joseph ratzinger

Benedikt XVi.

11

Vzpomínka, která probouzí naději

V jednom ze svých vánočních příběhů anglický spi-sovatel Charles Dickens vypravuje příběh muže,

který ztratil paměť srdce. Řečeno jinak, byly mu vzaty všechny pocity a myšlenky, které se, jak se setkával s lidským utrpením, postupně spojovaly a utvářely jeden řetězec. Vymazání vzpomínek na lásku mu bylo nabídnuto jako způsob osvobození se od tíhy minu-losti, ale hned se ukázalo, že tím se změnil celý člo-věk. – Setkání s utrpením v něm nevyvolávalo žádnou vzpomínku na dobro a laskavost. Ruku v ruce s vytrá-cením vzpomínek v tomto člověku zároveň vysychal pramen dobra a laskavosti. Stával se chladným a chlad také šířil kolem sebe.

Stejnou myšlenku, kterou v tomto příběhu sledu-je Dickens, nechává rozeznít Goethe ve své povídce o prvním slavení svátku sv. Rocha v Bingenu, poté co jej nadlouho přerušily napoleonské války. Goethe pozoru-je, jak se lidé posouvají v husté tlačenici chrámem kolem světcova obrazu, a dívá se přitom na jejich tváře. Obli-čeje jak dětí, tak dospělých září, zrcadlí se v nich radost ze slavnostního dne. Jen obličeje mladých lidí byly jiné, jak napsal Goethe. Míjeli obraz bez pohnutí, lhostejně,

12 13

znuděně. Goetheho vysvětlení je poučné – narodili se v těžké době a neměli na co dobrého vzpomínat, a proto neměli ani v co doufat. Co to znamená? Jen ten, kdo má na co vzpomínat, může také doufat. Kdo nikdy nezažil dobro a laskavost, ten je nemůže znát.

Jeden duchovní, jehož úkolem bylo doprovázet lidi na pokraji zoufalství, kdysi vyprávěl něco podobného o svém působení. – Když se podaří v zoufalci probu-dit vzpomínku na zkušenost či zážitek s dobrem, pak je dotyčný opět schopen dobru věřit a naučí se znovu doufat, najde východisko ze zoufalství a beznaděje. Vzpomínka a naděje patří neoddělitelně k sobě. Ten, kdo minulostí pohrdá, nerozdává naději, ale boří její vnitřní základy.

Někdy se mi příběh od Charlese Dickense jeví jako vize současnosti. Nežije muž, kterému proradný duch pod záminkou falešného osvobození vymazal paměť srdce, v generaci, které pedagogika osvoboze-ní otrávila minulost, a tak jí rozmluvila naději? Když vidíme, s jakým pesimismem se část naší mládeže dívá do budoucnosti – co je toho příčinou? Neschá-zí mladým lidem v materiálním nadbytku vzpomín-ka na dobro člověka, která by jim pomáhala doufat? Nezadusili jsme pohrdáním citů, karikaturou radosti, zároveň také kořeny naděje?

Skrze tyto úvahy jsme tak přímo dospěli k významu křesťanského adventu. Advent totiž právě znamená propojení vzpomínky a naděje, jež člověk potřebuje.

12 13

Během církevního roku jde o to, abychom stále zno-vu, krok za krokem, kráčeli velkým příběhem vzpomí-nek, abychom probouzeli paměť srdce, a tak se učili vidět hvězdu naděje. Všechny svátky církevního roku jsou událostmi vzpomínání, a proto událostmi naděje. Důležité vzpomínky lidstva, které rok víry uchovává a zpřístupňuje, se mají v podobě posvátných údobí, skrze liturgii, zvyky a tradice, stát osobními vzpomín-kami dějin vlastního života. Osobní vzpomínky se živí velkými vzpomínkami celého lidstva – velké události přetrvají jen tehdy, stanou-li se osobními. Jestli jsou lidé schopni věřit, závisí vždy na tom, zda si na své cestě životem zamilovali víru, zda se jim lidskost Boha zjevila skrze lidskost člověka. Každý z nás by o tom dokázal povyprávět svůj vlastní příběh, co pro jeho život znamenají vzpomínky na Vánoce, Velikonoce a ostatní slavnosti a svátky.

