pot&lesk - duben 2011

Vítejte v zapadákově! Již od 7. května.

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

4 / 2011

Mrzák Inishmaanský

premiéra 7. května 2011


2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 4 / 2011 3.www.klicperovodivadlo.cz

Obsah22/ Začali jsme zkoušet:

Jedlíci čokolády26/ Rozhovor s Martou

Zaoralovou34/ Březnové události

obrazem38/ Za oponou

8/ Malý breviář Irska 12/Rozhovor s Honzou Fričem

18/ Fotogalerie

Zkoušíme: Mrzák Inishmaanský.

4.

POT LESK&


ÚVOD

Vážení a milí čtenáři!

Máte před sebou dubnové číslo POT&LESKu plné zaručeně neaprílových zpráv z divadelního zákulisí, navíc s přehlídkou pilných příprav nových inscenací pestrou jako dubnové počasí. Vystartovali jsme na trať posledního „dvojáku“ sezóny a tento běh brzy završíme dvěma květnovými premiérami. Bude to nejprve komedie silná jako irská whiskey MRZÁK INISHMAANSKÝ, a o pár týdnů později nová hra Davida Drábka sladká i pikantní jako aztécká pralinka JEDLÍCI ČOKOLÁDY. Ještě předtím, na konci dubna, pro vás navíc oprašujeme a v obnovené premiéře uvádíme inscenaci KRÁL JE PANNA, tentokrát v prostorách Studia Beseda. Znovu se tak můžete podívat i na výkon Dušana Hřebíčka, který byl za tuto inscenaci nominován na CENU THÁLIE. Slavnou vázu sice Dušan nezískal, ale my mu i tak velice gratulujeme, protože samotná nominace je obrovským úspěchem. Sošku získal pro změnu v jiném prestižním udílení náš pan ředitel – jde o hlavní výroční cenu Hradce Králové PRIMUS INTER PARES a Ladislav Zeman ji získal za mimořádné umělecké úspěchy divadla pod jeho vedením. Gratulujeme!

Zdá se tedy, že v Klicperově divadle je opět co slavit a jenom doufáme, že pojedeme ve spanilé krasojízdě zvesela dál. Vás zveme na projížďku s námi samozřejmě také – přinejmenším četbou našeho POT&LESKu.

Mějte se krásně,za redakciJana Slouková

hlavní partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Partneři Klicperova divadla:

Klicperovo divadlo podporují:

premiéra 7. května 2011

Martin McDonagh

Černá komedie silná jako irská whiskey „Irsko asi neni tak špatná zem, dyš se Amíkům chce do Irska jezdit filmovat…“

Irsko – smaragdový ostrov, ráj turistů, čarokrásná krajina, milí a vstřícní lidé, černé pivo, zelené trojlístky a bílé ovce. Je taková vaše představa o vzdáleném ostrově? Tak na ni rychle zapomeňte…. Martin McDonagh (1970), snad nejhranější současný dramatik britské provenience, trávil v dětství každé prázd-niny v nejzápadnější části Irska – na Aranských ostrovech. Svérázná oblast a její obyvatelé v něm zanechali natolik silný dojem, že začal do této nehostinné krajiny lokalizovat všechny své hry. Brzy se tak texty tohoto „divadelního Tarantina“ díky drsnému humoru i silným příběhům začaly hrát po celém světě.

Na Inishmaanu, prostředním ze tří Aranských ostrovů, se odehrává i naše inscenace. Vysoké útesy, těžce dobývaná úrodná půda, neustálý vítr a déšť od Atlantského oceánu a celková izolace od Evropy způsobily, že Arany připomínají spíše místo z jiného světa. I dnešní průvodce upozorňují, že obyvatelé nejsou zvědaví na příjezd turistů a zásoby ve třech obchodech, které jsou na ostrově, představují hlavně konzervy.

Nejinak tomu bylo ve třicátých letech, do kterých McDonagh zasadil děj své hry. Zdejší Inishmaanský koloniál provo-zují dvě postarší tety – Eileen (Lenka Loubalová) a Kate (Martina Eliášová). Čas jim plyne pomalu, většinu zboží tvoří plechovky hrášku a jediný vzruch tu a tam přinese Johny Pateena Mika (Filip Richtermoc), místní zpravodaj, který se

zápalem investigativního žurnalisty roznáší po ostrově „zásadní“ noviny o sousedských sporech a domácí zvířeně. Jednoho dne ale Pateena Johny přinese docela jinou zprávu – na vedlejší ostrov totiž přijeli filmaři z Hollywoodu a natáčejí tam film o životě na Aranech. A shánějí dokonce kompars… Zpráva nadchne hlavně Billyho (Jan Sklenář), mladíka s obrnou, kterého vychovávají po smrti rodičů právě tety. Billy se tak rozhodne zkusit štěstí a spl-nit si svůj sen – stát se filmovou hvězdou… Kromě něj sledujeme i osudy dalších postav – sourozenců McCormickových – drsňačky

Heleny (Marta Zaoralová) se zálibou v házení vajíček a jejího mladšího a pomalejšího bráchy Bartleyho (Vojtěch Dvořák), který touží po amerických bonbónech a dalekohledu. Nechybí ani tvrdý chlap s měkkým srdcem Bobík Bobby (Tomáš Lněnička) – dobrý člověk, který občas mrskne cihlu po krávě, místní pan doktor (Jan Bílek) nebo své-rázná devadesátiletá matka alkoholička (Lubor Novotný).

