1

Vývoj české literatury po roce 1968

Na počátku roku 1968 byla u nás zahájena koncepce budování „socialismu s lidskou tváří“. Jednak byla zahájena ekonomická reforma, jednak došlo k obrodnému procesu uvnitř KSČ – kritizovaly se politické procesy 50. let a vedoucí úloha komunistické strany ve státě. Činnost obnovil Sokol a Junák, aktivizovaly se církve a náboženské společnosti. V čele KSČ stanul Alexander Dubček, jehož jméno je spojeno právě s oním demokratizačním procesem. Cenzura zcela vymizela, zanikl tedy samizdat, noviny otiskly „Prohlášení 2000 slov“, které zřetelně naznačilo, že v těchto reformách je třeba nadále pokračovat a to i tehdy, kdyby se KSČ postavila proti. Autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Období reforem, které probíhaly od ledna 1968, se říká „pražské jaro“. Celý tento slibný vývoj byl přerván okupací. 21. srpna 1968 vtrhla do naší republiky vojska Varšavské smlouvy a usadila se u nás na dalších 20 let. Nastoupilo tzv. období NORMALIZACE – opět diktát SSSR, opět silná cenzura, v čele státu KSČ, byla posílena úloha Státní bezpečnosti, rozjel se udavačský a špehovací systém. Počátkem jara roku 1977 vyzvalo hnutí Charta 77 normalizační režim k otevřené diskusi, a to dokumentem Charta 77. Jeho náplní byl dohled nad dodržováním lidských práv, upozorňování na nedodržování Ústavy a lidských práv v ČSSR. Dokument vytvořili Ludvík Vaculík, Václav Havel a podepsala spoustu umělců, čímž si pod sebou uřezali větev – nemohli publikovat, vystupovat atd. Došlo k velmi silné emigrační vlně, spousta umělců emigrovala, znovu vznikala i samizdatová literatura. Toto období bylo ukončeno v listopadu 1989, kdy došlo k tzv. sametové revoluci a komunistická strana ztratila svou moc.

POEZIE

Oficiální tvorba - velmi se prosazuje mladá generace, která se víceméně zabývá poezií všedního dne - soustřeďují se hlavně na mezilidské vztahy, partnerství, lásku, je vtipná, někdy satirická - mezi nejznámější autory tohoto proudu patří např. Jiří Žáček, Markéta Procházková, Karel Sýs, Jaroslav Čejka

Písničkáři - tvoří samostatnou kapitolu, spíše patří do hudby - Karel Kryl – exil od r. 1969 viz exilová literatura), Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka

Samizdatová tvorba - na undergroundovou linii 50. let, kterou představoval Egon Bondy, navazuje svou tvorbou

Ivan Martin Jirous zvaný Magor - patřil k prvním signatářům Charty 77

2

- byl uměleckým vedoucím rockové skupiny The Plastic People Of The Universe (d plastyk pípl of d junivers) - za pobuřování, vydávání samizdatového časopisu a za výtržnictví byl často ve vězení - většina jeho básní zůstala v rukopisech a byla známa jen úzkému okruhu jeho přátel - až v Mnichově vyšel soubor jeho veršů Magorovy labutí písně

Exilová tvorba

Karel Kryl (1944–1994 Mnichov) - československý písničkář a básník, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–1989, - psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly satirické i vážné písně reflektující společnost, poetické a melancholické balady, - někdy se mu přezdívá „básník s kytarou“, - jeho první deska byla vydána půl roku po invazi, přičemž titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968 jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa,

- Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku, po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let, nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil,

- spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy,

- po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl protestoval proti možnému rozpadu Československa, byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním země;

- Karel Kryl zemřel zcela nečekaně na srdeční příhodu roku 1994 v Mnichově, mnoho lidí se při pohřbu nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob, účast politické reprezentace byla minimální, Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“

Bratříčku, zavírej vrátka Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách.

Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku, zavřel jsi vrátka?

Se slzou na víčku hledíme na sebe. Buď se mnou bratříčku bojím se o tebe na cestách klikatých bratříčku v polobotkách.

Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku, zavírej vrátka! Zavírej vrátka. Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami, nadávky polykej a šetři silami. Nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme. Nauč se písničku, není tak složitá opři se, bratříčku, cesta je rozbitá. Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme. Prší a venku se setmělo, Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku, zavírej vrátka! Zavírej vrátka.

3

PRÓZA

Oficiální literatura - v oblasti oficiálně vydávané literatury vystupují do popředí různé žánry a tematické okruhy, - spisovatelé se zaměřují na mezilidské vztahy, partnerství, typická je venkovská próza, psychologický román, tematika narušené mládeže, zřídka se objevuje i problematika drog - velmi rozšířený je tzv. výrobní román – odehrávající se v nějakém podniku a na tomto pozadí řešící vztahy lidí ovládané penězi a honbou za kariérou, nesmíme samozřejmě zapomenout na humor, - je třeba si uvědomit, že kvůli silné emigrační vlně a cenzuře emigrovala spousta velmi nadaných autorů a spousta jich svá díla oficiálně vůbec vydávat nemohla.

Radek John (1954–doposud)

- novinář a publicista, psal scénáře k filmům – např. Bony a klid, Proč?, Sněženky a machři

- značný rozruch vzbudil jeho román Memento – s nezvyklou otevřeností vypovídá o pocitech narkomana, který dospívá až k úplnému rozpadu osobnosti,

- ve své literární tvorbě se zaměřuje zejména na problémy mladých lidí v dnešním světě, zejména pak drogy, násilí a prostituci.

Ota Pavel (1930–1973)

- vlastním jménem Otto Popper

- narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera, za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku, po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec,

- zajímal se o sport, trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval činnosti sportovního redaktora,

- při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem, kvůli této nemoci odešel do invalidního důchodu, několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt,

- některé jeho prózy, především Zlatí úhoři (s Vladimírem Menšíkem) a Smrt krásných srnců (s Karlem Heřmánkem), byly úspěšně zfilmovány,

Dílo

Dukla mezi mrakodrapy – o úspěchu českého fotbalového mužstva v zámoří

Plná bedna šampaňského – povídky ze sportovního prostředí

Smrt krásných srnců – kniha povídek

4

Hlavní postavou je autorův otec Leo Popper, se smyslem pro humor a láskou k rybám, vodě a ženám. Další postavou je maminka, vzácně tolerantní k otcovým avantýrám. Další z postav je strejda Prošek z Luhu pod Branovem, všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu.

Nejdražší ve střední Evropě tatínek naletěl a koupil rybník pouze s jednou rybou. Když to zjistil, pomstil se tím, že bývalému majiteli rybníka prodal lednici, ale bez motoru.

Ve službách Švédska poukazuje na tatínkovu podnikavost u firmy Electrolux. V prodeji vysavačů a ledniček se stal mistrem, hlavně díky paní Irmě, do které byl tajně zamilován.

Smrt krásných srnců vypráví o tom, jak si odvážný otec dojel s Davidovou hvězdou na rozvrzaném bicyklu pro srnce, aby jím nasytil své syny, ještě než odejdou do koncentračního tábora. To už se bál i kurážný Prošek. Za pytláctví a přechovávání „žida“ hrozila smrt. Spolu s Proškovým divokým vlčákem Holanem se mu to skutečně podařilo. A možná právě ten srnec zachránil život Jiřímu, který měl po návratu z koncentračního tábora 40 kg.

Kapři pro Wehrmacht se odehrává za 2. světové války. Tatínkovi seberou rybník, on to nemůže přenést přes srdce. Až do doby výlovů chodí „své“ kapříky krmit. Jednou v noci je pak tajně všechny vyloví. Pak přijedou rybník lovit rybáři v uniformách wehrmachtu. Zpočátku velká sláva a všechno vyhlíží slibně, ale v rybníce nic není a nikdo si to nedokáže vysvětlit. A ta muzika vlastně hraje už jenom na počest otci, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.

Jak jsme se střetli s Vlky – tatínek prohrál soutěž s Vlkovými o to, kdo uloví větší štiku. Když si tatínek hrdě nesoucí své úlovky k Vlkovým všiml jejich štiky visící před domem, tak se otočil a bez jediného slova zklamaně zamířil zpátky k domovu.

Otázka hmyzu vyřešena vypráví o tatínkových poválečných obchodech. Začne s prodejem mucholapek, udělá s nimi terno, do svých obchodů zapojí také svého syna. Ale jak rychle uspěl, stejně tak rychle o svou slávu přišel. Přicházely mu telegramy typu: Pane Popper. Mouchy nechcípají. Stravujou se! Jděte do prdele s takovým zázrakem! O pár let později tutéž mucholapku začali vyrábět Holanďané jako Fly Killer (zabíječ much) a zaplavili tím Evropu.

