1. ledna 1950, kdy nabyly účinnosti tři úzce související

zákony, zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb., zákon o zatímních změnách v některých

15

občanských věcech právních č. 299/1949 Sb., a zákon o matrikách č. 268/1949 Sb., Tyto

zákony odrážely celkové celospolečenské změny po únoru 1948. Je zavedena obligatorní

forma civilního sňatku. Manželství mohlo být uzavřeno pouze před příslušným národním

výborem a sňatkové náboženské obřady byly dovoleny až po uzavření manželství civilní

formou. Dále byly zavedeny civilní matriky a veškeré matriční knihy doposud vedené církví

musely být předány do ledna 1952 na příslušné matriky vedené u národních výborů. Tento

stav trval až do roku 1992. Téměř po čtyřiceti letech byla na základě novely zákona o rodině

234/1992 Sb., opět povolena církevní forma uzavření manželství. Od 1. července 1992 se

snoubenci mohou svobodně rozhodnout, zda zvolí církevní či občanskou formu uzavření

manželství.

1.2.1 Občanský sňatek

Ustanovení §3 zákona o rodině stanoví, že občanský sňatek lze uzavřít před obecním

úřadem pověřeným vést matriky a stanovuje pro tyto úřady legislativní zkratku matriční úřad.

Prohlášení snoubenců se provádí před „starostou nebo místostarostou nebo pověřeným

členem zastupitelstva obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo

městských částí územně členěných statutárních měst s matričním úřadem, stejnou pravomoc

dává primátorovi hlavního města Prahy, náměstkovi primátora hlavního města Prahy, jakož

to i primátorům statutárních měst a jejich náměstkům“ (Gronwaldtová Wagnerová, 2009,

s. 117). Toto prohlášení lze učinit i před starostou, místostarostou či pověřeným členem

zastupitelstva obce, která není matričním úřadem, pokud je jeden ze snoubenců hlášen

k trvalému pobytu v jejím správním obvodu.

U občanského sňatku je nutná přítomnost matrikáře, který zodpovídá za průběh

svatebního obřadu i za dodržení zákonných ustanovení týkajících se občanského obřadu.

Určení místa a doby pro konání občanského sňatku spadá do pravomoci rady obce.

Místem pro konání obřadu jsou převážně určené obřadní síně 8 v budovách úřadů.

V současnosti bývá často určováno i druhé a další obřadní místo v historických budovách,

zámcích či hradech. Uzavření manželství může matriční úřad povolit na základě žádosti

snoubenců na jiném vhodném místě ve svém správním obvodu, či v jinou než určenou dobu.

8 Poslední instrukcí, která velmi podrobně upravovala zařízení obřadní síně i celkový průběh obřadu včetně projevu oddávajícího, byla instrukce ministerstva vnitra č. 128/1955. Instrukce byla zrušena v roce 1965, dodnes nebyla ničím nahrazena, nicméně většina matričních úřadů s většími či menšími obměnami podle této instrukce postupuje dodnes.

16

Není dnes již neobvyklé, že občanské sňatky probíhají v zámeckých zahradách, parcích,

loukách, v salóncích hotelů, či v zahradních altáncích soukromých rezidencí.

1.2.2 Církevní sňatek

Při uzavírání církevního sňatku činí snoubenci stejné prohlášení a podepisují stejný

protokol o uzavření manželství, jako při sňatku občanském. Prohlášení provádí před

příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví či náboženskou

společností. Tato možnost prohlášení souvisí se svobodou vyznání, tak jak je zakotvena

v listině základních práv a svobod. Na území České republiky mohou působit církve

a náboženské společnosti, které jsou registrovány podle zákona č. 161/1992 Sb., o registraci

církví a náboženských společností, a před těmito církvemi a náboženskými společnostmi lze

uzavřít platné manželství. Kdo je pověřenou osobou, která je oprávněna přijmout toto

prohlášení a místa stanovena k přijetí prohlášení, určuje vnitřní organizační struktura

a vnitřní předpisy církve nebo náboženské společnosti.

Pro uzavírání manželství církevní formou platí podmínky stanové zákonem o rodině

a zákonem o matrikách. „Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží

oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly

více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného

manželství“ (Hrušáková, 1998, s. 63). Orgán církve nebo náboženské společnosti je povinen

protokol o uzavření manželství doručit do tří dnů příslušnému matričnímu úřadu, v jehož

správním obvodu bylo manželství uzavřeno. Matriční úřad po doručení protokolu, stejně jako

v případě občanského sňatku, zapíše sňatek do příslušné matriční knihy a vydá manželům

oddací list.

1.3 Neplatnost manželství

Ačkoliv právní úprava vzniku manželství vychází z dobrovolnosti vstupu do

manželství a ze zásady svobodného výběru partnera, uvádí okolnosti, za kterých je manželství

považováno za neplatné. V dřívějších právních úpravách byly nazývány „překážkami

manželství“. Celý systém jednotlivých překážek nevznikal nahodile, ale postupně se vyvíjel,

tak jako se rozvíjela společnost a právo. Systém překážek vystihuje pojetí manželství a rodiny

v daném místě a v dané době. Z hlediska historie se jejich výčet neustále zužoval.

17

Pokud dojde k uzavření manželství přes existenci některé okolnosti, které uvádí zákon

o rodině, je manželství neplatné. „Neplatné manželství chápe zákon o rodině jako manželství,

které vzniklo, má právní následky, a to až do doby, dokud jej soud neprohlásí za neplatné.

Dojde-li k prohlášení manželství za neplatné, pohlíží se na ně jako na neuzavřené“

(Hrušáková, 1998, s. 67).

Na neplatně uzavřené manželství se až do pravomocného rozhodnutí soudu neplatnosti

manželství pohlíží jako na platně uzavřené manželství. Toto manželství je zapsáno do

matriční knihy manželství. Pravomocné prohlášení manželství má za následek dodatečný

matriční zápis o tom, že manželství bylo prohlášeno za neplatné, a má právní důsledky na oba

manžele. Osobní stav manželů se vrací na stav před takto uzavřeným manželstvím, včetně

příjmení manželů. Pro vypořádání majetkových vztahů platí obdobné ustanovení jako

v případě rozvodu manželství, stejně jako v případě vtahů k nezletilým dětem. Nedochází ke

změně příjmení nezletilých dětí a není popřena první domněnka otcovství9.

1.3.1 Jiné manželství

Manželství bylo uzavřeno ženatým mužem nebo vdanou ženou, nebo fyzickou osobou,

která uzavřela registrované partnerství. Neplatnost takovéhoto manželství může být vyslovena

i po jeho zániku. Princip monogamie vychází z tradičních křesťanských zásad. Princip našeho

rodinného práva je hluboce založen na křesťanské kultuře, proto je monogamické manželství

chráněno i trestním zákonem. Kdo vědomě uzavře manželství za trvání předchozího

manželství, dopouští se dle § 194 trestního zákona10 úmyslného trestného činu a za tento čin

mu hrozí odnětí svobody až na dva roky. Neplatnost bigamického manželství vysloví soud

i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

1.3.2 Příbuzenství

Manželství bylo uzavřeno mezi předky a potomky nebo sourozenci, totéž platí

i v případě příbuzenství založeného osvojením, pokud trvá. Zákaz incestu, tedy pohlavního

styku mezi nejbližšími příbuznými, je jednou z nestarších překážek manželství. Je dán spíše

důvody společenskými, než důvody biologickými, protože blízké příbuzenství pouze zesiluje

možnost přenosu geneticky podmíněných onemocnění. „Strach z incestu se vyznačuje dvěma

příznačnými rysy – na jedné straně vyvolává u lidí nesmírný odpor a na druhé straně je

9 Za otce se považuje manžel matky a to od prvního dne uzavření manželství do uplynutí třístého dne po

zániku manželství – Zákon č. 94/1963 Sb., O rodině § 51 odst. 1 stav k 21. 10. 2012. 10 Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník.

18

považován za vrozený. Všichni již od raného věku víme, že sexuální vztahy s blízkými

příbuznými jsou nepřípustné, i když nám to nikdo nevysvětlil. Tento spontánní charakter

strachu z krvesmilství vedl některé teoretiky k závěru, že se jedná o genetickou a vrozenou

záležitost, jejímž cílem je zabránit vzájemnému škodlivému křížení. Tomu rovněž odpovídá

názor rozšířený mezi mnoha Evropany a Američany, že svazek s vlastním sourozencem nebo

bratrancem či sestřenicí téměř automaticky vyústí v narození mentálně, fyzicky či morálně

narušených potomků. „Z historie víme, že sňatky mezi nejbližšími příbuznými byly uzavírány

mezi královskými bratry a sestrami ve vládnoucích královských rodech a v dávném Egyptě,

u Inků v Peru a na Havaji. Není známo, že by z těchto svazků někdy vzešli poškození

potomci“ (Murphy, 1998, s. 63).

Zákaz sňatků mezi příbuznými, nejen pokrevních, ale i sešvagřených, později

i duchovních příbuzných, byl zaveden s nástupem křesťanství. Křesťanská církev trvala na

vzdálenějších sňatcích, sňatky mezi příbuznými zapověděla a označila jako incestní. Styk

v rámci zapovězených stupňů byl označen za „nečistý“. „Církev usilovala o oslabení těchto

širších vazeb, ať už klanových, či příbuzenských, aby nemohly ohrožovat její dohled nad

obyvatelstvem a nebránily věřícím odkazovat církvi své majetky“ (Goody, 2006, s. 40).

Zákaz uzavírání sňatku mezi příbuznými byl převzat z církevního práva do Obecného

zákoníku občanského, který upravoval právo rodinné a nabyl účinnosti na území Čech

a Moravy v roce 1812. Platné manželství nemohlo být uzavřeno mezi příbuznými v řadě

vzestupné a sestupné, mezi plnorodými i polorodými sourozenci, mezi dětmi sourozenců,

sourozenci rodičů i mezi švagry. Výčet příbuzenství se postupně zužoval. Novela zákona

o rodině z roku 1963 zrušila překážku švagrovství a v této podobě je platná do současnosti.

Výčet se tedy omezuje na nejbližší příbuzné v linii přímé, další vzdálenější příbuzní – linie

vedlejší - například bratranec a sestřenice, strýc a neteř již spolu manželství uzavřít mohou.

1.3.3 Nedostatek věku

Právní úprava zákona o rodině stanoví, že manželství nemůže být uzavřeno

nezletilými. Zletilostí, tedy nabytí plné občanskoprávní způsobilosti, je ustanovením

občanského zákoníku, dosažení 18 let.

V minulosti obecně platilo, že manželství mohou uzavřít snoubenci, kteří vykazují

alespoň minimální fyzickou a psychickou zralost nezbytnou pro manželský život. Chlapci se

za dospělé považovali mezi šestnácti až osmnácti, dívky mezi čtrnácti až šestnácti lety. Věk,

19

ve kterém vstupovali lidé do manželství, se odlišoval od společenského stavu, ke kterému

náleželi. Muži z prostředí aristokracie až do poloviny 19. století vstupovali do manželství

krátce po dosažení zletilosti. Šlechtické dcery se vdávaly velmi mladé, jakmile se objevil

vhodný ženich, který splňoval ekonomické nároky rodiny. V měšťanském prostředí se naopak

muži ženili ve věku blízkému třicítce, a to z důvodu povinnosti mít hmotně zajištěnou

budoucnost. Pro dívky byl věk nejvhodnější na vdávání obecně považován kolem dvaceti let.

Na venkově se oproti městu vdávali a ženili lidé v mnohem mladším věku. Postupně se

hranice plnoletosti zvyšovala.

Obecní zákoník občanský z roku 1811

rozlišoval osoby dle věku na děti - do věku sedmi let, nedospělce - do věku čtrnácti let,

nezletilce - do čtyřiadvaceti let. „Nezletilí aneb zletilí, kteří z jakýchkoliv příčin sami o sobě

nemohou se platně zavazovati, jsou také nezpůsobilí bez přivolení svého manželského otce

platně sňatek uzavříti. Není-li již otec na živu anebo není-li k zastupování způsobilým, jest

k platnosti manželství potřebí kromě prohlášení řádného zástupce také přivolení soudního

řádu. Nezletilí nemanželského původu potřebují k platnosti svého manželství kromě

prohlášení svého poručníka také svolení soudního úřadu“ (ASPI, Císařský patent 946/1811

s.z.).

Zákonem 447/1919 Sb., byl od 1. října 1919 snížen věk zletilosti na 21 let. Od roku

1950, kdy vstoupil v účinnost zákon o právu rodinném, je v návaznosti na občanský zákoník

za zletilost považován věk 18 let a od tohoto věku mohou snoubenci uzavírat manželství.

Česká republika (tehdejší ČSSR) ratifikovala v roce 1965 mezinárodní úmluvu o souhlasu

k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství. V této úmluvě

se smluvní státy zavazují stanovit nejnižší věk pro uzavření manželství.

Český zákon o rodině umožňuje snížení věkové hranice pro uzavření sňatku, pod

hranici zletilosti, zletilému staršímu 16 let, ovšem za splnění zákonných podmínek. Pro

povolení sňatku nezletilého musí existovat důležitý důvod, který posuzuje opatrovnický soud,

ten taktéž posuzuje, zda uzavření manželství nezletilých je v souladu s účelem manželství. Za

důležitý důvod je obvykle považováno těhotenství snoubenky, ale těhotenství nemusí být

důvodem absolutním. „Jestliže nezletilý skutečně uzavře manželství, nabývá tímto okamžikem

s ohledem na znění §8 odst. 2 obč. zák. zletilosti, a to i v případě, že by uzavřel manželství bez

povolení soudu, tj. manželství neplatné. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem

20

manželství, ani prohlášením manželství za neplatné“(Hrušáková, 1998, s. 72). O neplatnosti

manželství rozhoduje soud, aniž je k zahájení třeba návrhu na zahájení řízení.

1.3.4 Duševní choroba

Zákon o rodině rozlišuje čtyři základní kategorie, kdy manželství nemůže být

uzavřeno z důvodů psychických předpokladů.

- Osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nemůže uzavřít manželství

vůbec. Osoba netrpí přechodnou duševní poruchou, ale není vůbec schopna činit právní

úkony. V tomto případě vysloví soud neplatnost i bez návrhu.

- Osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, může uzavřít

manželství za předpokladu, že uzavření manželství povolí soud. Soud při povolování uzavření

manželství vychází z kritérií, zda je zdravotní stav osoby slučitelný s účelem manželství. Soud

vysloví neplatnost manželství pouze na návrh kteréhokoliv z manželů.

- Osoba ztižená duševní poruchou, která by měla za následek zbavení

způsobilosti k právním úkonům, nemůže uzavřít manželství. V tomto případě vysloví soud

neplatnost manželství i bez návrhu.

- Osobě, která je ztižena duševní poruchou, která by měla za následek pouze

omezení způsobilosti, může soud povolit uzavření manželství, pokud její zdravotní stav je

slučitelný s účelem manželství. Neplatnost manželství může soud vyslovit na základě návrhu

některého z manželů. Soud nevysloví neplatnost, pokud se zdravotní stav manžela stal

slučitelný s účelem manželství.

Omezení uzavřít manželství z důvodů psychických předpokladů historicky poprvé

uvádí zmiňovaný obecný zákoník občanský z roku 1811, který obsahuje ustanovení o tom, že

manželskou smlouvu nemohou platně uzavřít „zuřiví, šílení a blbí“. K možnosti uzavřít sňatek

nebylo však zapotřebí vždy žádat soud, stačil souhlas manželského otce. Od roku 1950 je pro

osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům vždy nutný souhlas příslušného soudu.

O zbavení či omezení právní způsobilosti musí vždy rozhodovat soud.

1.3.5 Vady právního úkonu

Novelizovaný zákon o rodině v návaznosti na občanský zákoník řeší úpravu některých

vad právního úkonu, které mají vliv na platnost manželství. Manželství je neplatné, jestliže je

prohlášení o uzavření manželství učiněno v důsledku bezprávní výhružky, omylu totožnosti či

omylu v povaze právního úkonu. Ve všech třech případech je oprávněn podat návrh na

21

neplatnost manželství podat kterýkoliv z manželů ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se

o dané skutečnosti dozvěděl. Bezprávnou výhružkou v tomto případě není myšleno fyzické

násilí a omyl v povaze právního úkonu je pravděpodobnější v případě uzavírání sňatku před

náboženskou společností. Lze jen stěží předpokládat, že snoubenec v případě civilního sňatku

za přítomnosti matrikáře a oddávajícího, si nebude vědom, že uzavírá manželství.

1.4 Manželství putativní, neexistující

Zákon o rodině definuje případy, kdy se manželství považuje za neexistující.

V případě platnosti manželství rozhoduje soud, zda manželství vzniklo, či nikoliv. V případě

neexistujícího manželství o dané skutečnosti soud nerozhoduje a na manželství se pohlíží,

jako by nikdy neexistovalo. Takový to stav nemá žádné právní důsledky. Toto manželství se

nezapisuje do příslušné matriční knihy manželství. Je popřena první domněnka otcovství, děti

z neexistujícího manželství nemají v rodném listě uvedeného otce – pokud není dodatečně

určeno otcovství souhlasným prohlášením a nesou příjmení matky v době jejich narození.

Taktéž se nemění osobní stav či příjmení osob, které se domnívají, že uzavřeli manželství.

O putativní manželství se jedná v případech, kdy nebyly splněny základní požadavky zákona

o rodině a zároveň jsou vyloučeny okolnosti vylučující uzavření manželství.

1.4.1 Svoboda vůle uzavřít manželství, nedostatek věku

Zákon uvádí že „manželství nevznikne, jestliže muž nebo žena byli k prohlášení

o uzavření manželství donuceni fyzickým násilím“ (ASPI, Zákon o rodině č. 94/1963Sb.).

V tomto případě nejde o bezprávní výhružku, ale přímo o fyzické násilí, například kdy na

jednoho ze snoubenců je mířeno zbraní. V současné době lze jen stěží předpokládat, že by

oddávající takovéto manželství prohlásil za právoplatně uzavřené. Obdobně je to i v případě,

kdy za neexistující je považováno manželství uzavřené nezletilými, mladšími šestnácti let.

Lze konstatovat, že v současnosti je tato situace velmi nepravděpodobná.

1.4.2 Nekompetentní orgán, nekompetentní osoba, církevní sňatek bez

„osvědčení“

Za neexistující manželství je považováno manželství uzavřené před nepříslušným

orgánem, který není oprávněn přijmout prohlášení o uzavření manželství. V praxi lze uvést

situace, kdy sňatek nebyl uzavřen před matričním úřadem - nejde o případ církevního sňatku,

22

u civilního sňatku byl uzavřen bez přítomnosti matrikáře11, oddávající nebyl pověřen k přijetí

prohlášení, a to v případě civilního i církevního sňatku, sňatek byl uzavřen nepříslušnou

osobou - v případě uzavření manželství zástupcem bez platného zplnomocnění.

Za nejvíce pravděpodobnou lze uvést okolnost, kdy nebylo vydáno osvědčení

k uzavření církevního sňatku, které osvědčuje, že snoubenci splnili všechny požadavky

zákona o rodině k uzavření manželství, nebo je toto osvědčení starší tří měsíců.

K registrovaným církvím a náboženským společnostem v současnosti patří i málo známé,

anebo nově historicky vzniklé náboženské společnosti či církve, jejichž duchovní, ať už

vědomě či nevědomě, popírají „světské věci“. V praxi může nastat situace, kdy snoubenci

absolvují církevní či náboženský rituál, který z pohledu dané církve, náboženské společnosti,

představuje sňatek, ale fakticky jde o neexistující manželství.

11 Nutno vyloučit situace ohrožení života snoubenců.

23

2 Manželství v nedávné minulosti na území současné ČR

Manželství jako instituce se neustále mění a vyvíjí, tak jako se mění společenské

poměry a celá společnost. Rozmanitost úloh, které manželství v historii plnilo, z něj vytvořilo

spletitý soubor vztahů, kde se vzájemně proplétají materiální a společenské poměry,

nezávislé na lidské vůli, a vztahy, které si lidé uvědomují.

Základní normy chování v rodině a manželství určovala po celá staletí církev. Zprvu

měla jediný monopol církev katolická, později i církev protestantská12. Všechny úpravy

rodinného práva vycházely z církevního, kanonického práva a církev ovlivňovala celkové

chování a pojímání rodiny a manželství. Katolická církev formulovala základní principy

manželství13 . Především prohlásila manželství za svátost a tím i jeho nezrušitelnost.

Vyžadovala přísnou monogamii za života manželů, a zavedla celou řadu překážek a zápovědí

při uzavírání manželství. „Vypuzení lásky z manželství neodpovídalo ale pouze potřebám

církve; udrželo se tak dlouho proto, že bylo celý středověk všeobecně ekonomicky a sociálně

funkční. Chránilo společnost, jež musela přežít v relativně značné materiální tísni

a hospodařit pečlivě s velmi omezenými zdroji, před vrtkavosti lidských citů“ (Možný, 1990,

s. 70).

Z manželského kanonického práva přešlo mnoho pojmů do práva světského –

zásnuby, ohlášky, překážky, zápovědi apod. Intimní život byl tolerován pouze v manželství,

a to pouze za účelem zplození dětí. Za hlavu rodiny byl považován muž a ženě je ukládána

povinnost být jeho poslušnou manželkou, muž měl právo ženě poroučet i ji trestat. „Početí

dalšího života, pokračování lidského rodu, uznávala dlouho církev jako jediný důvod

opravňující pohlavní styk. Toto zakořeněné přesvědčení (lze předpokládat, že v praxi ne zcela

důsledně respektované) se udržovalo hluboko do novověku. Mít děti bylo nejen přirozené, ale

i nutné: měly to být právě ony, kdo jednou převezme předchozími generacemi nastřádaný

majetek a o staré a nemohoucí rodiče se postará. Bezdětná rodina byla anomálií, neplodnost

byla považována za neštěstí, trest boží, prokletí. Byla důvodem k zapuzení manželky,

v zámožných vrstvách důvodem k rozvodu“ (Lenderová, 2005, s. 59).

12 Evangelické náboženství bylo povoleno tolerančním patentem Josefa II, vést vlastní snubní matriky však

bylo možné od roku 1849, průkaznost veřejných listin získaly v roce 1861. 13 Tyto teze byly vyhlášeny Tridentským koncilem (1545-1563).

24

2.1 Manželství v 19. století a první polovině 20. století

Devatenácté století přineslo nový výrobní způsob, plné využití výrobních sil, novou

formu soukromého vlastnictví a s ním i novu strukturu společnosti. „Revoluční buržoazie se

snaží především odstranit přečetná omezení, která při uzavírání sňatků vytvořil feudální řád,

a podstatně redukovat počet manželských překážek. Dále potřebuje co největší snubní

volnost, aby se mohly i v osobních vztazích mezi lidmi uplatnit nerušené zákony nabídky

a poptávky. Na manželství pohlíží buržoazie jako na smlouvu, jež není podstatně odlišná od

jakýchkoliv jiných kupeckých smluv“ (Klabouch, 1962, s. 112). Tyto snahy se projevily i na

území Rakouska-Uherska a vyústily až v pokus prosadit myšlenku obligatorního civilního

sňatku, ale stát v této době nebyl ještě připraven na takto revoluční reformy. Vládla všeobecná

neochota k takto významným zásahům, a proto i princip státní pravomoci v manželských

věcech nepřinesl významnější změny při tvorbě nového rakouského občanského práva.

Rakousko se zařadilo svým neúspěchem v prosazení změn manželského práva

k nejzaostalejším státům v Evropě.

V roce 1812 vstoupil v platnost Všeobecný občanský zákoník, který poprvé

formuloval ve svých ustanoveních právo osobní, majetkové, manželské, právní poměry rodičů

a dětí, poručenství, adopci vcelku jednotně pro všechny společenské třídy. „V osobních

poměrech podřazoval zákoník ženu mužovi, který byl ustanoven jako její zástupce před soudy

a před úřady, rozhodoval o jejím zaměstnání, měl převahu v dispozicích společným majetkem

a disciplinární moc v rodině. Manželka byla na muži závislá výživou, musila ho následovat do

jeho bydliště a byla povinna plnit manželovy příkazy v domácnosti. Podobně byla v značné

míře otcovská moc nad právy neplnoletých dětí a byla zdůrazněna i proti plnoletým poměrnou

volností pořizovací a možností vydědit neposlušné potomky“ (Klabouch, 1962, s. 123). Stát

zasahuje tedy do práv manželských, ale výsadní postavení si stále silně udržuje církev.

2.1.1 Omezení sňatků

Velmi důležitým aspektem je zásah třetích osob, do vůle snoubenců uzavřít

manželství. Zletilosti se nabývalo ve věku 24 let. Neplnoletý snoubenec potřeboval souhlas

k uzavření sňatku od svého otce, nebo poručnického soudu. Dívka, která se provdala proti vůli

rodičů, ztrácela nárok na věno, což v určité společenské vrstvě znamenalo taktéž ztrátu

ženicha. Je nutné připomenout, že dívka, která nebyla vdaná do dvaceti pěti let, byla

považována za „starou pannu“ a její šance najít vhodného manžela se každým rokem

25

snižovala. Manželství mělo majetkovou hodnotu, představovalo především majetkovou

smlouvu. Sňatky domlouvali zejména rodiče. „Strnule seděl pospolu s jejími drahými rodiči

veliký, tlustý pán, Magdalénce známý toliko od vidění z nedělního korza, jistý magistrátní

rada, před nedávnem do Mladé Boleslavi přeložený. Při dívčině vstupu host, od hlavy k patě

slavnostně oblečený, uctivě povstal, povstali též rodiče, a otec, krupař a řádný občan pravil: -

Tak to je, Magdalénko, tvůj nastávající, pan zkoušející magistrátní rada jurisdoktor Vácha.

Právě požádal o tvou ruku. - - Chcete být mou drahou ženuškou, slečno Magdalénko? Zeptal

se pán, široce se usmívaje a odkrývaje veliké zuby. Polekaná, nejistá, Magdalénka se podívala

na svou maminku a poprosila ji pohledem, aby jí dala pokyn, co odpovědět na tuto otázku

cizího pána. A hle, maminka záříc a slzíc blažeností, kývala hlavou, při čemž se její

podbradek smršťoval v tučné záhyby a opět se natahoval, a na její masité tváři bylo napsáno:

Řekni ano, dítě, bude to tvé štěstí, řekni ano, řekni ano. – Prosím ano,- řekla tedy

Magdalénka, bázlivě odhlížejíc od maminky k pánovu masitému obličeji, ozdobenému

bezvadně hrotitým, černým, vzhůru natočeným knírkem, podobným těm fajfkám, jimiž se

zatrhují jednotlivé položky v účtech nebo soupisech inventáře. – To je dobře, řekl tatínek

krupař a zamnul si ruce. – Tak se můžete políbit, děti, a buďte moc a moc šťastni“ (Neff,

1998, s. 14).

Další omezení neměla všeobecný charakter, ale vztahovala se na určité skupiny

obyvatel, především z řad státních zaměstnanců. Státní úředníci se mohli ženit až po dosažení

určitého služebního postavení a minimálního platu, učitelé, až se stali řídícími, vůbec se

nesměli ženit vysokoškolští asistenti. Učitelky se nesměly vdávat až do roku 1919, pokud se

chtěla učitelka vdát, musela opustit státní službu.

Daleko silnější omezení platila pro příslušníky ozbrojených složek. Do roku 1858

platilo nařízení, že se nesmějí ženit muži, kteří neabsolvovali vojenskou prezenční službu,

u důstojníků byla omezení ještě přísnější. Důstojník rakouské armády měl výsadní postavení

ve společnosti a přepokládalo se, že povede velmi okázalý a nákladný život. Proto byl

zaveden institut „důstojnických svatebních kaucí“. Rodina dívky, která si brala důstojníka

rakouské armády, musela disponovat značným majetkem, jehož výnos musela uložit

u ministerstva války. Tento výnos pak měl sloužit k zlepšení manželových příjmů. O tom,

zda nevěsta vyhovuje daným požadavkům, rozhodovaly důstojnické sňatkové komise. Četníci

se mohli ženit za Rakouska teprve tehdy, když se stali veliteli samostatné četnické stanice.

26

2.1.2 Věno

Velmi důležitou institucí manželského majetkového práva bylo věno. Výše věna se

lišila od společenské vrstvy, ze které nevěsta pocházela, a byla jednou z nejdůležitějších

součástí svatební smlouvy. U nejnižší společenské třídy, bez majetku, věno většinou obnášelo

nejnutnější výbavu, kterou si dívka opatřila vlastní prací ve službě, či dar který dostala od

svých pánů za službu. U střední třídy a úředníků, se očekávalo, že žena přinese do

manželství slušné zařízení domácnosti, u začínajících lékařů či advokátů věno ženy slibovalo

zařízení ordinace, či kanceláře. Nevěsty se mohly povznést sňatkem o stupeň výše na

společenském žebříčku, naopak dívku z vyšší společenské třídy, ale bez náležitého věna,

čekalo často společenské znevážení. Roli nehrálo jen věno samo o sobě, ale také postavení

rodiny dívky ve společnosti. „Já jsem se, jemnostpaní, zasnoubil s dcerou prezidenta

krajského soudu - vpadl do maminčina ječení Josek, zlý náhle pobledlý, oči seškvířené. –

S dcerou prezidenta krajského soudce se ožením třeba hned na místě, ale tady slečna není

dcera prezidenta krajského soudu. Vy jste mě podvedli, jemnostpaní, když chcete něco vědět,

vy jste mě nalákali falešnými předstíráním, pravda, a já u vás už nemám co pohledávat“

(Neff, 1998, s. 86).

