Muzeum umění Olomouc 1951–2011

Muz

eum

um

ění O

lom

ouc

1951

–201

1

Pavel Zatloukal ed.

Pave

l Zat

louk

al ed

.

Galerie výtvarného umění v Olomouci, předchůdkyně dnešního Muzea umění, byla založena před šedesáti lety, v roce 1951. Přesto není možné říci, že tato veřejná sbírkotvorná a výstavní instituce vznikla pouze tímto jednorázovým aktem. Její založení do značné míry představovalo vyústění kontinuity sahající až do 16. století. Úvodní kapitoly této knihy jsou pokusem vysledovat dějiny olomouckého Muzea umění na pozadí a na základě širších vztahů a peripetií kolem sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku a Kroměřížsku. Osudy olomouckého muzea jsou totiž velmi těsně spjaté se sbírkami starého umění olomouckého arcibiskupství jak v olomoucké rezidenci, tak na kroměřížském zámku. Muzeum umění Olomouc dnes pečuje o zhruba 170 tisíc uměleckých děl státní, církevní i soukromé provenience od starého umění přes výtvarnou kulturu 19. a 20. století až po díla současnosti. V katalogové části knihy je reprezentuje 777 ukázek ze všech sbírkových okruhů. Kromě toho tady čtenář nalezne statě věnované muzejní knihovně, archivu, edukační a lektorské činnosti, jakož i soupisy muzejních výstav a publikací.

MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC OLOMOUC MUSEUM OF ART (dříve Galerie výtvarného umění) bylo založeno 1. ledna 1951 jako součást Vlastivědného muzea v Olomouci. Po roce 1989 se osamostatnilo, nyní rozvíjí svoji veřejnou (expozič-ní, výstavní, osvětovou) činnost ve třech budovách. Jeho zřizovatelem je Ministerstvo kultury České republiky.

(formerly the Gallery of Fine Art) was established on 1 January 1951 as a part of the Regional Museum in Olomouc. After the year 1989 it became an independent institution with its activities (exhibitions, performances, education) now being carried out in three different locations. The Museum is operated by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ MUSEUM OF MODERN ART slouží expozicím a  krátkodobým výstavám výtvarné kultury převážně 20. a  21. století. Desetiletá adaptace jeho objektu probíhala od roku 1991. Muzeum spravuje více než 66  000 sbírkových předmětů (z  oblasti malířství, sochařství, kresby, volné a  užité gra-fiky, fotografie, užitého umění a  dokumentace architektury), takže je po této stránce třetí největší institucí svého druhu v českých zemích. Od roku 2007 probíhají přípravy na transformaci této části Muzea umění na Středoevropské forum Olomouc.

presents both long-term and short-term exhibitions of mainly 20th and 21st century art. The building reconstruction was begun in 1991 and it lasted a decade. The museum has more than 66,000 collection items (paintings, sculptures, drawings, graphic art, photographs, applied art and architectural designs) which makes it the third biggest institution of its kind in the Czech Republic. Since 2007 preparations have been carried out for the transformation of this part of the Museum of Art into the Olomouc Central Euro pean Forum.

Denisova 47, 771 00 Olomouc | tel.: +420 585 514 111

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM OLOMOUC OLOMOUC ARCHDIOCESAN MUSEUM ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým bylo založeno v roce 1998 jako první mu-zeum v České republice orientované k duchovní kultuře. Jeho součástí se stal románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava na olomouckém Přemyslovském hradě. Od roku 1999 byla pro potřeby Arcidiecézního muzea rekonstruována severní část národ-ní kulturní památky – někdejšího hradu – objekt kapitulního děkanství a jeho hospodář-ský dvůr. Areál byl veřejnosti zpřístupněn 1. června 2006.

was established in 1998 in cooperation with the Olomouc Archbishopric as the first museum in the Czech Republic focused on spiritual culture. Its premises also include the Romanesque Palace of the Moravian Bishops near St. Wenceslas Basilica at Olomouc Přemyslid Castle. As of the year 1999 the northern part of the former Castle was gradually reconstructed for the needs of the Museum, i.e. the building of the chapter deanery and its husbandry yard. It was opened to public on 1 June 2006.

Václavské nám. 3, 771 11 Olomouc | tel.: +420 585 514 190

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM KROMĚŘÍŽ KROMĚŘÍŽ ARCHDIOCESAN MUSEUM bylo (opět ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým) založeno 20. června 2007 jako detašované pracoviště na Arcibiskupském zámku v  Kroměříži. Spravuje tamní zámec-ké sbírky (malířská, kresebná, grafická sbírka, kolekce mincí a medailí, hudební archiv, sbírka mobiliáře a knihovna) v celkovém počtu 105 000 exemplářů. Vedle zpřístupněné obrazárny a  historických knihoven se připravuje vytvoření expozice zahradní kultury v českých zemích. Kroměřížský zámek byl v roce 1995 společně s oběma historickými zahradami prohlášen národní kulturní památkou a v roce 1998 zapsán na Listinu světo-vého kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

was (once again in cooperation with the Olomouc Archbishopric) established on 20 June 2007 as a part of the Museum at the Archbishop’s Palace in the town of Kroměříž. It administers all the local collections (paintings, drawings, graphic art, collections of coins and medals, music archive, collection of household goods and library) amounting to some 105,000 items. Apart from the gallery and historical libraries, a permanent exhibition of gardening in the Czech Lands will be opened. The Archbishop’s Palace in Kroměříž along with its unique historical gardens were proclaimed a national cultural monument in 1995 and recorded onto the UNESCO List of World Cultural and Natural Heritage in 1998.

Sněmovní nám. 1, 767 01 Kroměříž | tel.: +420 573 332 037

info@olmuart.cz | www.olmuart.cz

Muzeum umění Olomouc 1951–2011

Muz

eum

um

ění O

lom

ouc

1951

–201

1

Pavel Zatloukal ed.

Pave

l Zat

louk

al ed

.

Galerie výtvarného umění v Olomouci, předchůdkyně dnešního Muzea umění, byla založena před šedesáti lety, v roce 1951. Přesto není možné říci, že tato veřejná sbírkotvorná a výstavní instituce vznikla pouze tímto jednorázovým aktem. Její založení do značné míry představovalo vyústění kontinuity sahající až do 16. století. Úvodní kapitoly této knihy jsou pokusem vysledovat dějiny olomouckého Muzea umění na pozadí a na základě širších vztahů a peripetií kolem sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku a Kroměřížsku. Osudy olomouckého muzea jsou totiž velmi těsně spjaté se sbírkami starého umění olomouckého arcibiskupství jak v olomoucké rezidenci, tak na kroměřížském zámku. Muzeum umění Olomouc dnes pečuje o zhruba 170 tisíc uměleckých děl státní, církevní i soukromé provenience od starého umění přes výtvarnou kulturu 19. a 20. století až po díla současnosti. V katalogové části knihy je reprezentuje 777 ukázek ze všech sbírkových okruhů. Kromě toho tady čtenář nalezne statě věnované muzejní knihovně, archivu, edukační a lektorské činnosti, jakož i soupisy muzejních výstav a publikací.

MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC OLOMOUC MUSEUM OF ART (dříve Galerie výtvarného umění) bylo založeno 1. ledna 1951 jako součást Vlastivědného muzea v Olomouci. Po roce 1989 se osamostatnilo, nyní rozvíjí svoji veřejnou (expozič-ní, výstavní, osvětovou) činnost ve třech budovách. Jeho zřizovatelem je Ministerstvo kultury České republiky.

(formerly the Gallery of Fine Art) was established on 1 January 1951 as a part of the Regional Museum in Olomouc. After the year 1989 it became an independent institution with its activities (exhibitions, performances, education) now being carried out in three different locations. The Museum is operated by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ MUSEUM OF MODERN ART slouží expozicím a  krátkodobým výstavám výtvarné kultury převážně 20. a  21. století. Desetiletá adaptace jeho objektu probíhala od roku 1991. Muzeum spravuje více než 66  000 sbírkových předmětů (z  oblasti malířství, sochařství, kresby, volné a  užité gra-fiky, fotografie, užitého umění a  dokumentace architektury), takže je po této stránce třetí největší institucí svého druhu v českých zemích. Od roku 2007 probíhají přípravy na transformaci této části Muzea umění na Středoevropské forum Olomouc.

presents both long-term and short-term exhibitions of mainly 20th and 21st century art. The building reconstruction was begun in 1991 and it lasted a decade. The museum has more than 66,000 collection items (paintings, sculptures, drawings, graphic art, photographs, applied art and architectural designs) which makes it the third biggest institution of its kind in the Czech Republic. Since 2007 preparations have been carried out for the transformation of this part of the Museum of Art into the Olomouc Central Euro pean Forum.

Denisova 47, 771 00 Olomouc | tel.: +420 585 514 111

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM OLOMOUC OLOMOUC ARCHDIOCESAN MUSEUM ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým bylo založeno v roce 1998 jako první mu-zeum v České republice orientované k duchovní kultuře. Jeho součástí se stal románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava na olomouckém Přemyslovském hradě. Od roku 1999 byla pro potřeby Arcidiecézního muzea rekonstruována severní část národ-ní kulturní památky – někdejšího hradu – objekt kapitulního děkanství a jeho hospodář-ský dvůr. Areál byl veřejnosti zpřístupněn 1. června 2006.

was established in 1998 in cooperation with the Olomouc Archbishopric as the first museum in the Czech Republic focused on spiritual culture. Its premises also include the Romanesque Palace of the Moravian Bishops near St. Wenceslas Basilica at Olomouc Přemyslid Castle. As of the year 1999 the northern part of the former Castle was gradually reconstructed for the needs of the Museum, i.e. the building of the chapter deanery and its husbandry yard. It was opened to public on 1 June 2006.

Václavské nám. 3, 771 11 Olomouc | tel.: +420 585 514 190

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM KROMĚŘÍŽ KROMĚŘÍŽ ARCHDIOCESAN MUSEUM bylo (opět ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým) založeno 20. června 2007 jako detašované pracoviště na Arcibiskupském zámku v  Kroměříži. Spravuje tamní zámec-ké sbírky (malířská, kresebná, grafická sbírka, kolekce mincí a medailí, hudební archiv, sbírka mobiliáře a knihovna) v celkovém počtu 105 000 exemplářů. Vedle zpřístupněné obrazárny a  historických knihoven se připravuje vytvoření expozice zahradní kultury v českých zemích. Kroměřížský zámek byl v roce 1995 společně s oběma historickými zahradami prohlášen národní kulturní památkou a v roce 1998 zapsán na Listinu světo-vého kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

was (once again in cooperation with the Olomouc Archbishopric) established on 20 June 2007 as a part of the Museum at the Archbishop’s Palace in the town of Kroměříž. It administers all the local collections (paintings, drawings, graphic art, collections of coins and medals, music archive, collection of household goods and library) amounting to some 105,000 items. Apart from the gallery and historical libraries, a permanent exhibition of gardening in the Czech Lands will be opened. The Archbishop’s Palace in Kroměříž along with its unique historical gardens were proclaimed a national cultural monument in 1995 and recorded onto the UNESCO List of World Cultural and Natural Heritage in 1998.

Sněmovní nám. 1, 767 01 Kroměříž | tel.: +420 573 332 037

info@olmuart.cz | www.olmuart.cz

Muzeum umění Olomouc ����–����

Muzeum umění OlomoucPavel Zatloukaleditor

Olomouc 2012

1951–2011

Muzeum umění OlomoucPavel Zatloukaleditor

Olomouc 2012

1951–2011

Poděkování za nezištnou spolupráciJan Březina — Tomáš Černoušek — Ladislav Daniel — Karel Dolák — Antonín Dufek — Pavel Herynek — Josef Chloupek — Rudolf Kopečný — Čestmír Kučera

Ivan Langer — Valdemar Macharáček — Lubor Machytka — Martin Novotný — Milan Obenaus — Jiří Pelcl — Miroslav Střelec — Ludvík Ševeček — Milan Togner

Jiří Valoch — Leoš Viktorin — Radomil Zapletal — Jiří Žlebek

Výtvarná díla, knihy, dokumentaci a archiválie v průběhu šedesáti let muzeu darovaliDavid Adamec — Karel Adamus — Alena Andrová-Hoplíčková — Irena Armutidisová — Otto Babler — Božena Bajáková — Blažej Baláž — Mária Balážová

Marie Bartoňková-Drábková — Otto Bébar — Stanislav Běhal — Věra Josefa Běhalová — František Bělohlávek — Aljo Beran — Zdeněk Beran — Josef Bieberle

Štěpánka Bieleszová — Silvia Billeter — Vladimír Birgus — Marie Blabolilová — Vlastimil Blaťák — Milan Bočkay — Klára Bočkayová — Yvonna Boháčová

Helena Bochořáková-Dittrichová — Christl Bolterauer — Jindřich Boška — Véronique Bourgoin — Dagmar Brichcínová — Eugen Brikcius — Veronika Bromová

Pavel Büchler — Jakub Cigler — Václav Cigler — Sophie Curtil — Miloš Cvach — Tomáš Černoušek — Ludmila Černoušková — Emil Černý — Ladislav Daněk

Mária Danielová — Jiří David — Hugo Demartini — Ferdinand Dobeš — Milan Dobeš — František Dörfl — Luděk Dohnal — Ivo Dostál — Antonín Drábek — Kamil Drabina

Eva Droppová — Antonín Dufek — Emilie Dvorská — Petr Dvořáček — Jiří Emler — Marie Ermlová — Anna Fárová — Rudolf Fila — Martin Findeis — Agneša Fojtíková

Eva Frýdlová — Eva Fuková — Tomáš Fürst — Alena Gállová — Gino Gandini — Milan Grygar — Štěpán Grygar — Terry Haass — Paula Haičmanová — Jan Hajn

Olaf Hanel — Jiří Hanke — Detlef Hartung — Jiří Hastík — Jarmila Havlíčková — Vladimír Havlík — Vladimír Havrilla — Pavel Hayek — Jana Hebnarová — Vlastimil Helcl

Marina Herrmann — Jan Herynek — Pavel Herynek — V. V. Hlava — Eva Hliněnská — Ivo Hlobil — Rudolf Hocke — Luc Hoenraet — Táňa Hojčová — Miloslav Holec

Pavel Holouš — Helena Hoplíčková — Bohuslav Horák — Františka Houžvičková — Růžena Hrbková — Miroslav Hucek — Otakar Hudeček — Jiří Hůla — Roland Huter

Zdeněk Hynek — Šárka Hynková-Huser — Dalibor Chatrný — Josef Chloupek — Marie Chmelíková — Marie Chrástecká — Adéla Imreczeová — Jozef Jankovič

Lubomír Jarcovják — Lukáš Jasanský — Pavel Jasanský — Jan Jemelka — Václav Jirásek — Boris Jirků — Alice Johnová — Petr Jochmann — György Jovánovics

Helena Kalábová — Michal Kalhous — Jan Kaplický — Karel Kašpařík — Michal Kern ml. — Karel Kinský — Martin Klimeš — Svatopluk Klimeš — Lenka Klodová

Jan Knap — Milan Knížák — Jan Koblasa — František Kobza — Jiří Hynek Kocman — Vladimír Kodovský — Július Kodrík — Walther König — Vladimír Kokolia

Bohumír Kolář — Jiří Kolář — Běla Kolářová — Pavel Konečný — Viktor Kopasz — Vladimír Kordoš — Pavel Kosek — Inge Kosková — Zdena Kotíková — Miroslav Koupil

František Koutek — Simona Koutníčková — Miroslav Koval — Anežka Kovalová — Márta Kovalovszky — Jiří Kovanda — Jaroslav Kovář — Marek Kovařík

Slavoj Kovařík — František Kozák — Milan Kozelka — Vladimír Kozlík — Ivan Krajíček — Oldřich Králík — Heda Krásná — Radoslav Kratina — Libuše Kratochvílová

Zdenka Krausová — Jaroslav Krbůšek — Jana Krejčová — Petr Krejzek — Jiří Krtička — Jiří Křenek — Josef Kšír — Vlasta Kubátová — Jan Kubíček — Jiří Kubový

Jaroslav Kučera — Zdeněk Kučera — Bruno Kuhlmann — Josef Kulička — Bohumír Kupka — Petr Kutra — Radoslav Kutra — Dana Kyndrová — Ladislav Lamač

Dáša Lasotová — Tobias Ledergerber — Anselmo Legnani — Otakar Lenhart — Bohumila Lenhartová — Zdeněk Lhoták — Jiří Lindovský — Michal Macků

Zdeněk Macháček — Valdemar Macharáček — Ludmila Machytková — Václav Malina — Petr Mareš — Kateřina Marková — Cecilie Marková — Jan Maršálek

Přemysl Martinec — Drahomíra Martinková — Jiří Mašín — Jarmila Matulová — David Medek — Juraj Meliš — Otylie Menšíková — Jan Merta — Růžena Mertová

Jan Měřička — Ondřej Michálek — Igor Minárik — Jan Mlčoch — Jiří Mrázek — Matthias Mücke — Roman Muselík — Miroslav Myška — Alena Nádvorníková

Evženie Navrátilová — Michal Nesázal — Günter Nosch — Blanka Nováková — Karel Novosad — Morgan O’Hara — Nora Obrtelová — Leonid Ochrymčuk

Bohuslava Olešová — Jiří Olič — Libuše Olšáková — Evžen Opatrný — Blanka Országová — Maria Magdalena Otamendi de Olaciregui — Ivan Ouhel — Eduard Ovčáček

Josef Pacík — Ludmila Padrtová — Jaromír Palas — Marian Palla — Markéta Paurová — Radoslav Pavlíček — Géza Perneczky — Walter Persché — Pavel Piekar

Sándor Pinczehelyi — Ivan Pinkava ml. — Jan Placák — Ellen Plháková — Václav Podestát — Jan Pohribný — Jaroslav Pokorný — Alena Polášková — Miroslav Pospíšil

Vladimír Pospíšil — Zdeněk Pospíšil — Ladislav Postupa — Jakub Potůček — Eleonóra Pražáková — Rainer Pretzell — Zdenek Primus — Dagmar Prudičová

Ivo Přeček — Lubomír Přibyl — Zdeněk Přikryl — Jiřina Příleská — Dana Puchnarová — Kamila Puklová — Jaroslav Rampouch — Emanuel Ranný — Ludmila Reitmayerová

Mirko Riedel — Michael Rittstein — František Rudl-Španiel — Pavel Rudolf — Ladislav Rusek — Miroslav Řepa — Jan Ságl — Zorka Ságlová — Victor Sanovec

Jan Saudek — Ivo Sedláček — Milena Sedláková — Vladimíra Sedláková — Kristine Sekal — Alfred Schlossnikel — Walter Schlossnikel — Věra Schmidtová

Jiřina Schneiderová — Oldřich Schnabl — Petr Schulhof — Leo Schwarz — Dietmar Siegert — Vladimír Sigmund — Rudolf Sikora — Jaromír Sirotek — Jan Slavotínek

Evžen Sobek — Zdeněk Sokol — Vladimír Spáčil — Michaela Spurná — Wolfgang Sternling — Miloslav Stibor — Eva Stiborová — Václav Stratil — Miroslav Střelec

Jiří Surůvka — Aleš Svoboda — Jan Svoboda — Marie Svolinská — Karel Svolinský — Miroslav Sychra — Zdeněk Sýkora — Lenka Sýkorová — Erszébet Szűcs

Miloš Šejn — Oldřich Šembera — Jiří Šigut — Anežka Šimková — Patrik Šimon — Miroslav Šimorda — Adriena Šimotová-Johnová — Marcela Škvařilová-Korhoňová

Čestmír Šlapeta — Vladimír Šlapeta — Miroslav Šnajdr ml. — Miroslav Šnajdr st. — Marta Šolcová — Petr Štembera — Miroslav Štolfa — Jindřich Štreit — Bohumil Šula

Rostislav Švácha — Jiří Teichmann — Laco Teren — Jitka Teubalová — Ivan Theimer — Marie Tilleová — Jitka Tláskalová — Eugen Točík — Jiří Toman — Dezider Tóth

Judith Turner — Karel Tutsch — Jaroslav Tylich — Carl Unger — Robert Urbásek — Zdeněk Vacek — Jiří Valoch — Rostislav Valušek — Milena Valušková

György Várkonyi — Vladimír Vašíček — Jana Vážanová — Petr Velkoborský — Aleš Veselý — Ladislav Villányi — Tomáš Vosolsobě — Bohumila Vranová — Jindřich Vybíral

Jan Vyleťal — Miroslav Wagner — František Wawerka — Milan Weber — Ladislav Werkmann — Otto Wichterle — Jan Wojnar — Zdenka Wurmová — Štěpán Zákravský

Ondřej Zatloukal — Pavel Zatloukal — Terezie Zemánková — Petr Zlamal — Jasan Zoubek — Vladimír Židlický — Jiří Žlebek

Aulík Fišer Architekti s.�r.�o. — Galerie Bayer & Bayer Praha — Galerie Caesar Olomouc — Divadlo hudby Olomouc — Dům umění města Brna

Galerie Fiducia Frýdek-Místek — Galerie města Plzně — Galerie Jiřího Jílka Šumperk — Galéria Komart Bratislava — Galerie Magnum Ostrava — Galerie Patro Olomouc

Janus Pannonius Muzeum Pécs — Klub konkretistů 2 Olomouc — Listy – Dvouměsíčník pro kulturu a dialog — Międzynarodowe centrum kultury Kraków

Mužský pěvecký sbor Nešvera Olomouc — Múzeum Milana Dobeša Bratislava — Nadace evropská kulturní společnost Bratislava — Nadace Lidé výtvarnému umění

– výtvarné umění lidem Ústí nad Labem — Nakladatelství M.U.K.L. Ostrava – Olomouc — Nakladatelství Votobia Olomouc — Město Reggio Emilia — Studio 6.15 Zlín

Stavoprojekt Olomouc — Szent István Király Múzeum Székesfehérvár — TT klub výtvarných umělců a teoretiků Brno — Unie výtvarných umělců Olomoucka

Výstava

Od Tiziana po Warhola Muzeum umění Olomouc ����–����

25. říjen 2012 – 31. březen 2013Olomouc, Václavské nám. 3 – Denisova 47

1. Staré umění Arcidiecézní muzeum Olomouc

2. Výtvarná kultura 19. stoletíMuzeum moderního umění

3. Výtvarná kultura 1890–1947Muzeum moderního umění

4. Výtvarná kultura 1948–2011Muzeum moderního umění

5. DokumentaceMuzeum moderního umění

Koncepce a kurátoři Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Ondřej Zatloukal, Pavel ZatloukalOdborná spolupráce Hana Bartošová, Štěpánka Bieleszová, Marta Perůtková, Jakub Potůček, Gina Renotière, Anežka ŠimkováRestaurování a konzervace exponátů Marie Dočekalová, Karel Říhovský, Dalibor Sedlák, Karel Stretti, Radomír Surma, Libuše Vybíralová, Ondřej ŽákArchitektonické řešení Marek NovákGrafické řešení Beata Rakowská, Petr ŠmalecInstalace Vlastimil Sedláček, Filip Šindelář, Ondřej ŽákPropagace Petr Bielesz

Publikace

Muzeum umění Olomouc 1951–2011Editor Pavel ZatloukalTexty Hana Bartošová, Petr Bielesz, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Roman Ludva, Cyril Měsíc, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Marek Šobáň, Ondřej Zatloukal, Pavel ZatloukalFotografie Vladimír Bittner (413), Lumír Čuřík (1–2, 34, 50, 87, 89–90, 103–107, 113, 133, 160, 188, 191, 202, 205–206, 212,

216–217, 220–222, 224, 226, 232, 235–237, 239–243, 245–248, 254, 256, 259, 261, 264, 271–274, 277, 279, 281–282, 284–285, 287–288,

290, 295, 297, 300, 306–308, 312, 314–316, 318–320, 322–330, 336–338, 340, 344–345, 347–363, 365, 367–369, 371–375, 379–383,

385–389, 392–401, 408, 420, 422), Ladislav Daniel (17), Design4function, s. r. o. (108–112), Ester Havlová (418), Tomáš Jemelka (64, 162), Jaroslav Juryšek (37, 70–71), Muzeum umění Olomouc (3, 5, 7, 24, 28–29, 32, 38, 48, 58–59, 62,

68–69, 73, 76–77, 80–81, 86, 88, 93, 95, 124, 127, 136, 141, 180, 184, 187, 238, 251, 257, 267, 283, 286, 291, 298, 305, 313, 364, 376–378,

402, 406, 411–412, 423–434, 541, 653), Jan Navrátil (74), Markéta Ondrušková (6, 11, 21–22, 61, 96, 99, 102, 120, 134, 138, 151,

161, 163, 165, 167, 172, 174, 181, 213, 219, 231, 234, 258, 404, 417), Ivo Přeček (25–26, 54, 57, 60, 67, 72, 75, 78–79, 84–85, 100, 131–132,

143, 148–149, 152, 155, 169–171, 173, 183, 185–186, 192, 194–195, 198, 218, 230, 233, 244, 249–250, 252–253, 255, 260, 262–263,

265–266, 268–270, 275, 278, 280, 289, 292–294, 296, 299, 301 304, 309–311, 317, 321–322, 333–335, 339, 341–342, 346, 366, 370, 384,

390–391, 414–416), Jiří Putta (91), Dalibor Sedlák (159), Zdeněk Sodoma (10, 12–16, 18–19, 23, 36, 56, 97–98, 101, 114–119,

121–123, 125–126, 128–130, 135, 137, 139–140, 142, 144–147, 150, 153–158, 164, 166, 168, 175–179, 182, 189–190, 193, 196–197, 199–201,

203–204, 207–211, 214–215, 223, 225, 227–229, 255, 332, 343, 403, 405, 407, 409, 419, 421), soukromý majetek (33, 39–44, 47,

82), Soprintendenza per i Beni Artistici e Storici di Roma (94), Státní okresní archiv Olomouc (4, 30–31, 45–46,

51), Státní zámek Veltrusy (20), Vědecká knihovna v Olomouci (27, 35), Aleš Veselý (92), Vlastivědné muzeum v Olomouci (9, 49, 52–53, 55, 63, 65–66, 83, 410), Zemský archiv v Opavě (8)

Výběr z literatury Marek Perůtka, Pavel ZatloukalRedakce a rejstřík Marek PerůtkaTechnický redaktor Michal SoukupObálka, grafická úprava a předtisková příprava Petr ŠmalecTisk GRASPO CZ, a.�s.Náklad 740

Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc1. vydáníOlomouc 2012

ISBN 978-80-87149-63-8© Muzeum umění Olomouc, 2012

Poděkování za nezištnou spolupráciJan Březina — Tomáš Černoušek — Ladislav Daniel — Karel Dolák — Antonín Dufek — Pavel Herynek — Josef Chloupek — Rudolf Kopečný — Čestmír Kučera

Ivan Langer — Valdemar Macharáček — Lubor Machytka — Martin Novotný — Milan Obenaus — Jiří Pelcl — Miroslav Střelec — Ludvík Ševeček — Milan Togner

Jiří Valoch — Leoš Viktorin — Radomil Zapletal — Jiří Žlebek

Výtvarná díla, knihy, dokumentaci a archiválie v průběhu šedesáti let muzeu darovaliDavid Adamec — Karel Adamus — Alena Andrová-Hoplíčková — Irena Armutidisová — Otto Babler — Božena Bajáková — Blažej Baláž — Mária Balážová

Marie Bartoňková-Drábková — Otto Bébar — Stanislav Běhal — Věra Josefa Běhalová — František Bělohlávek — Aljo Beran — Zdeněk Beran — Josef Bieberle

Štěpánka Bieleszová — Silvia Billeter — Vladimír Birgus — Marie Blabolilová — Vlastimil Blaťák — Milan Bočkay — Klára Bočkayová — Yvonna Boháčová

Helena Bochořáková-Dittrichová — Christl Bolterauer — Jindřich Boška — Véronique Bourgoin — Dagmar Brichcínová — Eugen Brikcius — Veronika Bromová

Pavel Büchler — Jakub Cigler — Václav Cigler — Sophie Curtil — Miloš Cvach — Tomáš Černoušek — Ludmila Černoušková — Emil Černý — Ladislav Daněk

Mária Danielová — Jiří David — Hugo Demartini — Ferdinand Dobeš — Milan Dobeš — František Dörfl — Luděk Dohnal — Ivo Dostál — Antonín Drábek — Kamil Drabina

Eva Droppová — Antonín Dufek — Emilie Dvorská — Petr Dvořáček — Jiří Emler — Marie Ermlová — Anna Fárová — Rudolf Fila — Martin Findeis — Agneša Fojtíková

Eva Frýdlová — Eva Fuková — Tomáš Fürst — Alena Gállová — Gino Gandini — Milan Grygar — Štěpán Grygar — Terry Haass — Paula Haičmanová — Jan Hajn

Olaf Hanel — Jiří Hanke — Detlef Hartung — Jiří Hastík — Jarmila Havlíčková — Vladimír Havlík — Vladimír Havrilla — Pavel Hayek — Jana Hebnarová — Vlastimil Helcl

Marina Herrmann — Jan Herynek — Pavel Herynek — V. V. Hlava — Eva Hliněnská — Ivo Hlobil — Rudolf Hocke — Luc Hoenraet — Táňa Hojčová — Miloslav Holec

Pavel Holouš — Helena Hoplíčková — Bohuslav Horák — Františka Houžvičková — Růžena Hrbková — Miroslav Hucek — Otakar Hudeček — Jiří Hůla — Roland Huter

Zdeněk Hynek — Šárka Hynková-Huser — Dalibor Chatrný — Josef Chloupek — Marie Chmelíková — Marie Chrástecká — Adéla Imreczeová — Jozef Jankovič

Lubomír Jarcovják — Lukáš Jasanský — Pavel Jasanský — Jan Jemelka — Václav Jirásek — Boris Jirků — Alice Johnová — Petr Jochmann — György Jovánovics

Helena Kalábová — Michal Kalhous — Jan Kaplický — Karel Kašpařík — Michal Kern ml. — Karel Kinský — Martin Klimeš — Svatopluk Klimeš — Lenka Klodová

Jan Knap — Milan Knížák — Jan Koblasa — František Kobza — Jiří Hynek Kocman — Vladimír Kodovský — Július Kodrík — Walther König — Vladimír Kokolia

Bohumír Kolář — Jiří Kolář — Běla Kolářová — Pavel Konečný — Viktor Kopasz — Vladimír Kordoš — Pavel Kosek — Inge Kosková — Zdena Kotíková — Miroslav Koupil

František Koutek — Simona Koutníčková — Miroslav Koval — Anežka Kovalová — Márta Kovalovszky — Jiří Kovanda — Jaroslav Kovář — Marek Kovařík

Slavoj Kovařík — František Kozák — Milan Kozelka — Vladimír Kozlík — Ivan Krajíček — Oldřich Králík — Heda Krásná — Radoslav Kratina — Libuše Kratochvílová

Zdenka Krausová — Jaroslav Krbůšek — Jana Krejčová — Petr Krejzek — Jiří Krtička — Jiří Křenek — Josef Kšír — Vlasta Kubátová — Jan Kubíček — Jiří Kubový

Jaroslav Kučera — Zdeněk Kučera — Bruno Kuhlmann — Josef Kulička — Bohumír Kupka — Petr Kutra — Radoslav Kutra — Dana Kyndrová — Ladislav Lamač

Dáša Lasotová — Tobias Ledergerber — Anselmo Legnani — Otakar Lenhart — Bohumila Lenhartová — Zdeněk Lhoták — Jiří Lindovský — Michal Macků

Zdeněk Macháček — Valdemar Macharáček — Ludmila Machytková — Václav Malina — Petr Mareš — Kateřina Marková — Cecilie Marková — Jan Maršálek

Přemysl Martinec — Drahomíra Martinková — Jiří Mašín — Jarmila Matulová — David Medek — Juraj Meliš — Otylie Menšíková — Jan Merta — Růžena Mertová

Jan Měřička — Ondřej Michálek — Igor Minárik — Jan Mlčoch — Jiří Mrázek — Matthias Mücke — Roman Muselík — Miroslav Myška — Alena Nádvorníková

Evženie Navrátilová — Michal Nesázal — Günter Nosch — Blanka Nováková — Karel Novosad — Morgan O’Hara — Nora Obrtelová — Leonid Ochrymčuk

Bohuslava Olešová — Jiří Olič — Libuše Olšáková — Evžen Opatrný — Blanka Országová — Maria Magdalena Otamendi de Olaciregui — Ivan Ouhel — Eduard Ovčáček

Josef Pacík — Ludmila Padrtová — Jaromír Palas — Marian Palla — Markéta Paurová — Radoslav Pavlíček — Géza Perneczky — Walter Persché — Pavel Piekar

Sándor Pinczehelyi — Ivan Pinkava ml. — Jan Placák — Ellen Plháková — Václav Podestát — Jan Pohribný — Jaroslav Pokorný — Alena Polášková — Miroslav Pospíšil

Vladimír Pospíšil — Zdeněk Pospíšil — Ladislav Postupa — Jakub Potůček — Eleonóra Pražáková — Rainer Pretzell — Zdenek Primus — Dagmar Prudičová

Ivo Přeček — Lubomír Přibyl — Zdeněk Přikryl — Jiřina Příleská — Dana Puchnarová — Kamila Puklová — Jaroslav Rampouch — Emanuel Ranný — Ludmila Reitmayerová

Mirko Riedel — Michael Rittstein — František Rudl-Španiel — Pavel Rudolf — Ladislav Rusek — Miroslav Řepa — Jan Ságl — Zorka Ságlová — Victor Sanovec

Jan Saudek — Ivo Sedláček — Milena Sedláková — Vladimíra Sedláková — Kristine Sekal — Alfred Schlossnikel — Walter Schlossnikel — Věra Schmidtová

Jiřina Schneiderová — Oldřich Schnabl — Petr Schulhof — Leo Schwarz — Dietmar Siegert — Vladimír Sigmund — Rudolf Sikora — Jaromír Sirotek — Jan Slavotínek

Evžen Sobek — Zdeněk Sokol — Vladimír Spáčil — Michaela Spurná — Wolfgang Sternling — Miloslav Stibor — Eva Stiborová — Václav Stratil — Miroslav Střelec

Jiří Surůvka — Aleš Svoboda — Jan Svoboda — Marie Svolinská — Karel Svolinský — Miroslav Sychra — Zdeněk Sýkora — Lenka Sýkorová — Erszébet Szűcs

Miloš Šejn — Oldřich Šembera — Jiří Šigut — Anežka Šimková — Patrik Šimon — Miroslav Šimorda — Adriena Šimotová-Johnová — Marcela Škvařilová-Korhoňová

Čestmír Šlapeta — Vladimír Šlapeta — Miroslav Šnajdr ml. — Miroslav Šnajdr st. — Marta Šolcová — Petr Štembera — Miroslav Štolfa — Jindřich Štreit — Bohumil Šula

Rostislav Švácha — Jiří Teichmann — Laco Teren — Jitka Teubalová — Ivan Theimer — Marie Tilleová — Jitka Tláskalová — Eugen Točík — Jiří Toman — Dezider Tóth

Judith Turner — Karel Tutsch — Jaroslav Tylich — Carl Unger — Robert Urbásek — Zdeněk Vacek — Jiří Valoch — Rostislav Valušek — Milena Valušková

György Várkonyi — Vladimír Vašíček — Jana Vážanová — Petr Velkoborský — Aleš Veselý — Ladislav Villányi — Tomáš Vosolsobě — Bohumila Vranová — Jindřich Vybíral

Jan Vyleťal — Miroslav Wagner — František Wawerka — Milan Weber — Ladislav Werkmann — Otto Wichterle — Jan Wojnar — Zdenka Wurmová — Štěpán Zákravský

Ondřej Zatloukal — Pavel Zatloukal — Terezie Zemánková — Petr Zlamal — Jasan Zoubek — Vladimír Židlický — Jiří Žlebek

Aulík Fišer Architekti s.�r.�o. — Galerie Bayer & Bayer Praha — Galerie Caesar Olomouc — Divadlo hudby Olomouc — Dům umění města Brna

Galerie Fiducia Frýdek-Místek — Galerie města Plzně — Galerie Jiřího Jílka Šumperk — Galéria Komart Bratislava — Galerie Magnum Ostrava — Galerie Patro Olomouc

Janus Pannonius Muzeum Pécs — Klub konkretistů 2 Olomouc — Listy – Dvouměsíčník pro kulturu a dialog — Międzynarodowe centrum kultury Kraków

Mužský pěvecký sbor Nešvera Olomouc — Múzeum Milana Dobeša Bratislava — Nadace evropská kulturní společnost Bratislava — Nadace Lidé výtvarnému umění

– výtvarné umění lidem Ústí nad Labem — Nakladatelství M.U.K.L. Ostrava – Olomouc — Nakladatelství Votobia Olomouc — Město Reggio Emilia — Studio 6.15 Zlín

Stavoprojekt Olomouc — Szent István Király Múzeum Székesfehérvár — TT klub výtvarných umělců a teoretiků Brno — Unie výtvarných umělců Olomoucka

Výstava

Od Tiziana po Warhola Muzeum umění Olomouc ����–����

25. říjen 2012 – 31. březen 2013Olomouc, Václavské nám. 3 – Denisova 47

1. Staré umění Arcidiecézní muzeum Olomouc

2. Výtvarná kultura 19. stoletíMuzeum moderního umění

3. Výtvarná kultura 1890–1947Muzeum moderního umění

4. Výtvarná kultura 1948–2011Muzeum moderního umění

5. DokumentaceMuzeum moderního umění

Koncepce a kurátoři Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Ondřej Zatloukal, Pavel ZatloukalOdborná spolupráce Hana Bartošová, Štěpánka Bieleszová, Marta Perůtková, Jakub Potůček, Gina Renotière, Anežka ŠimkováRestaurování a konzervace exponátů Marie Dočekalová, Karel Říhovský, Dalibor Sedlák, Karel Stretti, Radomír Surma, Libuše Vybíralová, Ondřej ŽákArchitektonické řešení Marek NovákGrafické řešení Beata Rakowská, Petr ŠmalecInstalace Vlastimil Sedláček, Filip Šindelář, Ondřej ŽákPropagace Petr Bielesz

Publikace

Muzeum umění Olomouc 1951–2011Editor Pavel ZatloukalTexty Hana Bartošová, Petr Bielesz, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Roman Ludva, Cyril Měsíc, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Marek Šobáň, Ondřej Zatloukal, Pavel ZatloukalFotografie Vladimír Bittner (413), Lumír Čuřík (1–2, 34, 50, 87, 89–90, 103–107, 113, 133, 160, 188, 191, 202, 205–206, 212,

216–217, 220–222, 224, 226, 232, 235–237, 239–243, 245–248, 254, 256, 259, 261, 264, 271–274, 277, 279, 281–282, 284–285, 287–288,

290, 295, 297, 300, 306–308, 312, 314–316, 318–320, 322–330, 336–338, 340, 344–345, 347–363, 365, 367–369, 371–375, 379–383,

385–389, 392–401, 408, 420, 422), Ladislav Daniel (17), Design4function, s. r. o. (108–112), Ester Havlová (418), Tomáš Jemelka (64, 162), Jaroslav Juryšek (37, 70–71), Muzeum umění Olomouc (3, 5, 7, 24, 28–29, 32, 38, 48, 58–59, 62,

68–69, 73, 76–77, 80–81, 86, 88, 93, 95, 124, 127, 136, 141, 180, 184, 187, 238, 251, 257, 267, 283, 286, 291, 298, 305, 313, 364, 376–378,

402, 406, 411–412, 423–434, 541, 653), Jan Navrátil (74), Markéta Ondrušková (6, 11, 21–22, 61, 96, 99, 102, 120, 134, 138, 151,

161, 163, 165, 167, 172, 174, 181, 213, 219, 231, 234, 258, 404, 417), Ivo Přeček (25–26, 54, 57, 60, 67, 72, 75, 78–79, 84–85, 100, 131–132,

143, 148–149, 152, 155, 169–171, 173, 183, 185–186, 192, 194–195, 198, 218, 230, 233, 244, 249–250, 252–253, 255, 260, 262–263,

265–266, 268–270, 275, 278, 280, 289, 292–294, 296, 299, 301 304, 309–311, 317, 321–322, 333–335, 339, 341–342, 346, 366, 370, 384,

390–391, 414–416), Jiří Putta (91), Dalibor Sedlák (159), Zdeněk Sodoma (10, 12–16, 18–19, 23, 36, 56, 97–98, 101, 114–119,

121–123, 125–126, 128–130, 135, 137, 139–140, 142, 144–147, 150, 153–158, 164, 166, 168, 175–179, 182, 189–190, 193, 196–197, 199–201,

203–204, 207–211, 214–215, 223, 225, 227–229, 255, 332, 343, 403, 405, 407, 409, 419, 421), soukromý majetek (33, 39–44, 47,

82), Soprintendenza per i Beni Artistici e Storici di Roma (94), Státní okresní archiv Olomouc (4, 30–31, 45–46,

51), Státní zámek Veltrusy (20), Vědecká knihovna v Olomouci (27, 35), Aleš Veselý (92), Vlastivědné muzeum v Olomouci (9, 49, 52–53, 55, 63, 65–66, 83, 410), Zemský archiv v Opavě (8)

Výběr z literatury Marek Perůtka, Pavel ZatloukalRedakce a rejstřík Marek PerůtkaTechnický redaktor Michal SoukupObálka, grafická úprava a předtisková příprava Petr ŠmalecTisk GRASPO CZ, a.�s.Náklad 740

Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc1. vydáníOlomouc 2012

ISBN 978-80-87149-63-8© Muzeum umění Olomouc, 2012

Obsah

11 Úvodem

Pavel Zatloukal

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku Pavel Zatloukal

15 Biskup zakladatel Předchůdci – Biskup stavebník – Sala terrena a Libosad – Biskup sběratel 24 Z barokní Olomouce a rokokové Kroměříže Z barokní Olomouce – Teatrum a glyptotéka – Z rokokové Kroměříže

33 Zahrady a obrazy Rušení klášterů – Obrazy a zahrady – Hudba a obrazy Parky a obrazy – Kostely – Obnova a znovuzrození

42 Gründerská léta Umění v pevnosti – Století muzeí – Olomoucká gründerská léta Společnost přátel umění

50 Primavesi Dům milovníků umění – Hanak – Klimt – Hoffmann Wiener Werkstätte – Epilog

57 Muzeum hlavního města Klub přátel umění – Muzeum hlavního města Olomouce Skupina olomouckých výtvarníků – Palác Žerotínů – Tisíciletá Olomouc

66 Arcibiskup a jeho archivář Arcibiskup mecenáš – Knihovník a archivář – Arcibiskup sběratel Pohádka o konci obrazárny – Poklad

72 Dům umění Dům umění – Krajské muzeum – Krajská galerie – Oblastní galerie

81 Pamětní síně Olomoucká normalizaceš – Pamětní síně – Šedá zóna Sbírky a výstavy – Tání

88 Muzeum umění Nový dům – Nové začátky – Otevírání – Souvislosti – Výstavy a sbírky

97 Arcidiecézní muzeum Vznik muzea – Hrad – Stavba – Výstavy starého umění Arcidiecézní muzeum Kroměříž

106 Středoevropské forum Idea a obsah – Sbírky a výstavy – Ucho jehly – Forma – Soutěž Moravské souvislosti

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

Staré umění Gabriela Elbelová – Ondřej Zatloukal

119 Knížecí vznešenost Sbírka Karla z Lichtensteinu-Castelkorna

125 Sláva a čest Reprezentace, portrét, medaile

131 Zlatý věk Tradice antické kultury, mytologické příběhy

139 Svaté jest jeho jméno Starozákonní příběhy

145 Radostná zvěst Novozákonní příběhy

151 Láska k Bohu Devocionálie, světci, liturgie

159 Mikrokosmos a labyrint světa  Profánní tematika

Výtvarná kultura ��.�století Jana Hrbáčová – Martina Potůčková

167 Ušlechtilou prostotou k tiché velikosti Osvícenství, klasicismus

171 Zpět k přírodě! Parky a zahradní kultura

175 Obnovené krásy křesťanského umění Historismus

179 Melancholické smíření Romantismus a biedermeier

183 Pozdní květy aristokracie Portréty, šlechtická sídla

185 Umění třetího stavu  Barbizonská škola, akademická malba

189 Pohřeb víly Symbolismus, pohádková a mýtická malba

Výtvarná kultura ����–���� Ivo Binder – Michal Soukup

193 Dítě nad všedním dnem Umění doby secese, symbolismus, moderna

201 Kořist smyslů Generace Osmy a Tvrdošíjných, expresionismus

207 Kolumbova loď Umění dvacátých a třicátých let

213 Hledání nového řádu Avantgarda, konstruktivní tendence a abstrakce

219 Květena spánku Surrealismus

223 Svět, v němž žijeme Tvůrčí skupiny čtyřicátých let a solitéři

Výtvarná kultura ����–���� Ladislav Daněk

231 Duch a světlo Reflexe víry

239 Nitro malíře Vnitřní modely vidění

245 Příběhy linií, tvarů a barev Vzkříšení avantgardy

251 Život věcí Podivuhodná zátiší

255 Les zapomnění  Návraty k přírodě

259 Úzkosti doby Člověk v soukolí moderní společnosti

269 Fascinace technikou a moderní civilizací Vize budoucnosti

275 Badatelské refugium aneb knihovny a archiv Hana Bartošová – Cyril Měsíc – Nikolas Proksch – Ondřej Zatloukal

279 Propagace, doprovodné programy a muzejně pedagogické aktivity

Petr Bielesz – Roman Ludva – Marek Šobáň

284 Soupis výstav ����–���� Kateřina Gabrhelíková

295 Muzejní publikace ����–���� Nikolas Proksch

300 Seznam zkratek

300 Výběr z literatury

308 Jmenný rejstřík

Obsah

11 Úvodem

Pavel Zatloukal

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku Pavel Zatloukal

15 Biskup zakladatel Předchůdci – Biskup stavebník – Sala terrena a Libosad – Biskup sběratel 24 Z barokní Olomouce a rokokové Kroměříže Z barokní Olomouce – Teatrum a glyptotéka – Z rokokové Kroměříže

33 Zahrady a obrazy Rušení klášterů – Obrazy a zahrady – Hudba a obrazy Parky a obrazy – Kostely – Obnova a znovuzrození

42 Gründerská léta Umění v pevnosti – Století muzeí – Olomoucká gründerská léta Společnost přátel umění

50 Primavesi Dům milovníků umění – Hanak – Klimt – Hoffmann Wiener Werkstätte – Epilog

57 Muzeum hlavního města Klub přátel umění – Muzeum hlavního města Olomouce Skupina olomouckých výtvarníků – Palác Žerotínů – Tisíciletá Olomouc

66 Arcibiskup a jeho archivář Arcibiskup mecenáš – Knihovník a archivář – Arcibiskup sběratel Pohádka o konci obrazárny – Poklad

72 Dům umění Dům umění – Krajské muzeum – Krajská galerie – Oblastní galerie

81 Pamětní síně Olomoucká normalizaceš – Pamětní síně – Šedá zóna Sbírky a výstavy – Tání

88 Muzeum umění Nový dům – Nové začátky – Otevírání – Souvislosti – Výstavy a sbírky

97 Arcidiecézní muzeum Vznik muzea – Hrad – Stavba – Výstavy starého umění Arcidiecézní muzeum Kroměříž

106 Středoevropské forum Idea a obsah – Sbírky a výstavy – Ucho jehly – Forma – Soutěž Moravské souvislosti

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

Staré umění Gabriela Elbelová – Ondřej Zatloukal

119 Knížecí vznešenost Sbírka Karla z Lichtensteinu-Castelkorna

125 Sláva a čest Reprezentace, portrét, medaile

131 Zlatý věk Tradice antické kultury, mytologické příběhy

139 Svaté jest jeho jméno Starozákonní příběhy

145 Radostná zvěst Novozákonní příběhy

151 Láska k Bohu Devocionálie, světci, liturgie

159 Mikrokosmos a labyrint světa  Profánní tematika

Výtvarná kultura ��.�století Jana Hrbáčová – Martina Potůčková

167 Ušlechtilou prostotou k tiché velikosti Osvícenství, klasicismus

171 Zpět k přírodě! Parky a zahradní kultura

175 Obnovené krásy křesťanského umění Historismus

179 Melancholické smíření Romantismus a biedermeier

183 Pozdní květy aristokracie Portréty, šlechtická sídla

185 Umění třetího stavu  Barbizonská škola, akademická malba

189 Pohřeb víly Symbolismus, pohádková a mýtická malba

Výtvarná kultura ����–���� Ivo Binder – Michal Soukup

193 Dítě nad všedním dnem Umění doby secese, symbolismus, moderna

201 Kořist smyslů Generace Osmy a Tvrdošíjných, expresionismus

207 Kolumbova loď Umění dvacátých a třicátých let

213 Hledání nového řádu Avantgarda, konstruktivní tendence a abstrakce

219 Květena spánku Surrealismus

223 Svět, v němž žijeme Tvůrčí skupiny čtyřicátých let a solitéři

Výtvarná kultura ����–���� Ladislav Daněk

231 Duch a světlo Reflexe víry

239 Nitro malíře Vnitřní modely vidění

245 Příběhy linií, tvarů a barev Vzkříšení avantgardy

251 Život věcí Podivuhodná zátiší

255 Les zapomnění  Návraty k přírodě

259 Úzkosti doby Člověk v soukolí moderní společnosti

269 Fascinace technikou a moderní civilizací Vize budoucnosti

275 Badatelské refugium aneb knihovny a archiv Hana Bartošová – Cyril Měsíc – Nikolas Proksch – Ondřej Zatloukal

279 Propagace, doprovodné programy a muzejně pedagogické aktivity

Petr Bielesz – Roman Ludva – Marek Šobáň

284 Soupis výstav ����–���� Kateřina Gabrhelíková

295 Muzejní publikace ����–���� Nikolas Proksch

300 Seznam zkratek

300 Výběr z literatury

308 Jmenný rejstřík

12�—�13

za krajně důležité. Již na tomto místě je možné pozna-menat, že z hlediska sběratelství výtvarného umění má Olomoucko v minulosti dva vrcholné příklady – činnost biskupa Karla z Lichtensteinu-Cas telkorna a rodiny Primavesi. V posledních zhruba třech dese-tiletích – aniž bych chtěl být patetický – například v olomouckém Muzeu umění nešlo jen o rehabilitaci naší upadlé instituce a potažmo i našeho kdysi vý-znamného a hrdého města, nešlo ani o pouhé překo-nání dosavadní roztříštěnosti nejkvalitnějších sbírek, tak příznačné pro olomoucké muzejnictví minulého století. Také my jsme usilovali zapojit naše muzeum do co nejširšího dialogu o smyslu našeho oboru a kul-tury vůbec, o významu doteků současnosti s minulostí a koneckonců se vyslovit k řešení i těch nejobecnějších otázek. A konečně, některé z nás muzejní práce přes veškeré pochybnosti o vztahu tohoto světa k umění (a opačně) prostě baví natolik, že si bez ní (a umění sa-motného) nedovedeme život představit. Kniha – ať již v úvodních kapitolách nebo v katalogové části – není, nemůže být, ale ani nechce předstírat, že je objektivní. Na to jsou její pisatelé a zejména autor těchto řádků v posledních desetiletích příliš zainteresovaní.

