HUDEBNÍ ROZHLEDY 06 2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Oldřich VlčekDvakrát Matthias GoerneMexiko objevuje JanáčkaHouslařský festivalVěnceslava Metelky

1 8 . M E Z I N Á R O D N Í H U D E B N Í F E S T I V A L

18. a 19.9.ORQUESTA DE VALENCIATRAUB/ACHUCARROPALAU, RODRIGO, ALBÉNIZ,TURINA, RAVEL, DUKAS,RESPIGHI, STRAUSS

27. a 28.9. ORQUESTA NACIONAL DE ESPAÑAPONS/VOLODOS/FABIOLA HERRERARACHMANINOV, FALLA, RAVEL,PROKOFJEV, MONTSALVATGE,ČAJKOVSKIJ

12. 9. – 1. 10. 2008

ŠPANĚLSKÝPRAŽSKÝPODZIM

Předprodej vstupenek zahájen od 1. dubna www.prazskypodzim.cz

Nancy Fabiola Herrerafoto: Shirin Tinati

P A R T N E Ř I

M E D I Á L N Í P A R T N E Ř I

spojuje Pražský podzim se světem

obsah �

� Jméno Oldřicha Vlčka, univerzální, dynamické a stále hledají-cí osobnosti, je již dlouho v současné hudební kultuře výrazným pojmem. Housle studoval u prof. Bohumila Kotmela a prof. Nory Grumlíkové, dirigování u Václava Neumanna. Vzdělání si doplnil ještě kurzem na proslulé hudební škole v italské Sieně a záhy po absolutoriu HAMU se stal houslistou a šéfem PKO. V průběhusedmnáctiletého působení v tomto tělese si v roce 1976 pro potěchu duše založil orchestr, který nazval Bohemia. Po dvou letech (letos je tomu tedy právě třicet let!) však přišel tehdy populární mode-rátor Milan Frídl s nápadem název orchestru změnit: „Když jsou Virtuosi di Moskva nebo Virtuosi di Roma, tak vy přeci můžete být Virtuosi di Praga“, nechal se tehdy slyšet… → strana 3

� Dvojí dubnové hostování barytonisty Matthiase Goerneho ve Dvořákově síni Rudolfi na přineslo dva zcela odlišné programy: „zpívanou scénu“ (Gesangsszene) na slova z Giraudouxova dra-matu Sodoma a Gomora, jak ji psal (a nedopsal) počátkem 60. let 20. století německý skladatel Karl Amadeus Hartmann a kde só-listu za řízení Manfreda Honecka doprovodila Česká fi lharmo-nie, a recitálové vystoupení s doprovodem klavíristy Alexandera Schmalze, na kterém zazněla Schubertova Winterreise. V obou, jak ve vysoce expresivním partu Hartmannově, v Praze zřejmě dosud neslyšeného díla, tak v komorním, velice chmurném cyk-lu Schubertově, podal zcela mimořádný výkon. Obdobný, jakého jsme se stali svědky před několika lety při jeho interpretaci Schu-bertovy Spanilé mlynářky v rámci Pražského jara… → strana 12

� Operní tvorba Leoše Janáčka již řadu let dobývá prakticky celý svět, některým místům se však donedávna vyhnula jako například operní scéně v hlavním městě Mexika, kde vystupovali ti nejslav-nější operní pěvci a začínal třeba Plácido Domingo. Organizátoři 24. ročníku mexického hudebního festivalu, který probíhal v histo-rickém centru od 10. do 27. dubna, ale vše napravili, a v Palacio de Bellas Artes, krásném a prostorném divadle ve stylu art nouveau, které bylo otevřeno ve třicátých letech minulého století a nedávno se v něm hrál například celý Wagnerův Ring, uvedli jako inaugu-rační představení Janáčkovu Její pastorkyňu. Opera, nastudova-ná s několika přizvanými českými pěvci a dirigentem Janem Cha-lupeckým, se dávala v češtině a její největší hvězdou byla sólistka Metropolitní opery, Cathrine Malfi tano… → strana 42

Opět, a už potřetí v Hotelu U Beránka v Náchodě, proběhla od 24. do 26. 4. nevšední domácí soutěž, která zdobí kalendář světových houslařů, Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky, jehož první ročník se konal v roce 1997. Letošní 3. ročník unikát-ního klání (druhý se konal v roce 2004), v němž dominovala ne-všední houslařská disciplina – řezání houslové hlavice, tedy „šne-ka“, zdobil koncert houslisty Jaroslava Svěceného a cembalistky Jitky Navrátilové s názvem Slavné housle tří staletí. Hudební část čtyřdenního houslařského festivalu doplňovaly dále koncerty ná-chodského Komorního orchestru Slávy Vorlové s dirigentem Jin-dřichem Roubíčkem, anglického harfi sty Seana Barryho a soubo-ru Mijaktić orchestar. Co den houslařského zápolení, to relaxační hudební vložka… → strana 54

ROZHOVORY3 · Oldřich Vlček6 · Sylvie Bodorová10 · Milan Škampa

UDÁLOSTI11 · Cyklus k 200. výročí Pražské konzervatoře zahájen

FESTIVALY, KONCERTY12 · Manfred Honeck a dvakrát Matthias Goerne13 · Bravo Martinu Kasíkovi14 · Dvakrát Pražští symfonikové16 · K životnímu jubileu Jiřího Chvály19 · Americké jaro rozkvetlo s Filharmonií Brno

HORIZONT26 · Aristofanes Jiřího Suchého v Semaforu27 · Dnům evropského fi lmu vévodili Karamazovi s hudbou Kaczmarka

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL28 · Jedinečný operní projekt v Kolowratu29 · Jenůfa v Plzni33 · Proč jeden příběh ve dvou operách?35 · Česká taneční platforma 2008

ZAHRANIČÍ38 · Světová operní divadla III. VI. Královská divadla ve Stockholmu a v Kodani42 · Mexiko objevuje Janáčka

STUDIE, KOMENTÁŘE44 · Zlatá éra české opery III. VI. Aby se nezapomnělo – Zdenka Kareninová50 · Novinky soudobé hudby VI. Aleš Březina, Jiří Nekvasil: Zítra se bude...54 · 120 let budovy Státní opery Praha VI. Divadlo 5. května a Velká opera 5. května

KNIHY53 · Fjodor Šaljapin: Maska a duše. Můj život

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ54 · III. Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky58 · Světoví houslaři a česká škola VI. Hieronymus Köstler

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ60 · Od fi rmy k fi rmě62 · Recenze CD

���

ed itor ial�

Vážení a milí přátelé,stává se to v poslední době dosti často, že pokud končí letopočet číslem osm, vypukne v české společnosti doslova osmičkománie a začnou se hledat magické souvislosti všech většinou neblahých událostí, druhou pražskou defenestrací v roce 1618 počínaje a Pražským jarem 1968 konče. Letos to došlo až tak daleko, že o osudovém čísle 8 v české historii byl dokonce natočen dokumentární seriál. Ovšem jistou magii osudovosti, a to z různých pohledů, lze nalézt vlastně v jednom každém dni či měsíci. Zvolíme-li za příklad, třeba z pohledu dějin české hudby, právě probíhající měsíc červen, budeme možná překvapeni.Hned na počátku tohoto měsíce, a to 3. 6. 1801, se narodil František Škroup, autor první české původní opery Dráteník, a jak je známo, díky tomu i hudby k naší národní hymně. Stejného dne, ovšem o devadesát let později, byla na Smíchově otevřena divadelní aréna vybudovaná Eliškou Peškovou-Švandovou, která přetrvala až do konce roku 1938. O několik dní později, nicméně stále ještě v 19. století, a to 11. 6. 1881, bylo zase u příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa v Praze operou Bedřicha Smetany Libuše slavnostně otevřeno Národní divadlo. 23. 6. byl ale provoz přerušen, aby mohly být v budově provedeny některé dokončovací práce. Ty však nakonec měly za následek tragický požár… (12. 8. 1881).I ve druhé polovině měsíce června najdeme zajímavé události úzce spjaté s hudbou. Například dne 25. 6. 1795 uspořádal Ludwig van Beethoven během své první návštěvy v Praze veřejný klavírní koncert, po němž zde následovala ještě umělcova vystoupení v únoru 1796 a počátkem října 1798. Datum 29. června přináší dokonce dvě události velkého významu jak politického, tak i hudebně-kulturního. Toho dne roku 1875 zemřel na Pražském hradě bývalý rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand V., který zde žil od své abdikace v roce 1848. A stejného dne, ovšem roku předznamenávajícího konec rakousko-uherské monarchie (29. 6. 1914), se narodil světově proslulý český skladatel a dirigent, Rafael Jeroným Kubelík.Jak vidíte, milí čtenáři, hra s čísly v kulturních i politických dějinách se dá provádět tím nejrůznějším způsobem. Nakonec červen ještě opouštět nemusíme, protože na jeho počátku, konkrétně 4. 6., končí i náš nejvýznamnější hudební festival, Pražské jaro. Ve dnech, kdy píši tyto řádky, máme za sebou jeho necelou polovinu, v níž proběhla již celá řada krásných koncertů, z nichž jako vzácné drahokamy zazářily především dva: a sice recitálová vystoupení klavíristů Ivana Moravce a Alfreda Brendela. Byly to večery plné nádherné poezie, duchovní krásy a hlubokých prožitků, které člověk po skončení posledního tónu jen velice těžko opouštěl, jsa

nucen vrátit se opět do drsné reality všedního života. Škoda, že takových intimně laděných večerů, jež dokáží alespoň na chvíli vytvořit tuto neopakovatelnou atmosféru, podobnou té, jakou jsme v dubnu zažili i během recitálového vystoupení barytonisty Matthiase Goerneho v rámci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu, pro které si vybral skvostnou Schubertovu Zimní cestu, není v našem jinak pestrém hudebním dění alespoň o něco více… Na výtečné klavíristy a pěvce máme ale v Praze v letošních jarních měsících vůbec štěstí, protože skvělý výkon podal na svém dosud posledním koncertu s Českou fi lharmonií i Martin Kasík, a na Pražském jaru (kde vystoupila teprve podruhé v životě!) publikum doslova fascinovala „prima donna assoluta“, hvězda Vídeňské státní opery hostující na nejvýznamnějších operních scénách světa, Edita Gruberová. Její vystoupení přede dvěma lety, kdy ve Dvořákově síni představila za klavírního doprovodu svého manžela, dirigenta a pianisty Friedricha Haidera (který se letos pro změnu ujal taktovky) Mozartovy, Schubertovy, Brahmsovy a Straussovy písně, bylo doslova excelentní, a tak nikdo z jejích obdivovatelů nemohl ani letos na koncertě chybět. Vedle toho, že Edita Gruberová je vynikající umělkyně, kterou ve Vídni běžně provází standing ovation, výjimečná svou vstřícností a milým vystupováním je i při běžném setkání, jak jsme se mohli přesvědčit na tiskové konferenci, kde jsme ji mohli poznat i o něco blíže. Veškeré další informace o festivalu vám samozřejmě přineseme v červencovém čísle Hudebních rozhledů, kde se dočtete rovněž o jeho dalších hvězdách, Petrohradské fi lharmonii, BBC Symphony Orchestra, barytonistovi Geraldu Finleyem, houslistovi Nigelu Kennedym či klavíristech Rudolfu Buchbinderovi či Andrási Schiff ovi… Vraťme se však teď ještě alespoň na chvíli k číslu, které vám předkládáme. Kromě zhodnocení slavnostního koncertu ve Dvořákově síni Rudolfi na, který zahájil oslavy 200. výročí Pražské konzervatoře, byste si určitě mimo „svých“ seriálů, které pravidelně sledujete, neměli nechat ujít ani rozhovory s Oldřichem Vlčkem, Sylvií Bodorovou, Milanem Škampou či Martinem Kasíkem a Ondřejem Valentou, kteří se nově postavili do čela Mezinárodního festivalu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních a zejména obsáhlý materiál, věnovaný zcela ojedinělému III. Mezinárodnímu houslařskému festivalu Věnceslava Metelky v Náchodě… Hezké chvíle s Hudebními rozhledy přeje

magická ísla v eských d�jinách, magický erven v eské hudb�

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

HUDEBNÍ ROZHLEDYčíslo 6 | 2008 | ročník 61Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za fi nanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA

Šéfredaktorka: Hana Jarolímková

Tajemnice redakce: Marcela ŠlechtováRedakční rada: Jan Baťa,Lucie Dercsényiová, Roman Dykast,Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus,Jan VičarExterní spolupráce: Jitka SlavíkováVýtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce:Radlická 99, 150 00 Praha 5tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088tel. redakce: (+420) 251 550 208(+420) 251 552 425tel. sekretariát: (+420) 251 554 089fax: (+420) 251 554 088e-mail: rozhledy@volny.czNevyžádané rukopisy se nevracejí.

