Úvod do společenských věd

Společenské vědy jsou vědami o společnosti a zkoumají společnost z mnoha úhlů pohledu. Jsou to nejmladší vědy vůbec, vznikaly převážně v 19.stol a navazovaly na poznatky z předvědeckých období. Za vědy je můžeme považovat od doby, kdy byly přesně stanoveny postupy práce – získávání informací a jejich vyhodnocování.

Sociologie – vznikla v 19. stol. Za jejího zakladatele je považován Aughust Comte. Je to jediná společenská věda, která zkoumá společnost jako celek. Na počátku sociologického přemýšlení byla tzv. Klasická sociologie (poč. 19 stol. – 20 stol.) a druhý obdobím byla tzv. Empirická sociologie (20. stol. a dále, empirie = zkušenost).

Psychologie – z poč. 19. stol. Zabývá se psychickými procesy lidské osobnosti. Konkrétně se snaží vysvětlit skladbu lidské psychiky (jak je utvářena).Hledá vlivy na vývoj lidské psychiky a snaží se vysvětlit projevy chování a jednání člověka pod vlivem vnitřních psychických procesů. Za jednoho z prvních psychologů je považován Gustav Jung.

Ekonomie – jedná se o vědu o ekonomice neboli o vědu o hospodářských vztazích v rámci společenského prostředí. Tyto vztahy dělíme na makroekonomické a mikroekonomické a to podle toho, na jakém území jsou vytvořeny.

Makroekonomické vztahy - jsou obecného charakteru, jsou celosvětové a ovlivňují vztahy mikroekonomické. ( např. inflace)

Mikroekonomické vztahy - jsou konkrétní ekonomické vztahy v omezeném ekonomickém prostředí (nap.ř ekonomika konkrétního státu).

Počátky ekonomie sahají do druhé poloviny 18. stol. Pochází z Anglie a jedním z největších představitelů je Adam Smith.

Politická ekonomie – Snaží se najít optimální ekonomické teorie v souvislosti s politickými a společenskými vztahy.

Ekologie – je na rozhraní přírodních a společenských věd. Konkrétně se zabývá vzájemným vztahem mezi přírodním prostředím a lidskou civilizací. Tato věda vychází z poznatku, že člověk je součástí ekosystému a stejně jako ostatní články ekosystému musí i lidé dbát na harmonii v něm.

Politologie – je to věda, která se zabývá podstatou a způsoby organizace lidské společnosti od počátku sdružování se člověka. Konkrétně studuje např. záležitosti politiky, státovědy, zabývá se ideologiemi, mezinárodními vztahy. Mezinárodními a nadnárodními politickými organizacemi, formami vlády a typy politických zřízení ( monarchie, oligarchie, demokracie)

Právní věda – je to společenská disciplína, která zkoumá vznik vývoj a obsah kodifikovaných norem společnosti (= právní normy, kodifikovaný znamená vynutitelný). Takovéto normy by měly být dodržovány, společnost to vynucuje. Za nedodržení některé z těchto norem následuje trest.

Etika – je vědou o morálce. Na rozdíl od právní vědy zkoumá nekodifikované normy. Je vědou o normách společenského jednání a chování.

Religionistika – Věda, která se zabývá světovými náboženstvími. Jedná se o vědecký rozbor těchto náboženství.

Estetika – Věda, která se zabývá uměleckými projevy člověka.Tato věda hledá podstatu krásy.

Filozofie – Je to společensko – vědní disciplína, která se zabývá vývojem lidského myšlení. Začala vznikat asi v 6. stol. př. n. l. V Antice označovala lásku k moudrosti. Řecká vzdělanost je také považována za jeden z pilířů dnešní civilizace ( další dva pilíře jsou římské

právo a křesťanská etika). Filozofie se zabývá hlavně abstraktním (obecným) myšlením. Klade si tři základní otázky

1) Z čeho je tvořen tento svět? 2) Je vůbec poznatelná podstata světa? 3) Jaká je úloha člověka v tomto světě?

Všechny ostatní filozofické otázky se odvíjí od těchto tří. Filozofie si tedy klade otázky a hledá na ně odpovědi. Jako odpovědi na tři základní filozofické otázky existují tři součásti filozofie.

1) Antologie (Metafyzika, Noetika, antos = bytí, základ). Zabývá se existencí (bytím) tohoto světa. Výsledkem bytí je jsoucno – prokazatelně existuje.

2) Gnozeologie (gnoze = poznání). Je to teorie poznání.3) Etika, která se zabývá podstatou lidské existence a soužitím lidské společnosti.

Existuje ještě čtvrtá součást filozofie a to je filozofie dějin. Ta hledá objektivní (doložitelné, prokazatelné) bez ohledu na člověka.

Sociologie

Vzniká v 19. stol a podstatou jejího vzniku je politické a společenské dění této doby. Tehdy totiž zanikají tradiční evropské společnosti. Tvorba moderních společenských vztahů vynutila vznik vědy o společnosti

sociologie. Počátky sociologie vychází z pozitivizmu (filozofický směr) za jehož zakladatele (a tedy i za zakladatele sociologie) je považován Aughust Comte. Pozitivizmus tvrdí, že člověk se má zabývat jen prokazatelnými fakty. Vše co nejde rozumem vysvětlit máme pustit z hlavy = racionální myšlení. Sociologie se snaží racionálně pohlížet na společenské vztahy a vytváří první racionální metody zkoumání společnosti.

Etapy vývoje sociologie

1) Období protosociologie (předsociologie)2) Vznik sociologie jako vědy3) Klasická sociologie4) Empirická sociologie

Období protosociologieOd asi 6. stol př. n. l. – do počátku 19. stol.

protosociologie = předsociologie

Společenské vztahy byly vysvětlovány iracionálně. Vznikaly společenské hypotézy, ale nebyly potvrzeny. Také vznikaly sociální utopie – hledali ideální, bohužel nerealizovatelný model společnosti. Hledali také přirozené zákonitosti fungování společnosti popř. si je vymýšleli. Centrem protosociologie byla Evropa. Příkladem protosociologické teorie je Platón.

Vznik sociologie jako vědy30. léta 19. stol.

Toto období je spojeno se životem zakladatele sociologie – Aughusta Comta. Je to počátek vědeckého období pohledu na společenské vztahy.

Aughust Comte – Autor prvních racionálních vědeckých metod zkoumání společnosti. (abstraktní myšlenky – obecné zkoumání společnosti tzn. Hledal společenské zákony, podle nichž funguje společnost.) Základním zákonem fungování společnosti pro něj byla funkce rodiny. Provedl analýzu rodinných vztahů. Jeho teorie tvrdí, že společenské vztahy v rodině předurčují vztahy mezi jednotlivci ve společnosti. Společenské vztahy se snažil vysvětlit na rodinných vztazích. Ve společnosti i v rodině vypozoroval dva typy vztahů.

1) Sociálně – statické vztahy (jsou neměnné) 2) Sociálně – dynamické vztahy (jsou v neustálém vývoji)

V rodině vypozoroval také dva typy vztahů.1) Generační (autoritativní) – ty jsou dynamické2) Vztahy mezi pohlavími - a ty jsou spíše statické

Snažil se také vytvořit periodizaci lidského myšlení. Dělí historii do epocha snaží se určit způsoby myšlení lidí této doby. Takto rozdělil historii celkem do tří epoch.

1) Teologické období – Období prvotního vývoje lidstva a lidského myšlení. V tomto období je člověk schopen pouze konkrétního myšlení.

2) Metafyzické období – Člověk je v něm již schopen vytvářet abstraktní myšlení.3) Pozitivní období – Člověk je schopen pozitivistického myšlení.

Klasická sociologie19. - poč. 20. stol.

Období klasické sociologie je obdobím velkých sociologických teorií (makrosociologické období). Sociologové tohoto období se zabývali společností jako celkem (ne jen určitými společenskými jevy). Snažili se vysvětlit společenské zákony. Hledali obecný základní princip funkce společnosti. Klasická sociologie se vyvíjela v Evropě. (Zejména v západoevropských zemích, protože právě zde proběhly v 19. stol. nejdříve společenské změny.)

Herbert Spencer – byl to anglický sociolog a přírodovědec. Snad právě proto využil přírodu pro vysvětlení funkce společnosti. Uvědomil si, že i pro člověka platí přírodní zákony, proto vysvětlení některých společenských vztahů provedl aplikací přírodních zákonů na společenské vztahy. Je autorem pojmů:

1) Sociální darvinismus – je aplikací Darvinovy teorie na vysvětlení vývoje společnosti.

2) Sociální evolucismus – V této teorii tvrdí, že společnost nevzniká nahodile. Je výsledkem vývoje společnosti. Pokud dojde k přerušení vývoje společnosti, společnost stagnuje a dojde buď k jejímu zániku, nebo se musí navrátit zpět ke svým původním tradicím.

3) Sociální organicismus – Sociologická teorie, ve které přirovnává fungování společnosti k funkci organismu. Společnost = organismus ve velkém. Když přestanou fungovat společenské vztahy či instituce, je to stejné, jako když v těle přestane fungovat orgán.

Emil Dürkhain – německý sociolog, autor pojmu kolektivní vědomí. Každý jedinec ve společnosti podle Dürkhaina disponuje tzv. individuálním vědomím. Působením individuálního vědomí všech jedinců ve společnosti se vytváří tzv. kolektivní vědomí, které zpětně ovlivňuje individualitu všech jedinců ve společnosti. Každý jedinec ve společnosti žije pod tlakem kolektivního vědomí. Záleží jen na něm, jak se z tlakem kolektivního vědomí vypořádá.

Vliv kolektivního vědomí může být pro jedince tak nesnesitelný, že sáhne k sebevraždě = teorie sebevražd.

Typy sebevražd:1) Sebevražda ve prospěch společnosti2) Sebevražda na protest společnosti 90 %3) Egoistická sebevražda (bez vlivu společnosti) 10 %

Max Weber – Opět německý sociolog. Pro něj bylo podstatou funkce společnosti tzv. sociální jednání (jednání jedince, které je zaměřeno na společnost). Jeho výsledkem jsou tzv. sociální interakce (vzájemné působení ve společnosti). Opakem sociálního jednání je tzv. individuální jednání (jeho přímým cílem není ovlivnit společnost – vyvolat sociální interakce).

Je také autorem typologie sociálního jednání, což je rozdělení sociálního jednání na několik typů.

Sociálního jednání jsou čtyři typy:1) Racionálně – účelové jednání – typ jednání, který vychází z rozumové úvahy

jedince. Cílem tohoto jednání je splnit jeho účel i přes porušení společenských norem.

2) Racionálně – hodnotové jednání – Jednání opět rozumové. Jeho cílem je však dodržet hodnoty společnosti, i kdyby neměl být splněn účel jednání.

3) Tradiční jednání – jednání, při kterém se jedinec rozhoduje na základě tradic a zvyků ve společnosti.

4) Afektivní jednání – naprosto iracionální (instinktivní, nepromyšlené, nerozumové) jednání.

Vilfredo Pareto – Italský sociolog konce 19. stol. je autorem pojmu teorie elit. Zabýval se vznikem elit a způsobem tvorby elitního postavení ve společnosti (teorie společenských elit). Zkoumal, kdo a jakým způsobem tvoří ve společnosti elity. Tvrdil, že o vstupu do společenských elit rozhodují tzv. rezidua (jakési vnitřní předpoklady pro to, stát se elitním).

Rozdělil rezidua na dva typy:1) Vrozená – jsou geneticky dána (např. talent, temperament, charakter).2) Získaná – nabytá v procesu vrůstání do společnosti (např. styl komunikace,

vědomosti, vystupování na veřejnosti, společenská image).Pareto říkal, že společenské elity mají za úkol společnost řídit. Lidé s vysokými rezidui

by měli mít privilegovaná postavení. Ostatní lidé by měli společenské elity akceptovat. Společenský vývoj zajišťuje neustálou cirkulaci elit. K cirkulaci elit dochází neustále.

Buď přijde člověk s ještě lepšími rezidui, nebo se stává, že vysoce postaveným lidem časem zakrní jejich rezidua a tak jsou snadno nahraditelní.

Této ideologie zneužil italský fašismus.

Karel Marx – Německý sociolog filozof a ekonom 19. stol. Pocházel z bohaté rodiny, už od mládí se však zabýval sociálním postavením dělníků svého otce. Hned od počátku si uvědomoval, že jejich sociální postavení je na velmi špatné úrovni. Hledal z této situace východisko spolu se svým přítelem a spolupracovníkem Bedřichem Engelsem.

Karel Marx tvrdil, že všechny společenské vztahy jsou přímo výsledkem ekonomických vztahů ve společnosti. Provedl analýzu ekonomických vztahů v historii a na jejím základě vysvětlil společenské vztahy v historii. Tvrdil, že od vzniku výrobního hospodářství (tedy od neolitické revoluce) jsou si lidé ekonomicky nerovni. To je dáno podstatou vlastnictví, protože člověk ekonomickým působením vytváří tzv. nadhodnotu. Její nespravedlivé přerozdělení je důvodem k ekonomické a tedy i sociální nerovnosti. Marx se snažil přijít na způsob, jak zrušit sociální nerovnost.Nespravedlivé přerozdělení nadhodnoty je možné změnit tím, že vlastníkem výrobních prostředků by měl být ten, kdo vytváří nadhodnotu (ne kapitalista ale dělník). Aby k této změně došlo, musí proběhnout tzv. sociální konflikt (konfliktní sociologie). Tím bude zrušena ekonomická a tedy i sociální nerovnost.

Napsal dvě knihy, ve kterých sepsal své myšlenky. Tato díla se jmenují Kapitál a Manifest.(pol. 19. stol.)

Svého myšlení využil i pro periodizaci dějin. Rozdělil historické epochy podle charakteristiky ekonomických a sociálních vztahů (společensko – ekonomické formace).

1) Prvobytně-pospolná společnost = pravěk – je to předtřídní společnost.2) Otrokářská společnost = starověk – první třídní společnost, zdrojem nadhodnoty

jsou otroci.3) Feudální společnost = středověk – také třídní společnost, zdrojem nadhodnoty je

půda. 4) Kapitalistická společnost – opět třídní společnost, ve které je nespravedlivě

přerozdělena nadhodnota (nadhodnotu vlastní kapitalista a měl by ji vlastnit dělník).

5) Socialistická společnost – je to beztřídní společnost a vzniká po sociálním konfliktu a spravedlivém přerozdělení nadhodnoty.

Empirická sociologieod počátku 20. stol dodnes

empirie = zkušenost

Centrem empirické sociologie se stávají USA a to ze tří důvodů.1) Monokulturní (mnohakulturní) společnost – v USA bylo

mnoho různých kultur a tím pádem i mnoho různého studijního materiálu.2) USA měly dobré finanční zajištění, proto mohly být

financovány různé výzkumy.3) Evropští odborníci odcházejí do USA kvůli politické

situaci v Evropě.

Empirická sociologie se již nezabývá společností jako celkem. Zkoumá pouze jednotlivá sociologická témata (např. mikrosociologie). Sociologové také začínají provádět tzv. Terénní nebo empirický výzkum = zkoumání sociálního jevu přímo v centru dění. Sociální jevy jsou studovány do hloubky s velkou intenzitou.

V socialistických zemích po druhé světové válce byla sociologie zakázána, aby nepoukazovala na totalitní režim.

Empirická sociologie má tři druhy:1) Konsenzuální sociologie2) Konfliktní sociologie3) Interpretativní sociologie

Konsenzuální sociologie –Vzniká na přelomu 19. a 20. stol. Konsenzus = dohoda, domluva. Společnost je založena na základě vnitřní dohody jedinců ve společnosti (např. demokracie). Všichni jedinci ve společnosti mají právo podílet se na tvorbě konsenzu, ne všechny názory jsou však vyslyšeny. Odměnou za dodržování konsenzu je ochrana, kterou nám dá společnost (cíl společenského života). Člověk ctí (dodržuje) konsenzus, pouze pokud pro něj má nějaké výhody.

Základní znaky konsenzuální společnosti:1) Společnost je založena na konsenzu.2) Lidé akceptují autority (elity).3) Konflikty by měly být minimální (méně časté).4) Je založena na kooperaci (spolupráci) a reciprocitě (vzájemnosti).5) Je stabilní.6) Je dlouhodobá.

Typy konsenzuální společnosti:1) Teorie sociální směny – Pro vysvětlení funkce společnosti používá

tržně – ekonomické vztahy. (Je založena na nabídce a poptávce.) Člověk prvotně uspokojuje své zájmy. (Sám si rozhodne, co si koupí.) Představitelem této teorie je americký sociolog Peter Blauu.

2) Strukturální funkcionalismus – Je to teorie založená na hledání vnitřní struktury společnosti a když je struktura společnosti nalezena, snaží se vysvětlit funkci, kterou struktura společnosti plní. Zakladateli tohoto směru jsou T. Parsons a R.Merton.

Konfliktní sociologie50. léta 20. stol.

Je to vlastně opak konsenzuální sociologie. Tato společnost je založena na protikladech, díky tomu je taková společnost vnitřně rozdělená (opozice). Život v takové společnosti je založen na každodenních konfliktech. Existují tu mocenské rozdíly. V této společnosti se často používá nátlak jako forma společenského vztahu. Jedinci uvnitř společnosti mají rozdílné společenské zájmy. Díky tomu všemu jsou konfliktní společnosti nestabilní a krátkodobě trvající.

Konfliktní sociologové 20. stol využili konfliktních myšlenek Karla Marxe. Představitelé konfliktní sociologie jsou např. Levis Coser, Charles Mills, Ralf Dahrendorf, Randall Collins.

Interpretativní sociologie

Tento typ sociologie se snaží interpretovat poznané sociální jevy v rámci výzkumu nějaké konkrétní společnosti. (Interpretovat = vysvětlit, popsat, předvést.)

Mezi interpretativní sociologii patří např:1) Symbolický interakcionismus – Klade důraz na sociální interakce. (Snaží se je

popsat a interpretovat.) jejím představitelem je Charles Horton Cooley.2) Fenomenologická sociologie – Je to teoretická sociologie. Složitý společenský

systém je rozdělen na tzv. fenomény (dílčí sociální problémy) a následně se sociologové snaží vysvětlit funkci jednotlivých fenoménů, čímž vysvětlí i fungování celé společnosti. Představitelem je původně německý sociolog Alfred Schutz, který působil v USA.

Teorie sociálních skupin

Sociální skupina je početně omezené sociální prostředí (souhrn jedinců), ve kterém jsou vytvořeny sociální vztahy, emotivní vazby mezi jedinci, systém norem, systém sankcí (pozitivních i negativních), jetu vykonávána společná činnost, jsou stanoveny společenské cíle a prostředky, jak jich dosáhnout. Člověk může být členem více sociálních skupin najednou, takže jeho sociální vývoj je výsledkem působení všech sociálních skupin, se kterými přišel do kontaktu.

Jedinec za svůj život vystřídá několik důležitých sociálních skupin. Každá sociální skupina má vliv na jeho tzv. proces socializace. (skupinové prostředí v nás vyvolává vlastnosti a schopnosti, bez kterých bychom ve společnosti nepřežili schopnost komunikace.) V rámci socializace je nutné poznat hodnoty a tradice společnosti, přijmout normy společnosti (= kulturu společnosti). Členství v prvních sociálních skupinách získáváme tzv. faktickým způsobem (bez vlastního vlivu). Potom přijde období, kdy přichází tzv. dobrovolný způsob (o členství v nějaké sociální skupině se rozhodujeme sami a dobrovolně.) Tento způsob by měl přetrvávat až do konce života, pokud společnost jedince nepřinutí, stát se nedobrovolně členem nějaké sociální skupiny (např. vojna nebo vězení).

Podle míry vlivu na socializaci se sociální skupiny dělí na dva druhy.1) Primární – Jsou to skupiny, které mají prvotní a nejdůležitější vliv na socializaci

jedince a to proto, že splňují tyto znaky.

a) Jsou málo početné. (Asi od 3 do 10 jedinců)b) Probíhají tu časté sociální kontakty a interakce.c) Jsou tu vyvářeny pevné sociální vztahy a citové vazby.d) Díky tomu všemu jsou mezi jedinci vytvářeny silné vztahy.e) Probíhá zde často spolupráce (kooperace) a vzájemnost

(reciprocita).f) Tyto skupiny jsou trvalejší (časově dlouhodobé).g) Díky tomu všemu jsou tyto skupiny pro náš sociální vývoj

nejdůležitější.

Tato teorie vznikla roku 1902 a jejím zakladatelem byl Charles Horton Cooley. Tento sociolog považoval za primární tři sociální skupiny.

a) Rodinub) (Sousedství)c) Dětský herní kolektiv

2) Sekundární – Sekundární sociální skupiny jsou součástí skupinového prostředí, ale mají pouze tzv. sekundární vliv na proces socializace a na vývoj jedince. Proto jsou méně významné než primární sociální skupiny. Je to tzv. doplňkové prostředí, jehož vliv si jedinec často ani neuvědomuje. Sekundární sociální skupiny mají přesně opačné znaky, než primární sociální skupiny.

d) Jsou početnější než skupiny primární.e) Dochází tu méně často k sociálním kontaktům a sociálním

interakcím.f) Sociální a citové vazby, které se zde vyváří, nejsou tak pevné.g) Ani vytvořené vztahy nejsou tak silné.h) Tyto skupiny jsou krátkodobější.i) Méně ovlivňují sociální vývoj jedince než primární skupiny.j) Nejsou založeny na vzájemné kooperacia reciprocitě.

