redway 9/v

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPISČÍSLO 9, 2013 | ROČNÍK V | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

EC TÉMA: TANEC TÉMA: TANEC TÉMA: TANEC TÉMA: TANEC TÉMA: TANEC TÉMA: TANEC TÉMA: TA

ROZHOVOR

518

SMARTBOX

UČEBNICE DÁNŠTINY V PĚTI KROCÍCH

SOUTĚŽ

REEBOK

Ahoj holky, čau kluci!

největším tanečním parketem světa je YouTube. Jenom tam můžete vidět tančit filipínský vězně těsně po jejich propuštění, obyčejnou čtrnáctiletou holku z Británie, co se v Japonsku stala megahvězdou, nebo chudýho kluka z Angoly, kterýmu sice chybí jedna noha, ale díky tanci si teď žije v Paříži jako král. Účinky YouTube jsou nepředvídatelný a nekontrolovatelný. Dva mladý americký vojáci nechtěně spustili smršť kontroverze, když na kanál nahráli video, jak tančív Iráku. Samozřejmě že tancem se dá vyjadřovat i politickej názor, nemyslím si ale, že by zrovna tohle měli kluci za lubem. Spíš pak jenom koukali, jak dalekosáhlý následky takovej prostej taneček může mít. Nečekaná popularita přinesla problémyi bouncerům z New Orleans – kvůli internetu už ztrácejí kontrolu nad svými jménya všechny ty entity, který se za ně dneska vydávaj, jim v realitě komplikujou život. YouTube je nepostradatelnej pracovní nástroj každýho tanečníka, najdete tam jak to nejlepší, tak to nejhorší, a obojí vyráží dech. My se v tématu čísla nezabýváme tím, jak lidé tančí, ale proč tančí. Protože to se ještě dá slovy nějak popsat. Na to JAK je zase lepší se dívat.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU!www.facebook.com/redwaymag

RedWayCelostátní školní časopisměsíčníkčíslo 9, ročník 5zdarmatoto číslo vyšlo v květnu 2013titulní strana: artwork Reebok

adresa redakceRedWay Jaroslava Foglara 2155 00 Praha 5www.redwaymag.cz

e-mail [email protected]

zakladatel a duchovní otec projektuprof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., [email protected]

šéfredaktorkaMartina [email protected]

zástupce šéfredaktorky a produkceZdeněk Ř[email protected]

artdirectorPasta [email protected]

editorka, korektorkaPetra Rabová

spolupracovníciMarhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerceGabriela Sajlerovátel.: 724 263 [email protected]

distribuce, předplatné a objedná[email protected]

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiályna www.redwaymag.cz.

vydavatel

Zdravé srdce, o. s.Korunní 1000/37120 00 Praha 2

toto číslo vyšlo za podpory

registrační čísloMK ČR E 18246ISSN 1803-2850

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z defi nice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.RE DWAY M AG.C Z

editorial /

REEDDWAAYY 99//200113

6 – 9 M A I L BOX

Milujeme kreslení při hodině!

Výsledky soutěže Converse

10 –21 P OP

Playlist tvýho života: Andrea Denevová

Cesta do hlubin pravěku: Licenced To Ill

Na tripu! S Vypsanou fixou za fixama

Puma Social Club Store

WeSC

2 2 – 3 5 T É M A

Na počátku byl rytmus

Tanečníci a diváci

Nejstarší škola klasického tance

Dionýsem políbení

S kým si zatančíme ve středověku

Danse macabre

Hříšný tanec renesance

3 6 – 4 0 RO Z HOVOR

518, rap

41– 47 S M A RT BOX

Jazykové okénko: dánština

Knihovna ti dá... architektura vol. 1

Jak na školu v zahraničí

4 8 – 52 A DV E N T U R E

Budapešť

53 K E M I K S

Jak to Áda proěl

54 – 5 5 S V Ě T V OBR A Z E C H

Bohatství

5 6 S OU T Ě Ž

Reebok

12

1622

3641

53

PŘIDEJTE SI NÁS TAKÉ NA FACEBOOKU!www.facebook.com/redwaymag

POWERED BY

Sandra KocmanováMatyáš Viktora

Sony K.

VÝHERCE

VÝHERCE

VÝHERCE

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošle Centropen fixy. Aby bylo čím dělat.

Centropen je největší a nejznámější český výrobce psacích potřeb. První logo bylo zaregistrováno už v roce 1948. Dnes se v dačické továrně vyrábí celkem 130 různých druhů výrobků, které se dají zabalit na 1800 způsobů. Roční produkce je 220 milionů kusů – dost pro naše i zahraniční trhy, dost na to, aby se dala popsat celá zeměkoule.

ČÍSLO 9, 2013 | ROČNÍK V 6

kreslení /

Ondřej Mašek

Radim Lisa

Veronika HanákováZuzana Kissová

Tereza Košer Škeble

Pavlína Hillerová

W W W.RE DWAY M AG.C Z 7

Po celý měsíc duben jste nám posílali fotky svých do roztrhání nošených conversek. Největší pozornost v našem facebookovém albu vzbudily modely Honzy Štěpána, Filipa Obermajera a Honzy Bačáka. Každý z nich po zásluze vyhrává pár conversek z kolekce Well Worn podle vlastního výběru.

Honza Bačák

Filip Obermajer

Klára Motelková

Klára Otepková Michaela Kačmárová Michal Zeman

Honza Štěpán


mailbox /

Shoes Keep It CleanSneakers Get Dirty!

Lukáš Polák

Barbora Genserová

Bětka Halušková

Jan Kubát

Nikol

Kristýna Motlová

Veronika Krekulová

Aneta Čejová

Jaroslav Kříž

Kamila Kvíčalová

Ondra Jirman

Ema Chorá

Julie Pecharová


Jaké fi lmy máte nejraději?

Jim Parsons, herec

Jakékoliv, pokud v nich vystupují retardovaní lidé pracující ve Starbucksu.

Mayim Bialik, herečka

Vyrostla jsem na komiksech a sci-fi . Mám ráda mužné hrdiny. A hrdinky.

Johnny Galecki, herec

Komedie podobné hokeji. Zběsilé tempo a hodně dobrých přihrávek.

Jsem studentka, čtenářka RedWaye, a protože raději poslouchám hudbu než lidi, bylo hrozně těžký vybrat jenom pět písniček. Pátrala jsem v mysli, proč by se zrovna ona písnička měla objevit v tomhle playlistu.

Andrea DenevováPlaylist mýho ž ivota

A te ď playlist tvýho ž ivota!

zdro

j: th

inke

xist

.com

, fot

o: p

rofim

edia

.cz

Text

: M. O

vers

tree

t, fo

to: a

rchi

v

Jedna z mejch oblíbenej kapel vůbec. Výběr písničky jsem nechala náhodě, protože bych fakt nevěděla, jakou mám vybrat.

Protože je to můj King už odpradávna. To on mě zachránil od rádiových hitovek a naučil mě zajímat se o kvalitnější hudbu. Hlavně je hrozně roztomilej, haha.

How Soon is Now byla znělka jednoho čarodějnickýho seriálu, a vždycky když to slyším, vzpomenu si na prázdniny, kdy jsem se v osmi letech málem přiotrávila lektvarama z různejch kytek, protože jsem si hrála na čarodějnici.

Registruj se na MusicJet.cz. Založ si profi l. Vytvoř playlist svýho života – 5 tracků, který miluješ a maj pro tebe speciální osobní význam.

Na mail [email protected] pošli odkaz playlistu z MusicJet.cz, a pokud se ti chce, vyber k němu tak jako já fotku a připiš pár slov.

Sleduj fotoalbum PLAYLIST na našem FB, kde se tvůj odkaz s fotkou a případnými komentáři tracků objeví. VYHRAJ poukázku na nákup oblečení z BOARDSTAR.CZ v hodnotě 2000 Kč. Pokud tvůj playlist nasbírá nejvíc lajků, je to tvoje.

Power, Corruption & Lies je jedno z nejlepších alb, který kdy mohlo vzniknout. Leave Me Alone jsem poslouchala třeba dvě hodiny v kuse. Tehdy jsem byla poprvé zamilovaná a moje hlava pěkně zmatená.

Přišla jsem na něj v knížce My děti ze stanice Zoo. Christiane tam popisovala, jak je její kámoš Bowiemu podobnej, jak se sjela na jeho koncertě a tak. Od tý doby jsem k němu měla určitej vztah a čím jsem starší, tím víc ho obdivuju.

The Drums

King Krule The Smiths

New Order

David Bowie


pop /

ETHS CrucifèreSkvělej nářez, zpěvačka je ďábel nebo je jím aspoň posedlá. Myslím, že francouzština mě odteď asi začne bavit daleko víc.

KATU HNYKOVÁ, 18 LET,

Heaven Shall BurnLand of the Upright OnesKapela s NÁZOREM, která s Caliban stvořila něco, čemu se říká metalcore, a pak všem a na každé desce ukazuje záda. Na nové desce Veto jsou zas

o kousek lepší, i když si to nikdo nedokázal představit.

ASA, ČESKÉ BUDĚJOVICE, 3B

Kasabian Club FootCF byla první, co jsem vod nich slyšela. Nedávno jsem četla, že je věnovaná Palachovi. Klip je zas o vpádu sovětskejch tanků během maďarskýho povstání. Pěkně špinavej, a navíc černobíle.

ZUZKA, 23 LET, TURNOV

30 Seconds to MarsNight of The HunterPřed šesti lety jsem se v jejich textech našla a trvá to doteď. Mají hlubší smysl, 30STM si je píší sami, videoklipy a náměty vymýšlí

a režíruje Jared sám. Všichni tři jsou i ve svém věku stále určitým způsobem blázni.

TEZIA RAVEN, 19 LET, LITOMYŠL

The Fall of Ghostface March of the Pirate SquidsKecy o konci světa podle opavské metalové šestky kombinující moderní postupy s tradičním pojetím tvrdé hudby, řev i něžný ženský zpěv. Videoklip patří k tomu

nejlepšímu, co jsem za poslední dobu viděl!

WAGHISS, 20 LET, BÍLOVEC

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

Frightened RabbitBackyard Skulls

Nejsem žádnej fajnšmekr přes klipy, hudbu mám

většinou jako kulisu k psaní, ale i tak mi tenhle

evokuje vystoupení další kapely poté, co v tělocvičně

dohrálo Smells Like Teen Spirit. Neva. Lespaulky a plnovousy, ten riff je boží. Až se Frightened Rabbit

jednou dostane zaslouženýho ohlasu, o což jsem ochotnej se vsadit, konečně budu moct říkat: „Pche,

já je sledoval už od začátku.“

(DOMINGO)

AndrrePiece of MeZ klipu jsem byla nejdřív zmatená, asi na tři vteřiny jsem si totiž myslela, že Andrre je Tuzex Christ, haha. Holčičí písničku jsem objevila přes Ivu

Antošovou, která ji použila jako doprovod ke svýmu líbeznýmu videu z Říma. Chcete-li se mrknout, zadejte na YouTube „Roma Antosova Ivana“. P. S. Kdo je Andrre? Někdo známej? A Iva?

(OVER)

NearlyNo One Lives OST Kapela Nearly je furt alive. Stojí za ní Jerome Dillon, co bubnoval na desce The Fragile od Nine Inch Nails. Nearly je jeho projekt, nový věci mu pomáhal nahrát

kámoš z NIN Robin Finck a zpívá je holka jménem Gretchen King. Jemný, smutný, trochu industriální, asi jako rozkvetlý stromy před vopuštěnou fabrikou v deštivým dni. A No One Lives je horor.

(NIHILIST )

Vladimir 518Planeta PrahaSkvělej emo track z Láďovýho ultranovýho alba Idiot. Díky projektu fi lmu Vejška, na kterým makám, jsem měl možnost tenhle track rotovat ve

svým iPhonu měsíc před releasem. Láďa nám ho nabídnul do fi lmu a já jsem nadšenej!

(PASTA)

Fagi najdeš na Facebooku.

518IdiotPět dobrých důvodů, proč se tomu vyhnout: 1. Název smrdí povinnou školní četbou.2. Michal Trafik je Michal David. 3. Kocáb, Korn, Ink Midget, Sifon. DL*4. Cizí slova v textech. 5. Starý a blbý.

*Divní lidé



na tripu / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHLISTSFOTO: SKIPO

Tentokrát všechno jinak. Obvykle na tajný výlety vyjíždí redakce, studenti a kapela pěkně společně, tentokrát se dostávali do Dačic, kde se vyráběj fixy Centropen, po vlastní ose z Prahy, Pardubic, Třebíče a dalších míst z celý republiky. Čas na come and meet, small talk a making friendship byl omezenej asi na devadesát minut, který byly ovšem hlavně vyplněný prohlídkou fabriky připomínající chemičku, a tak je dost škoda, že s náma nejel třeba ještě Vladimír Páral, populární spisovatel fascinovanej právě chemičkama a taky ženskejma, že. Neúčastnily se ani šéf RedWaye Overstreet a její dcera, kvůli angíně, a to byla větší škoda, Over má s tajnejma výletama největší zkušenosti a v tomhle spěchu by se šikly.

Nás, RW kru, co jsme jeli z Prahy, trápil nedostatek kafe a dalších věcí, co můžete kupovat na pumpě. Na jedný s přilehlou restaurací zastavíme, sedíme… a koukáme, jak do místnosti vplouvá temná postava v kulichu, ze kterýho lezou černý vlasy. Tuzex. A za ním postupně vylejzaj další postavy a náhodou to jsou Sunshine a jedou hrát někam ke Zlínu. Kay i Tuzex patřej do RW family, tak se rádi vidíme a dál padáme každej tou svojí cestou necestou, tolikrát proklínanou, nenáviděnou i milovanou… co to melu?

(Fotka Suns není, měli jsme u sebe jen peníze a všechno záznamový zařízení zůstalo v autě, n e p r o f e s i o n a l i t a ! ! !)

Vypsaná Fixa má lehký zpoždění, studenti čekaj v showroomu Centropenu, ne všichni se znaj, a tak se mluví o tom, kdo co studuje a poslouchá za hudbu a tak. Ve vitrínách jsou sady fi xů, popisovačů, per a vůbec všeho, co se tady vyrábí.


Fixa přijíždí ve dvou vlnách, nejdřív zpěvák Márdi s bubeníkem Petersem…

Asi za čtvrt hodiny se dostaví kytarista Mejla a basák Mejn, kterej nám hned předved svůj miniaturní, leč výkonný zesilovač, navíc portable čili snadno

přenositelný v příručním zavazadle. Po jeho prezentaci začíná prohlídka podniku, která nám má přiblížit genezi fi xy s malým f.

Je sychravo a fakt nejde o obrázek z temný severský kriminálky, kde jsou lidi nucený pracovat ve fabrice, kde se dějou divný věci, a zrovna jdou na směnu. Stále jde o veselou výpravu mladých lidí do podniku vyrábějícího pestrobarevné psací potřeby.

Bylo trochu divný, že je pátek, skoro večer, a fabrika jede naplno. Objem produkce vyžaduje třísměnnej provoz, takže žádný vypnutý stroje, tma, prázdno, naopak – full throttle.

Tady se lisujou plastový těla fi xů, Pítrse celá problematika ohromně zajímala a během cesty se proměnil v hrabalovskou postavu, co naprosto splňuje estetický i lidský hlediska Něžnýho barbara a Hanti, jak ještě uvidíme.

Většinou je na kapele nebo umělci, aby provedli studenty daným místem a poskytli výklad, ovšem v tomhle případě šlo o věci, který jen tak nezjistíte. Všechno jsme se dozvěděli od jednoho z manažerů Centropenu, například že se tady denně vyrobí přesně milion fi xek, který se rozvážej do osmdesáti pěti zemí, takže kdybyste zajeli například do Paraguaye, Ekvádoru, Jižní Koreje, JAR nebo na Filipíny a navštívili papírnictví, najdete tam starý známý centropenky ve stejným obalu, akorát v místním jazyce, to dá rozum.


na tripu /

Mejn fascinovaně hledí na ještě nevypsaný fi xy, ale co se mu honí hlavou, neprozradil. Přehodnocuje snad stanovisko a snaží se o novej pohled na název kapely?

Krása industrialismu. Všechno dělá stroj – potiskne, přidá víčka a naskládá do krabice. Lidi jen přihlížej.

Hned po projití prvního provozu je nutný dát si kafe…

A pak je to čistej Páral. Obrovská laboratoř, kde se míchaj barvy do náplní. Školní chemie monumentalizovaná průmyslem – váží a měří se na desetiny, možná setiny gramu a dalších jednotek, míchá se v obrovskejch baňkách. Příběh sám o sobě, tady se soustředí vývoj a pokrok, vznikaj další a další odstíny, tajný receptury a technologický postupy.

