pot&lesk - říjen 2010

LÁSKA JE NEJMOCNĚJŠÍ ANDĚL ZLA!

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

8 / 2010

Těšte se na Marnou lásky snahu! Premiéra již 23.10.!

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 8 / 2010 3.www.klicperovodivadlo.cz

Obsah28/ Právě zkoušíme:

Sherlock Holmes + fotoreportáž

34/ Na houbách s Lenkou

36/ S Filipem na rybách…

44/ Aktuálně z festivalu Čekání na Václava

8/ Marné lásky snaha 10/ Martin Hilský o Marné lásky snaze

16/ Rozhovory s tvůrci inscenace

Premiéra měsíce: Marná lásky snaha

4.

POT LESK&


ÚVOD

Milí a vážení čtenáři POT&LESKu,

předkládáme vám říjnové číslo, barevné jako listy stromů v parku a tlusté jako svetr, který na nás číhá ve skříni. Podzim se neúprosně přihlásil, ale my mu vzdorujeme pilnou prací. V divadle se do absolutní cílové rovinky blíží insce-nace Marná lásky snaha, zvaná familiárně MLS, a tak pro vaše mlsné jazýčky nabízíme rozhovory s výtvarníky a hudebním skladatelem této hudební kome-die. Zároveň už ale vystrkuje růžky postrach všech zločinců a nejslavnější detektiv všech dob Sherlock Holmes, který se plíživě a inkognito začíná pohy-bovat v prostorách Besedy i po Hlavní scéně. Kromě představení prvních promo fotek této připravované inscenace vám nabídneme i exkluzivní rozho-vor se Sherlockem samotným. Lenka Loubalová vás jistě potěší dalším svým fejetonem a jako bonbónek nebude chybět investigativní posezení na rybách s Filipem Richtermocem.

Říjen v Klicperově divadle si tedy užíváme ve velkém a doufáme, že i vám zpří-jemníme nejeden pošmourný večer divadelním zážitkem nebo alespoň příjem-ným čtením našeho-vašeho oblíbeného měsíčníku.

Vaše redakce

hlavní partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Partneři Klicperova divadla:

Klicperovo divadlo podporují:

Předplatné stále v prodeji!Kontaktujte nás pomocí on-line při-hlášky na našich webových strán-kách, nebo na adrese obchodního oddělení:

Švehlova 624, Hradec Královételefon 495 512 [email protected]

Komedie o tom, že jeden život člověku prostě nestačí. Zaručujeme, že po konci představení budete volat své matce!

Režie a scéna ...............................................................Viktorie ČermákováHudba ...................................................................................... Petr KofroňKostýmy ............................................................................ Sylva HanákováDramaturgie.............................................Magdalena Frydrych GregorováInspice a nápověda ......................................................... Markéta Turková

Moderátor ...........................................................................Lubor NovotnýLenka ............................................................................ Kateřina FrancováMartina ........................................................... Zora Valchařová – Poulová Marie ................................................................................Martina EliášováAneta a Žaneta ....................................Marie Kleplová a Lenka LoubalováVěra .................................................................................. Marta ZaoralováMilada ..........................................................................Kristýna KociánováHana .................................................................................Martina EliášováKateřina .......................................................................... Lenka LoubalováBoženka ...............................................................................Marie KleplováIgnác, Vladimír, Zbyněk ..................................................Filip RichtermocRudolf Klein, Číšník ........................................................... Vojtěch DvořákAsistentka režie ............................................................Kristýna KociánováMalá Marie ............................................ Klára Horáková/Diana Herbsová

Vltavínky

reprízy18.10.27.11.

Studio Beseda

Studio Beseda

19:00

19:00

Magdalena Frydrych Gregorová

6.

POT LESK&


8.

POT LESK&


snahaWilliam Shakespearelásky

Marná

Překlad .................................................Martin HilskýRežie ................................................. Braňo MazúchScéna .....................................................Jan PolívkaKostýmy .........................................Tereza UjevićováHudba ...................................................... Dan FikejzDramaturgie ............Magdalena Frydrych GregorováPohybová spolupráce ................Jana Burkiewiczová

Inspice .................................... Pavlína HochmanováNápověda .................................................Pavel Filip

Hrají:

KRÁL .......................................... Tomáš LněničkaBIRON ............................................... Jan SklenářLONGAVILLE ................................ David SmečkaDUMAINE .......................................Josef Čepelka BOYET ..............................................Hynek PechARMADO, výstřední Španěl ............Jakub TvrdíkNATHANOVÁ, farářka ................Martina EliášováHOLOFERNOVÁ, profesorka ....Lenka Loubalová

KOTRBA .......................................Vojtěch DvořákPRINCEZNA ...........................Kristýna KociánováROSALINA ................................ Pavlína ŠtorkováKATEŘINA ............. Isabela Smečková – Bencová MARIE .......................................... Barbara HumelŽAKENETA ..............................Magda PavlíčkováHŇUP, strážný ................................Kryštof Krejsa

premiéra 23říjen

a Sabina Škodová

10.

POT LESK&


Shakespearovský překladatel Martin Hilský o Marné lásky snaze

Martin Hilský je profesorem anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, překladatelem z angličtiny a nejzná-mějším českým shakespearologem. V roce 2001 byl za zásluhy o šíření anglické literatury v Česku jmenován čestným členem Řádu britského impéria. Jeho překlady byly uvedeny ve více než sto premiérách v českých divadlech. Národní divadlo v Praze uvedlo k roku 2010 osmnáct jeho překladů divadelních her. Profesor Martin Hilský se netají tím, že právě Marná lásky snaha patří k shakespearovským komediím jeho srdci nejbližším. Během první čtené zkoušky nám prozradil mnoho zajímavostí právě o této hře, kterou sám bez jakékoli nadsázky nazývá „velkou hostinou jazyka“.

12.

POT LESK&


V ČEM SPOČÍVÁ BOHATSTVÍ MARNÉ LÁSKY SNAHY?

„Marná lásky snaha je především komedií jazyka, často dokonce o jazyce, „vel-kou hostinou jazyka“ a ohňostrojem jazykového vtipu, který svou umělou sty-lizací i spontánní hravostí a dravostí může připomenout nejlepší Mozartovy komické opery. V kontextu Shakespearova díla představuje významný mezník, neboť Shakespeare v ní objevil svou komediální řeč a virtuózně předvedl sumu renesanční rétoriky a poetiky jako strhující divadlo.“

PROČ TATO KOMEDIE NEKONČÍ TRADIČNÍM HAPPYENDEM?

„Jedinečná kvalita této komedie spočívá nejen v hýřivé bohatosti slovních hříček a oslnivé výmluvnosti, ale také v tom, že Shakespeare podrobuje tuto řečovou virtuozitu velmi tvrdé zkoušce. Jiskřivý slovní vtip je v jeho komedii v závěru konfrontován s němými umírajícími chudáky, s úplně jinou realitou, než je elegantní svět dvorských masek a kultivovaných konverzací. V žádné jiné Shakespearově komedii není řeč takto poměřována věčným mlčením smrti. Jako jediná z Shakespearových svátečních komedií nekončí tato hra závaznou komediální konvencí šťastného konce. Ten je v překvapivém závěru hry odlo-žen o rok, to znamená, že se odehraje, dojde-li k němu vůbec, až za hranicemi této komedie.“

JAKÁ JE INSCENAČNÍ TRADICE MARNÉ LÁSKY SHAHY?

