U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

Tady a teď

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Nakladatelství Paseka

AC_titul.indd 1 30.9.2016 13:17:59

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

PRESENCE: BRINGING YOUR BOLDEST SELF TO YOUR BIGGEST CHALLENGESThis edition published by arrangement with Little, Brown, and Company, New York, New York, USA.All rights reservedCopyright © Amy Cuddy, 2016Translation © Hana Antonínová, 2016ISBN 978-80-7432-797-1 (Epub)ISBN 978-80-7432-799-5 (Mobi)ISBN 978-80-7432-798-8 (PDF)

PŘELOŽILA HANA ANTONÍNOVÁ

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

Jonahovi a Paulovi,láskám mého života...Děkuji, že mi znovu a znovu trpělivě připomínáte,že se mám „prostě postavit na surfovací prkno“.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

Obsah

Úvod ... 9

1. Jaké podoby na sebe bere přítomnost? ... 19

2. Mít svůj příběh a věřit mu ... 47

3. Přestaňte kázat, začněte naslouchat: Jak opravdovost plodí opravdovost ... 69

4. Nezasloužím si, abych tady byl ... 91

5. slabost nás spoutává (a síla osvobozuje) ... 113

6. sklopit hlavu, vypnout hruď... něco o řeči těla ... 145

7. surfováním, úsměvy a zpěvem ke štěstí ... 171

8. Tělo ovlivňuje mysl (takže hlavu a paže vzhůru!) ... 193

9. Jaký postoj zaujmout, chceme-li být přesvědčiví ... 241

10. Postrčte se: i malé posuny vedou k velkým změnám ... 251

11. Předstírejte tak dlouho, až to začne být pravda ... 275

Poděkování ... 297

Poznámky ... 303

Rejstřík ... 328

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

a žiješ s otevřenou náručí, díváš se lidem do očí. Vstupuješ zvesela, šťastný ze setkání... Zářivý jako žlutá, vřelý jako žlutá.

karen perisová (the innocence mission)

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

9

ÚVOd

sedím u otevřeného notebooku ve své oblíbené bostonské literár-ní kavárně a píšu. Před deseti minutami jsem si objednala kávu a muffin. Mladá tmavovlasá číšnice s brýlemi a širokým úsměvem se na chvíli zastavila a tiše řekla: „chci vám říct, co pro mě zna-menala vaše přednáška na konferenci TeD* a jak moc mě inspi-rovala. Před několika lety nám vaši přednášku doporučil jeden profesor ve škole, kam jsem chodila. Teď se hlásím na lékařskou fakultu a chtěla jsem vám jenom říct, že než jsem šla psát přijí-mací testy, postavila jsem se na záchodě jako ‚superžena‘** a že to doopravdy fungovalo. Přestože mě neznáte, pomohla jste mi, abych si ujasnila, co chci v životě dělat – studovat medicínu –, a potom jste mi pomohla udělat, co bylo nutné, abych se tam dostala. Děkuji vám.“

se slzami v očích jsem se zeptala: „Jak se jmenujete?“„Fetaine,“ odpověděla. Potom jsme si ještě deset minut poví-

daly o tom, s čím se potýkala v minulosti, a o tom, s jakým nad-šením se dívá do budoucnosti.

Každý, kdo mě osloví, je jedinečný a pozoruhodný, ale podob-ná setkání jsou mnohem častější, než bych předpokládala: cizí člověk mě srdečně pozdraví, odvypráví mi svůj příběh o tom, jak se úspěšně vyrovnal s nějakou obtížnou situací, a potom mi poděkuje, že na tom mám svůj malý podíl. Jsou to muži i ženy,

* Zmíněná přednáška (opatřená českými titulky) je k  dispozici na: https://www.ted.com/talks/amy_cuddy_your_body_language_shapes_who_you_are?language=cs. Na stránkách této knihy se na ni autorka často odvolává, a  pro to čtenářům doporučuji, aby si přednášku vyhledali a  vyslechli (pozn. překl.). ** o postoji „superženy“ hovořila Amy cuddyová na přednášce na konferen ci TeD (pozn. překl.).