Nakonec osobní poznámka: Kdysi, víceméně ná-hodou a jakýmsi nedopatřením jsem se ocitl na místě historika umění a posléze dokonce muzejního ředitele. Aniž bych chtěl být sentimentální či patetický nebo falešně skromný, podotýkám, že jsem si mnohokrát vzpomněl na Ovidiovy verše: „Velké věci si žádáš, ten

Sbírání a vystavování výtvarného umění na OlomouckuPavel Zatloukal

Úvodem

dar jest nad tvoje síly, Faëthone, tvůj chlapecký věk jej nemůže zmoci“. Ani nyní, když se již dávno nemohu počítat mezi chlapce a moje dráha se uzavírá, k tomu nemám více co dodat.

Za velkorysou finanční pomoc při přípravě jubilejní výstavy a této doprovodné publikace děkuji Minis-terstvu kultury České republiky, Olomouckému kraji a Statutárnímu městu Olomouc. Za pomoc při přípravě knihy děkuji všem, kteří mně pomohli opatřit některé podklady a zejména těm, kteří knihu ještě v koncep-tech přečetli a upozornili mne na řadu nedostatků: Kateřině Gabrhelíkové, Haně Bartošové, Gabriele Elbe-lové, Janě Hrbáčové, Simoně Jemelkové, Pavlu Liškovi, Cyrilu Měsícovi, Miroslavu Papouškovi, Marku Perůt-kovi, Martě Perůtkové, Martině Potůčkové, Nikolasi Prokschovi, Michalu Soukupovi, Haně Ševčíkové, Janě Zapletalové a Ondřeji Zatloukalovi. Své ženě, která moje knihy nikdy nečte (vesměs upřednostňuje ty podstatnější), nicméně děkuji za trpělivost, kterou v tomto i v předchozích případech projevovala vůči natolik duchem nepřítomnému patronovi. Největší dík však patří dvěma milým spolupracovníkům, bez nichž by naše muzeum – byť jakkoli lidsky nedokonalé – bez-pochyby neexistovalo: Miroslavě Týralové a Michalu Soukupovi.

1 Dezider Tóth (Monogramista T. D.), Kniha o prenatálnom stave, (1983), č. kat. 523

12�—�13

za krajně důležité. Již na tomto místě je možné pozna-menat, že z hlediska sběratelství výtvarného umění má Olomoucko v minulosti dva vrcholné příklady – činnost biskupa Karla z Lichtensteinu-Cas telkorna a rodiny Primavesi. V posledních zhruba třech dese-tiletích – aniž bych chtěl být patetický – například v olomouckém Muzeu umění nešlo jen o rehabilitaci naší upadlé instituce a potažmo i našeho kdysi vý-znamného a hrdého města, nešlo ani o pouhé překo-nání dosavadní roztříštěnosti nejkvalitnějších sbírek, tak příznačné pro olomoucké muzejnictví minulého století. Také my jsme usilovali zapojit naše muzeum do co nejširšího dialogu o smyslu našeho oboru a kul-tury vůbec, o významu doteků současnosti s minulostí a koneckonců se vyslovit k řešení i těch nejobecnějších otázek. A konečně, některé z nás muzejní práce přes veškeré pochybnosti o vztahu tohoto světa k umění (a opačně) prostě baví natolik, že si bez ní (a umění sa-motného) nedovedeme život představit. Kniha – ať již v úvodních kapitolách nebo v katalogové části – není, nemůže být, ale ani nechce předstírat, že je objektivní. Na to jsou její pisatelé a zejména autor těchto řádků v posledních desetiletích příliš zainteresovaní.

Nakonec osobní poznámka: Kdysi, víceméně ná-hodou a jakýmsi nedopatřením jsem se ocitl na místě historika umění a posléze dokonce muzejního ředitele. Aniž bych chtěl být sentimentální či patetický nebo falešně skromný, podotýkám, že jsem si mnohokrát vzpomněl na Ovidiovy verše: „Velké věci si žádáš, ten

Sbírání a vystavování výtvarného umění na OlomouckuPavel Zatloukal

Úvodem

dar jest nad tvoje síly, Faëthone, tvůj chlapecký věk jej nemůže zmoci“. Ani nyní, když se již dávno nemohu počítat mezi chlapce a moje dráha se uzavírá, k tomu nemám více co dodat.

Za velkorysou finanční pomoc při přípravě jubilejní výstavy a této doprovodné publikace děkuji Minis-terstvu kultury České republiky, Olomouckému kraji a Statutárnímu městu Olomouc. Za pomoc při přípravě knihy děkuji všem, kteří mně pomohli opatřit některé podklady a zejména těm, kteří knihu ještě v koncep-tech přečetli a upozornili mne na řadu nedostatků: Kateřině Gabrhelíkové, Haně Bartošové, Gabriele Elbe-lové, Janě Hrbáčové, Simoně Jemelkové, Pavlu Liškovi, Cyrilu Měsícovi, Miroslavu Papouškovi, Marku Perůt-kovi, Martě Perůtkové, Martině Potůčkové, Nikolasi Prokschovi, Michalu Soukupovi, Haně Ševčíkové, Janě Zapletalové a Ondřeji Zatloukalovi. Své ženě, která moje knihy nikdy nečte (vesměs upřednostňuje ty podstatnější), nicméně děkuji za trpělivost, kterou v tomto i v předchozích případech projevovala vůči natolik duchem nepřítomnému patronovi. Největší dík však patří dvěma milým spolupracovníkům, bez nichž by naše muzeum – byť jakkoli lidsky nedokonalé – bez-pochyby neexistovalo: Miroslavě Týralové a Michalu Soukupovi.

1 Dezider Tóth (Monogramista T. D.), Kniha o prenatálnom stave, (1983), č. kat. 523

14�—�15

PředchůdciPočátky sbírání výtvarného umění a mecenátu sou-visejících zejména s estetickými zálibami a prestiž-ními ambicemi se v Olomouci, podobně jako i jinde ve střední Evropě, váží k pozdní renesanci. V biskup-ském městě pak především ke dvorskému prostře-dí nejvyšších představitelů diecéze v době nastupující protireformace.

První výraznou osobnost představuje v tomto smys-lu biskup Stanislav Thurzo (asi 1470/1497–1540). Svěd-čila o tom již architektura nové rezidence, přenesené od katedrály sv. Václava mezi věnec kanovnických sí-del na Předhradí. Právě v jejich prostředí začala v roce 1502 působit humanisticky orientovaná společnost, která se jako mnohé podobné (především italské ko-munity) shlédla v někdejší platónské akademii.1 Jeden z jejích nejaktivnějších členů, literárně činný Augustin Olomoucký-Käsenbrot (1467–1513), si například nechal vyrobit zlatou misku posázenou antickými mincemi a plaketou znázorňující okřídleného Bakcha jako „zpro-středkovatele poetické inspirace a patrona básníků“.2 Biskup Thurzo zase v roce 1515 objednal čtveřici obra-zů Lucase Cranacha zřejmě pro oltáře v Olomouci nebo v Kroměříži. Thurzův nástupce biskup Jan Dubravius (1486/1541–1553), který novou rezidenci dokončil, byl rovněž literátem.

Obrazy objednával také biskup Vilém Prusinovský z Víckova (1534/1565–1572), který však především v roce 1566 přivedl do Olomouce jezuity. Pro přestavbu mi-noritského kláštera pro jejich akademii (a od roku 1573 univerzitu) sem pozval italské stavitele a kameníky. V akademii byla vzápětí založena knihovna, dotovaná dary i zahraničními nákupy.

K nové generaci potridentských prelátů patřil bis-kup Stanislav Pavlovský z Pavlovic (kolem 1545/1579 –1598), který bývá nazýván obnovitelem biskupství. Nejenže zastavil výraznou krizi církevních institu-cí v Olomouci, ale pustil se do dobývání ztracených pozic spojeného s organizací nekompromisní katolic-ké strany. S tím také souvisely umělecké objednáv-ky a mecenát, které neměly sloužit jen reprezentaci, ale v nemenší míře také hledání identity probuzené-ho katolictví. Biskupskou rezidenční síť na Moravě Pavlovský doplnil o Biskupský dvůr v Brně, na kte-rý v letech 1592–1594 upravil staré proboštství.3 Kro-mě toho však věnoval pozornost i dalším rezidencím v Kroměříži (1580–1590), Olomouci (1585–1590), Kelči, Vyškově, na Hukvaldech a na Mírově včetně jejich za-hrad.4 Podobně jako v Brně, také u olomoucké katedrá-ly sv. Václava, kde v letech (1585–1591) nechal vystavět

Biskup zakladatel

renesanční centrálu kaple sv. Stanislava, na celkové malířské a sochařské výzdobě zaměstnával němec-ké a italské umělce a řemeslníky: Bernard Leone z Lo-carna řídil přístavbu třetí věže v průčelí chrámu (1588 –1593).5 V Itálii (ve Florencii a v Římě), ale také ve Vídni nebo v Linci pro něj jeho agenti nakupovali umělecká a uměleckořemeslná díla.6 Sebe i své příbuzné nechal portrétovat v Brně usazeným malířem Letardem (Lio-tard Piccioli).7

Pravděpodobně prvním obrazem významného ital-ského malíře v Olomouci se stalo plátno Florenťana Alessandra Alloriho z roku 1583, jedno ze dvou, která objednal olomoucký kapitulní děkan Jan Dambrowski, zv. Filopon, při cestě na kanonickou očistu.8 Olomouc se na základě těchto jen letmo zmíněných dat začíná měnit v kosmopolitní centrum s humanistickým zá-zemím a orientací k italské renesanční kultuře, s ital-skými umělci pracujícími pro biskupa a jezuitskou univerzitu.9

Přímo na to mohl navázat biskup, pozdější kardinál, protektor Germánie a po Bílé Hoře nejvyšší guberná-tor Moravy František z Dietrichsteinu (1570/1599–1636). Také on zaměstnával několik malířů, také on věnoval pozornost stavebním úpravám rezidencí v Olomouci, Brně i Kroměříži. Také on od roku 1616 zasáhl do podo-by olomoucké katedrály výstavbou nového mohutného presbytáře a mauzolea Přemyslovců.10 V rámci různo-rodých fundací objednával italské obrazy rovněž pro mnohé kostely své diecéze. Dietrichsteinova kultur-ní činnost však především poznamenala jeho rodové sídelní město Mikulov s nejbližším okolím, kde nechal velkoryse přestavět zámek, ze Svatého Kopečka učinil enklávu pozoruhodných sakrálních objektů a nemé-ně velkoryse nechal upravovat krajinu, jejíž aleje, obo-ry a rybníky vytvářely ideově i výtvarně provázanou osnovu.11

Biskup stavebník„Obnova a výstavba od základů“, což se stalo oblíbe-ným souslovím největšího stavebníka na Moravě v éře po třicetileté válce, olomouckého biskupa Karla z Lich-tensteinu-Castelkorna (1624/1664–1695) zahrnovaly jak rekatolizaci, tak znovuvýstavbu podstatné části země zpustošené třicetiletou válkou, ale stejně tak i „vzkříše-ní umění“.12 Umožňovaly to ovšem také tři biskupovy funkce nejvyššího duchovního správce diecéze, lenní-ho pána a světského knížete.13 „Ku podivu, ač těla věčně chorého a mdlého, biskup Karel Lichtenštejn byl dušev-ně neobyčejně svěží, hybný, agilní, plný iniciativy, hou-ževnatosti a vytrvalosti i energie.“ 14

1 Kalous 2009, s. 256–257.

2 Konečný 1999.

3 Pánek 2009, s. 27.

4 Jakubec 2009b, s. 56.

5 Autorem nástěnných maleb v kapli byl Gerhard von Falkenburg. – Tamtéž, s. 64, 108–110.

6 Pánek 2009, s. 29.

7 Jakubec 2009b, s. 63.

8 Kristus pod křížem, druhý obraz (Zuzana v lázni) se nezachoval. – Daniel – Pujmanová – Togner 1996, s. 25. – Jakubec 2009b, s. 106–109.

9 Jakubec 2009a, s. 311.

10 Jakubec 2008, s. 34–35.

11 Rigasová 2008.

12 Švácha 2010, s. 30.

13 Pavlíčková 2001, s. 14.

14 Breitenbacher 1925, s. 17.

14�—�15

PředchůdciPočátky sbírání výtvarného umění a mecenátu sou-visejících zejména s estetickými zálibami a prestiž-ními ambicemi se v Olomouci, podobně jako i jinde ve střední Evropě, váží k pozdní renesanci. V biskup-ském městě pak především ke dvorskému prostře-dí nejvyšších představitelů diecéze v době nastupující protireformace.

První výraznou osobnost představuje v tomto smys-lu biskup Stanislav Thurzo (asi 1470/1497–1540). Svěd-čila o tom již architektura nové rezidence, přenesené od katedrály sv. Václava mezi věnec kanovnických sí-del na Předhradí. Právě v jejich prostředí začala v roce 1502 působit humanisticky orientovaná společnost, která se jako mnohé podobné (především italské ko-munity) shlédla v někdejší platónské akademii.1 Jeden z jejích nejaktivnějších členů, literárně činný Augustin Olomoucký-Käsenbrot (1467–1513), si například nechal vyrobit zlatou misku posázenou antickými mincemi a plaketou znázorňující okřídleného Bakcha jako „zpro-středkovatele poetické inspirace a patrona básníků“.2 Biskup Thurzo zase v roce 1515 objednal čtveřici obra-zů Lucase Cranacha zřejmě pro oltáře v Olomouci nebo v Kroměříži. Thurzův nástupce biskup Jan Dubravius (1486/1541–1553), který novou rezidenci dokončil, byl rovněž literátem.

Obrazy objednával také biskup Vilém Prusinovský z Víckova (1534/1565–1572), který však především v roce 1566 přivedl do Olomouce jezuity. Pro přestavbu mi-noritského kláštera pro jejich akademii (a od roku 1573 univerzitu) sem pozval italské stavitele a kameníky. V akademii byla vzápětí založena knihovna, dotovaná dary i zahraničními nákupy.

K nové generaci potridentských prelátů patřil bis-kup Stanislav Pavlovský z Pavlovic (kolem 1545/1579 –1598), který bývá nazýván obnovitelem biskupství. Nejenže zastavil výraznou krizi církevních institu-cí v Olomouci, ale pustil se do dobývání ztracených pozic spojeného s organizací nekompromisní katolic-ké strany. S tím také souvisely umělecké objednáv-ky a mecenát, které neměly sloužit jen reprezentaci, ale v nemenší míře také hledání identity probuzené-ho katolictví. Biskupskou rezidenční síť na Moravě Pavlovský doplnil o Biskupský dvůr v Brně, na kte-rý v letech 1592–1594 upravil staré proboštství.3 Kro-mě toho však věnoval pozornost i dalším rezidencím v Kroměříži (1580–1590), Olomouci (1585–1590), Kelči, Vyškově, na Hukvaldech a na Mírově včetně jejich za-hrad.4 Podobně jako v Brně, také u olomoucké katedrá-ly sv. Václava, kde v letech (1585–1591) nechal vystavět

Biskup zakladatel

renesanční centrálu kaple sv. Stanislava, na celkové malířské a sochařské výzdobě zaměstnával němec-ké a italské umělce a řemeslníky: Bernard Leone z Lo-carna řídil přístavbu třetí věže v průčelí chrámu (1588 –1593).5 V Itálii (ve Florencii a v Římě), ale také ve Vídni nebo v Linci pro něj jeho agenti nakupovali umělecká a uměleckořemeslná díla.6 Sebe i své příbuzné nechal portrétovat v Brně usazeným malířem Letardem (Lio-tard Piccioli).7

Pravděpodobně prvním obrazem významného ital-ského malíře v Olomouci se stalo plátno Florenťana Alessandra Alloriho z roku 1583, jedno ze dvou, která objednal olomoucký kapitulní děkan Jan Dambrowski, zv. Filopon, při cestě na kanonickou očistu.8 Olomouc se na základě těchto jen letmo zmíněných dat začíná měnit v kosmopolitní centrum s humanistickým zá-zemím a orientací k italské renesanční kultuře, s ital-skými umělci pracujícími pro biskupa a jezuitskou univerzitu.9

Přímo na to mohl navázat biskup, pozdější kardinál, protektor Germánie a po Bílé Hoře nejvyšší guberná-tor Moravy František z Dietrichsteinu (1570/1599–1636). Také on zaměstnával několik malířů, také on věnoval pozornost stavebním úpravám rezidencí v Olomouci, Brně i Kroměříži. Také on od roku 1616 zasáhl do podo-by olomoucké katedrály výstavbou nového mohutného presbytáře a mauzolea Přemyslovců.10 V rámci různo-rodých fundací objednával italské obrazy rovněž pro mnohé kostely své diecéze. Dietrichsteinova kultur-ní činnost však především poznamenala jeho rodové sídelní město Mikulov s nejbližším okolím, kde nechal velkoryse přestavět zámek, ze Svatého Kopečka učinil enklávu pozoruhodných sakrálních objektů a nemé-ně velkoryse nechal upravovat krajinu, jejíž aleje, obo-ry a rybníky vytvářely ideově i výtvarně provázanou osnovu.11

Biskup stavebník„Obnova a výstavba od základů“, což se stalo oblíbe-ným souslovím největšího stavebníka na Moravě v éře po třicetileté válce, olomouckého biskupa Karla z Lich-tensteinu-Castelkorna (1624/1664–1695) zahrnovaly jak rekatolizaci, tak znovuvýstavbu podstatné části země zpustošené třicetiletou válkou, ale stejně tak i „vzkříše-ní umění“.12 Umožňovaly to ovšem také tři biskupovy funkce nejvyššího duchovního správce diecéze, lenní-ho pána a světského knížete.13 „Ku podivu, ač těla věčně chorého a mdlého, biskup Karel Lichtenštejn byl dušev-ně neobyčejně svěží, hybný, agilní, plný iniciativy, hou-ževnatosti a vytrvalosti i energie.“ 14

1 Kalous 2009, s. 256–257.

2 Konečný 1999.

3 Pánek 2009, s. 27.

4 Jakubec 2009b, s. 56.

5 Autorem nástěnných maleb v kapli byl Gerhard von Falkenburg. – Tamtéž, s. 64, 108–110.

6 Pánek 2009, s. 29.

7 Jakubec 2009b, s. 63.

8 Kristus pod křížem, druhý obraz (Zuzana v lázni) se nezachoval. – Daniel – Pujmanová – Togner 1996, s. 25. – Jakubec 2009b, s. 106–109.

9 Jakubec 2009a, s. 311.

10 Jakubec 2008, s. 34–35.

11 Rigasová 2008.

12 Švácha 2010, s. 30.

13 Pavlíčková 2001, s. 14.

14 Breitenbacher 1925, s. 17.

16�—�17

Také on věnoval pozornost všem biskupským rezi-dencím, zejména brněnské, olomoucké a kroměřížské. V průběhu tří desetiletí jeho vlády byly radikálně pře-stavěny. Již v roce 1665 zřídil v Kroměříži stavební kan-celář, která měla organizovat obnovu všech rezidencí. Kromě toho se významně podílel na rekonstrukci sí-delního města Olomouce i své Kroměříže, poničených v důsledku švédských okupací v závěru třicetile-té války. Byl přitom nejen výjimečně poučeným sta-vebníkem, který se na nové podobě svých stavebních podniků podílel víc než aktivně, ale také sběratelem a spoutvůrcem leckdy složitých ikonologických prog-ramů.15 Ztělesnil mentalitu sebevědomého, ctižádosti-vého a vysoce inteligentního suveréna barokní epochy.

Zatímco v Olomouci pobýval o základních svátcích a Kroměříž sloužila vrcholné reprezentaci, brněnská rezidence mu poskytovala útulek v době konání zem-ských sněmů. Stavební úpravy Biskupského dvora za-hájil hned v roce 1665. Řídil je stavitel Jan Křtitel Erna (kolem 1625 – 1698) a spočívaly v novostavbě brány, přístavbách a sjednocení průčelí včetně nové arkádo-vé galerie a samozřejmě také v dispozičních úpravách. Mezi pěti desítkami místností se staly součástí nového

převzetí dispozice obou původních staveb, jako by šlo spíše o úřední než skutečně rezidenční budovu. Tomu ovšem odporují některé výslovně reprezentační inte-riéry – jak hlavní schodiště, tak hodovní síň v prvním patře, v druhém poschodí zase obrazová galerie a vel-ký sál s freskami Carpofora Tencally.18 Portrétní cí-sařská galerie v Brně přitom tvořila protipól ke zdejší galerii pětapadesáti portrétů olomouckých biskupů v hodovním sále.19 Vznikla počátkem sedmdesátých let, začínala fiktivními podobiznami sv. Cyrila a Metoděje a pokračovala již skutečnými portréty počínaje Stani-slavem Pavlovským. Také v tomto případě stál v pozadí vznícený smysl pro navazování historické kontinui-ty a idea nepřetržitosti církevní správy v zemi; množ-ství však zřetelně převládlo nad kvalitou. Výmluvná byla i nástropní malba s námětem Josefa Egyptského jako moudrého hospodáře a říšského správce. Ve Vel-kém sále byly další alegorické fresky, Apollón korunují-cí Génia umění a Múzy.20 Autorem maleb byl bratranec Giovanniho Pietra Tencally Carpoforo Tencalla (1623 –1685), další Italové, především štukatéři, vytvořili do-plňující výzdobu.

Největší pozornost po stavební stránce věnoval biskup kroměřížskému zámku. Původně gotický hrad či spíše palácová stavba byla renesančně upravová-na již za Thurza a představovala opět spojení několika funkcí – sídelní, úřední, správní i kulturní. Za švéd-ské okupace města zámek vyhořel a v úplnou ruinu jej proměnil další požár z roku 1656.21 Také první ná vrhy na rekonstrukci a přestavbu vypracoval Luchese. S vy-užitím některých částí staré budovy, zejména mohut-né věže, navrhl rozlehlý čtyřkřídlý objekt jehož stavbu pak podobně jako v Olomouci prováděl a dotvářel Ten-calla. Lucheseho projekt ještě čerpal z renesanční-ho a manýristického typu palazzo in fortezza (palác ve tvrzi), které ve svých architektonických traktátech rozváděli Sebastiano Serlio a Vincenzo Scamozzi.22 O fortifikačním charakteru svědčila jak bastionově utvářená nároží, tak vodní příkop kolem zámku. Sou-časně v Kroměříži probíhaly stavby biskupské mincov-ny, velké sýpky a zejména Květné zahrady.

Stavební práce na zámku se znovu rozběhly od pod-zimu 1686, kdy byla zahájena rozhodující fáze stavby zahradního křídla, opět podle plánů upravených Ten-callou. Hrubá stavba byla dokončena roku 1691, ale na průčelích a interiérech se pracovalo až do roku 1695 a úplné dokončení datuje hlavní portál z roku 1698. Také zde byly interiérové úpravy výlučným dílem sku-piny italských umělců z Ticina.

Zcela symetrická budova (u vstupního průčelí s osa-mi 3+5+1+5+3) má jasné dispoziční řešení. Slavnostní tříramenné schodiště uvádí příchozího do piana nobi-le hlavního zadního křídla se systémem předpokojů, audienčních a poradních sálů a s biskupovým soukro-mým apartmá s pracovnou a kaplí. Vrcholí dvoupod-lažním reprezentačním (Sněmovním) sálem – velkou jídelnou (současně hudebním a divadelním sálem),

křídla „velká hodovní místnost, rytířský pokoj, velký sál, audienční pokoj“.16 Nechal pro ně namalovat cyklus dvou desítek portrétů říšských císařů, v jiných prosto-rách bylo zase instalováno sedm portrétů církevních hodnostářů.17

Vzápětí po intronizaci získal biskup do svých slu-žeb dva italské architekty. Jak Filiberto Luchese (1606–1666), tak Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702) pocházeli ze severní Itálie, ale v té době společně pra-covali pro vídeňský císařský dvůr. Luchese dostal za úkol navrhnout přestavbu olomoucké rezidence. Měla vzniknout adaptací staršího renesančního objek-tu a připojeného kanovnického paláce. Rozlehlá stavba byla dokončena v roce 1674 a vzorem se pro ni zřejmě stal římský Palazzo Farnese. Autorem nečleněného mo-numentálního průčelí italského typu byl již Tencalla. Stavba byla zvláštní jak urbanisticky, tak architekto-nicky a není vyloučeno, že biskup zamýšlel její další rozšíření o levou kanovnickou rezidenci, takže by de-finitivní fronta ovládla celou východní stranu Biskup-ského náměstí. Svědčí o tom jak část průčelí zakrytá protějším domovním blokem, tak nezvyklá dvaceti-osá fasáda, která vypovídá o víceméně mechanickém

která je rovněž přístupná zvláštní chodbou.23 V dru-hém patře protějšího křídla jsou Lenní (Manský) sál, archiv a knihovna, k nimž vede druhé trojramenné schodiště.24 Třetí schodiště je pouze hospodářské.

Sala terrena a LibosadMyšlenkou na vybudování velké zahrady na místě sta-ré štěpnice a předměstské osady Štechovic v Kroměří-ži se biskup začal zabývat hned v roce 1665. I tentokrát měl vcelku jasnou představu, kterou tříbil na zákla-dě několika vrcholných dobových příkladů. Z hledis-ka základní ideje odloučených zahrad byl k dispozici francouzský model 16. století, u vnitřního členění zase některé holandské vzory. Z hlediska detailního řeše-ní biskupa zřejmě nejvíc oslovil ústřední parter římské vily Doria Pamphili včetně bohaté sochařské výzdo-by. Pro úvodní fázi výstavby měly dále nesporně znač-ný význam některé zahrady záalpského typu, které biskup poznal z autopsie: zahrada Hellbrunn u Salc-burku, mnichovská rezidenční zahrada, Hortus pa-latinus v Heidelberku nebo císařská Neugebäude, všechny s charakteristickou uzavřeností a kompakt-ností. Luchese, kterému byl také zde svěřen projekt, byl autorem staršího areálu zámku s rozlehlou zahra-dou a oborou v nedalekém Holešově – první okrasnou zahradou holandského typu na Moravě. V biskupo-vě knihovně byly navíc k dispozici mnohé dobové ar-chitektonické traktáty, vzorníky, popisy významných zahrad a množství ilustrativních grafických listů. Kro-měřížskou zahradu koncipovali Luchese s biskupem na pozdně renesančním konceptu s řadou manýristic-kých prvků. Po architektově smrti i tady převzal roz-pracovaný projekt Tencalla, který ho pak na základě podrobných konzultací s biskupem dovedl do konce.25

Biskupův umělecký kroužek dále tvořili v počáteční fázi sochař Michael Mandík (kolem 1640 – 1694), pozdě-ji Michael Zürn ml. (1654–1698), italští malíři bratran-ci Carpoforo (1623–1685) a Giacomo Tencallové (1644 – před 1692), štukatéři vedení Quiricem Castellim (ko-lem 1614 – 1679), ale rovněž řada dnes už neznámých umělců a řemeslníků.

Do Libosadu – Květné zahrady se vstupovalo bra-nou uprostřed dlouhé kolonády (dokončené v roce 1671) s galerií devadesáti mytologických postav starově-ku a antických velikánů, evokujících příklad vily Do-ria Pamphili. Sochy, provedené vesměs jako nápodoby děl z různých římských sbírek, vytvářely přes svo-je mnohdy rustikální provedení fascinující přehlídku a současně gesto přihlášením se k antickému odkazu, stejně jako k pečlivě voleným božstvům či filozofům. Od vstupu se otevíral pohled na přední část – květnici. Na základě pravoúhlé geometrické sítě byla rozčleně-na cestami vymezenými plošnými ornamenty nízkých špalírů a broderií. Zde byl ohlas plošného renesanční-ho schématu italských zahrad nejzřetelnější. Parter květnice doplnily dvě fontány, Lví a Tritonů. Do středu této části zahrady byla vložena dominantní rotunda,

15 Pavlíčková 2001, s. 20.

16 Tamtéž, s. 86.

17 Breitenbacher 1925, s. 53–54. – Pavlíčková 2001, s. 132. – Pavlíčková – Jakubec 2005, s. 82–83.

18 Švácha 2010, s. 32.

19 Pavlíčková 2001, s. 54. – Pavlíčková – Jakubec 2005, s. 87.

20 Pavlíčková 2010.

21 Togner 2009a, s. 35.

22 Tamtéž, s. 36.

23 Tamtéž, s. 40.

24 Tamtéž, s. 39.

25 Zatloukal O. 2008, s. 12.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku Biskup zakladatel

2 Martin Engelbrecht podle Friedricha Bernharda Wernera, Olomouc, kolem 1740, MUO

16�—�17

Také on věnoval pozornost všem biskupským rezi-dencím, zejména brněnské, olomoucké a kroměřížské. V průběhu tří desetiletí jeho vlády byly radikálně pře-stavěny. Již v roce 1665 zřídil v Kroměříži stavební kan-celář, která měla organizovat obnovu všech rezidencí. Kromě toho se významně podílel na rekonstrukci sí-delního města Olomouce i své Kroměříže, poničených v důsledku švédských okupací v závěru třicetile-té války. Byl přitom nejen výjimečně poučeným sta-vebníkem, který se na nové podobě svých stavebních podniků podílel víc než aktivně, ale také sběratelem a spoutvůrcem leckdy složitých ikonologických prog-ramů.15 Ztělesnil mentalitu sebevědomého, ctižádosti-vého a vysoce inteligentního suveréna barokní epochy.

Zatímco v Olomouci pobýval o základních svátcích a Kroměříž sloužila vrcholné reprezentaci, brněnská rezidence mu poskytovala útulek v době konání zem-ských sněmů. Stavební úpravy Biskupského dvora za-hájil hned v roce 1665. Řídil je stavitel Jan Křtitel Erna (kolem 1625 – 1698) a spočívaly v novostavbě brány, přístavbách a sjednocení průčelí včetně nové arkádo-vé galerie a samozřejmě také v dispozičních úpravách. Mezi pěti desítkami místností se staly součástí nového

převzetí dispozice obou původních staveb, jako by šlo spíše o úřední než skutečně rezidenční budovu. Tomu ovšem odporují některé výslovně reprezentační inte-riéry – jak hlavní schodiště, tak hodovní síň v prvním patře, v druhém poschodí zase obrazová galerie a vel-ký sál s freskami Carpofora Tencally.18 Portrétní cí-sařská galerie v Brně přitom tvořila protipól ke zdejší galerii pětapadesáti portrétů olomouckých biskupů v hodovním sále.19 Vznikla počátkem sedmdesátých let, začínala fiktivními podobiznami sv. Cyrila a Metoděje a pokračovala již skutečnými portréty počínaje Stani-slavem Pavlovským. Také v tomto případě stál v pozadí vznícený smysl pro navazování historické kontinui-ty a idea nepřetržitosti církevní správy v zemi; množ-ství však zřetelně převládlo nad kvalitou. Výmluvná byla i nástropní malba s námětem Josefa Egyptského jako moudrého hospodáře a říšského správce. Ve Vel-kém sále byly další alegorické fresky, Apollón korunují-cí Génia umění a Múzy.20 Autorem maleb byl bratranec Giovanniho Pietra Tencally Carpoforo Tencalla (1623 –1685), další Italové, především štukatéři, vytvořili do-plňující výzdobu.

Největší pozornost po stavební stránce věnoval biskup kroměřížskému zámku. Původně gotický hrad či spíše palácová stavba byla renesančně upravová-na již za Thurza a představovala opět spojení několika funkcí – sídelní, úřední, správní i kulturní. Za švéd-ské okupace města zámek vyhořel a v úplnou ruinu jej proměnil další požár z roku 1656.21 Také první ná vrhy na rekonstrukci a přestavbu vypracoval Luchese. S vy-užitím některých částí staré budovy, zejména mohut-né věže, navrhl rozlehlý čtyřkřídlý objekt jehož stavbu pak podobně jako v Olomouci prováděl a dotvářel Ten-calla. Lucheseho projekt ještě čerpal z renesanční-ho a manýristického typu palazzo in fortezza (palác ve tvrzi), které ve svých architektonických traktátech rozváděli Sebastiano Serlio a Vincenzo Scamozzi.22 O fortifikačním charakteru svědčila jak bastionově utvářená nároží, tak vodní příkop kolem zámku. Sou-časně v Kroměříži probíhaly stavby biskupské mincov-ny, velké sýpky a zejména Květné zahrady.

Stavební práce na zámku se znovu rozběhly od pod-zimu 1686, kdy byla zahájena rozhodující fáze stavby zahradního křídla, opět podle plánů upravených Ten-callou. Hrubá stavba byla dokončena roku 1691, ale na průčelích a interiérech se pracovalo až do roku 1695 a úplné dokončení datuje hlavní portál z roku 1698. Také zde byly interiérové úpravy výlučným dílem sku-piny italských umělců z Ticina.

Zcela symetrická budova (u vstupního průčelí s osa-mi 3+5+1+5+3) má jasné dispoziční řešení. Slavnostní tříramenné schodiště uvádí příchozího do piana nobi-le hlavního zadního křídla se systémem předpokojů, audienčních a poradních sálů a s biskupovým soukro-mým apartmá s pracovnou a kaplí. Vrcholí dvoupod-lažním reprezentačním (Sněmovním) sálem – velkou jídelnou (současně hudebním a divadelním sálem),

křídla „velká hodovní místnost, rytířský pokoj, velký sál, audienční pokoj“.16 Nechal pro ně namalovat cyklus dvou desítek portrétů říšských císařů, v jiných prosto-rách bylo zase instalováno sedm portrétů církevních hodnostářů.17

Vzápětí po intronizaci získal biskup do svých slu-žeb dva italské architekty. Jak Filiberto Luchese (1606–1666), tak Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702) pocházeli ze severní Itálie, ale v té době společně pra-covali pro vídeňský císařský dvůr. Luchese dostal za úkol navrhnout přestavbu olomoucké rezidence. Měla vzniknout adaptací staršího renesančního objek-tu a připojeného kanovnického paláce. Rozlehlá stavba byla dokončena v roce 1674 a vzorem se pro ni zřejmě stal římský Palazzo Farnese. Autorem nečleněného mo-numentálního průčelí italského typu byl již Tencalla. Stavba byla zvláštní jak urbanisticky, tak architekto-nicky a není vyloučeno, že biskup zamýšlel její další rozšíření o levou kanovnickou rezidenci, takže by de-finitivní fronta ovládla celou východní stranu Biskup-ského náměstí. Svědčí o tom jak část průčelí zakrytá protějším domovním blokem, tak nezvyklá dvaceti-osá fasáda, která vypovídá o víceméně mechanickém

která je rovněž přístupná zvláštní chodbou.23 V dru-hém patře protějšího křídla jsou Lenní (Manský) sál, archiv a knihovna, k nimž vede druhé trojramenné schodiště.24 Třetí schodiště je pouze hospodářské.

Sala terrena a LibosadMyšlenkou na vybudování velké zahrady na místě sta-ré štěpnice a předměstské osady Štechovic v Kroměří-ži se biskup začal zabývat hned v roce 1665. I tentokrát měl vcelku jasnou představu, kterou tříbil na zákla-dě několika vrcholných dobových příkladů. Z hledis-ka základní ideje odloučených zahrad byl k dispozici francouzský model 16. století, u vnitřního členění zase některé holandské vzory. Z hlediska detailního řeše-ní biskupa zřejmě nejvíc oslovil ústřední parter římské vily Doria Pamphili včetně bohaté sochařské výzdo-by. Pro úvodní fázi výstavby měly dále nesporně znač-ný význam některé zahrady záalpského typu, které biskup poznal z autopsie: zahrada Hellbrunn u Salc-burku, mnichovská rezidenční zahrada, Hortus pa-latinus v Heidelberku nebo císařská Neugebäude, všechny s charakteristickou uzavřeností a kompakt-ností. Luchese, kterému byl také zde svěřen projekt, byl autorem staršího areálu zámku s rozlehlou zahra-dou a oborou v nedalekém Holešově – první okrasnou zahradou holandského typu na Moravě. V biskupo-vě knihovně byly navíc k dispozici mnohé dobové ar-chitektonické traktáty, vzorníky, popisy významných zahrad a množství ilustrativních grafických listů. Kro-měřížskou zahradu koncipovali Luchese s biskupem na pozdně renesančním konceptu s řadou manýristic-kých prvků. Po architektově smrti i tady převzal roz-pracovaný projekt Tencalla, který ho pak na základě podrobných konzultací s biskupem dovedl do konce.25

Biskupův umělecký kroužek dále tvořili v počáteční fázi sochař Michael Mandík (kolem 1640 – 1694), pozdě-ji Michael Zürn ml. (1654–1698), italští malíři bratran-ci Carpoforo (1623–1685) a Giacomo Tencallové (1644 – před 1692), štukatéři vedení Quiricem Castellim (ko-lem 1614 – 1679), ale rovněž řada dnes už neznámých umělců a řemeslníků.

Do Libosadu – Květné zahrady se vstupovalo bra-nou uprostřed dlouhé kolonády (dokončené v roce 1671) s galerií devadesáti mytologických postav starově-ku a antických velikánů, evokujících příklad vily Do-ria Pamphili. Sochy, provedené vesměs jako nápodoby děl z různých římských sbírek, vytvářely přes svo-je mnohdy rustikální provedení fascinující přehlídku a současně gesto přihlášením se k antickému odkazu, stejně jako k pečlivě voleným božstvům či filozofům. Od vstupu se otevíral pohled na přední část – květnici. Na základě pravoúhlé geometrické sítě byla rozčleně-na cestami vymezenými plošnými ornamenty nízkých špalírů a broderií. Zde byl ohlas plošného renesanční-ho schématu italských zahrad nejzřetelnější. Parter květnice doplnily dvě fontány, Lví a Tritonů. Do středu této části zahrady byla vložena dominantní rotunda,

15 Pavlíčková 2001, s. 20.

16 Tamtéž, s. 86.

17 Breitenbacher 1925, s. 53–54. – Pavlíčková 2001, s. 132. – Pavlíčková – Jakubec 2005, s. 82–83.

18 Švácha 2010, s. 32.

19 Pavlíčková 2001, s. 54. – Pavlíčková – Jakubec 2005, s. 87.

20 Pavlíčková 2010.

21 Togner 2009a, s. 35.

22 Tamtéž, s. 36.

23 Tamtéž, s. 40.

24 Tamtéž, s. 39.

25 Zatloukal O. 2008, s. 12.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku Biskup zakladatel

2 Martin Engelbrecht podle Friedricha Bernharda Wernera, Olomouc, kolem 1740, MUO

24�—�25

Z barokní OlomouceRozlehlá biskupská rezidence Karla z Lichtensteinu--Castelkorna vnesla do prostředí starobylé olomoucké čtvrti Předhradí nové měřítko. Stala se jedním z rozho-dujících impulsů pro její postupnou přestavbu, přeruše-nou až josefínskými reformami. V jejich důsledku byly nemalá část a zejména kolorit tohoto podivuhodného světa nenávratně setřeny. Stejně tak interiéry biskupo-va paláce s jeho obrazovou galerií inspirovaly po nej-méně polovinu následujícího století kulturu nemalé části této olomoucké čtvrti.

Olomoucké Předhradí s někdejším hradem a kated-rálou představovalo skutečné duchovní středisko mar-krabství. Sevřené v hradbách na skalách, bylo uzavřeno dvěma branami, na východě Hradskou, na západě (vůči vlastnímu městu) vysokou Novou branou. Mělo tři roz-lehlá náměstí – to hlavní se hřbitovem bylo také tržiš-těm – a jeho sedm ulic teprve po splynutí s hradem v polovině 18. století doplnila ulice osmá. Osm kostelů a katedrála tvořilo s šesti kláštery a špitály neobvyklou koncentraci sakrálních areálů doplněných také zahrada-mi. Jejich vesměs drobnější měřítko, které prozrazovalo starobylý původ, začínaly v baroku převyšovat mohut-né masy koleje a tzv. Staré budovy jezuitské univerzity, která se vůči měšťanským čtvrtím vztyčila téměř jako pevnostní bašta. Mezi sedmi desítkami domů a paláců byla také stavovská akademie, areál kapitulního děkan-ství a soubor čtrnácti kanovnických rezidencí, dále vi-kárka a rozlehlá budova konzistoře. Dominantní poloha čtvrti vynikala i v panoramatu: nad meandrujícími říč-ními rameny se nad skalami a hradbami ježily věže kos-telů a bran jako vděčný námět pro řadu vedutistů.

V biskupské rezidenci se toho po smrti biskupa Kar-la po téměř sedm desetiletí mnoho nezměnilo. Dlouho také zůstávala v podstatě nezměněná jeho slavná obra-zová galerie. Lichtensteinův odkaz byl i po této stránce fascinující: na konci 17. století bylo v biskupských sbír-kách 1507 obrazů, z toho v Olomouci 533, zbývající tvo-řily výzdobu dalších rezidencí.1 Reprezentační potřeby byly zkrátka Lichtensteinovými akvizicemi vrchova-tě naplněny nehledě na to, že málokterý z jeho nástup-ců se podobně intenzivně zajímal o výtvarné umění. Pokud obrazy přibývaly, pak většinou příležitostné portréty biskupů nebo žánrové malby, především ar-chitektonické výjevy, zátiší, krajiny, lovecké štvanice.2 Biskupovi nástupci také přestali vydržovat placené malíře.3 Dalším z důvodů však byl vůbec malý zájem o život v olomoucké rezidenci, který u mnohých souvi-sel s mnohoobročnictvím a se zdejšími pouze krátkodo-bými, víceméně formálními pobyty.

