10. evropský absolutismus v 17. a 18....
TRANSCRIPT
Ludvík XIV. (žil v letech 1638–
1715) – obě výtvarná ztvárnění
(mramorová busta od
Giovanniho Lorenzo Berniniho;
obraz od Hyacintha Rigauda)
osobnosti francouzského krále
jsou typickou ukázkou
barokního umění.
Králův zasněný pohled a
majestátní postoj jednoznačně
vyjadřují myšlenku „Stát jsem
já“. Tato slova Ludvík XIV.
sice nikdy takto nevyslovil,
velmi dobře však vyjadřují to,
jak chápal své vlastní postavení
ve francouzské společnosti.
10. Evropský absolutismus v 17. a 18. století
Způsob vlády označovaný jako konstituční monarchie, který se
dotvořil ve Velké Británii na přelomu 17. a 18. století, byl v tehdejší
Evropě ojedinělý. V ostatních evropských státech se totiž s výjimkou
právě Velké Británie a ještě i Spojených nizozemských provincií či
polsko-litevské unie prosadil zcela jiný model vlády – panovnický
absolutismus, kdy měli vládci „z boží milosti“ nad svými poddanými
téměř neomezenou moc.
Ideál absolutního panovníka v očích současníků i následujících
pokolení, který chtěli mnozí napodobit, ztělesňoval francouzský král
Ludvík XIV. – „král Slunce“.
Francie za „krále Slunce“ K postupnému upevňování a posilování královské moci na úkor
šlechty i měšťanů docházelo ve Francii již v době, kdy v jejím čele
jako „první ministři“ stáli dva kardinálové – Richelieu (žil v letech
1585–1642) a Mazarin [mazaren] (žil v letech 1602–1661). Kardinál
Mazarin řídil Francii za nezletilého Ludvíka XIV. (1643–1715).
Oběma kardinálům se podařilo posílit postavení Francie
v mezinárodním měřítku a učinit zní skutečnou evropskou velmoc.
Dokud žil Mazarin, Ludvík XIV. se věnoval jen lovu a
kratochvílím. Proto všechny překvapilo, když po ministrově smrti
(1661) prohlásil, že od této chvíle bude vládnout sám.
Nadřazený všem
Toto Ludvíkovo heslo jasně vyjadřuje jeho pojetí absolutní vlády a
centralizace moci. Byl přesvědčen o svém božském poslání, toužil po
slávě, nádheře, po velkých vítězstvích. Vyjadřoval to i emblém slunce
(odtud král Slunce), stejně jako výstavba velkolepého královského
paláce ve Versailles [versaj], kam se svým dvorem přesídlil
z pařížského Louvru. Ve Versailles žil Ludvík XIV. obklopen
přepychovým dvorem, na němž působili i přední umělci té doby (a
nejen z Francie), kteří tvořili na královu přímou objednávku a
oslavovali úspěchy jeho vlády. Francie se za Ludvíkovy vlády stala
skutečným centrem kulturního dění celé Evropy.
Versailles – v době vlády „krále Slunce“ se
původně skromný lovecký zámeček během
dvaceti let změnil k nepoznání – ve
velkolepý zámek se zahradami
s geometricky střiženými stromy a keři,
dalšími paláci a pavilony, umělými
jeskyněmi a vodotrysky – to vše ve stylu
barokního klasicismu. Jak samotný zámek,
tak i symetricky uspořádaný rozlehlý park
(jinde v Evropě se mu říkalo
„francouzský“) se staly vzorem pro všechny
evropské dvory a dodnes také patří k
nejnavštěvovanějším světovým památkám.
Zjistěte, zda zámek a park ve Versailles
jsou na Seznamu světového dědictví
UNESCO.
Ludvík XIV. podporoval
divadlo a dokonce v něm sám i
hrál. Za jeho vlády působili,
často přímo na jeho dvoře,
přední dramatici. Nejslavnějším
byl bezesporu Molière [moljér]
(žil v letech1622–1673, viz na
obr. níže), autor celé řady
slavných komedií. Kromě
satirických her se podílel i na
přípravě oblíbených královských
slavností, na kterých
spolupracoval s hudebním
skladatelem Jeanem-Baptistem
Lullym [žán batyst luli] (žil
v letech1632–1687), společně
vytvořili pro Ludvíka XIV.
mnoho baletů, v nichž tančil i
sám král.
Molière nebylo skutečné jméno
slavného dramatika,
komediantství nebylo totiž pro
rodinu důstojným povoláním,
proto Molière vystupoval pod
pseudonymem.
► Zjistěte, jak se jmenoval ve
skutečnosti.
► Které jeho hry můžete vidět
v divadle i dnes?
