postavy v ranÉ povÍdkovÉ tvorbĚ - theses · univerzita palackÉho v olomouci filozofickÁ...

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA BOHEMISTIKY

Kristýna Píchová

POSTAVY V RANÉ POVÍDKOVÉ TVORBĚ

BOHUMILA HRABALA

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

VEDOUCÍ PRÁCE: PhDr. Jan Schneider, Ph.D.

2011

2

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím

uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci, 21. 4. 2011

Kristýna Píchová

3

Ráda bych poděkovala vedoucímu práce, PhDr. Janu Schneiderovi, Ph.D. za

cenné rady a připomínky při odborném vedení práce. Rovněţ bych chtěla

poděkovat svým rodičům za všestrannou podporu při studiu.

4

Obsah

1. Úvod..................................................................................................................5

2. Literární postava a její uchopení.......................................................................5

3. Způsoby charakterizace postav.........................................................................6

3.1. Přímá charakterizace......................................................................................7

3.2. Nepřímá charakterizace.................................................................................9

3.2.1. Promluva postav........................................................................................10

3.2.2. Jednání postav...........................................................................................31

3.2.3. Vzhled postav............................................................................................35

3.2.4. Prostředí postav.........................................................................................37

3.2.5. Jména postav.............................................................................................40

4. Závěr...............................................................................................................43

5. Pouţitá literatura.............................................................................................45

5

1. Úvod

Předmětem zájmu této práce jsou postavy ve sbírkách povídek Bohumila Hrabala

Perlička na dně, jejíţ první vydání vyšlo v nakladatelství Československý

spisovatel v roce 1963, a ve sbírce Pábitelé, která poprvé vyšla v roce 1964

v nakladatelství Mladá fronta.1 Prostřednictvím povídek v těchto sbírkách se

pokusíme vymezit postavy v rané prozaické tvorbě Bohumila Hrabala a to

především na základě jejich prezentace v textech. Zajímat nás budou zejména

způsoby, jimiţ jsou postavy v narativech charakterizovány, v jednotlivých

kapitolách si tyto způsoby představíme a ukáţeme, jaký mají vliv na čtenářskou

interpretaci postav. Určíme si také, který ze způsobů prezentace postav

v povídkách převaţuje a které prostředky charakterizace jsou zásadní pro naši

rekonstrukci postav. Pro obecné představení jednotlivých typů charakterizace

vyuţijeme poznatků z kapitol věnujících se této problematice v dílech Poetika

vyprávění Shlomith Rimmon-Kenanové, Literární postava – Vývoj a aspekty

naratologických zkoumání Bohumila Fořta a …na okraji chaosu… Poetika

literárního díla 20. století Daniely Hodrové.

Na základě rozborů a získaných informací určíme společné rysy postav v rámci

způsobů jejich charakterizace a budeme se snaţit vysledovat, zda se v narativech

objevují podobné typy postav například z funkčního hlediska. Budeme si také

všímat role různých principů, které se podílejí na čtenářově rekonstrukci postav,

například princip kontrastu je v některých povídkách významným aspektem při

charakterizaci postav. Ze získaných informací ohledně způsobů charakterizace

postav se obecně pokusíme situovat postavy sbírek na ose postava definice –

postava hypotéza dle typologie Daniely Hodrové.

2. Literární postava a její uchopení

Úvodem si nastíníme, jak můţeme chápat literární postavu a představíme si dva

základní způsoby pojetí postavy ve smyslu jejího textového zaloţení, které se

vydělily v oblasti naratologického zkoumání postav.

1 HRABAL, Bohumil: Pábení: povídky z let 1957-1964. Praha, Praţská imaginace 1993, s. 403,

ediční poznámky napsala Jiřina Zumrová.

6

Podle Daniely Hodrové, jak uvádí v díle …na okraji chaosu… Poetika literárního

díla 20. století je literární postava „prvkem prostupujícím všechny sloţky díla jako

svérázný motiv, či spíš dynamický komplex motivů.“2 Tento komplex je v daném

textu uskutečňován mnoţstvím textových prvků, z nichţ některé se v textu

objevují třeba pouze jednou (například popis vzhledu postavy), jiné se mohou

opakovaně vracet (jméno postavy), další se v průběhu textu různě mění.3

Postava jako taková je myšlenkovým konstruktem, který si čtenář vytváří na

základě různých informací z textu. Můţeme vydělit dva základní přístupy ve

zkoumání postav ve smyslu jejich textového zaloţení. Na postavu lze nahlíţet

jako na čistě textový konstrukt, který existuje jen v textu a skrze něj. Jedná se o

přístup strukturalistický (sémiotický), který „chápe postavy především jako

narativní funkce“4 a zkoumá je pomocí nástrojů lingvistiky, logiky a sémiotiky.

Na druhé straně stojí přístup, který bere v úvahu podobnost literárních postav

s jejich reálnými protějšky a pro výzkum postav vyuţívá poznatků psychologie,

estetiky a filozofie.5

Při procesu rekonstrukce postavy kaţdý čtenář vyuţívá svých vlastních zkušeností

a znalostí, nepřistupuje k postavě jako textové funkci, ale interpretuje fikční

postavy podobným způsobem jako reálné lidi. Literární postava není člověkem,

ale člověka připomíná, nemá reálné vlastnosti nebo osobnost, tyto rysy jí

přisuzuje kaţdý čtenář na základě všech textových prvků, které postavu tvoří.

3. Způsoby charakterizace postav

Jak uţ víme, postava je mentálním konstruktem, který si kaţdý čtenář utváří na

základě různých informací v textu. Takový konstrukt v podstatě vzniká

„shromáţděním různých povahových indikátorů“ 6, coţ jsou náznaky povahových

rysů jednotlivých postav různě se vyskytující v daném textu, z nichţ si čtenář tyto

rysy zpětně vyvozuje. Všechny moţné textové prvky, které čtenáři slouţí k jeho

vlastní mentální konstrukci postavy můţeme obecně povaţovat za prostředky

2 HODROVÁ, Daniela a kolektiv: …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha,

Torst 2001, s. 519. 3 Tamtéţ.

4 FOŘT, Bohumil: Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha, Ústav

pro českou literaturu 2009, s. 56. 5 Tamtéţ, s. 57.

6 RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith: Poetika vyprávění. Brno, Host 2001, s. 66.

7

charakterizace postav. V kaţdém narativním textu můţe být postava

charakterizována různými způsoby. Ve své Poetice vyprávění vychází Rimmon-

Kenanová z pojetí teoretika Josepha Ewena a vyděluje dva základní typy těch

prvků textu, jeţ slouţí k charakterizaci postavy, jsou jimi „přímá definice“ a

„nepřímá prezentace“.7 První z těchto způsobů charakterizace přímo

pojmenovává určitý rys, zatímco druhý způsob různými prostředky rys dokládá na

příkladech a přitom zcela záleţí na čtenáři, aby si z předloţených informací tento

rys implicitně vyvodil. Obecně však můţeme mluvit o přímé a nepřímé

charakterizaci postav.

3.1. Přímá charakterizace

Tento způsob charakterizace přímo pojmenovává povahový rys postavy, je svázán

s „explicitně danými aspekty postavy“.8 U charakterizace přímé existuje výrazný

rozdíl v tom, zda informace o postavě získáváme prostřednictvím promluvy jedné

z postav či vypravěče. Přímé pojmenování určitého rysu či vlastnosti postavy „je

přímou charakterizací pouze tehdy, pochází-li od hlasu s největší autoritou

v textu“.9 Je tedy třeba, aby čtenář rozlišoval, které informace z textu jsou pro

rekonstrukci postavy relevantní. Promluva postavy je vţdy subjektivní a

z hlediska této relevantnosti bude také vţdy podřazena autoritativní promluvě

vypravěče.

Jistou nevýhodou a společnou vlastností přímo definovaných postav je určitá

statičnost – „postava je vţdy definována ‚teď a tady‘.“10

Tento dojem však můţe

být v daném textu různými způsoby zmírněn, a to především kombinací s dalšími

způsoby nepřímé charakterizace, například objeví-li se v textu přímá definice

pouze v určitém naznačení a je dále doloţena chováním nebo promluvou postavy.

Především v realistické literatuře devatenáctého století byla explicitnost a

úspornost přímého charakterizování vítaná. V současné moderní literatuře

převládají spíše prostředky nepřímé charakterizace, je upřednostňována

7 Tamtéţ.

8 FOŘT, Bohumil: Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha, Ústav pro

českou literaturu 2009, s. 65. 9 Tamtéţ, s. 67.

10 Tamtéţ, s. 65.

8

náznakovost a neurčitost před zobecňujícím definováním, a tím zároveň dochází

k aktivizaci čtenáře.11

V povídkových sbírkách Bohumila Hrabala Perlička na dně a Pábitelé se přímé

charakterizování postav vyskytuje pouze v náznacích, které jsou vţdy v textu

doloţeny určitým chováním či promluvou postavy. Většinou se tyto nenápadné

přímé charakteristiky objevují v promluvách postav, takţe jsou do značné míry

subjektivní, jejich výpovědní hodnota je tedy sporná.

V následující ukázce z povídky Podvodníci postava zpěváka reaguje na nepoctivé

jednání novináře v příběhu, který mu novinář vypravuje. „Ale to nebylo od vás

hezké, ţe jste byl tak mstivý. (...)“12

V povídce Emánek se také v promluvách postav objevuje přímé charakterizování

ústřední postavy, ale tady se vyskytuje formou metaforického přirovnání, takţe

narozdíl od běţné přímé definice tento způsob vyţaduje aktivní roli čtenáře při

interpretaci sdělení. Charakterizuje jej postava mixérky, kterou Emánek nazývá

Olympií.

„To je jedno, ale víte vţdycky , o co běţí, a máte cit, Joska o vás říká, ţe někde

uvnitř máte uvázanýho skřivánka na niti... (...)“13

Postava stařenky v jídelním automatu nám taky napomáhá při charakterizaci

Emánka.

„No, já tě znám, ty seš nezbeda, ale máš lidi aspoň trochu rád...(...)“14

Z takovýchto promluv postav vyplývá jejich vztah k Emánkovi, znají jej delší

dobu a povaţují ho za hodného člověka s kladným vztahem k lidem.

V promluvě vypravěče dochází k přímému definování jen výjimečně, dost

nevýrazně a jednoslovně většinou formou komentáře k jednání postavy. Je to tedy

minimální charakterizace postavy, povahový rys bývá pouze nastíněn v rámci

určitého kontextu, jak je tomu například v povídce Pan notář: (...) labuţnicky se

díval na město, (...) A pan notář se bystře díval tam na druhou stranu (...).15

11

RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith: Poetika vyprávění. Brno, Host 2001, s. 68. 12

HRABAL, Bohumil: Perlička na dně. Ostře sledované vlaky. Praha, Euromedia Group k. s.

2005, s. 72. 13

Tamtéţ, s. 57. 14

Tamtéţ, s. 60. 15

HRABAL, Bohumil: Pábitelé. Praha, Mladá fronta 1964, s. 48, 49.

9

V povídce Diamantové očko se také objevuje přímá charakterizace postavy: (...),

cestující otevřel dveře a průvanem odvedl dívenku na chodbu. Drţel ji pořád za

ruku a byl bezradný.16

3.2. Nepřímá charakterizace

Nepřímý způsob charakterizace postavy souvisí s postupným odkrýváním jejích

implicitních významových sloţek, děje se tak pomocí více prostředků nepřímé

prezentace, které se navzájem prolínají a doplňují.17

Nepřímá charakterizace

narozdíl od přímé nepojmenovává určitý povahový rys postavy, ale různými

způsoby jej prezentuje, například prostřednictvím řeči postav, jejich jednání,

prostředí, v němţ se v rámci fikčního světa pohybují, apod.

Tento způsob charakterizace postav výrazně převládá v povídkových sbírkách

Bohumila Hrabala Perlička na dně a Pábitelé, jak se o tom přesvědčíme

v následujících kapitolách. „Ústup od přímé charakteristiky a příklon

k charakteristice nepřímé, skryté, obsaţené ve vlastním ději, můţeme pak pokládat

za další projev pohybu směrem k postavě-hypotéze.“18

Na základě typologie

postav Daniely Hodrové můţeme vzhledem k převládajícímu nepřímému

charakterizování postav v těchto sbírkách mluvit o jejich hypotetickém

charakteru. Postavy se v textech prezentují především kombinací různých způsobů

nepřímé charakterizace, jejich jednání koresponduje s řečí, mnohdy také prostředí

postav podtrhuje jejich povahové rysy. Tyto postavy jsou většinou neurčité pro

svou náznakovost, jsou otevřené a jakoby nedokončené, to vše nám umoţňuje

označit je postavami přibliţujícími se k typu postava-hypotéza. Skutečnost, ţe

v textu existují především prostřednictvím svých projevů, ve vypravěčském

pásmu prakticky nedochází k přímému definování postav, hovoří pro dynamický

charakter těchto postav.

