homeles 1 roč. 2011/12

Upoutávka:

Bezejmenný muž Vydejte se na cestu s kovbojem, co získal práci a má chránit dostavník. Zažijte s ním akční chvilky a dobře se bavte!

V úvodu tohoto čísla bych vás rád seznámil s panem Ipsem. Je to milý,

asi padesátiletý mladík, a zajisté oceníte jeho společnost. Ovšem jak,

zda kladně, nebo záporně, to už je na vás samotných. Již spoustu let

svého krátkého života se zabývá lesnictvím, tedy jeho přítomnost bude

snad přínosem pro váš i náš Homeles.

1. Obsah a autoři:

Reportáž ze Dne lesa na Floře - redakce

Lesáci v Londýně - Mgr. Regina Kudláčková, Mgr. Jaroslava Jalůvková

a Mgr. Iva Dobešová

Perličky - vypráví pan Ips

Básničky na téma Fronta na oběd

Velké šelmy - Tomáš Kunc, 3. C

Na slovíčko s angličtinou – Mgr. Jaroslava Jalůvková, Mgr. Regina Kudláčková

Já, dobrodruh - Filip Nevřala, 3. C

Tak šel čas… - Ing. Vladimír Šmíd

Naše škola za těžkých dob - Ing. Vladimír Šmíd

Myslivecké odívání na lesnických školách - ?

Komentář ke státním maturitám - Daniel Gajdoš, 4. B

Bezejmenný muž (4. Část)- Daniel Mamula, 2. C

2. Pastelkoví mágové:

Jaroslav Hůšť, 3. C

Martina Dohnalová, 3. C

3. Redakce:

Levá a pravá ruka

- Martykan

- Škrobánek

Šéfredaktor - Filip Nevřala

Den lesa

Výlet lesních pedagogů na Floru

Dny 14. a 15. října roku 2011 se zapsaly do historie lesnické pedagogiky jestli ne na věčné

časy, tak přinejmenším na měsíc určitě. Pro nás vše začalo jednoho krásného dne, když jsme

hráli divadlo Ze života kůrovce v domově důchodců. Po tomto úspěšném představení jsme se

dozvěděli, že je možnost jet příštím rokem na výstaviště Flora v Olomouci, tam zahrát před

natěšeným dětským publikem scénku znova a pomoct s organizací Dne lesa.

Přípravy

Od této doby jsme o tom až do tohoto pololetí nic neslyšeli. Ovšem přišel nový školní rok a

na schůzkách lesní pedagogiky se začalo opět se zkouškami představení. Zkoušky nebyly

nijak náročné a vše šlo hladce, až na to, že jsme se – až na jednu výjimku - snad ani jednou

nesešli jako účinkující všichni. Museli jsme tedy nahrazovat role, zaskakovat ze sebe a tak

dále. Ale úkol byl nakonec splněn a představení nacvičeno.

Objednaný králík se speciálním výcvikem byl vychován, vycvičen a doručen. Jeho výcvik byl

nesmírně důležitý, jelikož žádný králík bez řádného výcviku tohoto druhu by nemohl vydržet

dvoudenní hlazení od přibližně čtyř set rozjařených a po zvířátku rozvášněných dětí.

Paní vychovatelka Ryšková s naší paní učitelkou Palackou nejspíše kvůli přípravám na tuto

akci probděly mnoho nocí a proseděly mnoho chvil s nejlepším psychologem jménem Kafe.

Obě to přežily, zdá se, ve zdraví a my jsme jim za jejich práci vděčni, jelikož bez nich

bychom se žádného mecheche na Floře nezúčastnili.

Příjezd na olomoucké výstaviště Flora

Až do příjezdu na místo snad nikdo z nás, kromě p. Palacké a Ryškové, netušil, co jej čeká.

O tom také vypovídají následující rozhovory, uskutečněné během chystání stanovišť,

o kterých jsme toho také až do příjezdu mnoho nevěděli:

Já: Tak co, jak to vidíš?

Dotazovaný1: Dobrý.

Já: Tak co, jak to vidíš?

Dotazovaný2: No… nic moc. Ale lepší než ve škole… A je tu zima.

Po chvilce zběsilého pobíhání po výstavišti, nevědouce, kde zakotvit, jsme si vyhlédli pěkné

místo, kam jsme naházeli několik tun našeho nákladu. Poté jsme začali rozbalovat krabice a

se zděšením zjišťovat, co v nich je. Zároveň s tím jsme začínali litovat (zřejmě ne všichni)

děti, co přijdou. Například někde z davu jsem zaslechl něco ve smyslu: „Do prkýnka

dubovýho, to je krabice s houbami. Do šnyclu, choroše, nepoznám ani jeden. Chudáci děcka.

Dobře jim tak, to jim přeju.“

Začátek akce

Vybalili jsme všechny krabice, donesli stoly a lavice. Na ně jsme nachystali všechny naše

pomůcky a čekali, až se objeví první děti. Toto jsou stanoviště, která byla pod naší kontrolou

a námi zajištěná: dřevokazné houby, psi, lukostřelba, včelařství, hlazení králíka, řezání dřeva,

hod špalkem a hlazení hada.

Nemuseli jsme dlouho čekat a v dáli jsme spatřili houf běsnících dětí. V tu chvíli jsme chtěli

hodit nohy na ramena a strategicky ustoupit početní převaze. Ovšem už bylo pozdě. Byli jsme

obklíčeni ze všech stran, a tedy nebylo ani pomyšlení na ústup bez velkých ztrát na životech.

Tak jsme zůstali stát na svých místech a čekali na svůj osud. Než jsem se nadál, byly děti

všude. Když jsem občas zabloudil pohledem ke stanovišti s králíkem, tak jsem to stanoviště

sice neviděl, ale fakt, že tam králík je, jsem poznal podle toho, že občas z davu dětí vyletěl

chomáček bílých chlupů. Statečný, chrabrý a odvážný králík Evžen má náš obdiv.

Asi nemusím popisovat průběh činnosti na všech stanovištích, určitě si dokážete představit

ochutnávku medu u včelařů, házení špalkem do jiných špalků, skotačení psů,… Poznávání

dřevokazných hub už je sice hůře představitelné, ale když dodám, že to bylo s nápovědou a

stačilo tedy jen poznat, která houba je nejvíce hnědá apod., tak už to máte snazší.

