tri muzi ve clunu a na toulkach

JEROME KLAPKA JEROME

TŘI MUŽI VE ČLUNU

A NA TOULKÁCH

JEROME KLAPKA JERO-ME

Tři muži ve člunu a na toulkách

O D E O N

Přeloţil

J. Z. Novák

Tři muži ve člunu

/o psu nemluvě/

Autorův propagační úvod

7

AUTORŮV

PROPAGAČNÍ

ÚVOD

K této knize se svět chová velice laskavě. Jen z různých edicí

vydaných v Anglii se uţ prodalo přes půldruhého miliónu výtisků.

A v Chicagu se mi uţ před mnoha lety dostalo ujištění - z úst jisté-

ho podnikavého piráta nyní v. v. - ţe víc neţ milión výtisků se pro-

dalo ve Spojených státech; vzhledem k tomu, ţe tam má kniha vyšla

ještě před mezinárodní dohodou o ochraně autorských práv, ne-

přineslo mi to sice praţádný zisk hmotný, ale věhlas a obliba, které

jsem si tím vyslouţil u americké veřejnosti, to jsou aktiva, nad

nimiţ nelze ohrnovat nos. Přeloţeno bylo toto mé dílo snad do

všech jazyků evropských, a nadto do několika asijských. To mi

vyneslo mnoho tisíc dopisů od lidí mladých i od lidí starých; od

lidí zdravých i od lidí nemocných; od lidí veselých i od lidí smut-

ných. Přicházely ze všech končin světa, od muţů i ţen všech zemí.

A i kdyby nebylo jiného efektu neţ těch dopisů, byl bych rád, ţe

jsem tu knihu napsal. Schoval jsem si několik zčernalých listů z

jednoho výtisku, které mi poslal mladý koloniální důstojník z Jiţní

Afriky; vzal je z torny mrtvého kamaráda, kterého našli na bojišti

na Spionskopu. Tolik k doporučujícím dokladům. Zbývá jen ještě

objasnit, jakými přednostmi se dá ospravedlnit tak mimořádný

úspěch. Já sám to objasnit nedovedu. Napsal jsem knihy, které mi

připadají mnohem chytřejší, knihy, které mi připadají mnohem

humornější. Ale pokud si mě čtenářská obec vůbec připomíná, pak

jedině jako autora „Tří muţů ve člunu (o psu nemluvě)“. Jistá část

kritiků naznačovala, ţe ta kniha má proto takový úspěch u lidí, ţe

je tak neuhlazená, ţe postrádá jakýkoli humor; ale dneska uţ má

člověk dojem, ţe takhle se ta hádanka rozluštit nedá. Slabé umě-

lecké dílo se můţe prosadit jen v jisté době a jen u omezené skupi-

ny publika; ale nedokáţe okruh toho publika téměř po celou polo-

vinu století stále a stále rozšiřovat. Ale ať uţ je vysvětlení jakékoli,

já jsem došel k závěru, ţe napsání té knihy si smím připočíst k

Autorův propagační úvod

8

dobru. Ovšem, jestli jsem ji doopravdy napsal. Moc se na to psaní

totiţ nepamatuji. Pamatuji se jenom, ţe jsem se cítil velmi mladý a

z důvodů čistě osobních nesmyslně sám se sebou spokojený. Bylo

to v létě a v létě je Londýn tak krásný. Leţel pod mým oknem jako

nějaké město z pohádky, v závoji ze zlatého oparu, neboť pokoj,

kde jsem pracoval, byl vysoko nad cylindry komínů; a za nocí záři-

la světla z dálek pode mnou, takţe jsem shlíţel dolů jako do Aladi-

novy jeskyně s drahokamy. A v těchhle letních měsících jsem psal

tuto knihu; měl jsem dojem, ţe nic jiného se dělat nedá.

Autorova předmluva k prvnímu vydání

9

AUTOROVA PŘEDMLUVA

K PRVNÍMU

VYDÁNÍ

Hlavní krása této knihy nepočívá

ani tak v literárním stylu

nebo v obsáhlosti a uţitečnosti informací,

které podává,

jako spíš v její čiré pravdivosti.

Její stránky vytvořil záznam událostí,

které se skutečně zběhly.

Já jsem je pouze přibarvil,

ale za to jsem si nenaúčtoval

ţádný příplatek.

George a Harris a Montmorency,

to nejsou plody básnické obrazotvornosti,

ale bytosti z masa a krve,

zvláště George,

který váţí dobrých šestaosmdesát kilo.

Existují moţná díla,

jeţ nad toto dílo vynikají hloubkou myšlenek

a znalostí lidské povahy;

existují moţná knihy,

jeţ jsou schopny soupeřit

s tou mou v originalitě a v objemnosti;

ale ani jediný spis,

aspoň z těch, které byly aţ dodnes objeveny,

ji nemůţe překonat,

pokud jde o beznadějnou

a nevyléčitelnou pravdomluvnost.

A to právě,

ještě víc neţ všechny ostatní jeho půvaby,

zvýší bezpochyby

cenu tohoto svazečku

v očích seriózního čtenáře;

a dodá ještě větší váhu naučení,

které ten příběh poskytuje.

Autorova předmluva k prvnímu vydání

9

V Londýně, v srpnu 1889

Tři muţi ve člunu

11

Tři marodi - Čím strádají George a Harris - Oběť jednoho sta a sedmi fatálních nemocí - Uţitečný recept - Léky na jaterní neduhy u dětí - Jsme zajedno, ţe jsme přepracováni a ţe si potřebujeme odpočinout - Týden nad vzdouvající se hlubinou? - George navrhuje řeku - Montmorency vznáší námitku - Původní návrh je prosazen většinou tří hlasů proti jednomu.

I Byli jsme čtyři - George, William Samuel Harris, já a Montmo-rency. Seděli jsme u mě v pokoji, kouřili jsme a kaţdý z nás vyklá-dal, jak je špatný - špatný z hlediska zdravotního, pochopitelně. Ani jeden jsme se necítili ve své kůţi, a to nám šlo na nervy. Harris říkal, ţe chvílemi se s ním všechno začne tak prapodivně motat, ţe si stěţí uvědomuje, co dělá; a pak říkal George, ţe s ním se taky chvílemi všechno motá a ţe i on si stěţí uvědomuje, co dělá. A já, já zas měl v nepořádku játra. Věděl jsem, ţe jsou to játra, to, co mám v nepořádku, protoţe jsem si zrovna přečetl prospekt na zázrační jaterní pilulky, kde byly podrobně popsány příznaky, podle nichţ člověk pozná, ţe má v nepořádku játra. Já měl ty příznaky všechny. Prapodivná věc, ale já kdyţ si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnou medicínu, tak vţdycky dojdu k závěru, ţe tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podo-bě. Pokaţdé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakţiva já. Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne zašel do knihovny Brit-ského muzea, abych se poučil, co má člověk podnikati proti jakési nepatrné chorůbce, která se o mě pokoušela - mám dojem, ţe to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou publikaci a prostudoval jsem si všechno, co jsem si prostudovat přišel; a potom jsem tak nějak bezmyšlenkovitě a bezplánovitě obracel listy a naprosto lhostejně si začal číst o jiných nemocech, jen tak povšechně. Uţ si nepamatuji, co to bylo za chorobu, do které jsem se poprvé víc zahloubal - vím jenom, ţe to byla nějaká strašlivá, zhoubná metla lidstva - ale ještě jsem ani zpolovičky nepřelétl očima výčet „varovných symptomů“, a uţ na mě dolehlo poznání, ţe tu chorobu mám.


12

Na chvilku jsem úplně zkameněl hrůzou; a pak jsem, uţ v na-prosté apatii zoufalství, zase obrátil pár stránek. narazil jsem na tyfus - pročetl jsem si příznaky - objevil jsem, ţe mám i tyfus, a uţ ho mám zřejmě řadu měsíců a ţe to vůbec nevím - a ptal jsem se v duchu, co mám ještě; nalistoval jsem tanec svatého Víta - zjistil jsem, jak jsem očekával, ţe ten mám taky - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se prozkoumat ho důkladně, a tak jsem se do toho dal podle abecedy. Prostudoval jsem Addisonovu chorobu a dověděl se, ţe na ni stůňu a ţe se do čtrnácti dnů můţe vystupňovat v addisonskou krizi. O Brightově nemoci jsem se ke své úlevě dočetl, ţe ji mám jen ve formě zcela mírné, takţe v mém případě se s ní snad dá ještě nějaký čas ţít. Zato cukrovku jsem měl s váţnými komplikacemi a s chole-rou jsem se zřejmě uţ narodil. Svědomitě jsem probádal všechna písmena abecedy a pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, ţe jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratům. V první chvíli mě to dost zamrzelo; připadalo mi to jako uráţlivé přezírání. Jak to, ţe netrpím sklonem k samovolným potratům? Jak to, ţe zrovna já mám být takto omezován? Po nějaké chvíli však ve mně převládly pocity méně chamtivé. uváţil jsem, ţe mám všechny ostatní ve farmakologii známé nemoci, začal jsem se na celou tu věc dívat méně sobecky a došel jsem k rozhodnutí, ţe se bez sklonu k samovolným potratům obejdu. Záškrt, jak se ukázalo, mě zachvátil, aniţ jsem si toho povšiml, rovnou ve svém nejzavilejším stádiu a ţloutenkou infekční jsem se očividně nakazil uţ ve věku jinošském. Po ţloutence uţ tam ţádné další choroby nebyly, usoudil jsem tudíţ, ţe ani ve mně uţ nic jiného nehlodá. Seděl jsem a dumal. Přemítal jsem, jaký to musím být z lékař-ského hlediska zajímavý případ a jak cennou akvizicí bych byl pro kandidáty veškerého lékařství. Kdyby medici měli mne, nemuseli by dělat ţádnou klinickou praxi. Já sám vydám za celou kliniku. Úplně by jim stačilo párkrát si mě obejít, a hned by si mohli doběhnout pro diplom. Pak mi v mysli vyvstal problém, kolik asi mi ještě zbývá let ţivo-ta. Zkoušel jsem sám sebe vyšetřit. Chtěl jsem si spočítat puls. Nejdřív jsem si vůbec ţádný puls nenahmatal. Potom se zčistajasna roztepal. Vytáhl jsem hodinky a odpočítával. Napočítal jsem sto čtyřicet sedm tepů za minutu. Pak jsem chtěl vědět, jak mi tluče


13

srdce. Ale ani srdce jsem si nenahmatal. Úplně se mi zastavilo. Od té doby jsem uţ byl sice přinucen přiklonit se k názoru, ţe na svém místě být muselo a zastavit se nemohlo, ale vysvětlení mi chybí pořád. Proklepal jsem si celé své průčelí, od míst, kterým říkám pás, aţ k hlavě, vzal jsem to i kousíček do stran a kousíček přes ramena na záda, ale na nic podezřelého jsem nenarazil a nic podezřelého jsem neslyšel. Ještě jsem se pokusil kouknout na jazyk. Vyplázl jsem ho, jak nejdál to šlo, zavřel jsem jedno oko a tím druhým jsem se snaţil jazyk prohlédnout. Viděl jsem mu jenom na špičku a jedi-né, co mi ta námaha vynesla, bylo ještě důkladnější ujištění, ţe mám spálu. Vešel jsem do té čítárny jako šťastný, zdravím kypící člověk. Ven jsem se vybelhal jako zchátralá troska. Odebral jsem se k svému lékaři. Je to můj dobrý, starý kamarád, a kdyţ si vezmu do hlavy, ţe stůňu, tak mi vţdycky sáhne na puls, mrkne mi na jazyk a popovídá si se mnou o počasí - a to všechno zadarmo; tak jsem si řekl, ţe tentokrát mu prokáţu znamenitou sluţbu, kdyţ k němu zajdu. „Doktor nesmí vyjít ze cviku,“ povídám si. „Ať má tedy mne! Na mně se pocvičí mnohem víc neţ na sedm-nácti stech obyčejných, běţných pacientů s jednou, nanejvýš dvěma nemocemi.“ A tak jsem zašel rovnou k němu a on povídá: „Tak co tě trápí?“ „Líčením, co mě trápí,“ řekl jsem, „nebudu mařit tvůj čas, milý příteli. Ţivot je krátký, takţe bys mohl vydechnout naposled, neţ bych s tím líčením byl hotov. Povím ti raději, co mě netrápí. netrápí mě sklon k samovolným potratům. Proč mě sklon k samovolným potratům netrápí, to ti říci nemohu; spokoj se s faktem, ţe mě netrá-pí. Zato mě trápí všechno ostatní.“ A pověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel. On si mě otevřel tam, kde mám ústa, nakoukl do mě, chňapl mi po zápěstí, pak mě, zrovna kdyţ jsem to nečekal, praštil přes prsa - tomu říkám zbabělost - a hned vzápětí mi do prsou trkl skrání. Na-čeţ se posadil, napsal recept, sloţil ho a podal mi ho a já si ho strčil do kapsy a šel jsem pryč. Ani jsem ten recept nerozloţil. Šel jsem s ním do nejbliţší lékár-ny a tam jsem se s ním vytasil. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho. Řekl, tohle ţe on nevede. „Jste přece lékárník?“ zeptal jsem se.


14

„Ano, jsem lékárník,“ řekl on. „Kdybych byl potravní konzum a k tomu ještě rodinný penzión, pak bych vám snad mohl být k sluţ-bám. Co mi v tomto případě hází klacky pod nohy, je skutečnost, ţe jsem pouze lékárník.“ Přečetl jsem si ten recept. Stálo v něm: 1 půlkilový biftek, k tomu 1 půllitr piva pravidelně po 6 hodinách, 1 patnáctikilometrová procházka kaţdé ráno, 1 postel přesně v 11 kaţdý večer. A neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš. Řídil jsem se podle těchto pokynů, coţ mělo ten šťastný výsledek - mluvím jenom za sebe - ţe můj ţivot byl zachován a běţí dokonce dodnes. Tentokrát, abych se vrátil k tomu prospektu na jaterní pilulky, jsem však měl všechny příznaky zcela nepochybně, především ten hlavní, totiţ „naprostou nechuť k jakékoli práci.“ Co já si v tomhle směru vytrpím, ţádný jazyk není s to vypově-dět. To je u mě uţ od nejútlejšího dětství učiněné mučednictví. Kdyţ jsem byl větší chlapec, nebylo snad jediného dne, aby mě ta nemoc nechala na pokoji. Lékařská věda nebyla tenkrát ještě tak pokročilá jako dnes, a tak to naši napořád přičítali lenosti. „Tak necháš uţ konečně toho válení, ty kluku líná, ulejvácká, a začneš dělat něco pořádného, aby sis zaslouţil byt a stravu?“ křičeli na mě, nevědouce samozřejmě, ţe jsem nemocný. A nedávali mi pilulky; dávali mi pohlavky. Ale ty pohlavky, ať to zní sebeneuvěřitelněji, mě často vyléčily - na nějakou chvíli. Teď uţ dovedu posoudit, ţe jeden takový pohlavek měl mnohem zdárněj-ší účinek na má játra a mnohem hbitěji povzbudil mou chuť skočit sem nebo tam a bez dalšího otálení udělat, co se po mně chtělo, neţ dneska celá krabička pilulek. A to je častý zjev, poslechněte - tyhle obyčejnské, staromódní medicíny jsou kolikrát účinnější neţ všechny serepetičky z lékáren. A tak jsme seděli aspoň půl hodiny a popisovali si navzájem svoje nemoci. Já jsem líčil Georgeovi a Williamu Harrisovi, jak mi je, kdyţ ráno vstávám, a William Harris nám vykládal, jak mu je, kdyţ jde večer spát; a George stál na rohoţce před krbem a vtipně a působivě nám mimicky předváděl, jak jemu je v noci.


15

George si ovšem jenom namlouvá, ţe je nemocný; ve skutečnosti mu - mezi námi - nechybí vůbec nic. V tom okamţiku nám zaklepala na dveře paní Poppetsová; chtěla vědět, jestli uţ máme chuť na večeři. Smutně jsme se jeden na dru-hého pousmáli a odpověděli jsme, ţe bychom se snad měli pokusit vpravit do sebe ţdibec potravy. Harris řekl, ţe nějaké to soustečko v ţaludku často průběh choroby poněkud zmírní. A tak paní Poppet-sová přinesla podnos a my jsme se dovlekli ke stolu a nimrali se ve filátkách na cibulce a v několika kouscích reveňového koláče. Musel jsem být v té době velice zesláblý; vzpomínám si totiţ, ţe asi po půlhodině nebo tak nějak jsem ztratil všechnu chuť k jídlu - případ u mě neobvyklý - a ţe jsem uţ nechtěl ani sýr. Kdyţ jsme tu povinnost měli konečně s krku, naplnili jsme si znova sklenice, zapálili dýmky a opět jsme se rozhovořili o svém zdravotním stavu. Co to s námi doopravdy je, to nemohl s jistotou říci ani jeden z nás; ale jednomyslně jsme došli k náhledu, ţe ať uţ máme cokoli, máme to z přepracování. „Potřebujeme si zkrátka odpočinout,“ prohlásil Harris. „Odpočinout si a důkladně změnit způsob ţivota,“ dodal George. „Přílišné mozkové vypětí ochromilo celou naši tělesnou soustavu. Kdyţ změníme prostředí a nebudeme nuceni neustále myslet, zrestaurujeme opět svou duševní rovnováhu.“ George má bratrance, který je v trestním rejstříku veden jako studující medicíny, a po něm se pochopitelně vyjadřuje tak trochu jako rodinný lékař. Já jsem s Georgem souhlasil a navrhoval jsem, abychom si vy-hledali nějaké odlehlé, starosvětské místečko, daleko od běsnícího davu, a abychom tam prosnili slunečný týden v ospalých alejích - nějaký polozapomenutý koutek, který si někde mimo dosah hlučného světa schovaly víly - nějaké dravčí hnízdo, důmyslně přilepené na útesech času, kde by převalující se vlnobití devatenáctého století bylo slyšet jen slabounce a z velikých dálav. Harris řekl, ţe to by podle jeho názoru byla pěkná otrava. Zná prý taková místa, jaká mám na mysli; kdekdo tam chodí spat uţ v osm, ani za peníze, ani za dobré slovo tam člověk neseţene Milov-níka sportu, a pro kuřivo aby jeden chodil patnáct kilometrů. „Kdepak,“ řekl Harris, „kdyţ chcete odpočinek a změnu, tak není nad výlet po moři.


16

Já jsem proti výletu po moři vehementně protestoval. Výlet po moři vám udělá dobře, kdyţ na něj máte pár měsíců, ale na jeden týden je to nepředloţenost. Vyplujete v pondělí, v nitru pevně zakořeněnou představu, jak si uţijete. S lehkým srdcem zamáváte na rozloučenou mládencům na břehu, zapálíte si svou nejmohutnější dýmku a chvástavě si vykra-čujete po palubě, jako kdybyste byl kapitán Cook, sir Francis Drake a Krištof Kolumbus v jedné osobě. V úterý si říkáte, ţe jste se ni-kam plavit neměl. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek si říkáte, ţe by vám bylo líp, kdyby bylo po vás. V sobotu jste uţ schopen pozřít kapku čistého hovězího bujónu, posadit se na palubu a s mírným, malátným úsměvem hlesnout v odpověď, kdyţ se vás dobrosrdeční lidé zeptají, jak se cítíte dneska. V neděli uţ zase můţete udělat pár kroků a sníst trochu hutné stravy. A v pondělí ráno, kdyţ s kufrem a deštníkem v ruce stojíte na boku lodi u zábradlí a máte uţ vystoupit na břeh, začíná se vám to ohromně líbit. Vzpomínám si, jak můj švagr se jednou vypravil na krátkou cestu po moři, aby si upevnil zdraví. Zajistil si kabinu z Londýna do Liverpoolu a zpět; a kdyţ dorazil do Liverpoolu, měl jen jedinou snahu: prodat ten zpáteční lístek. Nabízel ho prý s ohromnou slevou po celém městě a nakonec ho za osmnáct pencí prodal nějakému mládenci, který vypadal, jako kdyby měl ţloutenku, a jemuţ lékaři doporučili, aby jel k moři a hodně se pohyboval. „Moře!“ zvolal můj švagr, lýskyplně mu tiskna lístek do dlaně. „Jéje, toho si takhle uţijete, ţe vám to vystačí na celý ţivot. A co se pohybu týče? Kdyţ na téhle lodi budete jenom sedět, tak budete mít víc pohybu, neţ kdybyste na souši dělal kotrmelce.“ On sám - můj švagr totiţ - jel zpátky vlakem. Prohlásil, ţe pro nějo je aţ dost zdravá severozápadní dráha. Jiný člověk, kterého jsem znal, se zase vydal na týdenní plavbu podél pobřeţí, a neţ odrazili od břehu, přišel se ho zeptat stevard, jestli bude platit po kaţdém jídle zvlášť, nebo jestli si přeje celé stravování rovnou předplatit. Stevard doporučoval to druhé řešení, přijde prý o mnoho laciněji. Za celý týden to prý bude dělat dvě libry pět šilinků. K snídani prý bývá ryba a pak nějaké roţněné maso. Oběd je v jednu a skládá se ze čtyř chodů. Večeře v šest - polévka, ryba, předkrm, porce masa


17

nebo drůbeţe, salát, sladkosti, sýr a ovoce. A v deset je lehká masitá večeře na noc. Můj přítel usoudil, ţe by se měl rozhodnout pro to předplatné (on je pořádný jedlík), a taky se pro ně rozhodl. Oběd se podával, sotva odpluli z Sheernessu. Můj přítel neměl takový hlad, jaký myslel, ţe mít bude, a tak se spokojil s kousíčkem vařeného hovězího a několika jahůdkami se šlehačkou. Odpoledne byl značně zadumaný; chvílemi měl pocit, jako by uţ dlouhé týdny nejedl nic jiného neţ vařené hovězí, a chvílemi si zase říkal, ţe se určitě uţ dlouhá léta ţiví jedině jahodami se šlehačkou. A ani to hovězí ani ty jahody se šlehačkou nedělaly spokojený dojem. Chovaly se spíš rozmrzele. V šest přišli tomu mému příteli oznámit, ţe se podává večeře. Ta zpráva v něm nevzbudila paţádné nadšení, uvědomoval si však, ţe by bylo záhodno odjíst něco z těch dvou liber a pěti šilinků, a tak se přidrţoval lan a všeho moţného a sestoupil do podpalubí. Na nej-spodnějším schůdku ho uvítala lahodná vůně cibule a horké šunky, smíšená s vůní smaţených ryb a zeleniny; a tu uţ k němu přistoupil stevard a se servilním úsměvem se zeptal: „Co mohu pánovi nabídnout?“ „Nabídněte mi rámě a vyveďte mě odtud,“ zněla mdlá odpověď. A tak s ním honem vyběhli nahoru, na závětrné straně ho zaklesli do zábradlí a tam ho nechali. Celé příští čtyři dny vedl prostý a bohulibý ţivot pouze ve spo-lečnosti lodních sucharů (myslím tím opravdové suchary, nikoli členy lodní posádky, kteří měli všichni veliký smysl pro humor) a sodovky. Ale takhle k sobotě mu zase narozsl hřebínek a zašel si do jídelny na slabý čaj s toastem bez másla a v pondělí se uţ přecpal řídkým kuřecím vývarem. V úterý vystoupil z lodi, a kdyţ se plnou parou vzdalovala od přístavního můstku, zíral na ní pln lítosti. „To se jí to pluje,“ říkal si. „To se jí to pluje, kdyţ si odváţí za dvě libry jídla, které patří mně a z kterého jsem nic neměl!“ Tvrdil, ţe kdyby mu byli přidali jeden jediný den, byl by si ten dluh zinkasoval. A proto já jsem byl proti výletu po moři. Nikoli kvůli sobě, to jsem řekl rovnou. Mně nanic nebývá. Ale měl jsem starost o Geort-ge. George zas tvrdil, ţe jemu by se zle neudělalo, a ţe by se mu to dokonce líbilo, ale mně a Harrisovi ţe to nedoporučuje, my dva ţe


18

bychom to určitě odnesli. A Harris prohlásil, ţe co se jeho týče, pro něho je to odjakţiva učiněná záhada, jak se někomu můţe podařit dostat mořskou nemoc - on prý je přesvědčen, ţe to lidi schválně předstírají, aby vypadali zajímavě - on prý si uţ mockrát přál moř-skou nemoc dostat, ale nikdy to nedokázal. A potom nám vyprávěl historky, jak se plavil přes Kanál, kdyţ se moře tak divoce vztekalo, ţe cestující museli být připoutáni k lůţkům, a jak on a kapitán byli jediné dvě ţivé bytosti na palubě, kterým nic nebylo. Pak zas to byl on a druhý kormidelník, kterým nic nebylo. Prostě vţdycky to byl on a ještě někdo. A kdyţ to nebylo on a ještě někdo, tak to byl on sám. To je stejně divná věc, ţe nikdo nedostane mořksou nemoc - na suché zemi. Na moři, tam vidíte spousty lidí, kterým je hrozně zle, tam jsou jich plné lodě; ale na suché zemi jsem ještě nepotkal člově-ka, který by věděl, co je to mít mořskou nemoc. Kde se ty tisíce a tisíce lidí, co nesnášejí plavbu po moři a co se jimi kaţdá loď zrov-na hemţí, schovávají, kdyţ jsou na suché zemi, to je namouduši záhada. Kdyby se jich většina podobala tomu chlapíkovi, kterého jsem jednou viděl na lodi do Yarmouthu, pak bych tu zdánlivou šarádu dovedl rozlousknout docela snadno. Jen jsme odrazili od southend-ské přístavní hráze, uţ se ten člověk nebezpečně vykláněl z jednoho okénka na boku. Běţím k němu, abych ho zachránil. „Hej, nevyklánějte se tolik!“ povídám a tahám ho zpátky za ra-meno. „Sletíte do vody!“ „Ach bóţe, uţ abych tam radši byl!“ To byla jediná odpověď, kterou jsem z něho dostal. A tak jsem ho nechal být. Za tři neděle jsem ho uviděl v kavárně jednoho hotelu v Bathu. Vyprávěl o svých cestách a nadšeně vykládal, jak miluje moře. „Mně prostě to houpání vůbec nic nedělá,“ pravil zrovna v od-pověď na závistivý dotaz jakéhosi dobře vychovaného mladíka. „Pravda ovšem je, ţe jednou, jedinkrát mě bylo kapánek divně, to přiznávám. U Hornova mysu. To ráno potom naše loď ztroskotala.“ „A nebylo vám jednou trošku nanic u southendského mola?“ zeptal jsem se ho. „Tam jste si přece přál, aby vás radši hodili do moře.“ „U southendského mola?“ opáčil a tvářil se, jako by nevěděl, oč jde.


19

„Ano. Při plavbě do Yarmouthu. V pátek to byly tři neděle.“ „Á! No ovšem,“ zvolal v šťastném osvícení. „Uţ si vzpomínám. To mě tlačil ţaludek, tenkrát odpoledne. To po těch kyselých okur-kách, poslechněte. Na ţádné slušné lodi jsem jakţiv nejedl tak mi-zerné kyselé okurky. Vy jste si je taky dal?“ Já jsem si proti mořské nemoci vymyslel sám pro sebe znamenitý preventivní prostředek: já se kolébám. To se postavíte doprostřed paluby, a jak se loď kymácí a houpe, pohybujete tělem tak, abyste pořád stáli svisle. Kdyţ se zvedá příď, nakláníte se celým tělem dopředu, aţ se nosem skoro dotknete paluby; a kdyţ jde nahoru záď, tak se nakláníte dozadu. Hodinu nebo dvě to jde moc dobře, celý týden se ovšem takhle kolébat nemůţete. Najednou povídá Jiří: „Tak pojeďme na řeku.“ Tam bychom měli čistý vzduch, povídá, pohyb i klid; ustavičná změna scenérie by zaujala našeho ducha (i to, co místo toho má Harris) a po té tělesné námaze bychom s chutí jedli a výtečně spali. Harris na to řekl, ţe podle jeho mínění by George neměl dělat nic takového, co by v něm probouzelo ještě větší chuť spát, neţ jakou má v jednom kuse, jelikoţ to by uţ pro něho bylo nebezpečné. Ne-dovede si prý dobře představit, jak by George dokázal prospat ještě víc času, neţ prospí teď, kdyţ přece den má pouze čtyřiadvacet hodin, a to jak v létě tak v zimě. Ale kdyby to přece jen dokázal, pak uţ by to prý bylo totéţ, jako kdyby byl mrtvý, a tím by aspoň ušetřil za byt a za stravu. Pak ale Harris dodal, ţe přesto přese všecko by mu řeka seděla. Já sice nevím, jak by řeka mohla sedět, ledaţe by seděla modelem, a ani potom mi není jasné, na čem by seděla, ale mně řeka seděla taky, a tak jsme oba, Harris i já, řekli, ţe to je od George výborný nápad, a řekli jsme to tónem, z kterého byl dost jasně znát náš údiv nad tím, ţe se z George najednou vyklubal člověk tak rozumný. Jediný, komu ten návrh nepadl do noty, byl Montmorency. Jemu se ovšem řeka nikdy moc nezamlouvala, jemu opravdu ne. „Copak vy, mládenci, vy si tam na své přijdete,“ povídá, „vy máte řeku rádi, ale já ne. Co já tam budu dělat? Scenérie, to pro mě není nic a kuřák nejsem. A kdyţ uvidím myš, tak mi nezastavíte; a kdyţ se mně bude chtít spát, tak budete s lodí všelijak blbnout a shodíte mě do vody. Jestli se ptáte na moje mínění, tak já to povaţu-ju za úplnou pitomost.“


20

Ale byli jsme tři proti jednomu, a tak byl ten návrh přijat.


21

Rozvíjíme plány - Poţitek z táboření pod širým nebem za krásných nocí - Dto za deštivých nocí - Rozhodujeme se pro kompromis - Montmorency a první dojmy z něho - Obavy, jestli není příliš dobrý pro tento svět, obavy to, vzápětí odsunuté jako neo-podstatněné - Jednání se odročuje.

II Vytáhli jsme mapy a rozvíjely plány. Dohodli jsme se, ţe vyrazíme příští sobotu z Kongstonu. Harris a já tam pojedeme hned ráno a loď dopravíme do Chertsey a Geor-ge, který se můţe utrhnout ze zaměstnání aţ odpoledne (chodí denně od deseti do čtyř spát do jedné banky, denně s výjimkou soboty, kdy ho vţdycky probudí a vyšoupnou ven uţ ve dvě), se s námi sejde aţ tam. Máme „tábořit pod širým nebem“, nebo spát v hostincích? George a já jsme hlasovali pro táboření pod širým nebem. Říkali jsme, ţe by to bylo takové romantické a nespoutané, takové skoro patriarchální. Ze srdcí chladných, smutných mraků zvolna vyprchává zlatá vzpomínka na zemřelé slunce. Ptáci uţ nezpívají, ztichli jako truchlící děti a jen plačtivý křik vodní slípky a chraptivé vrzání chřástala polního čeří posvátnou hrůzou strnulou tišinu nad vodním lůţkem, na němţ umírající den dýchá z posledního. Z potemnělých lesů na obou březích se bezhlučným, plíţivým krokem vynořuje stradšidelná armáda noci, ty šedé stíny, které mají zahnat stále ještě otálející zadní voj světla; tichýma, neviditelnýma nohama postupují nad vlnící se trávou při řece a skrze vzdychající rákosí; a noc na chmurném trůnu rozkládá své černé perutě nad hasnoucím světlem a ze svého přízračného paláce, ozářeného sina-lými hvězdami, kraluje v říši ticha. A my zajíţdíme s lodičkou do nějaké poklidné zátočinky, rozbí-jíme tábor a vaříme a jíme střídmou večeři. Pak si nacpáváme a zapalujeme statné dýmky a melodickým polohlasem rozpřádáme příjemný potlach; a do zámlk v našem hovoru nám řeka, dovádějící kolem lodi, šplouchá podivuhodné starobylé zkazky a starobylá tajemství a tichounce zpívá tu starobylou dětskou písničku, kterou uţ zpívá tolik tisíc let - a kterou tolik tisíc let ještě zpívat bude, neţ


22

jí vysokým věkem ochraptí hlas -, tu písničku, o níţ si my, kteří jsme se naučili milovat na řece její proměnlivou tvář, my, kteří tak často hledáme útočiště na jejích pruţných ňadrech, myslíme, ţe jí rozumíme, i kdyţ bychom nedokázali vyprávět pouhými slovy obsah toho, čemu nasloucháme. A tak tam sedíme, nad lemem té řeky, a měsíc, který ji má taky rád, sestupuje níţ, aby jí dal bratrské políbení a objal ji svýma stří-brnýma paţema a přitulil se k ní. A my se na ni dáváme, jak plyne, věčně ševelící, věčně rozezpívaná, na schůzku se svým králem, s mořem - aţ se naše hlasy ztratí v mlčení a aţ nám vyhasnou dýmky - aţ i my, mládenci tak všední, tak tuctoví, máme najednou neuvěři-telný pocit, ţe jsme plni myšlenek, napůl rozteskňujících, napůl rozjařujících, a nechceme uţ a ani nepotřebujeme mluvit - aţ se zasmějeme, vstaneme, vyklepáme z vyhaslých dýmek popel, řekne-me si „dobrou noc“ a ukolébáni šuměním vody a šelestěním stromů usneme pod velkolepými tichými hvězdami a máme sen, ţe země je zase mladá - mladá a líbezná, jaká bývala, neţ jí staletí rozhořčení a starostí zbrázdila sličnou tvář, neţ jí to milující slunce zestárlo nad hříchy a zpozdilostmi jejích dětí - líbezná, jako by v těch dávných dnech, kdy jako nezkušená matka nás, své dítky, ţivila z hlubokosti svých prsů - neţ nás svody nalíčené civilizace odlákaly z její scho-vívavé náruče a neţ jsme se kvůli jedovatým posměškům a afekto-vanosti začali stydět za ten prostý ţivot, co jsme vedli u ní, a za ten prostý, ale důstojný domov, v němţ se lidstvo před tolika tisíciletími zrodilo. „A co kdyţ bude pršet?“ povídá Harris. Harrise jakţivi ničím nedojmete. V Harrisovi není kouska poe-tičnosti - ani ţdibec divého prahnutí po nedosaţitelnu. Harris jakţiv „nepláče, nevěda proč“. Má-li Harris v očích slzy, můţete se vsadit, ţe buď zrovna snědl syrovou cibuli, nebo si nakapal na kotletu příliš mnoho worcesterské omáčky. Kdybyste s Harrisem stanuli v noci na mořském břehu a zašepta-li: „Zmlkni! Coţ neslyšíš? To nemůţe být nic jiného neţ mořské panny pějící v hlubinách těch zvlněných vod. Či to truchlící duše lkají ţalozpěvy nad svými umrlými těly, zachycenými ve spleti cha-luh?“ Harris by vás vzal pod paţí a řekl:


23

„Já ti povím, co to je, kamaráde. Leze na tebe rýma. Pojď hezky se mnou, já znám tadyhle za rohem podniček, kde dostaneš nejlepší skotskou whisky, jakou jsi kdy ochutnal, a ta tě v cuku letu postaví na nohy.“ Harris totiţ vţdycky ví o podničku za rohem, kde člověk dostane něco vynikajícího z oblasti nápojů. Jsem přesvědčen, ţe kdybyste Harrise potkali v ráji (za předpokladu, ţe jeho byste tam potkat mohli), hned by vás vítal slovy: „To jsem rád, kamaráde, ţe jsi tady. Já tadyhle za rohem našel rozkošný podniček, kde dostaneš nektar - no doopravdy prvotřídní.“ V tom případě, o němţ je řeč, kdyţ totiţ běţelo o to táboření pod širým nebem, byl však Harrisův praktický názor velmi vhodnou připomínkou. Tábořit pod širým nebem za deštivého počasí, to není ţádná radost. Je večer. Jste promoklí na kůţi, v lodi je dobrých pět centimetrů vody a všecky vaše věci jsou vlhké. Spatříte na břehu místo, kde je o něco málo míň kaluţí neţ na ostatních místech, která jste ohledali, a tak přistanete a vylovíte z lodi stan a dva z vás se ho pokoušejí postavit. Je prosáklý vodou a těţký a plácá sebou a hroutí se a lepí se vám na hlavu a šíleně vás rozčiluje. A přitom nepřetrţitě leje. Postavit stan, to je i za sucha dost obtíţné; ale kdyţ prší, tak je to práce her-kulovská. A ten druhý chlapík, místo aby vám pomáhal, si z vás očividně dělá blázny. Sotva se vám podařilo tu vaši stranu jakţtakţ vypnout, on vám s ní ze svého konce cukne, a zas je všecko na dra-ka. „No tak! Co to vyvádíš?“ voláte na něj. „Co ty to vyvádíš?“ odpovídá on. „Pusť to!“ „Ty tam za to netahej! Vţdyť ty se v tom vůbec nevyznáš, ty trumbero!“ křičíte. „Já se v tom vyznám,“ ječí on. „Ty to tam máš pustit!“ „Povídám ti, ţe se v tom nevyznáš,“ řvete a nejraději byste po něm skočil; škubnete lanem a vytáhnete mu ze země všecky kolíky. „Ách, ten pitomec pitomá!“ slyšíte ho cedit mezi zuby. A vzápětí následuje prudké trhnutí - a vyletí kolíky na vaší straně. Odloţíte palici a vykročíte kolem stanu, abyste tomu nemehlu pověděl, co si o tom všem myslíte, ale současně i on vykročí, stejným směrem jako vy, aby vám vyloţil, jak on se na to dívá. A tak běháte za sebou,


24

pořád dokolečka, a nadáváte si, aţ se stan sesuje na hromadu a vy se přes jeho trosky kouknete jeden na druhého a oba jedním dechem rozhořčeně zařvete: „Tady to máš! Co jsem ti říkal?“ A tu váš třetí kamarád, který zatím vybíral z lodi vodu a lil si ji do rukávů a posledních deset minut nepřetrţitě klel, začne být zvě-dav, proč si u všech ďasů takhle hračičkaříte a proč jste ještě nepo-stavili ten zatracený stan. Nakonec ho - tak či onak - přece jen postavíte a vynesete z lodi svéí věci. Chtít si rozdělat oheň z dříví, to by byl pokus naprosto beznadějný, a tak si zapálíte lihový vařič a sesednete se kolem toho. Převládající sloţkou večeře je dešťová voda. Chléb, to je dešťová voda ze dvou třetin, nesmírně bohaté na dešťovou vodu jsou i taš-tičky se sekaným hovězím, a máslo, dţem, sůl a káva daly dohro-mady s dešťovou vodou polévku. Po večeři zjistíte, ţe máte vlhký tabák, a ţe si nemůţete zakouřit. Naštěstí máte s sebou láhev nápoje, který poţit v náleţitém mnoţ-ství rozveseluje a rozjařuje, a ten ve vás natolik obnoví zájem o ţivot, ţe vás přiměje jít spat. Načeţ se vám zdá, ţe si vám zčistajasna sedl na prsa slon a sou-časně ţe vybuchla sopka a svrhla vás na dno moře - i s tím slonem, který vám dál klidně spí na prsou. Probudíte se a okamţitě pochopí-te, ţe se vskutku stalo něco strašlivého. V prvním okamţiku máte dojem, ţe nastal konec světa; pak si uvědomíte, ţe to se stát nemoh-lo, ale ţe se na vás vrhli zloději a vrahové nebo ţe vypukl poţár, a toto mínění vyjadřujete obvyklým způsobem. Pomoc však odnikud nepřichází a vy víte jen jedno: ţe po vás šlapou tisíce lidí a ţe se co nevidět udusíte. Nejste však zřejmě sám, kdo je na tom bledě. Slyšíte přidušené výkřiky, ozývající se zpod vašeho lůţka. Rozhodnete se, ţe ať se děje co se děje, prodáte svůj ţivot draho, a začnete se zuřivě rvát, rozdávaje doprava i doleva rány a kopance a v jednom kuse přitom divoce ječíte, aţ konečně někde něco povolí a vy máte najednou hlavu na četstvém vzduchu. Ve vzdálenosti asi půl metru od sebe matně rozeznáte nějakého polooblečeného halamu, který se vás chystá zavraţdit, připravujete se na zápas na ţivot a na smrt, ale vtom se vám v mozku rozbřeskne, ţe je to Jim. „Á ták to jsi ty!“ povídá, neboť vás v tom okamţiku taky poznal.


25

„No!“ odvětíte a protíráte si oči. „Co se stalo?“ „Ale ten zatracený stan se zřítil,“ povídá Jim. „Kde je Bill?“ Pak oba hlasitě hulákáte „Bille!“ a pod vámi se začne vzdouvat a zmítat půda a z těch zřícenin se ozývá ten přiškrcený hlas, který jste uţ před chviličkou slyšeli: „Přestaň se mi, ksakru, válet po hlavě!“ A ven se vyškrábe Bill, zablácený, pošlapaný lidský vrak, a zce-la bezdůvodně má útočnou náladu - zjevně se domnívá, ţe to všech-no jste udělali jemu naschvál. Ráno ani jednomu z vás tří není valně do řeči, neboť jste se v noci strašně nachladili; kvůli kaţdé maličkosti se hned hádáte a po celou snídani jeden na druhého sípavým chrapotem nadáváte. Proto jsme se rozhodli, ţe venku budeme spát jen za pěkných nocí; a kdyţ bude pršet nebo kdyţ zatouţíme po změně, přespíme jako pořádní lidé v hotelu, v hostinci nebo v krčmě. Montmorency přivítal tento kompromis s velikým uspokojením. On si v romantické samotě nelibuje. On horuje pro místa hlučná; a je-li to tam kapánek obhroublé, tím víc se mu tam líbí. Kdybyste Montmorencyho viděli, určitě byste měli dojem, ţe je to andílek, který z nějakého člověčenstvu utajeného důvodu byl seslán na zem v podobě malého foxteriéra. Montmorency má takový ten výraz, říka-jící „Ach, ten svět je tak zkaţený a já bych si tolik přál ho zlepšit a zušlechtit,“ takový ten výraz, jaký dovede vehnat slzy do očí zboţ-ných starých dam a pánů. Kdyţ se ke mne přistěhoval, aby ţil na mé útraty, nevěřil jsem, ţře se mi podaří uchovat ho při ţivotě. Sedával jsem u něho a pozo-roval ho, jak leţí na dece a vzhlíţí ke mně, a říkával jsem si: „Ach jé, tenhle pejsek tady dlouho nebude. Toho mi jednou unesou v ne-beské káře k janým výšinám, nic jiného ho nečeká.“ Ale kdyţ jsem pak zaplatil dobrého půl tuctu kuřat, která roztr-hal; kdyţ jsem ho vrčícího a rafajícího vyvlekl za zátylek ze sto čtrnácti pouličních rvaček; kdyţ mi jedna rozběsněná ţenská přines-la ukázat mrtvou kočku a říkala mi vrahu; kdyţ mě soused, co bydlí ob dům, pohnal před soud, poněvadţ prý nechávám volně pobíhat krvelačného psa, který ho za chladné noci zahnal do jeho vlastní kůlny a přes dvě hodiny mu nedovolil vystrčit ze dveří nos; a kdyţ jsem se dověděl, ţe náš zahradník se vsadil, ţe Montmorendy za-kousne ve stanovené době tolik a tolik krys, a vyhrál třicet šilinků,


26

začal jsem věřit, ţe ten můj pejsánek bude přece jen ponechán na světě o něco déle. Potloukat se kolem stájí, shromaţďovat hordy těch nejvykřiče-nějších hafanů, jaké lze ve městě sehnat, pochodovat v jejich čele po perifériích a vodit je tam do bojů s dalšími vykřičenými hafany - task si Montmorency představuje „ţivot“. A proto, jak jsem prve poznamenal, schválil tak emfaticky ten návrh týkající se krčem, hostinců a hotelů. Kdyţ jsme takto k spokojenosti všech nás čtyř rozřešili problém noclehů, zbývalo uţ pouze projednat, co všechno si vezmeme s se-bou; i zahájili jsme o tom rozepři, kdyţ tu Harris prohlásil, ţe on se uţ toho na jeden večer nařečnil aţ dost, a navrhl, abychom si někam vyšli a rozjasnili tváře; objevil prý kousek za náměstím podniček, kde si můţeme dát kapku irské, která stojí za ochutnání. George řekl, ţe on ţízeň má (co ho znám, tak jaktěţiv neřekl, ţe ţízeň nemá), a jeţto já měl takovou předtuchu, ţe trocha whisky, pěkně teplé, s plátečkem citrónu, mi značně uleví v mé nevolnosti, byla debata za všeobecného souhlasu odročena na příští večer a celé shromáţdění si nasadilo klobouky a vyšlo z domu.

Děláme přípravy - Harrisova pracovní metoda - Jak postarší hlava rodiny věší obraz - George má rozumnou připomínku - Poţitek z koupele za časného jitra - Opatření pro případ, ţe by se loď převrhla.

III

A tak jsme se příští večer opět sešli, abychom prohovořili a pro-jednali své plány. Harris řekl: „V první řadě se musíme dohodnout, co si vezmeme s sebou. Ty si vem kousek papíru, Jerome, a piš, ty Georgi, ty si vem k ruce katalog z toho obchodu se smíšeným zboţím a mně někdo půjčte tuţku a já potom sestavím seznam.“ To je celý Harris - ochotně vezme sám na sebe bířmě veškeré práce a vloţí je na bedra těch druhých. Vţdycky mi připomene chudáka strýce Podgera. V ţivotě jste neviděli takový blázinec po celém domě, jako kdyţ se můj strýc Podger pustí do nějaké práce. Od rámaře přijde obraz, stojí opřen o


27

stěnu v jídelně a čeká, aţ ho někdo pověsí. Teta Podgerová se zeptá, co s ním, a strýc Podger řekne: „Á, to nechte na mně. S tím si nikdo z vás nedělejte starosti. To všechno zařídím sám.“ A sundá si sako a dá se do toho. Sluţku pošle koupit za šest pencí hřebíků, a vzápětí za ní ţene jednoho z podomků, aby jí řekl, jak ty hřebíky mají být dlouhé. A tak postupně zaměstná a uvede v chod celý dům. „Ty jdi pro kladivo, Wille,“ volá, „a ty mi přines pravítko, To-me; a pak budu potřebovat štafle a taky bych tu měl mít nějakou kuchyňskou stoličku; a Jime! ty skoč k panu Gogglesovi a řekni mu: ,Tatínek se dává pěkně poroučet a doufá, ţe s tou nohou to uţ máte lepší, a půjčil byste mu laskavě libelu?‘ A ty tady zůstaň, Marie, někdo mně bude muset posvítit. A aţ se vrátí to děvče, tak musí ještě doběhnout pro kus pořádného špagátu. A Tome! - kde je Tom? - pojď sem, Tome, ty mi ten obraz podáš.“ Potom obraz zvedne, upustí ho, obraz vyletí z rámu, strýc se snaţí zachránit sklo a pořeţe se; načeţ poskakuje po pokoji a hledá svůj kapesník. Ale nemůţe ten kapesník najít, protoţe ho má v kap-se saka, které si sundal, a nemá ponětí, kam si to sako dal, a tak celá domácnost musí nechat shánění nářadí a dát se do shánění strý-cova saka, a strýc zatím tancuje po celém pokoji a kdekomu se plete pod nohy. „Copak v celém baráku není ani jediná ţivá duše, která by vědě-la, kde to moje sako je? V ţivotě jsem neviděl takovou hromadu budiţkničemů, na mou duši, ţe ne. Je vás šest! - a nejste s to najít sako, které jsem si sundal ani ne před pěti minutami! To vám teda řeknu, ţe ze všech...“ Zvedne se, zjistí, ţe si na tom saku seděl, a křičí: „No, teď uţ hledat nemusíte, uţ jsem to sako našel sám. Od vás tak chtít, abyste mi něco našli! To bych to rovnou mohl chtít na naší kočce!“ A kdyţ se po půlhodině, věnované obvazování strýcova prstu, seţene nové sklo a snesou se všechny nástroje a štafle a stolička a svíčka, a celá rodina i se sluţkou a s posluhovačkou stojí v půlkru-hu připravena pomáhat, strýc se znovu pustí do díla. Dva mu musejí drţet stoličku, třetí mu na ni pomůţe vylézt a dává mu tam záchra-


28

nu, čtvrtý mu podává hřebík, pátý k němu zvedá kladivo a strýc sáhne po hřebíku a upustí ho. „No prosím,“ řekne dotčeným tónem, „a hřebík je v tahu!“ A my musíme všichni na kolena a plazit se a hledat, zatímco on stojí na stoličce a remcá a přeje si vědět, jestli ho tam míníme nechat stát celý večer. Hřebík je konečně na světě, ale strýc zase ztratil kladivo. „Kde mám kladivo? Kam já jsem to kladivo dal? Kristepane! Čučí vás na mě sedum a ani jeden z vás neví, kam jstem dal kladi-vo!“ Vypátráme kladivo, ale on zase najednou ne a ne najít na stěně znamínko, kam se má zatlouci hřebík, a my všichni musíme jeden po druhém vylézt k němu na stoličku a snaţit se to jeho znamínko objevit. Kaţdý je vidíme někde jinde a on nám postupně všem vyna-dá, ţe jsme pitomci a ať radši slezeme dolů. A pak se chopí pravítka a stěnu přeměří a zjistí, ţe od rohu to má dělat polovinu ze sedmde-sáti sedmi centimetrů a devíti a půl milimetru, a pokouší se to vypo-čítat z hlavy, a to ho doţene div ne k nepříčetnosti. Pak se to i my pokoušíme vypočítat z hlavy, kaţdému vyjde něco docela jiného a jeden druhému se pošklebujeme. Načeţ ve všeobecné vřavě upadne v zapomenutí původní číslo a strýc Podger musí měřit znova. Tentokrát si na to vezme kus provázku a v kritickém okamţiku, kdyţ se z té své stoličky vyklání v pětačtyřicetistupňovém úhlu do strany a snaţí se dosáhnout bodu leţícího o sem a půl centimetru dále, neţ kam vůbec můţe dosáhnout, provázek se mu vysmekne z prstů a ten blázen stará uklouzne a zřítí se na otevřené piáno, a tím, jak znenadání třískne hlavou i tělem do všech kláves současně, vy-loudí vskutku pěkný hudební efekt. A teta Marie prohlásí, ţe nedovolí, aby děti poslouchaly takové výrazy. Posléze si strýc Podger znovu označí příslušné místo, levou ru-kou na ně nasadí špičku hřebíku a pravou rukou se chopí kladiva. Hned prvním úderem si rozmačká palec a s vřískotem upustí kladivo na prsty něčí nohy. Teta Marie vysloví mírným hlasem naději, ţe příště jí snad strýc Podger zavčas oznámí, kdy zas bude zatloukat do zdi hřebík, aby se mohla domluvit s matkou a strávila ten týden u ní.


29

„Ách, vy ţenské! Vás všecko hned vyvede z míry!“ odvětí strýc Podger, sbíraje se na nohy. „To já, já tyhle drobné domácí práce dělám rád.“ A poté zahájí další pokus; při druhém úderu proletí hřebík skrze celou omítku a půlka kladiva za ním a strýc Podger naletí tak prud-ce na zeď, ţe si málem rozplácne nos. I musíme opět vyhledat pravítko a provázek a ve zdi vznikne nová díra; obraz visí aţ někdy k půlnoci - značně nakřivo a nespo-lehlivě - stěna na metry kolem dokola vypadá, jako kdyby po ní byl někdo jezdil hráběmi, a kdekdo je k smrti utahaný a umlácený - jen strýc Podger ne. „No - a je to!“ praví, těţce sestoupí se stoličky na kuří oko naší posluhovačky a obhlíţí spoušť, kterou natropil, s očividnou pýchou. „A to prosím existujou lidi, kteří by si na takovou maličkost někoho zjednali!“ A Harris, to já vím, bude zrovna taková, aţ bude starší. Však jsem mu to taky řekl. A prohlásil jsem, ţe nepřipustím, aby si sám nabral tolik těţké práce. „Ne, ne! Ty si vezmeš papír a tuţku a ten katalog, George bude zapisovat a tu hlavní práci udělám já.“ První seznam, který jsme sestavili, jsme museli zahodit. Bylo nám jasné, ţe horním tokem Temţe by neproplulo plavidlo tak veli-kánské, aby mohlo pobrat všechny věci, které jsme uvedli jako ne-postradatelné; a tak jsme ten seznam roztrhali a podívali jsme se jeden na druhého. A George povídá: „Poslouchejte, my na to jdeme úplně špatně. Nesmíme myslet na věci, které s sebou mít chceme, ale jenom na věci, které s sebou mít musíme.“ Čas od času se George projeví docela rozumně. Coţ člověka překvapí. A tomuhle říkám přímo moudrost, nejen s ohledem na ten tehdejší případ, ale i se zřetelem na celou naši plavbu po řece ţivota. Kolik lidí si na tuhle cestu přetíţí loď, ţe se s nimi div nepotopí pod nákladem hloupostí, o nichţ si leckdo myslí, ţe jsou pro zábavu a pohodlí na tom výletu nepostradatelné, které však ve skutečnosti nejsou nic jiného neţ bezúčelné haraburdí! Aţ po vršek stěţně přecpou ten ubohý korábek skvostnými oble-ky a velikými domy; zbytečným sluţebnictvem a davem nastroje-


30

ných přátel, kteří o ně ani za mák nestojí a o které oni sami nestojí ani za máček; nákladnými radovánkami, při nichţ se nikdo nebaví, okázalostmi a obřadnostmi, konvencemi a předstíráním a hlavně - a to jsou ty nejtěţší, nejnesmyslnější kusy toho haraburdí! - strachem, co si pomyslí soused, přepychem, který se uţ přejídá, zábavičkami, které uţ nudí, nicotnou parádou, pod níţ - jako pod tou ţeleznou korunou nasazovanou za dávných časů zločincům - obolavěná hlava krvácí a klesá do bezvědomí. To je haraburdí, člověče, samé haraburdí! Hoď to všecko přes palubu! S tím je loď tak těţká, ţe u vesel div neomdlíš. S tím je tak nemotorná, její řízení tě přivádí do tolika nebezpečí, ţe si ani na okamţik neoddychneš od úzkostí a starostí, ani na okamţik si ne-můţeš odpočinout v lenivém zasnění - nemáš kdy se zahledět na prchavé stíny, ve vánku lehce těkající nad mělčinami, na sluneční paprsky, jiskřivě prosakující mezi vlnkami, na vznešené stromy na břehu, shlíţející na své vlastní podoby, na lesy, které jsou samá zeleň a samé zlato, na lekníny a stulíky, na zádumčivě se vlnící rá-kosí, na houštiny ostřice, na vstavače, na modré pomněnky. To haraburdí hoď přes palubu, člověče! Ať loď tvého ţivota je lehká, naloţená jenom tím, co nutně potřebuješ - domovem, kde jsi doopravdy doma, prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho označení, někým, koho můţeš milovat a kdo můţe milovat tebe, kočkou, psem, dýmkou - nebo i dvěma -, dostatečnou zásobou jídla a dostatečnou zásobou šatstva - a o něco víc neţ do-statečnou zásobou pití; neboť ţízeň je věc nebezpečná. Na takové lodi se ti pak bude snadněji veslovat, ta se s tebou hned tak nepřevrhne, a kdyţ se převrhne, tak to nebude taková po-hroma; dobrému, solidnímu zboţí voda moc neuškodí. A budeš mít čas na přemýšlení, zrovna tak jako na práci. Čas nalokat se sluneč-ního jasu ţivota - čas zaposlouchat se do té eolské hudby, kterou boţí vítr vyluzuje ze strun lidských srdcí kolem nás - čas... Jé, moc se omlouvám. Dočista jsem zapomněl. No tak jsme ten seznam přehráli na George, a on ho začal sepi-sovat. „Stan si s sebou brát nebudeme,“ prohlásil, „opatříme si na loď natahovací střechu. To bude o moc jednodušší a taky pohodlnější.“ Ten nápad se nám zamlouval a byli jsme pro. Nevím, jestli jste to, o čem teď mluvím, uţ někdy viděli. To překlenete loď ţeleznými


31

ţebry, zahutými do oblouků, přes ně napnete velikánskou plachtu, tu dole připevníte k oběma bokům po celé jejich délce, a tím vlastně loď proměnte v takový domeček, kde je krásně útulno, i kdyţ kapá-nek dusno. Jenomţe všechno na světě má svou stinnou stránku, jak poznamenal ten chlapík, co mu umřela tchýně, kdyţ na něj přišli, aby zaplatil útraty na její pohřeb. George řekl, ţe v tom případě musíme mít s sebou tři deky, lam-pu, nějaké mýdlo, kartáč a hřeben (společný), kartáček na zuby (kaţdý svůj), zubní pasty, holicí náčiní (to je, jako kdyţ se učíte slovíčka na hodinu francouzšitny, viďte?) a dvě veliké osušky ke koupání. Často si všímám, jaké se dělají gigantické přípravy na koupání, kdyţ lidi jednou někam k řece, ale jak se potom, kdyţ tam jsou, moc nekoupou. To je zrovna tak, jako kdyţ jedete k moři. Já si pokaţdé umiňuju - kdyţ o tom přemýšlím ještě v Lonýdně -, ţe si denně ráno přivsta-nu a půjdu se namočit do moře ještě před snídaní, a vţdycky si zboţně zapakuju plavky a osušku. Kupuju si výhradně červené plavky. Červené plavky se mi líbí nejvíc. Výtečně mi jdou k pleti. Ale kdyţ potom k tomu moři přijedu, tak můj pocit, ţe tu časnou ranní koupel tolik potřebuju, není uţ najednou tak výrazný, jako byl v Londýně. Naopak, spíš mám pocit, ţe potřebuju zůstat do posled-ního okamţiku v posteli a pak rovnou sejít dolů ke snídani. Jednou nebo dvakrát ve mně zvítězí čest, vstanu před šestou, trochu se při-obléknu, seberu plavky a ručník a ponuře doškobrtám k moři. Ale rozkoš mi to nepůsobí ţádnou. Zřejmě tam chovají zvlášť řezavý východní vítr, který mají nachystaný speciálně pro mě, aţ se časně ráno půjdu koupat; k té příleţitosti taky seberou kdejaký trojhranný kámen, všechny poloţí hezky navrch, zašpičatí skaliska a ty špice zasypou trochou písku, abych je neviděl, a navíc vezmou moře a posunou je o tři kilometry dál, takţe musím, schoulený do svých vlastních zkříţených paţí a drkotaje zimou, přebrotit lán patnácti-centometrové hloubky. A kdyţ konečně dorazím k moři, to moře se chová neurvale a vysloveně mě uráţí. Drapne mě obrovská vlna, sloţí si mě, ţe vypadám jako vsedě, a pak nejsurovější silou, jaké je schopna, se mnou práskne na skalis-ko, které tam dali schválně kvůli mně. A dřív neţ stačím zařvat „Au! Júúú!“ a zjistit, co mám pryč, uţ je ta vlna zpátky a smýkne se mnou doprostřed oceánu. Zběsile sebou plácám směrem k pobřeţí,


32

pochybuju, ţe ještě někdy uvidím domov a přátele, a vyčítám si, proč jsem nebyl hodnější na svou sestřičku v klukovských letech (kdyţ jsem já byl v klukovských letech, pochopitelně, nikoli ona). A přesně v okamţiku, kdy jsem se vzdal veškeré nadsěje, vlna se dá náhle na ústup a nechá mě rozcabeného jako mořskou hvězdici na mokrém písku; vyškrábu se na nohy, ohlédnu se s vidím, ţe jsem plaval o ţivot v sotva půlmetrové hloubce. Po jedné noze doskáču na břeh, obléknu se a dopotácím se domů, a tam musím předstírat, ţe se mi to líbilo. I v tomto případě jsme všichni vedli řeči, jako kdybychom se chystali kaţdé ráno si pořádně zaplavat. Georte pravil, ţe není nad to, probudit se za čiperného rána v lodi a hned se ponořit do prů-hledné řeky. Harris pravil, ţe nic tak nezvýší chuť k jídlu, jako kdyţ si člověk před snídaní zaplave. U něho prý to vţdycky zvýší chuť k jídlu. Na to řekl George, ţe jestli po koupeli spořádá Harris ještě víc jídla neţ obvykle, pak on, George, musí být ostře proti tomu, aby se Harris koupal. I tak to prý bude perná dřina, táhnout proti proudu tolik jídla, aby to stačilo pro Harrise. Já jsem však George přiměl k zamyšlení, oč bude pro nás pří-jemnější mít v dodi Harrise čistého a svěţího, i kdybychom váţně museli s sebou vzít o pár metráků proviantu víc; a George musel to mé hledisko uznat a svou námitku proti Harrisovým koupelím vzal zpátky. Posléze jsme se dohodli, ţe osušky si s sebou vezmeme tři, aby jeden na druhého nemusel čekat. Pokud šlo o věci na sebe, mínil George, ţe nám úplně postačí dva flanelové obleky, protoţe ty si můţeme sami vyprat v řece, aţ je ušpiníme. Ptali jsme se ho, jestli uţ někdy zkoušel vyprat v řece flanelový oblek, a Georte odvětil, ţe on sám to sice nezkoušel, ale ţe zná pár mládenců, kteří to zkusili, a ţe to prý byla hračka. A já s Harrisem jsme si bláhově mysleli, ţe George ví, o čem mluví, a ţe si tři úctyhodní mladí muţi bez vliveného postavení a bez jakýchkoli zkušeností s praním mohou vskutku kouskem mýdla vyprat vlastní košile a kalhoty v řece Temţi. Teprve ve dnech, které byly před námi, v době, kdy uţ bylo příliš pozdě, jsme se měli dovědět, ţe George je ničemný podvodník, který


33

o té věci neví zřejmě vůbec nic. Kdybyste ty šaty byli viděli, kdyţ jsme je - leč nepředbíhejme, jak se to říká v šestákových krvácích. George nám rovněţ kladl na srdce, abychom si vzali dost rezerv-ního spodního prádla a spoustu ponoţek pro případ, ţe bychom se převrhli a potřebovali se převléknout; a taky spoustu kapesníků, ty ţe se budou hodit jako utěrky, a kromě lehkých veslařských střevíců ještě jedny vysoké botky z pořádné kůţe, ty ţe taky budeme potře-bovat, kdybychom se převrhli.


34

Otázka stravování - Námitky proti petroleji jako atmosféře - Výhody sýra jako spolu-cestujícího - Vdaná ţena opouští domov - Další opatření pro případ, ţe bychom se převrhli - Jak balím já - Zavilost kartáčků na zuby - Jak bylí George a Harris - Hroz-né chování Montmorendyho - Ukládáme se ke spánku.

IV Pak jsme vzali na přetřes otázku stravování. George povídá: „Začneme snídaní.“ (George je velice praktický.) „Tak tedy k snídani budeme potřebovat pánev,“ (Harris řekl, ta ţe je těţko stra-vitelná; ale my jsme ho prostě vybídli, aby neblbnul, a George po-kračoval) „konvici na čaj, kotlík a lihový vařič.“ „Jen ne petrolej!“ dodal s významným pohledme George a Harris i já jsme přikývli. Jednou jsme si s sebou vzali vařič petrolejový, ale to „jiţ nikdy více!“ Ten týden jsme měli dojem, jako bychom ţili v krámě s petro-lejem. Plechovka s tím petrolejem totiţ tekla. A kdyţ odněkud teče petrolej, to si teda nepřejte. My jsme tu plechovku měli v samé špici lodi, a ten petrolej tekl odtamtud aţ ke kormidlu a cestou se vsákl do celé lodi a do všeho, co v ní bylo, a natekl do řeky a prostoupil ce-lou scenérii a zamořil ovzduší. Někdy foukal západní petrolejový vítr, jindy východní petrolejový vítr; ale ať uţ přicházel od sněhů Arktidy nebo se zrodil v nehostinné písečné poušti, k nám vţdycky doletěl stejně prosycený vůní petroleje. A náš petrolej tekl dál a poničil i západy slunce; dokonce i mě-síční paprsky určitě uţ zaváněly petrolejem. V Marlow jsme se mu pokusili utéci. Loď jsme nechali u mostu a přes město jsme se vydali pěšky, abychom tomu petroleji unikli; táhl se však za námi. Za chvilku ho bylo plné město. Pustili jsme se přes hřbitov, ale tam zřejmě neboţtíky pochovávali v petroleji. I Hlavní třída smrděla petrolejem; divli jsme se, jak tam lidi dokáţou bydlet. A tak jsme ušli kilometry a kilometry po silnici k Bir-minghamu; ale ani to nebylo nic platné, i ten venkov se koupal v petroleji. Na konci tohohle výletu jsme se o půlnoci všichni sešli na opuš-těné pláni pod takovým olysalým dubem a zakleli jsme se strašlivou přísahou (kleli jsme kvůli tomu neřádu samozřejmě celý týden, ale


35

jenom tak normálně, středostavovsky, kdeţto teď to byl úkon slav-nostní) - zakleli jsme se tedy strašlivou přísahou, ţe si uţ jakţivi nevezmeme na loď petrolej. Proto jsme i tentokrát dali přednost lihu. Ono i s tím je to dost zlé. To máte denaturátovou sekanou a denaturátové pečivo. Je-nomţe denaturovaný líh, kdyţ ho tělu poskytnete větší mnoţství, je o něco výţivnější neţ petrolej. Jako další pomůcky k snídani navrhoval George vejce a slaninu, coţ se dá lehce připravit, studená masa, čaj, chléb, máslo a dţem. K obědům bychom si prý mohli brát studené pečínky se suchary, chléb s máslem a dţemem - nikoli však sýr. Sýr, zrovna tak jako petrolej, se všude cpe do popředí. Chce celou loď jenom pro sebe. Prolézá celým košem s jídlem a všemu ostatnímu v tom koši dává sýrovou příchuť. Těţko uhodnete, jestli jíte jablkový závin nebo párek nebo jahody se šlehačkou. Všecko to připomíná sýr. Sýr má totiţ příliš mocný odér. Vzpomínám si, jak jeden můj přítel zakoupil v Liverpoolu páre-ček sýrů. Byly to výtečné sýry, vyzrále a uleţené, s vůní o síle dvou set koní, na niţ bylo moţno vystavit záruku, ţe dostřelí do vzdále-nosti čtyř a půl kilometru a na vzdálenost dvou set metrů srazí k zemi člověka. Já byl tehdy taky v Liverpoolu a ten můj přítel se mne přišel zeptat, jestli bych byl tak hodný a vzal mu ty sýry s sebou do Londýna, protoţe on se tam dostane aţ za den nebo dva, a myslí si, ţe ty sýry by se uţ neměly déle skladovat. „Ale milerád, kamaráde,“ odpověděl jsem, „milerád.“ Zašel jsem pro ty sýry k němu a odváţel jsem je droţkou. Byla to taková rachotina na rozsypání, taţená dýchavičným náměsíční-kem s nohama do X, o němţ se jeho majitel v okamţiku nadšení během konverzace vyjádřil jako o koni. Sýry jsem poloţil na střechu kabiny a droţka se rozdrkotala tempem, které by slouţilo ke cti nejsviţnějšímu dosud sestrojenému parnímu válci, a tak jsme jeli, vesele jako s umíráčkem, dokud jsme nezabočili za roh. Tam vítr zanesl aróma sýrů přímo k našemu komoni. To ho probudilo; zděše-ně zafrkal a vyrazil vpřed rychlostí pěti kilometrů za hodinu. Vítr stále vanul směrem k němu, a neţ jsme dorazili na konec ulice, do-stal uţ ze sebe rychlost téměř šestikilometrovou, takţe invalidy a tělnaté staré dámy nechával za sebou prostě v nedohlednu.


36

Před nádraţím měli co dělat dva nosiči, aby společně s kočím koně zastavili a udrţeli na místě; a patrně by se jim to vůbec nebylo podařilo, kdyby jeden z nich nebyl měl tolik duchapřítomnosti, ţe tomu splašenci zakryl kapesníkem nozdry a honem před ním zapálil kus balicího papíru. Koupil jsme si jízdenku a hrdě jsem se svými sýry kráčel po nástupišti a lidé se přede mnou uctivlě rozestupovali na obě strany. Vlak byl přeplněn a já se musel vecpat do oddělení, kde uţ bylo sedm cestujících. Jakýsi nerudný starý pán protestoval, ale já jsem se tam přece jen vecpal; sýry jsem dal nahoru do sítě, s vlídným pousmáním jsem se vtěsnal na lavici a prohodil jsem, ţe je dnes teploučko. Za několik okamţiků začal ten starý pán nervózně popo-sedat. „Je tu nějak dusno,“ řekl. „Přímo k zalknutí,“ přitakal jeho soused. Pak oba začali čenichat, při třetím začenichání uhodili hřebík na hlavičku, zvedli se a bez dalších slov odešli. Pak vstala jakási kor-pulentní dáma, prohlásila, ţe takovéto týrání počestné vdané ţeny povaţuje prostě za hanebnost, sebrala kufr a osm balíků a rovněţ odešla. Zbývající čtyři cestující poseděli aţ do chvíle, kdy slavnost-ně vypadající muţ, sedící v koutě a oblečením a celkovým vzezře-ním vzbuzující dojem, ţe je příslušníkem kasty majitelů pohřebních ústavů, poznamenal, ţe mu to jaksi připomíná zesnulé batole; pak se ti tři ostatní cestující pokusili, všichni současně, vyrazit ze dveří a vzájemně se zranili. Usmál jsem se na toho černého pána a poznamenal jsem, ţe teď zřejmě budeme mít celé kupé pro sebe; a on se bodře zasmál a řekl, ţe někteří lidé nadělají spousty cavyků kvůli úplným maličkostem. Ale jen jsme vyjeli, začala i na něho padat podivná sklíčenost, a tak kdyţ jsme dorazili do Crewe, pozval jsem ho, aby se se mnou šel napít. Přijal, probojovali jsme se tudíţ k bufetu, a tam jsme čtvrt hodiny pokřikovali a dupali a mávali deštníky, načeţ přišla nějaká slečna a otázala se nás, jestli snad něco nechceme. „Co vy si dáte?“ zeptal jsem se, obraceje se k svému příteli. „Velký koňak, slečno. A bez sodovky, prosím,“ odvětil. A kdyţ ho vypil, klidně odešel a nastoupil do jiného vagónu, coţ mi připadalo nevychované.


37

Od Crewe jsem měl celé kupé pro sebe, přestoţe vlak byl stále přeplněn. Na kaţdém nádraţí, kde jsme zastavili, si lidé toho prázd-ného oddělení všimli a hnali se k němu. „No vidíš, Marie! Pojď, tadyhle je místa dost.“ „Dobrá, Tome, nastoupíme sem,“ volali na sebe. A přiběhli s těţkými kufry a přede dveřmi se vţdycky prali o to, kdo vleze dovnitř první. A pak vţdycky jeden ty dveře otevřel, vystoupil po schůdkách a vyvrávoral pozpátku do náruče toho, co byl za ním. A tak vstupovali jeden po druhém kaţdý začenichal a odpotácel se ven a vtěsnal se do jiného oddělení nebo si doplatil na první třídu. Z eustonského nádraţí jsem sýry dopravil do domu svého přítele. Jeho ţena, kdyţ vstoupila do pokoje, chviličku čichala a pak řekla: „Co to je? Nešetřete mě, povězte mi rovnou to nejhorší.“ „Sýry jsou to,“ odvětil jsem. „Tom si je koupil v Liverpoolu a poţádal mě, abych mu je sem zavezl.“ A dodal jsem, ţe ona, jak doufám pochopí, ţe já jsem v tom ne-vinně, a ona řekla, ţe tím je si jista, ale aţ se vrátí Tom, ţe si s ním pohovoří. Tom se musle v Liverpoolu zdrţet déle, neţ očekával, a kdyţ se ani třetího dne ještě nevrátil domů, přišla jeho ţena ke mně. „Co Tom o těch sýrech říkal?“ zeptala se. Odvětil jsem, ţe nařídil, aby byly uchovány někde ve vlhku a aby na ně nikdo nesahal. „Nikoho ani nenapadne, aby na ně sahal,“ řekla. „Přivoněl si k nim vůbec?“ Pravil jsem, ţe pravděpodobně ano, a dodal jsem, ţe mu na nich zřejmě nesmírně záleţelo. „Takţe myslíte, ţe by ho mrzelo,“ vyzvídala, „kdybych někomu dala zlatku, aby je někam odnesl a zakopal?“ Odpověděl jsem, ţe by se pravděpodobně uţ nikdy neusmál. Tu dostala nápad. A řekla: „A co kdybyste mu je vzal do opatrování vy? Dovolte, abych je poslala k vám.“ „Madam,“ odvětil jsem, „já osobně mám vůni sýrů rád a na tok jak jsme s nimi tuhle cestoval z Liverpoolu, budu vţdycky vzpomí-nat jako na šťastné zakončení příjemné dovolené. Leč na tomto svě-tě musíme brát ohled na ostatní. Dáma, pod jejíţ střechou mám čest přebývat, je vdova, a pokud je mi známo, patrně téţ sirota. Ta dáma


38

má mocný, řekl bych aţ výmluvný odpor k tomu, aby ji někdo, jak to ona sama formuluje, »doţíral«. Přítomnost sýrů vašeho manţela ve svém bytě by určitě, to instinktivně cítím, povaţovala za »doţí-rání«. A o mně se bohdá nikdy neřekne, ţe jsem doţíral vdovu a sirotu.“ „No dobrá,“ řekla ţena mého přítele povstávajíc, „pak mohu říci pouze tolik, ţe seberu děti a budeme bydlet v hotelu, dokud ty sýry někdo nesní. Ţít společně s nimi pod jednou střechou, to prostě od-mítám.“ Dodrţela slovo a domácnost přenechala v péči své posluhovač-ky, která na otázku, jestli ten zápach přeţije, odpověděla „Jakej zápach?“ a která, kdyţ ji přivedli aţ těsně k těm sýrům a řekli jí, aby si k nim pořádně přičichla, prohlásila, ţe rozeznává slabounkou vůni melounů. Z toho bylo moţno usoudit, ţe této ţeně ovzduší bytu nijak zvlášť neublíţí, a byla tam tedy ponechána. Účet za hotel činil patnáct guinejí, a kdyţ můj přítel spočítal všechno dohromady, zjistil, ţe jeho ty sýry přišly na osm a půl šilin-ku za půl kila. Pravil, ţe s nesmírnou chutí sní kousek sýra, tohle ţe je však nad jeho prostředky. A tak se rozhodl, ţe se těch dvou sýrů zbaví, a hodil je do jednoho průplavu u doků; ale musle je zase vy-lovit, jeţto chlapi z nákladních bárek si stěţovali; prý jim z nich bylo na omdlení. Potom je jedné temné noci odnesl na místní hřbitov a nechal je tam v márnici. Ale přišel na ně ohledač mrtvol a ztropil pekelný randál. Křičel, ţe to je úklad, jehoţ cílem je vzkřísit mrtvoly a jeho tak připravit o ţivobytí. Nakonec se můj přítel těch sýrů zbavil tím, ţe je odvezl do jed-noho přímoţského města a tam je zakopal na pobřeţí. A tím tomu místu zajistil značnou proslulost. Návštěvníci se najednou začali divit, proč si uţ dřív nepovšimli, jak silný je tam vzuch, a ještě řadu let potom se tam houfně hrnuli souchotináři a vůbec lidé slabí na prsa. A proto jsem i já, ačkoli sýry velice rád, dal Georgeovi za prav-du, kdyţ je odmítl vzít s sebou. „Taky si odpustíme odpolední svačinu,“ dodal George (načeţ Harris protáhl obličej), „ale zato si pravidelně v sedm dáme denně pořádnou, vydatnou baštu - prostě svačinu, večeři a sousto na noc v jednom.“


39

Harris hned vypadal veseleji. George navrhoval masové a jablečné záviny, šunku, studené pečínky, rajčata a hlávkový a okur-kový salát a ovoce. K pití jsme si s sebou brali jakousi báječnou lepkavou míchanici podle Harrisova receptu, které, kdyţ se rozředí vodou, se dá říkat limonáda, spousty čaje a láhev whisky, pro pří-pad, jak pravil George, ţe bychom se převrhli. Podle mého názoru se George k té představě, ţe se můţeme pře-vrhnout, vracel zbytečně často. To přece nebyl ten pravý duch, jaký měl vládnout našim cestovním přípravám. Ale ţe jsme s sebou měli tu whisky, to jsem dodnes rád. Pivo ani víno jsme si nebrali. To není dobré na řeku. Pak jste ospalí a máte těţké nohy. Takhle navečer, kdyţ se jen tak poflakuje-te po městě a koukáte po holkách, to je nějaká ta sklenička na místě; ale kdyţ vám na hlavu praţí slunce a čeká vás tvrdá dřina, tak ne-pijte. Sepisovali jsme seznam všeho, co se má vzít, a byl z toho se-znam hezky dlouhý, neţ jsme se toho večera rozešli. Nazítří, to byl pátek, jsme to všechno nanosili ke mně a večer jsme se sešli, aby-chom to zapakovali. Na šatstvo jsme měli obrovský koţený kufr a na poţivatiny a kuchařské náčiní dva koše. Stůl jsme odstrčili k oknu, všecky ty věci jsme snesli na jednu hromadu doprostřed poko-je, sedli jsme si kolem té hromady a dívali se na ni. Já jsem řekl, ţe to zapakuju sám. Na to, jak umím pakovat, jsem dost pyšný. Pakování je jedna z těch mnoha věcí, v nichţ se vyznám líp neţ kterýkoli ţijící člověk. (Někdy mě samotného překvapí, jak mnoho těch věcí je.) Důtklivě jsem George i Harrise na tuto skutečnost upozornil a radil jsem jim, aby to všechno nechali na mně. Skočili na ten návrh s ochotou, která se mi hned nějak nezamlouvala. George si nacpal dýmku a rozvalil se v lenošce a Harris si dal nohy na stůl a zapálil si doutník. Ttakhle jsem to ovšem nemínil. Představoval jsem si to - samo-zřejmě - tak, ţe já budu při té práci vrchním dohlíţitelem a Harris a George ţe se budou podle mých direktiv motat sem a tam a já ţe je kaţdou chvíli odstrčím s takovým tím „Jdi ty...!“ nebo „Pusť, já to udělám sám,“ nebo „No prosím, vţdyť to není nic těţkého!“ - prostě ţe je budu tak říkajíc učit. Ţe si to vyloţili tak, jak si to vyloţili, to mě popudilo. Nic mě totiţ tolik nepopudí, jako kdyţ si ti druzí je-nom sedí a nic nedělají, zatímco já pracuju.


40

Jednou jsem bydlel s člověkem, který mě tímhle způsobem dohá-něl skoro k šílenství. Vţdycky kdyţ jsem něco dělal, on se povaloval na pohovce a koukal na mě; celé hodiny mě vydrţel sledovat očima, ať jsem se v tom pokoji kamkoli pohnul. Říkal, ţe mu dělá úţasně dobře, kdyţ se můţe dívat, jak pilně markýruju práci. Prý mu to dokazuje, ţe ţivot není jen jalové snění, určené k prozevlování a prozívání, ale vznešené poslání, plné povinností a tvrdé práce. Často uţ prý si kladl otázku, jak mohl vůbec existovat, neţ se seznámil se mnou, kdyţ neměl nikoho, koho by mohl pozorovat při práci. Tak takovýhle já nejsem. Já nevydrţím klidně sedět, kdyţ vidím, jak se někdo jiný otrocky lopotí. To musím vstát a dozírat na něj, obcházet ho s rukama v kapsách a radit mu, jak na to. To dělá ta moje činorodá povaha. Tomu se prostě neubráním. Přesto jsem neřekl ani slovo a dal jsem se do toho pakování. Dalo to víc práce, neţ jsem předpokládal, ale posléze jsem byl hotov s kufrem, sedl jsem si na něj a stáhl jsem ho řemeny. „A co boty? Ty tam nedáš?“ zeptal se Harris. Rozhlédl jsem se a zjistil, ţe na boty jsem zapomněl. To je celý Harris. Ani necekne samozřejmě, dokud kufr nezavřu a nestáhnu ho řemeny. A George se smál - tím svým popuzujícím, bezdůvodným, přiblblým chechotem, při kterém mu huba div nevyletí z pantů a který mě pokaţdé rozzuří. Otevřel jsem kufr a přibalil boty; a potom, právě kdyţ jsem se chystal kufr zase zavřít, napadla mě strašlivá myšlenka. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale já váţně nikdy nevím, jestli jsem si dal do kufru kartáček na zuby. Můj kartáček na zuby, to je věc, která mě při kaţdém cestování v jednom kuse straší a proměňuje mi ţivot v peklo. V noci se mi zdá, ţe jsem si ho nezapakoval, probudím se zborcen studeným potem, vyskočím z postele a sháním se po kartáčku. A ráno ho zapakuju dřív, neţ si vyčistím zuby, takţe ho zase musím vypakovat, a vţdycky ho najdu, aţ kdyţ vytahám z kufru všecko ostatní; pak musím zapakovat znova a na kartáček zapomenu a v posledním okamţiku pro něj pádím nahoru a na nádraţí ho vezu v kapse, zaba-lený do kapesníku. I teď jsem samozřejmě musel všecko do poslední mrtě zase vy-pakovat, ale kartáček, samozřejmě, ne a ne najít. Celý obsah kufru jsem vyházel a tak důkladně zpřeházel, ţe to u mne vypadalo při-


41

bliţně jako před stvořením světa, kdyţ ještě vládl chaos. Georgeův a Harrisův kartáček jsem měl v ruce, samozřejmě! aspoň osmnáctkrát, ale ten svůj jsem nenašel. Tak jsem všecky ty věci házel zpátky do kufru, jednu po druhé, kaţdou jsem zvedl a protřepal. A ten kartá-ček jsem našel v jedné botě. A pakoval jsem znova. Kdyţ jsem s tím byl hotov, zeptal se George, jestli je tam mýdlo. Řekl jsem mu, na tom ţe mi pendrek záleţí, jestli tam je nebo není mýdlo, kufr jsem zabouchl a stáhl řemeny a zjistil jsem, ţe jsem si do něho dal pytlík s tabákem a musel jsem ho nanovo otevřít. Defi-nitvně byl zavřen v 10,05 a ještě zbývalo zapakovat koše. Harris poznamenal, ţe budeme chtít vyrazit uţ za necelých dvanáct hodin, a ţe by tedy snad bylo lepší, kdyby si to ostatní vzal na starost on s Georgem; s tím jsem souhlasil, posadil jsem se a do práce se dali oni. Začali s veselou myslí očividně v úmyslu předvést mi, jak se to dělá. Já se zdrţel poznámek; prostě jsem čekal. Aţ milého George pověsí, nejhorším pakovačem na tomto světě bude Harris. Díval jsem se na ty stohy talířů a šálků a konvic a lahví a sklenic a kon-zerv a vařičů a pečiva a rajčat, atd., a tušil jsem, ţe brzy to bude vzrušující. A bylo. Zahájili to tím, ţe rozbili jeden šálek. To bylo první, co udělali. A udělali to jenom proto, aby ukázali, co všechno by udělat dovedli, a aby vzbudili zájem. Pak Harris postavil sklenici s jahodovým dţemem rovnou na jedno rajče a rozmačkal je, takţe je museli z koše vybírat lţičkou. Pak přišel na řadu George, a ten dupl na máslo. Já nic neřekl, ale přistoupil jsem blíţ, sedl si na kraj stolu a pozoroval je. To je po-pouzelo mnohem víc neţ všechno, co bych byl mohl říci. To jsem vycítil. Byli ze mne nervózní a rozčilení, na všecko šlapali, všecko, co vzali do ruky, hned někam zašantročili, a kdyţ to pak potřebova-li, tak to nemohli najít; a nákyp dali do koše na dno a těţké předmě-ty navrch, takţe z nákypu udělali kaši. Sůl, tu rozsypali prostě do všeho - a to máslo? V ţivotě jsem si nedovedl představit, ţe by se dva chlapi dovedli tolik vydovádět s kouskem másla za jeden šilink a dvě pence. Kdyţ si je George odle-pil z pantofle, chtěli je nacpat do konvičky na mléko. Tam samo-zřejmě nešlo, a to, co tam z něho přece jen šlo, to zase nešlo ven. Nakonec je kupodivu vyškrábali a odloţili je na ţidli, a tam si na ně


42

sedl Harris a máslo se k němu přilíplo a oba šmejdili po celém po-koji a pátrali, kam se podělo. „Já bych přísahal, ţe jsem ho dal tuhle na ţidli,“ pravil George, zíraje na prázdné sedadlo. „No jo, já sám jsem viděl, jak ho tam dáváš, to není ani minuta,“ přikyvoval Harris. A znova se vydali na obhlídku celého pokoje a znova se sešli uprostřed a civěli jeden na druhého. „To teda je ta nejfantastičtější věc, jakou jsem kdy zaţil,“ pro-hlásil George. „Úplná záhada!“ dodal Harris. Pak se najednou George octl Harrisovi za zády a to máslo uvi-děl. „Prosím tě, vţdyť jeho celou tu dobu máš tadyhle!“ zvolal roz-hořčeně. „Kde?“ zařval Harris a začal se točit dokolečka. „Copak ty nedovedeš chviličku klidně postát?“ hřměl George, lítaje za ním. Nakonec to máslo seškrábali a nandali je do čajové konvice. Všeho toho se, přirozeně, zúčastnil i Montmorency. Montmoren-cyho ţivotní ctiţádostí je totiţ plést se lidem pod nohy a provokovat je k nadávkám. Kdyţ se mu podaří vklouznout někam, kde je ob-zvlášť neţádoucí, kde příšerně překáţí, kde lidi rozzuří do té míry, ţe po něm házejí vším, co je po ruce, pak teprve má pocit, ţe ne-promarnil den. Jeho nejvyšší metou a touhou je docílit, aby se přes něj někdo přerazil a pak ho nepřetrţitě po celou hodinu proklínal; to kdyţ se mu povede, pak je jeho domýšlivost naprosto nesnesitelná. A tak se vţdycky běţel posadit na to, co George a Harris chtěli zrovna zapakovat, a řídil se utkvělou představou, ţe kdykoli ti dva vztahujou po něčem ruku, vztahujou ji po jeho studeném, vlhkém čumáku. Tlapky strkal do dţemů, sápal se na lţičky a pak si začal hrát, ţe citróny jsou myši, skočil do jednoho koše a tři ty myši za-kousl, dřív neţ se Harrisovi podaţilo uzemnit ho ţeleznou pánví. Harris tvrdil, ţe já jsem ho k tomu všemu podněcoval. Nikoli, nepodněcoval jsem ho. Takový pes ţádné podněcování nepotřebuje. Aby takhle jančil, k tomu ho podněcuje vrozený prvotní hřích, s kterým uţ přišel na svět.


43

Pakování skončilo ve 12.50. Harris seděl na tom větším koši a vyslovil naději, ţe v něm nic nebude rozbité. A George řekl, ţe jestli v něm něco rozbité bude, tak to je rozbité uţ teď, a tato úvaha ho zjevně uklidnila. A dodal, ţe je zralý pro postel. Harris měl té noci spát u nás, a tak jsme šli všichni nahoru do loţnice. Házeli jsme šilinkem, kdo s kým bude sdílet loţe, a Harrisovi vyšlo, ţe má spát se mnou. „Chceš spát radši u zdi nebo dál ode zdi?“ zeptal se mne. Odpověděl jsem, to ţe je mi jedno, jen kdyţ to bude v posteli. A Harris řekl, ţe to je fousaté. „A kdy vás mám vzbudit, mládenci?“ tázal se George. Haris řekl: „V sedm.“ A já řekl „Ne - v šest!“, protoţe jsem ještě chtěl napsat pár dopi-sů. Kvůli tomu jsme se já a Harris chvilku hádali, ale nakonec jsme si vyšli na půl cesty vstříc a dohodli jsme se na půl sedmé. „Vzbuď nás v šest třicet, Georgi,“ řekli jsme. George nám na to neodpověděl, a kdyţ jsme k němu přistoupili, zjistili jsme, ţe uţ spí; a tak jsme mu k posteli postavili vaničku s vodou, aby do ní skočil, aţ bude ráno vstávat, a šli jsme taky spat. Paní P. nás burcuje - Ospalec George - Švindl s předpovídáním počasí - Naše zava-zadla - Malý zpustlík - Sběh lidí kolem nás - Vznešeně odjíţdíme na nádraţí Waterloo - Nevědomost personálu Jihozápadní dráhy, pokud jde o vlaky - Jsme na vodě, na vodě v otevřené lodi.

V Ale byla to paní Poppetsová, kdo mě ráno vzbudil. „Jestlipak víte, pane, ţe uţ je skoro devět hodin?“ volala. „Devět čeho?“ vykřikl jsem, vyskakuje z postele. „Devět hodin,“ odvětila skrze klíčovou dírku. „Říkám si, ţe jste asi zaspali.“ Vzbudil jsem Harrise a řekl jsem mu, co se stalo. „Já myslel, ţe tys chtěl vstávat v šest,“ pravil Harris. „Taky ţe chtěl,“ odpověděl jsem. „Proč jsi mě nevzbudil?“


44

„Jak jsem tě mohl vzbudit, kdyţ jsi ty nevzbudil mě,“ odsekl. „A teď se uţ stejně nedostaneme na vodu dřív neţ někdy po dvanácté. Tak nechápu, proč vůbec lezeš z postele.“ „Ty buď rád, ţe z ní lezu,“ odvětil jsem. „Kdybych tě neprobu-dil, tak tu budeš takhle leţet celých těch čtrnáct dní.“ Tímto tónem jsme na sebe ňafali uţ pět minut, kdyţ nás přeruši-lo vyzývavé chrápání Georgeovo. Tím jsme si poprvé od okamţiku, kdy jsme byli vyburcováni ze spánku, uvědomili jeho existenci. A on si tam leţel - ten chlap, který chtěl vědět, v kolik hodin nás má vzbudit - na zádech, s hubou dokořán a s koleny nahoru. Nevím, čím to je, to na mou duši nevím, ale pohled na někoho jiného, jak si spí v posteli, zatímco já jsem na nohou, mě vţdycky rozzuří. To na mě působí přímo otřesně, kdyţ musím přihlíţet, jak někdo dokáţe drahocenné hodiny ţivota - ty okamţiky k nezaplace-ní, které se mu nikdy nenavrátí - promarňovat jako nějaké hovado jen a jen spánkem. No prosím! - a takhle tam George v odporném lenošení zahazo-val ten neocenitelný dar času; cenný ţivot, z jehoţ kaţdé vteřiny bude jednou muset skládat počet, mu ubíhal nevyuţit. Mohl se cpát slaninou s vejci, pošťuchovat psa nebo koketovat s naší sluţtičkou, místo aby se takto povaloval, zapadlý do duchamorného nevědomí. To bylo strašlivé pomyšlení. A zasáhlo zřejmě Harrise i mne současně. Rozhodli jsme se, ţe ho zachráníme, a pro toto ušlechilé předsevzetí jsme rázem zapomněli i na svou vlastní rozepři. Vrhli jsme se k Georgeovi, servali s něho deku, Harris mu jednu přišil pantoflem a já mu zařval do ucha a George se probudil. „Coseděé?“ pravil a posadil se. „Vstávej, ty kládo jedna slabomyslná!“ zaburácel Harris. „Je čtvrt na deset!“ „Co?“ zavřeštěl George a vyskočil z postele do vaničky. - „Kdo to sem ksakru postavil?“ Řekli jsme mu, ţe musel pořádně zblbnout, kdyţ uţ nevidí ani vaničku. Dooblékli jsme se, a kdyţ došlo na konečnou úpravu zevnějšku, vzpomněli jsme si, ţe jsme si uţ zapakovali kartáčky na zuby, kar-táč na vlasy a hřeben (ten můj kartáček na zuby, to bude jednou moje smrt, to já vím), a museli jsme jít dolů všecko to z kufru vylo-vit. A kdyţ jsme to konečně dokázali, chtěl George holicí náčiní.


45

Řekli jsme mu, ţe dneska se musí objeít bez holení, jelikoţ kvůli němu ani kvůli komukoli jinému uţ ten kufr přepakovávat nebude-me. „Mějte rozum,“ povídá. „Copak můţu jít do banky takhle?“ To nesporně byla vůči celé bankovní čtvrti surovost, co nám však bylo do útrap lidstva? Bankovní čtvrť, jak to svým běţným drsným způsobem vyjádřil Harris, to bude muset spolknout. Sešli jsme dolů k snídani. Montmorendy si pozval dva jiné psy, aby se s ním přišli rozloučit, a ti si zrovna krátili čas tím, ţe se rvali před domovními dveřmi. Uklidnili jsme je deštníkem a zasedli jsme ke kotletám a studenému hovězímu. „Pořádně se nasnídat, to je věc velice důleţitá,“ pravil Harris a začal s dvěma kotletami; ty je prý nutno jíst, dokud jsou teplé, hově-zí, to prý počká. George se zmocnil novin a předčítal nám zprávy o neštěstích na řece a předpověď počasí, kteráţto předpověď prorokovala „zamra-čeno, chladno, proměnlivo aţ deštivo,“ (prostě ještě příšernější po-časí, neţ bývá obvykle), „občasné místní bouřky, východní vítr, celková deprese nad hrabstvími střední Anglie (Londýn a Kanál); barometr klesá.“ Já si přece jen myslím, ţe ze všech těch pitomých, popuzujících šaškáren, jimiţ jsme suţováni, jde tenhle podvod s „předpovídáním počasí“ na nervy nejvíc. Vţdycky „předpovídá“ přesně to, co bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, co se chystá dnes. Vzpomínám si, jak jsme si jednou na sklonku podzimu úplně zkazili dovolenou tím, ţe jsme se řídili povětrnostními zprávami v místních novinách. „Dnes jest očekávati vydatné přeháňky a bouř-ky,“ stálo tam třeba v pondělí, a tak jsme se vzdali plánovaného pikniku v přírodě a celý den jsme trčeli doma a čekali, kdy začne pršet. Kolem našeho dou proudili výletníci, v kočárech i omnibu-sech, všichni v té nejlepší, nejveselejší náladě neboť svítilo sluníčko a nikde nebylo vidět mráček. „Á jé,“ říkali jsme si, koukajíce na ně z okna, „ti přijedou domů promočení!“ Chichtali jsme se při pomyšlení, jak zmoknou, odstoupili jsme od okna, prohrábli oheň a vzali si kníţky a přerovnávali sbírečku moř-ských chaluh a mušliček. K poledni, kdyţ jsme div nepadli horkem,


46

jak nám do pokoje praţilo slunce, jsme si kladli otázku, kdy asi spustí ty prudké přeháňky a občasné bouřky. „Všecko to přijde odpoledne, uvidíte,“ říkali jsme si. „A ti tak promoknou, ti lidé, to bude taková legrace!“ V jednu hodinu se nás naše domácí přišla zeptat, jestli nepůjde-me ven, kdyţ je tak překrásný den. „Kdepak, kdepak,“ odvětili jsme s mazaným uchichtnutím. „My promoknout nechceme. Kdepak.“ A kdyţ se odpoledne chýlilo ke konci a pořád to ještě nevypadalo na déšť, snaţili jsme se zvednout si náladu představou, ţe to spadne zčistajasna, aţ lidi uţ budou na cestě domů a nebudou se mít kam schovat, takţe na nich nezůstane suchá ani nitka. Leč nespadla ani kapička a celý den se vydařil a přišla po něm líbezná noc. Nazítří jsme si přečetli, ţe bude „suché, pěkné, ustalující se po-časí, značné horko“; vzali jsme si na sebe své nejlehčí hadříky a vyrazili jsme do přírody a za půl hodiny se přihnal hustý liják, zvedl se hnusně studený vítr a to obojí trvalo bez ustání celý den a my jsme se vrátili domů s rýmou a s revmatismem v celém těle a hned jsme museli do postelí. Počasí, to je prostě něco, nač vůbec nestačím. Jaktěţiv se v něm nevyznám. A barometr je k ničemu; to je zrovna taková šalba jako ty novinářské předpovědi. Jeden visel v jistém oxfordském hotelu, kde jsem byl ubytován loni na jaře, a kdyţ jsem tam přišel, tak ukazoval na „ustáleně pěk-ně“. A venku pršelo, jen se lilo; celý den; nedovedl jsem si to vy-světlit. Zaťukal jsem na ten barometr a ručička poskočila a ukázala na „velmi sucho“. Zrovna šel kolem kluk, co tam čistil boty, zasta-vil se u mě a povídá, ţe to asi znamená, jak bude zítra. Já spíš sou-dil, ţe to ukazuje, jak bylo předminulý týden, ale ten kluk povídá, to ţe asi ne. Příští ráno jsem na ten barometr zaťukal znova a ručička vyletě-la ještě výš a venku cedilo jako snad nikdy. Ve středu jsem do něj šel šťouchnut zase a ručička běţela přes „ustáleně pěkně“, „velmi sucho“ a „vedro“, aţ se zarazila o takový ten čudlík a dál uţ ne-mohla. Dělala, co mohla, ale ten aparát byl sestrojen tak, ţe důraz-něji uţ pěkné počasí prorokovat nemohl, to uţ by se byl pochrou-mal. Ručička očividně chtěla běţet dál a udělat prognózu na kata-strofální sucha a vypaření všeho vodstva a sluneční úţehy a písečné


47

vichřice a podobné věci, ale ten čudlík jí v tom zabránil, takţe se musela spokojit s tím, ţe ukázala na to prosté, obyčejné „vedro“. A venku zatím vytrvale lilo jako z konve a níţe poloţená část města byla pod vodou, neboť se rozvodnila řeka. Čistič obuvi viděl v chování barometru zjevný příslib, ţe někdy později se nám nádherné počasí udrţí po velmi dlouhou dobu, a nahlas mi přečetl veršovánku vytištěnou nad tím orákulem, něco jako:

Dlouho slibované trvá dlouze; narychlo oznámené přeletí pouze.

Toho léta se pěkné počasí nedostavilo vůbec. Počítám, ţe ten přístroj se zmiňoval aţ o jaru příštího roku. Pak jsou ty nové barometry, ty dlouhé, jako tyčky. Z těch uţ jsem teda úplný jelen. Tam se na jedné straně ukazuje stav v deset hodin dopoledne včera a na druhé straně stav v deset hodin dopoled-ne dnes; jenţe přivstat si tak, abyste to šel kontrolovat zrovna v deset, se člověku nepodaří, to dá rozum. Klesá a stoupá to tam na déšť nebo na pěkně, na silný vítr nebo na slabý vítr, na jednom kon-ci je MIN a na druhém MAX (nemám ponětí, který Max to má být), a kdyţ na to zaťukáte, tak vám to vůbec neodpoví. A ještě si to musíte přepočítat na příslušnou výšku nad mořem a převést na Fa-hrenheita, a já ani potom nevím, co mě vlastně čeká. Ale kdo vlastně touţí po tom, aby se mu předpovídalo počasí? Kdyţ ten nečas přijde, tak je to protivné aţ dost, a aspoň jsme z toho neměli mizernou náladu uţ napřed. Prorok, jakého máme rádi, to je ten stařeček, který se toho obzvlášť ponurého rána, kdy si ob-zvlášť vroucně přejeme, aby byl krásný den, rozhlédne obzvlášť znaleckým zrakem po obzoru a řekne: „Ale kdepák, pane, já počítám, ţe se to vybere. To se určitě pro-trhá, pane.“ „Ten se v tom hlot vyzná,“ říkáme si, popřejeme mu dobré jitro a vyráţíme. „Ohromná věc, jak tomu tihle staroušci rozumějí.“ A pociťujeme k tomu člověku náklonnost, kterou nikterak neo-slabí fakt, ţe se to nevybralo a ţe celý den nepřetrţitě leje. „Inu,“ myslíme si, „aspoň se snaţil.“


48

Zatímco vůči člověku, který nám prorokoval špatné počasí, cho-váme jen myšlenky trpké a pomstychtivé. „Vybere se to, co myslíte?“ voláme bodře, kdyţ jdeme kolem něho. „Ne ne, pane. Dneska to bohuţel celej den nebude stát za nic,“ kroutí hlavou ten člověk. „Dědek jeden pitomá!“ bručíme. Co ten o tom můţe vědět?“ A kdyţ na jeho zlověstnou předtuchu dojde, vracíme se s pocity ještě větší zloby vůči němu a s takovým mlhavým dojmem, ţe to nějak spískal on. Toho dotyčného rána bylo příliš jasno a slunečno, aby nás Geor-ge mohl nějak znepokojit, kdyţ nám tónem, při němţ měla stydnout krev, předčítal, jak „barometr klesá“, jak „atmosférické proruchy postupují nad jiţní Evropou šikmo k severu,“ a jak se „přibliţuje oblast nízkého tlaku“. Kdyţ tedy zjistil, ţe nás nemůţe uvrhnout v zoufalství a ţe zbytečně maří čas, šlohnul mi cigaretu, kteru jsem si zrovna pečlivě ukroutil, a šel do banky. Harris a já jsme dojedli to málo, co George nechal na stole, a pak jsme vyvlekli před dům svá zavazadla a vyhlíţeli jsme droţku. Těch zavazadel bylo dost, kdyţ jsme je snesli na jednu hromadu. Měli jsme ten veliký kufr a jeden menší kufřík, příruční, a ty dva koše a velikánskou roli dek a asi tak čtvero nebo patero svrchníků a pršáků a několik deštníků a pak meloun, který měl jednu tašku je-nom pro sebe, protoţe ho byl takový kus, ţe se nikam jinam nevešel, a ještě pár kilo hroznů v další tašce a takové japonské papírové paraple a pánev, která byla tak dlouhá, ţe jsme ji nemohli k ničemu připakovat, a tak jsme ji jen tak zabalili do papíru. No, byla toho pořádná kupa a Harris a já jsme se za ni začali jaksi stydět, i kdyţ teď nechápu, proč vlastně. Droţka se neobjevo-vala, zato se objevovali četní uličníci, kterým jsme zřejmě skýtali zajímavou podívanou, a tak se stavěli kolem nás. První se přiloudal ten kluk od Biggse. Biggs je náš zelinář a má zvláštní talent zaměstnávat ty nejsprostší a nejzpustlejší učedníky, jaké civilizace dosud zplodila. Kdyţ se v našem okolí vyskytne něco aţ neobvykle zlotřilého v klukovském provedení, hned víme, ţte je to Biggsův nejnovější učedník. Po té vraţdě v Great Coram Street došla prý naše ulice okamţitě k závěru, ţe v tom má prsty Biggsův učedník (ten tehdejší), a kdyby se mu při přísném kříţovém výsle-


49

chu, kterému ho podrobilo číslo 19, k němuţ ráno po tom zločinu zaskočil pro objednávku (číslu 19 asistovalo číslo 21, protoţe náho-dou stálo zrovna před domem), kdyby se mu tedy bylo nepodařilo prokázat při tom výslechu dokonalé alibi, bylo by to s ním dopadlo moc špatně. Já jsem toho tehdejšího Biggsova učedníka neznal, ale soudě podle toho, co vím o všech těch dalších, sám bych byl tomu alibi velký význam nepřikládal. Jak uţ jsem tedy řekl, za rohem se ukázal Biggsův učedník. Kdyţ se prvně zjevil v dohledu, měl očividně veliký spěch, ale jakmile si všiml Harrise a mne a Montmorencyho a našich věcí, zpomalil svůj běh a vypoulil oči. Harris i já jsme se na něho zaška-redili. Jen poněkud citlivé povahy by se to bylo dotklo, avšak Bigg-sovi učedníci nejsou obyčejně ţádné netykavky. Ani ne metr od našich schůdků se ten kluk zastavil, opře se o ţeleznou tyč v plotě, pečlivě si vybral stéblo trávy, které by se dalo cucat, a začal nás upřeně pozorovat. Zřejmě se mínil doţít toho, jak to s námi dopad-ne. Za chvilku šel na protějším chodníku učedník hokynářův. Bigg-sův kluk na něj zavolal: „Ahoj! Přízemí z dvaačtyřicítky se stěhuje.“ Hokynářův učedník přešel přes ulici a zaujal postavení na druhé straně našich schůdků. Pak se u nás zastavil mladý pán od obchod-níka s obuví a připojil se k učedníkovi od Biggse, zatímco vrchní dohlíţitel na čistotu vyprzádněných pohárů od „Modrých sloupů“ zaujal postavení zcela samostatné, a to na obrubě chodníku. „Hlad teda mít nebudou, co?“ řekl pán z krámu s obuví. „Hele, ty by sis taky vzal s sebou jednu nebo dvě věci,“ namítly Modré sloupy, „dyby ses v malej lodičce chystal přes Atlantickej oceán.“ „Ty se neplavěj přes oceán,“ vloţil se do toho kluk od Biggse, „ty jedou hledat Stanleye.“ Tou dobou se uţ shromáţidl slušný hlouček a lidi se jeden dru-hého ptali, co se to děje. Jedna skupina (ta mladší a frivolnější část hloučku) trvala na tom, ţe je to svatba, a za ţenicha označovali Harrise; zatímco ti starší a uváţlivější v tom lidu se přikláněli k názoru, ţe jde o pohřeb a já ţe jsem patrně bratr mrtvoly. Konečně se vynořila prázdná droţka (je to ulice, kterou zpravi-dla - kdyţ je nikdo nepotřebuje - projíţdějí tři prázné droţky za


50

minutu, postávají a pletou se vám do cesty), i naskládali jsme do ní sebe i své příslušenství, vyhodili jsme z ní pár Montmorencyho ka-marádů, kteří se mu zřejmě zapřisáhli, ţe ho nikdy neopustí, a od-jíţděli jsme; dav nám provolával slávu a Biggsův učedník po nás pro štěstí hodil mrkví. Na nádraţí Waterloo jsme dorazili v jedenáct a vyptávali jsme se, odkud vyjíţdí vlak v 11,05. To pochopitelně nikdo nevěděl; na tomhle nádraţí nikdy nikdo neví, odkud který vlak vyjíţdí, nebo kam který vlak, kdyţ uţ odněkud vyjíţdí, dojíţdí, no tam prostě nikdy nikdo neví nic. Nosič, který se ujal našich zavazadel, měl za to, ţe náš vlak jede z nástupiště číslo dvě, avšak jiný nosič, s kterým jsme o tom problému rovněţ diskutovali, prý někde zaslechl cosi o nástu-pišti číslo jedna. Přednosta stanice byl však naproti tomu přesvěd-čen, ţe ten vlak vyjede z nástupiště pro vnitrolondýnskou dopravu. Abychom se to dověděli s konečnou platností, šli jsme nahoru a zeptali jsme se hlavního výpravčího, a ten nám řekl, ţe zrovna po-tkal nějakého člověka, který se zmínil, ţe ten vlak viděl na nástupišti číslo tři. Odebrali jsme se na nástupiště číslo tři, ale tam se příslušní činitelé domnívali, ţe ten jejich vlak je expres do Southamptonu nebo taky moţná lokálka do Windsoru. Ale ţe to není vlak do Kongstonu, to věděli naprosto jistě, i kdyţ nevěděli jistě, proč to vědí tak jistě. Pak řekl náš nosič, ţe náš vlak bude nejspíš ten vlak na zvýše-ném nástupišti; prý ho zná, ten náš vlak. Tak jsme šli na zvýšené nástupiště a ptali jsme se přímo strojvedoucího, jestli jede do Kongstonu. Pravil, ţe s jistotou to pochopitelně tvrdit nemůţe, ale ţe si myslí, ţe tam jede. A i kdyby ten jeho vlak nebyl ten v 11.05 do Kingstonu, tak prý dost pevně věří, ţe je to vlak v 9,32 do Virgi-nia Water, nebo rychlík v 10.00 na ostrov Wight, anebo prostě ně-kam tím směrem, coţ prý bezpečně poznáme, aţ tam dojedeme. Strčili jsme mu do dlaně půlkorunu a prosili jsme ho, ať z toho udě-lá ten v 11.05 do Kingstonu. „Na téhle trati stejně nikdo neví, co jste za vlak a kam jedete,“ řekli jsme mu. „Cestu jistě znáte, tak odtud potichounku vyklouz-něte a vemte to na Kingston.“ „No, já teda nevím, páni,“ odvětil ten šlechetný muţ, „ale před-pokládám, ţe nějakej vlak do Kingstonu jet musí, tak tam teda poje-du já. Tu půlkorunu mi klidně nechte.“


51

Takto jsme se Londýnskou a Jihozápadní dráhou dostali do Kingstonu. Později jsme se dověděli, ţe ten vlak, co jsme s ním jeli, byl ve skutečnosti poštovní vlak do Exeteru a ţe ho na nádraţí Waterloo hodiny a hodiny hledali a nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Naše loď na nás čekala v Kingstonu přímo pod mostem, k ní jsme tedy zameřili své kroky, na ni jsme naskládali svá zavazadla a do ní jsme posléze vstoupili. „Nechybí vám něco, páni?“ ptal se muţ, co mu loď patřila. „Ne, nic tu nechybí,“ odpověděli jsme a pak jsme, Harris u vesel, já u kormidla a Montmorency, nešťastný a hluboce nedůvěřivý, na přídi, odrazili na vody, jeţ měly být čtrnáct dní naším domovem. Kingston - Poučené poznámky k raným dějinám Anglie - Poučné postřehy k otázce vyřezávaného dubu a ţivota všeobecně - Smutný případ Stivvingse juniora - Dumání o staroţitnostech - Zapomínám, ţe kormidluji - Zajímavý výsledek - Bludiště v Hampton Courtu - Harris coby průvodce.