Dílo Bohumila Hrabala je výrazně ovlivněno prostředím, ve kterém se pohyboval,

za svého ţivota vystřídal různá zaměstnání, při kterých poznával spoustu lidí,

16

Tamtéţ, s. 191. 17

FOŘT, Bohumil: Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha, Ústav

pro českou literaturu 2009, s. 66. 18

HODROVÁ, Daniela a kolektiv: …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha,

Torst 2001, s. 562.

10

kteří jej inspirovali v jeho tvorbě, jak se dovídáme v úvodní autorské předmluvě

ke sbírce Perlička na dně: „Kdyţ jsem před lety poznal směr svého srdce, vydal

jsem se do přátelského světa, podbíjel jsem kolejnice, byl výpravčím vlaku, nabízel

ţivotní pojistku, pracoval jako obchodní zástupce, dělník v ocelárně, balil starý

papír, dělal kulisáka. To všechno jen proto, abych se umazal prostředím a lidmi a

občas zaţil tu ohromující událost, ţe jsem zahlédl na dně člověka perlu.“19

V jeho povídkách se zřetelně reflektují tyto zkušenosti, děj bývá zasazen do

prostředí, které dobře znal. Především se však v těchto prózách vyskytují mnohé

postavy, které mají svůj reálný předobraz ve skutečném světě. Tito lidé jej natolik

zaujali, ţe je převedl do fikčních světů svých próz. Tato skutečnost by se nám za

daných okolností mohla zdát v protikladu s obecným vymezením postav v rámci

jejich způsobu charakterizace, jenţ jsme si uvedli výše. Reálnost těchto fikčních

postav nám spíše logicky evokuje jistou uzavřenost a dokončenost, na jejímţ

základě by se dalo pochybovat o jejich hypotetické podstatě. Daniela Hodrová

však v díle …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století uvádí, ţe

skutečné postavy „nemohou být zcela skutečné uţ pro svou literární

zprostředkovanost, zcela nepokrývá reálný předobraz, zůstává vţdy v určité míře

hypotetická, i kdyţ je jejím předobrazem skutečná osoba.“20

Z toho vyplývá, ţe

hypotetizace není odklon od skutečnosti ke smyšlence, jak by se nám mohlo zdát,

ale vede k vícevrstevnému obrazu reality, k uchopení „člověka v souboru jeho já

a osudů.“21

V následujících kapitolách si představíme způsoby nepřímé charakterizace postav

ve sbírkách Perlička na dně a Pábitelé a ukáţeme si, které z těchto způsobů

prezentace v povídkách převládají a jaký mají vliv na konečný čtenářův konstrukt

postav.

3.2.1. Promluva postav

Promluva postav je v těchto povídkových sbírkách dominantním způsobem jejich

charakterizace. Promluvy literárních postav slouţí k jejich zařazení ve fikčních

19


2005, s. 7. 20

HODROVÁ, Daniela a kolektiv: …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha,

Torst 2001, s. 551. 21

Tamtéţ, s. 552.

11

světech, ve kterých existují. Informace o postavách získáváme podobným

způsobem jako informace o skutečných lidech v naší běţné komunikaci.22

Řeč

postavy, podobně jako i její jednání, často prezentuje v textu určitý povahový rys

této postavy „pomocí vztahu příčiny a následku“23

, coţ znamená, ţe si čtenář

tento rys zpětně vyvozuje z promluvy postavy. Povahové rysy mohou být

charakterizovány jak prostřednictvím formy řeči, tak i jejího obsahu.

„Forma či styl řeči je obvyklý způsob charakterizace v textech, kde je jazyk postav

individualizovaný a odlišený od jazyka vypravěče.“24

V povídkách obou sbírek si

všímáme stylistické různosti v řeči postav a vypravěče. V řeči postav většiny

povídek se hojně vyskytují prvky obecné češtiny.

„Á, na lidech vám najednou záleţí? Ale já dobře vím, ţe kdybych vás nechal

s kominíkem vo samotě, uţ to vidím, jak byste na něj vyplazovala voči.“

„Emane, lidi se votáčejí!“25

V některých povídkách je nám pak přímo sděleno, ve kterém městě nebo jeho

části se děj odehrává: Dal si grenadinu a usedl ke stařeně, kterou znal v Libni uţ

odmala.26

Řeč postav můţe také naznačovat jejich profesní zařazení. Ve svých promluvách

postavy dávají najevo znalost prvků profesní mluvy. Například v povídce Miláček

je v promluvách postav hojně vyuţito prvků ţargonu z ocelárenského prostředí,

pro běţného čtenáře neznalého tohoto prostředí jsou mnohé dialogy

nesrozumitelné.

Na druhé straně si vzpomněl: „Hansi, kdo myslíš, ţe za tebe bude uklízet ty

antikorový svině?“ (...)

„Já,“ ukázal na sebe Jenda a hned se bránil, „ale od začátku šichty nebyl

volnej granik. Hele, granikářka na dvacítce není!“

„Tak sis měl na ty svině zajet šnoblem,“ řekl předák a ukázal ke stropu

ocelárny, kde visel jeřáb se zobanem.

22




Tamtéţ. 25


2005, s. 53. 26

Tamtéţ, s. 58.

12

„Vám se to řekne, šnoblem, ale šnobl vozil krále.“

„Tak jsi měl na něj počkat!“

„Počkat... ale pak šnoblem dávali do štosu ţíznivý roxory... a teďka, slyšíte?“

(...) „slyšíte! Eska zvoní na probu, tak zase nebude granik volnej!“27

Ve více povídkách obou sbírek se objevuje tematizace určitého „fanouškovství“ či

nadšení postav pro některou ze zájmových oblastí. Toto nadšení se promítá do

promluv těchto postav a ovlivňuje i jejich jednání. Řeč postav se tak stává

nástrojem vyjádření tohoto nadšení a tedy i prostředkem charakterizace.

S takovým nadšením v promluvě postav se setkáváme například u postavy Jendy

v povídce Miláček.

Ústřední postavou této povídky je Jenda, který je nám v textu představován jako

„prosťáček“, v jeho promluvách se projevuje naivita, jeţ mnohdy hraničí

s hloupostí. Některé promluvy, v nichţ se současně mísí jeho prostoduchost a

chvástavost, působí na čtenáře aţ komicky. Tato kombinace však celkově vyznívá

mile, postava Jendy nám není protivná. Svou promluvou a chováním je ideálním

terčem pro různé popichování a škádlení.

Ve vypravěčském pásmu je postava nazývána Jendou, v promluvách ostatních

postav je Hansem. Zatímco z jeho vlastních promluv si jej rekonstruujeme jako

naivní, lehce přihlouplou a chlubivou postavu, v pásmu vypravěče je nám

představován v poněkud jiném světle, jako postava citlivá a bojácná. Vypravěč

má v tomto narativu přístup do nitra jeho postavy.

„Kokilny! Kokilny jsou vyţilý. Ty kokilny!“

Jenda se díval z kanálu nahoru, přestal pracovat, to vţdycky kdyţ někdo křičel,

Jenda si myslil, ţe to zavinil on.28

Jendovo hledisko se místy promítá v promluvách vypravěče.

Vylezl po ţebříku, pak se loudal podle kanálu, chvíli se díval, jak na ingotech

hoří modrounké dřevěné uhlí, tak krásně jak plynový vařič, pak šel dozadu za

pece, kde seděl kdosi v portále martinky s hlavou v dlaních a dřímal.29

27

Tamtéţ, s. 16. 28

Tamtéţ, s. 23. 29

Tamtéţ, s. 24.

13

V Jendových promluvách sledujeme jeho nadšení pro fotbal. Záţitky

z fotbalového zápasu vypráví s obrovským zaujetím.

„Co myslíte, ţe pan Kokštejn udělal?“

„Frk mu to tam děsnou drbou!“ řekl Kudla.

„Kdepák, ţádná drba... ţádná...,“ šeptal Jenda a potřásal v hlavě ten

drahocenný obraz, o kterém se teď rozhovořil, (...) „a teplickej brankář čekal

mordu, udělal robinsonádu, ale vidíte, jak vám to kreslím, pan Kokštejn se

vyhnul i jemu... ale i to mu bylo málo! Stáhl něţně balon...,“ a Jenda nártem

stáhl neviditelný, pro něj tolik viditelný míč, a kdyţ padal na dně kanálu na

záda, volal v tom kotrmelci, „a takhle, nůţkama, jak slavnej Pepan Košťálek,

taky Kladeňák, vestrkal ten balon pod vingl. Artistická ústředna by z toho měla

radost!“

Jenda dopadl na záda, střihl botkama a nasypal si do nadšených očí grafit a

písek. Pak vstal, oprašoval se a provinile se usmíval.30

Na základě Jendových promluv, respektive na základě svých reakcí na promluvy

Jendy, je charakterizována další postava této povídky, Kudla.

Postava Kudly je nazývána Kudlou jak v promluvách vypravěče, tak

v promluvách ostatních postav. Později však z textu zjišťujeme, ţe se jedná o

přezdívku, dovídáme se jeho příjmení Šimůnek. Z jeho promluv si můţeme

alespoň přibliţně vyvodit jeho věk, jelikoţ má syna asi ve věku Jendy. Vyuţívá

často Jendovy naivity a důvěřivosti, provádí mu různé naschvály a popichuje jej.

Ale to byl chlap, co mi ji dal,“ radoval se Jenda a teď přestal pracovat, utřel si

pot a ukázal: „Takovýhle svaly měl!“ (...)

„Jaký ţe měl svaly?“optal se znovu Kudla.

„Takovýhle,“ řekl Jenda a ukázal nadšeně, (...)31

Pan Kuchler má ještě dneska tááákovýhle voko,“řekl Jenda a celou pěst stulil

do oční dutiny.

„Jaký ţe měl voko?“ pokoušel znovu Kudla.

„Tááákovýhle,“ ukazoval Jenda důvěřivě, (...)32

30

Tamtéţ, s. 23. 31

Tamtéţ, s. 22. 32

Tamtéţ, s. 23.

14

Jeho promluvy k Jendovi jsou místy aţ zákeřné, z řeči občas vyznívá výsměch.

Zpočátku jeho postava svým chováním k Jendovi působí na čtenáře

nesympaticky. Často Jendu oslovuje posměvačně: eman, pazoure, matlafousku.

V závěru povídky však dochází ke zvratu, při kterém můţeme sledovat vývoj

Kudlovy postavy.33

Vlivem nehody v ocelárně se postavy chvíli mylně domnívají,

ţe je Jenda mrtvý. V promluvách postav se z Hanse stává Jeníček, postava Kudly

nás náhle překvapuje.

A Kudla vzal svoji čepici a stáhl mu ji aţ pod bradu. Řekl: „Já mu to jináč

nemůţu ukázat, ţe ho mám rád, no...!“34

Skutečnost, ţe postava Kudly čtenáře překvapuje a její chování nelze předvídat,

nám umoţňuje pokusit se umístit jej na ose postava-definice – postava-hypotéza

dle typologie Daniely Hodrové. Postava Kudly by se tak dala označit postavou-

hypotézou.

Změna v chování postav posléze překvapuje i samotného Jendu. A čtenáři je

najednou jasné, se kterou postavou koresponduje název povídky.

(...) a Jenda s úţasem viděl, ţe něco znamená, ţe on, Jenda, něčím na týhle

ocelárně je.35

Tematizace fotbalového „fanouškovství“ je výrazná také v povídce Fádní

odpoledne.

Děj této povídky se odehrává v hospůdce v době mezi odchodem fanoušků na

fotbalové utkání a jejich příchodem po zápase, atmosféra je napjatá očekáváním,

zda zápas dopadne dobře. V hospůdce zůstávají „domácí“ postavy – hostinský,

„kterej na fotbál nešel, poněvadţ byl hostinskej“ a starej Jupa, jak jej nazývá sám

vypravěč, „kterýmu zakázal doktor fotbál, protoţe ho dvakrát klepla na hřišti

pepka“.36

V této době přichází do hospody mladík, který se posadí, pije piva,

kouří a přitom čte knihu, tato postava se v narativu prezentuje pouze skrze své

jednání. Mladík se v době čekání na výsledek zápasu stává tématem hovoru

hostinského a starého Jupy. Společně se pozastavují a pohoršují nad jeho

chováním, či snad lépe „nechováním“. Pobuřují se nad skutečností, ţe tento

mladík si můţe jen tak sedět v hospodě nad kníţkou v době zápasu.

33

Vývoj postav v těchto povídkách však nebývá výrazný vzhledem k rozsahu narativů. 34

Tamtéţ, s. 26. 35

Tamtéţ, s. 26. 36

Tamtéţ, s. 30.