Králíci s moudrýma očima prodali Popperovi chatu a koupili si domeček u Radotína. Tatínek si zavedl zvláštní chov králíků a maminka zatím úspěšně chovala krocany, slepice a prodávala vajíčka. Takhle to táhli skoro deset let. Tatínek své králíky brával na výlety, jednou i na výstavu. Z té odešel dotčený, že nevyhrál, všechny je pak pustil na pasece. Domů se vrátil až ráno v tak zbědovaném stavu, že se maminka lekla a zavolala sanitku. Před odjezdem ještě pověsil na vrátka cedulku s nápisem PŘIJDU HNED, ale už nikdy nepřišel.

Kapři pro Wehrmacht

Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. ”Copak může žid chovat kapry?” domlouval mu starosta. Buštěhradský dolní rybník se stal už dřív tatínkovou láskou, byl do něho zamilován jako do slečny (slečny měl, jen tak mimochodem, taky občas rád). Přitom tenhle rybník nevyhlížel báječně jako jihočeský rybník, kde stoupá pára, třepotá se rákosí a křičí rackové, ale šlo o slušnější rybník uprostřed města, z jedný strany pivovar, z druhý topoly, a jinak domky a chalupy. Ale tatínek se vozil po tomhle rybníce už jako kluk na neckách, plul po něm na neckách i jeho tatínek, dědeček i pradědeček, a tak ho k rybníku vázalo jakési pouto předků (mezi námi, taky to, že v tomhle rybníku rostli rychle chutní kapři, nesmrděli bahnem a on si na nich mohl přivydělat k svému platu cesťáka s ledničkami a vysavači u té slavné firmy Elektrolux).

5

Tatínek chodil v dobách míru podél rybníka, v papírovém pytlíku míval žemle a krmil svý kapry jak slepice:

”Tu máte, kluci. Na. Na.” Kapři připlavali, otevřeli vždycky tlamu, slupli žemli a šups! ladným obratem zpátky pod vodu.

Dával je také přikrmovat mlátem z toho blízkého pivovaru a kapříci vypadali jak buchtičky. Rostli, no zrovna jako z vody. Když přišli Němci, vzali je jako mnoho jiných věcí do zajetí. Jinak nám neměli Němci co sebrat, protože tatínek byl chytrej a už dlouho před válkou říkal, že se v naší rodině všechno projí, propije a užije (maminka mu občas vyčítala, že užíval hlavně sám). Ale přesto to tak nebylo, pamatuji se na doby, kdy vydělal dost peněz a dal nám všechno co mohl, a ve špajzu viseli nádherní bažanti s krásnými dlouhatánskými ocasy a šunka, z který jsme si mohli každý jak chtěl ukrajovat. Byly však taky časy, kdy k nám chodili exekutoři zabavovat nábytek a my jsme stávali v pozoru. My tři kluci jsme stáli v pozoru ještě při jedný příležitosti, a to jak se někdy z rádia linula hymna Kde domov můj. Jednou hymna zazněla, když už jsme leželi, my vyskočili a stáli jsme na postelích v nočních košilkách a tatínek nás pyšně ukazoval hostům, jak jsme vlastenecky vychovaní.

Můj tatínek měl vůbec tuhle zemi rád a asi víc než maminka, která byla křesťanka; ale pro ni to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než ho našel. A taky za poslední velký předválečný peníze, místo aby sehnal do zásoby jídlo, koupil originál krásnou českou bystu. A to byl náš celej majetek při příchodu Němců. Se zabalenou bystou a nábytkem jsme se na začátku války stěhovali z Prahy na Buštěhrad, kde měl tatínek svý rodný hnízdo a svůj jedinej rybník.

Když mu tenkrát pan starosta před námi oznámil: ”Bereme si ten rybník,” nesvěsil ramena, neshrbil se, jenom řekl: ”Kdybyste se tak chtěli kostmi udusit.” Pan starosta vyvalil oči, ale nic nedělal, nechtěl si brát tatínka na svědomí.

Jak jsem potkal ryby Většina děje se týká rybaření; vypovídá o autorově vztahu k rybám, řekám a přírodě. Kniha je osobitým druhem autobiografie. Vznikla v posledních letech jeho života a vyšla posmrtně následujícího roku. Je rozdělena na tři oddíly nazvané Dětství, Odvážný mladý muž a Návraty, které mají dohromady přes dvě desítky kapitol. Dětství Autor, nejmladší ze tří bratrů, popisuje své vzpomínky a zážitky z meziválečné doby, kdy s rodiči bydlel v Praze a společně jezdili na „letní byt“ do domku přívozníka Karla Proška v Luhu pod Branovem na Berounce. Prostřednictvím přívozníka a svého tatínka, kteří byli oba vášniví rybáři, se seznámil se světem ryb a řek, který mu rychle učaroval a podmanil si jej na celý život.

První díl dále vypráví autorovy vzpomínky z doby druhé světové války. V té době byl jeho otec a bratři deportováni do koncentračního tábora; autor zůstal sám s maminkou a přestěhovali se k přívozníkovi. V době nouze se jim nedostávalo potravin, a proto občas chodíval pytlačit ryby do Buštěhradu. Pytlačení mu však málem stalo osudným, když jej záhy vysledoval a po nějaké době chytil porybný; v kritické situaci se však ukázalo, že porybný má dobré srdce. Aby dostál své povinnosti, pustil jej s výpraskem naoko a poradil mu, kde může ryby chytat bezpečně.

Odvážný mladý muž Druhá část popisuje začátek autorovy dospělosti. Jedna obsáhlá kapitola vypráví o splutí Lužnice a Vltavy na kanoi s přítelem; poté co vpluli do Vltavy, pokračovali do Prahy na

6

voru jedněch z posledních vorařů. Další kapitoly popisují rybaření na moři, z polské ponorky v Baltském moři a ze člunu v Černém moři v Bulharsku. Návraty Tématem třetího dílu jsou Pavlovy pokusy o návraty do dětství. Vypráví o tom, jak rybařil se svými bratry. Přitom obvykle touží ulovit své vysněné ryby, což jsou někdy velcí kapři, jindy legendární zlatí úhoři. V závěru knihy popisuje svoji duševní nemoc, která jej zastihla v době pobytu na zimních olympijských hrách v Innsbrucku roku 1964.

Vladimír Páral (1932–doposud)

- jeho tvorba neměla vždy stejnou úroveň, sahá od nekompromisní pronikavé satiry k opatrné až triviální próze, kterou tvořil pod vlivem minulého režimu (podepsal Antichartu, podle informací z Cibulkových seznamů byl spolupracovníkem StB),

- původním povoláním chemik, vystudoval chemicko-technologickou vysokou školu v Pardubicích, řada jeho děl se též odehrává v chemických závodech,

- pracoval v chemických závodech v Ústí nad Labem, zde si pro svá díla vymyslel závod Kotex

- kritika ho označovala za tvůrce technologického (výrobního) stylu,

- ve svých dílech kritizuje konzumní způsob života – televizní zabíjení času, honba za „věcmi“, znehodnocení mezilidských vztahů, kariéristické intriky, poživačné třenice v partnerských vztazích, životní nudu - v jeho tvůrčím období lze zaznamenat několik etap – černou řadu, bílou řadu, sci-fi, erotickou literaturu Černá pentalogie - 60. Léta Jeho literární tvorba má občas rysy „vědeckého pokusu“, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce, což lze sledovat už od novely Veletrh splněných přání – Soukromá vichřice, Katapult, Milenci a vrazi, Veletrh splněných přání, Profesionální žena Katapult Hlavní postavou je chemický inženýr Jacek Jošt, který utíká z rodinného stereotypu prostřednictvím 7násobného milostného vztahu, které nalezl v inzerátu. V okamžiku, kdy poznává, že jeho partnerky mají své vlastní představy o štěstí a on sám je unaven věčnými služebními cestami mezi Ústím nad Labem a Brnem, se rozhodne vrátit k rodině. Román má symbolický závěr – na cestě domů letadlem se brzy odpoutá a je katapultován, způsobí si zranění, kterému podlehne.