„Marná lásky snaha byla s největší pravděpodobností hrána poprvé o Vánocích roku 1604. Konkrétní okolnosti první inscenace této hry nejsou známé. Žádná ze Shakespearových komedií neprošla tak strmou cestou od naprostého zavr-žení až po nadšené uznání. V Shakespearově době byla velice oblíbená, poté však upadla na celá tři staletí v nemilost kritiků i diváků a vlastně zmizela z anglického jeviště. Do roku 1835 – to znamená více než dvě stě let – se nehrála vůbec a v devatenáctém století byly v Anglii zaznamenány pouze tři víceméně neúspěšné inscenace hry. K divadelní rehabilitaci této komedie došlo až ve dva-cátém století.“

VYCHÁZÍ V NĚČEM HRA ZE SKUTEČNÝCH HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ?

„Třebaže Marná lásky snaha nemá zjistitelné divadelní či literární prameny, zcela zřejmě se v ní zrcadlí některé známé skutečnosti renesanční Evropy. Navarský král Jindřich III. skutečně zval na svůj dvůr vzdělance a zbožné muže z celé Evropy a stal se, podle tehdejší módy, patronem akademie. Zakládání akademií bylo rozšířené hlavně v renesanční Itálii. Proslulá byla například

Accademia Platonica ve Florencii, založená Cosimem de Medici už v polovině patnáctého století. Později se tyto akademie rozšířily do Francie a do jiných evropských zemí a vždy vycházely z ideální platónské představy krále – filozofa, kolem něhož se soustředí dvořané usilující o povznesení ducha. Jindřich III. rovněž přijal hned dvě poselstva z Francie. To první dorazilo na navarský dvůr v roce 1578 a v jeho čele byla francouzská princezna Markéta z Valois. Ke druhé francouzské návštěvě došlo v roce 1586, kdy Navarru navštívila francouzská královna Kateřina. První poselstvo se stejně jako v Shakespearově komedii týkalo Markétina věna a Akvitánska, v obou případech byla vznešená vyslan-kyně obklopena družinou dvorních dam, kterým se pro jejich energický půvab říkalo „létající eskadra“. První návštěva se konala v Neraçu a byla doprovázena hrami, maskami podobnými těm, které jsou v komedii Marná lásky snaha.“

O ČEM ZEJMÉNA JE PRO VÁS MARNÁ LÁSKY SNAHA?

„Marná lásky snaha je divadelní zkouškou řeči, především její pravdivosti. Všichni čtyři pánové, Biron obzvláště, mluví mnohdy úchvatně. Bironovu řeč je možné přirovnat k perlivému vínu nejvyšší kvality, ale tuto krásnou řeč Birona a ostatních pánů provází jeden problém – pánové po celá čtyři jed-nání této komedie lžou. Nejdřív ve snaze utajit svou „zakázanou“ lásku lžou

14.

POT LESK&


sobě navzájem, posléze ve snaze získat dámy svých srdcí lžou znovu, tento-krát francouzským dámám. „Jak výmluvný je dým tvé výmluvnosti,“ říká ve hře Don Armado a vyjádří tak bezděčně paradox celé hry: dým výmluvnosti je sice líbezný, ale zároveň je to pouze dým. Paradox platí i obráceně: řeč Marné lásky snahy je sice jenom dým, ale je to řeč líbezná. Navarští pánové zkrátka lžou, ale lžou krásně. Kde však končí pravda a kde začíná lež? Když hřeší všichni, zmizí přece hřích…“

Připravila Magdalena Frydrych Gregorová

Profesor Martin Hilský se narodil v Praze roku 1943 do rodiny architekta Václava Hilského a japanoložky Vlasty Hilské, která původně vystudovala anglistiku. Již od dětství měl vztah k anglickému jazyku, kdy navštěvoval ang-lickou školku a v útlém věku začal číst anglické knihy v originále. Roku 1960 maturoval na gymnáziu, poté pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studiem kombinace oborů anglický jazyk – čeština. V květnu roku 1968 vyhrál konkurz na roční doktorandské studium na Oxfordské univerzitě, po srpnu 1968 roční stáž uskutečnil. První překlad Williama Shakespeara uči-nil v roce 1983, jednalo se o Sen noci svatojánské. Marná lásky snaha je jeho druhým překladem Shakespeara a pochází z roku 1987. Od té doby přeložil už víc než 20 Shakespearových her. Za překlad Shakespearových Sonetů (1997) obdržel Jungmannovu cenu, za překlady a interpretaci Shakespearova díla obdržel Cenu Toma Stopparda za rok 2002 udělovanou Nadací Charty 77, za rozhlasový pořad o Shakespearových Sonetech získal Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu za rok 2002.

snahaWilliam Shakespearelásky

Marná

premiéra 23říjen

Čtěte rozhovory s tvůrci Marné lásky snahy!O práci na inscenaci Marná lásky snaha mluvíme možná trošku nadne-seně jako o „hereckém gesamtkunstwerku“, kdy by ve výsledném tvaru mělo na scéně rovnocenně fungovat spojení herecké akce – tedy slova, zpěvu – tedy hudby a tance – čili pohybu. Takový úkol klade zvláštní nároky – jak na samotné aktéry, tak i pro ostatní spolupracovníky. „Pre spoluprácu na tejto inscenácii som oslovil tvorcov, ktorí dokážu vytvoriť podmienky pre vznik ‚hereckého gesamtkunstwerku‘, o kto-rom hovoríš, teda pre vznik akéhosi komplexného hereckého výrazu,“ říká režisér Braňo Mazúch. „Scénu, podobne ako pre Pannu Orleánsku, vytvoril Jan Polívka. Pre hudbu som oslovil Dana Fikejza, s ktorým sme sa prvýkrát stretli nad hrou Tankreda Dorsta Merlin aneb Pustá zem v Západočeskom divadle v Chebe. Pre Terezu Ujevičovú je to prvá väčšia práca pre divadlo, ale v jej prípade mi išlo o to, vniesť do insce-nácie mladý, nespútaný, slobodný, originálny pohľad na kostýmy,“ vysvětluje režisér výběr spolutvůrců a dodává: „Choreografku Janu Burkiewiczovú som oslovil kvôli jej skúsenostiam so všetkými tými modernými tanečnými štýlmi, ktorých je neúrekom, ako napríklad contempoary dance, jazz dance, RnB dance, waacking dance a ďalšie druhy street dance. Keďže sa v inscenácii objavia aj hip hop battles, prizvali sme k spolupráci Sabinu Škodovú - lektorku free stylu a práve battles.“

připravila Magdalena Frydrych Gregorová

16.

POT LESK&


Choreografka Jana Burkiewiczová odpočí-vá během tradiční „pětiminutovky“.

Když jsem pročítala ten předlouhý seznam činoherních inscenací, ke kterým jsi vytvořil hudbu, napadlo mě hned několik otázek. Odkud čerpá hudebník – renomovaný a uznávaný skladatel jako ty – stále novou inspiraci?

Věřím tomu, že múzy přicházejí k tomu, kdo je miluje. Myslím, že to byl jeden z nejlepších světových jazzových kontrabasistů Miroslav Vitouš, kdo to přesně vystihl: “Jestli múzám řekneš, že je teď nepotřebuješ, že jen doděláváš takovej výhodnej kšeft, tak už za tebou nikdy nepřijdou.” A hudba pro mě byla, je a snad i zůstane krásným dobrodružstvím, které nikdy nekončí...

