pŘehled vÝvoje meČŮ karolinskÉho typu

5/28/2018 PEHLED VVOJE ME KAROLINSKHO TYPU

1/14

159

PEHLED VVOJE ME KAROLINSKHO TYPU

Ji Kota

Nrodn muzeum

Clem pspvku je strun demonstrace vvoje me v obdob mezi polovinou 8. a polovinou11. stolet, doprovzen pehledem vvoje archeologickho bdn.

Nevyhnutelnm vstupnm problmem pi studiu jakkoli skupiny artefakt je pesn

definovn rmc, urujcch meze tolerance pro zaazen konkrtnho exemple do vy-

mezenho celku. Pro termn me existuje v odbornch kompendich specializovanch

na stedovk obdob pomrn jednotn definice, oprajc se primrn o morfologick

kritria (Lexikon 1995, 1644; Nowakowski 1986, 448). Na jejich zklad meme ci, e

me je chladn dlouh dvojbit, po podln ose symetrick, sen nebo seno-bodn

zbra, kter se ve stedovku skldala ze ty st epele, ztity (pky), rukojeti a hla-

vice. epel s trnem rukojeti a zpravidla i ztita a hlavice byly tvoeny ze eleza a oceli, jako

obal trnu rukojeti slouily organick materily, kter nkdy doplovaly kovov prvky.

Typick mee ze sledovanho obdob jsou v odborn literatue nazvny mei

karolinskmi, nebo dnes ji vzcnji mei vikinskmi. Dodnes respektovan podklady

k jejich vymezen a tdn podal v proslul prci De norske vikingesverddnsk badatelJ. Petersen (Petersen 1919). Vzhledem k tomu, e byly karolinsk mee vylenny pede-vm na zklad chronologickch a teritorilnch kritri, je pomrn tk definovat je

souhrnn oproti pedchzejcm, resp. nsledujcm skupinm me. Ve skutenosti se

toti mee v celm ranm stedovku vyvjely v zsad kontinuln. Vechny zsadn

promny me se d nkolika trendy, kter se nezmnily po cel ran stedovk. Je to

zvtovn dlky mee a zuovn epele, kter vede k prodlouen hrotovch parti, pro-

dluovn ztity, zvtovn prostoru pro uchopen a manipulaci se zbran, zjednoduo-

vn konstrukce hlavic a stup honosn zdobench exempl. ada z tchto tendenc

pokrauje i pi dalm vvoji stedovkch me, jak je patrn z definovn obdobnchvvojovch trend pro mee 9. a 14. stolet, tak, jak je pedstavil A. Ruttkay (Ruttkay

1976, 265). Karolinsk me lze piblin definovat jako stedovk me se zplotlou

pln vyvinutou hlavic a stedovou odlehovac drkou (lbkem) na epeli, dlouh vce

ne 70 cm. Je vak nutno mt na zeteli, e v 8. a 11. stolet existovala ada pechodovch

variant mezi starmi a mladmi typy me i pbuznmi senmi zbranmi, jako byl

germnsk scramasax nebo avarsk a pozdji staromaarsk avle.

Me jako atraktivn pedmt nejinnj stedovk osobn zbra, spojovan vdy

s prostedm spoleenskch elit, kter m navc jako archeologick pramen vysokou

vypovdac schopnost stl v poped odbornho zjmu ji v 19. stolet. Nejvhodnj-

Stedoesk vlastivdn sbornk sv. 23 Stedoesk muzeum v Roztokch u Prahy 2005


2/14

160

podmnky pro vzkum tchto prestinch artefakt byly dky velkmu potu nlez

v severn Evrop, pedevm v Norsku. Prvn systematick pokus o utdn nlezovho

fondu provedl O. Rygh (Rygh 1885), kdy na zklad norskch nlez vymezil 17 typ

me. Na jeho prci sice navzala ada badatel (viz Geibig 1991, 13), skuten pro-

slulost vak potkala teprve typologii, kterou vytvoil J. Petersen v roce 1919 pro mee

z vikinskho obdob severskch djin. Na zklad morfologie a vzdoby hlavic a pek

rozliil Petersen 26 zkladnch typ me, kter oznail psmeny A a , a rozebral dal

zvltn typy tchto zbran, z nich se dodnes setkvme se dvma, zvanmi v nmeck

literatue Sondertyp 1 a 2. Petersenova typologick ada je dodnes zkladnm pilem

pi orientaci v poetn kle karolinskch me. Jej hlavn vhodou je, nepotme-li

autorovu nepochybnou erudici, jednak obrovsk zkladna (Petersen pracoval s 1773

norskmi exempli) a jednak skutenost, e se v Norsku ranho stedovku vyskytovala

vtina evropskch typ me. Pesto m prce ze souasnho pohledu i sv negativa.

Petersen neml objektivn srovnn v kontinentlnm nlezovm materilu, nemohl vy-ut rentgenu ani prodovdnch metod vzkumu kov a jeho dokumentace je vbro-

v, ilustran. Pesto si Petersenova typologie dodnes zachovv tm plnou platnost.

Na Petersenovo dlo navzala ada badatel, a u pravou Petersenovy typologie

pro podmnky studovan oblasti, pidnm novch svbytnch typ nebo studiem p-

vodu a rozen typ ji vymezench. Paraleln typologii, platnou a uvanou pedevm

na Britskch ostrovech, vytvoil na zklad britskch nlez R. E. M. Wheeler (Wheeler

1927, 31 37), kdy rozdlil mee do sedmi typ (I VII), na jeho prci navzal v roce

1960 R. E. Oakeshott, kter pidal typologii vrcholn stedovkch me (Oakeshott 1960;

1964). Problematikou fransko-vikinskch kontakt, a v rmci toho i provenienc karolin-skch me, se zabval H. Arbman (Arbman 1937). Nov typ ran karolinskho mee,