Teorie sekundárních sociálních skupin vznikla v 1. pol. 20. stol. a jejím představitelem je americký sociolog Burges. Sekundární sociální skupiny rozdělil na tři druhy.

a) Asociace (sdružení osob nebo jedinců, kteří mají stejný cíl)b) (Etnické) a národnostní skupinyc) Sociální třídy a sociální vrstvy (vznikají rozvrstvením společnosti)

- sociální třídy (Společnost je rozděleny na třídy, které jsou si mocensky nerovny.)

- sociální vrstvy (Společnost je rozdělena na vrstvy, které jsou si nerovny znaky a profesemi jedna vrstva nemůže ovládat tu druhou.)

Další formou dělení sociálních skupin je dělení podle členství. Podle členství se sociální skupiny dělí na:

a) Členské – Jedinec je oficiálně členem této sociální skupiny a z členství mu vyplývají práva a povinnosti. Existují dva druhy členství

- formální (U tohoto druhu členství existuje přesně stanovený postup, jak se stát členem takovéto sociální skupiny – konkurz, přijímací řízení. Tyto podmínky musí splnit každý jedinec, který se chce stát členem.)

- neformální (U neformálního členství jedinec získává členství v sociální skupině automaticky.)

b) Nečlenské (vztažné, referenční) – V takovéto sociální skupině jedinec není členem, ale zaujímá k ní určité stanovisko a vztah. Např. jedinec má k takovéto sociální skupině natolik kladný vztah, že usiluje o to, aby se stal jejím členem. Toto chování vždy vyvolává reakci členské skupiny. Reakce členské skupiny mohou

jedince dokonce přimět, aby změnil své rozhodnutí. (zvýšená komunikace, přerušená komunikace, exkomunikace – vyřazení za skupiny.)

Obecné znaky sociálních skupin:

a) Má své členy, je složena z jedinců, jejichž počet je tři a více.b) Vytvářejí si vnitřní systém norem a hodnot.c) Každá společnost vytváří společnou činnost (činnost, která

vede ke splnění cílů skupiny popř. kolektivu.)d) Má systém sankcí – kladných i záporných – demotivace -

vede je k tomu, něco dělat.e) Mají vnitřní strukturu (rozvrstvení) pozic – formální,

neformální.

Davy

Davy nejsou sociální skupinou, protože nesplňují základní znaky sociálních skupin.Je to typ tzv. sociálního agregátu (seskupení lidí). Jedná se o skupinu lidí, kteří se sešli na určitém místě, v určitou dobu a za určitým cílem. (Cíl je to jediné, co musí mít lidé v davu společného.) Dav nemá žádné oficiální členy, žádné hodnoty a normy ani žádné vytvořené vztahy a vazby.

Davové jednání:U lidí v davu se často projevuje tzv. davové jednání, které je iracionální. Člověk má

v rámci davu tendenci jednat iracionálně, protože má pocit anonymity, který zajišťuje i pocit bezpečnosti.Toto iracionální jednání je hlavním důvodem, proč není dav sociální skupinou. Lidé v davu se nechávají ovládat svými emocemi a vášněmi. Dav, který je tvořen emotivně nevyrovnanými jedinci může být opravdu nebezpečný.

Teorii davového jednání vytvořil francouzský lékař a později i sociolog později sociolog Gustav Le Bon. Tento sociolog formuloval, co je to davové chování = Člověk zcela ztratí racionální chování a jedná emocionálně, což se projevuje na základě pocitu anonymity v davu. Provedl rozdělení davů podle počtu společných znaků v davu.

a) Homogenní – Takovéto davy mají více společných znaků (třeba společný účel) – je to např. demonstrace, parlament

b) Heterogenní – Tento typ davů většinou nemá společné znaky (jen náhodně). Takovýmto typem davu jsou např. davy, které se sešli okolo dopravní nehody. (tzv. čumilové).

Gustav Le Bon také vypozoroval, že lidé v rámci demonstrací, stávek apod… (davy) často páchají zločiny fenomén narůstající zločinnosti.(Zabýval se i právem a jako jiní právníci řeší otázku teorie a praxe trestního práva.) Tento sociolog se věnoval davu voličů a zločineckému davu. U těchto davů vypozoroval tři základní rysy.

1 rys: ztráta individuality2 rys: převaha primitivních instinktů a teorií nad racionalitou3 rys: ztráta rozumové kontroly a morální odpovědnosti

Určil také základní znaky davu:a) Pocity a myšlenky v davu mají jeden směr.b) Myšlenky a emoce davu často podléhají změnám.c) Dav není vytrvalý – není schopen delší dobu usilovat o svůj cíl.

d) Je silně emotivní a impulzivní a popudy, kterými se řídí mohou být značně rozmanité, pokaždé však natolik silné, že přehluší osobní zájem, leckdy dokonce i pud sebezáchovy.

e) Je netolerantní jak vůči okolí, tak vůči vlastním členům.f) Je silně sugestibilní.g) Dav potřebuje vůdce.

Duši davu ztotožňuje Le Bon s psychikou primitiva. Se vznikem davu se vytváří v davu kolektivní duše, jednotlivec ji uznává (uznání kolektivní psychiky) a jedná tak, jak by sám za normálních okolností nikdy nejednal. Stává se tak vlastně jakýmsi strojem bez vlastní vůle.

Gustav Le Bon napsal také knihu, která se jmenuje ,,Psychologie de foules“ což v českém překladu znamená Psychologie davu. Tato kniha je jakýmsi varováním pro celou Evropu, aby se následující století nestalo tzv. stoletím davů, kde by morálka a právo měli menší roli.

Dalším významným sociologem, který se davy zabýval byl Carl Davis. Ten rozdělil davy na tři typy, do kterých patří určité druhy davů.

1) Davy plánované – mají společné místo, čas a společný zájem.- posluchačstvo- povolená demonstrace

2) Davy neplánované – mají společné místo a zájem.- divácké davy (,,čumilové,, - autohavárie)- panické davy (mohou se utvořit na základě neadekvátního

podnětu, jsou to např. davy prchajících při požáru.- obtěžující davy (fronty a návaly)

3) Davy nezákonné – musí být nezákonné od samého počátku- aktivní expresivní – je zaměřeno na ,,venkovní“ prostředí,

jeho cílem je ovlivnit ,,venek“. (nepovolené demonstrace, loupení, lynč)

- nemorální (orgie, opilecké sedánky, toxikomani)Navíc (nemusíme umět)Sociolog Scipio Sighele, který pochází z italské kriminologické školy,se také zabýval

davy a jejich psychologií. Je autorem pojmu psychická nákaza davu – V davu se šíří jakási psychická ,,nemoc“, kterou šíří davový vůdce a tato ,,nemoc“ se přenáší z jednoho jedince na druhého.

Sociolog Gabriel de Tarde z francouzské kriminologické školy zohledňuje více faktorů – zejména sociálních – a rozlišuje dav a veřejnost.

1) Veřejnost – Je duchovním společenstvím a zárukou ochrany demokracie před davy

2) Dav – Je to seskupení určitého počtu lidí na určitém místě v určitém čase, spjatých nějakým společenským cílem a vedených nějakou společnou myšlenkou a nějakým vůdcem.

José Ortega y Gaset - Sociolog, který je autorem díla ,,Vzpoura davů“. Tvrdil, že davový člověk současnosti je přesvědčen, že civilizace je něco stejně přirozeného jako např. voda a vzduch. Obklopen vymoženostmi civilizace se pak takový člověk mění v primitiva a barbara a domnívá se, že si to, nač má právo, může vynutit silou.

Walter Ehrenstein – Sociolog, autor díla ,,Démon masa“. Shoduje se s názory Gustava Le Bona, apeluje na elity a zdůrazňuje roli životaschopného náboženství (křesťanství).

Metody a techniky sociologického výzkumu

Sociologie je vědou, protože jsou přesně stanoveny metody vědeckého zkoumání sociologie a to již od počátku 19. stol. V 19. stol. však byly metody ke zkoumání společnosti odlišné. Nebyly ještě praktické – empirické. Byly pouze racionální. Sociologové neměli možnost zkoumat jevy přímo v centru dění – na místě, kde se odehrávají – protože e zaměřovali na společnost jako celek, na rozdíl od sociologů empirického období, kteří zkoumali jen určité jevy v rámci společnosti. Většina současných metod a technik zkoumání společnosti tedy vznikla až ve 20.stol.

Konkrétní techniky sociologického výzkumu:

1) technika pozorování2) technika rozhovoru3) technika dotazníku

Technika pozorování - Sociologické pozorování je nejužívanější metoda sociologického výzkumu. Je podmíněna kontaktem s pozorovaným sociálním jevem. Pro vědecké pozorování je velmi důležitá tzv. přípravná fáze. Během ní si musí pozorovatel předem vybrat druh pozorování, předmět pozorování a také musí vědět, jak zpracovat získané výsledky. V rámci pozorování je také třeba, aby byl pozorovaný jev co nejpřirozenější. Vědecké pozorování je založeno na logické indukci. (Indukovat znamená vyvozovat obecné věci z jednotlivých.)

Druhy pozorování:

1) zúčastněné2) nezúčastněné

1) přímé2) nepřímé

1) tajné2) neutajované

• Pozorování zúčastněné – Při pozorování zúčastněném je pozorovatel přímo součástí pozorovaného jevu a podílí se na jeho aktivitách. Nevýhodou tohoto pozorování však je, že pozorovatel může ztratit objektivitu a není schopen objektivního pozorování.

• Pozorování nezúčastněné – Při nezúčastněném pozorování je pozorovatel na místě jevu, neúčastní se však jeho aktivit. Nevýhodou tohoto typu pozorování však je, že člověk nepronikne tolik do pozorovaného jevu.

• Tajné pozorování – Pozorovaný jev netuší, že je pozorován.• Neutajované – Pozorovaný jev ví, že je pozorován. Nevýhodou neutajovaného

pozorování je, že se jev nechová vždy přirozeně, protože ví, že je někým pozorován.

• Přímé pozorování – Je podmíněno přítomností pozorovatele na místě jevu.• Nepřímé pozorování – Pozorovatel není přítomen na místě jevu a posuzuje jev

pouze pomocí zprostředkovaných informací a materiálů.

Nejčastěji je používáno přímé zúčastněné tajné pozorování.

Technika rozhovoru – rozhovor je forma tzv. verbálního výzkumu.(Výzkum technikou rozhovoru se řídí pouze verbálním rozhovorem.neverbální rozhovor – jiný způsob komunikace než jazykem a slovy – není brán v potaz.) Je to metoda, která je založena na výpovědi tzv. respondenta. (Respondent = člověk, který odpovídá na otázky kladené výzkumníkem.) Výzkumník má možnost zkoumat sociální jev pouze tak, jak se odrazil ve zkušenostech respondenta. Tím může být výsledek výzkumu bohužel zkreslen. Rozhovor musí být důkladně připraven.

Existují dva typy rozhovoru:

• Spontánní rozhovor (nekategorizovaný, nestandardizovaný) – není připraven a většinou vyplyne z konkrétní situace v rámci jiného způsobu zkoumání společnosti. Výzkumník je během takového typu rozhovoru nucen improvizovat. Nemůže si předem vybrat respondenta, nemá připraveny otázky, které bude pokládat a nemá ani vybrané prostředí, ve kterém se bude rozhovor odehrávat. Díky tomu se pak může stát, že získané výsledky budou nakonec pro výzkum nepoužitelné.

• Řízený rozhovor (kategorizovaný, standardizovaný) – Pro tento typ rozhovoru si výzkumník předem připraví obsah i průběh rozhovoru. Při samotném rozhovoru pak výzkumník klade přesně stanovené otázky a respondent má za úkol na tyto otázky pouze odpovídat.

Fáze kategorizovaného rozhovoru:

1) Přípravná fáze – V této fázi se musí výzkumník seznámit s tématem výzkumu a nastudovat si, co již bylo na dané téma uvedeno či publikováno. Měl by si zvolit, jaký typ respondentů (např. podle věku) bude odpovídat na jeho otázky. Předem si také musí připravit otázky (obsah a formu – na co a jek se bude ptát) , které bude respondentům pokládat a také prostředí, ve kterém rozhovor proběhne. I způsob, kterým bude získané informace vyhodnocovat, by si měl výzkumník zvolit předem.

2) Průběh samotného rozhovoru – Respondent je (pokud možno v místě svého přirozeného prostředí) osloven výzkumníkem a odpovídá na kladené otázky.

3) Analýza výsledků

Druhy otázek kategorizovaného rozhovoru podle formy dotazování:

Základním dělením otázek podle formy dotazování je dělení na tři typy:

1) Otevřené – Respondentovi nejsou předloženy varianty odpovědi, tudíž respondent odpovídá pouze na základě své vůle.

2) Uzavřené – Respondentovi jsou předloženy varianty odpovědi a on si z nich pouze vybírá.

3) Polootevřené (polouzavřené) – Respondentovi jsou předloženy varianty odpovědi, jedna z nich mu však umožňuje volnou odpověď. Polootevřenou (uzavřenou) otázku výzkumník používá v případě, že si není úplně jist, jestli je nabídka odpovědí, které zvolil, objektivní pro všechny respondenty.

Příklad:

Otevřená otázka: Jakou hudbu máte nejraději?

Uzavřená otázka: Jakou hudbu máte nejraději? a) vážnou b) dechovku c) moderní

Polootevřená (uzavřená) otázka: Jakou hudbu máte nejraději a) vážnou b) dechovku c) moderní d) jiná možnost_______________.

Další druhy otázek:

1) Projekční otázka – Je to otázka, ve které je respondentovi předložen názor nějaké třetí osoby, na který respondent pouze reaguje.Např. Co si myslíte o tom, že chce pan Pospíšil zavést školní uniformy?

2) Kontrolní otázka – Má za cíl zjistit,zda byly předcházející odpovědi respondenta pravdivé nebo je –li daný respondent pro konkrétní výzkum vhodný (z hlediska znalostí apod.).Např. Máte středoškolské vzdělání?

3) Triková otázka – Má stejný cíl jako otázka kontrolní. K jeho dosažení však využívá nějakého triku. Např. Výzkumník uvede jednu z otázek znovu, jen v trošku jiném znění. Když respondent na obě otázky odpoví stejně, je tento rozhovor objektivní. Také může být zadána otázka na určité téma, aby výzkumník zjistil, jestli respondent o daném problému vůbec něco ví.

4) Filtrační otázka – Má zavést téma rozhovoru na obsah výzkumu. Používá se hlavně rozhovoru, někdy však může být využita i v dotazníku.

Technika dotazníku – Jedná se o písemnou formu kategorizovaného rozhovoru. Osoba, které odpovídá na zadané otázky se nazývá korespondent. Příprava dotazníku je obdobná jako příprava kategorizovaného rozhovoru.

Dotazníky se dělí na dva typy:

1) Rozdávaný – Tento typ dotazníku je využíván v případě, že výzkumník může být přítomen přímo na místě výzkumu. Výzkumník poskytuje dotazník a může ústně poskytovat i další informace, které se dotazníku týkají. Díky tomu mohou být v tomto typu dotazníku vynechány některé údaje, které jsou povinnou součástí dotazníku rozesílaného, jelikož je výzkumník může sdělit ústně. (konkrétně mohou být vynechány informace o výzkumu, popis způsobu vyplnění dotazníku a poděkování korespondentovi)

2) Rozesílaný – znění tohoto dotazníku musí být úplné, protože výzkumník není na místě výzkumu a tudíž nemůže ústně poskytovat

žádné další informace. Takovýto dotazník musí obsahovat:

a) informace o výzkumu - (za jakým účelem je výzkum prováděn + upozornění, že informace, získané od korespondenta, nebudou použity v jeho neprospěch.)

b) popis způsobu vyplnění dotazníkuc) otázky o korespondentovi (nesmí zjišťovat totožnost

korespondenta)- pohlaví- věková skupina (např. 30 – 40 let)- dosažené vzdělání- velikost obce, ve které žije (např. podle počtu obyvatel)- otázka na povolání korespondenta (nepřímo)

d) otázky, týkající se daného tématue) poděkování korespondentovi

Sociologické pojetí kultury

Kultura je veškerý výsledek lidské činnosti. Člověk ji vytváří cíleně nebo nahodile. Nejužší pojetí slova kultura je estetické působení člověka.

Základní charakteristické znaky:

1) Kultura je výsledek lidské činnosti.2) Kultura je tzv. naučená. (Je výsledkem kontaktu s kulturou okolo

nás.)3) Je kolektivním produktem. (Je výsledkem sociálních interakcí.)4) Má tzv. kontinuitu v čase. (Vyvíjí se a v rámci kontinuity jsme

schopni se vyvíjet a navazovat na předchozí kulturu. Kontinuita zajišťuje, že lidé si předávají již získané informace a poznatky a díky tomu se mohou rychleji vyvíjet a oběvovat nové věci, pokud není kontinuita přerušena.)

5) Je adaptabilní. (přizpůsobivá)

Dělení kultury

1) Materiální– veškeré materiální hodnoty, které jsou výsledkem působení lidské společnosti.

2) Duchovní - veškeré výsledky duchovní činnosti člověka (vzniká k uspokojení duchovních potřeb člověka)

- výsledky vědy- umění- náboženství- filozofie

3) Normativní – Normy, které si společnost vytváří. (morálka a právo)

Funkce kultury

1) Humanizační (civilizační) funkce – Tzn. kultura zajišťuje změnu biologického jedince v kulturně vyspělou bytost.

2) Socializační (normativní) funkce – Kultura umožňuje jedincům od počátku poznávat okolní prostředí a vrůst do něj. (Osvojujeme si kulturu.) Musíme přijmout právní normy a měli bychom přijmout i normy morální.

3) Akumulativní funkce – Funkce kultury, v rámci níž kultura nashromažďuje a udrží kulturní hodnoty k dispozici všem lidem. Čím bohatší je kultura, tím vyšší je kultura jedinců dané země (společnosti).

4) Kompenzační (zábavná, rekreativní) funkce – Zajišťuje ji umění. Umožňuje člověku relaxaci, oddech, pohodu,kompenzaci stresu apod... Endorfin = látka, která zajišťuje pocit blaha.

Subkultura – Je to kulturní systém menšího kulturního prostředí v rámci většího kulturního prostředí. Musí být vůči kultuře specifická.

Prolínání kultur – Dochází kněmu, jestliže se kontaktují alespoň dvě odlišné kultury a dojde k jejich konfrontaci.

Kulturní difuze – Dojde k přenosu kulturních znaků z jedné kultury do druhé.Akulturace – Výměna a přijetí znaků kultury.Masová kultura – Spojujeme ji s počátkem 20. století. Je to kulturní projev, který je

dostupný a provozovaný velkým množstvím jedinců.

Základní znaky masové kultury:

1) Masovost – Mnoho je předáváno mnoha spotřebitelům.2) Standartizace – Jednotnost (stejnost) toho, co je předáváno.

Podmínky masovosti:

1) Industrializace – Příchod techniky, který umožnil masovost.2) Urbanizace – Život ve velkých městech a vznik městské struktury.3) Příchod masmédií – Nositelů masové kultury (TV, rádio, kino...)

Sociologické pojetí vztahu člověk a příroda

Sociologie se snaží, aby pomohla ekologii vysvětlit, jaký vliv má společnosta její vývoj na přírodu, ve které se vyvýjí. Vychází ze základních informací

a) Člověk je součástí přírody – Musí žít v přírodním prostředí, ze kterého vzešel, ale je schopen si životní prostředí přetvářet a vytvářet tzv. druhou přírodu. Člověk neumí žít bez společnosti. Má - li však ve společnosti žít, potřebuje si upravit životní podmínky. Vede nás k tomu schopnost rozumu. Cílem společnosti by mělo být vytvořit co největší harmonii mezi druhou přírodou a přirozeným životním prostředím. Obě dvě (přiroená a i druhá příroda) jsou pro člověka nutné k přežití. Vztah mezi přirozenou a druhou přírodou je obousměrný.

b) Jak biologická příroda ovlivňuje společnost – Působí na nás tzv. přírodními faktory. Jejich charakter předurčuje charakter společnosti.

Přírodní faktory

1) Biologické – biologická vybavenost člověka, pohlaví, věk apod...2) Demografické – hustota osídlení, věk apod...3) Geografické – Přírodní prostředí, ve kterém společnost žije.

charakter krajiny, přírodní podmínky (zvětšování pouští, dostatek vody) apod...

c) Vliv člověka na přírodu – Člověk ovlivňuje přírodu od doby, kdy toho byl vývojově schopen.Existuje pět mezníků vývoje člověka a jeho vztahu k přírodě.

1) Počátek lidské civilizace až do neolitické revoluce – Člověk je schopen jen minimálně přetvářet přírodu (primární vliv). Lidé jsou ještě spíše pod vlivem přírodních faktorů. Zásahy do přírody byl zanedbatelné. Člověk minimálně měnil ráz přírody.

2) První velká dělba práce (důsledek neolitické revoluce) až do vzniku prvních států – Vytvořilo se organizované zemědělství a řemeslná výroba. Člověk je i nadále silně závislý na přírodních podmínkách, ale začíná již přizpůsobovat přírodu svým potřebám. To poprvé ovlivnilo biologickou rovnováhu vztahu člověka a přírody. V tomto období již dochází k lokálnímu poškození přírody. Nedošlo ke komplexnímu poškození díky nedostatku obyvatel, kteří žili jen v určitých místech a také díky nedostatečnému technickému zajištění.

3) Od vzniku prvních státních útvarů až po průmyslovou revoluci – Člověk je stále více schopen ovlivňovat přírodu s trvalejšími následky. Ovládání přírody je již promyšlenější, rozsáhlejší a cílevědomnější. Stoupající nároky člověka způsobují ještě větší poškození přírody. (Roste počet obyvatel, zvětšuje se hustota osídlení a roste civilizační úroveň člověka.)

