pot&lesk - duben 2014

KLICPEROVO DIVADLOHRADEC KRÁLOVÉ

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 8

POT LESK&

VELKÁ MOŘSKÁ

VÍLA(Jedlíci čokolády po deseti letech)

Připravujeme na květen! Nová hra Davida Drábka v autorově režii!

POT&LESK č. 8 - duben 2014

OBSAH DUBEN:

3 – 5. května zahajujeme prodej vstupenek na XX. Mezinárodní festival DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ!

4 – VELKÁ MOŘSKÁ VÍLA - premiéra 17. května na hlavní scéně – fotoreportáž z první čtené zkoušky

6 – BYLINKÁŘSTVÍ Z KLICPEROVY LOUČKY – nabídka léčivek 2014/2015

8 – MARCEL PROUST SE PTÁ..., tentokrát Jana Vápeníka

10 – Z dramaturgova šuplíku

11 – Na kafi s Lenkou

12 – BYLI JSME PŘI TOM s herečkou Chantal Poullain a hercem Petrem Jeništou

14 – Pavel Filip: Mít rád herce a pekelně se soustředit na písmenka v knize

15 – EX LIBRIS Zory Valchařové-Poulové

16 – LACO DECZI & CELULA NEW YORK na hlavní scéně 29. 4. 2014!

Nikdy nevíš, koho dneska divadlem ovlivníš...

Pozdě, ale přece, sluší se blahopřát. Komu? Čemu? Divadlu! 27. března byl Světový den divadla. Jiho-africký herec, dramatik a režisér John Kani se ve svém poselství divadlům i jejich divákům vyznal, jak osudově ho před lety zasáhla školní návštěva Macbetha v Port Elizabeth: „Náhle jsem se ocitl v novém světě nejen své imaginace, ale i světě vět-ších možností. Poznal jsem, že vzdělání je klíčem. A také, že divadlo je klíčem, který otevírá dveře představivosti. Ten den jsem si slíbil, že jednou také budu stát na jevišti a budu vyprávět příběhy, které nám vyprávěla babička před spaním. Když vezmete dítě do divadla, podpoříte jeho touhu, aby ho někdo vyslyšel. Dítě začne věřit, že i ono má svůj příběh, který jednoho dne bude moci vyprá-vět.“ Přiznám se, že něco podobného se stalo i mně, když jsem kdysi viděla v Hradci představení Julie a Romeo a Julie. Dneska večer se to stalo zas. Někomu, kdo přišel na Romea a Julii. Klidně se to mohlo stát i včera na Labutím jezeru nebo zítra na Richardovi, pozítří na Marilyn, na Podivném od-poledni dr. Zvonka Burkeho, na Cestě dlouhým dnem do noci, během Sestupu Orfeova... že se to v podstatě děje pořád. Možná se to stalo i vám. Možná, že se vám to teprve stane. Tak tedy živijó! A hodně imaginativních představení a magických divadelních zážitků v Klicperově divadle! Můžete je zažít už teď, v dubnu! Přijďte! Nikdy nevíte, co to s vámi udělá. Nikdy nevíš, koho právě tím dnešním představením ovlivníš...

Lucie Němečková

P.S. A kdyby čistě náhodou nezabralo žádné z plánovaných třiadvaceti představení domácích a tří hostů, počkejte si na květen. Celý duben pro vás tým Jedlíků čokolády v čele s Davidem Dráb-kem chystá novou delikatesu: Velkou mořskou vílu! Když se začtete do POT&LESKu, dozvíte se o chystané premiéře něco málo víc. Taky nakouk-nete pod pokličku bylinkářské dramaturgii příští sezony, divadelní svět uzříte s Pavlem Filipem z nápovědní budky, „Při tom“ s vámi tentokrát bu-dou herečka Chantal Poullain a herec Petr Jeništa, v Dramaturgickém šuplíku můžete konfrontovat své a Brookovy názory na Shakespeara, Lenka vás samozřejmě pozve na kafe, Zora Valchařová Poulová přidá něco z knih, Jan Vápeník diskutuje s Proustem... Zkrátka, bylo by příliš troufalé my-slet si, že i takový POT&LESK dubnový vás může ovlivnit třebas až na věky?!

Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové,

telefon: 495 512 857, e-mail: [email protected], otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin

- 2 -

4

8

10

15 16

12

č. 8 - duben 2014POT&LESK

- 3 -

5. května od 9:00 hodin začínáme prodávat vstupenky na jubilejní XX. Mezinárodní festival

DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ.

Koná se tradičně posledních 10 dní divadelní sezony, od 21. do 30. června!

Předprodej vstupenek do Klicperova divadla i Divadla DRAK:Švehlova 624, Hradec Králové, tel: 495 512 857,

e-mail: [email protected]

PROGRAM FESTIVALU A FESTIVALOVÉ TIPY NAJDETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE POT&LESKu!!!

Vážení čtenáři, čas utíká rychle, a ten divadelní, zdá se ještě rychleji…. ta tam je doba, kdy jsme s velkou slávou premiérovali inscenaci autora a režiséra Davida Drábka Jedlíci čokolády… Tehdy byla sobota 21. května 2011, nad Klicperovým divadlem celý den krásně svíti-lo slunce, přes den bylo skoro dvacet osm stupňů a teplý večer s třinácti stupni (nedivte se, i toto na internetu zpětně dohledáte!) přál pořádné popremiérové veselici. A bylo co slavit. Tehdy jsme měli poprvé možnost seznámit se se svéráznými třemi sestrami Rózou (Pavla Tomicová), Helenou (Isabela Smečková Bencová) a Valerií (Pavlína Štorková). Taky jsme společně nahlédli do jejich domečku a vůbec objevili tenhle originální poetický svět ve fantazii Davida Drábka. Nechyběli v něm samozřejmě kromě sester i jejich nápadníci - trhlý Ludvík (Jiří Zapletal), vodič psů Jan (Dušan Hře-bíček, později roli přebral Jan Vápeník), prazvláštní Samuel (Miro-slav Zavičár) a mnozí další.

Od té doby získali „Jedlíci“ nejen Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci původní české hry, ale hlavně obdiv mnoha našich spo-kojených a na další reprízy se navrátivších diváků.