VI Bylo překrásné dopoledne pozdního jara či raného léta, podle toho, jak je libo to brát, kdy líbezný lesk trávy a listí se uţ zardívá víc do zelena a kdy se rok podobá sličné dívence, rozechvělé podiv-ným tepotem, jaký se probouzí na prahu ţenství. Kuriózní kingstonské postranní uličky vyhlíţely v místech, kde se svaţují k vodě, velice malebně v tom zářícím slunci, třpytící se řeka s přeplouvajícími lodicemi, zelení osázená navigace, pečlivě udrţované vily na protějším břehu, Harris funící ve svém oranţovo-červeném flanelovém sáčku u vesel, v dálce se chvílemi objevující šedivý starý palác Tudorů - to vše tvořilo prosluněný obraz, tak pestrý a přitom tichý, tak plný ţivota a přece tak pokojný, ţe jsem cítil, ačkoli den ještě příliš nepokročil, jak mě ukolébává do snivého zadumání. A zadumal jsem se nad Kingstonem, či „Kyningestunem“, jak se jmenoval v dávných dnech, kdy v něm byli korunováni saští „kynin-gové“. Řeku tady překročil dokonce veliký Caesar a na svazích okolních kopečků tábořily římské legie. Caesar, zrovna tak jako v


52

pozdějších letech Alţběta, se zřejmě zastavil všude; jenomţe dbal víc o svou pověst neţ dobrá královna Bětka; nezapadl do kdejaké hospody. Ta byla po hospodách celá divá, ta panenská královna Anglie. Do okruhu patnácti kilometrů od Londýna byste sotva našli někja-kou aspoň trochu lákavou krčmu, v které toho či onoho dne nepose-děla nebo nepřespala, nebo do které aspoň nenakoukla. Teď mě napadá, kdyby Harris obrátil novou stránku a stal se z něho slavný a uţitečný člověk a kdyby to dotáhl aţ na ministerského předsedu a umřel, jestli by na všechny hospody, které poctil svou návštěvou, dali cedulky jako „V tomto podniku vypil jedno pivo Harris“, „Zde si v létě v roce 88 dal harris dvě chlazené skotské“, „Zde v prosinci 1886 vyrazili dveře s Harrisem“. Ale ne, takových hospod by bylo strašně mnoho. Proslavily by se naopak ty podniky, do kterých Harris jakţiv nevstoupil. „Jediný hostinec v jiţním Londýně, kde nikdy nepopíjel Harris!“ Do toho by se lidé přímo hrnuli, aby zjistili co to s ním je. Jak asi nenáviděl Kyningestun ten chudák prostoduchá král Ed-vin! Uţ korunovační hosina ho úplně zmohla. Asi mu nedělala dobře kančí hlava se sladkou nádivkou (mně by teda dobře nedělal, to vím) a uţ měl aţ po krk vína a strdí, a tak vyklouzl z toho uřvaného vese-lí, aby si ukradl klidnou chvilku při měsíčku pro svou milovanou Elgivu. A snad stáli ruku v ruce v okně dívali se na klidný odraz luny na řece a ze vzdálených síní k nim chvílemi jen slabě doléhal řev a randál bujné, nevázané zábavy. Ale pak surově vrazí do té tiché komnaty bestiální Odo a svatý Dunstan, vmetou královně do líbezné tváře spoustu sprostých urá-ţek a odvlečou chudáčka Edvina zpátky do ohlušujícího chaosu opilé vřavy. Po letech byli saští králové i saské hodokvasy pohřeni bok po boku za třeskotu hudby válečné a sláva Kingstonu na čas pohasla, aby se zaskvěla ještě jednou, kdyţ se rezidencí Tudorů a Stuartů stal Hampton Court a k říčnímu břehu byly připoutány královské lodice a po stupních vedoucích k vodě si nadutě vykračovali šviháci v pestrých pláštěnkách a pokřikovali: „Hej, převozníče! A zčerstva, přisámbůh!“


53

Mnohé z těch starých domů tam v okolí hovoří velmi jasně o dnech, kdy Kingston byl hradcem královým a sídlila tu, v blízkosti svého panovníka, šlechta a dvořanstvo a dlouhá cesta k bránám paláce bývala celé dny rozjásána řinčící ocelí, vzpínajímíci se oři, šustícími hedváby a samety a sličnými tvářemi. Z těch velikých, prostorných domů s arkýřovými mříţkovanými okny, obrovskými krby a střechami plnými lomenic dýchají časy přiléhavých nohavic a jupic, perlami vyšívaných náprsenek a komplikovaných kleteb. Ty domy byly zbudovány v dobách, „kdy lidé ještě uměli stavět.“ Jejich tvrdé červené cihly se časem ještě pevněji usadí a jejich dubová schodiště nezapraskají a nezavrzají, kdyţ se po nich snaţíte sestou-pit v tichosti. Kdyţ uţ mluvím o dubových schodištích, tak si vzpomínám, ţe v jednom domě v Kingstonu je takové dubové schodiště s nádhernými řezbami. Dnes je v tom domě krám - je to na starém trţišti -, ale kdysi to zřejmě bylo sídlo nějaké slavné osobnosti. Jeden můj přítel, který v Kingstonu bydlí, si tam šel jednoho dne koupit klobouk a v záchvatu bezmyšlenkovitosti sáhl do kapsy a bez řečí ho na místě zaplatil. Obchodníka (on toho mého přítele dobře zná) to pochopitelně v první chvíli vyvedlo z konceptu; ale rychle se vzpamatoval, a poně-vadţ cítil, ţe by se mělo něco udělat, aby se povzbudila chuť takové způsoby opakovat, zeptal se našeho hrdiny, jestli by se nechtěl po-dívat na pěkné starodávné řezby v dubu. Můj přítel řekl, ţe by chtěl, a obchodník ho tedy zavedl dozadu za krám a na schodiště. Sloup-kové zábradlí, to bylo skvostné umělecké dílo a dubové ostění podél celého schodiště zdobily řezby, za které by se nemusel stydět ţádný palác. Po tom schodišti došli do salónu, coţ byla rozlehlá, světlá míst-nost, polepená dosti děsivou, byť bujarou tapetou s modrým pod-kladem. Pozoruhodného však nebylo v celém tom bytě pranic a můj přítel nechápal, proč sem byl zaveden. Ale majitel domu přistoupil ke zdi a zaklepal na tapetu. Ozval se dřevěný zvuk. „Dub,“ vysvětloval obchodník. „Všude samý vyřezávaný dub, aţ ke stropu, zrovna takový, jaký jste viděl na schodech.“ „U čertovy babičky!“ zvolal vyčítavě můj přítel. „Snad nechcete říct, člověče, ţe jste vyřezávaný dub zakryl modrou tapetou?“


54

„Ovšem,“ zněla odpověď. „A stálo mě to spoustu peněz. Nejdřív se to pochopitelně muselo všecko zabednit překliţkami. Ale teď aspoň je ten pokoj veselý. Předtím byl příšerně ponurý.“ Nemohu říci, ţe to mám tomu člověku moc za zlé (čímţ jsem mu nepochybně svalil ze srdce velikánský balvan). Ze svého hlediska, totiţ z hlediska běţného domácího, který touţí brát ţivot pokud moţno z té jasné strán,y nikoli tedy z hlediska vášnivého milovníka staroţitností, má úplně pravdu. Na vyřezávaný dub je milo pohledět, kousek ho člověk můţe i mít doma, ale bydlet v něm, to je pro toho, kdo má docela jiné záliby, bezpochyby trochu skličující. To by mohl rovnou bydlet v kostele. Ne, na tomhle případu je smutná jiná věc: ţe někdo, kdo o vyře-závaný dub nestojí, má z něho v salónu celé ostění, zatímco lidé, kteří o něj stojí, musejí zaplatit obrovské peníze, kdyţ ho chtějí mít. Ale tak to zřejmě na světě chodí. Kaţdý má to, po čem netouţí, a to, po čem touţí, to mají ti druzí. Ţenatí muţi mají ţeny a zřejmě by byli rádi, kdyby je neměli; a mladí svobodní chlapi naříkají, ţe je nemohou získat. Chudáci, kteří jen tak tak seţenou ţivobytí sami pro sebe, mají osm dětí se zdravou chutí k jídlu. A bohatí staří manţelé nemají nikoho, komu by odká-zali své peníze, a umírají bezdětní. A co děvčata a jejich nápadníci? Kdyţ holky nápadníky mají, tak jim na nich nezáleţí. Vykládají, ţe by se bez nich krásně obešly, ţe jim jdou na nervy, a proč prý se raději nejdou dvořit slečně Smitho-vé a slečně Brownové, které jsou ošklivé a postarší a o ţádné ná-padníky nemohou zavadit. Ony samy ţe ţádné nápadníky nepotře-bují. Stejně se nikdy nehodlají vdávat. Ale o těchhle věcech darmo mluvit! Člověku je z nich jenom smutno. Se mnou chodil do školy jeden chlapec, říkali jsme mu Hodný Fridolín. Doopravdy se jmenoval Stivvings. To byl tak zvláštní kluk, ţe jsem se s podobným uţ nikdy nesetkal. On se vám váţně rád učil. Namouduši. Doma dostával v jednom kuse vynadáno, ţe v posteli místo spaní sedí a učí se řečtině. A francouzská nepravidelná slovesa? Od těch ho prostě nemohli odtrhnout. Měl plnou hlavu nepochopitelných a nepřirozených tuţeb, jako ţe musí být chloubou svých rodičů a pýchou své školy; prahl po samých jedničkách, po tom, aby z něho vyrostl mudřec, zkrátka samé takovéhle slabomysl-


55

nosti měl v hlavě. Co ţiv jsem nepoznal tak divné stvoření - a při-tom hodné, podotýkám, neškodné jako nenarozené batole. No a tenhle chlapec se obyčejně tak dvakrát do týdne rozstonal, takţe nemohl chodit do školy. Nikdy se ţádný kluk tolik nenastonal jako ten Hodný Fridolín. Kdykoli se v okruhu patnácti kilometrů vyskytla jakákoli známá nemoc, on ji hned dostal a dostal ji v té nejhorší formě. V největších červencových parnech ulovil obvykle katar průdušek a o vánocích míval sennou rýmu. Po šestinedělním údobí sucha býval stiţen revmatismem, a kdyţ si vyšel do listopa-dové mlhy, vracíval se domů se slunečním úpalem. V jednom roce mu chudákovi museli dát narkózu a vytrhat mu zuby a nahradit je chrupem falešným, tak strašlivě ho totiţ ty zuby bolely; ale z toho zas dostal nuralgii a bolesti v uších. Rýmu, tu měl pořád, aţ na jedno devítinedělní údobí, kdy leţel se spálou; a taky oznobeniny měl v jednom kuse. Kdyţ tenkrát v roce 1871 strašila ta cholera, v našem kraji byl od ní kupodivu pokoj. V celé farnosti byl jenom jeden vyloţený případ: ten případ, to byl malý Stivvings. Vţdycky kdyţ stonal, musel být v posteli a krmit se kuřátky a piškotky s vanilkovým krémem a hrozny ze skleníků, a on v té po-steli pořád vzlykal, protoţe si nesměl opakovat latinu a sebrali mu německou mluvnici. A my ostatní kluci, my co bychom byli mlerádi obětovali deset školních pololetí za jediný den stonání a ani trošku jsme netouţili poskytnout rodičům nějaký důvod, aby na nás byli nafoukaní, my jsme si nedokázali uhnat ani housera. Blbli jsme v průvanech, a ono nám to dělalo dobře a byli jsme pak ještě čilejší; a jedli jsme věci, po kterých nám mělo být zle, ale jen jsme po nich tloustli a dosávali ještě větší hlad. Ať jsme si vymysleli cokoli, z ničeho jsme se neroz-stonali - dokud nenastaly prázdniny. Potom, hned toho dne, kdy byla naposled škola, jsme dostali rýmu a černý kašel a všechny moţné další choroby a ty se nás drţely aţ do začátku nového školního roku; to jsme se najednou přes všechno, co jsme proti tomu podni-kali, uzdravili a byli jsme na tom líp neţ kdykoli jindy. Takový je ţivot; a my nejsme nic neţ tráva, kterou posečou a hodí do pece a spálí. Ale vraťme se k tomu problému vyřezávaného dubu: ti museli mít náramný smysl pro umění a pro krásu, ti naši prapradědové. Vţdyť všechny ty dnešní umělecké poklady jsou jenom odněkud


56

vyštrachané předměty běţné denní potřeby z doby před takovými třemi, čtyřmi sty lety. Rád bych věděl, jestli jsou doopravdy tak překrásné ty staré mísy na polévku a dţbánky na pivo a kratiknoty, které si dnes tak vysoko ceníme, nebo jestli jim to kouzlo, co pro nás mají, dodává jenom ta aureola starobylosti, která nad nimi září. Ten starý modrý porcelán, který si pro ozdobu rozvěšujeme po stěnách, to je přece obyčejné, tuctové nádobí, denně pouţívané v domácnos-tech před několika stoletími; a ti růţoví pastýři a ţluté pastýřky, které strkáme do rukou všem svým přátelům, aby se nad nimi roz-plývali nadšením a předstírali, ţe takovým věcem rozumějí, to byly bezcenné ozdůbky na krbových římsách, které máma z osmnáctého století dávala brečícím batolatům místo dudlíku. Bude to v budoucnosti zrovna tak? Budou draze ceněné poklady dneška vţdykcy jen těmi lacinými obyčejnostmi včerejška? Budou naše talíře s těmi modrobílými krajinkami srovnány v řadách nad krby celebrit z roku 2000 a něco? Budou ty bílé koflíky s tou zlatou obrubou a s tou krásnou zlatou květinou (neznámého druhu) na dně, které teď naše sluţky naprosto bezstarostně rozbíjejí, jednou pečlivě slepeny a vystaveny na nějaké poličce, kde je bude smět oprašovat pouze paní domu? Vemte třeba toho porcelánového psa, co je okrasou loţnice v bytě, který jsem si najal i se zařízením. Je to bílý pes. Oči má mod-ré. Čenich delikátně červený, s černými skvrnami. Hlavu má toporně zvednutou a v jeho výrazu se zračí roztomilost hraničící s přiblblos-tí. Já se mu neobdivuju. Jako dílo umělecké mi jde dokonce na ner-vy. Cyničtí kamarádi si z něho utahují a ani má bytná k němu ne-chová ţádný obdiv a jeho přítomnost v bytě omlouvá tím, ţe jí ho darovala teta. Ale je víc neţ pravděpodobné, ţe za dvě stě let bude ten pes od-někud vyštrachán, uţ bez noh a se zlomeným ohonem, a ţe ho někdo koupí jako starý porcelán a dá si ho do vitríny. A lidi ho budou ze všech stran okulovat a obdivovat. Uchvátí je podivnuhodná sytost té barvy na čumáku a budou se dohadovat, jak kráný byl bezpochyby ten kousíček ohonu, co se uţ nenašel. My v dnešních dobách na tom psu nic krásného nevidíme. Příliš dobře ho známe. Jako západ slunce a hvězdy; jejich nádhera v nás taky nebudí posvátný úţas, protoţe podívaná na ně je nám všední. A s tím porcelánovým psem je to zrovna tak. V roce 2288 bude lidi


57

přivádět do vytrţení. Výroba takových psů bude označována jako zapomenuté umění. Naši potomci nebudou umět pochopit, jak jsme to dělali, a budou říkat, jak jsme byli šikovní. Bude se o nás lásky-plně psát jako „o těch skvělých dávných kumštýřích, co proslavili devatenácté století a vytvářeli ty porcelánové pejsky“. O výšivce, kterou naše nejstarší dcera dělala ve škole, se bude hovořit jako o „gobelínu z viktoriánské éry“ a její cena bude téměř nedostupná. Po modrobílých korblících z dnešních zájezdních hos-pod bude veliká sháňka a budou se, celé popraskané a omlácené, vyvaţovat zlatem a boháči jich budou pouţívat jako pohárů na čer-vené borauxské; a návštěvníci z Japonska skoupí všechny „dárky z lázní Ramsgate“ a „suvenýry z lázní Margate“, které nějak unikly zkáze, a odvezou si je zpátky do Jeda jako starodávné anglické ku-riozity. V tomto bodě mých úvah Harris pustil vesla, vyletěl z lavičky a hned si zase hrcnul na zadek a nohy vymrštil do vzduchu, Montmo-rency zavyl a udělal kotrmelec a koš, co byl nahoře, povyskočil a všechno se z něho vysypalo. Poněkud mě to udivilo, ale nerozhněval jsem se. Naopak, zeptal jsem se velice vlídně: „Co to vyvádíš, prosím tě?“ „Co já to vyvádím? No dovol...“ Nikoli, po zralé úvaze nebudu to, co Harris řekl, opakovat. Snad měl právo dávat vinu mně, to připouštím, nic však neomlouvá hrubý tón a drsné výrazy, zvláště u člověka, který byl slušně vychován, a to Harris, jak je mi známo, byl. Myslel jsem totiţ na jiné věci a zapomněl jsem, coţ jistě kdekdo dovede pochopit, ţe kormidluji, a v důsledku toho jsme se do značné míry promísili s navigací. V prv-ním okamţiku se dalo těţko říci, co jsme my a co je middlesexský břeh řeky; ale po chvíli jsme na to přišli a provedli jsme odluku. Harris však prohlásil, ţe se uţ nadřel dost a ţe by teď měla být řada na mně; tak jsem vystoupil na břeh, popadl vlečné lano a táhl loď podél Hampton Courtu. Ta je tak milá, ta stará zeď, co se tam zvedá podél řeky! Kdykoli tamtudy jdu, vţdycky mi pohled na ni udělá dobře. Taková přívětivá, pestrá, líbezná stará zeď! Jak kou-zelně by se vyjímala na obraze, s tím lišejníkem, co se plazí tuhle, a s tím mechem, co bují támhle, a s tou mladou révou, co přes ni ta-dyhle nesměle vykukuje, aby viděla, co se děje na rušné řece, a s tím


58

rozváţným věkovitým břečťanem, co se po ní hustě rozrůstá o kus dál! Na kaţdých deset metrů té staré zdi připadá padesát různých barevných odstínů, tónů a polotónů. Kdybych já uměl kreslit a vy-znal se v malování, určitě bych si udělal pěkný obrázek té staré zdi. Často si říkám, ţe kdybych mohl v Hampton courtu bydlet, moc by se mi to asi líbilo. Vypadá to tam tak pokojně, tak tiše, je to takový ten milý starobylý kout, po kterém je příjemné se potulovat za čas-ného rána, dřív neţ se tam nahrnou lidi. Ale kdyby k tomu doopravdy došlo, tak bych pravděpodobně moc nadšený nebyl. Musí tam na vás padat příšerná nuda a tíseň, kdyţ přijde večer a vaše lampa hází tajuplné stíny na dřevem vyklá-dané stěny a studenými kamennými chodbami se nese ozvěna vzdá-lených kroků, jednu chvíli se přibliţuje a jednu chvíli odumírá, a všechno utichá jako ve smrti, aţ na tlukot vašeho vlastního srdce. Jsme děti slunce, my muţi a ţeny. A milujeme světlo a ţivot. Jen proto se tísníme v městech a velkoměstech a venkov se rok od roku víc a víc vylidňuje. Kdyţ slunce svítí - za dne, kdy příroda všude kolem nás je samý ruch a shon - to máme docela rádi volná úbočí kopců a hluboké lesy; ale v noci, kdyţ se naše matka Země uloţila ke spánku a nás nechala bdít, ach, to nám svět připadá pustý a do-stáváme strach jako malé děti v mlčícím domě. Pak sedíme a hoře-kujeme a touţíme po ulicích ozářených plynovými lampami a po zvuku člověčích hlasů a po spřízněném tepu ţivota. V tom velebném tichu, kdy jen temné stromy šelestí v nočním větru, se cítíme tak bezmocní a tak malí. Kolem nás je taková spousta duchů a jejich slabounké vzdechy nás tolik rozesmutňují. Shlukněme se tedy do-hromady ve velkých městech, zaţehněme ohromné slavnostní ohně z miliónů plynových hořáků a křičme a všichni společně zpívejme a předvádějme, jak jsme stateční! Harris se mě ptal, jestli jsem někdy byl v hamptoncourtském bludišti. On tam prý jednou zašel, aby jím někoho provedl. Napřed si to bludiště prostudoval podle plánku a zjistil, ţe je velice jedno-duché; aţ nevtipné mu připadalo - škoda těch dvou pencí za vstup-né. Ten plánek, řekl mi Harris, je zřejmě míněn jako kanadský ţer-tík, jelikoţ ani za mák neodpovídá skutečnosti a jeho účelem je, aby návštěvník zabloudil. Ten člověk, co ho tam Harris vedl, byl jeden jeho bratránek z venkova.


59

„Jenom to tu omrkneme, abys mohl vypravovat, ţes tu byl,“ řekl mu Harris, „je to totiţ nesmírně prostoduché. Musíš prostě na kaţ-dém příštím rohu zahnout doprava. Budeme si tam asi tak deset minut špacírovat a potom půjdeme někam na oběd.“ Krátce potom, co tam vešli, potkali pár lidí, kteří říkali, ţe tam jsou uţ tři čtvrtě hodiny a ţe uţ toho mají tak akorát dost. Harris jim nabídl, ţe jestli je jim libo, mohou jít s ním; právě prý přichází zvenku, vezme to jednou kolem a hned půjde pryč. Ti lidé řekli, ţe je to od něho moc hezké, přidali se k němu a drţeli se mu v patách. Cestou přibírali různé další lidi, kteří to uţ chtěli mít za sebou, aţ posléze shromáţdili vůbec všechny návštěvníky bludiště. Lidé, kteří se uţ nadobro vzdali veškeré naděje, ţe se ještě někdy dostanou buď dovnitř nebo ven, ţe ještě někdy uzří domov a přátele, sebrali při pohledu na Harrise a jeho druţinu znova odvahu, připojili se k jeho procesí a blahořečili mu. Harris mi řekl, ţe podle jeho odhadu za ním muselo jít zhruba dvacet lidí; a jedna ţena s děckem, která tam byla uţ celé dopoledne, si prosadila, ţe se do něho pevně zavě-sí, takový měla strach, ţe by ho mohla ztratit z dohledu. Harris zahýbal na kaţdém rohu doprava, ale byl to zřejmě po-řádný kus cesty a Harrisův bratránek poznamenal, ţe je to patrně náramně rozlehlé bludiště. „Ch, jedno z největších v Evropě,“ pravil Harris. „To jistě,“ odvětil bratránek, „vţdyť jsme uţ ušli dobré tři kilo-metry.“ I Harrisovi se to uţ zdálo nějak divné, ale pochodoval dál, dokud nepřešli kolem půlky ţemle, která se válela na zemi a které si Harri-sův bratránek, jak se dušoval, povšiml uţ před sedmi minutami. „Vyloučeno!“ tvrdil Harris, ale ta ţena s děckem řekla „Jaképak vyloučeno!“, jeţto prý ona sama tu ţemli odebrala svému dítěti a zrovna tady ji, těsně před tím, neţ potkala Harrise, hodila na zem. A ještě dodala, ţe by byla nevýslovně šťastná, kdyby ho byla nepotka-la nikdy, a vyslovila mínění, ţe je podvodník. To Harrise rozzlobilo, vytáhl plánek a vysvětloval svou teorii. „Ten plánek se nám můţe hodit, copak o to,“ poznamenal kdosi v průvodu, „jen jestli na něm dokáţeme ukázat místo, kde právě jsme.“ To Harris nedokázal a navrhoval, ţe by tedy snad bylo nejlepší jít zpátky ke vchodu a začít znova. Pro tu část návrhu, podle níţ se


60

mělo začít znova, nejevil nidko zvláštní nadšení; ale ţe by bylo rad-no jít zpátky ke vchodu, to bylo schváleno naprosto jednomyslně, a tak se všichni otočili a opět se vlekli za Harrisem, tentokrát opač-ným směrem. Uplynulo dalších deset minut a procesí se ocitlo v prostředku bludiště. V první chvili chtěl Harris předstírat, ţe to je právě to, čeho touţil docílit, avšak zástup se tvářil nebezpečně, a tak se Harris rozhodl pojmout to jako nedopatření. Teď měli ostatně pevní bod, z kterého se dalo vyjít. Teď uţ vě-děli, kde jsou, znovu vzali v potaz plánek a všechno jim připadalo jednodušší neţ dřív, i vydali se potřetí na pochod. Za tři minuty byly zase zpátky v tom prostředku. A pak se uţ nemohli dostat prostě nikam. Ať se dali kteroukoli cestou, vţdycky je dovedla zpátky do středu bludiště. Z toho se časem vyvinulo takové pravidlo, ţe někteří lidé v tom středu prostě zůstali a čekali na ty ostatní, aţ se projdou kolem dokola a zase se vrátí k nim. Po nějakém čase vylovil Harris opět ten plánek, ale dav se, jak ho jen zahlédl, velice rozběsnil a radil Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris prý se nemohl zbavit dojmu, ţe poněkud ztrácí popularitu. Nakonec se všichni zcvokli a snaţili se přihulákat zřízence. Ten člověk skutečně přišel, vylezl z protější strany na ţebřík a odtamtud na ně řval pokyny. Ale tou dobou uţ jim všem vířil v hlavách tako-vý zmatek, ţe nebyli schopni cokoli pochopit, a tak jim ten člověk řekl, ať zůstanou stát na místě a on ţe si pro ně přijde. Semkli se tedy dohromady a čekali; a zřízenec slezl ze ţebříku a vešel dovnitř. Osud tomu chtěl, ţe to byl zřízenec mladičký a v tomto oboru ješě nevycvičený, a tak se k těm lidem nemohl dostat a nakonec zabloudil sám. Tu a tam ho zahlédli, jak uhání kolem druhé strany toho ţivého plotu, a on je takéí párkrát spatřil a pokaţdé se jal pádit ještě rychleji, aby se k nim dostal, a oni vţdycky čekali asi tak pět minut a ten hoch se pak vţdycky znova objevil na stejném místě a ptal se, kde to zase jsou. Museli tedy počkat, dokud se nevrátil od oběda jeden ze starších zřízenců, a teprve pak se dostali ven. Harris mi řekl, ţe pokud on to můţe posoudit, je to bludiště veli-ce pěkné; a tak jsme se dohodli, ţe se na zpáteční cestě pokusíme zavést tam George.


61

Řeka v nedělním kroji - Úbor na řeku - Příleţitost pro muţe - Harris postrádá vkus - Georgeovo flanelové sáčko - Den se slečnou jako vystřiţenou z módního ţurnálu - Náhrobek paní Thomasové - Člověk, který nemá rád hroby ani rakve, ani lebky - Harris se zlobí - Má svůj názor na George, banky a limonády - Vyvádí skopičiny.

VII Kdyţ mi Harris vypravoval o tom svém záţitku v bludišti, to jsme zrovna proplouvali moulseyským zdymadlem. Trvalo to dost dlouho, neţ nás do něho vpustili, nebyla tam totiţ ţádná jiná loď neţ ta naše a to zdymadlo je veliké. Nepamatuji se, ţe bych byl někdy předtím viděl v moulseyském zdymadle jenom jednu jedinou loď. Je to přece nejfrekventovanější zdymadlo na celé řece, ani boul-terské nevyjímaje. Stávám tam občas a pozoruju ten ruch, kdyţ člověk nevidí ani kousek vody, ale jen a jen oslňující změť pestrých pánských sáček a křiklavých čapek a vyzývavých klobouků a mnohobarevných slu-nečníků a hedvábných přehozů a pelerínek a vlajících stuh a úhled-ných bílých obleků; kdyţ se z nábřeţí dívate dolů do zdýmací komo-ry, můţete si třeba představovat, ţe je to ohromná krabice, do které jsou bez ladu a skladu naházeny květiny všech odstínů barev, a vrší se v ní v duhoskvoucích kupách a vyplňují kdekteré místečko. Za pěkných nedělí skýtá zdýmací komora tuhle podívanou po celý den, zatímco za obojími vraty, po proudu i proti proudu, čekají řady dalších a dalších lodí, aţ na ně přijde řada; a nové lodi při-plouvají a odplouvají, takţe ta prosluněná řeka, od zámku aţ hamptonskému kosteku, je poseta a pokropena ţlutí a modří, oranţí a bělobou, červení a růţovím. A všichni obyvatelé Hamptonu a Moulseye se obléknou do veslařských úborů a poflakují se se svými pejsky kolem zdymadla, koketují, pokuřují a pozorují lodě a to všechno dohromady, ty čapky a kazajky muţů, ty lahodně barevné šaty ţen, ti rozdovádění psi, ty plující loďky, ty bílé plachty, ta pří-jemná krajina a ta rozjiskřená voda, to všechno tvoří jednu z nejra-dostnějších podívaných, jaké jsem poznal v blízkosti toho pochmur-ného starého Londýna. Řeka dopřává moţnosti v oblasti odívání. Tam konečně jednou máme i my muţi příleţitost předvést svůj vkus, pokud jde o barvy, a


62

já si myslím, kdyţ uţ se mě na to ptáte, ţe se tam projevujeme jako náramní šviháci. Já mám na sobě v kaţdém případě rád kapánek červené - červené s černou. Mám totiţ, abyste věděli, takové ty zla-tavě hnědé vlasy, zvlášť pěkného odstínu, jak slýchávám, a k těm se červená hodí překrásně. A taky se domnívám, ţe se vedle nich zna-menitě vyjímá bledě modrá vázanka, a takové ty juchtové střevíce ovšem, a rudá hedvábná šerpa kolem pasu - šerpa je mnohem sluši-vější neţ nějaký pásek. Harris se neustále drţí odstínů nebo kombinací oranţové a ţluté, ale podle mého mínění to od něho není moc moudré. Má příliš sně-dou pleť, aby si mohl dovolit ţluté barvy. Jemu ţluté barvy nesluší, to je bez debaty. Já mu radím, aby se přiklonil k modré jako barvě základní a k bílé nebo krémové jako barvě doplňkové - ale marná sláva! Čím horší má člověk vkus, tím tvrdošíjněji se ho drţí. A je to pro něj veliká škoda, protoţe takhle jakţiv neudělá díru do světa, ačkoli by se našly dvě tři barvy, v kterých by moţná nevypadal tak strašně, kdyby si ovšem narazil klobouk. George si na ten náš výlet koupil pár nových věcí, a ty mě vyslo-veně rozmrzely. To flanelové sáčko přímo řvalo. Byl bych nrerad, kdyby se Georgeovi doneslo, co o tom sáčku soudím, ale jiná cha-rakteristika pro ně prostě neexistuje. Přinesl si je domů ve čtvrtek večer a hned nám je ukázal. Ptali jsme se ho, jak by označil jeho barvu, a on se přiznal, ţe to neví. Tahle barva se prý ani pojmeno-vat nedá. Pokud jde o vzorek, prodavač ho prý prohlásil za orientál-ní. George si to sáčko vzal na sebe a byl zvědav, co o něm soudíme. Harris řekl, ţe jako taková ta věc, co se zjara věší nad kvetoucí záhony, aby odstrašovala ptactvo, by získalo všechnu jeho úctu; má-li se však na ně dívat jako na součást oděvu pro kteroukoli jinou lidskou bytost neţ pro černocha stojícího z reklamních důvodů před obchodem s kávou, pak prý se mu z něho dělá zle. George se velice nafrnil; ale, jak řekl Harris, kdyţ jeho mínění znát nechtěl, tak proč se na ně ptal? Harrisovi i mně dělalo to sáčko značné starosti; báli jsme se totiţ, ţe kvůli němu se naše loď stane středem pozornosti. Ani dívky nevypadají v lodi zrovna špatně, kdyţ jsou pěkně ob-lečeny. Podle mého názoru nic nenadělá takovou parádu jako vkus-ný veslařský úbor. Jenţe „veslařský úbor“ - to by měly všechny dámy konečně pochopit - má být úbor, v kterém se dá veslovat a ne pouze stát ve výkladní skříni. To vám úplně otráví celý výlet, kdyţ


63

máte v lodi někoho, kdo se v jednom kuse stará jenom o své šaty a vůbec ne o tu plavbu. Já jednou měl tu smůlu, ţe jsem si vyjel na piknik na řece s dvěma takovými slečnami. To jsme si teda dali! Obě byly báječně vyšňořené - samé kraječky a hedvábné kaýrky a kytičky a mašličky a k tomu roztomilé střevíčky a vzdušné ruka-vičky. Jenţe to bylo oblečení pro fotografický ateliér a ne pro řeku. Byly to prostě „veslařské úbory“ podle francouzských módních ţurnálů. V tomhle chtít laškovat někde v blízkosti skutečné země, skutečného vzduchu a skutečné vody, to bylo čiré bláznovství. Jejich první myšlenkou bylo, ţe loď není dost čistá. Oprášili jsme jim všechna sedátka a ujišťovali jsme je, ţe v lodi čisto je, ale slečny nám nevěřily. Jedna přejela špičkou ukazováčku v rukavičce po polštářku a výsledek ukázala té druhé, načeţ si obě povzdechly a usedly, tváříce se jako musčednice z prvních dob křesťanství, které se snaţí zaujmout u kůlu pozici co nejpohodlnější. Kdyţ člověk vesluje, tak se mu lehce stane, ţe trošku cáká, a tu se ukázalo, ţe stačí kapka vody a je po róbách. Stopa po té kapce prý nikdy ne-zmizí a na šatech zůstane navěky skvrna. Já byl veslovod. A vesloval jsem, jak nejlíp jsem uměl. Uţ skoro půl metru nad vodou jsem obracel vesla tak, aby se zasekla pěkně hranou, po kaţdém záběru jsem nejdřív nechal vodu z listů odkapat, neţ jsem zabral znova, a pro kaţdý zásek jsem si vyhlédl to nejklid-nější místečko na hladině. (Kolega na přídi po chvíli prohlásil, ţe se necítí být veslařem natolik povolaným, aby mohl veslovat se mnou, ţe však bude sedět naprosto klidně a studovat, jestli mu to dovolím, můj styl. Ten ho prý neobyčsejně zajímá.) Ale přes to přese všecko, přes veškeré úsilí se mi nepodařilo zabránit, aby občasná sprška vody nedopadla na ty šaty. Dívky si nestěţovaly, jenom se k sobě co nejtěsněji tulily, seděly tam s pevně semknutými rty, a pokaţdé, kdyţ na ně cákla kapička vody, viditelně se přirkčily a přiscvrkly. Byl na ně povznášející pohled, jak tak mlčky trpěly, mě však nicméně znervózňoval. Jsem člověk příliš citlivý. Vesloval jsem stdále nešikovněji a nepravidel-něji a čím víc jsem se snaţil necákat, tím víc jsem cákal. Nakonec jsem to vzdal; řekl jsem, ţe budu veslovat na špici. Můj kolega si taky myslel, ţe to tak bude lepší, a tak jsme si vyměnili místa. Slečnám bezděčně uklouzl úlevný povzdech, kdyţ jsem se stěhoval k přídi, a na okamţik se očividně rozzářily. Chudinky ma-


64

lé! Se mnou na tom byly o mnoho líp. Chlápek, co si proti nim sedl teď, byl taková ta bezstarostná, přitroublá veselá kopa a ohledupl-nosti měl asi tolik jako štěně bernardýna. Hodinu jste ho mohli pro-bodávat očima, on to vůbec nepostřehl, a i kdyby to postřehl, tak si z toho nic nedělal. Nasadil solidní ostré, chvástavé tempo, při kte-rém na celou loď stříkala voda jako z vodotrysku a celá posádka se hned musela pevně drţet. Kdyţ na některé šatičky vyšplíchl víc neţ půllitr vody, vţdycky se bodře zasmál, zvolal „Jéje, odpusťte,“ a podával slečnám svůj kapesník, aby se osušily. „Ale to nic,“ zamumlaly pokaţdé ty ubohé dívenky a pokradmu přes sebe přetahovaly šály a pelerínky a pokoušely se chránit okraj-kovanými slunečníčky. Oběd, to pro ně bylo hotové utrpení. Chtělo se po nich, aby si sedly do trávy, jenţe ta tráva byla samý prach; a kmeny stromů, které jim byly nabídnuty jako opěradla, zřejmě uţ několik týdnů nikdo nevykartáčoval; tak si na zem rozprostřely kapesníčky a po-sadily se na ně zpříma jako svíce. Jeden z nás, kdyţ šel kolem nich s mísou studeného jazyka s majonézou, zakopl o nějaký kořen a jazyk s majonézou vyletěl do vzduchu. Ani kousek na ně naštěstí nespadl, ale ta nehoda je upozornila na zcela nové nebezpečí a velice je roz-rušila; takţe kdyţ se potom někdo zvedl a měl v ruce něco, co mohlo sletět a udělat škodu, obě slečny po něm se vzrůstající úzkostí kou-kaly, dokud se zase neposadil. „No a teď vzhůru, děvčata,“ řekl jim povzbudivě náš milý druhý veslař, kdyţ bylo po jídle, „bude se umývat nádobí!“ Dívky mu hned neporozuměly. A kdyţ pochopily, jak to myslí, prohlásily, ţe nemají ponětí, jak se nádobí umývá. „Á, to já vás v cuku letu naučím,“ smál se ten chlapík, „to je ohromná legrace! To si lehnete na bři..., chci říct, ţe se nakloníte k vodě, a všecko v ní pěkně ošploucháte.“ Starší sestra namítala, ţe na takovou práci nejsou bohuţel vhod-ně oblečeny. „Ále, to se lehko spraví,“ řekl druhý veslař bezstarostně. „Prostě si vykasejte sukně.“ A skutečně je k tomu přinutil. Tyhle věci, to prý je při pikniku ta největší švanda. A dívky řekly, to ţe by byly nikdy neřekly. Teď kdyţ si na to znova vzpomínám, tak si říkám, jestli ten mlá-denec doopravdy byl tak natvrdlý, jak jsme si tenkrát mysleli. Nebo


65

spíš - ale ne, vyloučeno, vţdyť se tvářil jako nevinné prostoduché děcko! Harris chtěl vystoupit u hamptonského kostela a jít si prohléd-nout náhrobek paní Thomasové. „Co to bylo zač, ta paní Thomasová?“ ptal jsem se ho. „Jak to mám vědět?“ odvětil Harris. „Má prý pozoruhodný ná-hrobek, a já bych ho chtěl vidět.“ Já byl proti tomu. Moţná ţe je se mnou něco v nepořádku, ale hřbitovní pomníky mě nikdy nelákaly. Vím, ţe kdyţ přijdete do nějaké vesnice nebo do nějakého města, tak se sluší a patří, abyste uháněli na hřbitov a pokochali se obhlídkou hrobů, ale já si tenhle druh rekreace vţdycky dokáţu odepřít. Mne nebaví prolézat za zády nějakých sípavých dědků tmavé a studené kostely a číst si tam epita-fy. Ani podívaná na kus popraskané pamětní desky, zapuštěné do nějakého kamene, mi neskýtá to, čemu říkám pocit opravdového štěstí. Tím, jaký klid dovedu zachovat před vzrušujícími nápisy a s jakým nedostatkem entuziasmu naslouchám historiím místních ro-din, odkajţiva ohromuji důstojné kostelníky a jejich city zraňuji špatně zakrývanou nedočkavostí, abych uţ byl pryč. Jednoho slunného dne jsem se za zlatého rána opíral lokty o níz-kou kamennou zídku, střeţící venkovský kostelík, kouřil jsem a s hlubokou, tichou blaţeností jsem vychutnával líbezný klid scenérie, kterou jsem měl před sebou; šedivý starý kostel, obrostlý chomáči břečťanu a s prapodivným dřevěným portikem, celým vyřezávaným, bílá cestička, vinoucí se dolů s kopce mezi řadami vysokých jilmů, chalupy s doškovými střechami, vykukující nad úhledně sestřiţený-mi ţivými ploty, v dolíku stříbrná řeka a kolem ní zalesněné kopce. Byla to rozkošná krajinka. Idylická, poetická a probouzela ve mně vzletné myšlenky. Měl jsem pocit, ţe jsem dobrý a ušlechtilý. Měl jsem pocit, ţe uţ nikdy nebudu chtít hřešit a lumpačit. Sem půjdu ţít, nikdy se uţ nedopustím ţádné špatnosti, povedu bezúhon-ný, přečistý ţivot, a aţ zestárnu, budu mít stříbrné vlasy a... no, taková a podobná jsem měl předsevzetí. V té chvíli jsem všem svým přátelům a příbuzným odpustil jejich špatnosti a proradnosti a ţehnal jsem jim. Oni nevěděli, ţe jim ţeh-nám. Šli dál svou zhýralou cestou, nevědouce o tom, co já, daleko od nich, v té mírumilovné vesničce, pro ně dělám. Ale i tak jsem to


66

pro ně dělal a přál jsem si, abych jim nějak mohl sdělit, ţe to pro ně dělám, jelikoţ jsem jim chtěl přinést štěstí. Stále ještě jsem se zabý-val těmito vznešenými, tklivými myšlenkami, kdyţ tu mé snění pře-rušil pronikavý písklavý hlas, který vykřikoval: „Uţ du, vašnosti, uţ k nim du. Jo jo, vašnosti, uţ du, jenom na mě nesměj spěchat.“ Vzhlédl jsem a spatřil holohlavého staříka, který ke mně pajdal přes hřbitov, v ruce ohromný svazek klíčů, jeţ se při kaţdém kroku rozcinkaly. Mlčky, důstojným gestem jsem mu naznačoval, aby šel pryč, on se však dál přibelhával ke mně a co chvíli zapištěl: „Uţ du, vašnosti, uţ du. Já kapánek kulhám. Uţ nejsem takovej čipera, jako sem bejval. Ráčej tudyhle, vašnosti.“ „Zmizte, dědku mizerná!“ křikl jsem. „Dřív jsem přijít nemoh, vašnosti,“ odpověděl. „Moje panička jich zmerčila teprvá teď, v poslední chvíli. Ráčej za mnou, vašnos-ti.“ „Zmizte!“ opakoval jsem. „Ztraťte se, neţ přeskočím tu zídku a zabiju vás!“ To ho zřejmě překvapilo. „Copak voni nechtěj vidět zdejší náhrobky?“ ptal se. „Ne!“ odpověděl jsem. „Nechci! Chci zůstat stát na tomhle mís-tě, opřený o tuhle oblázkovou zídku. Zmizte a nechte mě na pokoji. Jsem přecpaný krásnými a ušlechtilými myšlenkami a v tom stavu chci setrvat, protoţe je mi v něm dobře a příjemně. Tak se mi tu nemotejte, nerozčilujte mě a nesnaţte se těmi svými pitomými ná-hrobky ze mě vyplašit moje lepší já. Táhněte, seţeňte si někoho, kdo vás levně pohřbí, a já zaplatím polovičku výloh.“ To ho na okamţik zarazilo. Promnul si oči a pozorně se na mě zadíval. Zvenčí vypadám dost lidsky, a tak si to všechno nemohl srovnat v hlavě. „Voni sou v těchle končinách cizej, ţe jo?“ ptal se. „Voni tady neţijou?“ „Ne,“ řekl jsem, „neţiju tady. Kdybych tady ţil, tak byste neţil vy.“ „Tak to teda přece,“ pravil, „musej chtít vidět zdejší náhrobky - hroby - no co sou tam pohřbený lidi - rakve.“


67

„To jste úplně vedle,“ křičel jsem, protoţe uţ ve mně všechno vřelo. „Nechci vidět náhrobky - aspoň ne ty vaše! Co bych z toho měl? Máme svoje vlastní hroby - naše rodina totiţ. Můj strýc Pod-ger například má na hřbitově v Kensal Greenu pomník, který je chloubou celého kraje; v hrobce mého děda v Bow je dost místa pro osm návštěvníků a moje prateta Susan má na finchleyském hřbitově hrob vyzděný cihlami a na něm kámen s basreliéfem takové jakési čajové konvice a kolem dokola tam má prvotřídní obloţení ze světlé ţuly, které stálo těţké peníze. Kdyţ zatouţím po hrobech, tak se jdu poveselit na ty naše. O cizí hroby nestojím. Jenom na ten váš se půjdu podívat, aţ vás pochovají. Víc pro vás udělat nemůţu.“ Rozbrečel se. A vykládal, ţe na jednom hrobě tam je kus kame-ne, o němţ kdosi prohlásil, ţe je to pravděpodobně pozůstatek něja-ké sochy, a na jednom náhrobku ţe je vytesáno pár slov, která nikdy nikdo nedokázal dešifrovat. I teď jsem toho zatvrzelce odmítl, řekl tedy srdceryvným tónem: „To se nepudou podívat ani na naše památeční vokno?“ Ani na to jsem se nechtěl jít podívat, vypálil tedy svou poslední ránu. Přišoural se blíţ a chraplavě mi našeptával: „Dole v kryptě mám dvě lebky, aspoň na ty se dou kouknout. Prosím jich, dou se kouknout na ty lebky. Sou mladej, sou na prázdninách a jistě si chtěj něco uţít. Dou se teda kouknout na ty lebky.“ Otočil jsem se a prchal, a v tom běhu jsem slyšel, jak za mnou volá: „Dou se kouknout na ty lebky! Vrátěj se a dou se kouknout na ty lebky!“ Harris, ten si však v hrobech, hrobkách a náhrobních nápisech libuje a z pomyšlení, ţe neuvidí rov paní Thomasové, se div ne-zbláznil. Na to, ţe uvidí rov paní Thomasové, se prý těšil od první chvíle, co jsme začali plánovat tenhle výlet, vůbec by na něj prý nejel, nebýt naděje, ţe uvidí rov paní Thomasové. Připomněl jsem mu George a ţe musíme být s lodí kolem páté v Sheppertonu, kde se s ním máme sejít, a Harris začal na George nasazovat psí hlavu. Jak to prý, ţe se George můţe celý den někde flákat a my dva se musíme sami dřít s touhle nemotornou, vratkou starou kocábkou proti proudu jen proto, ţe se s ním máme sejít? To nemohl taky přiloţit ruku k dílu? To si nemohl vzít jeden den volna


68

a jet rovnou s námi? Hromk aby bacil do té jeho banky! S ním to tam stejně nevytrhnou! „Kdykoli tam za ním přijdu,“ rozhorloval se Harris, „jakţiv nemá nic na práci. Celý den dřepí za sklem a jenom se snaţí vypa-dat, jako ţe něco dělá. K čemu je takový chlap za sklem dobrý? Já musím pracovat, abych se uţivil. Proč on teda nepracuje taky? Co je jim takhle v té bance platný? A k čemu jsou vůbec všechny ty banky dobré? Seberou tvoje peníze, a kdyţ na ně potom vystavíš šek, tak na něj načmárají „není krytí“, „obraťte se na výstavce“ a pošlou ti ho zpátky. Tak co z toho máš? A takovouhle lumpárnu mně minulý týden provedli dvakrát. Ale já uţ si to nedám líbit a svoje konto u nich zruším. Kdyby byl George s námi, mohli jsme se jít kouknout na ten náhrobek. Já ostatně ani nevěřím, ţe je v bance. Někde se flinká a tropí alotria, docela určitě! a všecku tuhle dřinu nechal na nás. Já vystoupím a půjdu se napít.“ Upozornil jsem ho, ţe od hospod jsme na hony daleko, a on začal nadávat na řeku a co on prý takhle z té řeky má a to prý kaţdý, kdo si vyjede na řeku, má umřít ţízní? Kdyţ Harris začne takhle, tak je nejlepší se s ním nehádat. Za chvilku mu dojde dech a pomaloučku se uklidní. Jenom jsem mu připomněl, ţe v jednom koši máme láhev citró-nové šťávy a ve špici lodi bandasku s vodou, a kdyţ se ty dvě věci smíchají, ţe je z toho studený a osvěţující nápoj. Ale on hned vyletěl a navezl se i do citronády a do všech „po-dobných břečiček pro ţáčky z nedělní školy“, jak tomu říkal, prostě do zázvorové limonády a malinového syrupu, atd. atd. To všecko prý jenom kazí trávení a ničí tělo a duši jakbysmet a je příčinou poloviny všech zločinů v Anglii. Něčeho se však prý napít musí, i vylezl na lavičku a natáhl se pro tu láhev. Ta byla aţ na dně koše a nahmatat ji, to zřejmě nebylo jen tak, a Harris se tudíţ musel naklánět a natahovat dál a dál, a jak se i při tom, ačkoliv byl hlavou dolů, snaţil pořád kormidlovat, zatáhl za to druhé lanko a narval loď do břehu. Tím nárazem se překotil, zapíchl se do koše a zůstal v něm stát na hlavě, s rukama křečovitě svírajícíma luby lodi a s nohama trčícíma do vzduchu. Vůbec se neodváţil pohnout, protoţe měl strach, ţe sletí do řeky, a tak tam musel takhle trčet, dokud se mi nepodařilo popadnout ho za


69

nohy a z toho koše ho vytáhnout, a to ho rozvzteklilo víc neţ všech-no ostatní.


70

Vydírání - Jak na to správně reagovat - Sobecké hulvátství majitelů pobřeţní půdy - Výstraţné tabule - Nekřesťanské pocity Harrisovy - Jak Harris zpívá kuplety - Večírek ve vybrané společnosti - Hanebné chování dvou zlotřilých mladíků - Pár uţitečných informací - George si kupuje bandţo.

VIII Zastavili jsme se pod vrbami u Kempton Parku a obědvali jsme. Tam je to moc hezké; podél řeky se tam táhne příjemná travnatá rovinka, nad kterou se sklánění vrby. Zrovna jsme si dali třetí chod - bílý chléb s dţemem -, kdyţ k nám přišel nějaký gentleman bez ka-bátu a s krátkou fajfkou a chtěl vědět, jestli my víme, ţe na tomhle pozemku nemáme co dělat. Odpověděli jsme mu, ţe jsme o té věci ještě natolik neuvaţovali, abychom mohli dospět k definitivnímu úsudku, ale jestli nás jako gentleman ujistí čestným slovem, ţe tu nemáme co dělat, ţe mu bez váhání uvěříme. To ţádané ujištění nám dal a my jsme mu za ně poděkovali, ale on tam otálel dál a tvářil se neuspokojeně, tak jsme se ho zeptali, co ještě pro něho můţeme udělat; a Harris, který je vţdycky ochoten se s kaţdým skamarádit, mu nabídl krajíček chleba s dţemem. Ten chlap zřejmě patřil k nějaké sekte zapřisáhlých odpůrců chleba s dţemem, neboť ho odmítl, a to velice hrubě, jako kdyby ho rozzlobilo, ţe jsme ho jím pokoušeli, a dodal, ţe má za povinnost nás odtud vyhnat. Harris řekl, ţe jestli to má za povinnost, tak by to holt měl udě-lat, a zeptal se ho, jakým způsobem by se to podle jeho představ dalo provést nejlíp. Harris je to, čemu se říká „dobře udělaný muţ-ský“, a vypadá jako samá kost a šlacha, a ten chlap si ho změřil od hlavy aţ k patě a prohlásil, ţe se půjde poradit se svým šéfem a pak ţe se vrátí a mrskne s námi do vody. Toť se ví, ţe jsme ho uţ nikdy neviděli, a to, co vlastně chtěl, byl, toť se ví, šilink. U řeky je jich dost, takových hrubiánů, co si v létě přijdou na pěkné peníze tím, ţe courají po břehu a takhle vydí-rají nedovtipné bambuly. Tvrdí, ţe je posílá majitel pozemku. Na to máte správně reagovat tak, ţe tomu chlapovi dáte své jméno a adre-su, a ať si vás majitel, kdyţ s tím má doopravdy něco společného, zaţaluje a podá důkaz, jakou škodu jste mu na tom pozemku způso-


71

bili, kdyţ jste si na něj na jednom místě sedli. Jenţe lidé jsou větši-nou tak hrozní lenoši a ustrašenci, ţe si tu lumpárnu raději nechají líbit, čímţ ji jenom podporují, místo aby ji s trochou ráznosti jednou provţdy zatrhli. A kdyţ za to opravdu můţe majitel pozemku, pak by měl být veřejně pranýřován. To sobectví vlastníků pobřeţní půdy rok od roku vzrůstá. Kdyby bylo po jejich, tak by snad uzavřeli celou řeku Temţi. S jejími menšími přítoky a rameny to uţ beztak dělají. Do dna zaráţejí kůly, od břehu ke břehu natahují řetězy a na kdejaký strom přitloukají obrovské výstraţné tabule. Pohled na tyhle vý-straţné tabule probouzí v mé povaze všechny ty nejhorší pudy. To mám vţdycky chuť tu tabuli strhnout a tak dlouho ji otloukat o hla-vu toho, kdo jim tam dal, aţ ho zabiju a potom pochovám a tu tabu-li mu budu moci dát na hrob jako pomník. Svěřil jsem se s těmito svými pocity Harrisovi, a ten mi řekl, ţe on mívá pocity ještě horší. On prý touţívá nenen zabít toho člověka, který za vyvěšení takové tabule nese odpovědnost, ale zmasakrovat celou jeho rodinu a všechny jeho přátele a příbuzné a pak ještě vy-pálit jeho dům. To uţ se mi zdálo poněkud přehnané a taky jsem to Harrisovi řekl, ale on mi odpověděl: „Vůbec ne! To by takovému člověku po zásluze patřilo. A ještě bych na tom spáleništi zazpíval kuplet.“ Ţe v té své krveţíznivosti zachází Harris takhle daleko, to uţ mě znepokojilo. Nikdy bychom neměli připustit, aby se náš cit pro spravedlnost zvrhl v pouhou pomstychtivost. Velice dlouho mi trva-lo, neţ jsem Harrise přiměl, aby v té věci zaujal křesťanštější stano-visko, ale nakonec se mi to přece jen podařilo a Harris slíbil, ţe tedy ušetří přátele a příbuzenstvo a ţe na spáleništi nebude zpívat kuplet. Vy jste nikdy neslyšeli Harrise zpívat kuplet, takţe nemůţete pochopit, jak velikou sluţbu jsem tím prokázal lidstvu. Jednou z Harrisových utkvělých myšlenek totiţ je, ţe umí zpívat kuplety; ti Harrisovi přátelé, kteří uţ zaţili Harrisovy pokusy v tom směru, mají naopak utkvělou myšlenku, ţe to Harris neumí, ţe to nikdy umět nebude a ţe by se mu nikdy nemělo dovolit aby to zkoušel. Kdyţ je Harris někde ve společnosti vyzván, aby zazpíval odvětí vţdycky: „No prosím, ale já umím zpívat jenom kuplety,“ a řekne to tónem, který má naznačit, ţe jeho podání kupletů je něco, co byste si měli jednou poslechnout a pak umřít.


72

„Ale to je právě báječné,“ řekne hostitelka. „Zazpívejte nám nějaký, pane Harrisi.“ A Harris se zvedne a kráčí k pianu a září blahovůlí jako člověk nesmírně velkomyslný, který se zrovna chystá někoho něčím obdarovat. „Teď se, prosím vás, všichni utište,“ volá hostitelka a točí se kolem dokola. „Pan Harris nám zazpívá nějaký kupletek.“ „Výborně!“ jásají hosté a spěchají ze zimní zahrady a přibíhají po schodech a shánějí po celém domě jeden druhého a cpou se do salónu a uvelebují se tam a uţ napřed se všichni uculují. A Harris začíná. Nu, u kupletisty nekoukáte tak moc na kvalitu hlasu. Neočekává-te přesný přednes ani bezvadnou vokalizaci. Nevadí vám, kdyţ ten člověk uprostřed tónu zjistí, ţe to vzal moc vysoko, a zničehonic přeskočí níţ. Nestaráte se o nějaký rytmus. Nerozčílí vás, kdyţ je zpěvák o dva takty před doprovodem a uprostřed verše znanadání zpívat přestane, dohodne se s pianistou a pak s tím veršem začne ještě jednou. Ale počítáte s tím, ţe uslyšíte text. Na to připraveni nejste, ţe si zpěvák nevzpomene na víc neţ na první tři řádky první sloky a ty ţe bude znova a znova opakovat, dokud nepřijde řada na refrén. Na to připraveni nejste, ţe se zpěvák uprostřed věty najednou odmlčí, uchichtne se a pak řekne, ţe to je sice naprosto nepochopitelné, ale zaboha prý si nemůţe vzpome-nout, jak je to dál, a pak ţe se bude chvilku snaţit nějak si to v du-chu sesumírovat a o hodně později ţe se na to najednou rozpomene, a to v okamţiku, kdyţ uţ je v docela jiné části písně, a ţe bez nej-menšího upozornění nechá zpívání a honem vám odříká zbytek toho dřívějšího verše. Na to připraveni - ale co, já vám to prostě předve-du, jak Harris zpívá kuplety, a udělejte si úsudek sami. HARRIS (stojí před pianem a obrací se k nedočkavým zástupům): Víte, ona je to taková otřepaná věc, bohuţel. Vy ji budete všichni znát, víte. Ale je to jediná věc, kterou umím. No je to prostě ta píseň soudce ze Zástěrky, víte - ne, ze Zástěrky ne, je to z toho - z toho - no však vy víte z čeho,- z té druhé operety prostě, no však vy víte. A refrén musíte všichni zpívat sborem, víte. (Radostný šum v davu a dychtivost připojit se k zpívání refrénu. Nervózní pianista skvěle hraje předehru k písni soudce z Přelíčení před porotou. Nadchází okamţik, kdy Harris měl začít. Harris to


73

nebere na vědomí. Nervózní pianista znovu začíná hrát předehru a současně Harris začíná zpívat a vychrlí první dva verše admirálo-vy písně ze Zástěrky. Nervózní pianista se ještě chvíli pokouší pro-sazovat tu předehru, pak toho nechá a snaţí se dohonit Harrise doprovodem k písni soudce z Přelíčení před porotou, vidí, ţe ten doprovod nesedí, usiluje o to, aby si uvědomil, co to vlastně dělá a kde je, má dojem, ţe mu selhává rozum, a přestává hrát.) HARRIS (ho vlídně povzbuzuje): Všecko v pořádku. Hrajete moc pěkně, váţně. Jen tak dál. NERVÓZNÍ PIANISTA: Poslechněte, někde muselo dojít k omylu. Co to zpíváte? HARRIS (bez nejmenšího zaváhání): No přece píseň soudce z Přelí-čení před porotou. Copak vy ji neznáte? JEDEN HARRISŮV PŘÍTEL (zezadu ze salónu): To nezpíváš, ty trou-bo, zpíváš admirálovu píseň ze Zástěrky. (Dlouhé dohadování mezi Harrisem a Harrisovým přítelem, co to Harris vlastně zpívá. Přítel nakonec prohlásí, ţe je úplně jedno, co to Harris zpívá, pokud to Harris doopravdy zpívá, a Harris, v němţ očividně hárá pocit utrpěného bezpráví, ţádá pianistu, aby začal znova načeţ pianista hraje předehru k písni admirálově a Harris se chytí jednoho místa v hudbě, které povaţuje za zvlášť vhodné k nástupu, a spustí.) HARRIS: Kdyţ jsem byl mlád a udělal doktorát... (Všeobecný výbuch smíchu, který si Harris vykládá jako kompli-ment. Pianista pomyslí na manţelku a na celou svou rodinu, vzdá-vá ten nerovný boj a odchází; a jeho místo zaujímá muţ se silněj-šími nervy.) NOVÝ PIANISTA (bodře): Tak hele, kamaráde, vy prostě začnete a já se k vám připojím. S nějakou předehrou si nebudeme lámat hlavu. HARRIS (zvolna mu svítá, v čem je vysvělení těch zmatků, a směje se): Prokristapána! Nezlobte se na mě, prosím vás. No jo, vţdyť já jsem ty dva kuplety motal dohromady. To mě Jenkins tak popletl, víte. Tak jedem! (Zpívá; jeho hlas zjevně vychází ze sklkepů a zní v něm nenápadné varování, ţe se blíţí zemětřesení.)

Kdyţ jsem byl mlád, pracoval jsem v potu tváří coby poskok v advokátní kanceláři.


74

(Otočí se k pianistovi) Vzal jsem to moc hluboko, kamaráde. Za-čneme znova, prosím vás. (Podruhé zpívá ty dva verše, tentokrát vysokým flasetem. Mohutný úţas v obecenstvu. Nervózní stará dáma poblíţ krbu se dává do pláče a musí být odvedena ze salónu.) HARRIS (zpívá dál):

Myl jsem tam okna, myl jsem tam dveře, myl jsem... Ne ne, tak to není... Myl jsem tam okna zasklených dveří, myl jsem taky podlahy... ale ne, ksakru! Jé, promiňte. To je zvláštní, na tenhle verš si najednou nemůţu vzpomenout. Myl jsem... myl jsem tam... ale to nic, riskneme to prostě a přejdeme rovnou k refrénu. (Zpívá):

A nyní hejsa hejsa hejsa hejsa hejsasá mě pánem svého loďstva jmenovala královná.

No a teď všichni! Tyhle poslední dva verše opakovat sborem, víte. SBOR: A nyní hejsa hejsa hejsa hejsa hejsasááá

ho pánem svého loďstva jmenovala královnááá. A Harris si jakţiv neuvědomí, jakého ze sebe dělá kašpara a jak otravuje spoustu lidí, kteří mu nijak neublíţili. Váţně si představuje, ţe jim poskytuje vybraný poţitek, a nabízí se, ţe po večeři zapěje další kuplet. Kdyţ uţ mluvíme o kupletech a večírcích, tak si vzpomínám na jednu takovou pozoruhodnou příhodu, kterou jsem osobně zaţil; ta příhoda vrhá dost světla na skryté duševní pochody v lidech, a tak si myslím, ţe by měla být na těchto stránkách zaznamenána. Pořádal se večírek a byli jsme tam samí elegantní a vysoce kulti-vovaní lidé. měli jsme na sobě svoje nejlepší šaty, bavili jsme se vybraně a byli jsme velice spokojení - všichni aţ na dva mládence, studenty, kteří se právě vrátili z Německa; byli to takoví obyčejní chlapci a nikde neměli stání a zřejmě se necítili ve své kůţi, jako kdyby měli dojem, ţe se na tom večírku pořád nic neděje. Ve sku-tečnosti to bylo tím, ţe jsme pro ně byli příliš rafinovaní. Nestačili prostě na naši duchaplnou a přitom uhlazenou konverzaci a na naše vytříbené záliby. Mezi námi nebyli prostě na místě. Neměli tam vůbec být. Na tom jsme se později všichni shodli.


75

Přehrávali jsme si morceaux od starých německých mistrů. Dis-kutovali jsme o filosofii a etice. Delikátně a důstojně jsme flirtovali. Dokonce jsme i vtipkovali - nesmírně vytříbeně ovšem. Po večeři kdosi recitoval nějakou francouzskou báseň a my jsme prohlásili, ţe je překrásná; a potom jedna dáma zapěla španělsky takovou sentimentální baladu, a nad tou jeden či dva z nás zaplakali - byla tak dojemná. A tu se zveli ti dva mladíci a zeptali se nás, jestli jsme někdy slyšeli profesora Slossenna Boschena (který prý právě přišel a je dole v jídelně) zpívat jeho slavný německý kuplet. Pokud jsme se mohli upamatovat, neslyšel ho nikdo z nás. Mladíci řekli, ţe je to nejlegračnější kuplet, jaký kdo kdy sloţil, a jestli prý chceme, poţádají pana Slossenna Boschena, s kterým se výborně znají, aby nám ho zazpíval. Je prý tak legrační, ţe kdyţ ho pan Slossenn Boschen jednou zpíval německému císaři, museli ho (německého císaře totiţ) odnést na loţe. A nikdo prý ten kuplet neumí zazpívat tak jako pan Slossenn Boschen; během celé té produkce zachovává tak hlubokou váţnost, aţ by se mohlo zdát, ţe zpívá něco tragického, ale tím větší je to ovšem legrace; ani přednesem ani chováním prý nikdy nenaznačí, ţe to, co zpívá, je vlastně veselé - tím by celý efekt pokazil. Právě pro ten jeho nesmírně váţný, skoro aţ dojemný výraz je ten kuplet tak neodolatelně směšný. Řekli jsme, ţe si ho poslechneme s velikou chutí, ţe se potřebu-jeme pořádně zasmát, a oni tedy šli dolů pro pana Slossenna Boschena. Ten zřejmě tu svou píseň zpíval velice rád, protoţe přišel oka-mţitě a beze slova usedl k pianu. „Jé, to se pobavíte! To se nachechtáte!“ říkali tiše ti dva mladíci, kdyţ procházeli salónem, a pak zaujali nenápadné postavení za profesorovými zády. Pan Slossenn Boschen se doprovázel sám. Předehra zrovna ne-napovídala, ţe půjde o kuplet. Měla melodii spíš zasmušilou, aţ rozryvnou. Skoro z ní naskakovala husí kůţe, ale my jsme si navzá-jem šeptali, ţe to je ta německá metoda, a chystali jsme se na veli-kou zábavu. Já sám německy neumím. Ve škole jsem se němčině učil, ale do dvou let potom, co jsem vystudoval, jsem z ní všechna slovíčka


76

zapomněl a od té doby je mi mnohem líp. Přesto jsem nechtěl, aby ti lidé tam tu moji nevědomost vytušili; a připadl jsem na nápad, který se mi zdál znamenitý. Nespouštěl jsem pohled z těch dvou studentů a dělal jsem všechno po nich. Kdyţ se pochechtávali, pochechtával jsem se taky; kdyţ smíchy řvali, řval jsem smíchy i já; a kromě toho jsem se ještě tu a tam polohlasně zasmál sám od sebe, jako kdybych byl postřehl drobnou perličku humoru, která ostatním unikla. To jsem pohládal za obzvlášť vychytralé. Ale jak píseň pokračovala, stále jsem zjišťoval, ţe i spousta ji-ných lidí upírá oči na ty dva mládence zrovna tak jako já. I tihle lidé se pochechtávali, kdyţ se pochechtávali oba studenti, a řvali smí-chy, kdyţ řvali smíchy oba studenti; a poněvadţ oba studenti se při tom kupletu pochechtávali, řvali smích a vybuchovali v hlasitý řehot v jednom kuse, šlo všechno hladce jako po másle. Přesto však ten německý profesor nevypadal spokojeně. Zprvu, kdyţ jsme se smát teprve začínali, vyjadřoval výraz jeho tváře ne-smírný údiv, jako kdyby smích bylo to poslední, co očekával jako uznání. To nám připadalo velice směšné; a říkali jsme, ţe uţ jeho váţné chování tvoří polovinu celé té švandy. Kdyby jen sebeméně naznačil, ţe dobře ví, jakou hraje komedii, všechno by to hned po-kazil. A kdyţ jsme se pak smáli víc a víc, údiv v jeho obličeji vy-střídalo pobouření a rozhořčení a zlostně se na nás na všechny mra-čil (jenom na ty dva mladíky ne, jelikoţ ti stáli hned za ním, a ne-mohl je tedy vidět). To uţ nás rozchechtávalo tak, ţe jsme se svíjeli v křečích. Říkali jsme, ţe to bude naše smrt, tenhleten kuplet. Uţ sama ta slova, říkali jsme, stačí, aby se člověk válel po zemi, ale kdyţ je ještě navíc provází ta jeho markýrovaná váţnost - ne, to uţ se prostě nedá vydrţet! Při posledních verších se nadobro překonal. Škaredil se na nás s tak soustředěnou zuřivostí, ţe by nás byl velice znervóznil, kdyby se nám uţ napřed nebylo dostalo upozornění, ţe takhle se v Německu zpívají kuplety. A do té pochmurné hudby vloţil tak kvílivý tón agónie, ţe nevědět, ţe je to písnička veselá, vyli bychom se snad rozplakali. Dozpíval za burácejícího chechotu. Volali jsme, ţe to byla ta největší legrace, jakou jsme v ţivotě slyšeli. Divili jsme se, jak se po něčem takovémhle pořád ještě můţe ve světě udrţovat názor, ţe Němci nemají ţádný smysl pro humor. A ptali jsme se profesora,


77

proč ten kuplet nepřeloţil do angličtiny, aby mu rozuměli i lidé ne-vzdělaní a mohli si poslechnout, jak pořádný kuplet má vlastně vy-padat. Tu se pan Slossenn Boschen zvedl a začal příšerně řádit. Nadá-val nám německy (řekl bych, ţe pro tento účel je to jazyk neobyčej-ně zdatný), poskakoval, zatínal pěsti a tupil nás vší angličtinou, kterou uměl. Křičel, ţe takto ho v ţivotě nikdo neurazil. Vyšlo najevo, ţe to, co zpíval, nebyl vůbec ţádný kuplet. Bylo to o jedné dívčině, která ţila v Harcu a obětovala vlastní ţivot, aby spasila duši svého milého; ten taky umřel a setkal se s ní v oblacích; ale potom, v poslední sloce, dal té její duši kvinde a upláchnul jí s jinou duší - podrobnosti si uţ přesně nepamatuji, vím jenom, ţe to bylo něco hrozně smutného. Pan Boschen pravil, ţe kdyţ to jednou zpíval německému císaři, tak vzlykal (německý císař totiţ) jako malé děcko. A dodal (pan Boschen totiţ), ţe ta píseň je všeobecně uznávána za jednu nejtragičtějších a nejdojemnějších písní v němec-ké řeči. Byli jsme v trapné situaci - v moc trapné. Co jsme měli říkat? Rozhlíţeli jsme se po těch dvou mládencích, co to celé nastrojili, ti se ale hned, jak ta píseň skončila, nenápadně vytratili z domu. Takhle ten večírek skončil. V ţivotě jsem uţ nezaţil společnost, která by se rozcházela v takové tichosti a tak naprosto bez ceremo-nií. Ani jsme jeden druhému neřekli dobrou noc. Dolů jsme odcháze-li po jednom, našlapovali jsme co nejměkčeji a drţeli jsme se ve stínu. Sluhy jsme ţádali o klobouky a pláště úplně šeptem, domovní dveře jsme si otevřeli kaţdý sám, jak jsme vyklouzli na ulici, honem jsme se hnali za roh a dělali jsme, co jsme mohli, abychom se jeden druhému vyhnuli. Od té doby se nijak zvlášť nezajímám o německé písně. V půl třetí jsme dojeli k sunburyskému zdymadlu. Ten kus Tem-ţe před jeho vraty je líbezně hezký a taky to druhé rameno řeky je půvabné; ale tím se nesnaţte veslovat. Já jsem se o to jednou pokusil. Seděl jsem tenkrát u vesel a ptal jsem se chlapců, co kormidlovali, jestli se to podle jejich názoru dá dokázat, a oni řekli, jistě, podle jejich názoru prý ano, musí se ovšem pořádně zabírat. To jsem byli zrovna pod lávkou pro pěší, co tam vede přes vodu, a já se opřel do vesel, sebral všechny své síly a dal se do toho.


78

Vesloval jsem úţasně. Nasadil jsem solidní, rovnoměrné tempo. Vloţil jsem do toho paţe, nohy i záda. Zabíral jsem rázně, hbitě, tvrdě, no, předvedl jsem styl skutku velkolepý. Moji dva přátelé říkali, ţe je radost se na mě dívat. Asi tak po pěti minutách jsem si myslel, ţe uţ musíme být skoro u jezu, a zvedl jsem hlavu. Byli jsme pořád pod tou lávkou, přesně na stejném místě, kde jsme byli, kdyţ jsem začal veslovat, a ti dva idioti se chechtali, div se neztrha-li. Dřel jsem se totiţ jako blázen, jen abych loď udrţel pod tou láv-kou. Od té doby nechávám ty druhé, aby v řečištích vedle plaveb-ních kanálů veslovali proti proudu. Teď jsme veslovali aţ k Waltonu, který je kupodivu dost veliký na to, ţe je to jen městečko u řeky. A jako všechna města u řeky i Walton vybíhá k vodě jen uzoučkým cípkem, takţe z lodi máte do-jem, ţe je to vesnice, která má všeho všudy půl tuctu domů. Jediná města mezi Londýnem a Oxfordem, z kterých z řeky něco uvidíte, jsou Windsor a Abingdon. Všechna ostatní se schovávají někde za rohem a na řeku vykukují jen jedinou ulicí; a já jim děkuju, ţe jsou tak ohleduplná a ţe břehy řeky ponechávají hájům a polím a vodním zařízením. I Reading, ačkoli dělá, co můţe, aby poničil, pošpinil a zohyzdil ten kus řeky, na který dosáhne, má aspoň tolik slušnosti, ţe větší část své šeredné tváře schovává tak, aby nani od vody nebylo vidět. Ve Waltonu si samozřejmě zřídil nějakou malou stanici Caesar - měl tam tábor nebo opevněné leţení nebo takového něco. Postupo-vat po řekách proti proudu - to bylo prostě jeho. A taky tam ovšem byla královna Alţběta. Té ţenské neuniknete, ať se hnete kamkoli. A nějaký čas tam pobyli Cromwell a Bradshaw (ne ten Bradshaw, co sestavuje jízdní řády, nýbrţ ten kat krále Karla I.) To mohla být dost zábavná parta, ti všichni dohromady. Ve waltonském kostele mají ţeleznou „uzdu pro štěkny“. Za dávných časů krotívali takovými věcmi ţenské jazyky. Teď uţ se o to nikdo ani nepokouší. Ţelezo je patrně čím dál vzácnější a jiné kovy na to nejsou dost pevné. V tom kostele jsou také pamětihodné náhrobky a já se bál, ţe od nich Harrise vůbec nedostanu; ale zřejmě si na ně nevzpomněl a tak jsme jeli dál. Za mostem se řeka strašlivě kroutí, takţe to tam vypa-dá malebně, jenţe pro toho, kdo táhne loď nebo vesluje, je to jenom k zlosti a mezi ním a kormidelníkem to vyvolává samé hádky.


79

Jedete tu kolem Oatlands Parku, který je na pravém břehu. Slav-né, starobylé sídlo. Někomu, nevím uţ komu, je ukradl Jindřich VIII. a ţil si v něm. V zahradě je tam jeskyně, kterou si můţete za jistý poplatek prohlédnout a která je prý tuze krásná; ale já toho na ní moc nevidím. Neboţka vévodkyně z Yorku, která v Oatlandu ţila, měla hrozně ráda psy a měla jich ohromné mnoţství. A dala si pro ně zřídit zvláštní hřbitov, kde je všechny pochovala, kdyţ pošli; leţí jich tam aspoň padesát a kaţdý má nad sebou náhrobní kámen a na něm vytesaný epitaf. A já si troufám říct, ţe ti psi si to zaslouţí zrovna tak jako který-koli průměrný křesťan. U „Corwayských kůlů“ - v prvním ohybu nad waltonským mos-tem - došlo k bitvě mezi Caesarem a Cassivellaunem. Cassivellau-nus tady řeku pro Caesara nečekaně upravil: zarazil do ní spoustu kůlů (a bezpochyby na ně přitloukl výstraţné tabule). Ale Caesar se přesto dostal na druhý břeh. Caesara prostě nezaţenete od téhle řeky ničím. Takových chlapů by teď bylo zapotřebí na těch soukromých ramenech. Halliford a Shepperton jsou v těch svých končinách, jimiţ se dotýkají řeky, docela pěkná městečka; ale jinak není ani na jednom z nich nic pozoruhodného. Na sheppertonském hřbitově je však jeden hrob s nějakou básničkou na pomníku, měl jsem tedy strach, aby Harris nechtěl vystoupit a motat se kolem něj. A kdyţ jsme se blíţili k přístavišti, viděl jsem, jak na ně upírá roztouţené zraky. Ale poda-řilo se mi shodit mu obratným pohybem do řeky čapku a on v tom rozčilení, kdyţ ji lovil, a v tom rozhořčení, jak nadával na mou neši-kovnost, na své milované hroby zapomněl. Ve Weybridgi společně vékají do Temţe Wey (moc hezká říčka, pro menší loďky splavná aţ do Guldfordu, jedna z těch, které se odjakţiva chystám prozkoumat, k čemuţ se nemůţu dostat), Bourne a Basingstonský průplav. Zdymadlo je hned naproti městu a první, co jsme spatřili, kdyţ jsme se k němu dostali na dohled, bylo Geor-geovo sáčko nahoře nad vraty. Průzkumem z větší blízkosti pak vyšlo najevo, ţe v tom sáčku je i George. Montmorency se dal do zuřivého štěkotu, já pokřikoval, Harris hulákal; George mával kloboukem a řval v odpověď. Stráţce zdy-madla se přiřítil s dlouhým hákem, neboť byl přesvědčen, ţe někdo


80

spadl do zdýmací komory, a kdyţ zjistil, ţe tam nespadl nikdo, byl zjevně rozmrzelý. George měl v ruce jakýsi prapodivný balíček ve voskovaném plátně. Na jednom konci byl zakulacený a po stranách plochý a z toho konce trčela taková dlouhá rovná rukojeť. „Co to máš?“ volal Harris. „Pánev?“ „Ne,“ odvětil George a v očích mu podivně, divoce zablýsklo. „To je tuhle sezónu strašně v módě. Na řece uţ to má kdekdo. To je bandţo.“ „To ján nevěděl, ţe umíš hrát na bandţo!“ vykřikli jsme, Harris i já, jedním dechem. „Vţdyť já to taky neumím,“ odvětil George. „Ale prý je to velice lehké. A mám k tomu návod.“


81

Zapřeháme George do práce - Pohanské pudy vlečných lan - Nevděčné chování dvoj-sifu - Ti, co táhnou, a ti, co se vezou - K čemu se hodí milenci - Podivné zmizení po-starší dámy - Velký spěch, malá rychlost - Ve vleku děvčat: vzrušující záţitek - Zmizelé zdymadlo aneb strašidelná řeka - Hudba - Zachráněni!

IX Teď, kdyţ uţ byl s námi George, přinutili jsme ho pracovat. On pracovat nechtěl, samozřejmě; to bych ani nemusel říkat. Ţe prý se dost nadřel v bance, vykládal. Ale Harris, člověk v jádře necitelný a nelítostný, mu řekl: „Tak teď se dost nadřeš na řece, pro změnu; změna, ta kaţdému svědčí. A ven!“ George nemohl s dobrým svědomím - kde by taky dobré svědomí vzal? - nic namítat, vzmohl se pouzena poznámku, ţe by snad raději měl zůstat v lodi a vařit čaj a Harris a já ţe bychom ho měli táh-nout, protoţe příprava čaje je práce strastiplná a Harris a já vypa-dáme unaveně. Jedinou naší odpovědí na to bylo, ţe jsme mu vloţili do ruky vlečné lano, on se ho tedy chopil a vystoupil z lodi. Vlečné lano, to je věc velice záhadná a nevypočitatelná. Stočíte je se stejnou péčí a trpělivostí, s jakou skládáte nové kalhoty, a o pět minut později, kdyţ si pro ně jdete, je z něho děsivá motanice, která vás pobouří aţ do hloubi duše. Nechci pomlouvat, ale jsem pevně přesvědčen, ţe kdybyste vzali běţné vlečné lano, natáhli je rovně přes louku a pak se k němu na třicet vteřin otočili zády, zjistili byste, aţ byste se na ně zas podíva-li, ţe se smrsklo na jednu hromadu do prostředka té louky a tam ţe se všelijak propletlo, nadělalo na sobě uzle, ztratilo oba své konce a proměnilo se v samé smyčky; a ţe byste si k němu museli sednout do trávy a ţe by vám trvalo dobrou půlhodinku, neţ byste je za neustálého nadávání zase rozmotali. Takové mínění já mám o vlečných lanech všeobecně. Je ovšem moţné, ţe existují čestné výjimky; neříkám, ţe ne. Je moţné, ţe existují vlečná lana, která svému poslání dělají čest - lana svědomi-tá, slušného chování - lana, která si o sobě nemyslí, ţe slouţí k háč-kování a nepokoušejí se, jak jen je necháte bez dohledu, ze sebe uštrikovat dečku na lenoch fotelu. Říkám, ţe je moţné, ţe existují i


82

taková lana; upřímně v to dufám. Ale zatím jsem se s ţádným tako-vým nesetkal. To naše vlečné lano jsem sám připravil, neţ jsme dojeli k zdy-madlu. Harrisovi bych je byl nesvěřil, ten je nedbalý. Já sám jsem je zvolna a pozorně svinul, uprostřed převázal a jemně poloţil na podláţku lodi. Harris je potom odobrně zvedl a vloţil do ruky Geor-govi. George je pevně uchopil, drţel je daleko od sebe a jal se je rozvíjet, jako kdyby odmotával plenky s novorozeněte; a ještě neod-vinul ani celých dvanáct metrů a uţ se na věc víc neţ čemukoli ji-nému podobala mizerně upletené rohoţce. A takhle je to vţdycky, s vlečným lanem to vţdycky dopadne stejně. Ten na břehu, ten co se lano snaţí rozmotat, si myslí, ţe to zavinil ten, co lano svinoval; a kdyţ si člověk na řece něco myslí, tak to taky řekne. „Cos to s tím prováděl, to sis chtěl udělat rybářskou síť? Podívej se na ten mišmaš, co ti z toho vyšel! Tos to nemoh svinout jaksepat-ří, ty tajtrlíku pitomá?“ láteří co chvíli, kdyţ se s tím lanem zuřivě pere a rozkládá je po navigaci a lítá kolem dokola a marně hledá jeho konec. Zatím ten, co lano svinoval, je přesvědčen, ţe všechnu vinu na tom propletenci má ten, co se snaţí lano rozvinout. „Bylo úplně v pořádku, neţ se dostalo do rukou tobě!“ křičí rozhořčeně. „Proč na to, co děláš, taky trochu nemyslíš? Proč se vším zacházíš tak humpolácky? Ty bys dokázal nadělat uzle i na trámu z lešení, od tebe by mě to nepřekvapilo.“ A mají takový vztek, ţe by nejradši jeden druhého na tom lanu pověsil. Uplyne deset minut a ten první začne řvát a zuřit, dupe po tom provaze a pokouší se ho rozmotat tím, ţe vţdycky popadne tu první smyčku, co mu přijde pod ruku a škube za ni. Tím se samo-zřejmě celá ta spleť ještě pevněji zadrhuje. Načeţ ten z lodi vyleze na břeh a spěchá na pomoc a jeden druhému se plete do cesty a strašně překáţí. Oba chňapnou po stejném úseku lana a kaţdý za něj táhne opačným směrem a diví se, kde to vázne. Konečně to přece jen všecko rozmotají, otočí se a zjistí, ţe loď jim zatím sebral proud a unáší ji rovnou k jezu. To jsem jednou, opravdu viděl na vlastní oči. Bylo to nad Bove-ney, za takového dost větrného jitra. Veslovali jsme dolů po proudu, a kdyţ jsme projeli tam tím ohybem, spatřili jsme na břehu dva


83

muţe. Koukali jeden na druhého tak zaraţeně a s tak bezmocným zoufalstvím, ţe jsem podobný výraz v lidské tváři nikdy předtím ani potom neviděl, a třímali dlouhé vlečné lano. Hned nám bylo jasné, ţe se tady něco stalo, tak jsme přibrzdili a ptali jsme se těch muţů, co s nimi je. „No co! Uplavala nám loď!“ zvolali dotčeně. „Jen teď jsme vy-lezli na břeh, abychom rozmotali vlečné lano, ohlédli jsme se - a loď uţ byla v tahu!“ A zřejmě to povaţovali za sprosťárnu a nevděk, to, co jim ta loď provedla, a nemile se jich to dotklo. Našli jsme jim toho ulejváka asi o kilometr níţ, v rákosí, které ho zachytilo, a dopravili jsme jim ho zpátky. Vsadil bych se, ţe nejmíň týden neposkytli té své lodi další příleţitost k útěku. Nikdy na ty dva nezapomenu, jak pobíhali sem a tam po tom břehu, tahali za sebou vlečné lano a koukali po své lodi. Ve spojitosti s koníčkováním vidí člověk na řece spoustu legrač-ních scén. Jednou z nejběţnějších je ta, jak si dva zapřaţení sviţně vykračují, zabráni do ţivé diskuse, zatímco ten, co se devadesát metrů za nimi veze v lodi, na ně marně křií, aby se zastavili, a v naprostém zoufalství zuřivě mává veslem. Něco je někde nazadrmo; ulomilo se kormidlo, tyč s hákem sletěla přes palubu, nebo tomu v lodi spadl do vody klobouk a hbitě uplouvá po proudu. Ten, co se veze, zaráţí ty dva nejdřív mile a zdvořile. „Hej! Zastavte se na moment, prosím vás!“ volá bodře. „Sletěl mi do vody klobouk.“ Potom: „Hej! Tome! Dicku! Copak vám zalehly uši?“ To uţ méně přívětivě. A pak: „Hej! Jděte do háje, vy blbouni bezhlaví! Hej, zastavte se! Ách, vy...!“ Načeţ se vymrští, poskakuje po lodi, řve, aţ je v obličeji celý rudý, a vystřídá všecky nadávky, které zná. A na břehu se zastavují malí kluci, dělají si z něho legraci a házejí po něm kamením, a on se veze kolem nich rychlostí šesti kilometrů za hodinu a nemůţe z lodi ven. Mnohým takovým trampotám by se zabránilo, kdyby ti, co táh-nou, měli pořád na paměti, ţe táhnou někoho, a často se ohlíţeli, aby viděli, jak se tomu, co se veze, daří. Nejlepší je, kdyţ táhne jen jeden. Jak táhnou dva, hned začnou ţvanit a na všecko zapomenou a


84

loď, jeţto neklade moc velký odpor, nestačí sama na to, aby jim připomínala svou existenci. Na doklad toho, jak nesmírné roztrţitosti je schopen koníčkující páreček, nám později večer, kdyţ jsme se po jídle dali o té věci do diskuse, vyprávěl George velice pozoruhodnou příhodu. On a ještě tři další muţi se jednou večer snaţili vyveslovat s velice těţce naloţenou lodí od Maidenheadu nahoru a kousek nad cookhamským zdymadlem spatřili mládence a dívku, kteří šli po stezce podél vody, zabráni do zjevně zajímavého a poutavého roz-hovoru. Drţeli před sebou, kaţdý oběma rukama, lodní bidlo s há-kem a k prostředku toho bidla bylo přivázáno vlečné lano, které se plazilo za nimi s druhým koncem ve vodě. A nikde poblíţ ţádná loď. Ani nikde v dohledu ţádná loď. Někdy dřív to lano nějakou loď drţet muselo, to bylo nesporné; ale co se s ní stalo, jaký hrůzný osud ji stihl, ji i všechny ty, co byli v ní, to bylo pohřbeno v záha-dách. Ale ať uţ to bylo jakékoli neštěstí, nikterak zřejmě neznepoko-jovalo tu slečnu a toho mladého pána, kteří koníčkovali. Měli bidlo s hákem, měli vlečné lano a očividně taky dojem, ţe nic jiného uţ k té své práci nepotřebují. George uţ uţ na ně chtěl zavolat a probudit je, ale neudělal to, protoţe mu najednou bleskl hlavou báječný nápad. Vzal hák, natáhl se a konec toho lana vtáhl do lodi; pak na něm udělal smyčku, na-vlékli si ji na stěţeň, uklidili vesla, posadili se na záď a zapálili si dýmky. A ten mládenec a ta dívka táhli ty čtyři kolohnáty a jejich těţkou loď aţ do Marlow. George říkal, ţe v ţivotě neviděl tolik úzkostiplného smutku soustředěného do jediného pohledu, jako dkyţ si ten mladý páreček u zdymadla uvědomil, ţe poslední tři kilometry táhl cizí loď. George měl prý dojem, ţe nebýt umírňujícího vlivu té líbezné dívky, byl by snad ten mladý muţ povolil uzdu velice hrubé řeči. Dívenka se z toho údivu vzpamatovala první, spráskla ruce a zvolala zděšeně: „Ale kde je tedy tetička, Henry?“ „A našli někdy tu starou dámu?“ ptal se Harris. George odvětil, to ţe neví. Jiného příkladu nebezpečného nedostatku porozumění mezi tím, co táhne, a tím, co se veze, jsme George a já byli jednou svědky


85

kousek nad Waltonem. Bylo to v těch místech, kde se navigace tak mírně svaţuje k řece. Tábořili jsme na protěším břehu a koukali jsme do neurčita. Tu se objevila malá loďka, kterou úţasně rychle táhl proti proudu mohutný kůň, na němţ seděl malý kluk. V lodi se v ospalých, pohodlných pozicích rozvalovalo pět chlapíků, z nichţ ten u kormidla vypadal obzvlášť líně. „Rád bych viděl tu melu, kdyby zatáhl za nesprávnou šňůru,“ zabručel George, kdyţ nás míjeli. A přesně v tom okamţiku to ten člověk udělal a loď najela na břeh s takovým randálem, jako kdyby se naráz roztrhlo čtyřicet tisíc plátěných prostěradel. Dva muţi, jeden koš a tři vesla okamţitě opustili plavidlo přes levobok a spo-činuli na břehu a o jeden a půl okamţiku později se další dva muţi vylodili přes pravobok a dosedli mezi bidla s háky a plachty a ces-tovní brašny a láhve. Poslední člen posádky pokračoval ještě asi dvacet metrů v plavbě a potom vystoupil po hlavě. Lodi se tím zřejmě jaksi ulehčilo a plula dál ještě sviţněji, zatím-co ten klouček řval z plna hrdla a pobízel svého oře do kroku. Ti chlapíci se na zemi posadili a civěli jeden na druhého. Teprve za několik vteřin si uvědomili, co se to s nimi stalo, a začali ze všech sil řvát na toho kluka, aby zastavil. Ale ten neměl smysl pro nic jiného neţ pro koně, a tak je nemohl slyšet, a my jsme se za nimi dívali, jak za tím koněm uhánějí, dokud nám nezmizeli z očí. Nemohu říci, ţe mi jich po tom karambolu bylo líto. Přál bych si dokonce, aby všechny ty mladé blázny, co se tímhle způsobem dáva-jí vozit po řece - a je jich plno - potkal podobný malér. Nejen ţe se sami vydávají v nebezpečí, ale navíc ještě ohroţují a obtěţují všech-ny ostatní lodě. Při té rychlosti, kterou plují, se nikomu nemohou včas vyhnout a nikdo se nemůţe včas vyhnout jim. Jejich lano se zachytí o váš stěţeň a převrhne vás, nebo sebere někoho ve vaší lodi a buď ho srazí do vody, nebo mu rozřízne tvář. Nejlepší je zůstat stát na místě, vyndat stěţeň a připravit se, ţe tím tlustším jeho kon-cem je odstrčíte od sebe. Ze všeho, co můţete zaţít při koníčkování, vás nic tak nevzruší, jako kdyţ vás táhnou děvčata. To je sanzace, kterou by si nikdo neměl nechat ujít. Holky musejí být na koníčkování vţdycky tři; dvě drţí lano a třetí pobíhá kolem nich a hihňá se. Obyčejně začnou tím, ţe se zašmodrchají do lana. Nějak si to lano omotají kolem nohou a musejí si sednout na cestičku a jedna druhou vysvobodit, ale při tom


86

si zas udělají smyčky kolem krku a div se neuškrtí. Nakonec však lano přece jenom natáhnu a dají se v běh a táhnou loď tempem aţ nebezpečným. Neţ urazí sto metrů, jsou pochopitelně bez dechu, a tak se znenadání zastaví, dřepnou si do trávy a smějí se a vy se s lodí dostanete do silnějšího proudu a otočíte se, dřív neţ si uvědomí-te, co se stalo, a neţ se můţete chopit vesel. A pak se holky zvednou a diví se. „Hele!“ volají. „On nám zajel rovnou do prostředka.“ Pak chvilku táhnou loď docela slušně, ale po chvilce jednu z nich napadne, ţe by si měla trochu zaloţit a zašpendlit sukni, a tak se za tím účelem zase všecky zastaví a loď najede na břeh. Vyskočíte a odrazíte ji na vodu a voláte na dívky, aby se neza-stavovaly. „No? Co je?“ volají v odpověď. „Nezastavujte se!“ křičíte. „Coţe?“ „Nezastavujte se! Jděte dál! Jděte pořád dál!“ „Běţ k nim, Emily, a zeptej se, co to vlastně chtějí,“ řekne jedna z dívek; a Emily běţí k nám a ptá se, co je. „Co to vlastně chcete? ptá se. „Stalo se něco?“ „Ne,“ odpovíte, „všecko je v pořádku; jenom musíte jít dál, víte, nesmíte se zastavovat.“ „Proč ne?“ „No protoţe se nedá kormidlovat, kdyţ se pořád zastavujete. Musíte loď udrţovat ve stejnoměrném švunku.“ „V čem?“ „Ve stejnoměrném švunku. No, musí mít pořád stejnoměrný pohyb.“ „Á, uţ chápu. Já to holkám řeknu. Děláme to dobře?“ „Ano, ano, moc. Váţně. Jenom se nezastavujte.“ „Ono to vlastně vůbec nic není. Já myslela, kdovíjaká je to dři-na.“ „Kdepak, to je docela jednoduché. Jenom musíte táhnout pěkně stejnoměrně, to je všecko.“ „Já rozumím. Podejte mi tu mou červenou šálu, je támhle pod polštářkem.“ Najdete šálu, podáte ji té slečně, ale zatím uţ přiběhla i druhá a ţe prý by si taky vzala šálu, a pro všecko prý vezme i tu Maryinu.


87

Ale Mary ji nechce, tak ji zas přinesou zpátky a místo ní chtějí hře-bínek. Uplyne nemíň dvacet minut, neţ konečně zase odstartují, ale hned v příští zatáčce uvidí krávu a vy musíte vystoupit na břeh, abyste jim tu krávu odehnali z cesty. Nu, kdyţ táhnou loď děvčata, tak se v ní ani chviličku nenudíte. Po chvíli si George s lanem přece jen poradil a táhl nás bez pře-stávky aţ k Penton Hooku. Tam jsme prodiskutovali důleţitou otáz-ku táboření. Uţ jsme se rozhodli, ţe této noci přespíme na palubě, a šlo jen o to, máme-li se utábořit hned někde tady, nebo jet dál aţ za Staines. Ale jeţto slunce bylo pořád ještě na obloze, nezdálo se nám, ţe uţ je čas myslet na to, jak se uloţíme ke spánku, a tak jsme se domluvili, ţe dojedeme ještě o pět a půl kilometru dál, aţ k Runny-meadu, do tkové klidné, lesnaté končiny, kde se najdou pěkná, chrá-něná místečka. Později jsme však moc litovali, ţe jsme nezůstali v Penton Hoo-ku. Pět kilometrů proti proudu, to je časně po ránu hračka, ale kdyţ to máte vyveslovat na konci dlouhého dne, tak vás to pěkně utahá. Těch pár posledních kilometrů uţ nemáte zájem o krajinu. Uţ si nepovídáte a nesmějete se. Urazíte půl kilometru, a máte dojem, ţe to byly kilometry dva. Nechce se vám věřit, ţe jste teprve tam, kde jste, a jste přesvědčeni, ţe máte špatnou mapu; a kdyţ se uţ plaho-číte takových, jak to odhadujete, nejmíň patnáct kilometrů a pořád ještě se před vámi nevynořilo zdymadlo, tak se naprosto váţně začí-náte bát, ţe je někdo šlohnul a utekl s ním. Vzpomínám si, jak jsem jednou byl na řece v troubě (myslím to obrazně, samozřejmě). Vyjel jsem si s jednou slečnou - sestřenicí z matčiny strany - a veslovali jsme po proudu ke Goringu. Bylo uţ dost pozdě a koukali jsme, abychom uţ byli doma - totiţ ona kouka-la, aby uţ byla doma. Hodinky ukazovaly půl sedmé, kdyţ jsme dorazili k bensonskému zdymadlu, a začínalo se stmívat - a ta sleč-na ztrácela klid. Ţe prý musí být doma na večeři. Ujistil jsem ji, ţe u večeře bych sám chtěl sedět doma, a s ní, a vytáhl jsem mapu, kte-rou jsem měl s sebou, abych se podíval, jak to máme ještě daleko. Zjistil jsem, ţe něco přes dva kilometry máme k nejbliţšímu zdy-madlu - u Wallingfordu - a tamodtud osm kilometrů do Cleeve. „Á, tak to stihneme,“ řekl jsem. „Nejbliţším zdymadlem proplu-jeme ještě před sedmou a pak uţ nás čeká jenm jedno.“ A pohodlně jsem se usadil a začal vytrvale zabírat.


88

Projeli jsme pod mostem a já jsem se krátce potom té dívky ptal, jestli uţ vidí zdejší zdymadlo. Řekla, ţe nevidí ţádné zdymadlo; já na to udělal „ale“ a vesloval jsem dál. Za pět minut jsem ji poţádal, aby se znova dobře podívala před sebe. „Ne,“ pravila, „po zdymadle ani památky.“ „A to... to víš jistě, ţe poznáš zdymadlo, kdyţ nějaké uvidíš?“ zeptal jsem se rozpačitě, nechtěje ji urazit. Ale ji ten dotaz neurazil, jenom poznamenala, ať se raději podí-vám sám; a tak jsem poloţil vesla a rozhlédl jsem se. Řeka před námi ubíhala úplně rovně, v tom přítmí jsem ji mohl vidět do vzdá-lenosti půldruhého kilometru; po zdymadle ani potuchy. „Nezabloudili jsme, poslechni?“ otázala se má společnice. To jsem si nedovedl představit; mohli jsme ovšem, a to jsem jí naznačil, vjet nějakým omylem do hlavního řečiště a proud nás od-nese k vodopádům. Ta představa ji nikterak neutděšila a dala se do pláče. Tvrdila, ţe se oba utopíme, a pro ni prý je to trest za to, ţe si vyjela se mnou. Já jsem měl za to, ţe by to byl trest přehnaný, ale má sestřenka soudila, ţe ne, a vyslovila naději, ţe to budeme mít odbyto co nej-rychleji. Snaţil jsem se jí dodat mysli a celou tu záhadu objasnit. Řekl jsem, ţe jsem zřejmě nevesloval tak rychle, jak jsem si představoval, ale teď ţe budeme u toho zdymadla co nevidět. A zabíral jsem další dva kilometry. Pak uţ to i mne začalo znervózňovat. Znovu jsem se díval na mapu. Wallingfordské zdymadlo tam bylo jasně zakresleno dva a půl kilometru pod bensonským. A byla to dobrá, spolehlivá mapa; ostatně, sám jsem se na to zdymadlo pamatoval. Projel jsem jím uţ dvakrát. Kde jsme se to tedy octli? Co se to s námi stalo? Uţ jsem si začal myslet, ţe je to všechno jenom sen, ve skutečnosti ţe spím doma v posteli a ţe se za minutku probudím a dovím se, ţe je deset pryč. Ptal jsem se své sestřenky, jestli si nemyslí, ţe je to všechno jenom sen, a ona mi odpověděla, ţe stejnou otázku chtěla zrovna poloţit mně; a pak jsme společně uvaţovali, zda spíme oba, a jestli ano, kdo z nás je ta skutečná osoba, co sní, a kdo je ta snová vidina; bylo to čím dál tím zajímavější.


89

Ale já jsem přesto pořád vesloval dál a pořád nebylo nikde vidět zdymadlo a řeka byla v těch shlukujících se nočních stínech pořád pochmurnější a tajuplnější a všechno kolem nám připadalo pořád příšernější a obludnější. Musel jsem myslet na skřítky a divoţenky a bludičky a na ty ničemné holky, co vysedávají celé noci na skalách a lákají lidi do vodních vírů a tak podobně; a vyčítal jsem si, proč jsem nebyl hodnější a proč jsem se nenaučil víc kostelních písní; a uprostřed těch úvah jsem uslyšel tahací harmoniku, na kterou někdo hrál - mizerně - oblaţující melodii skladby „Ten je zasejc doběh“, a věděl jsem, ţe jsme zachráněni. Nejsem zvláštním milovníkem tahací harmoniky; ale - ách! - tenkrát nám ty zvuky připadaly překrásné; mnohem krásnější neţ zpěv Orfeův nebo loutna Apollonova nebo jakékoli jiné podobné tóny. Nějaká nebeská melodie by nás v tom našem tehdejším dušev-ním rozpoloţení byla ještě víc zdrtila. Nějakou luznou, jímavou hudbu, dokonale zahranou, bychom byli povaţovali za harminii z onoho světa a byli bychom se vzdali všech nadějí. Ale v tónech toho „Ten je zasejc doběh“, jak je bez jakéhokoli rytmu a v nezamýšle-ných variacích chrlil ten dýchavičný akordeon, bylo něco jedinečně lidského a povzbudivého. Ty lahodné zvuky se přibliţovaly a za chviličku se těsně po na-šem boku octla loď, v níţ byly provozovány. Seděla v ní parta vesnických sekáčů a sekand, kteří podnikli plavbu při měsíčku. (Měsíček vůbec nesvítil, ale to nebyla jejich vina). V ţivotě jsem neviděl roztomilejší, sympatičtější lidi. Pozdra-vil jsem je a zeptal se jich, jestli by mi nemohli říct, kudy se dostanu k wallingfordskému zdymadlu; a vyloţil jsem jim, jak to zdymadlo uţ celé dvě hodiny marně hledám. „Wallingfordský zdejmadlo?“ odpověděli. „Pánbu s váma, pane, to uţ je přeci přes rok zbouraný. To uţ je přeci pryč, wallingfordský zdejmadlo. A tady jste vostatně aţ skoro u Cleeve. To mě teda po-drţ, Bille, von ten pán hledá wallingfordský zdejmadlo!“ Něco takového mě vůbec nenapadlo. Nejraději bych je byl všec-ky popadl kolem krku a pomodlil se, aby jim Pánbůh poţehnal; ale proud byl v těch místehc příliš prudký, aby mi to dovolil, a tak jsem se musel spokojit s chladně znějícími slovy díků. Ale zato jsme jim děkovali pořád znova a znova a říkali jsme, jaký je hezký večer, a přáli jsme jim příjemnou plavbu, a já jsem je


90

tuším všecky zval, aby na celý týden přijeli ke mně, a má sestřenice dodala, ţe její matinka by byla neskonale šťastná, kdyby se s nimi mohla seznámit. A pak jsme si zazpívali „sbor vojáků“ z Fausta a domů jsme přece jen dojeli ještě před večeří.

Naše první noc - Pod plachtou - Naléhavé volání o pomoc - Protivné chování čajových konvic, a jak mu čelit - Večeře - Jak získat pocit, ţe jsme ctnostní - Hledá se pohodlně vybavený, dobře vysušený neobydlený ostro, nejraději v končinách jiţního Pacifiku - Komická příhoda Georgeova otce - Neklidná noc.

X Harris a já jsme si uţ začínali myslet, ţe bellweirské zdymadlo taky nějak podobně zmizelo ze světa. George nás táhl aţ do Staine-su, a tamodtud jsme zase my táhli jeho a měli jsme dojem, ţe za sebou vlečeme padesát tun a ţe jsme tak ušli šedesát kilometrů. Bylo půl osmé kdyţ jsme konečně projeli zdymadlem. Všichni jsme nasedli do lodi, veslovali podél levého břehu a vyhlíţeli místo, kde by se dalo přistát. Původně jsme chtěli dojet aţ k ostrovu Magna Charta, který je v líbezně hezké končině, kde se řeka vine mělkým zeleným údolíčkem, a utábořit se v některé z těch mnoha zátok, co obklopují tu malinkou pevninku. Ale teď uţ jsme po nějaké malebnosti ani zdaleka tolik netouţili jako dřív za dne. Pro tuhle noc by nám byl docela stačil prouţek vody mezi lodí na uhlí a plynárnou. Uţ jsme nepotřebovali ţádnou scenérii. Potřebovali jsme se navečeřet a uloţit ke spánku. Ale přece jen jsme doveslovali aţ k dolnímu výběţku ostrova - řeče-nému výběţek Výletníků - a zapadli jsme do velice příjemného kou-tečku pod mohutným jilmem, k jehoţ vyčnělým kořenům jsme při-poutali loď. Pak jsme si mysleli, ţe si dáme večeři (svačinu jsme si odpustili, abychom ušetřili čas), avšak George řekl nikoli; ţe prý bychom měli napřed natáhnout plachtu, prý dřív neţ se docela setmí, abychom na to viděli. Teprve potom, aţ se vší prací budeme hotovi, si prý mů-ţeme s klidným svědomím sednout a najíst se.


91

To nataţení plachty nám ale dalo mnohem víc práce, neţ jsme očekávali. A v představách to vypadalo tak jednoduše! Vezmete pět ţelezných prutů ohnutých do oblouků, takţe vypadají jako obrovské branky na kroketovém hřišti, vzklenete je nad lodí, napnete přes ně plachtu a dole ji upevníte; to můţe trvat takových deset minut, říkali jsme si. Ale to byl odhad velice nedostatečný. Vzali jsme ta ţebra a snaţili jsme se je zastrčit do příslušných zdířek. Určitě si nepředstvujete, ţe je to práce nebezpečná; ale kdyţ se teď na ni dívám s odstupem, pokládám za zázrak, ţe jsme ji všichni přeţili a můţeme o ní vypravovat. To nebyly ţelezné oblou-ky, to byli běsové. Nejdřív se jim vůbec nechtělo zapadnout do těch zdířek a my jsme museli po nich skákat a kopat do nich a mlátit je bidlem s hákem; a kdyţ konečně do těch otvorů zapadly, tak se uká-zalo, ţe kaţdý patřil do úplně jiných otvorů, a bylo nutno dostat je zase ven. Ale ani ven se jim nechtělo, dokud jsme se na kaţdý z nich ne-vrhli dva najednou a nesvedli s ním pětiminutový zápas, načeţ jeden po druhém vyskočili vţdycky zcela znenadání a snaţily se nás sho-dit do vody a utopit. V prostředku měly háčky, a kdyţ jsme se nedí-vali, tak nás těmi háčky štípaly do choulostivých částí těla; a zatím-co jsme se rvali s jedním koncem oblouku a pokoušeli se ho pře-svědčit, ţe musí konat svou povinnost, druhý konec se nám zbaběle dostal za záda a praštil nás přes hlavu. Nakonec jsme je zasadili a uţ jenom zbývalo napnout přes ně plachtu. George ji porozvinul a jeden její konec připevnil ke špici lodi. Harris si stoupl doprostřed a měl plachtu převzít od George a rozvíjet ji dál aţ ke mně; já na ni čekal na zádi. Dostávala se ke mně velice dlouho. George se svého podílu zhostil docela dobře, ale pro Harrise to byla práce neznámá, a tak to všecko zbabral. Jak to udělal, to nevím, on sám to vysvětlit nedovedl, ale po de-setiminutovém nadlidském úsilí se mu nějakým tajuplným způsobem podařilo se do té plachty důkladně zavinout. Byl do ní tak pevně zamotán a zabalen a zastrkán, ţe se nemohl dostat ven. Podnikal pochopitelně zuřivý boj o svobodu - primární to právo kaţdého Angličana - a při něm (jak jsme se dověděl později) povalil George; načeţ George začal za hrozných nadávek na adresu Harrisovu zápa-sit rovněţ a i on se do té plachty zamotal a zavinul.


92

Já o tom všem tehdy vůbec nevěděl. Nechápal jsem, co se to děje. Bylo mi řečeno, abych se postavil tam, kam jsem se taky po-stavil, a abych čekal, aţ se plachta dostane ke mně, a tak jsem tam spolu s Montmorencym stál a poslušně čekal. Viděli jsme ovšem, jak se plachta vzdouvá a zmítá, a to značně, domnívali jsme se však, ţe to je součást pracovní metody, a nikterak jsme do toho nezasaho-vali. Také jsme zpod plachty slyšeli všelijaké přidušené řeči a správně jsme vytušili, ţe těm dvěma to nejde moc od ruky, došli jsme tudíţ k závěru, ţe počkáme, dokud se to všechno poněkud nezjednoduší, a teprve pak ţe se k práci připojíme. A tak jsme nějaký čas čekali, ale situace nám připadala čím tál tím prekérnější, aţ se konečně na lodním boku vydrala ven z té změ-ti Georgeova hlava a zahovořila. Pravila: „Tak nám přeci pomoz, ty blboune nejapná! Stojíš tady jako kus polena a musíš přeci vědět, ţe se tu dusíme, ty mumie vycpaná!“ Prosbu o pomoc nikdy nedokáţu nevyslyšet, šel jsem je tedy vybalit; však byl uţ nejvyšší čas, Harris byl v obličeji skoro černý. Pak nám to ještě dalo půl hodiny tvrdé námahy, neţ byla plachta řádně napnuta a teprve potom jsme na palubě poklidili a začali si připravovat večeři. Konvici s vodou jsme postavili na vařič aţ do špice lodi a odešli jsme ke kormidlu a dělali jsme, jako ţe si jí vůbec nevšímáme a ţe si chceme vypakovat ostatní věci. To je jediný způsob, jak na řece přimět vodu v konvici, aby při-šla do varu. Kdyţ vidí, ţe na to čekáte, ţe uţ jsme netrpěliví, tak ani nezabublá. Musíte jít od ní pryč, a dát se do jídla, jako kdybyste s čajem vůbec nepočítali. Ani ohlíţet se po ní nesmíte. To ji pak za chvilku uslyšíte, jak klokotá, celá nedočkavá, aby uţ z ní byl čaj. Dobře taky působí, kdyţ máte hodně naspěch, velice hlasitě říkat jeden druhému, jak nemáte na čaj vůbec chuť a ţe si ho ani nebude-te dělat. To musíte být u té konvice hodně blízko, aby vás mohla slyšet, a pak musíte zařvat: „Já si dneska čaj nedám; co ty, Geor-gi?“ A George musí zařvat v odpověď: „Já taky ne, já čaj nerad; napijeme se radši limonády, čaj je těţko stravitelný.“ Načeţ se voda v konvici okamţitě začne tak prudce vařit, ţe přeteče a uhasí vařič.


93

Pouţili jsme tohoto nevinného triku a výsledek toho byl, ţe kdyţ všechno ostatní bylo hotovo, čaj na nás uţ čekal. Pak jsme si rozsví-tili lucernu a po turecku jsme se sčapli k večeři. Moc uţ jsme tu večeři potřebovali. Celých pětatřicet minut se po celé délce i šířce lodi neozýval jiný zvuk kromě cinkotu příborů a nádobí a vytrvalého klapání čtyř chrupů. Koncem pětatřicáté minuty udělal Harris „ách“, vytáhl zpod sebe svou levou nohu a zastrčil tam místo ní pravou. Po dalších pěti minutách udělal „ách“ i George a odhodil svůj talíř na břeh; a tři minuty potom dal - poprvé od okamţiku, kdy jsme vyjeli - také Montmorency najevo, ţe je spokojen, převall se na bok a natáhl nohy; a nakonec jsem i já udělal „ách“, zaklonil jsem hlavu, bacil jsem se do ní o jedno to ţelezné ţebro a vůbec mě to nedopálilo. Dokonce jsem ani nezasakroval. Jak si člověk připadá dobrý, kdyţ je najeden - jak je spokojen sám se sebou i s celým světem! Pocit blaha a vyrovnanosti prý způ-sobuje čisté svědomí; to jsem slyšel od lidí, kteří to sami na sobě vyzkoušeli; ale plný ţaludek vám to zařídí zrovna tak dobře a přijde vás to laciněji a dostanete se k tomu mnohem snáz. Po vydatném a dobře stráveném jídle si člověk připadá tak shovívavý a šlechetný, má tak vznešené myšlenky a tak laskavé srdce! Stejně je to zvláštní, jak je náš intelekt ovládán našimi zaţívací-mi orgány. Nejsme schopni pracovat, nejsem schopni myslet, dokud si to nepřeje náš ţaludek. Ten nám diktuje naše emoce, naše vášně. Po slanině s vejci velí: „Pracuj!“ Po bifteku a černém pivu radí: „Spi!“ Po šálku čaje (dvě lţičky na jeden šálek a nenechávejte ustát déle neţ tři minuty) praví mozku: „Tak, a teď vzhůru a ukaţ, co dokáţeš! Buď výmluvný, bystrý, cituplný, dívej se na přírodu a na ţivot nepředpojatýma očima; rozepni bílá křádla rozdychtěné myš-lenky a vzlétni jako bohorovný duch nad svět, který se točí pod te-bou, vzlétni skrze dlouhé áleje zářících hvězd aţ k branám věčnos-ti!“ Po horkých koblihách praví: „Buď tupý a neinteligentní jako polní hovado - jako ţivočich bez mozku a s malátnýma očima, v nichţ nezasvitne ani jediný paprsek obrazotvornosti, naděje, stra-chu, lásky, ţivota.“ A po koňaku, poţitém v dostatečném mnoţství, vyzývá: „No tak pojď, ty tajdrdlíku, škleb se a dělej kotrmelce, ať se tvoji bliţní zasmějou - plácej pitomosti a blekotej nssmysly a


94

předveď, jak bezmocný kretének je chudák člověk, kdyţ se mu vtip a vůle utopily jako koťata v trošce alkoholu.“ Jsme prostě ti nejuboţejší otroci svých ţaludků. Nepachtěte se po tom, abyste byli mravní a pocitví, přátelé moji; jenom se bedlivě starejte o své ţaludky a krmte je opatrně a uváţlivě. Pak ctnost a spokojenost samy vstoupí do vašich srdcí a budou jimi vládnout a vy nemusíte vynakládat ţádné úsilí, abyste jich dosáhli; pak budete dobrými občany a milujícími manţely a něţně chápajícími otci - prostě ušlechtilými, zboţnými lidmi. Harris, George a já jsme před tou večeří byli svárliví a kousaví a měli jsme mizernou náladu; po té večeři jsme klidně seděli a jeden na druhého jsme se usmívali, ba usmívali jsme se i na toho psa. Měli jsme se navzájem rádi, měli jsme prostě rádi kdekoho. Harris při jednom kroku šlápl Georgeovi na kuří oko. Stát se to před veče-ří, byl by George vyslovil taková přání a takové touhy stran Harri-sova osudu na tomto i na onom světě, ţe by se i rozváţný člověk zachvěl. Ale teď jen poznamenal: „Ouha, kamaráde, to je moje noha.“ A Harris, místo aby svým nejprotivnějším tónem podotkl, ţe se člověk moc těţko vyhne tomu, aby šlápl na některou část Georgeovy nohy, kdyţ se musí pohybovat v okruhu deseti metrů do místa, kde Harris sedí, a místo toho, aby dále prohlásil, ţe George, kdyţ uţ má takhle dlouhé nohy, nemá v lodi normálních rozměrů co dělat, a ţe by bylo radno, aby je aspoň nechával viset přes luby do vody - coţ všechno by byl před večeří určitě řekl - místo toho se teď omluvil: „Jé, odpusť, člověče, doufám, ţe tě to moc nebolelo.“ A George řekl: „Ale ne, vůbec ne.“ A ţe prý to stejně byla jeho vina. A Harris řekl, kdepak, jeho vina to prý byla. No bylo to moc hezké je poslouchat. Zapálili jsme si dýmky a seděli jsme dál a vyhlíţeli do tiché noci a povídali si. George říkal, proč prý bychom nemohli ţít neustále takto - dale-ko od světa, od jeho hříchů a pokušení, a trávit dny v střídmosti a mírumilovnosti a konat dobro. Já jsem se přiznal, ţe po něčem tako-vém jsem sám uţ často zatouţil; a pak jsme diskutovali, zda by nebylo moţné, abychom odjeli, my čtyři, na nějaký příhodný, dobře vybavený neobydlený ostrov a ţili tam v lesích.


95

Harris jen připoměl, ţe s neobydlenými ostrovy, aspoň pokud on slýchává, je jedna potíţ, a to, ţe jsou hrozně vlhké; ale George pra-vil, ţe nemusí být vlhké, kdyţ se řádně odvodní a vysuší. A tím jsme se dostali k problémům sucha a vláhy v širším i uţ-ším slova smyslu, a to v Georgeově mysli vyvolalo vzpomínku na velice legrační příhodu, kterou kdysi zaţil jeho otec. A tak George začal vypravovat, jak jeho otec kdysi cestoval ještě s jedním chlapí-kem po Walesu a jak jednoho večera zakotvili v malé hospůdce, kde uţ byli jiní chlapíci, a jak se s těmi chlapíky sčuchli a jak s nimi strávili celý večer. Zaţili večer velice rozjařený a dlouho byli vzhůru, a kdyţ se konečně zvedli, aby šli spat, byli i oni (přihodilo se to v době, kdy Georgeův otec byl ještě hodně mladý) dost rozjařeni. Měli spát (Ge-orgeův otec a jeho přítel) v jednom pokoji, ale kaţdý v jiné posteli. Vzali si svíčku a šli nahoru. Ta svíčka ţďuchla do zdi, kdyţ se s ní dostali do pokoje, a zhasla, a tak jim nezbylo, neţ se odstrojit a dotápat se do postelí potmě. I dotápali se tam potmě; avšak místo aby si vlezli kaţdý do jiné postele - coţ si mysleli, ţe se jim povedlo - doplazáli se oba, aniţ si to uvědomili, do té samé, a to tak, ţe je-den se do ní dostal hlavou k hornímu konci a druhý se do ní vyšpla-hal z opačné strany a uloţil se obráceně, nohama na polštář. Chvilku bylo ticho a pak se ozval Georgeův otec: „Joe!“ „Co je, Tome?“ ozval se z druhého konce postele hlas oslovené-ho. „U mě v posteli leţí nějaký chlap,“ pravil Georgeův otec. „A má nohy na mém polštáři.“ „To je teda pěkná záhada, Tome,“ odpověděl ten druhý, „protoţe ať se propadnu, jestli taky nemám v posteli nějakého cizího chlapa.“ „A co s ním uděláš?“ zeptal se Georgeův otec. „No, shodím ho na zem,“ odvětil Joe. „Tak já taky,“ řekl udatně Georgeův otec. Nastal krátký zápas, po němţ následoval dvojí těţký bouchanec na podlahu a pak se ozval dosti zkormoucený hlas: „Jářku, Tome!“ „Jo?“ „Jak jsi pořídil?“ „Inu, mám-li říci pravdu, ten chlap shodil z postele mě.“


96

„Ten můj taky! Jářku, mně se tahle hospoda zrovna moc neza-mlouvá. A tobě?“ „Jak se jmenovala ta hospoda?“ zeptal se Harris. „U prasete a píšťaly,“ řekl George. „Proč?“ „Á, tak nic, to není ta samá,“ odvětil Harris. „O čem to mluvíš?“ vyzvídal George. „Ale to je taková divná shoda,“ bručel Harris. „Přesně totéţ se kdysi v jedné vesnické hospůdce stalo mému otci. Často nám o tom vypravoval. Tak jsem si myslel, jestli to nebylo v té samé hospodě.“ Toho večera jsme šli na kutě v deset hodin a já si myslel, ţe se mi bude výborně spát, kdyţ jsem tak unaven; ale nebylo tomu tak. Obyčejně se svléknu a poloţím hlavu na polštář a vtom někdo zabu-ší na dveře a volá, ţe je půl deváté; ale té noci jako by se proti mně všecko spiklo; ţe ten záţitek byl pro mě úplně nový, ţe loď byla tvrdá, ţe jsem byl celý zkroucený (leţel jsem nohama pod jedním sedátkem, a hlavou na druhém), ţe do lodi ze všech stran pleskala voda, ţe ve větvích šuměl vítr, to všechno mi bralo klid a spánek. Na několik hodin jsem přece jen usnul, ale pak mě zas nějaká lodní součástka, která tam zřejmě vyrostla teprve v noci - protoţe tam určitě nebyla, kdyţ jsme vyjíţděli, a ráno potom zmizela - v jednom kuse rýpala do páteře. Chvíli jsme při tom spal dál a zdálo se mi, ţe jsem spolknul zlaťák a ţe mi do zad vyvrtávají nebozezem díru, aby tu minci ze mne vytáhli. Připadalo mi to od nich moc ne-pěkné a říkal jsem, ţe jim snad ty peníze mohu zatím zůstat dluţen, ţe je koncem měsíce stejně dostanou. O tom však nechtěli ani slyšet, a ţe prý by si je mnohem radši vzali hned, protoţe jinak by se na-hromadila spousta úroků. Brzy mě naštvali přespříliš a řekl jsem jim, co si o nich myslím, ale pak ve mně tím nebozlezem zašťourali tak bolestivě, ţe jsem se probudil. V lodi bylo dusno a mě bolela hlava; tak jsem si řekl, ţe vylezu na chladný noční vzduch. Natáhl jsem na sebe ty kusy oblečení, které jsem mohl nahmatat - některé byly moje a některé Georgeovy a Harrisovy - a vysoukal jsem se zpod plachty na břeh. Byla překrásná noc. Měsíc zapadl a pokojnou zemi nechal v samotě s hvězdami. A hvězdy jako by s ní, se svou sestrou, v tom tichu, v tom mlčení hovořily, jako by s ní, zatímco my, její děti, spíme, rozmlouvaly o náramných tajemstvích, a to hlasy takové


97

hloubky a rozléhavosti, ţe dětské ucho lidí není schopno jejich zvuk zachytit. Budí v nás posvátnou hrůzu, ty nezbadatelné hvězdy, tak stude-né, tak jasné. Jsme vskutku jako děti, jejichţ noţičky zabloudily do nějakého osvětleného chrámu boţstva, jemuţ se učily vzdávat úctu, ale jeţ neznají; jako děti, které stojí pod kopulí plnou ozvěn, klenou-cí se nad dalekými průhledy matným jasem, a hledí vzhůru, napůl v naději, napůl ve strachu, ţe uvidí, jak se tam vznáší nějaké děsivé zjevení. A přesto poskytuje tolik útěchy a síly - taková noc. Před její vznešeností se naše drobné strasti zahanbeně odplíţí pryč. Den byl samá trampota a starost, v našich srdcích bylo plno zloby a hořkosti a měli jsme pocit, ţe svět je k nám krutý a nespravedlivý. A potom přijde noc a jako nějaká přelaskavá, milující matka nám něţně polo-ţí dlaň na horečkou obolavěné čelo, zvedne náš uslzený obličejíček ke své tváři a usměje se, a třebaţe nepromluví, my víme, co říká; a pak si přitiskne naše horké, rozpálené líce k ňadrům a bolest je ta-tam. Někdy je však ta naše bolest nesmírně hluboká a váţná a tu sto-jíme před nocí v naprostém mlčení, protoţe pro to, co nás trýzní, není slov, jenom vzdychat se dá. A noc má pro nás v srdci plno soucitu; zmírnit naše utrpení, to nemůţe; ale vezme nás za ruce a svět pod námi je najednou maličký a daleký a my se, unášeni jejími temnými křídly, octneme na okamţik v blízkosti ještě větší Moci, neţ jakou má ona, a v podivuhodné záři této nezuměrné Moci leţí před námi celý lidský ţivot jako kniha a my si uvědomujeme, ţe bolest a ţal jsou jen andělé Boţí. A pouze ti, kteří měli někdy na hlavě korunu utrpení, mohou do té podivuhodné záře pohledět; a kdyţ se pak vrátí, nesmějí o ní ho-vořit a nesmějí prozradit tajemství, které teď znají. Bylo jednou několik ušlechtilých rytířů, a ti projíţděli cizí zemí a cesta je zavedla do hlubokého lesa, kde je husté a mohutné hloţí drásalo aţ do krve a kde zabloudili. Listí stromů, které v tom lese rostly, bylo velice tmavé a husté, takţe větvovím nepronikl ani jedi-ný paprsek světla, který by zjasnil tu zasmušilost a tesknotu. A jak se prodírali tím temným lesem, jeden ten rytíř ztratil náhle své druhy a zajel od nich příliš daleko a uţ se k nim nevrátil; a oni, těţce sklíčeni, jeli dál bez něho a oplakávali ho jako mrtvého.


98

Leč kdyţ dorazili k tomu spanilému hradu, k němuţ měli namí-řeno, zůstali v něm mnoho dní a veselili se; a jednoho večera, kdyţ v bujaré bezstarostnosti seděli kolem polen rozhořelých ve slavnostní síni a pili na přátelství z poháru, kolujícího od úst k ústům, najed-nou se objevil ten jejich druh, který se jim ztratil, a vítal se s nimi. Šat měl rozedraný jako ţebrák a jeho sličné tělo bylo poseto mnoha těţkými ranami, avšak z tváře mu mocně vyzařovala hluboká ra-dost. I vyslýchali ho a vyptávali se, co ho to potkalo; a on jim vyprá-věl, jak v tom temném lese ztratil cestu a jak mnoho dní a nocí bloudil, aţ rozdrásán a krvácející ulehl na zem, aby zemřel. A pak, kdyţ uţ byl smrti blízký, tu - ejhle! - k němu skrze tu ponurou divočinu přišla jakási urozená panna, vzala ho za ruku a vedla ho skrytými stezkami, neznámými smrtelníkům, aţ se v tem-notě lesa rozbřesklo světlo, proti němuţ světlo denní bylo jako lam-pička proti slunci; a v tom podivuhodném světle uviděl náš utrmá-cený rytíř jakoby ve snu zjevení a to zjevení mu připadalo tak ve-lebné, tak čarokrásné, ţe zapomněl na své krvácející rány a stál tam jako ve extázi a pociťoval radost, hlubokou jako moře, jehoţ hloub-ku nedokáţe nikdo odhadnout. A zjevení se zase rozplynulo a rytíř, pokleknuv na zem, děkoval tomu dobrému světci, který v onom smutném lese svedl jeho kroky z cesty, a umoţnil mu tak spatřit zjevení, jeţ tam přebývalo v skrytu. Ten temný hvozd se jmenoval Ţal; ale o tom zjevení, které v něm ten dobrý rytíř spatřil, o tom se nesmíme ani slůvkem zmínit.


99

Jak George, kdysi za dávných časů, vstal jednou časně zrána - George, Harris a Montmorency nesnášejí pohled na studenou vodu - J. projevuje heroismus a odhodla-nost - George a jeho košile: příběh s mravním naučením - Harris coby kuchař - Histo-rická retrospektiva, vloţená sem speciálně pro školní potřebu.

