pot&lesk - leden 2014

KLICPEROVO DIVADLOHRADEC KRÁLOVÉ

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 5

POT LESK&

Mít co dělat, koho milovat a v co doufatRozhovor s Jiřím Zapletalem nejen o Cestě dlouhým dnem do noci S novým rokem nové rubriky:

– Marcel Proust se ptá – Byli jsme při tom

POT&LESK

Vážení a milí čtenáři,

máte před sebou první letošní číslo vašeho oblí-beného časopisu POT&LESK. Co vás v něm čeká? Rozhovor s Jiřím Zapletalem nejen o posledním zkoušení Cesty dlouhým dnem do noci, fotore-portáže z obou prosincových premiér, rozhovor s naší „staronovou“ tajemnicí Denisou Malou, tradiční Kafe s Lenkou i její Ex Libris a dvě nové rubriky - Dotazník Marcela Prousta, který nám tentokrát vyplnil Lubor Novotný, a také nová rubrika Byli jsme při tom, ve které nám svá vy-znání Klicperovu divadlu do prvního čísla na-psali Arnošt Goldflam a Daniela Kolářová. Kro-mě toho vás nemine ani exkurz do toho, co právě začínáme zkoušet, Divadelní šuplík a ještě něco navíc... Věřím tedy, že se máte na co těšit!

Tento úvodník píšu stylově prvního ledna, ještě plná chlebíčků, salátů, pomazánek a zážitků ze včerejšího Silvestra. Poprvé, co jsem v Klicpe-rově divadle, tedy poprvé za těchto pět let, se totiž hrálo přímo na poslední den v roce! A tak Studio Beseda ovládli už v podvečer zombíci a celebrity pokleslé televizní zábavy a naplno se rozjela naše divadelní Noc oživlých mrtvol. Bylo plno, uvaděčky a uvaděči byli stylově nalíčení jako zombie, hlediště praskalo ve švech, kromě běžných diváků k nám zavítalo i mnoho našich kolegů, kteří se také přišli na poslední den v roce pobavit a pobýt, a po skončení představení jsme se přesunuli kam jinam, než do našeho Divadel-ního klubu.... A tam se hodovalo, popíjelo, mlsa-lo, povídalo, zpívalo, tančilo a na půlnoc líbalo. A aby toho nebylo málo, Lenka Loubalová zá-roveň slavila svoje půlkulatiny, takže o zábavu, jídlo a pití opravdu nebyla nouze. Byl to zkrátka nádherný večer, protože jsme byli zase spolu a ověřili si, že je nám v tom „Klicperáku“ dobře, že se máme rádi a že chceme spolu trávit co nej-víc času i mimo ten povinný, pracovní... A to vů-bec není samozřejmostí nebo pravidlem!!!

Proto přeju vám, naši čtenáři, spoustu milých lidí, kterými se můžete obklopovat i v roce 2014 a našemu divadlu, aby nám tahle sounáležitost vydržela, protože násobí všechnu radost a dělí starosti. A těch ať máme všichni v příštím roce co nejméně!!! To vám za Klicperovo divadlo a redakci POT&LESKu přeje

Jana Slouková

č. 5 - leden 2014

- 2 -

OBSAH LEDEN: 4 – Začínáme zkoušet: Carlo Goldoni IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

6 – Začínáme zkoušet: David Drábek – William Shakespeare ROMeo A JULIE

7 – „Mít co dělat, koho milovat a v co doufat“ rozhovor s Jiřím Zapletalem

10 – Nová rubrika: MARCEL PROUST SE PTÁ... , tentokrát Lubora Novotné-ho

12 – Fotookénko: Jaké byly prosincové premiéry - záběrem Tomáše Zemana

14 – Z dramaturgova šuplíku

15 – Na kafi s Lenkou

16 – „Divadlo je samostatně žijícím tvorem“ rozhovor s manažerkou divadla Denisou Malou

17 – Nová rubrika: BYLI JSME PŘI TOM s Danielou Kolářovou a Arnoštem Goldflamem

19 – EX LIBRIS Jana Bílka

20 – MASTIX - koncert již brzy!

Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové,

telefon: 495 512 857, e-mail: [email protected], otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin

10

17

17 19

CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCIZora Valchařová v roli matky, morfinistky Mary v expresivním dramatu Eugena O´Neilla

- hrajeme ve Studiu Beseda

Už jste to slyšeli? Turek Ali ve Smyrně zřizuje operu! Nabídka míst je omezená! Je třeba mít ostré lokty a pořádnou dáv-ku mazanosti! Že nejste chytří ani ne- umíte zpívat? Nevadí!

První premiérou letošního kalendářního roku bude klasická goldoniovská komedie z prostředí italské opery, která nám podá důkaz o tom, že v divadelním podnikání se toho od osmnáctého století zase tolik ne-změnilo.

Kdo všechno na vás tedy v režii Jiřího Ne-kvasila čeká? František Staněk jako hrabě Cipera, přítel umělců a umělkyň,

David Smečka jako narcistní sopranista Carluccio, řečený Aušuso, Miroslav Zavi-čár jako neméně do sebe zahleděný tenor Pasqualino, Josef Čepelka v roli špatného

dramatika Troscaniniho, dravé operní zpě-vačky Lucrezie (Natálie Holíková), Tonina (Isabela Smečková Bencová) a Anina (Kristýna Kociánová), operní dohazovač Lugnacec (Hynek Pech), velice bohatý Turek Ali (Filip Richtermoc) a ze vší té divadelní sebranky nešťastný hostinský Beltrame (Jan Bílek). Uvidíme tak zákeřné souboje zpěvaček o titul první dámy i zpě-váků o místo prvního milovníka, svět diva-delních divů i div, zkrátka celé to pachtění za zlatým snem jménem ANGAŽMÁ. Sám Goldoni o své hře říká: „Podnikat operu je největší, nejúmornější nejne-bezpečnější nadělení. Z čeho pramení ta úmornost, mrzutosti a nebezpečí? Z cha-rakteru herců, z jejich netýkavkovitosti, náročnosti, neomalenosti – téměř obec-né. Říkám „téměř“, neboť v davu pěvců a pěvkyň najdou se také počestní a řád-ní lidé, jako v každém jiném řemesle či povolání, jen s tím rozdílem, že v oblas-ti harmonie je těch špatných nanejvýš mnoho.“

POT&LESK č. 5 – leden 2014

- 4 -

CARLO GOLDONI byl nejvýznamnějším italským dramatikem 18. století. Narodil se v roce 1707 v Benátkách, ovšem dětství a mládí strávil na ces-tách - nejprve v Perugii, kde jako malý strávil tři roky v jezuitské koleji, odtud putoval do Rimini na kolej dominikánů za studiem filozofie. Během dru-hého roku studia se zde seznámil s herci, s nimiž pak uprchl na lodi do Chioggi. Rodina mu tento nerozvážný čin brzy odpustila a Goldoni se vydal na studia práv tentokráte do Pavie. Ve třetím roč-níku musel z města uprchnout kvůli své satiře proti pavijským ženám, která pobouřila tamní vážené rodiny. Po náhlém úmrtí otce se však ke studiu práv vrátil a absolvoval jej nakonec na univerzitě v Padově. Goldoniho divadelní život nabral obrátky v momentě, kdy se v Miláně seznámil s Giuseppem Imerem, šéfem divadelní společnosti San Samu-ele. Pro představení společnosti psal intermezza, která byla vkládána mezi jednotlivé akty tragédií a dramat a dokázala přitáhnout do hlediště počet-nější publikum. V roce 1738 Goldoni napsal první komedii Dvořan Momolo a odstartoval s ní svou re-formu divadla - opouští strukturu komedie dell’arte postavenou na improvizaci a tvoří pro herce zá-vazné texty. Mezi jeho nejznámější hry patří Sluha dvou pánů, Treperendy, Mirandolina, Impresario ze Smyrny (1759) a Poprask na laguně. Goldoni, nazý-vaný „italským Molierem“, sklízel se svými komedi-emi úspěch, přesto však musel čelit ostrým výpa-dům svých rivalů. Těmi nejvýraznějšími byli Carlo Gozzi a Pietro Chiari, zastánci tradiční komedie dell’arte a pohádkových příběhů, kritici Goldoni-ho novátorských snah. Později odjel Goldoni do Paříže, kde se mu ovšem nedařilo prosadit svoji divadelní reformu. Herci se odmítali učit texty na-zpaměť a místní publikum se dožadovalo komedie dell’arte. Poté byl povolán do Versailles jako učitel italštiny královských dětí. Za učení dostával penzi, která mu ale byla revolučními demokraty odebrána. Zemřel v chudobě v roce 1793 v Paříži.