A jaký je konec této pohádky? Nyní, v dubnu 2014, jsme pro vás za-čali zkoušet pokračování této úspěšné inscenace. Nový text Davida Drábka se jmenuje Velká mořská víla – a s osobitými sestrami

se potkáváme přesně po deseti letech jejich dramatického času. Co se s nimi od té doby ale stalo? Róza už se tolik nepřejídá, ale bodrost, boubelatost a svazek s pošukem Ludvíkem se jí drží dál. Heleně s Janem to také vydrželo, i když ve vztahu se kromě nyní desetiletých dvojčat objevily i pořádné trhliny. A Valérie? Ta je jako vždycky největší mimoň…. Takže zatímco Róza provozuje temnou sluj, kde se lidé léčí pobytem v absolutní temnotě, Helena se se-znamuje s mladým pohledným lékařem, Ludvík s Janem pracují jako soukromí detektivové a odhalují nevěrníky, Valérie přichází pomoci své sestře Heleně a nejvíce času tráví s přechytralými dvoj-čaty Loretou a Oliverem…

A jaký realizační tým pro vás Velkou mořskou vílu připravuje? Od Jedlíků čokolády zůstal v podstatě neobměněn – režie David Drá-bek, dramaturgie Markéta Bidlasová, hudba Darek Král, kostý-my Simona Rybáková a původní scénu Martina Chocholouška do nové podoby moduluje Marek Zákostelecký.

Těšíte se? My moc!

POT&LESK č. 8 – duben 2014

- 4 -

Nová tvář na zkoušce! Vladimír Polívka alternuje roli doktora Adama s Honzou Sklenářem.

Vladimír Polívka ještě jednou, tentokrát spolu s Pavlínkou Štorkovou bedlivě naslouchající slovům režiséra.

V příštím čísle POT&LESKu se budeme Velké mořské víle věnovat samozřejmě víc, ale už nyní s námi můžete nahlédnout do zákulisí příprav této inscenace! Pojďte se s námi podívat na první čtenou zkoušku!!!

Premiéra 17. května 2014 na Hlavní scéně!!!

Vážení čtenáři,

Jan Vápeník čte předlouhý monolog své postavy Jana.Honza Sklenář v roli mladého fešáckého doktora Adama.


- 5 -

Dětský koutek našich dětských představitelů. To je páreček! Pavla Tomicová jako Róza a Jiří Zapletal jako Ludvík.

Na první čtené bylo jistě ne naposledy veselo. David Drábek, dramaturgyně Jana Slouková, která se přišla na čtenou jen

pokochat a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková.

Máte se zkrátka na co těšit!!!!!!!!

(Připravila Jana Slouková)

Jan Bílek a tulipány. Honza Bílek ztvární v inscenaci roli polapeného nevěrníka.

Jiří Zapletal v roli soukromého očka Ludvíka.

Isabela Smečková Bencová čte právě repliky „své“ Heleny.Pavlína Štorková si zapisuje poznámky ke své roli Valerie.

- 6 -


Baladovník národní (Tradicinum Erbeno-mis) Čeleď: Trvalky. Vyvolává vzpomínky na dětství a školní docházku. Pomáhá otevírat skály a vidět budoucnost.

Karel Jaromír Erben

KYTICEJevištní podoba sbírky balad Kytice z pověstí národních (1853), nejslavnějšího díla miletín-ského rodáka Karla Jaromíra Erbena a jedno-ho z nejznámějších děl české literatury vůbec. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Kytice? Zemřela matka a do hrobu dána? Na topole podle skal? Nechoď dceruško k jezeru? Hrej si – tumáš kohouta? Dej sem dítě? Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku? Naše insce-

nace vás přesvědčí, že Kytice rozhodně nepatří jen do zaprášené archivní poličky s označením „povinná školní četba“! Kytice jako národní poklad, otevírající před námi svět magických balad i moudrostí našich předků. Kytice jako výsostná poezie s romantickým odérem i ho-rorovou patinou. Kytice jako téma viny, trestu a daností zákonů lidských i přírodních. Kytice jako kniha, kterou všichni známe, ale na kte-rou jsme už možná trochu zapomněli…..

Režie: Karel Brožek. Premiéra v říjnu 2014 na Hlavní scéně.

l

Drsnice sněhokvětá (Tarantinus Mafiana) Čeleď: Krutovtipné. Užívejte při trudno-myslnosti a přílišné změkčilosti. Pozor, ve větších dávkách vyvolává závislost!

Mohamed Rouabhi

KUTILOVÉHra francouzského dramatika alžírského pů-vodu z roku 2006 svým spádem, volbou pro-středí a stylem humoru připomíná filmy jako Pulp Fiction či Podfu(c)k. Pětice kamarádů se rozhodne na základě vyprávění jednoho z nich vloupat do neobydleného zámku, kde má být ukryt obrovský lup z dávné bankovní loupeže. Aby se ale k penězům dostali, potřebují se-hnat, koupit a vyzkoušet pořádnou sbíječku! Do šikovných kutilů s vrtákem mají ale naši hrdinové pořádně daleko… Jejich partičku totiž tvoří židovský kokainista Tony, militant-ní homosexuál Jo, zludračelý básník Ritchie, italiano frajer Sergio a hustej drsňák Fran-kie. Nadhled, spád a smysl pro ironii a černý humor, to jsou hlavní zbraně této mafiánské

grotesky tarantinovského ražení, kterou uve-deme v Klicperově divadle v české premiéře!

Režie: Jan Frič. Premiéra v prosinci 2014 na Hlavní scéně.

l

Lesopestřec český (Kabaretia Bohemicum) Čeleď: Drábkovcovité. Lehce haluciongenní účinky této byliny lze aplikovat na léčbu téměř všech neduhů. Předávkování vyvo-lává srstnatost.