Milenci a vrazi Autor se pokusil o model světa, o schéma boje na výsluní. Výsluní představuje komerční úspěch, peníze, postavení a moc. Román nenalézá řešení, ale představuje bezvýchodný kruh, ve kterém draví ctižádostivci – červení – dobývají pozice, ale brzy přejímají rysy svých úspěšnějších, nasycených a znuděných předchůdců – modrých. Model světa předvádí na

7

životech obyvatelů jednoho domu. Závěr románu: cena za získání pozice modrých a získání jejich výsad je vysoká – ztrácí všechny ideály mládí, ztrácí čest Pro kulturní politiku normalizace nepřijatelný román psaný formou životopisů několika osob různého společenského postavení a glos z politického i kulturního dění; popisuje prostředí velkého ústeckého průmyslového závodu a tamní svobodárny. Páralovi bylo režimem naznačeno, že by nesouhlas s ideologií normalizace měl z jeho románů vymizet. Zalekl se a záhy změnil styl, „obrátil“ již v románu Profesionální žena. Bílá řada – 70. léta - romány optimističtější, hrdinové přece jen nacházejí smysl života, nacházejí i pozitiva - Mladý muž a bílá velryba, Muka obraznosti, Radost až do rána, Generální zázrak

Mladý muž a bílá velryba Inženýr Viktor Panc je vynikající chemik, jeho bývalá milenka Edita pracuje na důležitém úkolu a chce, aby jí Viktor pomohl. Odjíždí tedy za ním i se spolupracovnicí Naďou. Edita doufá, že Viktora znova získá. Ale spletla se. Viktor se zamiloval do Nadi. Edita mu slíbila, že se o něho bude Naďa starat, ale na oplátku jim Viktor pomůže s úkolem.

Mladý chemik Břeťa se do kariéristické Edity zamiluje a ona do něj. Najednou se chtěla šťastně vdát a mít děti. I Břéťa to tak cítí. Chce ale ještě něco jiného. Chce zjistit, jak správně dokončit oddělování cholesterolu. Povedlo se mu to, ale v zápalu práce si nevšiml, že ventilace nefunguje. Břéťa pak přesvědčen, že ulovil svoji bílou velrybu, umírá.

Sci-fi – 80. léta

Pokušení A-ZZ – líčí příběh čtyřčlenné skupiny Pražáků 21. století, kteří byli vybráni k setkání s mimozemskou civilizací a dostávají se do pokušení zaprodat zbytek lidstva výměnou za luxusní život

Válka s mnohozvířetem – tematicky k narušenému životnímu prostředí

90. léta - s erotickou tematikou 2 romány - Playgirls I., II. – z prostředí nevěstince

Bohumil Hrabal (1914–1997)

- patřil k literatuře oficiální, samizdatové i exilové

- český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Stal se nejpřekládanějším českým autorem 20. století,

- narodil se v Brně-Židenicích, dětství prožil v Nymburce, kde jeho nevlastní otec pracoval jako správce pivovaru,

- těžce vystudoval gymnázium v Brně, začal studovat práva, když byly zavřeny české vysoké školy, přerušil studium a dokončil ho až po válce,

8

- své právnické povolání nevykonával, vystřídal celou řadu povolání, což se odrazilo v jeho tvorbě - úředník, skladník, dělník, průvodčí, výpravčí, pojišťovací agent, obchodní cestující, brigádník v ocelárnách na Kladně, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz a dlouho se léčil, v 50. letech pracoval jako balič sběrného papíru ve Sběrných surovinách v Praze, dále jako kulisák v divadle S. K. Neumanna v Praze-Libni,

- od roku 1962 se živil jako spisovatel z povolání,

- Hrabal se znal s Jiřím Kolářem, obdivoval svérázného a předčasně zesnulého malíře, grafika a průmyslového výtvarníka Vladimíra Boudníka a přátelil se s filosofem Egonem Bondym. Hrabalovy knihy byly mnohokráte úspěšně zfilmovány a obdržel také spoustu cen,

- často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra v Praze, kde se setkal s Václavem Havlem a americkým prezidentem Billem Clintonem

- ke konci života žil na své chatě v Kersku, obklopen kočkami, zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, ve které se léčil, byl pohřben v rodinném hrobě jako jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“, byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál. Tvorba

- v jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hodně čerpal z autentických životních zkušeností, které ztvárňoval s neotřelou fantazií, nadsázkou a komičnem, někdy i skepsí a černým humorem, pozdní prózy jsou melancholické (nikoliv však depresivní),

- slovní zásoba je mimořádně bohatá, od slangu a profesní mluvy po poetismy a knižní jazyk,

- navazuje na tradici hospodské rozprávky, jak ji představoval J. Hašek. Perlička na dně – cyklus povídek - v těchto povídkách sledujeme příhody lidí z okraje společnosti, např. pivních přeborníků, dělníků, tuláků, bohémů, hovorovým jazykem se spoustou slangových výrazů líčí život v nepříliš přívětivých barvách, - zachycuje často odpudivé jevy skutečnosti, ale ve všech lidech i u těchto lidí z okraje společnosti nachází pověstnou perličku na dně – něco dobrého, co je ukryto v každém člověku. Pábitelé – cyklus povídek - prostí lidé na první pohled nijak zajímaví si vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, baví především sami sebe – Hrabal pro toto používá osobitý výraz pábení. Ostře sledované vlaky – novela s tématem okupace Taneční hodiny pro starší a pokročilé – novela - novela o jedné větě, literární experiment, - je to uvolněný, asociativní (volně řazený) tok vyprávění životních příběhů strýce Pepina.

9

70. léta - v tomto období napsal Hrabal svá nejlepší díla, musel je ale přepracovávat, aby vůbec mohla vyjít, - pro Hrabala je typická tzv. autocenzura = vlastní přepracování díla. Městečko u vody – románová trilogie - spojená s pobytem rodiny v Nymburce Postřižiny Krasosmutnění – kniha povídek Harlekýnovy milióny

Postřižiny Knížka humorným stylem vypráví o životě autorových rodičů v nymburském pivovaru. Celý příběh je psán v první osobě v podání Mařenky (tak ji nazývá manžel), tedy Hrabalovy matky. Ta je vdaná za stydlivého správce pivovaru Francina, jenž se k živelné a neposlušné manželce moc nehodí. Vlastně si ji vzal jen kvůli jejím překrásným vlasům, vyhlášeným po celém městě. Autor tak postavil oba rodiče do viditelných kontrastů. Celá knížka se skládá z několika historek, které na sebe nenavazují - například jak se v pivovaru pořádala zabíjačka a Mařenka celou dobu hltala vepřové maso, i když Francin vůbec jíst nemohl a pouze přikusoval suchý chléb.

Zdánlivě poklidnou atmosféru pivovaru přeruší návštěva „na čtrnáct dní" strýce Pepina, který nedokáže mluvit normálně, ale žvaní pořád a pořád a ještě k tomu strašně huláká (pábitel). Švagrová Mařenka se s ním ale brzo spřátelí, protože jsou oba trochu zvláštní. Pepin u nich nakonec zůstane napořád.

Název knihy je odvozen od toho, že se všechno stříhá, krátí. Mařenka s Pepinem módě propadnou naplno – krátí dokonce i nohy u židlí nebo koňský ohon. O co krutější to je však ztráta pro Francina – jeho manželka se rozhodne zbavit se svých dlouhých překrásných vlasů, ostříhá se... Proto Postřižiny.

Postřižiny

A Francin se zadíval na chodník a síliče svalů mu zvadly v prstech a Francin si hned lehl na otoman jako podťatý a řekl:

– Pepin. – – Tak konečně uvidím tvého bratra, konečně uslyším svého švagra, švagříčka! – A opřela jsem se o futra oken a tam na chodníku stál člověk, na hlavě oválný klobouček,

kárované rajtky zastrčené do zelených tyrolských punčoch, krčil nos a na zádech měl vojenský ruksak.

– Strýcu Jožine, – volala jsem na prahu, – pojďte dál. – – A kterápak vy jste? – řekl strýc Pepin. – No já su vaše švagrová, vítajte pěkně! – – Sakra, to mám štěstí, že mám tak čupr švagrovou, ale kde je Francin? – ptal se strýc a dral se

do kuchyně a do pokoje. – A tady, tak co je s tebó? Ty ležíš? Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl

než čtrnáct dní, – hovořil strýc a jeho hlas duněl a řezal se vzduchem jak prapor, jak vojenský povel, a Francin každým slovem byl elektrizován, vyskakoval a namotával na sebe deku.

10

– Nechajó tě všichni pozdravovat, akorát Bóchalena, ta už má po smrti, nějaké tachonýr jí dal do polena prach a baba, jak to dala do šporherto, tak to vybuchlo a lísklo to babu po čuni a zatřepala se a bylo po ní. –

– Bóchalena? – spráskla jsem rukama, – to byla vaše sestra? – Ale jaká sestra? To byla kmotřenka, to byla baba, která celé den práskala jabka a bochte a

třicet let říkala: Děti, já brzy homřo, nic se mi nesce dělat, jen bech spala...a já jsu taky nějaké maróda, – řekl strýc a rozvázal provázky tlumoku a vysypal na podlahu ševcovské náčiní, a Francin, když uslyšel ten rachot, tak si přiložil dlaně na obličej a naříkal, jako by mu strýc nasypal to obuvnické nářadí do mozku.