Raději pokročím dále, a to k divadlu.

Divadelní scénka ze života kůrovce

Tuto scénku jsme v pátek hráli dvakrát, přičemž se natáčela a druhý den se dětem promítala.

Jak poprvé, tak podruhé se těsně před tím, než herci nastoupili na scénu, diváci rozešli, a tak

na počátku nebylo pro koho hrát. Naštěstí stačilo chvilku počkat a v hledišti už stála spousta

nedočkavých diváků. Po vyřčení několika informací o divadle a po úvodním proslovu

vypravěčky nabraly události rychlý spád - a za chvíli vše zase skončilo. Kůrovec byl v lapači

a les mohl růst pokojně dál. Taky máte tak rádi šťastné konce?

Za zmínku určitě stojí oběd. Čekali jsme, tedy aspoň já jsem čekal, ale myslím, že jsem nebyl

sám, že jako obvykle dostaneme

chleba, řízek a budou s námi hotovi.

Ale ono to vše bylo jinak. Nejdříve

nás poslali ke stánku. Od něj pak do

restaurace, v níž jsme byli usazeni do

salónku rezervovaného pro pořadatele.

Byl jsem z toho celý nesvůj, až jsem si

říkal, že to snad není možné, že nás

nejspíš brzo přijde někdo vyhodit.

Brzy někdo přišel, ale nevyhodil nás -

tedy nevyhodila, ale nechala nás

objednat si pití a pak, pak nám

obsluhující donesli kachničku se zelím

a knedlíkem. Nebyla vůbec špatná, spíš dobrá. Vlastně moc dobrá.

Osudy účinkujících:

Žáci - mírně psychicky narušeni, ale prý jen dočasně.

Učitelé - mírně psychicky narušeni z narušených žáků.

Králík Evžen (byla to samice) - uvařen a sežrán na smetaně.

Umělé včely z úlu - vybledlé ze sluníčka

Závěr a zhodnocení akce.

Byl to moc krásný den plný zážitků, legrace a zkušeností. Navzdory výše uvedenému byly

děti hodné, poslušné, vnímavé a projevovaly zájem o připravené stanoviště a disciplíny (také

dobře tleskaly divadlu). Měli jsme z toho radost, a snad jsme i my udělali radost těm, co přišli

na Den lesa.

Redakce Homelesu

Žáci Střední lesnické školy v Hranicích na návštěvě Anglie Nejprve to byly jen prázdné pojmy z nudných maturitních otázek – Piccadilly Circus, Trafalgar Square, London Eye, Greenwich, Westminster Palace nebo Whitehall a další. Na kterém londýnském náměstí se nacházejí čtyři lvi a kde vždy o Vánocích stojí obrovský vánoční strom? Byly to další a další otázky, které jsme studentům pokládaly při zkoušení, a odpovědi, přestože byly většinou správné, byly tzv. „bez šťávy“. A tak jednoho dne přišel nápad… Proč to studentům neukázat ve skutečnosti? Proč se s nimi na Trafalgarské náměstí nevypravit? To, že jsme žáci lesnického oboru, neznamená, že naše znalosti a zájmy jsou limitovány hranicemi lesa.

Druhý zářijový týden jsme se tedy vydali autobusem z Hranic do Calais. Všichni jsme se moc těšili na nové zážitky a zkušenosti. Ubytování bylo předem domluveno v pohostinných londýnských rodinách, takže cestou do Doveru někteří ze žáků zpytovali svědomí a v duchu si opakovali základní fráze na uvítání. Najednou začali diskutovat o tom, zda znají dost slovíček na to, aby se domluvili. Černé svědomí měl skoro každý. Ale ve chvíli, kdy jsme z trajektu v Doveru vyjížděli na pevninu a přivítaly nás nádherné bílé křídové útesy, naše obavy se rozplynuly spolu s pověstnou anglickou ranní mlhou.

První den nás čekala malebná městečka Hastings, Eastbourne a Brighton, kde jsme strávili celý den nakupováním, pobytem na pláži a prohlídkou podmořského světa a viktoriánského zábavního mola. Večer jsme zamířili do rodin, kde jsme prožili dvě nadcházející noci. Skutečnost, že jsou Angličani chladní, se vyvrátila ve chvíli, kdy jsme se setkali s prvními rodinami – pohostinní, otevření, vstřícní a srdeční lidé připravili našim studentům příjemné večery.

Druhý den nás čekal nabitý program. Žáci si v autobuse cestou k London Eye tak tak stačili vyměnit zkušenosti a zážitky ze „svých“ rodin a už vystupovali na břehu Temže, kde je čekal nezapomenutelný výhled na metropoli z obřího kola. Poté následoval náročný přechod centrem Londýna přes Westminster Bridge, kolem Downing Street, kde jsme zamávali na Davida Camerona a spěchali se poklonit královně k Buckinghamskému paláci. Cestou jsme fotili a naslouchali zajímavému výkladu naší průvodkyně Vlaďky Indrové. Večer jsme ještě zaskočili do Muzea vědy a přírody, abychom nebyli ochuzeni ani o odborné zážitky.

Poslední den v Londýně jsme strávili v Toweru a kochali se pohledem na korunovační klenoty, mučírnu, místo, kde se konaly popravy, zbrojírnu i vězení, kde chudáci odsouzení čekali na smrt. The Tower je skutečně mystické místo, kde na vás dýchá krutá i krásná historie a kde zapomínáte na současnost a bloudíte s dušemi mrtvých králů a popravených královen v dávných stoletích. Krkavců je v Toweru stále devět, takže to vypadá, že britskou monarchii nečekají tak zlé časy, jak ekonomové předpovídají. Na lodi po Temži směrem na Greenwich jsme zamávali centru a vzhledem k tomu, že právě ten den bylo 11. září, všichni jsme si trochu oddychli. Všudypřítomné kontroly, policejní vrtulníky a hlídky se psy nám nedaly nevzpomenout si na tragické události z New Yorku.

