TÉMA / THEME

MOŽNOSTI OBOHACENí VÝCVIKOVÉ PRAXEPOMocí VÝZKUMUPossibilities to enhance training practice through researchTomáš Řiháček8, Leoš Zatloukal"a Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno, CZ; e-mail: tomas.rihacek@gmail.comb Univerzita Palackého, Dalet, Olomouc, CZ; e-mail: leos.zatloukal@dalet.cz

Psychoterapie. 10 (2), 140-150; ISSN 1802-3983

Tato studie vznikla za podpory specific-kého vysokoškolského výzkumu, projektč. MUNI/A/1007/2015, kterou poskytloMŠMT.

ABSTRAKTPřestože je při obhajobě psychoterapie

často zdůrazňován její vědecký základ,ve výcvikové praxi je tento aspekt častoopomíjen. Tento text prozkoumává mož-nosti integrace výzkumných poznatků a po-stupů do psychoterapeutických výcviků(a do vzdělávání psychoterapeutů obecně)v sedmi oblastech: (1) znalost soudobéempirické báze psychoterapie, (2) formu-lace případu a plánování terapeutickéhopostupu s využitím výzkumných poznatků,(3) využívání zpětné vazby o klientověpokroku v terapii, (4) provádění meto-dologicky kvalitních případových studií,(5) aktivní zapojení se do větších výzkum-ných projektů, (6) znalost zákonitostí pro-fesního vývoje terapeutů a (7) výzkumsamotného výcvikového procesu.

Klíčová slova: Výzkum, výcvik v psy-choterapii, propojování výzkumu a praxe

ABSTRACTAlthough psychotherapy is c1aimed to

be scientifically based, this aspect is oftenneglected in psychotherapy training. This

140

text explores possibilities of integratingresearch findings and procedures into psy-chotherapy trainings (and into the educationof psychotherapists in general) in seven are-as: (1) the knowledge of the contemporaryempirical base of psychotherapy, 2) caseformulation and intervention planning usingresearch findings, (3) the use of feedback onc1ients' progress in therapy, (4) conductinghigh-quality case studies, (5) trainees'active involvement in large-scale researchprojects, (6) the knowledge of findings ontherapist professional development, and(7) research on the training proces s itself.

Key words: Research, psychotherapytraining, bridging research and practice

Psychoterapie bývá často popisovánajako spojení vědy a umění. Systematickápropracovanost, disciplína a podloženostvýzkumy se pojí s osobním talentem te-rapeuta, jeho přirozenými dovednostmia tvořivostí (např. Cummings a Cummings,2000; Vybíral a Roubal, 2010). I po zhrubadevadesátileté historii psychoterapeutic-kého výzkumu I lze však konstatovat, ževe vzdělávání terapeutů je v našem prostře-

IPočátky systematického výzkumu psychoterapie sedatují do dvacátých let 20. století (Orlinsky, Renne-stad a Willutzki, 2004).

MOŽNOSTI OBOHACENÍ VÝCVIKOVÉ PRAXE, 2016: 140-150

dí důraz kladen téměř výhradně na tradiční(a tradicí předávané) terapeutické školy, klinic-kou zkušenost a kultivaci terapeutické intuice.Výzkumu V jeho různých podobách se však ažna výjimky pozornosti téměř nedostává.

Jedním z důvodů je pravděpodobně velkávolnost, kterou mají čeští terapeuti ve vol-bě postupů a metod, spojená s absencítlaku zdravotních pojišťoven a zřizovatelůsociálních služeb na dokládání účinnostterapeutických intervencí. Dalším důvodemje zřejmě tradiční rozštěpení mezi výzku-mem a praxí: zatímco badatelé si stěžují, žepraktikové jejich studie nečtou a nevyuží-vají, praktikové zase badatelům (mnohdyprávem) vytýkají nesrozumitelnost jejichčlánků a obtížnou převoditelnost výsledkůvýzkumu do praxe (Cooper, 2008). Častose pak mluví o "propasti" mezi praxí a vý-zkumem tpractice-research. gap, Lebow,2006). Má-li mít výzkum reálný dopadna terapeutickou praxi, je nezbytné hledatcesty jak toto rozštěpení překlenout. Jednouz možností je integrovat různé aspekty vý-zkumu do psychoterapeutických výcvikůa vzdělávat tak generaci terapeutů, kteřísami budou výzkumně gramotní, budou míto výzkum aktivní zájem a zároveň budouformulovat otázky blízké praxi a budouusilovat o výzkum, který bude pro praxirelevantní a obohacující.

V tomto textu přinášíme několik námětů,jak lze integrovat výzkum do stávající výcvi-kové praxe. Tyto náměty byly formuloványna základě soudobé výzkumné literaturya aktuálních výzkumných trendů a jsou vý-běrem možností, které sami vnímáme jakosmysluplné a užitečné. Text poskytuje širo-kou paletu námětů, které směřují k rozvíjenítří okruhů profesních kompetencí: jsou tojednak znalosti o výzkumu ajeho metodolo-

gii (body 1 a 6), dovednosti a zkušenosti spo-jené se samotnou výzkumnou praxí (body5 a 7) a dovednosti týkající se propojovánívýzkumu a praxe (body 2, 3 a 4).