O tom, jak dopadne Billyho cesta za slávou, jak se žije v irském zapadákově, kolik se dá sníst kondenzovaného hrášku a co to znamená irská lež se dozvíte od 7. května na Hlavní scéně Klicperova divadla…


6.

POT LESK&


Malý breviář Irska aneb svéráznej kraj…

A – ARANY se vynořují z Atlantského oceánu na západním pobřeží Irska. Jsou tvořeny třemi ostrovy – Inisheerem, Inishmaanem a Inishmorem.

Souostroví je zosobněním drsné a nemilosrdné krajiny, jedinečnost dává ost-rovům jejich větrem ošlehaný vápencový podklad, díky kterému působí jako nehostinné místo z jiného světa.

B – BALADY. Kořeny irské hudby a krásných zpívaných balad sahají hlu-boko do keltské historie. Typickými irskými nástroji jsou harfa, která je

dokonce symbolem Irska, a irské loketní dudy. Z Irska pochází mimo jiných hudebníci U2, Sinnead O´Connor, The Cranberries, Glen Hansard nebo Kelly Family:-).

F – FLAHERTY ROBERT, filmový režisér, který v roce 1934 natočil na Aranských ostrovech svůj slavný film Člověk z Aranů, ve kterém poutavě

ukazuje běžný život ostrovanů. Ve filmu účinkují především místní obyvatelé.

G – GUINNESS. Tmavé pivo s výraznou nasládlou chutí uvařili v Dublinu poprvé v roce 1759. Inspirovali se anglickou výrobou tmavého piva - „por-

teru“, v té době velmi oblíbeného u vrátných v Covent Garden v Londýně (angl. porter - vrátný ). Protože se jednalo o velmi silné, tuhé pivo vžil se pro něj název „stout“ (angl. stout - podsaditý).

H – HRÁŠEK. Irsko během svých dějin pravidelně procházelo dlouhými obdobími hladomoru. Jedinou plodinou, kterou se dařilo na kame-

nité půdě vypěstovat, byly brambory. Spolu s kondenzovaným hráškem tvoří typický základ irského jídelníčku.

I – IROVÉ. Irsku se říká Zelený smaragd, žijí tu ovce, krávy, koně a osli, sem-tam potkáte i nějakého toho domorodce. Irové jsou veselí, zrzaví, kulatí a

mají rádi černý humor. Koncentrují se většinou v barech, restauracích a irish pubech, kde hlučně popíjejí černý Guinness, pravou irskou živou vodu neboli whiskey a taky cider - zkvašený mošt, který rychle stoupá do hlavy.

8.

POT LESK&


M – MARTIN MCDONAGH – čty-řicetiletý britský dramatik a fil-

mový režisér irského původu se prosla-vil především hrami Kráska z Leenane, Osiřelý západ, Lebka z Connemary, Mrzák Inishmaanský, Poručík z Inishmooru, Smrtky z Inisheeru nebo Pan Polštář. Úspěšně natočil v Hollywoodu film podle vlastního scé-náře – V Bruggách.

P – Svatý PATRIK – slaví svůj svá-tek 17. března. Celé Irsko se v ten

den zahalí do trojlístků jetele – právě na něm totiž sv. Patrik vysvětloval, že Bůh existuje ve třech podobách. Kromě trojlístku je jeho atributem had, protože údajně vyhnal z Irska všechny hady.

S – V Irsku lidé hodně věří na tajemno, víly a hlavně irské

SKŘÍTKY. Mají maximálně jeden a půl metru a poznáte je podle toho, že jim ze zeleného klobouku trčí ptačí pírko. Každý u sebe nosí čarovný hrnec se zla-tem, takže až nějakého uvidíte, nevá-hejte si o zlato říct…

U – USA představovalo v mnoha obdobích irské historie sen o lepším životě. Do Ameriky se snažili Irové prchat po tisících, nebyli tam však vítaní.

Mnoho států USA přijímalo speciální protiirské zákony a označení „Ir“ zůstal v americké angličtině pejorativní nádech.

W – WHISKEY. Hlavní rozdíl mezi irskou whiskey a skotskou whisky je kromě vloženého „e“ i to, že irská whiskEy je třikrát destilovaná, musí

být vyrobena přímo v Irsku a není pálená na rašelinovém ohni a nemá tedy kouřový tón.

Z – ZRZCI. Nejvíce zrzků se rodí ve Skotsku (13%) a až potom v Irsku (10%). Přesto je typický obrázek irského obyvatele představován jako pihovatý

zrzek podsadité postavy.premiéra 7. května 2011


10.

POT LESK&


ROZHOVOR S HONZOU FRIČEMREŽISÉREM MRZÁKA INISHMAANSKÉHO

„Mrzák Inishmaanský – to je sebranka dosti svérázných individuí…“

12.