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

10

staří i mladí, nesmělí i společenští, chudí i bohatí. všichni mají jedno společné: připadali si bezmocní tváří v tvář velkému tla-ku a úzkosti a všichni objevili jeden pozoruhodně prostý způ-sob, jak se od pocitu bezmoci osvobodit, alespoň pro tu chvíli.

většina autorů nejdřív napíše knihu a potom se setká s ode-zvou. U mě to bylo naopak. Nejprve jsem provedla řadu expe-rimentů, na jejichž základě vznikla přednáška, kterou jsem před nesla na konferenci TeDGlobal v roce 2012. Mluvila jsem o ně kterých zajímavých závěrech, které vyplynuly z mých vý-zkumů i z výzkumů jiných vědců. Mluvila jsem o tom, jak naše tělo může ovlivnit náš mozek a chování. (Právě v té přednášce jsem se zmínila o „superženě na toaletě“, na kterou vzpo mínala Fetaine. Zanedlouho vysvětlím, jak tento postoj dokáže rychle zvýšit sebedůvěru a snížit úzkost, když se ocitneme v obtížné situaci.) vyprávěla jsem také o tom, jak jsem se sama potýkala se syndromem podvodníka a jak jsem se naučila obelstít sama sebe, abych si připadala – a nakonec abych se skutečně cítila – sebejistěji. označila jsem to slovy „předstírej tak dlouho, až to začne být pravda“. (Mimochodem, ta část mé přednášky o mých vlastních zápasech byla skoro celá neplánovaná a nepřipravená, protože jsem si myslela, že nebudu mít odvahu mluvit o něčem tak osobním před stovkami lidí. Nakonec to bylo úplně jinak.) Nevěděla jsem, jestli tato témata budou někoho zajímat. Mně te-dy rozhodně připadají zajímavá. Hned jak se jednadvacetiminu-tový záznam přednášky objevil na internetu, začali se mi ozývat lidé, kteří jej viděli.

samozřejmě že sledováním mé přednášky Fetaine nezískala vědomosti, které potřebovala u přijímacích zkoušek na lékař-skou fakultu. Neosvojila si zázračně podrobné znalosti o rozdí-lech mezi virulentními a nevirulentními bakteriemi ani o tom, jak se zákon o zachování energie vztahuje ke změnám kinetic-ké energie. Ale možná že se dokázala zbavit strachu, který by jí znemožnil věci, které znala, uplatnit. Bezmoc nás pohlcuje – a současně pohlcuje všechno, čemu věříme, co známe a cítíme. Dělá nás neviditelnými. odcizuje nás sobě samým.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

11

opakem bezmoci musí být moc, že? v jistém smyslu je to prav-da, ale tak jednoduché to není. Mnoho let se zabývám výzkumem stavu, který lze popsat slovy pozornost, soustředěnost, zúčastně-nost, duchapřítomnost, přesvědčivost, zaměřenost, opravdovost, pří tomnost ve všech jejích podobách.* Tento stav vychází z víry a dů věry ve vlastní skutečné a upřímné pocity, hodnoty a schop-nosti. Je to důležité, protože když si nevěříte vy sami, kdo jiný by vám měl věřit? Ať už mluvíme ke dvěma lidem nebo k pěti ti-sícům posluchačů, ať děláme přijímací pohovor do nového za-městnání, vy jednáváme o zvýšení platu nebo nabízíme podni-katelský zá měr potenciálním investorům, ať už hájíme vlastní zájmy nebo zá jmy někoho jiného – dostáváme se do svízelných situací a musíme si s ni mi poradit, chceme-li ze sebe mít dobrý pocit a ně kam se v životě posunout. Přesvědčivost a opravdovost nám dávají sílu potřebnou k tomu, abychom své úkoly zvládli.

cesta, která mě přivedla až k této přednášce a k tomuto úspě-chu, byla mírně řečeno klikatá. Ale je jasné, kde začala.

Nejvíce si vzpomínám na legrační obrázky a milé poznámky od přátel na bílé tabuli. Jsem ve druhém ročníku na vysoké. Pro-bouzím se v nemocničním pokoji. rozhlížím se kolem – všude jsou květiny a pohlednice. Jsem vyčerpaná. Ale jsem taky roz-rušená a plná obav. sotva udržím otevřené oči. Ještě nikdy jsem si takhle nepřipadala. Nic nechápu, ale nemám energii na to, abych se snažila nějak se v tom vyznat. Usínám.

opakuje se to znovu a znovu – mnohokrát.Moje poslední vzpomínka předtím, než jsem se probudila v ne-

mocnici: cestuji z Missouly v Montaně do Boulderu v coloradu se dvěma dobrými kamarádkami a spolubydlícími. v Missoule jsme pomáhaly organizovat konferenci se studenty z Montan-ské univerzity a navštívily jsme přátele. odjížděly jsme v neděli časně večer, kolem šesté. Do Boulderu jsme se chtěly vrátit tak,

* Angličtina má pro tento stav jediný výraz: presence. Kvůli nedostatku jediné-ho a výstižného českého ekvivalentu používám střídavě všechny uvedené výra-zy podle kontextu, v němž se vyskytují (pozn. překl.).