4) Průmyslová revoluce (18 a 19 stol.) – Nastává cílený zásah do přírody za účelem uspokojení potřeb průmyslu. Dochází k nejintenzivnějšímu vytváření druhé přírody. Člověk je již schopen intenzivněji ovládat přírodu, což má pozitivní i negativní ٭následky. devastace) ٭ životního prostředí) Z této doby pochází egoistický přístup člověka k přírodě. Přichází hromadná výroba. Převratným vynálezem se stává parní stroj. Díky tomu se zvětšila efektivita práce a vše se urychlilo. Lidstvo mělo čím dále větší potřebu získávat surovinné zdroje.

5) Vědecko – technická revoluce (od pol. 20 stol.) – nastává období technického rozkvětu. V této etapě člověk zatěžuje životní prostředí nejvíce. Je schopen přírodu zcela zdevastovat a to díky svému životnímu stylu, chemickému průmyslu, jaderné energii apod. Náš životní styl si vynucuje každodenní spotřebu přírodních zdrojů. Člověk zintenzivnil vytváření tzv. druhé přírody. Vytváří si umělé životní prostředí. Začíná se projevovat ekologická krize a to dvěma způsoby:

• Kompletní ekologická krize – dochází ke kompletní devastaci určité lokality – vše je zničeno (celá původní příroda)

• Paralelní ekologická krize – je častější. Projeví se kontaminací nějaké složky ekosystému a to ve více lokalitách. (např. přenos škodlivin pomocí řek)

Ekologické problémy jsou velkým problémem pro celou společnost. Poškození (kontaminace) ekosystému může mít totiž za následek narušení původního potravního řetězce. Díky tomu pakmůže dojít ke změně životních podmínek. Nakonec by to mohlo dopadnout tak katastrofálně, že mezi sebou začnou lidé válčit o zdroje potravy. Současný stav tedy vynutil vznik mezinárodních ekologických organizací, které se snaží situaci řešit. Na svět se snaží působit buď:

a) Formálně – jejich činnost podporují státy. Ejstarší takovouto organizací je Římský (80 léta). Je ale mnoho dalších podobných organizací – např. Greenpeece, Duha apod.

b) Neformálně – tzv. občanská iniciativa.

Existují i radikální organizace, které se své názory snaží prosadit i nezákonnou cestou. Přivazují se třeba na koleje apod. Všechny organizace se ale shodují na tom, že by se lidstvo mělo začít snažit o to, aby bylo využíváno alternativních (nahrazujících) zdrojů. Tzn. že by se měly začít více využívat obnovitelné zdroje – např. místo tepelných elektráren by se měla energie získávat pomocí elektráren vodních větrných a slunečních.

Psychologie

Její název pochází od řeckého slova psyché – duše. Psychologie je společensko – vědní disciplína, která se zabývá podstatou lidské psychiky a jejími projevy na venek. Zabývá se také regulací chování jedince, jednáním člověka, psychickými vlastnostmi. Zkoumá, jak člověk reaguje na vnitřní i vnější podněty a zárověň se zabývá vztahem mezi vlastnostmi člověka a jeho projevy chování. Hledá podstatu vnitřního Já. Jestliže je člověk psychicky instabilní, je to výsledkem vnějšího prostředí (působením jeho okolí na něho samého) a jeho genetických (vrozených) vlastností. Každý člověk by se měl své chování snažit regulovat i přes to, že má třeba vrozené disfunkce. Psychologie také tvrdí, že každý jedinec ve společnosti je jedinečný – neopakovatelný. Svůj vědecký charakter získala psychologie až v 19 stol. Čerpá z předcházejících období, které se snaží analyzovat lidskou duši (antická filozofie).

Dělení psychologických disciplín:

Po 2. světové válce se objevilo rozdělení psychologických disciplín do tří složek. a) základní psychologické disciplínyb) speciální psychologické disciplínyc) aplikované psychologické disciplíny

Základní psychologické disciplíny

Základní psychologiské disciplíny jsou vlastně disciplíny obecné. Snaží se obecně pojmenovat základní psychologické jevy. Jsou velmi teoretické a vychází z nich všechny ostatní psychologické disciplíny.

Obecná psychologie

Snaží se teoreticky popsat a vysvětlit podstatu lidské psychiky a vědomí. Z teoretického hlediska se zabývá psychickými procesy, psychickými stavy a vlastnostmi člověka (např. teorie paměti). Znalost této psychologické disciplíny je nutná k tomu, aby se člověk mohl zabývat i jinými psychologickými disciplínami.

Psychologie osobnosti

Zabývá se tvorbou a projevy osobnosti jedince (základními schopnostmi a vlastnostmi jedince...) Každý jedinec je autonomní (jedinečný, neopakovatelný). Zabývá se např. inteligencí, talentem, senzomotorickými a psychomotorickými schopnostmi apod...

Vývojová (antogenetická) psychologie

Snaží se zkoumat veškeré činitele a zákonitosti, které ovlivňují psychický vývoj jedince. Člověk se vyvíjí psychologicky a biologicky. Vývojová psychologie se zabývá tou psychologickou stránkou vývoje osobnosti a to již od prenatálního období (období před narozením jedince) až do jeho smrti. Psychický vývoj jedince je do určité míry svázán s vývojem biologickým.(Vojtova metoda – Používá se při léčení vývojových poruch – mentálních – Určité body na těle při zmáčknutí aktivují mozkovou činnost.)

Fyziologická psychologie (psychofyziologie)

Zabývá se biologicko – fyziologickou determinací lidské psychiky. (Podstatou lidského organismu.) Snaží se zjistit, co předurčuje biologický vývoj pro psychiku člověka. Hledá např. podstatu psychiky v období hormonálních změn. (Děti je třeba vést k jakési psychické seberegulaci, jinak by v budoucnosti - např v období puberty – mohly nastat problémy.)

Sociální psychologie

Je hraniční disciplínou mezi psychologií a sociologií. Zabývá se sociální determinací jedince (vliv společenských faktorů). Sociálním vlivem lze překonat některé psychologické předpoklady. Sociální prostředí má velký vliv na utváření naší psychiky. (Hypersociální jedinec – neodlišuje se od typického jedince dané společnosti.)

Psychopatologie

Je to základní psychologická disciplína, která se snaží vysvětlit a popsat chorobné změny v chování jedinců – abnormality. (sexuální deviace apod.)

Speciální psychologické disciplíny

Zabývají se atypickou psychologií. Mají širší teoretický charakter. Snaží se řešit spíše dílčí speciální problematiku, tím však pomáhají i k vysvětlení základních psychologických jevů.

Zoopsychologie

Je to speciální psychologická disciplína, která se zabývá psychikou živočichů na jednotlivých vývojových stupních. Jejím cílem je napomoci vysvětlit nevysvětlené projevy psychiky některých lidí. Z humánního hlediska to totiž nelze zkoumat u lidí. Proto jsou pro výzkumné účely využíváni živočichové. (Např. zkoumání pudu sebezáchovy.)

Srovnávací (diferenční) psychologie

Je psychologickou disciplínou, která se snaží zkoumat interindividuální rozdíly mezi jednotlivci (z hlediska shodných znaků u určité skupiny lidí – např, muži – ženy). Jejím cílem je nalézt a pojmenovat tyto odlišnosti a umožnit tak tvorbu vztahů mezi těmito rozdílnými skupinami.

Aplikované psychologické disciplíny

Jejich předmět zkoumání je aplikován přímo na konkrétní oblast lidské činnosti. Cílem je pojmenovat psychologické aspekty konkrétní činnosti. Napomáhá to k lepšímu chápání konkrétní činnosti.

Pedagogická psychologie

Speciální aplikovaná psychologie, která se zabývá psychologickými procesy vzdělávání a vychovávání a jeho průběhem a podmínkami. Cílem je dosáhnout co nejlepšího procesu vzdělávání.

Klinická (zdravotnická) psychologie

Aplikovaná psychologická disciplína, která se zabývá psychikou jedinců v době jakéhokoliv fyziologického onemocnění. Při nemoci se psychický stav pacienta mění. Cílem klinické psychologie je napomoci lékařům v procesu léčení tak, aby léčení negativně neovlivňovalo psychický stav jedince.

Psychologie práce

Zabývá se veškerými psychologickými činiteli, které ovlivňují pracovní výkon. Cílem je co nejvyšší výkonnost zaměstnance.

Poradenská psychologie

Je jednou z nejrozšířenějších psychologických disciplín. Zabývá se poradenskou činností. Vytváří poznatky z jednotlivých oborů psychologie, kterými by potom měla napomáhat k řešení problémů v jednotlivých oborech (profesní, manželské, mateřské apod. poradny).

Soudní (forenzní) psychologie

Uplatňuje se v soudní praxi a napomáhá v rámci soudní praxe k zjištění psychologických podstat osob, které se dostanou k soudnímu jednání. Soudní psychologové jsou schopni hledat důvody pro jednání obviněných. Jsou schopni odhalit, zda obviněný mluví pravdu.

Psychologie reklamy

Snaží se zjistit psychologické aspekty vyvolání spotřeby.

Vojenská psychologie

Zabývá se psycholgickými aspekty výkonu vojenské služby.

Psychologie sportu

Jejím cílem je objevit psychologické činitele sportovních výkonů.

Psychologie osobnosti

Patří mezi základní psychologické disciplíny. Zabývá se chováním jedince, povahou (podstatou osobnosti) jedince a tím, jak se osobnost jedince projevuje. Osobnost jedince je jednotný organizovaný celek duševního života člověka tak, jak se utváří a projevuje v době lidského života. (Je to celek duševních procesů a vlastností člověka.) Každá osobnost každého jedince je jedinečným celkem. Na tvorbě osobnosti se podílejí vnitřní i vnější vlivy. Vnitřní jsou geneticky dané a vnější získáváme pod vlivem vnějšího sociálního prostředí.

Hlubinná psychologie

V 19. stol. Se objevilo několik variant popisu osobnosti. Asi nejdůležitější je teorie Sikmunda Freuda (byl to Rakušan českého původu). Ten rozdělil duši člověka následovně:

Superego – Symbolizuje vnější vliv společnosti. Má na něj největší vliv okolní prostředí.Ego – Naše jednání ,,Já“Id – Vrozené předpoklady osobnosti. Jeho hlavní část je vyplněna tzv. libidem = sexuálním pudem, který je vrozený.

Superego ovlivňuje Id a dohromady s ním pak tvoří ego (projev na venek).Protože superego ovlivňuje Id, ovlivňuje zárověń i libido. Pokud společnost působí na libido jedince tak, že ho chce změnit, může to u jedince vést k agresi, abdormálnímu chování apod...

Freud je autorem tzv. psychoanalýzy, jejíž podstatou je odhalit vztah mezi superegem a id, který se projevuje prostřednictvím ega. Vysvětlení projevů chování ega (důvody projevů chování jedince). Rozpracoval také studii o podstatě snů. Sny jsou reakcí na prožívání a prožívané = analýza snů. Publikoval také příběhy svých (anonymních) pacientů.

Dalším významným psychologem byl Freudův žák Karl Gustav Jung . Ten pokračoval v systému psychoanalýzy. Přišel na to, že lidská osobnost je tvořena dvěma hlavními vlivy.

1) vědomím (obdoba ega)2) nevědomím (obdoba superega a id)

Ego

Id

Superego

V

N

Každý náš projev jednání (chování) je pod vlivem našeho nevědomí. Nevědomí je daleko rozsáhlejší než vědomí. (Součástí našeho nevědomí může např. být genetická informace lidského rodu.Objevují se v nás předpoklady, které nás nutí jednat určitým způsobem – např. chorobná fobie ze zvířat.)

Marxistická teorie osobnosti

Lidská osobnost je z velké části ovlivněna působením sociálního prostředí. Marxisté tvrdí, že projevy ega jsou přímo výsledkem působení superega (vnějšího prostředí) – úplně zavrhli id. Tlak společnosti je podle nich větší, než tlak našeho JÁ. (Společnost by měla opomíjet právo matek na výchovu dětí – chtěli, aby šly matky brzy do práce a děti do jeslí).

Behaviorální teorie osobnosti

Člověk, který se rodí stejně jako všichni ostatní savci, má k dispozici naprosto stejnou biologickou vybavenost, jako ostatní savci. (Jen má navíc specifické schopnosti, které savci postrádají.) Člověk se podle behavioristů rodí s tzv. původní povahou. Všechny ostatní dovednosti a vlastnosti jsou výsledkem učení. (Teoreticky tedy můžeme z člověka vychovat jakoukoliv bytost, není-li to v rozporu s biologickými předpoklady. ) Samotné učení probíhá hlavně díky tzv. podmíněným reflexům. (Prvním, kdo objevil podmíněné a nepodmíněné reflexy, byl ruský vědec I. P. Pavlov.) Člověk je tedy vlastně podle behavioristů pouhý stroj, který se musí všemu naučit.

Schopnosti osobnosti

Schopnost osobnosti je psychologická vlastnost, která se projevuje tím, že se člověk dokáže naučit určitým činnostem a následně tyto činnosti umí vykonávat. Obsahuje soubory různých znalostí a zkušeností (i dovednost naplnit a využít dané schopnosti). Schopnosti osobnosti se však mohou projevit pouze s výkonem konkrétní činnosti (jinak se neprojevují). Schopnosti musejí být tedy spojeny s čiností a při této činnosti jsou pak i zdokonalovány.

Schopnosti osobnosti se dělí na dvě základní skupiny:

1) Obecné (primární) – Mají pro člověka největší význam. (Jsou to např. věmové neboli percepční .... percepce = vnímání, intelektové a psychomotorické schopnosti.)

a) Věmové (senzomotorické) schopnosti – Jsou to schopnosti, které nám umožňují vnímat okolní prostředí pomocí tzv. senzorů (smyslů).

b) Intelektové (rozumové, myšlenkové) schopnosti – Jsou to schopnosti, které nám umožňují správně myslet, usuzovat, vyvozovat, zobecňovat, hodnotit, tvořit apod... díky našim analytickým logickým schopnostem. (Mnohdy díky nim ani nepotřebujeme k poznání reality senzomotorické schopnosti. = empirické poznání např. Vím, že oheň pálí, protože jsem to kydsi zjistila.)

Superego

Ego

c) Psychomotorické schopnosti – Jsou to vlastně schopnosti koordinace pohybu. (Např. tempo pohybu, soulad pohybu...)

d) Další typy obecných schopnostía) Nadání – Je to soubor nadprůměrně vyvinutých schopností potřebných pro výkon určité konkrétní činnosti. Patří mezi vrozené schopnosti osobnosti. Projeví se pouze při výkonu konkrétní činnosti. (Není tedy podmínkou, že bude během života jedince vůbec odhaleno.) Umožňuje člověku lépe vykonávat danou činnost pro kterou má nadání.b) Talent – je vyšším stupněm nadání (nadprůměrně vyvinuté nadání). Jinak u něj platí to, co pro nadání.c) Intelekt – Je to schopnost myšlení a racionálního poznávání. Tzn. schopnost, která nám umožňuje řešit určité úkoly a racionální problémy a následně toto řešení aplikovat na řešení jiných problémů. Intelekt je získaná vlastnost. Míra intelektu odpovídá zájmům a schopnostem jedince.d) Inteligence – Schopnost jasně, přesně a rychle vnímat, myslet a reagovat na určité podněty. Je dvojího charakteru.

Vrozená (biologická) – U člověka převažuje díky struktuře mozku apod...

Získaná (kulturní) – Je výsledkem působení vnější společnosti na jedince.

Inteligence má také tři základní složky:

Praktická – Primární inteligence, která se u nás projevuje již v ranném dětství. Je to schopnost manipulovat s předměty a nástroji.

Teoretická – Umožňuje nám logicky uvažovat. (Tzn. používat znaky, pojmy, vytvářet abstraktní myšlenky...)

Sociální – Schopnost člověka bezproblémově se začlenit do svého sociálního prostředí (schopnost soužití, vytvoření vztahů, navázání kontaktu...).

Má-li být inteligence vyvinuta dokonale, musí být všechny její tři složky vyváženy (v harmonii, stejně vyvinuty).

2) Speciální schopnosti – Jsou velmi často přímo podmíněny činností, kterou člověk vykonává. Dělí se podle toho jakou činnost jedinec vykonává. (Velmi často přímo korespondují s názvem profese apod.)

Předpoklady osobnosti

1) Temperament – Je to vrozená dynamická stránka lidské osobnosti. Navenek se projevuje v míře impulzivnosti jedince. (Čím větší má jedinec míru temperamentu, tím je impulzivnější a dynamičtější.) Temperament ovlivňuje např. veselost (zádumčivost), agresivitu, útočnost.

2) Charakter – Každý člověk si ho utváří v proběhu vytváření osobnosti. Jedná se o soubor vztahů a základních lidských reakcí a jednání, na jejichž základě se i projevuje a to tak, že jedinec jedná v konkrétní ustálené situaci vždy stejným způsobem. Charakterní člověk nesmí být pro své okolí nevyzpytatelný.

Typologie osobnosti

Je to vlastně jakési rozdělení jednotlivých osobností podle tzv. typů osobnosti. Typ osobnosti je určitá kombinace vlastností a schopností, které se dominantně projevují v rámci určitého okruhu jedinců.

1) Karl Gustav Jung rozdělil osobnosti podle míry temperamentu do dvou základních skupin:

a) Introvert – Lidé s omezenou měrou temperamentu. Převláda u nich osamělost, uzavřenost, pasivita...

b) Extrovert – Opak introverta. Má vyšší míru temperamentu. Je otrevřený, komunikativní, společenštější (touha po společenských kontaktech), citově otevřenější, aktivní, neustále se snaží zapojovat do společenských aktivit.

2) Hyppokrates – lékař, který žil ve starověkkém Řecku, rozdělil lidi podle typu osobnosti do čtyř základních skupin. Tvrdil, že lidé a jejich osobnosti se dělí na čtyři temperamenty. Podle něj je osobnost každého jedince utvářena tím, která ze čtyř základních tělesných tekutin v těle jedince převažuje.a) Sangvinik – krev

Je silný, aktivní a vyrovnaný typ, extrovert.Pozitivní vlastnosti: Optimismus, otevřenost, sdílnost (komunikativnost), aktivita, družnost, citová vřelost, podnikavost, přizpůsobivost. Negativní vlastnosti: Povrchnost, mělké city, přílišná sdílnost, nestálost, snadná manipulovatelnost, výbušnost.

b) Cholerik – žlučSilný, nevyrovnaný, citově nevyrovnaný směrem k agresi, extrovert.Pozitivní vlastnosti: Sebevědomí, samostatnost, obětavost, otevřenost, důkladnost, sdílnost, zapálenost (nadšení), vůdcovský typ.Negativní vlastnosti: Extrémní výbušnost, impulzivita, nesnášenlivost, panovačnost, přílišná úcta k sobě samému (narcisismus), netrpělivost, neukázněnost, urážlivost, nesmiřitelnost.

c) Flegmatik – černá žluč Typ silný, vyrovnaný, citově vyrovnaný, pasivní, introvert.Pozitivní vlastnosti: Dobromyslnost, snášenlivost, samostatnost, rezervovanost při vytváření vztahů – po vytvoření vztahu jsou však jeho city hluboké a stálé, rozvážnost, vytrvalost, přemýšlivost, duchovní typ.Negativní vlastnosti: Konzervativní, citově chladný(dlouhou dobu), uzavřený, nepřizpůsobivý, nespolečenský, váhavý, lenivý.

d) Melancholik – slizSlabý typ, citově nevyrovnaný směrem k úzkosti, strachu a sebepodceňování, introvert.Pozitivní vlastnosti: Oddanost, věrnost, velkorysost, hlubokomyslnost, svědomitost, spolehlivost, zodpovědnost, ústupnost.Negativní vlastnosti: Extrémní přecitlivělost, uzavřenost, pesimismus, plachost, samotářství, roztržitost, bázlivost (bojácnost), vztahovačnost, egoismus, až chorobná závislost na partnerovi.

3) Konstituční typologie – Je to typologie osobnosti, která hledá spojitost mezi chováním a prožíváním jedince a jeho biologickou stavbou těla. Tvrdí, že lidská psychika je determinována biologickým organismem (tělem). Podle konstituční typologie lze tedy vlastně lidi rozdělit do několika skupin podle stavby těla a pro každou takovou skupinu pak budou typické určité psychické předpoklady.

a) Doktor Kretschmer - Byl to rakouský psychiatr. Zabýval se tím, jak konstituce lidského těla ovlivňuje náchylnost jedinců k určitému typy psychického onemocnění (konkrétně sklony k schizofrenii či maniodepresi). Zkoumal tedy stavbu těla svých pacientů, kteří trpěli jednou z těchto chorob. (Pacienty vážil, měřil apod. a z toho všeho pak dělal statistiky.) Podle svých výzkumů pak určil tři typy lidí podle stavby jejich těla v závislosti na jejich psychice.