2.1.3 Společenské vrstvy a manželství

Podoba manželství se odvíjela od společenské vrstvy, do které manželé náleželi. Mezi

nejvyšší společenskou třídu patřila šlechta. Ta si zachovávala své zvyklosti i jasné znaky,

které ji odlišovaly od ostatních sociálních tříd. Dívky z šlechtických rodin byly podrobeny

důkladné přípravě na manželský život. Ten obnášel reprezentaci dané společenské vrstvy.

Daný sňatek domlouvaly rodiny snoubenců. Dívka musela být ze stejně urozené rodiny

a hlavním účelem manželství bylo zachování či zvětšení majetku, politické moci a zajištění

dědice rodu. Šlo o uzavírání rovnorodých14 sňatků.

Po celé 19. století tvořily významnou část společnosti střední vrstvy. Mezi střední

vrstvy patřili řemeslníci, sedláci, střední drobní podnikatelé. „Ze střeních vrstev často vzešli

představitelé moderní inteligence, k níž vedle advokátů patřili např. také lékaři, středoškolští

profesoři, ředitelé měšťanských škol, novináři.“ „Neodmyslitelnou součástí středních vrstev

tak byli státní a soukromí úředníci“ (Lenderová, 2005, s. 16). U těchto vrstev byl sňatek

taktéž důležitou majetkovou dohodou.

14Sňatky se členy jiných vládnoucích (či dříve vládnoucích) dynastií římskokatolického vyznání.

27

Ke konci století s nastupující pokrokem ve všech oblastech života, nastupuje do

manželství i význam lásky a vzájemného porozumění. Poměrně do té doby přísná pravidla pro

výběr manželského partnera se uvolňují, připouští se i vzájemné sympatie při výběru

životního partnera. Stále se však dodržuje zásada sňatků ze stejné sociální třídy a snoubenců

podobného sociálního postavení. Hlavním úkolem muže bylo finančně zabezpečit rodinu,

posláním ženy byla oddanost muži, péče o domácnost a děti. Žena měla být svědomitou

matkou, vytvářet zázemí pro manžela a udržovat dobré jméno rodiny. Žena v této společenské

třídě vzhledem k počtu sloužících v domácnosti či na statku, musela být i zdatnou

organizátorkou celého chodu domácnosti. „Na tomto základě „omezení individualismu pro

ženy“ fungoval obecně přijímaný a praktikovaný model buržoazní rodiny několik staletí.“

„Ženy v něm byly primárně zaměřeny nikoliv na svůj individuální rozvoj, ale na blaho svých

dětí. Muži pak nikoli na svůj individuální rozvoj, ale na blaho svých žen – anebo, chcete-li, na

blaho rodin“ (Možný, 1990, s. 91).

Poněkud odlišná situace byla u nejnižších vrstev. Bylo to především venkovské

obyvatelstvo, mezi něž patřili chudí rolníci, domkaři, podruzi, dvorská a selská čeleď. Dolní

vrstvy taktéž zahrnovaly tovaryše a početnou skupinu služebnictva. S rozvojem průmyslové

výroby přicházelo nekvalifikované venkovské obyvatelstvo do průmyslových závodů na

místa pomocných dělníků. Vznikla nová sociální vrstva - průmyslové dělnictvo.

V nejnižších vrstvách byly nevěsty zpravidla bez věna a braly si muže stejně

nemajetné. Ekonomický faktor u těchto sňatků nebyl tak významný, jako u vyšších tříd. Ve

větší míře zde hrála roli vzájemná náklonnost. Se sňatkem však obvykle končil i čas lásky.

Chudí snoubenci se většinou zadlužili ihned na počátku manželství a živořili pak dlouhá

desetiletí, aby splatili dluhy za nezbytné zařízení domácnosti. Ženu čekala často jen dřina,

starost, jak vyjít s penězi na obživu, stálá těhotenství, porody, kupa dětí a často opilý manžel.

Mezi těmito vrstvami, zvláště mezi dělnictvem, byla také častější nesezdaná soužití.

Velmi citelným zásahem do života společnosti byly na počátku 20. století světové

války. Válka měla citelný dopad na život rodiny a manželství. Muži odešli do války a na

ženách zůstala povinnost se postarat o rodinu a děti, zastat každodenní povinnosti v době

velkého nedostatku. „Válka rozehnala členy rodiny, vystavila muže nebezpečí smrti a ženy

riziku znásilnění či prostituce. „Ještě více to platí o dvou světových válkách 20. století, které

vedly k dlouhodobému odloučení manželů, k odkládání sňatků a zakládání rodin, k rozšíření

28

nevěry, prostituce a rozvodu, tedy vlastně k úpadku právě těch hodnot, za jejich zachování se

ve válce údajně bojovalo“ (Goody, 2006, s. 135).

V důsledku 1. světové války výrazně klesla sňatečnost a porodnost, což značně

destabilizovalo věkovou strukturu obyvatelstva. „Celkový počet narozených dětí v českých

zemích se v tomto období intenzivně snižoval. Zhruba šestina až pětina živě narozených dětí

se v letech 1914 -1918 nedožila svých prvních narozenin. Z důvodů vysoké kojenecké

úmrtnosti tvořily děti ve věku 0-4 roky nejpočetnější skupinu zemřelých.“ (Český statistický

úřad, 2012).

Po ukončení války došlo k nárůstu uzavírání sňatku, docházelo ke kompenzaci

válečných let. K tomu také přispěly zákonné úpravy. Československá manželská novela

z roku 1919 snížila hranici věku vstupu do manželství na 21. let, odstranila řadu překážek,

zavedla institut rozluky, kterému předcházel institut rozvodu od lože a stolu15. K určitému

snížení sňatečnosti došlo v průběhu hospodářské krize, ale poté se opět počty sňatků

vyrovnávaly, sňatky uzavírali lidé, kteří jej odkládali z důvodů nepříznivé ekonomické

situace. „Ur čitou zvláštností je pak úroveň sňatečnost během 2. světové války. Ač by se

v tomto období dal očekávat pokles, tak pravda je taková, že se udržela příznivá úroveň

sňatečnosti. Důvodem pro toto chování byla snaha vyhnout se totálnímu pracovnímu nasazení

– proto se vstupovalo do manželství a ženy se snažily co nejrychleji otěhotnět“ (Dimitrová,

2007, s. 1).

2.2 Padesátá léta 20. století aneb Jsme si všichni rovni

Po druhé světové válce nastala doba rozvoje a budování. Předválečné Československo

patřilo k vyspělým demokratickým a prosperujícím evropským zemím. V době 2. sv. války

nebyla republika vystavena devastujícímu bombardování, průmysl i zemědělství byl ve

značné míře stejně zachován. Od západní demokratické společnosti nás v roce 1948 odřízl

revoluční převrat, který měl za následky změnu celé společnosti a tím i dopad na soukromý

život, manželství a chápání rodiny. Bylo omezeno na minimální míru vlastnictví soukromého

majetku, vše patřilo všem, tedy lidu, a vlastně nikomu. Soukromý majetek byl znárodněn

a přestaly existovat sociální třídy. Hlavním úkolem byla likvidace „starých pořádků“. Začala

éra budování „nové“ společnosti a společnost tvoří především lidé a jejich rodiny.

15 Rozvod od stolu a lože – manželé nemuseli spolu žít, ale neznamenalo to zánik manželství a zavazovalo je

to k věrnosti. Rozluku lze přirovnat k dnešnímu rozvodu manželství.

29

V lednu 1950 vstoupil v platnost zákon o právu rodinném, který zcela změnil

podmínky i pohled na manželství a rodinu. Stát převzal dozor nad úpravou manželství již od

jeho vzniku. Jak uvádí důvodová zpráva k tomuto zákonu „Lidově demokratická republika

proto potřebuje nové rodinné právo, které bude zákonným podkladem pro zdárný vývoj rodiny

v období budování socialismu. Zaručuje vytvoření stejných podmínek pro rozvoj všech

občanů, mužů a žen, a stanoví, že všichni občané mají míti stejné možnosti a stejnou

příležitost uplatňovat se jako členové nové společnosti. Socialistická rodina se zakládá

dobrovolným a svobodným svazkem muže a ženy, spočívajícím na osobní náklonosti

a vzájemné úctě a slouží přirozeným tužbám zdravých lidí a především výchově dětí.

Socialistická rodina je pevným kolektivem, jehož členové si poskytují navzájem morální

a materiální pomoc a starají se jeden o druhého, je kolektivem pracujících, jehož zájmy

nejsou v rozporu se zájmy celku, nýbrž který sleduje především společný zájem všech, zájem

společnosti, který zajistí zvýšení životní úrovně všech pracujících a nerušený rozvoj jejich

duševních schopností“ (Knapp, 1956, s. 179).

Sňatky bylo možné uzavírat od 18. let, zákon odstranil mnoho překážek, při uzavření

manželství a zavedl výhradně civilní formu uzavření manželství. Od Tridentského koncilu

bylo uzavření manželství spojeno s náboženským obřadem v prostorách kostelů či chrámů.

Nyní se platný sňatek mohl uzavřít pouze v prostorách národních výborů, prohlášení přijímal

předseda národního výboru. Po staletí silně zakořeněná tradice nešla ovšem odstranit ze dne

na den. V menších městech, a zvláště pak na vesnicích, obřad probíhal tak, že mladý pár

v civilních šatech s dvěma svědky absolvoval úřední sňatek na příslušném národním výboru

a poté následovala teprve svatba, tedy pouze již náboženský obřad, v kostele, za účasti

ostatních hostů16.

Při „budování socialismu“ museli být všichni zaměstnáni, vyvlastněním majetku se

téměř setřely ekonomické rozdíly, mladí lidé vstupovali do manželství na základě vzájemných

citů a velmi často z důvodu těhotenství ženy. „Ti, kdo dospívali na počátku padesátých let,

patřili k první generaci, kde muži přestali čekat se sňatkem na plnou hospodářskou

samostatnost a základní úspěch v povolání. Tím se snížil i věkový rozdíl mezi ženichem

a nevěstou“ (Možný, 1990, s. 157).

16 Generace, která v tomto období uzavírala manželství na otázku, kde měli sňatek, odpoví názvem kostela,

až po dlouhém vzpomínání si uvědomí, že před tím byli „někde na úřadě“.

30

Mateřská dovolená trvala tři měsíce a poté většina žen nastupovala opět do

zaměstnání. Péče a výchova dětí se stala kolektivní záležitostí, stát budoval rozsáhlou síť jeslí,

mateřských školek, dokonce vznikla nová instituce „týdenních jeslí“. Rozsáhlá sít těchto

zařízení však více sloužila potřebám matek, mnohem méně potřebám dětí. Pro mnoho dětí

takto časné odloučení od matek znamenalo psychické strádání a vysokou nemocnost. „Ženám

byla jejich pracovní mobilizace předložena jako dosažení rovnosti, jako cesta jejich

emancipace: rovná účast v placeném zaměstnání a rozsáhlý, energetický realizovaný program

na osvobození ženy od handicapu mateřství, to bylo něco, o čem jejich vrstevnice, pokud

hájily egalitární17 princip v západních společnostech, začínaly teprve snít“ (Možný, 2006,

s. 180).

Skutečnost však byla mnohem přízemnější. Většina matek budila své děti brzy ráno,

poté je předala do kolektivního zařízení a běžela do práce. Velmi omezená nabídka služeb,

nedostatek zboží, dlouhé fronty téměř na všechno, způsobovaly často, že žena byla uštvaná

a znavená z povinností, které na ni byly kladeny. Bohužel její výdělek byl nutností, manžel

by ze svého platu v této době jen těžko rodinu uživil.

Jak řekla socioložka Jiřina Šiklová na semináři 6. listopadu 2006 v Praze na téma

Emancipace žen za socialismu a dnes. „Neexistuje jedna odpověď na to, jaké to bylo za

socialismu, ani na to, jak žily v tomhle systému ženy. Nebylo to jen dobré ani jen špatné. Ale

kruté v letech 50., trochu nadějné v letech 60., tvrdě normalizační v 70. letech a o trochu

méně drsné v osmdesátých. V 50. letech např. neunikly represi řeholnice, ženy politických

vězňů a skutečnou socialistickou ženu ztělesňovala pracující „žena budovatelka“ ovládající

práci u těžkých strojů, v továrnách i v zemědělství. Stále však byly ženy odsunovány do

podřadnějších pracovních pozic“ (Ortenová, 2006, s. 3).

K určitému uvolnění došlo v šedesátých letech. Navíc se silněji začaly projevovat

důsledky rané kolektivní péče o děti. Ve velkých kolektivech byly děti často nemocné, matky

trávily více času na tzv. „paragrafech“ nežli v zaměstnání. Náklady na dítě v jeslích byly

mnohem větší než přínos pracující matky. „Náklady na jedno místo pro dítě v jeslích se

ukázaly být mnohem vyšší, než činila kapitalizovatelná nadhodnota z práce zaměstnané ženy“

(Možný, 2006, s. 181).

17 Rovnoprávný, egalitární model, model ve kterém oba partneři vykonávají stejně náročné zaměstnání a péči

o domácnost a děti si mezi sebe dělí rovným dílem.

31

Od poloviny 60. let se začala prodlužovat mateřská dovolená. „Pediatři,

psychologové a pedagogové začali znovu objevovat, že malé dítě potřebuje matku.

S patnáctiletým zpožděním začali číst Bowlbyho18 , který byl u nás v padesátých letech

denuncován jako buržoazní pavědec. Došlo k zvláštnímu paradoxu: egalitární model začal být

u nás tiše opouštěn právě v době, kdy na Západě nastupovala první generace žen odhodlaná

ho prosadit, a mnohé měly náš model péče o dítě a postavení ženy u nás za vzor“ (Možný,

2006, s. 181).

Nastalo celkové uvolnění politické a společenské situace. Na základě velkého úsilí

předních českých právníků, psychologů a pedagogů vstoupil v platnost nový zákon o rodině19,

který postavil rodinu na první místo mezi výchovnými institucemi. Hlavním účelem

manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí, rodina založena manželstvím se stává

základním článkem společnosti a společnost se snaží všestranně chránit rodinné vztahy,

nejčestnějším posláním ženy je mateřství.

2.3 70. a 80. léta 20. století – děti mají děti

Ve druhé polovině 60. let nastává období velkých sociálních změn. Na západ od

našich hranic probíhají v roce 1968 studentské bouře, hnutí hippies, na svět přichází velmi

účinná antikoncepce - antikoncepční pilulka a nitroděložní tělísko. Dospívá generace

poválečného „babyboomu“, která v drtivé většině nepocítila ekonomický nedostatek, ve velké

míře dosáhla středního a vysokoškolského vzdělání a je ovlivňována masovými multimédii.

Vzrůstá úroveň sociálního zabezpečení, celková životní úroveň, narůstá podíl vysokoškolsky

vzdělaných a ekonomicky nezávislých žen ve společnosti. „Mladí lidé totiž začali poznávat,

že je mnohem výhodnější rozložit jednotlivé životní starty (sňatek, budování domácnosti,

zahájení pracovní kariéry, zahájení rodičovské dráhy) do delšího období místo dřívější

kumulace v úzkém časovém rozmezí. Tento trend byl podporován konceptem plánování

rodiny, který se stával stále více veřejným statkem. Moderní antikoncepce také snížila

vynucené sňatky z důvodu těhotenství ženy a úplná liberalizace potratových zákonů, k níž

došlo v mnoha západních zemích na počátku 70. let, jim pak zasadila téměř smrtelnou ránu“

(Rabušic, 2001, s. 184).

18 John Bowlby – slavný britský psychiatr a psycholog, v díle Vazba aneb teorie kvality raných vztahů mezi

matkou a dítětem, klade důraz na blízký a nepřerušovaný vztah s matkou. 19 Zák. č. 94/1963 Sb. O rodině, mnohokrát novelizován je stále platný.

32

K legitimaci sexuálního života a společného bydlení již nebyl potřebný oddací list.

Zvyšoval se průměrný věk v době prvního sňatku a otevřela se otázka, zda je manželství

vůbec potřebnou institucí. Díky sociální politice především severských zemí, která spočívala

v řadě různých přídavků, výhod a úlev pro svobodné matky, začaly mnohé páry od sňatků

ustupovat, a to i v případě, že se jim narodily děti.

V průběhu těchto let se radikálně mění pohled na rodinu a manželství. „Tato sexuální

revoluce odmítla už radikálně a otevřeně monopol manželství na sex, emancipovala sex nejen

od reprodukce, ale i od romantické lásky, a učinila ho plně legitimním samostatným zdrojem

slasti a novou oporou lidské identity“ (Možný, 2006, s. 139). Doposud manželství a založení

rodiny znamenalo výrazný bod v životní dráze jedince, představovalo stav dospělosti,

pravidelného sexuálního života, ekonomické nezávislosti, sociálního statutu. V ohnisku

pozornosti manželství byly děti, jejich výchova a velká část rodinných investic byla spojena

s dětmi. V průběhu 70 až 80. let toto vše zaniká. „Cílem manželství je egalitární partnerský

vztah, v němž štěstí jedince je jeho existence“ (Rabušic, 2001, s. 166). Ve většině průmyslově

vyspělých zemí všechny tyto procesy pak přinesly historicky nevídaný pokles porodnosti pod

úroveň prosté reprodukce.

Česká společnost si na tyto uvedené změny musela ještě dvacet let počkat. Po

uvolněné situaci a naději na svobodný život na jaře 1968, ukončila veškeré naděje invaze

spojeneckých vojsk varšavské smlouvy, následná okupace sovětskými vojsky a léta

normalizace. Uzavřely se hranice, šance studovat nebo pracovat v zahraničí byla pro většinu

obyvatel téměř nulová. O kariérním postupu v zaměstnání se rozhodovalo na základě

„politické angažovanosti“, nikoliv na základě vzdělání či pracovních schopností. Celková

společenská atmosféra způsobila, že mnoho lidí zlhostejnělo, začali se starat o sebe, uzavřeli

se do rodin a utíkat na své chaty a chalupy. Jedinou možností, jak se realizovat, je zakládání

rodin a plození dětí. „Nejen z politického, ale i z populačního hlediska se u nás zahnízdil

východoevropský režim, který byl diametrálně odlišný od režimu západoevropského“

(Rabušic, 2001, s. 10).

Výměnou za svobodu a odpovědnost byla rozsáhlá síť sociálních opatření. Populační

politika podporovala manželství v mnoha aspektech. Byty byly přidělovány přednostně

manželským párům, byla prodloužena mateřská dovolená, hojně budována síť mateřských

školek a družin, zavedena novomanželská půjčka párům do třiceti let a odpočet za každé

narozené dítě, plošné přídavky na děti. Systém sociální politiky umožňoval uzavření

33

manželství lidem, kteří studovali20 a ještě nebyli ekonomicky soběstační. Jistota zaměstnání

a celý tento systém sociálního blahobytu pak logicky vedl k zakládání rodin. „V roce 1973

bylo uzavřeno rekordních 99 518 sňatků. Průměrný věk při prvním sňatku klesl u mužů pod

25 let, u žen pod 22 let. Do dvaceti let věku bylo ženatých 10 % mužů a vdáno téměř 50 %

žen. Těžiště sňatečnosti mužů se přesunulo do věku pod 25 let, ve 25 letech žilo v manželství

na 70 % mužů a více než 86 % žen“ (www.demografie.info.cz). Tak jako se

v demokratických společnostech prodlužoval věk při vstupu do manželství, tak u nás se

naopak začal rychle snižovat. Do manželství vstupovali lidé velmi mladí, často ještě

ekonomicky nesoběstační, bez vlastního bydlení. K tomu taktéž přispívala celkově nízká

dostupnost a úroveň antikoncepce, kdy více jak dvě třetiny nevěst bylo těhotných.

„V domku Mirčiných rodičů mají mladí svůj miniaturní byteček. Vše je malé –

kuchyňka, koupelna i obývací pokoj. Tomu vévodí módní hit sezony - fototapeta přes celou

stěnu. Rozkvetlý strom v krásné krajině. Pod ním úplně nová sedačka, včera koupená na

novomanželskou půjčku… Antonín: Tak zatím máme pořád co dělat. Teprve od pátku máme

manželskou půjčku, takže budeme kupovat ještě ledničku, pračku, sporák musíme z toho

zaplatit a v brzký době auto, abysme teda měli, protože to máme pujčený, zatím. A abysme

byli taky pojízdný potom. Mirka: - Budeme si jezdit vlastním autem! - Šťastně se uculuje...-

Hádáte se někdy, máte nějaké konflikty? Tonda u sporáku míchá sunar: - Pravidelně dvakrát

za měsíc. Tak osmýho a pětadvacatýho při výplatě.- Mirka: - Tonda bral opravdu málo,

a když jsme neměli peníze, tak jsme nevěděli, nebo já nevěděla, z čeho jako budu kupovat

nákupy, a prostě nebejt našich, tak nevím, nedovedu si to představit“ (Třeštíková, 2006,

s. 23).

Mladí lidé často spoléhali na pomoc rodičů a státu. Uzavírání takto nezralých

manželství, nemožnost vlastního bydlení, často ekonomická závislost na rodičích s sebou

nesla také negativní důsledky. Téměř padesát procent takto mladých manželství se do sedmi

let rozvádělo.

Snad nejlépe situaci v těchto letech popisuje sociolog Ivo Možný v předmluvě ke

knize Manželské etudy21 „V Československé socialistické republice se v sedmdesátých letech

20 Systém vysokoškolských manželských kolejí, sociální stipendia, poplatek za dítě studentů v jeslích činil na

jeden den 1Kčs. 21 V roce 1980 začala natáčet dokumentaristka Helena Třeštíková časosběrný dokumentární seriál Manželské

etudy. Po dobu šesti let sledovala šest párů vstupujících do manželství poprvé, bezdětné, ve věku osmnácti až čtyřiadvaceti let. Vznikla poprvé longitudinální studie na úrovni dokumentárního filmu. K daným párům se opět vrátila s kamerou téměř po devatenácti letech, v roce 2006 vyšla knižní podoba tohoto dokumentu.

34

rodilo ročně až 190 tisíc dětí, tedy skoro dvakrát tolik, co dnes. A skoro všechny se rodily do

manželství. Asi nikdy předtím v dlouhé historii osídlení české kotliny a moravského úvalu

nepoklesl podíl nemanželských dětí pod pět procent jako tehdy, a sotva už kdy poklesne; dnes

se jejich podíl blíží třetině. Tehdy však prakticky každý, kdo měl tělo, jež ho doneslo na

sňatkovou matriku, na ní také došel. Sňatečnost dosáhla rekordní výše: devadesát pět procent

mužů i žen z té generace uzavíralo manželství. A dvě třetiny nevěst bylo těhotných. Bezdětná

nezůstala z této generace žen nakonec ani každá dvacátá. Prvorodičky byly mladinké,

s výjimkou Turecka, které tak do Evropy nepatří, byly Češky nejmladšími maminkami

v Evropě, nejčastější věk matky při narození prvního dítěte byl dnes neuvěřitelných dvacet let.

Hmotné podmínky, do kterých se tehdy děti rodily, byly z dnešního hlediska naprosto příšerné

– osm z deseti mladých rodičovských párů nemělo svůj vlastní byt. Mít vlastní hnízdečko je

ovšem až biologický imperativ, a tak mladí tatínkové zráli při míchačkách. Na českém

venkově zedničili všichni, bez rozdílu povolání a kvalifikace: druhé dítě se rodilo vesměs „do

vlastního“. Připočteme li k tomu, že povinná dvouletá vojenská služba muže visela nad

mladými páry jako skličující hrozba drtivé rány rodinnému životu, je vlastně svědectvím

nezdolnosti rodiny, kolik párů při sobě vydrželo“ (Třeštíková, 2006, s. 7).

2.4 90. léta 20. století – sňatek se odkládá

Sametová revoluce v roce 1989 znamenala významný zvrat v české společnosti.

Změny však nenastaly ze dne na den. Počáteční nadšení a euforii časem vystřídala realita

běžného života. Občané po čtyřiceti letech byli volní a svobodní, mohli cestovat, mohli

studovat, mohli začít podnikat. A také se museli začít učit být zodpovědní za svůj život.

Žádná vládnoucí strana jim nestála za zády a neurčovala, co smí a co nesmí. Pro řadu běžného

obyvatelstva tato změna byla až bolestná. Možnost vyjet do zahraničí a koupit vše, byla

vystřídána možností ztráty zaměstnání. Většina obyvatel doufala, že ze dne na den bude naše

společnost na stejné ekonomické, sociální a společenské úrovni, na jaké byly ostatní

demokratické společnosti, které tento systém budovaly řadu let. Domnívala se, že jim

zůstanou jistoty socialismu a zároveň získají výhody kapitalismu. „Politický zlom na konci

roku 1989 odstartoval celé polovině Evropy nepříjemný, bolestný a vleklý proces sociální,

politické a ekonomické transformace. Přinesl s sebou ztrátu starých jistot, obtíže zvládání

nových pravidel společenského života, v některých menších, v jiných větší ekonomické

strádání“ (Možný, 2002, s. 184).

35

Nejstarší generace přijala dané změny s odstupem mnoha životních zkušeností. Tato

generace většinou zažila válku, totální nasazení, normalizaci a nyní demokratickou

společnost. Nejtěžší změny čekaly na tzv. střední generaci. Tato generace toužila po svobodě,

většina se však narodila za reálného socialismu, nezažila bídu, měla vždy jistotu zaměstnání.

Rodiče dorůstající generace, která by se v těchto letech měla ženit a vdávat, byli ve velmi

produktivním věku. Své děti měli většinou velmi mladí, ty nyní byly téměř dospělé

a samostatné. Této generaci nastalé změny umožňovaly se realizovat jinak, než jen v rolích

hlídajících babiček a dědečků. V sedmdesátých letech rodily ženy své první děti do dvaceti

let věku. O dvacet let později obstarávají zodpovědné matky svým dcerám antikoncepci

s předstihem. Jejich dcery mají možnost studovat, cestovat, učit se jazyky a být už opravdu

nezávislé na svých manželích22. „Po pádu komunistického režimu v roce 1989 zažívají rodiny

těžkosti, na něž nikdo nebyl připraven – ani rodiče, ani děti, ba ani pracovníci rodinných

a manželských poraden, na které se lidi s těmito problémy nejčastěji obracejí. Většina těchto

problémů souvisí otevřením prostoru pro nové druhy společenského uplatnění dospělých

mužů a žen“ (Matoušek, 2003, s. 42).

Všem změnám se nejlépe přizpůsobují mladí lidé. Mladým lidem se v porevolučních

letech otevřely zcela jiné možnosti. Mohli cestovat, podnikat, budovat kariéru v zaměstnání,

studium se stalo dostupnějším. Vytváří se prostor pro různé individuální volby a různé životní

styly. O manželském životě mají jiné představy než generace jejich rodičů. „Hranice se

otevřely i opačným směrem: sebestředný, hédonistický životní styl bohatých západních

společností jsme začali napodobovat dříve, než jsme si na něj vydělali. Česká děvčata, která

se za starého režimu zajímala o mateřství, sotva dospěla, zjišťovala z Cosmopolitanu23, ale

i při svých potulkách po světě, že „život je jinde“. Podobně jako jejich vrstevnice v celé

západní civilizaci, na mateřství přestala spěchat. Po celá devadesátá léta všechny ročníky,

které dospívaly do věku, kdy dřív bylo obvyklé mít první dítě, mateřství odkládala“ (Možný,

2002, s. 24).

Začíná docházet k prudkému poklesu sňatečnosti svobodných a vzrůstá průměrný věk

vstupu do manželství. Vedle manželství se rozšiřuje nárůst nesezdaných soužití. Dramaticky

22 O patnáct let později se tytéž matky ptají, jestli jejich dcery nějaké manželé vůbec budou mít.

23 Cosmopolitan je mezinárodní časopis pro ženy, ve svých článcích se zaměřuje na vztahy a sex, zdraví, kariéru, celebrity, módu a krásu.

36

klesá porodnost. Chování mladé generace při rozhodování o založení rodiny se tak přiblížilo

trendu, který započal v západoevropských zemích v druhé polovině šedesátých let.

Mění se koncepce představ a budoucích plánů mladých lidí. Stále více této mladé

populace a to bez rozdílu pohlaví, si uvědomuje, že pouze oni rozhodují, jaký si vybudují

ekonomický a sociální status, jakou budou mít životní úroveň. Pro většinu nabývá důležitosti

jejich vzdělání, různá studia se postupně prodlužují, po studiu se otvírají nové možnosti při

budování profesní kariéry. „Radikální obrat přišel s počátkem devadesátých let. Česká

společnost začala procházet zásadní proměnou, že ji lze označit za proměnu

paradigmatickou24 “ (Rabušic, 2001, s.10). Mladí lidé se mohou realizovat a nacházet

uspokojení v mnoha jiných životních aktivitách, než je starost a péče o rodinu a děti. Začínají

odkládat sňatky a založení rodiny na pozdější dobu, nebo neplánují tento životní krok vůbec.

„Akcent na úlohu individua, na seberealizaci a na rozvoj osobnosti a osobního štěstí znamená

velkou kulturní změnu ve společenských hodnotách i normách. Oblastí, v níž je uvedený

proces velmi zřetelný, je sféra reprodukčního chování člověka a manželských a sexuálních

vztahů“ (Rabušic, 2001, s. 170).