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

12

abychom stihly ranní pondělní přednášky. Nahlédnuto dnešní-ma rodičovskýma očima je mi jasné, jaká to byla příšerná hlou-post – vždyť cesta z Missouly do Boulderu trvá třináct až čtrnáct hodin. Ale tenkrát nám bylo devatenáct.

Myslely jsme si, že máme dobrý plán: každá z nás bude řídit jednu třetinu cesty. Jedna spolucestující zůstane vzhůru a bude bavit řidičku, aby za volantem neusnula, a druhá bude mezitím spát ve spacím pytli na zadním sedadle našeho džípu cherokee. odřídila jsem si svou část, myslím, že jsem byla první. Potom jsem sloužila jako aktivní spolucestující a dohlížela na řidičku. A je to opravdu pěkná vzpomínka. Tak pokojná. Měla jsem rá-da lidi, se kterými jsem cestovala. Líbila se mi otevřenost západ-ních plání. Líbila se mi divočina. žádné světlomety protijedou-cích aut. Jenom my. Potom na mě přišla řada, abych se uložila na zadní sedadlo.

Později jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo. Kamarádka ří-dila v nejhorší noční dobu. Byl to čas, kdy si člověk připadá ja-ko jediná bdící bytost na světě. Nestačilo, že to bylo uprostřed noci, ale ještě k tomu ty bylo uprostřed Wyomingu. Černá tma, otevřená krajina, naprostá osamělost. Nic, co by člověka udrželo v bdělém stavu. Kolem čtvrté hodiny nad ránem vyjela kamarád-ka z jízdního pruhu. Jakmile se auto ocitlo na okrajovém pruhu, který vydává varovné hučení, strhla volant opačným směrem. Auto se několikrát převrátilo a skončilo na střeše. Kamarádky na předním sedadle byly připoutané, ale já jsem spala na sklo-peném zadním sedadle. Náraz mě vymrštil z auta a vyhodil do tmy. Dopadla jsem na silnici pravou přední částí hlavy. Zbývající části mého těla zůstaly zabalené do spacího pytle.

Utrpěla jsem traumatické poranění mozku, přesněji řečeno difuzní axonální poranění (DAP).* Při tomto typu poranění je mozek vystaven „střihovým silám“, které obvykle vznikají při prudkém rotačním zrychlení, jež poměrně běžně nastává při au-tonehodách. Představte si, co se stane při autonehodě ve vysoké

* Difuzní axonální poranění (DAP) je mnohočetné mikroskopické trauma tické poranění axonů (pozn. překl.).

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

13

rychlosti: po nárazu se prudce změní rychlost a tělo se náhle za-staví, ale mozek setrvačnou silou pokračuje v pohybu a někdy v lebce dokonce i rotuje, na což není stavěný. Někdy dokonce i opakovaně naráží do lebky, ale na to také není stavěný. Mou situaci ještě zhoršilo to, že jsem si nárazem o vozovku prorazi-la lebku.

Mozek je uložen na bezpečném místě: je chráněn lebkou, oba-len několika tenkými membránami, kterým se říká mozkové ple-ny, a obklopen mozkomíšním mokem. Lebka je jeho kama rádka, ale ti dva by se nikdy neměli dotknout. střihové síly, které vznika-jí při těžkém poranění mozku, napínají a trhají neurony a jejich vlákna, jimž se říká axony. stejně jako elektrické vedení, i axony jsou obaleny ochrannou vrstvou, nazývá se myelinová pochva. I když není axon přerušen, poškození myelinové pochvy může výrazně omezit rychlost, s níž se informace přesouvá od jedno-ho neuronu ke druhému.

