2

Mezi nejvýše ohodnocené koncerty letošního ročníku Pražského jara se zařadilo vystou-

pení jednoho z nejobdivovanějších pianistů sou-časnosti Murraye Perahii a souboru Academy of St Martin in the Fields, u něhož v současnosti Perahia působí zároveň jako hlavní hostující dirigent. Pro své vystoupení si tento Mistr klavíru vybral díla Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha, za které získal v oblasti sólových nahrávek již několik prestižních ocenění.

Významnou událostí 41. ročníku Mezinárodní-ho televizního festivalu Zlatá Praha byla i ná-

vštěva slavné legendy houslového umění Ivry Git-lise, kterého si režisér Tony Palmer vybral pro svůj bezmála dvouhodinový dokument s názvem Ivry Gitlis and Great Tradition. Gitlis, hrající na vzácný Stradivariho nástroj z roku 1713 zvaný „Sancy“, jež kdysi patřil i Janu Kubelíkovi, se rovněž krátce se-tkal s koncertním mistrem České filharmonie Mi-roslavem Vilímcem. Ten společně s manažerkou orchestru dr. Evou Sedlákovou vzácného hosta přivítal v prostorách Rudolfina, kde ho rovněž provedl Kubelíkovou síní.

Po pětasedmdesáti letech se v souvislosti s oslavami 100. výročí Dvořákova úmrtí objevila v nabídce praž-

ského Národního divadla Dvořákova první velká opera Vanda, premiérovaná roku 1876 v pražském Prozatím-ním divadle. Jejího hudebního nastudování se ujal Gerd Albrecht, režie se chopil Vladimír Darjanin, autorem scény byl Daniel Dvořák a v hlavních rolích jsme mohli vidět a slyšet např. Olgu Romanko (Vanda), Jolanu Foga-šovou (Božena), Valentina Prolata (Slavoj), Yvonu Škvá-rovou (Homena) či Ivana Kusnjera (Roderich).

Prvním orchestrem, s nímž se Zdeněk Má-cal představil po osmadvaceti letech živo-

ta v zahraničí publiku v Praze, byla 30. května 1996 Česká filharmonie, s níž tehdy vystoupil v rámci festivalu Pražské jaro. Bylo to třicet let po té, co zde s tímto orchestrem debutoval a do jehož čela nastoupil v loňském roce po Vladimiru Ashkenazym. První sezonu v této roli má tedy v těchto dnech již Zdeněk Mácal za sebou a tak jsme se ho na prvních stranách naší Gramorevue zeptali, jak její průběh hodnotí a co patří k jeho nejbližším uměleckým plánům.

Z O B S A H U

PRAŽSKÉ JAROMá vlast patřila Jiřímu Koutovi . . . . . . . . . . . . . . . . 5Dvořákova Svatá Ludmila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6Skvělý Vadim Repin a Pražští symfonikové . . . . . . 6A závěr patřil České filharmonii a jejímu

šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi . . . . . . . . . . . 9Murray Perahia a Academy of St Martin

in the Fields . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11Lipský Gewandhausorchester

s Thomasem Dausgaardem . . . . . . . . . . . . . . 12Denziho operní pasticcio

Praga nascente da Libussa e Primislao . . . . 13Trevor Pinnock s PKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15Hagen Quartet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17Hespèrion XXI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19Návrat Josefa Suka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20Ovace pro Magdalenu Koženou . . . . . . . . . . . . . . 22Matiné s Jaroslavou Pěchočovou . . . . . . . . . . . . . . 23Garrick Ohlsson a jeho nedostižný Chopin . . . . 24

PRAŽSKÉ JARO – HORIZONTŽivotní reminiscence Michala Prokopa . . . . . . . . 26

MIMO LESK FESTIVALUMartinů fest po sedmé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28Recitál Daniela Veise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

STRÁNKY O MLADÝCHTalentinum Zlín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31Klavíry na Dvořákově Lipníku . . . . . . . . . . . . . . . . 33

TELEVIZEZe Zlaté Prahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

DIVADLOVanda v Národním divadle

po pětasedmdesáti letech . . . . . . . . . . . . . . . 36Kouzelná flétna v Liberci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36Třítisící Don Giovanni v Říši loutek . . . . . . . . . . . 37

ZAHRANIČÍWagner v Bavorské státní opeře . . . . . . . . . . . . . . . 41

STUDIE, KOMENTÁŘEJanáček, modernismus, avantgarda . . . . . . . . . . 45

GRAMOREVUEZdeněk Mácal – rok v České filharmonii . . . . . . . 47

Z mimopražských festivalů: Smetanova Litomyšl, Hudební festival Ludwiga van Beethovena, Forfest Kroměříž, Janáčkův máj

– Janáčkovy Hukvaldy – „Bože mój“ – idée fixe v díle Vítězslava Nováka

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

Zkrácenou verzi č. 7 najdete od 28. června na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz

3

Pražské jaro 2004 a 2005Petr Veber

Na sedmdesát koncertů a divadelních představení - takový byl 59. ročník Praž-ského jara. Zahraničními hvězdami festivalu byli pi-anisté Murray Perahia, Gar-rick Ohlsson a Emanuel Ax,

cembalista Trevor Pinnock, houslisté Vadim Re-pin a Julia Fischer, dirigenti Leonard Slatkin, Christopher Hogwood a Richard Hickox a ne-čekaně i Thomas Dausgaard, violoncellista Hei-nrich Schiff, orchestry z Londýna, Lipska a Na-goji, Šlesvicko-holštýnský festivalový orchestr a několik proslulých komorních souborů. Recitál měla Magdalena Kožená. Novinkou Pražského jara byla neformální nokturna a matiné.

Těsně před začátkem festivalu bylo prodáno 65 procent vstupenek. Koncertní sály měly cel-kovou kapacitu 61. 500 míst. Z jedné třetiny byly v tom okamžiku festivalové koncerty zcela vypro-dány, z jedné třetiny téměř a z jedné třetiny byly ještě vstupenky k dispozici. Po skončení festivalu statistika uváděla, že z celkového počtu 54. 649 kusů vstupenek určených k prodeji bylo distri-buováno 47. 575 kusů, tedy asi 87 procent - více než loni. Je to chápáno jako úspěch; v době, kdy bylo Pražské jaro v podstatě jedinou šancí sezná-mit se s interpretačními hvězdami, bývalo podle ředitele Romana Bělora vyprodáno, avšak od 90. let je každoročně vystaveno kvalitativní konku-renci díky úsilí pořadatelů abonentních koncertů v pražské sezoně. Úspěšnější prodej organizátoři přičítali zvýšenému propagačnímu úsilí, nabíd-kovým dopisům a dalším prostředkům majícím za cíl oslovit možné posluchače. Žádné zvláštní zcela nové cesty prodeje vstupenek však festival nezavedl. „Festival bude letos o něco více český, ale zůstane českým festivalem ve světovém kontextu,“ prohlásil ředitel před zahájením.

Český rozhlas ohlásil více než deset přímých přenosů či záznamů koncertních programů. Kaž-dý z nich přebírala v rámci mezinárodní výmě-ny Eurorádia v průměru desítka evropských, australských a kanadských stanic. Program 24. května, sestavený z hudby citolibských mi-strů z 18. století, mohly sledovat po Evropě na 23 stanicích až tři miliony lidí.

Česká televize, která si drží označení hlavního mediálního partnera festivalu, naplánovala pro letošek z Pražského jara zprostředkovat veřejnos-ti jen úvodní koncert. Nízký počet přenosů či zá-znamů koncertů festivalu, kritizovaný odbornou veřejností, zdůvodnil mluvčí veřejnoprávní tele-

vize Martin Krafl neúprosným počítáním financí, již dávno uzavřenými výrobními plány i nízkou sledovaností podobných programů, nedosahují-cí podle něj ani jednoho procenta. Jen zahajovací program Pražského jara má prý zhruba dvoupro-centní sledovanost. „Většinovému divákovi se sna-žíme nabízet spíše komponované večery nebo hudeb-ní dokumenty. Jejich sledovanost je několikanásobně vyšší,“ uvedl Krafl. Snahou České televize podle něj je, nesoustředit se jen na jeden festival.

Pražské jaro je nejméně z poloviny financová-no ze soukromých peněz - jde o privátní či kor-porativní zdroje, včetně menších sponzorských částek, mimořádných plnění a vzájemných do-hod. Z peněz daňových poplatníků pochází pod-le Bělora třicet procent a z prodeje vstupenek ne-celých dvacet procent získaných peněz. Rozpočet přesáhl v tomto roce 70 milionů korun. Město Praha dává letos Pražskému jaru 8,5 milionu korun a ministerstvo kultury 12 milionů. Festi-val navíc získal v grantovém řízení mimořádnou státní podporu z peněz určených na projekt Čes-ká hudba 2004 - nedílná součást evropské kultu-ry. Týkalo se to Pocty Antonínu Dvořákovi v po-dání orchestru lipského Gewandhausu, záznamu Dvořákova oratoria Svatá Ludmila a Pocty české avantgardě v Divadle Archa.

V budoucnu by se mohli vydat posluchači koncertů Pražského jara i do vysočanské haly, v níž se nedávno uskutečnilo hokejové mistrov-ství. Festival prý chce tento prostor rozhodně využít. Megakoncerty na Pražském jaru budou, i když třeba nepůjde o plnou kapacitu arény, řekl ředitel Bělor. Festival podle něj určitě do netradičních prostor chce vykročit a tato aréna není jediným cílem. Původně se počítalo s tím, že Sazka Arena bude už letos dějištěm koncer-tu skupiny Čechomor a Collegia Českých fil-harmoniků, avšak projekt v březnu pořadatelé odvolali. Měl by se zřejmě uskutečnit za rok. Podcenili jsme náročnost přípravy koncertu naslepo v hale, která tehdy ještě nebyla dokon-čena; ukázalo se, že je rozumné projekt odložit, protože nejistot bylo mnoho, přiznal Roman Bělor. Termín by navíc z hlediska publika ne-byl vhodný - jen o den dříve totiž zpíval v Pra-ze Peter Gabriel.

Pražské jaro chce i do budoucna zůstat cen-trem české kultury, prostorem otevřeným no-vým myšlenkám a podnětům z kulturního dění a místem pozitivní konfrontace českého a světo-vého interpretačního umění. Obecný vkus spě-je podle Bělora k povrchnosti, ale Pražské jaro zůstane nekompromisně zastáncem umělecké kvality. Organizátoři budou podle něj stavět

i nadále na úctě k českému hudebnímu dědic-tví. V příštím roce má Mou vlast dirigovat s Lon-dýnským symfonickým orchestrem Colin Davis. Hostovat má Staatskapelle Dresden s Bernar-

dem Haitinkem a Budapešťský festivalový or-chestr s Ivánem Fischerem. V rámci divadelní řady bude na scéně historické budovy Národ-ního divadla vůbec poprvé proveden kompletní Prsten Nibelungův Richarda Wagnera. Šedesátý ročník se chce věnovat skladateli Josefu Suko-vi, ale také výročím Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händla. Mezi sólisty lze číst jména Alfreda Brendela, houslisty Gila Shaha-ma, recitály Anny Sophie von Otter, Mathiase Goerneho a Dagmar Peckové. Příští 57. ročník mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro je vypsán pro obory cembalo a smyčcová kvar-teta. Dramaturgické a organizační aktivity se týkají již horizontu let 2006 a 2007. !

Z Vyšehradu…

Foto

Zde

něk

Chr

apek

P R A Ž S K É J A R O

4

Petr Veber

V mezinárodní trombonové soutěži Praž-ského jara, jejíž porotu vedl německý trombonista Heinz Fadle, nezískal žád-

ný z kandidátů první cenu. O druhou cenu se podělili Rus Dmitrij Andrejev z petrohradské konzervatoře a sedmnáctiletý Hannes Hölzl z Rakouska, student salcburského Mozartea, letošní nejmladší účastník. Němec Valentin Fre-deric Belli, student z Hannoveru, obsadil třetí místo a Bulhar Dimo Pišťalov obdržel čestné uznání. Do Prahy přijelo v tomto oboru soutě-žit 45 mladých hráčů z celého světa. Ze tří čes-kých semifinalistů už se do konečného klání neprobojoval žádný.

Vítězem klavírní soutěže se stal student AMU Ivo Kahánek, jediný Čech mezi čtyřmi finalisty. Mezinárodní porota vedená Ivanem Klánským rozhodla, že druhý je Lim Tong-Min z Koreje, studující v Hannoveru. O třetí cenu se dělí Taka-ši Jamamoto, japonský student z Varšavy, a stu-dent pražské AMU Matej Arendárik ze Slovenska. V tomto oboru přijelo do Prahy soutěžit 42 mla-dých hráčů z celého světa.

Nejmladším úspěšným českým soutěžícím v 56. ročníku hudební soutěže Pražského jara byl osmnáctiletý pianista Martin Levický, který si od-nesl čestné uznání. Nejlepší interpretaci hudby

Petra Ebena a Ladislava Simona, jejich skladeb napsaných přímo pro letošní soutěž, ocenila po-rota v případě Mateje Arendárika a trombonisty Jiřího Kadlece.

Pětadvacetiletý pianista Kahánek se stal nej-úspěšnějším českým kandidátem. K první ceně převzal řadu dalších ocenění, včetně pozvání k vystoupení na příštím ročníku festivalu. „Není to sice zdaleka můj první laureátský titul, ale je to největší soutěž, kterou jsem zatím vyhrál - a tím, že je doma, mi může pomoci se zde prosadit,“ řekl Ka-hánek po ceremoniálu na Staroměstské radnici. Pražské jaro má podle něj ve světě velkou váhu. Kahánek plánuje, že bude příští rok po absolu-toriu pokračovat na AMU v doktorandském stu-diu. Ale nevylučuje ani druhou alternativu - že bude hraní už tolik, že na to nebude čas.

Jaká byla úroveň klavírní soutěže, jsme se ze-ptali Ivana Klánského

Vzhledem k tomu, že na světě probíhá kaž-doročně na devět set mezinárodních klavírních soutěží, tak zájem je rozptýlen a kromě těch nej-prestižnějších a nejvíce dotovaných soutěží zá-jem kolísá a je více méně náhodný. Pražské jaro má to štěstí, že je na dobrém místě, v Praze, a že je členem Mezinárodní federace hudebních sou-těží. Je to uznávaná, prestižní soutěž a už i ceny se zvýšily na slušnou evropskou úroveň, takže zájem ze zahraničí je stále větší. Museli jsme eli-minovat v předkole, v němž se poslouchaly na-hrávky, více než čtyřicet kandidátů, z nichž vět-šina byla ze zahraničí - a byly zastoupeny i takové země jako Senegal či Indie. Z organizačních dů-

vodů mohlo být v soutěži jen něco přes čtyřicet lidí. Vyřazeni byli kandidáti, kteří nesplňovali umělecká kritéria. Úroveň soutěže byla velice dobrá, a to i mezi těmi, kteří vypadli v prvním kole. Prvních dvacet bylo na poměrně vysoké profesionální úrovni. Finalisté byli velmi talen-tovaní a zdatní pianisté, přičemž o cenách roz-hodlo i to, že první dva mají určité zkušenosti s hraním s orchestrem, zatímco dva, co skončili až na třetí ceně, hráli v Praze s orchestrem vůbec poprvé. To byl rozhodující moment, proč dva vy-padali přece jen zkušeněji - a i na hře bylo vidět, že to pro ně není takové psychické zatížení. Ře-kl bych, že dvacet lidí bylo velmi dobrých a osm nebo devět skvělých. Takže vidím úroveň letošní soutěže, i proti minulé klavírní soutěži před šesti lety, zase o krok výše.

Na trombonovou soutěž jsme se zeptali Jiří-ho Hlaváče, předsedy soutěžní komise Pražské-ho jara

Finalista Rakušan je sedmnáctiletý, Bulhar deva-tenáctiletý… Sešla se tu zvláštní sestava o generaci dopředu. A v tomto věku asi těžko mohou utáh-nout problematiku barokního Albrechtsbergera na altový trombon a přejít pak na Matěje nebo Filase. To je přece jen asi náročné. Ale já jsem si povídal s předsedou poroty i s dalšími členy a všichni se shodli, že ti kluci mají obrovské dispozice. Nejsou sice ještě v zenitu, který nám stejně starý Julian Sommerhalder předvedl loni na trubku, ale uvě-domme si, že zde i ti, kteří nedostali první cenu, poráželi suverénně třicátníky, takže to o něčem vy-povídá - je tam opravdu velký potenciál! !

! P R A H A , L I C H T E N Š T E J N S K Ý P A L Á C , K A I S E R Š T E J N S K Ý P A L Á C , R U D O L F I N U M

Soutěž Pražského jara

První cenu v oboru klavír si vybojoval Ivo Kahánek.

Foto

Zde

něk

Chr

apek

P R A Ž S K É J A R O

Foto

Zde

něk

Chr

apek

O druhou cenu v oboru trombon se podělili zleva Rus Dmitrij Andrejev a Rakušan Hannes Hölzl.

5

Jaroslav Smolka

Zahajovací koncerty 12. a 13. května ve Smetanově síni s cyklem symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast byly le-

tos svěřeny Symfonickému orchestru hl. města Prahy FOK a dirigentovi Jiřímu Koutovi. Těleso to pojalo jako nejvyšší a nejzodpovědnější úkol a hrálo skutečně znamenitě: se zaujetím, zápalem a nasazením, inspirovaně a přitom technicky té-měř dokonale. Pozoruhodný byl i výkon Jiřího Kouta. Jak se předpokládá u českého dirigenta, školeného a v mládí vyrůstajícího doma, zná zna-menitě nejen partituru, ale i českou tradici inter-pretace díla. Vychází zejména z podání Talicho-va a Ančerlova, blízko má i k tomu, jak hrával Mou vlast Zdeněk Košler: zejména ve velké plo-še pochodové hudby z poslední třetiny Blaníku, kterou asi uprostřed výrazně zpomaluje a ztišu-je, aby gradace k závěru byla co nejmohutnější. Polku ve Vltavě dává o poznání rychleji, než jak předepisuje Smetanovo l´istesso tempo. To dělá-vají cizinci, kteří neznají českou polkovou tra-

dici. Kout tu však není zdaleka tak rychlý jako Rafael Kubelík, který pří koncertech po návra-tu domů právě tady vyjádřil svou radost a vlas-

tenecké nadšení velmi rychlým tempem. Byla to Má vlast výsostně česká a organicky vystavěná: Jiří Kout svou koncepci podřizoval tradici, ale i pozoruhodně tvořil. !

Orchestrální řada České orchestry

Má vlast patřila Jiřímu Koutovi

Jiří Kout se letos poprvé představil pražskojarnímu publiku při provedení Smetanovy Mé vlasti.

Foto

Ivan

Mal

ý

! P R A H A , O B E C N Í D Ů M , R U D O L F I N U M , K A T E D R Á L A S V . V Í T A

P R A Ž S K É J A R O

Petar Zapletal

Čtyři „pracovní“ dny po skvělém Kouto-vě provedení Smetanovy Mé vlasti by-la Česká filharmonie partnerem své-

mu někdejšímu šéfdirigentovi. Pro Jiřího Bě-lohlávka bylo provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila (16. 5.) úkolem, jemuž chtěl dát to nejlepší ze svého umění; mnoho úsilí věnoval nejen studiu partitury, ale i účelnému sjednoce-ní škrtů. Výsledek byl impozantní: všichni účin-

kující (vedle orchestru Pražský filharmonický sbor, připravený sbormistrem Jaroslavem Bry-chem, dětský sbor Bambini di Praga, vedený Bohumilem Kulínským, a pětice sólistů (Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein a Peter Mikuláš) usilovali pocti-vě o reprezentativní výkon. Takový podal ze-jména sbor: svítivě lesklým zvukem, bezpečnou intonací a témbrovou barevností splnil nároky partu téměř beze zbytku. Sólistický kvintet už tak vyrovnaný nebyl: dominovali Eva Urbano-

vá a Peter Mikuláš; Bernarda Fink nemá ve Dvo-řákově díle dost příležitosti demonstrovat své umění, a navíc je její kulatě zaoblený alt vedle masivu ostatních složek díla přece jen poněkud upozaděn. Z obou tenoristů obstál lépe Aleš Bris cein, zatímco mladý slovenský interpret Stanislav Matis si s nároky partu poradit zatím příliš nedovedl. Nade vším ovšem zazářila Bě-lohlávkova důsledná koncepce: tři části oratoria sevřel do jednolité formy a zkušeně dosahoval zvukového i výrazového souladu. !

Dvořákova Svatá Ludmila

Skvělý Vadim Repin a Pražští symfonikové

Hana Jarolímková

Vadim Repin nezavítal na Pražské jaro le-tos poprvé, a proto ti, kteří jej už slyšeli, si nenechali jeho vystoupení ujít. Sympa-

tický rodák ze Sibiře, hostující již celou řadu let u nejvýznamnějších orchestrů světa, si navíc ten-tokrát pro své vystoupení vybral krásný a efektní

Brahmsův Houslový koncert D dur, op. 7, při kte-rém ho pod taktovkou Serge Bauda doprovodil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. A nut-no konstatovat, že tento vynikající houslista opět nikoho ze svých fanoušků nezklamal, protože jsme se stali svědky technicky naprosto dokona-lé a výrazově bohaté hry, při níž člověk zapome-ne na celý svět a nechá se unášet pouze krásou

hudby samotné. I když s ušlechtilou interpretací houslí se mohlo z řad orchestru srovnávat pouze vybroušené hobojové sólo Liběny Séquardto-vé v nádherně klenutém Adagiu, orchestr se až na poněkud rytmicky rozhozené Finale. Allegro molto držel v náročném doprovodu poměrně statečně, a tak se po závěrečné větě rozpoutaly ve Smetanově síni zcela nevídané ovace, které

6

Dvořák a Hanuš s Rozhlasovými symfoniky

přiměly Vadima Repina ještě ke dvěma neméně náročným přídavkům: jedné ze slavných Šesti sonát pro sólové housle op. 27 belgického virtuosa Eugèna Ysaÿe a Paganiniho třicet strhujících Vari-ací na téma „O mamma, mamma cara“ z Benátské-ho karnevalu op. 10, které zahrál slavný houslista opět s virtuositou a lehkostí, jež jsou dány pouze těm největším z největších…

Dvořákova nepříliš hraná Symfonie č. 5 F dur, op. 76 pak tento výjimečný večer nejen uzavřela, ale zároveň představila Pražské symfoniky ne-jen jako orchestr schopný nejrůznějších zvuko-vých kouzel, ale i precizní souhry a sugestivní-ho výrazu, který posluchače naplnil radostnou a slunnou náladou, jež prolíná i celé toto Dvo-řákovo dílo. !

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Jaroslav Smolka

S ymfonický orchestr Českého rozhlasu hrál v pátek 21. května pod taktovkou své-ho šéfa Vladimíra Válka v katedrále sv. Ví-

ta spolu se sólisty Reginou Renzovou, Ivanem Kusnjerem a Kühnovým smíšeným sborem (sbormistr Jan Rozehnal). Šest let po premiéře v ČF tu Válek uvedl Symfonii č. 7 „Klíče Králov-ství“ op. 116 Jana Hanuše, letos 89tiletého doye-na českých skladatelů. Kupodivu: při premiéře v akusticky pro velké vokálně symfonické obsa-zení přece jen trochu stísněném prostředí Dvo-řákovy síně Rudolfina dílo působilo zejména na vrcholech snad až příliš pastózně; vhodně upra-vená akustika Svatovítské katedrály posloužila Hanušově partituře mnohem lépe. Vokální i or-

chestrální barvy tu vycházely plasticky, výrazně se uplatnily i velkolepé stavebné linie všech tří vět. Dílo tak vyznělo jako lyrický monument vy-znání víry a lásky, umocňující zpívané myšlen-ky zhudebněného hymnu Te Deum a Osmera blahoslavenství. Skladatel tu má blízko ke slo-hovému výrazu pozdního Josefa Suka a svého někdejšího učitele Otakara Jeremiáše, je to však zároveň jakási shrnující suma jeho vlastní oso-bité lyriky. Druhým dílem večera bylo Antonína Dvořáka Te Deum op. 103, proud převážně ra-dostného zpěvu a hudby, před plavbou do USA napsaný k oslavám 400. výročí Kolumbova obje-vení Ameriky. Dílo má mnohem širší obsahovou platnost: vyjadřuje životní radost a vnitřní jisto-tu, jaká u skladatele plynula z víry. Vladimír Vá-lek dává krajní díly této skladby velmi rychle, ve

znatelně živějším tempu, než jaké jsme slýchali ve starších interpretacích. Tentokrát je však ani o píď nepřehnal: sbor i orchestr akceptoval, tj. uzpíval a uhrál jeho ostré nasazení. Výsledkem je výraz znásobené radosti a jasu. Skvělí byli i oba sólisté a sbor. !

Jaroslav Smolka

Dalšího večera v sobotu 22. května ve Sme-tanově síni hrála Státní filharmonie Br-no s dirigentem Petrem Altrichtrem. Na

prvním místě programu měla symfonickou novin-ku brněnského skladatele Pavla Blatného Erbeni-áda, napsanou na objednávku Pražského jara. Skladatel ji pojal jako vlastní retrospektivu, když se znovu po kantátách Vrba, Štědrý sen, Polednice

Brněnští filharmonikové s Garrickem Ohlssonem

P R A Ž S K É J A R O

Soustředěný Garrick Ohlsson

Foto

Ivan

Mal

ý

Vadim Repin při zkoušce

a Vodník z 80. let vrátil k inspirci Erbenovou Kyti-cí a citoval tu znovu témata ze jmenovaných kan-tát. Ve vyjádření pro program orchestru tuto linii vlastní tvorby označil jako svou postmodernu. Tak ji nemohu vnímat: je to návrat k námětové oblas-ti, kdysi u českých skladatelů velmi oblíbené, ale dnes už po dlouhá desetiletí opuštěné. Blatné-ho hudba je přitom romantickou a nanejvýš se-cesní slohovou dikcí bez jakékoliv konfrontace či ozvláštnění – a také bez nějak pozoruhodné invence – je jen hodně tradicionalistickým výle-vem: nepřináší žádný nový hudební pohled na zvolenou romantickou poezii. Velkými a přitom i slohově přiměřenými hudebními básníky Erbe-nových balad tak zůstávají i dnes Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich. Garrick Ohlsson, který se stal už jako mladá pianistická hvězda před desetiletí-mi miláčkem pražského publika, potvrdil pověst čelného umělce svého oboru jedinečnou interpre-tací Dvořákova Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33. Technicky skvělým a přitom vrcholně ro-manticky básnivým podáním všech tří vět z díla doslova vykouzlil zážitek, rovnocenný poslechu nejslavnějších vrcholných děl světové romantické koncertantní literatury. Se sólisty Helenou Kau-povou, Evou Blahovou, Janem Vacíkem a Rafa-lem Siwkem, Českým filharmonickým sborem Brno a varhaníkem Martinem Jakubíčkem za-

7

vršila koncert Janáčkova Glagolská mše. Petr Al-trichter ji dával v tiskem vydaném skladatelově autorizovaném znění a přesvědčivě potvrdil jeho správnost. Je spádnější, vyváženější a proporč-

nější, než z nehotových verzí díla odvozené zně-ní, které v 90. letech uvedl do interpretační praxe sir Charles Mackerras. Petr Altrichter přinesl podání přesné a přiměřené, zřejmě těžící z boha-

té brněnské tradice janáčkovské interpretace. Jen témbr tenoristy Vacíka byl příliš měkký, než aby mohl dát plnohodnotný výraz vrcholně exaltova-ným frázím ze závěru věty Věruju. !

SOČR a Roberto Montenegro

Petar Zapletal

Dvě z Dvořákových raných symfonií di-rigovali zahraniční hosté festivalu. 26. května řídil Symfonii č. 4 d moll,

René Marino Rivero – virtuos na bandoneon par excellence

Temperamentní Uruguayec Roberto Montenegro dirigoval i Dvořákovu Čtvrtou symfonii zpaměti!

Foto

Ivan

Mal

ý

Foto

Ivan

Mal

ý

P R A Ž S K É J A R O

op. 13 uruguayský umělec Roberto Montenegro. Jeho solidní přístup k dílu přinesl sice nevýboj-ný, ale velmi příjemný zážitek především proto, že Montenegro dokázal překvapivě zvýraznit ty stránky díla, jež už ve skladbě z roku 1874 pro-kazují osobité znaky Dvořákovy invence, typické prvky jeho instrumentace a nezaměnitelně „dvo-řákovské“ harmonické postupy. Montenegrovu Dvořákovi nescházela ani zpěvnost, ani esprit; rozhlasoví symfonikové odvedli standardně se-riózní výkon.

Středem pozornosti publika byla ovšem pr-vá půle koncertu, v níž po závěrečné části bale-tu Estancía dnes už i u nás známého argentin-ského komponisty Alberta Ginastery s názvem Malambo (škoda, že se do programu nevešlo více z díla, které tak hýří barevností a tempe-ramentem!) vstoupil na pódium ve Smetanově síni dirigentův krajan, světoznámý virtuóz na bandeon René Marino Rivero, aby demonstro-val možnosti nástroje, který dokonale ovládá, v Koncertu Ginasterova žáka Astora Piazzolly. V díle s kompozičně poměrně složitou faktu-rou neoslňoval ale sólista jen technickou bri-lancí: mimořádně zajímavě dovede totiž Rive-ro pracovat s pestře proměnlivou dynamikou a umí na svém nástroji vykouzlit i velice pů-sobivou elegickou náladu. V bachovské úpra-

vě, jíž zahájil sérii vyžádaných přídavků, pak Rivero ohromil jedinečnou technikou levé ru-ky, díky které je schopen přesně a naprosto „čitelně“ vyhrávat v polyfonním předivu i se-benáročnější pasáže. !

Velký obdivovatel tvorby Bohuslava Martinů Christopher Hogwood

Foto

Ivan

Mal

ý

Česká filharmonie s Christopherem Hogwoodem

Petar Zapletal

Na druhého dirigentského hosta Christophera Hogwo-oda, jenž je znám jako vynikající interpret barokní a raně klasické tvorby a zakladatel souboru Academy

of Ancient Music, připadla v rámci kompletního provedení Dvořákových devíti symfonií třetí z nich, Symfonie Es dur, op. 10. Dvořákova síň, ve které se koncert odehrával, má poněkud odlišnou akustickou dispozici nežli síň Smetanova, a tak se po několika orchestrálních koncertech v Obecním domě mohlo zdát, že v menším prostoru je zvuku příliš. Hogwood maličko podtrhl i jisté – řekněme – salonní prvky v agogickém uvolně-ní prvé věty, jinak však v úzkém kontaktu s orchestrem České filharmonie podal dílo s přesvědčivou porcí melodické vřelos-ti i mladistvé energie. Mozartova kratičká Ouvertura k opeře La clemenza di Tito, hraná v úvodu, byla skutečnou muzikantskou lahůdkou; vrcholný zážitek ale přineslo provedení druhého Koncertu pro housle a orchestr (H. 293) Bohuslava Martinů. Bo-huslav Matoušek, jemuž dílo Martinů představuje hlavní těžiště

8

Pražští symfonikové s Richardem Hickoxem

Jaroslav Smolka

V pondělí 31. 5. ve Smetanově síni hrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, který řídil Richard Hickox,

dvě rozsáhlá díla Antonína Dvořáka. Znamenité-

ho britského dirigenta rád chválím za entusias-mus, se kterých provedl málo hranou Symfonii č. 1 c moll „Zlonické zvony“. Podařilo se mu vy-stihnout ambiciózní tvůrčí nasazení mladého skladatele, volícího komplikovanou formu cyk-lu s návraty hudebních myšlenek z předchozích

Richard Hickox

Foto

Zde

něk

Chr

apek

vět a zápasícího přitom s hypertrofií fantazie při motivické a tematické práci. Dvořák jak známo při pozdějším uvádění svých raných děl někdy i podstatně krátil a usiloval o koncisnější formu. Toto dílo takovou revizí neprošlo, protože parti-tura se objevila až po Dvořákově smrti; je autentic-kým svědectvím o fantazii a kompoziční technice 24letého autora. Cítíme, že by celku skladatelova pozdější revize byla prospěla; sledovat původně široce vržené znění však má také svůj půvab a hu-dební logiku. Hickox symfonii dokázal pomoci znamenitým stavebným vyklenutím a důrazem na opěrné momenty skladatelovy invence, kte-rá je už tady neobyčejně krásná a místy zřetelně osobitá.. Sólový part Koncertu pro housle a orches-tr a moll op. 53 znamenitě zahrál americký hous-lista Kurt Nikkanen. Projevil skvělý smysl pro Dvořákovu osobitou hudební poetiku a přitom znamenité ovládání nástroje: velkolepě a s přimě-řeným výrazem hrál rapsodicky vzletnou I. větu i v jednom proudu připojenou větu II., prohřátou Dvořákovou osobitou lyrikou. Minuciézní smysl pro svět jeho hudby prokázal Nikkanen volbou tempa pro závěrečný furiant: dost volným na to, aby vyzněl zřetelně a lidově tanečně, ale zároveň dost rychlým, aby dal vyniknout virtuosním fi-nesám houslového partu. !

P R A Ž S K É J A R O

A závěr patřil České filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi

Jaroslav Smolka

Pražské jaro opustilo tradici závěrečných dvou koncertů s Beethovenovou Devátou a vzhledem k letošnímu stému výročí úmr-

tí Antonína Dvořáka zařadilo na 2. a 3. června do Smetanovy síně koncerty s programem z jeho děl v podání České filharmonie s jejím šéfdirigen-tem Zdeňkem Mácalem. Volba padla na jedno jeho krátké, jedno střední a jedno rozsáhlé dílo. Zařazení Slavnostního pochodu z února 1879 pova-žuji za ne příliš šťastné pro tak slavnostní příleži-tost. Je to skladba ne dost inspirovaná – podobně jako kantáta Americký prapor nebo symfonická bá-seň Píseň bohatýrská: tady všude Dvořák uplatnil svou kompoziční techniku, inspirace k nim však nebyla tak silná, aby vedla – zejména v krajních dílech – k jedinečné invenci. V případě Slavnost-ního pochodu je to velmi pochopitelné: vlastence Dvořáka asi pramálo inspirovala oslava stříbrné svatby císaře a císařovny, k jejíž příležitosti dostal

Dramatické gesto šéfdirigenta Českých filharmoniků, Zdeňka Mácala

Foto

Ivan

Mal

ý

sólistického působení, tu podal jeden z nejlepších svých výkonů. Technické problémy, intonace ani rytmické obtíže nehrály tu žádnou roli: houslista

zaujatě naplňoval svůj interpretační ideál, zaplavo-val sál proudem hudby a okouzloval nádherným tónem svého nástroje v celé skladbě, zejména však

v pomalé větě. Nedal se z absolutní koncentrace vyrušit ani tím, že orchestr se s dílem nevypořá-dal beze zbytku. !

9

na pochod objednávku. Pro vrcholný slavnostní koncert by se byl mnohem více hodil např. Kar-neval nebo další symfonická báseň. Na Slavnost-ním pochodu ovšem neměl orchestr ani dirigent co ukázat: zahráli jej (až na rozházený nástup trubek na začátku) s rutinní dokonalostí, s jakou skladatel napsal tuto partituru. Holoubka op. 110 dával Zdeněk Mácal překrásně. Vyvážil fenomén baladičnosti, přispívající ke zcelující stavebnos-

ti, s tónomalebnými momenty přírodní kresby a užité hudby, provázející příběh. Zdůraznil tak výrazovou prostotu a při ní nejen názornost, ale i citovou hloubku, se kterou pojal skladatel Erbe-novu báseň. V plném lesku ovšem zazářila Česká filharmonie v Symfonii č. 9 e moll Z nového světa op. 95, na jejíž interpretaci je právem uznávanou světovou autoritou. Dirigent se tady – jak jsme mohli očekávat – přidržel tradice svých před-

chůdců a podal dílo jako bohatě proměnlivé pás-mo, mísící prožitky slavnostní nálady, obdivu k dynamice amerického životního stylu i zaujetí pro černošskou a indiánskou hudební kulturu, ale i vroucí české lyriky a lásky ke vzdálenému do-movu. Vysoká hudební kultura v sólech zejména dechových nástrojů, jednotlivých skupin i celého orchestrálního zvuku byla plně na úrovni špičko-vého výkonu České filharmonie. !

Hana Jarolímková

Jako první se z pětice zahraničních hostů před-stavil v čele se svým v pořadí již jedenác-tým šéfdirigentem Leonardem Slatkinem

slavný BBC Symphony Orchestra, který vy-stoupil 19. a 20. 5. ve Smetanově síni se dvě-ma různými programy a dvěma významný-mi hosty. Jedním z nejžádanějších klavíristů současnosti Emanuelem Axem a proslulým švédským trombonistou, považovaným za jed-noho z nejlepších hráčů na žesťové nástroje na světě, Christianem Lindbergem. Protože však oba umělce naše publikum již dobře zná (stejně jako dirigenta Slatkina, který byl tento-krát v Praze již počtvrté), jejich vynikající vý-kony nebyly pro většinu posluchačů žádným překvapením.

Emanuel Ax, který si pro své vystoupení (19. 5.) vybral Mozartův Koncert pro klavír a or-chestr G dur, KV 453, vládne fenomenální tech-nikou a smyslem pro nesmírnou kultivovanost a krásu tónu, které z Mozartova díla vykouzlily pravý klenot křehké klasicistní faktury. Zvláš-tě pak, když se velký symfonický orchestr só-listovi i typu hudby přizpůsobil a hrál téměř jako výborně sehrané, ale zvukově křehčí ko-morní těleso: v krajních větách lehce a průzračně a v pomalém Andante s půvabem nokturnového dostaveníčka.

Christian Lindberg představuje oproti nob-lesnímu Axovi zcela odlišný typ umělce. Svou ne-

spoutanou živelností má totiž spíše sklon k bri-lantní zábavné show, v níž ale zůstává vedle až neskutečné virtuozity stejně důležitý i smysl pro soustředěné a velmi hluboké vystižení výrazové stránky skladby. Vedle strhujícího provedení jaz-zově laděného díla Another set To, psaného přímo pro něj čtyřiačtyřicetiletým Markem-Anthonym

Dvakrát nejlepší rozhlasový orchestr z Velké Británie

V průběhu letošního 59. ročníku Pražského jara se na našich pódiích prezentovaly celkem čtyři symfonické a jeden komorní orchestr ze zahraničí, které tentokrát přijely z Velké Británie, Japonska a Německa. Některé z jejich výkonů patřily k nejzářivějším ozdobám celého festivalu, jiné zanechaly pouze dojem průměrnosti, ani jeden však nepředvedl výkon zcela špatný. Navíc všechny - kromě komorního Academy of St Martin in the Fields - nastudovaly minimálně jednu Dvořákovu symfonii, které tak mohly poprvé na Pražském jaru zaznít kompletně.

Orchestrální řada Orchestry ze zahraničí

! P R A H A , O B E C N Í D Ů M , R U D O L F I N U M

P R A Ž S K É J A R O

Věhlasný Leonard Slatkin

Foto

Ivan

Mal

ý

Turnagem, se tento rys jeho interpretace projevil zejména ve zvukově nápaditém díle nestora japon-ské skladatelské scény Toru Takemitsu, nazvaném Fantasma/Cantos II. Na první poslech zdánlivě beztvarou hudební masu dokázal totiž společně s výborně řízeným orchestrem rozšifrovat do pře-hledné stavby s pevnou vnitřní strukturou a vše-mi jejími zákonitostmi. Protože však provedení skladeb, které Lindbergovo vystoupení rámovaly (vedle zvukově krásné Barberovy Medea´s Medita-tion and Dance of Vengeance, op. 23a zejména pak Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60), však nijak výrazně nepřesáhlo rovinu spolehlivého nastudo-vání, vrcholem vystoupení orchestru BBC se stala

10

Šostakovičova závažná Symfonie č. 11 g moll, op. 103 „Rok 1905“, která tvořila protipól Axovu Mozarto-vi předchozího večera. Leonard Slatkin tu držel orchestr v naprosté soustředěnosti, a tak výrazo-

vě proměnlivou, více než hodinu trvající emotivně vypjatou hudební plochu dovedl až k fascinující-mu finále, vygradovanému v samotném závěru skomírajícím zvukem zvonů jako děsivého me-

menta… Naprosto nevhodně zvolený přídavek, půvabná Pavana Gabriela Faurého tak působila po dramaticky vyhroceném Šostakovičovi téměř jako špatný vtip. !