XI Ráno jsem se probudil v šest a zjistil jsem, ţe i George je uţ vzhůru. Oba jsme se otočili na druhý bok a pokoušeli se ještě usnout, ale nešlo nám to. Mít nějaký obzvláštní důvod, proč bychom neměli ještě znova usnout, proč bychom naopak měli vyskočit a honem se obléknout, to bychom byli upadli do spánku ještě při po-hledu na hodinky a byli bychom spali aţ do deseti. Jeţto však neby-lo vůbec nutno, abychom vstali dřív neţ za dvě hodiny - přinejmen-ším - a vstávat uţ teď byl holý nesmysl, bylo zcela ve shodě s vro-zenou ničemností věcí vůbec, ţe jsme oba měli pocit, ţe kdybychom zůstali leţet jen o pět minut déle, byla by to naše smrt. George řekl, ţe něco podobného, jenţe v mnohem horší podobě, se mu stalo asi tak před osmnácti měsíci, kdyţ ještě bydlel sám u jisté paní Gippingsové. Jednou večer se mu prý porouchaly hodinky a zastavily se na osmi patnácti. Ale on o tom nevěděl, protoţe je z nějakého důvodu zapomněl natáhnout, kdyţ šel spat (coţ se mu obyčejně nestávalo), a pověsil si je nad polštář, aniţ se na ně podí-val. Stalo se to v zimě, kdyţ uţ byl přede dveřmi nejkratší den roku, a ještě k tomu v týdnu, kdy byla pořádn mlha, takţe kdyţ se George ráno probudil a dosud byla úplná tma, nic ho nemohlo upozornit, kolik je vlastně hodin. Natáhl ruku po hodinkách a sundal je. Bylo osm patnáct. „Stůjte při mně všichni svatí!“ vykřikl George. „Vţdyť v devět musím být v bance! Proč mě nikdo nevzbudil? To je ostuda!“ Praštil hodinkami, vyletěl z postele, umyl se ve studené vodě, oblékl se, oholil se ve studené vodě, protoţe na teplou neměl čas čekat, a pak se ve spěchu ještě jednou podíval na hodinky. Jestli to bylo tím otřesem, který utrpěly, kdyţ je prve odhodil na postel, nebo něčím jiným, to se George dodnes nedověděl, jisto však


100

je, ţe se od těch osmi patnácti zase rozeběhly a teď ukazovalo za pět minut tři čtvrtě na devět. George je popadl a hnal se dolů. V jídelně bylo ticho a tma; ţád-ný oheň v kamnech, ţádná snídaně. George si řekl, ţe tohle je od pí G. ničemná hanebnost, a umínil si, ţe jí večer, aţ se vrátí domů, poví, co si o ní myslí. Pak na sebe hodil zimník a klobouk, chytil deštník a běţel k domovním dveřím. Ty byly dosud na závoru. Ge-orge dal pí G. jakoţto línou starou bábu do klatby, divil se, proč lidi nedovedou vstát v slušnou, úctyhodnou hodinu, odemkl si a odstrčil závoru a vyřítil se ven. Uháněl ze všech sil pár set metrů a teprve na konci vzdálenosti, kteoru urazil, mu začalo být divné, ţe je venku tak málo lidí a ţe nejsou otevřeny ţádné obchody. Ráno bylo sice nesmírně temné a mlhavé, ale stejně mu připadalo neobvyklé, ţe se kvůli tomu zasta-vila veškerá činnost. On sám do práce musí; tak jak to, ţe si ostatní lidé hoví v posteli jenom proto, ţe je tma a mlha? Posléze dorazil do Holbornu. Všude ještě rolety! A omnibus nikde! V dohledu bylijen tři lidé, z nichţ jeden byl stráţník, jedna kára naloţená zelím pro trţiště a jedna polorozpadlá droţka. George vytáhl hodin,y a pohlédl na ně; za pět minut devět! Zastavil se a změřil si puls. Shýbl se a ohmatal si nohy. Pak, s hodinkami stále v ruce, přistoupil ke stráţníkovi a zeptal se ho, jestli neví, kolik je hodin. „Kolik je hodin?“ odvětil muţ a s očividným podezřením si změ-řil George od hlavy aţ k patě. „Kdyţ budete poslouchat, tak je usly-šíte odbíjet.“ George tedy poslouchal a nějaké nedaleké hodiny mu za okamţik poslouţily. „Ale vţdyť tloukly jenom třikrát!“ pravil George uraţeným tó-nem, kdyţ odbíjení doznělo. „A kolikrát podle vás měly tlouct?“ děl konstábl. „No devětkrát,“ prohlásil George a předvedl svoje hodinky. „Víte, kde bydlíte?“ zeptal se přísně stráţce veřejného pořádku. George se zamyslil a pak udal svou adresu. „Aha, tam teda, jo?“ pravil stráţník. „Tak dejte na mou radu, hezky pokojně se tam odeberte a ty hodinky si tam vemte s sebou. A uţ o nich nechci slyšet ani slovo.“


101

A tak se George zadumaně vrátil domů a zase si sám otevřel dům. V první chvíli, kdyţ byl zas ve svém pokoji, byl rozhodnut se odstrojit a jít si ještě lehnout; ale kdyţ si představil, jak by se pak musel znova obékat a koupat a mýt, řkel si, ţe si uţ lehnout nepů-jde, ţe si jen trochu zdřímne v lenošce. Ale nemohl usnout; v ţivotě se necítil tak čilý; rozsvítil si tedy lampu, vytáhl si šachy a sám si zahrál jednu partii. Ale moc ho to neupoutalo; ta partie byla nějaká pomalá; nechal tedy šachů a po-koušel se číst. Leč ani četba ho nikterak nezaujala, a tak si zase oblékl zimník a vyšel si na procházku. Byla to procházka příšerně osamělá a neutěšená a všichni stráţ-níci, které potkal, se na něj dívali s netajeným podezřením, svítili si na něj lampičkami a vţdycky šli chivlku za ním, a to na něj mělo takový účinek, ţe nakonec začal mít pocit, jako by byl skutečně něco provedl, a jak zaslechl to přibliţující se komisní ťap - ťap, pokaţdé se okamţitě odkradl do postranní uličky a skryl se v něja-kém temném výklenku. Toto chování samozřejmě ještě zvýšilo nedůvěru policejního sboru vůči němu, a tak ho tahali z jeho úkrytů a vyptávali se, co to tam dělá; a kdyţ odpověděl, ţe nic, ţe si jen vyšel na malou pro-cházku (byly čtyři hodiny ráno), dívali se na něj, jako by jim věšel na nos bulíky; a nakonec ho dva konstáblové v civilu vyprovodili aţ domů, aby se přesvědčili, jestli doopravdy bydlí tam, kde říkal. Dí-vali se, jak si otvírá vlastním klíčem, a pak zaujali vyčkávací posta-vení na protějším chodníku a začali jeho dům hlídat. George, kdyţ byl zase doma, chtěl - jen aby nějak utloukl čas - rozdělat oheň a uvařit si něco k snídani; ale nebyl schopen se čehi-koli dotknout, uhlákem plným uhlí počínaje a čajovou lţičkou kon-če, aby to buď neupustil, nebo se přes to nepřerazil a nenadělal při tom hrozný randál, takţe se ho zmocnila smrtelná hrůza, ţe se pro-budí pí G., ţe si bude myslet, ţe jsou u ní lupiči, ţe otevře okno a zařve „patról!“ a ţe ti dva tajní vtrhnou do domu, dají mu ţelízka a odvedou ho na stráţnici. Měl uţ tou dobou nervy v tak chorobném stavu, ţe si představo-val, jak je s ním zavedeno přelíčení, jak se to všecko snaţí vysvětlit porotě, jak mu nikdo nevěří, jak je odsuzován k dvaceti letům nuce-ných prací a jeho matka jak uírá, protoţe jí puklo srdce. A tak zane-


102

chal všech pokusů udělat si snídani, zachumlal se do zimníku a seděl v lenošce, dokud o půl osmé nesešla dolů pí G. Od toho rána prý uţ nikdy nevstal zbytečně časně; taková to pro něj byla výstraha! To jsme seděli zabaleni v dekách, kdyţ mi George vyprávěl tuhle pravdivou příhodu, a kdyţ ji dovyprávěl, já jsem se podjal úkolu probudit veslem Harrise. Třetí rýpnutí mělo úspěch; ale Harris se jen převrátil na druhý bok a řekl, ţe bude dole v minutě a ţe se mu mají připravit ty šněrovací botky. Brzy jsme ho však s pomocí lod-ního háku poučili, kde ve skutečnosti je, a Harris se znenadání prudce posadil, takţe Monmorency, který spal spánkem spravedli-vého na jeho prsou, odletěl jak široký tak dlouhý na druhý konec lodi. Pak jsme svinuli plachtu a všichni čtyři jsme vystrčili hlavu přes bok lodi, podívali jsme se na vodu a zachvěli jsme se. Včera večer jsme se opájeli vidinou, jak vstaneme za časného jitra, odhodíme deky a šály, stáhneme plachtu, s bujarým pokřikem skočíme do řeky a s velikým gustem si dlouze, příjemně zaplaveme. Teď však, kdyţ to jitro nastalo, se nám ta vyhlídka uţ nezdála tak lákavá. Voda vypadala mokře a mrazivě a vítr studil. „Tak co, kdo tam půjde první?“ ozval se posléze Harris. O to prvenství se nikdo nedral. George, ten se s tím problémem vypořádal tak, ţe se uklidil do lodi a začal si oblékat ponoţky. Montmorendymu uklouzlo bezděčné zavytí, jako kdyby uţ pouhá myšlenka na vodu mu naháněla hrůzu. A Harris řekl, ţe by bylo velice nesnadné vylézt zpátky do lodě, a šel si vyhrabat svoje kalho-ty. Já jsem se jen tak lehce vzdát nechtěl, i kdyţ mě skok do té vody nikterak nevábil. Mohou tam být kořeny stromů nebo vodní řady, říkal jsem si. Rozhodl jsem se to tedy řešit kompromisem, ţe totiţ sejdu na samý kraj břehu a aspoň se celý ošplíchám; a tak jsem si vzal ručník, vylezl jsem z lodi a vysoukal se na větev jednoho stromu, která se ohýbala aţ do vody. Byla štiplavá zima. Vítr řezal jako nůţ. Řekl jsem si, ţe se radši neošplíchám. Ţe se vrátím na loď a obléknu se; i otočil jsem se, abych mohl lézt zpátky, a zrovna kdyţ jsem se otáček, ta pitomá větev rupla a já a ručník jsme s ohromným ţblunknutím sletěli do


103

řeky, a neţ jsem si mohl uvědomit, co se to vlastně stalo, uţ jsem byl uprostřed proudu a měl jsem v sobě přes čtyři litry temţské vody. „No ne! J. tam skočil!“ slyšel jsem z úst Harrisových, kdyţ jsem se, sotva dechu popadaje, vynořil nad hladinu. „To bych byl teda neřekl, ţe k tomu sebere odvahu. Ty ano?“ „Je to fajn?“ křikl na mě George. „Báseň!“ prskal jsem. „Jste pitomci, ţe sem neskočíte taky. Já bych si to nedal ujít za nic na světě. Jen si to okuste! To nechce nic jiného neţ kapánek odhodlání.“ Ale nepřemluvil jsem je. Při oblékání jsme toho rána zaţili moc zábavnou příhodu. Mně bylo strašně zima, kdyţ jsem se dostal zpátky na loď, a jak jsem honem koukal, abych uţ měl něco na sobě, nešikovně jsem si shodil do vody košili. Příšerně mě to rozvzteklilo, zvláště kdyţ George se dal do smíchu. Mně se nezdálo, ţe by na tom bylo něco k smíchu, a taky jsem to Georgeovi řekl, ale on se smál tím víc. To jsem v ţivotě neviděl aby se někdo takhle smál. Nakonec mě úplně připravil o rozvahu a já jsem mu důrazně připomněl, ţe je debilní kretén a sla-bomyslný idiot; ale on se řehtal ještě hlasitěji. A pak, kdyţ jsem tu košili lovil z vody, jsem si najednou uvědomil, ţe to není moje koši-le, ale Georgeova, a ţe jsem si ji s tou svou jenom spletl; teď teprve mi celý ten vtip došel a rozesmál jsem se já. A čím častěji jsem po-hledem skouzl s Georgeovy mokré košile na George, který smíchy zrovna řval, tím větší jsem z toho měl zábavu a tak hrozně jsem se rozchechtal, ţe jsem tu košili znova upustil do řeky. „T... t... to si ji - ani - nevytáhneš?“ křičel George mezi výbuchy smíchu. Hodnou chvíli jsem mu vůbec nebyl schopen odpovědět, tak jsem se smál, ale nakonec se mi i při tom řehotu přece jen podařilo vy-prsknout: „To není moje košile - to je tvoje!“ V ţivotě jsem ve výrazu ţádné lidské tváře neviděl tak náhlý přechod z veselosti do neúprosné váţnosti. „Coţe?“ zaječel a vyskočil. „Ty blboune nemotorná! To by tě ubylo, kdybys dával trošku pozor? Proč se ksakru nejdeš obléknout na břeh? Ty tak patříš na loď, ty teda jo! Dej sem hák!“


104

Pokoušel jsem se ho přesvědčit, jaká to je legrace, ale on to ne-chápal. Pokud jde o vtipy, mívá George hrozně dlouhé vedení. Harris navrhoval, abychom si k snídani dali míchaná vajíčka. A prohlásil, ţe je udělá. A z toho, jak je líčil, jsme nabyli dojmu, ţe na míchaná vajíčka je vyslovený mistr. Často prý je připravuje, kdyţ je někde na pikniku nebo na jachtě. Prý se jimi doslova proslavil. Ti, kdoţ jeho míchaná vajíčka jednou okusili - to bylo z jeho řečí zcela jasné - nestáli uţ o ţádné jiné jídlo, a kdyţ nemohli mít Harrisova míchaná vajíčka, zvolna chřadli a zmírali. Kdyţ jsme ho tak poslouchali, sbíhaly se nám v ústech sliny; i vyndali jsme mu vařič a pánev a veškerá vajíčka, která se v koši nerozmačkala a nevytekla na všechno kolem, a prosili jsme ho, ať uţ se do toho dá. Rozbíjení vajíček mu trochu dělalo potíţe - totiţ ne, rozbíjení samo mu potíţe nedělalo, spíš to, jak obsah těch rozbitých vajíček dostat na pánev, jak si jím nepokecat kalhoty a jak zabránit, aby mu netekl do rukávů; ale posléze přece jen asi půl tuctu vajíček umístil v pánvi; načeţ si přičapl na bobek k vařiči a proháněl vajíčka vid-ličkou. To byla zřejmě práce velice svízelná, pokud jsme to my dva, George a já, mohli posoudit. Kdykoli se Harris přiblíţil k pánvi, vţdycky se spálil a pak hned všecko upustil a roztancoval se kolem vařiče a třepal prsty a sakroval. Namouduši, kdykoli jsme se na něj ohlédli, pokaţdé přecváděl tenhle výstup. Zpočátku jsme si dokonce mysleli, ţe to je nezbytná součást kulinárního ceremonielu. Říkali jsme si, ţe patrně nevíme, co to jsou míchaná vajíčka, a usoudili jsme, ţe to musí být nějaký pokrm Indiánů nebo Kanaků z Havajských ostrovů, který, má-li být řádně připraven, vyţaduje tance a různá zaklínání. Jednou se k pánvi přiblíţil Montmorency a přistrčil k ní nos, a tu vyprskl omastek a přismahl ho, načeţ i Montmorency začal tancovat a sakrovat. No byla to prostě jedna z nejpozoruhodnějších a nejvzrušivějších pracovních operací, jakých jsem byl kdy svědkem. George i já jsme byli velice zarmouceni, kdyţ skončila. Výsledek nebyl ani zdaleka tak zdařilý, jak Harris předpovídal. Dost malý efekt na všechen ten rámus. Šest vajíček se dalo na tu pánev a všechno, co z toho vzešlo, byla jedna lţička uškvařených a nechutně vypadajících cucků.


105

Harris tvrdil, ţe za to můţe ta pánev; kdyby byl měl kastrůlek a vařič na plyn, tak to prý dopadlo mnohem líp. Dohodli jmse se tu-díţ, ţe o tuto krmi se uţ nebudeme pokoušet, dokud s sebou nebu-deme mít zmíněné potřeby pro domácnost. Neţ jsem dosnídali, slunce uţ mělo větší moc a vítr ustal a bylo tak rozkošné ráno, jaké jen si moţno přát. Z toho, co jsme kolem sebe viděli, nám skoro nic nepřipomínalo devatenácté století; a kdyţ jsme se v tom ranním slunci rozhlíţeli po řece, mohli jsme si bezmá-la představovat, ţe ta staletí mezi dneškem a oním provţdy památ-ným červnovým jitrem z roku 1215 byla odsunuta stranou a ţe my, synové anglických zemanů, tu v odění utkaném podomácku a s ký-kami za pasy čekáme, abychom byli svědky při psaní té úţasné stránky dějin, jejíţ význam má teprve za nějakých čtyři sta let vylo-ţit prostému lidu jakýsi Oliver Cromwell, který si ji důkladně pro-studuje. Je krásné letní ráno - slunné, a klidné. Ale ve vzduchu uţ je cítit napětí nadcházejících vzrušujících okamţiků. Král Jan přespal v Duncroft Hallu a městečko Staines se po celý včerejšek ozývalo řinečním ozbrojenců a dusotem těţkých koní po hrbolatém dláţdění a pokřikem kapitánů a zlosnými nadávkami a otrlými ţerty vousa-tých lučištníků, piknerů, ratištníků a podivně mluvících cizokraj-ných kopiníků. Přijely sem skupiny rytířů a majitelů panství v pláštích veselých barev, teť po cestě umazaných a zaprášených A ustrašení měšťané museli po celý ten večer hezky zčerstva otvírat vrata hloučkům neurvalých vojáků, pro které se muselo najít ubytování a jídlo, a obojí to nejlepší, jinak běda domu a všem, co v něm přebývají; ne-boť v těchto bouřlivých dobách meč je soudcem, porotou, ţalobcem i katem a za to, co si vezme, zaplatí, kdyţ se mu ovšem uráčí, tím, ţe ty, které obral, nechá naţivu. Kolem táborových ohňů na trţišti se shukují další a další baron-ské čety, a zatímco večer tmavne a přechází do noci, vojáci nena-sytně jedí a pijí a vyřvávají chvastounské pijácké písně a hrají a hádají se. Zář ohňů vrhá pitvorné stíny na kupy jejich odloţené zbroje a na jejich hromotlucké postavy. Kolem nich pokradmu ob-cházejí děti z městečka a zvědavě je okukují; a ještě blíţ se stahují statné venkovské holky a se smíchem si vyměňují hospodské ţertíky a jízlivosti s těmi nafoukanými kavaleristy, tak nepodobnými ves-


106

nickým chasníkům, kteří teď, zcela přehlíţeni, stojí někde v pozadí a na širokých zevlujících obličejích mají přitroublé úsměvy. A z okol-ních plání sem slabě jiskří světla dalších vzdálenějších leţení, neboť tuhle se utábořili přívrţenci nějakého mocného pána a tamhle zase jako přikrčení vlci vyčkávají za městem francouzští ţoldáci prorad-ného Jana. A tak, zatímco v kaţdé temné uličce pochodovaly hlídky a na všech okolních návrších blikaly stráţní ohně, zvolna odešla noc a nad tím spanilým údolím kolem staré Temţe se rozbřesklo jitro toho velikého dne, který má být těhotný osudem věků dosud nezrozených. Na spodnějším z obou ostrůvků, zrovna nad místem, kde jsme se zastavili, je uţ od šedého svítání nesmírně rušno a znějí tam hlasy mnoha řemeslníků. Vztyčuje se tam obrovský stan, který tam byl dopraven uţ včera večer, a tesaři pilně stloukají řady lavic, zatímco učedníci z města Londýna čekají s petrobarevnými tkaninami a hed-vábím a přehozy ze zlata a stříbra. A teď, hle! po cestě, která se podél řeky vidne od Stainesu, k nám přichází asi deset mohutných halapartníků - jsou to vojáci ba-ronů -, kteří se smějí a baví se hlubokými hrdelními basy; zastavují se na tom druhém břehu asi tak sto metrů nad námi a čekají, opřeni o své zbraně. A tak po celé hodiny pochodují od Stainesu nové a nové hloučky a houfy ozbrojenců, jejichţ přílby a náprsní pancíře odráţejí dlouhé, nízko nad zemí letící paprsky ranního slunce, aţ konečně celá ta cesta, kam oko dohlédne, je hustě poseta třpytící se ocelí a vzpínají-cími se oři. A od hloučku k hloučku cválají křičící jezdci a v teplém vánku se lenivě třepotají malé korouhvičky a chvílemi nastane ještě větší rozruch, kdyţ se ty šiky rozestupují do obou stran, aby nějaký významný baron, sedící na obrněném koni a obklopený stráţemi a panstvem, mohl projet a zaujmout své místo v čele svých nevolníků a vazalů. A po celém svahu Cooper’s Hillu, zrovna naproti, stojí zásupy udivených venkovanů a zvědavých občanů, kteří přiběhli ze Staine-su, a nikdo z nich dobře neví, co ten shon vlastně znamená, a kaţdý si tu slavnou událost, kterou chce vidět, vykládá po svém; někdo říká, ţe z toho, co se dneska děje, vzejde mnoho dobrého pro vše-chen lid, ale starci nad tím kroutí hlavou, protoţe ti uţ takové řeči slyšeli mnohokrát.


107

A celá řeka aţ po Staines je poseta pramičkami a loďmi a malý-mi člunky z kůţe - ty koţené uţ upadají v nemilost a dneska jich uţívají jen chudší lidé. Všechna ta plavidla převezli nebo přetáhli svalnatí veslaři přes peřeje, na jejichţ místě bude po letech stát úhledné zdymadlo Bell Weir, a teď se s nimi shlukují v největší blízkosti, na jakou si troufnou, kolem ohromných krytých lodic, které jsou tu připraveny, aby odvezly krále Jana tam, kde na jeho podpis čeká ta osudová Charta. Je poledne a my spolu se vším lidem trpělivě čekáme uţ hodiny a uţ se začínají šířit zvěsti, ţe věrolomný Jan znovu unikl z moci ba-ronů a se svými ţoldáky v patách se vykradl z Duncroft Hallu a ţe se brzy pustí do jiných akcí, neţ je podpisování listin zaručujících svobodu lidu. Ale není tomu tak! Tentokrát ho drţí pěst z ocele a zcela marně se snaţí vykroutit a vyklouznout. V dálce na cestě se zvedl oblak prachu, blíţí se a zvětšuje, dusit mnoha kopyt zní stále silněji a mezi sešikovanými vojáky, rozestupujícími se na dvě strany, si razí prů-jezd oslnivá kavaláda pestře oděných lordů a rytířů. A vpředu i vzadu i po obou stranách toho průvodu jede tělesná stráţ baronů a v jejich středu král Jan. Jede tam, kde čekají lodice, a význační baroni vystupují z oddílů svých vojáků a jdou mu vstříc. A on je zdraví s úsměvy a smíchem a přívětivými slovy, jako kdyby to byla nějaká slavnost na jeho počest, to, k čemu byl pozván. Avšek kdyţ se zvedne v třmenech, aby sestoupil z koně, přeletí jediným rychlým pohledem od svých francouzských ţoldáků, seřazených v pozadí, k neúprosným oddí-lům baronským, jimiţ je sevřen. Opravdu je uţ pozdě? Jedna prudká rána tomu jezdci, kterého má po boku a který nic takového nečeká, jeden hlasitý povel fran-couzským četám, jeden troufalý útok na nepřipravené šiky před ním - a ti odbojní baroni by moţná proklínali den, kdy se odváţili zkříţit jeho plány! Smělejší ruka mohla ještě v tomto okamţiku zvrátit situaci. Být na jeho místě takový Richard! Pak pohár svobody mohl být ještě odtrţen od rtů Anglie, takţe by ještě stovky let nepoznala, jak chutná volnost. Ale srdce krále Jana ochabuje před těmi odhodlanými tvářemi anglických bojovníků a jeho paţe klesá zpátky k otěţím. Jan sestu-


108

puje s koně a usedá do první lodice. A baroni, kaţdý ruku v ţelezné rukavici na jilci meče, tam jdou za ním a zazní povel k odplutí. Zvolna odráţejí těţké, skvostně vyšňořené lodice od runnymed-ského břehu. Zvolna a s námanou si razí cestu hbitým proudem, aţ s temným zaduněním naráţejí na ostrůvek, který od toho dne ponese jméno ostrov Magna Charta. A král Jan vystupuje na břeh a my v bezdechém mlčení čekáme, aţ vzduch rozčísne obrovský jásot a bude poloţen - pevně, jak uţ dnes víme - ten slavný základní kámen anglického chrámu svobody.


109

Jindřich VIII. a Anna Boleynová - Jaké to má nevýhody, kdyţ pobýváme v jednom domě s párkem milenců - Krušné doby pro anglický národ - Noční hledání malebnosti - Bez domu i bez domova - Harris se připravuje na smrt - Přichází anděl - Jak působí na Harrise nenadálá radost - Skrovná večeře - Oběd - Vysoká cena za hořčici - Děsi-vá bitva - Maidenhead - Plachtíme - Tři rybáři - Jsme stiţeni kletbou.

XII Seděl jsem na břehu a v duchu jsem si vyvolával tuto scénu, kdyţ tu George poznamenal, ţe jelikoţ jsem si tak pěkně odpočinul, mohl bych snad být tak laskav a pomoci při umývání nádobí; přivo-lán takto ze dnů slavné minulosti do prozaické přítomnosti s veške-rou její mizerií a hříšností, sesunul jsem se do lodi a kouskem dřeva a chomáčem trávy jsem vyčistil pánev a nakonec jsem ji vyleštil Georgeovou mokrou košilí. Pak jsme si vyšli na ostrov Magna Charta a podívali se na ká-men, který stojí v chatrči, kde prý ta slavná listina byla podepsána; ale jestli byla opravdu podepsána tam, nebo, jak se taky tvrdí, na druhém břehu v Runnymede, k tomu já se odmítám závazně vyslo-vit. Ptáte-li se mne jenom na mé soukromé mínění, pak se spíš při-kláním k té lidové verzi, podle níţ to bylo na ostrově. Být jedním z těch tehdejších baronů, určitě bych byl svým druhům důrazně dopo-ručoval, abychom tak úskočného chlapa jako král Jan dostali na ostrov, kde má míň moţností zahrát nám nějaký překvapující kou-sek. Na pozemcích panství Ankerwyke, které je kousek od výběţku Výletníků, stojí rozvaliny starého kláštera, a tam někde prý čekával Jindřich VIII. na Annu Boleynovou. Taky se s ní scházíval v zámku Hever v Kentu a taky někde poblíţ městečka St. Albans. V oněch dnech muselo být pro anglické občany dost těţké najít místečko, kde by ti dva lehkomyslní mladí lidé spolu nelaškovali. Pobývali jste někdy v domě, kde je zamilovaný páreček? To jde dost na nervy. Řeknete si, ţe si půjdete sednout do salónu, a vydáte se tam. Kdyţ otvíráte dveře, slyšíte hluk, jako kdyby si někdo na-jednou něco uvědomil, a kdyţ vstoupíte, u okna, cele zaujata protěj-ší stranou ulice, stojí Emily a na druhém konci místnosti stojí váš


110

přítel John Edward, do hloubi duše uchvácený fotografiemi příbu-zenstva cizích lidí. „Á!“ řeknete a zůstanete stát hned za dveřmi. „Já nevěděl, ţe tu někdo je.“ „Ale! Váţně ne?“ praví chladně Emily, tónem, který vám dává najevo, ţe vám nevěří. Chviličku přešlapujete a pak podotknete: „Uţ je hodně tma. Proč si nerozsvítíte plyn?“ John Edward udělá „Á!“ a ţe prý si toho ani nevšiml; a Emily odvětí, ţe tatíček to námá rád, kdyţ se svítí uţ odpoledne. Povíte jim jednu nebo dvě novinky a seznámíte je se svým názo-rem na irskou otázku; ale to je očividně nezajímá. Ke kaţdému té-matu poznamenají pouze „Ale!“, „Tak?“, „Váţně?“, „Hm“ a „Neří-kejte!“ Po pětiminutové konverzaci v tomto stylu se nenápadně od-sunete aţ ke dveřím a vyklouznete ze salónu a velice vás překvapí, ţe dveře se za vámi okamţitě zavírají a samy se zabouchnou, ačkoli jste se jich ani nedotkli. O půl hodiny později si usmyslíte, ţe si vykouříte jednu dýmku v zimní zahradě. Na té jediné ţidli, která tam je, sedí Emily; a John Edward, dá-li se věřit tomu, co hlásá jeho oblek, seděl zřejmě na podlaze. Ani jeden z nich nepromluví, ale oba vás obdaří pohledem, který říká vše, co se v civilizovaném lidském společenství říci smí; takţe neprodleně vycouváte ven a zavřete za sebou dveře. Teď uţ se bojíte strčit nos do kterékoli místnosti v domě, a tak se chvilku procházíte nahoru a dolů po schodišti a pak se jdete posadit do svého pokoje. Tam vás to však po jisté době přestane bavit a tak si nadadíte klobouk a vyjdete si do zahrady. Pustíte se po pěšině, a kdyţ jdete kolem altánku, nakouknete dovnitř - a ti dva mladí blázni jsou i tady a tulí se k sobě v jednom koutku; ovšemţe vás zahlédnou a jsou zřejmě přesvědčeni, ţe je s nějakými ohavnými úmysly, které jsou vám podobné, schválně všude sledujete. „Proč tu na tyhle věci nemají nějaký zvláštní pokoj, kde by ty lidičky internovali?“ bručíte; vřítíte se do haly, popadnete deštník a jdete pryč z domu. Takhle nějak to muselo dopadat, kdyţ se ten poblázněný chlapec Jindřich VIII. dvořil své Aničce. Lidé z buckinghamského hrabství na ně kaţdou chvíli neočekávaně narazili, jak náměsíčně bloumají kolem Windsoru a Wraysbury, a divili se „Á, to jste vy!“ a Jindřich


111

se červenal a říkal „No,“ a ţe prý sem jde za jedním známým; a Anna říkala: „Jé, to jsem ráda, ţe vás vidím. Zrovinka jsem potkala pana Jindřicha VIII. tuhle v uličce, a on vám má stejnou cestu jako já.“ A ti lidé se vţdycky vzdálili a nakonec si řekli: „Radši odtud zmizíme, dokud se tu bude takhle vrkat a cukrovat. Odjedeme do Kentu.“ I odjeli do Kentu, a první, co v Kentu uviděli, jakmile tam dora-zili, byli Jindřich s Annou, laškující poblíţ zámku Hever. „Ále, k čertu!“ řekli si lidé. „Pojďme odtud! Na tohle se nedá koukat. Pojeďme do St. Albans - to je takové pěkné, tiché místečko, St. Albans.“ A kdyţ se dostali do St. Albans, i tam byl ten otravný páreček a líbal se pod zdmi opatství. A tu se ti lidé dali k pirátům a nechali toho, aţ kdyţ bylo po té stavbě. Ten kousek řeky od výběţku Výletníků aţ ke zdymadlu u Staré-ho Windsoru je rozkošný. Po břehu běţí stinná cesta, tu a tam ob-tečkovaná hezounkými malými chatami, aţ k „Ouseleyským zvon-kůmů, coţ je malebná hospůdka - hospůdky na řece jsou většinou malebné - a navíc podnik, kde se můţete napít výtečného piva, jak říká Harris; a v otázkách z tohoto oboru můţete na Harrisovo slovo dát. Starý Windsor je místo svým způsobem proslulé. Měl zde palác Edward Vyznavač a zde právní řád tehdejšího věku usvědčil slavné-ho hraběte Godwina, ţe nese vinu na smrti králova bratra. Hrabě Godwin si ulomil kousek chleba a podrţel jej v ruce. „Jsem-li vinen,“ pravil hrabě, „ať se tímto chlebem udávím, aţ ho budu jíst.“ Pak si ten chléb vloţil do úst a polkl ho a udávil se jím a umřel. Za Starým Windsorem je Temţe dost nezajímavá a v tu starou milou řeku se zase promění, aţ kdyţ se blííte k Boveney. George a já jsme koníčkovali podél Home Parku, který se rozprostírá na pra-vém břehu od mostu Albertova k mostu Victoriinu. A kdyţ jsme míjeli Datchet, George se mě ptal, jestli se pamatuju na náš první výlet nahoru po řece a na to, jak jsme v deset hodin večer přistali u Datchetu a touţili se vyspat. Odpověděl jsem mu, ţe se na to pamatuju. To bude hezky dlouho trvat, neţ na to zapomenu.


112

Bylo to v sobotu před srpnovými dny bankovního volna. Padali jsme únavou a měli jsme hlad - vyjeli jsme si v téţe trojici - a kdyţ jsme dorazili k Datchetu, vytahali jsme z lodi koš, dvě brašny, deky a pláště a talové věci a vydali jsme se hledat nocleh. Šli jsme koilem velice hezkého hotýlku s plaménkem a psím vínem kolem vchodu; ale neměli tam kozí list a já jsem si z nějakého neznámého důvodu umanul, ţe chci kozí list, a povídám: „Ne, semhle nechoďme! Pojďme ještě o kousek dál a podívejme se, jestli tu není nějaký hotel obrostlý kozím listem.“ A tak jsme pochodovali dál, aţ jsme došli k jinému hotýlku. Ten byl taky moc hezký a byl obrostlý kozím listem, po celé jedné stra-ně, ale Harrisovi se zase nezamlouval chlapík, co se opíral o hlavní vchod. Ţe prý ani trochu nedělá dojem člověka přívětivého a ţe prý má šeredné boty; tak jsme šli ještě dál. Ušli jsme notný kus cesty, ale ţádné další hotely jsme uţ neviděli. A pak jsme potkali nějakého muţe a prosili jsme ho, aby nám ukázal, kudy se dostaneme k růz-ným zdejším hotelům. „Ale vţdyť jdete rovnou od nich,“ povídá ten muţ. „To se musíte otočit a dát se zpátky, a tak přijdete k ,Jelenu‘.“ „Tam uţ jsme byli,“ my na to, „ale tam se nám to nelíbilo, ne-mají tam kozí list.“ „No potom je tu ještě Panský dvůr, hned naproti. Tam jste se uţ ptali?“ Harris mu řekl, ţe tam se nám jít nechtělo, ţe se nám nezamlou-val chlapík, co tam stál ve dveřích - jemu, Harrisovi, ţe se neza-mlouvala barva jeho vlasů a taky jeho boty, ţe se mu nazamlouvaly. „Tak to tedy nevím, co budete dělat, namouduši,“ pravil náš informátor, „poněvadţ tohle jsou jediné dva hostince v celé obci.“ „Jiný hostinec tu není?“ vykřikl Harris. „Ţádný,“ odvětil ten muţ. „Prokristapána, co si počneme?“ zahořekoval Harris. A tu promluvil George. Pravil, ţe Harris a já si můţeme dát postavit speciální hotel jen pro sebe, je-li nám libo, a ţe si do něj můţeme dát stvořit i nějaké lidi, ale podkud jeho se týče, on ţe se vrátí k „Jelenu“. Velicí duchové nikdy v ničem neuskuteční své ideály; a tak jsme si - Harris i já - povzdychli nad marností všech světských tuţeb a vykročili jsme za Georgem.


113

Vnesli jsme svou bagáţ do „Jelena“ a sloţili ji v hale. Přišel hostinský a povídá: „Dobrý večer, pánové.“ „Dobrý večer,“ řekl George. Potřebovali bychom tři lůţka, pro-sím.“ „Velice lituji, pane,“ pravil hostinský, „ale to bohuţel nepůjde.“ „No, nevadí,“ řekl George, „dvě nám taky postačí. Dva se prostě vyspíme v jedné posteli, no ne?“ dodal, obraceje se k Harrisovi a ke mně. Harris povídá: „No jistě;“ myslel si, ţe v té jedné posteli se klid-ně vyspím já s Georgem. „Velice lituji, pane,“ opakoval hostinský, „ale my nemáme v celém podniku ani jediné lůţko. Beztak uţ, abych pravdu řekl, dá-váme do jednoho lůţka dva, ba dokonce i tři pány.“ To nás trochu vyvedlo z míry. Ale Harris, starý zkušený cestovatel, se hbitě ujal situace a řekl s bodrým smíchem: „No to se nedá nic dělat, musíme se spokojit s tím, co je. Ustelte nám prostě v kulečníkové síni.“ „Velice lituji, pane. Na biliáru uţ spí tři pánové a dva další spí v kavárničce. Dneska vás opravdu nemohu ubytovat.“ Posbírali jsme tedy své věci a šli do Panského dvora. Byl to moc hezký podniček. Já jsem prohlásil, ţe mně se v něm bude líbit mno-hem víc neţ v tamtom; a Harris přitakal „Ano, ovšem,“ tady to prý bude výborné a na toho chlapa s těmi zrzavými vlasy se prostě ne-musíme koukat; ostatně ten chudák za to ani nemůţe, ţe má zrzavé vlasy. To bylo od Harrise moc hezké a rozumné. V „Panském dvoře“ nás vůbec nepustili ke slovu. Hostinská nás hned na prahu přivítala sdělením, ţe jsme uţ čtrnáctá parta, kterou v poslední půldruhé hodině poslala pryč. Kdyţ jsme jí pokorně při-pomněli stáje, kulečníkovou síň a uhelný sklep, pohrdavě se roze-smála; všechny tyto útulky jsou uţ dávno zabrány. A neví aspoň o nějakém stavení ve vesnici, kde by nám poskytli přístřeší na jednu noc? Inu, jestli prý nejsme moc nároční - ona sama nám to, aby neby-lo mýlky, nikterak nedoporučuje - tak by tu byla jedna malá krčma, asi tak tři čtvrtě kilometru po silnici k Etonu...


114

Na bliţší údaje jsme uţ ani nečekali; chopili jsme se koše a bra-šen a plášťů a dek a balíků a uháněli jsme. Měli jsme spíš dojem, ţe jsme uběhli půldruhého kilometru, a ne tři čtvrtě kilometru, ale na-konec jsme dorazili k cíli a skoro bez dechu jsme vpadli do výčepu. V té krčmě nás odbyli dost neurvale. Prostě se nám vysmáli. V celém stavení mají prý jenom tři postele a v těch uţ spí sedm pánů a dva manţelské páry. Jakýsi dobrosrdečný lodník, který v tom šenku náhodou pobýval, si však myslel, ţe bychom to mohli zkusit u ho-kynáře vedle „Jelena“, a tak jsme šli zase zpátky. Hokynář měl plně obsazeno. Ale jakási stará ţenská, s kterou jsme se potkali u něho v krámě, nás laskavě vzala s sebou k jedné své přítelkyni, která bydlela skoro o půl kilometru dál a příleţitostně pronajímala pánům pokoje. Ta stará ţenská chodila velice pomalu, a tak nám to k té její přítelkyni trvalo dvacet minut. A celou tu cestu, co jsme se s ní vlekli, nám zpestřovala líčením rozmanitých bolestí, co má v zá-dech. Pokoje její přítelkyně uţ byly obsazeny. Dostali jsme tam však doporučení do čísla 27. V čísle 27 bylo plno, ale poslali nás do čísla 32, a v čísle 32 bylo taky plno. Vrátili jsme se tedy na silnici a Harris se posadil na koš a pro-hlásil, ţe dál uţ nepůjde. Pravil, ţe tohle je zřejmě pokojné místečko a ţe na něm rád zemře. Ţádal George a mne, abychom za něj políbi-li jeho matku a řekli všem jeho příbuzným, ţe jim odpustil a zemřel šťasten. V tom okamţiku se objevil anděl přestrojený za chlapečka (ne-dovedu si představit, ţe by si anděl mohl vybrat přestrojení působi-vější), který drţel v jedné ruce dţbán piva a v druhé cosi na prováz-ku, co pouštěl na kaţdý plochý káme v cestě a pak vţdycky zase vytahoval nahoru, čímţ vyluzoval obzvláště odpudivé zvuky, půso-bící trýznivě. Ptali jsme se toho nebeského posla (ţe to nebeský posel je, to jsme za chvilku bezpečně zjistili), zda neví o nějakém osamělém domě s nečetnými a slabými obyvateli (stařičké dámy a ochrnutí pánové zvlášť vítáni), které by bylo lehce moţno zastrašit, aby pro jednu noc přenechali svá loţe třem zoufalcům; nebo, jestli nic tako-vého neexistuje, zda by nám aspoň nemohl doporučit nějaký prázný prasečí chlívek nebo nějakou vápenickou pec mimo provoz nebo


115

cokoli podobného. O ţádném takovém útulku chlapeček nevěděl - aspoň ne o ţádném, který by byl při ruce -, ale řekl, ţe jestli chceme jít s ním, tak jeho maminka ţe má jednu místnost volnou a mohla by nás tam na noc uloţit. Padli jsme mu v tom měsíčním světle kolem krku a blahořečili mu, coţ mohl být překrásný výjev, nebýt toho, ţe i chlapce to naše pohnutí dočista zmohlo, takţe se pod jeho tíhou neudrţel na nohou, padl na zem a nás všechny strhl na sebe. Harrise ta radost zdolala do té míry, ţe omdlel a musel popadnout chlapcův dţbán s pivem a do polovičky ho vyprázdnit, aby zase nabyl vědomí, a pak se dal v běh a George a mne nechal nést všechna zavazadla. Chlapec bydlel v domečku o čtyřech místnostech a jeho matka - předobrá duše! - nám dala k večeři opečenou slaninu a my jsme ji všecku - dvě a půl kila - spořádali a navrch ještě povidlový koláč a vypili jsme dva hrnce čaje a pak jsme šli spat. V té místnosti byly dvě postele; jedna - takové to nízké lehátko na kolečkách - byla široká 75 cm, a na té jsem spal já s Georgem a udrţeli jsme se na ní jenom tím, ţe jsme se prostěradlem přivázali těsně k sobě; ta druhá byla postýlka toho chlapečka, a tu měl sám pro sebe Harris a ránu mu z ní trčely ven obě bosé nohy, jichţ jsme George a já, kdyţ jsme se myli, pouţili jako věšáků na ručníky. Kdyţ jsme příště přijeli do Datchetu, uţ jsme tak neohrnovali nos při výběru hotelu. Ale abychom se vrátili k našemu nynějšímu výletu: nestalo se nic vzrušujícího, a tak jsme vytrvale koníčkovali aţ kousek pod Opičí ostrov, kde jsme zarazili u břehu, abychom se naobědvali. Pustili jsme se do studeného hovězího a pak jsme zjistili, ţe jsme si zapo-mněli vzít s sebou hořčici. A snad nikdy v ţivotě, ani předtím ani potom, jsem neměl tak strašnou chuť na hořčici jako tehdy. Obyčej-ně o hořčici nijak zvlášť nestojím a jenom velmi zřídka si ji vezmu, ale tehdy bych za ni byl dal všechno na světě. Nemám ponětí, co všechno vlastně na světě existuje, ale kdokoli, kdo by mi byl zrovna v tu chvíli přinesl lţíci hořčice, mohl to mít sakumpak. Takhle roz-hazovačný jsem vţdycky, kdyţ něco chci a nemohu to sehnat. I Harris prohlásil, ţe za hořčici by dal všechno na světě. Takţe objevit se tam tenkrát někdo s kelímkem hořčice, tak by byl udělal terno; mohl být do konce ţivota pánem všeho ţivého i neţivého na celém světě.


116

Ale kuš! Jak Harris tak já bychom se určitě byli koukali z té úmluvy vykroutit, aţ bychom tu hořčici byli dostali. Takovéhle marnotratné nabídky dělává člověk v okamţicích rozrušení, ale kdyţ pak o nich začne chladně přemýšlet, tak samozřejmě vidí, v jak absurdním nepoměru jsou k hodnotě toho poţadovaného zboţí. Na vlastní uši jsem slyšel, jak jeden člověk, který se ve Švýcarsku vydal do hor, prohlašoval, ţe byl dal všecko na světě za sklenici piva, a kdyţ pak vylezl k jedné boudě, kde pivo měli, ztropil děsivý kravál, protoţe na něm za jednu láhev chtěli pět franků. Křičel, ţe to je škandální zlodějina a ţe o tom napíše do Timesů. Ale z toho, ţe jsme neměli hořčici, padla na celou loď ponurá nálada. To hovězí jsme snědli mlčky. Ţivot nám připadal nicotný a nezábavný. Vzpomínali jsme na blaţené dny dětství a vzdychali jsme. Maloučko jsme však pookřáli nad jablkovým koláčem, a kdyţ George vylovil z koše plechovku s ananasovým kompotem a přiku-tálel ji do prsotředka lodi, měli jsme pocit, ţe ţivot přece jen stojí za ţití. Máme ananas velice rádi, všichni tři. Dívali jsme se na obrázek na obalu plechovky a dělali jsme si chutě na tu šťávu. Jeden na dru-hého jsme se usmívali a Harris si přiychystal lţíci. Potom jsme hledali nůţ na otvírání konzerv. Vyházeli jsme všechno, co bylo v koši. Vyházeli jsme všechno z brašen. Nadzvedli jsme podláţky na dně lodi. Pak jsme všechno odnesli na břeh a dů-kladně protřepali. Ale otvírač konzerv nebyl k nalezení. Harris se tedy pokusil otevřít tu plechovku kapesním noţíkem, zlomil si ţelízko a šeredně se řízl; načeţ to George zkoušel s nůţ-kami, ale ty mu vyletěly z ruky a málem mu vypíchly jedno oko. zatímco si ti dva ovazovali rány, já se snaţil udělat do té věci díru bodcem na bidle s hákem, ten bodec se však po plechu smekl a bidlo mnou mrsklo do půlmetrového bahna mezi lodí a břehem a plechov-ka se bez nejmenší úhony odkutálela o kus dál a rozbila šálek na čaj. To jsme se uţ všichni rozzuřili. Zanesli jsme tu plechovku na břeh, Harris vlezl do jednoho pole a sebral tam veliký ostrý kámen, já se vrátil na loď a vyndal stěţeň a pak George drţel tu plechovku, Harris nasadil na její víko ostrý hrot toho svého kamene a já jsem uchopil stěţeň, zvedl ho vysoko do vzduchu, sebral všechnu svou sílu a bacil.


117

Toho dne zachránil Georgeovi ţivot jeho slamák. Má ho dodnes schovaný (totiţ to, co z něho zbylo) a za dlouhých zimních večerů, kdyţ si mládenci zapálí dýmky a vyprávějí prášilovské historky o nebezpečenstvích, která přestáli, George přinese ten slamák a nechá ho kolovat a opět a nanovo je přetřásána ta vzrušující příhoda, po-kaţdé s novým přeháněním. Harris z toho vyvázl jen s povrchním zraněním. Poté jsem si tu plechovku vzal na starost já sám a bušil jsem do ní stěţněm tak dlouho, aţ jsem byl skoro úplně bez sebe a píchalo mě u srdce, načeţ se jí ujal Harris. Stloukli jsme ji na placato; stloukli jsme ji do kostky; ztřískali jsme ji do všech tvarů známých v geometrii - ale díru jsme do ní udělat nedokázali. Pak se do ní dal George a zmlátil ji do podoby tak nevídané, tak strašidelné, tak nepozemsky divé a ohyzdné, ţe se vyděsil a odhodil stěţeň. Pak jsme se všichni tři kolem ní sesedli do trávy a zahleděli jsme se na ni. Přes její vršek se táhla dlouhá rýha, s kterou vypadala, jako kdy-by se na nás posměšně šklebila, coţ nás do té míry rozběsnilo, ţe se Harris na ni vrhl, drapl ji a fláknul s ní daleko do prostředka řeky, a kdyţ se potopila, zasypali jsme ji nadávkami a pak jsme se vřítili do lodi a vesloval jsme pryč z toho místa a nedopřáli jsme si oddychu, dokud jsme nedorazili do Maidenheadu. Maidenhead je příliš velká snobárna, aby to tam bylo příjemné. Stal se dostaveníčkem módních říčních elegánků a jejich vyparádě-ných společnic. Je to město okázalých hotelů, k jejichţ stálé kliente-le patří hlavně mladí frajírci a slečny od baletu. A je to čarodějnická kuchyně, z které vyplouvají ti říční démoni - parníčky. Kaţdý vévo-da, o němţ píše London Journal, vlastní „domeček“ v Maindenhea-du; a vţdycky tam večeří hrdinka třísvazkové limonády, kdyţ si vyrazí na freje s manţelem jiné ţeny. Maidenheadem jsme tedy projeli rychle a teprve pak jsme zvolni-li tempo a v tom velkolepém kousku řeky mezi zdymadly boulter-ským a cookhamským jsme si dali na čas. Clivedenské lesy pořád ještě neodloţily něţný jarní šat a tyčily se nad vodou v jediné dlouhé harmonii prolínajících se odstínů rusalčích zelení. Svým nedotčeným půvabem je tohle snad nejlíbezněší úsek z celé řeky a my jsme se svou lodičkou vyplouvali z hlubin jeho poklidu pomalu a s otálením.


118

Pod Cookhamem jsme zaveslovali do vedlejšího řečiště a udělali jsme si čaj; a kdyţ jsme pak projeli zdymadlem, byl uţ večer. Zvedl se dost silný vítr - nám příznivý, kupodivu; neboť na řece vane vítr zpravidla přímo proti vám, ať jedete kterýmkoli směrem. Vane proti vám ráno, kdyţ jste vyrazili na celodenní výlet, takţe musíte veliký kus cesty uveslovat, ale těšíte se, jak pohodlně se vám pojede zpátky s plachtou. Po svačině se však vítr otočí a vy jste celou cestu domů zase nuceni těţce veslovat proti němu. Kdyţ si zapomenete vzít s sebou plachtu, pak je ovšem vítr jak při cestě tam, tak při cestě zpátky pro vás příznivý. No bodejť! Vţdyť ţivot je tvrdá zkouška, a jako jiskry létají vţdycky nahoru, tak je člověk zrozen k samým trampotám. Ale toho večera došlo zřejmě k nějakému omylu a vítr nám místo do tváří foukal do zad. Byli jsme o tom pěkně zticha, abychom to nezakřikli, honem, neţ se na to přijde, jsme vytáhli plachtu a pak jsme s v pozicích myslitelů rozloţili po lodi a plachta se vzdula a vypjala a ševelila o stěţeň a loď letěla. Já jsem kormidloval. Neznám vzrušivější záţitek neţ plachtění. Tím se člověk nejvíc, jak to zatím jde, přiblíţil k létání - kdyţ ovšem nemluvíme o létání ve snu. Máte dojem, ţe vás perutě hučícího větru unášejí neznámo kam. Uţ nejste ty pomalé, nemotorné, nedomrlé uplácaniny z hlíny, klikatě se plazící po zemi; najednou je z vás část Přírody. Vaše srd-ce bije na jejím srdci. Příroda si vás k tomu svému srdci zvedá těmi nádhernými paţemi, jimiţ vás objala. Váš duch a její duch jedno jsou. Vaše údy se zbavily tíţe! Zpívá vám hudba sfér. Země vám připadá daleká a maličká, a z oblak, jeţ zčistajasna máte tak těsně nad hlavou, jsou vaši bratři a vy na ně dosáhnete. Měli jsme řeku sami pro sebe, jenom v dálce před sebou jsme viděli rybářskou pramičku, zakotvenou v proudu, a na ní tři rybáře. Klouzali jsme po hladině a letěli mezi zalesněnými břehy a nikdo z nás nemluvil. Já pořád kormidloval. Kdyţ jsme se k těm třem rybářům víc přiblíţili, viděli jsme, ţe to jsou muţi věkovití a velebného vzezření. Seděli v té pramici na třech stoličkách a upřeně pozorovali své vlasce. A rudý západ slunce vrhal mystické světlo na vodu, barvil naohnivo k nebi strmící lesy a dělal zlatou svatozář z nakupených mraků. Byla to chvíle hlubokého


119

okouzlení, exatických nadějí a tuţeb. Naše malá plachta se odráţela od purpurové oblohy, kolem nás se snášelo šero a halilo svět do duhových stínů; a zezadu se k nám plíţila noc. Připadali jsme si jako rytíři z nějaké dávné legendy, plavící se přes tajuplné jezero do neznámého hájemství soumraku a k veliké říši zapadajícího slunce. Ale nevjeli jsme do hájemství soumraku; vjeli jsme plnou rych-lostí do té pramice, co na ní chytali ryby ti tři starci. V první chvíli jsme vůbec nevěděli, co se to stalo, protoţe nám výhled zakrývala plachta, ale z povahy řečí, jeţ se rozlehly večerním vzduchem, jsme vytušili, ţe jsme se dostali do samé blízkosti lidských bytostí a ţe ty bytosti něco rozmrzelo a pozlobilo. Harris stáhl plachtu a teprve pak jsme uzřeli, co se přihodilo. Srazili jsme ty tři staré pány z jejich stoliček na valnou hromadu na dně pramice, kde se teď pracně roztřiďovali na jednotlivce a sbírali se sebe ryby; a při té práci nás proklínali; ale kletby, jimiţ nás čas-tovali, nebylyl nicméně kletby časté, nýbrţ kletby vzácné, bohatě rozvité, pečlivě promyšlené a obsaţné, kletby, které pamatovaly na celou naši ţivotní dráhu, zasahovaly aţ do daleké budoucnosti, tý-kaly se veškerého našeho příbuzenstva a vztahovaly se vůbec na všechno, co s námi jakkoli souvisí - no prostě kletby spolehlivé, důkladné. Harris jim na to řekl, ţe kdyţ tam tak celý den jenom sedí a chy-tají ryby, tak by nám měli být vděčni, ţe jsme jim vnesli do ţivota karpet vzruchu, a ještě dodal, ţe u lidí jejich věku ho takový nedo-statek sebeovládání pohoršuje a zarmucuje. Ale nebylo to k ničemu. George potom prohlásil, ţe kormidlovat bude on. Ţe by se duch, jako je můj, dokázal soustředit na řízení lodi, to prý nelze očekávat, tak aspoň téhle lodi ať prý se raději ujme prostý, obyčejný smrtel-ník, neţ se všichni, jak tu jsme, utopíme. A zasedl ke kormidlu a dovezl nás do Marlow. V Marlow jsme loď nechali pod mostem a na noc jsme se ubyto-vali „U koruny“. Marlow - Bishamské opatství - Medmenhanští mniši - Montmorency se rozmýšlí, má-li zavraţdit starého kocoura - Leč posléze se rozhodne, ţe ho nechá naţivu - Hanebné chování jednoho foxteriéra a obchodním domě - Odjíţdíme z Marlow - Impozantní


120

průvod - Parník; uţitečný návod, jak ho zlobit a jak mu překáţet - Odmítáme pít řeku - Pokojný pes - Jak Harris nepochopitelně zmizel i s hovězím.

XIII Marlow je jedno z nejpříjemnějších výletních středisek, jaká na Temţi znám. Je to městečko čilé a rušné; jako celek moc malebné není, to je pravda, ale najde se v něm spousta starodávných ústraní a zákoutí - těch dodnes stojících oblouků rozpadajícího s mostu Času, přes nějţ naše fantazie cestuje zpátky do dnů, kdy na mar-lowském panství byl pánem Sas Algar, dřív neţ je uchvátil doby-vačný Volém, aby je mohl darovat královně Matildě, a mnohem dřív, neţ přešlo do rukou hraba z Warwicku či světem protřelého lorda Pageta, rádce čtyř po sobě vládnoucích panovníků. I okolní krajina je půvabná, máte-li po veslování chuť na pro-cházku, a řeka, ta se tu přímo překonává. Ten její úsek dolů ke Co-okhamu, kolem quarryských lesů a skrze luka, je překrásný. Mé drahé staré quarryské lesy s těmi uzoučkými stoupajícími pěšinkami a křivolakými paloučky, jak mi doteďka voníte vzpomínkami na slunné letní dny! Vaše stinné průhledy se mi hemţí vidinami roze-smátých tváří. A z vašeho šeptajícího listí se tiše snáší dávné hlasy. Od Marlow proti proudu k Sonningu je to snad ještě hezčí. Tři čtvrtě kilometru nad marlowským mostem minete na pravém břehu velkolepé staré opatství bishamské, jehoţ kamenné zdi zněly kdysi pokřikem templářů a jeţ bylo jeden čas domovem Anny z Cleves a jindy zas královny Alţběty. Bishamské opatství oplývá melodrama-tickými rekvizitami. Je tam loţnice ověšená gobelíny a vysoko v tlustém zdivu schovaná tajná komnata. Za nocí se tam dosud zjevuje duch lady Holyové, která k smrti utloukla svého synáčka a přízrač-ném umyvadle se stále snaţí smýt krev se svých přízračných rukou. Odpočívá tam Warwick, ten králotvůrce, teď uţ se nestarající o takové bezvýznamnosti, jako jsou světští králové a světská králov-ství, a Salisbury, který vykonal dobré sluţby u Poitiers. Vpravo na tom břehu, kousíček před opatstvím, je bishamský kostel, a jestli nějaké náhrobky stojí za prohlídku, pak jsou to náhrobky a pamětní desky v bishamském kostele. A pod bishamskými buky, kdyţ se pod


121

nimi plavíval ve své lodi, sepsal Shelley, ţijící tehdy v Marlow (jeho dům můţete vidět ve West Street), „Vzpouru Islámu“. O něco výš, u jezu v Hurley, si často říkávám, ţe tady bych mohl zůstat celý měsíc a pořád ještě by se mi neomrzela krása té scenérie. Vesnička Hurley, k níţ je od zdymadla pět minut cesty, je vůbec nejstarší obec na řece, datující se - abychom pouţili svérázné fraze-ologie toho šerého dávnověku - „z časů kdyţtě na stolci panovnic-kém seděli král Sebert a král Offa“. Hned za jezem (nahoru proti proudu je Dánské pole, kde kdysi, kdyţ táhli na hrabství Glouces-terské rozbili svůj tábor Dánové. A ještě o kousek výš se k líbezné říční zátočince tulí to, co zbylo z opatství medmenhamského. Proslulí medmenhamští mniši, aneb „Spolek pekelného ohně“, jak se jim všeobecně říkalo, a jehoţ členem byl i proskribovaný Wilkes, to bylo bratrstvo řídící se heslem „Dělej si, co chceš“, kte-ráţto výzva se dodnes zachovala nad polosesutou branou do opat-ství. Řadu let předtím, neţ byla zaloţena tato šalebná kongregace bohaprázdných ţertéřů, stál na témţ místě klášter mnohem přísněj-šího rázu, jehoţ mniši se dost lišili od těch prostopášníků, co sem za pět set let měli přijít po nich. Cisterciánci, jejichţ opatství tu stálo ve století třináctém, nenosili na sobě nic jiného neţ drsné kutny a kapuce a nejedli ani maso ani ryby ani vajíčka. Spali na slámě a denně o půlnoci vstávali na mši. Dny trávili v tvrdé lopotě, v četbě a na modlitbách; a celý jejich ţivot zalehlo ticho, jakoby smrtelné, neboť nikdo z nich nikdy ne-promluvil. Ponuré bratrstvo, vedoucí ponurý ţivot - a na takovém líbezném místečku, kterému Bůh propůjčil tolik radostného jasu! Zvláštní věc, ţe hlasy přírody všude kolem nich - ten hladivý zpěv vln, to šumění trav na břehu, ta hudba kvapících větrů - je nepoučily, ţe ţivot má docela jiný smysl. Celé dny tam v naprostém mlčení nasluchali a čekali, kdy se ozve hlas z nebes; a celé ty dny a celé ty velebné noci ten hlas k nim promlouval myriádami zvuků - a oni ho neslyšeli. Od Medmenhamu aţ po rozkošné zdymadlo hambledonské je řeka samý mír a samá krása, ale od Greenlands, dost nezajímavé to poříční rezidence mého dodavatele novin a časopisů - to je poklidný, skromný starý pán, kterého za letních měsíců můţete v těchto kon-činách nejednou vidět, jak si sám plynulým, rázným stylem vesluje po řece, nebo jak se bodře baví s nějakým starým stráţcem zdy-


122

madla, jímţ projíţdí - tak tedy od Greenlands aţ za Henley je řeka trochu jednotvárná a nudná. V pondělí ráno jsme v Marlow vylezli poměrně časně z postelí a před snídaní jsme se šli vykoupat do řeky. A na zpáteční cestě se trapně znemoţnil Montmorency. To jediné, nač máme Montmoren-dy a já názory naprosto rozdílné, jsou kočky. Já mám kočky rád; Montmorendy ne. Kdyţ já potkám kočku, řeknu „Čičinko malá,“ sehnu se k ní a pošimrám ji za uchem; a kočka vztyčí ocásek, ţe z ní trčí jako liti-nová tyč, vyklene do oblouku hřbet a otírá si čumáček o mé nohavi-ce; a všude vládne laskavost a mír. Kdyţ Montmorendy potká koč-ku, ví o tom okamţitě celá ulice a za deset vteřin se při tom promar-ní takové mnoţství hrubostí, jaké by normálnímu úctyhodnému člověku muselo při troše šetrnosti vystačit na celý ţivot. Já to tomu psovi nemohu mít za zlé (taky se zpravidla spokojím jen s tím, ţe mu dám pár pohlavků nebo ţe po něm házím kame-ním), protoţe to beru jako jeho přirozenost. Foxteriéři přicházejí na svět s nejmíň čtyřikrát větším počtem dědičných hříchů neţ ostatní psi a nám křesťanům to dá léta letoucí trpělivého úsilí, neţ docílíme aspoň trochu znatelné nápravy v rabiácké foxteriéří povaze. Vzpomínám si, jak jsem byl jednoho dne ve dvoraně obchodního domu na Haymarketu a všude kolem mne bylo plno psů, čekajících na návrat svých pánů, kteří uvnitř nakupovali. Byl tam jeden obrov-ský mastif, jedna nebo dvě kolie, jeden bernardýn, několik ohařů a pár novofundlanďanů, jeden brakýř, jeden francouzský pudl se spoustou chlupů po celé hlavě, ale s olezlým tělíčkem, jeden buldok; několik takových těch módních pejsánečků, co nejsou o moc větší neţ krysy, a jeden páreček yorkshireských teriérků. Všichni tam pěkně seděli, trpělivě, zadumaně. Rozšafná mírumi-lovnost vládla v té dvoraně. Celá místnost byla prosycena atmosfé-rou ticha a odevzdanosti - prostě něţného stesku. Pak tam vstoupila jakási líbezná slečna, která si vedla na sňůrce krotce vypadajícího malého foxteriéra, a toho uvázala mezi toho buldoka a toho pudla a tak ho tam nechala. Minutu seděl a sezna-moval se s prostředím. Pak zvedl oči ke stropu a podle jeho výrazu se dalo soudit, ţe myslí na svou matku. Pak zívl. Pak se rozhlédl po těch ostatních psech, vesměs tichých, váţných a důstojných. Zadíval se na buldoka, co mu beze snů dřímal po pravici. Zadí-val se na pudla, co mu vzpřímeně a nadutě seděl po levici. A pak


123

bez jediného slůvka výstrahy, a aniţ k tomu byl sebeméně vyprovo-kován, kousl toho pudla do bliţší přední nohy a tichým příšeřím dvorany zaznělo bolestné a rozhořčené pudlí ňafnutí. Výsledek toho prvního pokusu foxteriéra vysoce uspokojil i roz-hodl se pokračovat a dodat ţivosti všemu kolem sebe. Přeskočil pudla a vehementně zaútočil na jednu kolii, a ta se probudila a oka-mţitě se pustila do líté a ryčné rvačky s pudlem. Foxík se zatím vrátil na své místo a chňapl za ucho buldoka a snaţil se ho odsmýk-nout; načeţ budlok, zvíře pozoruhodně nestranné, začal napadat všecko, co měl v dosahu, včetně portýra, a to tomu miloučkému foxteriérovi poskytlo moţnost servat se soukromě s jedním z těch yorkshireských zpotvořenců, který k tomu projevil naprosto stejnou ochotu. Těm, kdoţ znají psí náturu, netřeba říkat, ţe v tu chvíli se uţ rvali všichni psi v té dvoraně, jako kdyby ta bitka měla rozhodnout o osudu jejich domácích krbů. Velcí psi se rvali s velkými, a to bez jakékoli diskriminace; a ti malí se prali mezi sebou a volné chvíle vyplňovali tím, ţe ty velké psy kousali do nohou. Celá dvorana se proměnila v hotové pandemonium a kravál tam byl přímo úděsný. Venku na Haymarketu se shromáţdily davy a chtěly vědět, jestli se to tam koná schůze farníků; a jestli ne, kdo to byl zavraţděn a proč. Dovnitř vnikli muţi s klacky a provazy a snaţili se psy od sebe odtrhnout a byla přivolána i policie. A kdyţ vřava vyvrcholila, vrátila se ta líbezná slečna a popadla do náručí toho svého líbezného pejsánka (který toho yorksireského chlupáče vyřadil z provozu aspoň na jeden měsíc a teď se tvářil jako novorozené jehňátko) a pusinkovala ho a ptala se ho, jestli ho neza-vraţdili - a co mu to vůbec ti oškliví suroví hafani udělali; a on se k ní tulil a zíral jí do tváře očima, které říkaly: „Ách, to jsem rád, ţe sis mě přišla odvést z tohohle poniţujícího prostředí!“ A ona se rozčilovala, to ţe se vůbec nemá připustit, aby takové hrozitánské rváče, jako jsou tihle ostatní psi, dávali v obchodních domech dohromady s pejsky z lepší společnosti, a ţe má tisíc chutí někoho ţalovat. Tak takovou povahu mají foxteriéři; a proto já nemám Montmo-rencymu za zlé, ţe má chuť roztrhat kdejakou kočku; ale toho rána moc litoval, ţe si tu chuť nenechal zajít.


124

Vraceli jsme se, jak jsem uţ říkal, z ranního koupání a asi v po-lovici High Street vyklouzla z jednoho domu před námi kočka a vydala se přes vozovku. Montmorency vyrazil radostný pokřik - pokřik neúprosného válečníka, který vidí, jak mu padá do rukou nepřítel - takový pokřik, jaký asi spustil Cromwell, kdyţ Skotové začali sestuovat s kopce - a vrhl se za svou kořistí. Jeho dnešní obětí byl veliký černý kocour. V ţivotě jsem neviděl kocoura většího, ani kocoura, který by budil menší důvěru. Někde uţ přišel o půlku ocasu, o jedno ucho a o notný kus čenichu. Bylo to zvíře dlouhé, šlachovité. A mělo v sobě cosi klidného, vyrovnaného. Montmorency se na toho ubohého kocoura řítil rychlostí třiceti kilometrů v hodině; ale kocour nikterak nepospíchal - neuvědomoval si zřejmě, ţe jeho ţivot je v nebezpečí. Šel lidně dál, dokud jeho rádobyvrah nebyl ani ne metr od něho, a pak teprve se obrátil, po-sadil se do prostředka ulice a podíval se na Montmorencyho s vlíd-ným, tázavým výrazem, který říkal: „Prosím! Jdete zřejmě za mnou.“ Montmorency nepostrádá odvahu; avšak ve zjevu toho kocoura bylo něco, z čeho by patrně i statečnějšího psa zamrazilo u srdce. Montmorency se prudce zarazil a opětoval kocourův pohled. Ani jeden z nich nepromluvil; lze si však jasně představit, ţe konverzace probíhala takto: KOCOUR: Můţu pro vás něco udělat? MONTMORENCY: N... n... ne - ne, děkuju. KOCOUR: Jen si beze všeho řekněte, jestli ode mě váţně něco chcete. MONTMORENCY (couvaje po High Street): Ne, ne - nic nechci - namouduši - nebudu rušit. J... já - já jsem si vás bohuţel spletl s někým jiným. Měl jsem dojem, ţe se známe. Promiňte, ţe jsem obtě-ţoval. KOCOUR: Nic se nestalo. Těšilo mě. Tak opravdu si nic nepřejete? MONTMORENCY (stále couvaje): Ne, vůbec nic, děkuju - vůbec nic - jste velice laskav. Klaním se. KOCOUR: Klaním se. Potom se kocour zvedl a kráčel dál; a Montmorency honem svě-til to, ţemu se říká prut, do příslušného ţlábku, přiběhl zpátky k nám a zaujal bezvýznamné místo v pozadí průvodu.


125

Ještě dnes, kdyţ před Montmorencym řeknete „kočka“, viditelně se zachvěje a podívá se na vás zbědovaným pohledem, jako kdyby říkal: „To mi prosím tě, nepřipomínej.“ Po snídani jsme se vydali na nákupy, abychom doplnili lodní zásoby pro další tři dny. George mínil, ţe bychom si měli vzít zele-ninu - ţe zelenina je zdravá. A její příprava prý nedá ţádnou práci a on sám si ji prý vezme na starost. Tak jsme koupili pět kilo bram-bor, bušl hrachu a několik hlávek zelí. V hotelu jsme si opatřili ho-vězí haší zapečené v těstě, dva angreštové koláče a skopovou kýtu; a vydrancovali jsme celé město, abychom sehnali dost ovoce a dortů a chleba a másla a dţemu a slaniny a vajec. Odjezd z Marlow povaţuji za jeden z našich nejslavnějších úspě-chů. Byl to odjezd důstojný a působivý a přitom neokázalý. V kaţ-dém obchodě, který jsme navštívili, jsme trvali na tom, ţe učedníci musí jít s nakoupeným zboţím rovnou s námi. Ţádné takové to „Zajisté, pane, všechno vám ihned doručíme, náš kluk tam s tím bude ještě dřív neţ vy, pane,“ na nás neplatilo. To potom člověk trčí na přístavišti a nejmíň dvakrát musí zpátky do toho krámu a tam se zbytečně hádá. A tak jsme si všude počkali, neţ to všechno dali do košíků, a pak jsme učedníka vzali hned s sebou. Zašli jsme do hezké řádky obchodů a v kaţdém jsme zachovali tento postup; a tak se stalo, ţe kdyţ jsme s těmi nákupy byli hotovi, doprovázela nás tak pěkná sbírečka učedníků s košíky, ţe aţ srdce plesalo; a náš závěrečný pochod středem High Street k řece, to mu-sela být tak impozantní podívaná, jakou v Marlow uţ hezky dávno nezaţili. Náš průvod byl seřazen takto:

Montmorency s holí v zubech. Dva ludrácky vypadající vořechové, Montmorencyho kamarádi.

George ověšený plášti a dekami a kouřící krátkou dýmku. Harris snaţící se kráčet křepce a ladně, přestoře nesl v jedné ruce obrovský, k prasknutí nacpaný kufr a v druhé láhev citrónové šťá-

vy. Učedník zelinářův a učedník pekařův, oba s košíky.

Podomek z hotelu, nesoucí velký koš. Učedník cukrářův s košíkem.


126

Učedník hokynářův s košíkem. Jeden dlouhosrstý pes.

Učedník ze sýrařství s košíkem. Posluha táhnoucí brašnu.

Důvěrný přítel toho posluhy s rukama v kapsách a s krátkou hliněn-kou v puse.

Učedník z ovocnářství s košíkem. Já, nesoucí tři klobouky a pár bot a snaţící se tvářit, jako bych o

nich nevěděl. Šest malých kluků a čtyři toulaví psi.

Kdyţ jsme dorazili na přístaviště, pravil jeho hlídač: „Moment, moment, páni, teď najednou nevím, jestli tu máte parník nebo hausbót.“ Naše sdělení, ţe tam máme dvojskul, ho zřejmě překvapilo. To dopoledne jsme měli spoutu trápení s parníky. Bylo to zrovna před týdenními veslařskými závody v Henley a těch parníků jezdily tam nahoru celé řady; některé jely samotné, některé za sebou táhly hausbóty. Já parníky prostě nesnáším; jako kaţdý veslař. Nemůţu se na parník podívat, abych okamţitě neměl chuť vylákat ho na nějaké odlehlé místo na řece a tam ho v samotě a tichosti uškrtit. Parník má v sobě takovou tu hřmotnou domýšlivost, jaká dokáţe probudit kdekterý krutý pud v mé povaze, takţe pak touţím po těch zlatých starých časech, kdy člověk mohl lidem to, co si o nich myslí, říkat sekerou, lukem a šípy. Uţ sám ten výraz, co má v obličeji chlap stojící s rukama v kapsách a s cigárem v puse u kormidla, by byl dostatečnou omluvou pro kaţdého, kdo by se dopustil rušení veřejného pořádku; a to velkopanské pískání, kterým vám parník velí, abyste mu uhnuli z cesty, by vám - o tom jsem hluboce pře-svědčen - u kaţdé poroty, sloţené z lidí od řeky, zaručilo výrok „zabití v sebeobraně“. Na nás tedy parníky pískat musely, kdyţ nás chtěly mít z cesty. Nerad bych, aby to vypadalo, jako ţe se vychloubám, ale mohu poctivě prohlásit, ţe naše lodička nadělala za ten týden parníkům, s nimiţ se setkala, mnohem víc potíţí, zdrţovaček a nepříjemností, neţ všechna ostatní plavidla na řece dohromady. „Jede parník!“ zvolal vţdycky ten z nás, kdo první uviděl v dálce toho nepřítele, a v mţiku se vykonaly přípravy k jeho přivítání. Já se chopil kormidelních lanek, Harris i George si přisedli ke mně, takţe


127

jsme všichni byli k parníku zády a loď jsme klidně nechali sklouz-nout do hlavního proudu. A uţ tu je parník a píská, a my se dál necháváme unášet prou-dem. Kdyţ uţ je od nás necelých sto metrů, začne parník pískat jako šílenec a lidé na něm se naklánějí přes zábradlí a řvou na nás, ale my je jakţivi neslyšíme. Harris nám zrovna povídá nějakou historku o své matce a o tu George a já nechceme za nic na světě přijít. Pak parník vyrazí z píšťaly poslední zavřeštění, při němţ se mu div neroztrhne kotel, honem přeřazuje na zpátečku, vychrlí spoustu páry, začne se točit a najeden a mělčinu; všichni, co jsou na palubě, se ţenou na příď a ječí na nás a lidé na břehu zůstávají stát a taky na nás hulákají a kdejaká kolemjedoucí loď se zastavuje a připojuje se k tomu halasu, aţ se celá řeka na kilometry nahoru i dolů promě-ní v jediný šílený chaos. A teprve potom se Harris v té najzajímavěj-ší partii svého vyprávění odmlčí, s mírným údivem se podívá na George a řekne mu: „Poslechni, Georgi, ať jsem trajcen, jestli tu někde není parník!“ A George mu odpoví: „No já ti teda musím říct, ţe se mi zdálo, ţe něco slyším.“ Načeţ vţdycky strašně znervózníme a začneme se chovat pople-teně a nevíme, co s tou svou lodí máme udělat, abychom uvolnili cestu, a lidé na parníku se nahrnou nad nás a začnou nám dávat instrukce: „Tím pravým veslem zaberte - no vy, vy blbče! A tím levým obráceně! - Ne, vy ne - ten druhý! - A kormidlo nechte na pokoji, no tak, copak neslyšíte? - A teď oba najednou! Ale takhle ne! Ách, vy...“ Pak obyčejně spustí záchranný člun a jedou nám na pomoc; po čtvrthodinové dřině si nás konečně odstraní z cesty a mohou pokra-čovat v plavbě a my jim moc a moc děkujeme a prosíme je, aby nás vzali do vleku. Ale to oni nikdy neudělají. Na ty obzvlášť aristokratické parníky jsme si vymysleli ještě jiný způsob zlobení. Pasaţéry jako povaţujeme za zaměstnance nějaké firmy, pro které jejich šéfové uspořádali rodinný výlet, a ptáme se jich, jestli náhodou nejsou z toho a toho pohřebního ústavu nebo z toho a toho podniku pro čištění kanalizace a jestli by nám nemohli půjčit rendlík. Z parníků jsou vţdycky nesmírně nervózní staré dámy, které nejsou zvyklé na řeku. Vzpomínám si, jak jsem jednou jel ze Staine-


128

su do Windsoru - kterýţto úsek řeky je zvlášť bohatý na ty mecha-nické zrůdy - ve společnosti, v níţ byly také tři dámy zmíněného druhu. To bylo velice vzrušující. Kdykoli se v dohledu ukázal něja-ký parník, ty dámy si pokaţdé prosadily, ţe se musí přistát a sedět na břehu, dokud ten parník nebude zase z dohledu pryč. Říkaly, ţe jim je to velice líto, ale ţe si z ohledu ke svým rodinám nemohou dovolit ţádné ztřeštěnosti. U hambledenského zdymadla jsme zjistili, ţe máme málo pitné vody; tak jsme vzali dţbán a zašli jsme k stráţcovu domku, aby-chom o trochu té vody poprosili. Naším mluvčím byl George. Nasadil si svůj neselhávající úsměv a řekl: „Prosím vás pěkně, mohl byste nám poskytnout trošku vody?“ „Ale samozřejmě,“ odvětil ten starý pán. „Vemte si jí, kolik chcete, a zbytek tam nechte.“ „Tisíceré díky,“ zabručel George a rozhlédl se. „A kdepak - kdepak ji máte?“ „Ta je pořád na tom samým místě, milej chlapče,“ zněla bezbar-vá odpověď. „Zrovinka za váma.“ „Já ji nevidím,“ pravil George, kdyţ se otočil. „Ale no ták! Kam jste dal voči, jemináčku?“ podivil se ten muţ a otočil Georgem sem a tam a ukázal nahoru i dolů po řece. „Copak jí tady není vidět aţ dost?“ „Á!“ zvolal George, kdyţ mu konečně svitlo. „Jenţe řeku nemů-ţeme přece pít, pochopte.“ „No řeku ne, to dá rozum, ale vodu z ní, to snad jo,“ odpověděl děda. „Já ji piju uţ patnáct let.“ George pravil, ţe po té kůře nedělá jeho celkové zvezření - toho stráţce totiţ - této značce nápoje moc dobrou reklamu a on - George totiţ - ţe by radši dal přednost vodě z pumpy. Vodu jsme sehnali aţ v jednom stavení o něco výš. Patrně to taky byla voda z řeky, stačilo se zeptat. Ale my jsme se nezeptali, a tak nám chutnala. Co oči nevidí, z toho se ţaludek neobrací. Jednou, později v témţ létě, jsme říční vodu okusili, ale moc velký úspěch to nebyl. Jeli jsme tenkrát dolů po proudu a zaveslova-li jsme do jednoho vedlejšího ramene před Windsorem, kde jsme si chtěli udělat čaj. Ale dţbánek jsme měli prázdný, coţ znamenalo buď se toho čaje vzdát, nebo na něj vzít vodu z řeky. Harris se při-mlouval, abychom to riskli. Ţe prý se nic nemůţe stát, kdyţ tu vodu


129

převaříme. Převařením prý všelijaké ty bacily, co ve vodě jsou, za-bijeme. A tak jsme do konvice nabrali vodu z Temţe, dali jsme ji vařit a velice pečlivě jsme dozírali, aby se vařila doopravdy. Udělali jsme si čaj a zrovna jsem se pohodlně uvelebovali, aby-chom si ho vypili, kdyţ tu se George, s šálkem v půli cesty k ústům, zarazil a zvolal: „Co je to?“ „Co je co?“ zeptali jsme se Harris a já. „No támhleto!“ povídá George s pohledem upřeným k západu. Harris i já jsme se tím směrem podívali a spatřili jsme, jak k nám po tom líném proudu připlouvá pes. Byl to ten nejtišší, nejmírumi-lovnější pes, jakého jsem kdy viděl. V ţivotě jsem nepotkal psa, který by vypadal spokojeněji, vyrovnaněji. Plul zasněně na zádech a všechny čtyři nohy mu trčely přímo nahoru. Byl to pes, abych tak řekl, pěkně oplácaný, s mohutně vyvinutým hrudníkem. A tak se k nám blíţil, nehnutě, důstojně a tiše, aţ byl těsně u naší lodi, a tam se v rákosí zastavil a pohodlně se uloţil na noc. George řekl, ţe na čaj nemá chuť, a vylil svůj šálek do řeky. Harrise ţízeň taky přešla a udělal totéţ co George. Já jsem půlku toho svého šálku uţ měl v sobě a moc mě to mrzelo. Ptal jsem se George, jestli si myslí, ţe bych z toho mohl dostat tyfus. „Ani ne,“ řekl George; ţe prý mám jistou naději, ţe mě to nepo-trefí. Ţe to ostatně asi tak do čtrnácti dnů poznám, jestli ten tyfus mám nebo nemám. K Wargrave jsme to vzali vedlejším ramenem. Je to zkratka, která, kdyţ jedete proti proudu, odbočuje asi tři čtvrtě kikometru nad marshským zdymadlem doleva, a zabočit do ní se vám vyplatí, protoţe je to pěkný, stinný kousek řeky a nadto si zkrátíte cestu o víc neţ o půl kilometru. Vjezd do toho ramene je samozřejmě zatarasen kůly a řetězy a obklopen tabulemi, vyhroţujícími kaţdému, kdo by se opováţil vnořit do těch vod veslo, všemoţným mučením vězením a smrtí - divím se, ţe si ti krobiání, co jim patří poříční pozemky, nedělají nároky taky na vzduch nad řekou a nehrozí vysokou pokutou kaţ-dému, kdo by se ho nadýchl - ale mezi těmi kůly a řetězy s trochou opatrnosti proplujete; a pokud jde o ty tabule, z těch můţete, kdyţ si vyšetříte pět minut času a nikdo není v dohledu jednu nebo dvě strh-nout a hodit do řeky.


130

V polovině toho ramene jsme vystoupili na břeh a dali jsme si oběd; a při tom obědě jsme George a já zaţili hrozný šok. Harris taky zaţil šok; ale já jsem si jist, ţe ten Harrisův šok ne-byl ani zdaleka tak hrozný jako ten šok, co jsme při té události do-stali George a já. To bylo totiţ takhle: seděli jsme na louce asi tak deset metrů od řeky a zrovna jsme se co nejpohodlněji uvelebili k jídlu. Harris drţel mezi koleny misku s hovězím zapečeným v těstě a rozkrajoval tu dobrotu a George a já jsme na ni čekali s připravenými talířky. „Nemáte tam po ruce lţíci?“ pravil Harris. „Na tu šťávu bych potřeboval lţíci.“ Koš byl hned za námi a George i já jsme se současně otočili, abychom vyštrachali lţíci. Měli jsme ji v pěti vteřinách. A kdyţ jsme se zas obrátili zpátky, Harris byl i s hovězím tentam. Ta loučka byla širá, holá. Stovky metrů daleko ani jeden strom ani kousek ţivého plotu. Do řeky spadnout nemohl, protoţe mezi ní a jím jsme seděli my, takţe kdyby tam byl chtěl spadnout, musel lézt přes nás. George a já jsme zírali kolem dokola. Potom jsme zírali jeden na druhého. „Ţe by si ho byli odnesli do nebe?“ zapochyboval jsem. „To by s ním nebrali i to hovězí,“ pravil George. Tato námitka mi připadala závaţná, teorii o nebi jsme tedy vy-loučili. „Pravda je zřejmě jiná,“ mínil George, sestupuje do oblasti při-rozena a proveditelnosti. „Bylo tu zemětřesení.“ A s náznakem stesku ve hlase dodal: „Kdyby byl aspoň zrovna nekrájel to hovězí!“ S povzdechem jsme ještě jednou obrátili zraky k místu, kde Harris a zapečené hovězí byli naposled spatřeni na povrchu země; a v ţilách nám ztuhla krev a na hlavě se nám zjeţily vlasy, neboť jsme tam uzřeli Harrisovu hlavu - nic neţ hlavu - vyrostlou přímo z hlíny mezi vysokými stébly trav, s hrozně červeným obličejem, v němţ se zračilo nesmírné rozhořčení. První se vzpamatoval George. „Promluv!“ vzkřikl. „A řekni nám, jestli jsi ţiv nebo mrtev - a kde jsou ostatní tvé součástky.“ „Přestaň blbnout, prosím tě!“ řekla Harrisova hlava. „Já dobře vím, ţe jste to udělali schválně.“


131

„Co jsme udělali schválně?“ vykřikli jsme George i já. „No, ţe jste mě posadili zrovna sem! To byla teda moc pitomá legrace! A podrţte aspoň to hovězí.“ A z nitra země, tak nám to věru připadalo, vystopila miska se zapečeným hovězím - značně rozmačkaným a potlučeným; a za ní se drápal ven Harris - zválený, zmazaný a mokrý. Prve si totiţ sedl, aniţ o tom věděl, na samý kraj úzké strouhy, celé zakryté vysokou travou; a jak se trochu zaklonil, překulil se i s hovězím a se vším všudy dolů. V celém ţivotě prý nezaţil takové překvapení, jako kdyţ znena-dání pocítil, ţe někam letí, a neměl ani nejmenší tušení, co se to děje. V první chvíli si prý myslel, ţe nastal konec světa. A dodnes je Harris přesvědčen, ţe George a já jsme to na něj narafičili. Tak pronásleduje nespravedlivé podezření i ty nejnevin-nější; neboť jak praví básník: „Pomluvě neujdeš.“ Jak je vidět, opravdu ne. Wargrave - Voskové figuríny - Sonning - Náš guláš - Montmorency je sarkastický - Bitka Monmorencyho s čajovou konvicí - George se cvičí ve hře na bandţo - Nedopo-ručujeme mu, aby v tom pokračoval - Nesnáze hudebníků amatérů - Studium hry na dudy - Harrisův smutek po večeři - George a já jdeme na procházku - Vracíme se hladoví a promoklí - S Harrisem je to nějaké divné - Harris a labutě, aneb pozoru-hodná příhoda - Harris má rušnou noc.

XIV Po obědě jsme chytli příznivý vítr, který nás poklidně dopravil za Wargrave a Shiplake. Městečko Wargrave, přisedající k ohybu řeky, vypadá, kdyţ kolem něho plujete, v tom změkčujícím a ospa-lém slunečním jasu letního odpoledne jako líbezný starý obraz, který vám dlouho zůstane na sítnici v paměti. Hostinec „U Jiřího a draka“ ve Wargrave se pyšní vývěsním štítem, pomalovaným z jedné strany mistrem Lesliem, členem Krá-lovské akademie, z druhé místním rodákem panem Hodgsonem. Leslie zvěčnil boj; Hodgson zobrazil výjev „Po boji“: Jiří, vykonav svou práci, si pochutnává na dţbánku piva. Ve Wargrave ţil a - coţ té obci slouţí ještě víc ke cti - byl zabit Thomas Day, autor mravoličné dětské kníţky o dvou vzorných ho-


132

ších Sandfordovi a Mertonovi. V kostele tam má pamětní desku paní Sarah Hillová, která ve své závěti zaloţila nadaci, podle níţ měla být jednou ročně, vţdycky o velikonocích, rozdělena jedna libra mezi dva chlapce a dvě dívky „kteří nikdy nebyli neposlušni svých rodičů a o nichţ není povědomo, ţe by říkali ošklivá slova nebo nepravdy, ani ţe by kradli či rozbíjeli okna“. No jen si to před-stavte! Tohohle všeho se vzdát pro pět šilinků ročně! Copak to za to stojí? V obci se traduje fáma, ţe se jednou, před mnoha lety, vyskytl jeden jediný hošík, který doopravdy nic takového neprováděl - nebo alespoň, coţ vlastně bylo to jediné, co bylo poţadováno a co se dalo očekávat, nebylo o něm povědomo, ţe by to prováděl - a ten ţe zís-kal ten slavnostní vínek. Byl prý potom celé tři neděle vystaven ve skleněné vitríně na radnici. Kam chodily ty peníze potom, to nikdo neví. Prý se vţdycky posílaly nejbliţšímu muzeu voskových figurín. Shiplake je hezká vesnička, ale protoţe je za kopcem, není ji z řeky vidět. V shiplakeském kostele se ţenil Tennyson. Odtud nahoru k Sonningu se řeka vine sem a tam mezi četnými ostrůvky a je tam velice mírná, tichounká a opuštěná. Po březích tam chodí málo lidí, nanejvýš za soumraku jeden nebo dva párečky vesnických milenců. Hrabata, kníţata i ertepličky jsme nechali za sebou v Henley a k pochmurnému špinavému Readingu je ještě kus cesty. Tahle část řeky vyvolává sny o dávno uplynulých dnech a zmizelých podobách a tvářích a o všem tom, co mohlo být, ale co - čert aby to vzal! - nebylo. V Sonningu jsme vystoupili a šli se projít po vesnici. To je totiţ nejpohádkovější kouteček na celé řece. Vypadá spíš jako vesnička na jevišti neţ jako obec vystavěná z cihel a malty. Kaţdý domek je obalen popínavými růţemi, a ty se teď, v těch prvních dnech června, rozhýřily celými oblaky něţné nádhery. Kdybyste se v Sonningu chtěli zdrţet, ubytujte se „U býka“, za kostelem. To je ten pravý příklad staré venkovské hospůdky, vpředu se zeleným čtverhranným dvorkem, kde se na lavičkách pod stromy scházejí k večeru místní dědkové, aby se napili piva a popovídali si o obecní politice, a s nízkými starobylými pokojíčky a mříţkovanými okny a krkolomný-mi schodišti a křivolakými chodbičkami. Potulovali jsme se po tom líbezném Sonningu asi tak hodinu a pak, protoţe na to, abychom veslovali aţ někam za Reading, bylo


133

uţ dost pozdě, jsme se rozhodli zajet zpátky na jeden z těch ostrův-ků u Shiplake a tam se uhnízdit na noc. Ale kdyţ jsme se tam zařídi-li, bylo pořád ještě dost brzy, a tak řekl George, ţe kdyţ na to máme čas, měli bychom té skvělé příleţitosti vyuţít a udělat si nějakou prvotřídní bohatýrskou večeři. Prý nám předvede, ţe i na řece se v oboru kuchaření dají dělat divy, a ţe nám z té zeleniny a zbytku studeného hovězího a ze všeho toho dalšího, co ještě máme, připraví „irský guláš“. Ten nápad nás uchvátil. George nasbíral dříví a rozdělal oheň a Harris a já jsme se pustili do loupání brambor. Nikdy bych byl ne-řekl, ţe loupání brambor je taková práce. Ukázalo se však, ţe ten úkol představuje největší operaci svého druhu, do jaké jsem kdy byl zapojen. Začali jsme vesele, dalo by se dokonce říci dovádivě, ale kdyţ jsme byli hotovi s prvním bramborem, byla uţ naše bezsta-rostnost tatam. Čím víc jsme toho oloupali, tím víc toho k oloupání zbývalo; a kdyţ jsme konečně odstranili všecku slupku a vydloubali všecka očka, nezbyl nám v rukou ţádný brambor - rozhodně ne brambor, který by stál za řeč. George se na něj přišel kouknout - a uzřel brambor velikosti burského oříšku. Povídá tedy: „Tak takhle by to nešlo. To by všecky přišly nazmar. Musíte je škrabat.“ Tak jsme je škrabali, ale to byla ještě těţší práce neţ to loupání. Kdyţ ony mají takové prapodivné tvary, ty brambory - samý hrbol, samá bradavice, samá proláklina. Pracovali jsme vytrvale pětadva-cet minut a zlikvidovali jsme čtyři brambory. Pak jsme s tím prašti-li. Prohlásili jsme, ţe celý zbytek večera potřebujeme k tomu, aby-chom oškrabali sami sebe. V ţivotě jsem neviděl nic, co by člověka dovedlo tak zaneřádit jako loupání bramborů. To bylo k neuvěření, ţe ty oškrabky, v kte-rých jsme Harris a já stáli, napůl jimi zadušeni, pocházejí z pouhých čtyř brambor. To ukazuje, co se dá pořídit, kdyţ pracujete pečlivě a hospodárně. George pravil, ţe je nesmysl, chtít do irského guláše dát jenom čtyři brambory, tak jsme jich ještě tak půl tuctu omyli a ty jsme tam hodili neloupané. A přihodili jsme k tomu zelí a něco přes půl čtvrt-ce hrachu. George to všecko zamíchal a pak usoudil, ţe v kotlíku je ještě spousta nevyuţitého místa, tak jsme důkladně prohrabali oba koše, vylovili jsme všechnoo, co nám v nich zbylo a co jsme ještě nespotřebovali, a dali jsme to taky dusit. A ještě jsme měli půlku


134

zapečeného vepřového a kousek slaniny, tak jsme to tam vrazili taky. A George našel ještě půlku konzervovaného lososa a i tu do toho kotlíku vysypal. Říkal, to ţe je ta výhoda u irského guláše: ţe se totiţ tolika věcí zbavíte. Já jsem vyškráblal z koše dvě vajíčka, která se rozmačkala, a ta jsme do toho přidali taky. George řekl, ţe pěkně zahustí šťávu. Ty další ingredience si uţ ani nepamatuji, vím jenom, ţe vůbec nic nepřišlo nazmar; a vzpomínám si, ţe Montmorency, který o celou tu proceduru projevoval ohromný zájem, ke konci s váţným a zamyšleným výrazem poodběhl a za několik minut se vrátil a drţel v tlamě zakousnutou vodní myš, kterou nám zjevně předkládal jako svůj příspěvek k večeři; jestli to myslel sarkasticky nebo jako ochotu poslouţit, to říci nemohu. Diskutovali jseme, má-li se tam ta myš přidat nebo ne. Harris byl toho názoru, ţe jako přísada ke všemu tomu ostatnímu by se znamenitě hodila a ţe kaţdá troška je dobrá; avšak George hájil klasický předpis. To prý nikdy neslyšel, ţe by se do irského guláše měla dávat vodní myš, a tak se prý radši přidrţí toho, co je vyzkou-šeno, a nebude provozovat ţádné experimenty. „Ale kdyţ jakţiv nic nového neokusíš,“ namítl Harris, „jak po-tom můţeš říct, jaké to je? Lidi jako ty zdrţují ve světě všechen pokrok. Vzpomeň si jenom na toho člověka, co první okusil klobá-su!“ Ale povedl se nám skvěle, ten irský guláš. Já jsme si v ţivotě na ničem tak nepochutnal. Bylo to takové nové a takové pikantní. Těch běţných, kaţdodenních jídel je člověk uţ přejedený; ale tohle bylo jídlo, které mělo úplně osobitý charakter, jídlo, jehoţ chuť se k ni-čemu jinému nedala přirovnat. A ještě ke všemu bylo vydatné. Bylo prostě z dobrého materiálu, jak správně řekl George. Hrách a brambory mohly být moţná poně-kud měkčí, ale my všichni máme zuby v pořádku, a tak to nehrálo ţádnou roli; a ta šťáva, to byla prostě lahoda - pro slabší ţaludek snad trochu těţká, ale zato výţivná. Zakončili jsme čajem s třešňovým koláčem. Kdyţ se ten čaj dě-lal, Montmorency svedl zápas s konvicí a vyšel z něho na hlavu poraţen. Během celého toho výletu dával najevo náramnou zvědavost, pokud šlo o tu konvici. Kdykoli to v ní vřelo, sedl si před ni a s po-pleteným výrazem ji okukoval a chvílemi se ji snaţil vyplašit tím, ţe


135

na ni zavrčel. A kdyţ začala prskat a vyufukovat páru, povaţoval to za vyzvání k boji a s chutí by se s ní byl serva, nebýt toho, ţe vţdycky v tom kritickém okamţiku někdo z nás přiskočil a odnesl mu kořist, dřív neţ se na ni mohl vrhnout. Ale dneska si umínil, ţe se předběhnout nedá. A taky se hned při prvním zvuku, který konvice vydala, zvedl, zavrčel a přiskočil k ní ve výhruţné póze. Ta konvice byla malá, ale velice srdnatá a oka-mţitě po něm plivla. „Ále! Tak ty tak!“ zavrčel Montmorency a vycenil zuby. „No počkej, já tě naučím dovolovat si na těţce pracujícího slušného psa, ty potvoro zatracená, nosatá, začouzená! Tak pojď, ty!“ A vrhl se na chudinku konvici a chňapl ji za hubičku. Načeţ zaznělo do večerního ticha ňafnutí, při němţ v ţilách styd-la krev, a Montmorendy opustil loď a vyrazil na zdravotní běh ko-lem ostrova; oběhl ho třikrát, rychlostí pětapadesáti kilometrů v hodině, chvílemi se zastavuje, aby ponořil čumák do studeného blá-tíčka. Od toho dne se Montmorency díval na konvici se směsí posvátné hrůzy, nedůvěry a nenávisti. Kdykoli ji uviděl, zavrčel a se schlíplým ocasem od ní hezky rychle odcouval, a jak se octla na vařiči, okamţitě vylezl z lodi a zůstal sedět na břehu, dokud celá ta čajová akce neskončila. Po večeři vytáhl George to své bandţo a chtěl nám na ně zahrát, ale Harris byl proti tomu; řekl, ţe ho bolí hlava a ţe se necítí dost silný, aby to hraní vydrţel. George naopak mínil, ţe hudba by Harrisovi udělala dobře - hudba prý často utiší nervy a bolest hlavy zaţene; a zabrnkal dva tři tóny, jen aby Harrisovi předvedl, jaké to je. Harris pravil, ţe je mu milejší bolení hlavy. George se dodnes na to bandţo hrát nenaučil. Kdekdo ho totiţ od toho v jednom kuse odrazoval Dokud jsme byli na řece, dvakrát či třikrát se večer pokusil trochu cvičit, ale jakţiv s tím neuspěl. Uţ výrazy, kterých o tom pouţíval Harris, stačily, aby komukoli vzaly odvahu; a k tomu ještě Montmorency pokaţdé během celého toho představení neustále vyl. Takţe tomu člověku nikdy neposkytl po-ctivou příleţitost. „Co ho to posedlo, ţe takhle vyje, kdyţ já hraju?“ křičel rozhoř-čeně George a házel po něm botou.


136

„Co to tebe posedlo, ţe takhle hraješ, kdyţ on vyje?“ odpovídal Harris a tu botu vţdycky zachytil. „Nech ho na pokoji. On si nemů-ţe pomoct. Má hudební sluch, a kdyţ ty hraješ, tak prostě výt mu-sí.“ A tak se George rozhodl, ţe se na to bandţo bude učit hrát, aţ zas bude doma. Ale ani tam k tomu neměl mnoho příleţitostí. Paní P. přišla vţdycky za ním nahoru a říkala, ţe ho ruší velice nerada, ona sama ţe ho poslouchá s potěšením, ale ta dáma nad ním, ţe je ve velice delikátním stavu a její lékař se obává, ţe by to mohlo ublí-ţit děťátku. George tedy zkoušel brát si bandţo pozdě v noci ven a cvičit na náměstí. Ale tamní obyvatelstvo si na to stěţovalo na policii, a tak tam jedné noci kvůli němu postavili hlídku a George byl zatčen. Důkazy proti němu byly naprosto zjevné a ušel trestu jen pod pod-mínkou, ţe se šest měsíců bude chovat slušně a pokojně. Pak uţ George ztratil k cvičení odvahu. Kdyţ uplynulo těch šest měsíců, udělal sice jeden nebo dva nesmělé pokusy dát se do toho znovu, ale zase narazil na ten chlad, na ten nedostatek porozumění ze strany veřejnosti; a tak po nějakém čase úplně propadl zoufalství a ten hudební nástroj s pomocí inzerátu - „vlastník nemá jiţ pro svrchu zmíněný upotřebení“ - s velikou ztrátou prodal a jal se místo hraní učit karetním kouzlům. To musí být velice nepovzbudivá práce, učit se hrát na nějaký hudební nástoj. Řekli byste, ţe společnost bude toho, kdo si chce osvojit umění hrát na nějaký hudební nástroj, uţ ve vlastním zájmu všemoţně podporovat. Ale kdepak! Znal jsem kdysi jednoho mládence, který se učil hrát na dudy, a to byste koukali, s jakou spoustou protivenství musel zápolit. Pro-sím vás, vţdyť ani od členů jeho vlastní rodiny se mu nedostalo toho, čemu by se dalo říci aktivní povzbuzení. Jeho otec byl ostře proti tomu hned od začátku a vyjdadřoval se o celé té záleţitosti velice bezohledně. Můj přítel vstával kvůli cvičení časně zrána, ale té své napláno-vané akce byl nucen se vzdát, a to z ohledu na svou sestru. Ta měla totiţ jisté náboţenské sklony a takto zahajovat den jí případalo otřesné. A tak místo toho sedával dlouho do noci a hrával, kdyţ se rodina uţ odebrala na loţe, ale ani tak to nešlo, protoţe o jejich domě se začaly šířit moc ošklivé pověsti. Lidé, kteří se vraceli pozdě domů,


137

se venku zastavovali a naslouchali a hned nazítří ráno rozhlašovali po celém městě, ţe u Jeffersonů byla v noci spáchána příšerná vraţ-da; líčili skřeky oběti, které slyšeli, a brutální nadávky a kletby vra-hovy, po nichţ následovalo úpění o slitování a pak poslední, sláb-noucí chroptění mrtvoly. Nechali ho tedy cvičit ve dne, za několikerými zavřenými dveřmi vzadu v kuchyni; ale pasáţe, které se mu líp povedly, bylo přes všechna tato opatření slyšet aţ v salónu a jeho matku skličovaly téměř k slzám. Říkala, ţe jí připomínají jejího nebohého tatínka (toho spolkl, chudáka malého, ţralok, kdyţ se koupal na pobřeţí Nové Guineje - kde se vzala ta souvislost, to nedovedla vysvětlit). Potom mu v nejzazším koutě zahrady, skoro půl kilometru od domu, stloukli takovou boudičku a on s tím svým instrumentem musel jíţ vţdycky tma, kdyţ ho chtěl rozezvučet; ale někdy přišla do domu návštěva, které o té věci nic nevěděla a které se o tom zapo-mněli zmínit a nevarovali ji, a ta se třeba šla projít po zahradě a znenadání, aniţ na to byla připravena a aniţ měla ponětí, co to mů-ţe být, se dostala na doslech k těm dudám. Kdyţ to byl člověk moc-ných duševních sil, odnesl to jenom nervovým zhroucením; avšak osoby intelektu pouze průměrného z toho obyčejně zešílely. V počátečních snahách amatérského hráče na dudy je ovšem, to je nutno přiznat, cosi nesmírně truchlivého. To jsem zakusil na vlastní kůţi, kdyţ jsem poslouchal hrát toho svého mladého přítele. Dudy jsou nástroj, na který je zřejmě velice namáhavé muzicírovat. Neţ spustíte, musíte si nabrat dost dechu na celou skladbu - to jsme aspoň vypozoroval u Jeffersona. Ten vţdycky začal mohutně, bouřlivými, sytými tóny, jakými se armády svolávají do boje, takţe vás to přímo burcovalo. Ale jak pokračoval, hrál pořád víc a víc piano a poslední sloka obyčejně někde uprostřed s prasknutím a zasyčením zhasla. K hraní na dudy je prostě zapotřebí pevného zdraví. Mladý Jefferson se na ty dudy naučil hrát jen jednu píseň; ale já jsem nikdy neslyšel ţádnou stíţnost na chudobu jeho repertoáru - vůbec ţádnou stíţnost. Byla to píseň „Hurá, hurá, Campbellové jdou,“ jak on sám tvrdil; jeho otec však byl toho názoru, ţe jsou to „Modré zvonky skotské“. Co to je doopravdy, tím si zřejmě nebyl nikdo jist, ale všichni posluchači svorně prohlašovali, ţe to zní skot-sky.


138

Cizí lidé směli třikrát hádat a většinou pokaţdé hádali píseň úpl-ně jinou. Harris dostal po večeři mrzutou náladu - patrně mu neudělal dobře ten guláš, on totiţ není zvyklý na velkopanský ţivot -, a tak jsme ho George a já nechali v lodi a řekli jsme si, ţe se trochu poflákneme po Henley. Harris prý si dá skleničku whisky a zakouří si z dýmky a připraví všechno na noc. A my ať na něj zavoláme, aţ se vrátíme, a on prý si pro nás z ostrůvku přivesluje. „Tak ale ne abys usnul, chlape!“ nařizovali jsme mu, neţ jsme vykročili. „To těţko, dokud je vzhůru ten guláš,“ zabručel Harris a veslo-val zpátky k ostrůvku. V Henley se připravovali na veslařské hávody, a tak tam bylo velice rušno. A potkali jsme tam hezkou řádku známých a v jejich příjemné společnosti ubíhal čas dost rychle; takţe bylo bezmála jedenáct hodin, kdyţ jsme se vydali na šestikilometrový pochod k domovu - jak jsme se tou dobou uţ naučili říkat svému malému plavidlu. Byla pochmurná, zimavá noc a drobně mţilo; a jak jsme se tr-máceli přes ta temná tichá luka a hovořili spolu jen šeptem a neměli ani zdání, jestli jdeme dobře nebo ne, pořád jsme mysleli na naši útulnou lodičku, z které se skrze hladce napnutou plachtu line jasná zář, a na Harrise a Montmorencyho a na whisky - a přáli jsme si, abychom tam uţ byli. V duchu jsme si malovali obrázek, jak tam sedíme uvnitř, una-vení a trochu hladoví; jak kolem nás teče zachmuřená řeka a zvedají se nestvůrné stromy; a pod nimi jak se, podobná obrovské samičce světlušky, kolébá naše milá zlatá loď, taková přívětivá a teplounká a miloučku. Zřetelně jsme se viděli, jak tam večeříme, jak si uţdibu-jeme ze studeného masa a jeden druhému podáváme kusance chleba; a slyšeli jsme veselé cinkání našich noţů a rozesmáté hlasy, kterých je celý lodní prostor plný a které škvírami v plachtě přetékají do noci. A spěchali jsme, abychom si tu vidinu honem uskutečnili. Konečně jsme se dostali na navigaci a to nám zvedlo náladu; do té chvíle jsme si totiţ nebyli jisti, jestli míříme k řece nebo od ní, a kdyţ jste utahaní a chce se vám spát, tak vám takovéhle nejistoty dělají starosti. To uţ jsme byli za Shiplake, kdyţ tamnější hodiny odbíjely tři čtvrti na dvanáct; a tehdy se znepokojeně ozval George: „Nepamatuješ se náhodou, který ostrůvek to je?“


139

„Ne,“ odvětil jsem a sám jsem pocítil jisté znepokojení, „to si teda nepamatuju. Kolik jich tu je?“ „Jenom čtyři,“ odpověděl George. „No, jestli je Harris vzhůru, tak se nic nemůţe stát.“ „A jestli není?“ vyzvídal jsem; ale tento proud myšlenek jsme raději zarazili. Kdyţ jsme došli k prvnímu ostrovu, několikrát jsme zavolali, ale nikdo se nám neozval; tak jsem šli k tomu druhému a zkoušeli to tam, ale výsledek byl stejný. „Á! Uţ si vzpomínám!“ prohlásil George. „Ten třetí to je!“ Plni naděje jsme se rozběhli k třetímu ostrovu a křičeli jsme haló. Ţádná odpověď. To uţ začínalo být váţné. Půlnoc pryč! Hotely v Shiplake a v Henley byly jistě přecpané; a teď uprostřed noci, jsme se přece ne-mohli sebrat a jít klepat na všechny chalupníky a domácí pány a ptát se, jestli nepronajímají pokoje. George navrhoval, abychom se vrátili do Henley, atakovali tam stráţníka a opatřili si tak nocleh na policii. Jenţe vzápětí nás napadlo: „Co kdyţ nás na oplátku jenom praští a odmítne nás zavřít?“ Strávit pranicí se stráţníky celou noc, to jsme nemohli. Nemluvě o tom, ţe bychom to taky mohli přehnat a dostat šest měsíců. Ze zoufalství jsme to ještě zkusili tam, kde to v té tmě vypadalo na čtvrtý ostrov, ale nepořídili jsme. Déšť byl teď uţ pořádný a zřejmě si umínil vytrvat. Byli jsme promoklí aţ na kůţi a prostydlí a zuboţení. Začali jsme si v duchu klást otázky, jestli jsou tu opravdu jen čtyři ostrovy a není-li jich víc, nebo jestli jsme vůbec u nějakých ostrovů, nebo jestli jsme aspoň v okruhu dvou kilometrů od místa, kde být máme, nebo jestli vlastně nejsme na druhé straně řeky; v té temnotě vypa-dalo všechno tak cize a jinak. Pomalu jsme uţ chápali úzkost dítek z Perníkové chaloupky. A zrovna v okamţiku, kdy jsme se uţ vzdali veškeré naděje - ano, já vím, ţe to je ta chvíle, kdy se vţdycky něco stane v romá-nech a povídkách; ale nemohu si pomoci. Kdyţ jsem začal psát tuhle knihu, pevně jsem se rozhodl, ţe budu všechno líčit přesně podle pravdy; a to taky budu, i kdybych měl za tím účelem pouţívat otřepaných frází. Tohle se stalo zrovna v okamţiku, kdy jsme se uţ vzdali veškeré naděje, proto to tak říci musím. Tak tedy zrovna v okamţiku, kdy


140

jsme se uţ vzdali veškeré naděje, já jsem znenadání zahlédl, kousek pod námi, jakési podivné, tajuplné světýlko, blikající mezi stromy na protějším břehu. Na okamţik mě napadlo, ţe jsou to strašidla, tak bylo to světélkování neskutečné a přízračné. Ale vzápětí mi blesko hlavou, ţe je to naše loď, a vyslal jsem přes vodu takové zaječení, ţe se snad sama noc na své posteli zachvěla. Čekali jsme bez dechu asi minutku, a pak ách, ty boţská hudbo temnot! - jsme uslyšeli štěkot Montmorencyho. Křičeli jsem tak hlasitě, ţe by to bylo mohlo probudit Sedm spáčů - jakţiv jsem, mimochodem, nepochopil, proč je k probuzení sedmi spáčů zapotře-bí víc rámusu neţ k probuzení jednoho - a po chvíli, která nám při-padala jako celá hodina, ale která patrně trvala ani ne pět minut, jsme spatřili naši osvětlenou loď, jak se k nám zvolna prodírá tou černotou, a slyšeli jsme rozespalý hlas Harrisův, tázající se, kde to jsme. S Harrisem to bylo nějaké divné. Nepochopitelně divné. To bylo víc, neţ jen obyčejná únava. Přirazil ke břehu na takovém místě, ţe jsme se vůbec nemohli dostat do lodi, a okamţitě usnul. Museli jsme vynaloţit spoustu řvaní a hulákání, abychom ho zase probudili a přivedli jakţtakţ k rozumu; ale nakonec se nám to přece jen podařilo, a šťastně jsme vystoupili na palubu. Hned jsme si všimli, ţe se Harris tváří nějak truchlivě. Budil dojem člověka, který prodělal značné nesnáze. Ptali jsme se ho, jestli se mu něco nestalo, a on povídá: „Labutě!“ K večeru jsme podle všeho zakotvili těsně u nějakého labutího hnízda, a krátce potom, co jsem já s Georgem odešel, vrátila se domů labutí samice a ztropila kvůli tomu kravál. Harris ji sice za-hnal, ale ona si pak na něj přivedla svého starého. S těmi dvěma labutěmi svědl prý Harris vyslovený boj; avšak statečnost a šikov-nost měly nakonec vrch a Harris ty labutě porazil. Za půl hodiny se však vrátily s osmnácti dalšími labutěmi! Po-kud jsme z Harrisova podání vyrozuměli, došlo k příšerné řeţi. La-butě se snaţily Harrise a Montmorencyho odvléci z lodi a utopit; leč Harris se plné čtyři hodiny hrdinně bránil a spoustu labutí pobil, načeţ všechny odplavaly někam umřít. „Kolik jsi říkal, ţe těch labutí bylo?“ ptal se George. „Třicet dva,“ odvětil ospale Harris. „Jen teď jsi říkal osmnáct,“ pravil George.


141

„Neříkal,“ bručel Harris. „Říkal jsem dvanáct. Copak neumím počítat?“ Jak to s těmi labutěmi bylo doopravdy to jsme se nedověděli nikdy. Vyptávali jsme se na to Harrise druhý den ráno a on se divil „Jaké labutě?“ a zřejmě si myslel, ţe Georgeovi a mně se něco zdá-lo. Ách, to byla lahoda, být po všech těch útrapách a obavách zase v bezpečí lodi! Snědli jsme důkladnou večeři, George a já, a byli bychom si po ní dali punč, kdybychom byli našli whisky, ale tu jsme nenašli. Vyzvídali jsme na Harrisovi, co s ní udělal, ale on podle všeho vůbec nevěděl, co pod pojmem whisky rozumíme a o čem to mluvíme. Montmorency se tvářil, jako kdyby jemu o tom něco zná-mo bylo, ale neřekl nic. Já jsem té noci spal moc dobře, a nebýt Harrise, byl bych spal ještě líp. Matně si vzpomínám, ţe mě Harris nejmíň dvanáctkrát probudil, protoţe coural po lodi s lucernou a sháněl svoje šaty. Ce-lou noc mu ty jeho šaty dělaly starosti. Dvakrát dokonce George i mne převrátil na druhou stranu, aby se podíval, jestli neleţíme na jeho kalhotách. Podruhé se George dost rozzuřil. „K čemu, ksakru, potřebuješ uptrostřed noci kalhoty?“ křičel podráţděně. „Proč neleţíš a nechrníš?“ Já ho zas při příštím probuzení přistihl, jak se trápí, ţe nemůţe najít ponoţky; a poslední mlhavou vzpomínku mám na to, jak mě někdo překulil na bok a jak Harris mumlá cosi v tom smyslu, ţe to je učiněná záhada, kam se podělo jeho paraple. Domácké povinnosti - Láska k práci - Starý říční pirát, co dokáţe a co tvrdí, ţe doká-zal - Skepticismus mladé generace - Vzpomínky na veslařské začátky - Voraření - George si zachovává svůj styl - Starý veslař, jeho metody - Takový klid, takový mír - Začátečník - Bidlování - Smutná příhoda - Radosti přátelství - Plachtění, mé první zkušenosti s ním - Pravděpodobný důvod, proč jsme se neutopili.

XV Nazítří ráno jsme se probudili pozdě a na naléhavé přání Harri-sovo jsme si dali naproto jednoduchou snídani - beze všech „serepe-tiček“. Potom jsme provedli úklid a všecko dali pěkně do pořádku


142

(nepřetrţitá dřina, která mi pomalu začínala dost jasně osvětlovat problém, s nímţ se často potýkám - co dělá ţena, která má na sta-rosti jen jednu jedinou domácnost, aby nějak zabila čas) a asi tak v deset jsme vyrazili na úsek, který měl podle našich plánů znamenat dobře celodenní cestování. Shodli jsme se, ţe dopoledne budeme pro změnu místo koníčko-vání veslovat; a Harris se domníval, ţe nejlepším řešením byl bylo, kdybychom u vesel seděli George a já a on kdyby kormidloval. Já jsem s tím nápadem ale vůbec nesouhlasil; prohlásil jsem, ţe podle mého mínění by byl Harris projevil mnohem víc slušnosti, kdyby byl navrhl, ţe práci obstará on s Georgem a mne ţe nechají chvilku odpočívat. Měl jsem dojem, ţe na tomhle výletu dělám větší díl prá-ce, neţ jaký by měl na mě spravedlivě připadnout, a všechno mě v tom názoru začínalo utvrzovat. Ten já mám pořád, ten dojem, ţe pracuju víc, neţ bych měl. Ne snad ţe bych proti práci něco namítal, to prosím ne; mně se práce líbí, okouzluje mě. Celé hodiny vydrţím sedět a dívat se na ni. Mám ji kolem sebe rád; kdyţ si představím, ţe by mě od ní něco odlouči-lo, div mi nepukne srdce. Nikdy jí nemohu dostat příliš mnoho; hromadit si práci, to uţ je u mne zrovna vášeň; má pracovna je uţ prací tak přeplněna, ţe tam na další práci snad nezbývá ani centimetr místa. Za chvilku budu muset přistavět k domu jedno nové křídlo. A jak já si tu svou práci opatruju! Vţdyť leccos z té práce, co mám doma, je u mne uţ dlouhá léta - a nikde na ničem ani jediný otisk prstu! Má práce, to je má veliká pýcha; čas od času ji přendá-vám a oprašuju. Nikdo na světě neudrţuje svou práci ve stavu tak nedotčeném jako já. Ovšem, i kdyţ pro práci přímo horuju, touţím přitom zůstat poctivý a spravedlivý. Neţádám o víc práce, neţ kolik mi jí po prá-vu přísluší. Dostávám ji však, aniţ si o ni říkám - nebo se mi to aspoň tak jeví - a to mě trápí. George říká, ţe podle jeho náhoru si tyhle starosti připouštět nemusím. To prý dělá jen moje přeúzkostlivá ohleduplnost, ţe mám strach, aby se na ně nedostalo víc, neţ mi přináleţí; ve skutečnosti prý nemám ani polovinu té práce, kterou bych mít měl. Jenţe Geor-ge mi to jistě říká jen pro mé uklidnění.


143

V lodi, to si neustále ověřuju, trpí kaţdý člen posádky fixní ideou, ţe všecko odpracuje pouze on. I Harris byl toho náhledu, ţe veškerou práci musí zastat on sám a George a já ţe na něj vţdycky nějak vyzrajeme. George si naproti tomu tropil šašky z představy, ţe Harris kromě jedení a spaní dělá ještě něco jiného, a byl skálo-pevně přesvědčen, ţe jedině on, George, koná všecku robotu, která stojí za řeč. Prohlásil, ţe si ještě nikdy nevyjel na výlet s párkem tak ulejvác-kých lenochodů, jako jsme Harris a já. To Harrise pobavilo. „No to se teda povedlo! George vykládá o práci!“ smál se. „A přitom by ho ani ne půlhodinka práce dočista zabila. No, viděls někdy George pracovat?“ dodal, obraceje se ke mně. Souhlasil jsem s Harrisem, ţe neviděl - rozhodně ne od chvíle, kdy jsme se vydali na tenhle výlet. „A já zas nechápu, kde ty bereš ty vědomosti o práci,“ oplatil George Harrisovi, „protoţe ať mě hrom bací, jestli jsi polovičku času neprospal! No, viděls někdy Harrise úplně vzhůru - mimo chví-le, kdy se jedlo?“ ptal se George, otáčeje se ke mně. Z úcty k pravdě jsem byl nucen Georgeovo prohlášení podepřít. Pokud šlo o nějakou pomoc, to nám byl Harris v lodi pramálo plat-ný, od samého začátku. „Ksakru, rozhodně jsem toho udělal víc neţ tuhle J.,“ odsekl Harris. „Inu, udělat míň, to dost dobře nešlo,“ pravil George. „J. si patrně myslí, ţe je náš pasaţér,“ dodal Harris. Tak tohle byla jejich vděčnost za to, ţe jsme je s tou jejich pito-mou lodí vezl aţ z Kingstonu a ţe jsem jim na kdeco dohlíţel a kde-co pro ně zařizoval a ţe jsem se o ně staral a dřel se na ně jako ot-rok. Tak to chodí na tom světě. Ty tehdejší nesnáze jsme rozřešili tak, ţe Harris a George budou veslovat aţ za Reading a tamodtud já budu koníčkovat. Vyveslovat těţkou loď proti silnému proudu, to mě teď uţ moc neláká. Bývaly časy, kdysi dávno, kdy jsem se o tvrdou práci zrovna dral; teď mile-rád poskytnu příleţitost těm mladším. A všímám si, ţe takhle se drţí zpátky většina starých říčních pirátů, kdyţ se má nějaký úsek ostře vyveslovat. Starého říčního piráta vţdycky lehce poznáte podle toho, jak se pohodlně uvelebí na


144

zádi na polštářích a jak povzbuzuje veslaře vyprávěním historek o báječných výkonech, které dokázal loni v létě. „Ch! Tomuhle, co děláte, říkáte tvrdá dřina?“ protahuje líně slabiky, obraceje se za spokojeného pufání k dvěma zpoceným no-váčkům, kteří se uţ hodinu a půl lopotí proti proudu. „To my, Jim Biffles a Jack a já, jsme to loni v létě uveslovali z marlow do Gor-ningu za jedno odpoledne - a ani jednou jsme se nezastavili. Pama-tuješ se na to, Jacku?“ Jack, který si ze všech dek a kabátů, co mohl posbírat, udělal na přídi postel a uţ dvě hodiny na ní vyspává, se po tomto oslovení částečně probere a na všecko se upamatuje, a ještě navíc si vzpome-ne, ţe byl tenkrát na celém tom úseku neobyčejně silný proud - ja-koţ i ostrý protivítr. „Takových čtyřiapadesát kilometrů jsme tenkrát museli udělat,“ dodá první mluvčí, šmátraje po dalším polštáři, aby si ho přidal pod hlavu. „To ne. Nesmíš přehánět, Tome,“ bručí vyčítavě Jack. „Nejvýš třiapadesát.“ Načeţ Jack i Tom, nadobro vyčerpáni tím namáhavým rozhovo-rem, znovu upadnou do spánku. A ti dva prostomyslní mládenečci u vesel jsou hrozně pyšní, ţe smějí vézt tak obdivuhodné veslaře, jako jsou Jack a Tom, a přepínají své síly ještě víc neţ předtím. Kdyţ jsem já byl mládeneček, taky jsem naslouchal tděmhle historkám starších muţů a bral jsem je za bernou minci a hltal jsem je a zaţíval kaţdé slůvko z nich a pak jsem si chodil pro další; ale ta dnešní generace uţ zřejmě nemá tu naivní víru starých časů. My - George, Harris a já - jsme jednou loni v létě vzali s sebou jednoho zelenáče a celou cestu proti proudu jsme do něho cpali obvyklé prášilovštiny o fantastických výkonech, které máme za sebou. Počastovali jsme ho všemi těmi běţnými - těmi staroslavnými výmysly, které v uplynulých letech skvěle poslouţily kdekterému veslaři po celé řece - a přidali jsme sedm zcela originálních, které jsme si vymysleli sami, včetně jedné docela pravděpodobné historky, zaloţené do jisté míry na takové skoro pravdivé příhodě, kterou před několika lety skutečně zaţili, poněkud jinak ovšem, naši přátelé - historky, které by takové děcko klidně mohlo uvěřit, aniţ by si příliš zadalo.