► Pro zvídavé: Které pařížské
divadlo bývá nazýváno
Molièrův dům a hlásí se
k odkazu tohoto významného
světového dramatika?
► Proč se obchodní společnost
zabývající se výměnou zboží
mezi Francií a Karibikem
jmenovala Západoindická
společnost?
Na dvoře Ludvíka XIV. bylo vše určeno do nejmenších detailů a řídilo se přísnou
etiketou s neměnnými pravidly:
Život ve Versailles se stal velkým divadlem, jehož hlavním hercem byl král. Král
byl povinen zaměstnávat celou aristokracii, která se kupila kolem něho. Musel
býti celý den na jevišti, každý jeho krok byl divadelně vypočten. Kam se hnul král,
hnul se celý dvůr, k němuž náleželo asi 15 000 osob.
Již ranní vstávání královo – vstával pravidelně o 8. hodině – bylo divadlem o pěti
jednáních. Nejdříve vešel do královy ložnice hlavní komorník se členy královské
rodiny, kteří přišli složit králi poklonu a otázat se, jak se vyspal. Hned na to vešla
skupina druhá, pobočníci královi, vévodové, čestné dámy a skupina holičů a
krejčí. Král si umyl ruce ve zlaté misce, pomodlil se, vstal z lože, oblékl pantofle a
župan a posadil se za pobožné pozornosti všech do lenošky. Tehdy bylo opět
škrábáno na dveře (v té době se ještě neklepalo) a vstoupila třetí skupina
návštěvníků, kteří se mohli účastnit drahocenné výsady, tak zvaného „uléhávání.“
Byli to lékaři, inspektoři noční stolice, intendanti zábav a předčitatelé. Uprostřed
všeobecného zájmu konal král nejintimnější potřeby a všichni s napětím očekávali
hlášení inspektorů noční stolice, zatím co předčitatelé a intendanti zábav hlásili
králi, co nového přinese den. Konečně vstoupila skupina čtvrtá: nejvyšší úředníci
civilní a vojenští a cizí vyslanci. Ti mohli přihlížet oblékání krále. Pážata sňala
králi střevíce, jiná oblékla mu punčochy, několik osob obřadně stáhlo mu noční
košili, která byla odevzdána další vyvolené osobě, zatím co jiní privilegovaní
hodnostáři si podávali královu denní košili. Zde ceremonie vyvrcholila. Do
ložnice královy vstupovala skupina pátá. Čest předati králi košili byla vyhrazena
bratru královu a v jeho nepřítomnosti jinému princi. Byla navlékána za pomoci
celého houfu dvořanů, kteří přidržovali rukávy, drželi zrcadlo, svícny a všemožně
se snažili, aby oblékání trvalo co nejdéle. Aspoň 100 velmožů bavilo se tak dvě
hodiny tím, že čekali, vstupovali a přihlíželi k toaletě jediného člověka.
(Otakar Dorazil – Vládcové nového věku I, s. 19-20)
Na svém dvoře ve Versailles Ludvík XIV. soustředil co nejvíce
šlechticů, které sice zahrnul zvučnými tituly, ale ve skutečnosti je
zbavil jakéhokoliv vlivu na rozhodování ve státě a zároveň je ještě
podřídil svému přímému dohledu. O všem podstatném rozhodoval
král sám a jeho moc byla v podstatě neomezená. I proto, že se
nehodlal s nikým o svou moc dělit, tak si záměrně nevolil své
spolupracovníky mezi královskými příbuznými a vysokou šlechtou,
ale mezi vzdělanými měšťany, kteří byli zcela oddáni zájmům
monarchie.
Merkantilismus
Jedním z hlavních spolupracovníků Ludvíka XIV. byl až do roku
1683 Jean-Baptiste Colbert [žán batyst kolbér], který se snažil
zvýšit příjmy státu novou hospodářskou politikou označovanou jako
merkantilismus.
Colbert hlásal, že všechno bohatství pochází z obchodu (z latinského
mercator [merkator] = kupec, obchodník) a stejně jako mnoho jeho
současníků spatřoval bohatství země především v hojnosti drahých
kovů – je potřeba v cizině co nejméně nakupovat a co nejvíce zboží
vyvážet. Proto všemožně podporoval domácí výrobu a vývoz, aby do
Francie plynuly peníze z ostatních zemí. Domácí výrobce Colbert
zvýhodnil například tím, že na dovážené cizí zboží stanovil vysoká
cla. Podporoval zakládání státních manufaktur, které vyráběly
především luxusní zboží (např. gobelíny, zrcadla, mýdla, voňavky)
na vývoz, ale i stavbu námořních obchodních lodí a koloniální výboje.