Vladimír Říha

České hudbě jsem se učil u Waltera Süsskinda, říká dirigent Leonard Slatkin

Americký dirigent Leonard Slatkin se sho-dou okolností objevil v květnu v Praze vlastně dvakrát. Nejdříve nepřímo - jako protagonista jednoho z nejlepších programů na televizním festivalu Zlatá Praha, poté přímo jako šéfdirigent londýnského Orchestru BBC, se kterým hostoval na festivalu Pražské jaro.

Šéfujete dva orchestry - ve Washingtonu Nati-onal Symphony Orchestra, se kterým jste v Praze hostoval přede dvěma lety a londýnský BBC Sym-phony Orchestra. Je nějaký rozdíl mezi americký-mi a britskými orchestry?

Možná jen ve způsobu práce, protože americké orchestry nemají tolik času na zkoušení jako lon-dýnský BBC. Jinak ale rozdíly mezi orchestry mizí a ty, co zůstaly, je třeba zachovat. Vzpomínám si, jak se mne v roce 1982 v Praze ptali členové České

filharmonie -- měl jsem tady první koncert s ČF– na to, jak dosahuje třeba Filadelfský orchestr ta-kového báječného zvuků dechové skupiny. Říkal jsem jim, že nepotřebují někoho kopírovat a ať hra-jí jako dosud a drží si, co je pro ně typické.

Jaký máte vztah k české hudbě a ke Dvořá-kovi?

Díky mým učitelům velice dobrý. Jednak mo-ji rodiče, oba muzikanti, pocházeli z Ruska, tak-že dobře znali hudbu východní Evropy a hlavně jsem měl při studiích v Aspenu jako učitele Waltera Süsskinda a ten pocházel z Československa, takže o vaší hudbě toho věděl opravdu hodně. Učil mne i o Dvořákovi, který je v Americe ze známých dů-vodů nejpopulárnější a z jehož díla jsem si oblíbil nejvíce 6. symfonii, kterou hrajeme i tady na festiva-lu. Když jsem působil několik let jako šéf orchestru v St. Louis, dokonce jsme ji nahráli i na CD.

Jste známý jako skvělý televizní moderátor -- týden před Pražským jarem jsme v Praze na festi-valu Zlatá Praha viděli vaše dva pořady natočené pro BBC a věnované hollywoodskému působení dvou filmových skladatelů, Ericha Wolfganga

Korngolda a Miklose Rozsy. Jak jste je objevil a bude cyklus pokračovat?

Oba pocházeli ze střední Evropy a přišli do USA před válkou, tedy jen o něco později než moji rodi-če, kteří oba tehdy působili v Hollywoodu jako hu-debníci v různých filmových studiích. Každé studio mělo svůj orchestr a hudebníci v nich měli dost prá-ce, bylo to zlaté období pro skladatele filmové hud-by. Moji rodiče, aby se odreagovali, založili tehdy proslulý Hollywood Quartet, kde mohli hrát klasic-kou hudbu, k níž se přes den nedostali. Bydleli sice v Los Angeles, ale dojížděli do Hollywoodu, takže jsem tam vlastně vyrůstal. Znal jsem prostředí veli-ce dobře a tak, když mi anglická BBC tuto možnost nabídla, hned jsem ji přijal. Podařilo se mi objevit spoustu krásné muziky obou skladatelů ukrytou v dnes již málo známých snímcích, hodně z toho jsme nahráli pro oba pořady. Cením si zejména vi-oloncellového koncertu Korngolda, ten jsem obje-vil v jednom filmu dokonce z hudebního prostředí, kde hlavní hrdina je cellista. Nahráli jsem koncert s mým bratrem, který je výborným cellistou, ale na rozdíl ode mne si ponechal původní formu našeho jména Zlotkin. Koncert by měl vyjít i na CD, další díly programu se však již nepřipravují. !

Zeptali jsme se:

P R A Ž S K É J A R O

Vystoupení, na které nelze zapomenout: Murray Perahia a Academy of St Martin in the Fields

Hana Jarolímková

Nedělní koncert ve Dvořákově síni Ru-doflina (23. 5.), na kterém se poslu-chačům představil orchestr založený

roku 1959 sirem Nevillem Marrinerem, Aca-demy of St Martin in the Fields, řízený je-ho hlavním hostujícím dirigentem a zároveň jedním z nejobdivovanějších pianistů součas-nosti Murrayem Perahiou, se bezesporu za-řadil k těm nejvýznamnějším vystoupením le-tošního Pražského jara. Perahia si totiž pro něj vybral díla autorů, za které získal v oblas-ti nahrávek již několik prestižních ocenění: W. A. Mozarta (Koncert pro klavír a orchestr C dur, KV 467, doplněný skladatelovým Ada-giem a fugou c moll a Symfonií Es dur, KV 543) a J. S. Bacha (Koncert pro klavír a orchestr d moll, BWV 1052).

I když Mozartovy orchestrální skladby za-zněly se všemi kompozičními delikatesami a interpretačními preciznostmi (okouzlilo ze-Murray Perahia si ani na chviličku neodpočinul…

jména dokonalé vedení hlasů v polyfonně sple-titých úsecích fugy či skvělá sóla fagotu a kla-rinetu ve II. větě a v graciézním Menuetu dy-namicky i stavebně propracované symfonie), pravými perlami večera se stalo až Perahiovo provedení obou koncertů, které si od klaví-ru i sám oddirigoval. Souhra mezi nástrojem a orchestrem však byla precizní, a navíc uvol-něná a přirozeně pulsující, vypracovaná do všech nejjemnějších dynamických fines a lo-gicky vystavěných frází. Zcela podmanivě tak např. vyzněla druhá věta Mozartova koncertu s téměř neslyšným vstupem klavíru do pizzicat úvodních smyčců či třetí věta Bachova koncer-tu, v němž předávání hlasů mezi jednotlivými skupinami smyčců a klavírem působilo do-jmem až snové lehkosti a téměř dokonalé ply-nulosti. Vystoupení se tak stalo ukázkou toho nejušlechtilejšího interpretačního umění, jaké si vůbec dovedeme představit: nejen technicky naprosto brilantního, ale především muzikant-sky opravdového a strhujícího. !

Foto

Ivan

Mal

ý

11

A z nebeských výšin dokonalosti opět na zem s orchestrem ze Země vycházejícího slunce

Hana Jarolímková

O den později vystoupil ve Smetanově síni Filharmonický orchestr z Na-goje. Jeho první koncert, při kterém

se pod taktovkou Hideaki Muta představil s Dvořákovou Symfonií č. 8 G dur, op. 88 a s díly Tokuhide Miimiho (Kosmický strom - Cesta duše) a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64), na jejichž pro-vedení se podílely i dvě sólistky - hráčka na koto Keiko Nosaka a houslistka Keiko Uru-shihara, se kryl s datem vystoupení Murraye Perahii. Pro ty, kteří tedy nejprve volili Pera-hiu a navštívili teprve až druhý koncert toho-to japonského orchestru dirigovaného naším Tomášem Hanusem, bylo těžké kvality obou těles nesrovnávat. I přes velice atraktivní pro-gram, Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30 Sergeje Rachmaninova, s nímž se před-stavil Karel Košárek a Dvořákovu Symfonii č. 2 B dur, op. 4, však nemohl japonský orchestr ani český sólista v tak těžké konkurenci ob-stát. Výrazově i dynamicky spíše plochá a mo-notónní hra Nagyoa Philharmonic Orchest-ra, kde se oproti měkkým dřevům příliš neda-řilo zejména hornám, tak Karla Košárka nijak

výrazněji neinspiro-vala a i když technic-ky měl tento talento-vaný klavírista jedno z nejtěžších děl klavír-ní literatury zvládnuté obdivuhodně, koncert plný lesku, širokode-chých a velkolepých romantických grada-cí a brilance vyzněl téměř šedivě: rozply-nutý do řady až sno-vě pianissimových ploch, které zcela po-hřbily okázalou virtu-ozitu, v jejímž duchu byla skladba zkompo-nována, a kterou její koncepce přímo vy-žaduje. Dvořák vyšel - především zvukově - Japoncům o něco lé-pe, ale k výraznějšímu zážitku z tohoto veče-ra nijak významně ne-přispěl. !

Karel Košárek

Foto

Ivan

Mal

ý

P R A Ž S K É J A R O

Thomas Dausgaard - zcela adekvátní náhrada za onemocnělého Herberta Blomstedta

Hana Jarolímková

L ipský Gewandhausorchester, s nímž se návštěvníci Pražského jara setkali 29. a 30. 5. ve Smetanově síni, patří k nejstar-

ším symfonickým tělesům na světě. Pyšní se již více než dvěstěpadesátiletou tradicí a takovými osobnostmi ve svém čele, jakými byli např. Felix Mendelssohn-Bartholdy, Wihlelm Furtwängler, Bruno Walter, Václav Neumann či Kurt Masur. Tentokrát měl tento orchestr přijet na náš nejvý-znamnější festival se svým šéfdirigentem Herber-tem Blomstedtem, kterého však vzhledem k jeho náhlému onemocnění musel zastoupit kodaňský rodák Thomas Dausgaard. Do Prahy přijel naroz-díl od Lipských symfoniků, kteří tu byli již posed-mé, tento čtyřicetiletý umělec poprvé, ale v Lipsku úspěšně debutoval již přede dvěma lety. Původně ohlášené programy obou koncertů převzal bez jakýchkoliv změn a pražskému publiku se navíc představil v tom nejlepším světle.

Claudio Bohórquez

Foto

Ivan

Mal

ý

12

P R A Ž S K É J A R O

Šlesvicko-holštýnský festivalový orchestr a Heinrich Schiff tentokrát nijak nezazářili

První z koncertů věnovali lipští hosté výhrad-ně tvorbě Antonína Dvořáka, z níž zaujal pře-devším technicky a zvukově (škoda drobných intonačních nepřesností!) skvěle zvládnutý Vi-oloncellový koncert h moll, op. 104 v podání ně-kdejšího vítěze Concertina Praga Claudia Bo-hórqueze. Karneval, op. 92 i Symfonie č. 7 d moll, op. 70 vyzněly sice v plném zvuku, se švihem a temperamentem, ale jejich volnějším částem - zejména kouzelné II. větě symfonie Poco adagio, prolnuté nádherným dvojhlasem dřev, by neško-dilo více vroucnosti, něhy a půvabu. Program

druhého večera, Straussovy skladby Don Juan, op. 20 a Enšpíglova šibalství, op. 8, které v závě-ru doplnila Čajkovského Symfonie č. 4 f moll, op. 36, však „sedí“ naturelu orchestru mnohem lé-pe, a tak jsme se stali svědky jeho vrcholného umění až o den později. Především Straussova Dona Juana a Enšpíglova šibalství vymodeloval Thomas Dausgaard (mj. absolvent mistrovských kurzů u Leonarda Bernsteina) s takovou sugescí a citem pro vše, co Straussova hudba vyžaduje, až se tajil dech. Nechyběla zde dynamická ani výrazová plasticita, smysl pro detail v četných,

výborně zahraných sólech a schopnost na jedné straně docílit neobyčejných gradací a na druhé - v plochách elegického zamyšlení - téměř nad-pozemského klidu a vyrovnanosti. Čajkovského symfonie však rovněž hýřila barvami a pestrou výrazovou paletou v takové míře, jakou slýchá-váme málokdy. A navíc se zaskvěla i v perfekt-ním technickém provedení a téměř dokonalé souhře, docílené bezesporu i díky přesným a in-spirativním gestům dirigenta, který po oba dva večery dirigoval Lipské symfoniky bez zaváhá-ní zpaměti. !

Heinrich Schiff při provedení Haydnova koncertu

Foto

Ivan

Mal

ý

Julius Hůlek

J ednou z výrazných a významem jedineč-ných událostí letošního festivalu bylo uvede-ní, vlastně novodobá premiéra barokní opery Praga nascente da Libussa e Primislao – Praha

založená Libuší a Přemyslem – v Míčovně Praž-ského hradu ( 22. 5.). Už přiblížení historické-ho kontextu vzniku, dobového uvedení a hlavně současná rekonstrukce předpokládané původní podoby opery by vydaly na samostatnou důklad-

nou studii, nehledě na komplexní notové vydání takto rekonstruovaného díla.

Dotyčná opera byla před 270 lety – právě na jaře 1734 – provedena na scéně Šporkova divadla v Praze. Zásluhou hraběte Šporka byla roku 1724 uvedena, jak známo, první stálá italská operní scéna do Čech a prezentovala se zde střídavě na Šporkově sídle v Kuksu a v jeho paláci v Praze až do poloviny třicátých let 18. století. Šporkovská scéna založila společensky a percepčně osobitou tradici, která v Praze prolíná celým 18. stoletím

a vede až k překvapivému přijetí Mozartovy hu-debně-dramatické tvorby.

Jediným přímým pramenem rekonstrukce do-tyčné opery (nehledě na písemné prameny archiv-ního rázu) je unikátně zachované dobové libreto. U příležitosti PJ bylo pohotově ve faksimilované podobě vydáno zásluhou Národní knihovny ČR a na večeru přidáváno k programové brožuře. Lib-reto kromě původního textu v italštině informuje o řadě dalších záležitostí důležitých pro rekon-strukci – mj. o charakteru rolí a jejich obsazení,

Denziho operní pasticcio Praha založená Libuší a Přemyslem

Hana Jarolímková

Š lesvicko-holštýnský festivalový orches-tr, tvořený členy Akademie orchestrální hry založené v rámci festivalu roku 1986

Leonardem Bernsteinem, vystoupil ve Smeta-nově síni 1. 6. a plejádu orchestrálních hostů ze zahraničí tak uzavřel. Posluchačům se před-stavil Haydnovým Koncertem pro violoncello a or-chestr D dur, Hob. VIIb/2, jehož sólový part na-studoval mnoha úspěchy ověnčený Heinrich Schiff, výběrem z Legend, op. 59 Antonína Dvo-řáka a Beethovenovou Symfonií č. 5 c moll, op. 67. Obě orchestrální díla - zejména měkce ve zvuku i dynamice tvarovaný Dvořák - vyzněla hostům z Německa poměrně dobře (i když Beethoven byl přece jenom v dynamice i výrazu trochu jednotvárný a rychlejší pasáže měly rozmlžené kontury), úvodní provedení Haydna, při němž

seděl sólista čelem do publika na dirigentském stupínku a vedle hraní zároveň i dirigoval, však již bylo velmi diskutabilní. Orchestr i Heinrich Schiff se sice svých partů zhostili s velkým za-ujetím a temperamentem, ale vedle příliš na Haydna hutného zvuku se z orchestru ozývala řada nepřesností (a to zejména ze skupiny žes-ťů), kolísala souhra a interpretace sólisty byla provázena poměrně dobře slyšitelnou intonační labilitou. Nicméně sympatickému mládí i Hein-richu Schiffovi se dostalo poměrně bouřlivých ovací - na jiných místech Smetanovy síně to asi nebylo slyšet…

Z celé pětice orchestrů tak podala na Praž-ském jaru nejlepší výkon zejména Academy of St Martin in the Fields, k níž se však v těsném závěsu připojila i skvělá vystoupení Symfonic-kého orchestru BBC a Lipského Gewandhau-sorchesteru. !

Orchestrální řada Komorní orchestry

! P R A H A , M Í Č O V N A P R A Ž S K É H O H R A D U , R U D O L F I N U M , O B E C N Í D Ů M

13

P R A Ž S K É J A R O

výpravě i o orchestru. Děj opery v souladu s do-bovým pojetím historických námětů je směsicí známých motivů českého „dávnověku“ s barok-ními reáliemi, včetně interiéru a kostýmů (např. Přemysl jako pohan má turban).

Záslužná a u nás dosud unikátní rekonstruk-ce je dílem Roberta Huga, známého a poučené-ho badatele i interpreta v oboru barokní hudby. Vyšel z toho, že opera je svým založením tzv. pas-ticcio, tedy koláž árií a recitativů z pera různých dobových skladatelů, kde roli hlavního kriteria hraje soulad mezi rozměrem textovým a hudeb-ním. Tím se řídil Hugův výběr hudby árií, přizpů-sobení a přepracování recitativů (některé složil sám). Autorem libreta je Antonio Denzi, impre-sario a sólista šporkovské operní scény a takto „vyslanec“ benátského operního stylu v Praze. Bohatá je škála zastoupených italských skladate-lů, počínaje A. Bionim, dirigentem zaměstnaným u Šporka, přes A. Vivaldiho, A. Lottiho, G. Giaco-melliho a jiné až k L. Vincimu.

Festivalová rekonstrukce v Míčovně počítala i s dobovou scénou a kostýmy a o přestávce s vtip-ným uvedením tanečního intermezza „Šárka a Cti-rad“ na hudbu barokního autora J. C. F. Fischera, rovněž v duchu dobových zvyklostí, s choreografií Heleny Kazárové.

Hudební a pěveckou realizaci svěřil R. Hugo (sám dirigoval od cembala) „svému“ souboru Ca-pella Regia Praha, založenému a úspěšně působí-címu od roku 1992. Nastudování měl na starosti anglický houslista Simon Standage, specializova-ný na interpretaci hudby starších období.

Hudba z Citolib

Julius Hůlek

J iž potřetí v rámci dosavadních ročníků PJ se Dvořákova síň Rudolfina rozezněla krásnou a po stránce hudebně-historické pozoruhod-nou klasicistní hudbou z citolibského panství

rodu Pachtů z Rájova na Lounsku (24. 5.). Iniciáto-rem dosavadního citolibského „triptychu“ je skla-datel a muzikolog PhDr. Zdeněk Šesták. Všechny tři koncerty (ale i četné nahrávky) jsou výsledkem jeho celoživotního badatelského zaujetí, nezměrné píle a zasvěcených znalostí při spartaci, muzikolo-gické rekonstrukci a realizaci autentických dobo-vých notových záznamů z 18. století. Z. Šesták v od-borně erudovaném programovém komentáři mj. hovoří o venkovských šlechtických sídlech a zvláš-tě o Citolibech jako o „líhni pro venkovské talenty“ a „explozi tvůrčího talentu místních hudebníků“. Ta slova platí pro kompoziční vyspělost skladeb, které byly na zámku a v chrámu sv. Jakuba v Ci-tolibech provozovány a zejména pro kompoziční um tamějších skladatelů, pocházejících z prostých

Z inscenace…

Foto

Ivan

Mal

ý

Právě interpretace tu zasluhuje samostatné pozornosti. V celku ji definovala velmi dob-rá souhra a výrazově svěží „švih“. Vesměs jde o mladé interprety, kteří však už zkušenosti se starou hudbou nepochybně mají. Rozhodně to platí pro devítičlenný kolektiv sólistů, v němž jistě zaujala Libussa (Hana Blažíková), a to spíše komorním než dramaticky pojetím, dále Primislao (Marie Fajtová), mj. působivou kolo-raturní árií v prvním aktu, rovněž oba mužské hlasy, tenor Clodomiro (Hasan El-Dunia), ten

zvláště v prvním aktu, a bas Stirado (Jaroslav Březina), jenž ze všech nejvíce vystihl drama-tický charakter postavy.

Festivalové uvedení opery o Libuši a Pře-myslovi je tedy velkým příslibem do budouc-na. Žánr barokní opery je u nás zatím takřka netknutý, ovšem předpoklady pro jeho realiza-ci tu rozhodně jsou. V případě pojednávaného, s obětavostí a nadšením rekonstruovaného díla, by bylo rozhodně škoda, kdyby se vše dělo jen pro jediné uvedení. !

Spiritus agens koncertu z tvorby citolibských Mistrů, Zdeněk Šesták, se podepisuje do pamětní knihy Pražského jara.

Foto

Zde

něk

Chr

apek

venkovských rodin. Tyto kvality také určují výběr „citolibských“ koncertů na PJ především.

Už v úvodu zaujal poněkud zvláštní náladový ráz Sinfonie in Dis Jana Adama Galliny, mj. spoluurčený přítomností dvou anglických rohů v partituře. Ja-kub Lokaj psal „na míru“ zejmé-na dechových nástrojů, včetně dechové harmonie. Tentokrát nadchl svým Koncertem pro fa-got a orchestr C dur. Měkkým, kultivovaným tónem, pěkným frázováním a vzornou techni-kou podal sólový part Jaroslav Kubita. Obě skladby ohraničily první polovinu programu.

Jeho druhou polovinu ote-vřelo Offertorium in D „Te Tri-nitas beata“ pro sbor orchestr a varhany známého citolibské-ho autora zakotveného mezi barokem a klasicismem, Václa-

14

P R A Ž S K É J A R O

va Jana Kopřivy. Vyvrcholením večera však by-ly skladby jeho syna, jenž zemřel ve věku pou-hých 29 let, Karla Blažeje Kopřivy. Nejdříve Mote-to in Dis „Dictamina mea“ pro sóla, sbor, orchestr a varhany uprostřed první poloviny programu a zejména Missa solemnis in Dis pro stejné ob-sazení ve finále. Provedení osobitě strukturova-né slavnostní mše s četnými sóly nejen vokál-

ními, ale i instrumentálními doložily haydnov-sko-mozartovský rozměr předčasně zlomeného talentu.

Konkrétní ztvárnění uvedených děl Praž-ským komorním orchestrem a Kühnovým smíšeným sborem (Jan Rozehnal) – mělo vý-bornou úroveň, včetně podílu Marie Šestákové u varhan. Z dobře voleného sólistického pěvec-

kého kvarteta ležela největší tíha na sopranistce Karolině Dvořákové s dramaticky průraznými výškami a zastřenější střední polohou. Skvěle se zhostil svého úkolu dirigent Jiří Stárek, velice pozorně sledující zvláště výrazovou stránku in-terpretace, a to i v naprostých detailech. Umožnil mu to mj. technicky i dobrou souhrou dispono-vaný orchestr. !

Tesknice Martina Smolky, Dvořák a Schumann

Julius Hůlek

J eden z relativně tradičněji kon-cipovaných festivalových kon-certů náležel Pražské komor-ní filharmonii s dirigentem

Tomášem Netopilem ve Smetano-vě síni Obecního domu (25. 5.).

Hned v úvodu ovšem tento ráz poněkud narušily Tesknice, takto lapidárně pojmenovaná, zhruba desetiminutová skladba pro sym-fonický orchestr současného pro-gresivního autora Martina Smolky (1959). Smolkovy Tesknice jsou sledem dílčích, zvukově, struk-turně i náladově odlišných ploch založených převážně na témbro-vosti. Nicméně kompozice vyzněla přesvědčivým průběhem i určitou gradací s převažujícím pocitem či dojmem tísně.

Zcela jinak posluchače naladi-ly Biblické písně, op. 99 Antonína

Nadějný Tomáš Netopil se na Pražském jaru představil s Pražskou komorní filharmonií

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Petr Veber

Den po svém recitálu (26. 5.), o němž se do-čtete na straně 25, zazářil Trevor Pinnock opět, a to nejen skvělou virtuozitou, ale

i obrovskou muzikalitou. V druhé polovině kon-certu Pražského komorního orchestru bez diri-genta v Rudolfinu nádherně na cembalo hrál sólo-vý part Haydnova Klavírního koncertu D dur (Hob. XVIII/11). Jasnými, v tempu ostrými, ve zvolnění

Trevor Pinnock s PKO

Julius Hůlek

Další festivalovou akcí, kde se problema-tika interpretace staré hudby propojila s připomínkou konkrétní, navíc slav-

né hudební, kulturní i politické události české minulosti, bylo uvedení jednoho jediného, zato rozsáhlého vokálně-instrumentálního díla čes-kého pozdně barokního skladatele Jana Dismase Zelenky (1679--1745). Teprve ve dvou-třech po-

sledních desetiletích je Zelenkův tvůrčí odkaz náležitě kriticky vydáván a hodnocen – přisu-zuje se mu totiž rovnocenná úroveň ve srovnání s tvorbou takových „velikánů“ a jeho současníků, jakými byli J. S. Bach, A. Vivaldi, G. Ph. Telemann

Sub olea pacis et palma virtutis J. D. Zelenky

zakulacenými gesty dirigoval, co bylo potřeba, po-máhal si v dílčích výrazových zvratech a v citlivých nuancích hlavou, rameny, pohledem. V tutti se zvu-kově ztrácel, ale když mělo sólo vystoupit, orchestr ubral na dynamice tak výrazně, že cembalo kralo-valo. Pinnock kouzlí perlivou technikou (zejména ve finále), ale umělecká síla jeho projevu spočívá i v dokonalém artikulování, v odstiňování hlasů a v minuciézní práci s barvou tónů i s jemnou ago-gikou. Ve druhé větě lehkým zadržováním klíčo-vých tónů budoval drobné napětí a vědomí toho, že je posluchač účasten na něčem, co není ani zběž-né, ani zdaleka běžné. Od cembala, nyní obrácen

čelem k orchestru a zády k publiku, dirigoval poté Pinnock také Haydnovu „Ohnivou“ symfonii v tóni-ně A dur (Hob.I/59). Zazněla v ideálním obsazení, v mnohotvárnosti, jako nakažlivě živá hudba.

Pražský komorní orchestr předtím v první po-lovině připomněl Předehru C dur Antonína Rejchy a pak s velkou naléhavostí 4. symfonii Miloslava Ka-beláče, která měla v jeho programu premiéru před 45 lety. Je to skladba stupňovaná v opakováních, dramaticky temná, rytmicky pregnantní, plná úde-rů tympánů, směřující v závěrech vět vždy k „vy-křičníku“, skladba efektní, soustředěná až úporná, mistrovská. Byla velkým objevem. !

Dvořáka, psané na žalmovou poezii. Za inter-preta sólového partu byl povolán pěvec nadmíru kompetentní, basista Richard Novák. Výrazově maximálně zdůraznil, že průběh meditativních Biblických písní je dán nikoliv náladovými kon-trasty natož zvraty, nýbrž jen odstíny, maximál-ně povlovnými proměnami. Rozvinul v nich hlas krásně znějící a intonující ve všech polohách. Je-ho projev byl ozdoben zralou zkušeností a myš-lenkovým nadhledem.

Průběh koncertu po přestávce zahranou Symfonií č. 4 d moll, op. 120 Roberta Schumanna jako by potvrzoval domněnku, že teprve a prá-vě zde mohl dirigent spolu s jemu svěřeným tělesem rozvinout umění svého pojetí a gesta. V programové brožuře jsme s odvoláním na zahraniční agentury mohli číst, že je „objevem roku 2003“. Ano, osmadvacetiletý Tomáš Neto-pil je charakteristický nejen výrazným talentem, ale i vyzrálým projevem. Jeho gesta jsou nea-fektovaná, účelná. Vyznění i ohlas Schuman-novy čtvrté symfonie, postihující kompoziční založení skladby na nepřetržitém plynutí, to potvrdily. !

15

P R A Ž S K É J A R O

Boris Kobrle

Kdyby chtěl někdo zvláště uctít středoev-ropskou interpretační tradici a úroveň a pochlubit se jí, nemohl by lépe volit než

Pražákovo kvarteto: Václav Remeš a Vlastimil Holek – housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello. A kdyby chtěl někdo zvláš-tě uctít hudební slávu a tradici rakouské monar-chie, nemohl by volit lepší program než ten, kte-rý zazněl v rámci komorní řady Pražského jara

v Rudolfinu 17. 5. 2004: Druhý kvartet d moll Bed-řicha Smetany (1883) a Americký kvartet F dur op. 96 Antonína Dvořáka (1893) doplnil První kvartet A dur op. 4 Alexandera Zemlinského z roku 1896. Vedle všeobecně známých dvou mistrovských kusů zaznělo ohnivé (tóninou i předpisem con fuoco v krajních větách) rané dílo mladého Zem-linského jako živoucí důkaz skvělé úrovně kom-posiční třídy na vídeňské konservatoři a prolnutí tradice Schubert-Bruckner-Brahms v ideální po-době. Nese v sobě žhavé emoce národů z povodí

Dunaje i všudypřítomný kousek nostalgie, tak typický pro náš kout Evropy.

K pochvale samotné hry se nedostává slov. Ideální vyváženost zvuku v celku i v hlasech je dána jak nástroji (Lorenzo Guadagnini – hous-le 1730, Tomáš Pilař – housle 1995 a viola 1985, Giovanni Grancino – violoncello 1710), tak jejich mistrovským ovládáním. Lahodná, měkká a jí-mavá barevnost umožňuje expresivní intonaci promyšleně oscilující mezi přirozeným a pytha-gorejským laděním, což neobyčejně oživí polyfo-nii v každém detailu, šťavnatý tón plný chuti a ra-dosti ze hry, dokonalá artikulace, kdy se melodie lehce a půvabně vyloupne ze skvostně vibrujících doprovodných figur (Dvořák, 2. věta), mystický okamžik senza vibrato (Dvořák, vedlejší myšlen-ka ve 4. větě), rozervané, zběsile brutální víření a zas grandiosní pleno v urputné tvůrčí vůli, jež se prolomí v něhu, která bere dech (Smetana). A nad veškeré toto umění ční schopnost budovat a dodr-žet tempový plán, jenž dává ideální přehled o for-mě, umožňuje strojovou přesnost v promyšlených pohybech i dokonalé tvarování frází, ba i agogiku sempre rubato, neboť každý motivicko-tematický prvek se vždy objeví v žádoucí proporci, ve správ-ný okamžik na správném místě, jako vybroušený diamant vsazený neomylně do celkové struktury blyštícího se zlatého šperku.

Jaké kvarteto, takové i publikum: pausy hus-tým, intensivním tichem naplněné, potlesk hut-ný, nadšený, vřelý, a přece měkký. Odměna taky skvostná, dva přídavky, Dvořákův Valčík z op. 54 virtuosně pojatý a pohádkově křehké pianissimo possibile v pomalé větě od Haydna z op. 76/5 na dobrou noc. !

Ohnivé Pražákovo kvarteto: Zářivé poselství noblesy a krásy

a další. Koncert, který pojednáváme, se uskuteč-nil ve Dvořákově síni Rudolfina 27. 5.

Na programu bylo – podle dobového označení – svatováclavské „melodrama“ honosně nazvané Sub olea pacis et palma virtutis conspicua regia Bo-hemiae Corona, neboli Pod olivou míru a palmou ctnosti před celým světem nádherně se skvoucí koruna Čech (ZWV 175). Typologicky jde o žánr duchovního dramatu či duchovní opery nebo také školské hry, ovšem s minimem scénicky dramatic-kých prvků, tedy dílo spíše koncertantní, odvíjející se ve sledu sólových árií, recitativů a sborů. Tako-vou podobu mělo i na letošním PJ. Rozsah celku časově odpovídal celovečernímu koncertu v plném

rozsahu. Vzdělání, včetně hudebního získal Zelen-ka u jezuitů v pražském Klementinu, jemuž ještě před odchodem do Drážďan věnoval některé své skladby. Pražští jezuité si u Zelenky velkolepé dílo objednali ke korunovaci císaře Karla VI. na české-ho krále a to zde bylo provedeno pod autorovým vedením v září 1723.

Jeho festivalové provedení po téměř třech sto-letích je třeba rozhodně pochválit, tím spíše, když interpreti patřili k mladé, ba velmi mladé generaci. Jádro orchestru, respektujícího dobové obsazení, tvořil soubor Musica Florea (věnuje se hudbě od ra-ného baroka po klasicismus) spolu s bratislavským sdružením Musica Aeterna obdobného charakteru

(jeho uměleckým vedoucím je Peter Zajíček, jenž tentokrát plnil funkci koncertního mistra celého instrumentálního ansámblu). Rozsáhlý sbor tvořili výborně sezpívaní Boni Pueri (sbormistři Pavel Ho-rák a Jakub Martinec). Pětici pěvců-sólistů, kteří se rovněž dobře zhostili svých partů, a to spíše v rámci celkového spektra než individuálně, tvořili dvě sop-ranistky Nancy Argenta (Kanada) a Susanne Ry-dén (Švédsko), španělský kontratenor Flavio Oli-ver, náš přece jen výraznější tenor Jaroslav Březina a basista François Bazola (Francie). Roli dirigenta úspěšně splnil třicetiletý Marek Štryncl (vede sou-bor Musica Florea, který založil 1992), jenž kladl důraz zejména na rytmus a tempo. !

Komorní hudba České soubory

! P R A H A , R U D O L F I N U M , S Á L Č N B

Pražákovo kvarteto: zleva Václav Remeš, Vlastimil Holek, Michal Kaňka a Josef Klusoň

Foto

Zde

něk

Chr

apek

16

P R A Ž S K É J A R O

Boris Kobrle

Ryze dvořákovský večer připravilo Wi-hanovo kvarteto (Leoš Čepický a Jan Schulmeister – housle, Jiří Žigmund

– viola, Aleš Kaspřík – violoncello) a pianista Martin Kasík v komorní řadě 18. května v Ru-dolfinu. Smyčcový kvartet C dur op. 61 a Klavír-ní kvintet A dur op. 81. Soubor má spíše křehčí zvuk, lehký, světlý, v barvě trochu jednotvárný, jako by se bránil intensivnímu prožitku. I fortis-simo je světlé, působí spíše řezavě než plně, sit venia verbo, s jakousi příměsí písku šustícího

po papíře, pianissimo takřka bezzvučně šeptá. Také tam, kde je v dynamice, ladění, artikulaci a tempu vše v pořádku, zůstává odstup, hlasy jsou technicky rovnocenně vedeny, very cool, máme-li užít oblíbeného anglismu. Místy však tento typ tónu artikulaci omezuje, tak třeba jím nelze zahrát intensivní splývavé legato espressi-vo, a znesnadňuje intonaci, bez barevných ali-kvótů se špatně dolaďuje.

Ani barevná hra Martina Kasíka nepřiměla kvarteto k vřelosti, i když přispěl zvonivě hravý-mi figurami (1. věta Kvintetu) a zadumaně poe-tickými polohami ve vzorně komorním projevu

(2. věta Kvintetu). Jednotlivé části přicházely a odcházely, bez vnitřního pnutí a bez hluboké souvztažnosti. Finale Kvintetu přecenilo v tempu akustické možnosti sálu, posluchač by měl do-stat příležitost rozšifrovat harmonickou struktu-ru a průběh komposice.

Publikum působilo bezradně, primárius mu-sel gestem zastavovat potlesk mezi větami. Přál bych hráčům v kvartetu nějaký skvělý dar v po-době vynikajících nástrojů, třeba by je rozpálily v žár. U Dvořáka, myslím, platí citát z Babičky Boženy Němcové, který si neodpustím: Co do hocha, když není v něm ohně? !

Wihanovo kvarteto a Martin Kasík aneb Askeze, nebo chudoba?

Pražské duo - Zdeňka Kolářová, Martin Hršel

Ivan Žáček

Když posloucháte čtyřruční verzi Slovan-ských tanců Antonína Dvořáka, třeba prá-vě ve znamenitém podání tohoto dnes

již ostříleného klavírního dua, znovu se ujistíte, že ona je tou pravou podobou díla, původní ne-jen z hlediska geneze. Klavír je jistě lépe mocen ztvárnit autentickou i stylizovanou tanečnost, neboť on a ne symfonický orchestr zněl celé 19. století k tanci. Dvěma spřízněným muzikant-ským duším, souznějícím v tomto případě i mi-mo klavír, je dovolena daleko vyšší míra rubata a vůbec jemných výrazových fines, když se, ra-meno vedle ramene, loket vedle lokte, probírají krásami této skvostné hudby. Kdejaký živelný rytmický detail, figura či jemná synkopizace, do-klad Dvořákova spontánního muzikantského naturelu, může v širokém orchestrálním plénu snadno zaniknout – nehraje-li zrovna špičko-vé symfonické těleso (a to u populáru, jakým Slovanské tance až pohříchu jsou, nebývá pra-

vidlem). I z čistě technického pohledu, 80 prů-měrných orchestrálních hráčů - a jistě netřeba to blíže dovozovat - nikdy nemůže dát faktuře tu transparenci a brilanci, jako dva virtuózové, jejichž muzikantská srdce, jak tomu bylo v pří-padě Kolářové a Hršela, bijí se shodném rytmu a jejichž prsty běhají v záviděníhodném zákrytu. Tak se mi alespoň zdálo při prvé půli, kdy jsem seděl zcela vzadu. Architektonicky inspirující prostor sálu bývalé Plodinové burzy, dnes České národní banky, má sice přijatelnou akustiku, ale i zde platí zákony fyziky. Z prvé řady zněla druhá řada Slovanských tanců, jejíž faktura je o pozná-ní rafinovanější, již s příměsí detailu, který bych i oželel, neboť mi trochu dobrý dojem ze souhry páru pokazil. Provedení dua Zdeňky Kolářové a Martina Hršela tedy nadchlo spíše spontán-ním projevem a rytmickou dravostí, než preciz-ností. Nevím, jak to mají v životě, ale u klavíru je ona tím rubatem a on metronomem. Z této polarity však vyrostlo pozoruhodné provedení: Slovanské tance jsou pro ně inspirativní kus sa-

Zdeňka Kolářová a Martin Hršel

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Boris Kobrle

Smetanovo trio (Jitka Čechová – klavír, Ja-na Nováková – housle, Jan Páleníček – vi-oloncello) prokázalo smysl pro dramatur-

gickou výstavbu večera v komorní řadě 21. května správným rozhodnutím, byť i na poslední chvíli, totiž zařazením Tria f moll op. 65 Antonína Dvo-řáka před přestávku, a teprve po ní provedením Tria g moll op. 15 Bedřicha Smetany. Zcela ve sho-dě s partiturou obou děl vystoupila pianistka jako přirozený leader ansámblu a chopila se své role se

samozřejmostí a s rasantní noblesou. Velký podíl racionální složky při zralé emocionalitě je jistě je-jí hlavní zásluhou, ale celé trojici patří uznání za vzornou jednotu a interpretační kázeň.

Dvořákovo komplikované dílo zaznělo ener-gicky, soustředěně, vášnivě, jako by tu skladatel chtěl uctít vřelý heroismus svého přítele Johan-nesa Brahmse. I když se violoncello v dynamice místy poněkud obtížněji prosazovalo, přece vý-borná souhra a vzájemná spolupráce v artikulaci i ve střídmé a funkční agogice mu nedala ani na chvíli zaniknout. Expresivní legato ve smyčcích

znamenitě doplnilo neúprosný chod klavírních akordů (non sentimento, díky za to), s vychut-náním svítivých výšek i spodních melodických vrcholů v houslích (3. věta), graciesně lehký a po-etický tanec správně nesl povinnou porci celko-vé tíže (2. věta), v klavíru okouzlily znamenitě pointované rytmické figury, zvláště výtečný leh-ký mateník v basu před G. P. (4. věta).

Jakkoli houslistka v díle Smetanově několi-krát technicky zaváhala, přece to celkovému vy-znění neuškodilo. Urputné a naléhavé zaujetí pro výraz, pro autora tak typické, nikde nesklouzlo

Smetanovo trio vyrovnaně

lónní muziky, která se jim oběma dobře hraje, a celý večer to bylo slyšet. !

17

P R A Ž S K É J A R O

k forsi. Tempové řešení prvých dvou vět zaslouží obdiv, jak scelení tahu v 1. větě, tak sempre ruba-to ve 2. větě, symbolisující kolísání mezi steskem, prázdnotou, něžnými vzpomínkami a tragickou tíhou, až po ten bolestný vzdech k subdominantě na konci 2. věty. Tempová smršť v hlavním tema-tu 3. věty je znamenitá, klavír tu správně působí přesností, nikoli silou, ale v tom případě nelze akceptovat příliš poklidné tempo vedlejší myš-lenky, věta se tak rozpadne a ztratí tah, ona fan-tasijní hru neunese, a reprisa hlavního tematu působí pak neústrojně jak v základním tempu, tak i těsně před koncem v náznaku pohřebního kroku (quasi marcia funebre), který na místo ne-úprosného chodu rozbředne v ufňukanou tryznu. Tento nedostatek však nemohl zastínit vynikající výkon doplněný třemi přídavky z Dvořákových Dumek, jimiž soubor poděkoval publiku za vřelé přijetí a bouřlivé ovace. !

Komorní hudba Zahraniční soubory

! P R A H A , R U D O L F I N U M , K O S T E L S V . Š I M O N A A J U D Y , S Á L Č N B

Foto

Vác

lav

Voná

šek

Miloš Pokora

Rakouské Hagenovo kvarteto, jehož jádro tvoří sourozenecký trojlístek primária, vi-olistky a cellisty stejného jména, předchá-

zela na letošním Pražském jaru pověst nejen zce-la výjimečného mozartovského souboru, nýbrž také zasvěceného interpreta Dvořákovy a Bartó-kovy hudby. Tím víc jsem byl zvědav, jak si tento slavný a vzácným instrumentářem dis-ponující komorní ansámbl (primárius hraje na stradivárky, violistka na nástroj z dílny G. P. Magginiho) poradí s repertoárovou domi-nantou dalšího českého klasika – Smetano-vým 1. kvartetem „Z mého života“.