145

Ale ten jinoch se všem těm vyprávěnkám jenom vysmíval a vy-zýval nás, abychom si ty silácké kousky hned na místě zopakovali, a sázel se deset proti jedné, ţe to nedokáţeme. Toho rána jsme se rozpovídali o svých vlastních lodnických zku-šenostech a znova jsme si vybavovali příhody ze svých prvních výbojů v umění veslařském. Moje nejranější vzpomínka na vodu se týká dne, kdy se nás pět sloţilo po třech pencích, abychom si na jezírku v Regen’s Parku vypůjčili takové prapodivně zkonstruované plavidlo, a pak jsem se všichni sušili v hlídačově domku. Poté, kdyţ jsem takto přišel na chuť vodě, jsem se na rybníčcích u periferních cihelen hojně věnoval vorařině - coţ je disciplína ský-tající mnohem víc půvabu a vzrušení, neţ si lze představit, zvláště kdyţ jste uprostřed rybníka a na břehu se najednou, s tlustou holí v ruce, objeví vlastník mateiálu, z něhoţ je zbudován ten váš vor. Při pohledu na toho pána máte okamţitě pocit, ţe jaksi nestačíte na to, abyste mu dělal společnost a konverzoval s ním, a kdyby se to dalo udělat tak, abyste nevypadal nevychovaně, ţe byste se setkání s ním raději vyhnul; a z toho důvodu je vaší snahou dostat se na pro-tější břeh rybníka a potichu a rychle zmizet domů a dělat, jako ţe jste toho pána neviděl. On však naopak prahne po tom, aby vás vzal na ruku a pohovořil si s vámi. Zná, jak se zdá, vašeho otce a i vy sám jste zřejmě jeho důvěrný známý, ale ani to vás k němu nijak nepřitahuje. Volá na vás, ţe vás naučí brát jeho prkna a dělat si z nich vor; ale vzhledem k tomu, ţe to uţ docela slušně umíte, pokládáte tu jeho nabídku, i kdyţ nepo-chybně dobře míněnou, za zcela zbytečnou a ostýcháte se ji při-jmout, abyste mu nepřidělával práci. Leč jeho ţhavá touha setkat se s vámi je obrněna proti vašemu chladu a energie, s jakou poskakuje sem a tam kolem rybníka, aby byl včas tam, kde přistanete, a mohl se s vámi přivítat, je věru licho-tivá. Kdyţ je to náhodou člověk obtloustlý a dýchavičný, tak jeho sbliţovacím tendencím snadno uniknete; ale kdyţ je to mladistvý chlapík s dlouhýma nohama, pak je setkání s ním nevyhnutelné. Schůzka se však kupodivu odbude krátce, neboť o většinu konver-zace se postará on a vaše poznámky se omezí ponejvíce na jedno-slabičná zvolání, a jakmile to jen trochu jde, hned se od něho utrhne-te.


146

Voraření jsem se oddával asi tak tři měsíce, a jeţto jsem nabyl veškeré dokonalosti, které je v tomto uměleckém odvětví zapotřebí, rozhodl jsem se věnovat řádnému veslování a vstoupil do jednoho veslařského klubu na řece Lea. Plavby po této řece, zvláště ty sobotní odpolední, vás brzy naučí obratnosti v ovládání plavidla a hbitému manévrování, aby vás ne-převrhlo nějaké nemehlo nebo nepotopila nákladní bárka; a poskyt-nou vám rovněţ spousty příleţitostí, abyste si osvojil tu nejčilejší a přitom nejlahodnější metodu, jak se rovně natáhnout na dno lodi a uniknout tak nebezpečí, ţe vás smetou do vody vlečná lana koníčku-jících kolegů. Ale styl na řece Lea nezískáte. Styl jsem dostal teprve na Temţi. A teď je můj veslařský styl předmětem značného obdivu. Říká se o něm, ţe je velice interesantní. George se dostal k vodě, aţ kdyţ mu bylo šestnáct. Tehdy se on a osm dalších pánů přibliţně stejného věku korporativně vydalo jednu sobotu do Kew s úmyslem najmout si tam loď a zaveslovat si do Richmondu a zpátky; jeden z té jejich skupiny, takový střapatý mládenec jménem Joskins, který si uţ jednou či dvakrát vyjel na loďce po jezírku Serpentine v Hyde Parku, jim líčil, jaká je to ohromná legrace, sednout si k veslům. Kdyţ se dostali k přístavišti, ubývalo hezky rychle vody, protoţe zrovna nastal odliv, a přes řeku vál ostrý vítr, ale to jim nikterak nevadilo a šli si vybírat loď. Na můstku leţela z vody vataţená závodní osmiveslice, a ta jim padla do oka. Tuhle by si prý, prosím, vzali. Majitel půjčovny byl zrovna pryč a zastupoval ho jeho kluk. Ten se snaţil jejich zápal pro tu osmiveslici zchladit a ukázal jim dvě nebo tři velice pohodlné lodě takového toho rodinného typu, ale ty se jim nezamlouvaly; byli přesvědčeni, ţe nejlíp se budou vyjímat v té osmiveslici. Tak ji ten kluk spustil na vodu a mladí pánové si sundali saka a chystali se nasednout. Kluk jim radil, aby George, který uţ tenkrát byl v kaţdé partě ta nejtěţší váha, jel na čtyřce. George řekl, ţe na čtyřce pojede hrozně rád, honem sestoupil do prostředka lodi a sedl si na sedátko zády k zádi. Konečně ho tam usadili patřičným způso-bem a pak nastupovali ostatní. Zvlášť nervózní chlapec byl vybrán za kormidelníka a o zása-dách kormidlování ho poučil Joskins. Joskins sám zaujal místo


147

veslovoda. Řekl těm druhým, ţe je to všechno hrozně jednoduché; jde jenom o to, aby se řídili podle něho. Hlásili, ţe jsou připraveni, a kluk z přístaviště vzal hák a odstrčil je. Co potom následovalo, není schopen George vylíčit do všech detailů. Matně si vzpomíná, ţe hned, jakmile odrazili, dostal do pětky tupým koncem jeho vesla prudkou ránu do beder a ţe v téţe chvíli pod ním jakoby kouzlem zmizelo sedátko, takţe shrcl na podláţku. Přitom si všiml, ţe podivuhodnou shodou okolností v témţ okamţiku i veslař číslo dvě ulehl na dno lodi, a to na záda a s nohama vzhůru, očividně v nějajé křeči. Projeli bokem a rychlostí dobrých dvanácti kilometrů v hodině pod kewským mostem. Jediný Joskins stále vesloval. George, kdyţ se vyhrabal zpátky na své sedátko, měl snahu ho podpořit, ale jakmile ponořil veslo do vody, to okamţitě k jeho nesmírnému údivu zmizelo pod lodí a málem ho tam strhlo s sebou. „Kormidelník“ zahodil obě lanka kormidla do vody a rozbrečel se. Jak se dostali zpátky, to George neví, trvalo jim to však čtyřicet minut. S kewského mostu přihlíţel tomu představení s velikým zá-jmem hustý dav lidí a všichni na ně křičeli pokyny, kaţdý naprosto rozdílné. Třikrát se mládencům podařilo proplout zpátky pod ob-loukem mostu a třikrát je to pod něj zaneslo znovu a „kormidelník“ pokaţdé pohlédl vzhůru, a kdyţ nad sebou spatřil most, propukl v nový vzlykot. George nám řekl, ţe toho odpoledne si věru nemyslel, e si vesla-řinu jednou doopravdy oblíbí. Harris je spíš zvyklý veslovat na moři neţ na řece a tvrdí, ţe jako tělesné cvičení mu to na moři víc vyhovuje. Mně ne. Vzpomí-nám si, jak jsem si vyjel na loďce na moře, kdyţ jsem byl loni v Eastbourne; před lety jsem se na moři něco navesloval, a tak jsem si myslel, ţe na to pořád ještě stačím; ale zjistil jsem, ţe jsem to úplně zapomněl. Kdyţ jsem jedno veslo měl hluboko pod hladinou, to druhé sebou divoce plácalo ve vzduchu. Abych je ponořil do vody obě současně, musel jsem se postavit. A tímto zesměšňujícím stylem jsem byl nucen veslovat kolem promenády, která se hemţila vyso-kou šlechtou i místní společenskou smetánkou. Přistál jsem někde uprostřed pláţe a tam jsem si zakoupil sluţby jednoho starého bár-kaře, který mě zavezl zpátky.


148

Na takového starého bárkaře se moc rád dívám, jak vesluje, zvláště kdyţ ho platím za hodinu. V jeho metodě je něco tak pře-krásně klidného a pokojného. Není v ní ani špetka tho podráţděného spěchu, toho zuřivého pachtění, které se stávají den ze dne tíţivější kletbou ţivota v devatenáctém století. Ten bárkař se dokonce ani nenamáhá předjet ostatní lodě. Kdyţ jeho některá jiná loď dohoní a předjede, on se tím ani netrápí; a dohoní a předjedou ho vlastně všechny - aspoň všechny, které jedou jeho směrem. To by přece některé lidi mrzelo a dopalovalo; ta nade vše povznesená duševní vyrovnanost, jakou i při tak těţké zkoušce projevuje najatý bárkař, dává báječnou lekci všem ctiţádostivcům a nafoukancům. Běţné, účelné veslování, takové to „hlavní věc, ţe jedeme“, to není ţádné umění, to se naučíte snadno, ale chce to pořádnou praxi, aby vás nevyvedla z míry jízda kolem děvčat. Mladíčkům dělá potí-ţe hlavně rytmus. „To je teda zvláštní,“ povídá takový mladíček, kdyţ uţ podvacáté vymotává svoje vesla z vašich; „kdyţ jedu sám, tak mi to jde bezvadně.“ Pozorovat dva nováčky, jak se snaţí shodnout v rytmu, to je ohromná zábava. Ten na přídi není s to udrţet stejné tempo s veso-vodem, protoţe ten prý „štrokuje“ naprosto nevyzpytatelně. „Štrok“ tu výtku rozhořčeně odmítá a vysvětluje, ţe uţ deset minut nedělá nic jiného, neţ ţe se pokouší přizpůsobit svůj styl omezeným schop-nostem toho druhého. Teď se zas urazí ten druhý a ţádá veslovoda, aby se laskavě přestal starat o něho a soustředil se na pořádné štro-kování. „Nebo nemám radši štrokovat já?“ dodává s naprosto zjevným přesvědčením, ţe tím by se okamţitě všechno spravilo. Tak se plácají dalších sto metrů, s úspěchem stále velice skrov-ným, a pak veslovod najednou, jako v záblesku inspirace, přijde na to, v čem vězí záhada jejich potíţí. „Já ti řeknu, co to dělá,“ vykřikne, ohlíţeje se na toho za sebou. „Ty sis vzal moje vesla! Hned mi je dej.“ „No prosím! A já pořád, čím to je, ţe mi to s těmihle nejde,“ odpovídá ten na zádi a hned se rozveselí a přeochotně pomáhá při té výměně. „Teď to teprv pofrčí.“ Ale nefrčí to - ani po té výměně. Veslovo si div nevytrhne paţe z ramen, kdyţ chce teď dosáhnout na vesla; zatímco ten druhý se tím svým párem po kaţdém záběru strašně praští do prsou. Tak si ta vesla zase vymění zpátky a dojdu k názoru, ţe jim v půjčovně dali


149

oba páry špatné; a za svorného nadávání na toho chlapa tam se zase usmíří a spřátelí. George říkal, ţe uţ mockrát zatouţil si jednou pro změnu zabid-lovat. Jet s bidlem na pramičce, to není tak snadné, jak se zdá. Zrovna tak jako při vesování, i tady se brzy naučíte, jak se rozjet a jak s tím plavidlem zacházet, ale teprve po dlouhém cviku to doká-ţete dělat důstojně a tak, abyste si nenabírali vodu do rukávů. Jednomu mému známému mládenci se hned napoprvé, kdyţ se chtěl naučit bidlovat, stala moc tristní nehoda. Šlo mu to tak pěkně, ţe si začal foukat a špacíroval si po té pramici sem a tam a producí-roval se s bidlem s tak nonšalantní elegancí, ţe to byla zrovna roz-koš ho pozorovat. Na příď se vţdycky zvolna prošel, zabodl bidlo do vody a pak běţel aţ na samý konec pramičky - jako starý zkuše-ný bidlař. No prostě báseň! A mohla to být pořád báseň, kdyby se byl zaníceně nerozhlíţel po krajině a neudělal na zádi o jeden krok víc, neţ bylo zapotřebí, a neodešel tak nadobro z pramice. Bidlo bylo totiţ pevně zabořeno do bahna, takţe ten mládenec se k němu honem musel pevně při-mknout, zatímco pramičku odnášel proud. Visel tam v pozici značně nedůstojné. Jakýsi uličník na břehu okamţitě zapištěl na svého ka-maráda, který se loudal za ním, aby „se honem běţel kouknout na vopravdickou vopici na špejli.“ Já jsem tomu svému známému nijak pomoci nemohl, protoţe jsme k dovršení smůly nebyli dost prozíraví a nevzali si s sebou ještě jedno rezervní bidlo. A tak jsem mohl jen tupě sedět a zírat. Na ten jeho výraz, kdyţ se s ním bidlo pomaloučku kácelo do vody, na ten nikdy nezapomenu; byl to výraz velice ustaraný. Díval jsem se na něj, jak se něţně ukládá do vody a jak se smut-ný a morký drápe ven. Nemohl jsem se ubránit smíchu, tak legračně ten mládenec vypadal, a hodnou chvíli jsem se pak ještě tiše po-chechtával, ale pak mi najednou došlo, ţe mám vlastně moc málo důvodů k veselí. Vţdyť jsem na té pramičce úplně sám, bez bidla, a bezohledně mě unáší proud - moţná ţe zrovna k jezu. Začal jsem se moc hněvat na toho svého přítele, ţe takhle vy-stoupil z lodi a odešel. Kdyby mně aspoň byl nechal to bidlo! Takto jsem se vezl asi půl kilometru, kdyţ jsem spatřil rybářskou pramici zakotvenou uprostřed proudu, a na ní dva staré rybáře. Viděli, jak mě to nese k nim, a volali na mě, abych se jim vyhnul. „To nemůţu,“ křikl jsem.


150

„No kdyţ pro to nic neděláte!“ odpověděli. Kdyţ jsem připlul blíţ, vysvětil jsem jim, jak to se mnou je, a oni mě zachytili a půjčili mi bidlo. O padesát metrů níţ hučel jez. Tak jsem rád, ţe tam ti rybáři náhodou byli. Kdyţ jsem si šel zabidlovat poprvé, pozval jsem k tomu ještě tři kamarády; ti mi měli předvést, jak se to dělá. Ale nějak jsme nemoh-li vyrazit všichni současně, tak jsem řekl, ţe půjdu napřed, vypůjčím pramičku a budu si na ní zatím, neţ přijdou ti ostatní, jen tak popo-jíţdět a trošku se cvičit. Ale to odpoledne nebyla ţádná pramička k mání, všechny uţ byly obsazeny; a tak jsem neměl nic jiného na práci neţ sedět na břehu, koukat na řeku a čekat na kamarády. A nečekal jsem ještě nijak dlouho, kdyţ mou pozornost upoutal jeden mladík na pramičce, který k mému překvapení měl na sobě úplně stejnou kazajku i čapku jako já. V bidlování to byl očividně nováček a to, co předváděl, bylo svrchovaně zajímavé. Nikdy jste nevěděli, co se bude dít, kdyţ zabodával bidlo do vody; ani on sám to zřejmě nevěděl. Někdy vyrazil proti proudu, někdy vyrazil po proudu a občas se prostě roztočil do kolečka a ocital se s bidlem střídavě na obou stranách pramičky. A kaţdý z těchto různých vý-sledků ho vţdycky stejně udivil a zmátl. Lidé u řeky soustředili po chvili všechnu svou pozornost jenom na něho a sázeli se mezi sebou, jak to dopadne, aţ se odstrčí příště. Mezitím přišli na protější břeh mí přátelé a zůstali tam stát a taky se zahleděli na toho mladíka. Byl k nim zrovna obrácen zády, takţe z něho viděli jen kazajku a čapku. A z toho okamţitě usoudili, ţe ten, kdo tu provozuje tuhle exhibici, jsem já, jejich přemilý druh, a jejich nadšení neznalo hranic. A začali si ho nemilosrdně dobírat. Zprvu jsem nepochopil, ţe si ho pletou se mnou, a říkal jsem si: „To je od nich ale surovost, zvláště kdyţ toho člověka vůbec nezna-jí!“ Ale neţ jsem na ně mohl zavolat a pokárat je, napadlo mě vy-světlení toho všeho, a honem jsem se schoval za strom. Ách, ti z toho měli zábavu, jak si z toho mládence utahovali! Dobrých pět minut tam stáli a pokřikovali na něj různé sprosťárnič-ky, pošklebovali se mu, stříleli si z něho a dělali s z něho kašpara. Solili ho těmi nejotřepanějšími vtípky, a dokonce si na něj vymysleli i pár zbrusu nových. Zasypali ho všemi soukromými fóry, které znali jen členové naší party a které on rozhodně nemohl dešifrovat.


151

Nakonec, kdyţ uţ ty jejich brutální šoufky nemohl dále snášet, se k nim otočil, takţe mu poprvé pohlédli do obličeje. S potěšením jsem zjistil, ţe v nich zbylo aspoň tolik slušnosti, ţe vypadali hrozně pitomě. Honem mu vysvětlovali, ţe ho pokládali za jednoho svého známého. Snad si prý o nic nemyslí, ţe by byli schopni takhle uráţet někoho jiného neţ svého nejbliţšího kamará-da. Ţe si ho spletli s vlastním kamarádem, to pro ně samozřejmě byla omluva. Vzpomínám si, jak mi Harris jednou vypravoval, co se mu stalo při koupání v boulogni. Plaval si tam u pláţe, kdyţ tu ho znenadání někdo popadl zezadu za krk a rázně ho potopil ke dnu. Zuřivě sebou škubal, ale ten, kdo ho drţel, byl patrně učiněný Her-kules, takţe veškeré Harrisovo úsilí vytrhnout se z jeho sevření bylo marné. A tak se přestal bránit a uţ se snaţil obrátit myšlenky k věcem velebným, kdyţ ho jeho věznitel konečně pustil. Harris se postavil na dno a otočil se, aby viděl, kdo ho to málem zavraţdil. Ten zabiják stál těsně za ním a srdečně se chechtal, ale v okamţiku, kdy spatřil Harrisovu tvář, vynořující se nad hladunou, ucouvl a zatvářil se rozpačitě. „Proboha vás prosím, nezlobte se na mě,“ koktal zmateně, „já si vás totiţ spletl s jedním svým přítelem.“ Harrise napadlo, jaké měl vlastně štěstí, ţe si ho ten chlap ne-spletl s nějakým svým příbuzný, to by ho byl patrně rovnou utopil. I k plachtění je zapotřebí znalosti a cviku - třebaţe jako kluk jsem si to nemyslel. Tenkrát jsem si představoval, ţe na to kaţdý přijde hned napoprvé sám jako při hře na babu nebo na škatele. A znal jsem jednoho hocha, který na to měl stejný názor, a tak jsme se jednoho větrného dne smluvili, ţe to s tím sportem zkusíme. Byli jsme tehdy v Yarmouthu, rozhodli jsme se tedy pro výlet po řece Yare. V loděnici pod mostem jsme si najali plachetnici a odstartova-li jsme. „Dneska to dost sprostě fouká,“ říkal nám chlapík v té loděnici, kdyţ jsme vyjíţděli; „aţ si budete dávat plachtu, narefujte si ji o jeden díl a pak jeďte na raum.“ Ujistili jsme ho, ţe si to zapíšeme za uši, a odpuli jsme s bodrým „buďte zdráv“, uvaţujíce v duchu, co to asi znamená „jet na raum“ a jak se vůbec „refuje“ plachta, natoţ pak „o jeden díl“.


152

Veslovali jsme, dokud nám z dohledu nezmizelo město, a pak, kdyţ jsem měli před sebou širou vodní pláň, přes kterou fičel vítr jako učiněný uragan, jsme usoudili, ţe je čas zahájit operace. Hektor - tak se tuším jmenoval - vesloval dál, zatímco já jsem rozvinoval plachtu. Byla to práce značně sloţitá, ale posléze jsem ji zvládl, jenţe pak vyvstal problém, kterým koncem má ta plachta přijít nahoru. Jakýmsi přirozeným instinktem jsme pochopitelně usoudili, ţe spodek je vršek, a začali jsme ji vytahovat vzhůru nohama. Ale hezky dlouho jsme ji nedokázali vytáhnout vzhůru vůbec, ať uţ vzhůru nohama nebo vzhůru hlavou. Ta plachta měla zřejmě dojem, ţe si s ní hrajeme na pohřeb a ţe já jsem neboţtík a ona rubáš. A kdyţ zjistila, ţe na nic takového si hrát nechceme, praštila mě ráhnem do hlavy a odmítla jakoukoli další spolupráci. „Namoč ji,“ radil Hektor. „Strč ji do vody a namoč ji.“ Námořníci prý vţdycky plachty dřív namočí, neţ je vytáhnou. Tak jsem ji namočil; ale tím se to všecko ještě víc zhoršilo. Kdyţ se vám lepí na nohy a omotává kolem hlavy suchá plachta, tak to není nic příjemného, ale kdyţ to dělá plachta prosáklá vodou, tak je to přímo k zbláznění. Nakonec jsme ji přece jen vytáhli, oba dva, spojenými silami. Napnuli jsme ji, ne přímo vzhůru nohama - spíš trochu na šišato - a připoutali jsme ji ke stěţni záchytkou, kterou jsme si k tomu účelu přiřízli. Ţe se ta loď nepřevrhla, to prostě konstatuju jako fakt. Proč se nepřevrhla, k tomu nejsem s to předloţit řádné zdůvodnění. Mockrát od té doby jsem o tom uvaţoval, ale nikdy se mi nepodařilo ten jev nějak uspokojivě vysvětlit. Ţe to tak dopadlo, to lze patrně přičíst pouze zlomyslnosti všech věcí na tomto světě. Ta loď pravděpodobně, pod dojmem zcela po-vrchního úsudku o našem chování, došla k náhledu, ţe jsem si vyjeli spáchat hned po ránu sebevraţdu, a v důsledku toho si umínila, ţe nám ji překazí. Nic jiného mě nenapadá. Udrţeli jsme se uvnitř v lodi jenom díky tomu, ţe jsme se zuby nehty přilípli k lubům. Ale úplně nás to vyčerpalo. Hektor pravil, ţe piráti a jiní mořeplavci obyčejně k něčemu přiváţou kormidlo a skasají špici kosatky, kdyţ vich řádí píliš divoce, a radil, abychom i my udělali něco takového; ale já byl toho názoru, ţe by se loď s tím větrem měla vypořádat po svém.


153

Jelikoţ podle té mé rady bylo vůbec nejsnaţší se zařídit, zůstali jsem u ní, ještě více jsme se přivinuli k lubům a nechali jsme loď, ať si dělá, co umí. Asi půldruhého kilometru jsme letěli proti proudu rychostí jakou jsem potom uţ nikdy po vodě nejel a jakou uţ nikdy jet nechci. V ohybu řeky se loď tak naklonila na bok, ţe měla půlku plachty pod vodou. Pak se zas nějakým zázrakem sama narovnala a hnala se k dlouhému pruhu mazlavého bahna u nízkého břehu. To bahno nás zachránilo. Loď si jím vyorala cestu a zůstala v něm trčet zrovna uprostřed. Kdyţ jsme si uvědomili, ţe uţ to s námi nehází a nehrká jako s hrášky v chrastítku a ţe zas jednou můţeme jednat podle vlastních úvah, doplazili jsme se na příď a odřízli jsme plachtu. Plachtění jsme si uţ uţili dost. Nechtěli jsme to přehánět aţ do přesycení. Okusili jsme toho sportu - zaplachtili jsme si celkem vzato pěkně, napínavě, zajímavě - a teď jsme si řekli, ţe si zas pro změnu zaveslujeme. Chopili jsme se vesel a snaţili se vyprostit loď z toho bahna a jedno veslo jsme při tom zlomili. Potom jsme si uţ počínali mnohem opatrněji, ale ta vesla byla stará a mizerná a to druhé ruplo ještě snadněji neţ to první, a my byli úplně bezmocní. Bahno se před námi rozprostíralo v šíři nejmíň sta metrů a za sebou jsme měli vodu. Nedalo se dělat nic jiného, neţ sedět a čekat, aţ někdo pojede kolem. Ale nebyl to zrovna den, jaký lidi láká na řeku, a tak se lidská bytost objevila v dohledu teprve za tři hodiny. Byl to starý rybář, a ten nás po nesmírné námaze konečně zachránil a potupným způso-bem nás dovlekl zpátky do loděnice. Se spropitným tomu člověku, co nás dotáhl domů, s poplatkem za ta zlámaná vesla a s půjčovným za čtyři a půl hodiny nás to plachtění stálo notný násobek týdenního kapesného. Ale získali jsme zkušenost, a ta prý je vţdycky a za kaţdou cenu laciná.


154

Reading - Táhne nás parník - Dopaluje nás chování malých loděk - Jak se pletou do cesty parníkům - George a Harris lajdačí - Dost otřepaná historie - Streatley a Gor-ding.

XVI Asi v jedenáct jsme před sebou spatřili Reading. Řeka je tam špinavá a šeredná. Však se taky v okolí Redingu nikdo dlouho ne-zdrţí. Město samo je staré a proslulé a pochází z šerých časů krále Ethelreda, kdy Dánové zakotvili se svými válečnými loděmi v řece Kennet a vyjíţděli z Readingu na pustošivé výpravy po celém území Wessexu; a tam se s nimi utkali a porazili je Ethelred a jeho bratr Alfred, přičemţ Ethelred obstarával modlení a Alfred bojování. V pozdějších letech býval Reading zřejmě povaţován za příhod-né útočiště, kdyţ to v Lodnýně začínalo být nehostinné. Kdykoli ve Westminsteru řádil mor, parlament běţně uháněl do Readingu; a v roce 1625 se tam za ním odstěhovalo i soudnictví a všechna přelíče-ní se konala v Readingu. Ono to asi stojí za to, mít občas v Londýně takový menší obyčejný mor, kdyţ nás to zbaví jak právníků, tak parlamentu. Za bojů koruny s parlamentem obléhal Reading hrabě z Essexu a o čtvrt století později tu princ Oranţský na hlavu porazil armádu krále Jakuba. V Readingu je pochován Jindřich I., v benediktinském opatství, které tam sám zaloţil a jehoţ ruiny se zachovaly dodnes; a v témţ opatství se slavný Jan z Gauntu oţenil s lady Blankou. V readinském zdymadle jsme se dostali za parníček, který patřil jedněm mým přáteům, a ten nás vzal do vleku a odtáhl nás aţ skoro na kilometr od Streatley. To je přímo rozkoš, kdyţ vás táhne parník. Já to mám radši neţ veslování. A ještě větší rozkoš by nám ta plav-ba byla poskytla, nebýt spousty otravných lodiček, které se našemu parníku v jednom kuse pletly do cesty a kvůli kterým jsme v jednom kuse museli brzdit a zastavovat, abychom některou z nich nepřevrh-li. To jde váţně na nervy, jak se tyhle loďky s veslaři pletou na řece do cesty parníkům; s tím by se mělo něco dělat, aby to přestalo.


155

A ještě ke všemu jsou přitom tak zatraceně drzé! Musíte na ně pískat, div vám to kotel neroztrhne, neţ se jim uráčí přidat trošku na tempu. Být po mém, tak bych jich sem tam pár naboural a převrhl, aby věděly, zač je toho loket. Uţ malý kousek nad Readingem je řeka zase moc půvabná. U Tilehurstu ji sice trochu znešvařuje dráha, ale od Mapledurhamu vzhůru aţ k Streatley je skvostná. Nedaleko nad Mapledurhamem máte po pravé ruce sídlo hardwickské, kde hrával kuţelky Karel I. A blízké okolí Pangbourne, kde stojí starobylá hospůdka „U labu-tě“, jistě znají zrovna tak dobře pravidelní návštěvníci výstav vý-tvarného umění jako místní občané. Parníček mých přátel nás pustil z vleku zrovna pod jeskyní a Harris mě chtěl mermomocí přesvědčit, ţe teď je s veslováním řada na mně. Mně to připadalo nanejvýš nelogické. Ráno jsme se přece domluvili, ţe já dovezu loď pět kilometrů za Reading. No a teď jsme uţ byli patnáct kilometrů za Readingem! Takţe určitě měli uţ zase přijít na řadu oni. Ale ani George ani Harris nechtěli ten problém vidět v patričném svělte, a tak aby nedošlo k hádce, jsem si radši k těm veslům sedl. Nevesloval jsem o mnoho déle neţ minutu, kdyţ tu George uviděl, ţe po vodě plave něco černého, a zahnuli jsme k tomu. Kdyţ jsme byli aţ u toho, George se vyklonil z lodi a sáhl po tom. Ale hned s výkřikem a s tváří najednou zbledlou ucukl. Byla to mrtvá ţena. Lehce se vznášela na hladině a v obličeji měla mírný a klidný výraz. Krásný obličej to nebyl; na to byl příliš předčasně zestárlý, příliš vyhublý a usouţený; ale přes ty známky nouze a chudoby vypadal jemně a přívětivě, a nadto se v něm zračil ten vyrovnaný klid, jaký se někdy vkrádá do tváří lidí nemocných, kdyţ v nich konečně odezněla bolest. Naštěstí pro nás - nikterak jsme netouţili, aby nás policie tahala po všelijakých vyšetřováních - si té utopené uţ předtím všimli nějací lidé na břehu a ti se jí ujali. Později jsme se dověděli, jak to s tou ţenou bylo. Odvěká tragé-die, samozřejmě. Odvěká a otřepaná. Ta ţena se zamilovala a byla obelhána - nebo se obelhala sama. Buď jak buď, dopustila se hříchu - to sem tam udělá skoro kaţdý z nás - a její rodina i její přátelé jí pohoršeně a rozhořčeně zavřeli před nosem dveře.


156

A kdyţ se tedy musela se světem prát sama a na krku jí visel ten mlýnský kámen hanby, klesala pořád níţ a níţ. Nějaký čas ţivila sebe i děcko z dvanácti šilinků týdenní mzdy, kterou jí vynášela kaţdodenní dvaníctihodinová dřina; šest šilinků z ní platila na dítě a tím, co zbývalo, si sama hleděla udrţet duši v těle. Ale šest šilinků týdně nemůţe drţet duši v těle moc pevně. To chce ta duše z těla pryč, kdyţ ji k němu poutá tak málo; a tak asi jednoho dne vyvstala té ţeně před očima všechna bolest a tupá jed-notvárnost jejího ţivota zřetelněji neţ jindy a ten pošklebující pří-zrak ji poděsil. Naposled se s prosbou o pomoc obrátila na své přá-tele, ale od té mrazivé zdi jejich úctyhodnosti se hlas zbloudilého vyděděnce odrazil bez odezvy; vypravila se tedy ještě za svým děc-kem, vzala je do náručí a unaveně, skoro netečně je políbila, strčila mu do ručičky krabičku čokoládových bonbónů, které mu koupila za jednu penci, a odešla; a potom si za posledních pár šilinků koupi-la jízdenku a odjela do Goringu. Ty nejtrpčí vzpomínky jejího ţivota se pravděpodobně týkaly pruhů lesa a jasně zelených luk kolem Goringu; ale ţeny z nepocho-pitelných důvodů tisknou k srdci nůţ, který je probodává. Ale moţ-ná ţe do té hořkosti byly přimíseny i vzpomínky slunné, vzpomínky na chvíle velice líbezné, které strávila u těch zastíněných hlubin, nad něţ tak nízko sklánějí své větve obrovské stromy. Chodila po těch lesích na břehu celý den a pak, kdyţ se snášel večer a nad vodou rozprostřel svůj šerý háv šedivý soumrak, roz-přáhla paţe po té mlčící řece, která znala její ţal i její radost. A stará řeka ji něţně vzala do náručí, poloţila si její unavenou hlavu na prsa a zkonejšila její bolest. A tak ta ţena zhřešila ve všem - zhřešila v ţivotě i v umírání. Pánbůh jí buď milostiv - jí i všem ostatním hříšníkům, jestli jich je snad víc. V Goringu na levém břehu i v Streatley na pravém je příjemné strávit nějaký ten den. Ten kus řeky dolů k Pangbourne přímo ţado-ní, abyste si na něm buď za slunce zaplachtili, nebo za měsíčku zaveslovali, a celá krajina kolem něho je plná krás. My jsme původ-ně zamýšleli dorazit ještě toho dne do Wallingfordu, ale líbezná a usměvavá tvář řeky v ěchto končinách nás zlákala, abychom se u ní chvilku zdrţeli; a tak jsme nechali loď pod mostem a vyšli jsme si


157

do Streatley a „U býka“ jsme si k nemalé spokojenosti Montmoren-cyho dali oběd. Říká se, ţe kopce na levém břehu kdysi souvisely s kopci na pravém břehu a tam, kde je teď Temţe, tvořily hráz, takţe řeka tenkrát tady nad Goringem končila širokým jezem. Já nejsem dost kompetentní ani k tomu, abych to tvrzení vyvrátil, ani k tomu, abych je potvrdil, já je prostě tlumočím. Streatley je obec velice starobylá, která se datuje - jako většina měst a vesniček u řeky - aţ z dob Anglů a Sasů. Gorning není ani zdaleka tak milé místečko k pobytu jako Streatley, jestli máte moţ-nost si vybrat; ale svým způsobem je docela ucházející a máte tam mnohem blíţ k nádraţí, kdybyste náhodou chtěli zmizet z hotelu bez zaplacení. Den prádla - Ryby a rybáři - O umění chytat ryby - Svědomitý muškař - Rybářská latina.

XVII Zůstali jsme ve Streatley dva dny a dali jsme si tam vyprat šaty. Uţ dřív jsme se pokusili vyprat si je pod Georgeovým vedením sa-mi, v řece, ale to nebyl notný debakl. A to je ještě slabý výraz, de-bakl, protoţe kdyţ jsem si ty šaty vyprali, tak jsme na tom byli mnohem hůř neţ předtím. Neţ jsme je začali prát, tak byly moc špinavé, moc, jen co je pravda; ale pořád se ještě daly nosit. Ale po tom vyprání - no, řeka mezi Readingem a Henleyem čistší byla neţ předtím, to ano, kdyţ jsme si v ní vyprali šaty. My jsme totiţ všech-nu špínu, která se v řece mezi Readingem a Henleyem nacházela, při tom praní schytali a zaprali si ji do těch šatů. Pradlena v Streatley prohlásila, ţe je sama sobě povinována počítat si za to vyprání třikrát tolik co obvykle. Pravila, ţe to vlast-ně nebylo praní, ţe to bylo spíš něco na způsob bagrování. Zaplatili jsme jí bez reptání. Okolí Streatley a Goringu, to je slavná oblast rybářská. Má tu být prý báječné rybaření. Zrovna tady oplývá řeka cejny, ploticemi, bělicemi, řízky a úhoři; stačí se posadit a celý den je můţete chytat.


158

Mnozí lidé se tu opravdu posadí. Ale nechytí nikdy nic. Já ne-znám nikoho, kdo by byl v Temţi něco chytil, leda střevle a chcíplou kočku, jenţe to nemá nic společného s rybařením. Místní rybářský průvodce se taky ani slůvkem nezmiňuje o tom, ţe by se tu dalo něco ulovit. Říká pouze, ţe je zde „výborné místo pro rybaře-ní“; a já jsem ochoten na základě toho, co sám ve zdejším okrese vídám, ten údaj potvrdit. Na celém světě není ţádné jiné místo, kde by se tolik rybařilo nebo kde by člověk mohl rybařit tak dlouho. Někteří rybáři sem přijedou prorybařit celý den, a jiní tu zůstanou a prorybaří celý měsíc. A je-li vám libo, můţete tu prorybařit i celý rok: dopadne to vţdycky stejně. Rybářův průvodce po Temţi praví, ţe „i štičku a okouna je zde moţno ulovit“, ale v tom se Rybářův průvodce mýlý. Moţná ţe tu štičky a okouni jsou. Vlastně jsou tu určitě, to já vím. Vidět jich můţete celá hejne, kdyţ si vyjdete na procházku po některém břehu; to k vám připlavou a půlku těla vystrčí nad vodu a otvírají huby, protoţe čekají sušenky. A kdyţ se jdete koupat, tak se kolem vás shluknou a překáţejí vám při plavání a rozčilují vás. Ale ulovit je na kus červa na udici, nebo na něco takového, to moţno není, to teda ne! Já sám moc dobrý rybář nejsem. Jeden čas jsem se tomu sportu věnoval s notnou dávkou zaujetí a měl jsem dojem, ţe dělám slušné pokroky; ale staří zkušení mazáci mi říkali, ţe k opravdické dokona-losti to nedotáhnu nikdy, a radili mi, ať toho radši nechám. Házet udici, to prý umím neobyčejně elegantně, a vůbec prý mám pro rybaření ten pravý fortel a hlavně dostatek vrozené lenosti. Ale ry-bář prý ze mne určitě nebude, na to prý mám moc málo obrazotvor-nosti. Prý by ze mne mohl být obstojný básník nebo autor šestákových krváků nebo reportér nebo něco takového, ale aby člověk mohl zís-kat nějakou reputaci jako rybář na Temţi, k tomu je prý zapotřebí mnohem rozvernější fantazie a mnohem plodnější vynalézavosti, neţ jakou mám zřejmě já. Někteří lidé mají dojem, ţe k tomu, aby byl z někoho dobrý ry-bář, úplně stačí schopnost plynně a bez uzardění lhát; ale to je omyl. Holý výmysl sám sobě není k ničemu; na ten se vzmůţe i začítečník. Ale ţe ho propracuje do nejmenších podrobností, ţe ho vyšperkuje


159

prvky pravděpodobnosti, ţe mu dodá zdání úzkostlivé - aţ pedant-ské - věrohodnosti, teprve podle toho se pozná rybář zkušený. Přijít a prohlásit „Jo, včera jsem chytil patnáct tuctů okounů,“ nebo „Minulé pondělí jsem vytáhl řízka, ten vám váţil devět kilo a od ocasu k hlavě měřil dobrý metr,“ do dokáţe kdekdo. K takovým výrokům nepotřebujete ţádnou tvůrčí schopnost, ţádnou šikovnost. To chce jenom drzé čelo, nic víc. Kdepak, takovýmhle způsobem lhát, nad to je pořádný rybář povznesen. Jeho metoda, to je hotová věda. Vstoupí do lokálu beze všeho rámusu, s kloboukem na hlavě, přivlastní si tu nejpohodlnější ţidli, zapálí si dýmku a začne mlčky pufat. Chvíli nechá ty mladší, aby se chvástali, a potom, kdyţ se hovor na okamţiku utiší, vyndá z úst dýmku a prohodí, vyklepávaje popel o mříţ před krbem: „To já měl včera večír oulovek, o kterým abych snad radši ani ţádnýmu nepovídal.“ „Ale! Pročpak?“ ptají se ho. „Poněvadţ nemůţu čekat, ţe by tomu někdo věřil,“ odvětí klidně a bez nejmenšího odstínu hořkosti ten stařík, nacpává si znova dým-ku a ţádá hostinského, aby mu dal trojitou skotskou s ledem. Všichni se odmlčí, protoţe nikdo si není sám sebou natolik jistý, aby mohl tomuto tvrzení starého pána odporovat. A tak ten stařík musí pokračovat, aniţ ho k tomu někdo vybídl. „Kdepák,“ praví zamyšleně, „já sám bych tomu nevěřil, kdyby to někdo vypravoval mně. Ale přesto je to fakt. Seděl jsem tam celý odpoledne a nechytil jsem do slova a do puntíku nic - aţ na nějakej ten tucet bělic a takovejch dvacet štik, samosebou. Tak uţ jsem toho chtěl nechat, kdyţ to bylo tak nanicovaý, ale tu vám najednou cej-tím, jak mi něco hezky silně trhá vlascem. Říkám si, to bude zas nějakej takovej mrňous, a chci to teda vytáhnout. Ale ať visím, jestli jsem byl schopnej prutem vůbec pohnout. Trvalo mně to půl hodiny - půl hodiny, pánové! - neţ jsem tu rybu dostal na břeh. A v jednom kuse jsem čekal, ţe mi ten vlasec rupne. No, nakonec jsem to z vody vytáh, a co byste řekli, ţe to bylo? Jeseter! Dvacetikilovej jeseter, chycenej na udici, páni! No to se nedivím, ţe koukáte tak vyjeveně! Ještě jednu trojitou skotskou bych prosil, pane hostinský.“


160

Načeţ líčí, jak kaţdý, kdo toho jesetera viděl, byl bez sebe úţa-sem, a jak ho přivítala jeho ţena, kdyţ přišel domů, a co tomu říkal Joe Buggles. Ptal jsem se jednou hostinského v jedné hospůdce u řeky, jestli mu to občas neškodí na zdraví, kdyţ musí věčně poslouchat ty poví-dačky, co mu předkládají rybáři; a on mi řekl: „Ale depák. Tejkonc uţ né, pane. Dřívějc mi z toho chodívala hlava kolem, to jó, ale tejkonc? Pámbu uchovej! Tejkonc to já i ta moje kliďánko posloucháme celý dni. To je všecko zvyk, pane. To je všecko zvyk.“ Kdysi jsem znal jednoho mládence, moc svědomitý člověk to byl, a ten kdyţ se dal na muškaření, tak si umínil, ţe svoje úlovky jakţiv nezveličí víc neţ o pětadvacet procent. „Kdyţ chytím čtyřicet ryb,“ říkal, „tak budu lidem vykládat, ţe jsem jich chytil padesát a tak podobně. Víc lhát nebudu, protoţe lhát je hřích.“ Ale s tím pětadvacetiprocentním systémem to vůbec nešlo. Ne-mohl ho totiţ vůbec nikdy pouţít. Jakţiv nechytil za den víc ryb neţ tři a připočíst pětadvacet procent ke třem, to nejde - aspoň ne v rybách. Tak si tu procentní sazbu zvýšil na třicet tři celé třicet tři deseti-ny, ale to se zas nedalo pouţít, kdyţ chytil jenom dvě ryby nebo jenom jednu; musel si ten problém zjednodušit, a tak se rozhodl, ţe počet úlovků prostě vţdycky zdvojnásobí. Tohohle uspořádání se drţel nějaký ten měsíc, ale i to se mu potom znelíbilo. Lidi mu totiţ nevěřili, ţe všechno pouze zdvojnáso-buje, a tak nejen ţe si ho nikdo neváţil, ale ještě byl s tou svou umírněností proti ostatním rybářům v nevýhodě. Kdyţ doopravdy chytil tři malé rybičky a říkal, ţe jich chytil šest, tak pak bledl zá-vistí, protoţe chlap, o němţ s naprostou jistotou věděl, ţe chytil jen jednu rybu, všude na potkání vykládal, ţe jich vytahal dva tucty. A tak se nakonec přiměl k řešení definitivnímu, kterým se od té doby důsledně a přímo zboţně řídil, a to, ţe kaţdou chycenou rybu bude brát jako deset ryb, přičemţ deset ţe si stanoví jako jednotnou sazbu základní, od níţ teprve začne počítat. Takţe kdyţ například nechytil vůbec ţádnou rybu, říkal, ţe chytil deset ryb - méně neţ deset ryb nemůţete prostě při tomhle sysému chytit, deset, to máte zaručeno. A kdyţ nějakou podivuhodnou náhodou opravdu chytil


161

jednu rybičku, hlásil jich dvacet, dvě rybičky počítal jako třice, tři jako čtyřicet atakdál. To je metoda velmi jednoduchá a snadno proveditelná a nedávno se vyskytly nějaké řeči, ţe ji zavedli do celého rybářského bratrstva. Výbor Sdruţení temţských rybářů skutečně asi před dvěma roky doporučil její odhlasování, ale protestovali proti tomu někteří starší členové. Ţe prý by o tom návrhu začali uvaţovat jen v tom případě, ţe by ta základní sazba byla zdvojnásobena a kaţdá ryba se počítala za dvacet ryb. Aţ někdy budete na řece a najdete si volný večer, dejte na mou radu a zapadněte do některé vesnické hospůdky a posaďte se do výčepu. Můţete si být skoro jisti, ţe tam najdete jednoho nebo dva staré lovce s rybářským prutem, a ti vám během půlhodinky naser-vírují tolik rybářské latiny, ţe vám to pokazí trávení na celý měsíc. George a já - co bylo tenkrát s Harrisem, to nevím; brzy po po-ledni se šel dát oholit, pak se vrátil, dobrých čtyřicet minut si dával do pucu boty a od té doby jsme ho ani nezahlédli - tak tedy George a já a pes jsme si toho druhého večera ve své opuštěnosti vyšli na procházku do Wallingfordu, a kdyţ jsme se vrátili, zastavili jsme se v jedné hospůdce u řeky, abychom si odpočinuli a tak vůbec. Posadili jsme se do salónku. Tam byl jeden děda, pokuřující z dlouhé hliněnky, a s tím jsme se pochopitelně začali bavit. Řekl nám, ţe dneska se ten den vydařil, a my jsme mu řekli, ţe i včera se ten den vydařil, a pak jsme si všichni říkali navzájem, ţe zítřek se asi taky vydaří; a George ještě řekl, ţe obilíčko ţene letos moc pěk-ně do výšky. Po tomto postřehu vyšlo nějak, ani nevím jak, najevo, ţe jsme tady v kraji cizí a ţe nazítří ráno zase odjíţdíme. Pak v té konverzaci nastala puazička a naše pohledy začaly bloudit po místnosti. Nakonec spočinuly na staré, zaprášené skleně-né skříňce, která visela vysoko nad krbem. Byl v ní pstruh. Ten mě teda uchvátil, ten pstruh; to byla ryba přímo monstrózní. Abych řekl pravdu, na první pohled jsem ji povaţoval za tresku. „Jó,“ pravil ten starý pán, kdyţ si všiml, kam zírám, „to je chla-pák, co?“ „Dost abnormální,“ zabručel jsem; a George se toho dědy zeptal, kolik asi podle jeho odhadu váţí.


162

„Vosum kilo vosumnáct deka,“ odvětil náš nový známý, zvedl se a sundával si s věšáku kabát. „Jó, jó,“ dodal, „třetího příští měsíc to uţ bude na den šestnáct let, co jsem ho vytáh. Tady dole pod mos-tem jsem ho chytil. Na střevličku. Lidi mi říkali, ţe tady v řece fje, a já jim říkal, ţe ho teda dostanu. A taky jsem ho dostal. Počítám, ţe dneska tady uţ moc takhle velikejch ryb neuvidíte. Dobrou noc, páni, dobrou noc.“ A uţ byl pryč a nás tam nechal samotné. Teď jsme od té ryby teprve nemohli odtrhnout oči. Byla opravdu pozoruhodná. Pořád ještě jsme se na ni dívali, kdyţ se ve dveřích naší místnosti objevil se sklenicí piva v ruce místní špeditér; před chviličkou přišel do hospody a teď se taky díval na tu rybu. „Pořádný pstrouţek, tohleto,“ řekl George, otáčeje se k němu. „To bych řekl, pánové,“ odvětil ten muţ; a dodal, kdyţ si dal notný lok piva: „To jste tu asi nebyli, pánové, ţe ne, kdyţ tahle ryba byla chycená?“ „Ne, ne,“ řekli jsme. A vysvětlili jsme mu, ţe jsme tady cizí. „No jo, to jste tu teda bejt nemohli,“ pravil špeditér. „Vono uţ je to skoro pět let, co jsem toho pstruha chytil.“ „Ale! Tak toho jste chytil vy?“ povídám já. „Baţe, pane,“ pikývl ten bodrý chlapík. „Zrovinka tady pod zdejmadlem jsem ho chytil - teda tam, co to zdejmadlo bejvalo dřív - takhle v pátek odpoledne. A nejzajímavější na tom je, ţe jsem ho chytil na mouchu. Vyšel jsem si na štiky, pstruh mi, pánbu ví, ani na mysl nepřišel. A kdyţ jsem na konci svýho vlasce uviděl tohohle kolosa, tak mě to teda dočista sebralo. Váţil třináct kilo, povaţte! Tak dobrou noc, pánové, dobrou noc.“ Za pět minut přišel třetí chlapík a vylíčil nám, jak on toho pstru-ha chytil, jednou časně zrána, na běličku; a pak zas odešel a do lokálu vstoupilo individuum středního věku, s takovým slavnostním, přitroublým výrazhem, a posadilo se k oknu. Chvilku nikdo z nás nepromluvil, ale pak se George k tomu no-vému hostu otočil a povídá: „Promiňte, prosím. Snad se na nás nebudete zlobit, ţe si troufá-me vás oslovit, ačkoliv jsme tady v těch končinách úplně cizí, ale tuhle můj přítel i já bychom vám byli velice vděčni, kdybyste nám pověděl, jak jste ulovil támhletoho pstruha.“


163

„No ne! Kdo vám řek, ţe jsem toho pstruha chytil já?“ zněla udivená otázka. Odvětili jsme, ţe nám to neřekl nikdo, ţe jsme prostě nějak in-stinktivně vytušili, ţe to byl on. „To je teda fantastický - dočista fantastický,“ pravil se smíchem ten neznámý bambula, „protoţe se vůbec nemejlíte. Já toho pstruha váţně chytil. Ale takhle to uhodnut, to je teda k nevíře. Jak poví-dám, dočista fantastický!“ A pak nám vykládal, jak se s tím pstruhem tahal půl hodiny a jak si při tom zlomil prut. A jak ho pečlivě zváţil, kdyţ pak přišel do-mů, a jak se ukázalo, ţe má patnáct a půl kila. Potom i on musel odejít, a kdţ zmizel, přišel za námi sám hostin-ský. Řekli jsme mu, kolik různých historek jsme vyslechli o tom jeho pstruhovi, coţ ho ohromně pobavilo a všichni jsme se moc upřímně zasmáli. „Tak Jim Bates a Joe Muggles a pan Jones a starej Billy Maun-ders vám jeden jako druhej napovídali, ţe toho pstruha chytili oni! Hahaha! To se teda povedlo,“ pravil ten starý poctivec se srdečným smíchem. „Jo, ty by ho tak zrovna dali mně, do mýho lokálu, kdyby ho chytili oni! Ty určitě! Hahaha!“ A pak nám pověděl, jak to s tou rybou bylo doopravdy. Ukázalo se, ţe ji chytil on sám, před mnoha lety, kdyţ byl ještě mladíček; a ne ţe by to byl nějak zvlášť uměl nebo byl kdovíjak šikovný, měl prostě takovou tu nevypočitatelnou kliku, jaká zřejmě vţdycky čeká na nějakého kluka, aţ se za slunného odpoledne uleje ze školy a vyjde si na ryby s kouskem špagátku na konci obyčejné větve. Ţe přinesl domů toho pstruha, to ho prý tenkrát zachránilo před výpraskem, a dokonce i jeho učitel prý prohlásil, ţe taková ryba má větší cenu neţ trojčlenka a zkrácené násobení dohromady. Tu hostinského ze salónku odvolali a George a já jsme se znova zahleděli na tu rybu. Byl to opravdu pstruh naprosto nevídaný. Čím dál jsme si ho prohlíţeli, tím více jsme nad ním ţasli. Zvlášť George byl z něho celý pryč. Vylezl si dokonce aţ na opěradlo jednoho křesla, aby se na něj mohl kouknout zblízka. Ale křeslo s ním uklouzlo a George se v bláhové snaze o záchra-nu neuváţeně chytil té skříňky s pstruhem. A ta s třeskotem sletěla se zdi a George i s křeslem sletěli na ni.


164

„Doufám, ţes nerozbil tu rybu!“ vykřikl jsem zděšeně a hnal jsem se k němu. „Taky doufám,“ řekl George, opatrně se zvedl a koukal kolem sebe. Ale rozbil ji. Ten pstruh se roztřískal na tisíc kousků - říkám tisíc, ale moţná ţe jich bylo jenom devět set; nepočítal jsem je. To nám připadlo divné a neuvěřitelné, ţe by se vycpaný pstruh mohl rozbít na takové mrňavé kousíčky. A taky to divné a neuvěřitelné bylo, kdyby to vycpaný pstruh byl. Ale nebyl. Byl sádrový.


165

Zdymadla - George a já před fotoaparátem - Wallingford - Dorchester - Abington - Muţ stvořený pro rodinu - Příhodné místo k utopení - Obtíţný úsek řeky - Demorali-zující vliv říčního vzduchu.

XVIII Ze Streatley jsme odjeli příštího dne časně zrána a veslovali jsme aţ do Culhamu, kde jsme se v tamním vedlejším řečišti vyspali pod plachtou. Od Streatley do Wallingfordu není řeka zvlášť zajímavá. Z Cleve jedete desetikikometrovým úsekem bez jediného zdymadla. Myslím, ţe je to vůbec nejdelší nepřerušovaný úsek nad Teddingto-nem; však tam trénují osmiveslice Oxfordského veslařského klubu. Ţe tam nejsou zdymadla, to je sice příjemné pro veslaře, ale kdo hledá zábavu, ten přijde zkrátka. Já osobně mám zdymadla hrozně rád. Ta vám tak mile zpestřují jednotvárnost veslování. Mně se to líbí, kdyţ si sedím v lodi a po-malu stoupám z chladných hlubin k novým obzorům a neokouka-ným vyhlídkám; nebo kdyţ se nořím jakoby do podsvětí a potom čekám, aţ začnou vrzat ta pochmurná vrata a aţ se ten úzký prou-ţek denního jasu mezi nimi rozšíří tak, aby se zas přede mnou obje-vila spanilá, usměvavá řeka a já mohl vyvézt svou lodičku z jejího dočasného vězení na vodu, která nám kyne vstříc. To jsou malebná místečka, tahle zdymadla. A statný starý stráţ-ce a jeho bodrá ţena a jejich dcera s rozzářenýma očima, to jsou lidičky, s kterými je milo si letmo poklábosit*). A potkáte tam jiné lodě a máte s kým si vyměnit poříční klípky. Bez těch svých květi-nami osázených zdymadel by Temţe uţ nebyla tím pohádkovým hájemstvím. A ţe mluvím o zdymadlech, tak si vzpomínám, jak George a mne stihla málem jednoho letního dopoledne u Hampton Courtu nemilá nehoda. Byl nádherný den a zdýmací komora byla přecpaná; a jak to na

*) Či spíš bývalo. Ochranáři řek se zřejmě změnili ve spolek pro zaměstnávání pitomců. Ti noví stráţci zdymadel, zvláště na nejfrekventovanějších úsecích řeky, jsou z valné většiny popudliví, nervózní dědkové, kteří se na svá místa vůbec nehodí.


166

řece obvykle bývá, všechny se nás na té stoupající hladině chystal zvěčnit nějaký podnikavý fotograf. Já jsem si v první chvíli vůbec neuvědomil, co se to vlastně děje, a tak mě nesmírně udivilo, kdyţ jsem si všiml, jak si George honem urovnává kalhoty, načechrává si vlasy a fešácky si posazuje čapku aţ do týla a jak se pak s výrazem přívětivosti lehce promísené smut-kem ladně usazuje tak, aby mu nebylo moc vidět na nohy. Nejdřív mě napadlo, ţe najednou spatřil nějakou svou známou dívku, a rozhlédl jsem se, abych zjistil, která to je. A měl jsem do-jem, ţe kdekdo v zdýmací komoře znenadání zdřevěněl. Všichni veslaři stáli nebo seděli ve svrchovaně pozoruhodných a kuriózních pózách, jaké lze vidět pouze na japonských vějířích; jinde určitě ne. Dívky se všechny usmívaly. Ach, ty vám vypadaly líbezně. A chla-pi, ti se chmuřili a tvářili se přísně, leč ušlechtile. A tu mi konečně svitlo, proč to tak je, a polekal jsem se, ţe já to uţ nestihnu. Naše loď byla úplně první, a to by ode mne nebylo pěkné, kdybych tomu fotografovi ten obrázek zkazil, řekl jsem si. Tak jsem se hbitě otočil tváří k němu a postavil se na příď; s nedbalou grácií jsem se tam opřel o bidlo s hákem, v póze, která dávala tušit, jak jsem pruţný a silný. Vlasy jsem si upravil tak, aby mi jedna kadeř padala do čela, a do svého výrazu jsem honem při-hodil odstín něţného roztouţení, poněkud stříknutého cynismem, coţ mi prý velice sluší. A jak jsme tak čekali na ten pamětihodný okamţik, najednou slyším, jak někdo za mnou křičí: „Hej! Pozor na levý bok!“ Nemohl jsem se pochopitelně ohlédnout, abych zjistil, oč jde a kdo si to má na ten svůj levý bok dát pozor. Jen jsem se koutkem oka rychle podíval na levý bok Georgeův. S tím bylo všechno v pořádku - takle v sedě a pod kazajkou nebylo naštěstí vidět, jak je George v bocích obtloustlý. A sám jsem se kvapně trošku narovnal a povytáhl, abych levý bok příliš nevystrkoval. „Pozor na bok, vy trumbero pitomá!“ ozvalo se znova, jenţe hlasitěji. A vzápětí zařval ještě jiný hlas: „Dělejte něco s tím bokem, vy... vy... no vy dva tam s tím psem!“


167

Ani George ani já jsme se neodvaţovali otočit, fotograf uţ měl ruku na víčku objektivu a kaţdým okamţikem mohl udělat obrázek. Ostatně, ten křik určitě neplatí nám. Veslařů se psem je tu přece víc a já mám boky štíhlé a jako paragraf nestojím. Ale tu uţ začala ječet celá zdýmací komora a zezadu zařval ně-jaký mohutný hlas: „Pozor na loď, pánové! Vy s těmi červenočernými čapkami! Jestli honem něco neuděláte, tak budou na té fotografii vaše mrtvo-ly!“ Teprve teď jsme sklopili pohledy a zjistili jsme, ţe se naše loď zachytila levým bokem o vyčnělý balvan ve stěně zdymadla a ţe stoupající voda zvedá jenom náš pravý bok a chystá se nás převrh-nout. V příštím okamţiku jsem mohli být dnem vzhůru. Rychlostí blesku jsme kaţdý popadli jedno veslo a prudce jsme se od té stěny odstrčili. Vysvobozená loď se sice narovnala, ale my oba jsme se překotili na záda. Na té fotografii jsme moc dobře nevyšli, George a já. Jak se pochopitelně dalo čekat, měli jsme takovou smůlu, ţe ten fotograf uvedl svůj zatracený aparát v činnost zrovna v okamţiku, kdy jsme se oba váleli na zádech, v obličejích jsme měli takový ten pomatený výraz, němě se dotazující „Kde to jsem?“ a „Co to se mnou je?“ a nohama jsme divoce klátili ve vzduchu. Naše nohy, to byl bezesporu ústřední motiv celé fotografie. Jinak toho tam bylo vidět pramálo. Ty nohy vyplňovaly celé popředí. Za nimi jen nepatrně vykukovaly některé z dalších lodí a kousíčky okolní krajiny; ale všechno ostatní i všichni ostatní v té zdýmací komoře vypadali tak dokonale bezvýznamně a nicotně vedle těch našich nohou, ţe to těm druhým lidem připadalo hrozně zahanbující a odmítli si ten obrázek koupit. Majitel jednoho parníčku, který si objednal šest kopií, celou tu svou objednávku stornoval, kdyţ mu byl předloţen negativ. Řekl, ţe si ty kipie vezme, jen kdyţ mu někdo ukáţe, kde je jeho parník; ale to nikdo nedokázal. Ten parník byl kdesi za Georgeovou pravou nohou. Vůbec s tím byla spousta nepříjemností. Ten fotograf zastával názor, ţe bychom si kaţdý měli vzít tucet kopií, kdyţ zabíráme de-vět desetin toho snímku, ale to jsem odmítli. Nemáme vůbec nic proti tomu, řekli jsme, aby nás někdo vyfotografoval v ţivotní veli-


168

kosti, ale v tom případě trváme na tom, abychom na tom obrázku nebyli vzhůru nohama. Wallingford, devět a půl kilometru nad Streatley, je městečko velice starobylé, které se aktivně podílelo na vytváření anglických dějin. Bylo neuměle uplácané z bláta, dokud v něm sídlili Britové, které pak odtamtud vypudily římské legie; ty nahradily hliněné zdi mocnými opevněními, jejichţ pozůstatky se Času dodnes nepodařilo úplně zahladit, tak dobře uměli ti zedníci ve starověku stavět. Ale ten Čas, ačkoli se zastavil před římskými zdmi, brzy obrátil v prach samotné Římany; a v pozdějších letech, ale ještě dřív, neţ přišli Normani, se na těch místech bili divocí Sasové a obrovití Dá-nové. Hradbami obehnaný a opevněný zůstal Wallingford aţ do dob, kdy král válčil s parlamentem; tehdy zaţil krušné časy, kdyţ ho dlouho obléhal Fairfax. Nakonec padl a hradby byly srovnány se zemí. Od Wallingfordu vzhůru k Dorchesteru se kolem řeky zvedá stále víc a víc kopečků, ráz krajiny se pořád střídá a je to tam velmi malebné. Dorchestr stojí necelý kilometr od řeky. Kdyţ jedete hodně malou lodičkou, můţete tam dopádlovat říčkou Thame; ale nejlepší je projít se k němu od Dayova zdymadla pěšky přes pole. Dorches-ter je rozkošně poklidné staré hnízdečko, stulené do nečinnosti a ospalého ticha. Stejně jako Wallingford, byl i Dorchester městem uţ za pradávné éry Britů; tenkrát se jmenoval Caer Doren, „město na vodě“. V méně dávné minulosti si tu zřídili rozlehlé leţení Římané; opevnění, které to leţení obklopovalo, vypadá dnes jako nízké, ploché kopeč-ky. V saských dobách byl Dorchester hlavním městem Wessexu. Je náramně starý a kdysi býval slavný a mocný. Teď leţí stranou od světského ruchu, podřimuje a sní. V okolí Clifton Hampdenu, coţ je neobyčejně hezounká vesnič-ka, staromódní, tichá a líbezně rozkvetlá, je krajina u řeky bohatá na krásu. Kdybyste v Cliftonu chtěli přenocovat na pevné zemi, nemů-ţete udělat nic lepšího neţ ubytovat se „U snopu ječmene“. Já bych řekl, ţe to je bezvýhradně nejroztomilejší, nejstarosvětštější hospoda na Temţi. S těmi nízko nasazenými lomenicemi, s tou doškovou střechou a s těmi mříţkovanými okny vypadá jako ilostrace z knihy pohádek a uvnitř vám to eště víc připomíná to „byl jednou jeden“.


169

Pro hrdinku moderního románu by to tam nebylo, ta by se tam ubytovat nemohla. Neboť hrdinka moderního románu je vţdycky „boţsky vznosné postavy“ a vţdycky „se vzpřímí v celé své výšce“. „U snopu ječmene“ by při kaţdém takovém vzpřímení třískla hlavou o strop. Taky pro člověka opilého by to nebyl zrovna ten pravý dům k přenocování. Toho by tam potkalo moc a moc překvapení v podobě zcela nečekaných schůdků z místnosti do místnosti, vedoucích jed-nou nahoru, jednou zas dolů; a dostat se do prvního patra do loţni-ce, nebo najít tam postel, kdyţ uţ by se tam nakrásně dostal, to by pro opilého byly úkoly zhola neproveditelné. Příštího rána jsme vstali hrozně časně, protoţe jsme chtěli být uţ odpoledne v Oxfordu. To je neuvěřitelné, jak časně člověk vstát dokáţe, kdyţ táboří v přírodě. Kdyţ leţí zabalený v dece na palubě lodi, s kufrem místo polštáře, tak ani tak moc neškemrá „jenom pět minut ještě“, jako kdyţ spí v prachových peřinách. V půl osmí jsme uţ byli dávno po snídani a propluli jsme cliftonským zdymadlem. Mezi Cliftonem a Culhamem jsou břehy Temţe placaté, jedno-tvárné a nazajímavé, ale kdyţ projedete zdymadlem u Culhamu - to je nejstudenější a nejhlubší zdymadlo na celé řece - krajina je uţ zase hezčí. V Abingdonu teče řeka podél ulic. Abingdon je typické venkov-ské městečko bez většího významu - poklidné, nanejvýš počestné, čisťounké a zoufale nudné. Honosí se svou starobylostí, ale jestli se v tom ohledu smí srovnávat s Wallingfordem a s Dorchestrem, o tom bych se odváţil pochybovat. Kdysi zde stávalo slavné opatství, ale dneska se v tom, co zbylo z jeho posvěcených zdí, vaří černé pivo. V abingdonském kostele sv. Mikuláše mají náhrobek John Blac-kwall a jeho choť Jane, kteří po šťastném ţivotě manţelském skona-li oba téhoţ dne, 21. srpna 1625; a v kostele svaté Heleny je v ka-meni zaznamenáno o jistém W. Leeovi, který umřel v roce 1637, ţe „za jeho ţité vzešlo z jeho ledví dvě stě potomků méně tři“. Kdyţ se vám to podaří vypočítat, zjistíte, ţe dítek pana W. Leea bylo jedno sto devadesát sedm. Ten pan W. Lee - pětkrát zvolený v Abingdonu za starostu - prokázal své generaci nesporně veliké dobrodiní, já však nicméně doufám, ţe v naašem přelidněném devatenáctém stole-tí se mnoho takových dobrodinců nevyskytuje.


170

Ten kus řeky od Abingdonu aţ po Nuneham Courtenay je tuze rozkošný. A nunehamský park stojí za návštěvu. Pro veřejnost je otevřen vţdycky v úterý a ve čtvrtek. V zámku je pěkná sbírka ob-razů a staroţitností a v tom parku jsou překrásné partie. Tůň, co je pod jezem v tom nesplavném rameni řeky u Sandfor-du, vám spolehlivě poslouţí, kdybyste se chtěli utopit. Tam je straš-ně silný spodní proud, a do toho jak se jednou dostanete, tak uţ to jde samo. Takový obelisk tam označuje místo, kde se při koupání dva lidé skutečně utopili; a stupňů pod tím obeliskem pouţívají jako skokanského můstku mladíci, kteří se chtějí přesvědčit, jestli tam doopravdy jde o ţivot. Zdymadlo a mlýn u Iffey, půldruhého kilometru pod Oxfordem, to je oblíbený námět řekymilovného bratstva štětce a palety. Ale skutečný model vás po těch obrázcích dost zklame. Ono se na tomto světě, jak si pořád uvědomuju, moc málo věcí vyrovná tomu, co si podle nich namalujete. My jsme iffleyským zdymadlem projeli asi v půl jedné; pak jsem v lodi provedli generální úilid, všechno jsme připravili ke konečné-mu přistání a vyrazili jsme na poslední, půldruhého kilometru dlou-hou etapu své cesty. Z Iffley do Oxfordu, to je ten nejobtíţnější kus řeky, jaký znám. To byste se tam na té vodě museli narodit, abyste se v ní vyznali. Já jsem tím úsekem projel hezky často, ale pořád ještě jsem mu nepři-šel na kloub. Muţ, který by dokázal veslovat z Oxfordu do Iffley hladce a přímo, ten by určitě vydrţel ţít v naprosté pohodě pod jednou střechou s manţelkou, tchýní, starší sestrou a starou sluţ-kou, která uţ byla v rodině, kdyţ byl ještě mrně. Vlny vás tam zaţenou nejdřív k pravému břehu, potom k levému, pak vás dopraví do prostředka, třikrát s vámi zatočí pěkně do koleč-ka, odnesou vás zpátky proti proudu a nakonec se vţdycky pokusí roztřískat vás o nějakou loď se studenty z některé oxfordské koleje. I my jsme se tedy pochopitelně na tom půldruhém kilometru hezky často připletli do cesty jiným lodím a jiné lodi se zase připlet-ly do cesty nám, v důsledku čehoţ došlo pochopitelně hezky často k výměně nadávek. Bůhví čím to je, ale na řece je kdekdo zcela neobvykle popudli-vý. Drobné nehůdky, jaké byste na souši sotva vzali na vědomí, vás rozzuří div ne k nepříčetnosti, kdyţ vás potkají na vodě. Kdyţ


171

Harris nebo George provedou nějakou pitomost na pevné zemi, tak se jen shovívavě usměju; ale kdyţ něco zblbnou na vodě, hned to zhodnotím výrazivem, při němţ stydne krev. A kdyţ mi vjede do cesty nějaká cizí loď, tak bych nejradši popadl veslo a všechny lidi v té lodi utloukl. Z lidí, kteří na souši patří k těm nejmírnějším, se stanou krveţíz-niví zuřivci, jak vkročí na loď. Jednou jsem si vyjel na lodičce s jistou mladu dámou. Ta měla od přírody tu nejlíbeznější, nejjemnější povahu, jaká je vůbec moţná, ale na řece to bylo přímo hrůza ji poslouchat. „Ať se jde vycpat, ten moula!“ křičela pokaţdé, kdyţ nám nějaký nešika veslař vjel do cesty. „Kam to čumí?“ Nebo se rozčilovala: „Z toho by člověk dostal psotník, z toho hadru protivnýho, mizernýho!“ kdyţ se nám nepodařilo napnout plachtu. A chňapala po ní a škubala s ní, div ji nerozervala. A jak ríkám, na břehu byla dobrosrdečná a roztomilá. Vzduch nad řekou má na lidskou letoru účinek zcela demoralizu-jící, a jedině tím se dá patrně vysvětlit, proč se dokonce i posádky nákladních bárek sníţí někdy k hrubostem, jichţ potom, kdyţ se poněkud uklidní, zcela nepochybně litují. Oxford - Montmorencyho představa ráje - Loď, vypůjčená nahoře na řece, její půvaby a přednosti - „Chlouba Temţe“ - Obrat v počasí - Řeka rozličných aspektů - Večer ne zrovna veselý - Touha po nedosaţitelném - Rozpřádáme rozmarný rozhovor - George koncertuje na banţo - Truchlivá melodie - Další deštivý den - Útěk - Večeřička a přípitek.

XIX V Oxfordu jsme strávili dva příjemné dny. Je tam spousta psů a Montmorency svedl první den jedenáct bitev a druhý den čtrnáct, takţe si očividně myslel, ţe se dostal do ráje. Lidé s vrozenou křehkostí nebo s vrozenou leností - coţ vyjde nastejno - pro které dřít se proti proudu není ţádná slast, to běţně dělají tak, ţe si najmou loď v Oxfordu a veslují dolů. Ale pro muţe plné energie je ovšem lákavější výlet proti proudu. Ono není moc dobré plout pořád s proudem. Mnohem víc člověka uspokojí, kdyţ


172

si narovná páteř, bojuje proti proudu a prorazí si jemu navzdory vlastní cestu - já to tak aspoň jasně cítím, kdyţ Harris a George veslují a já sedím u kormidla. Těm, kteří však přece jen zamýšlejí odstartovat z Oxfordu, upřímně radím, ať si vezmou svou vlastní loď - ledaţe by si ovšem mohli vzít nějakou cizí bez nejmenšího nebezpečí, ţe by to na ně prasklo. Lodě, které se na Temţi pronajímají výš nad Marlow, to jsou lodě moc dobré. Jsou slušně vodotěsné, a kdyţ s nimi zacházíte opatrně, tak se zřídkakdy rozpadnou nebo potopí. Je v nich dost místa k sedění a jsou vybaveny všemi nezbytnými náleţitosmi - nebo aspoň skoro všemi - k veslování a kormidlování. Nejsou však dekorativní. Loď, co se dá vypůjčit někde nahoře nad Marlow, to není loď, s jakou byste se mohli před lidmi blejskat a dělat furóre. Tyhle nesmysly vyţene loď vypůjčená nahoře na řece svým cestujícím hezky rychle z hlavy. A to je její hlavní, dalo by se říci, dokonce její jediná přednost. Člověk v lodi vypůjčené nahoře na řece je skromný a drţí se zpátky. Rád vyhledává tu stranu řeky, na kterou padá stín stromů, a cestuje ponejvíce časně zrána nebo pozdě večer, kdy uţ je na řece málo lidí, kteří by se po něm mohli dívat. Kdyţ člověk v lodi vypůjčené nahoře na řece spatří nějakého známého, uklidí se ke břehu a schová se za strom. Sám jsem byl jednou v partě, která si v létě najala nahoře na řece loď, aby si vyjela na několikadenní výlet. Ani jeden z nás loď, jakou nám pronajímají, do té doby neviděl; a kdyţ jsme ji uviděli, tak jsme nevěděli, co to je. Napsali jsme napřed do jedné půjčovny, aby nám připravili loď - přesněji řečeno dvojskul -, a kdyţ jsme pak se zavazadly přišli do té loděnice a řekli, kdo jsme, správce půjčovny povídá: „Já vím, vy jste ta parta, co si objednala dvojskul. Všechno je zařízeno. Jime, skoč pro Chloubu Temţe.“ Ten chlapec odešel, a kdyţ se za pět minut zase objevil, upachtěně za sebou táhl jakýsi antediluviální dřevěný špalek, který vypadal, jako kdyby ho zrovna byli odněkud vykopali, a to tak ha-labala, ţe ho při tom pořádně poničili. Já jsem se při prvním pohledu na tu věc domníval, ţe jde o něja-ký pozůstatek z římských dob - čeho pozůstatek, to jsem nepoznal, nejspíš nějaké rakve.


173

V okolí horního toku Temţe je římských památek plno, a tak mi ten můj odhad připadal velice pravděpodobný, avšak jeden váţný mládenec z naší party, který je tak trochu geolog, odbyl mou teorii o římském reliktu pohrdavým „pch!“ a pravil, ţe i člověku intelektu zcela průměrného (do kteréţto kategorie nemohl zřejmě k své lítosti zařait s klidným svědomím mne) musí být jasné, ţe předmět, který ten chlapec našel, je zbytek zkamenělé velryby; a poukazoval na různé známky, svědčící o tom, ţe ten objev musí pocházet z periody předledové. Abychom ten spor vyřešili, obrátili jsme se k tomu chlapci. Řekli jsme mu, ţe se nemusí ničeho bát, ať nám ale poví čistou pravdu: „Je to fosílie velryby z éry před Adamem, nebo je to rakev z raných dob římských?“ Chlapec prohlásil, ţe je to Chlouba Temţe. To nám v první chvíli připadalo jako velice humorná odpověď od takového klučíka a někdo z nás ho dokonce za tu vtipnou poho-tovost odměnil dvupencí; ale on na svém ţertu umíněně trval, a kdyţ ho opakoval, podle našeho názoru uţ moc dlouho, tak jsme se na něj rozzlobili. „Tak dost, mládenče,“ řekl ostře náš kapitán, „uţ s tím nesmys-lem přestaň! A ty máminy necky dej zas hezky zpátky domů a při-prav nám nějakou loď.“ Ale vtom se objevil sám mistr loďař a zaklínal se slovem odbor-níka, ţe ta věc je doopravdy loď, ba co víc, ţe je to ta dotyčná loď, ten dvojskul, kterým jsme si přáli jet dolů po řece. Dost jsme remcali. Namítali jsme, ţe ji mohli aspoň přetřít nabí-lo nebo nadehtovat - no cokoli s ní prostě udělat, aby se dala roze-znat od kusu starého vraku; ale mistr loďař na ní neviděl jedinou chybičku. Ba vypadal dokonce, jako kdyby ho ty naše připomínky uráţely. Vybral prý pro nás nejlepší loď z celého svého skladu a čekal prý větší uznání. Toto plavidlo, Chlouba Temţe totiţ, je prý tak, jak tu stojí (spíš jak se ze všech sil drţí, aby se nerozpadlo, mysleli jsme si my), v provozu jen co jemu je známo, dobrých čtyřicet let a dodnes si na ně nikdo nestěţoval, a tak prý nechápe (mistr loďař totiţ), proč zrovna my bychom měli s nějakými stíţnostmi začínat. Tak jsme se přestali hádat.


174

Stáhli jsme tu tak řečenou loď kusy provazu, aby drţela pohro-madě, sehnali jsme si tapetu a ta nejošuntělejší místa jsme přelepili, pomodlili jsme se a vkročili jsme na palubu. Za pronájem té kuriozity na šest dní nám počítali třicet pět šilin-ků; a koupit jsme to celé, celé sakupikum, mohli za čtyři a půl, sta-čilo jen zajít do kterékoli pobřeţíní prodejny vyplaveného dříví. Třetího dne sezměnilo počasí - pozor, teď uţ zase mluvím o tom našem nynějším výletu! - a na cestu domů jsme z Oxfordu vypluli za vytrvalého mrholení. Řeka - kdyţ na ni svítí slunce a jiskří na jejích roztančených vlnkách, pozlacuje šedozelené kmeny buků, prozařuje temné a stu-divé pěšinky v lesích, prohání po mělčinách stíny, odcvrnkává dia-manty od mlýnských kol, posílá polibky leknínům, dovádí s bílou vodní tříští pod jezy, stříbří mechem porostlé zdi a mosty, rozvese-luje kdekterou maličkou obec, zlíbezňuje kaţdou alej a loučku, za-plétá se do rákosí, vykukuje se smíchem z kaţdého přítoku, rozjásá-vá tolik vzdálených plachet, projasňuje a zhebčuje vzduch - to je zlatá vodní stuha z pohádky. Ale řeka - kdyţ z ní čiší chlad a nuda, kdyţ na její hnědé a lou-davé vlny bez ustání dopadají kapky deště, kdyţ její šplouchání zní, jako kdyby někde v tmavé komnatě tiše plakala nějaká ţena; kdyţ lesy, ztemnělé a ztichlé, schoulené v rubáši z mlţných cárů, stojí na březích jako přízraky, jako mlčící přízraky s vyčítavýma očima, jako přízraky zlých skutků, jako přízraky odstrčených přátel - to je vodní cesta plná strašidel, cesta říší marných pokání. Sluneční záře, to je krev, která udrţuje ţivot Přírody. A Matka Země se na nás dívá očima tak mdlýma, tak vyhaslýma, kdyţ slunce nad ní dohořelo! A nám je pak u ní smutno; tváří se, jako by nás nepoznávala nebo jako by jí na nás uţ nezáleţelo. Je jako vdova, která ztratila milovaného manţela; její děti ji hladí po rukou a dívají se jí do očí, ale nepovzbudí ji ani k jedinému úsměvu. Celý den jsme veslovali v dešti a byla to dřiva velice melancho-lická. Z počátku jsme předstírali, ţe nás to baví. Říkali jsme, ţe je to zas něco jiného a ţe moc rádi poznáme řeku ze všech rozličných aspektů. Nemůţeme přece čekat, ţe ji zaţijeme vţdycky jenom za slunce, to bychom si dokonce ani nepřáli. A ujišťovali jsme se na-vzájem, ţe příroda je krásná, i kdyţ tone v slzách.


175

Harris a já jsme to všecko markýrovali dokonce s jistým nadše-ním - prvních pár hodin. Zpívali jsme si písničku o ţivotě cikán-ském, a o tom, jak se takový cikán má báječně, jak - „se vţdycky volně cítí, v slunci, větru, hromobití“ - jak se raduje z deště a jaké velikánské dobrodiní pro něj déšť znamená a jak jsou mu k smíchu lidé, kterým se déšť nelíbí. George bral tu komedii mnohem střízlivěji a setrvával pod dešt-níkem. Před obědem jsme si nad sebou napnuli plachtu a nechali jsme ji tak celé odpoledne; jenom na přídi jsme jí kousek odhrnuli, aby jeden z nás mohl pádlovat a viděl při tom před sebe. Takto jsme urazili skoro patnáct kilometrů a na noc jsme přirazili ke břehu kousek pod Dayovým zdymadlem. Ţe jsme zaţili veselý večer, to se poctivě říci nedá. Déšť se lil s klidnou urputností. V lodi bylo všecko vlhké a lepkavé. Večeře se nepovedla. Zapečené studené telecí, kdyţ nemáte hlad, se vám za chvilku přejí. Já jsem měl hroznou chuť na smaţenou rybu nebo na kotletu; Harris blouznil o platejsovi s bílou omáčkou a zbytek své porce zapečeného telecího nabídl Montmorencymu, který ho odmítl, a zjevně tou nabídkou dotčen, šel si sám od sebe sednout na druhý konec lodi. A George nás ţádal, abychom o takových věcech nemluvili, aspoň ne do té doby, neţ dojí to své studené hovězí bez hořčice. Po večeři jsme vytáhli katy a hráli jsme černého Petra. Hráli jsme asi hodinu, za kterouţto dobu George vyhrál čtyři pence - Ge-orge má v kartách vţdycky štěstí - a Harris a já jsem kaţdý přesně dvě pence prohráli. Tak jsme si řekli, ţe s tím hazardem radši přestaneme. Hazard, vystupňovaný aţ do krajnosti, vyvolává, jak správně poznamenal Harris, velice nezdravé vzrušení. George nám sice nabízel revanš, avšak Harris i já jsme byli pevně rozhodnuti toho marného boje s nepříznivým osudem zanechat. Potom jsme si namíchali kapku grogu a seděli jsme jen tak a povídali si. George nám vypravoval o jednom svém známém, který si před dvěma lety vyjel na řeku, spal jednou zrovna za takové noci, jaká čekala nás, v provlhlé lodi, dostal z toho revma, vůbec nic mu proti němu nepomohlo a za deset dní za strašných útrap zemřel. Prý


176

to byl docela mladý člověk, říkal George, a měl před svatbou. Pro něho, pro George totiţ, to prý byl jeden z nejtruchlivějších záţitků. To připomnělo harrisovi jednoho jeho přítele, který se dal dob-rovolně na vojnu, a kdyţ byl na cvičení, musel strávit jednu deštivou noc ve stanu - „zrovinka takovou noc, jako je ta dnešní“, pravil Harris - a ráno se probudil jako doţivotní mrzák. Harris nám slibo-val, ţe aţ se vrátíme domů, tak nás k tomu oboţákovi oba zavede; srdce nám prý bude krvácet, aţ ho uvidíme. To pochopitelně vedlo k příjemné zábavičce o ichiasu, chřipce, zánětu ledvin, onemocněních plic a bronchitidě, a Harris prohodil, jak by to bylo mrzuté, kdyby se jeden z nás v noci váţně rozstonal, kdyţ máme tak daleko k doktorovi. Po této debatě se dostavila touha po něčem šprýmovném a já jsme v okamţiku nerozváţnosti navrhl, aby George vytáhl to své bandţo a dal k lepšímu nějaký kuplet. George, to budiţ řečeno k jeho cti, se nenechal dvakrát nutit. Ţádné pitomé vytáčky, jako ţe si nechal doma noty, nic takového. Okamţitě vylovil svůj nástroj a jal se hrát Dvé rozkošných černých oček. Aţ do toho večera jsem se na Dvé rozkošných černých oček díval jako na písničku dosti banální. Ta bohatá ţíla smutku, kterou z ní vydoloval George, byla tedy pro mě velikým překvapením. Jak se ty ţaluplné tóny linuly dál a dál, rodila se v Harrisovi i ve mně jediná touha: padnout si kolem krku a plakat; s gigantickým úsilím jsme však slzy, jeţ se nám draly do očí, zadrţeli a nasloucha-li jsme té divě rozryvné melodii mlčky. Kdyţ došlo na refrén, vzmohli jsme se dokonce na zoufalý pokus o veselí. Znova jsme si naplnili sklenice a dali jsme se do zpěvu. Harris spustil hlasem chvějícím se pohnutím první a George a já jsme pak byli o pár taktů pozadu:

„Dvé rozkošných černých oček - ó jaký, jaký div - mi řeklo teď, jak mýlil jsem se dřív. Dvé...“

Na tomto místě jsme se zhroutili. Nevýslovná tlivost, kterou George vloţil do doprovodu k tomu druhému „dvé“, to uţ bylo na nás v tom našem stavu naproté deprese trošku moc. Harris vzlykal


177

jako malé děcko a náš pes vyl, aţ jsem se bál, ţe mu to roztrhne srdce nebo hubu. George chtěl hrát i další sloku. Domníval se, ţe kdyby do té skladby trochu víc vnikl, a mohl by si tedy v jejím přednesu dovolit víc „leţérnosti“, vyzněla by moţná méně smutně. Ale většina spo-lečnosti se k tomu experimentu vyslovila zamítavě. A poněvadţ nic dalšího, co by se dalo dělat, jsme uţ nevymysle-li, šli jsme spat - to jest svlékli jsme se a takové tři čtyři hodiny jsme se klepali na dně lodi. Pak se nám přece jen podařilo upadnout do jakési trhané dřímoty, která nám vydrţela do pěti ráno, kdy jsme všichni vstali a dali si snídani. Druhý den byl přesně takový jako ten první. Lilo dál a my jsme seděli v nepromokavých pláštích pod plachtou a pomalu pluli po proudu. Jeden z nás - uţ nevím kdo, ale mám takový dojem, ţe já - udělal během dopoledne několik chabých pokusů znovu vzkřísit tu včerejší cikánskou rozvernost, ţe jsme jako děti přírody a ţe nás jako těší, kdyţ prší; ale ani jednou se to neujalo. Ţe déšť rád nemám, ne a ne a ne, to bylo tak bolestně zjevné a tak to vyjadřovalo pocity jednoho kaţdého z nás, ţe bylo zbytečné o tom ještě zpívat. Ale v jednom bodě jsme byli všichni zajedno, a to, ţe ať se stane cokoli, vytrváme ve svém předsevzetí aţ do hořkého konce. Vyjeli jsme si na celých čtrnáct dní na řeku, abychom si uţívali, budeme si tedy celých čtrnáct dní na řece uţívat. Ať z toho máme třeba smrt! To bude sice rána pro naše přátele a příbuzné, ale jakáţ pomoc! Bylo nám jasné, ţe kdybychom v podnebí, jaké je v Anglii, kapitu-lovali před počasím, vytvořili bychom nanejvýš neblahý precedent. „Vţdyť uţ jde jenom o dva dny,“ pravil Harris, „a my jsme mla-dí a statní. Není vyloučeno, ţe to přece jen přeţijeme.“ Asi ve čtyři odpoledne jsme začali dělat plány na večer. To jsme byli kousek za Goringem a dohodli jsme se, ţe dopádlujeme aţ k Pangbourne a tam ţe přenocujeme. „Zas jeden bujarý večer!“ zabručel George. Zadumali jsme se nad tou vyhlídkou. V Pangbourne budeme někdy kolem páté. S večeří budeme hotovi - no řekněme v půl šesté. načeţ se můţeme před spaním procházet v tom lijáku po obci; nebo


178

taky můţeme posedět v nějakém spoře osvětleném salónku v hospo-dě a číst si v lidvovém kalendáři. „Toť, v Alhambře by byla větší zábava,“ prohodil Harris, odvá-ţil se vystrčit na okamţik zpod plachty hlavu a provedl rychlý prů-zkum oblohy. „A pak takhle večeřičku u -*),“ dodal jsem napůl bezděčně. „No! Vlastně je to skoro škoda, ţe jsme si umínili trčet v téhle lodi,“ řekl Harris; pak zavládlo na chvilku ticho. „Kdybychom si nebyli umínili, ţe si uţeneme jistou smrt v téhle zatracené pitomé rakvi,“ poznamenal George, sjíţděje celou loď zarputile nenávistným pohledem, „pak by snad stálo za zmínku, ţe vím o vlaku, který odjíţdí z Pangbourne krátce po páté a kterým bychom to pohodlně stihli do Londýna tak, ţe bychom si mohli dát pořádný řízek a pak si zajít do těch podniků, o nichţ tu byla řeč.“ Nikdo z nás nepromluvil. Dívali jsme se jeden na druhého a kaţ-dý z nás zcela zřejmě viděl v obličejích těch druhých jako v zrcadle své vlastní mrzké a trestuhodné myšlenky. Mlčky jsme si přitáhli kufr a začali se v něm hrabat. Rozhlédli jsme se po řece, po proudu i proti proudu. Nebylo vidět ţivou duši.

*) Znamenitá, šikovně zastrčená malá restaurace poblíţ . . . , kde dostanete jedny z nejlíp připrave-ných a nejlevnějších francouzských obídků či večeřiček, jaké jsem kdy jedl, a k tomu láhev vyika-jícho beaunského burgundského za tři a půl šilinku; a já pochopitelně nebudu takový trouba, abych tomu podniku dělal reklamu.


179

O dvacet minut později bylo asi moţno spatřit tři postavy - pro-vázené psem, který se tvářil, jako kdyby se hluboce styděl -, jak se pokradmu plíţí od úschovny lodí u pangbournského hotelu „U labu-tě“ směrem k nádraţí, oděny, pramálo úhledně a tím méně elegant-ně, takto: Černé boty, ušpiněné; flanelové veslařské úbory, velice ušpiněné; hnědé plstěné klobouky, značně ošuntělé; pršáky, promoklé; para-plata. Správce té úschovny lodí v Pangbourne jsme obelhali. Neměli jsme dost odvahy, abychom mu řekli do očí, ţe prostě utíkáme před deštěm. Loď a všechno, co jsme v ní měli, jsme mu svěřili s tím, ţe si ji vyzvedneme nazítří v devět ráno. A kdyby, řekli jsme mu, kdyby se snad stalo něco nepředvídaného a my si pro tu loď přijít nemohli, tak mu prostě napíšeme. Na Paddingtonském nádraţí jsme byli v sedm, jeli jsme rovnou do té restaurace, o níţ jsem se prve zmínil, lehce jsme se tam posil-nili, nechali jsme tam jednak Montmorencyho, jednak příkaz, aby nám na půl jedenáctou připravili večeři, a dali jsme se odvézt na Leicester Squrare. V Alhambře jsme vzbudili značnou pozornost. Kdyţ jsme se dostali k pokladně, bylo nám příkře řečeno, ţe máme jít vchodem pro účinkující, a dostali jsme vynadáno, ţe jsme se o půl hodiny opozdili. S nemalými nesnázemi jsme pokladníka posléze přesvědčili, ţe nejsme „světoznámí hadí muţi z Himaláje“, takţe si přece jen vzal od nás peníze a pustil nás dovnitř. V sále jsme měli ještě větší úspěch. Naše krásně bronzové tváře a malebné úbory byly odevšad sledovány pohledy plnými obdivu. Kdekteré oko se upíralo pouze na nás. To byly hrdé chvíle, pro nás pro všechny. Ale hned po prvním baletním čísle jsme se odporoučeli a odebrali jsme se zpátky do naší restaurace, kde uţ na nás čekala večeře. Musím se přiznat, ţe jsem si na té večeři pochutnal. Dobrých deset dní jsme se ţivili víceméně samým studeným masem, slad-kostmi a chlebem se zavařeninou. Byla to strava lehká a výţivná; ale chuť ani v nejmenším nedráţdila, takţe buket burgundského a vůně francouzských omáček a pohled na čisté ubrousky a dlouhé


180

bílé veky zaklepaly jako nesmírně vítaní hosté na dveře našich zaţí-vacích ústrojí. Nějakou tu chvíli jsme se cpali a napájeli za naprostého mlčení, ale pak nastal čas, kdy místo abychom seděli hezky zpříma a neod-kládali noţe a vidličky, jsme si udělali pohodlí a krmili se poma-loučku a neobřadně - kdy jsme si pod stolem natáhli nohy, nekoukali na to, jestli nám spadnou na podlahu ubrousky, jali se prohlíţet zakouřený strop mnohem důkladněji, neţ jsme toho byli schopni předtím - kdy jsme si sklenice postavili na stůl tak, abychom na ně hravě dosáhli, - a kdy jsme si připadali dobří a laskaví a shovívaví. Tehdy Harris, který seděl u okna, poodhrnul záclonu a vyhlédl na ulici. V tom mokru se matně leskla, zkomíravé lucerny se při kaţdém závanu větru rozblikaly, lijavec bez ustání pleskal do kaluţí a řinul se z okapových rour do rozvodněných rigolů. Kolem okna přeběhlo několik promoklých chodců; krčili se pod deštníky, z kterých hustě kapalo, ţeny si zvedaly sukně aţ nad kotníky. „No,“ promluvil Harris a natáhl ruku po své sklenici, „byl to moc milý výlet a já za něj staré matce Temţi ze srdce děkuju - ale udělali jsme myslím dobře, ţe jsme z něj zdrhli tam, kde jsme zdrhli. Tak ať ţijou tři muţi, ţe jsou z lodi šťastně venku!“ Montmorency, který stál na zadních nohách u okna a koukal do noci, krátce štěknul, ţe s tím přípitkem rozhodně souhlasí.

Tři muži na toulkách

Tři muţi na toulkách

173

Tři muţi potřebují změnu - Příběh, který ukazuje, jak zlé následky mívá podvádění - Georgeova morální zbabělost - Harris má nápady - Historka o starém námořníkovi a nezkušeném plachtaři - Bodrá lodní posádka - Jak je nebezpečné vyplout, kdyţ vítr vane od pevniny - Jak je nemoţné vyplout, kdyţ vítr vane od moře - Ethelbertina hádavost - Na řece je vlhko - Harris navrhuje výlet cyklistický - George upozorňuje na vítr - Harris navrhuje Černý les - George upozorňuje na kopce - Harris má plán, jak na kopce vystupovat - Přerušuje nás paní Harrisová.

I „Potřebujeme změnit způsob ţivota,“ řekl Harris. V tom okamţiku se otevřely dveře a nakoukla k nám paní Harri-sová; ţe prý ji posílá Ethelberta, aby mi připomněla, ţe kvůli Cla-rencovi nesmíme přijít domů moc pozdě. Já si teda myslím, ţe Ethleberta si o naše děti dělá zbytečné starosti. Tomu klukovi vlast-ně vůbec nic nebylo. Dopoledne byl venku s tetou; a kdyţ se roztou-ţeně zakouká do výkladní skříně u cukráře, ta teta ho vezme do krámu a tak dlouho mu kupuje trubičky se šlehačkou a mandlové dorty, dokud kluk neprohlásí, ţe uţ nemůţe, a zdvořile, leč rezolut-ně cokoli dalšího sníst neodmítne. U oběda pak pochopitelně nechce druhou porci nákypu a Ethelberta si hned myslí, ţe je to příznak nějaké nemoci. Paní Harrisová dále dodala, ţe bychom vůbec měli přijít co nejdřív nahoru, pro své vlastní blaho, jinak ţe zmeškáme výstup slečny Muriel, která přednese Bláznivou svačinu z Alenky v kraji divů. Muriel je ta Harrisova starší, osmiletá; dítě bystré a inte-ligentní; ale já za svou osobu ji poslouchám raději, kdyţ recituje něco váţného. Řekli jsme paní Harrisové, ţe jen dokouříme cigarety a přijdeme co nevidět; a prosili jsme ji, aby Muriel nedovolila začít, dokud tam nebudeme. Slíbila, ţe se vynasnaţí udrţet to dítko na uzdě co nejdéle, a odešla. A jakmile se za ní zavřely dveře, Harris se vrátil k větě, při níţ ho prve přerušila. „Důkladně změnit způsob ţivota,“ řekl. „No však vy víte, jak to myslím.“ Problém byl jenom v tom, jak toho dosáhnout. George navrhoval „úřední záleţitost“. To bylo pro George typic-ké, takový návrh. Svobodný mládenec se domnívá, ţe vdaná ţena nemá ponětí, jak se vyhnout parnímu válci. Znal jsem kdysi jednoho mládence, inţenýra, který si usmyslil, ţe si „v úřední záleţitosti“


174

vyjede do Vídně. Jeho ţena si přála vědět, v jaké úřední záleţitosti. Řekl jí tedy, ţe dostal za úkol navštívit všechny doly v okolí ra-kouského hlavního města a podat o nich hlášení. Manţelka prohlási-la, ţe pojede s ním; taková to byla manţelka. Pokoušel se jí to roz-mluvit; vykládal jí, ţe důl není vhodné prostředí pro krásnou ţenu. Odvětila, to ţe instinktivně vycítila sama, a ţe s ním tedy nebude fárat dolů do šachet; jen ho k nim kaţdé ráno doprovodí a pak se aţ do jeho návratu na zem bude bavit po svém; bude se dívat po vídeň-ských obchodech a sem tam si koupí pár věciček, které se jí třeba budou hodit. Protoţe s tím programem přišel sám, nevěděl, chudák, jak se z něho vyvléci; a tak deset dlouhých letních dní skutečně trá-vil v dolech v okolí Vídně a po večerech o nich psal hlášení a jeho ţena je sama odesílala jeho firmě, která o ně vůbec neměla zájem. Ne ţe bych si myslel, ţe Ethelberta nebo paní Harrisová patří k téhle sortě ţen, ale s „úřední záleţitostí“ se prostě nemá přehánět - tu si má člověk schovávat jen pro případ potřeby zcela naléhavé. „Ne, ne,“ pravil jsem tedy, „na to se musí jít zpříma a muţně. Já řeknu Ethelbertě, ţe jsem dospěl k závěru, ţe manţel nikdy nepozná pravou cenu štěstí, kdyţ se mu těší neustále. Řeknu jí, ţe se chci naučit váţit si výhod, jichţ se mi dostává, váţit si jich tak, jak si to zasluhují, a z toho důvodu ţe se nejméně na tři týdny hodlám nísilím odtrhnout od ní a od dětí. A řeknu jí,“ dodal jsem obraceje se k Harrisovi, „ţes to byl ty, kdo mě na mé povinnosti v tomto směru upozornil; tobě ţe vděčíme...“ Harris tak nějak zbrkle postavil na stůl svou sklenici. „Jestli tě smím o něco prosit, člověče,“ přerušil mě, „tak nic takového radši neříkej. Ethelberta by se o tom určitě zmínila mé ţeně a... no, já si zkrátka nechci přisvojovat zásluhy, které mi nepat-ří.“ „Jak to, ţe ti nepatří?“ pravil jsem. „To byl přece tvůj nápad!“ „Ale tys mě na něj přivedl,“ znovu mě přerušil Harris. „Říkal jsi přece, ţe to je chyba, kdyţ člověk zapadne do vyjeţděných kolejí, a nepřetrţitý ţivot v kruhu rodinném ţe otupuje ducha.“ „To bylo míněno všeobecně,“ vysvětloval jsem. „Mně to připadalo velice výstiţné,“ pravil Harris, „a říkal jsem si, ţe to budu citovat Claře; Clara si o tobě myslí, ţe jsi člověk veli-ce rozumný, vím, ţe má o tobě vysoké mínění. A tak jsem přesvěd-čen, ţe...“


175

Teď jsem zase já přerušil jeho: „Hele, radši nebudeme nic risko-vat. Tohle jsou choulostivé věci. A já uţ vím, jak na to. Řekneme, ţe s tím nápadem přišel George.“ Georgeovi, jak si často s rozhořčením všímám, naprosto chybí přívětivá ochota podat někomu pomocnou ruku. Řekli byste, ţe příleţitost vysvobodit dva staré kamarády z těţkého dilematu přímo uvítá; ale on místo toho velice zprotivněl. „Jen si to zkuste,“ pravil, „a já jim oběma řeknu, ţe můj původní návrh zněl, abychom jeli společně, s dětmi a s celými rodinami; já ţe bych byl s sebou vzal svou tetu a ţe jsme si mohli najmout rozkošný starý zámeček v Normandii, o kterém dobře vím a který stojí hned u moře, kde je podnebí speciálně vhodné pro choulostivé dětičky a kde mají mléko, jaké se v Anglii neseţene. A ještě jim řeknu, ţe vy jste ten návrh úplně rozmetali kategorickou námitkou, ţe nám bude mnohem líp, kdyţ pojedeme sami.“ S člověkem, jako je George, nemá smysl jednat vlídně; na tako-vého platí jen pevná rozhodnost. „Jen si to zkus,“ pravil Harris, „a já, co mě se týče, tu tvou na-bídku okamţitě přijmu. A ten zámek si najmeme. Ty s sebou vezmeš tetu - o to se postarám - a protáhneme si to na celý měsíc. Naše děcka se v tobě vidí; Jerome a já nebudeme nikdy k dosaţení. Slíbil jsi, ţe Edgara naučíš chytat ryby; a hrát si na divokou zvěř, to taky zůstane na tobě. Dick a Muriel beztak od minulé neděle nemluví o ničem jiném neţ o tom, jak jsi jim dělal hrocha. Budeme v hájích pořádat společné pikniky - jenom nás jedenáct - a večer co večer bude na programu hudba a recitace. Muriel, jak víš, umí zpaměti uţ šest básniček; a ostatní děti se učí ohromně rychle.“ A tak se George podvolil - on nemá moc pevné zásady -, i kdyţ ne zrovna ochotně. Co mu prý zbývá, kdyţ jsme takoví neřádi a zbabělci a falešníci, ţe bychom se dokázali sníţit k tak mrzkým úkladům? A jestli prý nemám v úmyslu vypít celou láhev toho clare-tu sám, tak ať mu laskavě naleju aspoň jednu skleničku. A ještě dodal, poněkud nelogicky, ţe je to ostatně úplně jedno, neboť jak Ethelberta tak paní Harrisová jsou ţeny velice prozíravé a mají o něm mnohem lepší mínění, neţ aby byť jenom na okamţik uvěřily, ţe by takový návrh mohl opravdu vyjít od něho. Tento nedůleţitý bod byl tedy projednán a zbývala otázka, jak máme způsob ţivota změnit.


176

Harris byl, jako obvykle, pro moře. Ví prý o jedné plachetnici - pro nás jako stvořené -, kterou bychom dokázali zvládnout sami, bez té hordy ulejváků, kteří se jen flákají a přitom stojí spoustu peněz a zbavují plavbu veškeré romantiky. Kdyţ prý bude mít k ruce jednoho šikovného plavčíka, můţe ji řídit úplně sám. Ale my jsme tu plachetnici znali a hned jsme mu to připomněli; uţ jsme si na ní jednou s Harrisem vyjeli. Ta loď páchne ztuchlou vodou, které má plné dno, a zkaţenou zeleninou a spoustou všelijakých dalších smradů, vedle nichţ ţádný normální mořský vzduch nemá nejmenší naději se prosadit. A pokud by si měl přijít na své jenom čich, pak přece můţeme strávit jeden týden někde v rybí trţnici. Kromě toho není na té lodi místečko, kam by se člověk mohl schovat před deš-těm; kajuta má rozměry tři a půl metru krát jeden a půl metru a polovinu toho prostoru zabírají kamna, která se rozpadávají, jak jen se chystáte v nich zatopit. Koupat se musíte na palubě a ručník uletí do moře, zrovna kdyţ lezete z kádě. Harris a plavčík obstarávají všechnu práci, která můţe člověka bavit - napínají a podkasávají plachty, kýlují loď a pouštějí si ji volně po větru a tak podobně - zatímco na George a mne zbývá loupání brambor a umývání nádo-bí. „No prosím,“ řekl Harris, „tak si teda opatříme pořádnou jachtu s kapitánem a vyjeďme si se vší parádou!“ Ale já jsem i proti tomuto řešení protestoval. Tyhle kapitány moc dobře znám; výlet po moři, to pro ně znamená kotvit v dosahu sou-še, aby měli pár kroků k ţeně a k rodině, o zamilované hospodě ani nemluvě. Před lety, kdyţ jsem byl ještě mladý a nezkušený, jsem si jednou sám najal plachetnici. Tři okolnosti se spojily, aby mě vehnaly do toho nerozumu: potkalo mě neočekávané štěstí; Ethelberta projevila touhu po mořském vánku; a zrovna příští ráno jsem v klubu čirou náhodou vzal do ruky jedno číslo Sportovce a přišel tam na tento inzerát: MILOVNÍKŮM PLACHTĚNÍ. - Jedinečná příleţitost - Ferina, jola o 28 tunách. - Vlastník, odvolaný náhle v obchodní záleţitosti do ciziny, ochotně pronajme tohoto luxusně vybaveného „mořské-ho chrta“ na jakoukoli kratší i delší dobu. - Dvě kajuty a salón; pianino značky Woffenkoff; nový kotel na vyvářku. - 10 guinejí týdně. - Bliţší informace u firmy Pertwee a spol., Bucklersbury 3A.


177

To mi připadalo jako vyslyšená modlitba. „Nový kotel na vyvář-ku“ mě sice nikterak nezajímal; těch pár věcí, které bude zapotřebí přeprat, klidně počká aţ domů, říkal jsem si. „Pianino značky Wof-fenkoff“, to však znělo lákavě. Představil jsem si Ethelbertu, jak večer hraje - něco s refrénem, který po několika zkouškách můţe s námi sborově pět posádka -, zatímco náš pohyblivý domov uhání „jako chrt“ po stříbrných vlnách. Vzal jsem si droţku a na udanou adresu jsem si rovnou zajel. Pan Pertwee byl pán nenápadného vzhledu a měl neokázalou kance-lář ve třetím poschodí. Ukázal mi akvarel Feriny, letícího po větru. Paluba byla skloněna k oceánu v úhlu 95 stupňů. Na palubě nebyla na tom obrázku ani ţivá duše; všecky patrně sklouzly do moře. Já taky nechápu, jak by se tam někdo byl mohl udrţet, ledaţe by byl přitlučen hřebíky. Poukázal jsem na tuto nevýhodu, ale agent mi vyloţil, ţe ten obrázek představuje Ferinu v okamţiku, kdy se za onoho svého pověstného vítězného závodu o medwayský pohár ob-rací o 180 stupňů a obeplouvá, nebím uţ co. Pan Pertwee předpo-kládal, ţe o té události je mi všechno známo, tak jsem se radši na nic neptal. Dvě skvrnky aţ u samého rámu, které jsem v prní chvíli pokládal za moly, zobrazovaly, jak se ukázalo, druhého a třetího vítěze v té proslulé regatě. Fotografie Feriny kotvícího u Gravesen-du, byla uţ méně impozantní, zato slibovala větší stabilitu. A jelikoţ všechny odpovědi na mé dotazy zněly uspokojivě, najal jsem si tu loď na čtrnáct dní. Pan Pertwee pravil, ţe to je šťastná náhoda, ţe ji chci pouze na čtrnáct dní - později jsem mu dal za pravdu -, protoţe ta doba přesně navazuje na další pronájem. Kdybych prý Ferinu ţádal na tři týdny, nemohl by mi vůbec vyhovět. Kdyţ jsme se takto dohodli, pan Pertwee se mě zeptal, jestli jsem si uţ vyhlédl nějakého kapitána. Ţe jsem si ţádného nevyhlédl, to byla další šťastná náhoda - štěstí mi zřejmě přálo ve všem všudy - jeţto pan Pertwee byl přesvědčen, ţe nemohu udělat nic lepšího, neţ se přidrţet pana Goylese, v jehoţ péči se loď v současné době nalé-zá; je to znamenitý kapitán, ujišťoval mě pan Pertwee, námořník, který zná moře jako manţel vlastní manţelku a pod jehoţ velením nikdy nikdo nepřišel o ţivot. Pořád ještě bylo časné dopoledne a plachetnice kotvila u Harwiche. Chytil jsem vlak v deset pětačtyřicet z nádraţí Liverpool Street a v jednu hodinu jsem uţ rozmlouval s panem Goylesem pří-mo na palubě. Pan Goyles byl obtloustlý chlapík, který měl v sobě


178

něco otcovského. Vyloţil jsem mu, jak si to představuji, ţe bych totiţ rád obeplul ty ostrovy nad Holandskem a pak to vzal nahoru k Norsku. Kapitán řekl „Výborně, pane,“ a zatvářil se, jako kdyby ho vyhlídka na tu cestu nadchla; sám prý z ní bude mít poţitek. Přešli jsme k otázce potravinových zásob a pan Goyles projevil nadšení ještě větší. Přiznávám se ovšem, ţe mnoţství potravin, které navr-hoval, mě překvapilo. Být to v dobách kapitána Drakea a španěl-ského panství v karibské oblasti, byl bych pojal obavy, ţe se chystá k něčemu nezákonnému. Ale on se tím svým otcovským způsobem zasmál a ujistil mě, ţe to nikterak nepřeháníme. A kdyţ něco zbude, tak si to rozdělí a vezme domů lodní posádka - tak to bylo zřejmě zvykem. Já měl sice dojem, ţe tu posádku zásobím na celou zimu, ale nechtěl jsem vypadat jako drţgrešle, a tak jsem uţ nic neříkal. Poţadované mnoţství nápojů mě překvapilo rovněţ. Já jsem naplá-noval tolik, kolik jsme podle mého odhadu mohli spotřebovat my sami, a pak pak Goyles zahovořil jménem posádky. K jeho cti mu-sím říci, ţe o to své muţstvo vskutku pečoval. „Neradi bychom zaţili nějaké orgie, pane Goylesi,“ namítl jsem. „Orgie!“ zvolal pan Goyles. „Tahle kapička jim stačí tak akorát do čaje!“ A vysvětlil mi, ţe se řídí heslem: „Opatři si dobrý chlapy a dobře se o ně starej!“ „Pak vám odvedou lepší práci,“ dodal pan Goyles, „a rádi při-jdou zas.“ Já za svou osobu jsem si ani moc nepřál, aby přišli zas. Začínal jsem jich mít aţ po krk, a to jsem je ještě ani neviděl; pro mě to byla posádka chamtivá a nenaţraná. Ale pan Goyles stál tak bodře na svém a já byl tak nezkušený, ţe jsem mu opět nechal volnou ruku. A on slíbil, ţe osobně dohlédne, aby ani v této kategorii nepřišlo nic nazmar. I výběr členů posádky jsem nechal na něm. Říkal, ţe kvůli mně to všechno můţe zastat, a taky zastane, s dvěma lodníky a jedním plavčíkem. Jestli naráţel na likvidaci zásob jídla a pití, pak na to taková posádka rozhodně nemohla stačit; ale snad měl na mysli obsluhu plachetnice. Na zpáteční cestě jsem se stavil u svého krejčího a objednal jsm si úbor na jachtu a bílý klobouk, a krejčí slíbil, ţe sebou hodí a ţe to všechno ušije včas. A pak jsem se vrátil domů a řekl jsem Ethelber-


179

tě, co všechno jsem zařídil. Její radost kalila jen jediná obava - jestli jí švadleny budou moci včas ušít úbor na jachtu. To jsou ty ţenské! Svatební cestu, na kterou jsme si vyjeli teprve před nedávnem, jsme museli předčasně ukončit, a tak jsme se rozhodli, ţe tentokrát s sebou nikoho nepozveme a necháme si celou plachetnici jenom pro sebe. A ţe jsme se takto rozhodli, za to dodnes děkuji nebesům. V pondělí jsme se nastrojili do samých nových věcí a vyrazili jsme. Co měla na sobě Ethelberta, to uţ si nepamatuji, vím jeom, ţe jí to ohromně slušelo. Já měl oblek tmavomodrý, lemovaný úzkou bílou paspulkou, coţ bylo myslím velice efektní. Pan Goyles nás uţ čekal na palubě a oznámil nám, ţe je prostře-no k obědu. Kuchaře, to musím uznat, opatřil znamenitého. Schop-nosti ostatních členů posádky jsem neměl příleţitost posoudit. Ale podle toho, jak vypadali za odpočinku, mohu říci, ţe dělali dojem muţstva sympatického. Představoval jsem si, ţe aţ se i posádka naobědvá, ihned zved-neme kotvu a ţe se budu opírat o zábradlí, s doutníkem v ústech a s Ethelbertou po boku, a budu se dívat, jak se bílé útesy mé otčiny pomaloučku noří za obzor. Ethelberta i já jsme se svých rolí v tomto představení řádně ujali a čekali jsme, majíce celou palubu sami pro sebe. „Dávají si načas,“ prohodila Ethelberta. „Nu,“ odvětil jsem já, „jestli mají ve čtrnácti dnech sníst aspoň polovičku toho, co je v této lodi uskladněno, budou potřebovat na kaţdé jídlo hezky slušnou dobu. Radši na ně nespěchejme, nebo z toho všeho nespořádají ani čtvrtinu.“ „Zřejmě šli uţ spat,“ řekla Ethelberta o něco později. „Vţdyť je pomalu čas na svačinu.“ Chovali se vskutku velice tiše. Šel jsem na příď a zavolal jsem dolů pod schůdky na kapitána Goylese. Zavolal jsem na něj třikrát, a teprve potom se pomalu vyškrábal nahoru. Připadal mi nemotor-nější a starší, neţ kdyţ jsem ho viděl naposled. Z pusy mu trčel vyhaslý doutník. „Aţ budete se vším hotov, pane kapitáne, tak vyplujeme,“ řekl jsem. Kapitán Goyles vyňal z pusy ten doutník. „Dneska ne, pane, kdyţ dovolíte,“ odvětil.


180

„Ale! Copak se vám na dnešku nelíbí?“ zeptal jsem se. Vím, ţe námořníci jsou cháska pověrčivá, a tak jsem si myslel, ţe pondělek třeba povaţují za den nešťastný. „Den ten by nevadil,“ odpověděl kapitán Goyles, „ale vítr mi dělá starosti. A nevypadá na to, ţe by se chtěl změnit.“ „Copak potřebujeme, aby se změnil?“ divil jsem se. „Podle mého je přesně takový, jaký má být - měli bychom ho v zádech.“ „No právě, právě,“ přitakal kapitán Goyles, „v zádech, to je ten správnej výraz. V těch zádech bysme totiţ měli smrt, kdybysme, nedej Pámbu, museli v tomhle vyplout. Abyste rozuměl, pane,“ vysvětloval v odpověď na můj udivený pohled, „tohle je vítr, který-mu my říkáme »soušák«, poněvadţ fouká přímo od souše.“ Musel jsem uznat, ţe ten člověk má pravdu: vítr skutečně foukal přímo od souše. „V noci se moţná obrátí,“ pravil kapitán Goyles uţ trochu na-dějněji. „Naštěstí není prudkej, a tahle loď sedí pevně.“ Pak si dal dutník zpátky dopusy a já se vrátil na záď a vyloţil jsem Ethelbertě, proč se náš odjezd odkládá. Ethelberta uţ neměla tak jásavou náladu, jako kdyţ jsme se nalodili, a přála si vědět, proč nemůţeme vyplout, kdyţ vítr fouká od souše. „Kdyby nevanul od souše,“ prohlásila, „tak by vanul od moře a hnal by nás zpátky ke břehu. Já si myslím, ţe tohle je zrovna ten vítr, jaký potřebujeme.“ „To z tebe mluví tvá nezkušenost, miláčku,“ poučoval jsem ji. „To se jen tak zdá, ţe tohle je zrovna ten vítr, jaký potřebujeme, ale není to ten vítr. Tomuhle větru my říkáme soušák a soušák je vţdycky velice nebezpečný. Ethelberta chtěla vědět, proč je soušák velice nebezpečný. Ta její neústupnost mně uţ začínala jít na nervy; ale asi jsem sám nebyl v nejlepší kondici; monotónní houpání zakotvené plachet-ničky působí na činorodého ducha depresívně. „Podrobně ti to vysvětlit nemůţu,“ odvětil jsem podle pravdy, „vím jenom, ţe vyplout za tohoto větru by byl vrchol hazardérství a mně na tobě příliš záleţí, má drahá, neţ abych tě zbytečně vystavo-val nebezpečí.“ To jsem povaţoval za dost obratné uzavření debaty, ale Ethel-berta na to podotkla, ţe za těchto okolností jsme se mohli klidně nalodit aţ v úterý, a sešla do podpalubí.