Astenický typ – Má velké sklony ke schizofrenii. Jeho tělo je vyzáblé, má úzký hrudník, dlouhé končetiny, chabé svalstvo, je to rachitický typ. Co se týče povahových vlastností, je astenik chladný typ, poměrně impulsivní, otevřený, výbušný, důsledný a hněvivý.Pyknický typ – Má velké sklony k maniodepresi a chorobnému střídání nálad. Jeho tělo je zavalité a široké, má krátké končetiny a krk, objemný trup a celkově je středního vzrůstu. Povahově je to typ společenský, otevřený, přátelský, těžkopádný, pasivní a požitkářský.Atletický typ – U tohoto typu osobnosti jsou psychické poruchy minimální (nemají předpoklady k žádné určité psychické poruše). Atletický typ je jedinec se souměrnou stavbou těla velmi dobře fyzicky vyvinutý. Jeho povahové vlastnosti jsou vyrovnanost, otevřenost, houževnatost a klidnost. Je to typ expresivní.

b) Sheldon – Krečmerův žák, přestal se zabývat spojením mezi psychickým onemocněním a typem lidské osobnosti podle postavy. Zavedl totiž databázi zdravých jedinců a tím upřesnil Krečmerův výzkum. Opět dělí lidi do tří skupin:

Endomorfní typ – Krečmerův piknik – Náladová vyrovnanost, extroverze, družnost, sdílnost, srdečnost, uvolněnost…Mezomorfní typ – Krečmerův atlet – Energický typ, aktivní, sebevědomý, má sklony k dominanci, je citově labilní…Ektomorfní typ – Krečmerův astenik – Zdrženlivost, introverze, uzavřenost, samotářství,citová nevyrovnanost…

Vývojová psychologie

Je to psychologický směr, který se snaží objevit zákonitosti vývoje lidské psychiky v jednotlivých vývojových stádiích. Jejím cílem je umět předpokládat psychologickou vyspělost jedince v určitém vývojovém stádiu.Vývoj člověka probíhá pod vlivem vnitřních (vrozených) a vnějších (sociálních) faktorů.

a) Vrozené (genetické) – Např. talent apod… Působí na jedince již od počátku jeho vývoje.

b) Vnější – Např. hodnoty společnosti, přírodní prostředí, tlak kolektivního vědomí apod…

Na náš vývoj mají vliv i aktivity, které jedinec vykonává. Některé aktivity zdokonalují naši psychiku.

Osobnost jedince se vyvíjí celoživotně od početí až do smrti. Vývoj jedince probíhá ve třech základních stádiích.

1) Prenatální vývojové období – Časově se řadí do období od početí po narození jedince.Jedinec není schopen žít individuálně jak fyzicky tak

mentálně – je závislý na matce. Dochází k biologickému vývoji jedince ale také k tvorbě základních psychických předpokladů. Dítě je v tomto období ovládáno biologickými instinkty, které mu umožňují přežít (např. reaguje na nepřirozené změny v pohybu matky).

2) Perinatální období – Začíná porodem a končí koncem prvního týdne života dítěte. Proto je vůbec nejkratším vývojovým obdobím. V tomto vývojovém období je pro dítě velmi dobré, aby bylo vše v souladu s jeho potřebami. Dítěti musí naskočit veškeré důležité životní funkce (díky nepodmíněným reflexům) – např. sací a dýchací reflex. Mohou u něj proběhnout základní poporodní choroby (např. novorozenecká žloutenka).

3) Postnatální období – Je to nejdelší vývojové stadium. Trvá od konce prvního týdne života až do smrti jedince.

a) Novorozenecké období – Zbytek prvního měsíce po narození dítěte. V tomto období je velmi důležitý kontakt dítěte s matkou, která ale může být nahrazena jinou tzv. vztahovou osobou. Tento kontakt má pak za příčinu tvorbu emotivních vztahů. Díky nepodmíněným reflexům jsou zajišťovány základní životní potřeby jedince.

b) Kojenecké období – Začíná druhým měsícem života a končí zhruba kolem konce prvního roku života jedince. V této fázi probíhá asi nejrychlejší vývoj. Dochází k urychlenému vývoji senzomotorických a emocionálních schopností (schopnost pohybu a koordinace pohybu). V tomto období by se již dítě mělo dostat do nějakého sociálního prostředí (ostatní členové rodiny, vrstevníci).

c) Batole – Je to období druhého až třetího roku života jedince. Nadále se zdokonalují vlastnosti a dovednosti jedince. Vytváří se jemná motorika a specifické formy lidské komunikace (pohyby, smích, pláč, řeč).Dominantní činností dítěte se stává hra. Probíhá také první období nápodoby (dítě se snaží napodobit to, co vnímá – může tak ale přijímat i negativní vlastnosti). Vytváří se první vrstevnické vztahy a dítě je schopno částečně se odpoutat od matky.

d) Předškolní věk – Čtvrtý až šestý rok život. Většina jedinců bývá v tomto období odpoutávána od intenzivní rodičovské výchovy a část jejich výchovy přebírají instituce, kde děti navazují vztahy se svými vrstevníky a pěstují si vztah k autoritám (začínají chodit do jeslí či do školky).jejich dominantní činností je stále hra (podtext učení).

a) Hry kooperativní - Děti se učí týmové spolupráci a zodpovědnosti.

b) Hry konstruktivní (kreativní) - Pěstují v dětech fantazii.

Děti se také nadále zdokonalují v řeči a rozvíjejí své schopnosti. Dítě už také v tomto období musí být schopno základní sebe-regulace (chování). Formuje se jeho svědomí.

e) Mladší školní věk – Období šestého až jedenáctého roku života dítěte. V tomto období dochází k dramatickým změnám, protože dítě začíná chodit do školy a dominantní činností se stává učení. Rozvíjí se jeho rozumové schopnosti a sociální vztahy. Dítě si již začíná uvědomovat samo sebe a je tedy schopno sebehodnocení. Objevují se také první známky pohlavního dospívání. Dítě už v tomto období musí být schopno učit se a ctít autority.

f) Starší školní věk – Toto období nastává mezi dvanáctým až patnáctým rokem života. Dítě v té době přichází do puberty.

Nadchází období biologických i sociálních změn – dítě pohlavně a mentálně dospívá a to může mít za následek různé problémy. Dítě se často pouští do konfliktů se svým sociálním prostředníkem. Tyto konflikty bývají často zbytečně kritické. Na dítě velmi výrazně působí tlak vnějšího prostředí. Záleží na každém jedinci, jak rychle je schopen se se změnami vyrovnat.

g) Adolescence – Období mezi šestnáctým až dvacátým popř. dvaadvacátým rokem života. Je to období přechodu mezi dětstvím a dospělostí. V tomto období je dovršen pohlavní vývoj jedince. Jedinec se začíná upínat na tvorbu partnerských vztahů a projevuje sexualitu. Má tendenci odpoutat se od svého původního sociálního prostředí a osamostatnit se. Vrcholí také příprava na budoucí profesi. Dominantní jsou v této době pro člověka jeho vrstevníci a velký vliv má také partner či partnerka.

h) Období dospělosti a) Raná dospělost – Od dvacátého (dvaadvacátého) roku

života do třiceti let. Člověk si v tomto období vytváří svou vlastní (novou) rodinu. Začíná soužití s partnerem, plození potomstva. Primárním cílem je manželství a rodičovství.

b) Střední dospělost – Od třiceti do čtyřiceti pěti let. Nastává kariérní růst v rámci profesí. Důležitá je i mateřská závislost na rodině.

c) Pozdní dospělost – Od čtyřiceti pěti let do šedesáti až pětašedesáti. Je to období vrcholného profesního i sociálního růstu. Dochází při něm ale i k dramatickým změnám uvnitř komunity jedince. Dochází k rozpadu rodiny – potomci odchází a často se stává, že se rozpadá i samotný pár. Sociálně je to tedy velmi těžké období.

ch) Stáří – Od šedesáti (pětašedesáti) let jedince až do smrti. Nadchází postupný zánik jedince. Je to druhé nejdramatičtější stadium v životě člověka. Je již ukončen produktivní věk, primární rodina se rozpadla a tak mají lidé pocit jakéhosi osamocení a nepotřebnosti. Sociální aktivity a kontakty jsou omezenější, což může vést k velkým změnám v chování jedince směrem k agresivitě či asociálnímu jednání.

Sociální psychologie

Je jednou ze základních psychologických disciplín. Zabývá se tzv. sociální determinací jedince (tzn. jakým způsobem společnost ovlivňuje naše vnímání a chování). Je hraniční disciplínou mezi psychologií, sociologií a filosofií.Zabývá se jevy, které jsou utvářeny pouze v mezilidských vztazích. Tyto jevy je možno zkoumat pouze v rámci sociálních interakcí.

Socializační proces(Sociální vývoj jedince.)

Je to proces celoživotní přeměny biologického jedince v sociální bytost. Je to proces, během kterého každý jedinec přijímá a tzv. zvnitřňuje základní sociální normy, hodnoty a tradice. (Člověk je aktivní v přijímání norem, hodnot a tradic společnosti.) Díky tomu, jak jedinec hodnoty, tradice a normy přijímá, probíhá u něj proces socializace. Každý jedinec

totiž tradice, normy a hodnoty přijímá jinak. Socializační proces začíná narozením jedince a končí jeho smrtí. Probíhá pouze uvnitř určitého sociálního prostředí. Aby mohl probíhat proces socializace, musí jedinec navazovat tzv. sociální styky. V procesu socializace si každý jedinec osvojuje základní společenské normy, akceptovatelné projevy jednání a chování, kulturu společnosti (hmotnou i duchovní), díky které může regulovat projevy svého jednání a chování. (Kultura totiž jedinci vysvětlí, co je v dané společnosti akceptovatelné.) Socializace probíhá prostřednictvím tzv. sociálního učení – tzn. že bez této schopnosti člověk není schopen přijmout normy, hodnoty a tradice společnosti. Sociální učení probíhá ve všech etapách vývoje člověka (např. formou nápodoby).

Internalizace = zvnitřnění – Získané hodnoty se stávají součástí našich osobních hodnot. Nedojde-li u jedince k internalizaci. Může to vést k sociálním konfliktům.

Existují tři úrovně procesu socializace:a) Asocializace – Je to nedostatečná (minimální) úroveň procesu

socializace.b) Hypersocializace – Je to nadměrná úroveň socializace jedince,

která může stejně jako asocializace společnosti škodit.c) Vyvážená socializace

Etapy socializačního procesuJsou totožné s etapami vývojové psychologie

a) Etapa batole – Narození až třetí rok života jedince. Socializační proces probíhá hlavně v kontaktu s primárním prostředím. Sociální učení probíhá buď díky podmíněné manipulaci s předměty (hry) nebo díky sociálnímu styku s primárním prostředím (hlavně s matkou). Dítě si osvojuje základní sociální návyky. Mnohé postoje matky se přenáší na dítě (cíleně nebo nevědomě). Vztah rodičů je v tomto období velmi důležitý. (Stává se často vzorem sociálních vztahů v rodině dítěte).

b) Etapa předškolní věk – Období šestého až sedmého roku života jedince. Pro dítě je dominantní činností hra a to buď s předměty, nebo bez nich. Díky ní děti získávají sociální návyky. Na dítě ale již mohou mít vliv i média (pohádky). Dítě přijímá roli člena nového sociálního prostředí. V dětském prostředí si osvojuje i jiné vztahy než v rodině.

c) Etapa školní věk – Začíná při vstupu dítěte do organizovaného prostředí – školy. Dítě si musí osvojit další (novou) sociální roli. (Společnost nám předem určí naši sociální roli, a lidé čekají, že se podle ní budeme chovat. Společnost pak dává jedinci najevo, zda svou roli plní dobře.)

Př. – sociální role žák: Měl by ctít autority, dodržovat řád, učit se, mít vlastní vůli, aktivní přístup a samostatnost.

Dítě by si ale mělo vytvářet základní vztah mezi ideálem a sebou sama (zdravé sebevědomí).

d) Etapa dospělost – V této fázi socializace si člověk musí osvojit roli dospělého jedince. Výsledkem pak je partnerský vztah, sociální pozice (nová role, díky které je nám dán statut společnosti = uznávané postavení).

Sociální aktivity

Sociální aktivity jsou veškeré aktivity člověka od práce až po společenský život. V rámci těchto aktivit splňujeme roli, kterou nám společnost předurčila. Nahrazují jeden druh vykonávané činnosti. Jsou předurčující pro hodnotu naší socializace v dospělosti. Vrchol našeho životního socializačního cyklu je období, kdy se sociální aktivity omezí hlavně na

jednu hlavní dominantní činnost (většinou je to profese). Pokud nepřevládá u jedince žádná činnost (žádná není dominantní), může dojít až k jeho psychické újmě.

Sociální prostředí

Člověk žije v přírodním prostředí, ale vytváří si také svou vlastní – druhou – přírodu. Druhá příroda je tzv. sociální prostředí. (Je to souhrn veškerých vlivů, které působí na člověka, a vznikly jako výsledek lidské civilizace. Tzn. Souhrn všech materiálních i nemateriálních výsledků lidské činnosti.) Sociální prostředí je rozvrstveno podle toho, jak ovlivňuje náš proces socializace (např. teorie sociálních skupin). Je také dynamické – tzn. Neustále se vyvíjí a přímo podmiňuje způsob života jedince.

Tři úrovně vztahů

Sociální prostředí na nás působí:

a) Formou společenských (sociálních) vztahůb) Formou skupinových vztahů - Projevují se tu přímé

osobní interakce mezi jedinci. Utvářejí se v rámci skupinové činnosti. c) Formou mezi-osobních vztahů

Sociální postoje

Tato tématika se zabývá způsobem tvorby tzv. sociálních postojů, významem a druhy sociálních postojů a jejich důsledky. Sociální postoj je tendence ke konzistentnímu (trvalému) hodnocení a chování jedince. Projevuje se v souvislosti s kontaktem s jeho sociálním prostředím. (Osvojujeme si ho a vytváříme.) V rámci sociálního postoje se projevuje komplexní osobnost jedince (jako celek). V případě, že jedinec zaujme sociální postoj, ovlivňuje jeho sociální prostředí, ale také tvorbu jeho osobnosti. Prostřednictvím našich postojů prezentujeme sami sebe navenek.

Způsob projevování postojů

a) Aktuální – Naprosto zjevně a otevřeně projevím svůj postoj. Většinou se tak děje prostřednictvím komunikace, či přímo činností jedince.

b) Latentní – Postoj, který neprojevujeme zjevně. Vyjde však najevo v určitých vztahových reakcích nebo s časovým odstupem.

Postoje jsou výsledkem sociálního učení. Ovlivňují veškeré součásti lidské osobnosti a lidské psychiky.

Základní charakteristické znaky postojů

a) Většina sociálních postojů je tzv. strukturovaných. Uvnitř jsou totiž tvořeny třemi základními složkami.ty tři dohromady utváří celistvý postoj, jsou to složky:

1) Citová (emotivní)2) Volní – vychází z vnitřní vůle člověka3) Poznávací

b) Postoj je tzv. intencionální – tzn. je vždy vztažen k určitému objektu.

c) Každý posto je tzv. hodnotící – tzn. vždy odráží kvalitu objektu vzhledem k systému hodnot subjektu. (Konfrontuje realitu se svou představou – svým hodnotovým systémem.)

d) Postoj je získaný. Utváříme si ho v rámci sociálního kontaktu prostřednictvím sociálního učení.

e) Sociální postoj je dynamický. V průběhu života se neustále vyvíjí. Může být:

1) Konzistentní – Je dlouhodobý, stabilní, nepodléhá změnám. Je hodnocen jako stálý, mnohdy celoživotní postoj.

2) Nekonzistentní – Je to posto labilní, krátkodobý, nesourodý, vnitřně nelogický, často podléhá změnám. Je znakem nestabilní osobnosti jedince.

3) Zdůvodněný – Člověk si uvědomuje zdroj a obsah postoje.4) Nezdůvodněný – Nevíme, proč daný postoj zaujímáme a neznáme

jeho zdroj.

Druhy postojů

a) Angažovanost – Aktivní pozitivní postoj vůči určitému objektu. Postoj aktivně prosazujeme a aktivně se zapojujeme do toho, vůči čemu jej zaujímáme.

b) Konformita – Vnější souhlas. Není však nutné, aby byl tento postoj aktivně prezentován.

c) Neutralita – Lhostejný a netečný posto. Člověk se o daný objekt nezajímá.d) Nesouhlas – Negativní postoj, který však nemusí být aktivně prosazován. e) Aktivní odpor – Aktivní negativní postoj.

Zdroje postojů

a) Specifické zkušenosti – Vyplývají ze sociálních interakcí. (důležité tedy je s kým a s čím se při svém vývoji setkáváme.) Pokud je postoj, se kterým se v rámci sociálních interakcí setkáme, výrazně pozitivní či negativní, máme tendenci jej přijímat.

b) Sociální komunikace – Je podobná specifickým zkušenostem. Přesně však přijímáme postoje, které jsou nám sděleny prostřednictvím komunikace.

c) Modely – Náš postoj může být výsledkem nápodoby někoho jiného (identifikace s někým jiným).

d) Institucionární a skupinové faktory – Postoje, které jsou výsledkem působení norem a hodnot institucí a sociálních skupin, které působí v naší společnosti.

Sociální komunikace

Jakákoliv komunikace je způsob tzv. interakce. Tzn. komunikace musí mít stanovený obsah, formu apod… (Interakce probíhají min. mezi dvěma osobami = dvojí odezva).

Komunikace byla od počátku lidského vývoje zdrojem předávání informací a tedy i zdrojem sociálních postojů. Prvotní formou komunikace byla komunikace činností. Pak se komunikace začala vyvíjet a u lidí se vyvinula až v komunikaci verbální.

Angažovanost Aktivní odpor

NeutralitaKonformita Nesouhlas

Komunikace je proces předávání informací s cílem získat odpověď.

Formy komunikace

a) Přímou činností –Lidé ji využívali v pravěku. Dodnes ji používají mnohá zvířata.

b) Nonverbální – gesta, mimika (gestikulace)c) Verbální (symbolová) – Komunikujeme pomocí využití řeči ve všech jejích

podobách – písmo, zvuk, řeč, morseovka… Řeč je relativně ustálený systém znaků či symbolů, které mají přesně stanovený význam – kód. Všichni účastníci komunikace musí mít stejný systém kódování. (cizí jazyky…)Znaky v komunikaci mají svou funkci. Funkce znaků v komunikaci

1) Fixační – Znaky mají za úkol zafixovat výsledky poznání.2) Označovací – Znaky mají za úkol označit jevy a děje, o kterých

komunikujeme, a také jejich výsledky a důsledky.3) Expresivní – Znaky plní funkci, jejímž úkolem je něco vyjádřit

navenek. (citový postoj, zájem, názor, postoj…) Je to např. násilí nebo nuda.

4) Komunikativní – Funkce znaků, díky níž jsou znaky nositeli a předavateli informací o stavu našeho vědomí.

Formy řeči

1) mimika – vyjadřuje obsah2) gestikulace – vyjadřuje symbol3) zvuková řeč 4) grafická řeč

Většinou využíváme kombinaci všech forem řeči – je to důležité.

Druhy komunikace

a) Intrapersonální – Vnitřní komunikace člověka – komunikace sám se sebou.b) Interpersonální – mezilidská komunikace (tzn. komunikace mezi jedinci).

Komunikant (iniciátor) je motivován sdělit obsah komunikace recipientovi (příjemci). K tomu zvolí správný kód a odpovídající prostředek komunikace, díky čemuž komunikačním kanálem předá obsah komunikace.

c) Skupinová komunikace – probíhá uvnitř konkrétní sociální skupiny. Komunikantem je většinou jedinec a recipientem celá skupina. Odpověď pak komunikantovi poskytuje celá skupina.

d) Masová komunikace – Je to vlastně komunikace veřejná. Měla by oslovovat co možná nejvyšší počet recipientů (většinu společnosti). Je to komunikace jednostranná (jednosměrná) – neočekává okamžitou odezvu. Zpětná vazba většinou přichází později a nepřímo. Tím se také odlišuje od všech typů komunikace. Masová komunikace je tzv. unifikovaná – tzn. obsah komunikace je stejný pro velký počet lidí. Oslovuje širokou veřejnost tímto unifikovaným způsobem. Masová komunikace vzniká na počátku 20 stol (na začátku vědecko-technické revoluce). Její největší rozvoj však nastal po

druhé světové válce s vynálezem televize. Důvody, které vedly ke vzniku masovosti jsou urbanizace a industrializace.

Ekonomie

Je to věda o ekonomice, nebo – li věda o hospodářských vztazích v rámci společenského prostředí. Tyto vztahy dělíme na makroekonomické a mikroekonomické.

Makroekonomické – Jsou obecného charakteru, jsou celosvětové a ovlivňují vztahy mikroekonomické (např. inflace).

Mikroekonomické – Jsou to konkrétní ekonomické vztahy v omezeném ekonomickém prostředí (např. ekonomika konkrétního státu).

Ekonomie jako věda vzniká na konci 18 stol. díky působení anglických politických ekonomů (např. Adam Smith).

Politická ekonomie

Část ekonomie, která se zabývá teoriemi o vzniku a vývoji hospodářských vztahů. (Snaží se nalézt optimální ekonomické teorie v souvislosti s politickými a společenskými vztahy.)