(1) ZNALOST SOUDOBÉEMPIRICKÉ BÁZEPSYCHOTERAPIEStudenti by měli být během výcviku nebo

již během pregraduálního studia seznámenise základními výzkumnými poznatky o psy-choterapii. Mezi ně patří např. obecnámíra efektivity psychoterapie, vztah délkyterapie a její účinnosti, riziko deteriorač-ního efektu, metaanalýzy srovnávající účin-nost různých terapeutických přístupů neboznalost společných účinných faktorů a tran-steoretických principů změny. Dále sempatří znalost významných proměnných, kteréspoluurčují výsledný efekt terapie: jednáse jak o proměnné na straně klienta (např.důležitost motivace, očekávání, klientovypřipravenosti na změnu či role různýchosobnostních charakteristik), tak o proměnnéna straně terapeuta (např. míra direktivity,podpůrný vs. konfronační styl, role sebeod-halení ad.) a proměnné týkající se terapeu-tického vztahu a procesu (zejm. empatie, ak-ceptace a kongruence, pracovní spojenectvía jeho .mptury" a tzv. responzivita).

Součástí znalostní výbavy studentů byměly být poznatky o empirické bázi přístu-pu, který studují. Jednotlivé terapeuticképřístupy se značně liší ve své výzkumnépodloženosti. Je proto užitečné seznámit ses tím, jaké oblasti aplikace daného přístupujiž byly zkoumány a kde zatím dostatekvýzkumů chybí. Studenti sami se tak mohoustát iniciátory dalších výzkumných studiía přispět k pokrývání pomyslné "mapy"poznatků. V neposlední řadě mohou být

141

TÉMA / THEME

terapeutům užitečné poznatky z aplikačníoblasti, v níž se pohybují (např. terapie dětí,párová a rodinná terapie, práce s klientys adiktologickou problematikou či s psycho-tickými potížemi, kombinace psychoterapies medikací apod.), a to nejen v rámci jejichvlastního přístupu, ale i v jiných přístupech.

Orientace ve výzkumných zprávách s se-bou nese také nutnost orientovat se ales-poň základním způsobem v metodologiipsychoterapeutického výzkumu (McLeod,1999). Znalost předností a limitů různýchvýzkumných designů, jež se ve výzkum-né praxi používají, terapeutům pomůžeadekvátně interpretovat výzkumná zjištěnía nepřeceňovat význam jednotlivých studií,které mohou být zatíženy řadou metodolo-gických chyb a omezení. Jako užitečné senám např. jeví znát metodologické problémytzv. znáhodňovaných klinických zkoušekirandomized clinical trials, RCT) převzatýchz farmakologického výzkumu.

Základními studijními zdroji v češtiněmohou být zejm. Timufák (2005), Vyměta1(2004), Vybíral a Timufák (2010) a Krato-chvíl (2012), a dále pak např. Cain a Seeman(2006a, 2006b). V anglickém jazyce je čte-nářsky velmi přístupná kniha Micka Coopera(Cooper, 2(08) shrnující základní poznatkyz výzkumu psychoterapie a poradenstvía také kniha Jaye Lebowa (Lebow, 2006)přinášející náměty na výzkum, který mohouterapeuti aplikovat ve své praxi. Zásadnímzdrojem je pak periodicky vydávaný Berginand Garfielďs handbook oj psychotherapyand behavior change (poslední dvě vydání vizLambert, 2004, 2013). Mezi další významnézdroje patří např. The Heart & Soul oj Change(Duncan, Miller, Wampold a Hubble, 2010),Psychotherapy Relationships that Work (Nor-cross, 2011) nebo Princip les oj Therapeutic

142

Change that Work (Castonguay a Beutler,2(06). Oblastí, která prozatím není v centrupozornosti, ale jistě k němu míří, je aplikaceneurovědeckých poznatků v terapeutickémprocesu (Cozolino, 2014; Tryon, 2014;viz také tematické číslo čas. Psychoterapie2014/2). Studenti mohou být v rámci vzdělá-vacích programů (VŠ studium, výcvik) vedenik vyhledávání zajímavých studií, které samipovažují za přínosné pro svou praxi. Řadastudií je již volně přístupná na internetu nebojsou dosažitelné přes portály jako je např.ResearchGate.

Věříme, že tyto znalosti nebudou mít jenefekt vzdělávací, ale podpoří též sebedůvěrustudentů, pomohou vytvářet realistickoupředstavu o terapeutické profesi a budoupěstovat též pokoru - např. vůči limitůmpsychoterapie, vůči jiným přístupům nebovůči tomu, v jaké míře k efektu terapiepřispívají sami klienti. Za důležité ovšempovažujeme nepřijímat poznatky slepě, alekonfrontovat je se svou narůstající profesnízkušeností. Jakkoli věříme, že empirickývýzkum pomáhá zkvalitňovat každodenníterapeutickou praxi, měl by být pouze jednímze zdrojů pro rozhodnutí, která terapeutive své praxi dělají. Zásadními zdroji i nadálezůstává znalost psychoterapeutických teoriía terapeutova praktická zkušenost, stejnějako reflexe prováděná v rámci supervizía intervizí. Ztotožňujeme se v tomto ohledus Cooperovým (2008) pojetím tzv. výzku-mem informované psychoterapie.

