ZDRUŽENIE PRE VEDU A VIERU PR1 SVD

B I O L O G I C K Ý V Ý V O J

V O S V Ě T L E

V E D Y A V I E R Y

SPOLOČNOSŤ BOŽIEHO SLOVA NA SLOVENSKU

© o. Erdelská, P. Holec, F. Golais, J. Šimúth, M. Černý,

I. Hrabovec, P. Sýkora

Obálka: Iva Štrbová-Jarošová Lektoroval: RNDr. Stanislav Priehradný, CSc.

ISBN 80-227-0781-3

ÚVOD

Cieľom prednášok, ktoré odzneli na seminároch Združenia pre vedu a vieru pri SVD v rokoch 1993 -1995 bolo zoznámiť záujemcov s postojom členov Združenia - vedeckých pracovníkov k otázke biologic­kého vývoja na našej zemi. Popri ateistických tenden­ciách vysvetľovať svet na výhradne materialistickom základe, vylučujúcom stvoriteľskú pôsobnosť Nekoneč­nej Bytosti, sa v ostatnom čase aj na našom knižnom trhu objavilo viacero publikovaných prác kresťanských autorov, ktoré zdôrazňujú nevyhnutnosť stvorenia, ale súčasne spochybňujú biologickú evolúciu. Treba kon­štatovať, že prevážna väčšina vedcov vo svete uznáva a rozvíja evolučnú teóriu a to bez ohľadu na svoj sve­tonázor. Skupina veriacich vedcov z rôznych odborov biológie sa preto podujala osvetliť prístup křesťan­ských evo/ucionistov k porozumeniu vývoja a vývojo­vých teórií.

Domnievame sa, že tento zborník splní svoju úlohu, ak sa nám podarí na základe objektívnej argumentácie presvedčiť čitateľov o tom, že evolúcia neprotiřečí stvoreniu, ale naopak, že je nanajvýš obdivuhodnou a jedinečnou cestou, ktorou sa stvorenie môže uskutoč­ňovať.

EVOLÚCIA A STVORENIE

Oľga Erdelská

Evolúcia v biologickom zmysle slova je postupná premena štruktúrne a funkčne jednoduchších organiz­mov na štruktúrne a funkčne zložitejšie organizmy, vrátane človeka.

Hoci už niektorí starovekí myslitelia (napr. Plinius, Aristoteles) sa myšlienkou evolúcie zaoberali, do po­predia záujmu vystúpila až v 19. storočí. Za otca evo­lučnej teórie sa všeobecne pokladá Charles Darwin (1809 - 1882), hoci evolúciu v istej forme pozorovali a študovali mnohí jeho predchodcovia, napr. Buffon, Cuvier, Bonnet, Leibnitz, St. Hilaire, Owen, Erasmus Darwin, Spencer, De Candolle, Lamarck a iní. Darwin dokázal evolučnú teóriu vo vedeckom svete presadiť.

Do vystúpenia Darwina vo vedeckých i filozofic­kých kruhoch vládla newtonovská predstava univerza, ktorú pre oblasť biológie spracoval napr. Harwey (1578 - 1657). Živý organizmus sa podľa tejto pred­stavy považoval za komplex mechanických systémov, podobných hodinkám, ktoré nutne predpokladajú exi­stenciu a činnosť „hodinára". Do tejto koncepcie

' Dôkazom toho, že aj veľké a prelomové poznatky sa často ťažko presadzujú do vedeckého povedomia môže byť prípad Gregora Mendela (1822 - 1884), ktorý svoje zákony dedičnosti publikoval už v roku 1866. Do povedomia vedcov sa však dostali až na prelome 19. a 20. storočia najmä vďaka Hugo de Vriesovi. Tschermakovi a Corrensovi. 6

vhodne zapadla aj klasifikačná práca Linného (1707 -1778), ktorý tvrdil, že druhov rastlín a živočíchov je toľko, koľko ich na počiatku stvoril Boh. Aj keď Linné neskôr čiastočne zmenil svoj názor a domnieval sa, že nie druhov ale rodov je toľko, koľko ich bolo na za­čiatku stvorených, na veci sa veľa nezmenilo. Tieto predstavy celkom súhlasili s doslovným znením staro­zákonnej Genezis a tak sa náboženské predstavy v preddarvinovskom období vcelku bezozbytku prekrý­vali s vedeckými.

Charles Darwin vo svojich kľúčových prácach „O pôvode druhov prírodným výberom" (1859) a „Pôvod človeka a pohlavný výber" (1871) postavil teóriu evolúcie na dvoch pricípoch:

a) premenlivosť organizmov b) úloha prírodného výberu.2

Tvrdil, že meniace sa podmienky prostredia na zemi vyberajú spomedzi množstva prirodzene premenlivých jedincov alebo ich populácií také, ktoré majú vlastnosti umožňujúce prežiť za nových podmienok. Tieto vlast­nosti sa prenášajú na potomstvo. Tie populácie, ktoré nie sú schopné prispôsobiť sa zmeneným podmienkam prostredia, vyhynú. Výber pokračuje cez tisícky gene­rácií cestou malých zmien až k vzniku nových variet a druhov.

Aj keď Darwin zdanlivo riešil otázku príčin evo­lúcie, v skutočnosti neodpovedal na otázku o pôvode druhov a o „mechanizme" ich vzniku. Na zodpoveda­nie tejto otázky nemal totiž vo svojej dobe k dispozícii dostatok poznatkov. Hoci bol Mendelovým súčasní-

2 Podrobnejšie v prednáške P. Holeca, pozri str. 1 6 - 2 1 .

7

kom nepoznal ani jeho zákony dedičnosti. Darwinova teória sa začala ďalej rozpracúvať až v prvej polovici dvadsiateho storočia, keď už bolo jasné, že dedičnosť sa viaže na hmotné elementy v bunkovom jadre a že akákoľvek zmena štruktúry či funkcie organizmu ďal­šej generácie musí zasiahnuť genetický materiál v po­hlavných bunkách, v zygote, prípadne v ranných fázach vývinu embrya. U nepohlavne sa rozmnožujúcich or­ganizmov môže ísť aj o somatické bunky, ktoré sú svo­jou totipotenciou porovnateľné so zygotou.

Postupne sa zaviedol pojem „mutácia" pre náhlu zmenu v zložení jadrového genómu a súčasne sa vy­norili otázky: Čo spôsobuje mutácie? Aké množstvo ich vzniká9 Akú časť genómu môžu zasiahnuť9 Tieto a mnohé ďalšie otázky spojené so zmenami genómu sa začali riešiť až po rozšifrovaní štruktúry dezoxyribo-nukleovej kyseliny, čo vyvolalo obrovský nárast prác z molekulovej biológie a genetiky v druhej polovici nášho storočia. V súčasnosti nadväzujú na tento trend práce z oblasti génových manipulácií a konštrukcie génových máp.J

Vráťme sa však ešte raz do prvej polovice nášho storočia, kedy neodarvinisti ako Spencer, Mayr, Dobz-hansky a ďalší položili základy syntetickej teórie evolúcie tak, že postupne zohľadňovali v Darwinovej teórii nové poznatky genetiky, geografie, porovnávacej morfológie a embryológie, paleontológie, etologie, populačnej biológie a konečne molekulovej biológie a molekulovej genetiky. Dnešná syntetická teória ako

3 Pozri prednášku J. Šimútha, str. 3 4 - 4 1 .

8

hlavný prúd evolučnej teórie má nesporne medzi vedecckými pracovníkmi najviac zástancov.4

Súčasne s Darwinovou teóriou evolúcie sa však roz­pracúval celý rad koncepcií evolúcie, ktoré sú posta­vené na iných princípoch než Darwinova teória. Zdôrazňujú najmä iné, alternatívne mechanizmy vý­voja. Medzi ne patri napr. neolamarkizmus, ktorý zdôrazňuje možnosť dediť vlastnosti získané počas ontogenetického vývinu. Vychádza pritom z pôvodnej hypotézy J. B. Lamarcka (1744 - 1829). Sporadicky sa začínajú objavovať vedecké práce (napr. Cairns J. et aľ, Náture 335, 142 - 145, 1988, alebo Zuckerkandl E., Villet R., Proc. Natl. Acad. Sci. USA 85, 4784 -4788, 1988) poukazujúce na istú zacielenosť zmien v genóme. Podľa neolamarkistických koncepcií by zmenené vonkajšie podmienky života nemuseli robiť výber z množstva náhodných mutácií, ale mohli by zasiahnuť priamo tú oblasť genómu, ktorá je zodpo­vedná za zmenu vo smere prispôsobenia a prežitia. Ide tu o istú analógiu s reakciou organizmu na zmenu vonkajších podmienok počas ontogenézy. Tak by mohli vznikať účelne zamerané mutácie. Toto ponímanie má veľmi blízko aj k Waddingtonovým (1905 - 1975) predstavám o vnútorne zakódovanej vlastnosti organizmu vyvíjať sa cieľovo, pričom podmienky vonkajšieho prostredia fungujú iba ako semafory alebo výhybky celého procesu. Pri takomto chápaní by odpadol náhodný vznik veľkého počtu slepých ciest vývoja a vývojový proces by sa mohol skrátiť.

4 Pozri prednášku F. Golaisa, str. 22 - 33.

9

V rámci rôznych koncepcií evolúcie sa odlišne vy­svetľuje aj vznik veľkých evolučných zmien. Darwin predpokladal, že vznik veľkých zmien v stavbe a funkcii organizmov (spojených napríklad s pre­chodom organizmov z mora na suchú zem) možno vysvetliť akumuláciou malých zmien, teda mecha­nizmami mikroevolúcie, ktoré zahrňujú adaptačné zmeny vyplývajúce z variability a náhodné kríženie, alebo kombináciu obidvoch. Podľa súčasných predstáv však týmto spôsobom môže prebiehať vývoj iba na úrovni druhov. Veľké evolučné zmeny, ktoré si vyžadujú súčasnú zmenu niekoľkých komponentov štruktúry a metabolizmu, sa musia odohrávať v štruk­túrnych génoch (nie v regulačných) a musia zasiahnuť bunky, ktoré ich môžu preniesť do ďalšej generácie (pohlavné bunky, zygota). Navyše každá genetická zmena musí byť asimilovaná fenotypom organizmu. To si vyžaduje reťazovú reakciu štruktúrnych a funkčných zmien, ktoré bezprostredne nadviažu na zmenu v genóme, pri súčasnom zachovaní všetkých životne dôležitých funkcií.

Potrebu zvláštnych mechanizmov pri vysvetľovaní veľkých evolučných zmien, spojených napríklad s pre­chodom organizmov z vodného prostredia na suchú zem zohľadnili Eldredge a Gould (Models in Paleobio­logy, ed. Schopf, T. J. M., Freeman, San Francisco, pp. 82 - 115, 1972) v teórii o bodovej rovnováhe (punctuated equilibrium). Táto teória predpokladá striedanie dlhých období evolučného „kľudu" s krát­kymi výnimočnými obdobiami, v ktorých dochádza k rýchlej a podstatnej zmene štruktúry organizmov. Zmeny sa latentné pripravujú v období „kľudu", ktoré

1 0

trvá desiatky až stovky miliónov rokov. Expresiu pri­pravovaných zmien môže potom zrazu vyvolať nezvy­čajná kombinácia zväčša stresových okolností. (Stebbms, G. L. a Hartl G. L., Proc. Natl. Acad. Sci. USA 85: 5141 - 5145, 1988).

K veľkým zmenám v genóme môže dôjsť aj v dô­sledku tzv. symbiogenézy, t. j. evolučnej zmeny, ktorá sa uskutočňuje integráciou symbiontov, teda orga­nizmov pôvodne prispôsobených na obojstranne vý­hodné spolužitie (L. Margulis, BioSystems, 39 - 51, 1992).

Evolúcia a evolučné teórie sa premietli do troch zá­kladných filozofických a svetonázorových prúdov:

a) materialistické koncepcie, b) vedecký kreacionizmus c) finalistické koncepcie, zahŕňajúce širokú paletu

názorov, z ktorých väčšina predpokladá stvo­renie.

Materialistické koncepcie zväčša využívajú Dar­winovu teóriu na vysvetlenie vzniku života a pôvodu človeka na exkluzívne hmotnom základe, pričom hmotu považujú za jedinú objektívnu realitu existujúcu od večnosti.

Základom pre materialistické koncepcie sa stal ne­sporne darvinizmus, hoci sám Darwin stvorenie pred­pokladal. Vo svojom diele „O pôvode druhov..." píše: „Je to skutočne nádherný pohľad sledovať ako Stvori­teľ vdýchol zárodok života iba jednej, alebo malému počtu foriem... a že sa z jednoduchého počiatku vyvi­nul a stále ešte vyvíja nekonečný rad najkrajších a naj­čarovnejších foriem". Na inom mieste píše: „O koľko väčšia je idea Boha od súčasných predstáv, podľa kto-

1 1

rých Boh porušiac zákony prírody, ktoré sám ustanovil, stvoril zvlášť nosorožca na Jáve a zvlášť na Sumatře... Veď to je pod dôstojnosť toho, ktorý povedal „buď svetlo" a bolo svetlo.

Materialistický základ Darwinovej teórie zdôraznil najmä Ernst Haeckel (1834 - 1919), ktorý bol jej nad­šeným popularizátorom. Súčasne bol zakladateľom monizmu, ako zvláštneho materialistického filozofi­ckého smeru. Veľmi skoro si Darwinovu teóriu osvojil aj Engels (1820 - 1895), ktorý ju využil pre podopretie svojho dialektického materializmu, vybudovaného na Heglovej dialektike a Feuerbachovom materializme.

Skupina vedcov a filozofov sa však hneď od za­čiatku postavila k Darwinovej teórii s veľkým odpo­rom. Jedným z výrazov tohto odporu bola formulácia zásad „vedeckého kreacionizmu", ktorý postavil evolúciu a stvorenie do nezmieriteľného protikladu a postavil sa na odpor nielen proti Darwinovej teórii, ale proti evolúcii vôbec.

Aj keď existuje istá rozmanitosť v kreacionistických názoroch, zástancovia vedeckého krecionizmu pova­žujú opis stvorenia v starozákonnej knihe Genezis za doslovne platný. Ak má biblia pravdu, met dôvodu skúmať vývoj našej zeme, rastlín, živočíchov či člo­veka. Isté zmeny mohli či môžu nastať iba v rámci pôvodne stvorených druhov či rodov tak, ako sa to prijímalo v preddarvinovskom období na základe prác Linného. Vedeckí kreacionisti uvádzajú vo svojej ar­gumentácii, že evolúciu nemožno experimentálne do­kázať. Nevedeckosť evolučných teórií sa vraj zakladá aj na skutočnosti, že evolučné teórie nie sú schopné predpovedať typ organizmu, ktorý vznikne v budúc­

nosti. Táto námietka je však neopodstatnená, najmä ak uvážime, že vývojová teória predpokladala pravidelnú následnosť usporiadania fosílií v geologických vrstvách. Stopy vývojovo najjednoduchších, či naj primitívnejších organizmov by sa mali nájsť v geologicky najhlbšie uložených vrstvách. Táto predpoveď sa potvrdila v plnom rozsahu. Skutočnosť o zákonitom usporiadaní fosílií platí všeobecne a na jej základe sa dnes aj spätne zisťuje vek a charakter geologických vrstiev v dosiaľ nepreskúmaných oblastiach. Zdá sa, že už sám geologi­cký dôkaz dostatočne svedčí v prospech evolúcie a proti názoru o súčasnom stvorení všetkých organiz­mov. Treba však poznamenať, že evolúcia neprebiehala v rôznych obdobiach rovnakou rýchlosťou. Zvlášť rýchlo prebiehala napr. v čase tzv. kambrickej explózie, asi pred 570 miliónmi rokov. V tejto dobe sa pomerne rýchlo (v priebehu asi 10 miliónov rokov) objavili mnohobunkové živočíchy - príslušníci všetkých dnes žijúcich kmeňov. Odvtedy nové kmene nevznikli a evolúcia sa uplatňovala iba vnútri kmeňov.

V argumentoch proti evolúcii sa často uvádza ne­dostatok prechodných typov medzi jednotlivými druh­mi, no najmä vyššími systematickými jednotkami. Paleontológovia a antropológovia však považujú počet prechodných typov za dostatočný. Navyše celkom súvislá reťaz prechodných typov by bola celkom nelo­gická, pretože mnohé morfologicky prechodné typy by vôbec neboli životaschopné. Pri väčších zmenách ži­votného prostredia, napr. pri prechode organizmov z mora na suchú zem treba predpokladať pomerne rýchlu zmenu podstatnej časti génov podmieňujúcich diferenciáciu orgánov už počas jednej, alebo niekoľ-

12 13

kých generácií. Prechodné typy pritom vôbec nevznikli. (Pozri teóriu Eldredgea a Goulda na str. 10).

Na základe vývojovej teórie bolo možné predpokla­dať, že vývojovo bližšie, teda príbuznejšie organizmy si budú podobnejšie ako vývojovo vzdialenejšie orga­nizmy. V prospech tohto predpokladu svedčia výsledky porovnávacej morfológie, embryológie aj iných štruk­túrnych disciplín. Svedčia o tom aj výsledky etologie -vedy o správaní sa živočíchov, ktorá podáva dôkazy o podobnosti v správaní sa druhov, ktoré mali spoloč­ných predkov ešte pred rozchodom kontinentov.

V poslednom čase potvrdila tento predpoklad aj molekulová biológia dôkazmi o vyššom stupni podob­nosti genómov príbuzných organizmov. Zistilo sa napr., že genóm človeka má veľmi významnú podob­nosť s genómom šimpanza.

Na adresu vedeckých kreacionistov možno azda po­vedať, že alegorického spôsobu vyjadrovania sa v Sta­rom Zákone si boli vedomí už aj niektorí patristici, napr. Augustinus Aurelius (sv. Augustín). Aj keď cir­kev neskôr, v stredoveku, zaujala stanovisko blízke stanovisku vedeckých kreacionistov, nakoniec prehod­notila svoj postoj k exegéze kníh Starého zákona. Starý zákon podáva zjavené pravdy takou formou, ktorá zodpovedá úrovni myslenia a terminológii ľudí v čase pred 3 - 4 tisícmi rokov, lebo vtedy boli napísané jeho knihy.

Vedeckému kreacionizmu nemožno uprieť snahu zvýrazniť nevyhnutnosť stvorenia a tým sa postaviť do ostrého protikladu k materializmu. Väčšina veriacich vedcov však napriek tomu považuje jeho služby za

medvedie a uprednostňuje kresťanský evolucioniz­mus.

Tretí smer filozofického chápania vývojových teórii vedie k finalizmu, ktorý vníma zacielenosť a účelnosť diania v prírode a celom univerze. Väčšina finalisti-ckých koncepcií, vrátane kresťanského evolucionizmu, predpokladá nevyhnutnosť stvorenia. Obdivuhodná dokonalosť v harmónii, jednoduchosti, koordinácii a vývojovej nadväznosti prírodných procesov kozmo-genézy, biogenézy a antropogenézy, viazaná na jedi­nečné podmienky našej zeme, svedčí o nekonečnej inteligencii svojej Príčiny.

Na otázku, či je evolúcia v protiklade so stvorením odpovedajú kresťanskí evoluciomsti jednoznačne zá­porne. Evolučné teórie sa môžu dostať do rozporu iba s fundamentalistickým vysvetľovaním znenia biblického textu v Genezis. Nový zákon (Ján 1.) „Na počiatku bolo Slovo ..." hovorí o stvorení ako o skutočnosti, ktorá sa začala na základe vôle a impulzu Stvoriteľ pričom vôbec nevylučuje vývoj.

Aj keď mechanizmy evolúcie nie sú zatiaľ celkom objasnené, súčasné prírodné vedy nepoznajú vhodnej­šiu, krajšiu a dômyselnejšiu cestu na uskutočňovanie stvorenia ako je evolúcia. Pre veriaceho vedca - kres­ťanského evolucionistu, je spätosť evolúcie so stvore­ním celkom prirodzená a logická.

14 15

DARWINOVA EVOLUČNÁ TEÓRIA

Peter Holec

Pri konštrukcii svojej vývojovej teórie vychádzal Darwin z dobre známej skutočnosti, že jedince toho istého druhu sa v jednotlivých znakoch vzájomne odli­šujú. Mnohé z týchto odchýliek sú dedičné, hoci z hľadiska svojej funkcie v organizme sú náhodné. Pre­tože druhy sa rozmnožujú geometrickým radom, nie je možné, aby celé potomstvo prežilo. Pôsobením prírod­ného výberu prežívajú a rozmnožujú sa jedince, ktoré sú svojimi vlastnosťami lepšie prispôsobené na svoje životné prostredie, zatiaľčo jedince menej dokonale prispôsobené sa postupne eliminujú. Takto sa v prie­behu generácií zdokonaľujú prispôsobenia k prírodným podmienkam. Jedince i celé populácie sa adaptujú na podmienky prostredia. Tento proces vedie počas geo­logických dôb k vzniku nových druhov ako aj taxónov vyšších kategórií (rod, čeľaď, rad, trieda, kmeň).

O pojmoch „prírodný výber" (natural selection) a „zápas o život" (struggle for life, struggle for exi­stence) sa často diskutuje nielen medzi biológmi ale aj medzi vedcami z oblasti spoločenských vied. Obidva pojmy sa často rôzne definujú a rôzni autori im pripi­sujú odlišnú funkciu vo vývoji i v mechanizme pôso­benia.