Změny v české porodnosti, sňatečnosti i potratovosti byly natolik hluboké, že se pro

tyto změny demografického chování obyvatel začal používat termín demografa Dirka van de

Kaa – druhá demografická tranzice25. Toto chování spočívá ve změnách v časování uzavření

manželství, zakládání rodiny a celkovém poklesu plodnosti. Dochází k oddalování narození

dětí, sezdané soužití je nahrazováno nesezdanými soužitími. „Van de Kaa ve své práci z roku

1994 vymezil tři hlavní okruhy, ve kterých došlo k význačným změnám v posledních

desetiletích a které působí na reprodukční chování populací. Jsou to strukturální procesy,

kulturní procesy a technologické procesy. Mezi první patří sociální a ekonomické změny, tedy

především vývoj vzdělanosti, zejména mezi ženami. S tím souvisí i rostoucí emancipace žen

a jejich ekonomická nezávislost. Druhý proces souvisí s individualizací a důrazem na

svobodu jedince. K technologickým pokrokům patří především stále se zkvalitňující

antikoncepce“ (Chaloupková, 2004, s. 14).

24 Proměna, kdy se radikálně mění ustálené způsoby přemýšlení o problémech, jakož i způsoby jejich řešení. 25 Za první demografickou tranzici je označováno období změn, které probíhaly v Evropě od konce 17.

století, které lze obecně označit jako snižování vysoké plodnosti a úmrtnosti.

37

3 Nemanželské děti a jejich svobodné matky

Tak jako manželství samo je starý problém nemanželských dětí. Po celá staletí, kdy

manželství bylo jedinou legální institucí, která dávala výhradní právo na sexuální život, se

rodily děti mimo tento svazek. Předmanželský a mimomanželský pohlavní styk byl církví

vždy důrazně odmítán a byl prohlašován za smilstvo či cizoložství. Úroveň antikoncepce

byla v tomto období obecně nulová a tak častým následkem sexuálního styku bylo zplození

dítěte.

3.1 Nemanželské dítě aneb Dítě „nepočestně zplozené“

Otěhotnění mimo manželství představovalo pro ženu skutečnou pohromu a porodit

nemanželské dítě bylo hanbou nejen pro ženu, ale i její rodinu. Svobodné matky a jejich

nemanželské děti byly často vyloučeny na okraj celé společnosti. Jistým svědectvím, jak

chápala společnost narození nemanželského dítěte, jsou zápisy narození do matričních knih.

„V 17. století faráři často používali velmi expresivní jazyk k těmto zápisům, nemanželské děti

bývaly často zapisovány na konci matriky ve zvláštním oddíle a označovány jako „panchart,“

„parchant,“ „z lože zmrhaného“ nebo „zkaženého,“ označením „z levého boku.“ Jejich

matka byla „kurva jakási,“ či „dorota zmrhaná“ bez uvedení příjmení“ (Hradecká, 2000,

s. 6). Berounská matrika z roku 1601 nesmlouvavě označuje, že se jedná o nemanželské dítě,

zápisem „neřádně zplozený, v 6 měsících po oddavkách na svět narozený.“ „Nemanželskou

matku jmenuje „šlundra“, syn dostává jméno „Ismael“ (Bartůněk, 1940, s. 12).

Dívka, která porodila nemanželské dítě, většinou ztratila naději uzavřít v budoucnu

manželství. Často se od dívky odvrátila její rodina, pozbývala práva na dědictví po rodičích.

Ženy se proto často uchylovaly k různým prostředkům, jak se nechtěného těhotenství zbavit.

Od různých „zaručených lektvarů“ až možnosti nelegálního potratu. Tento laický způsob

provádění potratů andělíčkářkami26 však znamenal přímo ohrožení života ženy a tak se

k němu uchylovaly ženy v případě, že smrt pro ně byla menším zlem než porodit nemanželské

dítě. „Venkovská děvčata se nemanželského mateřství obávala tak velice, že dost často se

pokoušela usmrtit novorozené dítě, aby jejích poklesek nevešel ve známost“ (Klabouch, 1962,

s. 86).

26 Většinou vysloužilá porodní bába nebo kořenářka. Jejím úkolem bylo pomáhat ženám od nechtěného

plodu.

38

Obvyklou praktikou, jak se zbavit nechtěného dítě, také bylo odkládání novorozenců

na schody kostelů či klášterů, nebo přímo do nalezinců a sirotčinců27. Svobodná dívka, která

utajila své těhotenství a poté odložila dítě, se nemusela bát hanby z nemanželského porodu

a měla šanci se vdát.

Pokud se nemanželskému dítěti podařilo přežít,28 nečekalo ho příliš šťastné dětství.

Pokud žilo se svou matkou, bylo její ekonomicky a společensky trvalou přítěží a bránilo ji

vstoupit do normálního rodinného života. Pro svůj nemanželský původ byly tyto děti často

zesměšňovány a vyloučeny z mnoha možností normálního života. „Pokud se nemanželské

děti dožily dospělého věku, byly pro svůj nemanželský původ vyloučeny z učení se řemeslu

a nemohly být přijaty do cechů“ (Klabouch, 1962, s. 94).

Přes všechny tyto nesnáze spojené s nemanželským rodičovstvím narůstá v celé

Evropě od druhé poloviny 18. století počet nemanželských dětí. „N ěkteří autoři připisují

vzrůst počtu nemanželských porodů sexuálnímu osvobození žen v této době, jiní jejich větší

viktimizaci. Tento nárůst se považuje za důsledek rozšíření tržního kapitalismu, který způsobil

rozvrat rodinných vztahů a poskytl mladým ženám větší svobodu. Zároveň však byly takové

ženy méně chráněny svými rodinami, respektive vůbec. I dříve se často stávalo, že žena

otěhotněla před svatbou, ale tlak okolí zvyšoval pravděpodobnost, že ke sňatku nakonec

dojde, zatímco v nové nastalé situaci to už neplatilo“ (Goody, 2006, s. 174).

Díky vlivu osvícenství v 18. století se začíná pohled na svobodnou matku

a nemanželské dítě pozvolna uvolňovat. Jde o snahu o zachování života nemanželského

dítěte. Faráři byli nabádáni, aby se snažili přimět matku, označit otce nemanželského dítěte

a tím zajistit dítěti příspěvek na obživu. „Objevuje se ostré rozlišení mezi svedenou nevinnou

dívkou a mravně zkaženou poběhlicí. Zatímco počestná dívka si zaslouží veškerou pozornost

a ochranu ze strany státu a jeho institucí, prostitutka by těchto privilegií neměla požívat.

Preventivním krokem bylo i odstranění předsudků vůči nemanželským dětem a jejich

zrovnoprávnění s manželským „bezecnost“ jim již neměla bránit k získání vyučení či úřadu“

(Halířová, 2009, s. 85).

27 Nalezince byly součástí starých špitálů a později porodnic. Končily v nich mnohé nechtěné děti nebo děti

narozené z tajeného těhotenství. Sirotčince provozovala většinou církev. Sirotčince až do 19. století představovaly tvrdé prostředí s velmi vysokou úmrtností chovanců. Důvodem byl jednak vysoký výskyt infekčních nemocí, jednak hrála význačnou roli podvýživa. Sirotčince byly silně závislé na milodarech a sirotků a nalezenců bývalo často více, než pro kolik bylo jídlo.

28 Zápisy v matričních knihách vypovídají o mnohonásobně vyšší úmrtnosti těchto dětí než u dětí manželských – pokud dítě zemřelo do jednoho roku, úmrtí se zapisovalo k narození.

39

Velký význam pro zápis narození nemanželských dětí měl patent Josefa II. z února

1784, který přikazoval povinnost vést matriky narozených i jejich podobu. „Aby byl zřejmý

počet narozených vůbec, počet dětí každého pohlaví, zda jsou původu manželského či nikoliv,

třeba zavésti v křestním rejstříku tyto rubriky: rok, měsíc a den narození, domovní číslo,

křestní jméno dítěte, jeho pohlaví, udání je-li manželské či nemanželské. Křestní jméno

a přímení rodičů, jejich náboženství. Křestní jméno a příjmení kmotrů. U nemanželských dětí

se jméno otce do křestních knih nevpisuje, neboť tento zápis, možný je na základě udání

matčina, náhodné pověsti, nebo domnění duchovního správce, zůstává vždy dvojaký, snižuje

domnělého otce v očích světa a nemá žádného vlivu právního ani pro matku ani pro dítě.

Jméno otce u nemanželského dítěte lze jen tehdy připojiti, když se k tomu sám přiznává29“

(Bartůněk, 1940, s. 46). V roce 1801 nařízením dvorského dekretu vstupuje v platnost zásada,

že pokud se narodí manželce dítě i při dlouhé nepřítomnosti manžela, zapisují se tyto děti jako

manželské. Tato zásada přešla i do ustanovení občanského zákoníku, otci však dávala

možnost tzv. oduznání otcovství. Občanský zákoník z roku 1811 zahrnul ve svých

paragrafech i ustanovení o dětech nemanželských.

3.2 Postavení nemanželských dětí v Rakousku–Uhersku

a jejich právní postavení v občanském zákoníku 1811

Občanský zákoník z roku 1811 velmi důsledně rozlišoval v měřítku práv mezi dětmi

manželskými a nemanželskými. „Obě tyto skupiny definuje a určuje s notnou dávkou

nerovnosti práv a povinností dětí manželských i těch druhých“ (Attl, 2010, s. 166). Zákonná

domněnka manželského původu zaručovala, že děti narozené po uplynutí 180 dne od uzavření

sňatku a před uplynutím 300 dne od úmrtí manžela, nebo úplného zrušení manželského

svazku, byly považovány za děti manželské. Pokud tatáž manželka porodila dítě, mimo toto

stanovené období, svědčila právní domněnka nemanželského dítěte. Paragraf 158 tohoto

zákona obsahoval ustanovení, že nemanželské děti nemají práv dětí manželských. Pokud se

narodilo dítě matce, která byla provdána a nemohla být uplatněna 1. domněnka otcovství,

vdově nebo ženě rozloučené, dostalo dítě příjmení matky za svobodna.

Při narození nemanželského dítěte mohl být do knihy narození zapsán otec dítěte,

pokud za přítomnosti dvou hodnověrných svědků učinil prohlášení, že je otcem tohoto dítěte.

Neexistovala však možnost dohody na příjmení pro dítě – § 165 stanovil, že nemanželské děti

29 Doslovný autorův překlad císařského patentu z němčiny.

40

nemají nárok na rodné jméno otcovo, ani na šlechtictví, znak a jiné přednosti rodičů, ale mají

jméno30 matčino. Nemanželské dítě nemohl zastupovat jeho biologický otec, i když byl

uveden v rodném listě, ale zastupoval jej poručník, ustanovený soudem. Nemanželské děti

neměly právo dědit po svém otci, měly však právo žádat po svých rodičích přiměřenou výživu

a zaopatření. „Povinnost otce sice bylo poskytovat dítěti výživu, avšak nebyl-li schopen jí

dostát, přecházela tato povinnost na matku dítěte a dále na její rodiče“ (Attl, 2010, s. 167).

Otec nemanželského dítěte byl označován v textu zákona jako zploditel. Náklady na porod

a výživu matce byl povinen hradit po dobu šesti týdnů. Soud mohl v případech nemajetnosti

matky stanovit otci zálohu na výživné matce a dítěti a to v případě, že matka nežije

„necudným životem“.

Občanský zákoník obsahoval institut „dání jména“. Manžel matky dítěte, mohl

prohlášením u zemského úřadu dát dítěti své příjmení se svolením matky nebo dítěte. Dále

také obsahoval „institut“ legitimace31. Jedna z možností legitimace byla, že rodiče dítěte32,

následně uzavřeli sňatek, jejich děti se tak staly manželskými.

Svobodné matky byly stále společností odsuzovány a nemanželské děti měly

znevýhodněné postavení ve společnosti. V roce 1904 bylo na území Československa 7,4 %

nemanželských dětí. Často důvodem narození nemanželského dítěte byla skutečnost, že

v tomto období ještě existovala řada zápovědí a překážek k uzavření manželství. Rozvod

představoval velmi zdlouhavou a finančně nákladnou záležitost.

Počet nemanželských dětí se zvýšil v průběhu první světové války. „Podíl

nemanželských dětí na celkovém počtu narozených se počínaje rokem 1916 zvyšoval. V roce

1914 se v českých zemích narodilo mimo manželství 11,2 % dětí, v roce 1918 již 13,5 %; na

Moravě a ve Slezsku byl nárůst výraznější. Procento narozených mimo manželství úzce

souviselo s věkem matky. Z dětí, které se v letech 1914-1918 narodily matkám mladším

dvaceti let, bylo více než 60 % nemanželských. (Český statistický úřad, 2012)

Po vzniku první republiky, byla ze zákona odstraněna řada překážek k uzavření

manželství, ale stále zůstávalo v platnosti ustanovení o nemanželských dětech. Společenská

situace pro nemanželské děti a jejich matky byla stále stejná. Být svobodnou matkou

a nemanželským dítětem znamenalo stále silně negativní společenské stigma.

30 Myšleno příjmení. 31 Za určitých podmínek byla možnost přisoudit dětem nemanželským, zcela nebo částečně, postavení dětí

manželských. 32 Otec byl uveden v rodném listě.

41

3.3 Zrovnoprávnění nelegitimních dětí

Nový zákon o právu rodinném z roku 1950 přinesl zásadní změnu v pojímání dětí

manželských a nemanželských. Právní úprava zrovnoprávnila nemanželské děti manželským

ve všech směrech. Do matričních knih a do rodných listů se přestal zapisovat manželský či

nemanželský původ.

Rozsáhlá síť jeslí a mateřských školek umožňovala svobodným matkám se

ekonomicky postarat o dítě. Svobodné matky měly řadu sociálních výhod, přesto být

svobodnou matkou nebylo po stránce ekonomické, ani po stránce společenské jednoduché.

Silně zakořeněná tradice, že být svobodnou matkou je něco společensky negativního až

nemorálního, vytvářela u žen silný podvědomí nátlak „muset se vdát“. Těhotenství partnerky

představovalo pro muže podvědomou povinnost se oženit. Nátlak uzavřít manželství z důvodu

těhotenství často vyvíjely na mladé lidi jejich rodiny a společnost. Navíc, jak je uvedeno

v kapitole 2.3, stát rozsáhlými sociálními opatřeními silně podporoval vznik rodin, a rodinu

přestavovala manželská rodina s dětmi.

Těhotenství ženy se stalo závažným důvodem k uzavření manželství. Svobodné matky

představovaly většinou skupinu žen, které si partner z jakéhokoliv důvodu nechtěl, nebo

nemohl vzít. Většinou šlo o ženy samoživitelky, své děti vychovávaly bez jejich otců, za

pomocí svých rodin. Počet nemanželských dětí se postupně snižoval pod hranici deseti

procent. Značně k tomu přispěla skutečnost uzákonění interrupcí od roku 1958. O provedení

interrupce mimo zdravotní důvody rozhodovaly interrupční komise.33 Jedním z důvodů

zvláštního zřetele dát souhlas k interrupci, byl důvod obtížné situace vzniklé otěhotněním

neprovdané ženy. V sedmdesátých letech pak počet dětí narozených mimo manželství

nepřesáhl pět procent z celkového počtu narozených dětí. Od 80. let dochází k postupnému

nárůstu dětí narozených mimo manželství. Společnost nedělá rozdíly mezi dětmi

manželskými a nemanželskými a nikdo po této skutečnosti ani nepátrá. Označení „parchant“

je používá jako nadávka pro zlobivé děti a málokdo z mladší generace chápe skutečný

význam tohoto slova.

33 Interrupční komise vznikaly od roku 1958 při okresních ústavech národního zdraví, později při okresních

národních výborech. Původním úmyslem zákonodárců, kteří interrupční komise zavedli, bylo vytvořit platformu, kde by bylo možné informovat ženu o možných negativních následcích indikovaného potratu, pomoci jí překonat překážky, pro které se rozhodla těhotenství ukončit, a přesvědčit ji, aby se stala matkou.

42

3.4 Prudký nárůst mimomanželské plodnosti

Skutečným přelomem v počtu nemanželských dětí je období po roce 90. „Nápadným

fenoménem byl rychle rostoucí podíl dětí narozených mimo manželství, který vzrostl ze 7,4 %

v roce 1986 na 30,6 % v roce 2004, respektive 31,8 % v roce 200534“ (Rychtaříková, 2006,

s. 20). Ve společnosti vyvstávají otázky co je příčinou vzrůstajícího počtu nemanželských

dětí a co vede ženy k tomu, aby se stávaly svobodnými matkami. Jak uvádí ve své studii dále

J. Rychtaříková: „Uvedené procento bývá někdy zjednodušeně interpretováno jako projev

„westernizace“ demografického chování obyvatel České republiky. Pod tímto pojmem se

přitom myslí liberalizace chování, jejímž jedním z projevů je pluralizace rodinných forem

a to zejména ve smyslu posunu ke kohabitaci jako plnohodnotné alternativě manželství

legalizované sňatkem“ (Rychtaříková, 2006, s. 20).

Faktory, které ovlivňují nárůst počtu nemanželských dětí, se stávají novým problémem

celkového charakteru. Zůstává otázkou, zda tyto faktory jsou demografického charakteru,

nebo mají povahu změn hodnotového systému současné generace, nebo jsou výsledkem

působení ekonomických faktorů, či jsou jejich vzájemnou kombinací.

T. Katrňák (2006) ve své studii o nárůstu počtu svobodných matek v České republice

podává vysvětlení dvojím způsobem. Prvním důvodem je změna hodnotové orientace

mladých lidí. Mladí lidé dávají přednost před manželstvím formě nesezdaného soužití.

Příchod dítěte pro ně není důvodem ke vstupu do manželství. Podle tohoto vysvětlení by tedy

svobodné matky měly být vzdělané, ekonomicky dobře zajištěné, širokého kulturního

rozhledu, schopné bez ohledu na tradici a na základě vlastního názoru formulovat svou

budoucí životní dráhu.

Druhé vysvětlení se opírá o sociální rozměr, kdy ke zvýšení počtu nemanželských dětí

dochází důsledkem sociálně politických opatření. Systém sociálních dávek je štědřejší ke

svobodným matkám a příliš nemotivuje k uzavírání sňatků. V závěru svých studií T. Katrňák

uvádí: „Analýza našich dat ukázala, že třídní původ svobodných matek v české společnosti na

konci devadesátých let je oproti vdaným matkám nízký. Domácnosti svobodných matek jsou

ekonomicky chudé domácnosti. Svobodné matky žijí převážně ve velkých městech a se

zmenšujícím sídlem jejich počet klesá. Na základě těchto zjištění se nezdá být první hypotéza

pro vysvětlení nárůstu svobodného mateřství v české společnosti devadesátých let minulého

34 V roce 2010 se narodilo mimo manželství 40,3 % dětí (www.czso.cz).

43

století přijatelná. Otevírá se prostor pro další testování druhé hypotézy, kterou naše analýza

nevyvrátila“ (Katrňák, 2006, s. 55).

K podobnému závěru se přiklání taktéž D. Hamplová: „Podobný obraz neprovdaných

matek je však v radikálním protikladu k údajům, které lze vyčíst ze základních demografických

statistik. Děti mimo manželství, totiž rodí v Čechách ženy s nízkým vzděláním a s každým

dalším dosaženým stupněm vzdělání prudce klesá pravděpodobnost, že matka nebude v době

porodu vdaná“ (Hamplová, 2007, s. 142).

Ve své práci na toto téma dále Hamplová představuje závěry šetření SEMP 200635, ve

kterém značná část matek - respondentek, které žily v nesezdaném soužití, uvádí jako důvody,

proč si nevzaly otce svého dítěte, pochybnosti o kvalitě a budoucnosti vztahu a neochotu

mužů se ženit. Tyto pochybnosti jim však nebránily s tímto mužem žít a založit rodinu.

Značná část uváděla finanční výhody spojené s porodem mimo manželství. Systém sociálních

dávek vytvářel motivaci, aby se některé dvojice manželství vyhnuly.

Tato studie byla vytvořena v roce 2007. Reformní kroky v sociálním systému v roce

2008 přinesly podstatné změny v sociálních dávkách pro osamělé matky. „Zrušení delšího

nároku na „mateřskou“ samoživitelkám, přitvrzení podmínek i pro nárok na dávky státní

sociální podpory i zvýšení slev odečitatelných z daně na manželku a vyživované dítě vedlo

k tomu, že se rodinám s malými dětmi již téměř nevyplatí stylizovat se do neúplné rodiny,

i když se s klesajícími rodinnými příjmy ztráty předstíraných samoživitelek zpravidla snižují“

(Ettlerová, 2008, s. 49).

Počet nemanželských dětí se od tohoto období nijak nesnížil, naopak každým rokem

vzrůstá. Lze usuzovat, že systém sociálních dávek v současné době není nijak rozhodnou

motivací nevstupovat do manželství.

K většině narozených nemanželských dětí bylo určeno otcovství souhlasným

prohlášením rodičů a značná část těchto dětí nese příjmení po otci. Neexistuje však studie,

která by objektivně odpověděla na otázku, kolik matek v době narození a jak dlouhou dobu po

narození, žije s otcem svého dítěte, či dětí. Lze pouze konstatovat, že příchod dítěte do rodiny

není v současnosti pro značnou část populace důvodem k uzavření manželství.

35 SEMP – šetření Sociální a ekonomické podmínky mateřství, které v roce 2006 uskutečnilo Centrum pro

výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR.

44

4 Manželství z pohledu společenských věd

Manželství naplňuje mnoho funkcí a je určitým fenoménem, jenž v sobě nese řadu

různých významů. Pro společenské vědy, především pro sociologii, psychologii, právo,

pedagogiku či antropologii, představuje významné a zajímavé téma, zvláště v současné době,

kdy se stává instituce manželství celospolečensky diskutovaným tématem, zejména jeho

význam a smysl. Odborníci z těchto vědních oborů často hovoří o krizi manželství a rodiny

a zamýšlí se nad důsledky, které ztráta manželství jako určité společenské a morální hodnoty

s sebou přináší nebo přinese v budoucnu. Každá vědní disciplína pohlíží na tuto instituci ze

svého úhlu a užívá slovník charakteristický pro daný obor, ale v mnoha směrech vystihuje

totéž, co je pro manželství příznačné a co v manželství existuje a funguje. V dalším textu se

budeme věnovat manželství z pohledu sociologie, psychologie a práva.

4.1 Sociologie

Sociologie definuje manželství jako „ sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální

svazek mezi dvěma dospělými jedinci. Sňatkem dvou partnerů se stávají příbuznými nejen oni

sami, ale i jejich rodiče, sourozenci a další pokrevní příbuzní každého z nich. Vždy se

rozlišuje mezi rodinou a širším příbuzenstvím“ (Giddens, 1999, s. 154). V našem kulturním

okruhu je nejčastějším typem rodina, která je označována sociology a antropology jako rodina

nukleárního typu, která „ se skládá z dospělých manželů a jejich vlastních či adoptivních dětí

žijící ve stejné domácnosti“ (Giddens, 1999 s. 154). V současnosti jsou členové rodiny

svázáni úzkými citovými vazbami, rodinný život udržují v soukromí a soustřeďují se na

výchovu dětí. Manželské vztahy vznikají na základě osobní volby, která je výsledkem

citového vztahu a sexuální přitažlivosti. „Manželská rodina je považována za integrální

součást moderní doby našeho civilizačního okruhu a za jednu z klíčových institucí, jež mu

otevřely cestu k rozvoji a prosperitě“ (Možný, 2006, s. 115). Manželská rodina, vychází

z tradice křesťanství, která s sebou nese určitý prvek trvalosti manželství. Moderní společnost

tuto situaci zjednodušila možností rozvázání manželské dohody, na druhou stranu ponechává

možnost volby výběru partnera zcela na jedincích. Toto zvažování „kdy a s kým“ a zda

vlastně „vůbec“ je složitý proces, který má obecně ve všech společnostech systematické rysy.

Sociologie tento proces nazývá „sňatkovým trhem“.

45

4.1.1 Sňatkový trh

Sňatkovým trhem je sociologií považován „určitý sociální prostor, v němž dochází

k setkávání, vzájemnému oceňování, zvažování a vytřiďování párů, které potencionálně

směřují k manželství. Každý člen společnosti, který má o sňatek zájem anebo by mohl být

předmětem takového zájmu, tímto prostorem v určité fázi životního cyklu projde“ (Možný,

2006, s. 115). Někteří jedinci vlivem různých okolností tímto prostorem projdou i několikrát

v životě. Mohlo by se zdát, že v době kdy společnost vnímá párové soužití bez oddacího

listu, jako něco zcela obvyklého, mizí i prostor sňatkového trhu. Tato dimenze však nemizí,

pouze se stává méně přehlednou. Vždycky bude existovat prostor, ve kterém se lidé budou

setkávat a hledat partnery pro společné soužití. Tento proces „namlouvání“ však ztrácí svůj

původní význam „ ale činnost, kterou označuje, je vytrvalá jako lidský rod; bez něho by

ostatně nebyl možný. Je to činnost náročná a komplikovaná, vkládáme do ní často ze sebe to

nejlepší“ (Možný, 2006, s. 116).

Tradičně bylo cílem takovéto činnosti najít vhodného partnera pro uzavření manželství

a následné založení rodiny. Nyní se situace značně zkomplikovala. Ne všichni, kteří se

nachází v prostoru „sňatkového trhu“, plánují strategii manželství a založení rodiny. Ještě

v nedávné minulosti bylo přirozeným důsledkem párového života rodičovství, spolehlivá a

snadno dostupná antikoncepce tuto situaci značně změnila.

Sociologie téměř do sedmdesátých let dvacátého století ponechávala teorie o výběru

životního partnera v rukou psychologů. Jednou z těchto teorii je teorie Bernarda Mursteina36,

který vytvořil třístupňový výběrový model, jehož základem je předpoklad, že vzájemná

přitažlivost je založena na tom, co každá strana přináší do vznikajícího svazku. Rovnováhy by

mělo být dosaženo na všech třech úrovních. V první fázi zájem stimuluje především fyzická

přitažlivost, sociální dovednosti a temperament. Druhá fáze obsahuje hledání slučitelnosti

hodnotových schémat týkajících se představ o manželství, sexu a životních plánech a cílech.

Ve třetí fázi pak už pár testuje své vzájemné představy o výkonu rodičovských

a ekonomických rolí a rolí mileneckého a sexuálního partnerství.

Podobnou teorii rozvinul Robert A. Lewis, který ve svém modelu používá více než

šestistupňový výběr manželského partnera. Těmto modelům je však přičítána společná

36 Bernard I. Murstein – mezinárodně známý psycholog, historik, působil do roku 1999 na Connecticut

College, specializuje se na rodinnou a skupinovou psychologii, genderové rozdíly apod. (www.bernardmurstein.com).

46

slabina. Nepočítají se situací „nedostatku“, která omezuje rozsah voleb a vede často k ne

zrovna perfektnímu, ale v této situaci vlastně rozumnému výběru. „A č je často z hlediska

vzájemné rovnováhy předností až nepochopitelné, jak mizerné partnery si někteří lidé berou,

uvážíme-li vnější limity, v nichž činili svá rozhodnutí (to jest: uvážíme-li, z čeho mohli

vybírat), vidíme, že jejich rozhodnutí nebylo tak pošetilé, jak by se mohlo zdát“ (Možný,

2006, s. 119). Na skutečnost, „že praktiky nejsou určovány jen pravidly, ale i danými

podmínkami“ (Možný, 2006, s. 119), upozorňoval sociology již ve čtyřicátých letech Robert

K. Merton, bohužel jeho podnět zapadl na několik desetiletí. Impuls přišel v osmdesátých

letech ze strany ekonomů konstatováním, že lidské chování ponejvíce určuje stav nedostatku.

O ekonomickou teorii se opírá teorie Valerie K. Oppenheimarové37, která sňatkový trh

přirovnává k modelu pracovního trhu. Mezi sňatkovým a pracovním trhem však existují určité

odlišnosti. „Základní odlišnost spočívá ve známé pravdě, že se žení a vdávají i ti, kdož vůbec

o provdání neusilují: manželští poradci dokonce vědí, že je to trh, na němž je příliš usilovné

hledání kontraproduktivní. Druhý zásadní rozdíl spočívá v tom, že na sňatkovém trhu hraje

systémovou roli věk zúčastněných. Poptávka je koncentrována do poměrně úzkého věkového

rozpětí a po překročení určitého prahu, jak zájemci věk přibývá, jeho šance klesají. Delší

váhání a vybírání je na sňatkovém trhu také racionálnější nežli na trhu práce, neboť

v profesní dráze jsou náklady na změnu pozice menší: opuštění jednou založené rodiny pro

možnost založení rodiny lepší je evidentně nákladnější, než je změna pracovního místa v cestě

za kariérou“ (Možný, 2006, s. 120).

4.1.2 Sociální a kulturní podmíněnost partnerského výběru

Po celou dlouhou historii nenechávala společnost výběr životního partnera v rukou

jedince, kterého se tato záležitost týkala. Výběr partnera pro manželství a založení rodiny

určovala a schvalovala rodina i příbuzní. Soudobá společnost ponechává výběr partnera

v rukou zúčastněného páru, vzniká situace, která předpokládá, že svobodní jedinci si vybírají

pouze na základě charakterových rysů a sexuálních preferencí. Koho si kdo vybere, je tedy

pouze věc náhody. „Nic není vzdálenějšího od pravdy: ač se o nich nemluví, systémové

determinanty výběru působí dále. Systémové determinanty ovlivňují výběr tím, že k určitému

chování táhnou i tlačí. Tah k určitému typu výběru spočívá v jeho sociálním omezení: každá

37 Představitelka sociologie a demografie působící na University of California, zabývá se výzkumem

životního stylu, demografií rodiny, pracovního a rodinného chování (www.sscnet.ucla.edu)

47

společnost je vnitřně rozdělena v subkultury, třídy a teritoria, za jejichž hranice se člověk

těžko dostává, natož aby tam měl pohodu k výběru životního partnera“ (Možný, 2006, s. 127).