kter se vyhb norskmu zem, vymezil H. Jankuhn a nazval jej typem mannheimskm

(Jankuhn 1939). O vytvoen typologie me, pouvanch v cel Skandinvii, se poku-

sil A. Nordmann vyputnm Petersenovch typ, jejich vskyt byl omezen pouze na

Norsko, sjednocenm formln tm totonho typu H a I a pidnm zvltnho typu

1 do zkladn typologick ady (Nordmann 1943, 48-54). Akoliv Nordmannova koncep-

ce nebyla v detailech nesprvn, nedokala se irho uznn. Jako prvn odliil v roce

1954 A. Nadolski na zklad polskch nlez romnsk mee s hlavic ve tvaru paraoe-

chu, do t doby asto pipisovan Petersenovu typu X, kter oznail jako typ . Nkoliknovch variant rozpoznal na zklad materilu z Ruska, Ukrajiny a Bloruska sovtsk ba-

datel A. N. Kirpinikov (1961; 1966). Vznamnm pspvkem k djinm pechodu mezi

merovejskmi a karolinskmi mei je prce F. Steinov, zabvajc se hroby nobility na

zem Nmecka v 8. stolet (Stein 1967), kter kvalitn zdokumentovala zbran a dopro-

vodn nlezov soubory a pokusila se o vylenn sti me s trojhelnkovitou hlavic,

pro kter nenachzela pm analogie v Petersenov typologii a kter oznaila jako typy

Immenstedt a Altjhrden. Rozdly, je definovala, jsou ale tak jemn, e uren pinlei-

tosti konkrtnho mee mus bt zateno subjektivnm prvkem. Jinou detailn analzu

provedl pi vzkumu me typu L a Y z Britskch ostrov V. Evison a vylenil na jejm


3/14

161

zklad typ Wallingford (Evison 1967). O zcela nov tdn, postaven na zklad metric-

kch charakteristik, se nespn pokusil francouzsk badatel M. Maure (Maure 1975/6).

Typologii, sestavenou na zklad slovenskch nlez stedovkch me vypracovalA. Ruttkay (Ruttkay 1976). Specifikem Ruttkayova postupu je zvltn typovn ztit

a hlavic. Ruttkayova typologie se bohuel opr o mal poet exempl. Vzhledem k to-

mu, e jsou vechny mee stedovchodn Evropy po morfologick strnce sjednotitel-

n se severskmi, resp. zpadoevropskmi typologiemi, nepovauji za nutn vytvet

lokln typologie tto oblasti. K novm posunm v bdn nad typologi ran karolin-

skch me dolo na pelomu sedmdestch a osmdestch let, kdy Z. Vinski publiko-

val a zhodnotil mee z Chorvatska (Vinski 1977/8; 1981). Star formy me Petersenova

typu K a H pitom pilenil k zvltnmu typu 1, ani by ale dbal na jejich morfologickou

jednotnost. Menghinova studie (Menghin 1980) byla zsti reakc na nutnost novho e-

Obr. 1. Typologie me podle Petersena (Kirpinikov 1996).


4/14

162

en ran karolinskch me. Menghin zde znovu pesn definoval typ Mannheim a eil

vztahy mezi Petersenovmi typy B, D, H, K a zvltnmi typy 1 a 2. V rmci nich dospl

k odlien mee z Medvediky od me Petersenova typu H, vylenil ze zbran Peterse-

nova typu B typ Dunum a odliil kontinentln formy me typu D a zvltnho typu 1. Ty

poslze nazval Mller-Wille typem Mannheim-Speyer, zatmco zbran Vinskho skupiny

byly nazvny typem Biskupija-Medvedika (Mller-Wille 1982). Zatmco vylenn typu

Mannheim-Speyer se v odbornm svt ujalo, v ppad chorvatskch me se musme

omezit na Menghinovo uren mee z Medvediky, kter m pm analogie ke zbranm

z Moravy. Nov morfologick tdn me z druh poloviny 8. a potku 13. stolet

provedl A. Geibig (Geibig 1991) a na jeho zklad sestavil zcela novou, tzv. kombinan

typologii. Jej zkladn osnova le na oddlenm zhodnocen tvaru hlavice pi pohledu

zepedu, z boku a zespodu a ze spodnho pohledu na pku. Na zklad srovnn vsled-

k hodnocen st mee Geibig vyleuje v rmci kombinanch typ jednotliv vari-

anty. Dodatkem ke kombinan typologii je typologie epel a konstrukn typy hlavic.Pednost Geibigova systmu tdn me je komplexn zahrnut morfologickch znak,

sledovatelnch na mech, a to i takovch, kter se tkaj konstrukce zbran. Vytknout mu

meme plinou detailnost, kter v mnoha ppadech nem odpovdajc vystn. Na

zvr vkladu o vvoji tdn karolinskch me pipomeme jet prci V. Kazakeviia

(Kazakeviius 1996), kter pojednv o mech v Baltskch sttech. Krom kvalitnho ko-

mente k Petersenov typologii, doprovzenho schematickm znzornnm rozen

jednotlivch typ, obsahuje i popis nkolika forem me mstn provenience. Intenzivn

zjem ran stedovk archeologie vnuje studiu npis a znak na epelch karolin-

skch me. Koment k tto problematice spolu se star literaturou najdeme v prciA. Geibiga (Geibig 1991, 113 133). Za pipomenut snad stoj objev mee zvltnho

typu z lokality Foevataja z Poltavsk oblasti v Podnp, datovanho do prvn poloviny

11. stolet, s npisy psanmi cyrilic ( a nebo A), kter dokazuje

vrobu epel me v Kyjevsk Rusi (Kirpinikov 1966, 41).

Nezbytnou soust vzkumu je publikovn soupis me z jednotlivch oblast.