(2) FORMULACE PŘÍPADUA PLÁNOV ÁNÍ TERAPEUTlCKÉHOPOSTUPU S VYUŽITÍMVÝZKUMNÝCHPOZNATKŮV západním světě se při výuce psychote-

rapie prosazuje koncept formulace případu

MOŽNOSTI OBOHACENÍ VÝCVIKOVÉ PRAXE, 2016: 140-150

(Eells, 2007; Ingram, 2006; u nás k tomutotématu viz Čevelíček, Hytych a Roubal,2013; Čevelíček, Roubal a Hytych, 2014).Formulaci případu lze, jednoduše řeče-no, chápat jako vytvoření určité jádrovéhypotézy, která pojmenovává klientovypotíže či potřeby, vysvětluje původ klien-tových potíží a propojuje je s vhodnýmiintervencemi. Lze předpokládat, že jsou-listudenti ve výcviku systematicky vedenik explicitní formulaci případu, rozvíjejí tímsvou dovednost strukturovaně přemýšleto svých případech, brát v potaz různé (čas-to i protiřečící si) zdroje informací, učí sepřehodnocovat své porozumění a také teo-reticky zakotvovat své intervence.

Studenti při formulaci případů nemusejíbrát v potaz jen své klinické pozorování,zkušenosti a teoretické znalosti, ale mohouse učit systematicky pracovat také s vý-zkumnou literaturou. Mohou si např. vy-hledat výzkumy týkající se efektivity svéhopřístupu při práci s daným problémem čiporuchou, případně mohou ve výzkumnéliteratuře hledat informaci o tom, jakámodifikace jejich přístupu by eventuálněmohla zvýšit pravděpodobnost úspěšnéterapie, přičemž je potřeba brát v potazjak "technické", tak i vztahové aspektyterapeutického přístupu (Norcross, 2011).Užitečné je také vědět, jak mohou osobnícharakteristiky klientů .Jnteragovat" s tera-peutickým přístupem: např. u klientů s in-trospektivními sklony je vhodnější terapiezaměřená na vhled, zatímco u impulzivníchči agresivních klientů je účinnější spíšeterapie zaměřená na symptomy (Beutler,Harwood, Alimohamed a Malik, 2002).Výzkumné závěry týkající se interakcírůzných charakteristik na straně klientaa na straně terapeutického postupu shrnují

Beutler a Harwood (2000) ve své tzv. pre-skriptivní psychoterapii. Jejich znalost pakterapeutům může pomoci lépe "šít terapiina míru" konkrétnímu klientovi a můžese stát základem pro asimilativní integracipřístupů (Řiháček a Zatloukal, 2012).

Dalším zdrojem informací a inspiracemohou být publikované případové studie,které dokumentují proces a výsledek terapies konkrétním klientem. Existují časopisy,které se specializují na publikování pří-padových studií, např. Pragmatic CaseStudies in Psychotherapy (dostupný online,http://pcsp .libraries .rutgers.edulindex. php/pcsp) nebo Clinical Case Studies, jiné té-matu případových studií věnovaly speciálníčísla, např. Counselling and PsychotherapyResearch (2011, č. 1) a Person-Centered &Experiential Psychotherapies (2014, č. 2).Vznikají také internetové databáze přípa-dových studií, např. Single Case Archive(databáze psychoanalytických případovýchstudií, http://www.singlecasearchive.coml).Další podobné databáze zmiňují Iwakabea Gazzola (2009).

(3) VYUŽÍVÁNÍ ZPĚTNÉ VAZBYO KLIENTOVĚ POKROKUV TERAPIIJedním z nejnovějších trendů ve výzku-

mu psychoterapie je zkoumání tzv. terapieinformované zpětnou vazbou (jeedback--informed therapy), kdy terapeut (a někdyi klient) průběžně dostávají standardizovanéinformace o klientově pokroku. Přestožese naprostá většina terapeutů domnívá, žepoužívání nástrojů měřících účinek psy-choterapie je ztrátou času (Garland, Krusea Aarons, 2003), ukazuje se, že zpětnávazba s použitím těchto nástrojů může mítna účinek psychoterapie pozitivní vliv.

143

TÉMA/THEME

Zejména bylo prokázáno, že zpětná vazbaomezuje riziko klientova zhoršení či před-časného ukončení terapie (Lambert et al.,2003; Shimokawa, Lamberta Smart, 2010).Ukazuje se však, že u dlouhodobějšíchterapií může zpětná vazba dokonce mírnězvyšovat účinek terapie (De Jong et al.,2014). Efekt zpětné vazby byl prokázán téžv párové terapii (Anker, Duncan a Sparks,2009) či v práci s mladistvými (Dougalset al., 2015). Sledování výsledků a průbě-hu terapie lze tedy samo o sobě pokládatza poměrně významný účinný faktor.