– Strýcu Jožine, – řekla jsem a přistrčila pekáč, – vemte si tady buchtičku. A strýc Pepin snědl dvě buchty a prohlásil: – Jsu nějaké marodné. – – No né, – padla jsem na kolena a spráskla ruce nad těmi kopyty a kladívky a knejpy a dalším

ševcovským nářadím. – Pozor! – poklekal se strýc, – ať mi to těma vašema vlasama neumažete, ale Francine, farář

Zbořil si tak těžce zlomil nohu v kyčli, že bude lazar do smrti. Stréc Zavičák spravovál střechu na kostelní věži a smekla se s ním lavka a stréc letěl dolů, ale chytil se za ručičku hodin, a tak se držel rukama ručičky teho orloje, ale ručička povolila, ze čtvrt na dvanáct ta ručička klesla na půl dvanáctý a stréc, jak se shrkl, tak mu ruce vyjely z tý ručičky a stréc padl dolů, ale tam stojijó lípy a stréc padl do koruny jedné té lípy a farář Zbořil, jak se na to díval, tak sepnul ruce a viděl, jak z větve na větev padá stréc Zavičák a pak padl na záda, a farář Zbořil běžel mu gratulovat, ale přehlídl schod a padl a zlomil si nohu, a tak staré Zavičák musel nakládat faráře Zbořila a už ho vezli do prostijovské nemocnice. –

Vzala jsem dřevěné kopýtko na dámskou botku a pohladila je. – To jsou krásný věci, viď, Francine? – řekla jsem, ale Francin zanaříkal, jako bych mu

ukazovala potkana nebo žábu.

Slavnosti sněženek - povídky o lidech z polabské vesnice Kerska, nové portréty pábitelů, Hrabal je formuloval jako „lidi zasažené krásou a steskem“, - celou knihou provází sám autor, - postavy – paní Beníková (krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup), pan Metek (šťastný, záliba kupovat výhodné věci), pan Karel (záliba v dobrém jídle, salámech), pan Franc (uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním), Leli, pan Iontek, Lothar a Pavel (kamarádi na vozíčku), pan Janeček (střelec divokého prasete), - kniha je rozdělena na kapitoly, které na sebe nenavazují, Hrabal popisuje krásu obyčejných lidí, obyčejných věcí a zvířat.

V exilu vyšly jeho 3 nejlepší romány: Obsluhoval jsem anglického krále Příliš hlučná samota Něžný barbar Obsluhoval jsem anglického krále Vypravěčem a protagonistou je pikolík malý vzrůstem Jan Dítě. Základem jeho životní zkušenosti je naivní, důvěřivý vztah k lidem, zejména k přímým nadřízeným a zkušenějším spolupracovníkům v hotelových restauracích. Na jeho uvažování se ale podílí i komplex z malého vzrůstu a touha po majetku, jenž pro něj znamená automatickou společenskou prestiž, aniž by se příliš staral o způsob jeho nabytí. V závěru románu se však jeho uvažování

11

zcela proměňuje a on nachází smysl života v prosté existenci a ve smíření se světem a se svou minulostí.

Pět kapitol románu líčí pět různých fází protagonistova života. Jan Dítě začíná jako prostý pikolík v restauraci hotelu na českém maloměstě 20. let. Začíná tu také snít svůj velký sen o tom, že se jednou stane milionářem a vyrovná se těm, k nimž dosud mohl jen vzhlížet. Jeho kariéra pokračuje v hotelu na okraji Prahy a pak v luxusním pražském hotelu Paříž, kde se účastní přípravy a průběhu hostiny pro habešského císaře. Jeho nadřízeným, učitelem a rádcem se stává vrchní Skřivánek - ten, který obsluhoval i anglického krále.

Na počátku okupace je Dítě z hotelu propuštěn kvůli poměru s Němkou, slečnou Lízinkou. Vezmou se, zplodí postiženého syna Siegfrieda, a zatímco Jan pracuje jako číšník v německých podnicích, ve kterých pociťuje svou méněcennost, Líza odjíždí na frontu jako ošetřovatelka. Odtud si přiveze válečnou kořist – vzácnou sbírku známek, kterou ukradla internovaným židům. Dítě je na konci války Němci omylem zatčen jako odbojář, zatímco Líza umírá při náletu. Po válce Dítě prodává známky a pořídí si konečně vlastní hotel, ostatní hoteliéři jej však nepřijmou mezi sebe a on nakonec po roce 1948 o majetek přichází.

Ani v internačním táboře pro boháče jej však ostatní neakceptují. Dítě pak pracuje jako lesní dělník a nakonec se stává cestářem v pohraničí, kde o samotě přehodnocuje svůj dosavadní život, nachází jeho smysl v prosté existenci a základních vztazích mezi lidmi.

Příliš hlučná samota Balič papíru Haňťa medituje nad lisem, v němž presuje starý papír a knihy plné krásných a hlubokých myšlenek, tak dlouho, až má být pro pomalou práci přeřazen do balírny čistého papíru. Pro něho jsou však knihy vším. Za třicet pět let práce si jich domů nanosil asi dvě tuny. Nesmí tam však dělat prudké pohyby či zvyšovat hlas, aby na něj některá nespadla. Nyní má pět let před penzí a dokonce přemýšlel, že by si pořídil vlastní lis. Jeho strýc, který pracoval u drah, si na stará kolena také pořídil mini železnici na své zahradě, na níž by se možná vešel i hydraulický lis. Strýc ovšem již zemřel a nebyla to jediná smrt, která Haňťu poznamenala. Byla tu i smrt jeho matky, jejíž popel pak strýc rozsypal na záhon s jejími oblíbenými kedlubny.

Když má být Haňťa přeložen, přemýšlí o celém svém uplynulém životě. Také o své první lásce Mančince či o cikánce, se kterou žil, než ji odvedli do koncentračního tábora. V jeho mysli probíhají i vzpomínky na jeho dosavadní zaměstnání, na knihy, které mu dodávají moudrosti, ve kterých čerpá ideologie Hegla, Schopenhauera, Lao-c' a mnoha dalších filosofů a umělců. Při lisování knih je proti své vůli vzděláván. Avšak když presuje knihy, nemůže zabránit tomu, že se tam připlete nějaká ta myš. Myši jsou s ním také spojeny, často se nachází v jejich blízkosti. Od svých kamarádů kanálpurců se dokonce dozvídá o myší válce v kanálech. Kanálpurcové, topiči či dělníci, tihle všichni jsou často univerzitně vzdělaní lidé, nad čímž se také pozastavuje.

Když ale v Bubnech postavili gigantický lis, který nahradí dvacet lisů, na kterých pracuje Haňťa, jede se tam podívat. Pracovníci tam jen hází knihy do lisu bez jakéhokoli citu k nim. Pracují ale rychle, a tak si můžou dokonce dovolit společnou dovolenou v Řecku, ale vůbec nic neví o jeho kultuře, architektuře či o jejích významných představitelích jako byl Aristoteles. V takové společnosti nenachází útěchu, uspokojení svých potřeb. Když se ještě k tomu dozví o svém přeložení, dostává se do hluboké krize a rozhoduje se pro sebevraždu v

12

korytě hydraulického lisu. Prožije ji však pouze v přiopilém snu na lavičce v parku. Něžný barbar - hlavní postavy jsou 3 přátelé – výtvarník Vladimír Boudník, Egon Bondy a Hrabal, - celý román je vlastně meditací nad osobností a dílem Boudníka, se kterým se Hrabal seznámil v ocelárnách v Kladně a který v závěru knihy spáchá sebevraždu. Autobiografická trilogie z 80. let

Vita nuova – vyprávění o Hrabalovi samém, jeho ženě a jeho přátelích z období života v Praze – očima jeho ženy, psáno ich-formou v ženském rodě Proluky Svatby v domě

Exilová literatura Spisovatelé, kteří odešli do zahraničí, byli v mnohem lepší situaci než v roce 1948. V roce 1968 už byl západ připraven a chtěl slyšet, co se v zemích socialistického bloku děje. Navíc měli exulanti podporu z domova a měli na něj vazby, většina z nich si prošla obdobím víry v socialismus a následnou deziluzí, měli společného nepřítele – vládnoucí režim. Exilová nakladatelství Sixty-Eight Publishers – J. Škvorecký a Z. Salivarová – Toronto Index – Kolín nad Rýnem Rozmluvy – Londýn (též stejnojmenný časopis) a další Rozhlasové stanice Hlas Ameriky – USA Svobodná Evropa – Mnichov

Je důležité si uvědomit, že v těchto nakladatelstvích nevycházeli pouze exiloví autoři, ale i zakázaní autoři, popř. zakázaná díla oficiálních autorů. Hlavním problémem těchto nakladatelství byly velmi nízké náklady. Někteří spisovatelé nesli nové prostředí velmi těžce a přestali zcela tvořit, jiní začali psát v jiném jazyce a stali se součástí nové kultury (Ludvík Aškenazy), jiní se časem přestali k Československu hlásit a zcela splynuli s cizí kulturou (Milan Kundera).