Začátek večera ve zcela zaplněné Dvořáko-vě síni (20. 5.) patřil Mozartovu smyčcovému kvartetu B dur K. 589 a troufám si předeslat, že už v jeho vstupní větě byl hlavní vrchol večera. Allegro znělo hostům ideálně lehce a ve všech hlasech vyrovnaně. Part primu se zname-nitě pojil s ostatními hlasy a nikde nevyčníval, stejně jako kompozičně mocně exponovaný part cella, což je u této hudby velmi vzácné. Prováděcí díl zněl rozohněně, jen viola jako by celkový po-hyb v modulačních partiích trochu retardovala. V Larghettu bylo zážitkem poslouchat ideálně sjednocený dech frází sólujícího cella s violou, za-tímco poněkud technicistně pojatý menuet (s ne-

Hagen Quartet přesvědčivými momenty v partu primu) zůstával za oběma předcházejícími větami v něčem poza-du. Tempově na doraz rozvířené finále však znělo opět mistrovsky. Osobitě, s krajním dramatickým akcentem se Hagenovo kvarteto chopilo Bartóko-va 2. smyčcového kvartetu. Šlo o mocně expresívní podání, se sugestivně prožitými sólovými vstupy (legatová viola a cello v 1. věty), neúprosným toc-catovým tlakem (2. věta) a hluboce procítěnými

partiemi kontemplativních akordických pláství (1. fáze finále). Navíc podání vzorně zažité – to, že se chystá nějaká strmá gradace či klíčový akcent, bylo znát (viz part primu před závěrem 1. věty) několik taktů dopředu.

Žel Smetanův 1. smyčcový kvartet mě v podání hostů nepřesvědčil. Ne proto, že ho hosté chápa-li jaksi univerzálně jako jeden z řady kvartetů vr-cholného romantismu (vytýkat zahraničním sou-

Po koncertě. Uprostřed Jana Nováková a partnerské duo Jan Páleníček s Jitkou Čechovou

Foto

Ivan

Mal

ý

Hagen Quartet

18

P R A Ž S K É J A R O

borům nečeskost pojetí není nikdy na místě), ale pro určité zploštění celkového výrazu díla. Hned vstupní, tempově uspěchaně rozehrané fáze, včet-ně violového monologu, zněly Hagenovu kvartetu nezvykle uhlazeně. Zpěvné partie mu vycházely

přesvědčivěji, ale stále bylo znát, jako by hosté celkový tah této hudby necítili. Ve 2. větě vystihl soubor nejpřesvědčivěji onen nenapodobitelný zvukový a rytmický vtip střední části, výraz kraj-ních dílů však (přehnaně rychlý pohyb a lehkost)

neúměrně zploštil. Dojem nekompaktnosti jsem si odnesl i z Largetta (např. cello jako by začínalo svůj part z nějaké jiné skladby) a bylo to teprve finále, zvláště jeho pozdější fáze, které dokázalo v podání hostů strhnout. !

Arditti Quartet

Pro nejnovější světovou komorní tvorbu pověstně zapálený čtyřlístek hudebníků v podobě slavného Arditti kvarteta po-

sluchače tolik nelákal, Dvořákova síň byla při je-ho festivalovém vystoupení (25. 6.) zaplněna asi ze dvou třetin. Škoda, vždyť i ty milovníky české komorní hudby, kteří nemají zrovna v lásce ony moderní kompoziční počiny, jež vycházejí z es-tetiky Nové hudby, by mělo zajímat, jak zasvěce-ní znalci hudby Ligettiho, Beria, Stockhausena, Xenakise a dalších podobných autorů (s nimiž své interpretační kreace vždy osobně konzultu-jí), cítí například kvartety Leoše Janáčka. Svěží kompoziční fantazií mě okouzlilo první reperto-árové číslo večera v podobě sedmidílného smyč-cového kvartetu s názvem Arcadiana od mladého britského skladatele Toma Adése. Šlo o moderní impresi, atomizovaně strukturovanou, podivu-hodně přirozeně prolnutou s některými charak-teristickými tonálními intonacemi (melodická zvolání, lehounký opar tanečnosti, kontempla-

tivní homofonie) a místy s až blaženě cítěnou zvukovostí (celá konfese nezapírala bájný poe-tický námět). Lekcí bylo sledovat, jak precizně, jemně (a se samozřejmou hráčskou lehkostí) vy-brousilo kvarteto každý kamínek stavby a vůbec jednotný dech tohoto podání, o jehož autentič-nosti nebylo pochyb. Druhou z prezentovaných kreací v podobě Beriova 4. smyčcového kvarte-tu s názvem Glosy, libujícího si ve fantazijní hře s pizzicatem a útržkovitými citáty, bych přirovnal spíš k jakési zvláštní minimalistické kompoziční studii na atonálním poli než k plnokrevné ko-morní konfesi, nicméně zvuková jemnost a pre-ciznost podání opět imponovala.

Velmi zajímavé bylo sledovat, jak se erudova-ným specialistům na Novou hudbu jeví smyčcové kvartety Leoše Janáčka. Předesílám, že oba vyzně-ly v podání Ardittiho kvarteta ve své zvukové věc-nosti podstatně moderněji, než jsme zvyklí. Tlak zjitřených melodických návalů jako by ustoupil permanentní nervnosti. Už první kvartet vzrušo-val a dráždil přímo posedle podrobnou akcentací každého melodického záchvěvu, doslova blesko-

vě mihotavými figuračními modely, sugestivními nárazy tremol (to cellové ve 2. větě doslova explo-dovalo), značně úsečně cítěnými konci fází a ne-ustále vyhledávanými tempovými i výrazovými zlomy. Nádherný prostor však dostávala i ryzí kantiléna (např. primu s cellem ve 2. a 3. větě), ve své vroucnosti dokonce o poznání volnější, než ji cítíme my. Zvukově ideálně vyzněl hostům za-čátek finálního Adagia, které jako by na okamžik evokovalo zvuk varhan. Co se týče Janáčkova 2. kvartetu, dávaly některé detaily (zejména neče-kaná odsazování) tušit, že je interpretován podle nějakého sporného vydání, z celkového pohledu však platilo v jeho případě totéž, co bylo konsta-továno u kvartetu prvního. Imponovala precizně dynamicky odstíněná akordika a o ryzím melodic-kém prožitku podávaly (v 1. a 3. větě) výmluvné svědectví zvláště partie violoncellisty a primária. Na druhé straně – právě ti jako by občas chápali svůj part až příliš cudně a celou zvukovou výsled-nici nelogicky zesvětlovali. Rušila i některá až oká-zale efektní pianissima - takové berličky k výkladu Janáčkova hudba nepotřebuje. !

Trochu rozporný dojem zanechalo v zapl-něné Dvořákově síni (1. 6.) nizozemské Schönbergovo kvarteto. To, co - hrajíc ve

zvláštním rozesazení (cello vedle primu) – před-vedlo v Bergově 2. kvartetu a ve spolupráci s dal-šími instrumentalisty (A. Besa – viola, J. Bárta – violoncello) i v Schulhoffově smyčcovém sexte-tu, si zasloužilo obdiv, jeho zvědavě očekávané vystoupení v Dvořákově Sextetu A dur však not-ně zklamalo.

Les Paladins

Nesporně hodnotné zpestření letošní festivalové nabídky zahraničních ko-morních souborů představoval fran-

couzský vokálně – instrumentální soubor s ra-meauovsky inspirovaným názvem Les Pala-dins (kostel sv. Šimona a Judy, 1. 6.). Nejen proto, že jde o ansámbl, jež objevuje pro nás stále tak poučnou autentickou tradici barokní-ho muzicírování, ale také proto, že k nám pro-střednictvím pětidílného dramatického pás-ma hudby, zastřešeného shrnujícím názvem Biblické příběhy, připomenul téměř neznámý

tvůrčí odkaz Marka – Antoina Charpentiera, od jehož smrti uplynulo právě letos 300 let. Ti z posluchačů, kteří od večera očekávali ja-kési prostě líbezné pásmo raně barokní hud-by, museli být notně překvapeni, jak mocný témbr, jas i dramatický akcent je v Charpenti-erově hudbě obsažen. V zapáleném podání tří ženských a tří mužských vokálů, dvou hous-listek, violoncellistky a leadra (Jerome Cor-reás), který řídil soubor od cembala a varhan současně, to tento exkluzivní ansámbl demon-stroval jak v jímavé operní miniatuře (Cecilie,

panna a mučednice), tak v zajímavě mollově zasazeném výjevu Zapření svatého Petra, s jeho překvapivě smělými modulačními spirálami, nebo sborově exponovaném obraze Vraždění neviňátek. I subtilnější výjevy, kde se k dvojici nádherně přirozeně muzicírujících houslistek a neméně znamenitě si počínající violoncel-listky přidával třeba pouhý osamocený vokál, znamenaly silný zážitek. Trochu intonační leh-komyslnosti (ve velenáročném polyfonickém legatu) jsme pod neustálým tlakem vzrušující hudby pěvcům snadno odpouštěli. !

Bergův mahlerovsky zatěžkaný kvartet, do je-hož táhlého plynutí se tak podivuhodně prolíná svět atonality, rozkryli hosté mistrovsky: 1. vě-tu pojali jako nádherně spojité pásmo, v jehož přelívajících se vlnách jako by se rýsoval něja-ký pohnutý příběh a rozvrásněnější, figurativně drobenou větu druhou, pak prolnuli ostrůvky kantabilní něhy, s precizní koncentrací na kaž-dý záchvěv. Na druhé straně podstatně zemitější Schulhoffův sextet zněl rozšířenému souboru hos-tů nádherně spontánně – nejen v rytmicky srša-

té Burlesce, nýbrž i v ostatních větách (např. ve znamenitě vystižené originální zvukovosti nebo v sugestivním odměřování času prostřednictvím cella ve 2. větě) bylo znát, že touto hudbou žijí. To v Dvořákově sextetu jako bychom tytéž interprety nepoznávali. Snad s výjimkou Furiantu a někte-rých fází prvních dvou vět trpěla od pultu primu nedostatečně inspirovaná interpretační kreace nediferencovaností jednotlivých hlasových linek, a rovněž logika frázování se někam vytrácela. Že by nedostatečná přípravná fáze? !

Schönberg Quartet

19

P R A Ž S K É J A R O

Hespèrion XXI

Les Paladins v kostele sv. Šimona a Judy

Foto

Ivan

Mal

ý

Michaela Freemanová

H espèrion XXI patřil v našich zeměpis-ných šířkách až do 28. května letošního roku tak trochu k velkým neznámým.

Nikoli ovšem pro diskofily, orientované na sta-rou hudbu a zasvěcence, kteří měli v 90. letech minulého století v promítacím sále Francouzské-ho institutu v Praze možnost shlédnout Tous les matins de monde: špatný film o znamenitém fran-couzském gambistovi a skladateli 17. století Ma-rinu Maraisovi, s hudbou nahranou uměleckým vedoucím Hespèrionu, dnes už téměř legendár-ním hráčem na violu da gamba Jordi Savallem.

Hespèrion vznikl roku 1974 jako výraz zájmu několika předních představitelů hnutí za histo-ricky poučené provozování starší hudby o evrop-skou a hispánskou tvorbu doby před rokem 1800 (původní číslovka XX v názvu naznačovala, že putování souboru za hudební historií má ryze současný charakter: s příchodem nového století se proměnila na XXI). V Praze vystoupilo pět čle-nů Hespèrionu: vedle Jordi Savalla (který hrál na altovou violu da gamba z doby kolem roku 1500 a basovou violu da gamba anglického výrobce Baraka Normana z roku 1697) jeho dcera, harfist-ka Arianna Savall, dále kytarista a loutnista Xa-vier Díaz-Latorre, cembalista Michael Behringer a hráč na bicí nástroje Pedro Estevan. Program byl sestaven z u nás stále ještě málo známé špa-nělské, italské a anglické hudby doby od polovi-ny 16. století do roku 1700 - variací a tanečních stylizací Diega Ortíze, Luyse de Narváez, Gaspara Sanze, Franciska Correa de Arrauxo, Antonia Valen-teho, Santiaga de Murcia, Joana Cabanillese, Anto-nia Martina y Coll a Alfonsa Ferraboska mladšího. Večer ubíhal až příliš rychle - jako každý vrcholný umělecký zážitek, který se po léta vynořuje z pa-měti ve spojení se vzpomínkou na téměř nedý-chající publikum a dlouho trvající potlesk na kon-ci koncertu, prodlouženého o několik přídavků. Poslední z nich, sefardskou píseň Yo m’enamorí d’un aire věnoval Jordi Savall obětem současného rasismu a terorismu; zazpívala ji Arianna Savall, která potvrzuje přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu: její matkou je světově proslulá speci-alistka na interpretaci historické vokální hudby Montserrat Figueras, která do Prahy se souborem přijet nemohla. Projev každého člena souboru charakterizovala nejen technická dokonalost, ale i přirozenost a uvolněnost; na papíře jednoduše vyhlížející, interpretačně ale náročná hudba rene-sance a raného baroka plynula lehce, v přívětivé atmosféře, kde nechyběl ani úsměv.

Hespèrion odvozuje své jméno od jména Hespèria (Západní země) - starořeckého názvu pro nejjižnější evropské poloostrovy, Italský a Iber-

Jordi Savall se představil pražskému publiku nejen jako vynikající gambista, ale rovněž jako charisma-tický a sympatický muž.

Foto

Zde

něk

Chr

apek

ský (Hespèria ultima), i jejich obyvatelstvo. Hespèros je také jedním ze jmen, které pozemšťané dali Ve-černici - planetě Venuši. Dlouho už stála na obloze, když poslední návštěvníci koncertu neradi opouštěli sál České národní banky a jeho vskutku hvězdnou atmosféru. Doufejme, že Hespèrion XXI nenavští-vil Prahu naposledy - a že snad v budoucnu budeme mít příležitost poznat i druhý Savallův soubor, Le Concert des Nations. !

20

P R A Ž S K É J A R O

Recitály

! P R A H A , R U D O L F I N U M

Návrat Josefa Suka

Jitka Slavíková

Kolegyně dr. Hanka Jarolímková mne do-datečně požádala, abych napsala recenzi na recitál Josefa Suka (Dvořákova síň,

Josef Suk a Marián Lapšanský

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Ivan Poledňák

J en trochu všímavější čtenář tohoto časopisu nemohl nezaregistrovat velký rozhovor s Iva-nem Klánským, který zde vyšel nedávno, konkrétně v čísle 5. A ačkoli znám výkony

a úspěchy tohoto našeho předního pianisty už po léta, byl jsem až ohromen rozsahem a inten-zitou jeho činnosti (viz výkony v oblasti sólis-tické, komorní, pedagogické), jak je popsala ve spolupráci s umělcem Hana Jarolímková. Jistě by nemělo smysl opakovat zde to, co bylo v inter-view uvedeno v rovině faktografie, ale nemohu se nepřipojit při své recenzi umělcova recitálu, který se konal 29. května v rámci Pražského jara v Dvořákově síni Rudolfina, k nadšeným slovům, které autorka Klánskému věnovala.

Pokud jsem dobře informován, repertoár večera vzal v potaz i přání festivalové dramaturgie a vypa-

dal na první pohled až jako jistá koncese jubilejní-mu roku a publiku: z poloviny Smetana, z poloviny Chopin. Na druhý pohled tomu ovšem bylo jinak: klavírního Smetanu zdaleka neslýcháme tolik a tak, jak si jeho hudba zaslouží, a ze Smetany i z Chopina nevolil Klánský běžný repertoár, ale většinou věci méně hrané a slýchané. Konkrétně se přiznám, že ač patřím k obdivovatelům klavírního díla Smeta-nova, vlastně jsem se dosud nesetkal s dílkem ze Smetanovy mladosti s názvem Poklad melodií. Při-tom podobně jako jiní mistři (vzpomínám třeba na Richtera, který někdy hrál věci, jež se mnohým spojují spíše s programy večírků hudebních škol), i Klánský dokázal z této miniatury udělat výsostný muzikantský zážitek. Dva první přídavky (Smeta-novy drobnosti Nevinnost, Láska) patřily ke stejné-mu druhu a ten, kdo je třeba v mládí hrál, nemohl nežasnout, co v nich hudebník Klánského formátu slyší a zvukově rozvine. Jako skvosty zazářily též Tři

poetické polky; skladby řekněme střední technické obtížnosti přinášejí v Klánského interpretaci vý-pověď takové síly, jež nebývá obsažena v dílech mnohem obsáhlejších a pretencióznějších. Klán-ský dokázal spojit skutečný taneční element s vý-sostnou reflexí tance i českosti. Taková citlivost ve volbě temp, taková promyšlená a procítěná míra a podoba agogického vlnění, taková rafinovaná pedalizace pomáhající vytvářet nádherně se kle-noucí a prostupující zvuková pásma, to se neslyší právě často. Totéž by se ovšem dalo říci i o výběru z Českých tanců a i tady byl Klánského výběr (Hulán, Obkročák, Sousedská, Skočná) ne právě ten nejběž-nější. Závěr první části večera, koncertní etuda Na břehu mořském, jen podtrhl zcela suverénní Klán-ského zvládání těch nejobtížnějších technických prvků klavírní hry.

Chopinovská polovina po té smetanovské mi připadala – přes nezmenšený obdiv ke Klánské-

Smetana a Chopin ve vynikajícím podání Ivana Klánského

19. 5.), protože objednaný kritik HR se koncertu nemohl zúčastnit. Jenomže já jsem si právě ten večer dopřála luxus být pouhým posluchačem: mého milovaného Dvořáka hrál Mistr, jehož umě-ní již řadu let bezvýhradně obdivuji a ctím; a tak jsem zavřela oči a nechala se unášet kongeniálním spojením dvou (vlastně tří, protože na klavíristu Mariána Lapšanského nesmím zapomenout) svrchovaných uměleckých osobností. Následující řádky jsou proto pouhým shrnutím dojmu z ono-ho mimořádného festivalového večera.

Celý recitál byl poctou Antonínu Dvořákovi. I když byl Dvořák sám houslista (a violista), prá-vě tomuto oboru se věnoval z komorní hudby nejméně. Přesto napsal několik nástrojově vděč-ných a dodnes populárních děl. A je jedno, že tak vedle sebe zazněly skladby technicky nepříliš ná-ročné (Balada d moll, op. 15/1, Sonatina G dur pro housle a klavír, op. 100) či naopak vysoce virtu-ózní (Mazurek, op. 49), protože všem bez výjim-ky (na programu byly dále Romantické kusy, op. 75, Sonáta F dur, op. 57 a Nokturno H dur, op. 40) vtiskl Josef Suk pečeť svého nenapodobitelného umění a demonstroval zároveň, že i ve snadných, drobných skladbách (Sonatinu psal skladatel pro své děti) je Dvořák nemenším Mistrem jako v rozsáhlých dílech symfonických, oratorních či operních. Není to ovšem snadný úkol: menší

zastoupení virtuóznosti partů je nutné nahradit o to hlubším výrazem a prožitkem. A právě zde se opět projevilo, jak bohatý výrazový rejstřík má sugestivní tón Josefa Suka, jak s neobyčejně obrovským vkusem a neokázalým, veškerého efektu zbaveným přednesem dokáže Mistr Suk tlumočit každou skladbu.

S pianistou Mariánem Lapšanským tvořil ideální dvojici. U obou se cit spojuje s přemýšli-vostí, snaha proniknout k jádru díla je hlubší než jakýkoliv náznak předvádění virtuózních doved-ností například v efektním Mazurku (i když pro oba je svrchovaná technická virtuozita naprostou samozřejmostí). Koncert byl dokonalou ukázkou špičkové komorní souhry.

Atmosféra večera byla sváteční a přitom dů-věrně nekonvenční. Mistr Josef Suk v roce 2001 právě na pražskojarním koncertě uzavřel oficiál-ně svou koncertní dráhu a letos se sem vrátil z vý-jimečného důvodu: aby osobně uvedl díla skla-datele, k němuž chová hlubokou úctu a s nímž ho spojuje rodinné pouto. Závěrečné mohutné ovace přeplněného Rudolfina byly poctou Josefu Sukovi, umělci velkého charismatu a podmanivé-ho kouzla osobnosti, a zároveň vyjádřením obdi-vu k jeho výjimečnému interpretačnímu umění. Kéž by nám Pražské jaro darovalo návrat Mistra Suka i příští rok. !

21

P R A Ž S K É J A R O

ho pojetí i technické realizaci – o poznání mat-nější. Patrně tomu tak bylo proto, že ve mně pře-zníval nesmírně silný zážitek ze Smetany, v jehož hudbě (a zejména v takové výsostné interpretaci, jakou byla ta Klánského!) cítím – možná se tak trochu dopouštím sakrilegia – ještě víc originali-ty, víc individuálnosti v každé jednotlivé skladbě, víc jakési aktuálnosti hudební řeči, než v inter-pretovaném Chopinovi. Tím spíše, že se ztotož-ňuji s textem v programu, který označil první čís-lo, Introdukci a variace B dur op. 12, za dílo přece jenom trošku vnějškové, líbivé; dodejme, že dal-šími čísly – z vrcholného Chopina – byla Barka-rola Fis dur op. 60 a Klavírní sonáta h moll op. 58; zejména v sonátě mohl Klánský uplatnit více než kde jinde své umění výstavby velké formy.

Ta poněkud rouhačská poznámka k Chopino-vi nic nemění na celkovém skvělém dojmu z kon-certu: Klánský dnes patří k vrcholným představi-telům českého interpretačního umění a je dobře, že jako takový mohl před dobře navštíveným sá-lem toto umění v rámci festivalu předvést. ! Ani Ivana Klánského nechtěli nadšení posluchači propustit z pódia…

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Ivan Žáček

Německý pianista Bernd Glemser má již vynikající jméno, převážně v německé oblasti, především díky interpretaci

Liszta, Skrjabina, Rachmaninova či Prokofjeva. Pražskojarní recitál plně tuto pověst potvrdil. Právě Rachmaninov (Elegie es moll, Barkarola g moll, op. 10/3 a Sonáta b moll, op. 36) se stal vrcholem večera, především Sonáta b moll jež nezazněla ani v jedné z obou autorských redak-cí (1913, 1931), ale v jeho vlastní úpravě, jež se blíží původnímu znění, pouze jej nepatrně krá-tí. Zde fyzicky ideálně disponovaný mladý muž vysokého vzrůstu a dlouhých paží mohl před-vést ohňostroj technické virtuozity a dokázal, že Rachmaninov je jeho autor. Biomechanika Glemserových pohybů je maximálně efektiv-

ní a propracovaná, nic tu není vypočteno na efekt, ruce mu dopadají i vzlétají od klaviatury jen po takových křivkách, které bezprostředně souvisí s kvalitou zvuku. Jeho technika je více než znamenitá, jaksi samozřejmá a zažitá a pl-ně využívá dlouhých pák. Přestože má vše pod racionální kontrolou, jeho styl není nikterak su-chý, ale košatý a květnatý a v jeho hře je patrné porozumění a souznění s charakterem autoro-va jazyka, ať hraje Brahmse, Liszta, Smetanu či Rachmaninova. Z Českých tanců provedl hned na úvod Furianta, Slepičku a Cibuličku, s pozo-ruhodným porozuměním pro specificky český taneční idiom, které snad lze od německého pi-anisty očekávat, ale přesto v míře, jež více než potěšila. Jeho přístup ke Smetanovi jistě nezapře dobrou obeznámenost s kreacemi českých pia-nistů, z nichž většinu však technicky převyšuje.

Brahmsovy 4 Ballady, op. 10, málokdy provozo-vané jako celek, hrál s ukázněným smyslem pro proporce a výstavbu, ani rozlehlé lyrické plochy vytvořené jednotnou barvou neztratily v jeho podání, důsledně respektujícím pomalé tem-pové předpisy, svou naléhavost, tah a soudrž-nost. Glemser je nade vší pochybnost výrazně se uplatňující osobnost mladší pianistické ge-nerace i ve světovém měřítku. Absolutní tech-niku prokázal strhujícím motorismem při pro-vedení Bachovy Chorální předehry – všechna tři rytmická pásma vyhrál s naprostou nezávislostí, a blýskl se především těžce exponovanou levou rukou, jež musí, už tak obtížena, ještě vyťuká-vat palcem cantus firmus. Lyrismus a smysl pro kantilénu prokázal pak i v Schubertově Dostave-níčku, byť se tato úprava nevkusnými pasážemi ve třetí sloce hodí spíše do kavárny. !

Skvělý technik Bernd Glemser

Janáček a Musorgskij Iana Fountaina

Ivan Žáček

Angličan Ian Fountain fyzicky velmi po-dobného typu jako Glemser již při prv-ních taktech Janáčkova cyklu Po zarostlém

chodníčku naznačil, že jeho vnitřní fyziognomie bude od německého pianisty zcela odlišná. Jest-liže jsem hovořil o dobré poučenosti Glemsera, pokud jde o českost podání, jakkoli neurčitý je to pojem, pak v případě Fountaina bych už musel pět ódy na autentičnost a stylovou zasvěcenost.

Ani nejrigoróznější stoupenec názoru, že Janáč-ka správně hrají pouze v Brně, by při jeho hře nemohl nic namítat, a nebo by se dal přesvědčit. Za nastudováním nejen tohoto cyklu, ale i dvou-věté Sonáty „Z ulice – 1. 10. 1905“ je obrovský kus pianistické práce. Vše je patrně detailně promyš-leno a zváženo, ale přitom se nemohu zbavit doj-mu jakési lehkosti a improvizace – pokud jde o „Chodníček“, Sonáta je vystavěna pevně a de-finitivně. Mám svou teorii, že již příštího dne rá-no by to vše Fountain zahrál trochu jinak, podle

okamžitého popudu a toho, k čemu ho inspiruje zvuk právě toho a nejiného nástroje. Pečlivě od-stiňuje každičký melodický článek, skladbička mu pod prsty vyrůstá do neobyčejně plastického a sdělného tvaru. Jistým dílčím problémem této metody ovšem je, že díky tomuto kontrastnímu nasvícení tím více vynikne Janáčkova slepovací kompoziční technika a švy mezi jednotlivými dvoj– a čtyřtaktími se dále posílí. Silnou stránkou jsou sčasovky, které jako by mu snad na klavíru předehrával sám Janáček. Inovativním prvkem

22

P R A Ž S K É J A R O

jsou naopak některé manýrismy, jež sem Foun-tain přenáší z jiných stylových oblastí, například trochu jazzem líznuté rubato a především lome-né akordy, nezávislost pravé a levé ruky, typická manýra romantických mistrů klavíru. Takhle prý hrával Cortot, že se mu pravička předcháze-la či opožďovala za levou. A to byl Janáčkův sou-časník…Někdy také volí trochu odlišná tempa a dynamické hladiny, nejnápadněji v Pláči, jež mu zní, a překrásně, i v nejtišším pianissimu. Všemu vládne silně vznícená citovost, ostenze afektu a především vypjatý, silně kontrastní dra-matismus. Fountain nehraje „při zdi“, nebojí se jít do rizika a volit extrémně vylehčené staccato,

con tutta leggerezza, zcela suché, bez pedálu, s tím, že každý tón, jenž se neozve, bude citelně chybět. Jednotlivé skladbičky stávají se tu malými dramatickými scénkami, jejichž půdorys přímo fyzicky cítíme. Když přiletí, už bůhvípokolikáté, sýček a usadí se na římse, aby už neodletěl, za-mrazilo mi z toho symbolu až poeovsky zlověst-ně v zátylku: A má duše nevzchopí se – už víc-krrrrrrrát ne. Byl to sýček či havran?

Jedinečné v pojetí byly i Musorgského Kartin-ky. Po úvodní Promenádě vpadne okamžitě Gnó-mem – s tímto geniálním řešením přišel Richter, a Fountain se mu zde téměř přibližuje. Ten zlý skřet mu tam vpadá až s nečekaností flashbac-

ku, jako šeredná vidina vodkou zpitého mozku. Všechny Promenády jsou programově odstíněny, to je přímo povinnost, ale Fountain přidává i jem-né nuance: poslední takty 3. promenády, když se blížíme k Tuileriím, už cupitají něžně jako děti. Veškerá bída života zní z hrubého, neotesaného drkotajícího Bydla. Plastické portréty dvou Židů, ten maličký jako by drmolivě opakoval v hlubo-kém předklonu: dejte penízky! dejte! Baba jaga jak z Mrazíka, jen ještě trochu mongolštější, s půso-bivými allargandy ve středním dílu. Brána Kyjev-ská se po předchozím běhu otvírá zmírna, aby se pak při bestiálních augmentacích rozezněly snad všechny zvony po širé matičce Rusi. !

Jaromír Černý

Komorní písňový recitál je u nás stále vzácnějším úkazem – jak v rámci PJ, tak i v koncertní sezoně. Ovšem nejen z to-

hoto důvodu bylo vystoupení Magdaleny Kože-né v Dvořákově síni (2. června) jednou z vrchol-ných událostí letošního Pražského jara!

Magdalenu Koženou není nutné nijak „před-stavovat“ – její výsostné postavení na světových jevištích i koncertních podiích je všeobecně zná-mo a jeho zřetelným odrazem bylo Rudolfinum

Ovace pro Magdalenu Koženou

zcela naplněné – zdálo se mi – citlivým publi-kem schopným reflekto-vat umělkyni nejen jako „celebritu“, ale především jako jedinečnou básnířku zpívané poezie.

Kožená (s vynikajícím klavírním doprovodem Malcolma Martineaua) zvolila neobyčejně mno-hostranný, vnitřně kon-trastující, a přece ve svém souhrnu sjednocený pro-gram. Nikoli snad „sty-lově“ – od sklonku 18. století do poloviny stole-tí dvacátého se vystřída-lo mnoho slohů a sloho-vých rovin. Umělkyně je umí bezpečně odlišit, dát všem stylovým polohám jejich přesvědčivé vyzně-ní, ale zároveň je navzá-jem spojit mimořádným pochopením a vyjádře-ním jejich námětů, obsa-hů, slov – a tónů! Slyší-me jaksi, že M. Kožená

jako by disponovala mnoha specifickými hla-sy, mnoha různými způsoby zpěvního nasa-zení a výrazu. Posluchač tak jen neposlouchá, ale vnímá a žije svět, který před ním umělkyně otvírá. (Pomůže-li si občas pointujícím gestem, je to právě jen ta výstižná a přesná tečka za bás-nickým obrazem.)

Připomeňme si některé momenty koncer-tu. Výběr z italských ariet L. Koželuha (komp. před r. 1790) nás zavedl do“předromantické-ho” údobí písňové tvorby, kdy byla vším právě ariózní kantiléna či dramatický (trochu oper-

ní) akcent. Melancholický světobol fin de sièc-le (Vítězslav Novák, cyklus Pohádka srdce, op. 8, 1896) traktuje Kožená s dojímavě upřím-ným, čistým lyrismem; zralého Nováka v této juvenilii napovídá jen motivická a harmonická drobnokresba klavírního doprovodu. Erwina Schulhoffa připomenou dva cykly – mladičký autor měl ve Třech písních…,op. 14 (1911) ješ-tě celou kariéru před sebou; romanticky roz-marný tón těchto písní však umělkyně dokáže zřetelně odlišit od zemité dikce jeho úprav Li-dových písní a tanců z Těšínska (1936), v nichž avantgardní autor zpracovává předlohy s kom-poziční uměřeností, leč s náležitou dávkou hu-moru a temperamentu. Zdá se mi, že vrcholem koncertu byly Tři Bilitiny písně (Cl. Debussy, 1897/8). Symbolistní poezii umí Kožená zpívat v zasněných valérech svého hlasu i v energic-kém „parlandu“ bez jakéhokoli vágního „qua-si-impresionismu“. F. Poulenc má u nás pověst hravého neoklasika, ale dvěma písněmi (Hořící zrcadla, op. 98, 1938/9) nám Kožená odhalila hlubší výrazové polohy tohoto všestranného, zřetelně francouzského autora. Na zlomu ro-mantismu a moderny Hugo Wolf během svého krátkého tvůrčího života doslova „vychrlil“ tři stovky písní, jež dodnes neopouštějí reper-toár předních pěvců. V malém výběru (z tzv. Mörike-Lieder, komp. od roku 1888) znovu Magdalena Kožená potvrdila versatilitu svého umění, s nímž je schopna minuciézního odsti-ňování básnických nálad – něhy, meditace, hu-moru (Elfenlied) i groteskní satiry (Abschied). („Abschied“ s umělkyní se nicméně protáhl – Rudolfinum ji prostě nechtělo propustit bez ovací a přídavků, např. Janáčka či Brittena.)

Všechny superlativy tu snad už byly naznače-ny: záslužná dramaturgie („obnovené premiéry“ Nováka a Schulhoffa) i jedinečné ztvárnění „kla-siků“, to vše mělo na strhujícím dojmu z recitálu Magdaleny Kožené svůj významný podíl. !

Magdalena Kožená

Foto

Ivan

Mal

ý

23

P R A Ž S K É J A R O

Matiné Nokturna

! P R A H A , L I C H T E N Š T E J N S K Ý P A L Á C , R U D O L F I N U M

Ivan Žáček

Jaroslava Pěchočová, která zahájila jednu ze dvou letos nově zavedených řad Pražského jara s názvem Matiné, je velmi nadějný zjev nastupující pianistické generace a dokáza-

la o tom přesvědčit i na dopoledním sobotním matiné v Sále Martinů, kde během necelé hodiny provedla reprezentativní výběr českou klavírní tvorbou, Janáčkův cyklus V mlhách, který je klí-čem k pochopení jeho pozdně romantického klavírního stylu, výběr ze Smetanových Českých tanců, doplněný o exkurs do světa mistrů světo-vého klavíru, Debussyho (z jehož dílazahrála vý-běr z obou knih cyklu Dvanácti preludi) a Chopi-na, u kterého si vybrala Scherzo cis moll. Křehký, ještě dívčí zjev Pěchočové kontrastuje se zdravě

robustním projevem, který jako by se zdál pojist-kou proti nadměrnému sentimentu či příliš pr-chavým vidinám. U Pěchočové je všechno pevně usazeno, s pevným půdorysem, zdánlivě defini-tivním, pod jehož povrchem tušit košatost koře-nů, jež ji spojují s tradicí a jsou jistě plodem vyni-kajícího školení u Martina Hršela, Ivana Moravce a Nelly Akopian na londýnské Royal College of Music. Zároveň však její zemitý, temperament-ní projev již nese rysy inovace a individuálního přístupu, což bylo vysloveně přínosem u Janáč-ka a Smetany, u Debussyho si možno představit i jiné zvukové řešení, a Chopin – tam je přetěžká konkurence, ale ani zde nelze hovořit o zklamá-ní. Lze u této mladé pianistky právem očekávat další růst a výrazové prohloubení, už teď je to však výrazná postava českého klavíru. !

Jaroslava Pěchočová nadějný příslib do budoucnosti

Jaroslava Pěchočová dostala příležitost v dopo-ledním matiné.

Foto

Ivan

Mal

ý

Boris Kobrle

Druhou letos nově posluchačům nabíd-nutou řadu – Nokturna – zahájil mu-zikolog, cembalista, hudební skladatel

a znalec církevní hudby Christoph Bossert, kte-rý vystudoval ve Stuttgartu a ve Fribourgu a nyní přednáší na Vysoké hudební škole v Trossingen. Jakkoli s jeho tvrzením, jež uvedl v tištěném pro-gramu ke svému nočnímu koncertu 17. května v Rudolfinu, že Johann Ulrich Steigleder (1593–1635) nebo John Cage (1912--1992) varhanní hudbu exemplárně obohatili právě tak, jako Bach a Reger, lze stěží souhlasit, jeho varhanní nokturno doplnilo festivalový program zajíma-vě a vkusně.

Christoph Bossert je zvyklý přemýšlet, hle-dat a nalézat vnitřní souvislosti, alternativy a va-rianty. Už v úvodním fragmentu Bachovy Fan-tasie C dur zaujal střídmou registrací, aby pak v následném dodatku, ve struktuře důsledně neobachovské, na způsob prolamované fantasie s interpolacemi, rozvinul jednotlivé plochy do časové i zvukové šíře. Celkem třikrát přednesl první část skladby Johna Cage, As Slow As Possi-ble, tedy Co nejpomaleji, opatřenou autorovou poznámkou: jako chrchlání po ránu. Jednotlivé plochy staticky visí v jakési nelibozvučné dishar-

Varhaník Christoph Bossert

monii sfér, jež nemá nic líčit, nikam dojít, snad jen postupně hůře a hůře otravovat posluchače, pravda, v důsledné gradaci – radikální ekolog by asi takovou hudbu zakázal. Mezi tato opako-vání vsunul interpret měkce bolestné sostenuto

O Traurigkeit, o Herzeleid Maxe Regera a Steiglede-rovy variace na melodii Otče náš s vizí Poslední-ho soudu. Program uzavřela Bachova Fuga d moll BWV 538 ve vznosném pohybu a temně svítivé barvě varhanního plena. !

Christoph Bossert

Foto

Zde

něk

Chr

apek

24

P R A Ž S K É J A R O

Garrick Ohlsson a jeho nedostižný Chopin

Ivan Žáček

Americký pianista Garrick Ohlsson kdysi vyrostl na Chopinovi. S ním vyhrál v roce 1970 Varšavu, s ním o rok později okouz-

lil Prahu, kde ovšem hrál i Rachmaninovův Kon-cert d moll a Musorgského Kartinky, jedinečně. Zdálo se tehdy, že jsme svědky zrodu pianistic-kého zázraku a že Ohlssona čeká ta nejoslnivěj-ší světová kariéra. Pražské kritiky se předháněly v superlativech, ke kterým bych asi dlouho hledal paralelu. Ta závratná superkariéra se však potom jaksi nekonala – to říkám při vědomí toho, že Ohlsson je stále velmi žádaným pianistou světo-vé třídy a má za sebou přes třicet let naplněných intenzívní koncertní činností ve významných světových centrech a řadu nahrávek pro známé firmy. Po provedení Kartinek se totiž leckomu zdálo, že je před námi nový Horowitz či Richter. Tón některých českých kritik, s nimiž chci tak trochu polemizovat, tomu ostatně nasvědčuje i dnes. Ohlssona by dnes asi většina světových kritiků dala do prvé stovky světových pianistů, kam nesporně patří, i když by bylo možno se přít, zda do horní či dolní poloviny. Do prvé de-sítky největších pianistů všech dob jej však nedá nikdo – opět správně, protože tam nade vší po-chybnost nepatří. S jednou, ovšem veledůležitou výjimkou: pokud nehraje Chopina. Ohlsson je opravdu svého druhu zázrak, na Chopinovi rá-zem vyroste o jednu kategorii. Jeho pianistické kvality jsou nesporné, je možno chválit to či ono, ale šíři stylového záběru bych mezi ně rozhodně nepočítal, pokud tím nechceme vyjádřit, že Ohls-son hraje kdeco od Bacha až po Barbera. Jistěže hraje, i nahrává. Jde o to, jak.

I letošní převážně beethovenský noční recitál prokázal, že – za prvé - Ohlssona mezi vytříbené stylisty počítat nelze (a tvrdím to právě oněch třicet let) a – za druhé – že v Chopinovi patří stále mezi světovou extratřídu. Problém ovšem spočívá v tom, že prvého hraje jako druhého. Své vystoupení za-hájil stylově obtížnou Sonátou A dur, op. 101, která

je kvintesencí Beethovenova pozdního stylu, tak jak se mu postupně vytvořil v důsledku hluchoty, lidské i umělecké osamocenosti, a to se všemi jeho atributy: vypjatě polyfonním myšlením, jež v závěru zpravidla vrcholí v relativně přísným stylem napsa-né fuze, razantním pochodem místo lyrické volné věty. Kdybych měl říci, která z jeho pěti pozdních sonát je pianisticky nejbizarnější a nejnevděčnější, možná bych zvolil právě Sonátu A dur. Ohlsson ji hraje spíše s větší mírou, ale stále snesitelného rubata, jeho pojetí je vysoce uhlazené, nesporně úhozově, pianisticky vytříbené, s hojnou pedali-zací, měkkým, poddajným, citlivým, až žensky za-okrouhleným gestem. Z jeho celkového projevu je dobře patrné, že v jeho pianistické filosofii stojí dnes nejvýše tónová kultura, směřující k zvuko-vě dokonalému ovládnutí nástroje. Ohlsson vždy byl manuálně založeným pianistou, technika u něj vždy trochu předbíhala hlavu, v tomto smyslu je tedy tento jeho vývoj až ke smyslovému okouzlení ušlechtile ovládnutým zvukem, neseným všemi fi-nesami pianistického umění, vlastně zcela logický, i když se cestou někde vytratil ten bouřlivák muž-ného, ocelově strohého úhozu, jímž fascinoval třeba v groteskním Gnómovi – co naplat, jeho technika již není taková jako před třiceti lety.