Krásný úkol adventu je tento: navzájem se obda-rovávat vzpomínkami na dobro, a tak otevírat dveře naději.

49

Setkání chaosu a světla

V občanské každodennosti si dnes sotva kdo uvě-domí, že 2. února slavíme Hromnice, prastarý

společný svátek církví Východu a Západu, který u nás dříve hrál významnou roli v rolnickém kalendáři. Je to svátek, v němž se sjednocuje několik dějinných prou-dů, takže hraje všemi barvami. Jeho bezprostředním podnětem je připomínka toho, že Maria a Josef dones-li Ježíše čtyřicátý den po narození do chrámu v Jeru-zalémě k předepsané oběti očišťování.

Liturgie vyzdvihla především jeden rys, který na této události líčí svatý Lukáš: setkání dítěte Ježíše a starce Simeona. Proto byl tento svátek v řeckém pro-středí také pojmenován Hypapanti, tj. setkání. V tomto setkání dítěte a starce vidí církev setkání zanikajícího pohanského světa a nového začátku v Kristu, setkání upadajícího období Staré smlouvy a nového období církve národů.

Co se zde odehrává, je více než výpověď o věč-ném koloběhu života a smrti, je to více než útěcha, že po odchodu jedné generace bude následovat dal-ší s novými idejemi a nadějemi. Kdyby tomu tak bylo, tak by toto dítě nebylo žádnou nadějí pro Simeona, ale

50 51

pouze samo pro sebe. Je však více, je nadějí, která pře-sahuje smrt.

Tím se dostáváme ke druhému významu, který obsahuje liturgie tohoto dne. Navazuje na Simeonova slova, jenž toto dítě nazývá „světlem k osvícení poha-nů“. V návaznosti na tento výrok se tento den postupně přetvářel ve slavnost světla. Teplé světlo svící má být výstižným symbolem pro světlo větší, které po všech-ny časy vychází z postavy Ježíše. V Římě toto světel-né procesí vytlačilo ohlušující a nevázaný průvod, tak zvané Amburbale, který se udržel z pohanského obdo-bí až hluboko do doby křesťanské. Pohanský průvod obsahoval magické prvky: měl sloužit k očištění města a ochraně proti zlým silám.� Jako připomínka tohoto zvyku se křesťanská procesí konala nejprve v černých, později (do koncilní reformy liturgie) ve fialových oděvech. Tak se v tomto procesí ještě jednou obje-vil fenomén tohoto setkání – divoký řev pohanské-ho světa volajícího po očistě, osvobození, překonání temných sil se setkává se „světlem k osvícení pohanů“, s jemným a pokorným světlem Ježíše Krista. Ustupu-jící, a přece stále znovu tak přítomné období nečisté-ho, chaotického, zotročeného a zotročujícího světa se setkává s očišťující silou křesťanského poselství.

5 Srov. Der  kleine  Pauly.  Lexikon  der  Antike  I  [Lexikon antiky I], 297; také G. MARTIMORT (Hg.): Handbuch  der  Liturgiewissenschaft II [Příručka liturgiky II]. Freiburg i. Br. 1965, 290n; totéž, L‘Eglise en pri-ère IV [Církev v modlitbě IV], Paris 1983, 103n.

50 51

Připomíná mi to výrok dramatika Eugèna Iones-ca, který jakožto průkopník absurdního divadla křik absurdního světa jednak evidentně vylučoval a záro-veň jej stále více chápal jako volání po Bohu. „Dějiny,“ řekl jednou, „jsou zkáza. Zůstávají chaotické, pokud se neobrací k nadpřirozenému.“ Světelné procesí s čer-nými oděvy, viditelné setkání chaosu a světla, které se při tom odehrává, nám tuto pravdu má připomenout a dodat nám odvahu, abychom nadpřirozené nevní-mali jako ztrátu času při budování lepšího světa, nýbrž jako jedinou cestu, která může chaosu dát smysl.

65

Příčina naší svobody

Masopust (či karneval) jistěže není svátkem cír-kevním. Ovšem na druhé straně si jej nelze před-

stavit bez církevního kalendáře. Proto zamyslet se nad jeho původem a významem bezpochyby může pomoci k lepšímu chápání víry.