V dnen dob existuje cel ada prac, zpracovvajcch fondy z zem dnench stt

kontinentln Evropy. Jedn se napklad o prci A. Geibiga pro bval Zpadn Nmecko

(Geibig 1991), H. Freisingera (Freisinger 1972) a E. Szameita (Szameit 1986) pro Rakousko,

J. Ypeye (Ypey 1984) pro Nizozem a pro polsk zem jsou dleit star zpracovnA. Nadolskho a W. Sarnowsk (Nadolski 1954; Sarnowska 1955), publikace M. Gos-

ka (Gosek 1984) a nov prce L. Marka (Marek 2004). Nlezy ze Slovenska popsal

a zhodnotil M. Klisk a A. Ruttkay (Klisk 1964; Ruttkay 1975; 1976). Mee z Maar-

ska zpracoval K. Bakay a L. Kovcs (Bakay 1967; Kovcs 1994/5). Dleit je prce

A. N. Kirpinikova zpracovvajc mee z zem Kyjevsk Rusi (Kirpinikov 1966) a soupis

V. Kazakeviia, pojednvajc o mech z Lotyska, Litvy a Kaliningradsk oblasti (Kaza-

keviius 1996). Konen chorvatsk starokarolinsk mee byly zpracovny Z. Vinskm

a D. Jelovinou (Vinski 1977/8; 1983; Jelovina 1986). Meme shrnout, e stav publi-

kovn soubor karolinskch me v zemch kontinentln Evropy nen, a na zem


5/14

163

dnen Francie, pes rozdlnou rove a podrobnost jednotlivch prac, patn.

V minulosti byl nkolikrt uinn soupis me i na zem esk republiky. Pro cel

zem to je prce E. Soudsk, pojednvajc o zbranch v hraditnch hrobech (Soudsk

1954), prce M. Kliskho (Klisk 1964) a diplomov prce R. Krajce, zabvajc se konkrt-

n problematikou me (Krajc 1978). Krtk pehled sepsal Z. Klanica (Klanica 1967).

Mee na zem Moravy zpracoval kdysi, jet ped velkmi objevy na velkomoravskch

lokalitch, V. Hrub (Hrub 1950) a pozdji v rmci analzy moravskch stedohradit-

nch pohebi B. Dostl (Dostl 1966). Pro stedoesk zem m velk vznam podrob-

n soupis nlez ze stedohraditnch pohebi J. Slmy (Slma 1977). Nejnovj soupis

Obr. 2. Typologie pednch stran hlavic me podle Geibiga.


6/14

164

me z esk republiky je uveden v m diplomov prci a obsahuje odkazy na informa-

ce o 73 exemplch (Kota 2004).

Vvoj mee v ranm stedovku bv obvykle lenn do t zkladnch fz, z nich

tvo karolinsk mee fzi stedn (polovina 8. a polovina 11. stolet). J pedchz fze,

zvan nejastji merovejsk (5. a polovina 8. stolet), ale nkdy nazvan rovn po-

stantick, asn stedovk nebo germnsk (Lexikon 1995, s. 1646, 2086 a ne), a nakonci 10. a potku 13. stolet navazuj mee romnsk, kter bvaj v rmci pojet ady

zpadoevropskch periodizac azeny ji do vrcholnho stedovku.

Mee merovejskho obdob (Behmer 1939; Stein 1967; Menghin 1983) nazvme,

stejn jako jejich antick pedchdce, spathy (Kluina Romak 1983, 18; Lexikon 1995,

2085; Lutovsk 2001, 303). Termnem spatha byly pvodn v antickm m oznao-

vny dlouh germnsk mee. Ji v prbhu star doby msk se spathy objevovaly

u auxilirnch jednotek, narozdl od legionskch gladi. Dlouh mee pouvaly rov-

n msk jzdn oddly. V pozdn antickm obdob nahrazovala spatha krtk gladiusi v pm vojsku. Odlien pozdn antickch a ran merovejskch spath je v podstat

formln a opr se o formy me, nalzanch ve star fzi adovch pohebi doby

sthovn nrod. Od pozdn mskch zbran je odliuje pedevm vysok zdobnost,

ast pouvn drahch kov a pouit vzdobnch prvk typickch pro barbarsk svt

doby sthovn nrod (pihrdkov dekor vyplovan asto almandiny, vruboez, poz-

dji potky zvrnho stylu atd.). Charakteristickm prvkem staromerovejskch me

z 5. a 6. stolet je lehk dvojdln hlavice s dominantn bz a malou korunou, vytv-

enou vtinou z roztepanho ukonen trnu rukojeti a teprve postupn formovanou

jako samostatn prvek mee, a krtk graciln pka. Celkov dlka epel spath se po-hybovala vtinou mezi 70 80 cm. Tvar korun byl obvykle obl, trojhelnkovit nebo

ml podobu oslho hbetu a koruna byla asto dut, spojen s bz dvma postranmi

nty. Nkdy nebyla koruna vytvoena vbec a nahrazoval ji kovov plech, vloen mezi

bzi a zakonen trnu rukojeti. Mee bvaly honosn zdobeny a bze hlavic i ztity byly

vtinou tvoeny organickmi materily, vykldny almandiny, obkldny zlatem nebo

konstruovny ze stbra a barevnch kov. Funkce jlce byla tedy pedevm estetick.

Tradic z msk doby bylo pn plastick segmentovn rukojet ze deva nebo ke,

nkdy pltovanch zlatem. V prbhu 7. stolet nahradily jlce spath z drahch a barev-

nch kov prvky elezn a devn pky a bze hlavic byly pltovny kovovmi plechy.Vzdoba byla tvoena pedevm povrchovou stbrnou i mosaznou tausi, vytvejc

nkdy sloit ornamentln dekor. V prvn polovin 8. stolet pevily konen celoko-

vov pky a bze hlavic a zformovaly se typy korun, z nich vychzely ran formy staro-

karolinskch me (viz nap. Stein 1967, 10, 81; Mller-Wille 1982, 117, 127-128).

Vvoj epel merovejskch me nebyl tak dynamick jako vvoj jlce (Menghin 1983,

17-18). Konstrukce epel byla pomrn robustn, prbh ost paraleln a k zahrocen

dochzelo a na samm konci zbran. Typickm znakem merovejskch epel je neprav

nebo svkov damask, tj. technika pravy jader epel pomoc skldanch eleznch

a ocelovch ps, tvarovanch do rznch ornament, jeho uvn vrcholilo


7/14

165

v 6. a prvn polovin 7. stolet. Pouvala se celodamaskov jdra, skldan jdra s elez-

nm vnitkem, obloenm damaskovmi psy a epele z jednoho kusu oceli s damasko-

vmi psy, vkovanmi do stedovch drek. V ran merovejskm obdob se v bohatch

hrobech objevily i homogenn epele z vysoce kvalitn oceli, vyroben pozdn antickou

technologi. Damaskovch epel ubylo opt v pozdn merovejsk fzi a tento trend

pokraoval kontinuln i u karolinskch me.

