riane eislerová ČÍŠe a meČ, agrese a lÁska

ČÍŠE A MEČ, AGRESE A LÁSKA

aneb Žena a mužv průběhu staletí

Riane Eislerová

ARGO / ALPHA BOOK

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 6 8 4 7 7

ČÍŠE A MEČ, AGRESE A LÁSKA

Riane Eislerová

aneb Žena a mužv průběhu staletí

ARGO / ALPHA BOOK

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

https://www.kosmas.cz/knihy/268477/cise-a-mec-agrese-a-laska/

Přeložila Magdalena Pechová

Argo, 2019© Riane Eisler, 1987, 1990Translation © Magdalena Pechová, 1995

ISBN 978‑80‑257‑2626‑6 (váz.)ISBN 978‑80‑257‑2983‑0 (e‑kniha)


Davidu Loyeovi,mému partnerovi v životě i v práci


7

Poděkování

Tato kniha je v mnoha ohledech kolektivním dílem, spo‑jujícím v sobě práci a názory nespočetných žen a mužů; mnozí z nich jsou zmíněni v poznámkách. Kromě toho zde byla řada dalších, jejichž kritické poznámky a návrhy pomohly při úpravě a přípravě rukopisu; nadevše cenná byla podpora a pomoc, které se mi v průběhu minulých deseti let dostávalo.Přispění Davida Loye, jemuž je tato kniha věnována, bylo natolik velké, že neexistuje způsob, jakým bych mu mohla dostatečně vyjádřit svou vděčnost. Nepřeháním, řeknu‑

‑li, že tato kniha by nevznikla, nebýt dlouholetého hlu‑bokého a aktivního přátelství tohoto muže, který často odkládal stranou svou vlastní práci průkopníka spole‑čenských věd, aby štědře rozdával své vědecké poznatky, myšlenky, editorské schopnosti a pochopení s nesobec‑kou obětavostí a trpělivostí, která doslova překračovala lidské možnosti.

Z mnoha žen, jež velkoryse přispěly do této knihy, jsem zvláště zavázána své přítelkyni a kolegyni Annette Ehrli‑chové, která si i přes svůj zaneprázdněný život profesor‑ky psychologie a konzultantky v oboru vědecké esejistiky našla čas a několikrát přečetla daleko delší rukopis, z kte‑rého se nakonec kniha Číše a meč zrodila. Její otevřená kritika textu, stejně jako neochvějná podpora mému občas ochabujícímu nadšení a energii byly k nezaplace‑ní. Jsem rovněž velice vděčna Carole Andersonové, Fran Hoskenové, Maře Kellerové, Rebecce McCannové, Isolině Ricciové a zesnulé Wilmě Scott Heideové. Každá z nich



8

přečetla celý rukopis nebo alespoň jeho většinu v různých stadiích jeho vzniku, činila důležité poznámky a štědře mi věnovala svou lásku a podporu. Číše a meč a já jsme rov‑něž zavázány velkým díkem Ashleymu Montaguovi, jenž sám odložil dokončení dvou svých knih, aby prošel mou knihu řádku za řádkou, poznámku za poznámkou. Toto a další výrazy víry v mou knihu od muže, jenž zasvětil vět‑šinu svého dlouhého a neobyčejně plodného života boji za lepší život lidstva, mi byly velkou pomocí a vzpruhou.

Vydalo by to na další knihu, kdybych měla poděkovat všem, kteří svým dílem přispěli ke zrodu této práce: svým dcerám Andree a Loren Eislerovým, své agentce Ellen Le‑vinové, svému redaktorovi Janu Johnsonovi, stejně jako mnoha dalším u Harper & Row, včetně Claytona Carlso‑na, Toma Dorsaneo, Mika Kehoe, Yvonne Kellerové, Do‑riana Gossyho a Adrienne Richové, a všem dalším, kteří věnovali této knize v závěrečném stadiu její přípravy vel‑kou pozornost.