B ílý pláště jsou jediný, co chybí dokonalýmu obrazu. Jsme v samotným srdci fabriky. Sklo, kov a plast tady sloužej jako nutnost, a přesto vytvářej architekturu, co dala vzniknout uměleckejm proudům, krásný poetice hluku i ticha, špíny a zápachu. Některý z nás bez toho prostě nemůžou bejt.

Unikátní zařízení, kde někam něco vede, někde se to sbíhá a něco z toho vzniká. V rámci zachování průmyslovýho tajemství nesmíme nic prozrazovat, je zakázaný o tom podrobnějc mluvit. I Pítrse to vylekalo.


Nevypsaná fi xa!

To jsme my všichni a máme radost, že jsme se viděli, poznali něco novýho a že se zase vydáme po těch svých cestách, tolikrát proklínanejch – ne, to už ne!

Teda fi xy. Tyhle konkrétně půjdou do Ruska. My rusky umíme a nedělá nám problém etiketku v azbuce přečíst. Na výrobních linkách se vyrobí a zabalí tři a půl tisíce fi xů za hodinu, to je 530 metrů za sebou položenejch centropenek. Kdybyste jich měli 266 milionů (to je výroba za 266 dnů), mohli byste jima obtočit rovník. Dvě a půl miliardy je jich potřeba k dosažení vzdálenosti Země–Měsíc a ke Slunci jich stačí jen 991 tisíc. Krát deset na šestou, málem bych zapomněl. To je skoro bilion. A až pojedem do sirkárny, to budou počty!

A zase Hrabal. Pítrs fascinovanej vodpadem, zdánlivě nepotřebnejma zbytkama, který ničemu nesloužej. On v nich dokáže vidět hlubokej smysl.

Z toho něčeho pak vznikaj hroty fi xů. Mimochodem, dřív Centropen vyráběl plnicí pera s kovovejma hrotama, který se tu dělaly ručně a ryly se do nich nápisy, ale doba poskočila, a hlavním zájmem a předmětem výroby je dneska plast a různý syntetický materiály.

Nechystáme se jíst čínu, z těchhle tyček se řežou hroty. Některý fáze výroby jsme jen viděli a nemohli zaznamenat – průmyslová špionáž, znáte to, takže litujte do smrti, že jste nebyli s náma – a hned potom se plastový

potištěný tělo kompletuje s hrotem a barevnou náplní a výsledkem je…


pop / TEXT: MARTINA OVERSTREETFOTO: PUMA SOCIAL CLUB STORE

25. dubna večer se mi hrozně nechtělo do Puma Social Club Storu, protože jsem celej den seděla v pyžamu u kompu a střídavě drtila RedWay a knížku. Kolem sedmý jsem toho měla akorát tak dost, abych se od stolu přesunula ke gauči, složila se tam u zpráv a přemejšlela o co nejdelších názvech všech kapel, desek, fi lmů a knih, co znám. Takhle teď žiju, převážně na třech metrech čtverečních, jako jeden druh agamy, nevím z hlavy kterej. Ale bylo nutný se přemoct a jít, zrovna začala vernisáž výstavy

obrazů našich ilustrátorů Radima Lisy, Ondry Maška a Davida Dolenskýho. Přijeli je sem podpořit jejich rodiny a kámoši a bylo by fakt divný, kdybych se já, která je do časáku natahala a s holkama z Pumy celou tu výstavu upekla, nakonec neukázala. Kromě toho jsem byla trošku zvědavá, s čím se předvedou. Když jsem si u zrcadla přihlazovala mikádo, vnitřní rozkaz zněl jasně: potřes rukama, pochval, vypij welcome drink, a za dvě hodiny ať seš zpátky u stroje. Teď jak to dopadlo.

Puma Social Club Store je vlastně na Staromáku, na rohu náměstí Franze Kafky a Maiselovy ulice, a takhle to vypadalo, když jsem přicházela od metra Staroměstská s Palma Violets ve sluchátkách, aby mě jako naladili na party.

Venku postávají, zprava vzato, Ondra Mašek se svou dívkou a David Dolenský s… hm, nevim, asi spolužákem.


Vevnitř bylo dost lidí, ale zas ne tolik, že by se člověk nedostal k baru nebo musel stát na místě s rukama připaženýma a cizím dechem za krkem. Takový mejdany nesnáším.

Uprostřed Iva Marcinová, PR konzultantka český pobočky značky Puma, jinak taky DJ IM Cyber. Rozhovor s ní jsme přinesli v minulým čísle. Vlevo v džísce její kolegyně Lucie, vpravo se sluchátkama já. Mikádo rozfoukala vzduchotechnika v metru. Welcome, welcome, dík, je to tady pěkný, ale za chvíli jdu domů.

David Dolenský zase málem vyrazil dech mně. Očekávala jsem roztomilé eskymáky a zvířátka s kapucama na hlavě, místo toho pravil: „Chtěl jsem udělat nějaký zvíře, který je nějakým způsobem rozsekaný nebo zničený, jedno má mozek venku, nebo střeva…“ Eskymáky mi přines zabalený v igelitu, ať si je pověsím doma, že to už je prej minulost. Aha. Kde se to v těch dětech bere?

David Dolenský a Ondra Mašek podepisujou a číslujou svoje plakáty určený k prodeji.

Ondra Mašek vystavil tři plakáty, který na sebe dějově navazujou, takže asi nemá smysl kupovat jenom jeden. Mazané! Přesně podle zákonů divočiny puma zvítězí, zakousne zebru, krev se rozstříkne a křehká IM Cyber z toho málem zbledne. Jí stačí málo, no.

Naomi Adachi, sestra Ondry Maška, ozdoba každé společnosti. Do čísla s tématem Japonsko psala o Tokiu a tamějším fenoménu puri kura.


Pan Adachi s manželkou. Rodiče Ondry a Naomi. Protože pan Adachi točí přírodopisný dokumenty, pobývá často a dlouho mimo domov. Líbilo se mi, že na synovu vernisáž to stihnul.

Radim vystavoval i objekty-trička. „Objekt“ znamená, že tričko se nedá nosit a je určený k pověšení na zeď. Radim měl košili s tygrem na zádech, nebudu psát, že swag, ale nám holkám se dost líbila. Radim řekl, že obličeje na tričkách odrážej jeho zkušenosti s mezilidskýma vztahama, komunikací a tak.

Taký sympoš zo Slovenska, z Levíc, hej? Přišel, rozhlídnul se, a hned věděl, kterýho z našich umělců zaměstná. Puma Social Club Store propojuje lidi, který by se normálně asi nenašli. Takže zůstávám dál a se zájmem sleduju, jak se to ještě vyvine.

Radim Lisa se svým plakátem, kterej se chystám vydražit. U každýho vystavenýho díla je na zdi tabulka, do který zájemci připisujou částky.

Radim v týmu se svým budoucím profesorem Mikulášem Macháčkem z brněnský FAVU. Mikulášův mladší bratr Adam (t. č. v San Diegu) zalomil Psy, čímž jim zajistil nesmrtelnost a cenu od Památníku národního písemnictví. Jo, měla bych mazat domů a psát, ale Mikuláš je mimořádně zábavnej společník, pěkně jsme spolu zdrbali celou pražskou scénu a nejvíc jsme pomlouvali ty, co každýho pomlouvaj.

Aha, tak další drink prej už ne, už zavíráme, DJ hraje Close To Me od The Cure, mně se ještě nechce, ale jééé, to je hodin, že už ani metro nejezdí, tak teda du. Parádní večírek to byl! Na výstavu můžete zaskočit do půlky května, a kdyby vám to nevyšlo, na podzim děláme další, tentokrát fotek Ivy Antošový a Davida Těšínskýho. Mezitím se můžete stavit na kafe a muffin kdykoliv, když jdete za roh do knihovny nebo do Roxy nebo nevím kam a nechce se vám čekat na kámoše ve strašidelným KFC nebo jedný z těch divných turistických hospod kolem. Otevřeno je každej den od deseti do devíti, kafe je dobrý, sezení pohodlný, barman přátelskej a nenechává hrát rádio, ale pouští muziku. Takže vlastně ideální meeting spot.

Po vydání průlomového alba Hot Damn! vyjíždí americká kapela Every Time I Die na turné. Bráchové Keith a Jordan Buckleyovi, kytarista Andy, bubeník Ratboy, basáci ze střídačky, dva technici, zvukař, manažer, Keithova přítelkyně, a hlavně Doug s kamerou. Dvouhodinový fi lm zachycuje Vans Warped tour, speciální vánoční vystoupení v rodném Buffalu, pokerový turnaj, koncerty na podporu tehdy vznikající desky Gutter Phenomenon, večírky, dobročinnost na podporu obětem tornáda, autogramiády i hádky. Celý sestřih je prodchnutý pro kapelu typickým smyslem pro humor a střihačskými vychytávkami.

Sh*t happensDOUG SPANGENBERG2006

FILM

19

smysly / TEXT: WAGHISS A M. OVERSTREETFOTO: ARCHIV

SloupekIvy Antošové

Hm, ty seš dobrej balík„Balení kufrů se v zásadě podobá balení kluků.“ Za několik násobků šedesáti minut se budu v křeči lepit na autobusové okýnko vehiklu do Říma (zde je názorně napsáno, které místo z dvousedadla si vybrat – těžko se v křeči lepit na uličku) a vykoumala jsem zhruba tohhle.Všechno začíná svůdným pohledem. Svůdným pohledem na hromadu patnácti šatů, na šestero bot, svůdný pohled na maminku: Tohle bych si ráda na náš pětidenní výlet vzala s sebou – a zaslechla jsem, že se nabízíš nést zavazadla? Inu, ne každý však podlehne po prvním kukuči.Je potřeba se lépe seznámit s protihráčem. Je blonďák, umí odříkat recept na tvarohový dort s malinami v esperantu? Je to velký, nebo malý kufr, má uvnitř tajné kapsičky na ukradnutá mýdlíčka z hotelu? Popřípadě kapesní antigravitační černou díru, která by pojala středně velkou dřevěnou skříň? Vědět, s kým jsem si začala, je fundament. Ytong mého chrámu.Poté už je možné vkládat. Vložit do objektu balu myšlenku Ó, krásná, miluji tě toliko vroucně jako dobře gramaticky napsanou větu; vložit troje šaty, džíny a tenisky do cestovní brašny. (Mami, jsi silný protivník.) Obsah se musí uležet, uhladit, občas zlehka přejet žehličkou. V případě oblečení. Chalanům, kteří žehličkou deformují své kudrliny v barbie-patka koště, nechť jsou uřezány první články prstů a nahrazeny budiž korálky.V závislosti na bezproblémovém průběhu ctrl + v fáze přichází většinou řada na zipy. Rozervané poklopce a kufry, jež uh!-pomoc!-au!-ještě kousek!-no tak!--krumcajspísek! nejdou zavřít. Tento part, nejafektovanější dějství dramatu, sestává ze spousty výkřiků (slasti a nadávek), skákání (po věcech, po lidech) a konečně, bouřlivého klimaxu. (ROMEO! KONEČNĚ!) Zde můžete prohlásit, že jste úspěšně sbalili.Zbývá už jen vyrazit na cestu. Štreku životem plným lásky, porozumění, romantických západů slunce, romantických východů slunce, romantických přibývajících a ubývajících fází měsíce, zvednutých prkýnek od záchodu. Klus starou drncavou herkou, šestnáct hodin aroma dálnice a benzinu, poetika plynutí času a krajiny, nevědomost, které sluchátko je levé, které pravé, hmotná nuda škrtící labutí šíji, zlomená páteř. Dvojitě. I na trati si občas člověk potřebuje vydechnout: „Zlato, můžeme si dát na chvíli pauzu?“, „Je tady někde benzinka? Fakt potřebuju čurat!“ Hlavní však je, že cesta pořád směřuje vpřed.Ne, hele děcka, teď get rýl, balení nesnáším, vezmu kufr a všechno tam naházím, patnáct šatů málo, šestnáct hodin v buse mě naklepe jak řízek, tady mám eura, tady vobčanku, tady mám sebe, balit cápky je lehčí než cestovat, ježiš. Za to všechno si beru domů minimálně šutr z Kolosea.Ci vediamo a Roma!

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

Protože zrovna nevím o žádný dobrý výstavě, dávám tip na povinnou četbu pro všechny, co se chystaj napsat taky takovou (nebo možná ještě lepší) ságu, jako je Temná věž, anebo chtěli aspoň publikovat v RedWayi, jenže já jim odpověděla, že to pro nás není dost dobrý. Pan King byl tak laskav, že všechno, co bych vám vysvětlovala, kdybych na to měla čas, a hlavně to vůbec uměla, sepsal do útlé knížečky o nějakých dvou stech stranách. V knihkupectví ji už neseženete a často ji nemívaj ani v menších knihovnách, ale na Ulož.to je. Must have, pokud chcete k ohni blíž.

O psaní (Memoáry o řemesle)STEPHEN KING2000

KNIHA

Pistolník Roland je poslední střelec přízračného světa ztraceného daleko v budoucnosti. Je to svět zdevastovaný jak fyzicky, tak morálně, a Roland se i za cenu vražd a prokletí vlastní duše snaží dopátrat, co se to vlastně přihodilo. Sledujeme jeho honbu za mužem v černém, neboť jen on zná cestu k Temné věži, v níž se protínají všechny světy. To on staví pistolníkovi do cesty nejdřív barmanku Allii z pouštní osady Tull a pak chlapce Jakea, jejichž životy jsou jedněmi z mnoha, jimiž musí pistolník za setkání s mužem v černém zaplatit. První díl sedmidílné ságy Temná věž, kterou King píše v podstatě už od školy, je kombinací westernu, hororu, fantasy a sci-fi . Na romanci taky dojde, ale až později. Psáno jednoduchým, nekomplikovaným jazykem, žádné dlouhé popisy, moc přídavných jmen a zdržování.

Temná věž: PistolníkSTEPHEN KING1982

KNIHA

Na těch Švédech něco je. Mít volvo nebo saaba vždycky znamenalo, že řídíte auto, kterým dáváte najevo určitej postoj, vkus a úroveň. Co je švédský – auta, kapely, fi lmy – je světový, nezaměnitelný a cool, což je něco, co nám zoufale chybí. I blbý švédský věci to maj – když profesor Farsnworth ve Futuramě vyhazuje smontovatelnýho robota se superurychlovačem z IKEA, je to cool. A co se týká hadrů, tak kdybyste to nevěděli, řetězec H & M je švédskej a třeba Adrian Brody si první kvádro kupoval u nich (aspoň to teda osobně tvrdí v reklamě).

Tuhle informaci nemá ani Google, jenom my: Jelikož se značka původně jmenovala pouze WE, logo tvořej dvě ruce, který si jakoby dávaj „five“ na znamení spřízněnosti a spolupráce.


pop / TEXT: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK, EX THE NIHILISTSFOTO: ARCHIV WESC

VYNIKAJÍCÍ SPIKNUTÍ

V době, kdy skejtový značky – nositelé novejch trendů, který pak všichni kopírovali – začaly trochu stagnovat a ztrácet na přitažlivosti, protože se zabejvaly FTS (furt tím samým), objevil se novej label pro život po skejtu. Life after skate, to znamená, že už máte v životě něco za sebou, že už jste se trochu rozkoukali a víte, co chcete, a co ne. Vaší rozvinutý tvůrčí osobnosti už například nevyhovuje střídat hnědou mikinu s tmavě modrou mikinou, který jsou sice praktický, když se věčně válíte někde po betonu, ale pro jiný příležitosti se už tak moc nehoděj. Label založilo pět kluků se skejtovou a snowboardovou minulostí, který propadli kráse designu, umění, muziky a lidí, který je vytvářej. We Are the Superlative Conspiracy znamená, že tyhle lidi to k sobě táhne, že jsou si něčím podobný a funguje mezi nima jakýsi spiknutí. Můžou to bejt skejťáci, muzikanti, fotografové, bloggerky, dýdžejky, herečky, výtvarný umělci nebo třeba šéfkuchař, to je jedno, hlavně když jsou jejich věci zajímavý, maj attitude a zůstávaj pořád jednou nohou v undergroundu. To je ta konspirace, to je WeSC.

