Psychologie - je věda o lidské psychice, jednání a prožívání

1. PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE

1.1 ZÁKLADNÍ OBORY PSYCHOLOGIE

1. psychologie obecná – tvoří základy oboru určením předmětu psychologie jako vědy, zkoumá obecné zákonitosti pozornosti, paměti, obecně kognitivních procesů, tvoří metodologické základy předmětu2. psychologie vývojová – zkoumá vývoj lidského jedince od období před narozením, zátěž, kterou pro dítě představuje porod, vývoj novorozence, jeho vnímání a hodnocení světa, obecné zákonitosti vývoje vnímání, rozvoje motoriky, vývoj kresby, písma, schopnosti chápat symboly, chápat prostoru, obecné zákonitosti vývoje inteligence, vývoje schopnosti učení a sociální učení3. psychologie osobnosti – zkoumá osobnost jedince, její vývoj v průběhu života, její strukturu, vnitřní uspořádání i dynamiku psychických procesů jedince. Oblast formování jedince souvisí s vývojovou a sociální psychologií. 4. psychologie sociální – zkoumá vztahy lidí mezi sebou, jejich vzájemné vnímání a ovlivňování, sociální podporou a pomocí, zabývá se postavením a chováním jedince ve skupině, vlivem skupiny na výkony jednotlivců, i tím, proč dělá ve skupině to, co by sám nikdy nedělal a naopak. Zjednodušeně řečeno zkoumá vztahy mezi Já – Ty, Já – My – Oni.5. psychologie srovnávací – zkoumá obecně zákonitosti fylogeneze, srovnává chování jednotlivých druhů včetně člověka, vývoj forem sociálního soužití u jednotlivých druhů.6. Psychopatologie – zabývá se na obecné úrovni psychickými poruchami, jejich vznikem a vývojem. Zabývá se i praktickou diagnostikou, terapií a prevencí.

1.2 APLIKOVANÉ

1. psychologie klinická – zahrnuje aplikaci psychologie na problémy jedinců a malých skupin. Kliničtí psychologové spolupracují s lékaři v rámci zdravotnických zařízení, vyšetřují jedince zjišťují a popisují problém, poruchy či onemocnění (předmětem psychodiagnostiky).2. psychologie práce a organizace - zahrnuje psychologii nejen ve výrobních činnostech, dopravě a službách, ale i ve sportovních odvětvích. Podobory – sociální psychologie práce (mezilidské vztahy na pracovišti, motivace) – inženýrská psychologie (vztah stroj – člověk)3. psychologie pedagogická – je odvětví psychologie, které zkoumá otázky výchovně-vzdělávací. Psychologicky analyzuje průběh, podmínky a výsledky výchovy a vyučování.

2. ANTICKÁ PSYCHOLOGIE – ZROZENÍ „PSÝCHÉ“

vytvoření představy „osobní duše“Aristoteles – Platónův žák a učitel Alexandra Velikého, jeho spis „Peri psyches, De anima“ je považován historiky za první ucelené psychologické pojednání. Rozdělení duše - vegetativní (rostliny, zvířata, člověk)- senzitivní (zvířata, člověk)- rozumová (člověk)

Hippokrates – autor spisu „ O starší medicíně“, někdy pokládaný za zakladatele lékařské školy

Galenos – navazuje na Hippokrata, zpracoval konečný starověký názor na člověka, který zůstal v platnosti po celý středověkRozdělení temperamentu podle Galenose- žlutá žluč - oheň - cholerik- černá žluč - země – melancholik- hlen - voda - flegmatik- krev - vzduch – sangvinik

1/20

3. VĚDECKÁ PSYCHOLOGIE

Počátek 18-19 století, opouští pojem duše – nahrazuje jím materialistický přístup. 3.1 ASOCIANISMUS - zakladatel W. Wundt (1879 založil psychologický institut v Lipsku)formuloval asociační zákony - zákon kontrastu- zákon podobnosti- zákon dotyku v prostoru a čase

3.2 TVAROVÁ PSYCHOLOGIE - cílová zaměřenost, která řídí myšlenkový proces - přestavitelé Wertheimer, Koffka, Kohler- experimenty s vnímáním figur, nedokončené obrazce- tvůrčí řešení situace vhledem

3.3 BEHAVIORÁLNÍ PSYCHOLOGIE - vědeckému zkoumání je přístupné pouze chování (behavior), za vědecké považovali zkoumání typu S-R (Stimulus - Reakce)- zakladatel J. B. Watson- později S - O - R (stimulus - osobnost - reakce)- zdůrazňování vnějších vlivů- propracování zákonitostí učení- prokazování forem nežádoucího naučeného chování- možnost naučit se reagovat na tentýž podmět lépe

3.4 HLUBINNÁ PSYCHOLOGIE – nelze ji pochopit bez základních informací o soc. prostředí a o rodinných vztazích zakladatelů jednotlivých směrů, používá jako hlavní metodu introspekci, pozorování a zkoumání vlastního nitra- zakladatel Sigmund Freud – psychoanalýza vývojový přístup - osobnost přirovnává k ledovci- nevědomí - princip nevědomých motivů našeho chování (myšlenky, strach, tužby, vrozené pudové impulsy, přání)- vědomí – to, co si plně uvědomujeme - předvědomí - zážitky myšlenky, které si člověk uvědomoval, ale zapomněl je, v běžném životě na ně nemyslí, ale může si na ně bez větších potíží vzpomenout Je to hranice mezi vědomím a nevědomím.osobnost = uzavřený systém s psych. energií, jejímž zdrojem je:- sexuální pud (sebezáchova, záchova druhu)- pud smrti (destruktivní síly)subsystémy - ID (ono – část osobnosti uložená v nevědomí – vedena principem slasti)- EGO (já – vědomá rovina řídící se principem reality - dobře rozvinuté ego je známkou zdravé dospělé osobnosti- SUPEREGO (nadjá) – obsahuje pravidla chování, zákazy a příkazy, ukládané v dětství, které jsme přijaly za své, obsahuje i pochvaly za úspěchy a dobré chovaní - jako celek se řídí superego principem dokonalosti – zajišťuje morálku jedinceEgo - obranné mechanizmy (působní na nevědomé úrovni)- vytěsnění (útěk od nepřijatelných myšlenek a přání)- sublimace (energie sexuálního přání převedená do jiné, třeba umění)- racionalizace (vysvětlení našich činů majících původ v nevědomí společensky přijatelnými motivy)- regrese a fixace (vrácení k nižšímu stádiu myšlení)

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE - Alfréd Adler - zakladatel druhé vídeňské psychologické školy- spolupráce s Freudem – názorově se však rozcházeli- sociálně zaměřený – znepokojen sociální nespravedlností- princip pocitu méněcennosti a usilování o moc, nikoli pudy

ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE - Carl Gustav Jung - přejal některé termíny a principy psychoanalýzy, ale pojímal je jinak – sexuální pudy nejsou určujícím činitelem- přítel Freuda (přátelství skončilo – rozpory)