Čím začíná tvá práce na každé inscenaci? Čím se necháváš inspiro-vat a ovlivňovat, když je práce v zárodcích?

Začíná to nabídkou režiséra nebo divadla a první tvůrčí schůzkou o koncepci. A ta mě buď zajímá nebo ne. Když ano, s radostí udělám pro inscenaci všechno,

co je v mých silách. Inspirovat mě kromě režiséra může cokoli, často první čtená zkouška, herci, herečky, choreografie, scéna nebo reálné prostředí hry (vzpomínám třeba na návštěvu Benátek před Kupcem benátským). Nebo třeba i software s novými zvuky...

Jaká je podle tebe úloha hudby v činoherní inscenaci – v díle, které je z hlavní části postaveno na slově?

O tom jsem měl nedávno tříhodinovou přednášku na JAMU, nevím, jak ji dostat do pár slov. Hudba v činohře musí především pomáhat a exhibovat jen tam, kde je to žádoucí. Může někdy hercům dovysvětlit režijní záměr, jindy zastupo-vat i scénografii. Může se stát, stejně jako jiné složky inscenace, úžasnou zbraní nebo být taky úplně zbytečná.

Čteš rád divadelní hry? Nebo tě ty správné hudební motivy napadají zcela mimo text?

Čtu rád a nejen divadelní hry. :-) Ale často se mi stává, že mě napadne vhodné téma podvědomě, při práci na něčem hudebně úplně odlišném. Dnes se nápad dá okamžitě a přesně zachytit do počítače nebo do mobilu. Osobně nejsem ten typ skladatele, co bloudí po lese s tužkou a notovým papírem, ale to je další možnost.

S jakými režiséry tě baví spolupracovat? Prozradíš, kteří to jsou a proč?

Jak víš, spolupracuji s mnoha režiséry (úplný přehled je na mých webových stránkách (www.danielfikejz.cz) a nejvíc mě samozřejmě baví, když mě berou jako součást týmu, partnera a konzultují se mnou během zkoušení názory nejen na hudbu. To se mi bohudík stává docela často. Režiséři bývají osobití. Někteří z nich se mi snaží dávat přesné zadání (“chci od tebe v té muzice pocit, jako když osmdesátikilová mrtvola postaršího chlapa padá ze svahu u řeky za květnového pozdního večera”), jiní se snaží také o přesnost, ale všechno je pak jinak, další režiséři se rádi nechají překvapovat. Zkušenosti mám zajímavé a poučné, někdy i tragikomické. Mezi režisérem a skladatelem ale musí fungo-vat vzájemná pokora a tolerance, ať už se jedná o činohru, muzikál nebo pohy-bové divadlo. Nejradši mám volnost v rámci dohodnutých mantinelů. A to se mi právě v této inscenaci s Braněm Mazúchem splnilo.

Nemohla jsem si nepovšimnout, že mezi tituly, na kterých jsi hudebně pracoval, jsou často právě Shakespearovy hry… Dovol

Rozhovor s Danem Fikejzem – autorem hudby k inscenaci Marná lásky snahy:

„Hudbu přizpůsobuju jazyku…“

18.

POT LESK&


mi jednoduchou otázku: máš rád Shakespeara? Je práce na Shakespearových hrách pro tebe z hlediska hudby něčím výjimečná, jiná?

Tohle je jeho čtrnáctá hra, ke které skládám hudbu, některé jsem absolvoval i dvakrát s generačně různými režiséry. Mám ho moc rád. Souhlasím s názorem, že je to král dramatiků, často při práci zažívám magické pocity a když se někdy zasním, i něco jako flashbacky z doby, kdy žil.

Dá se říci, že je Shakespeare třeba „hudebnější“ než ostatní dramatici?

Možná, že ano. Vedli jsme o tom často debaty s profesorem Martinem Hilským, který je na Shakespeara na slovo vzatým odborníkem. Je pravda, že jsem často zhudebňoval písně nebo sonety v anglickém originále – v Hradci naposled v Mnoho povyku pro nic (premiéra 1993) a to šlo strašně lehce, skoro v reálném čase. V češtině, kde charakter jazyka je jiný, méně ohebný, je to přece jen o chloupek obtížnější.

V Marné lásky snaze se pokoušíme skloubit hudbu a slovo celkem netradičním způsobem… Můžeš o tom našim čtenářům a divákům něco prozradit?

Uvědomil jsem si po zahajovací zkoušce, že tato hra je skutečně výjimečná množstvím slovních hříček, krásou a rytmem jazyka i jeho vtipem. Proto jsem si dal za úkol nezměnit na překladu ani slabiku a veškerou svoji hudbu tomu jazyku přizpůsobit. Herci s tím mají fakt dost práce, ale zatím to nesou sta-tečně...Vychází z toho někdy rapové “street battles”, jindy sedmičtvrťové rytmy nebo třeba elektrofolk. Ale je to, doufám, vždycky organické, a nikoliv (dnes častá) ambaláž, kdy jsou důležité hlavně obrácené kšiltovky aktérů.

Dane, moc ti děkuji a těším se! :-)

Není zač, určitě je na co se těšit!

Honzo, jsi pracovně vytíženým a nebojím se říci - uznávaným evropským scénografem, na čem všem v současné době pracuješ?

V současné době pracuji na koprodukci baletu Nebezpečné známosti mezi poznaňskou operou a Janáčkovým divadlem v Brně, dále na projektu SKUTR s názvem Spiegel im Spiegel v polské Zelené Hoře, s teatrem Pantomimy Wroclaw pracuji na představení Stazione Termini na Dworcu Swibodskim-Wroclaw a na Marné lásky snaze v Hradci Králové.

Jak jsi strávil svůj poslední pracovní týden?

Můj poslední týden vypadal asi následovně: premiéra v Olsztynie – Král Jelenem od Gozziho, průběžné dodělávky na rozdělaných představeních ve Wroclawi, Zelené Hoře a v Poznani. A protože začíná školní rok, čekala mě pří-prava materiálů pro studenty scénografie ve Wroclawi.

Žiješ a z velké části pracuješ a tvoříš v Polsku. V čem se úplně nej-zásadněji liší české divadlo od polského? V čem tobě polské divadlo imponuje?

Polské divadlo funguje na podobných zásadách jako české, hlavní rozdíl spo-čívá v hereckých školách. Polské jsou ze zásady postavené hlavně na metodě Stanislavského, o tom, že existoval nějaký Brecht, sice vědí, ale to je tak všechno.Takže, kdybych to chtěl shrnout: přístup českého a polského divadla stojí na trochu jiných základech. Zároveň musím říct, že diváci v Polsku jsou vděčněj-ším publikem a vydrží v divadle i na těžkých kouscích, jako například na před-staveních Kristiana Lupy, která zpravidla netrvají méně než tři hodiny. Myslím, že frekventovanost a sledovanost divadelního repertoáru je větší v Polsku než tady v Čechách. Z druhé strany je pravdou, že v Polsku jsou kategoricky rozdě-lená klasická divadla a divadla alternativní, a skutečně zajímavých experimentů není tolik, kolik bych čekal od tak velké země.

Jak vůbec začala tvoje polská kariéra?

Polská kariéra začala po úspěšném představení MASAKRA, které jsem připra-vil s tandemem SKUTR v rámci spolupráce mezi DAMU a PWST Wroclaw. Od té doby pravidelně spolupracuji s polskou scénou.

Scéna: Jan Polívka„Holé jádro bez zbytečných okras a kudrlinek…“

20.