V příštím roce se těšíme na výlet do národních parků ve Skotsku a znovu do nezapomenutelného Londýna, který se nám všem vryl pod kůži.

Mgr. Regina Kudláčková, Mgr. Jaroslava Jalůvková a Mgr. Iva Dobešová

Lesák vs. anglický strážce

Dodovy hlody

Pan Ips vypráví:

Učitel: Co se balíte… Hodina

ještě neskončila.

Žák: Já si jen dělám pořádek

na lavici.

Učitel: No, každej tomu říká

jinak.

Žák: Pane učiteli, co to

hledáte… No co to hledáte…

Vy mě chcete zmlátit, co?

Učitel: Popiš železnou část sekery.

Žák: Já nevím, to je jen takovej kus

železa.

Žák: To je zima! Až se mi dělá jinovatka na skriptech.

Učitel: Sedni si pořádně a neopírej

se o tu zeď!

Žák: Mě bolí záda.

Učitel: To už říkáš tři týdny

Žák: V Maďarsku nemají mobily, tam mají

kukuřičný telegraf.

Pravopisné perličky aneb čeho se v písemkách

dočkal velký chemik a fyzik, p. učitel Skotnica:

- rozpad jádra je buť umělí nebo…

- nabyté elektrické pole

- …je viší než 83“

- stabylita jádra

- paprsky prochází skrs…

Dodovy hlody

Básničky na téma:

Fronta na oběd Úvodní prohlášení: tyto básničky vznikly v dobrém rozmaru studentů po dobré večeři, tedy

prosím mistry kulinářského umění, aby se nad těmito básničkami nepohoršovali, ale brali je

s humorem a nadhledem.

Co se studentům vybaví, když se řekne fronta na oběd? Přečtěte se následující

básničky:

První básnička (po silné cenzuře, nejdříve

vyžádané na autoru, potom ještě provedená

redakcí)

Píp píp píp

Pípi píp, pípipíp píp

píp píp pípipípipípi píp.

Básnička druhá (neveršovaná, krátká, ale

výstižná a opět po cenzuře):

Jdu na oběd,

vidím dlouhou frontu,

sakryš,

jdu pryč, budu o hladu.

Tentokrát už veršovaná a bez cenzury:

Stojím frontu na oběd,

nevím, co bych ještě sněd,

jak mě ten hlad trápí,

sním asi trs trávy.

K obědu trocha špenátu,

co je jak tráva posekaná u internátu.

Ve frontě lidí jak mraky,

nebaví mě ztrácet čas,

kdo bude psát ty taháky,

nechci už z HÚL propadnout zas.

Dvě pětky by už stačily,

rodiče by mě mlátili,

až zuby by mi vyskočily

.

A další veršovaná:

Cpu se frontou na oběd

skoro bych už něco sněd

máme řízky to je slast

škoda že tu není chlast

už jsem skoro u vokýnka

kouká na mě hospodyňka

chceš rohlík anebo večku

zase budem bez řízečku

A ještě jedna na závěr:

Internátní strava není žádná sláva,

ve frontě tu stojím rok,

do jídelny ani krok.

Hnědá máčka ta je zdravá,

pro mě není to ta pravá.

Já mám radši stejk,

i když nejsem šejk.

Nepohrdnu žádným masem,

oni na mě s ananasem.

Kdyby aspoň pívo bylo,

to by se nám lépe žilo.

Místo piva každej den

spokojím se s kakaem.

Koutek strejdy Sokrata

Velké šelmy

Před letními prázdninami proběhla v AV učebně přednáška nazvaná Škody velkými

šelmami. Těšil jsem se, že se připravím na hrozící problém těchto velkých predátorů v našich

honitbách. Místo toho jsem se dočkal agitace za rozšíření rysa ostrovida. Škody jím

způsobené byly přednášejícím neúměrně bagatelizovány a doprovázeny ironickým úsměvem

na účet hloupých myslivců, jejichž metody mysliveckého hospodaření jsou dávno zastaralé.

Snad bych i na toto téma zapomněl, ale znovu mně bylo připomenuto členy hnutí Duha, kteří

se mě snažili přesvědčit, abych jim ze svého účtu ukrojil pár cifer. Chtěl jsem tedy vědět, na

co by peníze mnou darované byly použity.

Slečna pohotově vybalila svůj letáček, kde byly tučně vytisknuty čtyři hlavní body

jejich snažení. Přednášku o kůrovci jsem jí utnul v půlce. Doporučil jsem jí několik hodin

u zkušeného zoologa, p.uč. Rolince. Podpora energeticky soběstačných a ekologických staveb

mě celkem zaujala. Potom však přišel kámen úrazu. Velké šelmy zpět do naší přírody. Zježily

se mně i ty chlupy, které se mi obvykle neježí, a začal jsem skřípat zuby. Slečna, ač ne moc

informovaná, tak jistě všímavá, postřehla můj nelibý obličej. Vyhrkl jsem ze sebe jen:

„Proboha, proč?“

Prvním argumentem bylo to ekology často užívané zaklínadlo: Jsou to přece původní

druhy, měly by se tedy vrátit zpět do naší přírody. Tak jsem se tedy chopil slova a pokusil

jsem se vyvést slečnu z iluze.

Je pravda, že medvěd, rys i vlk jsou zde původní druhy, ale je také pravda, že byly

původními druhy v původním prostředí, které tu už jaksi několik desetiletí není. Jaksi ubylo

lesů, které jsou jejich přirozeným prostředím. S úbytkem lesů se také změnila původní

zvířena. Ta byla za těch jejich dob tvořena hlavně velkou zvěří jako jelen, zubr, los. Tato zvěř

měla jisté dispozice na obranu proti velkým šelmám (pořádné rohy nebo parohy, konstituce,

semtam nějaká ta vlčí výsada). Proto tito predátoři eliminovali hlavně zvěř nemocnou,

slabou, popřípadě uhynulou. Dalo by se vlastně říct, že byli zvěří užitečnou, protože šlechtili

chov.