Josef Škvorecký (1924 Náchod – 2012 Toronto)

- vystudoval angličtinu a filosofii, pracoval jako středoškolský učitel a redaktor, po skandálu s románem Zbabělci, musel z redakce odejít,

- v 60. letech přednášel na univerzitách v USA, po zastavení příprav vydání knihy Tankový prapor v Československu se spolu s manželkou Zdenou rozhodl zůstat v exilu a usadil se v Torontu, kde mu byla nabídnuta profesura,

- v roce 1971 společně s manželkou Zdenou založil nakladatelství '68 Publishers,

- v roce 1978 byl společně se svojí ženou zbaven československého státního občanství.

13

Tvorba - do literatury vstoupil poezií s prvky civilismu a povídkami, - ohlas však vzbudili až Zbabělci, první část pentalogie s autorovým alter-egem Dannym Smiřickým coby hlavní postavou – podává ucelené svědectví o české společnosti od 2. světové války po autorovy zkušenosti z exilu, - významná je i Škvoreckého překladatelská činnost, - podle jeho próz či námětů vzniklo mnoho scénářů k filmům, např. Farářův konec, Zločin v šantánu, Flirt se slečnou Stříbrnou, Tankový prapor.

Pentalogie s D. Smiřickým Zbabělci – román o období konce války v autorově rodném Náchodě očima „jazzového hejska“ Dannyho Smiřického, kritizuje předstírané vlastenectví místní honorace, usiluje o depatetizaci této doby. Tankový prapor Prima sezóna Mirákl Příběh inženýra lidských duší Tankový prapor Hlavní postavou je doktor filosofie Danny Smiřický, který je v rámci povinné vojenské služby přidělen k tankovému praporu. Román má autobiografické prvky, a přestože se odehrává v roce 1951 v komunistickém Československu, je položen v rovině humoristické, až groteskní. Rotný Danny Smiřický, velitel tanku T-34/8697, tráví své poslední měsíce povinné vojenské služby ve vojenském prostoru Kobylec. Spolu s ním slouží u tankového praporu další mladí muži, v Dannyho tanku a nejbližší kamarádi jsou četař Žloudek (střelec), desátník Andělín Střevlíček (řidič), vojín Bamza (nabíječ), desátník Hlad (kulometčík). Noční cvičení, které nečekaně přeruší major Borovička, který díky své malé postavě a horlivosti získá přezdívku "Malinkatej ďábel", překvapí spící jednotku i jejich velitele. Následuje raport, pochvala jejich okopu a bojová akce - dobytí vrchu Kužel, ve které posádka Dannyho tanku má zničit potenciální hrozbu, 3 tanky typu Sherman. Závěr knihy – Pohřešuje se major Borovička, kterého naposledy viděli blízko kuchyně. Danny pak následující den odchází spolu s ostatními do civilu. Na konci příběhu se až po čase a za pomoci speciálního vozidla zjistí, že jímka z kuchyně a kanálu je ucpaná vojenskou holínkou nezvykle malých rozměrů a že záhadné zmizení majora Borovičky hned po rozlučkovém večírku má nyní jasné vysvětlení. Nechybí ani milostná zápletka – vztah Dannyho s manželkou jeho nadřízeného Janinkou Pinkasovou, který končí rozchodem. Prima sezona Soubor 6 povídek s Dannym Smiřickým a „jeho děvčaty“. Např.: Zimní příhoda Vyhlášenému kosteleckému sukničkáři Dannymu Smiřickému se konečně podaří sjednat si rande, a to hned se dvěma holkami, které delší dobu obletuje: s Irenou i Marií. Nejdříve má

14

rande s Irenou u ní doma, avšak nečekaně je vyruší Irenin otec, který je kostelecký radní. Dvojice si narychlo vymyslí, že Danny přišel Irenu doučovat matematiku. Radní si proto Dannyho krátce vyzkouší z poměrně jednoduchého matematického příkladu, a když vidí, že Danny je na tom s matematikou hůř než Irena, nutí je oba dlouho do noci počítat matematické příklady. Danny nakonec přijde na to, co způsobilo předčasný návrat domů Irenina otce: z protějšího domu dvojici viděla Marie, se kterou měl rande později, a která ze žárlivosti přivolala Irenina otce. Mirákl Danny Smiřický nastupuje jako učitel na dívčí školu v českém maloměstě. Autor s ironickým úsměvem sleduje, jak se jeho erotické problémy absurdně prolínají s právě probíhajícím bojem proti kulakům, který ohrožuje výuku. Události kolem známého "čihošťského zázraku" zase odstartovaly režimem podporovanou vlnu násilí proti církvi. Danny se nakonec dostane do Prahy, kde se mu podaří proniknout mezi soudobé literáty a seznámit se na vlastní kůži s absurditou tehdejší kulturní politiky, a s údivem sleduje proměny svých známých, kteří připomínají skutečné osobnosti české kulturní scény 60. let 20. století. Předností knihy je přesné vystižení dobové atmosféry, ale především autorův svébytný humor a bezprostřednost při vyprávění nejrůznějších historek. Příběh inženýra lidských duší Obsáhlý dvousvazkový román s autobiografickými prvky. Široký záběr společnosti, ve které Danny žije, je složen ze dvou časových pásem. Na jedné straně přítomnost, představovaná životem Dannyho Smiřického jako posrpnového emigranta po roce 1968 v exilu, na straně druhé minulost, která se odehrává ve vzpomínkách na jeho mládí za nacistické okupace v polovině 40. let, na dobu totálního nasazení a účastí v odbojové činnosti, která je spíše inspirována klukovským romantismem a touhou imponovat děvčatům. Poměrně komplikovaná kompozice je tedy založena na souběžnosti asociací a příhod ze dvou světů. Epizody ze Smiřického života v emigraci se odehrávají až na malé výjimky v Torontu a události z jeho mládí v českém městečku Kostelci. Historickým událostem není věnována přílišná pozornost, ačkoliv jejich vliv na život vypravěče i dalších postav je pociťován všude. Scény z emigrace zabírají větší část románu, jsou bohatší na situace i na postavy. Hlavní proud vyprávění se týká Smiřického kariéry jako univerzitního profesora. Druhý proud se týká jeho milostného románku s jednou ze studentek, Irenou Svenssonovou. Třetí proud pak tvoří rozmanité, volně řazené epizody, jejichž námětem je většinou život české emigrantské komunity v Kanadě.

Detektivní žánr

Detektivní trilogie: Smutek poručíka Borůvky Konec poručíka Borůvky Návrat poručíka Borůvky

Sedmiramenný svícen – soubor povídek s židovskou tematikou

Legenda Emöke – lyrická novela, příběh lásky

15

Pavel Kohout (1928 –doposud)

- český a rakouský básník, jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu a exilu,

- známý je také tím, že prošel osobnostním vývojem/přerodem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu, přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech, přičemž patřil vždy mezi ty nejaktivnější v daném proudu,

- stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován,

- v roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství, usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství, žijí ve Vídni, často navštěvují Prahu.

Tvorba

Dramata

Dobrá píseň – prorežimní hra, mnoho vtipných scén; muž jde místo svatební noci do ocelárny; ve své době velmi hraná.

Taková láska – tato hra patří k nejúspěšnějším. Pán v taláru předkládá divákům případ studentky práv Lídy Matysové, která si z nešťastné lásky k ženatému muži vzala život.

August August, august – Hlavní hrdina, klaun August, vyzvídá na řediteli cirkusu, zda by nemohl být ředitelem i on, neboť nesmírně touží drezírovat osm bílých lipicánů. Všichni se jeho nápadu smějí, podceňují klaunovi schopnosti. S klidem Augustovi sdělují tři podmínky, které mu obstarají místo ředitele: Musí mít vizitku, založit rodinu a vlastnit svůj cirkus. Klaun však všechny podmínky postupně plní. Jako vizitku přináší kalendář, kde je srpen přeložen do němčiny, angličtiny a slovenštiny, tzn. August, August, August. Opatří si rodinu - ženu Lulu (klaunka), syna Augusta juniora a tchána Bumbula (klaun). Hromadí peníze (prodává losy) na koupi cirkusu.

Vedení se najednou cítí ohroženo. Ředitel chce za pomoci inspektora manéže Augusta odstranit. Intrikují, nabízejí mu jinou ženu atd., chtějí, aby porušil stanovené podmínky. Augusta však vede jeho velký sen, obětuje mu celý život. Ředitel nakonec povoluje výstup s bílými lipicány. Kolem manéže se staví mříž. Šťastný klaun je připraven, hraje hudba. Gitrem (mříží) ale prolétne mrštné tygří tělo a dopadne na Augusta. Nastane tma. Hudba umlká a ředitel cirkusu se s úsměvem loučí s diváky. Přeje hodně zdaru při cestě domů i při společné cestě nás všech VPŘED!

