Energetická rizika: svět je složitý, ale skutečný problém máme doma

(psáno pro konferenci 15E15)

Chtěl jsem začít své vystoupení na konferenci 15E15 varováním, že hlavním rizikem pro naši zemi je nezájem: nezájem značné části elit o jakýkoli problém, přesahující horizont příštích voleb, a nezájem většiny populace o věci veřejné. A že je pěkné, když aspoň někdo – například Petr Koubský a další organizátoři 15E15 – chce přemýšlet o problémech a rizicích, které nás čekají v letech příštích.

Jenže jsem byl narychlo požádán švédským předsednictvím EU, abych přijel na sérii porad k chystanému summitu EU-Ukrajina, a moje slova o „nezájmu značné části elit“ mi znějí dutě. Kdybych skutečně považoval Vaši konferenci za smrtelně důležitou, nejel bych do Stockholmu, ale zůstal v Praze. Případná další rusko-ukrajinská krize možná bude nepříjemná, ale náš svět se s ní nezhroutí; naopak pokud Česká republika nebude připravena na otřesy příštích let, skončí v poli poražených – a my všichni s ní.

A tak mi dovolte alespoň na dálku říct: naší největší slabinou je, že se máme moc dobře. Snad to zní kacířsky, ale naše pohodlnost až apatie dokazuje, že pro většinu společnosti žádná krize dosud nenastala. Nenazývám to problémem, vždyť co je špatného na tom, mít se dobře. Ale je to naše slabé místo a měli bychom o něm vědět. Protože ovlivňuje naše rozhodování i motivaci okolního světa.

Promítnuto do energetiky, je dnešní svět rozdělen na tři nestejné části. Zhruba miliarda lidí – říkejme jí Západ – má velmi vysoké nároky, které už dávno považuje za samozřejmé. Dostatek elektřiny, tepla i pohonných hmot bere jako přirozenost. Tahle šestina lidstva si nárokuje veškeré přírodní zdroje planety: „Svět je zde, aby nám sloužil,“ říká si Západ a náramně se mu ta myšlenka zamlouvá. Jenže pak jsou zde další tři miliardy lidí, v Číně, Indii, Brazílii a leckde jinde, aspirující na životní styl Západu: říkejme jim třeba Nový Západ. Obvykle nejsou bílí, neodvozují svou kulturu od antického Řecka a Říma, mnohdy ani neuznávají demokracii či univerzalitu lidských práv – ale v jedné klíčové oblasti jsou Západem se vším všudy: poměřují úspěch i kvalitu života tím, co si mohou koupit, užít, spotřebovat. Ve vývozu demokracie možná Západ selhává, ale jinou ideologii prodal do světa velmi úspěšně: konzumerismus. No a pak jsou na světě ještě dvě miliardy lidí, kteří nemají co jíst a valně nezajímají ani Západ, ani Nový Západ. Nemají ani souhrnné jméno. Jsou

prostě příliš chudí, aby nám stáli za pozornost. Jejich svět ovládá chronická podvýživa; nás trápí obezita.

Souboj Západu a Nového Západu o suroviny – zatím především o ropu, ale časem i o potraviny a vodu – bude klíčovým konfliktem našeho věku. Potíž je v tom, že do tohoto klání vstupujeme sytí, uspokojení, s pocitem, že se nic valného neděje: stačí, aby vše zůstalo při starém. Jenže ono nezůstane, na to vemte jed. Průměrná spotřeby ropy v USA činí 10,9 litru na osobu denně, v České republice 3,2 litru, v Číně 0,9 litru a v Indii 0,4 litru. Pokud se Čína a Indie rozhodnou zajistit svým obyvatelům životní úroveň srovnatelnou se Západem (na což mají plné právo), čekají nás zajímavá desetiletí. Jen pro úplnost připomínám, že obě nastupující velmoci mají více obyvatel, než celý Západ dohromady.

Náš problém však neleží na březích Žluté řeky či Gangy, nýbrž doma. Nástup Nového Západu můžeme zvládnout, pokud budeme mít schopnost výrazně snížit svou spotřebu energií a zároveň dostatek nových technologií a patentů, abychom mohli lidnatým chudším zemím konkurovat vysoce kvalifikovaným průmyslem. Pokud nechceme válku o suroviny, musíme mít kvalitní školy, univerzity a výzkumná centra, schopné dát nám to, co potřebujeme k životu, aniž bychom záviseli na zemích vzdálených tisíce kilometrů. Jinými slovy, musíme začít chápat vzdělání jako součást národní bezpečnostní strategie.

Ale k tomu máme ještě daleko.

Václav Bartuška

Stockholm, 2. prosince 2009