POT LESK&


14.

POT LESK&


Mladý režisér Jan Frič režíruje v Klicperově divadle hru Martina McDonagha Mrzák Inishmaanský – příběh romantický i drsný jako irská krajina a silný jako irská whiskey. Necelých pět týdnů před premiérou jsem vyzvídala, jestli mu jde v Hradci práce od ruky…

Jak sis prozatím zvyknul na město? Jak se ti v Hradci líbí?

Zatím nemůžu říct, že bych se tu plně usadil. Musím bohužel často odjíždět za divadelními povinnostmi do Prahy. Těším se, že následující týden už budu konečně moct nasávat jarní Hradec nepřerušovaně. Je to jedno z nejpříjem-nějších měst, co znám. Líbí se mi, že je tu všudypřítomný klid. Jdu na nádraží a po místním bulváru i ten nejvíce spěchající člověk kráčí rozvážně a líže toče-nou zmrzlinu. A svět na kopečku uprostřed města… ten Bermudský trojúhelník Klicperák – Beseda – Na Hradě. To je nirvána. Už jsi stačil vidět nějaká naše představení? Jaké divácké dojmy sis odnesl?

Jsem častým hostem hradeckých premiér, protože mě k tomuto divadlu pojí mnoho přátelství. Líbí se mi, že tu má velký prostor autorské divadlo, za to velká poklona panu velectěnému doktoru Ábkovi. Líbí se mi, že „hradecký divák“ je dobře vychován, a tak umí ocenit i náročnější inscenační tvary. To je dobře a potřeba. No a abych byl konkrétní – s těmi zážitky – nemohl jsem se nabažit Hadriána z Římsů a málem jsem se rozplakal, když jsem si náhodou na fermanu všiml, že proběhne derniéra Maškarády… V jaké fázi zkoušení Mrzáka Inishmaanského se právě nacházíte?

Nyní se nacházíme ve fázi „pomalu se učíme repliky ve stoje na jevišti s textem v ruce, ale občas ho už odložíme, a do toho všeho to pomalu zkoušíme i hrát a některé scény už zkoušíme i podruhé a máme už určený počet židlí na jevišti“. Říká se tomu prý aranžovaná zkouška, ale to jsem ve škole chyběl, když se to probíralo. Co tě prozatím na společném procesu „objevování” nejvíc baví?

To se těžko popisuje. Nerad bych tady v tomhle časopise rozjížděl nějaký tea-trologický moudra. Ohromně mě baví ta nekonečná svoboda. Ta obrovská hromada možností. A ty podivný okamžiky, kdy se zjistí, že jen jedna (maxi-málně dvě) je správná. Na tom procesu se mi líbí hlavně to „společné“. Prostě se všichni, co pracují na inscenaci, furt scházíme, abychom se za ten měsíc a půl společně dohodli, jaká bude.

O čem vlastně je hra Mrzák Inishmaanský?

Tak především je to hra o lidech v největším zapadákově na světě. O tom, jaký jsou tam (tady?) všichni hovada – ale boží hovada. Dramaturgyně Jana k tomu má pak ještě takovou serióznější formulku, že je to hra o pravdě. Ne nadarmo se tam objevuje motiv filmu a hlavně herectví. A doufám, že se nám vás podaří aspoň jednou nachytat.

V čem tobě hra nejvíc učarovala?

Jazykem. Způsobem, jakým jsou vystavěny dialogy. Proto mám hry McDonagha rád. Jsou ohromně vtipné a skvěle mluví. Postavy žijou už na papíře. Na této hře se mi líbí, jak brousí někde na hranici kýče a ironie, jak si jemně pohrává s divá-kem/čtenářem a spiklenecky pomrkává, a jak je přitom pořád děsně vtipná, a to jenom proto, abychom se na správných místech mohli rozbrečet; jak je v jádru docela drsná a temná a navenek „jen milá“.

16.

POT LESK&


Jací jsou hrdinové této hry?

Je to sebranka dosti svérázných individuí. Stejně jako je krutá příroda na nejza-padlejším ostrově Irska, kde na východ je někde Irsko a na západ už jen oceán a pak vysněná Amerika… kde furt fouká vítr a většinou ještě prší a průměrná teplota i v létě je asi deset stupňů nad nulou, tak i místní obyvatelé se s tím životem nepáraj. Všichni jsou to tak trochu mrzáci, s tím svým hovadstvím, se schopností si neustále ubližovat, hádat se, zabývat se zbytečnostma... Ale i přes to jsou to lidi, a někde uvnitř jsou plní prostoty a lásky. Nebo aspoň hrášku. Všichni jsou velmi životní. Můžeš prozradit něco z inscenačního záměru?

Se svými dlouhodobými spolupracovníky jsem si stanovil výchozí bod, který je velmi nečekaný, totiž, že se to budeme snažit udělat „úplně normálně“. Zájemce o seriozní informace opět odkazuju na Janino zaklínadlo o pravdě. Jaké spolutvůrce jsi pro práci na Mrzákovi Inishmaanském oslovil a proč?