Ty směřovaly hlavně do Severní Ameriky (dnešní Kanady a
Louisiany) a Indie. Kromě zvýšení mezinárodní prestiže měly
koloniální výboje zajistit nová odbytiště pro francouzské zboží,
► Najděte ve školním atlasu
světa, kde se nachází souostroví
Velké a Malé Antily.
► Zjistěte, které z ostrovů
Malých Antil dodnes patří
Francouzské republice.
Jean-Baptiste Colbert (žil v letech
1619–1683) byl nejprve osobním
sekretářem kardinála Mazarina.
„Dlužím vám mnoho,“ řekl prý
Ludvíku XIV. umírající Mazarin,
„ale myslím, že jsme vyrovnáni,
když vám dávám Colberta“.
Uvedený výrok není nijak
přehnaný. Colbert, který pocházel
z obchodnické rodiny, patřil
k nejschopnějším ministrům
Ludvíka XIV., jeho hlavním cílem
bylo rozvíjet hospodářství země.
Díky Colbertově schopnosti zajistit
peníze pro státní pokladnu měla
Francie dost prostředků, aby mohla
financovat celou řadu honosných
staveb včetně zámku ve Versailles.
Většinu státních příjmů však
nakonec pohltily stále rostoucí
válečné výdaje. Colbert se nezajímal
jen o záležitosti týkající se
hospodářství – Francie mu např.
vděčí za založení Akademie věd
(1666) a za mnoha dalších
vědeckých a kulturních institucí.
► Pro zvídavé: Jméno Jean Baptiste
bylo v té době velmi oblíbené, jak
by toto jméno znělo v češtině?
Ministr Colbert nebyl sice na dvoře
Ludvíka XIV. příliš oblíben, ale
nebýt jeho přísné a prozíravé
finanční a zahraniční politiky,
nebyla by Francie nejbohatší zemí
v Evropě.
► Zjistěte, kde byl tento „ministr
pro všechno“ pohřben.
přinést laciné suroviny (např. kožešiny z dnešní Kanady, třtinový
cukr z francouzských Antil) a drahé kovy. Francouzské koloniální
panství bylo v té době rozsáhlejší než anglické državy.
Rozvoji domácího obchodu mělo napomoci odstranění části
vnitřních cel a mýt mezi jednotlivými provinciemi i budování nových
silnic a kanálů (jeden z průplavů např. spojil Středozemní moře
s Atlantským oceánem).
Přes počáteční úspěchy merkantilistické politiky přestal být po smrti
Colberta státní rozpočet vyrovnaný, výdaje začaly převyšovat příjmy,
Francie se stále více zadlužovala. Vinu na tom měla nejen výbojná
politika Ludvíka XIV, ale i jeho neprozíravá náboženská politika.
Zrušení ediktu nantského
I přes to, že byli hugenoti ke králi loajální, tak byli perzekuováni
(nesměli zastávat úřady, vykonávat určitá povolání).
Vyvrcholením nepřátelského postoje státu vůči této počtem i bohatstvím
významné menšině byly tzv. dragonády, kdy byly v obydlích zatvrzelých
hugenotů ubytovány na jejich náklady oddíly dragounů, kterým bylo dovoleno se
tu chovat jako na dobytém území, vše do doby, než se dotyční vrátili zpět ke
katolické víře. Hlášení intendantů o „obrácení“ tisíců hugenotů vedly krále
k mylné domněnce, že v zemi zbývá jen „hrstka zarputilých“ a že edikt nantský už
je proto zbytečný. Kdo a kdy vydal ve Francii edikt nantský a proč byl svého času jedním
z nejdůležitějších královských nařízení vůbec?
Ludvík XIV. toužící obnovit ve svém království jednotu víry dal
v roce 1685 Edikt nantský, který povoloval protestantské vyznání,
zrušit. Výsledkem byl odchod desetitisíců zdatných řemeslníků a
obchodníků do okolních zemí.
Ve Francii se vylidnily celé vesnice, hedvábnictví, krajkářství a soukenictví byly
těžce poškozeny, hospodářský rozvoj celých provincií stagnoval. Na řadě míst
propukaly vzpoury poddaných, jejichž potlačení stálo státní moc nemálo sil i
finančních prostředků.
Výbojné války Ludvíka XIV.
Francouzská armáda, která se na konci 17. století se svými
300 000 vojáky stala nejen nejpočetnější, ale i nejlépe
organizovanou armádou v Evropě, hrála v dobyvačných plánech
Ludvíka XIV. velmi důležitou roli. Vláda Ludvíka XIV. byla téměř
nepřetržitým sledem válečných konfliktů, jejichž cílem bylo
posunout hranici Francie až k řece Rýnu a využít k zisku nových
území oslabení Svaté říše římské i Španělska po třicetileté válce.