CARLO GOLDONI:IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

ZAČÍNÁME ZKOUŠET

Těšte se na premiéru 15. února 2014 na hlavní scéně Klicperova divadla!!!

´

LABUTÍ JEZERO

V autorské režii SKUTRu hrajeme na hlavní scéně

Zatímco únor bude patřit italské komedii, březen zasvětíme Williamu Shakespearovi a Davidu Drábkovi. Čeká nás totiž do třetice atak na klasický titul světové dramatiky! Po Figarově svatbě a Richardu III. si to tento-krát „vypije“ legendární příběh veronských milenců. A máte se na co těšit. V naší inscenaci je nesmiřitelnost totiž nejen rodová, ale i rasová a sociální. Ty rodiny se nesnášejí tolik, že je proti tomu váš vztah se sousedy jen pivoňkové víno... Budete mít pocit, že sledujete starou černo-bílou televizi značky Orava... Zapomeňte na převrácené popelnice, pro-říznuté pneumatiky, otrávené jezevčíky či anonymy posílané na Městský úřad – tady to bude boj až po samu mez...a ještě kus za ni... Do poslední kapky horké krve. – A kdo vás tedy čeká? Na straně romského klanu Monteků je to Romeo v podání Voj-těcha Dvořáka, jeho rodiče Jiří Zapletal

a Lenka Loubalová a kamarádi Merkucio (Jan Vápeník), Benvolio (Matěj Anděl) a Aluminia (Marta Zaoralová). Rodinu Ka-puletových reprezentují Julie (Marie Pou-lová) a její rodiče Jan Sklenář a Martina Nováková. Nechybí samozřejmě ani Chůva (Kamila Sedlárová), Juliin nápadník Paris (Lubor Novotný), kněz a kurátor Vavřinec (Jiří Panzner). Dále uvidíte Helenu Ple-cháčkovou jako policistku Mirandu, Jaku-ba Tvrdíka jako Tybalta, Tomáše Lněnič-ku jako Samsona a Marii Kleplovou jako dealerku Lokustu.


- 6 -

ROMEO A JULIE - Co možná ještě nevíte o jedné z nejslavnějších divadelních her světa podle Martina Hilského

* Slovo „romeo“ v italštině označovalo „poutníka do Říma“, jméno „Juliet“ je odvozeno od mytického Iula, syna Aeneova

* Název hry se v průběhu času drobně měnil - v prvním vydání z roku 1597 se uvádí: „Výborná a důvtipná tragédie Romea a Julie“. V druhém vydání z roku 1599 už „Převýborná a přežalostná tragé-die Romea a Julie“, v roce 1623 potom „Tragédie Romea a Julie“.

* Tragédii Romeo a Julie Shakespeare dokončil s největší pravdě-podobností v rozmezí let 1595–1596, v době, kdy v Anglii vrcholila „sonetová horečka“ a Shakespeare právě v této době napsal větši-nu svých nejlepších sonetů. Není proto náhodou, že i první rozho-vor obou hrdinů na maškarním plese v domě Kapuletů má formu sonetu

* Shakespeare neuvádí jediný důvod, proč se Kapuleti a Monte-kové vzájemně nenávidí. Hned první slova hry vyslovená Chórem („Dva rody vznešené a mocné stejně“) zdůrazňují, že co do vzne-šenosti a moci vyjdou oba rody nastejno. Síla a univerzálnost této Shakespearovy tragédie spočívá v tom, že intimní příběh osudové lásky je zmarněn intolerancí a nenávistí lidí kolem nich. Klíč ke konkrétní podobě této nenávisti není v Shakespearově textu, ale ve společnosti, v níž se tato Shakespearova tragédie odehraje a v níž je vnímána. Shakespeare nemusel napsat konkrétní důvody sváru Monteků a Kapuletů, protože ty si každá doba a každá společnost, včetně té dnešní, vždycky napíše sama.

* Shakespearův Romeo a Julie má bezprostřední inspiraci v ital-ských novelách, zvláště v legendě, kterou přibližně v roce 1530 se-psal Luigi da Porto. Podobnou zápletku má však už příběh Mariotta a Ganozzy, který do své sbírky novel zařadil roku 1476 Masuccio Sa-lernitano. Da Porto se pravděpodobně inspiroval nejen Masucciem, ale také anonymní italskou novelou z patnáctého století nazvanou Ippolito e Lionora, Ovidiovým zpracováním příběhu Pyrama a Thisby a Boccacciovým Dekameronem a tajný sňatek milenců motivoval svárem dvou rodů. Jejich jména (Montechi, Cappeletti) pře-vzal z Dantova Očistce. Hlavním pramenem hry je báseň Arthura Brooka Tragický příběh Romea a Julie.

David Drábek – William Shakespeare:

ROMeo A JULIE

ZAČÍNÁME ZKOUŠET

Těšte se a oslavte s námi stylově letošní Mezinárodní den žen! Premiéra 8. března 2014 na hlavní scéně!

POT&LESK

- 7 -

č. 5 - leden 2014

JIŘÍ ZAPLETAL je herec nanejvýš proměnlivý. V sérii insce-nací Davida Drábka se mění v komika nejvyšší eruptivnosti, jehož pohybové a verbální improvizace vyvolávají salvy smí-chu nejen v hledišti, ale i v zákulisí a lóži tvůrců, další den vám však ztvární neméně suverénním způsobem velkou dra-matickou postavu Jamese Tyrona v OŃeillově Cestě dlou-hým dnem do noci. Té jsem také původně chtěla věnovat celý náš rozhovor, ale Jiří je člověk širokého záběru, a proto mě zvědavost odvedla nakonec úplně jinam... Pravda, že nejdelší odpověď přijde až na bonusovou otázku pod čarou, týkající se tenisu, jsem netušila, takže Jiřímu tímto děkuji za exkurs do vod mně ne zcela známých, který jistě potěší nejednoho teni-sového fandu z řad našich čtenářů!!!!

Jirko, musíme začít tematicky – jak se těšíš na Vánoce? Tak jako v dětství už ne.

Takže jak prožíval vánoční svátky malý Jiřík Zapletalů? Pama-tuješ si nějaký dárek či vánoční zážitek, který byl pro tebe mi-mořádný?Mívali jsme hezké Vánoce. Otec si na tyto svátky dost potrpěl. Zaklá-dal si na stromu, který musel vždy sahat až ke stropu. Což o to, v paneláku to ještě šlo, ale poté, co jsme se přestěhovali, jsme měli do stropu 3,40 m, a tak velké stromky se v těch normalizačních letech

Mít co dělat, koho milovat a v co doufat

S Jiřím Zapletalem nejen o dětských vánocích s maxistromem, americké dramatice,

světových tenistech, československých politicích a psím pohledu Alaina Delona...

ani neprodávaly, a tak jsme časem začali jezdit i na lup do okolních lesů. Odtud také i legendární akce „Zelený vítr“, kdy nám přivezla stromek posypová služba a nakonec posloužil třem partajím... Na Vánoce ´79 jsem dostal psa. Zlatého kokršpaněla v zelené brašně. Na to nelze zapomenout.