15

„A ta votrlost! Všecko je na fotbále, ale milostpán si čte. Tfůj!“ A koukal se na

toho čtenáře s odporem, tak jako i hostinskej.37

Mladík je četbou tak zaujat, ţe na jejich komentáře a opovrţení nijak nereaguje,

dává průchod svým emocím vyvolaným četbou knihy, jednou pláče, jindy se

směje. V pásmu vypravěče je postava nazývána mladíkem, starej Jupa a hostinský

jej v rozčilení oslovují různě: darebák, syčák, skoták apod. Toto opovrţlivé

komentování jednání mladíka působí na čtenáře nepochopitelně a komicky,

podtrhuje však Jupovo a hostinského nadšení pro fotbal, určitou zájmovou

omezenost jen v rozsahu fotbalu a skutečnost, ţe v prostředí hospůdky hraje

fotbalové téma hlavní roli a mladík tudíţ mezi obvyklými návštěvníky hospůdky

jednoduše vybočuje.

Na tomto příkladu si můţeme ukázat, ţe promluva postavy, ve které mluví o

postavě jiné, „můţe charakterizovat nejen postavu, o níţ se mluví, ale také tu,

která mluví.“38

Na základě promluv hostinského a starého Jupy si tak čtenář

implicitně vyvozuje jejich omezenost jen na oblast fotbalu, ale zároveň také určité

vlastenectví a přátelskou soudrţnost.

Další postavou, která podobně jako mladík překračuje pomyslnou hranici mezi

hospůdkou a okolím, je tedy pouhým příleţitostným návštěvníkem, a proto není

nutné, aby se čtenář v textu dověděl například jeho jméno, je starší muţ, jehoţ

vypravěč nazývá hostem.

A přišel host, kterýho tady taky nikdo neviděl. Takovej drobátko přihrblej

šedovlasej pán a nesl kastrol s kyselým zelím.39

Zde si všímáme, ţe sám vypravěč se o postavě hosta překračujícího hranice

prostoru v mnohém pouze dohaduje. Postava hosta nemá vlastní jméno, jedná se o

redukci subjektivity postavy, v závěru narativu dochází dokonce k jejímu

označení jako předmětu, který postava v příběhu vlastní.

Teďka ta ţenská zahnula k biografu a ten kastrol s kyselým zelím zahnul za

ní...40

37

Tamtéţ, s. 31. 38



2005, s. 31. 40

Tamtéţ, s. 38.

16

Mezi hostem a starým Jupou se rozproudí rozhovor na téma fotbalu. O Jupovi

z pásma vypravěče víme, ţe „byl povaţovanej v naší hospůdce za experta na

fotbál“.41

Toto tvrzení se objevuje v textu znovu i později, coţ čtenáře upozorňuje

na proměnu Jupovy postavy. Během rozhovoru totiţ starej Jupa zjišťuje, ţe host

se v jeho dosavadní doméně orientuje mnohem víc a lépe. S postupujícím

rozhovorem byl Jupa „čím dál menší vod tý doby, co přišel ten host, uţ ani krk

neměl, jen tu škécu posazenou mezi ramenama“.42

Své sesazení z pozice experta

Jupa těţce nese.

Starej Jupa se voptal: „Tak to jste znal Jimmyho, co?“ A host povídá: „Myslíte

toho, co hrál s Kuchynkou na beku? Znal. Jimmy ale bylo jeho křestní jméno.

Jak se ale jmenoval dál?“

A bylo veliký ticho a starej Jupa tuhnul. Host se ušklíbl a povídá: „Jak byste to

taky mohl vědět, ţe? Jmenoval se Jimmy Otaway, Angličan, ohromný plejer.“

Starej Jupa se rozklepal: „A co Kanhauser?“ Ale host mávl rukou s ohromným

despektem. „Co do toho pletete Kanhausera? Ten přišel do déefcé aţ v roce

dvacet čtyři!“

Mladík nahmatal cigaretu, odpálil ji od vajgla, chvíli třepal ţlutejma prstama,

asi se spálil, ale četl dál. A smál se, rozchechtal se jak racek chechtavej, aţ

skoro řičel smíchy. Starej Jupa vyskočil a praštil pěstí hned vedle tý kníţky a

křičel: „Ty syčáku, mně se nikdo posmívat nebude!“ A šel si zase sednout. 43

V promluvách Jupy si všímáme jeho vznětlivosti v situacích, kdy se cítí být

pokořený. Po návratu zklamaných fanoušků z prohraného zápasu se dovršuje

Jupova vnitřní poráţka, vědomí ztráty pozice fotbalového experta, za něhoţ byl

pokládán ostatními i sám sebou. Zajímavé však je, ţe ačkoliv sledujeme

psychickou proměnu postavy, vypravěč do nitra starého Jupy nenahlíţí. Tato jeho

proměna je nám prezentována pouze prostřednictvím promluv Jupy a hosta a

vypravěčovým komentářem jeho chování.

A kdo by se podíval takhle ze strany, viděl by, jak starýmu Jupovi vandrujou po

tváři slzičky.44

41

Tamtéţ, s. 34. 42

Tamtéţ, s. 34. 43

Tamtéţ, s. 32. 44

Tamtéţ, s. 38.

17

V jiných povídkách figurují postavy, z jejichţ promluv vyplývá motoristické

nadšení. Je tomu tak například v úvodní povídce sbírky Perlička na dně Večerní

kurs.

Děj povídky je zasazen do prostředí večerní Prahy, sledujeme průběh kurzu

k získání řidičského oprávnění. Ústředními postavami jsou student kurzu Hrabal a

instruktor Fořtík, tyto dvě postavy jsou přímými účastníky fikčního světa narativu.

Další ústřední postavou je postava Hrabalova otce, jeţ se fikčního světa přímo

neúčastní, je nám představována pouze skrze promluvy jednajících postav.

Student Hrabal je v tomto narativu ich-formovém vypravěčem a zároveň ústřední

postavou. Ve vypravěčském pásmu převládají komentáře toho, co vidí postava

Hrabala, nahlédnout do nitra postavy je nám umoţněno jen výjimečně.

„A jo! Mám tam jedničku,“ zarděl jsem se, nártem jsem tam dal neutrál a pak

nastartoval. Mašina zahřměla a já měl pocit, ţe se na mě dívá celá ta večerní

Praha, i kdyţ zrovna nikdo nešel. A kdyţ jsem tam dal jedničku, sladce se se

mnou zatočil svět.45

Poznáváme jeho pocit radosti z jízdy a z nových záţitků. Vlastní jméno postavy

nás odkazuje k souvislosti mezi postavou a empirickým autorem, z čehoţ můţeme

vyvozovat autobiografické rysy povídky.

Pásmo promluvy vypravěče je minimalizováno, v podstatě se objevuje jen na

úvod a v závěru povídky, převáţná většina textu je formou dialogu postav.46

V promluvách postavy instruktora Fořtíka se mísí reakce na Hrabalovo vyprávění

s navigováním směru a stylu jízdy.

V promluvách postavy Hrabala převládá retrospektivní líčení motoristických

záţitků s otcem. Postava Hrabalova otce není přímou součástí fikčního světa

narativu, rekonstruujeme si ji na základě Hrabalova vyprávění. Hrabal nám

poskytuje informace v podobě vzpomínek na otce z dob svého dětství. Můţeme

v jeho promluvě nalézt oba typy charakterizace, přímou charakterizaci:

„On byl otec tak trochu průvan a moje matka, tak jako kaţdá matka, byla tak

trochu na nervy.“ 47

45

Tamtéţ, s. 12. 46

Tento způsob psaní – prostý záznam řeči postav – je pro Bohumila Hrabala v těchto dílech

charakteristický. 47


2005, s.10.

18

Toto konstatování je dále podloţeno, nepřímo prezentováno jednáním a řečí

postav v Hrabalově vyprávění.

„(...) ale otec ji těšil: ‚Jen pojeď, Maryško, ten vzduch, uvidíš, jak ti prospěje.‘

Tak jsme naskákali na mašinu, ale jen jsme předjeli několik potahů, uţ otec

zapomněl na matčiny nervy a jen se přikrčil a vykřikl: ‚Targa Florio!‘ A uţ

jsme to frčeli. Já jsem viděl matku jen v mlze, jak si tiskla bráchu na prsa a

celou cestu prokřičela: ‚Francine, Francine, prokristapána, Francine!‘ Ale

otec nepovolil.“48

Z promluvy instruktora Fořtíka získáváme informace o vzhledu Hrabala:

„Uţ ale začínáte nějak šedivět. Ţe jste si vzpomněl na motorku tak pozdě?“

O psychologii postav se toho z narativu příliš nedozvíme. V pásmu vypravěče je

nám prezentováno hlavně to, co postava Hrabala „vidí“.49

Postava Fořtíka sympatizuje s Hrabalovým otcem, o němţ se dovídá z Hrabalova

vyprávění, protoţe společně sdílejí vášeň pro jízdu na motocyklu. Tato vášeň či

snad posedlost mnohdy působí aţ sebedestruktivně. Instruktor Fořtík je nadšený

z vyprávěných záţitků, obdivuje Hrabalova otce pro jeho poţitkářský způsob

jízdy.

„Na laurince se vymazoval otec sám... matka na dlouhý štreky uţ neměla

nervy, tak jsme si tam dojeli vlakem, a otec ţe za námi dojede na motorce. Ale

nedojel nikdy. Tak jsme čekali v Brně, ale otec přijel vlakem s rukou na kšandě

a se zavázanou hlavou, ale ne zvadlej... smál se! Ţe někde za Bítovem vletěl do

kostela, do sakristie...“

„Oho! A do sakristie? To ani já ne! (...) Tedy má poklona panu otci, má uctivá

poklona... a jezdil dál?“50

Ačkoliv většina příhod z Hrabalova vyprávění končí nehodou či dokonce

zraněním, na postavě otce není z vyprávění patrné ţádné rozčilení nebo zklamání

z nezdaru, vţdy následuje ohromné nadšení z proţité události.

„Otec se smál pod zavázanou hlavou a křičel: ‚To byla šupa, co?‘“51

48

Tamtéţ. 49

Dalo by se říci, ţe určitý „apsychologický“ charakter je pro tyto Hrabalovy prózy typický. 50


2005, s. 12. 51

Tamtéţ, s. 15.

19

Z Hrabalových promluv si rekonstruujeme také postavu jeho matky, ta je nám

však prezentována především v konfrontaci s postavou otce. Její postava nesdílí

otcovo nadšení z jeho stylu jízdy.

„A tak jsme jezdili ţitem, otec řídil laurinku botou, jen nám koukaly hlavy, nám

muţským, protoţe matce bylo hej! Ta omdlela.“52

V této povídce si všímáme zřetelné autorovy snahy, tvořit fikční svět v podobě

pouhého zápisu lidských hovorů. Tato snaha se projevuje výrazně taky ve

formální podobě povídky mimo jiné tím, ţe jednotlivé promluvy postav nejsou

doprovázeny vypravěčovým komentářem o tom, kdo a jak mluví, ale jsou řazeny

za sebou v podobě „čistého“ dialogu postav. Tento dojem zapisovaných hovorů je

ještě umocněn formální podobou dialogů, především častým vyuţitím tří teček

v promluvách postav, které signalizují přerývanost řeči během dialogu postav

v průběhu jízdy.53

O záměru autora svědčí také podtitul sbírky Perlička na dně

Hovory. Proto moţná také zařazení této povídky, v níţ je tento způsob psaní

nejzřetelnější, na úvod sbírky není náhodné.

Podobného účinku, avšak ne tak výrazného, jsme si mohli všimnout jiţ ve výše

zmíněné povídce Fádní odpoledne, kde se v promluvách postav i vypravěče

objevují výrazy hovorové z hlediska výslovnosti, například pívo, fotbál apod. I

na tomto příkladu můţeme tedy vidět snahu přesného zápisu jakoby

odposlouchaných hovorů.

Nadšení motorismem, konkrétně motoristickými závody, se objevuje také

v povídce Smrt pana Baltisbergra.

V této povídce je na pozadí sledování motoristického závodu tematizována vášeň

pro motorky a auta. Tuto vášeň sdílí především postava otce a muţe na kolečkové

ţidli. Jeho postava je v pásmu vypravěče nazývána mrzákem či beznohým, jméno

se čtenář z textu nedozví. Na základě jeho promluv víme, ţe se vyzná

v motoristické problematice. Nedovíme se příčinu jeho postiţení, ale víme, ţe

kdyţ přišel o jednu nohu, nezabránilo mu to v jeho zálibě, na motorce jezdil i

nadále. Kdyţ přišel i o druhou nohu, přišel tím tak i o svou vášeň. V promluvě

52

Tamtéţ, s. 14. 53

Spisovatelskými postupy Bohumila Hrabala a konkrétně i tematikou tří teček se zabývá

JANKOVIČ, Milan: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Praha, Torst 1996.

20

charakterizuje sám sebe: „S jednou nohou to ještě šlo... ale teďka? Jsem spíš

mrzutej a nepříjemnej...“54

Vypravěč nahlíţí také do jeho myšlení.

(...) a kdyţ se blíţila hlavní skupina, nejdřív se bál pohledět, ale potom

neodolal. Vpíjel se do mihnuvších se strojů, a kdyţ zmizely za lesíkem, měl

dojem, ţe uţ je vícekrát neuvidí.55

Na základě jeho promluv si všímáme, ţe i přes své postiţení dokáţe brát věci

s humorem. Kdyţ vidí, ţe jeho postiţení přivádí postavu matky do rozpaků, ve

svém vyprávění zlehčuje i svou situaci.