Výsledkem byl zisk Alsaska, Štrasburku a jižní části Španělského
Nizozemí.
Zprvu úspěšné výboje však postupně proti Francii sjednotily téměř
celou Evropu. Odhodlání nepřátel pak ještě posílily nároky Ludvíka
XIV. na Španělsko, poté co roku 1700 vymřela španělská větev
Habsburků a bezdětný král Karel II. v závěti odkázal své země jako
dědictví vnukovi francouzského panovníka. S takovým řešením ale
nesouhlasili nejen rakouští Habsburkové (Leopold I.), ale i Velká
Británie, která se obávala velkého posílení moci Francie jak v Evropě,
tak i v zámoří.
► Jaký je význam slovního
spojení: „Pyrrhovo vítězství“?
► Čím bylo pro Velkou Británii
významné ovládnutí
nejjižnějšího cípu Pyrenejského
poloostrova a kdo spravuje
Gibraltar dnes?
Tato soudobá karikatura
poukazuje na kontrast mezi
jasem slunce, do něhož se
Ludvíka XIV. sám stylizoval, a
kouřem z válečné pochodně,
která zahaluje krajinu – po
celou dobu své vlády vedl „král
Slunce“ ničivé války ...
Dlouhá a krvavá válka o španělské dědictví (1701–1714) mezi
francouzskými Bourbony [burbony] a rakouskými Habsburky přinesla
Ludvíkovi XIV. jen Pyrrhovo vítězství. Španělský trůn včetně všech
amerických kolonií sice získal jeho vnuk Filip V., ale s podmínkou, že
se Španělsko nikdy nespojí s Francií pod jedním společným
panovníkem. Navíc muselo bourbonské Španělsko vydat
Habsburkům všechny své državy v Evropě (Španělské Nizozemí,
Milánsko, Toskánsko, Neapolsko – viz mapa). Velká Británie
získala i část francouzských kolonií v Severní Americe (např. ostrov
New Foundland [ňú faundlend] u pobřeží Kanady). Britové si kromě
toho ponechali Gibraltar [džibraltar] a navíc si prosadili výnosný
monopol na obchod s otroky v amerických koloniích Španělska,
Velká Británie se stala největší námořní a obchodní velmocí na
světě.
Evropa po roce 1714
Vaubanovo opevnění – Neuf-Brisach (původní plánek opevnění a současný letecký pohled na město)
Maršál de Vauban (žil v letech 1633–1707) byl vojenským odborníkem, který se proslavil zejména výstavbou
systému pevností na severovýchodní hranici Francie, přičemž mistrně využíval přírodních podmínek, a
zdokonalením obléhací taktiky. Kromě jiného taky vynalezl způsob, jak připevnit bajonet (bodák) k hlavni pušky,
aniž by bránil ve střelbě. Francouzské vojsko vybavené puškami s křesacími zámky a bajonety patřilo díky tomu
k nejmoderněji vyzbrojeným armádám v Evropě.
Příkladem satirického díla,
které ukazovalo na pokles
prestiže a autority krále, byl i
tento otčenáš:
„Otče náš, jenž jsi ve
Versailles,
jméno tvé není už proslavené,
království tvé není už tak velké,
vůle tvá neplatí už na zemi ani
na vodách.
Dej nám chléb náš, kterého se
nám všude nedostává.
Odpusť našim nepřátelům, že
nás porazili, ale nikoliv našim
generálům, kteří to dopustili.
Nepodléhej všem svodům
Maintenonky (pozn.: markýza
de Maintenon byla jednou
z milenek Ludvíka XIV.) a zbav
nás zlého Chamillarda (pozn.:
tehdejší ministr války a
financí). Amen.“
(Petr Křivský, Robert Kvaček,
Aleš Skřivan – Věk starý a
nový, s. 49)
Michail Romanov (žil v letech
1596–1645) byl zvolen v roce
1613 v šestnácti letech ruským
carem. Stal se zakladatelem
nové ruské panovnické
dynastie Romanovců, která
vládla v Rusku až do roku
1917.
► Jakým způsobem vzniklo
označení pro ruské panovníky?
► Pro zvídavé: Zjistěte, jaké
byly okolnosti konce vlády a
pádu této královské dynastie.
Francie na konci vlády Ludvíka XIV. stála na pokraji finančního
bankrotu. Dramatické zhoršení situace obyvatel se projevovalo stále
častějšími projevy nesouhlasu s absolutistickým režimem ve Francii,
často formou kritických a satirických pamfletů na adresu
neoblíbeného krále, který svým poddaným stále jen zvyšoval daně.
