Vývoj česko-německých

vztahů v pohraničí

OSIDLOVÁNÍ POHRANIČÍ

V roce 1930 žilo v pohraničí celkem 3 707 852 obyvatel, z nichž bylo 1 047

660 české nebo jiné než německé národnosti (28,3%) a 2 660 192 Němců

(71,7%). Kromě jižního pohraničí, převážně zemědělského, bylo ostatní

pohraniční území velmi hustě osídleno, takže při průměrné hustotě

obyvatelstva v českých zemích 135 připadalo na 1 km2 pohraničního území

127 obyvatel.

Dle odhadu se v roce 1938 do vnitrozemí přistěhovalo asi 400 000 Čechů.

1. května 1945 bydlelo v pohraničí přibližně 3 325 000 obyvatel, z

nichž bylo asi 600 000 české a jiné než německé národnosti a 2 725 000

Němců.

V době od května 1945 do května 1947 tak v celé republice došlo k úbytku

obyvatelstva o 32,9 %.

OSIDLOVÁNÍ V TEORII

Osidlování pohraničí můžeme rozdělit na zemědělské a ostatní. Pod „ostatním“

osidlováním chápeme organizaci příchodu novoosídlenců do měst a průmyslových

oblastí. Obyvatelstva usazeného v těchto lokalitách se netýkalo rozdělování

zemědělské půdy a kontrola hospodaření. Rozdělování bytového fondu a živností

dělníkům a živnostníkům bylo pro místní úřady snazší než získání schopných

zemědělců. Pohraničí bylo z pohledu zemědělství velmi důležitou oblastí. Nacházela

se zde třetina orné půdy českých zemí, více než tři čtvrtiny luk a pastvin, většina

vinic, více než třetina lesů, většina všech rybníků a vodních ploch vůbec. Stát

samozřejmě nabyté bohatství nemohl sám spravovat, a tak vytvořil funkci národního

správce. Tito lidé měli být prověření schopní zemědělci, živnostníci nebo dělníci.

Hlavní motivací těchto adeptů byl ale fakt, že národní správce měl největší šanci

získat přidělenou živnost či polnost do svého vlastnictví. Osidlovací úřad stanovil, že

pokud se v určitém pohraničním kraji usadí alespoň ¾ počtu veškerého obyvatelstva

ve srovnání s rokem 1930, bylo by možno pro onen kraj považovat osídlení za

skončené. Této míry osídlení se leckde podařilo dosáhnout, ovšem pouze dočasně.

Později muselo dojít k dalším dvěma vlnám osidlování.

Dešenice

1949 1999

OSIDLOVACÍ PRAXE 1945 - 1952

Největší nápor národních správců zemědělství směřoval v Čechách do okresů od Žatce přes Most, Bílinu,

Litoměřice až k České Lípě. Na Moravě směřoval hlavní proud osídlenců do okresů Znojmo, Moravský

Krumlov, Hustopeče a Mikulov. Na severní Moravě směřovali novoosídlenci hlavně do okresů Zábřeh,

Moravská Třebová, Šumperk. Nejmenší zájem byl o okresy Kaplice, Český Krumlov, Tachov, Loket, Aš,

Jeseník. Tyto okresy komunikačně hodně vzdálené, horské a nejméně úrodné nebyly ani určeny

k individuálnímu osídlení, ale spíše k přeměně na souvislá pásma obhospodařovaná pastvinářskými

družstvy. Celková rozloha konfiskované půdy byla 1 500 000 ha. Po oddělení usedlostí vhodných k osídlení

od těch nevhodných (173 267), tedy skoro polovina, se dopracovalo ministerstvo zemědělství k celkovým

počtům potřebných zemědělsky zdatných rodin v pohraničí. To znamenalo zhruba 300 – 400 tisíc

pracovních sil. Do začátku léta 1946 se přihlásilo na 130 tisíc kvalifikovaných zemědělců. Vládl zřejmý

nedostatek zemědělského obyvatelstva, které mělo přijít z vnitrozemí. Toto zjištění odstartovalo

doosidlování pohraničí reemigranty. Nejpočetnější skupinu (26 908 osob) zahraničních krajanů, kteří přišli

do pohraničí tvořili volyňští Češi. Další, méně početné skupiny přišly z Polska, Francie, Bulharska,

Maďarska, Jugoslávie a z jiných míst bývalého SSSR nežli z Volyně. Na konci roku 1952 v

pohraničí žily ve srovnání s rokem 1930 pouze 2/3 obyvatel. Zpětný migrační proces (= vysoká migrace

zpět do vnitrozemí) se počátkem 50. let trochu zastavil. Vývoj obyvatelstva byl regionálně velmi

nerovnoměrný. V některých oblastech, hlavně v pohraničních zemědělských okresech, nadále

docházelo k úbytku populace. Svou roli zřejmě sehrála kolektivizace na počátku 50. let. Naopak přírůstek

obyvatelstva můžeme sledovat zejména v industrializovaných regionech severních Čech,

severní Moravy a Slezska.