Tvou zatím poslední rolí je James Tyrone v Cestě dlouhým dnem do noci. Bylo to tvé první herecké setkání s velkou americkou dramatikou? (Williams, Miller, OŃeill…..) Potkali tě tito autoři už někdy dřív, třeba na škole? A měl jsi s nimi nějaké jiné zážitky - divácké, čtenářské?Ne, úplně první ne. S Williamsem jsem se samozřejmě setkal už na škole, když jsme ve třeťáku dělali jeho aktovky (já dělal s Evou Daň-kovou 27 vagónů bavlny), ale v divadelní praxi jsem se pak s Willi-amsem setkal jen jednou, když jsem tady hrál v jeho hře Skleněný zvěřinec Toma, s Jiřinou Jelenskou a Ivanou Nováčkovou. To je ale více jak patnáct let. Pak až nyní OŃeill...

V čem je podle tebe největší síla OŃeillovy hry?V její autenticitě a syrovosti. V tom, že hrajete to, co jednoho dne skutečně někdo (víceméně takhle) zažil na vlastní kůži...

Kdo je James Tyrone?Tak rozhodně to není jen pijan a despota. Je to hluboce nešťastný člověk, který prožil těžké dětství, svůj herecký talent rozměnil v drob-né a pak samozřejmě začal pít... No, žádná legrace.

Máš nějakou repliku, kterou považuješ vzhledem k tvé posta-vě za klíčovou?„A tenkrát jsem se naučil šetřit. Dolar měl tehdy strašně velkou cenu! To už pak člověk nemůže jen tak zapomenout!“


- 8 -

Jak se ti vůbec zkoušelo? Nebylo to „temné dvouměsíční za-vření se do černé díry jménem Beseda?“ Nebo byla při zkouš-kách taky legrace?Při zkouškách by měla být vždycky legrace, jinak je to utrpení! A my jsme si jí s Kubou Tvrdíkem kupodivu užili docela dost. I pan režisér sdílel náš smysl pro humor, ale bohužel se také musel občas věnovat režii, takže mu na legrácky nezbyl čas... :-) Ne, opravdu to byla moc hezká práce a já jsem rád, že jsem se setkal se všemi těmi lidmi v tak osobní výpovědi na tak intimním textu...

Velkým tématem tvé postavy v O´Neillovi je „velké herectví“. Měl jsi ty někdy svůj herecký vzor? K jakým hercům jsi třeba vzhlížel, když jsi studoval JAMU? A se kterým světovým kole-gou by sis klidně zapartneřil? Kupodivu ano. Myslím, že není na škodu mít určité ideály, vzory, ně-koho, kým bychom „chtěli být“. Já je měl skoro vždycky. Jak v oblasti herectví, tak v oblasti sportu, tenisu, který velmi obdivuji. V dětství, mladosti i dospívání to byl vždycky - a teď se mi asi budeš smát - Alain Delon. Měl jsem slabost pro jeho charizma a ten zvláštní, pronikavý „psí pohled“. Zejména ve filmech Povídka o policajtovi, Dva muži ve městě a Tři muži na zabití. To byly časy...! No nic. Ke druhé části tvé otázky - zavolej agentovi Kate Winslet, ať si trochu opráší češtinu :-)

V ROMeovi a Julii Davida Drábka tě čeká role dalšího otce, tentokrát Monteka seniora. Jak se na tu práci těšíš a jak se těšíš na svého synka Vojtu Dvořáka?To hraje Dvořák??? Bože!!! - Ne, vážně... S Davidem jsme teď měli od sebe na čas pauzu, a tak se, myslím, na další práci docela těšíme, no a s Vojtou jsem v šatně, hrál jsem mu už otce i bratra, takže to máme už docela nacvičený...

Hrál jsi někdy v Romeovi? A viděl jsi nějakého Romea a Julii, který se ti opravdu líbil?Hrál jsem ve zdejší adaptaci Vladimíra Morávka otce Lorenza. A krát-ce po škole jsem viděl Romea v Mahence, kde v titulních rolích vystu-povali moji spolužáci Jirka Dvořák a Zuzka Slavíková. Bylo to klasické zpracování, režíroval to tuším Zdeněk Kaloč, ale mě se to představení líbilo. Obzvlášť na mě zapůsobil Zdeněk Černín jako Tybalt, to si do-dnes pamatuju.

Které představení z našeho repertoáru, ve kterém sám nehra-ješ, sis báječně užil jako divák a rád bys ho doporučil našim čtenářům?Bez debat Labutí jezero. Mám velkou radost, že tě uvidíme v roli Josefa Smrkovského v projektu České století. Jaké bylo natáčení? Studoval jsi nějak „originál“ této osobnosti? A překvapilo tě během práce něco vzhledem k obecnému povědomí o událostech roku 1968? Jaké to bylo, vžít se do hrdiny těchto klíčových okamžiků?Byla to, dá se říct, umělecká práce. Alespoň soudě podle mých zku-šeností z komerčních televizí. Režisér Sedláček nás zásoboval něja-kými CD s dokumentárními filmy z té doby, ve kterých naše postavy figurovaly. Natáčeli jsme často v budově Ministerstva dopravy, tedy v bývalém sídle ÚV KSČ, takže ty pocity byly autentické. Ano, říkal jsem si už tehdy, jak je zvláštní - a že bych nikdy neřekl, že se mi to poštěstí - projít si dějinné události těchto tří dnů takřka na vlastní kůži. Setkal jsem se s opravdu milými a sympatickými kolegy ze Slo-venska, zejména pak s Emilem Horváthem ml., který na mě celou svou osobností a nabytými zkušenostmi udělal velký dojem.

Jsme v závěru roku, asi si nevyhneme nějaké bilanci - - jaký byl rok 2013 pro Jiřího Zapletala?Těžký... ale ne tolik. Měl jsem dost práce i mimo divadlo, což se už asi nebude opakovat, takže si vlastně nemůžu stěžovat. Ale ano, ně-kdy si stěžuju, přestože vím, jak snadno by mohlo být hůř. Ale chci věřit tomu, že jsem stále na nějaké cestě a je-li tomu skutečně tak, je dobré se na cestě pohybovat směrem kupředu, nikoli nazpět.

Co bys přál čtenářům POT&LESKU a našim divákům do roku 2014? Ať jsou zdraví a sledují život okolo sebe a přemýšlejí o něm. A neztrá-cejí naději. Člověk je prý šťastný jen tehdy, když má co dělat, koho milovat a v co doufat.

A co bys popřál Klicperovu divadlu?Právě takového diváka. A plnou kasu pochopitelně. Jen „ať laur se vzhůru pne...“, jak říkával Jura Klepl. - Nemysli si, Jiří, že jsem na tebe zapomněl...!

Jiří Zapletal v roli Josefa Smrkovského

v projektu České století


- 9 -

A bonusová otázka – Jirko, víme o tobě, a sám jsi nám to v rozhovoru přiznal, že jsi nadšený tenisový fanda. Takže, kdo je pro tebe nejlepší hráč součas-nosti a proč? Nejen fanda, ale i player! Musím říct, že tuhle otázku jsem opravdu nečekal, a tak si tu odpověď opravdu vychutnám :-) - Novak Djokovič. Je to můj - možná poslední - tenisový idol (jak jsme o tom před chvíli mluvili). Před ním to byli Jimmy Connors a Stefan Edberg, pak dlouho nikdo, což bylo asi dáno tím, že jsem se v té době tenisu moc nevě-noval, a pak se zjevil Djoker. Dnes nejkomplexnější hráč na okruhu. Jeho defenzíva je strhující podívaná! Pak je tu samozřejmě Rafael Nadal, možná fajn kluk, jehož návrat po zranění byl skutečně impozantní. Ale jeho hra - ač při-náší fantastické výsledky - je upracovaná, až sebedestruk-tivní dřina, která zabíjí tenisovou krásu. Z hráče se v jeho podání stává robotický bijec, bez ohledu na cokoli. Ano, Federer byl nejlepší, Federer je bůh, ale mě nikdy sympa-tický nebyl. Pro mnohé není Djokovič, mnohé si pobouřil svými nacionalistickými výroky a gesty... Ale, kdo z nás prožil válku tak jako on v bombardovaném Bělehradě? Až strávíte tisíce hodin trefováním míčku na rozstříleném betonovém kurtu bez sítě, kdy musíte během tréninku od-bíhat do protileteckého krytu, a pak jednoho dne vyhrajete Grand Slam, třeba se taky budete bít v prsa. Srbové jsou už asi takoví. Šovinisti. Ale to jsou i Francouzi, jenom to umějí dobře skrývat. A já mám rád lidi, kteří neskrývají svo-je city a své emoce. A umějí zatleskat soupeři. Game, set, match... Djokovič! :-)