Distribuci a předplatné v Českérepublice provádí v zastoupení vydavatele fi rma SEND Předplatné, P. O. Box 141140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225fax: (+420) 225 341 425SMS: (+420) 605 202 115e-mail: send@send.cz, www.send.czCena jednoho výtisku: 40 KčCena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o.Šustekova 8, P. O. Box 169830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy(+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10e-mail: predplatne@press.skcasopisy@press.sk, www.press.skCena jednoho výtisku: 60 SKCena výtisku pro předplatitele: 50 SK

Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o.administrace vývozu tiskuSazečská 12, 225 62 Praha 10tel.: (+420) 271 199 255fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČRtel.: (+420) 266 038 714

Sazba: studio Togga, PrahaTisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš

Odevzdáno do sazby: 16. 5. 2008Evidenční číslo MK ČR E1244ISSN 0018-6996

Na titulní straně Oldřich VlčekFoto Petr Burda

www.hudebnirozhledy.cz

rozhovory �

old�ich vlek stále mne baví hledatn�co nového� Jiří Štilec

Jméno Oldřicha Vlčka, univerzální, dynamické a stále hle-dající osobnosti, je již dlouho v současné hudební kultuře výrazným pojmem. Housle studoval u prof. Bohumila Kot-mela a posléze v Praze u prof. Nory Grumlíkové, dirigová-ní u Václava Neumanna. Vzdělání si doplnil ještě kurzem na proslulé hudební škole v italské Sieně a záhy po abso-lutoriu HAMU se stal houslistou a šéfem PKO. V průbě-hu sedmnáctiletého působení v tomto tělese si v roce 1976 pro potěchu duše založil orchestr, který nazval Bohemia. Po dvou letech (letos je tomu tedy právě třicet let) však přišel tehdy populární moderátor Milan Frídl s nápadem název orchestru změnit: „Když jsou Virtuosi di Moskva nebo Virtuosi di Roma, tak vy přeci můžete být Virtuosi di Praga“, nechal se tehdy slyšet. Svou schopnost napl-nit i ty nejodvážnější vize dokázal však Oldřich Vlček ze-jména v obtížných devadesátých letech dnes již minulého století, kdy se takřka před očima proměňovala celá česká hudební kultura a kdy se měnily i základy jejího fungová-ní. Orchestr Virtuosi di Praga nejen že přenesl přes veške-rá úskalí, která se tehdy znenadání v nových společensko--ekonomických podmínkách objevila, ale dodnes zůstává jeho uměleckým šéfem i základní hybnou silou. Agentura (společně s vydavatelstvím) Lupulus, kterou tehdy nově založil, představuje stále důležitého hráče hudebního trhu a významného producenta zajímavých nahrávek zejména z oblasti klasické hudby. A možná vrchol celé triády, Me-zinárodní hudební festival Pontes, vstupuje v letoším ro-ce již do svého 13. ročníku. Samozřejmě bez obav, že by ta třináctka mohla znamenat smůlu.Asi nejpozoruhodnější na těchto aktivitách je fakt, že seOldřich Vlček stal jedním z mála průkopníků smíšené-ho, vícezdrojového fi nancování, aktivně se podílel na zro-du českého fundraisingu a sponzoringu v oblasti klasické hudby. A to v dobách, kdy většina hudebníků a institucí stále ještě čekala s nataženou rukou k jedinému zdroji – k veřejným prostředkům.

První otázka se příznačně týká ještě další oblasti – hudeb-ního nakladatelství. Z jakých důvodů jste se vydal do těch-to „obtížných“ vod?Když někdo přijíždí do Prahy, respektive do České republiky, očekává, že tady dostane alespoň základní českou hudební literaturu. Ale i Gennadij Rožděstvenskij si ve svém rozho-voru při svém pobytu stěžoval, že to není tak jednoduché. Většina titulů včetně našich národních klasiků v obchodech chybí, myslím si, že to je škoda. Zejména z hlediska možné prezentace naší malé, ale hudebně velké republiky.K Rybově České mši vánoční mám velice osobní vztah, moc-krát jsem ji jako kluk slyšel a ještě víckrát a na nejrůzněj-ších místech hrál. Tento náš nejoblíbenější titul se provozu-je z nejrůznějších, často neuvěřitelně starých partů. A tak mne napadlo, že by asi bylo dobře pořídit moderní praktic-kou (to bych chtěl, prosím, podtrhnout) partituru. Bude to nový kvalitní provozovací materiál pro všechny, kteří budou chtít provozovat Českou mši vánoční.

Rovněž další otázka se týká velmi citlivé oblasti. Na va-šich koncertech, ať už vezmeme abonentní nebo mimořád-né koncerty orchestru Virtuosi di Praga nebo koncerty Me-zinárodního hudebního festivalu Pontes, je vždy plno. To není úplně obvyklé, o posluchače se zejména v Praze svádí nelítostný boj.

Podle mého názoru je v Praze doslova nadprodukce koncer-tů klasické hudby. S tím asi nelze nic udělat, jedině čekat na tzv. neviditelnou ruku trhu, aby tento problém – snad? – vy-řešila. To jsem samozřejmě trochu vtipkoval. Domnívám se, že stálá přízeň posluchače je nesmírně vzácnou a náročnou květinou, o níž se musí stále a velmi komplexně pečovat.Je to typ nabídky určité kulturní služby a jak nabídka, tak samotná kulturní služba musí uspokojit toho dnešního ma-ximálně rozmazleného zákazníka. Stačí jediná chybička, je-diné ne zcela vlídné slovo a posluchač může odejít za rozsáh-lou nabídkou kamkoliv jinam – myslím i mimo hudbu. Sa-mozřejmě, že cítím i určitou proměnu v oblasti dramaturgie. Dnešní posluchač inklinuje k poněkud kratším programům a zároveň ho oslovují skladby s optimistickým nábojem. Hle-dá v hudbě protiváhu vůči současnému světu, vzpruhu, mi-mořádný zážitek. Toho děsivého a ošklivého kolem sebe má více než dost!Velkou roli v oblasti dokonale zajištěné návštěvnosti hrají spíše osobní vazby, kontakty, přátelé a samozřejmě last but not least dealeři vstupenek. To jsou dnes často rozhodující činitelé, jejich technika nebo neschopnost prodat vstupenky může rozhodnout o mnohém. Jakoby do pozadí ustupují tra-diční prostředky propagace – například výlep plakátů.

Na svém kontě máte řadu velmi úspěšných nahrávek vět-šinou s orchestrem Virtuosi di Praga. V současné době za-čínáte i s progresivní formou digitální distribuce. Jaká je podle vás role gramofonového průmyslu a jeho vztah s hu-debními interprety? Asi neprozradím žádné velké tajemství, když řeknu, že gra-mofonový průmysl je v obtížné situaci a dalo by se použít i silnější slovo – v úpadku. To podle mého názoru ale nezna-mená konec hudebních nahrávek. Určitě se budou pořizo-

Oldřich Vlček

Fo

to a

rch

iv

rozhovory�

vat i v dalších desetiletích, jen jejich účel se možná trochu promění. Nebudou zdrojem příjmů pro nás výkonné umělce, ale spíše nutným propagačním nebo reklamním předmětem.To je i důvod, proč jsem se rozhodl pro spolupráci s celosvě-tovým digitálním distributorem – společností � e Orchard. Vidím tady důležitou cestu, kudy by se naše nahrávky moh-ly dostávat k posluchačům. Věřím, že to je v současnosti bu-doucnost gramofonového průmyslu, který se sice výrazně promění, ale jeho smysl – šířit kvalitní nahrávky kvalitní hudby – by měl zůstat stejný jako kdysi na počátku ve dva-cátých letech dvacátého století.

Jaké další nové nahrávky plánujete?Já se přiznám, že mám rád velké projekty s určitým důrazem na náš národní prvek. Není v tom nic staromilského nebo konzervativního, myslím si, že můžeme být pyšní nejen na svoji hudební kulturu, její velké zjevy a reprezentanty, ale i na naši vlast. A tak bych rád pokračoval v linii velkých du-chovních kompozic českých tvůrců – bude tam patřit nová nahrávka Sukovy Křečovické mše, Meditace na téma Svato-václavského chorálu a samozřejmě Serenáda Es dur. Připra-vujeme také profi lový kompaktní disk Mariny Vyskvorkiny a některé projekty se zajímavými zahraničními interprety – s klavíristou Borisem Kraljevicem z Černé Hory (Mozar-tovy klavírní koncerty) a profi lový kompaktní disk „Pocta turecké hudbě“. A pak se tu objeví další oblíbený interpret, s kterým velmi rád spolupracuji, pokud si na mne najde čas – Uldo Lupino. Se souborem Virtuosi di Praga nahraje sklad-by skupiny Queen a ABBA.

A co připravuje orchestr Virtuosi di Praga na svých kon-certech v příští sezoně?Naše účast na festivalu Pontes, to je samostatná kapitola, ke které bych se chtěl vyjádřit v souvislosti s třináctým roční-kem tohoto festivalu, připravujeme toho hodně, rád bych se zmínil zejména o projektu propagace soudobé české hudby – chceme, tak jak bylo vždy naším dobrým zvykem, uvádět jména těch – podle našeho názoru a zahraničních zkušenos-tí – nejlepších – Viktora Kalabise, Sylvie Bodorové, Jiřího Matyse a Zdeňka Lukáše.

Jaká bude ta třináctka před letošním ročníkem Meziná-rodního hudebního festivalu Pontes? Zahajovací koncert 13. ročníku festivalu se uskuteční 17. 6. 2008 v pražském Rudolfi nu. Tentokrát bude mít koncert opravdu mezinárodní charakter: vystoupí na něm přední sopranistka Islandu Sigrún Hjálmtýsdóttir (světově známá jako Diddú), klavíristé Steinunn Birna Ragnarsdóttir také z Islandu a Boris Kraljevic z Černé Hory, dále turecká fl ét-nistka Sefi ka Kutluer a další zahraniční umělci. Závěreč-ný koncert s účastí sborů festivalových měst se bude konat 21. 12. 2008 opět v pražském Rudolfi nu. V rámci projektu „Obnova české duchovní hudby“ bude v roce 2008 uvedena Missa Pastoralis Františka Xavera Brixiho. Na konci listo-padu se uskuteční i společný koncert festivalu Pontes a fes-tivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců v Jihlavě. Ambici stát se objevem třináctého ročníku festivalu má komorní Amadé orchestr, který se specializuje nejen na klasickou hudbu W. A. Mozarta, ale i na díla jeho českých současníků. Co se týče mezinárodních hudebních přátelství, již nyní je jisté, že při-jede španělský dirigent Maximino Zumalave a bude uvádět české skladby, dále jsme rádi, že na festivalu můžeme uvítat i španělského fl étnistu Claudia Arimaniho, který nastudu-je hudbu Jana Václava Stamice a dalších autorů. K Meziná-rodnímu hudebnímu festivalu Pontes se v roce 2008 připojí i dvě další země: Island a Turecko. Festival také uvede sklad-by autora, jehož jméno je spíše slovníkovým pojmem – Jána Levoslava Belly. Účast na projektu Rhapsody přislíbily dětské sbory z Bra-zílie, USA, Kanady, Vietnamu a samozřejmě České repub-

liky (Kühnův dětský sbor). Bude to bohatý a velmi pestrý program, budeme pokračovat v projektu Obnovy české du-chovní hudby, větší důraz chceme položit i na popularizační koncerty pro mladé publikum. Festival Pontes vždy uváděl mladé talenty – například i Kateřina Englichová, dnešní skutečná „star“ vážné hudby, zde v počátcích své dráhy často hrála. A řada dalších, jako například Pavel Šporcl.