Kořeny masopustu jsou různorodé: židovské – pohanské – křesťanské, a všechny tři poukazují na to, co mají společné lidé všech míst a dob. V židov-ském kalendáři masopustu odpovídá přibližně svátek purim, který připomíná vysvobození Izraele z hrozí-cího pronásledování Židů v Perské říši. Podle biblické zprávy vydobyla osvobození královna Ester. Neváza-ná radost, jíž se slaví tento svátek, chce vyjádřit pocit osvobození, který v tento den není pouze připomínkou či vzpomínkou, ale zároveň příslibem: kdo se nachází v rukou Božího Izraele, ten je již dopředu vysvobozen z léčky protivníka.

Zároveň se za tímto bujarým světským svátkem, který měl a má své místo také v církevním kalendá-ři, skrývá ono povědomí o rytmu času, jak to zaznívá v knize Kazatel: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání,

66 67

čas sázet i čas trhat … je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat“ (Kaz 3,1-2.4). Ne vše přichá-zí neustále; člověk potřebuje rytmus, a rok mu tento rytmus nabízí již od stvoření, a také dějiny, které víra představuje v průběhu roku.

Tím jsme se dostali k církevnímu roku, který člověka nechává kráčet v rytmu stvoření celými dějinami spásy, a tak zároveň uspořádává a tříbí chaotickou rozmani-tost naší bytosti. V tomto cyklu není ze stvoření a dějin vynecháno nic lidského, pouze tak může být spaseno všechno lidské, všechno temné i jasné, hříšné i duchov-ní. Získává tak své místo v rámci celku, což mu dává smysl a osvobozuje ho od odloučení. Proto je pošetilé, chtít masopust prodlužovat, i když k tomu svádějí jak obchody, tak data akcí v daném duchu: období, které si vytvořil člověk, se stává nudou, protože člověk je pak samotvůrcem, a proto ponechán sám sobě, a skutečně se bude cítit opuštěný. Takové období už by pak nebylo darem stvoření a dějin, ale kreaturou, nestvůrou, kte-rá požírá sebe samu, je bezduchým hnacím mechanis-mem věčně stejného, který si nás přihrává sem a tam v nesmyslném kruhu, dokud nás úplně nepohltí.

Ale vraťme se ještě jednou ke kořenům masopustu. Vedle židovských událostí, které předcházely slavení tohoto svátku, se podívejme na jeho pohanský původ, jehož divoký až nebezpečný pohled se na nás dívá v maskách alpského a švábsko-alemanského prostře-dí. Zde se jedná o rituály vyhánění Zimy, o zaříkávání

66 67

démonických sil: v proměnách času člověk pociťo-val ohrožení světa, obdělávání země a její plodnost musely být zajištěny proti prázdnotě, ve které se svět nachází během zimního spánku.

Zde můžeme vypozorovat něco důležitého – démo-nická maska se v křesťanském světě mění ve směšnou maškaru, životu nebezpečný boj s démony se stává gaudiem, tedy veselím před vážným naladěním doby postní. V této maškarádě a mumraji se odehrává to, s čím se můžeme často setkat v žalmech nebo u proro-ků – mění se v posměch bohům, kterých se už nemusí bát ten, kdo zná Boha pravého. Masky bohů se změ-nily ve směšné divadlo, které vyjadřuje nespoutanou radost těch, kteří mohou to, co je kdysi děsilo, nyní považovat za důvod k zábavě a smíchu. Masopust tedy také zahrnuje radost křesťanského osvobození, svo-bodu jediného Boha, která činí dokonalou tu svobodu, o níž vypovídá židovský svátek purim.

Na závěr se ale nabízí ještě jedna otázka: Máme ještě vůbec tuto svobodu? Není tomu už možná tak, že jsme se nakonec chtěli osvobodit od samotného Boha, od stvoření a od víry, abychom byli plně svobodni? A není důsledkem toho, že jsme znovu vydáni všanc bůžkům, moci obchodu, chtíči a žádostivosti, veřejné-mu mínění? Bůh není oponentem naší svobody, je její příčinou. Tomu bychom se v těchto dnech měli znovu učit. Pouze láska, která je všemocná, může být příči-nou opravdové a plné radosti.