Jeho úhoz je ovšem jemný, kultivovaný, snad ještě více než dříve, odtahy precizní, vše ladí zra-ku i sluchu. Otázka je, zda to ladí s Beethovenem. Jako posluchače mě až tolik nezajímá, do jaké mí-ry pianista ovládl svůj nástroj, nýbrž jak zvládl vysoce abstraktní, vlastně protiklavírní styl pozd-ního Beethovena. Pojmy jako hebkost, měkkost, zvukový opar, lehce nadýchnutá elegance sem - alespoň podle mé představy – naprosto nepatří. Patří sem úplně jiná slova. Strohost, brutálnost, příkrost dikce, jež na eleganci nedbá, ani co by se za nehet vešlo, děravost, nespojitost tónové-ho prostoru, naprostá převaha myšlenky, řádu, architektury nad smyslovostí a zvukovostí. Prvá věta, myšlenkové centrum sonátového cyklu, pak zákonitě dopadla nejhůře. Pochod byl zcela ne-přijatelně změkčilý, zde jsem ocelový úhoz z dob

jeho mládí postrádal nejvíce, ještě nejlépe vyzně-ly capriciózní momenty v závěrečném allegru.

Mladý Beethoven, obdivovaný zjev vídeňského salónu, tvůrce Sonáty cis moll, op. 27/2, kde ještě ně-které z výše uvedených kvalit mají svou relevanci, je Ohlssonovu projevu podstatně bližší, a slavná „Mondscheinka“ dopadla tedy lépe, i když ani její provedení z něj beethovenského specialistu neu-činilo. Závěrečné Presto agitato však bylo dobrou příležitostí, aby uplatnil své manuální dispozice v plné míře, přesto se nevyhnul problematickým místům, zřejmě v důsledku nezvládnutého tempa. Stejně dobře, tedy přijatelně dopadla Sonáta Marti-nů, H 350, zahraná s vervou a zjevnou chutí.

Neustále stoupající úroveň večera nakonec vy-vrcholila v přídavcích. Ač autoři v programu neu-vedení, Chopin a Skrjabin, vlastně dva vidy téhož klavírního idiomu, nám připravili vrcholný, ab-solutní zážitek. Šarm, elegance, noblesa, kterou Ohlsson vkládá naprosto neopakovatelně do cho-pinských valčíků, z něj činí jednoho z největších interpretů tohoto žánru v pianistické historii. Ne-lze přitom ani docenit, jak autenticky polsky to-muto Američanovi Chopinovy valčíky znějí. V ku-pletech slyšet dokonce ještě východnější odstíny dumek, které do Varšavy infiltrovaly přes mazur-ská jezera a Bílou Rus až odkudsi z Ukrajiny. To vše má Ohlsson neomylně v prstech i po třiceti pě-ti letech, kdy Chopina studoval po varšavských ar-chivech. Jde o výkon srovnatelný snad jedině s Li-pattim. Neodolatelné je např. tempové i úhozové odstínění hlavního dílu ve Valčíku As dur, op. 42, které dělá jedině on. Koncepce kódy a vtipná poin-ta v artikulaci repetice, největšího technického problému Valčíku Es dur, op. 18, jenž takřka nikdy není dokonale zvládnut, je v jeho podání omraču-jící stejně jako kdysi – je v ní vášeň, lesk salónu, erotické okouzlení, prostě vše, co chopinovský valčík má mít. Jedině Ohlsson se zde nepotýká s žádnými problémy a jeho provedení tohoto val-číku jej staví, i kdyby v životě nezahrál nic jiného, až na samotný pianistický Olymp. Byl to Chopin tvrdě vykoupený Beethovenem. !

Petr Veber

Cembalo bylo pro pražskojarní nokturna po varhanách a klavíru asi zvukově tím nejlepším řešením. Intimní dynamika vta-

huje posluchače do vnitřně souznějícího a úzkého, ani nedutajícího společenství, které si může pozd-ní večerní setkání skutečně užít. Proslulý britský hráč (a dirigent) Trevor Pinnock se ukázal být

v hodinovém recitálu (25. 5.) opravdovým mágem, který si neokázale vynutí pozornost a už si ji ne-nechá vytratit. Jak je nevelký, tichý a skromný při osobním setkání, tak i hraje - proměňuje se ovšem současně ve velkou osobnost, která má uměleckou autoritu a dovede zvoleným interpretačním způso-bem přesvědčit a publikum si podmanit. Zvony od Williama Byrda hrál na nedávno postavený menší nástroj, zvukově subtilnější, archaičtější, velmi zají-

mavý, inspirovaný vlámskými nástroji a znějící vel-mi příjemně a delikátně. Byl pro koncert vypůjčen z dílny Petra Šefla. Zbytek programu zazněl na Pin-nockově vlastním koncertním cembalu, rovněž ko-pii, dvoumanuálovém nástroji s plnějším zvukem a většími možnostmi proměn; využil je jak u Bacho-vy Partity č. 4 (BWV 828) s fascinujícími pomalými částmi, tak u tří drobnějších, zvukově ovšem pl-ných sonátových kompozic Domenika Scarlattiho.

Trevor Pinnock opět okouzlil

25

P R A Ž S K É J A R O

Pinnock hraje přesně, bez přehnaných rubat, ale ne strojově, hraje s radostí a pokorou, kouzlí s úhozy, jakoby ani nehrál na cembalo. Bacha a Scarlattiho oddělil pětiminutovou skladbou Odliv od součas-ného anglického autora mladší generace Johna Webba. Její celkové vyznění je velmi „cembalové“ - tiché a klidné, a to přesto, že sazba je místy hustší a že se hudba uprostřed formy vzpíná v acceleran-du k větší komplikovanosti. Pinnock publikum, které skutečně přišlo na něj, nadchl. Usmíval se - a překvapil: za přídavek si vybral rozkošně jazzově traktovaný úryvek a pak ještě dvě již zase klasické ukázky repertoáru. Končil asi dvacet minut před půlnocí neokázalým uměleckým triumfem.

O dojmech z koncertu Trevora Pinnocka jsme hovořili s cembalistou Petrem Šeflem, který se za-bývá už dvacet let stavbou cembal a restaurová-ním klávesových nástrojů.

Má mimořádné schopnosti prezentovat svůj interpretační záměr. Vkráčel velmi civilně na pó-dium, po úkloně přistoupil k cembalu, zalistoval v notách a usedl. Načež sáhl do saka, vytáhl brýle, které si soustředěně nasadil, a pak se obrátil do pu-blika. Přes brýle si pozorně prohlédl, komu vlast-ně bude hrát, doširoka se na lidi usmál, na což síň

srdečně zareagovala, a velmi přátelský večer, plný očekávání, mohl začít. Myslím, že by stálo za úva-hu, aby se umění zaujmout ještě před počátkem hry učili i studenti. Úzce to totiž souvisí s vnitřním soustředěním a zaujetím pro hru samu. Pinnock-ova hra ukazuje na velkou znalost děl i nástroje. Cembalo je spíše introvertní nástroj než předmět vhodný k virtuózní exhibici. Ale rozeznít cembalo tak, jak jsme to mohli slyšet, dovede jen několik li-dí na světě. U cembala se změny dynamiky vytvá-řejí plošně. Kdo ale zná detaily konstrukce a různá drobná tajemství - způsob intonace trsacích jazýč-ků, jejich pružnost, jak jsou dlouhé atd. - může způ-sobem různorodosti stisků kláves (až po mnohými odsuzovaný úder) dosáhnout při náležité citlivosti neuvěřitelných zvukových možností. Je báječné, že tento mistr svého nástroje má zájem dělit se s mla-dými prostřednictvím mistrovských kursů a že je prý otevřen pozvání.

Na pódiu byly dva nástroje, jeden jeho, je-den z Vaší dílny. Jak se k němu Trevor Pinnock dostal?

Loni v Budapešti jsem se náhodou dozvěděl o mimořádném vystoupení jeho souboru. On hrál ten večer na velké dvoumanuálové cemba-

lo podle kopie Hieronima Hasse postavené ně-meckou firmou Walker. Je to komplikovaný mo-del a byl postaven s výrobními chybami - a ty se projevily. Když jsme se po koncertě - poprvé - setkali, byla z toho velmi zajímavá a plodná dis-kuse, která vyústila ve dvě věci: jednak ve výzvu k dopracování tohoto nástroje a odstranění kon-strukčních vad. To jsme s kolegy Janem Bečičkou a Stanislavem Hüttlem ještě v témže roce uděla-li. A dále projevil pan Pinnock zájem poznat ná-stroje z naší dílny. To se nyní v Praze uskutečni-lo. Přesto, že mu byl přivezen jeho nástroj, velmi zdařilá kopie podle francouzského stavitele Hen-ri Hemsche z první poloviny 18. století od stavi-tele Jacquese Waye z roku 1982, tak si s velkým zájmem vyzkoušel naši podobnou kopii z roku 2000 a také náš zatím poslední opus - jednoma-nuálovou kopii podle Rückerse z poloviny 17. století, dokončenou dva měsíce předtím. Tu si vybral pro obohacení svého recitálu. Spolu se středotónovým nerovnoměrně temperovaným laděním, které jsem na nástroji připravil, vytvá-řela optimální podmínky pro interpretaci raně barokních skladeb - Byrdových Zvonů a posled-ního přídavku. Naše nástroje se mu velmi líbily a dal nám navíc inspirativní rady. !

Chrámové koncerty

! P R A H A , B A Z I L I K A S V . J I Ř Í

Jaromír Černý

Přepestrý program připravila GUTTA MU-SICAE návštěvníkům PJ v bazilice sv. Ji-ří 18. května! Umělecký vedoucí souboru

Svatopluk Jányš se nicméně hlásí k prof. Mirosla-vu Venhodovi jako ke svému učiteli, a proto by pa-mětníkům Venhodových Pražských madrigalistů měl být pořad koncertu důvěrně známou vzpo-mínkou: takřka vždy přinášel zajímavou a podnět-nou konfrontaci „staré hudby“ s hudbou novější, ba současnou. Tuto tradici není nutno odsuzovat, spíše prohlubovat a aktualizovat.

Jádrem repertoáru byla pochopitelně jen“ma-lá antologie” hudby v českých zemích od raného středověku do (zhruba) poloviny 17. století. (Je na pováženou, že v rámci PJ to byla jediná prezenta-ce historické hudby v českých zemích!) Soubor je zkušený a dobře se vyrovnal s ukázkami chorálu, byť to spíše byla nikoli gregoriánská vrstva, ale ta, jež byla aktuální a oblíbená na vrcholu středověku (Media vita, Triumphat Dei filius). Mezi raná orga-

na (Procedentem, lekce Primo tempore a Consolami-ni, hymnus Lux vera), jež by byla ještě dokonalejší, kdyby se tu zpívaly“větší” velké sekundy (tj. v přiro-zeném ladění, 9:8), se ovšem vloudila kantilénová píseň ze 14. století (Gentis mens), jejímž základem rozhodně není „lidový popěvek“. Píseň Bóh všemo-húcí a její vícehlasá zpracování by mohla být stylově-ji zařazena až do druhého bloku, tj. k středověkým motetům 14. století, neboť tím je právě její závěrečné „aranžmá“ (nápěv v tenoru byl zbytečně dynamicky zdůrazněn). Škoda, že se Gutta vyhnula polyfonii 15. století a do rudolfinské „etapy“ nevtěsnala něja-ké svěží dílko českého literáta 16. století; Michnova písňová tvorba na ono repertorium sice svým způ-sobem navazuje, ale slohově je již o epochu dále. Perlou tohoto 3. bloku bylo ovšem Harantovo mo-tetové zpracování písně Maria zart s textem Maria Kron. Mezi tyto bloky zařadila Gutta čtyřhlasou mši H. I. Bibera (1644–1704), jubilanta, leč především velmi důležitého“budovatele” českého či snad lépe moravského baroka. O interpretační stránce kon-certu lze jistě hovořit s uznáním; přísný kritik by

jen varoval před poněkud romantizujícím zpěvním stylem (od skladeb 16. století) a („venhodovskou“) přemírou uplatnění nástrojů…

Protože přebývám většinu svého času někde v 15. století, Kantátu o čaji Lukáše Hurníka (nar. 1967) si netroufám seriózně posoudit. Přísný husita by asi řekl, že je to „daremné uší lektání a dyndování kratochvilné“; ale oni už tací byli, ti husité, inštru-menty neschvalovali. Pro nás ostatní by to bylo ob-zvláštní – co to je ten „čaj“? Jakás medowina?? Zda-lipak author všech pravidel Mistra Philomata šetřil? „Nota, která připadá na tactus, ať je vždy souladná. O ostatní neměj žádnou starost…často vkládej fugy a skladba bude jemná…posunout noty mimo tactus mensury je ozdoba a krášlí zpěv jako květy louku etc. etc.“ Nuž, snad tak bylo. Bene!

Nakonec ještě (i pro mne z mnoha důvodů) nepříjemnou poznámku: průvodní text v pro-gramu nebyl dobrý. Omyly, polopravdy a ne-přesnosti byly pak bohužel ještě násobeny im-provizovaným průvodním slovem vedoucího souboru. !

Gutta Musicae a Svatopluk Jányš

26

P R A Ž S K É J A R O – H O R I Z O N T

Petar Zapletal

Mezi čtyřmi koncerty, které dramaturg Pražského jara zařadil letos do Popu-lární řady, zaujal večer v Mercedes Fo-

ru na pražském Chodově roli tak říkajíc reminis-cenční: rocker Michal Prokop (1946), který se po listopadu 1989 stal na čas politikem, minis-terským úředníkem i moderátorem vlastní talk--show v televizi, dostal (jak sám publiku sdělil) po pětatřiceti letech konečně příležitost k vystou-pení na festivalu.

Prokop je ovšem ve vývoji české rockové scény zjevem podstatně významnějším, nežli jen „jedním z mnoha“. Osobitý pěvecký výraz, vyhraněná orientace na vzory černošského sou-lu, především Raye Charlese a Otise Redinga, nekompromisní schopnost obklopovat se vy-nikajícími partnery v doprovodných kapelách (Framus Five, resp. Framus 5 v různých sesta-vách) i pozoruhodný talent kompoziční z něj už v šedesátých letech učinily osobnost, jejíž přínos neoslabily ani odskoky k popu, ani do-časné angažmá v Divadle Semafor.

Festivalový večer naplnil Prokop vskutku reprezentativně: k připomenutí těch nej… pů-vodních písniček (Kolej Yesterday, Bitva o Karlův most, Nech mě bejt, V baru jménem krásný ztráty ad.) v první půli večera přidal po pauze ve vy-prodaném sále písně svých rhythm and blueso-vých vzorů (Raye Charlese, Johna Lee Hookera, Willie Dixona ad.) Z poslední sestavy Prokopo-vy doprovodné kapely se na pódiu neobjevil nikdo; zato ale nechyběli houslista Jan Hrubý a kytarista Luboš Andršt. Původní sound Pro-kopova repertoáru si lze jen stěží představit bez strhující vitality Hrubého hry a bez melodicky bohatých improvizovaných sól Andrštovy ko-vově znějící kytary.

Publikum, v němž zdaleka nebyli jen pa-mětníci Prokopových začátků a jeho hvězdné slávy, se brzy po úvodní Skoumalově a Šrutově Koleji Yesterday identifikovalo s navozenou at-mosférou: i když to nebyla vyprodaná Lucerna ani bouřící stadion, i když kvalita zvuku stěží snesla porovnání s nahrávkami na LP deskách Kolej Yesterday, Nic ve zlym, nic v dobrym, Snad nám naše děti ad., dokázal Prokop i tentokrát

! P R A H A , M E R C E D E S F O R U M , D I V A D L O A R C H A

Životní reminiscence Michala Prokopa

evokovat pocity, s nimiž jsme jeho tvorbu sledovali před desítkami let. To není nijak málo: kolik interpretů z oblasti pop music se může na sklonku pátého životního decenia pochlubit podob-ným úspěchem? !

Michal Prokop

Foto

Ivan

Mal

ý

27

P R A Ž S K É J A R O – H O R I Z O N T

Ebony Band k poctě E. F. Buriana(1927) a Americká suita (1926). Obě vokální kompozice jsou markantně ovlivněny jazzový-mi idiomy: většinou stručné „písničky“ obou cyklů jsou psány na rozkošné verše Vítězsla-va Nezvala; do Burianovy hudby pronikly prv-ky experimentálně prezentované exprese, ale i způsobu skladebné práce, kterou dnes ozna-čujeme jako minimalismus. V Americké suitě použil Burian i tzv. violofon: zvuk nástroje bez resonanční skříně, zato s velkým roztrubem

zabarvuje celek lyricky znějícím tónem. Jak ve skladbách Burianových, tak v ostatních hra-ných dílech má samozřejmě své místo brilant-ní hudební vtip. Publikum se skvěle bavilo jak při Schulhoffově Erotické sonátě pro mateřskou trubku sólo, doprovázené na plátno promítnu-tým varováním „Nur für Herren!“, v níž herecky do detailu propracovaný výkon sopranistky Ele-ny Vink sugestivně „ilustroval“ zvukový dopro-

vod temperamentně probíhajícího coitu, tak ze-jména v závěrečné „scéně z manželského živo-ta“ Ernsta Tocha Egon a Emilie: z bohorovného klidu nevyrušitelný manžel (mimicky i pěvecky výborný barytonista Romain Bischoff) stoicky ignoruje nářek své choti… Do tajů skladatelské kuchyně dalo publiku nahlédnout provedení Schulhoffova klavírního cyklu Deset témat, při němž hru pianisty Gerarda Bouwhuise „do-provázelo“ souběžné promítání inspirujících

výtvarných předloh a rukopisných klavírních partů jednotlivých miniatur, takže bylo možné v této „trojexpozici“ sledovat tvůrčí proces. Za-zněl i poněkud akademicky strohý, ale nápady až přeplněný Nonet Karla Reinera.

Jako celek byl koncert v sále, kde kdysi EFB působil, pestrým, příjemným, stylově uceleně jednotným a interpretačně výborně připrave-ným pásmem. !

Petar Zapletal

Koncert nizozemského souboru Ebony Band, složeného z hráčů orchestru Con-certgebouw (31. 5. v Divadle Archa) pa-

třil k těm několika málo festivalovým akcím, jež nebyly zcela vyprodány („konkurence“ by-la silná: ve Smetanově síni hrál FOK s dirigen-tem Hickoxem, v Rudolfinu pianista Ian Foun-tain). Do Archy přišlo však vděčné a soustře-děné publikum, které se opravdově zajímá o tvorbu představite-lů české meziválečné umělecké avantgardy. Tato Pocta E. F. Buria-novi (nar. 11. 6. 1904, z. 19. 8. 1959) přines-la kromě jubilantových skladeb ještě díla Erwi-na Schulhoffa, Mirosla-va Ponce, Karla Reinera a Ernsta Tocha. Večer měl zvláštní atmosfé-ru: patnáct vynikajících instrumentalistů, dva pěvci a šéf souboru, di-rigent Werner Herbers muzicírovali s takovým zaujetím, ba nadšením, až – při vší vysoké pro-fesionalitě – vytvořili dojem jakoby amatér-sky bezprostřední pro-dukce, podané ovšem na vysoké interpretační úrovni: k tomu přispělo nejen nekonvenční ob-lečení a chování hráčů, ale i fakt, že měli k dis-pozici jen jednoho ma-nipulanta, takže četná „stěhování“ na pódiu obstarávali sami účin-kující – nejaktivněji pak právě obětavý dirigent Herbers, jemuž nebylo zatěžko přenášet mezi jednotlivými skladbami pulty, nástroje i rekvizity…

Hraná díla ovšem pečlivě respektovala noto-vý „text“ i programové a interpretační předsta-vy autorů. Z odkazu Burianova zazněla dosud nezveřejněná, v pozůstalosti skladatelova syna Jana objevená Malá předehra (1927), dále pak písňové cykly Na pohlednice (1927) a Coctaily

Zleva Gerard Bouvohuis a Danïel Esser

Foto

Ivan

Mal

ý

28

M I M O L E S K F E S T I V A L U

Michal Matzner

Programová nabídka letošního ročníku Mar-tinů festu ve skladatelově rodném městě Po-ličce byla opravdu pestrá. V rámci úvodního

koncertu přednesli svoji Hommage a Martinů Ště-pán Rak ve spolupráci Alfréda Strejčka. Ze soubo-rů se představily Artemiss trio, Apollon kvartet, In modo camerale, ze sólistů Aleš Bárta, Michiyo Keiko s Jaroslavem Šarounem, nechyběl ani expe-rimentální hudebně-divadelní projekt reprezento-vaný one(wo)man show zpěvačky Ridiny Ahme-dové s poetickým názvem Hlasokraj. V rámci festi-valu proběhlo také několik doprovodných akcí pro školy a výstava pozoruhodných obrazů malíře-fil-harmonika Ondřeje Balcara a výtvarníka z téhož orchestru Františka Lhotky.

Robert Škarda

Komorní soubor České trio byl dalším lákadlem koncertního cyklu Profesoři pražské konzervatoře. Sukova síň Ru-

dolfina se v pondělí 19. 4. zaplnila do posled-ního místečka a koncert dosáhl v rámci cyklu nejvyšší návštěvnosti. České trio (Milan Langer – klavír, Dana Vlachová – housle, Miroslav Pet-ráš – violoncello) se prezentuje honosnou defi-nicí jako soubor špičkových kvalit známý po ce-lém světě a jako reprezentant slavné umělecké tradice české komorní interpretace. Posluchač, který si zmíněnou větu přečetl v bookletu, pak zákonitě očekával, zdali toto prohlášení dojde svého naplnění. Hned na úvod je nutné podo-tknout, že se toho dočkal jen z poloviny.

Na koncertě zazněly tři kompozice ze sou-dobého a romantického repertoáru. Jako první zaznělo Trio č. 2 Luboše Sluky. Skladba z osmde-sátých let minulého století zaujala jazzovými ná-zvuky a principem vícevětosti v jedné větě, kdy jednotlivé části skladby byly propojeny attacca. Slukova kompozice vyzněla v kontextu celého koncertu nejlépe, členové souboru ji hráli se zá-jmem a dokázali vyzdvihnout detailní autorovu práci se sazbou.

Další dvě kompozice, nepříliš často hrané Trio č. 1 d moll op. 49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Čajkovského Trio a moll op. 50, které České trio předneslo, prezentuje tento soubor i na svém ak-

! P O L I Č K A , T Y L Ů V D Ů M , K O S T E L S V . J A K U B A

Martinů fest po sedméOpravdovým vrcholem sedmého ročníku Mar-

tinů Festu byl však závěrečný koncert 30. května, který byl pro Poličku doslova hudebním svátkem. Hostem v kostele svatého Jakuba, na jehož věži se před lety narodil Bohuslav Martinů, byla totiž Státní filharmonie Brno s dirigentem Petrem Altrichterem. Výkon vedoucího moravského tě-lesa se vyznačoval velice kompaktním zvukem a vysokou úrovní smyčců i dřev. Pozoruhodná byla pečlivost, s jakou hráči pod zkušeným vede-ním Petra Altrichtera nastudovali všechny skladby. Bylo vidět, že vystoupení na malém festivalu vzali opravdu vážně. Vedle Selanky z cyklu Kytice Bohu-slava Martinů vynikla plasticky a citově podaná Dvořákova Česká suita. Úroveň volné a závěrečné věty byla tak dokonalá, že by z koncertu šel beze strachu pořídit live CD snímek.

Za přítomnosti autora Jaroslava Krčka byla dále uvedena jeho Symfonie č. 4 „Desiderata“ (O věcech potřebných) z roku 2000. Ačkoliv se jedná o sou-dobou skladbu, která se nezříká vývoje kompozič-ních technik dvacátého století, překvapilo poslu-chače její celkově optimistické vyznění. Krček v ní – zvláště po rytmické stránce – pracuje způsobem blízkým Kabeláčovi. Využívá častého opakování krátkých motivů, které po předestření vrství do pásem jednotlivých nástrojových skupin. Obtíž-ný vokální part symfonie s jistotou a procítěním provedla Olga Černá, zpěvačka s řadou zkušenos-tí v zahraničí, která o sobě v poslední době dává výrazně slyšet také u nás.

Skutečnost, že do malého městečka Poličky zavítal orchestr formátu Státní filharmonie Br-no, je od organizátorů Martinů Festu jistě zna-menitý počin. Bezesporu by tak nebylo možné vedle celé řady sponzorů projektu Českých kulturních slavností, které pro Poličku zajis-tili finanční partnery. !

! P R A H A , R U D O L F I N U M

Cyklus Profesoři Pražské konzervatořetuálním CD. Interpretace těchto dvou skladeb, která byla technicky bez závad, však působila těžkopádně a trochu nezáživně, zkrátka ničím nepřekvapila. Obě skladby byly zahrány jakoby v jednom tahu, bez snahy něco inovovat v za-běhnutém vidění díla. Nejvíce to bylo poznat ve variační větě Čajkovského Tria, která je značně rozsáhlá a riziko otupení posluchačské pozor-nosti nebylo nijak eliminováno.

České trio dosáhlo bouřlivého potlesku a za-hrálo i přídavek a většina posluchačů odešla do-mů spokojená. Posluchači, kteří čekali kreativní interpretaci, však odešli z koncertu zklamáni.

Michal Matzner

Vzhledem k onemocnění Jitky Čechové, která měla spoluvytvářet program závě-rečného koncertu cyklu Profesoři Praž-

ské konzervatoře, vystoupil na tomto večeru pouze klavírista Jan Novotný. Skladby Bedři-cha Smetany Vzpomínky na Čechy ve formě polek, Macbeth a čarodějnice a Skizza ke scéně ze Shake-speara v jeho podání nevyzněly. Umělci bohužel chyběla kultura úhozu nezbytná pro interpretaci Smetanových něžných, až chopinovsky laděných opusů a rovněž výstavba frází nebyla srozumitel-ná. Velice pěkně oproti tomu vyzněla Sonáta pro klavír Jaroslava Ježka. Ne zbytečně barevná hra Jana Novotného podtrhovala konstruktivistické

rysy Ježkovy Sonáty a také celková stavba díla působila velice přesvědčivě.

Koncert s názvem Pocta Dr. Holzknechto-vi byl věnovaný 100. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších ředitelů Pražské konzer-vatoře. Velice pěkná a záslužná vzpomínka na tuto významnou osobnost našeho hudebního života byla také na den přesně načasovaná. Václav Holzknecht se totiž narodil přesně sto let před tímto koncertem 3. 5. 1904, tedy den po smrti Antonína Dvořáka. V rámci večera proto zaznělo v podání Jaroslava Satoran-ského několik Holzknechtových textů včet-ně komentáře ke skladbám programu našeho koncertu.

Přes nejednoznačné vyznění posledních dvou koncertů je jisté, že si v Praze našel mís-to kvalitní festival. Mezi sedmi večery cyklu vy-nikaly koncerty Emila Leichnera s Apollon kvartetem, flétnový recitál Jana Riedlbaucha nebo kytarový recitál Štěpána Raka a Milana Zelenky. Jednoznačně nejlepší se mi zdál reci-tál ve stylu houslových legend devatenáctého století, kdy na pódiu v klavírním doprovodu své paní zazářil Ivan Ženatý. Je prostě vidět, že pedagogové Pražské konzervatoře mají hudeb-ní veřejnosti co nabídnout. A je chvályhodné, že Pražská konzervatoř ve spolupráci s občan-ským sdružením Jana Páleníčka Česká kul-tura bude tento zdarma přístupný, neziskový cyklus pořádat i v příštím roce. !

29

M I M O L E S K F E S T I V A L U

Petr Pokorný

Sdružení čtyř mladých skladatelů Kon-vergence dokázalo přes krátkou dobu své existence (založeno v roce 2002) na

sebe už upozornit, a to nejen pražské publi-kum. Programy svých koncertů sestavuje vel-mi pečlivě a se smyslem pro vyváženost. Vedle vlastních skladeb představují jeho členové i dí-la stylově spřízněných mladých zahraničních skladatelů i skladby „klasiků“ soudobé hudby. K jejich oblíbeným skladatelům patří Morton Feldman a George Crumb.

Ve dnech 6. a 8. května 2004 opakovaně vystoupili ve velkém sále výstavní síně Mánes. Upoutávku na tyto koncerty dokonce přinesl i časopis Respekt. Citujeme:„Soudobá vážná hudba dnes nemá na růžích ustláno…Přesto se najdou mladí lidé, kteří neúnavně skládají po-divně znějící kompozice pro nejrůznější bizar-ní obsazení. Akademičtí skladatelé seskupení do občanského sdružení Konvergence patří mezi ně. Na čtvrtek 6. a sobotu 8. května připravili do pražské galerie Mánes koncert složený převážně ze svých,prostorových kompozic’, při nichž budou hráči rozmístěni po galerijním prostoru daleko od sebe.“ Tolik citát. Je soudobá vážná hudba opravdu něčím tak bizarním, jak ji jeden z na-šich nejserióznějších časopisů charakterizu-

! P R A H A , M Á N E S

Konvergence v Mánesuje? Celkem dobrá návštěvnost obou koncertů v Mánesu tomu nenasvědčuje.

Upoutávka ale přesně charakterizuje, proč si Konvergence jako místo konání zvolila prá-vě Mánes. A hned je třeba říci, že to byla volba nanejvýš nešťastná. Prázdná hala výstavní síně v žádném případě nepůsobí inspirativně, spíše má posluchač pocit, že se ocitl ve vyklizené trž-nici. A akustické poměry tomu také nahrávají. Vedle toho, že z ulice do síně proniká veškerý dopravní hluk, jsou i dozvuky a odrazy uvnitř síně zcela neodhadnutelné. To samozřejmě poznamenalo recepci i těch nejlepších výko-nů. A že o ně nebyla nouze, o tom svědčilo už provedení první skladby, vynikající Sonáty Edisona Děnisova pro sólový klarinet. Výbor-ně ji interpretoval Jiří Mráz. Skladba využívá mnoha technických fines, jichž je dnes klarinet schopen, mezi jiným i krásně znějících pianis-sim. Ta obvykle překryl hluk z ulice. Ostatní zařazené skladby byly určeny různě velkým souborům, jejichž nástroje umělci podle urči-tého plánu rozmístili v prostoru galerie. Tak se stalo, že jsem ze svého místa ve skladbě Ondře-je Štochla Úniky k radosti pro soprán, recitáto-ra a šest nástrojů sice výborně slyšel recitátora – byl jím Marek Kopelent –, ale téměř vůbec ne sopranistku Kristýnu Valouškovou. Jemné předivo skladby Prosba Tomáše Pálky pro ko-

morní sbor a pět nástrojů zase silně utrpělo hlukem dopravy po nábřeží.

Sympaticky se tentokrát představil i další člen sdružení Jan Rybář skladbou pro šest ná-strojů, kterou nazval Touha. Tolik citu na jedné straně a formální vyváženosti na straně druhé jsem v jeho předchozí tvorbě zatím nenašel. Pálkova Prosba na slova Zdeňka Volfa z roku 2001 nevybočuje ze skladatelova stylu. Je to opět vnitřně hluboká, v podrobnostech jemně cizelovaná skladba, kterou – jak je tomu u Pál-ky obvyklé – skladatel drží v nižší dynamice. Výjimkou tu bylo pouze jedno trombónové sólo. Ondřej Štochl označil svou skladbu jako prostorový melodram. Štochl v ní osobitým způsobem pracoval s texty tří básní Vladimíra Holana. Hudebně je to zralé dílo, které – dou-fám – budeme moci znovu slyšet v akusticky příznivějších podmínkách. Čtvrtý člen sdru-žení Roman Pallas se tentokrát na koncertě nepředstavil. Patrně proto, že v témže týdnu měl premiéru své komorní opery.

Kupodivu nejméně ublížila akustika síně skladbě Mortona Feldmana The Viola in My Life II pro komorní soubor. Tiché dlouhé tóny té-to nádherné skladby vyzněly i v daných pod-mínkách celkem dobře. Sólo na violu přednesl Ondřej Štochl. Je velkou výhodou sdružení, že všichni čtyři skladatelé se podílejí jako schop-ní instrumentalisté na provedení většiny skla-deb. Mají tak skvělou příležitost přenášet na ostatní interprety stylové požadavky jednotli-vých skladeb. !

Julius Hůlek

Sál B. Martinů byl první květnové pondě-lí (3. 5.) vyhrazen gratulačnímu koncer-tu k padesátinám Daniela Veise, profe-

sora hudební fakulty AMU v Praze. Partner-kou u klavíru mu byla jeho manželka, Helena Veisová. Dramaturgie programu měla mono-grafický charakter – sestávala výhradně z děl Johannesa Brahmse. Dodejme, že mimořádně technicky i výrazově obtížných. Rámec progra-mu tvořily dvě původní Sonáty pro violoncello – e moll, op. 38 a F dur, op. 99, které patří k zá-kladním pilířům violoncellového repertoáru. Vzhledem k době, kdy byly napsány, leží mezi nimi zhruba 20 let, tj. přibližně polovina še-desátých a osmdesátých let 19. století. A upro-střed mezi nimi Sonáta D dur, op. 78, původně houslová sonáta G dur, pro violoncello s kla-

vírem upravená Paulem Klengelem ve druhé polovině devadesátých let 19. století. Má se za to, že úpravu přinejmenším inicioval sám Brahms. Program byl tedy nejen mimořádně náročný, ale i atraktivní.

Již první takty nenechaly nikoho na pochy-bách, že Brahms našel ve Veisovi interpreta od-daného, protože vnitřně maximálně souznějí-cího. Hrál s obrovským soustředěním, tech-nická úskalí zvládal s patřičným nadhledem, ovšem prostým vší afektovanosti. Naopak je třeba připomenout, že Veis ke svému zřejmě oblíbenému autorovi přistupuje s naprostou pokorou. Všechna tři přednesená díla spojuje jedinečný poměr lyriky a expresivnosti, pokaž-dé pochopitelně v jiných proporcích. S tím-to problémem se Veis vyrovnal osobitě a pře-svědčivě, počínaje lyrikou Sonáty e moll, op. 38 a konče velkolepou expresivní kulminací So-

náty F dur, op. 99. Disponuje nádherným tó-nem (podtrženým kvalitou nástroje) – vřelým, pevným, ale i neuvěřitelně křehkým a jemným (zejména v Sonátě D dur, op. 78). Obdivuhodná je rovněž přesná intonace.

V rámci slavnostních proslovů si vzal slo-vo i sám Daniel Veis a připomenul důležitý princip Brahmsovy stylové jedinečnosti, totiž že prostými vyjadřovacími prostředky dosáhl maximálního účinu. Tady je ovšem na místě připomenout celkovou strukturu přednese-ných děl, tj. včetně klavíru – ta je totiž nesmír-ně důmyslná, působivá a samozřejmě obtížná. Kongeniálně zvládnutý klavírní part Heleny Veisové se ovšem utvářel a plynul tak, jako by žádných problémů nebylo. S takovou sa-mozřejmostí a přesvědčivostí byl totiž podán. Slavnostní večer byl korunován příkladnou komorní souhrou. !

! P R A H A , L I C H T E N Š T E J N S K Ý P A L Á C

Recitál Daniela Veise tentokrát ve znamení Brahmse

30

M I M O L E S K F E S T I V A L U

Ivan Štraus

Ve dnech 30. 4.–1. 5. se uskutečnilo v Kladně celostátní setkání Kruhů přátel hudby, organizované Nadací Českého hudeb-

ního fondu ve spolupráci s KPH Kladno v čele s jeho předsedou ing. Vladimírem Náprstkem. Namísto nepřítomného předsedy Rady KPH, Ivana Klánského přednesla úvodní projev mís-topředsedkyně Zuzana Růžičková. Připomně-la v něm staletou českou hudební tradici, z níž vzešla největší síť KPH v Evropě, a která je – ne-bo by mohla být – podstatným přínosem Bo-hemie do EU.

E. Plochová z Nadace Český hudební fond vyčíslila kolika příkladným KPH Nadace přispěla nezanedbatelnými částkami v rámci pomoci kon-certnímu životu v českých zemích.

K. Šedivá z hudebního managementu HAMU chystá bakalářskou práci na téma Kruhy přátel hudby v českých zemích. Totéž heslo by měla zpracovat i pro Masarykův univerzitní slovník.

Dr. A. Němcová z Nadace L. Janáčka oznámila změnu adresy Nadace, uvedla adresu jejích webo-vých stránek (www.janacek-nadace.cz) a sdělila tři data, k nimž bude Nadace LJ poskytovat pří-spěvky. K témuž řešení musela přistoupit i Na-dace Bohuslava Martinů z důvodů tíživé ekono-mické situace.

Členové Rady KPH pochválili zkvalitnění kon-certních sezon díky vyloučení koncepčně a inter-pretačně podezřelých souborů, vylíčili brněnskou snahu o nový koncertní sál a popřáli Kruhům přá-tel hudby jak mladé publikum tak následovníky organizátorů, kteří jsou většinou v hluboce pen-zijním věku. Sezony se sice zkvalitnily, ale tím ta-ké stouply finanční náklady. Výše vstupného má hranici, koncertní publikum ve své většině není sociálně silné a rušit slevy pro seniory ve prospěch mladých je nonsens vzhledem k výši důchodů.

Mnichovo Hradiště upozorňuje, že je možno dostat příspěvek z OSA na soudobou hudbu. Ale při poetických pořadech s hudbou z CD je nutno OSA platit také – pozor na to!

R. Felcman radí: diferencujte soudobé autory a uvádějte je ve spolupráci s umělci – průvodní slovo, písemné i ústní, leč poučené a sdělné. Ris-kujte, vyplatí se to.

Poděbrady si posteskly, že sponzorů ubývá a zastupitelské orgány jsou ochotné přispívat jen někde. Peněžní ústavy přispějí jen někdy na velké akce. Návštěvnost na koncertech se pohybuje ko-lem 90%, bohužel mládež zcela absentuje.

Dobrou zkušenost mají z Jindřichova Hradce: na koncertech, kde vystupují 10–15 minut žáci

! K L A D N O , S T Ř E D O Č E S K É D I V A D L O

Setkání Kruhů přátel HudbyZUŠ, nemají problémy s návštěvností.

V Moravské Tře-bové jsou součástí se-zony i dva koncerty mladých – ZUŠ, kon-zervatoř. Je-li člen za-stupitelstva ve vede-ní KPH, je všechno snazší.

V Chodově u Karlo-vých Varů dávají před-nost dobrovolnému vstupnému – sejde se víc peněz než při pev-né sumě. Pořádají kon-certy ve 12.30 a večer – přitahují další poslu-chače.

Litovel: hledejme netradiční prostory, je tam lepší návštěvnost. Naopak A. Střížek: prostorová atraktivnost je dob-rá, ale chceme přece udržovat klasickou komorní hudbu, tudíž v tradičních prostředích.

Brandýs nad Labem by zajímaly sezony ostat-ních KPH.

Olomouc navrhuje zveřejnit dobré sezony na in-ternetu. Starší olomoucká generace byla poznamená-na Išou Krejčím, F. Stupkou a dalšími lokálními veli-kány. Je potřeba mladým vysvětlovat, posílat pozván-ky a informace i po internetu. I Moravská Třebová má dobré zkušenosti z práce s tiskem, stejně jako se zázračnými dětmi – lákají do koncertních sálů.

Shromáždění poděkovalo ing. V. Náprstkovi za vynikající práci pro vážnou hudbu u příležitosti jeho jubilea a Náprstkovi mladšímu za bezchyb-nou organizaci setkání.

Večer provedla Pražská komorní filharmo-nie za řízení Zbyňka Müllera koncert z děl Dvo-řákových a Mendelssohnových se sólistou F. No-votným (housle).

Další den pokračoval bohatým a zajímavým programem (koncerty, přednáška, prohlídka) s dvořákovskou tematikou. Příští setkání se plá-nuje do Frýdku – Místku. !