Vskyt spath v merovejskm obdob neml jet do t mry celoevropsk charakter,

jako tomu bylo u me karolinskch (Menghin 1983, 168-9). Ve star fzi (druh tetina

5. stolet a tet tvrtina 6. stolet) korespondoval v zsad s rozsahem adovch po-

hebi tit vskytu leelo v severn Glii, v Porn a v jin Britnii, men mnostv

nlez je znmo z Podunaj, Polab a velk poet jako import ve Skandinvii. Zbran

nejsou evidovny z oblast ovldanch Gty. Ve stedomerovejsk fzi (posledn tetina

6. a prvn tetina 7. stolet) v podstat miz nlezy z Britnie a severn Francie, vskyt

spath se sousted do Porn. Nov se mee objevuj na langobardskch pohebitchv Itlii. V mladomerovejsk a pozdn merovejsk fzi (druh tetina 7. a prvn polovi-

na 8. stolet) se nlezy me dle redukuj. Zcela miz ze Skandinvie a jet v prbhu

7. stolet se jejich vskyt omezuje na alamanskou oblast v dnenm jihozpadnm N-

mecku (Menghinovy typy 4-7, viz Menghin 1983). Typem Haldenegg s korunou s nzna-

kem trojdlnho lenn a s vertikln pskovou tausi se bhem prvn tetiny 8. stolet

ukonuje vskyt spath v hrobovch celcch jinho Nmecka zcela (Stein 1967, 10, 81;

Mller-Wille 1982, 117, 127-128). Teritoriln vvoj vskytu merovejskch me svd

vrazn o tech skutenostech 1) jeho zvr souvis ve vtin kontinentlnch oblas-

t s koncem ukldn zbran do hrob; 2) minimln v mladomerovejskm obdob sevrobn centra redukovala do Porn; 3) ponaje druhou polovinou 7. stolet nemme

tm dn doklady o exportu spath.

Zkladnm kritriem pechodu merovejskch spath v karolinsk mee (Lexikon

1995, 1646; Lutovsk 2001, 180-181) je paradoxn (a pznan) jev souvisejc s archeo-

logizac zbran vymizen nlez z hrobovch celk na zem Fransk e bhem prvn

poloviny 8. stolet a obnoven exportu franskch me do Skandinvie kolem poloviny

8. stolet, souvisejc nepochybn s rozkvtem franskch empori jako byl Dorestad nebo

Quentovic. Ve stejn dob zanaj mee doprovzet bohat musk pohby se saxy ve

Frsku, Sasku a ve lesvicku-Holtnsku (Stein 1967; Geibig 1991). Morfologick zmnyna mech jsou daleko mn zeteln a vypovdaj jasn o evolunm charakteru vvoje

tchto prestinch zbran. Meme je v zsad shrnout do t bod jednak nastupuj

masov hlavice s plnou eleznou korunou (tzv. Geibigv konstrukn typ I nebo vzcnji

forma typu II s plnou korunou viz Geibig 1991, 90-100, Mller-Wille 1982, 120-123),

kter rychle mohutn a zan mt vyvaovac vznam; jednak se mn profil epel, kter

se prodluuj, mrn zuuj po cel sv dlce a zvtuje se stedov drka, aby se tit

zbran posunulo ble k ztit; a konen dominuj celoelezn pky. Vechny ti prv-

ky transformace se ale vyskytuj ji u nkterch merovejskch spath a naopak dlouho do

karolinskho obdob pev tradice pek s devnm jdrem, obas se stle vyskytne


8/14

166

epel archaickho rzu a konstrukce hlavice tm shodn s dutmi korunami spath se

znovu objevuje na konci 8. stolet v Geibigov konstruknm typu II. Kontinuln prbh

transformace morfologickch znak na mech vedl dokonce nkter badatele (nap.

Z. Vinski, W. Menghin) k uvn termnu spatha i pro mee karolinskho obdob.

Teprve v prbhu karolinsk fze prodlal me zsadn transformaci sv konstruk-

ce. Zkladn trend se pesunul z drazu na nkladnost a vizuln efekt v draz na e-

lovost v boji a maximln vyuit pednost zbran za minimln nklady. Zbra uren

pedevm k demonstraci moci zk skupiny lid na vrcholu spolenosti se petvoila

v bezvhradn nejvznamnj a nejkvalitnj vlen nstroj. Spolu s tm se zvtil ob-

jem vroby me a rozil okruh jejich uivatel. Tm samozejm nechci ci, e by se

postupn pestaly vyskytovat zdobn exemple, jejich poet vak v pomru k celkov

produkci klesl a zdobnost jlc komplikovanch konstrukc i damaskovn jader epel

ustoupily v roli demonstranta kvality zbran a prestie jejho nositele signovn epel,

vytvench asto ve velkch dlnch novmi postupy za pouit kvalitnch ocel. Nej-znmjm pkladem jsou bezpochyby nejpozdji od potku 9. stolet se vyskytujc

epele, oznaen npisem ULFBERHT nebo jeho derivty (Geibig 1991, 116-122).

S ohledem na konstrukci zbran meme rozliit dv zkladn formy karolinskch

me. Star karolinsk mee jsou charakterizovny asto komplikovan tven-

mi hlavicemi dvojdln konstrukce (Geibigv konstrukn typ I a II viz Geibig 1991,

90-100), krtkou pkou a robustnj epel, dlouhou zpravidla mezi 75 a 83 cm. Bvaj

u nich stle uvny komplikovan techniky vzdoby na kor elnosti (tausie na krtk

ztit s devnm jdrem, kostn hlavice i pky atd.). Oproti tomu mlad karolinsk

mee maj hlavice jednodln (Geibigv konstrukn typ III viz Geibig 1991, 90-100),jednodue formovan, pka se protahuje, epel zuuje a dosahuje dlky mezi 83 a 90 cm,

postupn miz damaskovan jdra epel a sloit vzdoba jlc, naopak stle astj

je vskyt znak a npis ve stedovch drkch me. Mezi obma skupinami lze vy-

mezit pechodov horizont zastoupen zbranmi, kter maj prvky obou forem (nap-

klad dvojdln hlavice spolu s dlouhmi pkami a epelemi u typu Petersen N/Geibig

8 atd.). Dlen me na starokarolinsk, mladokarolinsk a ppadn stedokarolinsk

vak nem primrn chronologickou funkci pedstavuje toliko vvoj perspektivnch

forem karolinskch me v kontinentln zpadoevropsk oblasti.