144 145

Jednat podle Ducha

Většina velkých církevních svátků sahá svými koře-ny do víry Izraele a svátky Izraele zase mají svůj

původ ve svátcích přírodních náboženství, rolnické-ho či nomádského světa, z něhož se postupně vyvíje-lo vše ojedinělé a nové starozákonního náboženství. Takto přicházející dny pokrývá nános dlouhé historie a právě to je na nich krásné: vyvádějí nás z povrch-nosti a uspěchanosti našeho každodenního života a volnočasových aktivit, které nám připadají nudnější a nudnější, protože se setkáváme jen s tím stále stej-ným, s našimi vlastními vynálezy, a nedaří se nám podniknout výlet do zcela jiného a nového, o němž neustále sníme. Křesťanské svátky jsou více než vol-no, a proto jsou tak nezbytné – o těchto svátcích se setkáváme, otevřeme-li oči dokořán, s oním „zcela jiným“, s kořeny našich dějin, prazkušenostmi lidstva, a skrze ně s věčnou láskou, která je pro člověka tou pravou slavností.

Podívejme se na slavnost Letnic trochu podrobněji! Jejich nejstarším předchůdcem jsou dožínky. V měsíci květnu v Palestině dozrávalo obilí a Letnice byly díků-vzdáním za úrodu pšenice. Člověk vnímá plodnost,

146 147

která se odehrává v souhře nebe a země, jako zázrak, ze kterého žije, a ví, že vděčnost je ta pravá odpověď na tento zázrak. Tak se mění žeň ve slavnost.

Nemá už to pro nás dnes smysl? Náš obraz světa se stává schizofrenním, jestliže při slovech Duch svatý myslíme pouze na křesťanskou niternost a při žni pou-ze na techniku a trh. Církev se o Letnicích modlí slova žalmu, jež zní: „Když sešleš svého ducha … a obnovu-ješ tvář země“ (Žl 104,30). Těmito slovy se myslí Duch Stvořitel, který svět povolal do života a svět v životě uchovává. Je důležité, abychom si to o Letnicích zno-vu uvědomili: Duch svatý, který sestoupil na apoštoly, je tentýž Duch, který tvořil svět. Problémy naší doby spočívají z velké části v tom, že svět vnímáme už jen jako hmotu a tu pak pouze jako materiál pro svou pro-dukci. Skutečnost, že se svět, který je už pouze materi-álem, stává neútulným a nepohodlným, nás pak už ani nepřekvapí. Přitom nás přece přírodní vědy v netuše-né míře učily, jak velice je hmota duchem – subtilní matematika, před jejíž velkolepostí náš vlastní duch může pouze užasnout. Tak nám právě věda dovolila se skoro dotknout úžasné logiky, jakou má jen Duch Stvořitel.

Letnice by pro nás měly také být svátkem díků za stvoření, chvílí rozpomenutí se na tvořivý rozum, který se v nádheře světa zároveň projevuje jako tvoři-vá láska. Vděčnost za stvoření by se mohla stát rozpo-menutím se na stvoření, rozpomenutím se na to, jak

146 147

se správně chovat ke stvoření, protože takové chování je koneckonců chováním podle Ducha, jenž znamená odvrat od praktického materialismu, který svět zneu-žívá a ničí.

Na tomto pozadí lze pak také porozumět tomu, proč se v Izraeli Letnice staly připomínkou přícho-du na Sinaj a svátkem Smlouvy, která Izraeli v podo-bě zákona ukázala směr. Křesťané viděli své Letnice veskrze v prodloužení této myšlenky: Nový zákon je láska, která otevírá hranice a sjednocuje lidi v Nové smlouvě. Ale ani láska neznamená zřeknutí se jakékoli formy, není ani libovůlí, nýbrž představuje formování zevnitř, bdělost a ostražitost srdce, které vstřebávají a naplňují rytmus stvoření.

Duch Stvořitel, jenž svět povolává do života, Duch, který se Smlouvou na Sinaji stal slovem, a dar Ducha seslaný apoštolům o Letnicích patří k sobě – jedná se pokaždé o téhož Ducha. Letnice jako počátek cír-kve jsou rozšířením Boží smlouvy na všechny tvory, na všechny národy a věky. Do této smlouvy je zahr-nuto celé stvoření, a tak teprve přivedeno ke svému pravému cíli – být místem lásky.