David Drábek

ČESKÝ LESPo několika adaptacích klasiky (Figarova svatba, Richard III. a Romeo a Julie) a vlast-ních hrách formálně tradičnějšího ražení (Jedlíci čokolády a jejich pokračování Velká mořská víla) se umělecký šéf Klicperova diva-dla, režisér a dramatik David Drábek, vrhá v sezoně 2014 / 2015 na svůj oblíbený a od dob Noci oživlých mrtvol v Hradci zatím

BYLINKÁŘSTVÍ Z KLICPEROVY LOUČKY

Nabídka léčivek 2014 / 2015Vážení a milí, zatímco tuto sezonu jsme vaše chuťové buňky uspokojovali vybranou krmí Restaurantu U Klicperovy hlavičky, pro tu příští už jsme vám připravili povzbuzení, terapii a přímo záchranu kulturou! Ano, je to léčba alternativní, ale příjem-ná a po několik tisíciletí již osvědčená, proto neváhejte a vejděte do našeho Bylinkářství z Klicperovy loučky!!! Máte zlomené srdce? Nadbytek stresu? Zdivočelé hormony? Trpíte blbou náladou? Samotou? Nudou, šedí, znechucením, pesimismem a syndromem neklidných nohou? Na vše pro vás máme lék! Stačí si jen vybrat, přičichnout a louhovat těchto šest bylinných

pokladů vybraných přímo pro vás…

možná vás již v těchto dnech napadla otáz-ka, copak že na vás chystáme v příští sezoně, jaképak režiséry jsme k nám do Klicperova divadla pozvali, jaké tituly jsme s nimi na-

smlouvali, jaké krásné inscenace pro vás při-pravíme a kolik že jich vlastně bude? Právě v měsíci dubnu totiž z děr na povrch zemský vylézají nejen hadi a štíři, ale také dramatur-gické plány českých divadel. A my samozřej-

mě nezůstaneme pozadu! Exkluzivně v Po-tlesku se vám proto právě nyní svěříme s tím, co vás v následující sezoně nemine. Těšíte se? Zde lákává nabídka našich plánovaných šes-ti novinek ve speciálním bylinkovém hávu!!!

VÁŽENÍ ČTENÁŘI,

- 7 -


opuštěný žánr kabaretu! Takže už teď vám můžeme odpřisáhnout, že se na Hlavní scéně Klicperova divadla strhne pořádná mela… „Ó český lese, kam člověk hne se, všude se na něho lepkavě snese našeho národa přírodní pohoda!“ Klicperovo divadlo zavítalo tento-krát do hlubokých hvozdů, aby potěšilo své věrné diváky epizodami ze života rozkošných zvířátek… Těšíte se? Nebude chybět jezevec ani sojka, kanec ni muflon, i na housenky do-jde. A možná přijde i Petr Čtvrtníček jako bobr!

Režie: David Drábek. Premiéra v prosinci 2014 na Hlavní scéně.

l

Pětistrunatka polní (Nedvědum Brontosauria). Čeleď: Kotlíkovité. Pomáhá při poruchách sluchu a osobnosti. Vhodné pro nápravu souroze-neckých konstelací.

Anna Petrželková, Jana Slouková

MEDVĚDIFiktivní příběh dvou huňatých bratrů, nápad-ně připomínající osud jednoho nesmrtelného českého folkařského dua. Bratři Franta a Hon-

za a jejich životní puťák z Luk pod Medníkem na Strahov a ještě dál! Revue o tom, že nebe modrý ještě smysl má… Ukrytý v stínu lesa

igelit. Kočovní herci tu jsou, máky kvetou. A všichni se znaj, znaj, znaj a blázněji a zpívaj. Skleniček pár a pár tahů z trávy. Kamarádi z osady si s lesem rozumí. A přezky chřestí o skalnatou mez. Fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš! Pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy, podved jsem všechno, o čem doma si sníš. Hele lidi, svítá! Tulácký ráno na kemp se snáší. Ta chvilka co máš na život ti uplyne, jak od ohýnku dým. Půjdu se mejt a pozhasínám. Ztracená víra hrozny z vinic neposbírá. Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen? Teď je mi to líto…

Režie: Anna Petrželková. Premiéra v únoru 2015 ve Studiu Beseda.

l

Tužebník srdce- rvoucí. (Romantinella platonicus). Čeleď: Srdcokvěté. Podporuje invenci při psaní dopisů a zajišťuje lásku milované osoby.

Alexandr Sergejevič Puškin

EVŽEN ONĚGIN

Píšu vám - co víc? Píšu já vám. Co na tom slova pozmění? Vím, sama si tím přivolávám trest - vaše opovržení. Jestli však sebemenší závan lítosti vzbudí ve vás cit, nemůžete mě zatratit. Všechno by, věřte, ve mně spalo, nikdy bych vám s tou bezmocí, s tou hanbou nešla na oči, mít naději, a třebas malou, že občas, aspoň tu a tam projížďka zavede vás k nám, že vaše tvář, váš hlas v mém světě mihne se, a že pak jen vás budu mít v srdci po ten čas, než zase znova přijedete… Evžen Oněgin, vrcholné dílo světového romantismu a jeden z nejslavnějších milostných příbě-hů všech dob v adaptaci a režii dua SKUTR. Příběh znuděného velkoměstského dandyho, který se odstěhuje na venkov a potká tam ne-jen básníka Lenského a jeho milou Olgu, ale hlavně Taťánu, neobyčejnou dívku, které osu-

dově zamotá hlavu, uvedeme jako inscenaci pro všechny, kteří lásku dávali či odmítali v nepravou chvíli.

Režie: SKUTR. Premiéra v březnu 2015 na Hlavní scéně.

l

Humorník francouz- ský (Clasicinus Žabožroutum). Če-leď: Molierovité. Ko-riguje množství testo-steronu a velikost paroží. U žen zvyšuje sílu a vychytralost.

Moliere

ŠKOLA PRO ŽENYKlasická francouzská komedie o stárnoucím muži, který se ze své mladé schovanky marně snažil vychovat budoucí poslušnou manželku.

„To není legrace, Anežko, tyhle vdavky! Ty kladou na ženy veliké požadavky! Dívka se nevdává, aby se dobře měla a na své poslání v pohodlí zapomněla... Žena má v manželství úlohu podrobenou! Vous tam vždy vládne vším, tedy i služkou-ženou…“ Krize střední-ho věku, výchova slečen, potrestaný paroháč, šovinismus, ženství, naivka a „hodný strýček“, zkrátka motivy, se kterými je v Molierově hře o zábavu postaráno! Škola pro ženy je ale také komedie, jejíž příchuť nám v posledních le-tech trochu zhořkla, a to nejen díky rakous-kému know-how na utajovaný pobyt osob ve sklepích… Jak jinak totiž ochránit od mala dívku před vlivy a svody okolního světa? Přijďte se s námi zasmát nebo podivit v po-slední premiéře této sezony!

Režie: Marián Amsler. Premiéra v květnu 2015 na Hlavní scéně.

l

Sběr léčivých rostlin provedla a jejich užívání vřele doporučuje vaše drama-turgická bylinkářka Jana Slouková.