V nvaznosti na spathy pozdn merovejskho obdob se vyvjej nejstar formykarolinskch typ me (Petersen 1919, 59-65, 85; Jankuhn 1939; Mller-Wille 1982;

Geibig 1991, 25-36, 140-141). Jedn se o mee s trojhelnkovitou korunou Geibigova

konstruknho typu I (Petersen A s nznakem trojlenn profilace a Petersen B/Geibig

1 a 5, var. II, IV-VI), kter se vyvjej v druh polovin 8. stolet, mee s nzkou polokruho-

vitou korunou s nznakem trojlenn profilace (Mannheim/Geibig 3) a mee s korunou

trojlenn profilace (Sondertyp 2/Geibig 2). V zvru 8. stolet vznikaj nejstar varian-

ty me s trojhelnkovitou korunou typu Petersen H/Geibig 5, var. I (Petersen 1919,

89-101; Geibig 1991, 38-44) a me s pti, esti a sedmilennou korunou typu Petersen

K/Geibig 6 (Petersen 1919, 105-110; Geibig 1991, 44-47), kter byly Z. Vinskm pilen-


9/14

167

ny souhrnn k Sondertypu 1 (Vinski 1983, 469-473) a Mller-Wille je oznauje dokonce

jako samostatn typ Biskupija-Medvedika (Mller-Wille 1982, 117, 133-135). Tyto zbran

doprovzej mee s trojlennou korunou celkov trojhelnkovho tvaru Petersenova

Sondertypu 1, kter se sice a na jeden nlez z eky Maasy v Holandsku (Ypey 1962/3)

nachzej vhradn ve Skandinvii, ale jejich pvod je podle vzdoby hledn ve Fransk

i (Mller-Wille 1982, 117, 132-133). Vroba klasickch forem me Petersenova typu

H a K petrvv ve Fransk i zejm do prbhu druh tetiny 9. stolet a doprovz

ji dal typ me s trojlennou korunou, zvan Mannheim-Speyer/Geibig 4, kter vzni-

k dalm rozvojem typ Mannheim, Sondertyp 1 a 2 (Mller-Wille 1982, 117, 135-137;

Geibig 1991, 36-38, 141-142). Vzdoba starokarolinskch me je vtinou tvoena ps-

kovou tausi. Zejmna v mladm horizontu pevld jednotn vertikln pskov tausie,

pokrvajc cel povrch hlavice a pky. Dalmi vzdobnmi prvky mohou bt plky

z drahch i barevnch kov s rostlinnmi i zvrnmi ornamenty, vtepvan na povrch

hlavic a ztit, nebo drtky zdrazujc jednotliv segmenty koruny. ideji se na bzchi ztitch objevuj npisy i rostlinn pletence.

Pro dal vvoj karolinskch me je dleit, e se zejm nkdy ke konci 8. stolet

vytv v severn Evrop druh velk vrobn centrum. Emituje zbran, kter se po for-

mln strnce shoduj nebo alespo velmi podobaj mem starokarolinskho typu

a franskho pvodu, nenachzme je ale, a na vjimky, mezi nlezy z zem Fransk

e a maj odlinou vzdobu (Petersen 1919, 66-85). Petersenv typ C napklad vychz

z me typu B. Mee Petersenova typu E z 9. a 10. stolet vychzej ze starch fran-

skch me trojlenn profilace, jejich vzdoba a rozen vak hovo o severskm

pvodu. Na konkrtnch starokarolinskch formch jsou zcela nezvisl pouze meePetersenova typu F a G, kter dky nzkmu potu nlez a malmu plonmu roze-

n pedstavuj pouze lokln norsk formy. Velk st me typu H a I (Petersen 1919,

89-105), kterch bylo v severn Evrop nalezeno obrovsk mnostv, pedstavuje zejm

domc jednoduch vrobky, stojc v opozici ke karolinskm zdobnm exemplm.

Jejich vskyt zde pokrauje a hluboko do 10. stolet. Honosn zdoben mee Peterse-

nova typu D neznme z zem Fransk e a jedinm nlezem v kontinentln Evrop

je zbra z Blatnice na Slovensku (Benda 1963, 200-210). Produkce tchto zbran zan

v prbhu druh poloviny 8. stolet. Mee typu D jsou svou konstrukc blzk trojlen-

nm starokarolinskm mem, ale jejich povrch je kryt bohat zdobenmi plky z ba-revnho kovu. Jejich produkce byla na zklad rozboru uitch vzdobnch prvk kla-

dena nkdy do franskho prosted (Benda 1963, 210), nov interpretace ornamentace

jasn hovo o seversk provenienci zbran (Kirpinikov 1966, 26-27; Wachowski 1989,

210-212). Specifick jsou mee s vysokou t a ptilennou hlavic a vrazn ohnutou

bz a pkou (Petersen L/Geibig 7) z druh poloviny 9. stolet, nalzan na Britskch

ostrovech a v Norsku. Jejich pvod je hledn v anglosaskm prosted (Petersen 1919,

112-116; Wheeler 1927, 35; Arbman 1937, 229; Geibig 1991, 47-48, 159)

Starokarolinsk forma mee v severskm prosted zakonzervovala a byla vyr-

bna a do prvn poloviny 11. stolet. Nejvt rozkvt zaila seversk produkce me


10/14

168

v 10. stolet, kdy je nalzna nejen v celm Pobalt, v Kyjevsk Rusi, Britnii, ale v men-

m mnostv i ve stedovchodn Evrop a na severu Nmecka. Z pvodnch starokaro-

linskch me se ji v zvru 9. stolet vyvjej svbytn seversk formy (Petersen 1919,

126-158), jako napklad Petersenv typ O, geneticky propojen s typem K, typy R, S

a T derivty me s trojlennou korunou a typy U, V a W, kter zpodn reaguj na

karolinsk mee s polokruhovitou hlavic typ Petersen N/Geibig 8 a Petersen X/Geibig