Silným tlakem pro výběr určitého partnera bývá vlastní rodina. Rodiče nemohou

přikázat, či zakázat, s kým má jejich potomek založit rodinu, ale vlivem bývá jistá autorita

rodičů a nepřímo mají vliv hodnoty a postoje, které rodiče předávali svým potomkům

v procesu výchovy.

Jak I. Možný (2006) uvádí, sociologie řadí mezi hlavní determinanty partnerského

výběru:

Sousedství a teritoriální blízkost – životního partnera si pravděpodobněji nacházíme

z okruhu lidí, se kterými máme co do činění, tedy z okruhů blízkosti bydliště, pracoviště,

školy.

Věková homogamie38 - v minulých století byl obecně ženich starší než nevěsta. Muž

potřeboval určitý čas k tomu, aby se ekonomicky osamostatnil a byl schopen zajistit rodinu,

ženy v jeho věku však už byly za vrcholem plodnosti, a proto, mohl-li si to dovolit, si vybíral

mladší partnerku. S nástupem vzdělanosti žen, stejné doby studia pro muže i ženy se postupně

snižoval věkový rozdíl mezi snoubenci. Statisticky i kulturně se však stále zachovává model

starší muž, mladší žena. Tím, že si ženy obvykle berou starší muže, se s přibývajícími léty

u ženy množina potencionálních partnerů zužuje a u mužů rozšiřuje. Toto pravidlo platí do

určitého věku ženy, dle statistik počínaje třicátým rokem věku nevěsty, začíná být průměrný

ženich mladší než nevěsta. Svou roli zde hraje i socioekonomický status a vzdělání ženy.

„Ženy, které přinášejí mezi svými aktivy na sňatkový trh – obdobně jako to činili tradi čně jen

muži – i svou schopnost dosáhnout slušného příjmu, obrací s přibývajícím věkem překvapivě,

ale logicky znaménko z minus na plus“ (Možný, 2006, s. 123).

Přibývající věk ženy tak silně nezužuje okruh potencionálních partnerů také z důvodu,

že žijeme ve společnosti s vysokou hladinou rozvodů a na sňatkovém trhu se opět objevují ti,

kteří zde už byli. „Dobrá hospodyně najde na trhu „z druhé ruky“ často značkové zboží

daleko větší užitné hodnoty, než mají předražené novinky na trhu se zbožím novým. Otevřela

se také možnost (morálně sporná, ale pohříchu často realizovaná) vybírat i z ženatých

a vyhlédnuté zboží svými vyššími zdroji prostě přeplatit“ (Možný, 2006, s. 125).

38 Homogamie – vzájemná podobnost, shodné partnerské vlastnosti a znaky.

48

Existuje tu však významná skutečnost, která značně omezuje zmíněné strategie. Pro

sňatek, společné soužití a sexuální život neexistuje žádná omezující dolní věková hranice.

Hranice pro založení rodiny je pro ženu značně limitována věkem. Zatímco muž je schopen

od pohlavní zralosti téměř do smrti plodit děti, žena je schopna reprodukce zhruba třicet let ve

svém životě.

Etnická a rasová homogamie – V mnoha společnostech byly rasově smíšené sňatky

prostě zakázané a tyto zákony byly odstraněny39 až v šedesátých letech dvacátého století.

Postoje k smíšeným manželstvím závisí na celkovém kulturním klimatu. Evropa patří ke

kulturním oblastem s poměrně velkou tolerancí ke smíšeným manželstvím. V České republice

je jedinou rasovou menšinou – romská menšina. „Pro české země, které jsou v tomto ohledu

snad ještě hůře zatíženy předsudky, než jsou dnes bývalé otrokářské jižanské státy v USA,

bude z tohoto hlediska vstup do liberální Evropy obtížný“ (Možný, 2006, s. 131).

Náboženská heterogamie – Současná kulturní společnost se stává společností

otevřenou, a tak rozsah náboženské homogamie klesá. Navíc ve společnosti přibývá osob bez

vyznání, anebo vyznání pro ně není určujícím aspektem při výběru partnera.

Vzdělanost a třídní homogamie – V postmoderní společnosti nabývá třídní

a vzdělanostní homogamie nové podoby. Společnost je otevřenější, mobilnější, bariéry mezi

církvemi, rasami i etniky jsou propustnější. Původně klasické determinanty výběru pozbývají

na důležitosti. Různé stupně vzdělání jsou dostupné všem, k získání sociálního postavení není

nutný zděděný kapitál. U nás první sociologické studie na toto téma proběhly v devadesátých

letech. Tyto studie prokázaly, že míra vzdělanostní homogamie s spolu s růstem rozdílů

v šancích podle dosaženého vzdělání zůstala mezi lety 1988 až 2000 stejná.

4.2 Manželství a psychologie

Psychologie se zabývá mnohými aspekty manželského soužití. Vstup do manželství,

založení rodiny je významným předělem v životě jedince. Manželství by mělo být svazkem,

který přináší uspokojení v řadě přirozených biologických, sociálních o psychických potřeb

dospělého muže a ženy. Mělo by se stát optimálním prostředím pro výchovu dětí. Psychologie

se snaží odpovídat na otázky, co nás vede k výběru právě toho partnera, kterého si pro

založení rodiny vybíráme, co nás motivuje ke vstupu do manželství, jaká jsou naše očekávání

39 V USA byl zákon zakazující smíšený sňatek zrušen výrokem Nejvyššího soudu v roce 1967(Možný, 2006,

s. 130).

49

a cíle. V neposlední řadě nám díky poznatkům o lidské psychice pomáhá prostřednictvím

manželských terapií v řešení manželských krizí a konfliktů40. Snoubenci, kteří spolu vstupují

do manželství, očekávají, že jejich svazek bude šťastný, spokojený a na celý život.

„Když se člověk zamyslí zcela nezaujatě nad institucí manželství a rodiny, vnucuje se

mu tato představa: Kdyby někdo s velkou psychologickou obratností chtěl vymyslet sociální

instituci, která určitě nebude fungovat, a navíc těm, kdo v ní žijí, bude přinášet jen problémy,

potom by určitě vynalezl moderní manželství a instituci dnešní rodiny. Muž a žena, oba

většinou pocházející z velmi odlišného rodinného zázemí, rozdílně vychovaní, formovaní

různými ideály, fantaziemi a mytologiemi, různě temperamentní a vitální, si vzájemně slíbí, že

spolu budou žít po celý život ve dne v noci. Ani jeden přitom nemá zakrnět, ani jeden nemá

ovládat toho druhého, oba se mají plně rozvíjet“ (Guggenbühl-Craig, 2001, s. 22).

Výběr partnera pro manželství a založení rodiny představuje důležitou fázi vzniku

manželského vztahu a určuje úroveň společného soužití i vzájemné pocity životní

spokojenosti. Jde o závažný proces rozhodování, který je podmíněn velkým množstvím

vnitřních i vnějších faktorů. Odpovídající volba životního partnera je jedním ze základních

předpokladů vyváženého soužití. Není však jediným určujícím činitelem. „P ředpokládejme,

že jsme se dokázali úspěšně vyhnout i těm 10-15% totálních „šílenců“, kteří spolehlivě rozbijí

jakýkoliv vztah (alkoholikům, chorobným žárlivcům, ženám a mužům až příliš ovanutým

hysterií a podobné havěti). I tak nás na společné pouti čeká spousta pastí a pastiček“

(Šmolka, 2004, s. 46).

4.2.1 Manželské etapy

V průběhu dlouholetého manželského a rodinného soužití se postupně osobnosti

manželů vyvíjí a mění nejen působením přirozeného biologického a psychického zrání, ale

i řadou významných životních událostí a okolností, které vzájemné vztahy mohou ovlivnit

buď pozitivně, nebo negativně.

„Životní cyklus rodiny je členěn do pěti etap: od svatby po narození dítěte, rodina

s malými dětmi, rodina se školáky, děti vylétající z hnízda a etapa nazvaná znovu sami dva“

(Pláňava, 2000, s. 140).

40 Touto oblastní se zabývá manželské a rodinné poradenství, jehož cílem je zvládnutí konkrétních potíží v

různých životních situacích, jak aktuálních, tak dlouhodobých.

50

Manželstvím z hlediska vývojových krizí se zabýval M. Plzák (1980), který rozděluje

fáze manželství na počáteční adaptační fázi, na jejímž konci se začíná objevovat první

vývojová krize. Tato první vývojová krize nastává mezi třetím a sedmým rokem trvání

manželství. Na vzniku se podílí určitá ztráta romantiky vztahu, nepříjemně pociťovaný rozdíl

v chování partnera v období zamilovanosti a jeho současným chováním, častější výskyt

situací, na které mají manželé odlišné názory a neumí se shodnout a s tím spojené negativně

projevované emoce. Období zamilovanosti se často přirovnává k vidění partnera přes

„růžové“ brýle. Některé vlastnosti nevidí, nebo jim připadají nepodstatné, někdy partneři

doufají, že se jejich vlivem partner změní. Často se právě ty osobní vlastnosti, které partnerům

v období zamilovanosti připadaly žádoucí a roztomilé, stávají předmětem sporů a hádek.

Roztomile nepořádný a chaotický muž se po sundání růžových brýlí stává neskutečným

„bordelářem“, neprůbojný „k ničemu“, profesně zdatný „kariéristou,“ muž se sexuální

apetitem „sexuálním otravou“, jemná, éterická bytost „uplakanou fňuknou“ a zdrženlivá

„chladnou.“ „Krize se může objevit bez jakékoliv závažné vnější příčiny, za příznivých

bytových i ekonomických podmínek dvojice, bez zasahování rodičů, bez nevěry některého

z partnerů i bez anomálních rysů v povaze některého z nich“ (Kratochvíl, 2006, s. 133).

Za druhé krizové období označuje M. Plzák (1980) období mezi 17-25 lety manželství.

Na vzniku této krize mívá podíl osamostatňování a odchod dětí z domova, zvýšená citlivost

na počínající involuční změny a s tím spojené zdravotní potíže, pociťovaná prázdnota domova

či tendence užití si sexu mimo manželství „dokud je čas“.

S. Kratochvíl (2006) z hlediska trvání manželství uvádí mladé manželství, které je

charakteristické budováním vlastního bydlení a domácnosti, příchodem dětí do rodiny a péčí

o ně. Manželství středního věku, které se vyznačuje určitou společenskou stabilizací, manželé

jsou ekonomicky aktivní, „doma již nemají malé děti, ale školáky, učně či studenty, kteří

dospívají a postupně osamostatňují. Žena se může plně věnovat pracovní činnosti mimo

vlastní domácnost a využívat svoji kvalifikaci“ (Kratochvíl, 2006, s. 127). V manželství

zralého věku dochází u manželů k vrcholu jejich pracovní aktivity, děti odchází a zakládají

vlastní rodiny. Manželé si zvykají, že jsou v poměrně produktivním věku opět sami.

Manželství ve stáří bývá obvykle stabilizované. Je ovlivňováno projevy stárnutí, zdravotními

obtížemi, ale také určitou moudrosti stáří, vedoucí k odpouštějící shovívavosti.

Petr Šmolka (2004) rozděluje etapy manželství z pohledů rizikových situací na etapu

hnízdění, kdy budování společného domova bývá jednou z prvních zatěžkávajících zkoušek.

51

„Milostný duet automatické shody představ a přání bere záhy za své“ (Šmolka, 2004, s. 43).

Další etapu nazývá, milujte se a množte se. V této etapě pár prožívá problémy a situace

spojené s těhotenstvím partnerky, narozením dítěte a péčí o malé dítě. Nové povinnosti přináší

do vztahu i nové problémy, s kterými se pár musí vyrovnat. Zlatíčka – období péče o děti. „Že

ne všechna ta robátka jsou permanentně k zulíbání, a že bude ještě hůř? Třeba až jim

přibudou také nějaké školní povinnosti. Že už sám pohled do jejich pokojíčků či sešitů může

hraničit s projevy masochismu a dohled nad domácími úkoly může zavánět týráním rodiče

dítětem? Navzdory milosrdné, leč pouze hypotetické možnosti, že nám v porodnici podstrčili

nějaké kukaččí mládě, máme intenzivní potřebu nalézt viníka. Kdo to dítě tak nemožně

vychoval a po kom je tak děsné? Já ne, po mně to určitě nemá! Hádejte, kdo bude na řadě

hned jako ten druhý?! A zda si to nechá beztrestně líbit?“ (Šmolka, 2004, s. 44). V etapě

vyvádění mláďat se manželé vyrovnávají se situací, kdy děti opouští domov a manželé se učí

spolu opět žít. Poslední etapou, je etapa zasloužený odpočinek. „Teprve teď mohou nastat

pravé partnerské orgie. Zvláště nemáte-li už ani přátele, ani koníčky, jen spoustu

nedořešených sporů, starých křivd a nových nedorozumění. Na pády do jam poražených není

nikdy pozdě“ (Šmolka, 2004, s. 44).

K těmto okolnostem a situacím, které lze předpokládat a očekávat prostým působením

přirozeného životního vývoje někdy manželství a rodinu zasáhnou okolnosti, které odborná

literatura nazývá paranormativní. K těmto situacím řadíme narození postiženého dítěte, vážné

onemocnění, invaliditu některého člena rodiny, potrat, neplodnost páru, výraznou změnu

socioekonomického statusu, přírodní katastrofy, politické převraty a války.

Na základě výzkumu I. Pláňavy (2000), mezi nejčastější příčiny, které negativně

ovlivňují manželské soužití, patří nevěra, častěji přiřazovaná mužům, ale jak současné

průzkumy uvádí41, ani ženy, v počtu nevěr nezůstávají nijak pozadu. Na dalším místě důvodů

manželských krizí uvádí nedostatek komunikace mezi partnery, nadměrnou konzumace

alkoholu, vztah vázne ve všem, rozkoly v sexuálním porozumění, citové ochlazení, fyzické

násilí, finanční neshody a jiné problémy.

Mezi skutečnosti, které zvyšují rizika manželského soužití a problémy manželské

adaptace, I. Pláňava (2000) řadí:

41 Podle výzkumu sexuologů Weisse a Zvěřiny zaměřeného na sexuální chování českého národa bylo alespoň

jednou během manželství nevěrných 64 procent mužů a 46 procent žen (Kratochvíl, 2006, s. 168).

52

1) Prostředí původních rodin se značné odlišuje v úrovni vzdělání, náboženské

víry, socioekonomického statusu, a tím i životního stylu.

2) V rodičovských rodinách partnerů jsou naprosto odlišné modely rodových rolí.

3) Snoubenci vnímají manželství svých rodičů jako nevydařené, nestabilní.

4) Jeden či oba pokládají své dětství a dopívání za mimořádně strastiplné

a nešťastné.

5) U jednoho, či obou trvají dlouhodobé rozporné, až nepřátelské vztahy s jedním

s rodičů.

6) Jeden či druhý je silně citově závislý na jednom z rodičů.

7) Motivem k sňatku je rychlý odchod z rodičovského domova.

8) Motivem k sňatku je nechtěné těhotenství.

9) Jeden či oba chtějí vstoupit do manželství bezprostředně po silném citovém

zklamání v předchozím vztahu.

10) Svatba se má konat bez přítomnosti rodičů, proti jejich vůli.

11) Známost trvala méně než půl roku.

12) Ženich je mladší 20 let, nevěsta mladší 18 let.

13) Jeden nebo druhý uzavírají první sňatek ve věku nad 35 let.

14) Věkový rozdíl činí více než 15 let.

15) U jednoho či obou se vyskytují abnormální či psychopatické rysy osobnosti.

Lze předpokládat, že každé manželské soužití prodělá určité nesnáze, napětí či

manželské krize. Některé páry tyto situace zvládají lépe, některé hůře. Na základě výše

uvedených výzkumů a poradenské praxe se více méně potvrzuje, že pokud již při vstupu do

manželství existuje jeden či více rizikových faktorů, je možno předvídat mnohem větší

náchylnost vztahu k závažným problémům a potížím.

4.2.2 Mýty o manželství

Kvalita vzájemného manželského i rodinného soužití závisí také na úrovni osobitých

vědomostí a představ partnerů o manželském svazku. Příčina manželských konfliktů je často

v nerozumném přístupu k životu a lpění na nerealistických představách. „Iracionální formy

myšlení, které je třeba překonat, označují někteří racionálně orientovaní terapeuti (Elis,

1969; Harper, 1969; Ard, 1969,), jako mýty“ (Kratochvíl, 2006, s. 44).

K těmto mýtům dle S. Kratochvíla (2006) především patří tyto představy:

53

Partner mne musí milovat za všech okolností a pořád, i když se někdy chovám hloupě,

nudně nebo protivně, láska sama o sobě vyřeší všechny konflikty a problémy, když se

budeme milovat, vše půjde hladce, nejsem odpovědný za projevy svých emocí, to druzí lidé

mi způsobují emoce, „rozčilují mě“, nebo „činí šťastným“, vše je absolutní, buď černé, nebo

bílé, úplně katastrofální, nebo skvělé, musím partnerovi oplatit vše, co mi udělal špatného,

muselo se to stát zrovna mně, mám zlý osud, opravdová láska se pozná na první pohled, na

světě existuje jen jediný člověk, s nímž lze prožít opravdovou lásku.

Problematice rodinných mýtů se věnoval I. Pláňava (2000). Uvádí mýtus o vzájemné

manželské ozvěně, neustálém manželském štěstí, mýtus, že manželé mají o všem hovořit

otevřeně, u každého problému je třeba vždy odhalit viníka.

„K mýtům, na které upozornil Šmolka (1999), patří tato tvrzení. 1. manželé by si měli

být navzájem nejlepšími přáteli, 2. romantická láska vytváří dobré manželství, 3. nevěry zničí

každé manželství, 4. manželé by měli všechno dělat společně, 5. dobří manžele by měli činit

své partnery šťastnými, 6. v dobrém manželství si můžeme dovolit téměř vše, 7. příchod dítěte

do rodiny vylepší i špatné manželství, 8. manželé by se o práva a povinnosti měli dělit rovným

dílem, 9. partneři, kteří se doopravdy milují, automaticky poznají, co si ten druhý myslí a co

cítí, 10. pro děti je i nešťastné manželství rodičů lepší než jejich rozvod“ (Kratochvíl, 2006, s.

44).

4.2.3 Pojetí manželství

V současnosti většina lidí vstupuje do manželství na základě vzájemné náklonnosti

a lásky. Emocionální hledisko většinou převažuje nad praktickými důvody. Jak uvádí

statistiky, prodlužuje se věk snoubenců při vstupu do manželství a rok od roku dochází

k poklesu sňatečnosti. Mladí lidé dávají přednost životu, který neomezuje jejich osobní

svobodu a individuální rozvoj. Manželství pojímané, jako „ otevřené manželství“, kdy každý

může zůstat sám sebou a rozvíjet své vlastní zájmy a schopnosti, nesnaží se vzájemně ovládat,

omezovat či přivlastňovat prezentuje humanisticko - psychologický přístup. Tento přístup

zdůrazňuje manželský vztah jako vztah „založený na vzájemné náklonnosti a důvěře a každý

má mít vněm dostatek prostoru, aby byl samostatným jedincem“ (Kratochvíl, 2006, s. 34).

Mezi hlavní zásady „otevřeného manželství“ náleží: žít život pro současnost, mít

radost z přítomnosti a přezkoumat životní styl, kde se jen stále plánuje budoucnost. Mít

respekt k vzájemnému soukromí, otevřená komunikace mezi partnery, nehodnotit druhého,

54

nečekat, že partner uhodne naše myšlenky a vycítí naše pocity. Flexibilita rolí, nelpět na

tradičních mužských a ženských rolích. V manželství nejsme ani nadřízení ani podřízení,

každý si je vědom své vlastní hodnoty a nemá se nechat srážet druhým. Každý se může

věnovat i zálibám, které ten druhý nesdílí a mít vlastní přátele. Na vztah k druhému není třeba

žárlit.

Tato koncepce manželství vychází z konceptu většího respektu k jedinci než obecně

platným normám „p řičemž tuto představu o člověku lze považovat za poněkud zidealizovanou

a tuto představu o manželství za poněkud romantickou“ (Kratochvíl, 2006, s. 34).

První cílem manželství je dle M. Plzáka (1980) vybudování pohodového domova,

vytvoření domova z obydlí. Manželé by se měli snažit během svého soužití dosáhnout

vzájemného souladu a pochopení. Zdůrazňuje, že manželství je především každodenní, běžný

život. V prvních letech manželství „se přetavují manželé z naivních a nevyzrálých lidí do

tvorů bytelných. Někdy se tavba podaří a jindy ne“ (Plzák, 1980, s. 5). Manželé by se měli

naučit organizovat vzájemné soužití, naučit se spolu vzájemně dorozumívat a komunikovat

a společně budovat pohodu. Již v den svatby by si měli ujasnit a dohodnout se, „kde a jak

budou bydlet, kolik budou mít dětí a kdy je budou mít, kdo bude dělat hlavní pracovní kariéru,

jak bude vypadat jejich domácnost a jak budou nakládat se svým volným časem“ (Plzák,

1980, s. 5).

Manželství, jako individualizační cestu, ve které se mají muž, žena i jejich děti

duševně rozvíjet, pojímá ve své psychologické eseji Adolf Guggenbuhl-Craig. Zabývá se

otázkou, zda manželství souvisí s blahem nebo pocitem štěstí. „V dnešní době nabývá na

významu duchovní, individualizační charakter manželství; tento svazek slouží méně k zajištění

blaha členů rodiny a naopak vice se v něm jedná o hledání sebe samého, své duše

a společného dobra” (Guggenbühl-Craig, 2001, s. 54). Moderní manželství spatřuje jako

individualizační cestu, která je však plná nástrah a překážek, jež je nutno překonávat. „Těm,

kteří mají talent pro život v manželství, poskytuje samozřejmě tento vztah, jako každá cesta

k dobru, nejen namáhavou práci a bolest, ale také nejhlubší uspokojení existenciálního druhu.

Když šel Dante do nebe, nemohl minout peklo. A tak to chodí ve všech šťastných

manželstvích“ (Guggenbühl-Craig, 2001, s. 57).

55

4.2.4 Představy a očekávání

V posledních letech přibývá počet nesezdaných soužití a sňatečnost klesá, dle

průzkumů si však manželství stále uchovává svou vysokou hodnotu. Lidé přistupují

k manželství z hlediska emocionálního a praktického. „Praktické hledisko hodností

manželství jako, instituci, která poskytuje finanční jistotu a právní záruky s majetkových

vztahů a jejíž podstatnou úlohou je zabezpečit děti a zajistit jim zdárný vývoj. Emocionální

hledisko posuzuje manželství jako instituci, která naplňuje citové potřeby člověka“

(Hamplová, 2000, s. 71).

Mezi nejčastější důvody k uzavření manželství, které jsou uváděny, stále patří silný

citový vztah, láska a touha po bezpečném zázemí pro výchovu dětí. V manželství jde o vztah

mezi mužem a ženou a každý z nich má určitá očekávání od druhého partnera. „Zatímco

historie mého otce a matky se jen málo lišila od historie mnoha předcházejících generací, my,

dnešní mužové a ženy chceme, očekáváme a požadujeme od svých vztahů více. V době, kdy se

radikálně změnila celá základna manželství, neženíme a nevdáváme se pro přežití a ochranu,

ale pro lásku, romantiku a emocionální naplnění. Dnešní ženy nepotřebují muže především

pro to, aby je zabezpečili a chránili po hmotné stránce. Chtějí muže, kteří porozumí jejich

emocím. Právě tak dnešní muži chtějí víc než pouhé hospodyně a matky pro své děti. Chtějí

ženy, které budou uspokojovat jejich emocionální potřeby, ale nebudou jim nahrazovat matky

a chovat se k nim jako k dětem“ (Gray, 1995, s. 19).

Většinou nesplněná očekávání žen a očekávání mužů vymezuje s jistou nadsázkou

a humorem, na základě dlouholeté psychoterapeutické praxe, S. Kratochvíl (2006) a zároveň

upozorňuje, že tato vzájemná očekávání nepředstavují žádné společenské normy pro vztahy

v soudobých manželstvích.

Očekávání žen

1. Posedět a popovídat – uspokojení ženě přináší možnost se vypovídat ze svých

starostí, pocitů, zážitků a získat při jejich sdělování pozorného posluchače a jeho kladnou

odezvu.

2. Duševní porozumění – žena se může otevřeně a bez obav podělit s manželem

o své pocity, a to i pocity viny, že se někde dopustila chyby. Může se svěřit i svými niternými

problémy. Muž bere její sdělení vážně, projeví laskavost a pochopení i pro její pocity

zklamání či vlastního selhání.

56

3. Vycítit, co žena potřebuje – aniž by žena cokoliv říkala, muž vycítí, jak jí je,

a spontánně nabídne pomoc. Sám se zajímá, zda je potřeba skočit na nákup, vynést odpadky

či udělat s dětmi úkoly, nebo jestli potřebuje nové boty. Muž ví, že žena potřebuje ocenění, co

vše pro rodinu a pro něj dělá. Také vycítí, kdy je vhodná chvíle přinést ženě květiny nebo

projevit pozornost.

4. Vyjadřovat lásku celým svým životem – žena očekává opakované důkazy

mužovy lásky, jeho porozumění pro její potřeby. Dává jí dostatečnou svobodu, ale zároveň

dává najevo, že je v jeho životě jediná.

Očekávání mužů

1. Uvařeno, uklizeno – muž předpokládá, že mu manželství především poskytne

uspokojení jeho základních potřeb – potřebu jídla a domova. S očekáváním dobrého jídla

souvisí i příjemná atmosféra domova. Muž očekává, že věci ženy a dětí budou na

vymezených místech, ovšem do jeho věcí (sportovní potřeby, dílenské nářadí, počítačová

technika) se manželka nebude snažit zavádět své představy o pořádku. Do pojmu uklizeno

zahrnuje i pojem vypráno a vyžehleno. Ačkoliv často říká své manželce „ať to nedělá“,

předpokládá, že to uděláno bude. Velmi nerad sleduje uklízecí proces.

2. Sex, kdykoliv se mu zachce – typickým mužským očekáváním od manželství je

snadno dostupné uspokojování sexuálních potřeb. Muž se už nemusí lopotit s pozornostmi,

aby získal sexuální ochotu partnerky. Jeho manželka musí být po ruce, snadno dostupná. Žena

bude vždy připravena vyhovět mužovým sexuálním přáním a choutkám, aktivně se bude

zapojovat, bude mít vždy orgasmus. Muže jako sexuálního partnera bude umět obdivovat

a vždy řádně ocenit. Když se muži nebude chtít, žena mu dá pokoj.

3. Obdiv stále – muž očekává, že manželka řádně ocení to, jak je schopný,

šikovný, pracovitý, inteligentní, významný, úspěšný, výborný sportovec, nepostradatelný

manžel, jak umí být činorodý i jak umí odpočívat a neustále mu to bude říkat a opakovat.

Bude mu to říkat o samotě, ale ještě více to bude zdůrazňovat na veřejnosti, kde bude

obzvlášť zdůrazňovat, jaké hrdinské činy v práci i ve světě učinil a také co pro ni a děti vše

v životě udělal a co pro ni znamená.

4. Nezatěžovat starostmi – muž očekává, že ho žena nebude zatěžovat starostmi

a pracemi, které nevychází přímo z jeho zájmu. Pokud manžel opravuje nefungující zařízení

domu, seká zahradu, maluje byt či vyměňuje elektroinstalaci, činí tak pro vlastní

seberealizaci, vlastním tempem a ve vlastních termínech. Tyto činnosti dělá muž, protože jej

baví, ne proto, že to očekává manželka.

57

Očekávání a motivy při vstupu do manželství mohou být u každého jednotlivce

naprosto rozdílné a individuální. Jedním z předpokladů manželství je založení rodiny. Rodina

prezentuje pro dítě jeden z prvních modelů společnosti, představuje pro dítě první předlohu

vztahů a chování lidí a fungující rodina je nejlepší místo pro výchovu dítěte. Pro zdárný vývoj

dítěte neexistuje nic lepšího než rodina, která je schopna dítě obklopit přiměřenou láskou

a péčí, poskytnout mu bezpečný domov a zázemí s rozumnou výchovou. „Manželský

subsystém je základní, hraje ústřední roli ve všech vývojových fázích životního cyklu rodiny.

Není pochyb o tom, že celkový úspěch jakékoli rodiny závisí do znační míry na schopnosti

ženy a muže vypracovat si fungující vztah. Způsob jakým manželé činí společná rozhodnutí,

jak zvládají konflikt, jak plánují budoucnost rodiny, jak si vzájemně uspokojují potřebu jistoty

a sexuální potřeby, je určitým modelem interakce a intimity mezi mužem a ženou, který

ovlivňuje i vývoj dětí“ (Sobotková, 2001, s. 25).

4.3 Právo

Uzavření sňatku pro oba manžele přináší dalekosáhlé právní důsledky. Přímo ze

zákona vzniká široká sféra vzájemných práv a povinností osobního a majetkového charakteru.

Tato práva a povinnosti vznikají okamžikem uzavření manželství a trvají po celou dobu

existence manželství až do jeho zániku42. Fakt, že manželé spolu nežijí, nemají mezi sebou

citový vztah, neznamená, že zanikla práva a povinnosti manželů vyplývajících ze zákona

i když praktický výkon některých práv je touto realitou značně omezen. Naopak nelze použít

zákonnou úpravu vzájemných vztahů manželů na jiná faktická soužití muže a ženy, tzv.

nesezdaná soužití, i když spolu muž a žena založili rodinu, vychovávají spolu děti, společně

hospodaří a žijí. „Základním důvodem, proč vůbec existuje a je nutné právně regulovat

manželství, je skutečnost, že manželství je stále považováno za základ rodiny, za vztah, v němž

dochází k rození dětí, a značná část vztahů mezi rodiči a dětmi se tedy realizuje rovněž

prostřednictvím existence manželského vztahu“ (Hrušáková, 1998, s. 35).