´

´´


- 8 -

Vážení čtenáři, ani v dubnovém čísle vašeho oblíbeného divadelního magazínu nechybí zvídavé otázky Marcela Prousta. Tentokrát si vě-hlasný literát vzal na paškál věhlasného klicperáckého herce, který je sice u nás v divadle teprve pár let, ale už se stihnul zařadit do kolektivu i diváckého povědomí tak suverénním způsobem, že máme pocit, jako bychom ho tu měli odnepaměti. Ano, řeč je o Janu „Vápnovi“ Vápeníkovi, který se občas podepisuje pouze Ca (OH)2 . Takže Vápno, připrav si tužku, pan Proust se ptá!!!

1. Z čeho máte největší strach? Že někdo ublíží mým dětem a já tomu nebudu moci zabránit.

2. Jaká vlastnost vám na sobě nejvíc vadí? Nemám pevnou vůli v některých věcech.

3. Jaká vlastnost vám nejvíc vadí na ostatních? Zneužívání dobré vůle ostatních.

4. Jaký je váš nejoblíbenější hudební skladatel? Čajkovský, Nohavica, Fanánek, Smečka :-)

5. Kdo jsou vaši nejoblíbenější spisovatelé a básníci? Čapek, Poe, Foglar, Pelc, W+V, S+Š, Topol, je jich spousta.

6. Kde byste nejraději žil/a? Na Vysočině někde u Poličky, v Sádku třeba nebo v Jimramově, tam se narodil můj tatínek.

7. Jak byste chtěl/a umřít? Na to nemyslím.

8. Na co byste nejvíc chtěl/a mít talent? Chtěl bych mít talent na to nezraňovat.

9. Jak si představujete dokonalé štěstí? Každá dokonalost po čase přestane bavit. Líbí se mi doba, kterou teď prožíváme s Kačkou, s dětma, s Matesem.

10. Kdo je vaším největším fiktivním hrdinou? Malý John z Robina Hooda.

11. A kdo je vaší největší fiktivní hrdinkou? Dámy odpustí…

12. Kdo jsou vaši nejoblíbenější malíři? Miluju Josefa Čapka.

13. Jaká je vaše nejtypičtější vlastnost? To musí říct ostatní.

14. Jaký je váš nejoblíbenější pták? Kondor.

15. Jaká je vaše nejoblíbenější barva?Modrá.

16. Jakou květinu máte nejradši? Tulipán.

17. Čeho si nejvíce vážíte na svých přátelích? Když můžou, pomůžou.

18. Kdo v reálném životě je pro vás hrdinou? Pan Havel.

19. Pro které chyby máte největší pochopení? Nad tím jsem nepřemýšlel.

20. Jakou vlastnost máte na sobě nejradši? To neřeším.

JANA VÁPENÍKA

Marcel Proust se ptá:

Jan Vápeník = SOUDCE V NESNÁZÍCH


- 9 -

21. Co vám vadí ze všeho nejvíc? Zneužívání lidí v jakémkoliv směru. A zvířat. A myšlenek.

22. Jaký je momentální stav vaší mysli? Blankytně modrý, naladěný v G-dur.

23. Jaké je vaše motto?Ostrému noži a hezký holce se nikdy nesměj voe :-)

24. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na mužích?Chlap by měl být rovnej.

25. Co je vaše nejoblíbenější vlastnost na ženách?Žena nechť je něžná, jen pak může být kněžna :-)

26. Jaká je vaše oblíbená činnost?Rád čtu, degustuju, tulím se ke svým dětem.

27. Jaká je vaše představa utrpení?Viz. otázka číslo 1.

28. Kdybyste nebyl/a sám sebou, kým byste chtěl/a být?Plejtvák, vorvaň, prostě velryba, ta obrovská volnost v oceánu mě bere.

29. K jaké historické osobnosti máte největší odpor?Ke všem diktátorům minulým, současným i budoucím.

30. Jaké je vaše oblíbené jídlo a pití?Maminčina svíčková. Knedlo-zelo-vepřo mojí ženy. Šoulet maminky mojí ženy. Dobré pivo a jako maškrta ledová zelená. Hergot já si žiju :-)

31. Jaká jsou vaše oblíbená jména?Jan a Kateřina.

32. Jaká je vaše nejoblíbenější historická osobnost?Viz otázka číslo 18.

33. Kterému objevu či reformě se nejvíc obdivujete? Je super, že je země tak daleko od slunce, že tu můžem být, trápit se, milovat, nenávidět, hádat, udobřovat, omlouvat, že tu můžem žít – jak někdo moooooooc chytrý řekl – zatím nikdo lepší místo pro život nenašel.

Za odpovědi děkují Marcel Proust a Jana Slouková

Radek Balaš - Ondřej BrousekMARILYN (Překrásné děcko)

Jan Vápeník jako herec Brad Dexter

POT&LESK

- 10 -

č. 8 – duben 2014

B R O O K O V A C E S T A D I V A D L E M Zastavení první: Shakespeare

Dramaturgický šuplík či počítač skrývá texty povahy různorodé. Po Divadelním přírodopise Miroslava Rutteho připadla jsem na sou-bor s názvem BROOKOVA CESTA DIVADLEM. Myšlenky režiséra, divadelního mága a myslitele Petera Brooka, které jsem před několika lety sebrala a sestavila pro Český rozhlas. Čtení realizovala režisérka Lída Engelová. Četl Jan Hartl. A bylo to dojemné a legrační zároveň, jak každá věta během natáčení herce rozradostňovala víc a víc a jak si neodpustil vždycky poznamenat: „A to je pravda! A tohle je taky prav-da!“. Brookovy myšlenky potěší, věřím, i vás! Divadelníky i jejich di-váky. A jelikož je po premiéře ROMEA A JULIE, vybrala jsem několik Brookových postřehů ze setkání se Shakespearem:

Celosvětová obliba, které se Shakespeare těší, je založena na úžasně vzru-šující, hybné, dramatické kvalitě jeho her.

Je nám všem ze Shakespeara k smrti zle. Už jsme zhlédli všechny jeho neznámé hry. Nemůžeme žít z toho, že oprašujeme mistrovská díla.

Dělat hru jako svatou povinnost, s nejvyšší úctou, nestačí. Na otevření tajemného a nezbytného tvořivého kanálu pouhá úcta nestačí.