POT LESK&


S jakými režiséry tě baví pracovat?

Moc rád spolupracuji s Braněm Mazúchem a tandemem SKUTR z české strany, a s Mariolou Ordak, Piotrem Kruszczyńskim, Iwonou Pasińskou z polské strany. Hlavním důvodem je jejich přístup a způsob přemýšlení o divadle, který je u každého sice jiný, ale ani jeden ze jmenovaných se nebojí experimentovat a zkoušet nové věci…

Čím se především necháváš inspirovat a ovlivňovat, když je práce v zárodcích?

Mou inspirací je funkcionalismus a minimalismus. Každodenní život, který mě obklopuje na mých věčných cestách po divadlech v různých zemích a kulturách. Na začátku každé spolupráce se snažím vcítit do režiséra – co chce skrze text

říct a jaké téma ho na dané hře nejvíc zajímá. Začátek každé práce začíná nad literaturou různých oborů, podle toho, s jakou tématikou se zrovna setkávám.

Můžeš říci, jaký klíč jsi zvolil pro naši hradeckou Marnou lásky snahu?

Mou inspirací pro Marnou lásky snahu byla vyumělkovaná stylistika dvorských zahrad, kde člověk rozhoduje o estetice živé rostliny a sám určuje její tvar. V takových zahradách nevidíme přirozený život v přírodních podmínkách, ale vyšlechtěnou, nepřirozenou nádheru. Jako úkol jsem si stanovil jednoduchost a volný prostor. Chtěl jsem, aby vynikla hranice mezi vyšlechtěným a naturálním. O jaké scénografii ty osobně řekneš, že je „dobrá“?

Dobrá scénografie je pro mě ta, na které vidím způsob přemýšlení a určitou individualitu tvůrce, spoluhrající s režií a herectvím. Ne takovou, která zabíjí vše kolem, je tak říkajíc pěkná na pohled, ale není vidět kontext s jinými slož-kami divadla. Jde říci obecná kritéria, jakými se při návrhu scény řídíš? Je to čas-těji věcí pravidel nebo čiré fantazie?

Nejdřív je to co nejvíce fantazie, které pak dodám určitá pravidla, aby zůstalo holé jádro bez zbytečných okras a kudrlinek.

Mně přijde, že scénografové jsou lidé, kteří by si nikdy neměli pře-stat hrát…

Scénograf je pořád dítětem, které si hraje na svém pískovišti a bere si co nejvíc hraček, aby je mohl zkoumat. Já tomu alespoň tak rozu-mím… Beru svou práci jako zábavu a ne povinnost, kterou musím udělat.

Tak jaká byla v dětství tvá oblíbená hračka?

Angličáci, hlavně ti, co byli z kovu a ne z plastu. Jaké divadlo ti v poslední době skutečně učarovalo?

Traviata v režii Trelińského v Národním divadle ve Warszawie ve scénografii Borise Kudličky.

22.

POT LESK&


Jakub Tvrdík ve scénografii Jana Polívky

Práce na výtvarné podobě kostýmů pro Marnou lásky snahu je pro tebe první pracovní zkušeností na divadle. Můžeš prozradit, jakou školu studuješ, jestli tě divadlo lákalo už dřív a jak ses dostala ke spolupráci s hradeckým divadlem? Jsem studentka VŠUP (Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze) Ateliéru módní tvorby u profesora ak. mal. Josefa Ťapťucha. Náplň ateliéru se věnuje originálnímu přístupu tvorby ve spojitosti se sledováním současných tendencí módního světa. Režisér Braňo Mazúch se záměrně obrátil na náš ateliér, pro-tože chtěl pojmout inscenaci současně, odvážně, nespoutaně... A jelikož mě divadlo vždycky přitahovalo, nemohla jsem si nechat příležitost vytvořit kos-týmní výpravu pro hru Marná lásky snaha ujít! Tvoje povolání souvisí se sledováním módy, současných trendů a stylů… do jaké míry se současnost – tedy to, co je dnes považováno za trendy – odráží na kostýmech pro MLS?

Kostýmy: Tereza Ujevićová„Módu je potřeba si užívat!“

Současné trendy, odvážné módní výstřelky, jejich neustálé inovace a změny hrajou roli, jak v reálném životě, tak i v této inscenaci – zastupují bohatou spo-lečenskou vrstvu, pro které je móda smyslem života. Současný pohled na lidi však neopomíjí ani opačnou skupinu těch, kteří se nezabývají marnivými myš-lenkami jako dbát o svůj vzhled a zevnějšek a pro něž je móda bezvýznamnou záležitostí. Oba extrémy jsou ve hře obsaženy. Čím ses především nechala inspirovat při tvorbě kostýmů? Byl to samotný text hry, který mě ať už obrazně či doslovně napověděl, jak vizu-álně vyjádřit vlastnosti jednotlivých postav. Například Princezna ,,září jako jasná luna”- z toho je zřejmé, že musí být stříbrná, Rosalina ,,má ostrý jazyk”- ji charakterizuje agresivně červená... Když sis hru přečetla poprvé, měla jsi jasno v tom, jak by postavy měly vypadat? Anebo nápady přicházely postupně během rozho-vorů s režisérem? Hru jsem předtím neznala. Při čtení mi automaticky naskakovaly obrazy z reálného života, protože text je neuvěřitelně nadčasový, ale k výsledku jsem se dopracovávala postupně po schůzkách s Braněm, kde mi naznačil svoji před-stavu a náladu hry... Konzultace pro mě byly důležité, sám mě odkázal na obsah textu a pak už jsem se nechala unášet tancem slov a dvojsmyslných výrazů a najednou jsem měla jasno, že hlavní čtveřice žen musí být naprosto sexy přitaž-livé slečinky, které se svůdně vyšňořily, aby se vydaly na večírek lovit své kořisti!

Která postava je tobě nejbližší? Mám na mysli i kostýmově… Kterou jsi viděla před sebou jako první? Nejdřív se mi promítla Kateřina ,,samý kvítek”- romantická, éterická... Ale ,,domácí úbor” Žakenety mi taky není úplně cizí.

Jaká móda zajímá tebe osobně? Zaujímám minimálně dvě stanoviska, baví mě ta rovina, kde se extravagance módy stává nesmyslná, bláznivá, vnímám ji jako humornou, hravou. Výstřednost umí narušit módní konvence, módu je potřeba si užívat, brát s nadsázkou, při-znat, že je povrchní! Na druhou stranu mám vnitřní potřebu o ní přemýšlet s jistou vážností, zajímá mě důraz na přirozenost, uvolněnost, pohodlí, ležérnost, jednoduchost a zajímavé detaily, je to tzv. casual styl, který mám ráda.

24.

POT LESK&


Věnovala by ses ráda tvorbě divadelního kostýmu i do budoucna? Co tě na práci pro divadlo baví ze všeho nejvíc? Je to zkušenost, díky níž jsem si uvědomila, jak hodně a co všechno oblečení o lidech může prozradit. Divadlo je zhuštěným odrazem reality, kde vlastnosti postav úzce souvisí s tím, co mají na sobě, oblečení hraje roli! Kromě samot-ného navrhování kostýmů, které probíhalo uvolněně hlavně proto, že jsem měla přesně danou – ale nikoliv svazující – osnovu děje a postav, mě baví pracovat s lidmi, kteří, ač působí v divadle, tak si paradoxně na nic nehrají! Je to první zkušenost, tudíž tak trochu experimentální... Objeví-li se další příležitost spo-lupráce s divadlem, budu nadšená!