2/20

rozdělení osobnosti do 4 hlavních subsystémů- kolektivní nevědomí (část nevědomí – pozitivní či negativní zkušenosti předchozích generací) Archetypy (třeba princip Animus a Anima = princip ženství a mužství), - nevědomí osobní – podobné jako Freudovo nevědomí, osobní nevědomí obsahuje i mnoho nedořešených problémů, komplexů, které mohou být pro osobní rozvoj jedince škodlivé- vědomí (Ego) – tvoří střed osobnosti, to co si uvědomujeme, to co prožíváme, to o čem v bdělém stavu přemýšlíme- Já - jedním z archetypů – prvotní základ psyché, propojuje vědomí s nevědomím - Jung rozlišoval osobnosti také podle zaměření na vlastní vnitřní svět (introverze), nebo na vnější svět (extroverze)Psychické funkce- myšlení - zkoumá, co vnímaný předmět je- cítění - oceňuje hodnotu předmětu- smyslové vnímání – smyslová zkušenost- intuice - poznává skrytý význam předmětuego obranné mechanismy - vytěsnění

- sublimace - symbolizace

3.5 HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE - zakladatelem dánský filosof S. Kierkegaard- každý má právo svobodně si volit svojí pravdu na základě své subjektivní víry – předběhl svoji dobu, setkal se s výsměchem a nepochopením- Carl R. Rogers - nedirektivní na člověka zaměřená terapiepodmínky, které platí v   jakémkoli vztahu - kongruence, shody – terapeut musí umět být sám sebou – být otevřený- bezpodmínečné přijímání jedince – přijmout pacienta takového jaký je- empatické porozumění – uvědomění pocitů a osobních významů, které klient prožívá a dát najevo své pochopení

- Abraham Maslow – pokládá jedince za integrovaný celek se specifickými potřebami, od nižších potřeb, které zajišťují fyziologické přežití až po naplnění vlastní existence v nejhlubším slova smyslu – po sebeaktualizaci (tendence být někým, kým může být)Typy potřeb podle Maslowa1. fyziologické potřeby2. potřeba bezpečí3. potřeby sociální: lásky a sounáležitosti4. potřeby úcty5. potřeby sebeaktualizace – pokud jsou uspokojeny potřeby 1-4Znaky sebeaktualizace- odstup a potřeba soukromí - člověk dokáže být sám, aniž by se cítil osamělý, váží si samoty a soukromí, dokáže být sám sebou bez pocitů úzkosti- nezávislost na kultuře a okolí – je autonomní, více závisí na vlastním životních stylu a hodnotách, než okolí (rozhodnost, odpovědnost, sebekázeň, odolnost vůči ranám osudu)- smysl pro humor bez nepřátelství – jeho žerty nikoho nezraňují, nevšímá si slabin lidí, ale komičnosti v situacích- originalita a tvořivost – svoji bohatou představivost používají ke zvládání problémů v práci i v rodině- sebetranscendence – paradoxně jen opravdu silný, sebeaktualizující se jedinec umí překročit hranice své osobnosti, zapomenout na sebe a zcela se věnovat problému, být nejspontánnější

4. METODY PSYCHOLOGIE

4.1 POZOROVÁNÍ- je chápáno jako plánovité pozorné vnímání určitého objektu, provázené snahou získat o něm co nejpřesnější a nejrozsáhlejší poznáníTypy pozorování- introspekce - pozorování vlastního prožívání, motivů, vlastních psychických procesů- extrospekce - vnímání chování druhých osob

3/20

dělení podle hledisek1. podle zaměřenosti- organizační pozorování – bez zaměření- zaměřené pozorování – zacílené na jednotlivý aspekt (prvek) chování2. podle délky pozorování- krátkodobé – často jednorázové- dlouhodobé systematické pozorování3. podle situace- v přirozených situacích- v uměle navozených situacích4. podle počtu pozorovaných jedinců- individuální pozorování- skupinové pozorování

4.2 EXPERIMENT- laboratorní experimenty (provádí se min. ve dvou skupinách - experimentální a kontrolní)- přirozené experimenty (blíží se pozorování, zkoumané osoby si ani nemusí uvědomovat, že jde o výzkum)

4.3 ROZHOVOR- vyžaduje, aby lidé uměli více naslouchat než mluvit- vyžaduje déle času, přípravu a většinou i zkušenosti s vedením rozhovorů nebo dokonce speciální výcvik- k úspěšnému vedení rozhovoru je nutné ovládnout umění dotazování.dotazování 1. osobní interview2. telefonický interview3. písemné dotazování

Rozhovory třídíme- podle účelu (přijímací, výzkumný, psychoterapeutický, přátelský, apod.) - podle stupně standardizace otázek (od naprosté volnosti k přesně standardizovaným otázkám s možností odpovědí ano-ne)- podle počtu účastníků rozhovoru (dialog, rodinná skupina, formální skupina)Rozhovory např.- anamnestický- psychoterapeutický- řízený- přijímací - projektivní

4.4 DOTAZNÍKOVÉ METODY- oproti rozhovorům časově úspornější, přesněji zachycují informace, lze jimi zkoumat větší počet osob najednou, snazší zpracování dat- otázky jsou předem připravené- rozlišení otázek na výzkumné, informační a otázky doplňující, dotazníky obsahují i identifikační otázky, které umožňují sociální identifikaci dotazovanéhoZpůsob odpovědi na otázky1. dvou krajních možností Ano-Ne2. dvou krajních možností s třetí možností nerozhodnou3. mezi několika odstupňovanými odpověďmi mezi krajním souhlasem a nesouhlasem- zvláštními případy dotazníků jsou ankety, hodnotící škály

4.5 PSYCHOLOGICKÉ TESTY- IQ testy – měří jen a pouze, jak se jedinci povedl teď vypracovat tento konkrétní test, pouze zkušení psychologové dokážou posoudit výsledky jednotlivých testů, jak je správně interpretovat- projekční testy – psycholog předkládá zkoumané osobě málo strukturovaný podnět a zaznamenává jeho reakce a později je analyzuje (dětem kresby, barvové testy)

4.6 HODNOCENÍ PRODUKTŮ ČINNOSTI – výtvarná a literární díla, hudební skladby, hodnocení kreseb, rozbor písma

4/20

5. POČÁTKY VÝVOJE DÍTĚTE

Důvody mít děti- potřeba stimulace- potřeba smysluplného světa- potřeba životní jistoty- potřeba identity, vědomí vlastního já- potřeba otevřené budoucnostiDůvody nemít děti- život je nutný a monotónní- dítě brání v získávání jiných poznatků a zkušeností- dítě ohrožuje naši potřebu jistoty a bezpečí- mít děti brání v dosažení významných spol. cílů- mít děti nám brání v tvůrčí činnosti