Za rozhovor děkuje a dobrou techniku a štěstí nejen na kurtu přeje

Jana Slouková

JIŘÍ ZAPLETAL je členem uměleckého sou-boru Klicperova divadla v Hradci Králové od sezony 1991/1992.

l Narodil se ve znamení Blíženců. Co je to sláva, neví. Jak sám říká, nepoznal ji. Nejkrásnější věcí na světě je podle něj láska.

l Jiří Zapletal má rád filmy. Za všechny by jmenoval tyto: Tanec s vlky, Statečné srd-ce, Čistá duše, Dva muži ve městě. Odpočívá málo. Neví, co chce. Věří na osud? To neví. Spíš se ptá, jestlipak osud věří na něj.

l Za svůj největší úspěch považuje to, že zplodil syna, postavil dům a zasadil strom.

l V současné době hraje „Ludvíka“ v Jed-lících čokolády, „Hraběte Almavivu“ ve Figarově svatbě, „Karla Hálu“, „Mode-rátora Klubu seniorů“, „Doktora Cva-cha“ a „Krále Václava Klauna I.“ v Kouli, „Williama Peachuma“ v Žebrácké opeře, „Burkeho“ v Podivném odpoledni Dr. Zvon-ka Burkeho a „Jamese Tyrona“ v Cestě dlouhým dnem do noci.

Game, set, match... Djokovič! :-)


- 10 -

nací francouzského spisovatele Marcela Prousta tato stále oblíbená literárně společenská hra. A jako první vám na sadu třiatřiceti otázek odpoví herec LUBOR NOVOTNÝ. Doufáme, že vás jeho odpovědi potěší stejně jako nás! A za chytré, vtipné a statečné průkopnictví v této rubrice Lubor-kovi děkujeme!!!

Vážení čtenáři, tak jsme si v redakci s Lucií Němečkovou říkaly, že by to rubriky v našem časopise chtělo s novým rokem trochu ozvláštnit. Podle vašich ohlasů máte nejraději rozhovory s vašimi oblíbenými herci, zkrátka nějaké to leh-

ké porochňáníčko se v soukromí, nahlédnutí na známého idola

neznámým pohledem, prů-nik do jeho duše, myšlení a

snad i srdce. Jenže znáte to. Otázky můžete vy-mýšlet sebelepší, ale v obsáhlých odpovědích rozhovorů vám dotyč-ný může lehce kličko-vat, s bravurou vám

unikat a svou osobnost si uchránit před zraky

zvídavých čtenářů. Proto jsme se rozhodly přikročit

k radikálnější formě a zvolit pro naše herce neúprosný dotazník.

A nač vymýšlet vlastní sadu otázek, když můžeme použít jednu slavnou, věkem a počtem kvalitních respondentů prověřenou – Dotazník Marcela Prousta! Tento soubor otázek vznikl ve viktoriánské Anglii pro chvíle, kdy se lidé chtěli duchaplně bavit. Původní dotazník neobsahoval ještě všechny proustovské otázky, ale byl jakýmsi základem, z něhož později vzešla právě pod patro-

1. Z čeho máte největší strach? Z událostí, které nemohu sám ovlivnit. Ze ztráty blízkých, z nemocí, z blbosti některých lidí i své.

2. Jaká vlastnost vám na sobě nejvíc vadí? Naivita. Víra v to, že všechno, co si upřímně přeju, se musí zákonitě splnit.

3. Jaká vlastnost vám nejvíc vadí na ostatních? Nespolehlivost, nedochvilnost, lhaní, neschopnost naslouchat ostatním.

4. Jaký je váš nejoblíbenější hudební skladatel? Ennio Morricone.

5. Kdo jsou vaši nejoblíbenější spisovatelé a básníci? Remarque, Bukovski, Simmel, Čapek, Brown, Nesbo… Básníky v posled-ní době zanedbávám, takže se zdržím odpovědi.

6. Kde byste nejraději žil/a? Je to banální a neoriginální, ale v Hradci Králové. Jsem spokojen.

7. Jak byste chtěl/a umřít? Ve spánku. Usmířen, vyrovnán. S vírou ve vyšší karmu…

8. Na co byste nejvíc chtěl/a mít talent? Na hraní, zpěv, jazyky a bojové sporty.

9. Jak si představujete dokonalé štěstí? Život s vírou v to, že vše, co si upřímně přeju, se musí zákonitě splnit.

10. Kdo je vaším největším fiktivním hrdinou?James Bond.

11. A kdo je vaší největší fiktivní hrdinkou? Popelka.

12. Kdo jsou vaši nejoblíbenější malíři? Všichni ti, jejichž díla se dnes draží za pohádkové částky. To myslím v legraci i vážně.

13. Jaká je vaše nejtypičtější vlastnost? Viz otázka číslo 2.

14. Jaký je váš nejoblíbenější pták? Čáp, neboť´nosí děti.

15. Jaká je vaše nejoblíbenější barva? Momentálně modrá.

16. Jakou květinu máte nejradši? Rododendron.

17. Čeho si nejvíce vážíte na svých přátelích? Nezištnosti, taktu, moudrosti. (Nemám moc takových)

18. Kdo v reálném životě je pro vás hrdinou? Moji rodiče. Pro to, že jsou ve svém věku ještě živi, byť jsou mými rodiči.

19. Pro které chyby máte největší pochopení? Pro ty, které se dotyčný snaží odstranit, byt´dočasně bezvýsledně.

20. Jakou vlastnost máte na sobě nejradši? Určitou, pro ostatní třeba neviditelnou cílevědomost.

LUBORA NOVOTNÉHO

Marcel Proust se ptá:


- 11 -

21. Co vám vadí ze všeho nejvíc? Neschopnost lidí poučit se ze svých chyb.

22. Jaký je momentální stav vaší mysli? Harmonie, způsobená naivitou, občas narušená vpádem reality.

23. Jaké je vaše motto? Hlavně se z ničeho neposrat…

24. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na mužích? Síla použitá pro dobrou věc.

25. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na ženách? Láska, použitá pro dobrou věc.

26. Jaká je vaše oblíbená činnost? Meditace, sledování filmů, divadelních představení, poslouchání hudby, koupání v moři i rybníce, hraní divadla.

27. Jaká je vaše představa utrpení? Přijít o všechno i o všechny, co mám rád. Být pohřben za živa. Narodit se v příštím životě jako Vladimír Morávek.

28. Kdybys nebyl/a sám sebou, kým bys chtěl/a být?Nerad se opakuji, ale samozřejmě Jamesem Bondem.

29. K jaké historické osobnosti máš největší odpor? Klasika. K Hitlerovi, Stalinovi a jim podobným.

30. Jaké je tvé oblíbené jídlo a pití? Je to určitě česká kuchyně. Kachna knedlík zelí, svíčková. Nepohrdnu kaviárem ani mořskými plody. Nejčastěji piju vodu z kohoutku. Svátečně pak Colu zero.

31. Jaká jsou tvá oblíbená jména? Pavel, Filip, Tomáš, Roman. Z ženských pak Alena, Dáša, Karolína, Helena, Lucie.

32. Jaká je tvá nejoblíbenější historická osobnost? Karel IV.

33. Kterému objevu či reformě se nejvíc obdivuješ?Objev písma, elektřiny, atomu, nanotechnologií, vše v oblasti kyberneti-ky, všech účinných léků.