Platí to hned pro prvního z nich, biskupa Karla Lot-rinského a z Bar-le-Duc (1680/1694–1710/1715), který zís-kal biskupský stolec jako koadjutor téměř automaticky. Byl císařovým synovcem a věnoval se především vy-soké evropské politice spojené s nákladným životem. Olomouckého biskupství se po patnácti letech vzdal, když mu papež nabídl funkci trevírského kurfiřta. „Tak po vládě Karla z Lichtenštejna […] přerušil vídeňský dvůr duchovní zrání Moravy a lehkomyslně přenechal skvě-lé dědictví po znamenitém biskupovi nezralému chlapci, který je […] rozmrhal,“ skepticky zhodnotil jeho éru his-torik.4 Na jedné straně jsou s vládou Karla Lotrinské-ho spojeny první ztráty v olomoucké obrazárně, odkud v roce 1701 zmizely některé vzácné obrazy.5 Na druhé straně, zřejmě v souvislosti s tím, byla téhož roku zříze-na funkce kustoda obou sbírek, olomoucké i kroměříž-ské, do níž byl jmenován Karl Röhm.

Světoběžníkem byl i další biskup Wolfgang Hanni-bal ze Schra�enbachu (1660/1711–1738). Roku 1712 byl jmenován kardinálem a v letech 1719–1721 jako císař-ský místodržitel žil v hlavním městě jihoitalského krá-lovství v Neapoli. Také on vedl nákladný život (v Itálii měl pronajatý palác a venkovskou vilu), na který žeh-rala olomoucká kapitula. Diecézi mezitím řídil světí-cí biskup František Julius Braida (1654–1729). Kapitula však také protestovala proti změnám, k nimž docháze-lo v obrazové galerii: kardinálův bratr administrátor O�o nechal její část kvůli zvětšení vlastního apartmá přemístit.6 Pokračovaly však také ztráty; v roce 1711 se například nenašlo album kreseb zakoupené z im-stenraedovské sbírky. Z Itálie, kde žil kardinál velmi bohatým kulturním životem spjatým především s hud-bou a divadlem, přivezl do Olomouce několik obra-zů.7 Po návratu pobýval většinou v Brně a ve Vyškově. Za jeho episkopátu byla dokončena stavba kroměříž-ského zámku včetně interiérů. Zámecké sbírky doplnil nákupem celé knihovny moravského historika Jana Jiřího Středovského, která obsahuje i kolekci přepisů různých moravských listin a dokumentů.

Synovec Karla z Lichtensteinu-Castelkorna biskup Jakub Arnošt z Lichtensteinu-Castelkorna (1690/1738 –1745/1747) nastupoval na olomoucký stolec s mnoha plány, z nichž se ovšem podařilo uskutečnit jen zlo-mek. Chtěl opravit dlouho neobývanou olomouckou rezidenci. Hned v prvním roce svého episkopátu to-tiž musel nechat obrazovou galerii přestěhovat do ji-ných prostorů, protože do rezidence zatékalo. Snad i v této souvislosti vzrostla kroměřížská sbírka na víc než 300 kusů.8 Hodlal také rekonstruovat kated-rálu sv. Václava.9 Kromě toho se zabýval myšlenkou

Z barokní Olomouce a rokokové Kroměříže

1 Machytka 1985b, s. 245.

2 Breitenbacher 1925, s. 74.

3 Machytka 1986, s. 146.

4 Zuber 1987, s. 104.

5 Breitenbacher 1925, s. 75.

6 Zuber 1987, s. 112.

7 Kromě dvou obrazů Giambattisty Can zia-ni ho byla galerie obohacena o tři plátna Vác la va Noseckého (Noska). – Jirka 1998, s. 18.

8 Breitenbacher 1925, s. 76.

9 Zuber 1987, s. 133.

na přestěhování biskupské knihovny z Kroměříže do Olomouce, kde pro ni měla být vystavěna nová bu-dova.10 V uskutečnění těchto ambiciózních plánů mu zabránil odchod do Salcburku, kde byl jmenován arci-biskupem a současně primasem Germánie.

Příklad lesku zdejší biskupské rezidence na konci 17. století, ale v nemenší míře také duch aristokratic-ké kultury vrcholícího baroka inspirovaly v olomouc-kých církevních kruzích i další kulturní aktivity spojené se sběratelstvím a mecenátem. V prostředí některých konventů a kanovnických domů vznika-jí leckdy rozsáhlé a kvalitní sbírky obrazů, soch, kre-seb a grafiky, zbraní a uměleckého řemesla, doplněné početnými knihovnami. V malířských sbírkách pře-važovala díla italské, vlámské, nizozemské a středo-evropské provenience, přičemž náboženské motivy

a portrétní tvorba začínají být s postupujícím časem stále víc vytlačovány díly s antickými náměty, žánry a vůbec profánními motivy.

Členy olomoucké kapituly se mohli stát pouze šlechtici, mnozí z nich přitom pocházeli z vysoce uro-zených rodů, po absolutoriu římského Collegia Ger-manica většinou podnikali kavalírské cesty ukončené pobyty v císařské Vídni, a i to podmiňovalo jejich kulturní rozhled a široké kulturní zájmy.11 Obývali čtrnáct paláců na Předhradí, z nichž většina tvořila souvislý věnec na jeho jižní a východní straně; někteří vlastnili také venkovské rezidence nebo další rodová sídla ve městech či na venkově.12 Konstatování olo-mouckého syndika Floriana Josefa Louckého z polo-viny 18. století o tom, že „kanovnické domy, jež obývají sídelní kanovníci […] jsou vesměs nádherně vystavě-ny“, bylo zcela na místě.13 Po staletí se vyvíjely jako typ dvorcové zástavby, vesměs od nejstaršího hlubo-ko ve středověku založeného zadního křídla s pozděj-šími bočními trakty a nejmladším uličním křídlem, které objekt vůči veřejnému prostoru uzavřelo. Jsou jednopatrové, většinou s jednotraktovou dispozicí ko-lem nádvoří a s menší formálně upravenou zahradou na hradbách, která umožňovala výhled vysoko nad krajinu. Symetrická vstupní průčelí byla osazena oso-vě umístěným portálem se znakem aktuálního sta-vebníka. V přízemí byl soustředěn provoz v podstatě soběstačné hospodářské jednotky včetně stájí a ko-čároven. Po několika druzích schodišť od obslužných po reprezentační bylo možné vystoupit do patra, nej-prve do jedné či několika schodišťových hal a odtud pokračovat enfiládou salonů, jídelen, hudebních poko-jů a sálů s instalovanými sbírkami k domácí kapli.

Příkladem nejnáročnějšího palácového řeše-ní italského typu, jehož atiku uličního průčelí věnčí antikizující poprsí a část dvorního průčelí je arká-dová, je tzv. Braidův dům (Wurmova 7); od roku 1705 jej upravoval kanovník František Julius Braida (1654/1694–1729).

Dostavbu tří křídel jiné rezidence (Wurmova 13) zahájil sídelní kanovník, farář u kostela sv. Moři-ce a od roku 1696 světící biskup Ferdinand Schröffel ze Schröffenheimu (1639–1702) v roce 1679. Náročně provedená štuková výzdoba stropů odkazuje k zdro-jům v antické filozofii. Schröffel vybudoval rozsáhlou uměleckou sbírku asi 250 obrazů. Odkázal ji klášte-ru Hradisko, kde však z větší části zanikla s požárem prelatury v roce 1705 a zbytek byl po zrušení klášte-ra rozprodán.14 Dalším obyvatelem této rezidence se stal svatomořický probošt František Řehoř Gianni-ni (1693–1758), majitel bohaté knihovny a rozlehlé for-málně upravené zahrady italského typu zakončené pavilonem a vyzdobené sochami rovněž italského pů-vodu. Byla přímo opticky spojena s jeho horní zahra-dou na hradbách.15

Rezidenci č. 11 (Wurmova 5) zase od roku 1706 obý-val sídelní kanovník, arcijáhen olomoucké katedrály

10 Zuber 1987, s. 142.

11 Suchánek 2011, s. 44.

12 Tamtéž, s. 47–48.

13 Spáčilová – Spáčil 1991, s. 49.

14 Například Johann Brantmiller, Friedrich Brentel, Jan de Cordua, Ferdinand Khin, Johann Carl Loth, Mathias Leittner, Tobias Pock, Franz Rösel von Rosenhof. V případě dalších, velmi zvučných jmen (Albrecht Dürer, Pieter Pauwel Rubens, David II. Teniers, Paolo Veronese) šlo nejspíš o ko-pie. – Slavíček 2001. – Daniel 2011, s. 128.

15 Zuber 1987, s. 73.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

8 Jan Josef Kylian podle Antonína Martina Lublinského (?), Olomoucké Předhradí, univerzitní teze Matthiase Schmidta, 1675, ZAO

24�—�25

Z barokní OlomouceRozlehlá biskupská rezidence Karla z Lichtensteinu--Castelkorna vnesla do prostředí starobylé olomoucké čtvrti Předhradí nové měřítko. Stala se jedním z rozho-dujících impulsů pro její postupnou přestavbu, přeruše-nou až josefínskými reformami. V jejich důsledku byly nemalá část a zejména kolorit tohoto podivuhodného světa nenávratně setřeny. Stejně tak interiéry biskupo-va paláce s jeho obrazovou galerií inspirovaly po nej-méně polovinu následujícího století kulturu nemalé části této olomoucké čtvrti.

Olomoucké Předhradí s někdejším hradem a kated-rálou představovalo skutečné duchovní středisko mar-krabství. Sevřené v hradbách na skalách, bylo uzavřeno dvěma branami, na východě Hradskou, na západě (vůči vlastnímu městu) vysokou Novou branou. Mělo tři roz-lehlá náměstí – to hlavní se hřbitovem bylo také tržiš-těm – a jeho sedm ulic teprve po splynutí s hradem v polovině 18. století doplnila ulice osmá. Osm kostelů a katedrála tvořilo s šesti kláštery a špitály neobvyklou koncentraci sakrálních areálů doplněných také zahrada-mi. Jejich vesměs drobnější měřítko, které prozrazovalo starobylý původ, začínaly v baroku převyšovat mohut-né masy koleje a tzv. Staré budovy jezuitské univerzity, která se vůči měšťanským čtvrtím vztyčila téměř jako pevnostní bašta. Mezi sedmi desítkami domů a paláců byla také stavovská akademie, areál kapitulního děkan-ství a soubor čtrnácti kanovnických rezidencí, dále vi-kárka a rozlehlá budova konzistoře. Dominantní poloha čtvrti vynikala i v panoramatu: nad meandrujícími říč-ními rameny se nad skalami a hradbami ježily věže kos-telů a bran jako vděčný námět pro řadu vedutistů.

V biskupské rezidenci se toho po smrti biskupa Kar-la po téměř sedm desetiletí mnoho nezměnilo. Dlouho také zůstávala v podstatě nezměněná jeho slavná obra-zová galerie. Lichtensteinův odkaz byl i po této stránce fascinující: na konci 17. století bylo v biskupských sbír-kách 1507 obrazů, z toho v Olomouci 533, zbývající tvo-řily výzdobu dalších rezidencí.1 Reprezentační potřeby byly zkrátka Lichtensteinovými akvizicemi vrchova-tě naplněny nehledě na to, že málokterý z jeho nástup-ců se podobně intenzivně zajímal o výtvarné umění. Pokud obrazy přibývaly, pak většinou příležitostné portréty biskupů nebo žánrové malby, především ar-chitektonické výjevy, zátiší, krajiny, lovecké štvanice.2 Biskupovi nástupci také přestali vydržovat placené malíře.3 Dalším z důvodů však byl vůbec malý zájem o život v olomoucké rezidenci, který u mnohých souvi-sel s mnohoobročnictvím a se zdejšími pouze krátkodo-bými, víceméně formálními pobyty.

Platí to hned pro prvního z nich, biskupa Karla Lot-rinského a z Bar-le-Duc (1680/1694–1710/1715), který zís-kal biskupský stolec jako koadjutor téměř automaticky. Byl císařovým synovcem a věnoval se především vy-soké evropské politice spojené s nákladným životem. Olomouckého biskupství se po patnácti letech vzdal, když mu papež nabídl funkci trevírského kurfiřta. „Tak po vládě Karla z Lichtenštejna […] přerušil vídeňský dvůr duchovní zrání Moravy a lehkomyslně přenechal skvě-lé dědictví po znamenitém biskupovi nezralému chlapci, který je […] rozmrhal,“ skepticky zhodnotil jeho éru his-torik.4 Na jedné straně jsou s vládou Karla Lotrinské-ho spojeny první ztráty v olomoucké obrazárně, odkud v roce 1701 zmizely některé vzácné obrazy.5 Na druhé straně, zřejmě v souvislosti s tím, byla téhož roku zříze-na funkce kustoda obou sbírek, olomoucké i kroměříž-ské, do níž byl jmenován Karl Röhm.

Světoběžníkem byl i další biskup Wolfgang Hanni-bal ze Schra�enbachu (1660/1711–1738). Roku 1712 byl jmenován kardinálem a v letech 1719–1721 jako císař-ský místodržitel žil v hlavním městě jihoitalského krá-lovství v Neapoli. Také on vedl nákladný život (v Itálii měl pronajatý palác a venkovskou vilu), na který žeh-rala olomoucká kapitula. Diecézi mezitím řídil světí-cí biskup František Julius Braida (1654–1729). Kapitula však také protestovala proti změnám, k nimž docháze-lo v obrazové galerii: kardinálův bratr administrátor O�o nechal její část kvůli zvětšení vlastního apartmá přemístit.6 Pokračovaly však také ztráty; v roce 1711 se například nenašlo album kreseb zakoupené z im-stenraedovské sbírky. Z Itálie, kde žil kardinál velmi bohatým kulturním životem spjatým především s hud-bou a divadlem, přivezl do Olomouce několik obra-zů.7 Po návratu pobýval většinou v Brně a ve Vyškově. Za jeho episkopátu byla dokončena stavba kroměříž-ského zámku včetně interiérů. Zámecké sbírky doplnil nákupem celé knihovny moravského historika Jana Jiřího Středovského, která obsahuje i kolekci přepisů různých moravských listin a dokumentů.

Synovec Karla z Lichtensteinu-Castelkorna biskup Jakub Arnošt z Lichtensteinu-Castelkorna (1690/1738 –1745/1747) nastupoval na olomoucký stolec s mnoha plány, z nichž se ovšem podařilo uskutečnit jen zlo-mek. Chtěl opravit dlouho neobývanou olomouckou rezidenci. Hned v prvním roce svého episkopátu to-tiž musel nechat obrazovou galerii přestěhovat do ji-ných prostorů, protože do rezidence zatékalo. Snad i v této souvislosti vzrostla kroměřížská sbírka na víc než 300 kusů.8 Hodlal také rekonstruovat kated-rálu sv. Václava.9 Kromě toho se zabýval myšlenkou

Z barokní Olomouce a rokokové Kroměříže

1 Machytka 1985b, s. 245.

2 Breitenbacher 1925, s. 74.

3 Machytka 1986, s. 146.

4 Zuber 1987, s. 104.

5 Breitenbacher 1925, s. 75.

6 Zuber 1987, s. 112.

7 Kromě dvou obrazů Giambattisty Can zia-ni ho byla galerie obohacena o tři plátna Vác la va Noseckého (Noska). – Jirka 1998, s. 18.

8 Breitenbacher 1925, s. 76.

9 Zuber 1987, s. 133.

na přestěhování biskupské knihovny z Kroměříže do Olomouce, kde pro ni měla být vystavěna nová bu-dova.10 V uskutečnění těchto ambiciózních plánů mu zabránil odchod do Salcburku, kde byl jmenován arci-biskupem a současně primasem Germánie.

Příklad lesku zdejší biskupské rezidence na konci 17. století, ale v nemenší míře také duch aristokratic-ké kultury vrcholícího baroka inspirovaly v olomouc-kých církevních kruzích i další kulturní aktivity spojené se sběratelstvím a mecenátem. V prostředí některých konventů a kanovnických domů vznika-jí leckdy rozsáhlé a kvalitní sbírky obrazů, soch, kre-seb a grafiky, zbraní a uměleckého řemesla, doplněné početnými knihovnami. V malířských sbírkách pře-važovala díla italské, vlámské, nizozemské a středo-evropské provenience, přičemž náboženské motivy

a portrétní tvorba začínají být s postupujícím časem stále víc vytlačovány díly s antickými náměty, žánry a vůbec profánními motivy.

Členy olomoucké kapituly se mohli stát pouze šlechtici, mnozí z nich přitom pocházeli z vysoce uro-zených rodů, po absolutoriu římského Collegia Ger-manica většinou podnikali kavalírské cesty ukončené pobyty v císařské Vídni, a i to podmiňovalo jejich kulturní rozhled a široké kulturní zájmy.11 Obývali čtrnáct paláců na Předhradí, z nichž většina tvořila souvislý věnec na jeho jižní a východní straně; někteří vlastnili také venkovské rezidence nebo další rodová sídla ve městech či na venkově.12 Konstatování olo-mouckého syndika Floriana Josefa Louckého z polo-viny 18. století o tom, že „kanovnické domy, jež obývají sídelní kanovníci […] jsou vesměs nádherně vystavě-ny“, bylo zcela na místě.13 Po staletí se vyvíjely jako typ dvorcové zástavby, vesměs od nejstaršího hlubo-ko ve středověku založeného zadního křídla s pozděj-šími bočními trakty a nejmladším uličním křídlem, které objekt vůči veřejnému prostoru uzavřelo. Jsou jednopatrové, většinou s jednotraktovou dispozicí ko-lem nádvoří a s menší formálně upravenou zahradou na hradbách, která umožňovala výhled vysoko nad krajinu. Symetrická vstupní průčelí byla osazena oso-vě umístěným portálem se znakem aktuálního sta-vebníka. V přízemí byl soustředěn provoz v podstatě soběstačné hospodářské jednotky včetně stájí a ko-čároven. Po několika druzích schodišť od obslužných po reprezentační bylo možné vystoupit do patra, nej-prve do jedné či několika schodišťových hal a odtud pokračovat enfiládou salonů, jídelen, hudebních poko-jů a sálů s instalovanými sbírkami k domácí kapli.

Příkladem nejnáročnějšího palácového řeše-ní italského typu, jehož atiku uličního průčelí věnčí antikizující poprsí a část dvorního průčelí je arká-dová, je tzv. Braidův dům (Wurmova 7); od roku 1705 jej upravoval kanovník František Julius Braida (1654/1694–1729).

Dostavbu tří křídel jiné rezidence (Wurmova 13) zahájil sídelní kanovník, farář u kostela sv. Moři-ce a od roku 1696 světící biskup Ferdinand Schröffel ze Schröffenheimu (1639–1702) v roce 1679. Náročně provedená štuková výzdoba stropů odkazuje k zdro-jům v antické filozofii. Schröffel vybudoval rozsáhlou uměleckou sbírku asi 250 obrazů. Odkázal ji klášte-ru Hradisko, kde však z větší části zanikla s požárem prelatury v roce 1705 a zbytek byl po zrušení klášte-ra rozprodán.14 Dalším obyvatelem této rezidence se stal svatomořický probošt František Řehoř Gianni-ni (1693–1758), majitel bohaté knihovny a rozlehlé for-málně upravené zahrady italského typu zakončené pavilonem a vyzdobené sochami rovněž italského pů-vodu. Byla přímo opticky spojena s jeho horní zahra-dou na hradbách.15

Rezidenci č. 11 (Wurmova 5) zase od roku 1706 obý-val sídelní kanovník, arcijáhen olomoucké katedrály

10 Zuber 1987, s. 142.

11 Suchánek 2011, s. 44.

12 Tamtéž, s. 47–48.

13 Spáčilová – Spáčil 1991, s. 49.

14 Například Johann Brantmiller, Friedrich Brentel, Jan de Cordua, Ferdinand Khin, Johann Carl Loth, Mathias Leittner, Tobias Pock, Franz Rösel von Rosenhof. V případě dalších, velmi zvučných jmen (Albrecht Dürer, Pieter Pauwel Rubens, David II. Teniers, Paolo Veronese) šlo nejspíš o ko-pie. – Slavíček 2001. – Daniel 2011, s. 128.

15 Zuber 1987, s. 73.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

8 Jan Josef Kylian podle Antonína Martina Lublinského (?), Olomoucké Předhradí, univerzitní teze Matthiase Schmidta, 1675, ZAO

42�—�43

technickému objevu – k fotografii. V první polovině šedesátých let svoji nabídku rozšířil o snímky, vzápětí opět sestavované v alba.4 Hölzelovo knihkupectví se navíc vedle staršího kasina stává také prostředím, kde se schází kulturně orientovaná společnost, kde se dis-kutuje o hudbě, literatuře, umění a kde se rovněž nava-zují a zprostředkovávají důležité kontakty.

O čtyři desetiletí později začal působit další salon, tentokrát český. Iniciátorem byl Hölzelův synovec, něk-dejší učeň a příručí Romuald Promberger (1856–1932). Z vlastní firmy brzy dokázal vytvořit prosperující podnik, který se stal „výtečnou hybnou silou všeho, co souviselo s českým životem v Olomouci“.5 Kromě kon-certů, výstav a přednášek se rovněž věnoval výtvarné kultuře; vedle prodeje obrazů, grafických listů, soch,6 fotografických alb,7 uměleckých pohlednic 8 angažoval k ilustrační tvorbě pro své nakladatelství řadu výtvar-ných umělců.9 Připomeňme z nich alespoň dva, Hanuše Schwaigera (1854–1912) a Adolfa Kašpara (1877–1934).

Inciativy městské reprezentace byly v té době mj. zaměstnány obnovou některých památek reprezentu-jících minulost měšťanské Olomouce: novým sídlem radnice se stal rekonstruovaný renesanční Edelman-nův palác (1868–1871), od roku 1869 vyvíjel intenzivní činnost Spolek pro obnovu kostela sv. Mořice a v letech 1874–1879 město restaurovalo pozdně gotickou radniční kapli sv. Jeronýma. Kromě archivu v ní byla otevřena

expozice městského historického muzea. Muzejnictví, případně muzeologie se totiž v rámci základní kulturní tendence století historismu stávají jedním z fenoménů 19. století.

Století muzeíNejstarší veřejné muzeum v celých českých zemích bylo založeno již v roce 1814 v Opavě pod názvem Zem-ské muzeum pro Rakouské Slezsko. Jeho posláním měla být sbírková a výstavní činnost, která by podchytila a zveřejňovala přírodní a historické doklady regio nu. Vedle terénních výzkumů doplňovaly sbírkové fondy také nákupy a dary.10

Přímým vzorem pro nedlouho nato založenou jinou zemskou instituci, Františkovo muzeum v Brně, se sta-lo štýrské zemské muzeum Joanneum, které vzniklo v roce 1811.11 Zakládací listina brněnského předchůdce Moravského zemského muzea z roku 1817 předpokláda-la, že nový ústav bude spravován Hospodářskou společ-ností pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy a že bude sídlit v někdejším Biskupském dvoře, který pro tyto účely muzeu bezplatně přenechal olomoucký arci-biskup Maria Tadeáš Trautmannsdorf (1761/1811–1819). Muzeum, při jehož založení a další činnosti se angažo-vala řada představitelů šlechty a předních intelektuálů, mělo být ústavem s celozemskou působností.12 Vedle historických a přírodovědných sbírek tvořily fondy

náklady majitele. To zcela podvázalo urbanistický a in-dustriální vývoj města i příměstské aglomerace.

V druhé polovině 19. století zde nicméně působí ně-kolik s Olomoucí více či méně spjatých malířů, vesměs absolventů vídeňské akademie. Vyučují kresbě na zdej-ších středních školách a přivydělávají si jako portrétis-té.1 Podobně tomu bylo u sochařů, přesněji řečeno kamenosochařů a uměleckých řemeslníků.2

Jakési zárodky okruhů zájemců o výtvarné umění se začaly vytvářet kolem dvou knihkupectví a knižních nakladatelství. Již v roce 1844 si na Horním náměstí otevřel knihkupectví a o něco později také nakladatel-ství Vídeňan Eduard Hölzel (1817–1885). Vydavatelskou činnost začal brzy orientovat také k výtvarnému umění – k vydávání grafických listů a zejména jejich soubo-rů. Začal nabízet výběr ze dvou tematických okruhů – zobrazení moravských lidových krojů a alb, zachycu-jících přírodní a historické pamětihodnosti. V roce 1856 vydal album Českého království, o rok později stejně monumentální Malířsko-historické album Moravy a Slezska.3 Jak ke kresebným předlohám, tak k vlastní-mu litografickému provedení si ovšem musel volit přes-polní spolupracovníky. Od roku 1853 pro něj pracoval čerstvý absolvent vídeňské akademie Franz Kaliwoda (1824–1858), jehož kresby pak do litografované podoby převáděl Berlíňan August Haun (1815–1894). Zanedlouho po jejich reedici se Hölzel začal orientovat i k novému

Umění v pevnostiZájem o klasické volné výtvarné druhy nepoklesl v průběhu valné části 19. století pouze v okruhu olo-mouckého arcibiskupství, ale v ještě zřetelnější míře také u olomouckého měšťanstva. Malířství a sochař-ství – jak jsme měli možnost sledovat intenzitu zájmu o ně do poloviny předchozího věku – jakoby tady té-měř přestaly existovat. Pokud ovšem nemáme na my-sli skromnou příležitostnou portrétní a vedutistickou tvorbu – ale i ona bývala nezřídka dílem přespolních autorů. Bylo by jistě možné hovořit o utilitarismu předbřeznové doby, v němž doznívalo pozdní osvícen-ství, jako o obecném jevu, ale to by bylo příliš velkým zjednodušením. Zatímco výtvarné umění postávalo stranou, pozornost byla ve všech tradičních centrech věnována veřejné zeleni, která nyní začíná v rámci ideálů přirozenosti a obecného blaha lemovat dožíva-jící nebo rušené hradební prstence měst. Měšťanstvo se věnuje se zvyšující se intenzitou také divadelní kultuře. A koncem předbřeznových časů – v souvis-losti s obnoveným hospodářským růstem – přistupuje k vlastně poslední harmonické přestavbě svých měst. Charakteristické to bylo i pro Olomouc. Díky postavení a protekcím arcibiskupa Rudolfa Jana (1788/1819–1831) je možné vysadit na západní části koliště olomoucké pevnosti promenádní aleje a k novostavbě městské-ho divadla přizvat prominentního architekta říšské aristokracie Josepha Kornhäusela. A ještě v roce 1838 propůjčuje Maxmilián Josef ze Sommerau-Beeckhu (1769/1837–1853) arcibiskupského architekta Antona Archeho, aby také z budovy měšťanské střelnice (po-dobně, jako u kroměřížské rotundy) vytvořil hold řím-skému Pantheonu, případně Palladiovi. Budeme-li se dále zabývat některými kulturními jevy, musíme však mít neustále na mysli, že v celé moravskoslezské zemi vrcholí v 19. století intenzivní vazba k vídeňské metro-poli, jíž zdejší kultura vytváří nejúžeji spjaté zázemí.

To, co však začínalo být v rámci tohoto kulturního okruhu pro Olomouc stále specifičtější, byla otázka existence pevnosti. Zatímco většina měst se kolem poloviny století začíná osvobozovat ze svých hradeb-ních krunýřů, tady dochází k opačnému procesu. Jako jediná z opevněných měst v českých zemích byla totiž olomoucká pevnost určena k pronikavé modernizaci. Výstavbu fortové pevnosti (Lager-Festung) s věncem tvrzí (fortů) na návrších kolem města po polovině sto-letí doplňuje vyhlašování demoličních reverzů (1859, 1864), podle nichž mohla být jakákoliv novostavba v ši-rokém pevnostním pásmu povolena pouze za předpo-kladu, že bude v případě potřeby odklizena na vlastní

Gründerská léta

1 Například Franz Bsirsky, Johann Nepo-muk Friedrich, Josef Haier (Hayer), Karel Javůrek, Gustav Přeček, Karl Thöndel, Adolf von Rabenalt, Joseph E. Reinhardt , Heinrich Hans Schlimarski.

2 Z kamenosochařů především rodina Mel-nitz kých (Karl, Franz a Ernst), dále Stefan Schwartz. V uměleckém řemesle vynikli v kovářské profesi Johann Lefen da, ze štukatérů například Alois Amort, Josef Hladík, František Vyhnánek. – Zatloukal P. 2009b, s. 118.

3 Malerisch-historisches Album von Mäh-ren und Schlesien. Olmütz 1857. – 44 listů vytiskly berlínské reprodukční ústavy W. Loeillota a W. Korna.

4 Burian 1973, s. 4–10.

5 Vybíral B. 1931, s. 144.

6 Například František Bílek, Franta Uprka, Julius Pelikán.

7 Promberger navázal na Hölzelovu činnost také ve vydávání fotografických alb. – Burian 1973, s. 8–9.

8 Série pohlednic s reprodukcemi výtvar-ných děl od Josefa Mánesa, Jaroslava Čermáka, Františka B. Zvěřiny, Stanislava Lolka, Marie Gardavské, Joži Uprky, Anto še Frolky, Adolfa Kašpara a dalších. – Burian 1981.

9 Karla Wellnera, Jana Konůpka a další.

10 Po ustavení Země moravskoslezské byl název změněn na Opavské gymnazijní muzeum.

11 Tomášek 2011, s. 16.

12 Brodesser – Břečka – Mikulka 2002.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

26 Ladislav Eugen Petrovits, Pohled na Olomouc, 1895, Statutární město Olomouc

42�—�43

technickému objevu – k fotografii. V první polovině šedesátých let svoji nabídku rozšířil o snímky, vzápětí opět sestavované v alba.4 Hölzelovo knihkupectví se navíc vedle staršího kasina stává také prostředím, kde se schází kulturně orientovaná společnost, kde se dis-kutuje o hudbě, literatuře, umění a kde se rovněž nava-zují a zprostředkovávají důležité kontakty.

O čtyři desetiletí později začal působit další salon, tentokrát český. Iniciátorem byl Hölzelův synovec, něk-dejší učeň a příručí Romuald Promberger (1856–1932). Z vlastní firmy brzy dokázal vytvořit prosperující podnik, který se stal „výtečnou hybnou silou všeho, co souviselo s českým životem v Olomouci“.5 Kromě kon-certů, výstav a přednášek se rovněž věnoval výtvarné kultuře; vedle prodeje obrazů, grafických listů, soch,6 fotografických alb,7 uměleckých pohlednic 8 angažoval k ilustrační tvorbě pro své nakladatelství řadu výtvar-ných umělců.9 Připomeňme z nich alespoň dva, Hanuše Schwaigera (1854–1912) a Adolfa Kašpara (1877–1934).

Inciativy městské reprezentace byly v té době mj. zaměstnány obnovou některých památek reprezentu-jících minulost měšťanské Olomouce: novým sídlem radnice se stal rekonstruovaný renesanční Edelman-nův palác (1868–1871), od roku 1869 vyvíjel intenzivní činnost Spolek pro obnovu kostela sv. Mořice a v letech 1874–1879 město restaurovalo pozdně gotickou radniční kapli sv. Jeronýma. Kromě archivu v ní byla otevřena

expozice městského historického muzea. Muzejnictví, případně muzeologie se totiž v rámci základní kulturní tendence století historismu stávají jedním z fenoménů 19. století.

Století muzeíNejstarší veřejné muzeum v celých českých zemích bylo založeno již v roce 1814 v Opavě pod názvem Zem-ské muzeum pro Rakouské Slezsko. Jeho posláním měla být sbírková a výstavní činnost, která by podchytila a zveřejňovala přírodní a historické doklady regio nu. Vedle terénních výzkumů doplňovaly sbírkové fondy také nákupy a dary.10

Přímým vzorem pro nedlouho nato založenou jinou zemskou instituci, Františkovo muzeum v Brně, se sta-lo štýrské zemské muzeum Joanneum, které vzniklo v roce 1811.11 Zakládací listina brněnského předchůdce Moravského zemského muzea z roku 1817 předpokláda-la, že nový ústav bude spravován Hospodářskou společ-ností pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy a že bude sídlit v někdejším Biskupském dvoře, který pro tyto účely muzeu bezplatně přenechal olomoucký arci-biskup Maria Tadeáš Trautmannsdorf (1761/1811–1819). Muzeum, při jehož založení a další činnosti se angažo-vala řada představitelů šlechty a předních intelektuálů, mělo být ústavem s celozemskou působností.12 Vedle historických a přírodovědných sbírek tvořily fondy

náklady majitele. To zcela podvázalo urbanistický a in-dustriální vývoj města i příměstské aglomerace.

V druhé polovině 19. století zde nicméně působí ně-kolik s Olomoucí více či méně spjatých malířů, vesměs absolventů vídeňské akademie. Vyučují kresbě na zdej-ších středních školách a přivydělávají si jako portrétis-té.1 Podobně tomu bylo u sochařů, přesněji řečeno kamenosochařů a uměleckých řemeslníků.2

Jakési zárodky okruhů zájemců o výtvarné umění se začaly vytvářet kolem dvou knihkupectví a knižních nakladatelství. Již v roce 1844 si na Horním náměstí otevřel knihkupectví a o něco později také nakladatel-ství Vídeňan Eduard Hölzel (1817–1885). Vydavatelskou činnost začal brzy orientovat také k výtvarnému umění – k vydávání grafických listů a zejména jejich soubo-rů. Začal nabízet výběr ze dvou tematických okruhů – zobrazení moravských lidových krojů a alb, zachycu-jících přírodní a historické pamětihodnosti. V roce 1856 vydal album Českého království, o rok později stejně monumentální Malířsko-historické album Moravy a Slezska.3 Jak ke kresebným předlohám, tak k vlastní-mu litografickému provedení si ovšem musel volit přes-polní spolupracovníky. Od roku 1853 pro něj pracoval čerstvý absolvent vídeňské akademie Franz Kaliwoda (1824–1858), jehož kresby pak do litografované podoby převáděl Berlíňan August Haun (1815–1894). Zanedlouho po jejich reedici se Hölzel začal orientovat i k novému

Umění v pevnostiZájem o klasické volné výtvarné druhy nepoklesl v průběhu valné části 19. století pouze v okruhu olo-mouckého arcibiskupství, ale v ještě zřetelnější míře také u olomouckého měšťanstva. Malířství a sochař-ství – jak jsme měli možnost sledovat intenzitu zájmu o ně do poloviny předchozího věku – jakoby tady té-měř přestaly existovat. Pokud ovšem nemáme na my-sli skromnou příležitostnou portrétní a vedutistickou tvorbu – ale i ona bývala nezřídka dílem přespolních autorů. Bylo by jistě možné hovořit o utilitarismu předbřeznové doby, v němž doznívalo pozdní osvícen-ství, jako o obecném jevu, ale to by bylo příliš velkým zjednodušením. Zatímco výtvarné umění postávalo stranou, pozornost byla ve všech tradičních centrech věnována veřejné zeleni, která nyní začíná v rámci ideálů přirozenosti a obecného blaha lemovat dožíva-jící nebo rušené hradební prstence měst. Měšťanstvo se věnuje se zvyšující se intenzitou také divadelní kultuře. A koncem předbřeznových časů – v souvis-losti s obnoveným hospodářským růstem – přistupuje k vlastně poslední harmonické přestavbě svých měst. Charakteristické to bylo i pro Olomouc. Díky postavení a protekcím arcibiskupa Rudolfa Jana (1788/1819–1831) je možné vysadit na západní části koliště olomoucké pevnosti promenádní aleje a k novostavbě městské-ho divadla přizvat prominentního architekta říšské aristokracie Josepha Kornhäusela. A ještě v roce 1838 propůjčuje Maxmilián Josef ze Sommerau-Beeckhu (1769/1837–1853) arcibiskupského architekta Antona Archeho, aby také z budovy měšťanské střelnice (po-dobně, jako u kroměřížské rotundy) vytvořil hold řím-skému Pantheonu, případně Palladiovi. Budeme-li se dále zabývat některými kulturními jevy, musíme však mít neustále na mysli, že v celé moravskoslezské zemi vrcholí v 19. století intenzivní vazba k vídeňské metro-poli, jíž zdejší kultura vytváří nejúžeji spjaté zázemí.

To, co však začínalo být v rámci tohoto kulturního okruhu pro Olomouc stále specifičtější, byla otázka existence pevnosti. Zatímco většina měst se kolem poloviny století začíná osvobozovat ze svých hradeb-ních krunýřů, tady dochází k opačnému procesu. Jako jediná z opevněných měst v českých zemích byla totiž olomoucká pevnost určena k pronikavé modernizaci. Výstavbu fortové pevnosti (Lager-Festung) s věncem tvrzí (fortů) na návrších kolem města po polovině sto-letí doplňuje vyhlašování demoličních reverzů (1859, 1864), podle nichž mohla být jakákoliv novostavba v ši-rokém pevnostním pásmu povolena pouze za předpo-kladu, že bude v případě potřeby odklizena na vlastní

Gründerská léta

1 Například Franz Bsirsky, Johann Nepo-muk Friedrich, Josef Haier (Hayer), Karel Javůrek, Gustav Přeček, Karl Thöndel, Adolf von Rabenalt, Joseph E. Reinhardt , Heinrich Hans Schlimarski.

2 Z kamenosochařů především rodina Mel-nitz kých (Karl, Franz a Ernst), dále Stefan Schwartz. V uměleckém řemesle vynikli v kovářské profesi Johann Lefen da, ze štukatérů například Alois Amort, Josef Hladík, František Vyhnánek. – Zatloukal P. 2009b, s. 118.

3 Malerisch-historisches Album von Mäh-ren und Schlesien. Olmütz 1857. – 44 listů vytiskly berlínské reprodukční ústavy W. Loeillota a W. Korna.

4 Burian 1973, s. 4–10.

5 Vybíral B. 1931, s. 144.

6 Například František Bílek, Franta Uprka, Julius Pelikán.

7 Promberger navázal na Hölzelovu činnost také ve vydávání fotografických alb. – Burian 1973, s. 8–9.

8 Série pohlednic s reprodukcemi výtvar-ných děl od Josefa Mánesa, Jaroslava Čermáka, Františka B. Zvěřiny, Stanislava Lolka, Marie Gardavské, Joži Uprky, Anto še Frolky, Adolfa Kašpara a dalších. – Burian 1981.

9 Karla Wellnera, Jana Konůpka a další.

10 Po ustavení Země moravskoslezské byl název změněn na Opavské gymnazijní muzeum.

11 Tomášek 2011, s. 16.

12 Brodesser – Břečka – Mikulka 2002.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

26 Ladislav Eugen Petrovits, Pohled na Olomouc, 1895, Statutární město Olomouc

50�—�51

haly. Krauss s Tölkem také navrhli většinu interiérové-ho vybavení (dřevěné obklady stěn, vestavěný nábytek, vitráže, kování), jež vesměs dodaly vídeňské umělecko-řemeslné dílny Antona Pospischila, kovové součásti zase dodal Franz Siegel (nástěnná kašna v jídelně). Součástí menší formální zahrady na hradbách se stalo horní podlaží středověké hradební věže ve funkci bel-vederu nad zelení parku v Michalském výpadě.

Vila Primavesi začala být záhy po dokončení obdi-vována a studována jako příklad náročného moder-ního bydlení.4 Obdiv tehdy patřil především dvěma stránkám: dispoziční řešení bylo inspirováno zásadní inovací bydlení, která vycházela z britského halového modelu a přinášela v podstatě funkcionalistické pojetí. Obdiv však v nemenší míře platil jednotě architektury, volných a užitých uměleckých druhů. Z odstupu pak mohla stavba posloužit jako naprosto ilustrativní pří-klad syntézy v rámci uzavírajícího se decenia moderny vídeňského kulturního okruhu.

HanakJiž v průběhu stavby začali Primavesiovi shromaž-ďovat a objednávat některé jak uměleckořemeslné, tak výtvarné doplňky svého domu: rodinné portréty od Hanse Templeho, kopii obrazu Paola Caliariho, zv. Veronese, Zuzana a starci z počátku 17. století5 nebo slavnou Madonu z Olomouce, známější dnes pod náz-vem Madona Primavesi,6 a další.

Eugenie se při svých návštěvách rodičů v Langen-zersdorfu u Vídně seznámila v roce 1904 s čerstvým absolventem vídeňské akademie, brněnským rodákem, sochařem Antonem Hanakem (1875–1934). Brzy se

Dům milovníků uměníO�o Primavesi (1868–1926) byl potomkem jedné z linií starého italského rodu, jehož kořeny jsou od 9. století doloženy v okolí Lago di Garda. Pocházel ovšem již ze čtvrté generace usazené v Olomouci; jeho předkové se tady věnovali obchodu, finančnictví i průmyslovému podnikání v textilních a cukrovarnických odvětvích a vypracovali se mezi městskou honoraci. O�o se v roce 1894 oženil s vídeňskou herečkou Eugenií But-schekovou (1874–1962, s uměleckým pseudonymem Mäda). Blízký vztah měl zejména k vysoce postave-nému politikovi a podnikateli, bratranci Robertovi (1854–1926).1 Oba dva se živě zajímali o výtvarné umění, intenzivně se například angažovali ve Společnosti přátel umění v Olomouci, do jejíchž výstavních aktivit také zapojili vídeňského prominentního architekta Franze von Krausse (1865–1942). Krauss se se svým dlouholetým společníkem Josefem Tölkem (1861–1927) věnoval zejména návrhům divadelních staveb v metro-poli, ale rovněž propagaci moderního životního stylu mj. v moravskoslezském prostředí.

Nebylo tedy divu, když se na jejich projekční kance-lář obrátili také manželé Primavesiovi. V roce 1905 se pustili do stavby vlastního rodinného domu, pro niž si vybrali náročné staveniště v asanačním okrsku přímo v centru starého města, vysoko nad hradbami a v sou-sedství dominantních barokních objektů staré univer-zity a kostela sv. Michala. O rok později byla stavba vily dokončena.2

Krauss s Tölkem se pokusili o její harmonické začle-nění do náročného historického okolí, aniž by slevili z celkového zřetelně soudobého řešení. Jednopatrovou stavbu přikryli vysokou mansardovou střechou, takže sice korespondovala s barokním okolím, ale postrádala přitom historizující prvky. Asymetricky koncipovaný objekt rozčlenili arkýři a rizality s lodžiemi. Do sute-rénu umístili hospodářské zázemí s pozoruhodnými technickými novinkami.3 Hlavním prostorem spo-lečenské části domu ve zvýšeném přízemí se stala dvoupodlažní obytná hala se schodištěm stoupajícím k ochozu. Její základní horizontální osu tvoří spojnice mezi vstupní partií a východem k zahradní terase. Svázány jsou s ní osy příčné, především mezi krbem a rozměrnou okenní vitráží s parafrází olomoucké ve-duty z roku 1706 i s doplňujícími motivy – výklenkem bay window pod schodištěm a zákoutím kolem kašny. Další významnou osu tvořila enfiláda místností orien-tovaných k zahradě, které vrcholí jídelnou. Neméně zřetelné jsou rovněž osy vertikální, zejména u saly ter reny a lodžie, především však u bazilikálního stropu

Primavesi

1 Robert Primavesi byl poslancem zem-ského i říšského sněmu a prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Olomouci.

2 Feldegg 1908. – Karplus 1910, tab. 59. – Franz Freiherr von Krauss + Josef Tölk. Architekten: Ausgeführte bauten und Entwürfe. Wien, b. d. – Zatloukal P. 1990b. – Zatloukal P. 2002a, s. 507–520. – Šlapeta – Zatloukal P. 2010, s. 168–172.

3 Například s ústředním vytápěním a venti-lačním systémem nebo elektrickým vysá-váním napojeným na vlastní elektrárnu.

4 19. května 1909 ji například v rámci exkurze po olomouckých stavebních památkách navštívili studenti německé Státní průmyslové školy v Brně.

5 Ve sbírkách Muzea umění Olomouc. – Daniel – Pujmanová – Togner 1996, s. 167.

6 Madona Primavesi, jedno z vrcholných pozdně gotických děl okruhu morav-ských následovníků vlámského sochaře Nicolause Gerhaerta z Leydenu z posled-ní třetiny 15. stol, ve sbírkách Moravské galerie v Brně.

rozvinul podivuhodný a hluboký svazek, který Hanaka s Primavesiovými spojil na dvě desetiletí a umožnil mu – jak později vzpomínal – stát se tím, kým chtěl. Dlou-holeté přátelství provázela bohatá korespondence.7 Sochař pak většinu svých předválečných prací začal vytvářet jako přímé zakázky pro olomouckou rodinu a její vilu.

Jeho první mimoškolní prací a současně první za-kázkou pro olomoucké přátele se stala psychologizující, chvějivě impresivní portrétní busta Mädy (1905–1906) objednaná pro ústřední halu. Také dřevěná socha Po-nocného (1906–1907), jakéhosi nostalgicky rustikálního strážce domu, určená pro vstupní průčelí, byla zamýš-lena již v projektu.8 Třetí sochou, na níž začala Hanak pracovat v průběhu stavby, se stala nástěnná kašna Živá voda (1906–1907, též Pravda, Žíznivý nebo Žízeň srdce), určená rovněž do haly. Její základní ideu si so-chař načrtl v deníku: „Mladík pije vodu vytékající z úst ženské masky. Je to nejen žízeň žaludku, ale i srdce. [...] Mladík nemůže odolat“.9 O něco později začal pracovat na nakonec neuskutečněné Schillerově kašně pro park pod vilou. Na tuto výraznou linii Hanak bezprostředně

v roce 1909 navázal sochou Věčnosti, kultovní ženské postavy, upomínající svou strnulostí na předklasickou antiku. Autorovými vlastními slovy „sedící Věčnost panuje v kráse a čistotě“ jako dominantní součást ro-dinné hrobky Primavesiů na olomouckých ústředních hřbitovech.10

Jak Živá voda, Věčnost, tak neprovedená Schillerova kašna ztělesnily Hanakovu touhu po zhmotnění ta-jemného doteku pomíjejícnosti s věčností. A současně vyjádření obnovy života z ženského elementu. Jak ještě uslyšíme, toto symbolistní cítění bezprostředně souznělo s duchovním ovzduším v rodině Primavesiů a zásadně ovlvnilo sběratelství a mecenát O�y a Euge-nie. Jako stále dominantnější začal vystupovat kult ženy – matky čtyř dětí. Čerpal z toho také další okruh Hanakových děl.11 Na vstupní dveře vily upevnil bron-zový reliéf Matky představující příchozím své dcery (1911). V té době již pracoval na mramorové postavě v ži-votní velikosti, opět portrétu Mädy (1911–1913), k němuž ještě v roce 1913 vytvořil pendant, sochu dcery (nesoucí matčin pseudonym), Mladé Mädy. V zahradě byla před jedno z oken instalována kašna Dítě nad všedním dnem

7 Nezanedbatelnou součástí jejich vztahu byla ovšem i finanční stránka mecenátu, kterou je možné rekonstruovat na zákla-dě Hanakových deníkových poznámek. – Steiner 1966, s. 181–190. – Steiner 1967a. – Steiner 1967b. – Steiner 1968. – Zatloukal P. 1997. – Klein-Primavesi 2004b.