Při ohniskovém zranění, například v případě střelné rány, na-stává poškození v jednom konkrétním místě. Difuzní axonál-ní poranění je jiné: proniká celým mozkem. veškerá mozková činnost závisí na vzájemné komunikaci neuronů. Jsou-li neu-rony v celém mozku poškozeny, je nezbytně narušena i jejich vzájemná komunikace. Pokud tedy máte DAP, žádný lékař vám neřekne: „Máte poškozené motorické centrum a budete mít po-tíže při pohybu.“ Nebo: „Bylo zasaženo centrum řeči, bude se vám těžko mluvit a budete mít potíže při chápání mluveného slova.“ v případě DAP lékaři nevědí, jestli se zotavíte, do jaké míry se zotavíte a které funkce mozku budou postiženy: Bude na-rušena paměť? emoce? Prostorové vnímání? Drobné motorické dovednosti? o difuzním axonálním poranění nevíme prakticky nic, a proto je velmi málo pravděpodobné, že vám lékaři sdělí přesnou prognózu.

Jakmile toto poranění utrpíte, jste jiný člověk. v mnoha ohle-dech. Změní se to, jak myslíte, jak cítíte, jak se vyjadřujete, jak reagujete, jak komunikujete. Kromě toho je prav děpodobně ta-ké narušena vaše schopnost porozumět sobě samému, a proto

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

14

ani přesně nevíte, jak jste se změnili. A nikdo – NIKDo – vám neřekne, co můžete očekávat.

A teď vám vysvětlím, jak jsem tenkrát chápala, co se stalo s mým mozkem (na tomto místě si představte zvuk cvrkajících cvrčků):

Dobře, byla jsem tedy v nemocnici. samozřejmě že jsem mu-sela přerušit studium a lékaři vyjádřili vážné pochybnosti, jestli vůbec budu někdy natolik v pořádku, abych se mohla vrátit do školy. s ohledem na závažnost mého úrazu a na statistické úda-je o lidech s podobným typem zranění mi řekli: Nepočítejte s tím, že dostudujete. Budete v pořádku – „velmi dobře funkční“ –, ale měla byste si najít něco jiného. Dozvěděla jsem se, že hodnota mého IQ klesla o třicet bodů – o dvě standardní odchylky. Nedozvěděla jsem se to od lékaře. věděla jsem to proto, že IQ test byl součás-tí dvoudenního neuropsychologického testování, které jsem ab-solvovala. Dostala jsem dlouhou zprávu, jejíž součástí byl i ten-to výsledek. Lékaři si nemysleli, že je to důležité a že by mi to měli vysvětlit. Nebo se snad domnívali, že nejsem dost chytrá, abych to pochopila? Nechci přikládat IQ větší důležitost, než ve skutečnosti má, a už vůbec nechci tvrdit, že jeho hodnota před-povídá úspěšnost v životě. Tenkrát jsem ale věřila, že je to veli-čina, která kvantifikuje mou inteligenci. rozuměla jsem tomu tak, že podle lékařů už nejsem chytrá, a velmi se mě to dotklo.

chodila jsem na pracovní terapii, kognitivní terapii, řečovou terapii, fyzikální terapii, do psychologické poradny. Asi půl roku po úrazu mě na léto propustili domů. Dvě nejbližší kamarád ky, které se ode mě viditelně odtáhly, mi řekly: „Změnila ses.“ Jak mi mohli dva lidé, kteří mě tak dobře znali, říci, že už to nejsem já? Jak jsem byla jiná? Neviděly mé staré já, ani já jsem je neviděla.

Poranění hlavy vám přivodí pocity zmatení, úzkosti a frustra-ce. Když vám lékaři řeknou, že nevědí, co vás čeká, a kamarádky vám řeknou, že jste se změnili, vaše zmatení, úzkost a frustrace se ještě znásobí.

Další rok jsem prožila jako v mlze – byla jsem úzkostná a zma-tená, špatně jsem se rozhodovala, nevěděla jsem, co mám dě-lat. Potom jsem se vrátila do školy. Jenže to bylo příliš brzy.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0

15

Nedokázala jsem myslet. Nedokázala jsem přiměřeně zpraco-vat verbální informace. Připadala jsem si, jako by na mě mlu-vili zčásti jazykem, kterému jsem rozuměla, a zčásti jazykem, který jsem neznala. Z toho všeho jsem byla ještě více frustrova-ná a vystrašená. Musela jsem odejít ze školy, protože jsem na ni nestačila.