Je obtížné spojovat ve své profesi tolik různých činností, nebo to je v současné době nutnost?Přiznám se, že jako výkonný umělec – dirigent, houslista a také violista mám rád věci pod kontrolou a jsem perfek-cionista – zejména v hudbě. A tak zatím těžko hledám vý-chodisko ze spojení řady profesí. Myslím si, že dokud u nás nebudou existovat silné umělecké agentury a kvalitní mana-gerské týmy, pak je takové spojování umělce, organizátora, propagátora, ekonoma, fundraisera – a mohli bychom po-kračovat ještě hodně dlouho, bohužel, nezbytná nutnost.

Jaké máte plány do budoucna jako umělec, jako producent a jako Oldřich Vlček?Raději bych nehovořil o plánech, ale o přáních. A protože jsem často hovořil o našem českém národním odkazu, vyslo-vím ta přání tři – jako v každé pořádné pohádce! A věřím, že to stejně jako v každé dobré pohádce nakonec skončí dob-ře. Tedy: Jako umělec – vydržet a zachovat si svoji tvář a ne-zpronevěřit se své profesi. Jako producent – mít nápady na zajímavé projekty s obecnou prospěšností a vydat houslistovi Oldřichu Vlčkovi profi lový kompaktní disk. Jako Oldřich Vlček – začít se konečně věnovat dirigentské profesi naplno a udržet si svoji současnou úžasnou partner-ku! •

Fo

to P

av

el B

urd

a

Oldřich Vlček

PořadatelCollegium Marianum Melantrichova 19, Praha 1tel.: 224 229 462731 448 346www.letnislavnosti.cz

Festival se koná za laskavé podpory

17. července – 17. srpna 2008

www.letnislavnosti.cz

9 . M E Z I N Á R O D N Í H U D E B N Í F E S T I VA L

Cantates françaisesJeffrey Thompson – tenorStradivaria (Francie)17. 7., 20.00, Zámek Troja

Mezi Amphionem a Aeolem moderntimes_1800 (Rakousko)20. 7. 2008, 17 .00, Zámek Dobříš

CarillonBoudewijn Zwart – zvonohra, varhany a putovní zvonohra (Nizozemsko)21. 7., 17.00, Loreta Praha

Cestopis tanečního mistra 17. věkuGudrun Skamletz – choreografi e, tanecBastien Ossart – scénář Collegium Marianum – hudební soubor23. 7., 20.30, Zámek Troja

Vlámský vánek Charles Daniels – tenorOltremontano (Belgie)27. 7., 19.30, Kostel sv. Havla

Triumf klarinetuCrescendo Barock-Ensemble (Německo)28. 7., 20.00 Břevnovský klášter

ZarambequesArmoniosi Concerti (Španělsko)31. 7., 19.30, Letohrádek Hvězda

Molièrekomedie Lékařem proti své vůliLa Fabrique à théâtre – divadelní společnost (Francie)Jean-Denis Monory – režieChantal Rousseau – kostýmyCharlotte Smoos – scénas českými titulky6. 8., 19.30, Státní opera Praha

Alla PolaccaWrocławska Orkiestra Barokowa (Polsko)8. 8., 20.00, Letní refektář Strahovského kláštera

Musica HungaricaA:N:S Chorus – vokální ansámbl (Maďarsko)13. 8., 19.30, Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

Maestro di BoemiaLamentace a árie J. D. ZelenkyPhilippe Jaroussky – kontratenorMusica Florea – barokní orchestr17. 8., 19.30, Obecní dům

Harmonie národů

The RoyalNetherlands

Embassy

inz_hudrozhled_lssh_08.indd 1 14.5.2008 19:06:23

rozhovory�

sylvie bodorovározhovor nad partiturou oratoria mojžíš � Hana Jarolímková

„ …dnes už není problémem, odvahou, překvapením či šokem užít ve skladbě čehokoliv…“

Sylvii Bodorovou jsem navštívila v době, kdy intenzív-ně pracovala na korekturách defi nitivní verze partitury oratoria Mojžíš, které napsala na objednávku jubilejního 50. ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetano-va Litomyšl. Již podruhé se tak tato skladatelka dosta-la k rozsáhlému celovečernímu žánru. Tím prvním bylo velmi úspěšné oratorium Juda Maccabeus, které vzniklo v roce 2002 na objednávku festivalu Pražské jaro a zazně-lo pak nejen v Litomyšli, ale i v rámci abonentní sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jedna z kritik anglického prestižního měsíčníku International Record Review z května 2006 (kritik Robert Matth) hodnotí tu-to skladbu jako výrazné soudobé dílo, které by mohlo být velkým hitem.

Měla jste při čtení této stati radost a jaký je váš názor na hudební kritiku z pohledu často provozovaného tvůrce?Samozřejmě, že jsem měla radost, když jsem tuto kritiku četla. Ale stejně velkou radost nebo možná i větší jsem mě-la z posluchačského ohlasu této skladby při živém uvádění v roce 2002 nebo z ohlasu fi lmového dokumentu, který o té-to skladbě vznikl. Vážím si názorů všech posluchačů, tedy i kritiků, samozřejmě, jsem však toho názoru, že zahraniční kritiky mohou být do jisté míry objektivnější. Ne snad pro-to, že bych byla snob a myslela si, že cokoliv zahraničního je lepší než to, co máme doma, ale existuje tam objektivní odstup, pro nás velmi užitečná míra neutrality, ten člověk dostane nahrávku a hodnotí. Nepatří do našeho hudebního života, nemusí brát jakékoliv ohledy, ani nesleduje jakéko-liv jiné cíle. Role kritiky je velmi složitým tématem, a navíc prochází tato oblast v posledním desetiletí zásadní a významnou promě-nou. Spíše lze hovořit o publicitě, o ohlasu, je málo takových analytických sond, které například uveřejňuje váš časopis. Jakoby na ně nebyl ani prostor, ani čas. I celkové společen-ské, respektive kulturně politické klima je odlišné. Hodně se mění role hudby a umění ve společnosti.

Před kompozicí oratoria Mojžíš jste ještě stačila napsat dva koncerty – jeden klavírní Come d´accordo pro Marti-na Kasíka a Pražskou komorní fi lharmonii a dále Dvoj-koncert pro housle, violu a smyčce „Silberwolke“ pro sou-bor Camerata Bern. Jak se vám pracovalo se švýcarskými muzikanty?Spolupráce byla velmi příjemná a profesionální – ostatně v tom orchestru byla pestrá mezinárodní společnost, pokud vznikaly nějaké dotazy, tak se týkaly metrorytmické stránky mého koncertu, často zde pracuji s komplikovanějšími met-rorytmickými vzorci (balkánské rytmy) a toto střídání nebo proudění v 5/8 či 7/8 metru nebylo vždy jednoduché.

Ve vaší předchozí tvorbě se vůbec velmi často objevuježánr koncertu…Ano, již od samého počátku mé tvorby v osmdesátých letech mne tento žánr přitahuje – napsala jsem hodně koncertů pro různé nástroje: Plankty pro violu, Pontem video pro varha-ny, Tre canzoni da suonare pro kytaru, Koncert pro fl étnu – Panamody, Trojkoncert pro soprán, housle a kytaru Do-

na nobis lucem, Koncert pro housle – Concerto dei fi ori. A v mých plánech na další sezony je už další koncert – ten-tokrát pro bicí nástroje a smyčce.

Jak vás ovlivnilo vaše školení na JAMU v Brně?Můj pedagog prof. Ctirad Kohoutek je velký systematik a znalec tehdejších trendů soudobé hudby – někdy se také hovoří o tzv. avantgardě. A tak jsem si zkusila z této oblasti téměř všechno, navíc jsem měla možnost studovat u Fran-ka Donatoniho v Itálii a prof. Ton de Leeuwa v Holandsku. Velmi brzy jsem si tak mohla uvědomit, co vlastně jako skla-datel chci a čemu se budu v této nesnadné profesi věnovat. A odpovídám na to dodnes svojí tvorbou.

Proč jste se ve své poslední kompozici obrátila znovu ke starozákonní tematice, tentokrát k Mojžíšovi?Historie oratoria Mojžíš je docela prostá. Po dokončení ora-toria Juda Maccabeus někdy v roce 2003 se na mne obrátil umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl s dotazem, zda bych zkomponovala velké dílo pro jubilejní 50. ročník festivalu Smetanova Litomyšl. Měla jsem z té objednávky doopravdy radost. Když jsme debatovali o možném tématu, nechali jsme si určitý čas na rozmyšlenou a když jsme se po čase v Litomyšli setkali, oba jsme nezávisle na sobě dospěli k Mojžíšovi. Po dokončení svých předchozích závazků jsem tedy začala v létě 2006 již na oratoriu intenzivně pracovat.

Co vás na Mojžíšovi přitahuje?Aktuálnost tohoto tématu. Ne snad v moralizujícícím „čítan-kovém“ výkladu silného strhujícího příběhu s řadou zázraků, ale spíše tím, že je zde více otázek než odpovědí.Klíčovým motivem je pro mne otázka stability nebo relati-vity určitých etických norem. Jednoznačnost, která může být vnímána jako omezení nebo jako ochrana. Falešné ido-ly, masová manipulace, malomyslnost, absence duchovního rozměru – to jsou všechno témata a události, které neustále vidíme kolem sebe, se kterými se dnes a denně v jiné podo-bě setkáváme a „utkáváme“.