Za redakci děkuje Marcel Proust a Jana Slouková

Na obdivuhodné výkony Lubora Novotného v roli vdovy Outěchové se můžete těšit v komedii

PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO

POT&LESK č. 5 - leden 2014

FOTOOKÉNKO

- 12 -

6

JAKÉ BYLY PROSINCOVÉ PREMIÉRY?(Připravila Jana Slouková, fotil Tomáš Zeman)

Vážení čtenáři, jak jistě víte, zkoušíme v Klicperově divadle většinu se-zony v takzvaných „dvojácích“, což ve finále znamená, že nás zpravidla v období čtrnácti dnů potkají dvě slavnostní premiéry. Prosinec ovšem překvapil i největší vymítače večírků, neboť nám naservíroval obě pre-miéry v rámci takřka jednoho víkendu! Pravda, ta první se uskuteč-nila ve Studiu Beseda, takže logisticky se nám hlavní scéna a přilehlé prostory nepřekrývaly, ale i tak to byl zápřah!!! Inu to máte večírek ve čtvrtek na první premiéře první inscenace, v pátek na druhé premiéře první inscenace a v sobotu na první premiéře druhé inscenace! Že vám tohle vysvětlení pořádně zamotalo hlavu? Jistě vám ji zpátky srovná naše fotookénko z obou akcí....

Jako první jsme slavili ve Studiu Beseda, kde se 12. prosince konala úspěšná premiéra dramatu Eugena O´Neilla, jedné z nejlepší americ-kých her všech dob, CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI v režii Davida Šiktance.

1 – Po dlouhé době jsme měli inscenaci s opravdu úsporným počtem účinkují-cích, čemuž odpovídala i délka děkovačkové řady.

2 – Dramaturgyně a režisér přistiženi při činu. Pozor, nebyl to Monte Cristo!

3 – „Pan Had“ Ladislav Svoboda odborným zrakem zkoumá vyrovanost a sta-bilitu plného barpultu Martina Zemana.

4 – Pozorně tradičním projevům naslouchající skupinka – identifikujete pět členů Klicperova divadla a ženu jednoho z nich?

5 – Režisér David Šiktanc přiznal, že už podruhé měl „nelehký úkol promluvit po Davidu Drábkovi“.

6 – A právě David Drábek se svou maminkou, přezdívanou „Mama Jágr“.

1

2

3

4

5


FOTOOKÉNKO

- 13 -

9

A protože nám jedna úspěšná premiéra nestačí a přejeme si hned dva skvělé nové kousky, oslavovali jsme za dva dny znovu, tentokrát na hlavní scéně. Zde spatřila světlo světa nádherná adaptace LABUTÍHO JEZERA v režii tande-mu SKUTR.

7 – Napjaté čekání na přípitek v Jazz clubu Satchmo.

8 – Mezi diváky vidíte také Prince Siegfrieda Honzu Sklenáře a vedle něj autorku kostýmů Simonu Rybákovou.

9 – David Drábek hovořil s Louisem Armstrongem v zádech.

10 – Za autorsko-režijní tandem SKUTR se nejprve slova chopil Martin KUkučka

11 – A posléze ho doplnila jeho věrná duše Lukáš TRpišovský

12 – Vzácným premiérovým hostem SKUTRů byl také jejich milovaný profesor a guru Josef Krofta.

8

7

10 11

12

POT&LESK

- 14 -

č. 5 - leden 2014

Již tolikrát z dramaturgova šuplíku vytažený Miroslav Rutte byl mj. taky dramatický básník. Nenapsal kusů mnoho. Snad i tento fakt se promítl do jeho přemítání o údělu autorů dramatických. Poslyšte!

„Autor jest jediný tvor, jemuž bývá občas přiznáno v divadle do-

movské právo, ačkoliv není z jeho krve. Jeho jméno značí česky

původce, což znamená, že má být stvořitelem svého díla a že jeho

myšlenky mají být původní a nikoli vypůjčené. V divadle vyklá-

dá se však toto slovo v jiném smyslu a autor bývá pokládán za

původce všeho zlého, zejména ovšem špatných kritik. O jeho uži-

tečnosti vyskytují se různé názory. Herci jsou přesvědčení, že Bůh

seslal autora na svět jen proto, aby psal role. Režiséři ho pokládají

za Pygmaliona, jenž dovede sice stvořit Galateu, ale nedovede ji

vdechnout duši, protože není režisérem. Divadelní správy naklá-

dají s ním zpravidla jako s obchodním artiklem a měří jeho veli-

kost výší příjmů. Dramaturgové a kritici dávají mu pak s oblibou

dobré rady, kterých sami nedovedou upotřebiti. A tak autor bývá

z celého divadelního kolektivu jediný, kdo při premiéře věří, že

myslel, co napsal, a že napsal, co se hraje.

Autory můžeme děliti na dvě skupiny: na živnostníky a umělce.

U živnostníka rozhoduje vždy a především poptávka: přizpůso-

buje se ochotně vkusu i nevkusu doby a jeho hlavním cílem je ob-

rat, i když daň z obratu jde na úkor umění. Jeho zákazník je jeho

pán. Naproti tomu umělec nepracuje nikdy na zakázku a nemyslí

na obecenstvo, nýbrž výhradně na své dílo. O umělci platí zása-

da „náš zákazník náš pán“ spíše obráceně: není služebníkem, ale

velitelem a svobodným tvůrcem, jenž naplňuje tradici a tvoří ji

z dnešku pro zítřek. Umělec žije i po své smrti, třebas nedostává

tantiem. Živnostník má naopak své dobré příjmy, ale bývá mrtev

již za svého života.

Autoři, kteří neovládají divadelní řemeslo, tvrdívají s oblibou, že

technika je kámen, jenž zatěžuje let, a že všechno je pouze myšlen-

ka a inspirace. Druzí, kteří nemají inspirace ani myšlenek, ujišťují

horlivě, že všechno je jen dobré řemeslo a že technickou obratností

lze nahradit inspiraci i předstírat myšlenky. Jen vyvolení vědí, že

tělo a duše jedno jest a že v umění není formy bez obsahu, jako

není slova bez smyslu a okamžiku bez věčnosti. Ti jsou jediní, jež

zrodil čas, aniž je pohlcuje.“

Lucie NěmečkováP.S. Příště vážení, o vás. Divácích.

Z dramaturgova šuplíku

(myšlenky na pokračování)

MARILYN (Překrásné děcko)Muzikál - životní příběh slavné Normy JeanV titulní roli Kamila SedlárováHrajeme na hlavní scéně!

POT&LESK

- 15 -

č. 5 - leden 2014

Vážení laskaví čtenáři! Přemýšlím, jak důstojně započít tento rok, který se nejspíš nebude příliš lišit od těch předešlých, ačkoli bychom si všich-ni upřímně přáli, aby byl o poznání lepší, veselejší, bohatší a milostnější. Jako dosti důstojné se mi jeví poděkovat s jistou mí-rou pokory za to, že jsme přežili ten minulý. Nebojte se, nebudu vzpomínat dramat po-litických, ani katastrof živelných. Naopak, skromně si vystačím se svými vlastními maléry a drobnými nesrovnalostmi, které doprovodily můj bohatý život v posledních dnech. Když jsem skončila s adventními věnci, zlikvidovala jsem svoji domácí manufaktu-ru a vrhla se na svoje soukromé Vánoce. Při strouhání čokolády na rumové koule jsem si zalomila dva krásné dlouhé neh-ty. Oba na ukazováčcích, takže nehty to byly důležité. Jestli si myslíte, že jsem si zoufala nad ztracenou krásou svých ruči-ček, jste na omylu. Ale zdobili jste někdy vánoční stromek, tedy smrček/!/ se dvě-ma obnaženými nehtovými lůžky? Občas jsem vykvikla, když jehličí nekompromisně zamířilo pod neexistující nehet, pak jsem trošku sprostě nadávala a nakonec už jen kňučela. Stromeček, ač lehce zkrvaven, celek skvost!. Musím se přiznat, že celé to předvánoční období mi přišlo dost únavné a mou depre-si prohlubovaly blížící se kruté narozeniny. Uvažovala jsem, že příští rok něco vyne-chám. Jenže co, že!?! Stromeček nenazdo-