Tak především jsem se po delší době sešel se svou dlouholetou přítelkyní dra-maturgyní Janou Sloukovou. Je to dojemné setkání Fifinky a Myšpulína v Třeskoprskách Králové. To jsem velmi rád, protože s Janou si rozumím nad-míru a práce tak byla a bude hladká. Jana mi také doporučila místního génia hudby – Davida Smečku. Autorská hudba je vždy správná, a asi by bylo trapné pouštět z beden nějaké cédéčko „Na Irské svatbě“, a když skladatel je členem souboru, tak to už vůbec není nad čím váhat. Navíc jeho hudební opusy jsou předmětem nadšených bájí po celé střední Evropě. Myslím, že síla dobrého divadla je v pevném kolektivu a v duchovní přítomnosti všech spolupracujících. Jako výtvarníky jsem pozval své stálé spolupracovníky Nikolu Tempíra a Ivu Němcovou. S oběma si rozumím a umím komunikovat a vím, že to bude dobré a bude se na co dívat. S jakými texty se na divadle nejraději potkáváš?

Z dramatických autorů jednoznačně Henrik Ibsen, ale zatím jsem se s ním na jevišti nepotkal osobně, snad to přijde. A pak se rád potkávám s poezií. Existují témata, která se ve tvých inscenacích opakují, ke kterým se opětovně vracíš?

Dětství/dospívání.

K jakému typu divadla ty osobně nejvíc inklinuješ?

Podle mě je divadlo především poezie. Svoboda okamžiku je důležitá, skuteč-nost, že v divadle je vše možné. Mám rád slovo. Ale nemám rád „jen“ slovo. Miluju divadlo, které jako divák musím svou vlastní kreativitou dotvářet ve své hlavě. Líbí se mi, když si herci sypou na hlavu mouku. Miluji doslovné meta-fory. Nedávno jsem si říkal, že už jsem dlouho neudělal žádné představení o nějakém básníkovi. Ale jinak by se dalo říct činohra. Jak se ti zatím spolupracuje s herci Klicperova divadla?

Trochu bych to rozšířil na všechny zaměstnance divadla. Jsem tady v neustá-lém vytržení, jak všechno funguje, všichni pracují a nic není problém. To vůbec není samozřejmost. Asi na mě jde jaro. K hercům – zírám na to, s jakou poko-rou a jak intenzivně pracují, a dokonce poslouchají takového cizího cucáka jako jsem já... jen tak dál!

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

Jan Frič (1983)

Původem z Košíř. Absolvent grafické školy v Hellichově ulici v Praze. Spící člen Společnosti doktora Krásy (Macbeth, Poznej podzim aj.). Během studia čino-herní režie na DAMU uvedl v divadle Disk inscenace Ledový hrot / Kaltes Land, Láska vole, Svést sv. Vladimíra z veršů V. Holana, a další. Momentálně působí v A Studiu Rubín, zde kromě seriálu House Of Love uvedl také hudební Kabaret Hašek Miloše Orsona Štědroně a Proud Ondřeje Novotného. Dále působil např. v Divadle Petra Bezruče (Tvrdě / Měkce), v Šaldově divadle Liberec (Kokkola) nebo v Divadle K3 Olomouc (Někdo přijde). Jako stálý režisér Divadla Na zábradlí v Praze dosud uvedl Polonézou Ogińského (2009), inscenací Tartuffe Games (2009) a inscenaci Orestek - variaci na antické téma (2011).

18.

POT LESK&


A takhle se u nás pracuje…

Pro lepší seznámení s našimi hrdiny vám nyní nabízíme náhled na jednu ze zkoušek Mrzáka Inishmaanského – probíhá právě práce na obraze, ve kterém se v koloniálu promítá slavný film Člověk z Aranů, který se natáčel na vedlejším ostrově… A že vám přijde dekorace málo irská a trochu pově-domá? Ještě totiž nejsou kompletní kulisy vyrobeny, proto jsme si museli vypomoci Hadriánem z Římsů a hradem Čelákovem…

Fotil Tomáš Zeman.

Helenu (Marta Zaoralová) umělecké filmy zrovna neberou. Zato ohníček umí dělat dokonale, zvlášť bráchovi na ruce. Johny (Filip Richtermoc) právě větří další novinku.

Filmový lov na žraloka tu a tam diváky opravdu strhnul! Pouze Johnyho stará matka alkoholička (Lubor Novotný) vidí rozmazaně a dvakrát…

Nerozlučná dvojka, tety Kate (Martina Eliášová) a Eileen (Lenka Loubalová).

A zase nuda… Helena za chvíli začne na plátno házet vajíčka, Bobík Bobby (Tomáš Lněnička) dlabe místo popcornu hrášek a matka a syn si dávají chvilku rodinné idylky.

„Jé, podivejte, ten chlap má ale velkej frňák! Ten má ale velkej frňák!“ Bartley McCormick (Vojtěch Dvořák) poprvé v kině…

20.