V tisku se již objevily zprávy, že vedle sólistů, recitátora, symfonického orchestru a dvou sborů budou mít ve vaší nové skladbě důležitou roli bicí nástroje.Ano, tentokrát se vedle skvělých pěvců jako je Ivan Kusnjer v roli Mojžíše, Gabriely Beňačkové v roli Miriam a dalších umělců objevuje sólový part bicích nástrojů spolu s velkým aparátem bicích v Symfonickém orchestru hl. města Prahy FOK. Měla jsem představu nástroje dostatečně archaické-ho, syrového a zároveň nejsoudobějšího, respektive nejčas-těji se objevujícího v naší hudbě všech pólů, stylů a žánrů. Samozřejmě jsem přistoupila k bicím nástrojům z hlediska jejich základní funkce – tedy rytmického elementu, ale sna-žila jsem se maximálně využít i jejich témbrových kvalit. Při revizích sólového partu jsem intenzivně spolupracovala se sólistkou Markétou Mazourovou, která je schopna zvlád-nout širokou škálu těchto nástrojů včetně bicí soupravy, ja-kou známe z rockové hudby.Ukázka partitury – VII. Pokušení a svár

Re

pro

arc

hiv

rozhovory �

Jaká je úloha sboru v oratoriu?Smíšený sbor (premiéra byla svěřena Pražskému fi lharmo-nickému sboru se sbormistrem Lukášem Vasilkem) zpívá s výjimkou dvou částí v celém oratoriu, jeho úloha je tedy ještě větší než v Judovi Makabejském. Využívám tu celé škály nejrůznějších technik. Vokální sborový element je pro mne v tomto díle nesmírně důležitý. Vedle zmíněných bicích ná-strojů, které se samozřejmě jako přirozený nástroj určitě ob-jevovaly i v době, kdy Mojžíš putoval po poušti, je lidský hlas dalším, zcela přirozeně „autentickým“ prvkem. Uvědomila jsem si to, když jsem měla možnost navštívit Sinajskou poušť a slyšela tam zpívat v onom zvláštním pouštním tichu beduí-ny na velbloudech jejich lkavé písně s bohatou melismatikou. Zcela specifi ckou úlohu má v oratoriu dětský sbor (v Lito-myšli se představí Kühnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou). Objevuje se ve dvou velmi vypjatých místech. Po-prvé v okamžiku, kdy se před Mojžíšem a jeho neustále ne-důvěřivým, reptajícím lidem otevře hladina moře. V tomto okamžiku jsem předepsala po rozsáhlé, zvukově exponované ploše s řadou klastrů dlouhou pauzu, po níž přichází dětský sbor s biblickým chorálem „Nikdo není jako Bůh, Ješurú-ne!“ a potom v závěrečné části oratoria Poušť a naděje opět s tímto chorálem rozvedeným do širší plochy.

Nikdo není jako Bůh…! Dvakrát jste použila tento text z bible, co vás na tomto citátu zaujalo a jak vznikalo lib-reto k tomuto dílu?Ano, ten citát mne velmi zaujal, vidím v něm dvě roviny. Jed-nak určitou nutnou pokoru před něčím, co nás přesahuje, a určité skryté varování, že příroda, svět, vesmír či nějaký vyšší princip je silnější než člověk a pak ještě prvek určité útěchy a obdivu k této „přesahující“ síle. Oba momenty jsou pro mne velmi aktuální a silně mne oslovily.Podobně jako v předchozím oratoriu Juda Maccabeus jsem se snažila pracovat s biblickým textem v tomto případě Dru-hé až Páté Mojžíšovy knihy, který tvoří základní předlohu a z kterého jsem vybírala určité úseky nebo obrazy. Starozá-konní příběh Mojžíše je vlastně velmi komplikovaným ře-

tězcem dalších příběhů a epizod, z nichž každá by mohla být rozsáhlým oratoriem. Vybrala jsem jen některé klíčové mo-menty a řadu jevů jsem koncentrovala v podobě zhuštěných symbolů. Vedle dramaticky dějových momentů jsem samo-zřejmě vybrala kvůli nutnému kontrastu i lyricky poetické plochy. Z několika základních obrazů-symbolů má důležitou roli samozřejmě obraz pouště. Objevuje se v úvodní části Slunce na poušti, v závěru Poušť a naděje, ale samozřejmě je latentně jako „místo děje“ přítomen i v dalších částech. Moj-žíš musí nejprve překonat vlastní slabost a nedůvěru k sobě, neustále přesvědčovat ostatní a přemáhat jejich malomysl-nost. Vnáší řád, zákon a pevné hodnoty, zároveň je i poslem a vykonavatelem trestu. Ale ani on nesmí už vkročit do Za-slíbené země. I v tom je pro mne silný a tragický moment, všichni jsme omezeni svojí dobou. Všichni můžeme naplnit své poslání jen do určité míry a často ji nemůžeme ani ovliv-nit. Jsme mnohdy aktéry a účastníky, ale někdy i bezmocný-mi diváky, kteří jsou někam „zasazeni“.

Jak jste se vyrovnala se scénou, která patří i v bibli k nejsil-nějším momentům – mám na mysli nepřítomnost Mojžíše, falešný idol zlatého býčka či telete a následný tanec?Falešné idoly, neuvěřitelně promyšlená a krutá manipulace masami a následky těchto procesů v nejrůznějších podobách nabyly nejhrůznější podoby až ve dvacátém století a bojím se, že to vše provází v moderně transformované a konzumně pří-jemné podobě i naši současnost. Vše je samozřejmě daleko skrytější, rafi novanější, ale možná právě proto i obludnější a zejména daleko masovější, jedná se mnohdy o „průmyslo-vě“ prováděnou manipulaci. V této části jsem využila nejví-ce bicích nástrojů jako samostatných vrstev kombinujících několik různých metrorytmických struktur se střídajícími se akcenty (pracovala jsem s určitým matematickým modelem) a stylizaci krátkého popěvku. V momentu příchodu Mojžíše, jeho zděšení a tvrdého trestu jsem v jediném případě využila textu středověké sekvence Dies irae.

Jakým hudebním jazykem promlouváte ve svém nejnověj-ším díle? Pro mne je velmi obtížné mluvit o výrazových prostředcích, o „hudební řeči“, kterou používám. Věřím, že to vše nejlépe poznají a posoudí samotní posluchači, kteří budou moje ora-torium v Litomyšli poslouchat. Jak jsem už uvedla, vyzkouše-la jsem takřka všechno z technik dvacátého století, intenzív-ně jsem hledala prostředky, které by pro mne byly přirozené, měly dostatečnou sdělnost, individualitu a sílu. Dnes už není problémem, odvahou, překvapením či šokem užít ve skladbě čehokoliv, jakéhokoliv prostředku nebo techniky. Snad všech-no (mám na mysli určité prvky, techniky, postupy, metody, si-tuace atd.) už bylo alespoň jednou užito. Hlavním problémem je pro mne „mít co říci“ (to je otázka smyslu hudby a umění vůbec a jeho funkce v dnešním světě) a najít dostatečně pů-sobivý (zároveň i dešifrovatelný) způsob vyjádření, „umět to říci“ (to je otázka dokonalé, chcete-li mistrovské řemeslné výbavy). Otázka užitých, já bych spíše řekla odpovídajících, prostředků není z mého hlediska tím nejdůležitějším problé-mem, nevěřím už dnes ani na klasické dichotomie: avantgard-ní-tradiční, nové-staré a podobně. Stále se vracím ke své zása-dě, podle níž je tzv. „nové“ především v úhlu zření.

Co byste zdůraznila na závěr jako hlavní poselství této skladby?Pokud bych měla stručně formulovat hlavní myšlenku své-ho oratoria Mojžíš, řekla bych asi toto: Ignorování pojmů jako je solidarita, lidská důstojnost, mravnost a etické hod-noty, přináší mnoho lidské osamělosti, opuštěnosti, bezna-děje a neštěstí. Proto jsem chtěla, aby moje nové oratorium končilo útěchou, nadějí, ale i naléhavou otázkou: Jakou ces-tou dál? •

Sylvie Bodorová

Fo

to J

iří S

ku

pie

n

rozhovory�

zm�na s tradicí anebmezinárodní festivalfryderyka chopina nov�� Ivan Ruml

V souvislosti se zásadními personálními a organizačními změnami ve fungování české Společnosti Fryderyka Cho-pina i v souvislosti s novou koncepcí Mezinárodního festi-valu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních jsem po-žádal o rozhovor Martina Kasíka (nového předsedu Spo-lečnosti a prezidenta Festivalu) a Ondřeje Valentu, který byl jmenován ředitelem Festivalu. A protože otázky a od-povědi se na magnetofonovém záznamu střídaly v rychlém sledu, zvolil jsem pro přepis naší rozpravy iniciály jejich jmen – MK (Martin Kasík), OV (Ondřej Valenta).

O čem budeme ve stručnosti hovořit?OV: Martin Kasík bude mluvit o dramaturgii a umělecké části Chopinova festivalu, já se vyjádřím spíše k jeho prak-tické stránce. Od příštího roku bychom chtěli festival rozšířit alespoň o tři dny, přidat komorní koncerty. Nové logo fes-tivalu vytvořila malířka Alena Hořejší a spolupořadatelem se stává společnost Motive z Karlových Varů. Přihlašujeme se do Evropské asociace festivalů a chceme se stát zakláda-jícím členem asociace Spa Festivals Europe. Chci hovořit také o chystaném pravidelném festivalovém prologu v Pra-ze a o technickém zajištění Martinova turné u příležitosti 200 let narození Fryderyka Chopina. Nově bude Chopino-va společnost pořádat i jiné akce v průběhu roku a nebu-de se zaměřovat pouze na festival. Chystáme větší mediální prezentaci. Chtěl bych mluvit také o stipendiu Společnosti Fryderyka Chopina pro mladé české klavíristy udělovaném jednou ročně. Dále chystáme založení festivalového orches-tru, v němž dáme příležitost mladým dirigentům. Ale to už je z poloviny otázka na Martina.

V čem chcete z dosavadní tradice pokračovat? MK: Určitě chceme zachovat místo a čas konání, tzn., aby se Chopinův festival pořádal v Mariánských Lázních v srpnu, jako tomu bylo doposud. K tomu chceme zachovat klavírní soutěž, která má být provázaná s festivalem. Chceme, aby vítěz hrál na festivalu, chceme ho také propagovat. Bude to souviset s turné, které pro něho chystáme.OV: …a budeme se snažit prosadit vítěze do partnerských festivalů.MK: Chceme nadále spolupracovat se Západočeským or-chestrem Mariánské Lázně a s místními soubory. Letos tak budeme mít na festivalu pěvecký sbor a děti z hudební ško-ly. Chceme podporovat místní hudební sdružení i regionál-ní umělce.

Co bude jinak?MK: Vznikne festivalový orchestr, nově přibude komorní řada, abychom trochu rozšířili repertoár. Chopin je hlavně klavírní autor, ale dá se na téma Chopin dobře navázat, tře-ba poukazem na jeho současníky. Chtěli bychom uspořádat komorní koncerty, na nichž by účinkovala smyčcová kvar-teta, tria, kvinteta. OV: Zaznít by měly i Chopinovy písně….MK: Chceme rozšířit festival tak asi na deset dní. Vše se bu-de samozřejmě odvíjet od toho, jak na tom budeme fi nančně, ale jsme optimisté, ale i realisté…

A co koncerty mimo Mariánské Lázně?OV: …zatím zámek Kynžvart a lednový prolog v Praze. Mů-žeme se v budoucnu vydat i do Karlových Varů. MK: Chceme pořádat i koncert pro mladé umělce, kde se

představí mladý dirigent, mladý sólista nebo sólisté, bude-me se snažit zpestřit obsazení – nebude tedy znít jen sólo-vý klavír, ale objeví se i jiní nástrojoví sólisté, a rovněž uva-žujeme o uspořádání jednoho charitativního koncertu, kdy výtěžek ze vstupného půjde na dobročinné účely pro jednu z vybraných nadací.OV: … a k tomu nadace dostane ještě volné lístky pro své donátory. MK: Chceme přilákat umělce, kteří k nám přijíždějí jen velice sporadicky, protože jsou jednak drazí a jednak nedo-stupní. Takže zkusím využít svých kontaktů, abychom získali interprety, jako jsou Krystian Zimerman, Martha Argerich nebo podobná jména. OV: …už pracujeme na dramaturgii, která bude za dva roky.MK: To souvisí s plánováním na delší dobu. Už jednáme s Grigorijem Sokolovem a Cyprienem Katzarisem o účasti na jubilejním padesátém ročníku.