Jedinečnost Shakespearova materiálu spočívá v tom, že je v neustálém pohybu, v nekonečné změně. Hry samy se zdají být statickými objekty, protože je vidíte na polici. Člověk si říká: „Je-li kniha na polici, když od-cházím, bude tam i v okamžiku, kdy se vrátím.“ A věří proto, že je static-ká. Ale ona není. Zrovna jsem předčítal svému malému synovi Tarzana. Když Tarzan poprvé viděl knihu, viděl na stránce malé klikiháky a měl

dojem, že jsou to malí brouci. Díval se na ně. „Co je to za malé brouky?“ i zalistoval dál a malých brouků tam bylo ještě víc. Je to báječně pravdi-vé, protože si myslím, že Shakespearovy hry, ač klamou svými pevnými deskami, jsou velcí brouci, ve kterých jsou menší a menší brouci. A když jdou dospělí spát, hýbou se.

Dovolte mi jednu možná trochu přehnanou paralelu. Picasso začal ma-lovat portréty s několika očima a nosy ode dne, kdy pocítil, že malovat profil nebo en face je svého druhu lež. Vydal se hledat techniku, která by umožnila uchopit větší výřez pravdy. Shakespeare, který věděl, že člověk žije svůj každodenní život, ale zároveň intenzivně žije v neviditelném svě-tě myšlenek a pocitů, vyvinul metodu, s jejíž pomocí můžeme vidět naráz obličej člověka i vibrace jeho mozku.

Nikdo neví, jaký byl Shakespearův morální kodex. Dnes se můžeme řídit jen tím, co nalezneme v jeho textech. V žádném fóliu není záruka, že do-vede diváky k slzám nebo k tomu, aby vedli lepší život.

Onehdy jsem viděl ve francouzské televizi interview s Orsonem Wellesem na téma Shakespeare, které Welles zahájil tím, že řekl něco v tom smyslu, že „všichni Shakespeara zrazujeme“. Historie jeho her ukazují, jak jsou znovu a znovu vykládány, a přece zůstávají nedotčené a nenarušené. Pro-to jsou vždy více než poslední výklad, který usiluje o to říct poslední slovo tam, kde nikdo poslední slovo říct nemůže.

Potřebujeme se vrátit k Shakespearovi. Vše, co je na Brechtovi, Becketto-vi, Artaudovi pozoruhodné, je i u Shakespeara. Aby v nás nějaká myš-lenka uvízla, nestačí ji veřejně vyhlásit: je třeba ji vypálit do naší paměti.

Shakespearovo divadlo nemůžeme rekonstruovat napodobením. V oka-mžiku, kdy jsme se rozhodli pro shakespearovskou techniku, jsme se zmýlili. Mrtvola se hýbe, my zůstáváme na místě. Moderní inscenační metody jsou stejně plesnivé jako příčná opona.

Historie je jistý způsob pohledu na věc, ale není to způsob, který by mě zvlášť zajímal. Mne zajímá přítomnost. Shakespeare nepatří minulos-ti. Je-li jeho materiál skutečně platný, je platný teď. Je to jako s uhlím. Všichni známe celý ten proces, kterým prošel prehistorický les, jak se do-stal do země, umíme vysledovat historii uhlí; přece však význam kusu uhlí stojí a padá s hořením, vyzařováním světla a tepla, které chceme. A tím je pro mě Shakespeare. Shakespeare je kus inertního uhlí. Mohl bych psát knihy a veřejně přednášet na téma původu uhlí – ale opravdu se o uhlí zajímám, když je večer chladno, když se potřebuji ohřát, tehdy jej vložím do ohně a uhlí se stane samo sebou. Tehdy prožívá svou podstatu.

Nezajímá nás Shakespearova metoda, ale jeho ambice. Ambice zkoumat lidi a společnost jednáním, ve vztahu k lidské existenci. Podstata a prach.

Musíme si v této zemi, která si je tak dobře vědoma divadla a má tak fan-tastické dědictví položit otázku, proč se žádný soudobý anglický dramatik nedokáže přiblížit Shakespearově síle a svobodě. Otázka zní: proč jsme uprostřed dvacátého století, pokud se ambicí a šíře našeho myšlení týče, krotší a zablokovanější než alžbětinci?

Připravila Lucie Němečková

Z dramaturgova

šuplíku (myšlenky na pokračování)

POT&LESK

- 11 -

č. 8 – duben 2014

„Mladá paní, kdybyste náhodou někdy lu-xovala, vemte to taky tady kolem karmy!“ Takhle poeticky ke mně promluvil kontrolor z plynáren, když navštívil mou koupelnu. Musí to být člověk téměř jasnovidný, proto-že v té větě je všechno. Nejprve mi zalichotil tou „mladou paní“, neb věděl, že pak mne setne dobře mířenou střelou. Jediný pohled na mne mu sdělil, že jsem nepořádná a luxuju opravdu jen NĚKDY a ještě k tomu NÁHODOU. A pak pokračoval: „Jinak vám tady pavouci udělají mřížku!“ Prohlížela jsem proklatou karmu ze všech přístupných stran, hledala místo, kde by pavouci mohli uštrikovat mřížku, a co by z toho mohlo pří-padně vzniknout za problém. Došla jsem k jediné možnosti. Že by totiž moji milovaní, ochraňovaní domácí pavoučci byli tak tupí, že by snovali své sítě až k samému věčné-mu plamínku, ten by pavučinku podpálil, karma by bouchla, začalo by hořet dřevěné obložení vany, lino a nakonec úplně všech-no. Tuto možnost ovšem vylučuji, protože

pavoučci tak tupí nejsou. A navíc mám tak malou koupelnu, že se do ní s luxem neve-jdu. No nic, všechny ty sítě odstraním ruč-ně. Pro jistotu. Pak jsme přišli k topnému tělesu v pokoji. Tam občas vysávám, ale problém se našel jinde. „Kolikpak let máte tyhle kamna?“ Neurčitě mumlám, protože netuším, jaká odpověď je správná. „Tahle přívodová hadi-ce má životnost jen deset let, tak bacha!“