K těm, kteří z pohledu svých nejrůznějších profesí pro‑čítali části vznikající Číše a meče, a kteří se tak na knize výrazně podepsali, patří například archeologové Mari‑ja Gimbutasová a Nicolas Platon, socioložky Jessie Ber‑nardová a Joan Rockwellová, psychiatrička Jean Baker Millerová, historičky kultury a umění Elinor Gadonová a Merlin Stoneová, literární komparatistka Gloria Oren‑steinová, biolog Vilmos Csányi, teoretikové „chaosu“ a „au‑toorganizačních systémů“ Ervin László a Ralph Abraham, fyzik Fritjof Capra, futurologové Hazel Hendersonová a Robert Jungk a teoložka Carol Christová. Další, kteří četli jednotlivé části rukopisu a poskytovali mi podnět‑né návrhy, informace, podporu a pomoc, jsou (v abeced‑ním pořadí): Andrea Akersová, Lettie Bennettová, Anna Binicusová, June Brindelová, Marie Cantlonová, Olga


9

Eleftheriadesová, Julia Eislerová, Maier Greifová, Mary Hardyová, Helen Helmerová, Allie Hixsonová, Elizabeth Holmová, Barbara Honeggerová, Al Ikof, Ed Jarvis, Abi‑da Khanumová, Samson Knoll, Pat Lala, Susan Mehrao‑vá, Mary a Lloyd Morainovi, Hilkka Pietiläová a Cosette Thomsonová. Seznam dále pokračuje, ale prostorové omezení mi nedovoluje zmínit každého, za což se, stej‑ně jako za výpadky paměti, omlouvám, neboť bych chtěla poděkovat jmenovitě každému, kdo mi v průběhu těch mnoha let výzkumu a psaní poskytl duchovní podnět či citovou podporu.

Zvláště bych ráda poděkovala těm, kdož se podíleli na zdánlivě nekonečném procesu přípravy rukopisu, a to Jeannie Adamsové, Ryanu Boundsovi, Kedronu Bryso‑novi, Kathy Campbellové, Sylvii Edgrenové, Elizabeth Dolmatové, DiAně, Elizabeth Harringtonové, Cherie Lon‑gové, Jeannie McGregorové, Mikovi Rosenbergovi, Cindy Spragueové, Susanne Shavionové, Elizabeth Wahbeové a Jo Warleyové.


11

Úvod: číše a meč

Tato kniha otevírá dveře. Klíč, jímž je lze odemknout, byl utvářen mnoha lidmi a mnoha knihami, ale daleko více jich ještě bude muset přijít, aby byly zcela prozkoumány nesmírné možnosti, které za nimi leží. Již pouhá škvíra otevírajících se dveří nám zjevuje strhující, dosud nezná‑mý pohled na naši minulost i na naši možnou budoucnost.

Pro mne bylo pátrání po těchto dveřích hledáním ce‑loživotním. Velice záhy jsem si uvědomila, že to, co lidé v různých kulturách považují za dané – to, jaké věci jsou – není všude stejné. Také se ve mně velice brzy zrodil vášni‑vý zájem o situace, v nichž se lidé ocitají. Když jsem byla docela malá, byl zdánlivě bezpečný svět, který jsem znala, otřesen nacistickým záborem Rakouska. Byla jsem svěd‑kem toho, jak byl můj otec odvlečen, a když se jej matce jako zázrakem podařilo dostat ze spárů gestapa, uprchli jsme, moji rodiče a já, abychom si zachránili holé životy. Během útěku, nejprve na Kubu a nakonec do Spojených států, jsem poznala tři různé kultury, každou se svou vlastní pravdivostí. Také jsem si začala klást množství otázek, jež pro mne nejsou a nikdy nebyly abstraktní.

Proč se navzájem štveme a pronásledujeme? Proč je náš svět tak plný hanebné ukrutnosti mužů vůči mužům – a vůči ženám? Jak může být lidský tvor tak nelítostný ke svému vlastnímu druhu? Co nás to neustále pohání spí‑še ke krutosti než k laskavosti, spíše k válce než k míru, spíše k ničení než k tvoření?



12

Ze všech forem života na naší planetě pouze my lidé dovedeme obdělávat půdu a sklízet úrodu, skládat ver‑še a hudbu, hledat pravdu a spravedlnost, učit děti číst a psát – nebo plakat a smát se. Díky naší jedinečné schop‑nosti představovat si nové skutečnosti a uskutečňovat je pomocí stále dokonalejších technologií jsme doslova tvůrci svého vlastního vývoje. Leč tentýž náš obdivuhod‑ný druh usiluje, jak se zdá, o přervání nejen vlastního vývoje, ale i života vůbec na naší zeměkouli hrozbou eko‑logické katastrofy či nukleárního zničení.

Jak šel čas a já jsem studovala svůj obor, měla děti a stá‑le více zaměřovala svůj výzkum a své články na budouc‑nost, mé zájmy se rozšiřovaly a prohlubovaly. Jako mnoho jiných lidí, i já jsem docházela k přesvědčení, že se rychle blížíme k vývojové křižovatce a že nikdy předtím nebyl směr, který jsme si zvolili, tak kritický. Ale jakým smě‑rem bychom se měli vydat?