5.1 PRENATÁLNÍ OBDOBÍ – vývoj dítěte trvá 9 kalendářních/10 lunárních měsíců1. embryonální období – 0 - 3 týden – se vytvoří zárodečné listy a nervová trubice, která je základem nervového systém, 4 - 12 týden – vytvoří se základy orgánů, na plod má velký vliv zdravotní a psychický stav matky2. fetální období – od 12 týdne po narození – dokončení vývoje orgánů, reaguje na podněty okolí (matky), učí se diferencovat zvuky, hlasy „svých lidí“, přebírá od matky rytmus spánku a bdění

5.2 NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ – 1. měsíc, je to doba adaptace, během této doby se dítě přizpůsobuje podmínkách značně odlišným od prostředí v děloze. Doporučují se dětské masáže – překonávají porodní trama a je všeobecně užitečná pro snížení hladiny stresu mezi rodiči a dětmi

5.3 KOJENECKÉ OBDOBÍ – první rok života dítěte, učí se sledovat zrakem co ho zajímá, posadit se, postavit se a vytváří si pojem o trvalosti předmětů, od 12 měsíců začíná většina dětí chodit = vývoj jemné (uchopování hraček) a hrubé (chůze, jízda na kole) motoriky

5.4 BATOLECÍ OBDOBÍ – 1-3 roky, přeměna ze závislého miminka do malého svérázného človíčka – první vzdory, sebeprosazování

6. VÝVOJ OSOBNOSTI

6.1 ZRÁNÍ – VNITŘNÍ VÝBAVA- během vývoje se vždy uplatňují dva protichůdné tendence- evoluční – rozvojová – projevuje se růstem a zdokonalováním životních struktur a funkcí- involuční – zániková – projevuje se jejich úbytkem a rozpademVnitřní výbava jedince zahrnuje- dědičná výbava – genová výbava převzatá od rodičů při početí- genetické mutace – pozměněná genová výbava- vrozená výbava – jedinec si jí přináší na svět – je závislá nejen na genové výbavě, ale i na vývoji plodu- konstituční výbava – zahrnuje mimo vrozené výbavy i účinky prostředí na biologické zrání jedince (výživa, sportovní trénink, onemocnění)

6.2 UČENÍ – VNĚJŠÍ PROSTŘEDÍ- učení u člověka urychluje proces zrání, ale může působit až na určité úrovni zralosti nervové soustavyFormy učení- nahodilé- soustavné – záměrná výchovaUčení dělíme1. senzomotorické – učení se činnostem, dovednostem (uchopení hračky, jízda na kole)2. učení se poznatkům – osvojování si poznatků, osvojování si vědomostí vůbec (školní vzdělávání)3. učení se metodám řešení problémů – metody rozvíjející myšlenkové postupy, intelekt (používání matematických vzorečků, pravidla pravopisu)4. učení se „umění žít mezi lidmi“, sociální učeníFormy sociálního učení- napodobování (učení se podle vzoru)- zpevňování (trest – odměna)

5/20

- učení se identifikaci (ztotožnění se vzorem)- zástupné učení (pozorováním průběhu činnosti druhého člověka, můžu se naučit z jeho zkušeností)- anticipační učení (učení podle očekávání ostatních)

Typy pohledu na celkový vývoj osobnosti6.3 DIFERENCIAČNÍ POJETÍ – osobnost se postupně mění z jednoduché na složitou6.4 STADIÁLNÍ POJETÍ – vývoj osobnosti chápán jako řada vývojových etap

6.4.1 FREUDOVO POJETÍ PSYCHOSEXUÁLNÍHO VÝVOJE- orální stádium (první rok života) – orální závislost (sání, růst zubů)- anální stádium (2-3 rok života) – přesunutí hlavní erotogení zóny na anus= konečník, spojeno s vyměšováním- falické stádium (kolem 4roku života) – hlavním zdrojem sexuálního pudu se stává genitální oblast těla, děti připisují vysokou hodnotu penisu, dívky chlapcům závidí penis, chlapci mají strach, kdy ztratí penis. V této době se podle Freuda ve vztahu k rodičům rozvíjí také další komplex u chlapců tzv. Oidipovský a u dívek Elektřin- období latence (od 5let až k dospívání) – období relativního klidu a stability, pozornost se odvrací od vlastního těla spíše na nové úkoly, dítě vstupuje do školy- genitální období (od počátku puberty) – období dospívání znamená podle Freuda vlastně reaktivaci sexuálních pudů, dospívající se učí navazovat vzájemně uspokojivé vztahy

6.4.2 ERIKSONOVO POJETÍ PSYCHOSOCIÁLNÍHO VÝVOJE- základní důvěra x nedůvěře- autonomie x studu a pochybám- iniciativa x vině – předškolní věk- snaživost x méněcennosti – mladší školní věk- hledání vlastní identity x konfůzi rolí- intimnost x izolaci – mladá dospělost- generativita x stagnaci – zralá dospělost- integrita já x zoufalství – pozdní dospělost a stáří

6.4.3 PIAGETOVO POJETÍ KOGNITIVNÍHO VÝVOJE1. asimilace – z psychologického hlediska odpovídá včlenění, přijetí předmětu nebo situace do své zkušenosti, učení2. akomodace – je v podstatě diferenciaci a přizpůsobení činnosti vnějším skutečnostemPiagetovo pojetí- senzomotorická inteligence- semiotická či symbolická funkce- konkrétní myšlenkové operace 7-8 let- formálně-logické operace 11-15 let

6.4.4 KOLBERGOVO POJETÍ MRAVNÍHO VÝVOJE OSOBNOSTIA) prekonvenční úroveň- 1. stadium: odměna - trest- 2. stadium: účelové myšleníB) konvenční úroveň- 3. stadium: shoda s ostatními- 4. stadium: orientace na společnostC) postkonvenční úroveň- 5. stadium: soc. smlouva, společnými hodnotami a právo- 6. stadium: morálka daná zásadami vlastního svědomí, respektování druhých a abstraktních etických principů

7. OBECNÉ ZÁKONITOSTI PSYCHIKY

Osobnost – představuje totožnost jedince po psychické stránce se sebou samým v různých obdobích a za různých okolností jeho života. Nositelem této abstrakce – osobnosti je konkrétní člověk, osoba, která žije, vnímá, učí se, myslí, chce a jedná.

7.1 PSYCHICKÉ PROCESY – slouží jedinci k poznávání okolního prostředí kombinací smyslového vnímání- poznávací procesy - smyslové (vnímání, představy, fantazie) - rozumové (pojem, soud, úsudek, myšlení, řeč)- procesy paměti – zapamatování, uchování, vybavování

6/20

- procesy motivační – emoce, city, vůle

7.2 PSYCHICKÉ STAVY – jsou vnitřní podmínkou, připraveností k určitému jednání, k duševním jevům. Jde především o- stavy pozornosti- citové stavy – nálady

Pozornost – je nejdůležitějším duševním stavem, který ovlivňuje aktuální funkční zdatnost jedince, působí silně na průběh a výsledky jeho činnosti, uplatňuje se i v poznávání, z fyziologického hlediska jde o stav aktivace. Aktivace CNS (centrální nervové soustavy) se plynule mění v průběhu dne (biorytmy) i v průběhu delších časových úseků.