Termín „struggle for life" sa ťažko prekladá do niektorých jazykov. Do nemčiny bol preložený ako „Kampf um Dasein" a pravdepodobne odtiaľ sa ďalej prekladal ako „boj o život". Pojem „struggle" má však

v angličtine oveľa širší význam ako boj v úzkom zmy­sle slova. Znamená aj húževnaté úsilie alebo snahu. Sám Darwin zdôraznil, že používa tento termín v širo­kom metaforickom zmysle, ktorý zahŕňa závislosť jed­ného tvora na druhom, úspech v zachovaní potomstva atď. V tomto pojme je zahrnutý aj zápas s nepriazni­vými podmienkami neživej prírody (nedostatok vody, prílišná zima alebo teplo, iné extrémne životné pod­mienky). V arktickej alebo vysokohorskej oblasti pre­bieha boj o život takmer výlučne s abiotickými fak­tormi.

Darwm charakterizoval prírodný výber takto: „Vzhľadom k tomuto zápasu, variácie akokoľvek malé a spôsobené akoukoľvek príčinou, ak sú v akomkoľvek stupni užitočné jedincom druhu v ich nekonečne zloži­tých vzťahoch k iným organizmom a k ich fyzikálnym podmienkam života (abiotickým faktorom), budú sme­rovať k zachovaniu takých jedincov a budú sa dediť ich potomstvom. Potomstvo bude mať tiež lepšiu nádej na prežitie, lebo z jedincov ktoréhokoľvek druhu, ktoré sa periodicky množia, môže prežiť iba menšia časť. Tento princíp, na základe ktorého sa zachováva každá drobná variácia, ak je užitočná, som nazval termínom „prírodný výber", aby som tak naznačil podobnosť s ľudskou schopnosťou výberu". Na inom mieste hovorí: „Toto zachovanie priaznivých individuálnych odchýliek a variácií a zánik tých, ktoré sú škodlivé, som nazval prírodný výber alebo prežitie najschopnejšieho. Metaforicky možno povedať, že prírodný výber každý deň, ba každú hodinu na celej zemi prísne posudzuje aj tie najmenšie variácie. Vyraďuje tie, ktoré sú škodlivé a zachováva a sčítava tie, ktoré sú dobré. Pracuje ticho

16 17

a nepozorovane, kedykoľvek a kdekoľvek sa vyskytne príležitosť k zdokonaleniu každého organizmu vzhľa­dom k abiotickým i biotickým podmienkam života".

Pojem selekcia bol známy dávno pre Darwinom ako mechanizmus, ktorý vylúčením neschopných alebo aberantných jedincov zabezpečuje uchovanie stvore­ných typov v ich pôvodnej podobe. Darwin zdôraznil „tvorivú" silu prírodného výberu v evolúcii Považoval h<r~zä" nastroj diferencovaného prežívania lepšie prispôsobených jedincov umožňujúci vznik nových poddruhov a prípadne aj taxónov vyšších systemati­ckých kategórií. Dnes je známe, že pre fylogenetický vývoj nieje najdôležitejšie prežitie indivídua, ale.po_diel, ktorým jedinec prispieva ku genetickému zloženiu bu­dúcich generácií. Preto moderná definícia charakteri­zuje prírodný výber ako diferenčné prežívanie genoty­pov. Dôkaz o rozdielnosti uvedených definícií a kon­cepcií funkcie prírodného výberu podávajú napr. krí­žence koňa a osla, ktoré sú schopné prežiť v drsnějších podmienkach ako ich rodičia, ale nezanechávajú po­tomstvo a preto nemajú význam pre evolúciu.

Prírodný výber vedie automaticky k postupnému nahrádzaniu menej prispôsobených organizmov lepšie prispôsobenými k životným podmienkam.

Prírodný výber má istý smer a intenzitu. Vzhľadom k smeru môže byť prírodný výber dostredivý, odstre­divý, priamočiary, alebo disruptívny.

Dostredivý prírodný výber (centripetálna selekcia) sa vyskytuje v takom prípade, ak je modálna trieda istého znaku (t. j. najpočetnejšia trieda z variantov v populácii) vďaka svojim vlastnostiam lepšie prispôso­bená podmienkam prostredia, než všetky ostatné triedy.

V tom prípade smeruje prírodný výber k zachovanii modálnej triedy a k eliminácii všetkých krajných od chýliek. Dochádza tak k väčšej špecializácii populácií ako celku.

Odstredivý prírodný výber (centnfugálna selek­cia) nastupuje vtedy, keď modálna trieda istého znaku už nevyhovuje zmeneným podmienkam. Vtedy dochá­dza k zvýšeniu variácie znaku či viacerých znakov všetkými smermi, pričom selekcia eliminuje jedince, ktoré patria v tomto znaku k modálnej triede. Tento typ selekcie sa nevyskytuje v prírode vo svojej ideálnej podobe. Jeho prvky sa však prejavujú vtedy, keď zmena podmienok vedie k postupnému rozdeleniu po­pulácie na niekoľko populácií s rôznou adaptáciou mo­dálneho znaku.

Priamočiary prírodný výber (lineárna selekcia) predpokladá zmenu prostredia v jednom smere. Para­lelne s ňou postupuje aj selekcia znaku, takže adaptácia znaku zostáva zachovaná.

Disruptívny prírodný výber sa vyskytuje v prí­pade, ak sa jednotlivé izolované populácie adaptujú na odlišné podmienky. Pri takejto selekcii sa súčasne uplatňujú aj zložky centripetálnej, lineárnej a centrifú-gálnej selekcie.

Intenzitu selekcie možno vyjadriť ako percentuálnu zmenu v zastúpení istého génu, génovej kombinácie, alebo znaku prenášaného z generácie na generáciu, ku ktorej dochádza pôsobením prírodného výberu. V ex­trémnych prípadoch sa môže táto hodnota blížiť k 100 % napr. u smrtiacich (letánych) génov, v prípade niektorých chorôb, alebo v extrémnych podmienkach (prílišné sucho, mráz a pod). Vtedy z veľkej populácie

18 19

prežije iba malé percento jedincov, ktoré majú v dcér­skej generácii neobyčajne vysoké percento génov umožňujúcich prežitie. Takéto prípady sú známe napr. z aplikácie insekticídov na rôzne druhy hmyzu. Zo za­čiatku sa populácia hmyzu po aplikácii insekticídu enormne zredukuje. Avšak postupne, v priebehu nie­koľkých generácií nastúpia jedince, ktoré znášajú aj niekoľkonásobne vyššie koncentrácie insekticídov. Tento príklad dobre ilustruje aj význam kolísania popu­lácií v evolúcii. Pri silnej redukcii populácie často do­chádza k podstatným zmenám tak vo frekvencii jed­notlivých génov či alel, ako aj k ich strate. V dôsledku toho má expandujúca populácia potomkov iné zloženie genofondu. Kolísanie počtu jedincov v populácii tzv. populačné vlny sú teda významným vývojovým čini­teľom.

Koncepciu prírodného výberu doplnil Darwin v roku 1859 koncepciou pohlavného výberu. Pohlavný výber prebieha nezávisle na existenčnom zápase vo vzťahu k iným organizmom alebo abiotickým faktorom a spočíva v súperení jedincov toho istého pohlavia. Výsledkom nie je smrť neúspešného konkurenta, ale málo, alebo žiadne potomstvo. Nejde pritom iba o súperenie medzi samčekmi, ale aj o výber samičkami takých samčekov, ktorí majú výrazné druhotné sexu­álne znaky, napr. živšie sfarbenie peria, dlhšie perie a pod. Druhotné pohlavné znaky, ktoré pôsobia na druhé pohlavie na diaľku prostredníctvom zmyslov (čuch, zrak, sluch) sa označujú ako alestetické.

Prírodný výber nevyhnutne vedie k divergentnému (rozbiehavému) vývoju. Línia materského druhu sa vetví do dvoch, alebo viacerých vývojových línií,

z ktorých každá sa v dôsledku pôsobenia prírodného výberu prispôsobuje inému spôsobu života. Diverzifi-kácia vývojových línií je podľa Darwina biologicky výhodná, pretože umožňuje, aby na jednotke plochy, alebo objemu, žilo viac organizmov a aby takto orga­nizmy mohli lepšie a komplexnejšie využívať zdroje prostredia.

Literatúra

DARWIN, CH.: The Ongin of Species. Murray, Lon­don, 1959

LEAKEY, R., E.: Darwinův původ druhů v ilustracich. Panorama, Praha, 1989, 222 s.

POKORNÝ, V. a kol.: Všeobecná paleontologie. Uni­versita Karlova, Praha, 1992, 296 s.

20 21

NEVYHNUTNOSŤ A NAHODILOST EVOLUČNÉHO PROCESU V SYNTETICKEJ TEÓRII EVOLÚCIE

František Golais

Syntetická teória evolúcie (STE) alebo neodarvi-nizmus vznikla začiatkom 40. rokov tohto storočia a jej cieľom bolo zladiť evolučné učenie Darwina s vtedaj­šími poznatkami biológie. Toto učenie vychádzalo z troch zdrojov:

1. Syntetická zoológia a porovnávacia morfológia (E. Mayr, R. Riedel).

2. Paleontológia (G. G. Simpson). 3. Populačná genetika a antropológia (T. Dobzhan-

sky). Neskoršie, v druhej polovici 60. rokov bolo toto

učenie obohatené K. Lorenzom o etológiu. V súčasnosti dochádza k názorovým stretom medzi

zástancami STE a molekulovými biológmi. Zo strany molekulových biológov je silný tlak prehlásiť túto teó­riu za už neplatnú, alebo ju aspoň revidovať a vytvoriť „postsyntetickú teóriu". Príčinou týchto názorových nezrovnalostí je nepochopenie hlavných princípov STE. Pokúsme sa charakterizovať tri základné princípy STE a analyzovať ich vo svetle filozofie a súčasnej biológie. Jedná sa o tri princípy.

1. Evolúcia je dvojstupňový proces. 2. Evolúcia je oportunistický proces.

3. Cieľom (terčom) selekcie je organizmus.

22 23

Dvojstupňový proces evolúcie a jeho oportunis­tický charakter

Všetky evolučné procesy pozostávajú z dvoch stupňov: variácie a selekcie. V prvom stupni vzniká veľký počet variácií, (mutantov, zoskupení, kombinácií a pod.), z ktorých sú v druhom stupni, predstavujúcom vlastný prírodný výber, vyberané optimálne riešenia, napr. druhy s optimálnou konšteláciou génov, alebo vonkaj­ších znakov, optimálne zoskupenia druhov v populá­ciách a pod. Prvý stupeň je zákonitá nevyhnutnosť, pretože k nemu dochádza v dôsledku platnosti a pôso­benia objektívne existujúcich prírodných zákonov. Ta­kouto charakteristikou evolučného procesu dáva STE jasnú odpoveď na otázku, či je evolúcia proces ná­hodný, alebo nevyhnutný. Evolučný proces možno charakterizovať ako napätie medzi náhodilosťou a nevyhnutnosťou (obr. 1). Celý proces je možné roz­deliť na množstvo uzlových bodov. Z obrovského poč­tu molekúl anorganických a organických zlúčenín vznikajú unikátne zoskupenia molekúl, dávajúce vznik hmote novej kvality, biomolekulám, kombináciami ktorých vznikajú prvé primitívne prokaryotické (tzv. „bezjadrové") organizmy, baktérie a sinice. Z nich vznikajú vyššie, eukaryotické jednobunkové organizmy s vyvinutým jadrom, napr. jednobunkové riasy, alebo prvoky (protozoa). Evolúcia jednobunkových euka-ryotických organizmov vyústi do vzniku prvých mno­hobunkových organizmov (metazoa) a zo živočíchov

NEVYHNUTNOSŤ A NAHODILOST EVOLUČNÉHO PROCESU V SYNTETICKEJ TEÓRII EVOLÚCIE

František Golais

Syntetická teória evolúcie (STE) alebo neodarvi-nizmus vznikla začiatkom 40. rokov tohto storočia a jej cieľom bolo zladiť evolučné učenie Darwina s vtedaj­šími poznatkami biológie. Toto učenie vychádzalo z troch zdrojov:

1. Syntetická zoológia a porovnávacia morfológia (E. Mayr, R. Riedel).

2. Paleontológia (G. G. Simpson). 3. Populačná genetika a antropológia (T. Dobzhan-

sky). Neskoršie, v druhej polovici 60. rokov bolo toto

učenie obohatené K. Lorenzom o etológiu. V súčasnosti dochádza k názorovým stretom medzi

zástancami STE a molekulovými biológmi. Zo strany molekulových biológov je silný tlak prehlásiť túto teó­riu za už neplatnú, alebo ju aspoň revidovať a vytvoriť „postsyntetickú teóriu". Príčinou týchto názorových nezrovnalostí je nepochopenie hlavných principov STE. Pokúsme sa charakterizovať tn základné princípy STE a analyzovať ich vo svetle filozofie a súčasnej biológie. Jedná sa o tri princípy.

1. Evolúcia je dvojstupňový proces. 2. Evolúcia je oportunistický proces.

3. Cieľom (terčom) selekcie je organizmus.

9 1 23

Dvojstupňový proces evolúcie a jeho oportunis­tický charakter

Všetky evolučné procesy pozostávajú z dvoch stupňov: variácie a selekcie. V prvom stupni vzniká veľký počet variácií, (mutantov, zoskupení, kombinácií a pod), z ktorých sú v druhom stupni, predstavujúcom vlastný prírodný výber, vyberané optimálne riešenia, napr. druhy s optimálnou konšteláciou génov, alebo vonkaj­ších znakov, optimálne zoskupenia druhov v populá­ciách a pod. Prvý stupeň je zákonitá nevyhnutnosť, pretože k nemu dochádza v dôsledku platnosti a pôso­benia objektívne existujúcich prírodných zákonov. Ta­kouto charakteristikou evolučného procesu dáva STE jasnú odpoveď na otázku, či je evolúcia proces ná­hodný, alebo nevyhnutný. Evolučný proces možno charakterizovať ako napätie medzi náhodilosťou a nevyhnutnosťou (obr. 1). Celý proces je možné roz­deliť na množstvo uzlových bodov. Z obrovského poč­tu molekúl anorganických a organických zlúčenín vznikajú unikátne zoskupenia molekúl, dávajúce vznik hmote novej kvality, biomolekulám, kombináciami ktorých vznikajú prvé primitívne prokaryotické (tzv. „bezjadrové") organizmy, baktérie a sinice. Z nich vznikajú vyššie, eukaryotické jednobunkové organizmy s vyvinutým jadrom, napr. jednobunkové riasy, alebo prvoky (protozoa). Evolúcia jednobunkových euka-ryotických organizmov vyústi do vzniku prvých mno­hobunkových organizmov (metazoa) a zo živočíchov

vzniká v konečnom dôsledku človek. Vznik organickej hmoty z anorganickej, eukaryotických organizmov z prokaryotických, alebo mnohobunkových živočíchov z jednobunkových je nevyhnutný proces daný prírod­nými zákonmi (causa exemplaris), dochádza však k nemu po prebehnutí radu náhodilých procesov. Evo­lúcia predstavuje tvorivú silu, ktorá z náhody robí ne­vyhnutnosť (E. Mayr). Preto napr. R. Riedel hovorí o evolúcii ako o náhodnej nevyhnutnosti a nevyhnutnej náhode.

Ontologický vzaté, evolúcia uskutočňuje z veľkého počtu možných stavov hmoty, alebo foriem bytia (esse potentia) len niektoré (esse actu).

Charakteristickou črtou evolučného procesuje, že je to proces tvorivý, ktorý prebieha oportunisticky, čiže nepredvídavo. Vzrastajúca komplexnosť hmoty a hie­rarchia jej štruktúry vytvára prirodzenú harmóniu. Nie je to však harmónia daná „a priori". Harmónia sa vztvorí až dodatočne „a posteriori" vd'aka precíznosti zákonitosti usmerňujúcich evolúciu. Túto skutočnosť si uvedomoval aj A. Einstein, keď si na svoju otázku: „Hádže Boh kocky?" dal odpoveď: „Hádže, ale sám určuje pravidlá hry".

Hierarchia evolučného procesu

Poznatky molekulovej biológie v polovici 20. sto­ročia objasnili skutočnosť, že za mutácie sú zodpo­vedné zmeny v štruktúre DNA. Podľa pôvodných predpokladov by každá takáto zmena mala mať za ná­sledok aj zmenu vo fenotype (stavbe a funkcii) orga-

nizmu. Prírodný výber by potom mal umožniť prežitie jedincovi či populácii najlepšie geneticky prispôsobenej novej situácii. Čoskoro sa však ukázalo, že prevažná väčšina mutácií sa neprejaví vo fenotype organizmu. Na základe toho vznikla tzv. „neutrálna teória evo­lúcie" (Kimura 1979, 1983, 1986), ktorá tvrdí, že väč­šina mutácií je z hľadiska evolúcie neutrálnych. Podľa niektorých molekulových biológov sa tento poznatok dostal do rozporu so základom Darwinovej evolučnej teórie. Nedostatkom „neutrálnej teórie evolúcie" je však jej redukcionistický prvok. Redukcionizmus posudzuje organizmus iba v jednej rovine jeho organizácie, napr. v rovine buniek, alebo v molekulovej rovine, čiže v rovine DNA. O potrebe redukcionizmu ako experi­mentálneho prístupu by bolo zbytočné diskutovať. Vo vedeckom bádaní je to nevyhnutná metóda. Pri evoluč­nom hľadisku však treba rešpektovať celostnosť orga­nizmu a hierarchické usporiadanie všetkých jeho štruktúr (obr. 2). Molekulová biológia študuje orga­nizmus v rovine molekúl, t. j. DNA, RNA, proteiny. Inou rovinou je rovina buniek, na túto rovinu redukuje organizmus cytológia. Bunky sa združujú do tkanŕv a orgánov a tieto roviny študuje histológia a anatómia. Hierarchia nekončí individuálnym organizmom, jed­notlivé indivíduá sa združujú do populácie a populácií, ktorých štúdiom sa zaoberá napr. populačná genetika, ekológia, etológia a i. Evolúcia pôsobí špecifickj v každej rovine hierarchického organizmu, pričom všetky roviny sú vo vzájomnej interakcii. Molekulové procesy nemôžu prebiehať mimo bunky, pretože bunka predstavuje „laboratórium", v ktorom sú tieto procesy

koordinované. Bunky zasa predstavujú „stavebné ka­mene" orgánov, ktorých funkčnosť závisí od ich tvaru a vzájomného usporiadania. Evolúciu nemožno redu­kovať len na jednu rovinu. Je to výslednica procesov, špecificky prebiehajúcich v každej rovine organizmu. Znie to paradoxne, ale ak sa pozeráme na organizmus ako na hierarchický systém, neutrálna teória evolúcie nevyvracia, ale naopak, potvrdzuje princípy STE. Podľa nej totiž môže vzniknúť veľký počet neutrálnych mutácií, z ktorých sú niektoré prírodným výberom ge­neticky fixované.

Podobne je to aj s niektorými novoobjavenými typmi mutácií, s tzv. inzerčnou mutagenézou Určité časti DNA, tzv. „pohyblivé elementy" (transpozóny, retrotranspozóny) vznikajú spontánne, môžu sa včle­ňovať na rozličné miesta DNA a na tých miestach spôsobovať špecifické mutácie odlišujúce sa od „klasických" mutácií. Podobne môžu niektoré vírusy včleňovať svoj genetický materiál do genómu bunky a meniť tak niektoré jej fenotypové prejavy.

Syntetická teória evolúcie hovorí o dvojstupňovom charaktere evolúcie, o variácii a o selekcii, ale nešpeci­fikuje bližšie, k akým zmenám má počas variácie do­chádzať a k akým nie. Akákoľvek mutagenita, aké­koľvek doteraz popísané zmeny v genóme sa týkajú len prvého stupňa evolučného procesu, na vlastnú selekciu nemajú nijaký vplyv.

Možno teda súhrnne konštatovať, že niet moleku-lovo - biologického argumentu, ktorým by bolo možné jednoznačne poprieť platnosť STE, ktorá vychádza z učenia Darwina. Princípy rozporov medzi zástancami a odporcami STE spočívajú v redukcionistickom prin­

cípe štúdia biologických procesov a v nepochopení zá­kladných princípov STE.

Antropologicko-eschatologické aspekty poznania evolučného procesu

Ako sme už uviedli, evolúciu možno rozdeliť na jednotlivé uzlové body. Prechod z jedného uzlového bodu do druhého je sprevádzaný kvalitatívnym sko­kom, vznikom novej kvality a vznikom nových špeci­fických zákonov (obr. 3). Nová kvalita neruší starú kvalitu, ale predchádzajúca kvalita sa stáva nevyhnut­nou súčasťou novej kvality a podobne zákony sprevá­dzajúce novú kvalitu sa stávajú nadradenými zákonom kvality predchádzajúcej. Ak by sme atómom a moleku­lám prisúdili slobodnú vôľu, mohli by sa „rozhodnúť" pre dve možnosti. Buď sa môžu podieľať na procese vzniku štruktúr hmoty a vlastne „zahájiť" evolučný proces, na konci ktorého je človek, ktorý tú slobodnú vôľu už skutočne má, alebo by si zvolili cestu rozpadu, smerom k tepelnému žiareniu. V druhom prípade by sa museli „riadiť" zákonmi, ktoré možno vyjadriť mate-maticko-fýzikálnymi vzorcami. Biologické zákony sú zákony novej kvality, nedajú sa definovať vzorcami. Biologický proces však neprebieha izolovane od fyzi-kálno-chemických procesov.