Přestože jsem si při nehodě zlomila několik kostí a přišla jsem k několika ošklivým jizvám, vypadala jsem poměrně neporu-šeně. Traumatická zranění mozku jsou většinou neviditelná, a proto mi lidé často říkali: „Měla jsi takové štěstí! Mohla sis zlomit vaz!“

„Jaké štěstí?“ pomyslela jsem si. Potom jsem se zastyděla a při-pa dala si provinile, že mě otravují jejich dobře míněné poznám-ky.

Náš způsob myšlení, intelekt, city, osobnost – tyto veličiny po važujeme za neměnné a nepočítáme s tím, že by někdy moh-ly být jiné. Považujeme je za samozřejmost. Bojíme se nehody, po níž ochrneme, ztratíme pohyblivost, přijdeme o sluch nebo o zrak. Ale neuvažujeme o nehodě, při níž ztratíme sami sebe.

Mnoho let po úrazu hlavy jsem se snažila vypadat jako své bý-valé já... I když jsem vlastně nevěděla, kým toto mé bývalé já by-lo. Připadala jsem si jako podvodník, jako podvodník ve vlast-ním těle. Musela jsem se znovu naučit, jak se učit. snažila jsem se znovu začít studovat, protože jsem se nechtěla smířit s tím, že to nejde.

Učení jsem musela věnovat mnohem více času než ostatní. K mé nevýslovné úlevě se mi pomalu začala vracet schopnost jasně uvažovat. studium jsem ukončila o čtyři roky později než moji původní spolužáci z doby před nehodou.

vydržela jsem to všechno mimo jiné proto, že jsem objevila něco, co jsem chtěla studovat: psychologii. Po absolvování vy so-ké školy jsem začala působit v oboru, který vyžaduje plně funk č-ní mozek. Jak napsal Anatole France: „všechny změny [...] ma-jí svo ji melancholickou stránku, protože to, co opouštíme, se stalo čás tí nás samých. Musíme ukončit jeden život, abychom

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

16

mohli začít nový.“ Není nijak překvapivé, že se ze mě postupem času stal člověk, pro kterého jsou nesmírně významné otázky soustředění, pozornosti, přesvědčivosti, síly, sebedůvěry a po-chybností.

Ke studiu těchto jevů mě přivedlo mé zranění, ale teprve dí-ky své přednášce na konferenci TeD jsem si uvědomila, že po opravdovosti, přesvědčivosti, soustředěnosti a sebejistotě touží lidé na celém světě. Jde o to, že většina lidí se denně potýká se stresujícími úkoly. Lidé všech profesí a ve všech koutech světa se snaží najít v sobě odvahu promluvit ve třídě, absolvovat pra-covní pohovor, účastnit se konkurzu na vytouženou roli, po-stavit se každodenním těžkostem, stát si za tím, v co věří, nebo se jenom smířit s tím, kým jsou. Platí to o lidech bez domova i o těch, kteří jsou podle běžných měřítek nesmírně úspěšní. ře-ditelé nejúspěšnějších velkých firem, proslulí právníci, nadaní výtvarníci a herci, ale i oběti šikany, předsudků a sexuálních úto-ků, političtí uprchlíci, lidé postižení duševní chorobou i ti, kteří utrpěli život ohrožující zranění – ti všichni se potýkají s těmito těžkostmi. stejně tak se s nimi potýkají i ti, kteří jim pomáhají: rodiče, partneři, děti, poradci, lékaři, spolupracovníci i přátelé.

Ti všichni – a naprostá většina z nich nejsou vědci – mě přinu-tili, abych se na svůj výzkum podívala novýma očima. odvádě-li mě pryč od vědy, ale současně mě k ní přiváděli blíže. Když jsem poslouchala jejich příběhy, cítila jsem povinnost přemýš-let o tom, jak se výsledky zkoumání sociálních věd projevují ve skutečném životě. Začala jsem přemýšlet o výzkumu, který mě-ní život k lepšímu. Začaly mě také napadat základní otázky, na které bych nikdy nepřišla, kdybych zůstala zavřená v laboratoři a zahrabaná do knih.

reakce na mou přednášku mě nejprve ohromila. Zaskočil mě také pocit, že jsem možná udělala velkou chybu, když jsem ve-řejně mluvila o svém výzkumu a o svém osobním příběhu. vůbec jsem nepočítala s tím, že přednášku bude sledovat tolik cizích lidí, a netušila jsem, jak nesmírně zranitelná a nechráněná si budu připadat. stává se to každému, koho lapí internet a vyšle

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 2 2 7 0 0