Stavy pozornosti- bezvědomí- nejnižší přirozený stupeň aktivace je hluboký spánek- ztráta vědomí vnějšího světa – sny- snížené stavy aktivace – přechod spánku a bdění- střední aktivace – stav, kdy se cítíme svěží, v pohodě, dobře se soustřeďujeme na každodenní práci- zvýšená aktivace – stav zvýšeného napětí při náročných úkolech pracovních, sportovních, zvýšená pozornost, ale dříve nastupuje vyčerpání- vysoká aktivace – organismus připraven k maximálnímu výkonu, což se představuje zrychlení dechu, tepu, zvýšenému podráždění CNS, emocionálně mluvíme o afektu

Vlastnosti pozornosti- přepojování pozornosti – mezi dvěma činnostmi, pokud je jedna automatizovaná a vědomá kontrola činnosti jen při překážkách (jízda autem a hovor)- výběrovost pozornosti – vysvětluje, proč si všímáme jen některých objektů, které jsou v tu chvíli pro nás důležité a ostatních ani nevíme- kolísání pozornosti – je příčinou toho, že během delší činnosti se na některé části soustředíme dobře, ale po chvíli aktivace poklesá- rozsah pozornosti – je omezený, většina lidí dokáže současně postřehnout 6-7prvkůRozlišujeme dále pozornost na- bezděčnou- záměrnou

Celkový stav osobnosti (citové stavy ve vnímání)1. členění celé vnímané situace – naše pozornost se zaměřuje na jednu činnost, jednu osobu, na předmět našeho zájmu a ostatní v té chvíli tvoří pozadí2. Zaměřenost – vede k seskupování předmětů 3. Očekávání něčeho – ve společenském styku laické chyby v posuzování druhých osob- halo-efekt- stereotypy- předsudkyOsobnostní filtr – každý věnuje různým věcem různou pozornost, sám si volí, kolik pozornosti věnuje čemAktivace – stavy pozornosti, uvedení organismu do stavu připravenosti

Zakotvení – všechno co člověk vnímá automaticky porovnává s tím co už zná, tj. podnět podle kterého posuzujeme danou situaci je pro nás kotvouPoznávací styly – stálé způsoby, jak daná osoba vnímá, myslí, pamatuje si a řeší problémy - globální a analytické)

8. VĚDOMÍ – jedna ze základních kvalit života ať biologického nebo psychologického

Vědomí podle Atkinsonové (spíše biologické a behavioristické chápání psychologie)- sledování sebe sama- ovládání sebe sama

8.1 STUPŇOVITOST VĚDOMÍ (JUNG)- vědomí- předvědomí

7/20

- nevědomí- kolektivní nevědomí

8.2 STAVY VĚDOMÍ – BIOLOGICKÉ HLEDISKO- stav bdělosti – opakem je spánek nebo bezvědomí- pracovní paměť- orientovaná pozornost- lidské sebeuvědomování „jáství“, vědomí sebe sama

Pojem vědomí podle Balcara1. prožívání veškerého duševního dění v jeho úplnosti2. uvědomování si prožívaného –vnitřní zobrazování a zpracování 3. uvědomování si sebe jako prožívajícího – narušeno v psychotických stavech

Prožívání vlastních vjemů, citů, představ myšlenek je vázáno- k vnějšímu světu - k vnitřnímu světu

Sebehodnocení – rozvíjí se v průběhu života každého jedince, v závislosti na tom, jak ho hodnotí jeho nejbližší okolí, rodina, vrstevníci a později, jak se sám porovnává s ostatními

PVH – pocit vlastní hodnoty – je založen na našem porovnávání s ostatními

9. PSYCHICKÁ STRUKTURA OSOBNOSTI

- je trvalý uspořádaný celek rysů osobnosti (dispozic), které určují způsob prožívání, reagování a chování jedince- dispozice, rysy osobnosti jsou obecné, relativně stálé a umožňují v určité míře predikci chování jedinceRozlišení na tři složky osobnosti- Co člověk dokáže, co umí?- Co člověk chce?- Jaký člověk je?

9.1 VLOHY, SCHOPNOSTI, DOVEDNOSTI

Vlohy – vrozená vnitřní dispozice jedince, nepřístupná pozorování- rozložené v populaci podle Gaussovy křivky normálního rozpoložení- rozvíjí se učením a dozráváním do schopností

Schopnosti (složité vlastnosti rozvinuté z vloh)dělíme je podle stupně obecnosti na - obecné- speciálnídále je dělíme podle druhu činnosti - smyslové (percepční)- psychomotorické- rozumové-intelektové inteligence- umělecké

9.2 INTELIGENCE- komplexní schopnost vyrovnávat se s životními úkoly a problémy

je ovlivněna dalšími faktory osobnosti- dobrou orientací a dobrým myšlením- ostrým vnímáním a dobrou pamětí- koncentrovaným zaměřením na daný objekt činnosti s pružným, rychlým a správným myšlením

složky - vrozená (fluidní ((tekutá)) – souvisí s vývojem CNS)- získaná (krystalická – rozvíjí se celý život, pokud se učíme a používáme CNS)

8/20

Dělení inteligence- teoretická – schopnost abstraktních operací- praktická – konkrétné operace s objekty- sociální – schopnost moudrého jednání v mezilidských vztazích

1) navazování kontaktu 2) vedení rozhovoru a jejich taktní ukončování 3) udržování interakcí, přesvědčování druhých 4) vcítění se do druhých (empatie) 5) správné vnímání sociální situace (percepce) 6) rychlé a přesné vyhodnocování zpětné vazby v interakci

Měření- první měření provedl v roce 1905 Alfred Binet – rozčlenění žáků na zvládaní/nezvládání látky- W. Stern zavedl pojem IQ = inteligenční kvocient- v 1. světové válce testy v US Army, testy Army-alfa, Army-beta

9.3 SOCIÁLNÍ INTELIGENCE – schopnost soc. vcítění, obratnost v navazování kontaktů s druhými lidmi, schopnost rychle a přesně vyhodnocovat zpětnou vazbu v interakci, přesvědčovat druhé lidi, vést rozhovory a taktně je ukončovatRozdělení inteligence podle Brokera1. školní inteligence2. inteligence pro rozpoznávání problémů3. inteligence ulice, krys – tvrdý boj o každodenní přežitíEQ – emociální inteligence, rozlišujeme oblasti1) schopnost úspěšně zvládat vlastní život2) schopnost mít dobré a úspěšné vztahy s druhými lidmiMěření EQ – rozvíjení schopností v   pěti základních oblastech 1. sebevědomí2. organizace vlastního života3. motivování sebe sama4. empatie5. angažovanost v kontaktu s druhými lidmi

10. TVOŘIVOST- tvořivost (kreativita) se vymezuje jako taková činnost, jejímž výsledkem je něco nového- tvořivost se uplatňuje v situacích, kdy je možno hledat více správných řešení, tvořivá řešení jsou nejen správná, vzhledem k okolnostem, ale i neobvyklá, původníHlavní přístupy ke zkoumání tvořivosti- produkty tvořivosti- tvůrčí osobnost- tvůrčí proces