Androš tady a tamTeď pozor, abych nebyl špatně pochopenej. V Čechách se většině lidí pod výrazem underground vybaví prostředí, který je cejtit pivem a nevynášenejma popelníkama, kde se povalujou špinavý lidi se včelama v plnovousech a vytahaných manšestrákách, co dělaj hudbu, obrazy nebo texty plný hnusu a špíny, kterým nikdo nerozumí. Je to asi tím, že před revolucí tahle kultura dostávala strašně přes držku vod režimu, kde bylo zdánlivě všechno plný slunce, míru a pohody, ale přitom k poblití. Na líbivý kecy reagoval androš syrovejma tématama (a to doslova, třeba Martin Harníček v novele Maso, která je vo syrovým mase) a drsným přístupem k životu. To je o. k., po Magorovi nebo Čuňasovi by snad nikdo ani nechtěl, aby vypadali jako Jirka Bartoška, blbý ale je, když v českých filmech z roku 2013 vidíte, že se představa o undergroundu – nebo alternativním přístupu k životu whatever – od sedmdesátých let nezměnila. Pořád se tam ploužej polochcíplý, životem ubitý chlápkové se včelama v plnovousech a hrozným oblečení, co smrdí i z plátna (nebo vobrazovky). No jasně, přece nemůžete zobrazit androše jako lidi s fialovejma keckama, úzkýma kalhotama, jabkovým notebookem, a eště, nedej bože, aby voněli, ne? To není underground, přece!

Ve Švédsku to viděj jinak. Spiklenci, WeSC aktivisti, lidi, co propagujou značku skrze to, co uměj, jako například fenomenální skejtři Jerry Hsu a Arto Saari, snowboardoví jezdci Jussi Oksanen a Ingemar Backman ( jeden ze zakladatelů značky), herci Peter Stormare a Jason Lee (i Jason bejval skejťák) a další, vytvářej underground, kterej je cool. Cool jako že jsou dobrý v tom, co dělaj, ale nijak netlačej na pilu, nesnažej se bejt za každou cenu slavný, nepodlízaj novinářům, aby si jich všimli, a svoji vnitřní integritu neprodaj do reklamy na chipsy. Dělaj svý věci lehce, s nadhledem, radši se bavěj, než by někomu cpali nějaký univerzální pravdy. A je to porád androš, konspirace, takový zednáři nebo ilumináti dneška, jen s malým rozdílem – nechtěj svět ovládat, jen se vůči němu vymezujou a vyjadřujou. A co je teda na těch hadrech tak dobrýho, řeknete si při prohlížení jejich nový kolekce. Dyť to není nic novýho pod sluncem. Jednoduchý trika s logem, mikiny, hm, to má bejt jako originální? Pokud považujete za originální oblečení různě uměle roztrhaný, se spoustou zipů, cvočků, šňůrek a kapes, s lebkama a plamenama, doporučuju navštívit vietnamskou tržnici. Filozofie WeSC je jiná – neřeš blbosti, nehledej tam furt něco, co tam není, take it or leave it. Jednoduchost má svoje výhody, například se můžete vyřádit na kombinování barev a v bundě z loňský kolekce nebudete ani napřesrok vypadat jako omyl přírody, jako exemplář slepý vývojový větve. Navíc kromě triček a mikin řady basics maj WeSC v nabídce i vlastní originální kabáty, blazery, cardigany, boty v hodně kvalitním provedení a doplněk, kterej se stal přímo fenoménem. Nevím, kdo první přišel na nápad povýšit sluchátka na designovej prvek, každopádně jak in ear, tak on ear WeSC jsem zaznamenal mezi prvníma. Spousty barev a tvarů, urban elegance, vtipu, to v těch našich usedlých končinách úplně praští do očí a hned to chcete taky. Nosej je i tak přísný chlápci, jako jsou The Bloody Beetroots, a jeden z modelů spolunavrhoval císař hip hopu RZA. Nevíte náhodou, proč se jeho sluchátka jmenujou Chambers? Já jo, tak si to zjistěte. Není to těžký a budete mít rozšířenej obzor. Ke spolupráci ovšem nedošlo úplně jednoduše: „Dali jsme si dobrou večeři. jsou to fajn kluci a ta značka se mi líbí…“ odtajňuje RZA citlivý detaily ve videu z Berlína, kde byl loni představovat výsledky svý kooperace s WeSC. Takže ohne sranda, vidíte, jaký drama

to bylo a jak je spolupráce s lidma, který vám po všech stránkách sednou, těžká.

Local heroesStátů, který maj svoje weaktivisty, je zatím dvacet a naštěstí mezi ně patří i Česká republika. DJ Robot, Sifon a En.Dru se zabejvaj věcma kolem hip hopu a beatboxu, Maxim Velčovský je výtvarník a designérská hvězda, posledním vyvoleným je pak Kay Buriánek, Kostěj Nesmrtelnej naší indie scény a jeden z těch miláčků božích, co vypadaj jako rockeři, hned jak ráno vstanou a vyrazej si na roh koupit mlíko do kafe. Label WeSC taky vyzval Českou republiku k vytvoření speciální edice sluchátek, který se prodávaly v dražbě a peníze šly na dětskou onko v Brně. Do akce se zapojil právě Maxim, taky Vladimir 518 a mladý nadějný výtvarníci z VŠUP. Maximova sluchátka maj tvar Homera Simpsona, tak jen doufám, že do poslechu hudby nekecá. Local heroes jsou samozřejmě i kluci z Freshlabels.cz, který u nás značku WeSC distribuujou. Sympatický na nich je, že se jejich přístup k životu i byznysu dokonale kryje s výše zmiňovanou filozofií WeSC. To je asi to nejlepší, co se může stát, a dobře je to vidět třeba na jejich politice reklamy a marketingu. V Česku bejvá zvykem, že zástupci nadnárodních značek do nás perou reklamu vtíravou jak pitralon horem dolem, asi si říkaj, čím víc, tím líp, musíme přece plnit plán, jenomže důsledky takovýho počínání bejvaj často spíš kontraproduktivní – pokud nejste po lobotomii, začne vám to brzy smrdět upocenou snahou trhovce rychle votočit nahnilý zboží. Prohlídněte si jakoukoliv reklamu WeSC ( jednu ze vzácných příležitostí máte právě v RedWayi, protože jinak moc neinzerujou), a uvidíte ten rozdíl, vidíte to „cool“. Dokonale zpracovaný fotky, na kterých vlastní produkt hraje až v druhým nebo třetím plánu (čili žádná bota přes celou stránku s trapným claimem „Revoluce v obouvání“), nenápadně umístěný, nebo úplně chybějící logo a celková atmoška povznesený nedbalosti, nahodilosti a zároveň sebeuvědomění, jakože není potřeba vo tom tolik žvanit. Švédsko, no.P. S. Taky mě zajímalo, jestli má oblečení WeSC nějakou tu funkčnost, jakože nepropustí teplo, pohltí zimu, zažene krupobití, vymění klínovej řemen nebo spraví televizi. Hele, zaplaťpánbu, NEMÁ!


Proc lidé tancí

téma / TEXT: PETRA VERZICHOVÁFOTO: BAMBI CHRISTA

Život znamená pohyb. A komunikaci.

Tanec je komunikace pohybem.

Tanec je jazyk, který využívá nejhlubší jednoty těla, mysli a ducha.

Znali jsme ale rytmus, naslouchali bubnování deště, šumění stromů a křiku ptáků. Malovali jsme po stěnách jeskyní a ryli do kostí nejen realistické obrazy zvířat a lidí, ale taky ornamenty. Nejdřív jenom čárky. Celou řadu. Nuda? A co přidat k čárce další v opačném směru? Vidíte, spojí se do V. Ze dvou V vytvoříme kosočtverec nebo X a ze všeho pak ornamentální obrazec. Co to má společného s tancem? Rytmus. Ornamenty se dají vyšívat i nohama. Rytmicky, stále stejně. V době kamenné nejčastěji tančíme v kruhu. Ale prosím vás, žádné doteky, nebo snad ploužáky! Žijeme sice pěkně pospolu, živí i mrtví, ale v tanci jsme individualisté. Život v drsné přírodě je krušný. Napodobujeme zvířata, jejich kroky a sílu, napodobujeme, jak je lovíme a jak bojujeme muž proti muži. Beze slov vyjadřujeme touhu žít a přežít. Někdy skrýváme tváře za zvířecí masky. Tancem se modlíme za dobrý úlovek, úrodu, hodně dětí, déšť, uzdravení, podle toho, co je zrovna potřeba. Pokud jde vše podle plánu, pak děkujeme a oslavujeme. Samozřejmě opět zpěvy a tanci. Těmto říkáme rituální. Člověk nemusí být pravěkým ani novodobým pralesním šamanem, aby si dovedl představit, jak takový rituální tanec vypadá. Stačí být ve sportovním týmu nebo ve skupině roztleskávaček. Chcete přece vyhrát, ne? Před zápasem tedy musíte pomocí magické bojové formule a tance krásných panen zaujmout týmová božstva. To dělá magii magií a o to zde kráčí… kroky přímo tanečními. A co jiného než rituální kmenový tanec je taková techno party?

Pravěké techno. Odtud to všechno pochází. Jsme v paleolitu. Spíme v jeskyních, někdo možná už v kruhových chýších. Objevili jsme oheň, lovíme zvěř a sbíráme bobule, vyrobili jsme i pár sošek venuší, našich tlustých pramatek. Jak přesně jsme v těch dobách tančili, si už nevzpomínáme.

Na pocátku byl rytmus


téma /

Egypťané takový poklad mají: tanečnici vyobrazenou na vápencovém odštěpku. Sloužil jen jako jakýsi náčrtník, kámen byl totiž levnější než papyrus, nicméně je výborně zachovalý, a tak vidíme, že tanečnice je prohnutá do vysokého elegantního mostu. Podobnou najdeme i na reliéfu Hatšepsutina chrámu v Thébách, dnešním Luxoru, což znamená, že Egypťané už nepochybně znali základy akrobacie. A nejen to. Součástí reliéfu je též řada polonahých dam s nohama vyšvihnutýma až k hlavě. Kankán jako z Moulin Rouge.

Co v pravěku neznali Proč si Egypťanky „lámaly“ těla? Protože za to sklízely obdiv! Něco, co pravěký tanečník neznal. Pro něj byla odměnou pouze náklonnost nadpřirozených sil, estetika pohybů ho nezajímala, a stejně nebyl nikdo, kdo by se díval, kdo by to hodnotil. V kulturně vyspělém Egyptě tomu začalo být jinak. Kmen se rozdělil na tanečníky a diváky. A to my přece známe taky, proto vznikly hudební klipy, ne? Egypťan, ačkoliv neměl MTV, mohl si dovolit luxus nehnout ani prstem a být pouze baven, ať už byl prostý rolník, odborník na míchání barev, královský otvírač lebek, nebo rovnou faraon. Pro něj samozřejmě tančily ty nejkrásnější a nejpečlivěji vybrané dívky z celé země. Neměly jiné povinnosti než se neustále zdokonalovat v tanci a uspokojovat čím dál náročnější obecenstvo. A když jednoho dne dokázala ta nejpružnější z nich prohnout záda jako luk a rukama se dotknout země, sklidila bouřlivý potlesk. „Dokázala jsem to!“ radovala se. Všimněte si, že její radost byla jiná než ta pravěkého amatéra, který měl radost z toho, že vůbec tančí. Profesionál je šťastný, teprve když tančí lépe než ostatní. Potlesk je jeho odměna za tvrdou dřinu, která tanec povyšuje na profesi, soutěž a umění.

Chtěla něco říct?

Uměli byste zatančit vítr? Co třeba po vzoru Egypťana vyskočit, otočit se kolem vlastní osy a vystřihnout piruetu? Nebo mávat rukama jako ve staroegyptském tanci zvaném Píseň čtyř větrů: Dva tanečníci předvádějí, jak král ničí svého nepřítele. Další pár napodobuje stromy, které se v bouři ohýbají pod náporem větru, zatímco pátá tanečnice představuje samotný vítr. Běhá mezi „stromy“, mává rukama, vypíná se na špičky, choulí se do dřepu. Vidíte? Ani jedno gesto není zbytečné, Egypťané netančili jen pro krásu pohybů, pokud by tyto neměly svůj význam. Tak jako byly malby na zdech chrámů a hrobek obrázkovou kronikou egyptských dějin, tak i tancem člověk oživoval minulé události a vyprávěl příběhy předků a bohů. Je to podobné, jako když se my chceme podělit s kamarády o zážitek a bezděčně při tom děláme obličeje a gestikulujeme rukama, abychom živě předvedli, jak to bylo.

Po práci legraci Že jste neuměli udělat most, provaz nebo jste si nedokázali lehnout na břicho a nad hlavou spojit ruce s nohama, neznamenalo, že se v Egyptě nechytáte. V pivních domech tancoval každý, jak uměl. A ačkoliv na veřejnosti byl párový tanec muže a ženy ještě čímsi zcela nepředstavitelným, kdo ví, co se dělo po půlnoci v obyčejných hospodách. Záznamy naznačují, že tanec se tam občas mohl proměnit v pěkně divoký erotický akt.

Nacházíme se v Egyptě zhruba před třemi tisíci lety, v době bronzové. Starověcí Egypťané se podivují, jak jsme proti nim my, Evropané, sto let za opicemi. Umíme už sice udělat sekyru z bronzu a džbán z hlíny, ale nemáme ani ponětí o zavlažovacím systému, stavbě domů a obrovských chrámů. Kalendář taky neznáme, a co je papyrus, natož písmo, kterým bychom zaznamenávali naši historii, taky nevíme. Proto svým potomkům nezanecháme žádné doklady o tom, jak tančíme.

Tanecníci a diváci


téma /

Všechny ty přepestré kostýmy, davové choreografi e, bohatá gestikulace rukou a uhrančivé pohledy s významným pomrkáváním a kroucením očí mají samozřejmě svou tradici. Jde o moderní pokračování příběhu, který byl znám už v době 400–200 let před naším letopočtem. Tehdy jeden indický učenec sepsal moudrý text Natya Shastra. Obsahoval podrobnosti o tanečních stylech, zpěvu, dramatu, scénografi i, kostýmech, a dokonce i to, jak se mají herci, zpěváci a tanečníci líčit. (A že barvami nešetřili!) Těchto „skromných“ šest tisíc veršů položilo základy klasickému tanci tak, jak ho známe dnes.

Méně než krávaIndické přísloví praví: „Člověk, který neví nic o literatuře, hudbě a tanci, není než zvíře bez ocasu a rohů.“ A indická tanečnice tedy méně než krávou rozhodně nebyla, protože musela umět i zpívat, hrát na hudební nástroje a ovládat herecké umění. Představujete si teď něco jako operu, operetu nebo muzikál? Nejste daleko od pravdy, i když starověkých chrámových tanečnic, kterým v Indii říkali dévy (slovo „devote“ znamená anglicky „zasvětit“), byste se tak barbarskou myšlenkou mohli dotknout. Původně totiž netančily pro světskou zábavu, nýbrž, jak už tušíme z předchozích kapitol, pro potěšení a na počest bohů. Například Brahmy. Tanec, zpěv a herectví byly službou a umělkyně „ženy, které všechny přirozené lidské touhy a svých pět smyslů podřizují pouze bohům“.

Pantomima a step

Ještě dnes je starověká taneční forma Bharata Natyam jednou z nejpopulárnějších v Indii a naučit se ji můžete dokonce i u nás. Na rozdíl od pravých starověkých dév ale nemusíte žít v chrámu a zůstat celý život svobodné. Také se pravděpodobně nezvýší vaše společenské postavení, jako tomu bylo v Indii desátého století, kdy byly chrámové tanečnice uctívány, obdivovány a chráněny. Není ani divu, zasloužily si to. Když totiž déva tančila, ovládala až 108 postojů, mnoho složitých rytmických vzorců, které vyklepávala chodidly nebo jen prsty či patou. Učila se používat mimiku celého obličeje, například „13 pohybů hlavy, 9 pohybů očních bulv, 9 pohybů očních víček, 36 různých pohledů očí, 7 pohybů obočí, 6 pohybů nosu, 6 pohybů tváří, 6 pohybů rtů, 7 pohybů brady a čtvero pohybů citového zabarvení obličeje: zděšený, šťastný, uplakaný a zpocený“. (Možná si říkáte, že jsem si to vymyslela, a ani se vám nedivím.) A déva nemluvila jen pohyby nohou a obličeje. Tančila také rukama, jejichž jednotlivá gesta používala místo slov. Mohli bychom říct, že rukama „mudrovala“, neboť těmto pohybům říkají v Indii „mudry“. Každá mudra může mít víc významů. Například zaťatá pěst se vztyčeným ukazováčkem značí slova bůh, manžel, sloup, ale taky luk. Složité? A to si ještě představte, že pro službu v chrámech mohly být zasvěceny pouze dívky velmi mladé, štíhlé, ani velké, ani malé, s pravidelnými rysy a hustými dlouhými vlasy. Prostě pro klasický tanec klasická krása.

Indové vždycky milovali show. Tak se zrodil Bollywood, velkolepá továrna na sny, proti níž americký Hollywood vypadá jako chudý příbuzný. Po zhlédnutí jakéhokoliv filmu z bollywoodské produkce člověk nabyde dojmu, že Indové snad neumějí normálně chodit a mluvit.