Místopředsedkyně KPH Zuzana Růžičková v rozhovoru s Evou Plochovou z NČHF

Foto

arc

hív

Jiří Kopecký

Brněnský Ústav hudební vědy při filozo-fické fakultě Masarykovy univerzity má ve svých řadách čerstvého osmdesátníka,

jehož jubileum nemohlo přejít bez povšimnutí. Prof. PhDr. Jiří Vysloužil, DrSc. je osobností, díky které si brněnská hudební věda v době nor-malizace udržela svoji akademickou tvář, díky které se slavná brněnská Colloquia stala místem svobodného setkávání „západu“ s „východem“, osobností, která fungovala jako ochranný dešt-ník pro koryfeje hudební vědy typu Jiřího Fuka-če proti nesmyslným nařízením stranických „se-kyrářů“. Jiří Vysloužil – jako každá růže s trny – vzbuzoval a vzbuzuje různé reakce, za všech-ny přátele i nepřátele lze citovat smírčí slova Ru-

dolfa Pečmana: „…hněvy zlé doby jsou ty tam, radujme se…“

Hukvaldské setkání zastihlo J. Vysloužila v pl-né fyzické (o „běhu pro kravatu“ se bude zřejmě ještě dlouho mluvit) i duševní síle. Seminář K tra-dicím a perspektivám brněnské muzikologie konaný 27. 5. v sále „Janáčkovy“ restaurace Pod hradem však nebyl demonstrativní adorací oslavence. Pod vedením Mikuláše Beka promluvil Jiří Zahrádka o vydávání děl Leoše Janáčka, Lubomír Spurný shrnul dějiny hábovského bádání, Petr Macek nastínil stav české hudební lexikografie a R. Peč-man se věnoval mezinárodním stykům brněnské muzikologie. Jubilant se sebekriticky zamyslel nad svým janáčkovským a hábovským výzkumem a ja-ko Evropan varoval před krátkozrakým regionál-ním moravanstvím. !

Jubileum a hukvaldský seminář

31

S T R Á N K Y O M L A D Ý C H

! Z L Í N , D Ů M U M Ě N Í

Talentinum:

Radim Bačuvčík

V posledních dubnových a prvních má-jových dnech hostil Zlín a několik měst v jeho okolí sedmnáctý ročník meziná-

rodního festivalu mladých koncertních uměl-ců Talentinum. Nesoutěžní festival má ve Zlíně dlouhou tradici a jako bienále se koná již od roku 1972. Možnosti představit se spolu se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů koncertnímu publiku dostala v minulosti celá řada dnes zná-mých a uznávaných umělců: Igor Ardašev, Václav Hudeček, Bohuslav Matoušek, Stanislav Macura, Leoš Svárovský a mnozí další.

Letos se Talentinum rozprostřelo téměř do celých dvou týdnů, během kterých se ve festiva-lových městech uskutečnilo celkem deset kon-certů. V rámci projektu Česká hudba 2004 byla větší část letošního Talentina zasvěcena jubileu Antonína Dvořáka: na každém z koncertů zazně-lo alespoň jedno Dvořákovo dílo.

Pořadatel Talentina, zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů, se tradičně snaží využít přehlídky mladých umělců k tomu, aby do kon-certních síní přilákala také mladé publikum. Z desítky koncertů se jich hned šest konalo v do-poledních hodinách tak, aby je mohli navštívit žáci a studenti základních a středních škol. Vět-ší zájem mladých lidí bylo nicméně možno za-znamenat i na večerních koncertech. Třebaže se program dopoledních a večerních koncertů čás-tečně prolínal, koncertní sály ve všech festivalo-vých městech byly při dopoledních i večerních programech prakticky zaplněny.

Asi největším lákadlem festivalového dění byl zlínský orchestrální galakoncert (4. 5., Dům umě-ní), na kterém se představili čtrnáctiletý klavírista Richard Reiprich v Mozartově klavírním koncertu č. 12 A dur a o tři roky starší kroměřížský houslis-ta Adam Novák ve Dvořákově houslovém koncertu a moll. První z obou jmenovaných předvedl spolu s Filharmonií B. Martinů řízenou šestadvacetiletým německým dirigentem Felixem Woltersem velmi precizní techniku a obrovský zápal pro hru, který byl sice místy zdrojem drobných rytmických kolizí s orchestrem, avšak vysloužil si mohutné ovace od publika, které si od něj dokonce vyžádalo přídavek. Festivalové koncerty přinesly také zajímavou mož-nost srovnávat Dvořákův koncert a moll v pojetí sedmnáctiletého Adama Nováka a o více než deset let staršího Václava Dvořáka, který se ve zlínském Domě umění představil 6. května (a potom ještě 5. a 7. 5. v Domech kultury ve Vsetíně a Šumperku).

Hudba mladých interpretů pro mladé posluchače

Třebaže Dvořákovo pojetí bylo o něco procítěnější a barvitější, Novák v každém případě prokázal ob-rovský talent a cit pro náladu skladby a naznačil mety, ke kterým by již brzy mohl dospět.

V každém z festivalových měst se konal jeden večerní orchestrální koncert: v Bystřici pod Ho-stýnem se představili Miroslav Ambroš (1987) v Mozartově houslovém koncertu č. 3 G dur, Vero-nika Böhmová (1985) ve Dvořákově klavírním koncertu g moll, mezzosopranistka Jarmila Kosi-nová (1982) v jeho Biblických písních a jako diri-gent Marko Ivanovič (1975). Ve Vsetíně spolu se zlínskou filharmonií řízenou Markem Štrynclem (1974) vystoupili Kristýna Waldová (1992) v Mo-zartově klavírním koncertu č. 7 G dur, Matěj Ko-zub (1975) ve Weberově Concertinu pro klarinet Es dur a Václav Dvořák ve vzpomínaném Dvořákově houslovém koncertu a moll. Ten vystoupil také na závěrečném koncertě festivalu v Šumperku.

Zbylé dopolední koncerty byly až na koncert v Uherském Hradišti, kde 3. 5. v Klubu kultury

vystoupili se stejným programem jako ve Zlíně Richard Reiprich a Adam Novák, komorní. Kro-mě zmíněných umělců na nich publikum nejvíce zaujali klavírista Ladislav Doležel (1984), praž-ské komorní kvarteto Thuri Ensemble a brati-slavské smyčcové Albrechtovo kvarteto.

Jestliže si pořadatelé Talentina v Roce české hudby dali za cíl přiblížit vážnou hudbu v podá-ní mladých koncertních umělců mladému pub-liku, minimálně ve Zlíně a okolí se jim to poda-řilo. Koncertní sály při dopoledních a do jisté míry i při večerních koncertech byly zaplněny mladými lidmi, kteří byli, soudě podle jejich sou-středěných tváří, děním na pódiu velmi zaujati. Jestliže vážná hudba hledá cesty, jak sama sebe přiblížit další generaci posluchačů, zlínské Ta-lentinum ukazuje jednu z možných cest: před-stavit studentům hudbu v podání jejich vrstevní-ků a ukázat jim tak, že vážná hudba není jenom záležitostí jejich rodičů a prarodičů, ale také jich samotných. !

Foto

arc

hív

Adam Novák se představil na závěrečném koncertě ve zlínském Domě umění

32

Bělohlávkovo festivalové provedení Dvořá-kova oratoria Svatá Ludmila se právem do-

čkalo uznání nejen od bouřlivě aplaudujícího publika ve Smetanově síni (15. a 16. 5. 2004), ale i od kritiků v denních listech. Neshodli se jen v hodnocení sólistických výkonů: zatímco MF DNES pochválila Evu Urbanovou, Bernar-du Finkovou, Petera Mikuláše, Aleše Brisceina i slovenského tenoristu Stanislava Matise (…jeho zvučný lahodný zpěv se poslouchal stejně příjemně jako celé strhující provedení…“) a Prá-vo psalo o skvělém sólistickém kádru: „…Přesto, že jejich party jsou mimořádně obtížné (obsa-hují časté velké intervalové skoky), zvládli vše na jedničku…“, autora recenze v Lidových no-vinách uspokojily jen obě dámy a Peter (nikoli Petr, jak psáno!) Mikuláš; Aleš Briscein podle něho „zatím není schopen být bez uzardění rovnoprávným členem skupiny sólistů se svě-tovým renomé“ a „Stanislav Matis … se snažil tak moc, aby jeho otevřený, zvučný hlas byl nepřeslechnutelný, že působil jako slon v por-celánu.“ Nejpřísnějším kritikem se ale ukázal být pán, který seděl 16. května v řadě vedle mne a svěřil mi své nezlomně pevné přesvěd-čení, že Eva Urbanová podle něj zcela přišla o hlas, když tak prudce zhubla… Je-li hlas lidu hlasem božím, pak ovšem paní Urbanová po-hřbila své umění dietou. Ještě štěstí, že zpívala tak dobře, jinak by snad musela noc co noc „bí-lit ledničku“ až do té doby, než se jí kilogramy i hlas zase vrátí…

Při druhém provedení Dvořákova oratoria by-ly obě ostře sledované lóže, prezidentská i pri-

mátorská, prázdné. Po přestávce se však v pra-vé lóži usídlil posluchač, jehož jsem nedokázal identifikovat. S jistotou ale mohu říci, že to nebyl ani primátor Bém, ani prezident Klaus, ba ani nikdo ze známých VIP (velmi důležitých osob-ností). Pán poslouchal soustředěně, ale dobrou půlhodinu před koncem koncertu se tiše zvedl a po anglicku zmizel. Záhadou zůstala nejen jeho identita, ale i důvod, proč v lóži pobýval: pokud se dobře pamatuji, obě lóže ve Smetanově síni se vždycky velmi pečlivě zamykaly, aby se do nich nedostal nikdo nepovolaný. Ale třeba tam ten pán plnil nějaký významný úkol…

Pražský filharmonický sbor, který se tak významnou měrou podílel na úspěchu Bě-

StřípníkPetara Zapletala Jiří Kopecký

Možnost zahrát si s Komorní filharmo-nií Pardubice dostávají každoročně ti nejlepší žáci pardubické konzervato-

ře, a soudím-li podle letošních výkonů (26. 5., Sukova síň), míří na pražskou HAMU dobře za-žehnuté „hvězdy“.

Helena Mochanová zahrála první dvě věty z Koncertu č. 1 G dur pro flétnu a orchestr Wolfgan-ga Amadea Mozarta se vzdušnými a hravými tryl-ky i pasážemi, hladký tón však rušil permanent-ní jemný hvízdot. Z jejího absolventského – již-ně odlehčeného a temperamentního – koncertu (29. 4., hudební sál magistrátu) jsem si odnesl příjemnější dojem než z „hlídaného“ Mozarta. Kdybych byl violoncellistou, pukal bych závis-tí! Janu Žaludovi to hraje samo – bez obvyklé trpitelské mimiky, bez funění. Kdyby měl tento enfant terrible čtyři ruce, zvládl by bez problé-mů i oddirigovat jednovětý Koncert, op. 33 Ca-milla Saint-Saënse místo zdánlivě flegmatického

Romana Válka. Žaludovi se podařilo exhibovat bez známek trapného exhibicionismu – umělec-ký paradox! Suverénní a přemýšlející Vlastimil Jurčík uzavřel večer první větou prvního klavír-ního koncertu Johannesa Brahmse. Vídeňskému klasickému romantikovi svědčí ušlechtilá vol-ná hra. Budoucnost ukáže, jestli se Jurčík naučí „mluvit sprostě“ a se zvířeckou hrubostí podá např. Bartókovo Allegro barbaro.

S filharmoniky si „pochopitelně“ zahrála i studentka pátého ročníku, neoddiskutova-telný talent Iva Kramperová. Houslistka měla jistě i lepší chvíle než v posledních dvou vě-tách druhého houslového koncertu Henryka Wi-eniawského, ale tak dobrá interpretka není ani schopna zahrát úplně špatně. Kramperová, Ža-lud a Jurčík navíc vystupují v triu, podobně jako H. Mochanová je členkou dechového kvinteta. Koncertní dráhy obou mladých těles nebudou mít – zdá se – krátkého trvání. Pardubická kon-zervatoř má být po pětadvaceti letech své exis-tence na co hrdá. !

S T R Á N K Y O M L A D Ý C H

Jiří Kopecký

Šestý abonentní koncert Státní filharmonie Brno představil 18. 5. v rámci komorního cyklu tři vítěze filharmonických přehrá-

vek. Nejmladší účinkující se stala Alena Řeháko-vá (1987, brněnská konzervatoř), zahrála Bala-du a polonézu, op. 38 Henri Vieuxtempse a Cikána Maurice Ravela. Tato houslistka přirozeně cítí tempo, má však ještě technické rezervy a me-zery v intonaci. Zatím její interpretaci drží po-hromadě skladba, o jejím vlastním vkladu nelze hovořit. Sólová místa postrádala náboj, klidné části jednoduše odehrála, snad je její expresívní forte příslibem do budoucna. Klavírní doprovod obstaral Jan Kovář, a i když měl plné ruce práce s Ravelovou fakturou, byl to on, kdo dával znějí-cím tónům smysl a tvar.

Sólistka brněnské zpěvohry Magda Vítko-vá (1974) je už víceméně zralou uměleckou osobností. S klavíristkou Martou Vaškovou, která si přes svůj jemný úhoz a na úkor zřetel-nosti libovala v zamlžujícím pedálu, přednes-la tři písně z cyklu Ej, srdénko moje Klementa Slavického a První touhy, op. 1 Jaraslava Křičky.

Vítková vládne plným a ostrým sopránem, tro-chu neznělým v nižších polohách. Výborně se zhostila Slavického dialogické čtvrté písně, z ro-zevlátých Křičkových písní sršela sladkobolná nálada secesní doby. Je škoda, že Vítková pre-ferovala snadné otevřené samohlásky, jedno nesrozumitelné slovo však může narušit celý kontext výpovědi…

To nejlepší na konec! Klarinetistka Milena Pelikánová (1982, pražská AMU) vyplnila střed-ní část koncertu s nejlepším klavírním doprovo-dem Dany Drápelové; zde konečně byly slyšet plynoucí pianissimové figurace i těžké akordy v maximální síle. Pelikánová na sebe nestrháva-la pozornost díky vyspělé technice, ale zkrátka tím, že na pódiu něco „až hmatatelně“ vytvářela, prožívala. V Malé suitě Josefa Páleníčka nezanika-ly tiché či hluboké tóny v klavírní smršti, vysoké tóny měly svoji typicky klarinetovou nepříjem-nou barvu. V sólové Jiné geometrii Petera Grahama Pelikánová „malovala“ zvukem v minimalistické meditaci. V Sonátě Miloslava Ištvana se už proje-vila únava, ale přes mezzopianovou dynamiku interpretka předvedla kulatý tón bez dechových problémů. !

! B R N O , B E S E D N Í D Ů M

Milena Pelikánová zvítězila mezi vítězi

! P A R D U B I C E , D Ů M H U D B Y

Absolventi vyrážejí do světa

33

lohlávkova provedení Svaté Ludmily, se svého úkolu zhostil znamenitě. Přece se ale při po-hledu k varhanní empoře nedalo přehlédnout, že ve Veselkově Českém pěveckém sboru bývalo pěvců nejméně o třetinu víc. O to upřímnější je ale chvála, kterou si Jaroslavem Brychem vedený PFS zasloužil.

Nemám nic proti textu, který o Antonínu Dvořákovi zveřejnila Marta Švagrová

(Lidové noviny 22. 4. 04). Zato forma člán-ku vyvolává otazník: „Jít si povídat o Anto-nínu Dvořákovi se spisovatelem a scénáristou Zdeňkem Mahlerem znamená být přítomen strhujícímu vyprávění nabitému fakty, zají-mavostmi, podrobnostmi ze života i anekdo-tami…“, píše autorka v úvodu. Pak ale ná-sleduje text, z něhož nelze rozeznat, co říká Mahler a co Švagrová: jeho plynulý proud je totiž rozčleněn výhradně tučně sázenými me-zititulky. Neměli bychom si, paní kolegyně, ujasnit žánr, aby mohli čtenáři rozeznat roz-hovor od vyprávění? I poněkud násilně znějící titulek (Jak to, že nepadnete na kolena?) by pak možná byl jasnější. Údajně jde o přímý citát Dvořákova výroku, který prý pronesl, když hrál „klukům v Americe“ Beethoveno-vu sonátu. Ale tvrdí to pan Mahler nebo pa-ní Švagrová? A odkud ten výrok znají? Lze ho doložit jako autentický?

K nejtěžším povinnostem patří úkol sdělit publiku v plném sále, že koncert, balet-

ní či operní představení nebo činoherní insce-nace se právě dnes z vážných důvodů nemůže konat. Párkrát jsem to zažil, a vždycky jsem litoval, že nemám tu moc uzdravit onemoc-nělého dirigenta, pěvce či instrumentalistu. Jakpak se asi cítil principál Divadla bez zá-bradlí Karel Heřmánek, když musel 18. květ-na zrušit představení Gogolovy hry Hráči? Důvod byl přitom opravdu kuriózní: Oldřich Kaiser byl tak opilý, že „uspořádal“ na jeviš-ti jakousi soukromou show, jež s Gogolovou hrou neměla nic společného… (Pár dní poté po kolapsu prohlásil, že v tomto divadle už hrát nebude.)

Vedení Obecního domu připravilo k festi-valu Pražské jaro krásnou expozici z ma-

teriálů, jež se vztahují k duchovní tvorbě An-tonína Dvořáka. Kromě autografů, jejichž re-novace byla pracná a zdlouhavá, jsou tu nejen notová vydání Dvořákových skladeb, ale také klavírní výtahy děl jiných autorů: Dvořák zřej-mě dobře znal díla svých předchůdců i vrstev-níků. O přestávkách festivalových večerů byla výstavka přístupná návštěvníkům koncertů; zájem byl veliký.

! L I P N Í K N A D B E Č V O U , Z U Š

Klavíry na Dvořákově Lipníku

S T R Á N K Y O M L A D Ý C H

Věra Lejsková

Květnové akce, pořádané každoročně v Lipníku nad Bečvou pod názvem Dvořákův Lipník, byly letos opět obo-

haceny o soutěž pro klavírní dua. Již podruhé ji vypisují ZUŠ Ant. Dvořáka a Středisko vol-ného času v Lipníku – poprvé před třemi lety byla pouze pro Moravu, letos pro celou ČR; přesto 27 přihlášených dvojic z 15 ZUŠ a jed-noho gymnázia bylo opět z Moravy a Slezska. Agilní pořadatelé rozvrhli soutěž do tří dnů – 6. až 8. května – v jejím rámci se uskuteč-nil i koncert klavírního dua Renaty a Milana Bialasových z Brna, a pro zájemce byl zor-ganizován i výlet na nedaleký, velmi atrak-tivní hrad Helfštýn. Soutěž se konala v sále ZUŠ a po celou dobu trvání byla sledována velkým počtem posluchačů, mezi nimiž bylo i hodně pedagogů. U všech soutěžících byla viditelná radost ze společného muzicírování, zodpovědnost, s jakou k výkonu přistupova-li – ať již to byli ti nejmladší, do 12 let, či obě starší kategorie, do 15 a do 19 let – snaha naslouchat si navzájem a dokázat se srovnat i po stránce úhozové. Převážná většina hra-ných skladeb byla českých – jak také jinak v Roce české hudby! – navíc v 1. kategorii byl

povinný Janáček, v dalších dvou Antonín Dvo-řák, z našich současných autorů byl nejčastě-ji hrán Vlastimil Lejsek; ze světové literatury jsme slyšeli J. CH. Bacha, W. A. Mozarta, L. van Beethovena, Fr. Schuberta aj. Co trochu opticky při soutěži vadilo, bylo vynořování se obrace-čů ze zákulisí, ač v podmínkách soutěže bylo vysloveně uvedeno, že si hráči musí obracet sami. Na závěrečném koncertu vítězů to pak už všichni dodrželi, a jak bylo vidět, dokázali to bez problémů! Také není zrovna vhodné, stěhují-li se hráči mezi jednotlivými skladba-mi od sekundu k primu, a co mě vždy zvlášť udivuje, jsou neuvěřitelné „kilometry“ not poskládané vynalézavým způsobem – Sim-rock by se divil!

Atmosféra soutěže byla velmi příjemná, po-rotu nikdo neatakoval (předsedou byl Vlasti-mil Lejsek, členy Svatava Střelcová, Dana Ze-inerová, Petr Hanousek a Vít Gregor), i když přirozeně ne všichni si odváželi přímo ceny, ale to už tak na soutěžích bývá. Jelikož soutěž byla mimo jiné dotována Nadacemi, byly udě-leny i ceny za provedení skladeb L. Janáčka, Ant. Dvořáka a soudobé české skladby; a také se hrajícím dostalo čestných uznání, a velkého množství věcných darů, takže spokojeni mohli být všichni. Ceny pak byly uděleny takto:

I. kategorie:1. místo Bára Handzušová – Lucie Pokorná, Soukr. ZUŠ Havl. Brod, ped. Blanka Skálová2. místo Gabriela Sobková – Hana Kubíková, ZUŠ A. Dvořáka Lipník n/B., ped. Leona Zezulová3. místo Kristýna Janošová – Romana Ježová, ZUŠ Harmonie Zlín, ped. Jana Butková

II. kategorie:1. místo Petra Hrdinová – Johana Nováková, ZUŠ Šumperk, ped. Pavel Hrdina a Irina Švédová1. místo Veronika Foltýnová – Adam Farana , ZUŠ B. Smetany Karviná, ped. Mizerov, ped. Halina Heinzová2. místo Michaela Bahúlová – Irena Ryšánková, ZUŠ Uničiv, ped. Mgr. Lucie Kaucká2. místo Veronika Poslušná – Tereza Stejskalová, Soukr. ZUŠ Havl. Brod, ped. Blanka Skálová

III. kategorie:1. místo Ondřej Strouhal – Lucie Šmitková, ZUŠ Klobouky u Brna, ped. Lenka Koudelková a Armine Srepanyan2. místo Kateřina Horáčková – Jana Horáčková, ZUŠ A. Dvořáka, Lipník n/B., ped. Leona Zezulová

A kdy se bude konat příští soutěž? Prý za tři roky… !

34

Jaroslav Someš

Přede dvěma lety přesídlil Mezinárodní te-levizní festival Zlatá Praha ze Žofína do Obecního domu. Změna místa konání

vnesla řadu změn i do průběhu festivalu sa-motného, vesměs ku prospěchu věci. Nové ve-dení vtisklo novou tvář mj. také zahajovacím večerům – jestliže dříve trpěly neujasněností koncepce, jež občas budila i rozpaky, promě-nily se s příchodem do domu, jemuž se říká též Reprezentační, ve skutečně reprezentační slavnostní koncerty.

Bylo tomu tak i letos 8. května, kdy se ve Smetanově síni Obecního Bylo tomu tak i letos 8. května, kdy se ve Smetanově síni Obecního domu představila Pražská komorní filharmo-nie pod taktovkou Michela Swierczewského. V úvodu přednesla Symfonii D dur Jana Václava

Vladimír Říha

Ve dnech 8.–12. května předcházel hu-debnímu festivalu Pražské jaro – tak jak je v posledních letech nepříliš dobrou

tradicí – Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, zaměřený na hudební a taneční progra-my. 41. ročník festivalu přilákal do Obecního domu rekordní počet přihlášených pořadů, kte-rých bylo 129, z nichž soutěžilo 120. Pocháze-ly z 31 zemí a od různých producentů, nejvíce však byly zastoupeny Francie, Německo a Velká Británie. Domácí Česká republika uvedla 10 po-řadů, poprvé byl zastoupen i Nový Zéland.

Jako každoročně byly pořady rozdělené do čtyř kategorií – zcela převážily dokumen-ty s 69 programy, zbytek bylo 27 hudebních programů pro televizi, 18 live záznamů hu-

Na zahájení Zlaté PrahyHugo Voříška – skladatele, který, jak se zdá, si za-číná získávat stále větší pozornost. Jeho symfo-nie tentokrát zazněla v Praze dokonce dva dny po sobě – o den dříve ji v Rudolfinu provedl s Českou filharmonií sir John Eliot Gardiner, takže účastníci obou koncertů měli možnost srovnání. Voříškova tvorba bývá většinou stavě-na na pomezí klasicismu a romantismu, a právě Symfonie D dur je považována za nejprůkazněj-ší doklad tohoto přechodu. Swierczewski onen přechod zjevně chápe velmi dramaticky, téměř jako svár. Vnáší do díla velkou dávku vzrušení, čímž podtrhuje jeho působivost.

Českou soudobou hudbu zastupovalo v pro-gramu Concerto grosso III Zdeňka Lukáše. Poměr-ně známá kompozice upoutává nejen barev-ností hudebního výrazu, ale také hravostí for-my. Posluchač s požitkem sleduje, jak si z vůle skladatelovy mezi sebou téma předávají primis-té šestičlenného concertina každý zvlášť anebo všichni dohromady s doprovodným komorním orchestrem. Na závěr večera zazněl Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll se sólistou Pavlem Šporclem. Šlo o vyvrcholení v nejlep-ším slova smyslu. Před časem Šporcl tuto sklad-bu natočil s Českou filharmonií a s dirigentem Vladimirem Ashkenazym. Ze srovnání s nahráv-kou se zdá, že jeho podání od té doby vyzrálo a prohloubilo se zejména po výrazové stránce. Lyrické pasáže koncertu nabyly na ještě větší zpěvnosti a vroucnosti, a naopak 3. věta, Alleg-

ro giocoso ma non troppo, vyzněla tak „gioco-so“, tedy žertovně, jak zřídakdy (jistě i proto, že Šporcl patří k umělcům, u nichž přímý kontakt s publikem hraje podstatnou roli).

Důstojný průběh celého večera dal zapo-menout na lehce nedůstojný průběh začátku koncertu: Orchestr nastoupí na pódium, Sme-tanova síň ztichne, zazní slavnostní festivalo-vé fanfáry a pak nastane rozpačitá pauza. Pu-blikum neví, co se děje, na co se čeká, rozhlíží se a pokašlává. Nikdo nemůže tušit, že kdesi v koutě na balkóně tiše do kamery hovoří te-levizní hlasatelka. Konečně se na pódiu objeví ředitel festivalu Tomáš Šimerda s krátkým za-hajovacím proslovem. Domluví, odejde, a zase nic. Orchestr sedí ukázněně dál, publikum ta-ké, a jen na balkóně v ústraní se odbývá další televizní vstup. V takové chvíli je každá vteřina věčností, takže trvá nekonečně dlouho, než na-stoupí dirigent. Že se ničím nedá umrtvit ná-lada obecenstva účinněji, než právě tímhle, je samozřejmé. I kdyby byl koncert snímán v pří-mém přenosu, bylo by jistě vhodnější vítat pu-blikum v sále i diváky u televizorů najednou a otevřeně, tedy rovnou z koncertního pódia. V tomto případě však byl pořizován záznam (pravda vysílaný Českou televizí ještě téhož večera), takže jistě nebyl problém potřebný hlasatelský úvod předtočit, aby slavnostnost chvíle nenarušovalo zdání organizačního ne-dopatření. !

Na MTF Zlatá Praha převážily dokumentydebních a tanečních pořadů a 15 pořadů pře-pracovaných pro TV. Hodnotily je dvě poroty – hlavní vedená Angličanem Ross MacGib-bonem a studentská s dalším Angličanem Sa-mem Jacksonem. Hned další den po zahajo-vacím koncertě Pražské komorní filharmo-nie s Michelem Swierczewskim (Pavel Šporcl hrál sólo ve Dvořákově houslovém koncer-tu) se rozproudily festivalové akce: promítá-ní v televizních boxech, setkání a workshopy (Setkání s Východem, Mezinárodní hudební centrum IMZ, DVD a nové formáty, Kulturní kanály, Nové technologie aj.). Veřejnosti byla hlavně určená večerní promítání včetně části Berliozovy opery Trójané, po nichž většinou následovaly diskuse, na kterých ředitel festi-valu Tomáš Šimerda uvítal postupně čestné hosty letošního ročníku – choreografa Jiřího

Kyliána a izraelského houslistu Ivry Gitlise, s nímž do Prahy zavítal i režisér dokumentu Tony Palmer.

Beseda s Jiřím Kyliánem, spojená s promí-táním některých jeho choreografií pro Neder-lands Dans Theater, přilákala největší množství zájemců. Kylián s vtipem odpovídal na dotazy a mj. se přiznal, že nikdy dobře netancoval. „Di-vím se,“ pokračoval, „že mne Cranko ve Stuttgar-tu udělal sólovým tanečníkem. Brzy jsem však po-chopil, že tam žádné štěstí neudělám, a tak jsem se začal zajímat o choreografii a Cranko se mi dost věnoval. Později mne osud zavedl do holandského Haagu, kde jsem začal pracovat s Nederlands Dans Theater.“ Spojení s hudbou je pro jeho život roz-hodující. „Začal jsem nejdříve s choreografiemi na klasickou hudbu a až v posledních letech spolupra-cuji s hudebníky, kteří píší hudbu již na mou hoto-

T E L E V I Z E

35

T E L E V I Z E

vou choreografii, nebo pracujeme společně.“ O své slavné choreografii Janáčkovy Sinfonietty vyprá-věl: „Janáčkovu hudbu jsem miloval ještě předtím, než se objevila možnost něco podle ní dělat. Zejmé-na Sinfoniettu jsem hrál každému, kdo ke mne přišel a neznal ji. Když jsem dostal nabídku ji pro NDT dělat, byl jsem štěstím bez sebe. Problém byl jen, že jsme měli málo času pro uvedení na festiva-lu v americkém Charlestonu. Nakonec jsme to ale stihli a na to, co se pak dělo v sále, nikdy nezapo-menu – lidé šíleli, stáli na židličkách, ovace byly neskutečné. Věděl jsem, že jsem vyhrál.“

Na rozdíl od Kyliána izraelský houslista Iv-ry Gitlis není u nás příliš znám. Anglický reži-sér Tony Palmer, autor mnoha ceněných tele-vizních hudebních portrétů, přivezl do Prahy svůj nový film Ivry Gitlis and The Great Traditi-on, kde ukazuje Gitlise při koncertech a setká-ních s lidmi. O natáčení vyprávěl: „Jezdili jsme s ním v jednom obzvláště hektickém roce po svě-tě – od Berlína po Tokio. Zúčastnili jsme se jeho festivalu v Cassis, mistrovských kurzů v Německu a doprovázeli jsme ho na jeho cestě jako Vyslance dobré vůle UNESCO, účastnili jsme se i zkoušek s Martou Argerich a Mischou Maiskym.“ Gitlis i v Praze projevil svůj neuvěřitelný tempera-ment, ve svých 83 letech místo odpočinku hra-je a cestuje po světě a využívá svého velkého daru působit na lidi, lehce se s nimi seznámit – ať je to v Africe či na pražském festivalu.

Příkladem mimořádného televizního oper-ního projektu bylo natočení inscenace opery Hectora Berlioze Trojané. Ta byla uvedena pa-řížským divadlem Châtelet v říjnu 2003 v rám-ci berliozovské sezony a poté v mezinárodní koprodukci zachycena i pro televizi (Francie, Velká Británie, Japonsko, Finsko). Televizní režii měl Peter Maniura, divadelní Yannis Kokkos, dirigentem byl Sir John Eliot Gardiner – řídil „svůj“ Orchestre Révolutionaire et Roman-tique, v hlavních rolích zpívali Susan Graha-mová, A. C. Antonacciová, Gregory Kunde a Ludovic Térier. Jelikož celá opera trvá téměř pět hodin, byla promítnuta jen první část Do-bytí Troje, tj. dvě dějství. Zřídkakdy inscenova-ná opera o trojské válce byla velkým zážitkem a věřme, že ji uvidíme někdy i v programu Čes-ké televize.

Podobných děl bylo na MTF Zlatá Praha hodně, a tak porota měla těžkou úlohu. Nako-nec si palmu vítězství odneslo Švýcarsko, TSI te-levize snímkem Jiný svět na hudbu A. Schönber-ga, další ceny tzv. České křišťály v jednotlivých kategoriích získaly Francie snímkem La Travi-ata (kat. live záznamů), Nizozemí snímkem El-liot Carter – Labyrint paměti (kateg. dokumen-tů) o americkém skladateli, Kanada tanečním snímkem Amelie (kat. adaptovaných děl pro TV) a Velká Británie snímkem Příhody lišky Bystrouš-

ky (kat. pořadů pro TV), což je animovaná verze známé opery. Studentskou cenu získal zmíněný nizozemský film o Elliotu Carterovi.

Tři Čestná uznání obdržely Rakousko za Imagine Imagine o slavné Lennonově písni, Ně-mecko za Furtwänglerovu lásku (o legendárním dirigentovi) a za Svěcení jara, verzi Stravinské-ho díla. Byly uděleny i nesoutěžní ceny, z nichž jednu tzv. Harmony Foundation získala šéfdra-maturgyně brněnského studia ČT Marie Ku-čerová.

Předseda poroty MacGibbon při vyhlašo-vání cen konstatoval: „Rostoucí převaha doku-mentárních snímků na festivalu vnucuje otázku, zda nemáme zavést nový systém cen, protože jed-na pro dokumenty je příliš málo.“ A hudebním publicistům a možná i dalším návštěvníkům by určitě prospělo posunutí termínu o něko-lik dní dříve, protože návaznost na Pražské jaro značně omezuje možnost informování o Zlaté Praze, a stává se tak kontraproduk-tivní. !

Ivry Gitlis před obrazem Jana Kubelíka s houslemi, které kdysi tomuto slovutnému Mistrovi patřily.

Foto

arc

hív

36

T E L E V I Z E

Jan Smaczny

V anda, první velká opera Antonína Dvořáka, je snad nejhanebněji zanedbávanou ope-rou ze skladatelových raných jevištních děl.

Vznikla v roce 1875; její premiéra o rok později pře-kročila umělecké možnosti Prozatímního divadla v Praze a těch několik dalších repríz bylo uváděno ve výrazně zkomolené podobě. Konečný hřebík do rakve znamenal pro eventuální další uvádění Vandy velký úspěch Dvořákovy druhé velké opery, Dimitrije. I když Dimitrij měl mnohem lepší libre-to, partitura Vandy je lyričtější s řadou vysoce pů-sobivých dramatických pasáží. Současná inscenace v Národním divadle (premiéra 9. 5. 2004), první od roku 1929, se uskutečnila v rámci oslav 100. výročí Dvořákovy smrti a byla zároveň součástí osvícené politiky nového ředitele Národního divadla Danie-la Dvořáka v uvádění zapomenutých děl z prvního období české národní opery.

Bohužel tento konkrétní případ oživení opo-míjeného díla se ukázal být daleko více zklamá-ním, než osvíceným počinem. Scéna Daniela Dvo-řáka byla účelná, nicméně točna uprostřed jeviště zesílila statické prvky režie Vladimíra Darjanina a spoře vyjádřený vzájemný vztah klíčových po-stav i absence zrcadlení vášnivých aspektů této pozoruhodné partitury připomínal ve výsledku spíše oratorium na kolečkových bruslích. Naopak kladem bylo finále 2. aktu s jeho nádherně rozvi-nutými harmoniemi a řada velmi působivých míst v 5. aktu. V kontrastu k těmto dokonalým místům však stály některé katastrofálně volené škrty. Ob-

sáhlé finále 1. aktu bylo nejen chybně uprave-no, ale ještě větším omylem bylo vynechání postavy německého hlasatele, což připravi-lo árii Vandy o velkolepý vrchol a donutilo ji k trapně prudkému odchodu. Hloupé bylo ve 4. aktu zrušení důležité části bitvy a trium-fálního pochodu, který je velkolepou poctou Gounodovu Faustovi.

Řada pěveckých výkonů byla velmi dob-rých. Olga Romankova v titulní roli vypadala dobře a stejně dobře i zpívala, přes omezené dynamické rozpětí. Valentin Prolat obdařil Slavoje zvučným hlasem a skvělou baladu v 1. aktu zazpíval s patřičným citem. Ztvárnění padoušské role Rodericha Ivanem Kusnje-rem bylo působivé a Yvona Škvárová zpí-vala zlověstnou čarodějnici Homenu sonor-ním hlasem. Interpretace dirigenta Gerda Albrechta, který partituru zná do nejhlub-ších detailů, byla přímočará a přesvědčivá, i když nemohla zakrýt hrubé rozpory způ-sobené škrty.

Přes všechny nedostatky libreta ve stavbě i veršování je v Dvořákově hudbě dostatek zá-řivých míst, aby přesvědčily o životaschopnos-ti této opery, nicméně provedení v Národním divadle přineslo rozhodně jen částečný záži-tek. Daniel Dvořák má schopnost být jedním z velkých ředitelů Národního divadla, ale jest-liže se má v případě zásadně důležitých oživení dnes už neznámých děl, jako je právě Vanda, vy-varovat obžaloby z takových počinů, pak za nimi musí ředitelství stát celým srdcem. !

Josef Herman

Jak známo, Kouzelnou f létnu napsal Wolf-gang Amadeus Mozart pro předměstské ví-deňské divadlo v duchu tehdejší lidové di-vadelní zábavy, ovšem zároveň do ní vložil

vážné poselství. Zatím jsem neviděl inscena-ci, která by dokázala přirozeně propojit onu lidovou notu se vznešenými filozofickými pa-sážemi.

Poslední liberecké nastudování režiséra Ro-mana Meluzína jde u nás obvyklou cestou sty-lizovaného tvaru, z něhož stejně obvykle vyču-huje ostře komická postava Papagena. Melu-zín také důsledně vyprázdnil scénu, ponechal pouze dvojici různě sestavitelných schodišť

! P R A H A , N Á R O D N Í D I V A D L O

Vanda v Národním divadle po pětasedmdesáti letech

Antonín Dvořák: Vanda. Dirigent: Gerd Albrecht, režie: Vladimír Darjanin, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: L´ud-mila Várossová, choreografie: Pavel Ďumbala. Národní divadlo v Praze, premiéra 9. 5. 2004. Autor recenze je britský muzikolog a kritik.

Oleg Korotkov (Pohanský velekněz) a Olga Romanko (Vanda)

Foto

Fra

ntiš

ek O

rtm

ann

! L I B E R E C , D I V A D L O F . X . Š A L D Y

Lepší podívání než poslouchánía různá pozadí scény, z nichž nejvýraznější byla bonsai jako odkaz na orientální svět coby možná konotace filozofické roviny příběhu Ta-mina. Sympatická, i když možná málo důsled-ná však byla Meluzínova snaha o jemné gagy nejen v akcích, ale také ve slovech šikovného překladu Václava Maidla, zpěvní texty zůstaly v německém originále. Správně se režisér po-koušel vylehčit i jednání postav, odezvu však našel jen u Josefa Zedníka jako Monostata (věcného, hodně podobného tomu, kterého Zedník nastudoval s pražskou konzervatoří) a hlavně Nikolaie Nekrasova v roli Papage-na. Ten stíhá premiéry v těsném sledu po celé republice, a přestože pěvecky vesměs dobře, divím se, že mu operní šéfové jeho údernictví

trpí – je to symptom nedobrých poměrů v sou-časném českém operním divadle. Až v Liberci se však Nekrasov pochlubil přirozeným herec-kým talentem, nepřehrává, je mrštný, hybný, navazuje bezprostřední kontakt s publikem a dobromyslnou mimikou kulatého obličeje hlásá do hlediště životní optimismus postavy Papagena. A sice s ruským akcentem, ale zce-la po smyslu a s lidovým nadhledem právě on sází vypointované slovní vtipy. Škoda, že ostatní postavy už spíše jen opakují obvyklé postoje a gesta, zvláště zkoušky Tamina a Pa-miny zůstaly bez sebemenšího režijního či he-reckého nápadu.

Větší problémy jsou však s hudebním na-studováním. Orchestr se sice vystříhal větších

D I V A D L O

37

chyb a dirigent Martin Doubravský vedl pre-miéru ve vhodných svižných tempech, jenže zvláště ve zpěvních partech zůstal výsledný zvuk na hony vzdálen mozartovskému ideá-lu. Spolu se jmenovanými se mu blížila Věra Poláchová coby Pamina, Pavel Vančura, který však nejhlubší tóny partu Sarastra nemá, a Jiří Přibyl. V postavě Tamina střídal Václav Lem-berk uvolněné pasáže s přepínáním hlasu, za-to věcně pronášel mluvené dialogy. Tři dámy byly hodně nesezpívané vinou ostře a nečistě intonující Gabriely Kopperové a neméně ostře a s vibratem zpívající Liany Somičové, Rena-ta Pachmanová part Papageny intonačně ne-zvládla vůbec. Lucie Mlynářová je zřejmě na-dějná Královna noci, ale zatím jí pro roli chybí zkušenosti i síly. Také tři Géniové z dětského sboru Severáček (v programu nejsou uvedeni ani oni, ani jejich postavy!) intonovali nečis- Z inscenace…

Foto

arc

hív

Lenka Hniličková

Kdyby mu někdo tvrdil, že se jeho opera Don Giovanni dočká v loutkovém diva-dle v průběhu 13 po sobě jdoucích let

3000 repríz a cca 600 000 diváků, asi by se hod-ně smál. To slavné datum je 20. 7. 2004, ale osla-va byla kvůli prázdninám v měsíčním předstihu. Vzpomínalo se, že Národnímu divadlu marionet tleskali i diváci ve Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Africe, ve Francii, Německu, Polsku, Norsku, v Řecku. Na Islandu bylo Národní divadlo mari-onet mezi hosty pozvanými panem prezidentem do jeho venkovské rezidence.