Socialisté a komunisté tvrdí, že kořeny našich problé‑mů tkví v kapitalismu; kapitalisté zastávají názor, že so‑cialismus a komunismus nás vedou do záhuby. Někteří jsou přesvědčeni, že naše problémy jsou způsobeny „in‑dustriálním modelem“, že vinu má náš „vědecký pohled na svět“. Další obviňují humanismus, feminismus nebo dokonce sekularismus, nabádají k návratu ke „starým dobrým časům“ skromnějšího, jednoduššího, religióz‑nějšího věku.

Podíváme‑li se však sami na sebe – jak nás k tomu nutí televize nebo chmurný každodenní rituál čtení novin při snídani –, vidíme, že kapitalistické, socialistické i komu‑nistické národy jsou stejnou měrou lapeny do sítě závodů ve zbrojení a všech těch absurdit, které ohrožují jak nás, tak naše životní prostředí. Jestliže se ohlédneme nazpět do naší minulosti – na všechny ty neustále se opakující


13

masakry a vraždění, ať už se jich dopouštěli Hunové, Ří‑mané, Vikingové, Asyřané či jiní, nebo na krutá jatka křižáků a inkvizice – vidíme, že v těchto menších, před‑vědeckých, předindustriálních společnostech, které tu byly před námi, bylo ještě více násilí a nespravedlnosti než dnes.

Neboť není snad pohled zpátky odpovědí na to, co při‑jde? Hodně se píše o Novém věku (New Age), rozsáhlé a bezprecedentní kulturní transformaci.1 Co to ale zna‑mená ve skutečnosti? Transformace z čeho do čeho? Co by z pohledu jak našeho všedního života, tak i kulturní‑ho vývoje mohlo být v budoucnosti jiné nebo vůbec mož‑né? Je skutečně možný přechod ze systému směřujícího k neustálým válkám, sociální nespravedlnosti a ekologic‑ké nerovnováze, k systému vyznačujícímu se mírem, so‑ciální spravedlností a ekologickou rovnováhou? A co je nejpodstatnější, jaké změny ve struktuře společnosti by takovou transformaci umožnily?

Hledání odpovědí na tyto otázky mě vedlo k revizi naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to se také stalo základem této knihy. Číše a meč předkládá část tohoto nového pohledu na lidskou společnost, jež se liší od vět‑šiny předchozích tím, že bere v úvahu celou historii lid‑stva (včetně naší prehistorie) a zároveň i celé lidstvo (jeho ženskou i mužskou polovinu).

Číše a meč skládá důkazy z oblasti umění, archeologie, náboženství, společenských věd, historie a mnoha dalších oborů do nových vzorců, které daleko přesněji odpovídají dostupným údajům, a tak vypráví příběh našich kultur‑ních kořenů. Ukazuje, že ani válka obecně, ani „válka po‑hlaví“ nejsou determinovány ani bohem, ani naší biologií, a dokazuje tak, že lepší budoucnost je možná – že vlastně koření přímo v znepokojivém dramatu naší minulosti.


14

Lidské možnosti: dvě alternativy

Všichni dobře známe legendy o dávné, harmoničtější a mí‑rumilovnější době. Bible vypráví o zahradě, kde muži a ženy žili v míru a v souladu s přírodou – dokud bůh‑muž nerozhodl, že žena bude nadále podřízena muži. Čínská kniha Tao te ťing popisuje dobu, kdy jin, ženský princip, nebyl dosud ovládán jangem, mužským principem, dobu, kdy moudrost matky byla ještě nade vše ctěna a následo‑vána. Starořecký básník Hésiodos psal o „zlatém plemeni“, které obdělávalo půdu v „míru a pokoji“, dokud jim „men‑ší plémě“ nepřineslo svého boha války. Ačkoliv se vědci shodují v názoru, že tyto příběhy v mnoha ohledech od‑rážejí skutečné prehistorické události, odkazy na dobu, kdy muži a ženy žili ve shodě, nebyly tradičně považová‑ny za nic více než za výplody fantazie.