Nejstarší škola klasického tance


téma /

Chodíme do škol soukromých či placených státem, kde se učíme třem základním předmětům: grammatiké, musiké a gymnastiké. Rozvíjíme souměrně tělo i ducha. Dbáme na rovnováhu rozumu a citu. Uměřenost, to je náš ideál, ale taky zdůrazňujeme individualitu, tedy jedinečnost a výjimečnost každé osobnosti. Naši sochaři a malíři se při zobrazování lidské postavy osvobozují ze zajetí dřívější předepsané strnulosti. Vidí svět pravdivěji než Egypťané, kteří stále tvoří podle starého kánonu. My, Řekové, teď spatřujeme krásu člověka v jeho přirozenosti. A nikdo nemůže pochybovat, že právě proto umíme i nejlépe tančit.

SirtakiDnešní Řecko je jednou z mála evropských zemí, ne-li vůbec jedinou, kde je tradiční lidový tanec stále aktuální. Stačí přimhouřit oko, a skokem se zde přenesete o víc než dva tisíce let zpátky. Všechno je stejné jako tenkrát. Asi nejznámější současnou skladbu ke starověkému tanci sirtaki vytvořil Mikis Theodorakis pro fi lm Řek Zorba. (Na YouTube hledejte Zorba the Greek). Sirtaki se tančí lehce, radostně, zároveň však důstojně, aby potěšilo oko a srdce boha Apollóna, který miluje vše jemné, umělecké, až vyumělkované.

Divoké mejdanyDocela jiný taneční projev je spojený se zhýralým Dionýsem, bohem vína a nezkrotného veselí. Řekové vyznávající jeho kult řádili v extatických tancích a podpořeni vínem a posvátnými drogami měli pocit, že jejich

duše vystupují z těla. Tomuto božskému opojení, které mělo směřovat k mystickému spojení s Dionýsem, se říkalo enthúsiasmos. Můžeme si domyslet, jak takový tanec asi vypadal – snížená kontrola nad vlastním tělem nepůsobí příliš harmonicky ani v dnešní době, stačí zajít o druhé hodině ranní do kteréhokoliv klubu, a pohled na taneční parket vás o tom lehce přesvědčí. V Řecku patřily orgiastické tance k velkolepému svátku zvanému Dionýsie. Trval pět dní a hlavní roli v něm hrál další řecký vynález, divadlo. Publikum čítající běžně několik tisíc osob se zde skvěle bavilo a dávalo volný průchod svým emocím. Diváci tleskali, vykřikovali, smáli se, někdy i plakali, nepřetržitě jedli a pili, a pokud byli nespokojeni, bouchali pěstí do sedadel, někdy i do svých sousedů. Řecký ideál kultivace osobnosti zřejmě nespočíval v uctivém naslouchání autoritám a zákazu šustění papírků od bonbonů, jako je tomu dnes.

Tanci zdar! Že tanec není vždy jen vyjádřením radosti ze života, by mohli vyprávět sparťanští bojovníci, vychovávaní obzvlášť tvrdým způsobem. Tanec byl pevnou součástí vojenského výcviku a jeho výuka začínala už v pěti letech. Podle fi lozofa Sókrata byly taneční pohyby užitečnější než sport, protože se při nich stejnoměrně rozvíjí celé tělo. Platón zase tvrdil, že člověk, který neumí tančit, je nevzdělaný a nekultivovaný. Takže tančete, vzdělávejte se!

Zde lidé tančí bez rozdílu věku, pohlaví a společenského postavení, v době míru i bojů. Inspiruje je múza Terpsichoré, dcera nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Správně, jsme ve starověkém Řecku!

Dionýsem políbení


téma /

Jen tak sami Rozhodnete-li se se ve středověké Evropě tančit před publikem, musíte se smířit s tím, že vaší profesí bude žakéř, latinsky ioculator, česky šprýmař. Pokud chcete, aby váš tanec bral někdo vážně, vraťte se do starověkého Egypta či Indie, anebo si ještě pár století počkejte. Pouliční žakéř (taky žertéř, komediant, kejklíř, špílman, rybalt, histrión) si zpočátku vystačil s jednoduchým poskakováním za doprovodu bubínku nebo píšťalky a nějakou tou jednodušší akrobacií. Ženy žakéřky to měly těžké a obvykle mohly vystupovat pouze ve společnosti svého kolegy. Obveselovat lid „neslušnými“ pohyby se pro ženu nehodilo. Nejzajímavější žertéře hostila šlechta na svých hradech, ve 14. století se zrodil dokonce cech těchto profesionálních bavičů, z nichž také pocházejí královští šašci. V dnešním slova smyslu to byli herci a moderátoři, kteří účinkovali v náboženských hrách, vymýšleli parodie a frašky a byli oblíbeni pro svou chytrou prostořekost, kterou si jako komedianti mohli (na rozdíl od ostatních) dovolit.

Se všemi Tančit sólo vás moc nebaví? Nevadí, ať jste poddaný, nebo feudál, společně můžete tancem oslavit dožínky, vinobraní, narozeniny, slunovrat, svatbu, křtiny, pohřeb. A to například v tanci řetězovém, tzv. chorovodu, při kterém chytnete souseda či sousedku za ruku, propojíte se do řetězu a ve vlnovkách tančíte po místnosti. Možná vám bude připadat zvláštní, že se místností vlníte bez hudebního doprovodu, jen za sborového zpěvu tanečníků. Chorovod, v němž se za ruce drží až dvě stě lidí, vede žakéř--předtanečník, který také předzpívává. Při refrénu se řetěz pohybuje po směru hodinových ručiček, a to dvojkrokem. Jednokrokem pak v protisměru při jednotlivých slokách písně. Jak dlouho vydržel takový chorovod nepřetržený, historické prameny neuvádějí.

S kolegyJste-li řemeslníkem, například bednářem, poctivým živnostníkem a členem cechu, pak máte tu čest tančit tanec bednářský. A to je velká výsada, protože jej nikdo jiný tančit nesmí, zrovna tak jako si oblékat bednářský slavnostní kroj a tančit s obručí. Soukeníci zase tančí s praporcem, šermíři s mečem a tak dále.

S rytířem Jste-li dáma z urozených kruhů, pak si užijete jinou legraci. Rytíři a trubadúři se vám budou tancem především dvořit. Budete obdivována a vyzývána k tanci párovému. Po dvojicích či trojicích se v řadě za sebou budete procházet síní vážným rytmickým krokem za doprovodu zpěvu, píšťalky a bubínku. Rytíř se bude dotýkat jen konečků vašich prstů nebo vás přidržovat za cípek prodlouženého rukávu. A proč někdy provádí dvě dámy najednou? Buď je zrovna po válce a tanečníků je nedostatek, nebo schválně klame tělem – předstírá, že se dvoří více dámám najednou, aby zmátl přihlížející a svedl je na nepravou stopu.

S BohemJste-li duchovní, pak asi nemáte bujné tance příliš v lásce. V masopustních či svatojánských slavnostech viděla církev dokonce dílo ďáblovo a na církevní půdě povolovala tančit pouze křesťansky. To znamená obřadně. To znamená čistě. Čistý tanec provozovaly duchovní osoby, například panenské dívky a jinoši, v pozdějším středověku už ale téměř nikdo. Tanec jako takový prostě vůbec nebyl dost čistý.

S kostlivcem To si ovšem v RedWayi zaslouží samostatnou kapitolu.

Žonglujete? Zpíváte? Hrajete na flétnu? Vlastníte cvičenou opičku, nebo aspoň, no… krysu? Tak to budete ve středověku vítaným zpestřením na všech masopustech, svatbách a pohřbech. A s kým vším se můžete pustit do kola?

S kým si zatancíme ve stredoveku


téma /

Memento mori Jenomže ve středověku je otázka smrti velice naléhavá. Pokud se vám vyhne křižácká výprava, můžete zemřít při morové epidemii. A pokud vás nedostane mor, stejně nemáte jistotu, zda na vaše dveře nezabouchá parta inkvizitorů přesvědčená, že kamarádíte s ďáblem a patříte na hranici. Třesete se proto strachem, že nejste dost zbožní, a trýzníte se myšlenkami na Boží trest. Smrt je zkrátka všudypřítomná a jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat, je představa tance živých s mrtvými. Není to fantazie nikterak nová. Už v hrobech starověkých Etrusků byly nalezeny reliéfy tančících koster, které vyjadřovaly radost nad shledáním se zemřelými předky. Význam středověkého tance smrti však odpovídal spíše pocitu, že život je tancem na vlastním hrobě.

La danse macabre – tanec smrti„Co jste vy, byli jsme i my; co jsme my, budete i vy!“ Všimli jste si někdy na hřbitově tohoto nápisu? Do Evropy se dostal už kolem 11. století z arabských zemí a připomíná nám, že jedině smrt je ke všem spravedlivá. Přijde si stejně pro chuďase jako pro boháče, stejně pro zdravé, nemocné, krásné i ošklivé. Toto memento mori se od středověku stává oblíbeným námětem v divadle, hudbě a malířství. Pantomimické představení tance smrti bylo prý poprvé uvedeno roku 1424 na pařížské radnici za přítomnosti králů Karla VI. a Jindřicha IV. ve hře Život svatého Jiřího. Jiný zdroj uvádí, že tanec smrti – La danse macabre – nese jméno dobrodruha MacCabera, který přišel v 15. století do Paříže a pořádal na hřbitově pantomimu, při níž v přestrojení za kostlivce vybízel přítomné k tanci. Zřejmě takový malý umělecký projekt. Tanec smrti se neomezuje na přesné taneční kroky nebo formu, důležitá je přítomnost tanečníka představujícího Smrt. Jednu z mnoha podob tance smrti zachycuje například freska ze 14. století nazvaná Triumf smrti, která se nachází v Campo Santo v Pise. Na jiném obraze můžeme vidět uskupení živých a mrtvých jako při řetězovém tanci. Živí jsou seřazeni podle hodností a společenského postavení. První je papež, po něm následuje kostlivec, druhý je císař (a kostlivec), pak císařovna (a kostlivec), a tak řada tanečníků pokračuje až k žebrákovi.

Všechny obrazy tance smrti působí groteskně až tragikomicky, protože co může být bláznivějšího a zároveň tak neúprosně připomínajícího naši konečnost, než je tančící mrtvola?

Tanec sv. VítaPamatujete, že kromě tanců, nad nimiž máme kontrolu, existují také tance, které si s naším tělem dělají, co chtějí? I ve středověku se lidí zmocňovala taneční mánie, a to nejčastěji na hřbitovech a kolem kostelů. „Při zpívaném řetězovém tanci kolem hřbitova se muži a ženy náhle vrhli na zem, chvíli zůstali v klidu, ale pak jako v extázi vyskočili a začali rukama nohama naznačovat pracovní pohyby, které jsou ve svátek zakázány: orání, ševcování, předení, tkaní apod. Teprve přivedeni k oltáři se vzpamatovali z údivu, jako by se právě probudili.“ (Dějiny umělecké kultury, Miloš Jůzl a kolektiv) Pohybový projev, a hlavně pěna, která se tanečníkům přivedeným do extáze obvykle tvořila u úst, připomínaly epilepsii a také nemoc zvanou chorea maior (druh postižení mozku, projevující se nekontrolovatelnými pohyby, záškuby končetin a těla), proto nakonec obojí splynulo pod jeden lidový název – tanec sv. Víta. Svatý Vít byl uctíván jako patron herců, komediantů, tanečníků a epileptiků.

TarantismusVšelijaké taneční mánie a transy byly psychicky „nakažlivé“. V různých zemích, dobách a z různých důvodů se zmocňovaly lidí v masovém měřítku. V německém Porýní například věřili, že šílený tanec chrání před morovou nákazou, v Itálii zase, že tanečním běsněním lze vyléčit kousnutí tarantule. Proto se neřízenému tanečnímu rejdění až do konce 18. století říkalo tarantismus. Mimochodem, možná právě z tarantismu vznikl skočný tanec jménem tarantella, jenž se začal tančit v okolí města Tarent, a možná o tom něco ví i Michael Kocáb, který v Pražském výběru kdysi zpíval: „Ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule nebo co?!“ Až uvidíte někoho takhle tančit v klubu nebo na festivalu, přidejte se. Trocha prudšího tance přece není totéž jako macabre danse!

Kejklíři baví masopustní publikum, urozené dámy cupitají po boku svých rytířů, prostý lid v hospodách tančí rozpustilý chorovod. Všichni si užívají života a myslet na něco tak definitivního, jako je smrt, je teď ani nenapadne. Radši.

Danse macabre


Jsme renesanční lidé. Ve výtvarném umění opět objevujeme princip perspektivy, který znala už antika, ale středověk jej odmítl jako nepotřebný. Rádi napodobujeme přírodu. Na rozdíl od středověku nepovažujeme příjemné smyslové vjemy za něco hříšného. Nejvyšší krásou už není Bůh samotný, ale za krásné považujeme to, co Bůh stvořil. Bůh nás stvořil i k tanci. Je na tom něco špatného? Ano, je! Snad nikdy tancechtiví mladíci a panny neslyšeli v kostele tolik kázání proti tanci jako v 16. a 17. století. Podle duchovních i světských mravokárců je tanec hřích a nástroj ďáblův. Církevní dobové prameny uvádějí defi nici tance: „Tanec jest ženského pohlaví s mužským a mužského s ženským skákání, zformované k zalíbení svému ve spolek a hledění i objímání jeden druhého, spolu frejovná rozmlouvání s pozdravováním a užívání k tomu bubeníků, trubačů, pištců k rozpálení těla hříšného k hříchům.“ Frejovná znamená asi něco jako frajerská. No ale neměli v kostele pravdu? Vždyť tanec skutečně svádí (ve všech významech toho slova) muže a ženu dohromady. A také proto tančíme! Umění komunikace a fl irtu Naše roztančená těla se v 16. století dostávají do nebezpečné blízkosti. Jsme-li slečny či paní, nevíme ještě, co je to spodní prádlo, a naše sukně při tanci odhalují dokonce kotníky! Jsme-li dámy urozenějšího rodu, pak naši řeč těla při tanci důmyslně doplňují vějíře. Pomalými pohyby kavalírovi říkáme: „Nezajímáš mě, jsi mi volný.“ Ovíváme-li se rychle, sdělujeme: „Při pohledu na tebe se mi zrychluje dech!“ Nejsilnějším gestem je ovšem vějíř upustit na zem: „Mé srdce patří jen tobě.“ A pokud neumíme udržet pod kontrolou žárlivost, prudce vějíř složíme. Zasunout jej můžeme do rukávu či do korzetu a znamená to něco jako: „Počkej, tohle ti jen tak neprojde!“

Na návsi i v zahradáchSnad nejraději máme tanec galliarda, jehož název je odvozen od italského slova gagliardo (smělý, bujarý). A nezáleží na tom, zda jsme dvořané, či prostí lidé. Tančíme v páru, přičemž je jedno, jak jsou dvojice v prostoru uspořádány. Po úvodních pěti krocích se rozdělíme. Tanečník předvádí svůj

šarm: švihá nohama, podupává a vyskakuje, dáma se pohybuje jemnými krůčky a půvabnými otáčkami. Zkrátka nonverbálně komunikujeme. Někdy i verbálně. Máme totiž ideální příležitost k výměně milostné korespondence. Tanec je pro nás v době renesance metaforou lásky. S oblibou se mu oddáváme v přírodě. Bohatá šlechta v pěstěných zahradách, kde nesmějí chybět lavičky, fontánky a květiny, méně majetní křepčí se sousedy na návsi pod lípou.

Ve školeUmění tance otvírá dveře do lepší společnosti, a proto už šestileté děti navštěvují lekce u dobře placených mistrů pocházejících většinou z Itálie. Tanci se vyučuje také na univerzitách, v Londýně i na měšťanských tanečních školách. Právě proto v Čechách tančí nejlépe mladí šlechtici, kteří jsou tradičně vysíláni na studia do zahraničí.

Ženo, do kostela, či tancovat jdeš?Jste-li ve stavu manželském a máte chuť si zatančit, dvakrát si to rozmyslete a pro jistotu nepoužívejte líčidla: „Honosná výzdoba žen vypravených do tance byla uvozována rčením skoro příslovečným. Nevrle ptá se instruktor modlitebníků vyšňořené ženy, spěchající do chrámu Páně, proč se tak vystrojila: ‚Ženo, co pravíš, že se Bohu modliti jdeš a ozdoby zlaté, zlatem hlavu roucho ozdobené na sobě máš? A což do chrámu, do církve na tanec jdeš?‘ Výzdoba tato při tanci byla mravokárcům solí v očích. Líčili barvami černými, jak při zábavě taneční vzniká často zárodek rodinných svárů a věrolomnosti manželské. (Dr. Čeněk Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo)Ještě že tito renesanční mravokárci neviděli Madonnu, jak s věnováním pro papeže Benedikta XVI. zpívá a tančí skladbu Like a Virgin na koncertě v Římě. V hrobě by museli se obrátiti, do jakého hříšného to století se lidstvo protančilo!