12, var. I. Poslednm pedstavitelem mee severskho pvodu, kter navazuje na staro-

karolinskou produkci, je me typu Z s trojlennou korunou a smrem od rukojeti vy-

hnutou bz i ztitou. Je datovn pedevm do prvn poloviny 11., lokln snad a do

12. stolet (Petersen 1919, 175-177; Kazakeviius 1996, 74-78). Mee severskho pvodu

se v 10. stolet mohly it po Evrop jednak psobenm skandinvskch druin, pede-

vm ale kvli pitalivmu designu svch jlc, zdobench asto vikinskou ornamenti-

kou nebo vykldanch geometricky upravovanmi plky z barevnch kov. Seversk

ztity a hlavice byly asto pipojovny ke kvalitnm zpadoevropskm epelm. Typic-km pkladem je svatotpnsk me, uchovvan ve svatovclavskm pokladu, kter

m kostnou hlavici a ztitu, zdobenou vikinskm ornamentem a epel z pornskch

dlen ULFBERHT (Europas 2000, 535).

Mee typu Petersen K/Geibig 6 (Petersen 1919, 105-110; Geibig 1991, 44-47) pe-

jmaj prvn znaky pechodu k mladokarolinskm formm. Jsou jimi pedevm dlouh

pky. U me typu Petersen N/Geibig 8 s dvojdlnou polokruhovitou hlavic (Petersen

1919, 126; Geibig 1991, 48-50), kter byly z typu K odvozeny (Kota 2004, 84-85), pi-

bvaj jet charakteristick dlouh epele s dlouhm prbhem zaosten a jedinm

vraznm prvkem, kter je svazuje se starokarolinskmi mei, je samotn dvojdln kon-strukce hlavice. Dosavadn stav bdn nm neumouje rozhodnout, zda vd typicky

mladokarolinsk me typu Petersen X/Geibig 12, var. I s jednodlnou polokruhovitou

hlavic (Petersen 1919, 158-167; Geibig 1991, 56-60; Kota 2004) vznikl z typu N, jak by to

pi pedpokldanm vvoji tvaru hlavic karolinskch me bylo pravdpodobn (Kota

2004, 84-6). V kadm ppad se mee Petersenova typu N a X vyskytovaly spolu v pr-

bhu druh a tet tetiny 9. stolet. Nkdy na pelomu 9. a 10. stolet nastupuje druh

varianta mladokarolinskho mee, typ Petersen Y/Geibig 13, var. I s nzkou a podlouhlou,

uprosted oble vyklenutou hlavic, doprovzenou nkdy jet tenkou bz z eleznho

plechu. Podstavy hlavice i ztity se mrn ohbaj vn rukojeti (Petersen 1919, 167-173;Geibig 1991, 60-63). Me typu Y byl po formln strnce odvozen z anglosaskho mee

typu L. Mee typu X a Y spolu koexistovaly v prbhu celho 10. stolet a jejich vskyt

vyznv a na zatku 11. stolet.

Relativn specifickmi zbranmi, kter nememe zaadit ke starokarolinskm ani

k mladokarolinskm formm, byly mee s redukovanou hlavic z 9. a 10. stolet, ozna-

ovan Petersenovmi typy M, P a Q (Petersen 1919, 117-121, 134-140). Zejmna typ

M je poetn zastoupen v severskm prosted a na Britskch ostrovech (Kazakeviius

1996, 36-39). Sporadicky se vyskytuje i ve stedovchodn Evrop, na zem Fransk e

je znm pouze ze zpadn Francie jako zejm dsledek vikinskch vpd. Tyto zbran


11/14

169

mly z hlediska vvoje mee spe retrogrdn charakter a krom prokazatelnho p-

vodu sti z nich ve Skandinvii nelze vylouit ani pvod v dalch loklnch dlnch v-

chodnho Pobalt, stedovchodn Evropy atd. Ji H. Arbman ale poznamenv, e pi

urovn me typu M musme rozliit, zda se nejedn o zbra s dvojdlnou hlavic a ztra-

cenou korunou, rozdl je asto nutno ovit sledovnm originlu (Arbman 1937, 227-8).

Mee karolinskho typu doshly v prbhu svho vvoje tm celoevropskho

rozen. Jejich dnen poetn zastoupen v jednotlivch oblastech je dno pedevm

pohebnmi zvyklostmi v dob, kdy byly zbran uvny. Z toho dvodu je vhodn

uvaovat pi hodnocen soubor z uritch zem spe v procentulnm zastoupen

jednotlivch typ, nikoliv v jejich absoutnm potu. Expanze karolinskch me za-

n ji v polovin 8. stolet exportem do severn Evropy (Petersen 1919; Arbman 1937,

215-235; Jakobsson 1992; Kazakeviius 1996). Na potku 9. stolet se mee karolinskho

typu roziuj v irokm psu na vchod od Fransk e od Chorvatska na jihu (Vinski

1983; Jelovina 1986), pes Karpatskou kotlinu a po Moravu a Slovensko a v prbhu9. stolet i echy (Soudsk 1954; Klisk 1964; Klanica 1967; Ruttkay 1975; 1976; Krajc

1978; Kota 2004), objevuj se i v jinm Pobalt (Preidel 1959). Zajmav je pedevm

situace v Karpatsk kotlin, kde znme rozshl pohebit s bohatm hrobovm inven-

tem ji z prosted avarskho kagantu. Nstup me zpadn provenience na kor

avarskch avl je zde jasnm dkazem promny kulturn politick identifikace elit. S pa-

tinm zpodnm, zpsobenm pozdjm nstupem pohbvn se zbranmi, zazna-

menvme hojn vskyt karolinskch me v Polsku (Sarnowska 1955; Nadolski 1954;