Při pořádání obdobného festivalu nelze dnes spoléhat pou-ze na podporu státu, města či kraje. Jaké možnosti skýtá fundraising? MK: Veliké.OV: Fundraising je pro mě zásadní změna. Už jsem čtyři roky pořádal festival mladých umělců v Praze a organizoval koncerty v ČNB. Podařilo se mi získat kontakty na velké sponzory. Chopinův festival je v kategorii událostí, které se dají dobře prodat. Spočívá to především v jeho dlouholeté tradici. Je to festival se zdravým kořínkem. Protože to, čím si prošel a nepoložilo ho to, je výmluvný doklad toho, že jde o festival s dostatečně silným zázemím. Spousta festivalů po revoluci padla. Politické změny se však nepodepsaly nikdy na chodu Chopinova festivalu. (Pouze v roce 1968 byl Cho-pinův festival vinou sovětské invaze do naší republiky před-časně ukončen – pozn. redakce.)Velký potenciál vidím zejména v doprovodném programu. Nechceme totiž, aby naši partneři byli pouze zdrojem fi nan-cí, ale aby v době konání festivalu také přijeli, byl jim zajiš-těn vhodný program, kdy si např. budou moci zahrát golf, tenis a využít další doprovodné akce. Večer pak zavítají na prestižní akci, jíž je koncert, a pak mohou například zajít

Dva noví šéfové Chopinova festivalu: zleva Ondřej Valenta a Martin Kasík

Fo

to J

iří S

ku

pie

n

rozhovory

na jazzové nokturno do některého z klubů. Tato možnost dříve na festivalu nebyla. Ze strany Chopinovy společnosti to bude sice znamenat daleko větší péči o partnery, ale ur-čitě se to vyplatí…MK: Já jsem chtěl ještě podotknout, že bych si přál, aby Ma-riánské Lázně, zejména v době festivalu, byly místem setká-vání zajímavých lidí. Oslovil jsem proto Ladislava Smoljaka, který velmi nadšeně přislíbil záštitu nad naším klubem me-cenášů, který jsme založili – to je také novinka – a bylo by bez-vadné, kdyby se tam lidé jeho typu objevovali pravidelně…OV: Chceme vrátit toto lázeňské letovisko do doby, kdy tam jezdíval pan Miroslav Horníček. MK: Ten o Mariánských Lázních psal knihy. Myslím si, že místo, čas a příležitost k tomu přímo vybízí.

Jakou váhu přikládáte propagaci, marketingu, reklamě při zviditelnění Chopinova festivalu? MK: Přikládáme tomu váhu patřičnou, čili velkou. OV: V podstatě co největší. Jsme teď v jednání s velkými mediálními partnery, ať už jde o noviny nebo společnosti, které mají na starosti billboardy a reklamu. I z hlediska hu-debního jsme se dohodli s paní dr. Hanou Jarolímkovou na exkluzivním partnerství hudebního periodika, což budou Hudební rozhledy. Chceme jejich prostřednictvím informo-vat odbornou veřejnost během celého roku pomocí tematic-kých sloupků, kde bude zaznamenáno, co se děje, koho na Chopinův festival pozveme apod.. V podstatě chceme stále v průběhu roku informovat všechna dostupná média, buď prostřednictvím rozhovorů nás dvou, nebo každého zvlášť o tom, co Chopinova společnost dělá, co se chystá a směřo-vat na nejvyšší vrchol – příští rok si totiž připomeneme 50 let festivalu a 51. ročník bude ve znamení 200 let od Chopinova narození, takže rozhodně bude mnohem větší zájem prezen-tovat Chopina v médiích. I letošní rok je však významný: do-movské město festivalu, Mariánské Lázně, oslavují 200 let od svého založení. Propagace tedy musí být větší, chceme ji dělat v moderním duchu. Jedna společnost bude rekon-struovat webovou prezentaci a chceme zavést 3D (prostoro-vou) aktivní prezentaci a možnost rezervací vstupenek atd. Musíme vytvořit větší servis pro návštěvníky a poskytnout jim, co nejvíce jazykových mutací. Vstupujeme výrazně na internet a budeme festival prezentovat na významných por-tálech, které jsou fenoménem doby. Jsou to youtube, face-book, musicalchairs apod. Na všechny hudební servery i na ty nehudební chceme dát prezentaci festivalů, zařadit videa z koncertů, rozhovory s umělci atd. Znamená to zajistit co největší servis návštěvníkům a v podstatě až do domu donést v co nejpřístupnějších formách informace o Chopinovi.

Martine, co jste si vzal ze svého pedagoga Ivana Klánské-ho, v čem byste chtěl být jeho pokračovatelem?MK: Dvě věci mě napadají nejvíc. V jeho osobnosti se spoju-je ohromný hudební profesionalismus a nesmírná srdečnost i velkorysost. To spojení je velmi unikátní, protože většinou se vyskytuje jedno nebo druhé. Setkáme se například s tím, že jako pedagog je ten který umělec skutečný profesionál, ale jako člověk je poměrně tvrdý a chladný. Nebo bývá uči-tel srdečný člověk, ale nemá zas ten „tah na branku“, nemá dostatečný umělecký záběr. Takže v Klánského případě se všechny dobré vlastnosti spojily. Já si třeba nepamatuji, že by přišel na hodinu pozdě, nebo ve špatné náladě. Nevná-ší své problémy do výuky. Přitom se mu problémy pocho-pitelně nevyhýbají. Je ohromné, jak dokáže ještě předtím, než se začne hrát, vytvořit dobrou atmosféru. Potom je to samozřejmě fantastický kantor a klavírista. V té kantořině vyniká zejména v diagnostice. Odhaluje kořeny problému, což mu umožňuje pracovat s ohromnou efektivitou. Je vel-korysý a rozdává se. Zajímají ho lidé jako takoví, nejde mu čistě jenom o hudbu.

Řekl vám, proč rezignoval? MK: My jsme o tom mluvili již mnohokrát, ale myslel jsem si, že to přijde později. Ivan Klánský je však člověk, který se rozhoduje ze dne na den. Je dlouho schopen snášet nějaké napětí a odpovědnost, a pak se v něm něco zlomí a řekne: teď už ne. A využil životního jubilea k tomu, aby prohlásil, že od této chvíle už nebude dělat nic, co by ho přespříliš zatě-žovalo, že se bude koncentrovat jen na svoje umělecké úkoly a vzdá se organizačních starostí.

Do jaké míry počítáte s tím, že ho využijete v práci Cho-pinovy společnosti? MK: V čemkoliv bude chtít, tak jeho pomoc je vítána. Zů-stává nejen čestným prezidentem Chopinova festivalu, ale i předsedou klavírní soutěže. Já si myslím, že bude chtít být velmi aktivní s tím, že na sobě nebude cítit odpovědnost. Bude se mu tudíž paradoxně pracovat lépe. Dostane se do pozice uměleckého konzultanta.OV: …bude účinkovat na zahajovacím koncertu 50. roční-ku…MK: …a chceme ho hodně využít i jako interpreta. On se samozřejmě dříve poněkud držel zpátky.OV: …bude hrát i v rámci lednového prologu 2009 v Praze a na zahajovacím koncertě jubilejního festivalu, a sice sólo-vý part Chopinova Klavírního koncertu f moll.

Jak se změnil podle vás názor na interpretaci Chopina za posledních padesát let?(Česká Chopinova společnost se sídlem v Mariánských Láz-ních byla založena v roce 1959 – pozn. redakce.)MK: Pokud mám vzít jako měřítko chopinovskou soutěž ve Varšavě, tak rozhodně dochází k tomu, že se interpretace Chopina profesionalizuje, tzn. po stránce řemeslně-technic-ké se stává dokonalou. Co se týče interpretace a pochopení díla, možná, že dochází k unifi kaci, že nemáme tolik rozdíl-ných názorů na věc. Myslím si, že před padesáti lety inter-pretace nebyla na tak dobré technické úrovni, ale hraní by-lo individuálnější. Bylo poznatelné, kdo co hraje. Průměr se všeobecně zvedl a dneska už je těžké vybrat 150 klavíristů do prvního kola, protože vesměs hrají všichni na vynikající pi-anistické úrovni. Ale myslím si, že hlubší vhled měly a mají osobnosti. I když průměr je tak vysoko, že je trošku zakrývá a rozdíl není tak zřetelný.

Pane Kasíku, považujete se vy sám za chopinovského inter-preta, nebo je vám bližší některé jiné stylové období? Já jsem se Chopinem na konzervatoři začínal, protože cho-pinovská soutěž, kterou jsem vyhrál, se konala v době, kdy jsem byl ve druhém ročníku na konzervatoři. Tudíž jsem celý rok studoval jenom Chopina. To mě hrozně ovlivnilo. Nej-prve negativně v tom, že jsem nebyl schopen hrát nic jiné-ho, protože Chopin se mi vpíjel do všech různých stylů a po-tom jsem se od něho oprostil a dostal jsem se zpátky k Ba-chovi a dopředu k Brahmsovi, k Rachmaninovovi i k hudbě 20. století. Dneska si myslím, že Chopina už zase beru zpět-ně z té druhé strany – takže od Mozarta k Chopinovi a zase inspirace Debussyho Chopinem. Všechny tyto vlivy se pro-mítly zpět do Chopina.

Proč si myslíte, že Chopinova tvorba je důležitá pro pia-nistiku?Chopin vlastně objevil v klavíru neuvěřitelné barevné mož-nosti. Říká se, že Liszt hledal v klavíru orchestr a Chopin našel v klavíru klavír. Objevil a vydoloval z nástroje to, co je mu vlastní – barevnost založenou zřejmě na ohromném po-chopení alikvotní řady, což je pro laiky možná nepochopitel-né. Shodněme se na tom, že výrazně rozšířil barevné zvukové spektrum tohoto nástroje. •

rozhovory�

Ačkoli od raného mládí Milan Škampa (1928) studoval hru na housle, stal se v lednu 1956 takřka ze dne na den violis-tou ve Smetanovu kvartetu. Když před padesáti lety po dvou letech působení v tomto kvartetu přispěl článkem „K prav-divější interpretaci Janáčka“ do „janáčkovského“ čísla Hu-debních rozhledů, reagoval tím také kriticky na dosavadní interpretační přístup k 1. smyčcovému kvartetu z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty. V tomto obvyklém nastudo-vání „…hrůza nelekala, vášeň nekypěla“, nefungoval tedy požadavek katarzního účinku díla, jenž Škampa opakovaně cituje dle Janáčkova dopisu z roku 1926, ve kterém je popiso-vána neadekvátní interpretace Woodhousovým kvartetem. Proto začal uplatňovat své znalosti ze zkoumání Janáčkova tvůrčího řádu, kdy mu dobrou oporou byla studia hudební vědy na Univerzitě Karlově, která zakončil v roce 1952 ob-hajobou doktorské práce o Josefu Sukovi. Při její přípravě narazil na četné Sukovy úpravy Janáčkovy partitury, které vzešly z nastudování prvního smyčcového kvartetu Českým kvartetem. Dospěl k závěru, že tyto Sukovy změny, které se přenesly i do prvního tištěného vydání skladby, neodpovídají charakteru kompozice. Škampovo dodnes sugestivně předá-vané obsahové pojetí kvartetu coby hudebně monotematic-kého psychologického dramatu, jehož dramatické stupňo-vání odpovídá osnově řecké antické tragédie, mělo zásadní vliv na postupnou rekonstrukci zvukové podoby díla, kterou můžeme sledovat v nahrávkách Smetanova kvarteta (první nahrávka s violistou J. Rybenským je z roku 1955, následující již s violou M. Škampy – 1965, 1976, 1979), které provedlo oba Janáčkovy opusy na 1462 koncertních vystoupeních.Milan Škampa podal zprávu o hledání cest k interpretaci Janáčkova prvního smyčcového kvartetu na brněnské kon-ferenci „Fenomén Janáček Včera a Dnes“ (2. a 3. prosince 2004). Čtenář se může s celým příspěvkem „Janáčkův (prv-ní) smyčcový kvartet ‚Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty‘. Od vydání k interpretacím“ seznámit buď ve sborní-ku z konference nebo na webových stránkách (http://www.konzervator.brno.indos.cz/konference/obsah.htm).Do souboru pramenů, z nichž Škampa rekonstruoval zvuko-vou podobu obou Janáčkových smyčcových kvartetů, náleží: rukopis díla, jeho opisy a rozpisy do hlasů; osobní svědectví interpretů, se kterými Janáček díla přímo studoval a vyjad-řoval se k nim; dopisy, v nichž se Janáček vyjadřuje k dílu, jeho obsahu, koncepci, interpretaci. Cesta k pravdivé interpretaci Janáčkových děl s sebou při-nesla nesčetná promýšlení volby temp, agogických proměn, dynamiky, neobvyklé tektonické výstavby celku. Škampa za-sahoval také do minuciézních úvah nad každou notou, její délkou, zabarvením. Obsahový přístup při srovnávání noto-vých pramenů často vedl i k výrazným zásahům do dílčích změn tónových výšek a rytmu, které by se co nejvíce přiblí-žily Janáčkovu konečnému záměru.Zásadní je ovšem také důraz, jaký Škampa klade v případě Janáčkova díla na notový obraz. Notová edice hudební kom-pozice je zcela určující, protože výrazně ovlivňuje interprety při úvahách, jak dílo znovu rozeznít, jak ho co „nejpravdi-věji“ uvést v hudební život. Škampovo dlouholeté vytrvalé studium se pozitivně zúročovalo v proměnách „janáčkovské-ho“ interpretačního pojetí Smetanova kvarteta. Ediční od-dělení Supraphonu vyzvalo Škampu k vytvoření notové edi-ce Janáčkova prvního smyčcového kvartetu (vydalo Editio