8 Vedle definitivního provedení vytvořil také malý model v bronzu.

9 Steiner 1967a, s. 2.

10 Pro ústřední hřbitovy byly určeny i poz-dější, avšak již neprovedené návrhy ná-hrobků arcibiskupa Františka Saleského Bauera a Trunzovy rodiny z roku 1916.

11 V roce 1908 vytvořil drobný mramor Dětská ruka.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

33 Otto a Mäda Primavesiovi, 1894, SM 34 Anton Hanak, Dítě nad všedním dnem, 1910–1912, MUO, č. kat. 380

35 Franz von Krauss – Josef Tölk, Hala vily Primavesi v Olomouci, 1905–1906, VKO

50�—�51

haly. Krauss s Tölkem také navrhli většinu interiérové-ho vybavení (dřevěné obklady stěn, vestavěný nábytek, vitráže, kování), jež vesměs dodaly vídeňské umělecko-řemeslné dílny Antona Pospischila, kovové součásti zase dodal Franz Siegel (nástěnná kašna v jídelně). Součástí menší formální zahrady na hradbách se stalo horní podlaží středověké hradební věže ve funkci bel-vederu nad zelení parku v Michalském výpadě.

Vila Primavesi začala být záhy po dokončení obdi-vována a studována jako příklad náročného moder-ního bydlení.4 Obdiv tehdy patřil především dvěma stránkám: dispoziční řešení bylo inspirováno zásadní inovací bydlení, která vycházela z britského halového modelu a přinášela v podstatě funkcionalistické pojetí. Obdiv však v nemenší míře platil jednotě architektury, volných a užitých uměleckých druhů. Z odstupu pak mohla stavba posloužit jako naprosto ilustrativní pří-klad syntézy v rámci uzavírajícího se decenia moderny vídeňského kulturního okruhu.

HanakJiž v průběhu stavby začali Primavesiovi shromaž-ďovat a objednávat některé jak uměleckořemeslné, tak výtvarné doplňky svého domu: rodinné portréty od Hanse Templeho, kopii obrazu Paola Caliariho, zv. Veronese, Zuzana a starci z počátku 17. století5 nebo slavnou Madonu z Olomouce, známější dnes pod náz-vem Madona Primavesi,6 a další.

Eugenie se při svých návštěvách rodičů v Langen-zersdorfu u Vídně seznámila v roce 1904 s čerstvým absolventem vídeňské akademie, brněnským rodákem, sochařem Antonem Hanakem (1875–1934). Brzy se

Dům milovníků uměníO�o Primavesi (1868–1926) byl potomkem jedné z linií starého italského rodu, jehož kořeny jsou od 9. století doloženy v okolí Lago di Garda. Pocházel ovšem již ze čtvrté generace usazené v Olomouci; jeho předkové se tady věnovali obchodu, finančnictví i průmyslovému podnikání v textilních a cukrovarnických odvětvích a vypracovali se mezi městskou honoraci. O�o se v roce 1894 oženil s vídeňskou herečkou Eugenií But-schekovou (1874–1962, s uměleckým pseudonymem Mäda). Blízký vztah měl zejména k vysoce postave-nému politikovi a podnikateli, bratranci Robertovi (1854–1926).1 Oba dva se živě zajímali o výtvarné umění, intenzivně se například angažovali ve Společnosti přátel umění v Olomouci, do jejíchž výstavních aktivit také zapojili vídeňského prominentního architekta Franze von Krausse (1865–1942). Krauss se se svým dlouholetým společníkem Josefem Tölkem (1861–1927) věnoval zejména návrhům divadelních staveb v metro-poli, ale rovněž propagaci moderního životního stylu mj. v moravskoslezském prostředí.

Nebylo tedy divu, když se na jejich projekční kance-lář obrátili také manželé Primavesiovi. V roce 1905 se pustili do stavby vlastního rodinného domu, pro niž si vybrali náročné staveniště v asanačním okrsku přímo v centru starého města, vysoko nad hradbami a v sou-sedství dominantních barokních objektů staré univer-zity a kostela sv. Michala. O rok později byla stavba vily dokončena.2

Krauss s Tölkem se pokusili o její harmonické začle-nění do náročného historického okolí, aniž by slevili z celkového zřetelně soudobého řešení. Jednopatrovou stavbu přikryli vysokou mansardovou střechou, takže sice korespondovala s barokním okolím, ale postrádala přitom historizující prvky. Asymetricky koncipovaný objekt rozčlenili arkýři a rizality s lodžiemi. Do sute-rénu umístili hospodářské zázemí s pozoruhodnými technickými novinkami.3 Hlavním prostorem spo-lečenské části domu ve zvýšeném přízemí se stala dvoupodlažní obytná hala se schodištěm stoupajícím k ochozu. Její základní horizontální osu tvoří spojnice mezi vstupní partií a východem k zahradní terase. Svázány jsou s ní osy příčné, především mezi krbem a rozměrnou okenní vitráží s parafrází olomoucké ve-duty z roku 1706 i s doplňujícími motivy – výklenkem bay window pod schodištěm a zákoutím kolem kašny. Další významnou osu tvořila enfiláda místností orien-tovaných k zahradě, které vrcholí jídelnou. Neméně zřetelné jsou rovněž osy vertikální, zejména u saly ter reny a lodžie, především však u bazilikálního stropu

Primavesi

1 Robert Primavesi byl poslancem zem-ského i říšského sněmu a prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Olomouci.

2 Feldegg 1908. – Karplus 1910, tab. 59. – Franz Freiherr von Krauss + Josef Tölk. Architekten: Ausgeführte bauten und Entwürfe. Wien, b. d. – Zatloukal P. 1990b. – Zatloukal P. 2002a, s. 507–520. – Šlapeta – Zatloukal P. 2010, s. 168–172.

3 Například s ústředním vytápěním a venti-lačním systémem nebo elektrickým vysá-váním napojeným na vlastní elektrárnu.

4 19. května 1909 ji například v rámci exkurze po olomouckých stavebních památkách navštívili studenti německé Státní průmyslové školy v Brně.

5 Ve sbírkách Muzea umění Olomouc. – Daniel – Pujmanová – Togner 1996, s. 167.

6 Madona Primavesi, jedno z vrcholných pozdně gotických děl okruhu morav-ských následovníků vlámského sochaře Nicolause Gerhaerta z Leydenu z posled-ní třetiny 15. stol, ve sbírkách Moravské galerie v Brně.

rozvinul podivuhodný a hluboký svazek, který Hanaka s Primavesiovými spojil na dvě desetiletí a umožnil mu – jak později vzpomínal – stát se tím, kým chtěl. Dlou-holeté přátelství provázela bohatá korespondence.7 Sochař pak většinu svých předválečných prací začal vytvářet jako přímé zakázky pro olomouckou rodinu a její vilu.

Jeho první mimoškolní prací a současně první za-kázkou pro olomoucké přátele se stala psychologizující, chvějivě impresivní portrétní busta Mädy (1905–1906) objednaná pro ústřední halu. Také dřevěná socha Po-nocného (1906–1907), jakéhosi nostalgicky rustikálního strážce domu, určená pro vstupní průčelí, byla zamýš-lena již v projektu.8 Třetí sochou, na níž začala Hanak pracovat v průběhu stavby, se stala nástěnná kašna Živá voda (1906–1907, též Pravda, Žíznivý nebo Žízeň srdce), určená rovněž do haly. Její základní ideu si so-chař načrtl v deníku: „Mladík pije vodu vytékající z úst ženské masky. Je to nejen žízeň žaludku, ale i srdce. [...] Mladík nemůže odolat“.9 O něco později začal pracovat na nakonec neuskutečněné Schillerově kašně pro park pod vilou. Na tuto výraznou linii Hanak bezprostředně

v roce 1909 navázal sochou Věčnosti, kultovní ženské postavy, upomínající svou strnulostí na předklasickou antiku. Autorovými vlastními slovy „sedící Věčnost panuje v kráse a čistotě“ jako dominantní součást ro-dinné hrobky Primavesiů na olomouckých ústředních hřbitovech.10

Jak Živá voda, Věčnost, tak neprovedená Schillerova kašna ztělesnily Hanakovu touhu po zhmotnění ta-jemného doteku pomíjejícnosti s věčností. A současně vyjádření obnovy života z ženského elementu. Jak ještě uslyšíme, toto symbolistní cítění bezprostředně souznělo s duchovním ovzduším v rodině Primavesiů a zásadně ovlvnilo sběratelství a mecenát O�y a Euge-nie. Jako stále dominantnější začal vystupovat kult ženy – matky čtyř dětí. Čerpal z toho také další okruh Hanakových děl.11 Na vstupní dveře vily upevnil bron-zový reliéf Matky představující příchozím své dcery (1911). V té době již pracoval na mramorové postavě v ži-votní velikosti, opět portrétu Mädy (1911–1913), k němuž ještě v roce 1913 vytvořil pendant, sochu dcery (nesoucí matčin pseudonym), Mladé Mädy. V zahradě byla před jedno z oken instalována kašna Dítě nad všedním dnem

7 Nezanedbatelnou součástí jejich vztahu byla ovšem i finanční stránka mecenátu, kterou je možné rekonstruovat na zákla-dě Hanakových deníkových poznámek. – Steiner 1966, s. 181–190. – Steiner 1967a. – Steiner 1967b. – Steiner 1968. – Zatloukal P. 1997. – Klein-Primavesi 2004b.

8 Vedle definitivního provedení vytvořil také malý model v bronzu.

9 Steiner 1967a, s. 2.

10 Pro ústřední hřbitovy byly určeny i poz-dější, avšak již neprovedené návrhy ná-hrobků arcibiskupa Františka Saleského Bauera a Trunzovy rodiny z roku 1916.

11 V roce 1908 vytvořil drobný mramor Dětská ruka.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

33 Otto a Mäda Primavesiovi, 1894, SM 34 Anton Hanak, Dítě nad všedním dnem, 1910–1912, MUO, č. kat. 380

35 Franz von Krauss – Josef Tölk, Hala vily Primavesi v Olomouci, 1905–1906, VKO

66�—�67

Arcibiskup mecenášMuzejnictví a tím méně sběratelství umění neměly v meziválečné české části Olomouce ambice ani šanci překročit lokální meze. S jedinou výjimkou. Arcibis-kupské rezidenci vládl muž, který se pokusil navázat na tradici svých největších předchůdců. Životopisec arcibiskupa Leopolda Prečana (1866/1923–1947) již v roce 1934 podotýká: „Ze zařízení soukromých pokojů arcibiskupových poznáte na první pohled, že je obývá někdo, kdo miluje čistotu a pořádek, kdo má vytříbený vkus, milovník vědy, umění a starožitností.“ Navíc kro-měřížský „zámek a všechny jeho sbírky jsou přístupny, a to zadarmo, všem, kdo o přístup požádají, a jsou také četně navštěvovány.“ 1 Arcibiskup se kromě toho věno-val stavební činnosti, což platí zejména pro novostavbu kostela v Olomouci – Hejčíně, ale stejně tak pro úsilí o obnovu velehradského klášterního komplexu. Přitom nežil v jednoduché době, musel například čelit protika-tolickým útokům i problémům vyvolaným pozemko-vou reformou.

Leopold Prečan se přitom z hlediska mecenátu a sbě-ratelství současného umění orientoval podobně jako ti, kteří v Olomouci dvacátých let organizovali převážnou část výtvarného života. Podobně jako členové Klubu přátel umění preferoval i on okruh hodonínského Sdru-žení výtvarných umělců moravských (SVUM).

Z těch členů SVUM, pro něž měl zvláštní slabost, připomeňme především dva. V letech 1923–1929 nechal vyzdobit nástěnnými malbami část interiérů olomouc-ké rezidence. Jano Köhler (1873–1941) je autorem fresek Dobrého pastýře ve vstupní části, symbolu Eucharistie nad vchodem do kanceláří a sgrafit na schodišti.2

Köhler se rovněž stal autorem malířské výzdoby nejvýznamnějšího Prečanova stavebního podniku – novostavby hejčínského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Staveniště vytipoval již v roce 1926 autor regulačního plánu města Ladislav Skřivánek v dominantní poloze zdejší komorní obdoby zahradního města. O rok poz-ději byla vyhlášena architektonická soutěž. Čtyřicet posuzovaných návrhů představovalo obdivuhodné stylové rozpětí mezi neorenesančním Skřivánkovým projektem a funkcionalistickým návrhem Jana Sokola. Příležitost, kdy se stavba mohla stát pokusem o re-formu sakrální architektury, však byla zmařena roz-hodnutím poroty vyřadit moderní návrhy a vítězství přiřknout kompromisnímu řešení brněnského archi-tekta Josefa Šálka (* 1888).

Stavba uskutečněná v letech 1929–1932 tak předsta-vuje tradiční typ trojlodní baziliky převedený do nevý-razně klasicizující, oficiózní podoby. Obdobná je také

výtvarná výzdoba. Köhler navrhl mozaiky, především ústřední s námětem modlitby Confiteor (Vyznávám se) s celou řadou světců včetně donátora Prečana. Jeho dílem jsou i okna v kapli. Autorem sochařské výzdoby, zejména bronzového sousoší sv. Cyrila a Metoděje, byl jiný člen SVUM a další preferovaný Prečanův umělec Julius Pelikán (1887–1969), přední činovník jak SVUM, tak olomouckého KPU. Uměleckořemeslné práce dodal pražský secesionista Franta Anýž.3 V kryptě je arcibis-kupův sarkofág.

Na základě úspěchu v olomoucké soutěži byl Šálek v roce 1929 požádán o projekt téměř již dvě desetiletí připravované velké chrámové novostavby se stejným zasvěcením v Brně-Židenicích. Po mnoha peripetiích však byla v roce 1931 dána přednost jinému architek-tovi, který pak roku 1935 dovedl stavbu k vysvěcení. O dvě léta dříve byl k brněnské spolupráci přizván i Pe-likán (rovněž zde provedl kromě jiného reliéf sv. Cyrila a Metoděje nad vstupem), a když se později připojili ještě autoři všech oltářů bratři Heřman a Karel Kotrbové, zformoval se kolektiv, jehož práce měla pro meziváleč-nou sakrální tvorbu na Moravě zásadní význam. Tím

Arcibiskup a jeho archivář

jiným architektem byl Klaudius Madlmayr (1881–1963), umělec pověstný niterným vztahem k tradici, umocně-ným navíc pobytem v prostředí starých kultur na Jad-ranu. Trojlodní výrazně starokřesťansky inspirovaná bazilika s arkádovým vstupem a samostatnou zvonicí představuje mnohem hlubší setkání s tradicí než olo-moucký chrám.4

Vyvrcholením díla Madlmayrova kolektivu se měla stát celková rekonstrukce baziliky a dostavba klášter-ního areálu na Velehradě, z níž bylo pro nepřízeň doby uskutečněno pouhé torzo; vrcholný výsledek spoluprá-ce Madlmayra s Pelikánem zde představuje zejména mauzoleum se sarkofágem, jež nechal Prečan v letech 1935–1938 vybudovat svému předchůdci arcibiskupu Antonínu C. Stojanovi.5

Knihovník a archivářV roce 1915 byl v zámecké knížecí arcibiskupské knihovně v Kroměříži jmenován knihovníkem Anto-nín Breitenbacher (1874–1937). O pár let později, roku 1921, převzal navíc vedení arcibiskupského archi-vu. Breitenbacher byl kněz, po vysvěcení vyučoval od roku 1896 na arcibiskupském gymnáziu v Kromě-říži a mezitím ještě vystudoval historii a geografii na innsbruc ké univerzitě.6

Zaměstnání na kroměřížském zámku se věnoval s velkým zanícením a nespornými výsledky. Roztří-dil a zveřejnil arcibiskupský archiv, nově uspořádal knihovnu o téměř čtyřiceti tisíci svazcích, vytvořil první inventář dvacetitisícové grafické sbírky s po-mocným seznamem mistrů a seznamem motivů,

uspořádal sbírku map a plánů, založil sbírku písem-ných pozůstalostí, doplnil a uspořádal desetitisícovou sbírku mincí a medailí, věnoval se také hudební sbírce (podařilo se mu například objevit a rekonstruovat původní seznam hudební kolekce biskupa Karla z Lich-tensteinu-Castelkorna, objevil a zhodnotil postavu biskupského kapelníka a skladatele Pavla Josefa Vej-vanovského). V roce 1921 na zámku založil Arcibiskup-ské muzeum v Kroměříži. Výsledky své práce a svých objevů pravidelně publikoval. Vedle historických pojednání Františka Vácslava Peřinky z dějin a topo-grafie Kroměříže (včetně zámku a arcibiskupských zahrad) představuje jeho dílo základní pilíř zdejšího dějepisectví.7

To všechno bylo významné, ale Breitenbacherovy publikace i drobnější studie jsou dodnes nepostrada-telným zdrojem poznatků především k dějinám obou arcibiskupských obrazáren v Olomouci a v Kroměříži. V prvním svazku svých Dějin arcibiskupské obrazárny v Kroměříži shrnul výsledky práce na tříleté revizi archivu. Spis se stal teoretickým úvodem k připravova-nému katalogu kroměřížské obrazárny: Breitenbacher hodlal „na podkladě zaručených a tedy věrohodných zpráv a svědectví podati dějiny arcibiskupské sbírky obrazů a tím utvořiti spolehlivou, pevnou půdu, na níž by také katalog a Průvodce mohly býti zbudovány“.8

Svoje líčení otevírá v 16. století sběratelstvím a mecenátem protireformačních biskupů, zejména Stanislava Thurza, který mj. objednal čtyři deskové obrazy Lucase Cranacha. Breitenbacherovi se podařilo zjistit, že byly v posledním okamžiku zachráněny před osudnou olomouckou aukcí v roce 1830 a odvezeny do Kroměříže, kde pak byly po řadě let za kardinála Fürstenberga objeveny na půdě.

Podchytil také pozoruhodnou činnost biskupa Leopolda Viléma, který „válečných vavřínů nedobyl, jda od jedné porážky k druhé, zato nasbíral po světě spousty uměleckých děl a utvořil z nich vzácnou sbír-ku“.9 Zjistil, že v mimořádné biskupově kolekci bylo 513 italských, 880 německých a nizozemských obrazů, 343 kreseb, 543 soch a dalších předmětů. A s politová-ním konstatoval, že se z ní ani v Olomouci ani v Kro-měříži nic neocitlo.

Jeho ústředním námětem se však především stalo sběratelství biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. K Breitenbacherově rekonstrukci biskupovy sběratel-ské činnosti mohli jeho badatelští následovníci dodat již jen málo – nanejvýš několik upřesnění. Podrobně se zabýval koupí sbírky Seragliho de Contis, objasnil působení malířů, které biskup vydržoval v Kroměříži a na dalších ze svých rezidencí, i těch, které vysílal kopí-rovat císařské sbírky ve Vídni. Středobodem jeho zájmu se přirozeně stal nákup obrazového a kresebného kabi-netu bratří Imstenraedů se všemi již shora popsanými doprovodnými peripetiemi. Podařilo se mu spočítat, že v poslední fázi zdobilo interiéry biskupových rezidencí 757 obrazů. Objasnil navíc, že v olomouckém paláci byla

1 P. Alberti, Dr. Leopold Prečan, arcibiskup olomoucký. B. m. [Olomouc] 1934.

2 Malířova obliba však byla v Olomouci všeobecná; svědčila o tom jak jeho úprava orloje, nástěnná malba na průčelí kapucínského kostela, tak také výzdoba řady domovních průčelí.

3 Chrám sv. Cyrila a Metoda v Olomouci – Hejčíně. Památník vydaný u příležitosti slavnostního posvěcení nového farního kostela v Olomouci – Hejčíně péčí příprav-ného výboru. Olomouc 1932.

4 Bílek 1988, s. 117–120 (nově Bílek 2000).

5 Z hlediska své profánní tvorby nakonec architekt získal nejvíc zakázek právě v Olomouci, kde začal od poloviny dva-cátých let vytvářet protiváhu moderně zaměřeným autorům.

6 Butulová-Vlčková 1970, s. 322. – Červinka 2006, s. 8.

7 Zejména Peřinka 1947, Peřinka 1948.

8 Breitenbacher 1925, s. 5.

9 Tamtéž, s. 14.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

55 Josef Šálek, Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci – Hejčíně, 1928 –1932, VMO

56 František Ondrůšek, Arcibiskup Leopold Prečan, 1926, AMK

66�—�67

Arcibiskup mecenášMuzejnictví a tím méně sběratelství umění neměly v meziválečné české části Olomouce ambice ani šanci překročit lokální meze. S jedinou výjimkou. Arcibis-kupské rezidenci vládl muž, který se pokusil navázat na tradici svých největších předchůdců. Životopisec arcibiskupa Leopolda Prečana (1866/1923–1947) již v roce 1934 podotýká: „Ze zařízení soukromých pokojů arcibiskupových poznáte na první pohled, že je obývá někdo, kdo miluje čistotu a pořádek, kdo má vytříbený vkus, milovník vědy, umění a starožitností.“ Navíc kro-měřížský „zámek a všechny jeho sbírky jsou přístupny, a to zadarmo, všem, kdo o přístup požádají, a jsou také četně navštěvovány.“ 1 Arcibiskup se kromě toho věno-val stavební činnosti, což platí zejména pro novostavbu kostela v Olomouci – Hejčíně, ale stejně tak pro úsilí o obnovu velehradského klášterního komplexu. Přitom nežil v jednoduché době, musel například čelit protika-tolickým útokům i problémům vyvolaným pozemko-vou reformou.

Leopold Prečan se přitom z hlediska mecenátu a sbě-ratelství současného umění orientoval podobně jako ti, kteří v Olomouci dvacátých let organizovali převážnou část výtvarného života. Podobně jako členové Klubu přátel umění preferoval i on okruh hodonínského Sdru-žení výtvarných umělců moravských (SVUM).

Z těch členů SVUM, pro něž měl zvláštní slabost, připomeňme především dva. V letech 1923–1929 nechal vyzdobit nástěnnými malbami část interiérů olomouc-ké rezidence. Jano Köhler (1873–1941) je autorem fresek Dobrého pastýře ve vstupní části, symbolu Eucharistie nad vchodem do kanceláří a sgrafit na schodišti.2

Köhler se rovněž stal autorem malířské výzdoby nejvýznamnějšího Prečanova stavebního podniku – novostavby hejčínského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Staveniště vytipoval již v roce 1926 autor regulačního plánu města Ladislav Skřivánek v dominantní poloze zdejší komorní obdoby zahradního města. O rok poz-ději byla vyhlášena architektonická soutěž. Čtyřicet posuzovaných návrhů představovalo obdivuhodné stylové rozpětí mezi neorenesančním Skřivánkovým projektem a funkcionalistickým návrhem Jana Sokola. Příležitost, kdy se stavba mohla stát pokusem o re-formu sakrální architektury, však byla zmařena roz-hodnutím poroty vyřadit moderní návrhy a vítězství přiřknout kompromisnímu řešení brněnského archi-tekta Josefa Šálka (* 1888).

Stavba uskutečněná v letech 1929–1932 tak předsta-vuje tradiční typ trojlodní baziliky převedený do nevý-razně klasicizující, oficiózní podoby. Obdobná je také

výtvarná výzdoba. Köhler navrhl mozaiky, především ústřední s námětem modlitby Confiteor (Vyznávám se) s celou řadou světců včetně donátora Prečana. Jeho dílem jsou i okna v kapli. Autorem sochařské výzdoby, zejména bronzového sousoší sv. Cyrila a Metoděje, byl jiný člen SVUM a další preferovaný Prečanův umělec Julius Pelikán (1887–1969), přední činovník jak SVUM, tak olomouckého KPU. Uměleckořemeslné práce dodal pražský secesionista Franta Anýž.3 V kryptě je arcibis-kupův sarkofág.

Na základě úspěchu v olomoucké soutěži byl Šálek v roce 1929 požádán o projekt téměř již dvě desetiletí připravované velké chrámové novostavby se stejným zasvěcením v Brně-Židenicích. Po mnoha peripetiích však byla v roce 1931 dána přednost jinému architek-tovi, který pak roku 1935 dovedl stavbu k vysvěcení. O dvě léta dříve byl k brněnské spolupráci přizván i Pe-likán (rovněž zde provedl kromě jiného reliéf sv. Cyrila a Metoděje nad vstupem), a když se později připojili ještě autoři všech oltářů bratři Heřman a Karel Kotrbové, zformoval se kolektiv, jehož práce měla pro meziváleč-nou sakrální tvorbu na Moravě zásadní význam. Tím

Arcibiskup a jeho archivář

jiným architektem byl Klaudius Madlmayr (1881–1963), umělec pověstný niterným vztahem k tradici, umocně-ným navíc pobytem v prostředí starých kultur na Jad-ranu. Trojlodní výrazně starokřesťansky inspirovaná bazilika s arkádovým vstupem a samostatnou zvonicí představuje mnohem hlubší setkání s tradicí než olo-moucký chrám.4

Vyvrcholením díla Madlmayrova kolektivu se měla stát celková rekonstrukce baziliky a dostavba klášter-ního areálu na Velehradě, z níž bylo pro nepřízeň doby uskutečněno pouhé torzo; vrcholný výsledek spoluprá-ce Madlmayra s Pelikánem zde představuje zejména mauzoleum se sarkofágem, jež nechal Prečan v letech 1935–1938 vybudovat svému předchůdci arcibiskupu Antonínu C. Stojanovi.5

Knihovník a archivářV roce 1915 byl v zámecké knížecí arcibiskupské knihovně v Kroměříži jmenován knihovníkem Anto-nín Breitenbacher (1874–1937). O pár let později, roku 1921, převzal navíc vedení arcibiskupského archi-vu. Breitenbacher byl kněz, po vysvěcení vyučoval od roku 1896 na arcibiskupském gymnáziu v Kromě-říži a mezitím ještě vystudoval historii a geografii na innsbruc ké univerzitě.6

Zaměstnání na kroměřížském zámku se věnoval s velkým zanícením a nespornými výsledky. Roztří-dil a zveřejnil arcibiskupský archiv, nově uspořádal knihovnu o téměř čtyřiceti tisíci svazcích, vytvořil první inventář dvacetitisícové grafické sbírky s po-mocným seznamem mistrů a seznamem motivů,

uspořádal sbírku map a plánů, založil sbírku písem-ných pozůstalostí, doplnil a uspořádal desetitisícovou sbírku mincí a medailí, věnoval se také hudební sbírce (podařilo se mu například objevit a rekonstruovat původní seznam hudební kolekce biskupa Karla z Lich-tensteinu-Castelkorna, objevil a zhodnotil postavu biskupského kapelníka a skladatele Pavla Josefa Vej-vanovského). V roce 1921 na zámku založil Arcibiskup-ské muzeum v Kroměříži. Výsledky své práce a svých objevů pravidelně publikoval. Vedle historických pojednání Františka Vácslava Peřinky z dějin a topo-grafie Kroměříže (včetně zámku a arcibiskupských zahrad) představuje jeho dílo základní pilíř zdejšího dějepisectví.7

To všechno bylo významné, ale Breitenbacherovy publikace i drobnější studie jsou dodnes nepostrada-telným zdrojem poznatků především k dějinám obou arcibiskupských obrazáren v Olomouci a v Kroměříži. V prvním svazku svých Dějin arcibiskupské obrazárny v Kroměříži shrnul výsledky práce na tříleté revizi archivu. Spis se stal teoretickým úvodem k připravova-nému katalogu kroměřížské obrazárny: Breitenbacher hodlal „na podkladě zaručených a tedy věrohodných zpráv a svědectví podati dějiny arcibiskupské sbírky obrazů a tím utvořiti spolehlivou, pevnou půdu, na níž by také katalog a Průvodce mohly býti zbudovány“.8

Svoje líčení otevírá v 16. století sběratelstvím a mecenátem protireformačních biskupů, zejména Stanislava Thurza, který mj. objednal čtyři deskové obrazy Lucase Cranacha. Breitenbacherovi se podařilo zjistit, že byly v posledním okamžiku zachráněny před osudnou olomouckou aukcí v roce 1830 a odvezeny do Kroměříže, kde pak byly po řadě let za kardinála Fürstenberga objeveny na půdě.

Podchytil také pozoruhodnou činnost biskupa Leopolda Viléma, který „válečných vavřínů nedobyl, jda od jedné porážky k druhé, zato nasbíral po světě spousty uměleckých děl a utvořil z nich vzácnou sbír-ku“.9 Zjistil, že v mimořádné biskupově kolekci bylo 513 italských, 880 německých a nizozemských obrazů, 343 kreseb, 543 soch a dalších předmětů. A s politová-ním konstatoval, že se z ní ani v Olomouci ani v Kro-měříži nic neocitlo.

Jeho ústředním námětem se však především stalo sběratelství biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. K Breitenbacherově rekonstrukci biskupovy sběratel-ské činnosti mohli jeho badatelští následovníci dodat již jen málo – nanejvýš několik upřesnění. Podrobně se zabýval koupí sbírky Seragliho de Contis, objasnil působení malířů, které biskup vydržoval v Kroměříži a na dalších ze svých rezidencí, i těch, které vysílal kopí-rovat císařské sbírky ve Vídni. Středobodem jeho zájmu se přirozeně stal nákup obrazového a kresebného kabi-netu bratří Imstenraedů se všemi již shora popsanými doprovodnými peripetiemi. Podařilo se mu spočítat, že v poslední fázi zdobilo interiéry biskupových rezidencí 757 obrazů. Objasnil navíc, že v olomouckém paláci byla

1 P. Alberti, Dr. Leopold Prečan, arcibiskup olomoucký. B. m. [Olomouc] 1934.

2 Malířova obliba však byla v Olomouci všeobecná; svědčila o tom jak jeho úprava orloje, nástěnná malba na průčelí kapucínského kostela, tak také výzdoba řady domovních průčelí.

3 Chrám sv. Cyrila a Metoda v Olomouci – Hejčíně. Památník vydaný u příležitosti slavnostního posvěcení nového farního kostela v Olomouci – Hejčíně péčí příprav-ného výboru. Olomouc 1932.

4 Bílek 1988, s. 117–120 (nově Bílek 2000).

5 Z hlediska své profánní tvorby nakonec architekt získal nejvíc zakázek právě v Olomouci, kde začal od poloviny dva-cátých let vytvářet protiváhu moderně zaměřeným autorům.

6 Butulová-Vlčková 1970, s. 322. – Červinka 2006, s. 8.

7 Zejména Peřinka 1947, Peřinka 1948.

8 Breitenbacher 1925, s. 5.

9 Tamtéž, s. 14.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

55 Josef Šálek, Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci – Hejčíně, 1928 –1932, VMO

56 František Ondrůšek, Arcibiskup Leopold Prečan, 1926, AMK

88�—�89

Nový důmVazba k olomouckému Vlastivědnému muzeu, která se pro galerii (ale nejen pro ni) stala v obou normalizač-ních desetiletích omezujícím sevřením, zanikla 1. února 1990. Galerie se osamostatnila, místo Krajského ná-rodního výboru v Ostravě se jejím zřizovatelem stal Městský národní výbor v Olomouci. Před staronovou institucí stála doslova hora problémů. Byla zcela nedo-statečně vybavená personálně, její sbírky byly velmi nevyrovnané, měla se stěhovat do sice rozlehlého, avšak značně devastovaného objektu, disponovala minimálními finančními prostředky a ještě zanedba-telnějším významem z hlediska obecného povědomí.

Budova, či spíše areál budov, který galerie v roce 1989 získala, má historii sahající víc než sedm set let do minulosti. Podle zprávy kronikáře Václava z Jihlavy „papež Innocenc roku 1246 vyhověl žádosti purkrabího olomouckého Onše a purkrabího Milíče z Veveří a dal souhlas k zřízení špitálu sv. Ducha na Předhradí v Olo-mouci. Zmínění oba šlechtici vyslali k papeži zbožného muže Martina Pokoru, který se rozhodl věnovat veškeré

své jmění na stavbu špitálu, a papež udělil 210 dní od-pustků těm, kteří přispějí na stavbu tohoto špitálu.“ 1 Špitál, ve skutečnosti útulek pro malomocné, nazývaný někdy také Velký, Měšťanský či sv. Antonína, byl po-jmenován podle vzorového ústavu sv. Ducha založené-ho o čtyři desetiletí dříve v Římě. Areál tvořilo několik budov s kostelíkem (vysvěceným v roce 1457), hřbito-vem a zahradou. V roce 1613 byl rozšířen přístavbou pro sirotčinec a nalezinec. Nejstarší z olomouckých špitálů byl obnoven jak po zkáze za třicetileté války, tak na-posledy koncem první třetiny 18. století. Od výstavby bastionové pevnosti v polovině 18. století zde byla také vojenská nemocnice.2 V roce 1746 funkci špitálu upřesnil jiný kronikář Florian Josef Loucký: Špitál „byl založen moravskou markraběnkou pro zdejší měšťany, avšak s tou výhradou, že v případě, kdyby snad zakla-datelka nebo její dědici upadli do chudoby, bude jim zde přednostně před všemi ostatními poskytnuta stálá výži-va a přístřeší.“ 3 Roku 1785 však byl ústav v rámci jose-fínských reforem zrušen a místo něj zřízena vojenská vychovatelna (Militärisches Knaben-Erziehungshaus).4

Muzeum umění

1 Šembera 1847, s. 269.

2 Kšír 1964, s. 3.

3 Spáčilová – Spáčil 1991, s. 57, 179–180.

4 Opatřená nápisem: „Aby své státy ochrá-nil, Josef sem vojáky dosadil.“ – Spáčil 2007, II, s. 272–273.

V letech 1787–1825 působila v části areálu také tkalcov-na vlny, do roku 1841 navíc biskupský seminář. Všechny stavby včetně gotického kostela byly v roce 1843 zboře-ny a na jejich místě do roku 1845 vyrostl podle návrhu olomouckého stavebního správce Franze Brunnera pozdně klasicistní „kriminální dům se žaláři pro vyšet-řovance“, tj. budova soudu s několika křídly trestnice neboli robotárny (Frohnfeste und Kreisgericht).5 Silue-tou i výrazově navázaly na mohutné hmoty státních budov, postupně vyplňující severní pohledovou hranu Předhradí.6 Když v roce 1890 padlo rozhodnutí o no-vostavbě okresního soudu a věznice, s ulehčením bylo konstatováno, že „velká výhoda stavby této spočívá v tom, že odstraněna bude ze středu města trestnice, která byla ze zdravotních ohledů přímo škodlivá, neboť zde povstávalo nejvíce nakažlivých nemocí.“ 7 Po jejím uvolnění koupili v roce 1902 areál manželé Donathovi, kteří jej v letech 1915–1920 přestavěli. Na základě pro-jektu architekta Jaroslava Kováře st. (1883–1961) usku-tečněného ve spolupráci s mnichovským sochařem Moritzem Lauem (1869–1944; reliéfy z historie budovy, personifikace čtvero ročních dob, maskaron architekta Kováře) byl areál adaptován pro obytné, obchodní a vý-robní účely (lihovar v zadním traktu).8 Nejradikálněji bylo přestavěno uliční křídlo zvýšené o patro a opat-řené vysokou mansardovou střechou s věžičkou; jeho průčelí členěné pilastry se stylizovanými jónskými hlavicemi bylo přestavěno v osobité palácové klasicizu-jící variaci s kubizujícími motivy. Ostatní fasády byly provádějícím stavitelem Franzem Langerem upraveny ve střízlivějším duchu. Roku 1926 Emil Kugel adaptoval část interiérů Lidové kavárny (Volkscaffé) na Radio-bar (kde o pár let nato účinkoval jako jazzman také Emil F. Burian) a přístavbou na místě zahrady vznikl současně biograf Elite (později Central, pak Moskva

a opět Central).9 Jeho interiéry v roce 1943 adaptovali autor pražského památníku na Vítkově Jan Zázvorka (1884–1963) s proslulým filmovým architektem Karlem Škvorem (1910–1971). V letech 1967–1968 bylo v prosto-rách někdejšího baru po přestavbě Jiřího Procházky a Rudolfa Pogody otevřeno Divadlo hudby.

Pro kulturní účely skýtala jak budova, tak její poloha doslova luxus: sousedství hlavní komunikace v histo-rickém jádru města, rozlehlý areál s možností vytvořit zde po adaptaci prostory pro výstavní sály, depozitáře, pracovny i technické zázemí, to vše v jedné budově – na-víc s rezervou v sousední proluce. Bylo jen otázkou, kdy a jak se tuto hudbu budoucnosti podaří rozeznít.

Nové začátkyPrvní problémy se podařilo alespoň zčásti vyřešit během několika prvních týdnů: 9. února proběhl konkurs na ředitele galerie a vzápětí byla po dílčím doplnění počtu zaměstnanců vytvořena tři oddělení, uměleckohistorické (všechny sbírky konečně dostaly své kurátory), dokumentační (byla obnovena odborná knihovna a archiv) a provozně ekonomické. Počátkem června byla galerie přestěhována do nového působiště, takže kanovnická rezidence (Pamětní síně) mohla být 15. června předána Univerzitě Palackého.10 Jak prosto-ry pro uložení sbírek, tak knihovna, archiv i pracovny mohly být ovšem upraveny pouze provizorně.

5 Šembera 1847, s. 269.

6 První návrh v duchu revoluční architektu-ry vznikl v roce 1827 v kanceláři vídeňské Dvorní stavební rady (Hofbaurat), v jejímž čele tehdy stál Peter von Nobile. Franz Brunner jej potom v letech 1838–1839 přepracoval.

7 Moravské listy, 29. říjen 1890.

8 Zatloukal P. 2002a, s. 594–595.

9 V polovině třicátých let upravoval někte-ré interiéry zadního křídla architekt Arnošt (Ernst) Weisz.

10 Na celé desetiletí tady potom nalezla útočiště obnovená Katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

82 Jaroslav Kovář st., Dům manželů Donathových, 1915–1920, SM

83 Jiří Procházka – Rudolf Pogoda, Divadlo hudby, 1967–1968, VMO

84 Obrazárna se stálou expozicí „Mistrovská díla starého umění, Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek“, MMU, 1993–1994

88�—�89

Nový důmVazba k olomouckému Vlastivědnému muzeu, která se pro galerii (ale nejen pro ni) stala v obou normalizač-ních desetiletích omezujícím sevřením, zanikla 1. února 1990. Galerie se osamostatnila, místo Krajského ná-rodního výboru v Ostravě se jejím zřizovatelem stal Městský národní výbor v Olomouci. Před staronovou institucí stála doslova hora problémů. Byla zcela nedo-statečně vybavená personálně, její sbírky byly velmi nevyrovnané, měla se stěhovat do sice rozlehlého, avšak značně devastovaného objektu, disponovala minimálními finančními prostředky a ještě zanedba-telnějším významem z hlediska obecného povědomí.

Budova, či spíše areál budov, který galerie v roce 1989 získala, má historii sahající víc než sedm set let do minulosti. Podle zprávy kronikáře Václava z Jihlavy „papež Innocenc roku 1246 vyhověl žádosti purkrabího olomouckého Onše a purkrabího Milíče z Veveří a dal souhlas k zřízení špitálu sv. Ducha na Předhradí v Olo-mouci. Zmínění oba šlechtici vyslali k papeži zbožného muže Martina Pokoru, který se rozhodl věnovat veškeré

své jmění na stavbu špitálu, a papež udělil 210 dní od-pustků těm, kteří přispějí na stavbu tohoto špitálu.“ 1 Špitál, ve skutečnosti útulek pro malomocné, nazývaný někdy také Velký, Měšťanský či sv. Antonína, byl po-jmenován podle vzorového ústavu sv. Ducha založené-ho o čtyři desetiletí dříve v Římě. Areál tvořilo několik budov s kostelíkem (vysvěceným v roce 1457), hřbito-vem a zahradou. V roce 1613 byl rozšířen přístavbou pro sirotčinec a nalezinec. Nejstarší z olomouckých špitálů byl obnoven jak po zkáze za třicetileté války, tak na-posledy koncem první třetiny 18. století. Od výstavby bastionové pevnosti v polovině 18. století zde byla také vojenská nemocnice.2 V roce 1746 funkci špitálu upřesnil jiný kronikář Florian Josef Loucký: Špitál „byl založen moravskou markraběnkou pro zdejší měšťany, avšak s tou výhradou, že v případě, kdyby snad zakla-datelka nebo její dědici upadli do chudoby, bude jim zde přednostně před všemi ostatními poskytnuta stálá výži-va a přístřeší.“ 3 Roku 1785 však byl ústav v rámci jose-fínských reforem zrušen a místo něj zřízena vojenská vychovatelna (Militärisches Knaben-Erziehungshaus).4

Muzeum umění

1 Šembera 1847, s. 269.

2 Kšír 1964, s. 3.

3 Spáčilová – Spáčil 1991, s. 57, 179–180.

4 Opatřená nápisem: „Aby své státy ochrá-nil, Josef sem vojáky dosadil.“ – Spáčil 2007, II, s. 272–273.

V letech 1787–1825 působila v části areálu také tkalcov-na vlny, do roku 1841 navíc biskupský seminář. Všechny stavby včetně gotického kostela byly v roce 1843 zboře-ny a na jejich místě do roku 1845 vyrostl podle návrhu olomouckého stavebního správce Franze Brunnera pozdně klasicistní „kriminální dům se žaláři pro vyšet-řovance“, tj. budova soudu s několika křídly trestnice neboli robotárny (Frohnfeste und Kreisgericht).5 Silue-tou i výrazově navázaly na mohutné hmoty státních budov, postupně vyplňující severní pohledovou hranu Předhradí.6 Když v roce 1890 padlo rozhodnutí o no-vostavbě okresního soudu a věznice, s ulehčením bylo konstatováno, že „velká výhoda stavby této spočívá v tom, že odstraněna bude ze středu města trestnice, která byla ze zdravotních ohledů přímo škodlivá, neboť zde povstávalo nejvíce nakažlivých nemocí.“ 7 Po jejím uvolnění koupili v roce 1902 areál manželé Donathovi, kteří jej v letech 1915–1920 přestavěli. Na základě pro-jektu architekta Jaroslava Kováře st. (1883–1961) usku-tečněného ve spolupráci s mnichovským sochařem Moritzem Lauem (1869–1944; reliéfy z historie budovy, personifikace čtvero ročních dob, maskaron architekta Kováře) byl areál adaptován pro obytné, obchodní a vý-robní účely (lihovar v zadním traktu).8 Nejradikálněji bylo přestavěno uliční křídlo zvýšené o patro a opat-řené vysokou mansardovou střechou s věžičkou; jeho průčelí členěné pilastry se stylizovanými jónskými hlavicemi bylo přestavěno v osobité palácové klasicizu-jící variaci s kubizujícími motivy. Ostatní fasády byly provádějícím stavitelem Franzem Langerem upraveny ve střízlivějším duchu. Roku 1926 Emil Kugel adaptoval část interiérů Lidové kavárny (Volkscaffé) na Radio-bar (kde o pár let nato účinkoval jako jazzman také Emil F. Burian) a přístavbou na místě zahrady vznikl současně biograf Elite (později Central, pak Moskva

a opět Central).9 Jeho interiéry v roce 1943 adaptovali autor pražského památníku na Vítkově Jan Zázvorka (1884–1963) s proslulým filmovým architektem Karlem Škvorem (1910–1971). V letech 1967–1968 bylo v prosto-rách někdejšího baru po přestavbě Jiřího Procházky a Rudolfa Pogody otevřeno Divadlo hudby.

Pro kulturní účely skýtala jak budova, tak její poloha doslova luxus: sousedství hlavní komunikace v histo-rickém jádru města, rozlehlý areál s možností vytvořit zde po adaptaci prostory pro výstavní sály, depozitáře, pracovny i technické zázemí, to vše v jedné budově – na-víc s rezervou v sousední proluce. Bylo jen otázkou, kdy a jak se tuto hudbu budoucnosti podaří rozeznít.

Nové začátkyPrvní problémy se podařilo alespoň zčásti vyřešit během několika prvních týdnů: 9. února proběhl konkurs na ředitele galerie a vzápětí byla po dílčím doplnění počtu zaměstnanců vytvořena tři oddělení, uměleckohistorické (všechny sbírky konečně dostaly své kurátory), dokumentační (byla obnovena odborná knihovna a archiv) a provozně ekonomické. Počátkem června byla galerie přestěhována do nového působiště, takže kanovnická rezidence (Pamětní síně) mohla být 15. června předána Univerzitě Palackého.10 Jak prosto-ry pro uložení sbírek, tak knihovna, archiv i pracovny mohly být ovšem upraveny pouze provizorně.

5 Šembera 1847, s. 269.

6 První návrh v duchu revoluční architektu-ry vznikl v roce 1827 v kanceláři vídeňské Dvorní stavební rady (Hofbaurat), v jejímž čele tehdy stál Peter von Nobile. Franz Brunner jej potom v letech 1838–1839 přepracoval.