Bunka predstavuje jeden z uzlových bodov evolúcie. Ak budeme pokračovať v započatej úvahe, bunka ako taká by nemala predstavu o viacbunkovosti, nemohla by nič „vedieť" o existencii tkanív a orgánov, pretože dokáže „uvažovať" len jednobunkovo. Mohla by sa

28 29

tiež, aj keď len čisto teoreticky „domnievať", že pred­stavuje vrchol evolúcie, že po nej už nemôže nasledo­vať nič vyššieho. Vznik viacbunkových systémov predstavuje kvalitatívny evolučný skok, vznik novej kvality, nového uzlového bodu evolúcie. Vznikom viacbunkového organizmu však bunka nestráca svoju individualitu, naopak, organizmus-indivíduum vďačí za svoju existenciu individualite jednotlivých buniek vy­tvárajúcich harmonický celok. Každá bunka má svoj podiel na jeho komplexnosti.

Zatiaľ posledný kvalitatívny skok sa udial v človeka. V oblasti myslenia sa hovorí o kultúrnej evolúcii (viď obr. 3). Biologická evolúcia pracuje s génmi, biomole-kulami a bunkami, kultúrna evolúcia pracuje s myšlien­kami, životnými postojmi, názorovými prúdmi a pod. Kultúrna evolúcia je evolúciou ducha, nemožno ju de­finovať biologickými zákonmi, podobne ako nemožno biologickú evolúciu definovať matematicko-fyzikál-nymi vzorcami.

Nakoľko je evolúcia ducha evolúciou vyššieho rádu, mala by prebrať pod kontrolu biologickú evolúciu, ktorá by sa mala stať jej súčasťou. Alebo prestali platiť v prípade človeka princípy evolučného procesu? Môže človek modifikovať, obchádzať, alebo dokonca rušiť zákony svojej evolúcie bez toho, že by tým spätne ne­ovplyvňoval aj svoju biologickú podstatu a svoju exi­stenciu vôbec? Vznik určitého uzlového bodu v spoločnom procese je zároveň aj bodom diverzifiká-cie. Od každého uzlového bodu postupujú vždy dva smery evolúcie:

a) cesta ďalšej diferenciácie a zdokonaľovania b) cesta rozpadu, deštrukcie.

31

Spomínali sme, že fýzikálno-chemická evolúcia sa riadi vzorcami. Ani bunka nemá slobodnú vôľu. Pôso­bením biologických zákonov sa buď stane súčasťou vyššieho celku, alebo zanikne jej bytie. Podobne aj člo­vek sa môže buď stať súčasťou vyššieho celku, alebo nastúpiť cestu deštrukcie. Stane sa tak v uzlovom bode, „keď pán domu vstane a zatvorí dvere" (pórov. Lk 13:25).

Aj keď človek nevie čo bude za týmto uzlovým bo­dom, podobne ako bunka „nevie" nič o mnohobunko-vosti, je to preňho „lumen supranaturale" (viď obr. 1 a obr. 3), v procese evolúcie získal slobodnú vôľu a ro­zum. Slobodnou vôľou sa môže sám aktívne podieľať na vlastnej evolúcii, a pomocou rozumu môže dokázať odlíšiť cestu ďalšieho zdokonaľovania od cesty deštrukcie. Poznanie zákonitosti evolučného procesu je tým „fígovníkom", podľa ktorého sa máme učiť (pórov. Mt 24:32-33). Filozofická antropológia a eschatológia by sa teda mala stať riadnou súčasťou evolučnej teórie.

Literatúra

CROW, F. J.: The neutrality-selection controversy in the history of evolution and population genetics. In: Population Genetics and Molecular Evolution. Eds. T. Ohta, K. Aoki Japan Sci. Soc. Press, Tokyo (Springer Verl. Berlin 1985 s. 1-8)

DOBZHANSKY, T.: Makind evolving. Yale Univ. Press, New Haven, 1962

DOBZHANSKY, T.: Genetics of the evolutionary pro­cess. Columbia Univ. Press, New York an London, 1970

FOX, S. W.: Molecular selection and natural selection. Quart. Rev. Biol. 61, 375-386, 1986

KIMURA, M.: The neutral theory of molecular evolu­tion. Sci. Amer. 241, 98-126, 1979

KIMURA, M.: The neutral theory of molecular evolu­tion. Cambridge Univ. Press, 1983

KIMURA, M.: DNA and the neutral theory. Phil. Trans. R. Soc. Lond. B 312, 343-345, 1986

MAYR, E.: The growth of biological thought. Harvard Univ. Press, Cambridge, 1982

MAYR, E.: Natürliche Auslese. Naturwissenschaften 72, 231-236, 1985

32 33

MOLEKULÁRNA PODSTATA GENETICKEJ INFORMÁCIE - NOVÉ MOŽNOSTI V ŠTÚDIU EVOLÚCIE A VÝVOJA

Jozef Šimúth

Na počiatku bolo Slovo (1-3 Jn). Slovo je informácia, ktorá má svojho pôvodcu. Na

počiatku vzniku živých organizmov bol gén. Gén je dedičná informácia, ktorá pochádza od rodičov. Gén je informácia, ktorá determinuje vznik, kontroluje vývin živého organizmu, jeho prispôsobovanie sa prostrediu, jeho rozmnožovanie a pravdepodobne i jeho zánik.

Gén má pamäť, podľa ktorej sa sám replikuje v ustavičnom procese vývoja živých systémov na našej Zemi. Gén má chemickú podstatu, tvorí ho rodina biologických molekúl, ktoré sa nachádzajú tak vo víru­soch, baktériách, rastlinách, zvieratách i v človeku. Nazývame ich deoxyribonukleová kyselina - alebo DNA a ribonukleová kyselina alebo RNA.

Nukleové kyseliny vo všeobecnosti plnia dve hlavné funkcie:

1. Uchovávajú genetickú informáciu a prenášajú ju bez chyby na potomstvo. Tento proces sa nazýva replikácia a zabezpečuje presné kopírovanie mole­kuly DNA do dvoch nových identických molekúl DNA.

2. Prenášajú a kódujú genetickú informáciu do biel­kovín. Tieto procesy nazývame transkripcia a translácia. Sprostredkuje ich druhá skupina nu­kleových kyselín - ribonukleové kyseliny (RNA).

Základné princípy, podľa ktorých prebiehajú tieto procesy, sú jednotné pre všetky organizmy a zabezpe­čujú sa špecifickým párovaním ich základných staveb­ných zložiek - báz nukleových kyselín. Väčšina „omylov", ktoré nazývame mutácie, vznikla v dôsledku náhodných fyzikálnych a chemických zmien stavebných častí nukleových kyselín t. j. v zámene jednotlivých nukleotidov.

Naše vedomosti o dedičných procesoch a ich chémii pochádzajú z nezávislých objavov dvoch vedcov. V roku 1863 Gregor Mendel objavil krížením rôznych fenotypov hrachu základné zákony genetiky a v roku 1868 Friedrich Miescher izoloval z hnisu makromole­kulovú látku, ktorá obsahovala fosfor a nazval ju nu-kleín. Bolo to o 80 rokov skôr ako Avery, a McCarthy zistili, že podstata oboch predchádzajúcich objavov je tá istá: deoxyribonukleová kyselina alebo DNA. Treba poznamenať, že am jeden zo spomenutých objavov sa v tom čase nedocenil.

Zjavné pokroky sa v tejto oblasti dosiahli až po dru­hej svetovej vojne. Prispeli k tomu genetici fágovej skupiny, ktorá sa sústredila okolo Delbrucka a Luriu a štrukturalisti z Paulingovej a Astburyho školy. Rôntgenografické štúdie anglických kryštalografov a chemické experimenty Chargaffovej skupiny priviedli Watsona a Cncka v roku 1953 k najvýznamnejšiemu objavu v biológii nášho storočia - k dvojšpirálovej štruktúre DNA. Objavitelia využili všetky údaje, ktoré

34 35

boli v tom čase známe v chémii, biológii a fyzike. Za posledné roky prispelo k potvrdeniu ich teórie mnoho hodnotných údajov, čo viedlo k vzniku „centrálnej dogmy" molekulárnej biológie.

V bunkách vyšších organizmov môžeme pod elek­trónovým mikroskopom pozorovať najväčšiu organelu - jadro. V jadre sa nachádza asi 95 % bunkovej DNA. Jeho hrubú guľovitú štruktúru vytvára sústava troch membrán s početnými pórmi, ktorými sa spája s endo-plazmatickým retikulom v cytoplazme. Cez póry prechádzajú určité makromolekuly, ktoré sa syntetizujú v jadre. Napríklad mRNA (messengerová RNA) môže prechádzať do cytoplazmy, kde sa zúčastňuje bunko­vých procesov.

V nukleoplazme sa nachádzajú malé guľovité štruktúry, ktoré majú veľkú hustotu. Sú to jadierka, v ktorých sa nachádza jadrová RNA (okolo 20% celko­vej RNA).

V endoplazmatickom retikulu sa nachádzajú ribo-zómy, ktoré obsahujú približne rovnaké množstvo RNA a bielkovín. Ríbozómy sa spájajú do polyzómov alebo ergozómov.

Ďalšie bunkové organely sú mitochondrie, ktoré za­bezpečujú bunkovú energetiku,. Mitochondrie obsahujú RNA a DNA, ale v malom množstve (menej ako 1 % vzhľadom na hmotnosť bielkovín).

Baktérie a prokaryoty majú vo všeobecnosti po­merne malú hustotu jadrového materiálu, prokaryotické chromozómy majú schopnosť difundovat' a neviažu sa na membrány v žiadnej fáze rastu. Celá DNA (zrejme ako jedna molekula) sa nachádza v chromozóme. Poly-

zómy bakteriálnych buniek sa niekedy viažu k bunkovej stene.

Vo vírusoch je DNA (alebo RNA) obalená v kapsi-doch, ktoré vždy obsahujú bielkoviny.

Človek poznaním nukleových kyselín sa dostáva k jadru problému biologickej evolúcie. Dnes sme schopní experimentálne preniesť gén z jedného orga­nizmu do iného a zabezpečiť jeho činnosť a poznáme presne chemickú povahu génu a jeho kód. V DNA je uložená informácia, ktorá určuje architektúru každého živého organizmu. Tak ako písmo pozostáva z určitého počtu písmen (naša abeceda ich má 31), tak isto aj gén má svoje písmená, ktoré tvoria štyri chemické zlúče­niny v trojčlennom, trojpísmennom kóde vytvárajú AGeCeTu života, ktorú predstavujú nukleové kyseliny. Vieme, že DNA tvorí vlákno, ktoré sa skladá z mole­kuly cukru deoxynbózy a kyseliny fosforečnej, ktoré sú vo vlákne navzájom pospájané ak ohnivka v retazi. Na každom deoxyribózovom ohnivku je naviazaná jedna zo spomenutých štyroch chemických zlúčenín (A,G,C, alebo T). Tieto štyri zlúčeniny umiestnené na cukorno-fosforečnom reťazci sú vlastne písmená AGeCeTy ži­vota. Tak ako kombináciou písmen našej abecedy vie­me vyjadriť slovom a písmom myšlienky, hoci ešte reálne neexistujú, môže bunka kombináciou týchto štyroch zlúčenín v troj písmenkovom kóde utvoriť pro­gram pre vznik potrebných chemických látok, regulo­vať celú bunkovú činnosť a určiť špecifické znaky ce­lému organizmu ako indivídua.

Táto ageceta je v prírode univerzálna, pretože sa podľa nej tvoria bielkoviny, enzýmy, zabezpečuje vývoj a reprodukcia tak pre vírus, baktériu, zviera, rastlinu,

36 37

alebo človeka. Ako informácia pracuje spoľahlivo mi­lióny rokov od doby, kedy sa objavili prvé známky života na Zemi. Teda len „okamih" z hľadiska časo­vých dimenzií našej planéty sa zaoberáme s tým, čo univerzálnou jednoduchou informáciou determinuje jedinečný fenomén - život.

Predpokladá sa, že gén sa objavil na evolučnej scéne našej planéty pred 3,5 miliardami rokov. Aká bola jeho štruktúra - nevieme - a sotva sa nám ju podarí niekedy zistiť, pretože podliehala zložitému vývoju. Vieme však, že bola oveľa jednoduchšia, než ju poznáme dnes, ale musela mať schopnosť samoreplikácie, t. j. samokopírovania sa, ako základu kontinuity vývoja živých systémov. Tiež môžeme dedukovať, že na za­čiatku bol proces samoreplikácie náchylný k oprave. V každej novej generácii bol včlenený prvok novej che­mickej povahy, čo sa prejavilo v genetickej diverzite.

Pokrok v štúdiu evolúcie koleruje s rozvojom mole­kulovej biológie. Ak do roku 1960 bola geológia a pa­leontológia hlavnými zdrojmi informácií o evolučnej škále vývoja života, tak dnes túto funkciu plní moleku­lová genetika.

Obrovský pokrok v tejto oblasti umožnil objav se-kvenovania DNA, t. j. určenie poradia nukleotidov v nukleových kyselinách. Porovnaním poradia tzv. se-kvencie DNA môžeme zistiť príbuznosť jednotlivých génov z rôznych organizmov a identifikovať aj ich spoločný pôvod. Tieto údaje jednoznačne potvrdzujú, že mutácie, t. j. zámeny jednotlivých nukleotidov (substitúcia) alebo ich strata (delécia) sú tými faktormi, ktoré spôsobili zmeny fenotypických znakov organiz­mov počas ich vývoja a vysvetľujú princípy prispôso­

bovania sa medzidruhových interakcií a zániky niekto­rých organizmov tak, ako to uvádzajú darwinovskí evoluciomsti. Zvyšovanie sa genetickej informácie (napr. DNA baktérie E.coli obsahuje 4.106 párov nu­kleotidov, zatiaľ čo gény cicavcov obsahujú okolo 5.109 párov nukleotidov) v priebehu evolúcie sa na molekulovej úrovni prejavilo zvýšením obsahu AT pá­rov v DNA u vyšších organizmov a zvýšením G-C párov u nižších organizmov.

Najvýraznejšia zmena v evolúcii génu sa uskutočnila pri vzniku eukaryontných organizmov, ktoré majú vo svojej bunke presne ohraničené jadro obsahujúce chromozomálnu DNA. Organizácia eukaryontnej DNA je ovedľa zložitejšia ako DNA baktérie. Vyplýva to zo skutočnosti, že zabezpečuje činnosť vysokošpecifi-ckých buniek v rôznych orgánoch viacbunkových or­ganizmov. Za najvýraznejšiu črtu eukaryontnej DNA, ktorou sa odlišuje od DNA jednobunkových organiz­mov je existencia tzv. intrónových častí DNA. Takto označujeme úseky DNA, ktoré neobsahujú genetickú informáciu pre syntézu a reguláciu bielkovín. Zároveň obsahuje exónové oblasti, ktoré obsahujú informáciu pre syntézu a reguláciu bielkovín či funkčných RNA ako u baktérií. Intrónové úseky predstavujú podstatnú časť DNA vyšších organizmov (okolo 99 % ) . Dnes na molekulovej úrovni pomocou technológie rekombino-vaných DNA vieme presne stanoviť špecificitu či va­riácie v jednotlivých druhoch rastlín, alebo živočíchov a preniesť jednotlivé gény z organizmu do organizmu. Pomocou najnovších molekulárno-genetických metód čoskoro budeme poznať úplnú analýzu ľudského ge-nómu. Z doteraz známych údajov vieme, že jednotlivý

38 39

človek má špecifické sekvencie v molekule DNA, po­mocou ktorých je možné určiť jeho totožnosť, čo sa začína napr. už používať pri zisťovaní paternity, dedič­ných chorôb, v kriminalistike a pod.

Duchovná klíma našej doby je priaznivá tomu, aby sa ešte viac vyhrotil spor okolo pojmu genetickej de­terminovanosti človeka ako biologického objektu a jeho duchovnej dimenzii najmä vo vzťahu ľudskej slobody vyjadrenej pojmom slobodná vôľa. Z doterajších známych údajov o genetickom kóde vedci predpokladajú, že do jeho štruktúry je zahrnutá intelektuálna správa a intrónové oblasti DNA môžu byť matenánymi nosičmi hlavnej časti tejto správy. Súvisí táto informácia v DNA s informačnými systémami svojho pôvodcu?

Prichádzame k bodu, kedy veda vo svojej špičke v oblasti výskumu génu (menovite pri štúdiu intrónových úsekov génu) smeruje k duchovnu vesmíru a premenuje ducha samotného pozorovateľa, umiestňuje ho do inej roviny, než do roviny vedeckého chápania. Dostávame sa do oblasti viery. Objavujeme tu výraznú špecificitu kresťanstva prejavujúcu sa v jeho schopnosti napomáhať konverzii.

Len človek sa môže stať tým, čím nie je. Konverzia neznamená ďalší vývoj na základe genetickej determi­novanosti človeka, ale povznesenie individuality člo­veka do novej roviny.

Výskum v oblasti génu bude naďalej iniciovať nové myšlienky, ktoré umožnia človeku prístup k vyšším prioritám života pohltiac idey, ktorými sa naša civilizá­cia už opotrebovala. To pochopiteľne vyvolá nové

podnety vo filozofii, poznaní miesta človeka vo ves­míre.

Sme na začiatku spoznávania funkcie génu. Sme na začiatku objavov nových zákonov univerza, ktoré nás orientujú k nášmu pôvodu, k informácii - slovu, ktoré bolo na počiatku.

40 4 1

EVOLUCE ČLOVĚKA

Milan Černý

1. ÚVOD

Jestliže věřící katolík uvažuje o vývoji člověka, musí se vypořádat se dvěma extrémy. Na jedné straně je to evoluční myšlenka, více než 130 let využívaná ateisty v boji proti křesťanskému světovému názoru a k zesměšňování biblické zprávy o vzniku vesmíru, Země a organizmů včetně člověka. Ateisté však nepostřehli, že právě vyvíjející se vesmír ukazuje na to, že sám není a nemůže být absolutním bytím. Ateizmus je ve své podstatě neslučitelný se skutečností kosmického vývoje

[1]. Druhý extrém představují bibličtí fundamentalisté,

kteří evoluci popírají. Na rozdíl od katolických biblistů se snaží bez ohledu na rozličné literární formy knih Starého a Nového zákona vykládat biblickou zvěst doslovně. Často se tak děje násilně, ba i proti duchu Písma sv., které fundamentalisté mylně chápou nejen jako knihu náboženskou, ale i přírodovědeckou. Neod­lišují totiž v Písmu sv. teologické poselství od světoná­zorového pozadí, podmíněného tehdejším chápáním světa.

Nutno poznamenat, že biblický fundamentalismus není svým původem záležitost ani katolická, ani evrop­ská. Proniká k nám - po politických změnách v r. 1989 42

dosti intenzivně - především z USA a jiných anglo­saských zemí. Hlási se k němu ovšem převážně nekato­lické kruhy [2].

Jak je známo, katoličtí křesťané důvěřují síle lid­ského rozumu. Proto se i my budeme řídit chladným a kritickým rozumem ve smyslu těch nejlepších tradic sv. Tomáše Akvinského a jeho následovníků. Pomocí tohoto rozumu se budeme snažit nalézt řešení našeho problému.

Jak se uvnitř katolické církve poznenáhlu vyvíjely názory na evoluci člověka, ukazují následující dva ci­táty. Americký řeholník J. A. Zahm, který měl vůči evolučním názorům řadu nejrozličnějších výhrad, při­bližně v r. 1893 napsal: „Než, může se někdo tázati, zda dá se systém evoluční srovnati s učením katolickým i vzhledem k člověku. V odvěť na tuto otázku musíme jednoduše poznamenati, že, pokud se týče duše lidské, odpověď musí býtí rozhodně zápornou. Každá jedno­tlivá duše dle učení katolického jest přímo a absolutně stvořena od Boha samého. Než, pokud může vztaho­ván' se theorie evoluční k tělu lidskému, myslíme-li si je jakožto oddělené a nezávislé na duši, možno připome-nouti, že theorie ta byla obhajována mezi jinými autori­tou ne menší, než výtečného katolického přírodopisce a filozofa St. George Mivarta a, pokud víme, nebylo dokázáno od theologů, že by toto tvrzení nedalo se ob-hájiti"[3].

V české gymnaziální učebnici apologetiky její autor B. Augustin v r. 1946 uvedl: „Pokud vývojová theorie, aplikovaná na člověka, nepopíra Boha stvořitele a podstatného rozdílu mezi duší lidskou a duší zvířecí, není v rozporu s náboženskou pravdou, obsaženou

43

v Písmě svatém. Písmo sv. o tělesném vývoji člověka nemluví, ale také jej nevylučuje. Poučuje pouze lidovým spůsobem, že člověk jest dílem Božím a že se svou Bohem přímo stvořenou duší podstatně liší od ostatního tvorstva" [4].

Zde vidíme doklady, jak tyto evolučně orientované názory pomalu zrály. Nebyly tedy náhle přijaty v důsledku akutní krize náboženství ve druhé polovině 20. století, vyvolané masovým šířením materialistické filozofie vítězného světového proletariátu, jak vytrvale tvrdila komunistická propaganda.

Pár slov musíme říci o tom, jak křesťansky oriento­vaný antropolog přistupuje k paleoantropologickým nálezům. Paleoantropologie čili paleontologie člověka je přírodní věda, kde všichni vědečtí pracovníci musí postupovat na základě výsledků geologické stratigrafie, srovnávací anatomie, paleobotaniky a paleozoologie a dalších biologických i jiných přírodních věd (např. pokud jde o moderní datovací metody atd). U forem, které již vyráběly nástroje a stavěly si přístřešky, má důležité slovo archéologie. Neexistuje tedy nějaká zvláštní paleoantropologie ateistická a zvláštní paleoan­tropologie křesťanská. Je pouze jediná paleoantropo­logie, která ctí objevené nálezy a z ní plynoucí závěry pro antropogenezi - učení o původu a vývoji člověka. O evoluci člověka však vypovídají také embryologie, histologie, genetika, molekulární biologie, biochemie a jiné obory.