181

Nazítří se vítr otočil k severu; byl jsem vzhůru oţ od časného jitra a hned jsem na tu změnu upozornil kapitána Goylese. „No práve, právě, pane,“ pravil. „Je to smůla, ale to se nedá nic dělat.“ „Tak vy máte za to, ţe dnes vyplout nemůţeme?“ odváţil jsem se zeptat. Kapitán se na mně nerozhněval. Jenom se zasmál. „Inu, pane,“ povídá, „kdybyste chtěl jet do Ipswiche, tak bysme lepší vítr mít nemohli, jenomţe my máme namířeno k holandskýmu pobřeţí a v tom pádě - no co vám mám povídat?“ Sdělil jsem tuto novinu Ethelbertě a dohodli jsme se, ţe ten den strávíme na břehu. Harwich není moc veselé město, k večeru je tam dokonce dost velká nuda. „U doverského dvora“ jsme si dali čaj a pár chlabíčků s řeřichovým salátem a pak jsme se vrátili na nábřeţí, abychom se podívali, co dělá loď a kapitán Golyes. Na kapitána jsme čekali celou hodinu. Kdyţ přišel, byl v mnohem lepší náladě neţ my; kdyby mi sám nebyl řekl, ţe neţ jde na kutě, jakţiv nevypije víc neţ jednu sklenici horkého grogu, byl bych si myslel, ţe je opilý. Nazítří ráno vanul vítr k jihu, coţ kapitána Goylese nemálo zne-klidnilo; ukázalo se totiţ, ţe je stejně nebezpečné vyplout, jako zů-stat tam, kde jsme; zbývala nám jediná naděje: ţe se vítr změní, dřív neţ se nám něco stane. To uţ Ethelberta pojala k té plachetnici značnou nechuť; prohlásila, ţe by mnohem raději strávila týden v takové té lázeňské kabině na kolečkách, neboť lázeňská kabina na kolečkách se aspoň dá pevně postavit. Strávili jsme další den v Harwichi a noc po něm - i tu příští - jsme přespali „U královy hlavy“, jelikoţ vítr vanul neustále k jihu. V pátek foukal vítr přesně od východu. Kapitána Goylese jsem po-tkal na nábřeţí a zmínil jsem se mu, ţe za těchto okolností bychom se snad mohli vydat na cestu. Má umíněnost ho zjevně rozčílila. „Kdybyste se v tom kapánel líp vyznal, pane,“ pravil, „sám bys-te pochopil, ţe to není moţný. Vţdyť vítr fouká rovnou od moře.“ „Pane kapitáne,“ řekl jsem, „povězte mi laskavě, co jsem si to vlastně najal. Je to plachetnice nebo hausbót?“ Vypadal, jako kdyby ho ten dotaz překvapil.“ „Je to jola,“ povídá. „Abyste totiţ rozuměl, oč mi jde,“ na to já. „Můţe se s tou věcí vůbec pohnout? Nebo je tady pevně přimontovaná? Jestli je přimon-tovaná,“ dodal jsem, „upřímně mi to prozraďte, a my si seţeneme


182

pár truhlíků s břečťanem, dáme si je pod okénka z kajuty, palubu si osázíme dalšími kytičkami a natáhneme si přes ni plátěnou střechu a prostě si to tady pěkně zvelebíme. Jestli se ale ta věc můţe hýbat...“ „Hejbat!“ skočil mi do řeči kapitán Goyles. „Kdyţ má Ferina za sebou ten správnej vítr...“ „A jaký je to vítr, ten správný?“ ptám se. To kapitánu Goylesovi očividně zamotalo hlavu. „V tomto týdnu,“ pravil jsem dále, „jsme uţ měli vítr od severu, od jihu, od východu, od západu - a to s různými modifikacemi. Jestli víte o nějakém dalším bodu na větrné růţici, z něhoţ můţe vítr dout, řekněte mi o něm, a já ještě počkám. Jestli o ţádném nevíte a jestli vaše kotva uţ nezarostla do dna oceánu, tak ji dneska zvedneme a uvidíme, co to bude dělat.“ Z toho vyrozuměl, ţe jsem odhodlán ke všemu. „No prosím!“ řekl. „Vy jste pán, já jsem kmán. Mám, zaplať Pámbu, jenom jedno děcko, který ja na mě závislý, a vykonavatelé vaší poslední vůle budou nepochybně vědět, jaký povinnosti je čekaj vůči mý starý.“ Jeho slavnostně váţný tón na mě zapůsobil. „Pane Goylesi,“ řekl jsem, „jednejte se mnou na rovinu. Existuje nějaká naděje, nebo nějaké počasí, jeţ nám umoţní dostat se z toho-hle pitomého hnízda?“ V kapitánu Goylesovi opět oţila ta jeho bodrá vlídnost. „Víte, pane,“ povídá, „tohle je moc divný pobřeţí. Jak uţ je člo-věk jednou venku na moři, tak je všechno v pořádku, ale dostat se tam v takový skořápce, jak je tahle - víte, pane, upřímně řečeno, to je pěkná fuška.“ Rozloučili jsme se, kdyţ mě kapitán Goyles ujistil, ţe bude bdít nad počasím jako matka nad svým spícím robátkem; to bylo jeho vlastní přirovnání a mě dost dojalo. Pak jsem ho zas viděl v poledne; bděl nad počasím za oknem hospody „U řetězu a kotvy“. Toho odpoledne v pět hodin se na mě usmálo štěstí; v prostředku hlavní třídy jsem potkal dva své kamarády, plachtaře, kteří se v Harwichi museli zdrţet, protoţe se jim polámalo kormidlo. Vyprá-věl jsem jim, co mě potkalo, a je to zjevně spíš pobavilo neţ překva-pilo. kapitán Goyles a jeho lodníci pořád ještě bděli nad počasím. Běţel jsem tedy ke „Králově hlavě“ a zburcoval jsem Ethelbertu. Pak jsme se všichni čtyři tiše přikradli na nábřeţí a ke své lodi. Na


183

palubě byl jenom plavčík; moji dva přátelé se ujali velení a v šest hodin uţ jsme vesele klouzali podél pobřeţí k severu. Tu noc jsme zakotvili v Aldoborough a příštího dne jsme dorazili do Yarmouthu. Tam se moji přátelé s námi museli rozloučit, a tak jsme se orzhodl plachetnici opustit. Zásoby jsme hned zrána prodali na pláţi v draţbě. Prodělal jsem na tom, ale hřálo mě vědomí, ţe jsem doběhl kapitána Goylese. Ferinu jsem svěřil jednomu místnímu námořníkovi, který ji za pár zlaťáků slíbil dopravit zpátky do Harwiche; a do Londýna jsme se vrátili vlakem. Moţná ţe všechny plachetnice nejsou jako Ferina a všichni kapitáni jako pan Goyles, ale já jsem po téhle zkušenosti jak proti plachetnicím, tak proti je-jich kapitánům zaujatý. I George byl toho mínění, ţe plachetnice by znamenala spoustu odpovědnosti, a tak jsme tento nápad zavrhli. „A co řeka?“ nadhodil Harris. „Na řece jsme zaţili moc pěkné časy.“ George mlčky zabafal ze svého doutníku a já rozlouskl další ořech. „Řeka, to uţ není to, co to bývalo,“ řekl jsem. „Bůhví, co to v tom říčním vzduchu teď je - snad taková vlhkost nějaká - ţe z toho vţdycky dostanu hexnšús.“ „Já taky,“ pravil George. „Bůhví, čím to je, ale já si uţ nemůţu dovolit spát někde poblíţ řeky. Na jaře jsem byl týden u Joea a kaţ-dou noc jsem se tam probudil uţ v sedm a pak jsem uţ nezavřel oka.“ „No to byl jen takový návrh,“ poznamenal Harris. „Mně osobně řeka taky nesvědčí; vţdycky mi rozbouří to moje revma.“ „Co mně dělá dobře,“ řekl jsem, „to jsou hory. Co byste říkali pěší tůře po Skotsku?“ „Ve Skotsku pořád prší,“ namítl George. „Já tam byl předloni tři neděle a v jednom kuse jsem byl zlitý - v tom původním slova smys-lu teda.“ „Moc hezky je ve Švýcarsku,“ podotkl Harris. „Jenţe do Švýcarska bychom nemohli jet sami, to by ţenské nesnesly,“ namítl jsem. „Víš, jak to dopadlo posledně. My musíme někam, kde by to delikátně vypiplané dámy nebo děti prostě nevydr-ţely; někam, kde jsou mizerné hotely a kde se cestuje nepohodlně; někam, kde nám to dá zabrat, kde se nadřeme a třeba budem mít vysoko do ţlabu...“


184

„Tak to pozor!“ přerušil mě George. „Pozor, kamaráde! Neza-pomeň, ţe jedu taky já!“ „Já uţ to mám!“ zvolal Harris. „Vyjedeme si na kolech!“ George se zatvářil nerozhodně. „To musíš kaţdou chvíli do kopce,“ pravil. „A máš proti sobě vítr.“ „Ale pak zas jedeš s kopce a máš vítr v zádech,“ řekl Harris. „To jsem nikdy nepozoroval,“ namítl George. „Na nic lepšího, neţ je výlet na kolech, nepřijdeš,“ trval na svém Harris. Já jsem s ním chtě nechtě musel souhlasit. „A řeknu ti, kam si vyjedeme,“ dodal Harris. „Do Černého lesa.“ „No dovol! Tam je to pořád jenom do kopce,“ namítl George. „Pořád ne,“ odvětil Harris. „Tak ze dvou třetin. Ale existuje jedna vymoţenost, na kterou jsi zapomněl.“ Opatrně se rozhlédl a sníţil hlas aţ do šepotu. „Na ty kopce jezdí nahoru takové malinké vláčky, takové minia-turky s ozubenými kolečky, které...“ Vtom se otevřely dveře a objevila se paní Harrisová. Ethelberta si prý uţ nasazuje klobouk a Muriel po marném čekání zarecitovala Bláznivou svačinu bez nás. „Zítra ve čtyři v klubu,“ zašeptal mi Harris, kdyţ se zvedal, a já, kdyţ jsme šli nahoru, jsem to přihrál Georgeovi. Choulostivá záleţitost - Co mohla říci Ethleberta - Co ve skutečnosti řekla - Co řekla paní Harrisová - Co jsme řekli Georgeovi - Hodláme odjet ve středu - George navr-huje, jak bychom mohli rozšířit svoje obzory - Harris a já jsme skeptičtí - Kdo se na tandemu nejvíc nadře - Jak se na to dívá ten první - Jak na to nahlíţí ten za ním - Jak Harris ztratil manţelku - Otázka zavazadel - Moudrost neboţtíka strýce Podgera - Začátek historky o muţi, který měl brašnu.

II Já jsem doma provedl ofenzívu ještě téhoţ večera. Zahájil jsem ji tím, ţe jsem byl schválně poněkud popudlivý. Přestavoval jsem si, ţe Ethelberta k tomu něco podotkne. A já ţe to přiznám a odůvod-ním naprostým přepracováním. Coţ přirozeně povede k debatě o mém celkovém zdravotním stavu a o samozřejmé nutnosti okamţitě


185

a nesmlouvavě s tím něco udělat. Doufal jsem, ţe kdyţ budu postu-povat jen trochu takticky, docílím moţná i toho, ţe příslušný návrh vyjde přímo od Ethelberty. Uţ jsem ji v duchu slyšel, jak říká: „Kdepak, miláčku, změnit způsob ţivota musíš, dokonale změnit způsob ţivota. Dej si říct a na měsíc někam odjeď. Ne, ne, abych jela s tebou, to nechtěj. Já vím, ţe by byl rád, kdybych s tebou jela, ale já nepojedu. Ty teď potřebuješ muţskou společnost. George a Harrise zkus přemluvit, aby s tebou jeli. Věř mi, mozek, který musí být pořád v tak vypjaté pohotovosti jako ten tvůj prostě vyţaduje občasnou úlevu od toho vyčerpávajícího domácího prostředí. Zapo-meň na chvilku, ţe děcka potřebují hudební výchovu a boty a kola a třikrát denně rebarborovou tinkturu; zapomeň, ţe jsou na světě taky kuchařky a čalouníci a sousedovic psi a účty od řezníka. Najdi si nějaký zelený kouteček, kde bude pro tebe všechno nové a neznámé a kde ten tvůj přetaţený mozek zas načerpá klid a svěţí nápady. Prostě na nějaký čas odjeď a mně tak dej moţnost, abych tě postrá-dala a mohla se zamyslet nad tvou dobrotou a nad všemi tvými ctnostmi, na které, kdyţ je mám kolem sebe pořád, bych třeba moh-la pozapomenout - vţdyť jsem jenom člověk; dobrodiní slunce a krásy měsíce si přece taky dost neváţíme, protoţe jsme si na ně zvykli. Odjeď a vrať se mi osvěţený na duchu i na těle, vrať se mi ještě vtipnější a hodnější - jestli to vůbec ještě jde -, neţ jsi teď.“ Ale i kdyţ se naše přání někdy splní, nikdy s nám nezjeví v tako-vé parádě, v jaké si je malujeme. Tak především: ţe jsem popudlivý, to Ethelberta vůbec nezaznamenala; sám jsem ji na to musel upo-zornit. Řekl jsem: „Nesmíš se na mě zlobi, ale já dneska nejsem ve své kůţi.“ A ona na to: „Tak? Mně se nezdá, ţe bys byl jiný neţ obvykle. A co je s tebou?“ „Těţko říct,“ pravil jsem. „Ale připravuje se to ve mně uţ hez-kých pár neděl.“ „To je ta whisky!“ děla Ethelberta. „Jakţiv ji nepiješ, jenom kdyţ jsem u Harrisových. A dobře víš, ţe ji nesnášíš. Hned ti stoup-ne do hlavy.“ „To není po whisky,“ odvětil jsem, „to má hlubší příčiny. Jde spíš od duševní nevolnost, ne o tělesnou.“


186

„To máš z toho, ţe čteš ty kritiky o sobě,“ pravila Ethelberta, uţ s větším porozumněním. „Dej konečně na mou radu a házej je do ohně.“ „Po kritikách to taky není,“ odpověděl jsem. „Ty poslední byly dost lichotivé - jedna nebo dvě z nich.“ „Tak co to s tebou je?“ děla Ethelberta. „Nějaký důvod to mít musí.“ „Ne, nemá,“ odvětil jsem, „to je na tom to pozoruhodné. Zmocnil se mne prostě takový podivný pocit neklidu, jinak to popsat nedove-du.“ Ethelberta se na mě podívala s poněkud zpytavým výrazem; ale neřekla nic, a tak jsem v té debatě pokračoval sám. „Děsí mě ten bolestně jednotvárný způsob ţivota, ty klidné, bla-ţené dny, kdy se nic neděje.“ „Na to bych moc nereptala, být tebou,“ pravila Ethelberta. „Třeba přijdou jinačí dny, a ty se nám budou líbit o moc míň.“ „Tím si nejsem tak docela jist,“ odporoval jsem. „Kdyţ je ţivot samá radost, dovedu si představit, ţe i bolest uvítá člověk co pří-jemnou změnu. V duchu se ptávám, jestli svatým v nebi nejde tej jejich boţský klid občas na nervy. Mne aspoň by ţivot v nekonečné blaţenosti, nepřerušované najakou ojedinělou diskontní notou, uvá-děl v šílenství. Jsem asi moc divný člověk,“ říkal jsem dále, „sám se v sobě nevyznám. Jsou dokonce chvíle, kdy sám sebe nesnáším.“ Takovýhle proslůvek, naznačující skryté hlubiny nepopsatelných citových rozpoloţení, uţ nejednou Ethelbertu dojal, ale toho večera to v ní kupodivu nevzbudilo praţádné porozumění. Pokud jde o to nebe a o to, jak by na mě případně působilo, tím ať se prý netrápím, radila mi a podotkla, ţe jenom blázen chodí naproti starostem, které třeba ani nepřijdou; a ţe jsem divný člověk, nu, s tím uţ prý stejně nemůţu nic dělat, a kdyţ uţ jsou ostatní lidé ochotni to se mnou vydrţet, tak ať prý nad tím mávnu rukou. A ţe je ţivot jednotvárný, dodala, to je běţná zkušenost; v tomhle bodě mě prý chápe. „Ani nevíš,“ řekla, „jak já někdy zatouţím být pryč odtud, do-konce i od tebe; ale vím, ţe to nejde, a tak si tím nelámu hlavu.“ Takhle jsem Ethelbertu ještě nikdy mluvit neslyšel; a nesmírně mě to ohromilo a zarmoutilo. „To od tebe nebylo moc hezké,“ řekl jsem. „Takové věci man-ţelka říkat nemá.“


187

„To já vím,“ odvětila, „a proto taky je obyčejně neříkám. Vy muţi jakţivi nepochopíte,“ pokračovala, „ţe ikdyţ vás ţena sebevíc miluje, někdy vás přece jen má aţ po krk. Nemáš ponětí, jak by se mi líbilo, kdybych si občas mohla nasadit klobouk a vypadnout z domu a nemusela nikomu vykládat, kam jdu a proč tam jdu a jak tam budu dlouho a kdy se vrátím. Nemáš ponětí, jak ráda bych sem tam dala připravit večeři, která by chutnala mně a dětem, ale tebe by přiměla k tomu, abys popadl deštník a odešel do klubu. Nemáš ponětí, jak někdy touţím pozvat si některou ţenu, kterou mám ráda, ale kterou, jak dobře vím, nemáš rád ty; nebo jít na návštěvu k li-dem, s kterými bych si já ráda popovídala, nebo jít spat, kdyţ já jsem unavená, a vstát ráno, aţ mně se bude chtít vstát. Kdyţ dva lidé ţijí spolu, tak kaţdý z nich musí v jednom kuse podřizovat svá přání tomu druhému. A tak dělá člověku moc dobře, kdyţ se to na-pětí občas uvolní.“ Kdyţ jsem o těch Ethelbertiných slovech uvaţoval později, musel jsem uznat, ţe v nich bylo moc moudrosti. Ale v té první chvíli, to přiznávám, mě ranila a rozhořčila. „No jestli se mne chceš zbavit...“ řekl jsem. „Neplácej nesmysly, prosím tě,“ přerušila mě Ethelberta. „Chci se tě zbavit leda na chviličku, jenom na tak dlouho, abych zapomně-la, ţe jedna dvě stránečky v tvé povaze nejsou zrovna dokonalé, jenom na tak dlouho, abych si vzpomněla, ţe jinak jsi docela milý, a abych se na tebe zase těšila, jako jsem se na tebe těšívala v dobách, kdy jsem tě nevídala tak často jako teď; teď jsem vůči tobě moţná trošku zlhostejněla, zrovna tak jako člověk zlhostejní k nádheře slunce, kdyţ se s ní setkává den co den.“ Tenhle Ethelbertin tón se mi nelíbil. Mluvila s lehkováţností, která se naprosto nehodila k tématu, k němuţ jsme se dostali. Ţe je nějaká ţana vůbec schopna s radostí vítat moţnost tí aţ čtyřnedělní-ho odlouţení od manţela, to mi připadalo velice ošklivé a odporova-lo to mé představě o ţenství; a Ethelbertě to uţ vůbec nebylo po-dobné. Rozmrzelo mě to a uţ se mi na ten výlet vůbec nechtělo. A nebýt George a Harrise, byl bych se myšelnky na něj vzdal. Ale za stávajících okolností jsem neviděl moţnost, jak své rozhodnutí změ-nit se ctí. „Prosím, Ethelberto,“ řekl jsem, „budiţ po tvém. Kdyţ si přeješ mít ode mne dovolenou, měj si ji a dobře si jí uţij. Ale jestli to od


188

manţela není impertinentní zvědavost, moc rád bych věděl, co za mé nepřítomnosti hodláš dělat.“ „Najmeme si ten domek ve Folkestonu,“ odpověděla Ethelberta, „a nastěhuju se tam s Kate. A jestli chceš prokázat dobru sluţbu Claře a Harrisovi,“ dodala, „přemluv Harrise, aby jel s tebou, a já pak budu moci vzít s sebou i Claru. My tři jsme spolu zaţily moc veselé časy, neţ jste přišli vy chlapi, a bylo by moc příjemné si ty časy připomenout. Co myslíš, podařilo by se ti pana Harrise pře-mluvit, aby s tebou jel?“ Řekl jsem, ţe se o to pokusím. „To budeš hodný,“ pravila Ethelberta. „A nedej se odbýt. A co kdybyste s sebu vzali George?“ Odvětil jsem, v tom ţe nevidím ţádnou výhodu, kdyţ pojede taky George, to ţe je přece starý mládenec, takţe jeho odjezd nebude pro nikoho dobrodiním. Ale ţeny satiru nechápou. Ethelberta pouze podotkla, ţe by to bylo od nás nekamarádské, kdybychom jeli bez něho. Slíbil jsem tedy, ţe mu to předloţím k úvaze. Kdyţ jsem se druhého dne odpoledne sešel v klubu s Harrisem, hned jsem se ho zeptal, jak pochodil. „Ale výborně!“ povídá. „Všecko šlo úplně hladce.“ Ale z jeho tónu jsem vycítil, ţe k úplné spokojenosti mu cosi chybí, a tak jsem naléhal, aby mi to vylíčil podrobně. „No byla na mě jako med,“ vykládal tedy. „Ţe prý to je od Ge-orge vynikající nápad a ţe prý mi to určitě udělá dobře.“ „To zní skvěle,“ povídám. „Kde je ten háček?“ „V tomhle není ţádný háček,“ odpověděl Harris, „jenomţe to ještě není všecko. Pak přešla Clara k jiným věcem.“ „Aha,“ řekl jsem. „Začala s tou svou poslední mánií - s koupelnou,“ vykládal dál. „O tom uţ vím,“ přikývl jsem. „I Ethelbertě uţ ten nápad nasadi-la do hlavy.“ „Musel jsem zkrátka dovolit, aby se to všecko hned rozjelo. No moc jsem se bránit nemohl, pochop, kdyţ v té druhé věci projevila takové porozumění. Bude mě to stát sto liber, přinejmenším.“ „Tolik?“ podivil jsem se. „Ani o penny míň,“ pravil Harris. „Jenom předběţný rozpočet zní na šedesát.“ To jsem moc nerad slyšel.


189

„A pak je tu ještě ten kuchyňský sporák,“ pokračoval Harris. „Všecky katastrofy, co se u nás v posledních dvou letech semlely, zavinil jenom ten sporák.“ „To já znám,“ přitakal jsem. „My uţ bydlíme v sedmém domě od té doby, co jsme se vzali, a kuchyňský sporák byl v kaţdém no-vém domě horší neţ v tom předešlém. Ten, co máme teď, to není jenom budiţkničemu, to je přímo poťouchlík. Jak máme hosty, hned to pozná, a dělá všecko moţné, aby se předvedl v tom nejhorším světle.“ „No, my budeme mít nový sporák,“ řekl Harris, ale neřekl to zrovna pyšně. „Clara soudí, ţe hrozně ušetříme, kdyţ obě ty pře-stavby provedeme současně. Já si myslím, ţe kdyby ţenská chtěla diamantovou tiáru, tak by tvrdila, ţe ji chce jenom proto, aby ušetři-la za klobouk.“ „Kolik myslíš, ţe tě ten sporák bude stát?“ ptal jsem se. Velice mě to zajímalo. „Nevím,“ odvětil Harris. „Asi další dvacku. A pak jsme mluvili o pianu. Poznáš ty, jestli je mezi dvěma piany nějaký rozdíl?“ „No, některé dělá větší rámus neţ ostatní,“ odpověděl jsem, „ale na to si člověk zvykne.“ „To naše má úplně špatný vyšší rejstřík,“ pravil Harris. „Mimo-chodem, co to je, ten vyšší rejstřík?“ „To je ten konec, kde to ječí,“ vysvětloval jsem, „kde ten instru-ment vydává zvuky, jako kdybys mu šlapal na ocas. Kadencí v to-mhle rejstříku končívají taková ta obíbená potpourri.“ „Tak tenhle rejstřík prý musí být hlasitější,“ pravil Harris. „Naše staré piano ječí moc slabě. Takţe je budu muset dát do dětského pokoje a do salónu koupím nové.“ „A to je všechno?“ zeptal jsem se. „Ano,“ přikývl Harris. „Na nic jiného si Clara zřejmě nevzpo-mněla.“ „Aţ přijdeš domů, řekl jsem, „uvidíš, ţe si vzpomněla ještě na něco.“ „Na co?“ děsil se Harris. „Na domek ve Folkestonu. Pro letní sezónu.“ „K čemu by jí byl domek ve Folkestonu?“ ptal se Harris. „K bydlení,“ pravil jsem. „K bydlení v letních měsících.“


190

„Ale vţdyť jede ke svým příbuzným do Walesu,“ namítal Harris. „Na celé prázdniny. S dětmi. Pozvali ji tam.“ „Tak asi pojede nejdřív do Walesu,“ řekl jsem, „a potom teprve do Folkestonu. Nebo se v tom Walesu zastaví na zpáteční cestě. Ale ten domek ve Folkestonu na léto chtít bude, tak jako tak. Můţu se ovšem mýlit - kvůli tobě bych si to přál - ale mám takové tušení, ţe se nemýlím.“ „To bude drahá záleţitost, ten náš výlet,“ pravil Harris. „Byl to idiotský nápad,“ řekl jsem, „hned od základu.“ „A od nás to byla pitomost, ţe jsme toho chlapa vůbec poslou-chali,“ dodal Harris. „Jednou nás ještě přivede do opravdického maléru.“ „On vţdycky všecko zbabrá,“ přikývl jsem. „A vţdycky musí být po jeho,“ dodal Harris. V tu chvíli jsme z haly zaslechli jeho hlas; ptal se, jestli mu při-šla nějaká pošta. „Radši mu nic neříkejme,“ navrhoval jsem. „Teď uţ stejně ne-můţeme couvnout...“ „A nic bychom tím ani nezískali,“ přidal se Harris. „Já uţ tu koupelnu a to piano teď pořídit musím.“ George vstoupil s veselým výrazem. „Tak co?“ ptal se. „V pořádku? Povedlo se vám to?“ Jeho tón se mi ani trochu nelíbil; a Harrisovi, jak jsem si všiml, byl stejně protivný. „Co jestli se nám povedlo?“ otázal jsem se. „No vypadnout z domu,“ řekl George. Cítil jsem, ţe nadešel čas, abych Georgeovi podal jistá vysvětle-ní. „V manţelství,“ pravil jsem, „muţ míní a ţena nemění. To je její povinnost, to jí velí kaţdé náboţenství.“ George si zaloţil ruce a zvedl oči ke stropu. „Můţeme se tomu posmívat, můţeme na to vymýšlet vtipečky,“ pravil jsem dále, „ale v praxi to vţdycky dopadne stejně. Harris a já jsme svým manţelkám oznámili, ţe odjíţdíme. Jsou z toho zarmou-ceny, přirozeně; chtěly by jet s námi; a kdyţ to nejde, byly by raději, kdybychom zůstali doma. Ale my jsme jim vyloţili, jak si to přejeme - a je po debatě.“


191

„Tak to odpusťte,“ povídá George, „tohle já jsem nevěděl. To víte, starý mládenec! Jeden ti řekne to, jiný zas ono, a já kaţdého vyslechnu...“ „To právě nemáš,“ řekl jsem. „Chceš-li být správně informován, přijď vţdycky k Harrisovi nebo ke mně; my ti tyhle problémy ob-jasníme podle pravdy.“ George nám poděkoval a přešli jsme k tomu co se mělo projed-nat. „Kdy vyrazíme?“ ptal se George. „Pokud jde o mne,“ odvětil Harris, „čím dřív tím líp.“ Chtěl být asi pryč, neţ si jeho ţena vzpomene ještě na něco dal-šího. A tak jsme to domluvili na příští středu. „A jakou si určíme trasu?“ pravil Harris. „Já bych jeden návrh měl,“ řekl George. „Předpokládám, ţe touţíte rozšířit svoje obzory.“ „No, aby z nás byly nějaké monstrózity učenosti, to nechceme,“ odvětil jsem. „Do jisté rozumné míry se přivzdělat můţeme, to ano, ovšem jestli se to dá pořádit lacino a bez větší fyzické námahy.“ „To dá!“ pravil George. „Holandsko a Rýn uţ známe. Navrhuju tedy, abychom jeli lodí do Hamburku, prohlédli si Berlín a Dráţďa-ny a pak se přes Norimberk a Stuttgart vydali do Černého lesa.“ „Taky v Mezopotámii je prý pár pěkných místeček,“ zabručel Harris. George pravil, ţe Mezopotámie je trošku z ruky, ale trasa Berlín - Dráţďany ţe je dosaţitelná. Ať uţ měl pravdu nebo ne, nakonec nás přemluvil. „A kola,“ pravil George, „jako obyčejně, ne? Harris a já na tan-demu...“ „Tak to teda ne,“ přerušil ho rozhodně Harris. „Na tandemu pojedeš ty s Jeromem a já pojedu sólo.“ „To je mi jedno,“ souhlasil George. „Tak na tandemu já s Jero-mem a Harris...“ „Já si svůj díl klidně odpracuju,“ přerušil jsem ho zase já, „ale nemíním George vést celou cestu. S tímhle břemenem se musíme střídat.“ „Prosím,“ souhlasi Harris, „budeme se tedy střídat. Ale jen kdyţ Geroge svatosvatě slíbí, ţe bude taky šlapat.“ „Ţe bude co?“ ptal se George.


192

„Ţe bude šlapat,“ opakoval rozhodně Harris. „Aspoň do kopce.“ „Pane na nebi!“ zvolal George. „Copak vy si nechcete ani tro-chu vytrénovat svaly?“ S tandemem jsou vţdycky nepříjemnosti. Přední jezdec je pře-svědčen, ţe ten vzadu vůbec nic nedělá; a zrovna tak je přesvědčen ten vzadu, ţe hnací silou je jedině on sám a ten přední ţe jenom funí. Tahle záhada se nikdy nedočká rozřešení. To je k vzteku, kdyţ vám do jednoho ucha šeptá Rozvaha, ţe člověk nemá přepínat síly, nebo ţe si uţene srdeční vadu, do druhého ucha vám současně domluvá Spravedlnost: „Proč by ses měl dřít jenom ty? Tohle není droţka a ten chlap není tvůj pasaţér,“ a do toho zachrčí váš spolujezdec: „Tak co je? Upadly ti pedály?“ To Harris si jednou v raných dobách svého manţelství pěkně nadrobil právě proto, ţe nevěděl, co dělá osoba za jeho zády. Jel se svou ţenou po Holandsku. Cesty tam byly kamenité a tandem hroz-ně poskakoval. „Drţ se!“ křikl Harris, aniţ se otočil. Paní Harrisová ale rozuměla, ţe křičí „Seskoč!“ Jak mohla ro-zumět „Seskoč“, kdyţ on křikl „Drţ se“, to ani jeden z nich nedove-de vysvětlit. Paní Harrisová to vykládá takto: „Kdybys byl řekl ,Drţ se‘, proč bych byla, prosím tě, seskakovala?“ A Harris na to namítá: „Kdybych byl chtěl, abys seskočila, proč bych byl, prosím tě, křičel ,Drţ se‘?“ A takhle se o to hádají dodneška, i kdyţ uţ dávno beze zloby. Ale ať uţ je vysvětlení jakékoli, pranic nemění na faktu, ţe paní Harrisová opravdu seskočila, zatímco Harris, přesvědčený, ţe má manţelku pořád za sebou, vytrvale špapal dál. Ona si zřejmě v prv-ní chvíli myslela, ţe se před ní producíruje a chce jí předvést, jak hravě vyjede kopec. Oba byli v těch dnech ještě mladí a Harris ta-kové věci dělával. A tak paní Harrisová čekala, ţe na vrcholku toho kopce seskočí, nedbale a ladně se opře o tandem a počká na ni. Ale kdyţ viděla, ţe místo toho ten vrcholek přejíţdí a řítí se dál po dlou-hém a příkrém svahu, zachvátil ji nejdřív úţas, potom rozhořčení a posléze panika. Vyběhla nahoru, na kopec a křičela, ale Harris se ani jednou neotočil. Dívala se za ním, jak mizí v lese, vzdáleném od ní aspoň dva kilometry, a pak si sedla na zem a rozbrečela se. Toho rána se trošku nepohodli, a tak ji napadlo, jestli to snad nevzal váţ-


193

ně a nechce od ní dezertovat. Neměla vůbec ţádné peníze; neuměla ani slovo holandsky. Kolem šli nějací lidé a vypadali, jako kdyby ji litovali; a ona se jim snaţila vyloţit, co se jí stalo. Vyrozuměli, ţe něco ztratila, ale co ztratila, to nepochopili. Ale zavedli ji do nej-bliţší vesnice a vyhledali jí stráţníka. Ten z její němohry vydeduko-val, ţe jí nějaký chlap ukradl kolo. Uvedli v činnost telegraf a v jedné vsi, asi šest kilometrů daleko, objevili nebohého kloučka, který jel na dámském velocipedu muzeálního typu. Tak jí ho přivezli v policejní káře, ale jelikoţ ani o něho ani o jeho kolo zjevně nestála, zase ho pustili a propadli naprostému zmatení myslí. Harris zatím pokračoval v jízdě s nevšedním potěšením. Měl totiţ dojem, ţe se z něho zčistajasna stal cyklista mnohem zdatnější a v kaţdém ohledu výkonější. Prohlásil, jak se domníval, ke své choti: „Takhle lehce se mi nešlapalo, ani nepamatuju. To je asi tím zdejším vzduchem, ten mi zřejmě dělá moc dobře.“ Pak jí řekl, aby se nebála, ţe jí teď ukáţe, jak rychle by mohl jet, kdyby chtěl. A sklonil se aţ k řídítkům a šlapal ze všech sil. Kolo se hnalo po silnici jako ţivá bytost; statky a kostely, psi a kuřata, všechno se řítilo proti němu a okamţitě mizelo za ním. Starší lidé zůstávali stát a jenom na něj zírali a děti mu s jásotem mávaly. Takhle bujaře uháněl asi osm kilometrů. Potom, jak to sám líčí-vá, se v něm začal vzmáhat takový divný strach, ţe něco není v pořádku. Ţe svou ţenu neslyší mluvit, to ho nepřekvapilo; hlasitě hvízdal vítr a kolo pořádně rachotilo. Ale najednou ho přepadl pocit opuštěnosti. Natáhl ruku za záda a hmatal; měl za sebou jenom vzduch. Seskočil, či lépe řečeno sletěl s kola a civěl za sebe na silni-ci; ta se jako rovná bílá čára táhla tmavým lesem a nebylo na ní vidět ţivou duši. Harris znova skočil do sedla a šlapal zpátky do kopce. Za deset minut přijel na křiţovatku, kde se cesta rozbíhala do čtyř stran; tam seskočil a snaţil se upamatovat, kterou z těch odbo-ček sem prve přijel. A jak si tak namáhal mozek, objevil se chlapík, sedící z jedné strany na koni. Harris ho zastavil a vyloţil mu, ţe ztratil svou ţenu. Ten člověk se ani moc nedivil, ani Harrise nelitoval. Zatímco spolu hovořili, přijel další statkář, a ten první mu začal vypravovat, co se Harrisovi přihodilo, ale nelíčil to jako nehodu, nýbrţ jako povede-nou anekdotu. Toho druhého chlapíka nejvíc překvapovalo, ţe s tím


194

Harris nadělá tolik cavyků. Ani z jednoho ani z druhého nevypáčil Haris rozumné slovo, a tak jim vynadal, znova nasedl na kolo a dal se nazdařbůh tou prostřední silnicí. V polovině kopce potkal dvě mladé ţeny, které si mezi sebou vedly jednoho mladíka. zřejmě si ho obě náramně předcházely. Harris se těch tří zeptal, jestli neviděli jeho ţenu. A oni se ho zeptali, jak vypadá. Podrobně jim ji popsat nemohl, tolik holandsky neuměl; dovedl jim jenom říci, ţe je to ţena moc krásná a ţe je prostřední postavy. To jim zjevně nestačilo, to byl popis příliš všeobecný; tohle mohl říci kaţdý a tím způsobem si třeba pomoci k ţeně, která mu neaptří. Ptali se ho tedy dál, co má jeho manţelka na sobě; za ţivý svět si to nedovedl vybavit. Já myslím, ţe ţádný muţ nedokáţe uţ deset minut potom, co se s manţelkou rozloučil, popsat, co měla na sobě. Harris se upamatoval jenom na modrou sukni. Ale to oblečení museli jít, jak uţ to bývá, aţ nahoru, ke krku; nad sukní asi byla blůza; Harris měl nejasně před očima nějaký pásek; ale jaká blůza to je? Zelená, ţlutá, modrá? S hladkým stojacím límečkem nebo s mašlí? A co má ţena na klo-bouku? Péra? Kytky? A má dneska vůbec klobouk? To všechno si Harris popisovat netroufal, protoţe se bál, ţe by to mohl poplést a ţe by ho mohli poslat někam daleko za úplně jinou osobou. Ty dvě mladé ţeny se pochichtávaly, a to Harrise v tom jeho rozpoloţení rozčilovalo. A ten mladík koukal, jak by se Harrise co nejrychleji zbavil, a radil mu, aby jel do nejbliţšího města na policii. Harris se tam nakonec rozjel. Na policii mu dali arch papíru, a ať prý jim svou ţenu do všech podrobností popíše a přesně vylíčí, kdy a kde ji ztratil. Ale Harris nevěděl, kde ji ztratil; pamatoval si jenom jméno vesnice, kde obědval. Tam ještě byla jeho ţena s ním, to věděl, a tamodtud odjeli spolu. Policisté se tvářili podezíravě. Pochybnost v nich budily tři věci: Za prvé: je to vskutku jeho manţelka?; za druhé: ztratil ji dooprav-dy? za třetí: proč ji vlastně ztratil? Ale s pomocí místního hoteliéra, který uměl trochu anglicky, tu jejich nedůvěru rozptýlil. Slíbili mu, ţe v té věci něco podniknou, a večer mu manţelku přivezli v uza-vřeném valníku, spolu s účtem za výdaje s tím spojené. Shledání nebylo zrovna něţné. Paní Harrisová není moc dobrá herečka a působí jí veliké potíţe, kdyţ se má přetvařovat. A v tomto případě, jak upřímně přiznává, se ani přetvařovat nechtěla. Jen jsme měli z krku otázku, na čem kdo pojede, uţ opět vyvstal ten věčný problém, co všechno s sebou.


195

„Seznam, jako obyčejně, ne?“ pravil George a chystal se psát. Téhle moudrosti se naučil ode mne; a já jsem se jí před lety nau-čil od strýce Podgera. „Neţ se dáš do pakování,“ říkával můj strýc, „vţdycky si nejdřív udělej seznam.“ Byl to člověk metodický. „Vezmi si kus papíru -,“ on vţdycky začínal od začátku - „a zapiš si všecko, co budeš potřebovat; pak si ten seznam znova pro-jdi a hleď, ať v něm nezůstane nic, bez čeho se můţeš obejít. Před-stav si, ţe leţíš v posteli; co máš na sobě? No a hned to zapiš - a jedno navíc, rezervní. Vstáváš. A co děláš? Jdeš se umýt. Čím se meješ? Mýdlem; zapiš si mýdlo. Atakdále. Pak se zaměř na obleče-ní. Začni od nohou; co nosíš na nohou? Boty, střevíce, ponoţky; zapsat! A tak postupuj aţ k hlavě. A co potřebuješ kromě oblečení? Kapku koňaku; zapiš si to! Vývrtku; zapsat! Všecko si zkrátka za-piš, a pak na nic nezapomeneš.“ Sám se podle toho návodu vţdycky řídil. A kdyţ si ten seznam sepsal, pokaţdé ho pečlivě zkonstroloval, aby se ujistil, ţe na nic nezapomněl. Potom ho zkontroloval ještě jednou a vyškrtal všecko, co mohl postrádat. Načeţ ten seznam vţdycky ztratil. George povídá: „S sebou na kola si vţdycky vezmeme jenom věci na den nebo dva. A hlavní část zavazadel budeme od města k městu posílat.“ „Ale musíme dát pozor,“ řekl jsem, „já znal jednou jednoho chlapíka...“ Harris se podíval na hodinky. „To si poslechneme aţ na lodi,“ řekl, „já mám za půl hodiny schůzku s Clarou. Na nádraţí Waterloo.“ „To nebude trvat půl hodiny,“ ujišťoval jsem ho. „Je to historka naprosto pravdivá a...“ „Tak si ji nech v zásobě,“ přerušil mě George. „V Černém lese prý bývají deštivé večery, pak nám to vyprávění přijde vhod. Teď musíme honem dopsat ten seznam.“ Kdyţ tak o tom teď přemýšlím, tak si uvědomuji, ţe jsem tu historku nikdy neudal; vţdycky mě při ní někdo přerušil. A váţně byla pravdivá.


196

Harris má jednu vadu - Harris a anděl - Jedinečná lampa na velociped - Ideální sedlo - „Správkař“ - Jeho orlí zrak - Jeho metoda - Jeho bujará sebedůvěra - Jeho prosté a laciné záliby - Jak vypadá - Jak se ho zbavit - George coby prorok - Vysoké umění zprotivit se v cizím jazyce - George studuje lidskou povahu - A navrhuje jeden pokus - Jeho prozíravost - Harrisova podpora je zajištěna, ovšem za jistých podmí-nek.

III V pondělí odpoledne k nám přišel Harris; v ruce měl cyklistický časopis. „Jestli ti můţu poradit,“ povídám, „tak to pusť z hlavy.“ „Co mám pustit z hlavy?“ povídá Harris. „Tu zbrusu novou, patentní, revoluci v cyklistice znamenající, všechno překonávající bůhvíjakou pitominu, inzerovanou v tom, co drţíš v ruce.“ „No já teda nevím,“ řekl Harris. „Budeme mít co dělat s mnoha příkrými kopci; a tak budeme potřebovat dobré brzdy.“ „Brzdy potřebovat budeme, to ano,“ řekl jsem já, „ale nemůţeme potřebovat nějakou mechanickou překvapovačku, v které se nevy-známe a která nikdy nefunguje, kdyţ zrovna fungovat má.“ „Tohle,“ děl Harris, „funguje automaticky.“ „To mi ani nemusíš říkat,“ pravil jsem. „Já vím naprosto přesně, co to bude dělat, na to mám instinkt. Kdyţ pojedeme do kopce, za-kousne se to do kola tak svědomitě, ţe celou tu mašinu budeme muset nahoru vynést. Ale vzduch na vršku udělá tomu zařízení dobře, takţe znenadání přijde zase k rozumu. A aţ pojede z kopce, začne si uvědmovat, jak nemoţně se chovalo. To povede k výčitkám svědomí a nakonec k zoufalství. Ta věci si řekne: ,Ne, za brzdu já se nehodím. Vůbec těm mládencům nepomáhám; naopak, ještě je uta-hám. Jsem prostě zmetek, ano, zmetek jsem.‘ A bez jediného slůvka varování celou svu funkci zničehonic sloţí. Takhle se ta brzda za-chová. Pusť ji z hlavy. Jsi dobrák, ale máš jednu vadu.“ „Jakou?“ zeptal se popuzeně. „Jsi hrozně důvěřivý,“ odpověděl jsem. „Kdyţ si přečteš nějakou reklamu, vţdycky jí hned uvěříš. Kaţdý experiment, který si nějaký blázen vymyslí v oboru cyklistiky, ty hned vyzkoušíš. Tvůj stráţný


197

anděl je naštěstí duch kvalifikovaný a svědomitý, a tak tě zatím pokaţdé uchránil od všeho zlého. Ale radím ti dobře, neomezeně na něj nespoléhej. Od té doby, co ses dal na cyklistiku, nepoznal chvi-ličku oddechu. Nedoháněj ho k šílenství.“ „Kdyby takhle mluvil kaţdý,“ řekl Harris, „tak by ani v jediné ţivotní oblasti nedošlo k ţádnému pokroku. Kdyby nikdy nikdo nevyzkoušel nové věci, svět by zůstal stát na jednom místě. Jenom tím, ţe...“ „Všechny tyhle argumenty já znám,“ přerušil jsem ho. „A uzná-vám, ţe člově to s novými vynálezy zkoušet má - ale jen do pětatři-ceti; po pětatřicítce má podle mého názoru právo myslet na sebe. Ty i já jsme v tomhle směru svou povinnost vykonali - ty především. Jednou tě vyhodila do povětří patentní karbidová lampa...“ „To byla moje chyba, to ty dobře víš,“ řekl Harris. „Patrně jsem ji seřídil na moc vysoký plamen.“ „Rád věřím,“ přitakal jsem, „ţe jestli existoval nějaký způsob, jak s tou lampou nesprávně zacházet, pak to byl ten způsob, jak jsi s ní zacházel ty. Tenhle svůj sklon bys měl vzít v úvahu; ten je pro naši debatu rozhodující. Já jsem si tenkrát nevšiml, cos udělal; já jenom vím, ţe jsme si tak pokojně a vesele jeli po silnici a ţe jsme si zrovna povídali o třicetileté válce, kdyţ ta tvá lampa bouchla, jako kdyţ vystřelí z pistole. Mne to jen hodilo do příkopu; ale ještě dneska vidím v duchu výraz tvé ţeny, kdyţ jsem jí říkal, to ţe nic, ať si nedělá starosti, ţe tě ti dva chlapi vynesou aţ nahoru a v minu-tě ţe bude u tebe doktor a ţe s sebou přivede ošetřovatelku.“ „Škoda ţe tě nenapadlo tu lampu sebrat,“ řekl Harris. „Moc rád bych byl vyšetřil, proč tak vybouchla.“ „Sebrat tu lampu, na to nebylo dost času,“ připomněl jsem mu. „To by bylo trvalo dvě hodiny, neţ bych ji byl sesbíral jakţ takţ dohromady. A pokud jde o to, ţe vybouchla, tak uţ sám ten fakt, ţe ji inzerovali jako nejbezpečnější dosud vynalezenou lampu, by byl kaţdému kromě tebe napověděl, ţe způsobí neštěstí. No a potom,“ pokračoval jsem, „jsi měl tu elektrickou lampu.“ „Ta přece svítila moc pěkně,“ pravil Harris. „Sám jsi to říkal.“ „Svítila báječně,“ řekl jsem, „na osvětlené hlavní třídě v Brigh-tonu, kde splašila jednoho koně. Ale v okamţiku, kdy jsme za měs-tem vjeli do tmy, zhasla a tys platil pokutu za jízdu bez světla. Snad se pamatuješ, ţes tu lampu nechával naplno rozsvícenou, kdykoli jsi


198

někam jel za slunného odpoledne. Kdyţ potom přišel čas, kdy se rozsvítit měla, to uţ byla pochopitelně unavená a chtěla si od-počnout.“ „No, tahle lampa trošku na nervy šla,“ zabručel Harris, „na to si vzpomínám.“ „I mně šla na nervy,“ řekl jsem. „Jak teda musela jít na nervy tobě! A pak tu máme ta sedla,“ pokračoval jsem - přál jsem si, aby si tu lekci vzal jaksepatří k srdci. „Víš o nějakém propagovaném sedle, které jsi nevyzkoušel?“ „Já si odjakţiva myslím,“ odvětil Harris, „ţe to pravé sedlo se jednou objevit musí.“ „Tak téhle naděje se vzdej,“ pravil jsem. „Ţijeme v nedokonalém světě, kde je radost promíchána s ţalostí. Moţná ţe někde existují světy lepší, kde se sedla na bicykly vyrábějí z duhy, vycpávané ob-láčky; ale na tomto světě je nejjednodušší zvykat si na tvrdý dosed. Vzpomeň si na to sedlo, co sis koupil v Birminghamu; v prostředku bylo rozdělené a vypadalo jako ledviny.“ „Bylo zkonstruováno podle zásad anatomických,“ vysvětloval. „Nejspíš,“ řekl jsem. „Na víku té krabice, v které sis je přinesl, byl obrázek, představující sedícího kostlivce - či spíš tu část kostliv-ce, která sedění obstarává.“ „A naprosto správně,“ přikývl Harris. „Ukazovalo to skutečnou posici tvé...“ „Nezabíhejme do detailů,“ přerušil jsem ho. „Mně ten obrázek připadal nechutný.“ „Z hlediska lékařského byl správný,“ přel se Harris. „Pro člověka, který si na kolo nebere nic jiného neţ kosti, snad,“ řekl jsem. „Ale na to sedlo jsem se posadil i já a musím říct, ţe pro člověka, který má taky maso, to bylo utrpení. Pokaţdé kdyţ jsem jel přes kámen nebo přes nějaký výmol, tak mě to kouslo; měl jsem dojem, ţe jedu na popudlivé langustě. A tys na něm jezdil celý mě-síc.“ „Chtěl jsem mu dát poctivou příleţitost,“ odvětil, „a zkusit to s ním pořádně.“ „A tvá rodina přitom pořádně zkusila s tebou, smím-li toho rčení pouţít takto,“ řekl jsem. „Tvá ţena se mi svěřila, ţe za celé vaše manţelství jsi nebyl v tak mizerné náladě a nechoval ses tak nekřes-


199

ťansky jako ten měsíc. A ještě si vzpomeň na to další sedlo, na to s tou pruţinou vespod.“ „Á, myslíš ,spirálu‘,“ zvolal Harris. „Myslím to sedlo,“ pravil jsem,“ co tě v jednom kuse vyhazova-lo, takţe jsi lítal nahoru a dolů jako tajtrdlík na gumičce; někdy jsi dopadl zpátky na patřičné místo, ale někdy taky ne. Tohle všechno ti nepřipomínám proto, abych v tobě vyvolal trapné vzpomínky, ale abych ti vštípil do hlavy, jaké je to bláznovství dělat v tvém věku nějaké experimenty.“ „Nech si ty ustavičné naráţky na můj věk,“ ohrazoval se Harris. „Muţ, kterému je čtyřiatřicet...“ „Muţ, kterému je kolik?“ „No, kdyţ teda tu brzdu nechceš, tak prosím,“ řekl Harris. „Ale jestli se ta vaše mašina s vámi zřítí s nějaké hory a ty i George pro-letíte střechou kostela, nedávejte pak vinu mně.“ „Za George ti nic slíbit nemůţu,“ pravil jsem, „toho, jak víš, rozčílí někdy úplná maličkost. Takţe jestli k takové nehodě, jakou naznačuješ, dojde, George se moţná hněvat bude, ale já se vynasna-ţím mu vysvětlit, ţe ty za to nemůţeš.“ „A máš všechno v pořádku?“ ptal se. „Tandem v pořádku je,“ odvětil jsem. „Překontroloval jsi kaţdou součástku?“ Řekl jsem pevně: „Nepřekontroloval, a nikdo je překontrolovávat nebude! Kolo je ve stavu pojízdném a ve stavu pojízdném aţ do našeho odjezdu zůstane!“ Mám totiţ zkušenosti s tímhle „překontrolováním“. Ve Folkesto-nu ţil jeden chlapík, s kterým jsem se občas vídal v cyklistickém klubu. Jednou večer mi navrhl, abychom si příštího dne vyjeli spo-lečně na delší cyklistický výlet, a já jsem byl pro. Vstal jsem časně; přinutil jsem e k tomu s velikým sebezapřením, takţe jsem měl sám ze sebe radost. Ten chlapík se opozdil o půl hodiny; já na něj čekal v zahradě. Byl nádherný den. „Ta vypadá pěkně, ta vaše mašina,“ povídá ten chlapík. „Jak běhá?“ „No jako všecky ostatní,“ odpověděl jsem. „Ráno dost lehce, po obědě kapánek ztuha.“ Popadl můj velociped za přední kolo a za vidlici a zuřivě jím zalomcoval.


200

„Tohle s ním nedělejte!“ povídám. „Ublíţíte mu!“ Neviděl jsem důvod, proč by měl s mým kolem lomcovat; nic mu neudělalo. Nemluvě o tom, ţe i kdyby si zaslouţilo, aby se s ním zalomcovalo, pak jsem já byl ta příslušná osoba, která s ním měla zalomcovat. Měl jsem zrovna takový pocit, jaký bych měl, kdyby začal mlátit mého psa. „To přední kolo se viklá,“ řekl. „Neviklá, kdyţ s ním nevikláte vy,“ pravil jsem. A neviklalo se, na mou duši ne, ani trošku se neviklalo. „To je nebezpečná věc,“ řekl ten chlapík. „Máte francouzák?“ Měl jsem pevně stát na svém ale myslel jsem si, ţe se v tom tře-ba opravdu trochu vyzná. A tak jsem šel do kůlny, abych se tam pohlédl po nějakém nářadí. Kdyţ jsem se vrátil, můj známý seděl na zemi s předním kolem mého bicklu mezi nohama. Hrál si s ním tak, ţe je drţel mezi ukazováčky a točil s ním; zbytek velocipedu leţel vedle něho na pěšině z oblázků. „S tím vaším předním kolem se něco stalo,“ pravil. „Vypadá to tak, ţe?“ odpověděl jsem. Ale on patřil k lidem, kteří jakţivi nepochopí ironii. Řekl: „Na mě to dělá dojem, jako by mělo vytlučená loţiska.“ „S tím si nedělejte starosti,“ povídám, „zbytečně se unavíte. Nasaďme to kolo zpátky a pojedeme.“ „Radši se koukneme, co to s ním je, kdyţ uţ je stejně venku,“ prohlásil. A říkal to tak, jako kdyby bylo nešťastnou náhodou vy-padlo samo. A neţ jsem ho mohl zarazit, něco někde rozšrouboval a po ces-tičce se rozkutálelo deset dvacet kuliček. „Schytejte je!“ zařval. „Schytejte je! Ani jediná se nesmí ztratit!“ A byl z nich celý pryč. Aspoň půl hodiny jsme se plazili po zemi a našli jsme těch kuli-ček šestnáct. Můj známý pravil, ţe pevně doufá, ţe jsou všecky, protoţe kdyby všecky nebyly, znamenalo by to pro mé kolo váţnou pohromu. Kdyţ se kolo rozebírá, na nic prý se nemusí dávat takový pozor jako na to, aby se neztratila ani jediná kulička do loţisek. Kuličky se mají pečlivě spočítat, kdyţ se vyndávají, vykládal, aby přesně stejný počet přišel zas na příslušná místa zpátky. Slíbil jsem mu, ţe kdybych si někdy rozebíral kolo, budu mít jeho ponaučení na paměti.


201

Pro jistotu jsem dal ty kuličky do svého klobouku a ten klobouk jsem poloţil na práh. To moc rozumné nebylo, to přiznávám. Po pravdě řečeno, byla to vyslovená hloupost. Ale zpravidla nebývám takové nemehlo; to on na mě musel tak působit. Prohlásil potom, ţe kdyţ uţ se do toho dal, podívá se mi prý taky na řetěz, a okamţitě se jal odmontovávat talíř s pedály. Snaţil jsem se ho od toho odradit. Opakoval jsem mu, co mi kdysi smrtelně váţně řekl jeden můj zkušený přítel: „Kdyţ máš nějak v nepořádku střed, celé to kolo prodej a kup si nové; to přijde laciněji.“ „Tohle říkají lidi,“ odbyl mě ten chlapík, „co nemají o kole ani ponětí. Nic není lehčího neţ vymontovat střed.“ V tom měl pravdu, to jsem musel uznat. Ani ne v pěti minutách měl střed, rozebraný na dva kusy, na cestičce a lezl po čtyřech a sháněl šrouby. To je prý pro něho věčná záhada, kam se vţdycky ztratí šrouby. Pořád ještě jsme hledali ty šrouby, kdyţ vyšla z domu Ethelber-ta. Zřejmě ji překvapilo, ţe jsme ještě v zahradě; myslela si prý, ţe jsme uţ prá hodin pryč. „Teď uţ to dlouho trvat nebude,“ pravil můj známý. „Já jen vašemu manţelovi pomáhám překontrolovat to jeho kolo. Dobrá mašina, ale kaţdá sem tam potřebuje generální prohlídku.“ „Jestli se budete chtít umýt, aţ s tím budete hotovi,“ řekla Ethel-berta, „jděte laskavě dozadu do kuchyně. V pokojích děvčata právě uklidila.“ Mně pak řekla, ţe jestli se sejde s Kate, vyjede si s ní patrně na plachetnici; ale v kaţdém případě ţe bude zpátky do oběda. Zlatku bych byl dal za to, abych mohl jet s ní. Začínalo mi být nanic z pohledu na toho blázna, který mi rozbíjel kolo. Zdravý rozum mi pořád našeptával: „Zaraţ ho, neţ nadělá ještě víc škody. Máš přece právo chránit svůj vlastní majetek proti řádění šílence. Popadni ho vzadu za krk a vykopni ho z vrátek!“ Ale kdyţ dojde k tomu, ţe bych měl ranit něčí city, je ze mne najednou slaboch, a tak jsem ho nechal dělat tu paseku dál. Hledání zbývajících šroubů se vzdal. Šrouby prý mají ve zvyku se znenadání objevit, kdyţ uţ s nimi člověk ani v nejmenším nepočí-tá, a tak se prý teď nejdřív mrkne na ten řetěz. A vypjal ho tak, ţe se ani nehnul; potom ho povolil, aţ byl dvakrát tak volný jako dřív.


202

Načeţ prohlásil, ţe bychom měli radši pomýšlet na to, jak zasadit zpátky to přední kolo. Já drţel rozevřenou vidlici a on se hmoţdil s kolem. Po deseti minutách jsem navrhl, aby vidlici drţel on a kolo ţe si vezmu na starost já; a tak jsme si vyměnili místa. Po první minutě pustil bicy-kl na zem a šel se krátkými krůčky procházet kolem kroketového hřiště, přičemţ si obě ruce pevně svíral stehny. Jak se tak procházel, vykládal, ţe zvlášť je třeba dávat pozor, aby se prsty nepřiskříply mezi vidlici a dráty kola. Řekl jsem, ţe mu z vlastní zkušenosti mu-sím dát za pravdu. Pak si zabalil ruce do několika hadrů a znovu jsme se pustili do práce. Posléze jsme to kolo přece jen dostali tam, kam patřilo; ale v okamţiku, kdy uţ blyo tam, kam patřilo, můj známý vyprskl smíchy. „Copak je na tom legračního?“ ptám se. „Ale jsem prostě blbec!“ povídá. To byla první jeho slova, pro která jsem k němu pocítil respekt. A zeptal jsem se ho, co ho k tomu objevu přivedlo. „No, zapomněli jsme na kuličky,“ řekl. Ohlédl jsem se po svém klobouku; leţel všelijak zdrchaný na prostředku cestičky a loţiskové kuličky zrovna polykal, tak hbitě, jak jen stačil, Ethelbertin nejmilejší pejsek. „To ho zabije!“ zvolal Ebbson - od toho dne jsem ho uţ nikdy neviděl, ale mám dojem, ţe se jmenoval Ebbson. „Vţdyť je to solid-ní ocel!“ „O toho psa si starosti nedělám,“ řekl jsem. „Tenhle týden uţ spořádal jednu tkaničku od boty a balíček jehel. Příroda je vynikají-cí vůdce; a štěňata zřejmě takováhle projímadla potřebují. Spíš mi leţí na srdci mé kolo.“ Ebbson byl v úsměvné náladě. „Inu, dáme tam zpátky aspoň ty, co najdeme, a musíme prostě důvěřovat v prozřetelnost.“ Našli jsme jich jedenáct. Šest jsme jich vpravili na jednu stranu a pět na druhou a o půl hodiny později bylo zas přední kolo na svém místě. Jistě netřeba dodávat, ţe teď se skutečně viklalo; uţ si toho muselo všimnout i malé děcko. Ebbson pravil, ţe zatím se s tím takhle musíme spokojit. Sám uţ začínal vypadat unaveně. Kdybych ho byl nechal, určitě by se byl v tu chvíli sebral a šel domů. Ale já jsem si zatím umínil, ţe u mne musí zůstat a všecko dodělat. Pomyš-lení na vyjíţďku jsem úplně pustil z hlavy. Pýcha, s kterou jsem se


203

díval na své kolo, byla ubita. Uţ jsem měl jen jedinou touhu: vidět Ebbsona, jak se dře a moří a utlouká. Oţivil jsem jeho pohasínající elán sklenicí piva a uznalou pochvalou. Prohlásil jsem: „Vás pozorovat při téhle práci, to je pro mně veliká škola. Nejenţe mě okouzluje vaše šikovnost a vynalézavost, ale přímo poţitek mi působí to, jak jste pln bujaré sebedůvěry a jak jste pře-svědčen o zdárném výsledku svého snaţení.“ Takto povzbuzen, pustil se do převodního kolečka a pedálů. Opřel si velociped o dům a šelna to z té méně přístupné strany. Pak si velociped opřel o strom a šel na to ze strany přístupnější. Pak jsem já mu velociped drţel a on leţel na zemi, s hlavou mezi oběma koly, a šel na to zespodu a nechal na sebe kapat olej. Pak mi zas velociped odebral a vpůli se přes něj přehnul jako pár sedlových brašen, takţe ztratil rovnováhu a sletěl na hlavu. Třikrát řekl: „Zaplať pámbu, konečně je to v kupě.“ A dvakrát řekl: „Není to v kupě, herdek krucinál.“ Co řekl potřetí, to se snaţím zapomenout. Potom se přestal ovládat a zkoušel na mé kolo pouštět hrůzu. S radostí jsem zaznamenal, ţe kolo projevovalo ducha; a další akce se zvrhla v prachsprostou zuřivou rvačku mezi Ebbsonem a mou ma-šinou. Chvílemi leţel bicykl na oblázkové cestičce a on se válel po něm; v příštím okamţiku se však situace pokaţdé obrátila - na ob-lázkové cestičce leţel Ebbson a bicykl se válel po něm. Občas stál Ebbson, překypuje vítězoslávou, na nohou a pevně svíral bicykl mezi koleny. Ale jeho trimumf neměl nikdy dlouhého trvání. Nena-dálým, prudkým trhnutím se kolo vţdycky osvobodilo, vrhlo se na něj a rázně ho třísklo do hlavy jedním drţadlem řídítek. Ve čtvrt na jednu, zmazaný a rozcuchaný, pořezaný a zkrvavený, konečně prohlásil: „Tak to by snad bylo,“ a sbíral se ze země a utíral si čelo. Kolo vypadalo, jako by toho taky mělo dost. Ale kdo z těch dvou to odnesl hůř, to se dalo těţko říci. Ebbsona jsem zavedl dozadu do kuchyně, kde se, pokud to bez sody a příslušného mycího nářiní šlo, poněkud umyl, a pak jsem ho poslal domů. Kolo jsem naloţil do droţky a odvezl je do nejbliţší správkárny. Přišel se se na ně podívat sám mistr z té dílny. „Co si přejete, abych s ním udělal?“ ptal se.


204

„Přál bych si,“ řekl jsem, „abyste je, pokud je to moţné, zrestau-roval.“ „Inu, je safraportsky zchátralé,“ pravil, „ale já udělám, co bude v mých silách.“ A udělal, co bylo v jeho silách, coţ přišlo na dvě libry deset ši-linků. Ale uţ to nikdy nebylo to moje staré kolo; a koncem léta jsem je svěřil jednomu agentovi, aby je prodal. Nechtěl jsem nikoho kla-mat, a tak jsem tomu člověku dal pokyn, aby je inzeroval jako velo-cipéd z minulého roku. Agent mi však radil, abych se o stáří toho kola raději ani nezmiňoval. Pravil: „V tomhle podnikání nejde o to, co je pravda a co není; jde o to, co můţete lidem předloţit k věření. A tohle kolo, jen tak mezi námi, nevypadá jako kolo z loňského roku; podle vzhledu by mohlo být staré deset let. A tak nebudeme o jeho stáři vůbec mluvit; dostaneme za ně, co za ně dostat můţeme.“ Nechal jsem to na něm a on pro mě vyzískal pět liber, coţ, jak říkal, bylo mnohem víc, neţ čekal. Jsou dvě moţnosti, jak provozovat cyklistiku, abyste měli dosta-tek pohybu: buď kolo spravujete, nebo na něm jezdíte. A já si konec konců nejsem jist, jestli člověk, který si libuje ve spravování, na tom není líp. Je nezávislý na počasí a na větru; nejde mu na nervy stav silnic. Dejte mu francouzák, balík hadrů, mazničku a něco, na čem se dá sedět, a je mu blaze celý den. S jistými nevýhodami se ovšem smířit musí - není růţe bez trní. On sám vypadá pořád jako dráteník a jeho kolo vám vţdycky vnucuje myšlenku, ţe je někde ukradl a snaţí se je tedy přestavět k nepoznání; ale jelikoţ se s ním jen zřídka dostane dál neţ k prvnímu milníku za obcí, tak na tom patrně nese-jde. Omylu se ovšem dopouštějí lidé, kteří se domnívají, ţe s jedním a týmţ kolem lze provozovat ty sporty oba. To je vyloučeno; takové dvojí vypětí ţádné kolo nevydrţí. Musíte se rozhodnout: buď z vás bude správkař nebo cyklista. Já osobně na kole raději jezdím, a tak přísně pečuju o to, abych kole sebe neměl nic, co by mě mohlo po-koušet k správkaření. Kdyţ se s mým kolem něco stane, dovedu je do nejbliţší opravny. A mám-li k městu nebo k nějaké vesnici tak daleko, ţe bych tam nedošel, sednu si u silnice a čekám, aţ kolem pojede nějaká kára. Největší nebezpečí v takovém případě hrozí od potulného správkaře. Na toho působí pohled na porouchané kolo jako na krkavce zdechlina; s přátelským triumfálním skřekem se na


205

ně střemhlav snese. Zprvu jsem to zkoušíval se zdvořilostí. Říkával jsem: „To nic, neobtěţujte se. Jeďte si dál a hezky si to uţijte, tím mi prokáţete tu největší laskavost. Jeďte dál, moc vás o to prosím.“ Ale zkušenost mě poučila, ţe v tak prekérní situaci se se zdvoři-lostí nic nesvede. Teď říkám: „Na to kolo nesahejte a zmizte, neţ vám uzarím tu vaši pitomou palici!“ A kdyţ se tváříte odhodlaně a máte v ruce pořádný, statný kla-cek, tak toho správkaře obyčejně zaţenete. Později toho dne přišel George. Povídá: „Tak co, bude všecko přichystáno?“ „Všecko bude přichystáno do středy,“ řekl jsem, „aţ na tebe a Harrise patrně.“ „Tandem je v pořádku?“ ptal se George. „Tandemu se daří výborně.“ „Nemyslíš, ţe by se na něm mělo všecko překontrolovat?“ Odvětil jsem: „Věk a zkušenosti mě poučily, ţe existuje pramá-mo věcí, které člověk nemusí brát v pochybnost. V důsledku toho mi uţ zbývá jen velmi omezený počet otázek, jeţ mohu zodpovědět aspoň s částečnou jistotou. A mezi takové dosud ničím neotřesené názory patří u mne přesvědčení, ţe na mím tandemu není třeba nic překontrolovávat. A postarám se, za předpokladu, ţe můj ţivot zůstane zachován, aby na něm od této chvíle aţ do středy ţádná lidská bytost nic nepřekontrolovávala.“ „Být tebou,“ pravil George, „tak bych se kvůli tomu tak nerozči-loval. Přijde den, a patrně dost brzy, kdy ten velociped bdue mít mezi sebou a nejbliţší správkárnou několikeré pohoří a navzdory tvé chronické touze po odpočinku opravu vyţadovat bude. Pak na nás budeš křičet, abychom ti řekli, kam sis dal olejničku a cos provedl s francouzským klíčem. Pak s vypětím posledních sil budeš ten tan-dem přidrţovat u nějakého stromu a budeš chtít, aby ti někdo vyčis-til řetěz a napumpoval zadní pneumatiku.“ Cítil jsem, ţe ty Georgeovy výtky jsou oprávněné - a ţe jsou do jisté míry i prorocky moudré. „Jestli ti připadám moc nedůtklivý, tak se na mě nezlob,“ řekl jsem. „Ale ráno tu byl Harris...“


206

„Tak uţ mi nic neříkej, všechno chápu,“ pravil George. „Beztak jsem si s tebou přišel pohovořit o něčem jiném. Koukni se na tohle.“ A podal mi útlou kníţečku v červené plátěné vazbě. Byla to ru-kojeť anglické konverzace pro turisty z Německa. Začínala „Na lodi“ a končila „U doktora“; a nejdelší kapitola byla věnována kon-verzaci v ţelezničním vagónu, a to v kupé zřejmě přecpaném háda-vými a hulvátskými pomatenci: „Coţ se nemůţete posaditi dále ode mne, pane?“ - To jest ne-moţno, milostivá, můj soused z druhé strany jest velice tlustý.“ - „Vynasnaţme se uspořádati skladněji naše nohy.“ - „Buďte prosím tak laskav a přitiskněte si vaše lokty k tělu.“ - „Neračte se rozpako-vati, milostivá, jestliţe se vám na mém rameni spočívá pohodlně,“ přičemţ pranic nenaznačovalo, jestli je to míněno sarkasticky nebo upřímně. - „Jsem vskutku nucen vás poţádati, slečno, abyste se poněkud odsunula, takto nemohu vůbec dýchati,“ čímţ chtěl autor bezpochyby vyjádřit přesvědčení, ţe tou dobou leţí uţ celá společ-nost, všelijak propletena, na podlaze. Kapitolu uzavírala věta „Ko-nečně jsme u cíle naší cesty, díky Bohu! (Gott sei Dank!)“ zboţné to zvolání, jeţ za daných okolností mělo zcela jistě zaznít sborem. Na konci kníţky byl dodatek, udílející německému turistovi po-kyny, jak si během pobytu v anglických městech uchovat zdraví a dobrou pohodu; především ho nabádaly, aby vţdy cestoval se záso-bou dezinfekčního zásypu, aby si na noc všude zamykal dveře a aby neustále pečlivě přepočítával vrácené drobné. „To není zrovna duchaplná publikace,“ poznamenal jsem, vrace-je svazeček Georgeovi. „Já za svou osobu bych Němci, který za-mýšlí navštívit Anglii, tuhle kníţku nedoporučil; tou by se tu určitě kaţdému zprotivil. Ale znám knihy, vydané v Londýně a určené pro Angličany, cestující do ciziny, a ty jsou zrovna tak potomé. Všechna tahle díla zřejmě sepisuje nějaký vzdělaný idiot, který umí špatně sedm řečí a záměrně rozšiřuje zkreslené a falešné informace o mo-derní Evropě.“ „Nemůţeš ale popřít,“ pravil George, „ţe tyhle kníţky jdou ohromně na odbyt. Prodají se jich tisíce, to já vím. Po kaţdém ev-ropském městě musí chodit spousty lidí, kteří mluví tímto stylem.“ „Patrně,“ odvětil jsem. „Ale naštěstí jim nikdo nerozumí. Sám jsem na nástupištích na nádraţí a na nároţích v ulicích moc často viděl chlapy, kteří hlasitě předčítali z takovýchhle publikací. Ale


207

jakţiv nikdo neví, jakým to mluví jazykem, a nikdo nemá ani tušení, co to vlastně říkají. A to je jejich štěstí; kdyby jim lidi rozuměli, bezpochyby by jim způsobili těţké ublíţení na těle.“ „To máš pravdu,“ řekl George. „Ale já bych si přál vidět na vlastní oči, co by se stalo, kdyby jim lidi rozuměli. A navrhuju, abychom v tu středu přijeli do Londýna hodně brzy zrána a hodinku dvě chodili s pomocí téhle kníţečky nakupovat. Já sám potřebuju dvě nebo tři maličkosti - mezi jiným čepici a nějaké trepky. Loď nám odjíţdí z Tilbury aţ ve dvanáct, takţe budeme mít plno času. A já chci tenhle styl konverzace vyzkoušet někde, kde se mohu dů-kladně přesvědčit, jak působí. Chci prostě zaţít pocity cizince, s kterým se mluví tímhle způsobem.“ Ten nápad mě okouzlil, připadal mi velice sportovní. V záchvatu nadšení jsem se Georgeovi nabídl, ţe půjdu s ním a vţdycky na něj počkám před krámem. A prohlásil jsem, ţe jistě i Harris se k němu rád připojí - či vlastně ke mně. Ale George řekl, ţe takhle si to nepřestavuje. Harris a já máme prý jít s ním aţ do krámu. Jedině kdyţ ho zaštítí Harris, protoţe ten vypadá hrozivě, a kdyţ já budu u dveří, abych v případě nutnosti přivolal policii, je prý ochoten se do toho dobrodruţství pustit. Zašli jsme k Harrisovi a vyloţili jsme mu své záměry. Harris si prozkoumal tu příručku, zvláště kapitoly pojednávající o nákupu bot a klobouků, a řekl: „Jestli bude George kterémukoli ševci nebo kloboučníkovi říkat věci, které stojí v téhle kníţce, nebude potřebovat ţádnou záštitu; to bude potřebovat převoz do nemocnice.“ To George rozzlobilo. „Copak jsem nějaký ztřeštěný kluk bez kouska rozumu? Budu si samozřejmě vybírat věty jenom z těch zdvořilejších a ne tak provo-kujících partií; sprostším uráţkám se vyhnu.“ Pouze za toho předpokladu slíbil Harris svou spoluúčast; a defi-nitivně jsme se dohodli, ţe odstartujeme ve středu časně ráno.

Proč Harris pokládá budík v ţivotě rodinném za zbytečnost - Společenské pudy mlá-deţe - Dětské představy o účelu jitra - Noční hlídač, který nikdy nespí - Jeho přehna-ná úzkostlivost - Noční úvahy - Co všechno dělá člověk před snídaní - Hodná ovečka a ovečka zlá - Jaké to má nevýhody, kdyţ je někdo hodný - Harrisův nový sporák se uvádí špatně - Jak můj strýc Podger denně odcházel z domu - Postarší měšťan, pova-ţovaný za závodního běţce - Přijíţdíme do Londýna - Hovoříme jazykem turistů.


208

IV George přijel uţ v úterý večer a spal u Harrisových. To jsme povaţovali za mnohem lepší řešení neţ to, co on sám navrhoval, totiţ abychom se pro něj cestou stavili a „vyzvedli ho“. Vyzvednout George brzy po ránu, to znamená vyzvednout ho přímo z postele a třepat s ním, dokud se neprobudí - uţ to samo je příliš vyčerpávající činnost, aby s ní člověk zahajoval den -, pomáhat mu najít jeho věci a připakovat je; a pak to znamená čekat, neţ se nasnídá, coţ je z hlediska divákova představení nesmírně jednotvárné, se scénami, které se únavně opakují. Ale věděl jsem, ţe kdyţ bude spát u Harrisových v Beggarbushi, bude vzhůru včas; sám tam občas spím, a tak je mi známo, jak to tam chodí. Asi tak uprostřed noci, jak usoudíte, ale ve skutečnosti asi o něco později vás vyburcuje z prvního spánku randál, jako kdy-by chodbou, zrovna kolem vašich dveří, pádila kavalérie. Váš jenom napůl probuzený rozum váhá, má-li si to vysvětlit jako vpád lupičů, příchod soudného dne nebo výbuch plynu. Posadíte se na posteli a pozorně se zaposloucháte. Události vás nenechají čekat dlouho; uţ v příštím okamţiku prásknou někde dveře a někdo nebo něco sjíţdí dolů po schodech, asi na čajovém podnosu. „Já ti to říkal,“ povídá venku nějaký hlásek a vzápětí třískne do výplně vašich dveří jakýsi tvrdý předmět, podle zadunění patrně hlava. To uţ lítáte jako šílenec po pokoji a sháníte svoje svršky. Nic není tam, kam jste si to večer poloţil, a součásti základní důleţitosti zmizely úplně; a zatím to vraţdění nebo ta revoluce, či co to je, probíhá zcela nerušeně dál. S hlavou pod skříní, kde se vám zdá, ţe vidíte trepky, na moment znehybníte a nasloucháte vytrvalému, monotónnímu bušení do vzdálených dveří. Za těmi se bezpochyby zabarikádovala nebohá oběť; a někdo ji odtamtud chce vypáčti a dobít. Dostanete se tam včas? Ale klepání náhle ustane a nějaký hlásek, jehoţ krotce prosebný tón na vás působí úlevně uklidňujícím dojmem, se pokorně táţe: „Tati, můţu uţ zůstat vzhůru?“ Ten druhý hlas neslyšíte, jen reakce na něj:


209

„Ne, to byla jenom vanička - ne, moc se neuhodila - jenom se vymáchala, víš. Jo, mami, já jim to vyřídím - ne, nikdo za to nemů-ţe, to byla náhoda. Jo. Dobrou noc, tati.“ Načeţ týţ hlásek, namáhající se, aby ho bylo slyšet i v nějakých dalekých prostorách domu, hlásí: „Máte jít zpátky do loţnice. Tati říká, ţe na vstávání je ještě moc brzy.“ I vy se vrátíte do postele a posloucháte, jak někdo je vlečen na-horu po schodech, zjevně proti své vůli. V důsledku promyšleného uspořádání jsou v Beggarbushi pokoje pro hosty zrovna pod pokoji dětí. A tak dojdete snadno k závěru, ţe týţ někdo, s úctyhodnou vytrvalostí se vzpíraje, je ukládán zpátky do loţe. Vývoj zápasu můţete sledovat velice přesně, neboť pokaţdé, kdyţ je to tělo vrţeno na pérové matrace, přímo nad vaší hlavou poskočí postel; zatímco pokaţdé, kdyţ se tomu tělu podaří se opět vyprostit, zaznamenáte prudké ţuchnutí na podlahu. Za nějaký čas je po boji - nebo moţná po posteli, která se zřítila - a vy znovu upadnete do spánku. Ale za okamţik, nebo za dobu, která vám delší neţ okamţik nepřipadá, musíte opět otevřít oči, protoţe si uvědomujete, ţe u vás v pokoji někdo je. Dveře jsou pootevřeny a tou škvírou na vás civí čtyři váţ-né obličejíčky, naskládané jeden nad druhým; civí na vás jako na nějakou přírodní raritu, schválně chovanou v této místnosti. Nejho-řejší obličejíček si všimne, ţe rarita se probudila, klidně překročí ostatní tři obličejíčky, vstoupí k vám a velice kamarádsky se posadí k vám na postel. „My jsme nevěděli, ţe uţ jste vzhůru,“ povídá. „My uţ jsme vzhůru dost dlouho.“ „To jsem si myslel,“ odpovíte stroze. „Tati to nemá rád, kdyţ vstáváme moc brzy,“ pokračuje obliče-jíček. „On říká, ţe kdyţ vstaneme, tak nikdo v domě nemá klid. A tak samozřejmě moc brzy vstávat nesmíme.“ Jeho tón, to je tón mírné rezignace. Je proniknut ctnostnou pý-chou, pramenící z vědomí sebeobětování. „A tomuhle neříkáte být vzhůru?“ poznamenáte. „Ó ne. My vlastně nejsme opravdicky vzhůru, víte, poněvadţ jsme se ještě pořádně neoblíkli.“ Tato skutečnost je očividná. „Tati je ráno vţdycky hrozně utahaný,“ praví dál ten hlásek. „No jakpak by ne, kdyţ celý den těţce pracuje. Vy taky býváte ráno utahaný?“


210

V tu chvíli se otočí a teprve teď si uvědomí, ţe ostatní tři děti uţ taky vešly do pokoje a usadily se v půlkruhu na podlaze. Z jejich výrazu je zjevné, ţe se omylem připravily na takovou tu zdlouhavěj-ší formu kratochvíle, na nějaké veselé kázáníčko nabo kouzelnické představení a ţe trpělivě čekají, kdy tedy vylezete z postele a začne-te něco dělat. Toho prvního to pohoršilo, to, ţe ostatní děti vnikly do hostovy loţnice. A kategoricky jim velí, aby šly pryč. Děcka mu na to neodpovědí; vůbec neodmlouvají; za hrobového mlčení a jako na jediný povel se na něj prostě vrhnou. Z postele vidíte jen zmatený propletenec zmítajících se paţí a nohou, připomínající opilou cho-botnici, která se marně snaţí udrţet rozvnováhu. Nepadne ani jediné slůvko; to zřejmě patří k etiketě těchto společenských zvyklostí. Spíte-li v pyţamu, vyskočíte z postele a celou tu vřavu ještě zvýšíte; máte-li na sobě méně atraktivní úbor, zůstanete, kde jste, a vykřiku-jete různé povely, jichţ si vůbec nikdo nevšímá. Nejjednodušší je přenechat to všechno tomu nejstaršímu chlapci. Ten ty ostatní za chvíli vystrká ven a zavře za nimi dveře. Ty se však vzápětí znovu otevřou a jedno z dětí, obyčejně Muriel, je vstřeleno zpátky do po-koje. Vletí tam jako vymrštěné z katapultu. Murieliným handicapem jsou její dlouhé vlasy, jichţ se dá výhodně pouţít jako topůrka při vrhu kladivem. Je si této své přirozené nevýhody očividně vědoma, drţí si tedy vlasy pevně v jedné hrsti a druhou rukou mlátí. Ten největší zase otevře dveře a chytře vyuţije sestry jako beranidla proti zdi, kterou tvoří ti venku. Slyšíte tupé údery, jak Murielina hlava do té zdi naráţí a bourá ji. Kdyţ pak ten nejstarší zvítězí na celé čáře, vrátí se a znova se posadí k vám na postel. Není v něm ani špetka hněvu; uţ na celou tu příhodu zapomněl. „Já mám ráno rád,“ oznamuje. „Vy ne?“ „Některé ráno je příjemné,“ souhlasíte. „Ale některé je dost ruš-né.“ Tu vaši výhradu nebere vůbec na vědomí; do jeho aţ éterické tvářinky se vloudí zasněný výraz. „Já bych si přál umřít takhle po ránu,“ dí, „to je všecko takové krásné.“ „Inu, to se ti můţe lehce stát,“ odvětíte, „jestli sem tvůj tatínek někdy pozve ně noc někoho popudlivého a nebude ho zavčas varo-vat.“ Sestopí z výšin kontemplativní nálady a je uţ zas ve své kůţi.


211

„Teď je moc pěkně na zahradě,“ prohlásí. „Nechtěl byste vstát a zahrát si kriket?“ Takhle jste si ráno nepředstavoval, kdyţ jste šel večer spat, ale za tohoto vývoje událostí vám to připadá zrovna tak dobré, jako zůstat leţet, kdyţ nemáte nejmenší naději na usnutí; a tak tu nabídku přijmete. Později toho dne se dovíte, jak to vlastně bylo: Nemohl jste ráno spát, vstal jste tedy velice časně a dostal jste chuť zahrát si kriket. Dítka, vychovaná, aby hosty zdvořile respektovala, povaţovala za svou povinnost vašemu rozmaru vyhovět. Paní Harrisová u snídaně poznamená, ţe jste měl alespoň dohlédnout na to, aby se dítka po-řádně oblékla, neţ jste je vytáhl ven; a Harris vám důrazně a velice rozechvělým hlasem dá na srozuměnou, ţe stačilo jedno ráno, a váš příklad a vaše vybídnutí nadobro rozmetaly jeho mnohaměsíční výchovné úsilí. Tu dotyčnou středu ráno údajně zburcoval George Harrisovic děti uţ ve čtvrt na šest a přemluvil je, aby se za jeho vedení naučily na Harrisově novém velocipedu exibiční jízdě kolem skleníků s okurkami. Avšak v tomto případě našeho přítetle ani paní Harrisová nekárala; instinktivně vytušila, ţe na tento nápad nemohl přijít sám od sebe. Ale ne ţe by se Harrisovic děti chtěly nějak vyhnout pokárání na účet přítele nebo druha. Kaţdé jednotlivě i všechny dohromady jsou v tom, jak dovedou převzít odpovědnost za vlastní přečiny, vtělená poctivost. Jde jenom o to, jak se to všechno předloţí jejich chápání. Kdyţ jim vysvětlíte, ţe nebylo vaším původním úmyslem vstát v pět ráno a hrát kriket na kroketovém hřišti, nebo jít předvádět výjevy z raných dějin církve a střílet z kuše na panáčky přivázané ke stro-mům, ale ţe kdyby to bylo bývalo ponecháno na vaší iniciativě, byl byste mírumilovně spal, dokud by vás v osm hodin nebyli po křes-ťansku vzbudili vůní přineseného šálku čaje, kdyţ jim tohle všechno vysvětlíte, pak ty děti nejdřív ţasnou, poté se omlouvají a nakonec se kají. V tom posledním případě - kdyţ pouhým mávnutím ruky odbudete čistě akademickou otázku, jestli to, ţe se George probudil něco málo před pátou, lze přičíst jeho vlastnímu vnuknutí, nebo náhodnému vletu domácky vyrobeného bumerangu do okna jeho loţnice - ta milá dítka upřímně doznala, ţe vinu na tom, ţe George vstal, lze dávat jim. Nejstarší chlapec to vyjádřil takto:


212

„Měli jsme mít na paměti, ţe strejdu George čeká perný den, a měli jsme mu to rozmluvit, kdyţ chtěl vstát. Já sám si to velice vyčí-tám.“ Ale příleţitostné vybočení z běţného návyku nikomu neublíţí; a pro George, jak jsme Harris i já svorně usoudili, to byl konec konců prospěšný trénink. V Černém lese bychom měli vstávat v pět kaţdé ráno; na tom jsme se usnesli. George sám po pravdě řečeno navrho-val budíček uţ v půl páté, ale Harris a já jsme ho přesvědčili, ţe asi tak v pět to bude aţ dost brzy; to budeme uţ kolem šesté na kolech a hlavní kus denní tury budeme mít vţdycky za sebou, neţ nastane vedro. Příleţitostně, nikoli však pravidelně, můţeme vyrazit i o něco dřív. Znám lidi, kteří se dokáţou vzbudit v kteroukoli dobu přesně na minutu. Kdyţ večer kladou hlavu na polštář, řeknou si doslova „čty-ři třicet“, „čtyři čtyřicet pět“ nebo „pět patnáct“, podle toho, jak to potřebují; a otevřou oči v okamţiku, kdy hodiny ten čas ukáţou. Podivuhodná věc, tohleto; a čím víc o ní člověk hloubá, tím větší je to záhada. Zřejmě máme uvnitř v sobě ještě nějaké „ego“, které jedná naprosto nezávisle na našem vědomém já, a to je schopné, zatímco spíme, sledovat čas. Bez pomoci hodinek nebo slunce nebo jakékoli jiné pomůcky, známé některému z našich pěti smyslů, drţí prostě v temnotě stráţ. A v ten pravý okamţik zašeptá „Teď!“ a probudí nás. Kdysi jsem mluvil s jedním chlapíkem od Temţe, jehoţ zaměstnání vyţadovalo aby byl kaţdé ráno venku z postele půl ho-diny před přílivem. Říkal mi, ţe nikdy ani o minutku nezaspal. V pozdějších letech se uţ ani nenamáhal s tím, aby si dobu přílivu napřed vypočítal. Prostě si večer co večer unavený lehl, usnul beze-sným spánkem a kaţdé ráno, vţdycky v různou hodinu, ho tichoun-ce probudil ten nehmotný hlídač, přesný jako sám příliv. Ocházel snad potmě duch toho člověka zablácené schody v hrázi řeky? Nebo se vyznal ve všech pochodech přírody? Ale ať uţ postupoval jakko-li, ten člověk sám si nebyl ničeho vědom. V mém případě vyšel asi ten můj vnitřní hlídač kapánek ze cvi-ku. Dělá, co můţe; je ale přehnaně úzkostlivý; tak si připouští sta-rosti, ţe se pak plete v počtech. Řeknu mu třeba „V pět třicet, pro-sím,“ a on se mnou škube a probudí mě v půl třetí. Kouknu se na hodinky. Hlídač míní, ţe jsem si je patrně zapomněl natáhnout. Dám si je k uchu; pořád jdou. Hlídač tedy usoudí, ţe se asi nějak porou-chaly; je totiţ skálopevně přesvědčen, ţe je půl šesté, ne-li dokonce


213

víc. Abych ho upokojil, vklouznu do trepek a jdu se podívat dolů na hodiny v jídelně. Jak se vede člověku, kdyţ uprostřed noci v ţupanu a v trepkách tápe po domě, to snad není třeba líčit; většina lidí to zná z vlastní zkušenosti. Všecko - zvláště všecko, co má ostré rohy - se zbabělým potěšením do člověka vráţí. Kdyţ máte na nohou pev-né boty, všechny předměty se vám vyhnou; ale kdyţ si troufnete mezi nábytek ve vlněných pantoflích a bez ponoţek, kdekterý kus po vás skočí a kopne vás. Vracím se do postele v náladě velice mizerné, odmítám poslouchat hlídačovy další slabomyslné názory, jako ţe všechny hodiny v domě se proti mně spikly, a trvá mi to půl hodiny, neţ zase usnu. Mezi čtvrtou a pátou mě pak můj hlídač budí kaţ-dých deset lminut. Proč jen jsem ho o to buzení vůbec ţádal? V pět hodin i on, příšerně utahaný, usne a přenechá svou povinnost sluţce, která ji splní o půl hodiny později neţ obvykle. V tu dotyčnou středu mě souţil do té míry, ţe jsem vstal v pět, jen abych uţ měl od něho pokoj. A nevěděl jsem ovšem, co mám dělat. Náš vlak odjíţděl aţ v osm; všechna zavazadla jsme si zapa-kovali a odeslali i s bicykly na nádraţí ve Fenchurch Street uţ včera večer. Šel jsem do pracovny; říkal jsem si, ţe budu hodinku psát. Ale časné jitro, zvláště kdyţ se člověk ještě nenasnídal, to není, jak jsem zjistil, ta pravá doba pro literární snaţení. Sepsal jsem tři od-stavce jakési povídky a hned jsem si je po sobě přečetl. O mém díle uţ bylo řečeno leccos nelichotivého; ale nikdy nikdo nenapsal dosud nic takového, co by vystihlo hodnotu těch tří odstavců. Hodil jsem je do koše a vzpomínal jsem, která - jestli vůbec nějaká existuje - cha-ritativní instituce vyplácí penze nemohoucím autorům. Abych tomuto proudu úvah unikl, vstrčil jsem si do kapsy golfo-vý míček, vybral jsem si jednu hůl a vyšel jsem si do ohrady. Tam se pásly dvě ovce a s ţivým zájmem se jaly přihlíţet mému tréninku. Ta jedna byla taková přívětivá, přátelská holka. Golfu asi nerozu-měla; ale patrně se jí zalíbilo, ţe se té nevinné zábavičce věnuji tak časně zrána. Po kaţdém mém úderu zabečela: „Be-e-e zvadně-ě-ě, be-e-e-zvadně-ě-ě!“ Radovala se z těch úderů, jako kdyby je prováděla sama. Pokud jde o tu druhou, to byla nabručená, protivná bába, a jako mě její kamarádka povzbuzovala, tak mě tahle všechnu chuť ke hře kazila. „Blbě-ě-ě-ě, blbě-ě-ě!“ komentovala kaţdý můj úder. A některé z nich, abych se přiznal, byly vskutku znamenité. Ale ta ovce je schá-


214

vlně hanobila, jen proto, ţe si postavila hlavu a ţe mě chtěla rozči-lovat. To mi bylo jasné. Nanejvýš nešťastnou náhodou udeřil jeden můj prudce odpálený míček tu hodnou ovci do čumáku. A tu se ta zlá zachechtala - zře-telně, nepochybně se zachechtala; chraptivě, sprostě se zachechtala. A zatímco její kamarádka zůstala stát jako přimrazená, úţasem úplně zkoprnělá, ta protivná poprvé změnila tón a zabečela: „Be-e-e-zvadně! To be-e-e-ru. Bá-á-á-ječně jsi ji ba-a-a-cil!“ Půlkorunu bych byl dal za to, kdyby tu ránu byla místo tamté slízla tahle. Ale v tomhle světě vţdycky trpí ti hodní a milí. Promarnil jsem v té ohradě víc času, neţ jsem zamýšlel, a kdyţ mě Ethelberta přišla upozornit, ţe je uţ půl osmé a ţe mám na stole snídani, najednou jsem si uvědomil, ţe jsem se ještě neoholil. A kdyţ se holím ve spěchu, tak se Ethelberta zlobí. Má totiţ strach, aby si nezasvěcení nemysleli, ţe jsem se velice nešikovně pokusil o sebe-vraţdu, a aby se tady v sousedství nezačalo šuškat, ţe spolu nejsme šťastni. Ostatně, říká Ethelberta, můj vzhled je toho druhu, ţe není radno ještě si s ním nějak zahrávat. Celkem vzato jsm byl jen rád, ţe se s Ethelbertou nemohu dlouho loučit; nerad bych byl ristkoval, ţe se ţalem zhroutí. Škoda však, ţe jsem neměl dost času, abych mohl na rozloučenou udělit pár dob-rých rad dětem, zejména ve věci rybářského prutu, z kterého si umí-něně dělají branky pro kriket; ale hrozně nerad honím vlak. Půl ki-lometru před nádraţím jsem dohonil George a Harrise; taky utíkali. V jejich případě - jak mě útrţkovitě informoval Harris, kdyţ jsme klusali bok po boku - to zavinil ten nový kuchyňský sporák. Zrovna toho rána ho chtěli poprvé vyzkoušet, a on z té či oné příčiny vyho-dil do povětří ledvinky a opařil jejich kuchařku. Harris vyslovil naději, ţe neţ se vrátíme, budou s ním u nich doma umět líp zachá-zet. Vlak jsme nezmeškali tak říkajíc jenom o chlup, a kdyţ uţ jsme úplně bez dechu seděli ve vagónu a já si vzpomínal na všecky udá-losti toho rána, ţivě mi vyvstaly před očima scény, jak můj strýc Podger dvěstěpadesátkrát do roka odjíţdíval vlakem v devět třicet z Ealing Common do Moorgate Street. Od domu méno strýce Podgera bylo nádraţí osm minut chůze. A strýc říkával: „Dej si na to čtvrt hodiny, aspoň se neuţeneš.“


215

Ale v praxi to prováděl tak, ţe vyrazil z domu pět minut před odjezdem vlaku a pádil. Nevím, ţím to bylo, ale tento zvyk vládl v celém předměstí. V Ealingu bydlelo v těch dobách mnoho tělnatých úředníků z londýnské bankovní čtvrti - řada jich tam patrně bydlí dodnes - a všichni ráno chytali vlak do Londýna. Všichni se pokaţdé vypravili z domu pozdě; všichni měli v jedné ruce černou aktovku a noviny a v druhé deštník; a posledních pět set metrů cesty ke stanici, ať pršelo nebo bylo hezky, všichni utíkali. Lidi, co neměli nic na práci, hlavně chůvy a poslíčkové, sem tam i nějaký ten podomní zelinář, se za pěkného počasí scházívali ráno na obecní louce, aby běh těch pánů mohli sledovat, a těm nejzaslou-ţilejším provolávali slávu. Strhující podívaná to nebyla. Pánové neběţeli moc dobře, ba neběţeli ani moc rychle; ale brali věc váţdně a činili se ze všech sil. Ta exhibice uspokojovala ani ne tak cítění umělecké, jako spíš vrozený sklon obdivovat svědomité snaţení. Příleţitostně docházelo v přihlíţejícím davu k nevinným sázkám. „Dvě proti jedný na toho dědu v tý bílý vestě!“ „Deset proti jedný, ţe támhleten ufuněněj bubřina sebou řízne, neţ tam doběhne!“ „Šecky prachy na barvoměnku duhovou!“ - kterouţto přezdívku dala mládeţ s entomologickými zálibami jednomu sousedovi mého strýce, vojenskému hodnostáři ve výsluţbě, pánovi, který vypadal nesmírně impozantně, kdyţ byl v klidu, ale obdivuhodně měnil bar-vy, kdyţ se musel pohybovat. Můj strýc i ti druzí psali občas do ealingských novin článečky, v nichţ si trpce stěţovali, ţe místní policie proti takovým zlořádům nic nedělá; a redakce připojovala plamenné úvodníky O úpadku zdvořilosti v niţších vrstvách, zejména v západních předměstích. Ale nikdy nedošlo k nápravě. Ne ţe by můj strýc nevstával dost brzy; ale v poslední chvíli ho vţdycky zaskočily nějaké potíţe. První, co dělával po snídani, bylo, ţe ztratil noviny. A kdyţ něco ztratil, hned jsme to všichni poznali podle výrazu uţaslého rozhořčení, které bylo v takových případech namířeno proti celému světu. Strýci Podgerovi nikdy nepřišlo na mysl, aby si řekl: „Jsem nepořádný, roztrţitý dědek. Všecko si někam zaloţím, a jakţiv nevím, kam jsem to dal. A sám si to najít, to prostě nedokáţu. Takţe kdekomu v domácnosti musím jít strašně na nervy. Musím se sebou něco udělat a polepšit se.“


216

Naopak, kdykli si něco někam zaloţil, vţdycky jakýmsi zvlášt-ním myšlenkovým pochodem došel k přesvědčení, ţe je to vina všech ostatních v domě, jen jeho ne. „Ještě před minutou jsem ty noviny měl v ruce!“ vykřikoval. A z jeho tónu se dalo soudit, ţe je obklopen kouzelníky, kteří mu vţdycky všechno někam odčarují, jen aby ho doţírali. „Nenechals je v zahradě?“ nadhodila obyčejně teta. „Proč bych je nechával v zahradě, prosím tě? V zahradě noviny nepotřebuju. Noviny potřebuju ve vlaku.“ „A nesloţil sis je uţ do kapsy?“ „Kams dala rozum, ţenská? To si myslíš, ţe bych pět minut před devátou trčel ještě doma a sháněl se po novinách, kdybych je uţ měl v kapse? To mě váţně máš za blbce?“ Vtom někdo zvolal: „A co je tohle?“ A odkudsi vylovil nějaké noviny, pečlivě sloţené. „Ách, copak to nejde, nechat moje věci na pokoji?“ zavrčel strýc a zuřivě po těch novinách chňapnul. Otevřel aktovku a chtěl si je tam dát, tu se na ně podíval, zarazil se a pocit křivdy ho zbavil řeči. „Co je?“ zeptala se teta. „Předvčerejší!“ hlesl strýc; vţdycky byl tak raněn, ţe ani na křik se nevzmohl; a novinami mrskl o stůl. Kdyby to občas byly včerejší, mohla to být aspoň zajímavá změ-na. Ale vţdycky to byly předvčerejší; s výjimkou úterka, v úterý to byly sobotní. Nakonec jsme mu ty noviny obyčejně našli. Kdyţ ne, tak to si na nich seděl. A v tom případě se vţdycky usmál, nikoli potěšeně, ale s výrazem únavy, jaká přepadá člověka, který cítí, ţe osud ho obklo-pil bandou nevyléčitelných idiotů. „Celou tu dobu je mají přímo před nosem a...“ Tu větu nikdy nedokončil; zakládal si na tom, ţe se dovede ovládat. Kdyţ se věc s novinami vyřídila, strýc vykrčil do haly, kam si teta Marie navykla nahnat všechny děti, aby mu daly sbohem. Teta sama, kdykoli odcházela z domu, byť třeba jen na skok s sousedům, pokaţdé se něţně rozloučila s kaţdičkým spolubidlícím. Člověk nikdy neví, říkávala, co se můţe stát. Jedno z dítek samozřejmě vţdycky chybělo, a v okamţiku, kdy se to zjistilo, všech šest ostatních se bez nejmenšího zaváhání s hla-sitým hulákáním rozuteklo je hledat. A sotva šeck dítka zmizela, to


217

chybějící se samo od sebe někde zcela blizoučko objevilo a mělo pro svou absenci naprosto rozumné vysvětlení; a okamţitě se rozběhlo za těmi ostatními, aby jim řeklo, ţe uţ je na světě. Tím pak, ţe kaţ-dý člen rodiny hledal kaţdého dalšího člena rodiny, se promarnilo nejméně pět minut, kteráţto doba umoţnila strýci, aby našel deštník a ztratil klobouk. Posléze, kdyţ se celý ten dav přece jen znovu shromáţidl v hale, hodiny v salónu začaly odbíjet devět. Měly chladný, pronikavý hlas, který měl na mého strýce vţdycky velice matoucí vliv. V tom rozčilení políbil obyčejně některé děti dvakrát a některé vynechal, zapomněl, které políbil a které nepolíbil, a musel začít znova od začátku. Říkával, ţe se ty děti určitě všelijak přesku-pují a promíchávají schválně, a já si při nejlepší vůli netroufám tvrdit, ţe to obvinění bylo nespravedlivé. K dovršení jeho trampot mělo jedno z dětí tvářičku vţdycky celou ulepenou, a právě toto dítě bylo vţdycky nejpřítulnější. Kdyţ to všechno probíhalo proti všemu očekávání příliš hladce, tu se nejstarší chlapec obyčejně vytasil s upozorněním, ţe všechny hodiny v domě jdou o pět minut pozadu a on ţe kvůli otmu přišel včera pozdě do školy. To mého strýce vţdycky přímo vystřelilo, zběsile se rozehnal k zahradní brance, a tam si pokaţdé uvědomil, ţe si nevzal ani aktovku ani deštník. Ale to uţ se za ním řítila všechna ta dítka, která teta nedokázala zadrţet, dvě z nich ve rvačce o deštník a ostatní v jednom chumlu kolem aktovky. A kdyţ se pak děti vrátily, obvykle jsme zjistili, ţe to nejdůleţitější nechal strýc leţet na stole v hale, a dohadovali jsme se, jak asi nám kvůli tomu vynadá, aţ večer přijde domů. Na nádraţí Waterloo jsme dorazili něco po deváté a ihned jsme se pustili do provádění Georgeova projektu. Otevřeli jsme kníţku u kapitoly „Na stanovišti droţek“, přistoupili jsme k jednomu kočáru, nadzvedli klobouky a přáli kočímu „Dobré jitro“. Toho muţe nemohl však ve zdvořilosti předčit niţádný cizinec, ať uţ pravý nebo hraný. Na svého přítele jménem Charles křikl, aby mu „podrţel komoně“, seskočil z kozlíku a vysekl nám poklonu, za kterou by se nemusel stydět ani učitel vzorného chování. Přivítal nás, zřejmě jménem celého národa, do Anglie a vyslovil politování, ţe zrovna v tu chvíli nedlí v Londýně Její Veličenstvo. Nemohli jsme mu bohuţel splatit stejnou mincí. S něčím tako-vým naše přiručka nepočítala. Oslovili jsme ho „vozko“, načeţ se


218

opět poklonil aţ k dlaţbě, a otázali jsme se ho, zda by byl tak dobrý a dovezl nás na Westminster Bridge Road. Ačkoli tam bylo jen pár kroků, nehnul ani brvou, poloţil si ruku na srdce a prohlásil, ţe potěšení bude na jeho straně. George si přečetl třetí větu té kapitoly a zeptal se, „jaké nám bude zapraviti jízdné.“ Tato otázka, uvádějící do rozhovoru nízký prvek, ranila zřejmě droţkářovy city. Pravil, ţe od vynikajících cizinců nikdy nebere peníze; naznačil, ţe by moţná přijal nějaký suvenýr - diamantovou jehlici do kravaty, zlatou tabatěrku na šňupavý tabák, prostě tako-vou nějakou drobnůstku, která by mu nás připomínala. Jeţto se zatím kolem nás shlukl malý zástup a ten ţert mohl zajít příliš daleko, raději jsme bez dalšího dohadování nastoupili a odjeli jsme za provolávání slávy. Zastavit jsme dali kousek za Astleyovým divadlem, před obchodem s obuví, který vypadal podle našeho přá-ní. Byl to takový ten přecpaný krám, jaký v okamţiku, kdy se ráno otevřou jeho okenice, vychrlí záplavy zboţí daleko před sebe. Kra-bice s botami stály narovnány nejen na chodníku, ale i v rigolu pod ním. Boty visely v girlandách nade dveřmi i nad výlohami. Plátěná stříška proti slunci vypadala jako nějaký umouněný révový keř, plodící hrozny černých i hnědých bot. A vnitřek krámu, to byla be-sídka vystavěná ze samých bot. Kdyţ jsem vstupovali, majitel toho obchodu měl právě plné ruce práce: dlátem a kladivem zrovna otví-ral novou bednu plnou botek. George smekl a řekl „Dobré jitro“. Obchodník se ani neotočil. Okamţitě jsem poznal, ţe je to člověk nerudný. Zabručel cosi, co mohlo být „dobrýtro“, ale taky nemuse-lo, a pokračoval v práci. George pravil: „Váš obchod mi byl doporučen mým přítelem panem X.“ V odpověď na to měl obchodník říci: „Pan X jest velice váţený pán; poslouţiti někomu z jeho přátel bude mi svrchovaným potěše-ním.“ Ale on řekl: „Neznám; v ţivotě jsem vo něm neslyšel.“ To nás vyvedlo z míry. Příručka uváděla tři nebo čtyři metody, jak nakupovat obuv; George si pečlivě vybral tu, která se točila kolem pana X., jeţto byla ze všech nejzdvořilejší. Hezkou chvíli jste si s majitelem obchodu povídali o tom panu X., a teprve potom, kdyţ bylo takto navázáno přátelství a porozumnění, jste přirozeně a


219

ladně sklouzli k vlastní příčině vaší návštěvy, totiţ k vašemu přání dostat botky, a to „dobré a levné“. Avšak tomuto hrubému, materia-listickému muţi nešlo očividně ani za mák o to, aby maloobchodní jednání probíhalo v delikátním duchu. S takovým člověkem bylo nutno jít k věci s brutální přímostí. George tedy pustil k vodě pana X., vrátil se k předchozí stránce a na té si namátkou vybral jednu větu. Jeho volba nebyla zrovna šťastná. Ten proslov by kaţdému ševci musel připadat přinejmenším zbytečný. A za zmíněných okol-ností, kdyţ nás ze všech stran boty přímo ohroţovaly a dusily, měl důstojnost vyloţené imbecility. Ta věta zněla: „Bylo mi řečeno, ţe zde máte botky na prodej.“ Teď teprve odloţil obchodník dláto i kladivo a zahleděl se na nás. A zvolna, ochraptělým, zastřeným hlasem promluvil: „A k čemu myslíte, ţe si je tu skladuju? Abysem si k nim čuchal?“ Patřil k lidem, kteří začínají klidně, ale za řeči se čím dál tím víc rozhořčují, neboť utrpěné křivdy v nich působí jako kvasnice. „K čemu myslíte, ţe tady ty botky mám?“ pokračoval. „Abysem si z nich dělal sbírku? Proč si myslíte, ţe tenhle vobchod vedu? Pro zdraví? Nebo si myslíte, ţe ty botky miluju a ţe se vod jedinýho páru nemůţu vodloučit? Nebo ţe si je tu rozvěšuji, abysem se ně ně moh koukat? To jich tu je eště málo? Kde si myslíte, ţe ste? Na ňáký mezinárodní ševcovský výstavě? Co si myslíte, ţe tyhle boty představujou? Historickou sbírku? Uţ ste někdy slyšeli vo člověku, kterej vede vobchod s botama, ale ty boty neprodává? To si jako myslíte, ţe níma ten vobchod vozdobuju, aby pěkně vypadal? Zač mě vůbec máte? Za unikátního blba?“ Já vţdycky tvrdil, ţe tyhle návody ke konverzaci nejsou k niče-mu. Teď jsme potřebovali nějaký anglický ekvivalent známého ně-meckého idiomu „Behalten Sie Ihr Haar auf.“ Ale nic takového se v té kníţce, od první stránky do poslední, nedalo najít. Georgeovi však musím k jeho cti a chvále přiznat, ţe z toho, co se tam najít dalo, vybral a pouţil větu daleko nejlepší. Řekl: „Přijdu jindy, aţ mi snad budete moci ukázati více botek. Zatím adieu!“ S tím jsme se vrátili do droţky a odjeli jsme a obchodník zůstal stát v botami ozdobeném vchodu do krámu a něco za námi pokřiko-val. Co říkal, to jsem uţ neslyšel, ale kolemjdoucím to zřejmě připa-dalo zajímavé.


220

George se přimlouval, abychom zastavili u jiného obchodu s obuví a udělali ten experiment nanovo; ţe prý doopravdy potřebuje pantofle. Ale my jsme ho přemluvil, aby s tím nákupem počkal, dokud nepřijedeme do nějakého cizího města, kde jsou obchodníci bezpochyby zvyklejší na takovýhle styl hovoru, nebo aspoň od pří-rody přívětivější. Pokud šlo o čepici, to byl však neoblomný. Tvrdil, ţe bez čepice se prostě nemůţe vydat na cestu, a tak jsme zastavili před malým kloboučnictvím na Blackfriars Road. Vlastník toho obchůdku byl bodrý muţíček s bystrýma očkama a spíš nás povzbuzoval, neţ brzdil. Kdyţ se George slovy příručky zeptal: „Máte nějaké klobouky?“ nikterak se nerozlobil; jenom se zarazil a zamyšleně se poškrábal na bradě. „Klobouky,“ řekl. „Nechte mě kapánek přemýšlet. Ano...“ a tu se jeho milá tvář rozzářila vysloveně radostným úsměvem, „...ano, teď, kdyţ o tom uvaţuji, tak se mně zdá, ţe tu nějaký klobouk mám. Ale povězte mi upřímně: Proč se mě na to ptáte?“ George mu vysvětlil, ţe sei přeje zakoupit čepici, cestovní čepici, ale podstatou té transakce bylo, ţe to musí být „dobrá čepice.“ Muţíček protáhl obličej. „Ách,“ povzdychl si, „to jste mě bohuţel dostal. Víte, kdybyste si přál čepici mizernou, která za ty peníze, co za ni chci, nestojí, čepici dobrou leda k mytí oken, pak bych vám mohl vyhledat přesně to pravé. Ale dobrou čepici... ne, dobré čepice nevedeme. Nicméně však minutku počkejte,“ dodal, kdyţ si povšiml výrazu zklamání, který se rozprostřel po Georgeově výrazné tváři. „Nespěchejte. Jed-nu čepici bych tu měl -“ přikročil k dlouhé zásuvce a otevřel ji - „není to sice dobrá čepice, ale přece jen není tak mizerná jako větši-na těch ostatních čepic, co prodávám.“ Předloţil ji na dlani. „Co byste jí řekl?“ zeptal se. „Mohl byste se s ní spokojit?“ George si ji zkusil před zrcadlem a vybral si další větu z příruč-ky: „Tento klobouk mi sedí obstojně dobře, avšak povězte mi, soudí-te, ţe mi sluší?“ Muţíček o krok couvl a důkladně si George prohlédl. „Mám-li být upřímný,“ řekl potom, „nic takového říci nemohu.“ Otočil se od George a oslovil Harrise a mne.


221

„Krásu vašeho přítele,“ pravil, „bych označil jako prchavou. Existuje, samozřejmě, ale snadno se vám můţe stát, ţe ji propásne-te. Nu, a v této čepici ji podle mého názoru propásnete zcela určitě.“ V tom okamţku měl George dojem, ţe si uţ z toho zvláštního muţíčka střílel dost, a řekl: „No dobře, dobře. Neradi bychom zmeškali vlak. Kolik?“ A muţíček odpověděl: „Cena této čepice, pane, - cena to dle mého mínění dvojnásobně vyšší, neţ jaká odpovídá hodnotě toho výrobku - je čtyři šilinky, šest pencí. Přál byste si, abych vám ji zabalil do obyčejného balicího papíru, pane, nebo do hedvábného?“ George řekl, ţe si ji vezme jen tak, zaplatil muţíčkovi čtyři šest ve stříbře a vyšel z krámu. Harris a já za ním. Ve Fenchurch Street jsme to s droţkářem usmlouvali na pět ši-linků. Znovu nám vysekl dvornou poklonu a prosil nás, abychom od něho pozdravovali rakouského císaře. Kdyţ jsme si pak ve vlaku vyměňovali názory, shodli jsme se na tom, ţe jsme to projeli dva jedna; a George, zjevně velice zkamaný, vyhodil tu příručku z okna. Na lodi jsme v pořádku našli svá zavazadla i kola a ve dvanáct hodin jsme s odlivem vyrazili dolů po Temţi.

Nezbytná odbočka - Zahájení historkou, jeţ obsahuje morální naučení - Jeden z půva-bů této knihy - Časopis, který neměl úspěch - Jeho honosné heslo: „Poučení spojené se zábavou“ - Problém: co se má pokládat za poučení a co za zábavu - Populární hra - Co si myslí znalec o anglických soudech - Další půvab této knihy - Jaký to byl les, co v něm ţila ta panna - Popis Černého lesa.