Objevením Ameriky roku 1492 pro nás definitivně končí středověk a my se ocitáme v pozdním feudalismu. Vzdělání je nám dostupnější než kdy dřív. Díky Johannu Gutenbergovi tiskneme a šíříme knihy, ve kterých se například dočteme, že středem planetární soustavy není Země, ale Slunce. Díky mořeplavcům poprvé ochutnáme brambory, kakao, kukuřici a taky tabák. Patříme-li do vybrané společnosti, můžeme vlastnit první kapesní hodinky. A možná jsme prvním kapitalistou, který provozuje manufakturu.

Hríšný tanec renesance


téma /


rozhovor / TEXT: LUKÁŠ FRANZFOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK, 518ARTWORK: 518


Kavárna Moment na Vinohradech. Jablečný mošt. Pes Elvis. Před sebou let do Londýna na mastering svého nového alba. To byl Vladimir 518 v devět hodin ráno posledního dubnového dne. Očekával bych člověka aspoň podobně unaveného, jako jsem byl já, ale pak mi došlo, že tuhle energetickou tenzi jsem viděl u všech svých kámošů, co měli před vydáním desky. Jenže pak jsem si zpětně uvědomil, že 518 má téměř neustále před vydáním něčeho. Alba, mixtapu, knížky, komiksového sešitu. Takže od té doby trochu závist. Ale v dobrém.

518


rozhovor /

Tvoje nová deska Idiot vyjde i na vinylu díky pomoci tvých fanoušků a konceptu crowdfundingu. Koukal jsem, že jsi vybral skoro dvojnásobek toho, co jsi chtěl. Čekal jsi, že na to budou tvoji příznivci až takhle reagovat?Tak já jsem nedal tu cílovou částku zase tak vysokou, takže jsem čekal, že by se to mohlo vybrat. Ale na druhý straně jsem nečekal, že se vybere o tolik víc. Což je příjemný a je to takovej feedback od lidí, který tím dávaj najevo, že s tebou chtěj mít něco společnýho. A celá ta myšlenka „otočení naruby“, kdy ty místo toho, abys vydal desku a pak čekal, jestli si ji někdo koupí, necháš lidi, aby si ji nejdřív zaplatili, protože ji chtěj, mi přijde supr.

Pomohly ti ty peníze navíc třeba ve směru, že jsi mohl při tvorbě obalu roztáhnout křídla víc, než jsi původně zamýšlel? Ať už třeba v počtu barev, užitý technologie…To ani ne, ale přidalo mi to na klidu při samotný realizaci vinylu. Ono je to poměrně složitý, protože všechny fi rmy, který se tomu věnujou, jsou neustále zavalený prací. Už jich je málo. Takže spíš než technicky se to zadrhává časově. Ale samozřejmě bylo dobrý ty peníze mít, protože, jak už bejvá dobrým zvykem, na konci se ukázalo, že to bude celý trochu dražší, než jsme počítali.

Na Západě tenhle model fi nancování fanouškama už poměrně jede. Filmy postavený na penězích z crowdfundingu vyhrávají ocenění včetně Oscara, čím dál častěji se objevují v nominacích. Třeba Patrick Wolf na svoji desku The Bachelor taky sbíral peníze po fanoušcích. Myslíš si, že to je v současnosti pro umělce „ta cesta“? Hodně se píše, že právě jim je crowdfunding šitý na míru.Spolusponzorovat, spoluvytvářet se tím dá pravděpodobně cokoli, ale je pravda, že pro tu muziku a umění všeobecně má tahle platforma dokonalý parametry. Otázka je, co by se s tím stalo, kdyby crowdfunding začal bejt skutečně masová záležitost. To by se muselo vyzkoušet. Ale teď je to dobrý. Vtahuješ lidi do hry, což je ideální pro posílení jejich pocitu, že jsou něčeho součástí. U menších scén typu black metal je to napojení mnohem silnější, u větších scén už se vztah umělec-fanoušek dost pokroutil, rozbil. Fanoušek kapele nadává, že si pouští do klipu sponzory, aniž by si uvědomil, že to byl on, kdo to vzdal první. Nebo to možná vzdali společně najednou.

Idiot vyjde na všech formátech – digital download, CD a vinyl. Dalo by se říct, že dva z nich jsou mrtvoly. Nebo máš pocit, že komunita kolem rapu je v nákupu cédéček stejně svědomitá jako třeba lidi, co poslouchají metal?Vlastnit cédéčko nebo vinyl je trochu fetiš, fetiš určitý skupiny lidí, do který já samozřejmě taky patřím. Jasně že oba ty formáty jsou mrtvý, ale pořád jsou tu lidi, co je chtějí kupovat, vlastnit, sbírat. Pro ně to má smysl. Než vymře naše generace ochotná nahrávky takhle vydávat, tak se to jen tak nezmění. Nemůžeme ale popřít, že tu vyrůstají fanoušci hudby, kterým stačí download, ať už za peníze, nebo zadarmo, a tím pro ně celej koncept desky končí. U sebe si ale nedovedu představit, že bych někdy vydal album, který nebude na žádným nosiči. To bych se necejtil dost ukojenej.

Míchají se vám pod pódiem tyhle generace – důsledný fetišisti a sběrači jedniček a nul?

Proměňuje se kapele jako PSH nějakým zásadním způsobem publikum, jako se to stalo třeba Sunshine, když nahráli desku Dreamer?Já už ani nevím, kolikrát se nám publikum obměnilo. Zůstávají lidi, na kterých je vidět, že nás poslouchají opravdu dlouho, a pak jsou tam lidi, který nalákal poslední videoklip a nic víc nevědí. Mišmaš, guláš. Vídám starý chlápky, co si rapujou naše věci, ani nevím, kde se vzali, a narážím na upocený malý děti, který zase věděj úplný hovno. Tohle jsou asi dva hlavní mantinely, mezi kterýma to tak nějak „fejduje“. To znamená, že jsou tam vlastně naprosto všichni.

Jako takový guláš chápu i tvůj záběr mimo rap. Audiovizuální SPAM, ilustrace, architektura, scénografi e, komiksy, sci-fi – pomáhají ti tyhle aktivity mimo hudbu lákat další lidi právě k ní? Takový rozšiřování základny prostřednictvím aktivit, který s hudbou nemají nic moc společnýho nebo se jí jenom dotýkají.Já osobně beru tyhle svoje „vedlejší“ aktivity jako určitý poučení v životě, že není nutný bejt zavřenej jenom v jedný nádobě. A tímhle se snažím lidem nabídnout podobnou zkušenost, vtáhnout je do něčeho novýho, rozšířit jim trochu obzory. Vnímat svět komplexně, alespoň v kultuře, je podle mě dost příjemný. Ale stane se, že když někoho osloví třeba moje knížka nebo nějakej audiovizuál, vezme časem „na milost“ i ten rap. Rap se z těchhle věcí vymyká tím, že je uzavřenej do jakýhosi „ghetta“, což jsem si nedávno uvědomil a vznikly o tom i nějaký texty na Idiota.

Tím označením „ghetto“ máš v tomhle případě na mysli…Rap vyšel z prostředí ghetta, který je třeba našim podmínkám de facto cizí. Ale samotná ta hudba, scéna, jako by v něm existovala. Lidi zvenku rap úplně nerespektujou, muzikanti kolem mají pocit, že je to primitivní hudební vyjádření, v čemž mají v jistým ohledu pravdu, ale zase to neznamená, že by jim to nemohlo konkurovat, a tím myslím i uměleckou rovinu. Ano, je to primitivní, ale myslím si, že zdravým způsobem, když je to dobrý. Já doufám, že lidem, který zajímám kvůli úplně jinýmu segmentu mojí práce, se třeba změní pohled na rap, právě díky tomu, že jsem v něm uchycenej celej život. Že budou zvědaví, co mě na něm tak přitahuje.

Od tvého sólového debutu Gorila vs. Architekt uplynulo kolem pěti let. Sledoval jsem to víceméně zpovzdálí, ale zdálo se mi, jako by po tom debutu pro tebe přišlo období volna,

oddychu od rapu, a začal jsem tě vnímat víc právě jako ilustrátora, vydavatele a editora knížek, šéfa labelu, respektive značky Bigg Boss. Potřeboval si rapper v tobě vydechnout?Kdybys znal můj týdenní rytmus, viděl bys, že rap je tam neustále. Z toho neuteču nikdy, a abych se přiznal, nijak zvlášť jsem si neodpočinul. Mezera, kterou popisuješ, tady byla mezi deskama Penerů Repertoár a Rap’n’Roll. Po Repertoáru jsem docela zmizel a dělal si jiný věci jako divadla a scénografie, ilustrace a komiksy. Ale od Rap’n’Rollu se mi život nasadil na určitý koleje a jede. Poměrně intenzivně koncertujeme, točíme klipy, točím featuringy, dělám label, vydávám jiný desky. Dennodenně žiju v rapu, i když to třeba není scuknutý dohromady nějakým konkrétním albem. Myslím, že až v budoucnu od toho začnu odbíhat nějak víc.

Když mi ale někdo řekne Vladimir 518, vyskočí mi za poslední dobu spíš knížky než rap. Dělat knížky byl odjakživa můj sen, a když se na to zpětně podívám, bylo to vlastně nevyhnutelný, že to takhle dopadlo. Od třinácti let jsem neustále něco psal. Dokonce jsem si vydával vlastní xeroxovej časopis. Potom jsme dělali něco o graffiti, a když jsem začal víc kreslit, říkal jsem si, že by bylo skvělý, kdybych se mohl věnovat ilustraci knížek. Knížky jsou moje záliba a fetiš odmalička.

Poslední tři roky se zájmem sleduju, jak čím dál víc lidí kolem mě řeší problematiku time managementu, a tak se teď nemůžu nezeptat, jaký systém jedeš ty. Protože tvůj kalendář musí mít hodně barev.Hlavní systém je jednoduchej, hodně pracovat. Ale v zásadě mi do toho vnáší řád život sám – o víkendu koncerty a přes týden pracuju. Nemám volnej čas. V neděli se vracím domu úplně zničenej, protože jsem se ještě nenaučil jít po koncertě na hotel, a místo toho kalím až do rána. Od pondělí makám, v pátek sedám do auta a jedeme na show. A to je vlastně ideální stav, kdy z koncertů mám peníze, a můžu tak dotovat jiný věci, který někde hučej. Třeba label. Díru na prachy.

A co deadliny? Jedeš na deadliny?To je druhej zásadní aspekt mýho time managementu. Za celej svůj život jsem neudělal jedinou věc „do šuplíku“. Nic nemám, nikdy jsem nic neměl. Ani ilustraci, ani text. Není deadline? Tak sedím doma a koukám po „stočtyrycátýtisící“ na Star Wars.

Konkrétně Star Wars jsou asi nejenom pro mě symbolem popkultury. Možná to trochu zveličuju, ale Gorila vs. Architekt v sobě měla takových popkulturních mrknutí poměrně dost – od Pražskýho výběru po Total Recall. Název desky Idiot asi ale nebude citace Iggyho Popa, co?Zrovna včera se mě na to ptal Roman Holý. Není to konkrétní odkaz, ale myslím si, že přístup k tomu slovu je podobnej. Mě na tom slově baví několik aspektů. Slovo samotný je jako facka – protipól siláckejch názvů jako třeba Škorpion nebo Král. Plus v tom rezonujou ty popkulturní odkazy… I když je otázka, jestli se tomu tak dá říkat. Lidi si uvědomujou, co to slovo znamená v případě Dostojevskýho románu, zároveň je to nadávka. Spojení srdcaře, primitivního hovada a romantický naivity. Ale snoubí se tam toho mnohem víc, sám si tam najdu spoustu vrstev.

U menších scén typu black metalje to napojení mnohem silnější, u větších scén už se vztah umělec-fanoušek dost pokroutil, rozbil


Vlastnit cédéčko nebo vinyl je trochu fetiš,fetiš určitý skupiny lidí, do který já samozřejmě taky patřím


Tematicky ten název navazuje na myšlenku Gorily a Architekta.Tam byl název doslovnější, tady je víc matoucí, hůř uchopitelnej. Otázka ale je, jestli se mi podařilo to slovo naplnit samotnou deskou. Ale to už není pouze na mým posouzení.

Zajímají tě reakce kritiků?Vždycky si to rád přečtu, ale už si to beru čím dál tím míň. Postupně jsem se dostal do fáze, kdy to beru jako takovej experiment – hodíš psům kost a sleduješ, jak se o ni porvou. To je o tom, že ty víš, co děláš, co chceš. Víš, jak uspokojit svoji touhu po hudbě, a tak natočíš desku. Bude mi líto, když na ni všichni nachčijou, ale spíš si myslím, že se utvořej nějaký tábory, který se budou dohadovat o tom, jestli je to sračka, nebo naopak. A tak je to správně, si myslím.

Pozoruješ jako fanoušek hudby, respektive jako autor hudby nějaký zásadní proměny v kvalitě český hudební žurnalistiky? Mám na mysli třeba úbytek poučenosti autora o tématu.Z mýho pohledu to bylo vždycky stejný. Zrovna s Romanem Holým se smějeme nad jednou recenzí, která je podle mě úplně signifi kantní. Vyjde Dark Side of the Moon od Pink Floyd, jedna z nejvesmírnějších desek všech dob, bůhví, jestli ještě někdo někdy natočí něco většího. V Melodii nebo bůhví kde napíšou recenzi, že Pink Floyd už nejsou to, co byli, že je to pohřeb celý kapely. Takže jestli máš pocit, že by to teď mohlo bejt v prdeli, tak v prdeli to bylo vždycky. Hudební žurnalistika je těžká věc. Málokdo na to má, ale všichni si myslí, že na to mají. Někdo začne psát v sedmnácti, někdo v osmnácti, a má pocit, že o tom něco ví. Jenže jak sbíráš informace a boříš bloky, který v muzice máš, tak to, co jsi napsal v osmnácti, musíš ve třiceti vzít zpět.

Idiot svým způsobem uzavírá kruh týkající se tvé fascinace Pražským výběrem, protože mezi hosty fi guruje i Michael Kocáb. Ale zajímavější je asi fakt, že zatímco mezi producenty desky se objevujou mladá a nová jména, mezi hostujícími rappery nic. Platí stále Orionovy rýmy o tom, že nikde nikdo, kdo by „starou gardu“ zválcoval?Zválcovat scénu, co tu je, znamená udělat revoluci, převrat. To se podle mě nikomu zatím nepovedlo. Na druhý straně já už jsem vyrostl z toho, abych někoho soudil. Nepouštím si to k tělu. Chápu, že to někdo dělá jinak, že někdo na lepší vlastní produkt třeba nemá… Psí soutěživost se mi z toho pomalu vytrácí, za což jsem dost rád. Mám víc prostoru na vlastní práci a vůbec, časem každýmu dojde, že jeho největším soupeřem je jenom on sám. Zkráceně: scéna tu je, za poslední roky nabobtnala, někdo to dělá líp, někdo hůř, ale neobjevil se nikdo, kdo by udělal nějakej zvrat, kterým by něco nějakým způsobem ovlivnil.

Jako šéfovi labelu ti chodí nahrávky „mladých talentů“?Chodí toho docela dost.

Posloucháš to?Většinou si poslechnu čtyři pět taktů a pak to musím vypnout. Jako mohl bych si to poslechnout i dál, ale od začátku je slyšet, že tam není šance.

Podařilo se ti takhle někoho objevit?Ne. Ono je to totiž tak – existuje pomyslný spektrum od naprostýho zelenáče až po někoho, kdo je

absolutně top. Mezi těmahle dvěma body jsou vrstvy různý kvality. A ty lidi, který se nacházejí v těch vrstvách, o kterých by se dalo uvažovat jako o použitelnejch, mi to nikdy nepošlou do e-mailu. To dělají až lidi pod nima, který doufají, že to takhle nějak funguje. To jsou buď úplný ufoni, nebo lidi, který už mají určitou kvalitu, ale pro změnu nijak nevybočujou z davu. Do průměrnýho beatu jedou něco ve stylu, že jsou dobrý, že si jdou za svým…

Takže pohádka o svatém grálu, co jednou za x let přistane v inboxu, se ještě nekonala. Jak si vlastně Bigg Boss jako label stojí?Dělat label je neveselý, protože je to subjekt, kterej vydává hudbu. A vydávat hudbu je ošemetný, možná vlastně už nesmyslný. Velký labely mizí, rozpouštějí se a padají hubou na zem. Kapely si to dělají tak nějak samy.