Soutěž mezi vědeckými pracovníky ateisty a křes­ťany spočívá jedině v tom, kteří z nich budou schopni vykládat paleoantropologické nálezy a celou soustavu výsledků dalších vědních oborů, souvisejících s uvede­

nou problematikou, v co nejvěrnější shodě s přírodní realitou.

2. MÍSTO ČLOVĚKA MEZI ŽIVOČICHY

Není snadné stručně definovat, co je to člověk. Ov­šem při paleoantropologickém výzkumu není možno vzít v úvahu všechny lidské vlastnosti, které lze získat všestrannou analýzou člověka živého. Paleoantropolog má k dispozici pouze kosterní pozůstatky. Tzv. paleon­tologická definice člověka říká: „Člověk je dvounohý, vzpřímeně se pohybující primát, který má parabolický zubní oblouk s malými špičáky a jehož lebeční dutina (mozkovna) má obsah nejméně 800 cm3" [5]. Tuto hraniční hodnotu - onen „Rubicon cérébral" francouz­ských antropologů - udávají někteří autoři poněkud nižší: H. V. Vallois 750 cm3 [6] a A. Keith dokonce jenom 730 cnť [7]. Tři rozdílné hodnoty ukazují, že tyto údaje netřeba nijak absolutizovat. Spíše se však zatím přidržíme hodnoty 800 cnť, neboť např. nejvyšší naměřená individuální hodnota obsahu lebeční dutiny u dnešních gorilích samců činí 752 cnť [8].

Člověk náleží do nejvyššího živočišného kmene Chordata, a to do podkmene Vertebrata. Jeho embryo­nální vývoj probíhá v těle matky, kde je zárodek vyži­vován pomocí placenty, a po narození se dítě živí sá­ním mateřského mléka. Patří tedy mezi placentální savce (Mammalia, Placentalia) . Řadíme ho do nejvyš­šího řádu - Pnmates.

Primáti mají velký mozek s rozvinutou šedou kůrou. Dále mají zkrácenou obličejovou část lebky a poměrně

44 45

velké oči, posunuté a orientované dopředu. Pletenec hrudní končetiny obsahuje vždy klíční kost, která u ostatních savců většinou vymizela. Ramenní kloub umožňuje velmi rozsáhlé pohyby. Na rukou i nohou je pět pohyblivých prstů s citlivými konci. Distální (koncové) články prstů jsou většinou opatřeny plo­chými nehty. Ruce a nohy mají uchopovací schopnost, palec je schopen opozice. V rámci jednoho vrhu, resp. porodu, většinou rodí jen jediné mládě. Tato stručná charakteristika je pouze velmi obecná. Uvedené znaky nemusí být u všech zástupců vyvinuty ve stejné míře.

Udává se, že člověk má v mozkové kůře 12-14 miliard neuronů, t. j. nervových buněk. Jeho vědomí mu dovoluje reflexi o vlastní činnosti. Teilhard de Chardin píše: „Ze zkušenostního hlediska, na němž zde stojíme, znamená reflexe, jak už slovo naznačuje, naby­tou schopnost nějakého vědomí obracet se samo k sobe jako k samostatnému předmětu, který má svou vlastní hodnotu; ne už jen poznávat - ale poznávat sebe; ne už jen vědět - ale vědět, že vím" [9]. Na jiném místě pak říká: „Jistěže zvíře ví. Ale jistě neví, že ví: jinak by už dávno hromadilo vynálezy a vyvinulo soustavu vnitř­ních konstrukcí, které by nemohly uniknout našemu pozorování" [10]. A právě dospění ke schopnosti této reflexe, o které jsme právě hovořili, znamenalo překro­čení hranice, od níž je tento primát již člověkem.

Antropolog a archeolog mají k usuzování na výše uvedený stav k dispozici mimo kosterní zbytky jenom nalezené nástroje, ohniště, pozůstatky přístřešků, resp. příbytků, a jiné stopy lidské činnosti. Člověk je výrob­cem nástrojů.

Nesmíme ovšem zapomenout, že používat předměty při získávání potravy a jiných činnostech dovedou též recentní druhy zvířat, a to nejenom např. šimpanz, ale i takové, které stojí fylogenetický o hodně níže nežli primáti. Pěnkava Camarhynchus pallidus na Galapá­gách dovede trnem, který si sama vybere a utrhne z kaktusu, nabodnout a vytáhnout larvy hmyzu nacházející se v chodbičkách stromových větví [11].

Člověk má v diploidní buňce 46 chromozomů, šim­panz, gorila a orangutan mají 48 a gibon 44 chromo­zomů. Některé metody srovnávací biochemie ukazují, že z podčeledě Ponginae - lidoopi mají nejblíže k člo­věku šimpanz a gorila, jiné ukazují na šimpanze a orangutana. Člověk se ovšem nevyvinul z dnešních lidoopů. Člověk a lidoopi však měli společné předky.

Dnes předpokládáme, že člověk vznikl náhlou mu­tací předchozího druhu. Rovněž tak ztráta srsti u druhu Homo sapiens pravděpodobně vznikla v důsledku opa­kovaných recesivních genových mutací ztrátového typu [12]. "

3. HOMINIZACE A SAPIENTACE

Vývojové změny, ke kterým docházelo na kostře a které vedly ke vzniku člověka, označujeme termínem hominizace. Rozeznávají se tři etapy:

První etapa je společná pro čeledě Pongidae a Ho-minidae. Zde došlo k rozšíření a oploštění hrudníku spolu se změnami na pletenci hrudní končetiny, které umožnily velký rozsah pohybů.

46 47

Druhá etapa se týká pouze čeledě Hominidae. Běží o změny na pánvi a pánevních končetinách v souvi­slosti s bipední (dvounohou) chůzí ve vzpřímené po­loze. S tímto typem lokomoce je rovněž spojen vznik podélné a příčné klenby nožní.

Třetí etapa je charakteristická pouze pro člověka; Zde probíhají změny na ruce a lebce.

Na tuto etapu navazuje sapientace, tedy cesta k člo­věku moudrému. Představuje fázi, ve které pokračuje vývoj ruky do dnešní podoby, vývoj mozku, který mj. ovlivňuje velikost a tvarové vlastnosti především moz­kové části lebky atd. Dochází k výraznému rozvoji rozumových vlastností a řeči.

Zesnulý prof. K. Žlábek opakovaně zdůrazňoval, že podle jeho mínění nelze z anatomického hlediska podat důkaz, že by vzpřímená bipední chůze, uvolnění hrudní končetiny od lokomoční funkce (čímž jsou dány před­poklady k přeměně ruky v orgán práce) a masitá strava nutně musely usměrnit vývoj mozku ke stavu, který umožňuje abstraktní myšlení a artikulovanou řeč [13]. Byla to Žlábková reakce na představy o vývoji člověka, které podal B.Engels ve svém jednostranném a nepří­pustně zjednodušujícím výkladu [14].

Z obecných vývojových poznatků je nutno ještě uvést, že důležitým předpokladem evoluce nově vzni­kajících druhů je genetická izolace. Moderní výzkumy dále ukázaly, že formy dříve považované za stadia po sobě následující žily současně, někdy i na temže území. Pochopit tento poznatek činí mnohým z dnešních odpůrců evoluce velké potíže [15].

48

4. ČLOVEK V RÁMCI RADU PRIMATES

Ještě dříve, než se budeme zabývat paleontolo­gickými nálezy, musíme alespoň stručně uvést nárys sy­stému řádu Primates [16].

Řád Primates - primáti (nehetnatci) se dělí na dva podřády:

A) Prosimiae - poloopíce. B) Simiae (Anthropoidea) - vyšší primáti. V jejich

rámci vytváří člověk spolu s příbuznými skupinami samostatnou nadčeleď Hominoidea, která se člení na pět čeledí:

1. Pliopithecidae (fosilní). 2. Oreopithecidae (fosilní). 3. Hylobatidae - gibonovití (recentní). 4. Pongidae - lidoopoviti (fosilní i recentní). 5. Hominidae - hormnidi. Sem náleží tři rody:

a) Ramapithecus Lewis, 1934 (fosilní). b) Australopithecus Dart, 1925 (fosilní). c) Horno Linnaeus, 1758. Tento rod se člení na

tři druhy: a) Horno habilis Leakey, Tobias et Napier,

1964 - pračlověk, člověk zručný (fosilní). f3) Horno erectus (Dubois, 1894) - člověk

vzpřímený, opočlověk (fosilní). y) Horno sapiens Linnaeus, 1758 - člověk

moudrý. Tento druh má kromě několika poddruhů fosilních i jeden recentní: Horno sapiens sapiens Linnaeus, 1758 -člověk vyspělý (předvěký i současný).

49

5. PALEONTOLOGICKÉ DOKLADY EVOLUCE PRIMÁTŮ

Při sledování evoluční linie vedoucí směrem k člo­věku máme v nejstarších obdobích k dispozici nálezy relativně ojedinělé a s velkými časovými mezerami. Navíc bývají tyto nejstarší nálezy neúplné a pouze zlomkovité. Nejčastějším nálezem bývají zuby a úlomky lebečních kostí. Čím více postupujeme k současnosti, tím úplnější je řada nálezů, u kterých můžeme s postu­pem času vždy lépe a lépe sledovat, jak na sebe vývo­jově navazuji. Bývají také lépe zachovány [17].

Zpravidla platí, že formy nespecializované jsou plas­tičtější a vývojově perspektivnější. Naopak formy vy­soce specializované měly při náhlých změnách život­ního prostředí ty nej menší naděje na přežití. Byly totiž svému prostředí tak přizpůsobeny, že se po jeho změně již nedokázaly adaptovat na nové podmínky.

5.1 Vznik a počátky primátů

Primáti byli potomky primitivních hmyzožravců (Insectívora), kteří jsou známi z období svrchní křídy (druhohory). Označují se jako subprimátní formy. Z vymřelých se sem řadí rod Purgatonus ze Severní Ameriky. Ze živočichů dnes žijících se jim přibližně podobá např. Tupaia glis (Diard, 1820) - tana obecná, žijící v jihovýchodní Asii a Indonésii [18].

Na subprimátní formy navazují vymřelé čeledě Ple-siadapidae a Adapidae, které řadíme do řádu Primates, a to do podřádu Prosimiae - poloopice. Nálezy zá-

50

stupců obou zmíněných čeledí známe z počátku třeti-hor z Evropy a Severní Ameriky.

Pro vývoj vyšších primátů, patřících do podřádu Simiae (Anthropoidea), měla význam nadčeleď Omo-myoidea, což byla skupina starotřetihorních poloopic z východní Asie, Evropy a Severní Ameriky. V rámci této nadčeledě proběhlo základní evoluční rozrůznění na hlavní skupiny vyšších primátů. Došlo k tomu v době středního eocénu (třetihory), zhruba asi před 50 - 45 mil. let. Tak vznikla řada nadčeledí, např. Ceboidea, Cercopithecoidea, Parapithecoidea (vymře­lá) a Hominoidea.

Vyšší primáti se člení na ploskonosé opice Nového světa (Platyrrhini), se širokou nosní přepážkou (jejich vývoj nesměřoval ke člověku), a úzkonosé opice Sta­rého světa (Catarrhiní), s úzkou nosní přepážkou. Obě tyto skupiny se od samého počátku vyvíjely každá sa­mostatným směrem. Na rozdíl od opic ploskonosých dosáhly úzkonosé podstatně vyšší úrovně jak po stránce morfologické, tak i psychické. Ploskonosé opice náleží do nadčeledě Ceboidea, úzkonosé formy do nadčeledí Cercopithecoidea a Hominoidea. Obě naposled jmenované nadčeledě vznikly samostatně a vývojově na sebe nenavazovaly. Do nadčeledě Homi­noidea patří také dnes žijící lidoopi a lidé.

Velký význam mají nálezy z Fayumského údolí, asi 100 km jihozápadně od Káhiry v Egyptě. Byli zde na­lezeni zástupci vymřelé nadčeledě Parapithecoidea. Dále zde došlo k nálezu pozůstatků celé řady rodů, patřících do čeledě Pliopithecidae z nadčeledě Homino­idea. Jsou to rody Oligopithecus Simons, 1962, Pro-pliopithecus Schlosser, 1911, Aegyptopithecus Simons,

51

1967, Aeolopithecus Simons, 1967, a Pliopithecus Gervais, 1849. Všechny vymřely. Zástupce posledně jmenovaného rodu je znám i ze Slovenska. Je to Plio­pithecus vindobonensis (Zapfe et Hiirzeler, 1957), je­hož pozůstatky byly nalezeny v Děvínské Nové Vsi] Dosahoval velikosti menšího gibona. Rod Pliopithecus žil na konci třetihor, v miocénu a pliocénu.

Zajímavý je rod Aegyptopithecus, který vykazuje zřetelný vztah k vývojově pokročilejším formám homi-noidů. Žil v třetihorách, ve středněoligocenních lesích.

Po nálezech z Fayumu následuje časová mezera asi 10 mil. let, kdy nemáme žádné doklady o existenci hominoidů. Snad v tomto období došlo k evolučnímu rozrůznění hominoidů právě z okruhu rodu Aegypto­pithecus.

U Viktóriina jezera ve východní Africe byly nale­zeny pozůstatky vymřelého rodu Proconsul Hopwood, 1933, ve vrstvách středního miocénu. Jsou to jedni z nejstarších známých příslušníků čeledě Pongidae. V okolí zmíněného jezera byly nalezeny pozůstatky sedmi druhů lidoopů. Patří mezi ně také druhy z rodil Rangwapithecus Andrews, 1974. Byla to právě Afrika, kde zřejmě došlo k vývojovému rozrůznění jednotlivých forem čeledě Pongidae.

5.2 Rod Dryopithecus Lartet, 1856

Navazuje na starší formy blízké rodům Rangwapí thecus a Proconsul. Oproti rodu Proconsul měl některt pokročilejší znaky na lebce. Kousací plochy dolníci stoliček měly pět hrbolků a nesly tzv. dryopitekovj

vzor (vzor Y - 5), který v dalším vývoji nacházíme mj. u fosilních homimdů a sporadicky i u dnešního člověka [19]. Zástupci se pohybovali po čtyřech končetinách po zemi i v korunách stromů. Vyskytovali se v třetihorách od konce středního miocénu až do středního pliocénu. Patří sem např. druhy:

Dryopithecus fontani Lartet, 1856 - ze střední a zá­padní Evropy. Dryopithecus indicus Pilgrim, 1910 - z indického naleziště Siwalik Hills v himalájském podhůří. Dryopitecini nebyli úzce specializovaní, proto byli vývojově perspektivní.

5.3 Rod Ramapithecus Lewis, 1934

Je řazen do čeledě Hominidae. K dispozici jsou pouze zlomky čelistí se zuby asi třiceti jedinců. Mandí­bula je mohutná a silná. Silně je vytvořena opičí ploška (simian shelf) na zadní straně symfýzy mandibuly. Po­měrně malé jsou řezáky a špičáky, velké a silné jsou třenové zuby a stoličky s nízkými korunkami a velkou kousací plochou. Tvrdé patro je poměrně vysoce kle­nuté. Mezi specialisty se vedla diskuse o tom, zda dolní zubní oblouk má formu písmena U, nebo je již mírně parabolický.

Byli to čtyřnoze se pohybující (kvadrupední) živoči­chové. Výška těla při vzpřímeném postoji se odhaduje okolo jednoho metru. Živili se semeny trav, kořínky, příležitostně i hmyzem a jinými drobnými živočichy.

Vyskytovali se v třetihorách ve svrchním miocénu a spodním pliocénu. Absolutní stáří cca 14-10 mil. let. Náleží sem např. druhy:

53 52

Ramapithecus wickeri (L. S. B. Leakey, 1962) - z na­leziště Fort Ternan v jihozápadní Keni. Ramapithecus punjabicus (Pilgrim, 1910) - z lokality Siwalik Hills. Další nálezy pocházejí z Číny a jižní Ev­ropy.

Ramapitékové byli pravděpodobně potomky některé z forem dryopitecinů. Někteří autoři nepokládají ra-mapitéky za součást vývojové linie vedoucí k člověku, nýbrž je zařazují mezi předky orangutana, případně do postranní větve, která se orangutanovi podobala.

Po ramapitécích nastává dlouhá časová mezera, ve které vývoj hominidů neznáme, neboť počet nálezů je nepatrný.

5.4 Rod Australopithecus Dart, 1925

Běží o větší počet nalezišť a nálezů z jižní a vý­chodní Afriky [19a]. O přesném systematickém zařa­zení a pojmenování mnohých těchto pozůstatků se již od prvního nálezu „Taungského dítěte" v r. 1924 až do nynějška vedou diskuse [20], Původně se specialisté domnívali, že nejde o předky člověka. Dnes převládá mínění, že gracilní druhy australopitéků představují linii vedoucí směrem k rodu Horno.

5.4.1 Gracilní druhy

Na rozdíl od ramapitéků, na které v některých mor­fologických znacích navazují, mají kratší obličejovou část lebky, profilová linie je strmější, týlní partie jsou

54

zaoblenější. Nadočmcový val je výrazný. Mozková část lebky (mozkovna) je poměrně klenutá. Její kapacita činí v průměru 454 cm3 a má variační šíři 428 - 530 cmJ.

Mandíbula je mohutná, bradový výběžek není vytvo­řen, v oblasti symfýzy není opičí ploška. Dolní zubní oblouk je parabolický. Řezáky jsou malé a špičáky té­měř nevyčnívají nad úroveň ostatních zubů. Premoláry a moláry jsou velké a směrem dozadu jim přibývá na velikosti. Šlo o všežravce.

Řada dokladů svědčí o tom, že šlo o bipední formu. Mj. byly objeveny také otisky jejich chodidel ve vrstvě sopečného popela. Tělesná výška činila asi 115 až 125 cm.

Zatím nejsou k dispozici přesvědčivé doklady o tom, že by vyráběli kamenné nástroje. Také názory o jejich tzv. osteodontokeratické kultuře (nástroje z kostí, zubů a rohů) byli podrobeny kritice [21].

Gracilní i robustní australopitékové žili ve svrchním pliocénu (konec třetihor) a spodním pleistocénu (začátek čtvrtohor). Absolutní datování vymezuje ča­sový úsek jejich existence zhruba do rozmezí 4,5-1,2 mil. let před současností.

Mezi gracilní druhy náleží: Australopithecus afarensis Johanson, White et Cop-

pens, 1978 - jehož nálezy pocházejí z lokality Laetoli v Tanzanii a z oblasti Afar v Etiopii.

Australopithecus africanus Dart, 1925 - jehož první nález byl učiněn ve vápencovém lomu u Taungu v jižní Africe v r. 1924. Další naleziště jsou ve Sterkfonteinu, Makapansgatu a na západním břehu jezera Turkana (dříve Rudolfovo jezero).

f \ . \ 55

5.4.2 R o b u s t n í druhy

Někteří autoři je řadí do samostatného rodu Paran-thropus [22], jiní je zařazují do rodu Australopithecus, čehož se v tomto přehledu přidržujeme [23].

Mají masivní lebku, plochý kryt mozkové části lebky, široké a ploché jařmové oblouky a mohutný nadočnicový val. Na temeni lebky je vytvořen, ob­zvláště u samců, předozadní kostěný hřeben (crista sagittalis), kde začínají silné žvýkací svaly. Kapacita lebeční dutiny činí v průměru okolo 550 cm3.

Mandíbula je robustní a má vytvořenu opičí plošku. Řezáky a špičáky jsou velmi malé, naopak premoláry a moláry nezvykle velké, ploché a široké. Stavba zubů ukazuje, že byli mnohem více specializováni na rostlin­nou potravu.

Na rozdíl od gracilní skupiny svědčí stavba kostí dolních končetin o méně dokonalém bipedním pohybu. Nejsou k dispozici doklady o tom, že by používali nebo vyráběli nástroje. Žili spolu s Homo habilis a ještě i s Homo erectus.

Mezi robustní druhy se počítají: Australopithecus robustas Broom, 1938 - je znám

z jihoafrických nalezišť: Kromdraai, Swartkrans, Makapansgat. Další naleziště se nacházejí ve východní Africe: rokle Olduvai v severní Tanzanii a Koobi Fora na východním břehu jezera Turkana v Keni.

Australopithecus boisei (L. S. B. Leakey, 1959) -původní název zněl Zinjanthropus boisei. Naleziště ,vt východní Africe: rokle Olduvai, lokalita Peninj v Tan­zanii, okolí jezera Turkana, údolí řeky Omo v Etiopii.

56

Existují také nálezy v Asii, které by mohly odpovídat nálezům australopitéků v Africe. V období cca před 1 mil. let australopitékové mizí. Příčiny nejsou jasné.

5.5 Rod Homo

5.5.1 Druh H o m o habilis L. S. B. Leakey, Tobias et Napier, 1964 - prač lověk (člověk zručný)

Celkovým vzrůstem malý hominid, který se pravdě­podobně vyvinul z některé formy gracilního australopi-téka. Oproti australopitékům má řadu pokročilejších znaků na kostře. Lebka je lehce stavěna. Má vytvořen nadočnicový val. Chrup je poměrně drobný. Mozková část lebky se zvětšila na úkor části obličejové. Lebeční kapacita čini v průměru 641 cnť. Variační šíře: 590 -687 cm". Na kostře nohy nalézáme podélnou i příčnou klenbu. Proto usuzujeme na poměrně dokonalou bi-pední chůzi. Snad i dobře šplhal po stromech. Tělesná výška činila asi 125-135 cm.