V Vypráví se historka o jednom Skotovi, který měl milou a chtěl si ji vzít. Ale byl jako všichni jeho soukmenovci velice opatrný. V okruhu svých známých si všiml, ţe mnohý jinak slibný svazek končí ve zklamání a rozčarování jenom proto, ţe si nevěsta či ţenich udě-lali falešné představy o dokonalosti toho druhého. A umínil si, ţe v jeho případě k ţádnému takovému zhroucení ideálů dojít nesmí. Jeho ţádost o ruku vypadal tudíţ takto:


222

„Já sem chudej čloujek, Jennie; já ti nemůţu nabidnout ani ţádný tříbro ani ţádnou půdu.“ „Stačí, ţe ně můţeš nabidnout sebe samyho, Davie.“ „Kéţ bych ti mohl nabidnout něco lepčiho, ďouče. Dyk já sem takovej ubohej nepodařenej trouba, Jennie.“ „Ale di! Na sjetě sou vo moc šerednější musky neţ ty, Davie.“ „Já sem teda ţádny šerednějši neviděl, ďouče, a počitám, ţe bych je ani vidět nechtěl.“ „Lepči nehezkej chlap, na kteryho je spoleh, Davie, neţ takovej, kerej proháni ďoučata je takovej vejlupek dokonalosti, ţe sou s nim doma jen samy mrzutosti.“ „Na tom rači moc nestaujej, Jennie; von to neni dycky ten nej-hezči krocan, co na dvorku rozfofruje nejvic krútiho péři. Já zrouna běhám za sukněma, to je vo ně vobecně známy; takţe se mnou, po-čitám, budeš mít safraporcky trápeni.“ „Dyk ty máš dobrý srce, Davie, a máš mě dovopraudy rád, tim sem si jistá.“ „Jó, rád tě mám, Jennie, to jó, i dyţ, samosebou, nemůţu řict, jak dlouhy trváni ta moje láska bude mit; a dobrák sem taky, to taky jó, ale jenom pokavád de ušecko po mym a nic ně z myho pořádku nevyhákne. To potom řádim jak čerchmant, jen se zeptej my mámy, a počitám, ţe zrouna tak jako s mym tátou to i se mnou bude horši a horši, čim vic budu stárnout.“ „Ty si porád nasazuješ psi hlavu, Davie. Ale seš čloujek hodnej. Já tě znám lip, neţ se znáš sám, a domou s tebou bude dobrej do-mou.“ „Můţe bej, Jennie. Ale svy chyby mám. A to je pro ţenu a pro děcka moc smutná ujec, dyţ se chlap nedá votáhnout vod sklenice; a já jak jen ucejtim visky, tak vodvirám hubu jak ňáká ryba; a pak to do sebe léju a léju, jako bych byl bezednej.“ „Ale dyţ seš třízlivej, tak seš hodnej, Davie.“ „Voušem jen dokavád ně nic nepřeléze přes nos.“ „No snad to se mnou vydrţiš, Davie, a budeš mi pomáhat v prá-ci.“ „Nevidim duvod, proč bych to s tebou nevydrţel, Jennie. Ale vo práci, vo ty se přede mnou ani nezmiňuj. Na tu ně stači pomyslet, a hned ně je nanic.“


223

„Kaţdopádně budeš dělat, co je v tvejch silách, Davie. Ţádnej čloujek nemůţe dělat vic, jak říká náš pan farář.“ „Jenţe ty moje síly, to sou ubohy síly, Jennie, a tak nevim, esli jich moc brzo nebudeš mit plny zuby. Sme ušecky slaby a hříšny stvořeni, Jennie, ale to by ti dalo moc a moc práce, dybys chtěla najit eště slabčiho a hřišnějšího čloujeka, neţ sem já.“ „Kaţdopádně máš praudomluvnej jazy, Davie. Jiny chlapi slibu-jou chudákoj ďoučeti hory doly, ale pak se na ty slíby vykašlou zrouna tak jako na srce toho ďoučete. Ty se mnou mluviš vodeuře-ně, Davie, a já si tě teda vemu a uvidime, co to bude dělat.“ O tom, co to dělalo, uţ ta historka nepovídá nic, ale jisté je, ţe za těchto okolností neměla ta dáma ţádné právo si na zboţí, které si koupila, stěţovat. Ale ať uţ si stěţovala nebo ne - ţeny si přece neseřizují jazyky podle logiky - muţi ostatně taky ne, kdyţ uţ o tom mluvíme - Davie si mohl aspoň s klidným svědomím říkat, ţe si ţádné výčitky nezaslouţí. A já chci jednat zrovna tak otevřevřeně s čtenářem této knihy. Chci zde svědomitě odhalit její nedostatky. Chci, aby nikdo nepři-stupoval k četbě této knihy s falešnými představami. V této knize nebudou ţádné uţitečné informace. Kdo by se domníval, ţe by s pomocí této knihy mohl procestovat Německo a Černý les, ten by patrně zabloudil, dřív neţ by vyplul z Temţe na moře. A to by ještě bylo to nejlepší, co by se mu mohlo stát. Čím dál by se dostal od domova, tím větší by měl potíţe. Obstarávání uţitečných informací nepovaţuji totiţ za svou sil-nou stránku. Toto přesvědčení nepatří mezi vlastnosti, s nimiţ jsem se uţ narodil, k tomu jsem dospěl zkušenostmi. V raných dnech své ţurnalistické dráhy jsem robotil v jednom plátku, který byl předchůdcem mnoha velice oblíbených periodik z dneška. Naší chloubou bylo, ţe jsme spojovali poučení se zábavnos-tí; co se mělo brát ako zábava a co jako poučení, to si čtenář posu-zoval sám. Udíleli jsme rady lidem, kteří chtěli vstoupit v manţelství - rozsáhlé, váţné rady, které, kdyby se jich bylo dbalo, mohly z okruhu našich čtenářů udělat předmět závisti celého manţelského světa. Líčili jsme svým předplatitelům, jak se dá získat jmění cho-vem králíků, a dokládali jsme to fakty a číslicemi; naše čtenáře mu-selo udivovat jen to, ţe jsme sami nezanechali ţurnalistiky a nezalo-ţili si králičí farmu. Stále a stále jsme totiţ na základě věrohodných


224

pramenů nezvratně dokazovali, ţe člověk, jenţ si s dvanácti výběro-vými králíky a trochou soudnosti zaloţí králičí farmu, musí koncem třetího roku docílit výnosu dvou tisíc ročně, kterýţto výnos bude dále prudce stoupat; to prostě jinak nejde. Ten člověk třeba ty pení-ze ani nechce. Třeba ani neví, co s nimi, aţ je bude mít. Ale isté je, ţe ho čekají. á sám jsem se však jakţiv nesetkal s chovatelem králí-ků, který by vydělával dva tisíce ročně, ačkoli jsem o mnoha z nich věděl, ţe začali s těmi dvanácti nezbytnými, pečlivě vybranými krá-líky. Někde něco vţdycky selhalo; moţná ţe neměnná atmosféra králičí farmy podrývá tu soudnost. Pověděli jsme svým čtenářům, kolik holohlavých muţů ţije na Islandu, a podle toho, co jsme mohli zjistit, to asi byl počet správný; kolika uzenáčů by bylo zapotřebí, aby poloţeny těsně za sebou po-kryly vzdálenost mezi Londýnem a Římem, coţ muselo být velice prospěšné pro kaţdého, kdo si přál poloţit řadu uzenáčů od Londý-na k Římu, neboť si jich pak mohl rovnou objednat přesné mnoţ-ství; kolik slov pronese za den průměrná ţena; a poskytli jsme řadu dalších podobných informací, vypočtených k tomu, aby naši čtenáři byli moudřejší a věhlasnější neţ čtenáři ostatních časopisů. Pověděli jsme im, jal léčit hysterické záchvaty u koček. Já osob-ně nevěřím - a uţ tenkrát jsem nevěřil - ţe hysterické záchvaty u koček se léčit dají. Kdybych já měl kočku se sklonem k hysterickým záchvatům, dal bych si inzerát, ţe ji prodám, nebo bych se jí dokon-ce zbavil. Bylo však naší povinností opatřit informaci, o kterou jsme byli poţádání. A o tomhle nám nějaký blázen napsal, ţe to chce mermomocí vědět; a tak jsem nejhezčí část odpoledne strávil sháně-ním vědomostí v tomto oboru. To, co jsem potřeboval, jsem posléze našel na poslední stránce jedné starodávné kuchařky. Co tam to mělo co dělat, to jsem nedovedl pochpit. S vlastním posláním té knihy to nemělo pranic společného; ani zmínka tam nebyla o tom, ţe byste si z kočky mohli připravit nějakou pochoutku, a to ani z koč-ky, kterou jste vyléčili z hysterických záchvatů. Ten odstavec přida-la autorka čistě z velkomyslnosti. A já mohu jen vyslovit lítost, ţe ho nevynechala; přivodil spoustu zlostné korespondence a ztrátu čtyř, ne-li více předplatitelů našeho plátku. Tazatel nám napsal, ţe uposlechnutí naší rady ho stálo dvě libry za roztřískané nádobí v kuchyni, nemluvě o rozbitém oknu a otom, ţe si pravděpodobně přivodil otravu krve; a kočka prý ještě ke všemu má mnohem horší


225

záchvaty neţ dřív. A přotom ten náš recept byl dost jednoduchý: kočku drţet mezi koleny, ovšem něţně, aby ji to nebolelo, a nůţkami ji udělat čistý, ostrý zářez do ocasu. Nikoli kus toho ocasu odstřih-nout, to ne! Na to pozor! Jenom provést malou incisi! Vhodným místem pro tu operaci, jak jsme kazateli vysvětlili, by byla zahrada nebo sklep na uhlí; pokoušet se ji provést v kuchyni, a bez cizí pomoci, to mohl jedině idiot. Dávali jsme čtenářům pokyny ohledně etikety. Vykládali jsme jim, jak oslovovat peery a biskupy; jak jíst polévku. Instruovali jsme nesmělé mladíky, jak si v salónech osvojit nenucenou graciéznost. S pomocí diagramů jsme obě pohlaví školili v tanci. Řešili jsme za ně jejich náboţenské pochybnosti a zásobovali jsme je kodexy mrav-ních naučení, za jaká by se nemuselo stydět ţádné malované chrá-mové okno. Ten časopis neměl finanční úspěch, předběhl o pár let svou do-bu, a vdůsledku toho byl náš redakční štáb skrovný. Do mé působ-nosti, vzpomínám si, patřily „Rady matkám“ - ty jsem psal za při-spění své bytné, která se rozvedla s jedním manţelem a pochovala čtyři děti, a tak jsem ji povaţoval za spolehlivou autoritu ve všech problémech domácnosti -, „Návod, jak si zařídit a vyzdobit byt - s nákresy“, sloupek „Pokyny pro začínající literáty“ - upřímně dou-fám, ţe jim mé vedení prospělo líp neţ doposud mně samotnému - a týdenní rubrika „Přímá slova mladým muţům“, podpisovaná „strýc Henry“. To byl moc laskavý, bodrý chlapík, ten strýc Henry, a měl rozsáhlé a mnohostranné zkušenosti a veliké porozumění pro nastu-pující generaci. Sám ve své, uţ dávno minulé, mladosti prošel mno-ha trampotami, a tak mu téměř všechno bylo jasné. Dodnes si rady strýce Henryho čtu a - i kdyţ zrovna já bych to říkat neměl - pořád mi připadají dobré a zdravé. Často si myslím, ţe kdybych se byl radami strýce Henryho řídil přesněji, byl bych moudřejší, nebyl bych nadělal tolik chyb a byl bych sám se sebou spokojenější, neţ dneska jsem. Taková tichá, utahaná maličká ţenská, která bydlela v bytečku o jediné místnosti za Totenham Court Road a měla manţela v blázin-ci, nám vyplňovala „Kuchařský koutek“, „Pokyny stran výchovy“ - pokyny jsme prostě překypovali - a jednu a půl stránky „Módních zvěstí“, kteréţto zvěsti psala tím ţoviálně samolibým stylem, jaký ani dnes, jak slýchávám, ještě docela nevymizel z moderního ţurna-


226

lismu: „Musím se vám pochlubit, jakou boţskou róbičku jsem měla na sobě minulý týden na slavnostních dostizích v Goodwoodu. Vé-voda z C... leč nikoli!, to, co mi ten blázínek všechno napovídal, to prostě opakovat nesmím; on vţdycky tolik přehání! A ta miloučká paní hraběnka, ta na mě, myslím, drobátko ţárlila...“ atakdále. Chudinka malá! Pořád ji vidím v těch jejích ušmudlaných vlně-ných šatech s inkoustovými skvrnami. Jeden den v Goodwoodu, nebo kdekoli jinde, kde je svěţí vzduch, by jí byl moţná vehnal do tváří trošku červeně. Majitel našeho časopisu - jeden z nejnestoudnějších ignorantů, s jakými jsem se kdy setkal - pamatuji se, jak jednou smrtelně váţně poučil jistého tazatele, ţe „Školu pro ţeny“ napsal Sheridan, a jak se potom dobrácky rozchechtal, kdyţ ho upozornili, ţe se plete - psal pomocí laciného naučného slovníku stránky, zasvěcené „Infor-macím všeobecným“, a psal je celkem vzato pozoruhodně dobře. A náš redakční poskok, vyzbrojený znamenitými nůţkami, ručil za to, ţe budeme stále zásobováni „Vtipy a humorem.“ Byla to tvrdá dřina a plat byl ubohý, ale napřimovalo nás vědo-mí, ţe vzděláváme a zvelebujeme své spolubliţní. Ze všech her, co jich je na světě, všude a věčně nejoblíbenější je hra na školu. To seberete šest dětí, posadíte si je na práh a sám si vykračujete sem a tam s kníţkou a rákoskou. Takhle si hrajeme uţ jako mrňata, takhle si hrajeme, kdyţ jsou z nás kluci a holky, takhle si hrajeme, kdyţ jsme dospěli v muţe a ţeny, takhle si hrajeme, kdyţ se scvrklí a v bačkorách šouráme ke hrobu. Tahle hra se nám nikdy nezprotiví, nikdy nás neunaví. Kazí ji jenom jedno: ţe kaţdé z těch ostatních šesti dětí se vehementně domáhá toho, aby taky na ně přišla řada a zase ono si mohlo vykračovat s kníţkou a rákoskou. Ţe je ţurnalis-tika přes četné stinné stránky povoláním tak oblíbeným, to má, tím jsem jist, tento důvod: kaţdý ţurnalista má pocit, ţe on je ten kluk, co si vykračuje sem a tam s rákoskou. Vláda, zámoţní i chudí, spo-lečnost, umění, literatura, to jsou ty ostatní děti, co sedí na prahu. A ţurnalista je vzdělává a zvelebuje. To jsem ale odbočil. To všechno jsem připomněl jenom proto, abych se omluvil, ţe teď tak zarytě odmítám stát se pramenem uţi-tečných informací. Tak se zase vraťme. Jednou nás někdo, kdo se podepsal „Stavitel balónu“, poţádal o návod, jak si vyrobit vodík. Ten se dá vyrobit snadno - mně aspoň


227

to snadné připadalo, kdyţ jsem si to prostudoval v knihovně Brit-ského muzea; nicméně jsem „stavitele balónu“, ať uţ to byl kdokoli, upozornil, ţe musí učinit všemoţná nezbytná opatření, aby nedošlo k nehodě. Víc jsem přece udělat nemohl. Za deset dní přišla do re-dakce rudolící dáma, vedoucí za ruku cosi, o čem sama podala vy-světlení, ţe je to její syn, dvanáct let starý. Obličej toho chlapce byl aţ pozoruhodně bezvýrazný. Proč, to jsem pochopil, kdyţ ho máti postrčila dopředu a sundala mu klobouk. Neměl totiţ vůbec ţádné obočí a z vlasů mu zbyl jenom jakýsi odporný prach, který jeho hlavě propůjčoval vzhled natvrdo uvařeného vajíčka, oloupaného a posypaného pepřem. „Dneska týden to byl hezký mládeneček a vlásky se mu od příro-dy vlnily,“ pravila dáma. Mluvila stále se zvyšujícím tónem, který napovídal, ţe se něco strhne. „A copak se mu to stalo?“ zeptal se šéfredaktor. „Tohle se mu stalo!“ odsekla dáma. Vytáhla z rukávníku číslo našeho časopisu z minulého týdne, kde byl tuţkou zatrţený můj článek o výrobě vodíku, a mrskla s ním před šéfa. Ten to číslo zvedl a článek si přečetl. „Tak to byl on, ten »stavitel balónu«?“ otázal se. „Ano, to byl on, ten »stavitel balónu«,“ přiznala dáma. „Takové ubohé, nevinné děcko - a teď se na něj koukněte.“ „Třeba mu zas narostou,“ nadhodil náš šéfredaktor. „Třeba ano,“ odvětila dáma a její tón se pořád ještě zvyšoval, „a třeba taky ne. Ale já chci vědět, co pro něj hodláte udělat.“ Šéfredaktor navrhl vodičku na vlasy. V prvním okamţiku jsem si myslel, ţe se dáma na něj vrhne; zatím se však omezila na slova. Ukázalo se, ţe jí nejde o ţádnou vodičku na vlasy, ale o odškodné. Pronesla také několik poznámek o celkové úrovni našeho listu, o jeho prospěšnosti, o tom, má-li vůbec nárok na podporu veřejnosti, o tom, kolik zdravého rozumu a moudrosti mají jeho spolupracovní-ci. „Ale já si váţně nemyslím, ţe za to můţeme my,“ trval na svém šéfredaktor - byl to člověk slušných způsobů. „Váš chlapec ţádal o informaci a dostal ji.“ „Nechte si ty vtipy,“ řekla dáma (ale on to určitě nemyslel jako vtip, frivolita k jeho slabostem nepatřila), „nebo vy dostanete něco, o co jste ani neţádal. Sec mazec,“ utrhla se znenadání, takţe jsme se


228

oba jako poplašená kuřátka horempádem uchýlili na svá křesla, „jestli po vás skočím, tak budete mít hlavu takovouhle.“ Chtěla tím bezpochyby říct, takovou jako ten chlapec. Poté připojila několik připomínek k šéfovu osobnímu zjevu, které byly zjevně nevkusné. Milá ţena to nebyla, to rozhodně ne. Já jsem toho mínění, ţe kdyby tu ţalobu, kterou vyhroţovala, byla na nás podala, nemohla ji vyhrát; ale náš šéfredaktor měl se soudy své zkušenosti a jeho neměnnou zásadou bylo se jim vyhýbat. Říkával: „Kdyby mě na ulici někdo zastavil a chtěl moje hodinky, tak bych mu je pochopitelně nedal. Kdyby mi začal vyhroţovat, ţe si je tedy vezme násilím, pak bych patrně, i kdyţ nejsem ţádný rváč, udělal všechno, abych je před ním ochránil. Kdyby však prohlásil, ţe má v úmyslu je získat nějakým soudním řízením, pak bych je vytáhl z kapsy a podal mu je, a ještě bych si myslel, ţe jsem z toho vyvázl lacino.“ S tou rudolící dámou to srovnal pětiliberní bankovkou, která určitě představovala celoměsíční výnos časopisu; a dáma se vzdálila a svou poškozenou ratolest si odvedla s sebou. Po jejím odchodu ke mně šéfredaktor vlídně zahovořil. Pravil: „Nemyslete si, ţe vám to mám nějak za zlé; to není vaše vina, to je osud. Věnujte se dál mravním naučením a kritice - v tom jste nesporně dobrý; ale o »Uţitečné informace« se uţ nepokoušejte. Jak říkám, vaše vina to není. Vaše informace jsou naprosto správné - nic se jim nedá vytknout; ale přinášejí prostě smůlu.“ Kéţ bych se byl tou jeho radou vţdycky řídil! Sobě i jiným lidem jsem mohl uspořit nejednu katastrofu. Já nevím, čím to je, ale je to tak. Kdyţ někoho poučím, kudy se nejlíp dostane z Londýna do Říma, ztratí ve Švýcarsku zavazadla, nebo hned za Doverem málem ztroskotá jeho loď. Kdyţ mu poradím při koupi fotoaparátu, proţe-ne ho v Německu policie, ţe fotografoval najaké vojenské pevnosti. Jednou mně dalo spoustu práce, neţ se mi podařilo jistému muţi vysvětlit, jak se má ve Stockholmu oţenit se sestrou své zesnulé manţelky. Zjistil jsem, kdy mu z Hullu odplouvá loď, a v kterých hotelích se nejlépa ubytuje. V informacích, kterými jsem ho zásobil, nebylo od začátku do konce ani jediné nedopatření; všude šlo všech-no hladce. No prosím, a ten člověk se mnou od té doby nemluví.


229

Proto já krotím svou vášeň k poskytování informací; proto, jestli se mi to podaří, se na těchto stránkách nebude vyskytovat nic, co by mělo charakter praktického návodu. Nebudou tu ţádné popisy měst, ţádné historické reminiscence, ţádné poznámky o architektuře, ţádná mravní naučení. Kdysi jsem se zeptal jednoho inteligentního cizince, co říká Lon-dýnu. Řekl: „To je velikánské město.“ Já na to: „Co vás na něm upoutalo nejvíc?“ Odvětil: „Lidi.“ A já zase: „A co ve srovnání s jinými městy - s Paříţí, Římem, Berlínem -, co potom Londýnu říkáte?“ Pokrčil rameny. „Je větší,“ pravil. „Co by se o něm dalo říct jiného?“ Jedno mraveniště jako druhé. Spousty ulic, širokých i úzkých, kde se v nepochpitelném zmatku hemţí malinké bytůstky; tyhle se přičinlivě, důleţitě honí; tamhlety postávají a tlachají; jedny se hmoţdí s ohromnými břemeny; jiné se jen vyhřívají na sluníčku. Spousty sýpek, plných potravy; spousty komůrek, kde ti tvorečkové spí a jedí a milují se; a koutek, kde leţí jejich bílé kůstečky. Tenhle úl je větší, ten sousední menší. Jedno hnízdo je v písku, jiné zase pod kamením. Tohleto bylo vystěvěno teprve včera, tamhleto bylo vybudováno před celými věky, říká se dokonce, ţe ještě před tím, neţ přiletěly vlaštovky; kdoví. Ani lidové písně a báje v téhle knize nenajdete. Kaţdé údolí, kde jsou nějaké usedlosti, má svou píseň. Já vám řeknu, jakou má zápletku, zveršujte si to a zhudebněte podle svého: Byla jedna dívka, najednou přišel jeden mládenec, měl ji rád a zase odjel. K omrzení stejná písnička, sepsaná v mnoha řečech, neboť ten mladý muţ byl zřejmě ohromný cestovatel. V sentimentálním Ně-mecku se na něj pamatují moc dobře. Ale i obyvatelé modrých hor elsaských si vzpomínají, jak mezi ně přijel. A zrovna tak - jestli mě neklame paměť - navštívil břehy řeky Allan ve Skotsku. Učiněný věčný ţid, ten mládenec; protoţe i dnes ještě prý naslouchají bláho-vá děvčata slábnoucímu dusotu kopyt jeho koně. V německé zemi, kde je tolik ruin, jeţ v dávných dobách byly domovy, znějícími lidskými hlasy, se dosud udrţuje mnoho pověstí;


230

i v tomto případě vám jenom prozradím, co všechno se do toho dá-vá, jídlo si uţ ukuchtěte podle své chuti. Vemte jedno lidské srdce nebo dvě, kaţdé jiného druhu; svazeček lidských vášní - těch není moc, nanejvýš půl tuctu; jako koření si připravte směs dobra a zla; hotovému pokrmu pak dodejte pikantnosti příchutí smrti a podávejte kdekoli a kdykoli libo. I název si stanovte podle libosti - „světcova cela“, „strašidelná věţ“, „hrob v ţaláři“, „propast milenců“ - ten guláš je ovšem vţdycky stejný. A konečně nebudou v mé knize ţádné popisy krajin. To ode mne není lenost, to je sebeovládání. Nic není snazšího neţ popsat krajiná; nic těţšího a zbytečnějšího neţ ty popisy číst. Kdyţ se Gibbon mu-sel spolehnout na to, co líčili cestovatelé, aby mohl popsat Hel-lespont, a kdyţ s Rýnem seznamovaly anglické studenty především Caesarovy Commentarii, to se ještě slušelo, aby kaţdý světoběţník, ať uţ jel jakkoli daleko, popsal nejlépe, jak dovedl, všechno, co viděl. Dr. Johnson, který znal jen o málo víc neţ vyhlídku na Fleet Street, si moţná přečetl popis yorkshireských vřesovišť s potěšením i s uţitkem. Rodilému Londýňanovi, který v ţivotě neviděl vyšší kopec neţ Kančí hřbet v Surrey, připadalo patrně líčení Snowdonu vzrušující. Ale my jsme to všechno změnili, či lépe řečeno, všechno to pro nás změnily lokomotivy a fotografické aparáty. Člověk, který si kaţdý rok zahraje tenis na úpatí Matterhornu a kulečník nahoře na Rigi, vám sotva poděkuje za sebedovednější a sebepečlivější popis skotských Grampian. Obyčejného člověka, který z desítky olejomaleb, stovky fotografií, tisíce obrázků v ilustrovaných časopi-sech a z řady stereoskopů zná Niagaru, slovomalba nějakého vodo-pádu určitě otráví. Jeden můj přítel z Ameriky, velmi kultivovaný pán, který měl moc rád poezii, uţ pro tu poezii, se mi přiznal, ţe si o jezerní oblasti udělal mnohem přesnější a uspokojivější představu z kníţky fotogra-fií za osmnáct pencí neţ ze všech slov Coleridgeových, Southeyo-vých a Wordsworthových dohromady. A vzpomínám si, ţe na téma literárního líčení přírodních krás taky prohlásil, ţe to by mohl být autorovi zrovna tak vděčný, kdyby mu výmluvně popsal, co měl zrovna k večeři. Ale to uţ bylo v jiné debatě; v debatě o tom, co je vlastním posláním toho kterého umění. Můj přítel tvrdil, ţe zrovna tak, jako se plátno a barvy nehodí k vyprávění příběhů, je slovomal-


231

ba, i ta nejlepší, jen neohrabanou metodou, jak vyvolat dojmy, kte-rých člověk mnohem líp nabude prostřednictvím zraku. A kdyţ uţ jsme u tohoto problému, tak si taky ţivě vzpomínám na jedno horké odpoledne ve škole. Měli jsme hodinu anglické litera-tury a vyučování jsme zahájili četbou jakési zdlouhavé, ale jinak docela přijatelné básně. Jméno autora, to musím ke své hanbě při-znat, jsem uţ zapomněl, a titul té básně taky. Četba skončila, my jsme zavřeli knihy a náš profesor, bělovlasý starý pán, velmi laska-vý, nás vyzval, abychom vlastními slovy vylíčili to, co jsme právě četli. „Povězte mi,“ řekl povzbudivě, „o čem ta báseň pojednává.“ „Prosím, pane profesore,“ promluvil náš primus - hovořil se sklopenou hlavou a se zjevnou zdráhavostí, jako kdyby to bylo té-ma, o němţ by se sám od sebe nikdy ani nezmínil - „pojednává to o jedné panně.“ „Zajisté,“ přisvědčil profesor, „ale já bych byl rád, kdybyste mi to vylíčil vlastními slovy. A my přece neříkáme panna, my říkáme dívka. No prosím, pojednává to tedy o jedné dívce. A co dál?“ „O jedné dívce,“ opakoval vyvolaný chlapec, jehoţ rozpaky se dosazením toho nového výrazu očividně ještě zvýšily, „která ţila v lese.“ „V jakém lese?“ ptal se profesor. Chlapec si velice pozorně prohlédl kalamář ve své lavici a potom se zahleděl na strop. „No!“ pobízel ho profesor, uţ trochu netrpělivě. „Vţdyť jste o tom lese četl celých deset minut. Tak mi přece o něm něco říci mů-ţete.“ „Rozsochaté stromy, jejichţ větvoví propletené...“ spustil ten primus. „Ne, ne,“ přerušil ho profesor, „já od vás nechci, abyste mi opa-koval ty verše. Já chci, abyste mi vlastními slovy řekl, jaký byl ten les, co v něm ţila ta dívka.“ Profesor netrpělivě podupával; primus udělal zoufalý pokus. „Prosím, pane profesore, byl to les jako kaţdý jiný.“ „Povězte mu, jaký to byl les,“ řekl profesor, ukazuje na dalšího mládence. Ten prohlásil, ţe to byl „zelený les“. To profesora rozladilo ještě víc; řekl - a já váţně nechápu proč - tomu druhému chlapci, ţe je


232

trdlo, a přešel k třetímu, který uţ celou minutu seděl zřejmě na roz-pálené plotně a mával pravou paţí nahoru a dolů jako pominutý semafor. Byl by to v příští vteřině tak jako tak ze sebe vysypal, ať by ho byl profesor vovolal nebo ne; byl uţ v obličeji celý rudý, jak tu vědomost nemohl v sobě udrţet. „Tmavý a pochmurný les!“ zakřičel a hrozně se mu ulevilo. „Tmavý a pochmurný les,“ opakoval profesor s patrným uspo-kojením. „A pročpak byl tmavý a pochmurný?“ Třetí chlapec se i teď mohl blýsknout. „Protoţe se do něj nedostalo slunce.“ Profesor cítil, ţe objevil básnka naší třídy. „Protoţe se do něj nedostalo slunce, či lépe řečeno, protoţe do něho nemohly proniknout sluneční paprsky. A pročpak tam nemohly proniknout sluneční paprsky?“ „Prosím, pane profesore, protoţe tam bylo moc husté listí.“ „Velmi dobře,“ řekl profesor. „Ta dívka ţila v tmavém a po-chmurném lese, skrze jehoţ olistěný baldachýn se nemohly prodrat sluneční paprsky. No a copak v tom lese rostlo?“ A ukázal na čtvr-tého hocha. „Prosím, pane profesore, stromy, pane profesore.“ „A copak ještě?“ „Muchomůrky, pane profesore.“ To se ozvalo po pauze. Muchomůrkami si profesor nebyl zrovna jist, ale kdyţ se poradil s textem, zjistil, ţe chlapec má pravdu; vskutku tam byla zmínka o muchomůrkách. „Správně,“ připustil tedy profesor, „rostly tam muchomůrky. A co ještě? Copak nacházíme v lese pod stromy?“ „Prosím, pane profesore, hlínu, pane profesore.“ „Ale ne. Co v lese roste, kromě stromů?“ „Aha! Prosím, pane profesore, křoví, pane profesore.“ „Křoví, velmi dobře. Tak jsme se konečně dostali o kousek dál. V tom lese byly stromy a keře. A co ještě?“ Ukázal na drobného chlapce aţ skoro vzadu, který uţ dávno dospěl k náhledu, ţe ten les je přiliš daleko, aby jemu osobně mohl nějak vadit, a krátil si dlouhou chvíli tím, ţe sám proti sobě hrál čtverečky. To vyvolání ho vyrušilo a dopálilo, povaţoval však za nutné, aby i on inventář lesa něčím doplnil, a odváţně nabídl ostru-ţiny. Ale to byla chyba; o ostruţinách se básník nezmínil.


233

„No jakpak by ne! Klobstock myslí pořád jenom na jídlo,“ ko-mentoval to profesor, který si zakládal na tom, jak je pohotově vtip-ný. Třída se na Klobstockův účet zasmála a profesor měl radost. „Vy,“ řekl pak, ukazuje na jedoho hocha v prostřední lavici. „Co ještě bylo v tom lese kromě stromů a keřů?“ „Prosím, pane profesore, byla tam bystřina.“ „Zcela správně; a copak dělala ta bystřina?“ „Bublala, prosím.“ „Ale ne. Bublají potůčky, kdeţto bystřiny...?“ „Prosím řvou.“ „No budiţ, ta bystřina tedy řvala. A co bylo toho příčinou?“ To byla záludná otázka. Jeden chlapec - ne zrovna génius, to připouštím - obvinil tu dívku. Aby nám pomohl, formuloval profe-sor otázku jinak: „Kdypak ta bystřina řvala?“ Na pomoc opět přispěchal náš třetí hoch a vysvětlil, ţe bystřina řvala, kdyţ padala mezi balvany. Nejednoho z nás asi napadlo, ţe to musla být notná cimprlína, ta bystřina, kdyţ nadělala tolik rámusu kvůli takové maličkosti; srdnatější bystřina by se vţdycky zase vzchopila a beze slova uháněla dál. Bystřina, která řvala, pokaţdé kdyţ spadla mezi balvany, to byla podle nás dost rozmazlená bys-třina; ale profesor se nad tím výkladem tvářil spokojeně. „A co ještě kromě té dívky v tom lese ţilo?“ zněla další otázla. „Prosím, pane profesore, ptáčci, pane profesore.“ „Ano, v tom lese ţili také ptáčci. A co ještě?“ Ale ptáčci naši obrazotvornost zcela vyčerpali. „Ale no tak!“ pobízel nás profesor. „Co je to za zvířátka, ta, co mají dlouhé ocásky a běhají po stromech?“ Chvilku jsme přemýšleli, pak někdo z nás nadhodil kočky. Ale to byl omyl, o kočkách neřekl básník ani slovo; to, co se z nás profesor snaţil vypáčit, byly veverky. O moc víc podrobností jsem si o tom lese uţ nezapamatoval. Jenom si ještě vzpomínám, ţe se tam mluvilo taky o obloze. Tam, kde byly stromy trochu dál od sebe, bylo moţno při pohledu vzhůru spatřit oblohu; na té obloze byly často mraky a ta dívka, jestli mě neklame paměť, sem tam zmokla. Zdrţel jsem se u této příhody jenom proto, ţe podle mého mínění osvětluje celý problém literárního líčení přírodních krás. Uţ tenkrát


234

jsem nedovedl pochopit - a nedovedu to dodnes - proč to resumé našeho primusa profesorovi nestačilo. Při vší úctě k autorovi té básně, ať uţ byl kdokoli, nelze přece nesouhlasit s tím, ţe ten les byl - jakţ ani nelze - „jako kaţdý jiný“. Teď bych vám mohl velice podrobně popsat Černý les. Mohl bych vám přeloţit Hebela, který Černý les opěvoval. Spousty strá-nek bych mohl vyplnit líčením tamních rozeklaných roklí a úsměv-ných údolí, sosnami porostlých strání, skalními útesy korunovaných vrcholků hor, zpěněných potůčků (pokud je pořádkumilovní Němci neodsoudili, aby ve vší slušnosti tekly dřevěnými koryty nebo od-vodňovacími rourami), bílých vesniček, osamělých statků. Ale děsí mě podezření, ţe byste to všecko přeskočili. Ale i kdy-byste byli tak svědomití - nebo tak slabomyslní - ţe byste to nepře-skočili, nedokázal bych nic víc, neţ vzbudit ve vás přestavu, kterou mnohem lépe zprostředkují prostá slova nenáročného „Průvodce“: Malebné pohoří, na jihu a na západě ohraničené níţinou rýnskou, do níţ se svaţuje velmi srázně. Po stránce geologické se skládá pře-váţně z pestrých pískovců a z ţuly; niţší jeho vrcholky jsou hustě porostlé jehličnatými lesy. Je bohatě zavlaţováno četnými vodními toky a jeho lidnatá údolí jsou úrodná a dobře obdělávaná. Hostince jsou tu dobré, cizinci by však měli velice opatrně popíjet místní vína.


235

Proč jsme jeli do Hannoveru - Co v cizině dovedou lépe - Umění zdvořilé konverzace v cizím jazyku, jak se mu vyučije v anglických školách - Skutečný příběh, poprvé vyprávěný - Jak se francouzského ţertu pouţilo k pobavení anglické mládeţe - Harri-sovy otcovské pudy - Kropič ulic, kdyţ se na něj díváme jako na umělce - Georgeův patriotismus - Co měl Harris udělat - Co však udělal - Zachraňujeme Harrisovi ţivot - Město, kde se nespí - Droţkářský kůň coby kritik.

VI Po klidné plavbě bez zvláštních příhod jsme v pátek dorazili do Hamburku; a z Hamburku jsem cestovali do Berlína, a to přes Han-nover. To není ta nejpříjemější trasa. A proč jsme navštívili Hanno-ver, to nemohu objasnit jinak, neţ jak ten černoch objasnil soudci, proč byl v pastorově kurníku. „Jo, jo, pan souce, co pan konstábl vypovídával, to je nic neţ pravda. Já tam byl, pan souce.“ „Tak to tedy přiznáváte? A co jste v tom kurníku pana děkana pohledával s pytlem o půlnoci?“ „Já budu to hned povidat, pan souce. Jo. Já přinosil pytel plná vod melouny k Massa Jordan. Jo. Massa Jordan, von móc milá a von ptal mě jit k von.“ „No a dál?“ „Jo jo, pan souce, móc milá čovek je Massa Jordan. A tak my posadili a mluvili a mluvili...“ „To si dovedu představit. Ale my chceme vědět, co jste dělal v kurníku pana děkana.“ „Jo, pan souce, na to budu pšijit. On bylo moc pozdě, neţ já vopustil vod Massa Jordan, a tak já povim sám ke mě, teď kroč ven s tvoje pravá noha, Ullysses, nebo ty dostáváš do malér s tvoje sta-rá. Móc hubovatá ţenská ona je, pan souce, móc...“ „To mě nezajímá. Hubatých ţenských je v našem městě víc. Fara pana děkana je ale od té cesty, co vede od pana Jordana k vám do-mů, skoro kilometr stranou. Jak jste se tam dostal?“ „To je, co já budu vobjasnit, pane souce.“ „To mě těší. A jakpak nám to objasníte?“ „No já myslim, pan souce, ţe já musel vodbočil.“ A my jsme zřejmě taky trochu odbočili.


236

Na první pohled vám Hannover, nevím proč, připadá velice ne-zajímavý, ale pak vás chytne. Jsou to vlastně města dvě; jedno má široké moderní, hezké třídy a vkusné zahrady; a hned vedle je město ze šestnáctého století, kde starobylé domy s černým trámovím tvoří převisy nad uzoučkými uličkami; kde můţete skrze nízké klenuté průjezdy nahlíţet do dvorů, nad nimiţ se vrší řady pavalčí a jeţ kdysi nepochybně bývaly přecpány kavaleristy nebo zataraseny rachotivými kočáry se šestispřeţím, čekajícími na své vlastníky, bohaté kupce a jejich tlusté, pomalé paničky, ale v nichţ se teď volně prohánějí děti a slepice, zatímco přes vyřezávaná zábradlí pavlačí visí a suší se obnošené prádlo. Nad Hannoverem se vznáší zvláštní anglická atmosféra, zvláště v neděli, kdy staţené rolety na výkladích skříních a vyzváněcí zvony připomínají slunnější Londýn. Tu atmosféru britské neděle jsem necítil jenom já sám, to bych to přičítal své obrazotvornosti; i Geor-ge měl stejný dojem. Harris a já jsme ho zastihli, kdyţ jsme se po nedělním obědě vrátili ze zapálenými doutníky z kratičké procházky, jak pokojně klimbá v nejpohodlnější lenošce v kuřáckém salónku. „Marná věc,“ pravil Harris, „britská neděle má něco do sebe a člověku s anglickou krví v ţilách se musí líbit. A mně by to bylo moc líto, kdyby vzala za své, ať si mladá generace říká co chce.“ Posadili jsme se kaţdý do jednoho kouta rozloţitého kanape a připojili jsme se k Georgeovi. Do Hannoverska by prý měl člověk jet, kdyţ se chce naučit nej-lepší němčině. To má ale tu nevýhodu, ţe mimo Hannoversko, coţ je jen malá provincie, nikdo té nejlepší němčině nerozumí. Takţe se musíte rozhodnout, jestli chcete mluvit dobrou němčinou a zůstat v Hannoversku, nebo špatnou němčinou a cestovat. Německo, poně-vadţ bylo po tolik staletí rozděleno na desítky kníţectví, má to ne-štěstí, ţe je v něm spousta rozmanitých nářečí. Kdyţ si Němci z Poznaňska chtějí popovídat s lidmi z Würtemberska, tak aby snad pokaţdé mluvili francouzsky nebo anglicky, a slečinky, jimţ se do-stalo nákladného vzdělání ve Vestfálsku, moc překvapí a zklamou své rodiče, protoţe nejsou schopny porozumět jedinému slovu, kdyţ na ně promluví někdo v Meklenbursku. je sice pravda, ţe cizinec ovládající angličtinu by byl zrovna tak vedle na yorkshireské pahor-katině nebo na whitechapelské periférii; ale to je něco jiného. V Německu se nemluví dialektem pouze na venkově nebo mezi nevdě-


237

lanci. Tam má vlastně kaţdý kraj svou vlastní řeč, a na tu je pyšný a hrozně na ní lpí. Vzdělaný Bavorák vám přizná, ţe akademicky řečeno, je severní němčina správnější; ale mluvit bude dál jihoně-mecky a jihoněmčině bude učit i své děti. Ale já si myslím, ţe během takových sta let vyřeší Němci tenhle svůj problém tím, ţe budou mluvit anglicky. Uţ teď kaţdý německý chlapec a kaţdé německé děvče, s výjimkou vrstvy rolnické, anglič-tinu ovládají. Kdyby angličtina měla méně libovolnou výslovnost, není nejmenší pochyby, ţe by se během relativně velmi krátké doby stala jazykem světovým. Všichni cizinci se shodují v tom, ţe pokud jde o gramatiku, je to řeč, které se dá naučit ze všech nejsnáze. Ně-mec, kdyţ ji srovnává se svou mateřštinou, v níţ se kaţdé slovo v kaţdé větě řídí nejméně čtyřmi odlišnými a na sobě nezávislými pravidly, vám řekne, ţe angličtině nemá gramatiku vůbec ţádnou. K témuţ závěru došla zřejmě i hezká řádka Angličanů; ale to jsou na omylu. Anglická gramatika doopravdy existuje a jednoho krásného dne zjistí ten fakt i naše školy a gramatika se začne vtloukat do hlavy našim dětem, a moţná ţe pronikne i do kruhů literárních a novinářských. Teď zatím, jak se zdá, souhlasíme s cizinci, ţe je to veličina zcela zanedbatelná. Kamenem úrazu při našem pronikání do světa je anglická výslovnost. A anglický pravopis byl zřejmě vymyšlen především k tomu účelu, aby tu výslovnost zamaskoval. Lišácký nápad, vypočtený na to, aby krotil troufalost cizinců; nebýt toho, naučili by se té výslovnosti za rok. Neboť v Německu vyučují řečem jinak neţ u nás, takţe němečtí hoši a děvčata, kdyţ v patnácti letech vyjdou z hymnasia nebo jiné střední školy, mohou se jazykem, kterému se učili, opravdu doro-zumět. U nás v Anglii na to máme metodu, která v tom, jak dosáh-nout co nejmenšího výsledku při co největším vynaloţení času a peněz, je snad nedostiţná. Anglický chlapec, který prošel dobrou anglickou střední školou, můţe hovořit s Francouzem, pomalu a s obtíţemi, o zahradnicích a o tetách, kteráţto konverzace můţe ně-koho, kdo ani nemá tety ani si nanajímá zahradince, brzy omrzet. Snad, je-li to chlapec zcela výjimečný, dokáţe ještě říci, kolik je hodin, nebo prohodit pár opatrných poznámek o počasí. Dovedl by ovšem odříkat zpaměti slušný počet nepravidelných sloves; jenomţe po pravdě řečeno, pramálo cizinců stojí o to, aby jim mladý Angli-čen odříkával jejich vlastní nepravidelná slovesa. Zrovna tak si


238

moţná zapamatuje namátkový výběr groteskně komplikovaných francouzských idiomů, které ţádný moderní Francouz jakţiv nesly-šel, a kdyţ je slyšel, tak jim nerozuměl. Vysvětlení je v tom, ţe takový chlapec se v devíti případech z deeti učil franštině z „Ahnovy učebnice pro začátečníky“. Historie tohoto slavného dílka je zajímavá a poučná. Tu knihu napsal pů-vodně pro legraci jeden vtipný Francouz, který sídlil několik let v Anglii. Myslel ji jako satiru na konverzační potenci britské společ-nosti. A z tohoto hlediska je výborná. Autor ji nabídl jednomu lon-dýnskému nakladatelství. Ředitel té firmy byl prozíravý člověk. Pročetl si ten rukopis a poslal si pro autora. „Ta vaše kníţka,“ řekl mu, „je moc chytrá. Já jsem se nad ní chechtal, aţ mi tekly slzy.“ „To mě těší,“ odvětil polichocený Francouz. „Snaţil jsem se napsat to podle pravdy, a přitom zbytečně neuráţet.“ „Veliká zábava to je,“ pokyvoval hlavou nakladatel. „Ale kdy-bych ji vydal jako takovou neškodnou legraci, mám dojem, ţe by neměla úspěch.“ Autor protáhl obličej. A nakladatel mluvil dál: „Lidi by o jejím humoru prohlašovali, ţe je vycucaný z prstu a přehnaný. Čtenáře myslící a inteligentní by ovšem pobavila, jenţe tuhle část veřejnosti se z obchodního hlediska nevyplatí brát v úvahu. Mám ale nápad.“ Rozhlédl se po místnosti, aby se ujistil, ţe jsou sami, a pak se k autorovi naklonil a ztlumil hlas aţ k šeptou. „Vydáme tu kníţku jako seriozní školní učebnici.“ Autor vykulil oči a nevzmohl se na jediné slovo. „Znám anglické školomety,“ pravil nakladatel. „Těm se bude tahle kniha líbit. Ta zapadne přesně do jejich metod. Nikdy nemů-ţou objevit nic bláznivějšího, nic méně vhodného k příslušnému účelu. Po téhle kníţce se budou olizovat, jako se štěně olizuje po krému na boty.“ A autor obětoval umění lačnosti po zisku a svolil. Změnili titul a přidali slovníček, ale text nechali beze změny. Výsledek zná kaţdý školák. „Ahn“ se stal paládiem filologické výuky v Anglii. A jestli dneska uţ není tak všudypřítomný, pak jedině proto, ţe od té doby bylo vymyšleno něco, co příslušnému účelu odpovídá ještě méně.


239

A aby snad anglický školák přece jen o té franštině nezískal tře-ba i z takových „Ahnů“, nějaké mlhavé zdání, vymyslel si pro něj anglický vzdělávací systém další handicap a přidělil mu ku pomoci něco, co je v prospektech označováno jako „rodilý Francouz“. Ten-to rodilý Francouz - bývá to, mimochodem, většinou Belgičan - je nepochybně pán svrchovaně počestný a jistě se dorozumí svým vlastním jazykem dosti plynně. Ale tím jsme s jeho kvalifikací hoto-vi. Vţdycky, bez výjimky, je to člověk pozoruhodně neschopný kohokoli čemukoli naučit. Při jeho výběru se dokonce přihlíţí ani ne tak k tomu, můţe-li mládeţ vzdělávat, jako spíš k tomu, můţe-li jí slouţit pro legraci. Vţdycky je to komická figurka. Francouze dů-stojného vzhledu by na ţádné anglické škole nezaměstnali. Ale kdyţ ho příroda obdařila několika neškodnými podivnůstkami, s nimiţ se dá počítat jako se zdrojem veselí, pak si ho jeho zaměstnavatelé velice váţí. A třída se pak na něj pochopitelně dívá jako na ţivého tatrmánka. Na ty dvě aţ čtyři hodiny, které se kaţdý týden záměrně promarní touhle starobylou fraškou, se chlapci těší jako na zábavné mezihry v jinak monotónním školním ţivotě. A kdyţ potom hrdý rodič vezme svého syna a dědice do Dieppe a zjistí, ţe ten mládenec nedovede ani zavolat droţku, laje nikoli systému, ale jeho nevinné oběti. Omezil jsem tyto své poznámky na francouzštinu, poněvadţ to je jediná cizí řeč, které se snaţíme naši mládeţ naučit. Na Angličánka, který by uměl německy, by lidi zhlíţeli jako na špatného vlastence. Ale proč maříme tolik času, abychom zrovna té franštině vyučovali popsanou metodou, to odjakţiva nedovedu pochopit. Kdyţ někdo nějakou cizí řeč neumí vůbec, tak mu to nikterak neubírá na cti. Ale s tímhle francouzským blábolením jsme - kdyţ si odmyslíme komic-ké ţurnalisty a dámy spisovatelky, pro jejich povolání je nezbytné - všude jen pro legraci. V německých školách mají trochu jiné metody. Kaţdé cizí řeči je věnována jedna hodina denně. Vychází se z úvahy, ţe mládenci by neměli mít mezi jednotlivými hodinami tolik času, aby to, co se v té předešlé naučili, zase zapomněli; naopak, ţe by na to měli navazo-vat. Nemají ţádného komického cizince, zjednaného, aby je obvese-loval. Cizí řeči vyučuje Němec, který ji od a aţ do zet zná zrovna tak důkladně jako svou mateřštinu. Tento systém motná nevybaví německou mládeţ tím dokonalým cizím přízvukem, pro který brit-


240

ský turista budí v kaţdé zemi pozornost, má ale jiné výhody. Stu-denti neříkají svému profesorovi „Zvonikvodmatkybóţi“ nebo „Dţi-trnajs“ a nechystají pro hodiny franštiny nebo angličtiny ţádné hru-bozrnné fóry. Sedí prostě v lavicích a snaţí se, uţ sami kvůli sobě, naučit tomu cizímu jazyku s pokud moţno nejmenší námahou. A kdyţ vyjdou ze školy, dovedou rozmlouvat nikoli o perořízcích, zahradnicích a tetách, ale o evropské politice, o historii, o Shake-spearovi nebo o hudební výchově, prostě o tom, k čemu se stočí konverzace. Kdyţ se budu na Němce dívat z anglosaského hlediska, moţná ţe si v této knize najdu příleţitost, abych je kritizoval; ale jinak je toho dost, čemu bychom se od nich měli přiučit; podkud jde o to, jak pouţít při výchově zdravého rozumu, to nám mohou dát jakýkoli náskok a ještě nás porazí jednou rukou. Na jihu a na západě lemuje Hannover krásný les Eilenriede, a tam došlo k smutnému dramatu, v němţ význačnou roli sehrál Harris. V pondělí odpoledne jsme tím lesem projíţděli na kolech, a to spolu s mnoha jinými cyklisty, neboť za slunných odpolední je to pro Hannoveřany oblíbené výletní místo a jeho stinné stezky se hemţí šťastnými, bezstarostnými lidmi. Mezi nimi jela na kole, které zářilo novotou, mladá a krásná dívka. Byla to očividně cyklistka zcela nezkušená. Dalo se předpokládat, ţe nastane okamţik, kdy ta dívka bude potřebovat pomoc, a Harris, rytířský jako vţdy, nadho-dil, ţe bychom se měli drţet v její blízkosti. Harris, jak Georgeovi i mně příleţitostně vykládá, má dcery, či přesněji řečeno dceru, která s postupujícími lety určitě přestane pouštět v zahradě, zrovna pod okny, rachejtle a vyroste v krásnou a slušnou slečnu. Následkem čehoţ má Harris pochopitelně zájem o všechny krásné slečny do pětatřiceti nebo tak nějak; připomínají mu totiţ, jak to aspoň tvrdí, domov. Ujeli jsme asi tři kilometry, kdyţ jsme kousek před sebou, na prostranství, kde se sbíhalo patero cest, spatřili mkuţe s hadicí, který kropil vozovku. Hadice, opatřená všude tam, kde byla nasta-vována, dvěma malými kolečky, se při kaţdém pohybu za ním svíje-la, a připomínala tak obrovitého červa, který ze sebe chrlil, jak ho ten chlapík oběma rukama pevně svíral a jak jím mířil chvilku sem,


241

chvilku tam a jak mu jednou krk zvedl, jindy zase stlačil k zemi, mocný proud vody v síle aspoň čtyř litrů za vteřinu. „Oč lepší je tahle metoda neţ ta naše!“ poznamenal nadšeně Harris. Má chronický sklon přísně kritizovat všechna britská zaří-zení. „Oč jednodušší, rychlejší a hospodárnější! No jen se podívejte, símhle způsobem dokáţe jeden chlap pokropit v pěti minutách tako-vý kus cesty, na jaký by ten náš nemotorný, rachotící kropicí vůz potřeboval půl hodiny.“ George, který seděl za mnou na tandemu, k tomu podotkl: „Ano, ale taky by tímhle způsobem dokázal postříkat hezkou řádku lidí mnohem dřív, neţ by se dostali z jeho dosahu.“ George, pravý opak Harrise, je Brit aţ do morku kostí. Vzpomí-nám si, jak se jednou vlastenecky rozhorlil, kdyţ Harris navrhoval, ţe by se v Anglii měla zavést gilotina. „Je o tolik úhlednější,“ pravil Harris. „To je mně úplně jedno,“ řekl George; „já jsem Angličan, mně stačí šibence.“ „Naše kropcí vozy mají moţná své nevýhody,“ pokračoval Ge-orge teď, „ale mohou ti ohrozit leda nohy, a i tomu se dá uniknout. Kdeţto člověk s tímhle zařízením se za tebou dostane i za roh a nahoru na schody.“ „Mně imponuje,“ stál na svém Harris, „jak jsou tihle kropiči šikovní. Ve Strassburgu jsem viděl chlapa, který z jednoho rohu kropil celý rynk plný lidí a ţádné ţenské nesmáčel ani lem sukně. Oni úţasně dovedou odhadnout vzdálenost. Dostříknou ti těsně ke špičkám bot a pak ti přestříknou hlavu, takţe ti voda dopadá zrovna za paty. Dokáţou...“ „Zastav na minutku,“ povídá najednou George. „Proč?“ ptám se. „Já se uklidím z cesty a zbytek té podívané si dopřeju někde v úkrytu za stromem. Moţná ţe v tomhle oboru opravdu existují vy-slovení majstři, jak říká Harris; ale tenhle kumštýř má zjevně jisté nedostatky. Zrovna zlil nějakého psa a teď vydatně sprchuje sloup se směrovkami. Já radši počkám, aţ s tím kropením přestane.“ „Neblázni,“ pravil Harris, „ten tě nepoleje.“ „To právě chci mít zaručeno,“ řekl George, načeţ seskočil, uchý-lil se za nápadně krásný jilm, vytáhl si dýmku a začal si ji nacpávat.


242

Mně se nechtělo šlapat na tandemu samotnému, a tak jsem se-skočil taky, kolo jsem nechal u jednoho stromu a připojil jsme se ke Georgeovi. Harris na nás zavolal něco v tom smyslu, ţe děláme hanbu zemi, která nás zrodila, a jel dál. V příští chvíli jsem uslyšel zoufalý ţenský výkřik. Pocházel, jak jsem zjistil, kdyţ jsem vykoukl za kmenem stromu, od té elegantní slečny, o níţ jsem se uţ zmínil a na kterou jsme v rozhovoru o kro-piči pozapomněli. Teď na tom svém bicyklu vytrvale šlapala přímo skrze hustý příval vody z hadice. Leknutí ji zřejmě tak ochromilo, ţe nedokázala ani seskočit ani uhnout s kolem stranou. Kaţdým oka-mţikem byla zmáčenější a ten chlap s hadicí byl buď opilý nebo slepý, protoţe na ni s naprostou lhostejností lil vodu dál a dál. De-sítky hlasů na něj řvaly a nadávaly mu, ale on to vůbec nebral na vědomí. Harris, jehoţ otcovské city to pobouřilo do nejzazších hlubin, učinil v tom momentě to, co se v té situaci učinit slušelo a patřilo. A kdyby byl celou akci provedl stejně chladně a uváţlivě, jak ji zahá-jil, mohl z té události vyjít jako hrdina dne, místo aby, jak se stalo, musel prchat za doprovodu uráţek a vyhroţování. Bez nejmenšího zaváhání zahnul přímo ke kropiči, seskočil u něho, popadl hadici za násadec a pokoušel se mu ji vykroutit z rukou. Co udělat měl a co by byl udělal kaţdý, kdo by v okamţiku, kdy se do toho vloţil, neztratil hlavu, bylo uzavřít přívod vody. Pak mohl toho chlapa pouţít jako míče a zahrát si s ním podle libosti fotbal nebo volejbal nebo košíkovou; a těch dvacet či třicet lidí, co se mu hnalo na pomoc, by mu bylo jen tleskalo. Jeho snahou však bylo, jak nám později vysvětlil, zmocnit se hadice a za trest ji obrá-tit proti tomu pitomci. Jenţe kropič měl stejnou shanu, totiţ podrţet si hadici jako zbraň, kterou by mohl postříkat Harrise. To mělo ovšem za následek, ţe oba dva zlili všechno ţivé i neţivé do vzdále-nosti padesáti metrů, jenom ne jeden druhého. Jakýsi muţ, kterého to pomočilo tak dokonale, ţe uţ mu bylo úplně jedno, co se s ním stane dál, se rozzuřeně vřítil do té arény a rovněţ přiloţil ruku k dílu. Všem třem společně se pak podařilo stříkat postupně do všech světových stran. Obrátili hadici k nebi a voda cedila na lidi v podo-bě lijavce z doby rovnodennosti. Obrátili hadici k zemi a vytvářeli divé proudy, které lidem podráţely nohy nebo je zasahovaly v kraji-ně ţaludeční, takţe se bolestí lámali v pase.


243

Ani jeden z těch tří ne a ne tu hadici pustit z ruky, ani jednoho nenapadlo zastavit vodu. Člověk by byl řekl, ţe se rvou s nějakou odvěkou přírodní silou. Ve čtyřiceti pěti vteřinách, jak prohlásil George, který to stopnul, vymetli z širokého okruhu všechno ţivé, aţ na jedoho psa, z kterého kapalo jako z najády a který se pod náporem vody válel chvilku na jednu stranu, chvilku zas na druhou, ale znova a znova se udatně zvedal na vrávorající nohy, aby vyště-kal svůj vzdor proti tomu, co očividně povaţoval za pekelné síly, puštěné ze řetězu. Muţi i ţeny nechávali své velocipedy leţet na zemi a utíkali do lesa. Za kaţdým trochu statnějším stromem vykukovaly mokré, rozzlobené hlavy. Konečně se na scéně objevil člověk, který si zachoval zdravý rozum. Nedbaje všeho nebezpečí, připlazil se k ţeleznému klíči, který stále trčel z hydrantu, a otočil jím. Načeţ z úkrytů za čtyřiceti stromy začaly vylézat více či méně promoklé lidské bytosti, z nichţ kaţdá toho měla hodně na srdci. Já jsem v první cvhíli propadl úvahám, zda pro dopravu Harri-sových pozůstatků do hotelu budou vhodnější nosítka nebo košíky na prádlo, a uznávám, ţe Harrisovi tehdy zachránila ţivot pohoto-vost Georgeova. Protoţe byl suchý, mohl George běţet rychleji, a byl tedy na místě dřív neţ ten dav. Harris chtěl postiţeným všechno vysvětlit, ale George ho rázně umlčel. „Na tohle si vyskoč,“ řekl, přistrkuje k němu svoje kolo, „a jeď! Lidi nevědí, ţe my dva patříme k sobě, a můţeš nám slepě důvěřo-vat, ţe to tajemství neprozradíme. Budeme se tu chvilku motat a překáţet jim. A ty jeď cikcak, pro případ, ţe by stříleli.“ Přeji si, aby tato kniha byla strohým záznamem faktů, nezkresle-ných přeháněním, a proto jsem své vylíčení této události dal přečíst Harrisovi, aby se tam nevloudilo nic kromě suchého popisu. Harris tvrdí, ţe to přehnané je, připouští však, ţe dva tři lidi moţná „po-kropil“. Navrhl jsem mu, ţe proti němu ze vzdálenosti pětadvaceti metrů obrátím hadici a pak se ho zeptám, zda „pokropený“ je přilé-havý výraz, ale on tu zkoušku odmítl. Dále trvá na tom, ţe lidí, které postihla ta katastrofa, bylo nanejvýš pět šest a ţe čtyřicet je údaj přemrštěný. Já mu na to navrhl, ţe se s ním vrátím do Hanno-veru a ţe celou tu věc nesmlouvavě přešetříme, ale on i tuto mou nabídku odmítl. Za těchto okolností musím prohlásit, ţe o této udá-


244

losti, na kterou jistý počet Hannoveřanů dodnes trpce vzpomíná, podávám pravdivou a věcnou zprávu já. Téhoţ večera jsem odjeli z Hannoveru a zrovna včas, abychom se navečeřeli a vyšli si na večerní procházku, jsme dorazili do Berlí-na. Berlín vás zklame; jeho centrum je lidmi přecpáno, jeho okrajo-vé čtvrti jsou úplně bez ţivota, jeho jediná pověstná třída, Unter den Linden, pokus zkombinovat Oxford Street se Champs Elysées, na vás neudělá vůbec ţádný dojem, protoţe na to, jak je krátká, je moc široká; jeho divadla jsou hezounká a milá, větší důraz neţ na výpra-vu a na kostýmy se tam klade na herce a neměnný repertoár je tam věcí neznámou - úspěšné hry se sice znova a znova reprizují, ale ne v nepřetrţitém sledu, takţe do jednoho berlínského divadla můţete chodit celý týden a kaţdý večer uvidíte něco jiného; jeho budova pro operu je pro operu nedůstojná; jeho dvě varieté, zbytečně působící tuctově a vulgárně, jsou mizerně vybavena a moc veliká, aby se v nich člověk cítil dobře. V berlínských kavárnách a restauracích je největší provoz od půlnoci do tří. A přitom lidi, kteří tam chodí, musejí většinou vstávat uţ v sedm. Berlíňani buď rozřešili ten veli-ký problém moderního ţivota, jak se obejít bez spánku, nebo se, jako Carlyle, uţ nemohou dočkat, aţ budou na věčnosti. Já sám nevím o ţádném jiném městě, kde by byly v oblibě takhle pozdní noční hodiny - leda snad v Petrohradě. Jenomţe v Petrohradě se zas tak časně nevstává. V petrohrad-ských varieté, kam je v módě chodit po divadle - a v rychlých saních tam jedete půl hodiny - začínají představení aţ o půlnoci. Na Něv-ském prospektu se ve čtyři hodny ráno musíte doslova prodírat da-vem; a lidem, kteří někam cestují, jsou nejmilejší vlaky, vyjíţdějící kolem páté ráno. Ty vlaky ušetří Rusovi protivné ranní vstávání. Rus dá svým přátelům dobrou noc, po večeři pohodlně odjede do města na nádraţí a nikoho v domě v noci neobtěţuje. Postupim, berlínské Versailles, je moc krásné městečko upro-střed lesů a jezer. Na stinných cestičkách jeho tichého, rozsáhlého parku Sans-Souci si člověk snadno představí, jak tudy hubený, ušňupaný Bedřich „čundral“ s ječivým Voltairem. George a Harris dali na mou radu a souhlasili s tím, ţe se v Ber-líně dlouho nezdrţíme a pojedeme do Dráţďan. Skoro všechno, čím se Berlín můţe pochlubit, můţe člověk vidět jinde v lepším provede-ní, a tak jsme se dohodli, ţe se spokojíme s jednou projíţďkou uli-


245

cemi. Portýr v hotelu nám opatřil droţkáře, pod jeoţ vedení, jak nás ujistil, lze v nejkratší moţné době vidět všechno, co za vidění stojí. Ten chlapík pro nás přijel v devět ráno a byl přesně podle našich přání. Měl humor a inteligenci a hodně toho věděl; jeho němčině blyo dobře rozumět a znal i pár anglických slov, kterými si příleţi-tostně vypomáhal. Jemu se tedy nedalo nic vytknout; zato jeho kůň, to bylo to nejprotivnější hovado, za jakým jsem kdy seděl. K nám pojal hned na první pohled nechuť. Já vyšel z hotelu prv-ní a on otočil hlavu a chladným, skleněným pohledem si mě změřil od hlavy aţ k patě; načeţ se podíval přes ulici na jiného koně, zřej-mě kamaráda, který stál hlavou k němu. A já přesně věděl, co mu říká. Měl totiţ velice výmluvný výraz a vůbec se nesnaţil zastírat, co si myslí. Pravil: „Psina, co?, na jaký figury tu jeden v létě nenarazí!“ Hned za mnou vyšel George a zůstal stát za mými zády. Kůň znova otočil hlavou a prohlíţel si ho. V ţivotě jsem nepotkal koně, který by se dovedl tak zkroutit. Jednou jsem viděl ţirafu, která vy-váděla s krkem moc pozoruhodné kousky, ale tohle zvíře se spíš podobalo takové té obludě, o jaké se člověku zdá po prašním dni v Ascotu, zakončeném večeří ve společnosti šesti starých kamarádů. Kdyby na mě oči toho koně vykukovaly mezi jeho vlastníma zadní-ma nohama, asi by mě to bylo nepřekvapilo. George mu byl zřejmě ještě víc k smíchu neţ já. Zase se otočil k tomu svému příteli. „Neuvěřitelný, co?“ řekl. „Tohle přeci musej někde extra pěsto-vat.“ A s levého ramene si začal slízávat mouchy. Uvaţoval jsem, jestli jako hříbě nepřišel o matku a jestli ho snad nevychovala nějaká kočka. Vlezl jsem s Georgem do droţky, usadili jsme se a čekali na Harrise. Přišel za chviličku. Já měl dojem, ţe mu to docela sluší. Měl na sobě bílý flanelový oblek s kalhotami jen po kolena, který si dal ušít speciálně pro jízdu na kole za horkého počasí; klobouk měl moţná kapánek neobvyklý, ale určitě ho chránil proti slunci. Kůň mu věnoval jediný pohled, řekl tak zřetelně, jak jen kdy nějaký kůň promluvil: „Gott in Himmel!“ a vyrazil ostrým klusem po Friederich Strasse, nechávaje Harrise i kočího stát na chodníku. Droţkář na něj volal, aby se zastavil, ale kůň si toho nevšímal. Harris i droţkář museli tedy za námi utíkat a dohonili nás aţ na rohu Dorotheen Strasse. Neslyšel jsem všechno, co droţkář koni


246

pověděl, protoţe mluvil rychle a rozčileně, pochytil jsem jenom několik vět, jako třeba: „Ňák si na ţivobytí vydělávat musím, nemyslíš?“ - „Kdo se tě ptal, co ty si o tom myslíš?“ - „Jo, tobě to můţe bejt fuk, ty naţrat dostaneš.“ Kůň ten rozhovor přerušil jednoduše tím, ţe vykročil a na vlastní pěst zahnul do Dorotheen Strasse. Droţkáři řekl asi něco v tomto smyslu: „Tak uţ nech těch řečí a jedem, ať to rito máme za sebou. A kde to jen trochu pude, vemem to postranníma ulicema.“ Naproti Braniborské bráně omotal náš droţkář opratě přes bič, zapíchnutý vedle kozlíku, slezl dolů a přišel nám udělat přednášku. Ukázal nám, kde je Tiergarten, a pak se rozhovořil o budově Rei-chstagu. Podle vzoru průvodců nás poučil o její přesné výšce, délce a šířce. Potom obrátil naši pozornost k samotné Braniborské bráně. Řekl nám, ţe je zbudována z pískovce a ţe napodobuje athénské „properláje“. Po tomto slově jeho kůň, který tu chvíli oddechu věnoval olizo-vání vlastních noh, k němu otočil hlavu. Neřekl nic, prostě se na něj podíval. Droţkář znervózněl a spustil znova. Tentokrát prohlásil, ţe ta brána napodobuje „propydlárie“. A tu kůň vykročil po třídě Unter den Linden a od rozhodnutí vykročit po třídě Unter der Linden ho nic nemohlo odradit. Jeho majitel se s ním chvilku hádal, ale kůň se dal v klus. Podle způsobu, jakým při tom klusu krčil rameny, jsem vytušil, ţe říká: „Bránu viděli, tak co? To jim musí stačit. A ty uţ stejně nevíš, co mluvíš, a i kdybys to věděl, tak oni by ti stejně nerozuměli. Mlu-víš totiţ německy.“ A tak to šlo po celé třídě Unter den Linden. Kůň byl ochoten postát u kaţdé pozoruhodnosti tak dlouho, abychom se na ni mohli podívat a abychom se dověděli, co to je. Ale dalším výkladům a popisům zabránil prostě tím, ţe se vţdycky zas vydal na další cestu. „Tihle chlapi přeci nechtějí nic jinýho,“ řikal si zřejmě v duchu, „neţ aby mohli doma říct, ţe to tady všecko viděli. A jestli jim křivdím, jestli jsou inteligentnější, neţ se zdají, tak se přeci mnohem víc dovědí z tištěnýho průvodce neţ od toho mýho starýho trouby. Kdo chce vědět, jak je vysoká ňáká kostelní věţ? A kdyţ se to jed-


247

nomu řekne, tak si to stejně nepamatuje dýl neţ pět minut, a kdyţ si to dýl pamatuje, tak jenom proto, ţe nemá v hlavě nic jinýho. Mě ty vejklady prostě otravujou. Kdybysme to radši vzali trapem, ať se všichni dostanem domů k obědu!“ Teď, kdyţ o tom uvaţuju, si nejsem tak docela jist, jestli ta stará bestie s těma vypoulenýma očima neměla vlastně pravdu. Rozhodně jsem zaţil cicerony, při jejichţ výkladu by mě bylo moc potěšilo, kdyby byla zakročila. Ale lidé jsou náchylní „neváţit si darů štěstěny“, jak říkají Sko-tové, a tak jsme tenkrát toho koně proklínali, místo abychom mu byli vděčni.


248

George se diví - Německá pořádkumilovnost - „Sbor kosů z Černého lesa koncertuje v sedm“ - Porcelánový les - Čím vyniká nad všechny psy - Němec a sluneční soustava - Úhledná krajina - Horské údolí, jak by mělo vypadat podle německých představ - Spád vodních toků v Německu - Rozruch v Dráţďanech - Harrisův komický výstup - Jak se setkal s nepochopením - George a jeho teta - George, polštářek a tři slečinky.

VII Kdyţ jsme jeli vlakem z Berlína do Dráţďan, řekl najednou Ge-orge, který se uţ čtvrt hodiny velice soustředěně díval z okénka: „Co to mají v tom Německu za zvyk, ţe si schránky na dopisy dávají do korun stromů? Proč si je, jako my, nepřidělají na domovní dveře? To by mě pěkně otravovalo, kdybych si pro dopisy musel denně vyšplhat na strom. Nemluvě o tom, ţe to není slušné vůči listonošům. Takhle muset doručovat poštu, to je přece hrozně vy-čerpávající dřina. A pro člověka ne zrovna šikovného to ještě navíc musí být vysloveně nebezpečné, zvláště za větrných nocí. A kdyţ uţ si ty schránky na stromy dávat musejí, proč si je nevěší někam níţ, proč je přidělávají aţ mezi nejhořejší větve? Ale moment! Moţná, ţe té zemi křivdím,“ pravil dále George, neboť ho v tu chvíli napadlo něco nového, „moţná ţe Němci, kteří jsou v mnoha věcech před námi, zdokonalili sluţbu poštovních holubů. Ale i tak si myslím, ţe bylo rozumnější nacvičit ty ptáky, kdyţ uţ je stejně cvičili, aby ty dopisy doručovali blíţ k zemi. Vytahovat si denně poštu z těchle bedýnek, to musí být i pro typického Němce v nejlepších letech dost těţký problém.“ Podíval jsem se tam, kam se díval a povídám: „To nejsou schránky na dopisy, to jsou ptačí budky. Tomuhle národu musíš rozumět. Němec má ptáky rád, ale musejí to být ptáci spořádaní. Normální pták, kdyţ se to nechá na něm, si postaví hnízdo, kde ho napadne. A takové hnízdo, to podle Němcova názoru na úhlednost není pranic úhledného. Nikde na něm není ţádná ma-lůvka, ţádná sádrová štukatura, dokonce ani ţádný praporeček. A kdyţ si hnízdo dostaví, tak si ten pták stejně ţije mimo ně. A všecko pouští dolů do trávy; větvičky, nedojedené červy, no zkrátka všech-no. A chová se neslušně; naprosto veřejně se miluje se svou panič-kou, hádá se s ní a krmí děti. A to německého domácího šokuje.


249

Řekne tedy ptákovi: ,Já tě mám pro leccos rád. Rád se na tebe kouknu. Rád si tě poslechnu, kdyţ zpíváš. Ale nemám rád tvoje způpsoby. Tumáš budku, v té nechávej všecko svoje smetí, ať je nevidím. Ven vylez, jkenom kdyţ chceš zpívat. Ale svoje domácí záleţitosti si koukej vyřizovat uvnitř. Drţ se prostě v téhle budce a nedělej mi virvár na zahradě!‘ “¨ V Německu do sebe lidé nasávají pořádkumilovnost přímo se vzduchem, v Německu chřestí batolata chřestítky do taktu a i ně-mecký pták uţ dospěl tak daleko, ţe dává přednost budce a s pohr-dáním zhlíţí na těch pár necivilizovaných vyvrhelů, co si pořád ještě stavějí hnízda ve stromech a v ţivých plotech. Časem, to je jisté, bude mít kaţdý německý pták své patřičné místo v kompletním chó-ru. Tohle nahodilé štěbetání bez ladu a skladu musí, to se vycítí, jít pedantické německé nátuře na nervy; vţdyť to nemá ţádný řád. Hudbymilovný Němec to zorganizuje. Nějakého silného ptačího jedince s obzvlášť dobře vyvinutým voletem vycvičí k tomu, aby ten sbor dirigoval, a kaţdý pták, místo aby mrhal svým talentem ve čtyři ráno někde v lese, bude v hodinu oznámenou na plakátech zpívat za doprovodu piana v zahradní pivnici. Tam směřuje všechen vývoj. Němec miluje přírodu, ale v jeho představách vypadá příroda jako přesně seřazené struny v harfě. Velice se stará o svou zahradu. Na její severní stranu zasadí sedm stromků růţí a sedm jich zasadí na stranu jiţní, a kdyţ všechny nevyrostou do stejné výšky a stej-ných obrysů, dělá mu to takové starosti, ţe celé noci nespí. Kaţdou kytku přiváţe k tyčce. To se sice s jeho názorem na kytky nesrovná-vá, ale skýtá mu to klid, protoţe ví, ţe jsou, kde být mají, a ţe se chovají, jak se sluší a patří. Jezírko si obloţí zinkem, a ten jednou týdně odstraní, odnese do kuchyně a vydrhne. Do geometrického středu trávníku, který někdy není větší neţ ubrus a obyčejně bývá oplocen, postsaví porcelánového psa. Psy Němci velice milují, ale zpravidla dávají přednost těm porcelánovým. Porcleánový pes ne-nadělá totiţ nikdy jámy do paţitu, aby si tam zahrabal kosti, a nikdy nerozhází zadníma nohama do všech světových stran hlínu na záho-nec. Z německého hlediska je to prostě pes ideální. Zůstane tam, kam ho postavíte, a jakţiv se nukáţe tam, kde ho mít nechcete. Mů-ţe to být po všech stránkách vzor dokonalosti podle nejnovějších poţadavků Kynologického klubu; nebo můţete popustit uzdu své


250

fantazii a opatřit si něco zcela jedinečného. Tady nejste, jako u ji-ných psů, odkázáni jenom na existující plemena. Z porcelánu si můţete opatřit třeba psa modrého, nebo i růţového. A chcete-li se pochlubit úplnou raritou, můţete mít psa dvouhlavého. Jednoho přesně stanoveného dne na podzim skloní Němec všech-ny své květiny a keře, připevní je k zemi a přikryje je rohoţemi; a jednoho přesně stanoveného dne na jaře je zase odkryje a narovná. Je-li náhodou výjimečně pěkný podzim nebo výjimečně pozdní jaro, tím hůř pro nebohou vegetaci. Ţádný pravověrný Němec by nepři-pustil, aby do pořádku, který si zavedl, zasahovalo něco tak nesys-tematického, jako je sluneční soustava. Kdyţ uţ nemůţe počasí řídit, tak je aspoň ignoruje. Ze stromů má Němec nejraději topol. Půvaby rozsochatého du-bu, rozloţitého kaštanu, nebo rozevlátého jilmu ať si opěvují ty druhé, ty nepořádné národy. Němci jsou všechny takové stromy s těmi jejich individualistickými, neukázněnými způsoby trnem v oku. Topol, ten roste tam, kde byl zasazen, a tak, jak je zasazen. Ten nemá ţádné nepatřičné, bouřlivácké vlastní nápady. Ten nechce ani vlát, ani se košatit. Ten roste řádně a rovně, jak německý strom růst má; a tak Němec všechny ostatní stromy postupně vyvrátí z kořene a na jejich místa zasadí topoly. Němec má přírodu rád, ale víc se mu líbí tak, jak by se byl té jedné dámě líbil ten urozený divoch - ve slušnějším úboru. Tuze rád se projde lesem - k hostinci. Ale ta cesta nesmí moc příkře stoupat, musí mít po jedné straně rigolek z cihel, aby se na ní nedrţela voda, a kaţdých dvacet metrů musí u ní stát lavička, aby si Němec mohl odpočívat a stírat si pot s čela; neboť sednout si do trávy, to by Němce zrovna tak nenapadlo, jako by nenapadlo anglického biskupa válet sudy po Trafalgar Square. Rád se rozhlédne s vrcholku kopce, ale přeje si tam najít kamennou desku, která mu doporučí, čeho si má povšimnout, a stůl a lavici, kde by si mohl střídmě pochutnat na pivu a na belegte Semmel, coţ obojí si prozíravě přinesl s sebou. Jestliţe tam navíc objeví někde na stromě policejní vyhlášku, která mu to či ono zakazuje, pak jeho pocit pohodlí a bezpečí je obzvlášť povznášející. Němec není dokonce ani proti divoké scenérii, ovšem za předpo-kladu, ţe není příliš divoká. Kdyţ se mu příliš divoká zdá, okamţitě ji začne krotit. Vzpomínám si, jak jsem v okolí Dráţďan objevil


251

malebné těsné údolíčko, svaţující se k Labi. Klikatá silnička se vinula podél horské bystřiny, která se asi tak půldruhého kilometru vzdouvala a pěnila mezi zalesněnými břehy přes balvany a skaliska. Šel jsem po té silničce celý okouzlený a najednou jsem za jednou zatáčkou narazil na hordu asi osmdesáti nebo sta dělníků. Ti to údolí velice pilně uhlazovali a tu bystřinu učili slušnosti. Všechny kameny, které překáţely přímému toku vody, pečlivě odstraňovali a odváţeli. Stromy a keře, které z lesní stěny přečnívaly, stejně tak jako všecku spleť popínavých rostlin vykopávali i s kořeny nebo aaspoň přistřihovali. O něco dále jsem pak došel k dílu uţ dohoto-venému - k horskému údolí, jak podle německých představ vypadat má. Říčka, tady uţ široká a loudavá, tekla přes uhrabané drobné kamínky vyrovnaným korytem mezi dvěma zdmi a kamennými řím-sami. Kaţdých sto metrů způsobně sestupovala po třech nízkých dřevěných stupínkách. Břehy měla do jisté šíře oholené a v pravidel-ných vzdálenostech osázené mladými topoly. Kaţdý ten strůmek byl obehnán proutěným pletivem a podepřen ţeleznou tyčí. Místní úřady doufají, ţe v několika málo letech to údolí „dobudují“ po celé délce, takţe v něm pro pořádek horujícímu německému milovníku přírody nebude při procházce vůbec nic vadit. Kaţdých padesát metrů tam bude lavička, kaţdých sto metrů policejní vyhláška a kaţdých sedm set metrů hostinec. A takhle se to dělá od Němenu aţ po Rýn. Takhle se zúhledňuje celá zem. Moc dobře se pamatuju na údolí řeky Wehry. To byla kdysi nejromantičtější roklina z celého Černého lesa. Kdyţ jsem tam byl naposled, tábořily tam stovky italských dělníků, kterí se tvrdě dřeli, aby tu divokou Wehru vyškolili, jak a kudy má téci; tuhle jí vyzdívali břehy, tamhle vyhazovali do povětří skály, které jí stály v cestě, a jinde v ní zase stavěli z cementu schůdky, po kterých by mohla putovat střízlivě a bez všelijakých skopičin. Neboť v Německu se nevedou ţádné nesmyslné řečičky o ne-spoutané přírodě. V Německu se příroda musí umět chovat slušně a řádně, aby dítkám nedávala špatný příklad. Německý básník, kdyby někde uzřel vodní tok, řítící se z výše tak, jak líčí (ne docela přesně) Southey řítící se vodopád lodorský, byl by tak šokován, ţe by ho ani nenapadlo se zastavit a napsat o něm aliterující verše. Německý básník by okamţitě odspěchal a podal o té vodě raport na policii. A to pěnění a burácení by mělo moc krátné trvání.


252

„No, no! Copak je tohle za pořádek!“ přísně by k tomu vodnímu toku zahovořil hlas příslušného německého funkcionáře. „Takovéhle věci tady nestrpíme! Koukej stékat hezky pokojně! Kde si myslíš, ţe jsi?“ A místní úřední osoby by tu bystřinu vybavily zinkovým potru-bím a dřevěnými ţlaby a točitým schodištěm a přiměly by ji stékat dolů ukázněně, hezky po německu. To je totiţ spořádaná země, tohle Německo! Ve středu večer jsme dorazili do Dráţďan a zůstali jsme tam přes neděli. Kdyţ se to vezme kolem a kolem, tak Dráţďany jsou snad neja-traktivnější město v celém Německu; ale tam by měl člověk spíš nějakou tu chvíli ţit, neţ tam přijet jen na krátkou návštěvu. Ta muzea a galérie, ty paláce a zahrady, to krásné a historicky bohaté okolí, to všechno vám můţe poskytnout potěšení na celou zimu, ale kdyţ na to máte jen týden, tak se vám z toho zatočí hlava. Dráţďa-ny nemají tu veselost, co má Paříţ nebo Vídeň, veselost, které se ale dost rychle přejíte; půvab Dráţďan je německy solidnější, trvalejší. Je to Mekka hudebníků. Za pět šilinků získáte v Dráţďanech křeslo v opeře, ale s ním bohuţel i silnou nechuť vyslechnout ještě někdy nějaké představení v opeře anglické, francouzské nebo americké. Největší rozruch dělá v Dráţďanech dodnes postava Augusta Silného, toho „hříšného muţe“, jak mu vţdycky říkal Carlyle. Mezi lidmi má pověst člověka, který hodil Evropě na krk přes tisíc dětí. Co je tu hradů, v nichţ věznil tu či onu odkopnutou milenku - jednu z nich, která umíněně uplatňovala nárok na vyšší titul, dokonce prý, chuděru, čtyřicet let! Pořád ještě vám ukazují těsné světničky, v nichţ se ţalem utrápila k smrti. Zámků, zostouzených tou či onou Augustovou hanebností, je tu v okolí jako kostí na bojišti; a většina historek, které vám vypravují průvodci, není zrovna pro uši mladého člověka, vychovaného v Německu. Králův portrét v ţivotní velikosti visí v tom vznešeném Zwiengeru, který si dal vystavět jako arénu pro zápasy dravých šelem, kdyţ na trţišti se uţ na ně lid nemohl dívat; muţ s převislým obočím, plný nezastírané smyslnosti, ale i s jistou kultivovaností a vkusem, jaké tak často smyslnost provázejí. Moderní Dráţďany jsou mu nepochybně za leccos zavázány. Nač ale cizinec v Dráţďanech nejvíc vyvaluje oči, to jsou tram-vaje. Ty obrovské vehikly frčí ulicemi patnácti aţ třicetikilometro-


253

vou rychlostí a zatáčky berou stylem irských vozků. Jezdí jimi kdekdo, aţ na důstojníky v uniformě; ti do nich nesmějí. Dámy ve večerních toaletách, jedoucí do plesu nebo do opery, tam sedí bok po boku s poslíčky, kteří drţí na klíně koše. Tramvaje mají na uli-cích hlavní slovo a všechno a všichni jim horempádem letí z cesty. Kdybyste jim z cesty neuskočili a náhodou byli pořád ještě naţivu, aţ by vás pak sesbírali, tak byste po uzdravení museli zaplatit poku-tu, ţe jste jim neuskočili z cesty. A to by vás naučilo mít se před nimi na pozoru. Jednou odpoledne si Harris vyšel na „čundr“ na vlastní pěst. A večer, kdyţ jsme seděli v Belvederu a poslouchali tamní kapelu, řekl najednou bez zvláštní souvislosti: „Ti Němci ale nemají vůbec ţád-ný smysl pro humor.“ „Proč myslíš?“ zeptal jsem se ho. „Ale dneska odpoledne,“ odpověděl, „jsem naskočil do jedné té tramvaje. Chtěl jsem se dívat po městě, a tak jsem zůstal stát na takové té plošině - no jak tomu tady říkají?“ „Stehplatz,“ pomohl jsem mu. „Ano, správně,“ pravil Harris. „No a to přece víte, jak se ty vozy kymácejí a jak se musíte připravit na kaţdou zatáčku a dávat na sebe pozor, kdyţ se to zastavuje nebo rozjíţdí.“ Přikývl jsem. „Takhle nás tam stálo asi tak šest,“ pokračoval Harris, „a já pochopitelně, nemám ty zkušenosti. Tramvaj se prudce rozjela a odhodila mě dozadu. Padl jsem na jednoho tlustého pána, který stál zrovna za mnou. Ten sám nestál moc pevně, a tak po tom nárazu naletěl na nějakého kluka, který si vezl zelené soukenné pouzdro s trubkou. Ani jeden z těch dvou se neusmál, ani ten chlap ani ten kluk s trubkou; prostě tam stáli a mračili se. Chtěl jsem se jim omluvit, ale neţ jsem ze sebe vypravil jediné slovo, tramvaj z něja-kého důvodu přibrzdila, a to mnou zas pochopitelně mrsklo dopře-du, takţe jsem vrazil do staršího bělovlasého chlapíka, který na mě dělal dojem profesora. No prosím, a ani ten se neusmál. Ani brvou nehnul.“ „Třeba myslel na něco jiného,“ nadhodil jsem. „Přece nemohli všichni na té plošině myslet na něco jiného,“ odvětil Harris. „A já během té jízdy vrazil do kaţdého z nich apoň třikrát. Oni totiţ uţ vědí, kdy přijde zatáčka, a na kterou stranu se


254

tedy mají naklonit. Já jako cizinec jsem samozřejmě tuhle výhodu neměl. A to, jak jsem se válel a potácel po té plošině, jak jsem se zuřivě chytal jednou toho, podruhé jiného, to přece musela být strašná legrace. No intelektuální humor to nebyl, to neříkám, ale většinu lidí by to rozesmát muselo. Ale ti Němci v tom vůbec nic zábavného neviděli - vypadali spíš polekaně, nic víc. Byl tam jeden chlap, takový mrňous, který se zády opíral o to kolo od brzdy; na toho jsem spadl pětkrát, počítal jsem to. Tak byste přece čekali, ţe se aspoň při tom pátém ţuchnutí rozchechtá; ale nerozchechtal se. Tvářil se jenom otráveně. To je ale mrzoutský národ!“ Taky George zaţil v Dráţďanech dobrodruţství. Nedaleko Altmarktu tam byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků, které byly na prodej. Vlastním artiklem toho krámku bylo sklo a porcelán; s těmi polštářky to zřejmě jenom zkoušeli. Byly to moc krásné polštářky, z atlasu a ručně vyšívané. Šli jsme kolem toho krámku dost často a George se tam pokaţdé zastavil a prohlíţel si ty polštářky. Říkal, ţe takový polštářek by jistě udělal radost jeho tetě. Na tu svou tetu myslel George po celou cestu. Denně jí psal dlouhatánské dopisy a z kaţdého města, kde jsme se zdrţeli, jí po-slal nějaký dárek. Podle mého názoru to hrozně přehání a já jsem mu to uţ nejednou rozmlouval. Jeho teta se sejde s jinými tetami a všechno jim to poví; a to celou čeleď tet nebezpečně dezorganizuje a dezorientuje. Jakoţto synovec ostře odmítám ten nemoţný standart, který George takto zavádí. Ale George ne a ne poslechnout. A tak nás v sobotu po obědě opustil a ţe prý si zajde do toho krámku a koupí tetě jeden polštářek. Ţe prý se vrátí co nevidět, ať na něj počkáme. Čekali jsme na něj podle mého mínění hezky dlouho. Kdyţ se konečně vrátil, vůbec nic nenesl a vypadal ustaraně. Ptali jsme se ho, kde má polštářek. Řekl nám, ţe ho nekoupil, ţe si to rozmyslel, ţe o polštářek by teta patrně nestála. Bylo nám jasné, ţe něco pople-tl. Snaţili jsme se to vyzvědět, ale jemu nebylo zrovna do řeči. Po naší dvacáté nebo bůhvíkolikáté otázce uţ odpovídal velice stroze. Aţ večer, kdyţ jsem s ním náhodou zůstal o samotě, sám o té věci začal. „V některých věcech,“ povídá, „jsou ti Němci dost nepochopitel-ní.“ „Co se stalo?“ ptám se ho.


255

„Inu, jde o ten polštářek, co jsem chtěl koupit.“ „Pro tetu,“ dodal jsem. „No a proč ne?“ odsekl. Okamţitě se najeţil; v ţivotě jsem nepo-znal člověka, který by byl tak nedůtklivý na zmínku o tetě. „Proč bych nemohl své tetince poslat polštářek?“ „Nerozčiluj se,“ chlácholil jsem ho. „Já ti to přece nevytýkám, já si tě proto váţím.“ Uklidnil se a vykládal dál: „Byly čtyři v té výloze, jestli si vzpomínáš, moc se od sebe neli-šily a na kaţdém bylo na cedulce zřetelně napsáno dvacet marek. Já netvrdím, ţe německy mluvím plynně, ale s troškou námahy se oby-čejně vyjádřím dost srozumitelně, a to, co se říká mně, taky pocho-pím, kdyţ ten druhý zrovna nedrmolí. Tak jsem teda vešel do toho krámku. Přivítala mě tam mladá dívenka; moc hezká, taková ti-chounká, dalo by se říct aţ upejpavá. No rozhodně nepatřila k hol-kám, od jakých bys něco takového čekal. V ţivotě mě nic tak nepře-kapilo.“ „No a co tě tam překvapilo?“ ptal jsem se. George vţdycky předpokládá, ţe uţ víte, jak to všechno dopadlo, kdyţ vám to teprv začíná vypravovat; ta jde na nervy, ta jeho meto-da. „To, co se stalo,“ odvětil George. „Vţdyť ti to zrovna povídám. Ta dívenka se usmála a co prý si přeju. Tomu jsem naprosto správ-ně porozuměl, v tom nemohlo dojít k ţádnému omylu. Tal jsem poloţil na pult dvacet marek a povídám: ,Dejte mi, prosím, jeden polštářek.‘ A ona na mě vykulila oči, jako kdybych chtěl celou peřinu. Mys-lel jsem, ţe mě dobře neslyšela, tak jsem to opakoval hlasitěji. Ani kdybych ji byl pošimral pod bradičkou, tak se na mě nemohla kou-kat s větším úţasem a rozhořčením. A řekla, ţe jde asi o nějaký omyl. Nechtěl jsem se pouštět do dlouhé konverzace a pak nevědět, kudy kam. Prohlásil jsem, ţe nejde o ţádný omyl, ukázal jsem na tu svou dvacetimarkovou bankovku a potřetí jsem opakoval, ţe bych chtěl jeden polštářek, ,polštářek za dvacet marek‘. Teď přišla zezadu jiná dívka, starší; a ta první jí opakovala, co jsem řekl; zřejmě ji to vysloveně rozrušilo. Ta druhá jí nevěřila - ţe


256

prý nevypadám na člověka, který by takhle chtěl polštářek. A pro jistotu se mě sama zeptala: ,Váţně jste řekl, ţe byste chtěl polštářek?‘ ,Řekl jsem to uţ třikrát,‘ povídám jí, ,a řeknu to teda ještě jed-nou: Chtěl bych polštářek.‘ ,Tak ten teda nedostanete!‘ ona na to. To uţ mě rozzlobilo. Kdybych byl o ten polštářek tolik nestál, tak jsem uţ z toho krámu odešel; ale ty polštářky jsou tam přece ve výloze - výslovně na prodej, neviděl jsem důvod, proč bych jeden z nich nemohl dostat. ,Dostanu ho!‘ povídám. To je docela jednoduchá věta. A řekl jsem ji se vší rozhoností. V tu chvíli se objevila třetí dívka. Ty tři představují patrně veš-keren personál toho krámku. To byla taková koketka s bystrými kukadly, tahle poslední. Za jiných okolností bych se s ní moc rád seznámil. Ale teď mě to spíš naštvalo, ţe přišla. Na tuhle záleţitost jsem přece tři děvčata nepotřeboval. Ty první dvě holky začaly té třetí všechno vykládat, ale dřív neţ se dostaly do polovičky, ta třetí se začala hihňat - no byl to ten typ holky, co se hihňá všemu. Načeţ si všecky tři začaly šuškat a štěbe-taly jako sýkorky; a za kaţdým pátým slůvkem se koukly po mně; a čím déle se po mně koukaly, tím víc se ta třetí hihňala; a neţ doště-betaly, tak uţ se hihňaly všecky tři, ty káči pitomé; já jsem si připa-dal jako šašek, který vystupuje na soukromém představení. Kdyţ se ta třetí holka natolik vzpamatovala, ţe se mohla udrţet na nohou, tak udělala pár kroků ke mně; ale to se pořád ještě hihňa-la. A povídá: ,A kdyţ ho dostanete, půjdete hned pryč?‘ Já jsem jí hned nerozuměl, tak to řekla ještě jednou: ,Ten polštářek totiţ. Kdyţ ho dostanete, půjdete pryč? Okamţi-tě?‘ No já jsem si nic jiného nepřál, neţ jít pryč. A taky jsem jí to řekl. Ale, dodal jsem, bez toho polštářku pryč nepůjdu; teď uţ jsem byl pevně rozhodnut ten polštářek dostat, i kdybych měl v tom krámku čekat přes noc. Ta třetí šla zpátky k těm druhým dvěma. Myslel jsem si, ţe mi ten polštářek přinesou, a tím ţe to konečně vyřídíme. Ale místo toho se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Ty dvě poslední dívky si


257

stouply za tu první - všecky tři se při tom pořád půhvíproč chichota-ly - a strkaly ji ke mně. Přistrkali mi ji těsně na tělo a ona mi najed-nou, dřív neţ jsem si mohl uvědomit, oč jde, poloţila ruce na rame-na, stoupla si na špičky a dala mi pusu. A pak si schovala obličej do zástěry a utekla z krámku a ta druhá dívka za ní. Ta třetí mi otevře-la dveře a tak očividně očekávala, ţe z tho krámku odejdu, ţe jsem v tom zmatku opravdu odešel a nechal těch dvacet marek leţet na pultě. Neříkám, ţe mi ta pusa nechutnala, i kdyţ jsem ţádnou pusu nechtěl. Chtěl jsem ten polštářek. Ale do toho krámku se mi uţ ne-chce. Protoţe tomu všemu vůbec nerozumím.“ „Cos od té slečny vlastně chtěl?“ zeptal jsem se. „No polštářek.“ „To vím,“ řekl jsem. „Rád bych ale věděl, jak jsi to řekl němec-ky.“ „No Kuss,“ odvětil George. „Tak nemáš nač si naříkat,“ povídám. „On je v tom trošku zma-tek. Kuss neznamená polštářek, Kuss znamená pusu, polibek; pol-štářek se řekne Kissen. Ty sis ty dva výrazy popletl - jako se to uţ stalo mnohým jiným. Já sám se v těchhle věcech moc nevyznám. Ale tys chtěl pusu za dvacet marek, a vzhledem k tomu, jaks mi tu dívenku vylíčil, leckdo by tu cenu povaţoval za přiměřenou. Ale snad abychom to neříkali Harrisovi. Ten má, jestli si dobře vzpomí-nám, taky nějakou tetu.“

Pán a slečna Jonesovi z Manchesteru - Výhody kakaa - Pokyn pro Mírovou společnost - Okno jako středověký argument - Oblíbená rekreace křesťanů - Jazyk průvodců - Jak napravit, co natropil čas - George zkouší lektvar - Osud pijáka německého piva - Harris a já se rozhodujeme vykonat dobrý skutek - Takový ten běţný pomník - Harris a jeho přátelé - Ráj bez pepře - Ţeny a města.

VIII Uţ jsme byli na cestě do Prahy a čekali jsme v ohromné dvoraně dráţďanského nádraţí, aţ nám příslušné úřady dovolí odebrat se na nástupiště. George, který si odskočil ke stánku s knihami, se k nám najednou vrátil s očima plnýma děsu a povídá: „Tak jsem to viděl!“


258

„Co totiţ?“ zeptal jsem se ho. Byl příliš rozčilen, aby se vzmohl na rozumnou odpověď. „Je to tady! A jde to sem, oba dva sem jdou! Počkejte chvilku a uvidíte to taky. Nedělám si legraci; doopravdy to existuje!“ Jako vţdycky v této roční době, i tentokrát se v novinách objevi-ly více či méně seriózně míněné články o tom tajuplném mořském hadovi, a tak jsem si v první chvíli myslel, ţe George mluví o něm. Ale uţ po vteřinovém přemýšlení jsem si uvědomil, ţe uprostřed Evropy, skoro pět set kilometrů od mořského pobřeţí, se něco tako-vého vyskytovat nemůţe. Ale neţ jsem mohl George začít zpovídat, popadl mě za rameno. „Hele!“ povídá. „Tak co? Přeháním?“ Otočil jsem se a spatřil jsem něco, co určitě spatřilo jen pramálo mých krajanů - cestujícího Angličana s dcerou, oba přesně podle představ evropského kontinentu. Kráčeli směrem k nám, a pokud jsme nesnili, byli z masa a kostí, ţivoucí a konkrétní - anglický „mi-lórd“ a anglická „mís“, jak je uţ řada generací zobrazuje v konti-nentálních humoristických časopisech a na kontinentálních jevištích. Do posledního puntíku byli naprosto dokonalí. Ten pán byl vysoký a hubený, měl pískové vlasy, obrovský nos, ţádné vousy, ale zato dlouhatánské licousy. Přes oblek z látky pepř a sůl měl lehký pře-vlečník, který mu sahal téměř k patám. Bílou tropickou přílbu mu zdobil zelený závoj; přes jedno rameno měl divadelní kukátko a v ruce, oděné rukavicí levandulové barvy, třímal alpskou hůl, o něco delší, neţ byl sám. Jeho dcera byla vyčouhlá a kostnatá. Její úbor popsat nedovedu; to by byl moţná dokázal jen můj dědeček, dej mu Pánbu slávu; jemu by snad byl připadal povědomý. Stačí, kdyţ řeknu, ţe mi připadal neuváţeně krátký, neboť vystavoval na obdiv kotníky - budiţ mi prominuto, ţe se o takových věcech vůbec zmi-ňuji - které z hlediska uměleckého přímo volaly po tom, aby byly zakryty. Její klobouk mi připomněl paní Hemansovou; proč, to bych těţko vysvětloval, snad pro tu její omšele květnatou poezii. Na no-hou měla botky vykládané česanou přízí - lastinky se jim tuším říká - na rukou rukavice bez prstů, na nose skřipec. I ona třímala alp-skou hůl (v okruhu sto padesáti kilometrů nejsou kolem Dráţďan ţádné hory) a k pasu měla řemínky připevněnou černou kabelu. Zuby jí trčely z úst jako králíkovi a postavou se podobala matraci na chůdách.


259

Harris honem sháněl svůj fotoaparát a samozřejmě ho nenašel; jakţiv ho nenajde, kdyţ ho potřebuje. Kdykoli začne Harris lítat sem a tam jako pes, který se ztratil, a křičet: „Kde mám aparát? Kam jsem si ksakru dal aparát? Nevzpomínáte si, kam jsem si dal apa-rát?“, hned víme, ţe toho dne poprvé uviděl něco, co by stálo za snímek. Později si vzpomněl, ţe ten aparát měl v příruční brašně; tam v takových případech bývá vţdycky. S tím, ţe se nám zjevili, se ti Angličané nespokojili; sehráli svou roli do posledního písmene. Při kaţdém kroku zevlovali na všechny strany. Pán měl v ruce rozevřeného Baedekra, dáma konverzační příručku. Mluvili franštinou, které nemohl nikdo rozumět, a němči-nou, kterou si sami nedokázali překládat. Pán se snaţil upoutat pozornost nádraţních zřízenců tím, ţe do nich šťouchal tou svou alpskou holí, a dáma, spatřivši plakát na nějakou sortu kakaa, zvo-lala „šoking!“ a odvrátila hlavu. V tomhle ji ovšem bylo moţno omluvit. I v Anglii, která si ob-zvlášť potrpí na dekorum, se sice člověk dovídá, ţe dáma, kdyţ pije kakao, zřejmě uţ nic jiného - alespoň podle těch reklam soudě - na tomto světě nepotřebuje; nanejvýš metr průhledného mušelínu. A na kontinentě se, jak se zdá, obejde vůbec beze všech ţivotních potřeb. Kakao je pro ni nejen pokrmem a nápojem, ale podle představ vý-robců kakaa dokonce i oděvem. Ale to jen tak mimochodem. Ti dva se samozřejmě ihned stali terčem všech pohledů. Vyuţil jsem té výhody, ţe jim mohu trochu pomoci, a pět minut jsem se s nimi bavil. Byli velice milí. Ten pán mi řekl, ţe se jmenuje Jones a ţe pochází z Manchesteru, ale nevěděl, z které manchesterské čtvrti, ani kde Manchester leţí. Ptal jsem se ho, kam mají namířeno, ale to zřejmě taky nevěděl. Prý přijde na to. Ptal jsem se ho, jestli ta alp-ská hůl není pro procházky v přelidněných městech rekvizita trochu nešikovná; připustil, ţe sem tam se opravdu plete chodcům pod nohy. Ptal jsem se ho, jestli mu ten závoj nepřekáţí v rozhledu; vy-loţil mi, ţe ten se nosí jen tehdy, kdyţ mouchy jsou uţ moc dotěrné. Na té dámě jsem vyzvídal, jestli se jí nezdá, ţe vítr tady fičí studně; pravila, ţe si toho skutečně všimla, zvláště na nároţích. Ty otázky jsem nekladl takhle po pořádku, jak jsem je teď zapsal; jen jsem jimi prokládal všeobecný hovor. Rozloučili jsme se v dobrém. Hodně jsem o tomto zjevení uvaţoval a dospěl jsem k definitiv-nímu závěru. Jeden člověk, s kterým jsem se později setkal ve Frankfurtu a kterému jsem tu dvojici popsal, mi řekl, ţe on ji viděl v


260

Paříţi, a to tři neděle potom, co vyvrcholila fašodská krize a Francie byla na Horním Nilu nucena ustoupit Anglii; zatímco jeden obchod-ní cestující z jistých anglických oceláren, s kterým jsem mluvil ve Štrasburku, viděl ten párek v Berlíně, zrovna kdyţ tam vládlo rozči-lení nad problémem Transvaalu. A tak jsem došel k závěru, ţe to jsou herci, kteří jsou zrovna bez angaţmá a jsou najímáni, aby takhle vystupovali, v zájmu udrţení světového míru. Francouzské ministerstvo zahraničí si přálo utlumit hněv paříţské luzy, volající po válce s Anglií, a tak si sehnalo ten podivuhodný párek a poslalo ho, aby se procházel po Paříţi. Kdyţ je vám něco k smíchu, tak to přece současně netouţíte zabít. Francouzský lid uviděl anglického občana a anglickou občanku - ne jako karikatury, ale jako ţivoucí skutečnost - a jeho rozhořčení se vybilo chechtotem. Úspěch tohoto strategického tahu přiměl tak ty dva, ţe nabídli své sluţby i vládě německé - a všichni víme, jak blahodárné to přineslo výsledky. Z toho by si měla vzít příklad i naše vlastní vláda. Moţná ţe by nám to taky přišlo vhod, kdybychom si někde poblíţ Downing Street pěstovali několik maličkých tlusťoučkých Francouzů, které bychom, kdyby to okolnosti vyţadovaly, vyslaly honem na venkov, aby tam, kdyţ uţ jim říkáme ţaboţrouti, pojídali ţabí sendviče; anebo by-chom si mohli najmout četu neelegantních Němců s jeţkem, aby pochodovali ulicemi, kouřili z dlouhých fajfek a říkali „so“. Lidi by se smáli a křičeli: „S těmihle válčit? Kdepak, to by byl holý nesmy-sl!“ Nemá-li zájem vláda, doporučuji tento postup mírovým společ-nostem. Návštěvu Prahy jsme byli nuceni poněkud prodlouţit. Praha je totiţ jedno z nejzajímavějších měst v Evropě. Její kameny jsou pro-sáklé historií a bájemi; kaţdé její předměstí určitě bylo někdy bojiš-těm. To je to město, co počalo reformaci a vysedělo třicetiletou válku. Ale poloviny všech svých útrap mohla být Praha patrně ušet-řena, kdyby měla méně veliká a ne tak lákavě příhodná okna. První z těch mohutných katastrof uvedla v pohyb tím, ţe vyhodila sedm katolických konšelů z oken své radnice na píky husitů. A k té druhé dala později signál tím, ţe z oken starobylého hradu na Hradčanech vyhodila zase královské místodrţící - to byla druhá praţská defe-nestrace. Od těch dob se v Praze rozhodovalo ještě o mnoha fatál-ních problémech; ale jelikoţ se vyřešily bez násilí, lze patrně usou-dit, ţe se projednávaly ve sklepích. Okno jakoţto argument by zřej-


261

mě pro kaţdého roduvěrného Praţana znamenalo vţdycky příliš silné pokušení. V Týnském chrámě stojí červotoči rozrytá kazatelna, z které kázal Jan Hus. Dnes je z téhoţ místa slyšet hlas kněze papeţenské-ho, zatímco v daleké Kostnici hrubě otesaný kamenný kvádr, zpola zarostlý břečťanem, označuje místo, kde Hus a Jeroným byli upáleni na hranici. Na takové drobné ironie si historie potrpí. V témţ chrá-mě je pohřben Tycho de Brahe, astronom, který se dopustil toho běţného omylu, ţe zemi s těmi jedenácti sty vyznáními a jediným lidstvem pokládal za střed vesmíru; ale jinak se na hvězdy díval správně. Špinavými praţskými uličkami, vroubenými paláci, se v divém spěchu často hnal slepý Ţiţka a ne zrovna moc skrupulózní Vald-štejn - toho Praha pasovala na hrdinu; a je váţně hrdá na to, ţe byl jejím měšťanem. V jeho pochmurném paláci na Valdštejnském ná-městí vám jako posvátné místo ukazují pokojík, kde se modlíval, a sami sebe, jak se zdá, přesvědčují, ţe měl doopravdy duši. Příkré, klikaté praţské cesty musely být mnohokrát ucpány, jednou prchají-cími vojsky Zikmundovými, za nimiţ se řítili krvelačně rozlícení táborité, jindy sinalými protestanty, pronásledovanými vítěznými katolíky Maxmiliánovými. Do praţských bran hřímali a na praţ-ských mostech se bili tu Sasové, tu Bavoři, tu Francouzi, tu „světci“ Gustava Adolfa, tu ocelové válečné stroje Bedřicha Velikého. Význačným rysem Prahy jsou odedávna ţidé. Občas pomáhají křesťanům v jejich oblíbeném řemesle vzájemného vyvraţďování a veliký prapor, visící od klenby „Altneuschule“, je svědectvím odva-hy, s kterou podporovali katolického Ferdinanda v bojích proti pro-testantským Švédům. Praţské ghetto bylo jedno z prvních v Evropě a v malé synagoze, jeţ dosud stojí, konají praţští ţidé poboţnosti uţ osm set let; jejich ţenské naslouchají těm poboţnostem zvenčí, s ušima u úzkých otvorů, zřízených pro ně v masívních zdech. Přileh-lý ţidovský hřbitov, „Bethchajim, čili dům ţivota“, vypadá, jako by byl mrtvými přeplněn k prasknutí. Staletý řád přikazuje, ţe jen zde, v tomto stísněném políčku, smějí kosti izraelitů odpočívat. A tak tu omšelé a zpřeráţené náhrobní kameny leţí nahloučeny v zmatených kupách, jako kdyby je v zápase o místo vyvracely a přehazovaly ty zástupy pod nimi. Zdi ghetta jsou uţ dávno srovnány se zemí, ale praţští ţidé po-řád ještě lnou k svým páchnoucím uličkám, ačkoli uţ jsou ty uličky


262

rychle nahrazovány pěknými novými třídami, které slibují, ţe se tahle čtvrť nakonec změní v nejsličnější část města. V Dráţďanech nám radili, abychom v Praze nemluvili německy. Všude v Čechách vře uţ po léta národností nenávist mezi německou menšinou a českou většinou, a být omylem povaţován za Němce, to je v určitých praţských ulicích moc nepříjemné pro člověka, jehoţ zdatnost v běhu o závod uţ není to, co bývala. Ale my jsme v těch určitých praţských ulicích přece jen mluvili německy; nezbývalo nám totiţ nic jiného neţ mluvit buď německy nebo nijak. Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má čtyřicet dvě písmena, takţe cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit. A tak jsme se shodli v tom, ţe své zdraví vystavíme mnohem menšímu riziku, kdyţ se bu-deme drţet němčiny, a musím říci, ţe se nám nic nestalo. Proč, to se jenom dohaduji. Praţáci jsou lidé neobyčejně bystří; a do naší něm-činy se moţná vloudily drobné chybičky, pokud šlo o přízvuk, nepa-trné nepřesnosti, pokud šlo o gramatiku, a to asi Praţanům odhalilo fakt, ţe přes všechny vnější známky přece jen nejsme rodilí Němci. Nikterak za tímto vysvětlením nestojím; předkládám je pouze jako jedno z moţných. Ale abychom se vyhnuli zbytečnému nebezpečí, vydali jsme se na prohlídku Prahy s ciceronem. Ani jediný z ciceronů, které jsem dosud poznal, nebyl dokonalý. Tenhle měl dva jasné nedostatky. Jeho angličtina byla nesporně ubohá. Vlastně to ani nebyla angličti-na. Nevím, za co by se to dalo prohlásit. Ale to nebyla tak docela jeho chyba; učil se anglicky u jedné dámy ze Skotska. Já rozumím skotštině dost dobře - má-li člověk drţet krok s moderní anglickou literaturou, tak je to nezbytné -, ale porozumět horalské skotštině, vyslovované se slovanským akcentem a občas zpestřené německými přehláskami, to klade na inteligenci příliš vysoké poţadavky. Hodi-nu nám trvalo, neţ jsme se zbavili dojmu, ţe se ten člověk dusí. Nejdřív jsme kaţdou chvíli čekali, ţe nám dokoná v náručí. Během dopoledne jsme si však na něj zvykli a postupně jsme ovládali in-stinktivní nutkání praštit ho pokaţdé, kdyţ otevřel ústa, do zad, nebo strhat z něho šaty. Později jsme dokonce jistému procentu z toho, co říkal, přece jen porozuměli, a to nás přivedlo k objevu jeho druhého nedostatku. Nedávno zřejmě vynalezl vodičku pro růst vlasů a přemluvil nějakého místního lékárníka, aby ji vyráběl a inzeroval. A teď strá-


263

vil polovinu času tím, ţe nás upozorňoval nikoli na krásy Prahy, ale na dobrodiní, jeţ by z pouţívání té jeho smíchaniny vzešlo lidstvu; a konvenční přikyvování, s kterým jsme pod dojmem, ţe se tak vý-mluvně rozohňuje nad vyhlídkami a architekturou, přijímali jeho nadšení, si vykládal jako chápavý zájem o ten zatracený lektvar. To mělo za následek, ţe uţ ho od tohoto tématu nebylo moţno odvrátit. Pobořené paláce a drolící se kostely odbýval kratičkými zmínkami, jako kdyby šlo o bezvýznamné hlouposti, které hovějí jen dekadentním zálibám. Svou povinnost spatřoval nikoli v tom, aby nás vedl k zadumání nad spoustami, jeţ natropil čas, ale spíš aby zaměřil naši pozornost k prostředkům, jeţ ty spousty mohou zahla-dit. Co nám bylo do hrdinů s rozbitou hlavou nebo do světců s hla-vou bez vlasů? Náš zájem by se měl rozhodně týkat světa ţivoucího; dívek a jejich bohatých vrkočů, či spíš těch bohatých vrkočů, které by mohly mít, kdyby uváţlivě pouţívaly vodičky „Kofka“, mladíků a jejich bujných knírů - no prostě všeho toho, co zobrazuje nálepka na lahvičce. Bezděky si v duchu rozdělil svět na dvě oddělení. Na svět minulý („Před pouţitím“), coţ je svět nanicovatý, nezajímavý, uţ na pohled protivný; a na svět budoucí („Po pouţití“), coţ je svět ţírný, bujarý, v němţ je kaţdému poţehnáno. A v důsledku toho neměl potřebnou způsobilost k průvodcování po výjevech ze středověku. Kaţdému z nás poslal pak jednu láhev toho přípravku do hotelu. Patrně jsme se jí v počátečním stádiu rozhovoru s ním nevědomky doţadovali. Pokud jde o mě, nemohu tu vodičku ani pochválit, ani zatratit. Po dlouhé řadě zklamání uţ nemám v tyhle věci důvěru; nemluvě o tom, ţe neustálý pach po parafínu, třeba slabý, můţe vyvolat různé poznámky, zvláště kdyţ je člověk ţenatý. Kdepak, teď uţ se ani vzorek neodvaţuji vyzkoušet. Svou láhev jsem věnoval Georgeovi. Sám o ni poţádal, ţe prý ji pak v Anglii pošle jednomu svému známému do Leedsu. Později jsem se dověděl, ţe Harris mu tu svou láhev věnoval taky, pro téhoţ známého. Od chvíle, kdy jsme odjeli z Prahy, nám pořád něco neodbytně připomínalo cibuli. I George to musel uznat. Ale připisoval to té spoustě česneku, co se v Evropě pouţívá při vaření. Ještě v Praze jsme Harris a já prokázali Georgeovi přátelskou sluţbu. Uţ hodnou dobu jsme pozorovali, jak si George čím dál víc pochutnává na plzeňském pivu. A to je zákeřný nápoj, tohle němec-


264

ké pivo, zvláště kdyţ je horko; tím se člověk nesmí moc napájet. Do hlavy vám sice nestoupne, ale po nějakém čase vám zničí línii. Kdy-koli přijíţdím do Německa, tak si říkám: „A teď ţádné pivo! Kdyţ, tak nějaké to zdejší bílé víno s kapkou vody. Sem tam moţná skleničku minerálky nebo sodovky. Ale pivo, to nikdy - nebo teda zřídkakdy.“ To je správné a prospěšné rozhodnutí, které doporučuji všem, kdoţ cestují. Kéţ bych se ho sám dokázal drţet. George, ačkoli jsem ho snaţně prosil, se však rozhodně odmítl podřídit takovému strikt-nímu omezení. Kdyţ se prý pije s mírou, tak je německé pivo přímo zdravé. „Jedna sklenice dopoledne,“ prohlásil, „a jedna nebo i dvě večer, to nikomu neublíţí.“ V tom měl moţná pravdu. Harrisovi a mně však působilo staros-ti, ţe těch sklenic vypil obyčejně šest. „To bychom mu měli nějak zatrhnout,“ pravil Harris. „To uţ je na pováţenou.“ „U něho je to dědičné, jak mi sám vykládal,“ pravil jsem já. „Ce-lá jeho rodina trpí ţízní v jednom kuse.“ „No, byla by tu apollinárská kyselka,“ uvaţoval Harris. „Ta, kdyţ se do ní vymačká kousek citrónu, je úplně neškodná. Já mys-lím hlavně na jeho figuru. Takhle přijde o tu svou vrozenou lad-nost.“ Důkladně jsme to prodebatovali, a jelikoţ nám přišla na pomoc sama prozřetelnost, dojednali jsme si pevný plán. K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to uţ jsem zapomněl. Vím jenom, ţe v podstatě to byl takový ten běţný po-mník, představující takového toho běţného pána s takovým tím běţně strnulým krkem a na takovém tom běţném koni - na takovém tom koni, co vţdycky chodí po zadních nohách a předními hrabe do vzduchu a do taktu. Ale v podrobnostech byl ten pomník osobitý. Místo běţné šavle nebo hůlky coby odznaku moci drţel ten pán v nataţené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem; a jeho kůň měl místo běţného vodopádu coby ocasu dosti prořídlý přívěsek, který se jaksi nehodil k tomu jeho okázalému postoji. Člověk měl pocit, ţe kůň s takovýmhle ocasem by se neměl tak pyšně vzpínat. Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla - velice rozumně - ţe neţ stanoví jeho definitivní umístění,


265

vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlíp. A tak dala ještě zhoto-vit tři hrubé kopie toho pomníku - jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten ţádoucí efekt. Jedna ta kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí. „Jestli George není do tohohle tajemství zasvěcen,“ pravil Harris - chodili jsme uţ hodinu sami dva po městě a George seděl v hotelu a psal dopis své tetě - „jestli si všech těchhle soch nevšiml, tak z něho s jejich pomocí udělám ještě dnes večer člověka lepšího a štíh-lejšího.“ Při večeři jsme obratně sondovali, jak to s ním je; a kdyţ jsme zjistili, ţe o tom všem vůbec nic neví, vyzvali jsme ho na procházku a postranními uličkami jsme ho zavedli k tomu pravému pomníku. George se na něj podíval a hned chtěl jít dál - takový poměr má ke všem pomníkům - ale my jsme ho přiměli, aby se zastavil a prohlédl si ho pořádně. Provedli jsme ho kolem toho výtvoru čtyřikrát a předvedli jsme mu ho ze všech moţných stran. Asi jsme ho tím dost otrávili, ale šlo nám o to, aby mu všecko pevně uvízlo v paměti. Vyprávěli jsme mu historii toho pána na tom koni, poučili jsme ho, jak se jmenuje umělec, který ho vysochal, a kolik ta socha váţí a měří. Voperovali jsme mu ten pomník do mozku. Kdyţ jsme ho konečně nechali na pokoji, věděl o tom pomníku víc, neţ do té chvíle věděl o čemkoli jiném. Celého jsme ho do toho pomníku ponořili a nakonec jsme ho pustili dál jenom pod podmínkou, ţe tam s námi znova zajde zítra ráno, aţ bude na všecko líp vidět, a dohlédli jsme na to, aby si za tím účelem zapsal do notýsku, kde vlastně ten so-chařský výtvor stojí. Pak jsme s ním šli do jeho oblíbené pivnice, sedli si k němu a vyprávěli mu historky o lidech, kteří vypili spoustu německého piva, ačkoli na ně nebyli zvyklí, a zešíleli z něho a propadli vraţedným mániím; o lidech, kteří si pitím německých piv připravili v mladém věku smrt; o zamilovaných mládencích, u nichţ pivo zavinilo, ţe se rozešli s překrásnými dívkami. V deset hodin jsme vykročili na zpáteční cestu k hotelu. Noc vypadala na bouřku, přes nadýchnutý měsíc se honily těţké mraky. „Zpátky nepůjdeme tou cestou, kterou jsme sem přišli,“ prohlásil Harris, „půjdeme podél řeky. Tam je to moc hezké, kdyţ svítí mě-síc.“


266

A jak jsme tak šli, vypravoval o smutném osudu jednoho svého známého, který skončil v ústavu pro neškodné blbečky. Teď si prý na něj vzpomněl z toho důvodu, ţe byla zrovna takováhle noc, kdyţ toho chudáka naposled viděl. To se prý procházeli po temţském nábřeţí a ten člověk Harrise velice vyděsil, protoţe umíněně tvrdil, ţe na konci Westminsterského mostu vidí sochu vévody z Welling-tonu, která, jak kaţdý ví, stojí na Piccadilly. Přesně v tom okamţiku jsme došli k první z těch dřevěných ko-pií. Stála na protější straně vozovky, uprostřed malého náměstíčka, obehnaného ţelezným plotem. George se znenadání zarazil a opřel se o kamenné zábradlí nad vodou. „Copak?“ ptal jsem se ho. „Máš závrať?“ „Trošku,“ řekl George. „Odpočiňme si tady chviličku.“ A zůstal tam stát a nemohl odtrhnout oči od té kopie. „Kdyţ uţ je řeč o sochách,“ promluvil chraptivě, „tak mě vţdyc-ky znova překvapí, ţe jsou jedna přesně jako druhá.“ „To s tebou nesouhlasím,“ řekl Harris. „Obrazy, prosím. Někte-ré obrazy jsou opravdu skoro stejné jako jiné obrazy, ale socha, ta se vţdycky od těch druhých soch nápadně liší. No vem si třeba ten pomník, co jsme viděli zkraje večera, neţ jsme šli na pivo. Ten, co na něm je ten muţ na koni. Pomníků s muţi na koni uvidíš v Praze dost, ale ani jeden takový jako tamten.“ „Ale ano! Všecky jsou stejné,“ řekl George. „Na všech je stejný kůň, na všech je stejný chlap. Všecky jsou úplně stejné. To je bl-bost, tvrdit, ţe stejné nejsou.“ A vypadal, jako kdyby se na Harrise zlobil. „Proč myslíš?“ zeptal jsem se ho já. „Proč myslím?“ odsekl George, otáčeje se ke mně. „Koukni se támhle na tu sakramentskou potvornost!“ „Na jakou sakramentskou potvornost?“ řekl jsem. „No támhle na tu!“ křikl George. „Jen se na ni koukni! Zase ten samý kůň s půlkou ocasu a stojící na zadních, zase ten samý chlap bez klobouku, zase ten samý...“ „No to mluvíš o tom pomníku, co jsme viděli před večeří,“ pře-rušil ho Harris. „Ale kdepak!“ křikl George. „Mluvím o té soše, co stojí támhle!“ „O jaké soše?“ ptal se Harris. George se na něj zadíval; ale Harris, kdyby se byl jen trochu snaţil, mohl být slušným hercem v ochotnickém divadle. Jeho obli-


267

čej nevyjadřoval nic jiného neţ znepokojení a zármutek přítele. Pak vytřeštil George oči na mě. Já se snaţil, seč jsem byl, napodobit výraz Harrisův, a ještě jsme do něj z pilnosti přidal stín výčitky. „Nechceš jet droţkou?“ zeptal jsem se co nejlaskavěji. „Já něja-kou honem seţenu.“ „Co s droţkou, kruci?“ utrhl se na mě. „Odkdypak nemáte smysl pro legraci, vy dva? To jsem si rovnou mohl vyjít s párkem při-troublých starých bab!“ Načeţ vykročil k mostu a my museli za ním. „To jsem moc rád, ţe sis jenom dělal legraci,“ řekl Harris, kdyţ jsme George dohonili. „Vím totiţ o případu, kdy měknutí mozku začínalo právě...“ „Ách, ty blboune pitomá!“ skočil mu do řeči George. „Ty víš vţdycky o všem!“ Choval se opravdu velice nepříjemně. Vedli jsme ho dál podél řeky, za divadlo. Tvrdili jsme, ţe tamtu-dy to máme blíţ, a vlastně jsme ani nelhali. Na prostranství za diva-dlem stálo druhé z těch dřevěných zjevení. Kdyţ je George uviděl, zase se zastavil. „Copak?“ ptal se vlídně Harris. „Tobě je nějak zle, ne?“ „Já myslím, ţe tudyhle to blíţ nemáme,“ řekl George. „Máme, určitě,“ ujišťoval ho Harris. „No já půjdu radši jinudy,“ prohlásil George, otočil se a šel zpátky; a my zase za ním. Celou cestu po Ferdinandově třídě jsme se Harris a já bavili o soukromých ústavech pro choromyslné, které, jak říkal Harris, nejsou v Anglii vedeny zrovna nejlíp. Jeden jeho přítel, říkal Harris, který je pacientem v takovém ústavu pro choromyslné... George ho přerušil: „Máš zřejmě spoustu přátel v blázinci.“ Řekl to tónem nesmírně uráţlivým, jako kdyby chtěl naznačit, ţe většinu Harrisových přátel jinde ani hledat nelze. Ale Harrise to nerozhněvalo; docela mírně odpověděl: „Inu, kdyţ se nad tím člověk zamyslí, tak je to opravdu zvláštní, ţe jich uţ tolik takhle skončilo. Uţ mě to začíná znervózňovat.“ Na rohu Václavského náměstí se Harris, který šel pár kroků před námi, zastavil. „Tohle je moc hezká ulice, viďte?“ řekl, strkaje ruce do kapes a s obdivem se rozhlíţeje po náměstí nahoru.


268

George i já jsme se řídili jeho příkladem. Dvě stě metrů od nás, zrovna uprostřed náměstí, stál ten třetí strašidelný pomník. Ten byl, řekl bych, ze všech nejlepší - nejvěrněji napodoboval originál a nejsnáz mohl diváka poplést. Výrazně se rýsoval proti dramatické obloze: kůň vzpínající se na zadních nohách a s tím po-divně zkráceným ocasem; jezdec s nepokrytou hlavou a ukazující svým kloboukem s chocholem k měsíci, který bylo teď vidět celý. „Hele, jestli proti tomu nic nemáte,“ řekl George - promluvil tónem skoro aţ tklivým, vůbec uţ ne agresivním - „tak já bych přeci jen radši jel droţkou, kdyby tu nějaká byla po ruce.“ „Mně se zdálo, ţe vypadáš divně,“ pravil laskavě Harris. „Hla-va, co?“ „Vypadá to tak,“ odvětil George. „Já jsem si všiml, ţe to na tebe leze,“ povídal Harris, „ale ne-chtěl jsem o tom mluvit. Máš halucinace, viď?“ „Ne, ne! To ne!“ honem se bránil George. „Já nevím, co to se mnou je.“ „Já to vím,“ pravil rozšafně Harris, „a povím ti to. To máš z toho piva. To já znám případ, kdy jeden člověk...“ „Teď mi o něm nic neříkej,“ prosil George. „Ne ţe bych ti nevě-řil, to ne, ale teď o něm slyšet nechci.“ „Nejsi prostě na to pivo zvyklý,“ řekl Harris. „Ode dneška se ho ani nedotknu,“ přikyvoval George. „Asi máš pravdu. Zřejmě mi nedělá dobře.“ Zavezli jsme ho domů a uloţili jsme ho do postele. Choval se velice krotce a vděčně. O mnoho později jsme mu jednou večer, po celodenní jízdě na kole a po nesmírně chutné večeři, zapálili tlustý doutník, odstranili jsme z jeho dosahu všechny těţší předměty a prozradili jsme mu, jakou lest jsme si na něj pro jeho blaho v Praze vymyslili. „Kolik říkáte, ţe jsme viděli těch kopií?“ zeptal se George, kdyţ jsme mu všecko dopověděli. „Tři,“ odvětil Harris. „Jenom tři?“ pravil George. „To víte jistě?“ „Naprosto jistě,“ přikývl Harris. „Proč?“ „Ale nic,“ mávl rukou George. Ale mám dojem, ţe Harrisovi moc nevěřil. Z Prahy jsme jeli vlakem do Norimberka, a to přes Karlovy Va-ry. Říká se, ţe hodní Němci se po smrti dostanou do Karlových


269

Varů, jako se hodní Američané dostanou do Paříţe. Já o tom pochy-buji, Karlovy Vary jsou dost malé, veliké zástupy by se tam ne-vešly. Vstává se tam v pět, protoţe vyjít si na promenádu je nóbl v době mezi šestou a osmou ráno; to hraje na kolonádě hudba a k „Sprudlu“ se táhne hustá fronta, skoro dva kilometry dlouhá. A mluví se tam větším počtem jazyků, neţ kolik se mohlo odráţet od babylónské věţe. Na kaţdých deseti dvaceti metrech se tam vysky-tují polští ţidé a ruská kníţata, čínští mandaríni a turečtí pašové, Norové, kteří vypadají, jako kdyby vystoupili z Ibsenových her, slečinky z boulevardů, španělští grandové a anglické hraběnky, horalové z Černé Hory a milionáři z Chicaga. Karlovy Vary posky-tují svým návštěvníkům veškeren luxus, co ho je na světě - aţ na pepř. Pepř nedostanete v okruhu osmi kilometrů za ţádné peníze; a za dobré slovo ho dostanete tak málo, ţe to nestojí za odnešení. Pepř je totiţ pro „játraře“, kteří tvoří čtyři pětiny karlovarských pacientů, vyslovený jed; a jeţto prevence je lepší neţ léčba, je pepř z širokého okolí pečlivě vymýcen. A v Karlových Varech se tvoří „pepřové party“, které pořádají výlety do míst mimo hranice lázeňské oblasti a oddávají se pepřovým orgiím. Norimberk, jestli čekáte město vzezření středověkého, vás zkla-me. Kuriózních koutků a pitoreskních záběrů je tu plno, ale všechno to obklopuje a prostupuje moderna, a ani to starobylé není zdaleka tak starobylé, jak byste si mohli myslet. Kaţdé město je konec kon-ců jako ţena - je tak staré, jak staře vypadá; a Norimberk je dáma pořád ještě ţádoucí a pod tím svěţím nalíčením a napudrováním je v záři plynového i elektrického světla dost těţké uhodnout její skuteč-ný věk. Jen kdyţ se podíváte moc zblízka, uvidíte vrásčité zdi a prošedivělé věţe.