Základem monitorování pokroku v terapiije pravidelná administrace některého z ná-strojů určených k měření účinku terapie.Těchto nástrojů existuje celá řada, u násjsou dostupné autorizované překlady ně-kolika nástrojů. Jedním z nich je ClinicalOutcomes in Routine Evaluation - Out-come Measure (CORE-OM, Evans et al.,2000), 34 položkový dotazník se čtyřmisubškálami mapujícími subjektivní pohodu,problémy/symptomy, fungování v životěa rizikové chování. Druhým je OutcomeRating Scale (ORS, Duncan, 2012; Miller,Duncan, Sorrell a Brown, 2005), velmikrátký, čtyř-položkový nástroj, který máve srovnání s CORE-OM sice o něco slabšípsychometrické charakteristiky, ale díkysvé krátkosti je v praxi snadněji aplikova-telný. Třetím nástrojem je Systemic CORE(SCORE, Stratton, Bland, Janes a Lask,2010), který ve zkrácené verzi obsahuje15 položek aje určen pro sledování změnyv rodinných systémech. V současné doběprobíhá validizační studie, jejímž cílem jeověřit psychometrické vlastnosti českýchverzí těchto dotazníků. V západním světěse pro administraci a vyhodnocení těchtonástrojů běžně používají softwarové sys-

144

témy (Řiháček a Juhová, 2016), nástrojevšak lze poměrně dobře používat i bez nich.Kromě těchto standardizovaných nástrojů jemožné využít též nástroje, v nichž si klientsám formuluje své potíže, jejichž inten-zita se poté v průběhu terapie měří, např.Personal Questionnaire (Elliott, Macka Shapiro, 1999) nebo Psychlops (Ashworthet al., 2005).

Kromě sledování účinku terapie je možnésledovat též vývoj tzv. pracovního spoje-nectví mezi terapeutem a klientem (wor-king alliance), které zahrnuje většinou třiaspekty: dohodu na cílech terapie, dohoduna metodách a emoční vazbumezi klientema terapeutem (Bordin, 1979). Metaanalytic-ké studie ukazují, že pracovní spojenectví jestabilním prediktorem účinku terapie napříčmnoha studiemi (např. Horvath, Del Re,Fltickiger a Symonds, 2011) a že napravo-vání tzv. vztahových trhlin (alliance ruptu-res) má pozitivní vztah k výsledku terapie(Safran, Muran a Eubanks-Carter, 2011).Podobně jako u terapeutického účinku,i zde existuje celá řada měřicích nástrojů.U nás jsou dostupné autorizované překladydvou z nich: Working Alliance Invento-ry (WAI-SR, Hatcher a Gillaspy, 2006)a Session Rating Scale (SRS, Duncan, 2012;Miller, Duncan, Sorrell a Brown, 2005).V současné době probíhá jejich validizace.

Studenti terapeutických výcviků by mělimít povědomí o existenci těchto nástrojůa možnostech jejich integrace do běžnépraxe. Považujeme za užitečné, aby mělimožnost aktivně si vyzkoušet aplikaci ně-kterého z těchto nástrojů a blíže se seznámits výhodami a nevýhodami jeho využívánív praxi. Ke správnému interpretaci údajůzískávaných pomocí těchto nástrojů jenutné znát též koncept klinicky významné

MOŽNOSTI OBOHACENí VÝCVIKOVÉ PRAXE, 2016: 140-150

a statisticky spolehlivé změny (Jacobsona Truax, 1991), případně koncept tzv. veli-kosti účinku (např. Seidel, Miller a Chow,2014).

(4) PRO VÁDĚNÍ METODOLOGICKYKV ALITNÍCH PŘÍP ADOVÝCHSTUDIÍPřípadové studie mají nezastupitelnou

úlohu nejen ve výzkumu psychoterapie,ale i v samotném vývoji psychoterapie jakooboru. Vznikaly už od dob Freudovýcha pomáhaly utvářet teoretická východiskapsychoterapie, dokládat její účinnost a ilus-trovat principy terapeutického působení(McLeod, 2010). Pro nezastupitelnou rolipřípadových studií v terapeutickém výcvikuargumentují Mackrill a Iwakabe (2013).V řadě výcviků studenti píší jednu či více ka-zuistik, v nichž mají zdokumentovat některýze svých terapeutických případů. S využitímvýše uvedených bodů je možné takovoukazuistiku metodologicky "pozvednout"na úroveň systematické případové studie.

Existuje mnoho typů případových studií(viz např. Fishman, 1999; Iwakabe a Ga-zzola, 2009; McLeod, 2010), které se lišísvými postupy a cíli. Všem je však společnézkoumání terapeutického procesu a výsled-ku v jeho přirozeném kontextu a s využitímvíce zdrojů dat a několika různých úhlů po-hledu (Stake, 1995; Yin, 2003), díky čemužjsou případové studie ze všech výzkumnýchmetod nejbližší běžné terapeutické praxi.Kvalitní případová studie nabízí čtenářidostatek informací, aby mohl kriticky sle-dovat, o co výzkumník své závěry opírá,a také aby si mohl vytvářet vlastní závěry.Systematickým způsobem popisuje změnyklienta v čase, zabývá se alternativnímiinterpretacemi dat a poskytuje informace

o možných zdrojích předsudků a "zkres-lení" u samotného studenta/výzkumníka.V ideálním případě může zahrnovat i klien-tův pohled na terapii a interpretaci dat. Mělaby přitom využít standardizovaný formátpro usnadnění případného porovnávánía metaanalýz (McLeod, 2010).

V rámci výcviku by pak taková případo-vá studie mohla jako minimum zahrnovat(a) nahrávání jednotlivých sezení (nahrávkystudentovi umožní vrátit se k zajímavýmči kritickým místům a podrobněji je ana-lyzovat), (b) průběžně aktualizovanou for-mulaci případu, (c) použití standardizova-ných nástrojů k zachycení terapeutické změ-ny, případně též pracovního spojenectví,(d) rozhovor s klientem po ukončení te-rapie, zaměřený na reflexi celé terapiea jejího přínosu pro klienta? (např. ClientChange Interview, Elliott a Rodgers, 2008,nebo Change After Psychotherapy, Sandell,1997). Struktura případové studie by pakmohla odpovídat principům tzv. pragma-tické případové studie (Fishman, 2005).Zkušenější výzkumníci mohou využít i dal-ší formáty, jako např. případovou studii za-měřenou na rozvíjeni teorie (Stiles, 2007),hermeneutickou jednopřípadovou studiiúčinku terapie (EIliott, 2002) či narativnípřípadovou studii zachycující fenomeno-logickou zkušenost aktérů (McLeod, 2010).