Je k dispozici nález (půlkruhovité nahromadění ka­menů), který snad svědčí o stavění přístřešků. Jednodu­chým způsobem vyráběl primitivní kamenné nástroje. Jde o tzv. olduvanskou kulturu.

Právě uvedené zjištění je důvodem k zamyšlení. Vý­roba nástrojů je totiž činnost, která nepřináší bezpro­střední užitek. Vytváří se pouze prostředek, jehož po­mocí bude užitku dosaženo. Výrobce musí mít před­stavu účelu, kterému bude vyrobený nástroj sloužit. Tento postup vyžaduje abstrakci a svědčí již o skuteč-

57

ném myslení. V historii lidské evoluce tedy výroba prvních nástrojů tvoří nesmírně významnou hranici mezi člověkem a jeho předlidskými předky. Horno ha-bilis je podle nynějšího stavu paleoantropologických výzkumů prvním organismem, který tuto hranici pře­kročil.

Byl to sběrač a lovec drobné zvěře. Jeho pozůstatky pocházejí z nejstaršího pleistocénu (začátek čtvrtohor). Absolutní datování vymezuje jeho existenci časovými údaji 2,3 - 1,6 mil. let před současností.

Naleziště v Africe: Olduvai, Koobi Fora, údolí řeky Omo v Etiopii, další lokality na jihu tohoto kontinentu. Také v Asii existují nálezy podobné tomuto druhu. Pocházejí z lokalit Modjokerto a Sangiran na Jávě. Po více než půl milionu let svého trvání byl Horno habilis vystřídán pokročilejším druhem Horno erectus.

5.5.2 Druh Horno erectus (Dubois , 1894) - člověk vzpř ímený ( o p o č l o v ě k )

Šlo o robustně stavěný typ člověka, který se pravdě­podobně vyvinul z Horno habilis v Africe, odkud se rozšířil do Asie a Evropy. Nálezů je relativně hodně. Variační šíře jejich znaků je poměrně velká. Lebeční kosti jsou silné. Souvislý nadočnicový val (torus supraorbitalis) je dobře vytvořen. Velmi zřetelné je postorbitální zúžení. Mozková část lebky (neurocranium) má plochou klenbu. Týl je úhlovitě zalomen, jako důsledek tahu mohutného šíjního sval­stva. Horní čelist je vysunuta (prognathia). Mandíbula

58

nemá vytvořen bradový výběžek. Podle G. H. R. von Koenigswalda je chrup mírně redukován [24].

Kapacita lebeční dutiny se pohybuje přibližně mezi 700 - 1300 cnv, s průměrem 883 cm\ U některých afrických nálezů se udávají hodnoty nižší než 700 cnť.

Horno erectus se vyznačoval poměrně dokonalou lidskou chůzí. Tělesná výška se pohybovala v rozmezí 150 - 170 cm.

Byl to lovec a sběrač. Živil se smíšenou potravou. Příležitostně byl kanibalem. Někteří specialisté se domnívají, že snad šlo o kanibalismus rituální [25]. Uměl již využívat ohně. Vyráběl kamenné nástroje, které většinou řadíme jednak do kultury chelléenské, jednak do kultury acheuléenské, která je mladší. Nález jedenácti silně poškozených lebek u Ngandongu na Jávě by mohl svědčit o kultu „lovců lebek", který se ještě nedávno vyskytoval u některých etnických skupin v jihovýchodní Asii.

Horno erectus se vyskytoval od spodního až do středního pleistocénu (čtvrtohory). V absolutním dato­vání jde přibližně o období od 1,6 mil. let až po cca 200 000 let před současností.

L. S. B. Leakey považoval druh Horno erectus za slepou vývojovou linii, která se odchýlila od hlavního vývojového směru [26]. Brněnský paleoantropolog J. Jelínek navrhuje pro tento vymřelý lidský druh, vzhledem k jeho biologické a kulturní úrovni, název Horno sapiens erectus [27].

V následujícím přehledu podáváme jako příklady některé významné nálezy, a to podle světadílů:

59

A s i e

Poddruh Horno erectus erectus (Dubois, 1894) -člověk jávský (pitekantrop jávský). První objev pozůstatků člověka tohoto typu učinil v letech 1891/92 holandský lékař a anaton E. Dubois (1858 - 1940) na Jávě. Bylo to na břehu řeky Solo, nedaleko dvora Tri-nil, asi 200 km východně od Djakarty. Šlo o nález kalvy (tj. střechy mozkové části lebky), levostranné stehenní kosti, která je nápadně rovná, a třech zubů [28]. Nelze zaručit, že kalva a stehenní kost pocházejí z téhož individua. Nálezy dalších pozůstatků tohoto poddruhu byly učiněny také na jiných místech Jávy. O řadu z nich se zasloužil německo-holandský paleoan-tropolog G. H. R. von Koenigswald (1902 - 1982). Poddruh Horno erectus lantianensis (Woo, 1964) - člověk lantianský (sinantrop lantianský). Běží o pozůstatky objevené v letech 1963/64 v okolí městečka Lantian v provincii Šen-si ve střední Číně. Byla zde nalezena mandibula, která je zajímavá tím, že v ní chybí zuby moudrosti (M3). Radiologické (rtg) vyšetření ukázalo, že nejsou v čelisti ani založeny. To by naznačovalo, že redukce zubů moudrosti je pomalý proces, trvající již déle než půl milionu let. Udává se, že u dnešních populací chybí zub moudrosti v 0,2 - 25 % případů [29].

Poddruh Horno erectus pekinensis (Black, 1927) - člověk pekingský (sinatrop). Hřbet z ordovického vá­pence - „Kopec dračích kostí" v Ču-ku-tien [30], asi 50 km jihozápadně od Pekingu, vydal zatím největší sérii kosterních pozůstatků Horno erectus na světě. Systematický výzkum tu byl prováděn v letech 1927 -60

1937. Lidské pozůstatky zde objevili čínský paleoan-tropolog Wen-chung Pei a kanadský neuroanatom prof. D. Black (1884 - 1934). Vedení geologického výzkumu a těžbu mimolidských paleontologických nálezů měl v rukou P. P. Teilhard de Chardin SJ (1881 - 1955). Celkem šlo o pozůstatky asi 45 jedinců - mužů, žen i dětí. Lebky mají poněkud jemnější rysy, nežli je tomu u lebek Horno erectus erectus. Tento typ člověka se nacházel na poněkud vyšší evoluční úrovni nežli obdobné populace z Jávy a z oblasti rokle Olduvai v Africe. Dnes se poukazuje na to, že zbytky ohniště se v Ču-ku-tien nacházejí pouze v tamních nejmladších vrstvách. Domnělá 6 m vysoká vrstva popela údajně jsou pouze rozličné organické zbytky. Také otázka kanibalismu není tak jednoznačně přijímána jako dříve [30a].

A f r i k a

Poddruh Horno erectus olduvaiensis Tobias, 1968 - člověk olduvaiský. Patří k nejstarším nálezům Horno erectus vůbec. V r. 1960 byla nalezena lebka v rokli Olduvai v Tanzanii. Stáří se pohybuje mezi 1 mil. až 900 000 lety. O zařazení této lebky trvají diskuse. Snad k této skupině patří též nález kostry asi dvanáctiletého hocha na břehu jezera Turkana v Keni. Objevili ji v r. 1984 K. Kimeu a R. Leakey. Stáří se odhaduje na 1,6 mil. let před současností [31].

Poddruh Horno erectus mauritaniens (Arambourg, 1954) - člověk mauretánský. Nálezy z lokality u Ter-nifine, jihovýchodně od Oránu v Alžírsku. Stáří okolo 400 000 let.

61

V Africe se celkem nachází asi 12 nalezišť Horno erectus. Některé nálezy vykazují ve svých hlavních znacích velkou podobnost s nálezy evropskými.

E v r o p a

Poddruh Horno erectus heidelbergensis Schoeten-sack, 1908 - člověk heidelberský. - Šlo o masivní mandibulu, která byla nalezena v r. 1907 u obce Mauer, v blízkosti Heidelbergu v Německu. Do této skupiny se zahrnují také další evropské nálezy.V r. 1960 byla nalezena lebka v jeskyni u Petralony na polo­ostrově Chalkidike v Řecku. Dosud se vede spor o její stáří [32]. Dále se sem řadí nález lebečních fragmentů z okolí obce Vértesszôllós v Maďarsku z r. 1965 (Někdy označovaný jako Horno erectus Palaeohunga-ricus Thoma, 1966 - člověk panónsky) a nálezy z blíz­kosti Bilzingslebenu v Německu z r. 1972 a následují­cích let [33].

K nejvýznamnějším evropským nálezům tohoto typu patří objevy z jeskyně Arago, 19 km severozápadně od města Perpignan ve Francii. (Nalezišťě uváděno i pod názvem Tautavel.) Výzkum zde konal francouzský badatel H. de Lumley počínaje r. 1964. Bylo zde nale­zeno 40 lidských kosterních pozůstatků, z toho téměř polovina dětských [34].

Na závěr kapitoly o druhu Horno erectus je třeba va­rovat před některými autory, kteří popisují objev uči­něný E.Duboisem (jde zejména o kalvu) jako podvod nebo omyl. Jsou to autoři zcela nekompetentní. Žádný z nich není ani antropolog, ani anatom [35]. Dnes je k dispozici celá série lebek, resp. částí lebek, tohoto fo-

62

silního druhu z rozličných nalezišť. Je tedy možné srovnání. Tnmlská kalva svými znaky plně zapadá do variačního rozpětí těchto nálezů [36]. Kdyby běželo o podvod, vyšlo by to při dnešních znalostech anatomie kosterních pozůstatků Horno erectus zcela jasně na­jevo, tak jako se to stalo u podvrženého nálezu lebky z Piltdown v Anglii.

5.5.3 Druh Horno sapiens Linnaeus, 1758 - č l o v ě k moudrý

Do tohoto druhu se dnes mj. řadí též fosilní okruh forem, který se dříve jako celek označoval názvem neandertálci. Již dlouho se však ví, že to není skupina jednotná. V současnosti se neandertálci obvykle roz­čleňuj í do čtyř oddílů.

5.5. 3.1 Anteneandertálci čili předneander-tálci

Bývají uváděni jako poddruh Horno sapiens stein-heimensis Berckhemer, 1936 - člověk steinheimský.

Na rozdíl od Horno erectus mají anteneandertálci tenčí lebeční kosti. Kryt lební je klenutější. Týlní partie jsou zaoblenější. Nadočnicový val je silný, ale v oblasti glabely zeslabený. Obličejová část lebky má strmější profilovou linii. Kapacita lebeční dutiny se pohybuje přibližně mezi 1150 - 1300 cm3 [37],

Žili ve středním pleistocénu, a to na konci předpo­slední čili holštýnské doby meziledové. Absolutní stáří

63

činí asi 250-200 tis. let. Byli to sběrači a lovci. Jejich nástroje se řadí do pozdně acheuléenské kultury.

Patří sem např. nálezy z blízkosti Steinheimu v Ně­mecku (lebka), z lokality u Swanscombe v hrabství Kent v Anglii (část lebky) aj.

Protože anteneandertálci plynule navazují na druh Horno erectus, nepřekvapuje, že mnozí badatelé zařa­zují do této skupiny některé nálezy, které jiní počítají k Horno erectus. Přechodné formy totiž nejsou jedno­značně morfologicky oddělitelné, a proto nelze mezi nimi stanovit jasnou hranici.

5.5.3.2 Protoneandertálci čili časní neandertálci

Někteří autoři je uvádějí jako poddruh Horno sa-piens aniensis Sergi, 1935 - člověk anienský.

Je to relativně málo specializovaná skupina, navazu­jící na anteneandertálce. Mají poměrně strmou obliče­jovou část lebky, slabší nadočnicové valy, klenutější čelo, zaoblený týl. Chrup má méně primitivních znaků. Zařazují se sem např. nálezy z lokalit:

Ehnngsdorf u Výmaru v Německu. Při těžbě traver­tinu byly objeveny některé kosti z několika dospělých jedinců a jednoho dítěte. Lebeční kapacita činí 1400 -1450 cm3. Nástroje náleží moustérienské kultuře. Ná­lezy se kladou do středního pleistocénu s absolutním stářím cca 220 tis. let před současností [38].

Saccopastore nedaleko Říma. Na břehu řeky Aniene (přítok Tibery) byla nalezena ženská lebka, jejíž kapa-

64

cita činila 1200 cm". Později zde byla nalezena značně poškozená mužská lebka [39].

Gánovce, asi 3 km jihovýchodně od Popradu, kde na travertinové kupě zv. Hrádok byl v r. 1926 nalezen travertínový výlitek lebeční dutiny s částečně dochova­nými zbytky lebečních kostí. Šlo o dospělého jedince. Lebeční kapacita činí asi 1320 cm3. Nález pochází z poslední, tj. eemské meziledové doby. Podle posled­ních údajů činí absolutní stáří asi 100 - 90 tis. let [40]. Drobnotvaré nástroje patří do tzv. mikromousténenu. V r. 1955 objevil E. Vlček na této lokalitě výlitek dvou hominoidních dlouhých kostí z levé strany. Šlo o rádius a fibulu. (Horno sp.?) Nálezy zpracoval E. Vlček [41].

K protoneandertálcům jsou zařazovány rovněž ná­lezy z Gibraltaru (viz dále).

5.5.3.3 Klasičtí čili extrémní neandertálci

Tato fosilní skupina je reprezentována poddruhem Horno sapiens neanderthalensis King, 1864.

Dnes se předpokládá, že se klasičtí neandertálci vy­vinuli z protoneandertálců. Běží o specializovanou formu, která se adaptovala na drsné životní podmínky v poslední ledové době. Tato skupina obývala perigla-ciální oblasti, tedy území ležící před čely tehdejších ledovců.

Byli to lidé robustní postavy s dobře vyvinutým svalstvem. Tělesná výška byla relativně malá, asi 155 -162 cm. Měli široký nos, mohutné nadočnicové valy a ploché temeno. Lebeční týl je vystouplý a je zalomen. Na týlní šupině se většinou nachází příčný val (torus

65

occipitalis). Mandíbula je robustní a bradová vyvýše­nina (protuberantia mentalis) buď není vytvořena, nebo je naznačena pouze slabě. Moláry jsou silné a mnohdy mají v oblasti korunky a kořenů vytvořenu širokou zubní (dřeňovou) dutinu. Tento jev se nazývá tauro-dontie. Lebeční kapacita je značná. Průměr činí cca 1400 - 1450 cm3 s variačním rozpětím 1350 - 1700 cnť. Na rozdíl od dnešního člověka měli kratší dolní končetiny. Tělo stehenní kosti je při pohledu z boční strany poněkud prohnuté [42],

Žili v poslední době ledové, v chladném období Würm I. Absolutní stáří činí 80 - 35 tis. let. Charakte­ristická je pro ně kultura moustérienská.

U klasických neandertálců lze usuzovat na určité vztahy solidarity se starými a nemocnými jedinci. Uka­zují to nálezy koster individuí, která byla dlouhodobě invalidní a bez pomoci druhých by nemohla zůstat na­živu. Jako příklad lze uvést nález pozůstatků muže ve věku 50 - 55 let z La Chapelle-aux-Saints ve Francii, který byl nehybný a téměř bezzubý.

Neandertálci užívali barviv, ať již ke zdobení těl ži­vých jedinců, nebo k posypání těl mrtvých. Šlo o čer­vený okr nebo sytě černý kysličník manganu. Pravdě­podobně alespoň v některých případech pochovávali své mrtvé. Příkladem je opět kostra z La Chapelle-aux-Saints. Ve Francii, Švýcarsku, Rakousku a jinde byly v některých jeskyních objeveny uspořádané a jednotně orientované medvědí lebky (Ursus spelaeus) z té doby. Zřejmě šlo o magicko-lovecký kult medvěda, který se dochoval u některých etnických skupin až do poměrně nedávné doby[43]. U klasických neandertálců tak na­cházíme první známé doklady existence duchovních

66

a náboženských představ u člověka. Snad lze u tohoto poddruhu již předpokládat určitý jednoduchý stupeň artikulované řeči. (Někteří autoři uvažují o počátcích řeči již u Horno habilis.) [44]

První nález pozůstatků Horno sapiens neandertha-lensis byl učiněn již v r. 1828 a pocházel z jeskyně u Engisu, jihozápadně od Lutychu v Belgii. Objevite­lem byl lékař P. - Ch. Schmerling (1791-1836), který tehdy ovšem nevěděl, že běží o neandertálce. Šlo o fragmenty dětské lebky, která byla sestavena a sle­pena teprve mnohem později [45].

K dalšímu nálezu došlo v r. 1848 při opevňovacích pracích na severním svahu gibraltarské skály. Zde byly v jeskyni objeveny kosterní pozůstatky, ze kterých se podařilo zachránit poškozenou ženskou lebku. Byl to první nález dospělého neandertálce. Lebka byla ulo­žena v muzeu a zůstala poměrně dlouho bez povšim­nutí. Ve 20. století byly odtud hlášeny ještě další ob­jevy.

Celá tato skupina však dostala jméno podle nálezu lidských pozůstatků ve dně Malé feldhofské jeskyně v Neanderově údolí (Neanderthal) u Dússeldorfu v Ně­mecku v r. 1856. Šlo o vrchlík lebky (kalva), úlomky žeber a kosti končetin - celkem 14 součástí kostry. Te­prve tehdy si specialisté poprvé uvědomili, že běží o jiný typ člověka, nežli je moderní člověk.

Mnoho nalezišť se nachází ve Francii: např. La Fer-rassie, Le Moustier, La Quina, La Chapelle-aux-Saints aj. Na posledně jmenované lokalitě odkryli v r. 1908 poměrně kompletní mužský skelet ve skrčené poloze tři katoličtí kněží: bratři J. a A. Bouyssome a L. Bardon.

67

Další nálezy jsou známy ze Španělska, Belgie a jiných zemí.

Proslulé je naleziště Hušnjakovo, v těsné blízkosti městečka Krapina, severně od Záhřebu v Chorvatsku. Výzkum zde konal v letech 1899 - 1905 D. Gorjano-vič-Kramberger (1856-1936). Nalezené kosti byly většinou roztlučeny na malé kousky. Některé z nich jeví stopy opálení. Šlo asi o 70 jedinců od 3 do 27 let. Stav kosterních pozůstatků svědčí o kanibalismu. U lidských zubů byla zjištěna taurodontie. U nálezů z Krapiny se vyskytuje směs znaků, a to jak protonean-dertálců, tak i klasických neandertálců. Při jejich věde­ckém zpracování na počátku 20. století bylo poprvé v dějinách paleoantropologie použito radiologického (rtg) vyšetření [46].

Klasičtí neandertálci představovali vedlejší, speciali­zovanou vývojovou větev, která pravděpodobně vy­mřela. Současná paleoantropologie má k dispozici veli­kou sérii jejich pozůstatků. Existuje o nich obrovské množství vědecké literatury. Patří zatím k nejprobáda-nějším formám fosilního člověka.

5.5.3.4 Přechodní neandertálci čili pozdní, progresivní nebo východní neandertálci

Evolučně snad navazovali na protoneandertálce. Náleží sem důležité nálezy z Izraele a přilehlých částí Asie a Afriky.Dnes jsou však známi také z Evropy. Byli zahrnuti do poddruhu Horno sapiens palestinus (McCown et Keith, 1939).

U přechodních neandertálců nacházíme směs nean-dertálských a moderních znaků. Obličejová část lebky je gracilnější. Nadočnicový val má již poněkud jiný tvar než u klasických neandertálců. Je zde patrný určitý posun směrem k modernímu člověku. Lebeční klenba bývá vyšší a týl zaoblenější. Bradová vyvýšenina na mandibule bývá většinou vyvinuta nebo alespoň nazna­čena. Lebeční kapacita se pohybuje v rozmezí 1270 -1740 cm3.

Stehenní kosti jsou rovné a poměrně dlouhé. Tě­lesná výška je větší než u klasických neandertálců. U mužů činí asi 170 - 175 cm, u žen okolo 160 cm.

Přítomnost směsi archaických a progresivních znaků je snad způsobena tím, že některé znaky se vyvíjejí rychleji, jiné pomaleji, další pak úplně stagnují. Hovo­říme o tzv. mozaikovém typu vývoje, který je charak­teristický právě pro přechodné formy [47]. To je ovšem pouze jedna z možných příčin zmíněného jevu.

Přechodní neadertálci žili ve svrchním pleistocénu. Absolutní datování se pohybuje v hranicích 90 - 45 tis. let. Na některých lokalitách byly nalezeny nástroje mousténenského typu (střední paleolit), jinde, např. v Amudu, byl již zaznamenán přechod směrem ke kulturám mladopaleolitickým.

Slavná jsou naleziště v severní části stáru Izrael: je­skyně Amud u Tibenadského čili Genezaretského je­zera, jeskyně Džebel Kafzeh u Nazareta a dvě lokality na hoře Karmel - Mugharet et - Tabun a Mugharet es-Skhul. Na těchto místech byly nalezeny kosterní pozůstatky řady jedinců.

Zajímavé jsou objevy z jeskyně Šanidár v horách severního Iráku. Nález zahrnuje pět dospělých individuí

69 68

a jedno dítě. Jeden z mužů měl částečně amputovanou pravostrannou horní končetinu. Byl jistě do značné míry odkázán na péči svých druhů. Při různých činnos­tech si pravděpodobně vypomáhal svým chrupem. Přední (frontální) řada zubů jeví výrazné opotřebování (abrazi).

V blízkosti pohřbených pozůstatků jiného muže (Šanidár IV) bylo pylovou analýzou jeskynní hlíny zjištěno nahromadění pylu rostlin, které mají nápadně zbarvené květy. Druhy rostlin, jejichž květy byly zřejmě vloženy do hrobu, dodnes rostou v okolí jeskyně. Je to první známý případ tohoto druhu v historii člověka.