Vznik a vývoj ekonomických vztahů

a ) Období neolitické revoluce – Je to období vzniku cílených a řízených hospodářských vztahů (6 – 5 tis. př. n. l.). Je prvním obdobím cílené výroby ekonomických statků. (Ekonomický statek = produkt hospodářského působení jedinců – je hlavní podstatou nebo také předmětem ekonomických vztahů.)V neolitu byly ekonomickými statky zemědělské produkty a řemeslné výrobky sloužící zejména k zemědělství. Neolit je tedy prvním obdobím výrobního hospodářství. Díky tomu je nutné zajistit potřeby výrobního hospodářství a tak se rozvíjí obchod jako forma pohybu ekonomických statků. Obchodní vztahy jsou v této fázi čistě směnné (není využíváno žádného ekvivalentu směny ani žádného oběživa). Na sklonku pravěku je však již jako ekvivalent využíván kov (zejména drahý), jantar a později také první ražený kov(keltské duhovky).

b) Období starověku – Ekonomickým statkem se stávají otroci – lépe řečeno, pracovní síla. Otrokářské vztahy jsou v této době nejtypičtějšími ekonomickými vztahy. V této době také vzniká velké římské impérium, kterému se přizpůsobují i ekonomické vztahy. Tak se začíná rozvíjet dálkový obchod mezi Římany a vzdálenými římskými provinciemi. Vzniká tedy nadnárodní obchod, který vyvolal potřebu koloniální ekonomické politiky. (K podobné politice se pak lidstvo znovu vrací v období zámořských objevů.) Z těchto důvodů také vzniklo jednotné platidlo (římské mince).

c) Období středověku – V pozdní Antice zanikají otrokářské vztahy, kvůli jejich nízké efektivitě, a jako hlavní ekonomické vztahy se do popředí dostávají vztahy feudální. Stávají se tak nejdůležitějšími ekonomickými vztahy středověku. Jsou založeny na vlastnictví půdy. Vlastník půdy poskytuje půdu do tzv. ekonomického pronájmu, za což získává ekonomickou (feudální) rentu. Vlastník půdy je nazýván feudál. V ranném středověku vlastnil veškerou půdu panovník, který ji dával v léno svým věrným. Postupem času se však vlastnictví půdy stává dědičným a tak se vlastníky půdy stává i šlechta a církev. Na konci středověku se pak také feudály stávají i někteří měšťané. Feudálové poskytovali půdu lénníkům. Ti se tak dostávali do ekonomické závislosti na feudálovi a museli mu poskytovat rentu. Tu mohli feudálovi poskytovat třemi způsoby.

1) Naturální renta – Formou části úrody či řemeslných výrobků 2) Renta formou úkonů – Lénníci feudálovi sloužili, nebo pracovali na

jeho pozemcích 3) Peněžní renta –Lénníci feudálovi za pronajatou půdu platili penězi

– tato forma poskytování renty však začíná fungovat až ve vrcholném středověku.

K výrazné změně v oblasti středověkých ekonomických vztahů pak dochází v období rozvoje středověkých měst. Města přináší rozvoj obchodu, řemesel a také těžbu drahých kovů a jiných nerostných surovin. Díky těžbě kovů se také začínají vyrábět mince. Zavádí se tzv. Městská práva a také tzv. Důlní právo. Některá z městských práv byla pro město velmi ekonomicky přínosná.Ekonomická městská práva:

1) Právo tržní – dovolovalo městu pořádat trhy.Trhy byly trojího typu:

a) Denní – Jen pro obchodníky žijící ve městě.b) Týdenní – Pro obchodníky z města a okolí.c) Výroční – I pro obchodníky ze vzdálenějších končin.

2) Právo várečné – Umožňovalo městu vařit pivo. Město toto právo pak prodávalo některým měšťanům. Za nedovolené vaření piva byly ve středověku vysoké tresty.

3) Právo mílové - Míli od města se nesměl usadit žádný řemeslník, který by to neměl povoleno od města. Za toto povolení pak musel ve městě prodávat své zboží apod.

4) Právo skladební – Pokud projížděl přes město nějaký obchodník a ve městě se zastavil, musel vždy nabídnout své zboží ke koupi.

Vznik měst také přináší změnu sociální struktury společnosti a to tím, jak postupně narůstá moc měšťanů. Mezi 12 – 14 stol. se ve městech začínají rozvíjet i počátky bankovnictví – tzv. lichvářství (Bankovnictví pak v pozdějších dobách vzniká korigací lichvy.) Vytváří se i další forma možnosti zisku, kterou je transport zboží. Ten zajišťují rejdařské společnosti, které se vyvíjejí hlavně na severu Itálie, v Holandsku, Španělsku a Portugalsku.)

d) Přelom mezi středověkem a novověkem – Na konci středověku přichází revoluční změna v oblasti ekonomických vztahů a to Zámořské objevy. Vlastnictví a pronájem půdy díky nim přestávají být nejdůležitější formou zisku. Obchod přináší obchodníkům velké zisky.

Merkantilismus:

Jednotlivé státy také začínají praktikovat tzv. Merklantilismus, což je první ucelená ekonomická teorie o tom, jak zasahovat do ekonomických vztahů. (Snaží se zdůraznit tvorbu ekonomického bohatství prostřednictvím obchodu.) Státy, které inklinují k merkantilizmu, přijímají specifické normy, které ho umožňují uvést do praxe.V této době se také vytváří první obor lidského vědění. Merkantilisté se totiž zabývají systematickou ekonomií. (Systematická ekonomie tak vzniká v Anglii, Francii a na Pyrenejích, kde si nejlépe uvědomovali výhody merkantilismu.) Hlavní rozvoj merkantilismu nastává na přelomu 15 – 16 stol. po objevení Ameriky. Začíná totiž boj o kolonie (období tzv. kolonialismu). Jeho důsledkem je povýšení obchodu nad výrobu. Základním ekonomickým projevem je tzv. obchodní trojúhelník. (Z Evropy vyplula loď do Afriky. V Africe pak naložila otroky, s kterými plula dále do Ameriky. Zde byli otroci vyměněni za zboží, které má vysokou cenu v Evropě. Teprve s tímto zbožím se pak plulo do Evropy, kde bylo zboží zpeněženo. Dosáhli tak vlastně dvojnásobného zisku.) Díky tomuto stylu obchodu však v Evropě poklesla cena zlata a drahých kovů a stoupla cena ostatního zboží. To vedlo k tzv. cenové revoluci, díky níž musely dokonce některé státy vyhlásit bankrot státní pokladny (např. Španělsko).

Merkantilismus se dělí na dvě fáze:

1) Ranný –Tato forma merkantilizmu se rozvíjí od 15. stol do stol. 16. ve vyspělejších evropských státech. Základním způsobem získávání financí je tzv. Aktivní peněžní bilance. Merkantilistické státy v tomto období zakazují vývoz zlata a drahých kovů a naopak zvýhodňují jeho dovoz (zlato a drahé kovy se hromadí v jednom státě).

2) Pozdní – Od 17. do 1. pol. 18. stol. Základním způsobem získávání financí se stává tzv. Aktivní obchodní bilance. Lidé zjišťují, že síla obchodu není v penězích a drahých kovech, ale v intenzivní obchodní činnosti. Veškeré prostředky, které se začnou ve státě kupit, by měly být znovu investovány. Pozdní merkantilizmus je tak vlastně jakýmsi počátkem kapitalismu. Aby toho státy docílily, snažili se různými způsoby vývoz posílit:

a) Zvýhodňovaly vývozce produktů.b) Podporovaly výrobu produktů na export.c) Znevýhodňovaly spotřebu dováženého zbožíd) Podporovaly transportní obchod (tzn. převoz zboží přes

území státu. Těží se z něj – státy si za něj nechávají platit. (Dnes vznikají i projekty jako projekt ČD na vlakovou přepravu zboží, které normálně převáží kamiony.Tento projekt je velmi ekonomický a finančně výhodný.) Merkantilisté také navrhovali podporovat dopravu zboží příslušníky státu (Např. z Čech pojede český dopravce do Německa, kde naloží nějaké německé zboží a to pak doveze do ČR – výnosy z dovozu tak zůstanou v rámci státu.)

Nejvýznamnější představitelé merkantilismu:

a) Jean Baptiste Colbert – Byl ministrem financí Ludvíka XIV. Jeho úkolem bylo ušetřit náklady královské pokladně. Určil maximální výrobní cenu zemědělských produktů.

b) Moncretiau

c) Thomas Mun

Fyziokratická ekonomie:

V 60. letech 18. stol. se ale objevuje tzv. Fyziokratická ekonomie. Název Fyziokratická ekonomie pochází z latinských slov fyzis (příroda) a kratos (vláda). Spojení těchto dvou slov má tedy vyjadřovat přirozený řád, což značí, že Fyziokraté odmítají zásahy států do ekonomických vztahů. Jsou zastánci liberalismu v ekonomických vztazích. Fyziokraté byli jakýmisi předchůdci budoucí Klasické anglické politické ekonomie.

Klasická anglická politická ekonomie:

Vzniká v Anglii na konci 18. stol. Reaguje na nedostatky merkantilistických ekonomik a zároveň na liberální myšlenky fyziokratů. Ve svém stylu ekonomie nachází východisko z nedostatků merkantilismu a přílišné liberálnosti fyziokratů (jakýsi kompromis).Přímými předchůdci klasické politické ekonomie však nebyli merkantilisté ani fyziokraté, ale Angličtí filozofové John Locke a David Hume. Ti tvrdili, že člověk je obdařen tzv. přirozenými právy, která jim nikdo nemůže zcizit, protože jsou přirozená. (Je to např. právo na život.)

William Petty – Vychází z předchůdců anglické politické ekonomie, ale vytváří již první ucelenou politickou ekonomiku. Hledá optimální ekonomický model pro společnost. Zabýval se konkrétně zdrojem bohatství. Považuje za něj materiální výrobu.(V té době totiž v Anglii vrcholí průmyslová revoluce a tak nastává konflikt mezi zemědělstvím a průmyslem. Petty prosazuje průmysl – je pro něj důležitější než zemědělství.) Zabývá se také podstatou hodnoty a ceny zboží a přichází s myšlenkou dvojí ceny zboží. Podle něj má zboží cenu přirozenou a cenu politickou.

a) Přirozená cena – je dána množstvím práce a nákladů potřebných na výrobu daného zboží.

b) Politická cena – Cena, za kterou se zboží prodává. (Dnes se ceně politické říká cena tržní.)

Petty také tvrdí, že aby byla míra zisku co nejvyšší, musí být co nejvyšší rozdíl mezi politickou cenou a cenou přirozenou. Tzn. cílem každého výrobce by mělo být udržet minimum výrobních nákladů a zároveň stanovit co možná nejvyšší prodejní cenu výrobku.(V Anglii to průmyslníci zajišťovali díky levným surovinám z kolonií a levné pracovní síle.)

Adam Smith - Ekonom, který žil v 18. stol. I u něj se po vzoru Pettyho objevuje úcta k materiální výrobě. Zdrojem bohatství materiální výroby je využití (zneužití) práce. Opět rozlišuje dva druhy ceny zboží. Cenu užitnou (Pettyho přirozená) a cenu směnnou (Pettyho politická). Proslavil se svým spisem Bohatství národů vydaným roku 1776. Toto dílo je považováno za základ moderní ekonomie. Je zde zformulována podstata kapitalismu. Smith o kapitalismu říká, že je to neměnný, přirozený a jediný možný ekonomický řád. Celá jeho teorie kapitalismu je postavená na tom, že hlavním motivem pro ekonomické působení jedince je jeho vrozený egoismus. Ten nás nutí prvotně uspokojovat své ekonomické zájmy a upřednostňovat je před zájmy společnosti.(Podobná je i sociologická teorie – Teorie sociální směny Petera Blaua.) To, že člověk přednostně uspokojuje své zájmy, však neznamená, že jedná z ekonomického hlediska negativně vůči společnosti. Pokud se mu to totiž daří, zajišťuje zároveň i ekonomické zájmy společnosti. Smith říká, že stát nesmí

zasahovat do ekonomických vztahů řízených naším egoismem. Má pouze ctít zásadu kapitalismu, která tvrdí, že tržní ekonomika je a musí být řízena tzv. neviditelnou rukou trhu. (Neviditelná ruka trhu je anabolika pro přirozenost ekonomických vztahů, které se navzájem regulují. Zásahem z venku je ale můžeme destabilizovat. Tím může dojít ke zboření trhu a ekonomickému kolapsu.) Podle Smithe tedy musí být hlavní zásadou tržní ekonomie harmonie vztahu mezi nabídkou a poptávkou (poptávka je vůle spotřebovat nabízený produkt).Harmonie je dílem trhu.

Př: Budu-li tedy na trh chtít uvést nový výrobek a budu potřebovat prostředky na jeho výrobu, musím postupovat takto. Harmonie vztahu nabídka – poptávka nás k tomu totiž přirozeně nutí. (První vždy musí být nabídka, pak teprve vzniká poptávka.)

a) Průzkum trhu – Pomocí průzkumu se přesvědčím, zda by

mohl být výrobek, který chci produkovat, žádán.b) Půjčka – Půjčím si v bance prostředky na výrobu (půjčku

podložím dříve dělaným průzkumem).c) Omezená limitovaná série – Vyrobím pouze omezený počet

výrobků a vyzkouším, zda o ně bude v praxi zájem. d) Začnu s výrobou ve velkém – Pouze za předpokladu, že

omezená série vyvolala poptávku po mém produktu.

David Ricardo – Ekonom žijící na přelomu 18 a 19 stol. Již v dětství dokázal analyzovat a využít trh ve svůj prospěch. Pocházel z vlivné rodiny a svůj první milion vydělal spekulací na londýnské burze ve dvanácti letech. Byl velmi vzdělaný, stal se i poslancem parlamentu. Souhlasil s názory svých předchůdců, že zisk je dán množstvím práce, potřebné pro jeho výrobu a že zisk plyne především z materiální výroby.

Jeho největším přínosem bylo to, že provedl analýzu ekonomické renty, jako jedné z forem zisku. (Jsou celkem čtyři formy zisku – výroba, služby, obchod a pronájem – renta.) Ekonomická renta je podle něj způsobem zisku z pronájmu. Vzniká za předpokladu, že ekonomickou službu či statek poskytnu k užívání za ekonomickou rentu jinému člověku. Existuje několik druhů ekonomické renty. Již v historii vznikají tři základní.

a) Naturální renta – Renta v podobě produktů. Dnes se jí říká barterový obchod.

b) Renta v úkonech – Renta v podobě služeb.c) Peněžní renta – Vzniká ve středověku a postupně vystřídala

oba předcházející způsoby.

V důsledku analýzy renty přichází Ricardo se zákony přerozdělení renty ve společnosti.

Přerozdělení ekonomické renty ve společnosti

* S tímto úsekem později nastává problém (ekonomická teorie Karla Marxe). Pronájem půdy na venkově totiž přestává být v době urbanizace a industrializace výhodný pro jejich majitele. Ti tedy odcházejí do měst za prací a tak mizí ,,rentiéři“ a vzniká masa zaměstnanců.Tím se ale také zvěšuje majetek kapitalistů!

Klasická ekonomie:

Thomas Robert Malthus – Ekonom, který na přelomu 18 a 19 stol. působil na univerzitě anglické Východoindické společnosti jako profesor ekonomie. Do historie ekonomie se zapsal tzv. teorií omezených ekonomických zdrojů. Někdy se jí říká také teorie populační. Předvídá ekonomickou budoucnost. Tvrdí, že ekonomické zdroje, které jsou omezeny množstvím, nebudou v budoucnu lidstvu dostačovat. Podle něj ekonomické zdroje rostou přímou aritmetickou řadou, kdežto populace roste řadou geometrickou. Proto růst populace markantně převyšuje růst ekonomických zdrojů.

Jean Baptiste Say – Podnikal a působil na přelomu 18 a 19 stol. ve Francii. Pustil se do kritiky anglické politické ekonomie. Oproti průmyslu vyzdvihoval zemědělství.Podle něj mohou být zemědělské vztahy stejně výhodné, jako vztahy průmyslové. Tvrdil, že v rámci agrárních (zemědělských) vztahů je vždy nabídka totožná s poptávkou.Tzn. spotřebuje se vše, co se vypěstuje. (Dříve tomu tak bývalo, dnes však již ne. V nynější době je obrovská nadprodukce zemědělských výrobků.)

John Stuart Mill – Politik a ekonom. Byl zastáncem Smithovy teorie volného trhu proto, že zdůrazňoval liberálnost v ekonomických vztazích. Dával však i možnost marxistům, aby se snažili vyjednávat o postavení dělníků na trhu. Napsal knihu Základy politické ekonomie, která byla používána až do 1 pol. 19. stol. jako učebnice ekonomie.

Karl Marx:Ze sociologie : Německý sociolog filozof a ekonom 19. stol. Pocházel z bohaté rodiny, už od mládí se však zabýval sociálním postavením dělníků svého otce. Hned od počátku si uvědomoval, že jejich sociální postavení je na velmi špatné

Kapitalista v podobě zisku

Dělník v podobě mzdy

Příjem v podobě renty za ek. službu či statek *

úrovni. Hledal z této situace východisko spolu se svým přítelem a spolupracovníkem Bedřichem Engelsem.Karel Marx tvrdil, že všechny společenské vztahy jsou přímo výsledkem ekonomických vztahů ve společnosti. Provedl analýzu ekonomických vztahů v historii a na jejím základě vysvětlil společenské vztahy v historii. Tvrdil, že od vzniku výrobního hospodářství (tedy od neolitické revoluce) jsou si lidé ekonomicky nerovni. To je dáno podstatou vlastnictví, protože člověk ekonomickým působením vytváří tzv. nadhodnotu. Její nespravedlivé přerozdělení je důvodem k ekonomické a tedy i sociální nerovnosti. Marx se snažil přijít na způsob, jak zrušit sociální nerovnost.Nespravedlivé přerozdělení nadhodnoty je možné změnit tím, že vlastníkem výrobních prostředků by měl být ten, kdo vytváří nadhodnotu (ne kapitalista ale dělník). Aby k této změně došlo, musí proběhnout tzv. sociální konflikt (konfliktní sociologie). Tím bude zrušena ekonomická a tedy i sociální nerovnost. Napsal dvě knihy, ve kterých sepsal své myšlenky. Tato díla se jmenují Kapitál a Manifest.(pol. 19. stol.) Svého myšlení využil i pro periodizaci dějin. Rozdělil historické epochy podle charakteristiky ekonomických a sociálních vztahů (společensko – ekonomické formace).

1) Prvobytněpospolná společnost = pravěk – je to předtřídní společnost.

2) Otrokářská společnost = starověk – první třídní společnost, zdrojem nadhodnoty jsou otroci.

3) Feudální společnost = středověk – také třídní společnost, zdrojem nadhodnoty je půda.

4) Kapitalistická společnost – opět třídní společnost, ve které je nespravedlivě přerozdělena nadhodnota (nadhodnotu vlastní kapitalista a měl by ji vlastnit dělník).

5) Socialistická společnost – je to beztřídní společnost a vzniká po sociálním konfliktu a spravedlivém přerozdělení nadhodnoty.

Nově:Karl Marx byl ekonom, který odhalil nedostatky kapitalismu a vytvořil teorii, která kapitalismus kritizuje a snaží se ho změnit. Ve 30. letech 19. stol se seznámil s chudým studentem Bedřichem Engelsem. Společně pak vytvořili teorii marxismu. Jejich stěžejním dílem je třísvazkový Kapitál. Ten vyšel roku 1848. ( V té době totiž probíhá revoluce a Evropa hledá novou průmyslovou tvář.) V Evropě dochází k tomu, že majetek kapitalistů se zvětšuje na úkor zaměstnanců a majitelů nemovitostí a půdy. Čím méně je výnosné pronajímat pozemky, tím více se zvyšuje počet zaměstnanců, protože majitelé pozemků se stěhují z venkova do měst za prací, jelikož je již jejich pozemky nedokáží uživit. Vzniká tak masa zaměstnanců. Všechny tři svazky Kapitálu se věnují kritice kapitalismu. Marx byl s kapitalismem dokonale obeznámen a tak ho analyzuje a kritizuje jeho nedostatky.

1 díl Kapitálu: Pojednává o podstatě přeměny zboží a peněz v kapitál, což je podstata vzniku nadhodnoty. Je zde vysvětlena podstata akumulace kapitálu v rukou omezeného počtu lidí. V raném kapitalismu totiž fungoval systém, při kterém se vyrobilo zboží, za které se utržil určitý kapitál. Utržený kapitál pak byl využit na výrobu dalšího zboží, získal se větší kapitál a ten byl opět použit a vyrobilo se větší množství zboží. V pozdním kapitalismu však byl nejprve kapitál, za který se vyrobilo zboží. Kapitalista tak získal vyšší kapitál, vyrobil, však stejné množství

zboží jako předtím a získal ještě vyšší kapitál. Opět však vyrobil stejné množství zboží.. Kapitál se tak hromadil. 2 díl Kapitálu: Zabývá se procesem koloběhu a obratu kapitálu.3 díl Kapitálu: Věnuje se nadhodnotě. Zabývá se přeměnou nadhodnoty v zisk.

Ekonomie v 1. pol. 20 stol.Toto období v ekonomice je charakteristické událostmi té doby. Dochází ke dvěma světovým válkám a také k ekonomické krizi. Na přelomu 19 a 20 stol USA prožívají ekonomický rozkvět a začínají se stávat ekonomickou velmocí. Je to způsobeno vysokým množstvím přistěhovalců, kteří vytváří trh. Produkce USA začíná být čím dál tím větší. Evropa měla oproti Americe výhodu pouze v koloniích, které vlastnila. Pak ale přichází 1. světová válka,která vzniká kvůli ekonomické nerovnováze ve světě. Někdy se jí říká také válka o kolonie. Válku totiž započaly tři státy – Německo, Rakousko Uhersko a Itálie. Tyto státy začínají být velmi významné. Neměli však žádné kolonie a to jim velmi vadilo, protože tak měli oslabenou ekonomiku oproti státům, které kolonie vlastnily. Chtějí kolonie získat a tak vzniká 1. světová válka. Z této války však nejvíce finančně těží USA. Podporují totiž ve válce státy Trojdohody. Dělají to ale způsobem, ze kterého velmi výrazně těží. Dohodli se totiž se státy Trojdohody na tom, že jim dají peníze na válečné vybavení. Tyto peníze ale musí být investovány v Americe (musí za ně nakoupit zboží od amerických firem). Druhou možností bylo, že Spojené státy budou válčícím státům přímo posílat produkty, které za vlastní peníze nakoupí od amerických živnostníků. Tím ale státní peníze vkládali do amerického obchodu. Znamenalo to zbohatnutí firem v Americe a tak i celkové zbohatnutí státu. Pak ale 1. světová válka končí. Americký trh nebyl tak rychle schopen reagovat na nenadálé změny. Najednou vzniká obrovská nadprodukce a dochází tak k Ekonomické krizi a ke zhroucení americké burzy. Investoři amerických podniků přišli o veškeré jmění. Mnoho amerických investorů bylo i v Evropě a proto nastává globální ekonomická krize. To nakonec vyústilo ve 2 světovou válku.