270

Harris porušuje zákon - Pozorný člověk; nebezpečí, jimţ je vystaven - George se dává na zločineckou dráhu - Komu by Německo mohlo připadat jako ráj - Anglický hříšník; jaká ho čekají zklamání - Německý hříšník; jak výjimečné má výhody - Co nesmíte dělat se svými peřinami - Jak si levně zahýřit - Německý pes; jeho prostoduchá dobro-ta - Broučí nezpůsoby - Lid, jenţ jde cestou, kterou jít má - Německý hošík; jak miluje právní řád - Jak se lze dostat na scestí s dětským kočárkem - Německý student; jak se trestá jeho bujnost.

IX Neţ jsme z Norimberka dojeli do Černého lesa kaţdý z nás tří se tak či onak dostal do maléru. Zahájil to Harris, a to tím, ţe ve Stuttgartu urazil úřední osobu. Stuttgart je hezké město, čisté a veselé, takové menší Dráţďany. A navíc má tu výhodu, ţe kvůli tomu málu, co je v něm k vidění, ne-musí člověk nikam daleko; prostředně veliká obrazárna, malinké muzeum staroţitností a půl paláce - a tím jste se vším hotovi a mů-ţete se jít bavit. Harris netušil, ţe to je úřdní osoba, to, co uráţí. Povaţoval to za hasiče (taky to jako hasič vypadalo) a řekl tomu „dummer Esel“. Ale v Německu se úřední osobě „osle pitomá“ říkat nesmí, a tohle úřední osoba nepochybně byla. Došlo k tomu takhle: Harris byl v městském parku a chtěl se z něho dostat ven, a tak kdyţ před sebou viděl otevřenou branku, překročil nějaký drát a vyšel na ulici. Harris tvrdí, ţe si ţádné tabulky nevšiml, ale na tom drátu nesporně tabulka s nápisem „Durchgang verboten!“ visela. Chlapík, který stál u branky, Harrise zastavil a tu tabulku mu ukázal. Harris mu za to poděkoval a šel dál. Ten chlapík ho dohonil a vyloţil mu, ţe takhle jakoby nic se ta věc vyřídit nedá; aby svůj přestupek napravil, musí prý Harris přes ten drát zpátky do parku. Harris toho muţe upozor-nil, ţe tabule průchod brankou zakazuje, a ţe kdyby tedy znovu vešel do sadu touto cestou, přestoupil by zákon podruhé. To ten muţ musel uznat, a navrhoval, aby se přes tuto nesnáz přenesl Harris tím, ţe zpátky do parku vejde normálním vchodem, který je za rohem, a týmţ vchodem ţe zas okamţitě vyjde ven. A nato mu Harris řekl „vy osle pitomá“. To nás zdrţelo o celý den a Harrise to stálo čtyřicet marek.


271

Já jsem se Harrisovým příkladem řídil v Karlsruhe; ukradl jsem tam kolo. Nechtěl jsem ovšem to kolo ukrást, chtěl jsem být prostě uţitečný. Vlak, z kterého jsme právě vystoupili, se uţ zas chystal k odjezdu, kdyţ tu jsem si všiml, ţe v zavazadlovém vagónu zůstalo Harrisovo kolo; byl jsem přesvědčen, ţe je to to Harrisovo. A nikde nikdo, aby mi pomohl. Tak jsem do toho vagónu skočil sám a to kolo jsem vyvlekl ven; v posledním okamţiku. Kdyţ jsem je trium-fálně vedl po nástupišti, narazil jsem na Harrisovo kolo; bylo opře-no o zeď za nějakými bandaskami na mléko. To kolo, co jsem za-chránil, nepatřilo Harrisovi, ale někomu jinému. Byl jsem v trapné situaci. Stát se mi to v Anglii, šel bych k před-nostovi stanice a vysvětlil mu, jak jsem si to popletl. Ale v Německu to nestačí, kdyţ takovou maličkost vysvětlíte jednomu člověku; tam vás vodí od jednoho k druhému a musíte to vysvětlovat aspoň šesti lidem; a kdyţ některý z těch šesti není náhodou po ruce, nebo nemá zrovna čas vás vyslechnout, mají ve zvyku nechat si vás tam přes noc a vy to musíte dovysvětlit druhý den ráno. Tak jsem si řekl, ţe to kolo dám radši někam, kde nebude na očích, a otom ţře se beze všech cavyků nenápadně kousek projdu. Uviděl jsem kůlnu na dříví, která mi připadala pro ten účel jako stvořená, ale kdyţ jsem do ní ten bicykl vedl, zahlédl mě bohuţel nějaký úředník v červené čepici, který se naparoval jako polní maršálek ve výsluţbě, a zamířil ke mně. „Co to děláte s tím velocipedem?“ ptal se. „Chci ho dát tuhle do kůlny, aby tady nepřekáţel,“ řekl jsem. Svým tónem jsem se pokoušel vyjádřit, ţe tu akci podnikám z las-kavosti a pozornosti a ţe by mně za ni nádraţní funkcionáři měli poděkovat; ale jeho to nedojalo. „Je to váš velociped?“ zeptal se. „Nu... ani ne,“ odvětil jsem. „A čí je?“ vyštěkl ostře. „To vám říct nemohu,“ odpověděl jsem. „Čí je, to nevím.“ „Kde jste ho vzal?“ zněla další otázka. Jeho tón byl aţ uráţlivě podezíravý. „Ve vlaku,“ odpověděl jsem s tou nejklidnější důstojností, jaké jsem byl v tom okamţiku schopen. „Já jsem se totiţ,“ dodával jsem upřímně, „dopustil chyby...“ Nenechal mě domluvit. Poznamenal pouze, ţe si to hned myslel, a zapískal na píšťalku.


272

Vzpomínky na to, co následovalo, nejsou moc veselé, aspoň ne pro mě. Zázračně šťastnou náhodou - nad některými z nás prý bdí prozřetelnost - se to nedopatření přihodilo právě v Karlsruhe, kde je jeden Němec, dosti významný úřední činitel, mým přítelem. Nad tím, jaký osud by mě byl stihl, kdyby to nebylo nádraţí v Karlsruhe, nebo kdyby ten můj přítel nebyl doma, se radši ani nezamýšlím; takhle jsem vyvázl tak říkajíc o chlup. Moc rád bych ještě dodal, ţe jsem z Karlsruhe odjel bez poskvrny na své pověsti, ale to bych lhal. Ţe jsem se z toho dostal beztrestně, to tamní policejní kruhy dodnes pokládají za hrubý výsměch právnímu řádu a spravedlnosti. Všechny lehčí prohřešky se však propadají do bezvýznamnosti vedle zločinného jednání Georgeova. Ten incident s kolem nám udě-lal čáru přes rozpočet a ještě se nám při něm ztratil George. Později vyšlo najevo, ţe na nás čekal před policejní budovou, ale to jsme tenkrát nevěděli. Mysleli jsme si, ţe odjel napřed do Badenu, a pro-toţe jsme se uţ nemohli dočkat, abychom byli daleko od Karlsruhe, a patrně jsme si to všechno jaksepatří nerozmysleli, skočili jsme do prvního vlaku, který jel tím směrem, a jeli jsme za Georgem. A za-tím George, kdyţ ho to čekání omrzelo, šel zpátky na nádraţí a tam zjistil, ţe jsme pryč a ţe jsou pryč taky jeho zavazadla. A Harris měl jeho jízdenku; a já byl bankéřem celé party, takţe George měl v kapse jenom pár drobných. Po zralé úvaze, nalézaje v těchto okol-nostech sám pro sebe omluvu, se tedy dal na zločineckou dráhu, nad kterou se Harrisovi i mně, kdyţ jsme si později přečetli, jak se o ní bez okolků vyjadřují soudní protokoly, jeţily vlasy. Na vysvětlenou bych snad měl říci, ţe v Německu je cestování poněkud komplikované. V místě, odkud jedete, si do místa, do kte-rého jet zamýšlíte, zakoupíte jízdenku. Asi se domníváte, ţe tato jízdenka vám umoţní, abyste se do onoho místa dostali, ta vám to však neumoţní. Kdyţ vám přijede vlak, pokoušíte se do něho pro-tlačit; ale průvodčí vás velkopanským gestem zarazí. Kde máte cestovní doklady? Ukáţete mu jízdenku. Průvodčí vám vyloţí, ţe jízdenka sama o sobě vám není k ničemu; jejím zakoupením jste se moţnosti cestovat přiblíţili teprve o první krok; musíte zpátky k pokladně a přikoupit si něco, co se nazývá „Schnellzugkarte“. Kdyţ se s tím vracíte, domníváte se, ţe máte po starostech. A taky smíte nastoupit, prosím, to ano. Ale posadit se, kam chcete, to nesmíte a taky nesmíte nikde zůstat stát a taky nesmíte chodit po vagónech sem a tam. Musíte si koupit další lístek, tentokrát zvaný „Platzkar-


273

te“, a ten vás opravňuje zaujmout určité místo na určitou vzdále-nost. Často jsem přemýšlel, co by asi směl člověk, který by trval na tom, ţe si víc neţ ten první lístek nekoupí. Měl by aspoň právo utí-kat za vlakem mezi kolejnicemi? Nebo by si mohl na sebe nalepit cedulku s adresou a jít do vagónu pro zavazadla? A jak by naloţili s člověkem, který by měl lístek Schnellzug, ale přikoupit si Platzkarte by zarytě odmítal, nebo nemohl, protoţe by na ni neměl; dovolili by mu, aby si lehl do sítě na deštníky, nebo aby se pověsil ven z okna? Ale vraťme se k Georgeovi. Ten měl jen tolik peněz, ţe si do toho Badenu mohl koupit lístek třetí třídy a do osobního vlaku. Víc neměl. Aby se tedy vyhnul zvídavosti průvodčího, počkal, aţ se vlak rozjel, a pak do něj naskočil. To byl jeho první hřích:

a) Vstoupil do vlaku, který uţ byl v pohybu; b) přestoţe byl úřední osobou upozorněn, aby to nedělal.

Druhý hřích: a) Cestoval vlakem vyššího řádu, neţ pro jaký měl jízdenku. b) Byv úřední osobou vyzván, aby rozdíl jízdného vyrovnal,

odmítl tak učinit. (George říká, ţe to učinit „neodmítl“, ţe tomu člověku prostě řekl, ţe na to nemá.)

Třetí hřích: a) Cestoval ve vagónu vyšší třídy, neţ pro jakou měl jízdenku. b) Byv úřední osobou vyzván, aby rozdíl jízdného vyrovnal,

odmítl tak učinit. (I zde George namítá, ţe hlášení je nepřes-né. Obrátil prý naruby kapsy a nabídl tomu člověku všechny německé drobné, které měl, coţ přepočteno na měnu anglic-kou činilo asi osm pencí. Byl prý také ochoten přestěhovat se do třetí třídy, ale v tom vlaku třetí třída nebyla. Byl prý dále ochoten přestěhovat se do vagónu zavazadlového, ale o tom nechtěli ani slyšet.)

Čtvrtý hřích: a) Zaujal místo k sezení, aniţ svrchupsané předem zaplatil. b) Zdrţoval se v chodbičce. (Co měl ale dělat, kdyţ mu nedovo-

lili, aby se posadil, jeţto za místo k sezení nezaplatil, a kdyţ za místo k sezení zaplatit nemohl?)

Ale vysvětlení se v Německu nebere jako omluva; a tak George-ova cesta z Karlsruhe do Badenu je snad nejdraţší cesta v celé his-torii cestování.


274

Kdyţ se člověk zamyslí nad tím, jak snadno a jak často se v Německu můţe dostat do maléru, musí nakonec usoudit, ţe průměr-nému mladému Angličanovi by tato země asi připadala jako učiněný ráj. Pro studujícího medicíny, pro kandidáta advokacie, pro důstoj-níčka na dovolené je ţivot v Londýně hrozná nuda. Zdravý Brit se baví, jen kdyţ porušuje zákon, jinak se nebaví vůbec. Nic z toho, co dělat smí, mu nepůsobí to pravé potěšení. Jedinou jeho představou blaha je mít na krku nějaký malér. Ale v tomto ohledu mu Anglie poskytuje pramálo příleţitostí; dostat se do pěkného průšvihu, to vyţaduje od mladého Angličana moc vytrvalou snaţivost. Na toto téma jsem jednou hovořil s naším kostelním kurátorem. Bylo to ráno 10. listopadu a oba jsme s jistými obavami probírali policejní hlášení. Policie totiţ sebrala obvyklý houf mladíků, proto-ţe v noci ze včerejška, po obvyklém průvodu na oslavu nastolení londýnského starosty, ztropili obvyklé výtrţnosti v Criterionu. Můj přítel kurátor má taky synáčky a jeden můj synovec, kterého střeţím otcovským zrakem, je, jak předpokládá jeho milující máti, v Lon-dýně pouze za tím účelem, aby studoval strojařinu. Ale v seznamu mládenců, kteří zůstali ve vazbě, nebylo šťastnou náhodou ţádné nám známé jméno, a tak jsme se s úlevou pustili do moralizování o té bláznivé a zpustlé mládeţi. „To je zajímavé,“ pravil můj přítel kurátor, „jak si Criterion udrţuje v tomhle ohledu svou pozici. Kdyţ já byl mladý, tak to bylo zrovna tak: ten večer vţdycky skončil randálem v Criterionu.“ „A vţdycky nesmyslně,“ poznamenal jsem. „A vţdycky na jedno brdo,“ dodal. „Nemáš ponětí,“ pokračoval pak a do zbrázděné tváře se mu vkradl zasněný výraz, „jak nevý-slovně to člověka utahá, neţ ho dovedou od Piccadilly Circus k policejnímu komisařství ve Vine Street. Ale co jiného jsme mohli dělat? Naprosto nic. Sem tam jsme zhasli nějakou tu pouliční lam-pu, ale vţdycky se odněkud vynořil lampář a zase ji rozsvítil. Kdyţ někdo z nás tupil policajta, tak ten policajt si toho prostě nevšímal. Snad ani nepochopil, ţe ho někdo uráţí; nebo jestli to pochopil, tak si z toho prostě nic nedělal. Mohl ses porvat s vrátným v trţnici Covent Garden, kdyţ sis na něco takového troufal. Ve většině pří-padů si ovšem přišel na své ten vrátný; kdyţ si na své přišel, tak tě to stálo pět šilinků, kdyţ ne, dělala pokuta půl zlatky. Já jsem zrov-na tomuhle sportu moc neholdoval. Jednou jsem se pokusil ujet s droţkou. To se pokládalo za zlatý hřeb moderního uličnictví.


275

Šlohnul jsem tu droţku pozdě v noci před jednou hospodou v Dean Street, a uţ na Golden Square na mě s křikem mávala nějaká stará paní, obklopená třemi děcky, z nichţ dvě brečela a to třetí napůl spalo. Neţ jsem stačil zmizet, šoupla mi ty haranty do vozu, zapsala si moje číslo, zaplatila mi napřed, o šilink víc, jak prohlásila, neţ kolik to podle úředního sazebníku mělo dělat, a nařídila mi, abych tu havěť zavezl tam a tam, coţ prý je jenom kousíček za Severním Kensingtonem. Ukázalo se ale, ţe je to aţ bůhvíkde za Willesdenem. Kůň byl uţ unavený, a tak nám ta jízda trvala dobré dvě hodiny. No byl to ten nejzdlouhavější fór, na jaký jsem se kdy vzmohl. Jednou nebo dvakrát jsem se snaţil ty fakany přemluvit, aby se nechali zavézt zpátky k té staré paní; ale jak jsem na ně promluvil, ten nej-menší, to byl kluk, začal pokaţdé vřískat. A kdyţ jsem nabízel ji-ným droţkářům, ţe jim to rito přenechám, většinou mi na to odpo-věděli slovy písničky, která byla tehdy populární: „Nemyslíš, hochu, ţe zacházíš příliš daleko?“ Jeden ten chlapík se mi nabídl, ţe mé ţeně vyřídí jakýkoli můj poslední vzkaz, a jiný mi zase slíbil, ţe zorganizuje dobrou partu a ţe mě na jaře přijdou z těch pustin vy-hrabat. Kdyţ jsem na ten kozlík lezl, tak jsem si představoval, jak si mě najme takový nakvašený starý plukovník a jak já ho zavezu do nějakých končin, kde lišky dávají dobrou noc a kde se neseţene droţka, aspoň deset kilometrů do místa, kam se chtěl dostat, a tam jak ho nechám u patníku nadávat. Takhle to mohla být psina; taky nemusela, toť se ví, to by bylo záleţelo na okolnostech a na tom plukovníkovi. Ale v ţivotě mě nenapadlo, ţe bych si mohl vyjet do nějaké horoucí tramtárie a vzít si na starost sirotčinec, plný bez-mocných kojenců. Kdepak Londýn,“ končil můj přítel kurátor s povzdechem, „ten milovníkům nezákonností poskytuje pramálo příleţitostí.“ Kdeţto v Německu, tam je to naopak hračka, opatřit si malér. Mnoho z toho, co se v Německu dělat nesmí, se totiţ dá dělat docela snadno. Kaţdému mladému Angličanovi, který prahne po tom, aby se dostal do nějakého průšvihu, a ve své vlasti se v tomto ohledu cítí omezován, upřímně radím, aby si koupil jízdenku do Německa; jenom tam, nikoli zpáteční, ta platí jenom jeden měsíc, a tak by to byly vyhozené peníze. V policejním rádci německého Vaterlandu najde úplný seznam činů, které, kdyţ se jich dopustí, budou mít pro něj půvab a vzruše-ní. V Německu nesmíte vyvěšovat z oken peřiny. Tím tedy můţe


276

začít. Kdyţ vytřepe z okna peřiny, můţe se dostat do maléru uţ před snídaní. Doma se můţe vyvěsit z okna sám, a pokud nebude zaclá-nět před něčím oknem, nebo pokud nesletí a neporaní dole nějakého chodce, tak to nikomu nebude vadit. V Německu nesmíte vyházet na ulici v maškarním kostýmu. Jeden můj známý ze skotské vysočiny, který přijel na celou zimu do Dráţďan, strávil celých prvních pár dní svého pobytu tím, ţe se se saskými úřady dohadoval o tomto předpisu. Příslušní činitelé se ho ptali, co tam dělá v tom obleku. Nepotrpěl si na ţádné špásování, a tak odpověděl, ţe v něm chodí. Ptali se ho dále proč v něm chodí. Odvětil, ţe proto, aby mu nebylo zima. Řekli mu naprosto otevřeně, ţe mu nevěří, a poslali ho v uzavřeném landauru zpátky do jeho bytu. Sám anglický vyslanec musel osobně ujistit úřady, ţe skotský kroj je běţným oděvem mnoha úctyhodných a zákonů dbalých brit-ských poddaných. Z diplomatických důvodů se saské úřady musely s tím prohlášením spokojit, ale svůj soukromý názor na tu věc dodnes neodloţily. Na anglické turisty si uţ jakţ takţ zvykly; ale jeden pán z Leicestershiru, kterého několik německých důstojníků pozvalo na hon, byl okamţitě, jakmile se objevil před hotelem, od-veden, i s koněm a se vším všudy, a musel se ze své necudnosti zod-povídat před soudem. Další věc, kterou v ulicích německých měst dělat nesmíte, je krmení koní, mul nebo oslů, ať uţ vašich vlastních, nebo cizích. Kdyţ vás popadne nezkrotná touha nakrmit něčího koně, musíte si s tím zvířetem dát schůzku a hostina se musí konat na místě k tomu účelu úředně stanoveném. Na ulicích, ba vlastně ani na jiných veřej-ných prostranstvích, nesmíte rozbíjet sklo a porcelán; a kdyţ to přece jen uděláte, musíte sesbírat všechny střepy. Co s těmi střepy, kdyţ jsou konečně pohromadě, máte udělat, to uţ vám nepovím. Jen jedno vím jistě: ţe je nepřípustné je někde pohodit, někde nechat leţet, prostě jakkoli se jich zbavit. Pravděpodobně se od vás očeká-vá, ţe je budete mít u sebe, dokud nezemřete, a pak ţe se s nimi dáte pochovat; nebo - to je moţné - je smíte spolykat. V německých ulicích nesmíte střílet z kuše. Německý zákonodár-ce nemá, jak vidno, dost na nepravostech tuctového člověka - na zločinech, kterých by se asi lidi běţně dopouštěli, kdyby směli; ně-mecký zákonodárce si pracně vymýšlí, co všechno by mohl provádět volně pobíhající šílenec. Zatím neexistuje v Německu zákon, stíhají-cí člověka, který by se uprostřed ulice postavil na hlavu; něco tako-


277

vého tam zákonodárce ještě nenapadlo. Ale jednoho krásného dne si nějaký německý státník vyjde do cirkusu, a aţ tam uvidí akrobaty, hned se nad tím opomenutím zamyslí. A rovnou se pustí do práce a znovelizuje zákon doloţkou, jeţ lidem zakáţe stavět se uprostřed ulice na hlavu, a vyměří na to pokutu. To je to hezké na německém právním řádu: ţe kaţdé provinění je v Německu přesně otaxírováno. Tam vás nenechají, jako v Anglii, celou noc bdít a uvaţovat, jestli z toho vyváznete tím, ţe sloţíte kauci, jestli vám napaří čtyřicet šilin-ků pokuty, nebo jestli kápnete na soudce zrovna ve chvíli, kdy na vás nebude mít náladu, a vyfásnete sedm dní. V Německu přesně víte, co vás která legrácka bude stát. Můţete si uţ napřed rozloţit peníze po stole, otevřít si Policejního rádce a naplánovat si dovole-nou aţ do posledního padesátníku. Chcete-li si jeden večer uţít zvlášť levně, doporučuji procházet se po nesprávné straně chodníku, zvláště po výslovném upozornění, ţe se to nesmí. Počítám, ţe kdyţ si vyberete vhodnou čtvrť a budete se drţet v tichých postranních uličkách, můţete se po té nesprávné straně chodníku procházet celý večer za pouhé tři marky a něco. Po německých městech se po setmění nesmíte potulovat „ve shlucích“. Kolik lidí takový „shluk“ tvoří, to mi není jasné a ţádná z úředních osob, s nimiţ jsem o tom hovořil, se necítila dost kompe-tentní, aby udala přesný počet. Jednou jsem jistému svému němec-kému příteli předloţil k úvaze, jestli vzhledem k tomuto speciálnímu nařízení příliš neriskuje, kdyţ se chystal s manţelkou, s tchýní, s pěti svými dětmi, se sestrou, s jejím snoubencem a se dvěma nete-řemi do divadla. Nevzal tu mou připomínku jako vtip. Přelétl tu skupinu osob pohledem a řekl: „No snad to dopadne dobře. Vţdyť jsme jedna rodina.“ „Ten paragraf se o ţádném rodinném shluku zvlášť nezmiňuje,“ namítl jsem, „ten ktergoricky říká shluk. Já to nemyslím nikterak nelichotivě, ale i já, kdyţ to vezmu etymologicky, se na to vaše ko-legium musím dívat jako na shluk. Jestli to policie bude brát takhle nebo jinak, to se ukáţe. Já vás prostě varuju.“ Můj přítel byl ochoten mávnout nad mými obavami rukou, ale jeho manţelka nechtěla riskovat, ţe by policie tu jejich společnost hned na počátku večera rozehnala, a tak se rozdělili na menší sku-pinky a smluvili si, ţe všichni se zase sejdou aţ ve vestibulu diva-dla.


278

Jiný chtíč, který v Německu musíte drţet na uzdě, je ten, co vás nabádá, abyste házel různé věci z okna. Kočky nejsou pro vás ţád-nou omluvou. V prvním týdnu mého pobytu v Německu mě v jed-nom kuse budily kočky. Jedné noci mě to uţ rozzuřilo. Shromáţdil jsem si takový malý arzenál - dva tři kusy uhlí, několik tvrdých hrušek, pár nedohořených svíček, jedno stařičké vejce - to jsem na-šel na stole v kuchyni - jednu láhev od sodovky a ještě několik po-dobných předmětů - otevřel jsem okno a začal jsem bombardovat místo, odkud, jak se mi zdálo, ten kočičí řev vychází. Patrně jsem se ani jednou nestrefil; neznám člověka, který se někdy do nějaké koč-ky strefil, i kdyţ ji viděl, leda snad omylem, kdyţ mířil na něco jiné-ho. Viděl jsem prvotřídní střelce, ověšené medailemi ze střeleckých závodů - ano, takové sekáče - pálit do koček ze vzdálenosti padesáti metrů z brokovnic - a nezasáhli ani chlup. Často si říkám, ţe za opravdického mistra ve střelbě by měl být prohlášen ne ten, co pro-vrtá přesný střed terče, pádící vysokou a takové ty cíle pro děti, ale ten, kdo by se mohl pochlubit, ţe odprásknul kočku. Ty moje kočky ale přece jen zmizely; moţná ţe jim zkazilo nála-du to vejce; uţ kdyţ jsem je s toho stolu sbíral, všiml jsem si, ţe nedělá dobrý dojem. A tak jsem si vlezl zpátky do postele a myslel jsem si, ţe ta epizoda je uzavřena. Ale za deset minut se mi zuřivě rozdrnčel elektrický zvonek. Pokusil jsem se ho ignorovat, ale zvonil tak umíněně, ţe jsem na sebe hodil ţupan a sešel dolů k brance. Tam stál stráţník. Všecky věci, které jsem prve vyházel z okna, měl před sebou na hromádce; všecky aţ na to vejce. Zřejmě je pečlivě sesbíral. „Jsou tyto předměty vaše?“ zeptal se. „Byly moje,“ řekl jsem, „ale uţ mě, upřímně řečeno, omrzely. Ať si je vezme, kdo chce. Třeba vy si je můţete vzít.“ Mou nabídku ignoroval. „Tak vy jste je vyhodil z okna,“ prohlásil. „Nemýlíte se,“ přisvědčil jsem, „vyhodil jsem je.“ „Proč jste je z toho okna vyhodil?“ otázal se. Německý stráţník má pořad otázek přesně stanovený; a nikdy je nezpřehází a nikdy ţádnou nevynechá. „Házel jsem je po nějakých kočkách,“ odpověděl jsem. „Po jakých kočkách?“ zeptal se. To jsou ty otázky, co vám němečtí stráţníci běţně kladou. Odvě-til jsem s takovou mírou sarkasmu, jakou jsem do svého akcentu byl


279

schopen vloţit, ţe mu ke své hanbě opravdu nemohu říci, jaké kočky to byly. Vysvětlil jsem mu, ţe osobně ţádnou z nich neznám. Nabídl jsem se mu však, ţe kdyţ si policie všechny kočky z této čtvrti předvolá, rád přijdu a podívám se, jestli bych ty inkriminované ne-mohl identifikovat podle vřískotu. Německý stráţník nerozumí ţertu, coţ je asi moc dobře, neboť na ţertování s kteroukoli německou uniformou je určitě těţká poku-ta; říkají tomu „opováţlivé jednání vůči úřední osobě“. A tak mi ten stráţník stroze odpověděl, ţe policie není povinna mi při identifikaci koček pomáhat; je pouze povinna mě pokutovat za vyhazování předmětů z okna. Zeptal jsem se ho, co má člověk v Německu dělat, kdyţ ho noc co noc budí kočky ze spaní, a on mi vyloţil, ţe mohu podat udání na majitele takové kočky, nečeţ ho policie napomene, případně, bude-li nutno, nařídí, aby řečená kočka byla utracena. Kdo ji utratí a co bude ta kočka do té doby dělat, to mi uţ nevyloţil. Zeptal jsem se ho, jak mi radí postupovat, abych majitele kočky vypátral. Na chvilku se zamyslel a pak mi navrhoval, abych kočku aţ do jejího domova stopoval. Po tomto prohlášení jsem s ním uţ raději dál nedebatoval; určitě bych byl řekl něco, co by mi bylo ještě víc přitíţilo. I tak mě ta noční zábavička stála dvanáct marek. A ani jeden ze čtyř vyšších německých funkcionářů, kteří mě v té věci vyslýchali, neviděl na celém tom postupu od začátku do konce pra-nic směšného. Ale většina lidských poklesků a bláznivin neznamená v Německu relativně vůbec nic vedle hanebnosti, které se dopustíte, kdyţ vstou-píte na trávník. Na trávník nesmíte v Německu vstoupit nikde a za ţádných okolností. Tráva, to je v Německu fetiš. Dotknout se nohou německé trávy, to by byla stejně strašlivá svatokrádeţ jako tancovat na muslimském modláku tarantelu. Německou trávu respektuje i ten pes; ţádného německého psa by ani ve snu nenapadlo, aby na ní spočinul tlapkou. Kdyţ v Německu uvidíte psa skotačícího po tráv-níku, můţete vzít jed na to, ţe je to pes nějakého bezboţného cizáka. V Anglii, kdyţ chceme, aby nám někam necourali psi, tak to místo ohradíme dva metry vysokým drátěným plotem, podepřeným pev-nými kůly a nahoře opatřeným bodci; v Německu postaví do-prostředka takového místa tabulku „Hunden verboten“ a pes, který má v ţilách německou krev, se na tu tabulku jednou koukne a uţ peláší pryč. V jednom německém parku jsem viděl zahradníka, který


280

v plstěných papučích vkročil opatrně na trávník, zvedl tam nějakého brouka a pak ho váţně a důrazně postavil na cestičku; a potom přísně dohlíţel, aby se ten brouk nepokusil lézt zpátky na paţit; a ten brouk, celý zahanbený, honem odkvačil do rigolku a za okamţik zahnul na pěšinu, označenou šipkou a nápisem „Ausgang“. V německých parcích mají různé cestičky pro různé čeledě ob-čanstva a ţádná osoba nesmí pod trestem odnětí svobody i majetku chodit po cestičce pro jinou osobu. Existují tam speciální stezky pro „bicyklisty“ a speciální stezky pro „pěší“, áleje pro „jezdce na ko-ních“, široké třídy pro občany v lehkých povozech a ještě širší třídy pro občany v těţkých povozech; pěšiny pro děti a pro „osamělé dámy“. Ţe ještě nebyla zřízena ţádná zvláštní trasa pro holohlavé muţe nebo pro „moderní ţeny“, to povaţuji za váţné opomenutí. V Grosser Garten v Dráţďanech jsem jednou narazil na starou dámu, která bezradně a nerozhodně stála na křiţovatce sedmi cest. Před kaţdou se tyčila na stráţi výhruţná tabule, odhánějící kaţdého, pro koho ta která cesta nebyla určena. „Nezlobte se, ţe vás obtěţuji,“ řekla ta stará dáma, kdyţ zjistila, ţe hovořím anglicky a čtu německy, „ale byl byste tak laskav a řekl mi, co jsem s kudy musím jít?“ Pozorně jsem si ji prohlédl. A usoudil jsem, ţe je „dospělá“ a „pěší“, ukázal jsem jí tedy příslušnou stezku. Podívala se na ni a zatvářila se nespokojeně. „Ale tamtudy já jít nechci,“ pravila. „Nemohla bych se dát tudy-hle?“ „Probůh, madam, jen to ne!“ odvětil jsem. „Tato cestička je vy-hrazena pro děti.“ „Ale vţdyť já bych jim neublíţila,“ usmála se dáma. A vskutku nevypadala na dámu, která by ubliţovala dětem. „Madam,“ řekl jsem jí, „kdyby to záleţelo na mně, klidně bych vás na tu cestičku pustil, i kdyby na jejím druhém konci stál můj prvorozený. Ale já pro vás nemohu udělat nic jiného, neţ podat vám informaci o zákonech této země. Kdybyste se vy, zcela dospělá oso-ba ţenského pohlaví, na tuto stezku odváţila, šla byste vstříc neod-vatné pokutě, ne-li dokonce uvěznění. Pro vás je tamhleta stezka, ta s tím zjevným označením „Nur für Fussgänger“, a já vám důtklivě radím, abyste se po ní honem rozběhla; takhle tady stát a rozmýšlet se, to není dovoleno.“


281

„Ale ta cestička nevede ani přibliţně tím směrem, kterým já chci jít,“ namítla mi ta stará dáma. „Vede tím směrem, kterým byste měla chtít jít,“ řekl jsem a od-poroučel jsem se. V německých parcích jsou zvláštní lavičky s nápisem „Pouze pro dospělé“ (Nur für Erwashsene), a kdyţ si ten nápis přečte německý chlapeček, který by se mor rád posadil, jde okamţitě dál a najde si lavičku, na níţ si smějí odpočinout děti. A teprve na tu usedne a dává pozor, aby se zablácenými botičkami nedotknul jejího sedátka. Představte si, ţe by taková lavička s cedulkou „Pouze pro dospělé“ stála v Regent’s Parku nebo v St. James’s parku! Na tu by se snaţi-lo posadit kdekteré dítě v okruhu sedmi kilometrů a tahalo by z ní všechny děti, které se uţ na ni dostaly. A pokud jde o „dospělé“, z těch by se k ní ani jediný nedostal na kratší neţ třičtvrtěkilometro-vou vzdálenost, takový by kolem ní byl nával děcek. Kdeţto němec-ký hošík, který na takovou lavičku nedopatřením a jen z nepozor-nosti přece jen usedl, s úlekem okamţitě vstane, kdyţ je na svůj omyl upozorněn, a vzdálí se se svěšenou hlavou, a zardívaje se stu-dem a kajícností aţ po kořínky vlasů. Ale ne ţe by se otcovská vláda o německé dítko nestarala. V německých parcích a veřejných zahradách jsou pro ně zařízeny zvláštní plácky (Spielplätze), z nich kaţdý je vybaven hromadou písku. Zde si to dítko můţe udělat tolik báboviček z blátíčka a vy-stavět tolik hradů z písku, kolik jen srdce ráčí. Bábovička udělaná z jiného blátíčka neţ z toho blátíčka by německému dítku připadala jako bábovička nemorální. A nikterak by je neuspokojila; jeho du-šička by se proti ní bouřila. „Tato bábovička,“ řeklo by si dítko v duchu, „není, jak by to být mělo, zhotovena z vládního blátíčka, speciálně k tomu účelu určené-ho; není dále vyrobena na místě vládou pro výrobu báboviček sta-noveném a udrţovaném; nemůţe mi tuţíd působit opravdové potě-šení; vţdyť je to bábovička ilegální.“ A doud jeho otec nezaplatí patřičnou pokutu a ono samo neobdrţí patřičný výprask, nepřestane se trýznit výčitkami svědomí. Jiná skvělá rekvizita, s jejíţ pomocí si lze v Německu opatřit vzrušení, je obyčejný dětský kočárek. Co smíte, máte-li s sebou Kinderwagen (tak se mu tam říká), a co nesmíte, to v německém zákoníku zabírá řady stránek; ty kdyţ si pročtete, dojdete k přesvěd-čení, ţe člověk, který dokáţe prostrkat dětský kočárek skrze celé


282

německé město, aniţ poruší zákon, je předurčen pro diplomatickou kariéru. S kočárkem se nemíste loudat, ale taky s ním nesmíte přiliš pospíchat. S kočárkem se nesmíte nikomu plést do cesty, a kdyţ se někdo připlete do cesty vám, musíte se mu vyplést z cesty. Kdyţ se s kočárkem chcete zastavit, musíte dojet na některé ze speciálních míst, na nichţ se stání kočárků povoluje; ale kdyţ na takové místo dojedete, tak tam zastavit musíte. S kočárkem nesmíte přejít přes ulici; jestliţe vy i děcko bydlíte náhodou na druhé straně ulice, je to vaše chyba. Kočárek nesmíte nechat stát bez dozoru, kde vás na-padne, a jen na určitá místa si ho smíte přitáhnout s sebou. Jsem si jist, ţe kdyţ si v Německu vyjdete s kočárkem, můţete si za půl hodiny zajistit tolik malérů, ţe vám vydrţí na celý měsíc. Mladý Angličan, který prahne po půtkách s policií, nemůţe udělat nic lep-šího, neţ zajet si do Německa a vzít si s sebou dětský kočárek. V Německu nesmíte po desáté hodině večerní nechat nezamčeny domovní dveře a po jedenácté nesmíte ve svém vlastním domě hrát na piano. V Anglii se mi po jedenácté hodině v noci nikdy nezachce hrát na piano nebo poslechnou ti, jak hraje někdo jiný; ale kdyţ vám někdo řekne, ţe hrát nesmíte, tak je to hned něco jiného. Tady v Německu aţ do jedenácti večer o piano moc nestojím, ale po jede-nácté bych vydrţel seděl hodiny a hodiny a s rozkoší naslouchat Modlitbě panny nebo ouvertuře k opeře Zampa. Pro zákonůmilov-ného Němce vašak hudba po jedenácté přestává být hudbou; stává se hříchem a jakţto taková ho uţ neuspokojuje. Jediné individuum v celém Německu, které si smí dovolit jednat protizákonně, je německý student, a i ten pouze po jistou, výslovně vytyčenou hranici. Podle zvykového práva se mu dopřávají jistá privilegia, jsou však striktně vymezena a jasně formulována. Tak například: německý student se smí opít a usnout v rigolu u chodníku a stojí ho to pak ráno jenom spropitné policajtovi, který ho našel a dopravil domů. Ale musí si k tomu účelu vybrat rigol v nějaké po-stranní ulici. Kdyţ si tedy německý student uvědomí, dţe se kvapem blíţí okamţik, kdy pro něj přestane existovat svět, sebere všechnu svou zbývající energii a zahne někam za roh, kde můţe bez obav padnout. V jistých oblastech smí taky zvonit u dveří; činţe v těchto končinách je totiţ niţší neţ v ostatních čtvrtích města; obyvatelstvo čelí této nepříjemnosti tím, ţe si členové kaţdé rodiny smluví tajný způsob zvonění, aby věděli, jestli mají jít otevřít nebo ne. Kdyţ do takové domácnosti jdete pozdě v noci na návštěvu, uděláte dobře,


283

kdyţ se s tím jejich signálem seznámíte, nebo se vám při vytrvalém zvonění můţe stát, ţe vám vyšplíchnou na hlavu škopek vody. Německému studentovi se také dovoluje zhasínat v noci pouliční lampy, ale kdyby jich zhasínal příliš mnoho, to uţ by se námitky ozvaly. Špásující německý student si to obyčejně vypočítá správně a spokojí se s pěti šesti lucernami nočně. Rovněţ smí při návratu do-mů aţ do půl třetí v noci na ulicích řvát a zpívat; a v určitých hos-tincích je přípustno, aby bral kolem pasu obsluhující Fräulein. Aby to nebudilo ani sebemenší zdání neslušnosti, jsou číšnice v hostin-cích, kam chodí studenti, vţdy pečlivě vybírány z ţen usedlých a postarších, následkem čehoţ si německý student můţe dopřávat rozkoší flirtu beze všeho strachu a nebezpečí, ţe komukoli způsobí újmu na pověsti. Inu, je to národ dbalý předpisů, tihle Němci.


284

Baden Baden z hlediska návštěvníkova - Krása časného jitra, jak ji vidíme den před-tím odpoledne - Vzdálenost, kdyţ ji měříme kruţítkem - Táţ, kdyţ ji měříme nohama - George se vypořádává se svým svědomím - Líná mašina - Cyklistika, jak ji líčí plakát: samá pohoda - Cyklista z plakátu; jeho odění; jeho metoda - Okřídlený lev coby domácí mazlíček - Pes, která má svou hrdost - Kůň, jemuţ se spílalo.

X Z Badenu, o němţ se nedá říci nic jiného, neţ ţe je to zábavní letovisko mimořádně podobné ostatním zábavným letoviskům tohoto typu, jsme uţ váţně odstartovali na kolech. Měli jsme v plánu dese-tidenní túru, do níţ kromě důkladného průzkumu Černého lesa měla být zahrnuta i projíţďka údolím Dunaje, které v úseku těch třiceti kilometrů mezi Tuttlingenem a Simaringenem je snad tím nejhezčím údolím v celém Německu; Dunaj, ještě uzoučký, se tu kroutí kolem neporušených starosvětských vesniček; kolem věkovitých klášterů, schoulených mezi zelenými pastvisky, na jejichţ svazích dosud stře-ţí své ovečky bosonohý a prostovalsý fráter s provazem utaţeným kolem beder a s pastýřskou holí v ruce; skrze lesy plné skal; mezi sráznými stěnami útesů, jejichţ kaţdičkou strmící špici korunují rozvaliny pevnosti, kostela nebo hradu. A taky jsme chtěli mrknout na Vogézy, kde polovina obyvatelstva krutě trpí, kdyţ na ni mluvíte francouzsky, druhá polovina se urazí, kdyţ ji oslovíte německy, a obě poloviny ohrnují nos, jakmile uslyší první slůvko anglické; za tohoto stavu věcí je ovšem konverzace s cizinci poněkud rozčilující. Celý ten program se nám však splnit nepodařilo, neboť činy člověka vţdycky pokulhávají za jeho úmysly. Ve tři hodiny odpo-ledne se moc snadno řekne i uvěří, ţe „ráno vstaneme v pět, v půl šesté lehce posnídáme a v šest vyrazíme.“ „Takţe aţ začne horko, budeme uţ mít notný kus cesty za se-bou,“ poznamenává jeden. „V tomhle ročním období je časné jitro ta nejkrásnější část dne, viďte?“ dodá druhý. „To je bez debaty.“ „Je takový svěţí chládek!“ „A to polosvětlo, to je taková nádhera!“ První ráno ty své závazky splníte. Parta se opravdu shromáţdí uţ v půl šesté. Je velice zamlklá; někteří jedinci mají poněkud kou-


285

savou náladu; jsou náchylni vrčet na jídlo a vůbec na všecko; ovzduší je nahuštěno kompresovanou nedůtklivostí, která hledá ventil. Večer se pak ozve hlas Pokušitelův: „Já myslím, ţe kdyţ vyjedeme v půl sedmé, přesně ovšem, tak bude pořád ještě dost času.“ Zaprotestuje hlas Ctnosti; značně nesměle: „Ale to porušíme svoje předsevzetí.“ Na to odvětí Pokušitel: „Slouţit mají předsevzetí lidem, ne lidi předsevzetím.“ Ďábel umí parafrázovat Písmo, jak to zrovna potře-buje. „Nemluvě o tom, ţe takhle burcujeme celý hotel; myslete taky trošku na ten ubohý personál.“ Hlas Ctnosti pokračuje, ale uţ docela slabounce: „Ale tady přece vstávají časně všichni.“ „Nevstávali by, kdyby nemuseli, chudáci! Tak teda snídat se bude v půl sedmé, na chlup, co říkáte? Tak apsoň nebudeme nikoho tahat z postele.“ Takto se Hřích maskuje jako Dobro a člověk spí aţ do šesti a vykládá svému svědomí, které mu pochopitelně stejně nevěří, ţe to dělá jen a jen z nesobeckých ohledů k bliţním. Takové ohledy se, jak jsem poznal, dovedou protáhnout aţ do sedmi. Zrovna tak vzdálenost je docela jiná, kdyţ ji měříme kruţítkem na mapě, neţ kdyţ ji pak ve skutečnosti měříme nohama. „Patnáct kilometrů za hodinu a sedm hodin jízdy: sto pět kilome-trů. To se udělá za den jako nic.“ „A nemusíme do nějakých namáhavých kopců?“ „Na druhé straně zas pojedem vţdycky dolů. Ale prosím: tak teda deset kilometrů za hodinu a za den řekněme takových osmde-sát. Gott in Himmel! Jestli nedokáţeme ujet za hodinu deset kilome-trů, tak jsme si měli radši vyjet v křeslech pro invalidy.“ Člověku váţně připadá, ţe míň ujet nemůţe - na papíře. Ale ve čtyři odpoledne nezní uţ hlas Povinnosti jako jásavá pol-nice: „No, tak abychom snad zase nasedli.“ „Neblázni, prosím tě! Času dost! Tady je takový pěkný rozhled. No ne?“ „Moc pěkný. Ale nezapomeňte, ţe do Svatého Blaţeje máme ještě osmatřicet kilometrů.“ „Kolik?“ „Osmatřicet, ne-li o něco víc.“


286

„Snad nechceš říct, ţe jsme dneska ujeli jenom dvaačtyřicet ki-lometrů?“ „Nanejvýš.“ „Blbost! Té tvé mapě se nedá věřit.“ „Hele, to je přece úplný nesmysl. Aţ sem jsme jeli v jednom kuse, hned od rána.“ „Nejeli jsme v jednom kuse. Předně jsme vyrazili aţ v osm...“ „Ve tři čtvrtě na osm!“ „No prosím, tak ve tři čtvrtě; a kaţdých deset kilometrů jsme zastavili.“ „Ale jenom abychom se rozhlédli po krajině. To by přece nemělo ţádnou cenu, vyjet si do nějaké země a pak se tam ani nerozhléd-nout.“ „A museli jsme vyšlapat pár pořádných kopců.“ „A dneska je taky mimořádné vedro.“ „No já jenom, abyste si uvědomili, ţe do Svatého Blaţeje máme ještě osmatřicet kilometrů.“ „A nějaké kopce?“ „Dva. Oba nahoru a zas dolů.“ „Vţdyť jsi říkal, ţe do Svatého Blaţeje je to s kopce.“ „Taky ţe je. Ale jenom posledních patnáct kilometrů. A odtud je do Svatého Blaţeje třicet osm.“ „A není něco na poloviční cestě? Co je to za hnízdo, tadyhle u toho jezera?“ „No Svatý Blaţej to není a není to ani poblíţ Svatého Blaţeje. A takhle začínat je nebezpečné.“ „Nebezpečné je přepínat síly. Všeho s mírou! To musí být he-zoučké hnízdečko, tohle Titisee, aspoň podle mapy. Vypadá to tam na moc dobrý vzduch.“ „Prosím, já proti němu nic nemám. To vy dva jste chtěli dojet aţ do Svatého Blaţeje.“ „Ále, já po Svatém Blaţeji nijak ţhavě netouţím. Taková díra v dolíku! V Titisee to je určitě o moc hezčí.“ „A máme tam blízko, co?“ „Asi osm kilometrů.“ Sbor: „Zůstaneme v Titisee.“ George ten rozdíl mezi teorií a praxí objevil hned první den naší jízdy.


287

„Pokud se pamatuju,“ řekl George - šlapal sólo a Harris a já jsme jeli kousek před ním na tandemu - „tak nahoru na kopce se mělo jezdit vlakem a jenom dolů na kole.“ „V podstatě ano,“ přikývl Harris. „Ale na kaţdý kopec v Čer-ném lese vlaky nejezdí.“ „Toho jsem se obával,“ zabručel George; a na chvíli zavládlo mlčení. „Ostatně,“ podotkl Harris, který se nad tou otázkou zřejmě za-dumal, „jezdit pořád jen s kopce, to bys přece ani ty nechtěl. To by nebylo fér. Není přece růţe bez trní.“ Opět nastalo ticho, které tentokrát přerušil po chvíli George: „Ne abyste se vy dva štvali do úpaduz jenom kvůli mně!“ „Jak to myslíš?“ ptal se Harris. „No tak,“ vysvětloval George, „abyste tam, kde do těch kopců dráha vede, neměli strach, ţe se to dotkne mého lepšího já, kdyţ nahoru vyjedeme vlakem. Já osobně jsem připraven vyjet na všech-ny tyhle kopce vlakem, i kdyby to nakrásně nebylo fér. To uţ bych si se svým svědomím vyřídil; celý týden vstávám den co den v sedm, a tak uţ mi moje svědomí něco málo dluţí. Na mě se prostě v té věci neohlíţejte.“ Slíbili jsme mu, ţe si to zapíšeme za uši, a zase jsme se pohrou-ţili do zarytého mlčení, které zase přerušil George. „Jaké jsi říkal, ţe to je kolo, tohle tvoje?“ Harris mu to pověděl. Co to bylo za značkku, to uţ jsem zapo-mněl; a to je taky vedlejší. „To víš jistě?“ dotíral George. „Ovšemţe to vím jistě,“ odvětil Harris. „Proč se ptáš? Co se ti na něm nezdá?“ „No, neodpovídá tomu plakátu,“ řekl George. „Jakému plakátu?“ ptal se Harris. „No plakátu, co tomuhle výrobku dělá reklamu,“ vykládal Geor-ge. „Jeden jsme si den nebo dva před naším odjezdem prohlíţel na takové ohradě v Sloane Street. Je na něm chlap, který jede na kole téhle značky a třímá v ruce ţerď s nějakým praporem. Ten chlap se ani trošku nenamáhu, to je nad slunce jasnější; jen si na té mašině sedí a zlehka vdechuje čistý vzduch. A ten jeho bicykl si jede sám od sebe a jede znamenitě. Kdeţto tahle tvoje mašina nechává všecku dřinu na mně. Je to líná bestie. Kdyţ ji nepostrkuješ, tak se ani ne-hne. Já na tvém místě bych na to kolo podal reklamaci.“


288

Kdyţ se nad tím člověk zamyslí, tak opravdu moc málo bicyklů odpovídá reklamě. Vzpomínám si jenom na jeden jediný plakát, na němţ se ten zobrazený jezdec trochu namáhal. Ale toho pronásledo-val býk. Jinak má tvůrce plakátu za úkol přesvědčit ještě zcela ne-rozhodnutého adepta cyklistiky, ţe za normálních okolností se tento sport provozuje tak, ţe si člověk sedne na přepychově pohodlné sedlo a neviditelnými nebeskými silami se dává hbitě unášet tam, kam si unesen být přeje. Jezdcem je zpravidla dáma a my cítíme, ţe jde-li o dokonalý odpočinek těla, spojený s naprostým osvobozením ducha od jakékoli tísně, nemůţe se sladké zdřímnutí na nejkomfortnějším lůţku ani zdaleka vyrovnat jízdě na kole po kopcovité cestě. Soudě podle pla-kátu, nemohla by ta dívka na velocipedu vidět svět růţověji, ani kdyby si cestovala na pohádkovém letím obláčku. Má na sobě úbor, který je pro cyklistiku za horkého počasí přímo ideální. Je sice pravda, ţe staromódní hostinské by jí moţná nedovolily posadit se k obědu a úzkoprsé policejní orgány by moţná měly sto chutí ji za-tknout a zahalit do deky, aby ji mohly předvést k soudu. Leč takoví lidé jsou pro ni vzduch. Z vršků i do vršků, skrze hustý dopravní ruch, jaký by i na důmyslnost kočky kladl nadměrné poţadavky, po vozovkách, na jakých by se rozsypal i solidní parní válec, uhání ta dívka jako vidina bezstarostné líbeznosti; plavé vlasy jí vlají po větru, vznáší se bez tíţe jako sylfida, jednu noţku na sedle, druhou zlehka na svítilně. Někdy se blahosklonně na to sedlo i posadí; pak si opře noţky o přední rámové tyče, zapálí si cigaretu a nad hlavou mává lampiónem. Méně často jede na takovém kole tvor obyčejného pohlaví muţ-ského. To uţ nebývá tak vynikající akrobat jako ta dáma; ale tak prostinké cviky jako stát na sedle a mávat vlaječkami, nebo pít za jízdy pivo či bujón, předvést dokáţe a taky předvádí. Inu, něčím se nepochybně zaměstnávat musí; hodiny a hodiny sedět bez hnutí na kole, nemít co dělat a o čem přemýšlet, to musí kaţdého činorodého muţe velice otravovat. Proto ho vídáme, jak stojí na pedálech, kdyţ se uţ blíţí k vrcholku nějaké vysoké hory, aby pronesl zdravici slunci nebo v rýmech oslovil scenérii kolem sebe. Sem tam zobrazuje ten plakát párek cyklistů; a v takovém přípa-dě je nám okamţitě zcela jasné, oč vhodnější k flirtování je moderní velociped neţ staromódní salón nebo tolikrát uţ obehraná zahradní vrátka. On a ona nasednou na kola, kdyţ se ovšem napřed ujistili, ţe


289

jsou to kola té správné značky, a pak uţ nemusí myslet na nic jiného neţ na tu líbeznou starou pohádku. Bermondseyský bezpečně bez-poruchový bezkonkurenční britský bicykl nebo Hertfordská hyper-moderní heuréka vesele sviští stinnými alejemi a skrze čilý ruch měst, v nichţ je zrovna trh. Není třeba šlapat, není nutno se starat o řídítka. Stačí popustit kolům uzdu a říci jim, kdy chcete být doma - o víc se vás neprosí. Zatímco se Edwin naklání se sedla, aby Ange-lině zašeptal do ouška ty miloučké prastaré nicůtky, a zatímco An-gelina, aby neprozradila, jak se rdí, otáčí tvářinky k obzoru za se-bou, ty čarovné bycykly stejnoměrně udrţují svůj vytyčený kurs. A vţdycky svítí slunce a cesty jsou vţdycky suché. A vzadu nikdy nejede přísný rodič, vedle nikdy nepřekáţí tetička, za rohem nikdy nevykukuje ďáblík bratříček, nikdy nedojde ke smyku. Ach Boţe! Proč ani Bermondseyský bezkonkurenční ani Hertfordská heuréka nebyly k dostání, kdyţ my jsme byli mladí? Nebo taky Bermondseyský bezkonkurenční, či Hertfordská heu-réka stojí u nějakých vrátek; asi na ně přišla únava. Celé odpoledne ty velocipedy nosily mladé lidi. Ti teď plni soucitu seskočili, aby svým strojům dopřáli odpočinek. Sedí v trávě ve stínu ladných vět-ví; ta tráva je vysoká a suchá. U nohou milenců proudí potůček. Samý klid a mír. A to je právě to, co si umělec tvořící plakát na bicykl vţdycky klade za úkol vyjádřit - klid a mír. Ale to nemám pravdu, kdyţ říkám, ţe na plakátech se ţádný cyklista nenamáhá. Teď si uvědomuji, ţe přece jen znám plakáty zobrazující pány, kteří se na bicyklech nemáhají velice těţce - skoro by se dalo říci, ţe se lopotí div ne k padnutí. Jsou hubení, aţ vychrtlí z té těţké rachoty, na čele se jim perlí pot; je vám jasné, ţe jestli je někde mimo plaká čeká ještě další stoupání, musí buď sestoupit z kola, nebo umřít. Jenţe to je důsledek jejich vlastní zpozdilosti. Takhle to s nimi dopadá, protoţe umíněně jezdí na kolech podřad-ných značek. Kdyby nasedli na Putneyský populár nebo na Hampsteadského hrubiána, jako to učinil ten rozumný mladý muţ uprostřed plakátu, vší té zbytečné dřiny mohli být ušetřeni. Pak by se od nich nepoţadovalo nic jiného, neţ aby se - uţ z vděčnosti - tvářili šťastně; a snad ještě, aby sem tam maloučko přibrzdili, kdy-by se jejich kolo v té své mladické bujarosti na chviličku utrhlo a rozjelo se aţ moc hbitě.


290

Vy unavení mladíci, sklesle sedící na patnících, příliš vyčerpaní, abyste se šli někam schovat před vytrvalým deštěm, který vás pro-máčí skrz naskrz; vy zemdlelé dívky s mokrými, zplihlými vlasy, zoufalé, ţe uţ je tak pozdě, a touţící klít a nadávat, jen kdybyste to dovedly; vy obtloustlí plešatí pánové, viditelně se scvrkající při tom funění a supění po nekonečných silnicích; vy zfialovělé, utýrané paničky, s posledním úsilím nutící k pohybu to pomalé, neochotné kolo; proč jen jste si nekoupili Bermondseyský bezkonkurenční nebo Hertfordskou heuréku? Proč všude po naší vlasti tolik převládají bicykly podřadných značek? Nebo je to snad s cyklistikou zrovna tak, jako se vším ostatním? Ţe by ţivot ani v jediném případě nesplnil to, co slibuje na plaká-tech? Co mě v Německu vţdycky znova okouzlí a uchvátí, to jsou psi. V Anglii se do omrzení chovají pořád ta stejná stará plemena; všechna uţ je známe jako svoje boty: mastif, dalmatin, teriér (černý, bílý, drsnosrstý, to jak kdy, ale vţdycky svárlivý), kolie, buldok; nikdy nic nového. Kdeţto v Německu najdete rozmanitost. Tam potkáte psy, jaké jste v ţivotě neviděli; dokud nezačnou štěkat, ne-poznáte ani, ţe to jsou psi. A to je takové osvěţení, to vás tak upou-tá! George nás v Sigmaringenu upozornil na jednoho psa, s kterým se zastavil. Ten vypadal, jako kdyby to byl kříţenec tresky a pudla. A já bych si netroufal tvrdit, ţe to nebyl kříţenec tresky a pudla. Harris si ho chtěl vyfotografovat, ale ten tvor se najednou vyšplhal na plot a zmizel v nějakém křoví. Nevím, čeho to němečtí chovatelé psů chtějí vlastně dosáhnout; zatím to chovají v tajnosti. George je toho názoru, ţe jejich metou je ten heraldický okřídlený lev. Pro tuto teorii toho mluví dost a musím říci, ţe v jednom či dvou případech, s nimiţ jsem se setkal, se mohlo zdát, ţe v tomto směru bylo uţ téměř dosaţeno úspěchu. Nicméně se zdráhám uvěřit, ţe to nebyla jen a jen nešťastná náhoda. Němec je přece člověk praktický a já si nedovedu představit, k jakému účelu by okřídlený lev mohl slouţit. Pouhá kurióznost zjevu konečným cílem toho chovatelského úsilí být nemůţe; vţdyť uţ mají jezevčí-ka!; co by tedy chtěli víc? Nemluvě o tom, ţe v domácnosti by okřídlený lev nesmírně překáţel; kdekdo by mu v jednom kuse šla-pal na ocas. Já osobně se domnívám, ţe se Němci pokoušejí vypěs-tovat mořskou pannu, kterou by mohli vycvičit k lovu ryb.


291

Neboť Němec u ţádného ţivoucího tvora nepodporuje zahálči-vost. I svého psa rád vidí pracovat a německý pes taky práci miluje; o tom není nejmenší pochyby. Jak ţije pes anglický, to mu určitě připadá jako hrozná mizérie. No jen si představte, ţe silný, podni-kavý a inteligentní ţivočich výjimečné energie je odsouzen k tomu, aby den co den celých čtyřiadvacet hodin prolenošil! Jak vám by se to líbilo? Pak není divu, ţe má pocit, jako by ho někdo nechápal, ţe prahne po všem nedosaţitelném a neustále se dostává do malérů. To německý pes má pořád čím se zaměstnávat. Má co dělat a ví, ţe k něčemu je. Jen se na něj podívejte, jak si vykračuje, kdyţ ho zapřáhli do mlékařské kárky. Ani církevní kurátor, kdyţ vybírá na kostel, nemůţe pociťovat a dávat najevo větší uspokojení sám nad sebou. A ani se ten pes vlastně moc nenamáhá; kárku strká to člo-věčí stvoření vzadu, on jenom štěká; tak si taky představuje dělbu práce. Říká si v duchu: „Ta babka sice neumí štěkat, ale umí strkat. No prosím.“ Je radost se dívat, s jakým zájmem a s jakou pýchou si hledí ţivnosti. Jiný pes, jdoucí kolem, udělal - moţná - nějakou uštěpač-nou poznámku, znevaţující tučnost jeho mléka. Mlékařský pes se bez ohledu na čilý provoz na ulici náhle zastaví. „Promiňte, coţe jste to říkal o našem mlíku?“ „O vašem mléku jsem se ani nezmínil,“ odpoví druhý pes tónem důstojné nevinnosti. „Poznamenal jsem jenom, ţe je dneska hezky, a ptal jsem se, co teď stojí křída.“ „Ale! Tak vy jste se ptal, co stojí křída! Váţně to chcete vědět?“ „Ano. Díky. Já jsem si myslel, ţe vy byste mi to mohl říct.“ „A to jste měl pravdu. Můţu. Tak teda křída...“ „Tak dělej! Hni sebou!“ křikne stařenka; je unavená, je jí horko a ráda by byla s tou rozváţkou brzo hotova. „Jo, hned! Copak jsi, ksakru, neslyšela, co tady ten utrousil o našem mlíku?“ „Ale nech ho bejt! Jede sem tramvaj. Uţ je támhle za rohem. Ať nás nepřejede!“ „Nemůţu ho nechat bejt! Mám přeci svou hrdost. Ptal se, co stojí křída, a doví se to! Tak teda křída stojí přesně dvacetkrát víc...“ „Váţně nás kvůli tobě přejedou, to uţ vidím,“ hořekuje srdce-ryvně babka a ze všech svých chabých sil se snaţí psa odtáhnout. „Jézuskote! Ţe já jsem tě nenechala doma!“


292

Tramvaj uţ se na ně řítí. Křičí na ně nějaký droţkář. Od protěj-šího chodníku spěchá přes ulici jiné ohromné psisko; to za sebou vleče vozík s pečivem, ale doufá, ţe dorazí včas, aby se do té roze-pře mohlo taky vloţit; za ním utíká vřískající holčička. Shlukuje se dav lidí. A na scénu přibíhá stráţník. „Křída stojí přesně dvacetkrát víc,“ říká mlékařský pes, „neţ zač budeš stát ty, aţ si to s tebou rozdám!“ „Myslíš, jo?“ „Jo, myslím, ty nevlastní vnuku francouzskýho pudla, ty kapus-toţroute, ty...“ „No! Já to věděla, ţe nás kvůli tobě přejedou!“ brečí ubohá mlé-kařka. „Já mu říkala, ţe nás kvůli němu přejedou!“ Ale pes ještě není se vším hotov a vůbec si jí nevšímá. Teprve po pěti minutách, kdyţ uţ je zase obnovena doprava, kdyţ uţ si ta malá pekařka sesbírala všechny své umazané rohlíky a stráţník uţ je pryč i se jmény a adresami kdekoho, kdo byl na ulici, teprve pak se pes dá pohnout k tomu, aby se ohlédl. „No, je z toho kapánek mišmaš, to jo,“ připouští. Ale pak se sebe střepe všecky starosti a dodá vesele: „Ale ţe jsem mu to vy-tmavil, zač je křída! Ten si na nás podruhý netroufne!“ „To teda doufám,“ řekne babka, sklíčeně se rozhlíţejíc po ulici plné mléka. Ale jeho nejoblíbenějším sportem je čekat na vršku kopce, aţ se tam objeví jiný pes, a pak si s ním dát závod dolů. Jeho druh musí potom pádit za ním a sbírat rozházené předměty, bochníky, hlávky zelí, košile, prostě všechno to, co vyletuje z vozíku. Na úpatí kopce se pes zastaví a na svého přítele počká. „Pěknej závod, co?“ heká udýchaně, kdyţ ten Člověk konečně přichází, napakovaný aţ po bradu. „A moh jsem ho vyhrát, nebejt toho pitomýho malýho kluka. Připletl se mi do cesty, zrovna kdyţ jsem zahnul za roh. Jó, ty sis ho všim? Já ho bohuţel neviděl, faka-na zatracenýho. Proč tam tak ječí? Ţe jsem ho povalil a přejel vo-zejkem? To je těţká věc, kdyţ se mi neuhnul. To je stejně haneb-nost, jak lidi nechávají svoje děti bez dozoru a nestarají se o to, jestli je někdo povalí. A jéje! Tohle všechno se z vozejčku vysypalo? Tos to teda moc pečlivě nezabalil, na takovýhle moţnosti máš pamato-vat. Ţe tě ani ve snu nenapadlo, ţe bych si to moh z toho kopce hasit třicetikilometrovou rychlostí? Ale jdi! Tak špatně mě přeci neznáš, aby sis moh myslet, ţe se jen tak beze všeho nechám před-


293

běhnout od toho čokla starýho Schneidera. Jenţe ty holt vůbec málo myslíš. To víš jistě, ţes to sebral všecko? Ţe doufáš? Já bych moc nedoufal, bejt tebou; já bych se na ten kopec rozběhl znova a pře-svědčil bych se. Ţe seš moc utahanej? No dobrá, ale jestli bude něco chybět, tak nedávej vinu mně.“ Taky je hrozně umíněný. Prohlašuje s naprostou jistotou, ţe doprava má zabočit na druhém rohu, a nic ho nepřesvědčí, ţe aţ na třetím. Je přesvědčen, ţe přes ulici se dostane včas, a nedá si to vymluvit, dokud nevidí, ţe vozík je na cucky. Pak se velice omlou-vá, to ano. Ale to uţ nepomůţe. Jelikoţ má obyčejně rozměry i sílu mladého býčka a jeho lidský společník je zpravidla stařík nebo bab-ka s roztřesenými koleny, nebo dokonce malé děcko, prosadí si po-chopitelně vţdycky svou. Největším trestem pro něho je, kdyţ ho jeho majitel nechá doma a táhne si vozík sám. Ale Němec je takový dobrák, ţe tohle udělá málokdy. Všechno nasvědčuje tomu, ţe pes je do vozíku zapřahán pro své vlastní potěšení, nikoli pro potěšení někoho jiného; a já jsem pře-svědčen, ţe ty titerné postroje a ty maličké kárky si němečtí venko-vané zhotovují především s nadějí, ţe se zavděčí svým psům. V jiných zemích - v Belgii, v Holandsku, ve Francii - často ví-dám, jak se s těmi taţnými psy špatně zachází a jak jsou přetěţová-ni; v Německu se s něčím podobným nesetkáte nikdy. Němec zvířa-tům jen strašlivě spílá. Viděl jsem, jak se jeden Němec postavil před svého koně, koukal mu do očí a zasypával ho všemi nadávkami, které mu přišly na jazyk. Ale kůň si z toho nic nedělal. Jiný Němec se řvaním na svého koně uţ tak utahal, ţe si zavolal ţenu, aby mu s tím pomohla. Kdyţ přišla, pověděl jí, co kůň provedl. Ţenu to roz-pálilo skoro zrovna tak jako jeho. A tak si před koně stoupli oba a oba mu spílali dál. Spílali jeho mrtvé matce, uráţeli jeho otce; kou-savě se vyjadřovali o jeho osobním vzhledu, o jeho inteligenci, o jeho morální odpovědnosti a o jeho koňských schopnostech vůbec. Zvíře snášelo ten příval hodnou chvíli s příkladnou trpělivostí; pak udělalo to nejrozumější, co se za těchto okolností udělat dalo. Aniţ se samo rozčililo, dalo se zničehonic klidně na pochod. Paní se vrá-tila ke svému prádlu a chlap šel za koněm po ulici a nadával mu dál. Dobrosrdečnější lid, neţ je v Německu, uţ ani být nemusí. Kru-tost vůči zvířatům nebo dětem v té zemi skoro vůbec neexistuje. Bič je v rukou Němce jen hudební nástroj; jeho práskání je slyšet od rána do večera. Jakéhosi italského vozku, který ho v Dráţďanech


294

pouţil jinak, rozhořčený dav před mýma očima bezmála lynčoval. Německo je jediná země v Evropě, kde se turista můţe v droţce, kterou si najal, uvelebit naprosto pohodlně a s vědomím, ţe jeho milý, ochotný přítel mezi postraňky nebude ani přetěţován ani tý-rán.


295

Statek v Černém lese; jaká v něm vládne druţnost - Jak voní - George rozhodně odmítá zůstat po čtvrté hodině ráno v posteli - Cesta, na které nelze zabloudit - Můj zvlášť výjimečný instinkt - Nevděčná parta - Harris coby vědec - Jeho bujará sebedů-věra - Vesnice; kde byla a kde být měla - George; jeho plán - Promenujeme á la Français - Německý droţkář ve spánku a za bdění - Člověk, jenţ šíří za hranicemi anglický jazyk.

XI Jednou, protoţe jsme uţ byli utahaní a široko daleko nebylo ţádné městečko ani ţádná vesnice, jsme v Černém lese přespali v jednom statku. Na statcích v Černém lese je nejpůvabnější ta druţ-nost, co v nich vládne. V místnosti vedle vás jsou krávy, nad vámi koně, v kuchyni husy a kachny, a prasata, děti a kuřata jsou po celém domě. Oblékáte se, a za zády uslyšíte zachrochtání: „Dobrýtro. Nemáte tu náhodou ňáký šlupky vod brambor? Ne-máte, jak vidím. Tak sbohem.“ Hned potom se ozve kdákot a strčí k vám krk stará slepice. „Pěkné ráno, co? Viďte, ţe vám to nevadí, ţe jsem si tohohle červa přinesla sem k vám? V tomhle domě je hrozně těţké najít mís-tečko, kde si jeden můţe pochutnat na jídle hezky v klidu. Já jsem se uţ jako kuře s jídlem vţdycky loudala, a kdyţ vás je dvanáct... No bodejť, já to věděla, ţe mi nedají pokoj. Kaţdá bude chtít kousek. Viďte, ţe si můţu vyskočit nahoru na postel? Tam si mě snad ne-všimnou.“ Jak se oblékáte dál, začne k vám dveřmi nakukovat několik střa-patých hlav; mají zřejmě dojem, ţe ta místnost se dočasně proměnila v menaţérii. Nedá se uhodnout, jestli ty hlavy patří klukům nebo holkám; pouze doufáte, ţe jsou všecky pohlaví muţského. Zavřít dveře nemá smysl, protoţe se nedají ničím zajistit, a jak od nich odejdete, ta drobotina do nich hned zase strčí a otevře si je. Snídáte tak, jak je zpravidla při jídle zobrazován marnotratný syn: společ-nost vám dělají dvě tři prasata; ode dveří vás kritizuje parta postar-ších hus; z jejich syčení a navíc z jejich pohoršeného výrazu usoudí-te, ţe vás pomlouvají. Snad i nějaké krávě se uráčí do té místnosti nakouknout.


296

Toto uspořádání na způsob Noemovy archy, to je patrně to, co statkům v Černém lese dává jejich jedinečnou vůni. To není taková vůně, jaká vám připomene jednu určitou věc. Tohle je, jako kdybys-te vzali růţe a uleţelý sýr a olej na vlasy, trochu vřesu a pár cibulí, broskve a mydlinky, k tomu závan mořského vzduchu a jedné mrt-voly - a všechno to smíchali dohromady. Ani jeden ten odér nemůţe-te přesně vymezit, cítíte však, ţe jsou tam všecky - všecky odéry zatím ve světě objevené. A lidé, kteří v těchto domech ţijí, velice tuto směs milují. Neotvírají okna, a tak ani o špetku z ní nepřijdou; udrţují si ji pečlivě zazátkovanou. Kdyţ zatouţíte po nějaké jiné vůni, můţete si vyjít ven a přivonět si třeba k fialkám nebo k sosnám; ale uvnitř, uvnitř je vůně domu; a na tu si prý za čas tak zvyknete, ţe bez ní nemůţete existovat a ţe uţ v ţádné jiné atmosfé-ře nedokáţete usnout. Příští den jsme měli před sebou dlouhou pěší túru, a tak jsme si přáli vstát časně, dokonce třeba uţ v šest, kdyby to šlo bez obav, ţe zburcujeme celou domácnost. Ptali jsme se paní domu, jestli se to tak zařídit dá, a ona řekla, ţe snad ano. Ona sama prý tou dobou asi doma nebude, protoţe ten den chodívá do města, kam je takových dvanáct kilometrů, a zpátky zřídkakdy přichází před sedmou; ale moţná ţe se přibliţně v ten čas vrátí domů najíst její muţ nebo ně-který syn. No někoho prý určitě domů pošlou, aby nás vzbudil a udělal nám snídani. Jak se potom ukázalo, ţádné buzení jsme nepotřebovali. Vstali jsme ve čtyři, sami od sebe. Vstali jsme ve čtyři, protoţe nás bolela hlava z hrozného rámusu a randálu. Kdy vlastně sedlák z Černého lesa v létě vstává, to nemůţu říct; my jsme měli dojem, ţe vstává celou noc. A první, co obyvtel Černého lesa po probuzení udělá, je, ţe si obuje mohutné boty s dřevěnými podešvemi a vydá se na zdra-votní procházku po domě. Dokud nevyjde třikrát do schodů a třikrát z nich nesejde zas dolů, nemá pocit, ţe je vzhůru. Ale jakmile vzhů-ru je, běţí nahoru do stáje a probudí koně. (V Černém lese jsou statky zpravidla vystavěny na svahu nějakého příkrého kopce a přízemí je nahoře a seník dole.) I kůň si musí zřejmě dát zdravotní procházku po baráku; a kdyţ se o ni sedlák postará, jde dolů do kuchyně a začne štípat dříví, a kdyţ ho rozštípal dostatečné mnoţ-ství, má sám ze sebe radost a dá se do zpěvu. Vzhledem k tomu všemu jsme usoudili, ţe bude pro nás nejlepší, kdyţ i my se tím


297

skvělým příkladem budeme řídit. Dokonce i George toho rána kou-kal, aby co nejrychleji vstal. V půl páté jsme se skrovně nasnídali a v pět jsme uţ vyrazili. Naše cesta vedla před jednu horu a podle toho, co jsme zjistili dole ve vsi, to byla taková ta cesta, na které vůbec nemůţete zabloudit. Tyhle cesty kaţdý z vás jistě zná. Zpravidla vás dovedou zpátky na místo, z kterého jste startovali; a kdyţ vás tam nedovedou, tak moc litujete, ţe vás tam nedovedly, protoţe to byste aspoň věděli, kde jste. Já od samého počátku tušil zradu, a ta nás taky po několika kilometrech postihla. Cesta se dělila do tří směrů. Červotočivý uka-zatel udával, ţe ta stezka doleva vede k místu, o němţ jsme v ţivotě neslyšeli a které nebylo na ţádné mapě. Druhé rameno, které mělo ukazovat směrem té prostřední cesty, zřejmě uţ dávno neexistovalo, a cesta doprava, na tom jsme se všichni shodli, zjevně vedla zpátky do vesnice. „Ten dědek říkal výslovně,“ připomínal nám Harris, „ţe se má-me dát po úbočí kopce.“ „Kterého kopce?“ zeptal se případně George. Před námi se totiţ tyčilo aspoň šest kopců, některé vysoké, ně-které niţší. „Říkal taky,“ dodal Harris, „ţe se dostaneme do lesa.“ „To zcela nepochybně,“ poznamenal George, „ať se dáme kte-roukoli z těch cest.“ Opravdu, všechny ty kopce byly porostlé hustým lesem. „A ještě říkal,“ bručel Harris, „ţe na vršku budeme za půldruhé hodiny.“ „A z toho právě vidím,“ pravil George, „ţe se mu nedá věřit.“ „Tak co teda budeme dělat?“ ptal se Harris. Já mám náhodou orientační smysl. To není ţádná zvláštní před-nost a já se tím nechci chlubit. Nijak jsme se o to nezaslouţil, je to prostě takový ţivočišný instinkt. Ţe se mi občas připlete něco do cesty - hory, propasti, řeky a podobné překáţičky - za to pochopi-telně nemohu. Můj instinkt je naprosto správný, to země si to někdy poplete. Vedl jsem přátele tou prostřední cestou. Ţe ta prostřední cesta neměla tolik slušnosti, aby vţdycky aspoň půl kilometru po-kračovala stejným směrem, a ţe po pěti kilometrech stoupání a kle-sání skončila najednou ve vosím hnízdě, to se přece nemělo klást za vinu mně. Kdyby byla ta prostřední cesta šla tím směrem, kterým jít


298

měla, tak nás určitě dovedla tam, kde jsme být chtěli, o tom jsem pevně přesvědčen. Ale i kdyţ to dopadlo jinak, byl bych s radostí znova vyuţil své-ho talentu a objevil další cestu, kdyby se se mnou bylo jednalo, jak se sluší a patří. Ale nejsem ţádný anděl - k tomu se otevřeně přizná-vám - a exponovat se pro nevděčníky a sprosťáky, to odmítám. Pochybuji ostatně, ţe by Harris a George byli ještě na můj úsudek dali. A tak jsem si v té věci umyl ruce a vedení převzal Harris. „Doufám,“ řekl Harris, „ţe jsi s výsledkem své činnosti spoko-jen.“ „Velice,“ odvětil jsem s hromady kamení, na níţ jsem seděl. „Aţ sem jsem vás dovedl bez nejmenší nehody. A klidně bych vás vedl dál, ale ţádný umělec nemůţe pracovat, kdyţ ho nikdo nepovzbuzu-je. Vy dva se mnou zřejmě spokojeni nejste, protoţe nevíte, kde jste. Ale jak můţete vědět, ţe nejste zrovna tam, kde jste být chtěli? Ale prosím, nechme toho, já uţ nic neříkám. A nečekám ţádné díky. Dál budiţ po vašem, já uţ pro vás nehnu ani prstem.“ Snad jsem to říkal trochu trpce, ale nemohl jsem si pomoci. Za celou tu strastiplnou cestu se mi nedostalo jediného vlídného slůvka. „Abys nám špatně nerozuměl,“ pravil Harris. „George i já jsme si plně vědomi, ţe tam, kde jsme, bychom se byli bez tvého přičinění nedostali. To ti ochotně přiznáváme. Ale instinkt se můţe někdy zmýlit. Takţe já navrhuji, abychom ho nahradili vědou, ta je spoleh-livější. Tak kdepak máme slunce?“ „Nemyslíš,“ řekl George, „ţe kdybychom se vrátili stejnou ces-tou zpátky do té vesnice a najali si tam za jednu marku nějakého kluka, aby nám dělal vůdce, ţe bychom ušetřili spoustu času?“ „Kdepak, tím bychom spoustu hodin ztratili,“ pravil velice roz-hodně Harris. „Jen to nech na mně. Já tyhle věci studuju, moc mě zajímají.“ Vytáhl hodinky a začal se točit dokolečka. „To je jednoduché jako abeceda,“ pokračoval. „Malou ručičku namíříte k slunci, úhel mezi ní a dvanáctkou rozpůlíte, a máte se-ver.“ Chvíli se tím všalijak mořil a nakonec to určil. „No - a je to!“ prohlásil. „Tamhle je sever - tam, co je to vosí hnízdo. A teď mi dejte mapu.“ Podali jsme mu mapu a on se posadil tváří k těm vosám a začal mapu zkoumat.


299

„Todtmoos je odtud... jiho-jihozápadně,“ řekl za okamţik. „Jak to myslíš - odtud?“ ptal se George. „No odtud, z toho místa, kde teď jsme,“ odsekl Harris. „A kde jsme?“ řekl George. To Harrisovi trošku zamotalo hlavu, ale nakonec se uklidnil. „To je úplně jedno, kde jsme,“ pravil. „Ať jsme, kde jsme, Todtmoos je jiho-jihozápadně. Pojďme, takhle jen maříme čas.“ „Já sice nechápu, jak jsi na to přišel,“ řekl George, vstal a vzal si na záda svůj tlumok, „ale asi je to opravdu úplně jedno. Jsme tady kvůli zdraví a hezky je tu všude.“ „Všecko půjde jako na drátku,“ usmál se sebejistě Harris. „Nic se neboj, před desátou budeme v Todtmoosu, a tam si dáme něco k jídlu.“ On sám si prý představuje biftek a po něm nějakou omeletku. George řekl, on ţe o tom začne uvaţovat, teprve aţ uvidí Todtmoos. Pochodovali jsme asi půl hodiny a potom, kdyţ jsme se vynořili z lesa na otevřené prostranství, uviděli jsme pod sebou, asi tak ve vzdálenosti tří kilometrů, tu vesnici, co jsme jí ráno procházeli. Stál v ní takový prapodivný kostel s venkovním schodištěm na věţi; to bylo dost nezvyklé. Mně se při pohledu na něj udělalo smutno. Chodili jsme tvrdě tři a půl hodiny a ušli jsme zřejmě asi tak pět kilometrů. Ale Harris byl nadšen. „No konečně víme, kde jsme!“ zvolal. „Ale vţdyť jsi říkal, to ţe je úplně jedno,“ připomněl mu George. „Taky, ţe je,“ odvětil Harris, „ale mít jistotu, to taky není špatná věc. Teď mám mnohem víc sebedůvěry.“ „V tom nevidím zrovna moc velkou výhodu,“ zabručel George. Ale Harris to tuším neslyšel. „Teď jsme od slunce na východ,“ pokračoval Harris, „a Todt-moos je odtud na jihozápad. Takţe kdyţ...“ Najednou se zarazil. „Mimochodem,“ řekl, „nevzpomínáte si, jak jsem to říkal? Ţe syme-trála toho úhlu na hodinkách ukazuje k severu nebo k jihu?“ „Říkal jsi, ţe ukazuje k severu,“ odvětil George. „Jistě?“ naléhal Harris. „Jistě,“ odpověděl George. „Ale tím se v těch svých výpočtech nenech ovlivňovat. S největší pravděpodobností sis to popletl.“ Harris chviličku přemýšlel; pak se mu čelo zas vyjasnilo.


300

„Správně!“ řekl. „Ovšemţe ukazuje k severu. Musí to být k se-veru. Jak by mohla ukazovat k jihu? Takţe my se teď musíme dát takhle k západu. Pojďte.“ „Já se beze všeho dám k západu,“ pravil George, „nebo ke kte-rékoli jiné světové straně, pro mě jsou všecky stejně dobré. Chtěl bych pouze poznamenat, ţe teď právě jdeme přímo k východu.“ „Ale kdepak!“ odsekl Harris. „Jdeme k západu!“ „Říkám ti, ţe jdeme k východu,“ stál na svém George. „Prosím tě, neopakuj to pořád,“ křikl Harris, „celého mě pople-teš!“ „To je mi fuk,“ odsekl George. „Radši tě popletu, neţ abych šel špatným směrem. Znova tě upozorňuju, ţe jdeme přímo k východu.“ „Co to plácáš za nesmysly?“ utrhl se na něho Harris. „Slunce je támhle!“ „Slunce vidím,“ odpověděl George, „a to docela jasně. Ale ať uţ je tam, kde podle tebe a vědy být má, nebo není, já vím jen jedno: kdyţ jsme byli v té vesnici dole, byl tamhleten prazvláštní vrch s tím prazvláštním skalním útvarem od nás na sever. Takţe teď se díváme k východu.“ „Máš pravdu!“ zvolal Harris. „Já na moment zapomněl, ţe jsme se úplně otočili.“ „To bych si, být tebou, vţdycky hned poznamenal,“ bručel Ge-orge. „Takový manévr asi ještě provedeme víckrát.“ Udělali jsme čelem vzad a vykročili jsme opačným směrem. Po čtyřicetiminutovém šlapání jsme se zase vynořili z lesa a ta vesnice zase leţela dole pod námi. Tentokráte od nás na jih. „No tohle!“ ţasl Harris. „Já na to nevidím nic zvláštního,“ řekl George. „Kdyţ chodíš vytrvale kolem nějaké vesnice, tak ji přirozeně sem tam zahlédneš. Já osobně jsem dokonce moc rád, ţe ji vidím. Je to pro mě důkaz, ţe jsme ještě nezabloudili naprosto beznadějně.“ „Ale měla by být od nás na opačnou stranu,“ řekl Harris. „To bude, asi tak za hodinku, kdyţ budeme takhle chodit dál,“ pravil George. Já moc nemluvil; já se zlobil na oba dva. Ale s radostí jsem po-zoroval, jak se George čím dál víc vzteká na Harrise. Ona to byla od Harrise pitomost, myslet si, ţe se dokáţe orientovat podle slunce.


301

„Kdybych já věděl jistě,“ dumal Harris, „jestli ta symetrála uka-zuje k severu nebo k jihu!“ „To uţ by sis měl definitivně ujasnit,“ řekl George. „To je dost důleţité.“ „Ne, k severu ukazovat nemůţe,“ pravil Harris. „A hned ti řeknu proč.“ „Nenamáhej se,“ zarazil ho George. „Já ti ochotně věřím, ţe k severu ukazovat nemůţe.“ „Ale vţdyť jsi jen teď říkal, ţe můţe,“ řekl Harris vyčítavě. „Nic takového jsem neříkal,“ pravil George. „Říkal jsem, ţe ty jsi říkal, ţe můţe - to je něco docela jiného. Ale kdyţ teda myslíš, ţe nemůţe, pojďme opačným směrem. To bude aspoň změna.“ Harris tedy udělal nový výpočet, na základě opačných předpo-kladů, a zase jsme se ponořili do lesa; a zase jsme po půlhodinovém prudkém stoupání měli pod sebou tu vesnici. Tentokrát, pravda, jsme nad ní byli o něco výš a slunce bylo mezi ní a námi. „Já si myslím,“ řekl George, kdyţ jsme tam stáli a dívali se na ni, „ţe odtud je ta vyhlídka na ni nejhezčí - zatím. Ale uţ nám zbývá jenom jedna jediná světová strana, z které jsme ji neviděli. A potom bychom snad do ní mohli sejít a trochu si odpočinout.“ „Já nevěřím, ţe je to pořád ta samá vesnice,“ prohlásil Harris. „Nemůţe to být ta samá.“ „Nemůţeš přece nepoznat tenhle kostel,“ řekl George. „Ledaţe by to byl stejný případ jako s těmi čtyřmi sochami v Praze. Třeba si místní úřady daly pořídit několik modelů té vesnice, v ţivotní veli-kosti, a rozhodily je tady po lesích, aby viděly, kde se to bude nejlíp vyjímat. Ale to nic, teď je důleţité, kudy máme jít.“ „Já nevím,“ pravil Harris, „a uţ je mi to taky jedno. Dělal jsem, co jsem mohl; tys nehnul ani prstem, jenom jsi remcal a pletl mě.“ „Snad jsem do vás obou kapánek ryl, to je moţné,“ připouštěl George, „ale zamyslete se nad tím vším z mého stanoviska. Jeden mi říká, ţe má instinkt, a zavede mě do vosího hnízda uprostřed lesa...“ „Za to já nemůţu, ţe si vosy stavějí hnízda v lese,“ namítl jsem. „Já taky neříkám, ţe za to můţeš,“ odvětil George. „Já se nehá-dám, já jenom konstatuju nezvratná fakta. Ten druhý, co mě celé hodiny vodí do vršků a s vršků podle zásad přísně vědeckých, nero-zezná sever od jihu a jakţiv neví, jestli jde zpátky nebo pořád do-předu. Já o sobě netvrdím, ţe kromě těch běţných instinktů mám


302

ještě nějaké další, a vědec nejsem taky ţádný. Ale tamhle za tím druhým polem vidím nějakého muţského. Nabídnu mu, ţe mu dám tolik, kolik by dostal za tu trávu, co seká na sušení - odhaduju to na marku padesát -, kdyţ mě dovede na dohled k Todtmoosu. Jestli vy dva chcete jít se mnou, prosím. Jestli ne, vymyslete si nějaký další systém a sami si uţ podle něj vypočtěte, kudy půjdete.“ Georgeův návrh se sice nevyznačoval ani originalitou ani sebe-důvěrou, ale v tu chvíli se nám zamlouval. Naštěstí jsme se jen do-cela málo vzdálili od místa, kde jsme se původně dali špatným smě-rem; a tak jsme se s pomocí toho pána s kosou dostali na správnou cestu a do Todtmoosu jsme dorazili o čtyři hodiny později, neţ jsme měli naplánováno, a s takovou chutí k jídlu, ţe jsme se museli bez oddychu a za naprostého mlčení činit celých pětačtyřicet minut, neţ nás přešla. Z Todtmoosu jsme měli původně v úmyslu dojít pěšky aţ k Rýnu; ale s ohledem na tu nepředpokládanou ranní námahu jsme se rozhodli zapromenovat si v kočáře, jak by řekl Francouz; a za tím účelem jsme si najali malebný povoz, taţený koněm, o kterém bych byl řekl, ţe je jako sud, kdyby nebylo jeho kočího, jelikoţ při porov-nání s ním vypadal vychrtle. V Německu je kaţdý povoz seřízen pro dva koně, ale zpravidla ho táhne jen jeden. Ekvipáţ tedy vypadá, jako kdyby se na jednu stranu kácela, ale to nevadí, jen kdyţ se zachovává styl. Má se totiţ budit dojem, ţe obyčejně jezdíte s párem koní, ale toho jednoho ţe jste momentálně někam zašantročili. Ně-mecký kočí není to, čemu říkáme suverén. Ještě nejlíp to s ním jde, kdyţ spí. Pak aspoň nenadělá ţádnou škodu; a kůň, který bývá cel-kem vzato inteligentní a zkušený, vás v tom případě povozí poměrně bezpečně. Kdyby se koně v Německu dali vycvičit k tomu, aby na konci projíţďky vyinkasovali peníze, nebylo by tam kočích vůbec zapotřebí. A to by byla pro pasaţéry úţasná úleva, protoţe kdyţ je německý kočí vzhůru a nepráská zrovna bičem, má obyčejně plné ruce práce, aby se dostal do nějakého maléru - nebo z něho. Do maléru se umí dostat mnohem líp. Vzpomínám si, jak jsem jednou v Černém lese sjíţděl v kočáře s několika dámami s velmi příkrého kopce. Bylo to na takové té sil-ničce, co se točí po srázu jako vývrtka. Ten vrch se napravo od nás v úhlu pětasedmdesáti stupňů zvedal a nalevo od nás v úhlu pětase-dmdesáti stupňů padal do hlubin. Jelo se nám velice pěkně, protoţe


303

kočí, jak jsme k svému potěšení zjistili, měl zavřené oči; ale najed-nou ho něco, buď nějaký ošklivý sen nebo bolení ţaludku, probudi-lo. A hned se chopil opratí a šikovným manévrem strhl podsedního koně přes okraj silnice; tam ten chudák zůstal viset v postraňcích. Našeho kočího to očividně ani trochu nepřekvapilo a nevyvedlo z míry; a já jsem si uvědomil, ţe i oba koně jsou zřejmě na takovou situaci zvyklí. Všichni jsme vystoupili a kočí slezl z kozlíku. Zpod svého sedátka vytáhl ohromný zavírák, který s sebou určitě vozil jen pro tyto případy, a obratně přeřezal ty levé postraňky. Uvolněný kůň se kutálel dolů a zarazil se zase aţ na silnici, takových osmnáct metrů pod námi. Tam se vyškrábal na nohy zůstal stát a čekal na nás. My jsme znova nasedli do vozu a s tím jedním koněm jsme dojeli aţ k němu. A kočí ho s pomocí nějakých provazů zase zapřáhl a pokračovali jsme v jízdě. A mě na tom nejvíc ohromilo poznání, ţe kočí i koně jsou na tenhle způsob sjíţdění s kopců naprosto zvyklí. Připadalo jim to zřejmě jako výhodná zkratka. Vůbec by mě bylo nepřekvapilo, kdyby byl ten chlap navrhl, ţe se přpoutáme řemenem a ţe se aţ dolů skutálíme všichni, i s kočárem a se vším všudy. Jinou zvláštností německého kočího je, ţe se nikdy nesnaţí po-pustit nebo přitáhnout otěţe. Neřídí rychlost kočáru tím, ţe určuje krok koně, nýbrţ tím, ţe manipuluje s brzdou. Má-li se jet rychlostí takových dvanácti kilometrů v hodině, zatočí brzdu jen maličko, takţe o kola pouze škrábe, neustále vydávajíc zvuk, jako kdyţ se brousí pila; pro rychlost šestikilometrovou přitáhne brzdu víc, takţe cestujete za doprovodu skučení a skřípotu, připomínajících symfonii umírajících vepřů. A kdyţ si přeje zastavit, utáhne brzdu docela. Kdyţ má dobrou brzdu, má vypočteno, ţe povoz zastaví - není-li jeho kůň tahoun mimořádně silný - za necelé dvě koňské délky. Ani německý kočí ani německý kůň nemají zřejmě tušení, ţe povoz lze zastavit mnoha jinými způsoby. Německý kůň prostě táhne a táhne ze všech sil, dokud nezjistí, ţe uţ tou károu nepohne ani o centimetr; teprve pak se zastaví. V ostatních zemích se koně milerádi zastaví, kdyţ se jim to prostě nějak naznačí. Znám koně, kteří jsou ochotni kráčet i docela pomaloučku. Ale německý kůň je, jak se zdá, uzpů-soben jen pro jednu určitou rychlost a od té není schopen se odchý-lit. Mluvím ryzí, ničím nepřikrášlenou pravdu, kdyţ říkám, ţe jsem v Německu viděl kočího, který trnul hrůzou, ţe nezarazí včas, aby


304

zabránil sráţce, ale přitom nechal opratě zplihle viset přes blatník a oběma rukama jenom zběsile utahoval brzdu. Ve Waldshutu, coţ je jedno z těch městeček ze šestnáctého stole-tí, jimiţ na svém horním úseku protéká Rýn, se nám naskytla podí-vaná, v Evropě tak nesmírně běţná: narazili jsme na cestujícího Brita, udiveného a rozzlobeného nad tím, ţe cizinci neovládají sub-tilnosti anglického jazyka. Kdyţ jsme přišli na nádraţí, vykládal právě velice čistou angličtinou, byť s nepatrným somersetshireským přízvukem, uţ podesáté, jak nám sdělil, svému nosiči prostinký fakt, ţe ačkoli má jízdenku do Donaueschingenu a opravdu chce jet do Donaueschingenu, aby viděl prameny Dunaje, které tam nejsou, přestoţe se tvrdí, ţe tam jsou, přeje si, aby kolo mu poslali do En-genu a kufr do Kostnice, a tam aby to nechali aţ do jeho příjezdu. To vysvětlování ho celého rozpálilo a rozčililo. Nosič byl člověk ještě mladý, ale v tu chvíli vypadal staře a zbědovaně. nabídl jsem jim své sluţby. Kéţ bych to byl neudělal! Ale jistě mnohem vrouc-něji si to později přál ten člověk, co vzteky málem oněměl. Nosič nám vykládal, ţe všechna ta tři spojení jsou komplikovaná, ţe zásil-ky je nutno několikrát překládat z vlaku do vlaku. Aby se to všech-no vyřešilo v klidu, na to nebyl čas, protoţe náš vlak měl odjet uţ za několik minut. Angličan byl hrozně mnohomluvný - to je vţdycky chyba, kdyţ se má objasnit něco zamotaného - a nosič koukal, aby to uţ měl z krku a mohl si oddychnout. O deset minut později, kdyţ jsem o tom problému znova uvaţoval ve vlaku, mi najednou svitlo, ţe kdyţ jsem dal tomu portýrovi za pravdu, ţe bicykl by se měl poslat přes Immendingen, a souhlasil jsem, aby ho přes Immendin-gen poslal, zapomněl jsem mu dát instrukce, kam ho má dát poslat z Immendingenu. Kdybych měl sklon k depresím, dodnes bych se musel týrat představou, ţe to kolo pořád ještě trčí v Immendingenu. Ale já zastávám filosofii, ţe se člověk má snaţit dívat se na všechno z té příjemnější stránky. Třeba ten nosič sám od sebe to mé opome-nutí napravil, nebo třeba došlo k nějakému prostému zázraku a to kolo se vrátilo k svému majiteli ještě před ukončením výletu. Kufr jsme poslali do Radolfzellu; ale tady se utěšuji vzpomínkou, ţe na jeho nálepce stálo Kostnice; a tak si myslím, ţe kdyţ nádraţní úřed-níci v Radolfzellu viděli, ţe se o něj nikdo neshání, poslali ho za nějaký čas do Kostnice.


305

Ale tohle všechno není důleţité pro mravní naučení, které chci z té příhody vytěţit. Podstatné na té situaci bylo rozhořčení toho Ang-ličana, kdyţ zjistil, ţe nádraţní nosič není schopen se dorozumět anglicky. Kdyţ jsme na něj promluvili, dal to své rozhořčení najevo naprosto nepokrytě. „Děkuju vám, moc vám děkuju,“ pravil. „Jde o věc nesmírně jednoduchou. Já sám chci jet vlakem do Donaueschingenu; z Do-naueschingenu hodlám jít pěšky do Geisengenu; z Geisengenu poje-du zase vlakem do Engenu; a z Engenu bych rád jel na kole do Kostnice. Ale nechci s sebou tahat kufr; ten si chci vyzvednout v Kostnici, aţ tam dojedu. A to se uţ celých deset minut pokouším vysvětlit tomuhle pitomci, a on ne a ne to pochopit.“ „To je opravdu ostuda,“ přitakal jsem. „Tihle němečtí dělníci neumějí většinou jinak neţ německy.“ „Probíral jsem to s ním u jízdního řádu,“ dál se zlobil ten Angli-čan, „vysvětloval jsem mu to pantomimicky. Ale pořád mu to marně vtloukám do palice.“ „To je k neuvěření,“ pravil jsem. „Člověk by řekl, ţe je to nabí-ledni.“ Harris dostal na toho člověka vztek; chtěl mu vynadat, proč je tak hloupý, ţe cestuje po odlehlých končinách cizích krajů a ještě si tam vymýšlí sloţité dopravní transakce, kdyţ neumí ani slovo z jazyka té země. Ale já jsem tu Harrisovu vznětlivost pokrotil a upo-zornil jsem ho, ţe ten muţ přispívá nevědomky k vznešené a výbor-né akci. Shakespeare a Milton se moţná maloučko přičinili o to, ţe se znalost anglického jazyka poněkud rozšířila i mezi méně favorizo-vanými obyvateli Evropy. Newton a Darwin mají moţná zásluhu na tom, ţe se jejich rodná řeč stala nezbytností pro vzdělané a hloubavé cizince. Dickens a Ouida (vy, co si myslíte, ţe čtenářská obec dá na úsudky literární kritiky, byste se moc divili, jakou tato dáma, doma tolik vysmívaná, má pozici v cizině) pomohli moţná angličtinu ještě víc zpopularizovat. Ale ten, kdo znalost angličtiny rozšířil od mysu sv. Vincence aţ po Ural, to je Angličan, který, ačkoli není buď schopen, nebo ochoten se naučit jedinému slůvku z kteréhokoli cizí-ho jazyka, cestuje s peněţenkou v ruce do všech koutů evropského kontinentu. Moţná ţe vás šokuje jeho ignorace, moţná ţe vám jde na nervy jeho omezenost, moţná ţe vás zlobí jeho drzost. Ale to


306

pranic nemění na tom praktickém faktu, ţe je to on, kdo poangličťu-je Evropu. To kvůli němu se švýcarský venkovan plahočí za zim-ních večerů sněhem, aby se zúčastnil kursů angličtiny, které se ko-nají v kdekteré vesnici. To kvůli němu se droţkáři a průvodčí, po-kojské a pradleny zahloubávají do učebnic anglické mluvnice a do příruček anglické konverzace. To kvůli němu ty tisíce cizích ob-chodníků i obchodníčků posílají své synáčky a dcerušky do všech anglických měst na studie. To kvůli němu kaţdý evropský hoteliér i hostinský připojuje k oznámením, jimiţ shání personál: „Přijmou se pouze osoby s dokonalou znalostí angličtiny.“ Kdyby si anglicky hovořící národy osvojily zásadu, ţe se musejí domluvit i jinak neţ anglicky, to báječné pronikání anglického jazy-ka do celého světa by se rázem zastavilo. Člověk hovořící anglicky stojí mezi ostatními cizinci a cinká svým zlatem. „Sem!“ volá. „Tady je odměna pro kaţdého, kdo umí anglicky!“ To je ten veliký vychovatel. Teoreticky snad na něj můţeme nadávat; ale prakticky bychom před ním měli smeknout. Vţdyť je to misionář anglického jazyka.

Zarmucují nás přízemní sklony Němců - Skvostná vyhlídka, ale ţádný hostinec - Co si Evropan myslí o Angličanovi - Ţe ani neví, jak se dostat z deště pod střechu - Vstupu-je zemdlený turista s cihlou - Honička na psa - Nevhodné místo k usídlení - Úrodný kraj - Na kopec vystupuje veselý stařík - George, polekán, ţe uţ je tak pozdě, spěchá dolů na druhou stranu - Harris běţí za ním, aby mu ukázal cestu - Nerad jsem někde sám, běţím tedy za Harrisem - Výslovnost, určená speciálně pro cizince.

XII Co urozenou anglosaskou duši velice zlobí, to jsou ty přízemní sklony, které Němce vedou k tomu, aby u cíle kaţdého výletu posta-vili hostinec. Na vrcholku hory, v pohádkové úţlabině, na opuště-ném sedle, u vodopádu nebo klikaté bystřiny - všude vţdycky stojí prosperující Wirtshaft. A jak můţe člověk pět rapsódie o čarokrásné vyhlídce, kdyţ je obklopen pivem politými stoly? Jak se můţe hrou-ţit do snění o dávné minulosti v odéru telecí pečeně se špenátem? Jednoho dne, zabráni do povznášejících myšlenek, jsme stoupali spletí lesních houštin.


307

„A na vrcholku,“ pravil trpce Harris, kdyţ jsme se zastavili, abychom nabrali dech a o jednu dírku si utáhli pásky, „bude stát nevkusná hospoda a lidi tam budou baštit bifteky a švestkové koláče a chlemtat bílé víno.“ „Myslíš?“ prohodil George. „Určitě,“ odpověděl Harris. „Vţdyť je znáš. Ani jediný háječek ti tu nevěnují pro samotu a rozjímání; ani jedinou výšinu neponechají neznesvěcenou vulgaritou a materialismem, aby potěšila milovníka přírody.“ „Počítám,“ poznamenal jsem já, „ţe tam budeme krátce před jednou, kdyţ se ovšem nebudeme lajdat.“ „No, to bude zrovna připravený Mittagstich,“ zasténal Harris, „a patrně budou mít zase ty modré pstrouţky, co je v těchhle konči-nách chytají. V tom Německu se člověk jakţiv nezbaví jídla a pití. To uţ je k zbláznění!“ Znova jsme rázně vykročili a v té kráse, kterou jsme procházeli, jsme zapomněli na své rozhořčení. Ukázalo se, ţe můj odhad byl správný. Ve tři čtvrti na jednu zvolal Harris, který šel v čele: „Tak jsme tady; uţ vidím vrcholek.“ „A co hospoda?“ ptal se George. „Tu nevidím,“ odvětil Harris. „Ale určitě tam někde je, na to můţeš vzít jed. Ďas aby ji vzal!“ Za pět minut jsme stáli na nejvyšším bodě. Podívali jsme se na sever, na jih, na východ a na západ; a pak jsme se podívali jeden na druhého. „Skvostná vyhlídka, co?“ řekl Harris. „Nádherná,“ přitakal jsem. „Velkolepá,“ přidal se George. „Jednou měli konečně tolik rozumu,“ pravil Harris, „ţe tu hos-podu postavili tak, aby nebyla zrovna na ráně.“ „No! Zřejmě ji někam schovali,“ dodal George. „A to uţ tak člověku nevadí, kdyţ mu ji nestrkají přímo pod nos,“ řekl Harris. „Kdyţ je na svém místě,“ poznamenal jsem, „tak je taková hos-poda docela dobrá věc.“ „To bych rád věděl, kam ji šoupli,“ rozhlíţel se George. „Coţ abychom se po ní podívali?“ řekl z náhlého vnuknutí Harris.


308

Ten nápad se nám líbil. Já sám jsem byl zvědav. Dohodli jsme se, ţe kaţdý budeme pátrat jiným směrem a ţe se zas vrátíme na ten vrcholek a podáme hlášení, jak jsme dopadli. Za půl hodiny jsme se tam sešli znova. Nebylo třeba slov. Obličej kaţdého z nás jasně oznamoval, ţe jsme v německé přírodě konečně objevili kouteček, neposkvrněný mrzkou připomínkou jídla a pití. „Já bych byl nevěřil, ţe to je vůbec moţné,“ řekl Harris. „Vy ano?“ „Tohle je patrně jediných pět set čtverečních metrů v celém Va-terlandu,“ odpověděl jsem mu já, „kde není hospoda.“ „A zrovna my jsme na to místo kápli!“ řekl George. „Tři cizinci! A ani jsme se o to nesnaţili.“ „Váţně,“ přikývl jsem. „Pouhou šťastnou náhodou je nám teď dopřáno vystrojit hostinu našim delikátnějším citům, aniţ cokoli láká naše nízké pudy. Pohleďte jen, jak jsou ozářeny támhlety vzdá-lené horské štíty; není to úchvatné?“ „Kdyţ uţ mluvíme o přírodě,“ pravil George, „kterápak je asi nejkratší cesta dolů?“ „Ta vlevo,“ odvětil jsem, nahlédnuv do turistického průvodce. „Ta nás dovede za necelé dvě hodiny do Sonnensteigu - tam, jak koukám, se velice vychvaluje Zlatý orel. Cesta vpravo je sice o něco delší, ale zato poskytuje mnohem rozsáhlejší výhledy do dálek.“ „No, ty výhledy,“ pravil Harris, „jsou jeden jako druhý; nemyslí-te?“ „Já,“ prohlásil George, „já jdu tou cestou doleva.“ A Harris i já jsme šli za ním. Ale nebylo nám souzeno dostat se dolů tak rychle, jak jsme předpokládali. V těch končinách dochází často k náhlým bouřkám a uţ po čtvrthodinové chůzi jsme měli na vybranou, buď najít honem nějaký úkryt, nebo proţít zbytek toho dne v šatech prosáklých vo-dou. Rozhodli jsme se pro tu první alternativu a vybrali jsme si strom, který by nám za normálních okolností poskytl ochranu víc neţ dostatečnou. Ale bouře v Černém lese, to není okolnost normál-ní. V první chvíli jsme se uklidňovali vzájemným ujišťováním, ţe takhle prudký liják nemůţe trvat dlouho. Později jsme se pokoušeli najít útěchu v úvaze, ţe kdyby přece jen trval dlouho, budeme co nevidět tak promoklí, ţe se nebudeme muset bát, ţe promokneme ještě víc.


309

„Vědět, ţe to dopadne takhle,“ pravil Harris, „tak bych byl skoro uvítal, kdyby tam nahoře byla nějaká hospoda.“ „V tom teda váţně nevidím ţádnou výhodu, kdyţ jsem nejen mokrý skrz naskrz, ale ještě k tomu hladový,“ řekl George. „Dám tomu lijáku ještě pět minut na rozmyšlenou, a pak jdu dál.“ „Tyhle horské samoty,“ poznamenal jsem, „jsou moc půvabné, kdyţ je hezky. Ale kdyţ prší a člověk je navíc uţ ve věku, kdy...“ V tom okamţiku na nás zavolal hlas, vycházející z tlustého pána, který stál asi tak patnáct metrů od nás pod obrovským parapletem. „Není libo jít dovnitř?“ ptal se ten tlustý pán. „Kam dovnitř?“ zakřičel jsem v odpověď. Myslel jsem si nejdřív, ţe je to takový ten vtipálek, co musí v jednom kuse ţertovat, i kdyţ nikdo nemá na ţerty ani pomyšlení. „No do hostince,“ odpověděl tlouštík. Vyběhli jsme ze svého útočiště a spěchali k němu. Přáli jsme si dovědět se o tom všem něco víc. „Já uţ jsem na vás volal z okna,“ pravil tlustý pán, kdyţ jsme k němu doběhli, „ale vy jste mě zřejmě neslyšeli. Tahle bouřka můţe trvat ještě celou hodinu, to byste strašně promokli.“ Byl to přelaskavý stařík; a tolik se o nás bál. Řekl jsem mu: „To je od vás moc hezké, ţe jste pro nás přišel. My nejsme šílenci, váţně ne. Nemyslete si, ţe jsme celou tu půlho-dinu, co jsme stáli pod tím stromem, věděli, ţe dvacet metrů od nás je v listí schovaný hostinec. My neměli ani tušení, ţe tady nějaký hostinec stojí.“ „Mě napadlo, ţe to asi nevíte,“ pravil stařík, „proto jsem přišel.“ Ukázalo se, ţe nás okny té hospody pozorovali všichni, co byli uvnitř, a ţe se nestačili divit, proč stojíme pod stromem a tváříme se tak ţalostně. A nebýt toho roztomilého staříka, tak se na nás ti pi-tomci vydrţeli dívat zřejmě aţ do večera. Hostinský řekl na svou omluvu, ţe jsme mu připadali jako Angličani. A to se nedá brát jako metafora. V Evropě si lidé doopravdy myslí, ţe kaţdý Angličan je cvok. O tom jsou zrovna tak pevně přesvědčeni, jako je kaţdý ang-lický venkovan přesvědčen, ţe Francouzi se ţiví ţábami. A i kdyţ při přímém osobním styku děláte všechno moţné, abyste je z toho bludu vyvedli, můţete se často setkat s neúspěchem. Byla to útulná malá hospůdka, kde se dobře vařilo a kde i Tischwein byl docela ucházející. Zůstali jsme tam pár hodin, usušili jsme se a nakrmili a popovídali jsme si o pěkné vyhlídce z okna. A


310

kdyţ uţ jsme se chtěli zvednout k odchodu, došlo k příhodě, která ukazuje, oč virulentnější jsou v tomto světě vlivy zla neţ vlivy dob-ra. Vstoupil jakýsi turista. Vypadal velice ustaraně. V ruce nesl cihlu, přivázanou ke kusu provazu. Vstoupil s nervózním chvatem, pečlivě za sebou zavřel dveře, přesvědčil se, jestli pevně zapadly, dlouze a váţně se díval oknem ven a teprve pak odloţil s úlevným povzdechem tu svou cihlu vedle sebe na lavici a objednal si jídlo a pití. Na celém tom výjevu bylo něco tajuplného. Kaţdý se jistě v duchu divil, k čemu má ten člověk tu cihlu, proč za sebou tak pečli-vě zavřel dveře, proč se tak bojácně díval z okna; ale jeho zoufalý výraz nevybízel k rozhovoru, a tak jsme se zdrţeli všech otázek. Kdyţ se dal do jídla a do popíjení, začal mít trochu lepší náladu a vzdychal uţ méně často. Nakonec si pohodlně natáhl nohy, zapálil si ohavně páchnoucí doutník a klidně a spokojeně pufal. A pak se to stalo. Tak znenadání, ţe podrobné vylíčení událostí je zhola nemoţné. Vzpomínám si, ţe z kuchyně vešla do lokálu jed-na číšnice s mísou v ruce. Viděl jsem ještě, ţe zamířila ke dveřím vedoucím ven. A v příštím okamţiku uţ po celém lokále řádil zma-tek a vřava. Připomínalo to proměnu v té vánoční pohádkové férii, kdy z prostředí plujících obláčků, pomalé hudby, kývajících se kvě-tinek a ladně odpočívajících víl jste zčistajasna přehozeni mezi řvoucí policajty, padající přes ječící dětičky, mezi hejsky, peroucí se s Pantalony, mezi uzenky a Harlekýny, šašky a namazané klouzač-ky. Jak se ta číšnice s mísou jen dotkla dveří, okamţitě se rozletěly dokořán, jako kdyby se do nich byli zvenku opíraly veškeré pekelné mocnosti. Do lokálu se vřítili dva vepři a jedna slepice; v kočce, která spala na sudu s pivem, se náhle rozsršel nezkrotný ţivot. Číš-nice vyhodila mísu do vzduchu a plácla sebou na podlahu. A pán s cihlou vyskočil tak prudce na nohy, ţe převrhl stůl, za kterým seděl, se vším, co na něm bylo. Zapátrali jsme po příčině té pohromy; a vzápětí jsme ji objevili v postavičce zparchantělého teriéra se špičatýma ušima a veverčím ocáskem. Z nějakých dalších dveří se přihnal hostinský a chtěl toho psa z lokálu vykopnout. Ale místo něho nakopl jedno z těch čuňat, to tlustší. Byl to rasantní, znamenitě zasazený kopanec a to čuně ho slízlo celý; nic z něj nepřišlo nazmar. Měli jsme s tím ubohým zvíře-tem veliký soucit; ale ani ten největší soucit, jaký s ním kdokoli


311

mohl mít, se nedal srovnat se soucitem, který ten vepřík pociťoval sám se sebou. Přestal pobíhat sem a tam; posadil se doprostředka lokálu a dovolával se svědectví celé sluneční soustavy, jaké nespra-vedlnosti se stal obětí. Jeho nářek muselo být slyšet ve všech okol-ních údolích a lidé se tam určitě divili, k jaké ţivelní katastrofě to došlo nahoře v horách. Ta slepice, ta se s kdákotem pletla všude současně. To byl vůbec podivuhodný pták; hladce dokázal vyběhnout po zdi aţ ke stropu; on a ta kočka shodili všecko, co se ještě po podlaze neválelo. Ani ne ve čtyřiceti vteřinách bylo uţ v lokále devět lidí a všichni se snaţili nakopnout jednoho psa. Tomu či onomu se to patrně občas podařilo, protoţe chvílemi přestal pes štěkat, aby mohl zavýt. Ale pořád ještě se nevzdával. Za všecko se musí platit, uvaţoval zřejmě, i za hon na prasata a slepice; a tahle legrace mu za těch pár kopanců stála. A navíc si s velikým zadostiučiněním uvědomoval, ţe za kaţdý kopanec, který slíznul sám, většina ostatních ţivých tvorů v lokále slízla dva. To nešťastné čuně - to, co v jednom kuse nehybně dřepě-lo uprostřed místnosti a kvílelo -, to se dokonce pokaţdé vzmohlo na čtyři. Pokoušet se nakopnout toho psa, to bylo jako hrát fotbal s míčem, který pořád mizí - ne kdyţ se ho chystáte nakopnout, ale v okamţiku, kdy jste to nakopnutí uţ rozjeli a jste s ním v tak pokro-čilém stádiu, ţe je uţ nemůţete stornovat, takţe v kaţdém případě musíte dokopnout a jenom doufáte, ţe vaše noha najde nakonec nějaký pevný cíl, o který se zarazí, protoţe jinak byste s ţuchnutím hrcli na zem. Kdyţ se někdo přece jen strefil do toho psa, tak jenom náhodou, kdyţ uţ ani nečekal, ţe se do něho strefí; takţe to kaţdého tak nesmírně překvapilo, ţe jen psa nakopl, uţ se přes něj přerazil. Kromě toho se kaţdý kaţdé půl minuty převalil přes to prase, přes to sedící, co prostě nebylo schopné se kamkoli uhnout z cesty. Těţko říci, jak dlouho by ta skrumáţ byla trvala. Ale ukončilo ji rozváţné jednání Georgeovo. Uţ chvíli se snaţil polapit nikoli toho psa, ale toho druhého vepříka, toho, co byl pořád ještě schopen po-hybu. Nakonec ho zahnal do kouta a tam ho přemluvil, aby přestal lítat pořád dokolečka po lokále a aby se radši běţel proběhnout ven. A čuník s táhlým zakvílením vyrazil ze dveří. Vţdycky si přejeme to, co zrovna nemáme. Jedno prase, jedna slepice, devět lidí a jedna kočka, to všechno neznamenalo najednou pro toho psa nic vedle té kořisti, která mizela. A tak neuváţeně vy-střelil za ní a George za ním přirazil dveře a zavřel je na závoru.


312

Hostinský se zvedl a obhlédl všechno, co se válelo po podlaze. „Hravej pejsek, ten váš,“ řekl chlapíkovi, co prve přišel s tou cihlou. „To není můj pejsek,“ odvětil ten muţ ponuře. „A čípak teda je?“ ptal se hostinský. „Já nevím, čí je,“ odpověděl turista. „Tak s tímhle si na mě nepřijdete,“ řekl hostinský, zvedaje sho-zený portrét německého císaře a stíraje s něho rukávem pivo. „To já vím,“ přikývl turista. „S tím jsem počítal. Já uţ jsem z toho málem bez sebe, jak kdekomu v jednom kuse říkám, ţe to není můj pes. Nikdo mi to nechce věřit.“ „A proč s ním teda chodíte na špacír, kdyţ není váš?“ pravil hostinský. „Co se vám na něm tak líbí?“ „Já s ním na ţádné špacíry nechodím,“ odvětil turista. „To on chodí se mnou. Přidal se ke mně dneska dopoledne v deset hodin a ne a ne se ode mě odtrhnout. Kdyţ jsem vešel sem k vám, tak uţ jsem si myslel, ţe jsem se ho konečně zbavil. Utekl jsem totiţ od něho asi čtvrt hodiny cesty odtud, kdyţ velice soustředěně trhal nějakou kachnu. Tu budu určitě muset zaplatit, aţ se budu vracet.“ „Zkoušel jste po něm házet kamením?“ ptal se Harris. „No jestli!“ odvětil turista opovrţlivě. „Kamením jsem po něm házel tak dlouho, ţe mě od toho bolí ruka; ale on si myslel, ţe si s ním chci hrát, a všechny ty kameny mi nosil zpátky. Celou poslední hodinu s sebou tahám tuhle zatracenou cihlu a pořád doufám, ţe se mi podaří ho utopit. Ale on se ke mně jakţiv nepřiblíţí natolik, abych ho mohl čapnout. Sedne si tak, abych na něj nemohl dosáh-nout, a s otevřenou tlamou po mně pokukuje.“ „No takovouhle legraci jsem teda hezky dlouho neslyšel,“ řekl hostinský. „To jsem rád, ţe to aspoň někoho pobavilo,“ pravil turista. Rozloučili jsme se s ním, kdyţ pomáhal hostinskému sbírat všecko, co se rozbilo, a vydali jsme se zase na cestu. To věrné zvíře čekalo asi deset metrů ode dveří na svého přítele. Vypadalo utahaně, ale spokojeně. Byl to zřejmě pes s prazvláštními a nenadálými roz-mary a chvilku jsme měli strach, aby nenašel zalíbení v nás. Ale my jsme mu byli lhostejní a nechal nás klidně přejít. Jeho loajalita k tomu citům nepřístupném pánovi byla aţ dojemná; a my jsme neu-dělali nic, čím bychom ji podkopali.