„(...) Vezl jsem bratra v sajdkáře. Levou nohu jsem uţ měl pryč a místo ní

ţeleznou protézu. Jak tak jedem, utrhl se vozík, a jak jsem měl protézu opřenou

o tu tyč spojující sajdkár s motocyklem, tak ta síla mi vytrhla protézu i

s koţenýma kalhotama. Bratr sjel do příkopu, já spadl, ale ta moje protéza

letěla vzduchem a padla na silnici zrovna před dvě ţenské, které šly z trhu. Ta

jedna, kdyţ to uviděla, omdlela. A já, ţe se mi nic nestalo, hopkal jsem si pro

svoji protézu, ale kdyţ jsem ji zvedal, tak i ta statečnější ţenská šla k zemi.

(...)“56

Kdyţ v závěru povídky postava muţe na kolečkové ţidli pláče po smrti závodníka

Baltisbergra, příčinou se ani tak nezdá být smrt závodníka, jako spíše lítost a

bolest ze ztráty vlastního smyslu ţivota.

V této povídce poznáváme také postavu strýce Pepina.57

Ten je charakterizován

svými promluvami, které se mohou zdát nesouvisející s probíhajícím

motoristickým závodem, jenţ je objektem pozorování jednajících postav. Jeho

potřebu vyprávět nám vysvětluje vypravěč.

Strýc Pepin, ţe špatně viděl, vykládal: „Tak jsem se byl loni podívat (...)“58

Všechny další informace důleţité pro rekonstrukci postavy strýce Pepina

získáváme výhradně z jeho promluv.

54


2005, s. 43. 55

Tamtéţ, s. 48. 56

Tamtéţ, s. 43. 57

Postava strýce Pepina, podobně jako i další postavy, se objevuje ve více Hrabalových dílech.

V tvorbě Bohumila Hrabala se v souvislosti s tímto typem postav objevuje pojem „pábitel“. 58


2005, s. 40.

21

„A já jsem řídil, i kdyţ je mi přes sedumdesát a moc na to nevidím. A víš, ţe

jenom párkrát jsme sjeli do příkopu?“59

Přestoţe vypravěč komentuje myšlení a cítění postav, minulost otce a matky, do

nitra ani minulosti strýce Pepina nenahlíţí.

Fikční svět je nám prezentován vypravěčem, jenţ se orientuje v událostech

příběhu, které se odehrávají na různých místech. Také jazyk je ve vypravěčském

pásmu odlišen od promluv postav, nenajdeme zde hovorové či slangové prvky.

Vypravěč nahlíţí do myšlení a cítění postav, nejen těch ústředních, kromě strýce

Pepina, ale například i pozorovaných závodníků.

A Osud mu taky dneska přál. Cítil to ve všech pohybech. Také diváci se

vzpamatovávali a uţ se tak nebáli, kdyţ viděli tu jistotu.“60

Na základě Pepinových promluv a příběhů, které vypráví, si rekonstruujeme jeho

postavu, působí na nás bezstarostným dojmem. Vyprávění strýce Pepina je

spontánní, humorné, projevuje se v něm směsice radostného obdivování a

naivního vnímání světa. Příběhy, které vypráví v průběhu konání motoristického

závodu, pramení z různých asociací, které v něm vyvolávají některá slova v

promluvách ostatních postav. Tyto příběhy spolu navzájem nesouvisí a nesouvisí

ani s probíhajícím závodem, jeho vyprávění pramení ze samotné chuti vyprávět.

V jeho řeči se promítá záliba ve vyprávění, nespoutaná radost z různých okamţiků

a vzpomínek. Hned v úvodu povídky se dovídáme, ţe je mu přes sedmdesát let. Je

rád středem pozornosti, ostatní postavy však na jeho vyprávění málokdy reagují.

Jeho vyprávění se tak občas zdá být samomluvou. Ostatní postavy věnují větší

pozornost probíhajícímu závodu neţ vyprávění Pepina. Jeho příběhy v rámci

celého narativu působí groteskně, povídka však celkově vyznívá tragikomicky.

Přestoţe jsou jeho příběhy humorné, samotné postavy se nesmějí a strýc Pepin

také ne. Z celé povídky čiší spíše smutek, jehoţ příčinou není pouze tragická smrt

pana Baltisbergra, jednoho ze závodníků. Občas se zdá, ţe vyprávění strýce

Pepina pramení z nějakého pocitu smutku, ze snahy neprojevit své pocity.

Z tohoto úhlu pohledu se postava strýce Pepina můţe jevit uzavřenou a

zranitelnou, jeho způsob vyprávění pak působí jako maska. V promluvách si

můţeme všimnout důleţité role kontrastu, který zde však nemá ani tak funkci při

charakterizaci postavy, ale spíše určitou funkci kompoziční, umocňuje „ţivost“

59

Tamtéţ, s. 39. 60

Tamtéţ, s. 46.

22

hovoru a působí překvapivě. Kontrast se uplatňuje například mezi jednotlivými

promluvami postav.

Kdyţ matka řekla strýci, ţe pan Baltisberger se zabil, strýc Pepin pověděl:

„Škoda ţe nejsem mladší, já bych si na ten hrkáč sedl a já bych jim ukázal.

Vţdyť tehdejšího času jsem slouţil u nejkrásnější armády světa. Tenkrát nosili

vojáci šněrovačky jako nějaký slečinky. (...)“61

Kontrastující prvky se objevují i v rámci promluvy, kdyţ se například

v promluvách strýce Pepina mísí jemné poetické prvky s určitou „hrubostí“.

„(...) Pak si mě vzala do pokoje a já ji poučoval, ţe Mozart, to je nadpřirozená

věda. Ale Zdenka Malíková mě konejšila: ‚Nech ty voloviny, nade mnou zvítězíš

jedině jako muţ.‘(...)“62

S postavou strýce Pepina se v rámci Hrabalových děl pojí pojem pábitele, jako

určitého typu postavy. Při pokusu o vymezení tohoto typu postavy zde budeme

vycházet výhradně ze samotných povídek obou sbírek a pokusíme se

charakterizovat jej z hlediska prezentace postav v textech. Čerpat budeme

zejména z povídky Pábitelé ze stejnojmenné sbírky, jeţ svým názvem přímo

odkazuje k tomuto typu postavy, budeme se tedy snaţit především

prostřednictvím tohoto narativu rekonstruovat postavu pábitele.

V promluvách postav a vůbec v celé povídce Pábitelé můţeme nalézt určité

„zakomponované“ prostředky slouţící k charakterizaci specifického typu postavy

pábitele. Vypravěč tohoto ich-formového narativu je zároveň postavou povídky,

přichází do městečka za svým přítelem Jirkou Burgánem a poněkud groteskním

způsobem se seznamuje i s jeho rodiči. Nejdříve potkává otce Burgána, malého

muţe srpem sekajícího trávu. Při snaze zahnat od sebe vosy si pan Burgán

zabodne srp do hlavy. Následuje ještě grotesknější přijetí u Burgánových doma,

kdy si paní Burgánová s Jirkou dělají z otce se srpem v hlavě legraci a z jejich

promluv vyplývá, ţe podobné příhody se otci stávají běţně.

„Jo tohle,“ mávl rukou přítel, „já myslel bůhvíco se nestalo. Maminko, jen se

podívejte, tatínek jistě zase honil vosy! Tatínku, tatínku!“ hrozil Jirka a smál se

a dodal: „U nás není nikdy o legraci nouze. To nám kradli králíky a to se ví,

61

Tamtéţ, s. 50. 62

Tamtéţ, s. 49

23

tatínek, zlepšovatel, políčil prkna na senkrovně tak šikovně, ţe kdo by na ně

v noci lehounce jen našlápl, propadne se do ţumpy. Totiţ, ta králíkárna stojí

těsně u tý jímky na fekálie. Ale to se samo sebou rozumí, ţe tatínek na to

zapomenul a spadl tam ráno sám.“

„Není to hluboký,“ řekl pan Burgán.63

Uvnitř domu Burgánových visí spousta Jirkových obrazů a hovor se přesune na

téma Jirkova malířství, způsobu jeho tvorby, kdyţ například před malováním

zimního výjevu stál hodinu v ledovém potoce. „Víte,“ povídá pan Burgán, „náš

chlapec nemá akademii.. tak ten nedostatek vzdělání nahrazuje silným

záţitkem...“64

Tuto Burgánovu charakterizaci syna můţeme vztáhnout obecně na postavu

pábitele, působí nevzdělaně, naivně a mnohdy svým způsobem aţ hloupě, ale

právě to zde není překáţkou pro vychutnávání a nadchnutí se pro kaţdodenní

záţitky. V jiné Burgánově promluvě můţeme vysledovat podobný způsob

charakterizace pábitele.

(...) „náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, kdyţ slyší kapkat vodovod, uţ

bere tuţku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, kdyţ se píchne do prstu, uţ

se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální

následky,“ dodal pan Burgán a zamrkal očkama.65

Při charakterizaci postav této povídky hraje důleţitou roli také prostředí postav.

Ačkoliv se tematice prostředí coby prostředku charakterizace budeme věnovat aţ

v některé z následujících kapitol, pro utvoření určité charakterizace postavy typu

pábitele se o tomto konkrétním případě zmíníme jiţ zde.

Děj této povídky je zasazen do prostředí městečka s cementárnou. Celá krajina

kolem městečka je neustále pokryta jemným cementovým prachem. Tento prach

dává všem věcem šedavý odstín, avšak Burgánovi to nevnímají, vidí jen tu krásu

věci, jeţ je schovaná za jemným prachem.

„Vidíte to?“ zvolal, „vidíte tam ty barvy? Skoro všecky tyhle vobrazy, co jsou

v kuchyni, všecky je maloval v tomhle kraji. Jen se podívejte, jak to tam hejří

barvama!“ Pan Burgán drţel odhrnutou záclonku a díval jsem se s ním do

63

HRABAL, Bohumil: Pábitelé. Praha, Mladá fronta 1964, s. 155. 64

Tamtéţ, s. 159. 65

Tamtéţ, s. 160.

24

krajiny, která ale byla šedivá jak stádo starých slonů, kde se co jen pohnulo,

hned za sebou zvedalo dlouhé fábory cementového prachu, (...)66

Na základě informací skrytých v promluvách postav předchozí povídky si

můţeme rekonstruovat postavu pábitele. Všímáme si zvláštního způsobu vnímání

světa, který je v povídce metaforicky zpracován ve vidění krásy v krajině pokryté

prachem, projevuje se zde schopnost těchto postav domýšlet si skutečnost a

přetvářet ji pomocí fantazie, vidět v běţných kaţdodenních záţitcích něco

výjimečného. Svou řečí a vyprávěním mohou tyto postavy působit necitlivě a

hrubě, můţeme v tom však vidět jakousi masku, jeţ slouţí k ukrytí citů postav,

čehoţ si můţeme všimnout například u postavy strýce Pepina. City postav ukryté

za touto necitlivou nebo komickou maskou můţeme spojit s názvem sbírky a

metaforickým připodobněním k „perličce na dně“.

Kdyţ se vrátíme k autorovu snad záměrnému stylu psaní, jenţ budí dojem

zapisovaných hovorů, další příklad vidíme také v povídce Podvodníci. Zde však je

autor v roli zapisovatele pouze v první části povídky, v druhé části dochází ke

zvratu v ději i čtenářově interpretaci a poznáváme, ţe záměrem bylo vyvolat jiný

umělecký dojem. V tomto narativu vidíme promyšlenost určité kompozice,

přičemţ důleţitou roli zde hraje čtenářovo překvapení.

V první části narativu je vypravěč zcela skrytý, dvě ústřední postavy, jejichţ

jména se nedovíme, se prezentují pouze prostřednictvím dialogu. Z promluv obou

postav sbíráme informace k jejich rekonstrukci. Zjišťujeme z rozhovoru, ţe oba

leţí na pokoji v nemocnici a vzájemně si vyprávějí vzpomínky na své zaměstnání.

Řeč obou postav je v této povídce výjimečně neutrální, neobjevují se v ní prvky

obecné češtiny ani slangu. Narozdíl od některých postav, se kterými jsme se

v těchto Hrabalových prózách setkali, jejich mluva nám neevokuje určité sociální

či profesní zařazení, pouze naznačuje jistou kultivovanost obou starších pánů,

která souvisí s jejich původním zaměstnáním. Zjišťujeme, ţe jeden z muţů byl

operetním zpěvákem a druhý novinářem.

Novinář vypráví zpěvákovi, jakými způsoby získával nebo si sám vytvářel náměty

pro své články. Z vypravování vnímáme u jeho postavy pro novináře tak

66

Tamtéţ, s. 159.

25

nepostradatelné umění překroutit informace, smysl pro senzaci, podnikavost a

improvizaci, často však také prolhanost.