Namísto toho se dnes rozšířila drobná zvěř (které už tedy taky není zrovna přehršel),

k tomu byly introdukovány druhy jako daněk, srnec, muflon, sika japonský, jelenec

běloocasý. Oproti výše zmiňovaným mají nesporné indispozice proti velkým šelmám. Jsou

tedy lehce dosažitelnou kořistí. Konkrétní případy můžeme najít v místech výskytu rysa. Tam

nastává ještě další problém. Srnčí vidí rysa poprvé, stojí, kouká a ten mezitím strhne jeden

kus, rozhlédne se a vidí další šťavnaté kousky, které se nemají k útěku… A konec známe

všichni. Plýtvavý žír rysa a doma prázdný mražák.

I po těchto pádných argumentech slečna vznesla dvě námitky. První: spárkatá zvěř je

přemnožená, protože myslivci chtějí hodně masa. No, nevím jak u koho v honitbě, ale u nás

je srnčí žalostně málo, o další spárkaté ani nemluvě (krom černé). Mimoto zákon určuje


jakési normy, jejichž překročení znamená vznik škody na lesnických a hospodářských

kulturách, které hradí příslušný myslivecký spolek. Takový gulášek z přemnoženého jelena

(NE říjného jelena, nejsem takový labužník jako jistý německy mluvící národ) by potom mohl

pěkně zhořknout.

Druhá námitka: tam, kde je rys delší dobu, jsou kusy kvalitnější ve zvěřině. Poprosil

jsem slečnu o chvilku na několik meditačních cvičení, které slouží ke snížení tlaku krevního

oběhu. Srnčí zvěř, která jako přežvýkavec má vybudovaný přísný krmný režim a trpí už na

stres způsobený cyklisty, houbaři, sběrači lesních plodů (kteří ji na rozdíl od rysa nechtějí ani

sežrat), bude mít jistě větší apetit, když bude mít za kýtami ostrovida.

Slečna to se mnou vzdala a doufám, že i s ekologickými (možná až ekoteroristickými)

aktivitami. Věřím, že někteří lidé mohou mít i jiný názor, než jsem zde publikoval, berte tak

tento článek i jako podnět pro diskuzi.

Kunc Tomáš, 3. C


Na slovíčko s angličtinou

Máme tu dva zajímavé úkoly pro vaše volné chvíle (kterých máte jistě více než dost ). Kdo

jako první dospěje ke správnému řešení a osobně je v příštím týdnu přinese Filipu Nevřalovi,

neodejde bez odměny! A vy ostatní se alespoň můžete těšit na lehký trénink šedé kůry

mozkové. (Správné řešení naleznete v příloze Homelesu uveřejněné na našem webu v týdnu od

28. 11. t.r.)

Thanksgiving in the USA

Complete the text with the correct word from the box.

roast turkey presents Thursday kitchens Christmas November football

families homeless 1621 food wishbone volunteers settlers shopping

poor New York

Americans celebrate Thanksgiving every year on the fourth (1)__________ in (2)___________ . It´s

a very important festival for (3)____________ who usually come together for a long weekend – even

if some of them have to travel long distances to get home. According to American tradition, the first

Thanksgiving took place in (4)___________, soon after the first European (5)_________ arrived in

North America.

The most common meal at Thanksgiving in the USA is (6)_________ and vegetables. According to

the tradition, the person who gets the (7)_________ must break it and make a wish. Of course, you

can have another meal at Thanksgiving. Lobsters and crab are also popular.

Apart from the family meal, the Thanksgiving weekend is also a time for sport, parades and shopping.

There are American (8)__________ matches on TV, as well as college matches around the country. In

(9)_________, the department store Macy´s organises a famous fancy-dress parade which always

ends with Santa Claus. The Friday of Thanksgiving weekend is traditionally a busy (10)_________ day

because people start to buy (11)________ for (12)_______ .

Traditionally, autumn festivals are an occasion to give thanks for having plenty of (13)_______.

However, Thanksgiving is also an oportunity to remember those people who are less fortunate. In

many US cities, (14)______ spend some of the holiday working in soup (15)_______ which distribute

free food to the (16)_______ and (17)__________.

Mgr. Jaroslava Jalůvková


The Best American Cheescake

Although this is not a typical Thanksgiving recipe, I hope you try to prepare it for your family

during one of this cold and foggy autumn weekend.

But first you must put the sentences in the right order.

Ingredients

250 g biscuits (the best is type “Esíčka”)

100 g butter , melted

1 vanilla pod or vanilla sugar

600 g soft cheese (Mascarpone, Riccota or Czech “pomazánkové máslo”)

100 g icing sugar

284 ml pot double cream (šlehačka)

400 g strawberries , halved and stoned (or other fruit e.g. mandarines or pineapple)

25 g icing sugar

Method:

a. Cut the cake into pieces, remove to dessert plates and decorate with your favourite

fruit.

b. Leave to set in the fridge overnight.

c. If you prefer fruit puré, mix it with a little icing sugar before serving it.

d. Chill in the fridge for 1 hour to set firmly.

e. Mix thoroughly until the crumbs are completely coated.

f. Put the biscuits in a plastic food bag and crush to crumbs using a rolling pin.

g. Transfer the crumbs to a bowl, then pour over the melted butter.

h. Topping: Bring the cheesecake to room temperature, about 30 minutes before serving.

i. Make the filling: Place the soft cheese, icing sugar and vanilla sugar in a bowl, then

beat with an electric mixer until smooth. Tip in the cream and continue beating until

the mixture is completely combined.

j. Now spoon the cream mixture onto the biscuit base, working from the edges inwards

and making sure that there are

no air bubbles.

Vocabulary:

icing sugar – moučkový cukr

rolling pin – váleček

crumbs – drobky, kostičky

smooth – hladký

Mgr. Regina Kudláčková

http://www.bbcgoodfood.com/content/knowhow/glossary/vanilla/

http://www.bbcgoodfood.com/content/knowhow/glossary/strawberry/


K zamyšlení:

Já dobrodruh

Jaký má život smysl? Jaký má cíl? Čeho chci v životě dosáhnout? Co smím dělat a co dělat

nesmím? Co naopak musím? Proč to všechno dělám? Možná že takto přemýšlí mnoho lidí,

možná že jen já. Ale to nemění nic na tom, že to sem chci napsat. Možná, že jestli o tom

přemýšlí více lidí, tak se mnou budou souhlasit, nebo uvidí další názor na věc. A jestli tak

přemýšlím jen já, tak k těmto myšlenkám přivedu i jiné lidi, nebo si třeba řeknou, co je to za

blbosti, a nebudou to číst. Ale to je vcelku jedno.