Romány a povídky

Katyně – román Dcera doktora filologie a energické paní Lucie, Lízinka Tachecí, se nedostala na kýženou střední školu. Po několika nezdařených pokusech přihlásit ji na některou ze zbývajících středních škol se nakonec dostane do prvního ročníku takzvaného SUPOV (Střední učiliště popravních věd). Čtenář je obeznámen se systémem studia, předměty, rozvrhem hodin, charakteristikou studentů a osudy profesora Vlka a docenta Šimsy. Životní příběhy obou jsou ilustrací poválečných dějin střední Evropy: jako kati jsou režimu užiteční v každé době a v

16

každé situaci a totalitní moc tak naoko zapomíná na jejich hříchy (Vlk kolaboroval s nacisty, Šimsa patřil k údajné kontrarevoluci). Přehlídkou bizarních postav jsou Lízinčini spolužáci, pečlivě vybraní Vlkem jako výrazné lidské typy a příslušníci státního aparátu, jemuž je celá katovská mašinerie podřízena.

Román pokračuje sblížením studenta Richarda Mašína a Lízinky. Richard je sympatický, ale stydlivý snílek, který se do Lízinky bezhlavě zamiluje. Na silvestrovský výlet naplánuje geniální plán, jak ohromit Lízinku a získat si tím její srdce, nicméně jeho idea ztroskotá a Richard v návalu hněvu zabije cizího studenta, jenž se k Lízince lísal. Richard je následně nalezen umrzlý...

Tragický osud potkává i docenta Šimsu, který taktéž zatouží po panenském srdci Lízinky a snaží se jí zmocnit na své chatě. Svůj intimní problém se snaží vyřešit oběšením vězně, ale včasný zásah vězeňské služby mu vše pokazí. Šimsovo auto je následně nalezeno v nedalekém rybníce a všichni si myslí, že se docent po nešťastné nehodě utopil spolu s ním.

Příběh vrcholí milostným vzplanutím profesora Vlka k Lízince, mistrovskými zkouškami žáků (zde byl namísto zkušební figuríny oběšen Lízinkou docent Šimsa a Lízinka poprvé promluví) a požádáním Vlka o ruku Lízinky. Věčně nerozhodný otec jim nakonec k sňatku dává své svolení...

Kde je zakopán pes – memoárový román (kde autor vychází z vlastních vzpomínek); ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77. Název podle jezevčíka, kterého Kohoutovým právě StB otrávila.

Hodina tance a lásky – román, představující v Kohoutově tvorbě zcela nové téma – téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků; mladá dívka Kristina, jež je dcerou velitele tábora, přijíždí ze školy za otcem do koncentračního tábora, posléze se zamiluje do mladého příslušníka SS – ona je naivní, on je uvědomělý mladý árijec; připojují se osudy židů (otec jí přivede mladou židovskou baletku, aby ji učila tančit); dívka stále víc chápe poměry v táboře; onu mladou židovku znásilní Kristinin vyhlédnutý esesák a nechá ji, aby se utopila (o tom se Kristina nedozví); příběh končí osvobozením tábora.

Konec velkých prázdnin – rozsáhlé zpracování látky české emigrace.

Hvězdná hodina vrahů – román zpracovávající poslední týdny okupace ve formě detektivního thrilleru.

Milan Kundera (1929–doposud)

- francouzský spisovatel českého původu, který od roku 1975 žije ve Francii, své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky,

- je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel, jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě,

- od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, po vydání knihy Kniha smíchu a zapomnění mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství, získal občanství francouzské, udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a tajně,

17

- ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům.

Tvorba

Směšné lásky – soubor anekdotických povídek z oblasti milostných vztahů. Falešný autostop – povídka, ve které si dva mladí hrdinové mění ve své hře na

autostop nejen směr své cesty, ale i směr své lásky. Začnou si hrát na stopařku a náhodného jezdce, jejich láska se stává cynickou. A mechanismus hry je strhne natolik, že už se nemohou vrátit. Žert se změní v tragédii!

Falešný autostop ***

”Tak jak se teď o mne postaráte?” zeptala se dívka vyzývavě. ”Co máte ráda jako aperitiv?” Dívka nebyla moc na alkohol; ještě tak pila víno a chutnal jí vermut. Tentokrát však řekla

schválně: ”Vodku.” ”Výborně,” řekl mladík a objednal vodku. ”Doufám, že se mi neopijete.” ”A kdyby?” řekla dívka. Mladík neodpověděl a zavolal číšníka; poručil dvě vodky a biftek k večeři. Číšník donesl za chvíli

tácek s dvěma kalíšky a postavil ho před ně. Muž zvedl kalíšek a řekl: ”Na vás!” ”Duchaplnější přípitek vás nenapadne?” Bylo tu něco, co muže začínalo na dívčině hře dráždit; teď, když jí seděl tváří v tvář, pochopil, že

to nejsou jen slova, co z ní dělá kohosi cizího, ale že je celá proměněná, v gestaci i v mimice, a že se podobá až nechutně věrně tomu modelu žen, který tak dobře znal a k němuž pociťoval lehký odpor.

A tak (drže kalíšek v pozvednuté ruce) opravil svůj přípitek: ”Dobrá, nepřipiju tedy na vás, ale na vaše plemeno, v němž se tak zdařile spojuje to lepší ze zvířete a to horší z člověka.”

”Myslíte tím plemenem všechny ženy?” ptala se dívka. ”Ne, myslím jen ty, které se podobají vám.” ”Stejně mi nepřipadá moc vtipné srovnávat ženu se zvířetem.” ”Dobrá,” držel mladík pozvednutý kalíšek, ”nepřipiju tedy na vaše plemeno, ale na vaši duši;

souhlasíte? Na vaši duši, která se rozsvěcuje, když se spouští z hlavy dolů do břicha, a která zhasíná, když stoupá zase vzhůru do hlavy.”

Dívka zvedla kalíšek: ”Dobře, tak na mou duši, která se spouští do břicha.” ”Ještě jednou se opravím,” řekl mladík: ”raději na vaše břicho, do kterého se spouští vaše

duše.” ”Na moje břicho,” řekla dívka a její břicho (když je teď výslovně pojmenovali) jako by

odpovídalo na zavolání: cítila každý milimetr jeho kůže. Pak přinesl číšník biftek a mladík objednal další vodku se sifonem (připili tentokrát na dívčina

ňadra) a rozhovor pokračoval dál v divném frivolním tónu. Mladíka dráždilo čím dál tím víc, jak dívka umí být tou lascívní slečnou; když to tak dobře umí, pomyslil si, znamená to, že jí opravdu také je; žádná cizí duše do ní přece nevstoupila odkudsi z prostorů; to, co tu hraje, je ona sama; snad je to ta část její bytosti, která je jindy držena pod zámkem a kterou teď záminka hry vypustila z klece; dívka si možná myslí, že hrou zapírá sama sebe; ale není to právě naopak? Nestává se teprve ve hře sama sebou? Neosvobozuje se hrou? Ne, naproti němu nesedí žádná cizí žena v těle jeho dívky; je to jen jeho dívka sama, nikdo jiný. Díval se na ni a cítil k ní rostoucí nechuť.

Avšak nebyla to jen nechuť. Čím více se mu dívka psychicky vzdalovala, tím víc po ní fyzicky toužil; cizota duše ozvláštnila dívčino tělo; ba vlastně ona ho teprve učinila tělem; jako by až dosud

18

existovalo pro mladíka v oblacích soucitu, něhy, starostlivosti, lásky a dojetí; jako by bylo ztraceno v těch oblacích (ano, jako by bylo tělo ztraceno!). Mladíkovi se zdálo, že dnes poprvé vidí dívčino tělo.

Po třetí vodce se sodou se dívka zvedla a koketně řekla: ”Pardon.” Mladík řekl: ”Smím se vás zeptat, kam jdete, slečno?” ”Vyčurat, jestli dovolíte,” řekla dívka a odcházela mezi stoly dozadu k plyšové plentě.

8 Byla spokojená, jak ohromila mladíka slovem, které od ní – přes veškeru jeho nevinnost – nikdy

neslyšel; nic jí nepřipadalo lepším vystižením ženy, kterou hrála, než koketní důraz položený na zmíněné slovo; ano, byla spokojená, byla v nejlepší míře; hra ji strhovala; dávala jí pocítit, co dosud nepocítila: třeba ten pocit bezstarostné neodpovědnosti:

Ona, která se vždy předem strachovala o každý svůj příští krok, cítila se náhle zcela uvolněná. Cizí život, v kterém se ocitla, byl život bez studu, bez životopisných determinací, bez minulosti i budoucnosti, bez závazků; byl to život mimořádně svobodný. Dívka, jsouc stopařkou, směla vše; vše jí bylo dovoleno: cokoli říkat, cokoli dělat, cokoli cítit.