John Maynard Keynes – Ekonom, který již v období mezi válkami vytváří nový typ ekonomie – tzv. Keynesiánskou ekonomii. Podařilo se mu v ní najít východisko z ekonomické krize. Tvrdil, že musí dojít k propojení prvků tržní (liberální) a státem řízené (marxistické) ekonomie. Jestliže má trh fungovat, je podle něj nutné, aby existoval garant slušnosti trhu. Tímto garantem má být stát. Garant by měl být ve všech státech, ve kterých nefunguje princip samoregulace trhu. Neviditelná ruka trhu musí být doplněna viditelnou rukou státu.

Stát má trhu pomáhat a řídit ho pomocí tzv. ekonomické legislativy. Má tedy za úkol:1) Zřídit a vlastnit tzv. Centrální banku – V centrální bance mají být uloženy

státní peníze. Má mít za úkol na trh dohlížet a regulovat ho v oblasti privátních bank. Má také přesně stanovené formy jak investovat státní peníze a to pouze ve prospěch makroekonomického trhu státu. Dále přiděluje a odebírá licence privátním bankám. Kontroluje i jejich činnost – tzn. rozhoduje o výši úrokové míry (max. výši úroku za peníze, které si v bance půjčujeme tak, aby to nebyla lichva).

2) Stát musí regulovat proces zaměstnanosti - Musí vytvořit zákonné způsoby, jak udržet přijatelnou míru nezaměstnanosti, která by měla být asi 3 – 5%. (Určitá nezaměstnanost ve státě být musí. Je to motivace pro zaměstnance, aby se snažili a nepřišli tak o své místo.) Stát také vydává Zákoník práce a Sociální zákoník, kterým reguluje nezaměstnanost (aby nebyla naopak příliš

vysoká). Snaží se o to, aby byly zvýhodněny firmy, které zaměstnávají např. hendikepované.

3) Daňová politika - Stát může prostřednictvím daňové politiky získat prostředky na to, aby mohl regulovat ekonomické vztahy (např. prostřednictvím investic). Existují dva protichůdné názory na daňovou politiku státu. Jeden z nich prosazuje vysoké daně (levicové strany). Z vybraných prostředků pak chce podporovat ekonomiku státu. Další hájí nízké daně (jsou to pravicové strany). Chce vybírat nízké daně a tudíž nemůže tolik podporovat ekonomiku státu.

Existuje několik typů daní:

a) Přímé daně – Do této skupiny se řadí daň z příjmu a vlastnictví. Z této daně stát podporuje ekonomiku. Je to daň ze získaného platu.

b) Nepřímé daně - Do této skupiny se řadí Daň z přidané hodnoty (DPH), což je navýšení kupní ceny zboží (služeb) o určité procento. DPH musí platit všichni spotřebitelé konkrétního produktu (popř. služby). Za určitých podmínek však mohou mít někteří lidé právo, aby jim bylo DPH vráceno. Tito lidé však nesmí být přímým spotřebitelem tohoto zboží. Týká se to pouze OSVČ a firem. V našem státě je hlavní sazba DPH 19%. (Snížila se po vstupu do EU z 22%). Existují však produkty, které mají z 19% DPH výjimku a mají DPH nižší – pouze 5% (před vstupem do EU 7%) Tyto produkty určuje stát. Po vstupu do EU byla ČR donucena snížit sazby DPH. Aby státu však nechyběly peníze dříve vybírané na DPH, vláda převedla většinu produktů s nižší sazbou DPH do sazby vyšší. (5% DPH mají např. pomůcky pro postižené, ale také hotelové služby.) Dále sem patří Spotřební daň. To je daň pouze na některé produkty, na které stát vyměřuje speciální (vyšší) daň. Jsou to produkty: alkohol, cigarety a ropné produkty. Spotřební daň je velmi podstatnou složkou státních

4) Systém investic – Je to povětšinou velmi kritizovaná složka státního hospodaření. Stát by měl mít povinnost a cíl investovat prostředky v oblastech, kde nemohou fungovat, nebo nefungují tržní vztahy. (Jsou to např. investice do nevýrobní sféry – do školství, zdravotnictví či neziskových organizací. Také se může investovat do krachujících podniků, to ale nepřináší užitek a tak se to nedělá. – dělalo se to za komunismu.)

Ekonomie 20 a 21 stol. Je to období ekonomických teorií, které přímo vycházejí z J.M. Keynese. Vznikají teorie postkeynesiánství a neokeynesiánství.

Tržní ekonomikaJejí podstata se vytváří na konci 18. stol. díky Anglickým politickým ekonomům. Přesně

odpovídá na tři základní ekonomické otázky.

1) Co vyrábět?2) Jak vyrábět?3) Pro koho vyrábět?

Na všechny z nich v tržní ekonomice odpovídá charakter trhu. Chceme- li se účastnit ekonomického dění, je pro nás důležité vědět, jaké budeme potřebovat ekonomické vstupy a ekonomické výstupy. Ekonomické vstupy jsou veškeré ekonomické statky a služby, které jsou součástí ekonomického procesu a jsou využity za účelem tvorby ekonomických výstupů.(To odpovídá na otázku číslo 2) Ekonomické výstupy jsou produkty, které chceme vyrobit. (Odpověď na otázku 1). Také musíme znát cílovou skupinu spotřebitelů (Odpověď na 3 otázku.)

Ekonomické vstupyJsou to tzv. výrobní faktory. Výrobních faktorů je několik druhů.

a) Přírodní zdroje – suroviny, přírodní média, půdab) Práce – tzn. činnost potřebná pro výrobu konkrétního ekonomického produktu.c) Kapitálové zdroje – Veškeré ekonomické statky, které jsou určeny k tomu, aby

v procesu výroby vyráběly další ekonomické statky.

Ekonomické výstupyJsou výsledkem procesu výroby a ekonomických vztahů. Jsou přímým důvodem k tvorbě

ekonomických vztahů. V tržní ekonomice je cena ekonomických výstupů hlavním signalizátorem (kvality) trhu a odrazem současných ekonomických tržních vztahů. Neexistuje lepší a hodnotnější signalizátor trhu. Cenu určuje trh. Stát trh pouze reguluje. V čisté podobě je tržní ekonomika bez jeho zásahu (nebo jen s neznatelnými zásahy).Cena signalizuje vztah mezi poptávkou a nabídkou. Pokud jsou tržní vztahy v disharmonii, může dojít k jejich destrukci.

Poptávka – Rrozhoduje o otázce číslo 1. Konkurence – Rozhoduje o otázce číslo 2. Její existence je podmínkou funkčního ekonomického trhu. Zajišťuje harmonizaci vztahu nabídka x poptávka tím, že nutí nabídku, aby byla přijatelná pro poptávku. Nutí tím také poptávku k tomu, aby vyvolávala potřebu nabídky. Vzniká tehdy, jestliže na trhu působí alespoň dva ekonomické subjekty ze stejného odvětví výroby. Podle vztahů mezi těmito subjekty a podle toho, jak ovlivňují trh, mluvíme o dvou typech konkurence.

a) Dokonalá – Nastává za předpokladu, že ani jeden z ekonomických subjektů nemá na trhu takové postavení, aby mohl rozhodovat o ceně zboží.

b) Nedokonalá – Existuje subjekt, který je schopen ovlivňovat cenu zboží. Buď to dělá zákonným způsobem, nebo nezákonně. Při nezákonném způsobu pak mluvíme o tzv. dumpingu, který je trestný a je vyšetřován Antimonopolním úřadem. Je-li nedokonalé konkurence dosaženo zákonným způsobem, trh není stabilní a v konečném důsledku pak dochází k poškození zákazníka. V obou případech však dochází k tomu, že subjekt na trhu získává tzv. monopolní postavení. Rozlišujeme několik druhů monopolů podle toho, jakým způsobem subjekt své monopolní postavení získal.

1) Legální (přirozený) monopol – Subjekt ho získává tak, že má možnost zákonným způsobem ovlivňovat cenu zboží. Většinou je to dáno tím, že je schopen legálně vyrábět mnohem levnější či mnohem kvalitnější zboží, než jeho konkurenti. V takovém případě má pak konkurence buď mnohem menší počet zákazníků, úplně vymizí a nebo je nucena zlepšit kvalitu zboží či snížit jeho cenu.

2) Administrativní monopol - Vznikne na základě legislativy. Je výsledkem státního zásahu. Subjekt se do tohoto typu monopolního postavení dostává proto, aby nezneužil

monopolní postavení např. v určité oblasti, kde neexistuje, nebo nemůže vzniknout konkurence. Na tento typ monopolu dohlíží státní orgány. (Těmito subjekty jsou většinou státní či polostátní firmy.) Dříve byl např. administrativním monopolem Telecom.

3) Tajný monopol – Subjekt ho získává na základě tajné monopolní domluvy se svými konkurenty v neprospěch spotřebitele. Je to samozřejmě nezákonné a vyšetřuje to Antimonopolní úřad – dříve se jmenoval Úřad pro hospodářskou soutěž - sídlí na České vedle budovy Ústavního soudu. Dohlíží na to, aby nedocházelo k tajným monopolním dohodám. (Kauzy z poslední doby, které se týkaly tajných monopolů, byly např: Paegas+ Eurotel x Oscarovi; Banky, která měly téměř shodné poplatky za své služby; Stavební spořitelny, které uzavřely kartelovou dohodu ohledně ceny a provizí za zřízení účtu a ceny za vedení účtu)

Samostatné monopolní postavení na trhu je výjimkou. Častější jsou tzv. Olygopoly – tzn. skupina subjektů na trhu, která má tzv. cenové vůdcovství.

Negativa tržní ekonomiky• Trh není schopen regulovat všechny ekonomické vztahy – např. se těžko

nastavují tržně-ekonomické vztahy v kultuře, zdravotnictví, či školství.• Trh může být distributorem něčeho pro společnost nežádoucího. (Např.

cigarety, alkohol, ale i přebytek levných aut či káva.)• Výrobci mohou manipulovat s vůlí spotřebitele a vytvořit tak umělou

poptávku pomocí reklamy, propagace, marketingu, módy…

Centrálně řízená ekonomika

Vychází z ekonomické teorie Marxismu, tzn. její kořeny sahají do 19. stol. Je však doplněna o ekonomické principy vzniklé v nově vytvořeném Sovětském svazu. Proto samotný vznik centrálně řízené ekonomiky datujeme až do 30. let 20 stol. Teprve tehdy je totiž aplikována.Proto není ani přímým důvodem Říjnové revoluce. Dokonale se rozvíjí až za vlády Stalina po II. Světové válce ( období tzv.studené války), protože Sovětský svaz získal pod politický i ekonomický vliv polovinu evropských států. Existují dva ekonomické modely (Západ a Východ). Centrálně řízená ekonomika je negací tržní ekonomiky. Výrazně zasahuje do ekonomických vztahů, tzn. není liberální. Tyto zásahy provádí tzv. ekonomické centrum. Ekonomické centrum je přímo zodpovědné za rozhodování o veškeré výrobě a veškerém přerozdělování výrobků.

Existují dva typy Centrálně řízené ekonomiky: 1) Diktátorsky řízená centrální ekonomika – O ekonomice státu

rozhoduje diktátor.2) Demokraticky řízená centrální ekonomika – Ekonomická ruku

státu má být výsledkem demokratické společnosti. Ekonomiku řídí ekonomické centrum pomocí nástroje – ekonomického plánu. Ekonomický plán byl centrem vytvořen a jeho plnění bylo vynucováno. Byl závazný pro všechny ekonomické subjekty.Centrum také rozhodovalo o ceně zboží (služeb). Ta byla stanovena jednotně bez jakýchkoliv odchylek. Vůbec neodrážela

podstatu výrobního procesu. (Tzn. tržní hodnotu zboží popř. služeb, kterým byla vyměřena.) Základním znakem tohoto systému bylo to, že neexistovala centrální konkurence. To mělo být vyváženo dokonalým plánováním.

Systém ekonomického plánování:

Před každým plánovacím obdobím se pavouk obrací. Díky tomu získává RVHP a ÚPK informace o tom, jak má vypadat plán pro jednotlivé státy.

Největším problémem tohoto systému byla ekonomická nepružnost. (Ekonomické poměry se totiž velmi rychle mění a to není tento systém schopen sledovat a přizpůsobovat se.)

Negativa Centrálně řízené ekonomiky:• Nepružnost systému• Ekonomický plán neodrážel stav trhu• Neexistovala konkurence (bylo to uměle vytvořené bezkonkurenční

prostředí).• Úcta ke kvantitě na úkor kvality.

Centrum

RVHP(rada vzájemné hospodářské

pomoci) přidala se do systému až

později

ÚPK(Ústřední plánovací

komise)

Česká plánovací komise Slovenská plánovací komise

Krajské plánovací komise

Okresní plánovací komise(Předávají plán do jednotlivých subjektů)

• Demotivace pracovní síly, protože systém centrálně řízené ekonomiky poškodil trh práce. Aby mohla CŘE existovat a mít podporu společnosti, nesměla existovat nezaměstnanost, což bylo i uzákoněno. Proto byla až 1/3 pracovních místa uměle vytvořena, což znamenalo i nižší průměrné výdělky.

• Centra měla špatnou orientaci na trhu. Díky tomu docházelo k nadbytku či nedostatku některého druhu zboží. To vedlo ke vzniku šedé ekonomiky (černého trhu) a také k úplatkům a korupci. Státy to řešily tak, že prováděly měnové reformy. (Neexistoval zákon o bankovním tajemství, takže lidé nemohli nekale získané peníze jen tak uložit do banky.)

• Tento typ ekonomiky nebyl schopen konkurence vůči zbytku světa. To se projevilo zejména v cenové kampani.

• Ekonomické subjekty záměrně zkreslovaly informace pro tvorbu nového plánu. ( Např. uváděly nižší výrobní možnosti zaměstnanců, aby se v práci zaměstnanci nemuseli tak honit.)

• Veškeré výrobní prostředky jsou majetkem státu díky vyvlastnění a kolektivizaci majetku.

Pozitiva Centrálně Řízené ekonomiky:• Nadstandardní sociální jistoty pro všechny.

Transformace České ekonomiky po roce 1989

Proces, ve kterém musela být Centrální ekonomika předcházejícího období změněna na funkční ekonomiku. Začíná v roce 1991 a trvá dodnes. (V roce 1991 vchází v platnost zákony, které započínají transformaci.)

Transformace České ekonomiky má několik fází:

1) Liberalizace České ekonomiky – Tzn. uvolnění diktátu státu nad ekonomickými vztahy.

• Liberalizace zahraničního obchodu – proces, během kterého bylo umožněno, aby na území ČR mohly začít působit ekonomické subjekty ze zahraničí. Bylo nutno udělat zákony pro to, aby nebyly zahraniční subjekty znevýhodněny vůči Českým subjektům. Zpočátku nesměly zahraniční subjekty vlastnit více než 49% akcií jednotlivých podniků.

• Liberalizace cen – Opuštění centrálního plánu. Ceny mají být volně tvořeny trhem. V některých oblastech byla ale zavedena tzv. dočasná opatření (Stát mohl dočasně regulovat ceny zboží či služeb v určitých ekonomických oblastech a to proto, že zde nebyla vytvořena možnost funkčnosti trhu (tzn. regulace cen). Regulace cen probíhala dvěma způsoby.Rozdíl je ve způsobu,jakým jsou ceny diktovány.

a) Věcná – Byl stanoven procentuální cenový nárust a bylo pouze na rozhodnutí subjektu, kdy a jak bude ceny zvyšovat.

b) Časová – Způsob, při kterém mohou být ceny navyšovány pouze postupně a to o předem schválené procentuální navýšení. Subjekt to může změnit pouze po dohodě s úřady, které uznají jeho oprávněné důvody k této změně.

• Změna vlastnické struktury – Má-li fungovat tržní ekonomika, musí být minimalizováno státní vlastnictví a být poskytnuto soukromým vlastníkům.To se provádělo dvěma způsoby

a) Privatizace – Privatizace je přechod od státního majetku k majetku soukromému a to prostřednictvím prodeje jednotlivých ekonomických subjektů či státního majetku. Probíhala třemi způsoby:

Malá privatizace – Byla legislativně připravena během roku 1990. její platnost a průběh začíná však až v březnu 1991. V této souvislosti byly prodávány malé ekonomické subjekty a drobný majetek státu. Stát vyčlenil tento typ majetku a dobrovolně ho nabídl prostřednictvím aukcí k odprodeji soukromým vlastníkům.(Ten, kdo nabídl vyšší cenu, získal státní majetek.) Aukcí se však mohli účastnit pouze občané ČR. Během prvních aukcí také docházelo až k nezákonným machinacím.

Velká privatizace – Jednalo se o prodej velkých ekonomických subjektů. Ty nebylo možné tak lehce rozprodat, protože se jednalo o strategicky důležité ekonomické subjekty. Stát jej tedy nabídl k odprodeji, ale každý zájemce musel vytvořit a předložit tzv. privatizační projekt, ve kterém byla cena jen jedním z kritérií. Podle projektu (bylo v něm např. jakým způsobem chce majitel řídit subjekt v budoucnu) se pak rozhodovalo o tom, komu bude subjekt odprodán. Aby mohl stát odstátnit tak velké ekonomické subjekty, musel je odtrhnout od státního rozpočtu (přestat je financovat) a převést je na akciové společnosti. Akcie takto vytvořených akciových společností pak nabízel k odprodeji. Ve velmi důležitých podnicích si z počátku stát část akcií ponechal a k odprodeji je nabídl až když se ukázalo, že majitel např. správně plní předložení projekt.

Kupónová privatizace – Aby neměli k původně státnímu majetku přístup jen bohatí lidé, vznikla také tzv. kupónová privatizace. Každý občan ČR starší osmnácti let si mohl od státu koupit tzv. kupónovou knížku s tisíci body. Za každý bod v knížce zaplatil státu jednu korunu. Poté bylo vyhlášeno, kdy budou na burze ke koupi akcie předem vybraných ekonomických subjektů. Lidé si akcie nakupovali za body na kupónových knížkách. Kupónoví privatizace proběhla celkem ve dvou vlnách. Již po prvním kole kupónové privatizace mohli lidé začít s koupenými akciemi obchodovat. Vznikaly pak společnosti, které akcie ve velkém odkupovaly (např. Harvardské fondy Viktora Koženého). Tyto společnosti na odkoupení akcií v konečném důsledku bohatly, protože touto cestou získávaly majoritní podíly často ve velmi lukrativních podnicích.

b) Restituce – Tzn. navrácení majetku původním vlastníkům, k čemuž musel být vytvořen zákon o restitucích. Ten specifikoval, komu a od které doby bude

majetek vrácen. V parlamentu se diskutovalo, od které vlny zestátňování majetku má být majetek vracen. Předmětem diskuse byly roky 1945 (Benešovy dekrety – znárodnění majetku v rukou Němců a majetku kolaborantů + strategicky důležitý majetek tzn. největší podniky, u kterých se předpokládalo, že musely kolaborovat s Němci), 1948 (vlna znárodňování po převzetí moci komunistickou stranou) a 1968 ( Vlna zestátňování majetků emigrantů, kteří utekli před nadvládou Sovětského svazu.) Nakonec byl odhlasován rok 1948 s tím, že majetek zabavený před rokem 1948 může být navrácen pouze tehdy, prokáže-li jeho původní majitel, že byl za II. Světové války antifašistou. V současné době je již proces restitucí ukončen.

Díky změně vlastnické struktury se tedy vytváří zcela nová vlastnická struktura, která má několik druhů.

a) státní – je to forma vlastnictví, která je zcela v rukou státu, který jej kontroluje a řídí. Tento majetek zůstal v rukou státu i po privatizaci a restituci. Ve vlastnictví si stát ponechal ekonomické subjekty, o něž na trhu nebyl zájem, nebo ty, o něž by sice zájem byl, ale bylo by riskantní pro stát, aby byly odprodány soukromým majitelům (stát je chtěl regulovat). Jsou to např. dopravní tepny, školství, zdravotnictví. Dodnes probíhá určitá forma privatizace (např. odstátnění Telecomu, energetických společností jako JME apod.)

b) družstevní – Družstevní vlastnictví nemůže nabýt jednotlivec. Je to pouze forma spoluvlastnictví, při kterém jednotliví majitelé vlastní pouze tzv. družstevní podíl, čím se zároveň stávají spoluvlastníky celého družstva. Tato forma vlastnictví byla a je používána zejména v zemědělství a také v oblasti realit (bytů obydlených nájemníky). Družstva vznikala proto, že bylo pro stát výhodnější odprodávat majetek ve velkém celému družstvu, než jednotlivcům. Družstevník se stává družstevníkem tím způsobem, že zaplatí družstvu poplatek v hodnotě nemovitosti, kterou chce užívat. Družstevník se tím však nestává majitelem dané nemovitosti. Stane se pouze majitelem části družstevního majetku vyměřené hodnotou nemovitosti. (Kromě družstev v oblasti bytů a zemědělství existují i výrobní družstva.)

c) Soukromé vlastnictví – Vlastnictví, které využívám k ekonomickým účelům. Cílem tohoto užívání je ekonomický prospěch. Existuje mnoho druhů soukromého vlastnictví. Zde jsou ty nejdůležitější:

Akciová společnost – Akciovou společnost mohu získat buď odkoupení,m akcií společnosti, či jejím založením a následným odkoupením jejích akcií v určitém procentu.