10.1 PRODUKTY TVOŘIVOSTI – mohou přinášet nová správná řešení, často, ale nebývají uznána za správná řešeníbariéry tvořivosti - sociální- emociální- kognitivnívlastnosti tvořivosti dle Guilforda1. konvergentní myšlení – vyvíjení logických závěrů jediným možným postupem2. divergentní myšlení - tvoření informací z informace původní- plynulost- pružnost- propracování- původnost- citlivost- redefinice

10.2 TVŮRČÍ OSOBNOST – tvořivost znamená soubor vlastností osobnosti, které jsou předpokladempro tvůrčí činnost, popřípadě pro tvůrčí řešení problémů, zahrnuje v sobě schopnosti včetně

9/20

intelektových, ale nevyčerpává se jimi, není to totéž co inteligence, u tvořivých lidí jsou důležité jejich motivy a rysy osobnosti- vnitřní činitelé tvůrčího zvládání životních úkolů1. určitá míra inteligence2. otevřenost nové zkušenosti3. sebeovládání a odpovědnost4. aktivita5. pružnost ve způsobech poznávání- vnější činitelé tvůrčího zvládání životních úkolů (mohou tvořivost rozvíjet, ale i brzdit)1. výchovné přístupy2. tlak ke konformitě a odmítání odlišnosti3. kulturní stereotypy

10.3 TVŮRČÍ PROCESfáze podle H. Poincaré1. Příprava – orientace v problému2. Inkubace – jedinec hledá různá vhodná řešení3. Iluminace (inspirace – intuice) – kritéria kladného vyřešení4. Verifikace - ověření v praxi- rozvoj tvořivosti – speciální školy, kroužky, apod.

11. TEMPERAMENT A CHARAKTER, RYSY OSOBNOSTI

Temperament - obecná vlastnost duševní psychiky jedince- nemá vlastní zážitkový obsah- uplatňuje se ve způsobech reagování, prožívání a chování jedince- jedinec se o svém temperamentu dozvídá nepřímo - porovnáním s ostatními- podmíněn – vrozené vlastnosti

11.1 KRITÉRIA PODLE KRETSCHMERA, SHELDONA – biologické pojetí typůpojetí dle Kretschmera- pyknický typ (oblé měkké tvary) – nekomplikovaná povaha - maniodepresivita- typ astenický (hubené postavy) – uzavřenost - schizofrenie- typ atletický (sportovní postavy) – oba typy povahy – epilepsie

pojetí dle Sheldona- endomorfní typ- mezomorfní typ- ektomorfní typ

11.2 KRITÉRIA PODLE I.P. PAVLOVA – fyziologické pojetí typů1. síla - slabost (síla schopnost nervového systému odolávat různým zátěžím)2. vyrovnanost - nevyrovnanost (vyrovnanost střídaní procesů podráždění a útlumu)3. pohyblivost - nepohyblivost (pohotovost reakce jedince)- sangvinik - silný, vyrovnaný, pohyblivý- cholerik - silný, nevyrovnaný- flegmatik - silný, vyrovnaný, nepohyblivý- melancholik - slabý

11.3 KRITÉRIA PODLE C.G. JUNGA- extrovert- introvert

11.4 KRITÉRIA PODLE EYSENCKA – převzal pojmy podle Junga - extroverze – introverse- doplnil je o dimenzi labilita – stabilita

Charakter

10/20

- soubor kladných i záporných vlastností, které vyhraňují chování člověka vzhledem k dlouhodobějším cílům a perspektivám, které si vytyčuje- utváří se během života jedince- části: 1. vztah k lidem kladný/záporný, 2. vytrvalost, 3. odolnost vůči zátěži, 4. kontrola a řízení temperamentových vlastností, 5. sebehodnocení, 6. svědomí, 7. společenské postoje a hodnotové orientace

12. MOTIVACE - je proces, ve kterém se uvolňuje určité množství energie a směřuje k určitému cíli

motivaci ovlivňují - potřeby – fyziologické a psychosociální

12.1 POTŘEBYdělení dle Madsena- primární motivy- afektní motivy- sekundární motivy

Druhy konfliktů1. konflikt dvou kladných cílů – jedinec si musí vybrat – zátěž na psychiku2. konflikt dvou negativních cílů – zvažování mezi dvěmi věcmi – co je horší3. konflikty mezi kladným a záporným cílem – jeden cíl, který má pro mě dva úhly pohledu (chci čokoládu – nechci ztloustnout)4. dvojitý konflikt kladných a záporných cílů – v případě, že se vyskytne 2 a více kladných a záporných cílů- Aspirační úroveň – značí jak vysoký cíl si jedinec stanovuje – co chce dosáhnout

12.2 MASLOWOVA HIEARCHIE POTŘEBžebříček potřeb1. Fyziologické potřeby - nižší2. Potřeba bezpečí - nižší3. Potřeby sounáležitosti (sociální potřeba)4. Potřeby úcty a uznání5. Potřeba seberealizace

Seberealizace – realizace svého potencionálu, nalezení sebe naplnění

12.3 POCITY - rozlišení, zda je pro mě něco přitažlivé nebo nepřitažlivé

- apetence – přibližování- averze – vzdalování, vyhýbání- libé pocity – rozvíjí se jako důvěra- PVH – pocit vlastní hodnoty

12.4 CITY A EMOCE – jsou vzbuzovány významnými událostmi v okolí nebo těle jedince, samy také vzbuzují činnost a řídí její průběh a často bývají i jejím cílem

Frustrace – pokud se nám nepodaří dosáhnout cíle a naše potřeba zůstane neuspokojenaVnitřní reakce, kterými autonomní nervový systém připravuje organismus na aktivituKognitivní hodnocení situace – zvážení situace zda je pro mne pozitivní nebo negativníEmoční hodnocení a prožívaná situace – vyplývají z toho, co pro mne situace znamená a jak jsem ji vyhodnotilVýraz obličeje – zobrazuje jakou emoci prožívámZákladní emoce výrazu obličejeStrach – nelibá emoce, při skutečném ohrožení, nebo při ohrožení v naší představěSmutek – nelibý emoční stav, reakce na ztrátuRadost – libí emoční stav, reakce na dosažení cíle, nebo očekávání jeho dosažení

12.5 POSTOJE - jsou součástí lidské motivace

11/20

- představují pohotovost jedinců reagovat na určité podněty stejným způsobem při opakovaných stejných situacích

12.6 ZÁJMY – získané motivy, ve kterých je zdůrazněn vztah člověka k určitému předmětu nebo činnosti

12.7 PŘEDSUDKY – vznikají na podkladě nesprávných, nedostatečných nebo lživých informací, často vzbuzují negativní emoce a nepřátelské jednání vůči skupinám a jednotlivcům, které vlastně ani neznáme

13. STRES

Stres - je to zátěž, tlak, tíseň – provází nás od počátku života, pomáhá nám přežít, dodává dynamiku, podle níž rozlišujeme mezi aktivním plodným životem a pouhou pasivní existencí

Činitel působící zátěž je stresor. Odpovědí organismu je stresová reakce.