Tereza Ujevićová se narodila 20. 12. 1986 v Hradci Králové. Už v dětství se zajímala o módu, ráda si kreslila, vymýšlela a šila modely. Po krátkém studiu na taneční konzervatoři si zvolila střední Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze. Následoval rok na textilním oboru Pedagogické fakulty UHK, nyní čtvrtým rokem studuje v Ateliéru módní tvorby u ak. mal. Josefa Ťapťucha na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

26.

POT LESK&


návrhy kostýmů k inscenaci Marná lásky snaha

28.

POT LESK&


Jsme velmi pyšní na to, že se nám podařilo získat jako jedinému periodiku s výjimkou londýnského vydání The Sunday Times z 21. července 1894 exklu-zivní rozhovor s nesmrtelným detektivem Sherlockem Holmesem, který se za tímto účelem vypravil do Hradce Králové přímo ze svého legendárního obydlí v Baker Street 221B. Sherlock, věnující se po svém odchodu do penze v roce 1914 již pouze včelařství, spojil svou návštěvu České republiky s několika kon-zultacemi právě vznikající inscenace v Klicperově divadle, která tuzemským divákům představí zcela neznámý případ tohoto nepřekonatelného génia.

Pane Holmesi, zhruba sto let po zveřejnění Vašeho prvního případu se na světle objevuje případ Vraždy vousatých žen, který ovšem veřej-nosti nepředkládá váš věrný přítel a zapisovatel dr. John Watson, ale český dramatik David Drábek. Co na jeho pátrací práci a osobité podání říkáte?

S Davidem Drábkem se nesetkávám poprvé. On si tedy myslí, že ano, ale už delší dobu mám o něm od svého bratra Mycrofta různé nezanedbatelné tajné infor-mace, a při mé nedávné návštěvě Prahy, kdy jsem se inkognito znovu pokou-šel otevřít Případ v Čechách, ale byl jsem svedený Irenou Adlerovou, naštěstí pouze na falešnou stopu, jsem byl Drábkovi často v patách. V masce knihkupce a nakladatele jsem měl možnost si jej dobře prohlédnout a od prvního oka-mžiku bylo jasné, že je to bystrý hoch s dramatickým talentem.

Nezlobte se, pane Holmesi, ale to přece není možné odhalit při let-mém setkání.

Patří to k mému povolání. Víte, milá slečno Slouková, není nijak obtížné vytvo-řit řadu soudů, celkem jednoduchých, které na sebe vzájemně navazují. A není těžké uhodnout, že člověk s takovým držením těla, autoritativním vystupová-ním a roztěkaným pohledem za módními brýlemi bude nejspíše úspěšně zastá-vat vedoucí funkci v uměleckém odvětví. Vychýlení loketního kloubu na pravé ruce a především rozšířené poslední články ukazováčku a palce odkazují na nadměrné psaní, stejně jako nepatrné hoblinky z okousaných tužek, zaklíněné mezi trojkou a čtyřkou vpravo nahoře. Útržek jízdenky z Prahy do Hradce už

Sherlock Holmes: „Nekonečné oceňování mě unavuje“

právě zkoušíme:

SHERLOCK HOLMESArthur Conan Doyle - David Drábek

premiéra 18prosinec

30.

POT LESK&


jen podpořil mou hypotézu o pobytu ve východních Čechách, na kterou mě při-vedl především nezaměnitelný černohnědý jíl na vnitřním okraji jeho barev-ných polobotek, který se vyskytuje pouze v okolí Týniště nad Orlicí nebo v deltě Orinoka. Ale nebudu vás zatěžovat podrobnostmi.

Nežárlí pan Watson, že zapomenutý případ se veřejnosti představí zrovna v Čechách, a to na jevišti, nikoliv tedy formou jeho vlastního podání a typických povídek?

S Johnem se už bohužel léta nestýkám. Poté, co se počtvrté oženil, se mi svou zálibou v ženách a obětování se rodinnému životu zcela zprotivil. Jak krásné je ale vidět nyní černé na bílém vzpomínku na Vraždy vousatých žen, jeden z pří-padů, na kterém má můj dávný přítel svůj neodmyslitelný podíl…

Co říkáte na výběr představitelů, kteří Vás s Watsonem ztvární na jevišti hradeckého divadla?

Dlouho jsem přemýšlel, proč je mi Lubor Novotný na první pohled tak sympa-tický. Brzy jsem přišel na to, že je to tím, že vypadá jako já. John by se sarkas-mem sobě vlastním jistě podotkl, že jako já po nejednom vpichu morfia. Ale

není to pravda. O deduktivních a pozorovacích schopnostech pana Novotného nejsem sice příliš přesvědčen, ale otlačené rýhy na bříšcích prstů jeho levé ruky mi prozradily, že se již několik týdnů učí hrát na housle. Posílí-li ještě dosta-tečně znalosti anorganické chemie a londýnských hrdelních procesů mezi lety 1852 – 1864, budu s ním více než spokojen. Také pan Hřebíček mi drahého Watsona nečekaně připomněl, s lehkým pohnutím jsem měl okamžitě před očima scénu našeho prvního setkání s Johnem v laboratoři Nemocnice u sv. Bartoloměje.

Jak na vraždy vousatých žen Vy sám vzpomínáte?

Byl to jeden z mých nejnáročnějších případů, který svým rozsahem a závaž-ností daleko zastiňuje Tančící figurky i Údolí strachu. Po skonu Moriartyho mi dlouho chyběl adekvátní protivník na hranici génia zločinu, ale zde jsem konečně stanul zlu přímo tváří v tvář. O oné záležitosti se ještě dlouho mluvilo nejen v Topshamu, ale i v nejvyšších londýnských kruzích.

Přijedete se tedy v prosinci podívat do Hradce na světovou premiéru?

Nikdy jsem nevyhledával publicitu. Nekonečné uznávání a oceňování mých zásluh mě unavuje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem zanechal své aktivní detektivní praxe. Navíc právě dokončuji své nejnovější dílo, obsáhlou mono-grafii „Čtyřistapadesát typů včelího moru podle výkonnosti trubců a charak-teru královny v závislosti na klimatických změnách a velikosti včelstva“. Takže zůstanu věrný své farmě v Sussexu.

Ať se daří, děkuji za rozhovor. A stejně si myslím, že Vás někde inko-gnito zahlédneme.

Nikdy si nemůžete být jistá. Nashledanou. Rozhovor vedla Jana Slouková

fotoreportážJako první Vám přínášíme snímky z focení prvních propa-gačních fotografií na Sherlocka Holmese!

fotografoval Josef Ptáček

popisky připravila Jana Slouková

Legendární dvojice z Baker Street Tajemné zlo zjevující se na blatech Šantánová kráska, zpěvačka Berany-Berany Doutz

Úpěnlivé Sestry Sv. Starosty Slavný detektiv v zamyšleníProslulý šaman Red Riding Hood Bývalý vojenský lékař dr. John Watson

32.

POT LESK&


Vážení a laskaví čtenáři!