Supraphon v roce 1975). V případě Janáčkova 2. smyčcové-ho kvartetu „Listy důvěrné“ vypracoval Škampa dle prame-nů také svou vlastní ediční verzi, která však na vydání stále čeká (rekonstrukce byla dokončena v roce 1979) – nicméně vydatně působí, protože i tato dosud nevydaná edice druhého kvartetu je dnes slyšet na koncertech a nahrávkách mladých českých, ale také zahraničních, smyčcových kvartet, která dílo studovala pod přímým Škampovým vedením. Zejména v případě dvou českých kvartetních těles se Škampův entu-ziasmus a vášnivé nadšení pro věc skvěle promítlo do jejich startovací dráhy na nejproslulejší koncertní pódia a přineslo mimořádné hodnoty v podobě nahrávek na CD, z nichž vět-šina získala významná domácí i zahraniční ocenění. Janáčkův 1. smyčcový kvartet byl hlavní interpretační deví-zou na samém počátku existence Škampova kvarteta, jemuž později provedení „Listů důvěrných“ otevřelo dveře k získá-ní „titulu“ rezidenčního souboru londýnské Wigmore Hall.Kvarteto Pavla Haase oslnilo interpretací Janáčkova 2. smyč-cového kvartetu na soutěži Pražského jara v roce 2005 a o mě-síc později v Reggio Emilia na soutěži Premio Paolo Borcia-ni. Na obou soutěžích kvarteto získalo první cenu. •

milan škampa vášnivý realista, který z partitury dokáževydolovat nemožné� Roman Dykast

Milan Škampa měsíc před letošními červnovými osmdesátinami

Fo

to R

om

an

Dy

ka

st

cyklus k "##. výroípražské konzervato�ezahájenPraha, Rudolfi num � Miloš Pokora

Bylo to 25. dubna 1811, kdy se hudbymilovní šlechtici usnes-li na prohlášení, v němž bylo zdůrazněno, že by měl v Praze vzniknout ústav, který by vzdělával profesionální orchestrální hráče. Právě tyto dny, od nichž nás dnes dělí 200 let, si dneš-ní představitelé Pražské konzervatoře vybrali pro zahájení cyklu oslav 200 let trvání svého učiliště, které mají vyvrcholit v dubnu roku 1811, kdy uplyne 200 let od skutečného zahájení konzervatorní výuky. Připravili se na to důkladně. Pro první půli slavnostního koncertu (Dvořákova síň, 29. 4.) dokon-ce zorganizovali konkurz, z něhož měl vyjít nejlepší student-ský interpret některého ze tří Dvořákových koncertů. Vol-ba padla na violoncellistu Ivana Vokáče, studenta 5. ročníku Pražské konzervatoře ve třídě prof. Miroslava Petráše a tím pádem Dvořákův Violoncellový koncert h moll, přičemž dru-hým hlavním aktérem večera byl Symfonický orchestr Praž-ské konzervatoře vedený dirigentkou Miriam Němcovou. Už na úvodních taktech vstupního Allegra Dvořákova koncertu bylo znát, jak pečlivě dbala Miram Němcová na co nejprofe-sionálnější výkon svých studentských svěřenců. Hlavní téma tvarovala ve dřevech v souladu s hlubokými smyčci báječně rytmicky, dobře ji vyšlo i crescendo ve shrnujícím Grandiosu, jež ovšem na druhé straně upozornilo na o poznání relativ-ně menší zvukovou nosnost primů. Vokáč modeloval hlavní téma uvolněně, v klidnějším tempu a s trefným důrazem na sforzato, i když v crescendu půltonově stupňovaných trylků se zatím „nad orchestr“ nedostával. Zvlášť pozoruhodné bylo, že snaha o dosažení největší rytmické preciznosti orchestrální složky, podepřená technicky spolehlivě hranými sóly (horna) a vpravdě muzikantsky „odpichovanými“ basy na jedné stra-ně, nebyla ani trochu v nesouladu s Vokáčových vemlouvavě básnivým projevem na straně druhé, jen ty nejmocnější melo-dické oblouky, jako například klenuté oktávové unisono hous-lí před poco ritardandem a následným vklouznutím do sólis-tou nádherně prožitého augmentovaného hlavního tématu (Molto sostenuto) tolik nezářily. Závěrečný blok 1. věty však vyšel jak mladému sólistovi, tak mladému orchestru výteč-ně. Také na vstupním melodickém chorusu hobojů, klarinetů

a fagotů 2. věty, byť s jedním „vyčnívajícím“ hlasem, byla znát rytmická sehranost a vypilovanost frází. Cellista navazující melodickou linku opět sugestivně prožíval (akcenty, nádher-ná hra s dynamikou) a snad jen s výjimkou některých trochu uspěchaných fi gurací nás zde svým pojetím dovedl plně pře-svědčit. Zvláštní zmínku si zasloužil báječně sladěný tříhlas horen před sólovou kadencí. Finální větu zvládl studentský só-lista na svůj věk suverénně a přece jenom ještě menší tónovou nosnost svého projevu s nadhledem kompenzoval podrobnou pointací elasticky pružných frází.Druhá půle večera patřila vokálně-instrumentálnímu žán-ru. Absolvent skladatelského oddělení Pražské konzervatoře z počátku 80. let a dnes její ředitel Pavel Trojan kompono-val svou Missu solemnis, věnovanou Karlově univerzitě, „jako hold trvalým civilizačním hodnotám“, a její zařazení díla na program tohoto slavnostního koncertu chápal jako dárek stu-dentů Pražské konzervatoře zmíněné instituci k 660. výročí jejího založení. Sám bych dodal, že šlo i o doklad toho, jak se dovede konzervatorní orchestr vyrovnat s rozsáhlou soudo-bou kompoziční novinkou, navíc, když její provozovací aparát (k rozšířenému orchestru s varhanami – Jan Hora – přibyly dva sólové soprány, dva sólové alty, dva sóloví tenoři a smíše-ný sbor) a když její spíš světsko – dramaticky než vysloveně duchovní výraz notně přesahoval nároky běžně komponova-né soudobé mše. Po kompoziční stránce patří tato Trojanova konfese do rodu s kompozic s mocně dynamickým plynutím, refl ektujícím mešní ordináriům někdy až krajně podrobně a nevyhýbající se hned několika vrcholům (podobnost někte-rých částí Agnus Dei s nervním výrazem Gloria). Mladičký orchestr se rozsáhlé partitury zhostil spolehlivě, pečlivá pří-pravná fáze, například na velmi náročném Benedictus, by-la dobře znát. Z čistě, i když po zvukové stránce někdy až příliš cudně zpívajících mladých vokálních sólistů (Lívia Vé-nosová, Yukiko Kinjo, Michaela Kapustová, Edita Viskoso-vá, Martin Šrejma, Ondřej Socha) se nejvýrazněji prosadila absolventka Pražské konzervatoře ze třídy prof. B. Šulcové Lívia Vénosová. Kůhnův smíšený sbor, připravený Markem Vorlíčkem, zvládl tuto kompozici natolik dobře technicky, že mu zbyl velký prostor i pro pozoruhodně spontánní prožitek. K zvlášť působivým a jímavě něžným okamžikům patřilo zá-věrečně Amen v části Gloria (kde se ke zvukové výslednici při-pojují všichni sólisté) a báječně vygradované Hossana. Dvořá-kova síň, plná mladých lidí dlouze aplaudovala a na Miriam Němcové bylo při děkování znát, že je šťastná. •

Ředitel Pražské konzervatoře, Pavel Trojan, děkuje jedné ze sólistek své Missy solemnis, Lívii Vénosové.

Fo

to Z

de

ně

k C

hra

pe

k

��událost i

fest ivaly , koncerty��

manfred honeck a dvakrát matthias goernePraha, Rudolfi num

� Petr Veber

Dubnové hostování Manfreda Honecka u České fi lharmo-nie přineslo (11. 4.) vynikající interpretaci Beethovenovy Sedmé symfonie. Skladba vyzněla díky jemné práci a detail-nímu propracování nezatěžkaně, očištěně. Tempo třetí věty bylo hodně rychlé a dynamické rozdíly příjemně příkré – di-rigent si tak připravoval prostor pro oslňující fi nále, jemuž neomylně vtiskl nakažlivou energičnost. Partitura tak (přes úvodní hornové selhání) vyzněla strhujícím způsobem. Fil-harmonici hráli v závěru jako o život a bylo příjemné tušit, že dirigenta přijímají a následují.Zcela odlišnou, ale umělecky neméně zdařilou položkou večera byla (po Smrti a vykoupení od Richarda Strausse a před Beethovenem) „zpívaná scéna“ (Gesangsszene) na slova z Giraudouxova dramatu Sodoma a Gomora, jak ji psal (a nedopsal) počátkem 60. let 20. století německý skladatel Karl Amadeus Hartmann. V Praze zřejmě dosud neslyšená hudba minimálně hraného autora, od něhož je známé nej-spíš tak Concerto funebre. Barytonista Matthias Goerne v ní podal mimořádný výkon. Jestliže se o pár dní později představil v Praze jako komorní lyrický pěvec par excellen-

ce – a takového ho známe především – bylo při symfonickém večeru nejen pěvecky, ale i ryze fyzicky hodno obdivu, ko-lik energie vložil do nelehkého, velmi exponovaného partu. Takovou porci expresionismu jako tentokrát od Hartman-na Praha už dlouho nezažila. Náročná vokálně-orchestrál-ní skladba by bez českého překladu textu, který byl naštěstí přiložen, byla posluchačským oříškem jen těžko řešitelným. Autor publikum skutečně nešetřil – používá naléhavý vý-raz a hustá a spíše méně libozvučnými souzvuky nesená in-strumentace nedává možnost oddychu, nenaznačuje úlevné spočinutí. Možná je to porce až předimenzovaná, nicméně rozhodně působivá – přesto, že kus zůstal vlastně nedokon-čen. Pěvec se místy neubránil počítání, dirigent podrobné-mu ukazování. Prošli partiturou bezpečně a vyvolali v sále velký ohlas.Těžko si pak představit větší kontrast, než když Goerne (14. 4.) předstoupil ve Dvořákově síni před publikum znovu, ale se Schubertovým vážným, potemnělým a posmutnělým písňovým cyklem Zimní cesta… Magická hodina, mistrov-ská lekce měkkého komorního zpěvu, deklamace a lyriky! Tolik nuancí a s podobnou lehkostí a přesností najde v ro-mantických písních málokterý interpret. Pianista Alexander Schmalz doprovázel slovní i hudební básnické skvosty ade-kvátně. K takovému výkonu už nelze nic přidat. Třebaže to byl program vlastně krátký, byl naplněn takovou intenzitou a přinesl takový zážitek, že plně uspokojil. Svým obsahem víc než nadchl a zanechal vzpomínku na dlouhou dobu. •