Šla sálem a uvědomovala si, jak je od všech stolů pozorována; i to byl nový pocit, který nepoznala: neslušná radost z těla. Až dosud se v sobě nikdy neuměla beze zbytku zbavit té čtrnáctileté dívenky, která se stydí za svá prsa a má pocit nepříjemné neslušnosti, že jí vyčnívají z těla a jsou viditelná. I když byla pyšná na to, že je hezká a pěkně rostlá, byla to pýcha vždy hned korigována studem: tušila dobře, že ženská krása funguje především jako sexuální výzva, a bylo jí to nepříjemné; toužila, aby se její tělo obracelo jen k člověku, kterého miluje; když si muži prohlíželi na ulici její poprsí, zdálo se jí, že tím pustoší i kus nejtajnějšího soukromí, které patří jen jí a jejímu milenci. Ale teď byla stopařkou, ženou bez osudu; byla zbavena něžného pouta své lásky a začala si uvědomovat intenzívně své tělo; cítila je tím dráždivěji, čím cizejší byly oči, které je pozorovaly.

Už šla kolem posledního stolu a nějaký přiopilý muž, chtěje se pochlubit svým světáctvím, oslovil ji francouzsky: ”Combien, mademoiselle?”

Dívka tomu rozuměla. Vypjala se a prožívala každý pohyb svých kyčlí; zmizela za plentou.

9 Byla to všechno divná hra. Ta podivnost byla například v tom, že mladík, i když se sám

znamenitě vtělil do neznámého řidiče, nepřestával vidět v stopařce stále svou dívku. A právě to bylo trýznivé; viděl svou dívku, jak svádí cizího muže, a měl tu trpkou výsadu být při tom; vidět zblízka, jak vypadá a co mluví, když ho podvádí (když ho podváděla, když ho bude podvádět); měl tu paradoxní čest být sám atrapou pro její nevěru.

Bylo to o to horší, že ji víc zbožňoval, než miloval; zdálo se mu vždycky, že její bytost je skutečná jen uvnitř hranic věrnosti a čistoty a že za těmito hranicemi prostě neexistuje; že by za těmi hranicemi přestala být sama sebou, jako voda přestává být vodou za hranicí varu. Když ji nyní viděl, jak překračuje se samozřejmou elegancí tu úděsnou hranici, naplňoval ho hněv.

Dívka se vrátila ze záchodu a stěžovala si: ”Nějaký chlapík mi tam řekl: Combien, mademoiselle.”

”Nedivte se,” řekl mladík, ”vždyť vypadáte jako děvka.” ”Víte, že mi to vůbec nevadí?” ”Měla jste s tím pánem jít!” ”Mám tady přece vás.” ”Můžete s ním jít po mně. Domluvte si to s ním.” ”Nelíbí se mi.” ”Ale v zásadě proti tomu nic nemáte, mít za noc několik mužů.” ”Proč ne, když jsou hezcí.” ”Máte je raději po sobě, nebo zároveň?” ”Tak i tak,” řekla dívka. Rozhovor zacházel do čím dál větších nehorázností; dívku to mírně šokovalo, ale nemohla

protestovat. I ve hře se skrývá pro člověka nesvoboda; i hra je pro hráče past; kdyby to nebyla hra a

19

seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka by se už dávno mohla urazit a odejít; ale ze hry není úniku; mužstvo nemůže utéci před koncem ze hřiště, šachové figurky nemohou uprchnout ze šachovnice, hranice hřiště jsou nepřekročitelné. Dívka věděla, že musí přijmout jakoukoli hru právě proto, že je to hra. Věděla, že čím bude hra extrémnější, tím více bude hrou a tím poslušněji ji musí hrát. A bylo marné přivolávat rozum a upozorňovat potřeštěnou duši, že musí od hry zachovat odstup a nebrat ji vážně. Právě proto, že to byla jen hra, duše se nebála, nebránila se jí a narkoticky jí propadala.

Mladík zavolal číšníka a zaplatil. Vstal pak a řekl dívce: ”Můžeme jít.” ”Kampak,” předstírala dívka údiv. ”Neptej se a běž,” řekl mladík. ”Jak to se mnou mluvíte?” ”Jako s děvkou,” řekl mladík.

***

Druhý sešit směšných lásek Třetí sešit směšných lásek Žert Hlavní postavou je Ludvík Jahn, v raných padesátých letech jako student horlivý komunista, který byl kvůli žertovné pohlednici (s obsahem „Ať žije Trockij“), poslané spolužačce Markétě na socialistické školení, vyhozen z vysoké školy i ze strany. Ludvík se chce po deseti letech pomstít bývalému spolužákovi Zemánkovi, který ho v rozhodující chvíli podrazil, tím, že svede Zemánkovu ženu Helenu. Zjistí ale, že Zemánkovi spolu již stejně nežijí.

Většina textu knihy je retrospektivní vyprávění. Příběh začíná tím, že se Ludvík vrací do rodného moravského města provést svoji pomstu, jejíž důvod a Ludvíkův předchozí život je čtenáři osvětlován v následujících kapitolách. Román sice komentuje politickou atmosféru doby padesátých a šedesátých let, ale autorova pozornost je obrácena spíše na Ludvíkovy vztahy a lásky.

Žert vyšel roku 1968, po sovětské invazi Kundera ztratil možnost publikovat. Než se rozhodl pro exil ve Francii, napsal však doma ještě dva romány:

Život je jinde Valčík na rozloučenou (dopisován už ve Francii) Ve Francii: Celé Kunderovo prozaické dílo pozdějšího období je prostoupeno motivem člověka potácejícího se mezi ideologiemi, který se dostává do momentu bezprostředního ohrožení vlastní existence. Nesnesitelná lehkost bytí Román zahrnuje období od šedesátých let dvacátého století v Evropě, především v Československu, tedy i události roku 1968 a nastupující normalizaci. Ústředními postavami románu jsou dvě dvojice milenců – Tomáš s Terezou a Sabina s Francem. Tomáš s Terezou jsou zvláštní pár, Tereza Tomáše miluje a Tomáš miluje Terezu, přesto jí ale nedokáže být věrný, potřebuje mít neustále milenky. Tereza se mu snaží porozumět, chápe, že jde z jeho strany pouze o sex, přesto ale trpí depresemi a nočními můrami. Lékař Tomáš

20

byl nucen opustit socialistické Československo. Otiskl totiž v jednom literárním časopise článek, ve kterém obviňuje komunismus z toho, že způsobil národní katastrofu. Je pronásledován a rozhodne se proto emigrovat do Švýcarska. Tam se mu otevírá skvělá budoucnost a kariéra, jeho žena Tereza ale není schopná v cizině žít, je přecitlivělá, upíná se na svého psa Karenina. Vrací se proto do Čech, nechává Tomášovi dopis, v němž se mu omlouvá, brzy se kvůli ní vrací i Tomáš. Protože ale v Praze odmítl odvolat myšlenky ze svého osudného článku, musí opustit své zaměstnání v nemocnici, později i ve středisku, klesá na žebříčku stále níž, aby nakonec skončil jako umývač oken. V životě na vesnici nakonec oba nacházejí jistý klid a štěstí. Nevydrží jim však dlouho, jelikož zemřou při havárii automobilu. Krátce předtím si Tereza uvědomí, kam až svou slabostí, svým vlivem na Tomáše oba zahnala. Nakonec s touto myšlenkou Tomáše konfrontuje:

„Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno.“

„Terezo,“ řekl Tomáš, „ty sis nevšimla, že jsem tady šťastný?“

„Tvoje poslání bylo operovat.“

„Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Druhý pár tvoří Sabina a její milenec Franc. Česká malířka Sabina, složitá osobnost, která žije bez morálních zásad, odpůrkyně kýče v jakékoliv podobě, bývalá Tomášova milenka, touží po vnitřním naplnění. Odchází proto do Curychu, kde se ale jen setkává s novou prázdnotou, pronásledována svým vnitřním neklidem odchází i od France. Marně hledá smysl svého života, utíká do New Yorku, později do Kalifornie. Franc při protestním pochodu v Kambodži umírá. Sabina není schopna najít ani trvalý vztah, ani rovnováhu.

Nesmrtelnost – poslední román napsaný v češtině Na rozdíl od většiny jeho próz je však téměř zcela „francouzský“, tj. nevystupuje v něm žádná Češka ani Čech a neobjevuje se ani motiv emigrace či české komunistické zkušenosti. Pomalost Totožnost Nevědomost

Samizdatová literatura Samizdatové edice Petlice – založil Ludvík Vaculík Expedice – založili manželé Václav a Olga Havlovi Undergroundová tvorba byla vydávána v edicích Popelnice Mozková mrtvice

21

Časopisy zaměřené na undergroundovou tvorbu Vokno – vydával Ivan Martin Jirous Revolver Revue

Ludvík Vaculík (1926–2015) - prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice,

- až do roku 1968 byl členem komunistické strany, ale po výroku na sjezdu spisovatelů, že: „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“ byl vyloučen, podepsal Chartu 77,

- byl ženatý a s manželkou Madlou měl 3 děti, s dlouholetou milenkou, spisovatelkou Lenkou Procházkovou měl 2 děti.