Když loutkové divadlo, tak tedy pohádka: Bylo – nebylo, snad bylo – nové Českosloven-sko. Vánoce, od všech hranic se valí turisté lační všeho našeho. Chtějí pivo, ženy, hud-bu! Karlův most, Pražský hrad, české loutky! A Mozart? Legenda stvořila obraz šťastného, Prahu milujícího skladatele. On sám ji přiži-vil operou oper, napsanou právě pro Prahu. A Mozart v Praze roku 1990? Nic. Ticho. Bra-tři Jan a Daniel Dvořákovi ho slyšeli a měli nápad. Našli ideální scénu, jediný původní sál v Praze v originálním stylu art deco– amatér-ské divadélko Říše loutek. Rarita. Od otevře-ní ve 20. letech 20. století. Se tu dodnes hraje loutkové divadlo.

Zjara 1991 začali „bratři intendanti“ obíhat s Donem Giovannim loutkové režiséry. Všichni odřekli. Prý málo času. Ten plynul. Když uply-nul, vrátil se odkudsi Karel Brožek. A nezaváhal! Měl marionety od Anny Cigánové, z bratislav-ské inscenace Dona Juana. V Kladně v divadle

Lampion měl soubor profesionálních loutkářů. Operu znal zpaměti. Když přišel za herci s prací na léto, kývli všichni. A že jich bylo dost, přidal postavu dirigenta Mozarta. Měsíc si loutkáři 24 hodin denně pouštěli do uší hudbu, pokrácenou Jiřím Nekvasilem. Pak přišlo 14 dní večerních

a nočních zkoušek – 10 minut hudby na den. Povedlo se. Premiéra byla na Den dětí.

Už za měsíc se děly věci! Denně narváno, dvě představení, aby se dostalo na všechny zoufalce na ulici. Stá repríza – sto šampaňských! Tisícov-ka – Valdštejnský palác. 2000 – Mozart opět dirigoval Giovanniho ve Stavovském divadle! Následoval tvrdý úder – 13. srpen 2002. Slizce,

dveřmi z Městské knihovny, vtekl do ztemnělého divadla neplatící vandal – voda. Naštěstí zábrany kolem řeky nepustily Vltavu do kanceláře k de-koracím a loutkám. A v únoru 2003 se již v ob-noveném divadle děkovalo všem, kteří pomoh-li. I proto je 3000. repríza v sále Říše loutek. Tak

takhle prosté to bylo. „Hit milénia“, opera Don Giovanni Národního divadla marionet ze Žatec-ké jedna, přečkal nejen rozpad státu, drzé epi-gony na Můstku a Královské cestě i pětisetletou vodu, ale i vstup do nového tisíciletí a do Unie. A že jsou loutky, Mozart i Don Giovanni nesmr-telní, žijí dosud! Tak zlom vaz, lipový Amádee. Na zdraví, loutkáři! !

! P R A H A , Ř Í Š E L O U T E K

Sám Mozart by neuvěřil!

Foto

Jose

f Ptá

ček

Dřevěný Amadeus

tě, což ještě podtrhlo jejich nazvučení.

Liberecké pub-likum by si už zase jednou zasloužilo víc než jen opatrně kulti-vované průměrné in-scenace. !

Wolfgang Amadeus Mo-zart: Kouzelná flétna. Pře-klad mluvené prózy Vác-lav Maidl, dirigent Martin Doubravský, režie Roman Meluzín, sbormistr Mar-tin Veselý, scéna Václav Vohlídal, kostýmy Ivana Brádková, premiéra v Di-vadle F. X. Šaldy v Liberci 21. 5. 2004.

38

Hudba v PrazePRAŽSKÉ JARO, stejně jako celý evrop-ský hudební život, ovlivní v roce 2006 dvoustépadesáté výročí narození W. A. Mozarta. Česká metropole bude veli-kána světové kultury připomínat při-nejmenším díky jeho pražským po-bytům a skutečnosti, že zde dirigoval premiéru Dona Giovanniho. Mozarta nemůže vynechat podle svého ředitele Bělora ani Pražské jaro, ale jako proti-pólem se bude na podobné úrovni za-bývat dílem Dmitrije Šostakoviče. „Mo-zart bude hlavním tématem, ale festival bude mít i další témata,“ prohlásil. Bě-lor podle příprav a plánů už nyní od-haduje, že „mozartovské manévry bu-dou až zničující“ – nejen v Česku, ale zejména v Rakousku. V Mozartově ro-dišti Salcburku chystají mimo jiné uve-dení všech jeho 22 oper a pozadu ne-chce v hudebních aktivitách zůstat ani Vídeň. Pražské jaro chce mimo jiné nad-standardním způsobem spolupracovat s Národním divadlem na co nejatrak-tivnějším provedení Dona Giovanniho. Festivalem ten rok projde i řada dalších mozartovských projektů. Pražské jaro ale bude hledat cesty, jak nebýt v pre-zentaci Mozarta únavné, a bude se za-bývat i jeho současníky, ať už českého původu, nebo v Čechách působícími. Festival podle Bělora požádá také čes-ké a možná i zahraniční autory, aby na-psali pro rok 2006 pro Pražské jaro no-vé skladby.

PĚVECKÝ SBOR Vysoké školy pro evan-gelickou církevní hudbu z bavorského města Bayreuth připomněl (24. 5.) sté ju-bileum úmrtí Antonína Dvořáka, které se letos stalo celosvětově významným pod-nětem pro hudební dramaturgy. Koncert se uskutečnil v katolickém kostele Panny Marie Sněžné. Na programu byla Dvo-řákova Mše D dur a vedle ní varhanní a vokální duchovní díla Bacha, Stanfor-da a Messiaena. Zazněly také improviza-ce mladých varhaníků na moteta, která na témata gregoriánského chorálu na-psal M. Duruflé. Těleso každý rok mi-mo jiné nastuduje a uvede jedno velké oratorní dílo. Za pražským koncertem stojí Mezinárodní společnost Antonína Dvořáka, jejímž předsedou je klavírista Radoslav Kvapil.

ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE uspořádala (27. 5.) Klasické květno-vé gala. V hotelu Crowne Plaza s ní vystoupili dirigent Stanislav Vavřínek a violoncellistka Doris Untch (Mozart, C. Ph. E. Bach, Dvořák, L. Koželuh).

KONCERT K JUBILEU PETRA EBENA uspořádalo (17. 5.) Svatojakubské Au-dite Organum. Komenského Labyrint světa a ráj srdce v Ebenově zpracování přednesli varhanice Irena Chřibková a herec Martin Stropnický.

U PŘÍLEŽITOSTI 89. NAROZENIN skladatele Jana Hanuše uspořádalo v neděli 13. června odpoledne benedik-tinské arciopatství spolu se soubory Coro piccolo & Orchestra piccola pod vedením svého zakladatele a dirigen-ta Marka Valáška v bazilice sv. Marké-ty v Břevnově koncert z Hanušovy du-chovní tvorby. Zazněly zde části z jeho Missy parstoralis, op. 25, Flos florum, op. 118, Tři chvály k Nejsvětější svátos-ti, op. 65, Pater noster a Píseň bratra slunce, op. 100 – to vše pod shrnu-jícím názvem Cantico delle creature. Vřelého úvodního slova se ujal převor kláštera P. Siostrzonek, průvodní slo-vo k jednotlivým skladbám měl sám autor. Početné publikum zahrnulo autora i interprety srdečnými ovace-mi.ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA z Trhanovského náměstí v Hostivaři uspořádala (2. 5.) hudební odpoled-ne ve Valdštejnské zahradě. Vedle pě-veckých sborů školy, Hostivařského komorního orchestru (loňského lau-reáta celostátní soutěže komorních or-chestrů Concerto Bohemia) a dechové-ho orchestru Junior vystoupilo Saxofo-nové kvarteto Bohemia.

Hudba v ČecháchCHOPINŮV FESTIVAL v Mariánských Lázních se bude letos konat (21.–28. 8.) popětačtyřicáté. Vystoupit mají mimo jiné americký pianista Adam Wodnicki, britský klavírista Ian Fountain a Martin Kasík, dále Japonka Yurie Miura, Švý-car Olivier Cave a původem estonská klavíristka Diana Yofe, která nyní žije v Německu. Během festivalu se v Ma-riánských Lázních sejde (27. 8.) také výbor Mezinárodní federace Chopino-vých společností. Předseda pořádající Společnosti Fryderyka Chopina a pre-zident festivalu Ivan Klánský je v me-

zinárodní organizaci místopředsedou. Klánský tvrdí, že zájem o festival v Ma-riánských Lázních rok od roku roste. Počtem koncertů je jedním z největ-ších chopinovských festivalů na světě. Největší akce k Chopinově poctě – tří-týdenní – se pořádá v polských Dušni-kách.

CEMBALISTKA ZUZANA RUŽIČKO-VÁ zahájila (30. 5.) vystoupením v Plzni (J. S. Bach) šestidílný cyklus koncertů Hudba v synagogách Plzeňského kra-je. V dalších programech hrají někteří členové České filharmonie, ale i další interpreti. Koncerty se konají v Kasejo-vicích na jižním Plzeňsku, v Radnicích na Rokycansku, v Kdyni na Domažlic-ku a v Dobré Vodě u Hartmanic na Kla-tovsku. Festival skončí (14. 9.) koncer-tem v plzeňské Velké synagoze.

KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ OR-CHESTR se zřejmě do konce červen-ce vrátí do svého původního působiš-tě ve Dvořákově sálu Lázní III. Objekt muselo těleso opustit v září 2002 kvůli požáru. Dočasně využívalo ke zkouš-kám i koncertům Zanderův sál v Láz-ních I nebo městské divadlo.

LITOMĚŘICKÉ VARHANNÍ LÉTO na-bízí (26. 5. –15. 9.) celkem šest koncer-tů v katedrále sv. Štěpána. První patřil Zuzaně Ferjenčíkové. Dalšími varhaní-ky jsou Pavel Kohout, Lubov Shishkha-nova, Peter Bannister a Jaroslaw Mala-nowicz. Zpestřením byl (14. 6.) koncert sboru Trinity Choir z Bostonu s varha-níkem Michaelem Kleinschmidtem.

SKUTEČ byla (kolem 23. 5.) dějištěm festivalu věnovaného tamnímu rodáku Václavu Janu Tomáškovi (1774--1850) a dílu Vítězslava Nováka, který tam v roce 1949 zemřel. Účinkovali man-želé Spurných a další interpreti, regio-nální pěvecké sbory a několik dětských sborů. * Vedoucí hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby Mar-kéta Kabelková je přesvědčena, že To-máškova hudba je na dobré cestě k větší známosti. V nahrávkách je ze skladatel-ské generace první poloviny 19. století z českých zemí zastoupena nejpočetně-ji. Jeho klavírní skladby i písně podle ní snesou srovnání se Schubertovými. Kabelková je autorkou expozice v jeho rodném domě a již několik let pracuje na tematickém katalogu Tomáškových děl. Téměř kompletní Tomáškova noto-vá pozůstalost je od roku 1874 uložena ve fondech Národního muzea. Je to více než sto autografů, bezmála dvě stovky opisů jeho skladeb a přes tři sta položek

starých tištěných vydání. Zajímavosti jsou ještě i mimo Prahu – v knihovnách, muzeích, archivech a v nezpracovaných sbírkách not na kostelních kůrech. Více než 70 položek týkajících se Tomáška je podle Kabelkové ve vídeňské Národ-ní knihovně a podobný počet ve Státní knihovně v Berlíně, další v Mnichově, Bratislavě či Drážďanech. * Klavírista Petr Jiříkovský zařadil Tomáškovu hud-bu do programu recitálu na festivalu 13 moravských měst Concentus Moraviae, a to (12. 6.) v Mikulově. Pražská komor-ní filharmonie uvedla zjara Tomáškův klavírní koncert. Několikrát letos už za-znělo také Rekviem.

HUDEBNÍ FESTIVAL ANTONÍNA DVOŘÁKA, jehož 36. ročník vrcho-lil koncem května v Příbrami, chce v budoucnu překročit hranice regio-nu. Všechny koncerty byly letos téměř vyprodané, z 80 procent zaplnili kon-certní sály především obyvatelé města a blízkého okolí. Město letos při výběru účinkujících vsadilo na uznávané inter-prety (Šporcl, Urbanová), na vyšší úro-veň za vyšší cenu.

HOUSLISTKA GABRIELA DEMETE-ROVÁ povede v létě v západních Če-chách už čtvrtým rokem festival a mis-trovské kurzy Barokní perly. V Plasích, Manětíně a dalších místech na Plzeňsku se uskuteční (19. –-28. 8. sedm koncer-tů, jejichž výtěžek má alespoň symbolic-ky pomoci tamním památkám. Deme-terová se v Manětíně během jednoho týdne věnuje zhruba patnácti houslis-tům ve věku od deseti let. Horní věko-vá hranice není stanovena. Kurzů hry na cembalo a kladívkový klavír, které povede Giedré Lukšaité-Mrázková, se má zúčastnit zhruba dvanáct mladých hráčů.

Hudba na Moravě a ve SlezskuJANÁČKŮV VEČER v sále Kulturního zařízení města Valašského Meziříčí na-bídl (13. 5.) k letošnímu 150. výročí na-rození skladatele koncert mužského pě-veckého sboru Beseda s dirigentem Sta-nislavem Machancem.

ČESKÉ SNY, cyklus koncertů, jehož cí-lem je představit známější i méně zná-mé české skladatele domácímu a ze-jména zahraničnímu publiku, začaly (3. 6.) – úvodním koncertem festivalu 13 moravských měst Concentus Mora-

Aranžér, sklada-tel a sólista na saxofon, člen Os-travského rozhlasového orchest-ru v letech 1964–1993, zemřel ve věku 69 let. !

Zbigniew Bittmar

xxx–21. 4. 2004

Z P R Á V Y Z D O M O V A

39

viae – v Náměšti nad Oslavou. Po čes-kém úvodu se další koncerty uskuteč-ní například v Bulharsku, Belgii, Itálii, Lucembursku, Německu, Polsku, Švý-carsku a Velké Británii. Záštitu nad Čes-kými sny mají ministr zahraničí Cyril Svoboda a Magdalena Kožená. Koncer-ty se uskuteční v 17 evropských zemích a USA, a to mimo metropole. Cyklus za-hrne více než 100 koncertů s díly 76 čes-kých autorů, včetně v Česku žijících Slo-váků, zástupců německé i židovské kul-tury a Čechů žijících v exilu.

FESTIVAL MAHLER JIHLAVA bude mít (10. 9.) jako úvodní koncert vystoupe-ní Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Vladimírem Válkem a sop-ranistkou Karolinou Berkovou (Beetho-venův Egmont a 4. symfonie G. Mahle-ra). Předcházet mu bude vystoupení mladých muzikantů – Smyčcového or-chestru Základní umělecké školy na jih-lavském náměstí.

FRANCOUZSKO-ČESKOU HUDEB-NÍ AKADEMII v Telči (1. –11. 7.) završí v prosinci ve Valdštejnském paláci v Pra-ze koncert jejích profesorů a studentů. Letní akce je organizována jako mistrov-ské interpretační kurzy a kurzy komorní hudby a je spojena s koncerty účastníků. Již od počátku je akademie v Telči podle organizátorů koncipována jako evrop-ský projekt – napomáhá mladým čes-kým interpretům obstát v mezinárodní konkurenci a nacházet možnosti budou-cí tvůrčí spolupráce. Nositelem projektu, dosud organizovaného společně měs-tem a Francouzským institutem v Pra-ze, se od letoška stala obecně prospěšná společnost Česko-francouzská akademie Telč, jejímž jediným zakladatelem je měs-to Telč. Interpretační kurzy jsou určeny pro studenty konzervatoří a vysokých hudebních škol. Účastní se jich každým rokem šedesát až sedmdesát studentů z Čech, Francie i dalších evropských ze-mí, ale také z Japonska a Koreje. Pedago-gy jsou čeští a francouzští umělci. Nadále se dodržuje původní záměr – francouz-ští profesoři vyučují dechové nástroje, a uplatňují tak proslulou francouzskou školu; Češi naopak vyučují v návaznosti na české tradice smyčce.

MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FES-TIVAL barokní hudby s názvem Češi v Evropě – Evropa v Čechách se usku-tečnil (6. 5. –3. 6.) v Opavě. Jeho pořa-datelem je agentura varhaníka Tomáše Thona. Festival založil roku 2000, kdy byly v chrámu sv. Ducha dostaveny no-vé varhany vycházející estetickou a dis-poziční orientací z barokních nástrojů.

Letos vystoupili T. Thon, J. Tůma na kladívkový klavír (Rejcha), dále varha-ník a rakouský premonstrátský kněz Dominicus Franz Hofer (Vaňhal), Hel-mut Franke z Německa a Ital Roberto Antonello (Černohorský).

KLUB MORAVSKÝCH SKLADATE-LŮ v Brně uspořádal (18. 5.) koncert se dvěma premiérami: tři písně Stará bydliště na text Ivana Blatného napsal Pavel Blatný a čtyři písně na verše spre-jerů s názvem Až na dno zkomponovala Jarmila Mazourová. Dále byly na pořa-du skladby J. Matyse, V. Lejska, Č. Gre-gora a P. Slezáka.

EXPOZICE NOVÉ HUDBY se v Brně (19. –23. 5.) uskutečnila v 17. ročníku, letos pod názvem My a svět: Hledání společného jazyka. Dramaturg Jaroslav Šťastný připravil pět koncertů. Účinko-vali německá houslistka Gunda Gotts-chalk, Kotíkův S. E. M. Ensemble, Kvar-tet sv. Vavřince, Dama Dama, Ensemble Konvergence, Gareth Davis a Kvarteto Arditti (G. Ligeti, M. Smolka, M. Srnka, M. Marek, B. Ferneyhough). K programu patřilo několik přidružených akcí včet-ně „svérázného příspěvku k Roku české hudby“, jak ho pod názvem My Country Remixed ohlásil Pavel Klusák.

DivadloDIVADLO F. X. ŠALDY LIBEREC při-pravilo (3. a 4. 7.) uvedení Dvořákovy opery Jakobín v rámci kulturních pro-gramů na státním hradě a zámku v Jin-dřichově Hradci.

DIVADLO J. K. TYLA uvedlo (5. 6.) premiéru nového nastudování Dvořá-kovy opery Čert a Káča. Dirigentem byl Jiří Štrunc, režisérem Ondřej Hu-čín, výtvarníky Milan David a Dana Hávová.

BAVORSKÝ STÁTNÍ BALET hostoval poprvé v Praze ve dnech 19. a 20. 5. v Národním divadle. Soubor vedený českým tanečníkem Ivanem Liškou představil večer složený ze tří baletů – na Stravinského Svatbu (chor. Jiří Kyli-án), na Brahmsův klavírní kvintet (chor. G. Balanchine) a na hudbu Thoma Wi-lemse (chor. W. Forsythe).

ENSEMBLE MARTINU vystoupil (3. a 4. 5.) v Divadle Duncan Centre při tanečně-koncertních představe-ních (Martinů, Ibert, Bodorová, Rataj). Při Tanvaldském hudebním jaru zahrál na úvodním koncertě (1. 5.) tři sklad-

by od B. Martinů, Lukášovo Quarteto con flauto a skladbu Hélios S. Bodo-rové. V červnu se soubor mj. objeví na festivalu Smetanova Litomyšl (Teml, L. Hurník, Piazzolla).

RůznéBRITSKÁ DVOŘÁKOVA SPOLEČNOST oslavila v Praze třicet let. Připomněli si to společně její zahraniční a čeští členové (28. 5.). Zájmové společenství sdružuje přede-vším na britských ostrovech přes 700 li-dí, které spojuje zájem o hudební kulturu bývalého Československa. Větší skupina byla v květnu na dvoutýdenním zájezdě po Čechách a Slovensku, v zimě se přijela podobná skupina na dva týdny podívat do Brna na festival Leoše Janáčka.

ČESKÉ MUZEUM HUDBY letos zpří-stupní po deseti letech své sbírky hu-debních nástrojů a dalších pramenů k dějinám hudby. Stálá expozice v no-vě získaném a postupně rekonstruo-vaném historickém objektu v Praze na Malé Straně se má veřejnosti otevřít v druhé listopadové dekádě. Plné vy-užití budovy v Karmelitské ulici bude možné až koncem roku 2005, celkové náklady financované ministerstvem kultury a Národním muzeem dosáh-nou podle ředitelky Českého muzea hudby Evy Paulové zhruba 200 mili-onů korun. Záměrem chystané expo-zice, i když bude vycházet z vystavení historických i modernějších hudeb-ních nástrojů, není podle ředitelky jen ilustrací dějin hudby, ani prezen-tace nástrojů jako dokladů řemeslné a umělecké zručnosti, ale jejich přiblí-žení jako prostředníků mezi člověkem a hudbou, jako „nositelů hudby“.

PAMÁTNÍK ANTONÍNA DVOŘÁKA ve Vysoké u Příbrami přibližuje od po-loviny května návštěvníkům význam-né inscenace Dvořákových oper na světových hudebních scénách v Paří-ži, Londýně, Lipsku, Berlíně, Vídni či New Yorku. Přístupná bude do konce roku 2005. Součástí výstavy Světoví in-terpreti Antonínu Dvořákovi jsou vy-znání současných umělců skladateli, od jehož úmrtí uplynulo 100 let.

PETER GABRIEL, britský zpěvák, skla-datel a multiinstrumentalista, vystoupil (17. 5.) v hale na pražském Výstavišti poprvé před českým publikem. Kromě písní z alba Up zahrál hity, které složil v jednotlivých fázích své více než pěta-třicetileté hudební kariéry.

JAN MAZAN, mladý kytarista, absol-vent pražské konzervatoře a AMU, uskutečnil v první polovině června tur-né po Japonsku. Hrál na sedmi koncer-tech v Ósace, Jokohamě, Tokiu a Sappo-ru (Bach, Duarte, Dvořák, Falla, Hattori, Paganini, Piazzolla).

FRANTIŠKA KOVAŘÍČKA, skladatele, čestného předsedu Hudební mládeže a někdejšího ředitele pražské konzerva-toře, připomněli (15. 5.) při příležitosti jeho nedožitých osmdesátin účastníci pietního setkání v Horní Rovni u Par-dubic, kde je pochován. Narodil se v sousedních Litětinách. V kostele se uskutečnil koncert mladých umělců na němž vystoupil pěvecký sbor Salva-tor z Chrudimi (Hassler, Gounod, Ří-hovský, Lukáš, Židek, Foerster), hous-listka Eva Kerlická (Bach) a cellista To-máš Jamník (Kovaříček). O spolužákovi promluvil J. Feld.

REKONSTRUKCE RODNÉHO DO-MU G. MAHLERA v Kalištích získala v soutěžní přehlídce architektonických prací dvě ceny: Grand Prix 2004 v ka-tegorii rekonstrukce obdržel architekt Vladimír Krátký a za interiér staré části architekt Jiří Pelcl. Čestné uznání pro investora získalo občanské sdružení Mahler 2000 a obec Kaliště.

JAZZ MEETS WORLD, festival etnické hudby a jazzu, pokračoval v květnu dal-šími koncerty. 17. 5. v Redutě vystoupil poprvé v České republice americký kyta-rista a zpěvák Joel Harrison se skupinou Free Country a zahráli hudbu ze stejno-jmenného posledního CD kapely. Kon-cert navštívil i prezident ČR Václav Klaus. 24. 5. v Městské knihovně již po několi-káté v Praze zahrála folklorní skupina ze sibiřské Tuvy Huun-Huur-Tu známá tzv. hrdelním zpěvem. Jarní část Agharta Jazz Festivalu zakončil 17. 5. v Lucerna Music Baru koncert trumpetisty Laca Decziho a jeho kapely Celula New York. O den později stejná kapela zahrála na třetím koncertě festivalu Jazz na Hradě v román-ském sklepení Hradu. V rámci etnické-ho festivalu Respekt Plus vystoupila 4. 5. v žižkovském Paláci Akropolis marocká skupina B` Net Marrakech . (vla)

POLSKÁ ROMSKÁ KAPELA KALE--BALA ze Spiše doprovodila písněmi zahájení výstavy Polští Romové na nádvoří Klementina (3. 5.). Výstavu uspořádala Národní knihovna ČR. Slavnostní premiéry maďarského fil-mu Vagabund režiséra Györgye Szom-jase se v sále Maďarského kulturního institutu v Praze zúčastnila i skupina

Z P R Á V Y Z D O M O V A

40

Z P R Á V Y Z D O M O V A

Szalonna, která ve filmu účinkuje. Sní-mek pojednává o hnutí tzv. tančíren, kde se lidé amatérsky učí starým etnic-kým tancům z území Maďarska. Sní-mek podnítil zájem i o folklorní hud-bu všech etnik na maďarském území. 6. 5. vystoupil v Maďarském institutu soubor staré hudby Sonora Hungarica, čtveřice hrající hudbu renesance a ba-roka. (vla)

HUDBA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ byl název výstavy, která během května pro-běhla na počest nedávno zemřelého čle-na Smetanova kvarteta Lubomíra Kos-teckého v galerii Pyramida na Národní třídě. Na vernisáži zahrál 13. 5. i hous-lista Jaroslav Svěcený.

SOUBOR S. E. M. ENSEMBLE Petra Kotíka hrál v Pražské Arše 18. 5. v ma-lém složení jako trio. Uvedl skladby Ko-tíkovy, Mortona Feldmana a Christina Wolffa, spoluúčinkovalo vokální Kvar-

teto svatého Vavřince a brněnský sou-bor DamaDama.

VÝSTAVU O DIRIGENTU RAFAELU KUBELÍKOVI otevřela Česká filhar-monie spolu s festivalem Pražské ja-ro v úterý 18. 5: v Rudolfinu. Během koncertů ji mohou navštívit zájemci ve foyeru balkonu Rudolfina. Nava-zuje na výstavu o Václavu Talichovi a stejně jako tu ji připravil Petr Kad-lec. Ten spolu s Romanem Bělorem a Ivanem Medkem promluvil i na za-hájení výstavy.

FAKSIMILE AUTOGRAFU DVOŘÁ-KOVY NOVOSVĚTSKÉ SYMFONIE vydal jako první svazek nové edice Mu-zeum Tomáš Kirschner a jeho agentura Thomas. Dvousvazkové vydání – v prv-ním je samotný autograf, ve druhém vě-decký komentář Jarmila Burghausera doplněný Milanem Kunou a stať Mar-kéty Hallové o osudech díla – předsta-

vil vydavatel v zahradě Muzea Antonína Dvořáka 24. 5. Faksimile vychází v po-čtu 1000 výtisků a je pořízena nejmo-dernější počítačovou technikou, která odhaluje všechny skladatelovy dodatky a retuše. (vla)

CAMERATA NOVA 2004. V pondě-lí 7. června koncertem Pardubické-ho komorního orchestru s dirigen-tem prof. Otakarem Tvrdým skon-čil v kostele sv. Vavřince v Náchodě 4. symfonií Víra, naděje a láska Jose-fa Vodáka (který byl provedení příto-men) 34. ročník festivalu Camerata nova Náchod 2004. Letošní festival pořádaný v rámci oslav 750 let města Náchoda, přinesl celkem sedm kon-certů. Pět z nich bylo mimo Náchod. V Mariánské kapli v Opočně hrál ko-morní orchestr Musica quinta essen-tia řízený Ivanem Kadlecem se sólisty Marií Lamešovou (viola) a Ladislavem Schneiderem (violoncello), v dobruš-

ském kostele zpíval komorní smíšený pěvecký sbor Camerata Praha vedený Janou Žofákovou a hrál komorní or-chestr ZUŠ Hronov, řízený ředitelem školy Josefem Vlachem. V Jiřinkovém sále Muzea Boženy Němcové v Čes-ké Skalici nadchl posluchače Morav-ský komorní orchestr z Brna řízený prof. Rudolfem Šťastným a violoncel-lista Karel Chudý. V kostele na Novém Hrádku se představil Milan Poutník s dechovým triem Musica per fiati Ná-chod, v Červeném Kostelci hrála Pří-bramská filharmonie s dirigentem Mi-lanem Bouškem. Úvodní koncert byl ve čtvrtek 27. května v náchodském divadle. Tradičně zahajoval místní ko-morní orchestr Slávy Vorlové vedený Jindřichem Roubíčkem, hlavním orga-nizátorem festivalu. V Mozartově kla-vírním koncertu Es dur hrál prof. To-máš Víšek. Zaujaly i Melodické variace pro smyčce Slávy Vorlové, náchodské rodačky a patronky orchestru . (af)

H u d e b n í n a k l a d a t e l s t v í

EDITIO BÄREN REI TERPRAHA, spol. s r. o.

nabízí dvě novinky z dílny Petra Ebena (*1929)

Petr EbenUNIVERSI Liturgická věta pro klavírH 7917ISMN M-2601-0238-5rozsah 20 stran, cena 170 KčKoncertní skladba Universi Petra Ebena je dalším z výsledků jeho celoživotní inspirace gregoriánským chorálem. Způsobem typickým pro svou pozdní tvorbu zde autor vykládá gregoriánské téma, v tomto případě graduale 1. neděle adventní, velmi volně a bez přílišných vnějších efektních příkras. Nikterak virtuózní, přesto interpretačně náročné a zároveň vděčné dílo bylo zkomponováno na objednávku pro 56. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro.

CONCERTINO PASTORALEH 7877ISMN M-2601-0217-0rozsah 36 stran, cena 225 KčSkladbu s vánoční tematikou Concertino pastorale pro dětské instrumentální soubory napsal Petr Eben v roce 1963. Původní obsazení tvořili tři sólisté a houslový soubor, přičemž partituru autor považoval za různě obměnitelný particell. Roku 1997 partituru revidoval, doprovod rozšířil na smyčcový orchestr a jako sólové nástroje zvolil zvukově kontrastní flétnu, hoboj a klarinet. Troje sólové housle byly zachovány jako alternativa. Definitivní verze Concertina pastorale není určena pouze dětským nebo amatérským soubo-rům, dílo je také oblíbenou součástí repertoáru profesionálních hudebních těles.

ŽÁDEJTE ZDARMA NÁŠ NOVÝ KATALOG HUDEBNIN A KNIH O HUDBĚ 2004

Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna

tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795e-mail: zcentrum@ebpraha.cz, www.noty-kni hy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

VELKÁ SOUTĚŽVELKÁ SOUTĚŽHudebních rozhledůHudebních rozhledůMilí čtenáři,až na jednu byly vaše odpovědi na naši minulou otázku – Kdy a kde se uskutečnila světová premiéra I. verze Dvořákovy opery Dimitrij – opět všechny správné. Ti, kteří napsali datum 8. října 1882 a Nové české divadlo, byli zařazeni do slosování a mohou se nalézt v trojici našich vítězů:

1Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí

2Růžena Svobodová, Praha

3Libuše Hertlíková, Kladno

Blahopřejeme. A naše první otázka na prázdniny, kdy budete od-počívat a půjde vám zajisté vše samo, zní:

Uveďte jméno významného propagátora hudby Leoše Janáčka v zahraničí, který mj. jako první přeložil libreto Její pastorkyně do němčiny.

Své odpovědi zasílejte nejpozději do 18. července 2004 na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mai-lovou adresu rozhledy@volny.cz. Se soutěžní otázkou se můžete seznámit dokonce již v předstihu na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze tohoto čísla uveřejněna od 28. června.

Kromě správných odpovědí, prosím, nezapomínejte psát čitelně a uvádět pokaždé i plné znění vašeho křestního jména.

Z E Z A H R A N I Č Í

41

Zbyněk Brabec

Milovníci oper Richarda Wagnera si v Mnichově opravdu přijdou na své. V letošní sezoně byl dvakrát cyklicky uveden celý Prsten Nibelungův (dirigent Zubin Meh-

ta) a tři další inscenace: Tannhäuser (4x), Parsifal (5x), Lohen-grin (5x). V rámci letošního letního operního festivalu má 29. 6. premiéru opera Mistři pěvci norimberští a následovat budou další čtyři reprízy.

V dubnu mohlo mezinárodní publikum v Mnichově vidět Parsifala a Lohengrina, první představení letošní série Parsifala se uskutečnilo 4. 4. Inscenace režiséra Petera Konwitschneho, která měla premiéru v roce 1995, však příliš nezaujala ani po vý-tvarné stránce, ani vedením pěvců. Zde se dokonce režisér dopus-til prohřešku proti logice děje, když v závěru 1. dějství při scéně odhalení sv. Grálu nenechal Parsifala celému rituálu přihlížet. Ani obsazení náročných sólových rolí nebylo hvězdné. Ze všech pěv-ců nejvíce zaujal Jan-Hendrik Rootering v roli Gurnemanze a za Franze-Josefa Kapellemanna zaskakující Tom Fox jako Klingsor. John Keyes zpíval titulní roli s přehledem, nicméně fyzicky než jako „čistý bloud“ působil spíše jako Tarzan či indián (též vinou kostýmu). Poněkud matným Amfortasem byl Alan Titus, Kun-dry zpívala Gabriele Schnaut. Svou hvězdu mělo ovšem toto představení za dirigentským pultem. S naprostým přehledem tímto představením v Mnichově debutoval mladý dirigent Phi-lippe Jordan, ověnčený již úspěchy z Berlína, Říma, Houstonu, Vídně i Metropolitní opery v New Yorku. Výborný orchestr Ba-vorské státní opery reagoval na jeho přesně modelovaná gesta velice citlivě a přesně. Bylo radostí sledovat, co Jordan všechno dokáže ukázat. Navíc měl velký smysl pro celkovou tektoniku díla, naprosto neomylně a dramaticky správně vycítil metrum každé fermaty, výborně volil tempa (na nahrávkách se liší poje-tí různých dirigentů až o 50 minut!) a vystavěl jednotlivé scény. Je to jeden z nejtalentovanějších dirigentů nastupující generace (nar. 1974), který má jistě velkou kariéru před sebou.

V podobných superlativech již nelze hovořit o dirigentovi Phi-lippu Auguinovi, který 30. 4. řídil Lohengrina. Jeho příliš racionál-ní pojetí postrádalo větší smysl pro nuance, z orchestru se ozývaly nepřesnosti (což v Mnichově nebývá zvykem) a ani souhra mezi sborem a orchestrem nebyla vždy naprosto ideální. Moderní in-scenaci na poměrně náznakové scéně vytvořil v roce 1999 dnes již zesnulý režisér Götz Friedrich. Svou koncepci založil na ostře profilovaných charakterech všech postav a jejich zcela jasném je-vištním vedení. Významnou součástí jeho koncepce byla i práce se světlem, dotvářející jednotlivé dramatické situace. Obsazení mužských rolí bylo perfektní. Představení dominoval Ben Hep-pner v titulní roli, jeden z nejlepších světových tenoristů součas-nosti. Jeho průrazný, výborně posazený hlas měl jak dostatečný dramatismus, tak potřebnou lyrickou něhu. Vynikající byl již tra-dičně René Pape jako král Jindřich, Bo Skovhus v roli hlasatele i Sergej Leiferkus v roli Telramunda, byť není typickým pěvcem tohoto oboru. Ve stínu vynikajících mužských výkonů byly kreace Melanie Diener v roli Elsy i Lioby Braun jako Ortrudy.

Obě představení byla nadšeně přijata zcela vyprodaným hledištěm. !

! M N I C H O V , B A V O R S K Á S T Á T N Í O P E R A

Wagner v Bavorské státní opeře

Foto

arc

hív

Richard Wagner

42

DivadloV MOSKEVSKÉM VELKÉM DIVADLE se 8. 5. strhla při představení Čajkov-ského opery Mazeppa výtržnost. Asi 20 stoupenců pravicového křídla Národní bolševické strany, jejímž vůdcem je kon-troverzní ruský autor Eduard Limonov, vniklo na jeviště, zatímco ostatní obklí-čili vládní lóži. Chtěli tak vyjádřit svůj odpor k 2. období prezidenta Vladimira Putina, které bylo schváleno 7. 5.

SYRSKÁ OPERA, první operní dům v té-to zemi vůbec, byl otevřen v Damašku. Nadaci pro výstavbu operního komple-xu založil v roce 1970 otec současného syrského prezidenta Bashara Assada, již zesnulý bývalý prezident Hafez Assad. Projekt byl zastaven v důsledku arab-sko-izraelské války v roce 1973 a v dů-sledku ekonomické krize nepokračoval ani v 80. letech. Otevření bylo plánová-no na rok 1999, nicméně požár způso-bený chybnou elektroinstalací poško-dil budovu. Operní komplex zahrnuje operní scénu pro 1500 návštěvníků, či-noherní divadlo, baletní školu a hudeb-ní institut. Generální ředitel komplexu Nabil al-Lao řekl, že celková výše ná-kladů za těch 30 let dosáhla 50 milio-nů dolarů. Slavnostní inaugurace 7. 5. se zúčastnili syrský prezident Bashar Assad, malajský král Seyd Sirajuddin a řada syrských politiků a umělců.

OPERNÍ A BALETNÍ DŮM V MINSKU bude rekonstruován za tři roky místo plánovaných čtyř let, a to z rozhodnu-tí běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Rekonstrukce započne na začátku sezony 2004/05.

OsobnostiNIKOLAJ GJAUROV, světově proslu-lý operní pěvec bulharského původu, zemřel 2. 6. ve věku 74 let v Itálii v Modeně na následky srdečního zá-chvatu. Gjaurov se narodil 13. zá-ří 1929 v městečku Velingrad v již-ním Bulharsku. Operní zpěv studo-val na Sofijské hudební akademii a poté v Moskvě. Během své hvězdné pěvecké kariéry vystupoval Gja urov snad na všech nejslavnějších oper-ních jevištích světa včetně newyor-ské Metropolitní opery, milánské La Scaly, vídeňské Státní opery, Paříž-ské opery a londýnské Covent Gar-den, často se svou manželkou, slav-nou italskou sopranistkou Mirellou Freni. Byl nazýván Fjodorem Šalja-pinem naší doby a proslavil se pře-

devším nezapomenutelnými výko-ny v rolích Dona Basilia v Lazební-ku sevillském, krále Filipa v Donu Carlosovi, Borise Godunova v Mu-sorgského opeře a v mnoha dalších. „S odchodem Nikolaje Gjaurova ztra-til hudební svět obra,“ řekl Plácido Domingo. „Pro mě to byl poslední velký bas pro Verdiho opery v histo-rii,“ prohlásil Carlo Bergonzi, který vystupoval s Gjaurovem v řadě nejvý-znamnějších světových operních do-mů, „jeho smrt zanechává na operní scéně prázdno.“

KATHARINA WAGNER, pětadvaceti-letá pravnučka Richarda Wagnera, má debutovat jako režisérka v Bayreuthu v roce 2007. Dcera současného ředite-le festivalu Wolfganga Wagnera z jeho druhého manželství byla vybrána, aby režírovala novou produkci Mistrů pěv-ců norimberských. Dnes 84letý Wolf-gang, který řídí festival od roku 1951, chce, aby se Katharina stala jeho ná-stupkyní, proti čemuž protestují jeho dcera z prvního manželství, Eva Wag-ner-Pasquier, a neteř Nike Wagner (dce-ra zesnulého Wolfgangova bratra Wi-elanda). Katharina je asistentkou re-žie v Bayreuthu od roku 1996, v roce 2002 režírovala Bludného Holanďana ve Würzburgu a v květnu 2004 Lohen-grina v Budapešti. Na inscenaci Mistrů pěvců v Bayreuthu 2007 bude spolu-pracovat s výtvarníkem scény a kostý-mů Alexandrem Dodgem a dramatur-gem Richardem Sollichem, neboli se stejným týmem, s nímž již pracovala ve Würzburgu a Budapešti. Hudební-ho nastudování se ujme německý diri-gent Sebastian Weigle. Festival nabízí každoročně nové inscenace Wagnero-vých oper. Tento rok je pod inscenací Parsifala podepsán provokativní režisér Christoph Schlingensief, diriguje Pier-re Boulez, v roce 2005 bude režisérem Tristana a Isoldy Christoph Marthaler a v roce 2006 uvede celý Ring dánský filmový režisér Lars von Trier.

SIR ELTON JOHN shromáždil 1 milion liber určených na stipendia pro studen-ty Royal Academy of Music v Londýně. Sir Elton sám získal více než před 30 lety stipendium této nadace, a to na 6 let. Nyní založil nadaci s cílem pomoci mladým studentům z chudých poměrů. V interview pro Times prohlásil, že chce akademii „splatit dluh.“ Mluvčí akade-mie označil Eltonovu nadaci za „fantas-tickou“ a zdůraznil, že sir Elton bude sám vývoj vybraných studentů sledovat a radit jim. Aby majetek nadace zvýšil, uspořádal jeden z nejpopulárnějších

zpěváků dnešní doby koncert v Royal Opera House.