„(...) Seděl tam jen takový vousáč, jdu k němu a povídám: Pane, vy vypadáte

jako Jezuskind! A neţ jsem se nadál, dostal jsem facku jako Brno a ten vousáč

křičel: Vy usráně, víte vy, kdo já jsem? Já jsem předseda českých anarchistů a

jmenuju se Vrba. V jako vermut, R jako rum, B jako borovička, A jako alaš!

Zavolal jsem policii a uţ jsem měl článek Anarchista ztloukl novináře ve

známém nočním podniku. (...)“67

Na druhé straně na nás postava novináře působí přátelsky a starostlivě, kdyţ se

zajímá o pocity zpěváka a oslovuje jej přítelem. „Příteli, nemám zazvonit na

sestřičku?“68

O závěru své kariéry novináře mluví, jako kdyby nakonec prohlédl a uznal svou

častou nepoctivost. „(...) Tak načpak chytat lidi za slovíčka, za skutky a pak křičet

v novinách do světa, jak je lidstvo zvlčilý? (...)“69

Z promluv postavy operetního zpěváka si můţeme vyvodit úspěšnost a zásluhy

v rámci svého oboru.

„(...) To víte, jako operetní zpěvák musel jsem reprezentovat českou operetu. A

já pro českou operetu něco znamenal!“70

O svých úspěších však jeho postava příliš nehovoří, mnohem radši naslouchá a

nabádá novináře k vyprávění. „(...) jen hovořte... já mám tolik rád lidský hlas...“71

V závěrečné části povídky nastává zlom ve čtenářově rekonstrukci postav.

Vypravěč jiţ není skrytý, objektivně nám podává nové informace. Objevují se

nové postavy holiče a zřízence umrlčí komory. Z jejich promluv, zatímco holič

holí dva zemřelé pacienty, poznáváme, ţe se jedná o muţe, jejichţ dialog jsme

sledovali v první části narativu. Nové informace, které skrze jejich promluvy o

muţích získáváme, nám zcela nabourávají dosavadní čtenářskou rekonstrukci

těchto postav.

„Tenhle se zapsal, ţe prej je sólista operety, ale kdyţ správce telefonoval na

Svaz, jestli někdo přijde na pohřeb, tak řekli, ţe ţádnej takovej sólista nebyl. Ţe

byl nějakej toho jména, ale zpíval jen ve sboru. Vidíte, a přeci po něm zůstalo

67


2005, s. 70. 68

Tamtéţ, s. 71. 69

Tamtéţ, s. 74. 70

Tamtéţ, s. 71. 71

Tamtéţ, s. 74.

26

album fotografií, samý hlavní úlohy... asi se ustrojil do uniforem a fraků a

dával se fotografovat. (...)“

„(...) Ze Svazu novinářů řekli, ţe člověk toho jména sice do novin psal, ale jen

samý hmátky a zlámaný nohy. Ale pod hlavou měl album plný vystříhaných

velikých článků. (...)“72

Dá se říci, ţe si čtenář tedy při procesu čtení nevytvářel mentální konstrukt

jednajících postav, ale jejich snů. V jedné ze svých promluv tuto situaci

charakterizuje postava zřízence. „(...) Já, kdyţ se tak kolem sebe dívám, tak vidím

skoro samý lidi, kteří si pletou to, čím by chtěli bejt, s tím, čím jsou,“ řekl

zřízenec.73

Postava holiče se k „podvodu“ obou muţů staví rázně a odmítavě. „Na to já jsem

prevít. Totiţ! Kampak by lidstvo došlo, he?“74

V samém závěru povídky se však

sám pro čtenáře stává podvodníkem, kdyţ vzápětí na chodbě radí pacientovi a

nechá se oslovovat doktorem.

Na základě svých promluv je charakterizovaná také postava pana Beránka

v povídce Andělský voči. Z Beránkových promluv vyplývá jeho vznětlivost a

vztek. „To není von!“ a hulákal ke stropu: „Kde je ta svině, co měla voči jak

anděl?“75

Má zde na mysli reprezentanta pojišťovny, se kterým uzavřel smlouvu

a nyní ji chce zrušit. Cítí se podvedený a oklamaný a aby si ulevil, osnuje a

nacvičuje plán pomsty.

(...) rozběhl se proti stěně pece a vší silou tou lopatou do ní vrazil. Náraz byl

prudký, ţe se mistr svalil na zadek, ale jásal: „A takhle, takhle mu naperu tu

lopatu rovnou do drţky! A takhle mu tam s ní budu verglovat!“ Ukazoval, jak

se tou lopatou bude babrat v pojišťováku s andělskýma očima.76

Přestoţe je jeho vztek směrován na pojišťovací agenty a pojišťovnu samotnou,

spíše se zdá, ţe je ve skutečnosti rozhněvaný sám na sebe, ţe se nechal tak lehce

zmanipulovat a naletěl. S narůstající zlostí je jeho řeč ještě vulgárnější.

72

Tamtéţ, s. 75. 73

Tamtéţ, s. 75. 74

Tamtéţ, s. 75. 75

Tamtéţ, s. 63. 76

Tamtéţ, s. 64.

27

Promluvy některých postav slouţí také k určitému zesměšnění, například v této

povídce Andělský voči je prostřednictvím postav mladého úředníka v pojišťovně a

ředitele pojišťovny ironizován systém pojišťovny a její zaměstnanci.

A plnými ústy hovořil a ukazoval: „Tady, jak je ta tlačenka, mám na šuplíku

nápis: Masna. Tady, jak je nápis: Pečivárny, tady v tom šuplíku mám housky.

Tady, jak je nápis: Zábavní podniky, tady mám kníţky na čtení a foukací

harmoničku... a tady, jak je nápis: Blboviny, tady v tom šupleti mám úřední

spisy. Dobré, ţe?“

(...) V kanceláři za stolem, nad kterým se nakláněla ohromná palma, seděl

tlustý člověk, docela blaţený a zalitý vnitřním štěstím...77

Styl řeči postav můţe být také nástrojem vyjádření určitého postoje a způsobu

ţivota. V řeči postavy básníka pana Kytky v povídce Chcete vidět zlatou Prahu?

se projevuje surrealismus jako umělecký směr i ţivotní styl, v jeho promluvách se

reflektuje básníkovo umění hry se slovy, nezvyklá slovní spojení a pojmenování.

„(...) Nebo byste chtěli v mým skladišti na rakve dělat kabaret?“

„Ţádnej kabapysk, pane Bamba, ...“78

„(...) Neděláte si srandu?“

„Já? A z vás si dělat střevní katarh, diaré?“79

V povídce Dáma s kaméliemi poznáváme postavy především skrze jejich

promluvy. Mladá dcera Rosetka přichází domů a připravuje se na svůj večerní

program, podle bílých atlasových šatů a kamélie, kterou si přinesla v krabici,

usuzujeme na zábavu v lepší společnosti. Rosetka ke svým rodičům mluví uctivě,

vyká jim, ale z jejího jednání je patrné, ţe opovrhuje jejich způsobem ţivota a

sama touţí po jiném. Se svou matkou se v kuchyni při přípravách baví o šatech a

střevících a mezi jednotlivými promluvami šeptem rozebírají tatínka a jeho

zhoršený zdravotní stav. Vyplývá tak jejich starostlivost i ohleduplnost vůči

nemocnému otci. Nemocný tatínek ze svého křesla u okna pozoruje své přátele

hrající kulečník v protější hospodě. Z otcových promluv vyplývá smutek ze stáří a

77

Tamtéţ, s. 67. 78


Tamtéţ, s. 174.

28

nemoci, lituje ztracených časů a stěţuje si, ţe uţ jej přátelé nechodí navštěvovat,

přitom v zrcátku pozoruje svou vrásčitou tvář.

„Sluší ti to, děvčátko, sluší,“ hovořil otec tiše, „pěkně se bav, tak jako jsem se

já rád bavíval, a radím ti, vţdycky chtěj bejt něčím lepším, tak jak jsem to

dělával i já... já, kterej dneska uţ vím, proč kamarádi od biliáru uţ nejdou a

nepříjdou. Já sám bych za sebou nepřišel taky,“ (...)80

V závěru povídky je Rosetka v promluvě vypravěče nazvána podle oblečení, které

má na sobě, jako symbolu lepšího světa, na který otec s matkou nedosáhli. Tento

výjev tak umocňuje pocit smutku z celé povídky.

Pak atlasová róba vyběhla na pavlač. Matka se jednou rukou opírala o

zábradlí, druhou o bolavý kyčelní kloub. A dívala se, jak točitým schodištěm se

snáší na dvůr bílý plášť z falešných hermelínů a skleněné kramflíčky

vycvakávají hluk lepšího světa.81

Postavu Emánka ze stejnojmenné povídky v mnohém charakterizují jeho

promluvy, vyplývá z nich jeho společenská povaha, pouští se do osobních

rozhovorů s dalšími postavami, laškuje s nimi, škádlí je a rozveseluje. Nerad vidí,

kdyţ jsou lidé okolo něj smutní a udělá vše pro jejich úsměv. K ţenám se chová

galantně, jeho řeč je v rozhovoru s nimi poetická.

„Chutný podvečer, milostivá,“ pozdravil.

(...), kdo se dovede vpíjet do vašich čárných kukadel. Jak máte hebkou

krkovičku!“82

„Tedy, Olympie, (...), ale takový krasopisný voči jsem neviděl nikde, jste pořád

jakoby něčím oslněná...“83

Svými promluvami baví smutné lidi, ukazuje jim svět z jiné veselejší stránky. Z

promluv také vyplývá, ţe je v tančírně častým hostem: „Jako vţdycky, dţin a

sodu. (...)“84

Můţeme z toho vyvozovat jeho jinak osamělý ţivot, ze kterého rád

uniká za lidmi.

V některých promluvách charakterizuje sám sebe, pohlíţí na sebe se skromností.

80

Tamtéţ, s. 188. 81

Tamtéţ, s. 189. 82


2005, s. 53 83

Tamtéţ, s. 55 84

Tamtéţ, s. 55

29

„Oho! Co to je charakter?“ optal se Emánek a hned si odpověděl. „To je

člověk, kterej trvá na tom, co si o sobě vymyslel. Ale já, já nikdy ne. (...)“

Emánek si zaťukal na čelo: „A tady je tisíce jiných a dalších obrazů. Proto

jsem taky případíček, kterej se pořád mění. Jakejpak tedy charakter.“85

Z pásma vypravěče je pro naši rekonstrukci postavy Emánka důleţitý jeden

moment, kdy vypravěč nahlíţí do jeho myšlení a my poznáváme jeho

nesobeckost, touhu rozveselovat lidi kolem sebe a také snahu neprojevit své

vlastní city.

Vzala ho za ruku, ale Emánek cítil, ţe se ho dotýká jen ze soucitu. Uţuţ jí chtěl

říct, ţe ten Pepík, to byl on, Emánek, on ţe tu ţidovskou dívku táhl od

Hoyerswarthy aţ do České Lípy a Joskovi tohle všechno vypravoval, ale kdyţ

se podíval na Olympii, viděl, ţe kdyby jí tohle řekl, ţe by byla moţná ještě

smutnější. A tak řekl, jak mohl nejveseleji: „Aţ budete zase mluvit s Joskou,

řekněte mu, ţe ho pozdravuju!“86

V mnohých povídkách sbírky Perlička na dně s podtitulem Hovory si můţeme

povšimnout, ţe se zde opakovaně objevují dva typy postav z hlediska jejich

funkce v narativu. Prvním typem je postava charakterizovaná především,

v některých případech výhradně, svými promluvami, nebo je prostřednictvím

jejích promluv charakterizovaná jiná postava, pro naše účely ji nazveme postavou

„mluvící“. Druhým typem je postava, říkejme jí postava „podněcující“, jeţ svými

promluvami nabádá k vyprávění postavu „mluvící“.

Například hned v úvodní povídce Večerní kurs, která je převáţně formou dialogu

postav, funguje postava instruktora Fořtíka v textu jako hybatel děje, respektive

podněcuje a nabádá postavu Hrabala k dalšímu vyprávění příhod s otcem.

„Ale pan otec byl průkopník... a jezdí ještě?“87

„To jste to, Hrabal, fofrovali po těch silnicích? Vţdyť to muselo mít mizerný

péra?“88

„Hmm... tedy váš pan otec byl těţkej grand, co?“89

„Ale jestlipak jste se taky s panem otcem někdy vymázli?“90

85

Tamtéţ, s. 55 86

Tamtéţ, s. 58 87

Tamtéţ, s. 10 88

Tamtéţ, s. 11 89

Tamtéţ, s. 11

30

Po kaţdém Fořtíkově „pobídnutí“ pokračuje Hrabal ve vyprávění dalších příhod,

čímţ charakterizuje postavu svého otce a zároveň do určité míry i sám sebe.

Také v povídce Miláček funguje tento model postav. Jenda je postavou „mluvící“,

je charakterizovaný především prostřednictvím svých promluv. Postava předáka a

postava Kudly svým popichováním a škádlením pobízí Jendu ve vyprávění.