bit? Když přijedou vnučky a hopsají nadše-ním? Cukroví? No to taky nejde, protože mladí si rádi krabičku odvezou domů k čaji, taky sousedi a kolegové mne pochválí a já, jak mě znáte, pro trochu chvály šla bych světa kraj. Takže cukroví taky neoši-dím. Dárky, to zamítám předem, protože je ráda vybírám, balím, zdobím a daru-ju. Takže je zřejmé, že příští Vánoce zase budu stíhat s vyplazeným jazykem. A bude hůř, protože už letos mi všech-

no padalo z ruky. Posledních čtrnáct dní jsem v podstatě prožila v předklonu a na kolenou, tu jsem hledala oříšek, tu nůžky, posléze lepičky, perníček polevou dolů, jmenovky, vejce na tvrdo, kus čokolády, no vlastně všechno, co jste ode mne ochutna-li, se nejprve vyválelo po zemi. Vánoce proběhly běžně, z pohádek jsem byla zcela zblblá, vnučky vzorně jedly a radovaly se, prostě krása jako vždyc-ky. A potom Silvestr. Jelikož jsem vždy byla společenský člověk, považovala jsem za povinné přijít po Oživlých mrtvolách do klubu, přinést něco k jídlu a pití a CHVILIČ-KU se zdržet. Když jsem ve čtyři ráno od-cházela, považovala jsem Silvestra i svoje narozeniny za oslavené AŽ AŽ! Večer to byl krásný, vevnitř džezík, venku jsme zpívali

moje milované moravské lidové, spousta dobrého jídla a též dary! Děkuji všem ka-marádům, kteří si všimli, že piju bílé víno. Ne, že by byli tak pozorní, ono je těžké si nevšimnout, že ano!?! A tak děkuju za všechna ta pěkná vína, košer, pozdní sběr, výběr z hroznů....joj! A představte si, že dvě kolegyně si troufly koupit mi dokonce měkkýše, tedy dárek textilní. Paní Kamila s rodinou to vyřešila šalamounsky, proto-že pléd či šál padne v podstatě každému,

Vzorek a barva jsou skvostné, materiál he- boučký, budu si v něm připadat jako dáma z arabského světa. Mnohem větší odvahu projevila moje letitá milovaná sousedka z šatny MN. Pořídila mi svetřík v červeno-černém melíru. Při prvním pohledu mi bylo jasné, že ona mne musí slepě milovat, pro-tože jinak by musela prohlédnout a koupit cokoli o šest čísel většího. Dnes jsem si tu textilii zkusila. Obléknu to, je to heboučké, teploučké a jestli zhubnu pár kil, bratru tak patnáct, je šance, že v tom nadělám velkou parádu. Pokud nikoli, slíbila jsem Martině, že v tom budu spát. Když to oblék-nu a stoupnu si na jednu nohu, vypadám jako buřtík na klacku. Barva pak sděluje, že buřtík je slušně propečený. Martinko děkuji, třeba to bude motor pro tento rok, ha ha ha. Milí čtenáři, vy hubení i vy boubelatí, při-píjím si na vaše i svoje zdraví, doufám, že brzy zlomím nenávist ke svému věku a bude se mnou zase trošku sranda. Krás-ný tento rok 2014! Buďme zdrávi!

Vaše Lenka

NA KAFIs Lenkou

Krásný tento rok 2014! Buďme zdrávi! Skromně si vystačím se svými

vlastními maléry a drobnými nesrovnalostmi,

které doprovodily můj bohatý život v posledních dnech.

Lenka Loubalová jako „profesionální fúrie“ v Noci oživlých mrtvol

- 16 -


Od té doby, co jsem měla možnost po-znat v Klicperově divadle Denisu Abra-hamovou, dnes Malou, stalo se mi její křestní jméno synonymem pro tajemnici divadla vůbec. Dobrou tajemnici diva-dla. Ne-li jednu z nejlepších, které jsem kdy potkala. Ať už se v jiných divadlech jmenovaly Soňa nebo Vendulka, vždyc-ky „dělaly“ prostě Denisu. Protože Deni-sa je prostě Denisa. Jedna jediná, a pro mě vzor všech velmi schopných, odda-ných a milých duší divadelních.

Kdy jsi vlastně byla v Klicperově diva-dle poprvé? Vzpomeneš si, co to bylo za představení? Tak na tuto otázku neznám přesnou odpo-věď. Vím, že jsme určitě jezdili jako žáci základní školy do Klicperova divadla (dříve Divadlo Vítězného února) i Divadla Drak, avšak nejvíce mi utkvělo v paměti křehké představení uváděné ve Studiu Beseda Paní z moře, v hlavní roli s Ivanou Nováč-kovou. A doteď vzpomínám na představení na hlavní scéně - Zkrocení zlé ženy - v hlavní roli s Davidem Suchařípou. Ač jsem seděla na balkóně, donesl se ke mně obdivující povzdech od jedné z jeho fanynek z prvních řad - „Ten je tak sladkej...“

Jak ses dostala jako divačka z toho balkónu potom na „druhý břeh“? Do sekretariátu Klicperova divadla coby tajemnice?Po zdárném ukončení základního vzdělání na Základní škole v Libčanech a nezdár-ném přijetí na hradecká gymnázia jsem se ocitla na Gymnáziu v Jaroměři. A s láskou na ta léta vzpomínám - po čtyři roky jsme byli skvělý kolektiv, který jsme korunovali pojme-nováním „ZVLÁŠTNÍ SOCIÁLNÍ JEDNOTKA“

a činili jsme se i tak, že jsme lavicím dali jiný směr, o přestávkách jsme pouštěli desky s Led Zepellin, The Beatles i Kar-lem Krylem, hymnou třídy nám byla píseň „Bylo tu, není tu“, a zdi třídy jsme ozdobili různými artefakty. Velmi nás ovlivnila naše paní profesorka na český jazyk a literaturu, paní Jana Sochorová, která nás naučila lásce k divadlu, filmu a umění vůbec. A po maturitě - stále zmatená a tápající, jakou cestou se dát - narazila jsem na nástěnce na informační leták o založení Soukromé školy filmové v Písku (nyní Filmové akade-mie M. Ondříčka), a protože jsem se o film zajímala, jela jsem zkusit přijímačky. A tak jsem se stala studentkou filmové produkce a spolužačkou už nyní známých režisérů - Bisi Arichteva, Jana Bělohlavého, kamera-manů a střihačů - Pavla Berkoviče, Jaromí-ra Malého a Jakuba Hejny. Byly to zajímavé roky studia a práce. Po absolutoriu se mi ovšem nechtělo jít do Prahy, zůstala jsem v Hradci Králové a chvíli pracovala v TV Ga-laxii. Pak jsem se dozvěděla, že Klicperovo divadlo hledá tajemnici, zúčastnila jsem se pohovoru a byla přijata.

Jakou jsi měla o práci v divadle před-stavu? Naplnila se? Práce v divadle předčila mé očekávání. Pohltila mě. Každý den je něčím zajímavý, v pozitivním i negativním smyslu. Důležité je naslouchat všem, pokusit se všemožné provozní problémy vyřešit s nadhledem, což se mi někdy daří, někdy ne. A nejdůležitější je vždy myslet na našeho diváka, pro které-ho tu vše vzniká. Divadlo je samostatně žijí-cím tvorem. Jsem ráda, že se můžu podílet na životě toho královehradeckého.