Co knížky, které vydáváte?S knížkama je to lepší. Rozdíl mezi staženou a vytištěnou knihou je diametrální, zatímco u desek je minimální. Takže knížky nám to dobře doplňujou. Celkově nemá smysl brečet, protože nějakým způsobem to jede, a to je podstatný.

Pocítil Bigg Boss hospodářskou krizi?Dotklo se nás to v tom smyslu, že o tom všichni mluvěj. Já osobně jsem ji nikdy nepocejtil, a hlavně jsem jí nikdy moc nevěřil. Měl jsem pocit, že je to hysterie. Jenže ta hysterie trvala tak dlouho, až tomu všichni uvěřili. Čímž se z toho stala pravda. Takže jsme teď dlouhý roky poslouchali, že je krize, že nám nemůžou dát tolik peněz za koncert, že nám partner nemůže tolik přispět na desku. Já to nikdy nebral moc vážně a jsem za to rád, protože je opravdu blbý začít mít pocit, že žiješ v krizi. Teď bys měl bejt na vrcholu, protože se nacházíš v určitým věkovým období, kdy bys na vrcholu de facto měl bejt. Krize… Krize podle mě bude, až se budeme schovávat ve sklepě, protože bude nálet. Do tý doby jsem v pohodě.

Při čtení a sledování rozhovorů s tebou jsem získal pocit, že se tě tyhle všeobecný věci netýkají. Jako by sis je nepřipouštěl nebo se jima zkrátka nezabýval. Mě se ty věci dotýkají taky, ale asi míň. Snažím se sledovat, co se děje ve světě, čtu, ale beru to s určitým nadhledem, vyhýbám se těm hysteriím, kdy kupříkladu bouchne bomba v Bostonu, což je pro tamní komunitu samozřejmě nemilý, ale je zvláštní, že se druhým dechem nedodá, kolik bomb vybuchne v Iráku denně od doby, co si pamatujeme. Často se to svádí na mediální realitu, na mediální svět. Ale mediální svět, to je jenom odraz člověka.

Jak to myslíš?Vyčleňování sebe sama z lidský hlouposti je nesmysl. Demence lidství je zkrátka ve mně. Když se vrátím k tomu Bostonu – ač bytostně věřím na lidskou rovnost, tak někdo si je zkrátka rovnější. Podíváš-li se hluboko do sebe, uvidíš, že to tak v sobě má každej. Přestože věříš na to, že je jedno, kdo je kdo, že život každýho na Zemi má stejnou cenu, tak ve skutečnosti to není pravda. Lidskej mozek na to není postavenej. Když umře bezdomovec a Václav Havel, rozdíl nemůže bejt propastnější. Ačkoli z globálního pohledu je to život jako život.

rozhovor /

Trávil jsem nejvíc času…poslechem metalu

Nesnášel jsem…když mi někdo říkal, co mám dělat

Mým oblíbeným hercem byl…Arnold Schwarzenegger

Ve škole jsem se nejvíc bavil při…kreslení do sešitu

Nejradši jsem poslouchal…Danzig, Slayer a Ozzyho Osbournea

Hrozně jsem se bál…ničeho zásadního

Snil jsem o…tom, že budu svobodnej a budu si dělat, co chci

KDYŽ MI BYLO 13

křížovka AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Teprve po skončení 2. světové války se svět dozvěděl o existenci vyhlazovacích táborů v Polsku. Tajenka skrývá jméno spisovatele, jehož prózu o existenci a provozu Osvětimi četl celý svět.


Existuje řada důvodů, proč se učit zrovna dánsky – v první řadě tam maj výborný kapely. Decorate, Lis Er Stille, Efterklang, Raveonettes nebo Oh No Ono sice všichni zpívaj

anglicky, ale kdybyste na ně náhodou narazili osobně a chtěli si pokecat, budete mít plusový body. Pak je tady Legoland, Malá mořská víla, možnost číst Høega a koukat

na starýho von Triera v originále, a samozřejmě ultimátní fakt, že bez znalosti dánštiny se pořádně nenaučíš grónsky. To jen tak na okraj.


smartbox/jazykové okénko / TEXT: DOMINGO, POST-HUDBAILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Četl jsem zkazky od rodilých Dánů, co říkaj svýmu jazyku „rakovina krku“ nebo

„opilá norština“, a na YouTube jsou vtipný videa o tom, jak se ani dva domorodci

nejsou schopní navzájem rozumět. Je totiž důležitý vědět, že Dánové třeba vůbec

nečtou „g“ – buď z něj udělají „j“, nebo ho vynechají úplně, a podobně kreativní

přístup mají k výslovnosti úplně všeho. Základem je podle všeho kroutit pusu

do všech možnejch i nemožnejch tvarů, takže zkuste třeba žvýkat citron a u toho

vyslovit „forståeligt“; pokud vyleze něco jako „fostaeaeaylej“, mohlo by to být

správně. Tohle slovo mimochodem znamená „srozumitelný“.

Špatnej nápad není ani louskat mezi stoličkama vlašský ořechy a trénovat frázi

„grøde med fløde“, což je kaše se šlehačkou. A taky mít na paměti, že normální

„a“ často splývá s anglickým „æ“, takže špulit pusu způsobem, jakým si lidi

většinou hrajou na Američany; tady pomůže žvejkačka, stéblo trávy v koutku

nebo hodně bolestivě popraskanej ret. Zrcadlo se každopádně hodí k tomu,

abyste natrénovali ten správnej grif a nepůsobili pak dojmem, že vás celou dobu

bolej zuby.

Tenhle bod úzce navazuje na první – Dánové vlastně neumějí říct víc než dvě souhlásky po sobě, takže pokud se ti podaří

s některým skamarádit, pozvi ho v nestřežené chvíli třeba na zmrzlinu. Protože

Dánové jsou otevření a přátelští lidé, je velká šance, že se zeptá, jak se zmrzlina

řekne ve tvým jazyce – a v tuhle chvíli přichází frontální útok, protože pro něj je

to prostě „is“. V konfrontaci s překrásným slabikotvorným R obklopeným čtyřma

dalšíma souhláskama se pravděpodobně zakucká a vytvoří něco jako „zsaeyæøa“,

což je okamžik, kdy ho můžeš pozorně pozorovat, analyzovat, jak u toho kroutí rty,

a pak to zkoušet na vlastní slovní zásobě tak dlouho, dokud se netrefíš. Podobně

samozřejmě fungujou i klasiky jako „strč prst skrz krk“ a „hrd trp smrt“ a „blb šprt

prd“, ale v takovým případě hrozí, že na vás z druhý strany přilítne třeba „hundrede pund hunpuddelhundeuld“.


Existuje docela slušná šance, že někde v Dánsku potkáš koně; ne že by šlo o nějakou světovou

koňskou velmoc, ale podmínky tam mají ideální, takže pravděpodobně stačí jenom dávat pozor.

Měj připravenej mobil nebo diktafon, protože dánština říká, že jejich koně vydávají úplně jiný

zvuky než ostatní, a nás zajímá, jestli je to pravda; pokud kůň zařehtá a vyjde z toho cokoliv

jinýho než „vrinsk“, znamená to, že buď můžeme aplikovat výslovnostní pravidla kroku #1, nebo

kdysi dávno pobíhali po zemi koně, kteří zněli, jako když rychle sjede křída po tabuli.

Druhá ukázka: vem dvě velký dřevěný prkna, jedno polož na ponk a to druhý pusť z přiměřený

výšky na něj. Pokud to trefíš správně, měly by se konce obou prken trochu rozechvět, což vytvoří

lehkou ozvěnu, a spolu s plochým nárazem v části podepřené ponkem to udělá něco jako KNALD.

Je to tak? Funguje to?

V Dánsku přesně tímhle zvukem popisujou prasknutí balonku. Poučení je jasný – až v ulicích

Kodaně uvidíš dítě s balonkem, uteč.

Navzdory všem zvláštnostem dánský výslovnosti však pořád platí, že jde o germánskej jazyk

(konkrétně ze severní větve), a jako takovýmu se mu dá docela dobře rozumět se základníma

znalostma angličtiny nebo němčiny – stačí jenom neotvírat pusu. Slova jako „hus“ (dům), „rød“

(červený), „krone“ (koruna) nebo „hund“ (pes) dávají smysl, akorát se v mluveným projevu snadno

ztrácejí. Rozumět psaný dánštině sice rozhodně není úplná brnkačka, ale v každým případě jde

o menší námahu než luštit řeč z filmu, ke kterýmu jste si blbě načasovali český titulky. A to

i v případě, že v tom filmu hrajou jenom prvňáci a odehrává se na farmě a na konci se dozvíte, jak

dělaj různý zvířátka nebo jakou barvu má sluníčko. Takže řešení je nasnadě.

Tenhle krok bude zřejmě ze všech nejdepresivnější. Třeba francouzský číslovky jsou svým způsobem taky trochu na hlavu, ale dánština se takovým dětinskostem jenom

vysmívá; tohle je totiž úplně jinej level – nedává to smysl. Je to několik systémů promíchaných dohromady, a když už se vám podaří složitě a pracně vydestilovat určitý pravidla, zjistíte, že je Dánové stejně nedodržujou.Tak třeba slovo čtyřicet se může číst buď jako „fyrre“, což je víc chlapská verze „fi re“

(čtyři), nebo jako „fyrretyve“, přičemž „tyve“ je dvacet. Ani čtyři, ani čtyři a dvacet by logicky nemělo dávat dohromady čtyřicet, ale to jsme teprve na začátku, takže těm,

co trpí bolestma hlavy, doporučujeme přeskočit rovnou k pátýmu kroku.Další věcí jsou půlky – můžete říct jeden a půl jablka stejně jako půldruhýho jablka. V dánštině je to stejný, až na to, že ten druhej způsob se používá navíc ještě v číslech

od 50 do 99, a taky se tam mění systém z desítek na dvacítky a taky platí všechno předtím, a teď už tomu nerozumí vůbec nikdo. Slovo „treoghalvfjerdsindstyve“

znamená doslova „tři a půl čtyřikrát dvacet“; tipne si někdo, kolik to je? 73. A čte se to pravděpodobně „treojaljeyseøayååå“.

Abychom mohli sem tam zajít do knihovny, musí nejdřív vyrůst budova, která ji pojme. A abychom tam pak fakt chodili rádi, a ne jen z donucení, musí to bejt dobrá budova. Ale odborná kritika stavby hodnotící její skvělou nosnou konstrukci a výborně řešenej územní plán nám může bejt celkem šumák. My v první řadě potřebujem, aby knihovna měla prostě pěknej ksicht. Na nějaký osobní kouzlo dneska fakt hrát nebudem. A jestli je to cynismus, když nás zajímá především ten ksicht, tak buďme cyniky, a ještě si to zakřičme.


smartbox / TEXT: MATĚJ BERÁNEK VE SPOLUPRÁCI S MĚSTSKOU KNIHOVNOU V PRAZEFOTO: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE

Architektura

vol. 1

Knihovna ti dá…

Když si autor splete témaAutor těchto řádků má prostě rád spojnice, kontinuitu a návaznost. Což teda někdy není ta nejlepší úchylka – např. když má jako holku, jo (mockrát se to teda nestalo), a když se pak s ní už teda jako musí rozejít, jo (to se teda nikdy nestalo, vždy naopak), a nějakou zvláštní náhodou se k němu dostane jiná (bůh s ní), cítí zvláštní pnutí a potřebu zachování oné kontinuity. Takže velmi rád pak oslovuje stávající jménem tý minulý, dívá se s ní na čtvrtou epizodu Star Wars (páč s minulou stihl jen první tři), poslouchá s ní stejnou desku (Epilog od PSH se drží už tři roky), až to domněle vykrystalizuje do takový harmonie, že je načase se seznámit a bejt ta nejlepší trojka na světě, by kontinuita vztahů tak byla zachována. No, bohužel se vždycky zachová leda tak návaznost zmíněnýho modelu – na pátej díl Star Wars už se pravidelně dívám sám.

Kontinuita, jak má bejtNo, sem jsme se teda dostat nechtěli, ale jako motivace a příklad, jak se nechovat, nám to určitě poslouží, haha. Autor článku totiž mířil k úplně jiný kontinuitě, ke kontinuitě celýho (a vámi rozhodně oblíbenýho!!!) knihovnickýho seriálu – upgrade služeb poskytovaných veřejnými knihovnami od oblíbených nízkonákladových velbloudů po volně přístupný macbooky a kinosály s 3D projekcí. Zásobu služeb už teda máme slušnou, někde na palouku mezi pařezy, nebo naopak v kulisách prefabrikovaných postkomunistických bloků bychom si ji ale asi moc neužili. Proto potřebujem i stejně dobrý „přístřešky“, kam bychom se za nimi vždycky rádi vraceli. Huhuu, vyrážíme po stopách architektury českých knihoven! A bude to legrace.

Architektura jako obětní BeránekDáme si strašlivě obtížnej test: co si představíte pod pojmem umění? Stop! Nečtěte dál, dokud si nevybavíte alespoň tři kategorie. No dobře, tak nic. Stejně si půlka z vás vybavila akorát tak obrázky, že jo, proč se nějak hluboce zamejšlet, úplně stačí, že už tyhle nesmysly musíte číst (ba ne, autor věří, že vás to baví, páč jeho to taky baví!). Nicméně přiznejme si to, přátelé, na architekturu jste nepomysleli nikdo.

No jo, všichni víme, kdo je pesimista – optimista s hodně zkušenostmi. Architektura je ale fakt stejně rovnocenný umění jako například sochařství nebo právě malování (vzpomeňte si na baroko, jak to šlo krásně ruku v ruce a bez soch a fresek by žádná sakrální, církevní stavba existovat nemohla). Bohužel se nám to vnímání architektury dost zdeformovalo, zřejmě kvůli komunistickýmu dědictví v podobně hnusných šedých králíkáren. A bohužel podruhý, páč ani po převratu, po sametový revoluci, k žádnýmu boomu kvalitní architektury nedošlo. Velmi umírněně hodnotí současnej stav architektonickejch soutěží i frontman PSH Vladimir 518: „Vítězí přizdisráčský debility.“

Hradec Králové to dalZaujmout jednotvárný stanovisko a zbytkem se neobtěžovat by bylo ale dost nespravedlivý, páč i u nás v Český republice se občas něco nečekanýho stane a schválí se fakt dobrej projekt. A někdy se dokonce i postaví! Teď by tu autor těchto řádků mohl ukojit svou nenávist k těm, kteří zablokovali realizaci božský Kaplickýho Národní knihovny aka chobotnice, ale hejtujem už moc dlouho. Pojďme se radši věnovat něčemu dobrýmu, a hlavně něčemu, co má i šťastnej konec. Jako třeba stavbě Studijní a vědecký knihovny v Hradci Králové. Po jejím dokončení se sice zas ozvalo remcání z několika stran, jakože tuhle hrůzu tady teda nikdo nechtěl, ale „lidi prostě sere všechno, co je nový“, jak se rapuje už v legendárním klipu Noční můra od WWW. Nicméně stejným „poklonám“ se dostalo i veleslavný katedrále sv. Pavla v Londýně a teď je to naprostá ikona světový architektury, žejo. Stavby si prostě na svý docenění musejí počkat. I když nový hradecký knihovně se uznání od Obce architektů dostalo rychle – vyhrála velmi prestižní cenu Grand Prix architektů 2009 v kategorii Novostavba, na kontě má rovněž titul Vynikající betonová konstrukce 2005–2006 i Stavba roku 2009.

UFO míří do Hradce a menší lekce z architektury od nearchitektaZmiňovanou hradeckou knihovnu by si za svoji přistávací ranvej určitě vybrala i posádka vesmírnýho talíře, páč její X tvar by si museli vyložit jako znamení.

Tímto netradičním tvarem se budova dělí na čtyři samostatný křídla, který vychází ze středu pomyslnýho písmene sloužícího jako centrální komunikační systém. Každej trakt (architektonickej slovník tak označuje prostor vymezenej nosnými zdmi – ať se něco přiučíme) má pak svou vlastní funkci. Mnohem zajímavější je ale vlastní vzhled knihovny. Surově působící litej beton (taková zajímavost, že tenhle beton se upravuje vibracemi před tuhnutím, omítky pak netřeba) zvenku vyvolává dojem dominantně ukotvenýho monolitu, kterej narušuje jen nespočet kulatých oken. Interiér ovšem působí naprosto odlišně – monotónní beton doplňuje zlatavě zbarvenej dřevěnej obklad, fresky od Martiny Novotný i barevný komponenty podlah a nábytku. Knihovna není pozadu ani v nabídce služeb – kavárna, internet a přístupná elektronika jsou samozřejmostí. A recept? To byste asi nedali, ale za čtyři sta melounů vám to ateliér Projektil Architekti určitě rádi předvede zas.