„Hansi, tak jakpak proháníte ţenský?“ optal se předák.

Jenda, jako by čekal jen na tuhle otázku, odpověděl: „Tak tuhle neděli jsem

seděl ve Sportce u barovýho pultu, nohu přes nohu, aby bylo vidět prouţkovaný

ponoţky a malý botičky, já vám mám malou nohu, podívejte se! (...)“91

V povídce Fádní odpoledne se také objevují typy „podněcující“ a „mluvící“

postavy. Starej Jupa snahou dokázat svou převahu ve fotbalových znalostech

pobízí hosta k vyprávění příhod, z nichţ jen vyplývají jeho mnohem bohatší

zkušenosti a znalosti v tomto směru.

Starej Jupa povídá, jako by pochyboval: „A vůbec, hrál jste mezinárodně?“ A

host řekl: „Kolikrát. A ve Štokholmu mě pěkně osolili. Dostanu krásný pás,

zavřu oči a šutuju. A ten švédský centrhalv mi tam strčil kopačku a bylo to!

(...)“92

Starej Jupa si znovu koledoval: „No a co takovej František Svoboda?“ A

šedovlasý host řekl shovívavě jako nějakýmu malýmu Jardovi: „Jo Franci? To

byl dobrej šutér, dobrej tank. Ale s Koţeluhem se nedá srovnat. (...)“93

V jisté formě tento model funguje i v povídce Emánek. Emánek je v rozhovoru se

stařenkou v jídelním automatu „podněcující“ postavou, poslouchá vzpomínky

stařenky a nabádá ji k pokračování ve vyprávění.

Také v povídce Podvodníci se objevuje model „mluvící“ a „podněcující“ postavy.

Postava bývalého operetního zpěváka pobízí postavu novináře k vyprávění dalších

příběhů, jak získával náměty pro své články.

„(...) Ale co z toho? Raději vypravujte, jak jste neměl článek do novin.“94

„Já...? Ach ano, ale co vy jste napsal naposled?“95

90

Tamtéţ, s. 12 91

Tamtéţ, s. 18 92

Tamtéţ, s. 34 93

Tamtéţ, s. 36 94

Tamtéţ, s. 71 95

Tamtéţ, s. 74

31

3.2.2. Jednání postav

Tento způsob nepřímé charakterizace postav nám také slouţí k nabytí různých

implicitních významů z textu, které nás následně mohou odkazovat k vlastnostem,

názorům a postojům jednajících postav. Ze získaných informací mohou dále

vyplývat také city postav a jejich vztah k okolí. Tyto informace nás k určitým

rysům postav pouze odkazují, k odkrytí významů skrytých v jednání postav

vyuţívá kaţdý čtenář svých zkušeností a vědomostí, na jejichţ základě dochází

k jeho vlastní čtenářské interpretaci.96

Například Shlomith Rimmon-Kenanová ve

své Poetice vyprávění rozlišuje činy postav, jeţ často slouţí k jejich

charakterizaci, na činy jednorázové, ty pak implikují dynamický charakter

postavy, nebo obvyklé a opakované, jeţ mohou svědčit o statickém aspektu

postavy. Oba typy činů postav mohou pak být buď činem uskutečněným,

neuskutečněným nebo zamýšleným.97

V této kapitole si ukáţeme způsoby, kterými mohou být postavy charakterizovány

svým jednáním.

Příklad opakovaného jednání můţeme najít v povídce Andělský voči. Zde postava

pana Beránka opakovaně podléhá manipulacím reprezentantů pojišťovny, z čehoţ

si můţeme vyvodit jeho důvěřivost. Z jednání pana Beránka, které nám mezi jeho

promluvami popisuje vypravěč, máme dojem, ţe spíše neţ na reprezentanta

pojišťovny, kterému naletěl a podepsal smlouvu, je jeho zlost namířena na sebe

samého.

„(...) tak já se podepíšu na takovej hnusnej podvod na lidstvu! A vyplatím

prachy, který jsem měl na bukový dříví!“ Na důkaz si dal ránu pěstí do čela, aţ

mu oči zablikaly, (...)98

Kdyţ se nechá obměkčit znovu dalším reprezentantem s andělskýma očima, jeho

zlost se stupňuje, sám navštíví budovu pojišťovny rozhodnutý a odhodlaný

tentokrát nepodlehnout. Svou holí hrozí celému systému, raduje se

z porouchaného výtahu, vidí v něm překáţku, kterou mu schválně kladou do

96





2005, s. 63.

32

cesty, schody bere po dvou. Kdyţ však manipulacím podlehne i zde, odchází

pokořen. Pak se zvedl, vzal v koutě svou hůl, opíral se o ni a těţce vyšel.99

Na cestě po schodech potkává dalšího odhodlaného ţivnostníka, jehoţ příchod je

analogický s původním příchodem pana Beránka, také bere schody po dvou, coţ

kontrastuje s Beránkovým pocitem pokoření a podtrhuje prohru s celým systémem

pojišťovny. Na náměstí si poté v kašně chladí svou hlavu přesvědčen, ţe za vše

můţou ty „andělský voči“.

V této povídce je na základě svého jednání charakterizována také postava

reprezentanta pojišťovny. V jeho jednání, které nám popisuje vypravěč, je zřetelná

snaha manipulovat s lidmi v zájmu svých cílů. Podal mistrovi tuţku a ukázal

imperativně, kam se má podepsat.100

Také to, ţe si na chodbě oddychuje úlevou a

během hovoru utírá pot, svědčí o vědomí ne zrovna poctivého přístupu. Jeho

chování je tak v nesouladu s promluvou postavy, v níţ si naopak všímáme

vstřícnosti a laskavosti k ţivnostníkovi za účelem jeho přesvědčení.

Také postavu pekařky v mnohém charakterizuje její chování, které nám popisuje

vypravěč z pohledu reprezentanta v první části povídky. Je nám zde popsán

poetický výjev, kdy se bosá pekařka prochází v zahradě orosenou trávou a

spadaným listím a s chutí jí jedno jablko za druhým. Z jejího chování poznáváme

její poţitkářství, smyslnost a také vášnivost, kdyţ svádí a líbá reprezentanta

(ačkoli je vdaná). Starostlivě pečuje o svého otce, který je ochrnutý a odkázán na

kolečkovou ţidli.

V povídce Křtiny 1947 nám k charakterizaci postavy napomáhá její

neuskutečněný čin. Na začátku povídky je nám er-formovým vypravěčem

přibliţováno jednání muţské postavy, která sedí v příkopu u okresní silnice a

pozoruje projíţdějící auta. Posléze také nečinně pozoruje svůj odjíţdějící autobus.

(...) věděl, ţe je to jeho autobus, který jej měl odvézt do městečka, kde měl

zamluvený nocleh, ale on seděl v příkopu u okresní silnice a díval se přes pole,

(...)101

99

Tamtéţ, s. 69. 100

Tamtéţ, s. 65. 101

Tamtéţ, s. 112.

33

Z chování muţe pociťujeme jeho smutek a snad pocit marnosti a zbytečnosti,

který se dále projevuje i v jeho promluvách. Díky této nečinnosti v dané situaci

dochází k náhodnému setkání s druhou postavou příběhu. Muţ nasedá do auta

tohoto cizího člověka, aniţ by v podstatě věděl, kde je cíl jeho cesty. Postava

muţe tak na čtenáře působí nerozhodně a nezakotveně, bez určitých cílů.

Postava, kterou vypravěč nazývá šoférem, se naopak jeví postavou vyrovnanou,

veselou, nabízí svezení cizímu muţi sedícímu v příkopu. Později nás však

překvapí jeho snaha přejet divoká zvířata objevující se na silnici při průjezdu

lesem. Jeho počínání je pro čtenáře šokující, coţ umocňuje i vypravěčův popis

situace jakoby z hlediska zvířete.

A z příkopu se vyhoupl baţant, krásný pták s frajerskými pery a smaragdovýma

očima. Zakoukal se do reflektoru, udiven zvedl jednu noţku a tak fascinován se

díval do neodolatelného světla.102

Nakonec se mu jeho záměr podaří uskutečnit u srnky, jejíţ poraţení a následné

usmrcení noţem působí skrze vypravěčův popis drasticky a ţalostně.

Ale srnka měla sílu, zvedla těţkého člověka a snaţila se jej setřást. On ji tlačil

do spadaného listí a ona mu několikrát olízla vlasy, jako by prosila o soucit.

Uvolnil ruku a zablýskl se tesák a vhrouţil se srnce mezi ţebra do srdce... Pak

teprve srnka povolila, tichla, aţ docela zplihla, natáhla se a z oka jí vypadla

slza, veliká jak briliant...103

S tímto výjevem však vzápětí kontrastuje šoférovo počínání v rámci zásad

férového honu. Poklekl, těţce se zvedl, pak ulomil ze smrčku větvičku, roztrhl ji a

kousek jehličí vloţil srnce do tlamy a druhý kousek do smrtelné rány v boku.104

O to více překvapující je zjištění v závěru povídky, ţe šofér s mrtvou srnou na

zadním sedadle je „velebný pán“105

přijíţdějící pokřtít dítě.

V povídce Fádní odpoledne se objevuje postava mladíka, který je charakterizován

pouze prostřednictvím svého jednání a promluv ostatních postav. Mladík jako cizí

postava, neznámá vypravěči i „domácím“ postavám, překračuje hranice prostoru

hospůdky a je nám prezentován pouze skrze své jednání.

102

Tamtéţ, s. 114. 103

Tamtéţ, s. 115. 104

Tamtéţ, s. 115. 105

Tamtéţ, s. 117.

34

Nikdo nevěděl vo něm, čím je nebo odkud asi přišel. A hned se posadil ke stolu,

pod motorek na stlačenej vzduch, poručil si třicet cigaret a pívo. Pak votevřel

kníţku a vod tý doby jen četl, pil a kouřil. 106

Informace o této postavě získává čtenář výhradně z pásma vypravěče a promluvy

ostatních postav. Od vypravěče se zpočátku dovíme především informace o jeho

vzhledu.

Vlastně to byl tuze hezkej kluk, takovej měl na sobě svetr, jakej vám uplete

jedině maminka nebo zamilovaná holka, svetr, kterej váţí tak deset kil. A na

krku měl červenej šátek, pěkně uvázanej, jak to nosívali zedníci nebo vesnický

muzikanti, šátek uvázanej na mrňavej uzlík, ţe vypadal jak kocourek na

čokoládě. A jak měl skloněnou hlavu, chlubil se černýma lesklýma vlasama,

jako by si hlavu namočil do kolomazi.107

Ostatní postavy se v promluvách o něm pouze dohadují. Mladík sám se kromě

svého vzhledu a činnosti jiným způsobem neprezentuje. Jeho postava se stává

tématem hovoru ostatních postav, on sám však na jejich komentáře nereaguje. Je

zcela zaujatý četbou knihy a dává průchod svým emocím, při četbě se směje i

pláče. Jeho jednání vyvolává negativní reakce u ostatních postav, jeho činnost zde

kontrastuje s fotbalovým nadšením ostatních postav.

Také k charakterizaci postavy notáře v povídce Pan notář nám přispívá jeho

jednání. Pan notář je zde především pozorovatelem a posluchačem obyvatel

pivovaru a okolí. On sám se nám svým jednáním jeví jako moudrý člověk ochotný

naslouchat lidem a pomáhat jim. V závěru povídky neváhá a zachraňuje ţivot

trafikantovi v epileptickém záchvatu, všímáme si tak jeho odvahy, znalostí a

schopnosti poradit si i v krizové situaci.

V jednání postavy Jardy v povídce Pohřeb se projevuje jeho koníček, který se

promítá v jeho běţném ţivotě. Jarda ve všech kaţdodenních situacích s nadšením

hledá různá znamení a číslice, jeţ by mu mohly pomoct k tolik vytouţené výhře

ve Sportce. Veškeré jeho jednání je ovlivněno tímto nadšením. Různé nehody,

které jej v tomto příběhu potkávají, by někoho jiného snad vystrašily nebo

106

Tamtéţ, s. 30. 107

Tamtéţ, s. 31.

35

rozčílily, on však ve všech nezdarech a nebezpečích pouze nadšeně hledá různá

znamení.

3.2.3. Vzhled postav

Vzhled postavy můţe také v určitých případech slouţit jako nástroj

charakterizace, kdyţ naznačuje její povahové rysy. Bývá většinou vyjádřený

popisem a jeho funkce spočívá především v tom, ţe vyděluje postavu vůči jejímu

okolí a tím čtenáři pomáhá při její identifikaci. V případě vzhledu postavy se na

jeho dekódování podílejí literární i mimoliterární konvence, které nám umoţňují

vyvozovat určité vlastnosti.108

Především v literatuře devatenáctého století je

moţné sledovat snahy o zvýraznění jistých souvislostí mezi vzhledem a povahou

postavy, avšak i ve století dvacátém se u mnohých spisovatelů tato souvislost

v určité míře objevuje. Při posuzování tohoto vztahu mezi vzhledem a povahou

postavy v daném textu je třeba rozlišovat mezi vnějšími rysy, které postava můţe

ovlivnit, například účes nebo styl oblékání, a rysy postavou neovlivnitelnými,

například barva očí, výška.109

V povídkových sbírkách Perlička na dně a Pábitelé si můţeme všimnout určitých

náznakových souvislostí mezi vzhledem a povahou postavy. Vzhled postavy,

kdyţ má v povídce charakterizační funkci, většinou slouţí k umocnění jistého

rysu postavy, který vyplývá z její řeči nebo jednání.