Tvorba

Sekyra Celý děj románu je založen na autobiografických prvcích. Osud otce vypravěče čerpá z životního příběhu skutečného Vaculíkova otce. Také prostorová rovina se prolíná se skutečným místem Vaculíkova pobytu ve valašském prostředí.

První osu tvoří současný život vypravěče, další neustálé vzpomínání na dobu svého a bratrova dětství a poslední doba, kdy byl stále dítětem, ale již poněkud starším. Čas je strukturován právě osobou otce; když jsou děti malé, snaží se pro rodinu postavit dům a odjíždí do Persie vydělat peníze na lepší život. Po jeho návratu jsou synové již starší.

Otec se z ciziny vrací s vyhraněným politickým názorem, s KSČ už jen nesympatizuje, ale stává se – spolu se svou ženou – jejím aktivním členem. Záhy ale přichází zklamání, když pozná, že komunismus není funkční a ve skutečnosti není schopen nabídnout to, co slibuje. Toto zjištění jej velice zasáhne, když se ke všemu přidá ještě manželčina smrt, zanedlouho umírá také.

Podle časového horizontu můžeme vydělit i třetí část. Týká se doby, kdy se vypravěč, teď již dospělý syn, vrací z Prahy do rodné vesnice. Vzpomíná na své dětství a rozhodne se navštívit svého bratra. Spolu s ním odchází do lesa krást dřevo, tak, jak to dělali kdysi právě s otcem. Komunismus je v díle vykreslen jako něco, co mělo na spoustu důvěřivých lidí nedozírné následky a mnohým z nich převrátilo život naruby.

Morčata Hlavním hrdinou románu je řadový bankovní úředník, v jehož bance se vykonávají nesmyslné úkony. Všichni úředníci jsou například při odchodu domů podrobováni důkladné prohlídce a jsou jim zabaveny peníze, které chtěli ukrást. Tyto peníze ale tajemně mizí a nikdy se nevrací zpět do peněžního oběhu. Navíc v bance panuje atmosféra strachu. Tento strach ale není představován nikým konkrétním.

Paralelně k osudu úředníka se odehrává další rovina románu, a to vztah tohoto úředníka k morčatům, které koupil svým synům k Vánocům. Morčata ho fascinují a úředník, ve

22

snaze zjistit, jak budou v různých situacích reagovat, je začne podrobovat experimentům. Mnohé pokusy jsou však pouhým mučením a úředník svým sadistickým choutkám zcela propadne.

Zvláštností knihy také je, že hlavně ze začátku románu autor čtenáře oslovuje slovy "milé děti". Knížka tak vytváří dojem, že je pro děti, i když tomu tak vůbec není.

Hlavní hrdina končí zvláštním způsobem. Jde do domu svého spolupracovníka, aby zjistil, co s ním je (nebyl totiž již několik dní v práci) a zde potkává nějakého muže (pravděpodobně svého kolegu Karáska) a v sebeobraně ho probodne. Autor nám však nesdělí, kdo to je a co se vlastně stane. Kniha však končí slovy, že úředník se již doma nikdy neobjevil a nikdo ho již nikdy nespatřil... Autor čtenáři ale nesdělí, zda byl zabit i úředník...

Český snář – tzv. klíčový román, tzn. že popisuje skutečné události a skutečné osoby (jen např. změní jejich jména), psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka, o chartistech, edici Petlice.

Jak se dělá chlapec – motiv nevěry a žárlivosti, zpověď autora o vlastním milostném životě.

Významné jsou sborníky fejetonů – např. Jaro je tady, Stará dáma se baví

Václav Havel (1936–2011)

- český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik, byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003),

- pochází z bohaté pražské podnikatelské a intelektuálské rodiny, byl velmi kritický vůči komunistickému režimu a činný v boji proti němu, čímž si vysloužil častokrát pobyt ve vězení,

- v době normalizace byl zakázaným autorem, nicméně již měl zvuk v zahraničí, což mu vysloužilo jistou finanční nezávislost, pobyt ve vězení podlomil jeho zdraví,

- po sametové revoluci vstoupil do politiky, stal se prezidentem, zemřel na následky dlouhodobých zdravotních problémů.

Tvorba

Antikódy – sbírka experimentální poezie, tzv. typogramů Některá čísla sbírky jsou spíše obrazy sestavené ze znaků psacího stroje, jako kříž vytvořený z paragrafů. Většinou však autor pracuje se slovy, která grafickými i gramatickými prostředky uvádí do nečekaných souvislostí. Mimo jiné se mu tím daří demaskovat lživost dobových politických frází, například zneužívání nacionalistického slovníku v básni Vzor lid.

23

NÁŠ LID nedopustí, aby vymoženosti

NAŠEHO LIDU byly odňaty

NAŠEMU LIDU a aby kdokoli klamal

NÁŠ LID voláním:

NÁŠ LIDE!

O NAŠEM LIDU ať rozhodují ti, kteří jdou

S NAŠÍM LIDEM !

Dramata Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla. Zahradní slavnost Hugo Pludek, syn ze středostavovské rodiny, je rodiči vyslán na zahradní slavnost Likvidačního úřadu, pořádanou Zahajovačskou službou, aby se zde setkal s vlivným Františkem Kalabisem. Hugo zde Kalabise nenajde, místo toho se rozvine sled absurdních situací. Všichni funkcionáři Likvidačního úřadu i Zahajovačské služby hovoří degenerovaným, formálním a bezobsažným jazykem, jak se očekává od jejich role v byrokratickém systému. Hugo si rychle osvojí frázi jako univerzální dorozumívací techniku, postupuje na společenském žebříčku a nakonec stane v čele nově ustavené Ústřední komise pro zahajování a likvidování. Důsledkem je ztráta vlastní identity. Když Hugo přijde domů, je natolik změněn, že jej vlastní rodiče nepoznávají.

Audience Vernisáž Protest Hry obsahují silný autobiografický prvek. Spojuje je postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus.

24

Audience – jednoaktová hra Vaněk jako spisovatel pracuje v době totality v pivovaru, kde společně s cikány válí sudy do sklepů. Sládek však Vaňkovi nabídne možnost povýšit na místo skladníka, což by pro Vaňka bylo ideální, protože by mohl v klidu psát své hry. Pokud by ale chtěl tuto činnost vykonávat, musel by na sebe donášet Sládkovi. Sládek totiž na Vaňka musí psát zprávy pro StB a jako jednodušší člověk s tím má problémy. Vaněk nabídku odmítá - v závěru díla pochopí bezvýchodnost celé situace a nejen to, dokonce absurditu celé doby. Hra končí Vaňkovými slovy „Je to celé na hovno“. Celá hra se odehrává v sládkově kanceláři v nejmenovaném pivovaru.

Vaněk: Inteligentní, intelektuální spisovatel nucený pracovat v pivovaru, autorovo alter ego (fiktivní osoba, psychologicky totožná s autorem), je sledován tajnou policií. Po celou hru používá spisovný jazyk a má ušlechtilé způsoby vyjadřování.

Sládek: Nadřízený Vaňka, rozhoduje o umístění pracovníků v pivovaru, ve Vaňkovi vidí autoritu i přes to, že je Vaněk jeho podřízený. Snaží se mu podlézat a chce se mu svěřovat. V průběhu hry se víc a víc opíjí. Je typickým představitelem jednoduššího člověka a ignoranta, projevuje se to jednak jeho projevem, jazykem, intelektem a také tím, že Vaňkovi tyká, přestože ten mu v celé hře vyká.

Hra se snaží poukázat na absurditu komunistické společnosti, na neskutečnou propast mezi intelektuály a burany.

Largo desolato Odcházení Eseje – Dopisy Olze (z vězení), Moc bezmocných

Josef Topol (1935–2015)

- český básník a dramatik, režisér a dramaturg,

- po podpisu Charty 77 pracoval v dělnických profesích a patřil mezi zakázané autory,

- měl 2 syny – Jáchyma (spisovatel), Filipa (rockový zpěvák a klavírista, člen skupiny Psí vojáci, již po smrti)

Tvorba – dramata

Kočka na kolejích – zpochybňuje nejen lásku, ale i upřímnost, vše je pomíjivé, pouze smrt je věčná. Hodina lásky Dvě noci s dívkou Stěhování duší

www.cesky-jazyk.cz www.databazeknih.cz cs.wikipedia.org/wiki