Výsledkem takové práce zdaleka nebudejen kultivace publikačních dovedností, alepředevším rozvinutí schopnosti uvažovat

2 Z metodologických i etických důvodů je nutné, abytento rozhovor vedl někdo jiný než klientův terapeut.V rámci výcviku si tuto službu mohou studentiposkytnout navzájem: student v roli výzkumníkamůže vést rozhovor s klientem jiného studenta a potépro něj na základě rozhovoru zpracovat zpětnouvazbu. Sám pak dostane na svou vlastni terapeutickoupráci zpětnou vazbu od jiného studenta.

145

TI~MA / THEME

o případech v komplexních souvislostecha integrovat různé úhly pohledu (např.vlastní pozorování, poWed nezaujatého po-suzovatele a standardizovaná dotazníkovádata). Psaní a sdílení případových studiínavíc může podpořit výměnu informacía zkušeností uvnitř odborné komunity a po-sílit empirickou podloženost psychoterapiejako takové.

(5) AKTIVNÍ ZAPOJENÍ SEDO VĚTšíCH VÝZKUMNÝCHPROJEKTŮSchopnost pohlížet na svou terapeutickou

práci kriticky a s odstupem mohou terapeutikultivovat i tím, že se zapojí do rozsáhlejší-ho výzkumného projektu. Často tak mohouzískat cennou zpětnou vazbu na svou práci.V současné době se objevuje trend tzv.na praxi zaměřeného výzkumu (practice--oriented research, Castonguay, Barkham,Lutz a McAleavey, 2013). Jedná se o studie,které zkoumají terapeutickou práci tak, jakprobíhá v reálných podmínkách - na rozdílod "umělých" podmínek laboratorních stu-dií. Objevují se studie, které jsou inicioványsamotnými praktiky či které vznikají v těs-né spolupráci akademických výzkumníkůa praktikujících terapeutů (např. Caston-guay et al., 2010). Výzkumné otázky v těch-to studiích jsou formulovány na základěpotřeby samotných praktiků a zaměřují sena to, co praktiky zajímá. Výsledky tako-vých výzkumů pak oslovují palčivé otázkypraxe, poskytují užitečné výsledky, a díkytomu mají na praxi přímý dopad.

(6) ZNALOST ZÁKONITOSTÍPROFESNÍHO vÝVOJETERAPEUTŮZnalost poznatků o vývoji psychoterapeu-

tů pomůže studentům lépe reflektovat svůj

146

profesní vývoj. Klíčový výzkum Rřnnesta-da a Skovholta (2013) podrobně popisujefáze profesního vývoje terapeutů a poradcůod laického stadia, přes rigidní a zvnějškuřízené stadium studenta až po flexibilnía vnitřně řízené stadium zkušeného prakti-ka. Neméně důležitý je extenzivní výzkumOrlinského a Rřnnestada (2005) zkouma-jící různé zákonitosti profesního vývoje.Znalosti o vývoji osobního terapeutickéhopřístupu (např. Řiháček a Danelová, 2015,2016; Řiháček, Danelová a Čermák, 2012;Řiháček a Koutná Kostínková, 2012) po-mohou studentům hledat svou vlastní cestuk terapeutické profesi a lektorům pomohoustudenty v tomto úsilí podporovat. Podob-ně inspirativní v tomto směru může býti četba terapeutických autobiografií (např.Goldfried, 2005). Neméně zajímavé jsoutéž studie zkoumající efekt psychoterapeu-tických výcviků a supervize (jejich přehledviz Hill a Knox, 2013), z nichž některéponěkud zpochybňují vžité přesvědčenío účinnosti výcviků (např. Montgomery,Kunik, Wilson, Stanley a Weiss, 2010),nebo studie, které pojmenovávají vlastnostivelmi zkušených a uznávaných terapeutů(Jennings a Skovholt, in press).

(7) VÝCVIK SAMOTNÝ MŮŽEBÝT PŘEDMĚTEM VÝZKUMUNavzdory vzrůstajícímu zájmu výzkum-

níků o vývoj psychoterapeutů a výzkumterapeutických výcviků zůstává pravdou, žeo výcvicích stále víme relativně málo (Hilla Knox, 2013). Výzkum toho, jak výcvikyprobíhají a jak jsou vnímány samotnýmistudenty i lektory, přitom poskytuje cen-nou zpětnou vazbu využitelnou při dalšímrozvoji těchto výcviků. Příkladem z našehoprostředí může být několik dizertačních

MOŽNOSTI OBOHACENÍ VÝCVIKOVÉ PRAXE, 2016: 140-150

prací (Kostínková, 2015; Mullerová, 2005;Zlámaný, 2013) a rozrůstající se řada pra-cí diplomových. Studie Čevelíčka, Hy-tych a Roubala (2015) zkoumá vývoj do-vedností formulace případu u studentůVýcviku integrace v psychoterapii. Řadavýcvikových institutů se zapojila do zkou-mání nápomocných a brzdících faktorůve výcviku, zaštiťovaného Centrem pro vý-zkum psychoterapie v Brně. Příklady těs-ného propojení výcviku a výzkumu ve vý-cviku integrace v psychoterapii uvádíRoubal (2015). Velkou výzvou (nejen me-todologickou) zůstává zjišťování efektivitypsychoterapeutických výcviků.