Letošní houbový rok byl excelentní a není možné nechat tento fakt bez povšimnutí.Již do lázní mi někteří přátelé posílali emaily plné fotek s přepravkami šedobílých praváků všech veli-kostí. Úpěla jsem, protože poprvé jsem s sebou nevzala gumáky, nožík a košíček. A vzývala jsem houbařského pámbíčka, aby rostly dál a dál, nejlépe do Vánoc. A byla jsem vyslyšena.Ano, lesy byly plné všech možných druhů hub, nej-více však hnědáčků, které v mém revíru rostou požehnaně. A tak jsem vyrážela každý volný den a nosila poctivě plný košík, což je tak akorát na večerní zpracování. Nevím jak vy, ale já chodím do lesa až kolem poledne, či dokonce podvečer. Nevím, který blázen vymyslel, že houbařit se má brzo ráno! Ráno já totiž nejlépe spím. A když vstanu, díky své věčné alergii začnu slzet, čímž prakticky oslepnu. V lese ještě víc, protože všechny ty vůně jsou pro tuto chorobu velmi blaho-dárné. Navíc sluníčko ráno vrhá velmi podivné pruhy ostrého světla a stínu, čímž oslepnu nadobro. A tak se moje houbaření změní v závod o přežití, mátožně bloudím známými místy a uplakaná se navracím s prázdným košíkem. Takže chodím odpoledne, to je čas, kdy konečně prohlédnu, a jediné, co mi hrozí je to, že padne tma. (Budu si muset brát kromě mobilu ještě baterku!)Co mne dokáže rozčílit, jsou houbaři, kteří uříz-nou jen klobouček s kouskem nožičky a jdou dál. Každý přece ví, že to má dělat jako já. Hezky hříbe-ček vydloubnout, podhoubí lehce přitlačit a houbu krásně očistit. Ne okrájet, to mne taky bere vztek, když vidím veliké odřezky. Houby se přece neokra-jují, nýbrž lehounce oškrábou. A do košíčku se vklá-dají jen čisťounké kousky. Vše ostatní zůstane v lese, že ano!?!Místa, kam chodím, nejsou jenom moje. Po pravdě

řečeno, je to tak krásný les, že tam chodí celé okolí. Ale všichni to víme, a tak mnozí jdou cestou hlou-běji do lesa, zatímco já jsem natolik fikaná, že hle-dám hned na schůdném okraji, na první pasece, a vůbec všude tam, kde je to blízko a kde je travička a mech jako nejjemnější peřinka. A co myslíte, najdu? Samozřejmě, že ano. No a když ne, tak musím pokorně také kousíček dál. Když je mi někdy obzvláště dobře, to znamená, že chodím téměř bezbolestně a lépe se mi dýchá, vyrá-žím také na neschůdnější místa. A sama nemohu uvěřit, jaké překážky jsem schopna překonat, když zahlédnu krásnou houbu. A letos jich bylo opravdu hodně, těch hnědáků, růžovek, holubinek, lišek, křemenáčů a babek, zkrátka les nabízel všehochuť. Teď začaly václavky, vše ostatní stále ještě roste, tak se můžeme klidně potkat v lese. A nezapomeňte! Je před námi podzim a zima, tak vyhledejte atlas hub, v knihovničkách Čechů, Moravanů a Slezanů je jich spousta, a přes zimu studujte a libujte si nad obrázky. Neboť jak říkám já: „Houbař má být vzdělaný, všemi mastmi mazaný!“ A pochutnávat si můžete na svých zásobách celou zimu. Zatím sušte, zavařujte, mrazte, a potom dobrou chuť!

To vám přeje Lenka

Na houbách s Lenkou

LENČINA HOUBOVÁ OMÁČKA – Speciální recept pro čtenáře POT&LESKu!

A pro ty, kteří houby opravdu milují a nemusí si hlídat jídelníček, dovolím si dodat recept na zmíněnou houbo-vou omáčku. Recept mám od své milované maminky a již několikrát jsem tuto dobrotu předložila svým kole-gům. Na trošku sádla dám vyškvařit maličké kostičky slaninky, na tu pak hodím cibulku, taky nadrobno, nechám chvíli smažit, ale ne úplně do hněda, a pak při-dám houby. Každý ať krájí, jak chce, ale mně se osvěd-čily větší kusy, protože to jednak křupe, druhak houby nahradí zcela maso. Míchám a dusím, se solí a mletým pepřem, pak trošičku podleju, přidám kostku bujónu a hrst zelené petrželky, nechám chvíli probublávat a pak přidám smetanu. Může být sladká, já dávám jednu sladkou a druhou zakysanou. Samozřejmě je možné před tím nastavit množství omáčky mlékem s hladkou moukou, stejně tak je možné při podlévání přidat bram-bory na kostky a vařit již společně. Jestliže ji uvaříte bez brambor, přílohou mohou být jakékoli knedlíky, bram-boráčky, noky či těstoviny. Já ovšem preferuji bram-bory na loupačku, či normálně oloupané a uvařené. Někdo přidává ztracené či natvrdo uvařené vejce. Je to dobrota, po které budete blahem bublat a nebudete již schopni jakékoli práce. Dobrou chuť! Lenka

34.

POT LESK&


S Filipem na rybách:„Nejsem žádnej Vágner!“

K rozhovoru s Filipem Richtermocem jsme si zvo-

lili místo jeho srdci více než milé, břeh slepého

ramena Labe poblíž Třebše, kam jezdí Filip rád

chytat štiky. A protože autorka tohoto článku

nikdy na rybách nebyla, je výsledkem nejen poví-

dání o divadle a životě, ale i o druzích háčků a

zubech sumců…

36.

POT LESK&


Vyrážíme do terénu a prodíráme se podél vody k volnému plácku. Cestou míjíme dva další rybáře, pána a paní. Filip roztahuje pruty, rozkládá židličku a vybírá první plotici jako návnadu. Zdá se, že vše je připraveno. Usedám na karimatku a přemýšlím, jak na rybách dělat rozhovor a nerušit.

Fílo, tak jak jsme zahájili?

Rybolov jsme zahájili celkem dobře. Trochu jsem znejistěl, protože mi ta rybářka vedle obsadila moje oblíbený štikařský místo… Filip je nespokojený. Chtěl sedět někde jinde a navíc to vypadá, že nahozená plotice málo plave. - - No jo, je v kytkách. To je jasný… To bude furt tohle.

V kytkách nejsou štiky?

Jsou, ale ona se tam prostě přišije ke kytce a… ne, já ji musím pověsit někam jinam. Z dosahu těch kytek, víš. Asi sem na druhou stranu. Filip vytahuje plo-tici a znovu nahazuje. Plotice má na hlavě kus vodní trávy a stejně jako já kulí oči poněkud vyjeveně.

Na jaký svůj úlovek jsi nejvíc pyšný?

To se nedá tak jednoznačně říct, nemám to nějaké vyhraněné… Rád lovím dravce, ti mě baví víc než kapři. Štik jsem letos chytil čtrnáct. Největší měla sedmdesát čísel, což je v podstatě můj osobní rekord. Fíla se zasní a popisuje

ještě různé konkrétní candáty a úhoře. Jejich skupinový snímek mi ukazuje na mobilu. Ve vodě se nic neděje. Pokračujeme v rozhovoru.

Ty ses rybářem stal, nebo ses jako rybář už narodil?

Rybářem jsem se stal díky próze Oty Pavla. Tohle čtení mě hrozně nadchlo, asi v šesté nebo sedmé třídě - Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců. Toužil jsem nějak poznat a zažít romantiku, kterou tam Ota Pavel vykresloval. Je ale taky pravda, že jsem předtím sbíral brouky a motýly, takže lov tak nějak při-rozeně vyplynul. Brouky a motýly jsem sbíral od čtvrté třídy skoro na vědecké úrovni, měl jsem velkou sbírku, všechno vypreparované a u každé trofeje deter-minační štítek.