Ještě před nedávnem by se to zdálo značně antro-pomorfní (a snad i antropocentrické), jestliže Pavel říká, že „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Dnes však vnímá-me, jak stvoření sténá pod kroky těch, kteří s Bohem už nemají co do činění a chtějí ho ze světa vyškrtnout.

148 149

Stvoření volá po synech Božích – je stvořeno na zákla-dě smlouvy. Duch svatý lásky je a zůstane vždy jako Duch Stvořitel, bez něhož „jsme na zemi, ubozí a ztra-cení, kořist pro tmu, pro omyl“ (svatodušní sekvence; český překlad podle Lekcionáře – pozn. překl.). Letni-ce budou tím více svátkem stvoření, čím více je bude-me prožívat jako svátek obnovení Smlouvy, čím více se staneme církví v tom, co je jejím základem a její pravou podstatou: „Nové přikázání vám dávám: Miluj-te se navzájem“ (Jan 13,34).

245

Hra a život – k mistrovství světa ve fotbale

Pravidelně každé čtyři roky se potvrzuje, že mis-trovství světa ve fotbale je událostí, která zcela

uchvátí stovky milionů lidí. Asi žádná jiná událost na Zemi nedokáže vyvolat podobně dalekosáhlý úči-nek. Svědčí to o tom, že musí oslovovat něco prapů-vodního, co patří k člověku, a napadne nás jistě otáz-ka, v čem spočívá síla a moc této hry.

Pesimista řekne, že je to jako ve starověkém Římě. Heslo masy znělo: panem et circenses, tj. chléb a hry. Chléb a hry byly pouze jednou z náplní života deka-dentní společnosti, jež už neznala žádné vyšší cíle. Ale i kdybychom tuto informaci přijali, v žádném případě nebude dostatečná.

Ještě jednou se musíme zeptat: V čem spočívá fasci-nace hrou, že se stává stejně důležitou jako chléb? Na to by šlo opět při pohledu na starověký Řím odpovědět, že křik po chlebu i hrách byl vlastně vyjádřením tou-hy po rajském životě, po životě nasycení bez námahy a po životě naplněné svobody. Vždyť to máme konec-konců na mysli, když se řekne hra: konání, které je zcela svobodné, bez účelu a cíle a bez nátlaku, a které přitom přesto napíná a využívá všechny síly člověka.

246 247

V tomto smyslu by hra byla jistým druhem vyzkou-šeného návratu do ráje: vystoupením ze zotročující skutečnosti všedního dne a jeho obstarávání obživy a životních potřeb směrem do svobodné skutečnosti toho, co nemusí být, a právě proto je to krásné. V tom-to smyslu překračuje hra v jistém ohledu do každo-denního života, ale nejprve, především u dítěte, má ještě jiný charakter: je nácvikem života. Hra symboli-zuje život a předjímá ho v tak říkajíc svobodně utvá-řené podobě.

Zdá se mi, že fascinace fotbalem spočívá hlavně v tom, že oba tyto aspekty spojuje ve velmi přesvěd-čivé podobě. Nutí člověka, aby sebe sama nejprve ukáznil a vychovával tím, že skrze trénink nad sebou získává kontrolu, skrze kontrolu převahu a skrze převahu svobodu. Fotbal ale především učí discipli-nované vzájemnosti – týmová hra nutí člověka k začle-nění jednotlivce do celku. Hráče spojuje společný cíl: úspěch či neúspěch jednotlivce spočívá v úspěchu či neúspěchu celku. A konečně fotbal také učí férové rivalitě, při níž společná pravidla, jimž se člověk pod-řizuje, v soupeření zůstávají tím, co spojuje a sjedno-cuje, a přinášejí navíc svobodu hravosti, jestliže se jedná férově a čistě. Skutečnost hraného protivnictví se opět rozplyne ve svobodu po ukončení hry. V hle-dišti se lidé identifikují s hrou i hráči, a tak se sami účastní vzájemnosti i soupeření, její závažnosti i její svobody. Hráči se stávají symbolem vlastního života,

246 247

to na ně zpětně působí: vědí, že lidé v nich vidí sebe samé a nacházejí v nich sebepotvrzení.