Manfred Honeck

Fo

to Z

de

ně

k C

hra

pe

k

fest ivaly , koncerty ��

bravo martinu kasíkoviPraha, Rudolfi num

� Hana Jarolímková

Již 6. koncert abonentních cyklů EF, pořádaných Českou fi lharmonií, lákal především zvučným jménem sólisty, kte-rým tentokrát byl dnes již všem milovníkům klavírního umě-ní dobře známý Martin Kasík. Vítěz Mezinárodní soutěže Pražské jaro v roce 1998 či držitel první ceny prestižního klání Young Concert Artists Competition v New Yorku zís-kané o rok později, díky níž se mohl v dalších letech před-stavit posluchačům i v těch nejprestižnějších koncertních sálech Ameriky včetně slavné Carnegie Hall v New Yorku či Kennedy Center ve Washingtonu. A protože příležitosti uvést se na zahraničních pódiích co nejlépe využil Martin Kasík v podstatě bezezbytku, jeho jméno se postupně stalo zvučným i v řadě dalších zemí světa, mezi nimiž vedle mnoha států Evropy nechybí např. ani Japonsko se slavnou Tokyo Suntory Hall a kde vystupuje nejen na recitálových či komor-ních večerech, ale i s předními světovými orchestry. O tom, jak četná jeho zahraniční vystoupení jsou, svědčí i skuteč-nost, že z posledního zájezdu, tentokrát po USA, se vrátil teprve nedávno a další dva recitály, tentokrát v Německu, ho čekají hned na počátku června. 7. 6. se představí v Cho-pinově společnosti v Darmstadtu se skladbami F. Chopina a M. P. Musorgského a o den později v rámci Schwetzinger-ského festivalu na místním zámku, kde Musorgského doplní Janáčkovy cykly V mlhách a Po zarostlém chodníčku.Pro návštěvníky Dvořákovy síně si Martin Kasík 17. a 18. 4. připravil jednovětý Klavírní koncert č. 2 A dur Ference Lisz-ta, jehož fantazijní uvolněnost připomíná skladatelovy čet-

né symfonické básně. Liszt v něm neobyčejně vynalézavě propojuje klavírní zvuk se zvukem orchestru i jednotlivých orchestrálních nástrojů, což společně se střídáním kontrast-ních, improvizačně uvolněných lyrických ploch s místy vyso-ce dramaticky vyhrocenými dílo řadí k interpretačně velmi náročným opusům. Nic takového však nebylo z podání Mar-tina Kasíka vůbec znát. Jeho hra je při vší soustředěnosti dokonale uvolněná, technicky brilantní a výrazově do všech detailů propracovaná, prostě suverénní. Interpret tak skvěle zvládl nejen například půvabný dialog s violoncellem v první části koncertu či další lyrické pasáže plné až zasněné něhy, ale i rozverné brilantní běhy v terciích či laufy přes celou klaviaturu. Neméně bravurně si počínal i ve spletitých lini-ích kombinujících zvuk klavíru s plénem celého orchestru, v nichž se nikdy neztrácel, ale dokonale sledoval jednotlivé fráze a s orchestrem doslova dýchal. Volání bravo si tedy pl-ně zasloužil a to i díky rozkošně přednesené Chopinově Ma-zurce C dur z op. 24, kterou zvolil jako přídavek.Dvě symfonie Roberta Schumanna, Symfonie č. 3 Es dur, op. 87 „Rýnská“ a Symfonie č. 4 d moll, op. 120, které Lisz-tův koncert rámovaly (což však pro mě bylo z hlediska dra-maturgie dost nepochopitelné), již zdaleka tak dobře nedo-padly. Aby obě dokázaly zaujmout v jednom večeru, musely by být zahrané na opravdu špičkové úrovni – a to se rozhod-ně nestalo. Vyzněly dost fádně, bez propracované dynamiky i výrazu, o jemných fi nesách Schumannových excelentních partitur ani nemluvě. Americký dirigent Lawrence Foster, známý nejen ze spolupráce s předními symfonickými tělesy, ale i z tak prestižních svatostánků, jakými jsou newyorská Metropolitní opera, londýnská Covent Garden či pařížská Opéra Bastille, se sice snažil, ale výsledek byl při nejlepší vůli pouze velice průměrný… •

Martin Kasík se opět představil ve skvělé formě.

Fo

to Z

de

ně

k C

hra

pe

k

fest ivaly , koncerty��

dvakrátpražští symfonikovéPraha, Obecní dům

� Vladimír Říha

strugal%v úsp�šný návrat Dubnové koncerty Pražských symfoniků přinesly mj. i dva příjemné dirigentské návraty. K orchestru se vrátili po del-ším čase Polák Tadeusz Strugala a náš Zdeněk Mácal, oba dříve s FOK hodně spolupracující.Strugala, bývalý stálý host FOK, připravil na 9. 4. program s díly Schulhoff a, Lutosławského a Schumanna a zejména první dvě byla příjemným překvapením v převážně tradičně orientovaném pražském koncertním životě. Úvodem zazněl Koncert pro smyčcové kvarteto a dechy Ervína Schulhoff a, konečně nově objevované výrazné osobnosti meziválečného života. Jestliže po roce 1989 vítězil krátkodobě utilitární po-hled na tohoto levicově orientovaného umělce, nyní se zase vracíme k samotné hudbě a k okolnostem doby, za kterých vznikala. Zmíněný koncert napsal v roce 1932, ještě v dozní-vajícím avantgardním období než se přiklonil k socialistic-kému realismu. Kombinace zvuku kvarteta (hrálo dámské Kapralova Quartet) s dechovými nástroji ve třívětém díle je plná nápadů a melodické invence a Strugalovi s účinkující-mi se podařilo dosáhnout výjimečného účinku. Následovala nejočekávanější skladba večera, Koncert pro klavír a orchestr Poláka Witolda Lutosławského (1913–1994). Tento s Pende-reckim a Bairdem nejznámější polský autor poválečné éry napsal koncert v roce 1987 v době výjimečného stavu v Pol-sku. Věnoval ho Krystianu Zimermanovi, který ho i uvedl a na vzniku též spolupracoval. Spíše než klasický koncert je to dialog klavíru a orchestru, je psán bez taktových čar, bez označení metra a pulsu. Toto aleatorní dílo je pro inter-prety velice náročné, zejména závěrečná věta (Ca 84, autor nepoužívá tradičních označení) ve formě passacaglie je zvu-kově zahlcena a sólista i orchestr mají co dělat, aby se nero-zešli. Sólistku – Ewu Kupiec – si přivezl dirigent z Polska. Interpretka je proslulá prováděním polské soudobě hudby a na Západě žijící klavíristka nadchla i v Praze dokonalou stylovou hrou i dynamickým provedením. Závěrečná Schu-mannova Symfonie č. 1 B dur „Jarní“ byla možná příliš vel-kým ústupkem konzervativnímu publiku, ale zahrána byla na úrovni, takže úspěch večera jen dovršila.

mácal intimn� i titánskyZdeněk Mácal byl po návratu z exilu necelé tři roky prvním dirigentem FOK, než přijal šéfovské místo u České fi lhar-monie. Proto je dobře, že se čas od času k FOK vrací, nyní po rezignaci na šéfa ČF tomu snad bude i častěji.Předznamenáním tohoto faktu byly i Mácalovy koncerty s FOK ve Smetanově síni 15. a 16. 4., kdy si vybral dvě zcela protichůdná díla patřící ještě do počátku 20. století. Začal téměř intimně – Schönbergovou Zjasněnou nocí v úpravě pro smyčcový orchestr z roku 1917. Původně psaný sextet na téma básně Zjasněná noc ze sbírky Richarda Dehmela je skladba, v níž se spojují ještě obě Schönbergova období – doznívá tonální, ale v odvážné harmonii je již předzname-náno známější dodekafonické období skladatele.Jednověté dílo vystavěl Mácal se smyslem pro epiku a více-značnost, publikum bylo doslova očarováno výkonem „fokař-ských“ smyčců posílených o kontrabas. Z jiného světa pochází titánská Alpská symfonie Richarda Strausse. Neoromantické dílo mělo premiéru v roce 1915 a je i ve skladatelově díle kom-

pozicí výjimečnou. Programově znázorňuje putování poutníka po alpských vrcholcích a je autorovou největší, téměř hodinutrvající kompozicí s obrovským zvukovým aparátem s mno-ha nezvyklými nástroji. FOK tak musel použít výpomoci i z dalších orchestrů (ČF, SOČR aj.) a dokonce si z ČF vy-půjčit unikátní nástroj heckelfon, něco mezi delším hobojem a anglickým rohem, na který excelovala Liběna Sequardto-vá. Dílo s 22 epizodami plyne bez přerušení, takže vedle hrá-čů vyžaduje velkou pozornost a soustředěnost i od publika. Díky Mácalově nastudování, které opět potvrdilo jeho smy-sl pro velké plochy a stavbu díla, nezapomínající ani na nej-jemnější detaily, se publiku dostalo výjimečného provedení, takže úspěch byl mimořádný a ovace veliké. •

k životnímu jubileuji�ího chvályPraha, Rudolfi num

� Miloš Pokora

Třetí abonentní koncert Sborového cyklu České fi lharmonie (27. 4.), svěřený Kühnovu dětskému sboru a jeho hostům, nabídl návštěvníkům čtyři repertoárové dominanty dětské-ho sborového repertoáru a současně byl věnován nadcháze-jícím 75. narozeninám prof. Jiřího Chvály. Na atmosféře celého podvečera to bylo dobře znát, vedle věrných zájem-ců o sborové umění bylo ve zcela zaplněné Dvořákově síni možno potkat řadu osobností z řad špičkových koncertních umělců i skladatelů, kteří se na své tvůrčí pouti s „Kühňaty“ pravidelně potkávali a kteří na společně prožívané zážitky s tímto legendárním souborem nikdy nezapomenou. Navíc byl prostor u varhan i dole na pódiu zaplněn bývalými čle-ny sboru a když se na pódiu objevily i děti z přípravných od-dělení, vypadalo to na pódiu málem tak, jako by se chystalo provedení Mahlerovy 8. symfonie. Hlavním protagonistou podvečera však bylo koncertní oddělení Kühnova dětské-ho sboru. To zahájilo program pod Chválovým vedením jí-mavě poetickou kantátou Zdeňka Lukáše Svítá pro dětský sbor a noneto na slova Věry Provazníkové, kterou sklada-tel účinkujícímu sboru u příležitosti jeho minulého kulaté-ho výročí (1982) věnoval. A bylo co poslouchat. Vzpomeň-me na ušlechtilou zvukovou výslednici v subtilní dynamice hned od prvních veršů („Svítá do prvních červánků, a hledá