Je několik skupin lidí. Jedna skupina lidí jsou ti, co chtějí mít život pohodový, aby se

nemuseli starat o moc věcí, aby neměli moc velkou zodpovědnost, a když přijdou z práce, tak

mít od ní čistou hlavu. Tedy odpracovat si a mít volný den.

Další lidé chtějí život prožívat jako, jak bych to jen řekl, jako jedno velké dobrodružství.

Nemám na mysli život, ve kterém člověk s úzkostí čeká na zítřek, jestli bude mít co dát jíst

své rodině. Mluvím tu o vnímání života. O tom, jak člověk bere svůj život. Jak na něj nahlíží.

Jestli čeká na další den s tím, že bude stejný jako každý jiný, nebo s tím, že očekává

s napětím, co mu další den přinese. Třeba přinese něco radostného, co potěší, nebo něco,

z čeho se člověk naštve, bude smutný… ale i to přece k životu patří. Kdyby bylo pořád dobře,

člověk by si toho přestal vážit a bral by to jako samozřejmost. Sice dobrou a příjemnou

samozřejmost, ale za nějaký čas by o tom už ani nevěděl.

Pravým dobrodružstvím není zabíjet nestvůry jako v knížkách a filmech, ani chodit se pobít

na ulici, ale žít svůj život naplno a podle sebe. Žít podle sebe a uzpůsobovat si život tak, jak

ho chci já, je samo o sobě dobrodružství, jelikož společnost má v takovýchto případech ve

zvyku „házet klacky pod nohy.“

Filip Nevřala, 3. C


Tak šel čas…

Některé problémy v naší škole a jejich řešení v letech 1921 - 1938

(poslední díl)

Cestování vlakem - upozornění

Ředitelství školy došla stížnost, že studující, kteří dojíždějí do školy ze svých domovů

drahou, počínají si na nádražích při vystupování a nastupování do vlaku velmi neopatrně a

nedbají upozornění železničních zřízenců.

Ředitelství varuje studující před takovýmto jednáním a upozorňuje, že by mohli za to nésti

vzniklé následky.

V Hranicích dne 24. 10. 1932

Ředitel: František Matějka

Docházka do školy - upozornění

Někteří studující docházejí pozdě do školy, zejména v ranních hodinách, což se příčí

školnímu řádu. Ředitelství upozorňuje na tuto nepřístojnost a podotýká, že zameškané hodiny

nebudou omluveny.



Hostince - oběžník

Ředitelství školy se dozvědělo, že někteří studující navštěvují zakázané hostince a že

dlouho do noci se po městě potulují. Takové chování není důstojné studující mládeže a bude

profesorským sborem přísně stíháno.



Připravil Ing. V. Šmíd


Z těžkého života školního za Protektorátu Böhmen und Mähren

Vyšší lesnická škola v Přerově

Oběžník:

Jsem povinen vás upozornit, že zítra je pracovní den a vyučuje se proto

normálně dle rozvrhu. Jakékoliv pokusy i náznaky pokusů dát tomuto dni jiný

ráz,i kdyby to byly akce zcela bezvýznamné, jsou spojeny s těžkými důsledky

pro zúčastněné, pro členy jejich rodin, pro celou školu a případně i pro širší

nezúčastněnou veřejnost. Vyzývám vás proto, abyste se vyvarovali všeho, co by

mohlo být nepříznivě vykládáno. Bude lépe, nebudete-li se zbytečně zdržovat

venku.

V Hranicích dne 27. října 1939

Ředitel: Ing. František Pražan

Po přemístění lesnické školy do Přerova

Oběžník:

Přes důrazné připomenutí školního řádu a povinností, které tento školní řád a zájem školy

studujícím ukládá, dopustili se někteří hned v prvých dnech školního roku přestupků, jež jsou s to

vážně ohrozit kázeň a dobrou pověst ústavu.

Aby bylo zabráněného horšímu, usnesl se profesorský sbor v konferenci dne 12. září 1940 na

těchto opatřeních:

1) Zakazuje se návštěva všech hostinců a kaváren v Přerově i mimo Přerov. Kdo se v hostinci stravuje,

oznámí to třídnímu profesoru s označením podniku a jídla (obědy, večeře) a smí jen pro ten účel

dotyčnou místnost navštěvovati v příslušné době. Po večeři musí opustit místnost do 19 hodin.

2) Mimo nedělní návštěvy u rodičů je studujícím zakázáno opustit Přerov bez písemného dovolení

třídního profesora.

3) Dovoluje se, až na další zdržovati se mimo byt do 19 ½ hod. (letní čas). Do té doby si může každý

vše, co potřebuje, obstarat, a proto musí být po 19 ½ hod. již doma.

Výjimky jsou přípustny v ojedinělých případech a na předchozí písemné dovolení třídního

profesora, jde-li např. o návštěvu divadla, koncertu, kina, tělocviku, učebných kursů ap.

Návštěva filmových představení začínajících po 18. hod. se zásadně nepovoluje.

4) Pro zápis výše uvedených dovolení opatří si každý studující zápisníček a očísluje jeho stránky.

Žádá-li za jakékoliv dovolení, napíše datum, místo, účel a dobu a předloží třídnímu profesoru

k podpisu. Tento doklad pak musí mít u sebe.

5) Profesorský sbor upozorňuje, že provinění proti těmto ustanovením budou stíhána velmi přísně.

6) V zájmu dobrého jména školy a vás všech vyzývá vás profesorský sbor velmi důtklivě, abyste dbali

všech pravidel slušného chování.

Choďte čistě umyti a upraveni, oblíkejte se čistě a střízlivě, dbejte na držení těla a chůzi,

chovejte se zdvořile a nenápadně, nechoďte po ulicích a na jiných veřejných místech ve skupinách a

nepostávejte v hloučcích! Nepřekážejte frekvenci! Jste zde noví lidé, a proto jste stále pozorováni.