Vzájemná práva a povinnosti manželů osobního charakteru nám upravuje zákon

o rodině,43 který je definuje jako vztahy mezi manžely. Ustanovení § 105 odst. 1 tohoto

zákona výslovně odkazuje v úpravě majetkových vztahů na občanský zákoník. „Úprava

společného jmění manželů a společného nájmu je stanovena v § 143 až 151 a § 703 až 709

42 Zákon o rodině stanovuje způsob zániku manželství- smrt jednoho z manželů, pravomocné rozhodnutím

soudu o prohlášení manžela za mrtvého a pravomocné rozhodnutí soudu o rozvodu manželství (ASPI, Zákon o rodině).

43 Zák. č. 94/1963 Sb., O rodině.

58

občanského zákoníku“ (Kocourek, 1998, s. 78). Manželský svazek je ve většině případů

výsledek velmi osobního, emocionálního vztahu dvou lidí, proto i právní úprava osobních

práv a povinností manželů má obecný charakter a obsahuje řadu specifických znaků.

Ustanovení v zákoně o rodině týkající se osobních práv a povinností manželů obsahují

pravidla spíše morálního charakteru, nejsou právně vynutitelná a neexistují přímé sankce za

jejich porušení. Porušení těchto pravidel však může být důvodem k rozvodu manželství

a souviset s následným majetkovým vypořádáním a vyživovací povinností. Rozvod

manželství však nelze chápat jako trest za porušení osobních práv a povinností manželů.

4.3.1 Základní práva a povinnosti

Základní práva a povinnosti manželů nám uvádí zákon o rodině v ustanovení § 18 až

21. Zásadním principem právní úpravy vztahů mezi manželi je princip rovnosti mezi mužem

a ženou. „Práva a povinnosti jsou stanovena zákonem oběma manželům shodně, tj. že žádný

z nich nemá nějaká práva či povinnosti navíc“ (Hrušáková, 2000, s. 3). Dále zákon o rodině

řadí mezi základní práva a povinnosti manželů spolu žít, být si věrni, vzájemně si pomáhat,

vytvářet zdravé rodinné prostředí, respektovat svoji důstojnost a společně pečovat o děti. Tato

ustanovení vzhledem ke specifičnosti vztahů mezi manželi vychází ze společenských

a morálních norem. „Cílem právní úpravy základních práv a povinností manželů je

především vytvoření předpokladů pro naplňování společenské, ekonomické a biologické

funkce rodiny“ (Hrušáková, 1998, s. 83). Povinnost spolu žít neznamená, že jeden z manželů

se musí i nedobrovolně přestěhovat k druhému manželovi. Je spíše chápána jako životní

společenství. Pro zdravý rozvoj rodiny, a především výchovu dětí, se za žádoucí pokládá

společné bydlení a společné hospodaření.

Povinnost být si věrni vychází s podstaty manželské monogamie, ale je velmi

diskutabilní. Zákon sice ukládá povinnost manželů být si věrni, na druhé straně již neuvádí

sankce za nevěru. Nevěrné manželky v naší společnosti již nejsou veřejně pranýřovány ani

veřejně kamenovány, nevěrní manželé na tom ve společenském mínění byli vždycky o něco

lépe. Avšak nevěra bývá často důvodem k tzv. kvalifikovaném rozvratu manželství.

I v důsledku majetkového vyrovnání manželů či vyživovací povinnosti bude soud jinak

pohlížet na ojedinělou nevěru manžela a jinak na dlouhodobý mimomanželský poměr muže,

který během manželství postavil milence dům a stačil s ní zplodit dvě děti.

Povinnost si vzájemně pomáhat by měla být uplatňována ve všech oblastech

manželského soužití. Zákonodárce vzájemnou pomocí však jistě nemyslel pomoc při utírání

59

nádobí či výměně zimních pneumatik. Spíše se tato oblast dotýká nenadálých životních

událostí, jako je dlouhodobá nemoc, nenadálá ztráta zaměstnání či invalidita člena rodiny. Je

jakousi morální pojistkou situace, kdy se jeden z manželů ocitne na invalidním vozíku či bez

možnosti se sám o sebe postarat. Tato povinnost je právně nevynutitelná, nelze jinak, než

morálně odsoudit manžela či manželku za to, že opustila či opustil manželku z důvodu

nemoci či invalidity, ale právě zákon v těchto situacích vychází z principu solidarity a je

rozvinut zejména v souvislosti s úpravou vzájemné vyživovací povinnosti.

Povinnost vytvářet zdravé rodinné prostředí vychází ze základního účelu manželství

a to je založení rodiny. Zdravé rodinné prostředí je základem pro výchovu dětí. Rodiče by

měli svým osobním příkladem utvářet morálně volní vlastnosti dětí. Pokud rodiče závažným

způsobem tuto funkci neplní a závažným způsobem selhávají ve své rodičovské funkci,

vzniká důvod k zásahu státu do rodiny, ve velmi závažných případech může dojít až

k odebrání dětí z rodin.

Manželé mají povinnost společně pečovat o děti. „Zákonodárce neříká společně

pečovat o společné děti. Je třeba přihlédnout i k ustanovení §33 zákona o rodině, podle

něhož se na výchově dítěte podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním

žije ve společné domácnosti“ (Hrušáková, 2000, s. 6).

Zákon o rodině dále uvádí ustanovení o uspokojování potřeb rodiny dle možností

a schopností a majetkových poměrů manželů, které je opět projevem vzájemné rovnosti. Je

zdůrazněno, že osobní péče o děti a společnou domácnost je rovna výdělečné činnosti. Jestliže

tedy je jeden z manželů pět let na rodičovské dovolené a řádně vychovává děti, stará se

o domácnost, tak jeho přínos do domácnosti a rodiny je i finančním přínosem a doba

strávená péčí o nezletilé děti není dobou, kdy by se přiživoval na druhém manželovi.

Dále zákon uvádí, že manželé rozhodují o běžných záležitostech rodiny společně,

jednání jednoho z manželů při obstarávání záležitostí rodiny zavazuje oba manžele stejně

a manželé mají právo se zastupovat v běžných záležitostech. Běžnými věcmi je myšleno

obstarávání každodenního normálního chodu domácnosti, nákupy či obstarávání výkonu

obvyklých služeb. Zastupování manželů v běžných věcech se týká jednání, které se týká

pouze druhého manžela, nikoliv rodiny jako celku či dětí, a musí se jednat o nepodstatné

záležitosti. „Za běžné záležitosti však nelze považovat např. podání jakéhokoliv návrhu na

zahájení řízení (žaloby) za druhého manžela, zastupování manžela v dědickém řízení, převzetí

listovní zásilky určené do vlastních rukou druhého manžela. Zastoupit manžela nelze ani při

60

převzetí jeho mzdy. V podstatných věcech musí jednat každý z manželů sám za sebe“

(Hrušáková, 2000, s. 11).

4.3.2 Vyživovací povinnost mezi manželi

Vyživovací povinnost mezi manželi je založena na principu rovnosti a vzájemnosti.

Obecně platí, že oba manželé by měli mít stejnou životní úroveň. Pro vznik vzájemné

vyživovací povinnosti musí být splněny základní předpoklady, a to je především právní

existence manželství. Vyživovací povinnost nelze uplatnit v jiném faktickém soužití mezi

mužem a ženou. O vyživovací povinnosti nelze v pravém slova smyslu hovořit v případech,

kdy manželé spolu hospodaří a existuje společné jmění manželů. „S uzavřením manželství je

spojen vznik společného jmění manželů. Jestliže mezi manželi existuje společné jmění manželů

v zákonném rozsahu, jsou s jeho předmětem oprávněni nakládat oba manželé a uspokojovat

z něj tak nejen potřeby rodiny, dětí ale i své individuální potřeby, a to v rámci běžného

hospodaření“ (Hrušáková, 2000, s. 13).

O vzájemné vyživovací povinnosti lze uvažovat v případech, kdy bylo smluvně

v zákonem stanoveném rozsahu zúženo společné jmění manželů, došlo-li smluvně

k částečnému či úplnému oddělení společného jmění manželů, došlo-li k zúžení společného

jmění manželů rozhodnutím soudu na návrh jednoho z manželů, a to ze závažných důvodů,

nebo z důvodu podnikatelské činnosti. Zaniklo-li společné jmění manželů ze zákona, a to

v souvislosti s vyhlášením konkurzu manžela (úpadce), a zaniklo-li společné jmění manželů

z důvodu vyslovením trestu propadnutí majetku manžela (odsouzeného). Nárok na výživné

připadá v souvislosti s ustanovením § 96 zákona o rodině pouze, je-li slučitelné s dobrými

mravy. O tom zda je uplatňován nárok na výživné v souladu s dobrými mravy, rozhoduje

soud44.

U většiny druhů vyživovací povinnosti bývá pravidlem neschopnost jedince se sám

živit. Předpoklad vyživovací povinnosti mezi manželi vzniká i za situace, kdy oba manželé

jsou schopni v zásadě uspokojovat své základní hmotné a kulturní potřeby, ale ve výrazně

rozdílné míře45 . Povinnost vzájemné vyživovací povinnosti končí zánikem manželství,

v některých případech v souvislosti s rozvodem manželství může dojít ke vzniku nových

vztahů mezi manželi. Někdy může být důsledkem rozvodu manželství i vznik nové

44 Manžel, který je ve výkonu trestu, zásadně nemá vůči manželu, který je na svobodě, nárok na výživné,

a proto se nemůže dovolávat vyrovnání životních úrovní (Hrušáková, 2000, s. 14). 45 Např. manželka pracuje z důvodů péče o nezletilé děti na poloviční úvazek a její průměrný měsíční příjem

činí 10 000,-Kč, manžel manažer vydělává 50 000,-Kč měsíčně.

61

vyživovací povinnosti. Na rozdíl mezi cílem vyživovací povinnosti mezi manželi, kterým je

stejná životní úroveň manželů, je cílem vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manželi

určité zmírnění nestejné ekonomické úrovně rozvedených manželů, která vznikla důsledkem

rozvodu manželství. „S růstem rozvodovosti stoupá také počet žen, které si nejsou schopny

zajistit výživu svou prací, případně svými důchody. Jedná se zejména o mladé ženy, které

v důsledku péče o nezletilé děti pracují na zkrácený úvazek, o starší ženy, které byly celá

produktivní léta v domácnosti a zabezpečovaly její chod, a ztratily tak svoji původní

kvalifikaci, nebo i o ženy v důchodovém věku kterým nevznikl na vlastní důchod nárok. Ačkoli

je právní úprava vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely založena na zásadě

vzájemnosti, ve většině případů uplatňují právo na výživu proti svému rozvedenému manželovi

právě ženy“ (Hrušáková, 1998, s. 117).

Předpokladem vzniku nároku na výživné je, že si manžel, který není schopen se sám

živit, o tento příspěvek požádá, povinný rozvedený manžel je schopen výživné poskytnout

a poskytování výživného je v souladu s dobrými mravy. O těchto skutečnostech rozhoduje

soud, ale manželé se mohou i dohodnout. Pokud o této skutečnosti rozhoduje soud, vždy

přihlíží k příčinám, které způsobily rozvrat manželství. Nárok na výživné rozvedenému

manželovi, který se převážně nepodílel porušením manželských povinností na rozvratu

manželství a rozvodem mu závažným způsobem klesla ekonomická, sociální a kulturní

úroveň, může přiznat soud výživné na základě ustanovení § 93 zákona o rodině na dobu tří

let. K vyrovnání lze využít i tzv. poskytnutí jednorázové částky46.

4.3.3 Společné jmění manželů

Okamžikem uzavření manželství vzniká mezi manželi tzv. institut společného jmění

manželů. Tento institut trvá po celou právní existenci manželství, ať spolu manželé fakticky

žijí, či nikoliv. Manželé však mohou ještě před uzavřením manželství, nebo během manželství

rozsah tohoto majetku upravovat, a vyloučit tak některé důsledky, které plynou z existence

společného jmění manželů.

M. Hrušáková uvádí na základě odborné literatury dva hlavní systémy právní úpravy

majetkových vztahů mezi manžely. První systém je systém odděleného majetku manželů.

Každý manžel je výlučným vlastníkem majetku, který nabyl před nebo během manželství.

46 Právo na výživné rozvedeného manžela zanikne také poskytnutím jednorázové částky na základě písemné

smlouvy. Smlouvu mohou uzavřít jednak rozvedení manželé, ale zejména rozvádějící se manželé (Hrušáková, 1998 s. 125).

62

Žádný z manželů není tudíž vázán právem druhého manžela při provádění jednostranného

vlastnického práva. Společný zájem se uplatňuje pouze v realizaci vzájemné vyživovací

povinnosti a úpravě dědického práva. Druhým systémem je systém majetkového společenství,

který se rozlišuje podle majetku, kterého se majetkové společenství týká:

- „Úplné majetkové společenství, které zahrnuje veškerý majetek obou manželů

získaný jak před, tak během trvání manželství, a vznikající práva na základě smlouvy.

- Společenství veškerého majetku, získaného během manželství.

- Společenství určité části majetku získaného kterýmkoliv manželem za trvání

manželství s možností modifikace.

Podle právního postavení manželů.

- Majetkové společenství pro případ zániku manželství.

- Majetkové společenství realizující se za trvání manželství.

- Majetkové společenství realizující se v podobě spoluvlastnictví věcí nabytých

každým z manželů během manželství, a společenství ostatních majetkových práv a závazků.

Podle vztahu manželů ke třetím osobám.

- Majetkové společenství s právními účinky jen mezi manžely.

- Majetkové společenství projevující se solidární oprávněností manželů.

- Majetkové společenství navenek se projevující jako věcné ručitelství.

Podle míry respektování vůle manželů:

- Legální systém majetkového společenství. (subsidiárně nebo kogentní upraven)

- Smluvní systém majetkového společenství“ (Hrušáková, 1998, s. 91).

Pokud se manželé nedohodli způsobem, který zákon umožňuje47, pak společné jmění

manželů tvoří majetek nabytý a závazky48 vzniklé za trvání manželství některým z manželů

nebo jimi oběma. Za majetek nabytý některého z manželů nebo jimi oběma se považují

příjmy manželů včetně odměn, honorářů či odstupného, tak i příjmy z odděleného majetku.

Do společného jmění lze započíst i „obchodní podíl, či případně akcie“ (Hrušáková, 2000,

47 Zúžení či rozšíření SJM lze nejčastěji notářskou smlouvou nejen do budoucna ale i majetku a závazků,

které již tvoří SJM. 48 Jmění zahrnuje všechno - vlastnictví k věcem, majetková práva, dluhy i pohledávky, majetek je totéž

ovšem bez dluhů, věci jsou hmotné i nehmotné předměty, závazek je jiný název pro dluhy (Hrušáková, 2000 s. 19).

63

s. 19). Do společného jmění manželů, pokud není uzavřena určující dohoda, patří pak

i veškeré podnikatelské aktivity. Taktéž závazky, které tvoří SJM49 jsou pro oba manžele

společné a nerozdílné. Zúžení rozsahu společného jmění manželů soudem může dojít

v případech, jestliže soud shledá důležité důvody pro zúžení SJM, nebo jestliže jeden

z manželů získal oprávnění k podnikání či se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní

společnosti.

Do společného jmění manželů dle zákona50 nepatří majetek získaný dědictvím nebo

darem, majetek nabytý jedním z manželů do výlučného vlastnictví, věci, které svou povahou

patří osobní spotřebě jen jednoho z manželů. Dále věci vydané v rámci restitucí majetku

jednoho z manželů a ten ji měl před uzavřením manželství nebo byla vydána jako právnímu

nástupci původního vlastníka, závazky, které se týkají majetku, který patří výlučně jednomu

z manželů a závazky, které svým rozsahem přesahují míru přiměřenou k majetkovým

poměrům a jeden manželů je převzal bez souhlasu druhého manžela.

4.3.4 Vypořádání a zánik společného jmění manželů

K vypořádání zaniklého SJM stanovuje občanský zákoník pravidla. K vypořádání SJM

může dojít písemnou dohodou při jeho zániku, ale taktéž při dohodě při zúžení SJM. Dohodu

o vypořádání SJM lze uzavřít až po zániku manželství, výjimku tvoří pouze tzv. smluvní

rozvod manželství, kdy podmínky pro vypořádání SJM nastanou až dnem právní moci

rozvodu manželství. Občanský zákoník pro vypořádání zaniklého SJM stanovuje pravidla,

kdy podíly manželů jsou stejné a rovnost manželů je přizpůsobována tím, že každý z manželů

je oprávněn požadovat, aby dostal uhrazeno to, co ze svého vynaložil na společný majetek, to

co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek, dluhy vzniklé za trvání

manželství jsou společné a v neposlední řadě je při vypořádání nutné přihlédnout k potřebám

nezletilých dětí.

Většinou dlouhodobou a nákladnou záležitost tvoří vypořádání SJM soudem.

„Zapomeňte na to, že by snad soud byl schopen vypořádat společné jmění zcela na korunu

přesně“ (Hrušáková, 2000, s. 36). Výsledný efekt soudního řízení často neodpovídá

vynaloženému úsilí, jak po stránce finanční, tak po stránce emocionální. „Osvícenější

manželé někdy po dvou třech letech soudního řízení nahlédnou marnosti svého počínání

a jsou svými právními zástupci či energičtějším soudcem přemluveni k uzavření soudního

49 SJM – společné jmění manželů. 50 § 143 Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník.

64

smíru či dokonce mimosoudní dohody. Advokáta, který vás bude plácat po rameni a slibovat,

že všechno vyhrajete a nic tomu druhému (druhé) nedáte, rychle vyměňte za rozumnějšího!“

(Hrušáková, 2000, s. 37).

K zániku SJM dochází dnem, kdy došlo k zániku manželství. Za trvání manželství

může dojít k zániku SJM ze zákona v případech vyslovení trestu propadnutí majetku jednoho

z manželů, či prohlášením konkursu na jednoho z manželů.

4.3.5 Společné bydlení manželů

V souvislosti se společným jměním manželů je třeba se zmínit i o společném bydlení

manželů. Jestliže má manželství plnit své společenské funkce a zajišťovat řádnou výchovu

dětí je zpravidla žádoucí, aby manželé bydleli společně. Z hlediska majetkových vztahů je

ideální varianta, jestliže je dům či byt součástí společného jmění manželů. V praxi však

existuje mnoho variant společného druhu bydlení. Velmi častým případem je tak zvaný nájem

bytu, který je ve vlastnictví obce. Pokud uzavřou nájemní smlouvu manželé nebo jeden z nich

za trvání manželství, vzniká společný nájem bytu oběma manželům. Pokud byl nájemce bytu

jen jeden z manželů před uzavřením manželství, tak dnem uzavřením manželství vzniká

společný nájem bytu. Společný nájem bytu zaniká smrtí jednoho z manželů, pozůstalý manžel

se stává jediným nájemcem bytu.51 Společný nájem bytu však nezaniká rozvodem. Pokud se

rozvedení manželé nedohodnou, pak rozhoduje soud s přihlédnutím na zájmy nezletilých dětí

a stanovisko pronajímatele.

U družstevního bytu je rozhodující, zda družstevní byt získal jeden z manželů před

uzavřením manželství, nebo družstevní byt získali manželé. V obou případech vznikne

společný nájem manželů. V případě, že se manžel stal nájemcem družstevního bytu před

uzavřením manželství a členem družstva tak zůstává, přechází v případě smrti na toho dědice,

kterému přísluší členský podíl. V případě rozvodu manželství dnem právní moci o rozvodu

manželství zanikne právo společného nájmu bytu a právo užívat byt připadne tomu

z manželů, který nabyl družstevní byt před uzavřením manželství. „Vznikne-li oběma

manželům nebo i jen jednomu z nich za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu

družstevního bytu, vzniká společný nájem družstevního bytu manžely a současně vznikne

i společné členství v družstvu. Z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni

společně nerozdílně“ (Hrušáková, 2000, s. 44).

51 § 707 odst. 1 Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník

65

4.3.6 Manželé a dědictví

Uzavření manželství se sebou nese právní důsledky v souvislosti s úmrtím jednoho

z manželů. Pozůstalý manžel má právní postavení v otázce dědických nároků a dalšího

zaopatření v postavení vdovy či vdovce. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a dědění je

převod majetku zemřelé osoby na dědice. Dědictví obsahuje nejen majetek, ale také dluhy

zemřelého, dědictví lze odmítnout, ale pouze jako celek, nelze si ponechat majetek a dluhy

odmítnou. Toto odmítnutí je neodvolatelné52. Existují jistá majetková práva, která děděním

nepřecházejí např. pojištění osob, kdy osoba, která pojištění uzavírá, může při uzavření

pojistné smlouvy výlučně určit, kdo v případě smrti obdrží plnění této smlouvy.

Předpokladem dědění manžela je právní existence manželství v okamžiku úmrtí jednoho

z manželů. „Skutečnost, že manželé již třicet let nežijí ve společné domácnosti a každý žije

sám s někým jiným, případně má za tohoto nového vztahu děti, není vůbec právně důležitá.

Stejně bude manžel dědicem, i když už je zahájeno rozvodové řízení, byl např. i vynesen

rozsudek o rozvodu manželství, ale dosud nenabyl právní moci“ (Hrušáková, 2000, s. 52).

Smrtí jednoho z manželů zaniká společné jmění manželů. Při vypořádání dědictví se nejdříve

vypořádá společné jmění manželů, určí se, co ze společného jmění připadá pozůstalému

manželovi a druhá polovina se stává předmětem dědictví.

Při vypořádání dědictví se postupuje buď vypořádáním dědictví ze závěti, nebo ze

zákona, přičemž dědění ze závěti má přednost před děděním ze zákona. V případě, že byla

sepsána platná závěť, postupuje se dle této závěti. Občanský zákoník uvádí institut

neopomenutelných dědiců53, což jsou všechny zůstavitelovy děti z manželství současného,

z manželství minulých ale i děti, které se narodily mimo manželství54. Manžel, či manželka

však mezi neopomenutelné dědice nepatří, proto lze manžela či manželku vydědit. „S druhou

polovinou společného jmění a se svým vlastním výlučným majetkem však může zůstavitel,

pokud nemá děti (nebo se mu podaří je platně vydědit), nakládat, jak se mu zalíbí“

(Hrušáková, 2000, s. 56). Pokud neexistuje platná závěť, dochází k dědění ze zákona.

Občanský zákoník rozlišuje čtyři základní skupiny dědiců, přičemž manželů se dotýká

první a druhá dědická skupina. Pozůstalý manžel, registrovaný partner a všechny

zůstavitelovy děti, dědí stejným dílem v první dědické skupině. Pokud manžel neměl žádné

potomky, pak manžel nemůže být v první dědické skupině tzv. univerzálním dědicem, ale

52 § 463 – 467 Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník 53 Existují zákonem stanovené důvody, za kterých lze potomky vydědit. 54 Taktéž děti počaté, které se narodí a děti osvojené.

66

nastupuje druhá skupina dědiců „§474 (1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé

skupině manžel nebo partner55, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně

po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu

pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. §474 (2) Dědici

druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel nebo partner však vždy nejméně polovinu

dědictví“ (www. zákonycr.cz).

Při vypořádání dědictví ze zákona se mohou mezi s sebou dědicové dohodnout, mohou

si podíly vzájemně změnit. Pokud se dědicové nejsou schopni o vypořádání dědictví

dohodnout, soud potvrdí dědictví podle dědických podílů a každý z nich se stane podílovým

spoluvlastníkem věcí spadajících do dědictví.

V souvislosti s úmrtím jednoho z manželů nelze opomenout zákonnou existenci

finančního zajištění pozůstalého manžela v podobě vdovského a vdoveckého důchodu56.

Základní podmínkou nároku na vdovský důchod je opět právní existence manželství. „Nárok

na vdovský důchod tedy vznikne i za situace, kdy jeden z manželů zemřel půl hodiny po svatbě

nebo i za situace, že v posledních třiceti letech se manželé neviděli a nebyli v kontaktu“

(Hrušáková, 2000 s. 64). Současně musí být splněna další podmínka. „Vdova má nárok na

vdovský důchod po manželovi, který a) byl poživatelem starobního nebo invalidního důchodu,

nebo b) splnil ke dni smrti podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod

nebo podmínky nároku na starobní důchod stanovené v § 29 nebo § 31 odst. 1 anebo zemřel

následkem pracovního úrazu. (2) Vdovec má nárok na vdovecký důchod po manželce, která

splňovala podmínky uvedené v odstavci 1“ (www.naseduchody.cz).

Taktéž od roku 2012, pokud měla nárok na předčasný důchod. Pokud ovdovělý

manžel či manželka splňuje výše uvedené podmínky, pak vzniká nárok na vdovský důchod po

dobu jednoho roku bez ohledu na majetkové poměry. Nárok na vdovský důchod po uplynutí

jednoho roku zůstává zachován dle zákona57, pokud ovdovělý manžel či manželka pečuje

o nezaopatřené dítě58, pečuje o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni středně těžké

závislosti nebo těžké závislosti anebo je dítě úplně závislé na péči, pečuje o svého rodiče nebo

rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti a je středně těžké, těžké či úplné

závislosti závislý na péči jiné osoby, je invalidní ve třetím stupni. „Minimální věk potřebný

55 Partner ve smyslu zákona o registrovaném partnerství. 56 Zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. O důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 57 Zákon č. 155/1995 Sb. O důchodovém pojištění, ve znění pozdějším předpisů. 58 Dítětem se rozumí dítě, které má po zemřelém rodiči nárok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo v rodině

zemřelého vychováváno.

67

pro nárok na trvalý vdovský nebo vdovecký důchod je v roce 2012 stejný pro muže i ženy - 58

let a 6 měsíců“ (www.duchody-duchodci.cz).

Nárok na vdovský důchod zaniká v případě, že vdova či vdovec uzavřou nové

manželství a taktéž v případě je-li pravomocně soudem rozhodnuto o tom, že vdova či vdovec

úmyslně způsobila, způsobil smrt druhého manžela jako pachatelka, pachatel,

spolupachatelka, spolupachatel, nebo účastník, účastnice trestného činu.

Na pozůstalého manžela či manželku taktéž odkazuje zákoník práce59 , kdy

jednorázové odškodnění z důvodu smrti v důsledku pracovního úrazu přísluší pozůstalému

manželovi „Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi

a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč; rodičům zemřelého

zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši nejméně 240 000 Kč“

(ASPI, Zákoník práce).

Jednou právní opomíjenou oblastí, která se netýká dědění či důchodů a zákon hovoří

pouze o manželích, je oblast týkající se osvojení dítěte. Nezrušitelně osvojit dítě mohou dle

zákona o rodině „pouze manželé, nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte

v manželství, anebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte“ (ASPI, Zákon o rodině).

Ve výjimečných případech, kdy osvojení bude plnit své společenské poslání, lze osvojit dítě

i osamělou osobou.

Uvedené poznatky z oboru sociologie, psychologie a práva vypovídají o současném

různorodém pohledu na manželství i na problematiku stability rodiny a rozvodovosti.

Sociologie vychází z širšího pojetí společnosti, hledá odpovědi na současný stav

v historickém vývoji manželské instituce a zkoumá vliv celkového společenského vývoje na

volbu manželského soužití. Snaží se hlouběji porozumět vnímání současného manželství, jeho

významu pro jedince a tím napomoci vysvětlení současných demografických tendencí.

Psychologie pohlíží na manželství jako na určitou formu stabilního párového vztahu, které by

mělo naplňovat mnohé psychologické potřeby člověka. Snaží se najít odpovědi na otázky,

jaké hodnoty a normy by mělo manželství lidem přinášet, jak v manželství komunikovat

a řešit problémové a konfliktní situace tak, aby tento vztah přinášel lidem uspokojení,

a především se stalo stabilní základnou pro výchovu dětí. Právo pohlíží ve spleti paragrafů na

manželství pragmatickým způsobem. Uvádí výčet práv a povinností, které s sebou uzavření

sňatku i zánik manželství přináší. Tyto právní důsledky mohou přestavovat důvod, proč 59 § 378 Zák. č. 262/2006 Sb. Zákoník práce ve znění pozdějších předpisů.

68

někteří lidé manželství odmítají, na druhé straně pro zastánce manželství mohou znamenat

právě ta pozitiva, které vnímají jako významná pro uspořádání vzájemných vztahů a pro

stabilitu rodiny.

69

5 Nesezdané soužití

V posledních letech je často upřednostňován styl soužití, zvláště mezi mladými lidmi,

který je obecně nazýván „nesezdaným soužitím“. Odbornou literaturou, bývá tento stav

nazýván kohabitací. „Jako kohabitace se označuje stav, kdy spolu dvojice partnerů žije

v sexuálním vztahu, aniž jsou manželi“ (Giddens, 1999, s. 143). Za nesezdané soužití „obecně

považujeme takovou situaci, kdy mladý pár žije a bydlí ve společné domácnosti a zpravidla

také společně hospodaří, aniž by uzavřel manželství“ (Hamplová, 2000, s. 122).