Okamžitě správně odpovídám, že moje top-né těleso je mnohem, mnohem mladší. Tím spíš, když nový šlauch stojí tisíc korun. A to jsou pro mne v tuto chvíli téměř nepředsta-vitelné peníze a navíc nesnáším instalatér-ské práce v bytě. Po pravdě však musím při-

znat, že od té chvíle podezřele často sleduji ten přívod plynu, zkoumám povrch hadice, zda se nestává poréznějším, nedělají-li se na něm boule, či - nedej Bože - otvory. Ne-vím, nevím, zda se v budoucnu ještě někdy klidně vyspím. Abych ta domácí traumata rozchodila, vy-pravila jsem se na procházku. Březnové let-ní počasí mne objalo ze všech stran a mně bylo jasné, že dělám pro své zdraví to nej-lepší, co mohu, že strachy zmizí a já budu krásná, zdravá, šťastná mladá paní. Kolem mne se rojili pejskaři se svými miláčky, co pejsek, to originál, pak milenci všeho věku, a nakonec v parku u stékajících se řek Labe a Orlice spousta rodičů, kočárků a mrňat a batolat všech velikostí. Usedla jsem na lavičku, vykasala nohavice, odhodila svetr a nastavila se slunci. Byla to krása a moje duše i tělo jásaly v mohutném dvojzpěvu. Bohužel jen chvíli. U mých nohou totiž kvet-ly sedmikrásky, krokusy, petrklíče a narcisy, též některé keře již ověnčily svoje větve bláznivými květy, no a já vdechovala nepřá-telské alergeny, až mi začalo téct z očí a z nosu, pak nastalo kašlání a kýchání a já pochopila, že mám smůlu. Není mi pomoci, jsem ohrožený druh. Doma mne ohrožují pavouci a plynaři, venku pak květena vše-ho druhu. Paradoxně se dusím na zdravém vzduchu a o život mi jde, když si lehnu do rozkvetlých trav, případně do sena. Nejspíš se nastěhuju do divadla, které je již dávno mým druhým domovem. V čer-ných šálách kolem jeviště je prý prachu jako v uhelných dolech, ale to je zřejmě prach umělecký, a tak mi nevadí. A vy, laskaví čtenáři, přijďte do divadla taky, máme pro vás mnohá překvapení a hlavně nová představení!

Vaše Lenka

NA KAFIs Lenkou

„Mladá paní, kdybyste náhodou někdy luxovala, vemte to taky tady

kolem karmy!“

„Jinak vám tady pavouci udělají

mřížku!“

Lenka = Monteková v nejnovější inscenaci ROMEO A JULIE

- 12 -


Asi v polovině devadesátých let se můj život octl na křižovatce. Chtěla jsem se vrátit do Francie, Šašek a královna se už tolik nehrál, a co teď tady, v Čechách... Důvod, proč jsem sem přišla, nebyl už vedle mne. Na druhou stranu syn Vla-dimír tady měl tátu, sestry, svoji rodinu. Bylo to těžké rozhodování. Osud mi „přihrál“ do cesty nabídku režiséra Vladimíra Morávka do Klicpe-rova divadla - abych hrála v představení Julie & Romeo & Julie postavu Chůvy. Bylo to moje první divadelní představení s velkým textem

v češtině. S Bolkem byly dialogy stručné, text bý-val vždycky podle mne... A teď? Čekala na mne klasická hra, navíc ve verších! Myslela jsem, že takovou věc nebudu nikdy v Čechách hrát. Celá moje situace se po mém souhlasu s rolí změnila. Začala jsem jezdit mezi Hradcem Krá-lové a Brnem, měla jsem pocit, že se vracím do studentských let. Během zkoušek jsem trávila v Hradci celý týden a vracela se domů na víken-dy. Bydlela jsem na ubytovně, nejdřív v Amátce, potom v jednom pokoji nad divadelním klubem. To si dokážete představit! V divadle jsem byla v podstatě pořád. Takové ponořené bytí, jen s divadlem, mi vyhovovalo. A v tom byl Hradec výjimečný...

Když zkouším, potřebuju se od všeho odstřih-nout a soustředit se jen na zkoušení. Bylo to sice pro mne bolestivé, každé pondělí ráno odjet, protože malý Vladimír mi hrozně chyběl. Ale věděla jsem, že je v dobrých rukou se svou chůvou, a že jde o chvíle v našich životech, které musíme absolvovat. Vladimír Morávek je úžasný a náročný, obojí je mi blízké. Byla to nakonec nádherná práce a v divadle mě všichni báječně přijali. Nepoci-ťovala jsem takovou tu divadelní nevraživost, závist, pomlouvání, která někdy v zákulisí bývá. A poznala jsem Pavlu Tomicovou, se kterou jsme si náramně padly do oka. A Vladimír Morávek to cítil a společně nás obsadil ještě jednou, v An-tilopě, zvláštní hře o despotickém vztahu matky a dcery. Možná se ještě jednou všichni setkáme. Tvrdím, že co má přijít, také přijde. Do třetice mě v Klicperově divadle obsadil režisér, Sergej Fedotov, blázen do Bulgako-va a navíc blázen, protože uměl hůř česky než já, a do Mistra a Markétky obsadil mě, jako Francouzku, ženu, do role Wolanda, ďábla! Ni-kdy jsem neslyšela o tom, že by ji hrála žena! Ale argument Fedotova byl - že postava je „odnikud“ a že to není muž ani žena. Režisérův pohled na Bulgakova a postavu Wolanda mě fascinoval,

tím mě moc motivoval. Fedotov je typ režiséra, který vyžaduje extrémní investici. Chce, abyste byl jeho herec od rána do noci. Byla jsem pořád v divadle. Buď mu tohle herec dá, nebo nemá smysl, aby s ním vůbec pracoval. Tehdy jsem si mohla takový přístup dovolit, nemusela jsem do školy pro dítě, připravovat večeři... Můj den vy-padal tak, že z pokoje, kde jsem se učila, jsem šla na zkoušku a pak do klubu. A kolikrát jsem šla ještě pozdě večer zkoušet na jeviště. Jednou jsem takhle večer zkoušela sama na velkém je-višti a pan vrátný mi se slovy: „Paní Chantal, už zas v noci!“, přidal pomeranče, prý abych snědla

taky nějaké vitamíny. Najednou jsem uslyše-la v hledišti nějaké vrzavé zvuky, a potom se ozvalo: „Takhle ne!“ Byl to Fedotov. A už skočil na jeviště a zkoušeli jsme spolu až do čtyř do rána. Tyhle momenty zkoušení, v hraniční únavě, považuji osobně za velký přínos...

Všechna tři představení se už nehrají, ale vra-cím se do Hradce občas na zdejší festival, kte-rý miluju... Sem tam hraju v Klicperově divadle některé ze svých představení z Ungeltu. A teď do Hradce Králové jezdí můj syn Vladimír, který je z Klicperova divadla také nadšený. Moc ráda vzpomínám na celé tohle období, na všechny skvělé herce, diváky, příjemnou atmosféru měs-ta. A nikdy nezapomínám poděkovat Vladimírovi Morávkovi i panu řediteli Zemanovi, že mě do Hradce pozvali. Změnili můj osud, mohla jsem zůstat v Čechách...