V době, kdy archeologie byla ještě v plenkách, pomoh‑ly vykopávky Heinricha a Sofie Schliemannových rekon‑struovat realitu Homérovy Tróje. Nové archeologické vykopávky dnes spolu s novou interpretací starých nálezů pomocí vědečtějších metod ukazují, že příběhy, například o našem vyhnání z ráje, mají také svůj reálný podklad: v ústně tradovaných vzpomínkách na první zemědělské (nebo neolitické) společnosti, které založily první zahra‑dy na této zemi. Podobně (jak to řecký archeolog Spyri‑don Marinatos tvrdil již téměř před padesáti lety) může být i pověst o tom, jak slavná civilizace Atlantidy zmizela v hlubinách moře, zkomolenou vzpomínkou na mínój‑skou civilizaci, o které se domníváme, že zanikla, když byla Kréta a přilehlé ostrovy značně poškozeny země‑třesením a následnými ohromnými příbojovými vlnami.2

Tak jako v Kolumbově době vedlo zjištění, že země není plochá, k objevu úžasného nového světa, který zde


15

existoval vždy, otevírají tyto archeologické objevy, zalo‑žené na tom, co britský archeolog James Mellaart nazý‑vá skutečnou archeologickou revolucí, stejně úžasný svět naší minulosti.3 Odhalují dlouhá období míru a blahobytu, kdy náš společenský, technický a kulturní vývoj směřoval kupředu, odhalují řadu tisíciletí, kdy všechny základní technologie, na nichž stojí naše civilizace, se vyvíjely ve společenstvích, která nebyla ani ovládána mužem, ani násilná, ani hierarchizovaná.

Dalším důkazem toho, že zde kdysi existovala společ‑nost organizovaná zcela jiným způsobem než naše, je celá řada jinak nevysvětlitelných obrazů ženských božstev ve starověkém umění, v mýtech a dokonce i historických rukopisech. Představa vesmíru jako štědré Matky (i když v pozměněné podobě) skutečně přežila až do dnešních dnů. V Číně jsou ženská božstva Ma‑ku a Kuan‑jin stále na mnoha místech uctívána jako dobročinné a soucitné bohyně. Antropolog P. S. Sangren uvádí, že „Kuan‑jin je nepochybně nejoblíbenějším čínským božstvem“.4 Podob‑ně široce rozšířené je i uctívání Marie, Matky Boží. I když jí v katolické teologii byl upřen status božství, je nepřímo uznáván jak pojmenováním Matka Boží (Bohorodička), tak modlitbami milionů, které každodenně vyhledávají její soucitnou ochranu a útěchu. Mimo to příběh o Ježí‑šově narození, smrti a vzkříšení nápadně připomíná ra‑nější „mysterijní kulty“, zaobírající se božskou Matkou a jejím synem (nebo, jako je tomu v příběhu o Démétér a Koré, její dcerou).

Je tedy nanejvýš pochopitelné, že původní antropo‑morfní reprezentace božského principu musela mít spí‑še ženskou než mužskou podobu. Když si naši předkové začali klást věčné otázky typu „odkud přicházíme a kam se po smrti navracíme“, nemohli přejít bez povšimnutí,


16

že život vzniká z těla ženy. Bylo by bývalo přirozené, kdy‑by si vesmír představovali jako štědrou Matku, z jejíhož lůna se život rodí a do něhož se, stejně jako v životním cyklu rostlin, po smrti vrací, aby se znovu zrodil. Je také přirozené, že společnosti s touto představou sil řídících vesmír by měly výrazně odlišnou strukturu od společ‑ností, které uctívaly božského Otce, jenž vládne bleskem či mečem či obojím. A také je logické, že ve společnosti, která chápe vesmírné síly jako gynaikomorfní, by žena nebyla považována za podřízenou – a „femininní“ vlast‑nosti, jako je starostlivost, soucit a nenásilí, by byly v této společnosti vysoce ceněny. Co však není logické, je závěr, že společnosti, v nichž muži nevládli ženám, musely být nutně společnostmi, v nichž ženy ovládaly muže.

Nicméně když byly v devatenáctém století objeveny první důkazy o takových společnostech, dospěli vědci k závěru, že muselo jít o společnosti „matriarchální“. Když se ale později zdálo, že důkazy tuto domněnku nepotvr‑zují, začalo se zase tvrdit, že lidská společnost vždycky byla – a vždycky bude – ovládána muži. Jestliže se však osvobodíme od běžných výkladů reality, je zřejmé, že existuje ještě další logická alternativa: že mohou existo‑vat společnosti, kde rozdílnost nemusí být nutně spojena s podřazeností či nadřazeností.