Samozřejmě, že toto všechno se může zvrhnout v obchodování, které to celé podmaní chmurné sku-tečnosti peněz, a radost ze hry se změní v průmysl, který produkuje svět klamu děsivých rozměrů. Ale ani tento svět by neobstál, kdyby neměl pozitivní důvod, jenž tvoří základ této hry: průpravu života a překro-čení života směrem ke ztracenému ráji. V obou přípa-dech však jde o to, jak hledat disciplínu volnosti ve vá-zanosti na pravidla, jak cvičit vzájemnost či soupeření a jak vycházet sám se sebou. Možná bychom se mohli, uvědoměním si toho, ze hry znovu učit skutečně žít. Ve hře se stává viditelným to, co je základní: člověk nežije jen z chleba. Ano, „svět chleba“ je konečně pou-ze předstupněm toho, co je opravdu lidské, světa svo-body. Svoboda však žije z pravidel, z výchovy, která učí pospolitosti a zdravé rivalitě, nezávislosti na vnějším úspěchu a na libovůli, a právě tak se stává opravdu svobodnou. Hra „Život“ – jdeme-li do hloubky, pak by nám fenomén světa nadšeného fotbalem mohl dát více než jen pouhou zábavu.

254 255

OBSAH

Předmluva ............................................................................................................................�

AdventVzpomínka, která probouzí naději ........................................................................ 11Odvaha přiblížit se tajemné Boží přítomnosti ................................................. 14Vyjít z temnoty ............................................................................................................... 18

Mikuláš z Myry (6. prosinec)Světlo nové lidskosti .................................................................................................... 23

VánocePoselství baziliky Santa Maria Maggiore v Římě ............................................ 29

Obrácení apoštola Pavla (25. leden)Bojující a trpící ............................................................................................................... 39

Hromnice – uvedení Páně do chrámu (2. únor)Setkání chaosu a světla .............................................................................................. 49

Stolec svatého Petra (22. únor)„Předsednictví v lásce“ ............................................................................................... ��

Masopust – karnevalPříčina naší svobody ................................................................................................... 6�

Velikonoce„Usilujte o to, co pochází shůry“ (Kol 3,1).......................................................... 71Nikoli věc Ježíšova – Ježíš sám žije ........................................................................ 80Soud a spása.................................................................................................................... 87„Zvyšte se, prastaré vchody“ (Žl 24,7) ................................................................. 90Slovo svědků ................................................................................................................... 9�Zvečera pláč, zjitra jásot ............................................................................................ 99„Poselství asi slyším…“ .............................................................................................102

254 255

Májové pobožnostiZbožnost s barvou a zvukem .................................................................................113Mariino tajemství vede k podstatě ......................................................................117

Nanebevstoupení Páně (40 dní po Velikonocích)Začátek nové blízkosti ..............................................................................................12�

LetniceStát se vnímaným pro sílu vycházející z ticha ................................................139Jednat podle Ducha ....................................................................................................14�Duch svatý a církev ....................................................................................................149

Boží tělo (Druhý čtvrtek po Letnicích)Stát – jít – pokleknout ...............................................................................................163Apsidová mozaika ve Svatém Klimentu v Římě .............................................171

Císař Jindřich (13. červenec)Jasný zrak a pravá cesta ...........................................................................................177

Porciunkule (1./2. srpna)Význam odpustků .......................................................................................................187

Doba dovolenýchVydat se za hledáním ................................................................................................201Hledání opravdového života ..................................................................................204Umět odpočívat ...........................................................................................................207

František z Assisi (4. října)Péče o Boží stvoření ..................................................................................................213

Wolfgang z Řezna (31. října)Světec evropského významu..................................................................................219

Všech svatých (1. listopadu)U nohou Svatopetrského chrámu ........................................................................231

Dušičky (2. listopadu)Místa naděje – římské katakomby .......................................................................237

RůznéHra a život – k mistrovství světa ve fotbale .....................................................24�Otevřené a zavřené kostely ....................................................................................248Pokoj a mír.....................................................................................................................251