CHANTAL POULLAIN: Klicperovo divadlo je jedna velká křižovatka

v mém životě

Chůva = JULIE & ROMEO & JULIE, v režii V. Morávka,

Klicperovo divadlo 1997

Profesor Woland = MISTR A MARKÉTKA

v režii S. Fedotova, Klicperovo divadlo 1998

- 13 -


Nejraději jsem vídal Hradec z výšky divadelní střechy, kde jsem občas spával.

V Hradci jsem vůbec spával jenom občas.Bylo toho tolik, co bylo důležité zažít, vidět, vyzkoušet.

Byla to doba, kdy se uléhalo jen k milování a i to nebylo vždy nutné.

Spaním jsem se nechtěl mnoho zdržovat.

Jak jinak bych mohl s Filipem Richtermocem v noci chodit na ryby, s Marcelkou Holubcovou tancovat před divadlem na první trylky ranních ptáků valčík.

Jak jinak bych se mohl nechat opájet nejkrásnějším divadel-ním festivalem až do posled-ních jeho doušků, kdybych tehdy spal.

Kdybych byl tehdy spal, jistě bych všechny důležité lidi nepotkal:„Etiopskou princeznu Aidu“ Klicperova divadla, totiž Elišku Bouškovou, miču-rince Filipa Štipského

a celé to klubko party Hado-vy, Martina van Chocha bych těžko asi obdi-voval a Hynek by mi vikomte neříkal, kdybych tehdy spal.

Nejkrásnější nohy na světě bych neviděl – nohy Eldiny.

Malého, Malou – Tomicovou a jejich malou Ma-lou bych nestíhal, kdybych jen chviku tenkrát spal. Nedalo se spát, pokud jsem Pavla Horáka chtěl slyšet hrát.

A Honzu Sklenáře, který zpívá, jak by srdcem psal, bych těžko za to miloval.

Vladimírovy tehdy přesné připomínky mi také často usnout nedaly a ani polevit v tom krásném bohatýrském žití se tehdy nedalo.

To by mi prostě tehdy nedalo. Viva Klicperovo di-vadlo a všichni, co mi dodnes nedají spát...

...jen neusnout na vavřínech.

PETR JENIŠTA: Vyznání Hradeckým

Treplev = RACEK, v režii V. Morávka, Klicperovo divadlo 2002

Gajev = STRÝČEK SOLENÝv režii V. MorávkaKlicperovo divadlo 2002

- 14 -


Dříve každé pořádné divadlo mělo svého sufléra či-li nápovědu. Dnes tuto profesi některé scény opouštějí. A je to škoda! Buď šetří, nebo jsou tzv. avantgardní, případně obojí. Někdo si může myslet, že napo-vídat zvládne kdekdo. Ale kdepak! I pro tuhle činnost musí mít člověk předpoklady, ne-li talent, jistou odbornost a praxi. A hlavně: „Musí mít rád divadlo a herce“, jak říká dlouholetý suflér Klicperova diva-dla Pavel Filip.

Jak dlouho už působíš v Klicperově divadle?Od té doby, co jsem se přestěhoval do Hradce. Tedy od roku 1979. Nejdřív jsem dva roky dělal technika a pak, když se uvolnilo místo nápovědy, začal jsem napovídat. Několik posledních sezon k tomu ještě dělám inspici. Ale ze všeho nejradši napovídám.

Cos dělal předtím, než ses dostal do hradeckého divadla?Dělal jsem rekvizitáře. Mám rád operetu. Byl jsem v Karlínském divadle. Pamatuju se, jak jsem jednou, když se hrála My Fair Lady, přišlápl paní Simonové, když šla na scénu, vlečku. Letěli jsme oba. Od 68. roku jsem byl v angažmá v Městských divadlech pražských. Zažil jsem tam ještě konec éry Oty Ornesta. Byl tam tenkrát stařičký pan nápověda Cirkl a ten skoro při každém představení usnul. Tenkrát už neseděla nápověda v budce, ale v portále a vzpomínám si, jak za ním po představení kolikrát přišel pan Voska, poklepal mu na rameno a povídá: „Vstávejte, pane Cirkl, předsta-vení už skončilo.“ Nebo tam byla nápovědka, která nikdy moc nesledovala text, byla strašně roztěkaná a většinou, když herec nevěděl a potřeboval, jak se říká, od nápovědy hodit lano, měla u sebe kapesníček a v takových chvílích ho většinou vytáhla a smrkala do té doby, dokud z toho herec nakonec nevybruslil sám.

Co všechno napovídání obnáší?Nápověda musí být nápomocen hercům v učení jejich nové role. Při zkouš-kách tzv. házím slova či věty a pak postupně ubírám a ubírám a jen již sleduji herce, jak jim to pěkně šlape. V nápovědní knize zaznamenávám změny v textu – tzv. škrty, pauzy v textu. Nápovědní knížka by měla být přehledná.

Herci se před představením rozmlouvají, opakují si text apod. Jak se připravuješ na představení ty?Čtu si text, správně vyslovuju krkolomná slova či věty, podtrhávám si slova, která se herci hůř učí.

Kdybys měl poradit svým začínajícím kolegům a kolegyním, jak správně napovídat, co bys jim řekl? Jaké je desatero správného napovídání?Řekl bych asi toto: Nejdůležitější je mít rád herce, fandit jim a snažit se pekelně soustředit na písmenka v knize. Ale i na mimiku herce, ta někdy napoví, že nastal „Taxísek – okno“ a potřebuje hodit „záchranné lano“ – tedy slovo.

Kde je během představe-ní tvoje místo? Při představení sedím u jevi-ště tak, abych viděl na her-ce. Prostě kdekoli, abych byl co nejblíže k hercům. Někdy i trochu běhám. V jedné in-scenaci mi při výhledu brá-nila dekorace. Vyvrtal jsem si do ní tři dírky, abych na herce aspoň trochu viděl.

Prozradíš, kdo z herců nejčastěji v textu plave a rád si vymýšlí? Náš herecký soubor je skvělý a chodí na zkoušky velmi dobře připravený. No jasně, že někdy někomu něco vypadne. Stává se pak tzv. pohádkářem, když neví dál text, ale je roztomilý. Prostě má mé sympatie.