Co je vůbec náplní tvé práce?Mám na starosti organizaci divadla - tvorbu měsíčního, týdenního a denního fermanu, organizaci festivalů - Divadla evropských re-gionů a Čekání na Václava, prodej předsta-vení do jiných divadel a kulturních domů. Prvotním hybatelem všeho je pan ředitel Ladislav Zeman, který společně s umělec-kým šéfem, nyní Davidem Drábkem, a jeho uměleckým souborem, tvoří tvář Klicpero-va divadla. A prací mou a mých kolegyň a kolegů je vše dotáhnou do zdárného konce - a zdárným koncem je spokojený divák a plné divadlo.

Jaké divadlo či představení máš ráda?Mám ráda Klicperovo divadlo - měla jsem to štěstí, že jsem byla u toho, když tvář diva-dla tvořil Ladislav Zeman a Vladimír Morá-vek - ne jednou „Divadlo roku“, představe-ní, na která se nedá zapomenout - Maryša, Hamlet, Tři sestry, Racek, Othello, Písek, Návštěva staré dámy. Setkání s panem prezidentem Václavem Havlem - organiza-

ce jeho dne během festivalu Divadlo evrop-ských regionů, ukončeného Zpěvy šílence v režii Radka Lipuse, a možnost setkat se s ostatními režiséry - s panem Karlem Brož-kem, Arnoštem Goldflamem a Janem Kače-rem. A tato jízda byla ukončena natáčením úspěšného filmu Nuda v Brně a několika Českými lvy. A teď jsem ráda, že můžu být zase u toho, a kdy tu je David Drábek.

Máš muže, dvě děti, jak se ti daří sklou-bit náročnou práci a rodinu? Je to fakt velmi náročná práce na to sklou-bit rodinu a práci. Mám ale dobrou rodinu a muže a navzájem se stále učíme, jak si můžeme ještě více pomáhat. Zatím se to daří. Někdy mám dokonce i šanci dostat se do filmového klubu! A ve „volném čase“ jsem s dětmi, teď jsme si užili výletně vá-noční svátky. Starost o ně mě nejlépe odve-de od stresů v práci.

Dojíždíš, pokud vím, z Pardubic. Takže jsi důkazem toho, že řevnivost mezi Hradcem a Pardubicemi je jen mýtus nebo to fakt existuje?Tak určitě! - Narážím na tu nejnovější řevni-vost mezi hokejovými kluby. Ale jinak to tak nevnímám. A je nás víc, kteří pracujeme v Klicperově divadle a dojíždíme přitom z Par-dubic. Ba naopak, s pardubickým divadlem velmi intenzívně spolupracujeme. A blízká vzdálenost mezi krajskými městy umožňuje divákovi vybrat si divadlo dle svého gusta.

Takže, na rovinu: Které divadlo je lep-ší? V Pardubicích nebo v Hradci?Snazší otázka by nebyla?

Lucie Němečková

DENISA MALÁ: Divadlo je samostatně žijícím tvorem

V plném pracovním nasazení obklopená pozornými diváky...

Práce v divadle předčila mé očekávání.

Pohltila mě.

- 17 -


S novým rokem – nová rubrika. A ne ledaja-ká! Vzpomínky, vyznání, stopy osobností, kte-ré prošly Klicperovým divadlem. Ať už jako hostující umělci či jako recenzenti zdejších představení, festivaloví hosté nebo zkrátka fandové a spřízněnci. Lednový výkop připa-dl herečce Daniele Kolářové a režisérovi, dramatikovi a herci Arnoštu Goldflamovi.

Připravila Lucie Němečková

DANIELA KOLÁŘOVÁ: Nabídku na vzpomínku jsem přijala v dob-ré víře, že půjde o rozhovor. Až asi za půl dne mi došlo, že to má být můj monolog, nikoli dialog. Sedím, koukám na obrazovku počítače a vůbec nevím jak začít. Vánoční stromeček mi připomíná výrok tety Mádřin-ky, která vždycky po Štědrém večeru řekla: „Tak a máme zase na rok pokoj“. Jak to mé hostování v Hradci vlastně vzniklo? David Drábek u nás na Vinohradech re-žíroval Věc Makropulos /K. ČAPEK /. Svěřil mi roli Emilie Marty a zkoušení bylo inspi-rující, zkrátka, rozuměli jsme si. A protože David je také autorem několika her, má velkou fantazii a ta je někomu milá, ale ně-komu méně, Vinohradské divadlo si u něj objednalo hru Náměstí bratří Mašínů. Ne-byla jsem u sezení s dramaturgy a vedením divadla nad textem, ale od Davida jsem se později dozvěděla, že ho otrávily po několi-kerých sezeních dotazy a výtky natolik, že hru vzal a odvezl do Hradce Králové. A o něco později se mě zeptal, zda bych byla ochotná přijmout nabídku na hostování v Mašínech /role Rita/. Hru jsem přečetla a lehkovážně řekla své Ano! Omlouvám se za výraz „lehkovážně“, vzdá- lenost od Prahy do Hradce je příjemná, vět-šina cesty autem dobrá. Taky se přiznám, že jsem byla zvědavá na nová setkávání s kolegy v jiném prostředí. A začali jsme zkoušet a já, pokud to bylo možné, přespá-vala v „herečáku“ dvě nebo tři noci a jezdila se mnou naše Besina /německá ovčačka, nalezená/, která se mnou vydržela všech-no možné. Po zkouškách jsme spolu cho-dily na procházky kolem řeky a to bylo moc krásné. Hradcem jsme před mnoha lety projížděli na chalupu kousek od Opočna, a tak jsem z toho vašeho krásného města viděla je-

nom kus centra. Teď jsem tu mohla trochu chodit a vnímat geniální architekturu měs-ta, široké třídy a příjemné klima. Jsem hod-ně blázen do zeleně a všeho, co s ní souvi-sí, a tu jsem si na cestách v parku kolem řeky užívala. Později, z oken dámské šatny, jsem znovu koukala z výšky hradeb dolů do parku a pozorovala pejskaře. Jenomže idylické chvilky trvají jenom chvilku, taky to byla spousta přejezdů ze zkoušky v Hradci do Prahy na večerní představení. Divadlo máte správně veliké, dobře vede-né a kolegyně i kolegové jsou fajn. A techni- káři jsou ochotní nejen zajišťovat předsta-vení, jak jim velí jejich pracovní povinnost, ale v případě Mašínů byli ochotní „oblék-nout se do tramvají“ a existovat na jevišti v jejich rolích. To není obvyklé a má to jistou „přidanou hodnotu“. Taky je co zá-vidět v hledišti. Hradecké obecenstvo má své herce rádo, v Praze takové spontánní projevy přízně z publika nejsou až tak běž-né. Výhoda či nevýhoda hostování může být také v tom, že nevíte o animozitách v souboru a nikdo vám nic takového ne-

sděluje, protože by to nepadlo na úrodnou půdu a taky „co se doma uvaří, to se doma sní“. A tak mohu o hradeckých kolegyních a kolezích mluvit v superlativech a za to jsem ráda. Jediná negativní vzpomínka, která se mi vybavuje, jsou dva nebo tři anonymní dopi-sy, které přišly do vrátnice divadla v Hradci a týkaly se bratří Mašínů jaksi úhrnem, bez znalosti hry a jejího obsahu. Nyní, na sklonku roku 2013, jsem překva-pená časovou vzdáleností, která už tu je /proč to tak utíká?/ a co se všechno mezi-tím stalo. Naše Besina má už rok hrobeček na zahradě a moc mi chybí, protože mimo jiné i ona patří do vzpomínek na hostování v Hradci. Ale jedno je jisté a z mé strany to platí: Bylo to jedinečné setkání, a protože se bojím patetična, řeknu to takhle: Domní-vám se, že kdybych se ocitla v Hradci Krá-lové v nějakých nepředvídaných nesnázích, měla bych tam možnost vyhledat přátele a poprosit je o pomoc. Přeji Vám všem hodně zdraví a dobrý nový rok 2014!