Podle toho, kolik akcií soukromý vlastník vlastní, má možnost rozhodovat o aktivitách společnosti a také má právo na určitý podíl ze zisku akciové společnosti vyplácený v podobě dividend. Dividenda jsou hodnotově vyměřena podle velikosti zisku a rozpočítána na počet akcií jednotlivých akcionářů.

Část zisku, určená k vyplácení dividend Počet akcií společnosti

Akcie se udávají na burze, kde se s nimi naprosto tržně obchoduje. Je to jedna z nejlukrativnějších ale zároveň nejriskantnějších forem obchodu.

Obchodní společnost – Forma soukromého vlastnictví, kdy zmíněný ekonomický subjekt v sobě obsahuje minimálně dva podniky se stejnou produkcí, které jsou sdruženy v této jedné společnosti, ale jinak jsou samostatné.

Společnost s ručením omezeným (s.r.o.) – Typ soukromého vlastnictví, který se používá u menších ekonomických subjektů a byl nejrozšířenější formou soukromého vlastnictví za první republiky i po změně vlastnické struktury. Je to systém, který nařizuje vložit do dané společnosti tzv. jistinu, a to v určité výši. (Momentálně je státem stanovena minimální výše jistiny na 200 tisíc korun.Čím vyšší však jistina je, tím bezpečněji se mohou cítit věřitelé dané společnosti, a proto je vysoká jistina pro společnost ekonomicky přínosná.) Ekonomický subjekt pak ručí za své aktivity pouze ve výši dané jistiny a každý z věřitelů může být v případě nutnosti odškodněn pouze do výše jistiny společnosti. Je tak chráněn majetek spoluvlastníků společnosti, který jim nesmí být vzat na úhradu pohledávek věřitelům.

d) Osobní vlastnictví – Je jím vlastnictví každého jednotlivce.

e) Vlastnictví společenských organizací – Toto vlastnictví je v držení právnických osob, jejichž cílem není ekonomické působení. (nadace, sportovní oddíly…) Tato organizace jsou odkázány na dotace, dary, sponzory apod…

f) Vlastnictví zahraničních společností – V naší republice mohou vlastnit majetek jen ty zahraniční společnosti, které u nás působí.(Týká se jich platba daní apod…)

g) Vlastnictví se zahraniční účastí – Zahraniční společnost (investor) nevlastní celé vlastnictví – je jen spoluvlastníkem.

Počet akcií soukromého vlastníka

x Zisk soukromého vlastníka v podobě dividend

=

Právo

Právo je souhrn veškerých kodifikovaných norem společnosti. Kodifikované normy jsou pouze ty normy, jejichž dodržování si společnost vynucuje. Společnost totiž cítí nutnost jejich vymahatelnosti.

Existují dva typy norem:• Normy morální – Vznikly jako první a v momentě, kdy se

společnost cítila ohrožena špatným výkladem morálních norem, přišly normy právní.

• Právní normy – Je v nich popis toho, co je pro společnost akceptovatelné (legitimní) a co ne, dále popis vynutitelnosti (sankce – tzn. v jakém rozsahu může být uložen trest. Ne každá právní norma však musí sankci obsahovat – např. Občanské právo – spory mezi jednotlivci, které mohou být rozhodnuty rozdílně podle toho, na čí straně je právo.)

Právo se dělí na: • Objektivní právo – Je to souhrn všech platných právních norem.

Všechny společenské vztahy, které jsou právními normami upravovány, se nazývají právní vztahy. (Ostatní jsou vztahy společenské.) Právními normami jsou: zákon, vyhlášky, ústava, vládní nařízení…

• Subjektivní právo – je to nárok (oprávnění) účastníka právních vztahů. Týká se jeho individuálních práv – např. Právo volit.

Vývoj práva

Předprávní obdobíPrávo (kodifikované normy) je používáno od 2 tis. př. n. l. Předtím existovalo tzv.

předprávní období, v němž byly společenské vztahy upravovány v podobě tzv. zvykových norem. Zvykové normy byly předávány ústně a vycházely z tradic komunity.

Vznik kodifikovaných noremPředpokládáme, že již ve 4 tis. př. n. l., kdy vznikaly první státní útvary, již mohly

existovat kodifikované normy. O tom však nemáme důkaz. První důkaz o existenci

kodifikovaných norem pochází až z 18. st. př. n. l. a je jím Chamurappiho zákoník, který byl nalezen v Babylóně. Byl to tzv. barbarský zákoník, protože tresty nebyly vyměřeny stejně pro příslušníky všech společenských vrstev a také byly velmi kruté.

Období AntikyV tomto období se vzorem stává Římské právo, které je dodnes součástí našeho práva.

Z tohoto období pochází dokumenty (zákoníky): zákony 12 desek, Kodex Yuris civilis (kodex práva občanského) - je zde popsána držba neboli dnešní vlastnictví.

StředověkBarbarské kmeny, které dobyly Řím, převzaly Antickou kulturu, které se rozvíjela

v Římě. Vznikají tak tři pilíře kultury a vzdělanosti – Řecká vzdělanost, Římské právo a Křesťanská etika. Tyto pilíře se díky barbarským kmenům šíří po Evropě. Později však Evropa zapomněla na Řeckou vzdělanost, protože se neslučovala s křesťanstvím, takže přetrvalo jen Římské právo a Křesťanská etika.Tak Barbarské kmeny udržely kontinuitu Římského práva pro Evropu. Ve Středověku se k Římskému právu ještě přidávají další nepsané právní normy. Středověk se také opět vrací ke zvykovým )nepsaným) normám, které se předávají ústně. Normy jsou velmi náchylné ke změnám. Je to tzv. sekularizované právo – tzn. právní systém, který je platný jen na malém území a odlišný tudíž od právních systémů okolních území. Tvůrci a také vykonavateli právních norem jsou v tomto období často šlechtici (vlastníci půdy). I v rámci těchto středověkých říší však platily právní normy jednotné ve všech územích (např. výběr daní). Rozdíly v zákonech však brzdily ekonomiku, protože všude byly jiné míry. Toto právo bylo odrazem ekonomických vztahů, které vyjadřovaly podstatu feudálního řádu. V pozdějších obdobích ( od 13. stol.) je právo doplněno ještě novými právními odvětvími – díky urbanizaci např. vznikají městská práva, vzniká také právo důlní, právo církevní atd… Pořád jsou však právní normy značně odlišné. Cílem jednotlivých států tedy začíná být vytvoření unifikovaného (jednotného) právního systému pro všechny oblasti státu. To vešlo do historie pod pojmem Zemské právo. Tak byly sepsány zákony platné pro celý stát.

Vývoj v Českých zemích aneb od Vladislavského zřízení zemského po dnešní Ústavu

• 1500 – Vladislavské zřízení zemské – první sepsané právo v Českých zemích z období Středověku - platilo až do Stavovského povstání

• 1620 – bitva na Bílé hoře – Habsburkové mění Vladislavské zřízení zemské na tzv. Obnovené zřízené zemské, které platí za vlády Habsburků v Habsburské říši až do roku 1848.

• Duben 1848 – vydána tzv. Stadiónová ústava (byla to uherská ústava) – mění se tak Obnovené zřízení zemské. Je to vlastně přijetí Uherské ústavy v uherské části Habsburské monarchie. Všem habsburským zemím pak také byla vnucena tzv. Oktrojovaná ústava. Díky jejich nevoli a nátlaku však byla zrušena.

• Oktrojovanou ústavu nahradily tzv.Silvestrovské patenty• Únor 1861 - Silvestrovské patenty nahrazeny tzv. Únorovou ústavou.• Prosinec 1867 – Únorovou ústavu vystřídala nová Prosincová ústava. Ta rozdělovala

a přejmenovávala Rakouské císařství na císařství Rakousko – Uherské. (to se stalo kvůli bitvě u Sadové – u Hradce Králové – kde bojovalo Rakousko Uhersko proti Prusům o to, kdo sjednotí Rakouské země. Rakousko Uhersko tuto válku prohrálo. Poté začali chtít Češi také autonomii.)

• 1907 – bylo uzákoněno všeobecné volební právo pro muže z celého Rakousko-Uherského císařství.

• 28. října 1918 – Již je po první světové válce a tak vzniká I. Republika. Je vydán tzv. První právní akt. Je to právní norma, která nahrazuje ústavu a uzákoňuje samostatnost Československa.

• Listopad 1918 – Je vydána prozatímní ústava, kterou přijal prozatímní parlament.• 1919 – Volby do parlamentu, který se hned pouští do práce na nové ústavě. • 1920 – vydána ústava Československé republiky. (Bylo to ústava demokratická.) Ta

je pak různě doplňována (není však měněna). Jedním z významných doplňovacích zákonů je Zmocňovací zákon z roku 1933. ten umožňoval zásahy , které nepovoloval zákon, ale byly ve prospěch státu. Tyto zásahy se často týkaly sudetských Němců, což se stalo záminkou pro Hitlerovu kampaň za utlačování Němců v Československu.

• 1938 – Mnichovská Konference - Hitler získal souhlas tehdejších evropských velmocí (Anglie, Francie a Itálie) k obsazení a připojení Československa. Nadchází období tzv. II republiky , které přináší další změny v ústavě. Československo se pak bez boje vzdává Hitlerovi.

• 15. 3. 1939 – vzniká protektorát Čech a Moravy. Je ukončena platnost veškerých právních norem a jsou přijaty právní normy Německé říše. Na území protektorátu tak začíná platit říšské právo upravené pro potřeby protektorátu.

• 1945 – přichází konec II světové války a osvobození Československa. Jsou zrušeny právní normy platné za protektorátu. Do vzniku nové ústavy pak nahrazuje ústavu (tedy se stává legislativním nástrojem) prezident republiky. Ten vydává tzv. Benešovy dekrety.

• 1946 – proběhly volby a nový parlament vydává novou Československou ústavu. • Květen 1948 – Tři měsíce po komunistickém puči je přijata tzv. Květnová ústava,

kterou vydává komunistická vláda. Ta z různými obměnami platila až do roku 1990.• 1990 – Po sametové revoluci vydána prozatímní ústava, která vynechávala

komunistické zásady. Platila do roku 1992.• 16. Prosince 1992– Vzniká Česká Republika a je schválena ústava České Republiky

a to Českou národní radou, což byla Česká část tehdejšího parlamentu. • 1. 1. 1993 – Ústava České Republiky nabývá platnosti. Je platná dodnes.

Právní normy

Je to souhrn pravidel chování a jednání , která jsou ustanovena státními orgány, a to v písemné formě předepsaných způsobem, díky čemuž jsou státními orgány vynutitelná. Proces tvorby právních norem se nazývá legislativa. Postihem státních orgánů za nedodržení obsahu právních norem jsou sankce, které jsou předem stanoveny v rámci obsahu porušovaných právních norem. O konkrétní podobě a formě sankce však rozhoduje pouze soud. Ji-li vytvořen určitý souhrn právních norem, říkáme mu právní předpis (např. vyhláška, zákon…). Všechny vztahy, které jsou omezovány a upravovány právními předpisy a normami, se nazývají právní vztahy. Cílem existence právních norem je ochrana společnosti i jednotlivých jedinců. Není tedy cílem omezit jednání jedince, ale pouze zamezit tomu, aby se jedinec choval tak, že omezuje jiného (jiné) jedince. Stát je jedinou institucí, která má pravomoc vynucovat. Ne všechny normy však musí být jednoznačně vynutitelné (např. dluh ze soukromé sázky).

Druhy právních norem

• Podle způsobu vymezení chování

a) Zavazující - Nutí nás k aktivnímu projevu chování a jednání tím, že buď nějaké činnosti přikazuje nebo zakazuje

- Přikazující

- Zakazující

b) Opravňující – Opravňuje nás k volbě nějakého způsobu právního jednání či chování.

• Podle závaznosti

a) Donucující (kogentní) – Jsou to normy bezvýhradně závazné. Nepřipouštějí žádnou odchylku od výkladu toho, jak jednat. Jsou platné pro všechny bez rozdílu. (Například, je to povinnost o proškolení v práci.)

b) Podpůrné (dispozitivní) – jsou relativně nezávazné. Používají se v případě, že si účastníci právních vztahů nevyberou (neupraví) legitimní chování jinak. Tento typ normy tedy pouze doporučuje určitý způsob jednání a chování. Uplatňuje se např. v občanském právu.

• Podle obsahu – dělí se na tzv. právní odvětví (např. Ústavní právo, rodinné právo, obchodní právo apod…).

Funkce práva

Existují dvě základní funkce, které právo v obecné úrovni plní.

• Je prostředkem donucení – zajišťuje spravedlnost uvnitř společnosti – ochranu jednotlivců i společnosti.

• Funkce, díky které právo omezuje také sebe samo ve vynutitelnosti. (např. tresty mladistvým a nezletilým – nižší nebo žádný trest).

Právní řád

Souhrn veškerých právních norem platných na území konkrétního státu. Splňuje tyto znaky:

• Je hierarchicky (stupňovitě) sestaven z právních norem a to podle právní síly jednotlivých předpisů. Jednotlivé právní předpisy z jednotlivých stupňů nesmí být vzájemně v rozporu a to ve směru od nejnižších k nejvyšším. Při rozporu právních norem, který není vyřešen, je možno obrátit se s řešením tohoto problému na Ústavní soud.

• Právní řád je uzavřený myšlenkový celek odlišný od právních řádů jiných států. (Tzn. má pouze státní působnost.)

• Jedná se o logický celek, jehož součásti tvoří organický vztah. (Tzn. Jednotlivé normy se navzájem podporují a nejsou a ani nesmí být ve vzájemném rozporu.)

• Právní řád se neustále vyvíjí a mění. Nefunkční či zastaralé právní normy jsou vypouštěny, jsou přijímány nové normy a nebo jsou novelizovány normy stávající.

• Logickou jednotu právního řádu zachováváme tím, že jej smí přijímat pouze zodpovědné státní orgány. Tyto orgány zodpovídají za to, že jednotlivé normy nebudou v rozporu.

Věda, která se zabývá právními normami a jejich výkladem a tvorbou se nazývá Právní dogmatika.

Právní vztahy

Část společenských vztahů, která je upravována právními normami. (Jakýkoliv vztah, který je podstatou právních norem, se nazývá právní vztah.) Uvnitř právních vztahů rozlišujeme tzv. objekty právních vztahů a subjekty právních vztahů.

• Subjekty právních vztahů – To jsou účastníci právních vztahů

a) Fyzická osoba –Je jí jednotlivec – tzn. každá osoba (i dítě).b) Právnická osoba – Kolektivní účastník právních vztahů (např. firma.) Musí

mít právní subjektivitu. Pak má právo účastnit se právních vztahů, ale také povinnosti z toho vyplývající.

c) Stát a samosprávní celky – Atypická forma právnické osoby.

(Pozn: Živnostník je vlastně fyzická osoba s právy právnické osoby.)

• Objekty právních vztahů – Tzn. všechno to, co je právními vztahy upravováno. Obsahují v sobě práva a povinnosti subjektů právních vztahů. V konečném důsledku rozlišujeme pět základních skupin objektů právních vztahů.

a) Hmotné věci – movité (pohybovatelné) a nemovité (nepohybovatelné).

Ústava a Ústavní zákony:Mají nejvyšší právní sílu a přijímá je parlament. Přijímá je však jiným způsobem, než normy nižší síly. (U nás 3/5 většinou

Vyhlášky ministerstev a vládní nařízení:Normy s nižší právní silou

Zákony:Právní normy s vyšší právní silou. Přijímá a vydáví je parlament.

Vyhlášky Krajských zastupitelstev

Vyhlášky Obecních zastupitelstev

Smí se týkat jen určitých oblastí

b) Výsledky tvůrčí duševní činnosti člověka – (Např. autorská práva apod. OSA = Ochranné sdružení autorských práv.)

c) Chování a jeho výsledky. d) Hodnoty lidské osobnosti – Tzn. uražení apod. lidské osobnosti (např.

pomluva). e) Hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi – Tzn. orgány (transplantáty).

Ústavní právoJe to veřejnoprávní odvětví (tzn. má všeobecnou platnost), jehož obsahem jsou tři vztahy:

a) Uspořádání státub) Rozdělení a výkon státní mocic) Základní práva a svobody účastníků právních vztahů

• Základním pramenem ústavního práva je Ústava a všechny ústavní zákony, které ji doplňují nebo upravují (patří sem i Listina základních lidských práv a svobod). Všechny tyto normy tvoří tzv. Ústavní pořádek.

• 16. 12. 1992 byl přijata Ústava ČR s platností od 1. 1. 1993. přijala ji Česká národní rada, která měla pro přijetí mandát. K novým volbám došlo až roku 1994. Do té doby ve funkci zůstávali straší poslanci.

• Jakékoliv změny v Ústavě ČR se dějí pouze pomocí Ústavních zákonů. • Ústavní právo vzniká z vůle parlamentu. Na jeho schválení je zapotřebí 3/5 většina.• Listina základních lidských práv a svobod je jedním z ústavních zákonů. Je to dokument,

který byl ratifikován jako mezinárodní (nejsme tedy jeho tvůrci). Vychází z deklarace Základních lidských práv, která byla přijata v San Franciscu. Obsahuje v sobě přirozená lidská práva.

Občanské právoVeřejnoprávní odvětví, které upravuje majetkové vztahy fyzických i právnických osob i

majetkové vztahy mezi nimi a státem. Jeho stěžejní součástí je tzv. Vlastnické právo. Základním pramenem je Občanský zákoník, který rozděluje občanskoprávní vztahy do dvou odvětví:

a) Práva věcná –Zajišťují podstatu vlastnictví.b) Práva závazková – Jsou v nich zformulovány závazkové vztahy mezi

účastníky právních vztahů. Závazkový vztah je vztah, během kterého určitá osoba (věřitel) má oprávnění (pohledávku) žádat splnění nějaké povinnosti (dluhu) od jiné osoby (dlužníka).

Předmětem Občanského práva jsou tudíž věci, práva a jiné majetkové hodnoty. Občanským právem jsou chráněny:

a) Věci hmotné• Movité • Nemovité

• Spotřebitelné• Opotřebitelné

• Dělitelné• Nedělitelné

• Věci hlavní i jejich součásti a příslušenství

b) Věci nehmotné (duchovní) – Jsou jimi produkty lidského myšlení.

Občanské právo také zajišťuje ochranu osobnosti.

Vlastnické právoDefinuje, kdo je vlastníkem – Ten, který má úplnou moc nad věcí a je oprávněn

předmětem svého vlastnictví disponovat. Vlastnictví lze nabýt pouze několika způsoby:

a) Smluvněb) Rozhodnutím státního orgánu c) Jinou zákonem stanovenou skutečností (např. dědictví, restituce…)

Jinou formou nelze legálně nabýt žádného vlastnictví! (Ani formou nálezu!)

Stát má právo zákonným způsobem omezit vlastnická práva, ale smí tak učinit pouze ve veřejném zájmu (k veřejnému prospěchu). Má tedy právo vyvlastnit majetek ve veřejný prospěch (jsou na to přesně daná pravidla) za odpovídající náhradu.

SpoluvlastnictvíJe to forma kolektivního vlastnictví, při které je předmět vlastnictví držen minimálně

dvěma vlastníky. Tato forma vlastnictví má zvláštní způsob právní ochrany. Podle práva jsou si všichni spoluvlastníci právně rovnocenní – tzn. 2/3 vlastník nesmí omezovat vlastníka menšinového není-li jinak stanoveno ve smlouvě.

Spoluvlastnictví se dělí na:a) Podílové – Při vzniku spoluvlastnictví je přesně vyměřen podíl všech

spoluvlastníků.b) Bezpodílové – Je možné pouze mezi manželi. Vzniká pouze v době

uzavřeného a legitimního manželství. Oba dva manželé se stávají rovnoprávnými vlastníky toho, co bylo nabyto po uzavření manželství jako spoluvlastnictví. (Bezpodílového spoluvlastnictví tedy nelze nabýt ani před uzavřením ani po rozvedení manželského svazku.) Pod tento typ spoluvlastnictví tedy nespadá vlastnictví jednoho jedince z páru, jež nabyl před uzavřením manželství či po jeho rozvedení. Dále sem nespadá vlastnictví nabyté jedním z manželů ve formě daru či dědictví, nespadají sem věci osobní potřeby a věci prokazatelně potřebné k výkonu povolání jednoho z manželů.

Předmanželská smlouva: Jediná možnost, jak si můžeme ušetřit rozvodové starosti ohledně majetku. V této smlouvě je přesně sepsáno co kdo z páru nabyl před uzavřením manželství – tzn. co si z něj v případě rozvodu také smí bez jakýchkoliv námitek odnést.

DědictvíJe to speciální forma nabytí vlastnictví. Vlastnictví lze takto nabýt pouze smrtí

zůstavitele nebo prohlášením zůstavitele za mrtvého. (Za předpokladu, že se nenalezne tělo pohřešovaného, se může druhá varianta protáhnout až na několik let.) Poslední vůle (závěť) zůstavitele musí být napsána a podepsána jeho rukou a to nejlépe před svědky či notářem.

Existují tři druhy dědictví:

1) Dědictví ze zákona – Je použito za předpokladu, že existují tzv. neopomenutelní dědicové (tzn. přímý potomek, manžel/manželka zůstavitele, partner či partnerka prokazatelně žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti po určitou dobu, registrovaný partner.) Je-li naživu alespoň jeden neopomenutelný dědic, nesmí být vyloučen z dědictví a náleží mu veškerý majetek zůstavitele. Je-li neopomenutelných dědiců více,majetek se mezi ně rozdělí rovnoměrným dílem. Právo dědit má i nenarozený neopomenutelný dědic, pokud se narodí

2) Dědictví ze závěti – ze závěti lze dědit pouze neexistují.li žádní neopomenutelní dědicové. V takovém případě se dědí pouze podle poslední vůle zůstavitela.