Gosek 1984) a v Kyjevsk Rusi (Kirpinikov 1961; 1966) a po obdob preferovn tradi-

nch staromaarskch zbran se mee ve druh polovin 10. stolet opt hojn objevujv Uhrch (Bakay 1967; Kovcs 1994/5). Ve sporadickch souborech z zem Fransk e

zeteln absentuj mee, u kterch pedpokldme seversk pvod. Je evidentn, e do-

mc vrobky staily pokrt poptvku a nebyl dvod nakupovat mn kvalitn seversk

zbran. Ve Skandinvii, v Pobalt a na Kyjevsk Rusi se mee zpadn provenience sice

vyskytuj, jsou ale zastoupeny vi severskm vrobkm v malm mnostv. ast bylo

vyuvn kvalitnch epel, vyrobench v zpadoevropskch dlnch, kter byly opato-

vny zdobnmi vikinskmi hlavicemi a ztitami. Lid ze severn a vchodn Evropy mli

o zpadoevropsk mee, pedevm epele, zjem, obchod ani ppadn vlen ko-

ist vak nedokzaly pokrt poptvku. Nlezov soubory ze stedovchodn Evropy majv 9. stolet fransk charakter, seversk zbran v nich tm pln chyb. V 10. stolet se

mee vikinskho pvodu v Polsku a Uhrch sice vyskytuj, jejich celkov podl je ale

stle vrazn meninov. Ptomnost severskch me zde me svdit o ptomnosti

vikinskch druin, spe vak vypovd o rozvoji severskho obchodu. Krom hlavnch

vrobnch center lze pedpokldat jet centra loklnho charakteru, kter mohla vznikat

pedevm v rmci geneze rodcch se ran sttnch tvar. Vroba me je v prvn po-

lovin 11. stolet jednoznan dokzna na Kyjevsk Rusi (Kirpinikov 1966, 41), potat

s n s velkou pravdpodobnost meme i na Morav v 9. stolet (Klma 1985; Bialekov

Mihok Pribulov 1998; Kota 2004, 98-100) a v echch, Polsku a Uhrch ve druh


12/14

170

polovin, resp. posledn tetin 10. stolet (Pleiner Plzk Quadrat 1956, 322-326; Plei-

ner 1962, 165). Tyto lokln dlny a na vjimky nevyrbly svbytn typy me a jejich

distribuce mla dlouho zejm jen doplkov vznam.

Zvren fze ran stedovkch me, fze romnsk (zvr 10. a potek

13. stolet), kter pmo navazuje na mlad varianty karolinskch me, charakterizovan

hlavicemi tvaru paraoechu a jejich derivty (Nadolski /Geibig 14-16), tvo pm pe-

chod k ran gotickm typm s kruhovou hlavic (Nadolski 1954, 26-29; Oakeshott 1960;

1964; Geibig 1991, 63 a nsl.). Mee romnskho obdob se od karolinskch odliuj pe-

devm v oblasti jlce prodluuje se rukoje, jet vce se protahuje ztita a podstava

hlavice se vyhb nahoru, co umouje lep manipulaci se zbran i pouit ochrannch

kroukovch i upinovch rukavic. epele dosahuj v 12. a 13. stolet dlky a kolem

100 cm, zrove se zvyuje vha zbran jako reakce na nrst potu kroukovch a plto-

vch brnn. Rozbor vvoje romnskch me vak ji nen pedmtem tto prce.

Literatura

ARBMAN, H. 1937: Schweden und das karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbin-dungen des 9. Jahrhunderts.Stockholm.BAKAY, K. 1967: Archologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgrndung.

Angaben zur Organisierung des frstlichen Heeres.Acta Archaeologica Academiae Scien-tiarum HungaricaeXIX, s. 105-173.BEHMER, E. 1939: Das zweischeinige Schwert der Germanischen Vlkerwanderungszeit.

Stockholm.BENDA, K. 1963: Karolinsk sloka blatnickho nlezu. Slovensk archeolgia 11, s. 199-222.BIALEKOV, D. MIHOK, . PRIBULOV, A. 1998: To the Provenience of the X Type

Sword from Zvada from the Point of View of Metallographic Analyzes. In Ve slubcharcheologie,Brno, s. 37-48.DOSTL, B. 1966: Slovansk pohebit ze stedn doby hradin na Morav. Praha.Europas 2000: Europas Mitte um 1000, Hrsg. von A. Wieczorek und H. M. Hinz. Stuttgart.EVISON, V. I. 1967: A Sword of the Thames at Wallingford Bridge. Archeological Journal124, s. 160-189.

FREISINGER, H. 1972: Waffenfunde des neunten und zehnten Jahrhunderts aus Nie-dersterreich.Archeologia austriaca52, s. 43-64.GEIBIG, A. 1991: Beitrge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelal-

ter. Offa-Bcher, 71. Neumnster.GOSEK, M. 1984:Miecze rodkowoeuropejskie z X XV wieku.Warszawa.HRUB, V. 1950: Mee v staroslovanskch hrobech na Morav.asopis Nrodnho muzeav Praze-B XXXV, s. 308-318.JAKOBSSON, M. 1992: Krigarideologi och vikingatida svardstypologi. Stockholm.JANKUHN, H. 1939: Eine Schwertform aus karolingischer Zeit. Offa4, s. 155-168.JELOVINA, D. 1986: Maevi i ostruge. Karolinkog obiljeja u Muzeju hrvatskich archeolo-


13/14

171

kich spomenika. Schwerter und Sporen. Karolingischer Formgebung in Museum kroatischerarchologischer Denkmler. Split.KAZAKEVIIUS, V. 1996: IX XIII a. balt kalavijai.Vilnius.KIRPINIKOV, A. N. 1961: Mei Kijevskoj Rusi (IX XI vv.). Sovetskaja Archeologia 4,s. 179-198.

KIRPINIKOV, A. N. 1966: Drevnerusskoje oruie I. Mei i sabli IX XIII. vv. Archeologia SSSRE 1 36. Moskva Leningrad.

KLANICA, Z. 1967: Fundliste zu Karte 3. Verbreitung der Schwerter des spten 5. bis 10.