Opět HradecAsi v každým městě straší nějaká nevyužívaná továrna. V Hradci Králové tuhle roli zastávala stará fabrika Vertex, která se teď ovšem čerstvě přetransformovala do prostoru Knihovny města Hradce Králové a Centra celoživotního vzdělávání. HK se tak po desítkách let dočkal budovy, která pojme všechny její instituce dříve sídlící samostatně. Architekt David Vávra si s projektem vyhrál a připravil pro něj různý zajímavý doplňky, například na střeše najdete superchytrou velrybu z Trnkovy Zahrady.

A snad jednou i ta PrahaNovej prostor v Praze nabízí zatím jen radikální přestavba Domu čtení Městský knihovny v Praze (MKP), která představuje kombinaci knihovny a kulturně-společenskýho centra. Novostavba Pražákům zatím chybí (o Národní technický knihovně psát autor nemůže, neměl by totiž o čem psát příště), MKP ale pracuje na změně – připravuje projekt svý nový nadupaný pobočky na Petřinách, do který se chystá vtěsnat všechno, co si můžem přát. Takže hodně štěstí, a hlavně rychlou realizaci – autor končícího článku se už těší!


Kudy tam

Studijní a vědecká knihovna v Hradci KrálovéHradecká 1250/2, Hradec Královéwww.svkhk.czwww.facebook.com/knihovna.hk

Knihovna města Hradce KrálovéWonkova 1262/1a, Hradec Královéwww.knihovnahk.czwww.facebook.com/Knihovna.mesta.Hradce.Kralove

Městská knihovna v Praze – Dům čteníRuská 192, Praha 10www.mlp.czwww.facebook.com/dumcteni

Moje předtucha, že dnešní interview asi nebude v žádném ohledu stejné jako ta předešlá, se brzy ukáže být oprávněná. Přede mnou sedí mladý Brit a sebejistota z něho přímo sálá. Dá si záležet na tom, abych jeho jméno – Will Thomas Freeman – napsala přesně v tomto znění. Poznamená, že si na něj vzpomenu, až tato tři slova uvidím na fi lmovém plátně. William (jak mi blahosklonně dovolí ho nazývat) je za prvé režisér, za druhé bohém a až za třetí student. A právě proto je mi jasné, že místo rozhovoru o studiu v Praze se mi nejspíš dostane meditace na téma život umělce v Praze, městě umělců.


smartbox / TEXT: SARA HEDVIČÁKOVÁFOTO: ARCHIV

Jak na školu

Náhoda jménem Praha Hned na začátku se mi přiznává, že jeho rozhodnutí studovat v Praze ani moc nevycházelo z lásky ke střední Evropě nebo z obdivu k její kulturní metropoli. „Potřeboval jsem únik. Vydal bych se kamkoli.“ Ve svých jedenadvaceti letech Will zosobňuje beatnický ideál „mladý a neklidný“. „O Praze jsem nic nevěděl, nedokázal bych ti ani vyjmenovat hlavní památky. To zní trochu blbě, co?“ Byla to tedy náhoda (nebo osud?), že Will dostal stipendium na Pražské fi lmové škole. Na webové stránce www.fi lmstudies.cz je naše hlavní město vylíčené jako „jedno z nejkrásnějších hlavních měst, kterému barokní kopule a středověké věžičky dodávají dechberoucí kulisu“ – popis, který mi velmi lichotí.

Praha studijníPražská fi lmová škola je škola je soukromá a zaměřená na studenty z ciziny. William tam nepotkal jediného Čecha, všichni mluví výhradně anglicky. „Hledal jsem jenom obecně školy na internetu, nějakou výmluvu, proč vypadnout. Je jednodušší začít někde jiný život s pomocí instituce, díky které se člověk může seznámit se zajímavými lidmi a která mu umožní zabydlet se v novém prostředí. Takže jsem si podal přihlášku a také žádost o stipendium, které by pokrylo školné.“ Podle Williama je Pražská fi lmová škola jednou z nejlepších ve světě, a proto se mu na Googlu objevila jako jedna z prvních. V tu chvíli mu trochu závidím odvahu říct si „Tak, kam se vydám tenhle rok“, párkrát kliknout a prostě vyrazit. Když se Williama zeptám, jak se mu studium po půl roce líbí, bez špetky ironie v hlase mi odpoví, že do školy nechodí. Reaguji napomenutím, že to by neměl říkat, a Will se tedy pokouší vydolovat nějaké vzpomínky na výuku jako takovou: „Pro lidi, kteří s fi lmem ještě neměli zkušenost, je to skvělá škola, třeba díky seminářům o historii kinematografi e. Já jsem se tyhle základy naučil sám, takže na škole oceňuji hlavně to, že je praktická.“ První semestr například studenti zakončili přehlídkou svých krátkých fi lmů ve Světozoru. Williamovi studium sice moc

nevyhovuje, ale přiznává se, že příčinou je spíš jeho nechuť k profesorům, kteří mu říkají, co má a co nemá dělat. „To byl také jeden z důvodů, proč jsem se do Prahy tak zamiloval, je to město, které se nesnaží člověka kontrolovat.“

Praha krásná, Praha stověžatáRaději tedy stočím předmět hovoru k životu v Praze a potichu doufám, že mi tenhle cizinec nepoplive moje milované město. Na otázku, co se mu na životě u nás líbí nejvíc, se Will zasměje a zeptá se, jestli může říct levný alkohol. Naštěstí mi ale vzápětí odpoví už trochu seriózněji: „Praha je mnohem uvolněnější než Londýn. Dokážu si přestavit, že je taková, jaká byla Británie před čtyřiceti lety. Jako kdyby se člověk propadl časovou dírou.“ Williamovo líčení krás pražského života se hezky poslouchá, dokud naši republiku nenazve zemí třetího světa. Musím se prudce ohradit a rozhovor pokračuje, až když se omluví. Konverzace se stočí k jeho nejkrásnějšímu zážitku, kde se dočkám odpovědi znějící téměř jako klišé: „Nejhezčím momentem bylo, když jsem si uvědomil, že mě život tady naplňuje, že jsem obklopený lidmi, které mám velmi rád.“ Dožaduji se konkrétnějšího vyjádření a Will vypráví o svém prvním týdnu v Praze: „Potkal jsem náhodou jednoho Čecha, se kterým jsem v noci prochodil celou Prahu; byl to jeden z posledních letních dnů a my jsme byli na jedné z těch vašich lodí, co se na nich dá i pít. V Anglii by nikdo nebyl takhle přátelský a otevřený.“ Jeho nejhorší vzpomínka se vztahuje k našim milým revizorům. Seberu veškerou odvahu a položím Williamovi další otázku, i když z odpovědi mám trochu strach: „Jak bych popsal tvůj národ?“ Will si pohrává s mým dotazem, očividně se pokouší získat čas a ten moment ticha se zdá nekonečný. „Musím na to opatrně, viď?“ zlehčuje situaci.

„Od starších lidí se nedá očekávat moc srdečnosti, ale v centru Prahy jsou všichni příjemní a rádi se s cizinci baví. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejsem jenom další turista, který sem přijel na party, ale obyvatel jejich města, úplně roztají.“ Will přiznává, že Angličané, kteří sem přijíždějí na prázdniny, nemají moc dobrou reputaci, a bez zaváhání svoje krajany označuje za „nevychované“ a „jednoduše otravné“. „Obecně mám Čechy mnohem radši,“ podotkne a vynahrazuje tak svoje předchozí prohlášení o zemi třetího světa.

Praha, sen umělcůNa moji už trochu stereotypní otázku, jestli by si dal reprízu svého života v naší malé republice, William odpovídá rázným: „Rozhodně!“ a dodává: „Akorát už bych se neotravoval se studiem.“ Nevím, jestli to přesně vypovídá o úrovni školství v Praze, nebo o povaze mého společníka. „Rád bych tu zůstal a žil s lidmi ze školy. Čechy poskytují umělcům tu největší podporu, alespoň v porovnání se zeměmi, ve kterých jsem dřív pobýval.“ Se svými spolužáky tu tvoří malou „uměleckou komunitu“ (jak je sám hrdě nazývá) v srdci Evropy. Nemůžu se ubránit úsměvu, Williamovo vyprávění opravdu zní jako sen z minulého století. Na cestě domů se zadívám na panorama Hradu a přemýšlím, proč jsem se vlastně odstěhovala.

y y nikniknikkddo do ebnebnebyl ylyl aktaktaktakkhlehlehlehle oooršíršírš vzvzvzv pompomínkínkaa


Budapešť je svým způsobem nejbližší „exotické“ město, do kterého se dá z ČR nějak rozumně dostat – neleží přímo v sousedním státě, školní jazykové znalosti vám tam jsou prakticky k ničemu a obrovská rozloha dává najevo, že tady vám k proniknutí do místního

života pár odpoledních procházek stačit rozhodně nebude. Na druhou stranu se tam autobusem dostanete z Prahy za sedm hodin a šest stovek a z Brna je to dokonce 350

a o dvě hodiny méně, což už jsou přibližně stejné podmínky jako na trase třeba do Plzně.


adventure / TEXT: DOMINGO, POST-HUDBAFOTO: DOMINGO, PROFIMEDIA.CZ

Všeobecné kulturní povědomí o Maďarsku bývá poněkud monotónní a točí se nejčastěji kolem čabajky, čardáše, segedínu a obrovských pustých lánů plných ničeho; nevím přesně, jak je to s těmi ostatními položkami, ale to o té rovině je pravda pravdoucí a poznáte to hned v okamžiku, kdy přejedete přes hranice. Budapešť vlastně není až tak vzdálená od nejbližšího dalšího většího města (tím je stotisícový Székesféhervár, přibližně hodinku cesty na jihozápad), ale přesto to vypadá, jako by se za jejími hranicemi nedělo vlastně vůbec nic. Nalevo tráva, napravo tráva, a najednou velkoměsto jako Praha a Brno dohromady.

S počtem obyvatel, který lehce přesahuje 1 700 000, vede maďarská metropole v závodu o největší sídlo střední Evropy o prsa před Vídní; v těsném závěsu pak je Varšava. Přestože reálné rozdíly mezi touto trojicí tvoří doslova pár tisíc lidí (čili jedno menší panelákové sídliště), Budapešť působí tak nějak přirozeně větším dojmem, což má zřejmě na svědomí impozantní Dunaj, dělící město na historické části Budu a Pešť. Po vystoupení z vlaku vás však ještě žádná pastva pro oči nečeká – jakkoliv je nádraží Keleti umístěno v krásné historické budově, okolní zbořeniště plné zastaváren, náleven a jiných pochybných podniků vytváří klasickou „nádražní“ atmosféru, což sice může působit dojmem nějaké zvláštní cestovatelské romantiky, ale nesmíte asi přijet po setmění.

Přímo před budovou navíc stojí obrovský jeřáb, takže jsem logicky nabyl dojmu, že se tam něco staví a brzy to bude postavené; lidi mě však upozornili, že ten jeřáb tam je už několik let, takže možná je to regulérní krajinotvorný prvek nebo se na něj prostě nějak zapomnělo. Kromě západního Keleti jsou v Budapešti ještě východní (Nyugati) a jižní (Deli) nádraží, na která se však nedostanete, nepřijedete-li vnitrostátním spojem; klíčovou informací pro první styk po vystoupení z vlaku by tak mohl být třeba fakt, že postarší pan číšník v bufetu přes ulici nerozumí anglicky. A tím nemyslím, že si s ním nepopovídáte o počasí nebo o specifikách středoevropské nádražní kultury; mluvím spíš o tom, že nerozumí slovu „water“. Účinnou radou proto budiž první užitečné slovíčko pro žíznivé turisty – víz.

Výhodnější je nicméně cestovat autobusem; spoje jsou sice řidší a musíte chtě nechtě nejprve do Prahy nebo Brna, ale komfort je srovnatelný s vlakem (fakt, silnice po celou cestu drncají prakticky jenom na české straně), a především dojedete na Népliget, což je klasické moderní autobusové nádraží v parku. Fotbaloví fanoušci

se navíc mohou hned po vystoupení vyfotit před stadionem místního giganta Ferencváros; ti ostatní pak ocení větší lingvistickou potenci prodavačů ve stáncích s občerstvením. Dokonce i postarší paní překupnice, která vnucuje lidem kapesní nožíky, ochotně přeloží svůj požadavek jako „five euro“; na druhou stranu si ale nepopovídáte se švihákem ve vínovém obleku, který vypadá jako vůdce celé undergroundové scény kolem Keleti (a má strašně otravnou ženu). Takže záleží na preferencích každého jedince – někdo má radši pohodlí, někdo holt jede punk.

Hlavně se neztrať…Říkal jsem, že Budapešť je jako Praha a Brno dohromady – lidi často vnímají města, kde žije „milion a něco“ obyvatel, prakticky stejně, ale ten reálný rozdíl je poměrně velký. To vypadá jako hrozivá zpráva pro ty, kteří mají tendenci se ztrácet; pokud k tomu navíc přidáte i nepřipravenost nebo lenost jít do informačního centra a koupit si mapu, je poměrně jednoduché propadnout panice. I když se vám totiž podaří z místních vymámit instrukce ohledně cesty, kombinace maďarštiny a jižanské gestikulace nakonec stejně způsobí, že se pravděpodobně vydáte někam úplně mimo. V jednom z muzeí v centru vám třeba řeknou, že nejbližší mapu mají dvě zastávky tramvají proti proudu řeky (možná). Takže co teď?

Člověk poměrně brzo zjistí, že urbanistické uspořádání Budapešti je jednou z jejích obrovských výhod; zjednodušeně řečeno se v ní prakticky nedá ztratit. Všechno je rovně a pak doprava ( jako v restauracích na záchody) nebo rovně a pak doleva ( jako v restauracích k fotbálku), a prostředkem navíc teče Dunaj, podél jehož nábřeží je vlastně rozprostřené kompletní centrum města, takže kromě toho, že je to krásná procházka, jsou tu další plusové body v otázce „jak to udělat, abych se omylem nedostal na opačnou stranu“. A kdyby přece jen přišly nějaké problémy, dá se okamžitě zorientovat podle značení ulic – které je skutečně vždy na první budově, viditelné a čitelné, a i největší náměstí a křižovatky jsou označeny lépe než celá Praha dohromady. Moje paranoia a hrůzný strach z bloudění v nepřátelském prostředí zmizely asi tak rychle jako zima, kterou jsem si přivezl z ČR (Maďarsko leží směrem na jih a je to opravdu cítit).

A ty dlouhé a rovné třídy neplatí jenom v centru – když jsem se rozhodl udělat si procházku po ulici jménem Határ út a dojít na stanici metra Határ út, projít celou Határ út mi trvalo déle než vyslovit Határ út stokrát rychle za sebou a pozpátku.

Pozdější kontrola na mapě odhalila, že jsem ušel asi tak padesátinu celé rozlohy města, což mi reálně trvalo dvě hodiny. Naštěstí je to (v čistě budapešťském duchu) pořád rovně, takže teď už můžu potvrdit, že pokud by se někdo náhodou dostal metrem na Határ út, čeká ho tam obrovské nákupní centrum a trafika s pánem, který umí anglicky říct „nemám lístky, běž si tam a tam“. Což je, přiznejme si, po dvouhodinovém tripu po Határ út docela úleva.

Celá Budapešť je překvapivě čistá. To není potřeba rozvádět, ale zaslouží si to samostatný odstaveček, protože jde o jeden z pro mě nejdůležitějších ukazatelů kvality života ve městě. Není to samozřejmě žádný Singapur, ale všechna velká města v ČR jsou v tomto ohledu horší.

Co se MHD týče, vědomosti většiny turistů jsou založené na zhlédnutí filmu Kontroll – pokud jste ho ještě neviděli, zahoďte tento časopis a běžte se na něj kouknout, pokud ano, tak víte, že každý budapešťský revizor nosí uniformu s páskou přes ruku a buď žije osamělým životem a páchne, nebo je to záporák a půjde se smažit do pekla; cestující v metru jsou potom směsicí černokněžníků, narkomanů a teenagerů převlečených za medvědy. Teď nevím, jestli je to vlastně škoda, nebo ne, ale jediné, co se skutečně potvrdilo, jsou uniformy – revizoři je opravdu mají (takže jsou opravdu poznat zdálky), ale jediné místo, kde jsem je viděl stát, je přímo u turniketu metra, kde kontrolují správně cvaknuté jízdenky. Výhodou je, že pokud nerozumíte cvakacímu systému, revizor vám to vysvětlí; sice temperamentně a maďarsky, ale nakonec to cvakne za vás, pokud se tváříte dostatečně blbě. Hodinový lístek stojí 350 forintů a je na něm napsáno, že se musí cvakat i v autobusech a tramvajích, ale když jsem to udělal, místní se na mě tvářili, jako bych spadl z Marsu, takže se to asi moc nekontroluje.