Druhy stresu- eustres – dobrý stres - zažíváme příjemné napětí a po něm radost z dosaženého cíle- distres – negativní stres - cítíme přetížení, zoufalství, bezmoc a ztrátu

13.1 STRESOVÁ REAKCEFáze1. poplachová – pohotovostní, nastává při náhlém narušení životních podmínek2. vyrovnávací – adaptace na zátěž, zklidnění poplachové fáze3. konečná – celkové vyčerpání, selhání adaptačních obraných schopností organismu

13.2 STRESORY- fyzikálně-chemické – jedy, radiace, alkohol- myšlenkové – z našeho pohledu- úkolové – organizace práce- sociální – souvisí s komunikací s druhými

Stresové události- traumatické událost – katastrofy- ohromení, omráčení- pasívní, podřídivé- úzkosti, poruchy soustředění- neovlivnitelnost – nemožnost aktivně zasáhnout- nepředvídatelnost – nejistota, nižší emoční aktivace - připravenost- životní události – změny vyžadující přizpůsobení – zátěž

13.3 PTSP – POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA- pouze 15 % přeživších dokáže v případě katastrof racionálně jednat- vzniká tzv. katastrofický syndrom- Holmes a Rahe vytvořili stupnici na které jsou události s číselnou hodnotou určující závažnost stresové situace pro běžného jedince (smrt manžela, rozchod, vězení apod.)- u jedinců, kteří mají stres přes 150 bodů ročně, byly zjištěny srdeční či mozkové příhody

Příznaky PTSP- vtíravé příznaky – pocity opakovaného prožívání traumatické události- únikové příznaky – vyhýbaní se všemu, co by mohlo vyprovokovat vzpomínky na trauma- nadměrné vzrušení – postižený je stále jakoby citově i tělesně připraven na trauma

13.4 STRATEGIE ZVLÁDÁNÍ STRESUSituace stresu je- nadějná – přijmout ji a bojovat- beznadějná – vyrovnat se s ní

Techniky zmírnění stresu- vytvoření priorit- vyhýbaní se stresu

12/20

- dovednost „vypnout se“- rozšíření interpersonálních vztahů

Zaměření na zvládání problému- pokusit se ubrat zátěž- nějaké činnosti lze zkrátit, lepší hospodaření se svým časem- důvěřovat schopnostem druhých lidí – delegovat úkoly- spolupracovat s dalšími lidmiKrátkodobý účinek – lékyDlouhodobý – prevence před stresem

Nevhodné strategie- rigidita –ztuhlost – ulpívání na starých nefunkčních modelech- represe – vytěsnění z vědomí- regrese – ústup – z hlediska vývojového hlediska krok zpátky- inverze – převrácené chování - popírání nepříznivého faktu – pštrosí strategie- sebeobviňování – jedinec se obviňuje ze všech neúspěchů- racionalizace – intelektuální vysvětlení nesmyslných věcí, které se dějí- sublimace – snaha povýšit to co děláme na vyšší úroveň- obviňování druhých lidí – externizace viny- identifikace – ztotožnění – fanatik – vůdce- projekce – promítání vlastních zájmů do druhých osob

14. ZAČLEŇOVÁNÍ ČLOVĚKA DO SPOLEČNOSTI

14.1 POZICE, STATUS, ROLESociální pozice – místo které jedinec zaujímá ve skupině – vědecké tituly, bydliště, automobilSociální status – relativní, v jedné skupině může být jedinec v čele v jiné outsider – záleží na ocenění členů skupinySociální role – upravené (očekávané) chování ve skupině

14.2 SKUPINOVÉ NORMY- kontrolují chování členů skupiny- jsou vytvářeny v souladu se skupinovými cíly, pomocí pozitivních i negativních sankcí- kontrolují především postoje a chování- normy vznikají ve skupině spontánně a jsou pro členy závazné

14.3 SKUPINOVOU (SOCIÁLNÍ) KONFORMITOU rozumíme míru přizpůsobení se skupině, především jejím normámfaktory - atraktivita skupiny- možnost negativních skupinových sankcí vůči nekonformním jedincům- autorita skupiny v očích jedince- kredit skupiny – přesvědčení jedince o správném jednání skupinychování jedince - konformní- nekonformní

Konformita=způsob chování jedince ve skupině- pravá – jedinec souhlasí se skupinou jak vnitřně, tak navenek- oportunní – jedinec navenek projevuje svůj souhlas se skupinou, vnitřně s ní však nesouhlasí

15. SOCIÁLNÍ KOGNICE- jak se lidé vzájemně vnímají a jaké dojmy si o sobě vytvářejí- funkční schémata – vytvořená na základě vnímání, paměti a zkušeností - vytvářejí tzv.osobnostní filtr - během života se může měnit, může vjemy zkreslovat či nechat přiměřený realitě, či dokonce může být vjem nulovýosobnostní filtr – výsledný vjem

13/20

- přiměřený- zesílený- zeslabený- nulový- zkreslený

15.1 SOCIÁLNÍ SCHÉMATA- schémata osob – kategorizovaná pojetí druhých lidí- schémata sebe sama – obecná informovanost o sobě samém- schémata rolí – vyjadřují normy a standardy chování utvářené z hlediska věku, pohlaví apod.- schémata událostí – znalost typické sekvence událostí a předvídat jejich vývoj (divadlo)- procedurální sociální schémata – týkají se formálních pravidel (seznamování)

15.2 SOCIÁLNÍ PERCEPCE =posuzování druhých osob - efekt prvního dojmu – po jistou dobu ovlivňuje další dojmy z téže osoby- efekt novosti – úsudek o druhém je determinován novou informací- haló efekt – první silný dojem

16. TEORIE KOMUNIKACE

komunikace – vzájemné dorozumívání, výměna informací- každé kultuře je vlastní určitý systém komunikaceFormy komunikace- neverbální - verbální- metakomunikace

Komunikační prostředky- akustické - řeč

- neverbální složky řeči (hlasitost, tón, výška, intonace, frázování)- vizuální - pantomimika – mimika, gesta, postoje

- proxemika - předměty kolem nás

- taktilní – haptika- olfaktorické – čichové

Struktura komunikace- kdo (komunikátor)- říká co (komuniké)- komu (komunikant)- čím (druh komunikace)- prostřednictvím jakého média (např. mluvené řeči v bezprostředním kontaktu)- s jakým úmyslem (motivace)- s jakým účinkem

16.1 METAKUMUNIKACE – používá prostředky, které upřesňují nebo mění následující, někdy i současně probíhající činnost.

17. NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE

Složky- mimika- zrakový kontakt- gesta- haptika- postoje- proxemika- předměty kolem nás (oblečení, druh osobního automobilu, hra s brýlemi, cigaretou apod.)