Určitě se ti staly při napovídání spousty historek. Prozraď aspoň některou...Jéjej! Těch úsměvných historek je mnoho. A nejen při napovídání. V diva-dle se zažije spousta legrace. Ale také těch bot, kterých jsem se při zkouš-kách či představeních dopustil na hercích. Když jsem omylem, bohužel, hodil jiné slovo či větu. Dobrý nápověda by vlastně měl umět jedním okem sledovat herce a druhým číst text. Pokud se mi ta bota stane, mám na sebe dopal, neb tím kazím herci jeho práci.

Jak poznáš, kdy máš napovídat a kdy naopak ticho znamená dra-matickou pauzu, kdy herec sice mlčí, ale ví?Většinou to poznám z mimiky obličeje a pohledu herce na mne.

Kromě napovídání a inspice taky občas hraješ. Vystupuješ rád z anonymity?

Ano, někdy dělám stafáž a při tom si vždy uvědomuji, že herectví je tvrdá řehole.

Trpí nápověda nějakými profesními de-formacemi? Jakými?Deformace profesní? Určitě asi nějakou mám. Zeptej se kolegů! O nápovědách kolují různé vtipy a historky, možná i o mně a ani o tom nevím!

Co je tvojí nápovědní noční můrou?Prošvihnout zkoušku či představení.

Kdy jsi musel jako nápověda naposledy zasahovat? Nu, když třeba herec opakovaně při zkouškách říká slovo či větu a od-kloňuje se od původního významu slova či věty. Pak za tím hercem jdu a povím mu to, ale nerad takovou věc řeším na jevišti. Při představeních se tyto situace už nestávají.

Co tě na práci u divadla nejvíc přitahuje a baví?Moje profese a vůbec celá divadelní atmosféra. Být přítomen u zrodu nové inscenace od první čtené až do premiéry. Nápověda je krásná profese. Bez hezkého vztahu k hercům, k divadlu, ale i k jevištnímu servisu snad ani nelze nápovědu dělat. V KLICPERÁKU jsme na jedné báječné lodi a měli by-chom umět moudře kormidlovat své emoce, svá vítězství, ale i jemné prohry.

Lucie Němečková

PAVEL FILIP: Mít rád herce a pekelně se soustředit

na písmenka v knize

POT&LESK

- 15 -

č. 8 – duben 2014

Babička i maminka mi četly pohádky. Pamatuju si ty hlasy, dikci, ba-biččiny brýle. Nevadilo mi poslouchat některé pohádky podruhé, po-desáté... Šlo vlastně o to, že jsem pod peřinou, že je někdo blízký u mě, a že je kolem tma, svítí lampička a celé je to takové lahodné. Já sama jsem se čtením začala asi v pěti letech a četla jsem, co mi předkládali. Klasickou literaturu pro děti. Zásadní byly kreslené Rychlé šípy a Mi-kulášovy patálie. Mám pocit, že kdo nečetl na prvním stupni Miku-lášovy patálie, nemůže se se mnou zcela shodnout ohledně humoru. Andersen s Trnkovými ilustracemi mě děsil i lákal. Děti z Bullerbynu a klasické pohádky. Ty jsem znovu četla i v pubertě. Od puberty jsem četla všechno. Knihy pro mládež vlastně ne. Zamilo-vala jsem si Hemingwaye, Remarqua, Fitzgeralda atd. A poezii všech-nu. Prokleté básníky - Comte de Lautremont, Zpěvy Maldororovy, to když čteš v sedmnácti v období jemné sebedestrukce... no dneska už to nezkusíš. Josef Kocourek Extáze - v šestnácti letech zážitek. Nesetkala jsem se s nikým, kdo to taky četl, tedy v tomhle věku. Zásadní byl Márquéz, Sto roků samoty - v osmnácti, Keruac Na cestě. Ale taky Marcel Pagnol Jak voní tymián. No a pak přišli ti Vianové, Doctorowové atd. atd. no a pak přišly děti a dlouhá přestávka.

Máš ráda ilustrace? A čteš ještě poezii?V dospělosti jsem přestala mít ráda ilustrace, nemám totiž ráda, když mi obrázky naruší mé vlastní představy. A poezie? Skácel a Seifert u mě vedou, Mikulášek je taky krásnej, ale tuze složitej.

Kupuješ si knížky? Na gymplu a na vysoké škole jsem kupovala, nebo spíš okupovala antikvariáty. Pamatuješ na knižní novinky ve čtvrtek? Dnes už knihy nemám kam dávat a kupuju si jen to, co předem přečtu a mám pocit, že to nesmí v mé knihovně chybět.

Je něco, co nečteš?Nečtu detektivky. Sjela jsem sice Larssona, Browna atd., ale jinak mi na tohle připadá život příliš krátký.A jinak, milá Lenko, mluvit o knížkách na jedné stránce je trošku ne-smysl, buď bys potřebovala sto stran, aby se vešlo všechno, co chceš říct, nebo budeš vždycky vypadat jako nedouk, chci říct nedočet. A ještě něco! Moje osmaosmdesátiletá maminka čte celý život od rána do večera, je jako chodící encyklopedie a říká, že knížky ji mnohokrát zachránily.

Doufám, že se vám, milí přátelé knížek, líbilo Zorčino vyznání stejně jako mně. Nevadí, že se muselo vejít na jednu stránku. Nevadí ani, že jsem nečetla Mikulášovy patálie, v humoru se docela shodneme. Svědčí o tom i to, že mi jako první kolegyni půjčila Adriana Molea a zbraně hromadného ničení /Sue Townsendová/, což je neuvěřitelná sranda a jestli ji někde objevím, nesmí chybět v mé knihovně.

Lenka Loubalová

Dnes je mým hostem v knihovničce Zora Valchařová-Poulová. Nikdy jsem nepochybovala, že je vášnivá čtenářka, a tak mne zajímalo, jak to všechno začalo.

Zora Valchařová-Poulová jako Mary Tyronová v inscenaci hry Eugene O´Neilla

CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

POT&LESK

Další číslo POT&LESKu vyjde v první polovině května na webových stránkách Klicperova divadla. Najdete zde i všechna archívní čísla od prvního vydání v roce 2008!

č. 8 – duben 2014

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Loubalová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: [email protected]; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v Galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 16 -

LACO DECZI

& CELULA NEW YORK

HRADEC KRÁLOVÉ 29. 4. 2014

HLAVNÍ SCÉNA KLICPEROVA DIVADLA!

pot&lesk - duben 2014

Documents