7 Moravské listy, 29. říjen 1890.

8 Zatloukal P. 2002a, s. 594–595.

9 V polovině třicátých let upravoval někte-ré interiéry zadního křídla architekt Arnošt (Ernst) Weisz.

10 Na celé desetiletí tady potom nalezla útočiště obnovená Katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

82 Jaroslav Kovář st., Dům manželů Donathových, 1915–1920, SM

83 Jiří Procházka – Rudolf Pogoda, Divadlo hudby, 1967–1968, VMO

84 Obrazárna se stálou expozicí „Mistrovská díla starého umění, Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek“, MMU, 1993–1994

96�—�97

Stále větší pozornost začala být věnována foto-grafické sbírce založené v druhé polovině šedesátých let. Souviselo to s nutností pokusit se napravit jednu z mnoha zdejších anomálií. Přestože fotografování a také (dokonce systematické a pravidelné) vysta-vování fotografií nebylo prakticky po celé 20. století v Olomouci žádnou popelkou, fotografie se v muzejních sbírkách ocitaly jen sporadicky. Přitom bylo již dlou-ho zřejmé, že fotografická tvorba sehrála například v moderní olomoucké výtvarné kultuře minimálně dvakrát – ve třicátých a v šedesátých letech – dokonce rozhodující roli. Ve sbírkotvorném programu galerie se však nevyskytovala, protože byl při jedné z nákupních komisí, jež doporučovaly (ve skutečnosti však schva-lovaly) přírůstky do galerijních sbírek vynesen ortel – fotografie není uměním! – a není tedy hodna sbírání. Po roce 1989 se nejprve rozvinulo pátrání po zbytcích z výstav meziválečné olomoucké avantgardní fotogra-fie. O něco jednodušší to bylo u rovněž zdejší poválečné skupiny DOFO. Další fotografické žánry, tentokrát již bez teritoriálního omezení, začaly být čím dál tím systematičtěji sbírány od konce devadesátých let, kdy se jim mohly začít věnovat specializované kurátorky. Vznikly kolekce konceptuálně pojímané fotografie, fotografické dokumentace akcí a happeningů, tak příznačných pro třetí čtvrtinu 20. století, ale na druhé straně také klasické meziválečné moderny. Vedle zájmu o tvorbu českých autorů střední a mladší generace se v posledních letech rozšířil sběratelský okruh na celou střední Evropu.47 Z počátečních několika desítek sním-ků je dnes sbírka šesti a půl tisíce fotografií.48

Sbírka užitého umění začala naopak v polovině de-vadesátých let vznikat jako zcela nová. Nejzřetelněji pravděpodobně ilustruje tehdejší tendenci k překra-čování tradičních sbírkových druhů směrem k pojetí výtvarné kultury jako Gesamtkunstwerku. Jeden z dů-vodů spočíval také ve snaze zachránit alespoň něco z toho, co po desetiletích nezájmu či devastace leckdy téměř zázrakem uniklo zkáze a co se nyní stávalo před-mětem hromadného výprodeje a vývozu do zahraničí. Po zvážení profilace předních českých uměleckoprů-myslových muzeí, poučení v zahraničí, a pochopitelně také zhodnocení vlastních možností byla i v rámci tohoto druhu zvolena užší specializace. Stala se jí židle, polokřeslo a křeslo, tedy sedací nábytek. Na základě povědomí o klíčových, především středoevropských osobnostech bylo vyhledáváno to, co z jejich tvorby ještě v terénu zbývalo. Byla vytipována řada staveb, které navrhovali významní architekti, a nezřídka bylo možné s příjemným překvapením konstatovat, že ne všechno z jejich interiérů skončilo na smetišti nebo v kotelně. Společně s několika zasvěcenými docházelo k objevům díla slavných i pozapomenutých designérů. Bylo uspořádáno několik tematických výstav,49 a sbír-ka byla postupně dovedena až do současnosti.50

Jiným netradičním sbírkovým okruhem se stala kniha. Na jedné straně začala být doplňována odborná

knihovna, převzatá po vleklých jednáních s Vlasti-vědným muzeem v torzálním stavu.51 Od poloviny devadesátých let mohly být systematicky budovány i další knihovní kolekce. Nejprve sbírkový fond Kniha 20. století, zaměřený především k typografii mezivá-lečné avantgardy a pozdní poválečné moderny, dále Knihovna O�o Františka Bablera jako součást literární pozůstalosti významné zdejší osobnosti, konečně sbír-ka Autorské knihy, tedy knihy jako uměleckého, mnoh-dy v jediném exempláři vytvořeného díla.52 Pen dant k muzejní knihovně vytvořilo od roku 2007 několik desítek tisíc svazků historické knihovny kroměřížské-ho zámku v rozpětí od 9. do počátku 20. století.

Systematické akviziční práci vděčí za svůj vznik také podsbírka l’art brut, tj. umění v původním, suro-vém stavu. Zahrnuje mediumní tvorbu, díla psycho-tiků, solitérů, naivistů, pětačtyřiceti autorů tvořících od počátku do konce 20. století. Ve spolupráci se třemi specializovanými historiky umění a sběrateli, Alenou Nádvorníkovou, Pavlem Konečným a Arsénem Pohrib-ným se z ní stala pravděpodobně největší kolekce své-ho druhu u nás.53 Od roku 1997 Muzeum umění tomuto žánru věnovalo řadu zčásti i zahraničních výstav,54 které vyvrcholily syntetickou expozicí o problematice l’art brut v českých zemích.55 Volnou součástí kolekce se stal velký soubor rukopisných modlitebních knížek z pomezí lidové tvorby.56

47 Z výstav například Demeter Balla (2003), Ester Havlová (2009), Karel Kašpařík (2000), Ivo Přeček (2004), Jan Saudek (1995), Miloslav Stibor (2007), Jindřich Štreit (2007), Jaroslav Vávra (2011). Z vý-stavních katalogů například Rišlinková 2002.

48 Bieleszová 2012.

49 Například Thonet (2001), Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně (2003), Kubistický náby-tek (2005), Skupina Atika (2007), Josef Vinecký (2010).

50 Šimková 2011.

51 Z tehdejších 11 320 svazků vzrostla do-dnes na zhruba 35 000 knih a časopisů.

52 Proksch 2009.

53 Šimková 2010c.

54 Anna Zemánková (1998), Anselmo Legnani (2000), Natálie Maslikova-Schmidtová (2006), Cecilie Marková (2008).

55 Nádvorníková 2008. – Repríza výstavy proběhla o rok později v Bruselu.

56 Šimková 2009.

Vznik muzeaSnahy o muzejní využití svatováclavského pahorku v Olomouci otevřela druhá polovina 19. století. V roce 1867 náhodně objevil arcibiskupský inženýr Karl Biefel na půdě nad dómskou křížovou chodbou fragmenty románských oken. Nález však publikoval až roku 1884, tedy v době, kdy jiný zaměstnanec arcibiskupského stavebního úřadu Gustav Mere�a již druhým rokem řídil restauraci olomoucké katedrály. V rámci neogotic-ké přestavby chrámu se začínaly vršit odstraňované kusy zejména románské výzdoby; někdejší existenci olomouckého hradu mělo na průčelí do Václavského náměstí připomenout jedno ze sdružených román-ských oken. Pokusu o soustředění dalších reliktů v ka-tedrálním muzeu v novostavbě zahradnického domu však zabránila smrt kardinála Bedřicha z Fürstenber-gu. Podobně – jak jsme již slyšeli – skončily záměry arcibiskupa Prečana.1

Roku 1962 se část areálu ocitla jako národní kulturní památka Přemyslovský palác pod nejvyšším stupněm památkové ochrany. A od následujícího roku se rozvi-nuly nejprve průzkumné a projekční práce, o něco poz-ději (již v režii Vlastivědného muzea v Olomouci) také stavební přípravy směřující k zpřístupnění. Vrcholily v druhé polovině osmdesátých let, kdy byla jejich ko-ordinací pověřena Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci. Rekonstruovaný Přemyslovský palác byl otevřen 10. listopadu 1988.2

Sousední areál kapitulního děkanství byl po zná-rodnění z roku 1953 užíván Univerzitou Palackého. V roce 1977 vyhořelo jeho východní křídlo a opuštěné trosky po několik let smutně trčely proti nebi. I to se stalo jedním z podnětů k úvahám, které v roce 1985 vyústily v Návrh na využití areálu bývalého Přemyslov-ského hradu v Olomouci pro galerijní účely. Souviselo to také s dlouholetou správou části arcibiskupské ob-razové sbírky oblastní galerií, která tak kontrastovala s neexistencí stálé expozice starého umění v Olomouci – návrh počítal s jejím umístěním právě zde.

Areál kapitulního děkanství se do církevních rukou vrátil v rámci dílčích restitucí počátkem devadesátých let. 16. srpna 1995 byl statut národní kulturní památky rozšířen na celý okrsek někdejšího Přemyslovského hradu. Zásadním podnětem k znovuoživení úvah o založení duchovně orientovaného muzea v Olomouci se pak stala květnová návštěva, během níž papež Jan Pavel II. opakovaně vyzýval k jeho založení jako navá-zání a rozvinutí jedné z nezanedbatelných a v minulos-ti tak příznačných složek církevní činnosti. Arcibiskup Jan Graubner po předchozích konzultacích s vedením

Muzea umění proto na podzim 1995 inicioval první kroky k naplnění této myšlenky, zatím pouze v rámci Přemyslovského paláce.

V následujícím roce byl za účasti ministra kultury Jaromíra Talíře a arcibiskupa Graubnera domluven postup příprav k ustavení nového muzea: Minister-stvo vypíše výběrové řízení na provozovatele muzea mezi Muzeem umění a Vlastivědným muzeem. Soutěž byla vyhlášena v březnu 1997. Zatímco v projektu Vlastivědného muzea se nadále počítalo pouze s Pře-myslovským palácem, Muzeum umění využilo návrhu z poloviny osmdesátých let a navrhlo rozšíření o celý areál kapitulního děkanství. Toto řešení zvítězilo.

Návrh Muzea umění se opíral o několik bodů: Za-bezpečení, odborné zpracování a veřejné uplatnění výběru z bohatých fondů starého umění v Olomouci, rehabilitace části národní kulturní památky Olomouc-ký přemyslovský hrad, příspěvek k vytváření nových forem vztahu státu s církvemi a konečně – v obecné rovině – pokus představit nezanedbatelnou součást evropského kulturního dědictví na pozadí základních pilířů evropského ducha, antiky a křesťanství.

HradDoklady o osídlení svatováclavského nebo také dóm-ského návrší v Olomouci sahají hluboko do pravěku, do pozdní doby kamenné (zhruba 4200–3800 př. Kr.). Na rozdíl od středisek Velkomoravské říše položených jižněji přečkala Olomouc na počátku 10. století bez větší újmy její zhroucení pod náporem maďarských nájezdů. Tak se zrodila pozoruhodná kontinuita mezi prvním stabilním státním útvarem v tomto regionu a nově se formujícím českým státem. Olomoucký hrad se stal jedním z hlavních center údělného přemyslov-ského knížectví a od roku 1034 sídlem moravských údělných knížat. V roce 1063 bylo poblíž v návaznosti na velkomoravskou tradici s celomoravskou působnos-tí obnoveno biskupství.

Původně převážně dřevěný hrad se začal výrazně-ji stavebně proměňovat v první polovině 12. století. V roce 1131 zde byla vysvěcena románská bazilika sv. Václava. Vysvětil ji biskup Jindřich Zdík (biskupem 1126–1150), který v následujícím desetiletí k její severní straně připojil areál biskupského paláce, zahrnující také kapitulní dům, ambit a rajský dvůr. V objektech navíc začala působit písařská a iluminátorská dílna. Knížecí hrad se tak rozdělil na východní církevní okr-sek a západněji položenou zeměpanskou část. Katedrá-la byla vystavěna jako dvouvěžová trojlodní bazilika, kterou s biskupským areálem formálně spojovala

Arcidiecézní muzeum

1 Myšlenku na otevření církevního muzea v Olomouci v roce 1934 oživil kapitulní děkan Josef Kachník, když v několika reprezentačních sálech jižního křídla kapitulního děkanství zpřístupnil expozi-ci nazvanou Dvorana Přemyslovců.

2 Autory architektonického řešení stálé expozice byli Jan Konečný a Josef Chloupek. – Perůtka 1988. – Zatloukal P. 1988.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

92 Aleš Veselý, Pavoučí věž, 1967–1968, MUO, č.�kat.�747

93 František Bělohlávek, Obálka katalogu „Mistrovská díla starého umění v Olomouci“, 1967, MUO

96�—�97

Stále větší pozornost začala být věnována foto-grafické sbírce založené v druhé polovině šedesátých let. Souviselo to s nutností pokusit se napravit jednu z mnoha zdejších anomálií. Přestože fotografování a také (dokonce systematické a pravidelné) vysta-vování fotografií nebylo prakticky po celé 20. století v Olomouci žádnou popelkou, fotografie se v muzejních sbírkách ocitaly jen sporadicky. Přitom bylo již dlou-ho zřejmé, že fotografická tvorba sehrála například v moderní olomoucké výtvarné kultuře minimálně dvakrát – ve třicátých a v šedesátých letech – dokonce rozhodující roli. Ve sbírkotvorném programu galerie se však nevyskytovala, protože byl při jedné z nákupních komisí, jež doporučovaly (ve skutečnosti však schva-lovaly) přírůstky do galerijních sbírek vynesen ortel – fotografie není uměním! – a není tedy hodna sbírání. Po roce 1989 se nejprve rozvinulo pátrání po zbytcích z výstav meziválečné olomoucké avantgardní fotogra-fie. O něco jednodušší to bylo u rovněž zdejší poválečné skupiny DOFO. Další fotografické žánry, tentokrát již bez teritoriálního omezení, začaly být čím dál tím systematičtěji sbírány od konce devadesátých let, kdy se jim mohly začít věnovat specializované kurátorky. Vznikly kolekce konceptuálně pojímané fotografie, fotografické dokumentace akcí a happeningů, tak příznačných pro třetí čtvrtinu 20. století, ale na druhé straně také klasické meziválečné moderny. Vedle zájmu o tvorbu českých autorů střední a mladší generace se v posledních letech rozšířil sběratelský okruh na celou střední Evropu.47 Z počátečních několika desítek sním-ků je dnes sbírka šesti a půl tisíce fotografií.48

Sbírka užitého umění začala naopak v polovině de-vadesátých let vznikat jako zcela nová. Nejzřetelněji pravděpodobně ilustruje tehdejší tendenci k překra-čování tradičních sbírkových druhů směrem k pojetí výtvarné kultury jako Gesamtkunstwerku. Jeden z dů-vodů spočíval také ve snaze zachránit alespoň něco z toho, co po desetiletích nezájmu či devastace leckdy téměř zázrakem uniklo zkáze a co se nyní stávalo před-mětem hromadného výprodeje a vývozu do zahraničí. Po zvážení profilace předních českých uměleckoprů-myslových muzeí, poučení v zahraničí, a pochopitelně také zhodnocení vlastních možností byla i v rámci tohoto druhu zvolena užší specializace. Stala se jí židle, polokřeslo a křeslo, tedy sedací nábytek. Na základě povědomí o klíčových, především středoevropských osobnostech bylo vyhledáváno to, co z jejich tvorby ještě v terénu zbývalo. Byla vytipována řada staveb, které navrhovali významní architekti, a nezřídka bylo možné s příjemným překvapením konstatovat, že ne všechno z jejich interiérů skončilo na smetišti nebo v kotelně. Společně s několika zasvěcenými docházelo k objevům díla slavných i pozapomenutých designérů. Bylo uspořádáno několik tematických výstav,49 a sbír-ka byla postupně dovedena až do současnosti.50

Jiným netradičním sbírkovým okruhem se stala kniha. Na jedné straně začala být doplňována odborná

knihovna, převzatá po vleklých jednáních s Vlasti-vědným muzeem v torzálním stavu.51 Od poloviny devadesátých let mohly být systematicky budovány i další knihovní kolekce. Nejprve sbírkový fond Kniha 20. století, zaměřený především k typografii mezivá-lečné avantgardy a pozdní poválečné moderny, dále Knihovna O�o Františka Bablera jako součást literární pozůstalosti významné zdejší osobnosti, konečně sbír-ka Autorské knihy, tedy knihy jako uměleckého, mnoh-dy v jediném exempláři vytvořeného díla.52 Pen dant k muzejní knihovně vytvořilo od roku 2007 několik desítek tisíc svazků historické knihovny kroměřížské-ho zámku v rozpětí od 9. do počátku 20. století.

Systematické akviziční práci vděčí za svůj vznik také podsbírka l’art brut, tj. umění v původním, suro-vém stavu. Zahrnuje mediumní tvorbu, díla psycho-tiků, solitérů, naivistů, pětačtyřiceti autorů tvořících od počátku do konce 20. století. Ve spolupráci se třemi specializovanými historiky umění a sběrateli, Alenou Nádvorníkovou, Pavlem Konečným a Arsénem Pohrib-ným se z ní stala pravděpodobně největší kolekce své-ho druhu u nás.53 Od roku 1997 Muzeum umění tomuto žánru věnovalo řadu zčásti i zahraničních výstav,54 které vyvrcholily syntetickou expozicí o problematice l’art brut v českých zemích.55 Volnou součástí kolekce se stal velký soubor rukopisných modlitebních knížek z pomezí lidové tvorby.56

47 Z výstav například Demeter Balla (2003), Ester Havlová (2009), Karel Kašpařík (2000), Ivo Přeček (2004), Jan Saudek (1995), Miloslav Stibor (2007), Jindřich Štreit (2007), Jaroslav Vávra (2011). Z vý-stavních katalogů například Rišlinková 2002.

48 Bieleszová 2012.

49 Například Thonet (2001), Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně (2003), Kubistický náby-tek (2005), Skupina Atika (2007), Josef Vinecký (2010).

50 Šimková 2011.

51 Z tehdejších 11 320 svazků vzrostla do-dnes na zhruba 35 000 knih a časopisů.

52 Proksch 2009.

53 Šimková 2010c.

54 Anna Zemánková (1998), Anselmo Legnani (2000), Natálie Maslikova-Schmidtová (2006), Cecilie Marková (2008).

55 Nádvorníková 2008. – Repríza výstavy proběhla o rok později v Bruselu.

56 Šimková 2009.

Vznik muzeaSnahy o muzejní využití svatováclavského pahorku v Olomouci otevřela druhá polovina 19. století. V roce 1867 náhodně objevil arcibiskupský inženýr Karl Biefel na půdě nad dómskou křížovou chodbou fragmenty románských oken. Nález však publikoval až roku 1884, tedy v době, kdy jiný zaměstnanec arcibiskupského stavebního úřadu Gustav Mere�a již druhým rokem řídil restauraci olomoucké katedrály. V rámci neogotic-ké přestavby chrámu se začínaly vršit odstraňované kusy zejména románské výzdoby; někdejší existenci olomouckého hradu mělo na průčelí do Václavského náměstí připomenout jedno ze sdružených román-ských oken. Pokusu o soustředění dalších reliktů v ka-tedrálním muzeu v novostavbě zahradnického domu však zabránila smrt kardinála Bedřicha z Fürstenber-gu. Podobně – jak jsme již slyšeli – skončily záměry arcibiskupa Prečana.1

Roku 1962 se část areálu ocitla jako národní kulturní památka Přemyslovský palác pod nejvyšším stupněm památkové ochrany. A od následujícího roku se rozvi-nuly nejprve průzkumné a projekční práce, o něco poz-ději (již v režii Vlastivědného muzea v Olomouci) také stavební přípravy směřující k zpřístupnění. Vrcholily v druhé polovině osmdesátých let, kdy byla jejich ko-ordinací pověřena Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci. Rekonstruovaný Přemyslovský palác byl otevřen 10. listopadu 1988.2

Sousední areál kapitulního děkanství byl po zná-rodnění z roku 1953 užíván Univerzitou Palackého. V roce 1977 vyhořelo jeho východní křídlo a opuštěné trosky po několik let smutně trčely proti nebi. I to se stalo jedním z podnětů k úvahám, které v roce 1985 vyústily v Návrh na využití areálu bývalého Přemyslov-ského hradu v Olomouci pro galerijní účely. Souviselo to také s dlouholetou správou části arcibiskupské ob-razové sbírky oblastní galerií, která tak kontrastovala s neexistencí stálé expozice starého umění v Olomouci – návrh počítal s jejím umístěním právě zde.

Areál kapitulního děkanství se do církevních rukou vrátil v rámci dílčích restitucí počátkem devadesátých let. 16. srpna 1995 byl statut národní kulturní památky rozšířen na celý okrsek někdejšího Přemyslovského hradu. Zásadním podnětem k znovuoživení úvah o založení duchovně orientovaného muzea v Olomouci se pak stala květnová návštěva, během níž papež Jan Pavel II. opakovaně vyzýval k jeho založení jako navá-zání a rozvinutí jedné z nezanedbatelných a v minulos-ti tak příznačných složek církevní činnosti. Arcibiskup Jan Graubner po předchozích konzultacích s vedením

Muzea umění proto na podzim 1995 inicioval první kroky k naplnění této myšlenky, zatím pouze v rámci Přemyslovského paláce.

V následujícím roce byl za účasti ministra kultury Jaromíra Talíře a arcibiskupa Graubnera domluven postup příprav k ustavení nového muzea: Minister-stvo vypíše výběrové řízení na provozovatele muzea mezi Muzeem umění a Vlastivědným muzeem. Soutěž byla vyhlášena v březnu 1997. Zatímco v projektu Vlastivědného muzea se nadále počítalo pouze s Pře-myslovským palácem, Muzeum umění využilo návrhu z poloviny osmdesátých let a navrhlo rozšíření o celý areál kapitulního děkanství. Toto řešení zvítězilo.

Návrh Muzea umění se opíral o několik bodů: Za-bezpečení, odborné zpracování a veřejné uplatnění výběru z bohatých fondů starého umění v Olomouci, rehabilitace části národní kulturní památky Olomouc-ký přemyslovský hrad, příspěvek k vytváření nových forem vztahu státu s církvemi a konečně – v obecné rovině – pokus představit nezanedbatelnou součást evropského kulturního dědictví na pozadí základních pilířů evropského ducha, antiky a křesťanství.

HradDoklady o osídlení svatováclavského nebo také dóm-ského návrší v Olomouci sahají hluboko do pravěku, do pozdní doby kamenné (zhruba 4200–3800 př. Kr.). Na rozdíl od středisek Velkomoravské říše položených jižněji přečkala Olomouc na počátku 10. století bez větší újmy její zhroucení pod náporem maďarských nájezdů. Tak se zrodila pozoruhodná kontinuita mezi prvním stabilním státním útvarem v tomto regionu a nově se formujícím českým státem. Olomoucký hrad se stal jedním z hlavních center údělného přemyslov-ského knížectví a od roku 1034 sídlem moravských údělných knížat. V roce 1063 bylo poblíž v návaznosti na velkomoravskou tradici s celomoravskou působnos-tí obnoveno biskupství.

Původně převážně dřevěný hrad se začal výrazně-ji stavebně proměňovat v první polovině 12. století. V roce 1131 zde byla vysvěcena románská bazilika sv. Václava. Vysvětil ji biskup Jindřich Zdík (biskupem 1126–1150), který v následujícím desetiletí k její severní straně připojil areál biskupského paláce, zahrnující také kapitulní dům, ambit a rajský dvůr. V objektech navíc začala působit písařská a iluminátorská dílna. Knížecí hrad se tak rozdělil na východní církevní okr-sek a západněji položenou zeměpanskou část. Katedrá-la byla vystavěna jako dvouvěžová trojlodní bazilika, kterou s biskupským areálem formálně spojovala

Arcidiecézní muzeum

1 Myšlenku na otevření církevního muzea v Olomouci v roce 1934 oživil kapitulní děkan Josef Kachník, když v několika reprezentačních sálech jižního křídla kapitulního děkanství zpřístupnil expozi-ci nazvanou Dvorana Přemyslovců.

2 Autory architektonického řešení stálé expozice byli Jan Konečný a Josef Chloupek. – Perůtka 1988. – Zatloukal P. 1988.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

92 Aleš Veselý, Pavoučí věž, 1967–1968, MUO, č.�kat.�747

93 František Bělohlávek, Obálka katalogu „Mistrovská díla starého umění v Olomouci“, 1967, MUO

106�—�107

systematicky nevěnoval snaze podchytit je, konfron-tovat a vcelku je zveřejnit. Nehledě na to, že tok idejí ze Západu do střední Evropy a dál na Východ nebýval pouze jednosměrný. Mnohé z toho, co se po druhé svě-tové válce odehrávalo na Západě, mělo relativně nezá-vislý ekvivalent také zde, ve středovýchodní Evropě. Do střední Evropy však patří také miliony vyhnanců a exulantů žijících po celém světě. Vedle českých zemí a Slovenska se měly stát předmětem zájmu Maďarsko, Polsko, ale i druhá strana někdejší železné opony – Ra-kousko a podstatná část Německa. Základním cílem projektu tedy byla všestranná integrace české kultury do širších, středoevropských souvislostí, v jejichž rám-ci koneckonců vznikala.

První z připravovaných stálých expozic měla být tvořena kolekcemi děl vytipovaných středoevrop-ských umělců především jako soubor ojedinělých uměleckých příběhů. Měly je doplňovat knihovna a archiv umožňující podrobnější seznámení s tvorbou jednotlivých osobností.3 Forum je širší pojem než na-příklad muzeum nebo galerie – vedle hlavní náplně zde měla být organizována také různá diskusní setkání,

přednášky, sympozia a další podobné akce. Projekt SEFO měl mj. napomoci v procesu uchování historické paměti – osudy výtvarného umění zde v letech 1945 –1989 bezprostředně souvisely s problematikou ztrá-ty, nalézání a obrany svobody a hledání společných i specifických kvalit ve výtvarné kultuře. Ale na druhé straně měl také umožnit konfrontaci děl soudobých výtvarných umělců.

Olomouc má pro uskutečnění této myšlenky řadu předpokladů, ale na druhé straně také determinant: SEFO by mohlo navázat na historické postavení města s jeho starobylou tradicí někdejší metropole Moravy (do roku 1642 hlavní město Markrabství moravského), duchovního střediska Moravy (biskupství založené v roce 1063 a roku 1777 povýšené na arcibiskupství) a také jednoho ze středoevropských kulturních stře-disek mezi tradičními uměleckými centry – Prahou, Bratislavou, Budapeští, Vídní, Mnichovem, Berlínem a Krakovem (druhá nejstarší univerzita v českých zemích, založená v roce 1573, jedna z největších a nej-starších vědeckých knihoven, lokální i zemské archivy a další kulturní instituce). Olomouc leží v přirozeném

Středoevropské forum

1 Pod názvem Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů.

2 Muzeum bylo vybráno z 231 předložených návrhů a bylo zařazeno mezi 16 (pozdě-ji 19) projektů na tzv. Indikativní seznam projektů IOP. Soutěž se měla odehrávat ve 3 kategoriích A, B, C. Z hlediska soutěž-ních pravidel bylo podstatné, že v každém kraji může uspět pouze jediný projekt v maximální výši 500 mil. Kč (ve výjimeč-ných případech projekty dva, ale při ne-překročení této částky). Soutěžit se mělo tak, že projekty budou hodnoceny v tom pořadí, jak budou postupně přicházet, a jakmile se dovrší celková částka v dané kategorii, soutěž v ní se uzavře.

Idea a obsahV souvislosti s přijetím České republiky do Evropské unie připravilo ministerstvo kultury v rámci Integro-vaného operačního programu (IOP) projekt investič-ních dotací pro velké kulturní projekty, které měly být z valné části hrazeny z unijních prostředků.1 Soutěžit se mělo ve třech kategoriích, pro kategorii C bylo z cel-kové částky zhruba 7 miliard Kč vyčleněno 900 milio-nů korun.2 K účasti v této kategorii bylo vyzváno také Muzeum umění Olomouc.

Vzápětí po Listopadu 1989 se se stále větší naléha-vostí začala vynořovat otázka, jak i v muzejním oboru překročit pověstný Rubikon – uzavřenost do národně, teritoriálně, případně ideologicky vymezeného ghe�a. Konkrétně v Olomouci k tomu vedly i další pohnutky – především snaha o vyváženost s internacionálně orientovanými sbírkami starého umění. Přestože dokončování arcidiecézního muzea bylo značně vy-čerpávající, na konci roku 2006 padlo rozhodnutí při-pravit projekt Středoevropského fora Olomouc (SEFO). Součástí muzea se měl stát další článek, orientovaný

tentokrát k poválečné středoevropské výtvarné, ale také literární, dramatické i hudební kultuře. Orientace k středoevropskému prostoru byla přitom chápána v několika rovinách – jak z hlediska minulosti, kdy měly jeho jednotlivé součásti spoustu společného, tedy z hlediska návratu do staletých kulturních vztahů a vazeb, ale v nemenší míře jako možný předstupeň pro (v další generaci s největší pravděpodobností již samozřejmé) vplynutí do zcela internacionalizovaného prostředí. Konkrétním cílem SEFO se mělo stát jednak podchycování různorodých kulturních projevů středo-evropského regionu, budování stálé expozice výtvar-ného umění, akviziční činnost, pořádání krátkodobých výstav včetně větších střednědobých přehlídek (na-příklad bienále či trienále), vybudování informačního centra, knihovny, multimediálního archivu atd.

Projekt vycházel z několika předpokladů: Střed-ní Evropa tvořila historicky a tvoří i v současnosti region s řadou obdobných charakteristik. Také vý-tvarná kultura jednotlivých zemí vykazuje mnohé podobné, leckdy i společné rysy. Přesto se zatím nikdo

3 Bylo domluveno převzetí rozsáhlého a proslulého archivu Jiřího Hůly. Další akviziční a prezentační archivní činnost byla umožněna zvláštním grantem v rám-ci Visegrádského fondu.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

103 Z výstavy Victora Vasarelyho ze sbírek Janus Pannonius Múzea v Pécsi, MMU – Trojlodí, 2007

104 Z výstavy Magdaleny Abakanowicz „Život a dílo“, MMU – Trojlodí, 2011

106�—�107

systematicky nevěnoval snaze podchytit je, konfron-tovat a vcelku je zveřejnit. Nehledě na to, že tok idejí ze Západu do střední Evropy a dál na Východ nebýval pouze jednosměrný. Mnohé z toho, co se po druhé svě-tové válce odehrávalo na Západě, mělo relativně nezá-vislý ekvivalent také zde, ve středovýchodní Evropě. Do střední Evropy však patří také miliony vyhnanců a exulantů žijících po celém světě. Vedle českých zemí a Slovenska se měly stát předmětem zájmu Maďarsko, Polsko, ale i druhá strana někdejší železné opony – Ra-kousko a podstatná část Německa. Základním cílem projektu tedy byla všestranná integrace české kultury do širších, středoevropských souvislostí, v jejichž rám-ci koneckonců vznikala.

První z připravovaných stálých expozic měla být tvořena kolekcemi děl vytipovaných středoevrop-ských umělců především jako soubor ojedinělých uměleckých příběhů. Měly je doplňovat knihovna a archiv umožňující podrobnější seznámení s tvorbou jednotlivých osobností.3 Forum je širší pojem než na-příklad muzeum nebo galerie – vedle hlavní náplně zde měla být organizována také různá diskusní setkání,

přednášky, sympozia a další podobné akce. Projekt SEFO měl mj. napomoci v procesu uchování historické paměti – osudy výtvarného umění zde v letech 1945 –1989 bezprostředně souvisely s problematikou ztrá-ty, nalézání a obrany svobody a hledání společných i specifických kvalit ve výtvarné kultuře. Ale na druhé straně měl také umožnit konfrontaci děl soudobých výtvarných umělců.

Olomouc má pro uskutečnění této myšlenky řadu předpokladů, ale na druhé straně také determinant: SEFO by mohlo navázat na historické postavení města s jeho starobylou tradicí někdejší metropole Moravy (do roku 1642 hlavní město Markrabství moravského), duchovního střediska Moravy (biskupství založené v roce 1063 a roku 1777 povýšené na arcibiskupství) a také jednoho ze středoevropských kulturních stře-disek mezi tradičními uměleckými centry – Prahou, Bratislavou, Budapeští, Vídní, Mnichovem, Berlínem a Krakovem (druhá nejstarší univerzita v českých zemích, založená v roce 1573, jedna z největších a nej-starších vědeckých knihoven, lokální i zemské archivy a další kulturní instituce). Olomouc leží v přirozeném

Středoevropské forum

1 Pod názvem Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů.

2 Muzeum bylo vybráno z 231 předložených návrhů a bylo zařazeno mezi 16 (pozdě-ji 19) projektů na tzv. Indikativní seznam projektů IOP. Soutěž se měla odehrávat ve 3 kategoriích A, B, C. Z hlediska soutěž-ních pravidel bylo podstatné, že v každém kraji může uspět pouze jediný projekt v maximální výši 500 mil. Kč (ve výjimeč-ných případech projekty dva, ale při ne-překročení této částky). Soutěžit se mělo tak, že projekty budou hodnoceny v tom pořadí, jak budou postupně přicházet, a jakmile se dovrší celková částka v dané kategorii, soutěž v ní se uzavře.

Idea a obsahV souvislosti s přijetím České republiky do Evropské unie připravilo ministerstvo kultury v rámci Integro-vaného operačního programu (IOP) projekt investič-ních dotací pro velké kulturní projekty, které měly být z valné části hrazeny z unijních prostředků.1 Soutěžit se mělo ve třech kategoriích, pro kategorii C bylo z cel-kové částky zhruba 7 miliard Kč vyčleněno 900 milio-nů korun.2 K účasti v této kategorii bylo vyzváno také Muzeum umění Olomouc.

Vzápětí po Listopadu 1989 se se stále větší naléha-vostí začala vynořovat otázka, jak i v muzejním oboru překročit pověstný Rubikon – uzavřenost do národně, teritoriálně, případně ideologicky vymezeného ghe�a. Konkrétně v Olomouci k tomu vedly i další pohnutky – především snaha o vyváženost s internacionálně orientovanými sbírkami starého umění. Přestože dokončování arcidiecézního muzea bylo značně vy-čerpávající, na konci roku 2006 padlo rozhodnutí při-pravit projekt Středoevropského fora Olomouc (SEFO). Součástí muzea se měl stát další článek, orientovaný

tentokrát k poválečné středoevropské výtvarné, ale také literární, dramatické i hudební kultuře. Orientace k středoevropskému prostoru byla přitom chápána v několika rovinách – jak z hlediska minulosti, kdy měly jeho jednotlivé součásti spoustu společného, tedy z hlediska návratu do staletých kulturních vztahů a vazeb, ale v nemenší míře jako možný předstupeň pro (v další generaci s největší pravděpodobností již samozřejmé) vplynutí do zcela internacionalizovaného prostředí. Konkrétním cílem SEFO se mělo stát jednak podchycování různorodých kulturních projevů středo-evropského regionu, budování stálé expozice výtvar-ného umění, akviziční činnost, pořádání krátkodobých výstav včetně větších střednědobých přehlídek (na-příklad bienále či trienále), vybudování informačního centra, knihovny, multimediálního archivu atd.

Projekt vycházel z několika předpokladů: Střed-ní Evropa tvořila historicky a tvoří i v současnosti region s řadou obdobných charakteristik. Také vý-tvarná kultura jednotlivých zemí vykazuje mnohé podobné, leckdy i společné rysy. Přesto se zatím nikdo

3 Bylo domluveno převzetí rozsáhlého a proslulého archivu Jiřího Hůly. Další akviziční a prezentační archivní činnost byla umožněna zvláštním grantem v rám-ci Visegrádského fondu.

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

103 Z výstavy Victora Vasarelyho ze sbírek Janus Pannonius Múzea v Pécsi, MMU – Trojlodí, 2007

104 Z výstavy Magdaleny Abakanowicz „Život a dílo“, MMU – Trojlodí, 2011

114�—�115

výtku konkurenceschopnosti (snad vůči pařížskému Louvru nebo londýnské Tate Gallery?) v rámci finanč-ní pomoci EU oblastem, které ji naopak mají získat! Ještě jednou si připomeňme název celé akce: Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů. IOP však postrádá odvolací statut, a tak nebylo možné tento závěr zpochybnit.

7. února 2011 navštívil Olomouc ministr Besser. Leit-motivem jeho zdejšího jednání se stala myšlenka, že by projekt SEFO (všemi zúčastněnými ministry hod-nocený jako vzorový) neměl doplatit na nedopatření se soutěží. Má pokračovat, ale za méně peněz…

Moravské souvislostiNěkolikrát jsme v tomto povídání postavili zdejší dění do alespoň stručně naznačených moravských souvis-lostí. Pokusme se z tohoto hlediska na závěr shrnout také situaci po přelomu tisíciletí. Je zřejmé, že hlavní muzea umění jsou zde nyní v nesrovnatelně jiné situa-ci, než tomu bylo před rokem 1989. Moravská galerie v Brně vystavuje v obou hlavních rekonstruovaných budovách (Uměleckoprůmyslovém muzeu a Pražákově paláci) i v třetí budově (Místodržitelský palác), která na rekonstrukci teprve čeká. Získala navíc dva pozo-ruhodné detašované objekty: jedním je rodný dům architekta Josefa Hoffmanna v Brtnici, který spravuje

od roku 2006 jako společné pracoviště s Museem für angewandte Kunst ve Vídni.25 Tím druhým je vila Dušana Jurkoviče v Brně, otevřená po rekonstrukci z tzv.  Norských fondů na jaře 2011.26 Moravská galerie se však nestala zemskou obrazárnou, neboť státopráv-ně země Morava ani Moravskoslezská země neexistuje (také v tom jako v mnohém jiném se svobodný stát po roce 1989 přihlásil k problematickému poválečnému období).

S ideovou vazbou kontinuity s tradicí baťovských Studijních ústavů se uskutečňuje myšlenka soustředit několik zlínských kulturních instutucí do jednoho celku (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Krajská knihovna Františka Bartoše a Centrála cestovního ruchu Východní Moravy). Krajské kulturní a vzdělá-vací centrum ve Zlíně bude navíc situováno ve dvou propojených charakteristických průmyslových objek-tech na okraji někdejší baťovské továrny. Velkoryse rekonstruovaný areál má být otevřen v roce 2013.27 Nevystupuje však na obzoru vidina nebezpečí spočíva-jícího ve spojení v nějaké další verzi kdysi oblíbených kulturních kombinátů, které se tak neosvědčily?

Také v Ostravě se podle návrhu Josefa Pleskota z roku 2010 připravuje dostavba Domu umění.28 Velké kulturní a vzdělávací centrum navíc podle architek-tova dalšího projektu vzniká v sugestivním prostředí průmyslového skanzenu ve Vítkovicích. Tak jako ve zlínském případě, i tady jistě sehrál nemalou roli pokus o navázání kontinuity s tradicí meziválečného sběratelství umění, zejména v okruhu ředitelů Vítko-vických železáren, především Oskara Federera.29

Takové prostorové možnosti a reálné vyhlídky do-sud veřejné sbírky na Moravě nikdy neměly. A přece do toho vrhá stín něco nečekaného a zvláštního. Není to způsobeno pouze tím, že oproti penězům na stavby bolestně schází prostředky na doplňování sbírek. Přes všechnu snahu se oproti popřevratovým očekáváním i řadě zkušeností ze světa toto úsilí v nemalé míře míjí účinkem. Souvisí s mnoha jevy postkomunistické, postmoderní i globální situace, s poklesem prestiže vy-soké kultury včetně muzeí umění i práce uměleckého historika. S poklesem prestiže, který lapidárně shrnulo trpké Scrutonovo povzdechnutí: „Kultura [...] je majes-tátní zřícenina na druhé straně strže.“ 30

A Olomouc? V dějinách olomouckého sběratelství výtvarného umění a mecenátu se podvakrát vyno-řila vůle k velkorysému, výrazně nadregionálnímu směřování spojená s tendencí ke Gesamtkunstwerku – poprvé u biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna, podruhé u rodiny Primavesi. Podaří se i tady navázat kontinuita? 31 Nebo se Olomouc v tomto ohledu vrátí do svých tradičních kolejí ospalosti, průměru, ba co hůř – ubíjení čehokoliv vzletnějšího vlastními silami?

25 Autory pietní rekonstrukce jsou Petr Hrůša s Petrem Pelčákem (1995–2003). – Nosálová 1998.

26 Opět vzorová rekonstrukce je dílem ateliéru TRANSAT Petra Všetečky (2006 –2010). – Lehmannová 2010.

27 Budovy byly postaveny v letech 1946– 1949 podle návrhu Jiřího Voženílka. V architektonické soutěži na rekonstruk-ci zvítězil v roce 2009 pražský ateliér A.D.N.S. architekti. – Všetečka 2009, s. 23.

28 V bohatě dimenzované přístavbě mají být prostory pro stálé expozice a pro krátko-dobé výstavy, zázemí, edukační činnost, knihovna, multifunkční sál, knihkupectví a kavárna.

29 Pavliňák 2010, s. 74–78.

30 Roger Scruton, Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Přel. Klára Cabalková. Praha 2002, s. 151.

31 Optimista by ovšem mohl argumento-vat tím, že se v poslední době začíná Olomouc profilovat mj. jako město muzeí: vedle Vlastivědného muzea a Muzea umění s Arcidiecézním muzeem se tady v poslední době vynořila řada specializo-vaných institucí – Muzeum olomouckého orloje, Letecké muzeum, Veteran arena, Muzeum olomoucké pevnosti, Muzeum fortové pevnosti, Pevnost poznání. Není to však jev identický jak se situací v mezi-válečné Olomouci, tak v nynějším škol-ství, v nichž kvantita naprosto převládla nad kvalitou?

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

113 Středoevropské forum Olomouc – zkouška piazzetty s plasti-kou Aleše Veselého Kaddish 1:1, Litomyšl 2010

114�—�115

výtku konkurenceschopnosti (snad vůči pařížskému Louvru nebo londýnské Tate Gallery?) v rámci finanč-ní pomoci EU oblastem, které ji naopak mají získat! Ještě jednou si připomeňme název celé akce: Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů. IOP však postrádá odvolací statut, a tak nebylo možné tento závěr zpochybnit.

7. února 2011 navštívil Olomouc ministr Besser. Leit-motivem jeho zdejšího jednání se stala myšlenka, že by projekt SEFO (všemi zúčastněnými ministry hod-nocený jako vzorový) neměl doplatit na nedopatření se soutěží. Má pokračovat, ale za méně peněz…

Moravské souvislostiNěkolikrát jsme v tomto povídání postavili zdejší dění do alespoň stručně naznačených moravských souvis-lostí. Pokusme se z tohoto hlediska na závěr shrnout také situaci po přelomu tisíciletí. Je zřejmé, že hlavní muzea umění jsou zde nyní v nesrovnatelně jiné situa-ci, než tomu bylo před rokem 1989. Moravská galerie v Brně vystavuje v obou hlavních rekonstruovaných budovách (Uměleckoprůmyslovém muzeu a Pražákově paláci) i v třetí budově (Místodržitelský palác), která na rekonstrukci teprve čeká. Získala navíc dva pozo-ruhodné detašované objekty: jedním je rodný dům architekta Josefa Hoffmanna v Brtnici, který spravuje

od roku 2006 jako společné pracoviště s Museem für angewandte Kunst ve Vídni.25 Tím druhým je vila Dušana Jurkoviče v Brně, otevřená po rekonstrukci z tzv.  Norských fondů na jaře 2011.26 Moravská galerie se však nestala zemskou obrazárnou, neboť státopráv-ně země Morava ani Moravskoslezská země neexistuje (také v tom jako v mnohém jiném se svobodný stát po roce 1989 přihlásil k problematickému poválečnému období).

S ideovou vazbou kontinuity s tradicí baťovských Studijních ústavů se uskutečňuje myšlenka soustředit několik zlínských kulturních instutucí do jednoho celku (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Krajská knihovna Františka Bartoše a Centrála cestovního ruchu Východní Moravy). Krajské kulturní a vzdělá-vací centrum ve Zlíně bude navíc situováno ve dvou propojených charakteristických průmyslových objek-tech na okraji někdejší baťovské továrny. Velkoryse rekonstruovaný areál má být otevřen v roce 2013.27 Nevystupuje však na obzoru vidina nebezpečí spočíva-jícího ve spojení v nějaké další verzi kdysi oblíbených kulturních kombinátů, které se tak neosvědčily?

Také v Ostravě se podle návrhu Josefa Pleskota z roku 2010 připravuje dostavba Domu umění.28 Velké kulturní a vzdělávací centrum navíc podle architek-tova dalšího projektu vzniká v sugestivním prostředí průmyslového skanzenu ve Vítkovicích. Tak jako ve zlínském případě, i tady jistě sehrál nemalou roli pokus o navázání kontinuity s tradicí meziválečného sběratelství umění, zejména v okruhu ředitelů Vítko-vických železáren, především Oskara Federera.29

Takové prostorové možnosti a reálné vyhlídky do-sud veřejné sbírky na Moravě nikdy neměly. A přece do toho vrhá stín něco nečekaného a zvláštního. Není to způsobeno pouze tím, že oproti penězům na stavby bolestně schází prostředky na doplňování sbírek. Přes všechnu snahu se oproti popřevratovým očekáváním i řadě zkušeností ze světa toto úsilí v nemalé míře míjí účinkem. Souvisí s mnoha jevy postkomunistické, postmoderní i globální situace, s poklesem prestiže vy-soké kultury včetně muzeí umění i práce uměleckého historika. S poklesem prestiže, který lapidárně shrnulo trpké Scrutonovo povzdechnutí: „Kultura [...] je majes-tátní zřícenina na druhé straně strže.“ 30

A Olomouc? V dějinách olomouckého sběratelství výtvarného umění a mecenátu se podvakrát vyno-řila vůle k velkorysému, výrazně nadregionálnímu směřování spojená s tendencí ke Gesamtkunstwerku – poprvé u biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna, podruhé u rodiny Primavesi. Podaří se i tady navázat kontinuita? 31 Nebo se Olomouc v tomto ohledu vrátí do svých tradičních kolejí ospalosti, průměru, ba co hůř – ubíjení čehokoliv vzletnějšího vlastními silami?

25 Autory pietní rekonstrukce jsou Petr Hrůša s Petrem Pelčákem (1995–2003). – Nosálová 1998.

26 Opět vzorová rekonstrukce je dílem ateliéru TRANSAT Petra Všetečky (2006 –2010). – Lehmannová 2010.

27 Budovy byly postaveny v letech 1946– 1949 podle návrhu Jiřího Voženílka. V architektonické soutěži na rekonstruk-ci zvítězil v roce 2009 pražský ateliér A.D.N.S. architekti. – Všetečka 2009, s. 23.

28 V bohatě dimenzované přístavbě mají být prostory pro stálé expozice a pro krátko-dobé výstavy, zázemí, edukační činnost, knihovna, multifunkční sál, knihkupectví a kavárna.

29 Pavliňák 2010, s. 74–78.

30 Roger Scruton, Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Přel. Klára Cabalková. Praha 2002, s. 151.

31 Optimista by ovšem mohl argumento-vat tím, že se v poslední době začíná Olomouc profilovat mj. jako město muzeí: vedle Vlastivědného muzea a Muzea umění s Arcidiecézním muzeem se tady v poslední době vynořila řada specializo-vaných institucí – Muzeum olomouckého orloje, Letecké muzeum, Veteran arena, Muzeum olomoucké pevnosti, Muzeum fortové pevnosti, Pevnost poznání. Není to však jev identický jak se situací v mezi-válečné Olomouci, tak v nynějším škol-ství, v nichž kvantita naprosto převládla nad kvalitou?