17.1 MIMIKA představuje základnu především pro vyjádření emocí (velké množství svalů na

14/20

obličeji), obličejová část – 3 zóny (čelo a obočí, oči, nos a ústa)

17.2 ZRAKOVÝ KONTAKT – komunikace prostřednictvím pohledů

délka zrakového kontaktu - krátká (podřízenost, nejistota) - příliš dlouhá (dominance, agresivita)

Naslouchající by měl sledovat zrakem mluvčího 80-90% času. Mluvčí by měl sledovat posluchače kolem 50% času.

17.3 GESTA - gestem rozumíme výrazný pohyb některé části těla- závisí na temperamentu, tradici a kulturní příslušnosti jedince- nalezneme zde například symboly- bloky – odstup od okolí (překřížené ruce apod.)

17.4 HAPTIKA - geneticky výchozím neverbálním podnětem je dotek- nejčastější společenská forma je podání ruky, poplácání, objetí a pohlazení- mohou být různě chápány – přátelské, nepřátelské- spadá sem i štípnutí, facka a další podobné projevy

17.5 POSTOJEPosturologie - zabývá se celkovým držením těla (postoji)- postoj, jako složka neverbální komunikace těsně koresponduje s fyzickým a psychickýmstavem člověka- zájem – naklonění, nebo nakročení k objektu zájmu- nezájem – odklonění nebo přeorientování zájmu na jiný objekt- kopírování postojů – může se vyskytnout u lidí co si při interakci rozumějí, kde jsou naladěni „na stejnou notu“

17.6 PROXEMIKA - se zabývá sdělováním prostřednictvím rozmístnění účastníků v prostoru aorientaci v němorientace v prostoru – rozeznáváme společenský status, či akceptování jednotlivcezóny osobního prostoru - intimní vzdálenost – užší 0-15cm – náš nejbližší - širší do 15-45cm – partner, děti, rodiče, další příbuzní a blízcí přátelé- osobní vzdálenost (45cm – 120cm – jiní, se kterými jsme v dobrých vztazích- společenská vzdálenost (120 – 370cm) – cizí lidé, neosobní setkání – schůze, pohovory, výměna názorů- veřejná vzdálenost (370cm a více) – jednání s cizími lidmi, prostor pro úhybný manévr v případě ohrožení

rozmístění kolem stolu (malých)- tváří v tvář – pouze přátelé- přes roh – nejvýhodnější pozice k jednání a vyjednávání- vedle sebe – signalizuje dohodu a doprovází práci nad společnými materiály- šikmo proti partnerovi – projev nezájmu a arogance, spíš se jedná o nejistotu

rozmístění kolem stolu (velkých)- hadice- tribunál- podkova- banket- tvarovka T – udílet příkazyTvůrčí porady- kulatý stůl- kalíšek na vejce

18. VERBÁLNÍ KOMUNIKACE A NEVERBÁLNÍ SLOŽKY ŘEČI

15/20

18.1 ŘEČ – je specifický prostředek dorozumívání

Podmínky kvalitní komunikace1. znalost jazyka2. chyby ze strany výdejce- nesrozumitelně vyjádřené myšlenky- požívání slov, kterým příjemce informace nerozumí- používání mnohovýznamových slov nebo neurčitých výrazů- nerespektování zpětné vazby- nesoulad mezi verbální a neverbální informací- bílý šum (znehodnocení informací zaviněné technickými prostředky)3. chyby ze strany příjemce- nepozornost či nezájem- citové předsudky příjemce ke sdělení

Techniky mluveného projevu- dýchání – respirace- tvoření hlasu – fonace- tvoření hlásek – artikulace

Tvoření hlasu – FONACE- hlas tvoříme výdechovým vzduchem rozkmitáním hlasivek. Tak vznikne základní tón, který má určitou

výšku a sílu. Znělost a barvu získává v rezonančních dutinách.

Tvoření hlásek - ARTIKULACE - na tvoření hlásek se podílejí rty, jazyk, spodní čelist, zuby, dásňový výstupek, tvrdé a měkké patro, čili tzv. mluvidla

Zvukové prostředky mluveného projevu- modulace síly hlasu- modulace výšky hlasu- modulace tempa- frázování projevu- grafické zvýraznění v textu

18.2 PŘÍPRAVA VLASTNÍHO MLUVENÉHO PROJEVU- hlasová příprava – připravovat se nahlas- umění práce s textem-- papír A4 čteme asi 3 min. – doplnit vlastními zkušenostmi-- text přečíst nejméně 3x-- v textu zvýraznit základní osnovu

18.3 UMĚNÍ NASLOUCHATNasloucháme - sluchem (slovům)- zrakem (výrazu)- srdcem (láskou)

Hovořící sděluje- své představy- předsudky- postoje- názory- přesvědčení

Říká nám- co si myslí- co cítí- co by chtěl

16/20

- kým je

19. SOCIÁLNÍ KONFLIKT - konflikt – střetnutí dvou protichůdných sil, snah a tendencíKonflikt dělíme na - intrapersonální (vnitřní konflikt jednoho člověka)- interpersonální (mezi dvěma lidmi)- skupinový (jedince a skupiny v rámci této jednotky)- meziskupinový (mezi skupinami)

Konfliktní situace není nutné brát pouze jako negativum. Konflikt může být právě naopak nesmírně užitečný.

19.1 INTRAPERSONÁLNÍ KONFLIKT – mezi dvěma lidmi, důvodem bývá konflikt zájmůModelové situace- oba chtějí totéž- zájmy se částečně překrývají- každý chce něco úplně jiného

Strategie řešení konfliktu- soupeření- spolupráce- jednání (mezidimenze mezi soupeřením a spoluprací)- kompromis (stejně silné strany)- kompenzace- rezignace

Taktické prostředky- slib- přísaha- inspekce- hrozba- trest- napadení

19.2 ZVLÁDÁNÍ KONFLIKTŮŘešení konfliktu- příprava – zmapování pozic obou stran- uvedení stanovisek- rekapitulace stanovisek – konflikt bývá často důsledkem špatné komunikace- nalezení společné řeči- dohodnutí řešení

20. ASERTIVITA

- praktický způsob komunikace a jednání- nepřekračování vlastních práv ani práv ostatních lidí- je postavena na transakční analýze

K   dispozici tři základní stavy svého „já“ (stavy ego) 1. rodič (RO)2. dospělý (DO)3. dítě (DI)

Nezvládnuté emocePasivní – vnitřní konflikt – deprese, bezmocnost, slabý sebeobran, osamělost, stres, atd.Asertivní – řeší problémy – pozitivní vztahy, spokojenost, kontrola na sebou, atd.Agresivní – vnější konflikt – pocit viny, frustrace, zkreslený sebeobran, stres, atd.