Příklad takového vztahu mezi vzhledem a povahovým rysem postavy můţeme

vidět v povídce Bambini di Praga. Postava řeznice je nám prostřednictvím svých

promluv prezentována jako poţitkářská a vášnivá ţena.

„A co máte nejradši vy?“ optal se pan Viktor.

„Kromě tam toho,“ sklopila oči řeznice, „mám nejradši ranní ovárek...

To kdyţ se na šlachtě porazí první prase, přinesu prázdnou bandasku od mlíka

a uříznu z prasete kousek srdce a kousíček jater, trošku vocintku a rypáčku a

ouška a litránek vody, tu bandasku zavřu patentním víkem a hodím do vařících

108



RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith: Poetika vyprávění. Brno, Host 2001, s. 72.

36

kotlů. A potom, kdyţ uţ je maso na šráku, vytáhnu tu bandasku, otevřu, sliju do

šálků ten bujón... a vysypu ten ovar na mísu a všichni jíme a pijeme tu sílu...“

„A co chleba?“ optal se Viktor.

„Ten máme jen na pucování prstů. (...)“110

Její povahové rysy, které nám vyplývají z promluv, jsou umocněny jejím

vzhledem, jenţ nám popisuje vypravěč. Řeznice je ţena mohutnější postavy

s velkými ňadry, coţ evokuje ţenskost a vášnivost a podtrhuje tak čtenářův dojem

o postavě.

Podobného účinku si všímáme také u postavy pekařky v povídce Andělský voči.

Její velká ňadra podtrhují její smyslnost a poţitkářství, kdyţ se bosá prochází

orosenou trávou a s chutí jí jedno jablko za druhým. Také její „krásné oči, které

byly plné zdravé smyslnosti“111

, jak nám popisuje vypravěč, umocňují tento

dojem.

V povídce Andělský voči hraje roli při charakterizaci postav kromě vzhledu

pekařky také motiv krásných andělských očí, které se zde stávají určitým

ztělesněním vychytralosti a nepoctivosti reprezentantů pojišťovny. Tento motiv

andělských očí funguje v povídce také jako objekt, na který pan Beránek směřuje

svůj vztek. „To není von!“ a hulákal ke stropu: „Kde je ta svině, co měla voči jak

anděl?“112

V povídce Miláček je prostřednictvím svého vzhledu do určité míry

charakterizovaná postava Jendy. V průběhu pracovní pauzy postava Kudly stříhá

vlasy postavě předáka a komentují přitom Jendův vzhled.

„Kudlo, jen mi to moc neberte u uší,“ lekal se předák.

„Já vím, přeci nebudete nosit havla jako tady ten eman, ne?“ ukázal Kudla na

Jendu, který si okrajoval umazané chleby.113

A Jenda sundal čepici, sklonil hlavu, jak nejvíc mohl, a ukazoval, jak krásné

má vlnky, které mu udělal Theodor Olivieri (...)114

110



2005, s. 63. 112

Tamtéţ. 113

Tamtéţ, s. 17. 114

Tamtéţ, s. 18.

37

Na základě promluv Jendy a ostatních postav o jeho vzhledu se projevuje Jendova

chlubivost, coţ povzbuzuje postavu Kudly k popichování a ţertování na Jendův

účet.

3.2.4. Prostředí postav

Prostředí, v němţ se postavy v rámci fikčního světa daného narativu pohybují,

můţe také slouţit jako prostředek jejich charakterizace. Okolní prostředí postavy,

ať uţ je to okolí fyzické, krajina, místnost, pracovní prostředí či město, nebo okolí

společenské, například rodina nebo společenská vrstva, do níţ postava náleţí,

slouţí často jako „metonymie konotující povahové rysy“115

postav. Prostředí hraje

důleţitou roli při charakterizaci postav především v literatuře devatenáctého

století, kde se objevují zřetelné souvislosti mezi povahou a prostředím postav,

například v dílech Honoré de Balzaka a Emila Zoly.116

V moderní literatuře se uţ

tato souvislost objevuje méně výrazně.

Ve sbírkách Perlička na dně a Pábitelé si také můţeme určitých souvislostí

povšimnout. Tyto souvislosti mezi postavou a prostředím jsou však pouze

náznakového charakteru, v povídkách se nesetkáme s takovým způsobem

prezentace prostředí, z něhoţ by jednoznačně vyplýval například určitý povahový

rys postavy. Formou náznaku zde spíše dochází k podtrţení určitého rysu či

vlastnosti postavy, která jiţ sama o sobě vyplývá z jiného způsobu nepřímé

charakterizace, například z promluv postavy. Podtrţení rysu postavy tímto

způsobem můţe čtenáři poslouţit například jako potvrzení jeho domněnky o

tomto rysu, který si vyvodil z promluvy a ucelit tak jeho celkový dojem o postavě.

Například v povídce Emánek zdůrazňuje prostředí společenskou povahu postavy.

Děj povídky se odehrává v Libni a Emánek zná prostředí i některé obyvatele

odmala, je zde tedy „domácí“ postavou. Nacházíme se v městské periferii, kde

ustupuje anonymita města, obyvatel je méně a lidé se mezi sebou navzájem znají.

To je ideální prostředí pro společenského Emánka, který večer z práce raději neţ

domů směřuje do tančírny a jídelního automatu.

115


Tamtéţ.

38

V jiných případech slouţí prostředí v povídkách k umocnění určitého pocitu nebo

nálady postavy. Toho si všímáme například v povídce Křtiny 1947.

Prostředí zde hraje při charakterizaci postav důleţitou roli. V úvodní části

můţeme v hlubokém tmavém lese vidět paralelu k duševnímu stavu muţe, „který

nabízel pohřby“117

, k jeho pocitu smutku a marnosti, která pramení ze zaměstnání,

které jej nenaplňuje. Podobnou funkci v tomto narativu můţeme vidět také

v motivu mizející a objevující se lampy. Teď ta lampa zmizela za křovím, opět se

objevila, aby zmizela. Kdo to nesl tu petrolejovou lampu podle stavení na okraji

hlubokého lesa? pomyslil si.118

Úvodní vypravěčův popis míhajících se aut a motorek, s nastupujícím večerem uţ

jen míhajících se světel, z pohledu muţe sedícího v příkopu nám také můţe

evokovat koloběh ţivota, coţ podtrhuje také celé náhodné setkání postav – muţe

nabízejícího pohřby a kněze jedoucího pokřtít dítě. Ponurou a smutnou atmosféru

povídky nakonec podtrhuje i „mosazný měsíc“119

ozařující zvlněnou krajinu.

V povídce Fádní odpoledne si můţeme všimnout role prostředí coby nástroje

vyjádření určité limitovanosti postav. Prostředím příběhu je hospůdka a

skleněnými dveřmi viditelná část ulice. Figurují zde postavy, kterým je toto

prostředí vlastní a jeţ jsou známé i vypravěči. Další postavy jsou cizí vypravěči i

„domácím“ postavám, jako by překračovali pomyslnou hranici a ostatní postavy i

vypravěč se o nich v mnohém pouze dohadují. Jsou jen příleţitostnými

návštěvníky, a proto není nutné, aby se čtenář dověděl například jejich jméno.

Orientace postav i vypravěče pouze v rámci hranic prostředí hospůdky implikuje

také určitou zájmovou (fotbalovou) omezenost postav.

V povídce Pan notář je prostředí postavy prostředkem prezentace jeho způsobu

vnímání. V této povídce se ocitáme ve zdánlivě idylickém prostředí pivovaru za

slunečného dne. Postava pana notáře ze svého okna pozoruje ruch na nádvoří a

naslouchá hovorům ostatních obyvatel. Celou povídkou se prolíná motiv městem

protékající řeky, ve které se odráţí město a jeho obyvatelé, vypravěč nám popisuje

117


2005, s. 113. 118

Tamtéţ, s. 112. 119

Tamtéţ, s. 116.

39

tyto mnohdy aţ surrealistické obrazy z pohledu pana notáře. Z jeho vnímání

výjevů poznáváme představivost a bystrost této postavy.

A po hrázi a po opuce si to tam na druhé straně řeky vykračoval pan děkan

v tvrďáku a zrovna takový děkan v černých šatech kráčel vzhůru nohama

v řece, a kdyţ červená jupička pradleny a černý kabát se k sobě rovnaly jako

červená tečka a nad ní černý vykřičník, to samé se zrodilo v hladině, ale

s převráceným významem, takţe kdyţ pradlena pozdravila velebného pána, ten

se uklonil a dlouhým pohybem smeknul tvrďák tak, ţe v odrazu v řece vypadal,

jako by nabíral do toho klobouku vodu... A pan notář se bystře díval tam na

druhou stranu a vnímal všechno současně.120

V povídce Dáma s kaméliemi dochází skrze prostředí k umocnění pocitu postav.

Významnou roli zde má také princip kontrastu. Prostředím postav této povídky je

starý pavlačový poschoďový dům na městské periferii. Tento dům je obýván

pravděpodobně především starými nebo chudými lidmi. Uţ samotné prostředí

evokuje smutek a podtrhuje pocit starých rodičů, kteří ve skrytu duše litují svých

nesplněných snů a cílů a ze svých nevelkých prostředků podporují mladou dceru,

aby alespoň ona měla lepší vyhlídky. Motiv Krista shlíţejícího z výklenku

schodů, který má místo trnové koruny věnec umělých růţí, které jednou kdosi

vystřelil u kolotočů, působí lacině a umocňuje smutek vyplývající z celé povídky.

Do kontrastu se zde dostává nuzné prostředí bytu a celého domu s kamélií v bílé

krabici ovázané zlatou nití a bílými atlasovými šaty, jeţ si dcera obléká na svůj

večerní program.

V této povídce hraje důleţitou roli také intertextualita. Název povídky nás přímo

odkazuje k románu Dáma s kaméliemi Alexandra Dumase mladšího. Princip

protikladu je moţné sledovat i zde, zatímco hrdinka románu Markéta je ochotná

se pro štěstí a lásku vzdát přepychu, ústřední postava povídky Rosetka touţí

přepychu dosáhnout nebo jej alespoň předstírat ve snaze naleznout štěstí, dostat se

do „lepší“ společnosti, kde očekává lepší vyhlídky. Nešťastný osud hrdinů

románu Dáma s kaméliemi pak podtrhuje a dotváří smutnou atmosféru

stejnojmenné povídky.

120

HRABAL, Bohumil: Pábitelé. Praha, Mladá fronta 1964, s. 49.

40

3.2.5. Jména postav

Vlastní jména postav nás také mohou odkazovat k určitým rysům postavy, mají

pak pro čtenáře referenční význam. Ve chvíli, kdy je postava pojmenována,

informace o ní získané z daného textu se v průběhu procesu čtení postupně

konkretizují a na tomto základě čtenář přisuzuje postavě její existenci v rámci

tohoto textu.121

„Jméno postavy je nejběţněji opakovanou částí textového souboru

postavy“.122

Jména postav slouţí jako kategorie, kterým čtenář přiřazuje

explicitně a implicitně nabyté informace a vytváří si tak celistvý obraz postavy.

Vlastní jméno a čtenářský konstrukt, který nazýváme postavou, jsou „v neustálé

dynamické interakci“.123

Jména postav často uvádí fikční svět narativu do

souvislosti se světem reálným v případech, kdy jméno označuje například reálně

ţijící postavu nebo postavu fikčního světa jiného díla. Aby však došlo k odkrytí

této souvislosti, musí být dané jméno v kulturních a společenských znalostech

čtenáře. Tyto souvislosti jsou důleţité v dílech, kde se vyuţívá jejich významu a

kde slouţí jako prostředek odkazování k reálnému světu. Intertextové odkazování

k postavám jiných děl nebo začleňování skutečných lidí do fikčních světů je

charakteristické pro postmoderní literaturu, která mimo jiné i tímto způsobem

usiluje o rozostření hranic mezi fikcí a realitou.124

V povídkách obou sbírek si můţeme povšimnout charakterizačních funkcí

některých jmen postav. Tato jména opět určité rysy postav pouze naznačují,

přičemţ výraznou roli zde často má princip kontrastu.

Například v povídce Andělský voči vlastní jméno postavy pana Beránka značně

kontrastuje s jeho povahou. Jméno Beránek spíše evokuje povahu mírnou,

bojácnou a tichou. Postava pana Beránka je však svým jednáním a promluvami

pravým opakem mírné povahy, je impulzivní, prudký, ve vyhrocených situacích

zlostný aţ vulgární. Jeho jméno tak čtenáře upozorňuje na tento rozpor a

podtrhuje tím jeho povahové rysy.