Zatímco u nálezů z Amudu, Tabunu a Šanidáru pře­važují spíše rysy archaické, neandertálské, u nálezů z lokalit Skhul a Kafzeh převažují znaky progresivní, bližší modernímu člověku.

V jeskyni Tešik-taš v horách Uzbekistánu byl obje­ven hrob dítěte ve věku 8 - 9 let. Okolo hrobu bylo množství úlomků kostí kozorožce sibiřského a kolem lebky pohřbeného byla do země zapíchnuta řada rohů kozorožců. Snad šlo o magicko-lovecký kult tohoto zvířete.

Do skupiny přechodních neandertálců patří také objev z blízkosti Šaly nad Váhom. V r . 1961 zde byla na štěrkovém ostrově v řečišti Váhu nalezena krásně zachovalá čelní kost dospělého jedince, pravděpodobně ženy. Na čelní kosti je vytvořen nepřerušený nadočm-cový val. Nedaleko od lidského nálezu byly objeveny fosilní kosti jelena obrovského, mamuta a nosorožce. Podle posledních údajů E. Vlčka, který nález zpraco­val, pochází čelní kost ze začátku poslední ledové doby [48].

70

Neandertálci (chápáni jako celek) mizí asi před 40 -30 tis. lety. Vývoj šel pravděpodobně přes anteneander-tálce a protoneandertálce k přechodním neandertálcům a od nich k Horno sapiens sapiens. Klasičtí neandertálci dnes obvykle nejsou počítáni do vývojového proudu vedoucího k modernímu člověku. Nelze ovšem vy­loučit to, že docházelo k míšení Horno sapiens nean-derthalensis a Horno sapiens sapiens na územích, kde obě tyto populace ještě nějakou dobu žily vedle sebe. Třeba dodat, že nynější stav výzkumů ukazuje, že ne­andertálci nebyli ani tělesnou stavbou, ani způsobem života tak primitivní, za jaké byli dříve považováni. (Totéž platí i o druhu Horno erectus.)

5.5.3.5 Poddruh Horno sapiens sapiens Linnaeus, J 758 - člověk vyspělý (předvěký i současný)

Tento poddruh navazuje na přechodní neandertálce a někdy je obtížné určit hranici mezi oběma skupinami.

Časově běží o období začínající zhruba před 40 tis. lety (někteří badatelé udávají více) a trvající až do dnešní doby [49]. Dříve se celá tato skupina členila na dvě části. Lidé z období mladšího paleolitu, až do skončení poslední (wurmské) doby ledové zhruba před 1 2 - 1 0 tis. lety, byli nazýváni Horno sapiens fossilis -člověk předvěký. Lidé z následujícího období, tj. holo-cénu, byli nazýváni Horno sapiens recens - současný člověk rozumný. Hranice mezi oběma skupinami byla neostrá a diskutabilní [50]. Protože morfologické roz­díly na kostech obou zmíněných skupin nejsou zásad-

71

ního rázu, byly asi před 30 lety obě skupiny sloučeny dohromady pod názvem Homo sapiens sapiens.

Fosilní kosterní nálezy tohoto poddruhu lze charak­terizovat následovně: Na rozdíl od neandertálců mají lebku jemnějších rysů. Obličejová část lebky je vzhle­dem k části mozkové nižší. Čelo je klenuté, bez nad-očnicového valu. U mužů bývají vytvořeny zřetelnější nadočnicové oblouky jako sekundární pohlavní znak. Týl je zaoblený. Bradavkové výběžky (processus mastoidei) jsou dobře vytvořeny. Na mandibule je vy­tvořena bradová vyvýšenina. Je to typický sapientní znak. Chrup je drobnější. Čelisti nevystupují dopředu. Velikost lebeční dutiny plně zapadá do variační šíře dnešního člověka.

Anatomické útvary, které se účastní při tvorbě řeči, dosahují takového stupně vývoje, že bezpečně umož­ňují artikulovanou řeč. Zde je třeba upozornit na mí­nění některých paleoantropologů, že jako dokladů pro existenci artikulované řeči nelze použít morfologických znaků na čelistech nebo výlitcích lebeční dutiny [51].

Kosti končetin jsou gracilnější. Dochází také k dovr­šení vývoje vlastní ruky. Celková tělesná stavba je méně robustní než u neandertálců. Jsou známy nálezy koster s vysokou tělesnou výškou. Někteří fosilní zá­stupci tohoto poddruhu se ovšem ještě vyznačují urči­tými archaickými znaky [52].

Kulturní vývoj se v tomto období začíná zrychlovat. V západní Evropě se v mladší části starší doby kamenné vystřídaly kultury: aurignacien, solutréen a magdalénien. Pak následuje střední doba kamenná (mezolit) a mladší doba kamenná (neolit). Dále přichází doba bronzová a doba železná [53].

72

Významné jsou výtvarné projevy mladopaleoliti-ckého člověka, jak je známe z nástěnných a stropních maleb, resp. kreseb v jeskyních. Proslulé jsou jeskyně Altamira v sev. Španělsku, Font de Gaume, Lascaux, Les Combarelles, Rouffignac, Trois Fréres, Tuc ď Au-doubert aj. ve Francii. Často bývají zobrazeni bizoni, koně, jeleni, mamuti, nosorožci, sobi atd. Není snadné vyložit jejich smysl. Snad měly tyto kresby vztah k magickým obřadům, jejichž cílem bylo zajistit úspěšný lov, plodnost a dostatek lovné zvěře. Lidé bý­vají zobrazeni jenom zřídka. Dnes se tato problematika jeví jako složitější [53a].

Člověk tohoto období byl také zdatným lovcem. Svědčí o tom mj. nahromadění kostí lovných zvířat. Jsou to známé haldy „kuchyňských odpadků" které obvykle označujeme dánským termínem Kjókken-módding [54].

Z řady nalezišť známe plastiky zvířat (medvěd, ma­mut atd.) i člověka (např. tzv. venuše se zvýrazněnými druhotnými pohlavními znaky). Významné jsou rovněž nálezy rytin na kostech.

Stojí za poznámku, že když byla v r. 1879 objevena v již zmíněné jeskyni Altamira (provincie Santander) nádherná vyobrazení zvířat, byla jejich pravost někte­rými odborníky stroze odmítnuta. Nevěřili totiž, že by lidé v mladším paleolitu mohli být na takové kulturní výši, aby byli schopni vytvořit malby tak pozoruhodné úrovně. Mysleli, že běží o podvrh, který nastrojila španělská katolická církev, aby vyvrátila evolucio-nismus a dokázala, že mladopaleolitický člověk nebyl napůl zvířetem, jak se tehdy někteří badatelé mylně domnívali. S postupem času však byla podobná

73

vyobrazení objevena také v dalších jeskyních franko-kantaberské oblasti. Zmíněné podezření se ukázalo jako zcela nepodložené. V r . 1901 byly malby v jeskyni Altamira uznány za pravé. Jejich stáří činí podle 1 4C - testu asi 13,5 tis. let př. Kr. Jeden z odpůrců pravosti maleb, prof. E Cartailhac (1845 - 1921), r. 1903 svůj omyl veřejně přiznal v tisku [55].

V neolitu dochází k vyvrcholení přechodu lovce a sběrače k zemědělství. Byl to dlouhodobý pochod, který začal snad již v mladším paleolitu. Dochází k pěstování obilnin, domestikaci zvířat a budování stálejších sídlišť. Objevuje se první keramika.

Později vznikly nejstarší městské společnosti, užíva­jící písmo, v údolích velkých řek: Eufratu, Tigridu, Nilu a Indu [56].

Některé nálezy z mladšího paleolitu: Velká jeskyně v Niahu v severní části Bornea

(Kalimantan, Sarawak), dnes Malajsie. Nález z r. 1958. Lebka bez mandibuly. Asi patnáctiletý hoch, který měl neobyčejně velké zuby. Patřil tedy k tzv. „makro-dontním Austromelanézanům". Industrie náleží střed­nímu soanienu, kultuře se sekáčovitými nástroji. Stáří okolo 40 tis. let [57].

Grimaldi u Mentone na hranicích francouzsko-ital-ské Riviéry. Celkem asi 15 koster. V jeskyni dětí (Grotte des Enfants) byli na vyhaslém ohništi pocho­váni dva jedinci. Mladík ve věku 15 - 17 let a stará žena. R. Verneau tvrdil, že běží o příslušníky negroidní rasy. Revizi provedl E. Vlček a ukázal, že alveolárni prognatie, typická pro černé plemeno, byla způsobena nesprávným slepením obličejových částí lebek při re­konstrukci. Nejde tedy o příslušníky černého plemene.

Do této skupiny patří také dvě naleziště na Slo­vensku:

Jeskyně Dzeravá skala u Plaveckého sv. Mikuláše. Byl zde nalezen molár asi šestiletého dítěte. Údajně se jednalo o vrstvy szeletského typu s kostmi medvěda a hyeny jeskynní. Objevitelem je J. Hillebrand r. 1913.

Propast Malá ľadnica pri Silickej Brezovej u obce Kečova v Jihoslovenském krasu. Byl zde nalezen molár dospělé osoby. Na lokalitě se našly kosti medvěda je­skynního. Objevil Majko r. 1948.

Předmostí u Přerova na Moravě. První nález fosil­ních lidských pozůstatků zde učinil J. Wankel v r. 1884. Po provedené revizi počtu objevených lidských pozůstatků Vlček udává, že zde bylo nalezeno nejméně 15 jedinců. Šlo o lovce mamutů, muže, ženy a děti různého věku [58]. Na této lokalitě se našlo obrovské množství kostí mamutů. Šlo o hromady „kuchyňských odpadků". Materiální kultura se řadí do aungnacienu a pavlovienu. Mj. nálezy sošky mamuta a rytiny tzv. Geometrické venuše na části mamutího klu. Stáří asi 27 tis. let před současností.

Dolní Věstonice na jižní Moravě. Systematický ar­cheologický výzkum zde byl prováděn od r. 1924. Našlo se zde velké množství kostí mamutů, ale i před­mětů materiální kultury. Byla zde objevena řada pozůstatků lovců mamutů. Poslední nálezy učiněny v letech 1986 a 1987. Šlo o tři kostry ve společném hrobě: dva muži a žena ve věku od 17 do 20 let. Dále samostatný nález kostry skrčeného muže ve věku 45 -50 let. Stáři těchto nálezů, určené 1 4C - testem, činí 27 - 28 tis. let před současností [59]. Z této lokality po-

74 75

chází též známá soška Věstonické venuše (nalezena r. 1925) a plastiky zviřat.

Nutno poznamenat, že anatom, který stále pracuje s kostmi dnešního člověka, si na první pohled povšimne, čím se liší dlouhé kosti končetin z této lokality. Odlišnou formu mají např. okraje či hřebeny, kde se připojují svaly. Platí to zejména o některých kostech dolních končetin (tibia, fibula).

Převis vápencové skály Cro-Magnon u městečka Les Eyzies v jihofrancouzském kraji Dordogne. V r. 1868 zde byly objeveny kosterní pozůstatky pěti je­dinců. Mezi nimi také asi padesátiletý muž. Materiální kultura náleží aurignacienu. Stáři okolo 25 tis. let. Dříve se dosti často fosilní nálezy Homo sapiens sa­piens označovaly jako kromaňonci. Nebylo to správné. Běží totiž pouze o jeden z typů tohoto velmi variabil­ního poddruhu.

Horní jeskyně v Ču-ku-tien u Pekingu v Číně. Ná­lezy z r. 1930. Wen-chung Pei zde objevil pozůstatky sedmi lidských jedinců z mladšího paleolitu s mongolo-idními znaky. Stáři asi 11 tis. let před současností [60].

Homo sapiens sapiens osídlil také americký konti­nent a Austrálii. Podle výzkumů česko-amenckého antropologa A. Hrdličky (1869 - 1943) byl americký kontinent osídlen obyvatelstvem z východní Sibiře cestou přes Beringovu úžinu a přes Aleutské ostrovy. J. Comas uvádí, že nejstarší obyvatelstvo přišlo do Se­verní Ameriky před 40 - 38 tis. lety a postupně proni­kalo na jih [61]. Austrálie byla osídlena z jihovýchodní Asie cestou přes ostrovy dnešní Indonésie [62].

Dnešní lidstvo se člení na tři velké rasy: bílou, žluto­hnědou a černou. Na vznik rozdílných tělesných znaků

76

těchto ras mělo jistě značný vliv zevní prostředí. Vznikly kombinace znaků, které se dědičně fixovaly. Všechny rasy jsou mezi sebou plodně křížitelné. Ob­tížně se zatím odpovídá na otázku, kdy vznikly.

Je nutné ještě připomenout několik termínů. Mono-centrismus je názor, že Horno sapiens sapiens vznikl na jednom, sice rozsáhlém, ale přece jen ohraničeném území, např. v Africe. Odtud se předpokládá jeho mi­grace do Evropy a Asie. Polycentrismus předpokládá, že na každém kontinentě Starého světa vznikl tento poddruh samostatně, i když ze stejného typu předků.

Mofiofyletismus je názor, že rod Horno (který zahr­nuje veškeré lidstvo fosilní í recentní) se vyvinul z je­diné předlidské živočišné formy, resp. druhu. Tento názor zastává většina moderních antropologů. Po/yfy/etismus je názor, že jednotlivé lidské druhy, poddruhy nebo současné rasy vznikly vývojem z něko­lika předlidských živočišných forem, případně druhů. Řecké slovo fýlon znamená kmen. Také se však pře­kládá jako rod nebo i druh. Výše uvedené termíny po­užívají biologové, resp. antropologové.

Existují také termíny teologické. Monogenismus od­vozuje celé lidstvo z jednoho páru prarodičů. Polyge-nismus odvozuje veškeré lidstvo z většího počtu párů, jinými slovy řečeno, od počáteční populace určité veli­kosti, která prošla hominizační mutací. O této možnosti uvažují někteří současní katoličtí teologové: C. Tresmontant [63], H. Haag [64], K. Rahner SJ [65], Z. Alszeghy S J aj. Vycházejí mj. také z poznatků sou­časné populační genetiky. Tito teologové vykládají termín Adam nikoliv jako osobní jméno, nýbrž obecně jako člověk nebo lidé. Domnívají se, že článek víry

77

o prvotním hříchu není nutně vázán na monogenismus a není polygenistickým pojetím nijak dotčen [66],

Možnost podporování domněnek o nerovnosti lid­ských ras (rasismus) ze strany katolické církve ze zá­sady nepřipadá v úvahu, a to z důvodů věroučných. Všechna obvinění tohoto druhu, v marxistické litera­tuře dosti častá, jsou směšná a svědčí o naprosté nezna­losti základů katolické teologie.

Známý je Hrdličkův výrok: „Všechno lidstvo je jed­noho původu". Katoličtí křesťané s ním mohou plně souhlasit.

6. ZÁVĚR

Obecně platí o evoluci člověka totéž, co o celé vý­vojové nauce. Že se člověk vyvinul ze živočišných předchůdců, je dnes solidně založená a vysoce pravdě­podobná teorie, která je doložena velkým množstvím dokladů. Příčiny tohoto vývoje, některé časové úseky a řada detailů jsou však dosud málo jasné. Neustále se však upřesňují především novými paleontologickými nálezy, ale též výzkumy v oboru genetiky, molekulární antropologie atd. Nauka o vývoji člověka (antropoge-neze) je vědní obor v prudkém rozvoji.

V přehledu, který zde byl nastíněn, je možno si všimnout, jak se postupně objevovaly „evoluční no­vinky" u jednotlivých vývojových stupňů. U rodu Aus­tralopithecus to byla dvounohá chůze, u druhu Horno habilis výroba nástrojů, u druhu Horno erectus užívání ohně, u neandertálců již určitá forma představ o du­chovním a posmrtném životě. Konečně v období mlad-

78

šího paleolitu u poddruhu Horno sapiens sapiens popr­vé nacházíme hojné doklady výtvarných projevů [67],

Odpůrcům evoluce, kteří se neustále odvolávají na to, že chybí „spojovací články", je třeba poukázat na to, že tam, kde je již k dispozici relativně dostatečné množství nálezů, jsou přechody mezi jednotlivými vý­vojovými formami plynulé a bez mezer. U nálezů pře­chodného typu se např. obtížně rozhoduje co je ještě Horno erectus, a co již archaická forma Horno sapiens, co je ještě Horno sapiens palestinus, a co již Horno sapiens sapiens.

Čtenář si ovšem musí uvědomit, že zde mohlo být podáno pouze nejnutnější schéma, jenom malý výsek z rozsáhlé problematiky antropogeneze. Je třeba zdů­raznit, že mnohé úseky vývoje člověka lze interpretovat také jinak, než jak bylo uvedeno v tomto stručném přehledu.

Současný stav vědeckého výzkumu neposkytuje žádnou možnost zastávat názor, že vesmír je neměnný. Pro křesťanský světový názor je proto perspektivní pouze obraz dynamického vesmíru, který se vyvíjí. To platí také pro vznik člověka. Evoluce je proces, kterým Bůh stvořil vesmír i s celou živou přírodou včetně člo­věka. Bylo by jistě zjednodušením skutečnosti, kdyby­chom závěrem prohlásili, že všechny problémy naku­pené na hranicí mezi evolučním pojetím vzniku člověka a katolickou teologií (tj. výkladem bible, věroukou atd.) jsou dnes, na konci 20. století, beze zbytku vyře­šeny. Jistě tomu tak dosud není. Možno např. uvést otázky monogenismu či polygenismu, polygenismu a prvotního hříchu aj. Není to jistě žádný přehnaný a neuskutečnitelný optimismus, jestliže vyjádříme na-

79

ději, že úzká spolupráce mezi antropology, populač­ními genetiky a teology tyto dnes diskutované pro­blémy během času vyřeší. Seriózní výsledky společné práce odborníků mohou sloužit jako podklad pro čin­nost a rozhodování učitelského úřadu církve.

Ve světle toho, co zde bylo řečeno, se v nynější si­tuaci jeví jako velmi rozumné mínění K. Rahnera, které vyjádřil ve svém referáte „Křesťanský humanismus" na 2. kongresu Společnosti sv. Pavla v Bavorsku r. 1966: „Křesťanský teolog musí vzít do úvahy, že dnes existují vedle sebe alespoň dvě antropologie (anebo lépe ře­čeno - dva typy antropologií) - jedna teologická, podložená zjevením, a druhá « p r o f á n n í » - totiž věda o člověku, založená na filozofických názorech a expe­rimentálních výzkumech od zjevení značně odlišných nebo zjevení vůbec nerespektujících. Křesťanský teolog musí vzít do úvahy obě dvě složky svého poznání o člověku. Musí stejně starostlivě zkoumat, co říká zje­vení, kam směřují jeho výpovědi o podstatě člověka, o jeho poslání, o smyslu jeho života a jeho budoucnosti, atd. - současně však musí takřka «druhým o k e m » pozorně sledovat vývoj těch věd­ních oborů, které zkoumají člověka nezávisle na pra­menech zjevení. Ví totiž, že ani jeden ani druhý pramen nevyčerpáva všechno, co člověk je a co se dá o něm říci" [68].

Literatura a poznámky

[1] TRESMONTANT, C: Dějiny vesmíru a smysl stvoření. 1. vyd. Praha, nakl. ERM (edice Stu-

80

dium Křesťanské akademie v Římě, sv. 39) 1993. 189 s. (Vizs. 50 - 58.)

[2] ANDREWS, E. H.: Od ničoho k prírode O evo­lúcii a stvorení. 1. vyd. Bratislava, Creativpress 1991. 115 s.

JAK VZNIKL ŽIVOT? Evolucí, nebo stvořením'7

(Bez uvedení autora.) Brooklyn, New York, USA, Waich Tower Bible and Tract Society of New York, Inc., International Bible Students Association 1991. 255. s.

JUNKER, R.: Pád člověka a biologie. Podněty k zamyšlení z biblického a biologického hlediska. Havířov, nakl. JAMI 1992. 16 s.

[3] ZAHN, J. A.: Věda a učenci katoličtí. Praha, V. Kotrba (Vzdělávací knihovna katolická, sv. 12) 1899. 146 s. (S církevním schválením.) Viz s. 19.

[4] AUGUSTIN, B.: Základní náboženská nauka. (Apologetika.) 4. vyd. - dotisk. Praha, Vyše­hrad 1946. 108 s. (S církevním schválením.) Viz s. 36 - 37.

[5] HALACZEK, B: Das Hypothetische der natur­wissenschaftlichen Aussagen über den Ursprung und die Entstehung des Menschen. Collectanea Theologica (Warszawa), 55,1985, s. 107 - 115. Viz s. 109.

K uvedené definici člověka lze dodat následující upřesnění: Dolní zubní oblouk je u současného člověka vrcholovou částí paraboly. Horní zubní oblouk má tvar poloviny elipsy.

81

[6] Uvedeno podle publikace: OVERHAGE, P., RAHNER, K.: Das Problem der

Hominisation. Über den biologischen Ursprung des Menschen. Freiburg - Basel - Wien, Verlag Herder KG (Quaestiones disputatae Nr. 12/13) 1961. 398 s. Viz s. 249.

[7] Uvedeno podle publikace: BENEŠ, I: Soudobá paleoantropologie a její problémy. Brno, Krajský pedagogický ústav 1976. 157 s. Vizs. 43.

[8] SCHULTZ, A. H.: Die rezenten Hominoidea. S. 56 - 102. In: Menschliche Abstammungsle­hre. Fortschritte der „Anthropogenie" 1863 -1964. Hrsg. von G. Heberer. Stuttgart, G. Fischer Verlag 1965. 481 s. Viz tabulku č. 7 na s. 84.