A lákal jsi na to holky?

No… Filip se dlouze a potutelně směje… Měly mě spíš za takovýho magora, co ještě v šestnácti běhá po louce v holínkách a se síťkou. Holky spíš až pak na lezení… to se na nás do skal chodili dokonce lidi koukat, když se rozkřiklo, že polezeme.

Je rybářská romantika opravdu taková, jak o ní Ota Pavel psal?

Techniky rybolovu jsou dneska sice jinde, ale stejně se na rybách člověk cítí vždycky svobodnej. Dneska když člověk jede na víc dní na ryby, veze si auto potřeb a auto proviantu. Ale i tak tě to osvobodí od civilizace, můžeš si tady tak nějak vydechnout, pořídit si muškařskej prut a jít podél vody, celý den, jak říkal Ota Pavel – hodiny, týdny, třeba i měsíce být svobodný od televize, novin, rádia a civilizace. Pochvalně uznávám, že takový citát se bude v rozho-voru pěkně vyjímat. Filip kontroluje naviják. Znám Otu Pavla fakt nazpaměť! Dokonce jsem s ním vyhrál, no ne vyhrál, ale dostal jsem se až do národního kola Wolkerova Prostějova s epilogem k Smrti krásných srnců. Tehdy jsem se neumístil, to přišlo až později se Zappou.

Ty jsi recitoval Zappu?!

No jasně, recitoval jsem rockové verše Franka Zappy, udělal jsem si z nich tako-vou montáž. Jmenovalo se to Návrat syna obřího magnetu. Za bolševika s čírem na hlavě a sichrhajckou ve tváři to byl uměleckej počin! To mi bylo šestnáct, sedmnáct…

38.

POT LESK&


Jaký byl tedy Filip Richtermoc v sedmnácti?

Hlavně jsem byl horolezec, skálolezec.

Takže pankáč a horolezec?

To bylo tak jedno s druhým. Poznal jsem komunitu horolezců, skoro spikle-neckou pospolitost, Adršpach byl skutečným ostrovem svobody, nikdo si tam nebral servítky vůči režimu, byli to takoví drsní chlapíci. To prostředí mě moc bavilo. - - Hele, ledňáček! Támhle letí nad vodou, vidíš ho? Poletí za chvíli zpátky, možná s rybou v zobáku. Nad řekou skutečně proletí krásný ledňáček. Vzpomínám na Rybaříky na modré zátoce.

No a co takového horolezce začalo táhnout k divadlu?

U mě to bylo přes literaturu. A taky jsem jednou četl noviny, to jsem tehdy dělal hrobníka, a…

Cože?!

Pomocnýho. Po gymplu mě nevzali na vejšku, na DAMU jsem se dostal asi do druhého kola – ale pozor, Rösnerovi jsem se líbil! – a tak jsem šel dělat nejdřív do sodovkárny, ale tam to byla hrozná práce u pásu, tak jsem šel na hřbitov, což byla pohodová práce. - - Co je? Je nějaká lenivá ta plotice. Fíla jde opět rozpo-hybovat plotici. Mě vrtá hlavou ta „pohodová práce.“ - - Morávek sice v něja-kém mém životopisu napsal, že to byla „svinská práce a všude plno zmijí“, ale ne, byl tam klídek a hrobník dělal víno z ostružin… Zmije tam ovšem byly, to jo. No a tak jsme si vždycky natankovali víno z demižonu… a jednou jsem si četl Lidovou demokracii, kde psali, že hledají v Jihlavě elévy. Filipův zrak se opět zastaví na splávku. Hladina se čeří, ale je to asi jenom vítr. - - To snad není možný, ona asi pořád leží na dně ta plotice. - - Já jsem prostě herec na inzerát.

A tak ses z Hořic vypravil do Jihlavy...

Byli jsme tam u toho konkurzu tři, takže mě vzali a po roce jsem potom udě-lal přijímačky na JAMU. Po škole jsem dostal nabídku do HaDivadla a na Provázek, kde jsem začal i zkoušet, a koncem srpna se chystal na soustředění do Černé Hory. Jenže cestou do Brna si ke mně přisedl kamarád a lezec Martin Fahrner, dramaturg, a ten do mě hučel, ať jdu do Hradce, že tady shání lidi a že to tu bude bezva – to už jsme čekali Filipa, měl jsem na cestě prvního syna. Tak mě to vrtalo hlavou celou cestu do Brna, až jsem na Zvonařce vytočil telefon do

Černé Hory, a řekl jim, že už nepřijedu. Předtím jsem ale zavolal pana ředitele Zemana, jestli by o mě teda stáli, a on mi řekl, že jo. Takže takhle po telefonu. Prostě herec na inzerát. - A byl jsem tady! I když moje začátky v Klicperově divadle nebyly zrovna ideální… Byl jsem tu trochu jako outsider. Hradec bylo divadlo klasiků a bardů. Moc jsem se nedružil, nechodil na rauty a tak, takže mi potom naznačili, že moje třetí sezóna má být i sezónou poslední. Ale přišel Vladimír Morávek a všechno bylo jinak. S Vladimírem jsme na sebe tak nějak slyšeli, konečně jsem měl pocit, že je to režisér, který umí říct, co chce, i když se to třeba někomu nelíbí, a nějak jsem mu rozuměl i v těch opisech typu „ty nevíš, jak se odchází do nicoty?!“ Tak jsem v Klicperově divadle zůstával další a další sezóny, až to udělalo patnáct let. Ale někdy mám pocit, že to bylo včera…

U které inscenace bys byl nejradši, kdyby nikdy neskončila?

Měl jsem rád Hoří, má panenko! U toho se lidi hodně smáli, někdy se opravdu váleli smíchy pod sedačkama, chlapíci tam byli svezení dolů a s povolenou kra-vatou. Potom Akvabely – to zas bylo krásné vidět slzy dojetí v očích diváků. A taky Dona Juana nebo Petrolejové lampy v režii Ivana Rajmonta, což je další režisér, se kterým si rozumím.

Oba jsou to ale režiséři, kteří se s herci zrovna nepářou…

Já si myslím, že to k herecké práci prostě patří. Vždyť dřív režiséři herce i tloukli! Smějeme se představě režisérů s holí. Zaznamenáváme taky pohyb splávku. - - Podívej, už jezdí, už se rozpohybovala. Aktivita rybky může být znamením přítomnosti dravce!!!

V Petrolejových lampách hraješ krásnou roli Pavla Maliny. Byl jsi z těch, kteří četli i knížku, nebo jsi znal dopředu jenom film?

Film jsem v podstatě neznal – viděl jsem ho kdysi, a potom až když jsem ho dostal jako zlomvazku. Knížku jsem četl v útržcích, celou ne, to se přiznám, ale brzo si ji přečtu.

Jaké knížky máš rád?

Teď jsem přečetl o prázdninách Nikolu Šuhaje loupežníka a dost mě bavil. Mám rád Josefa Kocourka, krajového spisovatele z Nové Paky, a jeho Zapadlé vlastence 1932. Potom Burroughse. A hodně rád mám knížku Dva divoši, tu napsal Ernest Thompson Seton a je o dvou kamarádech, kteří se snažili žít jako indiáni. A taky mám rád foglarovky. Společně vzpomínáme na Stínadla. Ke

40.

POT LESK&


karimatce mi leze obrovský slimák. Filip mě ho naštěstí zbavuje. - - Hnusák, ukaž, hodíme ho štikám. Ryby si daj.