3) Oba dva předchozí způsoby v kombinaci – Tzn. že nejsou opomenuti neopomenutelní dědicové. Závět pouze upravuje rozdělení majetku mezi nimi.

Rodinné právo:

Jeho pramenem je zákon o rodině. Je to právní odvětví, které obsahuje právní normy upravující manželství, vztahy mezi rodiči a potomky, vztahy s dalšími přímými příbuznými a také upravují vztahy při péči a náhradní péči o dítě.

Manželství:

Právní vztah, který vzniká uzavřením manželství a zaniká rozvodem nebo s mrtí jednoho z manželů nebo prohlášením jednoho z manželů za mrtvého. automaticky také zaniká v případě, že jsou známy skutečnosti o jeho nelegálním vzniku. (Zamlčovat skutečnosti v souvislosti s uzavřením manželství je trestné, protože to může přivodit mnoho jiných právních problémů.)

Manželství vzniká právník úkonem, který je vykonán před státními orgány nebo před státem registrovanou církví (V praxi tzn. veškeré obecní úřady a veškeré státem registrované církve.)

Manželství smí uzavřít pouze osoba plně právně způsobilá, doposud nesezdaná, plně duševně způsobilá a to pouze s osobou odlišného pohlaví (je to něco jiného než registrované partnerství) se kterou není v přímém příbuzenském vztahu.

Rozvod je umělá forma ukončení manželství a musí proběhnout u příslušného soudu, který rozhoduje o majetkovém vyrovnání manželů, o péči o nezletilé potomky a o následném rozvedení sňatku.

Péče o dítě:

Rodičovství je právní vztah otce či matky dítěte k dítěti. Matkou je vždy automaticky označena žena, která dítě porodila. Za otce dítěte je automaticky považován stávající manžel ženy, neurčí-li matka dítěte jinak. Jestli-že manžel či muž jež je označen jako otec dítěte nesouhlasí s otcovstvím, má právo toto soudně napadnout a požádat o provedení testu otcovství. Na jeho základě je pak možné požádat o zbavení otcovství a výmaz z rodného listu dítěte.

Narodí-li se dítě provdané ženě a to do 300 dnů po uzavření sňatku, je i přesto automaticky považováno za potomka stávajícího manžela, neurčí-li matka jinak.

Narodí-li se rozvedené ženě dítě do 300 dnů po rozvedení sňatku, je za otce dítěte považován bývalý manžel, neurčí-li žena jinak.

Čeká-li žena dítě s bývalým manželem a chce, aby za otce dítěte byl považován stávající partner, který s tím musí ovšem souhlasit, je možno se domluvit s bývalým manželem o tom, že se vzdává otcovství k tomuto dítěti a matka pak za otce dítěte určí stávajícího partnera.

Určí-li žena více potencionálních otců dítěte, rozhoduje o otcovství soud.

Náhradní péče o dítě:

Rozhodnutí o náhradní péči o nezletilé dítě je vždy plně v kompetenci soudu. Ten o ní rozhodne buď v rámci rozvodového rozsudku či na popud dalších státních orgánů sloužících k ochraně dítěte.

Existuje několik druhů náhradní péče o dítě:a) Ústavní péče - Tento druh náhradní péče plně hradí, organizuje a vykonává

stát a to v ústavech pro plně nezaopatřené děti. Stát přebírá a vykonává veškeré rodičovské povinnosti. (To však neznamená, že původní rodiče jsou zbaveni rodičovství. Jejich rodičovská práva a povinnosti mohou být pouze omezena a to rozhodnutím soudu.) tyto ústavy podléhají Ministerstvu sociální péče. Tento typ náhradní péče se používá hlavně za předpokladu, není-li možno zvolit jinou variantu náhradní péče. Děti však mohou být v ústavní péči pouze do dosažení dospělosti.

b) Privátní ,,ústavní" péče - Tzn. například S. O. S. vesničky či soukromé pěstounské rodiny s více dětmi. V takovémto případě náhradní péče předává stát nadacím či pěstounům, kteří péči vykonávají, finance, které by sám investoval do výchovy dítěte v případě ústavní péče. V tomto typu náhradní péče může dítě opět setrvat pouze do dosažení dospělosti.

c) Osvojení (adopce) - Opět o ní rozhoduje soud. Je to sytém, během kterého zanikají rodičovská práva a povinnosti původních (původního) rodičů (rodiče) dítěte a veškerá rodičovská práva a povinnosti přecházejí na nové (nového) rodiče. Dochází při tom i ke změně registrace a příjmení dítěte.

Existují dva typy adopce:

1) Zrušitelná - Pouze do jednoho roku po osvojení . Poté automaticky přechází na druhý typ adopce (tzv. adopce nezrušitelná).

2) Nezrušitelná - Náhradní rodiče již mají veškerá rodičovská práva a povinnosti a dítě jim nemůže být vzato a nemohou jej ani vrátit do péče státu, pokud ovšem nebudou zanedbávat své rodičovské povinnosti, kdy by jim pak dítě mohlo být odebráno a to pouze na základě rozhodnutí soudu.

d) Pěstounská péče - Je to obdoba osvojení, která opět vzniká na základě rozhodnutí soudu. Ten svěří dítě do opatrování pěstounovi či pěstounské rodině. Při tom se však na rozdíl od adopce nemění vztahy mezi původními rodiči a dítětem v pěstounské péči. (Nemění se tedy ani příjmení a registrace dítěte.) Pěstounská péče automaticky zaniká dosažením dospělosti dítěte, které bylo svěřeno do tohoto typu péče nebo také rozhodnutím soudu. Pěstounská péče je státem honorovaná. Pěstoun či pěstounská rodina má tedy právo na pěstounské příspěvky na dítě, které jim bylo svěřeno do péče.

d) Kolizní opatrovnictví - Jedná se o krátkodobou náhradní péči. Opět o ní rozhoduje soud. Toto opatření má většinou za úkol překlenout období v péči o dítě dokud nebude soudně rozhodnuto o konečném řešení péče o dítě. O to, aby bylo dítě svěřeno do kolizního opatrovnictví, musí být požádáno.

Pracovní právo

Veřejnoprávní odvětví, které se zabývá vzájemnými právy a povinnostmi mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Jeho hlavním pramenem je Zákoník práce. Zaměstnancem je každá fyzická osoba pracující za mzdu na základě předem sjednané pracovní smlouvy. Jestli-že došlo k oboustrannému (ze strany zaměstnavatele i zaměstnance) podpisu této smlouvy, vzniká zaměstnanci tzv. pracovní poměr. Není možné, aby pracovní poměr vznikl jiným způsobem!

Pracovní poměr• Vzniká podpisem pracovní smlouvy.• Jeho počátek se odvíjí od data, které je uvedeno v pracovní smlouvě jako datum

počátku pracovního poměru.• Za počátek pracovního poměru je zároveň považován den, který je dnem nástupu

zaměstnance do zaměstnání. Jestli-že se zaměstnanec k tomuto datu do práce nedostaví a nedostaví se ani do konce kalendářního týdne, pracovní smlouva a tedy i pracovní poměr automaticky zaniká.Zaměstnavatel má poté právo na náhradu škody, která mu vznikla tím, že zaměstnanec do práce nenastoupil.

Pracovní smlouvaMusí obsahovat:

• Den nástupu zaměstnance do práce.• Místo výkonu práce.• Popis pracovní činnosti (pracovní zařazení), kterou bude zaměstnanec vykonávat.• Zmínku o době její platnosti – tzn. na jakou dobu je uzavřena. Typy doby platnosti

pracovní smlouvy jsou dva:a) Smlouva na dobu určitou – Obsahuje přesné vymezení její

platnosti. (Buď přesné datum, či přesné časové určení – např. 1 rok, které se poté odpočítá od data, ke kterému vznikl pracovní poměr.) Momentálně je zákonem znemožněno podepisovat smlouvu na dobu neurčitou s absolventy, lidmi se změněnou pracovních schopností a s mladistvými. Zákonem je také dáno, že tato smlouva musí být alespoň jednou stranou vypovězena i přesto, že je její platnost časově omezena. Pokud smlouva není zaměstnavatelem ani zaměstnancem vypovězena, automaticky přechází ve smlouvu na dobu určitou.

b) Smlouva na dobu neurčitou – Tato smlouva neobsahuje žádné časové omezení. Při této formě smlouvy zákoník práce plně chrání zaměstnance,ale i zaměstnavatele. V praxi to znamená, že pracovní poměr smí být ukončen jen za určitých předpokladů a vztahuje se na něj:

1) Zákonná výpovědní lhůta – Minimální výše je dva měsíce, pokud je zaměstnanec propuštěn z důvodu nadbytečnosti, jsou to tři měsíce. Tato lhůta může být upravována díky působení odborových organizací. Nesmí však být snížena, tzn. lze ji jen zvyšovat. (každý zaměstnavatel má ze zákona povinnost umožnit vznik a působení takovýchto organizací.) Znamená to, že i po podání výpovědi pracovní smlouvy jednou z obou stran musí zaměstnanec ještě nejméně dva měsíce setrvat v pracovním poměru.2) Zkušební lhůta- Každý zaměstnavatel má ze zákona právo vyžádat si tzv. zkušební lhůtu, na kterou je zaměstnanec přijat do pracovního poměru. V době

jejího trvání smí být ukončen pracovní poměr kteroukoliv ze zúčastněných stran a to bez udání důvodů. Zkušební lhůta tedy poskytuje výhody jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci. Zkušební lhůta však může být požadována maximálně do výše tří měsíců.

Ukončení pracovního poměruNastává v případě:

• Vypršení sjednané lhůty pracovního poměru.• Okamžitého zrušení pracovní smlouvy a to buď ve zkušební lhůtě, nebo ze zákonem

stanovených důvodů (např. trestný čin zaměstnance).• Výpovědi pracovní smlouvy – Musí být předložena výpověď pracovní smlouvy jednou

ze zúčastněných stran. Tato výpověď musí být prokazatelně písemná, prokazatelně doručená (buď jako doporučená zásilka, či osobně s podepsáním dokumentu o doručení a převzetí výpovědi druhou stranou) a vlastnoručně podepsaná.

• Dohody – Při oboustranné dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Musí být opět písemná, prokazatelně doručená a podepsaná oběma zúčastněnými stranami. Její obsah smí být jakýkoliv, pokud není v rozporu se zákonem.

Pracovní poměr nelze ukončit v době pracovní neschopnosti zaměstnance.

Správní právoJe to souhrn právních norem, které upravují výkon státní správy a místní samosprávy.

Tzn. je to právní odvětví, které konkretizuje výkon státní moci. Co se týče orgánů státní správy, mají celorepublikovou působnost a po jejich nedávné změně již existují pouze ústřední orgány státní správy (tzn. vláda ČR – jednotlivá ministerstva). Ty mají právo a úkol vykonávat státní moc, kterou distribuují jiným orgánům, které jsou jim podřízeny.

Vládou jsou přímo řízeny tyto orgány:• Úřad práce (řízen Ministerstvem práce a sociálních věcí)• Finanční úřad ( řízen Ministerstvem financí)• Statistický úřad• Katastrální úřad (řízen Ministerstvem pro místní rozvoj)• Okresní archiv• Policie ČR (řízeny Ministerstvem vnitra)• Správa sociálního zajištění

Samosprávné orgány:Jsou dvojí úrovně a pravomoci mají podle toho, kdo je zřizuje.

• Samosprávné orgány vyšších územních celků – tzn. kraje • Samosprávné orgány nižších územních celků – tzn. obce

Možnost vytvářet krajské a obecní samosprávy vychází z Ústavy ČR (konkrétně hlava 7). Ústava umožňuje členění ČR na kraje a obce. Jejich činnost je omezena na území kraje či obce. V každé obci tedy mohou působit určité orgány:

• Zastupitelstvo – Je základním orgánem kraje či obce a je také jediným voleným samosprávným orgánem. Právo volit zastupitelstvo obce (kraje) má občan starší 18 let, který je občanem konkrétní obce (kraje) – tzn. má v obci (kraji) své trvalé bydliště. Při volení zastupitelstev se využívá poměrný volební systém (tzn.- lidé volí jednotlivé politické strany a tys e potom dle počtu hlasů vyberou ze svých řad určitý počet zastupitelů). Za zastupitele smí být zvolen pouze člověk starší 21 let. Počet zastupitelů je různý dle velikosti kraje(obce) a počtu obyvatel. Zastupitelstvo volí radu obce(kraje).

• Rada obce (kraje) – Skládá se pouze ze zvolených zastupitelů. Počet členů rady je opět různý.

• Starosta – Je hlavním představitelem obcePrimátor – starosta v hlavní městě Praha a ve statutárních městech Hejtman – Hlavní představitel kraje.Všichni tři musí být opět členy zastupitelstev a jsou voleni zastupiteli.

• Městské části – Statutární města jsou rozdělena na tzv. městské části. Každá městská část má stejné pravomoci a povinnosti jako města.

• Obvody – Na obvody se člení hlavní město Praha. Každý pražský obvod je na stejné úrovni jako statutární město.

Druhy obcí:Obec je právnická osoba s právem vstupovat do právních vztahů (tzn. má právní subjektivitu).

Obce se dělí zejména podle počtu obyvatel, ale také podle jiných kritérií (např. počet pracovních míst v obci) a to na:

• Obec druhé třídy – Má nejnižší úroveň. (Je to obec o max. asi 100 obyvatelích.)• Obec první třídy• Město (Na stejné úrovni jako město je i městská část statutárního města.)• Statutární město (Na stejné úrovni jeho statutární města jsou i jednotlivé obvody

hlavního města Prahy.)• Hlavní město Praha

Trestní právoJe to souhrn právních norem, které upravují podstatu provinění proti nejdůležitějším chráněným společenským a individuálním normám.trestní právo se dělí na

1) hmotné2) procesní

Základními prameny trestního práva jsou:1) Trestní zákoník – Zabývá se právem procesním. Obsahuje v sobě souhrn veškerých

skutkových podstat trestných činů a sankcí za jejich naplnění.2) Trestní řád – Zabývá se právem hmotným. Je zde pouze popsán proces trestního

řízení. Jsou zde vymezeny pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

Orgány činné v trestním řízení: • Policie ČR• Úřad vyšetřován (kriminalisté)• Státní zastupitelství – Státní zástupci(jinde popř. dříve také žalobci či prokurátoři)

jsou zaměstnanci státu. Jejich úkolem je shromažďovat a vyhodnocovat získané důkazy a na základě těchto důkazů poté popř. podat podnět k trestnímu řízení

• Soudy – Jsou státními orgány.

Typy soudů: - Okresní soud- Krajský soud- Vrchní soud ( Jeden pro Moravu a Slezsko a druhý pro

Čechy.)- Nejvyšší soud- Nejvyšší správní soud- Ústavní soud

• Advokacie (obhájci) – jediný soukromý orgán, který se účastní trestního řízení.

• Nápravně výchovná zařízení

Pachatel trestného činu:Pachatelem trestného činu může být fyzická nebo právnická osoba, která nalní skutkovou podstatu trestného činu.

Spolupachatel trestného činu:Spolupachatelem trestného činu je:

- Návodce k trestné činnosti- Organizátor trestné činnosti- Každý, kdo napomáhá uskutečnění trestné činnosti

Vina:Aby mohl být někdo obviněn z trestného činu, musí mu být prokázána tzv. vina. Vina je psychický vztah ke skutečnostem naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu.Základními formami viny jsou:

- Úmysl- Nedbalost

Okolnosti vylučující trestnost pachatele:Existují okolnosti, za kterých nelze trestat pachatele trestného činu, i když dojde k naplnění skutkové podstaty trestného činu.Jsou jimi:

- Jednání v nutné obraně- Jednání v krajní nouzi- Nepříčetnost- Oprávněné použití zbraně (zjm.u policie, vojska,aj…)- Trestní nezpůsobilost díky věku

Trestní odpovědnostPachatel, jež není díky okolnostem vylučujícím trestnost, zbaven odpovědnosti za trestné činy, jichž se dopustil, má tzv. trestní odpovědnost. Existují dva typy trestní odpovědnosti:

- Snížená trestní odpovědnost (od 15 do 18 let, pachatelům se sníženou trestní odpovědností jsou udělovány nižší tresty, jež zohledňují jejich nízký věk)

- Plná trestní odpovědnost (od 18 let výše)

Ochranná opatřeníSoud má právo rozhodnout o využití tzv. ochranných opatření, která budou využita již v průběhu trestního řízení. Těchto opatření je několik druhů.

- Ochranná léčba – Je povinná díky nařízení soudu- Ochranná výchova – Je vykonávána na základě rozhodnutí

soudu nemohou-li nebo nechtějí-li zákonní zástupci dítěte vykonávat povinnou péči o dítě.

- Odebrání věci Druhy trestných činů:Existuje asi 200 druhů trestných činů. Ty jsou rozděleny do 12 hlav.

1 hlava: Trestné činy proti republice- např. velezrada (tzn. jednání proti republice – třeba

špionáž), hanobení hlavy státu, hanobení Republiky a jejích představitelů,ohrožení státního tajemství aj…

2 hlava: Hospodářské trestné činy- neoprávněné podnikání, padělání peněz, průmyslová

špionáž, krácením daně aj…

3 hlava: Trestné činy proti pořádku a věcem veřejným- zneužití pravomoci veřejného činitele, korupce, křivé

obvinění, křivé svědectví aj…

4 hlava: Trestné činy obecně nebezpečné (Obecné ohrožení)- záměrné vyvolání paniky (šíření poplašné zprávy),

nedovolené ozbrojování, ohrožení životního prostředí, šíření toxikomanie aj…

5 hlava: Trestné činy hrubě narušující občanské soužití- výtržnictví, opilství, neposkytnutí první pomoci, týrání

zvířat, pomluva aj…

6 hlava: Trestné činy proti rodině a mládeži- zanedbání povinné výživy, opuštění dítěte, podávání

alkoholu či návykových látek dětem a mladistvým aj…

7 hlava: Trestné činy proti životu a zdraví- napadení, vražda, zabití, nedovolené přerušení těhotenství

aj…

8 hlava: Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti- omezování osobní svobody, vydírání, psychická šikana,

znásilnění, diskriminace podle rasy či pohlaví aj…

9 hlava: Trestné činy proti majetku- zpronevěra, krádež, podvod, poškození cizí věci aj…

10 hlava: Trestné činy proti lidskosti- poškozování práv skupiny obyvatel (hromadné zneužívání a

poškozování lidských práv), genocida, propagace hnutí poškozujícího lidská práva (např. nacistického hnutí) aj…

11 hlava: Vojenské trestné činy (týkají se pouze profesionálních členů armády a policie ČR)- dezerce, neuposlechnutí rozkazu aj…- Voják či policista, jež spáchá díky rozkazu svého velitele

jakýkoliv trestný čin, nenese za tento čin odpovědnost. Odpovědnost za tento čin má jeho nadřízený, který mu tento rozkaz udělil.

12 hlava: Trestné činy proti branné a civilní službě (Tato hlava byla nedávno po zavedení profesionální armády ČR zrušena.)

Druhy trestů:

1) odnětí svobody – Tohoto typu trestu lze využít pouze v jednání trestním (tzn. nelze ho využít např. k potrestání viníků při deliktu, spadajícím pod obchodní aj. právo).

Sazby při plné trestní odpovědnostiBěžný trest - maximální sazba 15 let odnětí svobodyVýjimečný trest (výjimečný trest se uděluju osobám velmi nebezpečným pro společnost) – sazba se pohybuje mezi 15 – 25 lety odnětí svobody Nejvyšší trest (je udělován pouze vysoce nebezpečným zločincům) – doživotní odnětí svobody (tzn, žádnému zločinci nesmí být udělen trest nižší než doživotní a vyšší než 25 let odnětí svobody)

Sazby při snížené trestní odpovědnosti- U mladistvých je maximální sazba odnětí svobody 5 let- Při recidivě či extrémně závažném trestném činu může být trest navýšen o 1/3 (tzn. o 1,5 roku), tedy celkově na max. 6,5 roku odnětí svobody.- Je-li plně trestně odpovědný pachatel souzen za trestný čin spáchaný v době jeho snížené trestní odpovědnosti, musí být posuzován jako pachatel se sníženou trestní odpovědností. (K výkonu trestu však pak nastupuje do Nápravně výchovného zařízení pro dospělé).

Výkon trestuMladiství – mladiství vykonávají uložený trest v tzv. Diagnostickém ústavu (tzv. pasťák).Pokud je sazba tak vysoká, že trest vykonávají ještě po dovršení18 let, jsou z Diagnostického ústavu převezeni do Nápravně – výchovného zařízení pro dospělé, kde vykonají zbytek trestu. Pachatelé starší 18 let – Pachatel, starší 18let, vykonává uložený trest v Nápravně-výchovném zařízení pro dospělé(tzn.ve vězení).Podmíněný výkon trestuPachatel, který je odsouzen např. na 1,5 roku odnětí svobody s podmínkou, není nucen nastoupit k výkonu trestu. Nespáchá-li v období jednoho roku žádný další trestný čin, je mu výkon trestu prominut. Vykoná-li však v podmínce další trestný čin, sazby obou trestných činů (původního i nového) se sečtou.

2) Obecně prospěšné práce – vyměřují se ve výši min.50 a max 400 hod. práce.3) Ztráta čestných titulů a vyznamenání4) Zákaz činnosti5) Propadnutí majetku6) Peněžitý trest – Smí být vyměřen max. do výše 5 milionů korun.7) Propadnutí věci8) Vyhoštění9) Zákaz pobytu