[9] TEILHARD DE CHARDIN, P.: Vesmír a lidstvo. (Le Phénomène humain) 1. vyd. Praha, Vyše­hrad 1990. 272s. Vizs. 140.

[10] TEILHARD DE CHARDIN, P., cit. dílo [9]. Viz S.141.

[11] EIBL-EIBESFELDT, I.: Galapágy. Noemova ar­cha v Tichém oceáně. 1. vyd. Praha, Orbis 1970. 212 s. Viz s.128 - 138.

[12] ŠMARDA, J.: Vývoj člověka. S. 441 - 451. In: Biologie. Učebnice pro pro lékařské fakulty. 2. vyd. Red. O. Nečas. Praha, Avicenum 1989. 624 s. Viz s. 445 - 450.

[13] Osobní sdělení. Prof. MUDr. et RNDr. Karel Žlá-bek (1902 - 1983), pražský a po 2. světové

82

válce brněnský anatom a antropolog. Světoná­zorově materialista západní orientace.

[14] ENGELS, B.: Podíl práce na polidštění opice. 4.(2.) vyd. Praha, nakl. Svoboda (Malá kni­hovna marxismu-leninismu, sv. 12) 1949. 22 s.

[15] BALCAR, B.: Tajemství stvoření. 2. vyd. Praha, nakl. Nový život 1990. 199 s. Viz s. 128 a 139.

KRÁL, V.: Život - náhoda, nebo záměr? Praha, agentura Adventure 1991. 191 s. Viz s. 99.

PRESS, F.: Věda a víra. 1. vyd. Brno, Mariánské nakl. 1990. 200 s. Viz s. 108 a 116.

[16] S nepatrnými úpravami bylo použito systému zve­řejněného v publikaci: HANÁK, V, HERÁŇ, I. (red): Přehled sou­

stavy a české názvy savců. Lynx (Praha), n. s., suppl. IV (1975). 144 s.

[17] V následujícím přehledu bylo čerpáno především z publikací:

MAZÁK, V: Pravěký člověk. Praha, nakl. Fénix 1992. 191 s.

FEJFAR, O.: Zkamenělá minulost. 2. vyd. Praha, Albatros 1989. 304 s.

THURZO, M.: Milióny rokov človeka. 1. vyd. Bratislava, Obzor 1985. 208 s."

[18] DOBRORUKA, L. J.: Poloopice a opice. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. (Zvířata celého světa, sv. 5) 1979. 203 s. Vizs. 1 1 - 1 7 .

[19] BIELICKI, T.: Heslo - „dnopiteki (Dryopitheci-dae)". In: Malý slownik antropologiczny. Red. T. Bielicki. 2. wyd. Warszawa, Wiedza Pow-szechna 1976. 511 s. Vizs. 115.

83

Autor této statě nemá k dispozici číselné údaje o frekvenci dryopitékového vzoru u sou­časných populací člověka. Schumacher však uvádí vyobrazení pětihrbolkové pravostranné první dolní stoličky s dryopitékovým vzorem spolu se čtyřhrbolkovou stoličkou u současného člověka jako normální:

SCHUMACHER, G. H.: Odontographie. Eine Oberflàchenanatomie der Zàhne. 2. Aufl. Lei­pzig, J. A. Barth 1976. 128 s. Viz obr. 54 a 55 na s. 72.

19a] V expozici „Neandertálci a počátky Evropy" (která byla převzata z muzeí v Záhřebu) v Bur-genlandském zemském muzeu v Eisenstadtu (Rakousko) r. 1994 byly uvedeny v literatuře zřídka uváděné počty nálezů: Australopitékové od r. 1924 asi 35 nálezů, Horno erectus od r. 1891 asi 60 nálezů z Afriky, Asie a Evropy, Homo sapiens neanderthalensis od r. 1856 přes 200 nálezů, především z Evropy. Velmi pravděpodobně však běží pouze o kompletnější nálezy. Viz též katalog:

KAUS, K. GRUBER, K. (Red.): Die Neanderta-ler und die Anfange Europas. Katalog neue Folge 36. Eisenstadt, Burgenlándisches Landes-museum 1994. 136 s.

0] HALACZEK, B.: Australopitekalna koncepcja antropogenezy. Studium historyczno-krytyczne. 2. wyd. Warszawa, Akademia Teologii Katoli-ckiej 1983. 172 s.

1] STROUHAL, E.: Vznik a vývoj člověka. S. 36 -53. In: M. Buchvaldek a kol. Dějiny pravěké

Evropy. 1. vyd. Praha, Stát. ped. nakl. 1985 280 s. Viz s. 40.

[22] MAZÁK, V: Jak vznikl člověk. Sága rodu Horno 2. vyd. Praha, Práce (edice Kotva) 1986. 424 s. Vizs. 187.

[23] FACCHINI, F.. II cammino dellevoluzione uma-na. 1. ed. Milano, Editonale Jaca Book 1985. 275 s. Viz s. 65 - 79.

[24] DART, R.A., CRAIG, D : Dobrodružství s „chy­bějícím článkem". 1. vyd. Praha, Mladá fronta (edice Kolumbus, sv. 14) 1963. 304 s. Viz tab. č. 6 na s. 291.

[25] LEAKEY, R, LEVVTN, R: Lidé od jezera. Člo­věk, jeho počátky, jeho povaha a budoucnost. 1. vyd. Praha, Mladá fronta (edice Kolumbus, sv. 101) 1984. 248 s. Viz s. 156 a 231 - 233.

[26] BENEŠ, J., cit. dílo [7]. Viz s. 59. [27] JELÍNEK, J.: První Evropan. Biologický a kul­

turní vývoj člověka. Brno, Moravské muzeum - Ústav Anthropos 1984. 56 s. Viz s. 7 a 43.

[28] BABOR, J. F.: Päťdesiatročné jubileum Pithe-canthropa. Liptovský Sv. Mikuláš, Múzeum slovenského krasu (Muzeálna knižnica č. 20) 1941. 21 s. Viz s. 1 9 - 2 0 .

BOULE, M., VALLOIS, H. V.: Les Hommes fossiles. Éléments de Paleontologie humaine. 3. éd. Paris, Masson et Cie 1946 587 s. Viz s. 91 - 109.

[29] KAHLKE, H. D.: Objevy ve čtyřech světadílech. 1. vyd. Praha, Orbis (edice Stopy, fakta, svě­dectví) 1973. 176 s. Vizs. 77.

85

[30] Určité potíže činí rozdíly ve způsobu přepisu názvů čínských lokalit i jmen badatelů. Většinou jsme zvyklí na francouzský přepis jména naleziště Chou Kou Tien či jeho stejně znějící slovenský ekvivalent. Dnes se často uvádí jako Zhoukou-dian. Jeden z objevitelů Horno erectus pekinensis býval v naši odborné literatuře uváděn jako Pei-Wen-Chung, zatímco dnes se píše Wenzhong Pei atd. Viz: LANPO, Jia: Early Man in China. Bei­jing (= Peking), Foreign Languages Press 1980. 60 s. SVOBODA, J.: Nové poznatky o vývoji člověka

v Číně. Živa 38 (76), 1990, č. 6, s. 284 - 286. [30a] THURZO, M.: Vývoj človeka a zdravotný stav

našich predkov. Katalog expozície. 1. vyd. Bra­tislava, vydavateľstvo Obzor 1990, 64 s.

[31] SVOBODA, J.: Africké počátky člověka. Živa, 39(77) 1991, č. 6, s. 2 8 2 - 2 8 5 .

[32] POULIANOS, A. N.: The Age of Skeleton of Archanthropus Petraloniensis. S. 213 - 216.

XIROTIRIS, N. J., HENKE, W.: Remarks Con­cerning the Phylogenetic Significance of the Petralona Skull. S. 217 - 222. Oba příspěvky in: Man and his Origins. Ed. by J. Jelínek. An-thropos (Brno), Vol. 21, 1982, 388 s.

[33] MANIA, D., TOEPFER, V, VLČEK, E.: Bil-zingsleben I. Homo erectus - seine Kultur und seine Umwelt. Berlin, VEB Deutscher Verlag der Wissenschaften 1980. 176 s.

[34] JELÍNEK, J., cit. dílo [27]. [35] BALCAR, B., cit. dílo [15]. Viz s. 125 - 127.

86

PRESS, F, cit. dílo [15].Viz s. 110 - 114. SISAK, S.: Úvod do anstotelsko-tomistického

realismu. Olomouc, Matice cyrilometodějská 1993. 103 s. Vizs. 61 - 6 2 .

[36] STOLYHWO, E., D Z J E R Z Y K R A Y - R O G A L S K I ,

T.: Miejsce czlowieka w šwiecie istot žyjacych i jego pochodzeme. S. 56 - 65. In: Bochenek, A., Reicher, M.: Anatomia czlowieka. T. 1. Red. W. Lasiňski. 10. [6.] wyd. Warszawa, Paňstwowy Zaklad Wydawnictw Lekarskich 1990. 951 s. Viz obr. 11 nas. 59.

: [37] V této kapitole bylo mj. použito údajů uvedených v publikacích:

JELINEK, J.: Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha, Artia 1977. 557 s.

VLČEK, E.: L'Homme fossile en Europe cen­trale. L'Anthropologie (Paris), 95, 1991, č. 2 -3, s. 409 - 472.

[38] SVOBODA, J.: První Evropané. Živa, 39 [77], 1991, č. 5, s. 2 3 4 - 2 3 6 .

[39] CHIARELLI, B.: L'origine dell'uomo. Introdu-zione all'antropologia. 2 ed. Roma - Bari, Edi­toři Laterza (Biblioteca Universale Laterza, vol. 16) 1983. 401 s. Viz obr. 14.18 nas. 304.

[40] VLČEK, E., cit. dílo [37]. [41] VLČEK, E.: Neandertaler der Tschechoslowakei.

Praha, Academia 1969. 276 s. Viz mj. s. 244 -246 a tab. 54 na s. 256.

[42] LOTH, E.: Czlowiek przeszlošci. 2. wyd. War-szava, Polskie Towarzystwo Antropologiczne,

87

SKLENÁŘ, K, cit. dílo [45]. Viz s. 81 - 83 a 1 4 8 - 149.

[56] CLARK, G. cit. dílo [51]. Viz s. 123. [57] KAHL KE, H. D., cit. dílo [29]. Viz s. 133 - 137. [58] VLČEK, E., cit. dílo [37], Viz s. 451 - 453, [59] KLÍMA, B.: Neue Funde paläolithischer Mens­

chen in Dolní Věstonice (ČSSR). Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien, 117, 1987, s. 91 - 102.

VLČEK, E.: Die Mammutjäger von Dolní Věs­tonice. Anthropologische Bearbeitung der Ske­lette aus Dolní Věstonice und Pavlov. Archäo­logie und Museum (Liestal, Schweiz), 1991, Heft 022. 136 s.

[60] SVOBODA, J., cit. dílo [30], viz s. 284. [61] COMAS, J.: Los pnmeros „conquistadores" de

America. S.135 - 145. In: El origen del hom-bre. Red. J. Schobinger. Barcelona, Ediciones de Promoción Cultural, S. A. 1973. 160 s.

[62] BENEŠ, J.: Homo sapiens sapiens. Hominizace ve světle biologických, behaviorálních a socio-kulturních adaptací. 1. vyd. Brno, Univerzita J. E. Purkyně - přírodovědecká fakulta 1990. 219 s. Viz s. 81.

[63] TRESMONTANT, C: Fakt evoluce a prvotní hřích. S. 228 - 232. In: Garaudy, R.: Perspek­tivy člověka. 1. vyd. Praha, Nakladatelství poli­tické literatury 1964. 461 s.

[64] HAAG, H: Mein Weg mit der Kirche. 2.Aufl. Zürich, Benzinger Verlag AG 1991. 236 s. Viz s. 9 9 - 100.

90

[65] KULISZ, J. SJ: Teilhardowskie rozumieme gr-zechu. Warszawa, Akadémia Teologii Katolic-kiej 1986. 222 s. Viz poznámku 22 na s. 113.

[66] BALCAR, O.: Biblická zpráva o prvních lidech v učení církve a ve světle antropologie a etnoló­gie. Kritické poznámky. (1. díl) Olomouc 1968. 64 s. (Skriptum pro posluchače bohoslovecké fakulty.)

BALCAR, O.: Biblická zpráva o prvních lidech v učení církve a ve světle antropologie a etnoló­gie. (Kritické poznámky 1968.) (2. díl.) Do­plňky a opravy 1972. CM bohoslovecká fakulta v Praze, pobočka v Olomouci 1972. 33 s. (Skriptum pro posluchače bohoslovecké fa­kulty.)

P. doc. ThDr. Otokar Balcar (1907 - 1983) přednášel v letech 1969 - 1974 srovnávací vědu náboženskou, křesťanskou filozofii a sociologii na CM bohoslovecké fakultě v Olomouci. (Nezaměňovat s adventistou, chemikem Ing. Blahoslavem Balcarem z Prahy, který je bibli­ckým fundamentalistou a odpůrcem evoluce!)

HOLAS, A.: Vývojová teorie a dědičný hřích. Via, časopis pro teologii (Praha), 3, 1970, č. 2, s. 26 - 29.

[67] HADŽISELIMOVIČ, R: Uvod u teonju antropo-geneze. Sarajevo, Svjetlost 1988. 120 s. Viz ob­rázkové schéma (převzaté z British Museum of Natural History 1980) na s. 84.

[68] KAĽATA, D. SJ: Karol Rahner a otázka dialogu. Echo (Cambridge, Ontario, Canada) 1974, č. 9, s . 4 - 2 1 . Vizs. 1 6 - 1 7 .

SLOVÁK DIONÝZ ŠTÚR -PRIEKOPNÍK EVOLUČNEJ TEORIE

Ivan Hrabovec

Myšlienka evolúcie sa u nás v minulom storočí pri­jímala rôzne. Väčšina vedúcich reprezentantov sloven­skej inteligencie mala teologické vzdelanie, ktoré im v tom čase, žiaľ, bránilo prijímať vývojovú teóriu. V 60-tych rokoch 19. storočia na ňu negatívne reagovali národovci Viliam Paulíny-Tóth a Jozef Miroslav Hurban. Proti darvinizmu ako modernej prírodovednej teórii vystúpil koncom 19. storočia aj významný slovenský botanik a archeológ, kňaz Andrej Kmeť. Na začiatku 20. storočia Darwinové myšlienky šírili u nás hlasisti.

K evolučným názorom, dokonca už pred vydaním slávneho Darwinovho diela On the origin of species (O pôvode druhov) v roku 1859, dospel beckovský rodák botanik a geológ Dionýz Štúr (1827-1893), ktorý vyrastal v kultúrnych podmienkach Viedne. Bol riaditeľom Ríšskeho geologického ústavu vo Viedni, prírodovedcom so širokým rozhľadom a položil zá­klady novému výskumu v geológii, ŕytopaleontológii a botanike v strednej Európe. Štúr so svojou kon­cepciou zmeny tvaru rastlín v súvislosti s vplyvom von­kajšieho prostredia, napr. pôdy, patrí k tým prírodo­vedcom, ktorí ešte pred Darwinom uznávali plastickosť druhu a jeho transformáciu.

92

Otázku vplyvu pôdy na rozšírenie rastlín sa botanici usilovali riešiť už pred Štúrom. Jedni zo stránky petro-grafickej, iní zo stránky fyzikálneho vplyvu pôdy, alebo zo stránky chemického vplyvu pôdy. Dionýz Štúr, ktorý mal vynikajúce geologické a botanické znalosti, venoval tejto otázke pozornosť ako geológ. Vo svojej práci o vplyve pôdy na rozšírenie rastlín (Über den Einfluss des Bodens auf die Verteilung der Pflanzen, Sitzungsberichte der kaiserlichen Akademie der Wis­senschaften in Wien), ktorá vyšla r. 1857, reagoval na fytogeografické dielo „Geographie botanique raiso-née", ktoré napísal francúzsky botanik Alphonse de Candolle r. 1855. De Candolle popieral vplyv che­mického zloženia pôdy na rozšírenie rastlín. Opieral sa pritom o nesprávne, príp. nepresné údaje o geologic­kom podklade.

Dionýz Štúr na základe vlastných geologických výs­kumov v Rakúsku opravil rôzne chybné údaje botani­kov o horninách, na ktorých sa ten - ktorý druh vysky­toval, a dokazoval, že hornina, jej fyzikálne a predov­šetkým chemické zloženie podmieňuje rozšírenie rastlín. Poukazoval na to, že nie je možné rozšírenie rastlín zdôvodniť iba klimatickými faktormi. Tvrdil, že klíma podmieňuje iba veľkosť a bujnosť vzrastu ras­tliny, nie jej tvar, a že len pôdne pomery môžu spôsobiť zmenu formy rastlín. Vplyvom pôdy sa môže zmeniť druh na iný druh, hornina vytvára formy rastlín, a keď sa zmení hornina, rastlina zmení svoju formu, alebo zahynie.

Vo svojej ďalšej práci O rode chudobka - Drába (Beiträge zur Monographie des Genus Draba in den Karpaten: Ungarns Galizien, Siebenbürgens und des

Banates nórdlich der Donau, publikovanej v časopise Oesterreichische Botanische Zeitschnft, 1861) zastával Štúr vývojovú teóriu. Tvrdil, že dnešné druhy sa vyvi­nuli vplyvom vonkajších faktorov z iných druhov, z ktorých niektoré mohli dávno zaniknúť.

Geobotanická práca D. Štúra o vplyve pôdy na roz­šírenie rastlín vyšla dva roky pred vydaním základného Darwinovho diela o vývoji organizmov. Štúr sa už vtedy nezávisle a samostatnou cestou dopracoval k názorom, že rastlinné druhy nie sú nemeniteľné, že sa postupne vyvíjali z menej dokonalých a že tento vývin stále pokračuje.

V roku 1860 poslal D. Štúr svoju prácu Charlesovi Darwinovi a anglickému botanikovi Josephovi Dalto-novi Hookerovi (1817-1911). V liste anglickému geológovi Charlesovi Leyellovi (1797-1875), spolu­pracovníkovi obidvoch týchto vedcov, napísal Štúr o svojich výsledkoch: „Moja práca zdá sa byť síce čisto botanická, iste však aj pre Vás bude povšimnutia hodná, keďže veľmi dobre poznáte práce Darwinové. Dopracoval som sa samostatnou cestou, ktorá sa tiahne už cez viaceré moje botanické práce, k výsledkom, ktoré sa veľmi dobre zhodujú s,výsledkami Darwino­vými. Presvedčenie o meniteľnosti rastlinných foriem následkom vonkajších vplyvov zastával som už vo svo­jom monografickom spracovaní rodu Drába, ako aj v práci o vplyve pôdy na rozšírenie rastlín."

Práce D. Štúra o vplyve pôdy na rozšírenie rastlín, ako aj monografia rodu Drába vzbudili veľký záujem v európskom vedeckom svete. Moskovská prírodove­decká spoločnosť a prírodovedecká spoločnosť

94

v Cherbourgu vo Francúzsku prijali Dionýza Štúra za dopisujúceho člena.

Aj keď je názor D. Štúra na evolúciu druhov jedno­stranný, zjednodušujúci a nezodpovedá už dnešným predstavám o evolúcii v celej jej komplexnosti, pouka­zuje na skutočnosť, že aj slovenskí vedci sa už v čase formovania evolučnej teórie aktívne zapojili do celo­svetového dialógu o tejto otázke, nielen na strane „proti" ale aj na strane „za". Dejiny dokazujú, že počia­točné konfrontačné strety ideí, založené na nových vedeckých objavoch, po čase môžu prerásť v tvorivý dialóg prinášajúci nové cenné poznatky.(L. Lencz: „Od konfrontácie k dialógu", Nové mesto, Bratislava, 1992). Navyše, ak sa spočiatku nový objav alebo idea kladie do protikladu so zjavenými pravdami kresťan­stva, po čase sa spravidla ukáže nielen jeho zlučiteľnosť s nimi, ale po jeho akceptovaní sa zaskvejú v novom, jasnejšom a ešte príťažlivejšom svetle. Toto konštato­vanie iste platí aj o vývojovej teórii a preto sme Dioný­zovi Štúrovi za jeho postoj vďační.

95

STVORENIE VERSUS EVOLÚCIA V POSTMODERNEJ DOBE

Peter Sýkora

Motto „Kresťanskí vedci musia zohrať dôležitú úlohu

v otázke porozumenia medzi kresťanmi a moderným svetom. Môže sa stať, že práve im, ľuďom, ktorí vyzná­vajú určitý vedecký' materializmus, sa jedného dňa podarí dosiahnuť to, že sa všeobecne pochopí, čo je podstatou skutočného náboženstva ..." (Paul Chau-chard).

Epistemología

Nahliadnuť vzťah medzi evolúciou a stvorením bude možné až potom, keď sa „pýchy" zbaví ako veda tak aj náboženstvo. Len potom prestanú byť evolúcia a stvo­renie „idolmi", ktorým sa treba klaňať (podľa toho, ku ktorému táboru sa hlásime). Slovo idolatría, modloslu-žobníctvo, je odvodené od slov „eidolo/ŕ (obraz) a Jatreuó" (uctievať). To sú tiež slová, ktoré používa Septuaginta v 2M 20, 3-5. Ale idolatría je aj idiola-tnou, uctievaním seba samého (z gr. slova idios, vlastný). Je to uctievanie nášho VLASTNÉHO (do seba uzavretého) obrazu o niečom a nie uctievanie toho niečoho. Modloslužobníctvo smerom k modlám či mo-

96

delom (vedeckým, alebo teologickým) je idiotizmus. Nie je to uctievanie Boha, ale našej predstavy o Bohu, nášho modelu Boha, našej domýšľavosti - je to uctie­vanie seba samých. Nie náhodou ide o jeden z najväč­ších kresťasnských hriechov vôbec!