313

Kdyţ jsme k své plné spokojenosti procestovali Černý les, jeli jsme na kolech přes Alt Breisach a Kolmar do Münsteru; odtamtud jsme se vydali na krátký průzkum Vogéz, kde podle nynějšího ně-meckého císaře přestává lidstvo. Alt Breisach, opevněné město na skalách, kolem něhoţ teče řeka hned z jedné strany, hned zase z druhé - v té své nezkušené mladosti Rýn totiţ zřejmě neví, kudy se má vlastně dát - musel jako místo k usídlení mimořádně lákat mi-lovníky změn a vzruchů. Ať kdokoli s kýmkoli vedl válku a ať to byla válka o cokoli, Alt Breisach se do ní vţdycky zapletl. Kdekdo ho obléhal a spousta obléhatelů ho dobyla; a většina z nich o něj zase přišla; nikdo, jak se zdá, nebyl schopen si ho udrţet. Obyvatel Alt Breisachu jakţiv nevěděl s jistotou, komu vlastně patří a co vlastně je. Jednoho dne se stal Francouzem, ale dřív neţ se mohl naučit natolik francouzsky, aby mohl platit daně, uţ z něho byl Ra-kušan. Pak, zatímco se snaţil zjistit, co má člověk dělat, aby byl dobrým Rakušanem, objevil najednou, ţe uţ není Rakušanem, ţe se z něho stal Němec, ale který zrovna Němec z těch desítek různých německých národností, to mu nikdy nemohlo být docela jasné. Jed-noho dne vypátral, ţe je katolík, a hned nazítří zjistil, ţe je horlivý protestant. To jediné, co jeho existenci dávalo jakous takous stabili-tu, byla neměnná nutnost těţce platit za tu výsadu, ţe můţe být tím, čím zrovna je. Ale jak o těchto věcech začne člověk přemýšlet, musí se divit, proč ve středověku kdokoli kromě králů a výběrčích daní vynakládal vůbec nějakou námahu, aby zůstal naţivu. Vogézy se ani rozmanitostí ani krásou nevyrovnají vrchům Čer-ného lesa. Pro turistu mají přednost jenom v tom, ţe v nich vládne mnohem větší chudoba. Vogézský venkovan nemá ten neromantický vzhled spokojené zámoţnosti, který člověku vadí u jeho protějšku na druhé straně Rýna. Tady mají vesničky i statky spíš půvab zchátra-losti. A další věc, kterou vogézská oblast vyniká, jsou její zříceniny. Mnohé z jejích četných hradů sedí na takových skalních hrotech, kde byste řekli, ţe si leda orlové mohou postavit hnízdo. A v jiných, jeţ začali budovat Římané a dobudovali trubaduři a jeţ bludištěm svých dostud stojících hradeb pokrývají celé akry země, můţete bloudit hodiny a hodiny. Ve Vogézách naznají ţivnost ovocnáře a zelináře. Většina jejich zboţí tam roste divoce, stačí je jenom sbírat. Kdyţ procházíte Vo-gézami, těţko můţete dodrţet nějaký cestovní program, protoţe pokušení zastavit se a najíst se ovoce je tam za horkých dní příliš


314

silné, abyste mu mohli odolat. Maliny, nejlahodnější, jaké jsem kdy ochutnal, jahody, rybíz a angrešt tam rostou na stráních v takové hojnosti jako u anglických lesních cest ostruţiny. Vogézské kloučky nic neláká, aby se vydali na lup do ovocného sadu; mohou si zkazit ţaludek, aniţ se dopustí hříchu. Těch ovocných sadů je ve vogéz-ských horách spousta; ale vniknout do nich za účelem krádeţe ovo-ce, to by bylo zrovna tak absurdní, jako kdyby se ryba chtěla dostat bez placení na plovárnu. Ale i tam, toť se ví, můţe dojít k omylu. Jednou odpoledne, kdyţ jsme lezli do kopc, jsme se dostali na takovou planinku, kde jsme zůstali hrozně dlouho a snědli mnohem víc ovoce, neţ nám bylo zdrávo; ono ho totiţ bylo kolem nás plno, a nejrozmanitějších druhů. Začali jsme s několika opoţděnými jaho-dami a od těch jsme přešli k malinám. A pak objevil Harris stromek s ranými rynglemi - no prostě báječnými. „Tak tohle je zatím to nejlepší, nač jsme přišli,“ prohlásil Geor-ge. „Těm bychom se měli zvlášť věnovat,“ Coţ, vzhledem k tomu, jak ty ryngle vypadaly, byla dobrá rada. „Škoda,“ řekl Harris, „ţe hrušky jsou ještě trošku tvrdé.“ To ho chvíli mrzelo, ale pak přišel na pár zvlášť výtečných ţlu-tých rynglí a ty ho trochu utěšily. „Na ananasy je to tady asi moc na severu, ne?“ pravil George. „Takový čerstvý ananas by mně zvlášť přišel k chuti. Tohohle oby-čejného ovoce se člověk za chvilku přejí.“ „Je tady moc toho ovoce, co roste na keřích, a málo toho, co roste na stromech, v tom já vidím nedostatek,“ řekl Harris. „Já na-příklad bych si dal ještě nějakou tu ryngli.“ „Támhle leze do kopce nějaký chlapík,“ upozornil jsem je, „který vypadá jako domorodec. Ten bude moţná vědět, kde by se ty ryngle daly ještě najít.“ „Vykračuje si zdatně, na to, jak je starý,“ poznamenal Harris. Ten člověk opravdu šplhal nahoru obdivuhodným tempem. A navíc byl, pokud jsme to na tu vzdálenost mohli posoudit, v neobyčejně dobré náladě, protoţe zpíval a křičel z plných plic a všelijak gestikuloval a mával rukama. „To je ale veselý dědek,“ řekl Harris. „Radost ho pozorovat. Ale proč má tu hůl přes rameno? Proč se o ni do toho kopce neopírá?“ „Poslechni, mně se nezdá, ţe je to hůl,“ pravil George. „A co by to teda mohlo být?“ ptal se Harris. „No mně to spíš připadá,“ řekl George, „jako puška.“


315

„Ţe bychom byli něco provedli, co myslíš?“ nadhodil Harris. „Ţe by tohle byl soukromý sad, co myslíš?“ „Vzpomínáte si na tu tragédii, co k ní asi tak před dvěma lety došlo v jiţní Francii?“ připomněl jsem jim. „Jak si ten voják utrhl pár třešní, kdyţ šel kolem jednoho stavení, a jak ten sedlák, co mu ty třešně patřily, vyletěl ven a bez jediného slova výstrahy toho vo-jáka zastřelil?“ „Ale to se přece nesmí, ani ve Francii, zastřelit někoho jenom proto, ţe si utrhl nějaké ovoce,“ řekl George. „Ovšemţe se to nesmí,“ odpověděl jsem. „To bylo naprosto pro-tizákonné. A to jediné, co obhájce mohl uvést jako omluvu, bylo, ţe ten sedlák má strašně výbušnou náturu a ţe si zrovna na tomhle druhu třešní zvlášť zakládal.“ „Ţe se o tom případu zmiňuješ,“ pravil Harris, „tak si na něj trochu vzpomínám. A mám dojem, ţe ta obec, kde se to stalo, - ta komuna, jak tomu tam tuším říkají - musela pozůstalým po tom vojákovi zaplatit obrovské odškodné; a to bylo zcela správné.“ Vtom řekl George. „Mě uţ to tady nebaví. Nemluvě o tom, ţe je uţ dost pozdě.“ A Harris řekl: „Jestli George bude pořád upalovat tímhle tem-pem, tak se natáhne a něco si udělá. Nemluvě o tom, ţe ani nezná cestu.“ Mně bylo najednou teskno, kdyţ jsem tam nahoře zůstal sám a neměl s kým promluvit. Nemluvě o tom, ţe uţ jako malý kluk jsem hrozně rád běhal dolů s příkrých kopců, a tak jsem si řekl, ţe schválně zkusím, jestli z toho pořád ještě mohu mít poţitek. Člověk se při tom dost protřese, ale je to zdravé pro játra. Tu noc jsme přespali v Barru, příjemném malém městečku na cestě k St. Ottilienbergu, coţ je zajímavý starobylý klášter v horách, kde vás obsluhují opravdické jeptišky a účet vám předkládá páter. Kdyţ jsme v Barru čekali na večeři, vstoupil do lokálu osamělý turista. Vypadal sice jako Angličan, ale mluvil jazykem, který se nepodobal ţádnému z těch, co jsem dosud slyšel. Ale byl to jazyk elegantní a libozvučný. Hostinský na toho cizince jen zaraţeně civěl a hostinská vrtěla hlavou. Cizinec si povzdychl a zkusil to s jinou řečí, která ve mně sice probouzela jakési zasuté vzpomínky, ale v tu chvíli jsme ji nemohl nikam zařadit. A zase mu nikdo nerozuměl. „Ksakru!“ ulevil si hlasitě. „Á, vy jste Angličan!“ zvolal hostinský a jeho tvář se rozjasnila.


316

„A monsieur vypadá unaveně,“ dodala čilá maličká hostinská. „Monsieur hned dostane večeři.“ Oba mluvili výtečně anglicky, skoro stejně dobře, jako mluvili francouzsky a německy; a hned se kolem hosta začali točit a dělali mu všemoţné pohodlí. U večeře seděl hned vedle mne a dali jsme se spolu do řeči. „Povězte mi,“ poţádal jsem ho - byl jsem na to velice zvědavý - „jakým jazykem jste to mluvil, kdyţ jste sem vešel?“ „Německy,“ pravil. „Á, tak to promiňte,“ omlouval jsem se. „Vy jste mi nerozuměl?“ ptal se. „To byla asi moje chyba,“ odpověděl jsem, „já umím německy moc málo. Na cestách člověk sem tam něco pochytí, ale to pochopi-telně nestačí.“ „Ale oni mi taky nerozuměli,“ divil se, „hostinský a jeho ţena; a němčina je přece jejich rodná řeč.“ „Myslím, ţe ne,“ řekl jsem. „Děti tady sice mluví německy, to je pravda, a náš hostinský a jeho ţena do jisté míry taky. Ale jinak po celém Alsasku a Lotrinsku hovoří lidé, zvláště ti starší, pořád ještě francouzsky.“ „Však já jsem na ně promluvil francouzsky taky,“ řekl turista, „a oni mi nerozuměli o nic víc.“ „To je teda divné,“ připustil jsem. „To je víc neţ divné,“ pravil, „v mém případě je to přímo nepo-chopitelné. Já mám státnici z moderních jazyků. Stipendium na universitu jsem dostal jen na základě svých znalostí franštiny a němčiny. A v koleji povaţovali správnost mých větných vazeb a čistotu mé výslovnosti za zcela mimořásné. A přesto mi v cizině nerozumí nikdo ani slovo. Můţete mi to vysvětlit?“ „Myslím, ţe ano,“ odvětil jsem. „Vaše výslovnost je aţ příliš bezvadná. Vzpomeňte si, co řekl ten Skot, kdyţ poprvé v ţivotě ochutnal ryzí whisky: „Moţná, ţe je čistá, ale pít se nedá.“ A zrov-na tak je to s vaší němčinou. Ta lidem připadá spíš jako artistická exhibice neţ jako řeč. Jestli vám smím radit, tak vyslovujte tak špatně, jak jen to dokáţete, a mrskněte tam všechny chyby, které si umíte vymyslet.“ Takhle je to totiţ všude. V kaţdé zemi se udrţuje jedna speciální výslovnost, určená k tomu, aby jí uţívali výhradně cizinci - výslov-nost, které doma nikoho uţívat nenapadne a které by tam nikdo ani


317

nerozuměl, kdyby se jí uţilo. Jednou jsem slyšel, jak jistá Angličan-ka vykládala jednomu Francouzi, jak má vyslovit sloveso „have“. „Vy to stále vyslovujete,“ pravila vyčítavě, „jako kdyby se to psalo h-a-v. Ale tak se to nepíše. Na konci je ,e’.“ „Ale já měl dojem,“ pravil ţák, „ţe ani u vás se to ,e’ na konci ,have’ neozve.“ „No! A u vás se taky ozvat nesmí,“ vykládala učitelka. „To je tak zvané nehlasné ,e’; modifikuje však výslovnost předcházející souhlásky.“ Do té chvíle říkával ţák ,have’ docela inteligentně. Potom, kdy-koli se v řeči k tomu slovu dostal, najednou se zarazil, soustředil všechno svoje myšlení a nakonec vydal zvuk, kterému se dalo poro-zumět jen z celkového kontextu. Kdyţ nechám stranou utrpení prvních křesťanských mučedníků, jsem přesvědčen, ţe jen málo lidí prošlo větším martyriem, neţ ja-kým jsem prošel já, kdyţ jsem se pokoušel osvojit si správnou vý-slovnost německého výrazu pro kostel - Kirche. Neţ jsem se s tím vypořádal, umiňoval jsem si, ţe radši nepůjdu v Německu nikdy do kostela, neţ abych se takhle trápil. „Ne, ne,“ říkával můj učitel - byl to pán velice svědomitý -, „vy to říkáte, jako kdyby se to psalo K-i-r-ch-k-e. Tam ţádné ,k’ není. To se musí...“ A znova, uţ podvacáté toho dopoledne, mi předváděl, jak se to musí vyslovit; nejsmutnější na tom bylo, ţe já jsem za ţivý svět nemohl nikdy postřehnout sebemenší rozdíl mezi tím, jak to říká on, a tím, jak to říkám já. A tak to zkoušíval s nějakou novou metodou. „Vy to říkáte z hrdla,“ vykládal. Měl pravdu, opravdu jsem to říkal z hrdla. „Ale já chci, abyste to říkal aţ odtud zdola.“ A tlus-tým ukazováčkem mi vţdycky ukázal na končiny těla, v nichţ jsem měl to slovo vytvářet. Po lopotném úsilí, jehoţ výsledkem bývaly zvuky naznačující všechno jiné, jenom ne místo pro bohosluţby, jsem se pokaţdé omlouval. „Já se váţně bojím, ţe to nesvedu,“ říkával jsem. „Víte, leta uţ mluvím takříkajíc ústy. Netušil jsem, ţe člověk můţe mluvit taky ţaludkem. A abych se to i já naučil, na to uţ je u mě, myslím, poz-dě.“ Ale kdyţ jsem strávil spousty hodin v temných zákoutích a k hrůze náhodných mimojdoucích cvičil a cvičil v tichých uličkách, přece jen jsem se nakonec naučil vyslovovat to slovo správně. Můj


318

učitel mnou byl nadšen, a neţ jsem poprvé přijel do Německa, i já sá jsem měl ze sebe radost. V Německu jsem však zjistil, ţe nikdo nechápe, co tím slovem myslím. Jakţiv jsem se s ním nedostal do blízkosti nějakého kostela. Musel jsem se vzdát té správné výslov-nosti a pracně se vrátit k té své původní, k té špatné. Pak teprve se na mě lidi usmívali a říkali mi, ţe je to za rohem, nebo první ulicí dolů, prostě podle okolností. Já si myslím, ţe výslovnosti cizího jazyka by se mělo vyučovat jinak neţ tím, ţe se od ţáka vyţadují tyhle interní akrobatické výko-ny, které jsou většinou neproveditelné a vţdycky bezúčelné. Člověk obyčejně dostane nějaký takovýhle návod: „Přitiskněte mandle k spodním partiím hrtanu. Poté, sklenuv dolní přepáţku čelistní nosní dutiny tak, aby se skoro - nikoli úplně! - setkala s čípkem, pokuste se špičkou jazyka dosáhnout štítné ţlá-zy. Naberte dech a zmáčkněte hlasivky. Načeţ, aniţ otevřete rty, řekněte ,Garoo’.“ Ale i kdybyste to všechno dokázali, učitel by stejně nebyl spoko-jen.


319

Průzkum povahy a chování německého studenta - Buršácká mensura - Očima sběrate-le dojmů - Uţívání a zneuţívání toho, co se vţilo - Humorná stránka věci - Recept, jak dělat divochy - Jungfrau; její zvláštní vkus, pokud jde o obličej - Knajpa - Jak se tře salamandr - Rada cizincům - Příhoda, která mohla skončit špatně - O dvou muţích a dvou ţenách - Ve společnosti starého mládence.

XIII Do programu zpáteční cesty domů jsme zařadili návštěvu jedno-ho německého universitního města, protoţe jsme si přáli vidět na vlastní oči, jak ţije německý student; tuto zvědavost nám umoţnila uspokojit laskavost jistého našeho německého přítele. V Anglii si chlapec aţ do patnácti let hraje a pak do dvaceti pra-cuje. V Německu naopak pracuje dítě a hraje si jinoch. Německý chlapec má školu v létě od sedmi, v zimě od osmi a ve škole se učí. Výsledkem toho je, ţe v šestnácti má důkladné vědomosti z klasické filologie a z matematiky, ţe z historie toho ví tolik, kolik je rozum-né, aby věděl člověk, který bude nucen být příslušníkem jisté poli-tické partaje, a ţe získal dobré základní znalosti moderních jazyků. Takţe těch osm semestrů na universitě, zabírajících víc neţ čtyři roky, má zbytečně - kdyţ nepočítáme mladíky, jejichţ cílem je pro-fesura - bohatou náplň. Německý jinoch není sportovec, coţ je ško-da, protoţe by byl dobrým sportovcem. Maličko hraje fotbal a ještě méně jezdí na kole; mnohem víc se v zakouřených kavárnách věnuje kulečníku. Ale hlavně utrácí německý student - nebo aspoň většina německých studentů - svůj čas bumlováním po korze, pitím piva a souboji. Je-li synáčkem bohatého otce, vstoupí do nějakého Korpsu - členství v korpsu elitním stojí asi čtyři sta liber ročně. Je-li to mlá-denec z rodiny středostavovské, dá se zapsat do nějakého Bur-schenschaftu nebo Landsmannschaftu, kde je to o něco lacinější. Tyto spolky se rozpadají na menší krouţky, které se snaţí o udrţení národnostního rázu. Jsou tam Swabiáni ze Švábska; Frankoniáni, pocházející z říše francké; Thuringiáni a tak podobně. V praxi to samozřejmě dopadá tak, jak to dopadá u všech podobných pokusů - já jsem přesvědčen, ţe polovinu členů londýnského Spolku skot-ských horalů tvoří Londýňané - ale aspoň je dosaţeno toho maleb-ného cíle, ţe kaţdá universita je rozdělena na několik desítek sepa-


320

rátních studenských sdruţení, z nichţ kaţdé má své odlišné čapky a barvy - a coţ je stejně důleţité - svou vlastní pivnici, do které nesmí vstoupit ţádný student, nosící barvy jiné. Hlavní pracovní náplní těchto studentských organizací je bít se mezi sebou nebo s nějakým rivalským korpsem či schaftem v soubo-jích naostro, v té proslulé buršácké mensuře. Mensura byla uţ popsána tolikrát a tak důkladně, ţe nehodlám čtenáře nudit jejím podrobným líčením. Vystupuji zde pouze jako sběratel dojmů a schválně nechci popsat nic jiného neţ dojem, jaký na mě udělala první mensura, kterou jsem viděl, protoţe si myslím, ţe první dojmy jsou pravdivější a uţitečnější neţ názory otupené delším poznáváním nebo poopravené cizími vlivy. Francouz nebo Španěl vás hledí přesvědčit, ţe býčí zápasy se konají především pro blaho býků. A kůň, o němţ vy jste přesvědče-ni, ţe řičí bolestí, se prý jenom tak chechtá, kdyţ vidí, jak komicky vypadají jeho vlastní vnitřnosti. Váš francouzský nebo španělský známý staví jako slavnou a vzrušující smrt v aréně proti chladno-krevné brutalitě, k jaké dochází na dvorku koňského řezníka. A kdyţ nemáte rozum pevně v hrsti, vracíte se domů s předsevzetím zahájit agitaci, aby na podporu rytířskosti byly býčí západy zavedeny i v Anglii. Torquemanda byl určitě přesvědčen, ţe inkvizice je humán-ní; pro tlustého pána, trpícího třeba svalovými křečemi nebo revma-tismem, je prý takový hodinka na skřipci hotovým tělesným dobro-diním; cítí se pak pohyblivější v kloubech - elastičtější, dalo by se říci - neţ se cítil dřív. Angličtí lovci se zas dívají na lišku jako na tvora, kterému nutno závidět; má moţnost si jeden den báječně a zadarmo zasportovat a ještě je při tom středem všeobecné pozornos-ti. To, co se vţilo, zaslepuje člověka vůči tomu, co nechce vidět. Z německých pánů, které potkáváte na ulicích, kaţdý třetí je pozna-menán, a bude poznamenán aţ do hrobu, dvacítkou aţ stovkou due-lů, které vybojoval ve svých studentských dnech. Německé děti si hrají na mensuru uţ v dětských pokojích a cvičí se na ni uţ v gym-nasiu. Němci sami sebe neustále ujišťují, ţe na ní není nic brutální-ho - nic odporného, nic poniţujícího. Argumentují tím, ţe školí ně-meckou mládeţ v chladnokrevnosti a udatnosti. I kdyby se to dalo dokázat, byl by to, zvláště v zemi, kde je kaţdý muţ voják, argu-ment značně jednostranný. Copak jsou morální kvality zápasníka,


321

kterému jde o cenu, totéţ co morální kvality vojákovy? To sotva. V poli je určitě mnohem víc platná odhodlanost a ráznost neţ neuvaţu-jící lhostejnost k tomu, co se s člověkem děje. Ostatně německý student by mnohem víc statečnosti potřeboval k tomu, aby se nebil. Bije se totiţ nikoli proto, ţe mu to působí potěšení, ale proto, aby se zalíbil veřejnému mínění, které pokulhává dvě stě let za dnešní do-bou. To jediné, k čemu mensura studenta vychovává, je surovost. Prý se při ní můţe blýsknout obratností - tak mi to bylo řečeno - ale to není moc zjevné. Souboj sám se ničemu tolik nepodobá jako zápole-ní s těţkými širokými palaši ve varieté; a celá ta podívaná je úspěš-ný pokus spojit směšnost s nechutností. V aristokratickém Bonnu, kde si potrpí na styl, a v Heidelbergu, kde je pořád plno návštěvníků jiných národností, se při tom snad zachovávají jakés takés formality. Tam prý se ta utkání konají v pěkných místnostech, raněné obska-kují šedovlasí lékaři a hladové olivrejovaní slouţící a všecko od začátku do konce se provádí s jistou dávkou malebné obřadnosti. Ale na typičtěji německých universitách, kde se cizinci vyskytují jen vzácně a kde se o ně ani moc nestojí, se hledí pouze na ty nejpod-statnější náleţitosti, a ty celé té věci moc velkou reklamu nedělají. Jsou dokonce tak hrozně znechucující, ţe důtklivě doporučuji, aby citlivý čtenář i tento jejich popis přeskočil. O tomhle tématu se uhlazeně psát nedá a já se o to ani nechci pokoušet. Místnost je holá a zaneřáděná; stěny má pocákané pivem, krví a voskem ze svíček; strop začazený; podlahu posypanou pilinami. Kolem dokola se mačkají studenti; smějí se, kouří, povídají si, ně-kteří dřepí na podlaze, jiní sedí na stoličkách a lavicích. Uprostřed stojí čelem k sobě duelanti, podobní japonským váleč-níkům, jak je známe z japonských čajových podnosů. V té podivné ztuhlosti, s těmi okuláry na očích, s těmi vlněnými šály omotanými kolem krku, s tím zábalem kolem těla, který vypadá jako ze špina-vých prošívaných dek, s těmi pravicemi, chráněnými vycpávkami a napřaţenými šikmo do výše, by mohli představovat pár neohrabaně vyřezaných figur z nějakého orloje. Sekundanti, také více nebo méně obalení tlustými vycpávkami a s obličeji chráněnými ohromnými koţenými štítky na čapkách, je narafičí do patřičných postojů. Člo-věk má skoro dojem, ţe slyší cvakat natahovací pérka. Pak zaujme své místo rozhodčí, zazní povel a vzápětí se ozve pět krátce po sobě


322

jdoucích třesknutí dlouhých rovných šavlí. Dívat se na ten souboj, to vás nemůţe bavit: není v něm ţádný pohyb, ţádná obratnost, ţádná ladnost (mluvím o svých vlastních dojmech). Zvítězí ten nej-silnější, ten, který v tlustě omotané paţi, pořád tak nepřirozeně na-taţené, udrţí tu velikánskou nemotornou šavli nejdéle a nezeslábne natolik, aby nebyl schopen se krýt nebo sekat. Všechen zájem je soustředěn na zranění. K těm dochází na dvou místech - nahoře na hlavě nebo na levé straně obličeje. Někdy úplně odletí kus vlasatého skalpu nebo část tváře, coţ si potom hrdý vlastník, či přesněji řečeno bývalý vlastník, pečlivě zabalí a chová, aby to mohlo kolovat při veselých nočních pitkách; a z kaţdé takové rány tryská samozřejmě mocný proud krve. Ta pocáká doktory, sekundanty i diváky; stříká na strop a na stěny; promočí bojovníky a dělá si rybníčky v pilinách. Po kaţdém kole se k duelantům přiřítí doktoři a tak dost uţ zkrvavenými prsty jim stahují široce rozpuklé rány, snaţíce se je osušit malými chuchvalečky navlhčené vaty, které má asistent připravené na podnose. Jakmile se však duelanti znova postaví proti sobě a začnou se zase bít, krev se z nich pocho-pitelně řine nanovo, napůl je oslepuje a z podlahy pod nimi dělá klouzačku. Sem tam uvidíte, jak se některému soupeři obnaţily skoro aţ k uchu všechny zuby, takţe pro zbytek souboje vypadá, jako by se na polovičku diváků šklebil a druhou stranu obličeje vyjadřoval naprostou váţnost; a někdy zas někomu rozseknou nos, coţ mu při dalším boji dodává nesmírně arogantního výrazu. Jelikoţ metou kaţdého studenta je odejít z univerzity s nejvyšším moţným mnoţstvím jizev, velice pochybuji, ţe se někdo zvlášť snaţí se krýt, třeba jen v té omezené míře, jakou takovýhle způsob boje vůbec připouští. Skutečný vítěz je ten, kdo z duelu vyjde s největším počtem zranění; ten, kdo potom, sestehovaný a záplatovaný tak, ţe se téměř nepodobá lidskému tvoru, můţe celý měsíc promenovat po korze a je předmětem závisti německých jinochů a obdivu němec-kých děv. Kdo utrţil jen málo a bezvýznamných ran, ten se mrzutě a zklamaně drţí v ústraní. Ale ta řeţba, to je teprve začátek celé zábavy. Druhé jednání toho tyátru se odehrává v šatně. Lékařskou péči tu mají na starosti vlastně ještě medikové - mládenci, kteří zrovna dostali diplom a třesou se na praxi. Úcta k pravdě mě nutí prohlásit, ţe ti, co jsem já s ními přišel do styku, byli hrubiáni, kteří si na té své práci zrovna


323

pochutnávali. Ale to se asi nedá vyčítat jim. Patří totiţ k věci, aby doktor způsobil zraněnému co nejvíc dalšího trápení, a o takovu práci by asi slušný lékař moc nestál. A jak student snáší ošetření svých ran, to je stejně důleţité jako to, jak je přijímá. Kaţdá operace se musí provádět tak surově, jak jen to jde, a kamarádi při ní ošet-řovaného bedlivě pozorují, jestli se ke všemu tváří klidně a potěšeně. Vrcholným přáním všech zúčastněných je rána hezky zjevná, široce rozšklebená. Proto je schválně sešívána lajdácky; všichni titiţ dou-fají, ţe v tom případě vydrţí jizva aţ do konce ţivota. Běţně se počítá s tím, ţe taková rána, celý příští týden uváţlivě jitřená a rozšťourávaná, zajistí svému šťastnému nositeli ţenušku s věnem, vyjádřeným číslem nejméně pětimístným. Existují normální mensury, konané dvakrát týdně, jichţ průměr-ný student vybojuje do roka asi tak dvanáct. Ale existují i jiné, k nimţ nejsou připouštěni hosté. Kdyţ se o některém studentovi usou-dí, ţe se při souboji nějakým nepatrným úhybným pohybem hlavy nebo těla, třeba jen bezděčným, zostudil, můţe svou prestiţ znovu získat jedině tím, ţe se postaví nejlepšímu šermíři ze svého korpsu. Jeho soupeř mu pak zasadí tolik a tak krvavých ran, co se jich dá snést. A povinností oběti je předvést kamarádům, ţe vydrţí nehnutě stát, i kdyţ se mu odsekává od lebky div ne půlka hlavy. Pochybuji, ţe existuje argument, který by váţně mluvil ve pro-spěch německé mensury; ale i kdyby existoval, mohl by se týkat pouze těch dvou bojujících. Na diváky můţe mensura působit - a taky působí, o tom jsem přesvědčen - pouze zhoubně. Znám sám sebe dost dobře, abych věděl, ţe nemám nadměrně krveţíznivou povahu. Účinek, který měla mensura na mne, lze tedy označit jako účinek běţný. Zpočátku, neţ došlo k vlastní akci, jsem pociťoval zvědavost smíšenou s obavou, do jaké míry mě ta podívaná rozruší, i kdyţ jsem díky svým mizivým zkušenostem z pitevny a z operač-ních sálů nebyl tolik na pochybách, jak bych byl býval bez toho. Kdyţ začala téci krev a byly obnaţovány nervy a svaly, zakoušel jsem směs znechucení a útrpnosti. Ale při druhém duelu, to musím přiznat, začalo mé lepší já ustupovat do pozadí; a kdyţ se rozběhl ten třetí a místnost se plnila tím podivně horkým pachem krve, začí-nal jsem, jak říkají Američané, vidět rudě. A chtěl jsem víc. Podíval jsem se kolem sebe z tváře na tvář a ve většině z nich jsem jako v zrcadle viděl své vlastní pocity. Jestli je


324

správné probouzet v moderním člověku tuto ţízeň po krvi, pak je mensura zařízení uţitečné. Ale je to správné? Chvástáme se, jak jsme civilizovaní a humánní, ale ti z nás, kteří nepřehánějí své po-krytectví aţ k sebeklamu, dobře vědí, ţe pod našimi naškrobenými náprsenkami číhají divoši se všemi divošskými pudy ničím nedotče-nými. Tu a tam je těch divochů moţná zapotřebí a vůbec se nemu-síme bát, ţe vyhynou. Ale z druhé strany mi naopak připadá nero-zumné je příliš vykrmovat. Ve prospěch normálního souboje, kdyţ ho posuzujeme naprosto váţně, lze uvést řadu důvodů. Ale mensura neslouţí vůbec ţádnému dobrému účelu. Je to dětinství a dětinskosti ji nezbavuje ani fakt, ţe je to zábava krutá a brutální. Rány samy o sobě nemají ţádnou opravdickou cenu; vznešenosti jim můţe dodat jen příčina, z které vznikly, nikoli jejich rozměr. Mezi světové hrdiny patří právem Vilém Tell; ale co bychom si pomysleli o členech klubu otců, zalo-ţeném jenom za tím účelem, aby se ti otcové dvakrát týdně scházeli a sestřelovali kuší jablka s hlav svých synáčků? Ti mladí němečtí panáčci by přece všech těch výsledků, na které jsou tak pyšní, zrov-na tak dosáhli, kdyby škádlili divoké kočky. Ale kdyţ někdo vstupu-je do nějakého spolku jen a jen proto, aby se dal zohavit spoustou šrámů, tak se sniţuje na úroveň tancujícího derviše. Cestovatelé nám vypravují o divoších z nitra Afriky, kteří vyjadřují své pocity při slavnostních příleţitostech tím, ţe poskakují a do krve se mrskají bičem. Aby je napodobovali v Evropě, to snad není nutné. Mensura je vlastně reductio ad absurdum skutečného souboje; a jestli Němci opravdu nevidí, jak je směšná, pak je můţeme pouze litovat, ţe ne-mají smysl pro humor. Ale i kdyţ s veřejným míněním, které ospravedlňuje a nařizuje mensuru, nelze ani souhlasit, lze je aspoň pochopit. Mnohem těţší je najít nějaké vysvětlení pro universitní řád, který, i kdyţ ne zrovna doporučuje, tak přinejmenším schovívavě trpí opilství. V Německu se neopíjejí všichni studenti; těch, co nepijí, ba pilně studují, je do-konce většina. Ale tu menšinu, které se klidně přiznává nárok na to, aby mládeţ reprezentovala, tu zachraňuje před naprosto nepřetrţi-tou oţralostí pouze schopnost - získaná ovšem za značnou cenu - prochlastat půl dne a celou noc a zůstat i při tom jakţ takţ při smyslech. Na kaţdého to stejně nepůsobí, ale mladík, ani ne dvaceti-letý, který má postavu jako Falstaff a pleť jako Rubensův Bacchus,


325

je v kaţdém universitním městě zjev zcela běţný. Ţe německou děvu můţe uchvátit obličej pořezaný a posekaný tak, ţe vypadá jako smontovaný z všelijakých různorodých materiálů, které se k sobě vůbec nehodí, to je prokázaný fakt. Ale sotva ji můţe vábit nafouklá tvář plná uhrů a „arkýř“, který z ní trčí v takových rozměrech, ţe se kvůli němu celá ta konstrukce div nezřítí. Ale co se dá čekat, kdyţ pití piva zahajuje u něj uţ v deset dopoledne Frühschoppen a za-končuje ve čtyři ráno Kneipe. Knajpa je něco takového, čemu my bychom řekli „pánská jízda“, a můţe být velice nevinná nebo velice rabijácká, podle toho, jak je sestavena parta. Jeden student pozve své spoluţáky, deset nebo sto, někam do lokálu a poskytne jim tolik piva a laciných doutníků, o kolik si řeknou, aby se dobře poměli a aby to sneslo jejich zdraví; hostitelem můţe být i sám Korps. I zde, jako všude, se setkáte s německým smyslem pro disciplínu a pořádek. Jakmile vstoupí něja-ký nový příchozí, všichni, co sedí kolem stolu, vstanou, srazí pod-patky a zasalutují. Kdyţ je společnost kompletní, zvolí se předseda, a ten má za povinnost udávat čísla písní, které se mají zpívat. Tiště-né kníţky s těmito písněmi jsou rozloţeny po stole, vţdycky jedna pro dva muţe. Předseda ohlásí třeba číslo dvacet pět. „První sloka!“ křikne a okamţitě všichni spustí; kaţdou kníţku mají mezi sebou dva a zpívají z ní zrovna tak, jak by dva věřící zpívali z jednoho zpěvníku v kostele. Po kaţdé sloce je pauza, dokud předseda nedá povel k sloce další. Jelikoţ kaţdý Němec je rutinovaný zpěvák a většina jich má slušný hlas, působí to dost pozoruhodně. Způsob přednesu připomíná sice zpívání v kostele, ale slova těch písní moc často ten dojem zkorigují. Ať uţ jsou to však písně vlas-tenecké nebo sentimentální balady nebo odrhovačky, jaké by prů-měrného mladého Angličana hrozně šokovaly, všecky se od začátku do konce zpívají s přísnou váţností, bez jediného zasmání, bez jedi-ného falešného tónu. Po poslední sloce zvolá předseda „prosit!“, kdekdo odpoví „prosit!“ a v příštím okamţiku jsou všecky sklenice prázdné. Pianista vstane a ukloní se a celá společnost se na oplátku ukloní jemu; a pak vstoupí Fräulein a znova naplní sklenice. Mezi jednotlivými písněmi se pronášejí vzájemné přípitky, ale je při nich pramálo veselí a ještě méně smíchu. Mezi německými stu-denty se pokládá za vhodnější pouhý úsměv a váţné přikývnutí na souhlas.


326

Neobvykle slavnostně se pije mimořádný přípitek, zvaný sala-mandr, adresovaný některému z hostů jako zvláštní vyznamenání. „Nyní,“ řekne předseda, „budeme ,tříti salamandra’ (,Einen Sa-lamander reiben’).“ Všichni vstaneme a stojíme v pozoru jako regi-ment. „Sind die Stoffe parat?“ táţe se předseda. „Sunt,“ odpovídáme jednohlasně. „Ad exercitium salamandri,“ zvolá předseda a my se připravíme. „Eins!“ Drhneme sklenicemi do kruhu o stůl. „Zwei!“ A sklenice drnčí znova; a na „Tři!“ opět. „Pijte! (,Bibite!’)“ Jako kdybychom byli řízení jediným mechanismem, všichni sou-časně vyprázdníme sklenice a zvedneme je do výše. „Eins!“ zvolá předseda. Dna vyprázdněných sklenic krouţí po desce stolu a vydávají zvuky, jako kdyţ ustupující vlna shrabuje oblázky s kamenité pláţe. „Zwei!“ Ten rachot zaburáci znova a znova zmlkne. „Drei!“ Sklenice s jediným třesknutím dopadnou na stůl a my uţ zase sedíme na svých ţidlích. Za povyraţení se při knajpě pokládá, kdyţ se dva studenti navzá-jem urazí (ţertem ovšem) a pak se vyzvou na souboj v pití. Určí se rozhodčí, naplní se dvě obrovité sklenice, ti dva mladíci si sednou proti sobě, kaţdý s rukou na uchu nádoby, a kdekdo na ně upře pohled. Rozhodčí dá povel - a do hrdel duelantů začne okamţitě klokotat pivo. Vítězem je ten, kdo první třískne o stůl dokonale vy-prázdněnou sklenicí. Cizinec, který se chce zúčastnit knajpy a rád by si při ní počínal po německu, udělá dobře, kdyţ si ještě před zahájením všech proce-dur přišpendlí na klopu saka lísteček se svým jménem a adresou. Německý student je vtělená zdvořilost, a ať je sám v jakémkoli sta-vu, vţdycky se postará o to, aby se jeho host dostal nějakým způso-bem ještě přede dnem bezpečně domů. Nemůţe se ovšem od něho chtít, aby si pamatoval všechny adresy. Kdosi mi vyprávěl, co se přihodilo třem hostům jedné berlínské knajpy, a jak to s nimi mohlo dopadnout tragicky. Ti cizinci byli odhodláni vzít to všechno zgruntu. Tento svůj úmysl jasně prohlási-li, strţili potlesk, kaţdý pak napsal svou adresu na vizitku a tu vi-zitku si přišpendlil před sebe na ubrus. A to byla chyba. Ty visitky


327

si měli, jak jsem uţ řekl, důkladně přišpendlit na saka. Člověk si přece někdy přesedne jinam, najednou, aniţ si to uvědomuje, se třeba octne na opačné straně stolu; ale ať se stěhuje kamkoli, stěhuje se v saku. Někdy po půlnoci nadhodil předseda, ţe by ti, co se ještě udrţí na nohou, mohli chovat bezstarostněji, kdyby napřed někdo dopravil do postelí pány, kteří uţ nejsou schopni zvednout hlavu se stolu. Mezi těmi, kteří uţ o všechno, co se kolem nich děje, nadobro ztrati-li zájem, byli i ti tři Angličané. O těch bylo rozhodnuto naloţit je pod dohledem jednoho relativně střízlivého studenta do droţky a vrátit je domů. Kdyby byli celý večer zůstali sedět na svých původ-ních místech, všechno mohlo být v pořádku; ale oni naneštěstí pobí-hali sem a tam a teď nikdo nevěděl, který pán patří ke které vizitce; především to nevěděli oni sami. Ale za toho všeobecného rozjaření si z toho zřejmě nikdo nedělal těţkou hlavu. Byli tu tři páni a tři adresy. Usoudilo se nejspíš, ţe i kdyby došlo k omylu, ráno se to stejně správně roztřídí. No odnesli prostě ty tři pány do droţky, ten relativně střízlivý student si vzal do ruky ty tři vizitky a droţka odstartovala, zatímco celá společnost hulákala „sláva!“ a „dobré pořízení!“ Německé pivo má jednu výhodu: člověk po něm není opilý tak, jak výrazu opilý rozumíme v Anglii. Většinou se nechová závadně; prostě zvadne. Není mu do řeči; chce být sám a touţí spát; a je mu úplně jedno kde - kdekoli. Vedoucí té čtyřčlenné party dal zastavit u nejbliţší adresy. Vy-vlekl z droţky svůj nejhorší případ; vrozený instinkt mu radil, toho aby se zbavil nejdřív. Spolu s droţkářem ho vynesl na schody pen-ziónu a zazvonil. Otevřít přišel ospalý portýr. Odtáhli své břímě do domu a rozhlíţeli se, kam je sloţit. Dveře do jednoho pokoje byly náhodou otevřeny; a nikdo tam nebyl; co lepšího si mohli přát? Za-nesli ten svůj ranec dovnitř. Zbavili ho jen toho, co se z něho dalo stáhnout snadno, a uloţili ho do postele. A pak se student i droţkář, sami se sebou velice spokojení, vrátili do vozu. U další adresy zastavili znova. Tentokrát se po jejich zazvonění objevila dáma v kimonu a s kníţkou v ruce. Německý student se podíval na hořejší z těch dvou vizitek, co mu zbyly v ruce, a ptal se, má-li to potěšení hovořit s paní Y. Náhodou měl a šlo samozřejmě pouze o potěšení z jeho strany. Vyloţil paní Y, ţe ten pán, co mo-


328

mentálně spí na zemi u zdi, je její manţel. To, ţe se s ním zase shle-dává, v ní nevyvolalo praţádné nadšení; otevřela prostě dveře do loţnice a vzdálila se. Droţkář a student odnesli toho spícího dovnitř a poloţili ho na postel. S jeho svlékáním se uţ neobtěţovali, na to byli moc unavení. Domácí paní uţ ani nezahlédli, a tak se vytratili, aniţ se odporoučeli. Poslední vizitka patřila starému mládenci, ubytovanému v jed-nom hotelu. Svého posledního spáče odvezli tedy do toho hotelu, tam ho svěřili nočnímu portýrovi a víc se o něj nestarali. Vraťme se teď na adresu, kam byl doručen ten první balík. Tam to bylo takhle: Asi tak osm hodin před tím doručením pravil pan X paní X: „Uţ jsem ti říkal, miláčku, ţe jsem na dnešní večer pozván na takovou sešlost, které se, tuším, říká knajpa?“ „Ano, o něčem takovém ses mi zmínil,“ odvětila paní X. „Co to je, ta knajpa?“ „To je taková mládenecká parta, miláčku, kde se scházejí stu-denti, aby si zazpívali a popovídali... a zakouřili a... a tak podobně, víš.“ „Aha. Tak to doufám, ţe se tam budeš dobře bavit,“ řekla paní X, která byla moc milá a rozumná. „No, bude to zajímavé,“ soudil pan X. „Uţ dlouho si přeju to poznat. Moţná ţe...“ dodal, „chci říct, ţe není vyloučeno, ţe přijdu domů kapánek pozdě.“ „Čemu říkáš pozdě?“ ptala se paní X. „To je těţké odhadnout,“ odvětil pan X. „Víš, tihle studenti, to je nevázaná chasa, a kdyţ je jich víc pohromadě... A pak, tam jsou, myslím, pořád samé přípitky. Já nevím, jak to na mě bude působit. Kdyţ se mi naskytne nějaká příleţitost, tak se ztratím brzy. ...ovšem, kdyţ to bude moţné tak, abych je tím neurazil. Ale kdyţ to nepůjde...“ Na to řekla paní X, coţ, jak jsem se uţ zmínil, byla ţena rozum-ná: „Měl by sis těm lidem, co jim ten penzión patří, říct, aby ti půj-čili klíč od domu. A já budu dneska spát s Dolly, takţe mě nebudeš rušit, ať uţ přijdeš kdykoli.“ „To je báječný nápad,“ souhlasil pan X. „To by mě mrzelo, kdy-bych tě v noci rušil. Ale já stejně přijdu jako myška a rovnou vklouznu do postele.“


329

Někdy uprostřed noci, či moţná uţ k ránu, se Dolly, coţ byla sestra paní X, posadila na posteli a chvíli naslouchala. „Jenny,“ řekla, „jsi vzhůru?“ „Jsem, holka“ odpověděla paní X. „To nic. Spi dál.“ „Ale co to je?“ ptala se Dolly. „Nemyslíš si, ţe je to poţár?“ „Já si myslím,“ odvětila paní X, „ţe to je Percy. Patrně ve tmě o něco zakopl. Nic se neboj, holka, a klidně spi dál.“ Ale jen Dolly znova zadřímla, paní X, která byla dobrou man-ţelkou, si řekla, ţe se tiše vykrade z loţnice a dohlédne, aby bylo s Percym všechno v pořádku. A tak si vzala ţupan a trepky a plíţila se chodbou ke svému vlastnímu pokoji. Ale probudit toho pána, co tam leţel na posteli, to by bylo chtělo zemětřesení. Paní X si rozsví-tila svíčku a přikradla se k němu. Ale nebyl to Percy; ani to nebyl nikdo Percymu podobný. Tento muţ, to bylo paní X naprosto jasné, se nikdy, za ţádných okolností, nemohl stát jejím manţelem. Tak, jak vypadal teď, probouzel u ní dokonce vyslovený odpor. Jejím jediným přáním bylo, aby se ho co nejrychleji zbavila. Ale bylo na něm něco, co jí připadalo povědomé. Přistoupila k němu blíţ a podívala se na něj pozorněji. A pak si vzpomněla. No ovšem, to je přece pan Y, u něhoţ hned ten první den, jak přijeli do Berlína, byli s Percym na večeři. Ale co dělá tady? Postavila svíčku na stůl, posadila se a hlavou v dlaních se zamyslela. A najednou jí svitlo. S tímhle panem Y šel přece Percy na tu knajpu. A došlo k omylu. Pan Y byl dopraven na adresu Percyho. A Percy v tuhle chvíli... Vyvstaly před ní hrůzné moţnosti, vyplývající z této situace. Vrátila se do pokoje k Dolly, spěšně se oblékla a potichu se odplíţi-la dolů. Na ulici chytila naštěstí droţku a dala se zavést k paní Y. Droţkáři řekla, aby na ni počkal, a vyletěla nahoru a neodbytně zazvonila. Zase přišla otevřít paní Y, pořád v tom kimonu a s tou kníţkou v ruce. „Paní X!“ zvolala. „Co vás k nám přivádí?“ „Můj manţel!“ - To bylo to jediné, nač se v tom okamţiku paní X vzmohla. - „Je tady?“ „Paní X!“ zajíkla se paní Y a vytáhla se do své plné výšky. „Jak se opovaţujete...?“


330

„Jéje, prosím vás, nevykládejte si to špatně,“ ţadonila paní X. „Všechno je to jenom takové strašlivé nedopatření. Chudáka Per-cyho museli zřejmě místo k nám domů přinést sem k vám, určitě ho sem museli přinést. Jděte se, prosím vás, kouknout.“ „Nerozčilujte se, drahoušku,“ pravila paní Y, která byla mnohem starší a mnohem mateřštější. „Přinesli ho sem ani ne před půl hodi-nou, a já, abych vám řekla pravdu, jsem se na něj ani nepodívala. Je támhle v tom pokoji. Myslím, ţe si ani nedali tolik práce, aby mu stáhli boty. Kdyţ zachováte klid, dostaneme ho dolů a domů a nikdo kromě nás dvou o tom nebude nic vědět.“ Paní Y byla, jak vidno, přímo ţhavá, aby paní X pomohla. Rázně otevřela dveře loţnice a paní X tam vstoupila. A v mo-mentě z ní byla zase venku a tvář měla bílou a vyděšenou. „To není Percy,“ vydechla. „Co mám dělat?“ „Tak takovýchhle omylů byste se dopouštět neměla!“ řekla paní Y a sama vykročila k loţnici. Paní X ji zarazila. „Ale váš manţel to taky není.“ „Nesmysl!“ řekla paní Y. „Není, váţně,“ trvala na svém paní X. „Já to musím vědět, pro-toţe od toho zrovna jdu, ten spí v Percyho posteli. „A jak se tam dostal?“ zahřměla paní Y. „Dopravili ho tam, uloţili ho tam,“ vysvětlovala paní X a dala se do pláče. „To právě mě přivedlo na myšlenku, ţe Percyho museli dát k vám.“ Ţeny zíraly jedna na druhou; hodnou chvíli bylo ticho, přerušo-vané pouze chrápáním toho pána za dveřmi, které zůstaly pootevře-ny. „Ale kdo je teda tamten?“ promluvila konečně paní Y, která se vzpamatovala první. „Nevím,“ odpověděla paní X, „toho jsem nikdy neviděla. „Ne-můţe to být nějaký váš známý?“ Ale paní Y pouze přibouchla dveře. „Co budeme dělat?“ ptala se paní X. „Já vím, co udělám já,“ řekla paní Y. „Já pojedu s vámi k vám a vyzvednu si svého manţela.“ „Ale on tvrdě spí,“ namítala paní X. „Ten spí, co ho znám,“ odvětila paní Y, zapínajíc si plášť.


331

„Ale kam se poděl Percy?“ vzlykala chudinka paní X, kdyţ spo-lu sestupovaly se schodů. „To je otázka,“ pravila paní Y, „kterou musíte zítra poloţit je-mu.“ „Kdyţ vyvádějí takovéhle přehmaty,“ řekla paní X, „tak se vů-bec nedá říct, co všechno s ním mohli provést.“ „Ráno to všechno vyšetříme,“ konejšila ji paní Y. „Ty knajpy, to je pěkná ohavnost,“ prohlásila paní X. „Do ţádné uţ Percyho nepustím. Nikdy. Jaktěţiva.“ „Drahoušku,“ poznamenala paní Y, „kdyţ si bude hledět svých povinností, sám uţ nebude do ţádné chtít.“ A proslýchá se, ţe doo-pravdy nechtěl. Ale, jak jsem uţ řekl, chyba byla v tom, ţe si vizitky přišpendlili na ubrusy, a ne na saka. A za kaţdou zmýlenou bývá člověk na tomhle světě moc přísně potrestán.


332

Kapitola, jak se na kapitolu na rozloučenou sluší, váţná - Němec z anglosaského hlediska - Prozřetelnost v uniformě a s přílbou - Ráj pro pitomce, kteří si s ničím nevědí rady - Německé svědomí; jeho agresívnost - Jak se patrně v Německu věší - Co se stane s hodnými Němci, kdyţ umřou - Vojácké pudy; stačí na všechno? - Němec coby obchodník - Jak se drţí při ţivotě - Moderní ţena, zde jako všude jinde - Co se dá říci proti Němcu jakoţto národu - Je po čundru.

XIV „Téhle zemi by dokázal vládnout kaţdý,“ pravil George. „I já bych jí dokázal vládnout.“ Seděli jsme v zahradě Kaiser Hofu v Bonnu a dívali jsme se dolů na Rýn. Byl to poslední večer našeho čundru; zítřejší časně ranní vlak měl uţ být začátkem konce. „Všechno, co bych chtěl, aby národ dělal, bych napsal na kus papíru,“ pokračoval George, „dal bych to u nějaké dobré firmy ve spoustě kopií vytisknout, ty kopie bych dal vyvěsit po všech měs-tech a vesnicích - a tím by bylo všechno vyřízeno.“ V tom mírném, poddajném Němci z dneška, jehoţ jedinou ctiţá-dostí je, jak se zdá, platit daně a dělt to, co mu nařizují osoby, jeţ se Prozřetelnosti zlíbilo mu určit za vrchnost, je upřímně řečeno těţké odhalit nějaké stopy po jeho divokém předkovi, který si svou osobní svobodu opatroval jako oko v hlavě; který si sice ustanovil soudce, ale jen jako poradce, a právo výkonu rozsudku ponechal svému kmeni; který byl sice věřný svému náčelníkovi, ale poslouchat ho, to by bylo bývalo pod jeho důstojnost. V dnešním Německu se toho hodně namluví o socialismu, ale to je socialismus, který by byl po-řád tím starým despotismem, jenţe pod jiným jménem. Individua-lismus nemá pro německého voliče praţádný půvab. On si přeje, ba přímo touţí být ovládán, a ve všem všudy řízen. O vládě nad sebou vůbec nediskutuje, pouze o její formě. Policajt, to je pro něj - a podle všeho bude vţdycky - náboţenství. V Anglii se na ty své muţe v modrém díváme jako na neškodnou nutnost. Průměrnému občano-vi posouţí nanejvýš jako ukazatelé cesty, ačkoli v rušných částech města se najednou projeví jejich uţitečnost, kdyţ převádějí přes ulici staré dámy. Za tyto sluţby k nim pociťujeme vděčnost, ale jinak se jimi v myšlenkách moc nezabýváme. Naproti tomu v Německu je


333

policajt uctíván jako nějaký malý bůh a milován jako anděl stráţce. Německému dítku představuje kombinaci svatého Mikuláše a bubá-ka. To od něho má veškero dobro: Spielplätze, kde si můţe hrát a kde jsou houpačky a kolovadla, kupy písku, o které se dá válčit, koupaliště a zábavné parky; a on taky trestá kaţdé darebáctví. Kaţ-dý hodný chlapeček a kaţdá hodná holčička v Německu ţijí v nadě-ji, ţe se zavděčí policajtům. Kdyţ se na ně policajt usměje, tak se neznají pýchou. S německým dítkem, jeţ policajt pohladil po hlavin-ce, je to k nevydrţení; jeho nadutost je nesnesitelná. Německý občan je vojín a policajt je jeho důstojník. Policajt mu nařizuje, kudy má kráčt po ulici, a jak rychle má kráčet. Policajt stojí před kaţdým mostem, aby Němci řekl, jak má ten most přejít; kdyby tam ţádný policajt nestál, Němec by se tam asi posadil a čekal, aţ odteče řeka. Na nádraţí ho policajt zamkne do čekárny, kde si nemůţe ublíţit. A kdyţ přijde patřičný čas, vytáhne ho ven a předá ho průvodčímu, coţ je zase policajt, jenţe v jiné uniformě. Průvodčí mu řekne, kam si má ve vlaku sednout a kdy má vystopit, a dohlédne na to, aby skutečně vystoupil. V Německu na sebe nebe-rete ţádnou odpovědnost. Všecko se zařídí za vás a zařídí se to dobře. Ţe byste se o sebe dovedli postarat sami, to se nepředpoklá-dá; a taky se vám nevyčítá, ţe se o sebe postarat nedokáţete; posta-rat se o vás, to je povinností německého policajta. A kdyţ se vám něco stane, tak pro něj není omluvou, ţe jste třeba pitomec, který si s ničím neví rady. Ať jste kdekoli a děláte cokoli, jste pod jeho do-zorem a on o vás pečuje - a dobře o vás pečuje, to se mu nedá upřít. Kdyţ se ztratíte, on vás najde, kdyţ ztratíte něco, co vám patří, on vám to objeví. Kdyţ nevíte, co vlastně chcete, on vá to poví. Kdyţ chcete něco, co byste mít měl, on vám to seţene. V Německu není zapotřebí soukromých právních poradců. Kdyţ chcete koupit nebo prodat dům či pole, celý ten převod provede stát. Kdyţ vás někdo ošidil, stát za vás vede proces. Stát vás oţení, po-jistí, a dokonce si s vámi o nějaký ten pakatýlek i zahraje. „Ty se postarej o to, aby ses narodil,“ říká německá vláda ně-meckému občanovi, „o všechno další se uţ postaráme my. Doma i mimo domov, ve zdraví i v nemoci v zábavě i v práci, všude ti řek-neme, co máš dělat, a dohlédneme, abys to skutečně dělal. Ty si prostě s ničím nedělej starosti.“


334

A Němec si je nedělá. Kdyţ nemůţe najít ţádného policajta, tak putuje a putuje, aţ dojde k nějaké policejní vyhlášce na zdi. Tu si přečte; a pak jde udělat to, co ta vyhláška nařizuje. Vzpomínám si, ţe jsem v jednom německém městě - které to bylo, to uţ jsem zapomněl, ale to taky není důleţité, protoţe tohle se mohlo stát v kterémkoli německém městě - viděl otevřenou bránu do zahrady, kde se měl zrovna pořádat koncert. Nikomu, kdo by byl chtěl tou bránou vstoupit a dostat se tak na koncert bez placení, nestálo vůbec nic v cestě. Z těch dvou bran, které byly asi čtyři sta metrů od sebe, tahle byla dokonce mnohem příhodnější. A přece se ani jediný člověk z toho davu, který proudil kolem, nepokusil tou bránou projít. Všichni se v ţáru slunce usilovně plahočili aţ k tomu druhému vchodu, kde stál chlapík, který vybíral vstupné. Viděl jsem německé kluky, jak roztouţeně stojí na pokraji prázd-né ledové plochy na zamrzlé řece. Celé hodiny tu mohli bruslit a nikdo by o tom byl nevěděl. Policajti stáli u přeplněného kluziště, které bylo skoro kilometr odtud za záhybem řeky. Nic tedy těm klukům nebránili, aby na ten led vstoupili, jenom vědomí, ţe tady se to nesmí. Takovéhle věci nutí člověka k váţnému zamyšlení, jsou-li vůbec ti Teutoni příslušníky toho hříšného řádu lidí. Není moţné, ţe ten krotký, učenlivý lid jsou vlastně andělé, sestoupivší na zem kvůli sklenici piva, která, jak je jim známo, jenom v Německu stojí za pití? V Německu jsou silnice na venkově vroubeny ovocnými stromy. Muţe nebo chlapce, který by si chtěl utrhnout a sníst nějaké ovoce, nezarazí ţádný jiný hlas neţ hlas svědomí. V Anglii by něco takové-ho vyvolalo veřejné pohoršení. Děti by po stovkách umíraly na cho-leru. Lékaři by si uběhali nohy, jak by se snaţili zdolat přirozené následky nezřízeného poţívání kyselých jablek a nezralých ořechů. hlas veřejnosti by se doţadoval toho, aby takové ovocné stromy byly oploceny, a tím zneškodněny. To by se pěstitelům ovoce roz-hodně netrpělo, aby ve snaze ušetřit si výlohy za zdi a ploty rozsé-vali po celém národě choroby a smrt. Ale v Německu ujde takový kluk spoustu kilometrů po lidu-prázdné silnici, lemované ovocným stromovím, aby si ve vesnici na druhém konci té cesty koupil pár laciných hrušek. Ţe míjí ty nehlí-dané stromy, prohýbající se pod tíhou zralých plodů, tak nevšímavě,


335

to duch anglosaský povaţuje za hanebné promrhání příleţitosti, za pohrdání poţehnanými dary prozřetelnosti. Nevím, je-li tomu tak doopravdy, ale jak jsem poznal německou povahu, vůbec bych se nepodivil, kdybych slyšel, ţe kdyţ v Němec-ku odsoudí někoho k smrti, dají mu kus provazu a řeknou mu, aby se šel pověsit sám. To by státu ušetřilo spoustu starostí a já si tako-vého německého kriminálníka dovedu ţivě přestavit, jak si ten kus provazu nese domů, tam jak si pozorně předčítá policejní instrukce a jak je ve své vlastní kuchyňce do puntíku splňuje. Němci jsou hodní lidé. Jako celek jsou snad nejhodnější na světě; jsou to lidé milí, nesobečtí, laskaví. Jsem přesvědčen, ţe většina jich přijde do nebe. Kdyţ je člověk porovná s jinými křesťanskými náro-dy světa, tak ho to dokonce nutí k závěru, ţe celé nebe je výrobek převáţně německý. Jenom nechápu, jak se tam vlastně dostanou. Ţe by dušička německého jednotlivce měla tolik iniciativy, aby sama od sebe vyletěla nahoru a zaklepala u svatého Petra na bránu, tomu věřit nemohu. Já osobně si myslím, ţe ty dušičky jsou tam dopravo-vány po skupinkách a vpouštěny dovnitř pod dozorem zesnulého policajta. Carlyle říká o Prusech - a platí to o celém německém národě - ţe jejich hlavní předností je učenlivost, s jakou se nechají vydrilovat. O Němcích se dá říci, ţe je to národ, který půjde kamkoli a udělá co-koli, kdyţ se mu to nařídí. Vycepujte si Němce a pošlete ho pod dozorem někoho v uniformě do Afriky nebo do Asie, a určitě z něho bude znamenitý kolonizátor, který dokáţe čelit všem nesnázím zrovna tak, jako by dokázal čelit i samému ďáblovi, kdyby se mu to poručilo. Ale těţko si ho lze představit jako průkopníka. Kdyby měl něco zařizovat samostatně, to by moc brzy ztratil glanc a umřel, nikoli proto, ţe by mu chyběla inteligence, ale proto, ţe by si sám prostě na nic netroufl. Němec je uţ tak dlouho vojákem Evropy, ţe mu vojáctví přešlo do krve. Vojáckých ctností, těch má přemíru; ale projevují se na něm i stinné stránky vojenského výcviku. Slyšel jsem o jednom ně-meckém sluhovi, nedávno puštěném z kasáren, kterému jeho pán nařídil, aby do jistého domu odnesl dopis a počkal si na odpověď. Ubíhaly hodiny a ten chlapík se nevracel. Jeho pán, udivený a zne-klidněný, šel tedy za ním. A našel ho stát před tím domem, kam ho


336

poslal, s odpovědí v ruce. Sluha tam čekal na další rozkazy. Ta historka zní přehnaně, ale já osobně jí věřím. Zvláštní je, ţe tentýţ člověk, který coby jednotlivec je bezradný jako děcko, se v momentě, kdy si oblékne uniformu, změní v inteli-gentního tvora, schopného převzít odpovědnost a iniciativu. Němec umí vládnout jiným a vládě jiných se podrobit, ale sám sobě vlád-nout neumí. Snad by se tomu dalo odpomoci tím, ţe by se kaţdý Němec vycvičil na důstojníka a pak se stal podřízeným sebe samé-ho. V tom případě by si dozajista velel rozváţně a prozíravě a dbal by i na to, aby sám sebe vzorně a akurátně poslouchal. Ţe se německá povaha dostala do těchto kolejí, za to pochopitel-ně nesou odpovědnost především školy. Ustavičným jejich učivem je plnění povinností. Krásný ideál pro kaţdý národ; ale neţ se člověk do toho plnění dá, měl by si přát mít jasně vyloţeno, co to vlastně je, ta jeho povinnost. Němec si pod tím pojmem podle všeho představu-je „slepou poslušnost vůči všemu, co má na sobě uniformu“. To je pravý protiklad názorů anglosaských; ale jeţto jak Anglosasové tak i Germáni prosperují, musí být na obou těch metodách něco dobré-ho. Němci měli aţ dosud setsakramentské štěstí, ţe byli mimořádně dobře vedeni a řízeni; půjde-li to tak dál, bude to s nimi dobré. Do malérů se dostanou, aţ se v té mašinérii, co jim vládne, nějakým nedopatřením něco porouchá. Ale moţná ţe ta jejich metoda má tu výhodu, ţe produkuje nepřetrţitou zásobu dobrých vládců; zatím to na to vypadá. Jako obchodník bude Němec, jestli se jeho povaha důkladně nezmění, podle mého náhoru vţdycky pokulhávat za svým anglo-saským konkurentem; a to kvůli svým ctnostem. Pro něho totiţ ţivot znamená něco mnohem důleţitějšího neţ pouhou honbu za bohat-stvím. Národ, který uprostřed dne zavírá na dvě hodiny své banky a poštovní úřady, aby se mohl rozejít do svých domovů, pochutnat si v kruhu rodinném na vydatném obědě a jako zákusek si patrně ještě dát šlofíka, nemůţe přece doufat - a pravděpodobně si to ani nepřeje - ţe by mohl konkurovat národu, který jí vstoje a spí s telefonem u postele. V Německu ovšem neexistují, aspoň zatím, tak značné tříd-ní rozdíly, aby z boje o postavení byla otázka ţivota a smrti, jako je tomu v Anglii. S výjimkou pozemkové šlechty, do jejíhoţ panství proniknout nelze, nehrají společenské stupně valnou roli. Paní pro-fesorová a paní svícnařová se kaţdý týden scházejí na Kaffeeklatsch


337

a vyměňují si klípky jako rovný s rovným. Pronajímatel koňských potahů a lékař spolu druţně popíjejí ve své oblíbené pivnici. Moho-vitý stavitel, kdyţ se s prostorným krytým vozem chystá na výlet do přírody, pozve svého políra a svého krejčího, aby i se svými rodi-nami jeli s ním. Kaţdý dodá příslušný příděl pití a proviantu, a kdyţ se vracejí domů, všichni zpívají sborem stejné písničky. Dokud se tyto poměry udrţí, nebude Němec nucen obětovat nejlepší léta svého ţivota na to, aby si nahromadil dost peněz k zabezpečení stáří. Jeho choutky a - coţ je ještě důleţitější - choutky jeho ţeny jsou nená-kladné. V bytě nebo ve vilce má rád zařízení se spoustou červeného plyše a hodně pozlacené a nalakované; tak se mu to líbí; a asi to není o nic nevkusnější neţ padělaný nábytek alţbětinský, kombino-vaný s imitací Ludvíka XIV., to vše v záři elektrického světla a pod záplavou fotografií. Stěny domu si zvenčí dá patrně omalovat od místního umělce; bude tam mít krvavou bitvu, v jejíchţ spodních partiích se budou dost nevhodně vyjímat domovní dveře, ale zato kolem oken loţnice se mu bude v jakémsi oparu trepotavě vznášt Bismarck. Pokud jde o staré mistry, úplně mu stačí, ţe je má ve veřejných obrazárnách; a jelikoţ statut Vaterlandu neobsahuje do-sud heslo „slavné osobnosti do vašich domovů“, nic Němce nenutí, aby vyhazoval peníze za přeměnu svého obydlí ve skladiště staro-ţitností. Němec je bumbrlíček. V Anglii pořád ještě existují statkáři, kteří sice tvrdí, ţe hospodařit na statku rovná se hladovět, ale s chutí se sedmkrát denně důkladně najedí. Po celém Rusku se jednou do roka pořádají týden trvající hody, během nichţ umře mnoho lidí, protoţe se přejedli lívanci; ale to jsou náboţenské svátky a je to výjimka. Ale Němec, kdyţ se to vezme kolem dokola předčí jako jedlík všechny národy světa. Vstává časně a uţ při oblékání do sebe hodí několik šálků kávy a aspoň šest teplých rohlíků namazaných más-lem. Ale teprve v deset hodin zasedne k něčemu, čemu se opravdu dá říci jídlo. V jednu nebo v půl druhé se pak koná hlavní oběd. Ten bere Němec velice váţně a prosedí u něho pár hodin. Ve čtyři se odebere do kavárny, kde jí dorty a napájí se čokoládou. Večer za-světí jídlu celý - nikdy, nebo jen málokdy, jedné večeři o několika chodec, ale celé sérii drobných zakousnutí; tak asi v sedm si dá láhev piva a jednu nebo dvě belegte Semmeln; o přestávce v divadle další láhev piva a malý Aufschnitt; před návratem domů láhvinku


338

bílého vína a Spiegeleier; a neţ zaleze na kutě, ještě kousek sýra nebo páreček, coţ spláchne zase nějakým tím pivem. Ale není gurmán. Francouzští kuchaři a francouzské ceny nejsou v jeho restauracích pravidlem. Svému pivu a levným domácím bí-lým vínům dává přednost před mnohem draţšími víny bor-deauxskými a šampaňskými. A vlastně asi dělá dobře; člověka totiţ maně napadá, ţe francouzskému vinaři, kdyţ dodává láhev vína do německého hotelu nebo obchodu, musí strašit v hlavě Sedan. Byla by to ovšem bláhová pomsta, protoţe to zpravidla není Němec, kdo to víno vypije; ten trest by stihl nějakého nevinného Angličana na cestách. Ale kdoví, moţná, ţe si ti francouzští dodavatelé vzpomína-jí i na Waterloo a říkají si, ţe skórují v kaţdém případě. Luxusní zábavy se v Německu nenabízejí a nikdo se o nich ne-shání. Všude po celém Vaterlandu se ţije domácky a kamarádsky. Němec nepěstuje nákladné sporty, které by ho stály peníze, nebudu-je honosné obchodní budovy, které by musel udrţovat, nechodí do společností pyšných na své měšce, kvůli kterým by se musel parádit. Své hlavní potěšení, sedadlo v opeře nebo na koncertě, si můţe po-řídit za pár marek; a jeho ţena a jeho dcery tam chodí v šatech spíchnutých doma a s šálem přes hlavu. Ten nedostatek okázalosti po celé zemi je pro oko Angličanovou namouduši aţ osvěţující. Privátní kočár tam člověk uvidí jednou za uherský měsíc a droţku si Němec zavolá, jenom kdyţ se nedá pouţít levnější a čistší tramvaje. Takovým způsobem si Němec uchovává svou nezávislost. Ně-mecký obchodník se ani k svémku zákazníkovi servilně nelísá. Jed-nou jsem v Mnichově doprovázel jistou Angličanku, kdyţ si vyšla na nákup. Byla zvyklá nakupovat v Londýně a v New Yorku a tak nad vším, co jí mnichovský obchdník ukazoval, ohrnovala nos. Ne ţe by se jí to zboţí nelíbilo; ale měla uţ takovou metodu. Vykládala, ţe většinu těch věcí by jinde mohla dostat levněji a v lepším prove-dení; nemyslela si to doopravdy, byla prostě toho názoru, ţe takhle se s obchodníky mluvit má. Řekla mu, ţe to, co má na kladě, je nevkusné - ale nemyslela to uráţlivě, to byla, jak uţ jsem řekl, její metoda - a ţe má malý výběr; ţe jeho zboţí není moderní, ţe je tuc-tové, ţe vypadá neslušivě. Obchodník se s ní nepřel; nic jí nevy-mlouval. Dal všechny ty věci zpátky do patřičných krabic, krabice uloţil zpátky do patřičných regálů, odešel do pokojíku za krámem a zavřel za sebou dveře.


339

„To uţ se sem nevrátí?“ ptala se ta dáma, kdyţ uplynulo několik minut. Její tón vyjadřoval ani ne tak otázku, jako spíš projev čiré netr-pělivosti. „Pochybuji,“ odvětil jsem. „A proč ne?“ ptala se velice udiveně. „Asi je z vás otrávený,“ odvětil jsem. „S největší pravděpodob-ností si teď za temi dveřmi čte noviny a pokuřuje z dýmky.“ „Co je to za divného obchodníka,“ pravila má známá, sebrala své balíčky a rozhořčeně vyšla z krámu. „To je jejich způsob,“ vysvětloval jsem jí. „Tady máte zboţí; jestli chcete, můţete je mít. Jestli je nechcete, tak jsou skoro radši, kdyţ vůbec nepůjdete dovnitř a nebudete o něm mluvit.“ Jindy jsem v kuřáckém salónku jistého německého hotelu vysle-chl od jednoho mladého pána z Anglie historku, kterou bych si byl, být na jeho místě, nechal pro sebe. „Vůbec nemá smysl,“ pravil ten mladý pán, „chtít s Němcem smlouvat. To je něco, pro co nemá buňky. V jednom krámku na George Platz jsem viděl první vydání Loupeţníků. Šel jsem dovnitř a ptal jsem se, kolik ta kníţka stojí. Za pultem stál takový divný starý pavouk. Povídá ,Pětadvace marek,‘ a dál si četl. Já mu poví-dám, ţe jsem před několika dny viděl ještě zachovalejší výtisk za dvacku - tak se přece mluví, kdyţ chce člověk smlouvat, to uţ je taková usance. Ale on se zeptal: ,Kde?‘ Povídám mu, ţe v jednom krámě v Lipsku. A on mi navrhl, ať se tam teda vrátím a koupím si to tam; bylo mu zřejmě úplně jedno, jestli se mnou udělá obchod, nebo ne. Povídám: ,Tak kolik za to doopravdy chcete?‘ ,Jak jsem řek,‘ odpověděl. ,Pětadvacet marek.‘ Byl to hrozně nerudný dědek. Povídám: ,Takovou cenu to nemá.‘ ,To já neříkám, ţe má,‘ štěkl na mě. Povídám: ,Dám vám za to deset marek.‘ A myslel jsem si, ţe nakonec vezme dvacet. Dědek se zvedl. Říkal jsem si, ţe vyleze před pult, aby tu kníţku vyndal z výlohy. Ale on šel místo toho přímo ke mně. Byl to dost veliký chlap. Popadl mě za ramena, vystrkal mě z krámku na ulici a


340

s prásknutím za mnou zabouchl dveře. V ţivotě mě nic tak nepře-kvapilo.“ „Třeba ta kníţka za těch pětadvacet marek stála,“ nadhodil jsem. „Ovšemţe za ně stála!“ odvětil. „Ale takhle se přece nekšeftuje!“ Jestli něco změní německou povahu, tak to bude německá ţena. Ona sama se mění velice rychle - dělá pokroky, jak my tomu říká-me. Ještě před deseti lety by si ţádná německá ţena, dbalá své repu-tace a hledící se provdat, nebyla troufla sednout na kolo; dneska jich po celé zemi sviští tisíce. Staří lidé nad nimi kroutí hlavou; ale mla-díci, jak jsem viděl, je dohánějí a pak jedou vedle nich. Ještě před nedávnem se v Německu pokládalo za neţenské, aby slečna dovedla na kluzišti dělat krouţky. Pro slečnu se při bruslení slušelo, aby se bezvládně pověsila na nějakého muţského příbuzného. Teď uţ si někde v koutě trénuje osmičky, a kdyţ jí nepřijede na pomoc nějaký mládenec, tak trénuje samostatně. Hraje tenis a jednou jsem pozoro-val - z bezpečného místa ovšem - jak řídí lovecký dvoukolák s ka-binkou pro psy. Skvěle vzdělaná, to je odjakţiva. V osmnácti mluví dvěma aţ třemi jazyky a z literatury toho uţ mnohem víc zapomněla, neţ kolik průměrná Angličanka vůbec přečetla. Ale zatím jí to její vzdělání nebylo k ničemu. Po svatbě se ulidila do kuchyně a honem koukala, aby si z hlavy všechno vyházela a nechala si tam místo jenom na špatné vaření. Ale dejme tomu, ţe se jí v té hlavě rozbřeskne a při-jde na to, ţe ţena zrovna tak nesmí zasvětit celý ţivot domácí dřině, jako ze sebe muţ nepotřebuje dělat jen a jen stroj na kšeftování. Dejme tomu, ţe se v ní zrodí ctiţádost podílet se na ţivotě společ-nosti a národa. Pak by vliv takového partnera, tělesně zdravého, a proto duševně průbojného, byl rozhodně trvalý a dalekosáhlý. Je totiţ nutno mít na paměti, ţe německý muţ je mimořádně sentimentální a vlivu ţen nesmírně snadno podléhá. Říká se o něm, ţe je to výtečný milenec, ale mizerný manţel. Ale to si zatím zaviňu-jí samy ţeny. Němka, jakmile se provdá, neodsune jenom všechnu romantiku na vedlejší kolej; ona s ní udělá něco mnohem horšího: popadne koště a vůbec ji vymete z domu. Uţ jako děvče se jakţiva neuměla strojit; ale ako manţelka svlékne i to, co přece jen dřív nosila, a začne se balit do všech nejrozimanitdějších hadrů, jaké v domě vyštrachá; takový aspoň dělá dojem. A postavu, která by čas-to mohla být ke cti Junoně, a pleť, za jakou by se nemusel stydět


341

zdravý anděl, začne soustavně a rozváţně ničit. Své vrozené právo na obdiv a zboţňování prodá za porci sladkostí. Odpoledne co od-poledne ji uvidíte, jak se ve své kavárně cpe těţkými šlehačkovými dorty, které splachuje mohutnými loky čokolády. A tak je zakrátko tlustá, rozkynutá, nepohyblivá a naprosto nelákavá. Aţ Němka nechá svého odpoledního kafíčka a svého večerního piva, aţ bude pěstovat pohyb, aby si udrţela postavu, a aţ bude v manţelství číst něco jiného neţ kuchařku, zjistí německá vláda, ţe má co dělat s novou a neznámou veličinou. Uţ teď se člověk všude po celém Německu setkává s neomylnými známkami faktu, ţe ně-mecké Frauen ustupují modernějším Damen. Právem můţeme být zvědaví, co z toho vzejde. Vţdyť německý národ je ještě mladý a pro svět je důleţité, jak dospěje. Němci jsou lidé dobří a roztomilí, kteří by mohli vydatně napomáhat k tomu, aby svět byl lepší. Mají, toť se ví, své chybičky. Ale sami nevědí, ţe je mají; jsou o sobě přesvědčeni, ţe jsou dokonalí, a to je od nich zpozdilost. V tom svém sebevědomí jdou dokonce tak daleko, ţe si myslí, ţe jsou lepší neţ Anglosasové; a to uţ je nepochopitelné; to uţ si snad jenom tak hrají. „Mají sice své přednosti,“ pravil George, „ale jejich tabák, to je celonárodní hřích. Já jdu spat.“ Vstali jsme, opřeli jsme se o nízké kamenné zábradlí a pozorova-li jsme, jak po mírné, temné řece tancují světýlka. „Kdyţ se to vezme kolem dokola, tak to byl moc příjemný čundr,“ pravil Harris. „Docela se uţ těším domů, ale zároveň, jestli mi rozumíte, mě mrzí, ţe uţ je po všem.“ „Co je to vlastně ,čundr‘?“ zeptal se mne George. „Jak bys to vyloţil?“ „Čundr,“ vysvětloval jsem, „to je putování, ať uţ dlouhé nebo krátké, které nikdy nekončí. To jediné, čím se řídí, je nutnost vrátit se ve stanovený čas na místo, z kterého člověk vyšel. Někdy se jde ţivými ulicemi, někdy po polích nebo álejemi; někdy máme na tu vycházku několik hodin, ale někdy i několik dní. Ale ať uţ trvá dlouze nebo krátce, ať uţ vede tudy nebo jinudy, nikdy se nezbaví-me myšlenky na ten sypající se písek. Na mnohé lidi cestou kývne-me a na mnohé se usmějeme; s některými se zastavíme na chvilku řeči; a s několika nemnohými jdeme kousek společně. Moc věcí nás


342

zaujme a často se cítíme dost unavení. Ale celkem vzato se příjemně bavíme a moc nás mrzí, kdyţ je po všem.“

Doslov

343

D O S L O V Psát doslov k této knize se mi zdá zbytečné. A píšu ho. Byl jsem o to poţá-dán a neodolal jsem. Být otištěn v téţe knize se svým milovaným autorem je něco jako pobýt s milovanou bytostí v témţe domě. Proč se píší doslovy? A proč se čtou? Čtou se? Pokud jsme ještě u přirovnání s domem, doslov je něco jako rozloučení, pár slov uţ na odchodu, uţ mimo dům, u zahradní branky či na chodníku. Jsou tato slova nutná? Byli jsme uvnitř, hovořili jsme s majitelem bytu, viděli jeho zařízení a víme, či mohli bychom vědět vše, co jsme se dozvědět měli. A tu nás ještě někdo vyprovází a hovoří. Někdo stručně, jiný obšírně. Pokud je to sám majitel bytu a hostitel, prosím. Má patrně svoje důvody, a moţná ţe leccos nám ještě dodatečně osvětlí nebo vysvětlí a moţná ţe teprve teď a díky jeho závěrečným slovům pochopíme půvab či smysl něčeho uvnitř. Ale jindy to bývá jinak. Dočetli jsme, vycházíme ven a hle: na prahu do-movních dveří nás čeká někdo cizí a cosi nám vykládá. Z jakých důvodů? A jakým právem? Odpoví: mám rád tento dům, uţ léta miluji tuto knihu. Stačí to? Kdyby kaţdý, kdo má rád tuto knihu, připojil jen větu, vzniklo by dílo roz-sáhlejší neţ sebrané spisy Alexandra Dumase otce. Odtud onen pocit marnosti, pocit, ţe by se nemělo nic dodávat, ţe de dodat nic nedá. A přece člověk neodolá a čeká na ty vycházející, aby si s nimi popovídal či aby s nimi jenom mlčky a s úsměvem pobyl. Čtete doslovy? A čtete předmluvy? Někteří čtenáři nečtou ani to, ani ono; jedni zásadně, druzí z méně váţných důvodů. Těm tedy ve svém doslovu zbytečně říkám: přečtěte si předmluvu autorovu. Přečtěte si obě jeho předmluvy. Jejich první ctností je stručnost, druhou otevřenost. A třetí - přesnost. Říká jen to, co je třeba říci, a vypravěč uţ tady je sám sebou, to jest tím, kdo příběh teprve hodlá vyprávět, na rozdíl od vypravěčů jiných, kteří po „civilním“ úvodu nasadí pro vlastní vyprávění jiný způsob a kteří tedy, řečeno slovy mého řemesla - při vyprávění mění hlas. Ba hůř: kteří volí jiné výrazové prostředky pro příběh váţný a jiné pro humorný, či kteří dokonce humornou část váţného příběhu označí změnou projevu, aby i ti nejméně chápaví rozpozali, kdy se mohou a mají zasmát, a co by měli brát váţně. Toto střídání tónů je mi vţdycky projevem hluboké nedůvěry - na jevišti i v knize -; nedůvěry k posluchači či čtenáři, nedůvěry nejen k věcem humoru, ale i k váţnosti, výrazem nechápavosti vypravěčovy a předpokládáním ne-chápavosti druhých a tedy podceňováním. Psát doslov k této knize? Upozorňovat vás na něco uvnitř či vám to připomínat? Neušlo vám nic. A nic vám neujde. Je jedno, jesli jste tuto knihu dočetli poprvé či popadesáté. Vrátíte se k ní. Podruhé nebo pojednapadesáté. Budete se k ní vracet znovu

Doslov

344

a znovu, jako se vracíme k místům a do míst, kde jsme byli kdysi nevýslov-ně šťastni. Řekl jsem záměrně: k místům a do míst. Řekl jsem záměrně: n e v ý s l o v n ě šťastni. A obojí chci vysvětlit. Jsou místa, ke kterým se vracíme, která můţeme znovu a znovu projíţdět kříţem i kráţem, a jsou knihy, které můţeme znovu a znovu pročítat od první k poslední stránce, a přece v obou případech mů-ţeme mluvit jen o návratu k n im. A jsou jiná místa a jiné knihy, kde se vracíme dovnitř, protoţe unitř jsme kdysi byli, byli jsme účastni, byli jsme částí místa nebo příběhu, on nebyl, ono nebylo něčím mimo nás, něčím, co nás obklopovalo, čemu jsme pouze přihlíţeli a přihlédli. Krok za krokem, za slovem slovo tu rostla důvěra; a z té pak, jak plynul čas, důvěrnost. A také ono štěstí, které jsem nazval nevý-slovným, protoţe sám autor se ptá po příčinách svého úspěchu. Říká:

Napsal jsem knihy, které mi připadají mnohem chytřejší, knihy, které mi připadají mnohem humornější. Ale pokud si mě čtenářská obec vůbec př i-pomíná, pak jedině jako autora „Tří muţů ve člunu (o psu nemluvě).“ Jistá část kritiků naznačovala, ţe ta kniha má proto takový úspěch u lidí, ţe je tak neuhlazená, ţe postrádá jakýkoli humor; ale dneska uţ má člověk do-jem, ţe takhle se ta hádanka rozluštit nedá.

Od doby, kdy toto napsal, uplynul jeden lidský věk a sotva bychom dokázali změřit, kolikrát se zvětšil okruh jeho čtenářů, kolikrát se prohloubila jejich láska k jeho knize. Jsou lidé, kteří ji dokonale znají a kteří z ní citují celé odstavce jiným, kteří ji znají neméně dokonale. Citují si je navzájem. Zaţil jsem to. Při zájezdech či pobytu v cizině, kdyţs čas i vzdálenosti byly příliš dlouhé, vyprávěli jsme si znovu o strýci Podgerovi, o bludišti v Hampton Courtu či o cestě se sýrem z Liverpoolu do Londýna a naše společné blaho bylo násobeno právě tím, ţe jsme ta vyprávění všichni a doslova znali. nelze si takto znovu vyprávět například anekdoty. Ty je moţno jen nějakou zkra t-kou připomenout, ale - řečeny jednou - ztrácejí svůj náboj. Jsou knihy poví-dek, které mají tento charakter i tuto slabost anekdot. Jsou podepřeny jed i-ným bodem - těţištěm pointy. Tato můţe být sebelepší, sebesilnější, zabere jen jednou. Sotva se sem uţ vrátíme, tak jako se sotva vrátíme k detektivce, kdyţ uţ známe vraha. V čem tedy vězí schopnost této knihy vábit k sobě čtenáře uţ třetí generace a poskytovat snad kaţdému z nich vţdycky znovu tutéţ pohodu? Příběh sám je velmi prostý. Tři přátelé podnikou výlet po řece a jeden z nich to později vypravuje. Neproţijí tu nic zvláštního, nic výjimečného, a týmţ dějem by mohli projít kteříkoli tři přátelé kdykoli a kdekoli. Ale tady právě je to šťastné početí - čtenář tu potkává sám sebe; svou neobratnost, svou hypochondrii, svůj sentiment, svůj vztah ke svým kamarádům a mnoho svých skutků, sklonů, pocitů, stavů, nálad a podob - dosud nepojmenova-ných, dosud beztvarých a dosud tedy nejsoucích, protoţe jaképak je to bytí bez obrysů a sdělitelnosti! Ano, toto všechno by se mohlo stát jemu a toto se mu také stává, a aţ se mu to stane příště, bude jiţ vědět, d íky této knize to bude vědět a mít, to ona ho učila a učí způsobu vidění a chápání a v tom uţ je nejen sláva početí, ale i zrodu: autor nechápe humor jako souhrn pro-středků a znaků, ale jako stanovisko. Zná a má svoje pevné místo, a kdyby

Doslov

345

byly věci humoru vyslovitelné termíny strategie, řekl bych, ţe je to jakési mírné návrší v poklidné či poklidně viděné krajině nebo koruna velmi sta-rého stromu, jehoţ listovím plným zeleně a stříbra vyhlíţí ven. Jiní nás šokují, oslnňují, zaskakují, On nás vede. Je to místo přístupné i nám, je to kraj i pro nás doširoka otevřený. I my odtud můţeme a umíme leccos za-hlédnout; a nejen věci proţité jím, ale i proţívané námi. Pro kaţdého z nás - a tou nás učí - je kdesi mírné návrší či starý rozloţitý strom; objevuje nás nám samým, činí nás bohatšími o to, co jsme uţ dávno měli nevědouce o tom, o naše vlastní záţitky, o naši vlastní minulost, ale i budoucnost, proto-ţe teď uţ díky jemu máme klíč k dešifrování mnoha půvabnch sdělení i v banálním popisu svých vlastních dějů. Ale nad zrodem této knihy se vznáší další šťastná hvědza - je to vztah těch tří (o psu nemluvě). Vztah pevný a dobrý. Je přítomen v kaţdé z vět, v kaţdé z akcí - aniţ se o něm hovoří. Ba skoro naopak: jeden o druhém se vyjadřuje způsobem, ve kterém hlupák by větřil ironii, zášť a snad i tupení. Znám to z vlastní zkušenosti. Jsem ţákem pana Jeroma Klapky Jeroma i jako herec a ţertuji jen o těch, které mám rád. A častokrát uţ se mi stalo, ţe přispěchali rozhorlení nechápavci a vystoupili s pocitem či tvrzením, ţe jsem někoho „zesměšnil“ či „zesměšniti hodlal“. Ale to je ta další lekce odtud: humor je laskavostí, projevem přízně a přečasto i něhou. Není „děl á-ním si legrace“, není úsilím někoho „zesměšnit“. I tam, kde by jiní sáhli k hrubosti či zlobě, trvá tu tento poklidný a mírný humor; kdyţ se na břehu řeky objeví majitel pozemku a ptá se těch tří, jesli vědí, ţe tu nemají co dělat, odpovídají mu, ţe o té věci ještě natolik neuva-ţovali, aby mohli dospět k definitivnímu úsudku, ale jestli je jako gentle-man ujistí česným slovem, ţe u nemají co dělat ţe mu uvěří. Tato odpověď mne vţdycky znovu naplní nadšením. Jsou okamţiky, kdy bych tak odpovídat chtěl a neumím. Je to klasická odpověď. Je to nádherná ukázka lidského umění, jak obrátit moţnost střetnutí v laskavý opak. Moţná ţe by se mnou nesouhlasili majitelé pozemků - v bláhovém domění, ţe jsou v právu. Ale s majitely pozemků je pošetilé a marné diskutovat, protoţe nic neotupuje smysl pro humor, schopnost úvahy a soudnost tak jako pocit, ţe jsme v právu, podloţený hlubokým a marně zakrývaným podvědomím, ţe v právu nejsme. Vztah těch tří je snem snad kaţdého z nás. Je oţné se k němu uchýlit a uchylovat. (Je, řekl bych, také jedním ze základů obliby, jakou mezi čtenáři mají „Tři mušketýři“.) Je to cosi jako obraz útočiště, obraz hřejivé jistoty a pevného zázemí. Ano, je to náš sen, tak jako je naším snem údolí Šangri -la nebo údolí Babiččino. Snad kaţdý z nás hledá takové místo a takový vztah. Mohli bychom dlouze a obšírně uvaţovat o příčinách, pro které tato kniha září jako stálice v proměnlivém vesmíru krásného písemictví i čtenářského povědomí, a moţná ţe bychom odpověď či odpovědí našli více. Moţná ţe bychom došli k přesnému vyčíslení; ale nejde o to v ě d ě t . Mít rád je víc. A pak - odpověď, aspoň pro mne, úplně dostačující je v předmluvě samého autora. Kdyţ v jejím závěru vzpomíná doby, kdy příběh vyprávěl, mluví o pocitech mladosti, o nesmyslné spokojenosti sama se sebou a o kráse letn í-ho Londýna.

Doslov

346

A dodává: A v těchle letních měsících jsem psal tuto knihu; měl jsem dojem, ţe nic jiného se dělat nedá. . . .

Mám u postele poličku s několika knihami. Chci, musím je mít na dosah. Před spaním sáhnu po některé z nich a otevřu ji kdekoli. Stačí pár stránek, stačí odstavec. Kaţdý by měl mít takovou poličku. U kaţdého z nás by tam byly moţná jiné knihy, ale chtěl bych se vsadit, ţe u naprosté většiny by mezi nimi byla kniha pana Jeroma Klapky Jeroma, kniha tato. Víc se o ní říci nedá.

Miroslav Horníček

Poznámka překladatele

347

A NAKONEC POZNÁMKA PŘEKLADATELE

Tři muţi ve člunu? Ţádný veslař ani vodák nemluví přece o svém plavi-dle jako o člunu. Kaţdý si vyjede na lodi. Proto jsem chtěl i titul první části této knihy přeloţit TŘI MUŢI NA LODI. A název celého svazku měl znít

TŘI MUŢI NA LODI A NA ČUNDRU, neboť ten výlet tří přátel do Německa, to nejsou toulky. V originále se vydávají na bummel, coţ je výraz přejatý z němčiny a ve spisovné angličtině natolik neznámý, ţe autor povaţoval za nutné ho v posledním odstavci své-ho vyprávění vysvětlit. My slovo buml známe, ale nepříjemně nám připomí-ná buršáky, korzující v dobách Rakousko-Uherska po Příkopech. Rozhodl jsem se tedy pro výraz čundr, který je rovněţ původu německého, nemá však - aspoň pro mne - tu protivnou příchuť. Ale překladatel míní, tradice mění. Ukázalo se, ţe titul prvních českých překladů těch slavných Jeromo-vých knih tak mezi nesčetnými čtenáři zdomácněl, ţe bylo rozhodnuto ne-chat ho beze změny. A tak si Harris, George a Jerome v tomto textu vyjeli na lodi a pak na čundr, ale na obálce a na titulním listu knihy se na Temţi vydávají ve člunu a do Německa na toulky.

J. Z. Novák

Obsah

348

O B S A H

TŘI MUŢI VE ČLUNU /o psu nemluvě/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . 5

Autorův propagační úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . 7

Autorova předmluva k prvnímu vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . 9

Kap it o l a I

Tř i m a r o d i - Čí m s t r á d a jí G eo r g e a H a r r i s - O b ěť jed n o h o s t a a s ed m i f a t á l n í ch

n em o cí - U ţ i t ečn ý r ecep t - Léky n a ja t er n í n ed u h y u d ě t í - Js m e z a jed n o , ţ e js m e

p ř ep r a co vá n i a ţ e s i p o t ř eb u jem e o d p o či n o u t - Týd en n a d vz d o u va jí c í s e h l u b i -

n o u ? - G eo r g e n a vr h u je ř eku - Mo n t m o r en cy vz n á š í n á m i t ku - Pů vo d n í n á vr h je

p r o s a z en vě t š i n o u t ř í h l a s ů p r o t i jed n o m u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

11

Kap it o l a II

R o z v í j í m e p l á n y - Po ţ i t ek z t á b o ř en í p o d š i r ým n eb em z a kr á s n ých n o c í - D t o z a

d eš t i vých n o c í - R o z h o d u jem e s e p r o ko m p r o m i s - Mo n t m o r en cy a p r vn í d o jm y z

n ěh o - O b a vy , jes t l i n en í p ř í l i š d o b r ý p r o t en t o s vě t , o b a vy t o , vz á p ě t í o d s u n u t é

ja ko n eo p o d s t a t n ěn é - Jed n á n í s e o d r o ču je . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

20

Kap it o l a III

D ěl á m e p ř í p r a vy - H a r r i s o va p r a co vn í m et o d a - Ja k p o s t a r š í h l a va r o d i n y věš í

o b r a z - G eo r g e m á r o z u m n o u p ř i p o m í n ku - Po ţ i t ek z ko u p el e z a ča s n éh o j i t r a -

O p a t ř en í p r o p ř í p a d , ţ e b y s e l o ď p ř evr h l a . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

25

Kap it o l a IV

O t á z ka s t r a vo vá n í - Ná m i t ky p r o t i p e t r o l e ji ja ko a t m o s f éř e - Výh o d y s ýr a ja ko

s p o l u ces t u jí c í h o - Vd a n á ţ en a o p o u š t í d o m o v - D a l š í o p a t ř en í p r o p ř í p a d , ţ e

b ych o m s e p ř evr h l i - Ja k b a l í m já - Za vi l o s t ka r t á čků n a z u b y - Ja k b y l í G eo r g e

a H a r r i s - H r o z n é ch o vá n í Mo n t m o r en d yh o - U kl á d á m e s e ke s p á n ku . . . . . . . .

. . . .

32

Kap it o l a V

Pa n í P. n á s b u r cu je - O s p a l ec G eo r g e - Š vi n d l s p ř ed p o ví d á n í m p o ča s í - Na š e

z a va z a d l a - Ma l ý z p u s t l í k - S b ěh l i d í ko l em n á s - Vz n eš en ě o d jí ţ d í m e n a n á d r a ţ í

Wa t er l o o - Nevěd o m o s t p er s o n á l u J i h o z á p a d n í d r á h y , p o ku d jd e o v l a ky - Js m e

n a vo d ě , n a vo d ě v o t evř en é l o d i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . .

41

Kap it o l a VI

Ki n g s t o n - Po u čen é p o z n á m ky k r a n ým d ě ji n á m A n g l i e - Po u čn é p o s t ř eh y k

o t á z ce vyř ez á va n éh o d u b u a ţ i vo t a vš eo b ecn ě - S m u t n ý p ř í p a d S t i vv i n g s e ju n i o -

r a - D u m á n í o s t a r o ţ i t n o s t ech - Za p o m í n á m , ţ e ko r m i d l u ji - Za jí m a vý výs l ed ek -

B l u d i š t ě v H a m p t o n Co u r t u - H a r r i s co b y p r ů vo d ce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

48

Kap it o l a VII

Ř eka v n ed ě l n í m kr o ji - Ú b o r n a ř eku - Př í l eţ i t o s t p r o m u ţ e - H a r r i s p o s t r á d á

Obsah

349

vku s - G eo r g eo vo f l a n e l o vé s á čko - D en s e s l ečn o u ja ko vys t ř i ţ en o u z m ó d n í h o

ţ u r n á l u - Ná h r o b ek p a n í Th o m a s o vé - Čl o věk , k t er ý n em á r á d h r o b y a n i r a kve ,

a n i l eb ky - H a r r i s s e z l o b í - Má s vů j n á z o r n a G eo r g e , b a n ky a l i m o n á d y -

Vyvá d í s ko p i č i n y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

58

Kap it o l a VIII

Vyd í r á n í - Ja k n a t o s p r á vn ě r ea g o va t - S o b ecké h u l vá t s t v í m a ji t e l ů p o b ř eţ n í

p ů d y - Výs t r a ţ n é t a b u l e - Nekř es ťa n s ké p o c i t y H a r r i s o vy - Ja k H a r r i s z p í vá

ku p l e t y - Večí r ek ve vyb r a n é s p o l ečn o s t i - H a n eb n é ch o vá n í d vo u z l o t ř i l ých

m l a d í ků - Pá r u ţ i t ečn ých i n f o r m a cí - G eo r g e s i ku p u je b a n d ţ o . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

66

Kap it o l a IX

Z a p ř e h á m e G e o r g e d o p r á c e - P o h a n s k é p u d y v l e č n ý c h l a n - N e v d ě č n é

c h o v á n í d v o j s i f u - T i , c o t á h n o u , a t i , c o s e v e z o u - K č e m u s e h o d í m i l e n c i

- P o d i v n é z m i z e n í p o s t a r š í d á m y - V e l k ý s p ě c h , m a l á r y c h l o s t - V e v l e k u

d ě v č a t : v z r u š u j í c í z á ţ i t e k - Z m i z e l é z d y m a d l o a n e b s t r a š i d e l n á ř e k a -

H u d b a - Z a c h r á n ě n i ! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. .

76

Kap it o l a X

Na š e p r vn í n o c - Po d p l a ch t o u - Na l éh a vé vo l á n í o p o m o c - Pr o t i vn é ch o vá n í

ča jo vých ko n v i c , a ja k m u če l i t - Večeř e - Ja k z í s ka t p o c i t , ţ e js m e c t n o s t n í -

H l ed á s e p o h o d l n ě vyb a ven ý , d o b ř e vys u š en ý n eo b yd l en ý o s t r o , n e jr a d ě ji v

ko n č i n á ch j i ţ n í h o Pa ci f i ku - Ko m i cká p ř í h o d a G eo r g eo va o t ce - Nekl i d n á n o c . .

. . . . . . . . . .

84

Kap it o l a XI

Ja k G eo r g e , kd ys i z a d á vn ých ča s ů , vs t a l jed n o u ča s n ě z r á n a - G eo r g e , H a r r i s a

Mo n t m o r en cy n es n á š e jí p o h l ed n a s t u d en o u vo d u - J . p r o jevu je h er o i s m u s a

o d h o d l a n o s t - G eo r g e a jeh o ko š i l e : p ř í b ěh s m r a vn í m n a u čen í m - H a r r i s co b y

ku ch a ř - H i s t o r i cká r e t r o s p ek t i va , v l o ţ en á s em s p ec i á l n ě p r o š ko l n í p o t ř eb u . . .

. . . . . . . . .

93

Kap it o l a XII

J i n d ř i ch VII I . a A n n a B o l eyn o vá - Ja ké t o m á n evýh o d y , kd yţ p o b ývá m e v jed n o m

d o m ě s p á r kem m i l en ců - Kr u š n é d o b y p r o a n g l i cký n á r o d - No čn í h l ed á n í

m a l eb n o s t i - B ez d o m u i b ez d o m o va - H a r r i s s e p ř i p r a vu je n a s m r t - Př i ch á z í

a n d ě l - Ja k p ů s o b í n a H a r r i s e n en a d á l á r a d o s t - S kr o vn á večeř e - O b ěd - Vys o ká

cen a z a h o ř č i c i - D ěs i vá b i t va - Ma i d en h ea d - Pl a ch t í m e - Tř i r yb á ř i - Js m e

s t i ţ en i k l e t b o u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

102

Kap it o l a XIII

Ma r l o w - B i s h a m s ké o p a t s t v í - Med m en h a n š t í m n i š i - Mo n t m o r en cy s e r o z m ýš l í ,

m á - l i z a vr a ţ d i t s t a r éh o ko co u r a - Leč p o s l éz e s e r o z h o d n e , ţ e h o n ech á n a ţ i vu -

H a n eb n é ch o vá n í jed n o h o f o x t er i ér a a o b ch o d n í m d o m ě - O d jí ţ d í m e z Ma r l o w -

Im p o z a n t n í p r ů vo d - Pa r n í k; u ţ i t ečn ý n á vo d , ja k h o z l o b i t a ja k m u p ř eká ţ e t -

O d m í t á m e p í t ř eku - Po ko jn ý p es - Ja k H a r r i s n ep o ch o p i t e l n ě z m i z e l i s h o věz í m

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

112

Kap it o l a XIV

Wa r g r a ve - Vo s ko vé f i g u r í n y - S o n n i n g - Ná š g u l á š - Mo n t m o r en cy je s a r ka s t i c -

ký - B i t ka Mo n m o r en cyh o s ča jo vo u ko n v i c í - G eo r g e s e cv i č í ve h ř e n a b a n d ţ o -

Ned o p o r u ču jem e m u , a b y v t o m p o kr a čo va l - Nes n á z e h u d eb n í ků a m a t ér ů -

S t u d i u m h r y n a d u d y - H a r r i s ů v s m u t ek p o večeř i - G eo r g e a já jd em e n a p r o -

ch á z ku - Vr a cí m e s e h l a d o ví a p r o m o kl í - S H a r r i s em je t o n ě ja ké d i vn é - H a r r i s

Obsah

350

a l a b u t ě , a n eb p o z o r u h o d n á p ř í h o d a - H a r r i s m á r u š n o u n o c . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

123

Kap it o l a XV

D o m á cké p o v i n n o s t i - Lá s ka k p r á c i - S t a r ý ř í čn í p i r á t , co d o ká ţ e a co t vr d í , ţ e

d o ká z a l - S kep t i c i s m u s m l a d é g en er a ce - Vz p o m í n ky n a ves l a ř s ké z a čá t ky -

Vo r a ř en í - G eo r g e s i z a ch o vá vá s vů j s t y l - S t a r ý ves l a ř , jeh o m et o d y - Ta ko vý

k l i d , t a ko vý m í r - Za čá t ečn í k - B i d l o vá n í - S m u t n á p ř í h o d a - R a d o s t i p ř á t e l s t v í -

Pl a ch t ěn í , m é p r vn í z ku š en o s t i s n í m - Pr a vd ěp o d o b n ý d ů vo d , p r o č js m e s e

n eu t o p i l i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . .

133

Kap it o l a XVI

R ea d i n g - Tá h n e n á s p a r n í k - D o p a l u je n á s ch o vá n í m a l ých l o d ěk - Ja k s e p l e t o u

d o ces t y p a r n í ků m - G eo r g e a H a r r i s l a jd a č í - D o s t o t ř ep a n á h i s t o r i e - S t r ea t -

l ey a G o r d i n g . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

145

Kap it o l a XVII

D en p r á d l a - R yb y a r yb á ř i - O u m ěn í ch y t a t r yb y - S věd o m i t ý m u š ka ř - R yb á ř -

s ká l a t i n a . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

148

Kap it o l a XVIII

Zd ym a d l a - G eo r g e a já p ř ed f o t o a p a r á t em - Wa l l i n g f o r d - D o r ch es t er - A b i n g -

t o n - Mu ţ s t vo ř en ý p r o r o d i n u - Př í h o d n é m í s t o k u t o p en í - O b t í ţ n ý ú s ek ř eky -

D em o r a l i z u jí c í v l i v ř í čn í h o vz d u ch u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

155

Kap it o l a XIX

O xf o r d - Mo n t m o r en cyh o p ř ed s t a va r á je - Lo ď, vyp ů jčen á n a h o ř e n a ř ece , je j í

p ů va b y a p ř ed n o s t i - „Ch l o u b a Tem ţ e“ - O b r a t v p o ča s í - Ř eka r o z l i čn ých

a s p ek t ů - Večer n e z r o vn a ves e l ý - To u h a p o n ed o s a ţ i t e l n ém - R o z p ř á d á m e

r o z m a r n ý r o z h o vo r - G eo r g e ko n cer t u je n a b a n ţ o - Tr u ch l i vá m el o d i e - D a l š í

d eš t i vý d en - Ú t ěk - Večeř i čka a p ř í p i t ek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

161

TŘI MUŢI NA TOULKÁCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

171

Kap it o l a I

Tř i m u ţ i p o t ř eb u jí z m ěn u - Př í b ěh , k t er ý u ka z u je , ja k z l é n á s l ed ky m í vá p o d v á -

d ěn í - G eo r g eo va m o r á l n í z b a b ěl o s t - H a r r i s m á n á p a d y - H i s t o r ka o s t a r ém

n á m o ř n í ko v i a n ez ku š en ém p l a ch t a ř i - B o d r á l o d n í p o s á d ka - Ja k je n eb ez p ečn é

vyp l o u t , kd yţ v í t r va n e o d p evn i n y - Ja k je n em o ţ n é vyp l o u t , kd yţ v í t r va n e o d

m o ř e - E t h e l b er t i n a h á d a vo s t - Na ř ece je v l h ko - H a r r i s n a vr h u je vý l e t cyk l i s -

t i cký - G eo r g e u p o z o r ň u je n a v í t r - H a r r i s n a vr h u je Čer n ý l es - G eo r g e u p o z o r -

ň u je n a ko p ce - H a r r i s m á p l á n , ja k n a ko p ce vys t u p o va t - Př er u š u je n á s p a n í

H a r r i s o vá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

173

Kap it o l a II

Ch o u l o s t i vá z á l eţ i t o s t - Co m o h l a ř í c i E t h l eb er t a - Co ve s ku t ečn o s t i ř ek l a - Co

ř ek l a p a n í H a r r i s o vá - Co js m e ř ek l i G eo r g eo v i - H o d l á m e o d je t ve s t ř ed u -

G eo r g e n a vr h u je , ja k b ych o m m o h l i r o z š í ř i t s vo je o b z o r y - H a r r i s a já js m e

s kep t i č t í - Kd o s e n a t a n d em u n e jv í c n a d ř e - Ja k s e n a t o d í vá t en p r vn í - Ja k n a

Obsah

351

t o n a h l í ţ í t en z a n í m - Ja k H a r r i s z t r a t i l m a n ţ e l ku - O t á z ka z a va z a d el - Mo u d -

r o s t n eb o ţ t í ka s t r ýce Po d g er a - Za čá t ek h i s t o r ky o m u ţ i , k t er ý m ěl b r a š n u . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

184

Kap it o l a III

H a r r i s m á jed n u va d u - H a r r i s a a n d ě l - Jed i n ečn á l a m p a n a ve l o c i p ed - Id eá l n í

s ed l o - „S p r á vka ř “ - Jeh o o r l í z r a k - Jeh o m et o d a - Jeh o b u ja r á s eb ed ů věr a -

Jeh o p r o s t é a l a c i n é z á l i b y - Ja k vyp a d á - Ja k s e h o z b a v i t - G eo r g e co b y p r o -

r o k - Vys o ké u m ěn í z p r o t i v i t s e v c i z í m ja z yce - G eo r g e s t u d u je l i d s ko u p o va h u -

A n a vr h u je jed en p o ku s - Jeh o p r o z í r a vo s t - H a r r i s o va p o d p o r a je z a ji š t ěn a ,

o vš em z a j i s t ých p o d m í n ek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

195

Kap it o l a IV

Pr o č H a r r i s p o k l á d á b u d í k v ţ i vo t ě r o d i n n ém z a z b y t ečn o s t - S p o l ečen s ké p u d y

m l á d eţ e - D ět s ké p ř ed s t a vy o ú če l u j i t r a - No čn í h l í d a č , k t er ý n i kd y n es p í - Jeh o

p ř eh n a n á ú z ko s t l i vo s t - No čn í ú va h y - Co vš ech n o d ě l á č l o věk p ř ed s n í d a n í -

H o d n á o večka a o večka z l á - Ja ké t o m á n evýh o d y , kd yţ je n ěkd o h o d n ý - H a r r i -

s ů v n o vý s p o r á k s e u vá d í š p a t n ě - Ja k m ů j s t r ýc Po d g er d en n ě o d ch á z e l z d o m u -

Po s t a r š í m ěš ťa n , p o va ţ o va n ý z a z á vo d n í h o b ěţ ce - Př i jí ţ d í m e d o Lo n d ýn a -

H o vo ř í m e ja z ykem t u r i s t ů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

206

Kap it o l a V

Nez b yt n á o d b o čka - Za h á jen í h i s t o r ko u , jeţ o b s a h u je m o r á l n í n a u čen í - Jed en z

p ů va b ů t é t o kn i h y - Ča s o p i s , k t er ý n em ěl ú s p ěch - Jeh o h o n o s n é h es l o : „Po u čen í

s p o jen é s e z á b a vo u “ - Pr o b l ém : co s e m á p o k l á d a t z a p o u čen í a co z a z á b a vu -

Po p u l á r n í h r a - Co s i m ys l í z n a l ec o a n g l i ckých s o u d ech - D a l š í p ů va b t é t o

kn i h y - Ja ký t o b y l l es , co v n ěm ţ i l a t a p a n n a - Po p i s Čer n éh o l es a . . . . . . . . .

. . . . . . . .

219

Kap it o l a VI

Pr o č js m e je l i d o H a n n o ver u - Co v c i z i n ě d o ved o u l ép e - U m ěn í z d vo ř i l é ko n -

ver z a ce v c i z í m ja z yku , ja k s e m u vyu č i je v a n g l i ckých š ko l á ch - S ku t ečn ý p ř í -

b ěh , p o p r vé vyp r á věn ý - Ja k s e f r a n co u z s kéh o ţ er t u p o u ţ i l o k p o b a ven í a n g l i cké

m l á d eţ e - H a r r i s o vy o t co vs ké p u d y - Kr o p i č u l i c , kd yţ s e n a n ě j d í vá m e ja ko n a

u m ěl ce - G eo r g eů v p a t r i o t i s m u s - Co m ěl H a r r i s u d ě l a t - Co vš a k u d ě l a l -

Za ch r a ň u jem e H a r r i s o v i ţ i vo t - Měs t o , kd e s e n es p í - D r o ţ ká ř s ký ků ň co b y

kr i t i k . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

232

Kap it o l a VII

G eo r g e s e d i v í - Něm ecká p o ř á d ku m i l o vn o s t - „S b o r ko s ů z Čer n éh o l es a ko n -

cer t u je v s ed m “ - Po r ce l á n o vý l es - Čí m vyn i ká n a d vš ech n y p s y - Něm ec a

s l u n ečn í s o u s t a va - Ú h l ed n á kr a ji n a - H o r s ké ú d o l í , ja k b y m ěl o vyp a d a t p o d l e

n ěm eckých p ř ed s t a v - S p á d vo d n í ch t o ků v Něm ecku - R o z r u ch v D r á ţ ďa n ech -

H a r r i s ů v ko m i cký výs t u p - Ja k s e s e t ka l s n ep o ch o p en í m - G eo r g e a jeh o t e t a -

G eo r g e , p o l š t á ř ek a t ř i s l eč i n ky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

244

Kap it o l a VIII

Pá n a s l ečn a Jo n es o v i z Ma n ch es t er u - Výh o d y ka ka a - Po kyn p r o Mí r o vo u

s p o l ečn o s t - O kn o ja ko s t ř ed o věký a r g u m en t - O b l í b en á r ekr ea ce kř es ťa n ů -

Ja z yk p r ů vo d ců - Ja k n a p r a v i t , co n a t r o p i l ča s - G eo r g e z ko u š í l ek t va r - O s u d

p i já ka n ěm eckéh o p i va - H a r r i s a já s e r o z h o d u jem e vyko n a t d o b r ý s ku t ek -

Ta ko vý t en b ěţ n ý p o m n í k - H a r r i s a jeh o p ř á t e l é - R á j b ez p ep ř e - Ţen y a m ěs t a .

253

Obsah

352

. . . . . . . . . . . . . . .

Kap it o l a IX

H a r r i s p o r u š u je z á ko n - Po z o r n ý č l o věk; n eb ez p eč í , j i m ţ je vys t a ven - G eo r g e s e

d á vá n a z l o č i n ecko u d r á h u - Ko m u b y Něm ecko m o h l o p ř i p a d a t ja ko r á j - A n g -

l i cký h ř í š n í k ; ja ká h o čeka jí z k l a m á n í - Něm ecký h ř í š n í k ; ja k vý ji m ečn é m á

výh o d y - Co n es m í t e d ě l a t s e s vým i p eř i n a m i - Ja k s i l evn ě z a h ýř i t - Něm ecký

p es ; jeh o p r o s t o d u ch á d o b r o t a - B r o u čí n ez p ů s o b y - Li d , jen ţ jd e ces t o u , k t er o u

j í t m á - Něm ecký h o š í k ; ja k m i l u je p r á vn í ř á d - Ja k s e l z e d o s t a t n a s ces t í s

d ě t s kým ko čá r kem - Něm ecký s t u d en t ; ja k s e t r es t á jeh o b u jn o s t . . . . .

265

Kap it o l a X

B a d en B a d en z h l ed i s ka n á vš t ěvn í ko va - Kr á s a ča s n éh o j i t r a , ja k j i v i d í m e d en

p ř ed t í m o d p o l ed n e - Vz d á l en o s t , kd yţ j i m ěř í m e kr u ţ í t kem - Tá ţ , kd yţ j i m ěř í m e

n o h a m a - G eo r g e s e vyp o ř á d á vá s e s vým s věd o m í m - Lí n á m a š i n a - Cyk l i s t i ka ,

ja k j i l í č í p l a ká t : s a m á p o h o d a - Cykl i s t a z p l a ká t u ; jeh o o d ěn í ; jeh o m et o d a -

O kř í d l en ý l ev co b y d o m á cí m a z l í ček - Pes , k t er á m á s vo u h r d o s t - Ků ň , jem u ţ s e

s p í l a l o . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

278

Kap it o l a XI

S t a t ek v Čer n ém l es e; ja ká v n ěm v l á d n e d r u ţ n o s t - Ja k vo n í - G eo r g e r o z h o d n ě

o d m í t á z ů s t a t p o č t vr t é h o d i n ě r á n o v p o s t e l i - Ces t a , n a k t er é n e l z e z a b l o u d i t -

Mů j z v l á š ť vý ji m ečn ý i n s t i n k t - Nevd ěčn á p a r t a - H a r r i s co b y věd ec - Jeh o

b u ja r á s eb ed ů věr a - Ves n i ce; kd e b y l a a kd e b ý t m ěl a - G eo r g e; jeh o p l á n -

Pr o m en u jem e á l a Fran ça is - Něm ecký d r o ţ ká ř ve s p á n ku a z a b d ěn í - Čl o věk ,

jen ţ š í ř í z a h r a n i cem i a n g l i cký ja z yk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

288

Kap it o l a XII

Za r m u cu jí n á s p ř í z em n í s k l o n y Něm ců - S kvo s t n á vyh l í d ka , a l e ţ á d n ý h o s t i n ec -

Co s i E vr o p a n m ys l í o A n g l i ča n o vi - Ţe a n i n ev í , ja k s e d o s t a t z d eš t ě p o d

s t ř ech u - Vs t u p u je z em d l en ý t u r i s t a s c i h l o u - H o n i čka n a p s a - Nevh o d n é m í s t o

k u s í d l en í - Ú r o d n ý kr a j - Na ko p ec vys t u p u je ves e l ý s t a ř í k - G eo r g e , p o l eká n , ţ e

u ţ je t a k p o z d ě , s p ěch á d o l ů n a d r u h o u s t r a n u - H a r r i s b ěţ í z a n í m , a b y m u

u ká z a l ces t u - Ner a d js em n ěkd e s á m , b ěţ í m t ed y z a H a r r i s em - Výs l o vn o s t ,

u r čen á s p ec i á l n ě p r o c i z i n ce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

299

Kap it o l a XIII

Pr ů z ku m p o va h y a ch o vá n í n ěm eckéh o s t u d en t a - B u r š á cká m en s u r a - O či m a

s b ěr a t e l e d o jm ů - U ţ í vá n í a z n eu ţ í vá n í t o h o , co s e vţ i l o - H u m o r n á s t r á n ka věc i

- R ecep t , ja k d ě l a t d i vo ch y - Ju n g f r a u ; je j í z v l á š t n í vku s , p o ku d jd e o o b l i če j -

Kn a jp a - Ja k s e t ř e s a l a m a n d r - R a d a c i z i n ců m - Př í h o d a , k t er á m o h l a s ko n č i t

š p a t n ě - O d vo u m u ţ í ch a d vo u ţ en á ch - Ve s p o l ečn o s t i s t a r éh o m l á d en ce . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

301

Kap it o l a XIV

Ka p i t o l a , ja k s e n a ka p i t o l u n a r o z l o u čen o u s l u š í , vá ţ n á - Něm ec z a n g l o s a s ké-

h o h l ed i s ka - Pr o z ř e t e l n o s t v u n i f o r m ě a s p ř í l b o u - R á j p r o p i t o m ce , k t eř í s i s

n i č í m n evěd í r a d y - Něm ecké s věd o m í ; jeh o a g r es í vn o s t - Ja k s e p a t r n ě v Něm e c-

ku věš í - Co s e s t a n e s h o d n ým i Něm ci , kd yţ u m ř o u - Vo já cké p u d y; s t a č í n a

vš ech n o ? - Něm ec co b y o b ch o d n í k - Ja k s e d r ţ í p ř i ţ i vo t ě - Mo d er n í ţ en a , z d e

ja ko vš u d e j i n d e - Co s e d á ř í c i p r o t i Něm cu ja ko ţ t o n á r o d u - Je p o ču n d r u . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

323

Obsah

353

DOSLOV 333

A NAKONEC POZNÁMKA PŘEKLADATELE 336

JEROME KLAPKA JERO-ME

Tři muži ve člunu a na toulkách

Z anglického originálu Three Men in a Boat

and Three Men on the Bummel, vydaného nakladatelstvím

J. M. Dent & Sons Ltd., Londýn 1969, přeloţil J. Z. Novák.

Doslov napsal Miroslav Horníček. Obálku s pouţitím kreseb

Adolfa Borna, vazbu a grafickou úpravu navrhl Milan Kopřiva.

Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury

a umění, n. p., jako svou 2912. publikaci v redakci krásné literatury.

Praha 1972. 322. svazek edice Klubu čtenářů.

Odpovědná redaktorka Eva Kondrysová. Vytiskl Tisk, kniţní výroba, n. p. Brno,

závod 3 - Český Těšín. 23,09 autorských archů,

23,97 vydavatelských archů. 602 22 865. První vydání v Odeonu. Náklad 115 000 výtisků.

13/34 01-095-72 Vázané 24 Kčs

tri muzi ve clunu a na toulkach

Education