Správce školy: Ing. Pražan


Oběžník:

Mám povinnost vás upozornit, že je nepřípustné jakékoliv demonstrativní chování, zvláště ve

dnech 26. – 28. října, a každý i sebemenší pokus o to bude bezodkladně potlačen.

Jsem přesvědčen, že nemáte nic takového v úmyslu, jest však třeba zvýšené bdělosti, aby

takový úmysl nemohl být u vás ani předpokládán a abyste se nenechali jinými z nějaké nerozvážnosti

svést.

Vyzývám vás proto důtklivě, abyste ani oblečením, ani chováním nevybočovali z mezí svého

běžného denního života, leč že v uvedené dny omezíte svůj pobyt na veřejných místech na míru

naprosté nezbytnosti, jako jsou cesty do školy a ze školy, za stravováním apod. Musíte si být vědomi,

že důsledky nerozvážného jednání by dolehly těžce na vás a tím i na vaše rodiče a nejtvrději na školu.

V Přerově dne 25. října 1940


Oběžník:

1. Podle přípisu zdejšího okresního úřadu je třeba přiložit k žádosti o honební lístek potvrzení

Myslivecké jednoty, že žadatel je jejím členem, nebo u mladistvých alespoň osvědčení, že proti jeho

(třeba pozdějšímu) přijetí není námitek. Opatřete si jedno, či druhé potvrzení!

2. Ministerstvo zemědělství nařídilo opět povinnou šestitýdenní prázdninovou praxi. V prvé

řadě to má být praxe lesnická, případně dřevařská na území Protektorátu. Kdo nenajde příležitost

k takové odborné praxi, je povinen konat praxi rolnickou.

Osvobozen může být žák jen na doporučení školního lékaře. Zůstává také povinnost vést

pracovní deník. Ještě před prázdninami je každý povinen oznámit, kde a jakou praxi bude konat,

a vyzvednout si tiskopis „Průkaz o prázdninové praxi“, který potvrzený odevzdá po prázdninách

i s Deníkem praxe.

V Přerově dne 11. června 1941


Připravil Ing. V. Šmíd


Jelikož se našim detektivům nepodařilo vypátrat autora anonymu, jenž napsal tento článek, je tedy

tento anonym anonymní.

Myslivecké odívání na lesnických školách

V dávných dobách, kdy ještě na lesnické školy nechodily dívky, byli mladí myslivci oblečení

v uniformách a slušně upravení. A dnes? Když se podíváme o přestávce na chodbu, tak vidíme, kterak

mladí chlapci chodí neupraveni, v riflích, vytahaných tričkách a s rovnými kšiltovkami, v uších mají

velké roztahováky nebo náušnice, které se lesknou na míli daleko. Ale na druhou stranu druzí chodí

slušně oblečení, např. v uniformě, což znamená zelené kalhoty, bílou košili a kravatu.

No, a abychom nemluvili jen o chlapcích, pohovořím i o dívkách. Myslíte, že rifle a růžové tričko se

hodí na lesárnu? Já si myslím, že NE! Ale některá z děvčat dívky takto oblečená chodí. Abych však

nekřivdila všem dívkám, najdou se takové, které nosí zelené kalhoty nebo sukni a k tomu bílou či

zelenou košili a kravatu.

A co na to profesoři, když vidí tyhle „neslušně“ oblečené studenty?! Většinou nic! Někteří jim

neřeknou ani slovo, a když už se někteří profesoři ozvou, stejně to dotyčné studenty nezajímá a chodí

si dál oblečení, jak chtějí. V dnešní době se už tradice oblékání na naší škole moc neudržuje…

Ale abychom nemluvili jen o naší almae mater, vezměte si například naše slovenské bratry a sestry.

V Prešově na lesnické škole, kde jsme měli tu možnost být na výměnném pobytu, tak tam například

nechodí v zeleném vůbec. Podle mého názoru je velmi velká škoda, že dnes je situace jak na

slovenských, tak i na českých lesnických školách podobně smutná: v uniformách se chodí stále méně

a méně a profesoři v tomto ohledu na studenty příliš neapelují.

Tak, milí studenti a profesoři, budete ochotni s tímhle problémem něco dělat, nebo jedna z tradic

pomalu a jistě upadne v zapomnění a s postupem času se na lesnických školách bude chodit v riflích a

odrbaných tričkách jako na ostatních školách. Prosím zamyslete se nad tímto problémem a začněme

s tím něco dělat.


Státní maturity za více než sto milionů

Úvodem svého zamyšlení bych chtěl upozornit, že současný projekt státních maturit

nepamatuje na rozdělení škol do více stupňů. K dispozici jsou pouze dva stupně obtížnosti,

což ve finále vede ke zvýhodnění gymnázií, která ovšem nemají žádné odborné předměty. Na

druhou stranu musím říct, že se tak omezí případná korupce, ale pochybuji o tom, že státní

maturity nějak zvednou úroveň studentů. Pravda je, že budou cedníkem středoškoláků, ale

už dnes pociťujeme opětovnou žádanost učňovských oborů.

Celý projekt státních maturit doprovázela neuvěřitelná politická fraška, která snad

neměla v dějinách našeho národa obdoby. Výsledkem bylo označení státních maturit za

testy, které nejsou plnohodnotnou maturitou, politickou stranou, která je prohnala

legislativním procesem. Toto chování bylo přinejmenším podezřelé. Kvůli státním maturitám

vznikl totiž záhadný CERMAT. Mechanismus financování zdá se být zcela jasný. Stát dostane

peníze od EU, ty poté putují do Cermatu, kde se přetaví do soukromých kapes, maturity se

v budoucnu zruší… a stát vrátí peníze EU z kapes daňových poplatníků… Ale to je jen

domněnka, vezměme fakta. Cena za jednu zkoušku u společnosti SCIO je zhruba 400 Kč.