ZÁVĚREMV tomto textu jsme naznačili několik

způsobů, jimiž je možné integrovat vý-zkum do vzdělávání budoucích psychote-rapeutů a do praxe psychoterapeutickýchvýcviků. Některé z nich je možné zařaditjiž do osnov pregraduálního vzdělávání,jiné mohou být realizovány pomocí sa-mostatných vzdělávacích modulů, další semohou stát integrální součástí výcvikovýchprogramů. Jejich podrobnější rozpracováníspolu s praktickými ukázkami a návodyby vyžadovalo podstatně větší prostor, nežposkytuje formát článku. Věříme však, žetento text podnítí diskuzi a nabídne inspiracik dalšímu úsilí v této oblasti.

Chceme znovu zdůraznit, že výzkumv tomto textu primárně chápeme nikolijako samoúčelnou činnost, ale jako pro-středek reflexe naší vlastní terapeutickéi výcvikové praxe. Výzkum může generovatzajímavé poznatky - rozhodnutí o tom jaks nimi naložit však stále zůstává v rukoupsychoterapeutů-praktiků.

LITERATURAAnker, M. G., Dunean, B. L., Sparks, 1. A.

(2009). Using c1ient feedbaek to improveeoup1e therapy outeomes: A randomizedc1iniea1 tria1 in a naturalistie setting. JournaloJConsulting and Clinical Psychology, 77(4),693-704.

Ashworth, M., Robinson, S. 1., Godfrey, E.,Parmentier, H., Shepherd, M., Christey, 1.,Matthews, V. (2005). The experienees of the-rapists using a new elient-eentred psyehomet-rie instrument, PSYCHLOPS (Psyeho1ogiea1Outeome Profi1es). Counselling & Psycho-therapy Research, 5(1), 37-42.

Beutler, L. E., Harwood, T. M. (2000). Pre-scriptive psychotherapy: A practical guide tosystematic treatment selection. Oxford: Ox-ford University Press.

Beutler, L. E., Harwood, T. M., Alimohamed,S., Ma1ik, M. (2002). Funetiona1 impairmentand eoping style. In J. C. Noreross (Ed.),Psychotherapy relationships that work: Evi-dence-based responsiveness (s. 145-170).New York: Oxford University Press.

Bordin, E. S. (1979). The generalizability ofthepsyehoana1ytie eoneept of the working alli-anee. Psyehotherapy: Theory, Research andPractice, 16(3),252-260.

Cain, D. J., Seeman, J. (Eds.). (2006a). Huma-nistická psychoterapie: příručka pro výzkuma praxi (1. díl). Praha: Triton.

Cain, D. J., Seeman, J. (Eds.). (2006b). Huma-nistická psychoterapie: příručka pro výzkuma praxi (2. díl). Praha: Triton.

Castonguay, L. G., Barkham, M., Lutz, W.,MeAleavey, A. (2013). Praetiee-orientedreseareh: Approaehes and applieations. In M.J. Lambert (Ed.), Bergin and Garfield's hand-book oJpsychotherapy and behavior change(6. vyd., s. 85-133). Hoboken: John Wiley.

Castonguay, L. G., & Beutler, L. E. (2006).Principles oj therapeutic change that work.Oxford: Oxford University Press.

Castonguay, L. G., Boswell, 1. F., Zaek, S. E.,Baker, S., Boutselis, M. a, Chiswiek, N.R., Ho1tforth, M. G. (2010). Helpful andhindering events in psyehotherapy: A praetieereseareh network study. Psychotherapy:

147

TÉMA I THEME

Theory, Research, Practice, Training, 47(3),327--44.

Cooper, M. (2008). Essential researchfindingsin counselling and psychotherapy. London:Sage.

Cozolino, L. J. (2014). The neuroscience ojhuman relationships: Attachment and thedeveloping social brain (2. vyd.). New York:W. W. Norton & Company.

Cumrnings, N. A., Cumrnings, J. L. (2000). Theessence oj psychotherapy: Reinventing the artin the era oj data. San Diego: AcademicPress.

Čevelíček, M., Hytych, R., Roubal, J. (2013).Představení vybraných modelů psychotera-peutické formulace případu. Československápsychologie, 57(5), 447--460.

Čevelíček, M., Hytych, R., Roubal, J. (2015).Case Jormulation characteristics among psy-chotherapy integration trainees. Nepubli-kovaná studie.

Čevelíček, M., Roubal, J., Hytych, R. (2014).Využití formulace případu ve výuce a výcvi-ku psychoterapie. Psychoterapie, 8(1), 44-54.

De Jong, K., Timman, R., Hakkaart- Van Roijen,L., Vermeulen, P., Kooiman, K., Passchier,1., Busschbach, J. Van. (2014). The effect ofoutcome monitoring feedback to c1iniciansand patients in short and long-term psycho-therapy: A randomized controlled trial. Psy-chotherapy Research, 24(6), 629-639.