DANIEL BARENBOIM obdržel 9. 5. na slavnostní ceremonii v Izraelském par-lamentu prestižní Wolfovu cenu. Řekl, že 100. 000 dolarů věnuje Palestinské univerzitě v Ramallahu. Barenboim, který se narodil v Argentině a vyrůstal v Izraeli, je označován za kontroverzní osobnost. Přes odpor izraelské veřej-nosti dirigoval v roce 2001 v Jeruzalémě skladbu Richarda Wagnera, Hitlerova favorita. Ministryně školství Limor Liv-nat požadovala, aby Wolfova cena byla udělena Barenboimovi pouze pod pod-mínkou, že se dirigent veřejně za tento čin omluví, ale posléze akceptovala Ba-renboimovo prohlášení, že tím nikoho nechtěl urazit. Ve svém proslovu při při-jímání ceny řekl dirigent, který ostře kri-tizuje izraelskou okupaci pásma Gazy, že izraelská politika vůči Palestincům je v naprostém protikladu s humanistic-kými idejemi, na nichž byl Izrael v roce 1948 založen. Ministryně Livnat vyjá-dřila poté politování, že si Barenboim vybral právě takovou chvíli k tomu, aby napadl stát Izrael.

KIRSTEN HARMS byla jmenována od sezony 2004/05 novou intendantkou Německé opery v Berlíně. Německá re-žisérka Harms, která působila v letech 1995--2003 jako ředitelka opery v Kie-lu, nastoupí po Udo Zimmermannovi, po jehož rezignaci zůstalo toto místo celý rok prázdné. Jedním z jejích prv-ních úkolů bude najít náhradu za Chris-tiana Thielemanna, který místo šéfdiri-genta opustil v polovině května 2004 po ostré diskusi s městskými radními ohledně nedostatečného financování opery. Thielemann si jmenovitě stěžo-val, že jeho berlínský rival, Státní ope-ra vedená Danielem Barenboimem, je dotována mnohem vyšší částkou, za-tímco Německé opeře bylo přiděleno 800. 000 euro, neboli polovina toho, co Thielemann žádal. Situace se zhoršuje od roku 1990, kdy prostředky z měst-ského i spolkového rozpočtu plynou především na nejrůznější sociální a sa-nační projekty v někdejší východober-línské NDR.

HUDEBNÍ CENA POLAR byla 24. 5. udělena americkému králi bluesu B. B. Kingovi a maďarskému skladateli Györgu Ligettimu. King (78) cenu osob-ně převzal na slavnosti ve Stockholm-ské koncertní síni (kde se koná i udělo-vání Nobelovy ceny) z rukou švédského krále Carla XVI Gustafa, Ligetti (81), který se cítil na cestu do Stockholmu

slabý, za sebe poslal svého sekretáře. Cenu, která pro každého obnáší 110. 000 euro, Ligetti získal za „rozšiřová-ní hranic klasické hudby“. Předešlými nositeli ceny, kterou založil v roce 1989 nakladatel a manažer legendární skupi-ny ABBA, Stig Anderson, byli mj. Paul Mc Cartney, Dizzy Gillespie, Mstislav Rostropovič, Elton John, Pierre Boulez, Bruce Springsteen, Stevie Wonder, Bob Dylan a vloni Keith Jarrett.

BEVERLY SILLS, slavná americká so-pranistka (75), byla několik měsíců pronásledována devětatřicetiletou že-nou, která byla posléze 18. 5. zatčena před newyorskou Metropolitní ope-rou. Victoria Glover zde čekala na Be-verly Sills a prohlašovala, že se s ní chce „oženit“.

EDWARD SMITH bude od 1. 7. umělec-kým ředitelem Göteburgského symfo-nického orchestru. V letech 1978--2000 stál Smith po boku sira Simona Rattlea v čele Symfonického orchestru města Birmingham.

RůznéWASHINGTON KENNEDY CENTER uvedlo 11. – 14. 5. čtyři skladatele, kteří byli obětí nacismu. Zazněly 3. smyčco-vý kvartet, op. 43 a 2. symfonie Viktora Ullmanna, Koncert pro smyčcový kvar-tet a dechové nástroje Erwina Schulhof-fa, Studie pro smyčcový orchestr Pav-la Haase a také píseň pro soprán May Flowers Were Blooming Everywhere od Alexandra Zemlinského. Účinko-valy Hawthorneovo kvarteto a Národ-ní symfonický orchestr pod taktovkou Jamese Conlona.

RAKOUSKO vydalo zlatou minci v hod-notě 50 euro na počest Josepha Hayd-na. Následovat mají mince na počest Beethovena (v roce 2005) a Mozarta (2006).

NEZNAMÝ AUTOGRAF J. S. BACHA byl objeven v Japonsku. Osm stran ru-kopisu svatební kantáty Vernügte Pleiß-senstadt BWV 216 bylo nalezeno v po-zůstalosti japonského pianisty Chieko Hara, který zemřel před třemi lety ve věku 87 let. Rukopis byl dříve v majetku rodiny Felixe Mendelssohna-Barthol-dyho, kde byl naposledy viděn v roce 1926. Celý autograf vyjma objevených 8 stran je dosud nezvěstný.

PARTITURA BALETU PETRUŠKA IGORA STRAVINSKÉHO byla dána

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

43

do aukce Sotheby v Londýně 21. 5. Vyvolávací cena byla 2 miliony liber, ale nenašel se žádný zájemce. V aukci byl dále nabídnut rukopis Mahlerovy písně Ich bin der Welt abhanden ge-komennen. Rukopis věnoval Gustav Mahler v roce 1905 rakouskému mu-zikologovi Guido Adlerovi k jeho pade-sátinám. Po Adlerově smrti v roce 1941 byl autograf v majetku Richarda Heise-rera, vídeňského právníka a správce Adlerovy pozůstalosti. Rukopis byl ny-ní restituován a do aukce ho dal Adle-rův vnuk. Autograf koupil za 420. 000 liber Gilbert Kaplan, mahlerovský cti-tel a dirigent jeho 2. symfonie.

ROYAL FESTIVAL HALL V LONDÝ-NĚ bude kompletně rekonstruována. Rozpočet je 71 milionů liber. Pět mili-onů věnovala Dame Vivien Duffield: je to dosud nejvyšší dar od jednotliv-ce. Duffield zdědila bohatství po svém otci, obchodníkovi a filantropovi siru Charlesu Cloreovi. Prostřednictvím svého charitativního trustu Clore Duf-field Foundation již mj. pomohla zís-kat 100 milionů liber na rekonstrukci londýnské opery Covent Garden. Po dobu uzavření Royal Festival Hall se budou koncerty konat v Queen Eli-zabeth Hall, Purcell Room a Hayward Gallery v South Bank Centre. Royal Festival Hall má být znovu otevřena koncem roku 2006.

LINCOLN CENTER V NEW YOR-KU vyhlásil 18. 5. cenu Avery Fisher Award, kterou letos poprvé obdrží ni-koliv jednotlivý interpret, ale soubor, a to Emersonovo smyčcové kvarteto. Mezi dosavadními nositeli ceny jsou např. violoncellista Yo-Yo Ma, hous-listka Midori, klavíristé Emanuel Ax a André Watts.

Česká hudba v zahraničíSYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉ-HO ROZHLASU vystoupil se svým šéfdirigentem Vladimírem Válkem 8. 5. v mnichovském Gasteigu. Na pro-gramu koncertu, začleněného do abo-nentní řady „Wiener Klassik“, byl Čaj-kovského houslový koncert D dur, op. 35 a Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55. Sólový part před-nesl patnáctiletý Sergej Kačatrijan z Ar-ménie, který je historicky nejmladším vítězem Mezinárodní soutěže Jeana Sibelia z roku 2000. Přes svůj nízký věk už vystupoval s několika proslu-

lými tělesy (Concertgebouw Orches-ter, Tokyo Philharmonic), předsta-vil se publiku v londýnské Wigmore Hall, newyorském Lincoln Center, pa-řížském Théâtre du Châtelet nebo cu-ryšské Tonhalle. Koncert v Gasteigu byl jeho mnichovským debutem. Na-opak SOČR vystoupil v této koncertní síni v uplynulých letech opakovaně. 7. 6. odletěl SOČR s V. Válkem na dvou-týdenní japonské turné. Jeho průběh zaznamená dokumentární film Čes-ké televize.

BARBORA ŘÍHOVÁ, talentovaná plzeň-ská klavíristka, osmnáctiletá studentka Konzervatoře Plzeň, se v první polovi-ně května vrátila ze zahraničí s dalším významným úspěchem. Získala 1. cenu a titul laureáta na 4. mezinárodní kla-vírní soutěži „Jürmala 2004“, která se konala na počátku května v Lotyšsku, v přímořském letovisku Jürmala neda-leko Rigy. Po vítězství v Mezinárodní klavírní smetanovské soutěži v roce 2002 tak potvrdila svoje kvality též před zahraniční klavírní porotou. První cena z Lotyšska je o to cennější, že byla zís-kána v konkurenci stále velmi kvalitní „ruské klavírní školy“. Soutěž v Jürma-le je dvoukolová, po recitálu v 1. kole následuje finále s orchestrem, do kte-rého postoupilo pět klavíristů. Barbora si získala porotu i publikum hloubkou a soustředěností svého projevu, stylo-vou čistotou i technickou dokonalostí. Klavíristka získávala své první soutěž-ní úspěchy opakovaně na Prague Juni-or Note, během necelých tří ročníků studia plzeňské konzervatoře získala nejen dvě první ceny z mezinárodních soutěží, ale též čestné uznání v národ-ním kole Concertina Praga a v loňském roce postup do finále beethovenovské soutěže v Hradci nad Moravicí. Barbo-ru Říhovou pedagogicky vede ředitel Konzervatoře Plzeň Miroslav Brejcha, který si z Lotyšska přivezl ocenění me-zinárodní soutěžní poroty pro nejlep-šího pedagoga v nejvyšší věkové kate-gorii soutěže.

HOUSLISTA VÁCLAV DVOŘÁK vy-stoupil se svými kolegy – violoncellis-tou Tomášem Strašilem a klavíristou Janem Petrem – v Sofii na dvou kon-certech. Trio Professors (oficiální ná-zev souboru) účinkovalo 10. 5. na kon-certě Českého centra v Sofii, které osla-vilo 55 let vzniku a působení, a 11. 5. na slavnostním koncertě u příležitosti rozšíření Evropské unie. Mezi 1200 po-sluchači v největším bulharském kon-certním sále Balgaria nechyběli velvy-slanci stávajících zemí EU i nově při-

stupujících. Trio Professors sklidilo za své provedení tria Dumky od Antonína Dvořáka mimořádné uznání.

KOMORNÍ FILHARMONIE PARDU-BICE absolvovala ve dnech 12.–18. 5. koncertní zájezd do Francie a Švýcarska. Filharmonikové nejprve vystoupili před francouzským publikem v Dijonu. Kon-cert v nádherném sále tamějšího Audito-ria řídil šéf orchestru Leoš Svárovský a na programu byla výhradně díla českých autorů: A. Rejchy, J. L. Dusíka, L. Kože-luha a J. V. H. Voříška. V sólových par-tech Dusíkova Koncertu pro dva klavíry a Koželuhova Koncertu pro klavír na čty-ři ruce a orchestr se představili manželé Hršelovi – Pražské klavírní duo. Obě díla byla současně živě nahrána na CD fran-couzské produkce. Turné pokračovalo ve Švýcarsku třemi koncerty pod tak-tovkou Urse Schneidera. Posluchači ve městech Rorschach a Steckborn v rám-ci 16. mezinárodního Bodenseefestivalu přijali nadšeně skladby W. A. Mozarta, F. Schuberta a švýcarského autora 19. století Josepha Joachima Raffa. Sólové-ho partu v posluchačsky vděčném Raf-fově Houslovém koncertu se ujala mladá vynikající umělkyně ze Švýcarska Judi-th Ingolfsson (v roce 2000 debutovala v newyorské Carnegie Hall). Úspěšný zájezd zakončil koncert v Městském di-vadle v Churu (Mozart, Beethoven, Dvo-řák). (kfp)

ČESKÁ FILHARMONIE ukončila v květnu s britským dirigentem sirem Johnem Eliotem Gardinerem svou do-mácí sezonu v Rudolfinu a kromě kon-certů v rámci Pražského jara se vydala znovu na cesty. První předzvěstí letních angažmá na prestižních evropských fes-tivalech byly víkendové koncerty v pro-slulém vídeňském Musikvereinu. Diri-goval sir Charles Mackerras. Program, jak jinak ve výročním roce české hudby, byl postaven na dílech Antonína Dvo-řáka a Leoše Janáčka. Na prvním za-znělo Dvořákovo Scherzo capriccioso a klavírní koncert (sólista Pierre Lau-rent Aimard), po přestávce pak Janáč-kova Sinfonietta a Schluck und Jau, na druhém pak Janáčkova Sinfonietta a Dvořákova Symfonie č. 9 Novosvět-ská. Oba koncerty byly vyprodány, pu-blikum nadšeně aplaudovalo. Další let-ní angažmá orchestru zahrnují festival v Salcburku, severoněmecký Schleswig--Holstein Musik Festival, zde jako rezi-denční orchestr, a londýnské Proms.

BAROKNÍ SOUBOR CAPPELLA AC-CADEMICA PRAHA (umělecký vedou-cí Ondřej Macek) uvedl 28. 5. v poloscé-

nickém nastudování na Mezinárodním Händelově festivalu v Gottingenu (SRN) operu Georga Friedricha Händela „So-sarme, Re di Media“ (Sosarmes, král médský), a to v historické aule Univer-zity Georga Augusta v Gottingenu. By-ly použity napodobeniny barokních kostýmů a uplatněna dobová divadelní gestika. Opera byla nastudována ve spo-lečné produkci festivalu, České Hände-lovy společnosti a zámeckého divadla v Mnichově Hradišti. Händelův festival v Gottingenu se poprvé konal v roce 1920 a je nejstarší akcí tohoto druhu na světě. Během své dlouhé historie hostil řadu významných hudebních osobnos-ti a průkopnickým způsobem se zapsal do dějin interpretace barokní opery. Od roku 1990 je uměleckým ředitelem Ni-cholas McGegan, jenž – podobně jako jeho předchůdce, John Eliot Gardiner – osobitým způsobem určuje charakter jednotlivých ročníků.

SOUBOR OPERY NÁRODNÍHO DIVA-DLA V PRAZE hostoval s koncertní verzí Dvořákovy Vandy ve vídeňském Velkém sále Musikvereines (1. 6.). V hlavních ro-lích vystoupili Olga Romanko (Vanda), Jolana Fogašová (Božena), Valentin Pro-lat (Slavoj), Oleg Korotkov (Pohanský velekněz), Roman Janál (Lumír), Yvona Škvárová (Homena) a Ivan Kusnjer (Ro-derich), dirigoval Gerd Albrecht. Před-stavení mělo mimořádný úspěch, vypro-daný sál ocenil výkony sólistů povstáním a dlouhým, bouřlivým potleskem. Pre-miéra Vandy se uskutečnila v Národním divadle 9. 5. 2004.

3. SYMFONIE „LA GIOCONDA“ JI-ŘÍHO LABURDY se dočkala dalších dvou provedení. První z nich se usku-tečnilo v rámci festivalu „16. Bodense-efestival 2004“ ve švýcarském městě Rorschach 29. 5. 2004, orchestr Col-legium musicum St. Gallen řídil jeho umělecký šéf Mario Schwarz. Přesto, že symfonie zazněla poprvé ve stejném nastudování již 3. 10. 2003 v St. Moritz, program prezentoval festivalové pro-vedení jako premiéru. Nedlouho poté byla 6. 6. tatáž skladba provedena ve švýcarském Usteru, Orchestr Collegi-um musicum St. Gallen řídil opět diri-gent Mario Schwarz. Partituru a orches-trální materiál Laburdovy 3. symfonie vydalo německé nakladatelství Wolf-gang G. Haas, Köln v roce 2003. Kromě toho 2. symfonii téhož autora vydává v těchto dnech americké nakladatelství Alliance Publications, Fish Creek, WI. USA, které bude skladbu pod taktov-kou dirigenta Joela Blahnika natáčet v Čechách na CD. sla

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

S T U D I E , K O M E N T Á Ř E

44

Miloš Štědroň

Zaklínadlo avantgardy bylo v době, kdy jsem se začínal orientovat v hudbě, vel-mi silné a zvláště v našich podmínkách

přitažlivé. Hledat stopy avantgardy 20. let v Ja-náčkově modernismu se mi tehdy stalo doslova posedlostí. Každá nekonformnost obvykle vyvo-lává k životu nějakou jinou a další nekonform-nost. Nejinak tomu bylo i tehdy. Jedno však zů-stalo. Vágnost oné avantgardy se jen léty zvětšila, kritéria Janáčkova stylu jsou v mnoha směrech detailně propracované, ale pořád neumíme od-povědět na řadu základních otázek – např. co to bylo za peripetie, co vedly k proměně mladého konzervativce a formalisty, rozvíjejícího princi-py cecilianismu a po něm techniku ohlasových sborů ve skladatele duktu Amara a Její pastorky-ně. A přitom je ještě značný rozdíl mezi oběma stupni Janáčkova dozrávání…

Posedlost folklórem a lidovou hudbou zřej-mě změnila nejvíce Janáčkův habitus. Přivedla totiž skladatele z pracovny do terénu a přinutila ho – jako vlastně jediného mezi českými sklada-teli své doby, – aby úplně změnil své dosavadní kompoziční zvyklosti a rychle skicoval, to co sly-šel – s plným vědomím jedinečnosti a neopako-vatelnosti okamžiku. V době, kdy ostatní tak či onak reagovali na univerzální podněty, Janáček propadl regionalismu. Ten ho na více než deset let zcela pohltil, vytvořil někoho, kdo je schopen velmi rychle a pohotově reagovat na přicházející situace. Tak se skrze regionální u Janáčka zfor-movalo dvojí výrazné stigma – imprese jako vý-sledek okamžitého dojmu, momentu a exprese jako výrazu – krajní polohy této imprese. Obojí můžeme studovat odděleně i spojitě a takto též vznikaly koncem 90. let tzv. nápěvky mluvy. Ko-likrát již byl tento obsáhlý mýtus řešen?!? A přece – dokud nebude množina všech těchto projevů zpřístupněna pokud možno v kritické edici, lze nabízet jen hypotézy – nic více.

A tak se zdá, že největší proměnou Janáčka třicátníka na čtyřicátníka je změna kompoziční-ho habitu – vznik mistra skic a glosátora z terénu, který zachycuje, hodnotí, klasifikuje a vyhledává zvláštní a krajní polohy. Čtyřicátník produkuje nápěvky mluvy, které ho vedou jednak k literár-ním projevům, jednak především k opernímu realismu – k „hudbě pravdy“, která se stane vbrz-ku novým mýtem – tentokrát mýtem verismu, expresionismu a avantgardy. Dalším důležitým

momentem jakéhosi tvůrčího sebeuvědomění se stal Vrchlického Amarus. Oněch příslovečných kapek, jimiž přešla přesycená stará kvantita do nové kvality, bylo mnohem více. Helfertovi se jevily jako „pouta tradice“, ale dnes se zdá, že to byl spíše vynikající knižní titulek pro popis zro-du Janáčkova talentu než označení nějakého pro-cesu, kontrolovatelného v jednotlivých fázích…

Pro naši úvahu je tedy dovršením proměny mla-dého konzervativce na „modernistu“ změna kom-pozičního habitu – schop-nost rychlého záznamu, myšlení skicou a doplňo-vání vrstev, postupně ve-doucí k montáži.

Je známo z dějin kultu-ry a umění, že mladí avant-gardisté bývají ve stáří vše-lijací v duchu známého hesla, že jakobínští minis-tři už nejsou ani moc ja-kobíny. U Janáčka nastala paradoxně opačná situa-ce. Mladý konzervativec se podstatně proměnil dojemně pokornou služ-bou lidové hudbě. Tehdy vznikly předpoklady jeho nápěvků mluvy, montáže, skici, do níž jsou postupně doplňovány další vrstvy. Nápěvková metoda – ať už to bylo cokoliv, skutečný výzkum specifických mo-mentů hudebnosti lidské řeči nebo denní rituál, ze kterého se později stal poloviční mýtus, zajistila skladateli jakousi stabi-litu, „vědeckost“, spojení s terénem, výzkumem. Amarus Vrchlického jej velmi rychle přivedl k se-bepoznání. V páriovi odloženém u bran kláštera uviděl sebe. Jak by mohl minout tento autopor-trét, jaký četl ve Vrchlického básni?

Žil v klášteře od dětstvíJak tam přišel, sám nevědělŽe děkoval však hříchu své zrozeníTož Amarus jej zvali.I když v jednotlivostech Vrchlického verše

zachycují někoho mnohem více introvertního

(…byl bledý, stále zamyšlený, zrak k zemi upřen, jak by hledal stále cos neznámého), je nejsilnější motiv básně zcela shodný s Janáčkovým velkým kom-plexem časného i pozdního mládí a zrání: …Tu Amarus na svoji matku vzpomněl, jíž nepoznal a jíž měl děkovati za trpký tento život.

V této kantátě se po roce 1897 zrodila ví-ce než stylová jednota schopnost sebepozná-ní, uvědomění si sebe sama a toho, oč usiluje a čím vládne.

A nyní stručně k okruhům, v nichž lze po-měřovat Janáčkův modernismus a „modernis-mus“ s projevy jeho doby. Naše teze zasáhnou do těchto okruhů: a) verismus b) impresionismus c) expresionismus d) avantgarda 20. let – ve vší stylové rozrůzněnosti a diferenciaci. Specifičnost Janáčkových reakcí na tyto okruhy často přesa-huje z jedné sféry do druhé, jak to v některých případech zpozorujeme…

Janáček, modernismus, avantgardaNěkolik glos v jubilejním roce

Foto

arc

hív

S T U D I E , K O M E N T Á Ř E

45

Ad a) VERISMUS:Janáčkův vztah k verismu byl kladný od oka-

mžiku, kdy se v Brně necelé dva roky po světové premiéře objevily opery Mascagniho a Leonca-valla. S Pietrem Mascagnim se dokonce později osobně setkal. Ze tří odrůd verismu – rustico, borghese a exotico – byl Janáčkovi vzhledem k upnutí se k lidové hudbě zprvu nejbližší typ rustico. A tak v Její pastorkyni – patrně víc in-stinktivně než záměrně – nadřadil regionální univerzálnímu a dotvořil v tomto směru předlo-hu. Dobová česká kritika nebyla nijak tímto pro-blémem dotčena a považovala jej za něco velmi efemérního, zástupného a snad i odvádějícího od pravé cesty „národní“ opery. Na rozdíl od Vídně – kde dva roky po pražské premiéře část kritiky byla ochotna postřehnout v opeře veristické já-dro. Síla regionálního zasazení, koloritu, rituálu (verbuňk, svatební píseň), kroje byla vesměs re-spektována, ba dokonce i akcentována. V posled-ní době se ukazuje, že to není conditio sine qua non. Několikrát jsme již byli svědky vysloveně „odfolklorizovaných“ verzí (Glyndenbourne) ne-bo verzí, kdy je tato linie odkázána jen do úlohy detailu (naposledy David Pountney ve vídeňské a potažmo i brněnské inscenaci).

Pokud jde o verismus typu borghese, Janáček se jím výrazně inspiroval ve čtvrté i v páté opeře – v Osudu a v bilogii Výlety pana Broučka. U té-to opery pak aspiruje „pomalý katarzní valčík“ – jak John Tyrrell trefně označil tuto častou Ja-náčkovu konvenci – na něco, co lze porovnávat co do priority se Straussovým Rosenkavalierem. Dřív by to jistě byla sisyfovská snaha, dnes to má mnohem větší oprávnění…

Hudebně Janáček z verismu převzal a umocnil paralelismy, amodulační spoje tónin (začátek Pas-torkyně), krátká ariosa často s osnovou nápěvku mluvy nebo řečové situace vyvíjené obdobným způsobem (…to jste mi po každé připamatovali…) a zejména ostrý reliéf horního a spodního okraje zvukové plochy – tedy toho, co Hindemith později označil jako übergeordnete Zweistimmigkeit…

Ad b) IMPRESIONISMUSJanáčkův impresionismus vychází ze dvou

protikladných zdrojů. Jedním je – jakkoliv to zní podivně – lidová hudba, její upřednostňo-vání akordiky před harmonií, izolovanost zvu-kových center místo vztahů a vazeb, cimbálová faktura ovlivňující zvukovost klavíru, prodleva a ostinato jako důležité sonické postupy. Dru-hým zdrojem utvrzování Janáčkovy snahy vy-hledávat impresionistické situace je vstřícnost ke světovému impresionismu i k jeho českým ohla-sům. Soničnost převzatá z lidové hudby působí už koncem století a po roce 1900, vědomá kon-frontace s evropským impresionismem probíhá od konce 1. desítiletí XX. století a má několik vr-cholů – např. v době kompozice oper Káťa Ka-

banová a Příhody lišky Bystroušky. Klavírní styl po roce 1900, poznamenaný impresívností náměto-vě i zvukově, je – jak již ukázal Hans Hollander – ovlivněn možná větší měrou pojetím zvukové plochy a fakturou Musorgského Kartinek. A ještě jedna okolnost ve prospěch Janáčkova impresi-onismu: impresí přímo par excellence jsou ná-pěvky mluvy, zachycované systematicky od roku 1897. Ač jejich geneze povstává tak říkajíc z ex-prese, z výrazu, málokde najdeme v českém kul-turním kontextu tak vysloveně impresionistické literárně hudební útvary. K impresionismu se Janáček vyjádřil i analyticky. Učinil tak v rozbo-ru Debussyho La mer, který jsem vydal koncem 60. let faksimilovaně a k němuž se nedávno vrá-til Paul Wingfield.

Ad c) EXPRESIONISMUSK Janáčkovu expresionismu vede zájem o me-

lodický a rytmický výzkum řeči – zejména vzru-šené a výrazově značně diferencované za hrani-cí normality – ať už strojené divadelní řeči ne-bo mluvního projevu pod vlivem silných emocí (pláč, smích, stres). Z tohoto „exprimere“, ale především „expressum“ pramení Janáčkův zá-jem o slovo a jeho výraz – hudební důsledky v kontextu zachycované reality. Někdejší mla-distvý zájem o fonetiku a její studium se pozdě-ji prostoupil s informacemi o psychologii, s úva-hami o deklamaci a hudební deklamaci, metrice a konečně Janáček čtyřicátník zformoval entitu, s níž mohl zachycovat každodenní realitu – tedy nápěvek mluvy. To je situace těsně před rokem 1900, tedy po jakési prvé silné sebereflexi v kan-tátě Amarus a v počátečním kompozičním stadiu

třetí opery Její pastorkyňa. Ponechme stranou kritiku teorie nápěvků mluvy, u nichž generace Helfertova a jeho přímých žáků nepovažovala za potřebné klást otázku vědeckosti těchto entit a objasnit, co vlastně představují – zda nástroje poznávání melodicko rytmických kvalit lidské řeči anebo spíše stylizované umělecké útvary, podnícené prvotně vědeckým a odborným zá-jmem. Dokud nebudeme disponovat komplet-ní množinou těchto útvarů a nebudeme schopni popsat a přesně sledovat míru redundantnosti, jsou veškeré další úvahy jen hypotetické. Překva-pivé ovšem je, do jakých rytmických nuancí byl Janáček ochoten jít v případě uplatnění Hippo-va chronoskopu, zatímco u melodiky se spokojil s půltónovou diferenciací a s náznaky mikroto-nality jako jakýchsi méně exaktních „mlhovin tónových“. I intervalové stereotypy a preferované tvary svědčí spíše o umělecké stylizaci reálných podnětů než o entitách objektivního výzkumu. O tom však až jindy a později.

Mnohem podstatnější je pro otázku Janáč-kova expresionismu či „expresionismu“ to, že takto připravené entity – nápěvky mluvy – mo-hl pomocí nějakého zvlášť silného katalyzá-toru přestrukturovat do podoby, jakou do té doby česká hudba nepoznala a nezažila. Tím katalyzátorem se stal sociální podnět a bezpro-středním zprostředkovatelem Bezručova po-ezie. Maryčka Magdónova, Kantor Halfar a 70. 000 rozvrstvily pásma a proudy do tak konflikt-ních situací, že se pro ně přímo nabízí označe-ní montáž. Tektonická zodpovědnost harmo-nie zde – parafrázujeme-li známou myšlenku

Autograf úvodu opery Z mrtvého domu

Foto

arc

hív

S T U D I E , K O M E N T Á Ř E

46

Jaroslava Volka – končí a na-stupuje logika horizontálních, rytmických a sonických vzta-hů. Srážka vrstev však probíhá na rozdíl od podobných ku-mulativních situací bez deka-dentní únavy Vídně a atonální amorfnosti. Janáček tak doka-zuje vrstvou svého úzkého so-ciálního expresionismu nebo „expresionismu“, že již neplatí – není expresionismu bez ato-nality. Bezručovské sbory pro-kazují opak…

Jiný je ovšem Janáčkův po-válečný expresionismus – po zkušenostech s druhou ví-deňskou školou, atonalitou a ovzduším mezinárodních festivalů ISCM-IGNM a nimbu avantgardy. Sondy těchto situ-ací nalézáme zejména v poslední opeře Z mrt-vého domu, ale i v symfonii Dunaj, v houslovém koncertu Putování dušičky, v Concertinu, Capri-cciu, Řikadlech a ve 2. smyčcovém kvartetu Lis-ty důvěrné. Tento Janáčkův expresionismus se strukturně nejmarkantněji projevuje intenzi-fikací krajních poloh jednotlivých parametrů – např. extrémní výšky a hloubky v začátku houslového koncertu Putování dušičky, obdob-ná instrumentace v poslední opeře, podpora reliéfní faktury výšek a basů, kterou si Janá-ček jen nově uvědomil v kontextu avantgardy a kterou samozřejmě dávno znal z hudeckého principu.

Ad d) AVANTGARDAJanáčkovo jakési poválečné splynutí s aktivi-

tou hudební avantgardy je spíš společenské, de-monstrativní a jeví se s odstupem let jako do jisté míry pomyslné. Česká společnost poválečného Brna se musela distancovat od jakéhokoliv his-torismu, aby se oddělila od předchozí německé a židovské kultury. Proto tak jednoznačný a zře-telný příklon k funkcionalismu, vrcholící výsta-vou soudobé kultury v roce 1928, v rámci které měl posmrtně premiéru Janáčkův II. smyčcový kvartet Listy důvěrné.

Janáček si s avantgardou jako společenským hnutím dobře rozumí už i proto, že se cítí v její době a na jejích festivalech doceněn a že je od ní vzdálen prakticky o dvě generace. To ho staví mimo přímý konkurenční vztah.

Ukončeme celou úvahu sérií klíčových slov a sousloví, která napoví více a ukáží podněty soudobého výzkumu. U Janáčka se dosud nijak zvlášť neřešila otázka jeho vztahu k teorii relativi-ty, jak se v té době projevila. A přece se o ni v po-pularizované formě zajímal. Obdobně se rýsoval

zřetelněji i jeho filozofický pantheismus, vrcho-lící v Glagolské mši.

Zcela zvláštní kapitolu pak tvoří Janáčkův odmítavý vztah k jazzu. Ukazuje se, že šlo spíš o nechuť k jednotlivým konkrétním spojením (Gruenberg, Křenek) než o paušální odsouzení hudby této oblasti. Uvědomili jsme si to ostatně zvlášť podnětně na konferenci o české hudbě v Saint Louisu v roce 1988, když jsme předsta-vovali právě rekonstruovanou symfonii Dunaj. Třetí část – vokalízu – označili zejména američtí účastníci za jakýsi sui generis ragtime se zjevný-mi synkopickými riffy. Při interviewu s Ernstem Křenkem pro hudební revui Opus musicum v ro-ce 1970 jsem připomněl Janáčkův ne příliš po-zitivní vztah k opeře Jonny spielt auf. Velkorysý a ušlechtilý Ernst Křenek mi tehdy řekl, že ho to ani v nejmenším nemrzí a že nikdy nezapomene na zážitek po světové premiéře opery Z mrtvého domu, kterou v Brně absolvoval a recenzoval pro německý odborný tisk. Ostatně – víme, jak mnohé z těchto okamžitých nevůlí a diskrepancí zcela pominuly po navázání osobních kontaktů. Takovým příkladem za všechny je berlínské se-tkání Janáčka se Schönbergem…

A zcela závěrem jedna nabídka pro postmoder-nistické hledače těch nejvíce překvapivých a neoče-kávaných setkání. Jestliže nedávno mohl jeden ba-datel seriózně uvažovat na téma Turek a Moravan v husitské Praze v Broučkiádě, proč neuvařit velko-lepý koktejl na téma – Janáček, skladatel z jedněch novin – z Lidovek. Uvažovali jsme nedávno na kon-ferenci o podobách literární opery před Janáčkem a v jeho případě. Jedno zůstalo stranou všech těch-to úvah: vliv novin a denního tisku na skladatelovu poetiku. Víme, že na počátku opery stojí libreta vel-kých básníků oné epochy psaná vesměs pro jedi-nečnost okamžiku. Méně častěji se vybírá onen oka-

mžik z většího celku (Tasso – Il combattimento di Tan-credi e Clorinda C. Monte-verdiho). Po dlouhé éře pro-fesionálních libret a deval-vaci básnických výkonů na řemeslnou úroveň začne po roce 1800 skladatele vábit znovu literatura a dramati-ka a tyto podněty postupně ovládnou svět opery. Janá-ček nalezl jedinečnost svých podnětů v novinách a v růz-ných rubrikách literárního a výtvarného charakteru – od Zápisníku zmizelého „z pera samoukova“ (jímž byl – jak dnes víme díky Mikes-kovi Ozef Kalda) přes Seko-rovy a Ladovy obrázku in-spirující Řikadla až k bás-

ním do symfonie Dunaj a komiksovým obrázkům Stanislava Lolka s doprovodným komentářem Ru-dolfa Těsnohlídka o lišce Bystroušce.

Myslím, že i v přehodnoceném přístupu k Ja-náčkovu avantgardismu 20. let je stále o čem přemýšlet.

Prameny a literatura:

Esejistická podoba předkládaného textu mi umožňuje zachytit pramennou základnu těchto úvah jen v obrysech – výchozí údaje nalezne zájemce v mé knize Leoš Janáček a hudba 20. století – Paralely, sondy, dokumenty. Nadace Universitas Masarykiana, edice Scientia, Masarykova uni-verzita Brno 1998. Zde je též soupis pramenů a literatury k řešené problematice. Z jiných aktuálních knih z posled-ní doby bych rád zdůraznil z pera Johna Tyrrella The Me-moirs of Zdenka Janáčková My Life with Janáček (edited and translated by John Tyrrell, Faber and Faber, London--Boston 1998), dále korespondenci s Kamilou Stösslovou, a to jak v původní verzi Svatavy Přibáňové (Hádanka živo-ta. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. K vydání při-pravila Svatava Přibáňová, Opus musicum, Brno 1990), tak i v Tyrrelově anglickém komentovaném vydání (Inti-mate Letters – Leoš Janáček to Kamila Stösslová. Edited and translated by John Tyrrell, Faber and Faber, London and Boston 1994). První faksimile Janáčkovy rukopisné analýzy Debussyho Moře jsem vydal ve studii Janáček, ve-rismus a impresionismus (In: Časopis Moravského musea – Acta musei Moraviae, vědy společenské, r. 53 až 54, Brno 1968--69, s. 125--154). Nově se k této analýze podrobně vrátil i s faksimilovanou podobou Paul Wingfield (In: Ja-náček, musical analysis and Debussy´s „Jeux de vagues“, studie z knihy Janáček Studies, edited by Paul Wingfield – autoři Robin Holloway, Thomas Adés, Hugh Macdinald, Geoffrey Chew a Robert Villain, Miloš Štědroň, Michael Beckerman, Zdeněk Skoumal, Adrienne Simpson, Nigel Simeone, Paul Wingfield. Wingfieldova obsáhlá studie je na str. 183--280. Vyšlo v CUP – Cambridge University Press 1999). Prestižním janáčkovským tiskem posledních měsíců se stala kniha Janáček and his World – edited by Michael Beckerman, Princeton University Press, Prince-ton and Oxford 2003. !

Z dopisu Aloise Háby Miloši Štědroňovi, kde se zmiňuje o setkání s Janáčkem v Salcburku.

Foto

arc

hív

G R A M O R E V U E

47

Můj dlouholetý přítel Rafael Kubelík vždycky říkával: „Ty se do Československa určitě vrátíš, jsi ještě mladý“! Já tomu však nevěřil a pokaždé jsem mu odpověděl: „Kdepak, tam už se nevrátí ani jeden z nás“!

Zdeněk Mácal, absolvent konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a drži-tel prvních cen z nejprestižnějších dirigentských soutěží v Besançonu a New Yorku, se poprvé od ro-ku 1968, kdy emigroval a stal se postupně hudebním ředitelem rozhlasových orchestrů v Kolíně nad Rýnem a v Hannoveru, šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra, hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra, hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festivalu a uměleckým ředitelem New Jersey Symphony Orchestra, setkal s českým publikem až po osmadvaceti letech, 30. května 1996. Na pódiu Dvořákovy síně se tehdy představil s Českou filharmonií (a mj. neza-pomenutelnou kreací Berliozovy „Fantastické“), s níž před třiceti lety na Pražském jaru 20. května 1966 debutoval, a krátce před odchodem z republiky ještě uskutečnil koncertní zájezd do Německa a nahrál dva supraphonské LP tituly. Na Pražském jaru však od té doby následovala ještě další dvě jejich společná vystoupení: v roce 1997, v němž Zdeněk Mácal festival uzavíral Hudbou pro Prahu Karla Husy a Beethovenovou „Devátou“, a letos, kdy v jeho finále poprvé zazněla pod Mácalovou taktovkou místo Beethovena Dvořákova „Novosvětská“ a Zdeněk Mácal tak již v roli šéfdirigenta tím-to vystoupením ukončil u České filharmonie svoji první sezonu. Za tu dobu s Českými filharmoniky absolvoval čtrnáct abonentních koncertů a zájezdy do Německa, Itálie a Japonska, předsedal řadě konkurzů vypsaných na hráče nejrůznějších nástrojových skupin, z nichž patří k nejnověji přijatým členům orchestru harfistka Jana Boušková, a dokončil první dvě „šéfdirigentské“ nahrávky u japon-ské firmy Octavia Records, doplněné live snímkem Mácalových lednových koncertů se Sedmou sym-fonií a trojicí symfonických básní V přírodě, Karneval a Othello Antonína Dvořáka, připravených k vydání firmou Supraphon. Zájem o Zdeňka Mácala však během těchto měsíců projevila i Česká televize, kde vznikl již třetí „mácalovský“ filmový dokument s poetickým názvem Mezi nebem a ze-mí, který je dílem režiséra Jana Mudry. Bilance tedy na první pohled více než příznivá. Ale co na to sám pan šéfdirigent?

Zdeněk Mácalrok v České filharmonii

Já končím první sezonu u České filharmonie velice spokojen. Když jsem nastoupil, tak jsem přesně věděl, do jaké situace jdu a říkal jsem si, že k dosažení stavu, v němž jsme se vlastně s or-chestrem ocitli už po prvním roce – a to jak na poli hudebním, tak organizačním a administra-tivním – budu potřebovat nejméně tak dva až tři roky. A přitom, jak víte, jsou moje plány a poža-davky vždycky spíše nadsazené!