Maturita se skládá ze tří zkoušek a ročník má odhadem 90 000 žáků. Z toho plyne, že

samotná příprava státních maturit je desetkrát dražší než jeden ročník Národních

srovnávacích zkoušek firmy Scio. To je opět podezřelé. Můžete, ale namítnout, že do ceny se

počítají metodické materiály, ale ty si platí přece každý sám. Dále se nabízí námitka, že přeci

cesta něco stojí. V NSZ je zahrnuto i nájemné budov, které kompenzuje dopravu.

Každopádně se počínání státu v projektu jeví jako podezřelé.

Na závěr chci poprosit o rozšíření tohoto článku mezi studenty ostatních školních

časopisů.

Cena NSZ zdroj Scio

Daniel Gajoš, 4. B


Často se stává, že kvalita a délka textu mají problém se sejít v jednom díle. Buď

je text dlouhý, nebo dobrý a kvalitní. Ovšem věřte, že jsou i takové, ač možná

výjimečně, pro něž platí obojí, a to i ve velké míře. Vězte pak, že toto dílo patří

mezi ně!

Bezejmenný muž (část 4.)

Nedávno mě pustili z vězení. Hned poté jsem zjistil, že mi po krku Někdo jde. Zatím o Něm

skoro nic nevím. Ale musím se o Něm dozvědět co nejvíc a hlavně rychle, protože už teď na

mě určitě něco chystá. A tak jsem musel najít práci, ani ne tak kvůli penězům, ale abych

získal informace o Něm. Jednou v podvečer jsem zahlédl leták, na kterém stálo, že jistý

rančer John najímá žoldáky zběhlé v zacházení se zbraněmi. Hned jsem se k němu šel zapsat.

John naštěstí přijel z jiného města, takže nezná mou špatnou pověst. Vzal mě k sobě a já

jsem už nadšeně očekával svou první zakázku.

Po nějaké době mi rančer John konečně dal práci. Ještě se třemi dalšími chlapy mám

dohlédnout na jeden dostavník. Přepravuje nějaké zásoby do vedlejšího města. Takže by to

neměl být žádný problém.

Nasedám na koně, kterého mi zapůjčili, a ještě s jedním střelcem pojedu za dostavníkem. Je

něco málo po poledni, zpátky musíme být do večera. Ostatní žoldáci se ještě připravují a za

chvíli můžeme vyrazit. Všichni už máme nabito, máme osedlané koně a jsme celkově

nachystáni. Vyrážíme. Vedle mě jede Larry, je o pár let starší než já. Vypadá jako pravý

pistolník. Má vysoké čelo, zarostlou bradu, robustní klobouk, kožené kovbojské kalhoty

a károvanou košili. Vysoké černé holínky mu pevně padnou na svěšených nohách kolem

trupu koně. Stříbrné kolty se mu lesknou u pasu. Larry je v této práci už dlouho, takže si už

vysloužil určitý respekt. Zato já jsem s nimi na „výpravě“, jak tomu říkají, poprvé.

Zkouším se s ním dát do řeči: „Děláš tuto práci už dlouho?“ zeptal jsem se ho. „No tak pár let

už to bude, ale kdo by to počítal. Ty jsi tady nový, že? Jak ses k této prácí vůbec dostal, hm?“

otázal se mě Larry vyzývavě. „Nedávno mě pustili z vězení a potřebuji si rychle sehnat

hotovost do začátku. Taky bych chtěl vyzkoušet něco nového. A myslím, že tato práce se ke

mně hodí,“ odpověděl jsem mu na to s klidem. „Jo, to máš ještě čas na to, abys říkal, že se to

k tobě hodí. Počkej měsíc a pak uvidíš. V této práci zůstanou jen ti nejtvrdší chlapi. Mnoho

nováčků se rozprchlo, proto ty letáky. Tak doufám, že aspoň ty vydržíš,“ řekl a dlouho si mě

prohlížel. Přemýšlím, proč by noví rekruti měli utíkat z tak skvělé práce? Larryho se nebudu

raději ptát, ještě by si o mně myslel, že se taky chystám zdrhnout. Ne, já zůstanu a ukážu jim,

že jsem pravej chlap.

Zastavili jsme na chvíli u jedné křižovatky. Ať si koně trochu odpočinou. Slunce začíná

pořádně žhnout a písek rozpaluje do běla. V krku mě škrábe jakýsi prach, tak otvírám vak

s vodou u sedla a chystám se napít. Avšak jen ho přiložím k ústům a prásk! Rána z revolveru


proťala ticho a její ozvěna se nese daleko odtud. Ve vaku zeje nemalá díra. Voda se mi

rozprskla po obličeji. „Do prdele, to bylo o fous!“ zařval jsem. Ostatní naši střelci už sesedali

z koňů a vytahovali zbraně. Vše jsem vnímal zpomaleně. Vidím Larryho, jak vytahuje pušku ze

sedla a míří směrem, odkud přišel výstřel. Všude okolo slyším výstřely a nevidím nic jiného

než prach a kouř.

„Dělej sakra, slez z koně a schovej se za vozem!“ slyším Larryho. Nemeškal jsem ani chvíli.

Schovávám se za dostavníkem a vytahuju své kolty. Vedle mě se také krčí jeden z našich

střelců. Další včetně Larryho se kryjou za koňmi. Koukám zpoza vozu a snažím se zacílit

nějaký cíl. Konečně je vidím. Není jich málo, asi něco kolem deseti. Vybírám si jednoho

zprava a prásk! Můj cíl se skácel k zemi. „Kruci, zase musím zabíjet!“ Nemám čas déle o tom

přemýšlet, protože vůz zasypal déšť kulek. Koukl jsem po tom střelci vedle mě, ale ten už

ležel obličejem k zemi. Kurňa, řekl jsem si, to bude ještě sranda. Snažím se opět vykouknout

ven a nějakého toho šmejda sundat. Využívám situace, kdy nejspíš většina přebíjí. Zacílím si

další cíl a prásk! „Kruci!“ sykl jsem poté, co jsem zjistil, že můj cíl nadále dejchá. Takto jsem

vystřílel celý zásobník, z něhož asi jen dvě kulky našly svůj cíl. Přebíjím a mezitím se koutkem

oka dívám na naše ostatní zbylé střelce. Larry se úzkostlivě kryje za již mrtvým koněm a ten

další na tom není o mnoho lépe. Mám přebito. Něco mi dopadlo k nohám. Je to Larryho

henryovka. „My jsme v pasti, musíš je dostat sám!“ dodává Larry. Jo, s touto parádní zbraní

to půjde lépe. Přesouvám se na druhý konec vozu, tam kde to dostal můj společník. Snažím

se na něho nedívat. Dělá se mi špatně. Ale nesmím své přátele zklamat! A tak se přemáhám

a dostávám se až na druhý konec vozu.