POT LESK&


Bobík Bobby v akci aneb Johny Pateena Mika nám prozradil něco, co neměl…

Neotvírej si na mě pusu, Billy Clavene! To bylo srandovní, Billy, řekni mi to ještě jednou…

A takhle se po Inishmaanu šourá mrzák Billy. Koloniál je zkrátka centrem všeho dění…

Jedlíci čokolády

DavidDrábek

22.

POT LESK&


Režie: David DrábekDramaturgie: Markéta Bidlasová

Hudba: Darek KrálScéna: Martin ChocholoušekKostýmy: Simona Rybáková

Pohybová spolupráce: Henrieta HornáčkováAsistent režie: Eva Kratochvílová

Osoby a obsazení:Helena ...................................... Isabela Smečková BencováRóza ........................................................... Pavla TomicováValérie .......................................................Pavlína ŠtorkováJan .............................................................Dušan HřebíčekLudvík............................................................... Jiří ZapletalSamuel .......................................................Miroslav ZavičárMatka ..........................................Zora Valchařová-PoulováOtec ................................................................ Jakub TvrdíkBuddha ..........................................................Zdeněk PetrákDav a Figuranti.......................................Kateřina Francová Eva Kratochvílová Josef Čepelka Jakub Tvrdík

Inspice: Markéta TurkováNápověda: Markéta Hadincová

Premiéra 21. května 2011 na Hlavní scéně Klicperova divadla

Tři sestry. Hledají muže. Zn: Lázka prochází žaludkem!

Začali jsme zkoušet…

Jedlíci čokolády

DavidDrábek

24.

POT LESK&


Začínáme zkoušet aneb sladká tečka na závěr sezony!Zatímco na začátku května vám přineseme premiéru irské hry Mrzák Inishmaanský, na konci měsíce se už zase pěkně navrátíme do naší české, nebo spíše hradecké kotliny. Poslední premiérou letošní sezony totiž bude zbrusu nová hra uměleckého šéfa Klicperova divadla Davida Drábka v autorově režii. Romantická komedie, kterou David Drábek napsal opět přímo na tělo svému souboru, nese lákavý titul JEDLÍCI ČOKOLÁDY a s typickým drábkovským nadhledem a něžnou poťouchlostí v ní sledujeme téma pro květen jako stvo-řené – lásku a čekání na ni.

Láska nebeská při zastávce v Čechách. Příběh tří sester, co se stavějí na vlastní nohy po smrti otce. Ten se v šedesáti zabil v autoškole. Nejmladší Valérie trpí agorafobií a nebyla od jeho smrti venku, nejstarší Róza se projedla ke dvěma

metrákům váhy a prostřední Helena jako jediná vydělává a kormidluje chod domu na předměstí. Otec v závěti odkáže Valérii svůj supermanský kostým, v němž anonymně zachraňoval lidské ztroskotance. Pomůže teď jeho vlastním dětem? Na scéně se dále objeví tři muži a několik psů. Tato hra je autorem psána pro tři jeho hradecké múzy: v roli Rózy se před-staví Pavla Tomicová, jako Helena Isabela Bencová-Smečková, Valérii bude hrát Pavlína Štorková. Milovníkům čokolády sdělujeme, že nabídka pralinek obsahuje příchuti Čechova, Almodóvara i Woodyho Allena… a občas nějaký ten hollywoodský oříšek.Celé to nejlépe vystihl jeden malý druháček: „Lázka. Lázka je dobrá jako bůch a lázka má srdce. Lázka je dobrý noční vánek a je příjemná. Lázka je dobrá a krásná jako pelikán. A je hezká.“

„Jedlíci“ mají za sebou teprve prvních pár zkoušek, proto si reportáže z jejich průběhu necháme až na příští, květnově láskyplné číslo. Zatím ale můžeme pro-zradit, že kromě zmíněných tří ústředních sester se samozřejmě můžete těšit na jejich neméně výrazné a důležité partnery – Dušana Hřebíčka, Jiřího Zapletala a Miroslava Zavičára a mnohé další.

Je lepší Kofila nebo Milena? Umí Dušan Hřebíček venčit více než šest psů najednou? Jak nakrmit stokilovou nevěstu? Může sex zabíjet? Co to je suri-kata? Dá se v parku potkat osudová láska? A jaké je to bloudit městem v růžo-vém trikotu?

To a ještě více zodpoví inscenace Davida Drábka JEDLÍCI ČOKOLÁDY. Premiéra 21. května 2011 na Hlavní scéně Klicperova divadla…

ROZHOVOR S MARTOU ZAORALOVOU „Všechny začátky v mateřské škole jsou těžké…“

Marta Zaoralová je členkou hereckého souboru Klicperova divadla od roku 2007. Naposledy zazářila coby Marta Kubišová v komediální a hudební inscenaci Světáci, kterou v Hradci Králové nazkoušel Vladimír Morávek. Jen pár týdnů po velkolepé premiéře se vrhla do dalšího zkoušení. Právě se připravuje na roli Heleny v McDonaghově Mrzáku Inishmaanském…

26.

POT LESK&


Vystudovala jsi herectví na brněnské JAMU. Jak vzpomínáš na léta studií?