121



HODROVÁ, Daniela a kolektiv: …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století.

Praha, Torst 2001, s. 525. 123



Tamtéţ, s. 74.

41

Princip kontrastu se podílí také na charakterizaci postavy Jarmilky ve

stejnojmenné úvodní povídce sbírky Pábitelé. Něţné jméno Jarmilky je zde

v protikladu s jejím obhroublým stylem řeči, jenţ pramení z chudého prostředí,

ze kterého Jarmilka pochází, a z prostředí pracovního, kde se navíc pohybuje

v muţském dělnickém kolektivu. Její pracovní podmínky jsou pro ţenu poněkud

drsné a neobvyklé, sama Jarmilka se tak chová drsně aţ vulgárně, čímţ si kolem

sebe vytváří ochranný „citový štít“. Kontrast mezi jménem a drsným chováním

pak podtrhuje její ve skutečnosti citlivou povahu.

Můţeme si také všimnout, ţe vztah kontrastu při charakterizaci postav

prostřednictvím jmen nemusí fungovat jen mezi jménem a povahou postavy, ale

například i mezi jménem a vzhledem. Na základě takového kontrastu můţe

docházet k umocnění groteskní situace nebo postavy, jako je tomu například

v povídce Diamantové očko. S postavami ve vlakovém kupé se setkáváme ve

chvíli, kdy vybíhá jedna z nich na chodbu a směje se tak, ţe pláče. Je to plešatý

muţ, který se jmenuje Václav Kohoutek. Takové příjmení plešatého muţe uţ

samo o sobě vyvolává pousmání, podobně jako jméno druhé (kudrnaté) postavy,

která plešatého muţe tak rozesmála svým vyprávěním – Krása Emil. S celou touto

komickou situací nakonec kontrastuje i příchod slepé dívenky do jejich kupé.

V těchto Hrabalových prózách je však poněkud problematické mluvit o

charakterizační funkci některých jmen postav. Je totiţ moţné, ţe autor uţívá

reálná jména reálných osob a v takovém případě by se o jménu postavy jako

prostředku charakterizace nedalo uvaţovat. Pro účely této práce budeme tedy

předpokládat, ţe jména rozebíraná v této kapitole jsou smyšlená a jejich

charakterizační účinek záměrný.

Můţeme si tedy povšimnout, ţe některá jména v povídkách evokují určitý

povahový rys postavy a korespondují s informacemi, jeţ si čtenář implicitně

vyvodil z jednání nebo promluv daných postav.

Například v povídce Bambini di Praga nám jiţ samotné jméno reprezentanta

Bucifala evokuje záporný charakter postavy. Mnohému čtenáři se moţná v rámci

prvotního dojmu ze jména vybaví typicky záporné pohádkové postavy, například

drak nebo čert. Jméno Bucifal nám tedy evokuje záporné rysy postavy, které se

potvrzují také v jeho promluvách a jednání, kde si všímáme jeho nedostatku

soucitu a jeho prohnanosti při přesvědčování klientů.

42

„Mistře, ani byste nevěřil, jak jsou letos laciný hrobky! Na Olšanech jsou tři

takový hrobky k mání. A sen kaţdýho zámoţnýho Čecha je, aby dřímal sladkej

sen na Olšanech. Neměl byste zájem?“125

Jeho nepoctivé jednání při přesvědčování dalšího klienta komentuje postava

stařenky:

„(...) A vaše maminka taky o vás snila, jakou úlohu budete hrát v tomhle světě,

ale jistě se jí ani ve snu nezdálo, ţe by porodila podvodníka, jak se jmenujete?“

„Bucifal.“

„Takový pěkný jméno,“ řekla, „ale jděte od toho, dokud je čas, neţ skončíte

v kriminále.“126

Jméno postavy Nulíčka nám v této povídce zase evokuje prostotu a naivitu, coţ se

také potvrzuje v jeho řeči a jednání, kdyţ uvěří přesvědčování pana Bucifala.

Také jméno Haňťa hlavní postavy povídky Baron Prášil nám můţe evokovat

určitý komický charakter postavy, podtrhuje rysy postavy, jeho sklon vymýšlet si

a zálibu ve vyprávění smyšlených příhod.

Určitým způsobem můţe být postava charakterizována také v případech, kdy v

textu pojmenovaná není. Například v povídce Křtiny 1947 se vlastní jména

jednajících postav nedozvíme, v pásmu vypravěče je jedna postava nazývána

šoférem, druhá muţská postava zpočátku není nazvána vůbec nijak, také její

promluvy zůstávají bez vypravěčova komentáře. Aţ posléze, kdy se z promluvy

dovídáme o zaměstnání postavy, je vypravěčem nazvána muţem, který nabízel

pohřby nebo spolucestujícím. I tato určitá anonymita postav můţe slouţit k jejich

charakterizaci, stejně jako vlastní jména jiných postav. Skutečnost, ţe postavy

nejsou v povídce pojmenovány, můţe být záměrným tahem autora, jenţ má

vyvolat a podtrhnout dojem náhodného setkání obou postav a o to více umocnit

pocit překvapení ze závěrečné pointy příběhu.

125


Tamtéţ, s. 108.

43

4. Závěr

V této práci jsme se zabývali problematikou literární postavy v rané prozaické

tvorbě Bohumila Hrabala. Naším cílem bylo analyzovat postavy v povídkových

souborech Perlička na dně a Pábitelé především z hlediska způsobů jejich

charakterizace v těchto textech. Tyto způsoby jsme si postupně představili a na

základě rozborů postav zjistili, ţe v obou povídkových sbírkách výrazně převaţují

způsoby nepřímé charakterizace, z nichţ jednoznačně dominuje charakterizace

postav prostřednictvím jejich promluv. Vzhledem k zjištění převládající nepřímé

charakterizace můţeme o postavách obou sbírek tvrdit, ţe mají dynamický

charakter a podle typologie Daniely Hodrové se zřetelně přibliţují k pólu postava-

hypotéza.

Nejvýraznějším způsobem nepřímé charakterizace postav v textech je

charakterizování prostřednictvím jejich promluv. Všímáme si v těchto

Hrabalových prózách uměleckého vyuţití obecné češtiny, slangu a profesní mluvy

v řeči postav, která se tak stává nástrojem společenského zařazení. V několika

povídkách vnímáme autorovo nadšení pro „fanouškovství“ a lidi v zajetí svých

vášní a koníčků, coţ se reflektuje v promluvách těchto postav. Bohumil Hrabal ve

svých povídkách nechává postavy volně promlouvat, aby vynikl jejich jedinečný

styl řeči nebo osobitý způsob vnímání, v některých textech se jeho styl psaní

podobá prostému záznamu hovorů lidí, o čemţ mimo jiné vypovídá podtitul

sbírky Perlička na dně Hovory. V těchto narativech jsme si mohli také všimnout

potlačení role vypravěče, který nemanipuluje s postavami, není jim nadřazen,

postavy se tak jeví nezávislé na vypravěči, tím stoupá jejich subjektovost, na

základě typologie Daniely Hodrové bychom je tedy mohli označit za postavy-

subjekty. V této části práce jsme také nastínili tematiku specifické postavy

„pábitele“, pokusili jsem se tento typ postavy charakterizovat na základě jeho

prezentace v textu. V souvislosti s Bohumilem Hrabalem je pojem pábitele

neodmyslitelně spjatý, autor našel zalíbení v lidech, kteří jedinečným způsobem

zacházejí se svou řečí, spojuje je touha vyprávět, fantazírovat a radostně i naivně

vnímat svět. Tyto lidi Bohumil Hrabal obdivoval, inspiroval se jimi a mnohé

z nich přivedl do fikčních světů svých próz. „(...) lidé, které mám rád, raději

vypadají jako hrubiáni a šašci, neţ by z přirozené cudnosti ukázali svůj cit. Ale

44

kdyţ já právě s takovými lidmi nejraději pracoval a ţil! Vţdyť někteří z nich, pod

dojmem chvil anebo událostí, najednou si roztrhli košili a ukázali mi své srdce a

já jsem viděl, ţe na něm mají diamantem napsáno to, nač myslí filozofové.“127

V několika povídkách zejména ve sbírce Perlička na dně jsme si mohli opakovaně

povšimnout výskytu dvou typů postav z hlediska jejich funkce, kterou v narativu

zastávají. Tyto typy jsme si v rámci kapitoly o promluvě postav popsali a

prezentovali je ukázkami textu.

V další kapitole této práce se zabýváme jednáním postav coby nástrojem

charakterizace. Činy a jednání postav v povídkách obou sbírek bývají v souladu

s promluvami postav, jejich funkce tak většinou spočívá v potvrzení domněnky

čtenáře o určitém rysu postavy, kterou si vytvořil například na základě promluv

této postavy.

V kapitole o vzhledu postavy jako prostředku charakterizace jsem si ukázali různé

souvislosti mezi vzhledem a povahou postav, které se v povídkách objevují.

Vzhled zde často slouţí k podtrţení povahového rysu postavy.

Prostředí postav má také v mnohých povídkách charakterizační funkci, můţe

konotovat nebo podtrhovat povahové rysy postavy, prezentovat způsob vnímání

postavy, často také umocňuje pocit postavy nebo celkovou atmosféru povídky.

Také jména postav mají určitou roli při charakterizaci, v mnohých povídkách si

všímáme role kontrastu mezi jménem a povahou, případně mezi jménem a

vzhledem. Tento rozpor pak čtenáře upozorňuje na povahový rys nebo umocňuje

komickou situaci. Jiná jména zase evokují rys postavy, který se obvykle potvrzuje

také v promluvě nebo jednání postavy. Výklad charakterizační funkce některých

jmen nám však komplikuje skutečnost, ţe nevíme, zda autor neuţívá reálná jména

reálných osob.

127


2005, s. 7.

45

5. Pouţitá literatura

HRABAL, Bohumil: Perlička na dně. Ostře sledované vlaky. Praha, Euromedia

Group k. s. 2005.

HRABAL, Bohumil: Pábitelé. Praha, Mladá fronta 1964.

HRABAL, Bohumil: Pábení: povídky z let 1957-1964. Praha, Praţská imaginace

1993.

HODROVÁ, Daniela a kolektiv: …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20.

století. Praha, Torst 2001.

FOŘT, Bohumil: Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání.

Praha, Ústav pro českou literaturu 2009.

RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith: Poetika vyprávění. Brno, Host 2001.

DOLEŢEL, Lubomír: Heterocosmica. Fikce a moţné světy. Praha, Karolinum

2003.

NÜNNING, Ansgar (ed.): Lexikon teorie literatury a kultury. Brno, Host 2006.

STANZEL, Franz K.: Teorie vyprávění. Praha, Odeon 1988.

JANKOVIČ, Milan: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Praha, Torst 1996.

DUMAS, Alexandre: Dáma s kaméliemi. Praha, Melantrich 1981.

46

Anotace BDP

Kristýna Píchová

Filozofická fakulta, Katedra bohemistiky

Postavy v rané povídkové tvorbě Bohumila Hrabala

Vedoucí práce: PhDr. Jan Schneider, Ph.D.

Počet znaků: 78 597

Počet příloh: ţádná

Počet titulů pouţité literatury: 11

Klíčová slova: literární postava, charakterizace postav, literární teorie, teorie

vyprávění, naratologie, Bohumil Hrabal, Perlička na dně, Pábitelé

Key words: literary character, character characterization, theory of literature,

theory of narration, narratology, Bohumil Hrabal, Perlicka na dne, Pabitele

Cílem práce je vymezit postavy v rané prozaické tvorbě Bohumila Hrabala

z hlediska způsobů jejich charakterizace v textech. Analýze podrobíme postavy v

povídkových souborech Perlička na dně a Pábitelé. Na základě rozborů stanovíme

dominující způsoby prezentace postav a představíme principy, jeţ mají významný

vliv na čtenářskou interpretaci postav. Teoretickým východiskem při prezentaci

typů charakterizace postav je převáţně Poetika vyprávění Shlomith Rimmon-

Kenanové a Literární postava – Vývoj a aspekty naratologických zkoumání

Bohumila Fořta.

The goal of the thesis is to define Hrabal´s early prose characters in light of how

are they characterized in the text. Analysis will focus on characters in short story

cycles „Perlicka na dne“ (Pearl on the Bottom) and „Pabitele“. On the basis of the

analysis we will set main ways of character presentation and show the principles

which strongly influence process of reader´s interpretation of characters.

Theoretical basis for presenting of character characterizing types is mainly

Shlomith Rimmon-Kenan´s Narrative fiction: contemporary poetics and Bohumil

Fort´s Literarni postava - Vyvoj a aspekty naratologickych zkoumani (Literary

Character - Development and Aspects of Narratology Researches).

postavy v ranÉ povÍdkovÉ tvorbĚ - theses · univerzita palackÉho v olomouci filozofickÁ...

Documents