5.1 Veřejné mínění a nesezdané soužití

Pokles sňatečnosti, vyšší věk snoubenců při vstupu do manželství a silný nárůst počtu

narozených mimomanželských dětí v posledních letech, vzbudil v řadách sociologů,

psychologů i právníků sérií otázek a úvah o budoucnosti a smyslu institutu manželství. Bude

mít manželství stále vysokou společenskou hodnotu, nebo bude v budoucnu nahrazeno

alternativními způsoby společného života. Tyto otázky byly pokládány v řadě sociologických

průzkumů probíhajících v polovině 90. let. Nejrozsáhlejší publikací na toto téma dotýkající se

zvláště názorů mladých lidí do třiceti let vznikla z výsledků výzkumného projektu „Mladá

generace“, který probíhal v roce 1997 – 1999. „Výsledky těchto šetření měly poskytnout

podklady k lepšímu postavení zaměstnaných žen s dětmi v rodině i ve společnosti. Podle

tehdejších názorů by takové změny vedly i ke zlepšení populačního vývoje“ (Hamplová, 2000,

s. 6). Mezi klíčové otázky průzkumu, patřila otázka, do jaké míry se stávají alternativní formy

partnerského soužití konkurencí manželství. Výsledky tohoto výzkumného šetření ukázaly, že

převažující většina mladých lidí chce do manželství vstoupit, ale až po té, co si vyzkouší

společný život bez manželství. „Nesezdané soužití mladí lidé chápou spíš jako přechodný

stav „chození“ před manželstvím a celoživotní nesezdané manželství nepředstavuje příliš

rozšířený ideál“ (Hamplová, 2000, s. 68).

Podle tohoto výzkumu ztratil i popularitu klasický model chození, sňatek, společné

bydlení. Mladá generace vytvořila nový model soužití oproti několik staletí zažitému modelu

soužití, napřed spolu žijeme, pak máme spolu děti, a když to klape, tak uzavřeme sňatek „Obě

varianty nesezdaného soužití lidé volili kvůli možnosti snadného rozchodu. Lidé preferující

celoživotní nesezdané soužitím v něm víc oceňovali, že jim poskytuje nezávislost, za tím co ti,

kteří je chápali jen jako přechodný stav, doufali, že v něm mnohem lépe poznají partnera jako

70

vlastního budoucího manžela a vyzkouší pevnost vzájemného vztahu“ (Hamplová, 2000,

s. 69).

Jak D. Hamplová dále uvádí, volbu dané varianty manželství versus nesezdané soužití

také ovlivňuje náboženské vyznání a rodina, ve které daný respondent vyrůstal. Jedinci

preferují u životního partnera vlastnosti, které závisejí na charakteru orientační rodiny, tedy

zda respondent vyrůstal v úplné či neúplné rodině. Z daných výsledků vyplývá „že rodina,

v níž mladí lidé vyrůstají, podstatným způsobem působí na jejich budoucí postoje a názory

týkající se výběru partnera“ (Hamplová, 2000, s. 131). Sňatku bez předchozího společného

soužití dávají přednost věřící, a lidé, kteří jsou umírněnější a spíš konzervativnější ve svých

postojích k této otázce, a taktéž lidé, kteří pochází z manželství, jejich rodiče žijí

v dlouhodobém harmonickém manželství. Manželství jejich rodičů pro ně nepředstavovalo

rizikovou záležitost, ale bylo spíše vzorem pozitivního, společného soužití „Celkově lze

konstatovat, že mladí lidé jednoznačné preferují sňatek (90 %), i když většina z nich by se

svým partnerem nejdříve ráda žila, aby si vztah vyzkoušela“ (Hamplová, 2000, s. 71).

Jak D. Hamplová uvádí, existuje obecné přesvědčení u mladých lidí, že pokud „soužití

na zkoušku“ funguje, je jakousi zárukou úspěchu budoucího manželství a naopak, i když

realita ukazuje, že tento předpoklad není správný. Daný ideál sdílí podstatná část mladých

lidí, bez rozdílů socioekonomického statusu, výjimku tvoří praktikující křesťané. Obecně

výsledky daného průzkumu ukázaly, že si manželství stále uchovává mezi mladými lidmi

bezkonkurenční postavení. „Mladí lidé k němu přistupují spíše z emocionálního hlediska

a hledají v něm naplnění svých citových potřeb, i když praktické výhody manželství

neopomíjejí“ (Hamplová, 2000, s. 79). V daném výzkumu, se neprokázaly rozdíly mezi

jednotlivými vzdělanostními skupinami ani mezi muži a ženami. Nesezdané soužití bylo

obvyklejší u žen, s přibývajícím věkem tento stav stoupal. Nejvíce obvyklé je nesezdané

soužití ve věkové kategorii 27 - 30 let. Většina nesezdaných soužití osob mladších 24 let byla

velmi nestabilní a jejich doba trvala méně než dva roky, u respondentů nad 24 let se tato doba

prodloužila na jeden až dva roky. Možnost společného bydlení a hospodaření častěji

umožňuje tuto variantu již po krátké době po seznámení.

5.1.1 Uzavření manželství v životních cílech

Dle daného šetření většina dvojic, které spolu bydlely a hospodařily, byly páry, kdy

oba partneři pracovali. Většina osob v nesezdaném soužití měla možnost samostatného

bydlení. Většina respondentů uvedla, téměř 80 %, že mají v úmyslu s daným partnerem

71

v budoucnu uzavřít sňatek. „To, zda mladí lidé dospěli k úmyslu uzavřít se svým partnerem

sňatek, záviselo pouze na délce partnerského vztahu, nikoliv na tom, zda spolu partneři žijí či

nežijí v nesezdaném soužití“ (Hamplová, 2000, s. 128). Dle daného šetření nelze konstatovat,

že by partnerské vztahy, kdy spolu partneři žijí, byli „vážnější“ než u párů, které spolu tkz. jen

„chodí“. Výsledek tohoto průzkumu uvádí, že rodina a partnerství ve smyslu dlouhodobého

vztahu a přání v budoucnu založit rodinu, zaujímá u mladých lidí stále významné místo v

hodnotovém řebříčku.

V důležitosti životních cílů dle daného výzkumu uvádí Češi na čtvrtém místě životní

cíl „vdát se, oženit se,“ po životních cílech jako mít partnera, mít děti, mít úspěch

v zaměstnání. Po té následuje mít co nejvyšší vzdělání, věnovat se koníčkům a žít

společenským životem60. „O tom, že uzavírání sňatku je pevným bodem ve strategiích

párového života mladé české populace, svědčí i údaje z již reprezentativního výzkumu

PPA261“ (Rabušic, 2001, s. 70). Toto výzkumné šetření ukázalo, že pro většinu českých

mladých lidí je manželství stále důležitým prvkem v jejich životní dráze a stále převažovalo

stanovisko, že lidé by se měli kvůli dětem oženit či vdát. Podle daného šetření, se většinou

mladí svobodní muži domnívají, že manželství je více méně staromódní záležitostí, ale

v okamžiku narození dětí, se stávají konzervativnějšími a děti spojují více

s manželstvím.62Závěr tohoto šetření uvádí, že se postoje k manželství a k rodičovství

současné mladé generace nijak neliší od postojů mladých lidí v evropských zemích, většina

mladých lidí „neodmítá manželství, preferuje však nesezdaný párový život před tím, než

uzavře sňatek. Značná část z této věkové skupiny (50%) ovšem nevidí nutnost přivádět děti na

svět pouze v manželství, nevadí jim mít děti i ve svazku nesezdaném“ (Rabušic, 2001, s. 74).

Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR realizoval v roce

2007 v rámci výzkumu „Naše společnost 2007“ šetření na toto téma63. Daný dotazník, na

kterém se podílelo 1060 dotázaných, zpracovala Michaela Dimitrová.

Předmětem tohoto šetření byla otázka plánování sňatku, a také porovnání důležitosti

některých životních cílů v souvislosti se vstupem do manželství. „Podle získaných vyjádření

téměř dvě pětiny z nich chtějí v budoucnu vstoupit do manželství (39 %), ovšem na druhé

straně negativní odpověď uvedlo v této souvislosti 35 % osob. Poměrně významný podíl též

60 Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR, tisková zpráva OV 80108. 61 Mezinárodní srovnávací šetření The Acceptance of Population – related Policies. 62 Obzvláště v Česku, Estonsku a Finsku (Rabušic, 2001, s. 71). 63 Šetření na téma postojů k manželství a rodinným hodnotám probíhá pravidelně každoročně od roku 2003.

72

tvoří lidé, kteří neví, jak se k této životní události postavit (26 %)“ (www.cvvm.cas.cz). Mezi

hlavními důvody, proč uzavřít manželství, většina respondentů stále uváděla jako důvod

„kvůli dětem, založení rodiny“. Stejný poměr v odpovědích se objevil v názoru, že lidé, kteří

chtějí mít děti, by měli uzavřít manželství, a v názoru, že není nutné, aby lidé, kteří mají spolu

děti, uzavřeli sňatek. V závěru tohoto výzkum lze konstatovat, že Češi jsou v otázce

nemanželského soužití poměrně hodně benevolentní, avšak v momentě, „kdy do věci začínají

vstupovat otázky spojené s výchovou a péčí o děti, začíná, mezi Čechy převládat postoj

upřednostňující uzavření sňatku“ (www.cvvm.cas.cz).

Výsledky šetření, které probíhalo v rámci stejného projektu v listopadu 2011,

zpracovala Gabriela Šamanová a Pavla Stěhulová. Výsledky ukázaly, že minimu obyvatel

v ČR vadí, když spolu žijí neoddaní partneři v jednom bytě, a většinovou podporu získaly

názory, že není nutné, pokud mají rodiče společnou domácnost a vychovávají děti, aby byli

manželi. Jasné změny byly zachyceny v názorech, týkající se vývoje určitých postojů

k manželství v čase. V roce 2003 se 52 % respondentů domnívalo, že pro výchovu dětí je

velmi důležité, aby měli jejich rodiče uzavřen sňatek. V roce 2011 tento názor zastávalo 29 %

dotázaných. „Lidé, kteří se domnívají, že ženatí a vdané jsou spokojenější než svobodní, je ve

srovnání s rokem 2003 o sedmnáct procentních bodů méně. Ještě významněji klesl podíl lidí,

kteří se domnívají, že sňatek má být uzavřen před narozením dítěte (o 27 % oproti roku 2003).

Obecně lze říci, že se zvětšuje tolerance k různým formám partnerského soužití, které tvoří

alternativu k tradičnímu manželství“ (www.cvvm.cas.cz).

5.2 Právní postavení nesezdaného soužití

Ačkoliv je instituce nesezdaného soužití stále více preferována, zvláště mezi mladší

generací a obecně je společností přijímána, naše zákonodárství tento svazek nijak nedefinuje

ani právně neupravuje. Tato skutečnost vychází z předpokladu, že uzavření manželství

s sebou nese nejen práva, ale také povinnosti, a pokud se pár rozhodne nevzít na sebe

povinnosti vyplývající z manželství, nemůže počítat ani se stejnými či podobnými právy, jaké

vyplývají z manželského svazku. Na druh tohoto soužití pamatuje ve svém ustanovení

občanský zákoník, který definuje pojem domácnost, kterou tvoří fyzické osoby, které spolu

trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, a taktéž definice osoby blízké. „Osobou

blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner64; jiné osoby v poměru

rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou

64 Partner ve smyslu zákona o registrovaném partnerství.

73

utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“ (ASPI, Občanský

zákoník).

Pojem druh a družka je používán v zákoně o státní sociální podpoře65, kdy za rodinu se

považují společně posuzované osoby „manželé, partneři anebo druh a družka, nejde-li

o rodiče posuzované podle písmene b)“ (ASPI, Zákon o státní sociální podpoře). Pro účely

tohoto zákona se považují za druha a družku osoby, které spolu žijí alespoň tři měsíce. V této

oblasti staví zákonodárce nesezdané soužití na úroveň manželství z důvodu započítávání

příjmu druha, družky do příjmu rodiny a tím stanovení životního minima rodiny a posouzení

nároku na přiznání dávek státní sociální podpory.

„O nesezdané soužití se tedy jedná zejména tehdy, jestliže osoby odlišného pohlaví

vytvoří určité životní společenství. Druhem a družkou rozumíme muže a ženu, kteří spolu

trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“ (Hrušáková, 1998, s. 128).

5.2.1 Druh, družka – majetkové vztahy a bydlení

Zákon neumožňuje, aby mezi druhem a družkou vzniklo obdobné majetkové

společenství, jako je u manželů společné jmění manželů. Druh a družka nabývají majetek

zásadně do svého výlučného vlastnictví bez ohledu na to, o jak dlouho trvající faktické soužití

jde. Není však vyloučeno, aby se stali podílovými spoluvlastníky určité věci. Zákon taktéž

neupravuje vyživovací povinnost mezi druhem a družkou. Ani v případě, kdy se druh či

družka ocitnou v krizové životní situaci, není žádná zákonná opora pro vyživovací povinnost.

Podobná situace nastane i v případě společného bydlení. Pokud na straně nájemce stojí dva

subjekty, tedy druh a družka, vznikají jim jako společným nájemcům stejná práva i stejné

povinnosti, pokud je však nájemcem bytu pouze jeden z páru, pak druhému nevzniká žádné

právo společného bydlení. U družstevního bytu vzniká společný nájem pouze manželům

a společně jim vzniká také společné členství v družstvu66. V případě druha a družky vzniká

členství v družstvu pouze jednomu z nich. „V případě smrti jednoho z manželů, stane se

výlučným členem družstva a výlučným nájemcem bytu pozůstalý manžel“ (Hrušáková, 2000

s. 44). Toto ustanovení se ovšem netýká druha, či družky, kteří nejsou členy družstva.

„Netrval-li nesezdaný svazek alespoň tři roky, nemohou druh a družka při přechodu nájmu

konkurovat příbuzným zesnulého. Jestliže totiž zemře nájemce a nejde o byt ve společném

nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snaha, kteří

65 Zák. č. 117/1995 Sb., O státní sociální podpoře. 66 § 700 zák. č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník

74

prokázali, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci

se sice stávají za stejných podmínek také spolu žijící osoby, tedy druh, družka, avšak musí

prokázat, že ve společné domácnosti žili po dobu celých 3 let (www.epravo.cz).

5.2.2 Druh, družka a dědictví

V případě dědictví není postavení druha či družky příliš výhodné. V zákonném

dědickém právu mají přednost potomci, manžel nebo manželka, rodiče a sourozenci. Je také

nutné prokázat, že ke dni úmrtí existovalo společné soužití nejméně po dobu jednoho roku.

Druh a družka mohou po sobě navzájem dědit ve druhé nebo ve třetí dědické skupině „ §474

(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé skupině manžel nebo partner, zůstavitelovi

rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve

společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli

odkázáni výživou na zůstavitele. §474 (2) Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel

nebo partner však vždy nejméně polovinu dědictví. §475 (1) Nedědí-li manžel, partner, žádný

z rodičů, dědí v třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se

zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z

tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele“

(ASPI, Občanský zákoník).

5.3 Pohled psychologů na nesezdané soužití

Přední odborníci na psychologii současný trend nesezdaného soužití nevnímají nijak

s nadšením a optimismem. Do roku 2000 odborná literatura, zabývající se problematikou

společného soužití a rodiny, pojímá většinou rodinu jako manželskou rodinu, hovoří

o problematice manželství a manželských rodin. Do 80. let minulého století většina rodin,

zvláště mladých, byla rodinami manželskými. Pojem druh a družka se spíše dotýkal soužití

starších rozvedených, častěji ovdovělých párů, které již neplánovaly výchovu společných děti.

Po roce 1990 vstupuje do české společnosti nový trend, který koresponduje

s celkovými společenskými změnami. Odkládání sňatků, vyšší věk při vstupu do manželství

a také trend společného života bez sňatku. Faktická manželství vychází z módy. Mnoho párů

si pokládá otázku, „proč se ženit, či vdávat“, na lásku nepotřebují žádný papír. Mezi mladými

lidmi se rozšiřuje názor, že jistota manželství vede k oslabení zájmů o partnera. Ale jak P.

Šmolka uvádí, i tato volba soužití má jistá nebezpečí. Jako první úskalí uvádí situaci, kdy

jeden z parterů je zastáncem tradičního manželství a druhý z párů je zastáncem alternativní

75

formy soužití. „Druhým úskalím je absence svatebního rituálu. V západní židovsko-

křesťanské kultuře měl a má svůj význam. Nejen u sňatků církevních, ale i u těch ryze

občanských. Je sporné, zda bychom se o něj měli dobrovolně ochuzovat“ (Šmolka, 2004,

s. 35). Největším rizikem, jak spatřuje P. Šmolka, je absence rozvodové bariéry. „Pokud je

nastavena přiměřeně vysoko, může chránit před příliš ukvapenými rozchody a zároveň

umožňuje rozchody indikované“ (Šmolka, 2004, s. 35). Absence přiměřené bariéry může vést

až k neuváženým rozchodům, které mohou mít negativní vliv především na děti. „Manželství

samo není určitě zárukou větší harmonie, už vůbec ne intenzivní lásky (ale také ji nevylučuje),

může však být jistou pojistkou příliš ukvapených konců. Což zas není tak málo!“ (Šmolka,

2004, s. 36).

Na skutečnost větší nestability těchto soužití upozorňuje také D. Prokop67. Uvádí, že

bezprostředně po narození dítěte se rozchází dvakrát více párů nesezdaných než manželských.

„Každý druhý nesezdaný pár se rozpadá dříve, než společné dítě oslaví páté narozeniny,

oproti manželským párům – u nich se podle statistik polovina rozpadá do dvanáctého roku

dítěte. Ohromující tři čtvrtiny nesezdaných párů se rozcházejí ještě před dovršením dospělosti

svých dětí“ (www.rodina.cz). Tedy dítě, které se narodí do nesezdaného páru má pětkrát větší

šanci, že bude vystaveno rozchodu svých rodičů. Tyto rozchody představují pro dítě stresující

situaci a mohou narušit jeho duševní pohodu. D. Prokop dále uvádí, že v rodinách

nesezdaných párů se také více objevují další paralerní milenecké vztahy, domácí násilí

a týrání dětí. Po odchodu jednoho z rodičů se děti žijící jen s jedním rodičem ocitají v horší

socioekonomické situaci. Na tento fakt poukazuje i článek P. Schneidera 68, ve kterém

poukazuje na značnou nestabilitu těchto soužití, větší pravděpodobnost nevěry, větší počet

případů špatného zacházení s dětmi i častější výskyt domácího násilí na ženách. „Ženy v nich

mají stejnou odpovědnost jako manželky, ale nemají právní ochranu . Přispívají k rodinnému

příjmu 70 %. Kohabitace je špatná pro muže, horší pro ženy, hrozná pro děti, uzavírá autor,

je to jed pro manželství, rodinu i kulturu“ (www. prolife.cz).

67 David Prokop – psycholog Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Rakovníku. 68 Patrick Schneider působí na fakultě veřejného zdraví harvardské univerzity (www.prolife.cz).

76

6 Praktická část

V předchozích kapitolách diplomové práce jsme se pokusili popsat instituci manželství

z více hledisek, od podmínek vzniku manželství z pohledu rodinného práva, pohled na

manželství a sňatky v minulosti až po problematiku nesezdaných soužití a nemanželských

dětí. Počet sňatků v České republice rok od roku klesá. „V roce 2011 se v České republice

uskutečnilo 45 137 svateb. Šlo o nejnižší počet od roku 1918“ (www.czso.cz). Je tedy

manželství již přežitou institucí a oddací list je jen bezcenným kusem papíru, nebo sňatek

stále pro většinu lidí představuje důležitou hodnotu v životě, představující hluboký slib dvou

lidí setrvat při sobě za všech okolností. Postoj lidí k manželství i k nesezdanému soužití

vyjadřuje určitým způsobem celkové klima a morálku společnosti. Staly se cílem mnoha

průzkumů, jejichž výsledky uvádíme v předchozí kapitole, viz 5.1. Taktéž v předchozích

kapitolách uvádíme názory odborníků v oblasti práva, sociologie a psychologie na tuto

problematiku. Většina průzkumů v minulých obdobích se vzhledem k poklesu sňatečnosti

a nárůstu mimomanželské plodnosti soustředila na mladou generaci. Je dnešní generace

mladých lidí tak jiná v názorech na význam manželství než generace jejich otců a matek, či

jejich prarodičů? Vidí lidé v roce 2012 v této instituci něco zastaralého, či přežitého, nebo

hodnota manželství má stále svůj význam a výhody manželství před nevýhodami volného

soužití stále převládají. Průzkumné šetření, které bylo provedeno v rámci této diplomové

práce, na tyto otázky nedává jednoznačnou odpověď, ale může být určitým náznakem, jak

vnímají tuto instituci lidé, tvořící současnou naši společnost v roce 2012. Které výhody

manželského soužití jsou vnímány jako stále přetrvávající hodnoty, a naopak jaké nevýhody

spatřuje v manželském svazku současná populace.

6.1 Cíle průzkumného šetření

Cíle průzkumného šetření vycházejí z hlavního záměru praktické části, kterým je

zjistit, jaké výhody a nevýhody spatřuje současná populace v manželství a jaká část populace

odmítá zcela manželskou instituci. Za tímto účelem byly formulovány základní výzkumné

otázky.

a) Jak ovlivňuje pohlaví, věk, rodinný stav a velikosti města ve kterém lidé žijí,

jejich pohled na význam manželství a jeho výhody.

b) Jakou roli hraje pohlaví, věk, rodinný stav a velikosti města ve kterém lidé žiji,

v jejich názoru na nevýhody manželského soužití.

77

c) Spatřují lidé, kteří žijí v manželství, více výhody tohoto svazku oproti lidem,

kteří v manželství nejsou?

d) Existuje určitá skupina lidí, která instituci manželství odmítá a jaké jsou jejich

důvody.

6.2 Metoda výzkumného šetření

Pro dosažení cíle praktické části byl zvolen kvantitativní výzkum. Podle P. Gavory

„kvantitativní výzkum pracuje s číselnými údaji, Zjišťuje množství, rozsah nebo frekvenci

výskytu jevů, resp. jejich míru (stupeň). Číselné údaje se dají matematicky zpracovat. Je

možno je sčítat, vypočítat jejich průměr, vyjádřit je v procentech nebo použít metody

matematické statistiky“ (Gavora, 2000, s. 31). Téma manželství je velmi citlivým tématem,

manželství náleží mezi nejintimnější vztahy mezi lidmi, proto byla zvolena anonymní forma

výzkumu ve formě ankety.

Anketa je „v širokém pojetí jakékoliv dotazování standardizovanými technikami,

většinou s použitím dotazníku. Užší pojetí spojuje anketu s dotazníkovými akcemi sdělovacích

prostředků“ (Maříková, 1996, s. 76). Anketa umožňuje rychlé shromažďování informací od

velkého počtu respondentů s minimálními ekonomickými náklady. „Ve srovnání s technikou

dotazníkového šetření používá anketa většinou uzavřené otázky umožňující snadnou orientaci

v problému a rychlou odpověď (Maříková, 1996, s. 76). Za nevýhodu této metody je

považován „anketní výběr – jedinci se dostávají do výběru sami na základě svého

rozhodnutí“ (Chráska, 2007, s. 22). Výběr respondentů není kontrolován, což vyvolává

problém s reprezentativnosti údajů. Jak H. Maříková uvádí, k vychýlení výběrového souboru

je nejčastěji způsobováno tím, že se do anket intenzivněji zapojují osoby, které mají potřebu

se více realizovat v kontaktech s nějakou institucí, a vyskytuje se vyšší zastoupení skupin,

které mají více vyhraněné postoje k danému tématu. Anketa má tedy v sociologických

výzkumech ve srovnání s jinými výzkumnými metodami doplňkový význam „u některých

témat při požadavku rychlé orientace v problému je nezastupitelná“ (Maříková, 1996, s. 77).

Při sestavování anketních otázek jsme vycházeli z teoretických poznatků dané

problematiky a charakteristiky ankety, která nemá být rozsáhlá a časově náročná pro

respondenta. Otázky byly sestavovány tak, aby byly pro respondenty srozumitelné

a jednoznačné. Byly kladeny uzavřené otázky s možnosti výběru. Vzhledem k cílům šetření,

první čtyři položky směřovaly k osobním údajům respondentů. Bylo zjišťováno

78

1) zda je respondent muž či žena

2) věková kategorie – do 35 let, od 35 let do 55 let a nad 55 let

3) velikost města, ve kterém žije – do 5 000 obyvatel, od 5 000 obyvatel do

10 000 obyvatel, od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel, nad 20 000 obyvatel

4) zda žije v manželství

V dalších dvou otázkách dostali respondenti na výběr z šesti různých možností výhod

a nevýhod manželství. Sedmou možností bylo se samostatně slovně vyjádřit k dané

problematice. Poslední otázka měla jednu možnost výběru a taktéž možnost uvést volně

důvody, které vedou respondenta k dané odpovědi. Položky, ve kterých se respondenti měli

možnost se volně vyjádřit, byly zpracovány kvalitativní metodou ve formě tvorby kategorií.

„Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je porozumět člověku, tedy přede-vším chápat jeho

vlastní hlediska – jak on vidí věci a posuzuje jednání. Podle zásad kvalitativního výzkumu je

každý člověk anebo skupina lidí jedinečná. Má vlastnosti, kterými se podstatně liší od jiného

člověka nebo Skupin“ (Gavora, 2000, s. 32). Volné odpovědi byly zpracovány popisnou

metodou. Vyjádření respondentů k dané problematice umožňují hlubší pohled daného jedince

na význam manželství a taktéž i často vystihují konkrétní osobní situaci, ve které se

respondent nachází i jeho osobní zkušenosti.

6.3 Realizace šetření

Pro zachování maximální anonymity respondentů byla zvolena metoda vytvoření

vlastní webové stránky s danou anketou. Odkaz na webovou stránku byl rozesílán

v elektronické podobě s průvodním dopisem, k jakému účelu daná anketa slouží, kdo je jejím

autorem a s žádostí o další rozeslání tohoto dopisu s odkazem na webovou stránku.

Respondent po vyplnění ankety pouze „odklikl“ odeslat. Pomocí vytvořeného skriptu69 se

dané odpovědi třídily dle zadaných kritérií do tabulky. Webová stránka byla spuštěna 14. 02.

2012 a postupně byli oslovováni další respondenti, daná aplikace umožňovala průběžně

sledovat, kolik respondentů se již ankety zúčastnilo. Anketa byla ukončena 30. 08. 2012.

Výsledky byly upraveny v programu Microsoft Excel do tabulek a grafů.

69 Autorem skriptu je Tomáš Bílý, IT pracovník soukromé firmy.

79

6.4 Struktura respondentů

Na danou anketu odpovědělo celkem 558 respondentů. Dva dotazníky neobsahovaly

vyplněné základní identifikační údaje a z tohoto důvodu byly z šetření vyřazeny. Z celkového

počtu respondentů se dané ankety zúčastnilo celkem 455 žen a 101 mužů. Nevyrovnaný

poměr mezi muži a ženami lze vysvětlit charakterem anketního šetření, kdy účast na anketě

vyžadovala aktivní připojení na odkazovanou webovou stránku a daná anketa se týkala tématu

manželství. Určitý nepoměr prokazuje do určité míry skutečnost, že k tématu partnerských

vztahů a manželství se ženy mnohem ochotněji vyjadřují než muži a v anketách se objevuje

mnohem větší zastoupení skupin, které mají k danému tématu vymezený postoj.

Nejpočetnější skupinu tvořily ženy od 35 let do 55 let – 255 respondentů (z měst do

5000 ob. 79, z měst do 10000 ob. 67, z měst do 20 000 ob. 39 a z měst nad 20 000 ob. 70).

Druhou nejpočetnější skupinou byly ženy do 35 let – 137 respondentů (z měst do 5000 ob. 49,

z měst do 10000 ob. 26, z měst do 20 000 ob. 15 a z měst nad 20 000 ob. 47). Nejméně

početnou skupinou v zastoupení žen byly ženy nad 55 let – 63 respondentů (z měst do 5000

ob. 15, z měst do 10000 ob. 22, z měst do 20 000 ob. 10 a z měst nad 20 000 ob. 16).

Nejvíce početně zastoupenou skupinou mužů byli muži ve věku 35 – 55 let – 46

respondentů (z měst do 5000 ob. 17, z měst do 10000 ob. 13, z měst do 20 000 ob. 4 a z měst

nad 20 000 ob. 12). Druhou nejpočetnější skupinu tvořili muži ve věku do 35 let – 31

respondentů (z měst do 5000 ob. 15, z měst do 10000 ob. 3, z měst do 20 000 ob. 1 a z měst

nad 20 000 ob. 12). Nejméně zastoupenou skupinou respondentů byli muži nad 55 let věku –

24 respondentů (z měst do 5000 ob. 6, z měst do 10000 ob. 9, z měst do 20 000 ob. 7

a z měst nad 20 000 ob. 2).

80

Graf 1: Počet respondentů podle pohlaví, věku a velikosti města, ve kterém žijí.

6.5 Interpretace výsledků

V rámci dotazníku měli respondenti možnost vybrat z šesti možností výhod

a nevýhod, které spatřují v manželském soužití, přičemž mohli označit libovolný počet

odpovědí. V sedmé odpovědi se mohli volně vyjádřit jaké jiné výhody či nevýhody

v manželském svazku spatřují. Jako výhody manželského soužití byly nabídnuty tyto

možnosti

- Společensky uznaný legalizovaný vztah, zákonem uznané právní uspořádání.

- Označení manžel, manželka je naprosto jasné vyjádření společenského vztahu

(jasněni než přítel, přítelkyně, partner, partnerka, matka – otec mého dítěte, dětí).

- Ekonomické uspořádání (společné jmění manželů), určitá materiální jistota,

ekonomické zajištění

- Bezpečné zázemí pro společný život a výchovu dětí.

- Vzájemná podpora a opora v těžkých životních situacích, opora ve stáří

a nemoci.

- Zvyšuje společenskou prestiž dvou lidí.