Jéééé, těch vzpomínek je tolik, tolik… Já si doteď vzpomínám i na celý přijí-mačky! Teď když píšu, tak se usmívám… Vlastně už se usmívám i tomu, jak to bylo vlastně drsné a někdy i kruté. Byla jsem v ateliéru pod vedením ruské reži-sérky Oxany Smilkové. No, kdo s ní nikdy nepracoval, nepochopí. Ale pojem tvrdé ruské školy, psychického teroru a fyzických možností využitých do kraj-nosti – to už možná napoví… Ovšem v ročníku jsme byli skvělá parta a vlastně rodina. Už bych se na školu vrátit nechtěla, ale byly to silné čtyři roky – stu-dentské, bouřlivé, krásné i těžké.

Jaká byla tvá cesta do Klicperova divadla?

Věříš na sílu myšlenky ? A tomu, že když si něco moc přeješ, stane se to? Já totiž jo. A tak už jsou to čtyři roky, co se mi to přání splnilo… Rovnou z JAMU jsem zaplula do Klicperáku!

Jaké byly tvé začátky ve „velkém divadle“?

Těžké. S jednou mojí ségrou jsme rády používaly heslo: „Všechny začátky v mateřské škole jsou těžké“.

Jaké konkrétní role ti zatím nejvíc utkvěly v paměti?

Určitě úplně první role v angažmá – v Mefistovi – role Carly Pelzeman, pak Panenka v Ženách a panenkách a Věra z Vltavínek. Tu jsem hodně oplakala při derniéře.

Co podle tebe nejvíc ovlivní, zda se herec cítí v inscenaci dobře?

Vliv na to má úplně všechno. Ale asi největší moc má v tomhle režisér, jeho způsob chování a zkoušení, atmosféra, ve které se pracuje. Pokračuje to vztahy mezi kolegy, hrou samotnou, rolí, kterou hraješ, tím jaká je zpětná vazba od diváků a tak dál a tak dál… Někdy tě může štvát třeba kostým.

Tvou nejnovější nazkoušenou rolí je Marta Kubišová v Morávkových Světácích. Jak ses v nové inscenaci „zabydlela“?

Myslím, že jsem „zabydlená“ a bydlí se mi dobře. Náročně, ale krásně. Zbytek ať posoudí diváci.

Přináší ti hraní radost?

Taky. Mimo jiné…

Jaké role tebe osobně baví hrát nejvíc? Do jakých by ses sama obsadila?

Každá role má něco do sebe. Baví mě, když je postava zajímavá, proměnlivá, pestrá v emocích a má prostor… Ale už jsem pochopila, že i malé roli, na které není na první pohled nic moc zajímavého, můžeš dát život i tak. Je to jen na mé fantazii… Nechci říkat, do jakých rolí bych se obsadila. Mám chuť pracovat a zkoušet, a tím se učit a zlepšovat se a růst. Ráda bych zkusila všechno!

Jaké bylo prozatím tvé nejsilnější divadelní setkání?

V dobrém bych chtěla vzpomenout na styl zkoušení inscenace Don Quijote de la Mancha s J. M. K. Lopezem. Inscenace sice bohužel dlouho nežila, byla asi dost náročná, ale to, co jsem prožila během té práce a pak i během hraní, TO ve mně

Marta jako Věra z Vltavínek.

28.

POT LESK&


bude žít dlouho. Jsou to kouzla a čáry nepřenosná slovně… Vidíš, někdy to zkusím namalovat.

V současnosti zkoušíš s Honzou Fričem Mrzáka Inishmaanského. Jaká je podle tebe vlastně postava Heleny, kterou hraješ?

Heleny je mi vlastně trochu líto, mys-lím, že v životě se jí nedostalo žádné pozornosti, a co víc a hůř ani žádné lásky. Navenek je drsná a sprostá, kope kolem sebe na všechny strany, útočí, ale to všecko je podle mě jen obranný mechanismus křehké, dět-ské, opuštěné, zraněné dušičky. To prostředí, krajina, ve které žije, žád-nou vlídnost taky neposkytuje… Kdoví co si všecko holka prožila. Vymyslela jsem si pro ni hodně zážitků… Taky je to samozřejmě puberťačka, která se předvádí a užívá si to. Užívá si sprostý slova i to, jak má nad svým bráchou navrch, že se jí tak bojí a tak.

A jak na tebe zapůsobila hra samotná?

Podle mě je především hodně dobře napsaná. Co dodat… Je vtipná, je smutná, je dobrá! Jsou v ní dobré příležitosti pro herce, a nejen pro jednoho nebo pro dva…

Jak se vlastně připravuješ na roli? Jsi spíš herečkou, která o roli hodně přemýšlí a studuje si jí doma, anebo necháváš většinu práce až na zkoušku samotnou?

Je to proces a obojí je důležité. Doma nebo venku nebo u kafe si můžu vymyslet bambilion věcí, ale realita může být pak jiná. Nic z toho nemusí fungovat, zapa-dat do celku a tak. Pak jsou tu kolegové – partneři na jevišti, režisér… Teď jsem si vzpomněla na JAMU – zkoušeli jsme Pěnu dní od Borise Viana. Hrála jsem Alise a pořád to nebylo ono a nemohli jsme na nic přijít. Dokonce jsem si cho-dila sedat na nádraží a pozorovala různý ženský a někdy jsem třeba i kus cesty

šla za nima a pozorovala je a nic. A pak jsem otevřela nějaký časopis a najednou jsem ji uviděla! Prostě to byla ONA. No a tak jsem začala hrát Alise. Měla svou chůzi a gesta… měla všecko.