Členka Kühnova dětského sboru s dortem pro jubilanta, sbormistra Jiřího Chválu

Fo

to Z

de

ně

k C

hra

pe

k

fest ivaly , koncerty ��

studánku“), neustálý vemlouvavý tlak Lukášovy melodické linky, zpestřovaný ve spolupráci Českého noneta výrazově charakteristickými fi guracemi, nebo třeba na ono nádher-né vyústění celé skladby, stvrzující nejen ryze čistý prožitek, nýbrž i sbormistrův moudrý nadhled. Také prostřednictvím další skladby jako by před námi defi lovalo něco očistného, něco, co dokáže přinést pouze přicházející jaro, tentokrát se stupňovanou zvukovou sytostí v podobě třídílné kantáty pro dětský sbor a klavír Zdeňka Šestáka Vychádzalo súnečko na slova moravské lidové poezie ze sbírky Františka Bartoše. Každá ze tří částí této kantáty se zablýskla jako perla – prv-ní, v muzikantsky posvěcené spolupráci klavíristy Stanisla-va Bogunii coby mistrovsky rytmicky vypointovaná, druhá, rozkrytá s jakýmsi neustálým napětím a oblažená úžasně čistými vertikálami („V čiřém poli, …tři růženky stojá…“) a třetí přirozeně rozdováděná, vyústěná do temperamentní-ho závěru a přitom stále tónově ušlechtilá. Co nemohlo být na tomto jubilejním koncertu opomenuto, byly Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, prezentované tentokrát v Janáčkově úpravě. Relativně malá přítomnost mužského témbru mě nerušila, protože hlasové linky byly naprosto vyrovnané, roz-košně načechrané, plynoucí v nádherně kleknutých frázích a dokonalé harmonii. Na taková místa, jako třeba melodický oblouk v dvojzpěvu Holub na javoře a jeho následný sestup do nesmírně subtilní zvukovosti, partii, v níž dokázal Chvá-la mistrovsky odstupňovat tři za sebou znějící stejné akordy, nebo na lehounce vyjádřený, ideálně přirozeně zpřítomnělý melodický zázrak dvojzpěvu dua Zelenaj se zelenaj, sám ur-čitě nikdy nezapomenu. Po roztomilém ceremoniálu, k němuž přispěl svým vyzná-ním prof. Chválovi i ředitel České fi lharmonie prof. Václav Riedlbauch a v němž předávaly dárky svému sbormistrovi samy děti (ten nejkrásnější přišel v podobě Smetanova sbo-ru Má hvězda zpívaném obrovským množstvím zpěváků od členů přípravných oddělení až po dávno odrostlé bývalé čle-ny sboru), přišla na řadu Martinů kantáta Otvírání studá-nek. Ta vyzněla za spolupráce barytonisty Ivana Kusnjera, recitátora Otakara Brouska, Stanislava Bogunii a tří členů Českého noneta snad ještě jímavěji, než jsme od tak zasvěce-ných interpretů této poetické konfese očekávali – smyčcové trio jako by zde ve svých mezihrách neustále o něčem hovo-řilo, před barytonovým sólem se dovedlo vzepnout k úchvat-nému melodickému oblouku a také jeho souhra s klavírem a sborem byla pod Chválovým vedením do detailů vybrouše-ná. Dětská sóla (zvláště v tom prvním nesmírně citlivě pro-vázená violou) zněla ryze, bez jakéhokoliv přidaného afek-tu, a všechny sborové partie křišťálově čistě. Nedovedu si představit působivější a vůbec symboličtější závěr večera, než jaký přišel v posledních taktech kantáty, kdy sbor zpívá tak neskonale něžně slova „Studánko hlubáňko, studánko rubínko“, a k čemuž se v posledních taktech připojuje nád-herně barevný baryton Ivana Kusnjera. •

pocta karlu sklenikoviPraha, Lichtenštejnský palác

� Ivana Loudová

Dne 12. 3. se v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce konal zcela netradiční koncert, který uspořádala rodina k nedoži-tým 75. narozeninám skladatele Karla Skleničky. Na pro-gramu byly tři sborové a tři instrumentální skladby. Úvodní píseň Soudce všeho světa, Bože zazněla v podání smíšeného sboru Gabriel se sbormistryní Alžbětou Hláskovou. V jeho komorním složení zněly i Dvojhlasy na liturgické texty. Jed-ná se o úpravy písní z kancionálů Velký je Pán Bůh a Zdrávas Maria, které mohou zpívat i amatérské chrámové sbory. Tři trojhlasy na liturgické texty (1993) jsou již náročnější a o je-

jich výborné provedení se zasloužila ženská sekce Pražských pěvců za řízení Stanislava Mistra.První instrumentální skladbou programu bylo Contributo romantico z roku 1987, což jsou variace na lidovou píseň Ej, lásko, lásko… v nastudování Dagmar Skleničkové (hous-le) a Radky Wichterlové (klavír). Před přestávkou zazně-la 3. věta z rozsáhlého, dosud neprovedeného Smyčcového kvartetu č. 1 (1959), který vznikl jako svatební dar pro skla-datelovu ženu Helenu. Mladé Kvarteto FOK hrálo s plným nasazením a přesvědčivostí.Nejlepší skladbou večera byl Koncert pro čtrnáct dechových nástrojů a kontrabas (1960–63) komponovaný z podnětu čle-nů Komorní harmonie. Byl úspěšný i v soutěži ke 45. výročí založení republiky a premiéru měl ve Dvořákově síni Ru-dolfi na v roce 1966. Nyní ho nastudoval a perfektně prove-dl dirigent Václav Blahunek s Dechovou harmonií Hudby hradní stráže a policie ČR. Bylo to důstojné vyvrcholení ce-lého večera, který měl přátelskou až „domáckou“ atmosféru. Pozváním interpretů a posluchačů v sále na pečlivě připra-vené pohoštění v Klubu HAMU začalo to pravé setkávání, diskuse, klábosení… to, co už u běžných koncertů vymizelo. Dík a obdiv za zdárnou realizaci celé akce patřil skladate-lově ženě Heleně, která nelituje věnovat autorské honoráře na provedení Skleničkových děl, protože ví, že „kdo se hra-je – žije“.A Karel Sklenička byl tento večer s námi. •

koncert p�ítomnostiPraha, Pálff yho palác

� Vít Clar

V sezoně 2007/08 realizovala Přítomnost, sdružení pro sou-dobou hudbu Praha, nový, významný dramaturgický počin, totiž tzv. výměnné koncerty s Tvůrčími centry Ostrava a Pl-zeň. Na tom prvním, konaném 9. 1., jehož jsem se ze zdravotních důvodů, bohužel, nemohl zúčastnit, zazněly skladby ostrav-ských skladatelů Aleše Pavlorka, Edvarda Schiff auera, Vla-dimíra Svatoše, Markéty Dvořákové, Jana Grossmanna, Le-ona Juřici a Milana Báchorka. Účinkovali ostravští i pražští umělci: Alexandra Polarczyk, Jiří Černý, Jan � uri, Jan Bra-bec, Duo Eco (Eva a Pavla Franců), Vladan Kočí, Eva Bene-šová, Lukáš Michel, Rostislav Pavlík a Ivana Dohnalová. Od kolegů vím, že to byl koncert velmi pěkný a úspěšný.Zato na koncertě 12. 3., kde „hrály a zpívaly Plzeňačky“, jsem už byl, takže mohu referovat takříkajíc z první ruky. Plzeňské Tvůrčí centrum vyslalo do Prahy soubor počtem účinkujících sice nevelký, ale výkony umělkyň i dramatur-gickou stavbou programu – dá se říci – vskutku špičkový.

Václav Blahunek s Dechovou harmonií Hudby hradní stráže a policie ČRv Sále Martinů

Fo

to Z

de

ně

k C

hra

pe

k

Program citlivě střídal písňovou tvorbu západočeských au-torů pro jeden a dva ženské hlasy s průvodem klavíru, mezi něž byla zařazena skladba čistě klavírní, Sonata Tatra Karla Šimandla. Obě pěvkyně, Dana Mandysová a Romana Fei-ferlíková, i obě pianistky, Eva Štruncová a Věra Mullerová věnovaly nastudování značně náročných soudobých skladeb co největší péči, aby pak v Komorním sále Pálff yovského pa-láce mohly v plném nasazení opravdu oslnit. Též výběr vokál-ních sólistek byl reprezentativní, neboť jejich krásné hlasy se v dvojzpěvech báječně pojí. Prokázaly to už úvodní Písně milému Jana Slimáčka na texty Marie Chvatíkové, skladba plná vroucího citu.Hlubokým prožitkem jak tvůrců, tak interpretek, byl vlastně nesen celý koncert, jenž pokračoval opusem 319 Tres canti studiosorum, v loňském roce zesnulého, významného sklada-tele Zdeňka Lukáše. Po již zmíněné, minimalistickými ná-zvuky operující Sonatě Karla Šimandla, mne po přestávce velmi zaujal cyklus Jiřího Bezděka Wenn ich mit den Birken-zweigen tanz… na texty moderní německé básnířky Moniky Hahnel. Bezděk (1961) je vůbec, nejen skladatelsky, zajíma-vá osobnost: vedle svého působení ve funkci docenta Zápa-dočeské univerzity je stále spjat s Plzeňskou konzervatoří; pozoruhodné jsou však v neposlední řadě jeho aktivity v ob-lasti rozvoje kultury plzeňského regionu a českoněmeckých vztahů i projektu EU Erasmus. Přestože jeho členství v Pří-tomnosti je nedávného data, podílel se (spolu s doc. Eduar-dem Doušou) také na přípravě tohoto koncertu.Cyklus písní Morgensterns Streiche pro alt a klavír Karla Pexidra nese i v obratně napsané hudbě pečeť textové před-lohy groteskně hravého lyrika Christiana Morgensterna. A působivý koncert pak úspěšně završila šestidílná Česká noc, op. 78 pro soprán, alt a klavír Jaromíra Bažanta na slo-va Josefa Hrubého. Jelikož se jedná, jak už bylo úvodem řečeno, o projekt kon-certů výměnných, plzeňskému publiku se na oplátku před-staví pražský soubor In modo camerale (Brožková, Peterko-vá, Kubita, Wiesner) s programem, uvedeným na koncertě Přítomnosti v minulém roce. •

Věra Müllerová a zleva Dana Mandysová a Romana Feiferlíková

Fo

to V

ít C

lar

Přítomnosta závěr její sezony� Vojtěch Mojžíš

Závěr 42. sezony Přítomnosti, avizovaný již v minulém

„přítomnostním“ sloupku Hudebních rozhledů, proběhl

ve středu 23. 4. 2008 v Pálff yovském paláci Pražské

konzervatoře. Z programu večerního koncertu, který

se konal v koncertním sále, bohužel, odpadla skladba

Afrodity Katmeridu.

Ještě před koncertem, tedy v odpoledních hodinách,

uspořádala Přítomnost v přilehlém salonku svoji výroční

valnou hromadu, na níž výbor sdružení spolu se svými

agilními členy probral nezbytnou agendu.

Za řízení místopředsedy Eduarda Douši přítomní

vyslechli zprávu o činnosti, hodnocení právě končící

sezony a výhledy do sezon příštích. Milou povinností

výboru bylo poděkování ing. Ivanu Englichovi za jeho

dlouholetou obětavou a naprosto nezištnou práci pro

Přítomnost. Jeho unikátní sbírka zvukových záznamů

koncertů Přítomnosti, které pořídil v uplynulých letech,

se stane součástí archivu sdružení. Zpráva kontrolní

a revizní komise, kterou přednesl Oldřich Semerák,

neshledala v dosavadních aktivitách žádná pochybení

a stávajíc