Když roku 1715 Ludvík XIV. umíral, celá Francie žehnala nebesům,
že se konečně zbavila nenáviděného tyrana.
Ludvík XIV. zanechal svým nástupcům Francii finančně
vyčerpanou, se stále se prohlubujícími rozpory mezi jednotlivými
vrstvami společnosti. Bylo jen otázkou času, kdy sociální napětí
vyvrcholí. Vláda Ludvíka XV. (1715–1774), pravnuka „krále
Slunce“, situaci Francie nijak nezlepšila, naopak i on na konci své
vlády zavlekl Francii do vyčerpávajících válek.
Rusko za prvních Romanovců Po vymření Rurikovců procházel ruský stát na počátku 17. století
hlubokou vnitřní krizí. Toto období, označované také jako smuta
(„doba zmatků“), provázely rolnické bouře a kozácká povstání, boj
o moc mezi jednotlivými šlechtickými skupinami, výboje
sousedních států Polska a Švédska a pochopitelně i hospodářský
rozvrat.
Až roku 1613, po osvobození Moskvy z polské okupace, se
zemský sněm bojarů shodl na novém panovníkovi. Stal se jím jeden
z nich – Michail Romanov (1613–1645), jenž byl vzdáleným
příbuzným Rurikovců. Novému caru se podařilo zastavit chaos v
zemi a uzavřít mír s Polskem a Švédskem. Cenou za mír byly
ohromné územní ztráty, mj. ztráta přístupu k Baltskému moři.
Rusko tak bylo zcela izolováno od ostatní Evropy, neboť v přístupu
k Černému moři mu zase bránilo Turecko.
Po Michailově smrti nastoupil roku 1645 na trůn jeho syn Alexej
Michajlovič (1645–1676), který se stejně jako jeho otec snažil
pozvednout zemi po období zmatků a rozbrojů a soustředil se i na
obnovení neomezené carské moci – samoděržaví.
Stavovské orgány hrály v Rusku vždy menší roli než v západní
Evropě. Od Alexejevova nástupu na trůn však jejich vliv dále klesal.
Čas od času sice car svolával zemské sněmy, kde se scházeli
zástupci šlechty, církve a obchodníků, ale postupem doby byly
sněmy svolávány stále řidčeji. Jeden z posledních schválil v roce
1649 soupis zákonů, tzv. Sobornoje uloženije, které potvrzovalo
carskou moc a stanovilo přísné tresty za činy proti její autoritě.
Tento sněm rovněž uzákonil věčnou a dědičnou závislost rolníků na
šlechtě, tedy nevolnictví.
Počátky nových výbojů
Se střídavými úspěchy vedl car Alexej válku se Švédskem.
Úspěšnější byl ve vyčerpávající válce s Polskem. Roku 1654
využilo Rusko povstání hejtmana Bohdana Chmelnického proti
polské nadvládě (1648) a připojilo celou levobřežní část Ukrajiny
s Kyjevem ke svému území. Uzavřené příměří s Polskem bylo za
jeho nástupců přeměněno v tzv. věčný mír, neboť jak Polsko, tak
Rusko musely čelit společné hrozbě – poslednímu tureckému
náporu do Evropy.
► Zjistěte, co se ve 20. století
označovalo termínem gulag,
jak toto označení souvisí se
sibiřskými oblastmi?
Stěnka Razin (žil v letech cca
1630–1671), ukrajinský kozák,
ataman, který se v roce 1670
postavil do čela povstání proti
šlechtě, k němuž se připojily
vedle nevolníků také neruské
národy. Povstání zasáhlo
rozsáhlé území mezi Donem,
Volhou a Uralem. O rok
později bylo povstání poraženo
a Stěnka Razin byl v Moskvě
na náměstí před Kremlem
popraven. Stal se lidovým
hrdinou, jeho příběh inspiroval
řadu umělců, svědčí o tom i
uvedený obraz malíře Ivana
Bilibina z roku 1935.
► Najděte na mapě ve školním
atlase světa území, na kterém
povstání probíhalo.
► Jak se jmenuje hlavní
náměstí v Moskvě, kde byl
Stěnka Razin stať?
► Co znamená, když se řekne,
že byl někdo někde inkognito?
Pro další osudy ruské říše měly ohromný význam výboje na
východě – ovládnutí Sibiře a Dálného východu. Ve 40. letech 17.
století dospěli Rusové až k Tichému oceánu. Pronikání do oblastí za
pohořím Ural provázelo zakládání pevnůstek, v jejichž okolí se
usazovali první kolonisté, čímž položili základy současných
sibiřských měst. I tak zůstala Sibiř takřka liduprázdná a ještě dlouho
měla sloužit především jako zásobárna kožešin, a zejména zvláštní
druh vězení, kam byli posíláni účastníci rolnických povstání a
později též političtí odpůrci carské vlády.