Jako nevýhody manželského soužití byly nabídnuty k výběru tyto možnosti

- Ztráta osobní svobody

0

10

20

30

40

50

60

70

80

15

3 1

1217

13

4

126 9 7

2

49

26

15

47

79

67

39

70

1522

1016

muži

ženy

81

- Omezení vlastního individuálního rozvoje

- Ztráta ekonomické nezávislosti, ekonomická solidárnost

- Sexuální vyděračství

- Rozvodová bariéra (je jednodušší se rozejít nežli rozvést)

- Určitý stereotyp vztahu (manželství nese prvek trvalosti)

6.5.1 Výhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti do 35 let

Respondenti do 35 let z měst do 5 000 obyvatel spatřují největší význam manželství ve

vzájemné podpoře a opoře v těžkých životních situacích, opoře ve stáří a nemoci a to jak

muži, tak ženy bez rozdílu zda jsou v manželství či nikoli. Jako druhou a třetí výhodu volí

stejně muži i ženy nejvíce ekonomické uspořádání, určitou materiální jistotu a ekonomické

zajištění v manželství a manželství jako společensky uznaný legalizovaný vztah. Jako jiné

výhody manželství v této kategorii ženy uvádí: „Sex zdarma a skoro zaručeně (pokud ho/ji

nenaštvete)“. „Při problémech se je lidé snaží více překonat, jelikož není tak jednoduché se

rozvést“. Muži uvádí „Myslím, že manželé řeší krize a problémy dohodou-kompromisem a ne

rozchodem“. „Manželstvím (s tím správným) člověk získá přítele na celý život pro dobré

i špatné chvíle“.

Graf 2: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst do 5000 obyvatel.

Respondenti z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel této věkové kategorie uvádí

téměř shodně za největší výhodu manželství bezpečné zázemí pro společný život a výchovu

dětí, poté vzájemnou oporu a jako třetí, stejně jako respondenti z měst do 5 000 obyvatel, že

jde o společensky uznaný legalizovaný vztah. Jako jinou výhodu uvádí žena, mimo

manželství této věkové skupiny: „Jediná výhoda manželského vztahu je ten, že se s cizí

0

5

10

15

20

25

34 5 5

6

3

1614

17

6

21

4

0 0 0

34

0

42

5 5 5

1

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

82

osobou stanete příbuznými, tudíž v případě nemoci, smrti, atd. vám o něm podají informace.

Jinou výhodu v tomhle svazku nevidím….“ Muži jiné výhody neuvádí.

Graf 3: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst od 5000 obyvatel do 10 000 obyvatel

Ženy z měst nad 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel této věkové skupiny, které žijí

v manželství, stejně jako muži, spatřují největší výhodu manželství v zázemí pro společný

život a výchovu dětí, zatímco ženy mimo manželství spatřují největší výhodu ve společensky

legalizovaném vztahu. Na dalších místech uvádí shodně vzájemnou podporu a oporu, poté

vyjádření vztahu a ekonomické uspořádání.

Graf 4: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel.

0123456789

10

1

56

4

10

7

00 0 0 0 0 0

3

1 1

7

4

2

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

00,5

11,5

22,5

33,5

44,5

5

0 0 0

1

0 0

1 1 1

5

3

00 0 0 0 0 0

5

2 2 2 2

1

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

83

Odpovědi respondentů z měst nad 20 000 obyvatel do 35 let se taktéž nijak výrazně

neliší od předcházejících kategorií měst. Muži i ženy v manželství i mimo manželství uvádí

jako největší výhodu manželství zázemí pro děti a společný život, ženy mimo manželství poté

upřednostňují společensky legalizovaný vztah, ženy v manželství uvádí jasné vyjádření

vztahu a poté vzájemnou oporu v těžkých chvílích a stáří. Ženy dále uvádí jako výhody:

„Stvrzení vztahu, ve který věříme.“ „Pokud vztah funguje, člověk se necítí sám a není nikdy

na nic sám“.

Graf 5: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst nad 20 000 obyvatel.

V kategorii věkově mladších respondentů lze spatřovat větší rozdíl v prioritách

manželství u respondentů, kteří žijí v malých městech a městech nad 5000 obyvatel.

Respondenti z malých měst, muži i ženy, spatřují největší výhodu manželství ve vzájemné

podpoře ve stáří a nemoci, manželství jako zázemí pro společný život dětí uvádí až na třetím

místě. Respondenti z měst nad 5 000 obyvatel vidí jako největší výhodu manželství v zázemí

pro společný život a výchovu dětí. Taktéž nejsou patrné rozdíly mezi respondenty, kteří žijí

v manželství nebo mimo manželství. Společenská prestiž, bývá shodně uváděna jako

nejmenší výhoda manželství.

6.5.2 Výhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti od 35 let

do 55 let

Respondenti z měst do 5 000 středního věku spatřují celkem jednoznačně, tedy muži

i ženy, žijící v manželství i mimo manželství, jako hlavní výhodu manželství bezpečné

zázemí pro společný život a výchovu dětí. Jako druhá výhoda převládá u všech vzájemná

podpora a opora v těžkých životních situacích a podpora ve stáří a nemoci a třetí

0

5

10

15

20

25

0 13 3 3

1

1113

9

22

12

20

2 1

53

0

64

8

13

8

2

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

84

nejfrekventovanější výhodu uvádí společensky uznaný legalizovaný vztah, zákonem uznané

právní uspořádání.

Graf 6: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst do 5 000 obyvatel.

Taktéž respondenti této věkové skupiny z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel

téměř shodně uvádějí výhody manželského svazku. K daným výhodám se vyjádřila pouze

jediná žena v této kategorii: „ Manželství zvyšuje duchovní postoj“

Graf 7: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel.

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

2 36

12

8

1

26

18

23

4541

10

0 1 0 1 0 0

5

1 1

53

1

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

0

5

10

15

20

25

30

35

40

24 4

86

0

1417 17

37

29

31 0

2 13

02

4 36 7

1

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

85

Respondenti z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel dané věkové kategorie

taktéž naprosto shodně vidí jako hlavní výhodu manželství v bezpečném zázemí pro výchovu

dětí a společný život, poté vzájemnou oporu a podporu v těžkých životních situacích a třetí

uvádí výhodu, že jde o zákonem uznané právní uspořádání, legalizovaný vztah. Mezi další

výhody manželství respondenti uvádí, ženy mimo manželství: „Je to jasné a chtěné potvrzení

vztahu s vážným a zodpovědným úmyslem do budoucna. Bez potřeby zadních vrátek“.

„Neplánuji manželství a ani nepřipouštím, že bych do toho ještě jednou šla, jedno manželství

mám za sebou a není to, co bych měla nyní potřebu řešit. Děti jsou velké. Ale rozhodně jsem

pro manželství a úplnost rodiny, kterým není zodpovědnost a ochota pracovat na vztahu,

cizí“. Muž v manželství: „Rodina je základ státu. V civilizované společnosti musí existovat

nějaká pravidla, která vedou lidi k odpovědnosti, morálce, výchově dětí apod. Tím se

odlišujeme od říše zvířat, i když bychom jim někdy mohli i závidět“.

Graf 8: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel.

Respondenti z dané věkové kategorie z velkoměst shodně uvádí bez rozdílů, zda jde

o muže či ženy, v manželství nebo mimo ne, jako předchozí respondenti této věkové

kategorie na prvních místech ve výhodách manželství zázemí pro výchovu děti a vzájemnou

podporu a oporu v těžkých životních situacích a stáří či nemoci. Na třetím místě s nepatrným

rozdílem od předchozích skupin uvádí jako výhodu ekonomické uspořádání manželství

a určitou ekonomickou jistotu. Žena v této dané kategorii, vdaná, navíc uvádí: „Svatba je

rituál a navíc velmi starý. Jsem ráda, že jsem vdaná, v okamžiku krize, hádky atd. si

vzpomenu na slib, který jsme si dali. V důležitých chvílích /ne denně/ nosím snubní prsten“.

0

2

4

6

8

10

12

14

16

18

20

23

2

43

1

11

8 8

20

15

2

0 0 0 0 0 0

3 34

54

0

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

86

Graf 9: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst nad 20 000 obyvatel.

Mezi respondenty střední generace panuje téměř shoda ve výhodách, které spatřují

v manželském svazku bez rozdílů pohlaví, stavu, či velikosti města. Ve výhodách, či poslání

manželství shodně vidí především bezpečné zázemí pro společný život a výchovu dětí,

vzájemnou oporu a podporu v těžkých životních situacích, oporu ve stáří a nemoci a taktéž, že

manželský svazek představuje společensky legalizovaný a zákonem uznané právní

uspořádání. Nejmenší přednost manželství byla uváděna společenská prestiž, kterou

manželství přináší.

6.5.3 Výhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti nad 55 let.

Respondenti z věkové kategorie nad 55 let z měst do 5 000 obyvatel spatřují hlavní

výhodu v manželství v zázemí pro výchovu dětí a poté ve vzájemné podpoře a opoře. Tyto

výhodu spatřují celkem shodně muži i ženy v manželství či mimo. Malý rozdíl lze vidět ve

výhodách, které zaujímají třetí pořadí, které uvádí vdané ženy tj. označení manžel, manželka

je naprosto jasné vyjádření společného vztahu a ženami svobodnými, rozvedenými či

vdovami, které volí ekonomické uspořádání jako výhodu manželství. Jako další výhodu uvádí

vdaná žena této kategorie: „Morální vazba, úcta k blízkému člověku, porozumění a tolerance,

výchova dětí ve stejném duchu, aby viděl ve vzoru rodičů další svoje životní vztahy, podělit se

o radosti i starosti a vzájemně si pomáhat. Dobře vybudované vzájemné vztahy se velmi

0

5

10

15

20

25

30

35

0 1 1

5

1 1

20 19 19

35

26

21 02 1 1 0

15 1417

23 22

2

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

87

zúročí ve stáří, kdy jsou partneři opravdu odkázáni jeden na druhého. Bez celoživotního

pěstování vzájemné úcty, pokory by nebylo příjemné stáří“.

Graf 10: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst do 5 000 obyvatel.

U respondentů kategorie nad 55 let z měst od 5000 obyvatel do 10 000 obyvatel

panuje v prvních třech nabízených variantách shoda jako u respondentů v předchozích

kategoriích. Určitou zajímavostí v této věkové kategorie je, že ženy uvádí výhodu manželství

jako společenské prestiže ve stejné frekvenci jako legalizaci vztahu, či jasné označení vztahu.

V této kategorii ženy jako další výhody uvádí: „ Když mi bylo 20 let, chtěla jsem být vdaná.

Když mi bylo 30 let, chtěla jsem být svobodná. Když mi bylo 50 let, byla jsem ráda, že ten,

koho jsem chtěla v těch dvaceti, si mně tenkrát vzal a je se mnou dones.“ Vyjádření další

vdané ženy této kategorie: „Pokud rodina funguje jak fungovat má a manželé se k sobě

chovají slušně, starají se řádně o své děti, tak jsem pevně přesvědčená, že naše děti si z této

rodiny vzaly vzor a pak chtějí, aby jejich děti prožívaly své dětství tak jak ony. Chovají se ke

svým partnerům jako jejich rodiče. Nepovyšují se jeden na druhého a své děti řádně

vychovávají společně“.

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

2

1 1

2

1 1

5

6

4

10

7

00 0 0 0 0 0

3

1 1

7

4

2

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

88

Graf 11: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel.

Respondenti věkové kategorie nad 55 let z měst do 20 0000 obyvatel volí v největší

frekvenci výhodu manželství v zázemí pro výchovu dětí, poté vzájemnou oporu a podporu

v nemoci, stáří a těžkých životních situacích, vdané ženy ekonomické uspořádání a další tři

výhody jsou téměř ve stejné pozici, vdané ženy uvádí společenskou prestiž manželství na

stejném pořadí jako legalizaci vztahu i jasné označení vztahu, manžel, manželka.

Graf 12: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel.

Respondenti nad 55 let z měst nad 20 000 obyvatel nejvíce volili ve výhodách

manželství vzájemnou oporu a podporu, poté ekonomické uspořádání a péči o děti. Celkem

0

2

4

6

8

10

12

14

4

2

4

78

4

65

7

11

14

10 0 0 0 0 0

10

12

4

0

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

0

1

2

3

4

5

6

1

0

1

4

2

0

2 2

3

6

4

2

1 1 1 1

0 0

2

0

1

2 2

0

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

89

panuje shoda u všech kategorií, na rozdíl od respondentů z menších měst této věkové

kategorie považují společenskou prestiž manželství za nejmenší výhodu.

Graf 13: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst nad 20 000 obyvatel.

Pokud srovnáme frekvenci odpovědí ve všech věkových kategoriích, kategoriích

velikosti měst, pohlaví i stavu nenalézáme diametrálně odlišné odpovědi. Na prvních místech

respondenti uvádí jako výhodu manželství vzájemnou podporu a oporu v těžkých životních

situacích, oporu ve stáří a nemoci, bezpečné zázemí pro společný život a výchovu dětí

a zákonem uznaný legalizovaný vztah. Jistý rozdíl lze spatřovat v odpovědích žen mladší

a střední generace, které nevidí v manželství výhodu určité společenské prestiže, zatímco

generace žen nad 55 let z menších měst uvádí ve stejném pořadí jako právní uspořádání,

označení partnerů či ekonomické uspořádání i společenskou prestiž manželství. S odkazem

na teoretickou část práce a pojímáním manželství v minulých obdobích je celkem tato výhoda

spatřována u generace nad 55 let jistým, logickým vyústěním celkového společenského

chápání manželství v minulých letech, kdy od určitého věku označení „svobodná žena“

znamenalo nálepku pro vyjádření jisté neúspěšnosti ženy.

0

1

2

3

4

5

1 1 1 1 1 1

2

3 3

2

5

1

0 0 0 0 0 0

1

0

3

2

3

0

Muži v manželství

Ženy v manželství

Muži mimo manželství

Ženy mimo manželství

90

Graf 14: Celková frekvence volby výhod respondentů ve všech kategoriích

6.5.4 Nevýhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti do 35 let

Vdané ženy i ženy mimo manželství z měst do 5 000 obyvatel do 35 let volily

nejčastěji jako nevýhodu manželství stereotyp vztahu a rozvodovou bariéru, kterou volili

i nejvíce muži mimo manželství. Ženatí muži po volbě stereotypu vztahu uvádí na druhém

místě omezení individuálního vývoje, kterou volily vdané ženy na třetí pozici spolu se ztrátou

osobní svobody. Mezi další nevýhody vdaná žena uvádí: „Nervy, více práce a více hladových

krků, pokud nejíte více než partner/partnerka. Lépe se šetří sám než ve dvou“. Další názor

uvádí opět vdaná žena této kategorie: „Mnohé zmiňované nevýhody považuji za výhody -Ano,

je mnohem těžší se rozvést než rozejít, proto budu déle hledat způsoby řešení konfliktu jinak

než rozvodem. Osobní svobodu a rozvoj mi manželství pomáhá posilovat a upevňovat díky

důvěře, kterou si s manželem vzájemně projevujeme atd. Manželství je do určité míry oběť, ale

nenazval bych to "nevýhodou". S žádným výše uvedeným nesouhlasím“.

0

50

100

150

200

250

19 21 2754 42

13

118 111 116

205185

283 4 6 13 11 0

4932

4774 66

10

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

91

Graf 15: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst do 5000 obyvatel.

Respondenti z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel označovali nejvíce jako

nevýhodu manželství stereotyp vztahu a rozvodovou bariéru a taktéž ztrátu osobní svobody.

Téměř shodně ženy vdané nebo mimo manželství i muži.

Graf 16: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel.

V kategorii respondentů z měst nad 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel se nejvíce

k nevýhodám manželství vyjádřily ženy mimo manželství, které uvádí nejčastěji jako

nevýhodu manželství rozvodovou bariéru, stereotyp vztahu a ztrátu osobní svobody, vdané

ženy uvádí pouze rozvodovou bariéru a ztrátu ekonomické nezávislosti, ženatí muži volí

ztrátu osobní svobody, omezení individuálního vývoje a rozvodovou bariéru.

02468

10121416

0

31 1

0

44 43

1

8

16

01 1

0

5

110 0 0

65

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

0123456789

21

21

211 1 1 1

4

6

0 0 0 0 0 00 01

0

9

6muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

92

Graf 17: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel.

Respondenti z velkoměst této věkové kategorie nejvíce spatřují nevýhody manželství,

a to ženy vdané i mimo manželství, muži ženatí i mimo manželství v rozvodové bariéře

a stereotypu vztahu, poté ztrátu ekonomické nezávislosti, omezení individuálního rozvoje.

Žena mimo manželství dále uvádí k nevýhodám manželství: „Vzájemný vztah se pak bere

jako něco samozřejmého, povinného, předem definovaného, často pak vyprchá snaha o vlastní

osobnostní rozvoj. Člověk může mít pocit, že spoustu věcí MUSÍ, protože se to od

manžela/manželky očekává - je to jeho/její společenská role a povinnost. Časem svazuje,

otupuje, stagnuje, nudí. Spousta manželství se "chlubí" svojí dlouholetostí, ale vzájemný vztah

je v podstatě mrtvý. Přetrvává na rituálech, pocitu jistoty a strachu z případných potíží

spojených s rozvodem - tahanice o děti, majetek, řešení financí, bydlení…“. Vdané ženy této

kategorie uvádí: „Nikdy neznáte svého muže dost dobře, když si ho berete a máte to slíbit na

celý život - je to velmi závažné rozhodnutí“. „Pro mě manželství nemá nevýhody. Svobodné

rozhodnutí“.

0

1

2

3

4

5

1 1

0 0

1

00 0

1

0

3

00 0 0 0 0 0

1

0 0 0

5

3muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

93

Graf 18: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst nad 20 000 obyvatel.

6.5.5 Nevýhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti od 35 let do

55 let

Respondenti z měst do 5 000 tisíc věkové kategorie 35 až 55 let spatřují celkem

shodně nevýhody manželství ve stereotypu vztahu a v rozvodové bariéře, omezení

individuální rozvoje a ve ztrátě osobní svobody. Žena mimo manželství k nevýhodám píše:

„ Není to ani tak o instituci manželství jako takové, ale o konkrétním člověku. Pro mě musí

být jakýkoliv vztah založen na absolutní důvěře a upřímnosti. Myslím si, že málokterý

manželský pár je k sobě absolutně upřímný a jeden druhému nelže. Pro mě je nepřípustná

jakákoliv lež, ať zákeřná nebo milosrdná“.

0

2

4

6

8

10

12

14

4

2 2

0 0

3

1

4 4

0

78

4 4 4

2

6

45

34

1

14

9muži v manželstvi

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

94

Graf 19: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst do 5 000 obyvatel.

Mezi respondenty této věkové skupiny z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel

vládne určitý rozdíl mezi ženami vdanými a ženami mimo manželství. Ženy mimo manželství

volí jako třetí nevýhodu manželství nejčastěji ztrátu osobní svobody, po rozvodové bariéře

a stereotypu vztahu, zatímco třetí nejfrekventovanější nevýhodu vdané ženy uvádí

ekonomickou nezávislost a omezení individuálního rozvoje. Ženatí muži nejvíce uvádí ztrátu

osobní svobody a stereotyp vztahu, muži mimo manželství rozvodovou bariéru a pak ve stejné

frekvenci uvádí ostatní nevýhody. K nevýhodám vyjádřily pouze ženy mimo manželství, které

uvádí: „Manželství - to je především kompromis obou manželů, je to o vzájemné důvěře

a lásce, o tom, že oba dva se snaží o budování a prohlubování vztahu mezi nimi“. „V případě

druhého a dalšího manželství vidím problém v dědickém řízení v případě úmrtí jednoho z

manželů (děti z předchozích vztahů)“. „Pokud je fungující manželství tak nespatřuji žádné

nevýhody, tzn., že nemusí nastat žádná z výše uvedených situací“.

0

5

10

15

20

25

42 2 3 4

97

10

2 3

17

24

20 1 0

3 20 1 1 0

4 4

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

95

Graf 20: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel.

V kategorii respondentů z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel této věkové

kategorie respondenti uvádí téměř shodně jako nejčastější nevýhodu manželství rozvodovou

bariéru a stereotyp vztahu a poté ostatní uváděné nevýhody. K dalším nevýhodám uvádí

vdaná žena: „Muži jsou si moc jisti, pak už se nesnaží“, žena mimo manželství: „Správně

pochopené manželství nemůže být nevýhodou“. Muži v manželství: „Nulová podpora ze

strany státu ohledně sociálních dávek oproti neoficiálnímu partnerství“. „Pokud si vezmete za

manžela či manželku kreténa, tak je to smůla“.

Graf 21: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst od 10 000 do 20 000 obyvatel.

0

2

4

6

8

10

12

14

4

2 2

0 0

3

1

4 4

0

78

4 4 4

2

6

45

34

1

14

9muži v manželstvi

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

0

2

4

6

8

10

12

14

01

0 0

2 23 3 3

2

13

11

0 0 0 0 0 01 1 1 1 1

6

muži v manželství

ženy z měst v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

96

Mezi nejčastější nevýhodu manželství volí ženy vdané i mimo manželství z měst nad

20 000 této věkové kategorii stereotyp vztahu a poté rozvodovou bariéru, muži ženatí i mimo

manželství vybírají všechny nevýhody ve stejné četnosti. K nevýhodám manželství dále

uvádí, ženy v manželství: „pokud se najdou 2 lidé, kteří k sobě pasují, tak žádné nevýhody

nespatřuji“, „absolutní ztráta soukromí“, „participace na dluzích o kterých člověk ani neví“,

„nevidím v manželství nevýhodu, jednou jsem se rozhodla v dobrém i zlém a zpečetila to

manželským slibem svobodně“. Muž v manželství k nevýhodám manželství píše: „Sex, i když

se ti nechce“.

Graf 22: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst nad 20 000 obyvatel.

6.5.6 Nevýhody manželství, které nejvíce spatřují respondenti nad 55 let

Respondenti nad 55 let z měst do 5 000 obyvatel uvádí minimum nevýhod manželství.

Nejvíce volenou nevýhodou u vdaných žen je stereotyp vztahu a rozvodová bariéra, ženatí

muži volí ztrátu osobní svobody a ženy mimo manželství omezení individuálního rozvoje.

K nevýhodám se vyjadřují vdané ženy této kategorie: „Nejde mluvit o výhodách

a nevýhodách, tak jsem určitě neuvažovala, když jsem do manželského svazku vstupovala

a nepřemýšlím tak ani dnes po třiceti letech. Zjišťuji, že nedovedu přesně vyjádřit to, jak

manželství vnímám.“ „Ten, kdo nechce být k druhému tolerantní a je v podstatě sobec, by se

opravdu ženit neměl“. „Jsem v manželství spokojená a po tolika letech nevidím žádné extra

nevýhody“, „jsme spolu teprve 40 let, nevýhody zatím neznám“.

0

5

10

15

20

25

10

1 1 12

5

86

1

13

24

1 1 10

1 1

7

32

4

1012

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

97

Graf 23: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst do 5 000 obyvatel.

Mezi nejvíce uváděnou nevýhodu manželství, kterou považují respondenti z měst od

5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel nad 55 let, se řadí stereotyp vztahu, který volí na prvních

místech vdané ženy i ženatí muži, ženy mimo manželství na stejném místě uvádí rozvodovou

bariéru a ztrátu osobní svobody. Muži a ženy v manželství na dalších pozicích volí

rozvodovou bariéru a taktéž ztrátu osobní svobody. Ženy v manželství k daným nevýhodám

uvádí: „Psychické případně, fyzické týrání“, „někdy si jdou lidé na nervy, ale prostě dokonalí

lidé nejsou“. „Už jsem to vydržela 35 let, teď už to měnit nebudu, a hlavně ten důvod, pro

který bych to chtěla skončit, si vždycky sama rozmluvím“. Ženatí muži k daným nevýhodám

přidávají: „Manželský svazek a vznik rodiny je rozhodujícím článkem ve státoprávním

uspořádání. Od nepaměti se má, že rodina je jeho základním článkem. Rozhodující úloha

rodiny je řádná výchova budoucích generací“. „Pocit vlastní nedostatečnosti. Lidé vstupují

do manželství s určitými ideály a názorem na svého partnera. Občas se vkrádá otázka, jestli

jsem její představy naplnil, nebo jak moc se od nich vzdaluji. Asi jsem závislý na její lásce

a jejím pocitu spokojenosti“.

00,5

11,5

22,5

33,5

44,5

5

2

1

0 0 0

1

0 0 0 0

4

5

1

0 0 0 0 0

1

2

1

0

1

0

muži v manželství

ženy v manželství

muži v manželství

ženy mimo manželství

98

Graf 24: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel.

Respondenti z měst nad 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel označili mezi nevýhody

manželského soužití shodně muži i ženy v manželství, stereotyp vztahu, ženy poté

rozvodovou bariéru, ztrátu osobní svobody. Ženatí muži, stejně jako muži mimo manželství

ve stejné frekvenci ztrátu osobní svobody.

Graf 25: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel.

Respondenti této věkové kategorie z velkoměst taktéž uvádí nejčastěji mezi nevýhody

manželství stereotyp vztahu poté rozvodovou bariéru a omezení individuálního rozvoje.

0

2

4

6

8

10

12

21

0 0

2

54

3

1 1

4

11

0 0 0 0 0 01

0 0 01 1

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

0

0,5

1

1,5

2

2,5

3

3,5

4

4,5

5

1

0 0 0 0

5

1 1

0 0

2

4

1

0 0

1 1

0

1

0 0 0

1

0

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

99

Vdané ženy k nevýhodám uvádí: „Po 44 letech manželství jsem žádnou nevýhodu

nepoznala“. „Chce to velkou toleranci, lásku a dobrého partnera a pak je to nádhera“.

Graf 26: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel.

Pokud srovnáme frekvenci uváděných nevýhod všech věkových kategorií, kategorií

měst i kategorií stavu nespatřujeme výrazné rozdíly. Ženy vdané i ženy mimo manželství

uvádí celkem shodně na prvních místech jako nevýhody manželství stereotyp vztahu

a rozvodovou bariéru – je jednodušší se rozejít nežli se rozvést, muži volí taktéž na prvním

místě stereotyp vztahu, druhá nejvíce frekventovaná nevýhoda je uváděna ztráta osobní

svobody, rozvodová bariéra a poté omezení vlastního individuálního rozvoje. Nejméně

uváděnou nevýhodou je sexuální vyděračství.

0

0,5

1

1,5

2

2,5

3

3,5

4

0 0 0 0 0 00

3

0 0

2

4

0 0 0 0 0

1

0

1 1

0

3

4

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

100

Graf 27: Celková frekvence volby nevýhod respondentů ve všech kategoriích

Při porovnání frekvence volby nabízených výhod a nevýhod manželství respondentů

bez rozdílu věku a velikosti města převládají u vdaných žen, žen mimo manželství i ženatých

mužů více jak o polovinu výhody manželství. Muži mimo manželství volí mírně častěji

nevýhody manželství než výhody manželského soužití.

Graf 28: Celková frekvence volby výhod a nevýhod respondentů podle pohlaví a rodinného stavu.

0

20

40

60

80

100

120

140

160

17 12 9 7 13

373441

2615

88

141

9 6 7 319

917 11 11 6

50 47

muži v manželství

ženy v manželství

muži mimo manželství

ženy mimo manželství

0

100

200

300

400

500

600

700

800

177

763

37

278

95

345

53

142

výhody manželství

nevýhody manželství

101

6.5.7 Odmítnutí instituce manželství

Jako poslední možný výběr, ze sad otázek dané ankety, byla možnost volby na

konstatování „nikdy nevstoupím do manželství“ přičemž byla dána možnost odpovědi jen

„ano“ s možností uvedení důvodů dané volby. Z celkového počtu 556 respondentů „ano“

označilo 78 respondentů. Tuto možnost nejvíce označily ženy ve věku od 35 do 55 let. V této

kategorii se ženy nejvíce vyslovují k dané problematice. Ženy jako důvody svého rozhodnutí

uvádí: „Jednou už jsem byla vdaná a v druhém manželství jsem se stala po 14 dnech vdovou.

Třetí manželství už neplánuji“. „Nejsou vhodní partneři, sobce a egoisty jsem už zažila. Ale

samota je zlá, čekám a věřím“. „Po zkušenostech co mám, bych do dalšího manželství už

nevstupovala“. „Nevím, jestli chci vstoupit do dalšího manželství, již jedno manželství, které

nevyšlo, mám za sebou. Ale nevylučuji“. „Nepovedené první manželství“. „Asi ztráta osobní

svobody po letech singl života“. „Mám za sebou 27 let manželství, pak rozvod. Manželství

fungovalo jenom kvůli dětem. Je těžké najít partnera naladěného na stejnou vlnu., kterým není

zodpovědnost a ochota pracovat na vztahu, cizí“. „Nechci, aby mne manžel "vlastnil"

a omezoval v mých zájmech a v trávení volného času“. „Vdaná jsem byla, záleží na výběru

partnera, do manželství bych ale vstupovala již jen po velmi pečlivém uvážení“. „Jsem

rozvedená, jedno manželství stačilo. „Pro č, nevidím důvod vstupovat do manželství. Papír ani

kněz žádné problémy nevyřeší“. „Neplánuji s partnerem děti, nevidím tedy důvod vstupovat

do manželství“. „Vdaná jsem byla 12 let, stačilo mi to. Mám dospělé děti, preferuji volné,

svobodné a nezávislé soužití“. „Jsem rozvedená, do manželství vstoupit již nehodlám.

Nemám k tomu však žádné negativní důvody. Manželství podporuji“. „V současné době jsem

v rozvodovém řízení, nepředpokládám, že bych našla znovu partnera, se kterým bych se chtěla

spojit ve svazku manželském a stávající rozvodové peripetie jsou navíc velmi stresující

a únavné, nemluvě o velmi narušené důvěře v muže“. „Zrovna se rozvádím a do dalšího

manželství rozhodně vstupovat nechci“.