OSIDLOVÁNÍ V 50. – 60. LETECH

Od sčítání obyvatelstva v roce 1950 do konce roku 1952 se počet obyvatelstva znovu

zvýšil. Přesto i v tomto období došlo k migrační ztrátě. Migrační ztráta v období 1947

– 1950 však byla větší a činila měsíčně kolem 1170 osob. Hlavními důvody pro

odchod z pohraničí byla ztráta soukromého vlastnictví v roce 1948, zrušení

průmyslových výrob, kulturně a společensky nestabilní prostředí. Již na

začátku 50. let začal stát likvidovat opuštěné a vyloupené stavby, které stály všude v

pohraničních oblastech. Byly to obytné domky, chaloupky nebo tovární haly. Na konci

50. let stále zůstalo stát mnoho podobných staveb, které bylo potřeba „vyřešit“.

Vláda se tedy rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí, které dosud

stály, zbourat. Důvodem bylo konání 2. celostátní spartakiády, jejíž úpravnost a

symboliku spokojenosti nesmělo nic narušovat. V první etapě těchto demolic bylo do

září 1959 zlikvidováno více než 17 000 objektů. Ve druhé etapě bylo zlikvidováno

dohromady 17 615 staveb. Tyto akce vykonávaly většinou celé roty se zázemím

těžké techniky. Vytipované domy byly zbourány do úrovně 1 metru nad zemí.

Stodůlky

TRENDY V OSIDLOVÁNÍ V 60. A 80. LETECH

V 60. až 80. letech probíhalo osidlování spíše lokálně, se zřetelem

ke stabilizaci jednotlivých okresů nebo z důvodu navyšování

výroby. Nadále se projevoval úbytek obyvatelstva. Ten probíhal

nejen v pohraničí, ale na venkově obecně. Uvolněné domy se rychle

staly vlastnictvím rekreantů, kteří pomohli zachránit původní podobu

sídel, někde i celých obcí. Negativním dopadem pro hybatele

pohraničí ale byl nedostatek volných domů či bytů pro mladé, kteří v

místě narození nemohli bydlet, a stěhovali se proto jinam. Lidé, kteří

se z rekreantských obcí vystěhovali, v pohraničí

nakonec zůstali, ale ve městech. Tento trend se stal

charakteristickým pro 80. a 90. léta. Venkov se nadále vylidňuje,

zatímco městské populace rostou.

Volary

1940 2003

Šumava

Nekompromisně ostré čtvrtohory, v jejichž kulisách dosud žijeme, nakonec na Šumavě ve finále

nestihly víc než celou tu žulo-rulo-svorovou česko-německou deklaraci, celý ten táhlý, odjakživa

hustě zalesněný kompromis alespoň trochu oduševnit osmi hlubokými oky do nebe. Pěti českými a

třemi Bavorskými ledovcovými jezery. Také se zde zaznamenalo spoustu válek mezi lesníky,

celníky, pašeráky, myslivci a medvědy, ale nikdy mezi místními Němci a Čechy. Svou vizi

vtiskli natrvalo do šumavské krajiny především básníci a malíři. Šumava odjakživa láká básníky,

romantiky, malíře, fotografy, skláře, mystiky, vlastence, myslitele, ekology, mykology, turisty a jiné.

A bohužel i zlatokopy, dřevorubce, pytláky, černé myslivce a ozbrojené strážce hranic. V

Šumavě nalezneme posvátné hory, skryté poklady, divoké honby, překročení bludného kořene,

světélkující duše zemřelých, černého myslivce, pašeráky, skřety… Právě stopy dávných i

dnešních sociálních inženýrů poznamenaly zdejší krajinu fyzicky nejvýrazněji: zlatými sejpy,

melioračními kanály, asfaltkami, nikdy nepoužitými betonovými bunkry z třicátých let, drátěnými

zátarasy z 50. let, rozstřílenými staveními, kostely a hřbitovy usedlíků, vyhozenými naší chrabrou

armádou, aby si konečně zastřílela, i s hnáty do povětří. V 50. letech se Šumava naježila

kulometnými hnízdy, namířenými do vnitrozemí na živé terče touhy po svobodě (dodnes

slatě ještě nevydaly definitivní počet stovek iniciativně zastřelených obětí: žádný z vrahů nebyl

nikdy potrestán). Šumava však krvácela i ranami těžby rašeliny, erozemi, rýhami atd... Tyto a další

rány působí zpravidla ti, kdo vnášejí podvědomě své násilnické sklony do měkké a žensky poddajné

krajiny, která zatím vždycky - a v tom je její i naše naděje - přežila všechny své parazity.

BOLETICE

1946 1996

BOROVÁ LADA1949 1999

BŘEZNÍK

BUČINA

1949 1999

ČACHROV

1930 2003

DEŠENICE

1940 2003

DOBRŠ

1949 1999

FRYMBURK

1935 2003

HORNÍ PLANÁ

1946 1999

KAŠPERSKÉ HORY

MODRAVA

ONDŘEJOV

1946 1996

PLEŠNÉ JEZERO

1930 2001

PŘEDNÍ VÝTOŇ

1930 2003

STRÁŽNÝ

STODŮLKY

VESELÍ

VIMPERK

1949 1999

VÍTKŮV KÁMEN

1949 1988