Jedním z důsledků revize lidské společnosti z rodově holistické perspektivy (tzn. zahrnující rovným dílem obě pohlaví) je vznik nové teorie kulturního vývoje. Tato teo‑rie, již jsem nazvala teorií kulturní transformace, před‑pokládá, že pod velkou povrchovou různorodostí lidské kultury existují v zásadě dva modely společnosti.

První, který jsem nazvala dominančním, je ten, který se s oblibou nazývá patriarchálním nebo matriarchál‑ním a je založen na nadřazenosti jedné poloviny lidstva


17

nad druhou. Druhý, v němž jsou společenské vztahy pri‑márně založeny spíše na principu souřadnosti než pod‑řazenosti či nadřazenosti, lze nejlépe nazvat modelem partnerským. V tomto modelu – počínaje nejzákladněj‑ším rozdílem v rámci našeho druhu, rozdílem mezi mu‑žem a ženou – se různost nerovná ani podřazenosti, ani nadřazenosti.5

Teorie kulturní transformace dále předpokládá, že původní směr hlavního proudu našeho kulturního vývo‑je směřoval k partnerství, ale že pak, po období chaosu a téměř úplného rozkladu kultury, došlo k zásadní změ‑ně. Větší množství dostupných údajů o západních spo‑lečnostech (díky etnocentrickému přístupu západních společenských věd) umožnilo doložit tuto změnu smě‑ru podrobněji prostřednictvím analýzy západní kulturní evoluce. Existují však náznaky, že tento přesun od part‑nerského k dominančnímu modelu byl obdobný i v ostat‑ních částech světa.6

Název Číše a meč vychází z tohoto kataklyzmatické‑ho bodu obratu v prehistorii západní civilizace, kdy byl směr našeho kulturního vývoje doslova zvrácen. Na této klíčové křižovatce byl přerušen kulturní vývoj společ‑ností, které uctívaly ty síly vesmíru, jež život vytvářely a udržovaly – symbolizované i v naší době starověkou číší nebo svatým grálem. Na prehistorickém horizontu se nyní objevují vetřelci z okrajových oblastí naší země‑koule, kteří s sebou přinášejí zcela odlišnou organizaci společnosti. Jak píše archeoložka Marija Gimbutasová z Kalifornské univerzity, byli to lidé, kteří uctívali „smrtí‑cí sílu meče“7 – sílu, která život brala, nikoli dávala, a byla rozhodující pro nastolení a udržování nadvlády.



18

Křižovatky vývoje

Dnes stojíme v dalším podobném, potenciálně klíčovém bodě. V době, kdy smrtící síla meče milionkrát znásobená megatunami jaderných hlavic hrozí skoncovat s veškerou lidskou kulturou, nepředstavují nové objevy o starověké i moderní historii předkládané v Číši a meči pouze novou kapitolu v příběhu naší minulosti. Daleko důležitější je, co nám tyto poznatky říkají o naší přítomnosti a možné budoucnosti.

Po tisíciletí bojovali muži ve válkách a meč byl jejich symbolem. To však neznamená, že muži musejí nevyhnu‑telně být násilníky a válečníky.8 Dochovaly se nám zmínky o mírumilovných mužích, kteří neholdovali násilí. A ne‑jen to, v prehistorických společnostech, kde schopnost dávat a živit, symbolizovaná číší, byla mocí nejvyšší, žili samozřejmě muži i ženy. Hlavním problémem nejsou muži jako mužský rod (pohlaví). Kořeny tohoto problé‑mu tkví ve společenském systému, v němž je síla meče idealizována, v němž je mužům i ženám vštěpováno, že skutečná mužnost se projevuje násilím a nadvládou, a kde muži, kteří tomuto ideálu neodpovídají, jsou považováni za „příliš změkčilé“ nebo „zženštilé“.

Pro mnoho lidí je těžké uvěřit, že je možné i nějaké jiné uspořádání lidské společnosti, a ještě těžší je pro ně po‑chopit, že by naše budoucnost mohla záviset na čemkoliv, co by mělo něco společného s ženami nebo s ženskos‑tí. Jednou z příčin těchto názorů je to, že ve společnos‑ti ovládané muži je cokoliv, co je spojeno s ženami nebo s ženskostí, automaticky považováno za cosi podruž‑ného a ženské záležitosti jsou, pokud vůbec, řešeny až po „důležitějších“ problémech. Dalším důvodem je, že se nám nedostává nezbytných informací. I když se lidstvo



riane eislerová ČÍŠe a meČ, agrese a lÁska

Documents