Vykukuji zpoza vozu a vidím, že jsou ještě čtyři. Kulky létají všude kolem mě. „Už jen čtyři, to

nějak zvládnu!“ říkal jsem si, abych si dodal odvahu. Vykukuji a snažím se zacílit s Larryho

puškou. Je mnohem přesnější a silnější. Prásk! Už jsou jen tři. Rychle se schovávám opět za

dostavník a vyčkávám. Snažím se opět vykoukout, ale oni už vědí, kde jsem. Vyčkávají.

Nastává ticho. Vedle sebe nacházím kámen. Za zkoušku to stojí. Házím ho na druhou stranu

vozu, tam kde jsem ještě před chvíli byl já. Zasahuji s ním kolo od vozu. Vydalo to dost hlasitý

zvuk na to, aby to upoutalo protivníkovu pozornost. Hned na to rychle vykukuji zpoza vozu

a vidím, že můj trik se povedl. Není těžké sundat někoho, kdo se soustředí na něco jiného.

Zastřelit další dva již nebylo tak těžké. Bylo vidět, že to se zbraněmi moc neumějí. Ale také

štěstí mi dnes hodně pomohlo. Když už všichni protivníci leží v písku, tak vstávám. Vycházím

zpoza dostavníku. Všude je najednou klid a ticho. Jen pach střelného prachu a krve se vznáší

ve vzduchu. Larry ke mně jde pomalým krokem. Již z dálky se na mě široce směje. „Že nás

přepadnou zrovna dnes a tady jsem netušil, ale náš mladý a nadějný rekrut je vyřídil jako

nic!“ pochválil mě Larry a smál se při tom. Mě to samosebou také těšilo, ale poté jsem si

uvědomil, že já ty lidi zabil! Prostě a jednoduše jsem je připravil o život. Ale je pravda, že oni

by mě zabili taky, aniž by při tom mrkli okem. Řídili se svými instrukcemi stůj co stůj. Musím

se s tím vyrovnat tak, jak jsem to dělal před lety. Přece mě to nemůže tak vzít. Larry


zpozoroval, nad čím asi přemýšlím. „Neboj, poprvé to je tak vždycky. Příště to už bude

v pohodě. Na tobě ale šlo vidět, žes to nedělal prvně. Z toho se dostaneš rychle,“ utěšoval mě

Larry. Slyším nějaké sténání. Hned si domyslím, že to je asi náš poslední přeživší žoldák.

Běžíme s Larrym k němu a už z dálky cítím, že to nebude nic dobrého. Klekáme k němu. Má

prostřelné stehno. Je to naštěstí čistý průstřel. Ztratil mnoho krve, která teď pomalu vsakuje

do písku. „To bude dobrý, z toho se dostaneš. Hlavně vydrž!“ chlácholil ho Larry. „U mého

sedla je brašna, ve které mám nějaké obvazy, skoč pro ně rychle!“ udělil mi pokyny Larry.

Nemeškám ani vteřinu života mého společníka. Za chvíli se už vracím i s náručí plnou obvazů

zpátky ke zraněnému. Podávám je Larrymu. Ten už, jak to vypadá, je v tom zběhlý. Rychle

zraněnému omotal a utáhl ránu. Na to přiložil ještě jeden obvaz, protože to rychlle

prosakovalo. „Rychle najdi nějakého koně! Oni museli taky nějak přijet.“ rozkázal mi Larry

a ukázal na svah pokrytý mrtvolami. Ano, z našich koní to nepřežil žádný. Vybíhám malý svah,

na kterém se skrývali naši protivníci. Překračuji jednu mrtvolu za druhou. Vypadají opravdu

odporně. Omylem jsem šlápl do kaluže krve. Je mi zle. S již dosti rozbouřeným žaludkem

nacházím jejich koně. Jsou až dole za tímto malým kopečkem. Rychle ho sbíhám. Nasedám

na jednoho z nich a mířím zpátky k Larrymu.

„Co ti ksakru trvalo tak dlouho!? Pojď, dáme ho na koně a já pak s ním pojedu zpět do města.

Na tobě zůstane dovést vůz na místo určení. Jasné?“ vyhrkl na mě Larry. Překvapilo mě to.

Larry asi pochopil, a tak řekl: „Neboj, na cestě by tě už nikdo neměl zbrzdit. Je to jednoduché.

Jen zapřahneš druhého koně a jedeš. Večer tě budem čekat u Johna. Po tom, co jsi ukázal

před chvílí, by to pro tebe neměl být žádný problém.“ vysvětlil mi podrobněji nastálou situaci.

„Tak fajn, hlavně si pospěš, vypadá už dost bledě,“ řekl jsem a ukázal na zraněného. Opatrně

jsme ho nahodili na koně. Dost při tom zařval, to je aspoň znamení, že žije. „Zkus ještě

prohledat mrtvá těla, možná o nich najdeš nějaké informace, které nám pomohou,“ navrhl mi

Larry, když nasedal na koně. Taková myšlenka mě nemálo vystrašila. Ale nic jiného mi

nezbývá, pokud chci zjistit, kdo to byl. Popřáli jsme si ještě hodně štěstí a Larry už chvatně

mizel za zatáčkou. V hlavě mi zůstala spousta otázek. Ale odpovědi jsou zatím daleko. Zůstal

jsem sám uprostřed pekla.

Vážení čtenáři, tímto bych Vás chtěl požádat, abyste případné připomínky, komentáře,

názory i návrhy na další pokračování zasílali na můj E-mail: [email protected]

Předem děkuji za Vaše zaslané příspěvky.

Daniel Mamula 2. C

mailto:[email protected]

homeles 1 roč. 2011/12

Documents