Vědom si zaostalosti země navázal car Alexej kontakty se
zahraničím, zejména s Anglií a Nizozemím. Podporoval také
usazování cizích odborníků, podnikatelů a obchodníků v zemi.
Napomáhal vzniku manufaktur a celých hospodářských odvětví,
důležitých zejména z vojenského hlediska (železářství a
specializovaná zbrojní výroba, výroba tkanin atd.).
Rychlý růst úřednického aparátu a nákladné války vyvolaly
potřebu stále většího přísunu peněz do státní pokladny. Rostoucí
zdaňování obyvatelstva a povinnosti nevolníků vyústily v městské
vzpoury a rolnické bouře. Největší bylo povstání vedené v letech
1670–1671 kozáckým atamanem Stěnkou Razinem.
Reformy Petra I. Velikého
Jen málokterý panovník ovlivnil osud své země takovým
způsobem jako ruský car Petr I. (1682–1725), příznačně
označovaný díky svým zásluhám jako Veliký, neboť během své
vlády přeměnil zaostalé Rusko v přední evropskou velmoc.
Jako nejmladší syn cara Alexeje mohl Petr stěží počítat s
nástupnictvím, a tak vyrůstal v uvolněnějším prostředí mimo dvůr.
Po smrti staršího bratra Fjodora byl roku 1682 prohlášen spolu s
dalším bratrem Ivanem ruským carem. Zatímco za oba nezletilé
bratry vládla jejich sestra Sofie, Petr se vzdělával a prostřednictvím
cizinců usazených v Moskvě se seznamoval s tím, jak se žije
v západní Evropě. Brzy přitom pochopil, že síla západních států
spočívá především v dobře vycvičené armádě, rozvinutém průmyslu
a obchodu. O sedm let později jako sedmnáctiletý provedl s pomocí
přátel státní převrat a sám se ujal vlády.
V letech 1697–1699 podnikl pod smyšleným jménem Petr
Alexejevič jako člen ruského poselstva studijní cestu do
obdivované západní Evropy. Zajímal se nejen o diplomacii, ale též
o správu státu, vědu, techniku a válečné umění. V Amsterodamu
pracoval např. jako tesař v loděnicích, kupoval modely různých
strojů, či lodí, najímal různé odborníky – od lékařů až po zkušené
námořníky.
Záhy po návratu začal Petr I. s rozsáhlým programem
modernizace země a snažil se změnit tradiční zvyky a myšlení
svých poddaných. Rozkázal nosit evropský oděv místo oblíbených
perských kaftanů, šlechtici a kupci si museli oholit vousy, přikázal
zřídit salony atd. Velkou pozornost věnoval rozvoji vzdělání.
Zakládal školy a vojenská učiliště, v nichž byli vychováni státní
úředníci, důstojníci a inženýři, nechal vydávat první ruské noviny,
vznikaly první překlady vědeckých knih. Za jeho vlády byl v Rusku
► Petr I. zmodernizoval také
mladší typ staroslověnského
písma tzv. cyrilici, právě za
jeho vlády tak vzniklo písmo,
které se používá v Rusku
dodnes, jak se toto písmo
označuje?
► Zjistěte, po jakém vědci
byla pojmenována v Moskvě
založená univerzita (1755) a
čím se tento učenec proslavil?
Petr I. Veliký (žil v letech
1672–1725)
► Jak lze rozumět slovům
Petra I. Velikého po prohrané
bitvě u Narvy: „Tím, že nás
porážejí, naučí nás vítězit...“
zaveden juliánský kalendář. Roku 1725 byla založena Akademie
věd.
Severní válka (1700–1721)
Současně s nastartováním reforem ruské společnosti se Petr I.
rozhodl dosáhnout přímého spojení se Západem, otevřít pro svou
zemi „okno do Evropy“. Zatímco pro válku s Turky nezískal při své
cestě do střední a západní Evropy žádného spojence, tak na Baltu se
ukázala možnost vytvořit spolu s Dánskem a Polskem silnou koalici
proti Švédsku, které tehdy ovládalo značnou část Baltského moře.
Roku 1700 zahájili společně tzv. severní válku (1700–1721) proti
švédskému králi Karlu XII. (žil v letech 1682–1718), který zpočátku
i přes svůj mladý věk počínal velmi úspěšně. Již v roce 1700 porazil
Dánsko, krátce poté drtivě zvítězil u Narvy nad čtyřnásobnou
přesilou ruského vojska a zaútočil na Polsko.