Ani vo vede nie je tomu ináč - tam sa klaniame na­šim predstavám o vesmíre a živote v ňom, našim koz-mologickým a biologickým modelom. Prvým krokom k pokániu, k zbaveniu sa tejto pýchy je pravdivé pome­novanie stavu vecí - treba nahlas povedať: Mea culpa, mea epistemologica culpa!

Nemali by nás preto prekvapiť nasledujúce slová, ktoré prednedávnom adresoval Svätý otec Ján Pavol II. Pápežskej akadémii vied: ,JLpistemologtcký výskum je stále potrebnejší ako neodmysliteľný požiadavok našej vedeckej ku /túry."1

Vzťah evolučnej teórie a náboženskej viery je po­chopiteľný jedine ako súčasť oveľa širšieho vzťahu -vzťahu vedy a náboženstva, vzťahu medzi skutočnos­ťou a našimi poznávacími schopnosťami. Na tradičné spájanie náboženských predstáv a poznania poukazuje fakt, ako hlboko je v laickej verejnosti zakorenená koncepcia Boha ako niečoho, čo vypĺňa medzery v našom poznaní („God of the gaps"). Toto spojenie má svoje historické korene v osvieteneckej tradícii, ktorá postavila do protikladu vedu a náboženstvo, po­znanie a vieru. Na osvieteneckú tradíciu nadviazala moderná ateistická propaganda, ktorá mala možnosť neobmedzene indoktnnovať po niekoľko desaťročí naše vedomie. Takzvaný vedecký ateizmus sa mohol

1 Prejav Jána Pavla II. k Pápežskej akadémii vied z 29. 10. 1990.

97

spoliehať na naše povrchné školstvo, ktoré sa oriento­valo technokraticky za súčasného systematického de­formovania humanistických predmetov marxistickou ideológiou. Niet preto divu, že vzťah náboženskej viery a vedeckého poznávania má u nás konfrontačnú po­dobu, ktorú krajiny Západu už majú za sebou.

Nekultúrne pomery tzv. reál-socialistickej spoloč­nosti spôsobili, že u nás ustrnul vývoj ako v oblasti teologickej, tak v oblasti moderných vied, predovšet­kým vo filozofii vied a epistemologie. Epistemología (z gr. slova epistémé - poznanie, vedenie) je špeciálna disciplína, ktorá sa zaoberá podstatou poznávacieho procesu. Po druhej svetovej vojne táto disciplína za­znamenala prevratný rozvoj a otriasla nejednou našou predstavou o vede a spôsoboch jej fungovania.

S novou nástojčivosťou a s novým videním dejín vedy sa ukázalo, že veda synteticky vytvára o sebe svoj vlastný mýtus o aproximatívnom približovaní sa k Pravde. Ináč sa bude javiť sporenie vedy a nábožen­stva než doteraz, ak začneme brať do úvahy epistemo-logické demytologizovanie vedy. A práve preto je mi­moriadne dôležité venovať pozornosť epistemolo-gickým problémom.

V biológii má dávna antinomia „veda-náboženstvo" svoju špecifickú podobu - ide o známy protiklad „evolúcia verzus stvorenie". Z našej úvodnej poznámky však vyplýva, že nahliadnuť dnes adekvátne vzťah medzi evolúciou a stvorením bude možné až potom, čo prejdeme „epistemologickým" pokáním. Pokánie do­slova znamená zmenu myslenia, „premenu mysle" (metanoiá). Až prejdeme takýmto pokánim, potom snáď prestane byť evolúcia a stvorenie „idolmi", kto­

rým sa treba klaňať (podľa toho, ku ktorému táboru sa hlásime), a pravdepodobne sa úplne stratí ich proti-kladnosť. Toľko teda na úvod.

Fakticita evolúcie

Dovoľujem si tvrdiť bez toho, aby som urobil štatis­ticky signifikantný prieskum, že 99 % biológov po­važuje evolúciu za skutočnosť, za fakt. Otázkou, ktorá dnes biológov zaujíma v súvislosti s evolúciou je po­chopenie spôsobu, biologických „mechanizmov", kto­rými sa evolúcia uskutočňuje. Ak je fakticita vedy zalo­žená na konsenze vedeckej pospolitosti (Jmth by con-sensiis"), tak je evolúcia faktom bez akejkoľvek po­chybnosti. Tento všeobecný konsenzus však nie je vý­razom evolučného dogmatizmu, ako by sa snáď mohlo zdať, ale opiera sa predovšetkým o spontánny naivný realizmus drvivej väčšiny biológov. Naivný realizmus je vo väčšine prírodných vied základným filozofickým presvedčením. Epistemologická kríza naivného rea­lizmu vo fyzike sa vôbec nedotkla ostatných prírod­ných vied, naopak, v dnešnej biológii dominuje mole­kulárny prístup ako nikdy predtým.

Pre vedcov opierajúcich sa o naivný realizmus platí, že existuje ostrá hranica medzi svetom reálnym (fakticitou) a svetom teoretickým (hypotézami, mo­delmi, teóriami). Máloktorý biológ si uvedomuje, že práve problém evolúcie presahuje hranice naivného realizmu podobne ako svet fyziky elementárnych častíc. Pýtať sa, či je evolúcia faktom, je to isté ako sa pýtať, či je faktom elektrón, fotón, gravitačné pole, či zakri-

99

1

vený priestor. Fakticita mikrosveta, rovnako ako fak­tická megasveta, presahuje limit našej naivnej empirie (ktorej korelátom je práve naivný realizmus). (Mimochodom aj samotný naivý empirizmus „teore­tizuje", nie je len čistým senzualizmom, veď pracuje so senzualisticky nevykázateľnou „realitou", ako napr. kauzalitou.)

Evolúcia presahuje náš naivný empirizmus pre­dovšetkým v čase. Problém možno ilustrovať takouto metaforou: Predstavme si gramofónovú platňu otáča­júcu sa rýchlosťou jedna obrátka za storočie. Samo­zrejme neboli by sme schopní vnímať žiadnu melódiu (... vlastne ani žiadne tóny). Fakticita melódie by nutne musela byť výsledkom extrapolácie, teoretickou re­konštrukciou a to bez toho, že by sme odpovedali na otázku, ako táto melódia vznikla („mechanizmus").

S časom má samozrejme problém nielen biológia, ale aj geológia. Ibaže geológia zďaleka nie je tak v centre pozornosti. Skutočný problém totiž nie je čas a extrapolovanie v čase - ale niečo úplne iné. Darwi-nizmus totiž určitú biologickú „formáciu" (štruktúru) nevysvetľuje iba dlhodobým pôsobením síl, ale tiež pôsobením jednoduchých slepých prírodných síl. V tom sa samozrejme v ničom nelíši od geológie (pripomeňme si ako Lyellov aktualizmus v geológii inšpiroval Darwina), ibaže geologické fenomény zďa­leka neútočia na náš „zdravý" sedliacky rozum, našu naivno-realistickú predstavivosť natoľko, ako javy biologické. Geologické štruktúry sú natoľko jednodu­ché v porovnaní s biologickými, že náš rozum nemá dôvod protestovať a predpokladať „evidentné" anga-

žovanie sa „inteligencie", nevyhnutnú intervenciu inte­ligentných síl, v protiklade k slepým silám prírodným.

Kritika evolúcie dnes

Relevantná kritika evolúcie dnes pochádza od evo-lucionistov samotných. Ide však o kritiku evolučnej teórie, evolučných mechanizmov a nie o evolúciu ako takú. Tzv. vedeckí kreacionisti kritizujúc evolúciu s obľubou citujú námietky biológov tak, že ich vytrhnú z kontextu a prezentujú ich ako námietky významných vedcov proti evolúcii samotnej. Neodborníci potom ľahko nadobudnú dojem, že i samotní vedci dnes už odmietajú evolúciu." Je pravda, že dnešní biológovia stotožnili evolúciu natoľko s darwinovskou interpretá­ciou, že akákoľvek kritika darwinizmu potom automa­ticky zaznieva ako kritika evolúcie samotnej. Nie je to nič prekvapujúce. Ak si uvedomíme, že v tak dyna­micky sa rozvíjajúcej vednej disciplíne, akou je dnešná biológia stále platí teória spred temer poldruha storočia, Darwinova teória, je to skôr fakt vzbudzujúci rešpekt voči Darwinovi.

Paleontologické námietky

Podľa Darwina evolúcia prebieha graduálne, po­stupne, bez skokov. Avšak paleontologické záznamy

2 O vzťahu vedy a viery: P. Sýkora - Aj evolucionista môže veriť v Boha. Literárny týždeník roč. 4 (1991), s. 10-11.

100 101

svedčia tiež o opaku - často sa objavujú nové biolo­gické formy, náhle, bez prechodných článkov. Tra­dičný darwinistický výklad sa opieral o predpoklad, že aj v týchto prípadoch išlo o postupný vývoj, ibaže prechodné články sa nezachovali alebo ešte čakajú na svoje objavenie. Americkí vedci S. J. Gould a N. El-dredge prišli v 70-tych rokoch s hypotézou, že evolúcia môže prebiehať aj v skokoch (tzv. teória prerušova­ných rovnováh). Konkrétne biologické mechanizmy takéhoto evolučného modelu sú dnes predmetom špe­kulácií. Dnešný stav poznania je taký, že tieto evolučné skoky je možné vysvetliť zákonitosťami klasickej gene­tiky. Na druhej strane, rastúce poznatky molekulárnej genetiky ponúkajú celú paletu novoobjavených geneti­ckých mechanizmov, ktoré by mohli byť zodpovedné za makromutácie, v dôsledku ktorých by vznikali v evolúcii náhle skoky. Medzi horúcich kandidátov ta­kýchto makroevolučných mechanizmov patria „preska­kujúce gény", ktorých objav v 70-tych rokoch spôsobil v genetike revolúciu. ,

Taxonomické námietky

Darwinova teória je natoľkot zjednocujúcim princí­pom všetkého živého, že prechádza dokonca celou taxonómiou živých organizmov ako nervový systém. A v tom je práve ukryté nebezpečenstvo. Taxonomía má prinášať určitú „surovinu" pre evolučné analýzy, no táto surovina nevedomky môže byť systematikmi už upravená tak, aby evolučnej teórii zodpovedala. S ná­vrhom, ako sa z tohto uzavretého metodologického

kruhu vymotať prišiel v 70-tych rokoch nemecký bio­lóg William Henning s novou taxonomickou metódou - tzv. kladistikou. Princípom tejto metódy je vytvárať genealogické (príbuzenské) vzťahy medzi organizmami akoby evolučná teória vôbec neexistovala. Kladistické genealogické schémy, tzv. kladogramy, sa často nelíšia v podstatných črtách od doteraz platných fylogene­tických „stromov". No v niektorých prípadoch sú roz­diely principiálne. Napríklad v kladogramoch nie je miesto pre plazov, alebo podľa kladogramov dinosaun nevyhynuli, ale sa premenili na vtákov a podobne.

Ekologické námietky

Aj odporcovia evolúcie priznávajú, že tvar, fyzioló­gia a správanie organizmov je uspôsobené tak, aby čo najlepšie „zapadali" do svojho prostredia - vzťah po­dobný vzťahu medzi kľúčom (organizmus) a zámkom (prostredie). Hovorí sa tomu účelnosť. Klasický dar-winizmus by predpokladal, že evolučné staršie vývo­jové línie budú lepšie prispôsobené než mladšie, pre­tože na ne mohol dlhšiu dobu pôsobiť prírodný výber a vylepšovať ich. Analýza paleontologických záznamov však ukázala, že tomu tak nie je. Rovnako dobre sú svojmu prostrediu prispôsobené ako evolučné mladé, tak aj niekoľkonásobne staršie typy organizmov. Tento paradoxálny záver vysvetľuje hypotéza Červenej kráľovny, ktorá sa objavila tiež v 70-tych rokoch.

V tejto dobe sa tiež objavuje Gaia - hypotéza. Na prvý pohľad skôr umelecká vízia, než vedecká teória, tvrdiaca, že naša planéta, spolu so všetkou živou i neži-

102 103

vou prírodou, tvorí integrovaný celok, ktorý sa správa ako jeden obrovský organizmus. Táto teória stavia do nového svetla klasickú darwinovskú evolúciu, ale tiež aj tradičné predstavy ekológov o vývoji ekosystémov na zemi.

Molekulárne námietky

Celý organizmus, jeho morfológia, anatómia, fyzio­lógia a v mnohom i správanie, nie je viac, než iba ma­kroskopicky viditeľný obraz štruktúry molekúl, z kto­rých pozostáva. V štruktúre molekúl sa preto ukrýva kľúč k porozumeniu mnohých evolučných vzťahov. Predovšetkým ide o tzv. informačné molekuly - nu­kleové kyseliny a bielkoviny. Informačné preto, lebo ich existencia je bytostne spojená s biologickou infor­máciou, ktorú v sebe ukrývajú. Moderné metódy bio­lógie, chémie a fyziky umožňujú dnes odhaľovať in­formáciu ukrytú v týchto molekulách. V nich sa často ukrýva aj informácia o možných evolučných vzťahoch. Dnes už existujú obrovské databázy umiestené vo veľkých počítačoch univerzít a výskumných pracovísk, v ktorých sa koncentruje táto informácia z nukleových kyselín a bielkovín. Celé tímy špecializovaných vedcov pracujú potom s týmito databázami, aby odhalili vzá­jomné evolučné vzťahy. Spôsob ich práce v mnohom pripomína dešifrovanie tajných správ a porovnávaciu lingvistickú analýzu jazykovedcov.

Výsledky týchto bádaní sú pochopiteľne neustále konfrontované s panujúcou Darwinovou teóriou. A treba povedať, že zatiaľ ju vo všetkých hlavných ry-

soch plne podporujú. Naspriek tomu, objavujú sa tiež fakty, ktoré sa nedajú vysvetliť tradične darwinisticky. Otvára sa tým priestor pre generovanie nových evoluč­ných mechanizmov a dokonca celých teórií. Jednou z nich je napríklad hypotéza o „harmonizovanej (synchronizovanej)" evolúcii. Alebo Kimurova teória tzv. neutránej molekulárnej evolúcie.

Veda v postmodernej dobe

V XX. storočí sa moderná veda stretáva so skúse­nosťou, ktorá zásadným spôsobom problematizuje princípy, na ktorých je vedeckosť postavená. Hovorí sa v tejto súvislosti dokonca o postmodernej vede.3

Až do začiatku nášho storočia nikto z fyzikov nepo­chyboval, že svet, z ktorého sa skladá náš svet je ana­logický tomu nášmu, ibaže hmotné objekty tohto sveta - atómy - sú také malé, že ich priamo našimi zmyslami pozorovať nemôžeme. Pozorujeme však ich obrovské zhluky - tie totiž tvoria hmotné objekty nášho sveta. Pochopiť náš svet znamená pochopiť zákonitosti vzni­kania a zanikania hmotných objektov, prírodné pro­cesy, ktoré vytvárajú či rušia všetky tie rozmanité zhluky atómov: počnúc molekulami a konačiac gala­xiami. Experimenty fyzikov však odhalili niečo úplne

O postmoderně: P. Sýkora - Moderna už nie je moderná. Kultúrny život roč. 26 (1992), str. 8. P. Sýkora - Korešpondenčný kurz postmodernej filozofie. Dotyky, roč. 5, (1993) číslo 1 - 10. Kolektív autorov - Za zrkadlom moderny: filozofia posledného dvadsaťročia. Archa, Bratislava 1992

104 105

iné: subjekt (t. j. pozorovateľ) svojím pozna­ním/nepoznaním mení objektivitu (t. j. objektívne vlastnosti) reality! Je to poznanie hlboko odporujúce tzv. naivnému realizmu, podľa ktorého je svet tvorený zbierkou nezávisle existujúcich „vecí", ktoré sú jedno­ducho „tam vonku" - tam, kde ich my, subjekty, buď pozorujeme, alebo nie, no existencia týchto vecí je na našom pozorovaní nezávislá. Newtonova fyzika pre­viedla naivný realizmus do prísne vedeckej podoby, čím povýšila túto koncepciu na jedinú platnú pravdu o svete. Fyzika elementárnych častíc radikálnym spôso­bom spochybnila naivný realizmus i objektivitu. A na­priek tomu všetkému veda nie je subjektívna, teda presnejšie, subjektívna v zmysle slobodného, voľného konštruovania reality subjektom. Objektivita síce pres­tala byť absolútne nezávislá na subjekte, ale zostala platiť ako výraz intersubjektívnej platnosti a záväznosti. Preto by sme mali skôr než o objektívnej realite hovoriť o kontextuálnej realite.

Z pozície kontextuálnej reality sa aj dávny spor veda versus viera začína javiť v úplne inom svetle. Pre väč­šinu dnešných vedcov napríklad niet sporu medzi ve­dou a náboženskými dogmami. Veda i náboženstvo sú celkom iné spôsoby vnímania reality, sú jej rôznymi aspektami, pričom realitu nemožno redukovať ani na jeden z nich.4 Postmoderna doba detronizovala úlohu vedy v spoločnosti, demytologizovala ilúziu, že ona jediná má legitímne právo rozhodovať o tom, čo je a čo nie je pravda. Pretože, ako hovoril Niels Bohr,

4 S. Methfessen - Věda a náboženství. Čs. časopis pro fyziku roč. 42 (1992), s. 307 - 312.

jeden z tvorcov kvantovej fyziky: Opakom veľkej pravdy je zase iba veľká pravda.

107 106

RNDr. Oľga ERDELSKÁ, DrSc. narodená 29. 9. 1933 v Bratislave, vyštudovala biológiu na Prírodovedeckej fakulte UK v Bratislave. Od roku 1956 pracuje na Botanickom ústave SAV v odbore rastlinnej embryológie. Zaoberá sa procesmi embryoge­nézy z funkčného i vývojového hľadiska.

Doc. RNDr. Peter HOLEC sa narodil 18. 2. 1944 v Handlo­vej. V rokoch 1964 - 1969 študoval na Prírodovedeckej fakulte UK geológiu. V súčasnosti pracuje na PvFUK v Bratislave ako pedagóg. Zaoberá sa paleontológiou so zvláštnym zameraním na stavovce a najmä cicavce.

Doc. RNDr. František GOLAIS, CSc. je absolventom Príro­dovedeckej fakulty UK v Bratislave (1973). Od ukončenia fakulty pracuje na katedre mikrobiológie a virológie, kde prednáša mo­lekulárnu biológiu a genetiku vírusov. Vo výskume sa zaoberá onkogénnymi vírusmi a ich interakciou s hostiteľskou bunkou.

Ing. Jozef ŠIMÚTH, DrSc. narodený 21. 12. 1936 v Se-bechleboch okr. Zvolen, absolvoval Chemickú fakultu Slovenskej technickej univerzity v Bratislave a v súčasnosti pracuje ako vedúci vedecký pracovník na Chemickom ústave SAV. Ťažisko jeho práce je v oblasti enzymologie nukleových kyselín, regulácia génovej expresie a génového inžinierstva. Ako člen Medzinárod­ného fondu pre rozvoj a prežitie ľudstva pracuje v projekte „Deti tvorcovia XXI. storočia."

Doc. MUDr. et RNDr. Milan ČERNÝ, Csc, sa narodil 17. 8. 1933 v Jihlave, vyštudoval biológiu na Prírodovedeckej fakulte UK v Bratislave (1957) a medecínu na Lekárskej fakulte UP v Olomouci (1973). Pracoval na Antropologických ústavoch PvF v Bratislave a Olomouci. Od r. 1974 pôsobí na Ústave normálnej anatomie lekárskej fakulty UP v Olomouci. Zaoberá sa osteoló-giou a identifikáciou neznámych kosterných pozostatkov. V súčasnosti je podpredsedom České společnosti antropologické.

108

RNDr. Ivan HRABOVEC, CSc, narodený 18. 1. 1931 v Bra­tislave, vyštudoval biológiu a chémiu na Prírodovedeckej fakulte UK v Bratislave. Pracoval na Katedre botaniky PvFUK. v Encyklopedickom ústave SAV a od r. 1974 v Historickom ústave SAV ako vedecký pracovník. Zaoberá sa dejinami bota­niky, zoológie a biológie na Slovensku.

RNDr. Peter SÝKORA, CSc. sa venuje štúdiu evolučných mechanizmov. V súčasnosti prednáša evolúciu sociálneho sprá­vania na katedre biológie a antropológie. Emorv Universitv Atlanta. USA

OBSAH

Úvod 5

Oľga Erdelská: Evolúcia a stvorenie 6

Peter Holec: Darwinova evolučná teória 16

František Golais: Neiyhnutnosť a nahodilost' evolučného procesu v syntetickej teórii evolúcie 22

Jozef Šimúth: Molekulárna podstata genetickej informácie -nové možnosti v štúdiu evolúcie a vývoja 34

Milan Černý: Evoluce člověka 42

Ivan Hrabovec: Slovák Dionýz Štúr -priekopník evolučnej teórie 92

Peter Sýkora: Stvorenie versus evolúcia v postmodernej dobe 96

O. Erdelská, P. Holec, F. Golais, J. Šimúth, M. Černý, I. Hrabovec,

P. Sýkora

Biologický vývoj vo svetle vedy a viery

Počet strán 110, obrázkov 3 Náklad 1 500 výtlačkov 1. vydanie

Tlač: Vydavateľstvo STU v Bratislave, 1995

ISBN 8 0 - 2 2 7 - 0 7 8 1 - 3