Jahrhunderts auf dem Gebiet der SSR. In Grossmhren. Ein versunkenes Slavenreich imLichte Ausgrabungen,Praha, s. 270-277.KLMA, B. 1985: Velkomoravsk kovrna na podhrad v Mikulicch. Pamtky archeologickLXXVI/2, s. 428-455.

KLISK, M. 1964: zemn rozrenie a chronolgia karolinskch meov. tudijn zvesti

Archeologickho stavu Slovenskej akadmie vied14, s. 105-122.KLUINA, P. ROMAK, A. 1983: lovk, zbra a zbroj v obraze doby I. 5. 17. stol. Praha.KOTA, J. 2004: Vpov souboru ran stedovkch me ze staromoravskho centrav Mikulicch.Diplomov prce. Praha.KOVCS, L. 1995: A Krpt-medence ktl kardjai a 10. szdad 2. felbl.

Communicationes Archaeologicae Hungariae 1994-1995, s.153-189.KRAJC, R. 1978: Vvoj a rozen ran stedovkch me v Evrop, u zpadnch Slovana rozbor materilu z ech a Moravy.I. (Text). II. (Tabulky). Diplomov prce. Praha.Lexikon 1995:Lexikon des Mittelalters VII.Mnchen.

LUTOVSK, M. 2001: Encyklopedie slovansk archeologie v echch, na Morav a ve Slezsku.Praha.

MAREK, L. 2004: Wczesnoredniowieczne miecze z Europy rodkovej i Wschodniej.

Dylematy archeologa i bronioznawcy. Studia Archeologicne XXXVI, Wroclaw.MAURE, M. 1975/6: Les pes de lpoque viking. Essai de classifikation typologique.

rb. Oslo, s. 95-116.MENGHIN, W. 1980: Neue Inschriftenschwerter aus Sddeutschland und die Chronolo-

gie karolingischer Spathen auf dem Kontinent. In SPLINDER, K.Vorzeit zwischen Main undDonau.Erlangen.

MENGHIN, W. 1983: Das Schwert im Frhen Mittelalter. Chronologisch-typologischeUntersuchungen zu Langschwertern aus germanischen Grbern des 5. bis 7. Jahrhundertsn. Chr. Stuttgart.MLLERWILLE, M. 1982: Zwei karolingische Schwerter aus Mittelnorwegen.Studien zurSachsenforschung3, s.101154.NADOLSKI, A. 1954: Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI a XII wieku.Acta Archaeolo-gica Universitatis Lodziensis 3.d.NORDMANN, C. A. 1943: Vapnen i nordens forntid. In THORDEMAN, B. (Hrsg.). Vaaben.Nordisk Kultur XII:B, 1-66. Stockholm Oslo Kbehavn.NOWAKOWSKI, A. 1986: Miecz. In Sownik Staroytnoci Sowiaskich8, 2, Wrocaw, s . 448-454.


14/14

172

OAKESHOTT, R. E. 1960: The Archeology of Weapons.Arms and Armour from Prehistoryto the Age of Chivalry.London.OAKESHOTT, R. E. 1964: The Sword in Age of Chivalry.London.PETERSEN, J. 1919: De norske vikingesverd. En typologisk-kronologisk studie over

vikingetidens vaaben. Videnskapssekapets Skrifter,Historisk-Filosofisk Klasse II, 1. Kristiania.PLEINER, R. 1962: Star evropsk kovstv. Stav metalografickho vzkumu. Praha.PLEINER, R. PLZK, F. QUADRAT, O. 1956: Poznmky k vrobn technice staroslovan-

skch epel. Pamtky archeologickXLVII, 1956, s. 314-334.PREIDEL, H. 1959: Die karolingische Schwerter bei den Westslawen. In A. VON MLLER

NAGEL, W (Hrsg.). Festschrift zum sechzigsten Geburstag von Otto-Friedrich Gandert

am 8. August 1958. Berliner Beitrge zur Ur- und Frhgeschichte2, s. 128-142.RUTTKAY, A. 1975: Waffen und Reiterausrstung des 9. bis zur Hlfte des 14. Jahrhunderts

in der Slowakei I, Slovensk archeolgiaXXIII/1, s. 119-216.

RUTTKAY, A. 1976: Waffen und Reiterausrstung des 9. bis zur Hlfte des 14. Jahrhundertsin der Slowakei II, Slovensk archeolgiaXXIV/2, s. 245-395.RYGH, O. 1885:Norske Oldsager.Christiania.SARNOWSKA, W. 1955: Miecze redniowieczne w Polsce. Swiantowit21, s. 276-323.SLMA, J. 1977:Mittelbhmen im frhen Mittelalter I.Katalog der Grabfunde. Praha.SOUDSK, E. 1954: Zbran v naich hraditnch hrobech. asopis Nrodnho muzeav Praze,Oddl vd spoleenskch 123, s. 7-27.STEIN, F. 1967:Adelsgrber des achten Jahrhunderts in Deutschland.Berlin.SZAMEIT, E. 1986: Karolinische Waffenfunde aus sterreich I. Archeologia austriaca 70,

s. 385-411.VINSKI, Z. 1977/8: Novi ranokarolinki nalazi u Jugoslaviji. Vjesnik Zagreb 3, Serija 10-11,s. 143-208.

VINSKI, Z. 1981: O nalazima karolinkich maeva u Jugoslaviji. Starohrvatska prosvjeta,III./11., Split.

VINSKI, Z. 1983: Zu karolingischen Schwertfunden aus Jugoslawien. Jahrb. RZGM 30, 1983,s. 465-501.

WACHOWSKI, K. 1989: Problematyka blatnicka prba systematyki poj. PrzegldArcheologiczny36, s. 209-220.

WHEELER, R. E. M.: London and the Vikings. London.YPEY, J. 1962-1963: Vroeg-middeleeuwse wapens uit Nederlandse Verzamelingen.Berichten van de Rijksdienst voor het outheitkundig Bodemonderzoek12-13, s. 153-176.YPEY, J. 1984: Einige wikingerzeitliche Schwerter aus den Niederlanden, Offa 41,s. 213-225.

pŘehled vÝvoje meČŮ karolinskÉho typu

Documents