Po bitvě u Narvy se Petr soustředil na reorganizaci armády a
pečlivě se připravoval na další válku se Švédy, věděl, že bez
moderní armády zůstane jeho sen o Evropě jen snem. Tomuto cíli
proto podřídil všechny reformy následujících let. Všichni šlechtici
byli povinni plnit státní službu, ať už v nově vytvořené pravidelné
armádě či jako úředníci. Car rovněž podporoval zakládání
manufaktur – sléváren pro výrobu děl a pušek, tkalcoven pro
výrobu sukna na stejnokroje či plachtoví, a loděnic (v nově
založeném Petrohradu kotvila Baltská flotila postavená s pomocí
Benátek a Nizozemí). K pozvednutí hospodářské úrovně země zval
do Ruska řemeslníky ze zahraničí, mladé Rusy vysílal na zkušenou
do ciziny. Nedostatek peněz ve státní pokladně, který armádní
reforma vyvolala, řešil Petr reformou státní správy (v čele
provincií nově stáli carem jmenovaní gubernátoři) a zaváděním
nových daní a povinností, což dále zvyšovalo utrpení lidu. Mužici,
jak se označovali ruští nevolníci, byli nadto povinni pracovat na
stavbách opevnění, kanálů či nových měst.
Carská nařízení:
„Všichni, kdo nyní pracují v podnicích a vyučili se řemeslu potřebnému v tom
závodě nebo manufaktuře… mají zůstat navěky při těchto podnicích. (…) Jestliže
někdo z nich zběhne…. Nikde je nepřijímat, nýbrž chytit je … a po potrestání
odeslat (zpět). A jestliže někteří nebudou ukáznění a horliví v učení, ty mají sami
podnikatelé po dostatečném domácím potrestání oznámit… a budou posláni do
vyhnanství nebo na práci na Kamčatku pro výstrahu ostatním.“
(Evropa do roku 1914, s. 171)
V roce 1703 v ústí Něvy založil Petr I. nové
hlavní město Petrohrad (Sankt Petěrburg),
jehož výstavbou chtěl demonstrovat svůj
rozchod „se starým Ruskem“. Město leží na
více než 40 ostrovech spojených 300 mosty. Na
jeho výstavbě pracovalo v bažinatém ústí
kromě vojáků i na 40 000 nevolníků, mnozí z
nich podlehli těžkým pracovním podmínkám a
nezdravému podnebí.
Zjistěte, z jakého důvodu se Petrohradu
také někdy říká „Benátky severu“.
Na jaké město byl Petrohrad přejmenován
v dobách Sovětského svazu (1924–1991)?
Kterou významnou světovou obrazárnu
můžete v Petrohradě navštívit?
Územní zisky Ruska v Pobaltí
po severní válce (1721)
► Zjistěte z mapy, komu po
roce 1721 patřilo dnešní
Finsko.
Památník připomínající vítězství Rusů nad Švédy v pozemní
bitvě u Poltavy, která leží na území dnešní levobřežní
Ukrajiny mezi Kyjevem a Charkovem.
Pro zvídavé: Proč k osudovému střetnutí švédského a
ruského vojska došlo právě zde?
Jaký byl další osud poraženého švédského krále Karla
XII.?
Ruští nevolníci, tzv. mužici, byli majetkem svého pána, měl nad nimi veškerou
moc, včetně soudní, mohl je podle libosti trestat vězením, mučením, či
vyhnanstvím, v případě potřeby je mohl car povolat na práci v manufakturách,
loděnicích, na stavbu pevností daleko od jejich rodiny.
Roku 1709 došlo konečně k dlouho očekávanému střetnutí se
Švédskem. V bitvě u pevnosti Poltava, které se Švédové chtěli
zmocnit, ruská vojska jasně zvítězila, a přestože válka pokračovala
ještě 14 let, o jejím výsledku bylo rozhodnuto. Proti Švédsku znovu
vystoupilo Dánsko a Polsko, přidalo se i Prusko. Petrovu loďstvu se
dokonce podařilo roku 1713 porazit švédskou flotilu, čímž získalo
Rusko nad svým protivníkem převahu jak na souši, tak i na moři.
Švédsko porážkou v severní válce přišlo o pozici evropské velmoci,
kterou získalo po třicetileté válce. Jeho místo zaujalo nově Rusko,
které na základě mírové smlouvy podepsané roku 1721získalo
baltské pobřeží až po lotyšskou Rigu. Nové postavení země odrážel
i nový název – Ruské impérium.
Zvláštní skupinou nevolníků byli tzv.
burlaci, kteří tahali proti proudu řeky
námořní lodě. Na březích řek se začali
objevovat v 16. století a začalo jich
ubývat až s rozvojem železnice na
konci 19. století. Jejich krutý osud
zachytil ve svém obraze Burlaci na
Volze ruský malíř 19. století Ilja Repin.