Jsi vlastně hodně přírodní člověk – řeka, les, ryby, houby, skály…

Do přírody mě to táhne. A snažím se tam i nacházet paralely třeba co se hraní týče. Ale člověk nemůže být jenom přírodní vyděděnec. Taky mám rád lidi, naší velkou rodinu, všechny Richtermoce – jsem ze tří bráchů, sám mám tři kluky, v rodě totiž máme vždycky jenom kluky, spoustu kluků. Jsme starej sudeťác-kej rod od Vamberka. Datovali nás někdy od šestnáctýho století. - - Hele, hele dravec, támhle! Poštolka! A držela si myšku. Vyhlídkový let… Ještě ve vodě by to nějakýho dravce chtělo… Nechápu, jak to Filip stíhá všechno uhlídat a ještě přitom vyprávět. Poštolka mi uletěla. - - Měli jsme dokonce rodový statek ve Frýdlantském výběžku, a na něm jsme seděli snad čtyři sta let…

Když mluvíš o historii, je nějaké období, kam by ses chtěl podívat, nebo tam třeba na chvilku žít?

Asi válečníci. Barbaři a vikingové… A pobít Sasíky pod Hrubou Skálou!

Mám pocit, že tě do takových barbarů většinou režiséři obsazují. Hrál jsi někdy taky nějakého chudinku a hodného chlapce?

No, ještě na JAMU v Na větrné hůrce, a potom třeba Sorina v Rackovi. Vladimír Morávek měl rád takové trochu postižené postavy, na vozíku a tak. A to jsem byl tehdy opravdu zrovna po tom svém pádu ze skály… dva a půl roku jsem se dával dohromady.

Platí to klišé z filmů, že se ti v tom okamžiku před očima promítne celý život?

Nevím jestli život, ale prolítli mi hlavou všichni mí příbuzní a říkal jsem si, sakra, co tomu řeknou? Myslel jsem na mámu, na rodiče. Měl jsem štěstí, dopadl jsem vlastně dobře a jsem tady... Skončila tak ale moje lezecká éra. 1. 8. 1999. Je zvláštní jezdit tam teď jako turista s dětma a chodit kolem skal, kde jsme dřív byli jako doma. - - Dívej, dívej, zase ledňáček! Ledňáček proletěl akorát včas, z tématu Filipova hrozivého pádu mě trochu mrazí. Filipa zase spíš z toho, že podobně jako ledňáček jsme stále bez ryby. - - Myslím, že na štiku dneska asi nenarazíme. To je tím, jak mi to tam zasedli… Vedle je totiž hloubš, víš, tady je moc mělko… Poslední štiku jsem chytnul přímo támhle naproti! Filip ukazuje

na protější břeh. Tam zrovna usedá rybář konkurent. Filip procedí s lehkým opovržením, že konkurent sotva, protože ten jde tak na bílou rybu.

Víš, že jsem se tě po příchodu do Hradce bála, než jsem tě víc poznala? Tak divně jsi koukal, nemluvil jsi, nebavil ses s náma…

Bála, jo? No já se dokonce se svými nejlepšími přáteli nejdřív porvu, než se s nimi seznámím! Čekám na to konto nějakou historku, ale splávek zajíždí ostře pod hladinu. Fíla běží k prutu – HELE HELE HELE - - Podběrák! Nemám tady podběrák! – Zmateně chci vytáhnout podběrák, ale to už slyším šplouchání a jé jé jééé - - vidím štiku! Je zakousnutá do plotice a mrská sebou jako šílená. Svoji první živou a ještě navíc chycenou štiku! Nakonec nám ryba po boji odskakuje zpátky do vody. Ale je to nádhera. Filip je taky spokojený.Tady jsou trochu menší, no… ale je to moje patnáctá štika na prutě. Slíbil jsem ti štiku, chytili jsme štiku! Teď to zkusíme s bójkou. Možná chytneme i něco většího…

Nic většího jsme ten den neulovili, ale probrali ještě spoustu důležitých věcí, vláčení, trofeje rybích hlav v hospodách i líného karáska. V konfrontaci se zážitkem z úlovku stejně nemohlo další povídání o divadle obstát…

S Filipem Richtermocem rybařila Jana Slouková

42.

POT LESK&


O. Malý a F. Richtermoc v Maškarádě

44.

POT LESK&


V nové inscenaci pražského divadla Ungelt se herci neostýchají vyslovit svá nejtajnější přání. Do Klicperova divadla v rámci festivalu Čekání na Václava přijelo divadlo Ungelt s neobyčej-nou hrou Origami. V hlavních rolích excelují Vilma Cibulková, Pavel Batěk, Vojtěch Kotek a Helena Dvořáková. Představení napsal a zrežíroval španělský dramatik Carlos Be.

Origami je skládankou několika příběhů, které do sebe zapadají, ale vykládají se podle rozevření jednotlivých stránek. Na jakou stranu se dostanete, takový děj se rozehraje. Origami je směsicí lásek na všechny způsoby. Sami herci se neostýchají mluvit o svých nejtajnějších přáních a ty jsou někdy nevyzpytatelné!Vášnivě dramatická detektivka herce natolik vyčerpá, že je až udivující, že strhující scény skoro tři hodiny vydrží. Origami je hra nadčasová, může se odehrávat kdykoliv a kdekoliv na světě. Španělský dramatik zde odkrývá nejtajnější přání každého z nás! „Může mi partnerskou lásku nahradit vlastní matka? Jaké by to bylo, kdyby...? Mohl bych se kdykoliv a kdekoliv zabít? Je život pomíjivý?“ ptá se mladý Aldo. Mladý Aldo v podání Pavla Baťka je tak důvěryhodný, že je až udivující, odkud čerpá inspiraci ke ztvárnění této role. Alda už od malička ovládá jeho matka Klaudie. Vilma Cibulková v této roli bravurně ukazuje způsoby vykořisťovatelnosti opičí lásky. Představuje si v mladém Aldovi svého manžela. Pro oba je svazek natolik výhodný, že ukryjí před celým světem jedno velké tajemství. Zbývající čtveřici doplňuje Helena Dvořáková jako uklízečka v domě Klaudie a její přítel Lenzo v podání Vojtěcha Kotka. Proč najednou přicházejí do tajuplného domu, rozpozná hned od začátku jen málokdo! Kriminální zápletka se začíná rozplétat. Lenzo s Dorou prohlédnou neobvyklé chování syna s matkou a na povrch vyplují šokující informace z minulosti. Origami dostává svůj finální tvar. Chladná a tajuplná hra vrcholí. Na jednom papíru Origami je jeden konec, na druhém další. Dvojakost celé hry vypovídá o nevy-zpytatelném lidském životě a tajuplných lidských přáních. Origami je hlubokou sondou do lidského podvědomí, nejerotičtější hrou, jakou kdy autor vymys-lel. Lidské myšlení nezná hranic!

Autorkou příspěvku je Michaela Hellerová

Origami se neostýchá projevit nejtajnější lidská přání

Festival přináší velké divácké zážitkyV neděli 3. října jsme vám v rámci podzimního festivalu představili inscenaci Origami pražského divadla Ungelt. Své dojmy z tohoto představení nám poslala naše věrná a bystrá divačka, mladá začínající recenzentka Michaela Hellerová.

POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 8 / 2010

Další číslo vyjde na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách: www.klicperovodivadlo.cz

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

8 / 2010č.

pot&lesk - říjen 2010

Documents