Druhá jazyková pomůcka – tramvaj se řekne villámos [vila:moš]. To by vám mělo pomoct vyvarovat se trapné situace, kdy se snažíte z domorodců vymámit cestu na vilámoš v domnění, že jde o nějakou ulici, zatímco oni vám trpělivě maďarsky vysvětlují, že jste blbci, protože celou dobu stojíte na kolejích. A taky je dobré si uvědomit, že Világoš je vesnice, u níž byly v roce 1849 krvavě potlačeny poslední zbytky maďarské revoluční armády – já vím, že ta slova znějí podobně, ale Maďarům to asi až tak legrační nepřijde.

Samotný systém MHD je sice poměrně složitý, ale může za to spíš velké množství zastávek než


nějaké nelogické uspořádání; centrální přestupní stanicí metra je Deák Ferenc tér (čili Václavák) a na každé zastávce jsou přehledné jízdní řády, které se opravdu dodržují. Zarazí však hodně zastaralý vozový park – metra, tramvaje i autobusy působí vyloženě sedmdesátkovým dojmem, což je celkem romantika u (malých a žlutých) tramvají, ale u prastarých plechových vlaků a autobusů sponzorovaných serverem Laptop.hu (vážně, je to úplně všude) už méně. Největší nevýhodou MHD zůstává značení vozů a hlášení zastávek – pokud nevíte, do čeho máte nastoupit a kam chcete jet, máte problém, protože čísla linek na autobusech nejsou z nějakého důvodu podsvícená a hlášení buď vůbec neexistuje, nebo je potichu, nebo mu není pořádně rozumět (a na světelné tabule uvnitř vozů se pro jistotu nehraje vůbec).

Všude samý mrtvoly! Všude samý nuly!Ať už o maďarské kuchyni víte cokoliv, asi vás nepřekvapí, že je založená hlavně na masu (a paprice). Tradiční maďarská jídla se normálně dělají i u nás a samozřejmě není problém se k nim dostat prakticky kdekoliv; vegetariáni to mají horší v tom, že na ně z klasické národní kuchyně zbývá tak maximálně langoš (který je naštěstí taky všude). Nezkoušel jsem to, ale mám pocit, že za požadavek, aby mi z perkeltu vytáhli tu krávu, by mě obsluha v nestřežené chvíli trefila do hlavy stožárem od maďarské vlajky. Velká část restaurací v centru města je však mezinárodních nebo alespoň mají široký výběr jídla – vedle

vepřových gulášů a klobás tak není problém najít i perly jako „palačinka s cherry rajčátky a omáčkou z hub“, což se na lístku následně zobrazí jako „végan palacsinta“ a obsluha nechápe, co mi na tom přijde legrační.

Věci jako otevírací doba restaurací a obchodů a ceny nejdůležitějších produktů se oproti ČR prakticky nemění, ale zvláště u těch cen je docela oříšek to spočítat, protože sto forintů je asi devět korun. Pro duševní klid se to samozřejmě dá zaokrouhlit tak, že odstřihnete nulu, a máte přibližně cenu v korunách, ale člověku to pořád tak nějak nedá, aby nebyl trochu zmatený; na druhou stranu je to ideální příležitost povečeřet za dva tisíce, a zažít tak atmosféru největšího snobství (kterou následně zase vybalancují detaily jako veřejné záchodky za stovku). Nejnižší nominální jednotkou je pětiforintová mince, o nejvyšší nevím, protože nad 20 000 můj mozek odmítá pracovat (a internet říká, že právě 20 000 je strop, věřme tedy internetu). Kdysi existovaly ještě filléry, což je jedna setina forintu, ty už však dnes bohužel nefungují, takže si svůj sen zmocnit se mince o hodnotě 0,1 haléře musím jet splnit někam jinam. Chci to pak nechat někde v supermarketu jako dýško.

Dávej si bacha na jazyk!Maďarština je ugrofinský jazyk, což naznačuje určitou spojitost s finštinou; stačí si však uvědomit, že uralská jazyková rodina, do níž se

ugrofinské jazyky řadí spolu se samojedskými, je v lingvistické genealogii na stejné úrovni jako ta indoevropská, a začne se rozednívat. Takže – ano, finština a maďarština skutečně sdílejí řadu společných prvků, ale ocení je pouze trénovaný lingvista. Průměrně jazykově zdatnému člověku bude totiž úplně jedno, že oba národy používají podobný pádový systém a posesivní konstrukce a genitivní spojení a vokalickou harmonii a střídání kmenových souhlásek a různé syntaktické zákonitosti; ne, normální lidé se efektivně spokojí s tím, že maďarština je finštině podobná asi jako francouzština ruštině. Čili prakticky vůbec. (Můžou za to především obrovské rozdíly ve slovní zásobě; po poměrně obsáhlé šťouravé analýze různých budapešťských nápisů jsem objevil všehovšudy jedno slovo, které evidentně vychází ze stejného kořene v obou jazycích. Je to „új“, což znamená maďarsky nový; finsky je to „uusi“.)

K maďarštině jako takové se vyplatí alespoň ve stručnosti něco říct, protože je to skutečně něco totálně odlišného; především jde o jazyk aglutinační, což přeloženo do lidštiny znamená, že slova ohýbá přilepováním různých neměnných přípon. Zatímco tak třeba v českém slovním spojení „viděl psa“ dává koncovka „l“ informaci o čase (minulý), osobě (třetí) a čísle ( jednotné) a „a“ zase prozrazuje pád (akuzativ) a číslo ( jednotné), maďarština by pro každou tuto informaci použila samostatnou příponu. V praxi to znamená, že slovo Székesféhérvár je vlastně ještě docela krátké,


adventure /

protože občas to nabobtná do skutečně brutálních rozměrů, takže to prostě ani nepřečtete. Můžete se sice opřít o pravidelnou výslovnost, ale stejně vám bude možná chvíli trvat, než si zvyknete na to, že „sz“ je [s] a „s“ je [š]; stejně jako polština, i maďarština tak skýtá řadu možností k pobavení se nad tím, jak je potřeba dané mezinárodní slovo vyhláskovat, aby se skutečně četlo tak, jak má. Masszázs.

Spoléhat na angličtinu se nemusí vyplatit – ani v hlavním městě a největší středoevropské metropoli totiž anglicky neumí prakticky nikdo, a pokud ano, tak hodně špatně, zhruba na úrovni „I is homeless“ nebo „You must ticket in subway“, což se přiznám, že jsem tak úplně nepochopil. Lepší je to samozřejmě na strategických místech jako hotely a restaurace, ale už podniky jako knihkupectví či obyčejné prodejny potravin fungují na tvrdě jednojazyčné bázi. V jednom z nadnárodních fastfoodových řetězců na nábřeží uprostřed města je velmi detailní a užitečný návod na použití WC v maďarštině, což je nám platný jak mrtvýmu zimník.

Vyplatí se proto jazykovou průpravu úplně nepodceňovat; na němčinu reagují domorodci o něco lépe, na češtinu a slovenštinu vůbec, francouzsky uměl jenom turista z Francie. Průšvih je, že maďarština je natolik svébytný jazykový solitér, že ji nelze ani k ničemu přirovnat a následně pak spoléhat na nějakou celkovou

podobnost; alespoň pár základních frází byste se proto naučit měli. Už jenom kvůli tomu, že místní na prosté „děkuji“ reagují mnohem otevřeněji, když jim řeknete „köszönöm“, než kdybyste je odbyli uniformním fenkjů. Celkově pak Budapešťany vůbec nelimituje fakt, že maďarsky neumíte; prostě mluví dál a víc u toho máchají rukama. „Be kell átkelni az úton, és menj balra…“ „Sorry, do you speak English?“ „English?“ „Yes.“ „Oh yeah. So, akkor menj egyenesen, és látni fog ja, hogy a jobb oldalon.“ Konverzace třeba u pokladny v obchodě se proto může rychle stát poměrně groteskní záležitostí; Maďaři jsou totiž hodně družní a ochotní, takže není výjimkou, že se k vám seběhne hned několik lidí a vzájemně se dohadují o tom, co že to po nich vlastně chcete. Sice vám odpoví maďarsky, takže se nepohnete ani o píď, ale ten dobrý pocit z vůle pomoct přesto přetrvává.

Naučte nás, jak bejt zase šťastný…Zmíněné jazykové problémy úzce souvisejí s dalším bodem, který už je mnohem vážnější. Jedna z prvních věcí, která vás totiž v ulicích centra zarazí, je absence turistů – jistě, nikdy nebudete úplně sami, ale oproti Praze je Budapešť mnohem méně kosmopolitní a šance narazit na skupinku anglicky mluvících lidí je poměrně nízká. To se sice pravděpodobně změní na začátku turistické sezony, ale soudě podle prodavačů, restauratérů a dalších lidí, jejichž prací je dennodenně navazovat nespočet kontaktů a kteří na angličtinu reagují často se zjevným překvapením, zřejmě

nepůjde o krátkodobý trend. A na náladě v ulicích jako by se to odráželo – těžko se zbavíte pocitu, že tady něco není v pořádku, že se něco děje a nejde o změny k lepšímu. Jako by celé město někdo nahoře nonstop pozoroval a kontroloval, kdo má co za lubem.

Není žádné tajemství, že od roku 2010, kdy se vládního kormidla ujal staronový premiér Viktor Orbán, začalo to na maďarské politické scéně pěkně vřít. Desetičlenný vládní kabinet zcela ovládá Orbánova strana Fidesz a Maďaři – a zbytek světa spolu s nimi – začínají pociťovat čím dál autoritativnější kroky, cenzuru a omezování svobody. Zdá se, že v současném Maďarsku přebírá otěže agresivní nacionalismus, což potvrzuje i znepokojivě vysoká podpora otevřeně fašistické, rasistické a homofobní strany Jobbik. Na politickou mapu země se tak vrátila témata jako etnická čistota či národní revoluce; „nové Maďarsko“ by mělo být především hrdé, nezávislé a plně zaštítěné plíživou diktaturou Orbánovy uzurpátorské a kontrolující vlády.

Kulturní scéna, která byla vždy velkou budapešťskou chloubou (a to zejména v oblasti nezávislého filmu), se tak povážlivě dusí: filmy nevznikají od Orbánova nástupu prakticky žádné, kinům a divadlům se krátí dotace, ruší se kulturní festivaly, z televizních obrazovek mizí nezávislé a kritické pořady. Inovativnost je nepřítel, scéna se zahalila do uniformní šedi, a přestože toto je


jen jedna z mnoha stránek veřejného života, jako reflexe všeobecné nálady v zemi je postačující – emigrační vlna dosahuje za poslední tři roky alarmujících čísel. Policejní hlídky postávající v ulicích hlavního města působí v tmavých uniformách s barety zastrašujícím dojmem.

Ukaž mi, jak se žije pod povrchem…Vždy, když se ocitnu v cizím městě, snažím se projít si kromě centra i velký kus předměstí, proniknout do rytmu místního života pod pozlátkem nazdobených paláců a obchodů se suvenýry. Budapešťské památky jsou sice nádherné, ale člověk tak nějak ví, co od nich vlastně čekat; stačí se však nechat odvézt autobusem na periferii, a rázem vstupujete do jiného světa. Budapešť je naštěstí tak velká, že se vám dokáže během několika málo minut nespočetněkrát změnit před očima.

Čtvrt Pesterzsébet leží na jihu města, na pešťské části Dunaje, a bydlí v ní přibližně 70 000 lidí. Jejím přirozeným centrem je ulice pojmenovaná po slavném revolucionáři a bojovníkovi za svobodu Lajosi Kossuthovi, což je krásná dlážděná třída spojující největší sídliště tramvajovou linkou s nejbližším metrem; tahle část města je šťastná a spokojená, plná stromů, parků, kašen a malých obchodů (ve kterých si ale za žádných okolností nekoupíte lístek na vilámoš). Je tam i jeden

z nejhezčích kostelů, které jsem v Budapešti viděl.

Stačí ale přejít přes starý rezavějící most přes Dunaj, a upravená sídla pro (vyšší) střední třídu se změní v oázu dělnického potu a životní bezútěšnosti. Uniformita panelákových sídlišť nikoho z nás nepřekvapí, snažím se proto dostat se na druhou stranu – jen projít křovinatou lesní cestou, a jsme doma, polorozbořené chatrče hlídané agresivními psy střídají jen tak naoko sbité přístřešky u zarostlých a opuštěných kolejí. Učím se maďarskou větu o tom, že jsem z ČR a že píšu o obyčejných lidech z okrajů měst, v naději, že se mi podaří z někoho vypáčit pár vět nebo aspoň fotku; hlučné skupinky poflakujících se dělníků však nechci vyrušovat, a když potkám asi desetiletého kluka bezcílně bloumajícího po ulici, odmítne. Nakonec se mi podařilo dostat se až k vlakovému nádraží Pesterzsébet, což je posprejovaná zapadlá zastávka; chvíli pozoruju život v místní nádražní kantýně, kde si hraje skupinka malých dětí, zatímco jejich matka sedí na sluníčku a málomluvně si vyměňuje postřehy s hostinskou. Na můj dotaz o fotku vůbec nereagují. Chápu to, udělal bych to samé.

Cestou z nádraží zpátky k hotelu procházím kolem pavlačových domů, které vypadají trochu jako španělské haciendy a před nimiž parkují poměrně

solidní nová auta, a uvědomuju si, že všechny tyhle světy jsou od sebe vzdálené doslova pár kroků – stačí se otočit zády k sídlišti, na němž (v duchu současného Maďarska) určuje směr života velký panel s nápisem ÚJ MAGYÁRORSZÁG a kde před každým druhým vchodem zakopávám o starou červenou telefonní budku, přejít silnici, a jsem na zbořeništi; před sebou mám řeku, za níž je Lajos Kossuth tér, vedle něhož je zase velká, sterilní a hlučná elektrárna. Nakonec se vymotám na Határ út a po kolejích dojdu až na metro; problém nastává v okamžiku, kdy se koleje větví na dva přesně opačné směry, takže musím vyhledat pomoc u jednoho z místních bezdomovců, který si za radu natvrdo řekne o 50 forintů. Autobusem a tramvají bych celou cestu ujel za pár desítek minut; takhle mi pěšky trvala skoro celé odpoledne, ale nedá se říct, že bych toho litoval.

„Budapešť je krásná, ale jste tu moc krátce,“ říká mi sympaťák na hlavním náměstí, a má pravdu. Budapešť je jako hrdinka Borise Viana – krásná a nemocná, a trvá dlouho, než ji člověk plně pochopí. Potřebuješ aspoň týden, čtrnáct dní na to, abys to město celkově vstřebal – a nikdy nemůžeš vědět, co v tobě zanechá. Mění se před očima, ale pořád zůstává na svém místě. A pořád je povinností ho aspoň jednou vidět.


adventure /

A kdo by teď toužil po červeným koberci, že jo

Vidím dva možný scénáře: někdo chce zákeřně potopit úplně nevinnou oběť (podobně jako mučedníka dr. Ratha) nebo to má bejt velmi kreativní nápad, jak obdarovat svou milovanou. Fuj, takhle fakt ne!

Vy jste snad ještě neviděli počítat podobný částky na kalkulačce? Kde žijete? Jasnej důkaz, že nejbohatší jsou vždycky taky nejchytřejší.


svět v obrazech / TEXT: MATĚJ BERÁNEKFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Výsledků ve vyhledávači Google: 9 480 000 (0,16 s)

Obecná definice: Bohatství je stav, kdy jedinec má tolik hmotných či nehmotných statků, že zažívá pocit nadbytku a blahobytu.

Nejčastější image: bankovky a mince, prasátka--pokladničky, vysmátí nebo zdeprimovaní lidé, zlato, diamanty, krásné ženy, luxusní věci

Bohatství ve výrazech: největší bohatství je láska, zdraví, ropa, vzdělání, přátelství, les, váš rozum

WTF? Asi reklama na to, že pokud ženy neplivaj diamanty, něco jim chybí. Nebo je to „co slovo, to perla“?

„Peníze jsou nejvíc, na ně jsi krátkej. Budeš jim celej život sloužit a nikdy se z toho nevyvlíkneš,“ říká obrázek.

Pokud si chceš říkat boháč, měla by ti po dolarech dupat krávaPři sčítání posledních feniků (ha, co to je?) je třeba zachovat si stejně tvrdej výraz. Ne ale zas moc tvrdej, aby se vám strachy nerozkutálely.


redway 9/v

Documents