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

Sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku

113 Středoevropské forum Olomouc – zkouška piazzetty s plasti-kou Aleše Veselého Kaddish 1:1, Litomyšl 2010

116�—�117

Staré uměníGabriela Elbelová, Ondřej Zatloukal

Vysvětlivky

AO Arcibiskupství olomouckéAMK Arcidiecézní muzeum KroměřížAMO Arcidiecézní muzeum OlomoucMKO Metropolitní kapitula OlomoucMUO Muzeum umění OlomoucSM soukromý majetek

116�—�117

Staré uměníGabriela Elbelová, Ondřej Zatloukal

Vysvětlivky

AO Arcibiskupství olomouckéAMK Arcidiecézní muzeum KroměřížAMO Arcidiecézní muzeum OlomoucMKO Metropolitní kapitula OlomoucMUO Muzeum umění OlomoucSM soukromý majetek

118�—�119

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

1

Martin Schongauer – následovník (kolem 1430 –1491), Studie muže s plnovousem a dobovou čepicí, (kolem 1500), kresba perem v černém tónu vysvětlovaná bělobou na červenohnědém papíře, 181×171 mm, značeno: fragment signatury „AD“, AO, AMK, KE 4539, získáno 1673

2

Giovanni Bellini, zv. Giambellino (kolem 1430 –1516), Studie dvou mužských postav, (1507–1510), kresba štětcem, grisaille v šedé temperou doplňovaná perem v tmavohnědém tónu na silnějším nažloutlém papíře, 402×235 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4553, získáno 1673

3

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto (1486–1530), Hlava hocha, (kolem 1511), kresba rudkou na žlutě tónovaném hrubším papíře, vodoznak, 248×228 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4545, získáno 1673

4

Sebastiano Luciani zv. del Piombo (1485–1547), Sedící prorok s andělem, 1516, kresba olůvkem, černou křídou, běloba na šedomodrém papíře, 369×252 mm, v levém dolním rohu vytlačena sběratelská značka, značeno: „Fra’. Bastiano del Piombo“, AO, AMK, KE 4550, získáno 1673

5

Sebastiano Luciani, zv. del Piombo (1485–1547), Madona s rouškou, (kolem 1520), olej, topolové dřevo, 120,5×92,5 cm, značeno: „SEBASTIANUS FACIEBAT“, AO, AMO, A 1076, získáno 1673, (s. 21)

6

Hans Holbein ml. (1497/1498–1543), Portrétní studie staršího muže, (1519–1524), kresba olůvkem na hnědě tónovaném papíře, vodoznak, 385×284 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4527, získáno 16737

Bonifazio Veronese (1487–1553), Sv. Rodina se sv. Janem Křtitelem a sv. Jakubem, (kolem 1530), olej, topolové dřevo, 82×112 cm, neznačeno, AO, AMO, A 2563, získáno 1673

8

Italský kreslíř z první poloviny 16. století, Portrét mladé ženy, (30. až 40. léta 16. století), kresba černou a barevnými křídami na zašedlém papíře, 387×286 mm, značeno: „Romanino“, AO, AMK, KE 4530, získáno 1673

9

Tiziano Vecellio, zv. Tizian (1488/1490–1576), Apollón a Marsyas, (1550–1576), olej, plátno, 220×204 cm, značeno: „TITIANVS P[inxit]“, AO, AMK, O 107, získáno 1673, (s. 118)

10

Giorgio Ghisi, zv. Mantovano (1520 –1582) podle Raffaela Santiho (1483 –1520) a Luky Penniho (1500/1504–1557), Alegorie života (Sen Raffaelův), 1561, mědiryt, papír, 380×540 mm, 429×588 mm, druhý stav, značeno: „RAPHAEL VRBINVS INVENTVM. / PHILIPVS DATVS ANIMI GRATIA / [FIERI IVSSIT] / TV NE CEDE MALIS: SED / COTRA AVDENTIORITO / [SEDET AETERNUM QUE SEDEBIT IN FOELIX – GEORGIVS GHVISI / MAT F. 1561]“, MUO, G 9395, získáno 1969

11

Hans von Aachen (1552–1615), Dva smějící se hoši, (před 1574), olej, dubové dřevo, 48×38,5 cm, značeno: „Hans von Aachen sein eigen Contrefei“, AO, AMK, 288, získáno 1673

Staré umění

Knížecí vznešenostSbírka Karla z Lichtensteinu-Castelkorna

114 Tiziano Vecellio, zv.�Tizian, Apollón a Marsyas, mezi 1550–1576, č. kat. 9 115 Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto, Hlava hocha, kolem 1511, č. kat. 3

116 Hans von Aachen, Dva smějící se hoši, před 1574, č. kat. 11

118�—�119

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

1

Martin Schongauer – následovník (kolem 1430 –1491), Studie muže s plnovousem a dobovou čepicí, (kolem 1500), kresba perem v černém tónu vysvětlovaná bělobou na červenohnědém papíře, 181×171 mm, značeno: fragment signatury „AD“, AO, AMK, KE 4539, získáno 1673

2

Giovanni Bellini, zv. Giambellino (kolem 1430 –1516), Studie dvou mužských postav, (1507–1510), kresba štětcem, grisaille v šedé temperou doplňovaná perem v tmavohnědém tónu na silnějším nažloutlém papíře, 402×235 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4553, získáno 1673

3

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto (1486–1530), Hlava hocha, (kolem 1511), kresba rudkou na žlutě tónovaném hrubším papíře, vodoznak, 248×228 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4545, získáno 1673

4

Sebastiano Luciani zv. del Piombo (1485–1547), Sedící prorok s andělem, 1516, kresba olůvkem, černou křídou, běloba na šedomodrém papíře, 369×252 mm, v levém dolním rohu vytlačena sběratelská značka, značeno: „Fra’. Bastiano del Piombo“, AO, AMK, KE 4550, získáno 1673

5

Sebastiano Luciani, zv. del Piombo (1485–1547), Madona s rouškou, (kolem 1520), olej, topolové dřevo, 120,5×92,5 cm, značeno: „SEBASTIANUS FACIEBAT“, AO, AMO, A 1076, získáno 1673, (s. 21)

6

Hans Holbein ml. (1497/1498–1543), Portrétní studie staršího muže, (1519–1524), kresba olůvkem na hnědě tónovaném papíře, vodoznak, 385×284 mm, neznačeno, AO, AMK, KE 4527, získáno 16737

Bonifazio Veronese (1487–1553), Sv. Rodina se sv. Janem Křtitelem a sv. Jakubem, (kolem 1530), olej, topolové dřevo, 82×112 cm, neznačeno, AO, AMO, A 2563, získáno 1673

8

Italský kreslíř z první poloviny 16. století, Portrét mladé ženy, (30. až 40. léta 16. století), kresba černou a barevnými křídami na zašedlém papíře, 387×286 mm, značeno: „Romanino“, AO, AMK, KE 4530, získáno 1673

9

Tiziano Vecellio, zv. Tizian (1488/1490–1576), Apollón a Marsyas, (1550–1576), olej, plátno, 220×204 cm, značeno: „TITIANVS P[inxit]“, AO, AMK, O 107, získáno 1673, (s. 118)

10

Giorgio Ghisi, zv. Mantovano (1520 –1582) podle Raffaela Santiho (1483 –1520) a Luky Penniho (1500/1504–1557), Alegorie života (Sen Raffaelův), 1561, mědiryt, papír, 380×540 mm, 429×588 mm, druhý stav, značeno: „RAPHAEL VRBINVS INVENTVM. / PHILIPVS DATVS ANIMI GRATIA / [FIERI IVSSIT] / TV NE CEDE MALIS: SED / COTRA AVDENTIORITO / [SEDET AETERNUM QUE SEDEBIT IN FOELIX – GEORGIVS GHVISI / MAT F. 1561]“, MUO, G 9395, získáno 1969

11

Hans von Aachen (1552–1615), Dva smějící se hoši, (před 1574), olej, dubové dřevo, 48×38,5 cm, značeno: „Hans von Aachen sein eigen Contrefei“, AO, AMK, 288, získáno 1673

Staré umění

Knížecí vznešenostSbírka Karla z Lichtensteinu-Castelkorna

114 Tiziano Vecellio, zv.�Tizian, Apollón a Marsyas, mezi 1550–1576, č. kat. 9 115 Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto, Hlava hocha, kolem 1511, č. kat. 3

116 Hans von Aachen, Dva smějící se hoši, před 1574, č. kat. 11

164�—�165

210

Melchior Küssel (1626–1683) podle Johanna Wilhelma Baura (1607–1642), Alegorie Závisti, 9. list z cyklu Sinn- und Lehreiche Emblemata mit schönen Carminibus stat einem Erklährung gezieret, (1703), lept, papír, 207×217 mm, 220×226 mm, 233×280 mm, značeno: „Wer kennt die Vnhold nicht? Die schädlich, Braut der Höllen / Dei so vil Vbels pflegt auff Erden an zue stellen? / Es ist der blasse Neid, so Feür auff bläst und schürt / Verleumbdet, lästert, liegt, die beste Freünd verwürt // Sein Frucht ist: Hadern, Zaneck, Krieg, balgen, rauffen, schlagen / Mord, Vngerechtigkeit, verfolgen, marteren, plagen / Vnd was dess Zeuges mehr, ia sein Zanck=Apffel kan / Bey einem Götter=Mahl auch Händel richten an.“, AO, AMK, G 15926, doba získání nezjištěna

211

Johann Christoph Volkamer (1616 –1693), Nürnbergische HESPERIDES, Oder Gruendliche Beschreibung Der Edlen Citronat (Citronen und Pomerantzen-Früchte)..., 1708, Nürnberg, papír, kožená vazba, 355×235 mm, neznačeno, AO, AMK, 5504, I/2 II 8, doba získání nezjištěna

Výtvarná kultura ��.�stoletíJana Hrbáčová, Martina Potůčková

212

William Hogarth (1697–1764), Tlučení konopí v donucovací pracovně, z cyklu Ze života prostitutky, (1732), lept, papír, 302×378 mm, 322×382 mm, značeno: „Plate 4. / W.m HOGARTH invt. pinxt et sculpt.“, MUO, G 376, získáno 1959

213

Johann Elias Ridinger (1698 –1767), Lov na divokého kance, (1745), lept, papír, 477×720 mm, 539×754 mm, značeno: „Wie das Wild-Schwein gehaezt und Ihm der Fang Gegeben wird / Qua Ratione Aper exagitatus tandem Prosternatur“, AO, AMK, G 3699, doba získání nezjištěna

214

Jan Kryštof Handke (1694–1774), Návrh čelní stěny olomouckého orloje, 1746, lavírovaná kresba perem sepií a tužkou, papír, 551×290 mm, neznačeno, MUO, K 1384, získáno 1951–1953

215

Anonym, Mincovní skříň, 1. polovina 18. století, smrk, lípa, ořechová dýha, mosaz, zlacené kartuše, 250×150×55 cm, AO, AMK, KE 2072, získáno 1738–1745

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

200 Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische HESPERIDES, Oder Gruendliche Beschreibung Der Edlen Citronat (Citronen und Pomerantzen-Früchte)..., 1708, č. kat. 211

201 Johann Elias Ridinger, Lov na divokého kance, (1745), č. kat. 213

164�—�165

210

Melchior Küssel (1626–1683) podle Johanna Wilhelma Baura (1607–1642), Alegorie Závisti, 9. list z cyklu Sinn- und Lehreiche Emblemata mit schönen Carminibus stat einem Erklährung gezieret, (1703), lept, papír, 207×217 mm, 220×226 mm, 233×280 mm, značeno: „Wer kennt die Vnhold nicht? Die schädlich, Braut der Höllen / Dei so vil Vbels pflegt auff Erden an zue stellen? / Es ist der blasse Neid, so Feür auff bläst und schürt / Verleumbdet, lästert, liegt, die beste Freünd verwürt // Sein Frucht ist: Hadern, Zaneck, Krieg, balgen, rauffen, schlagen / Mord, Vngerechtigkeit, verfolgen, marteren, plagen / Vnd was dess Zeuges mehr, ia sein Zanck=Apffel kan / Bey einem Götter=Mahl auch Händel richten an.“, AO, AMK, G 15926, doba získání nezjištěna

211

Johann Christoph Volkamer (1616 –1693), Nürnbergische HESPERIDES, Oder Gruendliche Beschreibung Der Edlen Citronat (Citronen und Pomerantzen-Früchte)..., 1708, Nürnberg, papír, kožená vazba, 355×235 mm, neznačeno, AO, AMK, 5504, I/2 II 8, doba získání nezjištěna

Výtvarná kultura ��.�stoletíJana Hrbáčová, Martina Potůčková

212

William Hogarth (1697–1764), Tlučení konopí v donucovací pracovně, z cyklu Ze života prostitutky, (1732), lept, papír, 302×378 mm, 322×382 mm, značeno: „Plate 4. / W.m HOGARTH invt. pinxt et sculpt.“, MUO, G 376, získáno 1959

213

Johann Elias Ridinger (1698 –1767), Lov na divokého kance, (1745), lept, papír, 477×720 mm, 539×754 mm, značeno: „Wie das Wild-Schwein gehaezt und Ihm der Fang Gegeben wird / Qua Ratione Aper exagitatus tandem Prosternatur“, AO, AMK, G 3699, doba získání nezjištěna

214

Jan Kryštof Handke (1694–1774), Návrh čelní stěny olomouckého orloje, 1746, lavírovaná kresba perem sepií a tužkou, papír, 551×290 mm, neznačeno, MUO, K 1384, získáno 1951–1953

215

Anonym, Mincovní skříň, 1. polovina 18. století, smrk, lípa, ořechová dýha, mosaz, zlacené kartuše, 250×150×55 cm, AO, AMK, KE 2072, získáno 1738–1745

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

200 Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische HESPERIDES, Oder Gruendliche Beschreibung Der Edlen Citronat (Citronen und Pomerantzen-Früchte)..., 1708, č. kat. 211

201 Johann Elias Ridinger, Lov na divokého kance, (1745), č. kat. 213

166�—�167

216

Joseph Vernet (1714–1789) – připsáno, Stará pevnost nad přístavem, (po 1753), perokresba sépií lavírovaná akvarelem, papír, 173×292 mm, neznačeno, MUO, K 3519, získáno 1963

217

Joseph Vernet (1714–1789) – připsáno, Náměstí pod hradbami, (3. čtvrtina 18. století), perokresba sépií lavírovaná akvarelem, papír, 172×293 mm, neznačeno, MUO, K 3520, získáno 1963

218

Wolfgang Amadeus Mozart (1756 –1791), Koncert pro dva klavíry, (1767), rukopis, papír, 280×320 mm, neznačeno, AO, AMK, A 4529, získáno v 1. polovině 19. století

219

Angelika Kauffmannová (1741–1807) – připsáno, Truchlící Kalypsó, (kolem 1775–1778), olej, plátno, ovál, 27×21 cm, neznačeno, MUO, O 304, získáno 1951 –1953, (s. 166)

220

Ludvík Kohl (1746–1821), Astrologové, (kolem 1780), rudka, papír, 225×325 mm, značeno: „Ludwig Kohl del.“, SM, MUO, D 503 (K 16), zapůjčeno 1993

221

Ottavio Bertotti Scamozzi (1719–1790), Le Terme dei Romani disegnate da Andrea Palladio e ripubblicate con la giunta di alcune osservazioni da Ottavio Bertotti Scamozzi giusta l’esmplare de lord Co. di Burlingthon impresso in Londra l’anno 1732 (Římské lázně), 1785, papír, vazba: lepenkové desky potažené hnědě natřeným papírem, hřbet pokryt hnědou kůží, 495×360 mm, neznačeno, AO, AMK, 8399, m/3 I 20b, doba získání nezjištěna

Ušlechtilou prostotou k tiché velikostiOsvícenství, klasicismus

222

Thomas Burke (1749–1815) podle Angeliky Kauffmannové (1741–1807), Pokárání Plinia mladšího, 1794, tečkovací rytina kolorovaná akvarelem, papír, 363×456 mm, 430×504 mm, 445×523 mm, značeno: „Angelica Kauffman pinx. / Burke sculp. / THE YOUNGER PLINY REPROVED. / LONDON: Publisher Jan, 20th 1794 by Tho. Macklin, Poets Gallery, Fleet Street / THO. MACKLIN“, SM, MUO, D 535, zapůjčeno 1993

223

Anonym, Ženská bysta, konec 18. století, bílý mramor, v. 41,5 cm, neznačeno, AO, AMK, KE 3014, získáno 1870

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc Výtvarná kultura ��.�století

202 Angelika Kauffmannová – připsáno, Truchlící Kalypsó, kolem 1775–1778, č. kat. 219 203 Joseph Vernet – připsáno, Stará pevnost nad přístavem, po 1753, č. kat. 216

204 Anonym, Ženská bysta, konec 18. století, č. kat. 223

166�—�167

216

Joseph Vernet (1714–1789) – připsáno, Stará pevnost nad přístavem, (po 1753), perokresba sépií lavírovaná akvarelem, papír, 173×292 mm, neznačeno, MUO, K 3519, získáno 1963

217

Joseph Vernet (1714–1789) – připsáno, Náměstí pod hradbami, (3. čtvrtina 18. století), perokresba sépií lavírovaná akvarelem, papír, 172×293 mm, neznačeno, MUO, K 3520, získáno 1963

218

Wolfgang Amadeus Mozart (1756 –1791), Koncert pro dva klavíry, (1767), rukopis, papír, 280×320 mm, neznačeno, AO, AMK, A 4529, získáno v 1. polovině 19. století

219

Angelika Kauffmannová (1741–1807) – připsáno, Truchlící Kalypsó, (kolem 1775–1778), olej, plátno, ovál, 27×21 cm, neznačeno, MUO, O 304, získáno 1951 –1953, (s. 166)

220

Ludvík Kohl (1746–1821), Astrologové, (kolem 1780), rudka, papír, 225×325 mm, značeno: „Ludwig Kohl del.“, SM, MUO, D 503 (K 16), zapůjčeno 1993

221

Ottavio Bertotti Scamozzi (1719–1790), Le Terme dei Romani disegnate da Andrea Palladio e ripubblicate con la giunta di alcune osservazioni da Ottavio Bertotti Scamozzi giusta l’esmplare de lord Co. di Burlingthon impresso in Londra l’anno 1732 (Římské lázně), 1785, papír, vazba: lepenkové desky potažené hnědě natřeným papírem, hřbet pokryt hnědou kůží, 495×360 mm, neznačeno, AO, AMK, 8399, m/3 I 20b, doba získání nezjištěna

Ušlechtilou prostotou k tiché velikostiOsvícenství, klasicismus

222

Thomas Burke (1749–1815) podle Angeliky Kauffmannové (1741–1807), Pokárání Plinia mladšího, 1794, tečkovací rytina kolorovaná akvarelem, papír, 363×456 mm, 430×504 mm, 445×523 mm, značeno: „Angelica Kauffman pinx. / Burke sculp. / THE YOUNGER PLINY REPROVED. / LONDON: Publisher Jan, 20th 1794 by Tho. Macklin, Poets Gallery, Fleet Street / THO. MACKLIN“, SM, MUO, D 535, zapůjčeno 1993

223

Anonym, Ženská bysta, konec 18. století, bílý mramor, v. 41,5 cm, neznačeno, AO, AMK, KE 3014, získáno 1870

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc Výtvarná kultura ��.�století

202 Angelika Kauffmannová – připsáno, Truchlící Kalypsó, kolem 1775–1778, č. kat. 219 203 Joseph Vernet – připsáno, Stará pevnost nad přístavem, po 1753, č. kat. 216

204 Anonym, Ženská bysta, konec 18. století, č. kat. 223

190�—�191

Výtvarná kultura ����–���� Ivo Binder, Michal Soukup

333

Jan Zachariáš Quast (1814–1891), Tři grácie, 1888, malba, porcelán, průměr 17,8 cm, značeno: „Johann Quast / 1888.“, SM, MUO, D 548, zapůjčeno 1993

334

James Ensor (1860–1949), Triomphe romain (Římský triumf), (1889), čárový lept, suchá jehla, (ruční) papír (Van Gelder), 170×231 mm, 280×375 mm, značeno: „Ensor“, MUO, G 13428, získáno 2005

335

Luděk Marold (1865–1898), Pohřeb na nábřeží Seiny, (1889), pastel, olej, plátno, 94,5×177 cm, značeno: „Na památku L. Marold“, MUO, O 1503, získáno 1975

336

Beneš Knüpfer (1844–1910), Moře, (90. léta 19. století), olej, plátno, 89×177 cm, značeno: „B. Knüpfer“, MUO, O 2449, získáno 2006

337

Hanuš Schwaiger (1854–1912), Krysař, 1891, lavírovaná kresba tuší, lepenka, 302×132 mm, značeno: „1891 / HS“, MUO, K 11077, získáno 1987

338

Hanuš Schwaiger (1854–1912), Rytíř a smrt, 1893, tužka, akvarel, papír, 305×302 mm, značeno: „HS 93“, MUO, K 13 729, získáno 1991

339

Karel Liebscher (1851–1906), Na Divoké Orlici, (1901), olej, dřevo, 50×35 cm, značeno: „K. Liebscher.“, MUO, O 1224, získáno 1983

340

Eduard Veith (1858–1925), Wahrheit und Lüge (Pravda a lež), (počátek 20. století), olej, plátno, 49×69 cm, neznačeno, MUO, O 2238, získáno 1951 –1953, (s. 48)

341

Mikoláš Aleš (1852–1913), Čert co kuchař v klášteře Emauzském, ilustrace ke knize Adolfa Weniga Staré pověsti pražské, 1905, kresba perem a tuší, papír, 248×166 mm, značeno: „A. 1905.“, MUO, K 6480, získáno 1983

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

240 Luděk Marold, Pohřeb na břehu Seiny, (1889), č. kat. 335

241 Hanuš Schwaiger, Krysař, 1891, č. kat. 337

190�—�191

Výtvarná kultura ����–���� Ivo Binder, Michal Soukup

333

Jan Zachariáš Quast (1814–1891), Tři grácie, 1888, malba, porcelán, průměr 17,8 cm, značeno: „Johann Quast / 1888.“, SM, MUO, D 548, zapůjčeno 1993

334

James Ensor (1860–1949), Triomphe romain (Římský triumf), (1889), čárový lept, suchá jehla, (ruční) papír (Van Gelder), 170×231 mm, 280×375 mm, značeno: „Ensor“, MUO, G 13428, získáno 2005

335

Luděk Marold (1865–1898), Pohřeb na nábřeží Seiny, (1889), pastel, olej, plátno, 94,5×177 cm, značeno: „Na památku L. Marold“, MUO, O 1503, získáno 1975

336

Beneš Knüpfer (1844–1910), Moře, (90. léta 19. století), olej, plátno, 89×177 cm, značeno: „B. Knüpfer“, MUO, O 2449, získáno 2006

337

Hanuš Schwaiger (1854–1912), Krysař, 1891, lavírovaná kresba tuší, lepenka, 302×132 mm, značeno: „1891 / HS“, MUO, K 11077, získáno 1987

338

Hanuš Schwaiger (1854–1912), Rytíř a smrt, 1893, tužka, akvarel, papír, 305×302 mm, značeno: „HS 93“, MUO, K 13 729, získáno 1991

339

Karel Liebscher (1851–1906), Na Divoké Orlici, (1901), olej, dřevo, 50×35 cm, značeno: „K. Liebscher.“, MUO, O 1224, získáno 1983

340

Eduard Veith (1858–1925), Wahrheit und Lüge (Pravda a lež), (počátek 20. století), olej, plátno, 49×69 cm, neznačeno, MUO, O 2238, získáno 1951 –1953, (s. 48)

341

Mikoláš Aleš (1852–1913), Čert co kuchař v klášteře Emauzském, ilustrace ke knize Adolfa Weniga Staré pověsti pražské, 1905, kresba perem a tuší, papír, 248×166 mm, značeno: „A. 1905.“, MUO, K 6480, získáno 1983

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

240 Luděk Marold, Pohřeb na břehu Seiny, (1889), č. kat. 335

241 Hanuš Schwaiger, Krysař, 1891, č. kat. 337

192�—�193

342

Joža Uprka (1861–1940), Pouť u sv. Antoníčka, 1893, olej, plátno, 42×77 cm, značeno: „J. Uprka 93“, MUO, O 1064, získáno 1963

343

Alfons Mucha (1860–1939), Rusalka (Léto), (1896), tempera, dřevo, 56×30 cm, značeno: „Mucha“, MUO, O 1371, získáno 1972

344

Alfons Mucha (1860–1939), Návrh na plakát XX. Salonu des Cents, (1896), kresba perem tuší, papír na lepence, 288×212 mm, značeno: „Mucha“, MUO, K 179, získáno 1959

345

Jan Preisler (1872–1918), Velikonoce, triptych, (1896), uhel, papír, 540×430 mm, neznačeno, MUO, K 2696, získáno 1959

Dítě nad všedním dnemUmění doby secese, symbolismus, moderna

346

Stanislav Lolek (1873–1936), Krajina před bouří, 1897, olej, plátno, 98×81,5 cm, značeno: „Lolek 97“, MUO, O 2521, získáno 2007

347

Stanislav Sucharda (1866–1916), Vrba, (1897), reliéf, bronz, 62×17 cm, značeno: „Sucharda“, MUO, P 447/a, získáno 1971

348

Stanislav Sucharda (1866–1816), Poklad, (1898), reliéf, bronz, 60,4×18,8 cm, značeno: „Sucharda“, MUO, P 447/b, získáno 1971

349

Otakar Lebeda (1877–1901), Břízy, (1897–1898), olej, překližka, 43,5×33 cm, neznačeno, MUO, O 2296, získáno 2001

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc Výtvarná kultura ����–����

242 Jan Štursa, Před koupelí, 1906, č. kat. 370 243 Alfons Mucha, Návrh na plakát XX. Salonu des Cents, (1896), č. kat. 344

244 Jan Preisler, Velikonoce, triptych, (1896), č. kat. 345

192�—�193

342

Joža Uprka (1861–1940), Pouť u sv. Antoníčka, 1893, olej, plátno, 42×77 cm, značeno: „J. Uprka 93“, MUO, O 1064, získáno 1963

343

Alfons Mucha (1860–1939), Rusalka (Léto), (1896), tempera, dřevo, 56×30 cm, značeno: „Mucha“, MUO, O 1371, získáno 1972

344

Alfons Mucha (1860–1939), Návrh na plakát XX. Salonu des Cents, (1896), kresba perem tuší, papír na lepence, 288×212 mm, značeno: „Mucha“, MUO, K 179, získáno 1959

345

Jan Preisler (1872–1918), Velikonoce, triptych, (1896), uhel, papír, 540×430 mm, neznačeno, MUO, K 2696, získáno 1959

Dítě nad všedním dnemUmění doby secese, symbolismus, moderna

346

Stanislav Lolek (1873–1936), Krajina před bouří, 1897, olej, plátno, 98×81,5 cm, značeno: „Lolek 97“, MUO, O 2521, získáno 2007

347

Stanislav Sucharda (1866–1916), Vrba, (1897), reliéf, bronz, 62×17 cm, značeno: „Sucharda“, MUO, P 447/a, získáno 1971

348

Stanislav Sucharda (1866–1816), Poklad, (1898), reliéf, bronz, 60,4×18,8 cm, značeno: „Sucharda“, MUO, P 447/b, získáno 1971

349

Otakar Lebeda (1877–1901), Břízy, (1897–1898), olej, překližka, 43,5×33 cm, neznačeno, MUO, O 2296, získáno 2001

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc Výtvarná kultura ����–����

242 Jan Štursa, Před koupelí, 1906, č. kat. 370 243 Alfons Mucha, Návrh na plakát XX. Salonu des Cents, (1896), č. kat. 344

244 Jan Preisler, Velikonoce, triptych, (1896), č. kat. 345

228�—�229

508

Libor Fára (1925–1988) – Karel Cmíral (* 1934), Doteky, 1947, černobílá fotografie, papír, 425×280 mm, značeno: „43×28 cm // Doteky 1947“, MUO, F 4077, získáno 2007

509

Josef Sudek (1896–1976), Jablko na míse, (1947–1952), černobílá fotografie, papír, 302×245 mm, neznačeno, MUO, F 4068, získáno 2007

Výtvarná kultura ����–���� Ladislav Daněk

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

312 Libor Fára – Karel Cmíral, Doteky, 1947, č. kat. 508

313 Josef Sudek, Jablko na míse, (1947–1952), č. kat. 509

228�—�229

508

Libor Fára (1925–1988) – Karel Cmíral (* 1934), Doteky, 1947, černobílá fotografie, papír, 425×280 mm, značeno: „43×28 cm // Doteky 1947“, MUO, F 4077, získáno 2007

509

Josef Sudek (1896–1976), Jablko na míse, (1947–1952), černobílá fotografie, papír, 302×245 mm, neznačeno, MUO, F 4068, získáno 2007

Výtvarná kultura ����–���� Ladislav Daněk

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc

312 Libor Fára – Karel Cmíral, Doteky, 1947, č. kat. 508

313 Josef Sudek, Jablko na míse, (1947–1952), č. kat. 509

230�—�231

510

Karel Havlíček (1897–1988), Archanděl, 1948, olejový pastel, papír, 300×230 mm, značeno: „Archanděl 48“, MUO, K 15716, získáno 2008

511

Bohuslav Reynek (1892–1949), Pieta za zahradou, (1949), suchá jehla, monotyp, papír, 155×246 mm, 300×463 mm, značeno: „Reynek“, MUO, G 14077, získáno 2011

512

Vlasta Kodríková (Tulák) (1929–2011), Bez názvu, 1951, pastelka, papír, 227×305 mm, značeno: „7. 12. 51. / Tulák“, MUO, K 15644, získáno 2008

513

Věra Nováková (* 1928), Job, 1954, olej, lepenka, 102×71,5 cm, značeno: „Job V.N. 1954“, MUO, O 2410, získáno 2004

514

Jaroslav Šerých (* 1928), Studie k Bičovanému koni, 1956, lavírovaná tuš, papír, 312×430 mm, značeno: „J. Šerých 56“, MUO, K 5758, získáno 1978

515

Jan Zrzavý (1890–1977), Ilustrace k Pouti krkonošské č. 5, (1959), uhel, papír, 370×250 mm, 565×383 mm, neznačeno, MUO, K 4721, získáno 1975

Duch a světloReflexe víry

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc Výtvarná kultura ����–����

314 Stanislav Judl, Poslední soud, (1987–1988), č. kat. 527 316 Jaroslav Šerých, Studie k bičovanému koni, 1956, č. kat. 514

315 Věra Nováková, Job, 1954, č. kat. 513

230�—�231

510

Karel Havlíček (1897–1988), Archanděl, 1948, olejový pastel, papír, 300×230 mm, značeno: „Archanděl 48“, MUO, K 15716, získáno 2008

511

Bohuslav Reynek (1892–1949), Pieta za zahradou, (1949), suchá jehla, monotyp, papír, 155×246 mm, 300×463 mm, značeno: „Reynek“, MUO, G 14077, získáno 2011

512

Vlasta Kodríková (Tulák) (1929–2011), Bez názvu, 1951, pastelka, papír, 227×305 mm, značeno: „7. 12. 51. / Tulák“, MUO, K 15644, získáno 2008

513

Věra Nováková (* 1928), Job, 1954, olej, lepenka, 102×71,5 cm, značeno: „Job V.N. 1954“, MUO, O 2410, získáno 2004

514

Jaroslav Šerých (* 1928), Studie k Bičovanému koni, 1956, lavírovaná tuš, papír, 312×430 mm, značeno: „J. Šerých 56“, MUO, K 5758, získáno 1978

515

Jan Zrzavý (1890–1977), Ilustrace k Pouti krkonošské č. 5, (1959), uhel, papír, 370×250 mm, 565×383 mm, neznačeno, MUO, K 4721, získáno 1975

Duch a světloReflexe víry

Sbírky ve správě Muzea umění Olomouc Výtvarná kultura ����–����

314 Stanislav Judl, Poslední soud, (1987–1988), č. kat. 527 316 Jaroslav Šerých, Studie k bičovanému koni, 1956, č. kat. 514

315 Věra Nováková, Job, 1954, č. kat. 513

274�—�275

Spletité dějiny knihovny a archivu Muzea umění Olo-mouc do značné míry kopírují složitost vývoje celé instituce. Navíc lze jen obtížně vývoj fondů těchto obou „institucí v instituci“ od počátku padesátých let rekonstruovat, protože pro starší období naprosto schází podklady.

Někdejší Galerie výtvarného umění v Olomouci pře-vzala příruční knihovny Klubu přátel umění a Skupiny olomouckých výtvarníků, ale o rozsahu a povaze těch-to fondů si nemůžeme učinit konkrétnější představu. Svazek galerie s Vlastivědným muzeem v Olomouci, trvající do roku 1989, v podstatě stavěl uměnovědnou knihovnu na okraj zájmu zejména v akvi ziční činnosti a o jejím systematičtějším budování je možné hovořit pouze v období šedesátých let. Přesto se v této době konstituovalo jádro knihovního fondu, které bylo po osamostatnění v roce 1990 Muzeu umění po slo-žitých peripetiích postupně vraceno, a vytvořilo tak základ dnešní muzejní knihovny. Šlo tehdy o něco málo přes 10 000 položek – v nemalé míře výtvarných katalogů a časopisů.

Počáteční formování knihovního fondu muzea umění v devadesátých letech, kdy knihovna fungovala pouze jako odborné zázemí pro zaměstnance, ovlivnilo několik skutečností. Především byla vybudována stu-dovna, která zpřístupnila knihovnu pro badatelskou veřejnost. Do evidence knihoven u Ministerstva kul-tury ČR byla knihovna zapsána v roce 2003 a od této

doby již poskytuje veškeré řádné knihovní služby. Samozřejmou součástí tohoto procesu bylo elektro-nické zpracování fondu v katalogovém systému Cla-vius a jeho zpřístupnění na internetu. Ke konci roku 2011 knihovna elektronicky evidovala již přes 43 000 svazků knih, katalogů, sborníků a časopisů, výhradně tematicky zaměřených na oblast výtvarného umění s přesahem k blízkým oborům (estetika, historie apod). Poměrně značný akviziční nárůst byl umožněn kom-binací řady nákupů, výměn, zápůjček a darů, tj. dlou-hodobou spoluprací jak s řadou podobně zaměřených institucí, tak s lidmi, kteří neváhali muzeum podpořit. Jedním příkladem za všechny je převzetí knihovny po významném olomouckém překladateli O�ovi Fran-tišku Bablerovi (1901–1984), kterou muzeu předal jeho syn O�o ml. Bablerova umělecky zaměřená knihovna, čítající asi 7 000 svazků, byla navíc doplněna rozsáh-lým archivním fondem a korespondencí, které obohati-ly muzejní archiv.

Budování knihovního fondu ovšem nesleduje pouze linii shromažďování úzce odborně specializo-vané sekundární literatury, ale přidává k ní – ostatně kde jinde než právě v muzejní instituci – také aspekt sbírkotvorný.

Sbírka Kniha 20. století, vedená jako speciální oddíl fondu knihovny Muzea umění Olomouc, byla založena v roce 1994 a tvoří ji kolekce knih, časopisů a sborníků, na jejichž úpravě se podíleli významní umělci 20. století. Ve sbírkovém fondu je nyní evido-váno přes 1 000 svazků. Impulsem ke vzniku sbírky se stala výstava Česká avantgarda 1922–1938 v roce 1996. Její autor Zdenek Primus se zaměřil na dosud většinou opomíjenou uměleckou oblast – výtvarnou a typogra-fickou úpravu knihy. Jádrem sbírky se stalo období mezi dvěma světovými válkami, kdy byly hlavními proudy v českém knižním umění funkcionalisticky orientované knižní úpravy a konstruktivistická typo-grafie. V českém prostředí byly silně ovlivněny novým pojetím knihy v poválečném Rusku,1 expresionistickou tvorbou Josefa Čapka a umělci tvořícími v duchu poe-tismu a surrealismu.2 V meziválečném období zažívá vzestup také užití fotografie a fotomontáže na kniž-ních obálkách.3 Časové rozpětí sbírky se postupně rozšířilo směrem do minulosti; součástí sbírky jsou knižní úpravy umělců tvořících na počátku 20. století v období secese, symbolismu a později expresionismu.4 Na výstavě Kniha v českém kubismu (2005) byly před-staveny práce nejvýznamnějších knižních tvůrců tzv. lomeného stylu.5 Směrem k současnosti kolekci posou-vá zejména období šedesátých let, kdy se knižní obálka

Badatelské refugium aneb knihovny a archivHana Bartošová, Cyril Měsíc, Nikolas Proksch, Ondřej Zatloukal

1 Karel Teige, Vít Obrtel.

2 Jindřich Štyrský, Toyen.

3 Zdeněk Rossman, Ladislav Sutnar, Jindřich Štyrský, Toyen.

4 Vojtěch Preissig, Josef Váchal, Jan Konůpek, František Kobliha, František Bílek.

5 František Kysela, Vratislav Hugo Brunner, Jaroslav Benda, Method Kaláb.

401 Z výstavy „Listování, Moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc“, MMU – Trojlodí, 2009

274�—�275

Spletité dějiny knihovny a archivu Muzea umění Olo-mouc do značné míry kopírují složitost vývoje celé instituce. Navíc lze jen obtížně vývoj fondů těchto obou „institucí v instituci“ od počátku padesátých let rekonstruovat, protože pro starší období naprosto schází podklady.

Někdejší Galerie výtvarného umění v Olomouci pře-vzala příruční knihovny Klubu přátel umění a Skupiny olomouckých výtvarníků, ale o rozsahu a povaze těch-to fondů si nemůžeme učinit konkrétnější představu. Svazek galerie s Vlastivědným muzeem v Olomouci, trvající do roku 1989, v podstatě stavěl uměnovědnou knihovnu na okraj zájmu zejména v akvi ziční činnosti a o jejím systematičtějším budování je možné hovořit pouze v období šedesátých let. Přesto se v této době konstituovalo jádro knihovního fondu, které bylo po osamostatnění v roce 1990 Muzeu umění po slo-žitých peripetiích postupně vraceno, a vytvořilo tak základ dnešní muzejní knihovny. Šlo tehdy o něco málo přes 10 000 položek – v nemalé míře výtvarných katalogů a časopisů.

Počáteční formování knihovního fondu muzea umění v devadesátých letech, kdy knihovna fungovala pouze jako odborné zázemí pro zaměstnance, ovlivnilo několik skutečností. Především byla vybudována stu-dovna, která zpřístupnila knihovnu pro badatelskou veřejnost. Do evidence knihoven u Ministerstva kul-tury ČR byla knihovna zapsána v roce 2003 a od této

doby již poskytuje veškeré řádné knihovní služby. Samozřejmou součástí tohoto procesu bylo elektro-nické zpracování fondu v katalogovém systému Cla-vius a jeho zpřístupnění na internetu. Ke konci roku 2011 knihovna elektronicky evidovala již přes 43 000 svazků knih, katalogů, sborníků a časopisů, výhradně tematicky zaměřených na oblast výtvarného umění s přesahem k blízkým oborům (estetika, historie apod). Poměrně značný akviziční nárůst byl umožněn kom-binací řady nákupů, výměn, zápůjček a darů, tj. dlou-hodobou spoluprací jak s řadou podobně zaměřených institucí, tak s lidmi, kteří neváhali muzeum podpořit. Jedním příkladem za všechny je převzetí knihovny po významném olomouckém překladateli O�ovi Fran-tišku Bablerovi (1901–1984), kterou muzeu předal jeho syn O�o ml. Bablerova umělecky zaměřená knihovna, čítající asi 7 000 svazků, byla navíc doplněna rozsáh-lým archivním fondem a korespondencí, které obohati-ly muzejní archiv.

Budování knihovního fondu ovšem nesleduje pouze linii shromažďování úzce odborně specializo-vané sekundární literatury, ale přidává k ní – ostatně kde jinde než právě v muzejní instituci – také aspekt sbírkotvorný.

Sbírka Kniha 20. století, vedená jako speciální oddíl fondu knihovny Muzea umění Olomouc, byla založena v roce 1994 a tvoří ji kolekce knih, časopisů a sborníků, na jejichž úpravě se podíleli významní umělci 20. století. Ve sbírkovém fondu je nyní evido-váno přes 1 000 svazků. Impulsem ke vzniku sbírky se stala výstava Česká avantgarda 1922–1938 v roce 1996. Její autor Zdenek Primus se zaměřil na dosud většinou opomíjenou uměleckou oblast – výtvarnou a typogra-fickou úpravu knihy. Jádrem sbírky se stalo období mezi dvěma světovými válkami, kdy byly hlavními proudy v českém knižním umění funkcionalisticky orientované knižní úpravy a konstruktivistická typo-grafie. V českém prostředí byly silně ovlivněny novým pojetím knihy v poválečném Rusku,1 expresionistickou tvorbou Josefa Čapka a umělci tvořícími v duchu poe-tismu a surrealismu.2 V meziválečném období zažívá vzestup také užití fotografie a fotomontáže na kniž-ních obálkách.3 Časové rozpětí sbírky se postupně rozšířilo směrem do minulosti; součástí sbírky jsou knižní úpravy umělců tvořících na počátku 20. století v období secese, symbolismu a později expresionismu.4 Na výstavě Kniha v českém kubismu (2005) byly před-staveny práce nejvýznamnějších knižních tvůrců tzv. lomeného stylu.5 Směrem k současnosti kolekci posou-vá zejména období šedesátých let, kdy se knižní obálka

Badatelské refugium aneb knihovny a archivHana Bartošová, Cyril Měsíc, Nikolas Proksch, Ondřej Zatloukal

1 Karel Teige, Vít Obrtel.

2 Jindřich Štyrský, Toyen.

3 Zdeněk Rossman, Ladislav Sutnar, Jindřich Štyrský, Toyen.

4 Vojtěch Preissig, Josef Váchal, Jan Konůpek, František Kobliha, František Bílek.

5 František Kysela, Vratislav Hugo Brunner, Jaroslav Benda, Method Kaláb.

401 Z výstavy „Listování, Moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc“, MMU – Trojlodí, 2009

278�—�279

PropagacePropagace především výstavní, ale také další dopro-vodné činnosti někdejší olomoucké galerie a pozdějšího Muzea umění se po valnou část druhé poloviny 20. sto-letí neměnila. Vycházela z osvědčeného a všeobecně rozšířeného schématu tří základních součástí: tiště-ných pozvánek na zahájení výstavy, občasného plaká-tování a spolupráce s médii.

Prakticky každou vernisáž výstavy ohlašovala pozvánka rozesílaná stálým návštěvníkům galerie. Na plakátovacích plochách ve městě se kromě toho ob-jevovaly plakáty různého formátu (vesměs A0) tištěné klasickými technikami (většinou linorytu či linořezu). Spolupráce s médii byla dvojí: jen výjimečně se ohlasy na výstavy ocitaly v celostátních periodicích odborné-ho charakteru; články o galerijních, později muzejních výstavách bývaly formou recenzí (z pera autorů výstav nebo externistů) čas od času publikovány v regionál-ních listech.1 Příspěvky o různých muzejních akcích bývaly také součástí vysílání olomouckého studia Českého rozhlasu či regionální televize. A z dnešního pohledu, kdy se kulturní zpravodajství, ale především odborné reflexe počínání kulturních institucí stávají v masmédiích popelkou, se paradoxně může jevit teh-dejší monitoring pestřejší a bohatší, neboť se v něm vedle zpravodajských článků objevovaly také obsáhlej-ší recenze a rozhovory.

Autory grafické úpravy různorodých tiskovin, jež provázely činnost olomoucké galerie výtvarného umě-ní, byli od padesátých až téměř do konce osmdesátých let minulého století především dva olomoučtí grafikové. František Bělohlávek (*1924), který se v první polovině uvedeného období stal v tomto oboru v Olomouci nejvý-raznějším postavou, vytvářel své variace v kultivované poloze vystavěné na barevně i tvarově kontrastní zna-kovosti.2 Zatímco Bělohlávek jako externista pracoval pro galerii příležitostně, Miroslav Střelec (*1943) byl dvě desetiletí kmenovým galerijním grafikem. Ve stov-kách pozvánek, plakátů a úprav dalších tiskovin také on vytvořil nezaměnitelný vizuální styl olomoucké galerie, vesměs opřený o výchozí modifikaci základního geomet rického tvaru s využitím výrazné barevnosti.3

Po osamostatnění počátkem devadesátých let se – tehdy již Muzeum umění – potýkalo se zásadními existenčními problémy, takže tato stránka jeho činnos-ti musela být řešena ad hoc.4 Teprve s přijetím vlastní-ho grafika a zejména se založením vlastního grafického studia se situace od základu změnila.

Veškerá další činnost spjatá s propagací muzea spočívala po celá devadesátá léta i v prvních letech dalšího tisíciletí na bedrech jediného člověka – zaměst-nankyně sekretariátu. Ke komunikaci s potenciálními i stálými návštěvníky přitom muzeum začalo využívat dva nové nástroje. Prvním z nich se stal Spolek přátel Muzea umění, který od roku 1992 sloužil (a dodnes slou-ží) k vytváření těsnějšího vztahu sounáležitosti diváků s muzeem a k aktivnějšímu zapojení veřejnosti do jeho činnosti. Druhým nástrojem zlepšení informovanosti diváků o probíhajících a připravovaných výstavách i doprovodných akcích nebo také akviziční činnosti se v roce 1994 stal muzejní čtvrtletník. Byl distribuován jak členům spolku, tak stálým návštěvníkům muzea. V souvislosti s tím je třeba zmínit Nadaci Muzea umění, která vznikla v roce 1994; jejím cílem bylo získávání sponzorských příspěvků především na náklady spoje-né s vydáváním čtvrtletníku. O šest let později se nada-ce transformovala do nadačního fondu, neboť po roce 2000 se změnily registrační podmínky.5

Veřejnost se o činnosti muzea v devadesátých le-tech dovídala především z denního tisku. Zahájení každé výstavy předcházela tisková konference, spo-lupracující redaktoři měli k dispozici výstavní plán a měsíční či čtvrtletní program doprovodných akcí. Plakátování však muzeum využívalo vzhledem k fi-nanční náročnosti jen sporadicky. Výjimečně se pak v denním či odborném tisku objevovaly upoutávky na výstavy formou inzerce. Preferovány byly spíše

Propagace, doprovodné programy a muzejně pedagogické aktivityPetr Bielesz, Roman Ludva, Marek Šobáň

1 Především v olomoucké Stráži lidu, Nové svobodě, Lidové demokracii, po roce 1989 pak například v Hanáckých novinách, Olomouckém deníku, v regionálním vydání Mladé fronty Dnes a jinde.

2 Například plakát k výstavě Františka Tichého (1963), soubor plakátů pro Sochařské bilance (1955–1965 a 1967) nebo kompletní řešení všech tiskovin pro expozici Mistrovská díla starého umění v Olomouci (1967). – K Františku Bělohlávkovi například Zatloukal P. 1998a, s. 118–119.

3 Například plakáty k výstavám Albín Brunovský (1974), Japonský plakát (1977), Jiří Balcar (1981), Musica picta (1985) nebo České sochařství 1948–1988 (1989). – K Miroslavu Střelcovi například Daněk – Zatloukal P. 2009, s. 259–260.