Existují herci a herečky, kteří striktně oddělují „emoce divadelní“ a emoce osobní, například proto, že se nechtějí na jevišti zcela ote-vírat a připadají si jistější v určité masce. Myslíš, že jsi typ herečky, která vztahuje to, co prožila v životě, na roli, kterou hraje?

Přemýšlím nad tím – nechtějí se otevírat – no, já si do některých rolí „tahám“ svoje dost intimní prožitky, které bych nikomu neřekla, ale na diváka jdou přece moje emoce nebo můj výraz a divák vůbec netuší, co se za tím všechno skrývá… Určitě jsem ten typ, co jde přes svoje prožitky. Někdy je to možná trošku drá-sání, jindy zas docela terapie, ale pak je tu možnost použít trochu techniky – myslím herecké techniky – a jde to taky. Myslím, že to kombinuju.

Dá se říct, že ti tvé osobní prožitky pomáhají v hraní? Určitě mi pomáhají, a i když jsem toho v životě prožila dost, jsem za to vlastně ráda. Co tě nezabije, to tě posílí a posune dál…

Co kromě divadle tě v současné době naplňuje? Čemu se věnuješ mimo čas strávený na jevišti nebo na zkoušce?

No, ráda dlouho spím, když můžu. Pak mám svého milovaného velkého psa Antara, který má neustále tolik energie, že mu závidím. Takže mezi zkouškami a představeními venčím, což teď zrovna spojuju s učením textu, při chůzi mi to jde nejlíp do hlavy. Dál trávím čas se svým přítelem… Taky mu ráda vařím. Co ještě… čtu knížky. Posledně to byla Anna Karenina – úchvatné. Četla jsem to jedním dechem, prožívala jsem to hrozně silně, i slzy padaly... Taky hraju na housle a věnuju se malování, na které teď sice nemám moc času, takže to snad o prázdninách dohoním. Taky musím dodat, že u divadla je dost těžké navště-vovat nějaké „zájmové kroužky“, protože ty mají pevně stanovené časy a my máme celou volnou jenom neděli. Takže je to s časem dost nevyzpytatelné, což mě někdy mrzí, ale divadlo a hraní je na druhou stranu za tohle docela krásná daň.

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

30.

POT LESK&


Na kafi s Lenkou Mnohokrát jsem tento zážitek vyprávěla k všeobecnému pobavení, ale s přibývajícími roky a s přibývajícími cho-robami, začala jsem vzpomínat na tuto noc spíše s doje-tím a pochopením. Čím dál bylo totiž zřejmé, že i na mne dojde.

Zbývalo asi deset dní do premiéry Klubu autistů, když jsem pochopila, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Nějak se mi nedařilo, měla jsem i výpadky v textu, milá a něžná režisérka už se na mne tvářila dost znechuceně, zkrátka nestála jsem za nic a velice jsem se trápila. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, rozbolel mě levý kyčelní kloub. Vypomohl prášek proti bolesti, ale v noci to byla hrůza hrůzoucí. Někdo mi poradil, že je dobré mazat to Alpou neboli „francovkou“.

Byl pátek večer, Alpu jsem neměla, tudíž jsem trpěla dál. Po sobotní zkoušce se přidalo pravé rameno a loket, artróza jako banda zuřivých Nomádů rejdila mým tělem a dělala jen to, co umí. Plenila a ničila. Tehdy jsem si řekla, že to dále trpět nebudu a místo Alpy vyhledala jsem v komůrce silnou domácí slivovici. Potřela jsem bolavá místa, vlastně to bylo skoro celé tělo, což mělo dva zřetelné důsledky. Jednak se teplo začalo šířit všemi postiženými klouby, a za druhé jsem se náhle ocitla ve švestkovém sadu. Vůně byla nepřehlédnutelná, a já libě usínala pod trnkami. Ráno jsem se probudila stejně bolavá, jen švestkový sad se proměnil ve vinopalnu. Můj dívčí pokojíček zdál se býti proměněn ve špeluňku pochybné pověsti, a starosti s větráním a praním ložního prádla daly mi na chvíli zapomenout na mé obstarožní klouby.

Nakonec se vše zlomilo, Klub autistů se podařilo úspěšně dotáhnout do konce, a s bolestí jsem se naučila zase na chvíli žít. A společně s tatínkem proklínám stáří a Rajko Dolečka.

Vaše Lenka Loubalová

Ach, bědné stáří!