Jedním z reprezentativních paláců v okolí Petrohradu, které
si nechal Petr I. u svého nového hlavního města postavit,
byl Petergof – na fotografii je vidět palác s Velkou
kaskádou. Také se mu někdy říká „ruské ...“ podle stejně
honosného zámku, kterým se nechal Petr I. Veliký při
výstavbě tohoto paláce inspirovat.
Podle jakého vzoru si nechal ruský car tento velkolepý
palác postavit?
Mnohé z Petrových reforem
nebyly přijímány s nadšením.
Patřilo k nim i nařízení o
povinném stříhání vousů, jak
ukazuje lidový dřevoryt ze 17.
století.
Slovníček pojmů:
ataman – kozácký velitel
bojaři – nejvyšší vrstva ruské
šlechty, v 18. století zásluhou
Petrových reforem byla hodnost
bojarů zcela zrušena
clo – poplatek za dovoz,
případně vývoz určitého zboží
intendant – královský úředník
ve Francii, který zastupoval
ústřední vládu v provinciích
konstituce – ústava
loajalita – věrnost
pamflet – satirický leták
perzekuováni –
pronásledováni
satira – dílo zesměšňující
nedostatky ve společnosti a
špatné lidské vlastnosti
Knihovnička:
Alexej Tolstoj – Petr I.
Milan Švankmajer – Dějiny
Ruska Alexandr Dumas – Muž se
železnou maskou Michail Bulgakov – Molière
Uwe Schultz – Ludvík XIV. a
jeho doba Nancy Mitford – Král slunce
František Stellner – Rusko a
střední Evropa v 18. století Andrej Tereščuk – Panovníci
Ruska
Filmotéka:
Muž se železnou maskou (The
Man in the Iron Mask), režie:
Randall Wallace (1998)
Petr Veliký (Peter the Great),
režie: Marvin J. Chomsky,
Lawrence Schiller (TV seriál,
1986)
Petrovy reformy vyvolávaly odpor jak stoupenců „starého Ruska“,
tak těch, na které nejvíce dolehly – nevolníků. Všechna spiknutí a
selské bouře však Petr I. s pomocí armády bezohledně potlačil,
přičemž nešetřil ani život vlastního syna Alexeje.
Roku 1725 Petr I. zemřel, aniž určil svého nástupce. To otevřelo
cestu pro palácové převraty a během dalších 27 let se na ruském
trůně vystřídalo 6 carů a careven, vesměs slabých panovníků.
V reformách pokračovala částečně až dcera Petra I. Velikého
Alžběta (1741–1762), která byla ve válce s Pruskem spojenkyní
habsburské panovnice Marie Terezie, ale především Kateřina II.
Veliká (1762–1796), manželka Petrova vnuka Petra III.
Otázky a úkoly:
1. Co bylo hlavní oporou francouzského absolutismu?
2. Co bylo hlavním cílem merkantilismu?
3. Co bylo důvodem postupného finančního úpadku Francie na konci
vlády Ludvíka XIV.?
4. Kdo byl hlavním soupeřem francouzských Bourbonů v době vlády
Ludvíka XIV. na evropském kontinentě a kdo v zámoří?
5. Jaké byly hlavní problémy Ruska za prvních Romanovců?
6. Které velké válečné konflikty probíhaly v Evropě v první třetině 18.
století? Kdo se v těchto konfliktech utkal, jak tato vzájemná střetnutí
skončila a jak ovlivnila další vývoj v Evropě v 18. století?
7. Srovnejte francouzský a ruský absolutismus, v čem se podobojí a v
čem se liší?
8. Pokuste se na současné mapě Evropy vyznačit území, která na
počátku 18. století ovládal rod Bourbonů, Habsburků a Romanovců.
Petr I. Veliký byl rozhodnut zmodernizovat Rusko za jakoukoliv cenu. Byl
odhodlán zakročit tvrdě proti všem, kdo by mu v tom chtěli nějak zabránit, svým
představám neváhal obětovat ani vlastního syna. Obraz ruského malíře s názvem
Petr I. vyslýchá careviče Alexeje zachycuje rozhovor otce se synem, který stál
údajně v čele spiknutí proti carovi a jeho reformám. Carevič byl krátce na to
uvězněn, zemřel na následky mučení. Za tento čin byl car svými současníky
kritizován, francouzský filosof Voltaire na jeho adresu napsal: „Jeden jediný
člověk přeměnil největší říši světa, je hrozné, že právě tomuto reformátorovi lidí
chyběla základní ctnost – lidskost...“