Douglas, S. R., Jonghyuk, B. A. E., Regina, A.N. A., Andrade, V. D. E., Tomlinson, M. M.,Hargraves, R. P., Bickman, L. (2015). Feed-back mechanisms of change: How problemalerts reported by youth clients and their care-givers impact c1inician-reported session con-tent. Psychotherapy Research, 25(6), 678-693.

Duncan, B. L. (2012). The Partners for ChangeOutcome Management System (PCOMS):The Heart and Soul of Change Project. Ca-nadian Psychology/Psychologie canadienne,53(2), 93-104.

Duncan, B. L., Miller, S. D., Wampold, B.E., Hubble, M. A. (Eds.). (2010). The heartand soul oj change: Delivering what works

148

in therapy (2. vyd.) Washington, DC: Ame-rican Psychological Association.

Eells, T. D. (Ed.). (2007). Handbook of psycho-therapy caseJormulation. New York: Guil-ford Press.

Elliott, R. (2002). Hermeneutic single-caseefficacy design. Psychotherapy Research,12(1),1-21.

Elliott, R., Mack, c., Shapiro, D. A. (1999).Simplified Personal Questionnaire procedu-re. Staženo z http://www.experiential-resear-chers.org/instruments/elliott/pqprocedure.htrnl

Elliott, R., Rodgers, B. (2008). Client ChangeInterview. Staženo z http://www.drbrianrod-gers.comlresearchlc1ient -change- interview

Evans, c., Mellor-Clark, J., Margison, F.,Barkham, M., Audin, K., Connell, J., Me-Grath, G. (2000). CORE: Clinical Outeomesin Routine Evaluation. lournal oj MentalHealth, 9(3), 247-255.

Fishman, D. B. (1999). The caseJor pragmaticpsychology. New York: New York UniversityPress.

Fishman, D. B. (2005). Editor' s introduction toPCSP - From single case to database: A newmethod to enhancing psyehotherapy praeti-ee. Pragmatic Case Studies in Psychothera-py, 1(1), 1-50.

Garland, A. F., Kruse, M., Aarons, G. A. (2003).Clinicians and outcome measurement:Whaťs the use? The lournal oj BehavioralHealth Services & Research, 30(4),393-405.

Goldfried, M. R. (Ed.). (2005). How therapistschange: Personal and proJessional reflecti-ons. Washington, DC: American Psycholo-gical Association.

Hatcher, R. L., Gillaspy, 1. A. (2006). Develop-ment and validation of a revised short versionof the working alliance inventory. Psycho-therapy Research, 16(1), 12-25.

Hill, C. E., & Knox, S. (2013). Training andsupervision in psyehotherapy. In M. J. Lam-bert (Ed.), Bergin and Garfielďs handbookoj psychotherapy and behavior change (6.vyd., s. 775-812). Hoboken: John Wiley &Sons.

Horvath, A. O., Del Re, A. C., Fllickiger, c.,

MOŽNOSTi OBOHACENÍ VÝCVIKOVÉ PRAXE, 2016: 140-150

Symonds, D. (2011). Alliance in individualpsychotherapy. Psychotherapy, 48(1),9-16.

Ingram, B. L. (2006). Clinical case formulati-ons: Matching the integrative treatment planto the client. New Jersey: John Wiley & Sons.

Iwakabe, S., Gazzola, N. (2009). From single--case studies to practice-based knowledge:Aggregating and synthesizing case studies.Psychotherapy Research, 19(4-5),601-611.

Jacobson, N. S., Truax, P. (1991). Clinical sig-nificance: A statistical approach to definingmeaningful change in psychotherapy re-search. Journal oj Consulting and ClinicalPsychology, 59(1),12-19.

Jennings, L., Skovholt, T. M. (Eds.). (in press).Expertise in counseling and therapy: 1nterna-tional perspectives on master therapists. NewYork: Oxford University Press.

Kostínková, J. (2015). Výcvik integrace v psy-choterapii: vytváření, výuka, kompetence(dizertační práce). Fakulta sociálních studiíMasarykovy univerzity, Brno.

Lambert, M. J. (Ed.). (2004). Bergin and Gar-Jielďs handbook oj psychotherapy andbehavior change (5. vyd.). New York: Wiley.

Lambert, M. J. (Ed.). (2013). Bergin and Gar-fielďs handbook oj psychotherapy and be-havior change (6. vyd.). Hoboken: JohnWiley.

Lambert, M. J., Whipple, J. L., Hawkins, E. J.,Vermeersch, D. A., Nielsen, S. L., Smart, D.W. (2003). Is it time for clinicians to routi-nely track patient outcome? A meta-analysis.Clinical Psychology: Science and Practice,10(3),288-301.

Lebow, J. (2006). ResearchJor the psychothe-rapist: From science to practice. New York:Routledge.

Mackrill, T., Iwakabe, S. (2013). Making a casefor case studies in psychotherapy training:A small step towards establishing an empi-rical basis for psychotherapy training, Coun-selling Psychology Quarterly, 26(3-4),250-266.

McLeod, J. (1999). Practicioner research incounseling, London: Sage.

McLeod, J. (20lO). Case study research incounseling and psychotherapy. London: Sage.

Miller, S. D., Duncan, B. L., Sorrell, R., Brown,G. S. (2005). The Partners for Change Out-come Management System. Journal oj Cli-nical Psychology, 61(2), 199-208.