Druhou nejpočetnější skupinou proti vstupu do manželství jsou ženy do 35 let. Jako

důvody odmítnutí manželské instituce ženy do 35 let uvádí: „Neplánuji rodinu, tudíž je

manželství zcela k ničemu. „Do manželství bych vstoupila jen kvůli dítěti, aby vyrůstalo

v úplné funkční rodině, která by respektovala jeho základní potřeby jistoty, bezpečí.“ „Pokud

bych se dokázala rozvést, tak už bych se znovu nevdávala, na dnešní dobu je to velký závazek,

protože v momentálním rozvoji naší doby se nabízí mnoho možností a člověk je zvídavý, chce

toho co nejvíce vyzkoušet a není schopen v mnoha případech ustoupit ze svých potřeb

a přání, lidé si přestávají všeho vážit, hlavně mladá generace. Nemám dobrý pocit z další

102

budoucnosti ve všech směrech“. „Pokud do manželství vstoupím, bude to jen z důvodu právní

úpravy manželského vztahu.(poskytování informací v případě hospitalizace v nemocnici pouze

příbuzným, případné řešení dědictví i to však lze dopředu zajistit plnou mocí nebo závětí.

Žádný obřad a pocit svazku mi ve skutečnosti nic nezaručuje. Pokud vztah nefunguje, fakt, že

jsme manželé, na tom nic nezmění a je lepší jít vlastní cestou, než se vzájemně utápět a sžírat

pod tíhou jakéhosi slibu. Lidé se mění a vyvíjí - zrovna tak i vztahy. Strach z vlastního žití pak

měníme za jistotu manželství a přenášíme tak svoji zodpovědnost za vlastní štěstí na druhého.

Co si nejsme schopni obstarat sami, očekáváme od partnera. Spíš mi to připadá jako

obchodní vztah - něco za něco. Pokud je vztah harmonický a láskyplný, nepotřebuje být

potvrzován úředním svazkem! Slib daný partnerovi by měl člověk dodržet i bez obřadu.

A pokud se situace zcela změní, není možné setrvávat v přesvědčeních a vzorcích, které jsme

nabyli před léty“. „Manželství je přežitek moderní doby, jde jen o instituci, která má chránit

sociálně slabšího jedince z páru (z 90% tedy ženu)“. U obou věkových skupin žen převládají

odmítavé postoje k manželství více u žen mimo manželství.

Třetí nejpočetnější skupinu, která se staví odmítavě k manželství, tvoří muži od 35 let

do 55 let a těsně za ní muži do 35 let. Důvod, který uvádí muž od 35 do 55 let: „Pro vztah

dvou lidi není nutné byt v manželství“. Důvody, které uvádí muži do 35 let: „Jednou stačilo“.

„Následný boj a děti, majetek, vzájemné obviňování“.

Nejmenší frekvence odpovědi omítnutí manželství bylo u nejstarší generace kdy pouze

dva muži a dvě ženy odmítají manželství. Ženy nad 55 let uvádí jako důvod: „První

manželství skončilo rozvodem, druhé manželství smrtí manžela. Stačilo - už nikdy žádné

manželství“. „Jsem ve věku, kdy bych asi těžce hledala u partnera shodu“. Muži důvody

neuvádí.

103

Graf 29: Počet respondentů, kteří odmítají manželství

6.6 Závěr anketního šetření

Z daných výsledků lze vyvodit, že pohlaví, věk, rodinný stav a velikost města, ve

kterém lidé žijí, nijak výrazně neovlivňuje jejich pohled na význam manželství.

Respondenti ve větší frekvenci uváděli výhody manželského svazku a v poslání manželství

především spatřují bezpečné zázemí pro výchovu dětí a společný život, vzájemné podpoře

a opoře v těžkých životních situacích, opoře ve stáří a nemoci. Obecně lze konstatovat, že se

potvrdily závěry výzkumných šetření u mladší generace na toto téma, které uvádíme

v teoretické části práce. Mladší generace stále vnímá manželství jako významnou životní

hodnotu, která má své významné postavení v životě jedince. Projevují se zde však mnohem

větší úvahy o tom co má jedinci manželství přinést a jaké je jeho hlavní naplnění. Mladí lidé

instituci manželství neodmítají, spíše odkládají manželství na dobu, kdy budou přesvědčeni,

že jim tento svazek splní jejich očekávání. Největší souhlas s institucí manželství lze spatřovat

u nejstarší generace, kde má významný vliv i tradiční chápání manželství tj. výchova dětí,

podpora ve stáří a nemoci a těžkých životních situacích.

Nevýhody manželství byly uváděny v mnohem menší frekvenci než výhody

manželství. I při tomto šetření se neprokázaly významné rozdíly mezi věkem, ženami a muži,

mimo manželství i v manželství a velikosti města. Obecně jako největší nevýhodu manželství

respondenti bez rozdílu uváděli stereotyp vztahu a rozvodovou bariéru. Nejméně nevýhod

uvedli respondenti nad 55 let věku.

0

2

4

6

8

10

12

14

16

18

2

5

3

10

12

10

14

12

18

10

respondenti v manželství

respondenti mimomanželství

104

Výhody manželství a chápání hodnoty manželství spatřují téměř celkem stejně muži

i ženy v manželství i mimo manželství. Frekvenci výhod manželství, oproti nevýhodám

volila více než polovina vdaných mužů i žen a žen mimo manželství. U mužů mimo

manželství mírně převyšovaly nevýhody.

Největší skupinu respondentů, kteří odmítají instituci manželství, tvoří ženy mimo

manželství od 35 let do 55 let bez rozdílu velikost města, kde žijí. Tato skupina respondentů

se také nejvíce vyjádřila k důvodům, proč by do manželství již nevstoupila. Daná skupina žen

ve své podstatě manželství neodmítá, ale k dané volbě je většinou vede negativní zkušenost

s manželstvím, zklamáním ve vztahu a rozvodové peripetie.

Obecně lze tedy na základě dané ankety možné konstatovat, že manželství má pro

většinu současné populace stále vysoký význam, pro většinu současné populace není

přežitkem, ale představuje určitou trvalou životní hodnotu. Současně si však dnešní populace

uvědomuje, že vstup do manželství představuje mnohem větší osobní zodpovědnost za dané

rozhodnutí a dané následky. Tomu také odpovídá současný trend sňatek odkládat na dobu,

kdy oba partneři jsou o svých vzájemných kvalitách přesvědčeni, což paradoxně nezaručuje,

že jejich manželství bude šťastné a přetrvá všechna úskalí a nástrahy, které každodenní život

přináší.

105

Závěr

V úvodu diplomové práce jsem popsala důvody, které mně vedly k volbě daného

tématu, a také jsem kladla otázku, zda pro současnou populaci představuje manželství

důležitou instituci a výraznou hodnotu v životě. V předchozích kapitolách přináším pohled na

manželství z nejrůznějších úhlů pohledu, názory odborníků, kteří se problematikou manželství

zabývají, výsledky mnoha výzkumných šetření, které se dotýkaly tématu manželství,

uzavírání sňatků i volby nesezdaného soužití. Taktéž přináším závěry praktické části, ve které

probíhalo anketní šetření na téma výhod a nevýhod manželství.

Celkové celospolečenské změny po roce 1989 přinesly změny v životním stylu

a příklon k alternativním formám vztahů. Soužití bez svatby je dnes běžnou záležitostí.

Navzdory tomu, na základě teoretické i praktické části lze konstatovat, že manželství

představuje stále pro většinu populace významnou životní hodnotu, uzavření sňatku zůstává

v životě lidí důležitým okamžikem a manželství není považováno za přežitek. Hlavní význam

manželství je chápán ve vytvoření bezpečného zázemí pro výchovu dětí a společný život, ve

vzájemné podpoře a opoře v těžkých životních situacích, v nemoci či stáří. Dochází jen

k určitému posunu ve vstupu do manželství. Klasický model chození, sňatek, společné

bydlení byl nahrazen novým modelem, napřed spolu zkusíme žít, pak máme spolu děti,

a když nám soužití vyhovuje, časem uzavřeme sňatek. Jak uvádí Petr Šmolka: „Následný

příklon k alternativním formám vztahů lze tedy považovat spíše za jakýsi výkyv kyvadla, svého

druhu protest proti někdejším tlakům. Již nyní je možné sledovat počátky jistého zpětného

kyvu. Ono pomyslné kyvadlo se zřejmě nikdy nevrátí do výchozího stavu, vše přesto ale svědčí

pro hypotézu postupné renesance manželství jako preferované formy soužití muže a ženy“

(www. rodina. cz).

Dané poznatky i závěry diplomové práce by mohly být využity v oblasti pedagogiky

zvláště v předmětech občanské výchovy a rodinné výchovy, kde by se studenti seznámili, co

manželství představovalo pro jednotlivce i společnost v dobách minulých a jak je pojímáno

v současné době. Závěry by mohly přispět k široké debatě mezi studenty i žáky, jak oni

chápou význam manželství a jeho hodnoty v současnosti.

Žijeme v době moderních informačních technologií, internetu a sociálních sítí. Máme

„2 384“ přátel na facebooku a přitom čas od času potřebuje pouze dva nebo tři přátele, kterým

se můžeme svěřit, o kterých víme, co od nich můžeme očekávat a oni vědí, co mohou

106

očekávat od nás. Často hovoříme o nezávislosti, individualitě, osobním rozvoji a přesto každý

z nás potřebuje vědět, že je pro někoho tím jediným, jedinou, že existuje někdo, s kým ho pojí

silné citové pouto. Možná manželství je právě tím svazkem, tak proč to alespoň jednou

nezkusit.

107

Seznam použitých zdrojů

Literatura:

ATTL, Karel. K některým otázkám rodiny z právního hlediska. České Budějovice: Jihočeská

univerzita, Kontakt 2/2010 ISSN 1212-4117.

BARTŮNĚK, Václav. Historický vývoj matrik. In: Časopis Rodopisné společnosti 12 č. 1.

Praha, 1940.

DOSKOČIL, Karel. Vývoj farních matrik v českých zemích ve světle právních předpisů. In:

Časopis Rodopisné společnosti 12, č. 2. Praha, 1940.

ETTLEROVÁ, Sylva. Podpora rodin s dětmi a vliv peněžních transferů na formu rodinného

soužití: s poznámkami a souvisejícími předpisy. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav práce

a sociálních věcí, 2008, 63 s. ISBN 978-808-7007-938.

GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Překlad Vladimír Jůva. Brno: Paido,

2000, 207 s. Edice pedagogické literatury. ISBN 80-859-3179-6.

GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1. Překlad Vladimír Jůva. Praha: Argo, 1999, 594 s.

Edice pedagogické literatury. ISBN 80-720-3124-4.

GOODY, Jack. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Vyd. 1.

Překlad Petra Diestlerová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, 229 s. Utváření

Evropy, sv. 10. ISBN 80-710-6396-7.

GRAY, John. Co vám matka říci nemohla, a otec nevěděl: historicko-antropologická esej.

Vyd. 1. Překlad Václav A Černý. Praha: Práh, 1995, 301 s. Utváření Evropy, sv. 10. ISBN 80-

858-0931-1.

GRONWALDTOVÁ WAGNEROVÁ, P a J MORÁVKOVÁ. Statusové věci občanů: výklad

je zpracován k právnímu stavu ke dni 31.12.2008. Praha: ASPI, 2009, 563 s. Meritum. ISBN

978-807-3574-475.

GUGGENBÜHL-CRAIG, Adolf. Manželství je mrtvé, ať žije manželství!: psychologický esej.

V čes. jaz. vyd. 1. Překlad Jiří Sirotek. Praha: Gemini 99, 2001, 155 s. Meritum. ISBN 80-

902-7571-0.

108

HALÍŘOVÁ, Martina. Sociální patologie a ochrana dětství v Čechách od dob osvícenství do

roku 1914: disciplinace jako součást ochrany dětství. Vyd. 1. Pardubice: Univerzita

Pardubice, Fakulta filozofická, 2012. 282 s. Monographica, 10. ISBN 978-807-3954-864.

HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími

předpisy. Vyd. 1. Praha: IFEC, 2002, 712 p. ISBN 80-864-1219-9.

HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. Vyd. 1. Brno:

Masarykova univerzita, 1998, 312 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity

v Brně, č. 198. ISBN 80-723-9003-1.

HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. Manželství a paragrafy: manželé a právo,

vzájemná práva a povinnosti manželů, společné jmění manželů, manželé a bydlení, pracovní

právo, sociální zabezpečení, daně, trestní právo. Vyd. 1. Praha: Computer Press, 2000, 83 s.

Právní rady, č. 198. ISBN 80-722-6409-5.

CHALOUPKOVÁ, Jana a Petra ŠALAMOUNOVÁ. Postoje k manželství, rodičovství a k

rolím v rodině v České republice a v Evropě. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd

České republiky, 2004, 60 s. Sociologické studie/Sociological Studies, 04:07. ISBN 80-733-

0062-1.

CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu.

Vydání 1. Praha: Grada Publishing, 2007, 265 s. ISBN 978-80-247-1369-4.

KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Praha: Orbis, 1962, 281 s.

KNAPP, Karel a Zdeňka VAŇKOVÁ. Komentář k zákonu o matrikách a k zákonu o užívání a

změně jména a příjmení. Praha: Orbis 1956, 353 s.

KOCOUREK, Jiří. Zákon o rodině̌ a souvisící́ předpisy. 2., přepracované́ a doplněné́. Praha:

Eurounion, 1997, 128 p. ISBN 80-858-5854-1.

KOCOUROVÁ, Jiřina a Ladislav RABUŠIC. Sňatek a rodina: zájem soukromý́ nebo

veřejný́?: proměny reprodukčního chování a moznosti rodinné́ politiky z hlediska postojů̊

české́ veřejnosti. Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra demografie a

geodemografie, 2006, 158 p. ISBN 80-865-6193-3.

KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská terapie. 4., rozš. vyd., V nakl. Portál 2. Praha: Portál,

2005, 255 s. ISBN 80-736-7048-8.

109

KURR VAN GENNEP, Charles-Arnold. Přechodové rituály: systematické studium rituálů.

Překlad Helena Beguivinová. Praha: Lidové noviny, 1997, 201 s. Mythologie, sv. 1. ISBN 80-

7106-178-6.

LENDEROVÁ, Milena. Dějiny každodennosti "dlouhého" 19.století. Vyd. 1. Pardubice:

Univerzita Pardubice, 2005, 180 s. ISBN 80-719-4756-3.

MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1. vyd. Praha: SLON, 2003, 161

s. ISBN 80-86429-29-9.

MOŽNÝ, Ivo. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Vyd. 1. Praha:

Portál, 2002, 207 s. ISBN 80-717-8624-1.

MOŽNÝ, Ivo. Moderní rodina: (mýty a skutečnosti). Vyd. 1. Brno: Blok, 1990, 184 s. ISBN

80-702-9018-8.

MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, 311 s. Studijní

texty (Sociologické nakladatelství), 38. sv. ISBN 80-864-2958-X.

MURPHY, Robert Francis. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Vyd. 1. Překlad Hana

Červinková. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, 267 s. Studijní texty (Sociologické

nakladatelství), sv. 15. ISBN 80-858-5053-2.

NEFF, Vladimír. Císařské fialky. Vyd. 8. (souborné 6.). Praha: Baronet, 1998, 415 s. Česká

próza (Baronet). ISBN 80-721-4061-2.

PLAŇAVA, Ivo. Manželství a rodina. Struktura, dynamika, komunikace. 1. vyd. Brno:

Doplněk, 2000, 294 s. ISBN 80-723-9039-2.

PLZÁK, Miroslav a Zdena FRÝBOVÁ. K manželství připraven. Praha: Naše vojsko, 1980,

127 s.

RABUŠIC, Ladislav. Kde ty všechny děti jsou?: porodnost v sociologické perspektivě. Vyd.

1. Praha: Sociologické nakl., 2001, 265 p. Studie (Sociologické nakladatelství), sv. 32. ISBN

80-864-2901-6.

SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 173 s. ISBN 80-717-

8559-8.

110

ŠMOLKA, Petr. Muž a žena - návod k použití. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 159 s. ISBN 80-

717-8911-9.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a Michael TŘEŠTÍK. Manželské etudy. Vyd. 1. Praha: NLN,

Nakladatelství Lidové noviny, 2006, 267 s. ISBN 80-710-6823-3.

Velký sociologický slovník: I. svazek. A-O. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996, 747 s.

ISBN 80-718-41

Odborné a internetové články:

ANALÝZA: Ke změnám sňatkového chování [online]. Demografický informační portál. 2012

[cit. 2013-03-02]. Dostupné z: www.demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=232

Česká rodina ve 2. polovině 20. století: Jak se změnily potřeby české rodiny za uplynulých 50

let? [online]. 2000 [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://www.rodina.cz/clanek530.htm

Demografický obraz zemí Koruny české za první světové války v publikaci ČSÚ [online]. [cit.

2013-02-12]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/

DIMITROVÁ, Michaela. Manželství a jeho význam v pojetí české veřejnosti. [online]. [cit.

2013-02-12]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/2007-2/manzelstvi-a-jeho-vyznam-v-pojeti-

ceske-verejnosti

HAMPLOVÁ, Dana. Děti bez manželství nebo bez otců?. In: Www.cvvm.soc.cas.cz [online].

[cit. 2013-02-12]. Dostupné z: http://dav.soc.cas.cz/issue/10-data-a-vyzkum-2-2007/54

HRADECKÁ, Vladimíra. Matriky se vedou přes 500 let. [online]. [cit. 2013-02-12].

Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/s/2000/0042/42tema.html

CHALOUPKOVÁ, Jana. : Diferenciace motivů svobodného mateřství: proč neprovdané

matky nevstoupily před narozením svého prvního dítěte do manželství?. In: [online]. [cit.

2013-02-12]. Dostupné z: http://dav.soc.cas.cz/issue/10-data-a-vyzkum-2-2007/53

KATRŇÁK, Tomáš. Strukturální příčiny poklesu sňatečnosti a nárůstu svobodných v

devadesátých letech v České republice. [online]. [cit. 2013-02-24]. Dostupné z:

sreview.soc.cas.cz/.../3784db59df28d195b38527202a1e9f0f474a20e...

Kohabitace je špatná pro muže, horší pro ženy, hrozná pro děti. [online]. [cit. 2013-02-13].

Dostupné z: http://www.prolife.cz/?a=71&id=445

111

NEUBAUEROVÁ, Martina. Obligatorní civilní sňatek v návrhu nového občanského zákoníku

[online]. 2008 [cit. 2013-02-18]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/106182/pravf_m/.

Diplomová práce. Masarykova univerzita Brno.

ORTENOVÁ, Alena. Emancipace žen za socialismu a dnes: zpráva ze semináře (6. listopadu

2006 v Praze). [online]. [cit. 2013-02-18]. Dostupné z: http://www.cec-

wys.org/kontext/9c989817/Emancipace%20zen%20za%20socialismu%20a%20dnes_zprava

%20ze%20seminare_Ortenova.pdf

PROCHÁZKOVÁ, Klára. Svatby v české společnosti. [online]. [cit. 2013-02-13]. Dostupné z:

http://cvvm.soc.cas.cz/vztahy-a-zivotni-postoje/svatby-v-ceske-spolecnosti

PROKOP, David. Proč se nevezmou?. In: [online]. [cit. 2013-02-13]. Dostupné z:

http://www.rodina.cz/clanek8687.htm

Sňatečnost [online]. Demografie. 2012 [cit. 2013-03-02]. Dostupné z:

http://www.demografie.info/?cz_snatecnosthistorie [online]. 2

Sňatečnost. [online]. Český statistický úřad. 2010 [cit. 2013-02-27]. Dostupné z:

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/snatecnost

Sňatků i narozených dětí ubývá; Pohyb obyvatelstva - rok 2010 [online]. Český statistický

úřad. 2010 [cit. 2013-02-27]. Dostupné z:

http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/coby031411.doc>.

ŠAMANOVÁ, Gabriela a Pavla STĚHULOVÁ. Rodinné hodnoty a postoje k manželství -

listopad 2011 [online]. [cit. 2013-02-12]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/vztahy-a-zivotni-

postoje/rodinne-hodnoty-a-postoje-k-manzelstvi-listopad-2011

ŠAMANOVÁ, Gabriela. Rodinné hodnoty a postoje k manželství [online]. [cit. 2013-02-12].

Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/vztahy-a-zivotni-postoje/rodinne-hodnoty-a-postoje-k-

manzelstvi

ŠMOLKA, Petr. Soužití bez svatby. [online]. [cit. 2013-02-22]. Dostupné z:

http://www.rodina.cz/clanek%202465.htm 64-1.

Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2011 [online]. Český statistický úřad. 2011 [cit.

2013-03-02]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/p/4007-12

112

Internetové zdroje:

Rituál. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia

Foundation, 2001- [cit. 2013-02-18]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ritu%C3%A1l

Teorie citové vazby. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-02-18]. Dostupné z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_citov%C3%A9_vazby

MURSTEIN, Bernard. In: [online]. [cit. 2013-02-13]. Dostupné z:

http://www.bernardmurstein.com/about.htm

Důchody. [online]. [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://www.naseduchody.cz/

OPPENHEIMER, Valerie K. [online]. [cit. 2013-02-13]. Dostupné z:

http://www.sscnet.ucla.edu/soc/faculty/facultyplain.php?lid=1317&display_one=1

Tridentský koncil. [online]. [cit. 2013-02-18]. Dostupné z: http://spcp.prf.cuni.cz/11/tri.htm

Zákony:

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 161/1992 Sb., O registraci

církví a náboženských společností ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2013-02-17].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský

zákoník ve znění pozdějších přepisů [online]. [cit. 2013-02-17].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní

zákoník ve znění pozdějších přepisů [online]. [cit. 2012-10-21].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 94/1963 Sb., O rodině ve

znění pozdějších přepisů [online]. [cit. 2012-10-21].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 946/1811 Sb.z.s. Obecný

zákoník občanský ze dne 1. června 1811 ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni

1.1.1925. [online]. [cit. 2012-10-21].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 115/2006 Sb. O

registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů [online]. [cit. 2013-02-

17].

113

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 155/1995 Sb. O

důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2013-02-17].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 262/2006 Sb. Zákoník

práce ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2013-02-17].

ASPI. – Server aspi.mubph.cz:6666 – stav k 17.02.2013. Zákon č. 117/1995 Sb., O státní

sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2013-02-17].

114

Seznam grafů

Graf 1: Počet respondentů podle pohlaví, věku a velikosti města, ve kterém žijí. ................... 80

Graf 2: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst do 5000 obyvatel. ....... 81

Graf 3: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst od 5000 obyvatel do

10 000 obyvatel ........................................................................................................................ 82

Graf 4: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst od 10 000 obyvatel do

20 000 obyvatel. ....................................................................................................................... 82

Graf 5: Frekvence spatřovaných výhod respondentů do 35 let z měst nad 20 000 obyvatel. .. 83

Graf 6: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst do 5 000

obyvatel. ................................................................................................................................... 84

Graf 7: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst od 5 000 obyvatel

do 10 000 obyvatel. .................................................................................................................. 84

Graf 8: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst od 10 000 obyvatel

do 20 000 obyvatel. .................................................................................................................. 85

Graf 9: Frekvence spatřovaných výhod respondentů 35 let až 55 let z měst nad 20 000

obyvatel. ................................................................................................................................... 86

Graf 10: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst do 5 000 obyvatel. .. 87

Graf 11: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst od 5 000 obyvatel do

10 000 obyvatel. ....................................................................................................................... 88

Graf 12: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst od 10 000 obyvatel do

20 000 obyvatel. ....................................................................................................................... 88

Graf 13: Frekvence spatřovaných výhod respondentů nad 55 let z měst nad 20 000 obyvatel.

.................................................................................................................................................. 89

Graf 14: Celková frekvence volby výhod respondentů ve všech kategoriích .......................... 90

Graf 15: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst do 5000 obyvatel. . 91

Graf 16: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst od 5 000 obyvatel do

10 000 obyvatel. ....................................................................................................................... 91

Graf 17: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst od 10 000 obyvatel

do 20 000 obyvatel. .................................................................................................................. 92

Graf 18: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů do 35 let z měst nad 20 000 obyvatel.

.................................................................................................................................................. 93

Graf 19: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst do 5 000

obyvatel. ................................................................................................................................... 94

115

Graf 20: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst od 5 000

obyvatel do 10 000 obyvatel. .................................................................................................... 95

Graf 21: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst od 10 000

do 20 000 obyvatel. .................................................................................................................. 95

Graf 22: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů od 35 let do 55 let z měst nad 20 000

obyvatel. ................................................................................................................................... 96

Graf 23: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst do 5 000 obyvatel.

.................................................................................................................................................. 97

Graf 24: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst od 5 000 obyvatel

do 10 000 obyvatel. .................................................................................................................. 98

Graf 25: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst od 10 000 obyvatel

do 20 000 obyvatel. .................................................................................................................. 98

Graf 26: Frekvence spatřovaných nevýhod respondentů nad 55 let z měst od 10 000 obyvatel

do 20 000 obyvatel. .................................................................................................................. 99

Graf 27: Celková frekvence volby nevýhod respondentů ve všech kategoriích .................... 100

Graf 28: Celková frekvence volby výhod a nevýhod respondentů podle pohlaví a rodinného

stavu. ....................................................................................................................................... 100

Graf 29: Počet respondentů, kteří odmítají manželství .......................................................... 103

Přílohy

Příloha č. 1 – Anketa

1) Pohlaví

a) muž

b) žena

2) Velikost města, ve kterém žijete

a) Do 5 000 obyvatel

b) Od 5 000 obyvatel do 10 000 obyvatel

c) Od 10 000 obyvatel do 20 000 obyvatel

d) Nad 20 000 obyvatel

3) Věk

a) do 35 let

b) od 35 let do 55 let

c) nad 55 let

4) V čem spatřujete výhody manželského soužití (možné označit žádnou i

všechny odpovědi)

a) Společensky uznaný legalizovaný vztah, zákonem uznané právní uspořádání.

b) Označení manžel, manželka je naprosto jasné vyjádření společenského vztahu

(jasněji než přítel, přítelkyně, partner, partnerka, matka - otec mého dítěte, dětí).

c) Ekonomické uspořádání (společné jmění manželů), určitá materiální jistota,

ekonomické zajištění.

d) Bezpečné zázemí pro společný život a výchovu dětí.

e) Vzájemná podpora a opora v těžkých životních situacích, opora ve stáří a

nemoci.

f) Zvyšuje společenskou prestiž dvou lidí.

g) Jiné výhody (konkrétně uveďte)………………………………………………..

5) V čem spatřujete nevýhody manželství

a) Ztráta osobní svobody

b) Omezení vlastního individuálního rozvoje

c) Ztráta ekonomické nezávislosti, ekonomická solidárnost

d) Sexuální vyděračství

e) Rozvodová bariéra (je jednodušší se rozejít nežli rozvést)

f) Určitý stereotyp vztahu (manželství nese prvek trvalosti)

g) Jiné nevýhody (konkrétně uveďte)………………………………………..

6) Jste v manželství nebo hodláte v nejbližší době vstoupit do manželství?

a) Ano

b) Ne

7) Nikdy nechcete vstoupit do manželství – jaké jsou Vaše důvody

a) Ano - jaké jsou Vaše důvody:

Příloha č. 2 – Seznam zkratek

AV ČR – Akademie věd České republiky

SJM – společné jmění manželů

ANOTACE

Jméno a příjmení: Bc. Eva Františáková

Katedra: Ústav pedagogiky a sociálních studií

Vedoucí práce: PhDr. Helena Skarupská, Ph.D.

Rok obhajoby: 2013

Název práce:

MANŽELSTVÍ – PŘEŽITEK, NEBO TRVALÁ

HODNOTA

Název v angličtině:

MARRIAGE – RELIC OR PERMANENT VALUE

Anotace práce: Předmětem této diplomové práce je objasnění instituce

manželství i nemanželského soužití z hlediska legislativy, z

hlediska psychologie a sociologie. Práce přináší výsledky

sociologických průzkumů, které na tato témata probíhaly,

poznatky odborníků na problematiku manželství, stability

rodiny, příčin rozvodovosti, odkládání sňatků, volného soužití,

postavením manželství v životních plánech mladých lidí.

Nahlíží do nedávné historie manželství, uzavírání sňatků,

významu manželství pro jednotlivce i společnost a přibližuje

pohlížení společnosti na svobodné matky a nemanželské děti.

V praktické části interpretuje výsledky anketního šetření na

téma výhod a nevýhod manželství, které spatřuje současná

populace.

Klí čová slova: Sňatek, manželství, rodina, nesezdané soužití, svobodné

matky, nemanželské děti.

Anotace v angličtině: The subject of this thesis is to clarify the institution of

marriage and marital partnerships in terms of legislation, in

terms of psychology and sociology. The thessis presents

results of sociological surveys conducted on these issues, the

findings of experts on the issues of marriage, family stability,

causes of divorce, postponing marriage, free cohabitation,

marriage status in the life plans of young people. The thessis

looks into the recent history of marriage, getting marriage

process, importance of marriage to individuals and society and

brings view of society on single mothers and illegitimate

children. In the practical part it interprets the results of

questionnaire on the advantages and disadvantages of

marriage that the current population sees.

Klí čová slova

v angličtině:

Wedding, marriage, family, cohabitation, single mothers,

illegitimate children.

Přílohy vázané v práci: 2 přílohy

Rozsah práce: 115 stran (34 297 slov)

Jazyk práce: Český jazyk