4 V souvislosti s otevřením prvních mu-zejních prostor v roce 1991 musí být znovu zmíněno Střelcovo jméno, neboť přestože již v muzeu nepracoval, snažil se mu (bez nároku na odměnu) vypomáhat; mj. je auto rem loga, které muzeum užívá dodnes.

5 Vzhledem k pozdější změně společenské atmosféry, klesající ochotě donátorů a zpřísnění právních a ekonomických podmínek pro fungování nadačních fondů muzejní fond zcela zanikl.

světa a současně měla také sloužit jako inspirační zdroj jak pro duchovní aktivity, tak především pro rozsáhlé umělecké a stavební podniky svých mecenášů z řad olomouckých biskupů a později arcibiskupů. Od počát-ku byla budována s cílem stát se centrální knihovnou olomouckého biskupství. Doba baroka patří bezpo-chyby k vrcholným obdobím knihovny, která už tehdy obsahovala kromě rozsáhlé teologické literatury také knihy z rozličných vědních a uměleckých oborů (prá-va, filozofie, matematiky, fyziky, lékařství, alchymie, architektury a zahradnictví). Zahrnovala také tzv. libri prohibiti, tedy zakázané knihy, které byly uloženy ve zvláštní uzamykatelné a skryté komoře.

Další významnou etapou knihovny je období druhé poloviny 18. století, které je vymezeno datem požáru zámku v roce 1752. Následné stavební úpravy zámku včetně znovuvybudování knihovny byly prováděny za tří biskupů: Ferdinanda Julia Troyera (1745–1758), Leo polda Bedřicha z Egkhu (1758–1760) a Maxmiliána Hamiltona (1761–1776). Ten v roce 1776 obohatil obno-venou knihovnu darem své vlastní příruční knihovny a sbírky mincí. Numismatická kolekce se od té doby stala její nedílnou součástí. Knihovní fondy byly v tom-to období doplňovány v duchu osvícenských představ především beletristickou literaturou zaměřenou na frankofonní oblast, dále pak knihami o historii a do-bově populárními encyklopedickými díly, jimž bezpo-chyby vévodila majestátní Diderotova Encyklopedie. V roce 1777 se po povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství stala knihovna arcibiskupskou a spo-lu s archivem se těšila značnému zájmu především ze strany vlastivědných badatelů, zabývajících se dějina-mi a kulturní historií Moravy.

Další významnou etapu v životě knihovny zname-nalo její doplnění o soukromou knihovnu arcibiskupa Rudolfa Jana (1819–1931). Spolu s ní sem mimo jiné přibyly také originální notové záznamy Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Pro potřeby nově se konsolidujícího stavebního úřadu se v převážné části 19. století nakupovala odborná literatura, vzorníky a časopisy o architektuře a nově i památkové péči. Jednou z posledních významných akvizic byla koupě knihovny vatikánského archiváře Augustina Theine-ra (1804–1874) kardinálem Bedřichem z Fürstenbergu (1853–1892). Theinerův soubor obsahoval přibližně 15 000 vzácných, zejména historických a teologic-kých svazků.

Ve dvacátých letech 20. století přibyl ke knihovně hudební archiv, uspořádaný a zčásti i vybudovaný knihovníkem a archivářem Antonínem Breiten-bacherem (1874–1937) v době arcibiskupa Leopolda Prečana (1923–1945). Přestože knihovna zůstávala i tehdy přístupná veřejnosti, dřívější vlnu největšího zájmu, vzedmutou díky intenzivní badatelské činnosti v oboru regionální historie v průběhu 19. století, již nepřekonala. V první polovině 20. století docházelo k větším nákupům velmi sporadicky (nakupovaly se

spíše vzácné tisky a rukopisy), fond byl však průběžně doplňován o vycházející knihy. V roce 1950 po zestát-nění zámku byly do zámecké knihovny začleněny četné konfiskáty z rozmanitých míst Moravy (zámec-ká knihovna z Litenčic, knihovna Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, farní knihovna z Nákla a další). Arcibiskupství byla knihovna navrácena až po roce 1989 a v současnosti ji spravuje Muzeum umění Olo-mouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž. Dnes její fond obsahuje celkem 61 000 svazků, z toho 436 rukopisů a 172 prvotisků. Knihovna samozřejmě zůstává pří-stupna badatelské veřejnosti a její fond je postupně zpracováván v programu Clavius.

Badatelské refugium aneb knihovny a archiv

404 Pohled do kroměřížské zámecké knihovny

405 Animační program k výstavě „Petr Brandl, Malíř neřestí pozemských“, Arcidiecézní muzeum Olomouc, 2007

278�—�279

PropagacePropagace především výstavní, ale také další dopro-vodné činnosti někdejší olomoucké galerie a pozdějšího Muzea umění se po valnou část druhé poloviny 20. sto-letí neměnila. Vycházela z osvědčeného a všeobecně rozšířeného schématu tří základních součástí: tiště-ných pozvánek na zahájení výstavy, občasného plaká-tování a spolupráce s médii.

Prakticky každou vernisáž výstavy ohlašovala pozvánka rozesílaná stálým návštěvníkům galerie. Na plakátovacích plochách ve městě se kromě toho ob-jevovaly plakáty různého formátu (vesměs A0) tištěné klasickými technikami (většinou linorytu či linořezu). Spolupráce s médii byla dvojí: jen výjimečně se ohlasy na výstavy ocitaly v celostátních periodicích odborné-ho charakteru; články o galerijních, později muzejních výstavách bývaly formou recenzí (z pera autorů výstav nebo externistů) čas od času publikovány v regionál-ních listech.1 Příspěvky o různých muzejních akcích bývaly také součástí vysílání olomouckého studia Českého rozhlasu či regionální televize. A z dnešního pohledu, kdy se kulturní zpravodajství, ale především odborné reflexe počínání kulturních institucí stávají v masmédiích popelkou, se paradoxně může jevit teh-dejší monitoring pestřejší a bohatší, neboť se v něm vedle zpravodajských článků objevovaly také obsáhlej-ší recenze a rozhovory.

Autory grafické úpravy různorodých tiskovin, jež provázely činnost olomoucké galerie výtvarného umě-ní, byli od padesátých až téměř do konce osmdesátých let minulého století především dva olomoučtí grafikové. František Bělohlávek (*1924), který se v první polovině uvedeného období stal v tomto oboru v Olomouci nejvý-raznějším postavou, vytvářel své variace v kultivované poloze vystavěné na barevně i tvarově kontrastní zna-kovosti.2 Zatímco Bělohlávek jako externista pracoval pro galerii příležitostně, Miroslav Střelec (*1943) byl dvě desetiletí kmenovým galerijním grafikem. Ve stov-kách pozvánek, plakátů a úprav dalších tiskovin také on vytvořil nezaměnitelný vizuální styl olomoucké galerie, vesměs opřený o výchozí modifikaci základního geomet rického tvaru s využitím výrazné barevnosti.3

Po osamostatnění počátkem devadesátých let se – tehdy již Muzeum umění – potýkalo se zásadními existenčními problémy, takže tato stránka jeho činnos-ti musela být řešena ad hoc.4 Teprve s přijetím vlastní-ho grafika a zejména se založením vlastního grafického studia se situace od základu změnila.

Veškerá další činnost spjatá s propagací muzea spočívala po celá devadesátá léta i v prvních letech dalšího tisíciletí na bedrech jediného člověka – zaměst-nankyně sekretariátu. Ke komunikaci s potenciálními i stálými návštěvníky přitom muzeum začalo využívat dva nové nástroje. Prvním z nich se stal Spolek přátel Muzea umění, který od roku 1992 sloužil (a dodnes slou-ží) k vytváření těsnějšího vztahu sounáležitosti diváků s muzeem a k aktivnějšímu zapojení veřejnosti do jeho činnosti. Druhým nástrojem zlepšení informovanosti diváků o probíhajících a připravovaných výstavách i doprovodných akcích nebo také akviziční činnosti se v roce 1994 stal muzejní čtvrtletník. Byl distribuován jak členům spolku, tak stálým návštěvníkům muzea. V souvislosti s tím je třeba zmínit Nadaci Muzea umění, která vznikla v roce 1994; jejím cílem bylo získávání sponzorských příspěvků především na náklady spoje-né s vydáváním čtvrtletníku. O šest let později se nada-ce transformovala do nadačního fondu, neboť po roce 2000 se změnily registrační podmínky.5

Veřejnost se o činnosti muzea v devadesátých le-tech dovídala především z denního tisku. Zahájení každé výstavy předcházela tisková konference, spo-lupracující redaktoři měli k dispozici výstavní plán a měsíční či čtvrtletní program doprovodných akcí. Plakátování však muzeum využívalo vzhledem k fi-nanční náročnosti jen sporadicky. Výjimečně se pak v denním či odborném tisku objevovaly upoutávky na výstavy formou inzerce. Preferovány byly spíše

Propagace, doprovodné programy a muzejně pedagogické aktivityPetr Bielesz, Roman Ludva, Marek Šobáň

1 Především v olomoucké Stráži lidu, Nové svobodě, Lidové demokracii, po roce 1989 pak například v Hanáckých novinách, Olomouckém deníku, v regionálním vydání Mladé fronty Dnes a jinde.

2 Například plakát k výstavě Františka Tichého (1963), soubor plakátů pro Sochařské bilance (1955–1965 a 1967) nebo kompletní řešení všech tiskovin pro expozici Mistrovská díla starého umění v Olomouci (1967). – K Františku Bělohlávkovi například Zatloukal P. 1998a, s. 118–119.

3 Například plakáty k výstavám Albín Brunovský (1974), Japonský plakát (1977), Jiří Balcar (1981), Musica picta (1985) nebo České sochařství 1948–1988 (1989). – K Miroslavu Střelcovi například Daněk – Zatloukal P. 2009, s. 259–260.

4 V souvislosti s otevřením prvních mu-zejních prostor v roce 1991 musí být znovu zmíněno Střelcovo jméno, neboť přestože již v muzeu nepracoval, snažil se mu (bez nároku na odměnu) vypomáhat; mj. je auto rem loga, které muzeum užívá dodnes.

5 Vzhledem k pozdější změně společenské atmosféry, klesající ochotě donátorů a zpřísnění právních a ekonomických podmínek pro fungování nadačních fondů muzejní fond zcela zanikl.

světa a současně měla také sloužit jako inspirační zdroj jak pro duchovní aktivity, tak především pro rozsáhlé umělecké a stavební podniky svých mecenášů z řad olomouckých biskupů a později arcibiskupů. Od počát-ku byla budována s cílem stát se centrální knihovnou olomouckého biskupství. Doba baroka patří bezpo-chyby k vrcholným obdobím knihovny, která už tehdy obsahovala kromě rozsáhlé teologické literatury také knihy z rozličných vědních a uměleckých oborů (prá-va, filozofie, matematiky, fyziky, lékařství, alchymie, architektury a zahradnictví). Zahrnovala také tzv. libri prohibiti, tedy zakázané knihy, které byly uloženy ve zvláštní uzamykatelné a skryté komoře.

Další významnou etapou knihovny je období druhé poloviny 18. století, které je vymezeno datem požáru zámku v roce 1752. Následné stavební úpravy zámku včetně znovuvybudování knihovny byly prováděny za tří biskupů: Ferdinanda Julia Troyera (1745–1758), Leo polda Bedřicha z Egkhu (1758–1760) a Maxmiliána Hamiltona (1761–1776). Ten v roce 1776 obohatil obno-venou knihovnu darem své vlastní příruční knihovny a sbírky mincí. Numismatická kolekce se od té doby stala její nedílnou součástí. Knihovní fondy byly v tom-to období doplňovány v duchu osvícenských představ především beletristickou literaturou zaměřenou na frankofonní oblast, dále pak knihami o historii a do-bově populárními encyklopedickými díly, jimž bezpo-chyby vévodila majestátní Diderotova Encyklopedie. V roce 1777 se po povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství stala knihovna arcibiskupskou a spo-lu s archivem se těšila značnému zájmu především ze strany vlastivědných badatelů, zabývajících se dějina-mi a kulturní historií Moravy.

Další významnou etapu v životě knihovny zname-nalo její doplnění o soukromou knihovnu arcibiskupa Rudolfa Jana (1819–1931). Spolu s ní sem mimo jiné přibyly také originální notové záznamy Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Pro potřeby nově se konsolidujícího stavebního úřadu se v převážné části 19. století nakupovala odborná literatura, vzorníky a časopisy o architektuře a nově i památkové péči. Jednou z posledních významných akvizic byla koupě knihovny vatikánského archiváře Augustina Theine-ra (1804–1874) kardinálem Bedřichem z Fürstenbergu (1853–1892). Theinerův soubor obsahoval přibližně 15 000 vzácných, zejména historických a teologic-kých svazků.

Ve dvacátých letech 20. století přibyl ke knihovně hudební archiv, uspořádaný a zčásti i vybudovaný knihovníkem a archivářem Antonínem Breiten-bacherem (1874–1937) v době arcibiskupa Leopolda Prečana (1923–1945). Přestože knihovna zůstávala i tehdy přístupná veřejnosti, dřívější vlnu největšího zájmu, vzedmutou díky intenzivní badatelské činnosti v oboru regionální historie v průběhu 19. století, již nepřekonala. V první polovině 20. století docházelo k větším nákupům velmi sporadicky (nakupovaly se

spíše vzácné tisky a rukopisy), fond byl však průběžně doplňován o vycházející knihy. V roce 1950 po zestát-nění zámku byly do zámecké knihovny začleněny četné konfiskáty z rozmanitých míst Moravy (zámec-ká knihovna z Litenčic, knihovna Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, farní knihovna z Nákla a další). Arcibiskupství byla knihovna navrácena až po roce 1989 a v současnosti ji spravuje Muzeum umění Olo-mouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž. Dnes její fond obsahuje celkem 61 000 svazků, z toho 436 rukopisů a 172 prvotisků. Knihovna samozřejmě zůstává pří-stupna badatelské veřejnosti a její fond je postupně zpracováván v programu Clavius.

Badatelské refugium aneb knihovny a archiv

404 Pohled do kroměřížské zámecké knihovny

405 Animační program k výstavě „Petr Brandl, Malíř neřestí pozemských“, Arcidiecézní muzeum Olomouc, 2007

284�—�285

Vysvětlivky:

AMK Arcidiecézní muzeum Kroměříž Sněmovní nám. 1, Kroměříž (od 2007) AMO Arcidiecézní muzeum Olomouc Václavské nám. 3, Olomouc (od 1997) DU Dům umění Hynaisova 13, Olomouc (1952–1977) KG Kabinet grafiky Dolní nám. 7, Olomouc (1966–1993) MMU Muzeum moderního umění Olomouc Denisova 47, Olomouc (od 1993) PS Pamětní síně Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského Wurmova 13, Olomouc (1976–1989) VMO Vlastivědné muzeum Olomouc nám. Republiky 5, Olomouc (1951–1989)

1951

Vlastislav Hofman, VMO

1952

Čína včera a dnes, VMO

Mikoláš Aleš a Josef Mánes, VMO

Ludmila Horáková-Helclová, VMO

Hilar Václavek, DU

Umělci v boji za mír, VMO

Julius Mařák, VMO

Cestou inženýrů Hanzelky a Zikmunda, DU

Státní památková péče, DU

Letní motivy v dílech členů SČVU, DU

Lidová umělecká tvořivost, DU

Členská výstava Krajského střediska SČVU, DU

1953

Antonín Mánes, VMO

Česká kresba 19. století, DU

Výtvarní umělci moravských krajů, DU

Členská výstava Krajského střediska SČVU, DU

1954

Kresby a grafiky Maxe Švabinského, DU

Adolf Kašpar, DU, Zábřeh, Loštice, Bludov, Prostějov, Přerov

Předvolební výstava, Rozvoj kraje Olomouc, VMO

Karel Vik, K 70. narozeninám umělce, Zábřeh, Přerov, Jeseník

Mladí výtvarníci, DU

Kresby a grafika současných malířů, Přerov

1955

V. členská výstava obrazů, soch, grafiky a užitého umění, DU

Alois Kučera, Práce z let 1950–1955, DU

Výstava obrazů a soch J. Grmely, M. Jemelky, R. Kutry, I. Příleského, J. Sedláčka, O. Peče, DU

Akvarely Jana Smitala, DU

Kresby Adolfa Liebschera (1857–1919) a studie Adolfa Liebschera, DU

Česká krajina, Jeseník, Prostějov, Přerov

Praha v grafice, DU, Jeseník

Moderní česká grafika, DU, Zábřeh

České výtvarné umění XIX. století, Rýmařov

Stálá expozice českého výtvarného umění XX. století, DU

Umělecká fotografie LUT, DU

1956

Italská náměstí, fotografie a kresby A. Liebschera, DU

Výstava přírůstků z r. 1952–1955, DU

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Hranice, Rýmařov, Bruntál, Prostějov

České výtvarné umění XIX. století (repro-dukce), Bruntál, Hranice

Mikoláš Aleš (reprodukce), Rýmařov, Bruntál

Bohumír Dvorský, Z cesty po Rumunsku, DU

Akvarely Jana Smitala, Prostějov, Hluk

Vladimír Pukl, DU

České hrady a zámky, Úsov

Soudobá česká ilustrace, DU, Jeseník

Japonský dřevoryt, DU

Současné české malířství, Prostějov, Jeseník

Výstava děl absolventů a posluchačů spe-ciální grafické školy prof. Vladimíra Pukla AVU v Praze, DU

Souborná výstava obrazů Jindřicha Lenharta a soubor plastik Karla Lenharta, DU

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Olomouc

1957

Karel Wellner (1875–1926), DU

Soudobá česká ilustrace II, Olomouc, Prostějov, Přerov, Dolní Lipová, Zábřeh na Moravě

České umění XIX. století, Šumperk, Zábřeh, Přerov

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Prostějov

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Přerov

Indické umění (reprodukce), Olomouc

Jindřich a Karel Lenhartovi, Ostrava, Prostějov

Výstava žákovských prací posluchačů a absolventů ÚVV, DU

Julius Pelikán – František Hoplíček, DU

Francouzské umění XIX. a XX. století (re-produkce), Olomouc, Velké Losiny

Bohumír Dvorský, DU

Kresby a akvarely soudobých českých malířů, Mohelnice, Jeseník

Slavnostní otevření pamětní síně Josefa Mánesa v Čechách pod Kosířem, Čechy pod Kosířem

Marta Rožánková-Drábková, DU

Kresby anglických dětí, Olomouc

Treťjakovská galerie I–II (reprodukce), Šumperk

Aljo Beran – Josef Baják, DU

Oldřich Menhart, Ve službách písma a knihy, DU

Výstava Střediska SČVU, VMO

Čínské vystřihovánky, Olomouc

Ilja Rjepin (reprodukce), Olomouc

1958

Kresby a akvarely, Přerov, Lipník

Ilja Rjepin, Olomouc, Hranice

Kresby anglických dětí, Olomouc

Motiv ženy v současném českém umění, Olomouc, Hodonín, Přerov, Zábřeh

Antonín Hudeček, DU

Soudobá česká ilustrace, Olomouc

Treťjakovská galerie (reprodukce), Šumperk, Ruda, Velké Losiny, Staré Město u Uherského Hradiště, Uherské Hradiště, Přerov

Čínské vystřihovánky, Olomouc

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Olomouc, Přerov, Zábřeh

Jaroslav Kovář, DU

Honoré Daumier (reprodukce), Olomouc, Přerov

Umění XX. století, Olomouc

Přírůstky Krajské galerie, DU

Adolf Kašpar, Šumperk

Stanislav Lolek, DU

Periferie Jindřicha Lenharta, Přerov, Olomouc

Soupis výstav ����–����Kateřina Gabrhelíková

Praha v české grafice, Jeseník, Olomouc

Členská výstava obrazů, grafiky, soch, užitkového umění a architektury, DU

Ruské umění II (reprodukce), Olomouc

Max Švabinský, Soubor monumentálních děl a grafiky, DU

Paul Hogarth, DU

1959

Praha v české grafice, Olomouc, Přerov, Hranice, Lipník

Motiv ženy, Olomouc, Přerov, Jeseník

Daumier II (reprodukce), Lipník, Přerov

Adolf Kašpar, Národopisné studie, VMO

Fotografické práce členů poradního sboru pro amatérskou fotografii, DU

Kresby a akvarely současných českých malířů, Hranice, Lipník, Přerov

České písemnictví v díle Maxe Švabinského, DU

Ruské umění (reprodukce), Olomouc, Rýmařov

Slovenská knižná žatva, Výběr ze sloven-ské současné grafiky, DU

I. výstava prací učitelů výtvarné výchovy Olomouckého kraje, DU

Soudobá česká ilustrace, Štěpánov, Přerov, Olomouc

České malířství XX. století ze sbírek Národní galerie v Praze, DU

Studie a kresby Martina Benky, DU

Jan Trampota, DU

Vývojový nábytek, DU

Scénické a kostýmní návrhy Oldřicha Šimáčka, DU

Karel Wellner, Přerov, Hranice

Ruské umění II (reprodukce), Přerov

Treťjakovská galerie (reprodukce), Hranice, Kojetín

I. J. Repin (reprodukce), Olomouc, Přerov

I. J. Repin a ruští malíři (reprodukce), DU

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Olomouc

Augustin Mervart, DU

1960

Slovenské umění, Olomouc, Přerov

Kresby a akvarely soudobých českých malířů, Norberčany, Olomouc, Vrbno

Ruské umění I (reprodukce), Prostějov

Soudobá česká ilustrace, Gottwaldov (Zlín)

I. J. Repin (reprodukce), Kokory, Vlkoš, Bochoř, Olomouc

Cyprián Majerník, DU

Praha v české grafice, Olomouc

Vladimír Pukl, Výbor z díla, DU

Česká kresba, Olomouc, Přerov

Užité umění, DU

Mír světu, Olomouc

Karel Wellner, Horní Libina

15 let výtvarného umění v Olomouckém kraji, DU

České umění XX. století I, Hranice, Šumperk

Treťjakovská galerie (reprodukce), Drahany, Prostějov

České umění XX. století II, Šumperk, Krnov, Bruntál

Akvarely (UNESCO), Přerov, Olomouc, Hranice

Vladimír Hroch, DU

Mikoláš Aleš (reprodukce), Tovačov, Kojetín

Soudobé české malířství, Hranice

Jan Bauch, Obrazy a kresby 1957–1960, DU

Ruské umění II (reprodukce), Šumperk

Soudobé české malířství 1945–1960, DU

České umění XIX. století (reprodukce), Karlovice

Žena ve výtvarném umění, Lutín

Sovětské výtvarné umění, Olomouc

Marta Rožánková-Drábková, DU

Současné slovenské umění 1945–1960, DU

1961

Ruské umění (reprodukce), Karlovice, Olomouc

Mikoláš Aleš, Olomouc, Hranice

Mír světu, Přerov, Olomouc

Marta Rožánková-Drábková, Šumperk, Zábřeh

Honoré Daumier (reprodukce), Lutín

Výtvarní umělci z okruhu SVUM, Hranice, Kojetín

Jindřich Prucha – Miloš Alexander Bazovský, DU

Motiv ženy v soudobém českém umění, Olomouc

Soudobá česká ilustrace, Lutín

Výstava výtvarných prací učitelů a vý-chovných pracovníků, DU

Praha v české grafice, Olomouc

Soudobá slovenská grafika, Olomouc, Hranice

Grafika (Adolf Kašpar a jiní), Loštice

Současné české malířství, Mohelnice

II. Výstava žákovských prací, DU

Současné české malířství, DU

Členská výstava k 40. výročí založení KSČ, DU

Impresionisté, Hranice

Z cest výtvarníků do zahraničí, Bruntál

Karel Wellner, Šumperk

Rakouské umění XX. století, DU

Antonín Gribovský, Fotografie 1959–1961, DU

Domov a vkus, VMO

Jemelka, DU

Jan Šafařík, Obrazy a kresby, VMO

Otakar Hubšil, Grafika a kresby, Šumperk

Bedřich Piskač, Obrazy a kresby, DU

Jevištní výtvarnictví 1945–1960, VMO

Květina ve výtvarném umění, Smetanovy sady Olomouc

1962

Joža Uprka, DU

Umění a domov, VMO

K. Štětkář, Karikatura bojující, DU

Z tvorby současných českých malířů, Šumperk

Tvůrčí skupina SMĚR, Obrazy, plastika, grafika, keramika, VMO

Výstava fotografií skupiny DOFO, DU

Klasikové české karikatury třicátých let, VMO

České výtvarné umění XX. století, DU

Otakar Hubšil, Obrazy, kresby a grafika, DU

Květiny v díle Ludviky Smrčkové, Smetanovy sady Olomouc, Dolany

Tradiční vietnamská lidová grafika, VMO

Český rok Karla Svolinského, VMO

Josef Wagner, Kresby a sochy, DU

1963

Obrazy, sochy, grafika, Z přírůstků sbí-rek Oblastní galerie Olomouc v letech 1961–1962, DU

Výstava slezských grafiků, VMO

Z pokrokového malířství na Moravě ve 30. letech, DU

Bohumír Dvorský, Krajiny z let 1957–63, VMO

František Tichý, Kresby a grafika, DU

Bohdan Lacina, Výběr z díla, DU

Karel Černý, Soubor obrazů 1935–1960, VMO

Lubomír Přibyl, Grafické práce z let 1954 –1962, VMO

Výtvarný obor LŠU v Olomouci – 1963, DU

Výstava severomoravských výtvarníků, VMO

410 Ze stálé expozice v Domě umění, 1962, VMO

284�—�285

Vysvětlivky:

AMK Arcidiecézní muzeum Kroměříž Sněmovní nám. 1, Kroměříž (od 2007) AMO Arcidiecézní muzeum Olomouc Václavské nám. 3, Olomouc (od 1997) DU Dům umění Hynaisova 13, Olomouc (1952–1977) KG Kabinet grafiky Dolní nám. 7, Olomouc (1966–1993) MMU Muzeum moderního umění Olomouc Denisova 47, Olomouc (od 1993) PS Pamětní síně Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského Wurmova 13, Olomouc (1976–1989) VMO Vlastivědné muzeum Olomouc nám. Republiky 5, Olomouc (1951–1989)

1951

Vlastislav Hofman, VMO

1952

Čína včera a dnes, VMO

Mikoláš Aleš a Josef Mánes, VMO

Ludmila Horáková-Helclová, VMO

Hilar Václavek, DU

Umělci v boji za mír, VMO

Julius Mařák, VMO

Cestou inženýrů Hanzelky a Zikmunda, DU

Státní památková péče, DU

Letní motivy v dílech členů SČVU, DU

Lidová umělecká tvořivost, DU

Členská výstava Krajského střediska SČVU, DU

1953

Antonín Mánes, VMO

Česká kresba 19. století, DU

Výtvarní umělci moravských krajů, DU

Členská výstava Krajského střediska SČVU, DU

1954

Kresby a grafiky Maxe Švabinského, DU

Adolf Kašpar, DU, Zábřeh, Loštice, Bludov, Prostějov, Přerov

Předvolební výstava, Rozvoj kraje Olomouc, VMO

Karel Vik, K 70. narozeninám umělce, Zábřeh, Přerov, Jeseník

Mladí výtvarníci, DU

Kresby a grafika současných malířů, Přerov

1955

V. členská výstava obrazů, soch, grafiky a užitého umění, DU

Alois Kučera, Práce z let 1950–1955, DU

Výstava obrazů a soch J. Grmely, M. Jemelky, R. Kutry, I. Příleského, J. Sedláčka, O. Peče, DU

Akvarely Jana Smitala, DU

Kresby Adolfa Liebschera (1857–1919) a studie Adolfa Liebschera, DU

Česká krajina, Jeseník, Prostějov, Přerov

Praha v grafice, DU, Jeseník

Moderní česká grafika, DU, Zábřeh

České výtvarné umění XIX. století, Rýmařov

Stálá expozice českého výtvarného umění XX. století, DU

Umělecká fotografie LUT, DU

1956

Italská náměstí, fotografie a kresby A. Liebschera, DU

Výstava přírůstků z r. 1952–1955, DU

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Hranice, Rýmařov, Bruntál, Prostějov

České výtvarné umění XIX. století (repro-dukce), Bruntál, Hranice

Mikoláš Aleš (reprodukce), Rýmařov, Bruntál

Bohumír Dvorský, Z cesty po Rumunsku, DU

Akvarely Jana Smitala, Prostějov, Hluk

Vladimír Pukl, DU

České hrady a zámky, Úsov

Soudobá česká ilustrace, DU, Jeseník

Japonský dřevoryt, DU

Současné české malířství, Prostějov, Jeseník

Výstava děl absolventů a posluchačů spe-ciální grafické školy prof. Vladimíra Pukla AVU v Praze, DU

Souborná výstava obrazů Jindřicha Lenharta a soubor plastik Karla Lenharta, DU

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Olomouc

1957

Karel Wellner (1875–1926), DU

Soudobá česká ilustrace II, Olomouc, Prostějov, Přerov, Dolní Lipová, Zábřeh na Moravě

České umění XIX. století, Šumperk, Zábřeh, Přerov

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Prostějov

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Přerov

Indické umění (reprodukce), Olomouc

Jindřich a Karel Lenhartovi, Ostrava, Prostějov

Výstava žákovských prací posluchačů a absolventů ÚVV, DU

Julius Pelikán – František Hoplíček, DU

Francouzské umění XIX. a XX. století (re-produkce), Olomouc, Velké Losiny

Bohumír Dvorský, DU

Kresby a akvarely soudobých českých malířů, Mohelnice, Jeseník

Slavnostní otevření pamětní síně Josefa Mánesa v Čechách pod Kosířem, Čechy pod Kosířem

Marta Rožánková-Drábková, DU

Kresby anglických dětí, Olomouc

Treťjakovská galerie I–II (reprodukce), Šumperk

Aljo Beran – Josef Baják, DU

Oldřich Menhart, Ve službách písma a knihy, DU

Výstava Střediska SČVU, VMO

Čínské vystřihovánky, Olomouc

Ilja Rjepin (reprodukce), Olomouc

1958

Kresby a akvarely, Přerov, Lipník

Ilja Rjepin, Olomouc, Hranice

Kresby anglických dětí, Olomouc

Motiv ženy v současném českém umění, Olomouc, Hodonín, Přerov, Zábřeh

Antonín Hudeček, DU

Soudobá česká ilustrace, Olomouc

Treťjakovská galerie (reprodukce), Šumperk, Ruda, Velké Losiny, Staré Město u Uherského Hradiště, Uherské Hradiště, Přerov

Čínské vystřihovánky, Olomouc

Ruské umění 18. a 19. století (reprodukce), Olomouc, Přerov, Zábřeh

Jaroslav Kovář, DU

Honoré Daumier (reprodukce), Olomouc, Přerov

Umění XX. století, Olomouc

Přírůstky Krajské galerie, DU

Adolf Kašpar, Šumperk

Stanislav Lolek, DU

Periferie Jindřicha Lenharta, Přerov, Olomouc

Soupis výstav ����–����Kateřina Gabrhelíková

Praha v české grafice, Jeseník, Olomouc

Členská výstava obrazů, grafiky, soch, užitkového umění a architektury, DU

Ruské umění II (reprodukce), Olomouc

Max Švabinský, Soubor monumentálních děl a grafiky, DU

Paul Hogarth, DU

1959

Praha v české grafice, Olomouc, Přerov, Hranice, Lipník

Motiv ženy, Olomouc, Přerov, Jeseník

Daumier II (reprodukce), Lipník, Přerov

Adolf Kašpar, Národopisné studie, VMO

Fotografické práce členů poradního sboru pro amatérskou fotografii, DU

Kresby a akvarely současných českých malířů, Hranice, Lipník, Přerov

České písemnictví v díle Maxe Švabinského, DU

Ruské umění (reprodukce), Olomouc, Rýmařov

Slovenská knižná žatva, Výběr ze sloven-ské současné grafiky, DU

I. výstava prací učitelů výtvarné výchovy Olomouckého kraje, DU

Soudobá česká ilustrace, Štěpánov, Přerov, Olomouc

České malířství XX. století ze sbírek Národní galerie v Praze, DU

Studie a kresby Martina Benky, DU

Jan Trampota, DU

Vývojový nábytek, DU

Scénické a kostýmní návrhy Oldřicha Šimáčka, DU

Karel Wellner, Přerov, Hranice

Ruské umění II (reprodukce), Přerov

Treťjakovská galerie (reprodukce), Hranice, Kojetín

I. J. Repin (reprodukce), Olomouc, Přerov

I. J. Repin a ruští malíři (reprodukce), DU

Rembrandt van Rijn (reprodukce), Olomouc

Augustin Mervart, DU

1960

Slovenské umění, Olomouc, Přerov

Kresby a akvarely soudobých českých malířů, Norberčany, Olomouc, Vrbno

Ruské umění I (reprodukce), Prostějov

Soudobá česká ilustrace, Gottwaldov (Zlín)

I. J. Repin (reprodukce), Kokory, Vlkoš, Bochoř, Olomouc

Cyprián Majerník, DU

Praha v české grafice, Olomouc

Vladimír Pukl, Výbor z díla, DU

Česká kresba, Olomouc, Přerov

Užité umění, DU

Mír světu, Olomouc

Karel Wellner, Horní Libina

15 let výtvarného umění v Olomouckém kraji, DU

České umění XX. století I, Hranice, Šumperk

Treťjakovská galerie (reprodukce), Drahany, Prostějov

České umění XX. století II, Šumperk, Krnov, Bruntál

Akvarely (UNESCO), Přerov, Olomouc, Hranice

Vladimír Hroch, DU

Mikoláš Aleš (reprodukce), Tovačov, Kojetín

Soudobé české malířství, Hranice

Jan Bauch, Obrazy a kresby 1957–1960, DU

Ruské umění II (reprodukce), Šumperk

Soudobé české malířství 1945–1960, DU

České umění XIX. století (reprodukce), Karlovice

Žena ve výtvarném umění, Lutín

Sovětské výtvarné umění, Olomouc

Marta Rožánková-Drábková, DU

Současné slovenské umění 1945–1960, DU

1961

Ruské umění (reprodukce), Karlovice, Olomouc

Mikoláš Aleš, Olomouc, Hranice

Mír světu, Přerov, Olomouc

Marta Rožánková-Drábková, Šumperk, Zábřeh

Honoré Daumier (reprodukce), Lutín

Výtvarní umělci z okruhu SVUM, Hranice, Kojetín

Jindřich Prucha – Miloš Alexander Bazovský, DU

Motiv ženy v soudobém českém umění, Olomouc

Soudobá česká ilustrace, Lutín

Výstava výtvarných prací učitelů a vý-chovných pracovníků, DU

Praha v české grafice, Olomouc

Soudobá slovenská grafika, Olomouc, Hranice

Grafika (Adolf Kašpar a jiní), Loštice

Současné české malířství, Mohelnice

II. Výstava žákovských prací, DU

Současné české malířství, DU

Členská výstava k 40. výročí založení KSČ, DU

Impresionisté, Hranice

Z cest výtvarníků do zahraničí, Bruntál

Karel Wellner, Šumperk

Rakouské umění XX. století, DU

Antonín Gribovský, Fotografie 1959–1961, DU

Domov a vkus, VMO

Jemelka, DU

Jan Šafařík, Obrazy a kresby, VMO

Otakar Hubšil, Grafika a kresby, Šumperk

Bedřich Piskač, Obrazy a kresby, DU

Jevištní výtvarnictví 1945–1960, VMO

Květina ve výtvarném umění, Smetanovy sady Olomouc

1962

Joža Uprka, DU

Umění a domov, VMO

K. Štětkář, Karikatura bojující, DU

Z tvorby současných českých malířů, Šumperk

Tvůrčí skupina SMĚR, Obrazy, plastika, grafika, keramika, VMO

Výstava fotografií skupiny DOFO, DU

Klasikové české karikatury třicátých let, VMO

České výtvarné umění XX. století, DU

Otakar Hubšil, Obrazy, kresby a grafika, DU

Květiny v díle Ludviky Smrčkové, Smetanovy sady Olomouc, Dolany

Tradiční vietnamská lidová grafika, VMO

Český rok Karla Svolinského, VMO

Josef Wagner, Kresby a sochy, DU

1963

Obrazy, sochy, grafika, Z přírůstků sbí-rek Oblastní galerie Olomouc v letech 1961–1962, DU

Výstava slezských grafiků, VMO

Z pokrokového malířství na Moravě ve 30. letech, DU

Bohumír Dvorský, Krajiny z let 1957–63, VMO

František Tichý, Kresby a grafika, DU

Bohdan Lacina, Výběr z díla, DU

Karel Černý, Soubor obrazů 1935–1960, VMO

Lubomír Přibyl, Grafické práce z let 1954 –1962, VMO

Výtvarný obor LŠU v Olomouci – 1963, DU

Výstava severomoravských výtvarníků, VMO

410 Ze stálé expozice v Domě umění, 1962, VMO

294�—�295

1952Jan Andrys, Hilar Václavek.

1955Rudolf Chadraba, Alois Kučera. Obrazy a grafika z let 1950–1955.

František Dvořák – Alois Rečka, Jan Smital. Akvarely 1931–1955.

Bohumil Babánek, Adolf Liebscher (1857–1919). Prof. Ing. Dr. Adolf Liebscher.

1956Výstava absolventů a posluchačů speciální grafické školy prof. Vladimíra Pukla AVU v Praze.

Ivo Krsek, Jindřich Lenhart. Souborná výstava obrazů.

1957Jaromír Lakosil, Karel Wellner. 1875–1926.

Jaromír Lakosil, Julius Pelikán. František Hoplíček. Výběr z díla.

Jaromír Lakosil, Marta Rožánková- -Drábková.

Jaroslav Pacák – Alois Rečka, Aljo Beran. Josef Baják. Výbor z díla.

1958František Dvořák, Jaroslav Kovář. Pastely a grafika.

Jan Baleka, Antonín Hudeček.

Jaroslav Ryška, Stanislav Lolek.

Ludvík Páleníček, Max Švabinský. Výstava monumentálních děl a grafiky.

Jaromír Lakosil, Šestá členská výstava.

1959Josef Weiser, 1. výstava prací učitelů výtvarné výchovy Olomouckého kraje.

Jaroslav Ryška, Studie a kresby Martina Benky.

Šimáček. Scénické a kostýmní návrhy z let 1954–1959.

Jan Andrys, Výstava díla malíře Augustina Mervarta.

1960Michal Plánka, Vladimír Hroch. Výstava obrazů.

Jaromír Lakosil, Jan Bauch. Obrazy a kresby 1957–1960.

Rudolf Rouček, Soudobé české malířství 1945–1960.

Rudolf Chadraba, Marta Rožánková-Drábková.

1961Vincent Hložník, Miloš Alexander Bazovský.

Stanislav Křupka, Výstava výtvarných prací učitelů a výchovných pracovníků.

Jaromír Lakosil, Současné české malířství.

Jaromír Zemina, Rakouské umění XX. století.

Václav Zykmund, Antonín Gribovský. Fotografie 1959–1960.

Alena Adlerová, Domov a vkus.

Jaroslav Uiberlay, Miloslav Jemelka.

Jan Šafařík. Obrazy a kresby.

Jaroslav Ryška, Otakar Hubšil.

1962Antonín Grůza, Joža Uprka.

Miloslava Holubová, Umění a domov.

Stanislav Šich, Karikatura bojující – K. Štětkář.

Jaroslav Ryška, Z tvorby současných českých malířů.

Václav Zykmund, Skupina DOFO.

Tvůrčí skupina SMĚR.

František Dvořák, Klasikové české karikatury 30. let.

České výtvarné umění 20. století.

Jaroslav Ryška, Otakar Hubšil.

Jiřina Vydrová, Květiny v díle Ludviky Smrčkové.

Antonín Kolek, Vietnamská tradiční lidová grafika.

Jan Baleka, Josef Wagner. Kresby, sochy.

1963Jaromír Lakosil – Jaroslav Ryška, Obrazy, sochy, grafika. Z přírůstků sbírek Oblastní galerie Olomouc v letech 1961 a 1962.

Václav Formánek, Bohumír Dvorský. Krajiny z let 1957–1963.

František Dvořák, František Tichý. Kresby a grafika.

Jiří Hlušička, Bohdan Lacina.

Václav Procházka, Karel Černý. Soubor obrazů.

Miloslav Stibor, Výtvarný obor LŠU.

Václav Zykmund, Výtvarná skupina PARABOLA.

1964Otakar Štorch-Marien, František Ketzek.

Jaromír Lakosil, Josef Sudek.

Jaromír Lakosil, Jaroslav Paur.

František Dvořák, Jaroslav Kovář.

Helena Kusáková, Z moravské grafiky ve 30. letech.

Jaroslav Ryška, Karel Lenhart.

Jaromír Lakosil, Květiny v díle Karla Svolinského.

Jiří Kotalík, Václav Rabas.

Jaroslav Ryška, Radoslav Kutra.

Jiří Mašín, Vincenc Vingler.

Max Seydewitz, Z Drážďanské galerie – soubor obrazů 17. a 18. století.

1965Axel Leskoschek.

Oldřich Králík, Alois Kučera.

Jiří Šetlík, Sochařská bilance 1965.

Josef Alois Novotný, Vlastimil Beneš. Oleje a tempery.

1966Václav Zykmund, Jaroslav Vávra.

Jaromír Lakosil, Vladimír Pukl.

Alena Bretšnajdrová, Knižní grafika výtvarníků Devětsilu ve dvacátých letech.

Jiří Mašín, Karel Hladík. Sochařské dílo.

Otakar Lenhart, Miroslav Hák.

Jaromír Lakosil – Jaroslav Ryška – František Dvořák, EURO-EXLIBRIS ’66.

Jiří Mašín, Giacomo Manzú.

Jiří Kotalík, Karel Svolinský.

Otto František Babler, Rudolf Michalik. Kresby.

1967Alfred Schmeller, Wander Bertoni.

Josef Hejzlar, Československý plakát.

Muzejní publikace ����–����Nikolas Proksch

Soupis výstav ����–����

Ladislav Hrinda, „útest pasone“ > 13×10 px, AMO

Jindřich Zdík (1126–1150), Olomoucký biskup uprostřed Evropy, AMO

Středoevropské forum Olomouc, Architektonická studie, MMU

Tomáš Hanzlík – Vendula Johnová, Labyrint vášně, Kostýmy, masky a jiné návrhy, MMU

Jiří Andrýsek, Osm a půl hodiny, AMO

Petr Kutra, Záznamy (Je abstrakce umě-ní?), MMU

Skleník, Kapitoly z dějin olomoucké výtvar-né kultury 1969–1989, MMU

Irena Armutidisová, Zimní (z cyklu Za hum-ny), AMO

2010

Irena Cakirpaloglu, QUO VADIS, MMU

Zbožných duší úl, Náboženská bratrstva v kultuře raně novověké Moravy, AMO

Dom miłośnika sztuki, Kultura artystyczna Czech i Morawy 1870–1930, Krakov

Lenka Kučerová, Kresby, MMU

Arkadiusz Gola, Ženy v dole, AMO

Milan Kunc, Amor a Psyche, Kresby a obra-zy 1976–2009, MMU

Jindřich Buxbaum, Šalom, Izrael ve foto-grafii, MMU

Lukáš Cetera, Uchvácení, AMO

Štefan Berec, Veškerá moč v ČSFR patří lidu, MMU

Středoevropské forum Olomouc III, Maďarsko, Maďarské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, MMU

Zdeněk Kučera, Kresby, MMU

Josef Ignác Sadler (1725–1767), AMK

Svatopluk Klesnil, Chvíle šampiónů, AMO

Zdeněk Sýkora, Barva a prostor, MMU

Josef Winterhalder ml. (1743–1807), AMO

SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec), MMU

Josef Vinecký (1882–1949), Umělec čisté pravdy tvaru a materiálu, MMU

Jitka Horázná, Nedělní odpoledne, AMO

Štefan Berec, Veškerá moč v ČSFR patří lidu, MMU

Jan Branč, Navštívení, AMO

Daniela Pospíšilová, Zářící drahokamy, MMU

Jaroslav Vacl, Mazec, MMU

Taika-Tuuli Kaivo – Eliina Metsäsalo – Armi Teva – Sandra Ongalová – Nela Jeřábková – Ondřej Pěnička, Streets of Tampere and Olomouc, MMU

Jitka Teubalová, ONA, AMO

Olomoucké baroko, Výtvarná kultura let 1620–1780, MMU, AMO, VMO

Všechny tváře baroka, Fotografická sou-těž, MMU

2011

Michaela Spurná, Karneval, AMO

Emanuel Staněk, To se mně jenom zdá…, MMU

Iveta A. Dučáková, Kalendář Jindřicha Štreita, MMU

Rafael Siderski, Hometown, AMO

Dagmar Havlíčková, Modlitba srdce, MMU

Victimae Paschali laudes, Velikonoční liturgie a výtvarné umění, AMO

Lovec obrazů, Fotograf Jaroslav Vávra (1920–1981), MMU

Andrej Balco, Antracit, AMO

Vladimír Kopecký, Linie, MMU

Magdalena Abakanowicz, Život a dílo, MMU

Josef Ignác Sadler (1725–1767), AMO

Karel Říhovský, První dotek, MMU

Pro tentokrát nesedat, Sbírka užitého umění Muzea umění Olomouc, MMU

Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, MMU

Zbožných duší úl, Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy, AMK

Lenka Jakubčáková, V odloučení, AMO

Akt pod palmou, MMU

Pařížský zlomek Dalimilovy kroniky, Gobelínová replika Věry Mičkové, AMO

Středoevropské forum Olomouc IV, Slovensko, Slovenské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, MMU

Jiří Antonín Heinz (1698–1759), AMO

Zasunutí / Právěpodobně (Eva Pospěchová – Martin Hlavica – David Mužík), AMO

Dalibor Chatrný, Tak, teď, tu / So, Now, Here, MMU

Ivana Lomová, Kavárny (2009–2011), MMU

Jiří Doležal, Stopy paměti, AMO

Spojeni křížem, Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga, MMU

422 Z výstavy „Pro tentokrát nesedat, Sbírka užitého umění Muzea umění Olomouc“, MMU – Obrazárna, 2011

424 Olga Bohdálková, Obálka katalogu „Wander Bertoni“, 1967, MUO

425 Michal Soukup, Obálka katalogu „České sochařství 1948/88“, 1989, MUO

423 Slavoj Kovařík (?), Obálka katalogu „Skupina DOFO“, 1962, MUO

294�—�295

1952Jan Andrys, Hilar Václavek.

1955Rudolf Chadraba, Alois Kučera. Obrazy a grafika z let 1950–1955.

František Dvořák – Alois Rečka, Jan Smital. Akvarely 1931–1955.

Bohumil Babánek, Adolf Liebscher (1857–1919). Prof. Ing. Dr. Adolf Liebscher.