Daniela Kolářová jako Rita v Náměstí Bratří Mašínů

- 18 -


ARNOŠT GOLDFLAM: Vzkázal mi před lety Vladimír Morávek, teh-dejší umělecký šéf Klicperova divadla, že chystá cyklus mých her, 3x Arnošt Goldflam a při té příležitosti mě vyzval taky k pohos-tinské režii. Přijel jsem, pohovořil o věci s panem ředitelem Zemanem, v kanceláři

potkal velmi příjemné dámy, celkově pa-novala v divadle pěkná a tvůrčí atmosféra. Viděl jsem tehdy řadu představení, byl jsem opravdu zasažen, byly to krásné kusy… Při práci jsem pak poznal herce, zažil jsem ohromnou pracovitost, talentované a herec-ky vysoce disponované a vstřícné tvůrčí lidi, cítil jsem se jako režisér, který přijde a se-tká se s herci, kterým vyřkne přání a řekne představu a setká se s pozitivní a přemýšli-vou odezvou a pak se dívá, jak se jeho sny naplňují, jak se stávají skutečností. V celém divadle jsem cítil entusiasmus, nadšení, zá-pal. A to opravdu nelžu. Teď by bylo na mís-tě jmenovat ty nejmilejší- ale nemůžu, pro-tože bych musel vyjmenovat snad všechny herce a herečky, se kterými jsem v Hradci pracoval a které jsem si oblíbil, nešlo jinak! A pak taky lidi kolem, můj dvojník Had–pan Svoboda, spolehlivou inspicientku a oporu Pavlínu, kostymérky, maskérky, Denisu z kan- celáře, samozřejmě všechny umělecké spolupracovníky, výborné kluky z techniky, ovšemže dramaturgii, která se už dávno změnila – a vůbec! Strávil jsem v Hradci

krásné časy. Teď jezdím jednou za rok opra-šovat Dámskou šatnu, kterou „holky“ znají už líp než já, protože to hrály snad 120 krát. Ale těším se – a proto tam taky jezdím - že se uvidíme a aspoň během chvilky někoho pomluvíme a sdělíme si novinky z našich, mezitím neúprosně běžících životů! Byl jsem taky v Hradci přechodně i v an-gažmá, což patrně navýšilo i můj důchod. Také – last but not least – jsem v Hradci uvedl v premiéře několik mých her, které dokonce pak putovaly i do světa, například do Londýna, Bukurešti a byly přeloženy i do dalších jazyků, tak se třeba dočkám i dal-ších uvedení. Když mě z divadla pozvou, přijedu rád i se ženou Petrou, která také v Hradci pracovala na pár inscenacích jako scénografka a kos-týmní výtvarnice, na slavný tamní festival a vždycky se nějak potěším. Chtěl jsem i něco přivézt, třeba moje Vratká prkna z Ypsilon-ky nebo Komedianty z Jezerky, Kominické lodě z Provázku, takový kabaretík… ale za-tím to nevyšlo, tak to berte tak, že jsem do článečku propašoval i má přání! Měl jsem v mé práci štěstí, že jsem mohl spolupracovat s divadly zrovna, když se rozjížděla, stoupala, hledala a nacházela se. Vypočítávat to nebudu, bylo toho dost a jsem rád, že jsem „byl u toho“ jak se říká. Ale ovšem hradecké Klicperovo divadlo, tak, jak jsem ho poznal, a jeho herecký sou-bor, který se už také mezitím proměnil, patří v mém divadelním životě k těm nejkrásněj-ším vzpomínkám.

Arnošt Goldflam na svém oblíbeném místě (klubové zahrádce) a svojí ženou Petrou (za zahrádkou), na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů

Václav Havel: ŽEBRÁCKÁ OPERA na repertoáru Klicperova divadla!

POT&LESK

- 19 -

č. 5 - leden 2014

Milí milovníci knih a četby, dnes vám představím kolegu Honzu Bílka, též již člověka dříve narozeného. Jeho povídání ponechám tak, jak mi ho poslal, protože se mi líbí, že ho napsal trošku jako domácí úkol. Pro Honzu asi není těžké tak psát a cítit se téměř školákem. Pro ty, kdo to neví, on je totiž vzděláním loutkář a mnoho let prožil v diva-dle Drak, se kterým projel celý svět. A pohyboval se tak jednak mezi dětmi, jednak též mezi herci a herečkami, kteří hraním naivek, hrdin-ných holčiček a chlapečků, jakož i princů a princezen, zůstávali stále mladí a odmítali stárnout. Pokud jde o mne, pohádky jsem měla vždy ráda v rozhlase, ve filmu, v televizi. Kupodivu jako četbu jsem je příliš nevyhledávala. Jak znám ovšem Honzu a jeho věčnou hravost, před-pokládám, že pohádky ho inspirují dodnes. Což je jinak dobře, neboť k němu stejně jako ke mně se blíží dětinské stáří mílovými kroky, a to se pak nějaká ta pohádečka může hodit! Promiň Jene.

Já a četba. /Bílek/Jak jsem se dostal ke čtení?Mohu říct, že za to mohou jízdy tramvají z Vysočan do centra Prahy. První duševní potravou čtenářského typu byly nápisy na obchodech – Tabák, Pramen, Ovoce zelenina. A nesmím zapomenout na Masnu a Mlékárnu s pečivem. Zábavné byly Polotovary. Tedy mně to přišlo zábavné – co to vlastně jsou ty Poloovary?! Humorné bylo i to, že přestože na obchodě bylo napsáno Obuv – chodili jsme k Baťovi...

Rodiče a knihy?U nás se četlo hodně. Knihy, noviny a časopisy. Já měl rád babiččiny kalendáře. Předválečný. Hlavně reklamy z té doby. Nevím ani proč, ale obzvláště mě přitahovaly ty na poprsí. Bujné. Reklamy... Z novin se u nás pěstovala Lidová demokracie. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je to pleonasmus - lidová lidovláda...

První knihy.První knihy, které jsem dostal, byly pravděpodobně ty, které jsem zdědil po svých třech sourozencích. Byl jsem nejmladší, a tak to bylo pestré. Hoši od Bobří řeky, Jerry z ostrovů, ale i Odvážná školačka, Čuk a Gek a verneovky.

Koupě první knihy.První kniha, kterou jsem si koupil za svoje peníze, byl Timur a jeho parta. Peníze na tento epos jsem si vydělal ministrováním na svat-bách /10 kč/ a pohřbech /5 kč/. Otec byl velkorysý. Doktor práv, po-nížený lůzou v roce 1948, s uštěpačným úsměvem toleroval výpravy do země sovětů... Musím ještě dodat, že za ty peníze, co mi zbyly, jsem si hned vedle knihkupectví v obchodě s porcelánem koupil talířek s medvídkem...

Knihovna.Tam jsem byl pečený vařený a přečetl všechnu ruskou válečnou li-teraturu. Tedy pokud se knížky B. Polevého dají takto označit. Jinak jsem miloval pohádky. Všechny. I ty blbé. A také O letadélku Káněti, Honzíkovu cestu, Emil a detektivové, Luisu a Lotku, Robinsonku...

A pak jsem četl taky všechno – českou i světovou a jinou literaturu. Ale někdy mám pocit, že mě to lepším neudělalo... Takže ani nevím, co s těmi knihami, co máme doma, bude...

Tak, to je, Lenko, všechno, co bych tak o tom napsal. Pa!! Honza B.

Jan Bílek jako Pejsek Baryk v Noci oživlých mrtvol

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

POT&LESK

Další číslo POT&LESKu vyjde začátkem února opět na webových stránkách Klicperova divadla. Najdete zde i všechna archívní čísla!

č. 5 - leden 2014

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Lou-balová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: Tomáš Zeman a archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: [email protected]; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 20 -

MASTIX - JIŽ BRZY!

Sledujte www.klicperovodivadlo.cz

pot&lesk - leden 2014

Documents