17/20

Dělení asertivity1. základní asertivita – představuje jednoduché nekomplikované vyjádření pocitů, představ, myšlenek, názorů či pocitů bez využití specifických sociálních dovedností2. Empatická asertivita – obsahuje už také prvek vnímavosti, citlivost vůči ostatním lidem, respektuje druhého člověk, snaží se mu porozumět a řešit situaci s určitou perspektivou3. Stupňovaná asertivita – k to přecházíme, když protějšek stále ignoruje a porušuje naše práva.4. Konfrontační asertivita – na rozdíl od agresivní konfrontace na partnera neútočíme, ale žádáme doplňující info k vyřešení problému. Používá se pří výchově.

20.1 ASERTIVNÍ DOVEDNOSTI1. pokažená gramofonová deska – učí klidným opakováním vytrvalosti2. otevřené dveře – dovoluje akceptovat manipulativní kritiku bez úzkosti3. sebeotevření – usnadňuje soc. komunikaci a redukuje manipulaci4. volné informace – snižuje plachost při zahajování rozhovoru5. negativní asertivita – přejímáme naše chyby bez nutnosti omluvy6. negativní dotazování – aktivní podpora kritiky s cílem získat informace7. selektivní ignorování – umožňuje vyrovnávat se s kritikou8. přijatelný kompromis – pokud není v sázce sebeúcta je vhodné ho nabídnout

Mýty okolo asertivity- mýtus „hroší kůže“- mýtus „kamikadze“- mýtus „naši furianti“- mýtus „nemorální anarchie“- mýtus „Niobé“- mýtus „šikmé plochy“- mýtus „jinak to už není možné“

21. PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ (ALTRUISMUS)- vyznačuje se skutky a činy vykonanými ve prospěch druhého bez očekávání odměny

21.1 SOCIÁLNÍ AFILACEAfilace – se projevuje jako tendence být s někým, být spolu (družnost nebo intimita)

Důvody afilace- ověření co je správné- zvyšuje pocit štěstí a poskytuje úlevu- zpětná vazba- ocenění- podílení se na společném výkonu- důvěra- pocit bezpečí

Samota – jedinec jí volí, potřebuje-li přemýšlet, bilancovat či vyrovnat se s událostmi.Sociální izolace – při opuštění nám známého prostředí – nutno vybudovat kontakty (změna bydliště)Emocionální izolace – člověk postrádá důvěrný vztah k jinému člověku

22. SKUPINA A JEJÍ ROZDĚLENÍ

dělení- dyáda – nejmenší skupina- malé skupiny – 30-40 osob (formální a neformální, členská a referenční)- velké sociální skupiny – obyvatelé města, národnostní skupiny

Dav- velká sociální skupina- ztráta odpovědnosti- ztráta kontroly- anonymita

18/20

- nechat sebekontrole- nesmí být demonstrována síla

Neformální skupina je například rodina.Formální skupina je například pracovní skupinaČlenská skupina je taková skupina ke které jedince příslušíReferenční skupina je taková ke které by náležet chtěl nebo naopak nechtěl

22.1 SKUPINOVÉ KLIMA – rozumíme charakter převládajících vzájemných vztahů mezi jednotlivými členy skupiny.

22.2 KOMUNIKACE VE SKUPINĚ – verbální, neverbální

Komunikační síť- plná struktura - každý s každým- kruhová struktura - každý má možnost získat informace (převzetí role vedoucího – nízká)- řetězová struktura - rozdíly mezi jednotlivci – komunikace uspokojivá, pokud je řetězec dlouhý, může snadno dojít ke zkreslení- vidlicová struktura - rozdíly v přístupu k informacím, vysoký stupeň centralizace, nízká skup. spokojenost- hvězdicová struktura - malý počet komunikačních kanálů, zřetelná vedoucí role

22.3 SOCIOMETRIE – je metoda sociální psychologie zaměřená na zjišťování sociálně-emocionálních vztahů, výsledkem sociometrie je sociogramPravidla1. dotazované osoby musí přesně vědět, z jakého souboru mají volit, musí být přesně vymezeny hranice skupiny2. počet voleb musí být omezený3. Výběr musí být proveden podle určitého kritéria nebo činnosti4. Volba nemůže být prováděna anonymně, ale je nutné zachovat výpověď v tajnosti5. Otázky musí být jednoznačné a pochopitelné6. Výsledky mají být použity k pozitivním zásahům do skupiny

Typy individuálních sociogramů - sociometrická hvězda – často bývá mluvčím neformální vedoucím skupiny, snadno navazuje sociální kontakt a často komunikuje se členy skupiny- sociální extroverze – jako sociometrická hvězda, jen sám jedinec je orientován mimo rámec skupiny, tou je však on sám oblíben a preferován- sociální plachost (introverse) – jedinec nemá dost odvahy na účastnění dění ve skupině, obává se, že se nedokáže projevit vhodným způsobem- sociální chlad – může jít o dispoziční omezení, tak o situační projev

Ad 4.3 ROZHOVOR

19/20

- anamnestický – zaměřený na získávání údajů o proběhu dosavadního života zkoumaného jedince, je částečně řízení, klinický psycholog, zdravotní sestra nebo s nimi spolupracující soc. pracovníci, se ptají obecně na tělesný a duševní vývoj, jeho poruchy, onemocnění od narození do současnosti, rodinné vztahy od dětství, průběh školní docházky a určité další okruhy otázek zaměřené na důvod vedení rozhovoru. (návštěva u klinického psychologa, pobyt v nemocnici, návštěva manželské poradny při rozvodovém řízení, výzkum celé populace)

- psychoterapeutický – některé směry nedirektivních psychoterapií nekladou otázky, jen se snaží naslouchat a občas shrnout podstatné momenty ze sdělovaného obsahu. Některé směry psychoterapeutické pomáhají kladením volných otázek pacientovi ujasnit si vlastní prožívání, pořadí důležitosti problémů, ve kterých se sám neorientuje, hledat vlastní smysl života.

- řízený – jsou očekávány odpovědi na přesně formulované otázky, někdy dokonce je pouze možnost výběru mezi určenými odpověďmi. Tento typ rozhovoru omezuje ochotu zkoumané osoby vypovídat, ale hodí se pro svoji jednoznačnost odpovědí – např. ústní zkouška ve škole.

- přijímací - měl by být veden jako částečně řízení rozhovor, aby se uchazeč mohl volněji projevit. Většinou jde formálně o doplnění předem zaslaných materiálů o uchazeči, o jeho předchozích zkušenostech, kvalifikaci, o zájmu o práci a jeho představě o požadavcích místa, na kterém se hlásí. Jde také o vytvoření si celkového dojmu o způsobech vystupování, o úrovni společenského chování a schopnosti soc. komunikace a porovnání nároků práce i s těmito schopnostmi uchazeče.

- projektivní – speciálně zaměřená forma řízeného rozhovoru s dítětem, jedna z diagnostických psychologických metod, kdy je využíváno dětské fantazie a dítě si hraje na pohádkové postavy v různých situacích, které ho mohou traumatizovat a povídá si s psychologem, co by jeho pohádková postava udělala, nebo rozhovory přehrává s loutkami, vypráví panence atd.

20/20