1956Výstava absolventů a posluchačů speciální grafické školy prof. Vladimíra Pukla AVU v Praze.

Ivo Krsek, Jindřich Lenhart. Souborná výstava obrazů.

1957Jaromír Lakosil, Karel Wellner. 1875–1926.

Jaromír Lakosil, Julius Pelikán. František Hoplíček. Výběr z díla.

Jaromír Lakosil, Marta Rožánková- -Drábková.

Jaroslav Pacák – Alois Rečka, Aljo Beran. Josef Baják. Výbor z díla.

1958František Dvořák, Jaroslav Kovář. Pastely a grafika.

Jan Baleka, Antonín Hudeček.

Jaroslav Ryška, Stanislav Lolek.

Ludvík Páleníček, Max Švabinský. Výstava monumentálních děl a grafiky.

Jaromír Lakosil, Šestá členská výstava.

1959Josef Weiser, 1. výstava prací učitelů výtvarné výchovy Olomouckého kraje.

Jaroslav Ryška, Studie a kresby Martina Benky.

Šimáček. Scénické a kostýmní návrhy z let 1954–1959.

Jan Andrys, Výstava díla malíře Augustina Mervarta.

1960Michal Plánka, Vladimír Hroch. Výstava obrazů.

Jaromír Lakosil, Jan Bauch. Obrazy a kresby 1957–1960.

Rudolf Rouček, Soudobé české malířství 1945–1960.

Rudolf Chadraba, Marta Rožánková-Drábková.

1961Vincent Hložník, Miloš Alexander Bazovský.

Stanislav Křupka, Výstava výtvarných prací učitelů a výchovných pracovníků.

Jaromír Lakosil, Současné české malířství.

Jaromír Zemina, Rakouské umění XX. století.

Václav Zykmund, Antonín Gribovský. Fotografie 1959–1960.

Alena Adlerová, Domov a vkus.

Jaroslav Uiberlay, Miloslav Jemelka.

Jan Šafařík. Obrazy a kresby.

Jaroslav Ryška, Otakar Hubšil.

1962Antonín Grůza, Joža Uprka.

Miloslava Holubová, Umění a domov.

Stanislav Šich, Karikatura bojující – K. Štětkář.

Jaroslav Ryška, Z tvorby současných českých malířů.

Václav Zykmund, Skupina DOFO.

Tvůrčí skupina SMĚR.

František Dvořák, Klasikové české karikatury 30. let.

České výtvarné umění 20. století.

Jaroslav Ryška, Otakar Hubšil.

Jiřina Vydrová, Květiny v díle Ludviky Smrčkové.

Antonín Kolek, Vietnamská tradiční lidová grafika.

Jan Baleka, Josef Wagner. Kresby, sochy.

1963Jaromír Lakosil – Jaroslav Ryška, Obrazy, sochy, grafika. Z přírůstků sbírek Oblastní galerie Olomouc v letech 1961 a 1962.

Václav Formánek, Bohumír Dvorský. Krajiny z let 1957–1963.

František Dvořák, František Tichý. Kresby a grafika.

Jiří Hlušička, Bohdan Lacina.

Václav Procházka, Karel Černý. Soubor obrazů.

Miloslav Stibor, Výtvarný obor LŠU.

Václav Zykmund, Výtvarná skupina PARABOLA.

1964Otakar Štorch-Marien, František Ketzek.

Jaromír Lakosil, Josef Sudek.

Jaromír Lakosil, Jaroslav Paur.

František Dvořák, Jaroslav Kovář.

Helena Kusáková, Z moravské grafiky ve 30. letech.

Jaroslav Ryška, Karel Lenhart.

Jaromír Lakosil, Květiny v díle Karla Svolinského.

Jiří Kotalík, Václav Rabas.

Jaroslav Ryška, Radoslav Kutra.

Jiří Mašín, Vincenc Vingler.

Max Seydewitz, Z Drážďanské galerie – soubor obrazů 17. a 18. století.

1965Axel Leskoschek.

Oldřich Králík, Alois Kučera.

Jiří Šetlík, Sochařská bilance 1965.

Josef Alois Novotný, Vlastimil Beneš. Oleje a tempery.

1966Václav Zykmund, Jaroslav Vávra.

Jaromír Lakosil, Vladimír Pukl.

Alena Bretšnajdrová, Knižní grafika výtvarníků Devětsilu ve dvacátých letech.

Jiří Mašín, Karel Hladík. Sochařské dílo.

Otakar Lenhart, Miroslav Hák.

Jaromír Lakosil – Jaroslav Ryška – František Dvořák, EURO-EXLIBRIS ’66.

Jiří Mašín, Giacomo Manzú.

Jiří Kotalík, Karel Svolinský.

Otto František Babler, Rudolf Michalik. Kresby.

1967Alfred Schmeller, Wander Bertoni.

Josef Hejzlar, Československý plakát.

Muzejní publikace ����–����Nikolas Proksch

Soupis výstav ����–����

Ladislav Hrinda, „útest pasone“ > 13×10 px, AMO

Jindřich Zdík (1126–1150), Olomoucký biskup uprostřed Evropy, AMO

Středoevropské forum Olomouc, Architektonická studie, MMU

Tomáš Hanzlík – Vendula Johnová, Labyrint vášně, Kostýmy, masky a jiné návrhy, MMU

Jiří Andrýsek, Osm a půl hodiny, AMO

Petr Kutra, Záznamy (Je abstrakce umě-ní?), MMU

Skleník, Kapitoly z dějin olomoucké výtvar-né kultury 1969–1989, MMU

Irena Armutidisová, Zimní (z cyklu Za hum-ny), AMO

2010

Irena Cakirpaloglu, QUO VADIS, MMU

Zbožných duší úl, Náboženská bratrstva v kultuře raně novověké Moravy, AMO

Dom miłośnika sztuki, Kultura artystyczna Czech i Morawy 1870–1930, Krakov

Lenka Kučerová, Kresby, MMU

Arkadiusz Gola, Ženy v dole, AMO

Milan Kunc, Amor a Psyche, Kresby a obra-zy 1976–2009, MMU

Jindřich Buxbaum, Šalom, Izrael ve foto-grafii, MMU

Lukáš Cetera, Uchvácení, AMO

Štefan Berec, Veškerá moč v ČSFR patří lidu, MMU

Středoevropské forum Olomouc III, Maďarsko, Maďarské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, MMU

Zdeněk Kučera, Kresby, MMU

Josef Ignác Sadler (1725–1767), AMK

Svatopluk Klesnil, Chvíle šampiónů, AMO

Zdeněk Sýkora, Barva a prostor, MMU

Josef Winterhalder ml. (1743–1807), AMO

SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec), MMU

Josef Vinecký (1882–1949), Umělec čisté pravdy tvaru a materiálu, MMU

Jitka Horázná, Nedělní odpoledne, AMO

Štefan Berec, Veškerá moč v ČSFR patří lidu, MMU

Jan Branč, Navštívení, AMO

Daniela Pospíšilová, Zářící drahokamy, MMU

Jaroslav Vacl, Mazec, MMU

Taika-Tuuli Kaivo – Eliina Metsäsalo – Armi Teva – Sandra Ongalová – Nela Jeřábková – Ondřej Pěnička, Streets of Tampere and Olomouc, MMU

Jitka Teubalová, ONA, AMO

Olomoucké baroko, Výtvarná kultura let 1620–1780, MMU, AMO, VMO

Všechny tváře baroka, Fotografická sou-těž, MMU

2011

Michaela Spurná, Karneval, AMO

Emanuel Staněk, To se mně jenom zdá…, MMU

Iveta A. Dučáková, Kalendář Jindřicha Štreita, MMU

Rafael Siderski, Hometown, AMO

Dagmar Havlíčková, Modlitba srdce, MMU

Victimae Paschali laudes, Velikonoční liturgie a výtvarné umění, AMO

Lovec obrazů, Fotograf Jaroslav Vávra (1920–1981), MMU

Andrej Balco, Antracit, AMO

Vladimír Kopecký, Linie, MMU

Magdalena Abakanowicz, Život a dílo, MMU

Josef Ignác Sadler (1725–1767), AMO

Karel Říhovský, První dotek, MMU

Pro tentokrát nesedat, Sbírka užitého umění Muzea umění Olomouc, MMU

Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, MMU

Zbožných duší úl, Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy, AMK

Lenka Jakubčáková, V odloučení, AMO

Akt pod palmou, MMU

Pařížský zlomek Dalimilovy kroniky, Gobelínová replika Věry Mičkové, AMO

Středoevropské forum Olomouc IV, Slovensko, Slovenské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, MMU

Jiří Antonín Heinz (1698–1759), AMO

Zasunutí / Právěpodobně (Eva Pospěchová – Martin Hlavica – David Mužík), AMO

Dalibor Chatrný, Tak, teď, tu / So, Now, Here, MMU

Ivana Lomová, Kavárny (2009–2011), MMU

Jiří Doležal, Stopy paměti, AMO

Spojeni křížem, Umělecké poklady Městských muzeí v Žitavě a sbírka Wolfganga Sternlinga, MMU

422 Z výstavy „Pro tentokrát nesedat, Sbírka užitého umění Muzea umění Olomouc“, MMU – Obrazárna, 2011

424 Olga Bohdálková, Obálka katalogu „Wander Bertoni“, 1967, MUO

425 Michal Soukup, Obálka katalogu „České sochařství 1948/88“, 1989, MUO

423 Slavoj Kovařík (?), Obálka katalogu „Skupina DOFO“, 1962, MUO

300�—�301

a založení zámecké knihovny v Kroměříži. In: Příspěvky ke starší české literatuře na Moravě. Blansko 1967–1968, s. 28–31.

Butulová-Vlčková 1970Iva Butulová-Vlčková, Dr. Antonín Breitenbacher a Kroměříž. Vlastivědný věstník moravský 52, 1970, s. 321–332.

Černá 2009Kateřina Černá, Památkářský Oscar do Olomouce. Art & Antiques, říjen 2009, s. 7–8.

Černoušek – Šlapeta – Zatloukal P. 1981Tomáš Černoušek – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Olomoucká architektu-ra 1900–1950. Průvodce. Olomouc 1981.

Černý 2006Pavol Černý (ed.), Du bon du coeur. Poklady francouzského středověkého umění v českých a moravských sbírkách. Katalog výstavy. Olomouc 2006.

Černý – Měsíc 2009Pavol Černý – Cyril Měsíc, Knihovna. In: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 191–208.

Červinka 2006Arnošt Červinka, Významné osobnosti Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Kroměříž 2006.

Daněk 2004Ladislav Daněk (ed.), Blízká vzdálenost. České výtvarné umění 1956–1972 ze sbírek Muzea umění Olomouc. / Közeli távolság. A cseh képzömüvészet 1956 és 1972 között az Olmützi Müvészeti Múzeum gyüjtemé-nyéböl. / Proximate Distance. Czech Art between 1956 and 1972 from collections of the Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2004.

Daněk 2008Ladislav Daněk (ed.), Vzplanutí. Expresionistické tendence ve střední Evropě 1903–1936. Sbírka Galerie Ztichlá klika. Katalog výstavy. Olomouc 2008.

Daněk – Šimková 2009Ladislav Daněk – Anežka Šimková, Oficiální scéna aneb Nebezpečné zná-mosti. In: Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009, s. 34–42.

Daněk – Zatloukal P. 2009Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvar-né kultury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009.

Daniel 1985Ladislav Daniel, Musica picta. Hudba v ev-ropském a českém malířství 15. – 18. stole-tí. Katalog výstavy. Praha – Olomouc 1985.

Daniel 1995Ladislav Daniel, Mezi erupcí a morem. Malířství v Neapoli 1631–1656. Katalog výstavy. Praha 1995.

Daniel 1999Ladislav Daniel, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Architekt 45, 1999, č. 3, s. 57–63.

Daniel 2002aLadislav Daniel, Arión a jiní muži s kitha-rou, lyrou a harfou. In: Ladislav Daniel a jiní, Ariónova kašna v Olomouci. Ed. Marek Perůtka. Olomouc 2002, s. 25–26.

Daniel 2002bLadislav Daniel, Florenťané. Umění z doby medicejských velkovévodů. Katalog výsta-vy. Praha 2002.

Daniel 2009Ladislav Daniel, Obrazárna. In: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 151–170.

Daniel 2011Ladislav Daniel, Evropská malířská centra a barokní Olomouc. In: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko III. Výtvarná kultura let 1620–1780. Historie a kultura. Olomouc 2011, s. 107–133.

Daniel – Perůtka – Togner 2009Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & za-hrady v Kroměříži. Kroměříž 2009.Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Archbishop’s Chateau & Gardens in Kroměříž. Kroměříž 2009.

Daniel – Pujmanová – Togner 1996Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomoucká obrazárna I. Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek. Ed. Michal Soukup. Olomouc 1996.Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomouc Picture Gallery I. Italian Painting of the 14th to 18th Century from Olomouc Collections. Ed. Michal Soukup. Olomouc 1996.

Dohnal 1982Vít Dohnal, Olomoucká egyptologická sbírka. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, 1982, č. 220, s. 27–29.

Doláková 2010Markéta Doláková, Robert Smetana a jeho působení v oblasti muzejnictví a památ-kové péče v Olomouci v letech 1936–1946.

Magisterská diplomová práce Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Olomouc 2010.

Doláková 2011Markéta Doláková, Příspěvek k činnosti Roberta Smetany v olomouckém muzej-nictví a památkové péči v letech 1936–1946. In: Olomoucký archivní sborník. Olomouc 2011, s. 121–137.

Domínguez 1947Domínguez. Katalog výstavy. Olomouc 1947.

Doricová – Kundera – Valoch 1992Dana Doricová – Ludvík Kundera – Jiří Valoch a jiní, Svetlo v tmách. Divadlo hud-by Olomouc 1968–1989. Katalog výstavy. Žilina 1992.

Doucha 1930–1931František Doucha, Olomoucká musea. In: Výstavba a národní hospodářství evropských měst. Československá republika. Olomouc. / Europas Städtebau – Volkswirtschaft. Die Tschechoslowakische Republik. Olmütz. Berlin – Praha – Basel 1930–1931, s. 43.

Drkal 1947František Drkal, Umělecká galerie v Olomouci. Věstník ÚNV hlavního města Olomouce 6, 1947, č. 3, s. 5.

Dufek 1981Antonín Dufek, Avantgardní fotografie 30. let na Moravě ze sbírek Moravské galerie v Brně. Katalog výstavy. Brno – Olomouc 1981.

Dufek – Teplá – Hayek 1999Antonín Dufek – Jana Teplá – Pavel Hayek, Karel Kašpařík (1899–1968). Fotografie ze sbírky Moravské galerie. Katalog výstavy. Brno – Olomouc 1999.

Elbel – Jakubec 2010Martin Elbel – Ondřej Jakubec (ed.), Olomoucké baroko I. Proměny ambicí jed-noho města. Úvodní svazek. Olomouc 2010.

Elbelová 2012Gabriela Elbelová, Necuke a okimono. In. Gabriela Elbelová (ed.), Stín kvetoucí sakury. Výběr japonského umění z českých sbírek. Katalog výstavy. Olomouc 2012, s. 23–27.

Elbelová – Mžyková 2003Gabriela Elbelová – Marie Mžyková, Nizozemské obrazy ze sbírek Olomoucka. Katalog výstavy. Olomouc 2003.

Elbelová – Zatloukal P. 2006Gabriela Elbelová – Pavel Zatloukal (ed.), Arcidiecézní muzeum Olomouc. Průvodce. Olomouc 2006.

Gabriela Elbelová – Pavel Zatloukal (ed.), Olomouc Archdiocesan Museum. Guidebook. Olomouc 2006.

d’Elvert 1863Christian d’Elvert, Der Lustgarten in Krem-sier. Notizenblatt des histor.-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesell-schaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1863, č. 8, s. 57–58.

Fahr-Beckerová 1998Gabriele Fahr-Beckerová, Secese. Přel. Anita Pelánová a jiní. B. m. [Praha] 1998.

Feldegg 1908Ferdinand von Feldegg, Über innere Grun-dlagen moderner Architektur-Auffassung. Der Architekt 14, 1908, s. 101–107.

Fiala 2009Jiří Fiala, Arcibiskupství a rušení kláš-terů. In: Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce I. Olomouc 2009, s. 500–501.

Fischer K. 1940Karl Fischer, Předpoklady a směrnice pro nové stavební úkoly v Olomouci. Věstník hlavního města Olomouce, 1940, č. 6, s. 139–142.

Fischer R. 1933Richard Fischer, O musejní budovu v Olomouci. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 46, 1933, č. 171–172, s. 27–34.

Glonek – Krušinský 2011Jiří Glonek – Rostislav Krušinský, Klášterní knihovny v Olomouci a jejich rušení za Josefa II. In: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko III. Výtvarná kultura let 1620–1780. Historie a kultura. Olomouc 2011, s. 143–155.

Gronský – Perůtka – Soukup 2004Libor Gronský – Marek Perůtka – Michal Soukup (ed.), Flashback. Český a sloven-ský filmový plakát 1959 – 1989 / Czech a Slovack Film Posters 1959 – 1989. Katalog výstavy. Olomouc 2004.

Hejzlar 1942Gabriel Hejzlar, Vliv Metamorfos na vý-tvarné umění. In: Publius Ovidius Naso, Proměny. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha 1942, s. 497–522.

Herot – Rečka – Václavík 1966J. Herot – Alois Rečka – Antonín Václavík (red.), Kulturní a společenský rozvoj Olomouce. Olomouc 1966.

Hlobil 2000Ivo Hlobil (ed.), Ultimi Fiori del Medioevo. Dal Gotico al Rinascimento in Moravia e nella Slesia. Olomouc 2000.

AMK Arcidiecézní muzeum Kroměříž AMO Arcidiecézní muzeum Olomouc AO Arcibiskupství olomoucké DU Dům umění (Olomouc) KG Kabinet grafiky (Olomouc) MKO Metropolitní kapitula Olomouc MMU Muzeum moderního umění Olomouc MUO Muzeum umění Olomouc PS Pamětní síně Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského (Olomouc) SM soukromý majetek SOkAO Státní Okresní archiv v Olomouci VKO Vědecká knihovna Olomouc VMO Vlastivědné muzeum Olomouc ZAO Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc

Baetjer 2005Katharine Baetjer, About Mäda. Metropolitan Museum Journal 40, 2005, s. 131–150.

Baillie-Scott 1910Mackay Hugh Baillie-Scott, Dům a zahra-da. Přel. Václav Alois Jung a jiní. Praha 1910.

Bartocha 1934Rostislav Bartocha, Půlstoletí Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 1883 až 1933. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 47, 1934, s. 1–43.

Bartocha 1936aRostislav Bartocha, Řádná valná schů-ze VSMO za správní rok 1935. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 49, 1936, č. 181–182, s. 91–96.

Bartocha 1936bR. B. [Rostislav Bartocha], Slavnostní otevření musea VSMO. Věstník hlavního města Olomouce 2, 1936, č. 8, 18. květen, s. 88–89.

Bartocha 1951Rostislav Bartocha, Na závěr činnosti VSM. Časopis Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci 60 (1), 1951, č. 2–3, s. 141–148.

Beranová 1989Věra Beranová, K výtvarnému životu olomouckého regionu mezi dvěma válka-mi. In: Historická Olomouc a její současné problémy VII. Olomouc 1989, s. 153–163.

Bieberle 1983Kolektiv pracovníků olomoucké galerie [= Josef Bieberle], Autorský rejstřík čes-kých výtvarných umělců ke sbírce užité grafiky v OGVU v Olomouci I (UG 1–12000). Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1983, č. 223, s. 21–26.

Bieberle 1987Kolektiv pracovníků OGVU v Olomouci [= Josef Bieberle], Užitá grafika s olo-mouckou tematikou ve sbírce olomoucké galerie. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1987, č. 245, s. 1–13.

Bieleszová 1999Štěpánka Bieleszová (ed.), „… a co sbírky“. Katalog výstavy. Olomouc 1999.

Bieleszová 2008Štěpánka Bieleszová (red.), Nechci v kleci! České a slovenské umění 1970–1989 ze sbírek Muzea umění Olomouc. / No Cage for me! Czech and Slovak Art 1970–1989 from Collections of Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2008.

Bieleszová 2009Štěpánka Bieleszová, Olomoucká kresba aneb Metropolí intimnosti. In: Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kul-tury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009, s. 122–143.

Bieleszová 2012Štěpánka Bieleszová (ed.), Civilizované iluze. Fotografická sbírka Muzea umění Olomouc. / Civilised Illusions. Photography Collection of the Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2012.

Bieleszová – Jakubec 2007Štěpánka Bieleszová – Ondřej Jakubec (ed.), Od Hollara k Beuysovi. Sbírka Otto Mauera z Dómského muzea ve Vídni. / Von Holar bis Beuys. Sammlung Otto Mauer aus dem Dommmuseum in Wien. Katalog výstavy. Olomouc 2007.

Bílek 1988Jiří Bílek, Brněnské kostely. Brno 1988.

Bílek 2000Jiří Bílek, Brněnské kostely. 2. vyd. Brno 2000.

Bláha 1995Josef Bláha, Ke genezi Horního náměstí. In: Pavel Zatloukal (ed.), Horní náměstí v Olomouci. Olomouc 1995, s. 7–14.

Boháčová 1982Yvonna Boháčová, Stará grafika ve sbír-kách Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci. Katalog výstavy. Olomouc 1982.

Braun – Smetana 1943Edmund Wilhelm Braun – [Robert Smetana], Tausendjähriges Olmütz. Führer durch die Ausstellung im erneuer-ten Festsaale des Rathauses anlässlich der Olmützer Kulturwochen. 9. – 23. Jänner 1943. Olmütz b. d. [1943].

Breitenbacher 1925Antonín Breitenbacher, Dějiny arcibiskup-ské obrazárny v Kroměříži. Kroměříž 1925.

Breitenbacher 1927aAntonín Breitenbacher, Dějiny arcibis-kupské obrazárny v Kroměříži II. Archivní studie. Kroměříž 1927.

Breitenbacher 1927bAntonín Breitenbacher, Museum v arci-biskupském zámku v Kroměříži. Časopis Vlasteneckého Spolku musejního v Olomouci 38, 1927, zvl. ot.

Breitenbacher 1929Antonín Breitenbacher, Antonína Pettera obraz sv. Václava. Památky archaeologic-ké a místopisné 36, 1929, s. 78–88.

Breitenbacher 1930Antonín Breitenbacher, Die Sammlung Imstenraed in der Gemäldesammlung des Erzbistums in Kremsier und Olmütz. In: Jahrbuch des Kölnischen Geschichtsvereins XII, Köln 1930, s. 206–216.

Breitenbacher 1932Antonín Breitenbacher, K dějinám arci-biskupské obrazárny v Kroměříži. Seznam obrazů Františka von Imstenraed z r. 1667. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 45, 1932, s. 1–47.

Breitenbacher 1935Antonín Breitenbacher, Přehledný in-ventář arcib. grafické sbírky a text o ní. Rukopis. Kroměříž 1935. [Arcidiecézní muzeum Kroměříž].

Breitenbacher – Dostál 1930Antonín Breitenbacher – Eugen Dostál, Katalog arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. Kroměříž 1930.

Brodesser – Břečka – Mikulka 2002Slavomír Brodesser – Jan Břečka – Jiří Mikulka, K poznání a slávě země… Dějiny Moravského zemského muzea. Brno 2002.

Burian 1973Václav Burian, Olomouc ve fotografii 19. století. Ikonografie Olomouce do roku 1900 II. Olomouc 1973.

Burian 1981Václav Burian, Olomoucké pohlednice z 19. století. Ikonografie Olomouce do roku 1900 III. Olomouc 1981.

Butulová-Vlčková 1967–1968Iva Butulová-Vlčková, Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu (1624–1695)

Výběr z literaturySeznam zkratek

300�—�301

a založení zámecké knihovny v Kroměříži. In: Příspěvky ke starší české literatuře na Moravě. Blansko 1967–1968, s. 28–31.

Butulová-Vlčková 1970Iva Butulová-Vlčková, Dr. Antonín Breitenbacher a Kroměříž. Vlastivědný věstník moravský 52, 1970, s. 321–332.

Černá 2009Kateřina Černá, Památkářský Oscar do Olomouce. Art & Antiques, říjen 2009, s. 7–8.

Černoušek – Šlapeta – Zatloukal P. 1981Tomáš Černoušek – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Olomoucká architektu-ra 1900–1950. Průvodce. Olomouc 1981.

Černý 2006Pavol Černý (ed.), Du bon du coeur. Poklady francouzského středověkého umění v českých a moravských sbírkách. Katalog výstavy. Olomouc 2006.

Černý – Měsíc 2009Pavol Černý – Cyril Měsíc, Knihovna. In: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 191–208.

Červinka 2006Arnošt Červinka, Významné osobnosti Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Kroměříž 2006.

Daněk 2004Ladislav Daněk (ed.), Blízká vzdálenost. České výtvarné umění 1956–1972 ze sbírek Muzea umění Olomouc. / Közeli távolság. A cseh képzömüvészet 1956 és 1972 között az Olmützi Müvészeti Múzeum gyüjtemé-nyéböl. / Proximate Distance. Czech Art between 1956 and 1972 from collections of the Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2004.

Daněk 2008Ladislav Daněk (ed.), Vzplanutí. Expresionistické tendence ve střední Evropě 1903–1936. Sbírka Galerie Ztichlá klika. Katalog výstavy. Olomouc 2008.

Daněk – Šimková 2009Ladislav Daněk – Anežka Šimková, Oficiální scéna aneb Nebezpečné zná-mosti. In: Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009, s. 34–42.

Daněk – Zatloukal P. 2009Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvar-né kultury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009.

Daniel 1985Ladislav Daniel, Musica picta. Hudba v ev-ropském a českém malířství 15. – 18. stole-tí. Katalog výstavy. Praha – Olomouc 1985.

Daniel 1995Ladislav Daniel, Mezi erupcí a morem. Malířství v Neapoli 1631–1656. Katalog výstavy. Praha 1995.

Daniel 1999Ladislav Daniel, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Architekt 45, 1999, č. 3, s. 57–63.

Daniel 2002aLadislav Daniel, Arión a jiní muži s kitha-rou, lyrou a harfou. In: Ladislav Daniel a jiní, Ariónova kašna v Olomouci. Ed. Marek Perůtka. Olomouc 2002, s. 25–26.

Daniel 2002bLadislav Daniel, Florenťané. Umění z doby medicejských velkovévodů. Katalog výsta-vy. Praha 2002.

Daniel 2009Ladislav Daniel, Obrazárna. In: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 151–170.

Daniel 2011Ladislav Daniel, Evropská malířská centra a barokní Olomouc. In: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko III. Výtvarná kultura let 1620–1780. Historie a kultura. Olomouc 2011, s. 107–133.

Daniel – Perůtka – Togner 2009Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Arcibiskupský zámek & za-hrady v Kroměříži. Kroměříž 2009.Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (ed.), Archbishop’s Chateau & Gardens in Kroměříž. Kroměříž 2009.

Daniel – Pujmanová – Togner 1996Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomoucká obrazárna I. Italské malířství 14. – 18. století z olomouckých sbírek. Ed. Michal Soukup. Olomouc 1996.Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomouc Picture Gallery I. Italian Painting of the 14th to 18th Century from Olomouc Collections. Ed. Michal Soukup. Olomouc 1996.

Dohnal 1982Vít Dohnal, Olomoucká egyptologická sbírka. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, 1982, č. 220, s. 27–29.

Doláková 2010Markéta Doláková, Robert Smetana a jeho působení v oblasti muzejnictví a památ-kové péče v Olomouci v letech 1936–1946.

Magisterská diplomová práce Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Olomouc 2010.

Doláková 2011Markéta Doláková, Příspěvek k činnosti Roberta Smetany v olomouckém muzej-nictví a památkové péči v letech 1936–1946. In: Olomoucký archivní sborník. Olomouc 2011, s. 121–137.

Domínguez 1947Domínguez. Katalog výstavy. Olomouc 1947.

Doricová – Kundera – Valoch 1992Dana Doricová – Ludvík Kundera – Jiří Valoch a jiní, Svetlo v tmách. Divadlo hud-by Olomouc 1968–1989. Katalog výstavy. Žilina 1992.

Doucha 1930–1931František Doucha, Olomoucká musea. In: Výstavba a národní hospodářství evropských měst. Československá republika. Olomouc. / Europas Städtebau – Volkswirtschaft. Die Tschechoslowakische Republik. Olmütz. Berlin – Praha – Basel 1930–1931, s. 43.

Drkal 1947František Drkal, Umělecká galerie v Olomouci. Věstník ÚNV hlavního města Olomouce 6, 1947, č. 3, s. 5.

Dufek 1981Antonín Dufek, Avantgardní fotografie 30. let na Moravě ze sbírek Moravské galerie v Brně. Katalog výstavy. Brno – Olomouc 1981.

Dufek – Teplá – Hayek 1999Antonín Dufek – Jana Teplá – Pavel Hayek, Karel Kašpařík (1899–1968). Fotografie ze sbírky Moravské galerie. Katalog výstavy. Brno – Olomouc 1999.

Elbel – Jakubec 2010Martin Elbel – Ondřej Jakubec (ed.), Olomoucké baroko I. Proměny ambicí jed-noho města. Úvodní svazek. Olomouc 2010.

Elbelová 2012Gabriela Elbelová, Necuke a okimono. In. Gabriela Elbelová (ed.), Stín kvetoucí sakury. Výběr japonského umění z českých sbírek. Katalog výstavy. Olomouc 2012, s. 23–27.

Elbelová – Mžyková 2003Gabriela Elbelová – Marie Mžyková, Nizozemské obrazy ze sbírek Olomoucka. Katalog výstavy. Olomouc 2003.

Elbelová – Zatloukal P. 2006Gabriela Elbelová – Pavel Zatloukal (ed.), Arcidiecézní muzeum Olomouc. Průvodce. Olomouc 2006.

Gabriela Elbelová – Pavel Zatloukal (ed.), Olomouc Archdiocesan Museum. Guidebook. Olomouc 2006.

d’Elvert 1863Christian d’Elvert, Der Lustgarten in Krem-sier. Notizenblatt des histor.-statistischen Section der kais. kön. mähr. schles. Gesell-schaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1863, č. 8, s. 57–58.

Fahr-Beckerová 1998Gabriele Fahr-Beckerová, Secese. Přel. Anita Pelánová a jiní. B. m. [Praha] 1998.

Feldegg 1908Ferdinand von Feldegg, Über innere Grun-dlagen moderner Architektur-Auffassung. Der Architekt 14, 1908, s. 101–107.

Fiala 2009Jiří Fiala, Arcibiskupství a rušení kláš-terů. In: Jindřich Schulz (red.), Dějiny Olomouce I. Olomouc 2009, s. 500–501.

Fischer K. 1940Karl Fischer, Předpoklady a směrnice pro nové stavební úkoly v Olomouci. Věstník hlavního města Olomouce, 1940, č. 6, s. 139–142.

Fischer R. 1933Richard Fischer, O musejní budovu v Olomouci. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 46, 1933, č. 171–172, s. 27–34.

Glonek – Krušinský 2011Jiří Glonek – Rostislav Krušinský, Klášterní knihovny v Olomouci a jejich rušení za Josefa II. In: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (ed.), Olomoucké baroko III. Výtvarná kultura let 1620–1780. Historie a kultura. Olomouc 2011, s. 143–155.

Gronský – Perůtka – Soukup 2004Libor Gronský – Marek Perůtka – Michal Soukup (ed.), Flashback. Český a sloven-ský filmový plakát 1959 – 1989 / Czech a Slovack Film Posters 1959 – 1989. Katalog výstavy. Olomouc 2004.

Hejzlar 1942Gabriel Hejzlar, Vliv Metamorfos na vý-tvarné umění. In: Publius Ovidius Naso, Proměny. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha 1942, s. 497–522.

Herot – Rečka – Václavík 1966J. Herot – Alois Rečka – Antonín Václavík (red.), Kulturní a společenský rozvoj Olomouce. Olomouc 1966.

Hlobil 2000Ivo Hlobil (ed.), Ultimi Fiori del Medioevo. Dal Gotico al Rinascimento in Moravia e nella Slesia. Olomouc 2000.

AMK Arcidiecézní muzeum Kroměříž AMO Arcidiecézní muzeum Olomouc AO Arcibiskupství olomoucké DU Dům umění (Olomouc) KG Kabinet grafiky (Olomouc) MKO Metropolitní kapitula Olomouc MMU Muzeum moderního umění Olomouc MUO Muzeum umění Olomouc PS Pamětní síně Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského (Olomouc) SM soukromý majetek SOkAO Státní Okresní archiv v Olomouci VKO Vědecká knihovna Olomouc VMO Vlastivědné muzeum Olomouc ZAO Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc

Baetjer 2005Katharine Baetjer, About Mäda. Metropolitan Museum Journal 40, 2005, s. 131–150.

Baillie-Scott 1910Mackay Hugh Baillie-Scott, Dům a zahra-da. Přel. Václav Alois Jung a jiní. Praha 1910.

Bartocha 1934Rostislav Bartocha, Půlstoletí Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 1883 až 1933. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 47, 1934, s. 1–43.

Bartocha 1936aRostislav Bartocha, Řádná valná schů-ze VSMO za správní rok 1935. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 49, 1936, č. 181–182, s. 91–96.

Bartocha 1936bR. B. [Rostislav Bartocha], Slavnostní otevření musea VSMO. Věstník hlavního města Olomouce 2, 1936, č. 8, 18. květen, s. 88–89.

Bartocha 1951Rostislav Bartocha, Na závěr činnosti VSM. Časopis Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci 60 (1), 1951, č. 2–3, s. 141–148.

Beranová 1989Věra Beranová, K výtvarnému životu olomouckého regionu mezi dvěma válka-mi. In: Historická Olomouc a její současné problémy VII. Olomouc 1989, s. 153–163.

Bieberle 1983Kolektiv pracovníků olomoucké galerie [= Josef Bieberle], Autorský rejstřík čes-kých výtvarných umělců ke sbírce užité grafiky v OGVU v Olomouci I (UG 1–12000). Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1983, č. 223, s. 21–26.

Bieberle 1987Kolektiv pracovníků OGVU v Olomouci [= Josef Bieberle], Užitá grafika s olo-mouckou tematikou ve sbírce olomoucké galerie. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1987, č. 245, s. 1–13.

Bieleszová 1999Štěpánka Bieleszová (ed.), „… a co sbírky“. Katalog výstavy. Olomouc 1999.

Bieleszová 2008Štěpánka Bieleszová (red.), Nechci v kleci! České a slovenské umění 1970–1989 ze sbírek Muzea umění Olomouc. / No Cage for me! Czech and Slovak Art 1970–1989 from Collections of Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2008.

Bieleszová 2009Štěpánka Bieleszová, Olomoucká kresba aneb Metropolí intimnosti. In: Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kul-tury 1969–1989. Katalog výstavy. Olomouc 2009, s. 122–143.

Bieleszová 2012Štěpánka Bieleszová (ed.), Civilizované iluze. Fotografická sbírka Muzea umění Olomouc. / Civilised Illusions. Photography Collection of the Olomouc Museum of Art. Katalog výstavy. Olomouc 2012.

Bieleszová – Jakubec 2007Štěpánka Bieleszová – Ondřej Jakubec (ed.), Od Hollara k Beuysovi. Sbírka Otto Mauera z Dómského muzea ve Vídni. / Von Holar bis Beuys. Sammlung Otto Mauer aus dem Dommmuseum in Wien. Katalog výstavy. Olomouc 2007.

Bílek 1988Jiří Bílek, Brněnské kostely. Brno 1988.

Bílek 2000Jiří Bílek, Brněnské kostely. 2. vyd. Brno 2000.

Bláha 1995Josef Bláha, Ke genezi Horního náměstí. In: Pavel Zatloukal (ed.), Horní náměstí v Olomouci. Olomouc 1995, s. 7–14.

Boháčová 1982Yvonna Boháčová, Stará grafika ve sbír-kách Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci. Katalog výstavy. Olomouc 1982.

Braun – Smetana 1943Edmund Wilhelm Braun – [Robert Smetana], Tausendjähriges Olmütz. Führer durch die Ausstellung im erneuer-ten Festsaale des Rathauses anlässlich der Olmützer Kulturwochen. 9. – 23. Jänner 1943. Olmütz b. d. [1943].

Breitenbacher 1925Antonín Breitenbacher, Dějiny arcibiskup-ské obrazárny v Kroměříži. Kroměříž 1925.

Breitenbacher 1927aAntonín Breitenbacher, Dějiny arcibis-kupské obrazárny v Kroměříži II. Archivní studie. Kroměříž 1927.

Breitenbacher 1927bAntonín Breitenbacher, Museum v arci-biskupském zámku v Kroměříži. Časopis Vlasteneckého Spolku musejního v Olomouci 38, 1927, zvl. ot.

Breitenbacher 1929Antonín Breitenbacher, Antonína Pettera obraz sv. Václava. Památky archaeologic-ké a místopisné 36, 1929, s. 78–88.

Breitenbacher 1930Antonín Breitenbacher, Die Sammlung Imstenraed in der Gemäldesammlung des Erzbistums in Kremsier und Olmütz. In: Jahrbuch des Kölnischen Geschichtsvereins XII, Köln 1930, s. 206–216.

Breitenbacher 1932Antonín Breitenbacher, K dějinám arci-biskupské obrazárny v Kroměříži. Seznam obrazů Františka von Imstenraed z r. 1667. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 45, 1932, s. 1–47.

Breitenbacher 1935Antonín Breitenbacher, Přehledný in-ventář arcib. grafické sbírky a text o ní. Rukopis. Kroměříž 1935. [Arcidiecézní muzeum Kroměříž].

Breitenbacher – Dostál 1930Antonín Breitenbacher – Eugen Dostál, Katalog arcibiskupské obrazárny v Kroměříži. Kroměříž 1930.

Brodesser – Břečka – Mikulka 2002Slavomír Brodesser – Jan Břečka – Jiří Mikulka, K poznání a slávě země… Dějiny Moravského zemského muzea. Brno 2002.

Burian 1973Václav Burian, Olomouc ve fotografii 19. století. Ikonografie Olomouce do roku 1900 II. Olomouc 1973.

Burian 1981Václav Burian, Olomoucké pohlednice z 19. století. Ikonografie Olomouce do roku 1900 III. Olomouc 1981.

Butulová-Vlčková 1967–1968Iva Butulová-Vlčková, Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu (1624–1695)

Výběr z literaturySeznam zkratek

Muzeum umění Olomouc 1951–2011Editor Pavel ZatloukalTexty Hana Bartošová, Petr Bielesz, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Roman Ludva, Cyril Měsíc, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Marek Šobáň, Ondřej Zatloukal, Pavel ZatloukalFotografie Vladimír Bittner, Lumír Čuřík, Ladislav Daniel, Design4function, s. r. o., Ester Havlová, Tomáš Jemelka, Jaroslav Juryšek, Muzeum umění Olomouc, Jan Navrátil, Markéta Ondrušková, Ivo Přeček, Jiří Putta, Dalibor Sedlák, Zdeněk Sodoma, soukromý majetek, Soprintendenza per i Beni Artistici e Storici di Roma, Státní okresní archiv Olomouc, Státní zámek Veltrusy, Vědecká knihovna v Olomouci, Aleš Veselý, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Zemský archiv v OpavěVýběr z literatury Marek Perůtka, Pavel ZatloukalRedakce a rejstřík Marek PerůtkaTechnický redaktor Michal SoukupObálka, grafická úprava a předtisková příprava Petr ŠmalecTisk GRASPO CZ, a.�s.Náklad 740

Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc1. vydáníOlomouc 2012

ISBN 978-80-87149-63-8© Muzeum umění Olomouc

Muzeum umění Olomouc 1951–2011Editor Pavel ZatloukalTexty Hana Bartošová, Petr Bielesz, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Kateřina Gabrhelíková, Jana Hrbáčová, Roman Ludva, Cyril Měsíc, Martina Potůčková, Nikolas Proksch, Michal Soukup, Marek Šobáň, Ondřej Zatloukal, Pavel ZatloukalFotografie Vladimír Bittner, Lumír Čuřík, Ladislav Daniel, Design4function, s. r. o., Ester Havlová, Tomáš Jemelka, Jaroslav Juryšek, Muzeum umění Olomouc, Jan Navrátil, Markéta Ondrušková, Ivo Přeček, Jiří Putta, Dalibor Sedlák, Zdeněk Sodoma, soukromý majetek, Soprintendenza per i Beni Artistici e Storici di Roma, Státní okresní archiv Olomouc, Státní zámek Veltrusy, Vědecká knihovna v Olomouci, Aleš Veselý, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Zemský archiv v OpavěVýběr z literatury Marek Perůtka, Pavel ZatloukalRedakce a rejstřík Marek PerůtkaTechnický redaktor Michal SoukupObálka, grafická úprava a předtisková příprava Petr ŠmalecTisk GRASPO CZ, a.�s.Náklad 740

Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc1. vydáníOlomouc 2012

ISBN 978-80-87149-63-8© Muzeum umění Olomouc Muzeum umění Olomouc 1951–2011

Muz

eum

um

ění O

lom

ouc

1951

–201

1

Pavel Zatloukal ed.

Pave

l Zat

louk

al ed

.

Galerie výtvarného umění v Olomouci, předchůdkyně dnešního Muzea umění, byla založena před šedesáti lety, v roce 1951. Přesto není možné říci, že tato veřejná sbírkotvorná a výstavní instituce vznikla pouze tímto jednorázovým aktem. Její založení do značné míry představovalo vyústění kontinuity sahající až do 16. století. Úvodní kapitoly této knihy jsou pokusem vysledovat dějiny olomouckého Muzea umění na pozadí a na základě širších vztahů a peripetií kolem sbírání a vystavování výtvarného umění na Olomoucku a Kroměřížsku. Osudy olomouckého muzea jsou totiž velmi těsně spjaté se sbírkami starého umění olomouckého arcibiskupství jak v olomoucké rezidenci, tak na kroměřížském zámku. Muzeum umění Olomouc dnes pečuje o zhruba 170 tisíc uměleckých děl státní, církevní i soukromé provenience od starého umění přes výtvarnou kulturu 19. a 20. století až po díla současnosti. V katalogové části knihy je reprezentuje 777 ukázek ze všech sbírkových okruhů. Kromě toho tady čtenář nalezne statě věnované muzejní knihovně, archivu, edukační a lektorské činnosti, jakož i soupisy muzejních výstav a publikací.

MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC OLOMOUC MUSEUM OF ART (dříve Galerie výtvarného umění) bylo založeno 1. ledna 1951 jako součást Vlastivědného muzea v Olomouci. Po roce 1989 se osamostatnilo, nyní rozvíjí svoji veřejnou (expozič-ní, výstavní, osvětovou) činnost ve třech budovách. Jeho zřizovatelem je Ministerstvo kultury České republiky.

(formerly the Gallery of Fine Art) was established on 1 January 1951 as a part of the Regional Museum in Olomouc. After the year 1989 it became an independent institution with its activities (exhibitions, performances, education) now being carried out in three different locations. The Museum is operated by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ MUSEUM OF MODERN ART slouží expozicím a  krátkodobým výstavám výtvarné kultury převážně 20. a  21. století. Desetiletá adaptace jeho objektu probíhala od roku 1991. Muzeum spravuje více než 66  000 sbírkových předmětů (z  oblasti malířství, sochařství, kresby, volné a  užité gra-fiky, fotografie, užitého umění a  dokumentace architektury), takže je po této stránce třetí největší institucí svého druhu v českých zemích. Od roku 2007 probíhají přípravy na transformaci této části Muzea umění na Středoevropské forum Olomouc.

presents both long-term and short-term exhibitions of mainly 20th and 21st century art. The building reconstruction was begun in 1991 and it lasted a decade. The museum has more than 66,000 collection items (paintings, sculptures, drawings, graphic art, photographs, applied art and architectural designs) which makes it the third biggest institution of its kind in the Czech Republic. Since 2007 preparations have been carried out for the transformation of this part of the Museum of Art into the Olomouc Central Euro pean Forum.

Denisova 47, 771 00 Olomouc | tel.: +420 585 514 111

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM OLOMOUC OLOMOUC ARCHDIOCESAN MUSEUM ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým bylo založeno v roce 1998 jako první mu-zeum v České republice orientované k duchovní kultuře. Jeho součástí se stal románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava na olomouckém Přemyslovském hradě. Od roku 1999 byla pro potřeby Arcidiecézního muzea rekonstruována severní část národ-ní kulturní památky – někdejšího hradu – objekt kapitulního děkanství a jeho hospodář-ský dvůr. Areál byl veřejnosti zpřístupněn 1. června 2006.

was established in 1998 in cooperation with the Olomouc Archbishopric as the first museum in the Czech Republic focused on spiritual culture. Its premises also include the Romanesque Palace of the Moravian Bishops near St. Wenceslas Basilica at Olomouc Přemyslid Castle. As of the year 1999 the northern part of the former Castle was gradually reconstructed for the needs of the Museum, i.e. the building of the chapter deanery and its husbandry yard. It was opened to public on 1 June 2006.

Václavské nám. 3, 771 11 Olomouc | tel.: +420 585 514 190

ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM KROMĚŘÍŽ KROMĚŘÍŽ ARCHDIOCESAN MUSEUM bylo (opět ve spolupráci s Arcibiskupstvím olomouckým) založeno 20. června 2007 jako detašované pracoviště na Arcibiskupském zámku v  Kroměříži. Spravuje tamní zámec-ké sbírky (malířská, kresebná, grafická sbírka, kolekce mincí a medailí, hudební archiv, sbírka mobiliáře a knihovna) v celkovém počtu 105 000 exemplářů. Vedle zpřístupněné obrazárny a  historických knihoven se připravuje vytvoření expozice zahradní kultury v českých zemích. Kroměřížský zámek byl v roce 1995 společně s oběma historickými zahradami prohlášen národní kulturní památkou a v roce 1998 zapsán na Listinu světo-vého kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

was (once again in cooperation with the Olomouc Archbishopric) established on 20 June 2007 as a part of the Museum at the Archbishop’s Palace in the town of Kroměříž. It administers all the local collections (paintings, drawings, graphic art, collections of coins and medals, music archive, collection of household goods and library) amounting to some 105,000 items. Apart from the gallery and historical libraries, a permanent exhibition of gardening in the Czech Lands will be opened. The Archbishop’s Palace in Kroměříž along with its unique historical gardens were proclaimed a national cultural monument in 1995 and recorded onto the UNESCO List of World Cultural and Natural Heritage in 1998.

Sněmovní nám. 1, 767 01 Kroměříž | tel.: +420 573 332 037

info@olmuart.cz | www.olmuart.cz