Je tomu asi dvacet let. Moji rodiče přijeli k nám na cha-lupu. Tatínek byl o něco málo starší, než jsem já dnes, maminka měla ještě o sedm let víc, než on. Bylo to hezké jako vždycky, maminka přivezla nějaké dobroty, pojedli jsme, popovídali, a potom jsme my „mladí“ šli k souse-dům ke krbu oslavit začátek jara. Zpět jsme se vraceli dost pozdě, lehce podroušení, ale jelikož jsme věděli, že naši spí v kuchyni, snažili jsme se být tichouncí jako myšky. Ukázalo se však, že to bylo zbytečné. U tatínkovy hlavy svítila lampička a kuchyň byla plná bolestného hekání.

Tatínek ležel ve staré selské posteli, která mu byla trošku krátká, z postele trčela jeho pravá noha, palec měl obalený mokrou utěrkou a ovázaný černou silono-vou ponožkou. Bylo jasné, kolik uhodilo: tatínka pře-padl záchvat dny. A tak zatímco já jsem se šplouchala v lavóru, schovaná vysokým čelem v nohách postele, linulo se celou místností neuvěřitelné lamentování. Tatínek proklel dnu, proklel stáří, proklel nespravedlivý osud, ale hlavně strašlivým způsobem pohaněl kolegu lékaře Rajko Dolečka. Pro ty, kdo nepamatují tohoto člověka, dodávám, že to byl velmi populární propagá-tor zdravého životního stylu, střídmého jídla a pohybu i ve vysokém věku, a hlavně tvrdil, že stáří může být krásné (!). Trpící dr. Loubal, takto můj tatínek, nazval jej volem. Nám bylo maličko trapně, taky nám to připa-dalo legrační, jak jsme tak měli upito, a především jsme nemohli nabídnout žádnou pomoc. Maminka ležela na druhém konci místnosti, na gaučíku pohodlném asi jako Záhořovo lože, a protože už špatně slyšela, stále se ptala, co se děje. Krom toho měla vyndané zuby, tím pádem šišlala, a jak byla rozespalá, projevovala se lehce zma-teně. Co vám budu povídat, milí čtenáři, byl to jeden velký obraz, obraz zvaný STÁŘÍ.

Ráno bylo moudřejší večera, tatínkovy bolesti ustoupily, a on se zase stal veselým dědečkem. Maminka byla milu-jící babička vždycky, ale když si nasadila zuby, bylo to mnohem radostnější.

32.

POT LESK&


34.

POT LESK&


Březnové události obrazem

Březen byl co do slavnostních divadelních udá-lostí velmi pestrý. V Besedě proběhla premiéra Klubu autistů a na Hlavní scéně si pro hradecké diváky odbyl svou premiéru s Cimrmany náš Josef Čepelka.

Fotil Tomáš Zeman.

Na děkovačce byli „Autisti“ jako proměnění – prošli mezitím totiž para-lelním vesmírem…

Režisérka Natália Deáková zavzpomínala na pohodové zkoušení.

Tradiční přípitek se stejně jako celá inscenace po delší době odehrál v prostorách Studia Beseda.

Autor Petr Kolečko poděkoval za to, že jsme mu hru moc nezkazili. A pak už se rozjel večírek ve velkém stylu – zde dračice Helena Plecháčková a Sváťa Šteinerová.

Pan ředitel Zeman s Tomem Lněničkou, který v Autistech skvěle hraje Vladimíra Morávka.

Režisérka Natália Deáková s představitelkou Kamily Helenou Plecháčkovou.

A teď skokem za Cimrmany – náš „Bohoušek“ v přípravě na seminář. A během samotného přednášení referátu. Vražda v salónním coupé – otec a syn Čepelkovi.

36.

POT LESK&


38.

POT LESK&


Za oponou Na březnové úterý, 8. března 2011, připravilo Klicperovo divadlo ve spolupráci s paní vychovatelkou Monikou Foralovou pro své diváky z Domova mládeže zdravotnické školy báječný program. Odpoledne jsme uskutečnili prohlídku zákulisí, které je divákům obvykle skryto. Při prohlídce jsme potkali herce Jana Sklenáře a Pavlu Tomicovou, kteří i přes nedostatek svého času nám chvilku obětovali a nechali se s námi vyfotit. Děkujeme za úžasný výklad a za to, že nás slečny z předprodeje ,,protáhly“ skoro každou divadelní skulinou. Hluboká poklona všem hercům Klicperova divadla za nádherné předvedení hry od Václava Klimenta Klicpery „Hadrián z Římsů“, byla to jedna z nejhezčích inscenací, které jsme viděli, dvě hodiny smíchu a upřímného pobavení! Děkujeme Vám za to, že jste, a díky za každé další představení, už se moc těšíme na to, až se přijdeme podívat na nějakou další hru.

Text P. Valášková, foto M. Foralová

David Drábek

Náměstí Bratří Mašínů

DERNIÉRA 30. dubna 2011!

V hlavních rolích:Pavla TomicováDaniela KolářováMiroslav ZavičárDušan Hřebíček

Přijďte se pobavit, zasnít a omládnout spolu s námi!Vydejte se naposledy na vysněnou cestu k českému moři…

40.

POT LESK&


POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 4 / 2011

Další číslo vyjde v květnu na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách: www.klicperovodivadlo.cz

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

4 / 2011č.

pot&lesk - duben 2011

Documents