Hned první týden po mém nástupu u České filharmonie začal velmi dobře. Vyjeli jsme teh-dy na zájezd do Německa a Itálie, a i když jsme vlastně spolupracovali pouhé dva dny, koncer-ty se vydařily natolik, že jsme získali pozvání do Wiesbadenu k provedení cyklu všech de-víti Beethovenových symfonií! To je přece vel-ké zadostiučinění, jet s českým orchestrem do Německa dělat kompletně Beethovena! První abonentní koncert, kterým jsme zahájili sezo-nu, a na němž zazněla Novákova Slovácká su i-ta a Mahlerova „Pátá“, byl rovněž mimořádně úspěšný a navíc jej zaznamenával nejen Čes-ký rozhlas, ale připojila se tentokrát i Česká televize. Rozjezd se nám tedy opravdu vydařil a protože jsem i vzhledem k onemocnění někte-rých svých kolegů strávil s Českou filharmonií v podstatě celý podzim, náš vztah se začal velmi rychle upevňovat a my si mohli dost jasně vy-mezit i cíle, k nimž chceme dojít a cestu, jakou pro jejich dosažení zvolíme. Orchestr byl z mé strany především ochoten přijmout podmín-ky systematické tvrdé práce, jejíž výsledky se zřetelně ukázaly již na konci první sezony, kdy mohu jít při zkouškách až do takových detailů, na které jsem zpočátku nemohl ani pomyslet! Vezměte si např. Dvořákova Holoubka, který za-zněl na Pražském jaru. Dává se tak málo, že řada

Připravila Hana Jarolímková

členů orchestru ho ani nehrála a jeho zařazení do programu vyvolávalo pochybnosti i u mno-hých profesionálů. A přitom po koncertě se na mě všichni sesypali – taková krásná skladba, proč se vlastně téměř nikde neuvádí? Mně se tak pouze potvrdila moje dlouholetá zkušenost, a sice že není pokaždé nejdůležitější co hrajete, ale především jak to hrajete!

Myslím, že obdobná situace nastala i se sporadicky na programy koncertů zařazovanou symfonickou básní již dlouho u nás opomíjené-ho Vítězslava Nováka V Tatrách, kterou jsme mohli slyšet na jednom z Vašich abonentních koncertů…

Přesně! A to jsme si dokonce dovolili toto Novákovo v zahraničí v podstatě neznámé dílo zařadit na program turné po Japonsku – a to do nejdůležitějších koncertů v Ósace a Tokiu! Jejich druhá polovina patřila samozřejmě Dvo-řákově „Novosvětské“, ale první jsem ozvlášt-nil již zmíněným dílem Novákovým a Sinfo-niettou Leoše Janáčka, jehož tvorba rovněž ne-

ní v Japonsku zdaleka ještě tolik probojována, jak jsme na to zvyklí jinde ve světě. A výsledek? Především ve slavné Suntory Hall byli lidé úpl-ně jako u vytržení a z pódia mě vůbec nechtěli pustit. Nakonec jsem se ukláněl s Novákovou partiturou v ruce, abych náš dluh vůči tomuto nezaslouženě přehlíženému skladateli alespoň trochu splatil…

A čím si vysvětlujete tak vřelé přijetí Nováka právě Japonci?

Dlouho jsem o tom uvažoval, protože i mě tak bouřlivá reakce z jejich strany poněkud zaskoči-la. Vzhledem k tomu, že však Novák zní velice podobně jako Dvořák a Japonci Dvořáka milují (vždycky jim říkávám, že Dvořák je národním skladatelem nejen Čechů, ale i Japonců), není vysvětlení vlastně až zase tak překvapivé.

Když už jsme u toho Nováka, ani jeho Slovác-ká suita, kterou jste uvedl na svém prvním abo-nentním koncertě s Českou filharmonií v roli šéf-dirigenta, se u nás živě příliš nehraje!

48

To máte pravdu. Já jsem byl ještě z dob své-ho působení v Moravské filharmonii Olomouc zvyklý hrát Slováckou suitu pomalu každý tý-den, a tak při rozepisování zkoušek jsem nechal většinu času na mnohem náročnějšího Mahlera. Již po pěti minutách mi ale bylo jasné, že No-vákovo dílo zrovna ke kmenovému repertoáru České filharmonie nepatří, a když jsem se ze-ptal, kdy to hrála naposledy, téměř nikdo z or-chestru si nemohl vzpomenout! Nazítří jsme tedy začali Novákem a protože si všichni po nevydařené první zkoušce vzali party domů, orchestr byl jako vyměněný! Díky tomu, jsme si vlastně hned od počátku ujasnili jednu dost podstatnou zásadu: technické věci si musí kaž-dý připravit doma sám a ne s nimi zdržovat na zkouškách. Tam už se potom – až na malé vý-jimky – můžeme věnovat především detailům a vymezený čas tak uplyne jako mávnutím kou-zelného proutku. Určitě i vzhledem k takto ve-dené práci nastal v řadách filharmoniků relativ-ní klid, kdy já se pomalu nemohu dočkat, až se opět sejdeme a něco krásného spolu začneme vytvářet. Konečně jsme se totiž začali plně kon-centrovat především na hudbu! Negativní pub-

licita minulých let či neustálé stížnosti u minis-tra jsou zaplaťpánbůh snad zažehnány, a i když jsme teprve na počátku, atmosféra činorodosti a nadšení již začala v orchestru převládat a to je pro jeho další vývoj určitě nejdůležitější!

Vy máte za sebou pětačtyřicet let zkušenos-tí, které jste nasbíral u orchestrů po celém světě včetně těch nejvýznamnějších, jakými jsou např. New York Philharmonic, Chicago Symphony Or-chestra, Berlínští filharmonikové, Philadelphia Orchestra, Orchestre National de France, Vídeň-ští symfonikové či Boston Symphony Orchestra. Jakým způsobem je chcete v práci s Českou fil-harmonií zúročit?

Přál bych si ji vrátit na tu úroveň, kdy hrát v jejích řadách bude pro každého čest a sehnat abonmá se stane otázkou prestiže. Kdy jako za dob Václava Talicha budete schopna po minu-tě hudby říci: „Nevím sice, co to je za skladbu, ale hraje ji stoprocentně Česká filharmonie“! To je můj cíl, a myslím, že většina orchestru ho plně po-chopila: vedle těch, kteří, obrazně řečeno, stojí na pokraji silnice a pouze nás zatím sledují nebo nám v lepším případě aplaudují, totiž v této chví-

li již většina hráčů běží se mnou. Nesmím však zapomenout ani na generálního ředitele České filharmonie, Václava Riedlbaucha, který je mi na této nelehké cestě rovněž velkou oporou. Popr-vé v životě mám totiž ve své práci partnera, který rozumí nejenom organizaci, ale i muzice – a to je v mé profesi nesmírně důležité.

V jednom z našich rozhovorů jste se ještě před zahájením své šéfdirigentské kariéry u České fil-harmonie zmínil o tom, že se rovněž zapojíte – jak jste tomu byl celá léta zvyklý v zahraničí – i do shánění peněz pro orchestr. Odpovídají zkušenos-ti, které jste na tomto poli během uplynulého roku získal, Vašim původním představám?

To je, bohužel, snad zatím jediná věc, s níž spokojen nejsem a o které jsem se domníval, že v ní dojdu za ten rok poněkud dál. Situace je tady totiž mnohem komplikovanější, než jsem si představoval. Američané jsou zvyklí všechny nevýdělečné sféry, jakými jsou např. školství, zdravotnictví či kultura, již dvěstě let dotovat ze soukromých prostředků a na to není Evropa ještě zdaleka připravena, protože tady tuto funkci ve většině zemí plnil především stát. V současnos-ti se však situace na „starém“ kontinentě v sou-vislosti s ekonomickou recesí dost podstatně změnila, státu peníze pomalu ubývají a mecená-ši nejsou… Další etapou mého působení v Čes-ké filharmonii – a jak jsem zjistil velice obtížnou – tedy bude snaha získat takové sponzory, kte-ří budou postupně výraznější podporu kultury chápat jako zcela samozřejmou součást své ob-chodní strategie.

Vzhledem k projektu Česká hudba 2004 jste v této sezoně věnoval hodně prostoru především české tvorbě včetně Kantáty o posledních věcech člověka Ladislava Vycpálka, jejíž provedení oce-nilo publikum Dvořákovy síně potleskem ve stoje. Domácí autoři se však budou v hojné míře vysky-tovat i v sezoně následující, a to nejen Dvořák, Smetana, Janáček či Martinů s Novákem, ale i např. Iša Krejčí, Vladimír Sommer nebo Jan Hanuš…

To je pravda, protože ten jubilující rok 2004 vlastně přesahuje do dvou sezon, což mě nako-nec umožnilo dostat do jednotlivých programů, aniž bych odradil posluchače, i více děl českých autorů 20. a 21. století. A jak jsme se přesvědčili na zmíněném Vycpálkovi, když je taková kom-pozice zahrána dobře, i naše publikum, které na standing ovation oproti např. Američanům není zase až natolik zvyklé, do toho patřičného varu dostanete. Ještě po koncertě na Pražském jaru na Vycpálka mnozí posluchači vzpomínali a na-konec nejen na něho, ale i např. na 8. symfonii Jana Kapra „Pražské zvony“, kterou jsem uvedl s Českou filharmonií dokonce již více než pře-

G R A M O R E V U E

49

de dvěma lety v české premiéře (a na počátku 80. let v Mnichově v premiéře světové – pozn. redakce). A to je, myslím, velice pozitivní jev, protože to znamená, že zde začínám mít svoje obecenstvo a nemusím do každého programu zařazovat jmé-no nějakého věhlasného sólisty, tak jak se mi to během dvou let na postu hlavního dirigenta za-čalo dařit např. u Pražských symfoniků. Do dal-ších sezon však samozřejmě již plánujeme pře-devším nastudování světového repertoáru, který v České filharmonii překvapivě dost chybí. Řada jejích členů např. nikdy nehrála ani všechny sym-fonie Beethovena nebo Brahmse, které by měl – společně s díly např. Čajkovského a dalších

světových autorů – orchestr se svým šéfem umět „vystřihnout“ v podstatě kdykoliv na požádání jako „Novosvětskou“.

A které sólisty byste si na Vašich koncertech představoval do budoucna?

Pravidelně budu spolupracovat např. s ba-rytonistou Ivanem Kusnjerem a poprvé budu v příští sezoně vystupovat např. s klavíristy Mar-tinem Kasíkem a Lukášem Vondráčkem. Chtěl bych sem ale postupně dostat i řadu špičkových zahraničních sólistů, s nimiž se přátelím a z nichž se našemu publiku již v minulosti někteří před-stavili jako např. Yefim Bronfman, Gil Shaham, Leila Josefowitz či miláček Pražanů, Garrick Ohlsson. Rád bych tu ale uvítal např. i Mstislava

Rostropoviče, s nímž jsem hrál pomalu celý život a kterého chci pozvat na rok 2006, kdy já i Filhar-monie budeme oslavovat svá jubilea.

Jedním z Vašich snů bylo i nastudování ně-které z oper Richarda Wagnera, což si však patr-ně vzhledem k Vašemu současnému pracovnímu vytížení a časové náročnosti takového projektu nebudete moci v nejbližší době dovolit. Objeví se tedy Wagner alespoň na programu některého z Vašich koncertů?

Určitě. Výhledově jsme o tom zatím uvažovali na sezonu 2006 – 2007 a měl by to být podstatný výběr ze Soumraku bohů.

Během své první sezony u České filharmonie jste, nepočítám-li live snímek Vašeho lednového abonentního koncertu nahraný firmou Supra-phon, již realizoval dvě studiové nahrávky, obě pro hudební vydavatelství Octavia Records. První se Čtvrtou a Osmou symfonií Antonína Dvořáka a druhé s jeho Pátou a Devátou. Jaké plány máte v této oblasti do dalších let?

Kromě dokončení celého dvořákovského cyklu uvažujeme o tom, nahrát všechny sym-fonie (včetně Adagia z Desáté) Gustava Mahle-ra. Pokud budou peníze, mělo by to být hoto-vo do pěti let. Japonci však mají zájem i o celou řadu dalších věcí včetně skladeb Čajkovského, tak uvidíme.

Vy jste, pane šéfdirigente, dostal na počát-ku sezony pod svá křídla i asistenta, mladého Jakuba Hrůšu. Jak to bude s asistenty vypadat v příští sezoně?

Původním záměrem bylo střídat tyto mladé asistenty šéfdirigentů České filharmonie po roce, ale myslím, že Jakub Hrůša je natolik výjimečný, že by se mu tato možnost měla prodloužit ještě alespoň o jednu sezonu.

Věcí k řešení Vás tedy čeká, jak vidím, ještě celá řada. Před námi je ale léto, jak jej budete trávit?

Hned zítra (tj. 6. 6.) odjíždíme s manželkou na dva týdny do Švýcarska, pak mne čeká tý-den zkoušek v Bratislavě a na počátku červen-ce jedeme na festival do italské Ravenny, kde budu dělat se Slovenskou filharmonií a Sloven-ským filharmonickým sborem Janáčkovu Sin-foniettu a Glagolskou mši a Mendelssohnovo dvouapůlhodinové oratorium Paulus. Ve dru-hé polovině srpna se pak vrátím do Prahy na zkoušky, odtud se vydáme na festival do Šles-vicka-Holštýnska a už začíná sezona…

Zdeněk Mácal se po pětatřiceti letech života za hranicemi opět vrátil do své rodné země, aby stanul v čele jejího nejvýznamnějšího orchestru, České filharmonie. První rok má právě za sebou a výsledné hodnocení vůbec není špatné, ba právě naopak. Přesto ho ještě vzhledem k cílům, které si vytkl, ten největší kus práce teprve čeká. Vedle celé řady abonentních koncertů to bude v příští sezoně i několik náročných zahraničních zájezdů, mezi nimiž vedle zmíněného festivalu ve Šlesvicku-Holštýnsku, kde bude Česká filharmonie vystupovat jako residenční orchestr, nechybí např. ani Rakousko, Maďarsko, Španělsko, Itálie či Japonsko a Tchaj-wan. V Japonsku orchestr zavítá na Festival NHK a Festival české hudby 2004, pro nějž je vedle Dvořákovy „Novosvětské“ připravena např. i jeho Symfonie č. 7 a Stabat Mater nebo Janáčkova Glagolská mše, na jejímž provedení se bude spolupodílet i Pražský filharmonický sbor. Do budoucna zde však Zdeněk Mácal plánuje rovněž uvedení děl jiných sklada-telů, než jsou Dvořák či Janáček, a sice např. Martinů Klavírního koncertu s Martinem Kasíkem či Variací na smrt Jana Rychlíka Otmara Máchy. Program příštích měsíců má tedy současný šéfdiri-gent opravdu více než nabitý, a plány do budoucna velkorysé. Vzhledem k jeho nezkrotnému entuzi-asmu však vůbec nepochybuji o tom, že se mu většinu z nich podaří zrealizovat, a jeho přání vrátit České filharmonii její někdejší prestiž a českému národu přední místo na výsluní kulturní Evropy se tak stane skutečností… !

50

OD FIRMYK FIRMĚ

! Společnost ARCODIVA dokon-čila v těchto dnech několik dalších no-vých nahrávek, z nichž k nejvýznam-nějším patří live snímek oratoria Svatá Ludmila Antonína Dvořáka z letošního ročníku Mezinárodního hudebního fes-tivalu Pražské jaro. Nahrávka, poříze-ná ve spolupráci s Českým rozhlasem, vznikla na zakázku tohoto festivalu nej-modernější technologií DSD a víceka-nálovým záznamem. Pražské jaro v sou-časné chvíli o vydání tohoto Dvořákova stěžejního díla intenzívně jedná s růz-nými vydavateli. * Další dokončenou nahrávkou firmy ARCODIVA je pro-dukce vokálního kvarteta QVOX. Ten-to soubor natočil v Brně výběr ze sborů Leoše Janáčka a sborovou tvorbu Pavla Křížkovského – Janáčkova učitele. Na-hrávka vyjde u této firmy během letních měsíců 2004. * Velmi rozsáhlým pro-jektem připraveným k vydání na dvou kompaktních discích je i komplet Janáč-kova klavírního díla v podání Jana Ji-raského, vydávaný u příležitosti progra-mu MK Česká hudba 2004 a podpoře-

ný Nadací Leoše Janáčka. Dvoudeskový komplet vyjde u firmy ARCODIVA na podzim tohoto roku. * Čtvrtý titul, kte-rý firma v těchto dnech připravuje, se týká již Vánoc a spojí se na něm Český chlapecký sbor Boni pueri a soubor Mu-sica bohemica s dirigentem Jaroslavem Krčkem. * A dosud posledním titulem v plánu vydavatelství ARCODIVA je na-hrávka klavírního tria ArteMiss a sop-ranistky Simony Šaturové, jež by měla spatřit světlo světa na podzim a která posluchačům nabídne komorní a pís-ňová díla Dmitrije Šostakoviče.

! Klíčovým albem v měsíci květnu bylo na značce RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) nové sólové album Jevgeni-je Kissina, který stále patří k největším pianistům současné doby. V jeho nena-podobitelné interpretaci na CD uslyší-me Schubertovu Sonátu B dur, D 960, Čtyři Schubertovy písně v úpravě pro klavír Ference Liszta a Lisztův známý Mefistofelův valčík. Nahrávky byly po-řízeny v červnu 2003 v německém Frei-burgu 24 bitovou technologií.

! Vydavatelství BMG FRANCE (BMG ARIOLA) přichází s novými nahrávkami klavírních koncertů fran-couzského skladatele Francise Poulen-ka. Na albu najdeme Koncert pro dva klavíry a orchestr a Koncert pro klavír a orchestr „Aubade“ v podání klavíris-tů Erika le Sageho a Franka Braleyho s belgickým Filharmonickým orches-trem Lutych. Diriguje Stéphane De-neve.

! Host loňského Pražského jara, americký dirigent David Zinman se svým orchestrem Tonhalle Orchestra Zürich nahrál pro značku ARTE NO-VA (BMG ARIOLA) další významná díla světového klasického repertoáru, Symfonie č. 1 až 4 Roberta Schumanna. Titul vychází na 2 CD.

! Druhý kompaktní disk věnova-ný komorní tvorbě Zdeňka Fibicha (klavírní kvartet a kvintet), vychází opět u firmy SUPRAPHON a nava-zuje tak na titul vydaný touto firmou v roce 2001 (smyčcové kvartety G dur a A dur, Thema con variazioni, Pano-chovo kvarteto, SU 3470-2 131). Po-sluchač má tak nyní možnost sklada-telovo rozsahem sice nevelké, nicméně významem závažné komorní dílo na dvou kompaktních discích obsáhnout celé. Fibich, bytostný romantik, vytvo-řil skutečné skvosty, v nichž se plně

rozeznívá jeho nezaměnitelný sklada-telský rukopis. Klavírní kvintet D dur je navíc poprvé na digitálním nosiči prezentován v originální verzi s decho-vými nástroji a to v podání Ludmily Pe-terkové (klarinet), Vladimíry Klánské (lesní roh), Mariána Lapšanského (kla-vír) a členů Panochova kvarteta.

! Monumentální Symfonie d moll „Gotická“ Havergala Briana (1876– 1972), první z celkového počtu dva-atřiceti, je napsána pro více než 1000 hudebníků! Je tedy naprosto unikát-ním dílem tohoto žánru a předčí tak i extrémní nároky Mahlera, Strausse či Schönberga. Při její kompozici se Brian inspiroval nejen gotikou, ale také Goe thovým Faustem a pro po-sluchače ji připravila na své nahráv-ce firma NAXOS (CLASSIC). Účin-kují Eva Jenisová (soprán), Dagmar Pecková (mezzosoprán), Vladimír Doležal (tenor), Peter Mikuláš (bas), Bratislavský dětský sbor, Bratislavský městský sbor, Sbor Slovenské filhar-monie (sbormistr Pavol Procházka), Slovenská filharmonie a Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu, diri-guje Ondrej Lenárd.

! S titulem BEST OF MOZART na-bízí firma SUPRAPHON (3760 2 611) kompakt, obsahující ukázky z mozar-tovských nahrávek, natočených v letech 1968 – 1994. Propagační ráz snímku je očividný, láká ovšem znamenitou úrov-ní jednotlivých interpretačních výko-nů. Platí to o větách z vrcholných Mo-zartových symfonií v podání Pražského komorního orchestru se sirem Charle-sem Mackerrasem stejně jako o částech koncertů se zářivými projevy klavíristy Pavla Štěpána, klarinetisty Vlastimila Mareše či houslisty Václava Hudečka. Na nahrávkách se dále podílejí Český komorní orchestr s Josefem Vlachem, Virtuosi di Praga s Igorem Oistrachem, dirigenti Zdeněk Mácal, Libor Pešek a Václav Smetáček s orchestrem FOK. Sedmdesát minut hudby, vybrané z je-denácti CD, by jistě Mozarta potěšilo a přimělo k opakování výroku „Moji Pražané mi rozumějí“. zp

! K novým titulům, patřícím do série DHM Splendeurs značky DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA), je i Šest suit pro sólové violoncello Johan-na Sebastiana Bacha v podání japonské-ho violoncellisty Hidemi Suzukiho. Su-zuki hraje na vzácný nástroj Amati Cre-mona z roku 1750 a nahrávka vychází jako 2 CD v cenové kategorii Mid.

! Repertoár, který u firmy SUPRA-PHON předkládá na novém vydání svého úspěšného CD ambiciózní čes-ký soubor Guarneri Trio (Ivan Klánský – klavír, Čeněk Pavlík – housle, Marek Jerie – violoncello), je oporou a ozdo-bou všech českých souborů tohoto ob-sazení. Bedřich Smetana do své sklad-by – Klavírního tria g moll, které je je-ho součástí – vtělil svůj žal nad ztrátou dcery Bedřišky a tak skladatelovo jedi-né trio představuje jednu z nejniterněj-ších a nejsugestivnějších romantických komorních skladeb vůbec. Jestliže Sme-tana napsal své trio na prahu třicítky, druhé dílo nové nahrávky a zároveň po-slední ze čtyř klavírních trií Antonína Dvořáka – „Dumky“ je dílem již zralého padesátníka. Šest krátkých, ale výsostně spontánních a atraktivních vět si získa-lo oblibu nejen autora samotného, ale všech přátel dobré komorní hudby.

! První kompletní nahrávku Šostakovičovy hudby k filmu Grigo-rije Kozinceva Hamlet (op. 116/116a), v němž tento proslulý scénárista vy-cházel z prozaického překladu Bori-se Pasternaka, vydává firma NAXOS (CLASSIC). Skladatel ji napsal v ro-ce 1964 a pro nové CD ji nastudoval Ruský filharmonický orchestr v čele s Dmitrijem Jablonským.

! S názvem STARS OF SALZBURG nabízejí spojené labely DEUTSCHE HARMONIA MUNDI, RCA RED SEAL a ARTE NOVA CLASSIC (82876 57660 2) snímek, obsahující ukázky ze šestnácti CD, nahraných účin-kujícími salcburského festivalu. První a nejdelší skladbou výběru je symfonic-ká báseň Z českých luhů a hájů ze Sme-tanovy Mé vlasti v podání Vídeňských filharmoniků a Nicolase Harnoncour-ta. Zbývající ukázky představují pěvce a instrumentalisty, jejichž některá CD byla v Hudebních rozhledech již hod-nocena (Mozartovy árie s Elenou Mosuć či Brahms s klavíristou Jevgenijem Kis-sinem). Dvě CD patří Bulharce Vesseli-ně Kasarové (mezzosoprán), v operních áriích excelují Johan Botha, Ramón Var-gas a Waltraud Meier. Písním Richarda Strausse a Sergeje Rachmaninova pro-půjčují své hlasy sopranistky Melanie Diener a Diana Damrau. Z proslulých instrumentalistů je zastoupen flétnista James Galway, z méně známých mla-dí houslisté Mirijan Contzen a Nikolaj Znaider. Reklamní snímek má dobrou zvukovou úroveň a bohatě vybavený buklet s texty v němčině a angličtině s efektní titulní stranou.

51

G R A M O R E V U E

! V šedesátých letech minulého století přijížděla do tehdejšího Česko-slovenska řada prvotřídních světových interpretů a dirigentů. K nim patřil i sir John Barbirolli (1899 – 1970), naturali-zovaný, ukázněný a vzdělaný Angličan, jemuž v žilách kolovala po otci italská a po matce francouzská krev a jehož di-rigentské kreace byly oceňovány přede-vším pro vyváženost racionální a emoč-ní stránky. Málokterá skladba poskytuje větší prostor pro předvedení dirigent-ské univerzality jako na nově vydáva-ném CD řady SUPRAPHON ARCHÍV slavná Symfonie d moll Césara Francka, doplněná zde méně hraným, ale skvěle napsaným Koncertem pro dva klavíry Jana Ladislava Dusíka, v němž se Barbi-rolli na pódiu Pražského jara v květnu 1960 setkal se dvěma velikány české klavírní školy – Františkem Maxiánem a Janem Panenkou.

! Holandský violoncellista Anner Bylsma nahrál s kanadským souborem Tafelmusik řízeným Jeanem Lamonem skladby pro violoncello italského skla-datele Luigiho Boccheriniho: Koncert G dur, symfonie B dur a d moll a Kon-cert D dur. Vychází v řadě DHM Splen-deurs značky DEUTSCHE HARMO-NIA MUNDI (BMG ARIOLA).

! Světová legenda, houslista Da-vid Oistrach a světově známý dirigent Antonio Pedrotti, častý host u České filharmonie – to jsou dvě mimořád-ně přitažlivé osobnosti dalšího titulu, který je vydáván v řadě SUPRAPHON ARCHÍV. David Oistrach se v něm představuje jako vynikající interpret Brahmsova Koncertu pro housle a or-chestr D dur, op. 77, k němuž Pedrotti nastudoval Brahmsovu Symfonii č. 4 e moll, op. 90.

! V sérii značky RCA RED SEAL COMPLETE COLLECTIONS (BMG ARIOLA) vychází v těchto dnech výběr

z nejvýznamnějších děl tří skladatelů: Johannesa Brahmse (symfonie, přede-hry, klavírní koncerty, houslový kon-cert a Haydnovy variace), kde pěticé-déčkový komplet nastudoval Orches-tr Bavorského rozhlasu pod taktovkou Colina Davise, klavírista Gerhard Op-pitz a houslistka Kyoko Takezawa, dá-le Edwarda Elgara (symfonie, přede-hry, serenáda, houslový koncert, kon-cert pro violoncello a variace Enigma), jehož skladby na 4 CD uslyšíme v po-dání sólistů Pinchase Zuckermana a Já-nose Starkera a orchestrů London Phil-harmonic a Saint Louis Symphony ří-zených Leonardem Slatkinem, a Felixe Mendelssohna Bartholdyho, kterého majitelům 3 CD představí prostřednic-tvím skladatelových smyčcových sym-fonií orchestr Hannover Band s dirigen-tem Royem Goodmanem. Všechny na-hrávky vycházejí v kategorii budget.

! Další snímek ze 60. let, který vy-chází v řadě SUPRAPHON ARCHÍV, posluchačům nabízí Symfonii č. 7 E dur Antona Brucknera, kterou s Českou fil-harmonií nastudoval chorvatský diri-gentský světoběžník Lovro von Mata-čič. A protože nad kvalitou zvuku, jenž se tehdejším supraphonským zvuko-vým mistrům Františku Burdovi a Mi-loslavu Kulhanovi podařilo zachytit na pouhé dva mikrofony, dodnes kroutí odborníci hlavou a Brucknerova Sed-má symfonie stále patří k tuctu nejlep-ších a dodnes nejpopulárnějších skla-deb svého druhu ve druhé polovině 19. století, je to konstelace, která slibu-je opravdu mimořádný zážitek a snese srovnání i s těmi nejlepšími a technic-ky daleko modernějšími světovými na-hrávkami současnosti.

! V nové sérii značky RCA RED SEAL CLASSIC LIBRARY (BMG ARI-OLA) vycházejí renomované nahráv-ky z katalogu RCA v cenové kategorii Mid. Patří mezi ně také nahrávky svě-tově proslulé pěvkyně Renée Fleming s Houston Symphony Orchestra říze-ného Christophem Eschenbachem. Re-née Fleming zpívá písňový repertoár Richarda Strausse, a sice jeho Čtyři po-slední písně a Písně s orchestrem, které doplňuje suita z opery Růžový kavalír.

! V rozsáhlém katalogu firmy NA-XOS (CLASSIC) dosud chyběla kom-pletní nahrávka jedné z nejznámějších oper vůbec – Mozartovy Figarovy svat-by, která především díky svému italské-mu stylu a bezstarostné a optimistické náladě slavila od počátku své slavné ces-ty ohromné úspěchy nejen ve Vídni, ale

i v Praze. Vše je ale již napraveno a nová nahrávka, na níž se podíleli významní sólisté současnosti a orchestr Nicolaus Esterházy Sinfonia řízený Michaelem Halászem, je na světě a zájemcům v ob-chodech s cédéčky k dispozici.

! Rok 1714 byl pro Vivaldiho mimo-řádně úspěšný. V dívčím útulku Ospe-dale della Piet¸ byl jmenován Maestrem de´concerti, vydal druhou sbírku kon-certů La stravaganza a čím dál více se proslavoval po Evropě jako instrumen-tální skladatel. Největší událostí tohoto roku však pro něj byla premiéra jeho prv-ní opery pro benátskou divadelní scénu – Orlando finto pazzo, jejíž představení zaznamenalo obrovský úspěch. Po něko-lika reprízách však upadla v zapomnění a objevil ji až po několika stoletích ital-ský dirigent Alessandro De Marchi, kte-rý prokázal své mistrovství již v předešlé nahrávce Judithy Triumphans s Magda-lenou Koženou. Na nahrávce, kterou ve spolupráci s L´instituto per i beni mu-sicali v Piemonte vydává jako světovou premiéru firma OPUS 111 (CLASSIC) a jež je v pořadí již 13. titulem její vival-diovské edice, účinkují Antonio Abete (bas), Gemma Bertagnolli (soprán), Ma-rina Comparato (mezzosoprán), Sonia Prina (kontraalt), Martin Oro (tenor), Marianna Pizzolato (mezzosoprán), Co-ro del Teatro Regio di Torino a Academia Montis Regalis. Cílem edice je nahrát veš-keré Vivaldiho manuskripty, nacházejí-cí se v Národní knihovně v Turíně (296 koncertů, 60 děl duchovní hudby a 20 oper).

! Brahms byl sám vynikajícím pia-nistou, který skládal pro tento nástroj téměř celý svůj tvůrčí život. Kromě só-lových klavírních skladeb je autorem také aranžmá svých orchestrálních a vokálních skladeb pro čtyřruční kla-vír. V těchto dnech vychází pod logem NAXOS (CLASSIC) v pořadí již jede-náctý svazek těchto aranžmá, opět v po-dání německého klavírního dua Silke--Thora Matthies – Christian Köhn.

! Díla českých skladatelů se u fir-my HYPERION (CLASSIC) neobjevují často. Přesto se mezi jejími nejnovější-mi tituly objevilo CD, věnované pouze tvorbě Josefa Suka, který si ale v posled-ní době získává ve světě stále větší uzná-ní. V podání slavného anglického The Nash Ensemble (Marianne Thorsen – 1. housle, Benjamin Nabarro – 2. hous-le, Lawrence Power – viola, Paul Wat-kins – violoncello a Ian Brown – klavír) si můžete poslechnout jeho Klavírní kvartet a moll op. 1, Čtyři skladby pro

housle a klavír op. 17, Klavírní kvintet g moll op. 8.

! U firmy HYPERION (CLASSIC) vychází rovněž druhý svazek jejího no-vého projektu, který si dal za cíl nahrát všechna duchovní díla italského skla-

datele Claudia Monteverdiho. Svazek se soustřeďuje na hudbu z jeho sbír-ky Messa a quattro voci e salmi z roku 1650 a na právě realizované nahrávce se podílejí např. sólisté Carolyn Sampson, Rebecca Outram či Charles Daniels.

! Vyhledávaný německý dirigent Kurt Masur (1927) je předním interpre-tem klasické i romantické hudby. Na nahrávce Beethovenových symfonií č. 2 D dur op. 36 a č. 6 F dur op. 68 „Pasto-rální“ z roku 2002 (Théatre des Champs--Élysées, Paříž), vydávané firmou NAÏVE (CLASSIC), řídí Orchestre National de France, kde v současné době působí ja-ko hudební ředitel.

! Firma ANDANTE (CLASSIC), u níž vycházejí kvalitní historické sním-ky s bohatým doprovodným materiá-lem), přichází na trh hned s několika novými tituly, mezi nimiž nechybí ani např. Bachovy Matoušovy pašije z roku 1950 (Otto Edelman, Kathleen Ferrier, Walter Ludwig, Paul Schöffler, Irmgard Seefried, Walter Berry, Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde, Wie-ner Sängerknaben a Wiener Symphoni-ker v čele s Herbertem von Karajanem) či kompletní opera Lulu Albana Berga nahraná o osmnáct let později, v níž mj. účinkují Anja Silja, Hans Hotter, Martha Mödl či Waldemar Kmentt a Orchestra and Chorus of the Vienna State Opera v čele s Karlem Böhmem. jar

52

ORPHEO C 602 033 D

Benjamin Britten – Billy Budd, opera o třech aktech op. 50, Neil Shicoff, Bo Skovhus, Eric Halfvar-son, Robert Bork, Wolfgang Bankl, John Dickie, Sbor a orchestr Wie-ner Staatsoper, řídí Donald Run-nicles (C) 2003

Lukáš Hurník

Vídeňská opera vydala na třech CD v rámci své edice Wiener

Staatsoper Live záznam představe-ní Brittenova Billyho Budda z 12. úno-ra 2001. Takový nahrávací počin má své výhody i nevýhody. Interpretač-ní a zvuková preciznost se sice ne-vyrovná studiovým snímkům, na druhé straně z takové nahrávky zís-káme dobrý přehled o hudební úrov-ni představení jako takového. Nejde o sestřih z několika představení, ale o záznam jednoho jediného. Ve svět-le této skutečnosti je nutno konstato-vat, že Vídeňská státní opera zůstá-vá světovou interpretační mekkou. V sestavě představitelů hlavních rolí nejsou žádné pěvecké superhvězdy, přesto jde o soubor technicky skvěle vybavených, barevně i výrazově vy-spělých pěvců. V bookletu se o nich bohužel nic nedočteme. Kromě ob-sahu opery tu najdeme článek o his-

torii provádění Brittena ve Vídeňské státní opeře a rozbor hudební struk-tury opery. Nikoli její text.

Brittenův Billy Budd je opera hod-ně odlišná od Petera Grimese. Britten se tu hodně vzdálil od svého melo-dického neoklasicistního stylu. Pře-vládá konverzační, recitativní styl, v orchestru převažuje zvukoma-lebná funkce. Harmonický jazyk je mnohem ostřejší než v Brittenových nejslavnějších skladbách. Nejblíže má Billy Budd ke Zneuctění Lukré-cie, ovšem ve mnohem větší stopáži i obsazení orchestru.

Přestože je nahrávka po zvuko-vé a technické úrovni obdivuhodně barevná, je dosti těžké naučit se ne-vnímat dupání, šramoty a nechtěné stereoefekty vyplývající z pohybu postav po jevišti. V této souvislosti člověka nemůže nenapadnout otáz-ka, zda měl titul opravdu vyjít na CD a nikoli na DVD. I vlastní hudba opery jednoznačně počítá s jevištní akcí a bez vizuálních dojmů se při ní občas těžko udržuje pozornost. Ob-čas jsem měl pocit, že poslouchám spíše jakýsi „soundtrack“ opery, než operu v plném smyslu toho slova. Na druhou stranu je třeba ocenit, že firma Orfeo, navzdory krizi hudeb-ního průmyslu, sáhla po titulu, kte-rý nepatří k vydavatelskému main-streamu. !

ARTE NOVA CLASSICS 74321 87081 2 (BMG 2003)

Vincenzo Bellini, I Puritani, Te-atro Massimo Bellini di Catania, Gustav Kuhn

Jaroslav Someš

Poslední opusy bývají vzletně nazývány labutími písněmi. Na

málokteré dílo se však toto označení hodí s takovou výstižností, jako na Belliniho Puritány. Jsou nejen jeho poslední operou, ale navíc je kom-ponoval, tedy „vyzpíval“, opravdu už na prahu smrti. Dílo bylo napsá-no pro Paříž, na zakázku zdejšího Théatre Italien, kde mělo 24. ledna 1835 svou premiéru. Těžce nemoc-ný skladatel ještě stačil upravit Puri-tány pro uvedení v Neapoli (s trans-pozicemi Elvířina partu ze sopránu do mezzosopránu a Richardova par-tu z barytonu do tenoru).

Stálo by za úvahu zjistit, proč na našich scénách (a to i německých) Bellini prakticky nikdy nezdomác-něl. A za posledních šedesát let se na repertoáru objevil, počítám-li dobře, pouze třikrát, vesměs záslu-hou oblastních scén. V Praze neza-zněl – s jedinou výjimkou – od roku 1935, což je opravdu nedůstojné je-ho významu. Zmiňovanou výjimku tvoří právě Puritáni, které na scéně tehdejšího Smetanova divadla uved-la při svém hostování v říjnu roku 1982 opera Slovinského národní-

ho divadla z Lublaně. Sice s velkým ohlasem, leč bez odezvy české oper-ní dramaturgie.

Libreto k Puritánům napsal hra-bě Carlo Pepoli podle francouzského historického dramatu autorské dvo-jice Ancelot a Saintine, opírajícího se o román Waltera Scotta. Děj se odehrává v Anglii v roce 1645, tedy v době občanské války. Rozdělení země mezi přívržence krále Karla I. a „puritány“, stoupence Olivera Cromwella, se staví jako hráz me-zi lásku dvou snoubenců, Elvíry a lorda Arthura Talbota. Arthuro-vi hrozí smrt za záchranu královy manželky Henrietty Bourbonské a Elvíra dočasně zešílí, ale vítězství cromwellovské strany přináší mír a milost pro všechny, takže opera končí šťastně.

Po hudební stránce patří dílo k vrcholům Belliniho tvorby. Jako všechny jeho opery okouzluje pře-devším bohatostí melodií, ale navíc také výrazně propracovává i orches-trální stránku – jako by se zde před-znamenával skladatelův další vývo-jový krok, k němuž však už řízením osudu nedošlo. Puritáni upoutají rovněž formální proměnlivostí a vy-nalézavostí, zejména v široce kle-nutých ansámblech. Se vzrušeným průběhem 1. a 3. dějství kontrastuje prostřední akt, ztišený a zkomorně-lý, kde po strofické árii sira George následuje velká scéna Elvířina šílen-ství a ojediněle pojaté finále, které je pouze duetem barytonu a basu.

Na rozdíl od domácí scény se v zahraničí těší Puritáni zaslouže-né pozornosti, a to především po-kud jde o audioprůmysl. Většina dosavadních nahrávek je však zalo-žena na jednom hvězdném jménu – především v partech Elvíry nebo Artura, – jemuž se zbývající obsaze-

ní nevyrovná. Recenzovaný přímý záznam provedení ve skladatelově rodné Catanii, v tamějším Teatro Massimo Bellini, za řízení dirigenta Gustava Kuhna však vyniká ojedi-nělou vyrovnaností všech rolí – jak co do stylové čistoty, tak co do tech-nické bravury. Z ústřední čtveřice, z tzv. „kvarteta Puritánů“ se na pr-vém místě sluší jmenovat Stefanii Bonfadelli v úloze Elvíry. Jde o té-měř ideální belliniovský výkon; je přesvědčivým důkazem, proč pěv-kyně v Puritánech zazářila už před sedmi lety ve Vídni a proč tam ne-dávno slavila nové triumfy jako Ná-měsíčná po boku Juana Diega Fló-reze. Také tenorista Stefano Sec-co jako Arthur (Arturo) statečně zvládá závratné výšky svého partu (Bellini zde předepsal i dvoučár-kované „f“!) a romanticky laděnou vstupní scénu v posledním dějství podává s velkým prožitkem. Bary-tonistu ruského původu Vladimi-ra Chernova poznala – ještě jako Černova – na jeho cestě k meziná-rodní kariéře i Praha (Eugen Oně-gin, 1986). Dnes je jak v Evropě, tak v USA uznávaným specialistou nejen na ruský, ale též na italský re-pertoár, což dokumentuje i svým podáním úlohy sira Richarda (Ric-cardo). Jeho árie „Ah, per sempre io ti perdeo“ – jedno z nejslavněj-ších čísel opery – stejně jako jeho duet s neméně skvělým Michele Pertusim (sir George – Giorgio) v závěru 2. jednání patří k nejpů-sobivějším místům celé nahrávky. Z ostatních rolí připomeňme ales-poň mezzosopranistku Annama-riu Popescu jako královnu Henriet-tu – Enrichettu.

Zmiňovaná stylová vytříbenost je hlavní předností Kuhnova nastu-dování. K dalším znakům patří velký cit pro kresbu náladových změn. I při pouhém poslechu proto plasticky vy-cházejí různé hudební efekty, počíta-jící se scénickým provedením – chrá-mové modlitby za scénou, vojenské pochody, svatební průvody, bouře atp. a zejména mohutné sborové scé-ny. Navíc jejich hesla jako „Patria, vitto-ria, onor!“ (tedy „Vlast, vítězství, čest!“) neztratily svou sílu dodnes – a v do-bě svého vzniku musely mít na publi-kum přímo omračující dopad. !