Montgomery, E. c., Kunik, M. E., Wilson, N.,Stanley, M. A., & Weiss, B. (2010). Can para-professionals deliver cognitive-behavioraltherapy to treat anxiety and depressivesymptoms? Bulletin of the Menninger Clinic,74(1),45-62.

Mtillerová, Z. (2005). Kvalitativna analýzaeJektov psychoterapeutických výcvikov (di-zertační práce). Filozofická fakulta Univer-zity Komenského, Bratislava.

Norcross, J. C. (Ed.). (2011). Psychothera-py relationships that work: Evidence-basedresponsiveness (2. vyd.). New York: OxfordUniversity Press.

Orlinsky, D. E., Rřnnestad, M. H. (Eds.). (2005).How psychotherapists develop: A study ojtherapeutic work and professional growth.Washington, DC: American PsychologicalAssociation.

Orlinsky, D. E., Rřnnestad, M. H., Willutzki,U. (2004). Fifty years of psychotherapyprocess-outcome research: Continuity andchange. In M. J. Lambert (Ed.), Bergin andGarfielďs handbook oj psychotherapy andbehavior change (5. vyd., s. 307-389). NewYork: John Wiley.

Rennestad, M. H., & Skovholt, T. M. (2013).The developing practitioner: Growth andstagnation of theapists and counselors. NewYork: Routledge.

Roubal, J. (2015). Jak je možné učit integraciv psychoterapii. In M. Fiedlová, M. Lečbych(Eds.), Společný prostor/Common space2015: sborník příspěvků (s. 45-58). Olomouc:Univerzita Palackého v Olomouci.

Řiháček, T., Danelová, E. (2015). How thera-pists change: What motivates therapiststowards integration. European Journal forQualitative Research in Psychotherapy, 8,5-31.

Řiháček, T., Danelová, E. (2016). The joumeyof an integrationist: A grounded theory ana-lysis. Psychotherapy, 53(1), 78-89.

Řiháček, T., Danelová, E., Čermák, I. (2012).

149

TÉMA/THEME

Psychotherapist development: Integration asa way to autonomy. Psychotherapy Research,22(5), 556-569.

Řiháček, T., Juhová, D. (2016). Monitorováníúčinnosti v psychoterapii a poradenství.Testjórum, 7, 1-13.

Řiháček, T., Koutná Kostínková, J. (2012).Integrace v českých psychoterapeutickýchvýcvicích. Psychoterapie, 6(3-4),162-174.

Řiháček, T., Zatloukal, L. (2012). Asirnilativnípřístup k integraci v psychoterapii. Psycho-terapie, 6(1), 17-26.

Safran,1. D., Muran, J. C., Eubanks-Carter, C.(2011). Repairing alliance ruptures. Psycho-therapy: Theory, Research, Practice, Trai-ning, 48(1), 80-87.

Sandell, R. (1997). Rating the outcomes ojpsychotherapy or psychoanalysis using theChange After Psychotherapy scales (CHAP):Manual and commentary. Stockholm: Stock-holm County Council Institute of Psychothe-rapy and Karolinska Institute.

Seidel, J. A., Miller, S. D., Chow, D. L. (2014).Effect size calculations for the clinician:Methods and comparability. PsychotherapyResearch, 24(4),470-484.

Shimokawa, K., Lambert, M. J., Smart, D. W.(2010). Enhancing treatment outcome ofpa-tients at risk of treatment failure: Meta-analy-tic and mega-analytic review of a psycho-therapy quality assurance system. lournalofConsulting and Clinical Psychology, 78(3),298-311.

Stake, R. E. (1995). The art of case study re-search. Thousand Oaks: Sage.

ISO

Stiles, W. B. (2007). Theory-building casestudies of counselling and psychotherapy.Counselling and Psychotherapy Research,7(2),122-127.

Stratton, P., Bland, J., Janes, E., Lask, J. (2010).Developing an indicator of farnily functionand a practicable outcome measure for sys-ternic farnily and couple therapy: The SCO-RE. lournal of Family Therapy, 32(3),232-258.

Timufák, L. (2005). Současný výzkum psycho-terapie. Praha. Triton.

Tryon, W. W. (2014). Cognitive neuroscienceand psychotherapy: Network principles fora unified theory. Amsterdam: Elsevier.

Vybíral, Z., Roubal, J. (2010). Podoba dnešnípsychoterapie. In Z. Vybíral, J. Roubal (Eds.),Současná psychoterapie (s. 30-44). Praha:Portál.

Vybíral, Z., Timufák, L. (2010). Je psychotera-pie účinná? ln Z. Vybíral, J. Roubal (Eds.),Současná psychoterapie (s. 45-55). Praha:Portál.

Vymětal, J. (2004) Výzkum v psychoterapii.In J. Vymětal a kol., Obecná psychoterapie(s. 127-152). Praha: Grada.

Zlámaný, J. J. (2013). Teorie SUR - výcvikovákomunita jako terciální rodina (dizertačnípráce). Filozofická fakulta Univerzity Kar-lovy, Praha.

Yin, R. K. (2003). Case study research: Designand methods (3. vyd.). Thousand Oaks: Sage.

Došlo do redakce a přijato k recenznímuřízení 3. 12. 2015. Revidované znění došlo24.1.2016, k publikaci přijato 31. 1. 2016.